Nicméně jsme ho potom našli v podzemí Jakuba, přesně v místech, kde spadl jeho otec s ježkem do vody. A kde potom ježka vylovil Širokko

A přece z vás má vzejít nová, lepší generace lidí! Zdravá tělesně i duševně! Taková, která už nebude krást, ničit, ani kazit svými výstřelky nové hochy a děvčata, ani páchat násilí nejrůznějších druhů. Jak ale z vás taková krásná a ušlechtilá generace má vzejít, když už dnes, ve svých začátcích, je tak veliká část mravně narušená? A tu k vám přicházím se svým návrhem: Vpřed se dostane půjčováním a vyvěšováním týdně do rukou asi půl milionu chlapců a děvčat. Spojte se tedy vy, čtenáři, v nerozbornou půl milionovou Armádu Vzorných, v jejímž štítě bude ušlechtilost, dobro, mír - a bojujte proti Armádě Ničemů, ve které jsou všichni ti ničitelé kluboven a skříněk, nemravové, hrubci, rváči, poťouchlíci, mladí opilci, zloději zimníků atd. A čím budete bojovat? Dobrým příkladem, laskavým slovem, přesvědčováním. Získávejte pro Armádu Vzorných jednoho bojovníka za druhým až kteréhosi dne se Armáda Ničemů rozplyne, neboť všichni hoši a děvčata celé republiky budou vzorní. Pokládejte si každý za čest být v Armádě Vzorných, neboť budeš-li v ní bojovat dobře (to jest - budeš-li jednat vždy a všude ušlechtile), posloužíš republice více, než si vůbec dovedeš představit. Dejte se do boje ještě dnes! Jaroslav Foglar, spisovatel.“ „Tohle známe,“ řekl Jindra. „To vyšlo ve Vpředu.“ Mirek obrátil list kroniky. Na další stránce bylo zaznamenáno, že na základě tohoto dopisu a se svolením spisovatele Jaroslava Foglara - Jestřába je zakládáno volné sdružení klubů i jednotlivců s názvem Jestřábův řád. Toto sdružení si klade za cíl především nemilosrdný boj proti Armádě Ničemů a také pomáhat a povzbuzovat kolísavé kluby. Zakládací listinu podepsali Ondra Rybák - Nažka, Víta Bezděk, Karel Jursa a další tři hoši, které Rychlé šípy neznaly. Na dalším listě, přes celou jeho stránku, byla nakreslena rytířská přilba se střapci a štítem a pod ní pak vlastnoruční podpis spisovatele Jaroslava Foglara - Jestřába. Hoši jeho podpis hned poznali, protože jej také měli ve své kronice. Podpis získali při jedné ze svých návštěv v redakci časopisu Mladý hlasatel, který byl předchůdcem časopisu Vpřed. Další stránky kroniky byly zajímavé tím, že na nich jednotliví členové řádu popisovali svá dobrodružství při odhalování špatných činů a odměňování činů dobrých. Rychlé šípy tu brzo nalezly i příhodu z jejich tábora, kde zachránily neznámému chlapci život, když se zranil na hlavě při skoku do vody. Také tu byla příhoda s Vendou Karbusem, kterému Rychlé šípy pomohly před Vydranovou partou. V obou případech jim tajemný Jestřábův řád nenápadně podstrčil písemnou pochvalu jako svou navštívenku. „Konečně tomu začínám rozumět,“ řekl Mirek. „Pořád jsme záhadu tajemných lístečků nemohli odhalit a teď je všechno jasné.“ „Proč ale Jestřábův řád nechce, abychom se o něm zmiňovali v TAM-TAMU?“ dumal Jindra. Mirek pokrčil rameny. K dalším úvahám se už nedostali. Na konci chodby zarachotil v železných dveřích klíč a vzápětí se ozval skřípot kovu, při kterém všem naskočila husí kůže. Potom se dveře zabouchly a ozvaly se hlasy. „Co teď? Co uděláme? Kam zmizíme?“ panikařil Červenáček a začal se drápat po zdi do ventilačního otvoru. Mirek ho stáhl nazpět. „Neblázni! Zůstaneme tady. Stejně bychom to nestihli.“ Do místnosti vešli Ondra Rybák s Víťou Bezděkem. V první chvíli se Rychlých šípů lekli a ucouvli o krok nazpět do chodby. „Uff, to jsem se lekl!“ přiznal se Ondra, když poznal Mirka. „Hledáme vás kdesi po celé Druhé Straně, a vy jste zatím pronikli do naší svatyně. Jak jste se sem ale dostali, když byly dveře zamčené?“ Mirek k němu vykročil s napřaženou pravicí. „Omlouváme se vám za náš vpád. Při pátrání po tajemném Jestřábově řádu nás stopa zavedla až k vám. Dostali jsme se sem támhle tou větrací šachtou,“ ukázal rukou na stěnu. Ondra přijal Mirkovu pravici a střelil přitom pohledem na zeď. Potom se podíval na rozevřenou kroniku na stole. Mirek myslel, že se bude na ně zlobit, ale nezdálo se, že je činem Rychlých šípů pohoršen. „Vy se snad dostanete všude,“ poznamenal jenom. „A taky podle toho vypadáte.“ dodal s jistým zadostiučiněním. „Vlastně vůbec nevadí, že jste tady. Chtěli jsme vás sem stejně dnes přivést a nabídnout vám spolupráci. Takže - co tomu říkáte?“ ukázal na kroniku. „Předpokládám, že už jste si ji stačili prohlédnout.“ „Nám se to líbí,“ řekl Mirek za všechny. „Už delší dobu sledujeme vaši činnost, takže bychom vás v našem sdružení rádi měli. Není to pevné sdružení, jen jakýsi volný svazek. Nikdo by vám nemluvil do vaší činnosti, ani by se vám netlačil do klubu. Pouze byste rozšířili svou programovou náplň o zásady Jestřábova řádu a o úkoly, které z toho plynou. V chodbě znovu zarachotil klíč a zavrzala železná dvířka. Přišel Karel se dvěma neznámými hochy. „Nenašli jsme je, Ondro,“ řekl Karel. „Valda zůstal u jejich klubovny, kdyby se tam někdo od nich objevil… No ale vždyť jsou už tady!“ vykřikl překvapeně, když poznal Mirka, Jindru i Červenáčka. Podali si ruce jako staří

35

přátelé. „My vás hledáme po všech koutech Druhé Strany a vy jste už tady! To se povedlo. Kde jste se s Ondrou potkali?“ „Budeš se divit, ale tady. Přímo zde v klubovně,“ řekl Nažka. „Cože, tady? Myslíš u hradeb…“ „Ne, přímo tady v místnosti. Dostali se dovnitř ventilační šachtou a dokonce odhalili i naši skrýš ve zdi.“ Karel i oba hoši nedůvěřivě kroutili hlavami. „Nikdy bych nevěřil, že je to možné,“ řekl Karel. „Budeme s tím muset něco udělat.“ Potom se všichni rozhovořili o plánech Jestřábova řádu, co a jak dál budou provádět. Nakonec se Rychlé šípy slavnostně podepsaly do kroniky a dostaly od Ondry fotokopii odznaku Jestřábova řádu velikosti šestkrát devět centimetrů s Jestřábovým podpisem. „Kdokoliv by za vámi někdy přišel a prokázal se vám tímto znamením, je členem Jestřábova řádu a měli byste mu být podle svých sil a možností ve všem nápomocní. Samozřejmě, pokud se tato služba nebude příčit vašemu svědomí. Totéž platí i o ostatních členech řádu, kdybyste je zase vy požádali o pomoc.“ „Tohle se nám líbí,“ řekl Mirek s uznáním. „Vždycky jsme tvrdili, že bys mohl být, Ondro, náčelníkem celé Druhé Strany.“ „Škoda, že tu nejsou Rychlonožka a Jarka,“ řekl Červenáček. „Ale to přece nevadí,“ řekl Ondra. „Členství platí pro celý váš klub. Přijdou sem třeba zítra nebo některý jiný den a i oni se podepíšou do kroniky.“ Ukázalo se však, že se to zvládne ještě dnes. Z chodby se znovu ozval charakteristický zvuk otevíraných dveří. „Už je vedu,“ ozval se hlas z hloubi chodby. „To je Valda,“ vysvětloval Nažka. „Jsou sice jenom dva, ale jsou to Rychlé šípy.“ Do místnosti vešel Valda, hoch, kterého Rychlé šípy před necelými dvěma hodinami sledovaly od své klubovny až sem, a za ním stáli Jarka s Rychlonožkou. 19. JARKOVY DEDUKCE Mirek se podle jejich vzrušených tváří dohadoval, že se ve Stínadlech muselo stát něco zvláštního. Ale současně ho také napadlo, že musí Rychlonožku zarazit, než něco neprozřetelně prozradí. Proto řekl: „To je překvapení, že? Tady ta podzemní místnost a my zde. No, nic neříkejte. Nechte si nejdřív všechno vysvětlit.“ Rychlonožkovi došlo, že má mlčet. A Jarkovi nebylo třeba nic naznačovat. Tomu bylo jasné, že se tady bude projednávat úplně jiná záležitost. Mirek nechal Ondru Rybáka, aby jim všechno vysvětlil, a aby bylo jasnější jejich členství v Jestřábově řádu, jen sem tam ho něčím doplnil. Jarka i Rychlonožka byli se vším hned srozuměni a připojili do kroniky své podpisy. Nakonec si všichni podali ruce na zdar další spolupráce a Rychlé šípy se rozloučily. „Musíme ještě pracovat na novém čísle TAM-TAMU,“ řekl Mirek. „V minulém jsme psali o Jestřábově řádu jen tak všeobecně. Čtenářům jsme ale slíbili v příštím čísle další podrobnosti. Můžeme je už zveřejnit?“ Ondra zavrtěl hlavou. „Raději ne. Nechejme celý Jestřábův řád zahalený tajemstvím. O co se přesně jedná, to by měli vědět jenom jeho členové.“ „Dobře,“ řekl Mirek. „Nějak si s tím poradíme.“ Vyšli před hradby a obě skupiny se rozešly. „Tak co se ve Stínadlech stalo?“ obrátil se Mirek na Rychlonožku a Jarku, když už byli daleko od hradeb. „Co to je za ohromující událost, když jste to málem vyklopili tam uvnitř před ostatními.“ „Ovšem že je to ohromující událost!“ vykřikl Rychlonožka. „Jsou - nebo vlastně byly dva hlavolamy. Existovali dva ježci!“ „Cože?“ podivil se Mirek. „To už se nedivím, že jste tu novinu v sobě málem neudrželi. Tak teď to už můžete vysypat.“ Nejdříve se snažil Rychlonožka všechno vysvětlit sám, ale tak to zašmodrchal, že se vysvětlování raději ujal Jarka. Rychlonožka mu přizvukoval a dával pozor, aby Jarka na něco nezapomněl. „To snad není možné,“ divil se Jindra, „těm záhadám ve Stínadlech asi nebude nikdy konec!“ „Takže je všechno vyřešeno!“ podotkl Červenáček, „Velký Vont má zase svůj symbol - hlavolam - a tím naše poslání končí!“ „A co ten druhý ježek?“ zeptal se Jindra.

36

„Kdoví, jestli vůbec nějaký byl,“ řekl Rychlonožka překvapivě. „Mažňák všechno popřel a Laryk nic neviděl. Takže tu máme jenom Vlkovo tvrzení proti Mažňákovu tvrzení.“ „Co když Mažňák sehrál Vlkovi divadlo s rozbíjením hlavolamu a v nestřežené chvíli mu podstrčil jen nějakou atrapu?“ dumal Mirek. „Proč by to ale dělal?“ zeptal se Červenáček a Mirek pokrčil bezradně rameny. „A ježek se znovu objevil na polici v klubovně Žlutého květu a nikdo se k tomu, že ho tam dal, nepřihlásil,“ připomněl Rychlonožka. „To je divné!“ řekl zase Mirek. „Co o tom soudíš, Jarko?“ obrátil se Mirek k Jarkovi, který už nějakou dobu mlčel. Jarka se záhadně usmál. „Už ve Stínadlech mě něco napadlo. To se vám teď pokusím co nejsrozumitelněji vysvětlit. Sledujte proto pečlivě tok mých myšlenek,“ zadeklamoval a zašermoval legračně rukama jako nějaký politický řečník na tribuně. „Až do loňska jsme se snažili získat ježka v kleci, protože jsme věděli, že je v něm ukryt plán létacího kola namalovaný na hedvábném papíře jeho vynálezcem Janem Tleskačem. V jeho deníku jsme se dočetli, že kolo sestavil a úspěšně vyzkoušel v Černém údolí. Z deníku jsme se také dověděli, a následné události ve Stínadlech nám to potvrdily, že o vynálezu věděl Tleskačův mistr Mažňák - Em a se vší pravděpodobností o všem ví i jeho syn Štěpán. Jan Tleskač je mrtev, Em je také po smrti, takže o plánu víme jenom my a Štěpán Mažňák. Když jsme potom dostali od Širokka do úschovy hlavolam pro Žlutý květ, nenašli jsme uvnitř žádný plán na hedvábném papíře, ale jen jakési rezavé smetí, které vůbec papír nepřipomínalo. Domnívali jsme se, že do hlavolamu vnikla jeho dlouhým pobytem ve stoce voda a ta hedvábný papír zničila. Hlavolam jsme potom vrátili do Stínadel budoucí Vontské radě v domnění, že vše kolem létacího kola skončilo. O hlavolam jsme už neměli zájem. Ale Mažňák o něj zájem měl dál, protože nevěděl, co jsme o obsahu ježka zjistili my. A tak přinutil Vlka, aby se vetřel do Vontské rady, hlavolam pro něho vypůjčil a předal ho maskovaným Vontům - Moskytům a ti ho předali Mažňákovi. Myslel si, že hlavolam doma lehce otevře, vybere z něho plán a zase hlavolam nepozorovaně přes Vlka vrátí. Když ježka nemohl z klece dostat ven, prostě ztratil nervy a hlavolam pomocí kleští rozbil. Jakékoli spojení s Vlkem potom popřel. Nicméně jsme ho potom našli v podzemí Jakuba, přesně v místech, kde spadl jeho otec s ježkem do vody. A kde potom ježka vylovil Širokko. V tuto chvíli mi napadá několik otázek. Po čem Mažňák a skupina Vontů pod Jakubem pátrají? Co chtějí z vody vylovit? Že by Mažňákův otec do vody tehdy upustil ještě něco jiného, co má pro Mažňáka velkou cenu? Proč se to nepokusil vylovit už dříve, a ne až nyní, když zjistil, že v ježkovi nic nebylo? A jak to, že se vzápětí objevuje hlavolam v klubovně Žlutého květu zcela neporušený? A je to původní hlavolam, ten rozbitý - a to asi nemůže být - nebo je to nějaký jiný hlavolam, k nerozeznání stejný? Co když bylo někým vyrobeno několik úplně stejných hlavolamů? Vždyť ani nevíme, kdo ježka vymyslel a vyrobil a odkud se ve Stínadlech vzal. Vzpomínáte na kostelníka od svatého Jakuba? Ten nám tehdy řekl, že když byl Jan Tleskač ještě jako bezejmenné dítě nalezen, hlavolam už měl u sebe.“ „Ale Jarko, to o těch několika stejných hlavolamech jsou jen tvoje úvahy,“ řekl Mirek překvapeně, „pro nic takového nemáme důkazy!“ Jarka se usmál: „Důkazy! A proč tedy Mažňák pátrá pod kostelem svatého Jakuba? Co tam chce vylovit, no? Co když Širokko tenkrát hlavolam vůbec nevylovil a Hačiřík, který mu měl pomáhat, napsal schválně nepravdivé prohlášení?“ „Ale Jarko,“ namítl znovu Mirek, „vždyť Emil Hačiřík byl těsně před smrtí. To by si určitě nevymýšlel, určitě by nelhal.“ „Máš pravdu. Určitě by nelhal,“ připustil Jarka. „Tak vidíš!“ „Ale kde máme jistotu, že to bylo opravdu Hačiříkovo prohlášení,“ nedal se Jarka. „Vždyť nám to tehdy řekly jenom Rezaté klíče. A co když i ony se mýlily?“ „Ovšem,“ podpořil Jarkovy úvahy Jindra, „třeba měl někdo zájem na tom, aby to tak vypadalo. To bychom ale museli znovu Rezaté klíče navštívit a zeptat se jich na to.“ „To se mi nezdá,“ trval na svém Mirek. „Všechno je to jenom tvoje fantazie, Jarko.“ „Tedy dobrá,“ řekl Jarka. „Nepůjdeme za Rezatými klíči. Minule jsme se s nimi rozešli ve zlém. Nemuselo by se nám to vyplatit. Mám lepší nápad. Zajdeme přímo k Širokkovi a zeptáme se jeho. Co říkáte tomuto řešení?“ „Kde ho ale najdeme?“ zeptal se Rychlonožka. „Přece Skoba je jeho bratr. Zajdeme za Skobou, a jsme u Širokka.“ Mirek pokýval souhlasně hlavou.

37

„A máme ještě jednu senzaci, Mirku,“ pokračoval Jarka. „Víte, koho jsme dnes viděli s Mažňákem pátrat ve stoce pod Jakubem? To byste neuhodli. Byli tam Venda Rejholec a Cizinec, kteří minule projevovali takový zájem o ježka v kleci. Jak víme, Cizinec měl prý v úmyslu rozjet výrobu hlavolamu a prodávat ho. Mně se to teď jeví v úplně jiném světle. Dal bych krk na to, že chtěl ježka získat pro Mažňáka a že už tehdy s ním byl ve spojení.“ Mirek hleděl na Jarku v ohromení. „A vsadil bych se,“ rozvíjel Jarka dál svou teorii, „že Rejholec tehdy ještě nevěděl, že je ve hře plán létacího kola. Dnes už to asi ví, když ho Mažňák přibral do party. A Cizinec, že je z děcáku, jak to tvrdily Amazonky? O tom bych pochyboval. Kdyby byl z děcáku, tak už by dávno někde zmizel a nemotal by se tady. A ještě jednoho výtečníka jsme tam viděli. Mirka Daneše!“ „Mého dvojníka?“ podivil se Mirek. „Ano. Tvého dvojníka. Také on pomáhal Mažňákovi lovit v kalných stínadelských vodách. To je sestava, co? Mažňák, Rejholec, Cizinec, Daneš a Moskyti!“ „Co tedy podnikneme?“ zeptal se Jindra bezradně. „Je to všechno zase děsně zamotané. A z které strany to začneme rozmotávat? Půjdeme nejdřív za Širokkem, jak jsi navrhoval?“ „Návštěvu Širokka zatím odložíme na později,“ odvětil Jarka. „Jak to? Proč?“ zeptal se Rychlonožka. „Protože je teď někde na nějakém sportovním soustředění. Vzpomeňte si, co nám o něm říkal Skoba.“ „Takže co podnikneme?“ „Předně zajdeme do klubovny a všechny záhady si opět sepíšeme. „Ano, to uděláme,“ zakončil debatu Mirek a dodal: „To je ale bláznivé předjaří. Zima skoro žádná, v únoru se přehnala bouřka, Sběrač o nás rozšiřuje všelijaké drby, ve Stínadlech zmizel a zase se objevil ježek v kleci, Mažňák spolupracuje s nějakou pochybnou partou a cosi hledá pod kostelem svatého Jakuba, stali jsme se členy Jestřábova řádu, a to ještě nevíme, co se nám přihodí v nejbližších čtyřiadvaceti hodinách.“ „To nastane asi konec světa,“ prorokoval Rychlonožka, ale naštěstí, jak se ukázalo v dalších dnech, se jeho proroctví nevyplnilo. 20. VLOUPÁNÍ DO KLUBOVNY Mirek měl pravdu, když říkal, že letošní předjaří je poněkud bláznivé. Stalo se to hned příští sobotu. Přesně o půlnoci se odkudsi z temných stínadelských koutů vynořila hrůzostrašná postava smrti s kosou přes rameno. V ulici, kousek od stínadelského hřbitova, rozehnala skupinku opilců vracejících se z místního hostince. Chlapi se, jako když střelí do vrabců, ulekaně rozběhli na všechny strany. Někteří se vrátili nazpět do hospody a dožadovali se dalšího panáka s odůvodněním, že tam venku na ně číhá smrt. Druhý den ráno, když se vzpamatovali z opičky, nikdo z nich si nepamatoval, zdali to byla skutečnost, nebo jen přelud vyvolaný nezřízeným pitím. „To je konec,“ děsili se. „Místo bílých myšek jsme uviděli přímo smrt.“ Smrtku viděli všichni, kteří se zúčastnili sobotního alkoholového dýchánku. O svém podivném zážitku vyprávěli druhý den v ulici a i v hospodě, ale nikdo jim to nevěřil. Bůhví, co ti ochmelkové viděli! Je pravda, že se prý kdysi dávno v tomto koutě Stínadel smrtka zjevovala, ale nikdo ji nikdy na vlastní oči neviděl. Prý ji vždy spatřili jen umírající lidé, ale ti už nikomu nestačili říct, jak to vlastně se smrtkou je. Tiše odpočívají za vysokou zdí stínadelského hřbitova. * V neděli neměly Rychlé šípy domluvený žádný klubovní podnik. Jindra musel doma pomáhat rodičům při malování (Rychlonožka mu nabídl obětavě pomoc). Jarka se musel učit, protože trochu zanedbal školu, a Mirek odjel s rodiči mimo město navštívit nějakou tetičku oslavující životní jubileum. Hoši se snažili z podobných rodinných akcí vyvléknout, ale tentokrát by to bylo víc jak nezdvořilé, a tak se Mirek hochům omluvil. Vrátit se měl až pozdě v noci. Poslední člen Rychlých šípů Červenáček se také věnoval učení a odpoledne se potom vydal s klubovním psem Kuliferdou na procházku po městě. Protože bylo hezky a nikam nespěchal, oba se vydali až do Dvorců podívat se, co je nového na tenisových kurtech. Jak se ukázalo, jarní sezóna zatím ještě nezačala, což mu bylo celkem lhostejné, protože nebyl fanda tenisu. Horší bylo, co se tady dověděl. U kurtů potkal Štětináče z Bratrstva Kočičí pracky. Chtěl se mu vyhnout, ale ten ho spatřil a doslova se k němu rozběhl. „Tak už jste zase v průšvihu, Šípáci!“ volal na něho Štětináč posměšně. 38

„V jakém průšvihu? O žádném nic nevím. Zase jste si něco vymysleli jako minule?“ „Nic jsme si nevymysleli. Odpoledne tu ve Dvorcích řádil opět Mirek Dušín s nějakou podařenou partou. Vykradli obchod s jízdními koly. Dušína poznalo půl Dvorců. Už to vyšetřuje policie,“ vychrlil ze sebe Štětináč jedním dechem. „Hloupost! Tomu nevěřím!“ nedal se Červenáček. „Nevěř, ale kup si zítra Sběrače. Tam si všechno přečteš! Dvorečáci už na novém čísle makají. A o tom vloupání do obchodu to bude pěkně rozepsané i s výpověďmi svědků, kteří o tom něco vědí. A už mě nezdržuj, musím tu novinu ještě zatepla donést Bratrstvu,“ dodal Štětináč a rozběhl se směrem na Druhou Stranu. Čevenáčkovi ztuhl úsměv na rtech. Přitáhl Kuliferdu na krátké vodítko a pomalu vykročil k obchodu s koly. Kromě dospělých i mládeže tu stálo několik policejních aut. Přes sklo výlohy bylo vidět, že je v obchodě živo. Mezi regály pobíhal malý zavalitý muž, zřejmě majitel obchodu, a ukazoval uniformovaným i civilním strážcům pořádku spoušť, kterou tu po sobě pachatel zanechal. „Kdo to udělal?“ zeptal se Červenáček jedné dívky, která projevovala zájem o Kuliferdu. Dívka pokrčila rameny. „Nevím, ale všichni kolem říkají, že nějaký Mirek Dušín z Druhé Strany.“ „Cože?“ vylekal se teď už doopravdy Červenáček. „Ty ho znáš?“ zeptala se dívka, když zpozorovala Červenáčkův údiv. „No, znám. Ale to přece není možné! Mirek by něčeho takového nebyl schopen! Tys ho viděla?“ „Neviděla.“ „A viděl ho vůbec někdo?“ Dívka znovu pokrčila rameny. „No, nevím, ale všichni to říkají.“ Pohladila přitom Kuliferdu, který bláznivě vrtěl pahýlem ocásku a div jí samou radostí nesežral ruku. „Fuj!“ okřikl ho Červenáček. Dívka se na něho pohoršeně podívala, jako by to řekl jí. Červenáček zrudl, přitáhl si Kuliferdu ještě těsněji k tělu a zmateně se vzdálil. Uklidnil se až v sousední ulici. „Musíme vzít rozum do hrsti, Kuliferdo,“ pravil psovi. „Jak je možné, že někdo něco tak strašného může o Mirkovi tvrdit! V tom má určitě prsty Bratrstvo Kočičí pracky. Jdeme za Mirkem.“ Čím víc se vzdaloval od Dvorců, tím víc mu bylo jasné, že Štětináčovi naletěl. A jak hloupě! Vždyť to vlastně tvrdil jen Štětináč a po něm to mohli opakovat všichni ostatní. Že by si to vymyslelo Bratrstvo Kočičí pracky společně s Dvorečáky, aby měli co dát do toho svého Sběrače? Nedočkavě zazvonil u Mirkova bytu, ale za dveřmi bylo ticho. Ani na opakované zvonění nikdo nepřišel otevřít. U Dušínů ještě nebyli doma. Bude muset přijít později. V ulici před Mirkovým domem se k němu přihnal Jirka Rymáň. Letěl, jako by ho někdo honil, a už z dálky mával na Červenáčka. Červenáček zůstal stát a počkal, až k němu Jirka doběhne. „Kam se tak ženeš, velká vodo?“ přivítal ho Červenáček s úsměvem. „Za Mirkem Dušínem,“ vyhrkl ze sebe zadýchaně Jirka. „Jdu zrovna od něho. Není doma. Co mu chceš?“ „Není doma? Že by to byl opravdu on?“ „Kdo on?“ „No přece Mirek Dušín!“ „Já ti vůbec nerozumím. O čem to pořád mluvíš?“ zlobil se už trochu Červenáček. „Vysvětli mi to!“ „Je Mirek doma?“ zeptal se znovu Jirka. „Není.“ „A kde je?“ „Odejel s rodiči někam k příbuzným mimo město.“ „Mimo město?“ „Ano.“ „Pak jsem musel mít vidiny. Viděl jsem Mirka asi tak před hodinou.“ „To není možné!“ řekl Červenáček. „Kdes ho viděl?“ „U vaší klubovny. Dokonce jsem s ním i mluvil!“ „Tys s ním mluvil? A u naší klubovny?“ „Jo - ještě tam s ním byli nějací cizí kluci.“

39

„Znovu tvrdím, že to není možné! Mirek odejel s rodiči k nějaké tetičce na oslavu jejích narozenin. Nemohl jsi s ním mluvit!“ Jirka se zarazil. „Tak s kým jsem to vlastně mluvil?“ „Co já vím! Nechceš mi říct, co se vlastně stalo?“ „Šel jsem k vám do klubovny,“ začal vysvětlovat Jirka Rymáň. „Chtěl jsem vědět, jestli nevyrábíte TAM-TAM. Má přece už vyjít, ne?“ „Má - tak pokračuj!“ „Když jsem prošel průchodem ke dveřím klubovny, přepadli mě čtyři o něco starší kluci. Na někoho číhali a já jim vběhl do rukou. Zacpali mi pusu, zkroutili ruce za záda a táhli mě dozadu do sklepa. Moc jsem se nebránil, protože bych proti přesile stejně nic nezmohl. Vtom za námi klaply dveře od vaší klubovny. Útočníci mě přestali postrkovat a otočili se po zvuku. Podíval jsem se také za sebe, pokud mí to zkroucené ruce dovolovaly, a to bys nevěřil, koho jsem uviděl vyjít z vaší klubovny.“ Jirka udělal dramatickou přestávku. „Koho?!“ vykřikl Červenáček. „Nenapínej!“ „Fakt mi nebudeš věřit,“ řekl Jirka omluvně, „ale byl to Mirek Dušín.“ „Hloupost!“ neudržel se Červenáček. „Opravdu! Byl to Mirek Dušín ještě s jedním výrostkem.“ Červenáček tomu odmítal věřit. „Co se dělo pak?“ zeptal se. „Vím, že mi nevěříš,“ řekl Jirka, „ale je to pravda. Ať se na místě propadnu, jestli lžu! No - a Mirek zamkl klubovnu, klíč vstrčil do kapsy a klidně i s tím klukem odcházeli. Vysloveně se tvářil, že mě nezná. Mirek se ke mně nehlásil. „Mirku!' zavolal jsem na něho, ale to jsem neměl dělat. Zkroutili mi ruce ještě bolestivěji a smýkli se mnou na schody do sklepa. Při tom mi vyhrožovali, že jestli někde ceknu, co jsem tady viděl, tak že si mě najdou a bude se mnou zle. Zabouchli za mnou dveře a nastalo ticho. Trochu jsem si na schodech natloukl, ale to už jsem běžel opatrně nahoru. Chvíli jsem poslouchal, a když jsem nic neslyšel, tak jsem otevřel dveře a vyšel na chodbu. U klubovny už nikdo nebyl. Jen tak ze zvědavosti jsem zkusil dveře od klubovny otevřít, ale bylo opravdu zamčeno. Všechno se to semlelo tak rychle, že jsem o tom moc neuvažoval a vyběhl jsem průchodem na ulici. Zahlédl jsem, jak Mirek Dušín a pět hromotluků právě mizí za rohem do sousední ulice. Všichni spolu přátelsky rozprávěli. Můžeš mi to nějak rozumně vysvětlit?“ „To nemůžu,“ hlesl Červenáček. „Přesto to ale nemůže být pravda!“ „A to ještě není všechno,“ pokračoval Jirka. „Zavěsil jsem se jim nenápadně na paty a hádej, kam šli?“ „Jak to můžu vědět?“ zeptal se zmatený Červenáček. „Šli do Stínadel!“ „Ne!“ „Ano. Všichni přešli přes Rozdělovací třídu ve Stínadlech. Co tomu všemu říkáš?“ Červenáček neříkal nic, protože mu to najednou silně připomnělo loňskou aféru s dvojníkem Mirka Dušína, Vontem Danešem, které nakonec skončilo smrtí klubovního psa Bubliny. „Ještě se pak něco stalo?“ zeptal se Jirky. „Pak už nic. Je toho snad málo?“ „Je toho až moc. Zatím díky za zprávu. Ted' pádím něco si ověřit,“ řekl Červenáček a zapískal na Kuliferdu. „Co chceš ověřovat?“ zajímal se Jirka, ale Červenáček jen mávl rukou a rozběhl se směrem k svému domovu. Jirku nechal stát u Mirkova domu už bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení. „Kde je klíč od klubovny, maminko?“ volal zadýchaný Červenáček, hned jak vešel do předsíně. Kuliferda mezitím už radostně poskakoval po kuchyni a dožadoval se přízně. „Snad na svém místě, ne?“ podivila se maminka. Červenáček mrkl na poličku hned u dveří. Klíč od klubovny visel opravdu na svém místě. Jak to, že si ho v první chvíli nevšiml? „Byl tu dnes někdo, když jsem byl venku?“ „Ne, nikdo.“ Maminka poplácala Kuliferdu jemně po hlavě a postavila se mezi dveře. „Ani nikdo z našich?“ „Ne, nikdo tě nehledal.“ Červenáček si posunul svou červenou čapku do čela, jak usilovně přemýšlel.

