Nejmladšináhrobek s k ale ck é h o h ř bitů v k II

Karel

K are 1 R. K r pat a

R. Krpata

121

Nejmladšináhrobek ř bitů v k II

s k ale ck é h o h

Starý židovský hřbitov na Skalce vnímáme dnes jako přírodou zkrášlenou starožitnost, tedy svědectví dávno dožité minulosti, aniž .si 'přitom uvědomujeme, že nejde o památku na způsob hradní zříceniny, jež ztrativší své určení, vskutku' odumřela. Pod námi přece odpočívají a navěky budou odpočívat nebožtíci, během dvou století sem pochovaní, tedy si toto místo stále uchovává své pů vodní a nejvlastnější zasvěcení, a proto - per contradictionern - nepřetržitě žije. Namítnete, že ani hřbitov není vyňat ze zákona věčného zániku, jenž uiněho nastává, jakmile přestane shromažďovat pozůstalé, docházející sem vzpomínat na své mrtvé. Snad, leč pak se tato stať pokusí o důkaz, že tato poslední hodina skaleckému hřbitovu dosud neudeřila. V nejzazším cípu úzkého výběžku, stoupajícího mezi hřbi tovním hrazením vzhůru do Martincovy stráně, trčí při levé zdi dvě pískovcové stély v tradičním tvaru desky desatera. Starší hebrejsky zjišťuje, že pátého dne (čtvrtek) 19. tebetu roku 630 malého počtu zesnula Miriam, choť Kopla Fleischnera z Přepych, k čemuž mladší dodává, že pátého dne (čtvrtek) 20. šebatu roku 641 malého počtu ji na věčnost následoval manžel. Přeloženo do mluvy matrik;' zní to takto - čtyřiapadesátiletá Marie Fleischnerová, zesnulá 22. prosince 1869, předešla smrtí manžela Josefa, obchodníka z Přepych čp. 34, zemřelého 20. ledna 1881 ve věku sedmdesáti let. Nuže, dodnes můžete na tomto popisném čísle v Přepychách pozdravit jejich pravnučku paní Marii Barešovou, rozenou Fleischnerovou. A v Trutnově snadno potkáte jejího bratra Otu. Blizoučko hned naproti vás výlučně českým epitafem mile zastaví pomníček Michaela Kornfelda, narozeného prý 1795 a zvěčnělého 25. března 1889. Úmrtí musíme matri-

Orlické hory Podorlicko 5

122

kou? opravit na 24. březen. O tomto metuzalémském starci z Krchleb na Čáslavsku a. posledním přistěhovalci do skaleckého ghetta leccos víme, nejzajímavější z toho je, že odchodem jeho potomků do Dobrušky dne 28. června 1924 3 zaniká zdejší židovská pospolitost, jež se během 228 let svého trvání rozmohla kolem roku 1844 až na 150 duší. Osvětimskému plynu unikl z Kornfeldů toliko Michaelův pravnuk Zdeněk, leč ten se po návratu do Dobrušky zdržel jen krátce a využil pozvání do Argentiny. Předloni, tedy v roce 1970', vlast navštívil a neopornenul vyhledat skalecký hřbitov, aby 'po židovském způsobu uctil položením kaménku na hrob předkovu památku. Pravnuk, pravnučka - lze ty pojmy dál umocňovat? Zajisté, vždyť paní Barešová z Přepych se těší z dospělého syna a ještě o příčku výš se vyšvihl příběh pomníku, nejmladšího ze všech. Až do roku 1911 hyzdila vstup na skaleckýhřbitov opuková krychle nevzhledné márnice, jejímž zbouráním se už od prahu uvolnil rozhled po celé jižní, tedy nejstarší části. .Dnes tedy už mřížovím vrátek zříme náhrobek vchodu nejbližší, štíhlý jehlan poemancipačního typu s piedestalem, který nejprverhebrejsky a potévčesky hlásá, že Zde odpočívá p. SAMUEL KISCH ze Skalky Zesnul dne 16. září 1906 94 r. stár Mimochodem - nápis se, jak uvidíme, mýlí, když nebožtíkovi přičítá čtyři léta, jichž se nedožil. I když novodobý, tradici přehlížející tvar není právě nejsouladnějším prologem k baladickému shluku starých, omšelých, vrávoravých a r-ituálně" úzkostlivých hebrejských kamenu, jež následují, je toto přivítání obzvlášť šťastné. Vždyť většina návštěvníků sem vchází ve stopách Jiráskova "Temna" a jim musí Samuelovo příjmení zaznít známě jako přesná ozvěna jedné z nejsvéráznějších postav románu. Lazar Kiš, nepatrný skalecký obchodníček přízí, se v čtenářovu přfzeň vemluví lidsky soucitnou snášenlivostí, tolik překvapující v pohnuté době vyhrocené náboženské nevraživóstí.. A protože náš pomníček tu za prvé Mistrovy návštěvy na Skalce bezpečně' stál.š připusťme příjemnou domněnku, že ovlivnil autorovy tvůrčí síly

natolik, aby se stránkami románu proplétalo .židovské jméno místního ražení. Těší nás to, třebas určitě víme, že k té ražbě dochází až po skončeném ději "Temna", přesně řečeno o 58 roků později. Je to závažná .životní 'epizoda skaleckého rodáka zvlášť osobitého profilu, který již jednou vzbudil náš zájem'' a nyní si ho můžeme povšimnout šířeji. Předem však přihlédněme k zmatkům, předcházejícím a provokujícím pověstný josefinský patent ze dne 23. července 1787, přijatý židy se znepokojující nechutí a nedůvěrou. S židovským příjmením se ·do tohoto času nakládalo s lehkomyslností a libovůlí až neuvěřitelnou. Toliko židovo osobní jméno, obdržené při obřízce, bylo respektováno, zato pro volbu či změnu příjmení neplatila žádná zásada, tím méně právní norma. Nejobvykleji vznikalo připojením jména předkova, například Jonas Abrahamtedy Jonáš, syn Abrahamův, jindy vyznačovalo místo pů vodu či pobytu - Efraim Nachoder, tedy Eřraim z Náchoda, Arón Kantor se zas honosil svým povoláním a židé městští se s oblibou ozdobovali svým domovním znamením, příkladem Samuel Fuchs, JakobTraube. Tedy chaos tím znásobenější, že nikdo - a nejméně úřad - neuznával závaznost takového příjmení a podle nálady si je komolil, anebo prostě nahradil jiným. Příslušníci polokněžského kmene léví málo dbali, zda se podepisují Lowi či Lowith, Leder či LedereT, vždyť vychytralým se někdy taková nejasnost hodila i do krámu. Augiášův chlév se provalil v právních knihách teplického magistrátu, kde se posléze totožnost jednotlivců vůbec nedala zjistit a byl odhalen výtečník, vystupující pod šesti různými jmény. Přes hořekování ortodoxních, že bude národ vyvolený dohnán. k zneuctění památky otců,zasáhl v tento' zlořád josefínský patent železnou rukou a nesmlouvavě přikázal, aby si do čtyř měsíců každý žid v Cecháchzvolil závazné a neměnné příjmení, jaké je vžitým pravidlem všude jinde. Zásah věru dalekosáhlý." Muž,. který byl prvý na Skalecku a Opočensku: oslovován Kisch, přišel na svět ještě za KarlaVf. půl století před touto reformou s jmény Izák Lobl. Jeho rodiče a sourozence neznáme, určitě však byl prvorozeným synem, neboť jinak by podle tehdy platných nelidských omezení židovské populace neobdržel guberniální povolení-k sňat ku. V obchodě peřím si vedl zdatně, vždyť ho pan kontribuční 15 zlatými ročně ohodnotil na druhého poplatníka mezi skaleckými židy.? Jmenovců Lóblů žilo kolem něho více, jednomu z nich, Jakubu, pomohl nemalou směneč nou půjčkou 350 zlatých z úzkých a potom se musel na nevděčníku domáhat zaplacení před panem justiciárem,"

