NEJMENUJI SE MIRIAM. Majgull Axelssonová

NEJMENUJI SE MIRIAM

1

Majgull Axelssonová

NEJMENUJI SE MIRIAM

NEJMENUJI SE MIRIAM_DEF.indd 1

25.4.2016 23:54:06

NEJMENUJI SE MIRIAM

3


NEJMENUJI SE MIRIAM

Přeložila Kateřina Navrátilová


25.4.2016 23:54:07

4


Vydáno s podporou Švédského kulturního institutu (Kulturrådet). Published with the support of Swedish Arts Council (Kulturrådet). Boken publiceras med stöd av Kulturrådet. www.kulturradet.se

Copyright © Majgull Axelsson och Brombergs Bokforlag AB 2014 Translation © Kateřina Navrátilová, 2016 Czech edition © Metafora, 2016 All rights reserved ISBN 978-80-7359-704-7 (pdf)


25.4.2016 23:54:07

NEJMENUJI SE MIRIAM

5

POKOJ NA POMEZÍ djelem, djelem

Aj, Romale, khatar tumen aven Le čerenca bachtale čhavenca The man esas bari familija Murdardža la e kali legija Aven manca sa lumjake Roma Žarko Jovanović šel jsem, šel jsem

Ó Romové, odkud přicházíte se stany šťastnými cestami? I já jsem měl velkou rodinu Zabila je černá legie Pojďte se mnou, Romové celého světa


25.4.2016 23:54:07

NEJMENUJI SE MIRIAM

7

Ještě je noc, přesto svítí slunce. Nässjö pokojně odpočívá. Nad městem se klene jasně modrá obloha. Na břízách v městském parku se nezachvěje ani lísteček, Radniční ulicí nehrčí žádný motor, na nádraží se nežene žádný vlak. Je takové ticho, že se osamělý holub, který se spěšně kolébá přes Velké náměstí, zničehonic zarazí a tomu zázraku naslouchá. Stojí úplně bez hnutí, hlavičku trochu na stranu, ostražitě vyčkává, ale pak opodál uvidí kousek rohlíku a na všechno zapomene, rychle klade jednu červenou nožku před druhou a běží, oněmělý štěstím nad hody, které ho čekají. Nijak zvlášť ovšem hlady netrpí. Hlady už dnes v Nässjö netrpí nikdo, ani ptáci nebo krysy. Jídla je tu dost pro všechny. Přesto se Miriam o hladu zdává. Ve městě se skrývá už víc než šedesát let a za tu dobu hlady netrpěla jedinou hodinu, ale navzdory tomu se jí o hladovém mládí zdá každou noc. Nemá to nic do činění s jejím životem v dospělosti ani s tím, kým je dnes, ale přesto se těch snů nemůže zbavit, vetřou se jí do mysli a převezmou nad ní kontrolu, nutí ji vrátit se v čase o šedesát osm let nebo i o víc, nutí ji krčit se a uhýbat, klopit zrak a hrbit se, ukrást kousek chleba někomu, kdo už nemá sílu jíst, snažit se krmit mladšího bratra, který nemůže ani polykat, při apelu stát těsně vedle Else a tiše přeříkávat abecedu, o vteřinu později se dívat do Elsiných nepřirozeně velkých očí, těch očí, které… To všechno se opakuje znovu a znovu. Noc za nocí. A když se navíc Kaiser, sousedův německý ovčák, rozhodne štěkat, když ho brzy ráno vypustí do zahrady, Miriam se probouzí a útroby jí sžírá strach. Dnes v noci ale Kaiser neštěká, ještě spí v posteli svého otylého pána, takže se Miriam může probírat pomalu a chvíli se zdržet v pokoji na pomezí mezi spánkem a bděním. Je to její nejoblíbenější pokoj, působí velmi opravdově, přestože existuje jen v její fantazii, je to místo, kde může ovládat svoje sny a přetvářet je ve sny mírné a laskavé, místo, kde jsou všichni mrtví ještě naživu, kde může být kýmkoli a kdekoli, může se pohybovat v čase a prostoru, mezi vzpomínkami, sny a skutečností. To ale nedělá. Dnes v noci ne. Naopak. Zastaví se a rozhlédne se kolem, všimne si, že mezipokoj je dnes ráno kulatý a všechna dvířka jsou


25.4.2016 23:54:07

8


pootevřená. Včera jich bylo osmdesát čtyři, dnes už je jich osmdesát pět, to ví i bez počítání. Navíc jsou všechna z týkového dřeva, s lesklými úchytkami. Vlastně se podobají skříňkám v její první úplně vlastní kuchyni, v kuchyni, kterou milovala vroucněji a niterněji, než kdy milovala Olofa, a to nebylo málo. Na to ale teď nemyslí. Místo toho stojí před dvířky a zkoumá je pohledem, pokouší se vypátrat, která z nich jsou první a která poslední, ale dává si velký pozor, aby některá z nich neotevřela dokořán. A vida! Za jedněmi z dvířek zahlédne kus pruhované bavlny, a to jí stačí, natáhne ruku a dvířka zabouchne, stejně jako dalších patnáct předchozích a pět následujících, všechna se zavřou s krátkým, odměřeným klapnutím. Buch‑buch‑buch! Pak se rozhlédne kolem sebe, svěsí ramena, usměje se, přehodí si dlouhý bílý cop přes rameno a přejede si jím pod nosem, jako by to bylo přítulné zvířátko. Tak. Teď je čas oslavit narozeniny na vlastní pěst, než se probudí zbytek rodiny a vyruší ji ze vzpomínek. Skoro půl hodiny nahlíží do mnoha skříněk ve své paměti. Tu se k ní řítí malý Thomas, tu ho pevně sevře v náručí a točí se s ním kolem dokola, její puntíkovaná sukně se míhá kolem a Thomas svým dětským smíchem nakazí i ji. A tady jde Hanně za družičku, a když Hanna v témže okamžiku, kdy jí Egon navlékne snubní prsten, propukne v srdceryvný pláč, Miriam se zachvěje ruka, v níž drží svatební kytici. Tak šťastná, vzlyká Hanna, a přejede si pravou rukou v rukavičce pod nosem, i když se to nesluší. Omlouvám se! Jsem prostě tak šťastná! A všichni se usmívají. Usmívá se Egon i Olof, usmívá se starosta, usmívá se notář a usmívá se i Miriam, ale Thomas najednou v kočárku zakňourá a ona se sehne a přikryje ho světlemodrou bavlněnou peřinkou. Za dalšími dvířky je ovšem nevěstou ona sama, vidí, jak v bílých šatech prochází uličkou k oltáři a je přitom velice krásná. Velmi mladá, velmi snědá a velmi krásná, ale Olof se po jejím boku tváří trochu úzkostlivě. Možná myslí na svoji minulou svatbu, tu opravdovou, která se konala ve velkém kostele v centru města. Manželství ale trvalo jen něco přes rok, do dne, kdy jeho mladá žena porodila Thomase a pak přestala dýchat, srdce jí přestalo bít a nic už ji nepřivábilo zpátky do života. Pokud ho tedy


25.4.2016 23:54:08

NEJMENUJI SE MIRIAM

9

neznepokojuje to, že se Miriam hned den poté, co ji požádal o ruku, vydala na faru, nepověděla mu o tom ani slovo, a tam oznámila, že se chce zříci víry svých otců a vstoupit do švédské státní církve, pokud by to tedy šlo. A samozřejmě že to šlo. Pastor Klintberg horlivostí skoro slintal a datum křtu stanovil už na následující neděli. Olof ví, že Miriam si není dvakrát jistá, že Bůh skutečně existuje, a dokonce její pochyby sdílí. Přesto ho její rozhodnutí trýzní. Je možné, že konvertovala jen kvůli svatbě? Protože chtěla jít uličkou v kapli svaté Valpurgy v bílých šatech a v závoji s myrtovým věnečkem? Protože chtěla po obřadu stát ve svém milovaném měkoučkém králičím kožichu na schodech do kaple, zatímco na ně Olofovi přátelé a příbuzní budou házet zrnka rýže? A pokud ano, jakého člověka to z ní udělalo? Člověka, který tě miloval, odpoví mu Miriam šeptem o více než šedesát let později. Člověka, který už přišel o všechno, dokonce i o sebe samého, a který věděl, že kdyby ztratil i tebe, nepřežil by. Člověka ochotného lhát a křivě přísahat, abys ho nikdy neopustil, člověka, který ve své nesmírné prostotě věřil, že církevní sňatek pro tebe bude znamenat víc než civilní obřad, že bude závaznější, a manželství tak bude pevnější a trvalejší. Nesměl jsi mě opustit! Proto jsme se museli vzít v kostele. Bohu navzdory. Pro jistotu. Jistota byla tenkrát ze všeho nejdůležitější, to chápala už tehdy. Všichni ti zajištění Švédové chtěli víc jistot, větší jistoty, jistoty dočista nadpřirozené. Pronásledoval je duch minulosti a bez ustání kvílel o tom, co bylo. Poslední velký hladomor teprve před čtyřiceti lety! Přede dvěma desetiletími nezaměstnanost, bída a ponížení! Před deseti lety válka, která se přiblížila těsně k hranicím Švédska, válka, ve které byli lidé za hranicemi stříleni, rozřezáváni, týráni hladem, posíláni do plynu, ubíjeni a nuceni udřít se k smrti. Vzpomínku na jejich děsivý křik podle všeho nemohlo utišit nic, ale v téhle zemi už jim nikdo nedokázal naslouchat, nikdo nechtěl myslet na chvíle zrady, kterých vlastně nebylo málo, chtěli nanejvýš vzpomínat na několik opozdilých statečných skutků, a ani těch nebylo málo, ale ze všeho nejraději chtěli myslet na to, že teď si všichni, dokonce i dělníci, mohou k nedělnímu obědu dopřát řízek,


25.4.2016 23:54:08

10


že přes týden místo smaženého sledě jedí masové kuličky a falunskou uzenku, že všichni do jednoho mají každé léto tři týdny placené dovolené a že ti nejspořádanější dělníci si dokonce pořídili auto. Vlastní auto! Miniauto, co parkuje před jejich vlastním minidomkem. Už to není jen hudba budoucnosti. Je to skutečnost! A to se týkalo i Miriam. Uvědomí si to, když nahlíží do dvířek, jež následují těsně po svatbě. Tady vchází do zahrady, úsměv na rtech a v rukou tác, a všude kolem je léto. Na záhonku kvetou čajové růže, rozvily se i růžové pivoňky, poupata nesmělého, nedávno zasazeného pustorylu se otevírají a obnažují své bílé hvězdičky. Na tácu nese domácí rebarborovou šťávu, kterou loni sama uvařila, mramorovou bábovku, před chvílí ji vytáhla z trouby, a nadýchané skořicové šneky, které jsou teď její chloubou. Olof se na ni usmívá a prohlašuje, že před kávou by si rád dal sklenici šťávy, protože Miriamina rebarborová šťáva je nejlepší na světě. A Thomas se k ní přitiskne a přizvukuje mu. Nejlepší šťáva na světě. Za dalšími dvířky už je Thomas větší, samá ruka samá noha, ale pořád je to její chlapeček. Nikdy se na ni neoboří ani se jí nepošklebuje za zády. Ona zase dbá na to, aby se mu nevnucovala. Na tvář ho políbí jen zřídkakdy a za ruce ho bere, jen aby se přesvědčila, jestli mu ještě pořád sedí rukavice. A pokud už jsou mu malé, požádá ho, aby si vybral barvu příze, ze které mu uplete nové. Šedá? Dobrá. Uplete mu tedy pár šedých rukavic. Za následujícími dvířky už vidí sebe samu, jak sedí v nádherném obývacím pokoji nádherné vily, kterou Olof zdědil, obklopená nádherným nábytkem, který jim Olof pořídil, protože vydělává spoustu peněz, je zubař, a žádný zubař v Nässjö nevydělává víc než on. A Miriam sedí ve své krásné pohovce od Carla Malmstena a plete, když se náhle všechno rozplyne. Z kostkované sukně se stane pruhovaný vězeňský mundúr, ponožky se vypaří a boty zmizí neznámo kam, parkety pod jejíma nohama se najednou změní v hrubý cement a jediné, co zůstane, je šedavý zimní soumrak za oknem a padající sníh, nakrátko je zpátky v Ravensbrücku, a když se Else zmocní horečka, zírá široce rozevřenýma očima před sebe, do prázdna, a Miriam se dá


25.4.2016 23:54:08

NEJMENUJI SE MIRIAM

11

do křiku, křičí a slyší svůj vlastní křik, přitiskne si dlaně na ústa, aby se donutila umlknout. Dlouho sedí bez hnutí, oči zavřené, snaží se křik zatlačit zpátky, potom pomalu otevře oči a rozhlédne se kolem sebe. Všechno je jako obvykle. Šedesátá léta, tichý únorový soumrak, sedí ve svém krásném obývacím pokoji a v klíně jí leží rozpletená rukavice, kterou už brzy dostane její nevlastní syn. Na to odpoledne ale vzpomínat nechce. Nechce vzpomínat na žádná podobná odpoledne, a proto si kolem následujících dvířek pospíší a doběhne k posledním, co jsou pootevřená, otevře je dokořán, nahlédne dovnitř a pak se nad tím důvěrně známým pohledem usměje. Leží ve své útulné, malé ložnici, v novém století a novém tisíciletí. Stěny jsou bleděmodré, povlečení bílé s tmavě modrými proužky, záclony bílé a vzdušné. U zdi stojí dar, který z ní kdysi učinil dámu s velkým D, Hannin sekretář z lesklého mahagonu. Vedle otevřených dveří na balkon stojí Olofův ušák, který nechala tři roky po jeho smrti znovu potáhnout. Je to už dvanáct let, ale není to znát, tkanina je stále hustá, temně modrá, ani pod odpoledním sluncem mnoha všedních dní nevybledla. Přes opěrku je přehozený její nový župan, pro změnu šedomodrý. Modrá je její zamilovaná barva. Miluje všechny její odstíny, od ledově modré po indigo, od azurové po tyrkysovou, od petrolejové po blankytnou, od chrpové po kobaltovou… Modrá je decentní, sdělila jí kdysi dávno Hanna. Když si oblékneš modrou, nikdy nešlápneš vedle. A mladičká Miriam vážně přikývla a uložila si to slovo do paměti. Decentní. Když pak směla jít k sobě do pokoje, vyhledala si ho v akademickém slovníku. Střídmý. Prostý. Vkusný. Kývla a usmála se. Jistěže se chce oblékat decentně. Teď už na to slovo myslí jen zřídka, je to pro ni samozřejmost. Je přece dáma. Opravdová dáma. Dáma, která často nosí modrou barvu. Nikdy ale nechodí v pruhovaném. Teď se ale téhle ženě zdá, že vstává z postele, i když ve skutečnosti leží dál. Zkoumá svou tvář v zrcadle na protější straně pokoje, trochu se narovná a dopřeje si první narozeninový dárek: představí si samu sebe trochu mladší a krásnější, než doopravdy je. Pak si obleče župan a v pase ho pevně utáhne. Cop jí uvázne za výstřihem, ale ona ho rych-


25.4.2016 23:54:08

12


le vytáhne a přehodí si ho přes rameno. Přejede po něm rukou a spokojeně konstatuje, že alespoň v jejích představách je stejně silný a plný jako dobře živený had. Pak položí ruku s velmi pečlivě udržovanými nehty na vršek hlavy a zatlačí. A stane se zázrak, týž zázrak jako každý rok na její narozeniny. Temenní kost se zdvihne a ona může sáhnout do své vlastní hlavy a vyjmout mozek. Drží ho v dlaních a mezitím pohodí hlavou, takže se lebka zase uzavře. Chvíli mozek jen bez hnutí pozoruje, trochu se nad ním usmívá a přemýšlí o tom, že to, co chová v dlaních, je považováno za to nejúžasnější v našem vesmíru, a možná dokonce ve všech vesmírech vůbec. Lidský mozek. Růžovošedé klubko, které se může naučit všechno, co se naučit lze, které si dokáže pamatovat a zapomínat, lhát a mluvit pravdu, snít a fantazírovat. Klubko, které ví, že je naživu, a stejně dobře ví, že jednou zemře, i když si před nevyhnutelným osudem neustále hledá východiska a útočiště. A ona jej má. Má mozek. Drží ho v dlaních a ví, že zároveň drží celý svět. A to není špatné, zašeptá si pro sebe. To vůbec není špatné. Velmi tiše proklouzne do obývacího pokoje, ale nerozhlíží se kolem, jen koutkem oka tuší, že všechno je, jak má být. Nalevo se mihne potah pohovky od Carla Malmstena v barvě holubí modři, na portrétu napravo se Olofova matka usmívá stejně přátelsky jako obvykle. Miriam se na ně ale nedívá, neustále upírá pohled na šedé klubko ve svých dlaních a žene se do haly, skrze zavřené dveře dolů ze schodů, proletí vstupními dveřmi, aniž by je otevřela, ale pak se zastaví venku na schodišti a chvíli si vychutnává to, co před sebou vidí. Nádhernou zahradu. Bílý šeřík, který ještě stále kvete. Cestičku, kterou včera uhladila hráběmi. Výběžek Pobřežní ulice za zahradou. Trávu na opačné straně cesty. A pak Ingsberské jezero. Siluetu Nässjö na protějším břehu. Městský park. Radnici. V dálce kostelní věž, jež vyzývavě ukazuje k nebi. Náhle se vynoří obraz jiného města a jiné věže a zastře jí výhled, ale ona mu vzdoruje, nechce, aby pronikl do jejího vědomí a opanoval ho. Přiměje se vrátit na místo, které je jejím domovem už víc než šest desetiletí. Není totiž v Ravensbrücku a to, co vidí, není věž fürstenberského kostela. Je v Nässjö. Věž, která se na