40

„Mami, vzpomeň si. Nepotřeboval v tomto týdnu někdo z Rychlých šípů klíč od klubovny, když jsem zrovna nebyl doma?“ Maminka se zamyslela. „A víš, že ano? Může to být tak deset dnů. Rozhodně ne víc. Odešel jsi pro něco do obchodu…“ „Kdo to byl?“ zeptal se Červenáček nedočkavě. „No, chvíli po tvém odchodu zazvonil Mirek Dušín, jestli jsi doma, že si chce něco vzít z klubovny, že by na chvíli potřeboval klíč. Řekla jsem mu, že jsi šel do obchodu a že na tebe může počkat. Ale říkal, že spěchá, a tak jsem mu klíč dala.“ „A dál?“ „Dál už nic. Asi za pět minut klíč v pořádku vrátil a odešel. Zapomněla jsem ti o tom říct. Stalo se snad něco?“ Červenáček pokrčil rameny. „Možná ano. Musím se jít rychle podívat do klubovny.“ Zahnal Kuliferdu nazpět do bytu a zavřel mu dveře těsně před čenichem. Ted' by se mu jenom zbytečně pletl pod nohama. Ke klubovně to bral přes dva schody. Dveře byly opravdu zamčené, jak říkal Jirka Rymáň. Když vešel dovnitř, čekalo ho nemilé překvapení. Někdo tu řádil hrozným způsobem. Všechno bylo rozházené a nakupené bez ladu a skladu na podlaze a rozmetané do všech koutů. Červenáček zděšeně zavřel dveře klubovny a rozběhl se do patra pro Rychlonožku. Když zjistil, že není doma, řekl mamince, že jde ještě na chvíli ven, a rozběhl se k Hojerům. Rychlonožka tu ještě byl, a protože on i Jindra skoro celý den poctivě pomáhali Jindrovu otci s malováním i uklízením, mohl jít teď Jindra ven. Cestou se stavili ještě pro Jarku. Mirek pořád ještě nebyl doma. Všichni se potom rozběhli do klubovny. Spoušť, kterou tu uviděli, byla ještě horší, než jak jim ji Červenáček líčil. „No tohle?“ podivil se Jindra rozhořčeně. Jarka prohlédl pečlivě zámek ve dveřích, ale nikde nenašel stopy po násilném vniknutí. Ani jediné okno v klubovně vedoucí do opuštěné zahrady nebylo poškozené. „Musíme všechno srovnat a udělat kontrolu, abychom zjistili, jestli kradli nebo jestli řádili jen tak,“ řekl Jarka. Posbírali kdejaký papírek a rovnali vše na různé hromádky. Když spočítali všechny kroniky, zjistili, že žádná nechybí. Prohlížením kronik se zatím nezdržovali. Po zběžném prolistování to vypadalo, že je vše v pořádku. „Tak co tu vlastně chtěli, když nic nechybí?“ divil se Jindra. „Myslím, že už jsem na to přišel!“ vykřikl Jarka. Držel v rukou svazek klubovního časopisu TAMTAMU. „Chybí první čísla. Ta, ve kterých jsme kdysi psali o Janu Tleskačovi.“ S ještě větší pečlivostí prolistovali všechny volné papíry, i ty, které už byly složené na hromádky, ale TAM-TAMY byly opravdu pryč! „Deník Jana Tleskače tu také není!“ zvolal Rychlonožka. „Byl tady v bedně. Docela jistě si to pamatuju!“ Horečně přerovnali zbývající rozházené písemnosti a klubovní věci, ale chyběl jenom deník Jana Tleskače a TAM-TAMY. „Co si o tom myslíš, Jarko?“ zeptal se Jindra nejistě. Jarka se zamyslel a po chvíli řekl: „Tím, že zmizely jen věci, které se nějakým způsobem týkaly Jana Tleskače, je téměř jisté, že v tom má prsty Mažňák. Mažňák jako syn zámečnického mistra určitě nemá k zámečnickému řemeslu daleko, takže si klíče od naší klubovny mohl snadno vyrobit, pokud by se k nim dostal. K tomu mu dopomohl zřejmě Daneš, kterého tvoje maminka, Červenáčku, považovala za našeho Mirka a klíče mu vydala. A jedině Mažňák ví, že Tleskač v hlavolamu ukryl svůj plán létacího kola. Neví ale, že plán zničila voda, která do ježka pronikla. Možná že se chtěl o Janu Tleskačovi dovědět nějaké další podrobností, a tak se zmocnil deníku a TAM-TAMŮ.“ Hleděli na Jarku s otevřenou pusou. Nenapadlo by je spojit všechno takhle dohromady. Ale když to Jarka teď řekl, bylo to docela pravděpodobné a zapadalo to přesně do posledních událostí. Zmizení ježka ve Stínadlech, podivná činnost Mažňákovy party v podzemí Jakuba, znovu objevení ježka i Danešovo vylákání klíče od jejich klubovny na Červenáčkově mamince. „Ale co ta odpolední loupež ve Dvorcích,“ vzpomněl si Červenáček. „Všichni tvrdili, že u toho byl Mirek Dušín.“ „Tomu přece nevěříme,“ řekl Jarka s jistotou v hlase. „Zvlášť když Jirka Rymáň dnes viděl tady na Druhé Straně právě Daneše. Však se na to Mirka ještě dnes zeptáme a uvidíte, že byl opravdu mimo město.“ Jeho důvěra v Mirkovu nevinu chlapce uklidnila. Všichni se dali do dalšího prohlížení klubovních písemností a prolistovali znovu jednotlivá čísla TAMTAMŮ. Chvílemi se začetli do napsaných řádků a přitom si vybavovali různé příhody a souvislosti, které se kdysi dávno staly v jejich klubu. Jarka, který listoval ve staré klubovní kronice, došel až na stránku, kde byl úhledným písmem zaznamenán opis někdejšího Hačiříkova prohlášení. Náhle zpozorněl. „Myslím, že už to mám! Klíč je v Hačiříkově prohlášení,“ ukázal na list kroniky. Rychlé šípy je tenkrát opsaly za dramatických událostí ve Stínadlech v klubovně Rezatých klíčů. Byla to skupinka tří Vontů, kteří se kamarádili s Emilem Hačiříkem. A ten jim před svou tragickou smrtí

41

odhalil ve svém prohlášení tajemství, jak s Širokkem a dvěma jinými chlapci vylovili ze svatojakubské stoky ježka v kleci. Emilu Hačiříkovi přitom stříklo do úst bahno ze stoky, zanedlouho z toho onemocněl a zemřel. To prohlášení napsal těsně před svou smrtí. Když je Jarka začal číst nahlas, všech se znovu zmocnilo podivné vzrušení, až jim přebíhal mráz po zádech. Po přečtení Hačiříkova prohlášení zavládlo v klubovně ticho. „Proč jsi nám to, Jarko, vlastně znovu četl?“ zeptal se po dlouhé pauze Jindra. „Minule kdosi připomněl, že by bylo dobré vyhledat Rezaté klíče. Já si myslím, že to není bezprostředně nutné, protože Rezaté klíče kromě Hačiříka neznaly další účastníky památného výlovu ježka ze stoky. Dokonce ani Hačiřík je neznal. Ten znal jenom Širokka. Ale Širokko musel znát všechny, tedy i ty dva další chlapce, protože dal tuhle zvláštní partu dohromady. A je nepředstavitelné, že by je k takové významné události pozval, kdyby je dobře neznal,“ řekl Jarka. „Tak jak to říkáš, se to zdá všechno jasné. Co si ale od toho slibuješ?“ zeptal se Jindra. „No - Širokko by nám mohl přesně popsat, jak celý výlov probíhal. Všechny podrobnosti, na které si vzpomene,“ uvažoval Jarka. „Podle Hačiříka ježka objevil jeden z těch dvou neznámých Vontů.“ „To mi ale pořád není jasné, proč to všechno chceš vědět,“ řekl Červenáček. „Prostě zašátrali snad posté tyčkou v bahně, vyklopili bahno na suché místo ve stoce a hle, hlavolam byl zase na světě. Jinak se to přece nemohlo stát. Tak proč se to chceš dovědět znovu a podrobně přímo od Širokka?“ Jarka pokrčil rameny „Zřejmě to opravdu proběhlo tak, jak jsi to řekl. Přesto si myslím, že bychom měli za Širokkem zajít a zeptat se ho na to,“ trval na svém Jarka. „Nakonec, proč bychom za ním nešli? Možná se opravdu dovíme něco zajímavého, co jsme ještě nevěděli,“ mínil Červenáček. „Ano, ano! Pojďme tam hned!“ vykřikl Rychlonožka nadšeně. I Jindra Hojer byl pro okamžitou výpravu. „Dnes večer to nepůjde,“ brzdil jejich nadšení Jarka. „Jednak z výpravy do Stínadel nemůžeme vynechat Mirka a potom, asi jste zapomněli na to, co nám říkal Skoba, Širokkův bratr.“ „No ovšééém - co nám vlastně řekl?“ Nikdo si honem nemohl vzpomenout. „Přece že je v sobotu a v neděli na soustředění. Vzpomínáte? Tím pádem bude doma asi až zítra. Ale hlavně, jak už jsem řekl, nemůžeme z pátrání vynechat Mirka!“ A bylo to všem hned jasné. Širokko dnes ještě není doma, takže by tam šli zbytečně. A Mirek se má vrátit až pozdě večer. „Nejbližší možný termín je pondělí,“ pokračoval Jarka, „ale s tím bych také moc nepočítal. Nevíme, jak dopadne vyšetřování vyloupeného obchodu s koly a jak do toho moc bude Mirek zatažený, když ho Dvorečáci z loupeže obvinili.“ S tím se všichni rozešli. Jarka se cestou domů ještě zastavil u Dušínů, ale tam pořád ještě nikdo nebyl. 21. DO STÍNADEL Dopoledne nešlo Mirka nikde zastihnout. Jednak proto, že chodil na jinou školu než ostatní, a také proto, že ho hned ráno vyzvedla ze školy policie a někam ho odvezla. Mezi spolužáky nastal poprask. Někteří, zvláště kluci ze Dvorců, kteří proti němu od rána vedli nemilosrdnou pomlouvačnou kampaň, mu přáli to nejhorší. Některým byl Mirkův osud naprosto lhostejný, ale většina nevěřila, že je Mirek zapletený do nějaké krádeže. To, že upadl do podezření, přisuzovali nějaké nedobré shodě náhod. Dvorečáci ale nepřestávali tvrdit, že vědí svoje a že bude Dušín konečně odhalen. Jejich pomlouvačné předpoklady se ale nesplnily. Asi po dvou hodinách, o velké přestávce, přijelo před školu policejní auto, ze kterého vystoupil Mirek a nějaký starší muž v civilu. Špalírem ztichlých studentů prošli oba do ředitelny. Dál už nebylo nic k vidění, protože zazvonil konec přestávky a všichni museli do tříd. Asi po pěti minutách vešel usměvavý Mirek do své třídy. Profesor mávl rukou, že není třeba nic vysvětlovat, a Mirek se posadil. Tím to skončilo. Třída, zvědavostí napnutá k prasknutí, se od Mirka nic nedověděla. Jen Šenkýř ze sousední třídy později roztrušoval, že když šel po velké přestávce něco vyřizovat do sborovny, viděl na schodech do přízemí Mirka Dušína, který si s tím policajtem dodával ruku, a oba se na sebe významně uculovali. 42

* „Nebyla to ani taková hrůza, jak by se mohlo zdát,“ vyprávěl odpoledne v klubovně Mirek Rychlým šípům o dopoledním vyšetřování. „Nejdřív mě několik lidí ze Dvorců bezpečně poznalo a tvrdilo, že jsem to byl já, kdo rozbil výlohu obchodu a vytáhl odtud kolo, sedl na něj a ujel. Potom můj tatínek vypověděl, že jsme byli celou neděli až do pozdního večera mimo město. Vyšetřovatel si to telefonicky ověřil, a když mu jeho kolegové na druhém konci drátu potvrdili, že jsme opravdu nebyli celý den ve městě, ztratili svědci jistotu a začali své výpovědi odvolávat s tím, že to musel být někdo jiný, kdo je mi hodně podobný. Sepsali se mnou a s otcem protokol a odvezli mě do školy. To je všechno.“ „Uf,“ řekl Jindra, „to mi spadl kámen ze srdce, že je jedna záhada objasněná. Jak si ale vysvětlíme vloupání do naší klubovny?“ „No - když jsem nebyl ve městě, nemohl jsem být ani v klubovně. To je přece jasné. Ale i na to přijdeme.“ Mirek se na chvíli zamyslel a potom řekl: „Jarka má pravdu, když si myslí, že by za tím vším mohl být Mažňák. Z toho, co zatím víme, se Mažňák znovu zajímá o ježka v kleci a o všechno, co se týká Jana Tleskače. Všimněte si, že z klubovny zmizely TAM-TAMY z té doby i s Tleskačovým deníkem. Mažňák nechal ukrást hlavolam z klubovny Žlutého květu a soustředil kolem sebe lidi typu Vendy Rejholce a Cizince, kteří ještě nedávno usilovali o získání ježka. Kdoví, jestli už tenkrát pro Mažňáka nepracovali. Všechny jsme je viděli, tedy Jarka s Rychlonožkou, pěkně pohromadě v podzemí Jakuba. A byl s nimi i Mirek Daneš. Tím se vysvětluje, kdo má prsty ve vloupání do naší klubovny.“ „Mirek Daneš, tvůj dvojník!“ řekl Jarka. Mirek se usmál. „Dal bych za to ruku do ohně.“ Ostatní nevycházeli z údivu. Mohlo to tak být. Určitě to tak bylo! Lupiči podle slov Jirky Rymáně zmizeli ve Stínadlech. A Vont Mirek Daneš byl velmi podobný Mirkovi Dušínovi, takže se za něho klidně mohl vydávat a Červenáčkova maminka vůbec nemusela tušit, že dává klíče od klubovny nepravému. Rychlé šípy měly s Danešem nevyřízené účty z minulosti, kdy jeho parta utýrala jejich klubovního psa Bublinu. A teď jim ještě provedl tuto špatnost. „Tak konec úvah, teď bychom měli jít za Širokkem,“ připomněl jim Jarka. „Určitě už bude ze soustředění doma. Aby nám zas nezmizel někam na závody. Skoba přece říkal, že má hned po soustředění jet do zahraničí.“ „No ano, himbajs, musíme do Stínadel, a to hned!“ rozhodl Rychlonožka za všechny. „To musíme,“ potvrdil jeho slova Mirek, „nejdřív ale musíme za Nažkou. Měl jsem doma vzkaz, abychom se u něho dnes stavili. Že je to důležité. Tak jdeme.“ Ondra Rybák - Nažka je už netrpělivě očekával. S úsměvem je přivítal a pozval dál. „Mám pro vás první úkol ve službách Jestřábova řádu,“ řekl tajemně. Ondrova maminka se netvářila na Rychlé šípy moc nadšeně. Když ale všichni uctivě pozdravili a chovali se způsobně, přestala se mračit a dokonce jim nabídla čaj s bábovkou. „Kromě úkolů, které jsme si pro náš Jestřábův řád vymysleli, mě požádala redakce Vpředu, jestli bychom neprověřili i činnost některých čtenářských klubů ve městě, které vyvíjejí malou nebo vůbec žádnou činnost a redakci se už nějakou dobu nehlásí,“ řekl Nažka Rychlým šípům. „A protože jeden takový skomírající klub je i ve Stínadlech, jedině vy tam můžete zajít a zjistit, co se s ním děje.“ „Dobře,“ řekl Mirek, „zrovna jsme se tam chystali, takže se to hodí. O který klub se jedná?“ „Klub se jmenuje Ostří hoši a vede ho nějaký Marenda. Najdete ho na Červených schodech v domě číslo šest.“ „Na Červených schodech?“ zeptal se celkem zbytečně Jarka. „Ano. Bydlí na Červených schodech.“ „Pokud se nepleteme,“ pokračoval Jarka, „dělá Červeným schodům nějaký Marenda náčelníka. Zřejmě vedoucí klubu a náčelník ulice bude jedna a táž osoba.“ Nažka pokrčil rameny na znamení, že to neví. „Zjistíme to. Do Stínadel chceme jít ještě dnes odpoledne,“ řekl Mirek. „Ty Červené schody jsou při cestě a nijak nám nenaruší náš program. „Jestli ho najdete, měli byste z něho vytáhnout, proč se tak dlouho redakci neozvali,“ nabádal je Nažka. „Možná že budou potřebovat v klubovní práci povzbudit nebo jsou zaneprázdněni vontskými záležitostmi, zvlášť když se to ve Stínadlech zase mele. Však vy si poradíte.“ Nažka vycítil, že Rychlé šípy jsou už netrpělivé, a tak je víc nezdržoval.

43

„Jenom abychom ty Červené schody dlouho nehledali,“ strachoval se Červenáček, když byli už zase venku a mířili nejkratším směrem k Rozdělovací třídě. „To je pravda,“ přidal se Rychlonožka. „Už jsme tam sice byli několikrát, ale ve Stínadlech jsou místa, že se v nich nevyznají ani Vontové, pokud nejsou vyloženě místní.“ Za Rozdělovací třídou Mirek s Jarkou určili přibližný směr, kterého se budou držet, a pak se už pohroužili do spleti Stínadelských uliček. Zpočátku jako vždy ulice poznávali, ale čím víc pronikali do stínadelského bludiště, tím víc měli pocit, že tudy ještě nikdy nešli. Nakonec se museli na Červené schody několikrát zeptat. Když konečně stanuli na jejich úpatí, zjistili, že jim cesta sem trvala něco přes hodinu. Dům číslo šest se nacházel zhruba uprostřed, přibližně v místech, kde předloni pod pětibokým kamenem vykopali první vontskou kroniku. Když míjeli kámen, všimli si, že spáry mezi kameny jsou už zase dokonale zaneseny prachem a hlínou, takže by nikoho ani nenapadlo, že se tu někdy kopalo. Širokým průchodem domu prošli do dvora. Odtud vedlo schodiště na pavlač do prvního a druhého patra. Na konci každé pavlače byl záchod, který sloužil všem v patře. Hned u záchodu byl jediný vodovod pro všechny byty. Dům byl kdysi postaven zřejmě pro nejchudší vrstvu obyvatel. Marenda bydlel na pavlači v prvním patře. Když zazvonili, chvíli se nic nedělo. Potom se lehce pohnula záclona v okně vpravo od dveří, ozval se šramot a zvuk odemykaného zámku. Otevřel jim asi patnáctiletý chlapec drobné postavy. Zřejmě kvality náčelníka ulice nespočívaly ve svalech, ale v bystrosti ducha. Rychlé šípy si postupně uvědomovaly, že ho už někde viděly. Patrně na některém jednání Vontské rady. „Jsme Rychlé šípy a hledáme Marendu,“ řekl Mirek. „To jsem já,“ odpověděl chlapec. „Vím, kdo jste. Naposledy jsme se viděli při turnaji ulic Na poříčí. Vzpomínáte? Jak tam Harfenická ulička rozbila okno a nechtěla se k tomu přiznat.“ „No ano,“ řekl Mirek, „máš pravdu. Byli jsme tam. S tebou jsme, tuším nemluvili, že?“ „Ne. Spolu jsme opravdu nemluvili. No ale, když jdete za mnou, tak pojďte dál.“ Z pavlače vešly Rychlé šípy přímo do kuchyně a z ní do skromně zařízené místnosti, která sloužila současně jako obývací pokoj i ložnice. „Maminka není doma,“ řekl Marenda, „takže si můžeme v klidu povídat.“ Ukázal na čtyři židle kolem stolu. „Posaďte se, kde se dá.“ Odhrnul z postele pokrývku a sám se posadil na postel. V místnosti proti dveřím byla dvě okna, kterými byl z výšky úžasný výhled na velkou část Stínadel dole pod Červenými schody. Hoši si toho okamžitě všimli a ohromeně se nahrnuli k oknům. „Jejkote mankote!“ vyhrkl užasle Rychlonožka. I ostatní hleděli jako očarovaní na moře stínadelských střech a stříšek, které se ztrácely až kdesi za obzorem. Marenda je nechal pást se pohledem z okna a po chvíli k nim přistoupil. „Vidíte tam vlevo tu věžičku?“ ukázal rukou do hloubky pod nimi. „Tak to je věž svatého Jakuba. A o kus dál, v přímce za ním je věž se zvonem, kterému říkáme Umrlčí prst. Věž patří ke kapli u stínadelského hřbitova. A to na nejvyšším místě na obzoru je Kocouří hrádek.“ Potom vyjmenoval se znalostí věci ještě několik dalších orientačních bodů, se kterými se Rychlé šípy už někdy setkaly nebo o nichž při svých dřívějších pátráních ve Stínadlech alespoň něco zaslechly. „Tedy - “ řekl Mirek s uznáním v hlase, „měli jsme možnost vidět Stínadla ze všech možných stran, ale takový úchvatný pohled na město se nám ještě nenaskytl.“ Teprve až za hodnou chvíli se hoši posadili, jak sám Marenda řekl, kde se dalo. Na Červenáčka už židle nezbyla, takže zůstal u okna a stále okouzleně hleděl dolů na město. „Tak spusťte,“ vyzval je Marenda, „proč jste přišli?“ „Vy tu máte na Červených schodech čtenářský klub Vpředu, jestli se nemýlíme,“ řekl Mirek. „Máme. Říkáme si Ostří hoši,“ přitakal Marenda. „Úplně nahoře, na začátku Červených schodů, máme klubovnu. Je nás celkem deset. Všichni bydlíme bud' přímo na Červených schodech, nebo v přilehlých ulicích.“ „My jsme vlastně přišli zjistit, jestli váš klub pracuje. Už jste prý dlouho nedali o sobě redakci zprávu.“ „A kdo ji po nás chce?“ zeptal se Marenda překvapeně. „Redakce Vpředu?“ „No -“ odpověděl Mirek neurčitě.

44

„To bude asi nějaké nedorozumění,“ řekl Marenda. „Zrovna minulou neděli jsme tady na schodech uspořádali dvě senzační soutěže. Jedna spočívala v co nejrychlejším vyběhnutí Červených schodů. Běhalo se podle věkových kategorií. A druhá soutěž se jmenovala Výstup na Kilimandžáro. To se neběhalo, ale chodilo do schodů a ze schodů. Sice se až na Kilimandžáro nikdo nedostal, ale vyhrál Slávek Kotrba z našeho klubu, který vydržel chodit celých jedenáct hodin a dosáhl výšky dvou tisíc šest set padesáti čtyř metrů, což se rovná výšce Gerlachovky ve Vysokých Tatrách.“ „Vážně?“ řekl Jindra. „No to je báječné! Tak proč jste to ale nenapsali do klubovního hlášení?“ zeptal se Mirek. Marenda se podrbal ve vlasech. „Myslel jsem, že to náš klubovní písař Karel redakci napsal. Musím se ho na to zeptat.“ „Takže tím naše návštěva u tebe končí,“ řekl pojednou od okna Červenáček. Mirek se k němu překvapeně otočil. Červenáčkovi plály oči a prozrazovaly podivné vzrušení. Také ostatní hoši si toho povšimli. „Jsme rádi, že máte tak dobrou činnost. V redakci to jistě ocení,“ řekl zase Červenáček a hrnul se ke dveřím. Mirkovi konečně došlo, že se muselo přihodit něco venku na Červených schodech. Možná že tam Červenáček něco zajímavého uviděl. Proto vstal a podal Marendovi ruku. Za chvíli už stáli na pavlači. Marenda za nimi pečlivě zamkl. „Co se děje. Červenáčku?“ zeptal se Mirek, když scházeli z pavlače na dvůr. „Hleděls na město jako tele na nová vrata,“ rýpnul si Rychlonožka, když Červenáček hned neopověděl. „Od Marendy z okna je dobře vidět na Červené schody. Přímo na místo s tím naším pětibokým kamenem, u kterého jsme se dnes zastavili a připomněli si objev staré kroniky.“ „No a?“ řekl Jindra. „Pravda je, že jsem se na schody moc nekoukal. Hlavně jsem hleděl na Stínadla. A najednou jsem si všiml, že se přímo u pětibokého kamene zastavil nějaký muž, opřel se zády o kamennou zídku a zadíval se na Marendův dům.“ „No a co! Třeba to byl jen nějaký turista obdivující krásy Stínadel,“ uchechtl se Rychlonožka. „Kdepak, žádný turista to nebyl. Ten někdo mi byl povědomý, někde jsem ho už viděl. Chvíli jsem vzpomínal, až jsem na to přišel.“ „Tak ven s tím a nenapínej nás!“ nevydržel to už Mirek. „Kdo to tedy byl?“ „Byl to chlapík, kterého jsem viděl nedávno ve Dvorcích ve vyloupeném obchodě a který tam tu loupež vyšetřoval.“ Když vešli do průchodu, trochu zpomalili. „Jak vypadal ten muž? Trochu ho popiš,“ vyzval ho Mirek. Červenáček popsal muže co nejvěrněji. Mirek ho chvíli poslouchal a potom řekl: „Připomíná mi vyšetřovatele, který se mnou sepisoval na policejní stanici protokol. Teď se přesvědčíme, jestli je to opravdu on.“ Opatrně vykoukli z průjezdu na Červené schody, nahoru i dolů, ale nikde nikoho nezahlédli. 22. MUŽ S VAKEM „Zmizel,“ řekl Červenáček zklamaně. „Máme před sebou ještě skoro celé odpoledne, tak co podnikneme?“ zeptal se Jarka. „Chtěli jsme přece jít za Širokkem. Tak k němu půjdeme,“ řekl Mirek. Seběhli po Červených schodech a vydali se směrem, kterým tušili Širokkovo bydliště. Na rozdíl od jiných výprav se dnes dostali k Širokkovi na první pokus bez bloudění. Širokko ale doma nebyl. „Má přijet až pozdě v noci. To jsem vám minule neřekl?“ divil se Skoba. „Ne,“ řekl Mirek. „Sám se ho už nemohu dočkat. Zvlášť když jste mi na něho prozradili tu úžasnou věc.“ Rychlé šípy se zatvářily zklamaně. Zcela jistě jim Skoba neříkal, že se Širokko vrátí až večer. Ale už z dřívějška si zvykly, že ve Stínadlech nejde nic ani podle toho nejdokonalejšího plánu. „Tak přijďte zase zítra,“ zval je Skoba, když viděl jejich zklamání. „Řeknu mu, že s ním chcete mluvit. Určitě na vás počká.“ „Tak dobře,“ řekl Mirek. „Přijdeme zítra asi v tuto dobu. A nezapomeň mu zdůraznit, že s ním musíme opravdu nutně mluvit.“ Vyšli na ulici. „Tak co teď?“ ptali se hoši Mirka. „Na návrat domů je ještě brzy.“ „To je pravda. Takže se tu jen tak porozhlédneme,“ navrhl Jindra. „Třeba se tu někde pohybuje fantom Stínadel Kosatka,“ připomněl Červenáček jejich nedávné setkání s mužem se znetvořenou tváří. „To by musela být opravdu veliká náhoda, abychom se s ním zrovna dnes zase střetli,“ mínil Jarka. „Tak co navrhuješ?“ zeptal se Červenáček. „Mohli bychom se pokusit prozkoumat starý jezuitský klášter, o kterém nám posledně vyprávěl Skoba,“ řekl Jarka. „To by bylo něco!“ zazářil Červenáček. „Třeba se nám podaří odhalit jeho tajemství.“ 45

Mirkovi se Jarkův návrh také zamlouval. Naštěstí měli hoši s sebou jako vždy baterky i lanka, takže se mohli do průzkumu opuštěného kláštera spustit sklepním okénkem, jako to podle vyprávění Skoby udělali předtím Vontové. Vydali se tedy směrem k Příčné ulici. Dnes jim však ještě nebylo souzeno průzkum kláštera uskutečnit. Narazili totiž na Vonta, který vyšel z jednoho domu těsně před nimi. Jarka s Rychlonožkou v něm poznali příslušníka Moskytů. Jednoho z těch, kteří pomáhali Mažňákovi v jeho tajemné činnosti pod kostelem svatého Jakuba. Vont šel stejným směrem jako Rychlé šípy a jejich přítomnost za sebou nezaznamenal. Mirek jako by šestým smyslem vytušil, že se v tuto chvíli začíná odvíjet klubko nějaké další stínadelské záhady. Okamžitě změnil záměr prozkoumat klášter za sledování podezřelého Vonta. V další ulici byla mezi bloky domů dřevěná ohrada. Uprostřed její délky byl v ohradě otvor buď po vybouraných vratech, nebo po rozebraných deskách. Z každé strany otvoru stál jeden Vont a pozoroval něco za oplocením. Sledovaný Vont u nich zastavil. Bylo to tak nečekané, že Rychlým šípům nezbylo, než pokračovat dál v chůzi, aby se neprozradily, že Vonta sledují. Když ho míjely, tak zaslechly, jak se příchozí Vont těch dvou zeptal: „Je tu Měcháček?“ Blíže stojící Vont se otočil a sykl: „Je tam! Tiše, ať si nás nevšimne!“ V tu chvíli kolem nich prošly Rychlé šípy. Vontové jim nevěnovali sebemenší pozornost. Otvor v ohradě byl široký asi tři metry. Hoši si stačili všimnout, že za ohradou je skládka starého šrotu, zřejmě z nějaké zámečnické dílny, jak vzápětí potvrdil Rychlonožka coby zámečnický učeň. Také sem obyvatelé z okolních domů vyhazovali nepotřebné věci. Asi dvacet kroků od otvoru stál starý muž. Skláněl se nad koženým vakem, do kterého pracně strkal kotouč stočeného drátu. Co se dělo dál, už neviděli, i když se snažili projít kolem otvoru v ohradě co nejpomaleji. Zastavili se až za rohem na nejbližší křižovatce. „Proč ho ti Vontové asi sledují?“ zeptal se Jindra. „Jakže ho pojmenovali? Měcháček? Slyšeli jsme dobře?“ zajímal se Červenáček. „Musí tam být někde zámečnická dílna. Přesně takové harampádí máme i na dvoře naší dílny,“ řekl Rychlonožka s převahou odborníka. „Co se tak dostat do ohrady přes dvorky z této ulice?“ uvažoval Jarka. Mirek s ním ale nesouhlasil. „Než se tam dostaneme, mohli by nám všichni zmizet. Budeme raději pozorovat Vonty u ohrady a uvidíme, co se z toho vyklube.“ Zůstali stát kousek za rohem, jenom Jindra měl pozorovat a hlásit, co se u ohrady děje. Chvíli se nedělo nic, až Jindra řekl: „Vontové se přemístili od díry blíž k nám. Opřeli se o plot a dělají nenápadné. Vůbec se nesnaží někam schovat.“ Hoši s napětím sledovali Jindru. „Teď vyšel z ohrady Měcháček. Vak má přehozený přes rameno a jde směrem od nás. Vontů si nevšiml, ti teď jdou pomalu za ním.“ „Musíme za nimi,“ řekl Mirek a odhodlaně vykročil k ohradě. Začínalo se stmívat, jak už to v tuto roční dobu a v tuto hodinu bývá. 23. POPLACH V HARFENICKÉ ULICI Muž s vakem šel těžkým plouživým krokem starce stále hlouběji do Stínadel. Za ním v uctivé vzdálenosti tři Vontové a o dobrý kus za nimi Rychlé šípy. Chvílemi muž mizel Vontům z dohledu, ale ti pokračovali v jeho sledování stále stejným tempem bez jediné známky neklidu, že by jim mohl zmizet. Vypadlo to, jako by věděli, kam má namířeno, a proto mu nemusí zrovna šlapat na paty a riskovat prozrazení. Za rohem další ulice zahlédly Rychlé šípy už jenom posledního z Vontů, jak vchází do třípatrového, nevábně vyhlížejícího domu. Muže s vakem už nebylo vidět. Dalo se předpokládat, že vešel do domu před nimi. „Teď to nesmíme vzdát, pokud se chceme něco dovědět, musíme za nimi. Jestli jsou to opravdu Moskyti, určitě budou ve spojení s Mažňákem,“ řekl Jarka. Obezřetně vešli do průjezdu. Na jeho konci byly otevřené dveře vedoucí na dvůr. Opatrně se k nim přiblížili. Rozsáhlý dvůr byl obklopený ze tří stran domovními bloky. Strana proti nim byla ukončena vysokou cihelnou zdí, u které stály dřevěné kůlny. Dvůr byl porůznu zarovnán bednami a starým odloženým nábytkem. V rohu potemnělého dvora, až téměř u zdi, svítila v přízemí dvě okna. Vpravo od oken se černal obrys dveří vedoucích do tohoto křídla domu a kousek od nich začínaly schody vedoucí na pavlač. Vontové stáli' u oken a nahlíželi dovnitř. Rychlé šípy se vyplížily z chodby na dvůr a snažily se dostat co nejblíže k Vontům. Ti pojednou zanechali pozorování oken, otevřeli dveře a tiše jimi vstoupili do domu. „Rychle k oknům, ať vidíme, co se tam děje!“ zavelel Mirek. Obě okna vedla do jediné velké místnosti. Uprostřed stál stůl s nářadím na opracování kovů. Po obvodu místnosti visely na stěnách skříňky, vedle nich kotouče nejrůznějších drátů a plechových pásků. Měcháček stál u ponku, na který před chvílí vysypal obsah svého vaku: dráty různých průměrů a délek, kovové plátky a různé plechy. Rychlé šípy zahlédly, jak Vontové právě vstupují do místnosti. Jeden z nich cosi zastrkával pod bundu.