Karel

R. Krpata

123


124

u druhého, vinopalníka Šimona, zaťukal se zvlášť delikátní prosbou o ruku sličné dcerky Marie. Byl vyslyšen, leč štěstí dlouho netrvalo a po dvou' ratolestech, Mojžíši a Ester, mu žena odešla na skalecký hřbitov. Kdy stál po druhé pod svatebním baldachýnem, přesněříci nedovedeme, zato je jisté, že mu manželka Judita, rodem Mullerová, rovněž ze Skalky, darovala: kolem roku 1783 dalšího syna Valentýna (hebrejsky Paltiel) a asi o tři léta později Jakuba. Červeným písmem se do knihy jeho osudů zapsal rok 1787. Dne 1. srpna sjednává se svou vrchností, urozeným a statečným rytířem Janem Nepomukem 'Mladotou, .Svaté říše římské svobodným pánem ze Solopysk - jak zní plná titulatura - emfyteutický kontrakt.? jímž za 100 zlatých kupní ceny a roční činži 15 zlatých získává v dědičný pacht polovinu nejrozlehlejšího stavení v ghettu, lidově zvaného "židovna" a mnohem později "lugarovna", dnes čp. 50 a 51. Pochybujeme, že se do nového domova vůbec nastěhoval, poněvadž sotva v gruntovní knize oschly podpisy.ipři kvačily dvě mimořádné události, z nichž prvá byla nadmíru radostná.v Vvoccněnt, jak výtečně zná před tórou vzývat Hospodina; 'sklonili.. se sebevědomí městští souvěrcí předvesníckým židem a vyzvali ho, aby jim za 100 zlatých' ročně sloužil v Dobrušce jako chazen a šechtr, tedy předzpěvák a košerák. Přirozeně, že se nevzpíral a tak známý josefinský patent ho zastihl již v domě č. I na židovském plácku Dobrušky. Dodnes je zachován-'' zažloutlý vyplněný tiskopis, nadepsaný Zeugnisszettel, na němž 11. listopadu 1787 Issac Lobl kostrbatým písmem za sebe i své potomstvo volí nové příjmení Kisch. A protože rozhodnutí to krajský rabín Marek Lewit podpisem schválil, stalo se obecně závaznou skutečností. Opravdu závaznou? Jak' byl starý nešvar zakořeněn a jak málo sám panský písař reformu respektoval, dokládá gruntovní zápis z 30. července 1802,11 jímž Izák za 125 zlatých přenechává skaleckou nemovitost Jakubu Fleischnerovi. Navzdory všem patentům je tam prodávající jmenován kuriózně c - Izák Lčwith l A to není prvé písař ské lajdáctví toho druhu, už za směnečného sporu s Jakubem Lóblem byl žalobce protokolován Izák Skalker. Zkrátka - čtyřmi příjmeními Lobl, Lěwith, Skalker, Kisch ohrožoval mimoděk teplického rekordmana, Ač se Izák jistě modlil v městské synagóze nejhorlivěji, neodvrátil krutou Adonajovu metlu, nejčernější den v historii Dobrušky - 9. květen 1806, kdy se téměř celé měs tečko zhroutilo v popel. Plameny nerozlišovaly, zhltly stejně děkanský chrám jako synagógu, rynk jako židov-

ský plácek, kde vyhořel i náš Izák a jeho syn Valentýn. Prvý ohlásil škodu .na zničených svršcích 125, druhý 90 zlatých. Zato na délce životní pouti bylo chazenu požehnáno, zesnul dvaaosmdesátiletý 16. listopadu 1819 a byl pochován .na dobrušském židovském hřbitově.P Navlas stejně úctyhodný věk dovršila i jeho vdova Judita, jež odešla k praotcům 19. ledna 1841 na Skalce.P kam se zřejmě po manželově pohřbu vrátila. Vedle dcery Ester-Terezie, dávno provdané za skaleckého Abrahama Beka a tehdy již mámy dvou chlapců a čtyř děvčat, stáli nad Izákovým otevřeným hrobem tři synové - Mojžíš, Valentýn a Jakub, z nichž každý před stavuje dál Se štěpící haluz rodopisného stromu Kischů na Skalce. Byl sice rozvětvený.inikolívvšak bohatý. Samá holá sněť. Kische zanášel pan kontribuční do seznamu poplatníků jen velmi zřídka a to je zlé znamení krejcárkového obchodování a hubeného živobytí. Podle F'amilienbuchu-" se nejstarší Mojžíš narodil 3. června 1775, což po kontrole úmrtní matrikou může být správné. Jeho svatba s Jetti (Elisabettou), o pět let mladší dcerou hlavy skalecké náboženské obce Mojžíše Starka, 30. června 1802 přes překážky uskutečněná, vyvolala jistě na -opočenském zámku salvy smíchu, protože široko daleko by nebyl objeven nikdo, kdo by snoubencůmpožehnal, kdyby jim radou nepomohla z louže vrchnost. Žel, že po pěti synech, mezi nimiž byla i dvojčata, musela následovat tragická událost, když matkou čtyř dalších Mojžíšových dětí je jeho hospodyně Alžběta Strassnerová. Prostý náhrobek v souhlase s matrikou vzpomíná, že Mojžíš čili ,;Manasse, syn Ejcikův", zhasl při světle šábesových svící 9. prosince 1830. Zřejmé přepsání Familienbuchumusíme opravit srovnáním s úmrtní matrikou, abychom pravděpodobný den narození jeho nevlastního bratra Valentýna položili na 15. čer ven 1783. I jemu darovala chot..o pět let mladší Františka Lostmannová z Plaňan, kupu dětí, i jeho hebrejské jméno Paltiel je zvěčněno stélou na skaleckém hřbitově, kam ho uložili, když 12. března 1844 skonal. Žalostný úděl jepři souzen úhlednému kameni jeho vdovy "paní Fradl", zemřelé 22. ledna 1849; Leží rozpůlen při hřbitovní cestě. Mizivě málo stop po sobě zanechal ten, který nás z Izákova potomstva zajímá nejvíc, nejmladší Jakub. Leč právě i toho ponurého a přehlíživého ticha vane na nás chlad bědného protloukáni sehauzírnickými útrapami, jaké byly údělem židovskému vesnickému proletariátu a končily začasté ha žebrácké mošně. -Nesvřtila patrně štastná.hvězda 3. prosince 1786, kdy podle F'amilienbuchu,

