srpen–září 2014 / ročník 15
Absence důvěry a nástup právníků Špatné výsledky firmy v pololetí? Petr Houdek Příležitost eliminovat problém pána a správce!
N
evěří-li si lidé a od druhých očekávají jen úskoky, domluvu nahrazují smlouvy. Když ani ty nepomáhají, poptávána je státní regulace, která stanovuje a definuje všemožné peripetie života. V některých zemích si zákazník s řemeslníkem potřesou rukou, v jiných na sebemenší práci existuje zevrubná smlouva o dílo. Na konci instalatér beztak argumentuje, že ve smlouvě není nic o tom, že by dlaždičky měly doléhat či že by ‘kapánek’ vody nemohlo odtéct i na podlahu, místo do odpadu. Christian Bjørnskov a Stefan Voigt [1] zvážili, zda podobný kontrast funguje i na úrovni správy celých zemí. Jejich předpověď byla přímočará. Pakliže ani nejvyšší instituce v zemi nepostupují dle dobré víry, naopak všichni chtějí jen uchvátit více moci jakoukoliv skulinkou v existujícím právu, nelze pak věřit nikomu a maximum situací je nutné sepsat do ústavy a jejích dodatků. Změřili tedy délku ústav – třeba islandská má 4 000 slov, indická 78 000, jakož i jejich detailnost – měřeno počtem paragrafů, od 427 v USA po 6 858, které obsahuje brazilská.
Aleš Rod Průběžný reporting hospodářských výsledků jednotlivých firem připomíná obřad. Z prognóz v minulých obdobích se utvářejí aktuální prognózy, které analytici, investoři, obchodníci a novináři technickými a fundamentálními instrumenty brousí jak diamant. Následně management společnosti předstoupí před novináře a… Očekávání překoná v pozitivním smyslu, splní tak akorát, nebo hluboce podstřelí. Primární cíle průběžného zveřejňování firemních výsledků je jasný – naplnit legislativu či zvyklosti odvětví, ukázat otevřenost vůči akcionářům a pochlubit se dobrými výsledky. I v situaci, kdy jsou výsledky špatné, je však zveřejnění výsledků důležité. Podle mého názoru dokonce ještě důležitější než v časech nekonečné prosperity. Proč?
Co je problém pána a správce… Jedno z tržních selhání v ekonomii se nazývá informační asymetrie. Při jednání dvou subjektů má první vyšší hladinu informací než (pokračování na straně 2)
Kněz Antonio Rosmini Serbati: „Hayek“ 19. Věku Hynek Řihák
Délka ústavy ve slovech (černé sloupce) a detailnost v počtu paragrafů (šedé sloupce) v závislosti na mezilidské důvěře v jednotlivých zemích, od nízké (“Low trust”), přes střední (“Medium trust”) po vysokou (“High trust”). Měřítkem jsou procenta od průměru.
Zváží-li se odlišná hospodářská, politická či právní kultura, platí, že čím méně si občané země navzájem věří, tím delší ústavu jejich stát má (výsledky jsou robustní, i přestože kupř. postkomunistické země mají nové, krátké ústavy a zároveň nízkou mezilidskou důvěru). “Přeprávněnost” je přímým důsledkem nedůvěry k druhým. V soukromé i veřejné sféře způsobuje nárůst tzv. transakčních nákladů, činností, jež jsou nezbytné, aby vůbec něco, spolupráce či obchod, vzniklo. Hospodářství pak tolik nevzkvétá. [1] Christian Bjørnskov , Stefan Voigt (2014): Constitutional verbosity and social trust. Public Choice 161, str. 91–112, DOI: 10.1007/s11127-013-0129-z
O výzkumu bylo psáno i pro časopis Vesmír. druhý článek od Petra Houdka na straně 2