46

Měcháček si nasadil na nos brýle. Jen se mu to podařilo, vyvalil oči, uchopil železnou tyč ležící na stole a vrhl se na návštěvníky. „Vy zloději! Zloději!“ slyšely Rychlé šípy přes okna starcův zlostný hlas. Vontové na nic nečekali, otevřeli dveře a vyběhli na dvůr. Jako zajíci prokličkovali mezi harampádím a hnali se k východu ze dvora. Všechno se to seběhlo tak rychle, že Rychlé šípy měly sotva čas zmizet za bednami. „Kolik toho máš?“ slyšeli, jak se jeden z Vontů v běhu táže svého druha. „Nejmíň dvacet kusů!“ odpověděl druhý Vont, který si při běhu přidržoval cosi pod bundou. V okamžiku, kdy míjeli Mirkův úkryt, vypadlo Vontovi cosi zpod bundy a spadlo to potichu na zem. Vont běžel dál, ztráty si vůbec nevšiml. Mirek se vyklonil ze své skrýše a klubko různě propletených drátů bleskurychle přitáhl k sobě. Starý muž zůstal stát ve dveřích, hrozil železnou tyčí za uprchlíky a nevybíravě jim nadával. Když Vontové zmizeli, vrátil se do dílny, zlostně za sebou zabouchl dveře a zamkl je. Vzápětí zastínil jedno a potom i druhé okno nějakou látkou. „Tak a teď už nic neuvidíme!“ řekl lítostivě Červenáček. „Co to máš, Mirku?“ zeptal se Jarka. Mirek všem ukázal propletenec drátů. „Ani nevím. Vypadlo to tomu poslednímu Vontovi z bundy. Prohlédneme si to ale až doma.“ Schoval propletence drátů do kapes a znovu přistoupil k oknům. Prohlédl si zatemnění, jestli přece jen nějakou skulinou neuvidí dovnitř, ale okna byla pečlivě utěsněná. Ven sice pronikl sem tam nějaký paprsek, ale mezery byly příliš malé na to, aby jimi bylo možno něco uvnitř uvidět. Jindra se zeptal: „Půjdeme za ním do dílny?“ „Blázníš?“ podivil se Červenáček. „Viděls přece, co se dělo, když si nasadil brýle a uviděl Vonty! Chceš se nechat zabít?“ Mirek zavelel k ústupu: „Půjdeme už raději domů. Podívejte se, jak se setmělo. Příště se zeptáme někoho z Vontské rady, jestli o Měcháčkovi něco ví. A musíme být strašně opatrní. Kdoví, možná jsou Vontové ještě venku před domem.“ Jen to dořekl, objevila se na konci dvora skupina asi patnácti Vontů vedená Štěpánem Mažňákem a Mirkem Danešem. Rychlé šípy je neomylně poznaly. A s nimi tu byli i Venda Rejholec a Cizinec. Překvapení na straně Vontů a zděšení na straně Rychlých šípů bylo dokonalé. Naštěstí byl Mirek Dušín duchapřítomnější než Vontové. Strhl Rychlonožku a Červenáčka, kteří byli nejdál, nazpět do tmy za bedny a rozběhl se co nejtišeji směrem k Měcháčkově dílně. „Rychlé šípy! Jsou to Rychlé šípy! Špioni z Druhé Strany!“ uslyšeli za sebou Mažňákův vzteklý hlas. „Určitě mají naše hlavolamy! Nesmí nám s nimi za žádnou cenu uniknout! Za nimi! Za nimi!“ Vontská lavina se dala do pohybu. „Mirku, kam teď?“ křičel zoufale Jindra, když doběhli ke dveřím. „Na pavlač, musíme se dostat na pavlač,“ volal Mirek, „a doufat, že tam někde bude cesta k záchraně!“ Po železných schodech vyběhli do prvního patra. Jejich nohy rozehrály na železném plechu pekelný koncert. Vontové za nimi dole nešetřili své hlasivky, křičeli jak smyslů zbavení. „Jestli nám teď někdo přehradí cestu, jsme ztraceni!“ lekal se Rychlonožka. „Kam dál, Mirku?“ „Až na konec pavlače! Přelezeme zábradlí a dostaneme se tak na hřeben zídky od sousedního dvora. Než sem doběhnou, musíme zmizet někam přes sousední dvorky!“ Hluk za nimi se teď zdvojnásobil. Když Mažňák se svou partou vyběhl na pavlač do prvního patra, zahlédl jen poslední pár rukou, jak mizí za zábradlím ve tmě dvora. „Chtějí nám upláchnout přes Harfenickou ulici. Vendo, vraťte se a nadběhněte jim!“ křičel Mažňák. Asi polovina pronásledovatelů se v běhu zastavila a seběhla po schodech zpět do dvora. Vzápětí celá skupinka zmizela v ulici, odkud sem přišla. Mezitím Rychlé šípy odvážně seskočily ze zdi do sousedního dvora. Jarka jako poslední dopadl na všechny čtyři, trochu se narazil, ale rychle se posbíral ze země a rozběhl se za ostatními. Ti mířili nejkratším směrem napříč dvora k matně osvětleným dveřím, za kterými tušili cestu ke svobodě. Všichni dobře věděli, že nesmějí za žádnou cenu padnout Mažňákovi do rukou. Mělo by to pro ně katastrofální následky, protože Mažňák jim dává za vinu, i když neprávem, smrt svého otce. Než se ale Mažňákovi a jeho skupině podařilo seskočit z pavlače do dvora, byly Rychlé šípy už venku v Harfenické ulici. Zatím zde panoval klid. „Jestli nebudeme mít štěstí, tak se odtud se zdravou kůží nedostaneme,“ oddychoval těžce Mirek. „Harfenická ulice kdysi podporovala ve volbách o Velkého Vonta Mažňáka a i okolní ulice mu byly nakloněny. Jestli s ním sympatizují i teď, tak nám bud' samo nebe milostivo! Jsme v pěkné kaši!“ Jarka ukázal na otevřené dveře domu přímo proti nim. „Zkusme to tudy.“

47

Jen co zmizeli v domě a zavřeli za sebou dveře, nastala venku vřava. „Jsou tu špioni!“ volal kdosi. „Rychlé šípy z Druhé Strany!“ upřesnil jiný hlas. „Obsaďte Větrnou ulici a Zelený plácek! Tentokrát nám nesmějí uniknout!“ Mezi povykujícími hlasy poznávaly Rychlé šípy neomylně hlas Mažňákův. „Mají u sebe něco, co nám ukradli!“ přidal kdosi. „Prohledejte všechny domy v ulici!“ Kolem dveří se přehnala skupina Vontů. Hluk v ulici stále narůstal. Ozývaly se další a další hlasy. Rychlé šípy minuly schody do patra a doběhly na konec chodby, kde tušily dveře na dvůr. Ty byly zamčené. „Jsme v pasti! Na dvůr se nedostaneme a na ulici nemůžeme! A já musím být zítra v dílně! Že já jsem s vámi dnes, himbajs, šel!“ sýčkoval Rychlonožka. „Bud' zticha!“ okřikl ho Jarka. Vrátili se ke schodům do prvního patra. Na schodech se náhle rozsvítilo světlo. Kdesi nahoře klaply dveře a hned nato se ozvaly spěšné kroky mířící po schodech směrem k nim. .,A mají nás! Já to věděl!“ začal znovu Rychlonožka. „Jen klid,“ řekl Mirek. „Třeba je to jen nějaký dospělý člověk, kterému na nás nebude záležet. Kdyby se zeptal, co tu děláme, tak hledáme třeba pana Nováka.“ Kroky ale byly příliš rychlé, než aby patřily dospělému člověku. Nebo by musel mít dobrou fyzičku, když bere schody po dvou. Určitě to bude Vont. Konečně ho Rychlé šípy spatřily a - oddechly si. Byl to Elk z Vontské rady. „To jste vy?“ vykřikl překvapeně. „Kvůli vám Mažňák zburcoval půlku Stínadel?“ „Ano. Celý ten povyk je kvůli nám. Jestli nás někde neschováš, tak to s námi špatně dopadne!“ řekl Mirek. „Tak pojďte rychle nahoru. Schovám vás u sebe. U mne vás hledat nebudou. A jak to venku utichne, tak vás odtud vyvedu,“ sliboval i Elk. „A nemějte strach, dobře to dopadne!“ Elk je vedl přes předsíň bytu k vestavěným točitým schodům. Po nich se dostali do podkrovní místnosti zařízené pěkným nábytkem. Na policích připevněných na stěnách byly srovnány všelijaké předměty z drátů. Podle nich Rychlé šípy odhadovaly, že se Elk zabývá pokusy s elektrickým proudem. Na co by jinak měl takové množství různých drátů? Jediné okno z pokojíku pod střechou vedlo do Harfenické ulice. Přes záclony viděly Rychlé šípy dole v ulici pobíhat skupinky křičících Vontů. Trvalo to skoro celou hodinu. Když je Elk vyvedl chodbou na dvůr, byla již hluboká tma. Ukázal na nevysokou zídku na konci dvora a řekl: „Když projdete brankou ve zdi, dostanete se do uličky, která má z jedné strany právě tuto zeď. Z druhé strany je další, o hodně vyšší zeď. Říkáme jí Kocouří. Ulička ústí do Hvězdářské ulice. Tu poznáte podle kopulovité věžičky na střeše prvního domu. Ulice se mírně svažuje a končí na Červených schodech. Tam už vám od Mažňáka nic nehrozí, pokud byste ovšem neměli smůlu a nevletěli mu přímo do náruče. Tak vám přeji šťastnou cestu!“ „Děkujeme ti za pomoc a na shledanou zase někdy na Vontské radě,“ řekl Mirek. „Přijďte, je už příští týden!“ „Budeme tam,“ slíbil Mirek. Nemohl tušit, že se s Elkem setkají už za několik dnů. Prošli brankou ve zdi do neosvětlené tmavé uličky. Rozsvítili baterky, které v tom zmateném útěku naštěstí neztratili. Kolem Kočičí zdi se vydali k Hvězdářské uličce a k Červeným schodům. V pokojíku Marendy se svítilo. Když sem dnes odpoledne šli, ani ve snu je nenapadlo, za jakých dramatických okolností tudy opět půjdou. Další hodinu jim ještě trvalo, než se dostali na Rozdělovací třídu. „Tryskem domů!“ vyzval je Mirek. „Je už hrozně pozdě. Zítra odpoledne si v klubovně prohlédneme, co jsme vlastně dnes ve Stínadlech ulovili.“ Dál už nikdo na nic nečekal a všichni se rozprchli všemi směry ke svým domovům. 24. TŘINÁCT HLAVOLAMŮ Následující den vešel Mirek do klubovny v dobré náladě. „Naše včerejší výprava do Stínadel byla mimořádně úspěšná. Nezastihli jsme sice Širokka, ale vyřídili jsme tu záležitost s Marendou a našli jsme tam tohle.“ Přitom vytáhl z kapsy podivné drátěné věcičky a rozložil je po stole. Před zraky Rychlých šípů leželo třináct zvláštních předmětů vyrobených z různě propletených drátů. „Co je to?“ zeptal se Červenáček. „Vzpomínáte si, co včera na dvoře vykřikl Mažňák, než nás začali pronásledovat?“ zeptal se Mirek překvapených chlapců. „Že nás musí dostat za každou cenu,“ řekl Jindra.

48

Jarka se pleskl do čela a řekl: „Křičel něco o tom, že máme jejich hlavolamy. No ovšem, u Jóviše! Jsou to drátěné hlavolamy a Měcháček je vyrábí ve své dílně.“ Všichni brali zvědavě jednotlivé hlavolamy do rukou a přemýšleli, co se s kterým má udělat. „Podobné hlavolamy jsem už viděl na Tržišti. Prodávali je tam nějací kluci za pár korun,“ řekl Mirek. „Každý hlavolam je sestaven z různých kroužků, jehlic a kovových destiček. Některé kroužky a jehlice jsou z drátu jiné barvy a ty jinobarevné se mají zřejmě od hlavolamu nějakým nenásilným způsobem oddělit.“ „A co tyhle dva do sebe zkroucené hřebíky?“ zeptal se Rychlonožka. „Ty mají stejnou barvu.“ „Pokud je hlavolam sestaven ze dvou stejných - i barevně - částí, tak se mají tyto části od sebe jen oddělit. Tak a teď to můžete zkusit. Já jsem to už zkoušel doma, ale moc mi to nešlo.“ Každý si vybral jeden hlavolam a dal se do řešení. V klubovně se rozhostilo ticho přerušované jenom cinkotem drátů. Největší radost z hlavolamů měl Jindra. A také byl první, komu se podařilo od sebe dostat dva pokroucené hřebíky. „Mám, mám!“ volal radostně jako kdysi, když se mu podařilo dostat ježka z klece podle návodu z deníku Jana Tleskače. „Vidíte je?“ ukazoval jim hřebíky na rozevřené dlani. „A už jsou zase pohromadě!“ Udělal jeden pohyb, a hřebíky byly do sebe zaklíněny. „To je snadné!“ zajásal Rychlonožka. Odložil hlavolam, který právě držel a který se mu zdál proti dvěma spojeným hřebíkům nemožně složitý. Ale ať potom s nimi kroutil, jak chtěl, hřebíky od sebe nedostal. „To jsem blázen!“ vztekal se Rychlonožka. „Jak to, Jindro, že tobě to šlo a mně ne?“ Jindra se jen pobaveně smál. „Tohle jsou nejsenzačnější dráty, jaké jsem kdy viděl!“ liboval si Červenáček. „To bude zpráva v TAMTAMU, ne jako ta ve Sběrači o tom, jak Mirek vyloupil obchod ve Dvorcích! To byl ale debakl.“ A najednou se rozohnil: „Jak si vůbec mohli dovolit něco takového napsat!“ „Dvorečáci a Bratrstvo puknou vzteky, až se dozvědí o hlavolamech ze Stínadel,“ mínil Rychlonožka. „Co myslíš Mirku, dalo by se nějak hlavolamů využít pro kluky a holky z Druhé Strany?“ zeptal se Jindra. Mirek byl tak zabrán do luštění svého hlavolamu, že Jindrovu otázku nevnímal. „Cože?“ zeptal se překvapeně, když do něho Jindra lehce šťouchl. Jindra zopakoval svůj dotaz. Mirek se nad tím zamyslel. „Třeba jako nějakou soutěž pro Druhostraníky?“ „Samozřejmě až bychom všechny hlavolamy vyluštili. Dříve ne,“ rozvíjel svou myšlenku Jindra. „Snad ano, později,“ připustil Mirek. Zábava s hlavolamy je tak zaujala, že málem zapomněli na Stínadla. „Dost! Konec!“ rozhodl konečně Mirek. „Máme přece jít za Širokkem.“ Jarka, který se už nějakou dobu nezúčastnil debaty, zamyšleně odložil svůj hlavolam na stůl a řekl: „Mám takový dojem, že jsem už někde u někoho podobné hlavolamy viděl.“ „Snad přes okno v Měcháčkově dílně?“ napovídali mu hoši. „Tam ne. Muselo to být později. Na útěku jsme byli přece u… No ovšem! Viděl jsem takové hlavolamy u Elka v jeho pokoji na poličce. Jak jsme si mysleli, že to jsou dráty na nějaké elektrické pokusy. Jestli má Elk ve svém vlastnictví drátěné hlavolamy, tak by se mohl znát s Měcháčkem! Co myslíte?“ Nikdo na tuto otázku neznal odpověď. 26. ŠIROKKO VZPOMÍNÁ Když vyšli před klubovnu, Mirek se podezíravě rozhlédl na všechny strany. „Dnes mě ke klubovně sledovalo Bratrstvo Kočičí pracky,“ řekl. „Teď je ale nikde nevidím.“ „Támhle jsou,“ řekl Jarka. „Snaží se schovat za rohem v sousední ulici.“ 49

„Jdeme,“ řekl Mirek. „Jsem zvědav, jestli za námi půjdou i do Stínadel.“ Nešli. Když Bratrstvo poznalo, kam mají Rychlé šípy namířeno, zůstalo nerozhodně stát v ulici kousek od Rozdělovací třídy. „Srabi!“ ucedil koutkem úst Rychlonožka. „Bez ochrany Dvorečáků se do Stínadel už neodváží, hrdinové!“ Podvečerní Stínadla přivítala Rychlé šípy hlaholem svých zvonů. Velký Dominik a Živé srdce zanikaly v burácení Dunivé Kateřiny, hoši slyšeli i Zlatou svatou a Živé srdce. Dnes ale kromě všech známých zvonů uslyšeli i vysoký hlas zvonu, který jim nahnal hrůzu. „Umrlčí prst! Brr!“ otřásl se Rychlonožka. „To to pěkně začíná!“ Ve Stínadlech se vyprávělo, že Umrlčí prst zvoní, jen když někdo ve Stínadlech zemřel. Jak se hoši dověděli od Marendy, byl zvon umístěný ve věžičce kaple stojící vedle stínadelského hřbitova. Na svých toulkách Stínadly však ještě nikdy na stínadelský hřbitov nenarazili. Pojednou všechny zvony utichly. Jen Umrlčí prst ještě chvíli vyzváněl a nakonec zmlkl také. Na Rychlé šípy dolehla stísněná nálada a celou cestu k Širokkovi je už neopustila. „Pojďte dál,“ zval je radostně Skoba. „Už se vás s bráchou nemůžeme dočkat.“ V předsíni se objevil vysoký muž atletické postavy. „Tak copak mi nesete? Skoba mě napnul, když mi řekl, že se mnou nutně potřebujete mluvit.“ Vmanévroval je do svého pokoje. Na stěnách visely různé trofeje a medaile z atletických soutěží, které Širokko získal za své výkony. Mirek mu podal ruku a Širokko ji s úsměvem stiskl. Mirek měl dojem, jako by mu pravici drtil svěrák. „Chceme se ti nejdříve omluvit, že jsme vyzradili tvé tajemství Skobovi. Věř, že to bylo neúmyslně.“ Širokko mávl rukou. „Tohle tajemství už ztratilo svůj význam. S tím si nedělejte starosti. Ale určitě jste nepřišli jenom kvůli tomu.“ „Ne, to opravdu ne,“ usmál se Mirek. „Jsme tu kvůli něčemu úplně jinému. V posledních dnech se na Vontské radě - a vůbec ve Stínadlech - dějí zase záhadné věci kolem odznaku Velkého Vonta ježka v kleci. Určitě tě s tím Skoba alespoň trochu seznámil.“ „Ano, už mi o zmizení ježka v kleci vyprávěl. I o podezření, že Mažňák ježka zničil, ale jak se ukázalo, nebyla to pravda, když se ježek objevil neporušený zase v klubovně Žlutého květu. Celá záležitost se dostala už mezi všechny Vonty. Nikdo nemluví o ničem jiném. Mě už se to zas až tak bezprostředně netýká, takže v čem bych vám mohl být nápomocen? V posledních dnech jsem nebyl moc doma, takže fakt nevím, co byste po mně mohli chtít.“ Mirek na to řekl: „Věříme, že rozluštění této záhady leží někde v minulosti. V některých dřívějších událostech, které se tu odehrály. Chtěli bychom se od tebe například co nejpodrobněji dovědět, jak jste před lety s Hačiříkem a ostatními vylovili ježka ze stoky v kostele svatého Jakuba.“ Širokko se podivil. „Tohle vás zajímá? Vždyť se to stalo před dvěma roky. Jakou by to mohlo mít spojitost s dnešními událostmi?“ Širokkovo překvapení bylo nelíčené. Skoba seděl v rohu pokoje, poněkud stranou od ostatních, a ani nedutal. Tušil, že se tu začíná rozmotávat klubko další stínadelské záhady. „Docela dobře si to všechno vybavuju,“ začal Širokko. „Tenkrát, když se kvůli ztrátě ježka naše organizace úplně rozpadla, byli jsme z toho, já a další hoši z bývalé Vontské rady, nešťastní. Jelikož jsem sám byl předtím Velkým Vontem, říkal jsem si, že to nemůžu jen tak nechat. Přemýšlel jsem, jak Stínadla zachránit, až jsem přišel na nápad, že bych se mohl pokusit ježka ze stoky vylovit. Kdyby se mi to podařilo, mohl bych s pomocí hlavolamu vzkřísit zase naši slávu. Řekl jsem o tom dvěma mladším kamarádům, ke kterým jsem měl důvěru. Nadšeně se mnou souhlasili a slíbili mi pomoc. Tehdy jsem se ve Stínadlech seznámil se zajímavým chlapcem plným nápadů a nevyčerpatelného elánu. Jmenoval se Emil Hačiřík. Okamžitě mi napadlo, že on by mohl být příštím vůdcem Stínadel. Měl všechny vlastnosti, které má mít Velký Vont. Emil patřil k nějaké partě, nevím už, jak si říkali…“ „Rezaté klíče,“ napověděl mu Jarka. „Ano - tak nějak si říkali. Byl to takový divný název. Možná že mi Emil říkal, podle čeho se tak jmenují, ale asi jsem to zapomněl. Zvláštní bylo, že svoji partu do našeho hledání nezapojil.“ Širokko se na chvíli zamyslel, ale hned pokračoval. „Několik dnů jsme potom všichni usilovně pátrali pod kostelem, ale neměli jsme štěstí. Když už jsme pomalu ztráceli naději, stal se zázrak. Při jednom vytažení hrnku a vyklopení jeho obsahu na volné místo ve stoce se v řídkém bahně objevil hlavolam. Měli jsme z toho všichni hroznou radost. Skákali jsme a křepčili radostí jako pominutí, to si můžete představit. Jenom Emil nejásal. Udělalo se mu špatně od žaludku. Při práci jsme se všichni zamazali bahnem ze stoky a Emilovi se dostalo bahno i do úst. Asi část bahna spolknul a z toho se mu udělalo zle. Druhý den dokonce onemocněl, ale za pár dní se z toho dostal. Hlavolam byl kupodivu v dobrém stavu. Ačkoliv ležel dlouho ve vodě, nebyl ani moc zrezivělý. Zřejmě byl vyrobený z dobré oceli. Poměrně snadno jsem ho vyčistil a naolejoval. Potom jsem narychlo odjel na závody, takže jsem ani neměl čas zajít za Emilem. Když jsem se za několik dní vrátil a chtěl ho navštívit, měl jsem pocit, že se mi to všechno jenom zdá. Emil byl mrtev. Spadl do Černé vody

50

a hrozně prochladl. V noci dostal horečku a zápal plic a najednou byl konec. Byla to pro mne hrozná rána, takhle naprosto nečekaně ztratit kamaráda. S ostatními jsem se radil, co teď dál podnikneme. Ondra navrhl, že budeme společně hledat někoho, kdo by se pro funkci Velkého Vonta nejvíce hodil. A tak jsem si vymyslel masku Širokka, se kterou jsem potom běhal po Stínadlech a pátral po novém budoucím Velkém Vontovi, kterému bych mohl ježka svěřit. Mému kamarádovi Ondrovi se to náramně líbilo, a tak to ještě vylepšil tím, že si ušil stejnou masku, jakou jsem měl já, a když jsme chtěli naše pronásledovatele zmást, objevili jsme se ve stejnou dobu na opačných koncích Stínadel. Soupeřící skupiny z toho byly pěkně zmatené. Jedni tvrdili, že viděli Širokka v Netopýří věži, a jiní zase, že ho viděli ve stejnou dobu zmizet někam korytem Černé vody.“ „To bylo chytré,“ řekl Mirek uznale. „Ale vraťme se ještě k vylovení ježka. Zajímalo by nás, jestli si ještě pamatuješ, kdo přesně vytáhl ježka z vody. Emil Hačiřík ve svém prohlášení napsal, že hlavolam vylovil jeden z těch Vontů, kteří byli s tebou a které on pořádně neznal. Kdo ho tedy vylovil? Tvůj kamarád Ondra, nebo ten druhý, kterého jsi ještě nejmenoval?“ Širokko se zamyslel. „Počkejte, vzpomínám si, že ho měl první v ruce Ondra. Byli jsme s Emilem v tu chvíli kousek od nich. Ondra měl tyčku bez hrnku. Vidíte, on vlastně v tu chvíli ani z vody nic nelovil. Jenom rozhrabával bahno, které jsme vytahovali ven z vody. Já, Emil a Ruda!“ „Kde bychom je našli?“ zeptal se Mirek. „Ondra se před rokem odstěhoval ze Stínadel. Kam, to nevím. Ale Rudu musíte přece znát z Vontské rady,“ řekl Širokko. „Z Vontské rady?“ podivily se Rychlé šípy. „Kdo je to?“ „Jmenuje se křestním jménem jako já, Ruda. Ruda Elk.“ „Cože?“ vyskočili hoši ze svých míst. „Ten čtvrtý z vaší tehdejší skupiny se jmenuje Elk?“ „Ano, Elk. Teď si to dokonce přesně vybavují - ježka z vody musel vytáhnout právě on.“ „Neuvěřitelné, jak to do sebe zapadá! Už tomu začínáme rozumět,“ řekl Jarka za ostatní. „Čemu rozumíte?“ podivil se Širokko. „Je to moc složité a dlouhé na vysvětlování,“ máchl Jarka rukou. „A teď na vysvětlování není čas. Musíme si nejdřív něco ověřit u Elka, viď Mirku. Teprve potom vám to všechno vysvětlíme.“ Po těchto slovech se Rychlé šípy s oběma udivenými bratry chvatně rozloučily. 26. ELKOVO TAJEMSTVÍ „Je to jasné jak facka!“ řekl Jarka, když byli venku na ulici. „Mně to tedy moc jasné není,“ přiznal se Rychlonožka, „i když jsem se před oběma bratry tvářil, že mi to jasné je.“ Ani Červenáček s Jindrou z toho nebyli chytří. „Kdysi, při sepisování stínadelských záhad, někdo z nás řekl, že v seznamu nemáme ještě napsáno, kdo vlastně ježka v kleci vyrobil nebo jakým způsobem se ježek do Stínadel dostal. A my jsme na to teď možná kápli!“ „Ano?“ zeptal se Mirek. „Myslíš si, že tu je spojení mezi Elkem, hlavolamem a Měcháčkem, jak už ses o tom zmiňoval?“ „Určitě!“ řekl Jarka s přesvědčením. „Při výlovu ježka pod Jakubem, tedy přímo při jeho vylovení ze stoky, byl Elk. Hlavolam jsme potom získali od Širokka, ale uvnitř jsme žádné plány nenašli. Domnívali jsme se, že je zničila voda. A tohoto ježka se zmocnil Mažňák a před zraky Vlka ho zničil. Pokud se to stalo, tak jak to Vlk vyprávěl, jak to, že se potom ježek znovu objevil úplně neporušený? Ve skupině, která byla při znovuobjevení ježka, byl i Elk! A Elk bydlí kousek od podivínského muže, kterému Vontové říkají Měcháček. U Elka jsem na poličce viděl dráty, které ale mohly být drátěnými hlavolamy, které pocházejí z Měcháčkovy dílny. Podobné hlavolamy máme i my teď v klubovně. Elk si hlavolamy mohl koupit na trhu, ale pravděpodobnější je, že se zná s Měcháčkem. A teď to nejdůležitější. Protože Měcháček dokáže vymýšlet a vyrábět všelijaké hlavolamy, napadlo mi, zda ježka v kleci nevymyslel právě on!“ Rychlé šípy ani nedutaly. „Jestli je to, Jarko, tak, jak tvrdíš, tak jsme udělali objev historického významu!“ řekl Jindra. Červenáček s Rychlonožkou jen úžasem kroutili hlavami. „Tiše! Tiše! Ne tak hlasitě!“ krotil Mirek Jindru a Jarku. „Nezapomínejte, že jsme na území přívrženců Mažňáka. Tady bychom měli být obzvlášť opatrní!“ Ruda Elk nebyl doma. Našli ho ale poměrně rychle za Kocouří zdí se skupinkou Vontů. Všichni byli vyzbrojeni tyčemi a zaujatě hráli vytloukání špačka, i když na hru pro tmu nebylo pomalu vidět. Byli tak zabraní do hry, že si Rychlých šípů ani nevšimli. Hoši se zastavili opodál a chvíli je pozorovali. Konečně si jich Elk všimnul. Zvedl ruku na znamení, že je vidí, a zavolal na ně: „Mám ještě jeden pokus a hned jsem u vás!“ Položil špačka na špalíček ležící napříč přes mělký důlek, ťukl do něho svou hůlkou, a když špaček nadskočil asi do metrové výšky, prudce ho odpálil proti Kocouří zdi. Špaček vyletěl až skoro k vrcholu za mohutného jásotu Elkova družstva a kyselých obličejů jeho protihráčů. „Na řadě je Skarlan!“ ohlásil jeden z Vontů, který zřejmě hru řídil. Elk odložil svou hůlku ke zdi a zamířil k Rychlým šípům. Mirek i ostatní mu podali na přivítanou ruku. 51

„Jdeme za tebou přímo od Širokka.“ řekl Mirek. Elk sebou trhnul. „Cože? Vy znáte Širokka? Osobně?“ „Samozřejmě. Od koho myslíš, že jsme tehdy získali ježka pro Vláďu Dratuše a jeho Žlutý květ?“ vyhrkl Rychlonožka sebejistě. „To je pravda! Jedině Širokko vám ho mohl dát.“ „Tak vidíš! Pojďme kousek bokem. Chceme ti vyprávět něco o události, která se stala před dvěma roky. A protože jsi byl jejím přímým účastníkem, tak si jistě na všechno vzpomeneš. A pokud se naše vyprávění bude lišit proti skutečnosti, tak nás oprav.“ Elk zavolal na Skarlana, že dnes už končí, protože musí ještě někam s Rychlými šípy. Stejně za chvíli bude úplná tma a na hru nebude vidět. „Půjdu s tebou, nechceš?“ nabízel se Skarlan. Elk zavrtěl hlavou. „Ne. Je to jenom něco, co je mezi mnou a Rychlými šípy.“ Obešli Kocouří zeď do úzké uličky a vešli brankou do dvora, kde Elk bydlel. „Tak spusťte!“ vyzval je, když za nimi zavřel branku. Slova se ujal Jarka: „Po utopení ježka ve stoce svatojakubského kostela a po neblahých událostech s tím spojených, začala trojice kamarádů přemýšlet, jak znovu vzkřísit vontskou organizaci, a tím i slávu Stínadel. Ve skupince jste byli ty, předminulý Velký Vont Širokko a nějaký chlapec, který se jmenoval Ondra. Jeden z vás přišel s bláznivým nápadem vylovit ježka ze stoky. Ostatní si mysleli, že by to musela být hrozná náhoda, kdyby se to podařilo. Nicméně do toho všichni šli. Nápad to byl ale jen zdánlivě bláznivý, protože ten, kdo ho navrhl, moc dobře věděl, o čem mluví. Podařilo se mu totiž získat úplně přesnou kopii hlavolamu zvaného ježek v kleci, a tak se nemusel obávat, že se ze stoky nic nevyloví. Odkud ten jeden z vás získal úplně přesnou kopii ježka, mělo pro ostatní zůstat z nějakých důvodů tajemstvím. Ježek měl být zkrátka vyloven ze stoky.“ Elk si založil ruce na prsou. „Zajímavý příběh. Kdo vám ho vyprávěl?“ Jarka ho zarazil pohybem ruky: „To ještě není celé. Širokko přizval do skupiny k výlovu ježka ještě jednoho svého známého, Emila Hačiříka, a všichni jste se dali do práce. Když už ostatní pomalu ztráceli naději, že ježka vylovíte, dal jsi v nestřeženém okamžiku do svého hrnku kopii hlavolamu a opatrně jsi ponořil bidlo s hrnkem do bahna tak, aby se hlavolam pod vodou z hrnku nevyklopil. A pak už jsi jenom předstíral radost nad nalezeným hlavolamem. A ostatní si ve své radosti ani nevšimli, že hlavolam vůbec není rozežraný dlouhým pobytem v agresivní vodě. Také Širokko nám dnes vyprávěl, že mu tehdy vyčištění hlavolamu nedalo moc práce. Máš vůbec tušení, co by s hlavolamem udělala ta hnusná voda po půl roce? Předpokládám, že by to odnesly všechny jeho ostny a možná i klec. Ale ježek byl po vyčištění úplně zachovalý! Měli jsme ho tehdy také v rukou, takže víme, o čem mluvíme.“ Elk mlčel. „Před několika dny zmizel hlavolam z klubovny Žluté květu, kde se scházela Vontská rada. Hlavolam se dostal až k Mažňákovi a ten ho podle Vlkova svědectví zničil. Přitom měl říct něco v tom smyslu, že to není on, tedy ten hlavolam, po kterém jde. Tím nás přivedl na myšlenku, že by mohlo být vyrobených hlavolamů víc. Tomu by nasvědčovalo i jeho stálé pátrání ve stoce pod kostelem svatého Jakuba, při kterém ho přistihla Vontská rada. Podle našich předpokladů tam určitě hledá původní hlavolam Jana Tleskače! A my víme proč! Co tomu říkáš?“ Elk stále mlčel. „Když se Vontská rada vrátila od Jakuba zpět do klubovny, zjistila, že je hlavolam opět na svém místě, ačkoliv ho měl Mažňák zničit. Kdo ho tam tedy mohl dát, když Širokko byl v tu dobu na závodech mimo Stínadla, Emil Hačiřík je mrtev a Ondra se odstěhoval ze Stínadel neznámo kam? Ze čtveřice, která by o tom mohla něco vědět, jsi zůstal jenom ty. Shodou náhod jsme včera narazili na Měcháčka, který vymýšlí a vyrábí všelijaké drátěné a kovové hlavolamy. Jeden nebo více takových hlavolamů jsme viděli i u tebe doma. To dokazuje, že Měcháčka znáš nebo na něho máš dokonce spojení. A jestli Měcháček dovede vymyslet a vyrobit takové dokonalé hlavolamy, napadlo nás, že třeba vymyslel a vyrobil i ježka v kleci. Máme pravdu?“ Jarka uchopil Elka za ramena a zatřásl s ním. „Tak řekni něco!“ „Ano! Je to tak! Téměř přesně, jak říkáte!“ řekl Elk. „Kdo vám to prozradil? Až do dnešního dne to bylo moje tajemství. Nikdo o tom nic neví.“ „A Mažňák? Co ten o tom ví?“ „Nevím. To je pro mne záhada. Třeba si to vykombinoval nějak podobně jako vy!“

