Nezvaní hosté. Penelope Livelyová NEZVANÍ HOSTÉ

NEZVANI HOSTE 1-? 20.9.2006 12:27 Stránka 7

Nezvaní hosté

P e n e l o p e

L i v e l y o v á

N E Z VA N Í H O S T É

T

oho dne, kdy se Brownovic rodina přestěhovala, si Marian se Simonem museli jít brzy lehnout. Večer už byli všichni se všemi rozhádaní; kočka pozvracela koberec v obývacím pokoji, pes se dvakrát ztratil. Jestli jste se někdy v životě stěhovali, tak asi víte, jaký to byl den. Všude se povalovaly stěhovací krabice a noviny... místo pořádného oběda byl jen namazaný chleba... ztratil se čajník, šatní skříň uvízla na schodech a oblíbená váza paní Brownové byla na cimprcampr. K večeři měli opět chleba a vařené fazole v rajské omáčce. Televize se nechtěla rozběhnout a netekla teplá voda, takže děti se ani moc nevzpouzely, když je zahnali do postele. Také toho měly dost. Naposledy se pohádaly, kdo bude spát u okna, natáhly si pyžama, zalezly do postele, zhasly lampičky... a v tu chvíli se z nejspodnější zásuvky prádelníku vynořil duch.

7


N E Z VA N Í H O S T É a j i n é s t r a š i d e l n é p o v í d k y

Byla to šedá mlhovitá bytost asi metr vysoká, která slabě voněla kouřem. Posadila se na židli a začala si něco pobrukovat. Připomínala ranec ložního prádla, jenomže nebyla hmotná, docela jasně byl skrz ni vidět polštářek na židli pod ní. Marian zavřeštěla: „Duch!“ „Ale no tak, miláčku, klid,“ pronesl duch. „Z toho tvého řvaní mě hrozně rozbolela hlava. A nadávat se nemá.“ Vytáhl klubíčko vlny a jehlice a pustil se do pletení. Co byste si s takovým duchem počali? No – Simon a Marian přesně to udělali, a jistě si umíte představit, jak to dopadlo. Jen zkuste říct mamince, že nemůžete spát, protože ve vašem pokoji sedí duch, cvaká jehlicemi a brouká si. Paní Brownová jim odpověděla přesně tak, jak se dalo čekat, a duch tam seděl dál, pletl a pobrukoval si. Paní Brownová vyšla zase z pokoje, bouchla dveřmi a hrozivě pronesla, že jestli některý z nich řekne ještě slovo... „Ona ho nevidí,“ zašeptala Marian Simonovi. „Ovšemže ne, miláčku,“ přikývl duch. „Já jsem tu jen kvůli dětem. Dětičky, to je moje. Budou z nás nejlepší kamarádi.“ „Jdi pryč!“ zaječel Simon. „Tohle je teď náš dům!“ „Ale není,“ namítl duch poťouchle. „Já tu jsem odjakživa. Sto let, nebo možná ještě víc. Spousta rodin přišla a odešla. A teď pěkně do hajan!“ Děti na ducha pouze vytřeštily oči a zavrtaly se pod peřinu. A pak usnuly. Další večer tam byl duch zase. Tentokrát pokuřoval

8


Nezvaní hosté

z dlouhé bílé dýmky a četl si v novinách z roku 1842. Vedle něho se míhala další šedá mlhavá bytost. „Nazdar, zlatíčka!“ zvolal duch. „Pozdravte hezky mou tetičku Ednu.“ „Přece sem nezačne chodit taky!“ zakvílela Marian. „Ale začne,“ řekl duch. „Tetička tu bývá každý srpen. Má ráda změnu.“ Tetička Edna byla ještě horší, pokud to vůbec bylo možné. Cucala peprmintová cukrátka, která voněla tak pronikavě, že maminka dětem podezíravě nahlédla pod polštáře, když jim přišla dát pusu na dobrou noc. Edna si také prozpěvovala pronikavým, pištivým hlasem, tentokrát to byly žalmy. Děti jen úpěly, a duchové zpívali, šustili novinami a cpali se cukrátky. Třetí noc přišli tři. „Seznamte se se strýčkem Charliem!“ volal první duch. Děti zasténaly. „A s Jupem,“ dodal duch. „Tak, Jupe, hodnej pejsek – pojď hezky dětičky pozdravit.“ Zpod postele vylezl ohromný šedý pes, skrz kterého bylo docela jasně vidět, a zavrtěl ocasem. Kočka, která ležela stočená Marian u nohou (měla vlastně spát v kuchyni, ale šikovná kočka se vždycky dostane, kam potřebuje), zděšeně zamňoukala, vyskočila na šatník a začala syčet. Pes se natáhl na koberec a usilovně se drbal; očividně měl spoustu nehmotných blech. Strýček Charlie byl naprosto nesnesitelný. Hlasitě chrchlal – znělo to jako střelba z kulometu – a vykládal ty nejdelší a nejnudnější historky, jaké děti kdy