25.4.2016 23:54:08

NEJMENUJI SE MIRIAM

13

obzoru tak zpupně a panovačně tyčí k nebi, patří kostelu v Nässjö. A toho pachu, zápachu škvařící se kůže a masa, kterého je najednou plný celý svět, se zbaví tak rychle, jak to jen půjde… V další vteřině stojí na břehu jezera. Hnědá kachní máma nespokojeně zakejhá, zničehonic spěchá, aby vyhnala svá čerstvě vylíhnutá káčátka z ostrůvku rákosí, kde spala. Co to má být? Proč se to dlouhonohé stvoření domnívá, že má právo potloukat se kolem v době, kdy břeh náleží zvířatům? No? Trochu zavrtí hlavou a spolu se sedmi zlatými, ochmýřenými kuličkami, svými kachňátky, odplave kousek od břehu, pak se zastaví a otočí, pohledem si najde Miriam. „Promiň,“ omluví se jí Miriam. „Ale je to nutné.“ A pak to udělá. Hnědou vodu v jezeře promění v čirou, ledově modrou, všechny rostliny na dně jezera nechá zmizet, zůstane jen holý písek, vymaže každého komára ve vzduchu a každého mikroba ve vodě. Pak padne na kolena, ani maličko se nezachvěje, mozek stále svírá v dlaních. Perfektně udrží rovnováhu, artrózou sužovaná kolena ji vůbec nezabolí, sveze se na zem pružně jako mladá baletka, pak se nakloní a smočí svůj mozek v křišťálově čisté vodě, nechá ji proniknout do každé dutinky, vyplnit každou skulinu, protékat jím a omýt každičkou buňku, nejdřív svůj mozek zbaví všech příšerných starých pachů, všech nepříjemných vzpomínek a nakonec všech zlých myšlenek, potom jej vyždímá jako houbu a znovu si položí ruku na hlavu. Zatlačí a temenní kost se otevře. Opatrně uloží očištěný mozek na místo a potřese hlavou, aby se poklop uzavřel. Pak se rozhlédne kolem a zhluboka se nadechne. Teď svět příjemně voní. Voní po střemše a po šeříku, po růžích a konvalinkách. A je krásný. Listy břízy na zahradě se třpytí ve slunečním svitu, červená barva domu opodál – jejího domu! – dostala vřelejší odstín a čtyři bílé sloupy u schodiště jsou o poznání silnější, konečně mají správné rozměry. Sliny v jejích vlastních ústech najednou chutnají svěže jako čistá voda ze studánky. Někde poblíž si prozpěvuje slavík melodii tak veselou, že se každému, kdo spí s otevřeným oknem, musejí zdát ty nejsladší sny. Sny plné touhy. Sny plné přání. Za zády se jí zasměje vítr, ovane ji kolem doko-


25.4.2016 23:54:08

14


la, polaská ji vlahým hedvábím a zdvihne ji, chvíli ji nechá vznášet nad jezerem, ale pak ji velmi opatrně snese zpátky ke břehu, k hornímu poschodí domu, a ohleduplně ji položí na balkon u ložnice. Miriam se usměje a zamává kachní mámě na jezeře. Tak, tvůj svět je zase zpátky! Voda je znovu kalná, nad hlavou ti bzučí mouchy a na dně jezera zase rostou chutné vodní rostliny. A já jsem se zbavila svých vzpomínek! V tom okamžiku ale zaštěká Kaiser.

lll

Kaiser je praštěný pes. Padlý na hlavu. Neumí přemýšlet a přemýšlet nechce, jenom lítá po zahradě a tváří se, že dohlíží na pořádek. Řve a vyje, dejte si na mě bacha, vrabci, už se řítím! Vrčí a štěká. Běda vám, veverky, nedám vám pokoj! Štěká a hubuje. Pryč s tebou, pitomý kose, než ti ukousnu hlavu! Pak si pokaždé spokojeně zamručí. Na mou duši! To jsem vám dal. Tady dělám pořádek já! Alespoň než přijde můj páníček. Kaiserův páníček je jen o málo inteligentnější než jeho pes, ale sdílí jeho vášeň pro rozkazy. Když otevře dveře na verandu, Kaiser je najednou poslušný a úlisný, sklopí uši, svěsí ocas, celým tělem se poníženě tiskne k zemi. „Drž hubu, Kaisere,“ zařve páníček a zároveň si povyhrne triko a podrbe se na chlupatém břiše. „Slyšel jsi? Prostě drž klapačku…“ Kaiser samozřejmě nic nechápe, ale ví, že jeho páníček je v hierarchii výš než on, a proto mu dál projevuje podřízenost. Promiň, že jsem, sděluje držením těla. Odpusť, že vůbec existuju. Nemohl bych si nějak získat vaši přízeň, Výsosti? Nemám někoho vyděsit, aby svět neviděl, že vy sám jste strachy bez sebe, ó nejvyšší vládce? Někomu ukázat, zač je toho loket? Někoho kousnout do nohy? Tak strašně rád bych někoho z vašich nepřátel rafl do nohy… „Prostě drž hubu,“ zopakuje ještě jednou páníček, za-


25.4.2016 23:54:08

NEJMENUJI SE MIRIAM

15

bouchne dveře verandy a zmizí. Kaiser se pokorně sesune na zem a leží celou minutu, než v keři před ním přistane čížek. No to snad ne! Další pták. Tady! Na páníčkově zahradě. Já toho pitomého opeřence zabiju! A tak se znova rozštěká.

lll

Štěkot Miriam probudí nadobro. Posadí se v posteli a přitiskne si jednu ruku na ústa, jako by chtěla samu sebe umlčet, a druhou na srdce, jako by chtěla zpomalit jeho tep. Nevrátila se v čase. Je to minulost. Není v Německu. Není v koncentračním táboře, v cele na trestném bloku. A přesto tam je. Čas přestal existovat. Slyší klapat podpatky dozorkyně, Aufseherin, jak prochází kolem cel se svým německým ovčákem, jedním z těch neuvěřitelně poslušných hlídacích psů v Ravensbrücku, stvořením, které zcela zjevně přesně ví, co se od něj na téhle chodbě čeká. Pach vězňů prosakuje ven, přestože železné dveře těsně dosedají na cementové veřeje, molekuly strachu plují vzduchem k psímu čenichu a plní ho pocitem triumfu, který ho velmi uspokojuje, některé z molekul ale mají trochu jiné složení, je to jen nepatrný rozdíl, stačí ale na to, aby ho trochu rozrušil. Nenávist! Za některými z dveří sedí nepřátelé, kteří ho nenávidí, a – ještě hůř – nenávidí i jeho paní. To je příšerné! Zabije je! To ale nesmí. Na trestném bloku se má umírat pomalu, vysvětlili jeho paní, a proto ho drží zkrátka, i když v ní jeho zdušené vrčení vzbuzuje laskavý úsměv. Z žen, které budou tento pátek bičovat, má život unikat pomalu, odkapávat jako černé krůpěje krve a hnisu z jejich zad pokrytých modřinami. Těla už tak vyhladovělých žen, které již čtyři dny nic nepozřely, se mají hlady svírat v křečích, aby i ty, které se zvedly z pouhého vzdoru a byť jen kratičkou chvíli se udržely na nohou, cítily, jak se jim podlamují ko-


25.4.2016 23:54:08

16


lena a jak se pod nimi otevírá temná propast smrti. A ty, které jsou už několik týdnů v temnici, mají náhle začít trpět děsivými bdělými sny, halucinace o písečných plážích, palmách a širém moři, jež je několik dní držely při životě, se mají proměnit ve fantazie o malém dvoře, kde vyčkávají psiska nacistů. Houfují se před nimi velcí černí psi, velcí čistokrevní němečtí ovčáci, kteří tlumeně vrčí a ukazují zuby, ježí srst a… Die Aufseherin se ale před jednou celou znenadání zastaví, připevní vodítko k háku těsně vedle dveří a vytáhne klíče. Odemkne. Otevře dveře mezi dvěma světy. Pozoruje a nechá se pozorovat. Ví, že je krásná. Nedávno naondulované plavé vlasy, tenounká vrstva světlého pudru na plných tvářích, na hlavě lodička troufale posazená na stranu. Černé boty jí žena, jež patří ke Svědkům Jehovovým, vydrhla a vycídila tak, že září stejně jako sen oné ženy o nebeském království, kalhotová sukně je čerstvě vyžehlená a z výstřihu uniformy vykukuje dokonale hladký límeček bílé halenky. Za zády drží bič. Nepráská jím, nemává, ani ho nepozvedla, jen ho drží za zády, jak tam tak stojí, ale když si pomyslí, že vězeňkyně v cele o biči za jejími zády přesto vědí, sotva dokáže potlačit úsměv. Vězeňkyně není krásná. Je vysoká a chorobně vychrtlá, ale je tak shrbená, že není vidět, že je o hlavu vyšší než die Aufseherin. A to je její jediné štěstí. Stojí trochu v předklonu, jako stařena, přestože jí nemůže být o moc víc než patnáct šestnáct let, a pod nepřirozeně velkýma, vyhladovělýma očima má černé kruhy. Ústa pootevřená, jako by každou chvíli měla začít slintat, jako by byla slabomyslná. Navíc těká pohledem mezi psem a die Aufseherin, tam a zpátky, tam a zpátky. „Raus!“ zařve die Aufseherin. „Ven!“ Trvá patnáct vteřin, než vězeňkyně poslechne, patnáct vteřin váhání, během nichž stihne dívka přeskočit pohledem mezi psem a světlovlasou ženou ještě třikrát. A to stačí. Die Aufseherin zvedne bič. „Neslyšelas, co jsem ti poručila, krávo pitomá? Jsi snad hluchá? Raus! Raus! Raus!“ A dívka, ta mladá dívka, která právě dnes slaví osmdesáté páté narozeniny, zdusí výkřik a proklouzne na chodbu.


25.4.2016 23:54:08

NEJMENUJI SE MIRIAM

17

V tomtéž okamžiku se vrátí do Nässjö, slyší tiché našlapování za dveřmi, tuší Thomasovy boty na doma a Katarininy pantoflíčky, spěšně osuší slzy v koutcích očí a uhladí přikrývku, pak trochu popotáhne polštáře za svými zády, aby se mohla posadit a opřít o čelo postele, zvedne ruku a uhladí si vlasy. Potom na kostkovaném povlečení položí jednu ruku přes druhou, aby byl obrázek klidně čekající stařenky dokonalý. Usmívá se. Všechno vytěsnila. Je připravená. A pak jsou tu. Zpívají. Hodně štěstí, zdraví… „Všechno nejlepší k narozeninám,“ pronese Thomas, když dozpívají, a trochu se na ni nad malým balíčkem usměje. Znovu se pokoušel zakrýt pleš, tentokrát tak, že se ostříhal hodně nakrátko. Nepomohlo to. „Milá maminko,“ začne Katarina, která stojí těsně za ním, hlavu na stranu, a snaží se stejně cílevědomě jako Miriam hrát roli vyrovnané a spokojené ženy. V rukou třímá tác. Tác s několika šálky kávy, obloženými chleby a svíčkou. Plamínek svíčky se chvěje. „Všechno nej, babi,“ usměje se Camilla, sveze se na kraj postele a pustí syna Sixtena z náručí. Jsou mu dva roky a v černo-žlutě pruhovaných tepláčkách připomíná malou vosu. Nezvykle roztomilou vosičku. Dobatolí se k Miriam, vezme ji kolem krku a na ústa jí vlepí hodně vlhkou pusu. Chuť jeho slin jí připomene, co se jí před chvílí zdálo. Voda ze studánky. Usměje se. „Jé,“ řekne, a taky ho obejme. „Ale ne…“ A pak je všechno jako obvykle. Smějí se a povídají si a vržou židlemi. Thomas odloží balíček do nohou postele a přivleče dvě židle z obývacího pokoje, jednu pro Katarinu a jednu pro sebe. Katarina odloží podnos na noční stolek a sfoukne svíčku. „Pro jistotu,“ podotkne s bledým úsměvem. Miriam souhlasně přikývne, ale nespouští z ní oči. Proč pořád staví na odiv, jak moc se bojí? Už patnáct let s Katarinou bydlí ve stejném domě a sdílí tutéž zahradu, ale její věčný strach stejně nechápe, nechápe, proč neustále mluví o tom, jak ji děsí požáry a nehody, proč tvrdí, že ji leká zvýšený hlas a rozčilený tón a že se hrozí špíny a nepořádku. Žije poklidný život v poklidné zemi, má zdravé děti a vnoučata, nikdo jí nikdy nedal pěstí do hlavy, nikdo jí nerozedral záda


25.4.2016 23:54:08

18


koženým bičem. Přesto ji stále všechno znepokojuje a děsí, hrbí se a ruce tiskne k tělu. Jako by si myslela, že se celý její svět nachází v mýdlové bublině, která je tak křehká, že při sebemenším pohybu praskne a rozplyne se. „Pětaosmdesát let,“ pohladí Thomas Miriam lehce po ruce. „A pořád naprosto zdravá. To není špatné. To vůbec není špatné.“ Miriam mu odpoví úsměvem. „I když tobě vlastně nikdy nebylo víc než osmnáct.“ „To ne, uvnitř ne.“ Camilla nakloní hlavu na stranu a pousměje se. „Já bych tedy řekla, že je ti přece jen o trochu víc. Přinejmenším dvacet.“ „Proč myslíš?“ „Nemáš snad dospělý mozek? Nepřestala jsi přece růst dřív, než se ti úplně vyvinul čelní lalok, ne?“ Miriam svraští čelo, usmívá se a předstírá, že přemýšlí. „Člověče, o tom nemám ani ponětí. Možná máš pravdu.“ Thomas položí Camille ruku na rameno. Mlč, sděluje jeho gesto. Žádné jízlivosti, prosím. Pak si odkašle. „Náš medik promluvil. Ale teď je čas na dárek.“ Natáhne se pro balíček v nohách postele. Je bílý, ovázaný zakroucenými zlatými stužkami. Princeznovské lokýnky. Zdá se, že je těžší, než by člověk čekal; když ho Thomas podává Miriam, vezme ho do obou rukou. „Všechno nejlepší k narozeninám. To je od nás všech.“ Také Miriam vezme balíček oběma rukama. Tak strašně těžký zase není. „No ne,“ vyhrkne. „Děkuju. Děkuju moc.“ Těžko se rozbaluje. Stužky jsou utažené nadoraz a zavázané na dvojitý uzel. Chvilku za ně popotahuje a zápolí s nimi, než se jí podaří je sundat. Sotva to udělá, vrhne se na ně Sixten a celý šťastný si je cpe do pusy, ale Camilla okamžitě natáhne ruku a sebere mu je. Nestrkej to do pusy! Nene! Miriam mezitím netrpělivě strhává obal z krabičky a otevírá ji. Chvíli hledí na hedvábný růžový papír, pak ho rychle zvedne, a odhalí tak samotný dárek. Stříbrný náramek. Velmi široký stříbrný náramek z proplétaných drátků, vyráběný filigránovou technikou. Jeho