Život a dílo Antonio Rosmini Serbati se narodil 24. března 1797 v severoitalském městě Rovereto (provincie Trentino), poblíž Tridentu. Roku 1821 přijal kněžské svěcení a o rok později zakončil svoje teologická studia v Padově doktorátem. Roku 1826 se Rosmini vypravil tehdy do rakouského Milána. Zde poznal nové přátele. Mimo jiné byl blízkým přítelem básníka a romanopisce Alessandra Manzoniho. Rosmini zde také spoluzaložil roku 1828 novou řeholní komunitu „Istituto della Caritá“ (tzv. rosminiani). Již roku 1830 Rosmini vydal své první dílo, čtyřsvazkovou „Novou esej o původu idejí“, kterým si získal značný věhlas. Roku 1835 museli rosminiani - vedle kulturních a náboženských záměrů mělo hnutí díky svému zakladateli i národně obrozenecké záměry - opustit území spravované rakouskými úřady a usadili se v Piemontu. V roce 1836 se za svými bratry dostal i Rosmini [1]. Roku 1837 vydal Rosmini šestisetstránkové dílo “Srovnávací a kritické dějiny systémů mravního principu”. V Miláně vychází jeho “Filozofie politiky”. Roku 1838 mu vychází “Antropologie ve službě morální vědy”. Roku 1839 vychází “Pojednání o mravním svědomí”. Ve stejné době zakládá ženskou větev svého institutu. V letech 1839 až 1843 se Rosmini věnoval především práci na poli pedagogiky [2]. (pokračování na straně 3) /1
Závislost na sociálních dávkách v rodinách – naučena či zděděna? Petr Houdek Pobírá-li někdo dlouhodobě sociální dávky, panuje velmi vysoká pravděpodobnost, že jeho potomci, až dospějí, skončí také na podpoře. Vytváří takto sociální stát rodiny, jejichž členové přivyknou podpoře a nejsou schopni ani ochotni zajistit si příjem prací? Těžko říci. Názor, že sociální dávky ničí motivaci získávat kvalifikaci, podnikat či pracovat, je přitažlivý a pochopitelný. Opomíjí však fakt, že faktory, které zapříčiňují špatný zdravotní stav, chudobu či nedostatečné vzdělání, se v rodinách přenášejí také. Využívání sociálních dávek tedy nemusí mít nic co do činění s naučením se žít z podpory, ale jednoduše se znevýhodněním, jež se v některých rodinách “dědí”. Nejde-li zrovna o extrémní případy, určit, zda za mezigeneračním pobíráním dávek stojí skutečné znevýhodnění nebo přivyknutí životu na dávkách, je téměř nemožné. Gordon Dahl, Andreas Ravndal Kostøl a Magne Mogstad [2] ve své studii využili unikátní příležitost, která panuje v Norsku. Tamní systém dávek v invaliditě a bezmoci totiž umožňuje, aby zamítnutí žádosti o dávky bylo přezkoumáno nezávislými správními soudci, ti jsou přitom každému případu přidělováni
náhodně. Někteří soudci jsou přitom obecně vstřícnější, jiní naopak velmi přísní. Jelikož je to ryzí náhoda, která rozhodne, ke komu je žadatel o dávky přidělen, je možné prozkoumat, zda děti těch, kteří měli “štěstí”, že jim soudce dávky nakonec přidělil, se v dospělosti také stanou příjemci dávek. Respektive zda potomci žadatelů, kterým soudce dávky odmítl, v budoucnu v sociální síti naopak neuvíznou. Studie ukázala, že získá-li žadatel benevolentního soudce a dávky obdrží, zvýší se účast jeho dětí v sociálním systému do deseti let o 12 procentních bodů. Tato míra je čtyřikrát vyšší než u dětí, jejichž rodičům byl naopak určen tvrdý soudce a dávky nezískali. Přidělení dávek rodičům se rovněž pojí s nižším vzděláním, kterého jejich děti dosáhnou, a nižší pravděpodobností, že si najdou práci. I kdyžjde pochopitelně jen o norský kontext, bylo dokázáno, že pobíráním podpory se členové domácnosti naučí, že živobytí lze získat jen skrze sociální systém, nepovažují “být na podpoře” za takové stigma a celá rodina pomalu vymizí z produktivní sféry. Zjištění zároveň ukazují, jak snadno může sociální síť nabobtnat – v Norsku nyní pobírá dávky v invaliditě skoro desetina dospělé populace.
Vývoj podílu dospělé populace (18-67 let) pobírající dávky v invaliditě v Norsku za posledních 50 let.
