Nizozemský stranický systém na přelomu tisíciletí

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie

Nizozemský stranický systém na přelomu tisíciletí Bakalářská práce

Martin Habáň

Vedoucí práce: Mgr. Jakub Šedo UČO: 65323 Obor: MVES – PL Imatrikulační ročník: 2001

Brno, 2004

Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat Mgr. Jakubu Šedovi, vedoucímu práce, za odborné konzultace, pomoc při zpracování mé bakalářské práce a za všechen čas, který mi při vedení práci věnoval. Dále chci poděkovat všem, kteří mi pomohli při dohledávání literatury a pramenů, a také těm, kteří mi poskytli morální podporu. Děkuji.

-1-

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Nizozemský stranický systém na přelomu tisíciletí vypracoval sám a to pouze na základě uvedené literatury a pramenů. Celkový počet znaků je 74000.

V Brně, dne 1.1.2004

Martin Habáň v.r. -2-

Obsah práce

1. ÚVOD .................................................................................................................................... 4 2. EXKURS DO VÝVOJE STRANICKÉHO SYSTÉMU NIZOZEMÍ.............................. 6 3. VOLEBNÍ SYSTÉM JAKO ROZHODUJÍCÍ FAKTOR? .............................................. 7 3.1 NIZOZEMSKÝ VOLEBNÍ ZÁKON ...................................................................................................... 7

4.

NIZOZEMSKÉ PARLAMENTNÍ VOLBY ................................................................. 10 4.1 PARLAMENTNÍ VOLBY 1994......................................................................................................... 10 4.2 PARLAMENTNÍ VOLBY 1998......................................................................................................... 12 4.3 PŘEDČASNÉ PARLAMENTNÍ VOLBY 2002 ..................................................................................... 15 4.4 MIMOŘÁDNÉ PARLAMENTNÍ VOLBY 2003 ................................................................................... 18

5. NIZOZEMSKÉ POLITICKÉ STRANY ......................................................................... 20 5.1 KŘESŤANSKODEMOKRATICKÁ VÝZVA ......................................................................................... 20 5.2 STRANA PRÁCE ............................................................................................................................. 22 5.3 LIDOVÁ STRANA PRO SVOBODU A DEMOKRACII .......................................................................... 24 5.4 DEMOKRATÉ 66............................................................................................................................ 27 5.5 SOCIALISTICKÁ STRANA............................................................................................................... 29 5.6 ZELENÁ LEVICE ............................................................................................................................ 31

6. PRAVICOVĚ-POPULISTICKÉ SUBJEKTY ................................................................ 32 6.1 OD ŽIVOTASCHOPNÉHO NIZOZEMÍ K LISTINĚ PIMA FORTUYNA ................................................. 32

7. ZÁVĚR................................................................................................................................ 35 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY............................................................................ 38

-3-

1. Úvod Bakalářská práce se zaměřuje na stranický systém Nizozemského království od počátku devadesátých let 20. století do prvních let století jednadvacátého. Jejím cílem je sledovat na pozadí historického vývoje fungování a proměny tohoto systému a poskytnout základní informace o holandském stranickém systému. V tomto období zde proběhla dle řady analytiků významná rekonstrukce stranického systému, která jej poznamenala natolik, že předpokládali její dlouhodobější dopad na stranicko-politickou soustavu Nizozemí. Vzhledem k obsáhlosti tématu se práce zaměřuje především na deskripci systému politických stran a na popis jednotlivých stran, nečiní si tak nároky na skutečně podrobnou analýzu všech faktorů a procesů souvisejících s danou problematikou. Také vzhledem k tomu, že v současném stranicko-politickém systému Nizozemí funguje několik desítek stran, omezuje se práce jen na relevantní politické strany a na ty subjekty, které určitým způsobem narušily dosavadní fungování stranického systému Nizozemí. V úvodní kapitole práce se krátce věnuji historickému vývoji holandského stranického systému tak, aby mohla být správně pochopena situace a pozice jednotlivých politických stran v zemi. Druhá kapitola se zabývá volebním systémem Nizozemí, který velkou vahou ovlivňuje postavení politických stran a celkově stranický systém. Kapitola se neomezuje jenom na samotný popis volebního mechanismu, ale také praktický vliv zvoleného systému na utváření systému politických stran: produkované volební výsledky, možnost zformovat vládu, potenciální prostor pro expanzi nových „netradičních“ stran. V další kapitole se pak zaměřím na vlastní volebními výsledky éry přelomu století (1994-2003). V této kapitole jsou zahrnuty výsledky jednotlivých voleb, krátká analýza vysvětlující příčiny, které přispěly k danému výsledku, a také to, jaká byla po volbách ustavena vláda. Od třetí kapitoly se práce zabývá jednotlivými politickými subjekty, jejich historickým vývojem v 90. letech, stranickou programatikou, volebními výsledky a v neposlední řadě také jejich reálným podílem na moci. Další, specifickou kapitolou této práce je oblast „netradičních“ čí nově zformovaných stran v holandské politice, kde je zaznamenán vývoj a úspěchy nových stran aspirujících na relevantní postavení v systému. Z nich se zaměřím na politickou stranu Leefbaar Nederland a asi nejvlivnější „netradiční“ stranu současného Nizozemí - Listinu Pima Fortuyna (Lijst Pim Fortuyn). Osudy těchto stran se navzájem prolínají, a proto je budu popisovat ve společné kapitole. Křesťanská unie (CU), další nový subjekt na politické scéně, podrobněji popisována nebude, neboť vznikla sloučením dvou již

-4-

existujících stran s jasně omezeným a identifikovatelným elektorátem, takže jen těžko mohla aspirovat na něco jiného než nahrazení svých předchůdkyň. Závěr shrnuje podstatné body obsahu práce a jeho součástí je i analýza příčin rekonstrukce stranického systému na počátku nového století. Důležitou otázkou řešenou v této analýze je, zda skutečně proběhla zásadní rekonstrukce stranického systému Nizozemí, či zda nebyl úspěch Listiny Pima Fortuyna (a prosazení se dalších nových subjektů) jen „výstřelkem“.

-5-

2. Exkurs do vývoje stranického systému Nizozemí Politické stranictví má v Nizozemí dlouho tradici, neboť jednotlivé formace začaly vznikat již v průběhu druhé poloviny 19. století. Nejstarší stranou v Nizozemí je Antirevoluční strana1 (Anti-Revolutionaire Partij, ARP), která vznikla již v roce 1879. Nedlouho poté začaly vznikat další politické strany, které reprezentovaly tradiční ideové proudy holandské společnosti (např. Liberální unie, Sociálně-demokratická strana dělnická, atd.)2 a systém politických stran se postupně stabilizovat. Velké změny pak přišly především pro druhé světové válce, kdy rozsáhlou rekonstrukcí vznikl v Nizozemí do jisté míry nový, poměrně stabilní stranický systém, který byl v průběhu vývoje ovlivněn jen malým počtem nových relevantních subjektů3. Až do poloviny 60. let byly dominantní dva politické tábory, které ve volbách získávaly dohromady přes 60% hlasů. Byly to sociálně demokratický tábor, který reprezentovala především Strana práce (Partij van de Arbeid, PvdA) a křesťanský proud, kde dominovala Katolická lidová strana (Katholieke Volkspartij, KVP) a dále zde byla již zmíněná ARP a Křesťanská historická unie (Christelijk Historische Unie, CHU)4. V následném přelomovém období konce šedesátých let se však zvýšil počet parlamentních stran (z osmi na patnáct stran), což zapříčinilo oslabení dominance KVP a PvdA. Po volbách v roce 1967 se pak v parlamentu objevuje nová politická strana - Demokraté 66 (Democraten 66, D66), která se stala největším hybatelem ve stranickém systému Nizozemí. Tradiční rozložení sil postupně narušovala rovněž Lidová strana pro svobodu a demokracii (Volkspartij voor Vrijheid en Democratie, VVD), která po volbách 1977 zaujala místo třetí nejsilnější politické strany a její postavení v rámci stranického spektra se začalo vyrovnávat se dvěma nejsilnějšími stranami. V roce 1994 přišel další velký přelom. Volby v květnu 1994 jsou označovány jako „velký šok“5. Vládní Křesťanskodemokratická výzva ztratila dvacet mandátů (ve 150ti-členné Poslanecké sněmovně), opoziční Demokraté 66 získali dvanáct křesel, což byl jejich největší volební zisk v historii. Výsledky voleb vedly k ustavení nové koaliční vlády, v níž poprvé od války nebyla zastoupena katolická strana. Nizozemský stranický systém se začal poměrně 1

Tato strana vznikla na základě odporu vůči revolučnímu řešení společenské krize, a také jako opozice vůči katolickým konzervativcům, kteří byli podporováni králem. 2 Více viz Duverger, M.: Political parties, str. 233-234, 289-290 3 Tak například vznik Křesťanskodemokratické výzvy, protestní strany Demokraté 66 či v poslední době Listiny Pima Fortuyna. 4 KVP, ARP a CHU vytvořily v roce 1973 federaci stran a dne 11. října 1980 se pak spojily do Křesťanskodemokratické výzvy (CDA).

-6-

razantně měnit a v následujících volbách, konaných v roce 1998, se Křesťanskodemokratická výzva propadla až na třetí místo pomyslného žebříčku, když ji na druhém místě nahradila Lidová strana pro svobodu a demokracii. Závěr devadesátých let a počátek nového století pak přinesl další zásadnější změny. Nástup regionálně úspěšných stran, jako např. Životaschopné Nizozemí (Leefbaar Nederland, LN) či volební úspěch Listiny Pima Fortuyna (Lijst Pim Fortuyn, LPF) způsobil velký šok tradičním politickým stranám, a také dohady o tom, zda se nezačíná hroutit tradiční systém holandských politických stran6. Zatím poslední parlamentní volby, které v Nizozemí proběhly na jaře 2003, uklidnily situaci na politické i stranické scéně. Listina Pima Fortuyna ztratila většinu svých mandátů a politické elity tradičních stran se byly schopny následně dohodnout na ustavení většinové koaliční vlády. Dosud nejsilnější strany, tj. CDA, PvdA a VVD získaly opět své ztracené pozice a zdá se, že se stranický systém vrací zpět do zaběhnutých a časem prověřených kolejí7.

3. Volební systém jako rozhodující faktor? Volební systém je jedním z nejdůležitějších faktorů při tvorbě stranického systému dané země. Dle Sartoriho mají volební systémy dvojí účinek: působí jednak na voliče, jednak na počet stran8. To, jaký se využívá v Nizozemí volební systém a to, jak je stranický systém tímto systémem ovlivňován, bude náplní této kapitoly. 3.1 Nizozemský volební zákon9 Nizozemské království má tradicí prověřený volební systém. Ten byl přijat již v roce 1917 a s menšími obměnami přetrvává dodnes. Základní právní úpravou, jež upravuje volby do obou komor nizozemského parlamentu, je 3. kapitola Ústavy Nizozemského království, která byla naposledy revidována v roce 1989. Tato úprava je však pouze obecným nastíněním volebních pravidel a předpisů a odkazuje na podrobnější volební zákon. Zatím poslední revize volebního zákona proběhla také v roce 1989. Volební proces začíná dnem, kdy hlava státu, v dnešní době královna Beatrix Wilhelmina Armgard van Orange-Nassau, vyhlásí datum konání voleb. Obvykle tak koná na základě návrhu ministerského předsedy (to v případě, kdy 5

Viz Müller, C. – Strøm, K.: Coalition Governments in Western Europe, str. 357-358 Viz Van Holsteyn, J. – Irwin, G.A.: A new kid in town. Pim Fortuyn and the Dutch parliamentary election of May 2002 7 Více viz Habáň, M.: Od sedmnácti k pěti : Volby v Nizozemském království 2002/2003, str. 26-27 8 Viz Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků, str. 44 6