25.4.2016 23:54:09

NEJMENUJI SE MIRIAM

19

forma působí čistě navzdory mnoha zdobným detailům. Je nesmírně krásný. Táta, zašeptá hlas uvnitř její hlavy, ale ona jako obvykle své touze nenaslouchá, jen lehce potřese hlavou, aby ji odehnala. „No teda,“ vydechne. „Taková nádhera. Děkuju!“ „To Camilla ho objevila,“ vykládá Thomas. „Připadal jí jako stvořený přímo pro tebe. A koukni se pod zapínání!“ Miriam pootočí náramkem a uvidí věnování. Miriam k 85. narozeninám, stojí tam. A dnešní datum. Miriam. „Je to cikánská práce,“ objasní Thomas. „Romská,“ opraví ho Camilla. V Miriam se něco zachvěje a přes propast času k ní připlují další jména. Anušin rozesmátý obličej, když běží přes dvůr a tmavé oči se jí třpytí. Elsin vyhladovělý úsměv, když se představuje celým jménem, jako by Miriam byla někdo, kdo je toho hoden. Else Nielsenová. Dozorkyně, jak zvedá bič a řve. Jmenuji se Binzová! Zapamatujte si to jednou provždy, nehodlám to opakovat! Bratr, když jí věnuje poslední udivený pohled. Proč se tváříš tak vyděšeně, Maliko? To jsem přece já, Didi, tvůj bráška. Do očí se jí nahrnou slzy, musí několikrát zamrkat, aby je zahnala, a hlavou jí proletí tři slova, slova, která nesmí vyslovit, která od svého příjezdu do Švédska nevyřkla ani jedinkrát. Já se nejmenuju Miriam. Pak popotáhne, polkne, zvedne hlavu a zahledí se na Thomase, jehož matkou je ve všech smyslech toho slova kromě jediného, na Thomase, který je jí ze všech lidí na světě nejbližší, a přesto je jí cizincem. Lhala mu. Nechala ho vyrůstat ve lži a prožít pod její ochranou celý dospělý život. A pak to vysloví. Nechá ta slova přejít přes rty.

lll

„To bylo zvláštní,“ poznamená Camilla, jen co vstoupí o poschodí níž do bytu rodičů. Thomas povytáhne obočí, otočí se a pohlédne na ni. „Co bylo zvláštní?“


25.4.2016 23:54:09

20


„To, co řekla. Že se nejmenuje Miriam. Tobě to nepřišlo divné?“ „Aha, tohle. Jen si dělala legraci.“ „A co je na tom legračního?“ „Asi jí to připadalo vtipné.“ „Možná přichází stařecká demence…“ Thomas si nesouhlasně odfrkne. „To by snad stačilo. Dementní není ani za mák.“ „Aha. Víš to jistě?“ Ve dveřích do kuchyně se najednou objeví Katarina a nakloní hlavu na stranu. „No tak,“ vloží se do toho. „Nechme to být. Dá si někdo ještě něco k jídlu?“ Camilla posadí Sixtena na pravý perský koberec, pak si založí ruce v bok a zadívá se na matku. „Co si myslíš ty?“ „A o čem?“ „Neslyšelas, co babička povídala?“ Katarina uhne pohledem. „Nechtěl by Sixten trochu kaše?“ „Určitě chtěl, ale já se ptala, jestli jsi slyšela babičku. Tak slyšelas to?“ V Camillině hlase je znát nádech pohrdání. Katarina se váhavě usměje. „Nevím. Možná jo. Vlastně ne. Ne. Neslyšela.“ Camilla na matku chvíli upřeně hledí a pak rezignovaně pokrčí rameny. „Uvařím tu kaši,“ nabízí se Katarina. „O to se nestarej,“ odpoví Camilla. „To zvládnu.“ Sama si uvědomuje, jaký dělá rámus, když netrpělivě vytahuje hrnec ze skříňky a s bouchnutím ho staví na kuchyňskou linku. Pak zavře oči a připomene si: buď milá. Slíbila sama sobě, že během celé téhle návštěvy bude milá, nebude se hašteřit s otcem ani děsit matku, která předstírá, že trpí úzkostnou poruchou. Nebude si stěžovat, že je unavená, ještě unavenější, úplně nejunavenější, že má v peněžence jenom sto dvanáct korun a že potrvá ještě celý měsíc, než dostane první výplatu z letní brigády, a ani nemukne o zkoušce, u které na konci semestru prolítla. Bude milá a ochotná a veselá a spokojená, protože pokud uká-


25.4.2016 23:54:09

NEJMENUJI SE MIRIAM

21

že, jak je ve skutečnosti vystresovaná, nervózní a neklidná, bude ještě vystresovanější, nervóznější a neklidnější. Musí předstírat, že když matku nechá, aby si několik hodin hrála na zahradě se Sixtenem, je to pouze projev její dobré vůle, a že mezitím leží v učebnicích čistě proto, že ji to zajímá. Až se táta zeptá, jak to vypadá s Maxem, a posté a prvé zdůrazní, že se s tím mladým mužem, který je otcem jeho vnuka, ještě nikdy nesetkal, jen se přátelsky usměje. Max přece přijede v pondělí, odpoví, a věnuje mu tak milý úsměv, jaký jen svede, vezme si Sixtena na týden na prázdniny. Ona sama bude mít taky prázdniny, ale to tátovi rozhodně vykládat nebude. Je to tajné, tedy vlastně to žádné tajemství není, ale stejně jí připadá strašně důležité to tutlat. Celý týden prázdnin, kdy bude sama o sebe pečovat tak, jak to nikdo jiný nedělá. Bude pravidelně jíst, pořádně spát, učit se několik hodin denně a každý den si dá jedno, dvě nebo tři kolečka kolem jezera. A všechno bude fajn. Kolem jezera se projde už dnes, i když o hodně pomaleji. Půjde na procházku s babičkou. Jako zastara. Je svatého Jana, babička má narozeniny a všechno bude fajn. „Sixtene, broučku,“ zavolá tak vesele, jak to jen dokáže, „pojď, Sixtene, dostaneš kašičku!“ O vteřinu později už stojí ve dveřích Katarina se Sixtenem v náručí. „Můžu ho nakrmit?“ Sixten už umí jíst sám. Je mu dva a půl. Za očními víčky jí probleskne podráždění, ale opanuje se dřív, než je to na ní znát. Jasně. Jen ať ho klidně nakrmí. „Jistě,“ souhlasí a mile se usměje. „Když ti to dovolí, tak…“ Katarina políbí Sixtena na tvářičku. „Viď, že mi to dovolíš, zlatíčko? Viď, že chceš, aby tě babička nakrmila?“ A Sixten, ten zrádce, jí ovine ruce okolo krku a jeho šťastný smích bublá Katarině do tváře. Thomas stojí ve své pracovně a naslouchá Sixtenovu smíchu. Ještě pořád to nechápe. Nedokáže pochopit, že on, Thomas Adolfsson, je dědečkem malého chlapce. On sám je přece ještě chlapec. I když jím samozřejmě není, to ví,


25.4.2016 23:54:09

22


je dospělý muž, dokonce víc než dospělý, protože už brzy, za pár let, zavře zubní ordinaci a klíč zahodí. Odejde do důchodu. Přesto se každé ráno probouzí s pocitem, že ho Miriam zapomněla vzbudit a že možná přijde pozdě do školy. Je to trochu směšné. Vlastně hodně. Nikdy v životě ho vzbudit nezapomněla. Katarina v kuchyni zacvrliká. Zní to šťastně, nebo přinejmenším vesele, a to je co říct. Když je jí nablízku on sám, nikdy šťastně nepůsobí. Vzdychá a zajíká se, uhýbá pohledem a hrbí se, jako by byl nějaký tyran. On! Jako by na ni někdy vztáhl ruku. Jako by se celé ty roky nesnažil, znovu a znovu, aniž by dostal něco nazpátek. Katarina se nesnažila nikdy. Naopak. Dokáže spolehlivě pokazit dobrou náladu, zahubit smích a bez jediného slova očernit jeho i Miriam. Pohled mu sklouzne k okennímu parapetu. Stojí tam portrét jeho biologické matky ve stříbrném rámečku, který mu Katarina koupila ke čtyřicátým narozeninám. Cizí žena s popelavě světlými vlasy, bledým úsměvem a pohledem upřeným do dálky. Naprostá cizinka, ale zároveň Katarinina spojenkyně. Následující jaro si z čirého vzdoru koupil navlas stejný rámeček a vložil do něj portrét Miriamin. Je na něm velmi mladá, ve svatebním, hledí přímo do objektivu a přitom si k boku tiskne malého chlapce. Jako by ho chtěla chránit. Malého hocha s rovnou ofinou, v košili a kravatě. Čtyřletý Thomas Adolfsson, který konečně, konečně dostal to, co si přál ze všeho nejvíc. Maminku. Opravdovou maminku, která ho milovala a slíbila, že ho nikdy neopustí. A svůj slib splnila. Nikdy ho neopustila. On mohl odejít a zase se vrátit, zmizet a znovu se objevit, ale ona od něj nikdy neodešla. Brzy ale bude muset odejít. Dnes je jí totiž pětaosmdesát let a příroda má své zákony. Halou se mihne Camilla a on zalituje, že k ní byl před chvílí tak příkrý. Její obava, zda babička nepřichází o rozum, není neoprávněná. To, co Miriam prohlásila, ho ale ve skutečnosti tak znepokojilo, že ji prostě usadit musel. Nejmenuju se Miriam. Proč to řekla? Jmenuje se přece Miriam, vždycky se jmenovala Miriam. Hlouposti. Thomas si povzdychne, přejede dlaní po pracovním stole, ale neposadí se. Proč by měl? Ke stolu usedá jen jednou za týden, aby zaplatil účty a – pokud má dojem, že má


25.4.2016 23:54:09

NEJMENUJI SE MIRIAM

23

čas – aby se chvíli věnoval svému bádání. Tomu, které nemá vůbec nic do činění s jeho povoláním, ale týká se jeho rodu a jeho minulosti, bádání, ke kterému se utíká, když hrozí, že dům exploduje tichem. Dnes ale ticho není. Katarina v kuchyni vesele štěbetá na Sixtena a z vedlejšího pokoje, z Camilliny ložnice, zaslechl několikeré bouchnutí, což svědčí o tom, že Camilla vytahuje knihy. Možná se bude učit… Na svou dceru je vlastně hrdý. I když jí to nikdy v životě nepověděl. Katarina přitiskne tvář na Sixtenovu a zachichotá se. Jak se jenom může tak upatlat kolem pusy? A mít tak příšerný hlad? Natahuje se po lžíci a otevírá pusu, ale nedosáhne až k ní, a tak nespokojeně zakňourá. Katarina mu ovšem to, co chce, nedá hned, nejdříve ponoří lžíci do talíře, nabere trochu kaše a hodně jablečného pyré a nechá ho ochutnat až pak. Když Sixten tu chuť ucítí na jazyku, je bez sebe štěstím. Sladké! Je to sladké a dobré a on z toho má tak neovladatelnou radost, že si musí trochu zamávat rukama. „Bylo to dobré?“ zeptá se Katarina a rychle ho otře kolem úst papírovou utěrkou. „Bylo to moc moc dobré?“ Sixten neodpoví, jen se ještě jednou natáhne po lžíci a vezme si to, co chce. Jablečné pyré. Sladké, nakyslé pyré. To ubohé dítě se po sladkém může utlouct. Camilla mu odmítá dávat cokoli, co chutná sladce, možná s výjimkou pár pomerančů nebo banánů jednou za čas. Myslí si, že cukr je škodlivý, a zakazuje mu ochutnat Katarinino domácí jablečné pyré, nakyslou rebarborovou zavařeninu i lahodný borůvkový džem. Šťáva ani koláče samozřejmě vůbec nepřicházejí v úvahu. Sixten nesmí být tlustý. Jinak ať ho potká cokoli, jen když nebude tlustý. Katarina si sama pro sebe odfrkne a zalétne pohledem ke dveřím. Je to v pohodě. Nestojí tam žádná Camilla připravená se na matku vztekle vrhnout kvůli dvěma lžičkám jablečného pyré, kterým Sixtenovi přelila ovesnou kaši. Ani žádný Thomas. Ne že by se nějak vyjadřoval k pyré, toho by si nejspíš ani nevšiml. Nevšímá si vlastně ničeho, co se doma děje, vidí a slyší jen sám sebe, zaobírá se výhradně svou ordinací, svým trávením a tím, čemu – i když


25.4.2016 23:54:09

24


je to k smíchu – říká bádání. Jediný, o koho se zřejmě zajímá, je Miriam. Na dceru se většinou utrhuje a ženu, vlastní manželku, se kterou žije už víc než třicet let, asi vůbec nevnímá. Prostě má být na dosah, obsluhovat ho v ordinaci a třikrát denně mu podávat vybrané pokrmy, prát jeho oblečení, uklízet jeho dům a jinak držet klapačku. Nic z toho, co říká, přece není zajímavé. Neumí ani přemýšlet. Smí se jenom pohybovat na samém okraji jeho existence a být mu ve všem nápomocná. Katarina se zhluboka nadechne a strčí Sixtenovi do pusy ještě jednu lžíci pyré. Nesmí to na sobě nechat znát! Nikdo nesmí tušit, jak moc naštvaná doopravdy je, jak ji její muž k smrti unavuje, jak má plné zuby dcery a jak nesnáší svou takzvanou tchyni, co bydlí o poschodí výš. Nikdo nesmí vědět, jak moc si přeje, aby se někam vypařili, jeden jako druhý. Nemá totiž na vybranou. Pracuje jako sestra v manželově ordinaci a bydlí v jeho domě, nemá žádné vlastní příbuzné ani žádné vlastní peníze, takže jediné, co jí zbývá, je v tomhle domě dělat poskoka až do smrti… Její jedinou útěchou je Sixten. Malý roztomilý Sixten, který si právě teď hlasitě odříhnul a natahuje po ní ručky. Když ho zvedá ze židličky, slyší svůj vlastní smích. „No tedy, ty ses nám ale umatlal.“ A tak popojde ke dřezu, pustí vodu, zkontroluje, jestli není moc horká ani studená, a pečlivě mu umyje obličej. Pak mu sundá bryndák a postaví ho na zem. „Půjdeme si hrát na zahradu?“ „Jooo!“ zakřičí Sixten a rozběhne se ke dveřím na terasu. Nesmíš, zakazuje Miriam sama sobě. Stojí před zrcadlem v předsíni a objímá se pažemi. Nesmíš to říkat. Už nikdy! Vlasy má ještě vlhké ze sprchy a to jí nesluší. Vlastně tak vypadá jako ježibaba, opravdu odporná a vrásčitá ježibaba. Když jsou její bílé vlasy vlhké, dostanou zvláštní šedivý odstín, a obličej pak působí ještě starší než obvykle, vrásky vypadají hlubší a rysy ochablejší. Ošklivý obličej. A velký nos, který z toho škaredého obličeje trčí, tomu rozhodně nepomáhá. Ani trošku. Z fleku by mohla dělat strašáka. Povzdychne si a ke svému odrazu v zrcadle se otočí zády.


