Několik poznámek na přelomu roku 20N3-20N4. Doc. PhDr. Jiří Růžička, Ph.D. Text k novému roku se týká lidského - a
zčásti také božského - každodenního života
v několika souvislostech. Znovu a opakovaně si uvědomuji, jak velkým problémem je dorozumívání mezi lidmi. Usuzuji tak ze
svého odborného poznání a z něj plynoucího
přesvědčení o tom, že jsme zapomněli na svoji původní přirozenost. Nikoli však ve smyslu vývojové biologie, ale našeho osobně bezprostředního zakoušení světa a skutečností v něm. O této zkušenosti nejen nehovoříme s druhými lidmi, ale nebereme ji dostatečně vážně, bagatelizujeme ji a někdy, ve snaze jí lépe porozumět, ji vyložíme reduktivně a tak obereme o její bezprostředně se ukazující výchozí skutečnost. Hovoříme pak o skutečnostech druhého řádu, první nám uniká. Maně tím propadáme do života, jehož autentičnost a pravdivost nemůže být spatřena rovnou, nehledě na to, že ji snadno ztrácíme. Neboť když člověk nehovoří s druhými o světě i o sobě a k tomu ze své bezprostřední a autentické zkušenosti, dříve či později se ztratí v bludu. Navzájem si poskytujeme myšlenky, zprávy, názory, vzájemně se korigujeme, doplňujeme a inspirujeme a držíme ve společném světě - a tak i jej ponecháváme otevřený. Dorozumívání mezi lidmi, komunikace je z řady důvodů pro porozumění světu i sobě klíčová. V naší práci na klinice i ve výuce na naší vysoké škole věnujeme komunikaci zvláštní pozornost. Soustřeďujeme se kromě jiného na daseinsanalytickou metodu rozhovoru, kterou dále rozpracováváme. Máme pro ni výraz “vrozumění“, či nedokonavé „vrozumívání“. Její východisko spočívá v zachovávání jednoty rozumu, citu a osobního vztahového nasazení, které je vyjádřené jedním výrazem. Rozum totiž není odtažitá abstraktní psychická aktivita, ani nestranná a nezávislá duševní mohutnost, která nás především vede k poznání toho, co postihuje a určuje řád světa a skutečností v něm - a cit vnímá jako pouhý prožitek, pocitový korelát kognitivních činností, nebo jen pouhý psychologický doprovod fyziologických procesů a stavů. Cit také není na instinktech závislý nebo z nich vyvěrající emoční projev, druh naučeného emočního chování, které je původcem prožitků a nálad, ale ukazuje na existování ve světě, jež je vždy, kromě jiného, rozumově a zároveň citově založené. Původní a nikoli dodatečnou jednotu rozumu a citu si můžeme ukázat na příkladech každodenního života. Když jsme například z něčeho zděšeni, znamená to, že jsme spatřili něco dramaticky negativního, rozpoznali, že se jedná o nebezpečnou a nežádoucí situaci. V případě úžasu se před námi nečekaně zjeví nějaká skutečnost, která svými vlastnostmi a 1
hodnotou, v porovnání s ostatními věcmi, tyto v našich očích přesahuje. Při nadšení nás kladně zaujme nějaká událost, jež svými vlastnostmi či projevem naplnila nebo dokonce přesáhla naše hodnotové očekávání a upoutala naši posuzující pozornost. Úzkost se nás zmocňuje tehdy, když nemůžeme rozpoznat důvody, zdroje a podobu toho, co vnímáme jako ohrožující, co k nám může přistoupit a zmocnit se nás, a touto možností je neurčitě přítomno. Přitom posuzujíce naši situaci, nemůžeme nalézt potřebnou strategii chápání, ani jednotlivé kroky, které by nám umožnily se v situaci orientovat a tím i získat naději se s ní adekvátně vypořádat. A radost? V ní nemá místo strach, obavy, ani neurčitost světa. V čisté radosti se nám ukazuje svět srozumitelně určitý, situace zvládnutá, překážky překonány, kýžené dosaženo. Radost je chvíle potěšujícího a naplněného veselí, ve které má své místo bezstarostná jistota, naplněné očekávání, triumf, satisfakce. Skladba radosti je, podobně jako je tomu u jiných „emocí“, individuální, rozmanitě podmíněná. Emoce, které „samy o sobě“ bývají považovány za iracionální bezobsažné stavy, mají však obsah, který není prost kognice i proto, že musí být nějak s porozuměním uspořádán. Jak lze ale vysvětlit, že naše soudy silně emočně prožívané přinášejí chyby? Stručně: důvodem není chyba našeho rozumu, ale rozhoduje naše postavení v dané situaci, které je součástí naší existence. Ve strachu například stojíme tak, že sami sebe považujeme za příliš slabé a neschopné čelit nebezpečí. Jakmile změníme svoje postavení, strach se změní či pomine. Pokud to však nejde, strach trvá dál. V úzkosti se cítíme ohrožení, ale nevíme, co a jak nás ohrožuje. Tím nemáme přehled o situaci, ztrácíme se v ní. Chybí domovské zázemí jistot i opor, známé a důvěrné se proměňuje v