O výzkumu bylo psáno i pro časopis Vesmír. Petr Houdek, ekonom, Přírodovědecká fakulta UK, Fakulta sociálně ekonomická UJEP a INBES.org, autor blogu Pokusy na lidech a společnosti http://houdekpetr. blogspot.cz/
[2] Dahl, Gordon B., Kostøl, Andreas Ravndal, Mogstad, Magne: (2014): Family Welfare Cultures. The Quarterly Journal of Economics, v tisku, DOI: 10.1093/qje/qju019
Špatné výsledky firmy v pololetí? ... (pokračování ze strany 1)
druhý, což prvnímu přináší výhodu a větší užitek na úkor druhého. K učebnicové aplikaci tohoto fenoménu dochází v situaci tzv. PÁNA a SPRÁVCE. Pán (majitel) nechává správce (manažera), aby se mu staral o jeho majetek, neboť sám na to nemá čas, chuť, neumí to, nebo od každého něco. Cíle pána jsou přitom jasné – aby se zvyšovala hodnota jeho majetku. Cíle manažera ovšem tak jasné nejsou: Hodně peněz? Mediální sláva? Lepší zaměstnání u konkurence? Víno, ženy a zpěv? Čisté životní prostředí? Co nejméně zodpovědnosti? Co největší kancelář? Každý z tohoto (nevyčerpávajícího) výčtu cílů manažera může kolidovat s cílem vlastníka. A to je problém, který lze hypoteticky aplikovat na každou akciovou společnost, v níž se o majetek akcionářů starají týmy manažerů, ředitelů, asistentek a dalších zaměstnanců. Pokud se společnostem výsledkově daří, provozní záležitosti se obejdou bez větší pozornosti. V opačném případě se však PÁNI mohou začít ptát, jestli SPRÁVCI mají stejný cíl a dělají svou práci dobře. A právě při veřejné prezentaci průběžných výsledků pak mohou manažeři poskytnout informace všem
zainteresovaným osobám, zástupcům sedmé velmoci a tím i veřejnosti. Uspokojit je vysvětlením příčin daného stavu (záleží na tom, jak je věrohodné) a informovat je o možnostech řešení situace (záleží na tom, jak je plán realistický).
Aplikace: ČEZ Dobrým příkladem budiž „polostátní“ společnost ČEZ, a.s. V polovině letních prázdnin zveřejnili v ČEZ hospodářské výsledky za druhé čtvrtletí, respektive první pololetí letošního roku. Ačkoliv se mnohý konzument novinových titulků cítil pohoršen 10% poklesem provozních výnosů, 19% poklesem EBITDA a 40% poklesem čistého zisku (opravdu jste po rekordně teplé zimě a nízkých cenách za megawatthodinu elektřiny – na jaře byly ceny téměř o polovinu nižší než před třemi lety – čekali něco jiného?), je třeba zdržet se paniky. Za (obchodně slabou) polovinu letošního roku dokázala společnost překonat očekávání a splnit 56,6 % provozního cíle na rok 2014, ohlásila zvýšení ročního cíle EBIDTA i čistého zisku, a navíc systematickou restriktivní politiku stálých provozních nákladů.
