niha ` ` a nalezu ztrat o
LUCY FOLEYOVA `
THE BOOK OF LOST & FOUND Copyright © Lost and Found Books Ltd 2015 All rights reserved Translation © Květa Palowská 2015 Cover design layout © HarperCollinsPublishers Ltd 2015 ISBN 978-80-249-2925-5
Mým babičkám
Portrét Její podobizna teď visí v Národní portrétní galerii. Úsměv za ta léta nevybledl, vlasy hladké jako kočičí srst sahají těsně pod uši. Sedí nemotorně: momentální póza zachycená navždy. Oči má lehce přivřené, zastíněné dlaní před neviditelným sluncem. Kdo to je? Kresba ani drobná poznámka nenabízí žádné vodítko. Přítelkyně malíře, portrét zhruba z r. 1929, perokresba.
Přítelkyně je široký pojem – může skrývat mnohé. Kým doopravdy byla pro mladého muže, který jednoho odpoledne usedl a naskicoval ji mezi tím, co zůstalo z pikniku? I tomuto umělci, nejnadanějšímu ze všech, jeho technika umožňuje pracovat jen v oblasti viditelného. Některé věci nepodléhají času.
ČÁST 1
Mistrovské dílo
1 Hertfordshire, srpen 1928
V zahradách už je živo. Vzduch voní očekáváním; lidé přišli, aby se chovali bezstarostně, prováděli lehkomyslné věci, hlouposti, kterých možná budou později litovat, třebaže smyslem toho všeho je nelitovat. Protože myšlenka večírku je mladistvá. Ne že by všichni hosté byli mladí, ale na tom nesejde – mládí je možné snadno předstírat postojem. Záleží na přístupu. Jde o bledá kolena probleskující pod živými ploty, cinkot skleniček a rozlité šampaňské, divoké víření bubnů. Nadmíru důležitý je tanec – až příliš rychlý na to, aby člověk postřehl jednotlivé pohyby, takže jediné, co lze rozeznat, je jakási rozmazaná hysterická šmouha, vroucí, lesklá potem. Tom nepatří k tanečníkům. Nebo alespoň než vypije tři či víc sklenek šampaňského, přičemž první do sebe žíznivě obrátí. Vysoká nožka a široká miska s křehkým okrajem nejsou určeny pro chvatné pití, takže se Tomovi podaří vylít si obsah z valné části na košili a ta se mu, teď průhledná, lepí k tělu. Tom nějak ztrácí půdu pod nohama. Události tohoto druhu se dosud neúčastnil. O takových člověk čte ve společenských rubrikách: opilá mládež z vyšších kruhů předvádí ostudné kousky. Tisk 11
Lucy Foleyová
je zbožňuje i nenávidí – novináři je oslavují, pomlouvají a moc dobře vědí, že bez nich by tolikery noviny zdaleka neobstály. Muži s fotoaparáty plíživě sledují stinná zákoutí. Tom si při příchodu všiml dvojice číhající u keřů, třebaže na jeho počest se nikdo plýtvat bleskem neobtěžoval. On je na party „do počtu“ – jako host svého vlivného oxfordského příbuzného Roddyho. Strávili tu už rok a Tom si není úplně jistý, zda přátelství vydrží do závěrečných zkoušek. Nemají v podstatě nic společného, nicméně dnes večer jsou tu spolu. „Vypadáš dobře,“ vysvětlil mu Roddy, „takže budeš přitahovat holky, zatímco já budu kmitat kolem a svádět je.“ Tématem večera jsou arabské noci, Tom má fez a tabard zdobený střípky zrcátka a barevnými korálky. Obojí objevil ve starožitnictví v Islingtonu. Věci páchly naftalínem a zatuchlinou, ale byl na svůj objev pyšný, i když se bál, že bude příliš budit pozornost. Obavy byly zbytečné, ostatní hosté zjevně soupeřili, aby je v žádném případě nikdo nepřehlédl. Jakmile přišli, Roddy ukázal na hostitelku – lady Middlesfordovou, oblečenou v šarlatovém šifonu, s orientálními šperky a prsteny, zahalenou v šátku téže červené barvy, na němž se pohupovala a klinkala spousta kovových ozdob a cinkaly zavěšené drobné zvonky. Nějaká žena se na něj usměje. Pod nepřiměřeně bledýma modrýma očima má výrazné tmavé kruhy. U brány do zahrady stojí odaliska, nahé břicho ozdobené třpytivým rubínem. Roddy opustil Toma ihned po příchodu do zahrady. Slíbil, že se zajde porozhlédnout po pití, ale uplynula už skoro hodina a ještě se neukázal. Žena k němu přistoupí. „Nemáš oheň, zlatíčko?“ Mluví vznešeným přízvukem, chladně dokonalým, přímo božskou angličtinou, třebaže oblečená do širokých hedvábných kalhot a těsné vesty představuje Šeherezádu. Má obličej nezbedného skřítka, nijak půvabný, kolem očí příliš vyzáblý, přední zuby až moc dlouhé – nicméně zajímavý. Tělo jako vrabec, sotva k poznání, zda ženské či mužské, vlasy neskutečného meruňkového odstínu zastřižené pod ušima. Vtom ji pozná. Ne že by četl pravidelně Mail, ale to by člověk 12