25.4.2016 23:54:09

NEJMENUJI SE MIRIAM

25

Hlavou jí prolétne, že se musí vrátit do ložnice, nejdřív ustlat a pak najít fén, ale místo toho se zastaví v obýváku, chvíli tam postává, ruce v kapsách županu, pohled upřený do dáli, a pak se sveze na pohovku. Musí si dávat pozor! Tak to prostě je. Nikdo se nesmí dozvědět pravdu, pravdu nesmí přiznat ani sama sobě. Musí dál žít tak, jak žila po většinu života, nesmí dopustit, aby to, co prožila o více než celý lidský věk dříve, zničilo léta, měsíce či dny, které jí ještě zbývají. Nemůže si ani dovolit to takhle dál omílat sama v sobě. Jednou to musí skončit. Trvalo to tak krátce. A je to tak dávno. Dva roky v dětském domově a dva a půl roku v koncentračním táboře. Pak Švédsko, nové jméno a nový život. Život, který trvá už šedesát osm let. To těmihle roky by se měla v myšlenkách zaobírat, vzpomínkami na Hannu, na Olofa a na dítě, které přece jen měla, dítě, které dospělo a dalo jí vnučku a pravnuka. Thomas, Camilla, Sixten. Právě na ně by měla myslet v den, jako je ten dnešní, v den, o němž tvrdí, že je dnem jejích osmdesátých pátých narozenin. Ne že by věděla, kdy má narozeniny doopravdy. Neví, který den se narodila, vlastně ani neví, v jakém to bylo roce. Ale když už se jí podařilo všechny přesvědčit, že přišla na svět 21. června 1928, tak není tak docela nepravděpodobné, že to skutečně bylo v onom roce, nebo možná o rok dříve či později. A vůbec nebude vadit, když tomu dál bude věřit i ona sama. Protože pokud tomu věřit nebude a začne tady bloumat a blábolit o tom, jak to vlastně bylo, tak ji pravděpodobně velmi rychle povezou do domova důchodců, a tam opravdu nechce. Takže žádné přemýšlení o tom, jak se vlastně jmenuje nebo kdy se doopravdy narodila. Jmenuje se přece Miriam. A dnes má osmdesáté páté narozeniny. Na svatého Jana. Zhluboka se nadechne a pokusí se ponořit do klidu, který v pokoji vládne, chce být stejně klidná a vyrovnaná jako jeho barvy, snaží se přehlušit obrazy ve svém nitru a dát prostor tomu, co ji obklopuje. Olofova babička se z portrétu usmívá stejně přátelsky jako jindy, a přestože se nikdy nesetkaly, Miriam ví, že se skutečně usmívá na ni, na Miriam Adolfssonovou, která kdysi předstírala, že je Židovka, ale neměla ani ponětí o tom, co židovská víra vlastně obnáší, později konvertovala k protestantismu a nakonec


25.4.2016 23:54:09

26


se stala agnostičkou. Také Olofova babička byla manželka zubaře a agnostička, i ona brzy ovdověla, i ona se přestěhovala do malého bytu o poschodí výš, když se Olof a jeho první žena nastěhovali do bytu v přízemí. O půl roku později ji odsud vynesli na márách. Zemřela ve spánku jedné světlé jarní noci a Olof vždycky tvrdil, že měla i po smrti na tváři vřelý úsměv. Miriam bylo zatěžko tomu uvěřit, protože žádná z mnoha mrtvol, které kdy viděla, se nikdy vřele neusmívala, ale teď, o šest desetiletí později, začíná tušit, že vlastně možná měl pravdu. Šťastný člověk může být šťastný až do smrti. Člověk, který se usmívá, se může usmívat i po smrti. Tak to by bylo. Teď zahnala nebezpečné myšlenky na útěk, a tak vstane a zamíří do ložnice. Dveře na balkon otevře dokořán a vpustí do modrého pokoje sladké léto, raduje se z něj, když pečlivě stele postel. Pak zamíří do haly, z úklidové skříně vytáhne prachovku, přejede jí noční stolek a stolek vedle Olofova křesla, pokračuje přes mramorový parapet a – po chvilce zaváhání – přes lišty na podlaze, potom vyjde na balkon a prachovku vyklepe. Zároveň vyšle úzkostlivý pohled ke Kaiserově zahradě. Ne, není po něm ani stopy, nestojí tam a nevětří lačně po jejím strachu, může jít klidně zpátky a dál utírat prach. Nejdřív opráší sekretář a malý počítač a pak všechny parapety v obýváku. Samozřejmě i stůl a mramorovou figurku, kterou jí Olof koupil na jejich první cestě do zahraničí, v Itálii. Poté přejede prachovkou přes lampu se třemi skládanými stínidly z Dánska. I když je má už přes třicet let, jsou zašlá jen nepatrně. Potom vejde do kuchyně, tam se ale bezradně zastaví. Tady na ni žádná práce nečeká. Nádobí od snídaně s sebou Katarina vzala o patro níž a kuchyni dala do pořádku ona sama včera pozdě večer. Na stolku leží malý bílý naškrobený ubrus s bílou výšivkou, její vlastnoruční, a na něm ve váze poslední šeříky. Přes madlo trouby je přehozená čerstvě vypraná lněná utěrka. Všechno, jak má být. Slíbila sama sobě, že z ní nikdy nebude sešlá páchnoucí babka, která nechává svůj život pomalu zapadat prachem. A slib dodržela. Je dáma. Stará pořádkumilovná dáma. Proto si teď půjde vysušit vlasy, vyfouká je dosucha, až budou bílé a krásné, a pak si obleče světlemodré letní šaty. Jsou sice


25.4.2016 23:54:09

NEJMENUJI SE MIRIAM

27

třináct let staré, ale to je jedno. Mají totiž tak nadčasový, čistý střih, že by klidně mohly být ušité včera. Kolem krku si uváže nový šátek s modrobílým vzorem a na uši připne zlaté klipsy, které jí Olof věnoval k padesátým narozeninám. A nakonec si samozřejmě na zápěstí navlékne nový náramek. Ten, který dostala dnes ráno. Ten cikánský.

lll

Z kovárny se ozývá hluk. Nárazy kovu na kov. Syčení. Smích. Hlasy příbuzných, tlumené mužské a pronikavé ženské. Jiskřivý dětský smích, jenž klokotá zahradou. Tak svět vypadal. Odnepaměti. A tak měl vypadat navždy. Svět se ale může velmi rychle změnit. To se má brzy dozvědět. V jedné chvíli je vzornou starší sestrou, která přechází dvůr dlážděný kočičími hlavami, na jedné ruce mladšího bratra a ve druhé hrnek kávy pro otce, o minutu později je křičícím dítětem, které vlečou opačným směrem. Zvláštní ale je, že i když křičí, otevře se v ní propast, mrazivá díra, která z ní činí téměř dospělou a díky níž může pozorovat okolí a přemýšlet. Vidí, že se vzpouzejí i ostatní děti, že Raul kousl jednu ženu přes rukavici, a vysloužil si tak pohlavek, že Anuša kope kolem sebe a snaží se vyprostit, ale s chabým výsledkem, a že Didiho drží v náručí žena v uniformě a on nešťastně natahuje ručičky po Miriam, která se ještě stále jmenuje Malika. Ví, že by se kvůli němu měla vzchopit a přestat ječet, ale nemůže, protože zároveň ví, že nic už nikdy nebude jako dřív, že poslední vteřina života, který odjakživa žila, je nenávratně pryč. Uvědomuje si také, že dědeček se mýlil, přestože by to nikdy v životě nepřiznala ani jemu, ani tátovi, ani Didimu, ani sobě samé. Dědeček se domníval, že když byl kdysi německým vojákem, ochrání to celou rodinu, stejně jako fakt, že se navíc usadil, že vlastní celé dva domy, i když jsou na spadnutí. Obytné stavení a bývalou prádelnu. Že na dvoře


25.4.2016 23:54:09

28


stojí čtyři pět vozů, maringotek, nebo jak to nazvat, snad na věci nic nemění. To jsou jen příbuzní, co jsou tu na návštěvě, a nikoho neobtěžují, protože domy stojí na samotě víc než kilometr od vesnice. Jak se ta vesnice jmenovala, už si Miriam nepamatuje. Nepamatuje si otcovo křestní jméno. Nevzpomíná si ani, jak vlastně vypadal, přesto si myslí, že nikdy nezapomene na to, jak se onoho dne tvářil. V obličeji se mu střídavě zrcadlily hněv a stud, údiv a zoufalství. Má také dojem, že v pravé ruce držel kladívko, to, které vždycky používal při práci, zároveň ale ví, že tak to být nemohlo. Kripo mu nedovolilo mít v rukou žádné nářadí; zahnali ho do rohu prádelny, která byla jeho dílnou, a všechno jeho stříbro, měď i nástroje smetli na zem. To si Miriam pamatuje naprosto zřetelně, stejně zřetelně jako ofinu ženy, která ji vlekla přes dvůr. Písková ofina s napůl odrostlou trvalou. Žena se neusmívala. Vlastně naopak vypadala znepokojeně, jak se snažila táhnout Miriam po dlažbě směrem k autům a jeptiškám. Nebylo to jednoduché. Miriam nezvedala nohy a ze všech sil se vzpírala. A vřískala, stejně jako všichni ostatní. Vzduch byl plný křiku. Křiku matek a dětí a bezmocného řevu otců. Možná křičeli i policisté. Nebo řvali. To je totiž docela pravděpodobné. Otázka je, jestli němečtí policisté na začátku čtyřicátých let vůbec mohli otevřít ústa a neřvat, když už se nacházeli v cikánské osadě na venkově. V cikánské osadě s obrovskou spoustou dětí. Čtrnáct, patnáct nebo dvaadvacet usmolených spratků, ze kterých co nevidět vyrostou zloději a podvodníci, vrahové a únosci dětí, pasáci a penězokazci. Pokud se samozřejmě nedostanou do rukou někomu lepšímu, než jsou jejich rodiče. Otec vyrobil Miriam pár náušnic. Dvě jemné stříbrné filigránové kuličky, které se jí pohupovaly v uších už od doby, kdy jí byly tři měsíce. Když přijeli do klášterního sirotčince, sestry na ně hleděly a kroutily nad tak rafinovanou marnivostí hlavou, ale nesebraly jí je. Zůstaly jí celkem dlouho. Až do příjezdu do Osvětimi. Mischlingen, označily Didiho a ji řeholnice, když je přijímaly do sirotčince. Miriam dosud nebyla Miriam, ještě pořád byla romská holčička a jmenovala se Malika a německy


25.4.2016 23:54:09

NEJMENUJI SE MIRIAM

29

mluvila skoro stejně dobře jako romsky, ale co tím myslí, stejně nechápala. Trvalo déle než měsíc, než jí to konečně vysvětlila sestra Agathe. Byla to novicka, daleko hodnější než ostatní jeptišky, nebo alespoň hodnější vypadala. Možná proto, že měla závoj bílý, a ne černý jako jiné sestry. „Míšenci,“ vyložila jí s hlavou skloněnou k rameni. „Tvůj táta je cikán, ale maminka ne. Proto jste Mischlingen.“ „Maminka umřela,“ ozvala se Miriam, která se ještě pořád jmenovala Malika. „To jo,“ odpověděla Agathe. „Ale to na tom nic nemění.“ Přesto musí Miriam uznat, že život v sirotčinci měl i své světlé stránky. Nemusela neustále připravovat jídlo a vařit kávu, nemusela pořád dokola prát, prát a prát oblečení odděleně v různých nádobách a pokaždé měnit vodu, od rána do večera. Místo toho mohla několik hodin denně sedět ve školní lavici a pozorovat, jak se před ní pomalu otevírá svět písmen. Když si poprvé uvědomila, že skutečně dokáže přečíst jedno ze slov, které řádová sestra napsala na tabuli, cítila, jak jí poskočilo srdce. JEŽÍŠ. Samým štěstím vykřikla a okamžitě dostala pohlavek. To jí ale nevadilo. Umí přece číst! Snažila se naučit číst i Didiho, ale to nešlo tak hladce. První měsíce jen plakal a naříkal. Chce domů za tátou! Proč nemůže jet domů za tátou? Táta, táta, táta! Nepřestal fňukat a brečet, ani když je jeptišky vzaly na výlet, a nakonec se na něj Malika pořádně rozzlobila, tak moc, že mu sama vlepila facku. Nepomohlo to. Začal křičet ještě hlasitěji, a tak Malika zůstala na místě, ječícího brášku držela za ruku, zatímco všechny ostatní děti sbíhaly k jezeru. Ne že by se koupaly, to jim sestry zakázaly, ale sundaly si boty, cákaly se u břehu a pak se usadily do písku a začaly si z něj stavět. Utišit Didiho a dohnat ostatní se Malice podařilo, až když sestry vybalily svačinu. Didi rád jedl. To bylo na jeho osudu to nejhorší. Že tak strašně rád jedl. Miriam vypne fén, zamíří k zrcadlu v ložnici a zkoumá svůj obličej. Ale ano, teď vypadá líp. Vlasy jsou bílé a vlnité, a když se dá do kartáčování, začnou se téměř lesknout. Vyčeše si je nahoru, zašátrá v kapse po sponě, sepne vlasy na šíji tak, jak si myslí, že by se to Hanně líbilo. Přestože


25.4.2016 23:54:09

30


je Hanna už přes třicet let po smrti, stále je pro ni vzorem dobrého vkusu. „Ne,“ zavrtěla hlavou, když se před ní dvacetiletá Miriam objevila, uprostřed čela lokýnku zatočenou do tvaru šestky. „To ne. V žádném případě.“ Miriam si dodnes pamatuje, jak ji to překvapilo. Myslela si, že Hanna ocení, že se snažila zkrášlit, že jí záplava černých vlasů, které jí konečně dorostly, splývá na záda jako vlnitý koberec, a že si navíc smočila ofinu v oslazené vodě a velmi pečlivě si ji upravila. Byla to tichá pocta matce, ženě, o které všichni tvrdili, že nebyla opravdová Romka. Na její jediné fotce, kterou doma měli, přesto vypadala jako krásná romská žena oblečená v tradičních šatech. Dlouhá rozvlněná sukně. Blůzka se spoustou krajek. Náušnice tak těžké, že jí stahovaly lalůčky k zemi, takže měla ušní dírky až moc vytahané. Kolem krku masivní zlatý náhrdelník se spoustou penízků. A vlasy, tmavé vlasy hladce sčesané dozadu, ofinu na čele upravenou do šestky. „Ne,“ zopakovala Hanna. „Ne. Působí to lacině. Vypadáš jako cikánka.“ „Cože,“ vydechla překvapeně Miriam. Hanna se usmála a pohladila ji po tváři. „Netrap se tím. Ukážu ti, jak na to.“ Stály v Hannině salonu, kde vládly takové přítmí a chlad, až by se mohlo zdát, že je září a právě zapadá slunce. Tak tomu ale nebylo. Bylo to jednoho červnového dopoledne. Dopoledne toho dne, který Hanna považovala za nejkrásnější a nejsvětlejší den v roce. Rozhodně tak ale nevypadal. Ve vzduchu visel déšť, a když šla Miriam před hodinou vynést odpadky, bylo tak chladno, že rychle utíkala zpátky do tepla. „Pojď se mnou,“ vydala se Hanna spěšně do kuchyně. Miriam zůstala váhavě stát. „Nebudu tě zdržovat?“ „Už jsem hotová,“ odpověděla Hanna. „Taška je sbalená, boty vykartáčované, šaty vyžehlené. Obleču si je jen pět minut předtím, než přijde. Do té doby zbývá tři čtvrtě hodiny.“ V kuchyni bylo světla víc. Šedavý denní svit. Hanna proběhla kolem jídelního stolu a přitom odsunula jednu židli,


25.4.2016 23:54:09

NEJMENUJI SE MIRIAM

31

pak sáhla do kapsy svého vínového županu a vytáhla hřeben, zahleděla se na něj a namočila ho pod kohoutkem. Cestou k Miriam pod ním držela dlaň. Žádné kapky na podlaze! Hanně vlasy splývaly kolem hlavy v měkkých hnědých vlnách. Šedé pramínky, které Miriam zahlédla včerejšího dne, byly pryč. Odvar z kaštanu zase přišel k užitku. Ale o tom se nemluví, to už pochopila. Když přišla k Hanně, ještě to nevěděla. Ze skříňky v koupelně, které Hanna kdovíproč říkala skříňka na léky, přestože jediný lék, který tam byl, byla oválná plechová krabička s acylpyrinem, třetí den onu lahvičku bez váhání vyndala, přičichla k ní a vůni poznala. Vzpomínky hluboko v její hlavě se probudily k životu. Rositin smích. Anušin úsměv. Didi, jak vyplazuje jazyk. Dlouho tam stála a nechala se unášet do minulosti, pak zašroubovala víčko a zamířila za Hannou do ložnice. Jen otevřela dveře, vešla a rovnou jí lahvičku ukazovala. „To je určitě kaštanová voda,“ prohodila. „Že ano? Je to tak?“ Hanna se vmžiku proměnila. Doslova a do písmene se z ní stal úplně cizí člověk. Když Miriam otevírala dveře, právě si zapínala korzet a zápolila s háčky a očky, teď si ale spěšně natáhla župan, stejný vínový župan, jaký na sobě měla dnes, na svatého Jana o dva roky později. Nejdřív nic neříkala, jen utáhla pásek županu a velmi pečlivě ho zavázala na mašli, pak se narovnala a zírala na Miriam. Nedívala se na ni s úsměvem jako obvykle, opravdu na ni zírala. Pohled jejích modrých očí byl ledově chladný. Ústa úzká, pevně sevřená. Mezi obočím se jí objevila malá vráska, vráska, která z ní dělala někoho jiného. Připomínala… Miriam honem ustoupila o krok dozadu, ale to nepomohlo. Hanna se k ní nepřiblížila, stála bez hnutí a nechala za sebe mluvit ticho a svůj mrazivý pohled. Miriam se téměř podlamovala kolena. Udělala ještě několik kroků nazad, narazila zády na zeď a věděla, že dál už neuteče. Přitiskla si lahvičku na prsa a zavřela oči. „Podívej se na mě,“ vyzvala ji Hanna. Než ji Miriam poslechla, zhluboka se nadechla. Otevřela oči a na vteřinu se Hanně zahleděla do očí, pak uhnula pohledem a upřela jej na jeden z šedých květů tapety za Hanninými zády.