9



slyšely. Tvrdil, že dětičky zbožňuje a že dětičky docela určitě zbožňují historky. Uprostřed sedmé děti čirou nudou usnuly. Příští týden duchové opustili ložnici a rozlezli se po celém domě. Děti neměly klidnou chvilku, duchové se zjevovali už i během dne. Děti si třeba tiše psaly úkoly, a zničehonic jim za krk začala dýchat tetička Edna a odříkávala násobilku. Původní duch se usadil na televizi a nohama kinklal před obrazovkou. Strýček Charlie se pouštěl do vykládání svých historek uprostřed toho nejzajímavějšího pořadu a strašidelný pes ustavičně vylehával na odpočívadle nad schody. Brownovic kočka už byla úplně nepříčetná, odmítala jíst a přestěhovala se na nejvyšší poličku kredence. Něco se s tím muselo udělat. Na Marian a Simona začínala mít situace také neblahý vliv. Maminka usoudila, že jsou nějací přepadlí, a koupila v lékárně ohavný hnědý lepkavý vitaminový nápoj, který jim měl dodat sílu. „To je z těch duchů!“ plakaly děti. „Žádné vitaminy nepotřebujeme!“ Maminka je okřikla, že už ty nesmysly o duších nechce ani slyšet. Tetička Edna, která zrovna seděla za kuchyňským stolem, se ušklíbla, vytáhla sáček větrových bonbonů a začala je hlasitě cucat. „Musíme je nějak přinutit, aby se sebrali a odstěhovali se jinam,“ prohlásila Marian. Problém byl v tom, kam a jak. Ale pak děti dostaly úžasný nápad. V neděli se totiž celá Brownovic rodina chystala na návštěvu ke strýčkovi. Byl dost bohatý

10


Nezvaní hosté

a žil sám ve velkém domě, kde všude ležely tlusté koberce a byla tam spousta prázdných pokojů a ta největší barevná televize, jaká je k mání. Pro duchy by tam byla spousta místa. Děti si počínaly neobyčejně mazaně. Navrhly duchům, že by si s nimi mohli vyjet do přírody. Duchové nejdříve prohlásili, že se cítí naprosto pohodlně tam, kde jsou, a že nemají rádi takové novoty, jako jsou auta – za jejich dob nic takového nebývalo. Ale pak si tetička Edna vzpomněla, že se ráda dívá na pěkné květiny a stromy, a nakonec se rozhodli, že to zkusí. Usadili se v řadě na zadním sedadle auta. Paní Brownová se pořád ptala, proč je v autě tak cítit peprmint, a pan Brown ustavičně okřikoval Simona a Marian, aby byli v klidu, když řídí. Ve skutečnosti do něj pořád šťouchali duchové; bylo to, jako by ho někdo plácal třemi studenými vlhkými kusy flanelu. A strašidelnému psovi, který jel pochopitelně také s nimi, se v autě udělalo špatně. Když všichni dorazili ke strýčkovi Dickovi, duchové vnikli do domu a začali se tam rozhlížet. Líbily se jim drahé koberce i ohromná televize. Vklouzávali do šatníků a zase se z nich nořili ven, procházeli zavřenými dveřmi a stěnami a andulky strýčka Dicka z nich utrpěly šok, z kterého se už nikdy nevzpamatovaly. „Je to tu pěkné,“ volali duchové. „Pěkné a pohodlné.“ „Co kdybyste tu zůstali?“ prohodil jakoby mimochodem Simon. „To nejde,“ prohlásili duchové rozhodně. „Nejsou tu dětičky. Nuda. Máme rádi místa, kde je to trochu živěj-