-7-

končí řádné volební období poslanecké sněmovny), nebo na základě svého uvážení, když zjistí, že vládní krize není řešitelná a poslanecká sněmovna se stává nefunkční. V zákoně je stanoveno, že královna má právo vyhlásit volby jen na středu (symbolicky dáno jako střed týdne, aby tak ve volbách vítězily co možná nejcentrističtější strany). Poté se rozběhne samotný proces přípravy voleb. Čtyřicet tři dnů před dnem konání voleb se musí politické strany zaregistrovat u Národní volební komise sídlící v Haagu10. Volební komise má právo stranu ve stanovených případech nezaregistrovat do volebního boje (např. pokud má velmi podobný název s jinou stranou). Každá strana podává svou vlastní kandidátní listinu. Specifikem nizozemského volebního zákona je omezení maximálního počtu kandidátů na kandidátní listině na 30 (přestože poslanců je 150). Pouze pokud je již strana zastoupena v dolní komoře parlamentu, má právo nominovat až dvojnásobný počet kandidátů než má současných poslanců, maximálně pak 80. Inženýři nizozemského volebního systému se tak snažili zabránit jedné politické straně v získání většiny v dolní sněmovně (což je však i díky volebnímu systému nepravděpodobné, nejvyšší zisk mandátů měla Křesťanskodemokratická výzva v roce 1986, když dosáhla 54 mandátů). Po ukončení registrace politických stran probíhá přepočítání volebních okrsků, kterých je v celém Nizozemí devatenáct, aby tak byla zachována dokonalost v proporcionalitě (odchylky počtu obyvatelstva se pohybují maximálně na úrovni 1%). Zde je však nutno poznamenat, že volební okrsky byly vytvořeny jen pro usnadnění sčítání hlasů, neboť celé Nizozemské království i se zámořskými provinciemi je jedním volebním obvodem, v němž se volí všech sto padesát poslanců. K volbám jsou připuštěni ti občané Nizozemí, jenž alespoň v den voleb dosáhnou osmnácti let a jsou způsobilí k právním úkonům. Aby občan mohl být zvolen do parlamentu musí dosáhnout jednadvaceti let. Volby se konají v předem vyhlášené datu a to vždy ve středu od 08:00 do 20:00 hodin, jsou tedy jen jednodenní. Voliči se musí prokázat voličským průkazem (ten dostávají doporučeně poštou od okrskové volební komise). Volič odejde s kandidátními listinami za plentu, kde tužkou označí vybrané kandidáty či strany. Poté vhodí obálku s vybraným subjektem do volební urny, čímž využil své volební právo (v nedávné době voličskou povinnost). Od roku 1998 se začal uplatňovat systém elektronického hlasování, který spočívá v tom, že volič přistoupí k volebnímu přístroji, vloží zde svou elektronickou volební kartu, vybere si kandidáta a stranu a svou volbu potvrdí. Výhodou 9

K této kapitole byla využita Ústava Nizozemského království, Volební zákon Nizozemského království, a také internetové stránky http://www.zowerkt.nl/rechten/wetten/verkiezingen.htm

-8-

tohoto systému je, že výsledky voleb jsou známy za krátkou chvíli po uzavření volebních místností. Předběžné volební výsledky zveřejňuje Nizozemská tisková agentura, konečné výsledky potom Státní volební komise a to co možná nejdříve, obvykle do druhého dne. V Nizozemí je uplatňován velmi čistý systém poměrného zastoupení, kdy se do parlamentu dostanou všechny strany, jenž překonají přirozenou hranici pro vstup do parlamentu. Ta se stanovuje : Q = počet odevzdaných hlasů/celkový počet mandátů11. V procentuálním měřítku je tato kvóta 0,666%, do parlamentu se tedy dostane každá strana, která překoná tuto hranici. V prvním skrutiniu se pro přerozdělování mandátů využívá Hareova kvóta (zavedena v roce 1918). Pokud není v prvním skrutiniu přiděleno všech sto padesát mandátů, zbylé hlasy se přenáší do skrutinia druhého, kde je poté přerozdělují dle metody D´Hondtova dělitele (poprvé byla tato metoda v Nizozemí použita v roce 1933). V druhém skrutiniu jsou již rozděleny všechny mandáty. Volební proces končí druhý den po volbách, kdy jsou zveřejněny oficiální výsledky voleb. Pokud bychom chtěli hodnotit volební systém v Nizozemí, tak tendence produkovat disproporční volební výsledky je velmi malá, systém politických stran je stabilní, zastoupeny jsou i menšinové skupiny, jako např. radikální křesťané, atd. Systém umožňuje i poměrné snadné sestavení koaličních vlád. Do roku 1970 platila v Nizozemí volební povinnost. Je však zajímavé, že po jejím zrušení se účast na volbách příliš nesnížila, neúčast voličů se začala projevovat až v 90. letech, kdy klesla voličská účast na 70%. V předčasných volbách 2003 k volbám přišlo osmdesát procent voličů.

10

V případě politických stran ze zámořských provincií Nizozemské Antilly a Aruba se strany registrují u guvernérů těchto provincií. 11 Takže například pro volby v roce 1994 bylo toto číslo 8,974,813/150 = 59,832 (tedy 0,666% hlasů) -9-

4. Nizozemské parlamentní volby 4.1 Parlamentní volby 1994 Nizozemští politologové, politici i média označují devadesátá léta 20. století jako období převratných změn („grote verschuivingen“). Vše odstartovaly parlamentní volby, které se konaly v květnu 1994. Tyto volby jsou chápány jako přelomové ve vývoji stranického, ale také politického systému Nizozemí, kdy měly obrovský vliv na změnu chování politických stran a na počátek formování neobvyklých koalic. V Nizozemí byl den oznámení výsledků voleb přímo povolebním dramatem, neboť nikdo nepředpokládal takový propad dvou tradičně nejsilnějších strana a jistou změnu stranického systému12. Již od konce první světové války, tedy od roku 1918, byly v Nizozemí vždy ustavovány vládní koaliční kabinety, na kterých se účastnila alespoň jedna křesťansky orientovaná strana (ať to již byla KVP, ARP, CHU či jejich „potomek“ CDA)13. Křesťanskodemokratický leader se také většinou stával ministerským předsedou. Stejně tak tomu bylo i po volbách v roce 1989, kdy se leader CDA Lubbers14 stal opět ministerským předsedou a vedl koaliční vládu složenou z Křesťanskodemokratické výzvy a Strany práce. Vláda neslavila mnoho úspěchů a byla navíc zastižena i revoluční změnou na poli mezinárodních vztahů, kdy se rozpadl východní blok. Lubbersovi se ovšem podařilo koaliční vládu udržet pohromadě celé volební období, a tak další parlamentní volby byly vyhlášeny až na květen 1994. Již provinční volby v roce 1991 však ukázaly, že vláda ztrácí voličskou podporu. Ztrácela především Strana práce, Křesťanskodemokratická výzva prozatím zaznamenala jen menší propad voličské podpory. Do volebního zápasu vstoupilo 26 stran, ze kterých 12 získalo parlamentní zastoupení. Hlavní souboje se neodehrávaly na ideové linii, jak tomu bývá zvykem, ale především na linii vláda vs. opozice. Vládní koalice se sice mohla pochlubit určitými ekonomickými úspěchy, ale jako celek byla kritizována za neschopnost vytvořit aktivní politiku ochrany životního prostředí, za neochotu přistoupit na větší míru demokracie v zemi, kde bylo myšleno především zavedení institutu referenda a přímá volba starostů (v tomto bodě především kritika ze strany Demokratů 66). Ze strany liberální VVD byla vláda kritizována za špatnou fiskální politiku, za zadlužování země a neschopnost připravit reformu veřejných financí a sociálního

12

Srovnej Müller, C. – Strøm, K.: Coalition Governments in Western Europe, str. 357 Křesťanské strany KVP, ARP a CHU vytvořily v roce 1976 federaci stran pod názvem Křesťanskodemokratická výzva a do následujících voleb 1977 šly již jako jedna formace. V roce 1980 se pak strany oficiálně sloučily a nástupnický subjekt si ponechal jméno CDA. 14 Rudolphus Frans Marie Lubbers byl ministerským předsedou Nizozemí již od roku 1982. 13

- 10 -

systému15. Opoziční strany vládě vyčítaly také to, z jakých ideologicky rozdílných stran je složena a jakým způsobem funguje. Demokraté 66 kritizovali Stranu práce za to, že se spojila s křesťansko-demokratickou stranou, zatímco Křesťanskodemokratická výzva byla osočována ze strany liberálů za to, že vládne společně se sociálními demokraty. Již v této době se v hlavě leadera strany Demokraté 66, Hanse van Mierlo, rodila myšlenka na sestavení „fialové“ vládní koalice, v níž by byla zastoupena Strana práce, Lidová strana pro svobodu a demokracii a vyvažující prvek – Demokraté 66. Mierlo svou myšlenku uplatnil po volbách, když odmítl účast Demokratů 66 na vládní koalice s CDA a PvdA. Volební preference dvou nejsilnějších stran – CDA a PvdA se dramaticky propadaly a političtí komentátoři začali měnit své analýzy stranického systému v Nizozemí. Systém se vychylovat od systému dvou velkých stran (které existoval v Nizozemí po dlouho dobu16) k systému multipartismu, kde si konkurovaly čtyři strany. Výsledky voleb však byly více než překvapující. Vládní koalice, která dosud držela 2/3 většinu mandátů, jich nyní získala méně než polovinu. Největší propad zaznamenala CDA, které oproti minulým volbám počet poslanců klesl o dvacet, tj. utrpěla ztrátu více než 37% mandátů. Podobně špatně dopadl koaliční partner, Strana práce, která ztratila dvanáct mandátů, což odpovídá čtvrtinovému propadu. Za největšího vítěze voleb byli považování Demokraté 66, kteří získali dvojnásobek dosavadního počtu křesel, čímž postoupili do skupiny velkých stran17. Zisky zaznamenali i liberálové z Lidové strany pro svobodu a demokracii, kteří obsadili dalších devět mandátů. Vůbec největším překvapením se stal výsledek koalice Všeobecná liga důchodců/Unie55+ (Algemeen Ouderen Verbond/Unie55+, AOV/U55+), která se dostala do parlamentu poprvé a ihned získala sedm mandátů. Stala se tak pátou nejsilnější stranou v parlamentu. Do sněmovny se dostala poprvé také Socialistická strana, která se však, oproti AOV/U55+, prosadila i v budoucích volbách.

15

Názory představitelů VVD viz archiv web stránek. Vyhledáno přes Internet archive (http://www.archive.org/web) 16 Systém dvou silných, ideově rozdílných táborů fungoval v Nizozemí již od druhé světové války, po vzniku CDA v roce 1982 se systém ještě více upevnil.

- 11 -

Tabulka č. 1 – Výsledky parlamentních voleb 1994 Politická strana PvdA CDA VVD D66 AOV/U55+ GroenLinks CD RPF SGP GPV SP

% hlasů 23,9 % 22,2 % 19,9 % 15,4 % 4,4 % 2,4 % 2,4 % 1,7 % 1,7 % 1,3 % 1,3 %

Počet mandátů 37 34 31 24 7 5 3 3 2 2 2 Zdroj: http://www.parlement.com

Po volbách začala vyjednávání o koaliční vládě. Designovaným ministerským předsedou se stal sociální demokrat Wim Kok, kterému se po stojedenácti dnech podařilo sestavit vládu, které nesla název fialová (Paars I.) a byla složena ze Strany práce, VVD a Demokratů 66. Křesťanští demokraté odcházejí po sedmdesáti šesti letech do opozice. 4.2 Parlamentní volby 1998 Po dramatických volbách z jara 1994 se na další volby vzhlíželo jak s obavami, tak s velkými nadějemi. S obavami se volby očekávaly především v táboře opoziční Křesťanskodemokratické výzvy18, ale také v řadách vládních Demokratů 66, kteří ze svého volebního programu splnili jen velice málo, což znamenalo odliv voličů od této formace. Naproti tomu vládla pozitivní nálada v řadách Strany práce, a také u členů Lidové strany pro svobodu a demokracii, neboť volební průzkumy byly těmto dvěma stranám nakloněny19. Mnoho různých faktorů vedlo k propadu volebních preferencí křesťanských stran, ale hlavním faktorem bylo především rozsáhlé holandské liberální zákonodárství, kdy se Holandsko stalo snad nejliberálnější zemí světa. Zájem o křesťanskodemokratický program soustavně klesal, což potvrdily i výsledky voleb 1994.

17

Do skupinu velkých stran řadím ty formace, které ve 150členné sněmovně získaly více než 20 mandátů. Demokraté 66 v těchto volbách získali 24 mandátů. 18 Důvodem obav v řadách CDA byla především neschopnost najít silného leadera strany a dostat se z krize, kterou přivodily volby 1994. V této souvislosti je zajímavé poznamenat, že křesťanské strany byly u vlády v letech 1918 - 1994, kdy se ocitla CDA v opozičních řadách. Od šedesátých let 20. století však zakoušela země novou vlnu sekularizace a počet registrovaných katolíků klesl na polovinu. Katolíci byli hlavní voličskou oporou Křesťanskodemokratické výzvy.