25.4.2016 23:54:10

32


„Vím, že jsi to měla těžké,“ začala Hanna a za jejím příkrým tónem se dal vytušit její obvyklý hlas. Trvalo to však jen okamžik. „Ale to není omluva. Nikdo se nemůže chovat, jak se mu zachce.“ Zvedla pravý ukazováček, aby zdůraznila to, co má na srdci. „Řekla jsem ti, že se nemáš považovat za moji služku. Nejsi žádná služka. Jsi dívka z dobré rodiny, která si prošla ošklivými věcmi. Teď zůstaneš pár let u mě a já ti vštípím všechno, co ti nemohla předat maminka. Slušné mravy. Zdvořilost. Všeobecný rozhled.“ Hanna udělala krok dopředu. Miriam zadržela dech, ale Hanna se zastavila. Zůstala stát, ukazováček stále ve vzduchu. „A první, co se musíš naučit, mladá dámo, je, že se nikdy, a tím myslím opravdu nikdy, nevchází do pokoje někoho jiného, aniž by člověk zaklepal a počkal, až ho ten druhý pozve dál. Pro mou ložnici to platí dvojnásob. Pokud ti nedovolím jít dál, prostě do ní nevejdeš. Rozumíš mi? Moje ložnice patří mně. Je to můj soukromý pokoj a chci si být vždycky jistá, že jsem tu v soukromí. Stejně tak tvoje ložnice náleží tobě. Nikdy tam nevejdu, abych nejdřív nezaklepala a nepočkala, až mi povíš, že můžu dál. Chápeš?“ Miriam přikývla a polkla. „Za druhé: nechci, aby ses mi přehrabovala ve skříňce na léky. Nikdy. Pokud budeš potřebovat teploměr nebo acylpyrin, přijdeš za mnou, požádáš mě a já ti dám, co potřebuješ, ale nebudeš skříňku otevírat stejně jako nebudeš otevírat moje zásuvky nebo skříně. Jsou moje. Když mi vyžehlíš šaty a já nebudu doma, položíš mi je na postel nebo je pověsíš na dveře skříně. To stačí. Je to jasné?“ Miriam znovu přikývla. Hanna se na ni ještě chvíli dívala, pak se uvolnila a usmála se jako obvykle. „Dobře. Podej mi tu lahvičku.“ Než Miriam odhalila, k čemu Hanna odvar z kaštanu používá, uplynulo několik měsíců. Skříňku na léky se znovu odvážila otevřít až po několika týdnech a ještě delší dobu trvalo, než se opovážila vejít do Hanniny ložnice, když byla sama doma. Časem to ale dělat začala. Jednoho dopoledne


25.4.2016 23:54:10

NEJMENUJI SE MIRIAM

33

vstoupila do ložnice a položila na postel komínek Hanniných kalhotek, na dveře skříně pověsila její bílou halenku a pak dlouho stála bez hnutí a čekala, že ji do hlavy uhodí blesk. Nic se ale nestalo. Opatrně udělala krok dopředu a rozhlédla se kolem. Takže tohle je tedy ložnice, která patří jen a jen Hanně. Zvláštní. Co je na ní tak strašně soukromého? Tapety s šedými květy. Na posteli bledě květovaný přehoz v odstínu zelené. Toaletní stolek se třemi zrcadly. Před nimi stála lahvička s gumovým balonkem potaženým síťkou a odrážela se v nich. Jedna lahvička skutečná a tři lahvičky v zrcadle. Miriam udělala čtyři krůčky dopředu, natáhla se pro lahvičku, zvedla ji a opatrně balonek stiskla. Svět byl najednou plný Hanniny vůně, stejné vůně, jakou mělo bílé mýdlo v koupelně, stejné vůně, jakou tušila, když otevřela skříňku na léky. Parfém. Hannin těžký květinový parfém. Miriamino čelo okamžitě sevřela bolest; hned odložila lahvičku zpátky a dala si záležet, aby balonek ležel přesně jako předtím. Pospíšila si k oknu a otevřela ho. Vpustila dovnitř svěží zimní vzduch, ale pak se vrátila k toaletnímu stolku, aby pokračovala v průzkumu. Na druhé straně stolku ležel kartáč s šedivými, zašlými štětinami. V kartáči byl zaklíněný hřeben. Velmi opatrně ho uvolnila, podržela ho proti světlu a pozorně si ho prohlížela. Byl žíhaný v různých odstínech hnědé. Jeden zub měl ulomený. Vršek hřebenu pokrýval proužek tmavohnědého prachu. Bylo to tím kaštanovým odvarem? Miriam si hřeben přitiskla k nosu, ale nic necítila. Zastrčila hřeben zpátky do kartáče, odběhla k oknu a zavřela ho, pak se rozhlédla kolem sebe a přesvědčila se, že je všechno tak, jako když před čtyřmi minutami vešla do pokoje. Ano. Od té doby začala barvu Hanniných vlasů sledovat. Koukala se jí na vršek hlavy, když podávala kávu k snídani. Někdy viděla spoustu šedých pramínků, jindy měly její vlasy stejně jednolitou hnědou barvu jako pralinky z bonboniéry, které jí Hanna nabídla. Tak na tohle Hanna používá odvar z kaštanů. Barví si jím vlasy. Snaží se zakrýt skutečnost, že se jí blíží padesátka a už brzy zešediví úplně. Stud, pomyslela si Miriam jednoho takového rána. Hanna se stydí za to, kým je. Ta myšlenka v ní vyvolala škodolibost i soucit. Škodo-


25.4.2016 23:54:10

34


libost, protože Hanna není úplně dokonalá, protože se musí každé ráno stahovat do pevného korzetu, aby zamaskovala přebujelé křivky, protože má okolo očí vrásky a začíná jí růst druhá brada. Soucit, protože tušila, jak těžké musí být s takovým studem žít, a taky protože Hanna je tak osamělá, jelikož jediná bytost na světě, která ji skutečně miluje, je její pekingský psík. Nippon. Miriam si byla jistá, že Hanna kdysi po manželovi i dětech toužila, stále ještě však žádnou rodinu neměla. Místo toho se stala učitelkou angličtiny a němčiny na dívčí škole a členkou vedení jönköpinské pobočky Červeného kříže a vyzbrojila se věčným úsměvem. Nebyl to statečný úsměv, ale úsměv přátelský, i když nepatrně blahosklonný, úsměv, kterým ujišťovala svět o tom, že je dámou, která všechno ví a všechno zná a rozhodně si vyprošuje, aby ji někdo litoval. Pokud už je třeba někoho litovat, postará se o to sama Hanna. Proto se také ujala osiřelé židovské dívky z dobré rodiny a rozhodla se, že jí poskytne skutečně dobré vychování. A skutečně dobře vychovaná dívka samozřejmě ví, že o tom, za co se druzí stydí, se nemluví. Obzvlášť pokud ti druzí stojí v hierarchii, o níž se také nemluví, ačkoli je rovněž zcela samozřejmá, výš než člověk sám. „Poslyš,“ prohodila Hanna a přitom rozčesávala Miriam ofinu. „Někdy si říkám, jestli by ses neměla nechat ostříhat na mikádo.“ „Na mikádo?“ „Přesně tak. Rovný, hranatý účes.“ „Ale mně se vlasy od přírody kroutí.“ Hanna si povzdychla. „Správně se říká přirozeně kudrnaté vlasy. Ano, to máš pravdu. A mikádo možná právě teď není v módě. Zkusíme vymyslet něco jiného. Cikánská ofina je ale každopádně pryč.“ Miriam si přejela rukou přes vlhkou ofinu. Byla hladce sčesaná nalevo. „Děkuju.“ Hanna ji lehce pohladila po tváři. Dva rychlé, poměrně strohé doteky. „Není zač, holčičko.“ Miriam o šedesát pět let později její gesto zopakuje. Letmo se pohladí po tváři a zároveň se usměje tomu, jak


25.4.2016 23:54:10

NEJMENUJI SE MIRIAM

35

se tenkrát cítila zmatená, usměje se skutečnosti, že se Hanna nakonec, navzdory všem svým stinným stránkám, přece jen stala její dobrou přítelkyní. Dokonce dobrou přítelkyní s dobrým vkusem. V polovině šedesátých let si Miriam nechala vlasy trvale narovnat a ostříhala se na mikádo. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Znenadání vypadala jako mladá intelektuálka, která se zajímá o módu, a když se pak vydala do obchodního domu Grens Modehus, aby si pořídila nové letní šaty, chovali se k ní ještě uctivěji než dřív. Rovné vlasy sestřižené do mikáda pak nosila ještě řadu let. Přestala o ně dbát, až když Olof onemocněl, a když o několik let později zemřel, vlasy jí zbělely a byly poměrně dlouhé. Už se jí ani moc nekroutí, jen se trochu vlní. To je věkem. Tím, že zestárla. Hodně zestárla. I když je to nefér. Věnuje svému odrazu v zrcadle prchavý úsměv a vzpomene si, jak si před deseti lety stýskala, že to postihlo i ji, že ona, která byla vždycky nejmladší, náhle chodí po světě v těle, které ji zrazuje, stejně jako se to stalo Olofovi a Hanně. Upřímně se pohoršovala nad tím, že jí zeslábly svaly na rukou, rozčilovalo ji, že se v noci budí kvůli artróze, která jí ohlodává klouby, rozhněvalo ji, když si jedné zimní neděle vyjeli na oběd do přírody, do Lövhultu, a Thomas jí musel pomoct ven z auta. To není fér! Celý život nese břímě toho, že je cizincem, člověkem mimo společnost, člověkem, který nikam nepatří. Má se z ní teď ještě ke všemu stát stařenka, která bude zakrátko klopýtat po světě s chodítkem? V žádném případě. Má právo nezestárnout. Život jí to dluží! Život se na to ale neohlíží. Stárne víc a víc. Ale chodítko ještě nepotřebuje. A dbá na to, aby se nehrbila. Protáhne se, zamíří ke skříni, vytáhne z ní své světlemodré letní šaty a prohlédne si je. Schváleno. Mají dlouhé rukávy, ale přesto v nich není příliš teplo. Samozřejmě že mají dlouhé rukávy. Ještě pořád se snaží, aby si její namodralé jizvy na paži nikdo nevšímal a nekomentoval ji.

lll


25.4.2016 23:54:10

36


„Neruším?“ Camilla zvedne hlavu, a než si uvědomí, kdo je ta stará žena a kdo je ona sama, uběhne zlomek vteřiny. Usměje se, vloží do knihy záložku a zavře ji. „Vůbec ne. Čas jít na procházku?“ „Přesně tak.“ Miriam dnes vypadá nezvykle dobře. Vlasy má pečlivě vyčesané nahoru, šaty jsou čerstvě vyžehlené a bílé boty se jen lesknou. Přes ruku má malou kabelku. Světlou letní kabelku, kterou každý rok vytáhne v polovině května a s příchodem září ji ukládá do sametového sáčku. Camille připadá, že ji má odjakživa, ale kupodivu pořád vypadá skoro jako nová, jen ve švech je o poznání tmavší. Nadčasový model. Spolehlivý a věčný. Stejně jako její majitelka. Miriam svraští čelo. „Copak?“ Camilla se usměje a pokrčí rameny. „Nic. Jen si říkám, že ti to dnes sluší. Až mi bude osmdesát pět, chtěla bych vypadat jako ty.“ Miriam přelétne přes obličej úsměv. „Ty budeš vypadat daleko líp!“ „To si nemyslím,“ odvětí Camilla a zvedne se. „Počkej chvilku. Jen povím mamince, že půjdeme.“ Odběhne do kuchyně a otevře dveře na terasu. Katarina sedí opodál v trávě a zamilovaně hledí na Sixtena, který se motá v záhoně s jahodami. Vteřinu přemýšlí o tom, že by se měla ozvat. Rozhodně není dobré, aby lezl po záhonu a jedl neomyté jahody – Postřiky proti hmyzu! Osteomyelitida! Roupi! – na druhou stranu ale ví, že pokud bude mít námitky, Katarinu to podráždí, a na svatého Jana chce mít člověk doma klid, a tak nic neřekne, jen zamává na pozdrav a gestem naznačí, že jde ven. Katarina roztržitě přikývne, že rozumí, a Sixten svou maminku naštěstí nevidí. Kdyby si jí všiml, chtěl by jít na procházku s nimi, a kdyby se k nim připojil Sixten, šla by i Katarina, a tím pádem by si Camilla nemohla s babičkou pořádně popovídat. Ona si ale popovídat chce. Pokaždé, když se vrací do Nässjö, si chce s babičkou alespoň jednou pořádně promluvit. Ne že by se jí Miriam někdy otevřela. Ani ona jí nikdy nesvěřila svá nejhlubší tajemství, právě naopak. Obě si dávají záležet,


25.4.2016 23:54:10

NEJMENUJI SE MIRIAM

37

aby navzájem udržovaly jistý odstup. Přesto není pochyb o tom, že je pojí silný pocit sounáležitosti. Budou držet spolu. Na věky věků. „Takže půjdeme?“ zeptá se babičky, když vejde do haly. Miriam se na ni váhavě zahledí a Camilla pochopí. Zběžně se koukne do zrcadla a přejede si rukou po vlasech. Možná by se měla učesat. Miriam přikývne, jako by jí četla myšlenky. „Vteřinku,“ zadrmolí Camilla a vklouzne do koupelny. Rychle si pročísne vlasy a přejede si rtěnkou spodní ret. Upraví si bílý top. Tak. Teď snad vypadá dostatečně civilizovaně na to, aby se prošla po Nässjö. Když se vrátí, Miriam už stojí na schodišti, záda vzpřímená, a mhouří oči. Zdá se, že si vychutnává letní počasí. „Nádherný den,“ poznamená Camilla. „Ano,“ přikývne Miriam. „Opravdu nádherný.“ V tom okamžiku se rozštěká Kaiser. Možná číhal za pootevřenými dveřmi na terasu. Pokud tedy jeho páníček nezahlédl Camillu a Miriam za oknem a nerozhodl se Kaisera pustit ze zlomyslnosti, aby je vystrašil. Jen ať si o sobě moc nemyslí, ta židovská ježibaba, s tím svým přízvukem. Nebo ta namyšlená slečinka, co se v jednom kuse potlouká kolem a vyzývavě vrtí tou svou kulatou prdelkou. „Ale ne,“ šeptne Miriam, zastaví se uprostřed kroku a rychle se chytí Camilly za ruku. Sevře ji tak pevně, že Camilla cítí, jak se jí Miriaminy nehty zarývají do tenké kůže na předloktí, ale dá si pozor, aby na sobě nedala nic znát. „Pitomej pes,“ zamumlá Miriam a pokusí se o úsměv. „Kašli na něj!“ „To nejde…“ „Ale jde. Tak pojď, vyrazíme.“ Otočí se napravo a dá se do pohybu, zároveň ale ochranitelsky položí dlaň přes Miriaminu ruku, která Camille ještě stále spočívá na předloktí. Babička trochu povolila stisk, ale když se Kaiser vrhne na plot a z hloubi hrdla vyrazí několik zaštěkání, celý bez sebe z toho, že se sousedi odváží projít po ulici kolem něj, že o něj navíc ani nezavadí pohledem a naprosto okatě ignorují jeho i pána, který vy-


25.4.2016 23:54:10

38


šel z domu a stojí na terase, nohy široce rozkročené, okamžitě Camillinu ruku zase pevně stiskne. Kaiserův pán si založí ruce na prsou a beze slova přihlíží tomu, jak Camilla s Miriam míří na úzkou cestičku podél jezera. Podle všeho ho nevidí, jdou těsně jedna vedle druhé a dívají se přímo před sebe. Kaiser se naposledy pokusí je dostihnout, uhání podél plotu, střídavě hystericky štěká a výhružně vrčí, ale je to k ničemu. Ani jedna z nich se neotočí a nekoukne se na něj, vypadají, jako by ho jednoduše vůbec neslyšely. Za chvíli se bude muset zastavit, za chvíli bude jen pozorovat, jak jejich záda pomalu mizí v dáli. Padne na zadek a krátce, zklamaně ňafne. „Uf!“ Camilla cítí, jak sevření kolem její ruky povoluje. Lehce pohladí Miriam po zádech. „Že s tím psem něco neudělá!“ Miriam se narovná a vrhne na Camillu krátký pohled. „Nejspíš ani nechce. Myslím, že si Kaiserovo řádění vychutnává.“ „Asi si všiml, že se ho bojíš.“ „To ano.“ Chvíli je ticho, pak si Camilla odkašle. „Ale když jsem byla malá, nikdy ses psů nebála…“ Miriam se pousměje. „Nebojím se psů. Bojím se jenom německých ovčáků.“ Camilla přikývne. „Kvůli táboru?“ Špatná otázka. O době, kterou strávila v koncentračním táboře, Miriam promluvila jen párkrát a s velkou nevolí. Teď jen přisvědčí, odvrátí obličej a zadívá se k jezeru. „Nádherný den,“ zopakuje ještě jednou. „Že ano? Letos máme na svátky opravdu vydařené počasí.“ Camilla kývne a na chvíli zavládne ticho. Ve vzduchu visí otázka, ale Camilla se neodvažuje ji vyslovit. Proč jsi řekla, že se nejmenuješ Miriam? Tělem jí projede nepochopitelná úzkost, ale nepoddá se jí. Nedá se. Pryč s ní. Zbaví se jí. Pod podrážkami jim křupe štěrk. Zvuk ji uklidní, a tak se rozhlédne kolem. Tenoučké větvičky převislých bříz tančí ve větru. Tráva podél stezky by potřebovala posekat, ale to by zahynuly i sedmikrásky, ty drobné kvítky, kterých tu rostou