cizí a zejména pak nemáme uklidňující jistotu přítomnosti druhého, jenž úzkostí na rozdíl od nás není sevřen a zajat. Když najdeme odvahu1 a podaří se nám objevit, kdo či co nás ohrožuje, pak úzkost pomine, případně se promění ve strach. Původně nejisté postavení změníme tehdy, když najdeme půdu pod nohama. Pozice, naše založení není nikdy jen věcí dané chvíle, ale také významuplných časových souvislostí. Časově jsme založeni v přítomnosti, minulém i ve výhledech. Když jsou ustaveny vratce, pak jsou i naše současné situační opory nestabilní. Tento poznatek však nestačí. Musíme se ještě vrátit k obecnému názoru, který panuje i mezi odborníky, že emoce2 přinášejí chyby v úsudku, jsou nespolehlivé a často z vnějšího pohledu
1
Myšlení proto nemůžeme oddělovat od mravní síly (či slabosti), ani na ni zapomínat, neboť v něm také bytuje.
2
Velká část obecné psychologie, speciálně psychologie citů a emocí činí mezi emocemi a city rozdíl. V citech se tedy odrážejí jak určité vlastnosti věcí a jevů, tak i náš vztah k nim současně. Emoce je podle některých širší pojem než cit. Emoce zahrnují všestranné citové projevy člověka, které jsou doprovázeny charakteristickými pohybovými, výrazovými a fyziologickými projevy. Emoce jsou „výrazně subjektivními odpověďmi organismu na různé podněty“. City a emoce se dělí na nižší a vyšší, dlouhodobé, či krátkodobé. Rozlišuje se také mezi
2
ani správné. Tedy city deformují naše objektivní myšlení. Řekli jsme si, že city jsou součástí kognice a také, že kognice je vždy také citová. I chladný odstup je emocí, navíc velmi silnou. Emotivní neúčast, anetičnost, je druhem neduhu, nikoli jen emočního, ale i poruchou kognice. Je však třeba učinit ještě jedno malé vysvětlení. Když je člověk silně zaujat situací, tak ji silně také prožívá. Síla chvíle člověka zaujetím jímá, jsme jí úměrně tomu také zajati. Je pak přirozené, že v zaujatosti také myslíme, jsme zajati celí, nejen emočně, ale i myšlením, chováním, tělem. Malé děti, které nemají předchozí zkušenost v dané věci, pak bývají zcela zaujaty snadno. Jejich zaujatost se snadno přetvoří v oddanost, ale i nedobrou závislost. Záleží na okolnostech. Dospělí, na rozdíl od dětí danou chvíli mohou vztáhnout k odlehlým časovým horizontům, k jiným skutečnostem a uzavřenost situací se tak zmenšuje. Situaci pak vnímáme v relaci, ve vztazích také myslíme a prožíváme. Relačnímu myšlení nevládne daná chvíle, ale jsme uvolněni k dalším souvislostem3. Vzdalování se od bezprostřednosti chvíle nás zároveň uvolňuje emočně, neboť náš vztah se mění a my získáváme odstup, o němž se hovoří v případě tzv. objektivního a tudíž nezaujatého myšlení. Takové myšlení a prožívání se může stát osobně odtažité trvale. Je však emočně chladné a v důsledku toho se i chladně chováme. Chladnému vztahu chybí emoční citlivost. Předmětnost, objektivnost myšlení v našich profesích zákonitě postrádá citlivost, emoční angažovanost. Pokud totiž nestojíme v situaci toho druhého, potud ani nevnímáme, pouze si hypoteticky a deduktivně představujeme čím je situace emočně naplněná, nemůžeme jí také rozumět jinak nežli odtažitě - a tak nám uniká její smysl a s ním i věc sama, také ti druzí. Lidi, kteří jsou nezaujatí, považujeme předsudečně za racionální, ty druhé za iracionální, což je zavádějící4. Díky objektivismu jsme také ztratili cit pro posvátné. Posvátné totiž vyžaduje naši plnou situační účast, zaujatost a zajatost tím, co se v situaci objevuje a vztahuje se k nám. Jednou se kdosi zeptal jednoho kněze, myslím, že to byl evangelický kněz a přítel Alfred Kocáb, kde je Bůh? Odpověděl, „přece tady, všude, najdete jej kdekoli jste“, byla to odpověď, která mne ohromila. M. Boss kdesi poznamenal, že ve středověku se ještě lidé potkávali s anděly. Pamatuji se živě, že když jsem poprvé vešel do kostela, bylo to v mém rodišti a kostel později nechali komunisté spadnout a zbytek odstřelili, byly mi tehdy asi tři roky. Vešel jsem dovnitř dětmi a dospělými, muži a ženami, zdravými, nemocnými, existuje také dělení na patologické a nepatologické city, atd. Tyto kategorie nám ale v našem uvažování mnoho nepomohou. 3
Stálá relativizace však je nejen snadná a povrchní, ale též destabilizuje a boří jisté. Proto je tak důležité ono jisté uchovávat. 4
Semináře „dvou kruhů“, vnějšího a vnitřního, jsou názorným příkladem, jak vnější pohled nemůže postihnout porozumění lidí uvnitř kruhu a tím i to, co jsou pro ně v dané chvíli i věci významné.