Kniha ztrát a nálezů
musel být poustevníkem, aby o téhle zvláštní podnikavé slečně neslyšel. Babe Makepeaceová: „jednadvacet, život samá legrace“. Pokud je pravda, co se povídá, žije z ubohého kapesného, které jí nerad poskytuje její starý papá, jenž životní styl své dcery odsuzuje. Zjevně je živa ze stravy sestávající z ořechů a prérijních ústřic, aby si zachovala chlapeckou postavu, tak elegantně štíhlou v nekonvenčním kostýmu. Tom sáhne do kapsy pro zapalovač. Mladá žena si přiloží cigaretu ke rtům, svraští obličej a zhluboka potáhne. „Jsi poklad!“ Laškovně ho popleská po paži. „Jak se jmenuješ?“ „Thomas. Thomas Stafford.“ „Vida, Thomas… Tomík… Nezatančíme si?“ S nadějí na něj upře pohled přes oka čelenky zdobené šperky. „To by bylo fajn… ale snad později? Nejsem moc dobrý tanečník.“ „Jak je libo, Tomíku.“ Než jeden nebo druhý stačí cokoliv říct, jakýsi svalovec ji chytí kolem pasu a odvleče do tlačenice na tanečním parketu. Tomovi je to celkem jedno. Ve skutečnosti je absolutně šťastný, když může stát stranou a vnímat neobvyklou podívanou. Na jezeře odrazil od břehu člun se třemi pasažéry. Dva muži sedí, mezi nimi stojí žena, směje se a lije si šampaňské rovnou z láhve do otevřených úst. Jeden z mužů si ji stáhne na klín. Dotyčná piští smíchy a malá loďka se bláznivě kymácí na temné hladině. Tom se vrátí pohledem k vířícímu klubku tanečníků. Rád by viděl Babe Makepeaceovou tančit; určitě pozoruhodná záležitost. Uprostřed davu zpozoruje známou rezavou hlavu: Roddy. Tak tam skončil. A pak spatří ji. Způsob, jakým tančí, mu připomene pohyb labutě, energii a živost pod povrchem, hladký klouzavý let vně. Ovládá hudbu, pohybuje se v ní, nad ní. Nahá kůže na jejích pažích je ve světle luceren bledá a výrazná a vlasy má tmavé, upravené na mikádo. Tom i na dálku cítí, že v místech, kde se zastřižené vlasy setkávají s krkem, budou hebké a husté jako kočičí srst. Ta holka je jednoduše fascinující. Kromě toho vnímá i něco jiného – nejen pouhou podívanou. Dotyčná mu připadá… Jaká? Známá. Přesto se mu pocit, že ji poznává, odmítá plně odhalit. 13
Lucy Foleyová
Snaží se jí ve vhodném okamžiku nahlédnout do obličeje. Jeho pozorování je plaché a nedokonalé. Konečně břitká skladba ustane a následuje jiná, pomalejší. Tanečníci se hrnou k baru, lepkaví potem, s lesklýma očima a zardělí potěšením. Také ona odchází, usmívá se na Roddyho a vlídně setřásá jeho červenou dlaň, která se ocitla na její paži. Míří Tomovým směrem, k domu. Tom nejistě vydechne. Osloví ji? K hovorům se ženami moc nadaný není. Má sestry, takže by si měl vědět rady, ale je nejmladší ze tří sourozenců, a tudíž ostatními napomínán, z čehož si pouze odnesl dojem, že ženy jsou donquichotské bytosti, ze kterých jde strach. Když přišla blíž, zjistil, že její krása má okouzlující vady. Ústa jsou pro tak drobný obličej s malým úzkým nosem a očima jako trnky poněkud velká. Dotyčná je vyšší než většina okolních žen a hodně hubená – „přímo vychrtlá“, řekla by nejspíš jeho sestra Rosa. Došla na pouhých pár kroků k němu a on ví, že na ni upřeně zírá – každou chvíli si ho všimne a bude ho mít za idiota. V poslední chvíli Tom sklopí oči. V uších slyší tlukot srdce. Dotyčná ho míjí, prochází přímo kolem něj a stříbrná látka šatů mu zlehka zavadí o nohu. Dotek je sotva patrný, přesto celé jeho tělo zpívá. „Tome?“ Zpočátku je přesvědčen, že se mu oslovení zdá, a hledí do země. „Ale jsi to ty, ne? Tom Stafford?“ Když zvedne hlavu, dívka stojí přímo před ním, obličej v jedné úrovni s jeho. Nos má jemně posetý pihami, oči nezvyklé barvy, nakonec nejsou ani tak tmavé, ale zvláštně rtuťově šedé. Tom si odkašle. „Totiž… ano, přesně tak.“ Vlastní hlas mu zní podivně, jako nástroj hrající ve špatné tónině. „Nevadilo by vám, kdybych se zeptal, jak…?“ „No ne, Tome, nemůžu tomu uvěřit!“ Nadšeně se usmívá od ucha k uchu. Neodbytný dojem, že dotyčnou odněkud zná, se rázem proměnil v jistotu. Alice! „Alice?“