Karel R. Krpata

125


126

znovu upřesněného úmrtní matrikou, nadechl po prvé. Jeho bratři byli oblaženi alespoň onou hřejivou chvílí, kdy si odváděli z modlitebny nevěsty, Jakubovi byla i tato nejprostší radost odepřena. Buďme totiž pamětliví, že až po rok 1849 byl židův úmysl založit legálně rodinu jedním z nejtíže proveditelných v jeho životě; Dotkli jsme se již potupných norem z XVIII. století, z nichž nejtvrdší dopad měl tak zvaný familiantský patent z roku 1726, jež v houževnaté snaze zamezit růst židovského obyvatelstva v Čechách zavedly "numerus clausus" židovských rodin a vázaly sňatky na souhlas gubernia, za nejpřís nějších podmínek udělovaný. N adějiměl toliko prvorozený syn té rodiny, jež měla štěstí být zařazena v "Lokalzahl", což byl velmi skrovný počet rodin, od roku 1725 na panství zaregistrovaných a tím úředně trpěných. Pro celé Cechy bylo těchto "rodinných čísel" povoleno jen 642, z čehož se na rozlehlé opočenské panství dostalo pouhých 13. V Dobrušce kolísal příděl mezi 5 a 6, v Třebechovicích 2 a 3, v Pulicích 3 a 4, J arikovice často vyšly naprázdno. Uvážíme-li, že zvlášť početné židovstvo rychnovské muselo vystačit s 37, pak se nám zdá,že malá Skalka byla s 16 až 17 čísly obdarována přebohatě. Přesto zdaleka nemohla krýt veškerou potřebu kandidátů ženitby, podrobených navíc dalším nepříjemným - především finančním - podmínkám. Číslo, vymřením mužského potomstva uprázdněné, dalo se sice zakoupit, leč to byl pří pad převzácný a na Skalce toliko jedenkrát postižitelný, a tak druhorození a s nimi všichni z rodin neprivilegovaných byli by odsouzeni k celibátu, kdyby jim jako jediné a nenahraditelné východisko nezbýval- konkubinát. Vynucen nouzí, rozmohl se na Skalce tak četně, že jako zcela běžný zj ev nikoho nepohoršoval. Poněkud jsme předběhli, protože svatebním starostem časově předchází otázka, kdy a jak se v prostinké Skalce dostalo Jakubovi nejvšednějších znalostí pro .život. Neznáme přesný rok, kdy se po prvé rozštěbetala skalecká židovská škola, nad jejímž německým vyučovacím jazykem se nehoršeme. Jinou dle tehdejších předpisů být nesměla, jako je vůbec typické, jak důsledně, ba úporně nutí současný právní řád izraelity do němčiny, jejíž perfektní znalost byla dokonce jedním z mnoha předpo kladů povolení sňatku. Židy doslova zpracovávaly tak tuhé germanizační tendence, že se musely volky nevolkyhlavně v městech vstřebat do krve. A přesto jsme zjistili neklamné známky, že skalecký žid byl zcela prostoupen svým českým prostředím a němčil jen na úřadě a o šábesu. Jak se neusmát nad úzkostlivě německy vedenqu matrikou, do níž se přece jen vloudilo Iídové Pepi!

Prvý skaJecký kantor, krrěmuž jsme se dopátrali, bodrý a už leťitýWolf Tausig, tu a tam zčeštěný na Touška, přijel ik: břehům Zlatého potoka kolem: roku 1782 a tak zdomácněl, že tam posléze po dvanáctiletém působení" složil kosti. Bílá vrána, neboť hned po něm nastává mezi židovskými učiteli až udivující fluktuace; vysvětlitelná jen tím, že jim na Skalce pekli příliš, hubené macesy. Konečně vždyť i učitelský pomocník místní filiální školy, založené až roku 1816, byl poloviční almužník.Nebyl-li to v Písmu zběhlý otec Izák, pak nepochybné starému Tausigovi a jeho nástupci Wolfu Polakovi děkuje Jakub, že se kromě počtů naučil i hebrejské abecedě. Víc sotva, protože židovské soukromé školy úrovní nevynikaly. I judaisté-'' je pohledem zpět nehodnotí kladně a naříkají na nízké vzdělání kantorů, kteří si obvykle přivydělávali košerováním, na jejich přelétavost a nejednotnost, ba libovůli ve výběru učebních osnov. Mechanickému vyučování chyběl metodický postup, žák, sotva hebrejsky slabikující, byl hnán do složitých talmudistických textů, na něž nestačil lingvisticky, natož chápáním. To uvolňo vala kázeň, až se-posléze tamní hřmotná neposednost stala příslovečnou. Navíc si přimysleme skaleckou nuznost i obecnou zaostalost ve školství a je obraz bídy hotový. Když tedy Jakub škole odrostl a dospěl, vyhlédl si za družku jednu ze čtyř dcer zdejšího vdovce'? Samuela Wohrizka, který k svému roztodivnému příjmení bůhví jak přišel při josefinské reformě, neboť se dříve nazýval Taus. Opravňuje nás to k poněkud bujné domněnce, že se do Podorlicka zatoulal až od Domažlic? I s jménem, Jakubovy vyvolené je potíž, nejčastěji zní Rozálie, leč vyskytuje se i Anna anebo Anna Rozálie. Přesto o totožnosti není pochyb. Bez rabínů, svědků a družiček naložil Jakub truhlu s chudou výbavou na trakař, převezl ji k sobě do čísla 60 a obřad byl hotov. Braly se dvě holé dlaně, její táta na houněných přikrývkách nezbohatl, vyrážel klín klínem a s celkovou roční kontribucí 2 zlaté' 48 krejcarů se krčil mezi posledními. Když pak 25. října 1804 17 zavřel na záplatovaném slamníku oči, odepsali mu . nedoplatek 21 krejcarů pro nedobytnost. Židovskou Skalku však ani nenapadá léčit starost, jak uživit hladové krky, omezením porodů. Snad se v tom hříšně spoléhá na Adonaje, který opravdu chvíli co chvíli nějaké batole k sobě povolá. Ani Jakub s Rozállí nejsou z jiných a čápa s vránou od oken neodhánéjí. Co víme, strpěli jejich návštěvu nejméně sedmkrát. A vskutku se nám stopy většiny jejich dětí rozptylují hned po zrození. Tak je tomu s prvorozenou Kateřinou (*13. ledna 1814), Helenou (*9. června 1820), Mojžíšem

Kare! R. Krpata

127


128

(*7~ zářL1823) a posledním Šalamounem (*2. dubna 1826). Nechceme tvrdit, že všechny pohltily značné mezery -- v úmrtních matrikách, vždyť i svatební záznamy jsou kusé .a je příjemnější představit si je mávající Skalce na rozloučenou při odchodu do nově založených domovů, Že však i Smrtka nezahálela, přesvědčuje nás časný skon jedenáctileté Anny, zvadlé 2Q., května 1829, a pouhých sto dní Izákových, počítaných od. 24. dubna 1822. My však s nejmladším pomníčkem před očima se zvýšeným zájmem bereme do ruky dochovaný rodný list, v souhlase s matrikou 18 kladoucí narození druhé ratolesti a prvorozeného syna na 13. červenec 1816. Při obřízce v místní modlitebně, provedené náchodským Izákem Bondim, držel nemluvně jeho děd a kmotr, nám: výborně známý dobrušský .předzpěvák Izák Kisch. Nepodceňujme námahu dvouhodinové chůze, kterou musel stařec, jen o vlas nezatížený osmi křížky, vynaložit,aby požehnal okamžiku, kdy jeho vnouče obdrželo jméno Samuel. Dal-li tehdy kmotřenci do vínku šesťák, netušil, že ho současně obdarovává i svou příchylností k. výklenku, v němž synagógy střeží své paládium - tóru. A my se opravdu divíme, že Samuel posbíral v neutěšeném prostředí skalecké židovské školy tolik vědomostí, kolik potřeboval pro svou příští sakrální funkci, vyžadujícípř'i nejmenším obstojnou znalost hebrejštiny. Vždyť právě tehdy si tamní kantoři - Mojžíš Levith, Izrael Groger a Valentýn Weissenstein -' předávali rákosku jako štafetu. Rodina, byť by měla nejlepší vůli, byla mu slabou oporou. Otec, patrně tuberkulózní, i neduživá matka před časně chátrali a domácnost se valem řítila v bídu. A když posléze churavé plíce sklály v abrahamovinách 20. února 1837 Jakuba v hrob, doprovodil ho matrikář-" žalostnou poznámkou "Bettler". A jako by se osiřelá družka děsila hledat v jeho šlépějích skývu u cizích vrátek, pospíchala za ním a po pouhých devadesáti dnech se. opětně shledali. Zemřela totiž téhož roku 22. května.š'' teprve pětatřiceti letá. Nedožili v čísle 60, na máry je kladli v čísle 55, což není· podrobnost zanedbatelná. Bylo to snad nejnuznější obydlí v celém ghettu. Když se židům koncem druhého desítiletí minulého věku podařilo přestavět dosavadní a už polorozpadlou synagógu z dřevěné ve zděnou - což by ovšem nedokázali bez vydatné stavební pomoci opočenské vrchnosti - přilátali k její západní zdi roubený a prkenný přístavek s trpasličím opukovým. zápražím, na.něž vedlo šest potácivých schůdků. Téměř brloh o několika čtvereč ních metrech, rozdělených pro dvě rodiny ve čtyři těsné