52

„A víš něco dalšího o Měcháčkovi?“ „Jmenuje se vlastně Ontl. Měcháček mu říkáme podle toho vaku, který pořád s sebou tahá. Kdysi pracoval jako strojní inženýr u jedné firmy zde v městě. Teď už je řadu let v důchodu. Je to takový podivín, možná i blázen, ale neškodný. V jeho životě se kdysi muselo odehrát něco strašného. Dělal takové narážky, ale nikdy jsem se od něho nic kloudného nedověděl. Co ho znám, tak je pořád jen ve své dílně, kde vyrábí své hlavolamy. Ven jde jenom, když potřebuje něco k jídlu, nebo když mu dojde materiál na hlavolamy. Předtím bydlel někde jinde, než bydlí dnes, ale bylo to také ve Stínadlech. Seznámil jsem se s ním tak, že jsem si jednou všimnul, jak sbírá na smetišti dráty a dává je do svého koženého vaku. Už je to skoro dva roky. Tehdy jsem mu pomohl vyřídit nějakou záležitost a od té doby se s ním přátelím. Pomáhám mu shánět dráty na hlavolamy a občas mu je i pomáhám prodávat jako suvenýry na tržišti. Není to jeho jediná obživa. Jak už jsem řekl, má důchod a hlavolamy vyrábí jen tak pro zábavu. A teď to nejhlavnější. Jednou jsem u něho v dílně objevil ježka v kleci. Nemohl to být ten utopený ze stoky. Byl to jiný ježek, ale úplně stejný, jako ten utopený. To mi bylo jasné. Než jsem si mohl promyslet, jak bych mohl svůj objev využít pro vontskou organizaci, přišel Širokko s nápadem vylovit hlavolam ze stoky. Nic jsem mu o druhém hlavolamu neřekl, a když jsme potom nemohli utopený hlavolam vylovit, podstrčil jsem prostě dvojníka. Měcháček mi na moje přání za moje služby vyrobil ještě jednoho ježka pouze pro mne. Musel jsem mu předtím ale slíbit, že o něm nikomu nic nepovím ani od koho ho mám. A že ho nesmím nikomu ani jen ukázat. Jinak že bych na něho přivolal velké neštěstí. Když Mažňák zničil ježka číslo dvě, podstrčil jsem Vontské radě ježka číslo tři, abych zabránil zmatkům, které by zničením hlavolamu zcela jistě nastaly.“ „Mažňák se bude divit, až zjistí, že Velký Vont má neporušeného ježka ve svém držení!“ chechtal se Rychlonožka. „Budete muset udělat nějaké bezpečnostní opatření, aby se k němu Mažňák zase nedostal, až to zjistí. Bude si myslet, že to je ten první hlavolam,“ řekl Mirek. „To je všechno?“ zeptal se Jarka Elka. Ten zavrtěl hlavou a pokračoval: „Asi před rokem se v naší části Stínadel objevil podivný muž se znetvořeným obličejem. Nikdo ho předtím nikdy neviděl, ani nikdo nevěděl, odkud do Stínadel přišel. Všichni mu tady říkají Kosatka. Kde se objeví, vzbuzuje hrůzu a děs. Kvůli svému obličeji staženému do mrtvolné grimasy vychází ven zřídka a vždy jenom v podvečer. Je to také takový podivín, jako Měcháček. S nikým se nestýká a mluví jen sám se sebou. Často jsme ho slyšeli, jak si pro sebe mumlá: Kdo zachrání město? Kdo zachrání město? Jednou jsem s Ontlem na Kosatku náhodou zavedl řeč, a měli jste vidět, co to s ním udělalo. Hrozně se vyděsil. Zamkl dveře do dílny, zatemnil okna, a když to všechno vykonal, omdlel a padl na zem. Ještě stačil říct něco jako „On mne najde!“ nebo něco podobného, a pak už jsem ho křísil s pomocí sousedů skoro půl hodiny. Nakonec mu musel přivolaný lékař dát injekci, která ho probrala. Hned potom ho odvezli do nemocnice. Byl jsem ho tam několikrát navštívit. Mysleli, že jsem jeho příbuzný, ale on se o žádných příbuzných nikdy nezmiňoval. Lékař mi řekl, že mu bezprostředně nic nehrozí, že to je prostě stářím. Před týdnem se vrátil z nemocnice a hned se zase vrhl na ty své dráty a plechy. Prý se mu už po tom hrozně stýskalo. Celý týden seděl v dílně a nechodil ven. Jídlo jsem mu musel denně nosit z obchodu. O Kosatkovi jsme už spolu nemluvili. No a včera byl po svém návratu z nemocnice, poprvé venku. A to jste zrovna na něho narazili, když sbíral na smetišti dráty na hlavolamy.“ „S Kosatkou jsme se už také potkali. A také jsme ho slyšeli cosi říkat o městě, ale nerozuměli jsme tomu,“ řekl Mirek. „I kluci z naší ulice, kteří se s ním někdy vpodvečer náhodou setkali, slyšeli, jak si mumlá: Kdo zachrání město? A přitom pořád něco záhadného kutí, měří metrem a krokuje ulice a dvorky.“ „A jak to, že se kolem Měcháčka točí Mažňák se svou partou?“ vrátil se Jarka zase k neméně tajemnému staříkovi Ontlovi. „To až teď v poslední době. Možná že mají zálusk na Měcháčkovy hlavolamy, nebo dokonce na jeho knihu plánků. On má totiž plánky všech svých hlavolamů, které vymyslel, nakreslené v takovém tlustém sešitu. I plán postupu výroby ježka v kleci tam má nakreslený a popsaný. Viděl jsem ho. Ale vy mí asi nevěříte, že?“ „Proč bychom ti nevěřili. Ve Stínadlech nás už nic nemůže překvapit. Ale ten sešit bychom stejně rádi viděli. Pokud tam má nakreslený plánek ježka, tak by to mohlo vysvětlovat Mažňákův zájem. Přátelí se s Vencou Rejholcem a jedním cizím výrostkem, kterému říkáme Cizinec. A tihle dva výtečnicí chtěli vyrábět ježka ve velkém. Dokonce s nimi peče i Mirek Daneš.“ „No - to vím. Jsou pořád pohromadě. To máte pravdu. Daneš se dokonce v poslední době zřekl náčelnictví své ulice a kamarádí jen s Mažňákem. Proč se ale tak silně zajímají o Měcháčka a jeho hlavolamy, to nevím. Možná je to tak, jak říkáte.“ Posuňkem ruky zastavil Rychlé šípy a řekl: „Počkejte tu na mě. Zajdu si domů pro pár drátů, které mám připravené pro Měcháčka a potom zajdeme do jeho dílny.“ „Ty nás k němu vezmeš?“ zeptal se překvapeně Mirek. „Do jeho dílny? A můžeš si to vůbec troufnout?“ „Ovšem! Proč bych si to netroufl?“ řekl sebejistě Elk a zmizel v domě.

53

27. ONTL ZVANÝ MĚCHÁČEK Elk zaťukal na dveře dílny. Chvíli bylo ticho, takže to vypadalo, že nikdo v dílně není, a teprve až za hodnou chvíli se za dveřmi ozval slabý šramot. „Kdo je to?“ Ontlův hlas zněl slabě, jakoby z veliké dálky. „Tady je Elk, pane Ontle. Otevřete.“ „Jsi sám?“ „Ne! Jsou se mnou ještě moji kamarádi.“ „Postavte se před okno!“ „Proč se máme postavit před okno?“ podivil se Elk. „Abych na vás viděl. Chci vědět, koho ke mně vedeš!“ Elk se otočil na Rychlé šípy a omluvně pokrčil rameny. Vyšli na dvůr. Za oknem se odhrnul závěs a za ním se objevila tvář starého muže. Řídké vlasy měl rozcuchané a brada, zarostlá strniskem šedivých vousů, se mu chvěla. „Co chcete?“ „Chtěli jsme vás jenom pozdravit.“ Stařec slabě pokýval hlavou, po chvíli zmizel za závěsem a látkou pečlivě utěsnil všechny možné i nemožné otvory. Rychlé šípy se vrátily do chodby. Vzápětí cvakl zámek ve dveřích a ty se začaly pomalu otvírat. „Rychle pojďte dovnitř! Jenom rychle, proboha!“ Ontl se vyděšeně rozhlížel po chodbě. Když proklouzli do místnosti, starý muž za nimi pečlivě zamkl. Přitom si pro sebe stále něco mumlal. Elk se významně podíval na Rychlé šípy, jako by chtěl říct: „Vidíte to? Co jsem vám říkal! Od toho dne, co se vrátil z nemocnice, má pořád z čehosi strach! „Bál jsem se, že to jsou zase ti zloději, co mě pořád otravují, nebo dokonce můj švagr. Už mě zase našel!“ porozuměli konečně hoši Ontlově samomluvě. „Ale nepustil jsem ho dovnitř. Zabouchl jsem mu dveře přímo před nosem. Chachá!!“ Stařec se skřehotavě rozesmál. „Marně se dovnitř dobýval!“ Smích přešel do křečovitého kašle. V místnosti bylo šero. Závěsy, či vlastně hadry na oknech sem nepropustily ze dvora mnoho světla. Páchlo to tu olejem a železem. A tímto pachem byl cítit i starcův oděv. Ontl měl přes ramena přehozenou vybledlou deku, která asi nikdy nepamatovala lepší časy. Pomalu se došoural do rohu místnosti a za pomoci Elka se namáhavě uložil na rozvrzaný divan. Dekou, kterou měl přes ramena, se přikryl. Měl asi horečku, protože se mu oči nezvykle leskly. Alespoň Rychlé šípy si to myslely. Elk chtěl otevřít okno a trochu vyvětrat nebo alespoň rozsvítit světlo, ale Ontl se ještě víc rozrušil a nedovolil mu to. „Ne, nesmí být vidět dovnitř. Včera večer jsem zapomněl zakrýt okna a on se na mě díval. Tvář měl přitisknutou na sklo a v očích měl plno zloby a nenávisti.“ Hoši se na sebe zase významně podívali. Rychlonožka nenápadně pohlédl za sebe na okno a bezděčně se nalepil na Mirka, jako by u něho před něčím tajemným a zlým hledal ochranu. „Kdo vás našel?“ zeptal se Elk. „A kdo vás pozoroval oknem?“ Ontl chytil Elka křečovitě za ruku. Pokusil se vztyčit na divanu, ale zůstalo jen u pokusu. „Můj švagr přece!“ řekl naléhavě, jako by ho měl Elk znát. „Longweil. Určitě jsem ti o něm už říkal.“ Elk zavrtěl hlavou. „Tohle jméno mi nic neříká. Slyším je ho od vás poprvé.“ „Ale to není možné! Určitě jsem ti o něm už vyprávěl,“ řekl Ontl netrpělivě a znásobil svůj stisk. „Minule jsi mi ho připomněl. Jenom si vzpomeň. Říkají mu Kosatka.“ „Toho znám,“ připustil Elk. „Ale jenom od vidění,“ dodal rychle. „Tak vidíš,“ řekl stařec. Jeho tvář ztratila napjatý výraz. Pojednou Rychlým šípům už nepřipadal tak vyděšený. „Kosatka se jmenuje Longweil a je to můj příbuzný. Švagr. Vzal si kdysi mou sestru za manželku. Je to už téměř padesát let.“ Ontl se odmlčel a zavřel oči. Vypadalo to, jako by si v hlavě srovnával vzpomínky. Jarka si v duchu rychle spočítal, že muži bude určitě přes sedmdesát roků. U Jóviše, to je let! 54

Stařec znovu otevřel oči. „Ano, padesát let. A přitom se mi zdá, jako by se to stalo před několika dny. Bydleli jsme tenkrát na jednom místě ve Stínadlech, říká se tam Na Zderaze. Měli jsme velký dům s ještě větší zahradou. Bydleli jsme v něm všichni společně, já, moje sestra, její manžel a jejich osmiměsíční syn Jiří. V domě byla spousta pokojů, místa tu bylo dost pro všechny. Předtím patřil našim rodičům, ale ti už dávno nežili. Ve sklepě jsem měl jen pro sebe velkou dílnu, kde jsem už tenkrát ze záliby vymýšlel a vyráběl různé kovové hlavolamy a hříčky z drátů. Vrcholem mé práce tehdy byl hlavolam, který jsem nazval ježek v kleci. Protože opravdu tak vypadl. V ocelové kleci se pohybovala malá ježatá kulička, která se nedala jen tak snadno z ní vyjmout. Navázal jsem spojení s jednou firmou, měla o moje hračky zájem. Longweil, můj švagr, měl také zajímavého koníčka. Stavěl už po několik let obrovský model našeho města. Uličky, domy, plácky, zákoutí, schody. To všechno tu měl vymodelováno podle skutečnosti v menším měřítku. Chtěl, aby se jeho model stal evropským unikátem. Jenom v Paříži a snad někde v Holandsku mají cosi podobného. Krátce po sestřině svatbě jsme zjistili, že se se švagrem nemáme příliš rádi. Asi to zavinila vzájemná žárlivost na záliby toho druhého. Dům byl ale velký, jak už jsem řekl, a tak jsme si navzájem nepřekáželi a žili společně dál, bohužel, v jistém napjatém ovzduší. To se ale mělo ještě zhoršit po tom velkém neštěstí. Znepřátelilo nás už na věky věků. Toho dne jsem šel odpoledne na procházku s malým Jiříčkem. Vezl jsem ho v kočárku. Svůj zatím nejdokonalejší hlavolam, svou pýchu - ježka v kleci - jsem měl s sebou, ležel v kočárku vedle spícího synovce. Na jedné z nejživějších ulic Stínadel jsem vešel do obchodu něco si koupit, a když jsem po chvíli vyšel na ulici, kočárek i s Jiříčkem byli pryč. Udělal jsem poplach, hned to ohlásil na policii, ale bylo to marné. Jiříček nalezen nebyl. Moje sestra se z toho pomátla na rozumu a po roce zemřela v ústavu. Švagra po této dvojí osudové ráně postihla srdeční mrtvice. Nezemřel, dostal se sice z nejhoršího, ale celá jeho levá polovina obličeje mu odumřela. Byla na něho hrozná podívaná! Déle jsem v domě nemohl zůstat, všechno tu na mne padalo a můj švagr mi přísahal pomstu. Utekl jsem z rodného domu a toulal se po městě. Přitom jsem neustále pátral po zmizelém Jiříčkovi, ale všechno bylo marné. Postupně jsem ztrácel naději, až jsem to vzdal. Na jeho stopu jsem narazil zcela nečekaně až za osmnáct let po jeho zmizení. Dověděl jsem se úplně náhodou, že u jednoho zámečnického mistra ve Stínadlech pracuje učen, který má podivný hlavolam zvaný ježek v kleci. Jistě, nemusel to být zrovna můj synovec Jiří. Hlavolamová stopa byla přece jenom slabá, ale po tolika letech jsem se jí chytil jako tonoucí stébla. Rozhodl jsem se, že zámečnického mistra a jeho učně navštívím. Mistr se jmenoval Mažňák a opravdu měl u sebe na vyučení učně. Jmenoval se Jan Tleskač, ale nebylo to jeho pravé jméno, jak jsem se vzápětí od mistra dověděl. Pocházel z nalezince a jméno Jan Tleskač mu tam přidělili úředně. Nebyl v tu chvíli zrovna doma, takže jsem se s ním nesetkal, ale podle vyprávění mistra měl opravdu kovový hlavolam, který jsem podle popisu neomylně poznal jako svůj výrobek. Potom jsem navštívil nalezinec, ve kterém Jana Tleskače vychovávali. V ústavu mi vyhledali zápis o jeho přijetí. Bylo to asi rok poté, co se nám ztratil. Dokonce mi tam ukázali i jeho fotografii. Byl to určitě náš Jiříček. Tak moc se Jan Tleskač podobal mé sestře. Radostí bez sebe jsem spěchal znovu za mistrem Mažňákem, ale přišel jsem pozdě. Jan Tleskač - Jiří Longweil - byl mrtvý. Podle slov jeho mistra chodil každý večer vyzvánět do kostela svatého Jakuba zde ve Stínadlech. Vydělával si tím trochu peněz. Vystoupil ve věži na zvonici a asi se houpal na provaze od zvonu. Ten ho vynesl do prostoru věže a Jiří se zřítil do její hlubiny. Byl na místě mrtev.“ Ontl se odmlčel a zavřel oči. „Víme o té tragédii,“ řekl Mirek. „Vyprávěl nám ji bývalý kostelník od svatého Jakuba.“ Že smrt Jana Tleskače se vší pravděpodobností zavinil Mažňák, si nechal zatím pro sebe. Ontl znovu otevřel oči a pokračoval: „Byl jsem z toho ještě víc zoufalý. Novou ztrátu Jiřího jsem prožíval dvojnásob těžce. Skrýval jsem se ve Stínadelských starých opuštěných domech, ale Kosatku a jeho pomstu jsem měl stále v patách. Několikrát jsem změnil bydliště, ale vždy mě znovu a znovu našel. Jako teď tady. Už nemám sílu před ním utíkat. Zůstanu, kde jsem, a ať se stane vůle Boží,“ Pozvedl paži a ukázal na protilehlou stěnu. „Tam na polici mám sešit. To je můj poklad, jak jistě víš. V něm jsou nakreslené plánky mých hlavolamů. Je v něm všechno, co jsem kdy vymyslel. I plánek ježka v kleci tam je. Za celý svůj život jsem jich vyrobil jen tři kusy. Vezmi si ten sešit, Elku, za to, že ses o mne tak pěkně staral, nebo se ho zmocní ti mizerní zloději, kteří tady kolem šmírují. A ježka si vyrob, když má pro vás Vonty takovou cenu. Se mnou je konec. Umírám! A zajdi pro Bínu, třeba mi ještě pomůže.“ 28. ÚTĚK Z OBKLÍČENÍ Ontl zavřel unavené oči. Na čele se mu objevily krůpěje potu. Elk se rozhlížel po místnosti po nějakém ručníku. Stařec namáhavě dýchal. „Musíme přivolat pomoc,“ rozhodl Mirek. „Co když opravdu umírá?“ 55

Jarka řekl Elkovi: „Zajdi pro toho doktora ze sousedství. Ať se přijde na něho podívat.“ Ontl otevřel oči. „Doktora ne,“ řekl odmítavě, „jak jsem říkal, zajděte pro Bínu.“ Znovu zavřel oči a zašeptal: „Zajděte pro Bínu!“ „Kdo je ten Bína?“ zeptal se Mirek Elka. „Nějaký jeho příbuzný?“ „Je to věhlasný stínadelský mastičkář. Všichni lidé z okolí k němu chodí. Hlavně ti staří. A když už nemohou na nohy, přichází on za nimi.“ „Mastičkář říkáš?“ zeptal se Jarka. „Věřil bych víc doktorovi než mastičkáři. Dojdi raději pro doktora.“ „Tak dobře. Jak říkáte, dojdu raději pro doktora. Zamkněte za mnou dveře, ať vám sem někdo nepovolaný nevleze.“ Elk vyšel obezřetně do ztemnělého dvora. Zdálo se, že na dvoře nikdo není. Elk se dal do běhu dvorem směrem k průjezdu. Ještě nedoběhl ani do poloviny dvora, když se na něho sesypali ze všech stran Vontové. Útočníkům velel Mažňák, jak za chvíli zjistil. Dva hromotluci ho uchopili za ruce a zkroutili mu je za zády. Další z Vontů mu bleskurychle prohledal kapsy. „Nic u sebe nemá,“ ohlásil výsledek prohlídky Mažňákovi. „Co s ním uděláme?“ Elk ucítil, že stisk útočníků po neúspěšné prohlídce povolil. V tu chvíli se jim vytrhl z rukou a vykřikl: „Pusťte mne! Běžím pro pomoc. Měcháčkovi je zle! Dokonce možná umírá!“ Mažňáka to tak zaskočilo, že bezděčně kývl hlavou a jeho parta uvolnila zajatci cestu. Elk vyběhl průjezdem na ulici. Mirek zatáhl závěs v okně, kterým viděl, co se ve dvoře stalo. „Na dvoře jsou Moskyti!“ řekl. „Cože?“ vyděsili se ostatní. „Vede je Mažňák. Je jich plný dvůr. I Daneš tam je. A Rejholec s Cizincem!“ Hoši se opatrně podívali přes závěsy do dvora. Zahlédli už jenom několik tmavých postav, které mizely do různých skrýší za nahromaděné harampádí. „U Jóviše!“ vyjekl Rychlonožka. „Já to tušil! Já tušil, že to špatně dopadne. Už jak jsme slyšeli zvonit Umrlčí prst, věděl jsem, že se něco semele. A tenkrát, jak nám zabili Bublinu, také zvonil Umrlčí prst!“ „Ale Rychlonožko, vždyť se ještě nic nestalo!“ napomenul ho Mirek. Rychlonožka ztichl, ale o jejich nastávajícím osudu si myslel své. V místnosti zavládlo ticho. Starcův sípavý dech zesílil. „Snad opravdu neumírá!“ lekal se Červenáček a rychle přistoupil k starci. Jeho dech se poněkud zklidnil. „Asi usnul,“ mínil Jarka. Vrátili se k oknům. Na dvoře už nikoho nezahlédli. Jako by tam ani nikdo nebyl. Po nekonečně dlouhém čekání se v průjezdu konečně objevil Elk. Zamířil přímo k Ontlově dílně. Nikdo mu nezkřížil cestu. Elk zaťukal na dveře a Rychlé šípy mu rychle otevřely. „Doktor není doma. Má službu v nemocnici. Jeho manželka mu telefonovala. Řekl jí, že sem posílá sanitku. Vrátím se na ulici, aby věděli, kam mají jet. Nevystrkujte hlavu z dílny. Mažňákovců je plný dvůr, schovávají se tu. Byl by to váš konec. Sem dovnitř se snad neodváží přijít!“ Znovu vyšel na dvůr a znovu se na něho sesypali Mažňákovi Moskyti. Po prohledání kapes ho propustili na ulici. Po nekonečných dvaceti minutách vjela až na dvůr s rozžatými světlomety sanitka a zburcovala celý dům. Nájemníci otvírali dveře na pavlače a někteří sestoupili až dolů na dvůr, aby se podívali, co se stalo. Moskyti se zamíchali mezi ně a snažili se dostat do Měcháčkovy dílny. Ale Elk stál u dveří a hlasitým povykováním na ně upozorňoval dospělé a odrazoval je tak od proniknutí do dílny. Dva muži ze záchranky položili Měcháčka na nosítka a opatrně ho vynesli ven. Elk strčil Červenáčkovi do ruky sešit s plánky hlavolamů a nařídil mu: „Schovej to k sobě a jeď s nimi do nemocnice. V přítomnosti dospělých si na tebe netroufnou. Pak mi sešit vrátíš!“ Červenáček trochu zaváhal, ale Mirek ho popostrčil ke dveřím. „Dělej, co ti Elk řekl. My se tady z toho nějak dostaneme. Byla by to smůla, kdyby se Mažňák zmocnil sešitu.“ Červenáček se konečně probral. Strčil sešit pod bundu a přitiskl se k saniťákům jako klíště. V jejich společnosti došel bez problému až k autu a hned potom nasedl dovnitř jako Měcháčkův doprovod. Nikdo z Vontů mu v tom nemohl zabránit.

56

„Co se tady stalo, Rudo?“ zeptala se jedna z nájemnic, která jako jediná zůstala v dílně, zatímco ostatní nájemníci živě rokovali na dvoře. „Udělalo se mu nevolno, paní Buriánová. Třeba to nebude nic vážného.“ „Máš klíče od Ontlovy dílny? Mělo by se to tady zamknout. Před zloději.“ „Nemějte strach, paní. My to tady zamkneme. A pokud zůstane pan Ontl v nemocnici, tak se sem přijdu občas podívat. Jako jsem to dělal už minule.“ „Dobře, Rudečku. Vím, že je na tebe spolehnutí.“ Paní Buriánová spokojeně pokývala hlavou a vyšla přes chodbu na dvůr. Elk za ní zamkl a hned zhasl světlo. Potom odkryli závěsy na oknech a pozorovali, co se děje na dvoře. Sanitka už dávno zmizela ve stínadelských uličkách, ale nájemníci ještě stále přetřásali uplynulou událost. Po chvíli se ale přece jen začali pomalu rozcházet přes pavlače do svých bytů. Za dalších pět minut zavládlo na dvoře ticho. Vypadalo to, že i Moskyti odešli, ale hoši se zdánlivým klidem na dvoře nedali zmást. „Vidíte někoho?“ zeptal se Elk. „Nikoho,“ řekl Mirek, „určitě tam ale někde jsou a čekají na nás. To je mrzuté. Je už pozdě. Dřív nebo později budeme muset odtud vyjít a nechci pomyslet, co se stane, když padneme Mažňákovi do jeho drápů.“ „Při trošce štěstí se odtud možná dostaneme bez výprasku. Proto jsem nejel s Měcháčkem do nemocnice já, ale poslal jsem tam Červenáčka. A také je lepší, že má plánky u sebe. Tady by mohly padnout Mažňákovi do rukou. Nemocnice je ve vaší čtvrti. Tam na Červenáčka Mažňák nemůže. A ani netuší, jaký poklad mu proklouzl pod rukama.“ Elk vytáhl ze dveří svazek klíčů a zamířil s nimi k protilehlé stěně. I když šel pomalu a opatrně, aby cestou něco neshodil, protože v dílně nebylo vůbec vidět, přesto narazil do plechové tabule, která se s příšerným rachotem sesula na podlahu. „Rozsviťte na chvíli!“ požádal Rychlé šípy Elk. Jindra blikl baterkou Elkovým směrem. „Nestalo se ti něco?“ zeptal se starostlivě Mirek. „Nic,“ odpověděl Elk, „jenom jsem se trochu vyděsil. Nechte to tady všechno ležet, zítra to uklidím.“ Prohrábl svazek klíčů a vybral jeden, který zasunul do dveří za skříní v rohu dílny, o kterých Rychlé šípy celou dobu neměly tušení. „Tyhle dveře vedou na chodbu do dalšího křídla domu. Chodba je lomená a ústí do průjezdu, kterým se vchází na dvůr,“ vysvětloval Elk. „Ty chceš projít průjezdem?“ zeptal se Mirek. „Průjezdem ne. Tam by nás určitě zaskočili. Přes chodbu naproti je záchod, který používají všichni nájemníci bydlící v přízemí. Je sice zamčený, ale klíč od něho je tady na tom svazku. Okno ze záchodu vede do dvora za domem. Jedině tudy se můžeme nepozorovaně dostat z obklíčení. Tam na nás určitě nebudou čekat.“ Otočil klíčem v zámku. „A teď se modlete, aby nikdo nebyl za dveřmi.“ Zámek cvakl. Elk chvíli počkal a potom opatrně otevřel dveře. Rychlým pohledem zkontroloval chodbu. Byla prázdná a tmavá. Jen její konec osvětlovala slabá žárovka. „Máme štěstí, nikdo tu není!“ Elk otevřel dveře dokořán. Ve stejný okamžik se na dvoře pod oknem ozval hlasitý jekot. Zřejmě někdo z Moskytů nahlížel škvírou mezi závěsem do dílny a v osvětleném obdélníku dveří je zahlédl a vyhlásil poplach. „Jsme prozrazeni!“ zvolal Elk. „Asi nás přes okno zpozorovali! Pospěšte si! Musíme se všichni nacpat do záchodu dřív, než sem doběhnou. Tak dělejte přece!“ Rychlé šípy vyběhly na chodbu. Elk zamkl dílnu, odemkl záchod, všichni se vměstnali do malé místnůstky, která naštěstí nebyla obsazena nikým z nájemníků, a hned nato se v chodbě ozvaly spěšné kroky. Zastavily se u dveří do dílny. Někdo prudce zacloumal klikou. Potom se několik hlasů vzrušeno dohadovalo, kam jim kořist asi mohla zmizet. Pronásledovatelé nakonec usoudili, že se Rychlé šípy vrátily nazpět do dílny. Mezitím se Elk za pomocí ostatních protáhl úzkým okénkem do sousedního dvora a po něm i ostatní. „Tedy záchodem jsme ještě nikdy odnikud nemuseli utíkat,“ utrousil Rychlonožka s ironickým úšklebkem, když už stáli všichni venku v bezpečí sousedního dvora. „Teď rychle odtud!“ naléhal Elk na Rychlé šípy, ale ty nemusel dvakrát pobízet. Bez problému se dostali na ulici. „Co nejdříve ti sešit s plánky přineseme!“ sliboval Mirek, když se o několik ulic dál s Elkem loučili. „Dobrá, budu na vás každý večer čekat.“ Rychlé šípy mu podaly ruce a rozběhly se temnými uličkami Stínadel směrem na Druhou Stranu. 29. LOSNA PŘINÁŠÍ ZPRÁVY Příští den nechaly Rychlé šípy Ondrovi Rybákovi u jeho rodičů na lístku zprávu, co zjistily o klubu Ostrých hochů ze Stínadel, a potom se vrátily do klubovny, aby utřídily všechny události ze včerejšího večera. „S Měcháčkem to nevypadá dobře,“ hlásil Červenáček, co se dověděl po přijetí Ontla do nemocnice. „Říkali, že budou dělat, co je v jejich silách. A všichni kolem něho kmitali jako zběsilí. Kdoví, jestli se z toho ještě vylíže. Možná že ho živého už neuvidíme.“

