Nemocnice na kraji světa Víkend DNES, 8. 8. 2015
Operoval v místech ochromených válkou, bídou, hladem i epidemiemi. Ondřej Šimetka byl jedním z prvních českých členů organizace LÉKAŘI BEZ HRANIC. Před 16 lety to Ondřej Šimetka zažil poprvé. Měl dva měsíce po svatbě, když v poničeném Východním Timoru vystoupil z letadla a v ruce držel průkazku s nápisem Médecins Sans Frontieres. Lékaři bez hranic. Mezinárodní organizace už od roku 1971 vysílá své zástupce do oblastí postižených nejhoršími neštěstími a pomáhá lidem v nouzi. Šimetka se stal jedním z jejích prvních českých členů. A nouze i neštěstí pak viděl opravdu dost. Nejen ve Východním Timoru, ale i při svých dalších misích na Šrí Lance a v Libérii. "Převrátilo mi to hodnoty v životě, úplně se mi zpřeházelo pořadí priorit. Případy, které u nás vidíme vzácně a které by řešily týmy doktorů, se tam objevovaly úplně běžně. Nějak jsme se s nimi museli porvat," říká Šimetka, dnes docent na Lékařské fakultě Ostravské univerzity. - V jakých nejtěžších podmínkách jste pracoval? Možná na Šrí Lance v době válečného konfliktu mezi Sinhálci a Tamily. Pracovali jsme uprostřed dvacet let hermeticky uzavřené provincie na severu země, v oblasti ovládané teroristickou organizací Tamilští tygři, do které se jednou týdně otevírala brána pro humanitární konvoj. Na sever i na jih od nás byla fronta, bojovalo se nějakých šedesát kilometrů vedle. Když byly boje intenzivnější, cítili jsme to i my na operačním sále. Přímý pocit ohrožení jsem ale neměl. Jen někdy silný pocit izolace, protože jsme byli v podstatě bez možnosti komunikace s našimi rodinami, bez kontaktu se světem. - Jak se tam žilo obyčejným lidem? Těžko. Nebyla tam žádná elektřina ani plyn, voda byla jen ze studen. Žádná infrastruktura. Mluvíme o zaminované oblasti, kde žilo 500 tisíc lidí, vesměs uprchlíků. Válka je vytlačila z města Jaffna do nehostinného buše. Velmi často šlo o vzdělané lidi – inženýry, učitele. Naši tehdejší vesnici Mallavi už dnes ani nenajdete na mapě. Tehdy tam lidi držela fungující nemocnice. A naděje, že se to jednou zlepší. - Dostal jste se do kontaktu s vojáky? Občas jsme jednali s představiteli Tamilských tygrů. Vymezovali jsme si hranice působení. Ani jedna ze stran si nepřála, aby se naše činnosti někde překrývaly. Respektovali nás a chovali se k nám férově. Na sinhálské straně jsme se zase potýkali s obstrukcemi na ministerstvech i na hranicích do válečné provincie, kde nás vždy pečlivě kontrolovali a často zabavovali zdravotnický materiál, léky, antibiotika. Někdy nám brali až absurdní věci, nesměli jsme
například převézt instantní polévky nebo tužkové baterky. Prý: "Kdyby se ta polévka dostala do rukou Tamilským tygrům, nemuseli by se dělat s večeří a víc času by strávili na bojišti..." - To zní jako náročná štace. Ano, ale zároveň velmi potřebná a zajímavá. Osm měsíců jsem byl jako jediný dostupný gynekolog v podstatě permanentně ve službě. Měli jsme kolem sto padesáti porodů měsíčně, převážně komplikovaných. - Už předtím jste působil ve Východním Timoru. Jak to vypadalo tam? Na Timoru jsem oproti pozdějším porodnickým misím působil jako všeobecný lékař. Otevírali jsme nemocnici vysoko v horách. Byla kompletně vypálená, celé městečko jsme našli opuštěné. Všichni utekli před masakry, které na Timoru v roce 1999 proběhly. Byla to divoká revoluční doba. Timor si odhlasoval nezávislost, Indonésané ji uznali, ale když stahovali svá vojska, tak ostrov kompletně vypálili. Všude panoval zmatek, ve vzduchu visel strach. Z timorské populace 800 tisíc lidí jich před milicemi uteklo 700 tisíc. Až postupem času se k nám začali trousit, jakmile situace začala být stabilnější. Nás se bát nemuseli. O Lékařích bez hranic se ví, že v naší blízkosti nikdy nejsou zbraně. Zabýváme se jen poskytováním zdravotní péče a přinášením svědectví o tom, co se kde děje. - Jaké neduhy jste léčili? Objevovali se pacienti s malárií, horečkou dengue, tyfem, hodně dětí umíralo na spalničky, pneumonie, průjmy. Do toho jsme rekonstruovali nemocnici. Byla to taková typická mise Lékařů bez hranic – přijet, pomoci v dobách nejvyšší nouze a následně předat nemocnici rozvojové organizaci nebo státu. - Jací jsou Timořané