- 12 -

Nizozemí spravovala poslední čtyři roky úspěšná koaliční vláda sociálnědemokratické Strany práce, liberálně-konzervativní Lidové strany pro svobodu a demokracii a progresivních levicových liberálů Demokratů 66. Již před začátkem volební kampaně se vládní strany vyslovily pro další pokračování koalice, což bylo nejen jasným signálem pro holandské voliče o tom, jak může vypadat povolební vyjednávání, ale navíc to byla zpráva, že v případě volebního vítězství bude pokračovat reformní a úspěšná ekonomická politika vlády20. Ve volební kampani hrály vedle prezentace politických osobností důležitou roli také konkrétní programové cíle. Politické subjekty se zaměřily na boj proti kriminalitě (především VVD a CDA), která během 90. let neustále nerůstala, dále propagovaly své plány na udržení nízké nezaměstnanosti, a také na podporu sociálně slabých a mladých rodin. Pravicové subjekty stavěly svůj ekonomický program na celkovém snížení daňové zátěže fyzických i právnických osob (zde především z důvodu klesajících investic ze zahraničí) a snížením státního dluhu Nizozemí. Již v těchto volbách se objevila otázka žadatelů o azyl, kdy hlavním hybatelem v této otázce byla liberálně-konzervativní VVD a její předseda Frederik Bolkenstein, který se vyjádřil ve smyslu zpřísnění imigrační politiky, a také pro důslednější deportaci odmítnutých žadatelů do země jejich původu. Liberálové prosazovali národní přístup k řešení otázky, zatímco Strana práce prosazovala evropský přístup a snížení problematiky rozložením azylových táborů po celém území Nizozemí. Volební programy řešily dále reformu zdravotnictví (nízké mzdy, nedostatek personálu), důchodový systém, zlepšení ochrany životního prostředí, atd. Levicově liberální Demokraté 66 chtěli odvrátit svůj volební debakl, a proto vyhlásili, že pokud jim budoucí koaliční partneři nepřislíbí schválení jejich hlavních politických cílů, tj. přímou volbu starostů měst a obcí, a také nový liberální zákon o euthanasii21, tak vstoupí do opozičních řad22. Volby se konaly dne 6. května. Vládní koalice jako celek posílila o pět mandátů. Největší frakcí v holandském parlamentu zůstala i nadále Strana práce, které si od minulých voleb polepšila o sedm mandátů. Za volebním úspěchem nestála jen úspěšná politika vlády,

19

Viz De Telegraaf, 6. února 1998 Růst ekonomických ukazatelů (HDP, vývoz), snížení nezaměstnanosti, fungující polderový model, možnost odečtu hypotéky za základu daně. Dále viz Kabela, M.: Holandská zkušenost, str. 41-42 21 Programy stran viz archiv web. Vyhledáno přes Internet archive (http://www.archive.org/web). Dále viz Kabela, M.: Holandská současnost, str. 6-19 22 Starostové obcí a měst jsou v Nizozemí jmenování hlavou státu s tím, že návrhy na obsazení těchto postů dává královský komisař dané provincie. Ohledně zákona o euthanasii je nutné dodat to, že v době konání voleb platila v zemi právní úprava z roku 1993, která vzešla z dílny vládní koalice CDA a PvdA. Obsah zákona viz Kabela, M.: Holandská současnost, str. 154-155 20

- 13 -

ale také a to především oblíbenost ministerského předsedy Wima Koka23. Volební zisky zaznamenala i liberální VVD, která se po volbách stala druhou nejsilnější stranou v zemi. Přesto však nebyl předseda strany Bolkenstein spokojen a vzdal se svého předsednického postu. Úspěchem skončily volby i pro Zelenou levici. K jejímu výsledku však spíše přispěl inteligentní a průbojný předseda Paul Rosenmüller než samotný politický program strany. Jedinou poraženou stranou tak byla Křesťanskodemokratická výzva, neboť Demokraté 66 měli alespoň tu jistotu, že se budou i nadále účastnit vládní koalice, s čímž CDA rozhodně počítat nemohla. CDA se stále nebyla schopna vzpamatovat z volebního debaklu roku 1994. Leader Jaap de H. Scheffer působil, dle mnohým komentátorů a novinářů, dojmem úředníka, který až příliš kroutí hlavou nad vládní politikou, přičemž on sám není schopen představit reálný opoziční program. Tabulka č. 2 – Výsledky parlamentních voleb 1998 Politická strana PvdA VVD CDA D66 GroenLinks SP RPF SGP GPV

% hlasů 28,9 % 24,6 % 18,3 % 8,9 % 7,2 % 3,5 % 2,0 % 1,7 % 1,2 %

Počet mandátů 45 38 29 14 11 5 3 3 2 Zdroj: http://www.parlement.com

Přestože se vládní strany dohodly na pokračování fialové koalice již před parlamentními volbami, trvalo celých 87 dnů než mohla královna jmenovat novou koaliční vládou Paars II., v jejímž čele opět stanul Wim Kok. Vládní koalice se ve svém úřadu udržela skoro po celé volební období, demisi podala necelé tři měsíce před řádným termínem parlamentních voleb 200224.

23

Viz Van Holsteyn, J. – Irwin, G.A.: Never a Dull Moment: Pim Fortuyn and the Dutch Parliamentary Elections of 2002, str. 57-58 24 Vláda rezignovala poté, co byla v parlamentu projednávána závěrečná zpráva o masakru v bosenské Srebrenici v roce 1995, kterou předložil Nizozemský institut pro dokumentaci války (NIOD). Jednalo se o případ, kde stovka lehce vyzbrojených holandských vojáků pod vlajkou OSN nebyla schopna zabránit tomu, aby bosenští Srbové vyvraždili tisíce muslimů ze Srebrenice. Opozice obvinila vládu,

- 14 -

4.3 Předčasné parlamentní volby 2002 V dubnu roku 2002 podala vláda ministerského předsedy Wima Koka demisi. Předčasné parlamentní volby byly vyhlášeny na 15. května a do volebního boje se pustily jak tradiční strany, tak strany zcela nové, jako například Životaschopné Nizozemí (Leefbaar Nederland, LN) či Listina Pima Fortuyna (Lijst Pim Fortuyn, LPF). Volby byly ovlivněny tragickým teroristickým útokem na New York a Washington z 11. září 2001, neboť tolerantní a liberální přístup Holanďanů k imigrantům se začal měnit, což mělo silný vliv na kampaň a úspěch Listiny Pima Fortuyna25. Historicky vzato budou tyto volby navždy spojeny se jménem Pima Fortuyna. Tento muž dominoval médiím, a také ovlivnil obsah a styl vedení předvolební kampaně. Tradiční strany a jejich leadeři se nebyli schopni přizpůsobit novému agresivnímu stylu kampaně, kterou zavedl právě Fortuyn. Z politologického hlediska a s poukazem na Pedersenův index voličské nestálosti26, jsou tyto holandské volby na čtvrtém místě voličské nestability v západní Evropě v celém 20. století!27 Po mnoha letech stability přišel tedy další, v pořadí druhý zlom (prvním zlomem byly volby v roce 1994), který nebyl očekáván a nikdo nemohl předpokládat, že změna stranického systému bude tak radikální. Samotné volební kampani předcházelo několik okamžiků, které později ovlivnily její průběh a především pak výsledky voleb. Prvním důležitým momentem bylo oznámení Pima Fortuyna, bývalého univerzitního profesora sociologie a politologie a neskrývajícího se homosexuála28, že se hodlá ucházet o mandát v poslanecké sněmovně a obhajovat tak permisivní holandskou kulturu s jejím manželstvím homosexuálů, právem na euthanasii či legalizací měkkých drog. Již v této době měl kontakty se stranou Životaschopné Nizozemí, ale stále měl tři možnosti dalšího postupu – kandidovat na kandidátce LN, na kandidátce CDA, či založit vlastní politickou stranu. Nakonec se rozhodl pro spolupráci s LN a stal se leaderem této strany. Po sporu s vedením strany však LN zakrátko opustil a založil vlastní politický subjekt. Druhým bodem ovlivňujícím situaci bylo oznámení ministerského předsedy

že za tento masakr má zodpovědnost právě „fialová“ vládní koalice, která byla u moci už od voleb 1994. 25 Emigrantů v zemi neustále přibývá a navíc se určité skupiny, především z arabského světa, odmítají přizpůsobit holandskému typu soužití a vytváří tak jakési etnické kapsy. 26 Pedersenův index viz Pedersen, N. M.: The Dynamics of European Party Systems: Changing Patterns of Electoral Volatility. 27 Pedersen index of electoral volatility or instability. Srovnej Van Holsteyn, J. – Irwin, G.A.: Never a Dull Moment: Pim Fortuyn and the Dutch Parliamentary Elections of 2002, str. 42 28 Říci, že se Fortuyn netajil svou homosexualitou, je understatement – líčením etnické rozmanitosti svých milenců vyvracel obvinění, že je rasista. Viz Weiss, M.: Barbaři před branami. Zavraždění Pima Fortuyna – jak udělat z oběti viníka, str. 12 - 15 -

Koka, že již nadále nepovede Stranu práce a odchází na zasloužený odpočinek. Do čela strany byl postaven Ad Melkert, který ovšem nebyl příliš oblíbeným (za adekvátního nástupce Koka ho považovalo jen 16% občanů) a navíc byl spojován se špatným hospodařením s eurofondy29. Dle předvolebních odhadů30 bylo jasné, že jak socialisté, tak liberálové ztrácí, zatímco CDA posiluje své pozice. Brzy na to byl stranický systém ovlivněn další změnou, když v největší opoziční straně vypukla krize vedení. Zápas mezi leaderem strany a stranickým šéfem skončil demisí obou aktéru sporu a do čela strany byl postaven dosud neznámý politik – Jan Peter Balkenende, který je občas nazýván, díky svému vzhledu, „holandským Harrym Potterem“. Úkolem nového předsedy bylo, aby stranu vyvedl z vleklé krize, což bylo úkolem nelehkým, ale jak se později ukázalo, zvládl jej Balkenende na jedničku. Dvěma posledními událostmi se stalo založení politické strany Listina Pima Fortuyna a atentát na leadera tohoto subjektu, který proběhl několik dní před volbami. Všechny tyto události silně ovlivnily průběh volební kampaně. Volební kampaň zúčastněných stran (kandidovalo celkem šestnáct stran, deset se dostalo do parlamentu) se vedla v několika rovinách a zaměřila se na aktuální problémy. Velké rozdíly mezi stranami pravostředého a levostředého spektra se projevovaly především v otázkách sociálně-ekonomických, kdy pravice (CDA, VVD, LPF, LN) prosazovala hluboké systémové reformy, reformu veřejných financí a reformu sociálního systému, zatímco levice (PvdA, GL, SP, D66) požadovala reformu polderového systému31, který v letech 1994 - 2002 prošel značnými změnami a to především díky vládní účasti pravicově-liberální VVD. Levice dále prosazovala větší sociální jistoty a ohled na životní prostředí32. Do volební kampaně pak zasáhl především Pim Fortuyn s požadavkem radikálního zpřísnění imigrační politiky, což u mnohých politických stran, především levicových, vyvolala až hysterickou reakci a odmítání demokratičnosti strany LPF33. Dne 6. května 2002, devět dní před parlamentními volbami, byl Pim Fortuyn, při cestě z rádia ve městě Hilversum, zastřelen. Vrahem byl ekologický aktivista Volkert van der Graaf34. Nizozemí, ale i celá Evropa byla v šoku. Lidé začali z jeho smrti obviňovat vládní koalici, která prý svým jednáním přispěla k jeho smrti. Předvolební preference LPF začaly strmě růst. 29

Dále viz De Volkskrant, 31. červenec 2001 Viz De Telegraaf, 4. září 2001 31 Nizozemský Het Poldermodel je ekonomicko-sociální systém, kde je schvalování zásadních reforem a ekonomická politika založena na kompromisech mezi vládou a sociálními partnery (tj. zaměstnanci a zaměstnavateli). Tento systém funguje již od 50. let 20. století a odklonila se on něj zatím jen předposlední vláda CDA, LPF a VVD. 32 Viz Habáň, M.: Od sedmnácti k pěti : Volby v Nizozemském království 2002/2003, str. 27 33 Více viz http://www.amnation.com/vfr/archives/001320.html 30

- 16 -

Výsledky voleb byly jen velmi těžko odhadnutelné, neboť nebylo jasné, zda Fortuynova smrt bude pro LPF znamenat ztrátu silného leadera a tedy její úpadek (jako se tomu stalo v případě strany LN) nebo zda jeho smrt holandské voliče vyburcuje a půjdou volit právě tuto stranu. Volby přinesly jednoznačné vítězství Křesťanskodemokratické výzvě, když jejímu předsedovi Balkenendemu stačilo pouhých osm měsíců k tomu, aby stranu vyvedl z krize na výslunní. Velmi překvapivé druhé místo si z voleb odnášela Listina Pima Fortuyna, která se tak stala nejúspěšnější nově založenou politickou stranou v Nizozemí35. Vládní koalice byla drtivě poražena, neboť oproti předchozím volbám získala jen 54 mandátů (ve volbách 1998 získala 97 mandátů). Naopak ve volbách posílily alternativní levicové subjekty z řad Zelené levice a Socialistické strany (Socialistische Partij, SP). Je složitou otázkou říci, zda strana Životaschopné Nizozemí slavila úspěch či nikoliv. Dostala se sice do parlamentu, kde získala dva mandáty, ale předvolební výzkumy jí dávaly šanci na zisk dvaceti mandátů, to však v době, kdy v jejím čele stál Pim Fortuyn. Tabulka č. 3 – Výsledky parlamentních voleb 2002 Politická strana CDA LPF VVD PvdA GroenLinks SP D66 CU SGP LN

% hlasů 27,9 % 17,0 % 15,4 % 15,1 % 7,0 % 5,9 % 5,1 % 2,5 % 1,7 % 1,6 %

Počet mandátů 43 26 24 23 10 9 7 4 2 2 Zdroj: http://www.parlement.com

Po volbách začala složitá vyjednávání o budoucí vládní koalici. Nabízelo se zde několik možností, jako např. pravicová koalice (CDA, LPF, VVD), velká koalice (CDA, VVD, PvdA) či menšinová vláda (CDA, VVD). Jednáním o vzniku vlády byl pověřen šéf nejsilnější strany a kandidát na premiérský post – Jan Peter Balkenende. Po dlouhé době, tj. až 22. července 2002, bylo oznámeno sestavení vlády a královna jmenovala vládní koalici v čele s ministerským předsedou Balkenendem, složenou ze stran CDA, LPF a VVD.