57

„Domluvíme se s Elkem a půjdeme ho do nemocnice navštívit,“ řekl Mirek. „A co sešit s plánky hlavolamů, Červenáčku? Prohlížel sis ho?“ „Aby ne! Dokonce jsem stihnul obkreslit plánek ježka v kleci a také několik dalších zajímavých hlavolamů. Podívejte se!“ Červenáček položil na stůl Ontlův sešit a několik pokreslených listů. Hoši překvapením hvízdli. „To ti to muselo dát práce,“ řekl Rychlonožka uznale. „Teď už můžeme Elkovi sešit klidně vrátit. Vezmu plánek s ježkem k nám do dílny a pokusím se ho vyrobit. Jenom pro náš klub. Představte si, že budeme mít věrnou kopii Tleskačova hlavolamu. O tom se nám nikdy ani nesnilo!“ „Chtěl jsi říct, kopii Ontlova hlavolamu!“ opravil ho Jarka a hned pokračoval: „Před rokem by nás nenapadlo, že někdy zjistíme skutečného vynálezce hlavolamu.“ „Teď ještě kdyby se nám podařilo vylovit utopeného ježka ze stoky pod Jakubem. Plán létacího kola by byl možná pro svět zachráněn,“ řekl Jindra. „Mažňák tam pořád pátrá. Doufejme, že hlavolam nenajde.“ „Pátrá marně,“ odrušil Mirek. „Ježka těžko vyloví. A i kdyby se mu to přece jenom podařilo, to co z hlavolamu v tuto chvíli zůstalo, mu nebude k ničemu. Voda za ty dva roky určitě udělala svoje. Plán je stoprocentně ztracen. Můžeme to klidně pustit z hlavy. Škoda!“ Chvíli mlčel, jako by nad ztrátou uvažoval, a potom dodal: „Musíme zase co nejdříve do Stínadel.“ „Zajisté! Vrátit Elkovi sešit,“ řekl Jindra. „To také,“ kývl hlavou Mirek. „Především tam ale musíme vyřešit ještě jednu záležitost. A to se nám snad podaří jedině tehdy, když si promluvíme s Kosatkou.“ „Cože?“ Hoši nevěřili vlastním uším. Najít ve Stínadlech Kosatku a setkat se s ním? Mráz jim běhal po zádech jen při tom pomyšlení. „A proč? Proč se musíme setkat s Kosatkou?“ „Vzpomínáte, co včera řekl Ontl? Kosatka pracoval po celou dobu na obrovském modelu města. Měl ho z velké části postavený ve svém pokoji v domě Na Zderaze někde ve Stínadlech. Byl to dům s velkou zahradou. Po tragédii, která se tam stala, asi práci přerušil a až později se k ní vrátil. To by dokazovalo to jeho podivné chování a večerní toulky po různých částech města. Když pomineme, že stále pátral po Ontlovi, napadne nás otázka, co vlastně dělal tak pozdě večer v ulicích města. Nikdo to neví. Myslím si, že ty jeho podvečerní procházky městem využívá k přeměřování ulic, domů a plácků. A protože svou tváří vzbuzuje všude hrůzu, tak měření provádí vždy večer před setměním. A ta jeho divná věta Kdo zachrání město? Zřejmě má strach, že nestihne model dodělat ještě před rozsáhlými rekonstrukcemi, které se mají ve Stínadlech provádět a na které město uvolnilo velikou finanční částku. Byl jsem včera večer s otcem na veřejném zasedání rady města a tam se o tom povídalo.“ „Mirku!“ vykřikl Červenáček. „Stínadla se budou bourat?“ „Samozřejmě že ne celá,“ usmál se Mirek. „Historické stavby zůstanou a budou postupně opraveny. Bourat se budou jenom domy úplně neopravitelné. A zase se to nebude dít tak rychle, takže nemusíme mít obavu, že nám zbourají celá Stínadla ze dne na den.“ „O důvod víc, proč musíme dům Na Zderaze vypátrat co nejdříve a pořádně ho prozkoumat,“ řekl Jarka. „Co kdybychom tam zašli ještě teď, aby nám ho nějaké zemětřesení předčasně nezbouralo?“ Jenže se už do Stínadel nedostali. Do klubovny se jako velká voda přihnal Otakar Losna. V tváři byl celý zpocený a těžce lapal po dechu. „Tak, a máme zemětřesení tady!“ utrousil Rychlonožka. „Měli jste v klubovně nezvanou návštěvu, že?“ zeptal se Losna. „Měli, co ty o tom víš?“ „Dozvěděl jsem se všechno. Do klubovny se vám vloupal Mažňák s pomocí Daneše!“ Rychlé šípy se na sebe významně podívaly. „Šlo mu hlavně o získání deníku Jana Tleskače. Nejvíce ho zajímaly ty nečitelné zápisy, které se vám nepodařilo přečíst. Také vám sebral nějaké TAM-TAMY ve kterých o tom všem píšete. A teď přijde to hlavní, proč jsem vlastně tady. Mažňák a jeho Moskyti sestavili létací kolo a chtějí ho pozítří vyzkoušet v Černém údolí. Buď to nějak vyčetli z Tleskačova deníku, nebo se jim podařilo tajně vylovit ježka pod Jakubem. Spíš ale všechno vyčetli z deníku.“ Losnova zpráva působila opravdu jako zemětřesení. S Rychlými šípy pěkně zamávala. „Odkud máš takové překvapivé zprávy?“ podivil se Mirek. „Je u nich přece Vlk, bývalý člen Vontské rady. Stále s námi spolupracuje. Od něho všechno víme. Chce se tak odvděčit za svou zradu, takže páchá zradu další.“

58

„Opravdu si myslíš, že Mažňák mohl ježka v kleci pod Jakubem vylovit?“ zeptal se Jarka. „Spíš ne. Pořád tam ještě pátrají. Kdyby ježka vylovili, tak by se určitě přestali se v té smrduté břečce šťourat.“ „Tak jak to, že dokázali sestrojit létací kolo, když Mažňák nemá Tleskačův plánek?“ zapochyboval Jindra. „Něco je jeho vlastní nápad a něco možná vyčetl z té nečitelné části Tleskačova deníku. Také znovu prohledal Tleskačovu kůlnu, možná že tam také něco našel. Kromě toho objevil i nějaké věci v zámečnické dílně svého otce a při pátrání nevynechal ani dům ve Slepé uličce číslo 5, který prohledal od sklepa na půdu. Něco tam někde musel nalézt, buď to bylo něco z Tleskačových plánů, nebo dokonce části jeho kola. Jinak by se do stavby asi nepustil.“ Bylo to překvapivé zjištění. Mažňák, syn vraha Jana Tleskače, by měl nakonec přece jenom ukrást geniálnímu vynálezci jeho myšlenku? „Cos to říkal o té zkoušce?“ připomněl Jarka. „Jo - podle Vlkových informací jsou s prací tak daleko, že Mažňák chce za dva dny kolo vyzkoušet v Černém údolí. Jako je tam zkoušel i Jan Tleskač. Moskyti s tím dělají tajnosti, ale Vlk se přesto dozvěděl všechny podrobnosti a řekl nám je. Celá Vontská rada chce být při tom. Samozřejmě tajně, a já jsem vás přišel také pozvat!“ „Tohle si nemůžeme nechat ujít,“ řekl Mirek vzrušeně. „Děkujeme ti za pozvání. Za dva dny je čtvrtek.“ „Ano, ve čtvrtek odpoledne jsme si dali sraz v Černém údolí u tří srostlých borovic. Celá Vontská rada tam bude už v jednu hodinu. „To jsem zvědav, jestli se jim povede vzlétnout,“ řekl Jarka pochybovačně. „Už se o to pokoušeli i Rychlonožkovi kamarádi z učení Bago, Tyčka a Strašoun, ale dopadlo to špatně.“ „Rejholec, Cizinec i Daneš jsou teď s Mažňákem a jeho Moskyty jedna ruka.“ „Ví se, proč s ním spolupracuje zrovna Daneš?“ zeptal se Mirek. „To byste neuhodli. Mažňák vás nemá v lásce, to nakonec všichni víme. Kudy chodí, tudy přemýšlí, jak by se vám pomstil za smrt svého otce, ačkoli vy jste s tím neměli nic společného. A tak se spolčil s Danešem, který ti je Mirku k nerozeznání podobný. Buď ho něčím podplatil, nebo si ho získal nějak jinak. Společně potom vymysleli a provedli ve Dvorcích to vloupání do obchodu, které chtěli shodit na tebe. Naštěstí jim to ale nevyšlo.“ „Nevyšlo to jen čirou náhodou,“ řekl Mirek. „Měl jsem pro tuto dobu neotřesitelné alibi. Ale loupež v naší klubovně jim bohužel na sto procent vyšla.“ Řeč se potom stočila zase na Tleskačovo létací kolo. Losna pochyboval, že by se celý plán létacího kola na hedvábném papíře vešel do kuličky hlavolamu. „Určitě měl někde ještě nějaké dílčí plány. V deníku sice psal, že je všechno nakresleno jen na hedvábném papíře a ten je uschovaný v hlavolamu, ale je docela možné, že Mažňák přece jen objevil, jak už jsem řekl, nějaké dílčí výkresy v Tleskačově kůlně, nebo přímo v otcově dílně.“ Náhle se Losna Ťukl do čela. „Teď mi došlo, proč jste po mně tenkrát při volbě Velkého Vonta chtěli na chvíli půjčit hlavolam. Vy jste už tenkrát věděli, co je v něm ukryto!“ „Ano,“ řekl Mirek. „Chtěli jsme zachránit vynález a také Tleskačovo autorství. Měli jsme strach, aby se hlavolam nedostal do ruky Mažňákovi. Ten by si vynález určitě přivlastnil. I Mažňákův otec tvrdil, že hlavolam je jeho.“ „Pomalu budu muset jít domů,“ řekl znenadání Losna. Mirka napadlo, že by ho mohli doprovodit do Stínadel a vrátit tam Elkovi sešit s plánky hlavolamů. Losna jejich návrh rád přijal, ale než se mohl rozkývat, někdo rázně zaklepal na dveře. Vzápětí do klubovny vešel statný, asi čtyřicetiletý muž. V pravé ruce držel černou brašnu. Červenáček překvapením zapomněl zavřít ústa. Neomylně v něm poznal muže, kterého zahlédl před nedávnem z Marendova okna na Červených schodech u pětibokého kamene. Také Mirek ho poznal. Muž ho vyslýchal na policii v souvislosti s posledními událostmi, které se staly ve Dvorcích. „Jmenuji se Vrána,“ představil se a ukázal na Mirka, „a jak tady váš vedoucí Mirek Dušín ví, jsem inspektorem kriminální policie.“ 30. PŘÍBĚH Z KOŠE POKRAČUJE Mirek vstal a vykročil nečekané návštěvě vstříc. „To jsem rád, že jsem vás tady všechny zastihl. A je tu s vámi dokonce i sám Velký Vont Otakar Losna! No ne?!“ Losna se trochu zarděl. „Jak víte, že jsem Velký Vont?“ zeptal se užasle. 59

„Já vím spoustu všelijakých věcí. To byste koukali. Víte, že jsem se také narodil ve Stínadlech a vyrůstal tam?“ „Vážně?“ podivil se Losna. Vrána se posadil na židli, kterou mu nabídl Mirek. „Něco jsem vám přinesl,“ řekl a rozložil na stole deník Jana Tleskače a několik sešitů TAM-TAMU. „Posílá vám to Mirek Daneš ze Stínadel.“ Všichni na něho hleděli s úžasem. „Vyšetřování ještě úplně neskončilo, ale už dnes víme, že ten obchod ve Dvorcích a vloupání do vaší klubovny provedl Mirek Daneš ve spolupráci s Mažňákem. Ten využil Danešovy podoby s tebou Mirku, a chtěl tě tím vloupáním do obchodu před všemi zostudit. Daneše využil i k vylákání klíčů od vaší klubovny od Červenáčkovy maminky. Potřeboval se dostat k Tleskačovu deníku a TAM-TAMŮM. Z obchodu nic nevzali, ačkoliv majitel zpočátku tvrdil, že mu bylo ukradeno zboží ve značné hodnotě. Už ale přiznal, že si všechno vymyslel kvůli pojišťovně. Danešovi rodiče musí zaplatit škodu, kterou jejich syn svým počínáním způsobil, a ve škole bude mít zhoršenou známku z chování, stejně jako všichni, kteří se fingovaného vloupání zúčastnili. Víc jim udělat nemůžeme, když jsou ještě nezletilí.“ Vrána rozevřel Tleskačův deník. Hoši ani nedýchali a s napětím čekali, co dalšího se od něho dozví. Ten poklepal na rozevřený sešit. „Všechno jsem si přečetl. Byl to pro mne neobyčejný zážitek. A víte proč? Já jsem totiž Jana Tleskače znal!“ Napětí v klubovně ještě víc zhoustlo. „Chcete, abych vám o tom něco řekl?“ zeptal se Vrána zbytečně. Moc dobře věděl, že hoši prahnou po každém jeho dalším slově. „Je to už strašně dávno. Jan Tleskač se tehdy učil u zámečnického mistra ve Stínadlech. Jeho mistr se jmenoval Mažňák a byl otcem Štěpána Mažňáka. Jan Tleskač ho v deníku nazývá Em. Ale to všechno jste už zjistili sami. Byli jsme všichni mladší než Jan, takže se s námi nechtěl kamarádit. Dost nás to žralo, ale nedalo se s tím nic dělat. Tehdy Jan na čemsi usilovně pracoval. Nevěděli jsme na čem, a tak jsme ho stále nenápadně sledovali. Nikdy jsme přesně nezjistili, co dělal, jenom jsme tušili, že v tom hraje nějakou roli obyčejné jízdní kolo. Až teď jsem se v jeho deníku dočetl, že sestrojil létací kolo, a z vašeho TAM-TAMU vím, jak to s ním dopadlo. Všechna čest, vaše dedukce je zcela jistě správná. Také se přikláním k názoru, že smrt Jana Tleskače má na svědomí Mažňák. Kdo z vás na to přišel?“ „Jarka,“ řekl Jindra, když Jarka ze skromnosti mlčel. „To je pašák! Všechna čest!“ pochválil ho. Jarka, aby zakryl rozpaky, se zeptal Vrány: „A hlavolam jste u něho tehdy také viděl?“ „Samozřejmě. Měl ho vždy a za všech okolností stále u sebe.“ „Co se stalo potom?“ zajímal se Mirek. „Jak už jsem řekl, měli jsme tehdy takovou partu. Bylo nás osm. Já jsem partu vedl, Vilda Mareš mi dělal zástupce a psal kroniku naší ulice. Kromě toho měl ještě jednoho koníčka, sbíral malované plechové krabičky. Měl jich doma kolem padesátky. Kim fotil a dodával nám do kroniky fotografie. Patřil k nám ještě Kerhát, Karel Dymorák, Jiří Dratuš…“ „Vy jste vedl partu, která měla na svědomí smrt Karla Dymoráka?“ skočil mu do řeči Jarka. Vrána se zarazil. „No - byli jsme v tom tehdy namočeni, to je pravda. Jak to, že o tom víte?“ „Provalilo se to koncem minulého roku. Událost hýbala celými Stínadly, protože se týkala tehdejšího Velkého Vonta Vládi Dratuše,“ řekl na to Jarka. „Opravdu? Opravdu víte, co se tehdy přihodilo?“ Jarka mu všechno ve zkratce pověděl. Vrána jenom udiveně kroutil hlavou. A pak, jako by chtěl jejich tehdejší počínání ospravedlnit, pokračoval: „Když Dymour zmizel, dělali jsme si z toho chvíli starosti, ale netušili jsme, že by už nemusel žít, a už vůbec jsme si nepřipustili, že bychom mohli mít na jeho smrti podíl. Nějakou dobu po smrti Jana Tleskače se nám dostala do rukou první vontská kronika a ještě nějaké písemnosti, které měly vztah k naší organizaci. Všechny party v okolí se těch věcí chtěly zmocnit a nedaly nám ani chvilku pokoj. Dlouho jsme zapírali a úspěšně se vykrucovali, až nás zradil Dymour. Buď úmyslně, nebo se někde podřekl, to jsme se už nedověděli, ale od toho okamžiku se proti nám rozpoutalo peklo. Samozřejmě, že jsme Dymourovi nemohli odpustit zradu, a tak jsme ho ze své party vyloučili a připravili mu peklo také. Nejvíc z nás ho snad nenáviděl Jirka Dratuš. Nevynechal ani jednu příležitost, aby si na Dymourovi neschladil žáhu.“ „Pan Dratuš před měsícem zemřel. Už dlouho byl nemocný,“ řekl Losna. Všichni se na něho překvapeně podívali. „Jak to, že se to dovídáme až teď?“ zeptal se Mirek. „Z přátelství k Vláďovi bychom šli na pohřeb.“ „Vláďa se o tom nechtěl šířit. Pohřbu se zúčastnilo jen několik jeho nejvěrnějších přátel.“

60

„A to ještě nebylo všechno, pokračoval Vrána. V té době se tři z nás začali prvním rokem učit v továrně na letecké motory. Továrna stála na rozhraní mezi Bekovem a Tovární čtvrtí. Učení nám zařídil můj otec, který v továrně také pracoval. Bylo nás tam kolem patnácti učňů z celého města, ale jenom my tři jsme byli ze Stínadel. Všeobecně se o nás mluvilo: ti Vontové, zavolejte Vonty, a tak podobně. Platilo to i mezi mistry na dílnách. Nejvíc tohoto oslovení používal náš vedoucí mistr Ontl, který pocházel také ze Stínadel. Všichni jsme byli na svou příslušnost k Vontské organizaci hrdí, a tak nám to nevadilo, spíš naopak. Do továrny jsme chodili rádi. Inženýr Ontl na nás nedal dopustit, a také se nikdy nestalo, že by nám v záchvatu zlosti napohlavkoval, jako se to stávalo učňům jiných mistrů.“ Při vyslovení jména Ontl se hoši na sebe významně podívali, ale Vrána si jejich pohledu buď nevšiml, nebo mu nepřikládal význam. „Celá továrna pracovala v té době na vládní zakázce na nově vyvinutém leteckém motoru. Nešlo ještě o sériovou výrobu, ale jen o prototyp. Ani ne měsíc po našem nástupu do učení došlo v továrně k sabotáži. Někdo zničil celou sérii připravených zkušebních motorů. Případ začala vyšetřovat policie a vojenská kontrarozvědka, protože se jednalo o motory pro vojenské stíhačky. Tehdy jsme netušili, jak to, že podezření padlo na nás Vonty, kteří jsme se jako učni nesměli k prototypu ani přiblížit. Když se to stalo, byl Vily zrovna v nemocnici na operaci slepého střeva, takže zatím vyšetřování unikl. Bylo to dost nepříjemné, protože jsme byli už krátce předtím vyšetřováni kvůli zmizení Dymoura, a teď zase tohle. Ontl se za nás při výslechu statečně bil, dokazoval, že jsme vzorní učni oddaní vlasti, ale moc to nepomáhalo. Když jsme se jednoho dne po sabotáži vraceli z továrny domů, prohlásil nečekaně Kim, že možná ví, kdo v tom má prsty, a že přinese důkazy. Za žádnou cenu mi ale nechtěl říci, koho vlastně podezřívá. Toho dne jsem ho viděl naposledy. Další den byl můj otec neprávem propuštěn z továrny pro ztrátu důvěry. Než jsem mohl promluvit s Kimem, který ráno nepřišel do práce, vyzvedl mě z továrny, a ještě toho dne se celá naše rodina přestěhovala k příbuzným na statek na druhém konci republiky. Měl jsem tak právě čas zakopat vontské věci pod pětiboký kámen na Červených schodech, kde jsme bydleli, zaběhnout k Vildovi a dát jeho sestře tři klíče od železných dvířek naší klubovny. Vily byl stále ještě v nemocnici. Druhý den jsme se odstěhovali. Co se dělo dál, to jsem se už nedověděl. Dymorák se už neobjevil, Kim prý také kdesi zmizel a Vily se mi neozval. Dopisy, které jsem mu psal, se vracely s poznámkou, že se adresát odstěhoval. A to už je skoro všechno. Uplynulo pár let, mezitím jsem vystudoval střední školu a po maturitě jsem se dal na práva. Po získání doktorátu jsem nastoupil k policii. Skoro celý svůj dosavadní život jsem sloužil ve všech koutech republiky a až teď jsem se konečně vrátil do svého rodného města. Zvláštní je, že z naší tehdejší osmičlenné party jsem zatím ještě na nikoho nenarazil. Jako by se kromě smrti Dymoráka ostatním něco přihodilo. Možná, že to mělo souvislost z tehdejší aférou v továrně. Pokud vím, tak ta sabotáž nikdy nebyla objasněna. Ale možná, že se jen odstěhovali někam jinam a že se po čase přece jenom setkáme. A pokud se týká té aféry, chtěl bych ji objasnit, jestli to po tak dlouhé době vůbec půjde. Možná byste mi při tom mohli trochu pomoci. I proto jsem za vámi přišel.“ „Mohli bychom vám pomoct?“ „Ale jak?“ zeptal se překvapeně Mirek. Vrána se zasmál. „Nevyřešili jste snad záhadnou smrt Jana Tleskače? A neobjevili jste tělo nešťastného Dymoura v koši na půdě v tom Kocouřím hrádku? Tak vidíte. Chodíte pořád do Stínadel. Tady Losna dokonce Stínadla vede. Možná, že na něco přijdete. Možná někde narazíte na někoho, kdo sbírá nějaké kuriozity, plechovky, nebo něco podobného, jako je sbíral i Kim. Zde je moje telefonní číslo. Kdykoliv mi na ně můžete zavolat.“ Potom se s nimi rozloučil a odešel. Losna jim ještě připomněl čtvrteční akci v Černém údolí a pak spěchal domů. 31. NÁVŠTĚVA V NEMOCNICI „To je dobře, že jsme nic neprozradili,“ řekl Jarka, když zůstali v klubovně sami. „Co jsme mohli prozradit?“ podivil se Rychlonožka. „Všechny ty zprávy jsou tak překvapující, že už se v nich pomalu nevyznám.“ „No, jak se Vrána zmínil o tom Ontlovi,“ řekl Jarka. „My přece jednoho Ontla známe. Je také strojním inženýrem a je ze Stínadel.“ „Ovšem,“ řekl Jindra, „mohla by to být jedna a táž osoba.“ „A potom jak mluvil o sbírce plechových krabiček, které sbírá jeho kamarád Vily. Vzpomněl jsem si, že Širokko má také takového kamaráda. Toho co s námi vylovil ježka ze stoky pod Jakubem.“ „Jenže dnešní Vily by měl tak kolem čtyřiceti let, kdežto Širokkův kamarád je starý asi jako my,“ řekl Mirek. „To je pravda,“ řekl Jarka. „Ale co když je to přece jenom stopa do minulosti. Rozhodně se musíme zastavit za Širokkem a pořádně se ho na to vyptat.“ „Budeme to muset zase nejméně o týden odložit. Pokud vím, je někde na závodech mimo město. Četl jsem to v novinách. Ještě máte někdo něco?“ zeptal se Mirek. „Ne, to je všechno,“ odpověděli jedněmi ústy. 61

Venku se citelně ochladilo a začal padat sníh s deštěm. Zima chtěla najednou dohnat, co až dosud zameškala. Několik dní po sobě, vždy v noci, napadl sníh a přes den zase roztál. V Černém údolí se ale udržel, a tak pokus naplánovaný na čtvrtek byl odvolán. Rychlé šípy využily špatného počasí k vydání dalšího TAM-TAMU a také Sběrač, jak se stávalo pravidlem, vyšel současně s TAM-TAMEM. Zatímco v TAM-TAMU Rychlé šípy popisovaly své pátrání ve Stínadlech, Sběrač po planém obvinění Mirka Dušína neuvedl nic nového a raději se zaměřil na zprávy z dvoreckých kurtů. O Stínadlech se Dvorečáci vůbec nerozepisovali. Počasí se zlepšilo až těsně před prvním jarním dnem, který připadl na neděli. V sobotu se u Mirka nečekaně objevil Elk se zprávou od Losny, že se pokus v Černém údolí stále odkládá. Mirek mu vrátil sešit hlavolamů a současně s ním domluvil na neděli společnou návštěvu Měcháčka v nemocnici. Na první jarní den se udělalo konečně zase pěkně. Od rána svítilo sluníčko a po sněhu nebylo ani památky. „S takovou by ten pokus Mažňák už mohl v Černém údolí uskutečnit,“ nemohl se dočkat Jindra, když se sešli na tramvajové zastávce na Rozdělovací třídě. „No nevím,“ mínil Mirek. „V Černém údolí je sněhu ještě dost.“ „Už jde!“ upozornil Červenáček hochy, když zahlédl Elka vyjít z jedné stínadelské uličky na Rozdělovací třídu. Nesl velkou kytici. Pak všichni nasedli do právě přijíždějící tramvaje a odjeli k městské nemocnici. Když spatřili Měcháčka na posteli, nemohli ho ani poznat. Zhubl a stále těžce dýchal. Oči měl zavřené a nějakou dobu vůbec nezaznamenal, že za ním přišla návštěva. „Pane inženýre,“ položila mu sestra ruku na rameno, „přece jen za vámi někdo přišel. Podívejte se.“ Obrátila se k chlapcům a řekla: „Chudák, za celou dobu ho nikdo nenavštívil. Vy jste první. Opravdu už nikoho nemá?“ Zasunula mu prostěradlo pod matraci a odešla. Ontl otevřel oči. Rozhlédl se po chlapcích a namáhavě řekl: „To jste vy? Vás bych tady nečekal.“ „Ano,“ řekl Elk. „Jsme to my. Nebo jste snad čekal někoho jiného?“ „Ne-ne,“ vyhrkl rychle Ontl, jako by opravdu někoho čekal. „Nikoho jsem nečekal. Už nikoho nemám. Jste hodní, že jste se přišli podívat na starého opuštěného muže. Někde se posaďte a poslouchejte. Musím vám něco říct.“ Hoši se posadili po dvou na pár židlí, které tady byly, a nechali starce, aby se vyzpovídal. „Cítím, že už tady dlouho nebudu,“ řekl Měcháček, „a jen tys mi zůstal Radečku. Tys mi pomáhal a přišel za mnou i sem. Je čas, abych ti řekl, co mě celý život trápí a ničí. Co mě celý život děsí jako noční můra. Provedl jsem něco hrozného. Zabil jsem člověka.“ Elk myslel, že se Měcháček zase rozhovoří o tom nešťastném příběhu se svým malým synovcem, a tak řekl: „Ale o synovci Jiřím jste nám vyprávěl už minule.“ Ontl se na něho zmateně podíval. „Nemyslel jsem svého synovce, Radečku, i když to s ním má souvislost. Minule jsem vám říkal, že jsem Jiřího vypátral u zámečnického mistra Mažňáka ve Stínadlech. Ale to už byl Jiří mrtev. Od sousedů jsem se dověděl, že Mažňák Jiřího, tedy Jana Tleskače pronásledoval tak dlouho, až ho uštval. Nakonec jsem došel k přesvědčení, že ho Mažňák zabil. Určitě ho shodil ze zvonice. Nenáviděl jsem ho za to a slíbil jsem mu pomstu. Trvalo to několik let, než se mi naskytla př1ežitost. Tehdy Mažňák spadl do jakési stoky v podzemí Stínadel. Nevím už podrobnosti, ale onemocněl z toho, a pak prý zemřel na krysí žloutenku. Takový nesmysl. Nezemřel na krysí žloutenku, ale na krysí jed. Jako krysa! Rodina ho pochovala a nikdo na nic nepřišel. Byl přece tak těžce nemocný!“ „Vy jste ho opravdu otrávil?“ zeptal se Mirek a vzpíral se tomu uvěřit. „Ano. Poslal jsem k němu svého přítele, já tam neměl přístup, on ano. Ten všechno zařídil. A dobře. Nikdo nic nepoznal.“ Stařec se na chvíli odmlčel. „Kdo byl tím vaším přítelem?“ zeptal se opatrně Mirek. Ontl zavřel oči a na otázku neodpověděl. Když je znovu otevřel, podíval se nešťastně na Elka a řekl: „Jděte už pryč. Jsem unavený. Hoši se zaraženě vyplížili z nemocnice do krásného jarního dne. Sluníčko svítilo a ptáci o překot zpívali. Ještě v neděli večer inženýr Ontl v nemocnici zemřel. 32. CO SE STALO PŘED DÁVNÝMI LETY Další den se Rychlé šípy opět vypravily do Stínadel. Jednak se hoši chtěli zeptat Losny na datum tajného pokusu v Černém údolí, a jednak se chtěli setkat se Širokkem, který po nedělních závodech mohl být zase doma. Až cestou se rozhodli, že nejdříve zajdou za Širokkem a potom za Losnou. 62

Po menším bloudění se konečně dostali do míst, kudy šli nedávno s Širokkovým bratrem Skobou. Už se zdálo, že je na cestě za Širokkem nic nezastaví, když se stalo něco zvláštního. Na rohu jedné ulice se nečekaně setkali s bývalým Velkým Vontem Vláďou Dratušem. Od zvolení Losny se s ním neviděli. Vláďa je samozřejmě poznal, ale vypadalo to, jako by se jim chtěl obloukem vyhnout. „Vláďo,“ oslovil ho Mirek radostně a vykročil k němu s napřaženou pravicí. Vláďa ji přijal chladně. Sotva odpověděl na pozdrav a zůstal před nimi toporně stát. V celém jeho chování bylo znát, že setkání s nimi je mu nepříjemné. „Moc nás mrzí, jak to dopadlo s tvým tatínkem. Kdybychom to věděli, přišli bychom na pohřeb,“ pokračoval Mirek opatrně v rozhovoru. Vláďa se díval kamsi přes Rychlé šípy a nic na to neříkal. Najednou všichni cítili, že si nemají co říct. „Musím už jít,“ řekl Vláďa chladně a bez rozloučení je minul a rychle se od nich vzdaloval. „Je to s ním ještě horší, než když ho vydírali Rejholec s Cizincem,“ podivil se Mírek. „Vůbec mi není jasné, proč se tak chová.“ „Nechápu to,“ řekl Jarka. „Vždyť jsme mu nic zlého neudělali. Naopak jsme se mu snažili vždy jen pomoct.“ Chvíli se zaraženě za Vláďou dívali, a teprve když zmizel v sousední ulici, vykročili k domu, ve kterém bydlel Širokko. Nebylo to setkání, ze kterého by mohli mít radost. Zazvonili u Nekolů a měli štěstí. Přišel jim otevřít sám Širokko. „Rychlé šípy!“ uvítal je překvapeně. „Copak vás ke mně přivádí?“ „Horká stopa,“ řekl Jarka stručně. „Jak tomu mám rozumět?“ podivil se Širokko. „Myslel jsem, že už jsme si minule všechno kolem výlovu ježka v kleci vyříkali.“ „Trápí nás ještě jedna záhada,“ řekl Mirek. „Jaká záhada? Vím, že už nic nevím.“ „Chtěli bychom se setkat s tím tvým kamarádem, který ti pomáhal s výlovem,“ řekl Jarka. „S tím, co se odstěhoval ze Stínadel. Minule jsi na něho prozradil, že sbíral plechové malované krabičky. „Vy myslíte Ondru!“ řekl Širokko. „Tak to je snadné.“ „Ano?“ zeptal se Mirek s napětím v hlase. „Ty víš, kde bychom ho mohli najít?“ „No jistě! Pojďte dál. Shodou náhod je zrovna dnes u mne na návštěvě!“ Zavedl je do pokoje, kde za stolem pomalu usrkával čaj jejich starý známý Ondra Rybák - Nažka. „Ale to je přece Nažka!“ vykřikl překvapeně Červenáček, který vstoupil do pokoje první. „Rychlé šípy! Co tady děláte?“ překvapení bylo oboustranné. „Netušili jsme, že ses k nám na Druhou Stranu přestěhoval ze Stínadel. Jak se ti to podařilo utajit?“ Nažka se usmál. „Prostě jsem se tím nechlubil.“ „Chceme se tě zeptat, jestli vlastníš sbírku malých plechových krabiček různě pomalovaných.“ „Ano. Mám takovou sbírku, dodnes jsem shromáždil přesně sto plechovek. Tu poslední, jubilejní, mi přinesl Karel Jursa zrovna ten den, kdy jsme vás přijali za členy Jestřábova řádu.“ „Vzpomínám si, že jste se bavili o nějaké sbírce, ale netušil jsem o jaké,“ řekl Mirek zamyšleně. : „Jak dlouho už je sbíráš?“ zeptal se Jarka. „Dlouho. Ještě jako malý kluk, to jsme bydleli tady ve Stínadlech, jsem se hrabal ve starých bednách ve sklepě našeho domu a v jedné jsem objevil kolem padesáti všelijakých plechových krabiček různých velikostí. Tatínek mi potom řekl, že to u nás zůstalo po smrti mého strýce, maminčina bratra, který je sbíral.“ „Cože?!“ vykřikl Jarka. „Ještě řekni, že se tvůj strýc jmenoval Viliam a říkali mu Vilda.“ „To si teď nevzpomínám, ale asi ano. No - já přesně nevím. Zemřel velice mladý a bylo kolem toho dost dusno. Prý se nevrátil z nemocnice po nějaké operaci a - já už přesně nevím, co se vlastně stalo. Naši mi to možná řekli, ale pustil jsem to z hlavy. Stalo se to tak dávno.“ „Ale - to co nám říkáš, je moc důležité!“ řekl Mirek. Jestli nemáš už teď se Širokkem nic dalšího na práci, zavedli bychom tě hned za někým; kdo si s tebou o tom všem rád popovídá.“ „O mé sbírce?“ „Nejen o ní,“ řekl Mirek s úsměvem. Potom se obrátil na Širokka: „máte tady v domě telefon?“ „Telefon? Je v přízemí u domovníka, zavedu tě k němu.“ Když se oba po chvíli vrátili, řekl Mirek: „Volal jsem inspektorovi Vránovi a všechno jsem mu pověděl. Poprosil mě, jestli bychom hned teď nemohli i s Ondrou přijít k Rybákům. Počká tam na nás před domem.“

