1814
NEUVĚŘITELNÝ ROK 200 LET NORSKÉ ÚSTAVY
1
SPOLEČNOST ROLNÍKŮ V roce 1814 bylo Norsko společností rolníků, z nichž většina vlastnila malý kousek půdy. Byli mezi nimi samozřejmě i velkostatkáři, ale celkově panovala mezi rolníky větší rovnost než v kterékoli jiné evropské zemi. Na rozdíl od většiny ostatních evropských zemí nemělo Norsko téměř žádnou šlechtu. Města nebyla příliš rozlehlá a žila v nich asi jen desetina z celkových 900 tisíc obyvatel. Největším městem byl Bergen s 18 tisíci obyvateli a přibližně 10 tisíc obyvatel žilo v Christianii (dnešní Oslo), která se v roce 1814 stala hlavním městem země. V Christianii byla v roce 1811 založena první norská univerzita.
ELITA V Norsku existovaly zejména dvě společenské skupiny, které tvořily tamní elitu. První z nich byl kupecký patriciát předních obchodníků a průmyslníků. Nebylo jich mnoho, ale někteří byli velmi bohatí. Druhou skupinou byli veřejní činitelé, od prefektů a vysoce postavených vojenských důstojníků až po kněze, soudní vykonavatele a úředníky se soudní pravomocí, kteří se nacházeli níže na společenském žebříčku. V Norsku se neobjevovalo moc známek opozičního politického hnutí a volání po nezávislosti. Na počátku roku 1814 si jen málo Norů, ne-li vůbec žádný, dovedlo v blízké budoucnosti představit nezávislý norský stát.
2
MÍROVÁ SMLOUVA V Evropě to byly dramatické časy. Francouzská revoluce rozpoutala války, jež zuřily téměř nepřerušovaně po více než dvacet let. V roce 1814 se však už napoleonské války chýlily ke konci.
ŠVÉDSKO PROTI DÁNSKU A NORSKU Početná aliance států byla blízko porážce francouzského císaře. Království Dánska a Norska se ocitlo na „špatné“ straně, jelikož podporovalo poraženého Napoleona. Švédové byli oproti tomu členy vítězné aliance. Švédsko po Norsku prahlo již dlouhou dobu. Na podzim roku 1813 zaútočily švédské jednotky na Dánsko z jihu, a hrozilo, že Švédové ovládnou celé Jutsko. Dánský král Frederik VI. volal po míru.
KIELSKÁ MÍROVÁ SMLOUVA V Kielu byla 14. ledna 1814 podepsána mírová smlouva. Nadvláda nad Norskem přešla z dánského krále na krále švédského. Staré norské državy, Grónsko, Island a Faerské ostrovy, nebyly do tohoto převodu zahrnuty a i nadále patřily Dánsku. V Norsku panovala během napoleonských válek jistá nespokojenost s vládou. Mnoho obchodníků mělo úzké vazby na Velkou Británii a nelíbilo se jim, že byli vtaženi do války na straně Napoleona. Přesto byla rychlost uzavření Kielské smlouvy překvapivá.
3
KAREL JOHAN Drama, jež se v roce 1814 v Norsku odehrávalo, mělo dva velké protagonisty. Jeden z nich založil novou dynastii a druhý byl členem staré dynastie. Jedním z těchto protagonistů byl Karel Johan (1763-1844). Jeho příběh připomíná skutečnou pohádku Velké francouzské revoluce. Tento muž byl pokřtěn Jean-Baptiste Bernadotte a byl synem právníka z jihofrancouzského Pau. Bernadotte byl výjimečně zdatný voják a ve francouzské revoluční armádě postupoval rychle vzhůru. V roce 1804 dosáhl nejvyšší hodnosti, když byl jmenován francouzským maršálem. V roce 1810 byl Bernadotte zvolen následníkem švédského trůnu a přijal jméno Karel Johan. Švédský král byl starý a churavý, a tak nový korunní princ nelenil a převzal otěže do svých rukou. Když Švédové vybrali za následníka trůnu Karla Johana, důvodem pro tuto volbu bylo jejich přání spojit se s francouzským císařstvím proti Rusku. Rusko se v roce 1809 zmocnilo Finska a Švédové doufali, že se eventuální švédsko-francouzské alianci podaří Finsko Švédsku navrátit.
NEČEKANÝ KROK Karel Johan však neudělal to, co Švédové očekávali. Obrátil proti svému někdejšímu příteli Napoleonovi a přivedl Švédsko do války proti Francii. Odměnou, jež ho lákala, bylo Norsko. Karel Johan založil ve Švédsku novou dynastii. Současný švédský král Karel XVI. Gustav je přímým potomkem tohoto vojáka Velké francouzské revoluce.