34

Více viz Kabela, M.: Holandská skutečnost, str. 152 Dosud to byli Demokraté 66, kteří rok po založení své strany ve volbách v roce 1967 získali 4,4% a 7 mandátů, tedy nesrovnatelně méně oproti Listině Pima Fortuyna. 35

- 17 -

4.4 Mimořádné parlamentní volby 2003 Vláda vzešlá z dramatických voleb 2002 nevydržela ve svém úřadě ani půl roku. Poté, co se v řadách strany LPF objevilo několik skandálů36 a spory ohledně směřování strany, bylo jen otázkou času, jak dlouho se tento „Fortuynův pohrobek“ udrží ve vládě. Holandský politický komentátor Andre Krouwel pro francouzskou zpravodajskou agenturu AFP prohlásil, že „strana Listina Pima Fortuyna nemá žádnou organizaci, neřídí se žádnými pravidly a navíc nemá svého vůdce. LPF byla zformována Pimem Fortuynem, kolem jeho osoby a jen pro něj“37. Vláda padla dne 16. října a premiér Balkenende podal svou demisi. Po vyhlášení předčasných voleb se zdálo, že Křesťanskodemokratická výzva zopakuje své vítězství, které bude o to větší, že k této straně přejdou zklamaní voliči Listiny Pima Fortuyna. V čele strany stál nadále populární Balkenende, ostatní tradiční strany se teprve začaly probírat z jarní volební porážky. Stranický systém se však začal pomalu navracet do starých kolejí, což indikovaly i předvolební výzkumy, kde bylo možné jednoznačně zaznamenat růst preferencí Strany práce, ale také VVD. Velkou zásluhu na tomto měl i nový leader strany PvdA, poměrně mladý a velmi schopný Wouter Bos, který vymyslel geniální volební trik. Je tradicí, že holandské strany mají svého předsedu a dále leadera, který vede poslanecký klub a často je i volebním leaderem. Wouter Bos byl právě předsedou poslaneckého klubu a měl být i leaderem do voleb, ale této pozice se vzdal, aby tak uvolnil místo Jobu Cohenovi, oblíbenému starostovi Amsterodamu. Strana práce tak měla tři vrcholné politické představitele (předsedu, volebního leadera a předsedu poslanecké frakce). Jak CDA, tak PvdA začaly aspirovat na post vítěze voleb. Na druhé straně bylo jasné, že některé politické strany budou mít velké problémy opět uspět ve volbách, jako například LN, ale také LPF, která řešila problémy, koho postavit do vedení strany. Předvolební agitace byla stále ještě pod vlivem jarního volebního klání. Hlavními body byla opět ekonomická politika vlády, snížení daňové zátěže, revize sociálního a důchodového

systému,

kde

pravice

prosazovala

upuštění

od

korporativistického

poldermodelu. Levice se jako obvykle stavěla proti, Zelená levice se inspirovala u německých sousedů a navrhla zavedení „zelené daně“, což bylo pravicí odmítnuto jako prostředek snížení životní úrovně obyvatel. Oba ideové tábory se však shodovaly na nutnosti zreformovat důchodový systém a systém sociálního zabezpečení, i když jejich recepty byly rozdílné. 36

Například skandál okolo ministryně pro emancipaci a rodinné záležitosti - Philomeny Bijlhout, která byla nucena podat demisi den po jmenování vlády. Více viz Habáň, M.: Od sedmnácti k pěti : Volby v Nizozemském království 2002/2003, str. 26 37 On-line článek BBC NEWS „Dutch Government collapses“ (http://news.bbc.co.uk/1/hi/world/europe/2333075.stml) - 18 -

Kontroverzní imigrační program Fortuyna přejaly skoro všechny strany, neboť musely reagovat na veřejné mínění, které se obávalo dalšího přílivu přistěhovalců. Již veřejně a bez výtek se prohlašovalo, že „Nizozemí je plné“, což byla slova Pima Fortuyna, za které byl tak kritizován. Oproti minulým volbám se však kampaň nevedla v tak agresivním duchu a orientovala se spíše na jednotlivé problémy, což holandští voliči přivítali. Volby byly naplánovány na 22. ledna. Zúčastnilo se jich 79,9% oprávněných voličů, což bylo ještě o procento více než v minulých volbách. Pokud srovnáme výsledky z let 1994 a 1998 s výsledky těchto voleb, zjistíme, že systém politických stran se navrací zpět k tradiční podobě. Vítězem voleb se stala CDA, které však na záda dýchala Strana práce. Ta je považována za opravdového vítěze voleb, neboť CDA byla schopna získat jen o jedno křeslo více než v minulých volbách, zatímco PvdA posílila o devatenáct mandátů38. Ve volbách si své pozice vylepšili i liberálové z VVD, zatímco Demokraté 66 zaznamenali další propad, Zelená levice také ztratila, Socialistická strana získala39. Volby se staly neúspěchem pro Životaschopné Nizozemí, které ztratilo své mandáty a stalo se mimoparlamentní stranou. Tabulka č. 4 – Výsledky parlamentních voleb 2003 Politická strana CDA PvdA VVD SP LPF GL D66 CU SGP

% hlasů 28,6 % 27,3 % 17,9 % 6,3 % 5,7 % 5,1 % 4,1 % 2,1 % 1,6 %

Počet mandátů 44 42 28 9 8 8 6 3 2 Zdroj: http://www.parlement.com

Po volbách byl sestavením vlády pověřen opět Jan Peter Balkenende, který měl před sebou těžký úkol. Existovala zde možnost sestavit několik forem koalic, jako středopravicové koalice (CDA-VVD-LPF, CDA-VVD-D66), zformování velké koalice CDA a PvdA, ale také obnovení „fialové“ koalice PvdA-VVD-D66. Balkenende nakonec prokázal, že je vyjednavačem, a tak mohla být dne 27. května 2003 jmenována současná nizozemská koaliční vláda, složená ze stran CDA, VVD a D66, což je prozatím nevídané spojenectví. 38

V této souvislosti bych poznamenal, že po volbách 2002 PvdA ztratila více než polovinu mandátů. Na tomto místě si je nutné položit otázku, zda se již nevyčerpal ideový potenciál levicověliberálních Demokratů 66 a zda určité programové body této straně nepřebrala alternativní Zelená levice či Socialistická strana. Demokraté 66 totiž neztrácí své pozice jen na celonárodní úrovni, ale také v posledních regionálních a komunálních volbách zaznamenali dramatický pokles hlasů. 39

- 19 -

5. Nizozemské politické strany 5.1 Křesťanskodemokratická výzva Pro nejsilnější křesťansko-demokratickou stranu v Nizozemí znamenala devadesátá léta dlouhodobý pobyt v opozičních lavicích. Pro subjekt, který byl u moci od počátku 20. století, byla situace velice složitá, neboť nebyl zvyklý opoziční roli vykonávat. Od voleb v roce 1989 vládla Křesťanskodemokratická výzva společně se Stranou práce, což bylo kritizováno především z řad liberální VVD. Křesťanským demokratům však bylo jasné, že se blíží další volební střet a musí zvolit takovou taktiku, která je udrží u vlády. Volebním leaderem byl zvolen Leonard Cornelis Brinkman, který na kongresu představil nový volební program „S čím nutno počítat“40. Volební propagace strany se zaměřila na představení reforem, které se vládě velké koalice nepodařilo prosadit (dle CDA vinou PvdA), celkově však program vytvářel představu, že se CDA vůbec nepodílela poslední čtyři roky na vládě. Dlouhodobější průzkumy veřejného mínění signalizovaly, že křesťanští demokraté vyjdou z volebního klání poraženi. Tak se také stalo a výsledky byly pro CDA opravdu šokující. Strana získala jen 34 mandátů, což znamenalo ztrátu 20 mandátů oproti volbám v roce 1989. Leader strany Brinkman okamžitě po vyhlášení výsledků rezignoval a funkci přenechal Enneüsu Heermovi. Vedení strany se nepodařilo vyjednat účast ve vládě, kterou vytvořily PvdA, VVD a D66 a Heerma se tak během několika týdnů stal novým šéfem opozice. Kromě opoziční role musela strana řešit i razantní pokles počtu členů CDA. Během devadesátých let se členská základna strany snížila ze 125tis. na 78tis., což byl zřejmě největší propad v celém stranickém spektru Nizozemí. Po celou dobu v opozičních řadách se CDA nebyla s touto novou rolí schopna vypořádat, což se projevovalo mj. v neustálých propadech preferencí. CDA doplácela na úspěšnou ekonomicko-sociální politiku fialové vlády, což omezovalo možnosti kritiky kabinetu. S modernizací holandské společnosti se musela začít měnit také ideologie křesťanských demokratů, neboť strana již nemohla spoléhat na pilířový systém, který fungoval do konce 80. let. V současnosti se ke katolické církvi hlásí asi 13% Nizozemců, což je ve srovnání s šedesátými lety asi třetina. Liberální společenské zákonodárství, které nastolila vládní koalice,41 znamenalo pro křesťanské demokraty ohrožení, nepřizpůsobí-li se době. V roce 1997 odešel ze zdravotních důvodů leader strany Heerma. Strana tak byl opět 40

„Was echt telt. Landelijk verkiezingsprogramma CDA 1994-1998“ (http://www.rug.nl/dnpp/politiekePartijen/cda/publicaties/verkiezingsProgrammas/vp-94) 41 Legalizace marihuany, dekriminalizace lehkých drog, registrované partnerství dvojic stejného pohlaví, atd. - 20 -

nucena hledat leadera a to necelý rok před volbami, kdy se již začal vytvářet nový volební program. Novým stranickým šéfem byl zvolen Jakob Gijsbert de Hoop Scheffer42, který nebyl však mnohými považován za příliš schopného. Scheffer se velmi agresivně pustil do tvorby nového

volebního

programu,

který

měl

zmodernizovat

ideologickou

bázi

Křesťanskodemokratické výzvy a nabídnout tak voličům novou alternativu vůči fialové vládní koalici. Program s názvem “Spolu žít znamená nepracovat sám“43 však byl pro mnohé spíše zklamáním než alternativou. Program CDA byl založen na několika základních pilířích, z nichž velmi důležitou roli hrál odkaz na Bibli. Křesťanští demokraté se hlásili k podpoře parlamentní demokracie, k občanské společnosti, k vlastní zodpovědnosti člověka, ale nutnosti pomáhat sociálně slabým a jinak postiženým. Strana se hlásila k křesťanskodemokratickým kořenům Evropy (CDA je členem Evropské lidové strany), požadovala zvýšení nákladů na školství a zdravotnictví, omezení státní správy. Program byl ale zklamáním, neboť požadoval pouze to, co současná vládní koalice dělala. Po ekonomické stránce nebyl příliš propracován, což opět souviselo s úspěšnou ekonomickou politikou vlády (která byla v režii liberálů z VVD). Volby v roce 1998 znamenaly další propad voličské podpory pro Křesťanskodemokratickou výzvu, jejíž voliče úspěšně přebírala Lidová strana pro svobodu a demokracii. Strana byla nadále v krizi. Jako řešení se nejevila ani rezignace leadera, takže tento požadavek ani nezazněl. Strana postrádala silného vůdce, objevovaly se neshody, jak hlasovat pro různé zákony44. Situace se vyřešila až při sestavování kandidátní listiny pro volby v roce 2002, kdy po sporu s předsedou strany45 Van Rijem Scheffer rezignoval. Na jeho místo byl zvolen dosud nepříliš výrazný Jan Peter Balkenende, kterého Van Rij podpořil i do čela kandidátní listiny CDA. Balkenende začal radikálně měnit image strany a během krátké doby si získal oblibu 42

