Někteří lidé smějí mít svatbu jenom jako strana 38

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

7– 8 / 2 0 1 1

�

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Někteří lidé smějí mít svatbu jenom jako

strana 38

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Editorial

Léto k zamyšlení Byli jsme u toho, když se v malé středočeské vesničce Slapy odehrála velká svatba. Dva mentálně postižení lidé, kteří si podle českého práva nesmějí navléknout snubní prstýnky na radnici, tak učinili v domě patřícím občanskému sdružení Portus Praha. Oddala je herečka Simona Stašová, z čehož vyplývá, že svatba byla v podstatě jenom jako. Nad důvody, proč si nevěsta sice směla změnit příjmení podle svého partnera, ale přesto nešlo o oficiální obřad, je dobré se zamyslet. Týkají se totiž 25 tisíc lidí zbavených svéprávnosti. Česká republika podepsala 28. září 2009 Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením. Ta patří mezi osm základních úmluv o lidských právech a má zaručit lidem s postižením plné uplatnění všech lidských práv a jejich aktivní zapojení do života společnosti. Stali jsme se tedy jednou z jedenasedmdesáti signatářských zemí, které se zavázaly úmluvu naplňovat. Zdálo se, že jsme zase o kousek víc Evropany, protože do té doby se řešila práva osob se zdravotním postižením jen právně nezávaznými dokumenty. Realita je ještě po dvou letech poněkud jiná. Už řadu měsíců například píšeme o problémech Hany Deákové a jejího mírně retardovaného syna s autistickými rysy, kterému je odpírána možnost integrace v našem systému školství. Snažíme se ukazovat jednak na složitost její situace, ale zároveň hledat obecné řešení pro integraci dětí s postižením. S nadhledem zralého muže umocněným letitou lékařskou praxí se k tomu na názorové stránce vyjadřuje Jiří Soukup. Na konkrétních příkladech ukazuje, jak těžké jsou osudy postižených dětí a jak se s nimi mnozí umějí vypořádat. Do jedné věty pak dokázal zkoncentrovat to nejpodstatnější: Integrace je mluvení a komunikace. Na září připravujeme k tomuto tématu kulatý stůl, ke kterému zasednou odborníci včetně zástupců ministerstva školství. O jeho průběhu a závěrech vás samozřejmě budeme informovat jak na našem webu www.muzes.cz, tak v časopisu. Ze čtení na léto vám doporučuji nezvykle ucelený pohled Andreje Halady na osudy lidí s postižením. Důsledně zmapoval historii hraných a dokumentárních filmů, které o nich ledacos vypovídají. Není to nezajímavé čtení. Filmy dokáží lidské názory měnit možná účinněji než podpisy deklarací a úmluv. Přeji vám inspirativní čtení a hezké léto. Jindřich Štěpánek

3

Obsah

Dobré zprávy Komiks o dětech s postižením Letní Adrenalin bez bariér S Ramusem do jižních Čech Ne ruka, to duše maluje

4–5

Téma: Kinematografie Rain Man, Otík a ti další Martin Štoll: Kvas i hodokvas už minul

6–9 10 – 13

Kino bez bariér Jana Gabrielová: Festival je pro všechny 14 – 15

Letní festivaly Nejen Mezi ploty

16 – 18

Sport bez bariér Na golfu vyhráli všichni

20 – 21

Rain Man, Otík a ti další str. 6

Trestanci s handicapem Ve vězení na vozíku

22 – 25

Divadlo pomáhá Ještě není ta chvíle

26 – 29

Na cestách S vozíkem pod Eiffelovkou

30 – 33

Černí koně Handbiky mezi stromy

34 – 36

Svatba jenom jako Právo na radost

38 – 39

Nejen Mezi ploty str. 16

Tipy na výlet Do přírody na vozíčku

40 – 42

Poradna Pro život lidí s postižením

43

Výtvarníci Konta Bariéry Kousek odsud v roce 935

44 – 47

Nové zahraniční technologie Levné ovládání tabletu a náhrada ztráty hlasu

48 – 49

Reformy v Německu Jaroslav Šonka: Sociální stát vede k úspěchu

Na golfu vyhráli všichni str. 20

50 – 51

Názory Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]), Andrej Halada (e-mail: [email protected]), Radek Musílek (e-mail: [email protected]), Jan Šilpoch (e-mail: [email protected]) Manažerka redakce: Martina Bedrnová (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v červenci 2011. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

Jiří Soukup: Poznejme souvislosti 52 – 53 Zdeněk Jirků: Sociální reformy – stále zataženo 54 Tomáš Cikrt: Ani do krabice, ani do ústavu 55

Auto-Moto Tajemný Seat a jeho prostorná auta

56 – 57

Konto Bariéry, Melantrichova 5, Praha 1 Psali jsme historii golfu

59

Vaše fotografie Aby bylo vidět

60 – 61

Křížovka Supervlak

62

Handbiky mezi stromy str. 34

Partneři redakce: můžeš / číslo 7–8 - 2011

4

Dobré zprávy

Komiks o dětech s postižením Stejně jako ty, tak se jmenuje vzdělávací komiks pro žáky šestých tříd základních škol. Jeho druhý díl se právě dokončuje a během léta bude připraven pro nový školní rok. Materiál vznikl z popudu Jedličkova ústavu a škol v Praze. Ten už před časem zahájil projekt 100 jedlí pro Jedli. V jeho rámci studenti a pracovníci Jedle na běžných školách besedují s dětmi o životě jejich vrstevníků s tělesným postižením. Součástí celé akce je právě i komiks Stejně jako ty. Pojednává o příběhu vozíčkáře Zdeňka a jeho kamaráda Ondry, který chodí o berlích. Společně přicházejí do nové školy mezi zdravé spolužáky. V prvním díle se všichni vzájemně poznávají, ve druhém už společně vyrazí i mimo školu. Děj odlehčenou formou představuje běžné situace ze života lidí s postižením a zároveň ukazuje, že jsme přes různé odlišnosti všichni stejní. Oba díly komiksu nakreslila podle textu Andrey Hutkové výtvarnice Vendula Šafránková. Součástí publikace je i metodická příručka pro učitele. Téma se nejvíc blíží občanské výchově, ale využití může najít i v dalších předmětech nebo třeba v družinách. Ohlasy na první díl jsou po roce po vydání velmi pozitivní. Věřme, že se stejně dobře povede i dílu druhému.

S Ramusem do jižních Čech Řada neziskových organizací připravila nejrůznější tábory, výlety a pobyty v přírodě pro děti a mládež s postižením. Za všechny jmenujme například občanské sdružení Ramus, které navázalo na dvacetiletou práci lidí z o. s. Rozrazil a Proutek. Jejich „puťáky“ majícími kořeny v počátku 90. let ještě pod hlavičkou Jedličkova ústavu v Praze už prošly desítky lidí s postižením.

Kreslení hrdinové na obálce druhého dílu vzdělávacího komiksu. Foto: archiv

Letní Adrenalin bez bariér Občanské sdružení Adrenalin bez bariér vzniklo před pěti lety z iniciativy několika nadšenců na vozíku, kterým tak trochu chybí pud sebezáchovy. Na letošní léto připravují hned několik akcí, do kterých se můžete zapojit i vy. 8.–10. července se v Českém Krumlově spustí na vodu s rafty a kajaky. O měsíc později, 6.–7. srpna, zažijí Třeboutice u Litoměřic vodní lyže, skútr, blokarting a kiting. Blokarting je zjednodušeně řečeno vozítko na třech kolech, ke kterému je přimontována plachta z windsurfingu. Kiting představuje podobné vozítko, surf nebo vodní lyže, ovšem pohonem je létající drak připomínající paraglide. Třetí akcí budou čtyřkolky, rafty, kajaky, kánoe, koně a handbiky 12.–14. srpna v rámci berounského Country Weekendu. Zájem o celoroční aktivity Adrenalinu bez bariér stále roste. Pro mnohé lidi s handicapem jsou akce sdružení nejen netradiční zábavou, ale i možností potkat přátele v podobné životní situaci. Kromě sportovní náplně funguje i Projekt osvěty. V jeho rámci se konají přednášky na různých školách. Studenti se dozvědí nejen o sportování lidí s postižením, ale i o jejich životě a důležitosti bezbariérovosti veřejného prostoru. Více informací najdete na www.adrenalinbb.cz. můžeš / číslo 7–8 - 2011

Kdo se bojí, nesmí do lesa. Pro vozíčkáře to platí dvojnásobně. Foto: o. s. Ramus

Blokarting je takový windsurfing na souši. Foto: Jakub Koucký

V krásné přírodě Novohradských hor, nedaleko Malont, opět vyroste tábořiště pro mladé lidi s tělesným, ale i mentálním či kombinovaným handicapem. Poměrně daleko od civilizace, bez jejích výdobytků, prožijí nezapomenutelné chvíle. Od 7. do 14. srpna přijedou nejprve zkušenější a starší účastníci, druhý tábor pro mladší a nováčky se uskuteční od 16. do 28. srpna. Kromě bydlení v indiánských teepee je přichystána táborová hra, a především několikadenní putování přírodou. Pokud máte zájem se připojit, zkuste ještě rychle kontaktovat o. s. Ramus. Na internetové adrese www.ramus-os.cz najdete bližší informace nebo můžete volat předsedu sdružení Matouše Glance na tel.: 777 086 826.


5

Z redakční pošty

V

ážená redakce, odebírám časopis Můžeš zatím krátkou dobu a s obsahem jsem spokojena. Dozvídám se o aktuálních problémech handicapovaných lidí. Naposledy mě zaujal článek o použití automobilu Citroen Berlingo, který také vlastníme asi dva roky. Jsem vozíčkářka, používám doma mechanický vozík a na cesty (nákupy), kam se bezbariérově dostanu sama, vozík elektrický. Rádi s manželem cestujeme, sice jen na jednodenní výlety po cyklostezkách nebo nefrekventovaných silnicích, a tak jsme museli vyřešit, jak v úložných prostorách přepravit mechanický vozík, elektrický vozík, manželovo kolo a nájezdovou rampu. Nájezd manžel vyrobil sám (cca 800 Kč). Zatím jezdíme často do Orlických hor a okolí. Přivítám, když mi někdo předá své zkušenosti nebo tip na dobrou trasu. S pozdravem Hana Komárková, Jeseník Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

2/2011

�


Z českých ghett je třeba vyhnat lichváře a vyděrače, tvrdí Sri Kumar Vishwanathan strana 6

Autorem malby s názvem Husité je Jakub Hříbek. Foto: Jana Fialová

Ne ruka, to duše maluje Jízdárna Světce u Tachova pořádá 6. a 7. srpna v rámci historických slavností města Tachova výstavu umělců malujících ústy a nohama. Po oba dny se od 10 do 17 hodin naskýtá příležitost vidět netradiční výtvarná díla a zároveň si prohlédnout unikátní národní kulturní památku. Výstavu připravuje Nakladatelství UMÚN (www.umun.cz), které existuje v ČR už od roku 1993 a je v úzké vazbě na celosvětové Sdružení malířů malujících ústy a nohama. Celkem je do této sítě zapojeno 43 zemí. K vidění bude i nový krátký filmový dokument, ve kterém se čeští malíři sami představují. Návštěvníci tak budou mít možnost zhlédnout, jak vystavené obrazy vznikají. Výstavní prostor Windischgrätzovy jízdárny je více než zajímavým místem. Tato stavba v novorománsko-gotickém slohu z poloviny 18. století byla nedávno rekonstruována. Jde přitom o druhou největší jízdárnu ve střední Evropě, hned po té dvorní ve Vídni. Více se dozvíte na www.jizdarna-svetce.cz.

Vážená paní Komárková, nejlepším místem, kde hledat informace, je pochopitelně internet. Nabízíme dvě adresy, na kterých můžete najít zajímavé tipy. Jedná se o www.svozikemnacestach.cz a stránky Královéhradeckého kraje www. kr-kralovehradecky.cz, na nichž najdete pod sekcí Turistika a volný čas odkaz pro lidi s handicapem. Vaše redakce Můžeš

M

ilý pane Kováři. Vaše vtipné postřehy mě hodně baví. Glosa k tankování (4/2011) mi připomněla vlastní zážitky. Myslím gestikulování k přivolání obsluhy. Ta mi přes obvyklou opatrnost nakonec stejně jednou místo nafty načerpala benzin. Naštěstí firma uznala chybu. Nemenší drama Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

4/2011

�


Dvacet tisíc dětí má každou noc sen – dostal jsem se z děcáku, tvrdí Ljuba Krbová strana 6

Tři bezbariérové zóny pro imobilní spoluobčany vytvořilo město Hradec Králové. Zpřístupnění čtvrté se dočkají letos na podzim.

První sociálně-terapeutická dílna na Jablonecku vznikla před 15 lety v Maxově. V regionu v současné době pracuje ve čtyřech dílnách více než 40 lidí se zdravotním postižením.

Agentura A-P-Z zřízená Ligou vozíčkářů připravila pro lidi se zdravotním postižením na Znojemsku program pomoci. Více informací na www.ligavozic.cz.

Také v Karlovarském kraji mohou lidé se zdravotním postižením, kteří se zajímají o situaci na trhu práce, hledat pomoc u občanského sdružení Rytmus. Více na: [email protected].

Projekt sociálního podnikání – péči o dlouhodobě psychicky nemocné klienty – připravilo v Rožnově pod Radhoštěm občanské sdružení Iskérka. Kontakt: www.iskerka.info, tel. č. 774 064 753. Speciální taxislužba pro seniory a osoby se zdravotním postižením v České Lípě slouží i v roce 2011.

Muzeum ve Svitavách je vybaveno výtahem pro vozíčkáře i návštěvníky se sníženou pohyblivostí. Výstavními prostorami je provede zaměstnanec muzea. Katamaránový člun s kapacitou až sedm míst připravuje půjčovna Lipno Rent na lipenském jezeře. Umožní jízdy i turistům

jsem zažil s LPG, když ze špatně nasazené hadice začal tryskat tekutý plyn. Já v autě vyděšeně čekal, až si obsluha všimne, že mizím v oblaku propanu. Pokud jde o diskutované zneužívání kartiček vozíčkáře, napadá mě jediné řešení – Policie ČR. Prostě každý policista musí nekompromisně kontrolovat a trestat neoprávněné použití tohoto symbolu. Přeji vám vše dobré. Jaroslav Musil, Praha Vážený pane Musile, zážitky motoristů s postižením vystačí na knihu. Naštěstí by byla i o lidské ochotě. Máte nadhled, bez kterého se člověk v určitých situacích neobejde. Žel česká společnost má nadhled i nad přestupky. Doufejme, že jednou vyspějeme na úroveň sebereflexe nevhodného chování. Vaše redakce Můžeš

V

ážená redakce, těším se na další články o cestování. Kdysi jsem hodně jezdil, ale teď už cestuji jen prstem po mapě. Mozková mrtvice a vyšší věk mi činí dobrodružství i z výletu do krajského města. Proto si rád počtu a prohlédnu fotografie z končin neznámých i známých. Jako třeba z Helsinek, kam jsem mnohokrát pracovně zavítal. Bylo příjemné zavzpomínat. Díky! S přátelským pozdravem Gabriel Hnilička, Loděnice Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

5/2011

�


Těším se na to, že uvidím vozíčkáře hrát golf, říká Marek Eben strana 6

Vážený pane Hniličko, váš zájem o cestovatelské příspěvky nás těší. Věříme, že už existují možnosti turistiky i se závažným postižením. Nevzdávejte šanci někam znovu vyrazit. Právě sever Evropy patří k nejpřipravenějším. Neznáme přesně vaše možnosti, ale je škoda nesplnit si přání kvůli zbytečným obavám. Rádi poskytneme bližší informace přímo od cestovatelů, budete-li mít zájem. Vaše reakce Můžeš

se zdravotním postižením a grilování a romantickou večeři přímo na vodě. Čtyři nové výtahy jsou v provozu ve stanici metra Národní třída. Dopravní podnik slibuje, že zpřístupňování dříve dokončených stanic bude pokračovat. Od května do konce října budou otevřená bezbariérová informační střediska správy Národního parku Šumava – s výjimkou střediska ve Svinné Ladě, které se po rekonstrukci představí až 1. července. Uplatnit nárok na vrácení zaplacené DPH až do tří let umožňuje osobám se zdravotním postižením při zakoupení osobního automobilu novela zákona o DPH platná od 1. 4. 2011. (nouz) můžeš / číslo 7–8 - 2011

6

téma: Kinematografie

Rain Man, Otík a ti další Na světě se ročně natočí několik tisíc hraných filmů. Většina je zábavných, jsou však i filmy, které ukazují reálný život, a někdy i z těch méně radostných stránek. Jaké filmy se věnovaly tématu života s postižením? A jakou cestu v tomto směru prošla domácí kinematografie?

Text: andrej Halada Foto: archiv

F

ilm je umění staré 115 let a vzniklo jako atrakce pro široké masy obecenstva. A diváci se dodnes chtějí v kině především bavit, zapomenout na svět okolo. Pokud vznikají filmy se sociální problematikou, a navíc zobrazující osoby s postižením, je to spíše výjimka. Nicméně mnohé z nich si dokázaly získat popularitu u velmi širokého publika.

Cesta od války k blahobytu Výrazně se do tváře kinematografie promítly světové války, především ta druhá. Už první světová válka přivedla po roce 1918 ze zákopů do zázemí stovky tisíc lidí zmrzačených, druhá světová válka jejich řady ještě rozšířila, ale změnila také způsob filmového vidění. Náhle se objevilo množství snímků vycházejících ze skutečných prožitků. Typický příkladem může být snímek amerického režiséra Williama Wylera Nejlepší léta našeho života (1946), který vypráví příběh tří vojáků a jejich návratu z války

do života. Jeden z nich je těžce postižený – chybí mu obě ruce, má místo nich železné háky. Snímek získal sedm Oscarů a je cenný vedle své věcnosti i tím, že příběh postiženého námořníka Homera je zcela přirozeně včleněn mezi osudy ostatních. Poněkud kuriózním filmem se může jevit sovětský Příběh opravdového člověka (1948), který vznikl na základě stejnojmenné knihy B. Polevoje. Příběh podle skutečné události vypráví o letci, který přišel o obě nohy, a přesto dokázal opět usednout do kokpitu letadla. Příběh i skutečný letec Maresjev (v knize Meresjev) však byli do jisté míry využiti propagandou. Nešlo jen o zobrazení kritické situace a návrat postiženého do života, ale také o ukázání toho, co „komunistický člověk“ dokáže. Existenciální filmy 60. let zobrazují nalomenou duši moderního člověka, psychická postižení jedince se stávají tématem častěji. Západní společnost se také výrazněji začíná zajímat o otázky menšin, k nimž patří i skupina obyvatel s nejrůznějším postižením. Jeden příklad za všechny: působivým snímkem o fotbalistovi, kterého potkal kolaps a je odsouzen k životu na invalidním vozíku, je anglické drama Běsnící měsíc (1971). Hlavní hrdina (v podání Malcolma McDowella) se v léčebně zamiluje do rovněž invalidní dívky. Ale příběh není sladkobolný – je prostě smutný. Problematika se stává i předmětem lehčího žánru: v roce 1967 je natočen brilantní thriller Čekej do tmy, ve kterém slepá žena (Audrey Hepburnová) čelí skupině gangsterů, kteří v jejím bytě hledají ukryté drogy.

Trauma Vietnamu Málokdo si uvědomuje, že populární film Vesničko má středisková do jisté míry řeší i problematiku mentálního postižení. můžeš / číslo 7–8 - 2011

Tělesné postižení se objevuje v americké kinematografii ve zvýšené míře po další válečné epizodě, vietnamské válce. V roce 1978 se na plátna dostal snímek Lovec jelenů, ve kterém tři kamarádi odcházejí do viet-


7

Dustin Hofman a Tom Cruise jako hlavní představitelé v oscarovém filmu Rain Man, který se věnoval autismu.

v celé západní společnosti tyto osoby více včleňovaly do běžného života. Příkladem za mnohé může být anglický snímek Teorie létání (1998), kde hlavní hrdina pečuje v rámci prospěšných prací o nepohyblivou pětadvacetiletou dívku, která má zvláštní smysl pro humor. Drsnější a černohumorný pohled nabídl norský snímek Kurz negativního myšlení (2006), kde hlavními hrdiny je několik osob s postižením. Skandinávskou otevřenost v uchopení problematiky předvedl i film švédského režiséra Lasse Hallströma – natočený ovšem v americké produkci – Co žere Gilberta Grapea (1993) s Johny Deppem a Leonardem DiCapriem v hlavních rolích. Depp se tu stará o svého mladšího duševně postiženého bratra, přičemž osmnáctiletý DiCaprio předvedl výkon, který ho tehdy katapultoval ho první herecké ligy.

Český kýč i pravda

namského pekla, a jeden z nich se vrací bez nohou. Postiženým válečným veteránem je i protagonista snímku Olivera Stonea Narozen 4. července (1989), kde je začleňování invalidního hrdiny do společnosti ukázáno ještě výrazněji. A dalším veteránem bez nohou je i vedlejší postava ze známého snímku Forrest Gump (1994). Poručík Dan Taylor se dokáže s pomocí dobráckého Gumpa vrátit do života Snímkem, který uvedl tematiku postižených do centra pozornosti a viděly ho

stovky milionů diváků, byl v roce 1988 film Rain Man. Do té doby znal pojem autismus jen úzký okruh zainteresovaných, dnes je díky Levinsonovu filmu běžně známý. Rain Man sice nese prvky melodramatičnosti, vše ale povyšuje výkon Dustina Hofmana v roli autisty. Působivý výkon předvedl i Al Pacino ve snímku Vůně ženy (1992), kde hraje slepce, který chce skoncovat se životem. Filmy o postižených se po úspěchu snímku Rain Man staly součástí středního filmového proudu, stejně jako se

Víte, že jeden z nejpopulárnějších českých filmů všech dob je filmem o postiženém člověku? Vesničko má středisková (1985) režiséra Jiřího Menzela má ve svém středu mentálně zaostalého Otíka Rákosníka. Otík nemluví, směje se jako kůň, baví ho dětské filmy, ale je to člověk, který má velkou obětavou duši. Vesnička je nejen komedie, ale i film s humanistickým poselstvím. Základní myšlenka je univerzální: lidé si mají pomáhat. „Když jsi jedinej, tak musíš,“ říká doktor Skružný (R. Hrušínský) závozníkovi Pávkovi (M. Labuda), a tím ho přiměje, že s Otíkem nakonec zůstane. Českých hraných snímků, které by se věnovaly tématu postižení, nicméně najdeme od počátku zvukového filmu v roce 1930 do roku 1989 relativně málo. Ještě z předválečné doby pochází zajímavý snímek podle románu Josefa Kopty Hlídač č. 47 (1937), ve kterém ústřední postava, železniční můžeš / číslo 7–8 - 2011

�

8


ohluchne. Přitažlivost námětu � zřízenec, doložil i další přepis románu, v roce 2008

ho realizoval Filip Renč s Karlem Rodenem v hlavní roli. Téma slepoty se stalo prvoplánově atraktivní pro sladkobolný film Světlo jeho očí (1936), ve kterém továrníkův syn oslepne a zamiluje se do své ošetřovatelky. Poněkud úspěšněji se s podobným tématem vypořádali tvůrci snímku Modrý závoj (1941), v němž se do slepé hudebnice, která má sestru-dvojče, zamiluje mladý herec (K. Höger). Ani v prvních deseti letech poválečného období nenajdeme prakticky žádný snímek, v němž by lidské postižení nebylo jen vedlejší součástí celého příběhu. Za příklad může sloužit i film Z mého života (1955), který popisuje osud skladatele Bedřicha Smetany včetně jeho hluchoty v posledních letech života. Šedesátá léta ale už přinášejí změnu. Na počátku stojí vizuálně vytříbený snímek Františka Vláčila Holubice (1960), ve kterém je dětský hrdina upoután na invalidní vozík. Nemožnost pohybu je zde symbolickým prvkem a pomíjí ve chvíli, kdy v sobě chlapec nachází cit a dobro. Téma válečného postižení (z první světové války) se objevuje ve snímku Pět hříšníků (1964), ale nejsilněji zaznívá v epizodické linii ve filmu Nebeští jezdci (1968). Jeden z vojáků je zraněn v obličeji tak, že prakticky ztrácí svou tvář. Když ji zahlédne v zrcadle, spáchá sebevraždu. Je to silný moment ve výjimečně zdařilém snímku. Že se trauma války podepisuje i na lidské psychice, je přesvědčivě vidět ve filmu podle předlohy Arnošta Lustiga Dita Saxová (1967), v němž mladá dívka sice přežije hrůzy koncentračního tábora, ale zůstane zcela sama a její vnitřní rány se nemohou zahojit.

Normalizační mlčení Zatímco demokratické režimy se dokázaly ve druhé půlce 20. století postavit k otázce postižených čelem, ty totalitní problematiku odsouvaly do ústraní. I proto najdeme v době normalizace jen minimum filmů, které by se tomuto tématu věnovaly. Pře-

Karel Roden hrál titulní roli ve filmu Hlídač č. 47, byla to už druhá adaptace Koptova románu.

Nešlo jen o zobrazení kritické situace a návrat postiženého do života, ale také o ukázání toho, co „komunistický člověk“ dokáže. kvapivě však vzniklo nemálo filmů s obecně sociálními tématy, které život v „socialistickém ráji“ neukazovaly růžově. Častým tématem byl život v rozpadající se rodině, alkoholismus jednotlivců, najdeme i filmy odehrávající se v dětských domovech. Právě dětští hrdinové jsou těmi často trpícími i postiženými. Karel Kachyňa zasadil

v roce 1970 příběh románu Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže do českého prostředí, hlavní hrdina se po dětské obrně snaží znovu chodit. V roce 1975 vznikl film Zrcadlo pro Kristýnu, v němž je hlavní hrdinka, mladá sportovkyně, dlouhodobě upoutána na lůžko. Oba filmy řešily základní otázku psychických traumat spojených s vydělením z většinové společnosti a snahou o návrat. Stejné téma řešil i snímek Jaromila Jireše Neúplné zatmění (1982), ve kterém čtrnáctiletá dívka ztratí zrak a v ústavu pro děti se zbytky zraku se snaží nalézt cestu k novému životu. Neobvyklý příběh mezi českými režiséry prožil tvůrce filmů pro děti a mládež Ota Koval (1931–1991). V polovině 70. let při autonehodě ochrnul a pohyboval se na invalidním vozíku. I po nehodě však stále natáčel a v roce 1978 vytvořil autorský snímek o jedenáctiletém chlapci, který při nehodě přijde o rodiče a prožívá těžký šok, Nechci nic slyšet.