4
KRISTIÁN FREDERIK Druhým velkým protagonistou byl princ Kristián Frederik (1786-1848), příslušník oldenburské dynastie, která vládla Dánsku a Norsku bezmála 400 let. Kristián Frederik byl bratranec krále Frederika VI. (vládl 1808-1839) a byl dědicem trůnu Dánska a Norska. V květnu 1813 byla válečná situace kritická a šestadvacetiletý Kristián Frederik byl tehdy do Norska vyslán jako místodržící. Kristián Frederik byl okouzlující, horlivý a planoucí nadšením, už dlouhou dobu měl mezi Nory přátele a poradce a jako místodržící se v Norsku stal brzy populární. Okamžitě začal navazovat nová přátelství a spojenectví a projevil se jako schopnější politik a správce, než kdokoli očekával.
5
POVSTÁNÍ VZPOURA PROTI ŠVÉDŮM Princ Kristián Frederik odmítal přijmout Kielskou smlouvu a pokoušel se v Norsku podněcovat vzpouru. Norská elita nadšeně zareagovala a podařilo se mu získat i příznivce v armádě. Na jaře roku 1814 v Norsku neexistoval snad nikdo, kdo by vzpouru nepodporoval. Načasování revolty bylo velmi příhodné. Karla Johana zaměstnávala válka proti Napoleonovi v kontinentální Evropě a Karel Johan neměl tudíž čas jít si pro odměnu, kterou mu Kielská smlouva přiznala.
SHROMÁŽDĚNÍ VLIVNÝCH OSOBNOSTÍ Revolta Kristiána Frederika byla zaměřená proti Kielské smlouvě a proti Švédům. Jeho proklamovaným cílem však nebyl návrat k dvojí monarchii Dánska a Norska, nýbrž vztyčená standarta norské nezávislosti. Kristián Frederik původně zamýšlel, že by se nechal prohlásit králem a svrchovaným vládcem Norska z titulu svého práva na trůn, avšak jeho myšlenka se setkala jen s malou podporou. Dánský princ spolu s vybranou skupinou vlivných Norů uspořádal 16. února neveřejnou schůzi v Eidsvollu, která vešla ve známost jako shromáždění vlivných osobností z roku 1814. V Eidsvollu Kristián Frederik také souhlasil s tím, že se nechá zvolit norským králem. Bylo rovněž rozhodnuto, že se svolá národní shromáždění, jež zvolí krále a zároveň rozhodne o nové ústavě pro Norsko.
PŘÍSAHA LIDU Po tomto shromáždění se Kristián Frederik projevil jako brilantní politický taktik. Vydal vyhlášku, jež stanovovala, že se všichni norští muži sejdou v kostelích na mimořádné pobožnosti a zvolí delegáty do národního shromáždění. Bezprostředně před volbou se ale museli zavázat přísahou. Museli „přísahat, že budou prosazovat nezávislost Norska a že za svou milovanou zemi nasadí i svůj život“. Nikdo nemohl složení této přísahy odmítnout a díky tomu mohl Kristián Frederik tvrdit, že jeho vzpouru podporuje všechen lid.
NÁRODNÍ SHROMÁŽDĚNÍ Ústavodárné národní shromáždění čítající 112 mužů se sešlo 11. dubna. Tito muži se sešli šedesát kilometrů severně od Christianie v Eidsvollu na panství, jež patřilo Carstenu Tanku Ankerovi (1747-1824), obchodníkovi, který byl jedním z nejbližších norských poradců Kristiána Frederika. Podle evropských měřítek nebylo toto panství ani nikterak velké, ani luxusní a celá řada delegátů se tam musela spokojit se stísněnými podmínkami a jednoduchým ubytováním.
6
SHROMÁŽDĚNÍ V EIDSVOLLU Celkem 33 ze 112 členů národního shromáždění bylo zvoleno přímo z armády, zbytek delegátů tvořili zástupci z venkovských oblastí a měst. Převládali veřejní činitelé z civilní i vojenské sféry, kteří představovali více jak polovinu shromáždění, avšak nebyli mezi nimi zastoupeni vrcholní představitelé. Několik málo delegátů představovali vlastníci panství a závodů a třináct delegátů kupci. Pravidla volby, jež stanovil Kristián Frederik, zaručovala, že byli dobře zastoupeni rolníci, kteří tvořili téměř třetinu shromáždění.