3
a spatřil jsem zář vznášející se před oltářem. Zlatý oblak živé přítomnosti toho, který byl nazýván Bůh. V duši se mi usadil klid, v srdci teplo a já jsem posléze pochopil, že jsem se setkal s bytostí mající charakter osoby, které se, jak jsem nedlouho poté zjistil, říká Kristus. Pak jsem s dospělostí nabral rozum, žel bohu jen objektivistický. Ne, že bych objektivitu neměl rád, že bych ji zavrhoval, ale nesprávně jsem ji vyměnil, a také ji nechal vyměnit za subjektivismus. V jejím světle se mi subjektivismus, což se přiházelo všude okolo mne, jevil jako nepřesný, jen individuální, v řadě ohledů nespolehlivý, osobně zaujatý. Ale posléze mi, díky mým učitelům, knihám a především setkáváním s lidmi často těžce strádajícím, došlo, že subjektivizmus je pro moji práci, myšlení i osobní život základním a určujícím vodítkem. Lidmi se zabývám celý život neustále. Důležité však je, že jsem znovu a znovu zjišťoval, že chci-li druhým, ale i sobě rozumět skutečně, musím se spolehnout na sebe, na druhého, na právě nyní vznikající situaci a vztahy v ní, znovu a stále se vydávat na vratkou, ale vždy čerstvou a novou půdu takového rozumění, kde cítění je nedílnou součásti porozumění. Nejedná se však o klasickou empatii, i když příbuznost je nepochybná, ale o vrozumívání5. Věříte mi, že jsem díky tomu neměl ani jedinkrát pocit vyhoření?6 Naprosté vyčerpání ano, to jsem zakusil tento podzim. Ale vyčerpání není vyhoření! Jednou mi řekla jedna dáma, která trpěla velmi vážnou duševní poruchou: „Pane doktore, přestaňte mne už konečně léčit!“ Zaskočila mne a tak jsem se jí zeptal: “A co mám tedy dělat?“ Odpověděla okamžitě: „Poslouchejte, co říkám, prostě mne poslouchejte“! Bylo to velmi, velmi poučné. Dnes lidem naslouchám celou svou duší i tělem, vším, jak jen jsem schopen. Nepřimýšlím, nedomýšlím složité, či méně složité souvislosti. Nemohu samozřejmě pomíjet různé vazby a okolnosti, ale - chci-li člověku v jeho situaci rozumět, cítit ho, vnímat bez podmínek - pak se souvislostmi zabývám jen tehdy, přijde-li jejich čas. Ozvou se a vyvstanou, promluví samy. Pak se ale ukazují spíše jako součást současné přítomnosti a nikoli souvislost přidružená. Snažím se oprostit od všech interpretací a rekonstrukcí i dalších hypotéz, jsou sice někdy zajímavé a i chytré, ale jsou to jen a jen hypotézy, které, pokud nejsou posouzeny a přijaty pacientem, nechám padat pod stůl. Expertem na život druhého rozhodně být nemohu. Nejraději však jsem, když je nemám a mohu se tak plně soustředit na rozhovor. Nakonec rozhovor vypadá tak, že - pokud není minulost nebo jiná skutečnost tematicky v rozhovoru přítomnanení-li organickou a bezprostřední součástí dané věci a 5
O tom, jak vypadá vrozumívání v odborné práci, jsem psal v zahraničních publikacích, ale když mi napíšete, rád Vám ji v češtině pošlu. 6
Mám zkušenost zoufale se plížící nudy, to když jsem se zabýval psychodiagnostikou. Pak jsem ale přišel na to, co je s ní nutné dělat, jak vše změnit. Nuda byla pryč, ale metoda tak, jak jsem ji používal a používám, není rozhodně standardizovatelná, určitě však je velmi dobře použitelná.