25.4.2016 23:54:10

NEJMENUJI SE MIRIAM

39

celé trsy. Zdá se, že dnes se snaží vypadat obzvlášť půvabně, a to se jim daří. Motýlek s neobvyklým smetanovo-oranžovým vzorem nad nimi ztratí hlavu, dychtivě poletuje z jedné na druhou, ale na žádné z nich se nezastaví. Pak se Miriam po tváři mihne babičkovský úsměv. „Tak povídej! Jak se ti vlastně ve Stockholmu daří?“ Díky za optání. Daří se jí vlastně celkem fajn. Bydlí v dvoupokojáku v Solně, kousek od centra, a Sixtenovi našla dobrou školku. Každý týden má tři volné večery, protože se s Maxem pomalu snaží navyknout Sixtena na pravidelné stěhování od jednoho ke druhému. První volný večer pere a uklízí. Ty další dva by měla věnovat studiu, ale bohužel… Nic z toho nevysloví nahlas. Místo toho slyší, jak téměř bez dechu přiznává: „Vylítla jsem od poslední zkoušky.“ Miriam po ní loupne očima, ale neodpoví. „Nevím, čím to je,“ pokračuje Camilla. „Jako bych se už nedokázala soustředit.“ To ale není pravda. Samozřejmě že se dokáže soustředit. Když je doma Sixten, nemá s učením problémy, ale ty večery, kdy je malý u Maxe, je roztěkaná, jako by nedokázala zklidnit tok svých myšlenek. Pobíhá po bytě a poklízí. Vytáhne knihy, ale nepřiměje se je otevřít. Místo toho si zkouší oblečení. Nebo tupě zírá na televizi. Postává před zrcadlem a snaží se rozhodnout, jestli se má odvážit napsat e-mail vedoucímu lékaři, který byl loni několik měsíců jejím milencem. Ne. Ale ano. Ne. Nesmělá jako puberťačka. Jako kdyby její syn musel spát ve vedlejším pokoji, aby se vůbec dokázala chovat jako dospělá. Jako kdyby z ní dospělou dělal právě Sixten, jako by on byl divákem představení, kterým se celý její život stal. Představení, které navzdory všemu nikdy nedovede k dokonalosti. Dobrá matka je žena, která nemá žádné vlastní potřeby, a Camilla neví, jak má své potřeby potlačit. Alespoň pokud má zároveň studovat medicínu, být hezká a chytrá a dbát na módu. „Ale vždycky to můžeš zkusit znovu, ne?“ ozve se Miriam. Camilla vzdychne. To ano. „Učení ti přece vždycky šlo. Jde jen o to se naučit ještě o trochu víc.“


25.4.2016 23:54:10

40


Camilla si ještě jednou povzdechne. Ano. Samozřejmě. To je jasné. A pak změní téma. Minulý podzim se jednou večer vracela metrem domů do Solny. Že to byla hloupost, jí došlo už v okamžiku, kdy se na Centrální stanici v poslední vteřině nacpala do vagonu, a když se dveře zavíraly, málem ji přiskříply. Tašku s nákupem z Åhléns si přitiskla na prsa a natáhla ruku, aby se chytla tyče, ale hned si uvědomila, že na žádnou nedosáhne. Vagon byl plný. Přeplněný. A ona byla namáčknutá k davu mladíků v zelenobílých šálách, s tvářemi pomalovanými zelenou a bílou, kteří s úsměškem zvedali plechovky s pivem a hulákali. Hammarby! Hammarby! Hammarby! „Chuligáni,“ ušklíbne se. „Vlezla jsem do vagonu, kde byla spousta fandů, co jeli na jeden z posledních zápasů na stadion do Råsundy. Proti domácímu klubu AIK.“ „Ale ne,“ zakroutí hlavou Miriam. Když se nad tím Camilla zpětně zamýšlela, překvapilo ji, jak instinktivně se chovala. Tašku s dětským oblečením si přimáčkla na prsa ještě pevněji, přihrbila se, sklopila zrak a dávala si veliký pozor, aby se ani na jednoho z mladíků nepodívala. Někdo jí přitiskl na zadek zduřelé pohlaví, to ale Miriam nepoví, vypráví jen o tom, jak se dav náhle dal do pohybu, postrkoval a posunoval ji hlouběji a hlouběji mezi mladíky, a jak ji to ochromilo. Jako by se z fotbalových fanoušků stal cizí kmen a ona byla jejich prvním zajatcem, zajatcem, který má jen jeden cíl. Přežít. Neodvažovala se sama pohnout, nechala se jen posouvat dál a dál do jejich středu, cítila, že metro několikrát zastavilo, ale neučinila sebemenší pokus prodrat se ke dveřím a ven na nástupiště, ani nezvedla oči, prostě tam stála a nechala se postrkovat kolem dokola mladíky, kteří řvali, ječeli a povykovali – Smrt AIK! Smrt AIK! Smrt AIK! – a věděla, že pokud se odváží jen nadechnout, budou chtít zabít i ji. „A pak jsme najednou dojeli do Solny a všichni, celý ten dav, se vrhli ke dveřím. Na nástupišti stáli policisté, vypadali skoro jako vojáci, obrovské štíty a neprůstřelné vesty, i oni měli strach, bylo to vidět, i když stáli s nohama široce rozkročenýma a mlátili obušky do štítů jako nějací divoši, a ti kluci si to užívali, to bylo vidět stejně dobře. Straš-


25.4.2016 23:54:10

NEJMENUJI SE MIRIAM

41

ně si užívali moc, kterou měli, tady a teď, a já jsem si říkala…“ Zastaví se, najednou to nechce vyslovit nahlas. Nebylo to nic hezkého. Myslela totiž na to, jak bezmocní všichni ti kluci jsou, jak málo můžou o svých životech rozhodovat, že tohle je jediná chvíle v jejich životě, kdy si mohou připadat mocní a nezranitelní, jak drahocennou vzpomínkou pro ně tahle chvíle bude, a jací to jsou ve skutečnosti zbabělí, omezení a primitivní ubožáci. Několik vteřin měla chuť se jim pomstít, ne tak, že se bude rvát a kopat kolem sebe, ale jako lékařka, která by jim přezíravým tónem sdělila, že mají svrab a alopecii, odporné hnisavé vředy a nevyléčitelnou impotenci, syfilis a kapavku, dokonce i HIV, a tak by nad nimi vyslovila rozsudek smrti, proti němuž není odvolání… „Ale pak jsem si všimla starého pána, tiskl se ke zdi a vypadal, že je k smrti vyděšený, chodil o holi, a někdo z těch zeleno-bílých šílenců ho chudáka málem srazil na zem. Tak jsem šla za ním, vzala jsem ho pod paží a zatáhla ho do ústraní, a tam jsme se krčili skoro dvacet minut, než byl konečně klid. Mezitím přijelo ještě několik souprav s fanoušky. Chovali se jako dobytek! Jedna skupinka se vrhla na nějakého kluka, a než se policistům podařilo je od sebe odtrhnout, několikrát mu udeřili hlavou o nástupiště. A nějaký magor zapálil něco jako rachejtli a hodil ji do kolejí. V metru! Kdyby začalo hořet, nikdo z nás by neměl šanci…“ Miriam svraští obličej. To nezní dobře. Camilla se narovná a zatváří se moudře. „No, člověk si říká, čím ti pitomci vlastně myslí. Ale když jakžtakž zavládl klid, dovedla jsem toho pána k výtahu a vyvezla ho z podzemí, a pak jsem šla domů dlouhatánskou oklikou, protože obvykle procházím ulicí, kterou šli oni, a tou jsem ten večer jít opravdu nechtěla. Vypadalo to tam jako na bitevním poli!“ Miriam potřese hlavou. „Takže už metrem nejezdíš?“ Camilla se zasměje. Zastaví se u lavičky. „Ale jo. Jezdím. Vždycky si ale zjistím, jestli se nehraje fotbal. A pokud ano, jsem opatrná.“ „To je rozumné. Na mladíky v houfu je třeba si dávat pozor.“


25.4.2016 23:54:10

42


„Myslíš?“ Miriam přikývne. „Vždycky. Na mladíky v houfu je vždycky nutné si dávat pozor. Neposadíme se na chvilku?“ Usadí se na lavičku a hledí na jezero. Park kolem nich překypuje zelení, nad hlavou se jim klene jasné modré nebe, jezero ale jeho barvu odrazit nedokáže. Ještě pořád se nahnědle třpytí. Léto zničehonic naplní Camillu tichým jásotem, náhle je mocnější než vládce světa, silnější než býk, spravedlivější než samotný Bůh, a proto je také najednou připravená znovu připomenout babičce to, co si připomínat nechce. „To ses naučila v táboře?“ Miriam projede slabé zachvění, je to vidět, ale na hlase to nedá znát. „Ne,“ odvětí stejně klidně jako obvykle. „To jsem se naučila v Jönköpingu, tři roky po válce.“


25.4.2016 23:54:10

NEJMENUJI SE MIRIAM

43

PO SMRTI, PŘED ŽIVOTEM Ptáci útěk volí. My jej nezvolili. Útěk zvolil nás. Proto jsme dnes tu. Vy, kdož neprcháte – a přesto jste volní, pomozte nám snášet břímě osudu. Stig Dagerman


25.4.2016 23:54:10

NEJMENUJI SE MIRIAM

45

„A tohle je Miriam,“ pronesla Hanna a dala hlavu na stranu. „Ta malá uprchlice, co jsem ti o ní vyprávěla.“ Egon si přendal klobouk do levé ruky, pravou s úsměvem podal Miriam a lehce se uklonil. „Dobrý den, Miriam.“ Miriam přijala jeho ruku, udělala pukrle a pokrčila kolena přesně tolik, jak ji Hanna učila. Hanna v pozadí kývla na znamení souhlasu. „Milá a hodná dívka. Dobře vaří i peče. Co nevidět bude mít za sebou polovinu vyšší dívčí. Tedy dálkově.“ Miriam se pousmála. Má na to nějak odpovědět? Má pokorně namítnout, že s vařením a pečením to zas taková sláva není? Nebo že její znalosti matematiky rozhodně nejsou důvodem k radosti? Či snad má jenom poděkovat za kompliment? Ne. Zjevně ne, protože Hanna si právě nasadila slamák a spokojeně se zhlédla v zrcadle, a přitom jí ještě jednou zopakovala všechny příkazy a zákazy. Venčit Nippona alespoň třikrát denně! Pořádně zamykat dveře! A taky se učit, protože až se Hanna vrátí, rozhodně se jí přeptá na Gustava Vasu a reformaci. Ale ze všeho nejdřív musí vyběhnout ven a koupit litr mléka, protože už skoro došlo. A nesmí zapomenout postavit bandasku do studené vody, aby mléko vydrželo déle než jen do zítřka. „Ale jinak si můžeš dělat, cokoli se ti zachce,“ usmála se Hanna a přejela si rukou po kostýmových šatech. Bílé s modrými puntíky a úplně nové. Miriam je včera sama vyzvedla u švadleny a byla u toho, když si je Hanna večer zkoušela. Hanna se potácela mezi nadšením a zoufalstvím. Nevypadá tlustá? Ne. Nevypadá. Nebo vypadá? Ne. V těchhle šatech nevypadá ani maličko tlustá. Jsou hezké a decentní a opravdu elegantní! A Hanna dnes skutečně byla velmi elegantní. Bílé boty a světlé punčochy z pravého amerického nylonu. Pečlivě učesané tmavohnědé vlasy. Tmavomodrý slamák s bílou stuhou. Nové bílé rukavičky a stejně bělostná kabelka. I Egon byl v modré a bílé. Celou jeho objemnou tělesnou schránku halil oblek z tmavomodrého gabardénu a bílá, perfektně vyžehlená košile. Pravděpodobně ji žehlila jeho hospodyně, protivná Asta, se kterou se Miriam nikdy nesetkala, ale o to častěji o ní v posledních měsících slyšela. Asta si totiž pěk-


25.4.2016 23:54:11

46


ně vyskakuje, povídala Hanna. Někdy je skoro prostořeká, hlavně na Hannu. Možná celou dobu doufala, že se o ni bude Egon jedním určitým způsobem zajímat, a možná právě proto dávala tak najevo svou nelibost, když byla nablízku Hanna nebo jiná dáma z vedení Červeného kříže. Je ale úplně jasné, že takový muž, jako je Egon, který je tři roky vdovcem a řídí vlastní továrnu, si přece nevezme svou hospodyni. Ne že by Hanna byla nějak povýšená, ani Egon rozhodně není povýšený, ale mezi vzdělanými a nevzdělanými lidmi je prostě rozdíl, s tím se nedá nic dělat. Lidé jako třeba Asta se s tím jednoduše musejí smířit. Stejně jako se ostatní dámy z vedení Červeného kříže musely vyrovnat s tím, že právě ji, Hannu, Egon pozval na svatého Jana ke svému bratrovi, na rodinný statek u Vadsteny. Protože tak to je. Vážně to udělal, oznámila Hanna nazítří u snídaně, a vítězně a zároveň trochu ostýchavě se usmála. A pak spolu pojedou jeho autem na setkání národního výboru Červeného kříže v Mariefredu. Budou společně na cestách celých pět dní! O svatbě a manželství se sice nezmínila, ale Miriam tušila, že po zbytek dopoledne snila právě o tom, protože znovu a znovu zvedala oči od knihy, kterou četla. To bylo nevídané. Hanna nikdy takhle do prázdna nekoukala. Ale teď ano. Když Miriam otevřela Egonovi, byla trochu zklamaná. Představovala si atraktivního pána, protože tak ho Hanna popisovala. Opravdu atraktivního. Egonův zevnějšek ale popravdě nebyl právě přitažlivý. Byl ještě tlustší než Hanna, měl poměrně řídké vlasy a popraskané žilky na nose a tvářích připomínaly mapu jedné říční delty za druhou. Navíc měl pořádnou dvojitou bradu. Miriam se musela namáhat, aby působila dostatečně okouzleně. Zřejmě však uspěla, protože Hanna vypadala spokojeně. „Měj se tu hezky, holčičko,“ pohladila Miriam po tváři. „Uvidíme se v neděli večer… “ Egon kývl jejím směrem a nasadil si klobouk, pak se otočil a otevřel dveře. Hanna vyslala k Miriam pohled přes rameno a usmála se, pak nenápadně mrkla pravým okem, jako by spolu sdílely nějaké tajemství, a proplula dveřmi ven. Konečně byla sama. A sama bude i dalších pět dní. Miriam zůstala chvíli stát v hale a poslouchala, jak Hanniny pod-