Jaap de Hoop Scheffer se stal členem CDA teprve v roce 1982, když předtím byl členem progresivně-liberálních Demokratů 66. Pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. V prvním Balkenendeho vládě byl pověřen funkcí ministra zahraniční, stejně jako v jeho druhé vládě. V září 2003 však bylo oznámeno, že se s platností od 1. ledna 2004 stane generálním tajemníkem NATO a Scheffer se tak okamžitě vzdal funkce ve vládě. 43 „Samenleven doe je niet allen“ (http://www.rug.nl/dnpp/politiekePartijen/cda/publicaties/verkiezingsProgrammas/cda-vp-98.pdf) 44 Nejlepším příkladem velkého rozporu bylo hlasování o návrhu zákona o registrovaném partnerství. Vedení strany se nebylo schopno shodnout na tom, zda zákon podpořit nebo ne. Dle kuloárních informací se prý CDA dokonce radila s Vatikánem, což je však nepotvrzená informace. Nakonec vedení strany svým poslancům a senátorům doporučilo se zdržet hlasování nebo se hlasování nezúčastnit. Poslanecká frakce toto doporučení přijala za své, problémy se objevily u senátorské frakce, která toto „nařízení“ odmítla a dala svým členům volnost při hlasování. Někteří senátoři pak hlasovali proti přijetí zákona o registrovaném partnerství. 45 Předseda strany má na starosti běžnou agendu, zatímco leader je šéfem poslanecké frakce a vede stranu do voleb. Většina stran v Nizozemí dnes tuto strategii také uplatňuje. - 21 -

mezi občany. Preference Křesťanskodemokratické výzvy začaly po dlouhé době opět růst46 a Balkenende se začal připravovat na roli ministerského předsedy. Strana připravila nový moderní program „Zaměstnanost, soužití a spolehlivá vláda“47, kde požadovala hluboké systémové reformy, reformu veřejných financí a reformu sociálního systému, snížení daní, určité zpřísnění udělování azylů, revizi drogové politiky vlády, atd. Pro volby 2003 pak byl program novelizován jen v otázkách finančních48. Výsledky voleb 2002, stejně jako 2003 znamenaly pro stranu návrat na první příčku voličské podpory. V obou volbách strana získala přes čtyřicet mandátů a stala se vládní stranou. Balkenende sestavil svou první „krátkou“ vládu ze zástupců vlastní CDA, VVD a LPF. Druhou, dnešní vládní koalici, pak sestavil z představitelů CDA, VVD a D66, což je historické spojenectví křesťanských demokratů, pravicových liberálů a progresivních levicových liberálů v Nizozemí. 5.2 Strana práce Devadesátá léta byla pro sociálnědemokratickou Stranu práce obdobím největšího rozkvětu, a také obdobím, kdy vedla v nizozemském politickém systému velmi netradiční vládní koalici. Po nepříliš úspěšných volbách v roce 1989 se PvdA podílela na vládě velké koalice s křesťanskými demokraty. Toto období znamenala po stranu reformu programu a jeho větší umírněnost a sociální vyváženost. Sociální demokraté byli v pozici, kdy museli přistoupit na výrazné škrty ve státním rozpočtu, byli nuceni prosazovat reformu vzdělání, sociální reformy, atd. To vše se projevilo na volebních výsledcích v roce 1994, kdy strana ztratila dvanáct mandátů. Situace však byla pro Stranu práce překvapivě dobrá, neboť CDA zažila mnohem těžší ztráty, a tak mohl sociálnědemokratický leader Wim Kok sestavil vládní „fialovou koalici“ (PvdA,VVD, D66). Díky tomu, že vládní koalice byla při spravování země úspěšná, držely se preference Strany práce na poměrně vysoké úrovni. Po celou dobu bylo jasné, že volebním leaderem bude i nadále velmi oblíbený ministerský předseda Kok, a tak se strana mohla zaměřit na vytváření nového progresivnějšího programu. Nové směřování strany se mělo odvíjet dle programu „Svět k vítězství49“, jenž byl postaven na sociálně-progresivních tématech, na tématu mezinárodní spolupráce a Evropské unie, otevřené společnosti a demokracie, na 46

Viz De Telegraaf, 4. září 2001 „Betrokken samenleving, betrouwbare overheid.“ (http://www.dnpp.nl/verkiezingprog 2002/cda.pdf) 48 Doplnění programu „Bijsluiterprogramma“ (http://www.dnpp.nl/polpart/cda/bijsluiterprogram-cda.htm) 49 „Een wereld te winnen“ 47

- 22 -

ekonomicko-sociálním vývoji. Strana svůj program „Co lidi spojuje“50 z roku 1994 radikálně zmodernizovala, což ji v dalších volbách mělo přinést hlasy koaličně-konkurenčních Demokratů 66 a to se také povedlo. Volby v roce 1998 přinesly sociálním demokratům poměrně jasné vítězství a především možnost pokračovat ve fialové koalici. Přání pokračování fialové koalice vyjádřil Wim Kok již před volbami a dal tak svým voličům signál, že se bude nadále pokračovat v započatých reformách. Viditelným problémem byl pouze pokles počtu členu PvdA, což bylo ovšem pro Nizozemí 90. let běžným fenoménem. Rok po volbách do parlamentu se konaly evropské volby, ve kterých Strana práce také uspěla a vypadalo to, že Křesťanští demokraté budou ve své bývalé dominantní pozici nahrazeni právě sociálními demokraty. Evropští poslanci Strany práce se hlásí ke Straně evropských socialistů. Nizozemské ekonomice se dařilo, nezaměstnanost byla po Lucembursku druhá nejnižší v Evropské unii, podařilo se vyrovnat schodek státního rozpočtu, do Nizozemí proudily objemné zahraniční investice. Na jaře 2000 byl představen parlamentní skupinou PvdA vedenou Adem Melkertem plán na posílení síly a sociálního aspektu Nizozemí. V plánu byly stanoveny priority jako investice do vzdělání, bezpečnosti, sociálních služeb a zdravotnictví, ochrany přírody a infrastruktury. Heslem programu bylo „Z batolat k vědcům“51, který měl propagovat nový směr holandské ekonomiky – ekonomiku s vysokou přidanou hodnotou a konkurenceschopnou ve světě. Necelý rok před dalšími parlamentními volbami však dostala Strana práce těžkou ránu. Ministerský předseda Kok totiž oznámil, že již v 2002 nepovede Stranu práce do voleb a odchází na odpočinek. Do čela strany byl postaven nepříliš oblíbený předseda poslanecké frakce PvdA - Ad Melkert.. Strana se musela najednou vypořádat s klesajícími preferencemi, čemuž za snažila zabránit dobře vypracovaným volebním programem. Program „Společně pro budoucnost: Ideály a ambice pro rok 2010“52 ovšem nebyl tím pravým, co by voliče přesvědčilo, neboť byl příliš rozsáhlý (78 stran) a nebylo v něm příliš mnoho nového, co by jej odlišovalo od programů Strany práce z devadesátých let. Asi největší vliv na propad preferencí a později velmi slabý volební zisk PvdA mělo založení Listiny Pima Fortuyna, která do značné míry přebrala nespokojený elektorát sociálních demokratů. Volby v roce 2002 byly pro vládní Stranu práce, stejně jako pro oba její koaliční partnery, zdrcující. Strana

(http://www.rug.nl/dnpp/politiekePartijen/pvda/publicaties/verkiezingsProgrammas/vp-98.pdf) 50 „Wat mensen bindt“ (http://www.rug.nl/dnpp/politiekePartijen/pvda/publicaties/verkiezingsProgrammas/vpconc98.pdf) 51 Viz History of PvdA (www.pvda.nl) 52 „Stamen voor de toekomst : Idealen en ambities 2010“ (http://www.rug.nl/dnpp/politiekePartijen/pvda/publicaties/verkiezingsProgrammas/vp02.pdf) - 23 -

získala podporu jen 17,1% obyvatel, což jí vyneslo dvacet tři mandátů ve sněmovně (volby 1998 – 45 mandátů). Tento výsledek byl nejhorším výsledkem sociálně demokratické strany od roku 191853. Následkem tohoto „kolapsu podpory“ byl odchod do opozice, odstoupení Melkerta z funkce leadera strany a požadavek členské základny na zásadní reformu programu a vedení strany. Změna vedení, která byla spojena s opětovným nárůstem voličských preferencí, byla velmi radikální. Z vedení strany odešlo bývalé Kokovo a Melkertovo křídlo, za nového leadera strany byl vybrán třicetidevítiletý Wouter Bos, bývalý manager koncernu Shell. Jak již bylo uvedeno výše, Bos do čela kandidátky pro předčasné volby 2003 postavil Joba Cohena, dlouholetého starostu Amsterodamu. Samotná změna vedení by však nestačila, a tak začal tým kolem Bose zpracovávat nový, jasný a jednoduchý program. Výsledkem jejich práce se stal dokument „Odpovědnost, respekt a solidarita“54. Tento program je oproti předcházejícímu stručný (19 stran), velmi dobře čitelný a progresivní. Je rozdělen do deseti témat, ve kterých již není kladen tak velký důraz na sociální stát, přesto zde tyto prvky stále najdeme a to především při obhajobě poldermodelu. Volební program, změna stylu strany a kompletní změna vedení, stejně jako propad LPF, přivedl opět voliče zpět k PvdA a ve volbách 2003 se tak strana stala opět druhou nejsilnější v zemi. V současné době se strana připravuje pro volby do Evropského parlamentu, do kterých bude, dle posledních zpráv, kandidovat v koalici se Zelenou levicí55. V čele strany je stále Wouter Bos.

5.3 Lidová strana pro svobodu a demokracii Devadesátá léta 20. století byla pro nizozemské liberály (stranou VVD počínaje) obdobím, kdy jejich formace po více než století opět stála na vrcholu politického života. V období vlády velké koalice, kdy strana byla v opozičních řadách, byl do jejího čela postaven nový leader, pracovitý, výmluvný a charismatický Frederik (Frits) Bolkenstein. Cílem tohoto muže bylo dovézt liberální stranu k jasnému volebnímu vítězství a vytvořit tak v Nizozemí novou sílu, která budu schopna lidem nabídnout progresivní, liberální program. Některá média a prameny označují tuto stranu za konzervativní a velmi podobnou profilu

53

Prozatím nejhorší výsledek zaznamenala předchůdkyně dnešní strany – Sociálně demokratická strana dělnická (Sociaal-Democratische Arbeiderspartij, SDAP), která ve volbách 1922 dosáhla jen 20% hlasů. 54 „Voor verantwoordelijkheid, respekt en solidariteit“ (http://pvda.nl/download.do/id/30859/cd/true/) 55 Viz http://www.pvda.nl - 24 -

britských konzervativců56, ale řada programových bodů tuto klasifikaci významně zpochybňuje (manželství homosexuálů s možností adopce dětí, legalizace prostituce a dekriminalizace lehkých drog). Prvními volbami, kterých se liberálové zúčastnili pod předsednictvím nového leadera Bolkensteina, byly parlamentní volby a volby do Evropského parlamentu v roce 1994. Nový, značně bojovný volební program s titulkem „Nizozemí musí opět do boje (či do střetu)“57 byl poměrně stručný, ale obsahoval značné množství reformních požadavků (snížení daňové zátěže, omezení přistěhovalectví a absolutní integrace přistěhovalců, omezení výdajů státního rozpočtu, atd.). Název programu měl naznačovat to, že volby 1994 představují pro VVD velký střet s dosavadním stylem vlád, a také boj se současnou velkou koalicí. Volby byly pro stranu mimořádně úspěšné (zisk 31 mandátů), stejně tak úspěšné byly i volby do Evropského parlamentu, kde strana získala šest mandátů z celkových 31 určených pro Nizozemí. V Evropském parlamentu jsou zástupci VVD v řadách Evropské liberální, demokratické a reformní strany, kterou VVD také zakládala. Po vzniku vlády se předseda strany Bolkenstein neujal žádného ministerského postu, takže se mohl dále věnovat rozvoji strany. Jeho druhým cílem bylo, aby se zastavil pokles členské základny, ale to byl bohužel boj s větrnými mlýny. V roce 1990 měla Lidová strana pro svobodu a demokracii 59tis. členů, dnes dosahuje sotva 48tisíců. Liberálové a jejich voliči mohli být s prací vlády velmi spokojeni, neboť v průběhu několika let klesl holandský státní dluh, rozpočty se vrátily do kladných hodnot (díky silnému tlaku ministra financí Gerrit Zalma, pozdějšího předsedy VVD), klesla nezaměstnanost. V parlamentu byl na stůl předložen zákon o registrovaném partnerství, zákon o legalizaci lehkých drog, atd., takže liberálové splnili většinu svého volebního a vládního programu. Již na začátku roku 1997 začaly jednotlivé komise připravovat volební program, který se měl nést ve stylu moderních technologií, podpory nových odvětví ekonomiky, internetu a moderních telekomunikačních prostředků, otázek kolem další decentralizace země, lidských práv a postavení Nizozemí v Evropě (což byla vlastně prvotní kampaň k Evropským volbám 1999). Již název programu „Investujte do Vaší budoucnosti“58 naznačoval jeho obsah. Liberálové v tomto programu vsadili na velmi úspěšnou postavu liberální ministerského předsedy

56

Viz http://www.rnw.nl/hotspots/html/ned030123.html „Nederland moet wee aan de slag“ (http://www.rug.nl/dnpp/politiekePartijen/vvd/publicaties/verkiezingsProgrammas/vp94.pdf) 58 „Investeren in uw toekomst“ (http://www.rug.nl/dnpp/politiekePartijen/vvd/publicaties/verkiezingsProgrammas/vp98.pdf) 57