ZEMĚ BEZ VŮDCŮ Mnoho mužů v Eidsvollu bylo velmi mladých a průměrný věk delegátů činil 42,8 roku. Takové národní shromáždění by tehdy bylo v jakékoli jiné zemi neslýchané, snad jen s výjimkou Francie v určité době během revoluce. Odhlédneme-li od početní síly jednotlivých skupin, odráželo ústavodárné shromáždění norskou společnost v roce 1814. Norsko bylo, jak řekl jeden historik, „zemí bez vysoce postavených a zemí bez vůdců“. Ti se objevili až během kampaně.
7
STRANA NEZÁVISLOSTI Dominantní frakci tvořili v Eidsvollu příznivci Kristiána Frederika, kteří celým srdcem podporovali revoltu proti Švédům. Říkali si Strana nezávislosti, ale jejich oponenti je nazývali „princovou stranou“. Nejvýznamnějším členem Strany nezávislosti byl úředník se soudní pravomocí Christian Magnus Falsen (1782-1830). Byl cílevědomý, průbojný a mimořádně efektivní, když se mu vše dařilo, avšak když měl potíže, bylo s ním těžké pořízení. Pociťoval romantickou úctu vůči rolnické třídě.
FALSEN, OTEC ÚSTAVY Falsen se účastnil přípravy důležitého návrhu norské ústavy: z tohoto důvodu a také s ohledem na svou vůdčí roli, kterou v Eidsvollu sehrál, bývá nazýván „otcem ústavy“. Falsen byl však zastáncem silné monarchie a v nedávných historických publikacích byl označen za „obhájce královské moci“. Další vlivnou postavou Strany nezávislosti byl profesor Georg Sverdrup (1770-1850). Sverdrup, jenž se zabýval antickými civilizacemi, byl vášnivým odpůrcem absolutistické monarchie a unie se Švédskem, ačkoli zcela nezavrhoval možnost obnovení unie s Dánskem.
8
UNIONISTICKÁ STRANA Druhá hlavní frakce v Eidsvollu měla ke Švédům smířlivější postoj a byla zároveň skeptická vůči Kristiánovi Frederikovi a jeho spojencům ze Strany nezávislosti. Ti je proto nazývali „švédská strana“, avšak později vešli ve známost jako Unionistická strana. Přirozeným vůdcem unionistů byl hrabě Herman Wedel Jarlsberg (1779-1840), jeden z velmi mála norských šlechticů. Wedel Jarlsberg měl pravděpodobně více politických zkušeností a znalostí než jakýkoli jiný představitel v Eidsvollu. Od roku 1809 byl v kontaktu se švédskými kruhy a jeho snahou bylo dosáhnout unie Norska a Švédska. Existují mnohé doklady o tom, že tato unie byla pro Wedela primárně prostředkem k dosažení cíle spočívajícího v oproštění země od politického systému absolutistické monarchie.
WEDEL A WERGELAND Když Kristián Frederik vztyčil standartu revolty proti Kielské smlouvě, musel Wedel spolu se svými příznivci jednat nenápadně, ovšem upozornili na sebe následně v Eidsvollu. Podle jejich názoru byla unie se Švédskem nevyhnutelným a jediným realistickým řešením a Kristiána Frederika a jeho příznivce podezírali z toho, že jejich hlavním cílem je opětovné sjednocení Norska s Dánskem. Jedním z Wedelových nejvýznamnějších spojenců byl Nicolai Wergeland (1780-1848), kněz a otec básníka Henrika Wergelanda (1808-1845). Zatímco hlavní hnací silou revolty Kristiána Frederika byla nenávist proti Švédům, Wergelanda poháněla v první řadě nenávist směřovaná vůči Dánům.
9
HLAVNÍ PRINCIPY ÚSTAVY Na shromáždění v Eidsvollu se objevovaly mnohé názory na to, jaký typ ústavy by Norsko mělo mít. Absolutistická monarchie nicméně měla jen málo výslovných obhájců, ne-li vůbec žádné. Přijatá ústava tak představovala zcela radikální rozchod s minulostí. Elita, která byla v Eidsvollu, získala své vzdělání v Kodani a Kodaň byla v 90. letech 18. století místem, kde intelektuálové debatovali o nových myšlenkách, zejména o státoprávních konceptech francouzského osvícenství. Mnohé z těchto představitelů tyto myšlenky okouzlily.