25.4.2016 23:54:11

NEJMENUJI SE MIRIAM

47

patky klapou po mramorovém schodišti, jak něco štěbetá hlasem posazeným co nejvýš a jak jí Egon tlumeným basem odpovídá. Nebylo slyšet, co říkají. Bylo ale jasné, že teď už jsou v přízemí, vstupní dveře se otevřely a o několik vteřin později se zabouchly. A pak byli pryč. Přestali existovat. Miriam zamrkala, jako by se právě probudila, a rozhlédla se kolem po temné hale. Pravý perský kobereček byl nakřivo, a tak ho srovnala nohou, pak si lehce povzdychla a uvolnila se. Trochu se shrbila. Vymazala z obličeje přátelský výraz plný očekávání, který nasazovala vždy, když byla Hanna nablízku. Ještě jednou si trochu vzdychla a velmi pomalu kráčela do salonu, rozhlížela se kolem sebe, jako by tam byla poprvé, jako by už víc než dva roky každé ráno neoprašovala každičký kus nábytku a každičkou porcelánovou figurku. Nízká knihovna. Tvrdá, hnědě žíhaná pohovka. Hluboké křeslo potažené uzlíkovou tkaninou s béžovými květy, které podle nevyslovené a naprosto samozřejmé dohody patřilo jen Hanně. Stejně samozřejmé bylo, že Miriam nikdy ani nesnila o tom, že by se do něj posadila. Hned vedle křesla stolek s rádiem. Náhle se jí zmocnilo pokušení rádio zapnout, otáčet knoflíky a hledat jazyk, který dobře zná, kterému by se její mysl nevzpouzela a jemuž by rozuměla bez sebemenší námahy. Třeba němčina. Nebo romština. „To určitě!“ Ten posměšný výkřik jí otřásl. Trvalo desetinu vteřiny, než si uvědomila, že vyšel z jejích vlastních úst. A proč vlastně ne? Představa, že v rádiu někdo bude mluvit romsky, byla skutečně směšná. Ve švédštině se té řeči evidentně říká jazyk zločinců, to slyšela, když jednou nesla kávu několika Hanniným kolegyním. Jedna z nich s sebou měla malý slovníček, který mezi dámami vzbudil jistou diskuzi. Mají zločinci opravdu vlastní jazyk? Nebo je to spíš jazyk cikánů, jak tvrdí někteří badatelé? A jak by se pak měl člověk stavět ke skutečnosti, že některá z jeho slov pronikají do čisté švédštiny? Miriam projelo slabé zachvění, když je slyšela, ale mlčela. Pochopitelně. Protože i když nebyla Hannina služka, věděla, co smí a co nesmí. Nehodlala odhalit, kdo je a odkud pochází, protože Švédsko je chladná země, a pokud je cenou za spánek pod teplou duchnou lhaní, je


25.4.2016 23:54:11

48


ochotná lhát až do smrti. A ať už by otáčela knoflíky rádia sebevíc, stejně by žádnou romštinu neslyšela. Ve Švédsku nejspíš žádní cikáni nejsou, a i kdyby byli, za nic na světě by je nenechali mluvit v rádiu, protože tohle právo je vyhrazené jenom těm, co měli dost rozumu na to, aby se narodili do správných rodin. Gadžové. Vzdělaní lidé. Lidé, kteří všechno vědí a všechno znají a nikdy nelžou. Lidé, co se neustále usmívají a ujišťují se navzájem o tom, že žijí v tom nejlepším možném světě. Miriam se ale dnes usmívat nehodlá. To ví bez přemýšlení. O letošním slunovratu bude prostě sama sebou. Dnes si konečně dovolí přiznat, jak těžké je být neustále cizincem, člověkem na okraji, člověkem, který nikam nepatří. Dnes také bude zkoumat své vzpomínky. Alespoň některé z nich. Ty, které téměř dokáže snést. Tátův smích. Anušiny třpytící se oči. A Didiho, když byl malý. Jeho dlaň v její. Jeho drobné tělíčko těsně vedle ní na jejich společné matraci. Jeho černé oči. Jeho obličej, který se jí rozpouští a roztéká před očima… Noma! Ne! To je k nesnesení! „Ach, Didi,“ ozval se napůl zdušený hlas. Její vlastní. „Ma ov mulo, av palpate! Nebuď mrtvý! Vrať se!“ Žal se v ní vzedmul a zaplavil ji, roztřásla se tak prudce, až se musela chytit opěradla křesla, aby zůstala stát, a žal ji obklopil jako kukla. Byla uzavřená. Uvězněná stejně jako dřív. Kůže se jí oddělila od masa a vznášela se půl milimetru od těla, nevolnost se v ní tyčila jako pilíř, čelo jí zastřela úporná bolest. Přesto věděla, že nic z toho není vidět, protože uprostřed ní stále zeje propast, která z ní kdysi udělala téměř dospělou, ačkoli byla stále ještě dítě, ledová pozorovací díra, která se rozevírala, obrovitá, temná a mrazivá, už v Osvětimi, a díky jejímuž chladu přežila Ravensbrück i cestu bludným vlakem do Dánska. Masku se jí podařilo udržet i v bezvědomí. A teď věděla, že stojí uprostřed Hannina salonu v pozoru jako při apelu, ve tváři týž neutrální výraz, jaký má už ode dne, kdy přijela do kláštera. Ale ona přežila. Přežila koncentrační tábor. Podle všeho je jediná Romka, která přežila Osvětim i Ravensbrück, takže přežije i Hannu, Jönköping a Červený kříž! Na ulici zatroubilo auto a donutilo ji vrátit se do reality. Co to provádí? Proč pro všechno na světě stojí v pozoru


25.4.2016 23:54:11

NEJMENUJI SE MIRIAM

49

v Hannině obývacím pokoji a blouzní o tom, že přežije i Hannu, Jönköping a Červený kříž? Byla to přece Hanna, kdo ji už v Aneby zachránil před pustinou osamění, kdo ji odvezl do Jönköpingu a dal jí červenou duchnu, vlastní pokoj a něco, z čeho se možná jednou stane život! Nemá právo se Hanny bát, nemá právo bát se ani jednoho z těch, kteří chodí po ulicích tohoto mírumilovného města a v poklidu se starají o své záležitosti. Čeho by se vůbec měla bát? Jönköping nikdy nikdo nebombardoval, v Jönköpingu nikdo nenutil Židy a Romy pochodovat ulicemi k vlaku, který je odveze do pekla, nikdo neviděl esesmana v černém zvednout zbraň a mířit jí na dítě. Lidé v Jönköpingu jsou hodní. Lidé ve Smålandu jsou hodní. Lidé ve Švédsku jsou hodní. A tak se nadechla, narovnala se, přejela si rukou po čele a ověřila si, že ta nešťastná lokýnka, kterou si ráno učesala z ofiny, je skutečně pryč, a pak se rozhodla, že nevolnost i bolest hlavy snese, stejně jako je snášela dva a půl roku v táborech. Pokud se bude takhle cítit a takhle uvažovat, nebude si moct dovolit být o samotě. V tom případě zahyne. Hanna sice odjela s Egonem, ale nesmí ji nechat zmizet docela. Musí si Hannu nosit v sobě, stejně jako v sobě už téměř čtyři roky nosí Else. A proto se dnes bude přece jen usmívat, stejně jako kdyby tu Hanna byla, a mezi úsměvy se bude tvářit přátelsky a plná očekávání. Bude chodit rovně, obědvat v poledne a večeřet v půl šesté, stejně jako obvykle, a bude dbát na to, aby Nippona vyvenčila třikrát za den. Ale ze všeho nejdřív půjde ven a koupí mléko. Sice ho moc ráda nemá, spíš naopak, ale Hanna to tak chtěla. Podle Hanny je totiž velmi důležité, aby každý den vypila alespoň tři sklenice mléka, protože díky mléku bude mít pevné kosti a zesílí. Na podlaze najednou zaškrábaly Niponnovy drápky. O vteřinu později stál ve dveřích, hlavu na stranu, a koukal na ni. Zvláštní zvířátko. S tím předkusem a vystouplýma očima by měl být ošklivý, ale není. Je vážně roztomilý. „Ahoj Nipponku,“ napodobila Hannu slovy i intonací. „Ahoj ňufíku!“ Nippon milostivě zavrtěl ocasem, ale jen několikrát, pak se otočil a vrátil se do kuchyně, kde se s povzdechem


25.4.2016 23:54:11

50


sesul do svého košíku. Stýská se mu po Hanně, ale s tím Miriam nic nenadělá. Má přece jít koupit mléko. Takže si musí vzít klobouk, protože opravdová dáma nikdy nechodí k mlékaři bez klobouku, rukaviček a kabelky. A tak vytáhla svůj bílý slamáček, co jí Hanna koupila loni v létě, stoupla si před zrcadlo a zkoumala se od hlavy k patě. Švadlena přešila Hanniny staré kostkované košilové šaty, aby jí seděly, přestože Miriam byly nepatrně kratší, než by být měly, protože byla vyšší než Hanna, ale Hanna prohlásila, že to vůbec nevadí. Je přece tak mladá, a mladé dívky můžou nosit podstatně kratší sukně než zralé dámy. S rukavičkami to bylo stejné. Mladé dívky mohou mít bílé bavlněné rukavičky, to jen dámy v Hannině věku musejí nosit bílé rukavičky z pravé kůže. Nevadilo ani, že Hannina stará kabelka byla trochu odřená a měla skvrny. To jen svědčí o tom, že žije v pořádné rodině, kde se ničím neplýtvá. A protože si ji sama vyčistila bezbarvým krémem na boty, vypadá teď opravdu hezky. Nebo alespoň zcela přijatelně. A ona sama taky vypadá zcela přijatelně. Pěkně a spořádaně. Stává se z ní dáma. Začala si broukat veselou melodii, kterou ji Hanna naučila minulý týden – Když pastýřka malá do hor své stádo hnala… – a ke svému úžasu cítila, že to pomáhá, že ji písnička povznesla vysoko nad skutečnost, a okamžitě se rozhodla, že si bude zpívat pořád. Je to dobrý způsob, jak nemuset přemýšlet. Nemuset vzpomínat. „Sbohem, pejsánku,“ zavolala směrem do kuchyně a přitom strčila ruku do kabelky a ověřila si, že klíče jsou tam, kde mají být. „Panička se ti hned vrátí!“ Schody téměř seběhla, rozrazila dveře a náhlé denní světlo ji tak oslnilo, že nejdřív couvla zpátky. Těžká oblaka se protrhala. V Hannině šerém salonu to nebylo vidět, ale venku teď svítilo slunce. Ve vzduchu visel už jen slabý závan chladu. Opravdové léto. Usmála se pro sebe. To je ale štěstí! Takhle si Hanna svůj výlet užije ještě víc. Sešla na chodník a uslyšela, jak se za ní dveře zaklaply, v pantech přitom slabě zaskřípělo, nasadila svůj přátelský výraz plný očekávání a vykročila k rohu ulice. Trávník vedle kostela zasvěceného královně Sofii byl sytě zelený a fasáda kostela stejně sytě rudá. Zavěsila si kabelku na levou ruku a přitiskla ji na břicho, snažila se v sobě Hannu udržet za


25.4.2016 23:54:11

NEJMENUJI SE MIRIAM

51

každou cenu. Bude to v pořádku. Pokud tohle není ten nejlepší svět, co existuje, je každopádně Jönköping to nejlepší město na světě. V téže chvíli vzal ale klid zasvé. Po Klášterní ulici se řítil náklaďák se řvoucím motorem. Na korbě stáli tři mladíci a snažili se udržet rovnováhu. Měli na sobě kostkované košile a něco vykřikovali. Miriam se zarazila v půli kroku. Tvářila se najednou velmi uzavřeně, to cítila, a několik vteřin stála strnule, bez hnutí. Pak se otočila na podpatku a zamířila zpátky do průchodu. Zapomněla si vzít bandasku.

lll

Když došla nahoru, koukla se z okna v obývacím pokoji, ale nic neviděla. Klášterní ulice byla opuštěná, až na osamělého muže, který se pomalu procházel po chodníku. Až k mlékaři se dohlédnout nedalo. Vešla do jídelny, k pootevřeným dveřím na balkon, ale neotevřela je. Náklaďák parkoval přede dveřmi u obchodu s tabákem, hned za mlékárnou, ale korba byla teď prázdná. Mladíci nikde. Spěšně pohlédla na velké stojací hodiny. Za pět minut tři čtvrtě na dvanáct. Musí si pospíšit. Jestli okamžitě nevyrazí, mlékař zavře a ona žádné mléko nedostane. Hanna na mléko hodně dbá. Všichni Švédi pijí mléko. A navíc nejsou nikdy vystrašení. Ani nevědí, co to strach je. Došla do kuchyně pro smaltovanou bandasku. Nippon ji sledoval pohledem, ale tentokrát na něj nemluvila, jen vzala bandasku a šla. Na schodech si uvědomila, že ji k sobě tiskne. To není dobré znamení. Když k sobě někdo něco tiskne, vypadá vyděšeně, a ona věděla, že vyděšeně vypadat nesmí. A tak se zastavila, zhluboka se nadechla, vzala bandasku do pravé ruky, aby jí mohla pohupovat, narovnala záda a levou ruku lehce pokrčila, aby byla pořádně vidět její vyčištěná kabelka. V domě bylo ticho, to si uvědomila, když se zase dala do pohybu, jediné, co bylo slyšet, byl zvuk jejích vlastních kroků. Rytmických. Cílevědomých. Nebyly


25.4.2016 23:54:11

52


plíživé, ale ani příliš hlučné. Tak to zní, když jde po mramorových schodech dobře vychovaná dívka. Uprchlice z dobré rodiny, která dálkově studuje vyšší dívčí a má výborné známky z němčiny a přírodovědy. A je na dobré cestě, aby měla hezké známky i z literatury a – světe div se! – ze švédštiny. Té holčičky si Miriam všimla, až když sestoupila na poslední odpočívadlo schodiště. Okamžitě se zastavila. Stála v průchodu těsně před vchodovými dveřmi. Na desetinu vteřiny byla přesvědčená o tom, že je to Anuša, že Anuša konečně přemohla smrt a přicestovala z minulosti, že se vrátila ke své sestřenici, své sestře, své nejlepší přítelkyni, ale pak holčička popotáhla a přejela si rukou pod nosem a to byl úplně cizí pohyb, takhle Anušiny pohyby vůbec nevypadaly, a Miriam se donutila vrátit se zpátky do reality. „Ahoj,“ prohodila a pokračovala dolů ze schodů. Holčička neodpověděla, jen odvrátila pohled a udělala krůček stranou. Bála se. Bylo úplně jasné, že se bojí. Miriam ucítila v břiše pálení, najednou se jí tam převalovaly vzpomínky, a na okamžik zapomněla, že je slušně vychovaná židovská dívka z dobré rodiny. „Rom san?“ zašeptala. „Romengi san? Jsi Romka?“ O vteřinu později by se byla nejraději zabila. Je snad úplně pitomá? Přišla snad o rozum? Stojí uprostřed Jönköpingu a mluví romsky s cizí holčičkou, holčičkou, která by mohla otevřít vstupní dveře a vykřičet její tajemství do celého města, tajemství, kvůli němuž by se opět musela vydat na cestu, zpátky do rozbombardovaného Německa, zpátky do života pronásledovaného, nenáviděného a opovrhovaného člověka? Narovnala se a odhodlaně odvrátila pohled, na dívenku, která se stejně odhodlaně odmítala koukat na ni, se nedívala, sešla posledních pár schodů a už už natahovala ruku po klice venkovních dveří, když se za ní náhle otevřely jiné dveře. Dveře na dvůr. Zastavila se a ohlédla se přes rameno. Stál tam správce Berglund a mračil se na děvčátko. „Anniko! Kam to sakra lezeš?“ Miriam otevírala těžká vrata, ale najednou si vzpomněla, že je slušně vychovaná dívka z dobré rodiny a pootočila se. Trochu se usmála. „Dobrý den, pane Berglunde. Hezké svátky.“


25.4.2016 23:54:11

NEJMENUJI SE MIRIAM

53

Tak se to říká. Několikrát slyšela Hannu oslovovat správce „pane Berglunde“, přestože vždycky, když nebyl nablízku, o něm mluvila jen jako o Berglundovi. A hezké svátky včera přála každému, koho potkala. Berglund se na okamžik zarazil a rychle na ni pohlédl. Slyšel ji snad mluvit romsky? Došlo mu to? Ne, to rozhodně ne, jeho pohled nebyl vítězný, jeho hlas nebyl výsměšný a výraz ve tváři neměl zlomyslný. Vypadal jen unaveně. Pořád vyhlížel unaveně. „No,“ zabručel. „Uvidíme, jak moc hezký budou…“ Holčička věnovala Miriam letmý pohled, pospíšila si k němu, proklouzla mu pod rukou a otevřenými dveřmi zmizela na dvoře. Když Miriam vyšla na ulici, rozhlédla se kolem. Slunce se skrylo v mracích. Před obchodem s tabákem dál parkoval náklaďák, ale mladíky stále nebylo vidět. Ani slyšet. Zhluboka se nadechla a vykročila, ale nedokázala se přimět přejít na protější chodník dřív, než byla téměř u cíle. Zastavila se, pozorně se podívala vpravo vlevo a udělala první krok přes ulici. Spěchala. Nezakopnout. Nevykřiknout. Nespadnout na všechny čtyři a nesnažit se odplazit stranou. Musí přece stihnout vejít k mlékaři, než v poledne zavře. „Dobrý den,“ pozdravila, když vešla do chládku v obchodě obloženém bílými kachlíky, a lehce se uklonila. Hned toho zalitovala. Co když zrovna mluvila nějaká jiná zákaznice… V tom případě jí skočila do řeči, a vůbec nic, nic na světě není nezdvořilejší než někomu skákat do řeči. To ji naučila Hanna. Měla ale štěstí. Obchod byl prázdný, až na vnadnou dámu v bílém, která stála za pultem a něco zamručela v odpověď. Miriam se znovu uklonila. „Chtěla bych poprosit o litr mléka,“ pípla a podala jí bandasku. Žena si ji s povzdechem vzala. „No, opravdu nevím, jestli se mi to podaří,“ odpověděla a trochu zatřásla obrovskou hliníkovou konví. „Dnes šlo mléko skutečně na odbyt.“ „To snad ne!“ vyhrkla Miriam. Žena se pousmála. „Ale no tak. Slečna se nemusí tvářit tak vyděšeně. Slečna dostane to, co mám, uvidíme, jestli to vydá na litr nebo ne…“