N ejmlaclší pomník skaleckého hřbitůvku Foto K. R. Krpata


Vilém Kisch, syn Samuelůo Repro Bohuslav Pavel

komory, z nichž Jeri dvě byly jakžtakž obyvatelné. Nejčastěji sem býval ukvartýrován kantor a šámes, což nesvědčí o přílišné cti, kterou Skalka těmto dvěma profesím prokazovala. Zde tedy v přímém sousedství modlitebny rostl, dospíval, hodně přes půl století tiše žil, zešedivěl a posléze i k praotcům odešel Samuel, poslední Kisch se Skalkou srostlý. Jen stěna ho dělila od svatyňky s posvátnou tórou a chrámově štíhlými okny, stěna, lehce propouštějící rituální zpěv, jímž proslul děd Izák. Ač si k jeho výši skromnější vnuk netroufal, službu synagóze přijímal jako rodinnou tradici. V třetím desítiletí našeho věku, kdy ještě paměť na zaniklou zdejší židovskou pospolitost byla svěží, kroužila kolem nejmladšího pomníčku pověst, že střeží pozůstatky posledního "židovského kostelníka". Ač "šámesem" ho archívy nikde přímo neoznačují, přece tomu pevně věřím. Přimlouvá se zvlášť věrohodně typické obydlí synagogálních sluhů v čísle 55 a nadto nápadně četné matriční zápisy, jež od roku 1852 téměř soustavně zaznamenávají Samuelovu přítomnost při obřadech. Je nejčastějším kmotrem při obřízkách, nejčastějším svědkem při svatbách. A navíc s tím koresponduje skutečnost, že kolem roku 1853 mizí na Skalce stopa dosavadního šámese Heř mana Schulhofa. A naprosto s tím není v rozporu, že si i Samuel sdostatek užil lopotu hauzírriického povolání. Ta je mimo spor, neboť i dnes si můžeme přečíst-! sousedsky teplé, vší jinověrecké nevraživosti na hony vzdálené doporučení obecního představenstva pro c. k. okresní hejtmanství v Novém Městě nad Metují, jež mu výměrem ze dne 21. června 1852 č. 6892 22 obchodování "mit rohen Produkten" povolilo. Posluhou v modlitebně by přece rodinu neuživil a on byl od 26. prosince 1850 ženat 23 a od 19. května 1852 24 dokonce otcem. Prošel tedy vítězně martyriem guberniálního řízení o svatební povolení? Nikoliv, v tom byl na rozdíl od otce narozen na šťastnější planetě a děkoval závanu svobody požehnaného roku 1848, že byl těchto útrap zbaven. Potupný familiantský patent z roku 1726 byl totiž 4. květ na 1849 odvolán, když již předtím 4. března téhož roku bylo uzákoněno i právo volného pohybu a usídlení židů ve všech lokalitách české země. I naráz se s židovskými veselkami roztrhl pytel! Až posud bylo "Ehehimmelaufstellung", jak vzletně se vyjadřovala německá úřední terminologie, ve skalecké synagóze vzácná a celou vsí okouněná podívaná, vyskytující se nejvýš jednou do roka, avšak už během léta 1849 stavěl šámes svatební

Karel R. Krpata

129


130

baldachýn - chupé zvaný - čtyřikrát a v následujících obou letech byl docílen rekord pěti veselek. Samuel Kisch však v těchto číslech započten není, protože se ženil za humny v Novém Bydžově, kam ho zavál buď lehkokřídlý Eros anebo šmaťhavý šadchin, jak se říkalo židovským dohazovačům nevěst. Ať ten či onen, rozhodně si jeho úklady pochvalovala panna J etti, dcerka novobydžovského hauzírníka Jakuba Pentláře, dne 22. září 1826 25 jeho manželce Polexíné, rodem Schickové, narozená. V synagóze nevěstina rodiště snoubencům požehnal místní rabín Abraham Mojžíš F'reund. Ale nezačalo to právě nejslibněji. Pouhých padesát dní se těšili novomanželé z prvorozeného Leopolda, a ztrativše ho 8. července 1852,26 o to radostněji přivítali 28. června příštího roku-? zdatněji pro život vybaveného Viléma. Výběr obou jmen je odklonem od tradičních biblických vzorů pozoruhodný, neboť jím prosvítá rodící se židovská emancipace, u šámese věru ještě nečekaná. Ponuré datum 29. října 1855,28 kdy jim Smrtka nepopřála čas, aby novorozeňátko pojmenovali, mělo varovat, žel, neporozuměli výstraze a přivolali den ještě černější. V pondělí 30. čer vence 1860 29 ubohá J etti při potratu dokonala. Na Skalce se mužští netrápili vdovectvím dlouho a vysílali šádchína na lov i během smuteční doby. Tentokráte si zapytlačil v hodně dalekém revíru, když až z Velké Krupé od Kostelce nad Černými lesy přivedl Samuelu třicetiletou dceru Kateřiny Popprové Františku. Na rozdíl od bydžovské ženitby z junáckých let spokojil se vdovec s méně honosným obřadem ve skalecké modlitebně, kde je 29. dubna 1861 30 oddal v rabínově delegaci týž místní kantor Mojžíš Filip Árón, který současně pěstil talmudskou .moudrostí osmiletého ženichova synka. Viléma. Později se na něm ukáže, že zvláště po náboženské stránce převyšovala tato péče výsledky, očekávané od prostinké a dnes dokonce i odumírající vesnické školy. Mojžíš Filip Árón nebyl zřejmě učitel tuctový. Před třemi roky pochoval na skaleckém hřbitůvku manželku Juditu a její náhrobek dodnes překvapuje akrostichem, zplozeným nevšedně bystrou hlavou. Žel, že Vilémovo vzdělání do konce dovést nemohl, roku 1865 dopadla totiž na skalecké židovstvo první ze smrtících ran, věstící blížící se pád. Prořídlá škamna donutila školu uzavřít, žactvo bylo pře vedeno do normální triviálky a Mojžíš Filip Árón, ztrativ důvod dalšího pobytu, se přestěhoval do N áchoda. Jedinému Samueli Kischovi byla ze všech židů, kolik jich během dvou století dýchalo skalecký vzduch, souzena osudová úloha být- očitým svědkem vrcholu a poté pozvolného, ale nezadržitelného rozkladu zdejší souvěrecké