Idiot, který okouzlil Po roce 1989 se česká kinematografie ocitla na půdě komerčního podnikání. Tento náraz však přežila, a dokonce si začala všímat i témůžeš / číslo 7–8 - 2011


9

Pavel Liška se díky filmu Saši Gedeona Návrat idiota z roku 1999 dostal do první herecké ligy.

mat zcela nekomerčních, mezi která právě patří tematika postižení. Hned zkraje devadesátých let vznikl snímek Filipa Renče Requiem pro panenku (1991), který se odehrává v ústavu pro mentálně postižené. Ústav a jeho chovanky však sloužily spíše jako atraktivní kulisa pro téměř thrillerový příběh. Naopak režisérský veterán Karel Kachyňa postavil postiženého hrdinu přímo do centra dění. V citlivém, byť stále „jen“ melodramatickém příběhu Fany (1995), byly hlavními hrdinkami dvě sestry, energická primářka (J. Jirásková) a její mentálně postižená sestra (J. Bohdalová). Potíže se zařazením do společnosti mají neobvyklí protagonisté dvou tragikomických snímků, které shodou okolností patří vůbec k tomu nejlepšímu, co se po roce 1989 u nás natočilo. Ústřední postava z filmu Návrat idiota (1999) je mladík s nepříliš příjemnou minulostí, protagonisté Nudy v Brně (2003) jsou zase pod tlakem svého studu i okolí. Nikde není řečeno, že jde o osoby s mentálním postižením, je však možné je tak vnímat. Oba filmy přinesly zcela nový úhel pohledu na danou problematiku, byly originální i formálně. Poněkud konvečněji zpracoval podobnou

Ivan Trojan jako Václav – bizarní hrdina stejnojmenného snímku o muži, který je nezařaditelný.

tematiku i snímek Václav (2007), kde ústředního hrdinu, poněkud „otíkovsky“ pojatého prosťáčka, ztvárnil Ivan Trojan. Postava psychicky nemocného člověka stojí i v centru filmu Žralok v hlavě (2005) s Oldřichem Kaiserem v hlavní roli. V roce 1998 vznikl snímek zabývající se výhradně otázkou handicapu. Film Minulost režiséra Ivo Trajkova je o člověku, které neslyší. Film má zvukovou i hudební stránku, ale postavy nemluví. Režisér tím dokonale evokoval situaci hluchého. Podobně specifický byl i snímek Archa pro Vojtu (2002), který popisoval život s dítětem, které trpí Downovým syndromem. Sami mentálně postižení si zahráli dokonce hlavní role ve dvou netradičních

snímcích Malý princ a Nikola tenkrát na Koločavě, které vznikly v roce 2009 a 2010. Akcí přímo určenou pro promítání těchto filmů je Mental Power Prague Film Festival neboli Mezinárodní festival (ne)herců s mentálním a kombinovaným postižením. Letos proběhl už jeho pátý ročník. Postižení tedy dnes pronikli na plátna českých kin stejně, jako se to o něco dříve podařilo na Západě. Společnost se stává otevřenější, a tím se také staví vstřícněji k menšinám jakéhokoli druhu. Některé snímky navíc ukazují, že příběhy handicapovaných jedinců lze zpracovat na vysoké umělecké úrovni a občas i svébytně českým způsobem, s humorem. můžeš / číslo 7–8 - 2011

10


Martin Štoll:

Kvas

i hodokvas už minul Na rozdíl od hraného filmu se problematika postižení v českém dokumentárním filmu objevila už před rokem 1989. Český sociální dokument se přitom stal v 80. a 90. letech pojmem. Martin Štoll je jedním z největších znalců historie českého dokumentu, takže pro rozhovor asi nešlo vybrat vhodnější osobnost. Text a foto: Andrej Halada Kdy se vlastně v českém dokumentu začal projevovat zájem o sociální a zdravotní problematiku?

Cíleně to bylo od padesátých let, pokud za sociální dokumenty nepovažujeme už filmy o obnově válkou zničené republiky. Je ale nutno vnímat poúnorový kontext – při budování lepších zítřků se sociální problémy prostě nepřipouštěly, a když, tak pouze formou didaktickou a propagační. Mám na mysli snímky jako Rozhovor ve vlaku, který zcela jalově na bázi rozhovoru při jízdě líčil nebezpečí pomůžeš / číslo 7–8 - 2011

hlavních chorob. Lahůdka. Celá padesátá léta byla v českém dokumentu dost strojená, neživotná a strnulá. Pramen živé vody ale spustila léta šedesátá, kdy se i o sociálních tématech začalo mluvit trochu jinak. Povolily politické otěže, lehčí a pohotovější filmová technika umožnila být lidem blíže, a vůbec celou tu dekádu charakterizuje touha mladé autorské generace dobrat se nějaké pravdy. Proto je tu tak široký vějíř žánrů i témat, do té doby i tabuizovaných. Nejdůležitější období pro sociální filmy ale přišlo až v 80. a 90. letech. Které byly první zásadní filmy s touto tematikou?

Z nejvýraznějších je to určitě Schormův a Špátův film Zrcadlení reagující na klesající porodnost a filozoficky se zamýšlející nad interrupcemi a právem člověka sáhnout jinému – i sobě – na život. Stal se ikonografickým snímkem té doby. Byla odvaha se vůbec vrhnout na tak „nedivácké“ téma, a ještě s takovým esejistickým ponorem, jak to autoři udělali. Pak musím zmínit hravé filmy Radúze Činčery To je můj kyblíček a Národnost dětská. Nejsou sociální v tom zdravotnickém smyslu slova, ale jsou hodně sociologické. Činčera, známý vynálezce Kinoautomatu, se na začátku 60. let věnoval světu dětí a skrze jejich autentické reakce se stal mistrným kritikem režimu. Za vůbec nejdůležitější sociální film ale považuji film Děti bez lásky od Kurta Goldbergera, který po roce 1968 odešel do Německa. Natočil zamyšlení nad tzv. deprivačním syndromem. Bylo to skrze rozhovory s dětmi a jejich kresby a rozhovory tehdy vedl mladý dr. Zdeněk Matějček. Vedle toho paralelně ukázal, co jsou to tzv. týdenní jesle, kde se děti v pondělí odevzdají a v pátek si je rodiče zase vezmou k sobě. Ten film je jeden z mála citovaných i v zahraničních encyklopediích. Bylo by vhodné zmínit i filmy o stáří, kde se za vrchol obvykle považuje skvělé dílo


11

Martin Štoll říká: Film o deprivačním syndromu Děti bez lásky z 60. let vyvolal takový rozruch, že přispěl k tomu, že byla zavedena mateřská dovolená a omezena noční práce pro ženy.

info Kdo je Doc. MgA. Martin Štoll, Ph.D. Narodil se v roce 1975. Vystudoval FAMU, pracoval jako dramaturg v České televizi, věnoval se dokumentární tvorbě i jako režisér. S lidmi ze sdružení Oáza natočil např. sociální dokument Balet. Dnes působí jako rektor Literární akademie. Pod jeho vedením vznikla unikátní encyklopedie Český film / Režiséři-dokumentaristé, je také autorem monografie o Janu Špátovi, vede vydavatelství Malá Skála.

Zřídka se k sociálním tématům dostávali i muži. Například Vladislav Kvasnička se zabýval mladými lidmi, kteří se z nějakého důvodu ocitli na kraji společnosti Jana Špáty o ženách dožívajících na samotách Orlických hor Respice finem. Lze tu najít i filmaře, kteří by se tematice věnovali systematičtěji? A neexistuje dokonce nějaká česká škola sociálního dokumentu?

Pokud mluvíme o šedesátých letech, tak nikoho takového nevidím. Úplně jiná situace ale nastala po roce 1975, kdy Helena Třeštíková natočila svůj první časosběrný dokument Zázrak o své kamarádce, kterou sledovala v průběhu jejího těhotenství. Pak tímto principem natočila časosběr Dobrý den, můžeme dál?, na začátku 80. let začala se svými velkými projekty Manželské etudy, Řekni mi něco o sobě a zatím to končí oceňovanými celovečerními dokumenty Marcela, Katka a René. Tuhle metodu nikdo důsledně neuplatňoval kromě Heleny, ale právě na přelomu 70. a 80. let se objevila pozoruhodná skupina žen-režisérek – Třeštíková, Olga Sommerová, Hana Pinkavová, později Marie Šandová, Alena Činčerová, Zuzana Meisnerová nebo starší Drahomíra Vihanová a Věra Chytilová, které se na sociální témata vrhaly – a dodnes vrhají. Jsou to doslova desítky filmů. A pokud jde o filmy přímo s tematikou postižení, pak se mi vybavuje například film Olgy Sommerové o lidech na vozíku Ty to překonáš. Zřídka se k sociálním tématům dostávali i muži. Například Vladislav Kvasnička se zabýval mladými lidmi, kteří se z nějakého důvodu ocitli na kraji společnosti – filmy …aby si lidi všimli nebo Majčini kluci. Josef Císařovský se snad jako jeden z prvních podíval na do té doby tabuizované téma života

s AIDS, řadu sociálních filmů natočil i Jan Špáta, i když všechny byly míněny pozitivně a terapeuticky. Sehrály některé z filmů i svou významnou společenskou roli? Vyvolaly třeba širší debatu?

Film o deprivačním syndromu Děti bez lásky vyvolal takový rozruch, že přispěl k tomu, že byla zavedena mateřská dovolená a omezena noční práce pro ženy. To je slušný výsledek, ne? Jinak ale bohužel spíš ne. Bylo těžké tyto filmy před rokem 1989 prosadit do dramaturgických plánů? Tohle se přece režimu moc nehodilo do výkladní skříně.

Vzpomeňte si, jak vypadala naše architektura a doprava v době dohnívajícího socialismu. Žádná bezbariérová řešení, nikde ani náznak, že by ve společnosti měli žít handicapovaní lidé na vozících. Postižení prostě neexistovali, jakákoliv jinakost byla vykázána za zdi ústavů. Pokud se podařilo nějaký takový film prosadit, buď musel v podtextu obsahovat sdělení „co všechno dělá socialistická společnost pro tyto občany“, nebo to muselo mít nějaké obecně platné pozitivní poselství. Je ale pravda, že v době perestrojky, a zejména po šoku z lotyšského filmu Je lehké být mladý?, což byla velmi ostrá autentická kritika sovětského můžeš / číslo 7–8 - 2011

�

12


Snímek Respice finem patří k tomu nejlepšímu v české dokumentární tvorbě. Vypráví o starých ženách z Orlických hor a jejich údělu.

života, se hnuly ledy i u nás � socialistického a už leccos prosadit šlo. Jak se situace vyvíjela po roce 1989? Byla to radikální proměna?

Zase je třeba vnímat kontext. První léta po revoluci byl dokument ve velkém útlumu. K tomu, aby se vzpamatoval, výrazně přispěly televizní cykly, které začal prosazovat Fero Fenič se svým Febiem. Dostaly se do hlavních vysílacích časů a vedle portrétního GENU to bylo zejména OKO, které tu a tam sociální téma zpracovávalo. Pak se začala vzpamatovávat i Česká televize a začala plnit tzv. veřejnou službu – a filmy o sociál-

ních problémech, o postižených anebo i pro postižené, to snad veřejná služba opravdu je. Dramaturgové jako Zita Drdová, Jaroslav Pospíšil, Antonín Trš, Anna Becková, Vladimír Branislav a další mají zásluhu na tom, že vznikly pravidelné cykly jako Svět bez hranic, Klíč, Televizní klub neslyšících. Stejně tak byl podstatným impulzem celý seriál Diagnóza od týmu Jaromíra Herskoviče. Po revoluci se na sociální tematiku začali dávat i další filmaři ze všech generací. Vedle zmiňovaných to byl třeba Rudolf Adler, Vladimír Merta, Martin Slunéčko, Tomáš Škrdlant, Angelika Hanauerová, Václav Filip, Ljuba Václavová atd. Včetně těch z nové

generace 90. let: Dagmar Smržová, Andrea Majstorovičová, Kamila Vondrová, Theodora Remundová, Veronika Sobková, Stanislav Zeman, Mira Erdevički, Tomáš Kudrna… Vzpomínám si na jedinečný film Pavla Kouteckého sestavený pouze z fotografií O sportovci… aneb Nejodstrkovanější z odstrkovaných o Broňovi, mentálně postiženém chlapci ze sdružení Oáza. Také se mi jako docela extrémní příklad vybavuje melodramatický Špátův film Parta o lásce dvou mladých lidí, z nichž ona je na vozíku a oba mají rádi písně Michaela Jacksona. Podle mě nepatří do zlaté kolekce, ale svým způsobem chápu, proč Špáta film natočil takto.

Čeští režiséři-dokumentaristé, kteří točili o sociální problematice

Radúz Činčera

můžeš / číslo 7–8 - 2011

Kurt Goldberger

Pavel Koutecký

Vladislav Kvasnička

olga sommerová


13

Režisérka Olga Sommerová s hrdinkou svého filmu Máňa, který vznikl na počátku 90. let. K protagonistce se režisérka vrátila ještě dalším filmem.

V čem jsou ty filmy po roce 1989 jiné? V odlišném přístupu, ve větší míře otevřenosti, v nové formě uchopení?

Videotechnika a nutnost dodávat televizi pravidelně různá témata otevřela neuvěřitelné možnosti, které do té doby český dokument neznal. V tom, jak dokument využíval nabytých možností, vidím 90. léta jako nejzajímavější období v historii tohoto oboru. Vezměte si, že vznikl cyklus EGO, kde lidé na zapůjčenou videokameru natáčeli své příběhy. Je lhostejné, že to byl okopírovaný formát z Anglie, ta síla autenticity byla nevídaná. Byla snaha a potřeba spoustu věcí sdělit, vypořádat se s různými tématy.

Marie Šandová

Jan Špáta

Celá devadesátá léta byl opravdu kvas, až hodokvas v hledání témat i formy. Dnes, po roce 2000, je to už trochu jinak. Sází se na situační dokumenty, protože situace samy o sobě mohou přinést směšnost a dostatečné ztrapnění dotazovaných. V té konvenčnější dokumentaristice a publicistice to jsou zase sázky na jistotu – na známé osobnosti a jejich třinácté komnaty nebo na velkoplošné fresky, jaké poctivě dělá Helena Třeštíková. A film se i díky ní vrací do kin, což je fajn. Ale upínat se na kinodistribuci, když tentýž snímek při jednom vysílání vidí stonásobně víc diváků, je podle mě absurdní.

Helena třeštíková

Jaké publikum tyhle filmy oslovují? A kde je možné je vidět?

Zajímají každého, komu není lhostejné, co se vedle něj děje. Na obrazovce České televize jich je naštěstí stále dost. Pokud toužíte po zážitku v kině, běžte například na festival Jeden svět. Tam uvidíte, že filmů o lidech postižených a utlačovaných jsou po celém světě stovky. Existuje Vládní výbor pro postižené občany, který každoročně uděluje své ceny, takže problematiku také zviditelňuje. Měli jsme tu pravidelný poděbradský zdravotnický festival MEFEVA, už deset let taky existuje festival dokumentů se sociální tematikou NADOTEK v Ústí nad Orlicí. Vřele doporučuji.

Ljuba Václavová

Drahomíra Vihanová


14

Kino bez bariér

Jana Gabrielová:

Festival

je pro všechny Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech se může pochlubit jedinečnou uvolněnou atmosférou. A také unikátním projektem Kino bez bariér. Vedoucí projektu Jana Gabrielová prý nezná jiný festival s takovou službou pro lidi s postižením. Text: Radek Musílek Foto: Ladislav Polnický Kino bez bariér se letos otevírá pojedenácté a trvá během celého festivalu od 1. do 9. července. Nejde však jen o jedno kino jako takové. Co jste pro návštěvníky letos připravili?

Kino bez bariér opravdu není jedno promítací místo, ale jde o soubor služeb pro návštěvníky s postižením, kteří mají rádi film a vyrazí za ním do Karlových Varů na festival. V současnosti jim nabízíme především možnost bezbariérového vstupu do deseti kinosálů, chceme, aby festival byl skutečně můžeš / číslo 7–8 - 2011

pro všechny. Na našem informačním stánku dostanou návštěvníci s postižením zadarmo vstupenky pro sebe a doprovod na libovolný film. Máme však pochopitelně jen omezený počet míst na jednotlivé projekce. Těch se ovšem za den uskuteční tolik, že nikdo nemusí mít obavy, že se na něj nedostane. Naopak, někteří naši skalní hosté zvládají i tři filmy za den. Kromě těch přístupných kinosálů nabízíme pomoc čtrnácti asistentů, parkování u centrálního hotelu Thermal a máme k dispozici i dvě auta pro přepravu vozíčkářů po městě. Navíc při registraci u naší přepážky v přízemí Thermalu dostane každý návštěvník s handicapem pár drobných dárků od našeho sponzora RWE Transgas.

převážně pozitivní ohlasy a lidé se k nám pravidelně vracejí z různých koutů republiky. Už tu mám „staré známé“.

Zajišťujete i ubytování?

Zůstávají vaši návštěvníci na celý festival?

Snažíme se o to, ale říkám na rovinu, že je to problém. Bohužel bezbariérové ubytovací kapacity jsou velmi omezené a překvapivě jich nepřibývá. Těch několik nasmlouvaných míst je hned pryč. Takže se bohužel nedá počítat s tím, že si jen tak přijedete do Varů a ubytujete se coby vozíčkář v prvním hotelu, který uvidíte. Určitě je potřeba nocleh předem najít a rezervovat. Hodně lidí využívá nedaleký kemp, kde jsou velmi vstřícní a je zde vedle chatek k dispozici i bezbariérová koupelna. Pochopitelně jde o ubytování pro otrlejší. Ale to se mi na našich návštěvnících líbí. Většinou jsou vstřícní a vděční. Na rozdíl od zhýčkaných hvězd, pro které jsem také kdysi pracovala. Tahle práce je mnohem klidnější. Musím říci, že ani nevím jak, ale všichni hosté Kina bez bariér se zatím vždycky jako zázrakem nějak ubytovali. O kolik lidí se přibližně jedná?

Loni to bylo přibližně sto lidí s postižením, ale to číslo má každoročně vzrůstající tendenci. Což nás velmi těší, protože slyšíme

Jak lidé přijíždějí?

Většinou autem. Někoho vyzvedáváme na vlakovém nádraží. Ale třeba autobusem přijíždí úplné minimum lidí, protože meziměstská autobusová doprava je k vozíčkářům velmi nevstřícná. Nevzpomínám si, že by někdo přiletěl letadlem. Jezdí i cizinci?

Zatím ne. Asi dvakrát jsme pomáhali vozíčkářům ze zahraničí, kteří patřili k oficiálním hostům festivalu, protože byli z filmové branže.

Obvykle ne. Průměrně tu pobudou tak tři až čtyři dny. Výjimku ovšem tvoří místní lidé s postižením. Ti si atmosféru vychutnávají od začátku do konce. Co stálo u zrodu Kina bez bariér?

Ředitel Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary Jiří Bartoška a umělecká ředitelka festivalu Eva Zaoralová chtěli kdysi pomoci svým filmovým přátelům herci Janu Potměšilovi a producentovi Viktoru Schwarczovi, aby si i oni mohli vychutnat festivalovou atmosféru. Shodou okolností se v té době objevil sponzor, který o takový projekt projevil zájem. Tehdy šlo o významnou tabákovou společnost, ale v roce 2006 převzal záštitu již zmíněný RWE Transgas. Ten platí kompletně veškeré náklady spojené s Kinem bez bariér. V prvních letech o Kině bez bariér nikdo moc nevěděl. Měli jsme pomalu víc asistentů než návštěvníků. Lidé si to však mezi sebou řekli a každý rok jich tu bylo víc. Já převzala štafetu po své předchůdkyni Lucii


15

Jana Gabrielová si na Kině bez bariér pochvaluje vděčnost a vstřícnost návštěvníků s postižením.

info Kdo je Jana Gabrielová Maminka dvou dětí. Když jí končila mateřská dovolená, dostala v roce 2007 nabídku převzít vedení projektu Kino bez bariér. U filmu se pohybuje už od ukončení střední školy. Začínala od píky coby klapka. Jako samouk se postupně dostala až k produkční práci. Od roku 1994 začala dělat pro guest servis na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, takže jeho prostředí pro ni není ničím neznámým. Mimo festival se zabývá produkováním nejrůznějších projektů.

Nečasové ve chvíli, kdy už se všechno pěkně rozeběhlo. Kdy začínáte s přípravami?

Přibližně dva měsíce předem. Připravuje se propagace a takové ty běžné produkční záležitosti nezbytné pro samotný chod celého projektu. Vymýšlíme také náplň prezentační akce Kina bez bariér. Jeden den připravujeme pro veřejnost nějaké vystoupení bořící bariéry. V minulosti šlo o ukázky sportů, kulturní představení, dokonce jsme tu měli i taneční skupinu vozíčkářů. Letos chystáme módní přehlídku produkce E.daniely, kde se představí i modelky na vozíku. Uskuteční se 6. 7. od 15.00 na Mlýnské kolonádě. Jen mám strach o počasí. Těm tanečníkům tehdy pršelo, což mě moc mrzelo. Každoročně také přibíráme chari-

tativního partnera festivalu. Ten se vybírá už na přelomu září a října. Před několika lety padla volba i na Konto Bariéry. Letos se představí známé televizní Kuře ze sbírky Pomozte dětem.

slečnu, která dobrou radou opřenou o vlastní zkušenost pošle všechny návštěvníky tím správným směrem. I když taková dobrá duše stráví většinu času u počítače, určitě stihne i nějaký ten film.

Jak hledáte asistenty a další pracovníky pro chod celého servisu?

Kde se dají hledat další informace?

Za ta léta se nám už vytvořila skupinka osvědčených dobrovolníků. Všichni k tomu musí mít nějaký vztah, jinak by to nikdo za osmdesát korun na hodinu nedělal. Většinou jde o mladé lidi z Karlových Varů, ale jezdí nám třeba pomáhat i jedna slečna z Brna, která neváhá dorazit, i když si pak platí ubytování sama. Za přepážkou našeho informačního stánku se pak snažíme mít také někoho na vozíku. Obvykle nějakou mladou sympatickou

Určitě navštivte naše webové stránky www. kinobezbarier.cz Tam se dozvíte vše potřebné. Letos už nestihnete soutěž o luxusní ubytování v Puppu, protože ta končila v polovině června, ale zapamatujte si to pro příští rok! Nejenže tak třeba vyřešíte problém s noclehem, ale návštěva Karlových Varů se promění v netradiční zážitek. Osobně ale věřím, že i díky Kinu bez bariér je pobyt na filmovém festivalu nevšední zážitek pro všechny naše hosty s postižením. můžeš / číslo 7–8 - 2011

16

Letní festivaly

Nejen

Mezi ploty Vyrazit do bohnické psychiatrické léčebny v Praze na festival Mezi ploty je už pro řadu lidí tradice, která letos oslavila dvacet let od svého vzniku. Alespoň na jeden z víkendových dnů pravidelně přijedou rok co rok tisíce lidí. Potkáte mezi nimi i poměrně dost lidí na vozíku nebo s nějakým jiným handicapem. Patřím mezi ně i já. Tenhle neoficiální začátek festivalové sezony navštěvuji už třináct let.

Baví a zapojují se všichni bez rozdílu věku, pohlaví i zdravotního stavu. Radost ze života spojuje. můžeš / číslo 7–8 - 2011


17

Výhodou každého vozíčkáře může být fakt, že má vždy a všude postaráno o pohodlné sezení.

Text: Radek Musílek Foto: Jan Šilpoch

K

větnové Mezi ploty vnímám jako neklamný signál blížících se prázdnin. Na otevřených hudebních a divadelních scénách se správně naladíte na letní festivalovou atmosféru. Letos však mraky hrozily deštěm, takže první den přišlo trochu méně lidí než obvykle. Osobně jsem tomu byl rád. Z pohledu pražského vozíčkáře má tento festival několik předností. Nemusíte za ním daleko cestovat, dopravíte se městskou hromadnou dopravou a areál léčebny je o poznání schůdnější než terén na většině podobných akcí v českých luzích a hájích. V parku sice narazíte na poněkud kopcovitý reliéf, ale stále se pohybujete po pěkných asfaltových cestách, nikoliv v rozbahněném či travnatém terénu, jak bývá jinde zvykem. Pokud vás tedy někdo tlačí, má reálnou šanci, že to zvládne. A s elektrickým vozíkem máte při přesunech od pódia k pódiu úplně vyhráno. Když se rozhodnete pro vlastní ruční pohon, vypotíte alespoň nabyté kalorie. Všudypřítomným stánkům s občerstvením totiž odolá málokdo. Nedostanete v nich však nic ostrého k pití, pouze nealkoholické pivo a limonády. Důvody jsou zřejmé. V Bohnicích se léčí lidé mimo jiné i ze závislostí. Navíc pořadatelům

odpadnou starosti s případnými opilými návštěvníky.