Poslední zmíněný bod – průměrná úspora v rozsahu 16 % provozních nákladů v letech 2015 a 2016 kombinovaná s tlakem na diverzifikaci výnosů – je optimistickým náznakem, že problém pána a správce je ve společnosti ČEZ dobře eliminován a cíle akcionářů a manažerů jsou relativně harmonizovány. Ať již je to metodou biče a obavou manažerů o vlastní pozici, nebo metodou cukru a zainteresovanosti manažerů na pozitivních výsledcích škrtů, cílem by mělo být rozhýbat těžkotonážní kolos divizí, útvarů a odborů k reakcím na měnící se podnikatelská rizika, který dlouhodobě hrají v neprospěch ČEZ. To, že byla avizována rozsáhlá restrukturalizace provozu společnosti, byť měla být zcela jistě zahájena o pár let dříve, je pro investory vynikající zpráva. V mých očích přebíjí i očekávaný o 9,2 miliardy Kč nižší čistý zisk v letošním roce ve srovnání s rokem minulým… Aleš Rod (
[email protected]) je analytik Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) a doktorským studentem na Národohospodářské fakultě VŠE. /2
Jak stroje napomohly větší emancipaci žen Tomáš Mlčoch Emancipace žen je často vykládána s různými příběhy udatných žen, které bojovaly za lepší práva a postavení žen jiných. Ano, skutečně tomu tak v historii bylo, ale je toto jen jediný důvod rostoucí emancipace žen počínaje třicátými roky 20. století (a možná i o něco dříve)? Nebo existují ještě jiné důvody? Odpověď nalezneme s pomocí vysvětlení ekonomie rodiny. V průběhu dvacátého století, a zejména od dvacátých let, kdy se začala masivně rozvíjet pásová (sériová) a strojová výroba, se začaly rovněž rozvíjet domácí spotřebiče (bílé zboží). Protože do té doby velkou část domácích prací zastávaly ženy, začaly stroje pomalu ulehčovat ženám práci či dnešní terminologií „stroje začaly brát ženám práci“. Praní již nebylo tak zdlouhavé a fyzicky náročné, se zavedením boilerů či centrálního topení se nemuselo chodit do sklepa pro uhlí a složitě topit, nebo se s vysavači již nemuseli tepat ko-
berce. Příkladů zná každý mnoho, stačí zajít do kuchyně. Díky tomuto fenoménu měly ženy stále větší množství času i na jiné věci kromě chodu o domácnost. Ženy začaly ve větší míře studovat (ať již doma nebo na školách), zajímat se více o situaci a dění ve společnosti nebo začaly pracovat. To postupně znamenalo stále větší pronikání žen do profesí, které byly dříve ryze mužské. Od účetních až po prezidentky a premiérky. Pásová a strojová výroba způsobila ještě nepřímo jednu skutečnost, která posléze ovlivnila emancipaci žen – snížení porodnosti. Jak je to možné? Postupné zvyšování produktivity práce znamenalo i postupné zvyšování mezd.1 Zvyšování mezd dále znamenalo vyšší náklady pořízení dítěte, pokud žena pracovala (a jak jsme předestřeli dříve, ženy pracovaly také díky strojům stále častěji). Nepracující žena si rovněž nemohla dovolit tolik výdobyt-
ků tehdejší moderní doby, pokud měla například 10 dětí. To ve výsledku znamenalo nižší ochotu si děti pořizovat.2 Vyšší mzdy a lepší technologickou vybavenost a jejich vliv na vyšší zapojení žen na trhu práce ve své knize Pojednání o rodině hezky a jasně popisuje Gary Becker. Stroje tedy, jak vidno, nejen ulehčily práci milionům dělníků, účetních a v podstatě nepřímo práci nás všech, zvýšily náš každodenní komfort, úroveň zdravotnictví a celkovou životní úroveň. Stroje rovněž přispěly svým dílem k vyšší emancipaci žen a jejich začlenění na trhu práce. Ať se to hrdinkám líbí nebo ne. Tomáš Mlčoch (
[email protected]) pracuje jako analytik zdravotní ekonomiky ve společnosti Value Outcomes a v Institutu pro zdravotní ekonomiku a technology assessment (iHETA.org)
Podobným tématem se zabýval můj minulý článek v Terra Libera, který se věnoval právě vztahu zvyšování produktivity práce a mezd v dané ekonomice.Viz online na [http://www.mises.cz/terralibera/2014_06_vol_15_no_4.pdf] k 10. říjnu 2014. 1
2
Pokud žena hypoteticky brala 20 tisíc měsíčně namísto 10 tisíc, jeden rok mateřství byl rázem dvakrát dražší.