pacienti? Nevyzpytatelní! Mají úplně jiné vnímání času. Jejich jazyk má jen přítomný čas. Když chtějí vyprávět, že se něco stalo v minulosti, tak na konci věty řeknou "horseik". Včera. A pokud je to něco, k čemu došlo hodně dávno, řeknou "horseik horseik". Takže na jedné straně sice nemáte velký problém se jazyk naučit, ovšem v praktických případech, jako když jste se od někoho chtěl dozvědět, jestli ho něco bolí dva roky nebo tři dny, to bylo těžké. Prostě nechápali otázku. - Šlo to i bez toho? Někdy to bylo až veselé. Vybavuju si rodičku, která přišla k porodu a v ruce držela kartičku, kde bylo napsáno, že v minulosti měla císařský řez. Ptám se, kolik jí je. A ona ukazuje na kartičku, kde je napsáno 25 let. Já na ni: "No jo, ale to bylo tehdy. Kolik vám je teď?" Načež ta žena zase ukazuje na kartičku a trvá si na svém: "Tady je napsáno, že mi je 25 let, takže je mi 25 let." Neskutečný střet kultur! Timořané jsou velmi upřímní. Přestože jejich život není jednoduchý, umějí se radovat. Měl jsem je rád, ale být s nimi tak dlouhou dobu zároveň trochu i vysilovalo. Přišel za mnou třeba bodyguard, který hlídal vstup do nemocnice, a povídá: "Prosím vás, pomozte mi. Teď jsem dostal občanku – podívejte se na ni a řekněte mi, kdy mám narozeniny."
Mrknu na to a vysvětluju, že je měl zrovna před týdnem. On se jen tak zamyslel, načež se zeptal: "Hmm. A kdy mám další?" Takhle to tam fungovalo. - Takže bylo i veselo. Sem tam ano. Měl jsem rád večery, kdy si porodní asistentky v nemocnici povídaly s pacienty, posedávalo se v kruhu. Lidé si pobroukávali písničky, potmě se vyprávěly příběhy. - Ztěžovala vám práci timorská pověrčivost? Je fakt, že Timořané věří na různé zvláštní věci. Od toho, že země je placatá nebo že se dá cestovat v čase za předky, až po různé zvláštnosti kolem porodu. Osmdesát procent žen rodí doma, v takové malé chýši za domem. Timorsky se porod řekne "tuur ahi", něco jako "sedět na ohni". Proč? Jakmile to na ženu přijde, zapálí se oheň, ona se odebere do té chatičky, buď sama, nebo s někým z rodiny, a vyjde často až čtyřicet dnů po porodu. Navíc po porodu mohou pít pouze horké tekutiny, jíst horké jídlo. A ač se jedná o tropickou zemi, většinou se ještě obléknou do nějaké mikiny a udržují se v horku a potí se. Do porodnice chodí až v nejvyšší nouzi. S tím bohužel souvisí i smutná statistika: 9 % dětí se narodí buď mrtvých, nebo zemře v prvním roce života. V Česku je to přibližně 4 promile. Mezi prvním a pátým rokem zemře dalších 6 % dětí na malárie, průjmy, spalničky. K tomu umírá jedna rodička ze sta. Jednoduchý dotaz na počet dětí většinou vyvolává protiotázku rodičky: "Živých, nebo celkem?" - Proč se jim tedy nechce do porodnice? Timořané spojují nemocnice s nemocemi, nákazami, urgentními výkony, umíráním, rozhodně ne s preventivní péčí. Souvisí to i s možností udržovat tradice. Za naší porodnicí trvale hořely ohně a rodiny rodiček tam v kotlíku vařily vodu, nosily jim ji na oddělení. Někdy to dost komplikovalo péči. Pokud měla rodička těžkou poporodní infekci a oni ji pořád prolévali horkou vodou nebo ji oblékali do péřové bundy, tak to pro ni nebylo nejvhodnější. Někdy jsme řešili dokonce i popáleniny, protože rodiny dávaly ženám potají pod deku rozpálené kameny. - Nechali si Timořané své zvyky vymluvit? S tím nemá cenu bojovat. Je to jejich kultura, musíte ji ctít. Takový je i princip naší práce. Pokud lidé cítí, že je respektujete, přijdou za vámi s problémy. Pokud nebudou mít důvěru, pak zůstanou raději doma, i kdyby měli umřít. - Liší se timorský přístup ke smrti od našeho? Pokud u porodu zemřelo dítě, na ženě byste nepoznali extrémní zármutek. Jakmile přišel o život pětiletý potomek, už šlo o velké truchlení. Do nemocnice dorazila postupně skoro celá vesnice. To samé na Šrí Lance. Tam to bylo skutečně drsné. Jejich konflikt trval víc než dvacet let, za tu dobu byli muži do jisté míry vybiti, nakonec se do armády rekrutovaly i ženy a děti. V některých oblastech válečné zóny byl poměr mužů k ženám 1:4. Moje rodičky na sobě běžně měly střelná poranění. Bylo jim dvacet a za sebou čtyři roky na frontě. - Vyprávěly vám pacientky své příběhy? Rády. Ve mně zůstává hodně konkrétních příběhů. Ze všech misí.