Hudební supermarket Z určitého úhlu pohledu je výhodou Mezi ploty, že toho za jeden víkend můžete na relativně malém prostoru vidět opravdu hodně. Záleží pochopitelně na preferencích návštěvníka. Někomu to nevyhovuje. Jenže málokterý vozíčkář může být fajnšmekrem, který si jeden týden zajede na Okoř poslechnout Sto zvířat a o pět dní později do Českého Těšína na Hradišťana. Bohnice jsou v tomhle ohledu takový supermarket. Od všeho trochu, hodinové vystoupení a hurá na další z úplně jiného soudku. Ještě než jsem zpohodlněl, jezdil jsem do Bohnic veřejnou dopravou. Asi nejsnazší cesta je nízkopodlažním autobusem ze stanice trasy metra C Kobylisy. Velké návaly lidí putujících za stejným cílem mě však přestaly bavit, a tak v posledních letech volím příjezd autem. Naštěstí tuto možnost mám. Pořadatelé mě do areálu autem nechávají vjet bez problému. Stačí ukázat průkazku ZTP/P. Letos přijíždím sám, ale v minulých letech jsem dorazil i s chodícím doprovodem. Ani jeden z nás nemusel platit. Přestože během festivalu je do areálu vpuštěno poměrně dost aut se zásobováním apod., zaparkovat není problém. I když se to nemusí podařit úplně nejblíže od hlavního dění. Ale proč taky? Nikomu ze zúčastněných přece

není příjemné prorážet si cestu nekonečným proudem lidí. Nejrušnějším místem festivalu je prostor kolem hudební scény číslo jedna hned u hlavního vchodu. V rohu centrálního prostranství před místním kostelem najdete i baterii mobilních toalet včetně jedné pro vozíčkáře. Při svém příchodu jsem si však všimnul, že na ní visí zámek. V nedalekých informacích jsem se zeptal, kde dostanu klíč. Sympatická dvojice mladých informátorů odvětila, že to zjistí, ale ať jim nejdřív prozradím, kde ten záchod vlastně vůbec je. V duchu jsem poněkud udiveně zakroutil hlavou. Můj dotaz byl naštěstí jen preventivní, pro případ budoucí potřeby. Nevím, jak dlouho klíč sháněli. Odjel jsem za zábavou. O dvě hodiny později však byla budka otevřená. Navíc další už odemčené mobilní toalety pro vozíčkáře se vyskytovaly i na jiných místech festivalu. Jedinou připomínku bych měl k tomu, že jste je museli náhodou potkat. Nikde jsem nenarazil na značení, kudy se k bezbariérové toaletě dostat. Prostě jdete, koukáte kolem a doufáte.

Kdo dřív přijde… Během toho rozhlížení si určitě povšimnete, že koncentrace lidí s postižením je větší než obvykle. Zřejmě půjde o kombinaci dvou faktorů. Jednak jde skutečně o dobře dostupný festival a za druhé svým proklamovaným integračním zaměřením přitahuje větší pozornost lidí pohybujících se v neziskové můžeš / číslo 7–8 - 2011

�

18

Letní festivaly

Členové The Tap Tap z Jedličkova ústavu a škol. Zleva: Michal Kabát, Jana Augustinová a Láďa Angelovič

sféře. Přesto jsem od návštěvníků � a sociální zachytil i výtky směrem k bezbariérovosti.

Například do jedné z budov, kde se konala divadelní představení, vedou schody. U pódií nejsou vyhrazená místa, takže platí zákon, že kdo dřív přijde, ten dřív mele. Nutno ale dodat, že prostoru je dost a lidé ochotně uhnou. Neprostupný kotel fanoušků jako na megalomanských koncertech tady nepotkáte. Ovšem nepřijdete-li včas, asi budete opravdu postávat a poslouchat stranou. Oblíbenou kapelu pak vsedě občas zahlédnete mezi těly stojících lidí. Leda byste měli chuť prosit desítky křepčících lidí o uvolnění cesty. Problém je trochu i s vjezdem do hlediště. Pódia stojí na trávě a přechod z asfaltu není nijak řešen. Na většině míst to nepředstavuje velkou potíž, ale někde musíte hledat sjízdné místo poněkud pracně. Třeba právě u hlavní scény bych to bez pomoci asi nezvládl, protože je třeba překonat menší travnatý kopeček a pás kamínků. Jinde mi zase pomohla vytlučená mezera v rozpadajícím se obrubníku. Od roku 1998, kdy jsem Mezi ploty zavítal poprvé, pozoruji viditelný posun. Zmizel alkohol, objevily se mobilní bezba riérové toalety. Výrazně přibylo návštěvníků, prodejců, komerce a popkultury. Původní integrační poslání festivalu se nějako začalo ztrácet ze zřetele. Na četných pódiích se střídají ikony české hudební produkce jako na běžícím pásu. Alternativní směry se dostávají výrazně do pozadí. Nabídka je sice pestrá a obvyklý návštěvník nepatří k vyznavačům superstar, ale už dávno u mě převládl pocit, že navzdory tvrzení propagace vůbec nejde o lidi s duševním onemocněním. Ty spíš jen náhodně Mezi ploty pomůžeš / číslo 7–8 - 2011

Z určitého úhlu pohledu je výhodou Mezi ploty, že toho za jeden víkend můžete na relativně malém prostoru vidět opravdu hodně. tkáváte. Jejich umělecká produkce přijala roli popelky nehledě na veškeré oficiální proklamace hlásající bohulibé poslání akce. Hlavní efekt tak asi zůstává v oddémonizování místa samého. Ať se na mě pořadatelé zlobí, jak chtějí. S takovým dojmem odcházím z Mezi ploty už několik let. A nejsem sám. Přesto se ale každý rok znovu vracím, protože samy o sobě jsou jako letní festival moc povedené.

Strážnice se musí zažít Navíc bych z vlastní zkušenosti pražské „ploty“ řadil k nejvhodnějším festivalům pro

vozíčkáře v České republice. Názory dalších lidí na vozíku najdete v anketě na vedlejší straně. Já si dovolím ještě porovnání s jinou akcí, která představuje zcela odlišný program. Mám na mysli Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici. Svým terénem je Mezi ploty hodně podobný. Zámecký park, kde se odehrává hlavní program, je navíc mnohem rovinatější. Bohužel postrádá bezbariérové sociální zařízení. K centrální hudební scéně, kde se odehrává fascinující přehlídka zahraničních i domácích souborů, se však dostanete bez problémů. V nedalekém skanzenu je potřeba pomoc při jízdě po trávě. V budově pokladen použitelné toalety mají, musíte ovšem počkat, než pracovníci přinesou nájezdové ližiny k překonání několika schodů. Nejpřipravenější po této stránce je tak paradoxně nedaleký autokempink. Rozjaření bodří návštěvníci festivalu ve Strážnici rádi vozíčkáři pomohou překonat jakoukoliv nesnáz. Třeba nakládání na loď k projížďce po Baťově kanálu. Posilu nacházejí ve všudypřítomném víně, slivovici, dobrém jídle a lidové muzice. Atmosféra se nedá popsat, musí se zažít a je na hony vzdálená vyprázdněným kulisám pro turisty. Tady jsou lidové tradice opravdu doma, což dokazuje velké procento mladých návštěvníků, hudebníků i tanečníků. Ať už se v létě vypravíte kamkoliv, všímejte si, jak pořadatelé myslí na vozíčkáře. Těšíme se na vaše zajímavé tipy a postřehy. Snad se jednou dočkáme doby, kdy nebudeme muset řešit, kam se dostaneme. Podstatné bude jenom to, jestli se nám nabízený program líbí.


19

ANKETA

Zdeněk Krupička (31)

Jiří Seman (33)

reprezentant ČR ve sledge hokeji

provozovatel restaurace a fotograf

Já osobně patřím k otrlejším vozíčkářům, kteří zvládají určité nepohodlí a tvrdší podmínky. Mohu si to dovolit i díky zdravým kamarádům, kteří se mnou jezdí.

Do svých osmnácti let jsem aktivně sportoval a na kulturu jsem neměl moc času. V devatenácti jsme měli autonehodu, po které jsem skončil na mechanickém vozíku s postižením všech čtyř končetin. Asi se muselo stát tohle, abych zjistil, jak pěkné je zajet si do divadla, do kina nebo na nějaký festival. Některé jsou pro nás otevřené a s prima výhodami.

Navštívili jsme už hodně festivalů, třeba Trutnov, Rock for People nebo Sázavafest. Za ta léta pozoruji určitý posun. Například v tom, že pořadatelé už většinou objednají alespoň bezbariérové mobilní záchody. Obecně ale opravdu nelze mluvit o nějakém komfortu. Třeba Rock for People teprve na naši žádost vyčlenilo vhodné místo pro stanování, kam mohl vozíčkář zajet i s autem. Schůdnosti terénu prospělo přesunutí akce na letiště v Hradci Králové. Po stránce bezbariérovosti bych jako nic moc označil Trutnov, na Sázavafest se znovu nechystám. Po zkušenosti z Kácova nikdy víc!

Jeden z mých nejoblíbenějších festivalů je ten filmový v Karlových Varech, kde nám Kino bez bariér umožňuje snadno získat vstupenky (i pro doprovod). Mají deset bezbariérových sálů, zajišťují dopravu po městě a pořádají další aktivity. S oblibou také pravidelně navštěvuji festival Mezi ploty v Bohnicích. Má pestrou atmosféru, divadlo, koncerty, atrakce pro děcka, vstup pro handicapované zdarma, dobře přístupný a má mobilní toalety.

Jaké máte zkušenosti s letními festivaly z pohledu vozíčkáře?

Kristýna Ševčíková (32)

Martina Vejvodová (29)

mzdová účetní

pracovnice informačního systému krajské knihovny

Každoročně jezdím na slovenskou Pohodu, kde je to pro vozíčkáře super – dobrý terén, mobilní bezbariérové záchody, přístupné sprchy, speciální plošiny na open air scénách, ve stanech přístup před zábranu pod pódiem a parkování ve V. I. P. sektoru, všem doporučuji! České letní festivaly většinou nabízejí jen zvýhodněné vstupné a vstup pro doprovod zdarma. Ale záchody, terén atd. nikdo neřeší… Takže na festival jedině se silákem! Byla jsem např. na Let it Roll, Creamfields, Summer of Love, Hrachovka atd. Jedinou výjimkou pro mě byl Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, kde bych sice bez doprovodu nemohla fungovat, ale mohla jsem si důstojně zajít na záchod a díky nájezdům a Kinu bez bariér bylo vše přístupné.

Mám moc ráda open air festivaly. Zdravý člověk jen včas koupí lístek, sbalí pár nepromokavých věcí, vezme batoh a vyrazí. Když chce vyrazit vozíčkář, obnáší to mnohem víc příprav. Předně si musí zajistit schopný a někdy taky hodně obětavý doprovod, protože většina festivalů se koná na víceméně neupravené travnaté ploše. Když zaprší, promění se v bahniště, a zkuste v tom jet na vozíku… Další problém jsou toalety. Mobilní toiky pro vozíčkáře pořadatelé většinou neřeší, což je velký problém, pokud na festivalu chcete strávit celý den. To je pro mne jedno z kritérií, podle čeho si festival vybírám. Jako dobrý vzor bych uvedla slovenskou Pohodu. V Česku jsou vstřícné Mezi ploty v Bohnicích. Opustím-li hudební scénu, vyzdvihla bych filmový festival v Karlových Varech.

Rozšiřte řady předplatitelů časopisu Objednávám předplatné časopisu Můžeš

roční předplatné za 240 Kč

JMÉNO a příjmení:

ulice:

název organizace:

PSČ:

Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1

číslo popisné:

město:

telefon:

Předplatné časopisu si můžete dále objednat na: www.periodik.cz, www.muzes.cz n bezplatné infolince České pošty: 800 300 302 n adrese: Postservis, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, e-mail: [email protected], fax: 284 011 847

20

sport bez bariér

Na golfu vyhráli v Na hřišti Darovanský Dvůr se koncem května konal mezinárodní turnaj handicapovaných hráčů, jehož spolupořadatelem bylo Konto Bariéry. A povedl se. Text: Andrej Halada Foto: Jan Šilpoch

V

ůbec poprvé se v Česku konal golfový turnaj handicapovaných. Hrálo jich tu na čtyři desítky a do dvojnásobného počtu startujících je doplnili hráči, kteří ve formě startovného přispěli na zakoupení paragolferu. To je speciální vozík pro hru tělesně postižených, kteří nemohou chodit. Vozík si všichni mohli vyzkoušet i během doprovodného programu a někteří s překvapením zjistili, že se díky němu zase mohou dívat na svět ze vzpřímené perspektivy, nikoli jen z té sedící.


Petr Němec patří k respektovaným českým profesionálním trenérům a na Darové vedl golfovou akademii pro začátečníky. Golf si tu vyzkoušela i senátorka Daniela Filipiová.


21

Atmosféra na turnaji byla skvělá, golf boural bariéry ve všech směrech. Hráli tu hráči z několika zemí, účastnili se lidé z mnoha oblastí i sfér společnosti. A vydařilo se i počasí.

všichni

Tahle gesta jsou společná všem golfistům na celém světě: radost z faktu, že míček se podařilo dostat do jamky.

Španělský hráč Sebastian Lorente byl tváří celého turnaje, ale také předvedl, že golf skutečně umí. Nezastavily ho ani problémy – to když se dostal s míčem do bankru neboli pískové překážky. můžeš / číslo 7–8 - 2011

22

Trestanci s handicapem

Ve vězení na voz Minulý rok se na internetu objevila zpráva, že americká policie zatkla kanadského občana na vozíku. Už to samo o sobě není úplně obvyklá událost. V tomto případě však šlo navíc o čerstvého držitele zlaté paralympijské medaile a kapitána reprezentačního týmu v curlingu vozíčkářů Jima Armstronga. Pokud si tedy někdo myslí, že ho vozík uchrání před trestem za porušení zákona, mýlí se. A platí to i v České republice.

Během dne jsou cely otevřené a vězni se mohou po oddělení volně pohybovat. Vzájemné návštěvy na pokojích se však prý moc nekonají. Na noc se cely v deset večer zamykají. můžeš / číslo 7–8 - 2011

Text: Radek Musílek Foto: Jan Šilpoch

J

im Armstrong dlouho za mřížemi nepobyl. Už za pár měsíců se objevil v Praze na mistrovství světa a to se svým týmem opět suverénně vyhrál. Nepříjemný zážitek ho tedy evidentně moc nepoznamenal. Tenhle šedesátiletý bodrý chlapík si život umí užívat. O tom svědčí i důvod, proč byl zatčen. Policie si na něj počíhala ve chvíli, kdy přebíral zásilku většího množství padělků viagry z Číny. Při pobytu v Čechách o svých zážitcích z vězení pochopitelně nehovořil. Byl však inspirací ke vzniku tohoto článku. Jak vypadá vězení pro vozíčkáře u nás? Vězeňská správa ČR rychle a ochotně vyhověla mé prosbě navštívit zařízení pro výkon trestu osob s tělesným postižením. Jedno takové se nachází v pardubické věznici. Svůj trest si zde odpykává dvacet mužů, což je přibližně polovina ze všech lidí s handicapem odsouzených k odnětí svobody. Momentálně prý mezi nimi není žádná vozíčkářka. V Pardubicích mi povolili zaparkovat přímo v areálu věznice. S fotografem jsme u vchodu prošli bezpečností kontrolou, stejně tak moje auto. Naše mobilní telefony zůstaly uzamčeny ve schránkách na vrátnici. Tam se nás ujal major Jan Šimeček, vedoucí oddělení výkonu trestu. Společně jdeme

po udržovaných dvorech, kde jsou k vidění i stromy a okrasné keře. Mříže v oknech okolních budov a stovky metrů ostnatých drátů však dávají tušit, kde se nacházíme. Míříme do přízemního křídla, do jehož vchodu je položen dřevěný nájezd. Splňuje normu o maximálním náklonu, takže ho zvládnu vyjet sám. Trochu se v duchu usmívám tomu, že všude kolem vidíte zábrany proti útěku, ale vozíčkáři mají předpisový nájezd. Pochopitelně daleko zásadnější překážkou jsou stráže a mříže. U našince však opravdu stačí jeden vyšší schod a už se nedostane nikam.

Větrné mlýny ze špejlí

Naše první kroky vedou do místnosti vychovatele, který má vězně během dne na starosti. Všude kolem sebe vidíme rukodělné výrobky odsouzených. Převážně jde o modely různých budov ze špejlí. Z mně neznámého důvodu převládají větrné mlýny. Dozvídáme se něco o běžném chodu života vězňů. Budíček mají v šest hodin ráno. Práceschopní vězni přitom vstávají už ve tři čtvrti na pět. Po obědě je možnost hodinové vycházky na malý dvorek, o jehož zeleň se všichni starají. K dispozici je kuřácká a společenská místnost s televizí a nástěnkou. Zájemci mohou docházet do arteterapeutických dílen, probíhají vzdělávací kurzy, v provozu je i knihovna. Občas může odsouzený s doprovodem na nákup do místní kantýny. Strava


23

zíku Všude kolem sebe vidíme rukodělné výrobky odsouzených. Převážně jde o modely různých budov ze špejlí. Z mně neznámého důvodu převládají větrné mlýny. se na rozdíl od zbytku věznice dováží přímo na oddělení kvůli komplikacím s přesunem do jídelny. Na chodbě stojí rotoped, na němž posilují obyvatelé cel schopní chůze. Systematická rehabilitace však neprobíhá. Na předpis lékaře je možné nařídit pobyt ve specializovaném zařízení v Brně, které je jakousi rehabilitační vězeňskou nemocnicí. Podle vyjádření vězňů je cvičení pouze na nich. Oddělení s ostrahou tvoří jedna chodba, jejíž pravou stranu lemuje desatero dveří do dvoumístných cel. Dveře nejsou kupodivu železné, ale úplně obyčejné, jako třeba do panelákového bytu. S jediným rozdílem: Kukátkem se dá dívat z chodby dovnitř, nikoliv naopak. Instalována jsou i klasická dveřní madla pro vozíčkáře. Vozíčkáři mají k dispozici nemocniční postele s hrazdičkami usnadňujícími přesun. Mezi dvěma celami je pro čtyři lidi jedna společná koupelna s bezbariérovou toaletou, umyvadlem a sprchou. K dispozici je ještě samostatná umývárna s vanou, kam ale není volný přístup bez doprovodu stráže. Místnosti nejsou moc prostorné, ale pohybovat se v nich dá. Dvě postele, kovové skříňky a stůl nechávají plochu, kterou jsme ve čtyřech lidech s vozíky téměř zaplnili. Vězňům s postižením je k ruce asistent, jenž sám je ve výkonu trestu. Bydlí na stejném oddělení a má profesní zkušenosti s touto prací. Podle majora Šimečka se věznice snaží vězňům umožnit

�


24

Trestanci s handicapem

v původním povolání a využít � pokračovat nadání jednotlivých lidí. Má to všestranně

prospěšný efekt. Pomáhající vězni se zapojují dobrovolně, a určitě tak získávají kladné body ke zkrácení trestu. Někdo to vnímá dokonce jako odčinění svého prohřešku. Občas prý někteří jedinci zaměňují práci asistenta se službami osobního lokaje. V takovém případě pracovníci věznice zasáhnou a snaží se uvést situaci na pravou míru.

Vozíčkáři jsou uzavřená rodina

Celé oddělení momentálně tvoří osmnáct lidí, z toho šest vozíčkářů. Podle slov vychovatele jsou taková uzavřená rodina. Atmosféra působí skutečně komorním, poklidným až ospalým dojmem. Dost mi to připomínalo polední klid v dětské léčebně. Pohled vězňů je pochopitelně méně idylický, ale na podmínky trestu si nestěžují. Bylo poznat, že se ale každý stará spíš sám o sebe. Žádná velká družba se nekoná. Mezi jednotlivými lidmi tady totiž občas existují dost výrazné sociální, vzdělanostní i intelektové rozdíly. Čtyři vězni na vozíku předem souhlasili, že nám poskytnou rozhovor a nechají se i vyfotit. Jeden však při našem příchodu spal a po probuzení se necítil dobře, tak jsme ho nerušili. Verze tří příběhů, které jsem vyslechl, nešlo nijak ověřit. Zákon mi neumožňuje nahlédnout do záznamů vězeňské správy, ale ve svém povídání byli pánové poměrně otevření a nebránili se žádné otázce, za což jim patří dík. Dva z nich dokonce znali náš měsíčník a všichni mě požádali o zaslání tohoto čísla. Zajímavé je, že všichni tři se na vozík dostali až po svém trestném činu. Skoro se nabízí úvaha o zásahu vyšší moci. Sami přitom přiznávají, že ve vězení je dost času přemýšlet nad tím, co se stalo. Jestli jejich předchozí život, trest a úraz mohou mít nějakou hlubší, řekněme až osudovou souvislost. Čtyřiatřicetiletý Zdeňko Pašínský má slovenské občanství. Byl odsouzen na dva roky za maření úředního výkonu. Půlku trestu už si odkroutil. Nedokázal přesně říci, co se mu stalo. Při zatýkání se prý odehrálo něco, po čem skončil v kómatu. Na nic se nepamatuje. Probral se s mnohačetnými zlomeninami včetně páteře. Osm měsíců strávil v pankrácké vězeňské nemocnici. Zhubnul 35 kilogramů. Jeho stav se začal zlepšovat. Stále používá vozík, ale postupně se mu navrací hybnost dolních končetin. Svépomocí ve vězení intenzivně cvičí. Do konce trestu nehodlá pátrat po příčinách svého stavu. Existují dvě verze. Jedna policejní a druhá jeho známých. Až bude propuštěn, vrátí se na Slovensko k rodině a přítelkyni, svým oporám. O jejich návštěvy ale nestojí. Před úrazem byl sportovec a nechce blízké zatím trápit svým stavem ani vězeňským prostředím. Jelikož je od úrazu v České republice, nezařídil si zatím na dálku žádné záležitosti ohledně důchodu a sociálních služeb. Admůžeš / číslo 7–8 - 2011

Všichni mluví o tom, že se neodehrává žádná speciální zdravotní či rehabilitační péče. Nicméně pan Josef hovoří přímo o organizačním nezvládání. Jako konkrétní důkaz však uvádí pouze své neshody s lékařem.

ministrativně by bylo všechno tak složité, že dřív půjde domů. Zdeňkovým kamarádem, dá-li se to tak nazvat, je o rok mladší Petr Dočkal z Moravy. Ani on o návštěvy moc nestojí, protože by to jemu i rodině přinášelo zbytečné trápení. Navíc už brzy očekává propuštění.

Sedmiměsíční trest za neplacení výživného mu bude nejspíš zkrácen. Zatím si z něj odpykal tři měsíce. Na rozdíl od Zdeňka má svůj vlastní moderní vozík. Do vězení dostává i další nezbytné zdravotní pomůcky. Úraz se mu stal mezi odsouzením a nástupem výko-


25

SLOUPEK Jiřiny Šiklové projížďka na malém dvorku patří ve vězení k jednomu z mála povyražení. Přes vysokou zeď a ostnatý drát však vidíte jen oblohu a kousek sousední budovy.

nu trestu. Nešťastnou náhodou propadl stropem a kvůli poranění míchy se z něj stal paraplegik. Po nezbytné rekonvalescenci nastoupil do výkonu trestu. První tři týdny trestu strávil v Brně, kde nebylo pro vozíčkáře upraveno vůbec nic, vyhovující byla jen šířka dveří. Všechno zvládal s dopomocí tamních zaměstnanců.

Chybí rehabilitační péče

K našemu povídání se neplánovaně připojil i Josef Ilavský, Zdeňkův spolubydlící. Také on sedí na vozíku. Na rozdíl od dvou předchozích mužů je výrazně kritičtější ke zdravotní péči. Všichni mluví o tom, že se neodehrává žádná speciální zdravotní či rehabilitační péče. Nicméně pan Josef hovoří přímo o organizačním nezvládání. Jako konkrétní důkaz však uvádí pouze své neshody s lékařem. Údajně několikrát musel opustit čekárnu předčasně, a dostal tak nálepku člověka, který si své potíže jen vymýšlí. Na závěr návštěvy oddělení s ostrahou jdeme ještě na vycházkový dvoreček. Jedná se o prostor přibližně šest krát osm metrů. Obvod vymezuje bílá třímetrová zeď. Část

plochy kryje malá stříška. Výhled tvoří především obloha a část budovy věznice. Letní počasí s nadýchanými mráčky navodilo vcelku příjemnou atmosféru. Jenže já se zde rozhlížel s vědomím, že za hodinu odejdu. Kontrast pěkného dne a odnětí svobody v člověku probouzí pocit úzkosti a zároveň úlevy, že se ho to netýká. Možná podobný pocit, jako když za někým přijdete na návštěvu do nemocnice. Loučíme se debatou o fotbale. U televize ve společenské místnosti visí plakát FC Barcelona. Její vítězství v Lize mistrů pánové sledovali. Neříkám, že vězení je pěkné místo, ale čekal jsem to horší. Všechno vybavení je sice vojensky strohé a nebarevné, ale prostředí na příchozího nepůsobí odpudivě. Nejhorší musí být pocit nudy a nesvobody. Znovu se mi vrací paralela s nemocnicí. Když musíte ležet nebo nesmíte opustit oddělení, je to hodně podobné. Jen poněkud čistší a méně traumatizující. O poznání méně se mi líbilo v dalším bloku. Přestože šlo o méně přísnou část s dozorem. Nejprve jsme přešli přes oplocený dvůr, na kterém se pohybovalo několik desítek vězňů bez postižení. Přihlížející dozorce kvůli nám přerušil probíhající fotbalový zápas části osazenstva. Uvnitř budovy potkáváme další lidi, o kterých se můj poslední respondent vyjádřil, že na některé je lepší si dávat pozor. Pokud dám jen na první vizuální dojem, souhlasím. Tím dotyčným je vozíčkář Jiří Kříž, rovněž z Moravy. S několika dalšími lidmi obývá propojenou dvojitou celu. Z kapacitních důvodů byla probourána zeď, aby se získal přístup k bezbariérovému sociálnímu zařízení. Jirkovi byl vyměřen trest v délce dvaceti devíti měsíců. Jeho vyprávění bylo trochu záhadné a postupně odkrýval jednotlivé důvody svého odsouzení. Nejprve začal řízením bez řidičského oprávnění, které mu bylo odebráno již dříve. Pak přidal řízení v opilosti a dopravní nehodu, při které si způsobil poranění míchy. Pokud jsem správně pochopil další sled událostí, tak během rekonvalescence začal jezdit na čtyřkolkách. Stále mu však chyběl řidičák, nehledě na předchozí prohřešky. Jednou ho zadržela policie a pomyslné ucho džbánu se utrhlo. Podle svých slov si myslel, že se mu jako vozíčkáři nemůže nic stát. Opak byl pravdou. Jak vidno, ruka zákona dosáhne i na lidi s postižením a je na ně připravena. Nechystá jim ozdravnou rekreaci, ale s tím nemůže nikdo počítat. Rozhodně jde o zkušenost, jakou si každý rád odpustí.