*** 14
Kniha ztrát a nálezů
Alici Eversleyovou viděl Tom naposledy roku 1913. Tehdy jí bylo šest, jen o pár měsíců méně než jemu. Nohy měla v poměru k tělu příliš dlouhé, tenké jako čáp, odřená kolena, uličnickou kštici vlasů černých jako onyx. Byla jiná, než co lidé očekávali od dcery úchvatné lady Georginy Eversleyové, blonďaté bohyně společnosti. Nebo od polárního badatele lorda Roberta Eversleyho, který v Anglii vždy chodil hladce oholen a elegantně oblečen – třebaže na fotografiích z expedic se objevoval s vousem umaštěným velrybím tukem. Toho roku Tomovi rodiče rozhodli, že rodina stráví léto v Cornwallu. Paní Staffordová si přečetla článek o tom, jak je osvěžující mořské ovzduší důležité pro zdraví dětí, její mladší dcerka Caro se ještě zotavovala z černého kašle. Paní Staffordová s dětmi měla dva měsíce pobývat ve Winnard Cove poblíž rybářského městečka Fowey. Pan Stafford, advokát, s nimi měl zůstat tak dlouho, jak mu dovolí zaměstnání. Tomova matka našla v časopise inzerát: Eyrie House, místo vhodné pro rodinné pobyty. Malebné, klidné prostředí idylické písečné zátoky. Místo pro ně jako stvořené! Dům byl orientován průčelím k moři; malý, ošlehaný větrem a slanou vodou, ale odolný. Jak stálo v inzerátu, pod domkem se táhla dlouhá pláž posetá zajímavými vyplavenými předměty a chráněná před větrem okolními útesy. Jediná maličkost, kterou se cítili trochu oklamáni, byl příslib soukromí. Zátoka by patřila jen jim, nebýt vyhlídky na okázalé alžbětinské sídlo z šedohnědého kamene na protější straně, zčásti skryté hustým jilmovým houštím. Tohle, informovala je pyšně jejich postarší paní domácí, je Eversley Hall: rodině téhož jména patří už více než tři sta let. Třetího dne prázdnin se pan Stafford vrátil z vyjížďky ve člunu celý promáčený, tváře zrudlé chladem a rozjařeností. Manželka a děti právě svačily v zahradě a zvědavě sledovaly tu podívanou. „Nebudete mi věřit, koho jsem dnes potkal! Lorda Eversleyho. Osobně! Tady v Cornwallu! Nechápu, jak je možné, že jsem si neuvědomil dřív, jak se věci mají… přitom je to naprosto jasné. To sídlo patří jemu.“ 15
Lucy Foleyová
Postupně vycházela příhoda najevo. Ukázalo se, že pan Stafford zkřížil cestu nádherné jachtě, přičemž se mu podařilo převrátit svou loďku a způsobit zmatek. A co hůř, po pádu do vody se mu záchranná vesta zahákla o hlavní otěž a vypadalo to, že nepovolí. Pan Stafford zaslechl křik a najednou si všiml, že vedle něj ve vodě někdo plave. Kormidelník druhé lodi se potopil a přenechal plavidlo na starosti posádce. „Přesně jak vám povídám, vůbec nezaváhal – skočil rovnou do vody a škubnutím mě uvolnil. Byl to on. Lord Robert Eversley. Jeden z nejcharakternějších mužů, jakého jsem kdy potkal!“ zářil. „A pozval nás na večeři – všechny, i děti.