Kněz Antonio Rosmini Serbati: „Hayek“ 19. Věku (pokračování ze strany 1)
Dvousvazkové dílo s více než 1700 stránkami představuje pak kniha “Filozofie práva”. Roku 1844 Rosmini publikoval knihu „Filozofický systém“. Roku 1847 napsal na žádost kardinála Giovanniho Soglia (Ceroniho) esej „Komunismus a socialismus“ [3], v kterém došel k závěru, že tyto systémy jsou vnitřně rozporné a musí nutně skončit hrubou despocií: „Reformátoři totiž místo toho, aby lidi povznášeli, chtějí z nich nakonec udělat jen tažná zvířata...“ [4]. Nastínil zde také zásady tzv. křesťanského liberalismu. V předvečer revolučního roku 1848 vyšla Rosminiho studie „Ústava podle společenské spravedlnosti“, která měla jako dovětek „Přílohu o jednotě Itálie“. Již od třicátých let se Rosmini jasně vyslovoval ve prospěch vzniku jednotné, ale federativní Itálie se společnou vládou a především ústavou [5]. Zde vystoupil s názorem, že sjednocení Itálie má smysl pouze ve formě federace. V roce 1848 se Rosminini angažoval neúspěšně i politicky, následně upadl v církevních kruzích do nemilosti. Tento rok vyšel (vzniklý již snad v roce 1832) snad jeho nejslavnější spis “O pěti ranách církve svaté”, který byl dán spolu s „Ústavou podle společenské spravedlnosti“ na index [6]. Rosmini byl následně různě špiněn a ostrakizován. Po jeho smrti se útok zaměřil i proti jeho teologickému a filozofickému my-
šlení v pravém slova smyslu. Rosmini se stáhl do soukromí a věnoval se nadále především teologii a filozofii. V tuto dobu sepsal mimo jiné knihy „Dialog invence“, „Úvod do filozofie“ a nedokončené pojednání o otázce bytí: „Teodicea“ [7]. Rosmini zemřel - za poněkud záhadných okolností - 1. července 1855 ve městě Stresa (provincie Verbano-Cusio-Ossola), zde je i pohřben [8]. Roku 1887 byly některé Rosminiho názory katolickou církví odsouzeny, nicméně v roce 2001 ho Kongregace pro nauku víry rehabilitovala. Mezi Rosminiho obdivovatele patřili i papežové Jan XXIII. a Pavel VI.. 18. listopadu 2007 byl Rosmini blahořečen [9].
Komunismus a socialismus Jak již bylo řečeno Rosmini napsal roku 1847 na žádost kardinála Giovanniho Soglia Ceroniho esej „Komunismus a socialismus“. Tu si nyní trochu přiblížíme pomocí několika poznámek a citátů. Kniha je to tenká a stále k dostání, navíc je česky [10]. Ctirad Václav Pospíšil ve své studii přiložené k této knize píše, že: “Rosminimu bylo už v roce 1847 zřejmé, že socialismus není nic jiného než totalita, než vševláda, nad níž není žádná kontrola a kterou nelze odstranit, protože v socialismu nemohou být žádné svobodné volby. Předvídal také to, že nový
společenský systém povede k ekonomickému úpadku a produkce jeho průmyslu bude velmi nekvalitní.” [11]. Rosmini kritizoval utopické socialisty (jeho kritika se dá ovšem použít i na marxistické pojetí socialismu) za to, že chtějí společnost redukovat na pouhý mechanismus stojící na žádostivosti a materiální produkci. Dále upozornil na nekonzistenci v samotných argumentech utopických socialistů: “Pánové, člověk ale rozhodně není stroj. Kdyby ale strojem byl, k čemu by sloužilo všechno ono zanícení pro člověka – stroj, jimž se utopisté honosí? K čemu taková záplava mravních ponaučení a tolik odvolávek na humanitu? [myšlena záplava a odvolávky ze strany utopistů, pozn. autora] Tím vším přece utopisté popírají svůj vlastní materialismus, který se pokoušejí učinit