Jsme tolerantnější i k nedostatkům vlastního těla Léto je období významné nejen z hlediska astronomického, ale i pro náš život soukromý. Člověk nemůže pracovat bez přerušení, a proto již ve Starém zákoně je přikázáno, že je třeba v sobotu přerušit práci. A příkaz k odpočinku a svěcení alespoň jednoho dne je i ve všech dalších náboženstvích. V češtině máme pro „sedmý den“ krásné slovo: neděle. Je odvozeno od nedělání. Pro letní období máme zase pojem prázdniny, připomínající, že máme prázdno či volno od běžného zaměstnání. Nejedná se o nějaké polehávání, ale jde o prožívání něčeho jiného, než náleží k naší každodennosti. A tak se přesouváme z místa na místo, odjíždíme na dovolenou, když slunce svítí, ležíme na dekách u rybníků a řek. Nebo taky stanujeme v parcích či na loukách u měst, ve kterých se konají různé festivaly: hudební, filmové, divadelní… popsané na plakátech jako „kulturní léto“. V mém mládí tohle nebylo, a tak tyto festivaly, kterými se třeba zviditelňují různá města, sleduji přes své vnuky a vnučky a občas tam zajedu s přáteli. K uvolnění patří i improvizace. Do hledišť letních festivalů se chodí v tričku a krátkých kalhotách, v sandálech, prostě je to zcela neformální. Na hrudích, ramenou, zádech se občas objevuje tetování, tedy jakési hříchy mládí, za které se v pozdějším věku většinou stydíme. S rozpaky to komentují zvláště mladé ženy: „To víš, byla jsem bláznivá holka, a dát to dolů už nejde.“ A podobně si zvykáme přiznat se v létě třeba i k protéze nohy, kterou v zimě pečlivě ukrýváme pod dlouhými kalhotami. Těch, kteří se toho odváží, je čím dál více, protože i ti ostatní jsou tolerantnější, a tak si to troufnou. Od stanů si to tak čím dál častěji „hasí“ někdo na vozíku přímo k improvizovanému amfiteátru. Nebo s „franckama“ a v kraťasech, pod kterými je vidět protéza. Zdá se, že to nevadí ani těm lidem s handicapem, ani těm, kdo jdou vedle nich. Samozřejmě bezbariérové přístupy v těchto letních centrech většinou chybí. Většinou i tyto bariéry všichni nějak zvládnou. V létě má být změna! Konečně my, kteří zatím nepotřebujeme ani berle, ani vozík, taky běžně nespíme ve spacáku a na karimatce. Tak tedy znovu: Léto budiž pochváleno!

Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. můžeš / číslo 7–8 - 2011

26

Divadlo pomáhá

Ještě není

ta chvíle

Režisér, který může herce vést jen svým hlasem, má velkou nevýhodu. Ale i přednost – jeho slova jsou vnímána s neobyčejnou pozorností. můžeš / číslo 7–8 - 2011

Český režisér a básník Jan Borna založil, byť nechtěně a po velkém boji, novou disciplínu života – jak s pokročilou roztroušenou sklerózou tvořit krásu. Přikovaný na vozík o ničem jiném nakonec ani mluvit neumí.


Foto: Archiv Divadla v Dlouhé

N

enahraditelná krása divadla je právě v jeho kraťoučké životnosti. V sále se zhasne, na dvě hodiny přijímáte smlouvu, že strom namalovaný na kusu látky je živý, a prožíváte příběh. Pak se rozsvítí a všechno, doslova všechno skončilo. Zítra budou stejný text hrát stejní lidé a bude jiný, třeba jen trochu, nebo úplně jiný. Také proto, že přijde jiný divák. Tahle známá pravda o divadle je proti trvanlivému výtvarnému dílu, knize, filmu nebo hudební nahrávce jen zdánlivá nevýhoda. Film dokončíte a už na něm nic nezměníte. Šance divadla je každý večer nová. A pro mne s tou potvorou nemocí, beznadějně doživotní a nikdy neodstranitelnou, je tak šancí také. Ještě stále, sice obtížně, ale přece, mohu zkoušet, připravovat nová představení, vymýšlet nové významy dávno známých textů.

Proč už několik set let hrajeme Shakespeara? Skutečné téma divadla je setkání. A sama hra, text? To jsou mantry. Umožňují nám setkání. Takže klasický text to umožňuje už čtyři sta let. Vezmeme klasiku a ptáme se, jak to udělat, abychom se zase mohli setkat? Jaké nové téma setkání nabízí? Může být i z antiky, ale musí zobrazovat něco z naší dnešní zkušenosti.

Primář ze Šumperka Když jsem dodělal doktorát na filozofické fakultě a jel se pokusit o svou první profesionální režii do Šumperka, ředitel mě představil všem – hercům, kulisákům, rekvizitářům, administrativě, opravdu všem až po vrátného. Vždycky obřadně – toto je náš nový kolega doktor Borna. Tentýž den jdu večerním městem a z jakési hospůdky vyběhne zmíněný vrátný a řve na celou ulici – nazdááár, primáři! A bylo to.

27

mi to včas řeknou, až jim začnu překážet. Slíbili, že to řeknou! Já byl vždycky z těch, kteří hercům rádi předehrávali. Docela jsem si užíval ty situace, kdy se něco těžko vysvětluje, ale za minutu za dvě to ukážete a už si s kolegou rozumíte. Teď už jsem na jevišti nebyl vlastně deset let a do divadla si prostě přivážím jen tu svou hubu. A hlavu, pochopitelně. Tu nesmím zapomenout nikdy. Když vám pak zbývají jen slova a jinak se nepohnete za žádnou cenu, mohou vám rozumět, ale musejí chtít. A takové herce já mám. Mám v Dlouhé hvězdy. Mirka Táborského, Helenu Dvořákovou, Miroslava Hanuše, Jana Vondráčka. Prvotřídní herci a někteří z nich jsou i dobří a stále lepší režiséři. Honza Vondráček, talent do všech rolí a na všechny hudební nástroje, stále více také režisér, Mirek Hanuš, nedoceněný český herec a člověk, který umí postavit představení vyprodané na měsíce… Takže já se mám na koho spolehnout a opravdu

Tahle blbá nemoc mi vzala třeba mé milované lyžování, ale to je jen drobnůstka. Nevzala mi lásku mé ženy a mých dětí. Naučila mě nemyslet na kariéru v Americe nebo v Londýně, a tu má v dušičce každý divadelník. Já už ne. Už tenkrát a pak tisíckrát mi bylo jasné, že se nemám brát vážně. Mimochodem, tehdy byl v Šumperku režisér František Čech, legenda českých oblastních scén. Bývalý farář, dokonce nějaký čas vězněný někde na uranu, nedoceněný, a vlastně neuznaný tvůrce mimořádné divadelní krásy. Kdyby se ale bral smrtelně vážně? Co by vytvořil? A platí to i pro mě na vozejku, platí to ve chvílích, kdy únava člověka doslova drtí a nemůže dělat nic. Už už si myslím, že přišla ta minuta, ta poslední minuta, kdy má člověk ještě nějakou cenu, že už je únava silnější než všechna předsevzetí a tisíckrát zatnuté zuby… A řeknu si: neber se vážně, tohle ještě není ta chvíle, odpočiň si trošku a jedeme do Dlouhé ke kolegům a kamarádům. Zkoušky na jevišti pak sleduji z vozíku, oči sotva v úrovni prken, která neznamenají svět, ale zásobu štiplavého prachu, brada zdvižená, pozor, pan režisér je tady, a uši nastražené nejen k replikám mezi herci, ale především k jedné osudové větě – Honzo, nezlob se, ale takhle to už nejde. Slíbili, že

se nemusím prát o autoritu. Před nimi? Já nejsem jejich primář!

Divadlo pomáhá Divadlo je jediné umění, kde stojí člověk tváří v tvář člověku. Výtvarné umění se vlastně odloučí od autora a putuje světem. Film také. Na jevišti ale vždycky probíhá dobrodružství – povede se? Nepovede? V dnešní smršti vjemů, křiku, barev reklam, ohromujících vizuálních efektů, všudypřítomné nějaké hudby, kde se všechno blýská, všechny modelky jsou krásné a mají stále větší prsa a delší nohy, tu stojí živý herec, nedokonalý a třeba i nemocný, neretušovaný ve své originalitě, a cosi vám chce říci a ukázat. Na rozdíl od designové slečny z plakátu vám může pomoci, přinejmenším s odpovědí na některé otázky vašeho života. Má sice všechny nevýhody proti stvořením na billboardech, ale má i jednu výhodu – je skutečný. To lidé potřebují tím více, čím více umělotin je obklopuje. můžeš / číslo 7–8 - 2011

�

Můžeš přispět na dobrou věc! Inzeruj v časopisu Můžeš Objednávky: Martina Bedrnová tel.: 722 966 510

e-mail: [email protected]

Zdeňka Šnajdrová tel.: 737 405 554

e-mail: [email protected]


29

SLOUPEK Daniely Filipiové

Divadlo pomáhá

Kultura versus kulturnost

Každé naše setkání s divákem, říká Jan Borna, je sice jiné, ale vždy musí být pravdivé.

se nám stala opravdu nepříjem� Nedávno ná věc. Uprostřed představení vypadla

elektřina. Svítily jen nouzové lampy. Řekli jsme divákům, co se stalo. A oni si šli koupit do bufetu víno. Herci se mezi tím snažili cosi vyprávět. Nikdo neodešel! Pak se vše spravilo a pokračovali jsme. Takovou atmosféru jsem nezažil. Pokračovalo se, ale hlediště cítilo, že nyní už hrají jeho lidi, společně prožili nepříjemnost, a to je sblížilo. Společný zážitek. A diváci nechtěli jít domů.

Recept současného státu Bohužel nad touto jedinečností herce na jevišti dnešní politici mávnou rukou. Tohle podporovat, tohoto si vážit, toto kultivovat a chránit? Hrajte přitažlivé kusy, lidi budou chodit a máte pokladnu plnou! Tak zní recept současného státu. Jenomže my, a nejen my, máme hlediště plné, ale copak můžeme chtít od diváka za vstupenku deset procent jeho platu? Jako by tady vyhrála primitivní představa, že kultura je jen nějaké představení, zábavné

info Kdo je Jan Borna Absolvent studia divadelní režie na DAMU a teorie kultury na Filozofické fakultě UK. Spoluvytvářel mnohé projekty (Volné spojení režisérů, divadlo Vizita atd.), umělecký šéf pražského Dejvického divadla (1993 – 1996), nyní režisér a člen uměleckého vedení Divadla v Dlouhé (dříve J. Wolkera). Pedagog DAMU, básník.

číslo, napínavý film. Ale kultura je lidský svět! Vzdělání, každodenní vztahy a zvyky, znovu a znovu nalezená a nalézaná krása, a také, čtenář promine, kultura je i láska. Jen tu jedinou, přiznávám, bychom měli brát vážně. Ale tuhle výjimečnost určitě nepřiznám své nemoci. Co mi vzala? Ještě stále mohu dělat svou profesi. Samozřejmě díky lidem kolem. Co kdybych byl chirurgem? Tahle blbá nemoc mi vzala třeba mé milované lyžování, ale to je jen drobnůstka. Nevzala mi lásku mé ženy a mých dětí. Naučila mě nemyslet na kariéru v Americe nebo v Londýně, a tu má v dušičce každý divadelník. Já už ne. A dokud to půjde, budu dělat divadlo. Až to nepůjde… pak… Přestože cítím, jak strašná únava přibývá, nemůžu si odpustit jednu důležitou připomínku: Buďte svéprávnými diváky. Když vidíte, že se vám předvádí špatná věc, odbyté nebo jen efektní, ale prázdné představení, jděte pryč. Já jsem i pro hlasité projevy diváků – pískejte, bučte, dávejte silně najevo, že se právě na váš úkor někdo chce brát vážně, třeba jen proto, aby z vás vytáhl vstupné! Nezapomeňte, že divadlo musí být dobré právě teď. Knížka si na pochopení může počkat sto let, obraz i půl tisíciletí. Ale divadlo, které hlediště nechápe? Na co a na koho má čekat? Právě proto jsou krásná představení pro děti. Když jsou špatná, okamžitě začnou zlobit a žádná učitelka je nezvládne. Buďte klidně takovými dětmi. Je to všechno jednoduché: Přišla k nám do divadla paní z nějaké organizace postižených, potkala J. Vondráčka a říká: Hledám pana režiséra Bornu. Honza Vondráček jen mávl rukou kolem sebe a odpověděl: No, on je tady někde roztroušenej… Hezké léto, neberte se vážně a choďte se do divadla setkávat se životem. Vím, že to pomáhá, i když všechny léky světa nejsou nic platné. Záznam a mezititulky: Zdeněk Jirků

Nastalo roční období, které je spojeno s různými filmovými festivaly, open-air koncerty a divadelními představeními na volném prostranství. Většina hostů si prostě koupí vstupenku a těší se na kulturní zážitek. Ne tak osoba s handicapem. My se musíme ještě zabývat tím, zda se tam s námi počítá, a být z toho patřičně nervózní. Hlavně když vyrážíme bez „zdravého“ doprovodu jen s kamarády, kteří jsou na tom více či méně stejně jako my. Pořadatelé zejména u akcí open-air vůbec nepočítají s tím, že na trávě nebo na štěrku se osoba na vozíku nebo o berlích pohybovat může jen těžko a s obavami o své zdraví. A teď si představte, že by do toho zapršelo. Chápu, že udělat celé „hlediště“ na zpevněné ploše nejde, ale proč proboha někoho nenapadne udělat zpevněné alespoň přístupové chodníky a zpevněnou plochu u pódia?! Velmi často se setkávám i s tím, že známé TOI-TOI sice přistaveny jsou, ale těch bezbariérových, pokud se tam vůbec nacházejí, je zoufale málo, a ještě ke všemu jsou používány neoprávněně takzvaně zdravými (i když o zdravém rozumu těchto lidí by se dalo opravdu pochybovat). Návštěva těchto zařízení je proto daleka tomu nazývat se kulturní. Zkušenosti z filmových festivalů mám většinou pozitivní. S vozíčkáři či špatně chodícími počítají. Ale jedna negativní drobnost i tady je. Sice vyčlení plochu nebo místa pro vozíky, ale už nepočítají s tím, že vozíčkář může přijít s chodícím partnerem, a rádi by, stejně jako „normální“ lidé, seděli vedle sebe. A tak doprovod sedí třeba na zemi nebo stojí někde u zdi. Takovýhle kulturní zážitek má přece do kulturnosti dost daleko. Během celého roku můžeme navštívit představení různého druhu i v objektech tomu účelu více či méně určených. Trendem je vyčlenit pro vozíčkáře vyhrazené plochy. Prima. Díky za to. Můžeme bez obav přijít třeba na koncert Phila Collinse nebo jiného hudebního velikána. Ale opět ta již výše zmíněná bolest. S chodícím doprovodem se jaksi nepočítá. Ale já se ptám: proč nejsou místa vyhrazená pro vozík i v rámci standardního hlediště? Proč by nemohlo být vyčleněno na kraji několika řad pár míst, kam se pohodlně umístí vozíčkář a vedle něj na sedadle bude místo pro jeho partnera? Věřte mi, není to problém. Říká vám to projektant! Ale přes všechny tyto nepříjemnosti vám přeji krásné kulturní zážitky! Autorka je senátorka. můžeš / číslo 7–8 - 2011

30

Na cestách

S vozíkem

pod Eiffelovkou Perlu nad Seinou, Mekku všech umělců, krásné historické město Paříž jsem měl možnost navštívit v posledních letech hned dvakrát. Pokaždé za jiných okolností, ale vždy na mechanickém vozíku a v obou případech doprovázen pouze stejně pohyblivými přáteli. Text a foto: Štěpán Beneš

P

aříž je od Prahy vzdálená cca 1100 kilometrů a dá se tam samozřejmě letět i jet vlakem (konkrétní přestupy a informace o bezbariérovosti jsou k doptání na nádraží). Jelikož je ale 1100 km celkem rozumná vzdálenost i pro jízdu autem, při obou výpravách jsme zvolili tuto variantu. Už kvůli pohodlí vlastní mobility. Druhým dobrým důvodem může být, že celá Francie je opravdu krásná a je škoda vidět pouze její hlavní město. Při cestování vozem jste svými pány a můžete si trasu upravit podle svého – ať už jde o odvážný okruh Francií od severu na jih jako při mé první výpravě nebo čistě jen o poznání Paříže s malým bonusem v podobě několika pěkných měst po cestě jako v případě druhém. Cestou do Paříže je možné se zastavit v řadě zajímavých míst – počínaje opevněními na bývalé Maginotově linii až po dech beroucí katedrálu v měs-


MOULIN Rouge. Slavný kabaret funguje dodnes. I s točícím se mlýnem na střeše. Najdete jej na Pigalle – ve čtvrti neřesti a bohémství.

tečku Remeš, která v minulosti sloužila ke korunovacím francouzských panovníků a patří mezi nejvýznamnější církevní stavby ve Francii vůbec. Je samozřejmě přístupná i s invalidním vozíkem a v okolí bez problémů seženete ubytování jak v hotelech, tak v levnějších motelech, u nichž je přístupnost s určitými výhradami možná. Pěkný pohled na katedrálu je ve dne a samozřejmě i v noci, kdy je nádherně nasvětlená. A druhý den se můžete, vybaveni tímto úvodním zážitkem, směle vypravit do hlavního města.

Ubytování hlavně v řetězcích Ubytování v Paříži samotné nelze rozhodně paušalizovat, samozřejmě jsou zde stovky různých hotelů a je rozhodně dobré vybrat si předem po internetu. Doporučení zní držet se osvědčených hotelových řetězců, jako je Ibis, Novotel či Holiday Inn. Těm je totiž možné i na dálku věřit, že to, co označují jako bezbariérový pokoj, bude opravdu bezbariérový pokoj – stavějí je totiž podle jednoho měřítka určeného centrálou, a tak

je standard dostačující. U ostatních hotelů je to sázka do loterie, ale samozřejmě je možné narazit i na bezbariérové pokoje v tradičně vypadajících hotelích. Úplně tradiční francouzský hotel bych ale nedoporučil, i když jsem sám měl možnost v něm bydlet. Vypadá sice romanticky, úzké chodbičky, klasické tapety, stísněnější prostor, mrňavý výtah s kovovými posuvnými dveřmi. Ze zcela očividných důvodů je to ale pro vozíčkáře spíše přítěž. Nehledě na komfort vlastního vozu se dá po Paříži samé cestovat celkem i bez něho. Jak uvádějí oficiální zdroje, Paříž nakupuje pravidelně už od roku 1998 každoročně 400 nových nízkopodlažních autobusů. Mapu pařížských autobusových linek bych ale nedoporučoval luštit nikomu, kdo není zvyklý – na první pohled totiž nenabízí víc než barevnou čáranici. Paříž má také několik linek metra, avšak pouze ta poslední, označená číslem 14, je kompletně bezbariérově vybavena výtahy. Těmi je osazeno ještě několik málo stanic na jiných linkách, doporučení cestovatelů ale zní – dát si velký pozor,


31

Eiffelovka je dominantou hlavního města a pravou fotomodelkou pro každý fotoaparát. Vidět je z různých míst, nádherné panorama Paříže doplňuje při pohledu z Tour de Montparnasse.

neboť často nefungují a není na ně obecně z tohoto ohledu příliš spolehnutí. Inu, je třeba počítat s francouzskou náturou a poněkud laxním přístupem k věci. Ani metro, ani autobusy jsme já ani moji spolucestovatelé nevyzkoušeli osobně, a proto nemůžeme osobně referovat. Oficiální informace ale upozorňují i na to, že ač je metro někde přístupné, týká se to pouze mechanických vozíků. Ty elektrické by mohly mít problém se širokou mezerou mezi nástupištěm a soupravou. Při pohybu po městě je také třeba počítat s tím, že mnoho ulic je podobně jako v Praze dlážděno tzv. kočičími hlavami, tedy kameny, na kterých to drncá a nejede se po nich dvakrát pohodlně. To je však malá daň za to, jaké pohledy Paříž nabízí.

Troubit a rozhazovat rukama? Standard Víte, že většina Francouzů jezdí starými otřískanými peugeoty a nejeví nejmenší snahu jejich ťukance opravit? Hned vám to vysvětlím. Ač se doprava vlastním vozem po Paříži jeví jako příhodná a pohodlná alternativa, je třeba upozornit na jedno: obrňte se ostrými lokty. Řídit v pařížském provozu není nic pro ustrašené řidiče a je třeba rychle zapomenout na zvyky, jako je třeba pravidelná kontrola zadního zrcátka. Jste totiž tolik zaměstnáni děním před autem, kontrolou pruhů, snahou nesrazit všudypřítomné piloty skútrů a motorek, kteří se před vámi proplétají, a v neposlední řadě také snahou nenabourat a nezranit sebe, že na to ostatní prostě není čas a je třeba se těchto návyků selektivně zbavit podle jejich důležitosti z pohledu osobního přežití. Pokud jste ovšem řidiči stateční a zkušení, pak se pro vás řízení v tomhle rušném městě může stát dokonce zajímavým dobrodružstvím. A tak si můžete stáhnout okýnka, pustit si do rádia nějaký ten šanson (v tomto ohledu se nejvíce osvědčil soundtrack z filmu Amélie z Montmartru) a v klidu si ten dopravní chaos, který koneckonců k Paříži patří, užívat – jezdit stejně drze jako Francouzi (například vyjíždět z kruhového objezdu přes čtyři pruhy bez blinkru) a nebát se použít klakson a rozhazovat rukama, kdykoliv se to může zdát vhodné, aniž byste někoho urazili. můžeš / číslo 7–8 - 2011

�

32

Na cestách

Pohled z vyhlídkových platforem Eiffelovky je dech beroucí na jakoukoli stranu. Nabízí nádherná panoramata a vidět jde i všechny památky. Návštěva se vyplatí i v noci – otevřeno je a světelný tep velkoměsta je nezapomenutelný.

provozu samozřejmě patří i pře� K rušnému plněná parkoviště. Paříž má ale rozumný

počet míst vyhrazených pro vozíčkáře, nějaké je k nalezení v každé druhé ulici, a tak je možné bez problému zaparkovat. Zejména v centru je pak většina památek v dojezdové vzdálenosti průměrného vozíčkáře, takže stačí do centra dojet, zaparkovat a užívat si odpolední procházku. A že je vskutku kam se vypravit. Začít se asi sluší pařížskou dominantou – Eifellovou věží. Ta je pro vozíčkáře přístupná prostřednictvím výtahu umístěného v jedné z jejích čtyř nohou. Výtah vás vyveze do dvou nižších pater, až na vrchol pak vedou jen schody. I z druhého podlaží ale uvidíte celé město, překvapivě světlé až bílé, prakticky z jednoho konce na druhý. Je to úžasný pohled ve dne – a fascinující v noci. Pravé žně pro každého fotografa a pravá romantika pro každou ženu. A až vás přestane vyhlídka bavit, můžete se posadit pod věž a sledovat místní kolorit. Třeba jak zde četníci nahánějí ilegální prodejce suvenýrů. Když pak budete svědky toho, jak se mladý nadějný četník pustí za bedlivého dozoru svých starších

a obtloustlejších kolegů do běhu za jedním z prodejců, který však mrštně přeskočí dva nízké plůtky a nacvičeným manévrem zmizí v přilehlé uličce, zatímco četník o jeden z nich zakopne a za bouřlivého pískotu a potlesku asi stovky turistů (i svých starších kolegů) se snaží zachovat důstojnost, nelze si nevzpomenout na Luise Funése a jeho slavné filmové četnické eskapády. Výhled nabízí nejen Eifellova věž. Pár bloků od ní stojí Tour de Montparnase, moderní věžák, v jehož posledním patře je kavárna dostupná rychlovýtahem a z ní je zase nádherná vyhlídka na Paříž. Vidět na město je i od baziliky Sacre Coeur, stojí totiž na kopečku. Dojet k ní i zaparkovat poblíž se dá snadno. Přes den nabízí klidné místo na pokoukání, večer nabídne své kouzlo milovníkům různých subkultur mládeže, kteří si z ní a jejích schodů udělali poutní místo. Za vidění určitě stojí i Louvre s originálem obrazu Mony Lisy. Louvre je pro vozíčkáře přístupný bez problému, vstupuje se do něj prosklenou pyramidou na nádvoří a dolů do foyer vás sveze speciální výtah. Muzeum samo je přístupné kompletně, jeho

návštěva ale není díky jeho monumentální rozlehlosti záležitost na jedno odpoledne. Vybrat si tedy můžete expozici podle své chuti a vkusu nebo se vrátit druhý den. Doporučit můžeme rozhodně expozici starých civilizací – Mezopotámie, Egypt, Perská říše atd., kterou lze doplnit odskočením si na slavnou Monu Lisu. Ta je od rána do zavírací hodiny obklopena turisty, musíte být draví a prostrkat se dopředu. Milovníci historie budou velmi spokojeni s návštěvou královského paláce ve Versailles. Přístupný je nejen palác ve vší své monumentální nádheře včetně například politicky významného zrcadlového sálu, ale i rozsáhlé zahrady za ním. Projet jdou na vozíku dobře, je třeba jen počítat s pískovým terénem. Kdo může trochu hýbat nohama, může si za 20 eur vypůjčit elektrický golfový vozík, s nímž lze rozsáhlé zahrady projet svižněji.