63

„Co se děje, kluci?“ zeptal se Nažka s údivem. „Vysvětlíme ti to cestou,“ řekl Mirek. „Pojďme, ať jsme co nejrychleji u vás.“ Vrána na ně už nějakou dobu čekal. Když je spatřil, vykročil jim v ústrety. Zvláště Nažku si pozorně prohlížel. „Chtěl bych se seznámit s tvými rodiči, Ondro,“ řekl Vrána. „Tak pojďme nahoru. Naši budou doma. Tedy maminka určitě:“ Zavedl je do nejvyššího patra a odemkl dveře. „Mamí, tatí, vedu návštěvu. Jste doma?“ zahalekal do bytu. Do předsíně vešla pěkná žena středních let. Lhostejně si přeměřila příchozí a tázavě se podívala na syna. Když ji Vrána spatřil, zacukalo mu v koutcích úst a mírně se pousmál. „Maruško,“ oslovil ženu, „jestlipak mě poznáváš?“ Žena si ho pozorně prohlédla, ale nezdálo se, že by jí někoho připomínal. „Naposledy jsme se viděli před víc než patnácti lety,“ napovídal Vrána, „vzpomeň si přece!“ V očích ženy se rozhořely malé plamínky, jako by si na něco milého přece jenom vzpomněla, ale hned zase pohasly. „Jmenuji se Vrána,“ představil se a plamínky se znovu rozhořely. „Petr!“ řekla trochu nejistě paní Rybáková. „No ano - jsi to ty Petře. Kde se tady bereš? No to je překvapení! Škoda že ještě není doma Ondra.“ „Ondra z naší party - Ondra Rybák je tvůj manžel?“ Žena přikývla. „No to mě tedy podrž! Musím ale přiznat, že hned jak jsem uslyšel jméno tvého syna, něco takového mě napadlo.“ Nažka s Rychlými šípy hleděli jako vyjevení. Nažkův otec byl členem Vránovy party! Jarka si uvědomil, že si poznamenal do seznamu Vránovy osmičky špatné jméno. Když vyjmenovával Vrána členy své party, rozuměly mu Rychlé šípy, že říká Rypák. Ale zcela jistě se jednalo o Rybáka. Ondrova maminka je usadila v obývacím pokoji, nabídla jim limonádu a sušenky a posadila se k nim. Ve stručnosti se pak Vrána s Rychlými šípy dověděli, co se odehrálo ve Stínadlech, když se Vrána odstěhoval a proč mu Vily neodepsal ani na jeden dopis. „Vildu z nemocnice propustili za dva týdny po tom, co jste se odstěhovali. Při odchodu z nemocnice se stala hrozná věc. Když přecházel s tatínkem ulici, srazilo je auto a řidič ujel. Vilda byl na místě mrtev a tatínek byl těžce zraněn. Řidič nebyl nikdy vypátrán. Vildova taška s osobními věcmi se v nastalém zmatku na ulici ztratila. Maminka tvrdila, že všechny ty pohromy, které nás a naše známé v poslední době stihly, mají nějakou spojitost s tou aférou v továrně, ve které jste se učili. Přísně mi zakázala se s kýmkoliv z vás stýkat a všechny tvé dopisy posílala nazpět s poznámkou, že adresát je neznámý. Když aféra s leteckými motory utichla, výrobu prý převzala konkurenční firma, ale naše nová stíhačka už nikdy nevzlétla. Po otcově návratu z nemocnice jsme se museli kvůli jeho zaměstnání několikrát stěhovat. V osmnácti jsem odešla z domova a čirou náhodou se setkala s Ondrou z vaší party. Později jsme se vzali. To je tak asi všechno.“ „A nevíš, co se stalo s Kimem?“ zeptal se Vrána. „Tehdy mi tvrdil, že sežene nějaké důkazy, které se týkaly sabotáže, ale pak jsem ho už také nikdy neviděl.“ Paní Rybáková si vzpomněla: „Večer před tvým stěhováním se u nás zastavil, dal mi obálku s nějakými fotografiemi a řekl mi, ať ji pečlivě schovám. Kdyby se mu prý něco stalo, ať ji předám tobě, nebo Vildovi.“ „A co se s tou obálkou stalo?“ zeptal se Vrána dychtivě. „Pořád ji mám. Je v ní několik fotografií cizích lidí. Můj muž si je několikrát prohlížel, ale nikoho na nich nepoznal.“ „Mohl bych se na ně podívat?“ zeptal se Vrána s napětím v hlase. „Jistě. Hned je přinesu.“ V obálce byly tři fotografie pohlednicového formátu. Na všech byli zachyceni dva muži v důvěrném rozhovoru. Snímky byly pořízeny v krátkých časových intervalech po sobě. Na posledním si oba muži podávají ruce. Vrána ji ukázal Rychlým šípům. „Tohle je náš bývalý mistr z továrny inženýr Ontl. Ten, který zemřel tuto neděli v nemocnici, krátce po tom, co jste u něho byli na návštěvě. A ten druhý je Němec Böhm, zástupce konkurenční firmy.“ Podíval se na paní Rybákovou a pokračoval: „Ondra ani jednoho neznal, proto mu fotky nic neříkaly, ale mně ano. Konečně jsem pochopil, proč Vilda zahynul při odchodu z nemocnice a proč Kim zmizel a dodnes se neobjevil. A proč naše stíhačka s novým výkonnějším motorem nikdy nevzlétla. Jak jsem zjistil v archívu, Böhm byl naší kontrarozvědkou podezříván, že je nepřátelským špiónem, ale podařilo se mu včas zmizet za hranice. Určitě se na té sabotáži, ze které chtěli obvinit nás, podílel společně s Ontlem. Rychlé šípy se potom rozloučily a šly domů. Vrána zůstal, protože se chtěl setkat se svým přítelem z klukovských let Ondrou Rybákem. Doma si Jarka přepsal v seznamu Vránovy osmičky u čísla sedm jméno Rypák, na Ondru Rybáka. Přitom si uvědomil, že se zapomněli Vrány zeptat na jméno posledního člena jejich party.

64

33. POKUS V ČERNÉM ÚDOLÍ Další dny se udělalo opět pěkné, jarní počasí. Sníh zmizel i z kopců a údolíček kolem města, a tak se dalo předpokládat, že Mažňák uskuteční pokus vzletět s kolem jen vlastní silou. Trvalo to ale ještě další týden, než se v klubovně Rychlých šípů ukázal Losna, aby je osobně na tento pokus pozval. Měl se konat ve středu ve čtyři hodiny. Ve středu odpoledne, už dlouho před čtvrtou hodinou, bylo u tří srostlých borovic v Černém údolí, nezvykle čilo. Sešla se tu tajně nejen celá Vontská rada, ale i několik nejspolehlivějších náčelníků ulic se svými zástupci. Velký Vont je rozdělil do několika hlídek, které obsadily strategické body na všech přístupech do Černého údolí. Hlídky měly za úkol pozorovat okolí a upozornit ostatní, až se Mažňák bude blížit k Černému údolí. Rychlé šípy vytvořily samostatnou hlídku. Po jejich pravé straně byl se svou hlídkou Losna, po levé straně byla hlídka tvořená Elkem s jeho kamarádem Skarlanem a několika členy Vontské rady. Hlídky, které obsadily ústí cest, byly vybaveny dalekohledy. Po necelé hodině přišla zpráva od první hlídky, že se od města blíží skupina Vontů - Moskytů s Mažňákem v čele. Jelikož byl Mažňákův příchod včas zpozorován, mohly se hlídky z jiných stanovišť stáhnout nazpět do údolí. „Jenom, aby Mažňák neměl stejný nápad skočit ze skály, jako se o to minule pokusili Rychlonožkovi kolegové z dílny Tyčka, Bago a Strašoun,“ strachoval se Mirek. „Tehdy to naštěstí skončilo jen zlomenou rukou. Ale mohli se docela klidně zabít.“ Jak se ale po chvíli ukázalo, Mažňák neměl v úmyslu podniknout obdobný krkolomný skok ze skály. Snad to bylo tím, že celá jeho skupina přicházela do Černého údolí od Stínadel a rozjezdová skála byla zcela na opačné straně údolí, nebo to měli prostě vymyšlené zcela jinak. Všechny hlídky se schovaly do porostu co nejblíže Moskytům, aby měly na nastávající podívanou dobrý výhled. Rychlé šípy si posuňky vzájemně ukazovaly jednotlivé účastníky zkoušky. Byli tu jak Venda Rejholec s Cizincem, tak i Mirek Daneš, ale i několik dalších Vontů, se kterými se Rychlé šípy ještě nesetkaly. Mažňákova parta zatím složila na lesní cestu několik objemných balíků, plátno, spoustu nářadí a posadila se do trávy. Zarážející bylo, že s sebou nepřivezli kolo. Rychlé šípy si myslely, že je mají rozmontované v těch balících, ale mýlily se. Na kole přijel asi po deseti minutách neznámý Vont, a pak se už na nic nečekalo a všichni se dali do práce. Rychlé šípy a Vontská rada byly tak zaujaty činností před sebou, že se málem prozradily. Jeden z členů Vontské rady se opřel celou svou vahou o kmen buku, přičemž si nevšiml, že strom je úplně suchý. Buk se tlakem vyvrátil a s mohutným žuchnutím spadl. Všichni se vyděsili, protože si mysleli, že je to prozradí. Mažňák s Moskyty se ale tak soustředili na svou práci, že rachot padajícího kmene nebrali vůbec na vědomí. K Mirkovi se opatrně připlížil jeden z Vontů. Byl to Elkův kamarád Skarlan. Mirek si ho všiml, až když Skarlan zašeptal: „Až to tady skončí, potřeboval bych s vámi nutně mluvit.“ Mirek se na něj udiveně podíval. „Cože?“ zeptal se polohlasně. „Tiše!“ sykl na ně někdo zlobně. „Až to tady skončí, chci s vámi o něčem důležitém mluvit!“ zašeptal Skarlan a znovu byl někým okřiknut. Mirek kývl, že rozumí. Mezitím práce na montáži kola postoupily značně dopředu. Na rámu narostla mohutná křídla sestavená z tenkých trubek a potažená bílým plátnem. Vpředu byla namontována vrtule s různými převody k pedálům a lanka ovládající směrovku a balanční křidélka. Mirek s Jarkou pochybovali, že by se tato těžká konstrukce mohla jen silou jezdce odlepit od země. Konečně byly práce u konce a Moskyti utvořili za kolem skupinku. Mažňák umístil na velký plochý kámen v popředí fotoaparát, stiskl samospoušť a bleskurychle se zařadil mezi Vonty. Přístroj cvakl a snímek byl hotov. Zkušební let mohl začít. Polní cesta vedla od tohoto místa do vzdálenosti téměř tří set metrů v přímém směru a mírně se svažovala. Úsek cesty byl zřejmě vybrán proto, aby měl jezdec hladký rozjezd a brzo nabral rychlost. První se pokusil o vzlet Mažňák. Za mohutného povzbuzování rozjel kolo, jak to jen nejrychleji šlo, a přepnul pedály na vrtuli. Ta se sice točila jako zběsilá, ale kolo se ne a ne vznést. Po zastavení na konci rovinky přenesli Moskyti kolo opět do výchozí pozice a Mažňák svůj pokus po nějakých drobných úpravách ještě několikrát opakoval. Když se při svém posledním pokusu málem naboural, dovolil, aby se o vzlet pokusili i jiní. Nikomu se to ale nepodařilo. „Tohle není Tleskačovo kolo,“ řekl Mirek potichu Jarkovi. „Zřejmě to bude jen Mažňákova nepodařená rekonstrukce sestavená podle nějakých dílčích náčrtků, které někde objevil.“ „Jestli vůbec nějaké našel,“ pochyboval Jarka. „Ale to by znamenalo, že se mu pořád nepodařilo vylovit ježka ze stoky pod Jakubem. A ten tam pořád je! Jinak by jim to muselo letět.“ A pak se to stalo! Při posledním opakovaném pokusu došlo k havárii. Jeden ze zkušebních jezdců vybočil z cesty a narazil ve velké rychlosti do stromu. Pravé křídlo odpadlo a on sám přeletěl obloukem přes řídítka a spadl na hlavu. Zůstal nehybně ležet. 65

To už Losna a celá Vontská rada nevydrželi na svých místech a rozběhli se k místu katastrofy. Mažňák s Moskyty, roztrpčeni nezdařenými pokusy, se na ně zuřivě vrhli, a ačkoliv jim Vontská rada chtěla pomoci, rozpoutala se mezi nimi bitva. Mirek Rychlé šípy zadržel v úkrytu. Když viděl, že Mažňák s Moskyty jsou přemoženi a o zraněného je postaráno, vydal pokyn, aby tiše, po anglicku zmizeli. Teprve doma si vzpomněl, že s nimi chtěl po pokusu o čemsi strašně důležitém mluvit Skarlan. 34. LEGENDA O STÍNADELSKÉ SMRTCE Skarlan si pozorně prohlížel tvář starého muže ležícího na lůžku, ale nepozoroval žádnou změnu k horšímu. Asi před čtvrt hodinou se stařec po prudkém záchvatu kašle utišil a usnul neklidným spánkem. „Dnes večer budeš muset zůstat u dědečka,“ nařídila mu maminka odpoledne. „Nemohu si vzít volno z práce.“ Skarlan kývl, že rozumí. Maminka chodila po smrti svého muže do továrny na noční směny, aby se přes den mohla věnovat výchově svého syna. S pomocí Skarlanova dědečka už nemohla počítat. Byl starý a několik let nemocný a sám pomoc potřeboval. Skarlan za dědou chodil rád. Děda měl nádhernou sbírku známek, kterou by mohl prohlížet donekonečna. Na konci jednoho alba byla zalepená obálka, ve které měly být uloženy nejcennější známky dědovy sbírky. Obálku nesměl Skarlan nikdy rozlepit. A o dědově sbírce se nesměl nikomu zmínit ani slovem. „Všechno jednou po mně zdědíš, chlapče,“ říkával. „Bud trpělivý. V obálce mám svoji nejcennější známku, Modrého Mauritia. Má nepředstavitelnou cenu. Na světě jich je snad jenom deset kousků. Proto nesmíš o mé sbírce říct nikomu ani slovo. Mohli by nás okrást. Ani mamince o tom neříkej. Bude to jen naše tajemství.“ Skarlan o existenci Modrého Mauritia věřil i nevěřil, ale do obálky se nikdy nepodíval a o sbírce známek s nikým nemluvil. Starý muž se pojednou vztyčil na posteli a zaposlouchal se do zvuků pokoje. Jeho reakce byla tak nečekaná, že Skarlanovi málem leknutím vypadlo album z ruky. „Tiše, Jirko!“ zašeptal dědeček. Jeho pohled pronikal přes pokoj oknem do ulice. Postel měl postavenou tak, že z ní viděl věž kaple u vchodu do stínadelského hřbitova. Skarlan sledoval dědův pohled. Ze svého místa nemohl vidět tu část ulice, kterou viděl dědeček. Když starý muž natáhl třesoucí ruku k oknu, musel se k němu naklonit, aby uviděl, co ho vylekalo. „To je konec, Jirko! Dnes si pro mě přijde. Vidíš je? Jdou! Hodiny na věži jdou!“ Zvrátil se do peřin a zavřel oči. Skarlan vstal a přistoupil k oknu. Pouliční lampa jen matně osvětlovala vnitřní zeď s bránou a kapli s věží a věžními hodinami. Hodiny již řadu let nešly. To věděli všichni obyvatelé této části Stínadel. Dnes odpoledne, když Skarlan procházel ulicí, také nešly. Ruku do ohně by za to dal, jak si tím byl jistý. Malá ručička hodin stála na třech hodinách. A teď se blížila k desítce. Téměř na vlas stejně jako na velkých bicích kyvadlových hodinách zde v pokoji. Dlouho napjatě pozoroval věž a oči nemohl odtrhnout od hodinových ručiček. Když pokojové hodiny odbíjely deset, zjistil, že na kostelních hodinách je také deset. „Opravdu!“ vydechl překvapeně. „Jdou! Jak je to možné?“ V tu chvíli ho napadlo, že dědu vzbudil předtím jejich tikot. To je ale přece nesmysl! Stařec znovu otevřel oči. „Jdou vždycky, když má někdo zemřít. A o půlnoci vyjde ze hřbitova do ulic smrťák a pak už mi nebude pomoci.“ Skarlan se zachvěl. Starou legendou o smrtce, která navštěvuje nemocné několik hodin před jejich skonem, ho děda krmil již několik týdnů. Skarlan o tom řekl klukům z ulice a ke svému překvapení zjistil, že o legendě také vědí. Někteří dokonce přiznali, že smrťáka ve Stínadlech poblíž ulice Ve zjevení viděli. Skarlan nikdy nic podobného neviděl, a proto jim moc nevěřil. Popisoval to povídačkám pro malé děti. „Ale dědo, to budou jen takové řeči,“ řekl, ale hlas se mu trochu chvěl. „Ne, ne, není to pověra, drahý hochu. Smrtka se tady zjevuje už od třicetileté války. Tehdy se dnešní Švédskou uličkou valily do města hordy cizích vojáků. Ti drancovali, zapalovali domy a mordovali všechno živé. 66

V patách za nimi se vplížil do města černý mor. Nemocní lidé byli zaživa zatloukáni ve svých domovech, aby nemohli mezi zdravé, a tam čekali na smrt. A ta přišla vždy v předvečer jejich konce. Bílá a strašlivá. Vešla do domu přes zatlučené dveře, a když jimi zase prošla ven, nežil z těch nešťastníků už nikdo. Když drancování skončilo a morová rána pozvolna zmizela, pochovali zdraví lidé ty mrtvé na místním hřbitově a postavili tu na jejich památku kapli s věží. V ní zavěsili zvon, kterému se do dnešních dnů říká Umrlčí prst. Když se rozezvučí, tak právě někdo zemřel. Ale předtím se s věžními hodinami pokaždé stane stejná záhada. Hodiny, které nikdy nikdo nedokázal už od nepaměti opravit, se rozejdou a zastaví se až zvukem Umrlčího prstu. A o půlnoci vyvolají ducha. Objeví se smrťák.“ Stařec se odmlčel a vzápětí s ním zacloumal nový, prudký záchvat kašle. Záchvat tentokrát trval neskutečně dlouho. Dávivý kašel škubal zesláblým tělem ze strany na stranu a po chvíli se ústa pokryla krvavou pěnou. Skarlan se vylekal. „Dědo, dědečku, proboha, co mám udělat, abych ti pomohl?“ Vzal hrnek s čajem a pokoušel se mu dát napít. Byl to ale marný pokus. Kašel zkroutil staré tělo do klubíčka. Při další vlně záchvatu se dědeček na posteli prudce napřímil a neúmyslně vyrazil Skarlanovi hrnek z ruky. Ten vyletěl obloukem ke stěně a roztříštil se o ni. Střepy se rozlétly do všech koutů pokoje. „Zajdi za Bínou,“ sípal stařec mezi dalšími a dalšími přívaly kašle. „Ať - mi - pošle - nějaké – byliny…“ Konečně kašel ustal a starý muž zůstal nehybně ležet. Skarlan mu opatrně otřel zpocenou tvář a krvavá ústa. „Dojdi k Bínovi, chlapče,“ řekl dědeček tentokrát bez větších obtíží. „Další záchvat dostanu až asi za hodinu. Už to mám vypozorované. Klidně mě tu můžeš nechat bez dozoru. Neboj se. Řekni mu, ať mi pošle ty byliny jako minule. On ví které. Ty mi pomohly nejvíc.“ Zavřel oči a vypadal, jako by vyčerpáním usnul. Skarlan nejdřív posbíral největší střepy a teprve potom vyběhl ven. Proběhl otevřenou brankou v zídce před domem ulice Ve zjevení. Bylo krátce po desáté hodině večerní. Ulicí se vracelo několik dělníků z odpolední směny v továrně, kde pracovala i jeho matka. U trojité lampy přímo u vrat na hřbitov cosi kutil starý lampář. Měl takové zvláštní jméno, nebo to byla přezdívka? Všichni v okolí mu říkali Zdravschvo. Špatně se to vyslovovalo. Lampářovo kolo bylo opřené o zeď hřbitova a on sám lezl po žebříku k jedné ze tří svítilen. Vypadalo to, jako by na lampách něco opravoval. Ale tak pozdě večer? To bylo zvláštní. Proč to neudělal už odpoledne? Svítilny byly zhruba ve stejné výšce jako hodiny na věži hřbitovní kaple. Že by chtěl něco dělat s hodinami? Šílený nápad mu bleskl hlavou, ale hned se té myšlence zasmál. Ze stožáru s lampami nešlo na hodiny dosáhnout. Ulice Ve zjevení patřila mezi nejstarší a nejpochmurnější část Stínadel. Názvy okolních uliček a plácků to ještě umocňovaly. Katovna, Katovská ulička, Na Šibeníku, Hřbitovní ulice, U smrťáka a konečně i samotný hřbitov, takhle neskutečně umístěný mezi obytnými domy, to vše připomínalo nepěknou stínadelskou minulost. Všeobecně bylo známo, že Stínadla ve středověku sloužila jako městské popraviště. Mezi starousedlíky měl výsadní postavení mastičkář Bína. Bydlel ve Hřbitovní ulici a šly o něm v celém okolí navzájem si odporující zvěsti. Jedni tvrdili, že je lidumil, jiní zase, že je to šarlatán, vydřiduch a zločinec. Jisté ale bylo, že staří a nemocní obyvatelé těchto končin vyhledávali jeho pomoc víc než pomoc diplomovaných lékařů. Mastičkář Bína byl ochoten kdykoliv a komukoliv pomoci. A za své služby si vzal jen tolik, kolik mu kdo nabídl. Nikdy si sám o peníze neřekl. Jeho lektvary z bylinek byly vyhlášeny široko daleko, dokonce i za hranicemi Stínadel, a někteří lékaři dokonce museli přiznat, že na jeho bylinkách něco je. Hřbitovní ulice navazovala na ulici Ve zjevení a vedla kolem hřbitova, na jehož konci ústila do další stínadelské ulice. Dům, ve kterém bydlel Bína, byl starý a oprýskaný, stejně jako ostatní domy kolem. V tuto večerní dobu byl nezvykle tmavý, bez jediného rozsvíceného světla. Po Skarlanově zazvonění bylo v domě dlouho ticho. Skarlan si v prvním okamžiku všiml, že na zvuk zvonku nereaguje štěkotem Bínův pes, ale pak si vzpomněl, že před časem pošel. Konečně se na chodbě za domovními dveřmi rozsvítilo světlo, zarachotil zámek a v osvětlené štěrbině se objevila Bínova obrýlená hlava. „Á - Skarlan! Dědovi se přitížilo, že?“ řekl Bína s pochopením ještě dřív, než mohl Skarlan cokoliv říct. „Pojď dál. Tušil jsem, že dnes přijdeš. Byliny na čaj jsem už připravil. Dědovi se po nich uleví.“ Otočil se nazpět do chodby, jistý si tím, že ho Skarlan bude následovat. Než Skarlan došel na konec chodby, vracel se už Bína s kornoutem bylin. „Dvakrát spař vodou špetku bylinek, potom čaj trochu zchlaď a dej ho dědovi pít jen vlažný,“ instruoval ho Bína. „Jak jsem říkal, určitě se mu uleví a bude spát až do rána.“

67

Skarlan sáhl do kapsy pro peníze, ale Bína ho zarazil. „Jsme s tvým dědou už vyrovnáni,“ prohlásil. Skarlan mu poděkoval a uháněl nazpět. Dědeček nespal a netrpělivě na něho čekal. Skarlan spařil bylinky podle Bínových instrukcí a nakonec mu podal hrníček. Starý muž dlouze popíjel, potom si lehce odkašlal, zklidnil se a usnul. Také Skarlan začal na židli únavou podřimovat. Probudil ho až zvuk bicích hodin. Odbíjely půlnoc. Celý ztuhlý se protáhl. Dědeček spal přesně tak, jak to Bína předpověděl. Skarlan se rozhodl jít domů. Opatrně, aby dědečka neprobudil, uklidil album do skříně, zamkl za sebou dveře bytu, přivřel branku v zídce před domem, trochu se pozastavil nad tím, že vůbec nevrže, a vykročil k domovu. V tu chvíli se mu pod nohy připletla jedna ze zdivočelých koček, kterých se tu potulovaly desítky. Příšerně zavřeštěla a zmizela ve sklepním okénku sousedního domu. Skarlan polekaně uskočil na stranu a odplivl si směrem za uhánějící kočkou. Ulice Ve zjevení byla liduprázdná. Dělníci vracející se z odpolední směny byli už dávno doma. Starému lampáři se podařilo opravit závadu na stožáru, protože všechny tři lampy svítily matně osvětlovaly nejbližší část ulice - a svým nazelenalým světlem vyvolávaly ve Skarlanovi tísnivý pocit. Už z dědečkova záchvatu mu nebylo dobře, a ta zdivočelá kočka mu ještě dodala. Když ušel pár kroků, stalo se něco hrůzostrašného. Z vrat hřbitova, které se naprosto nehlučně otevřely, vyšla podivná postava a zamířila ulicí přímo k němu. Vysoká a štíhlá, celá v bílém, nesla přes rameno kosu. Skarlan se zarazil a zděšeně pozoroval přibližující se přízrak. Velký kus cesty za postavou, v horní části ulice, se vynořil zatoulaný pes a rychle se přibližoval k smrtce. Když doběhl až téměř k přízraku, znenadání se zastavil, zavětřil, neskutečně zavyl, stáhl ocas mezi zadní běhy a tryskem vyrazil ulicí nazpět. Přízraku jako by se to ani netýkalo. Dál se přibližoval klidným krokem ke Skarlanovi. Jako přimražený stál Skarlan u zdi hřbitova a vytřeštěnýma očima sledoval postavu, z níž šel strach. Bílý plášť sahal přízraku od hlavy až skoro na zem, místo tváře byla světélkující lebka, místo očí dvě černé díry. A ty zuby! Hrůza! Skarlanovi se stáhlo hrdlo, nohy mu vypověděly poslušnost. Smrtka přešla tiše a nevšímavě kolem Skarlana a vešla do dědova domu. Teprve teď se Skarlan vzpamatoval a jako šílený se rozběhl k domovu. Zamkl se na dva západy a celý se schoulil pod peřinu. Lomcovala jím zimnice a hlasitě mu drkotaly zuby. Trvalo dlouho, než se trochu uklidnil a nakonec přece jen usnul. Když šla jeho maminka ráno z práce, zastavila se nejdříve u svého otce. Našla ho v posteli už mrtvého. Když plačící maminka přišla domů, Skarlan byl už vzhůru. Okamžitě se mu vybavila bílá smrtka, která si po půlnoci přišla pro dědu, a pochopil, co se stalo. Po snídani se s maminkou vydali připravit všechno potřebné k pohřbu. Jelikož nemusel dnes do školy, ochotně se nabídl, že mamince se vším pomůže. Když otvírali branku v zídce u dědova domu, ozvalo se nepříjemné skřípání kovu, které se těžce zarylo do Skarlanova mozku. 35. NÁLEZ NA TERÁSKU Za čtyři dny se konal pohřeb. Umrlčí prst odzvonil poslední dědečkovu cestu a hodiny na věži se zastavily. Po dědečkově smrti se Skarlan změnil. Začal se chovat divně. Shodli se na tom všichni jeho kamarádi z ulice. Když jim vyprávěl o svém neuvěřitelném zážitku se smrtkou v předvečer dědečkovy smrti, většina mu nevěřila a tvrdila, že si vymýšlí. Přičítali to jeho smutku z dědečkovy smrti. Věděli, že měl svého dědečka velmi rád. On sám si žádnou změnu ve svém chování nepřipouštěl. Jen ho trápily podivné události, které předcházely dědečkově smrti a děly se i po ní. Objevením smrtky počínaje a zmizením dědečkova alba známek konče. „Ale Jiříčku, to přece není možné,“ prohlásila maminka při stěhování dědečkových věcí. „O tom bych musela něco vědět. Vždyť to byl můj otec. Nikdy jsem u něho žádné známky neviděla.“ Skarlan se zamračil. „Vždyť jsem ta alba měl v ruce a listoval jsem v nich. Dokonce ještě ten večer před jeho smrtí! Kam to všechno mohlo zmizet?“ Maminka jen pokrčila rameny a znovu tvrdila, že její otec nikdy známky nesbíral a že žádné známky neviděla. A protože se z dědova bytu jinak nic neztratilo, přestal Skarlan o zmizení známek mluvit a raději o tom neřekl ani svým kamarádům. Určitě by se mu smáli. Několik dní se tím trápil, až se nakonec rozhodl, že požádá o pomoc Rychlé šípy. V Černém údolí už dokonce Mirkovi naznačil, že s nimi potřebuje mluvit, pak ale nastal

68

zmatek kolem havárie létacího kola a rozmluva se neuskutečnila. Od Losny věděl, že Rychlé šípy pomohly Vontské radě vyřešit nějakou spletitou událost kolem ježka v kleci, a když od něho získal jejich adresu, rozhodl se jim napsat. Krátce po neúspěšném pokusu Mažňáka s létacím kolem v Černém údolí našel Mirek ve schránce od Skarlana dopis. Stálo v něm: Rychlé šípy! Jelikož jsme se nemohli v Černém údolí domluvit, zvu vás v pátek v pět hodin odpoledne do Stínadel. Setkáme se v ulici Ve zjevení ve starém opuštěném domě „U zlaté koule“. Stojí v ulici poblíž stínadelského hřbitova. Chtěl bych, abyste mi pomohli s vyřešením jisté záležitosti, se kterou si nevím rady a se kterou mi nikdo nechce pomoct. Slyšeli jste už něco o stínadelské smrtce? Já jsem ji viděl na vlastní oči! Hluboce zasáhla celou naši rodinu. Přijďte určitě. Dejte si pozor na Mažňáka a jeho Moskyty. Váš Skarlan. „Co na to říkáte?“ zeptal se Mirek, když se sešli v klubovně. „O stínadelské smrtce slyším poprvé.“ řekl Jarka. „Není to na nás nalíčená nějaká past?“ strachoval se Jindra. Mirek pokrčil rameny. „Těžko říct. Ale vzhledem k tomu, že jsme Skarlana viděli v Černém údolí na straně Vontské rady a ne na Mažňákově straně, tak snad ne. O čemsi tam s námi chtěl opravdu mluvit. A kromě toho nás před Mažňákem varuje.“ „Tam na to potom už opravdu nebyl čas,“ řekl Červenáček. „Tak za ním prostě půjdeme a je to,“ rozhodl za všechny Jarka. „Jestli je to past, tak se z ní zase nějak dostaneme.“ „No jistě! Jsme nejchytřejší ze všech!“ zavtipkoval Rychlonožka. Dům U Zlaté koule stál asi uprostřed ulice Ve zjevení. Byl dvoupatrový, střechu měl značně rozbitou, takže do něho muselo při dešti zatékat. Skla z oken byla vytlučená, dveře vyvrácené. Mezi okny v prvním patře byla ve fasádě osazena kamenná koule, které mohla mít asi půl metru v průměru. Nebyla zlatá, ale zato pokálená od holubů. Rychlé šípy vešly vyvrácenými domovními dveřmi opatrně do chodby. Uvnitř to bylo ještě horší, než jak to vypadalo zvenku. V hromadách stavební suti se povalovaly různé kusy rozbitého bytového zařízení, které si nájemníci z nějakých důvodů neodvezli. Rychlé šípy postupně prohledaly celý dům od sklepa po půdu, ale dům byl prázdný. Nacházely jen prázdné láhve od laciného vína a z toho usoudily, že je dům vyhledávaným útočištěm různým opileckých pobudů. „Je tři čtvrtě na pět,“ řekl Mirek, když sestoupili z podkroví do druhého patra. „Zbývá nám ještě čtvrt hodiny, abychom se poohlédli po případné ústupové cestě, pokud by to tu měla být past.“ Už se chtěli opět rozptýlit po domu, když Červenáček, který se díval oknem do ulice, je zastavil. „Mirku, kluci, pojďte se sem podívat. Je to asi přece jenom past.“ „Co se děje?“ „Venku je Mažňák s hordou Vontů. Určitě pátrají po nás!“ Mirek se opatrně vyklonil z okna. Z levé i pravé strany ulice postupovaly proti sobě dvě skupiny Vontů a prohledávaly dům od domu. Skupiny se pohybovaly naprosto tiše a mezi sebou se domlouvaly jen posuňky. Mirek mezi nimi spatřil nejen Mažňáka, ale i Daneše, Rejholce a několik Vontů z řad Moskytů, které nedávno viděli v Černém údolí při nezdařeném pokusu s létacím kolem. Nebylo pochyb, že někoho hledají a tím někým že jsou právě Rychlé šípy. „Buď je to nešťastná náhoda, která nás prozradila, nebo nás Skarlan zaprodal,“ řekl Mirek vzrušeně. „Musíme co nejrychleji dolů, než se dostanou do domu a odříznou nám ústupovou cestu. Třeba se nějak přes dvorky dostaneme do sousední ulice.“ Chvatně a co nejtišeji seběhli do přízemí a chodbou dozadu na nevelký dvůr. Na protější straně dvora byly ve zdi dveře vedoucí na další dvoreček. Rychle se k nim rozběhli a v duchu se modlili, aby dveře nebyly zamčené. Byly. Jenže v rozpukaném zdivu držely jen silou vůle. Stačilo na ně trochu zatlačit a vypadly s hlasitým žuchnutím i s rámem do sousedního dvora. V domě U zlaté koule se za nimi ozvaly hlasité výkřiky, které upozornily ostatní pronásledovatele na směr úprku Rychlých šípů. „Rychle, už běží za námi!“ povzbuzoval Mirek ostatní a tlačil je vzniklým otvorem na dvoreček a odtud do chodby sousedního domu. Než v něm stačili zmizet, rozlehl se dvorkem divoký křik a vřítilo se tam asi deset Vontů. „Ven na ulici!“ pobízel hochy Mirek. „Nesmíme se dostat Mažňákovi do rukou!“ Proběhli sousedním domem a vyběhli na schody zabírající celou šíři ulice. Instinktivně zamířili do dolní části Stínadel. Ryk pronásledujících Vontů se nesl za nimi. Od toho okamžiku začal nezapomenutelný ústup Rychlých šípů ze Stínadel. Hoši proběhli desítkami ulic, průchodů, dvorků, plácků a dokonce i korytem Černé vody. Moskyti je dokonce zaskočili v jednom domě s úplně neznámou podzemní chodbou. Nebyla to ta co vedla z kostela svatého Jakuba, byla to vlastně řada propojených sklepů několika domů. Z podzemí se dostali ven zase sklepem až o několik ulic dál. Zjistili, že jsou v místech, kde měly klubovnu Rezaté klíče.