SVRCHOVANOST LIDU, DĚLBA MOCI A SVOBODA Dne 17. května 1814 podepsali všichni zástupci v Eidsvollu novou ústavu pro nezávislé Norsko a zvolili Kristiána Frederika králem. Nejvýznamnějšími myšlenkami vyjádřenými v ústavě byly radikální názory, jež zvítězily i v americké válce za nezávislost a ve Velké francouzské revoluci. Mezi hlavními principy byly následující: Svrchovanost lidu. Moc měl mít de facto v rukou lid. Eidsvollské shromáždění se vnímalo jako ztělesnění tohoto principu: jakožto zástupci lidu měli Norsku zajistit nový politický systém. Dělba moci. Moc by měla být v politickém společenství sdílená. V Království Dánska a Norska držel král ve svých rukou absolutistickou moc, nyní se však král Kristián Frederik musel o moc dělit s lidově zvoleným shromážděním. Králova moc měla být výkonná, zatímco zvolené shromáždění mělo mít primárně legislativní úlohu spolu s ukládáním daní a přidělováním finančních prostředků. Král osobně měl jmenovat své ministry. Svoboda jednotlivce. Všem norským občanům byla přiznána určitá práva, z nichž nejdůležitější byla svoboda slova. Rovněž jim byl zaručen právní stát.
PŘEDLOHY Eidsvollské shromáždění se zabývalo několika návrhy ústavy, které vycházely z různých zahraničních prototypů. Nejvlivnějším z těchto prototypů byla francouzská revoluční, a přesto monarchistická ústava z roku 1791.
10
NORSKÉ PRVKY ÚSTAVY Norská ústava byla v porovnání s většinou tehdejších ústav vysoce demokratická. Právo volit ve volbách bylo podmíněno vlastnictvím nemovitosti, ale jelikož byla spodní mez opravňující volit stanovena nízko, bylo volební právo přiznáno téměř polovině dospělé mužské populace. V roce 1814 neexistoval nikdo, kdo by tehdy chtěl přiznat volební právo ženám.
STORTING Nové národní shromáždění bylo nazváno Storting. Tento název asocioval slovo „ting“ ze staré norštiny, které znamenalo poradní shromáždění. Jeho dvě komory byly pojmenovány Odelsting a Lagting, což rovněž evokovalo norské dějiny. Silné postavení veřejných činitelů se v ústavě projevilo dvojím způsobem. Všichni dostali volební právo a též bylo rozhodnuto, že úředníka lze zbavit funkce pouze poté, co proběhne líčení před soudem. Zájmy rolníků byly ochráněny tím, že byla do ústavy zakotvena zásada předkupního práva a odkupu rodinné půdy. Tento systém vlastnictví a dědění je považován za specificky norský a zároveň za základní stavební kámen svobodné norské rolnické společnosti.
ČLÁNEK 2 Ústava obsahovala jeden ostudný prvek, jmenovitě článek 2, který zakazoval Židům právo vstoupit do země a jenž dále uváděl, že nebudou tolerováni jezuité ani řeholní řády. Tento článek působil obzvláště nepřijatelně, neboť měl původně obsahovat pasáž o náboženské svobodě v Norsku, ale během vyjednávání se tato pasáž vytratila. Bylo to dáno pravděpodobně pouhým přehlédnutím a v článku zůstaly pouze výjimky.
11
VELMOCI V létě roku 1814 se muselo nezávislé Norsko vydat do války proti Švédsku. Karel Johan se vrátil z války proti Napoleonovi a byl nyní rozhodnutý se Norska zmocnit. Norové válčili bez velkého nasazení, výsledkem čehož bylo rychlé vítězství Švédů. Kristián Frederik byl v určitých kruzích považován za zbabělce, neboť celá řada Norů chtěla bojovat až do posledního muže. Na jaře a v létě roku 1814 však události de facto rozhodly evropské velmoci. Vyslancům Kristiána Frederika se pro revoltu nedostalo žádné podpory. Velmoci daly záruky Švédům a Karlu Johanovi a tyto záruky byly pevné, a to i ze strany Velké Británie, která cítila pro norskou vzpouru značné sympatie. Norsko mělo vstoupit do unie se Švédskem. Norsko a Švédsko podepsaly 14. srpna v městě Moss dohodu o příměří, jež Norsku ukládala přijetí této unie. O Kielské smlouvě však nepadla ani zmínka a kromě toho dohoda naznačovala, že je Karel Johan ochotný zahájit vyjednávání o nové norské ústavě. Tato dohoda vešla ve známost jako úmluva z Mossu. Zapálení Kristiána Frederika pro norskou revoltu ale rychle ochabovalo. Onemocněl a začal trpět depresemi a 10. října 1814 oficiálně rezignoval na norský trůn. Vrátil se poté do Kodaně. Posléze Kristián Frederik zdědil dánský trůn a v letech 1839 až 1848 vládl jako král Kristián VIII.