věrohodnějším.” [12]. Rosmini si všiml, že pro socialistické reformátory neznamená svoboda člověka mnoho. K R. Owenovi Rosmini podotknul, že chce zlikvidovat pramen všech individuálních i společenských dobrodiní člověka, tedy svobodu lidské bytosti [13]. V kapitolce věnované Ch. Fourierovi uvedl, že: “Je opravdu pozoruhodné, že všichni sociální reformátoři pohlížejí na ubohou svobodu jako na úhlavního nepřítele, ba dokonce jako na hlavní překážku, která se staví do cesty realizace jejich filantropických záměrů. Je tedy /3
POKRAČOVÁNÍ - KNĚZ ANTONIO ROSMINI SERBATI: „HAYEK“ 19. VĚKU
třeba říci zcela jasně, že utopisté, o nichž je právě řeč, a liberálové jakožto obhájci lidské svobody stojí na opačných pólech názorového spektra.” O něco dále píše, že: “Totéž naleznete bez velkých obtíží v nauce Saint-Siomna i v nauce komunistů i všude jinde, ať už se tyto nauky nazývají, jak chtějí. Stále platí, že velkou překážkou jimi navrhovaných reforem je právě lidská svoboda. V zásadě pokaždé se opakuje požadavek, že prvním předpokladem uskutečnění jejich velkolepých příslibů je oběť lidské svobody.” [14]. Rosmini píše, že úkolem reformátorů (dle nich samých) má být zaobstarání každého obyvatele planety Země, což vyžaduje nově rozdělit veškeré bohatství podle toho, jak kdo potřebuje. Z toho správně vyvozuje, že: “Je nám jasné, že tato nová vláda [čili vláda reformátorů, pozn. autora], která nás má zabezpečit proti všem současným pohromám, musí být vybavena pravomocemi nesrovnatelně většími než kterákoli předchozí vláda v dějinách. Nesmíte ale ani pomyslet na to, že tato osvícená vláda by mohla uvedených pravomocí někdy zneužít!” Dále dodává, že zmíněná vláda by byla vybavena absolutní mocí nad všemi věcmi i osobami. A: “To znamená, že osobní vlastnictví naprosto pomine, neboť výhradním vlastníkem všeho bude jen a jen sama vláda.” I dědictví by přecházelo na vládu. Rosmini také anticipoval to, že nebude možné si svobodně zvolit zaměstnání [15]. Jinde ke vševládě kontrolující bohatství světa, kontrolující osoby, řídící veškerou aktivitu lidského rodu a chtějící kontrolovat lidské smýšlení a cítění oddává, že: “Je zřejmé, že zneužití tak velké moci je velmi svůdné, a proto odolat tomuto pokušení by si vyžadovalo vpravdě heroickou ctnost. Tato vláda by rovněž mohla velmi snadno zneužívat svou absolutní kontrolu nad veškerým bohatstvím. Jak si vysvětlit, že naši reformátoři se toho vůbec neobávají?” [16]. Tímto Rosmini celkem předjímá v podstatě to, že vládci-reformátoři budou sledovat vlastní zájmy a tedy předjímá i teorii veřejné volby. Jde dokonce tak dále, že odmítá dodnes populární představu, že reformátoři (politici, úředníci atd.) při nesčetných příležitostech beztrestně zneužívat své totální moci, zůstanou naprosto bezúhonní [17]. Odmítá tak de facto přiznat těmto reformátorům-vládcům andělsky čistý stav jejich charakterů a vidí je mnohem více jako reálné lidi z masa a kostí. To je zvláště zajímavé, uvědomíme-li si, jak nazírají samotní reformátoři třeba na podnikatele nebo na to, že lidé touží po finančním zisku. Rovněž tak Rosmini poznamenává, že reformátoři nemohou zcela evidentně dovolit, aby lidé mohli mít své vlastní mínění a jednat v souladu se svým svědomím a uznávat mravnost. “To je prostě zakázané. Reformátoři to zcela evidentně dovolit nemohou, neboť pak by se jejich systém musel zhroutit.” [18].