pospolitosti. Spolehlivý pramen z roku 1844 31 praví, ze ke skaleckému zboží patří 682 duše, z toho 150 židů. To je zenit, projevující se i nejhustším přelidněním židovských domků, v nichž se tísnilo i šestnáct lidských tvorů pod touže střechou. Úlevy z roku 1849 i zrovnoprávnění židů prosincovou ústavou z roku 1867 přináší sice možností širších sídel značné zmírnění, leč rub této volnosti spolu s rodící se židovskou emancipací pobyt židům na vesnici znechucuje, Přitažlivost měst den ode dne stoupá, roku 1880 si založila obec Podbřezí vlastní matriku.V jež i při chronologické nepřehlednosti trvale vykazuje úbytek židovského živlu, tenčícího se na stále nižší zlomek a koncem století na chatrnou trosku, jež se roku 1893 dobrovolně vzdala svébytnosti a splynula s náboženskou obcí dobrušskou. Za houstnoucího soumraku se loučí Samuel po bezdětném manželství i se svou druhou ženou. Stonala těžce - dnes bychom řekli karcinom - a dotrpěla 27. dubna 1876,33 tedy krátce před jásotem židů nad osvobozující prosincovou ústavou. A tu nás i potak skličující události donutí šedesátiletý šámes k úsměvu, když se v posilujícím pocitu občanské rovnocennosti rozmávne k důkazu, že nápadník uspěje vždy, i kdyby se o berlích dvořil. Znovu sedlá a vyjíždí šadchin a vbrzku přiváží věru vzácný úlovek - čtyřiatřicetiletá Anna, dcera Terezie Fischerové ze Suchodolu, si věnem přinesla srdce, na jehož dobrotu se ještě dnes vzpomíná. Pro požehnání rabína Jonáše Wiesnera si dojeli snoubenci 30. prosince 1877 34 do . náchodské synagógy. Rodinná zkazka spojuje šeptem s tímto obřadem epizodu, o níž těžko říci, zda byla podařenýmpředsilvestrovským žertem či potutelným mementem nebes, aby se letitý ženich příliš nekasal. Víme, že Samuelův svatební kabát se pyšnil pod sňatkovým baldachýnem již dvakrát a za ta léta nemálo zpuchřel..Při třetí zkoušce prý neobstál a při jakéms ženichově neopatrném předklonu vetché švy na zádech povolily a pod chupé se. na svatebčany šklebila zlomyslná trhlina. Náladu však nepokazila a pro budoucnost se ukázala znamením dobrým. A když již jsme zabředli do rodinných klevet, dodejme, že prý se Samuelovi vymstil předklon ještě jedenkrát. Bylo to v radostných dobách, kdy po otevření Národního divadla jezdily z českého venkova do Prahy divadelní vlaky. Vypravil se tedy za tou nádherou i náš Samuel, třebas byl doma varován, aby se měl cestou na pozoru před nádražními kapsáři, kteří prý mají na nezkušené venkovany spadeno. Vyzrál na ně chytře a ukryl všechny své stříbrné mince nikoliv do tobolky, nýbrž do kapsiček

Karel R. ~rpata

131


132

vesty. Spokojeně se poté uvelebil až kdesi pod stropem Zlaté kapličky a s očima navrch se kochal krásou kolem sebe. Každou drobnost chtěl důkladně zbádat a přirozeně i tu velkolepou propast z rudého plyše, jež v sedadlech parteru zela pod ním. I vyklonil se div nepřepadl a z kapsiček vesty mu pršely dolů na hlavy obecenstva nevěrné stříbrňáčky. Zda k nim znovu přišel, rodinná pověst už nevypráví. Připil-li otci k třetímu myrtovému proutku i čtyřiadvace tiletý syn Vilém, musel sklenku zvednout třikrát. Tu druhou za svou mladou ženu a třetí za několikaměsíční dcerušku. Oženil se totiž loňského roku se stejně starou Františkou, rozenou Grafovou z Žehrovic u Kladna,3G malá Olga se jim narodila v Bílém Újezdě 22. února v roce dědečkovy třetí kopulace.ř" Jeto svérázný člověk tento statný a rozsochatý Vilém, udivující rozporným postojem vůči rodinné tradici. Zjevem se emancipuje, namísto otcova patriarchálního vousu a pejzů nosí bujný knír, uvnitř však Lpí na vzoru pradědečka ortodoxního dobrušského předzpěváka Izáka. Cítil-li se . povolán jít celý život jeho stopou, pak to bylo nejen vynikající vysvědčení jeho učiteli Mojžíši Filipu Arónovi, ale plán v hroutícím se rodném ghettu .neproveditelný. Modlitebních řemínků v synagóze tak ubývalo, že byl ohrožen i rninjin, to jest Písmem k modlitbě předepsaný počet desíti dospělých mužů. Vždyť i sám Vilém brzy uskuteční své zaječí úmysly. Má je dnes na Skalce kdekdo a zarmoucený Samuel žasne nad nečekaným zjevem - zatímco se vytrácí jedno starousedlické jméno za druhým, věrnost zachovávají nejmladší přistěhovalci. Jejich nehluboké kořeny zhouževnatěly tím, že se na Skalce ujaly a prosperovaly jejich drobné prodejny. V čísle 46 obsluhoval "kvelb" Leopold Meisl, v čísle 53 se za "pudlem" oháněl jeho konkurent Karel Komfeld, veselý a družný chlapík, který - nejsa zdejší rodák - sotva pochopil Samuelův hluboký smutek, když roku 1888 37 dopadla na živořící trosečníky další smrtící rána a po poslední bohoslužbě byl uložen rozechvělému šámesovi úkol nejtruchlivější -zha-'sit v synagóze nér tómid, věčné světlo. Vše, co následuje, je likvidace. Po pěti letech zaniká pospolitost i právně, když zbývající tři rodiny a jedna osamělá osoba je přičleněna k náboženské obci v Dobrušce, jež se už 1897 s Pod březím dohodla, že mu prodá nepo-, třebnou modlitebnu za 300 zlatých na chudobinec. Protože se s knihovním provedením nespěchalo,38 slouží zatím volný prostor, jehož minulost připomíná toliko červotočem proděravělý almemor, kováři a truhláři k uskladnění jejich výrobků.