- 25 -

Thorbecka59 a často ho ve svém programu citovali ve smyslu, že právě on dal základy určitému vývoji a jejich úkolem jen dotáhnout věci do konce. Výsledky voleb 1998 byly pro strany vládní koalice nadmíru dobré (s výjimkou D66). Liberálové získali 38 křesel, což byl historicky největší úspěch a opět zasedli ve „fialové vládě“. Významnější však byl fakt, že se VVD stala druhou nejsilnější politickou stranou v zemi a leaderem pravicového spektra. Svůj podíl na vzrůstu popularity měli i jednotlivý ministři - Gerrit Zalm (finance) či Hans Dijkstal (vnitro), který se po volbách do Evropského parlamentu60 stal novým leaderem strany, neboť dosavadní předseda Frits Bolkenstein byl jmenován evropským komisařem pro vnitřní obchod a daňovou reformu (září 1999). Druhé volební období již tak slibné nebylo a na jeho konci se navíc objevil fenomén populistické pravicové strany LPF, která liberálům přebrala značnou část elektorátu pocházejícího ze středních měšťanských vrstev. Dalším faktorem, který zmenšil popularitu VVD byl fakt, že její ministři (stejně jako celá vláda) dostatečně nekonali v případě Srebrenica. Volby 2002 znamenaly pro stranu velkou ztrátu elektorátu a mandátů ve sněmovně (ztráta 14 mandátů, což je skoro jedna desetina všech křesel ve sněmovně) a to i přesto, že její volební program „Prostor, respekt a právo“61 byl vnímám velmi pozitivně. Strana mělo původně namířeno do opozičních řad, ale nakonec se nepřestala podílet na vládě, tentokrát v ní zasedla v rámci koalice s CDA a LPF. Dle mnohých představitelů VVD byl program dobrý, a proto ho strana využila i pro mimořádné volby v roce 2003. Text se zaměřoval na oživení kvalifikované síly, na zvýšení dovedností pracujících, snížení daní pro zaměstnance,

investice

do

informačně-komunikačních

technologií,

na

zefektivnění

administrativy, revizi zdravotní a sociální péče a představoval také Delta plán pro mobilitu obyvatelstva. Problémy ve straně LPF a postupný návrat k tradičním politickým stranám přinesl VVD opět volební úspěch, když získala 28 mandátů. Po dlouhých jednáních se VVD vrátila do vlády, tentokráte v kabinetu se zástupci CDA a D66, což je historicky již třetí netradiční koalice (první byla fialová PvdA, VVD a D66, druhou pak liberálně-pravicová CDA, LPF a VVD). Současným předsedou strany je Gerrit Zalm.

59

Johann Rudolf Thorbecke - jeden z nejvýznamnějších, ne-li nejvýznamnější nizozemský politik 19. století. Byl vůdcem velmi vlivné Liberální unie a na jeho naléhání se Nizozemí stalo konstituční monarchií. Několikráte zastával funkci ministerského předsedy. Politicky byl antisociálního myšlení, a také brojil proti zavedení všeobecného hlasovacího práva. Zemřel v roce 1872. 60 Strana získala 8 mandátů z celkových 31 pro Nizozemí, když do voleb vstoupila s programem „VVD říká jak na státy – De VVD zegt waar het op staat“ (http://www.rug.nl/dnpp/politiekePartijen/vvd/publicaties/verkiezingsProgrammas/euvp99.pdf) 61 „Ruimte, respect en vooruitgang“ (http://www.rug.nl/dnpp/politiekePartijen/vvd/publicaties/verkiezingsProgrammas/vp02.pdf) - 26 -

5.4 Demokraté 66 Posledních dvanáct let bylo pro progresivně liberální Demokraty 66 nejslibnějším a zároveň velmi těžkým obdobím. Zdá se, že svého politického vrcholu dosáhla tato strana ve volbách 1994, zatímco v dalších kláních již jen ztrácela podporu u obyvatelstva a ocitla se mezi malými stranami. Volebním leaderem byl od roku 1986 velmi oblíbený a uznávaný politik Hendrik Anton van Mierlo, kterému se podařilo díky kritice velké koalice získat mnoho příznivců. Přestože Demokraté 66 nebyli, ač o to velmi usilovali, zastoupeni ve vládě, snažili se být konstruktivní a přímou opozicí. Podporovali návrhy, které se slučovaly s jejich politickým programem, kritizovali však vládu za neschopnost reorganizovat vládní výdaje a za postoje k ochraně životního prostředí62. Van Mierlo se v této době stal prvním teoretikem pozdější fialové koalice stran PvdA, VVD a D66, jakožto alternativy k středopravým a středolevým koalicím s dominancí CDA či PvdA. Do voleb v roce 1994 šla strana již s novým vedením. Do čela strany byl zvolen W. Vrijhoef, politickým leaderem byl opět potvrzen van Mierlo, který však po volbách odešel do ministerské funkce63 a byl nahrazen Gerriten Janem Wolffenspergerem. Pro volby byl vypracován poměrně rozsáhlý volební program „Prostor pro budoucnost64“, který byl založen na podpoře zaměstnanosti, která má vést k větší sociální jistotě, dále se v kapitole prostor pro budoucnost zaměřoval na vzdělanost a větší šance pro mladé lidi, zprůhlednění státní správy či na ještě tolerantnější soužití s menšinami. Základní programové body strany zůstaly zachovány : Přímá volba premiéra, královských komisařů, stejně jako přímá volba starostů a větší možnosti při rozhodování občanů (referendum, lidová iniciativa, atd.). Jak již bylo naznačeno, volby přinesly Demokratům 66 velký úspěch a strana získala dvacet čtyři mandátů, velké zisky zaznamenala i v Senátu a v regionálních parlamentech. Demokraté 66 nemají příliš silnou členskou základnu, která navíc postupně během devadesátých let klesala. Dnes má stranickou legitimaci Demokratů 66 necelých dvanáct tisíc občanů Nizozemí. Demokraté 66 jsou členem Evropské liberální, demokratické a reformní strany65. Následné volební období bylo pro progresivní demokraty velice těžké, neboť se museli smířit s kompromisy, a také s tím, že v rámci vládní koalice byli nejslabší stranou. To se projevilo již ve volbách 1998. Protože členská základna požadovala nového silného 62

Více viz historie D66 (www.d66.nl) Van Mierlo byl v první fialové vládě (Paars I.) vícepremiérem a ministrem zahraničních věcí, v druhé vládě Paars II. pak vykonával funkci ministra pro státní záležitosti. 64 Více viz Ruimte voor de teokomst“ (http://www.d66.nl/documenten/tk/vp9498/index.html) 65 Více viz oficiální stránky EDLR (www.eldr.org) 63

- 27 -

volebního leadera, byl do čela kampaně postaven Thom de Graaf66, kterému se během několika málo měsíců podařilo získat náklonnost části holandské společnosti. Strana si opět dala za cíl vypracovat obsáhlý a podrobný volební program, což se povedlo. Program nesoucí název „Věnováno rozvoji67“ je více než rozsáhlý volební manifest. Má osmdesát čtyři stran rozdělených do osmnácti kapitol a 607 jednotlivých bodů. Tento program vlastně kompletně shrnuje politický program D6668. Stranu však postihl volební neúspěch, když ztratila skoro polovinu svých mandátů, stejný efekt se projevil v regionálních volbách, což oslabilo i postavení Demokratů 66 v Senátu. Graafovi politické schopnosti se tak projevily především při vyjednávání o nové vládě, kdy pro svou stranu získal pět ministerských křesel, což bylo o dvě více než v minulosti. Strana však dostala také ministerstvo pro urbanistiku a zemědělství a za řízení tohoto resortu byla později silně kritizována69. Volební období 1998 – 2002 je spojeno s velkými spory ve vládě, které byly způsobeny především požadavky Demokratů 66. Volební a politický program této strany požaduje posílení prvků přímé demokracie. Již v prvním volebním období fialové vlády schválila poslanecká sněmovna návrh progresivních liberálů na opravné referendum, ovšem senátor za VVD Hans Wiegel tento zákon odmítl, což způsobilo jeho zamítnutí vzhledem k těsnému poměru sil vlády a opozice v horní komoře. Stejná situace nastala i v květnu 1999, kdy bylo jasné, že zákon opět v Senátu neprojde. Vůdce D66 Thom de Graaf podmínil setrvání ve vládě schválením tohoto zákona a po opětovném vetu oznámili Demokraté 66, že vystupují z vládní koalice. Tato krize je nazývána „podivnou“, neboť během několika týdnů byla demise vlády stažena a vše se vrátilo do běžných kolejí. Na tomto příkladě lze velmi názorně ukázat, jak ve své podstatě slabá byla pozice Demokratů 66 ve vládě. Další vyklízení pozic přinesly Demokratům 66 volby v roce 2002, stejně jako 2003. Strana se nebyla schopna odpoutat od své tradiční politické linie a opět představila program – „Budoucnost je v našich rukách70“, který byl založen na řešení finanční situace státu, znova požadoval větší míru demokracie v zemi, nabízel řešení vlivu globalizace na Nizozemí, pokoušel se řešit určité sociální nedostatky, které se projevovaly u chudých obyvatel. Volebním leaderem byl stále de Graaf71, na post šéfa strany byl dosazen Alexander Pechtold. 66

Více viz http://www.ministerdegraaf.nl Více viz „Bewogen in beweging“ (http://www.d66.nl/documenten/tk/vp9802/index.html) 68 Srovnej viz Kabela, M.: Holandská současnost, str. 12-13 69 Demokraté 66 sice měli zpracovaný program i pro tyto oblasti, ale prvotní zájem této strany se obracel k městům a rozvoji občanské společnosti, k sociálním a ekonomickým záležitostem. 70 „Toekomst in eigen hand“ (http://www.d66.nl/documenten/tk/vp0206) 71 Thom de Graaf se po volbách 2003 stal ministrem vnitra a královských záležitostí. 67

- 28 -

Oboje volby přinesly Demokratům 66 ztrátu mandátů. Volby 2002 navíc pro tuto stranu znamenaly i opoziční roli, zatímco předčasné volby 2003 opět Demokratům 66 účast ve vládě zajistily. Po volbách 2003 odstoupil z funkce de Graaf a byl nahrazen současným leaderem strany Borisem Dittrichem. 5.5 Socialistická strana Socialistická strana prošla v devadesátých letech bouřlivým vývojem. Převratné změny odstartoval již v roce 1988 nově zvolený předseda Jan Marijnissen72, který se v roce 1994 stal i volebním leaderem. K prvnímu radikálnímu posunu došlo na stranickém kongresu v roce 1991, kdy se strana otevřela širší veřejnosti. Z vedení byla odvolána stará garnitura, ideologie marxismu-leninismu byla oficiálně zavržena. Novým politickým směřováním se měl stát moderní socialismus. Na kongresu byl přijat také minimální program pro socialistické Holandsko, který byl pojmenován „Manifest 2000 – Společenství lidí“73. Poprvé v historii si také socialisté dali za cíl prosadit ve volbách své zástupce do parlamentu. Již v roce 1993 se strana začala připravovat na volební klání, které mělo přijít až za rok. Do čela kandidátní listiny byl postaven Jan Marijnissen. Volebním programem strany se stala „Lepší společnost – krásný ideál pro vzdálenou budoucnost“74. Socialisté chtěli být radikální a důslednou opozicí a přišli s provokativním volebním heslem „Volte proti, volte SP!“, což byla jasná zpráva pro voliče ve smyslu „Pokud nesouhlasíte se současnou politikou, volte naši stranu! Poté bude slyšet Váš hlas i v parlamentu. Nepotřebujete většinu na to, aby Vás někdo slyšel.“ Novým symbolem strany se stalo rajče – zelenina plná vitamínů, ale zároveň dobrá zbraň proti špatným politikům. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Po více než dvaceti letech od založení SP, získala tato strana v parlamentních volbách 1994 první mandáty. Toto „proražení“ do parlamentu bylo prvním krokem k budoucím ziskům. Po volebním úspěchu se strana začala rozrůstat. Během několika let vzrostl počet členů z 15 tisíc na 25 tisíc, což znamenalo, že se stala čtvrtým nejpočetnějším politickým subjektem v zemi. Socialisté přebírali Straně práce, ale také Zelené levici radikálnější voliče, kteří odmítali liberální levicovou politiku a požadovali „rudou odpověď na růžovou vládu“75. V roce 1995 přišel velký úspěch, když v regionálních volbách získala další křesla, což straně