4
okolností - nezabývám se jimi, stejně je to s tím, co by se mohlo nebo mělo dělat, měnit, „léčit, řešit“ apod7. Buďto se věci musí v životě udělat a pak je to jasné nebo „by se hypoteticky, správně, či podle jiných vnějších požadavků“ „mělo by se to, či ono“, leč k tomu je třeba mnoho dalších věcí, které nepřesně nazýváme časováním. Pak je zabývání se těmito tématy zbytečné. Postupme dál. Jeden muž léčený pro těžké obsese farmaky, na speciálním pracovišti a také u nás
vyjádřil svoji velmi soukromou věc. „Já se nechci zbavit své pořádkumilovnosti,
puntičkářství, toho, že mám rád řád a že na staré věci si nenechám sáhnout. Nechci být někým jiným, toto jsem já!“ Pak jsme chvíli mlčeli, já proto, že jsem neměl co říci, on sbíral další slova. „Vím, že jsem pro sebe i pro okolí nepřijatelný“, dodal. „Já s Vámi nežiju, ale pro mne a možná i pro lidi okolo jste přijatelnější, než si asi myslíte“, reagoval jsem pravdivě na jeho slova. Přidali se i ostatní, věc se odehrála v terapeutické komunitě. Od té doby se datuje jeho „uzdravování“, zejména proto, že začal hovořit s rostoucí samozřejmostí o sobě, o svých věcech a učil se nedomýšlet, ale věrně naslouchat druhým lidem a respektovat sebe i ostatní v jejich „takovosti“, bez podléhání relativizacím různé povahy. Stává se svobodnějším člověkem, i když nedochází „ke strukturálním“ změnám. Naštěstí. Předminule jsem psal o zkušenosti z výcviku, který se uzavíral. Tato zkušenost je opakovaná, 8 čemuž bylo i tentokrát. Prodlévali jsme tam v pracovní otevřenosti, odhodlaně jeden pro druhého i pro věc samu, a to všichni, každý ze všech svých vnitřních sil, poctivě ve svých možnostech jsme se na sobě samých učili psychoterapeutické profesi. Právě díky oněm skutečnostem se naše setkání něčím významným lišilo od jiných. Ukazovalo se, že jeden z druhého nemáme strach a že si důvěřujeme, a také jsme dost posílení, abychom našli odvahu postoupit riziko zklamání nebo možné zranění, byť i nechtěné. Obvyklá nastraženost, obavy, úzkosti, nebyly, nebylo třeba nic předstírat, skrývat, kritizovat za účelem zvýšení vlastní hodnoty, stylizace vzala za své. Lidé říkali, co se jim líbí, i co právě nechtějí. Rozhodující bylo vyjadřování cítění a nikoli hodnotící posuzování. Panovala důvěra a osobní uvolněnost, a to i ve chvílích dramaticky vypjatých. Jedním z klíčových momentů, které prověřily pravdivost skupinového života, byla těžká chvíle, kdy lidé odmítli některé snahy toto
7
Není např. možné naučit lidi asertivním dovednostem, byť by právě jim byly prospěšné, neboť nemají pevně osvojené a životem ověřené vědomí vlastní hodnoty. Je třeba vybudovat jejich vědomí práva na právo, pak teprve je učení se postavit efektivně za svoje věci a odolat manipulacím možné. Ale i tento příklad mající obecný charakter musím ověřit během vzájemné spolupráce. Vždy nakonec dochází k překvapením a nečekanému průběhu. 8
Znám ji i odjinud, ale zde jsem ji mohl nechat prověřit a posoudit kolegy.