Pozvolna dosluhuje i hřbitůvek. Ještě v předposledním desetiletí minulého věku se rozmnožil o šest pomníčků, načež se do konce století otevřel pouze dvěma nebožtíkům - 1. března 1892 Marii, dceři Lazara Mullera z Pře pych, a 3. listopadu 1899 ubožáku zvlášť politováníhodnému, pětasedmdesátiletému Emanueli Weissovi, pomatenému zákrsku jednoho z nejkošatějších zdejších rodů. Měl pod přezdívkou Mendl Mareček smutnou pověst obecního blázna.š" Ač se nad jeho rodiči tyčí nákladné pomníky s honosnou "korunou dobrého jména", jeho tu někde zakopali bez označení. Z drobícího se zápraží roubeného přílepku znesvěcené svatyňky hledí zasmušile na tuto agonii někdejší šámes Samuel Kisch, důstojně šedivým plnovousem starce téměř devadesátiletého reprezentující poslední doživší se zdejší starousedlický židovský rod. Nevyváží-li pohromu jeho rodného prostředí obliba, které se i se svou mnohem mladší ženou těší ve vsi, už téměř zcela gójské, usmiřují ho jistě radosti v rodině. Syn Vilém pokračuje se ctí v tradici děda Izáka a právem se smí pochlubit, že se v prvém svém působíšti, Poličce, jako předzpěvák osvěd čil a získal vážnost i u jinověrců. Ano, nesnášenlivostí nebyl vskutku tento levita povoláním zatížen, což dokázal nejen přátelstvím s římskokatolickým farářem místa svého příštího pracoviště, Týna nad Vltavou, ale především obdivuhodně svobodomyslným postojem vůči životním plánům dcery Olgy. Ačkoliv ji pečlivě vychoval ve víře předků a dok~nce ji v tajemství hebrejských klikyháků zasvětil, neodepřel požehnání jejímu ženichu, který se k národu vyvolenému nehlásil, ba později bez rozhořčení strpěl, aby její děti byly pokřtěny. Olga se provdala 10. října 1897 v Trutnově za zámečníka Václava Kábrta, rodáka z Velkých Svatoňovic.š? který byl zprvu nucen v pouti za chlebem častěji měnit pobyt. Zračí se to i na rodištích jejich dětí; nepřihlížíme-li k záhy zemřelému prvorozenci Josefovi, uvítali Kábrtovi syna Václava 6. 12. 1900 v Červeném Kostelci a dceru Miladu 15. března 1902 v Chotěboři. Poté se jim podařilo zakotvit pevně v Pardubicích. I předzpěvák Vilém se uchytil natrvalo a jistě si nemálo polepšil, když přijal pozvání do výstavné synagógy zámožné náboženské obce ve Vodňanech. Předpokládáme však, že se dříve musel rozžehnat s prvou manželkou Františkou, rodem Grafovou, zesnulou v Solnici 8. listopadu 1893 a pochovanou na židovském hřbitově v Rychnově nad Kněžnou. Vystřídala ji Pavla, jejíž datum narození 10. října 1858 v Žamberku sice známe, zato rodné příjmení se pamětníkům z mysli vytratilo.

Karel R. Krpata

133

Orlické hory Podorlicko II .

134

Pardubičtí Kábrtovi se nyní stávají prirozenou spojkou mezi příliš vzdálenými V odňany a kolébkou rodu na Skalce. Protože Olga k ní tíhne, navštěvují roubený pří stavek bývalé synagógy často, a Milada, třebas tvář pradědečkašámese viděla očima soťva dvouletýma, dodnes vzpomíná na jeho měkký úsměv v houští šedivého plnovousu. Řidčeji se nad Zlatým potokem zjeví i Vilém, ale odvrací zrak od zedníků, kteří měníce modlitebnu v chudobinec, snižují strop i okna a zazdívají výklenek, v němž trůnívala tóra. Po únoru 1904, kdy dali vsi sbohem i Meislovi, zbýval z ghetta mimo Kischovic špeluňky už jen Kornfeldův krám, obhospodařovaný vdovou a dospívajícími synky. Den, kdy Samuel "odešel do obydlí pokojných", čteme na pomníku, objednaném v Šrámkově dobrušském kamenictví a podle tradice vztyčeném rok po pohřbu. Jeto poslední kamenické dílo na skaleckém hřbitůvku. Samuelovu rakev pokládejme za symbol. Nečítámc-Ii nad otevřeným hrobem jinověrce, kteří jistě devadesátiletého souseda a tím i nejstaršího pamětníka doprovodili houfně, pak jestliže se nedostavili souvěrci odjinud, marně hledáme minjin, těch nezbytných deset dospělých mužů, schopných odříkat s pokrytými hlavami kadiš, modlitbu za mrtvé. Vilém s Rudolfem a Bedřichem Kornfeldovými 4 1 nesta čil a jinak tu stály toliko dvě židovské vdovy. z nich, jež nyní po téměř třicetiletém manželství v přístavku synagógy osaměla, Anna rodem Fischerová, se během té dobynej en se Skalkou, ale i s nebožtíkovým Ipotomstvem naprosto sžila, že by jen s bolestí snesla zmínku o nevlastním příbuzenství. Snad proto, že mateřství neokusila, přilnulake Kábrtovým dětem možná vřeleji, než prababička pokrevní: Zvlášť měla ráda kolem sebe malou Miládku, často ji o prázdninách k sobě zvala, netušíc,že sešlapanými a polozarostlými schůdky, titěr ným zápražím, roubenými zdmi a drobným okénkem šeré a těsné šámesovské komůrky obklopuje . městské děvčátko pohádkovou říší perníkové chaloupky, jaká tehdy pro radost dětem stávala v pardubickém parku. Skalka se tak vemluvila už dětskému srdci Milady a zasvětila ji tím v bezděkou pokračovatelku kischovské rodinné tradice. Domov ji v tom podporoval. Vojta Rakous napsal povídku "Strýc Václav"42 o židu, který se dal pokřtít, aby se mohl oženit s katoličkou, ale přesto se nezpronevěřil víře otců. Vytvořil tak utrakvistickou domácnost nehašteřících se protikladů, kde se na stěnách svorně snášely kříže s Davidovými hvězdami,na policích nebeklíče

Ta

s hebrejskými rriachzórys" a u dveří kropenka s mezuzou.rKábrtovým se podařilo převést autorův zdánlivě nepravděpodobný sen v zákon denního pořádku. Zatímco děti světily neděle, matčiným svátečním dnem zůstával šábes, zatímco si i Olga opakovala z rodinných chumišů talmudské sentence, učila se vedle Miládka katechismu a vůbec se jí nezdál exotickým zj evem dědeček Vilém, který je často z Vodňan navštěvoval, když si ráno navlekl talés a modlitební řemínky, aby - pohupuje celým tělem jak medvěd - odříkal šacharis.š'' Ač osamělá, nemohla se "výměniceKiška", jak po sousedsku teple ji na Skalce nazývali.i" cítit opuštěnou. Ve vsi ji měli rádi a v jistém směru se jí i chlubili. Nyní už Skalkou procházeli ctitelé "Temna" a pídili se, kde ti tamní židé jsou. Novodobí Kornfeldové by je nereprezentovali dost svérázně, proto se turisté zastavovali před romantickou chýší staré šámesovy .vdovy.Kornfeldovi s ní jednali vskutku jak se svou výměnkářkou a byla to pro ni počátkem roku 1924 krutá zvěst, když jí doznali, že už ani jim vesnická živnost nestačí a přestěhují se vbrzku do Dobrušky. Hrát kůl v plotě se jí přece jen nechtělo, navíc valem ztrácela sluch.a tak sedvaaosmdesátiletá stařena těžce rozhodovala uchýlit se ke Kábrtovým do Pardubic. Do velkého města. Ne, tak dísonanční závěrečný akord osud přece. jen nepřipustil a zasáhl. Ve středu 26. března 1924 o desáté hodině dopolední skončila "sešlostí věkem" její životní pouť.47 N áhlef Milada si mdle vzpomíná, že snad její prababičku srazil tři dny ..předtím zdánlivě neškodně kulový blesk. A Kischčína bývalá nejbližší sousedka, dodnes čilá Marie Smolová, mi s obdivuhodně svěží pamětí k tomu dodává, že ten blesk nebyl tak bez viny. .Po zásahu se téměř hluchá stařena začala panicky bát samoty a tá.k ji milosrdná Smolová vzala k sobě do sousední lugarovny. Tam tedy, .. nikoliv v přílepku syna.gógy, vydechla šámesova vdova naposled: Kornfeldovi jistě provedli tajre, svázali jí 'palce u nohou. a mrtvé oči zakryli střepy, aby poslední židovský nebožtík 'na Skalce "byl vzat do útočiště výšin" podle ritu. 48 Uložili 'ji po manželově pravici v pátek 29. března a její rakev byla prvá, jež neprocházela ošklivou márnicí, před třinácti léty.zbořenou. Ještě. víc nám připadá obrazným, že se muselo se zasýpáním pospíchat, aby otevřený hrob nevylekal první hvězdu, na obloze se zrodívší, Zvěstovala totiž toho. večera příchod dne sedmého, dne zasvěceného odpočinku, který se tu nyní stal věčným. N e .bo ť s e u ž víc ekrá t br a n k a t o hot o h ř b i.t o v a m r t v Ý m n e.o t e v ř e I:a.