72

Vůbec první regionální poslanec Socialistické strany (zvolen v provincii Brabant). Více viz http://www.janmarijnissen.nl/ 73 Handvest 2000 - een maatschappij voor mensen 74 Viz http://www.sp.nl/partij/historie/ 75 Viz http://www.sp.nl/partij/historie/ - 29 -

vyneslo historicky první mandát v Senátu. SP stále upozorňovala na zásadní problémy ve společnosti, jako například na nezaměstnanost, prohlubující se sociální rozdíly či globalizaci. Volby v roce 1998 byly pro socialisty úspěšné. Strana více než zdvojnásobila svůj volební zisk a do parlamentu vyslala pět poslanců. 19 poslanců ji zastupovalo v provinčních parlamentech, což znamenalo dva senátorské mandáty. Strana však musela rychle přeorientovat svou kampaň, neboť se blížily volby do Evropského parlamentu, které proběhly v roce 1999. Pro tyto volby připravili socialisté program s názvem „Mlčení je souhlasem“76, který je postaven na několika pilířích, jenž byly definovány jasně negativisticky vůči EU: Odmítnutí nedemokratické EU, antisociální Evropy, Paktu stability, nadnárodního principu integrace, kapitalismu, měnové unie, atd. Leaderem evropské kandidátky se stal Erik Meijer. Výsledky voleb byly pro stranu úspěchem, neboť získala svůj první mandát v Evropském parlamentu. Socialistická strana se poté přihlásila ke skupině Konfederální frakce sjednocené evropské levice/Severská zelená levice (GUE/NGL). Během poměrně krátké doby se stal předseda strany Jan Marijnissen jedním z nejuznávanějším politiků a kritiků holandských vlád. V roce 1996 publikoval v časopise Opoziční hlasy článek „Rudá odpověď na růžovou“77, který se stal další součástí vize socialistické společnosti a politiky. Na prosinec 1999 byl svolán celostátní kongres SP, který přijal usnesení, dle kterého se strana rozloučila se socialistickou ideologií a přijala nový program nazvaný „Celý člověk“78, který je založen na novém humanismu. Předseda strany, kterým je stále ještě Marijnissen, na tomto kongresu řekl, že se SP nechce dál hlásit k ideologii, kterou zastávala v prvních letech po založení strany. Ideologie strany je dnes založena na principech lidské důstojnosti, rovnosti a solidarity79. Pro volby 2002 a 2003 strana částečně změnila taktiku. Do voleb připravila program „První cesta doleva: Volba pro přestavbu společnosti80“, který byl založen na hesle „Volte pro, volte SP!“ a na dvanácti bodech: Investice do přestavby společnost, demokratičtější společnost, zdravotní péče pro všechny, pomoc starým a hendikepovaným, přednost ekologie před ekonomikou, žijme pospolu, lepší bydlení, nezávislost justice, veřejná doprava pro všechny, rovné příležitosti na školách, podpora sportu a kultury, mezinárodní solidarita. Tento program straně přinesl úspěch a ta se stala ve volbách šestou, posléze dokonce čtvrtou nejsilnější stranou v zemi. SP

76

„Wie zwijgt stemt toe“ (http://www.sp.nl/partij/theorie/program/europa/) 77 Později článek rozšířil a vydal knihu. Viz Marijnissen, J.: Een Rood antwoord op Paars 78 „Heel de mens“ (http://www.sp.nl/partij/theorie/kernvisie/) 79 Více viz Kabela, M.: Holandská současnost, str. 19 80 „Eerste weg links“ (http://www.sp.nl/partij/theorie/program/) - 30 -

po celou dobu své existence získávala i nové členy a dnes je se čtyřiceti tisíci členy třetím nejpočetnějším politickým subjektem v Nizozemí. Zatím poslední, 12. kongres strany, potvrdil na postu šéfa a leadera strany Jana Marijnissena, a také současné politicko-ideové směřování strany. 5.6 Zelená levice Poslední desetiletí minulého století bylo pro Zelenou levici obdobím budování strany a nárůstu voličské podpory. Zelená levice byla založena dne 24. listopadu 1990 a to na základě integrace čtyř malých radikálních politických stran – Politické strany radikálů (Politieke Partij Radicalen, PPR), Pacifistické socialistické strany (Pacifistisch Socialistische Partij, PSP), Komunistické strany Nizozemí (Communistische Partij Holland, CPN) a Evangelické lidové strany (Evangelische Volkspartij, EVP)81. Těsnou spolupráci si tyto strany vyzkoušely již v evropských volbách 1984 a 1989, kde se tato spolupráce jevila jako velmi výhodná. Po založení se strana vymezila vůči ortodoxní Straně zelených (De Groenen, DG), vůči pravici a také umírněné levici. První programové teze Zelené levice odrážely zastoupené subjekty, které stranu založily, neboť šlo o směs marxistických, pacifistických, pokrokově křesťanských a ekologických hodnot. Strana po celou dobu devadesátých let získávala nové členy, obzvláště pak vysokoškolsky vzdělané vrstvy a občany pracující ve službách. Dnes má asi 20tis. členů82. Velký podíl mezi členy tvoří ženy. V prvních letech 90. let strana zformovala hlavní principy své politiky a v evropském prostředí se přihlásila k Frakci zelených/Evropské svobodné alianci. Zelená levice ve svém prohlášení ocenila vysokou vyspělost a prosperitu Nizozemí, ale přesto vyzývala k řešení některých problémů spojením levicové a ekologické politiky. Hlavním požadavkem se stal trvale udržitelný rozvoj. Do prozatím všech voleb vedl stranu leader Paul Rosenmüller, který stojí v čele strany i dnes. Právě jeho silná osobnost přinesla Zelené levici takový úspěch. Volební programy83 strany se orientovaly na ekologii, progresivní a levicová řešení sociálních a ekologických problémů, omezení státní moci a posílené odborů a dělnických rad. První volby 1994 znamenaly pro GL zklamání, neboť získala jen 3,5% hlasů. Volby 1998 pak přinesly tak dlouho očekávaný úspěch a strana získala více než dvojnásobek dosavadních mandátů, celkem jedenáct. Pro volby do Evropského parlamentu zvolila Zelená levice mírnější kritiku 81

Více viz http://www.parlement.com/ Srovnej http://www.groenlinks.nl/partij/ a http://www.parlement.com/ 83 Viz Verkiezingsprogramma 1994 a Verkiezingsprogramma 1998 (http://www.rug.nl/dnpp/politiekePartijen/groenLinks/publicaties/verkiezingsProgrammas/vp94.pdf; http://www.rug.nl/dnpp/politiekePartijen/groenLinks/publicaties/verkiezingsProgrammas/vp98.pdf) 82

- 31 -

EU než dosud a s programem rozšíření, reformování udržitelné, demokratické, sociální a ekologické EU byla schopna přesvědčit 12% voličů a získala čtyři mandáty (z celkem 31). Během volebního období 1998 až 2002 změnila také svou politiku, když souhlasila s tím, že při mimořádných případech (jako je genocida či porušování lidských práv) je vojenský zásah nezbytný84. Parlamentní volby v roce 2002, do kterých šla strana s programem85 bez výraznějších změn svých cílů, potvrdily, že Zelená levice je dlouhodobě slabou, byť ne nevýznamnou stranu. V roce 2003 pak GL ztratila dva mandáty a to na úkor vzrůstající podpory Strany práce a to přesto, že představila voličům sociálně orientovaný a moderní program s názvem „Protest a perspektivy“86.

6. Pravicově-populistické subjekty Na prahu jednadvacátého století se v nizozemském stranickém systému objevily dva fenomény, které jej značně poznamenaly. Na komunální úrovni to byla především státněregionální strana Životaschopné Nizozemí (Leefbaar Nederland, LN), nedlouho poté na celostátní úrovni vzniká Listina Pima Fortuyna (Lijst Pim Fortuyn, LPF). Protože vývoj těchto subjektů je z velké části spojen, budu je popisovat ve společné kapitole. 6.1 Od Životaschopného Nizozemí k Listině Pima Fortuyna Politická strana Leefbaar Nederland byla založena 10. června 2000 jako celostátní holandská strana. Je to subjekt, který se nehlásí k žádné ideologii a který vychází z přesvědčení, že občané umějí své problémy vyřešit sami, a proto si sami určí volební program. Podle vedoucích představitelů jsou mnozí voliči nespokojení, protože politici nechtějí slyšet, co si občané skutečně přejí. Životaschopné Nizozemí má specifickou povahu, protože kromě celostátní strany tohoto jména existují stejnojmenné lokální strany, jejichž vazba na „mateřskou“ stranu je velmi volná87. Právě tyto místní strany, působící v různých městech pod značkou LN, dosáhly značného úspěchu v komunálních volbách 2002. Například v Utrechtu LN získala 28,5% hlasů, v Hilversumu 35%, atd. Dnes existuje v celé zemi 141 takových místních stran „Leefbaar Nederland“. V padesáti čtyřech městech a obcích se po posledních volbách dostala LN do obecních zastupitelstev a ve dvaceti do obecních rad. 84

Viz Pečínka, P.: Zelení jako nová tvář „nové levice“. Viz Overloed en onbehangen (http://www.rug.nl/dnpp/politiekePartijen/groenLinks/publicaties/verkiezingsProgrammas) 86 Viz Protest en perspectief (http://www.rug.nl/dnpp/politiekePartijen/groenLinks/publicaties/verkiezingsProgrammas) 87 Např. Leefbaar Rotterdam, Leefbaar Utrecht, atd. 85

- 32 -

Místní „leefbaare“ strany se nemohou stát členy strany celo-nizozemské, neboť ta chce na jejich různorodé regionální politice zůstat nezávislá. Prozatím se přímo do Leefbaar Nederland přihlásilo asi tisíc členů88. Kongres LN zvolil za volebního leadera strany bývalého sociologa Pima Fortuyna, který měl velmi specifické názory a přímý, mnohdy provokativní způsob, jak je vyjádřit. Profesor historie na univerzitě v Utrechtu Jan Boekestijn prohlásil: „Fortuyn sice vystupoval až příliš svérázně, ale neříkal hlouposti. O některých jeho myšlenkách se dá seriózně debatovat“89. Strana v hrubých obrysech představila svůj politický program, který měl být zaměřen na zastavení migrace do Nizozemí, vylepšení sociálního statutu občanů, důraz na vzdělání, atd. Jedním z hlavních témat, na které se LN a její odnože zaměřují, je otázka imigrace a imigrantů. A to i přesto, že Nizozemí je známo svým kosmopolitním přístupem k obyvatelům všech národností a k přistěhovalcům je i velmi tolerantní. Druhým bodem programu LN je bezpečnost občanů, opět přesto, že Nizozemí patří k nejbezpečnějším zemím Evropy. Hrubý nástin možných politických i konkrétních kroků je však pro kritiky LN nedostačující, a proto je tato stran obviňována z populismu a oportunismu. Dle holandských politických komentátorů je vzestup Leefbaar Nederland zapříčiněn ideologické chudostí tradičních stran, obzvláště pak v období vlády fialové koalice90. Hlavní základnou LN je Rotterdam. Ronald Sorensen, do té doby neznámý učitel dějepisu na střední škole, který nikdy nebyl politicky aktivní, zde v listopadu 2001 založil městskou stranu Leefbaar Rotterdam a rozhodl se kandidovat do komunálních voleb. V lednu 2002 se k Sorensenovi přidružil Pim Fortuyn a stal se leaderem kandidátky („lijsttrekker“). I když v té době byl již Fortuyn vyškrtnut z kandidátní listiny LN pro parlamentní volby v květnu 2002, strana LR si jej jako hlavního kandidáta ponechala91. To jí zabezpečilo nesmírný úspěch v komunálních volbách. Od druhé světové války byla v Rotterdamu největší stranou sociálnědemokratická Strana práce (PvdA). Díky Fortuynovi zde vyhrála volby Leefbaar Rotterdam, která získal celkem sedmnáct křesel (z celkových 45). V Rotterdamu zapříčinily volby 2002 opravdové zemětřesení. Jak jsem již zmínil, předsednictvo LN odstranilo Pima Fortuyna z vedení kandidátky. Stalo se tak 9. února 2002. Fortuyn se, dle představitelů strany, nedržel programu strany a dovolil si výroky, kterými šokoval nejen nizozemskou veřejnost (známé výroky ohledně zaostalosti arabské civilizace a přeplněnosti Nizozemí). Fortuynovým nástupcem na pozice 88

Srov. Kabela, M.: Holandská skutečnost Viz Boekestijn, A. J.: Fortuyn praat niet allen maar onzin 90 Viz Kleinrensink, J. J.: Partijen zonder ideologie geven LN de ruimte. 89