Teorie podnikání a dopady státu blahobytu Velmi zajímavá z pohledu dynamické ekonomie je následující citace, která jakoby
předcházela pracím takových ekonomů, jako byl L. von Mises, F. A. von Hayek nebo I. Kirzner: “Nesmíme se divit, že jednotlivec je v zásadě ničím, když vláda sama chce být naprosto vším. Měli bychom se však podivovat tomu, že tito filozofové, kteří chtějí nejprve kompletně zlikvidovat současnou společnost a od základů až po střechu vybudovat onu novou, si neuvědomují, že jakmile by byla lidská bytost redukována na strojový mechanismus, nevycházely by z ní žádné tvůrčí impulsy, a proto by musel ustat svobodný rozvoj lidských schopností, přestal by jakýkoli pokrok, v takto uspořádané a řízené společnosti by začali scházet velcí vynálezci, odvážní podnikatelé, neúnavní pracovníci, taková společnost by se posouvala dějinami podobně jako stádo ovcí, v němž by panovala prostřednost, monotónnost, nuda, čemuž by se nevyhnutelně přidala nedostatečná produkce, nekvalitní výroba a bída, která by však nepostihovala pouze blažené vladaře mající k dispozici veškeré bohatství.” [19]. Zdá se, že Rosmini si velice dobře uvědomoval význam správně motivovaného lidského jednání - v pravdě jednání podnikatelského - pro tvorbu bohatství ve společnosti a pro uspokojování potřeb lidí. Přirozeně tuto kritiku lze vztáhnout v jisté míře i na naši intervencionistickou současnost. Rosmini svůj názor potvrzuje i jinde, když se ptá, zda není jednou z nejpřirozenějších a nejmocnějších tendencí člověka ta, která je obsažena v jeho mocné touze, aby se mohl těšit ze svobodného užívání a rozvíjení všech svých schopností [20]. Ještě jinde píše, že: “reformátoři také nechtějí žádnou spravedlivou konkurenci, protože všechno bude muset být pod diktátem zmíněné vševlády. To ale znamená, že v systémech našich utopistů nemůže docházet k pravému rozvoji průmyslu, zemědělství, obchodu, věd a umění. Nové uspořádání světa totiž lidem odebere jakékoli podněty, otupí jejich svobodnou vůli a pohřbí spontánní tvořivost populace. Nový společenský systém rozhodně nebude produkovat velké myslitele, objevitele, nebude v lidech probouzet touhu pro hrdinství, protože všem duchům notně zastřihne křídla, znemožní jakékoli odvážné hledačství, znemožní velkodušnost, heroismus.” [21]. Jaké měli být dle Rosminiho dopady komunismu a socialismu na svobodné sdružování lidí? “...jaký důvod by měli mít lidé k tomu, aby se svobodně sdružovali, když už nebudou mít žádné zájmy a starosti, protože úplně o všechno bude pečovat všemocná vláda?” [22]. To opět platí i pro naši intervencionistickou současnost, všude tam, kde nahradila původní dobrovolnou spolupráci. Třeba stejné dopady má stát blahobytu od kolébky do hrobu v případě sociální otázky.
Křesťanský liberalismus V Rosminiho knize Komunismus a socialismus, z které tu převážně čerpáme, píše Ctirad Václav Pospíšil krátce o Rosminiho křesťanském liberalismu. Sjednocenou Itálii si Rosmini představoval jako občanský stát,
jako federativní republiku s opravdu liberální ústavou [23]. Nikoliv tedy jako centralizovaný silný stát alá (nejen) socialista Mussolini. Domníval se dále, že stávající politickou moc nad osobami a národy nelze považovat za jakési osobní vlastnictví korunovaných panovníků: “Právo rozumu nám říká, že je třeba, aby se postupně dávalo více prostoru svobody těm jedincům a těm národům, kteří o to opravdu usilují. Z toho pak vyplývá, že není trvalým právem udržovat stále tutéž míru moci nad lidmi, jako kdyby to bylo osobní vlastnictví…“ [24]. Rosmini odmítal antikatolicismus, ale i jakoukoli formu náboženské nesvobody. Rosmini si také dle Pospíšila jasně uvědomoval paradox, že církev je nejvíce nesvobodná právě tam, kde se absolutisticky organizované státní útvary prohlašují za katolické (dle Pospíšila tato jeho kritika mířila především na Vídeň) [25]. Dle Pospíšila: “Zkušenost s faktickou nesvobodou církve v proklamativně katolických monarchiích vedla Rosminiho k tomu, že dokázal ve svých názorech dobře skloubit tendenci ke změně společenského uspořádání a určitou formu katolického liberalismu na jedné straně se svou láskou k církvi na straně druhé.” [26]. Samotný Rosmini v eseji “Komunismus a socialismus”, této Cestě do otroctví 19. století, napsal následující: “...velmi důrazně podotýkám, že si svrchovaně vážím legitimní svobody a že svobodu považuji za nejvzácnější dobro lidského a společenského života, neboť právě ona je kořenem a matkou všech ostatních dobrodiní [27].