Karel R. Krpata

135


136

Když se v témž roce 28. červnaš? hnul nábytkem naložený povoz od čísla 53 a zabočil na silnici k Dobrušce, nebylo již na Skalce jediné židovské duše. Kornfeldovi svůj plán neodkládali a tak tohoto dne de f i nit i vně z aniká prastaré židovské společenství na S k a I c e, Tím naše vyprávění opouští Podorlicko a doslov, odvíjející se v nezábavných letopočtech a s výjimkou Vodňan výlučně v Pardubicích, povězme jen letmo. Ač se vodňanský Vilém s chotí Pavlou těšili z vysokého věku, nedožili se naštěstí hrůzných Hitlerových hekatomb, oba zemřeli v onom pokojném Zeyerově městečku - on sedmasedmdesátiletý 23. ledna 1931 a ona o dvě léta mladší 10. října 1935. Zato pardubickou rodinu Kábrtových zastihla nacistická okupace značně rozšířenou. Syn Václav se totiž oženil již 29. března 1929 s Pardubačkou Marií Mazurovou, dne 2. února 1902 narozenou, a ztrátu jednoroční dcery Hany jim dne 9. února 1934 nahradil synek Miroslav. Prvotní naděje, že smíšené manželství Olgu před perzekucí souvěrců ochrání, bledly v zlověstných židovských soupisech, jímž se musela jako prologu vražedných transportů podrobit. Té úzkosti sebe i své blízké zbavila odchodem na pardubický židovský hřbitov. Zesnula šestašedesátiletá přesně dva roky před osvobozením 5. května 1943. Podle talmudu opravňuje teprve sedmero křížků, aby směl být žid zván na náhrobku starcem. Kischové s výjimkou vůbec málo šťastného Jakuba si pravidlem nejméně jedno desítiletí přidali. Toto svérázné metuzalémství, jež minulo Olgu, převzal její nežidovský manžel, který skonem dne 14. května 1954 překročil osmdesátku. Ale nezdědil je jeho stejnojmenný syn Václav, oblíbený technický úředník pardubické Telegrafie a později Plynestavu. Rozžehnal se se světem 10. dubna 1965, nedovršiv ani plný šedesátý pátý rok. Jeho rod však pokračuje slibně inženýrem Miroslavem Kábrtem" pracovníkem pardubické Tesly. Jana Velímská, dne 24. března 1936 v Pardubicích narozená a tam za něho 17. července 1957 provdaná, mu vychovává dva synky, poslední výhonky námi sledovaných osmi generací. Oba uzřeli světlo světa v bydlišti rodičů, Miroslav 25. května 1958, Michael 27. července 1962. Zárukou, že tyto nejmladší ratolístky dohlédnou z výše koruny svého genealogického stromu na své. skalecké kořeny, je nám jejich prateta Milada Kábrtová. Po celý pilný život tiché účtařky pardubické tiskárny, nyní v dů chodu, uctívá předky své matky a jejich podorlický kout

věrností

až jímavou. N esčetla by, kolikrát proklouzla brankou skaleckého hřbitůvku, aby se snažila proniknout jí nesrozumitelnou mluvou hebrejských stél, jasně jí však přetlumočenou ševelem buků a habrů, klokotem Zlatého potoka a dunivým halasem splavu. Ráj jejich prázdninových dnů v roubeném šámesově přístavku je sice rozmetán i se zápražím, kde ji po vlasech hladil vousatý, jen pavučinovým obrysem v paměti zachycený praděd Samuel a mateřsky vlídná nevlastní prabába, ale umí si obě milé postavy přivolat listováním v četných starých rodinných písemnostech, jež opatruje s touže pietou jako zděděné chumiše. A přece jí jednou Skalka způsobila bolest. Tehdá, když v roce 1951 našla pradědův jehlan z podstavce svržený a pádem na zem poškozený. Co nedokázali nacisté, provedla v hrubé neúctě k pohřebišti bezohledná chtivost prostoru pro filmový záběr. Ačkoliv ve vsi znají toho podrobnosti, Milada jich nedbala a dala svým nákladem pomník rychnovským kameníkem opravit a znovu ustavit, aby se památka rodu z místa k tomu nejpovolaněj šího nevytratila. Je dovolena v závěru osobní poznámka? Minulosti skaleckého hřbitůvku jsem věnoval mnoho ča su. O práci nemluvím, protože hra s libůstkou není námaha. Poslední náhrobek a poslední pohřeb - dva finálové akordy, v nichž slyšíme smuteční tympány. A tu se motiv nečekaně přenese do jasnější polohy a tam se jak optimistická fanfára rozezvučí holdem nesmrtelnému životu. Přijímám toto harmonické propojení dvou míst obzvlášť mi milých - Skalky a rodných Pardubic - jako překva pivou, nikoliv však náhodnou odměnu.

Spojená matrika náboženské obce židovské v Dobrušce od roku 1869, oddíl úmrtí, f. 1, Obv. N. V. Praha 2. 2 Týž pramen f. 9. 3 Nepaginovaná obecní matrika obce Podbřezí od roku 1880, OA Rychnov nad Kněžnou. 4 Podrobnosti Jiráskovy návštěvy uvádí má stať "Autor ,Temna' na Skalce", vlastivědný sborník "Orlické hory a Podorlicko" Č. 3 (1970): 190-200, Rychnov nad Kněžnou. 5 TýŽ vlastivědný sborník Č. 2/1969: 56-58, má stať "Legendy a skutečnost na Skalce". 6 Patent podrobně vykládá dr. Žáček, V. (l934): "Studie k vývoji židovských osobních jmen v novější době"; Jahrbuch der Gesellschaft fůr Geschichte der Juden in der ČSR, roč. 8: 6. 7 Soupis židů v roku 1783, Ústřední archív Praha sígn. HB S Hradecko VI - 1783 - 20 Skalka. 8 Nepaginované Protocolum judiciale 1782-1798 skaleckého statku, založené v dosud neuspořádanémfasciklu, nadepsaném "Skalka", StA Zámrsk. 1