Mix svérázné tradice a ekonomické moderny Pokud ale toužíte po jiném než klidném zážitku, vyjeďte si do čtvrti Pigalle na slav-

RUČNÍ OVLÁDÁNÍ AUT IROA - HDC s.r.o. Eledrova 718, 181 00 Praha 8 tel.: 233 552 309, 602 162 556 e-mail: [email protected], www.iroa.cz můžeš / číslo 7–8 - 2011

 Úpravy aut na ruční ovládání, mechanická i elektronická.  Produkty české výroby i zahraničních dodavatelů.  Plošiny, rampy, otočné sedačky, invalidní vozíky s přesuvnou sedačkou do auta, zvedací mechanizmy.

 Osvědčení od MD ČR.  Montážní střediska v České a Slovenské republice.  Zprostředkování nákupu nových i zánovních vozů Škoda se slevou (případně i jiných značek), včetně financování a pojištění.


33

ERA Poradna

Na vaše dotazy odpovídá Milan Jursík, výkonný manažer marketingu Poštovní spořitelny.

?

Chtěl bych si založit kreditní kartu. Podle čeho bych si měl vybrat tu správnou? Na co vše se dá tento typ platební karty využít?

Královský palác ve Versailles neztratil nic ze své okázalosti a monumentálnosti.

Úplně tradiční francouzský hotel bych nedoporučil. Vypadá sice romanticky, úzké chodbičky, klasické tapety, stísněnější prostor, mrňavý výtah s kovovými posuvnými dveřmi. Ze zcela očividných důvodů je to ale pro vozíčkáře spíše přítěž. ný bulvár, kde sídlí vrchol francouzské kabaretní neřesti – Moulin Rouge. Mlýn na jeho střeše se stále točí, doplnily ho jen moderní neony. Svérázným zážitkem není jen toto slavné místo, ale vlastně i celý bulvár na Pigalle. Obchody s erotickým zbožím a vykřičené domy střídají restaurace a nálevny, a pokud půjdete bez dámského doprovodu, budou se vám přímo na ulici nabízet lepé děvy a prodejci hašiše. Inu, přece jen i tato nabídka patří k bohaté pařížské minulosti města básníků, umělců a bohémů. Přístupnost místních podniků jsme ale netestovali. Krásná a bezbariérová procházka je i po bulváru Champs-Élysées, který končí kruhovým objezdem a Velkým vítězným obloukem. Podobných oblouků je po Paříži více, další zajímavý stojí v moderní čtvrti byznysmenů zvané La Defénse, kde se hrdě tyčí mezi mrakodrapy nadnárodních firem,

postavených z betonu a skla. Je v něm možné navštívit výtahem přístupnou restauraci. Čtvrť La Defénse je ale díky svému systému nadjezdů, podjezdů a objezdů pro řidiče dokonalé orientační peklo, připravte se na malé bloudění jak v autě, tak pěšky. Odradit se ale nenechte, je to moderní, a tím pádem bezbariérová čtvrť a rozhodně stojí za vidění jako jiná tvář Paříže. Mezi modernější památky patří i Centre Pompidou, dům, který má naschvál veškerou vzduchotechniku i vodní a elektrické rozvody vedené zvenčí. Budovu tak kompletně obalují různobarevné trubky. A pokud už jste procházkami po památkách unaveni, nezbývá než se usadit do nějaké té kavárny na rohu, kterých je po městě bezpočet. Okouzlí vás svým interiérem a ve většině dostanete i najíst – a o kvalitě francouzské kuchyně asi není třeba se dlouze rozepisovat. C’est magnifique!

Při výběru kreditní karty rozhoduje několik základních hledisek. Tím prvním je délka bezúročného období. Jedná se o časové období, během kterého může držitel kreditní karty splatit čerpané finanční prostředky, aniž by za ně zaplatil jakýkoliv úrok. Ve většině případů se však týká pouze bezhotovostních plateb, ale například v případě Era kreditky od Poštovní spořitelny platí bezúročné období i pro výběry z bankomatů, což na českém trhu není zcela obvyklé. V nedávné době došlo navíc u Era kreditky k prodloužení bezúročného období ze 45 dnů až na 55 dnů. Zákazníci tak mají o celých 10 dní déle na splacení vyčerpané částky. Při výběru kreditní karty byste měl dále zohledňovat účely, pro které bude karta využívána. Zohledněte také množství finančních prostředků, které hodláte přibližně čerpat.

?

Potřebuji si rychle půjčit peníze. Nerad bych ale ve spěchu udělal nějakou hloupost. Poradíte mi prosím, na co si mám dát pozor?

Při výběru se snažte najít nejvýhodnější nabídku. Nejvýhodnější však vždy neznamená nejlevnější. Zvažte také, jestli se jedná o typ půjčky, který vám opravdu pomůže řešit financování potřebné věci, a také buďte pozorný při volbě, od koho si půjčíte. Rozhodně se nenechte zlákat první nabídkou, o níž uslyšíte. Zkuste se zeptat na možnost půjčky u více bank či společností. Před podpisem smlouvy se rozhodně ujistěte, že rozumíte všem smluvním a obchodním podmínkám. Pozorně si také přečtěte tzv. předsmluvní informace, které byste před sjednáním smlouvy měl vždy dostat. Zjistíte tak nejen výši úrokové sazby, ale i výši všech poplatků spojených s úvěrem, a např. také to, kolik celkem zaplatíte za půjčku. Dobré je ptát se na všechno, co vám není jasné. I tak poznáte, zda se jedná o věrohodnou instituci. Pokud máte jakýkoliv dotaz na Milana Jursíka z Poštovní spořitelny, napište jej na adresu info@ muzes.cz nebo Redakce časopisu Můžeš, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2. můžeš / číslo 7–8 - 2011

34

Černí koně

Handbiky

mezi stromy

Cyklistické kolo je dokonalý vynález. Svou dnešní podobu získalo už v 19. století a dodnes zůstává jeho podstata stejná: kola, řetěz a síla lidských svalů. Kolo je univerzální, jednoduché, ekologické, a navíc: mohou na něm jezdit i lidé s různými handicapy. můžeš / číslo 7–8 - 2011

Text: Andrej Halada Foto: Jan Šilpoch

L

idé mají rádi černé koně. Tím nejsou míněni černí plnokrevníci, ale všichni ti, kteří dokáží překvapit. Skrývají se v pozadí, nejsou na očích a nepatří k favoritům. Ale dokáží v sobě najít nikým netušenou sílu – a tím si získají respekt. Právě tahle filozofie stála u zrodu neobvyklého sdružení cyklistických nadšenců, kteří si říkají Černí koně.


35

Černí koně jsou volným sdružením jezdců s handicapem i bez něj. Jejich společným znakem je i žlutočerný dres, který si může koupit kdokoli. Výtěžek z prodeje jde na zakoupení handbiku, který si pak mohou postižení půjčovat.

Překážet si nemusíme Černí koně vznikli v roce 2008 a jejich duší je Tomáš Pouch (38). Cyklista, který ve čtrnácti jel na motorce a srazil se s traktorem. Nemá jednu nohu, ale na kole jezdí. I závody, ale nikdy nebylo jeho cílem vítězit. Spíš chtěl sobě i druhým dokázat, že to jde i s protézou. „Na začátku byla snaha propojit různé podoby cyklistiky se světem handicapovaných. A chtěl jsem přivést handicapované víc do přírody. Silniční cyklistika postižených funguje dobře, ale v terénu se moc ne-

jezdí. Tak jsme si řekli, že budeme průkopníky,“ říká Tomáš Pouch. Když Černí koně začínali, šlo o nevelkou partu lidí vesměs bez handicapu. Postupně se rozrůstali, dneska tvoří jádro klubu asi třicet jezdců. Dalších padesát vyrazí občas. Handicapovaných je v klubu asi tak mezi deseti až patnácti. „Jsme volné sdružení, takže evidenci si nevedeme,“ dodává Tomáš s úsměvem. Klub se zaměřuje především na vozíčkáře, kteří by chtěli jezdit, a buď to ještě nezkusili, anebo nemají potřebné prostředky na zakoupení handbiku (nešlape se nohama, ale rukama). „Cyklista bez nohy, ten si většinou pomůže sám,“ říká Tomáš a vychází i z vlastní zkušenosti. „Koupí si normální kolo za patnáct tisíc a zkusí to. Když ho to nebaví, kolo odloží, prodá. Jenže základní handbike stojí 150 000 korun. To si jen tak nekoupíte. Postižený horko těžko shání peníze na potřebnější dopravní prostředek, na auto.“ Zpočátku mířila aktivita klubu ke shánění sponzorů, kteří by věnovali prostředky na zakoupení handbiku. Byl by erární a vozíčkáři by si ho mohli vyzkoušet a půjčovat. Třeba i na dovolenou, když si budou chtít zajet na týden někam na Třeboňsko. Klub si nechal vyrobit i dresy s logem, které prodává za nákupní cenu (720 Kč) a devízou je zviditelnění. Domluvili se i s hercem Pavlem Novým, který se stal tváří klubu. Aktivní sportovec všeho druhu Nový prodělal vážné

onemocnění a dobře ví, jak těžko se člověk vrací zpátky do života. Snahou je i propagovat klub v rámci nejrůznějších závodů horských kol. A ukázat, že lze pořádat společné závody pro handicapované i běžné cyklisty. „Překážet si nemusíme, je to jen otázka správného propojení,“ vysvětluje Tomáš. „Postiženým to zvedne sebevědomí, když jedou závod s ostatními cyklisty. Lidé jim zatleskají, ocení výkon. Ti druzí zase vidí, že jejich takzvaně velké problémy nejsou až tak velké. Poznají i potřeby handicapovaných a budou vědět, jak se k nim chovat.“

Nejlepší je Polabí Aktuálním úkolem Černých koní je organizování Českého poháru handicapovaných v horské cyklistice. Zatímco silniční závody jsou už relativně zavedené, závody v přírodě představují novum. „Chceme ukázat, že i s handbikem se dá vjet někam do lesa, na polní cesty. Postiženým to obrovským způsobem rozšíří obzory. S běžným vozíkem se do přírody dostanete komplikovaně, malá přední kolečka se pořád zasekávají. Ale mírně upravený handbike zvládne každou slušnější polňačku nebo zpevněnou lesní cestu.“ Rozdíl mezi „silničním“ a „terénním“ handbikem je jen v tom, že řazení by mělo být v náboji předního kola (to je poháněné), jako bývá u city-biku. Běžné přehazování můžeš / číslo 7–8 - 2011

�

36

Jízda v terénu vyžaduje trochu více zkušeností a také trochu odvážnější srdce. Nejlepší je, když spolu jedou handiCApovaní i ti bez handicapu.

dělat problémy ve chvíli, kdy se jezdec � může v kopci zasekne kvůli příliš těžkému pře-

vodu. Terénní handbike je také trochu výš posazený a mívá hrubší plášť na předním kole. Pro jízdu v terénu je samozřejmě nutné vybírat vhodná místa. Nejlepší jsou rovinné oblasti, protože do kopců se handbikerům jede těžko i na silnici, natož v terénu. Pokud se konají závody, tak se volí terény jako například Klánovický les u Prahy, který nabízí jen nevelká převýšení. Stejně tak lesy u Hradce Králové jsou ideální, případně celé Polabí. „V zásadě platí: kam můžete vjet s dětským kočárkem, tam může jet i handbike,“ říká Tomáš. „Ale jet se dá i extrém: na Malevilu v severních Čechách jela jedna dívka závod na handbiku s převýšením 1000 metrů ryze terénní cestou. Jel s ní doprovod, i tak se třikrát převrátila. Ale dojela.“ Český pohár handicapovaných je určen nejen vozíčkářům, ale i amputářům, nevidomým atd. „Je to hezké, když máte ve svém klubu mistra paralympionika,“ říká Tomáš, „ale hezčí je, když vidíte člověka, který je zavřený doma, a najednou ho vezmete někam do přírody. Září mu oči víc než těm, co právě dostali zlatou medaili. Na to se chceme zaměřit.“

Chvíle na potlesk Integrace neboli handicapovaný cyklista jedoucí společně s člověkem bez postižení je podle Tomáše Poucha to nejlepší řešení. Praktické je to i při jízdě po silnici, kde můžeš / číslo 7–8 - 2011

Je dobré motivovat lidi příkladem. I proto se snažíme dávat naše videa třeba na YouTube, aby to i ostatní lidi nakoplo. Uvidí jiné a ukáže jim to cestu.

handbike coby „lehokolo“ nabízí nechtěný adrenalin. Když handbikera předjíždí ka mion a on vidí jeho obrovská kola zespodu, tak to není nic příjemného. Pokud handicapovaného zezadu jistí běžný cyklista, auta se musí víc vyhýbat a jezdec na handbiku není tolik v ohrožení. Statistika se nevede, ale odhadem je v Česku asi sto handbiků. Závodní hanbikeři jsou schopni jet na rovině prakticky stejně rychle jako běžní cyklisté, rychlost třicet

kilometrů v hodině není problém. Ujet mohou sto a více kilometrů. Na handbiku se jezdí většinou sezonně, zhruba od dubna do října; i Černí jezdci směřují své aktivity hlavně do tohoto období. „Víkend co víkend jsme na nějaké akci, kde prezentujeme naši myšlenku. Jsou s námi i handicapovaní, jezdíme společně, asistujeme jim a děláme zázemí,“ vypočítává Tomáš. A že je zapojení do cyklistického života pro handicapované zpočátku nelehké, ví velmi dobře. „Osobně mi kolo pomohlo vyrovnat se s handicapem, protože jsem se přestal stydět za to, že nemám nohu,“ vzpomíná. „Nevadilo mi o tom mluvit, ale vadilo mi ji ukazovat. To bych radši šel nahatej. Až na kole to přešlo, získal jsem sebevědomí, když jsem se účastnil závodů se zdravými a neskončil poslední.“ Své místo si ale musel vybojovat: „Až na nějakém pátém závodě jsem sklidil potlesk, když diváci viděli, jak jedu do cíle s protézou. Handicapovaní předtím na závodech horských kol nebyli, i diváci si na mě museli zvyknout. Teprve když viděli, že to nebalím, tak jim to došlo a ocenili snahu.“ Podle Tomáše Poucha je na celém handicapu vždycky nejtěžší boj člověka se sebou samým, s vlastní psychikou. „Není vždycky lehké najít ten správný přístup. Chcete handicapovanému pomoci, ale musíte si dát pozor, abyste ho tou pomocí nezahltili. Ale taky ho musíte v tu pravou chvíli podržet. Je to stálé hledání cesty. Ale když něco děláte s dobrým úmyslem, tak nakonec většinou cíle dosáhnete. Chce to jen vydržet.“


37

Průvodce po památkách

Bez bariér za Bílou paní

éměř tři stovky stran praktických rad nabízí knížka, jejímiž autory jsou zaměstnanci Národního památkového ústavu Milan Jančo (textová část) a Ondřej Šefců, který knížku doprovodil stylovými perokresbami. Je zde popsáno na sto dvacet objektů i historických cílů, a především tu je detailně zachyceno, jak jsou přístupné a zdolatelné pro osoby pohybující se na vozíku či s jiným omezením. Milan Jančo objekty sám prošel, nejde tedy o informace získané od někoho jiného a bez záruky. „Trvalo mi to zhruba dva roky, než jsem všechny objekty zmapoval,“ říká Milan Jančo.

Pokud jde o památky v rámci Národního památkového ústavu, tak změnami procházejí populární jihomoravské zámky Valtice a Lednice. V rámci rekonstrukce jsou tu budovány nové toalety, jejich součástí budou i bezbariérové toalety upravené pro vozíčkáře. V lednu 2011 bylo také otevřeno v Českém Krumlově-Hrádku tzv. Hradní mu zeum. Pro návštěvníky na vozíku byl pořízen schodolez. Hrádek je nejstarší část zámeckého areálu a v Hradním muzeu zpřístupněném po celý rok jsou vystaveny předměty ze schwarzenberského rodového muzea. Je tu také představen byt správce, schwarzenberská garda a kapela, součástí prohlídky je i kino s filmy z rodinné filmotéky. Na zámku je několik bezbariérových toalet a funkční informační systém tabulí, plánků a směrovek. V rámci Integrovaného operačního fondu se v moravské Kroměříži, v Květné zahradě neboli Libosadu, zpřístupní bezbariérově tzv. studený skleník. V zahradě se také zdokonaluje systém provádění pro nevidomé. Zahrada paří k unikátním dílům zahradní architektury nejen u nás, ale v celé střední Evropě. Budou tu vybudovány i bezbariérové toalety upravené pro vozíčkáře. Zajímavý projekt chystá NPÚ ÚOP Olomouc: připravuje modely svých památek pro zrakově postižené. O částech zámku Velké Losiny nepřístupných pro vozíčkáře byl zase natočen film promítaný v přístupné části zámku (v lázeňských Velkých Losinách je vysoký počet návštěvníků na vozíku). A ještě poslední aktualita z Moravy: na Dole Michal v Ostravě bylo po rekonstrukci zpřístupněno nové vstupní návštěvnické centrum. Při té příležitosti byla vybudována bezbariérová toaleta pro vozíčkáře v kavárně, do které je přístup z nádvoří Dolu Michal.

Častolovice se snaží

Hudbu všem

Zatím poslední, třetí aktualizované a doplněné vydání knihy vyšlo v roce 2009. Od té doby se zase něco změnilo. Co konkrétně? Jedno velké vylepšení najdeme na objektu mimo rámec Národního památkového ústavu. Soukromý zámek Častolovice ve východních Čechách, kde je ve zdejším parku i malá zoo, podstatně vylepšil svůj bezbariérový přístup. „V zámku byl schodolez, ale kvůli menší spolehlivosti byl nahrazen šikmou zdvihací plošinou dopravující návštěvníky na vozíku do prvního patra,“ popisuje změnu Milan Jančo. „K dispozici je i mechanický vozík. Zámek disponuje také bezbariérovou toaletou upravenou pro vozíčkáře.“ Tyto změny jsou iniciovány aktivním přístupem majitelky zámku paní Diany Phipps Sternbergové. A když už jsme ve zdejším regionu: nedaleký zámek Doudleby má nové bezbariérové toalety upravené pro vozíčkáře.

V Litomyšli na pomezí Čech a Moravy budou zbudovány kapacitně vyhovující toalety pro návštěvníky zámku i festivalu Smetanova Litomyšl včetně bezbariérových toalet pro vozíčkáře. Hledá se také řešení zpřístupnění prvního a druhého patra zdejšího zámku, který patří k nejcennějším příkladům renesanční architektury u nás. Bohužel byl zamítnut výtah, takže prozatím zůstávají ve hře schodolez nebo šikmá zdvihací plošina umístěná v bočním schodišti pro služebnictvo. Na jihočeském zámečku Kratochvíle u Netolic s nově zrestaurovanými sály a pokoji představujícími život v době Viléma z Rožmberka, z nichž místnosti v přízemí jsou bezbariérově přístupné, byly vybudovány nové toalety včetně bezbariérové toalety upravené pro vozíčkáře. Nový moderní výtah je také instalován v západočeském klášteře Plasy. Jsou tam i bezbariérové toalety.

Jak dobýt hrad – památky takřka bez bariér je název knihy, která pomáhá tělesně postiženým při návštěvách kulturních a historických památek České republiky. Co nového se na domácích hradech událo od posledního vydání z roku 2009? Text a foto: Andrej Halada

T

Tuto plošinu najdete na zámku ve východočeských Častolovicích, díky ní se dostanete do prvního patra.

info Průvodce Jak dobýt hrad – památky takřka bez bariér lze stále bezplatně získat na adrese: Milan Jančo, NPÚ ÚP, Valdštejnské nám. 3, 118 01 Praha 1; případně si o něj napsat přes adresu [email protected].


38

svatba jenom jako

Právo na rado Každý z nás zažil ve svém životě svatbu. Ať už vzpomínáme na ty chvíle s něžnou radostí nebo hořce, protože se vysněný vztah nakonec nepovedl, víme dobře cosi všeobecně platného – svatba má být posvěcením nového a lidsky potřebného vztahu. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

D

íváte se na fotografie pořízené 4. června 2011. Nejsou jen svědectvím o štěstí dvou lidí, ale také připomínkou doby, ve které se lámou letité zvyklosti a strnulost našeho chápání. Berou se dva lidé (skoro bych chtěl napsat Lidé), kterým osud přichystal tvrdou zkoušku. Dva mentálně postižení, tedy neléčitelní lidé z domova chráněného bydlení Portus ve Slapech, si slíbili trvalou lásku a trvalý společný život. Celá tisíciletí jsme byli zvyklí dívat se na lidi s takovým postižením jako na jedince

s nenapravitelným handicapem, kteří sice potřebují pomoc, ale zároveň nemají právo na nic jiného než přežívat v naší lepší či horší péči. Civilizace se k nim chovala jako k malým dětem, ale bez naděje, že se dožijí běžných a vlastně úplně obyčejných práv na lásku, na posilující vztah, na společné štěstí, na intimní okamžik vzájemného splynutí. Tak jsme byli vychováváni, tak fungovaly společenské mechanismy lidské kultury v našich zeměpisných šířkách. V horším případě dokonce nařizovaly naprostou izolaci postižených jedinců, v ještě horším (nacistické Německo) jejich fyzickou likvidaci, aby nekazili „zdravý rozvoj“ národa. Prostá, ale působivá deska v chodníku na místě centrály, která za Hitlera likvidační program řídila, dodnes připomíná v berlínské ulici Tiergarten č. p. 4, že zlo může vítězit i v kulturně vyspělém národě plném věhlasných univerzit, vědeckých ústavů, kin, divadel a knihoven.

Svatba byla jen jako Herečka Simona Stašová tu v roli oddávající naplnila na Slapech možná nejdůležitější úlohu svého života. Svými výstižnými slovy spojila dva těžké, ale krásné životy. A zatímco se svatebčané docela normálně bavili, tančili a hodovali, pozorovatel v koutku příjemné zahrady nemohl odehnat otázky: Jak je možné, že naše země má mezi svými občany 25 000 lidí zbavených svéprávnosti? Jak je možné, že přes naše přistoupení k příslušné evropské konvenci tu žije tolik spoluobčanů bez práva najmout si byt, koupit si svobodně třeba jen rohlík, pořídit si lístek na autobus (i to je smlouva, kterou

Tento tanec není jen obvyklým kolečkem novomanželů, ale i připomínkou dlouhé cesty k radosti. můžeš / číslo 7–8 - 2011


39

ost Jak je možné, že přes naše přistoupení k příslušné evropské konvenci tu žije tolik spoluobčanů bez práva najmout si byt či koupit si svobodně třeba jen rohlík? může uzavřít jen svéprávný), přihlásit se do kurzu počítačové gramotnosti nebo, pokud opravdu chce, vzít si svou lásku? Tato svatba totiž musela být přes veškeré veselí jen jako. I když se podařilo zařídit pro nevěstu změnu příjmení, aby se mohla představovat jménem svého partnera (to navrhl opatrovnický soud Praha-západ, takže se najdou i rozumní lidé), i když občanské sdružení Portus zajistilo dvojici pěkné společné chráněné bydlení, i když byli i svědci a prstýnky.

Jak dlouho ještě? Jak dlouho bude ještě stát umožňovat dychtivým příbuzným, zlenivělým opatrovníkům a formálním soudům, aby šmahem odebírali občanské průkazy každému, kdo trpí třeba jen lehkým mentálním postižením nebo psychickou poruchou? Jak dlouho nebude posuzován konkrétní stav člověka, ale jeho zařazení do nějakých tabulek? Kousek od břehů Slapské přehrady tak nelze odehnat smutné konstatování: Česká republika porušuje lidské právo na důstojný život, na obyčejnou radost. Právo, které sem přinesla legendární Vltava dřív, než o nějaké Poslanecké sněmovně nebo Senátu vůbec někdo slyšel.

Máš-li lásku, prstýnky a svědky, můžeš se vdávat nebo ženit. Máš ale občanský průkaz? můžeš / číslo 7–8 - 2011

40

Tipy na výlet

Do přírody na Také letos přibylo v Česku turistických stezek a tratí, které jsou vhodné pro lidi na vozíčku nebo pro handbikery. Některé z nich jsou přímo označeny značkou vozíčkáře, jinde lze využít asfaltových tras, které si oblíbili in-linisté a cyklisté. Kam se vypravit?

Text: Petr Buček Foto: Czechtourism.com

Okolo Boleveckých rybníků na vozíku Třetí oficiální trasu v Česku určenou pro vozíčkáře otevřeli nedaleko Plzně v okolí Boleveckých rybníků. Jde o dva přírodní turistické okruhy. První je dlouhý čtyři kilometry a vede přímo kolem rybníka, druhý, pětikilometrový vás provede okolím rybníků Košninář, Seneckého rybníka a Sofronky. U Boleveckého rybníka vozíčkáři také naleznou unikátní bezbariérové vstupy do vody. Pozornost na trase si zaslouží například čtvrt kilometru dlouhá historická mohutná zemní hráz Boleváku se čtyřsetletými duby či gotická vypouštěcí štola pod hrází.

www.kudyznudy.cz

Chlum u Třeboně Další z novinek, která byla speciálně připravená pro vozíčkáře, najdete na Třeboňsku, a to v blízkosti Lutové u Chlumu. Loni v srpmůžeš / číslo 7–8 - 2011

Jeden z nejkrásnějších přírodních útvarů na řece Ohři jsou Svatošské skály nedaleko Karlových Varů.


41

vozíčku nu tady otevřeli nové trasy pro vozíčkáře. Putuje se po značkách se symbolem vozíku. Modrá barva vozíku označuje nejlehčí trasu, červená barva náročnější trasu pro zdatnější nebo s doprovodem a na stezku označenou černou barvou by se měl vydávat jen vozíčkář s doprovodem. K dispozici je také mobilní toaleta. Kam stezky vedou? Třeba k pomníku Emy Destinnové nedaleko Stráže nad Nežárkou, tam a zpět je to 13 kilomet rů. Celkem lze v okolí Chlumu u Třeboně využít zhruba 24 kilometrů nově upravených dostatečně širokých stezek.