5
společenství vést směrem, který mu nebyl vlastní. Opět se přihodilo něco silného, kdy se na místě společného setkávání rodila před pěti roky počatá důvěrná a uvolněná samozřejmost bytí. Opět - tak jako již pravidelně - k nám vstoupilo stejné teplo, stejná záře a stejná atmosféra, jakou znám ze vzácných chvil od malička. A v té chvíli se zjevovaly naše duše nezastřeně. Zrak jako anatomicko fyziologický orgán zde nehrál rozhodující roli, bylo to vidění umožněné respektováním druhých bez hodnocení, bez nároků na ně a s ochotou jim důvěřovat a s laskavě chápající tolerancí. Bez takového postoje by asi naše oči byly slepé. Nevnímali jsme jiné lidi, jen jsme je viděli opravdu jinak. Vídávám lidské duše. Ne každý den a není to úplně samozřejmé. Musím k tomu být vyladěn, připraven a musím trpělivě čekat. Je snazší je spatřit, když je k tomu z druhé strany ochota. Situace nemusí být přímo připravená, může se tak stát díky a v souladu s nastalou chvílí, nečekaně. Duše nemají rysy obličeje, ty je jen mohou vyjádřit. Nejsou ani psychologickými vlastnostmi, ty je spíše zastírají nebo překrývají, jen tu a tam je postihují výstižně. Duše se mi ukazují coby nesmírně jemné, pevné, neuchopitelné, osobně vystupující tajemné jevení nás samých, které přicházejí na Svět a do naší existence početím. Jsme to my, ubytováni a přitom ztraceni v tělesnosti a ve společném i privátním světě, my, kteří jsme se stali lidmi, ale také patříme Jinému. A co jsem také nabyl, je poznatek i zkušenost, že duše nestárne. Dobře to člověk může uvidět v nestřežených a nezatížených chvílích štěstí, ve snech a někdy i hrách. Spatřujeme je u novorozeňat, ale i u lidí na druhém kraji života, třeba v hospicích. Nebo to prostě přijde a duše se zjeví jen tak. Když přede mnou duše vyvstane, ten druhý se promění. Vnější psychologické, rodové, sociální, sociologické, tělesné, obecně etické skutečnosti druhého mají potom jinou váhu, jež o pohledu na druhého nerozhodují. Vše na tom druhém se ukazuje na pozadí jeho duše. Vždycky mne to „dostane“ a já, což osvobozuje a odlehčuje tíhu mého bytí, se vůbec necítím být důležitý. To, co však je stejně významné jako moje vidění, je další poznatek, že totiž podobně jako já vidíte i Vy. Jen možná někteří svému vnitřnímu zraku9, který je podobný vidění mého nevidomého přítele Oldřicha Čálka, dostatečně nevěříte nebo je považujete za „příliš subjektivní“. A nepochybuji, že mnozí vidíte lépe než já, jen o tom dost hlasitě nehovoříte. Nejde ale o soutěž, ta by vše rázem učinila povrchním.
9
Zde vyvstává problém zejména pro psychology, neurovědce či filosofy poznání. Jestliže podstata našeho vnímání nespočívá v jednotlivých smyslech, jaké potom tyto mají ve vnímání místo? Jak je přiměřeně skutečnosti pojímat a vykládat?
6
Ještě jednu věc mi tento způsob vnímání přinesl, posílil a obdařil mě jí. Tím je láska. Už vím, že láska je vždy také obětí, obdarováním, leckdy i úlevným zapomínáním. A po nedávné zkušenosti už tuším, že i ta musí mít svoji míru, neboť by nás zahubila. Pokud ovšem nejde o všechno! Tajemství křesťanství je jedno, avšak jeho podoby jsou nesčetné. Znovu a znovu mne uchvacuje vztah k Bohu a vzájemná láska. Ta, aby byla svobodná, musí nás v ní činit rovnými s Ním. Jinak je to láska závislá. Pochybuji, že o ni Jemu jde především. Vždyť i jeho činí rovná láska svobodným vůči nám. Bylo by pošetilé, hloupé, zpupné a krajně nezdvořilé, sama sebe považovat za Boha. Je nepochybné, že vůči božskému jsme nesouměřitelní. Avšak když mohu pomoci Prozřetelnosti s tím, že svůj úděl si poponáším také sám a co mi síly stačí, necítím se být pouze jen pomoc neustále vyžadující dítko. Když vím o Jeho zájmu i potřebnosti rovnocenné lásky, je to navíc snazší a osvobozující a radostné poponášení zdebytí i setkávání s Jeho přítomností. Uchovám si takto důležitý díl důstojnosti a považuji to za ušlechtilé a za fér. Jedná se totiž o lásku, ochotu pracovat a odvahu věřit tomu, co se nám ukazuje a vyžaduje pravdivost našeho bytí. Poslouchal jsem první den v roce kázání kardinála Duky. Připomněl mi svou poznámkou k Otci jinou Boží tvář, totiž jeho výsostnost a neskonalost. Vůči ní se vždy ztrácím. V poměru ke Kristu nikoli. V této relaci je vztah k Bohu odlišný, křesťansky jiný. Bůh v něm není jen neskonale dominantní a nemá jen převahu, ale
křesťanstvím je nový a jedinečný. Bůh
v osobě Krista je osobní přítel, ve vzájemné lásce jedním z nás! A ještě jsem si dnes uvědomil, že Ježíš byl počat z Ducha. Ať tak či tak, neposkvrněné početí interpretované materialisticky je v tomto smyslu naprostým neporozuměním celé věci. Copak v Písmu je vyloučena tělesnost Marie, sexuální akt? Nic takového jsem v biblických textech nezpozoroval. Ale mnohem spíše je řeč u duchovnosti početí, neboť každé početí je také duchovní věcí. Ženy by měly o této věci povídat, myslím, že vědí lépe než já, a to i ty, které děti nemají, o čem teď zavádím řeč. Početí je veskrze otevřenou, bohatou a mnohostrannou, tajemnou a úchvatnou událostí, přicházející odkudsi z Neznáma, byť se paradoxně odehrává v intimní chvíli, kdy si lidé mohou a také bývají tak blízcí. V této chvíli se cesty nebeského a světského protínají v jen přítomném bytí. Ještě bych se s Vámi chtěl podělit o starost, kterou mi činí náš národ a evropská civilizace. Zde se mohu náznakem dotknout pouze jedné věci z celého koše témat. Jedná se o situaci venkova. Venkov byl od nepaměti svébytnou oblastí života lidí mimo město. Tvořil velmi důležitou oblast národního uvědomění, kultury a typického způsobu života v poměrně úzkém sepětí s přírodou, nikoli panenskou, ale obdělávanou a kultivovanou, která v mnohých 7
oblastech byla pro ostatní Evropu příkladná. Selský stav, sedláci, rolníci, chalupníčci, statkáři, velkostatkáři, ale také řemesla a řemeslníci, venkovští učitelé a vzdělanci, výrobci, obchodníci a
také
panstvo
s proměnami,
které
prodělalo
v průběhu
staletí.