Karel R. Krpata

137

Prameny a poznámky


138

Kniha zevně označená "Panství Opočno, gruntovní kniha Skalky a Podbřezí od roku 1758, Nro IV", uvnitř nadepsaná "Registra purgrechtní aneb gruntovní na odprodanou půdu při statku Skalka" (s pečetí), f. 57-58 StA Zámrsk. 10 Dosud nezpracované kartóny "Židé" č. 243, 244, 245 fond Opočno, StA Zámrsk. u Registra uvedena v pozn. č. 9, f. 110-111. 12 Israelitisches 'I'rauungs-Geburts und Sterbe Buch Dechantey Dobruscha od roku 1812, oddíl úmrtí f. 1, StA Zámrsk sig. Ž-1-1. 13 Sterbe Matrik der Israel itischen Gemeinde zu Skalka 1841-1866, f. 1,.StA Zámrsk sig. Ž - 6 - 3. 14 Famílienbuch je přfpisek, - uspořádající soupis židovských rodin na Skalce podle čísel popisných, při - "Geburts Matrik und Familien Buch Skalka 1799-1838", Obv. N. V. Praha 2. Je nepřesný, 15 Rabín prof. dr. Feder, R., 1934 ve stati "Dějiny židů v Kolíně" ve sborníku Hugo Golda "Židé a židovské obce v Cechách v minulosti a přítomnosti", díl 1.,: 277 a násl., Židovské nakladatelství Brno-Praha. 16 'Vedle jmenované měl Samuel Wohrizek s manželkou Annou dcery Barboru, Kateřinu a Josefu. Soupis židů z roku 1799, Ústřední archív Praha sig. HB S/II, IV, V, VII, IX Nr. 16 pag, 156-158, Skalka Gut. 17 V nedostatku úmrtní matriky se prameny, podč. 10 uvedené, v tomto datu neshodují. Naše je nejčastější a nejvěro 9

hodnější. 18 Matrika, v pozn, č. 14 citovaná, f. 3, dále Geburtschein ze dne 30 října 1853 v rodinném archívu paní Milady ,Kábrtové. 19 Judenmatrik der -Judengemeinde Skalka abT. ledna 1820, e •

oddíl úmrtí f. 4, StA Zámrsk, síg, -2758'. TýŽ pramen. 21 "Vysvědčení přes chovaní" představenstva v Podbřezí ze dne 22. dubna 1861 v rodinném archívu paní Milady Kábrtové. 22 Výměr c. k. okresního hejtmanství V· .Novém Městě nad Metují ze. dne 21. června 1852 Č. 6892 rovněž v rodinném archívu paní Milady Kábrtové. . 23 'I'rauungs-Schein židovské náboženské obce v Novém'Bydžově ze dne 25. května 1851 v rodinném archívu paní Milady Kábrtové. 24 Geburts Matrik der Israelitischen Gemeinde zu Skalka 1839-1868, StA Zámrsk, sig. Ž - 6 - l. 25 Geburt-Schein židovské náboženské obce v Novém Bydžově ze dne 25. listopadu 1850 v rodinném archívu paní Milady Kábrtové. 26 Matrika v pozn. 13. uvedená. 27 Matrika v pozn. 24 uvedená, f.15. 28 Matrika v pozn. 13 uvedená. 29 Táž matrika f. 22 a- Todten-Schein, datovaný. v Dobrušce 21. dubna 1861 v rodinném archívu paní Milady Kábrtové. 30 'I'rauungsmatrik der Israelitíschen Gemeinde zu Skalka 1844~1866, f. 15, StA. Zámrsk sig. Ž - 6 - 2. 31 Beschreíbung und Abschátzung der Herrschaft Opozna (sic) mit Daubrawitz und Gutes Skalka anno 1844, f. 48, StA Zámrsk, signatura dosud chybí. 32 Viz pozn. 3. 33 Matrika a oddíl v pozn. 1, f.. 5. 34 Táž matrika, avšak část oddavek, f. 1. 35 Pokud dále nejsou uvedeny archívní prameny, pocházejí 20

Izák Lobl - Kisch (asi 1737-1819) I. lJ! Marie Lóblová II. lJ! Judita Mullerová (asi 1759-1841)

I I

I

I

Manasse - Mojžíš Ester - Terezie Paltiel - Valentýn (1775-1830) lJ! Abraham Bek (1783-1844) lJ! Jetti Starková lJf Františka družka Lostmannová Alžběta Strassnerová (t 1849)

I

Jakub (asi 1786-1837) družka Rozalie Wohrizková (asi 1802-1837)

I I

I

Kateřina

I

I

Samuel Anna (*1814) (1816-1906) (1818-1829) r: lJ!J etti Pentlářová (1826-1860) II. lJ! Františka Popprová (asi 1831-1876) III. lJ! Anna Fischerová (asi 1841-1924) potomstvo z prvého manželství:

Helena (*1820)

I

Izák (*t 1822)

I

Mojžíš (*1823)

-

I

Salamoun (*1826)

I

I

I

Leopold (*t1852)

I

Vilém (1853-1931) I.lJ!·Františka Grafová (1853-i893) II. lJ! Paula (1858-1933) z prvého manželství:

bezejmenné (*t1855)

I

Olga (1877-1943) lJ! Václav Kábrt (1872-1954)

I

I

I

Josef (t

I

lJ! Václav Kábrt (1900-1965) lJ! Marie Mazurová (*1902)

jednoroční)

Milada Kábrtová (*1902)

I

(t

r Hana

I

Miroslav Ing (*1934) !JI Jana Velímská (*1936)

jednoroční)

I

I

Miroslav (*1958)

I

Michael (*1962)


140

informace, právě jako tato, z ústního sdělení paní Milady Kábrtové. 36 Toto datum je ještě zachyceno obecní matrikou (viz pozn. 3). 37 Žádný známý mi pramen nepostihl, žel, datum přesnější. 38 Vkladu schopná smlouva byla podepsána až 24. listopadu 1908. Pozemková kniha pro katastrální území Podbřezí, č. vložky 134. Státní notářství v Rychnově nad Kněžnou. 39 Uvádí data pohřbu, nikoli úmrtí. Marie Mullerová zemřela 28. února 1892, Emanuel Weiss 1. listopadu 1899 (matrika v pozn. 1). 40 Dle sdělení paní Milady Kábrtové narozen 28. září 1872. 41 Oba synové Karla a Terezie Kornřeldových jsou skalečtí rodáci. Rudolf narozen 15. května 1880, Bedřich 26. dubna 1882 (matrika v pozn. 1 jmenovaná, oddíl narození, f. 4 a 6). Zdeněk Kornfeld, o němž mluvíme v úvodu, je synem Rudolfovým, narozeným 16. listopadu 1916. 42 Rakous, V., 1926: Vojkovičtí a přespolní, svazek II: 241, Obelisk Praha. 43 Machzórim - modlitební knihy pro sváteční dny. 48 Mezúze v úzkém válcovém pouzdře, upevňovaném na pažení dveří, uložený proužek pergamenu, na němž je napsán odstavec tóry. 45 Talésím - modlitební pláště; šacharis - ranní modlitba. 46 Sehnal, J., 1916: "Po stopách Jiráskova Temna", Zlatá Praha roč. 33, č. 10 z 8. prosince 1915, str. 118. 47 Matrika v pozn, 1 jmenovaná, oddíl úmrtí, f. 20. 48 Tajré - rituální omývání nebožtíka. 49 Datum zaznamenala obecní matrika z roku 1880 (viz pozn. 3). Personální údaje osob méně závažných jsem nedoložil prameny, abych tuto část nepřetěžoval. Zájemce si je však může ověřit pod příslušným datem v některé z matrik výše uvedených.

Nejmladšináhrobek s k ale ck é h o h ř bitů v k II

Recommend Documents