Rovina, kam se oko podívá, takové je Třeboňsko, kde bylo otevřeno několik tras vhodných i pro vozíčkáře.

www.volny.cz/kct-jck

Po památkách Uherského Brodu Bezbariérový okruh po památkách otevřeli v Uherském Brodu na Slovácku. Je dlouhý 1660 metrů a seznámí turisty s nejzajímavějšími památkami, jako jsou dominikánský kostel a klášter, chrám Mistra Jana Husa, Panský dům, Muzeum J. A. Komenského. Trasa, na kterou místní doporučují vyhradit si nejméně dvě hodiny, začíná v jižní části města a je doplněna odpočinkovými zónami se zvukovými průvodci. Stačí jen zatočit klikou nebo zmáčknout tlačítko na klávesnici a dozvíte se zajímavé informace nejen o historii města, pamětihodnostech, významných osobnostech, ale také o současnosti Uherského Brodu. Informace je možné získat i v anglickém a německém jazyce.

www.uherskybrod.cz

Naučná stezka Kladskými rašeliništi u Mariánských Lázní U Mariánských Lázní mají od loňského června novou 1,6kilometrovou naučnou stezku Kladská, která turisty seznamuje prostřednictvím 14 informačních tabulí s historií osady Kladská, faunou a flórou Slavkovského lesa a přírodní rezervace Kladské rašeliny i části pojmenované Tajga. Trasa začíná a končí asi 250 metrů od loveckého zámečku, je nenáročná a vede většinou po rovině a vyvýšeném dřevěném chodníčku. Po obvodu jsou četná odpočívadla a vyhlídková místa. Kladské rašeliniště je souborem horských vrchovištních rašelinišť v okolí osady Kladská v centru Slavkovského lesa. Jsou tvořeny pěti samostatnými částmi: Tajgy, Pateráku, Lysiny, Malého rašeliniště a Husího lesa. Počítejte s tím, že vám vycházka zabere asi dvě hodiny. www.marianskelazne.cz

Cyklostezka v Hořicích Vozíčkáři mohou také vyzkoušet novou čtyřkilometrovou cyklostezku na Jičínsku, která stála 14 milionů korun a spojuje město s areálem secesního přírodního koupaliště. Lidé se po ní také snadno dostanou do lomu u svatého Josefa, kde přes 40 let vznikají sochy při známých sochařských sympoziích.

www.horice.org

S vozíčkem okolo Brna Tohle není letošní novinka, přesto stojí za připomenutí. Jednou z prvních tras určených především handicapovaným lidem na vozíčku je trasa po asfaltové cestě Mariánským údolím na okraji Brna, která vede malebnou přírodou a po břehu rybníka U Kadlecova Mlýna. Začíná i končí na parkovišti a konečné autobusu MHD číslo 45 v Mariánském údolí v Líšni. Vypravit se tu můžete na trasy tří různých obtížností. Nejkratší měří pět kilometrů, nejdelší patnáct. Na tento výlet je nutné si vyhradit nejméně dvě hodiny.

Lipno

V okolí šumavského Lipna vozíčkáři ocení jednu z nejkrásnějších in-line tras v Česku vedoucí po břehu jezera. Říkají jí zde Jezerní stezka, její povrch tvoří dokonalý asfalt a vede z Frymburku do Lipna nad Vltavou; dlouhá je třináct kilometrů. Zastavit se můžete na oběd či malé občerstvení například na malebném frymburském náměstí.

Ze Sokolova do Kynšperku nad Ohří Ideálním místem, kam v Karlovarském kraji vyrazit s vozíčkem nebo handbikem na túru, je cyklostezka s číslem 204 vedoucí podél Ohře. Celkem měří 110 kilometrů, začíná v Karlových Varech a končí v německém Waldsassenu. Jede se většinou po stezkách bez provozu vozidel, zbytek po místních komunikacích. Ne všechny úseky jsou ovšem hotové. Letošní novinkou je tu nový asfaltový 17kilometrový úsek podél Ohře. Ten vede ze Sokolova přes vesnice Citice a Dasnice do Kynšperku na Ohří, míjí se krásná příroda a zajímavé památky, nabízí se tu i občerstvení. Nový je také 2,8 kilometru dlouhý úsek z Chebu do Slapan. Jde o český unikát – vede po bývalé železniční trati. Ze státní hranice ve Slapanech pokračuje cyklostezka asi šest kilometrů do Waldsassenu. Jeho návštěva stojí za to: jedná se o klášterní město, kde je možné navštívit baziliku, která je jedním z nejvelkolepějších barokních kostelů v Bavorsku.

Z Purkarce do Hluboké a Českých Budějovic I další nová trasa vhodná na pohodovou projížďku vede podél vody, a nabízí proto nenáročný rovinatý terén. Jedná se o nový jedenáctikilometrový úsek cyklostezky podél levého břehu Vltavy ze staré vorařské obce Purkarec do Hluboké nad Vltavou pyšnící se romantickým zámkem. Stezka můžeš / číslo 7–8 - 2011

�

42

Na cestách

zříceninu Karlův Hrádek, který nechal � míjí postavit Karel IV., a pokračuje pod vrchem

Bába, kde je staré slovanské opevnění. V Hluboké se dá navázat na dvanáct kilometrů dlouhou stezku do Českých Budějovic. Zastavte se Bavorovicích, které byly vyhlášeny vesnickou památkovou zónou, a to díky architektuře selského baroka.

Po šumavských pláních I na Šumavě se dá ovšem vyrazit na výlet docela po rovině. A to třeba na cyklostezku vedoucí z Gerlovy Hutě do Srní, která měří celkem 33 kilometrů. Vine se zónou I. národního parku, což je nejkrásnější území Šumavy. Povrch celé trasy je většinou živičný a přírodní. Najdete tu nádhernou přírodu, léčivé prameny i zubry. Úsek, který otevřeli letos v zimě, měří 4,2 kilometru a vede z Velkého Boru do Srní.

Tip na výlet: Lázeňské městečko Bad Leonfelden V Horním Rakousku, v oblasti Mühlviertel, jen pár kilometrů od českého města Vyšší

Ideálním místem, kde se vám dobře pojede na handbiku nebo s vozíčkem, je Jezerní stezka okolo Lipenské přehrady.

Brod, leží malebné lázeňské městečko Bad Leonfelden. Je to další z míst, kde se budou handicapovaní cítit dobře. Deset kilometrů za hranicemi lze vyrazit do moderního wellness centra, kde nezapomněli ani na bezbariérový přístup. Zdejší lázeňské hotely nabízející bezbariérové ubytování se navíc specializují na Kneippovy procedury a místo je považováno za klimatické lázně. Doporučit lze například hotely Falkensteiner, Bründl, Kurhotel. Bezbariérový a pohodlný přístup nabízí i zážitkový venkovní akvapark Aqua Leone s tobogány, bazény, vodními atrakcemi a bazénem pro malé děti i neplavce. Doporučit lze jízdu na koních v opraveném venkovském statku, kde se dá také ubytovat. Nabízejí tady jízdy s asistentem, což je skvělý zážitek pro lidi se zrakovým, sluchovým nebo mentálním postižením. K jídlu a pití zde prodávají bioprodukty. Okolí města protkávají „termální stezky“ s výhledem na panorama Alp, které jsou částečně zpřístupněné i pro vozíčkáře. Kam se vydat, vám poradí v místním informačním centru.

Další informace www.badleonfelden.at


43

poradna

Pro život lidí s postižením Vybrané dotazy se tentokrát týkají občanského soužití (dotaz položený čtenářkou časopisu Můžeš) a dále znaku 01 vydávaného na základě průkazu mimořádných výhod ZTP či ZTP/P.

?

Dobrý den, patřím mezi čtenáře časopisu Můžeš a mám neslyšící dceru, která potřebuje moji častou pomoc. Proto ji často navštěvuji třeba i několikrát v týdnu. Ostatní nájemníci poukazují na to, že mě v domě pořád vidí a dcera za mě musí platit výtah, společnou elektřinu, příplatek na správu domu atd. K ostatním lidem také chodí návštěvy, a třeba mnohem častěji. Přitom je nemusejí mít započtené jako členy domácnosti. Prosím o radu, jak v takovém případě postupovat. Dodávám, že v bytě jsou vodoměry i měřiče tepla, takže náklady na byt se nemusí rozúčtovávat podle počtu osob. Děkuji!

Odpověď: Dobrý den, poplatky za služby v domě (výtah, elektřina ve společných prostorech, správa domu) a jejich podmínky rozúčtování musí být upraveny v nájemní smlouvě, případně v nějakém typu kolektivní smlouvy nájemníků/majitelů bytů (ve svém dotazu neuvádíte, zda se jedná o nájemní dům, dům patřící družstvu či dům s bytovými jednotkami v osobním vlastnictví). Obvyklé je, že náklady na služby se rozpočítávají spíše na bytové jednotky než na počet osob nahlášených v bytě.

Pokud není v některém z výše uvedených písemných dokumentů uvedena povinnost rozpočítávat tyto náklady na počet osob zdržujících se v bytě a není zde uvedeno, jaká musí být četnost návštěv osoby tak, aby byla považována za osobu zdržující se v bytě, nemají ostatní nájemníci podle mého názoru právo požadovat po dceři navýšení poplatku za služby, i když ji navštěvujete často. V případě, že byste potřebovala případ blíže konzultovat, případně upřesnit některé informace uvedené v dotazu, kontaktujte mě prosím e-mailem [email protected] nebo na tel. 800 100 250 (bezplatná linka je k dispozici každý všední den od 9 do 16 hod.).

?

Dobrý den, chtěl bych se Vás dotázat, jestli dokážete poradit nějaký oficiální nebo i praktický způsob, jak získat dvě kartičky ZTP/P. Máme přiznán průkaz na syna, já jej každý den ráno vozím do speciální školky a manželka zpět. Kartičku k autu máme jednu, auta dvě. Lze nějak požádat o vydání druhé kartič-

ky? Myslím, že barevná kopie dokladu není legální. P. S.: Nejde mi o slevu na dálnici, kterou sice využíváme, ale o legální vjezd a parkování na vyhrazených místech pro invalidy. Děkuji za radu.

Odpověď: Dobrý den, předpokládám, že máte na mysli spíše vydání druhého označení 01 (znak vozíčkáře). Toto označení se vydává držitelům průkazů ZTP a ZTP/P. Lze jej však používat pouze v době, kdy je v označeném vozidle přepravován držitel příslušného průkazu ZTP či ZTP/P. Znak 01 je z tohoto důvodu přenosný, aby bylo možné jej používat v různých vozidlech. Proto se standardně používá pouze jeden a kopie tohoto dokladu je skutečně nelegální. Můžete zkusit požádat sociální odbor o vydání další karty se stejným kódem s odůvodněním, k čemu dvě vyhotovení potřebujete. Není ovšem standardní postup poskytnout dvě vyhotovení – právě z důvodu, aby se zabránilo zneužívání tohoto označení. Nicméně zákon o vydání dvou provedení označení 01 jedné osobě nehovoří, tedy je ani nezakazuje. Napadá mě, zda by nebylo možné situaci řešit tak, že byste kartičku nechávali ve školce, kam syna vozíte a odkud jej vyzvedává manželka, abyste mohli využívat jednu kartičku oba. Neznám však přesně vaši situaci, a ta by toto řešení možná zpochybnila. V každém případě doporučuji vyjednávat se sociálním odborem obce s rozšířenou působností o možnosti vydání druhého znaku 01. Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením www.ligavozic.cz.


44

Výtvarníci Konta Bariéry

Kousek odsud

v roce 935…. Středočeská krajina má stovky tváří. Na sever od Prahy je to ale jen rovina zřídka přerušená menším terénním zlomem nebo nevelkým údolím. Když nejedete po dálnicích, nabízejí se pohledy dost neutěšené. Vtrhl sem stavební byznys, pokřivil měřítka i tradiční tvary a barvy, kromě mamutích skladů usadil do země i bizarní hmoty nadměrných domů. Text: Zdeněk Jirků Foto: Archiv Milana Chabery

V

e Staré Boleslavi, dnes části Brandýsa, se ukrývá paladium země České, unikátní památka vynášená na denní světlo jen při největších svátcích. Tedy také v památný den vraždy sv. Václava jeho bratrem Boleslavem. Dnes víme, že to byla politická vražda. A také víme, že tu proti sobě stály dvě síly – středověká polopohanská hrubost a nekulturnost proti nastupující křesťanské kultuře, primitivní chápání života jako pouhého boje proti úctě k člověku, k míru, k hodnotám, které nelze koupit ani ukrást. Akademický malíř Milan Chabera to ve svém ateliéru, skrytém právě v jednom z nemnohých údolíček, připomíná i jinak: „Co jiného než barbarství je dnešní výstavba obydlí bez citu pro hmotu, pro okolní terén, pro sám účel bydlení? Co jiného než barbarství je zdobení bytů a domů lacinými a bezduchými cingrlátky, balastem a nesmysly, které se jen tváří jaksi zdobně?“ A jeho žena Zdena, sama také výtvarnice, dodává s energií, která jako by vyvažovala manželova ještě poněkud opatrná slova: „Tihle lidé si neničí jen každodenní


užívání nejintimnějšího prostoru, ale dost často i své děti. Když se léta díváte na kýč a pitomosti z asijských trhů, do čeho vyrostete? Kde se pak vezme v mladém člověku touha po kráse, po myšlence, po zastavení nad klasickým nebo moderním obrazem, který usiluje o nalézání základních otázek života a jeho smyslu? Ale abych nefilozofovala – vnucování nevkusu dětem by měl být trestný čin. Začíná to už u obyčejného každodenního jídla. Opravdu si někdo myslí, že se plastová vidlička a plastový talíř nestanou všeobecně přijatou normou? Já se bojím, že stanou. A pozor, nejde mi o nějaký luxusní porcelán. Krásné věci, obyčejné věci…“ Manželé Chaberovi již po léta věnují svá díla ve prospěch Konta Bariéry, a právě o tom nechtějí moc mluvit. Samozřejmost, s jakou tím přispěli statisícovými částkami postiženým studentům, je neopouští ani v rozzářeném odpoledni nadcházejícího léta. Raději se zamýšlejí nad souvislostmi sice méně viditelnými než příšerné podni-

Jasná barevnost, vždy originální námět a propracovaná kompozice dovedly autora do světových galerií.


45

V malé středočeské usedlosti vznikají velké věci. Malířovi na nějakém luxusu opravdu nezáleží. Ale pořádek má rád.

katelské baroko, ale o to vážnějšími. Hloupé domy se nakonec dají jednou zbourat. Ale kdo vymete z lidských duší usazeninu vjemů z křiklavých barev na každém kroku, z všudypřítomného hluku, z pitomých reklam a mediální zábavy?

Proč obrazy nevymřely Milana Chaberu řadí teoretici mezi představitele tzv. expresivní figurace. Česky řečeno: přes všechny „nové“ tendence, „nezadržitelné proměny publika“ a podobná dramatická vyhlášení různých teoretiků, ale hlavně obchodníků s uměním i „uměním“, se už od svých studií na Akademii u prof. Smetany věnuje lidské postavě, lépe řečeno člověku a jeho světu. Našel si osobitý styl, dost dramatický a náročný pro diváka, ale tak ohromující a magnetizující, že mám najednou problém poslouchat hostitele.

info Kdo je Milan Chabera Absolvent (1979) Akademie výtvarných umění v Praze. Zastoupen v galeriích a soukromých sbírkách v České republice, Francii, USA, Austrálii, Německu, Kanadě, Brazílii atd. Zúčastnil se více než 130 výstav po celém světě.

Kdo je Zdena Chaberová (Matty) Malířka a ilustrátorka, od r. 1989 vede Art Studio spolu s výukou angličtiny a vydává ilustrované učebnice. Její práce jsou zastoupeny v soukromých sbírkách doma i ve světě.

Bezděky totiž sleduji obrazy kolem a začínám si uvědomovat nejen jejich originální pojetí, ale i tajemství a otázky, které každé z pláten přináší. A najednou vím, že už by bylo hloupé se ptát, proč právě tomuto českému malíři tak dobře rozumí svět. A nejen umělecký. Jeho obrazy totiž oceňují jak kurátoři proslulých sbírek a moderních galerií, tak i dobře informovaní a kvalifikovaní sběratelé v celé Evropě i za mořem. A stále jsou to jen barvy na plátně, žádné technické a technologické experimenty. Dobrá malba zase přichází do módy, pane malíři? „Pro mě ne, já nikdy nic jiného nedělal. Každé ráno mám motivaci malovat, vím o stovkách možností, jak zobrazit člověka a jeho jistoty, nejistoty, dramata, i třeba, chcete-li, jeho potřebu ticha. Já už tolikrát slyšel a četl, že malba, a tím spíš malba figurální, je mrtvá, je ve slepé uličce, budoucnost patří jen instalacím, konceptuálnímu umění, naprostým experimentům ve formě můžeš / číslo 7–8 - 2011

�

Když dovolená léčí Cestování, dovolená, odpočinek. Kouzelná slova, která lákají snad každého. Dokud to zdraví a věk dovolí, cestuje asi každý z nás. Někdo raději po Česku, jiný do zahraničí. Ale co když začnou bolet klouby nebo s věkem rostou obavy z cestování? Co když už pouhá rekreace nestačí nebo my nestačíme tempu organizovaných zájezdů? Jedná se o problém, který tíží především seniory.

Č

Chcete udělat něco pro své zdraví a pohodu? Ozvěte se nám – jednotlivci i skupiny – ostatní už zařídíme my. Rekondiční pobyty Oblastního spolku Českého červeného kříže Hradec Králové se snažíme vždy přizpůsobit vašim potřebám.

S námi nemusíte být sami.

Kde najít informace:

asto jsou tak s přibývajícím věkem stále více odsouzeni k trávení dlouhých dní sami doma, na lavičce uprostřed anonymního sídliště nebo jen s několika sousedy v obci, daleko od dětí, které už dávno vylétly z rodného hnízda. Startuje začarovaný kruh, který seniory postupně odřezává od kontaktů s okolím, uzavírá je doma, krade jim záliby, chuť žít a odvahu pouštět se do nových činností. „Senioři patří mezi skupiny nejvíce ohrožené sociálním vyloučením,“ varuje sociální patolog a současně předseda Oblastního spolku Českého červeného kříže Hradec Králové Lukáš Pochylý. Právě Český červený kříž se s těmito riziky rozhodl bojovat. Ve svém projektu Zdravé stárnutí nabízí lidem tzv. Rekondiční pobyty. „S trochou nadsázky je nazýváme dovolenou pro seniory,“ říká Karel Žabka, ředitel Úřadu Oblastního spolku ČČK Hradec Králové. Rekondiční pobyty Oblastního spolku ČČK Hradec Králové mají za cíl mimo jiné umožnit seniorům vytvářet nové sociální vazby a nové kontakty, dodat jim motivaci a v rámci individuálních možností je podpořit v aktivním trávení volného času. Program rekondičních pobytů, se kterými mají v Hradci Králové již letité zkušenosti, proto připravili čeští lékaři a rehabilitační pracovníci tak, aby pomohl zmírnit chronické pohybové obtíže a zlepšil

Poštou: O blastní spolek Českého červeného kříže HK Mostecká 290 500 03 Hradec Králové

celkový zdravotní i duševní stav účastníků. Náplní jsou masáže, termozábaly, cvičení v bazénu, rehabilitace, ale i besedy se zdravotní tematikou, společenské večery nebo fakultativní výlety. Samozřejmostí jsou kvalitní ubytování, pestrá strava, služby delegáta a stálý zdravotní dohled, o který se starají zdravotníci Českého červeného kříže. Pro mimohradecké skupiny zajistíme autobusovou dopravu z blízkosti jejich bydliště, která je již zahrnuta v ceně pobytu. Rekondiční pobyty pořádáme v Hotelu MAS v Sezimově Ústí v jižních Čechách. Nabídka je každoročně velmi široká, lze vybírat z termínů sezonních i mimosezonních, kdy jsou nabízeny speciální WELLNESS pobyty s plnou penzí v ceně pobytu. „Hotel MAS jsme vybírali velmi pečlivě. Musel splnit velmi náročné požadavky, a to nejen v oblasti bezpečnosti, ale především vstřícnosti k požadavkům našich klientů tak, aby mohl být zaručen potřebný rekondiční efekt. I proto hotel MAS prošel certifikací standardu služeb a stal se tzv. přátelským místem. Díky podpoře řady partnerů se nám navíc daří dlouhodobě držet ceny pobytů na velmi přijatelné úrovni,“ dodává Lukáš Pochylý. O kvalitě rekondičních pobytů hradeckého Oblastního spolku ČČK svědčí i významné ocenění, které mu za péči o seniory udělil prezident národní společnosti ČČK RNDr. Marek Jukl, Ph.D.

Telefon: +420 494 940 458 Internet: www.rekondicnipobyty.cz E-mail: [email protected]


47

Výtvarníci Konta Bariéry

Ti samí, kteří malbu ironizovali, � a obsahu. dnes vážně pokyvují hlavou a ohlašují no-

vou epochu malby. Prostě do módy nemůže přijít nic, co z ní nikdy nevypadlo. Malba je moderní už tisíce let a bude dál, dokud tu bude člověk se svou potřebou zkoumat také sám sebe.“ Budu si dlouho pamatovat, co v této chvíli řekla paní Zdena, ale musím její brilantní rozklad shrnout do tří vět: Umění musí reflektovat svou dobu. A je snad dnes všechno vyřešeno, jsou lidé bez svých dramat, je svět v pořádku, můžeme si jen výtvarně hrát nezávisle na realitě kolem? Souhlasili by s tím právě vaši čtenáři?

Každé ráno mám motivaci malovat, vím o stovkách možností, jak zobrazit člověka a jeho jistoty, nejistoty, dramata, i třeba, chcete-li, jeho potřebu ticha.

Jak nalézt krásu Takovou otázku jsem nepoložil, asi bych musel to obyčejné venkovské stavení rychle opustit. Ale přesto – najednou si povídáme o obyčejné lidské potřebě jisté vnitřní vyrovnanosti, vnitřní jistotě, tím důležitější, když osud člověku nepřeje. A rychle se dostáváme k aktuálnímu úkolu umění vůbec – nic nezakrývat, nepřikrášlovat, ale přece jenom pomáhat divákovi, čtenáři nebo posluchači obrušovat hrany reality, alespoň trochu ho chránit před agresivním světem, stát na jeho straně. „Právě malba znovu dokazuje, že toto umí. Dobrá malba určitě. Ale konceptuálním projektům, různým seskupením předmětů do prostoru bez zřejmé souvislosti lidi zkrátka nerozumějí, a proto je nepřijímají. To není vina diváka…“ říká Z. Chaberová. „Smyslem tvorby je koneckonců udělat člověku radost. Tím nemyslím, že by se před obrazem měl rozřehtat, ale radost přece uděláte i pomocí, vzpruhou, nabídnutou rukou. Radost přece pramení i z naděje, a tou přece dnešní společnost moc neoplývá…“ Tak jsme se nenápadně dostali z ateliéru ven, do každodenního života, kterého je i v malé vísce docela dost. Věčným tématem Chaberových – přestože tím nic nikomu nevnucují, na to jsou oba nejen velkomyslní, ale také tolerantní – je vztah společnosti k umění. Stále horší výchova na školách, stále masivnější diktát médií, stále běžnější rezignace veřejného mínění k nejbrutálnějším porušením těch nejjednodušších zásad dobrého vkusu. Malíř se přesto nečekaně zamýšlí: „Malá záchrana tu je. Paradoxně právě kvůli byznysu, kvůli obchodu a investování. Výtvarné umění se dostane na první stránky novin nebo do televize neomylně vždy, když se chystá nebo proběhne zajímavá aukce s pozoruhodnými obrazy, sochami nebo jinými díly. Najednou, sice v souvislostech, které se nám nemusejí líbit, i veřejnost vidí – obrazy jsou cenné, krásné, dokonce výnosné! A já vím, že takové aukce inspirují i lidi bez milionů na účtech, aby si koupili třeba vyhlášenou a ve světě ceněnou českou grafiku. Skoro nikdo nemá tolik, aby si mohl pořídit Fillu nebo Špálu, ale výborný grafický list za dva tisíce? Takže malá semínka naděje klíčí a mohou klíčit…“ A paní Zdena dodává ještě souvislost skoro zdravotní: „Lidé jsou zahlceni barvami.

Nerozlučná dvojice? Ano, ale také tým, kde každodenní diskuze vedou ke kritickým zamyšlením nad životem i tvorbou. Paní Zdena je možná tou radikálnější polovinou.

Čím křiklavější, tím jakoby zajímavější. Jen málokdo ví, že i barevná agrese může člověku pěkně rozhodit jeho vnitřní svět a vlastně mu ublížit. Takže by bylo dobré, kdyby se zajímali a hledali, jestli právě určité výtvarné dílo nemůže pomoci jejich vnitřní harmonizaci, jestli není jakýmsi hojivým prostředkem k nalezení lepší pohody, energie nebo nové schopnosti poprat se se životem.“ Obrazy a výtvarné umění vůbec umějí přinášet radost. Uměly to vždy. Už tím, že jeden originální výtvarník se pokouší nejen skládat barvy vedle a přes sebe, ale i tím, že dobrý malíř, keramik, sochař, grafik nemůže zapomenout na publikum. Musí ho znát a rozumět mu. A kolik profesí je dnes založeno na docela obyčejném porozumění lidem? To mě napadlo, když jsem vyšel z malého údolí a celkem blízko uviděl panorama současného Brandýsa. Je to pohled sympatický realitním agentům, výrobcům betonu a velmi pestrých fasádních barev. Čert vezmi nějaké paladium nebo historický význam té události z roku 935! Úspěch Chaberových (a zejména Milanův je bezesporu mezinárodní) vyrostl z práce. Každý den se k ní sami a dobrovolně znovu a znovu vracejí a nepůsobí dojmem, že by někdy mohli mít hotovo. Ale aby tohle vyprávění nevyznělo jako vážný čítankový příběh, o který by právě oni určitě nestáli, musím se podělit o pointu z obrazu, bohužel už nedostupného, takže vidím jen reprodukci. Uvědomuji si, že závist je hrozná, ale jak se chcete ubránit, když Milan Chabera už někomu prodal plátno s názvem Vestoje se zpívá líp. můžeš / číslo 7–8 - 2011

48

Nové zahraniční technologie

Levné ovládání tab a náhrada ztráty h Často se říká, že oči jsou okno do duše. V případě lidí s handicapem s velmi omezenou možností pracovat na počítači se ale jedná doslova o bránu k širokým a dnes už v podstatě nepostradatelným možnostem výpočetní techniky. Inženýři na univerzitách po celém světě dokáží s takovými myšlenkami pracovat – a nahrazovat nejen končetiny, ale třeba i ztrátu či poškození řeči. Text: Štěpán Beneš Foto: Archiv

O

vládání PC očima je v oblasti IT technologií již dlouho známý koncept a v praxi se již využívá. Problémem, který existující systémy provázel, byla především cena. Ta se může vyšplhat až do řádu statisíců českých korun. Díky skupince mladých inženýrů z americké Brigham Young University to už ale není pravda.