11



ší.“ A nahrnuli se zpátky do auta a celou cestu zpátky prozpěvovali žalmy. Také chroustali topinky. Na podlaze zůstaly skutečné drobty a děti dostaly vynadáno. Simon s Marian byli zoufalí. Čím hruběji se k duchům chovali, tím byli duchové spokojenější. „Drzouni!“ volali. „Takové drzé dětičky! No tak... pojď dát strýčkovi pusu!“ Děti už neměly klid ani ve vaně. Některý z duchů vždycky přišel za nimi, usadil se na kohoutcích a začal řečnit. Strýček Charlie někde objevil foukací harmoniku a hrál jim pořád jednu a tu samou písničku; bylo to učiněné utrpení. Děti všude chodily se zacpanýma ušima. Paní Brownová je vzala k lékaři, aby zjistil, jestli dobře slyší. Děti už byly tak moudré, že doktorovi o duších nic neřekly. Nemělo smysl říkat komukoli cokoli. Bůh ví, jak by to celé dopadlo, kdyby se paní Brownová náhodou nespřátelila s paní Walkerovou, která bydlela o kus níž v ulici. Paní Walkerová měla malá dvojčata a jednou s nimi přišla na svačinu. Už s jedním batoletem je starostí dost. Ale není to vůbec nic proti dvěma batolatům. Když dvojčata dorazila, rozpoutalo se peklo. Pokud obě neřvala, lezla po podlaze, strhávala ze stolů ubrusy, bouchala se o židle do hlav a vyhazovala z knihovny knihy. Rozházela jídlo po celé kuchyni a vylévala hrnky s mlékem na podlahu. Jejich maminka po nich vytřela, ale jakmile si chtěla začít povídat s paní Brownovou, dvojčata se sborem rozeřvala, takže nebylo slyšet vlastního slova. V nejlepším se objevili duchové. Jedno batole zrov-

12


Nezvaní hosté

na vřískalo na celé kolo a druhé lepilo kousky rozžvýkaného chleba na televizní obrazovku. Duchové se snesli se šťastnými výkřiky k nim. „Jé!“ volali. „Ta jsou ale roztomilá, ťuťuťu, ňuňuňu, hezky se na tetičku usměj!“ Batolata rázem přestala vřeštět a vykulila oči. Duchové na ně žvatlali a batolata žvatlala zase na ně. Duchové si s nimi povídali, zpívali jim písničky a batolata si zase povídala s nimi a hodinu se chovala neuvěřitelně vzorně, takže jejich maminka si mohla poprvé po celých týdnech s někým pořádně promluvit. Když návštěva odcházela, duchové stáli v okně a mávali jí. Simon a Marian okamžitě poznali, že se jim naskytla vzácná příležitost. Toho večera si s duchy promluvili. Duchové nejdříve měli spoustu námitek. Nechtělo se jim do stěhování, ve svém věku už byli zvyklí na své. Tetička Edna měla pocit, že cizí dům by byla její smrt. Ale děti pořád dál básnily o batolatech. A druhý den vyvedly duchy na silnici (strašidelný pes šel za nimi) a dál do Walkerovic domu. Paní Walkerová dodnes netuší, proč batolata, která už půl hodiny ječela, náhle přestala a začala se usmívat na celé kolo. A nepochopila ani, proč se z nich od toho dne stala široko daleko ta nejroztomilejší, nejhodnější děťátka. Duchové si s nimi totiž hráli od rána do večera, a dvojčata jen kvetla. Duchové byli spokojeni, i strašidelný pes. Vlastně to byla fenka, a tak pěkně se usadila, že se jí narodila štěňata – což je jeden z nejpřekvapivějších momentů celé téhle záležitosti.

13



Brownovic děti si úlevou vydechly a vrátily se k normálnímu životu. Je ovšem třeba přiznat, že když batolata vyrostla, měla o kolečko víc.

14

Nezvaní hosté. Penelope Livelyová NEZVANÍ HOSTÉ

Recommend Documents