První republika udělala mnohé změny i na venkově, ale pak přišla 2. světová válka a venkov byl Němci okupován, vykořisťován, znesvobodněn a ponížen, neboť byl používán jen jako nesvobodná pracovní a výrobní síla. Stal se dojnou krávou pro cizí, výrobnou potravin pro německou vojenskou a zločineckou mašinérii. Útlak, znehodnocení a ponížení venkova mělo na národ neblahý vliv a oslabilo ho. Pak ale přišla ještě mnohem větší katastrofa. Po roce 1948 se komunistům podařilo zcela zničit selský stav a s ním jeho bohatou, pestrou a jedinečnou kulturu. Ale úplně. Sedláčky, chalupníky, sedláky, statkáře, velkostatkáře, venkovské živnostníky, řemeslníky prostě zlikvidoval. Pracovití, starostliví a schopní, generacemi předků a tradicemi vychovaní ve schopné hospodáře byli lidé prohlášeni za nepoctivce, vykořisťovatele, kulaky, třídu, která musí být bezpodmínečně zrušena. Venkovský lid byl zbaven cti, statků práv a svobod. Ponížen před vlastními dětmi a před sebou, před sousedy, byl oloupen o majetky a půdu, o způsob života, o vše, co tvořilo jeho srdce, podobu, jeho identitu. Mravní i kulturní hodnoty byly pošlapány tím nejbrutálnějším způsobem. Lidé selského stavu byli nahnáni do vesnických továren zvaných jednotná zemědělská družstva nebo státní statky. Ponížení museli vypít do dna. Pro cizí ošetřovali vlastní krávy, dívali se, jak jsou utráceni jejich koně, obdělávali svá vyvlastněná pole, sady, navíc způsobem, o kterém sami nejlépe věděli, že to nebylo nic jiného, než „turecké“ hospodaření. Jejich vlastní děti se nejprve pod tlakem a vlivem školní ideologie postavily proti nim, odcizily a pak odešly do měst. Lidé selského stavu, venkované se stali dělníky v zemědělství, pouhou pracovní silou. I když zmrzačeně, přesto však se utvářela nová kultura socialistického venkova. Lidé se naučili žít dříve nepoznaným způsobem, utvořili si nové hodnoty, našli novou totožnost a vybudovali dříve nepředstavitelnou a svébytnou kulturu. Vypadli z ní však kněží, duchovní pastýři obcí. Kněží, řády, celé duchovenstvo se po staletí významně podílelo na rozvoji i podobě venkova. Kněží byli nejen nositeli vzdělanosti, ale také významnou duchovně politickou silou, která se neustále snažila o vyrovnávání věcí světských s věcmi náboženské víry. Kněží vše důležité, co se na vsi dělo, uváděli do vztahu s křesťanskými hodnotami, s naukou života ve víře v Boha a jeho království. Měli tak obrovský vliv na hodnotovou orientaci lidí, na věci dobra a zla, na ctnosti a nectností, jednání lidí a vzájemné vztahy, na život na vsi a venkovských městech. Křesťanská víra a sekulární život se na venkově nejen vyvíjely a rozvíjely, ale byly v neustálém styku. Povětšinou a navzdory více 8
než stoleté negativní propagandě namířené proti křesťanství významnou částí české inteligence, křesťanství přinášelo venkovu stabilitu a jistoty duchovní i světské povahy. Po roce 1948 však duchovenstvo bylo na venkově zcela odříznuto od možnosti se přímo podílet na veřejném životě a jeho formování tak, jak to činilo po staletí. Víra a sekulární život byly odděleny natolik, že náboženství již nemělo praktický žádný vliv na každodennost, která se postupně propadala do materializovaného a konzumního způsobu života. Dřívější hloubka, živost, půvab a pel venkovské duchovnosti sjednocený s každodenností pole, chléva a tělesnosti byly zničeny, otráveny a překrouceny v cosi nemocného. Jak však bylo řečeno, navzdory tomuto armagedonu venkova docházelo i za socialismu k vytváření nové kultury života, hodnot, elit, profesí i zábavy a umění. Jen tradiční křesťanství bylo z tohoto prostoru vytlačováno a mizelo. V každém případě se však