Oči nahrazují ruce Jedediah Nieveen, Nathan Christensen, Clint Collins, Bryan Johnson, Vicky Lee a Scott Rice společně vyvinuli systém ovládání PC očima, u nějž náklady na výrobu nepřesahují 25 tisíc korun (1500 dolarů). Dosáhli toho využitím běžně dostupných levnějších konstrukčních dílů, které však ve výsledku neubírají nic na funkčnosti. Projekt byl vytvořen v rámci tréninkového programu studentů na objednávku společnosti EyeTech Digital Systems, která se snaží přinést ovládání očima na běžný trh za rozumné peníze, a to nejen pro tělesně postižené, ale i pro zdravou populaci. Ta může podobné systémy využívat v interakci s televizí například při prohlížení fotografií z dovolených, což se sice může můžeš / číslo 7–8 - 2011

tvářit jako absolutní zbytečnost pro příliš lenivé a pohodlné, ale není třeba se tomu bránit. Pokud totiž budou takové systémy cenově dostupné pro všechny, stlačí to bezesporu dolů cenu i u medicínského využití. Nízká cena je převratná i tím, že se jedná o náklady za komplet – nejen tedy za systém sledování polohy očí, ale i za obrazovku a celý počítač včetně softwaru. O mnoho víc leckdy totiž stojí i jen sám senzor na sledování polohy očí. Komplet připomíná malý počítačový tablet skládající se v podstatě pouze z obrazovky a trochy počítačového hardwaru, na kterém běží operační systém Windows 7. Přímo v malé obrazovce jsou zabudovány senzory zajištující sledování polohy zorniček. Ve spojení se speciálním dodatkovým softwarem a po krátké kalibraci je již možné zcela přirozeně pohybovat kurzorem po obrazovce tam, kam míří vaše oči. Kliknutí myší je nahrazeno mrknutím. Ovládat takový počítač lze zcela plnohodnotně – od hraní karetní hry Solitarie až po psaní knih či kreslení obrázků, jak to již dělají mnozí klienti společnosti Eyetech Digital Systems. Produkt sám zatím není uveden na trh, a tak nezbývá než doufat, že jeho cena komercializací nevzroste příliš vysoko nad zmiňovaných 1500 dolarů.

Nedokážete mluvit? Nevadí A u šikovných inženýrů z univerzit dnes ještě zůstaneme. Jiný tým, tentokrát z britské uni-

verzity v Sheffieldu, pracuje na systému externího zvukového emulátoru, který by dokázal vracet hlas těm, kteří jej nenávratně ztratili. Ztráta hlasu po rakovině hrtanu nebo po jiných zdravotních problémech může být velmi frustrující. Sami si zkuste představit, že otevřete pusu a chcete něco říci, ovšem žádný zvuk nevychází. Podobné obtíže jsou pak řešeny implantací válce, který přesměrovává vzduch z plic do jícnu a vytváří tak určitou formu náhrady řeči. Častým problémem těchto válců je časté ucpávání a s ním související zvýšená potřeba údržby, případně nákladné výměny. Problém by ale podle sheffieldského týmu šel řešit i jinak. Pracuje se tam na systému, který pomocí malých magnetů implantovaných do pacientova jazyka a dutiny ústní dokáže „odečíst“, co chcete zrovna říci, a to poté „říci“ strojovým hlasem prakticky v reálném čase. Odečítání probíhá na základě změn v magnetickém poli, které magnety v ústech vytvářejí. Lze tak strojově rozumět tomu, co chce pacient říci, jen tím, jak pohybuje rty, jazykem a dalšími svaly. Senzor, který snímá změny v magnetickém poli, je


49

bletu hlasu Kdo nemůže hýbat ničím kromě očí, není rozhodně vyloučen z užívání výpočetní techniky. Levný systém amerických inženýrů je dalším krokem vpřed.

Nehleďte na formu. Jednou by tento dnes nevzhledný systém mohl znovu umožnit mluvit těm, kteří takovou možnost ztratili, a to pomocí změn v magnetickém poli.

Ztráta hlasu po rakovině hrtanu nebo po jiných zdravotních problémech může být velmi frustrující.

umístěn na náhlavní soupravě podobné těm, které používáte například jako sluchátka a mikrofon k telefonování na svém počítači. Vynález je prozatím ve fázi prototypu a nevypadá nijak zvlášť vábně. Připomíná změť drátů napojených napevno k počítači a snímač změn magnetického pole je obrovská nevzhledná kostka před ústy. Na formě ale nezáleží a podle slov autorů projektu je cílem systém zmenšit na velikost malého bezdrátového náhlavního setu, který nebude nijak zvlášť překážet ani působit rušivě. Výzvou nicméně podle slov autorů zůstává nadále systém rozmístění magnetů v ústech a také systém, jakým se budou do úst a jazyka vkládat, aby to byl pro pacienta co nejméně nepříjemný postup. Prozatím se nenabízí jiné řešení než implantace; bude ale záležet na nutném počtu a velikosti těchto magnetů nezbytných pro dostatečně čisté a jasné rozeznávání řeči senzorem. V současné chvíli již ale testovací exemplář umí na 50 slov. Podobný systém by mohl být využit i v jiném případě. Úplná ztráta řeči je naštěstí zatím ještě vzácná, tisíce lidí ale

trpí nemožností mluvit čistě a srozumitelně. Jedná se především o pacienty po infarktu, lidi s Parkinsonovou chorobou či s dětskou mozkovou obrnou. Problémy s rozpoznáváním řeči pak nemají pouze ostatní lidé, ale také počítačové systémy. Jiný tým na stejné univerzitě ale ve spolupráci s již zmiňovaným pracuje na prototypu zařízení, které bude možné naučit vzorce „nesrozumitelné řeči“ a ty pak zařízení následně interpretuje čistě a srozumitelně. I zde je ale řešení ve fázi prototypu a je samo velkou výzvou. Na odhad ceny a dostupnosti je prozatím velmi brzy; pokud se ale bude vývoj dařit, nebudou snad pacienti po rakovině hrtanu či s jinak poškozenou možností vyjadřování čekat dlouho. První verze bude zřejmě umět pouze anglicky, teoreticky by ale neměl být problém systém lokalizovat. Bude se zřejmě jednat „jen“ o přiřazení českých slov k české artikulaci rozeznané systémem samým. Slovo jen je ale v uvozovkách zcela záměrně. Prozatím se totiž lokalizace do jiných řečí díky malé poptávce nedaří tak rychle, jak by měla, ani na systémech počítačově generované řeči – například v systémech čtení textu. můžeš / číslo 7–8 - 2011

50

Reformy v Německu

Jaroslav Šonka:

Sociální stát

vede k úspěchu Publicista, který neustále cestuje mezi Berlínem a Prahou a sleduje dění, a tudíž i sociální podmínky v obou zemích. Takový je Jaroslav Šonka, muž s přehledem a zkušenostmi. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch O sociálním státu se říká, že je to německý vynález. Jak se mu v mateřském státě daří?

Sociální stát v Německu vždy řešil citlivá období. Nejdříve industrializaci, tedy proměnu agrární společnosti, poté dobu krize v 30. letech 20. století, a pak poválečné období. Tady je ovšem tvrdá zkušenost specificky německá. Velká krize vyústila v nástup nacismu a ten ve válku se strašnou porážkou. Nejvyspělejší stát Evropy je naprosto sociálně rozvrácen, nejenže nic nefunguje, ale chybí deset milionů obyvatel v produktivním věku, většinou mužů, veřejné instituce neexistují, města jsou plná rozvalin. K tomu si připočtěte miliony přesídlenců z východní Evropy a máte obraz, který se blíží apokalypse. A jsou to právě Spojenci, kteří vracejí německou společnost k sociálnímu státu, k pocitu odpovědnosti a solidarity, k životu a práci pro druhé. Miliony lidí měly mozky vymyté nacismem a bylo nutné nahradit tento jed novou životní filozofií. Dnes víme, že tato změna přinesla Německu nejen tzv. hospodářský zázrak včetně světového prvenství v exportu, ale i nebývalé sociální jistoty. Stal se tedy sociální stát samozřejmou součástí německého života? můžeš / číslo 7–8 - 2011

Ano. Společnost pochopila, že solidarita a odmítnutí jakékoli nenávisti mezi společenskými skupinami jsou jedinou cestou k přežití a dalšímu rozvoji. Někdo se musel postarat o statisíce sirotků, někdo musel pomoci přistěhovalcům z východu, někdo zraněným a invalidům, kterých bylo pochopitelně nepočítaně. Cizí pomoc byla vyloučena, evropské státy měly svých problémů dost a oprávněné protiněmecké nenávisti bylo mnoho. A bylo tu samozřejmě poučení, že bída, sociální vyloučení nebo křiklavé rozdíly ve společnosti vedou k politickému extremismu a vzniku režimu, který nakonec zničí nejen sám sebe, ale i ostatní. „Už nikdy nacismus“ znamenalo také, a především, „už nikdy podmínky pro vznik nacismu“. V Německu (a nejen tam) je dosud samozřejmé, že nejdražší je člověk na okraji společnosti. Nic nepřináší, a stejně se o něj musíte nějak postarat. Ale jak Německo bohatlo, muselo přibývat i lidí, kteří se nechtěli moc dělit. K přirozenosti člověka už přece patří, že často nechápe neúspěch jiných. A má sklon přisoudit jim třeba lenost…

Jistě, právě volební úspěch liberálů před deseti lety tuto tendenci jasně naznačil. Jenomže uběhl nějaký čas a potvrdilo se, že bez státních intervencí, bez velké sociální politiky by mohlo být hůř. Vez-

měme klíčový problém – nezaměstnanost. V Německu jsou statisíce lidí, kteří mají práci jen na částečný úvazek. Jejich příjmy tak nedosáhnou na sociální minimum. Stát jim tedy doplácí. Dotuje vlastně soukromé firmy a funguje to sice – ovšem trh to není. Lepší metodou je zaručená minimální mzda. Jiné je to s takzvanou zkrácenou prací – Kurzarbeit. Stát připlácí v krizových dobách k platům zaměstnanců se sníženou pracovní dobou, aby udržel firmy na nohou. Americké „hire and fire“ se na sofistikované produkty nemůže vztahovat a rozjezd po krizi je pak těžší. Ovšem sociální politika nemůže být mechanická, čistě byrokratická. Vezměme jako příklad tradiční veřejnou službu – poštu. Mimo jiné má povinnost doručit zásilku kamkoli. To je samozřejmá civilizační vymoženost, mimochodem významná i z hlediska lidských práv. Ale čistě ekonomicky se to nemůže vyplatit. Vznikla konkurence, soukromá firma s velkým podílem právě dotovaných pracovních sil. Samozřejmě chce podnikat čistě ziskově, nějaké poloopuštěné periferie ji nezajímají. Takže stát financuje konkurenci, která přispívá k prohloubení regionálních rozdílů. A ke všemu je tato dotovaná firma skoro před bankrotem. Takže

info Kdo je Jaroslav Šonka Vystudovaný biolog a filozof. Po roce 1989 novinář. Od 1995 v European Academy Berlin, publicista a aktivista v oboru lidských práv. Od dubna 2011 ředitel Evropského institutu odkazu šoa v Praze. Podílí se i na nejrůznějších česko-německých iniciativách.


51

Jen pro našeho fotoreportéra se Jaroslav Šonka na chvíli vrátil do dávných let v Praze.

tato německá zkušenost varuje i před jednoduchými, zdánlivě univerzálními recepty typu: trh to vyřeší. Jaké má současné Německo zkušenosti s narůstajícím počtem seniorů?

Fondový systém, tedy spoření na penzi, se rozjíždí, i když zatím není procentuálně významný. Změnami však přibývá lidí, kteří prostě na potřebnou výši penze nedosáhnou a stávají se z nich žadatelé o sociální příspěvky. Obecně roste počet obyvatel, kteří žijí pod hranicí sociálního minima. Opuštěné matky s dětmi, dlouhodobě nemocní nebo právě někteří senioři. A tady jsme u další bariéry – německá moderní, na vyspělých technologiích založená ekonomika potřebuje kvalifikované lidi všech kategorií – od dělníků po inženýry a vědce. Nemá-li být závislá na imigraci, nesmí společnost rezignovat a nechat zejména rodiny s dětmi živořit bez vzdělání a motivace něčeho dosáhnout. Tím spíše, že bude narůstat počet starších lidí, kterým průběžný, jen částečně fondy podporovaný systém vyplácí penzi, na kterou si ovšem oni sami po celý svůj život platili, čili je to nárok, ne nějaká státní laskavost – k daním příspěvky na penzi prostě nepatří, i když to je z úst některých českých politiků občas slyšet. Tento systém však stejně jako onen fondový trpí demografickými změnami a je nutné ho vyrovnávat

Už se zdá, že jsme po velké finanční a hospodářské krizi. Zavládl v německé společnosti optimismus? Nová vlna naděje?

Obecně roste počet obyvatel, kteří žijí pod hranicí sociálního minima. ze státního rozpočtu. Ale to jde jen z prosperujícího hospodářství. Takže jste u souvislosti na první pohled nezřetelné. Budoucí senioři si nezajistí své stáří jen spořením do nějakých fondů, ale už dnes stojí před výzvou – jak dnes zabránit sociálnímu vyloučení velkých skupin, a tím i jejich neužitečnosti v budoucnu? Jistě to znamená i pozdější odchod do důchodu, ale my přece víme, že řada oněch penzistů – v Německu ti nad 65 let – může podávat kvalifikované pracovní výkony, i když třeba pokrývač v tomto věku už asi na střechu nepoleze. Které politické strany si to uvědomují? Odpověď na tuto otázku Německo hledá. Ostatně měli bychom ji v Evropě hledat všichni.

Žádný jiný evropský stát se nedostal z krize tak rychle a úspěšně. To dokazují čísla. A také dokazují, že právě sociální stát to umí lépe než úplně liberalizované ekonomiky. Už jsem mluvil o zkrácených pracovních úvazcích. Německé firmy byly a jsou motivovány udržet co nejdéle své kvalifikované zaměstnance i za cenu kratší pracovní doby. Stát jim doplácí. A tím získávají obrovskou výhodu – ve fázi oživení nemusejí kvalifikované pracovníky hledat. Shánění a zacvičení nových lidí představuje totiž v moderní ekonomice obrovské náklady. V Německu vidíme obrovskou autoritu odborného vzdělání a kvalifikace vůbec. Od dělníka nebo řemeslníka až po inženýra a vědce. Je to jen německá zkušenost, že sociální stát se vyplácí?

Hlavní zkušenost současné Evropy i světa je, že nesociální stát se nevyplácí. Na to nepotřebujete vědecké konference. Německo má za sebou desetiletí hospodářského rozvoje a úspěchů ve světě. Bylo schopno integrovat i miliony lidí z jiných kultur. Německo ví, kam lidi vedou beznaděj a bída. A ví to tím silněji, čím je bohatší. můžeš / číslo 7–8 - 2011

52

názory

Poznejme

souvislosti Odmala mám ve své péči dnes již velkou a dospělou slečnu na vozíku, kterou její máma kdysi předčasně odvážela z lázeňských pobytů, protože cvičení, které tam s ní prováděli, bylo směšně nedokonalé proti tomu, co každodenně cvičili doma. Ukázalo se, že jim lázně v jejich situaci nemají až tak moc co nabídnout. Máma byla lepší. Text: Jiří Soukup Ilustrační foto: Erik Čipera

D

neska je ta tehdejší holčička dospělá, pořád na elektrickém vozíku, hýbe jen spastickýma rukama a jen trošku, ale celý život měla maximální možnou péči. Odmaturovala, naučila se jazyky, vládne zručně počítačem, přispívá do internetových časopisů, má spoustu přátel. S mámou procestovaly půlku světa, podívala se na místa, která většina jejích zdravých vrstevníků v životě neuvidí. A je schopná být samostatná a vést úplně normální smysluplný život. Obě, máma s dcerou, měly snad štěstí na chápavé okolí, a taky na sponzory, ale většinu věcí, kterých dosáhly, si musely zařídit a vytrucovat samy. Historek, které to dokazují, je spousta a nevejdou se do tohohle povídání. Tak jen jednu za všechny: Kdysi obě odjely na rok do Ameriky. Jen s pár věcmi, s vozíkem a nadivoko. Žily tam z úspor, máma snad našla i nějaké příležitostné brigády, zatímco dcera zkoušela chodit do školy a naučit se anglicky. Povedlo se to, ale protloukaly se obtížně a poznávaly Ameriku mnohdy spíš z té horší stránky. Tahle cesta byla, jak se později ukázalo, velmi důležitá: Jako start k dalšímu učení a kvalifikaci. A především jako zkušenost, můžeš / číslo 7–8 - 2011

že na vozíku se dá dokázat skoro všechno. Že se to nesmí vzdávat. Když tehdy holky odjížděly, považoval jsem jejich plánovanou cestu za bláznivý nápad hyperaktivní matky. Až později mi došlo, jak strašně to pro tu holku bylo zrovna v téhle době důležité. Pro její sebevědomí, srovnání se se světem, motivaci, a co já vím co ještě, pro start do velkého dospělého života. No a doma jim mezitím odebrali sociální dávky. Marné bylo odvolávání a vysvětlování. Vždyť je to přece jasné: Když mohou cestovat po Spojených státech, tak co by ještě chtěly, že? Já samozřejmě vím, že instituce mají svá pravidla a že zákony a vyhlášky se musí dodržovat. Ale ne všichni a ne všechny situace se vejdou do stejných škatulek. A mezi lidmi s handicapem je takových situací výrazně víc než ve většinové populaci. A pokud zákony a vyhlášky omezují, místo aby pomáhaly, pak jsou nedokonalé a musí se upravovat a kultivovat. A aby se mohly kultivovat, musí být zákonodárce přesvědčený, že je to důležité. A proto se to musí vědět, je potřeba mluvit s lidmi a vysvětlovat, předvádět, přesvědčovat. Integrace je mluvení a komunikace. Lidé, a tedy i ti zákonodárci, se musí dozvědět, že žijí ve společnosti jiných lidí, kteří dostali údělem jiné životní podmínky. A kteří nepotřebují kvůli svému osudu soucit, ale naopak zcela normální zacházení. A normální je přece pomáhat. A kteří potřebují

Pokud zákony a vyhlášky omezují, místo aby pomáhaly, pak jsou nedokonalé a musí se upravovat a kultivovat. upravit okolní svět tak, aby v něm mohli normálně žít jako kdokoli jiný. Nic víc fakt nepotřebují.

Zkušenost přímo bezprostřední Také jsem měl před několika lety ve středisku skvělou zdravotní sestru. Po dlouhé době středisko fungovalo, jak má. Najednou se zvládala práce, která dříve ve více lidech byla skoro nemyslitelná. Pacienti se zdáli být spokojení při vlídném zacházení a usměvavě milém chování. Sestřička k tomu stačila s man-


53

Mám pocit, jako by se za slovem integrace schovávalo jen jakési alibi. Zařídíme malému pacientovi integraci do školy a máme splněno a vystaráno.

želem postavit nový dům. Nebylo to nejspíš až tak její toužebné přání, ale po odpoledních a večerech míchala maltu a natírala okna. Byl to na ni už tehdy docela velký nápor. Po roce se jí podařilo vymodlené těhotenství. Velká spokojenost a radostné očekávání. V druhé půli gravidity si manžel při fotbálku zlomil nohu, nic komplikovaného, ale nějak špatně naložená sádra, odumření okolní tkáně, poškození nervů, a pro kdysi úspěšného sportovce veliký problém. Nehojilo se to, přidaly se infekční komplikace v ráně. Mé sestřičce přibylo ke vší práci ještě ošetřování manžela, převazování, cesty na kontroly, zařizování. Z té patálie ho dostala spíš ona než doktoři, ale při tom ohromném náporu předčasně porodila. Dvojčata. Holčička to přestála bez úhony, ale její bráška má hydrocefalus, těžkou psychomotorickou retardaci a řadu jiných postižení. Máma to nevzdala – ostatně jako nic jiného v životě, doma cvičí, rehabilitují, shánějí, jezdí po vyšetřeních. A s velkým úspěchem. Klouček začíná říkat první slova, ve třech letech začíná chodit za ruku, ale co je nejdůležitější, stále se rozvíjí, pořád se zlepšuje. Všechno to cvičení, rehabilitace, starání má smysl. Při návštěvách ve středisku je to rozesmáté veselé stvoření s elánem, který nejspíš zdědilo po mámě. Cena je ale hodně, hodně vysoká. Sestřičce přibyla starost o ten velký nově postavený dům, protože chlap, kvůli němuž v důsled-

ku ošetřování jeho zpočátku banálního, ale komplikovaně se hojícího poranění předčasně porodila, to neustál, od rodiny odešel a s novou partnerkou se nastěhoval do poloviny toho nového krásného domu. Velká zrada a zklamání. Najednou zůstala na všechno úplně sama. Starosti s dětmi – starší syn všechno těžce nese a těžko se mu to vysvětluje, holčička-dvojče žárlí na bráchu, který spotřebuje větší díl máminy péče. Na mámu je toho moc, osud je příliš nespravedlivý, a pokud by měl rozdělovat podle předchozích zásluh, tak ty katastrofy nadělil na hodně nesprávné místo. Ona pořád ještě drží pohromadě, ale jen s největším úsilím, a pomalu se ztrácí před očima. Někdy se zdá, jako by to nebyl její klouček, kdo je nejvíc postižený. Jeho svět funguje, jeho mámě ale padá na hlavu.

Kdo potřebuje pomoci? Mámy v těchto případech mnohdy zůstávají samy (chlapi nemívají tak velkou výdrž), zůstávají opuštěné a perou se s životem, jak umějí. Mají to těžké; když se nesesypou, tak se posílí jejich urputnost, chrání svá mláďata a jsou v tomhle nejlepší na světě. Ale bývá potíž s jejich okolím, které často tuhle jejich roli nedokáže přijmout. Někdy to vypadá, jako by integrovat potřebovaly spíš ony. Potřebují pomoc: od rodiny, od institucí, od okolí. Mám pocit, jako by se za slovem

integrace schovávalo jen jakési alibi. Zařídíme malému pacientovi integraci do školy a máme splněno a vystaráno. Vždyť co víc bychom ještě mohli dělat? Splnili jsme přece svoji povinnost, dostáli dikci zákona, udělali všechno podle svých pracovních povinností. To nestačí! Integraci bychom měli chápat jako zapojení do života. Jako pomoc ze všech stran. Také ovšem, pokud je to třeba, aby bylo možné překonat překážky a pak se samostatně postavit na vlastní nohy. Tak bychom měli integrovat mámy handicapovaných dětí. Ony to moc potřebují. Málokdy si připomeneme, že na nich leží největší tíha a největší část práce, která jejich dětem snad jednou umožní žít jako ostatní. Je to jako s tou demokracií: myslíme si, že v ní žijeme, ale máme zatím jen vnější nátěr, snad nějaká pravidla, ale dokud ji nebudeme cítit, dokud ji nebudeme sami vnímat, aktivně prožívat, bránit a kultivovat, do té doby tu žádná demokracie nebude. Stejně tak dokud nebudeme z vlastní potřeby cítit nutnost pomáhat tam, kde je to třeba, do té doby bude integrace jen jakýsi vnější nátěr mnohdy zakrývající naši neochotu, okoralost a neschopnost pochopit trápení lidí kolem sebe. A to platí pro lidi i pro úřady. Autor je praktický lékař z Harrachova, dlouholetý člen Rady Konta Bariéry. Jeho úvahou pokračujeme v diskusi o integraci dětí s mentálním postižením. můžeš / číslo 7–8 - 2011

54

názory

Sociální reformy – stále zataženo Skoro nekonečná diskuse a vratká pozice vlády nepřinášejí statisícům občanů závislých na sociální politice žádnou jistotu. Text: Zdeněk Jirků Ilustrační foto: Jakub Jelínek

R

ozkymácené politické elity stále trvají na svém cíli – zprůhlednit sociální systém a prosadit v něm spravedlivější postupy, ale jednak jen marně zakrývají, že ve skutečnosti chtějí prostě ušetřit veřejné finance, jednak oplývají smrtelnou neschopností vysvětlit veřejnosti, v čem má být sociální reforma pro všechny přínosem. Ministr Drábek, jinak docela obratný a zasvěcený politik, jako by vždy ztuhl, když má objasnit praktické souvislosti svých návrhů. Místo srozumitelných příkladů a modelových situací, ve kterých by se postupně našla většina příjemců dávek, nabízí jakési mantry. Systém bude spravedlivější. Zamezíme zneužívání. Odstraníme zbytečnou byrokracii. Potřebným nic nehrozí. Problém je v tom, že každý jednotlivec z milionu občanů (právě tolik lidí dávky pobírá) bude pokládat systém za spravedlivý, když právě jemu bude přidáno, v krajním případě o nic nepřijde. Proti zneužívání jsou všichni, týká se totiž vždycky těch druhých. Zbytečná byrokracie je často jen jiné označení pro pořádek v žádostech a posudcích. Potřebným hrozí velké problémy, protože stát nemá mnoho peněz, jak denně dramaticky sděluje ministr financí. Máme raději čekat na další vládu? Nejsilnější opoziční strana říká, že všechny reformy musejí být sociálně citlivé. Česky řečeno: my pro vás peníze najdeme. Jenomže i běžný čtenář novin ví, že existuje jediná téměř bezedná kapsa, mezinárodní finanční trhy. Tedy další zadlužení státu. A každodenně slibované odstranění korupce, vyčíslené


tu na dvacet, tu na dvě stě miliard okamžitých výnosů? To těžko politici myslí vážně, protože by se kromě jiného museli smutně dívat na prázdná dna pokladen svých stran. A pak: přemýšlivější lidé už i u nás vědí, že v kapitalismu – a nikde jinde nežijeme – je korupce docela přirozená a neodstranitelná součást života. Tím neříkám, že by neměla být postihována, ani nevolám po návratu starých časů. Dobře si pamatujeme, že tehdejší sociální politika znamenala především sociální ústav, pokud možno pečlivě uzamčený. Obrovská tradice sociálního státu, která nám všem připadá už jako odvěká a zrozená samotnou přírodou, však brání celé společnosti postavit problém z hlavy na nohy. Vláda, stát – je jedno, jak si ty, kteří rozhodují, pojmenujeme, se tváří, že starostí o občany ani nespí. Mimo mikrofony však slyšíme – musíme těm darmožroutům ukázat, že sladké časy skončily. Příjemci sociálních dávek, nejednou podporovaní různými „nezávislými organizacemi zdravotně postižených“, mají jasno: dejte nám, co chceme, vaše starosti se státními rozpočty, zahraničními dluhy a financováním veřejných služeb (bezpeč-

nost, obrana, doprava, zdravotnictví atd.) si řešte jinak. Nikdo nemá odvahu říci: Česká republika není úplně bohatý stát. Naše produktivita zdaleka nedosahuje evropského průměru. Naše hospodářství má daleko ke špičkovým výkonům. Naše infrastruktura, zejména silnice, mosty, železnice, vodovody a kanalizace, jsou vesměs ve špatném stavu. Naše krajina je zatížena stovkami míst bez života, obrovskými lagunami jedů. Naše zemědělství drcené zahraniční konkurencí produkuje stejně jako v roce 1970. Přes to všechno se prodlužuje lidský věk, rakovina, infarkt nebo mozková příhoda už zdaleka nejsou jen smrtelná diagnóza, nové byty se staví a staví. Co tedy bude s příjemci sociálních dávek? Přes všechny reformy se asi nestane nic zvláštního. Ministr Drábek ustupuje a ustoupí, nějaká omezení ale přijdou. V jednotlivých případech nebude těžké najít vítěze (různé invalidy zdravé jako rybička) i poražené (zejména některé maminky postižených dětí). A společnost, miliony občanů? Pojedou letos zase na mořské pláže a budou říkat: Je to všechno lumpárna!