69

Na ulicích bylo ale takové množství vontských hlídek, že použili k úniku cestu přes dům a dvory jako kdysi, když prchali před Rezatými klíči. Na konci dvora přelezli vysokou zeď, seskočili do koryta Černé vody a zakrátko znovu zmizeli v podzemí. „Vzpomínáte? Právě tudy se nám podařilo prchnout před Rezatými klíči,“ připomněl ostatním Jindra. Vzpomněli si na to všichni. „Jestli se nepletu, tak vyjdeme v takovém zastrčeném koutě Stínadel, na tom plácku mezi domy, jak se tam říká Na Terásku,“ vzpomínal Červenáček. Cesta podzemím proběhla bez jediné příhody a na denní světlo se dostali po dobré půlhodině tápavé chůze. Podle předpokladu tu mělo být klidno a bezpečno, jenže opak byl pravdou. Mirek vystoupil po betonových schůdkách až skoro na ulici a opatrně se po ní rozhlédl. Napříč pláckem i po jeho obvodu byla ve vozovce vykopaná rýha, v níž byl položen elektrický kabel. Po okraji rýhy byly hromady hlíny a žulových kostek. Na konci plácku, v místech, kde začínala ulice, se tísnila skupina lidí. Dospělých i Vontů. Stáli před jedním domem, někteří vstupovali dovnitř, jiní zase ven a všichni spolu vzrušeně hovořili. „Něco se tam přihodilo!“ informoval Mirek hochy. „Doufejme, že tu nejsou kvůli nám,“ strachoval se Jarka. „To bychom museli znovu do koryta Černé vody a hledat jiný východ.“ „Nenápadně se k nim přidáme,“ rozhodl Mirek, „a hned budeme vědět, o co tu jde. Červenáčku, sundej si raději čapku, ať nejsi nápadný.“ Červenáček trochu nerad uposlechl. Obezřetně vyšli z koryta Černé vody na světlo. Rokující dav byl tak zabrán do debaty, že si jich nikdo nevšiml. „Co se tady stalo?“ zeptal se Mirek o hlavu menšího Vonta. „Ty to nevíš?“ Vontovi plály vzrušením oči. „Při kladení elektrického kabelu do domu - zavádí se tady všude elektřina, to asi víš, ne?“ odbočil Vont. „To - jo!“ přitakal Mirek neurčitě. „Při kopání tady ve dvoře narazili dělníci na lidskou kostru!“ „To snad ne?“ zatvářil se Mirek nedůvěřivě. „Vážně, nekecám. Úplně zachovalou celou kostru. Bůhví jak dlouho ten člověk v zemi ležel. Už je tam policie. Však se jděte na dvůr podívat, uvidíte sami.“ Rychlonožka tím směrem hned vykročil, ale policista u průjezdu do domu je už dovnitř nepustil. Nemělo smysl se tu dál zdržovat a tak Mirek navrhl, aby šli domů, že těch událostí bylo dnes až moc. Ale bylo jim souzeno jinak. 36. PODKROVNÍ TAJEMSTVÍ Když se Rychlé šípy vzdálily od hrůzného nálezu Na terásku o několik ulic dál, Červenáček řekl: „Tudy jsme šli nedávno se Skobou.“ Měl pravdu. I ostatní to tu poznávali. „Ve vedlejší ulici by měl být ten starý jezuitský klášter,“ blýskl se Jindra svou pamětí. Také on měl pravdu. Budovu kláštera zalévalo v jeho horní polovině zapadající slunce, takže se skoro nelišila od okolních domů. „Jako by ten dům nebyl už tak tajemný,“ prohodil Jarka. „Asi je to tím zapadajícím sluncem,“ mínil Mirek. Na rozdíl od plácku Na terásku, nebyla v ulici u kláštera živá duše. „Co kdybychom se podívali dovnitř,“ navrhl Jindra. „Slíbili jsme to Skobovi.“ „Snad až jindy,“ mínil Rychlonožka. „Už bysme měli jít domů.“ Kupodivu se k Rychlonožkovi přidal i Mirek. Jindra s Červenáčkem byli ale proti a oba se obrátili na Jarku, co on na to říká. Jarka pozoroval budovu kláštera a najednou řekl: „Zdá se mi, že tam někdo je!“ „Kde?“ vydechli hoši a Rychlonožka si málem vykroutil krk, aby zjistil, kde je kdo. „V podkrovním okně kláštera jako by se někdo pohyboval. Zahlédl jsem jeho stín.“ Jedno z oken bylo světlejší než ostatní. Chvíli mysleli, že je to odraz slunce, ale nebyl. Okno bylo několikrát po sobě zevnitř zastíněno, jak se kdosi pohyboval mezi slabým zdrojem světla a oknem. Nebylo pochyb. Nahoře někdo opravdu je. Tázavě se na sebe podívali. 70

„Vzpomínáte si, co nám řekl Skoba o jejich výpravě do kláštera?“ zeptal se Jarka. „Doma jsem o tom přemýšlel a dospěl jsem k závěru, že je tehdy mohl ve sklepení kláštera vylekat Kosatka. Jestli je opravdu nahoře, můžeme předstírat, že mu neseme zprávu o jeho švagrovi.“ Mirkovi se to pořád nelíbilo. „Co když je tam uvnitř někdo úplně jiný? Nebo co když je Kosatka šílenec a napadne nás?“ Hoši Mirka nepoznávali. Červenáček se na něj podíval takovým zvláštním způsobem, že Mirek nakonec ustoupil. „Tak dobře,“ rozhodl, „půjdeme tam.“ Prolézt sklepním okénkem do domu se jim podařilo, aniž vzbudili něčí pozornost. Ve sklepě si jejich oči jen pomalu přivykaly na šero. Zůstali proto chvíli tam kam až došli a zaposlouchali se do tmy. Všude bylo ticho, nikde se nic nehýbalo. Rychlonožka opatrně pustil pruh světla ze své baterky na laťovou přepážku s dvířky. Sklepní místnost byla zastavěná bednami všeho druhu. Souvislá vrstva prachu na podlaze prozrazovala, že tudy dlouho nikdo nešel. „Na dveřích je visací zámek, podívejte se,“ šeptal Červenáček a ukázal na silný řetěz, který byl obtočen kolem čtyř latěk a jehož oba konce spojoval těžký zámek. „Vyzkoušejme laťky, třeba budou některé uvolněné,“ napadlo Jarku. Byl to dobrý nápad. Na tři laťky u cihlové zdi stačilo jen trochu přitlačit a všechny vypadly ze stěny. Vzniklým otvorem se protáhli do sklepní chodby. Na jejím konci uviděli část schodiště. Osvětlovalo je slabé denní světlo, které sem pronikalo z přízemí. Došli ke schodišti a opatrně po něm vystupovali nahoru. Srdce v hrudi se jim už dávno hlasitě rozbušilo a zmocnil se jich stísněný pocit. Schody pokryla stejná vrstva prachu jako sklepní chodbu. Končily v přízemí v prostorné chodbě poblíž velkých dubových vrat obitých mosaznými hřeby. „Tohle jsou vrata z ulice,“ zašeptal Mirek. Chodba pokračovala vlevo a vpravo po celém přízemním křídle budovy. Po obou stranách chodby byly dveře. I zde bylo plno prachu a smetí a vůbec to vypadalo, jako by i tady nikdo dlouho nebyl. Uprostřed chodby začínalo další schodiště vedoucí do patra. „Půjdeme nahoru?“ zeptal se celkem zbytečně Jindra. „Proto jsme sem přece šli, ne?“ řekl Jarka. „Ale tiše a hlavně opatrně, Rychlonožko!“ napomenul Mirek Rychlonožku, který zakopl o schod a málem upadl. V domě bylo naprosté ticho. Vyšli do prvního patra, a když se ani tady nic nedělo, pokračovali směle dál. Poslední schodiště vedoucí do podkroví bylo asi o půl metru užší a nekončilo rozbíhající se chodbou jako v nižším patře, ale vedlo k jediným dveřím. Byly pootevřené a na schody jimi pronikalo slabé světlo. Hoši se potichu dorozuměli posuňky, že to bude asi právě ta místnost s okny, za nimiž z ulice někoho viděli. U dveří se zastavili a znovu se zaposlouchali do přítmí. Nic! Ticho! Nikde se nic nehýbalo. Mirek si tedy dodal odvahy a podíval se za dveře. To, co spatřil, ho naprosto ohromilo! Místnost byla jen spoře osvětlena petrolejovou lampou a dvěma okny sem pronikalo z venku ještě trochu světla. Uprostřed místnosti byl stůl asi pětkrát pět metrů velký a na něm stál úchvatný model města. Domy, ulice, schody, průchody, dvory a plácky, to všechno bylo slepeno z papíru přesně tak, jak o tom vyprávěl Ontl. Nebylo pochyb, že Rychlé šípy našly model města Antonína Longweila - Kosatky, který tu s mravenčí pílí sestavoval po mnoho let. Snad po celý život. Ale jak to, že je model města v podkroví kláštera a ne v domě Na Zderaze? Stáli tu v němém úžasu, neschopni pohybu. „Podívej, Rychlonožko!“ vykřikl Červenáček, „Vždyť je tu i naše Druhá Strana a dům s klubovnou. V něm přece bydlíme. A vaše domy tu jsou také. Je tohle vůbec možné?“ Opravdu. Model zahrnoval nejen Stínadla, ale i Druhou Stranu, Bekov a ještě další městské části. Rychlé šípy se nahrnuly kolem stolu. Rychlonožka zakopl o jakýsi balík čehosi, co leželo ve tmě za stolem. Vydalo to hlasitý sten. Rychlonožka leknutím zaječel a odskočil od balíku. Na zemi ležel Kosatka s mrtvolně staženým obličejem a slabě naříkal: „Pomozte mi... Mám... mrtvici. Dejte mi... pod jazyk...“ S vypětím všech sil k nim natahoval ruku, ve které křečovitě svíral krabičku nějakých léků. Mirek první přemohl odpor z Kosatkovy rozšklebené tváře. Vzal od něho léky a jednu tabletku mu s pomocí Jarky vsunul pod jazyk. Kosatka chabě stiskl rty, ale nezdálo se, že by lék zabral. „Musíme vám přivolat pomoc!“ rozhodl Mirek „Máte klíče od budovy? Dveře dole jsou zamčené.“

71

Kosatka udělal pokus sáhnout si do kapsy kabátu. Mirek pochopil, že klíče má někde tady. Byly v kapse. Podal je Jarkovi. „Zajděte s Jindrou do krámku paní Málkové vedle v ulici. Určitě tam bude mít telefon. Zavolejte pro sanitku a ať sebou hodí. Má smrt na jazyku.“ Jarka s Jindrou na nic nečekali a kvapně vyběhli. Kosatka těžce dýchal. „Se mnou je už konec...“ řekl. „Třetí záchvat... Na zdi za vámi visí... klíč...“ Jeho ruka se jen lehce pohnula tím směrem. Mirek se ohlédl za sebe. Na hřebíku trčícím ze zdi visel starodávný klíč asi patnáct centimetrů dlouhý. Červenáček ho rychle sundal a podával ho Kosatkovi. „Já ne... Nechejte si ho... Slibte mi, že ho dáte... mému švagrovi... Jmenuje se Ontl... říkají mu Měcháček... určitě ho znáte… všichni ho znají...“ „Známe ho,“ řekl Mirek, „ale ten je už po smrti.“ „Dobře... Dejte mu klíč... nesmí se to nikdo dovědět,“ pokračoval Kosatka namáhavě. Vůbec nevnímal, co se mu Mirek snažil říct. „Ale Měcháček je mrtev...“ „Slibujete, že mu dáte klíč? Umírám!... Je to moje poslední přání..., a to se má umírajícímu splnit...“ Stále mu nedocházelo, že je Ontl po smrti. „Slibujeme!“ řekl tedy Mirek. „Odevzdáme klíč, jak si přejete. Nikdo se o tom nic nedoví. Spolehněte se!“ „Dobře. Ať zajde... Na Zderaze do našeho domu... Všechno tam má... všechno tam najde... připravil jsem… takovou dobu to trvalo... Ale nikomu ani muk... slíbili jste to...“ Kosatka zavřel oči a jeho tělo se začalo chvět. Mirek ho držel za ruku a po chvíli cítil, jak z ní vyprchává život. Bylo to tak hrozné, že se sám začal chvět. Ruka byla pojednou podivně bezvládná a Mirek ji zděšeně pustil. Kosatka byl mrtev. 37. HOST DO DOMU Objev v podkroví zrušeného kláštera způsobil ve městě senzaci. Konečně se vysvětlila Kosatkova tajemná věta Kdo zachrání město, kterou si stále pro sebe mumlal. Kosatka ho chtěl zachránit - zvěčnit ve svém modelu. Antonín Longweil byl pohřben s veškerou parádou a jeho nádherný model byl umístěn v městském muzeu na čestném místě. Část slávy padla i na Rychlé šípy, ačkoliv se do událostí kolem Kosatky dostaly jen čirou náhodou. Informace o klíči k domu Na Zderaze si nechaly pro sebe. Mirek rozhodl, že ten dům navštíví sami a teprve potom o něm někomu povědí. Při nejbližší výpravě do Stínadel dům našli. Stál v hloubi této čtvrti ve zpustošené zahradě. Bylo to vysoké stavení, střecha sahala až po vrcholky mohutných kaštanů. Plot překonali jednou z četných děr, protože klíč se k železné bráně nehodil. Samotný dům vypadal pochmurně a dost strašidelně. Na všech oknech byly mříže a ta byla ještě zabedněna deskami. Stáří domu odhadli nejméně na sto padesát let. Jeho šedivé ponuré zdi stály tiše, jako by na někoho netrpělivě čekaly. V průčelí byla vrata s velkým kovovým, krásně tepaným zámkem. Opatrně došli až k nim. Nad vraty byl do kamene vytesán nápis zvětralý lety a působením deště. Jednotlivá písmena byla sotva čitelná. „Jakou řečí to je napsáno,“ zeptal se Rychlonožka, „německy?“ „Ne, latinsky,“ odpověděl Mirek, který se učil latinu v gymnáziu. „A rozumíš tomu?“ zeptal se Jindra. „Host do domu...“ slabikoval Mirek. „Bůh do domu!“ doplnil Rychlonožka, aby se blýskl svými znalostmi. „Ne,“ odporoval Mirek, „takhle to tu napsané není. To je ale divný nápis. Tady je napsáno: Host do domu, mrtvý z domu!“ „Nepovídej!“ otřásl se Rychlonožka. „Ano! Host do domu, mrtvý z domu!“ potvrdil Mirkův překlad i Jarka. „Opravdu to je zvláštní nápis,“ řekl Jindra. „Jen abychom byli na správné adrese,“ strachoval se Červenáček. Mirek zasunul klíč do vrat. Bez problému se tam vešel. „Je to on!“ řekl vzrušeně. „Mirku, tak nás nenapínej a otoč s ním!“ řekl Rychlonožka netrpělivě. Tváře mu jen hořely. Šlo to ztěžka. Zámek byl zrezivělý. Mirek litoval, že si nevzali do lahvičky trochu oleje, jako tehdy, když chtěli otevřít železná dvířka ve Svatyni ginga. Konečně v zámku klaplo. Mirek stiskl kliku a vrata se se skřípotem pootevřela. „Hú...“ zahoukal Rychlonožka rozčíleně. Pootevřenými vraty vanul z chodby studený vzduch. Mirek nahlédl dovnitř, a když bylo všude ticho, vklouzl do chodby. Ostatní se vplížili za ním. „Zavři vrata, Jindro,“ řekl Mirek. Ocitli se v čiré tmě.

72

„Žádný strach,“ pokračoval Mirek, když postřehl, že se dnes hoši bojí daleko víc než jindy. „Ten nápis je sice zvláštní, ale myslím, že nám nic nehrozí. Kosatka tvrdil, že je nutné, aby sem Ontl šel. Ontl nemůže, protože je mrtvý, tak to obstaráme my.“ „Jenže nám neřekl, proč sem měl Ontl jít,“ řekl Červenáček. „Myslíte, že Ontl věděl, pro co sem měl jít?“ zeptal se Jindra. „Snad na to přijdeme,“ byl optimista Jarka. Toho záhady vždycky přitahovaly. A tohle byla pořádná záhada. Ostrý kužel světla ozářil vysokou klenutou a velmi nevlídnou chodbu, plnou pavučin. Nějaká velká myš se před nimi tiše snažila uniknout. Nalevo i napravo byly vysoké dveře. Mirek se přiblížil k prvním vlevo a dotkl se jejich zašlé kliky. Nešly otevřít. Na klice ležel prach, těch dveří se nikdo nedotkl celou řadu let. Zkusili také dveře napravo, ale i ty byly zamčené. „Pojďme to prozkoumat nahoru,“ řekl Mirek. Svítili si na cestu baterkami. V chodbě bylo sice okno, ale těžká okenice dovnitř nepropustila žádné světlo. Pomalu stoupali po kamenných schodech. V jejich ohybu bylo opět okno zabedněné okenicí. Po straně visel na zdi velký Kristus na kříži. V prvním patře domu našli v chodbě opět celou řadu dveří. Světla baterek po nich klouzala, jako by je chtěla probudit z dlouhého spánku. Chodbou přeběhlo několik krys. Byly to zřejmě jediné bytosti, které tento podivný dům oživovaly v jeho chladné tmě. Mirkova baterka zachytila nad jedněmi dveřmi nápis. Červenáčkovi vyrazil na čele pot. Ale ani ostatním nebylo volno u srdce. Nápis byl napsán tiskacím písmem a byl český, takže si ho mohli přečíst všichni. Stálo tam: POKOJ SMRTI. Před vyděšenými zraky hochů sklouzla Mirkova baterka na jiné dveře a objevila jiný nápis: POKOJ NADĚJE. Dál byl POKOJ BÍDY a ještě dál POKOJ SLZ. Ty nápisy v tom tichu a tmě byly tak hrozné, že se hoši ani nehnuli. Až Mirek si odkašlal, aby si uvolnil hrdlo a řekl: „To všechno jsou nějaké zvrácené Kosatkovy žerty, aby vyděsil Měcháčka nebo co. Uvidíme hned, co v tom vězí.“ Postupně se pokusili otevřít všechny dveře, ale jen jedny s nápisem POKOJ SMRTI šly otevřít. 38. POKOJ SMRTI Z pokoje k nim dolehlo něco tak překvapujícího, že Rychlonožkovi leknutím vypadla baterka z ruky. V pokoji, kam jistě nikdo celou řadu let nevkročil, šly těžkým tikotem nějaké starodávné hodiny. Tyk-tak-tyk-tak! Hoši ani nedýchali. S pomalou pravidelností to opravdu zaznívalo z hloubi temného pokoje. Mirek pustil kliku a dveře samy zapadly nazpět. Tikot hodin se po zavření masivních dveří ztlumil téměř do neznatelna. Je to možné? Všichni si uvědomovali, že žádné hodiny nemohou jít bez natahování tak dlouho, jak dlouho šly patrně tyto. „Třeba to nejsou hodiny,“ zašeptal Rychlonožka. Mirkova svítilna znovu osvětlila kliku dveří. „Podíváme se dovnitř,“ řekl Mirek dost nejistě. „Kde jsou hodiny, nemohou být duchové.“ Znovu stiskl kliku a přitáhl k sobě křídlo dveří. Ostatní stáli těsně za ním. Světelný kužel vklouzl dovnitř a zdvihl se po zdi. Na ní skutečně visely starodávné bicí hodiny s dvěma těžkými závažími a dlouhým kyvadlem, pohybujícím se volně sem a tam. Obě závaží byla až nahoře, jako by někdo právě před chvílí hodiny natáhl. Ukazovaly tři čtvrtě na tři. Snad jen minutu přes. Šly tedy o více než tří hodiny pozdě. Nikdo jiný ovšem v pokoji smrti nebyl a všechno také nasvědčovalo tomu, že pokoj neviděl člověka už strašně dlouho. Když Mirek udělal opatrný krok vpřed, zůstala po jeho botě v prachu stopa. Záhada jdoucích hodin se nedala zdravým rozumem pochopit. Hoši plni strachu, napětí i zvědavosti se tlačili za Mirkem. Za Červenáčkem, který vstoupil poslední, dveře zapadly. Byly vyvážené tak, aby se samy zavíraly. S napětím začali hoši prohlížet vnitřní zařízení nevelké místnosti. Především je překvapila na stěnách visící spousta všelijakých starých, různě velikých a vybledlých fotografií, staromódně zarámovaných pod sklem. Pak pohlédli na těžkou skříň u zdi za podivnými hodinami, na zabedněné okno a ustlanou dětskou postýlku v levém zadním koutě, na níž ležel malý černý křížek ze dřeva. Ocitli se v pokoji tak podivně zařízeném, že nad tím všichni kroutili hlavou. A do jeho ticha stále jednotvárně tikaly hodiny. „Neměli bychom raději odejít?“ řekl Rychlonožka stísněně, „nějak se tu necítím dobře.“ „Vedle postýlky jsou další dveře. Co kdybychom se podívali co je za nimi,“ řekl Jarka. Postoupil k nim a podíval se klíčovou dírkou. „Je tam taky tma, Jarko?“ zajímal se Červenáček. 73

„Je - ale u všech plantážníků...!“ „Co vidíš?“ „Vidím mrtvého Kosatku!“ „Jejkote mankote!“ vyjekl Rychlonožka. „To nám ještě scházelo!“ Jarka se vztyčil a šlehl světlem po Rychlonožkově bledé tváři. „Neděs se, blázínku,“ řekl šeptem, „je to jen jeho obraz!“ Nebojácně otevřel dveře. Ukázalo se, že prasklinou v okenici vnikalo dovnitř světlo a to zčásti osvětlovalo velký obraz na zdi, který snad opravdu představoval Kosatku. „Co je to tu na stole?“ podivil se Jarka. Místnost byla menší než ta před ní. U zdi stála pohovka, nějaký čalouněný nábytek a uprostřed elipsovitý stůl se zkroucenýma nohama. Nic na něm nestálo, a přece na něm bylo cosi zvláštního. Na temně hnědé desce bíle svítila i pod vrstvou prachu křídou napsaná písmena. Rychlé šípy přistoupily ke stolu po špičkách, jako by se bály, že někoho probudí. A s hrůzou na něm přečetly nápis: KRISTUS PÁN ZEMŘEL VE TŘI HODINY, MODLI SE, NEBOŤ I TY ZEMŘEŠ VE TŘI HODINY. Jako na povel zhasli hoši baterky a strnuli ve tmě jen maličko protržené paprskem denního světla dopadajícího na obraz Kosatkovy tváře. Hodiny v první místnosti stále těžce tikaly. „Je zle,“ zašeptal Jindra. „Pojďme odtud. Je to past.“ Mirek rozsvítil baterku a obrátil se k odchodu. Tohle všechno bylo bláznovsky podivné. I jemu z toho naskakovala husí kůže. Dostali se až ke dveřím do chodby a Mirek hmatal po klice. Svítil sem a tam. „Kluci,“ řekl a hlas se mu chvěl, „z této strany není klika!“ Byli uvězněni. Těžké dřevěné dveře se daly otevřít jen z chodby. Mirek se o ně opřel, pokoušel se jimi zacloumat, ale marně. A hodiny tikaly. Hochů se zmocnil strach. „Východ! Což tu není jiný východ?“ zeptal se Červenáček s nadějí v hlase. Světla lítala po zdech, ale nebylo tu jiného východu. Ani okenice se nedaly otevřít. Vsely na nich těžké zámky. „A už budou tři hodiny!“ sténal Rychlonožka. „Všichni bídně zahyneme!“ Mirek se rozhněval. „Jak bychom mohli umřít? Čím? Proč? A teď je přece šest hodin!“ poklepal si na své hodinky. „Je to jen hloupý žert!“ Sám tomu ale přestával věřit. „Tady něco je, Mirku. Něco co vybouchne. Vyletíme do povětří...“ opět sténal Rychlonožka. Nehybné tváře osvětlené dopadajícím světlem baterek na ně vykukovaly z fotografií. Zdálo se, že se jim posmívají. A hodiny stále šly. Jejich klapavý zvuk se Rychlým šípům vrýval hluboko do mozků. Jarka na ně posvítil. Ukazovaly za pět minut tři. Došlo jim to. Čas k jejich smrti jim odměřovaly tyto starodávné pendlovky. Za pět minut...! Tu Jarka skočil a popadl jednu židli. Přistavil ji pod hodiny a rychle na ni vystoupil. Chytil čočku kyvadla rukou a zastavil ji na její jednotvárné dráze. A světlo v jeho ruce zhaslo. Nastalo veliké ticho. Hoši slyšeli tlouci svá srdce. „Teď jsme tu smrt zastavili!“ řekl Jarka konečně. Seskočil ze židle, baterka v jeho ruce opět zazářila a osvětlila strnulý ciferník hodin a ještě se chvějící kyvadlo. „Bude v tom pekelný stroj. Ve tři hodiny by to bouchlo.“ Jarka měl patrně pravdu. Všichni již slyšeli o zařízeních s hodinovým strojem, která se dala nařídit tak, aby výbušnina explodovala v určitou chvíli. „Ale Jarko,“ podivil se Jindra, „vždyť jsou přece tři hodiny dvakrát za den. Tak proč to nevybouchlo dřív?“ „Protože hodiny nešly pořád. Začaly jít, až když jsme sem vešli!“ „A proč zrovna začaly jít, až když...“ „Počkej,“ přerušil ho Jarka, „a přemýšlej. Hodiny mohly být natažené třeba padesát let. Záleželo jen na tom, aby někdo spustil kyvadlo.“ „Ale kdo je spustil?“ „No kdo? Přece my!“ „Blázníš?“ řekl Červenáček. „Žádný z nás se ho ani nedotkl!“ „Přímo ne. Ale mohlo to být na někoho nalíčeno. Čím jsme tu v pokoji jako prvním pohnuli?“ zeptal se Jarka. „Dveřmi!“ řekl Mirek. Pátrali chviličku baterkami. Vzápětí našli tenký provázek, jehož jeden konec byl svázán do očka a ležel volně na zemi. Druhý konec byl připevněn k hřebíčku zatlučenému do dveří. „To bude ta záhada,“ řekl Jarka s tlumenou radostí. „Očko provázku zaklesl někdo za dolní konec kyvadla. Jak Mirek dveře zvenčí přitáhl k sobě, očko vyklouzlo, pustilo kyvadlo a hodiny se rozběhly.“ Udělali pokus, ačkoliv je od toho Rychlonožka zrazoval. Napjali provázek. Jeho délka vystačila právě k dolejšímu konci dlouhého kyvadla, když je vychýlili do krajní polohy na stranu ke dveřím. Provázek se dal snadno zaklesnout, neboť pod čočkou byl ještě seřizovací hrot. Mirek uvedl kyvadlo opatrně do svislé polohy. Trochu se uklidnili.