- 33 -

leadera kandidátky LN se stal amsterodamský prokurátor Fred Teeven. Fortuyn na tento vývoj reagoval tím, že pro květnové volby do nizozemského parlamentu vytvořil vlastní seskupení s názvem „Listina Pima Fortuyna“. O charismatu a vlivu Fortuyna svědčí i to, že LN po tomto přesunu přišla téměř o všechny své příznivce. Poté, co se cesty Pima Fortuyna a Leefbaar Nederland rozešly, zasáhl Pim Fortuyn do volební kampaně s požadavky radikálního zpřísnění imigrační politiky, reformy veřejné správy, přímé volby starostů atd. Jeho kariéra však neměla dlouhého trvání, neboť dne 6. května 2002, devět dní před parlamentními volbami, byl při cestě z rádia Hilversum zastřelen. Ve volbách 2002 se LPF stala druhou nejsilnější v parlamentu a zároveň se tak stala prvním nováčkem ve stranickém systému, který dosáhl tak výrazného úspěchu. Po vraždě Pima Fortuyna se však strana dostala do krize, když začala hledat svého nového vůdce, svou novou identitu a také nový program. Hledání vlastní identity měla ještě více složitější v tom, že se stala součástí vládní koalice a musela začít řešit i problémy státu. Nedlouho po vstupu LPF do vlády se vystupňovaly osobní spory mezi ministry za LPF a tyto spory pak vyvrcholily pádem první Balkenendeho vlády. Z pohledu Životaschopného Nizozemí je otázkou, zda strana slavila volební úspěch či nikoliv. Dostala se sice do parlamentu, kde získala dva mandáty, ale předvolební výzkumy jí dávaly šanci na zisk dvaceti mandátů, to však v době, kdy v jejím čele stál Pim Fortuyn. K přesvědčení voličů jí nestačil ani volební program, se kterým prorazila v komunálních volbách ve stejném roce – Leefbaar Nederland komt eraan92. Přestože strana propadla i v dalších předčasných volbách v roce 2003, zůstává stále stabilní politickou stranou, která má velké zastoupení na komunální úrovni a dá se předpokládat, že na tomto stupni bude působit i nadále. V čele strany stále stojí Fred Teeven. Naproti tomu se Listina Pima Fortuyna po jeho smrti ocitla v chaosu. Po Fortuynovi se vedení strany ujal v rychlém sledu už třetí leader, současný předseda parlamentní frakce Mat Herben. Vnitřní problémy způsobily, že strana nebyla schopna v letošních volbách 2003 obhájit své mandáty a ztratila jich více než 2/3. Otázkou do budoucna zůstává, zda se vnitřně opět integruje (pravděpodobně pod vedením silné osobnosti), představí nový program a přesvědčí voliče o tom, že je alternativa k současným stranám (tak jak se to povedlo Fortuynovi), nebo zda se postupně rozpadne na několik frakcí, které postupně ze strany odejdou a strana zanikne.

91 92

Což svědčí o velmi volné vazbě regionálních LN na „mateřskou“ stranu. Více viz http://www.wetenschappelijkbureau.nl/html/programma.html - 34 -

7. Závěr Devadesátá léta neznamenala pro nizozemský systém výraznější změnu stranického systému. Nevznikaly žádné nové relevantní strany, které by ohrozily stabilitu celého systému, u moci byla po většinu doby fialová koaliční vlády, holandští politici se úspěšně vyhýbali populistickému vedení politiky. Přelomovým obdobím se pak staly první roky století jednadvacátého. Oproti tomu výrazný mocenský přesun v systému nastal hned v první polovině období, přesněji v roce 1994, kdy se Křesťanskodemokratická výzva, hlásící se k pravému středu a hájící křesťanské hodnoty ve společnosti, ocitla v opozičních řadách. Tato situace neměla v Nizozemí pamětníky, neboť křesťanské strany (které se v roce 1980 sjednotily právě do CDA) působily ve vládních koalicích již od konce první světové války, tedy od roku 1918. Sedmdesát šest let vládní odpovědnosti způsobilo jisté ideologické a programatické vyčerpání tohoto proudu a s konečnou platností se také potvrdilo, že ani sjednocení křesťanských subjektů nezabránilo propadu voličské podpory. CDA nedokázala využít situace k vlastní reformě a změna kurzu nastala až po druhým prohraných volbách v roce 1998, resp. v roce 2001, kdy byl do čela strany zvolen Jan Peter Balkenende. Dlouhou dobu druhá nejsilnější sociálnědemokratická Strana práce se stala v tomto období nejsilnější stranou a společně s pravicovými liberály z Lidové strany pro svobodu a demokracii a progresivně-liberálními Demokraty 66 vytvořila tzv. fialovou vládu. Po celou popisovanou dobu si Nizozemí vede velice dobře a to jak v oblasti ekonomické, tak v prosazování svých zájmů na mezinárodním poli. Významné změny stranického systému přišly na počátku nového tisíciletí. Tradiční politické strany (CDA, PvdA) postupně po celá devadesátá léta ztrácely své výsadní postavení a místo na politické scéně si budovaly strany hájící post-materiální hodnoty (Zelená levice, Socialistická strana), své pozice si upevnila také VVD a zpočátku i D66. V Nizozemí bylo zvykem, že dvě nejsilnější uskupení získávala dohromady obvykle až 70% hlasů, ale v posledním desetiletí tento podíl klesal a ve volbách 2002 dosáhl kritické hranice 45% hlasů. Tento stav je částečně způsoben růstem podílu hlasů pro nové strany, ale dalším a možná také rozhodujícím faktorem při vysvětlení tohoto fenoménu je, že volební výsledky tří (čtyř) nejsilnějších politických stran se relativně sblížily. Jinak řečeno, třetí a čtvrtá strana (stejně jako další strany) v pořadí získávaly stále více hlasů, a to právě na úkor dvou dominantních stran. Tento jev můžeme jednoduše prokázat součtem procentuálních zisků dvou nejsilnějších stran a druhé dvojice slabších stran ve jednotlivých volbách. Zatímco ve volbách 1989 získala

- 35 -

CDA a PvdA 67% hlasů a druhá skupina (VVD, D66) jen 23%, tak například v roce 2002 již byl poměr 45 : 31%93. Situace oslabení velkých stran vedla k problémům při sestavování vládních koalic, kdy začaly vznikat spojenectví nesourodých politických táborů či koalice za účasti jen krátce etablovaných stran. Ať to již byla „fialová vláda“ pod vedením Strany práce, pravicová koalice

vedená

křesťanským

demokratem

Janem

Peterem

Balkenendem

(koalice

Křesťanskodemokratické výzvy, Listině Pima Fortuyna a Lidové strany pro svobodu a demokracii) či v současné době vládnoucí centristická koalice (CDA, VVD, Demokraté 66), kterou opět veden Balkenende. Opravdu zásadním posunem ve stranickém systému byl až vznik Životaschopného Nizozemí a Listiny Pima Fortuyna. Populistické vedení kampaně, otevřeně pronášené problémy, které mnohé občany Nizozemí trápí již delší dobu, nový charismatičtí leadeři, ideová a personální vyčerpanost tradičních stran, nedůvěra v politické strany. Všechny tyto aspekty se projevily na počátku jednadvacátého století a daly tak možnost, aby se v holandském stranickém systému prosadily nové subjekty. Leefbaar Nederland, strana která se orientuje především na komunální a regionální politiku, získala obrovskou možnost stát se silnou celostátní stranou, její konzervativní vedení se však zbavilo charismatického Pima Fortuyna a tím značně snížilo své šance na úspěch v parlamentních volbách. Rekonstrukce stranického systému díky této straně možná neustále probíhá, ale pouze a jedině na úrovni komunální, neboť po posledních volbách stran ztratila své parlamentní zastoupení. Naproti tomu se prosadil jiný subjekt – Listina Pima Fortuyna, které se zdařilo nakrátko (po volbách 2002) holandský stranický systém silně narušit. Spíše než program či zázemí nové strany se na jejím přechodném úspěchu rozhodujícím způsobem podílela osoba Pima Fortuyna. Fortuyn představoval osobnost, která je svou výřečností a schopností diskuse schopna přesvědčit skoro každého, které se tradiční strany „bojí“. Je velice obtížné jednoznačně říci, zda v holandském stranickém systému v tomto období došlo k jeho rekonstrukci. Devadesátá léta nebyla rozhodně poznamenána změnou stranického systému, ale spíše několika zajímavými mocenskými přesuny (zde mám na mysli především oslabení pozic CDA a vznik fialové vlády). První roky nového tisíciletí zajisté změnu a rekonfiguraci stranického systému přinesly. Nástup LN a LPF, stejně jako propad tradiční Strany práce a Lidové strany pro svobodu a demokracii byl zřejmý a po volbách 2002

93

Vlastní výpočty na základě výsledků parlamentních voleb. Výsledky voleb viz http://www.parlement.com

- 36 -

se zdálo, že politologové mohou začít psát novou kapitolu do knihy o stranickém systému Nizozemí. Tato situace však netrvala dlouho a jak již bylo uvedeno, klíčovou roli při této destabilizaci nehrála Leefbaar Nederland či Listina Pima Fortuyna, ale především sám Pim Fortuyn. Na závěr své bakalářské práce bych si dovolil dopsat nadpis jedné z kapitol svého článku o Nizozemí94 - „Radikální pohyb – k tradici“. Tímto způsobem se dle mého názoru dá nejlépe představit rekonstrukce stranického systému Nizozemí na přelomu tisíciletí. Změny zde nastaly, ale neměly dlouhého trvání a v současné době se situace víceméně vrátila do stavu shodného s obdobím před začátkem nového tisíciletí.

94

Viz Habáň, M.: Od sedmnácti k pěti : Volby v Nizozemském království 2002/2003, str. 27

- 37 -

Seznam pramenů a literatury Boekestijn, A. J.: Fortuyn praat niet allen maar onzin. NRC-Handelsblad 11.2.2002 Duverger, M.: Political parties. London, Methuen & Co. Ltd 1954 Fiala, P.: Katolicismus a politika. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) 1995 Habáň, M.: Od sedmnácti k pěti : Volby v Nizozemském království 2002/2003. Listy, roč. XXXIII, č. 1, 2003, str. 26-27 Kabela, M.: Holandská skutečnost. Brno, Barrister a Principal 2002 Kabela, M.: Holandská současnost. Brno, Barrister a Principal 2001 Kabela, M.: Holandská zkušenost. Brno, Barrister a Principal 1999 Kleinrensink, J. J.: Partijen zonder ideologie geven LN de ruimte. De Volkskrant 12.6.2001 Mareš, M. – Fiala, P.: Evropské politické strany. Brno, Mezinárodní politologický ústav 2001 Marijnissen, J. Een Rood antwoord op Paars. Amsterdam, L.J. Veen 1996 Morsey, R. - Becker, W.: Christliche Demokratie in Europa. Köln, Böhlau 1988 Müller, C. – Strøm, K.: Coalition Governments in Western Europe. Oxford, Oxford University Press 2003 Pečínka, P.: Zelení jako nová tvář „nové levice“. Listy, roč. XXXIII, č. 1, 2003, str. 28-30 Pedersen, N. M.: The Dynamics of European Party Systems: Changing Patterns of Electoral Volatility. European Journal of Political Research, Vo1 19, No 1, 1979, pp. 1-26. Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha, Sociologické nakladatelství (SLON) 2001 Van Holsteyn, J. – Irwin, G.A.: A new kid in town. Pim Fortuyn and the Dutch parliamentary election of May 2002. Annual Conference of EPOP, Manchester, University of Salford 2002

- 38 -

Van Holsteyn, J. – Irwin, G.A.: Never a Dull Moment: Pim Fortuyn and the Dutch Parliamentary Elections of 2002. West European Politics, Vol 26, No 3, April 2003, pp. 4166 Weiss, M.: Barbaři před branami. Zavraždění Pima Fortuyna – jak udělat z oběti viníka. Revue Proglas, č. 5, 2002, str.12-14 Novinové zdroje De Telegraaf 6. únor 1998 De Volkskrant 31. červenec 2001 De Telegraaf 4. září 2001 Internetové zdroje (všechny zdroje ověřeny k 1.12.2003) Auster, L.: Fortuyn was killed over imigration, (http://www.amnation.com/vfr/archives/001320.html)

not

animal

BBC NEWS: Dutch Government collapses (http://news.bbc.co.uk/1/hi/world/europe/2333075.stm) Demokraté 66 (http://www.d66.nl) Documentatiecentrum Nederlandse Politieke Partijen (http://www.rug.nl/dnpp) Evropská liberální, demokratická a reformní strana – ELDR (http://www.eldr.org) Informační portál Zowerkt.nl (http://www.zowerkt.nl) Internet archive (http://www.archive.org/web) Křesťanskodemokratická výzva (http://www.cda.nl) Lidová strana pro svobodu a demokracii (http://www.vvd.nl) Nizozemské ministerstvo vnitra (http://www.minbzk.nl) Parlament Nizozemského království (http://www.parlement.nl) Parlement & Politiek (http://www.parlement.com) Radio Netherlands (http://www.rnw.nl) Socialistická strana (http://www.sp.nl)

- 39 -

rights

Strana práce (http://www.pvda.nl) Stránky Jana Marijnissena (http://www.janmarijnissen.nl) Stránky ministra Thom de Graaf (http://www.ministerdegraaf.nl) Wetenschappelijk Bureau van Leebaar Nederland (http://www.wetenschappelijkbureau.nl/html/programma.html) Zelená levice (http://www.groenlinks.nl)

- 40 -