Ani do krabice, ani do ústavu Několikrát jsem narazil na názor: Lidi, nedávejte peníze na kojenecké ústavy, dejte je raději na babyboxy! Můj pohled je přesně opačný, vysvětlím proč. Text: Tomáš Cikrt Ilustrační foto: Jakub Jelínek

A

no, některé děti zůstávají po narození opuštěny. Nezřídka jsou však už druhými opuštěnými a zraněnými bytostmi v pořadí. Hned za svými maminkami. Pro ty obvykle nemá veřejné mínění žádné pochopení. Nerozlišuje mezi nimi, všechno jsou to prý krkavčí matky. Já přitom vidím jenom nešťastné ženy. Některé z nich jsou nemocné, dokonce natolik, že svému čerstvě narozenému dítěti jsou schopny ublížit. V pomatenosti ho zabijí nebo pohodí na smetiště. S tím nic nenaděláme, to je mimo běžné lidské chování a chápání.

Obrana nehodných maminek Většina mladých maminek, které opouštějí své děti, jsou však normální ženy, které se ocitly na rozcestí. Někdy jsou možná sobecké, spíše však zoufalé, chybí jim síly, chybí jim moudrá rada, a hlavně zcela konkrétní pomoc. Tou pomocí ovšem nejsou babyboxy. Skřínky pro snímání hříchů. Jejich instalace zbavuje společnost odpovědnosti za odtržení dítěte od matky a matky odpovědnosti za hledání jiného východiska. Pán, který babyboxy po českých nemocnicích rozsévá, a spolu s ním i mnozí novináři, nás dojímají tím, že prý jde přece doslova o život. Děti, které jsou nalezeny zdravotnickým personálem v oné skříňce za 300 tisíc korun, se ovšem vynacházejí v dobrém stavu, někdy dokonce s připojeným dopisem a rodným listem. Opravdu si někdo myslí, že by skončily mezi odpadky, nebo byly přímo zavražděny? Hluboký omyl! Děti by měly dostat šanci žít se svými, i když možná „nehodnými“, maminkami. Ovšem musel by někdo pomoci. Ale kdo, když rodinné vazby jsou zničeny? Pomoc maminkám, které chtějí rodit v utajení nebo jsou drogově závislé, nabízejí právě kojenecké ústavy. Třeba ten v pražské Krči. Téměř

Pomoc maminkám, které chtějí rodit v utajení nebo jsou drogově závislé, nabízejí právě kojenecké ústavy. polovina dětí se z něj nakonec vrací do biologických, část do nových rodin. Maminky tady svou šanci dostaly. Mohou se v klidu rozhodnout, zda pečovat o dítě skutečně chtějí a mohou. Nikoliv pod tlakem svého

55

přítele, kterému se to „nehodí“, nebo náhlého rozhodnutí vložit dítě nevratně do babyboxu. Mohou třeba najít cestu i ke svému dítěti se zdravotním postižením.

Děti, které nechce vůbec nikdo Česká republika je prý strašná země, protože zavírá nechtěné děti do kojeneckých ústavů, místo aby jim umožnila žít v rodině. Taková je mediální zkratka, kterou přiživují ti, kteří si na boji s ústavy založili živnost. Společnost tuto zkratku přijímá za svou, neboť je snazší mít jednoho viditelně označeného viníka než si sám sáhnout do svědomí. Přitom náš problém není v existenci „ústavů“, ale v hrozivě nízké odpovědnosti nás občanů nejen za sebe sama, ale i za rodinu, do které jsme se narodili nebo kterou jsme si sami vytvořili. Kojenecké ústavy už dnes nejsou takové jako kdysi. Přeměňují se na jakási centra, kde se personál snaží dětem vytvořit co možná nejlepší prostředí pro zvládnutí jejich těžké situace. V tom se dnes kojenecké ústavy v zásadě neliší například od Klokánku, protože ani v něm nejde o rodinný život, ani tam by nemělo docházet k citovým vazbám mezi dětmi a tetami, které by imitovaly rodinu. Samozřejmě že snahou obou institucí – kojeňáků a doufám, že i Klokánku, je dostat co nejvíce dětí do opravdových rodin. V jednom ohledu jsou ale kojenecké ústavy dokonce nenahraditelné. Pečují o děti se zdravotním postižením. Ze zhruba 1600 dětí v kojeneckých ústavech jich v roce 2007 bylo cca 300 velmi vážně postižených, přijímajících stravu sondou nebo závislých na dýchacím přístroji. Podíl těchto dětí v ústavech roste. Opuštěné děti se zdravotním postižením v České republice (na rozdíl od západních zemí) často nechce vůbec nikdo. Nejen jejich biologická, ale také žádná náhradní rodina, a nenajdete je ani v Klokánku. Proto prosím – přispívejte i na kojenecké ústavy.


56

AUTO-MOTO

Tajemný Seat

a jeho prostorná auta Seat patří stejně jako Škodovka do koncernu Volkswagen. Na rozdíl od mladoboleslavské značky se mu nevede tak dobře. Přesto má co nabídnout, handicapované láká svými prostornými modely. Jenže se moc nahledají, než najdou tu nejlepší nabídku od prodejců španělských vozů.


Text: Petr Buček Foto: Seat

A

utomobilka Seat se ze španělských dálek dívá na to, jak ostatní značky koncernu Volkswagen prodávají stále více a více aut. Jako by její šéfové nevěděli, co zákazníkům nabídnout. Nějakou dobu se snaží vypadat jako sportovní značka a za svého konkurenta vyhlašuje Alfu Romeo. Poté zase na trh vrhá spíše prakticky zaměřená auta, která mají ke sportovnímu pojetí daleko. Z toho však mohou profitovat lidé s postižením. Pro ty je praktická karoserie auta nutná. Ale ani ty nevítá Seat s úplně otevřenou náručí. Zatímco jiné značky lákají handicapované motoristy nebo jejich rodiny na slevy i v řádech několika desítek procent, zastoupení španělské značky v Česku je tajemné. „Všichni držitelé průkazů ZTP nebo ZTP/P si mohou pořídit kterýkoli vůz Seat za zvýhodněnou cenu, která se liší podle modelu a stupně výbavy,“ uvádí v e-mailové odpovědi pro magazín Můžeš Michal Čížek, šéf tuzemského dovozce seatů. Konkrétnější informace však nechce uvést. „Každý prodejce ví, že může nabíd-

nout zákazníkovi s průkazem ZTP další zvýhodnění v určitých procentech podle modelu a výbavy,“ opakuje Zorka Mašková, tisková mluvčí Seatu. A tak nezbývá než vzít do ruky telefon a začít showroomy obvolávat nebo je obeslat e-mailem. Seat má v každém kraji několik dealerství, v Praze například nabízí španělská auta pět firem, v Brně čtyři.

Slevy nejsou velké Redakce Můžeš kontaktovala pražskou prodejnu Auto Jarov. Ukázalo se, že handicapovaným nabízí slevu ve výši od pěti do osmi procent. U modelu Seat Altea XL sleva činí šest až sedm procent, u dražší alhambry mohou zákazníci pražské prodejny očekávat osmiprocentní zvýhodnění. Mnohem menší slevy slibuje handicapovaným motoristům ostravská prodejna Auto Heller. Její sleva pro lidi s postižením je jen dvou- až tří procentní. „Ale stavte se u nás, uvidíte, že budeme nakonec levnější než konkurence,“ slibuje tajemně po telefonu pracovnice společnosti Auto Heller. Kdo chce blíže zjistit konečnou cenu pro držitele průkazu ZTP, musí vyrazit k dealerům španělských aut osobně. To není v případě lidí s postižením vždy úplně jednoduché.


57

SLOUPEK Martina KOVÁŘE

Z jedné z cest za sluncem

Velkoprostorový Seat Alhambra má zadní dveře posuvné. Jeho dvojčetem je Volkswagen Sharan.

Seat Altea je k mání ve dvou délkách. Delší model Altea XL lze koupit také s pohonem všech kol.

Některé seaty však určitě stojí za zvážení. Seat Ibiza ST neboli malý kombík podobný Fabii Combi, Seat Altea, větší Seat Altea XL, a určitě také nejnovější přírůstek modelové řady, Seat Alhambra, jsou podle šéfa českého zastoupení španělské značky pro lidi s postižením velmi vhodné. „Tato vozidla nabídnou velmi pohodlné nastupování, vyšší sedadla a prostorný zavazadlový prostor bez výrazných nakládacích hran, takže je možné uložit například vozík,“ tvrdí Michal Čížek.

Seaty za 200 000 i trojnásobek Podle Františka Maliny ze společnosti Josef Hurt, která přestavuje auta na základě přání postižených, však moc seatů jejich dílnami neprojde. „Jde spíš o výjimky, jako by se o té značce málo vědělo. Ale právě nyní jednu alteu

vybavujeme ručním ovládáním. Výhodou je, že jde o auto podvozkově velmi příbuzné se Škodou Octavia. Pedály jsou totožné, takže jsme si mohli všechno připravit na octavii dopředu a pak to zákazníkovi namontovat do jeho seatu,“ říká František Malina. Seat Altea přitom není drahý, v základním provedení přijde na 305 tisíc korun. Vedle tohoto seatu zmiňuje technik společnosti Josef Hurt také velkoprostorovou alhambru, která je dvojčetem Volkswagenu Sharan. Oba tyto vozy mají zadní dveře posuvné, takže u některých zákazníků odpadá investice do přestavby zadních dveří. Ušetří se tak okolo 40 tisíc korun. Nevýhodou aut s vyšším sezením je však v případě vozíčkářů vysoko umístěné sedadlo řidiče, na něž se složitě přesedá. Alhambra je k mání nejméně za 620 tisíc korun. Vedle těchto modelů Seat nabízí také levnější malou ibizu se základní cenou okolo 220 tisíc korun, která se prodává také jako kombi za 235 tisíc. Větší model jménem Exeo je klasické nízké auto, technicky se jedná o předchozí generaci Audi A4 s pozměněnou karoserií se znaky Seatu. Prodává se vedle sedanu také v provedení kombi za 568 tisíc. Více na AutemBezpečně.cz

Když jsem seděl na vozíku sotva pár měsíců a Škoda Favorit byla výkřikem techniky skomírajícího socialismu, přišel kamarád Richard s nápadem vyrazit se dvěma holkami do Barcelony za známými. Že prý se s tím ručním řízením alespoň naučím, povídala ta dobrá duše. O krásného favorita jsem se bál. Koupili mi ho spolužáci a rodiče a já jsem se ani za nic nechtěl střídat v řízení. Vždyť Richard jezdil do té doby pouze trabantem. Přesto přišla cestou krize a ve Francii už to dál takhle nešlo. Přelezl jsem na místo spolujezdce a spustil jsem: „Jedeš moc vpravo, jsi v pangejtu.“ „Ne, to je zvyk z úzkého bakeliťáku,“ odvětil Richard. Jeli jsme ranní spící francouzskou vesnicí, vyhýbali jsme se místům označeným Peage, kde vybírali za použití dálnice pro nás tehdy neskutečné sumy. Tu spatřím v dálce u kraje stojící Mercedes-Benz 500 „es-klasse“. Nic jsem zrovna neříkal – jako že jedeme zase moc vpravo, ale stále jsem doufal, že ho netrefíme. Omyl! Rána a zrcátko i kus sloupku z meďáku ležely za námi na silnici. Nám se nic nestalo. Od té chvíle už jsem řídil jen já. Myslel jsem, že ušetříme, a jel jsem z Pyrenejí dolů na vyhozený kvalt. A uvařili jsme brzdy. Po zbytek cesty jsme nesměli moc brzdit, protože brzdové čelisti se otevíraly po zabrzdění až „za půl dne“, kola hořela. Byli jsme však sehraná dvojka. Já v autě vždy řadil dolů, brzdař Richard tahal za ruční brzdu, a tak jsme projeli celou riviéru. Až v noci u Lago di Garda jsem blbě předjížděl, brzdař spal a v leknutí zatáhl za ruční brzdu moc. Byli jsme dlouzí, točili se – a to byla poslední kapka pro spolucestující dámy. Vystoupily, že prý to raději dojedou samy. My jsme v podstatě byli rádi. Šetřili jsme poslední liry na lambrusco pro blízké tím, že jsme jeli po horách, ne po dálnicích. Ušetříme, a ještě si ty Alpy v klidu prohlídneme! Ale s nebrzdícím autem to bylo odvážné – při jednom sjezdu s pozdě podřazenou trojkou nás nekompromisní karabiniér zkasíroval o zbytek peněz. Prý za nebezpečnou jízdu po italské, zřejmě rodné vesnici. Přijeli jsme domů bez peněz a s poničenou škodovkou, ale zato s bolavými zády a se zážitky.

Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta bariéry. můžeš / číslo 7–8 - 2011


59

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1

Psali jsme historii golfU Rozdávali jsme dary. Dostávali jsme šeky. Udělovali jsme ceny. Foto: Jan Šilpoch

N

a stranách 20 a 21 se podívejte ve fotografické reportáži na atmosféru mezinárodního golfového turnaje, který Konto Bariéry spoluorganizovalo ve dnech 21. a 22. května v Darovanském dvoře na Rokycansku. Měla jsem radost z toho, že přijeli handicapovaní hráči z osmi zemí Evropy. Ještě větší radost mi ale udělali naši přátelé-vozíčkáři, kteří se na turnaj zajeli podívat z celé republiky. Poprvé viděli golf zblízka, vyzkoušeli si, jak se odpalují golfové míčky, a pobyli dva dny v prostředí, o kterém si do té doby mysleli, že je pro ně tabu. Byli nadšeni, a proto jsem byla šťastná i já. Golf a charita. Je to čím dál frekventovanější spojení. Jsem ráda, že Konto Bariéry je u toho. V Darovanském dvoře jsme dostali od Fortuny šek, jaký se hned tak nepředává. Částka 500 000 korun je určena na rozvoj sportovních aktivit handicapovaných klientů Konta Bariéry. Sami jsme také předali neobvyklý a velkorysý dar. Zástupci Rehabilitačního ústavu v Kladrubech dostali od Konta Bariéry speciální vozík, ze kterého handicapovaní sportovci hrají golf, tzv. paragolfer. Mladí lidé, kteří v Kladrubech rehabilitují brzy po úrazu, si tak budou moci vyzkoušet, jestli by jim golf šel a jestli by se jim líbil. Vyškolení rehabilitační pracovníci jim s tím budou pomáhat. Budeme u toho, nechtěla bych, aby se na tak krásnou, užitečnou a drahou pomůcku, na jejíž pořízení nám přispěli věrní partneři a sponzoři, v Kladrubech „prášilo“. Naopak bych si přála, aby se i díky naší iniciativě malá skupinka handicapovaných golfistů v České republice každoročně rozšiřovala. Poprvé jsem se zúčastnila i charitativního turnaje s velkou tradicí. Charity Golf Party 2011. Konal se 28. května v Golf Resortu Karlovy Vary. Během dne krásný golf

S Markem Ebenem se šeky přebírají nádherně. Zkusila jsem si to v průběhu jednoho týdne dvakrát. Předávající je Michal Hanák z Fortuny.

na krásném hřišti, večer dražba s charitativním podtextem, s výtěžkem pro několik nadací a neziskových organizací. Hybatelem je Vlastimil Argmann, v golfovém světě nepřehlédnutelná osobnost. Měla jsem možnost spolu s moderátorem Markem Ebenem představit hostům slavnostního večera Konto Bariéry. Překvapením večera pak bylo předání golfového vozíku paragolfer jednomu z klientů Konta Bariéry. Přispěli na něj na místě účastníci dobročinné dražby. Golf Resort v Karlových Varech bude mít v celé republice prvního hráče na speciálním vozíku. Za hodně důležité považuji výsledky již šestého ročníku soutěže Zaměstnavatel bez bariér. Jsem ráda, že Konto Bariéry je

partnerem této kategorie v rámci tradiční soutěže Zaměstnavatel roku. Naše „mladá“ kategorie získává na prestiži a myslím, že letošní laureáti jsou toho důkazem. 1. Škoda Auto, 2. Medicco, 3. Česká televize. Ukázkové společnosti. Nezaměstnávají pracovníky s handicapem proto, aby splnily tabulkové požadavky pro čerpání zákonných příspěvků, ale proto, že tito lidé jsou schopní a úspěšní bez ohledu na zdravotní postižení. Krásné léto a buďte opatrní, každý rok se poraní dvě stě lidí. Hodně z nich právě v létě. Božena Jirků, ředitelka Konta Bariéry můžeš / číslo 7–8 - 2011

60

vaše fotografie

Jiří Podhorecký

Jindřiška Podmanická můžeš / číslo 7–8 - 2011


61

sloupek Ondřeje Neffa

Aby bylo vidět Pracovní fotografie zobrazující nějaký postup je velmi těžká disciplína. Uvědomil jsem si to nad fotkou Jindřišky Podmanické, uveřejněnou ve fotorubrice webu Můžeš.cz. V podstatě splňuje základní nárok, který od fotky čekáme, totiž informaci o tom, co se děje. Jde o grilování selete a vidíme hlavní aktéry, grilujícího i grilovaného, a samozřejmě samotný gril. Přesto si myslím, že by se tahle fotka dala pořídit vynalézavěji. Především by mělo být grilujícímu vidět do obličeje. Fotka zobrazující odvrácenou figuru zřídka vypadá dobře. Tyhle záběry z boku, neřku-li zezadu, jsou skoro vždycky problematické. No a druhá rada je taky snadno pochopitelná – je dobré jít blíž. Tak blízko, aby vše potřebné na fotce zůstalo, ale odpadly podružnosti. Zde zídka v levé části, auto v pravé části, vršek zdi za grilem. Jinak je to ale v pořádku a dobrou chuť!

Roman Šplíchal

Na fotkách Jiřího Podhoreckého lidem do tváře vidíme. Však to jsou portréty a hned řeknu, že zajímavé, živé, jaksi proti pravidlům. Na webu vidím sice jen dva, ale cítím z rukopisu, že nevznikly náhodou, že Jiří Podhorecký takto své modely vidí: jsou v přirozeném prostředí a přirozeně se chovají. Komunikují s fotografem a ani členité pozadí nerozptyluje pozornost – spíš poutá divákův pohled. I tato fotka je neortodoxní, nicméně drží jedno dobré pravidlo – obličej je na průsečíku třetin, v silném obrazovém místě, zde vpravo dole. A z fotky je nám jasné, že ta holčička je pěkné kvítko!

děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na adresu www.muzes.cz. Jsou zde každému k nahlédnutí a Ondřej Neff z nich pravidelně vybírá ty nejlepší. Ty pak otiskujeme a autoři dostanou honorář. Uvítáme libovolná témata, nicméně je čas prázdnin, a tak se zaměřte především na ně. Snímky prosím posílejte co největší.

Roman Šplíchal zařadil dvě fotky podobného ladění, focené prakticky ze stejného místa. Jde o pohled na Vltavu pod Slapskou přehradou. Na variantní fotce je přes podkovu řeky vidět strom. Volil jsem jako ukázku tu fotku, která mi připadá lepší, třebaže své posluchače učím pracovat s popředím. Jenže to popředí musí uvádět pozadí nebo rámovat pozadí, ale nesmí ho rušit. Což strom posazený před hlavní partii řeky bohužel dělá. Ale naštěstí tu máme variantu, kde nic neruší a fotka je velmi pěkná.

Přeji vám dobré světlo. (jš)

Ondřej Neff

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,


62

Křížovka

Supervlak S

nad nejpopulárnějším evropským vlakem je francouzský TGV. Co se týče rychlosti, nemá konkurenci – spojuje Paříž s jihem Francie, ale třeba i s Londýnem či Bruselem v rekordně krátké době. Francouzi jsou pyšní na spoustu věcí. Na historii, na víno, na svou gastronomii, ale i na jazyk, fotbal, a pochopitelně na svůj supervlak Train a grande Vitesse, tedy – TGV. Vlak TGV byl jedním z několika impozantních francouzských projektů sedmdesátých let stejně jako letadlo Concorde. Z praktického hlediska je cestování TGV velmi pohodlné, a pokud jde o rychlost a spolehlivost, je tento supervlak srovnatel-

1

2

3

4

5

6

7

8

ný s letadlem. Sláva TGV roste, v roce 1981 otevřel bývalý prezident Mitterrand novou trasu mezi Paříží a Lyonem a jen několik měsíců předtím překonal tento vlak světový rekord rychlostí 380 kilometrů za hodinu (o 10 let později překonal tento rekord typ Atlantique, který už doslova letěl rychlostí 515 km za hodinu). Je téměř neuvěřitelné, že přesto za těch několik desítek let provozu došlo jen k několika vážnějším incidentům, naštěstí bez ztrát na lidských životech. Někdy ovšem působí ta rychlost trochu absurdně, zejména v porovnání… (tajenka) na francouzském venkově.

9 10 11 12 13 14 15 16 17

A B D F G

Reportáž z chráněné dílny v Ústí nad Labem.

H I Vodorovně: A. Asimilace (v jazykovědě); slovenský dramatik; nemoc od krysího kousnutí. – B. Patetický člověk; Shakespearův král; šlapat. – C. Archaicky oslovovat; jízdní voják; značka hořčice. – D. Rodiště J. Demla; vozidla; přípravek do koupele; žár (knižně). – E. Tajenka. – F. Anglicky „kořist“; usazená hornina; otec (nářečně); prášek do kopírek. – G. Druh slitiny; malá Eva; všelico. – H. Vyvřelá hornina; jméno tenisty Nastaseho; základy věcného vyučování. – I. Acetáty; ohled; výbrus minerálu. Svisle: 1. Reklamní snímek; benátská pláž. – 2. Značka elektroniky. – 3. Tisknout v novinách. – 4. Výstřih; beduínský plášť. – 5. Tavením zbavit ostrých hran; film A. Kurosawy. – 6. Informační jednotka; údaje na dopisech. – 7. Cizí polní míra; uondat. – 8. Zlořečený; obilní sklady. – 9. Tanec; úřad (z němčiny); vlaštovčí citoslovce. – 10. Poté; pánský kabát. – 11. Orazítkovat; zkratka amatérského plaveckého klubu. – 12. Jídlo; hlas zvonku. – 13. Olga (domácky); patřící Lotovi. – 14. Anglicky „přehrada“; mnoho žacích nástrojů. – 15. Vynechat. – 16. Bonbonek. – 17. Stát USA; jemenské platidlo.. Pomůcka: dam, Krno, loot, smah, sodoku. Zdroj: Panoráma křížovek 4/2003, str. 44.

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: FILM PANENSTVÍ a AUTOBIOGRAFIE 2. Klára Ryšková Pivovarnická 13 180 00 Praha 8-Libeň

3. Romana Mühlbauerová Kunešova 498 344 01 Domažlice

Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto Bariéry. Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce na novou adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. můžeš / číslo 7–8 - 2011

Rozhovor s autorem dokumentárního filmu o osobních asistentech Přibližování.

Článek o nevidomé učitelce, která učí neslyšící studenty.

E

Výhercům gratulujeme!

Reportáž ze severních Čech o lidech, kteří zneužívají sociální dávky.

Reportáž z cest vozíčkáře na motocyklu.

C

Luštitelé – výherci: 1. Jaroslava Burianová Nové sady 49 595 01 Nové Sady

Na co se můžete těšit v zářijovém čísle?

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

POZOR!

Za správně vyluštěnou křížovku získá jeden vylosovaný čtenář dárkový poukaz na týdenní rekondiční pobyt pro dvě osoby v hotelu Mas v Sezimově Ústí.

Někteří lidé smějí mít svatbu jenom jako strana 38

Recommend Documents