- Který třeba? Často vzpomínám na jednu svobodnou šestnáctiletou holku z Timoru, která otěhotněla. Timor je bigotní katolická země, předmanželský sex je tabu. Šla tedy za šamanem a za deset dolarů si nechala udělat ilegální potrat. To jsou peníze, za které žije timorská rodina měsíc! Nikomu nic neřekla, všechno vypadalo dobře. Jenže za několik dnů ji našli v kómatu s teplotami. Složitě ji přepravili k nám, zjistili jsme rozsáhlou infekci v břiše a otravu krve. Potrat šaman provedl tak, že jí do dělohy zasunul klacík... Museli jsme jí dělohu odstranit, nakonec to přežila. Ale jestli za to byla ráda, to nevím. Návrat do komunity musel být těžký, je to pro ni doživotní stigma. - A co vaše návraty domů? Nejsou cesty z misí svým způsobem také složité? Ano, lidé po návratu bývají osamělí, někdy potřebují i psychologa. Málokdo vám totiž rozumí. Každého to sice zajímá, ale lidi spíš baví historky. Jakmile se začne mluvit o hlubších věcech, příčinách konfliktů, smyslu té práce, tak se přestávají orientovat. Já měl návraty celkem snadné, protože jsem vždycky věděl, že dlouhodobě chci pracovat v Česku. Jinak tomu člověk snadno podlehne a jezdí z místa na místo. To jsem nechtěl, čtyři roky stačily. V Česku jsem spokojený, Fakultní nemocnice v Ostravě nabízí velké možnosti. To platí i o Ostravské univerzitě, kde je pro mě zajímavé být u zrodu nové lékařské fakulty. Rád něco buduji, posouvám věci dál. - Stejně se zeptám: Kam pojedete příště? Nevím, jestli ještě vůbec někam pojedu, i když mě to pořád táhne. Už dlouho mě lákají operace píštělí, které vznikají po komplikovaných porodech. Jen v Africe se to týká dvou milionů žen, které tím jsou zcela invalidizovány. Velký smysl vidím i v kvalitním školení porodních asistentek v rozvojových zemích. Ty mohou snížit mateřskou úmrtnost až o 90% i v místech, kde nejsou lékaři. Existuje hodně způsobů, jak se dá pomoci.
doc. MUDr. Ondřej Šimetka, Ph. D., MBA (43) Docent na Lékařské fakultě Ostravské univerzity a přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky ve Fakultní nemocnici v Ostravě Vzdělání 1989-1996: 1. lékařská fakulta, Univerzita Karlova, Praha, 1999: atestace 1. stupně v oboru Gynekologie a porodnictví, 2004: atestace 2. stupně v oboru Gynekologie a porodnictví, 2006-2010: Doktorský studijní program (Ph. D.), LF UP Olomouc (HELLP syndrom a markery aktivace endotelu), 2011: atestace z oboru Fetomaternální medicína, 2010–2012: MBA studium – Brno International Business School / Nottingham Trent University Mise s Lékaři bez hranic 1999–2000: Maliana, Východní Timor, 2000–2001: Mallavi, Šrí Lanka, 2002, 2003: Puthukkudiyiruppu, Šrí Lanka, 2005: Monrovia, Libérie Mise v rámci OSN 2003: Baucau, 2004, 2005: Dili, obě Východní Timor Lékaři bez hranic Mezinárodní organizace založená roku 1971, zaměřuje se na poskytování zdravotní péče obětem přírodních katastrof, válečných konfliktů, epidemií či vyloučení ze zdravotní péče. V
terénu má kolem 2 600 spolupracovníků (lékařů, zdravotních sester, porodních asistentek, farmaceutů, psychologů, logistiků či administrátorů), k tomu přibližně 30 000 místních zaměstnanců. V zázemí pro organizaci pracuje 2 500 stálých zaměstnanců, kteří organizují projekty, starají se o nábor dobrovolníků pro mise. Celkem 90 % příjmů organizace pochází od soukromých dárců, zbytek příjmů tvoří granty vlád a institucí. Lékaři bez hranic působí v 70 zemích světa, v roce 1999 získali Nobelovu cenu míru. V současnosti je na misích 12 Čechů. Dohromady bylo z Česka a Slovenska venku zhruba 80 lidí (letos celkem už 29), většina z nich opakovaně. Nejčastěji poslední dobou míří do jižního Súdánu, Afghánistánu a na Ukrajinu. Jejich měsíční plat je zhruba 24 tisíc korun plus kapesné. Délky misí jsou různé, od několika týdnů až po rok. Uchazeč musí splňovat mnoho podmínek, mimo jiné minimálně dva roky odborné praxe v oboru, pokročilou znalost angličtiny, někdy i francouzštiny.
Autor: Lukáš Hron
Zpracovatel: Anopress IT a.s. a útvar PR a marketingu Ostravské univerzity