12
OBHAJOBA ÚSTAVY, PODZIM ROKU 1814 Na podzim roku 1814 bylo svoláno mimořádné zasedání národního shromáždění. Toto shromáždění bylo opět ústavodárné a cílem tohoto mimořádného zasedání Stortingu bylo vyjednat se Švédy podmínky unie.
PŘETAHOVÁNÍ Obratné manévrování norské strany při úporném probíhajícím přetahování však Norům přineslo velmi uspokojivé výsledky. Švédové vzdali svou snahu vynutit ustanovení Kielské smlouvy silou. Nová unie Norska a Švédska byla volná: ačkoli tyto dvě země měly mít společného krále, Norsko mělo mít svou kompletní domácí samosprávu. Nová norská ústava byla schválena 4. listopadu a byla jen mírně upravenou verzí ústavy ze 17. května. Některé změny si sice vyžádala švédsko-norská unie, která byla téhož dne slavnostně vyhlášena, tyto úpravy ovšem vedly pouze k oslabení moci monarchie. Vzhledem k tomu, že král měl mít sídlo ve Stockholmu, nemohl např. mít vládu v Christianii pod neustálým dohledem.
CHRISTIE Na podzim roku 1814 vedl vyjednávání za norskou stranu předseda Stortingu Wilhelm Frimann Koren Christie (1778-1849). Christie byl právník, který byl přítomen i v Eidsvollu, kde na sebe sice neupoutal zvláštní pozornost, avšak během podzimních vyjednávání se ukázal být diplomatem značného mezinárodního kalibru.
13
DAR SVOBODY, ANEBO PROCES EVOLUCE? Historikové v Norsku se ve výkladu událostí roku 1814 rozcházejí. Po více než sto let existují dvě proti sobě stojící myšlenkové školy. Jedna z nich zdůrazňuje to, že základní předpoklady pro svobodu a nezávislost byly v Norsku přítomny jakožto výsledek staletí přirozeného vývoje. Tento výklad nese silné stopy národních hodnot a můžeme jej označit za nacionalistický. Nejvýznamnějším představitelem této myšlenkové školy byl Johan Ernst Sars (1835-1917). Druhý výklad akcentuje jiné faktory, zejména velmoci a jejich mezinárodní politiku. Historik Jens Arup Seip (1905-1992) satiricky píše, že Norové dostali v roce 1814 svou svobodu darem.
KONSTITUČNÍ KONZERVATISMUS Přestože se názory na výklad událostí z roku 1814 liší, vždy panovala naprostá shoda na tom, že ústava z roku 1814 musí být zachována. Ve 20. a 30. letech 19. století se Karel Johan několikrát pokusil ji změnit, avšak Storting to vždy zamítl. Královy snahy byly vnímány jako nepatřičný nátlak vyvíjený ze strany monarchie a Švédska. Netrvalo dlouho a ústavní konzervatismus se v Norsku stal principem: do ústavy nebylo radno zasahovat. Je ale pravda, že během let bylo učiněno několik úprav. Nechvalně známá klauzule vylučující Židy byla odstraněna v roce 1851. Ústavní konzervatismus se však v Norsku stal tradicí.
14
MODERNÍ STÁT Moderní norský stát byl založen v roce 1814. Od té doby byl politický systém několikrát reformován, aby se stal demokratičtějším. Velký význam sehrály zejména dvě reformy. V roce 1837 byla v obcích zavedena místní samospráva. V současnosti existuje v Norsku komplexní systém místní samosprávy, který se skládá z poradních shromáždění na okresní a obecní úrovni. V roce 1884 byl v Norsku zaveden parlamentarismus, v důsledku čehož král již nemohl nadále jmenovat vládu podle své libovůle. Od roku 1884 odpovídají vlády Stortingu.
VOLEBNÍ PRÁVO Volební právo se od roku 1884 postupně rozšiřovalo. V roce 1898 získali volební právo všichni dospělí muži a v roce 1913 posléze i všechny ženy. V tomto směru Norsko výrazně předstihlo drtivou většinu evropských i světových demokracií. V roce 1905 se Norsko odtrhlo od Švédska a zvolilo si svého vlastního krále Haakona VII. (vládl 1905-1957), původem dánského prince, zakladatele v Norsku dodnes vládnoucí linie glückburské dynastie. Ústavu ale nebylo nutné měnit ani po přijetí zákona o obecní samosprávě, ani po zavedení parlamentarismu. Parlamentarismus byl do ústavy formálně zapsán až v roce 2007. Norové si tedy zachovali svou ústavu z roku 1814. Je to nejstarší dosud platná ústava v Evropě.