“ A tak si večer Staffordovi prošlapali cestu pískem a vystoupili po dlouhých schodech, prohnutých a ošoupaných chodidly předků Eversleyových. U vchodu je přivítal vrchní sluha v livreji. V sídle vládla chladná elegance katedrály: tmavé dřevo, starožitné sklo a starobylý kámen. Jejich kroky se rozléhaly. Prostředí vzbuzovalo posvátnou úctu a strach. Jen stěží dokázali zahnat pocit, že na takové místo nepatří. Robert Eversley však byl samá laskavost a stejně tak jeho syn Archie se zlatavými vlasy. Dokonce i pobledlá dcera jim věnovala křivý úsměv. Zdálo se, že se všichni snaží, aby se hosté necítili v domě nepatřičně. Všichni s výjimkou manželky lorda Roberta. Jak později poznamenala paní Staffordová, půvabná lady Eversleyová se k nim chovala, jako by „byli služebnictvem, kterému se dá na Štěpána dárek a ráno je povinno vrátit se na patřičné místo“. Neprojevila ani špetku zájmu nebo sympatií a dokonce i děti si všimly jejího nezdvořilého chování. Když pan Stafford mluvil o svém zaměstnání, naslouchala s chladným úsměvem a zmínku paní Staffordové o domu v Parson’s Green přešla se zdviženým obočím. „Je to příšerná snobka!“ stěžovala si Tomova matka druhého dne u snídaně. „Myslí si, že nestojíme za to, aby s námi marnila čas, a postarala se, abychom to pochopili. Po první půlhodině jsem se přestala snažit; bylo to zkrátka příliš vyčerpávající. Člověka otráví, když je nucen cítit se tak podřadně!“ 16
Kniha ztrát a nálezů
Nepřívětivý postoj lady Eversleyové byl jediným kazem večera, který si jinak všichni užili. Tom nechal rodiče, ať tráví čas okouzleni Eversleyovými příběhy o pohyblivých krách, které prý dokážou v obrovité pěsti rozmačkat loď, natož člověka; o ledu sytě modrém jako safíry na náhrdelníku lady Eversleyové; o ledu, který se rozestupoval, tmavý a zrádný, a polykal muže, což znamenalo jistou smrt. Rosa a Caro – čtrnáctiletá a desetiletá – naprosto spokojené trávily večer sněním o Archiem, který byl v sedmnácti vysoký a ramenatý jako dospělý muž; šťastný dědic otcova hrdinského zevnějšku i matčiných vlasů barvy lnu. A pak tu byla dcera Alice. Tomovy sestry zvláštní rozpustilou dívku, která se téměř zdála být příslušnicí jiného druhu než její starší bratr, rychle zavrhly. Ale Tom – Tom v Alici objevil spřízněnou duši. Také byla přesvědčená, že z okna svého pokoje viděla piráty a pašeráky, kteří se dorozumívají s pobřežím světelnými signály. A nahromadila už působivou sbírku kuriozit, posbíraných během hodin pátrání po pobřeží: deštník, brýle, nezvyklý lehce zahnutý nůž, který, to musel Tom uznat, vypadal úplně jako malá šavle. Zatímco dospělí pokračovali v jídle, Alice s Tomem vyběhli ven a pod pláštíkem tmy pokračovali orosenou trávou do míst, odkud mohli pozorovat pobřeží a všímat si případných známek, že se na moři něco děje. Otec vybudoval pro Alici na stromě plošinu, která sloužila jako vynikající pozorovatelna. Tam zůstali, dokud za nimi sir Robert na pokyn manželky nezašel a úsměvným hlasem je nezavolal zpátky do domu. Po oněch šest týdnů ve Winnard Cove se od sebe Tom s Alicí neodloučili. Slídili po pirátech, lovili kraby, stavěli chatrče z naplaveného dříví a vzdorovali strhujícímu chladnému příboji, aby si zaplavali v klidnějších vodách za ním, a to za nervózního dohledu Tomovy matky nebo Aliciny chůvy. Alice byla na svůj věk malá a téměř nepřirozeně bledá – ale silná a nebojácná, odvážnější než kdokoliv, koho Tom dosud potkal. Řekla mu, že chce být dobrodruhem jako její táta, vůbec první ženou-výzkumnicí – a Tom nepo17
Lucy Foleyová
chyboval, že svého cíle dosáhne. Dokonce i teď si dokázal představit ostře řezanou tvář zčernalou velrybím tukem, drobná chodidla obutá ve vysokých botách lemovaných kožešinou. Opravdová dětská přátelství nic nerozdělí, tak to vypadá vždycky. A Tomovi rodiče slíbili – sami dychtiví se vrátit – že příští rok opět do Winnard Cove přijedou. Jednoho říjnového rána však panu Staffordovi vypadl šálek čaje z ruky. EVERSLEY UMÍRÁ NA MRAZIVÉM JIHU, hlásal titulek. Lord Robert se zřítil vstříc smrti, spadl do trhliny ukryté pod falešným povrchem tenkého ledu a sněhu. Tělo se nepodařilo najít. Eversleyovi se do Winnard Cove nikdy nevrátili. Ani Staffordovi. Přišla válka. Pan Stafford, hrdý patriot, vstoupil do armády, bojoval ve Francii a vrátil se jako jiný člověk. Měl však víc štěstí než mnozí jiní. Archie Eversley padl u Ypres v prvních dnech boje.
18