Závěr Jak vidno je možné kombinovat víru v Boha s klasicko-liberálním přesvědčením. Dále je patrné, že komunistické a socialistické ideje prokoukli někteří už v době, kdy se tyto ještě ani masověji nerealizovali. Konenčně je nutné podtknout, že důležitost lidského jednání včetně podnikání si Antonio Rosmini-Serbati uvědomoval dlouho předtím, než vznikla teorie podnikatele. Hynek Řihák (
[email protected]) je projektant
[1] Pospíšil, s. 96-98 a anglická wikipedie, heslo “Antonio Rosmini-Serbati”. I když byl zaměřen také národně osvobozenecky, tak Rosmini ovšem nehlásal netoleranci vůči cizincům (Rosmini, s. 14). [2] Pospíšil, s. 98. [3] Ibid, s. 99. [4] Ibid, s. 86. [5] Ibid, s. 99-100. [6] Ibid, s. 100-101. [7] Ibid, s. 102-103. [8] Ibid, s. 103-104. [9] Ibid, s. 104-105 a anglická wikipedie, heslo “Antonio Rosmini-Serbati”. [10] Viz zde (přístup IX/2014): http://www.ikarmel. cz/kniha/Komunismus-a-socialismus_101156.html. [11] Pospíšil, s. 109. Autor zjevně podcenil, že
/4
POKRAČOVÁNÍ - KNĚZ ANTONIO ROSMINI SERBATI: „HAYEK“ 19. VĚKU
i svobodné volby mohou vést k socialismu, byť třeba ve slabší formě. Ostatně sám Rosmini píše v „Komunismu a socialismu“ v kritice Ch. Fouriera, že: “V jednom ze svých předchozích spisů jsem podle mého mínění jasně dokázal, že bychom neměli podléhat bezbřehé tyranii nesoucí jméno většina. Jestliže hledáme rozumnost a pravdu, pak zde jistě není jediným kritériem počet hlasů, ani určitý věk.“ (Ibid, s. 81.). [12] Rosmini, s. 17-18. [13] Ibid, s. 24. [14] Ibid, s. 30-32. [15] Ibid, s. 38-39. [16] Ibid, s. 71. [17] Ibid, s. 74-75. [18] Ibid, s. 44. [19] Ibid, s. 48-49. [20] Ibid, s. 67. [21] Ibid, s. 86-87. [22] Ibid, s. 54. [23] Psopíšil, s. 106. [24] Ibid, s. 107. [25] Ibid, s. 107-108. [26] Ibid, s. 108. Přirozeně jistý vliv přičítal Rosmini i určité mravnosti a byl v tomto směru také zřejmě konzervativní (Srovnej s Rosmini, s. 16-17). [27] Rosmini, s. 23. LITERATURA: 1. ROSMINI SERBATI, A. Komunismus a socialismus: Esej z roku 1847 přednesená v Akademii obrozenců v Osimu. Karmelitánské nakladatelství 2006, ISBN=80-7195-045-9. 2. POSPÍŠIL, C. V. Osobnost a dílo kněze Antonia Rosminiho. In: Rosmini Serbati, A. Komunismus a socialismus: Esej z roku 1847 přednesená v Akademii obrozenců v Osimu. Karmelitánské nakladatelství 2006, ISBN=80-7195-045-9. 3. Anglická wikipedie.
Ludwig von Mises Institut Česko & Slovensko On-line archiv
TERRA LIBERA z let 2000–2013 dostupný na stránkách
www.mises.cz/terralibera/
TERRA LIBERA
je vydávána společností TERRA LIBERA. Kontaktní adresa: Ludwig von Mises Institut, o.s. Kapraďová 2651/10, Praha 10, 106 00 E-mail:
[email protected] Její vydávání není povoleno ani schváleno žádnou státní institucí.
/5