podařilo, navzdory genocidě ducha, vytvořit novou, tzv. socialistickou kulturu, která také měla své autority, hrdiny, neoficiální vůdce a lokální představitele a vytvořila dílo, které navzdory všemu zlému zasluhuje oprávněný díl úcty, uznání a respektu. Copak bylo všechno a všichni špatní? Cožpak mezi námi nebyli poctiví, snaživí lidé, kterým osudy rodiny, obce, kraje, místa, práce i ducha neležely na srdci? To, co po komunismu zbylo, není jen dílem zkázy, ale rovněž pozůstatkem úsilí lidí v těžkých poměrech, které zde byly. To jsme přece také my a naše děti, vnoučata, potomci, naše dílo. A to navzdory bolševizaci. Ta sama, kdyby byla ponechána jen sobě, zničila by všechny a všechno. Stačí jen porovnat marxisticko-leninské teze o tom, co se s námi mělo stát a co se díky odporu lidí nestalo. Já osobně bych například byl nějakým pitomým inženýrem lidských duší, bezduše bych převychovával pacienty, tupě a strojově jim nutil odcizené doktríny nebo, co bolševik za každou cenu chtěl prosadit, bych děti jeslového věku nutil žít v kolektivu, učil je stádnímu životu a kontroloval, zda jsou vychovávány k cílům, které strana a vláda požadovala. Díky lidem okolo a jejich spolupráci a neutuchajícím snahám tomu tak nikdy nebylo! Nadějí venkova se mělo po roce 1989 stát navrácení zdevastovaných majetků, polností a lesů původním majitelům i církvím jejich farnosti. Obě naděje se ukázaly být naivní a nesprávné. Především nedošlo k návratu venkova k sobě samému do podoby, která panovala před bolševizací. Selský stav, lid, kultura, krajina, původní venkov, který lze vidět kousek za hranicemi, například v Rakousku, prakticky zanikl. Další ránu dostal venkov bezduchým a překotným,
materialisticko-ekonomickým
a
politicky
naivním,
nezodpovědným
a
neuváženým postupem v jeho obnově. Socialistický venkov byl zatracen a lid s ním. Podobně bezduchým, neurvalým a bezcitným způsobem, kterým byl vytvořen. Místo toho, aby došlo 9
k jeho zotavování, přišla rána, která znovu venkov sama sobě i městským lidem odcizila. Majetky byly vráceny v beznadějném stavu a bez podmínek. Není proto divu, že byly přijaty s rozpaky i nepřipraveným vědomím zodpovědnosti. Co s nimi? A tak byly následně, povětšinou překotně a bez rozmyslu rozprodány anonymním investorům. Neslyšel jsem, ani jsem neviděl, že by bylo lidem na venkově poděkováno, s uznáním ohodnoceno to, co pro náš stát, pro ostatní společnost po celé ty dlouhé roky temna dělali a co vytvořili. Divíme se, že jsou zatrpklí, vykořenění, ztracení, že se připlížila „blbá nálada“? Opět jen slyšeli, že to, co za bolševika dělali, bylo špatně. I když jako dojičky, traktoristi, agronomové, zemědělští technici, jak se jim říkalo, na poměry a své možnosti hospodařili a pracovali dobře. Nenašel se nikdo, kdo by řekl: „To, co jste dělali, jste se snažili dělat nejlépe, jak jen to šlo! Budiž Vám za to vyjádřen dík! “ Lidé i jejich práce byla opět znehodnocována a majetky přebrali lidé, kteří k nim povětšinou neměli už vůbec žádný vztah. A venkov v podobě vesnic, vesniček, rurálních měst a příměstí byl znovu zničen. Dnes to vypadá, že nikdo neví, co se s ním děje. S půdou, která byla kdysi posvátná, se zachází jako s něčím, co nemá žádnou vyšší hodnotu, co je jenom výrobní prostředek, co má jen tržní cenu. Je hrozné, co se těm lidem stalo. Jak se v tom mají vyznat? Ztráta identity, ztráta vlastní úcty, vlastní hodnoty a duchovních věcí je nesmírně těžká a bolestivá věc. Lokální sdělovací prostředky jsou povětšinou povrchní. Tzv. velká veřejnoprávní média rozhlas a televize - zabředly a byly vtaženy do politiky a zaprodaly se marketingu 10. Přesto však se po roce 1989 začíná