74

„Ale to znamená, že bychom byli Ontla poslali na jistou smrt,“ řekl Jarka. „Pokud by na to nepřišel jako my.“ Potom ukázal na postýlku. „Zde zřejmě před léty spával malý Jiří Longweil Jan Tleskač, než ho jeho strýc Ontl z roztržitosti někde zanechal nebo mu ho někdo unesl. Proto i ten kříž na postýlce. V Pokoji slz se možná trápila jeho maminka, až nakonec skončila kdesi v ústavu. Ontl zmizel z tohoto domu a Longweil Kosatka tu ještě nějakou dobu mohl žít sám v Pokoji bídy. Snad se z toho i on pomátl. Potom připravil v Pokoji smrti past na Ontla, dům opustil, přestěhoval svůj model do zrušeného kláštera a zde pokračoval v jeho stavbě. Cílevědomě chodil po městě, které si měřil, a současně hledal i Ontla, aby mu předal klíč od domu a poslal ho sem pro smrt. Jenže Ontl zemřel a nás naše pátrání málem připravilo o život.“ „Tak nějak to asi bude,“ souhlasil Mirek s Jarkou. „To je všechno pěkné, ale jak se odtud dostaneme?“ zajímal se Rychlonožka. Znovu si prohlédli dveře. Klika byla odšroubovaná a bez sekery dveře nebylo možné překonat. Okenice Kosatka zajistil silnými visacími zámky. Nepřijít na tajemství hodin, bylo by s nimi zle. Ale ani teď nebyla jejich situace dobrá. Chvíli se ještě zabývali dveřmi, ale byl to marný boj. S okenicemi také nic nepořídili. A tak Rychlonožka prohlásil, že tu asi přece jenom zahynou. Náhle Mirka něco napadlo. „Představme si Kosatku, jak nastrčil provázek na kyvadlo. Co udělal, když s tím byl hotový?“ „Odešel pryč!“ řekl Jindra mrzutě. „Ale kudy odešel, Jindříšku?“ „Dveřmi...“ začal Jindra, ale nedořekl. Jestliže byl provázek napjatý mezi nimi a kyvadlem, dveřmi přece nemohl odejít. Byl by si svou pracnou stavbu pobořil. „No jasně!“ rozzářil se Jindra. „Musel odejít jinudy!“ Hoši ožili. Musí tu být nějaký tajný východ. Při mihotavém světle baterek začali klepat do zdí, ale Mirek je zarazil. „To je pevná zeď z cihel. Omítka je hladká. Kdyby byly na zdi tapety nebo dřevěné obložení, dalo by se tady snad něco najít. Prohledejme podlahu pod kobercem.“ Prohledali tedy podlahu ve všech místnostech, ale marně. „Kamna,“ navrhl Jarka. Vyrazili z kamen dokonce několik kachlíků. Odstavili postýlku. Teklo z nich, jak usilovně pátrali, ale pořád nic. Ani stopa po tajemném východu. Až Jarku napadlo otevřít skříň. A hle! V její zadní stěně byla tři prkna vložena jen volně a za nimi se objevil otvor, nepravidelně vybouraný v cihlovém zdivu. Za ním zela černá díra. Když tam posvítil, řekl ostatním: „Vypadá to jako komín.“ Všichni si oddechli. Kudy prolezl dospělý člověk, tudy si troufli prolézt také. Ostatně nebylo to nic nesnadného. Ve stěně komína dostatečně širokého, aby se do něho vešel dospělý člověk, byly zapuštěny háky pro kominíka. „Kam polezeme? Nahoru, nebo dolů?“ zeptal se Jarka. „Dolů,“ rozhodl Mirek, protože se mu to zdálo logické. „Snad bys nechtěl lézt na střechu? Dole jsou jistě dvířka!“ „Ale Kosatka je možná zajistil zvenčí, když vylezl,“ namítl Jarka. Měl pravdu. Dole byla sice široká plechová dvířka, ale zvenku zajištěná závorou. Jarka, který sestoupil první, jimi nedokázal pohnout. „Musíme nahoru!“ zavolal na ostatní. Lezli tedy vzhůru ke světlé skvrně nebe. Vylezli ze širokého komína na sráznou střechu. „Ježkovy chlupy!“ zvolal Rychlonožka, když se podíval z úzkého dřevěného můstku do hloubky pod sebe. Po hácích zapuštěných i zvenčí opatrně sestoupili k otevřenému střešnímu okénku a jím prolezli na půdu. Odtud se už bez obtíží dostali na schody a po nich ven z tohoto vražedného domu. Jeden druhého si prohlédli až v zahradě. A teprve tam si uvědomili, že jsou černí jako kominíci. Slunce se do nich opíralo od západu nízko nad střechami stínadelských domů, jako by se jim chtělo vysmát. Rychlé šípy se samou radostí šklebily popelavými tvářemi jeden na druhého. „To bude zase doma mazec!“ řekl Jindra odevzdaně. Červenáček z ničeho nic propukl v hlasitý smích a po něm se rozesmáli i ostatní. Nebyli k zastavení. Mezi záchvaty smíchu zaslechli, jak se Jarka diví: „Nechápu, že nás vyhlídka na výprask mohla tak rozesmát!“

75

Ještě večer oznámily Rychlé šípy na policií všechno, co zjistily o domě Na Zderaze. Inspektor Vrána nejdříve kulil překvapením oči a potom se začal usmívat. „Tedy kluci,“ řekl, „vy se jednou zapletete do průšvihu, ze kterého se už nedostanete.“ Dlouho potom vysvětloval telefonem různým lidem, co se právě dověděl. Nakonec rozvezl autem Rychlé šípy domů a rodičům vysvětlil, jak moc hoši pomohli policii a že se na ně nemají zlobit. Mirkovi potom přímo zakázal cokoliv o posledních událostech ve Stínadlech psát do TAM-TAMU. Současně je požádal, aby pokud by se něco zvláštního v dalších dnech přihodilo, mu dali okamžitě vědět. Později že jim řekne, co bylo v domě Na Zderaze vlastně nastraženo. Do klubovny za nimi přišel až za několik dnů. „Měli jste opravdu štěstí,“ řekl jim. „Pyrotechnici objevili za hodinami ve zdi schránku, ve které byla nastražená výbušnina. Všechno bylo napojeno na hodiny a ve tři by to bylo opravdu bouchlo. Prohledali jsme celý dům od sklepa až po půdu, ale výbušnina za hodinami byla jediná.“ „A co naše teorie o tom, že Jan Tleskač by mohl být Jiří Longweil?“ zeptal se Mirek. „Se vší vážností prohlašuji, že vaše dedukce je zřejmě správná. Zmizelý Jiří byl s největší pravděpodobností skutečně Jan Tleskač. Otec Jiřího, Antonín Longweil, připravit na svého švagra Ontla - Měcháčka v jejich rodinném domě Na Zderaze past. Chtěl se mu zřejmě pomstít za to, že kdysi zavinil zmizení jeho syna Jiřího, a tím i pozdější smrt jeho ženy v ústavu. Sám už to asi také neměl v hlavě úplně v pořádku. A ještě jednu zprávu pro vás mám. Vzpomínáte si, jak jsem vám vyprávěl o našich učňovských letech a jak těsně před tím, než jsem se odstěhoval ze Stínadel, tvrdil Kim, že má nějaké důkazy o sabotáži v továrně? A jak potom někam zmizel? Tak už jsem ho našel. Při výkopových pracích Na terásku našli kopáči kostru nedospělého člověka. Podle všech posudků se jedná právě o Kima. Byl tehdy zavražděn. Zahájili jsme v tomto směru vyšetřování.“ Klubovnou zavládlo vzrušení. „Chtěli bychom, pane Vráno, vydat další TAM-TAM,“ řekl Mirek. „Můžeme o tom všem napsat?“ „O domě Na Zderaze už ano, ale o Kimovi zatím nepište. Vyšetřování je teprve v začátcích. Nevíme, jestli někdo z účastníků tehdejších událostí je ještě na živu. Abyste svou zprávou někoho předčasně nevarovali.“ „Máme ještě jednu prosbu,“ řekl Jarka. „Už jsme se vás na to chtěli několikrát zeptat, ale vždycky se něco přihodilo, takže jsme na to zapomněli.“ „Tak ven s tím.“ Jarka předložil před Vránu seznam členů jeho tehdejší party. Vrána si ho rychle přečetl a neskrýval při tom překvapení. „Jako sedmého jsme si poznamenali Rypáka, ale jak jsme nedávno zjistili, jednalo se vlastně o Rybáka. Říkal jste, že vás bylo tehdy osm. Jenže my jsme si na toho osmého nemohli za nic na světě vzpomenout.“ Vrána pohledem znovu přeletěl seznam. „No ano, jeden vám chybí. Říkali jsme mu Lapin, což vzniklo zkrácením slova lapiduch neboli lapač duší. V naší partě zastával funkci jakéhosi zdravoťáka. Ale jak se jmenoval svým skutečným jménem, to si už nepamatuji. Toho jsem také od svých klukovských let neviděl.“ Jarka si úhledným písmem dopsal do seznamu osmé jméno. „Ještě něco?“ zajímal se Vrána. „To je všechno, děkujeme.“ Rychlé šípy potom urychleně vydaly svůj nový TAM-TAM nákladem tři sta padesát výtisků! Na Druhé Straně TAM-TAM způsobil obrovskou senzaci. „Rychlým šípům se podařilo odhalit skutečný původ Jana Tleskače!“ vykřikoval Jirka Rymáň obsah právě vydaného TAM-TAMU jako opravdový kamelot. „Antonín Longweil nastražil v domě Na Zderaze ve Stínadlech bombu na svého nenáviděného švagra! V domě Na Zderaze objevena nálož třaskaviny! Rychlé šípy byly v nebezpečí smrti, ale svým důvtipem jí unikly! Kupte si TAM-TAM!“ TAM-TAM šel na dračku. Za chvíli Jirka neměl ani jeden výtisk. 39. LOSNA SE SKARLANEM ZVOU RYCHLÉ ŠÍPY Vracíme se o několik dnů nazpět k okamžiku, kdy Skarlan dorazil do ulice Ve zjevení, aby se v domě U Zlaté koule setkal s Rychlými šípy. Objevil se tu právě v okamžiku, kdy smečka Moskytů v čele s Mažňákem vbíhala do starého domu. Okamžitě ho napadlo, že jeho schůzka s Rychlými šípy byla nějak prozrazena. A také mu došlo, že pokud jsou už Rychlé šípy v domě, tak jim nemůže žádným způsobem pomoct ani je varovat. Obezřetně se přiblížil k domu. Podle vzdalujícího se křiku odhadl, že kořist Mažňákovi zatím úspěšně uniká. Když ryk pronásledovatelů zanikl, odvážil se do domu a celý ho prošel. Od sklepa až po půdu. Nic ale neobjevil. Chvíli ještě počkal, jestli snad Mažňák nepronásledoval někoho jiného, pak by se tu Rychlé šípy mohly ještě ukázat. Po půl hodině měl jistotu, že to byly právě Rychlé šípy, koho Mažňák pronásledoval. Zklamán se vrátil domů a napsal Rychlým šípům omluvný dopis, že on s jejich prozrazením nemá nic společného a že to musela být náhoda, když je Mažňák v domě objevil. V dopise je zapřísahal, aby znovu přišly 76

některý den do Stínadel a pomohly mu s jeho starostmi. Když ale Rychlé šípy na jeho dopis neodpověděly, svěřil se se vším Losnovi. Losna ho pozorně vyslechl: „Nevěří ti. Určitě si myslí, žes je vydal Mažňákovi.“ „Proto bych chtěl, abys k nim šel se mnou a zaručil se za mě.“ „Dobře. Zařídím to.“ „Díky.“ „A s těmi známkami tvého dědečka je to opravdu záhadné,“ řekl Losna. O známkách věděl od Skarlana. „Pátrali jsme u známých z okolí tvého dědečka, ale nikdo o žádné sbírce známek nic neví. Nemáš tušení, proč to děda držel v takové tajnosti?“ „Nevím, neumím si to vysvětlit. Ale přísahám, že jsem měl alba v ruce. Tak jako teď tady stojím před tebou!“ zapřísahal se Skarlan. „Věřím ti,“ řekl Losna. „Za Rychlými šípy půjdeme co nejdříve. Určitě nám pomohou, jako nám pomohly už několikrát.“ Pro Rychlé šípy to bylo opravdu příjemné překvapení, když se před sobotní schůzkou ve dveřích klubovny objevil Losna se Skarlanem. Losna je ujistil, že Skarlan není zrádce a že muselo jít zcela jistě o náhodu. Potom jim oba vyprávěli legendu o stínadelské smrtce, o Umrlčím prstu, o hodinách na kostelní věži, které nešly, protože je nikdo neuměl opravit, ale v den smrti někoho ze stínadelských se vždy daly nakrátko do pohybu. A že se to stalo i při úmrtí Skarlanova dědečka. Skarlan jim vyprávěl o psu, který zděšeně utekl od smrtky, což by se nestalo, kdyby to nebyla nadpřirozená bytost, a také i o tom, jak branka pod rukama smrtky nevydala ani hlásku, zatímco jindy skřípala, až naskakovala husí kůže. Potom se konečně zmínil o tom, že dědeček měl doma tři nádherná alba plná známek, ale po jeho smrti alba zmizela a nikdo mu teď nechce věřit, že děda vůbec nějaké měl. O tom, že děda tvrdil, že v zalepené obálce je Modrý Mauritius, raději pomlčel. Losna potvrdil, že i jiní viděli smrtku v okolí hřbitova a že to bylo opravdu vždy v předvečer smrti některého stínadelského starousedlíka. A že v ulici Ve zjevení a v ulicích kolem hřbitova se docela hlasitě šeptá, že z bytů mrtvých se měly ztratit nějaké cenné věci, ale že to nikdo přesně neví, protože to roztrušují klepavé sousedky. A kdoví, jestli to neukradly třeba ony. Jarka Metelka je ve vyprávění chvílemi přerušoval, aby si dotazem něco upřesnil, ale nic kloudného jim neuměl poradit. Všechno bylo tak neuvěřitelné, záhadné, že jim z toho šla hlava kolem. I Rychlonožka ztratil svůj příslovečný humor, který ho nikdy neopouštěl. Seděl teď tichý a celý pobledlý a nebyla s ním řeč. „Do pátrání po záhadné smrtce je už zapojena celá Vontská rada,“ pokračoval Losna. „Nic jsme ale zatím nevypátrali. Snad jenom to, že smrtku vidělo i několik dalších kluků z Vontské rady. Bylo to ale jen z velké dálky a jenom krátce. Podle toho, co říkali, se nedá určit, jestli to není jen nějaký přelud. Zkrátka si s tím neumíme poradit, a tak jsme vás zase přišli požádat o pomoc.“ „O pomoc?“ zeptal se Červenáček celkem zbytečně. „Ano. Přišel jsem se Skarlanem osobně, abyste mu po té nezdařené schůzce U Zlaté koule uvěřili.“ „A jak si tu pomoc představujete?“ zeptal se Mirek. „Máme někam jít, něco zjistit...“ Losna se poškrábal na hlavě. „Bude to na vás možná trochu hrr, ale potřebovali bychom vás ještě dnes v noci!“ „Tak brzo?“ podivil se Jindra. „No nazdar!“ „Smrtka se objevuje vždy, když se na věži s Umrlčím prstem rozejdou hodiny. Od smrti Skarlanova dědečka stály, ale od dnešního odpoledne už zase jdou! Jsme z toho všichni na větvi, zvlášť proto, že v jedné ulici poblíž hřbitova už dlouho postonává stará paní Zachová. Podle mastičkáře Bíny jí zbývá jen pár dní života.“ „Podle mastičkáře Bíny? To jméno jsme už slyšeli ve spojitosti s Ontlem. Když se mu tehdy večer v dílně udělalo špatně, chtěl, abychom pro něho zašli,“ vzpomněl si Mirek. „Je to lidumil,“ řekl Losna. „Bydlí u hřbitova a pomáhá starým lidem.“ „Když je to s tou paní Zachovou tak zlé, proč ji někdo neodveze do nemocnice?“ zeptal se Jindra. „Nechce. Říká, že tady se narodila a tady taky umře. O nemocnici nechce ani slyšet.“ „Tak co, půjdete s námi?“ zeptal se Skarlan netrpělivě. „Dnes v noci bude hlídat hřbitov snad každý, kdo o tom něco ví.“ „Počkej přece,“ krotil ho Mirek, „nebude to tak jednoduché. Budeme tam muset zůstat přes půlnoc, možná až do rána. Zítra je sice neděle, ale žádný z našich rodičů není rád, když jsme dlouho do noci venku. Budeme se muset doma nejdříve zeptat. Vy zatím počkejte tady v klubovně. Kdo z nás přijde, ten s vámi do Stínadel půjde!“

77

Červenáček s Rychlonožkou se vrátili do klubovny první a oba radostně oznámili, že do Stínadel na noc mohou. Za chvíli přišli Mirek s Jarkou a také měli výpravu povolenou. Jenom Jindra nesměl. Přestože se to snažil před ostatními utajit, byl z toho smutný Jeho tatínek mu dovolil, aby se hochům omluvil, ale okamžitě se měl vrátit domů. Už z dřívějších výprav Rychlé šípy věděly, že Jindrovi rodiče se o syna bojí, ale nedalo se s tím nic dělat. Hoši ho utěšovali, ať si z toho nic nedělá, ale Jindra se raději kvapem rozloučil, aby se snad opravdu nerozplakal. To by byla ostuda! A před Vonty ze Stínadel. Mirek zamkl klubovnu a všichni zamířili k Rozdělovací třídě. 40. PO PŮLNOCI V ulicích kolem hřbitova i v samotné ulici Ve zjevení, v průjezdech, na schodech a u obchůdků postávaly hloučky Vontů. Všichni se tvářili co možná nenápadně, ale nervy měly napjaté k prasknutí. Každou chvíli někdo z hloučku vrhl kradmý pohled k bráně hřbitova. Losna se Skarlanem, Rychlými šípy a ještě se třemi Vonty obsadili roh ulice Ve zjevení a Na Šibeníku. V ulici Na Šibeníku bydlí paní Zachová, takže je velmi pravděpodobné, že když smrtka půjde k ní, musí jít přímo na ně. Když procházeli kolem hřbitovních vrat, ukázal Losna na věžní hodiny. Opravdu šly a dokonce velmi přesně, jak prohlásil Mirek, když s nimi porovnal čas na svých hodinkách. S přibývajícím šerem ubýval na ulicích ruch. Nakonec kolem nich projel na svém rozvrzaném kole starý lampář Zdravscho a zapálil lampy v ulicích kolem hřbitova. Potom tu proběhlo několik zatoulaných psů a zdivočelých koček. Navzájem na sebe doráželi, štěkali a prskali. Ruch na ulicích poněkud zesílil ještě dvakrát. Před desátou a po desáté hodině. To šli dělníci do práce na noční směnu směrem na Bekov a zase opačným směrem z odpolední směny domů. Pak vše utichlo a Losna tipoval, že teď bude klid až do půlnoci. Po chvíli si všimli, že ulicí Na Šibeníku jde nějaký starší muž směrem ke skupince Vontů, kteří postávali na rohu ulice. Když minul Rychlé šípy, Losna jim potichu řekl: „To je Čech, Franckův adoptivní otec.“ Když muž doše1 ke skupině tří Vontů a uviděl svého syna, překvapeně se zastavil a zařval: „Francku, jak to, že už nejsi doma?! Co jsme si dnes řekli! Upaluj okamžitě domů a nehni se odtud ani na krok! To ti povídám! Až přijdu, tak si to spolu vyřídíme!“ Jeden z trojice Vontů hleděl vylekaně na svého otce a potom zakoktal: „Ano, ano, už běžím!“ Velkým obloukem ho obešel, aby se vyhnul nějaké případné facce, a tryskem se rozběhl ulicí směrem k domovu. Muž za ním chvíli spokojeně hleděl a potom utrousil na adresu ostatních: „Neměli byste už být taky doma, smrkáči?“ A aniž čekal na jejich odpověď, zabočil do ulice Ve zjevení a rázným krokem došel až ke hřbitovu. K překvapení všech odbočil do Hřbitovní uličky a zmizel v její tmě. „Už odešel?“ uslyšely za sebou Rychlé šípy zadýchaný hlas Francka, který se nenápadně zase vrátil. „Tys nešel domů?“ podivil se Losna. „Blázníš? Zrovna když konečně mohu spatřit stínadelskou smrtku? Ani mě nenapadne! Kam šel?“ „Do Hřbitovní ulice.“ „Do Hřbitovní ulice? Co tam proboha chce dělat?“ podivil se Francek. „Vždyť tam dnes v noci nemá už nic na práci. A podle toho, co dnes doma říkal, chtěl jít jinam. Měl by být úplně na opačném konci Stínadel. To je divné!“ „Třeba jen prošel ulicí a šel někam dál do Stínadel, na ten opačný konec,“ řekl Jarka. „To by nešel tudy!“ Pojednou Jarku cosi napadlo: „Řekl jsi, vždyť tam dnes v noci nemá už nic na práci.“ „Jo, to jsem říkal,“ přitakal Francek. „A to jako přes den by tam práci mít mohl?“ nedal se odbýt Jarka. „Jo, to by mohl. To tu přece ví každý,“ řekl vztekle Francek. „Jak to?“ divil se Jarka. „Jak to, jak to!“ poškleboval se Francek. „Takto! Zkrátka je na hřbitově zaměstnaný. Kope hroby.“ Jarkovi došlo, proč to z Francka lezlo jako z chlupaté deky. Prostě se za otčímovo zaměstnání styděl. Francek potom na nějakou dobu ztichl. Jarka se domníval, že vzteky, protože na něho dotíral otázkami, ale bylo v tom něco jiného. Francek si vzpomněl na cosi, co zahlédl u nich doma a co patřilo jeho otčímovi. Okamžitě ho napadlo, že otčímova přítomnost, teď večeř u hřbitova, by mohla mít nějakou spojitost se stínadelskou smrtkou. Nahlas o svém podezření ale zatím nic neřekl. Když na věži hřbitovní kaple hodiny odbily půlnoc, zmocnilo se všech hlídkujících skupin ještě větší napětí. Ti, kteří viděli přes zídku do prostoru hřbitova, zahlédli u márnice světélkující postavu, která od márnice kráčela ke hřbitovní bráně. Okamžitě o tom informovali všechny hlídky v ulicích. „Nepustíme ji ze hřbitova,“ navrhl kdosi nejistým hlasem. A jiný nejistý hlas řekl: „Vždyť je to duch! Ať si jde, kam se mu zachce!“ Skupina Vontů u hřbitovní brány se rozprchla na všechny strany. V uctivé vzdálenosti potom z různých úkrytů pozorovali, jak z vrat hřbitova vyšla vysoká, bílá smrt s kosou přes rameno a důstojně kráčí ulicí Ve zjevení směrem na Šibeník. Nikdo nepochyboval, že si jde pro paní Zachovou.

78

Skupina vedená Losnou a Mirkem Dušínem na rohu ulice se rozhodla neustoupit a odhalit tajemství záhadné smrtky za každou cenu. Hoši udělali řetěz přes celou šířku ulice, chytili se za ruce, zavřeli oči a čekali na nejhorší. Smrtka šla klidně přímo na prostředního Rychlonožku, jako by ho neviděla. Zato viděl on ji, a když se smrtka přiblížila téměř na dotek, podlomily se mu nohy a svalil se na zem. Smrtka ho nevzrušeně překročila a ubírala se dál svou cestou. Ale Rychlonožka se bleskurychle vzpamatoval, strašně zařval a skočil domnělé smrtce na záda. Kopal a mlátil ji hlava nehlava. Dřevěná atrapa kosy jí vypadla z rukou a narazila na dlažební kostky. Někdo v tom zmatku na kosu šlápl, dřevo zapraskalo a zlomilo se. A tu se stalo něco, co nikdo nečekal. Smrtka začala křičet a nadávat. Ale to už se Mirek, Jarka, Losna a ostatní Vontové vrhli na obě zmítající se těla. Když smrtku zbavili běsnícího Rychlonožky, stáhli z ní masku a posvítili jí do tváře, poznali v ní potlučeného starého mastičkáře Bínu. Všichni na něho hněvivě doráželi, jenom Francek se tvářil zklamaně, protože si celou dobu myslel, že smrťák je jeho otčím.

47. VRÁNA VYSVĚTLUJE Několik dalších dnů probíhalo kolem tajemné stínadelské smrtky podrobné vyšetřování. K výslechu postupně museli jak Vontové, tak i Rychlé šípy. Případ vyšetřoval jejich starý známý inspektor Vrána. Rychlým šípům při výslechu slíbil, že až vše skončí, přijde jim do klubovny všechno vysvětlit. A prozradil, že má pro ně ještě jedno překvapení, to budou koukat. Vyšetřování se potom dost vleklo, takže se Rychlé šípy jeho návštěvy nemohly dočkat. Ze Stínadel přišla mezitím zpráva, že byl zatčen i starý Čech, Franckův otčím, který byl také zapleten do případu stínadelské smrtky. S o to větší nedočkavostí čekaly Rychlé šípy na Vránovu návštěvu. Ještě než ale přišel, vytasil se Rychlonožka s prohlášením: „Mám pro vás také jedno překvapení. To budete koukat zase na mě! Ať jste zítra všichni včas v klubovně!“ Jindra se po straně zeptal Červenáčka, jestli o tom něco neví, ale Červenáček jen krčil rameny: „Jenom aby nám v klubovně nenutil panádlovou polívku!“ Jindra se usmál: „Alespoň bychom ji konečně okusili, i když prý má fujtajblovou chuť!“ Ale jak se ukázalo, Červenáček s tou panádlovou polívkou neměl pravdu. „Tak, vážené plantážnictvo,“ přivítal druhý den všechny Rychlonožka v klubovně, „a teď se všichni něčeho držte, protože novina, kterou vám nyní oznámím, by s vámi mohla pěkně praštit o zem. Tak už se držíte?“ Rychlonožkovi zářily oči a vyzařovala z něho mimořádně dobrá nálada. Ostatním to připomnělo, když jim jako velkou novinu sděloval, že nastupuje do učení. Všichni se poslušně chytili stolu. „Ne - uděláme to jinak!“ změnil plán Rychlonožka. „Zahrajeme si hru na „přihořívá a hoří“. Takže tam, kde zrovna jste, je hrozná zima.“ Hoši okamžitě pochopili, o co jde. Mají najít něco, co je ukryté v klubovně. Jako na povel se zvedli od stolu a vydali se po klubovně. „Počkejte, nemůžete jít každý jinam!“ upřesňoval Rychlonožka. „To bych na některé musel volat zima a na jiné přihořívá. Mimochodem, Jindříškovi je nejtepleji. A teď přímo hoří!“ Jindra si všiml malého koženého váčku na polici mezi knihami, který tu nikdy předtím nebyl, a vzal ho do ruky. „Hoří, hoří!“ hulákal Rychlonožka, jako by opravdu hořelo. Jindra vyklopil obsah váčku na dlaň a překvapeně vykřikl: „Vždyť je to ježek v kleci!“ Zděšeně i překvapeně hleděl na hlavolam na své dlani. Ostatní se k němu nahrnuli. „Kde se tady vzal?“ podivil se Mirek. „Tys ho sebral Vontům ve Stínadlech?“ zeptal se Červenáček prostoduše. „To hledíte, plantážníci, na génia, co? Hlavolam jsem neukradl, jak mě tady Červenáček nepěkně podezřívá, ale sám jsem ho vyrobil!“ Ostatní z toho byli paf. „Tedy, trochu mi pomohl mistr v naší dílně, ale většinu jsem dělal sám!“ naparoval se Rychlonožka. „Copak jste už dočista zapomněli, že jsem to slíbil, když Červenáček tehdy obkreslil plánek ježka z Měcháčkova sešitu? Je to přesná kopie hlavolamu, který má Velký Vont Losna.“ „No Rychlonožko,“ řekl Jarka, „ty jsi tedy zabodoval!“

79

Mezitím Jindru napadlo, jestli, když se jedná o přesnou kopii, by ježek šel vytáhnout z klece podle návodu z deníku Jana Tleskače. Jeho hbité prsty kroutily ježatou kuličkou ze strany na stranu, až byl ježek venku. „Rychlonožko, ono to funguje přesně podle Tleskačova deníku! To je věc!“ Hlavolam šel potom z ruky do ruky. Nikdo se ho nemohl nabažit. Rychlonožka jen zářil a bylo to snad poprvé, kdy nic nezkazil, o nic nezakopl ani neprovedl nějakou ztřeštěnost. Když se trochu vzpamatovali z překvapení a začali uvažovat, kam hlavolam v klubovně umístí, ozvalo se zaťukání na dveře. Zarazili se a tázavě se na sebe podívali. Mirek bleskurychle ukryl hlavolam do kapsy a tiše řekl ostatním. „Tvařte se, jako by se nic nestalo. Ať je to kdo chce, neměl by nic poznat!“ Potom pokynul Červenáčkovi, aby otevřel. Do klubovny vstoupil Vrána. „S tou smrtkou jste to zvládli perfektně, hoši. Do seznamu jmen naší party si můžeš, Jarko, dopsat osmé jméno, jméno posledního člena. Jak jsem si na něho nemohl minule vzpomenout. Věděl jsem jenom, že jsme mu říkali Lapin a že nám dělal zdravoťáka. Teď už vím, jak se jmenuje. Je to mastičkář Bína. Když mi ho přivedli k výslechu, byl jsem z našeho setkání úplně paf.“ Rychlé šípy z toho byly také paf a vůbec se tím netajily. „Mastičkář Bína, který ve Stínadlech bydlel od dětství a po celou dobu zde provozoval svou pokoutní živnost, dobře věděl, kdo z jeho pacientů má blízko ke smrti. A přišel na nápad, jak toho využít. Snadno se domluvil s hrobníkem Čechem, Franckovým otčímem, kterého přistihl při vykrádání hrobů. Společně vždy zastavili opravené hodiny na věži hřbitovní kaple a rozšířili pověst, že hodiny jdou jenom tehdy, když má v noci ze hřbitova vyjít smrtka k nějakému kandidátovi smrti. Potom si Bína vyrobil masku smrti, a aby ho nepronásledovali zatoulaní psi, natřel se sádlem ze svého zabitého psa. Zvečera namazal panty u branky domu dědečka Skarlana, aby neskřípaly, a po svém odchodu zas do nich nalil vodu. Skarlan byl ze zjevení smrtky tak vyděšený, že si ani nemohl vzpomenout, jestli branka skřípala nebo ne. Dokonce mi tvrdil, že když šel od dědečka ven, panty skřípaly, a když branku vzápětí zavírala smrtka, tak už ne. Při posledních návštěvách u nemocných jim Bína, už převlečený za smrtku, kradl z bytu cenné věci. Otisky klíčů od bytu si pořídil při dřívějších návštěvách a klíče mu potom zhotovoval hrobník Čech, s kterým se dělil o lup. Po domovních prohlídkách putovali oba výtečníci za mříže, cennosti a peníze jsme vrátili pozůstalým. Tak dostal Skarlan nazpět i tři alba dědečkových známek, o kterých kromě něho a Bíny neměl nikdo ani tušení. Když rozlepil obálku, ve které měl být Modrý Mauritius, našel v ní docela cenné známky, ale Modrý Mauritius v ní nebyl. Zřejmě to byl už jenom výplod dědova nemocného mozku. A také se nám podařilo vysvětlit smrt mého nešťastného kamaráda Kima. Kim tehdy tvrdil, že někde sežene důkazy o tom, kdo má prsty v sabotáži v továrně. Od té doby byl nezvěstný. Zjistili jsme, že Kim někde vypátral spojení mezi naším mistrem Ontlem a agentem jedné německé společnosti, který se jmenoval Böhm. Dokonce se mu ty dva podařilo na jedné jejich schůzce vyfotografovat. Kim neměl tušení, s jakými nebezpečnými silami si zahrává, když se pouštěl do stopování Böhma. Jak se později ukázalo, byl Böhm všeho schopným německým agentem. Kim ve své fotokomoře Na terásku stačil vyvolat film, udělat fotky a poslat jednu sadu fotografií Vildovi do nemocnice. Potom byl ve své fotokomoře přepaden Böhmem a jeho lidmi. Všechno mu sebrali, zabili ho a v noci zakopali přímo na dvorku domu. Nebýt těch elektrikářských prací teď po letech, asi bychom ho nikdy nenašli a nedověděli se, jak to bylo. Vildu při odchodu z nemocnice přejel autem neznámý šofér. I v tom měl zcela jistě prsty Böhm a konkurenční firma. Vědělo se, že Vilda byl s Kimem ve spojení, a tak Böhm nechtěl riskovat, že by se Vilda mohl od Kima něco dovědět. Netušil ale, že Vildova sestra má doma ukrytou sadu fotografií, která dokazovala spojení Ontl - Böhm. „Já jsem měl tenkrát také namále,“ pokračoval Vrána. Zachránilo mě, že jsme se skoro přes noc odstěhovali z města. Než mohl Böhm vypátrat naše nové bydliště, byl prozrazen a uprchl do Německa. Dnes se už asi nedovíme, proč Ontl opustil továrnu. Jestli ho propustili, nebo odešel sám. Po svém odchodu marně hledal uplatnění ve svém oboru a u Böhma také nepořídil. Ten už ho teď nepotřeboval. Pak se mu přihodila ta událost se ztrátou jeho synovce Jiřího Longweila - Jana Tleskače. A když k tomu všemu ještě nenašel práci, začal se toulat po Stínadlech. Kdoví, jestli to měl v hlavě v pořádku. Dá nám ještě pořádnou práci všechno zdokumentovat.“ skončil Vrána. „Měli jsme dnes odpoledne tiskovku. Zítra by to mělo být zveřejněno v novinách.“ A opravdu. V hrubých rysech byla v novinách popsána činnost obou výtečníků ze Stínadel, k jejichž odhalení velkou měrou přispěly Rychlé šípy a mládež ze Stínadel. O nálezu Na terásku ve vztahu k minulosti se noviny zmiňovaly jen okrajově, protože vyšetřování ještě úplně neskončilo. „To je neuvěřitelné, co všechno uvedlo do pohybu Losnovo poselství ze Stínadel,“ řekl Červenáček po přečtení novin. „Nebýt poselství, kdoví jestli by ta stínadelská tajemství byla odhalena.“

80

„To je pravda,“ přitakal Jindra. „Horší ale je, že původní ježek v kleci, Tleskačův hlavolam, pořád leží kdesi ve stoce pod kostelem svatého Jakuba. A v něm je ještě pořád ukrytý plán létacího kola. Jestli Mažňák ježka vyloví, tak to bude moje smrt!“ „Nemusíš se bát,“ řekl na to Mirek, „to se mu nikdy nepodaří a ty se dožiješ vysokého věku.“ Největší slávu měl ovšem Rychlonožka a jeho útok na smrťáka. Všichni hoši popravdě přiznali, že v tu chvíli by si nikdo z nich netroufl na smrtku zaútočit. Vždyť to byla nadpřirozená bytost! „Starou bačkoru nadpřirozená bytost, plantážníci,“ chechtal se Rychlonožka, „byl to člověk!“ „Byl to člověk z masa a kostí jako my, to je pravda,“ řekl Červenáček. „Ale ta maska byla tak opravdická, že jsme všichni na chvíli uvěřili, že to je nadpřirozená bytost. A na takovou se přece sáhnout nedá! Sáhli bychom do prázdna. Takže - jak to bylo? Kde se v tobě vzala taková odvaha, když všichni víme, že bobříka odvahy letos ještě nemáš uloveného, he?“ Rychlonožka se na Červenáčka zle zaškaredil. „Strach jsem měl, to přiznávám. Taky to se mnou pěkně praštilo o zem. Když jsem sebou praštil, tedy - byla to jenom taková chvilková slabost - a duch mě překračoval, šlápl mi na prst. Bolest mě probrala - a bylo po duchovi. Kdyby to byl duch, tak mě přece nemohlo nic bolet. Že jó!“ A měl pravdu. Konec.

J.Č.Grifin  Poselství ze Stínadel Vyšlo jako románová příloha časopisu Moje 1. noviny v roce 2003 – 2004 Prošlo jazykovou úpravou. Barevné ilustrace  Jiří Pecháček Ostatní ilustrace Grifin s použitím kreseb Dr. Jana Fischera, Marko Čermáka a Bohumila Konečného – Bimby Knižnice Tøítéčka svazek 21

81