utvářet nová kultura, mix socialistického, takřka nerozpoznatelných zbytků prvorepublikového a něco, co teprve hledá svoji tvář, novou podobu. Venkov se začíná starat sám o sebe. Ale již bez církví a jejich původního působení. Dříve se žil náboženský život v každodennosti, protože faráři komentovali, co se děje ve vsi či městečku, a okamžitě to dali do souvislostí s morálkou a vírou. Dřívější propojení venkova s vírou bylo nejen naplněno ideály, ale bylo i praktické, dobře a pěkně žitelné. Živá víra, která musí mít všestranný vztah ke každodennosti, je pryč. Jako žádnou nauku, tak i víru nelze praktikovat rovnou z knih. Jako se nový odborník musí naučit svému oboru životní praxí a zkušeností, stejně tak je tomu s uměním života ve víře. A tak je provoz víry zúžen často jen na modlení a rituály, lamentace a připomínky v kázáních, která poslouchám, a která nikam nevedou. Mají žel povětšinou obecný a povšechný moralistický obsah, nikdo pořádně neví, jak se má křesťanství v dnešní době žít, protože na to kněží až na výjimky nedosáhnou. Po
10
Protože jsem pět let působil jako člen Rady čs. televize, vím, co říkám.
10
duchovních, kteří by byli také pastýři, je přitom velký hlad a touha. Nejen u katolíků, ale u všech křesťanů i jinak věřících. Tento hlad nelze nechat příliš dlouho nenasycený, protože „metabolický rozvrat“ funguje i v duchovně společenských sférách. Tu a tam se něco původního vrátilo nebo obnovilo, ale celoplošně je to bída s nouzí. Vím však přece jen o řadě cenných a inspirativních kroků, které přinášejí nové zkušenosti a novou naději. Jsou jimi jednotliví lidé, farnosti. Duchovní i světská uskupení, která hledají své místo i smysl v dnešní době. Tato zdánlivě nesouvisející řeč o venkovu má spojitost se starostí o kulturu života, porozumění a komunikaci. Dorozumívání a jeho kultura patří k nejdůležitějším a přitom nejvíce zanedbaným oblastem našeho života. Je příkladně nepřijatelná a k neunesení katastrofální! Rozhodně však není zdaleka všechno ztraceno. To přece nedopustíme! Význam citovosti v našem životě a její odloučení od rozumu a ostatních zdrojů lidské existence lze také vidět v zamrzlém a vysušeném, tragickém nešťastném tápání křesťanství v Evropě. Jakmile se jen trochu objeví v projevech duchovních náznak skutečného a upřímného citu, lidé pookřejí a jejich naděje vzroste. Autentický a nový duchovní i prakticky se rýsující pohyb současného papeže budiž mediálně viditelným příkladem. Churavění a odcizení křesťanství od obecného lidu má podle mého citu původ v roztržení původních zdrojů citovosti, rozumu a mravnosti, které jsou hluboce a bytostné založeny v lidské přirozenosti. Mám na mysli citovost živočišně tělesnou, genderovou, dětskou i dospělou, mladou i starou, bolestivou, klidnou i extatickou, citovost oduševněle duchovní i nekráceně fyziologickou. Syrově pohanskou, uměním a výchovou pilovanou a šlechtěnou. Kultivací těchto zdrojů v křesťanském duchu lze, jak věřím, znovu obnovit poselství Lásky. Víry, která nebude ani asketicky ani jen poživačně jednostranná, ale košatá a bohatě obdařená všemi životnými zdroji a ve všech oblastech existence, jimiž je člověk nadán a ve kterých bytuje. Víry, která najde dostatek odvahy, důvěry a sebevědomí, že se nebude bát se ke všem těmto v pravdě lidským zdrojům navracet a pozvedne je k Nebi. Neboť my lidé jsme bytostmi rozepjatými mezi Zemí a Nebesy, toto je zdá se náš úděl. Jsme nejen rozepjatí, ale také tam a zpátky putující, avšak od Země k Nebi směřující. V každém případě je dnes svátek Panny Marie a tak na její počest text dokončuji a rozesílám. Přeji Vám ze srdce dobrý nový rok 2014! Jiří Růžička
11