25.4.2016 23:54:11

54


Odložila odměrku a uchopila velikou konev, zvedla ji a začala slévat zbytek mléka ze dna nádoby do Miriaminy bandasky, když tu se náhle z ulice ozval řev. „Neslyšels, co jsem řekl?“ hulákal kdosi. „No? Jsi snad hluchej, ty hajzle?“ Miriam ztuhla. Prodavačka konev trochu přizvedla, takže mléko přestalo téct, na chvíli svraštila obočí, a pak znovu nechala bílý proud prýštit do bandasky. Byla už téměř plná. Takže litr ještě měla. Nejméně. Na ulici někdo vykřikl a v témže okamžiku se ozvala rána, jako by něco tvrdého narazilo do ohrady. „Á,“ pronesla mlékařka suše a odložila nádobu. „Bengtsson a jeho parta zase prohání netáhla…“ Miriam polkla. „Netáhla?“ „No jo. Nepřizpůsobivý,“ odpověděla žena, jako by to byla samozřejmost, a utřela si dlaně do bílého pláště. Upírala pohled přes výlohu ven, ale zjevně nic neviděla, a tak bandasku zavřela a podala ji Miriam přes pult. Pak se prosmýkla kolem, šla ke dveřím, stoupla si šikmo za ně a vyhlížela na ulici. „Co je to netáhlo?“ Mlékařka se na ni ohlédla přes rameno a lehce pokrčila rameny. „Slečna to neví?“ „Ne, jsem ve městě teprve chvíli…“ Mlékařka se zachechtala. „A ve Švédsku taky, jestli to chápu dobře. Uperchlice, že ano? Z Némecka? Miriam cítila, jak jí hoří tváře. Co to má znamenat? Napodobuje ta žena její výslovnost? Pošklebuje se jí kvůli tomu, jak mluví? Sklopila zrak a zmlkla, najednou docela bezbranná. Co Švédi dělají, když se jim někdo vysmívá? To nevěděla. O tom se Hanna nezmiňovala. Hanně se možná nikdy nikdo neposmíval. „No teda,“ vyhrkla mlékařka. Někdo prosvištěl ulicí, nějaký mladík, a o vteřinu později se za ním hnal další. „Ten Berglundovic kluk ale letí! A jeden z Bengtssonovy party je mu v patách. Nemají rozum, jeden ani druhý!“ Berglundovic? Jmenuje se Berglund? Ten správce? Kde


25.4.2016 23:54:11

NEJMENUJI SE MIRIAM

55

se tu vzal a proč se dostal do křížku s tím Bengtssonem a jeho partou? Miriam otevřela ústa, aby se zeptala, ale pak si vzpomněla na mlékařčin jízlivý tón a raději mlčela. Mlékařka se zařehtala, otočila se a s úsměškem se na ni zahleděla. Když si zapřela ruce v bok, v očích se jí zablesklo. „Slečna by možná ještě neměla vycházet ven. Ti kluci jsou trochu rozrušení. Kdoví, co by je popadlo, kdyby uviděli někoho tak tmavého, jako je tady slečna. Mohli by si třeba pomyslet, že je taky nepřizpůsobivá.“ Ode dna se najednou uvolnila stará poučka a stoupala ke hladině. Jako by to viděla před sebou. Elsin hlas zněl tlumeně, ale přesto velmi zřetelně. Nesmíš na sobě dát znát, že se bojíš! Nikdo nikdy nesmí tušit, jak veliký máš strach! Medúza. Tak ta věta vypadala. Přesně jako ta medúza, kterou Miriam viděla na obrázku v učebnici biologie. „Možná bych už přece jen ráda zaplatila,“ ozvala se a každé slovo vyslovila tak pečlivě, jako kdyby ji Hanna zkoušela ze švédštiny. Zároveň položila ruku na kabelku. Bavlněná rukavička byla oslnivě bílá a kabelka jen drobet poškrábaná. Uprostřed pohybu spatřila, jak mladík, o němž mlékařka tvrdila, že patří k Bengtssonově partě, pádí nazpátek. Berglundovic klukovi se tedy podařilo upláchnout. Otočila hlavu a setkala se s mlékařčiným pohledem. Bez ostychu. Neuhnula očima. „Samozřejmě,“ kývla žena a proklouzla za pult. „Žádné další přání? Smetanu do kávy nebo tak?“ Miriam ještě pořád stála rovně a znenadání si uvědomila, že je o hlavu vyšší než mlékařka. Potěšilo ji to. „Ne, děkuji.“ „Ani šlehačku na jahody?“ Jaké jahody? Zamrkala, ale ovládla se dřív, než na sobě dala zmatek znát ještě víc. Podívala se mlékařce přímo do očí a snažila se vypadat přátelsky a plná očekávání. „Ne, děkuji. Ani šlehačku.“ Na ulici se rozhrčel motor. Někdo nastartoval náklaďák a nechal ho běžet. Miriam si přesto dala s placením načas. Stáhla si pravou rukavičku. Otevřela kabelku. Vyndala peněženku. Rozepnula ji. Pokusila se dát částku k zaplacení co nejpřesněji dohromady. Podala peníze prodavačce. Počkala, až jí vrátí drobné. Strčila je do peněženky. Zavřela


25.4.2016 23:54:11

56


peněženku. Uklidila peněženku do kabelky. Zapnula kabelku. Natáhla si rukavičku. Celou dobu pozorně poslouchala. Ano, už je to tady, náklaďák na ulici konečně odjel. „Tak,“ promluvila mlékařka. „Tak tedy přeju hezké svátky.“ Miriam se usmála a chopila se bandasky. „Nápodobně!“ Tak se to říká. To ji naučila Hanna.

lll

Nippon jí opatrně strčil do nohy. Miriam se otřásla. „Jistě,“ pronesla pak svou nejčistší švédštinou. „Samozřejmě že půjdeme ven.“ Knihu, kterou měla před sebou, rázně zavřela a zvedla ji. Byla těžká. To její obsah mě tíží, prolétlo jí hlavou. Pak se zvedla, šla do salonu a vrátila knihu do police. Přejela rukou po celé řadě knih se stejnými hřbety a dala si záležet na tom, aby žádná nevyčnívala a aby nebylo poznat, že na ně někdo sahal. Severský naučný slovník. Osmatřicetidílná encyklopedie. Opravdu působivé. Podívala se z okna, jestli prší. Nepršelo, ale obloha se opět zatáhla. „Tak pojď, Nippone,“ zavolala a v tom okamžiku si všimla, že stojí těsně za ní. Špehuje ji? Trochu se ušklíbla. V tom případě bude mít určité potíže, až bude podávat hlášení. Pokud si tedy samozřejmě s Hannou neumějí číst myšlenky. Nebo pokud Hanna nedovede nějakým kouzelným způsobem vykládat jeho vrtění ocasem. To by se tedy pěkně navrtěl, než by oznámil, že dnes nepila mléko ani neobědvala, ale místo toho vytáhla z knihovny tři svazky encyklopedie a téměř na tři čtvrtě hodiny se do nich ponořila. Nejdřív do svazku s písmenem N. Pak do toho s písmenem C. A nakonec do svazku, který obsahoval slova na Ž. Zvláštní bylo, že jí to ani za mák neotřáslo. Zaujalo ji to, ale nepobouřilo. Byla naprosto klidná. Na to by mohla přísahat.


25.4.2016 23:54:12

NEJMENUJI SE MIRIAM

57

Připevnila Nipponovi na obojek vodítko a otevřela vstupní dveře; na poslední chvíli si uvědomila, že si zapomněla vzít klobouk a rukavice, ale zarazila se jen na okamžik. S kloboukem a rukavičkami si nemusí dělat hlavu. Dívky z Hanniny školy občas chodí prostovlasé a téměř žádná z nich bílé rukavičky ve všední dny nenosí. Může to dělat jako ony. Nemusí být jako Hanna a ostatní dámy. Dokud je doma sama, může si dovolit být dívkou, kterou je ve skutečnosti. Nebo spíš dívkou, kterou nikdy být nemohla. Vlastně by bylo vážně zajímavé zjistit, kým je doopravdy. Je cikánka? Nebo Židovka? Malika, nebo Miriam? Hlasitě si odfrkla a Nippon přestal seskakovat ze schodů, otočil se a zamyšleně se na ni zahleděl. „To jsem jen já,“ oznámila mu. „Já. Malika. Já. Miriam. Odfrkla jsem si. Já totiž existuju a mám právo si odfrknout!“ Okamžitě toho litovala. Před třemi lety přísahala, že romsky už nikdy nepromluví ani slovo a že se nikdy nebude znát ke svému jménu, a teď svůj slib porušila hned dvakrát za jediný den. Neslyšel ji někdo? Neskrývá se Berglund nebo jeho dcera někde na schodišti a nesnaží se odposlouchávat, co povídá? Nebo někdo jiný? Zastavila se těsně před vraty a nastražila uši. Ne. V domě vládlo mrtvolné ticho. Všichni sousedé jsou nejspíš pryč. Správce už zřejmě odešel domů. A i kdyby ji někdo zaslechl, mohla by to popřít, dokázala by stát před jakýmkoli soudem se vztyčenou hlavou a tvrdit, že to bylo nedorozumění, že svědek musel slyšet úplně špatně, že se mu něco zdálo, že fantazíroval nebo měl halucinace. Nikdy ta slova nevyslovila. Já. Malika. Jmenuje se přece Miriam. Stojí to ve všech dokladech. Prosím. Stačí si to přečíst. V cizineckém pasu. Na matrice. Ve všech dokumentech Červeného kříže. Dokonce i v ravensbrückém archivu, přinejmenším v tom, co z něj zůstalo, když tábor převzali Rusové. Tak prosím! Jen si to zkoumejte. A pokuste se najít sebenepatrnější důkaz. Nippon si pospíšil na ulici a okamžitě očural zeď. Nebyl chudinka venku už několik hodin. Sehnula se a pohladila ho po hedvábném hřbetě. Okamžitě se jí odvděčil tím, že jí olízl ruku. Nippon je zlatíčko. V tom má Hanna pravdu. „No,“ zeptala se ho tím nejpřátelštějším tónem, jakého byla schopna. „Kam půjdeme?“


25.4.2016 23:54:12

58


Odpověď byla jasná. Nippon chtěl na trávník vedle Sofiina kostela. Hanna jí sice vysvětlila, že se možná tak docela nesluší venčit Nippona zrovna tam, protože Jönköping je prostě Jönköping, ale právě teď byla Miriam ochotná se na to, co si Hanna myslí, úplně vykašlat. Vlastně byla ochotná vykašlat se na to, co si myslí úplně všichni. Klidně by skoro kohokoli zmlátila. Vlepila by facku úplně cizímu člověku. Někomu nakopala. Na vteřinu si představila, jak někoho dobíhá, třeba toho muže, co kráčí ruku v ruce se svou nadutou paničkou po druhé straně ulice, pořádně do něj strčí, až upadne na zem, a pak ho kope do obličeje tak tvrdě, až se mu spustí krev z nosu… Panebože! Co ji to popadlo? Zamrkala a rychle se kolem sebe rozhlédla. Ulice je téměř prázdná. Nikdo ji nesleduje pohledem a nezatíná pěsti. Nikdo se nerozpřahuje bičem. Nikdo se pokřiveně neusmívá a nesahá přitom do pouzdra pro pistoli. Jediný, kdo je na dohled, je ten pán, který právě unikl krvácení z nosu, jeho žena, a stařenka, co klopýtá podél druhé strany kostela. Nikdo tedy neviděl náhlou explozi hněvu za jejíma očima, jeho bílá záře neoslepila nikoho kromě jí samé, stačí tedy, když se na chvíli zastaví, aby se jí vrátil zrak a zpomalil tep. Else ji naučila jména všech pocitů. I když norsky. Věděla, jak se řekne být zklamaný, vysílený a sklíčený, být zarmoucený a nenávidět, mít hlad a mít bolesti. Věděla dokonce, co znamená fornøyd – spokojený. Na tenhle pocit už ale skoro zapomněla. Náležel dětství. Nezažila ho od doby, kdy byla malá, kdy ji Didiho fňukání občas přivádělo k šílenství, tátovy neustálé výtky a požadavky ji neuvěřitelně otravovaly a Anuša, ta potvora, ji v jednom kuse bolestivě tahala za vlasy. Nakonec jí jednu vrazila. Plesklo to a Anuša pak seděla na kočičích hlavách na dvoře a bulela. Dobře jí tak! Alespoň se naučila, že nemá Maliku štvát. Zastavila se, i když Nippon škubal za vodítko a chtěl popojít k nezvykle příjemně vonícímu chomáči trávy opodál. Hněv? Vážně cítí hněv? Je naštvaná? Opravdu naštvaná? Poprvé po více než osmi letech? Ano! Vzpomínky se snesly na trávník jako hejno černých vran a souhlasně kráka-


25.4.2016 23:54:12

NEJMENUJI SE MIRIAM

59

ly. Ano! Ano! Ano! Je naštvaná! Zuří! Je vzteky bez sebe! A taky má proč! Má vztek na Německo a na Němce, na ty zatracený policajty z Kripa, co ji vyrvali z domova, na otce, který nebránil sebe, ji ani Didiho, na ty prokletý jeptišky, jejich věčné vzývání Ježíše a taky neustálé fackování, na chlapa, co se ve vlaku do Osvětimi tísnil vedle ní a odmítl se s ní a Didim podělit o svůj chleba, protože jsou cikáni, zaslechl to, na mou duši, a cikány vážně nemá rád, na pruhovaná strašidla, co ji přinutila seskočit z vlaku s Didim v náručí, i když to bylo tak vysoko, na hajzly v černém s lebkami na čepici, co je nahnali do cikánského tábora, na tu hnusnou čarodějnici z Rumunska, co se tam pokusila obrat Didiho o jeho polívku, na zabedněný Židy, co mašírovali za ostnatým drátem a nechápali, že je za chvíli zplynují, na doktora Mengeleho, který pravidelně vpochodovával do cikánského tábora s důležitým výrazem ve tváři a rozdával svým malým pokusným králíkům karamely předtím, než se na ně vrhl s jedy a skalpelem, na ty zatracený český komunistky, co jí ve vlaku do Ravensbrücku nadávaly do špinavých cikánek, na příšerný dozorkyně v Ravensbrücku, na asociály, na musulmanky, co se potácely po táboře, neřekly ani slovo, ale stejně na nich bylo vidět, že je podle nich lepší zemřít, že není nic horšího než dál žít, na Else, co se opovážila umřít, co nerozložila svá černá andělská křídla a nesežehla své katy plamenem, na Lykke, která ji dovlekla do bludného vlaku, na ženské z Červeného kříže, co ji vytrhly ze sladkého bezvědomí a ládovaly ji kaší, kaší a zase kaší, a na Hannu, tu zasranou ženskou, co jí zachránila život, odvezla ji do Jönköpingu a donutila ji dál lhát, aby vůbec mohla žít! Samozřejmě že ji k tomu donutila! Protože kým by Miriam byla, kdyby nelhala? Jak by vůbec žila? Jako v Ravensbrücku, jako v Osvětimi, s jediným rozdílem: hnali by ji z místa na místo, z města do města, z vesnice do vesnice. Tak by žít nemohla. Jak má ale dokázat svou lež nést až do konce života? Nippon znovu zatahal za vodítko. Vteřinu se jí zdálo, že upadne, pak se narovnala a šla za ním na trávník. Je jí fuk, že si ti směšní Jönköpinští myslí, že za šlapání po trávníku by měl být trest smrti. Jen ať si zkusí ji zastavit! Proměnila by se v Maliku, která by ale zůstala Miriam na-


25.4.2016 23:54:12

60


tolik, aby jim předvedla, kolik už pochytila švédských nadávek, i když je zatím nikdy nevypustila z úst. Cikáni jsou totiž mimořádně jazykově nadaní. Tak to alespoň stálo v Severském naučném slovníku čili to musí být pravda. Poslední, co ji rozzuřilo, o nic méně než všichni ostatní, byl právě Severský naučný slovník, hlavně ti mizerové, kteří napsali jisté heslo pod písmenem C. „Co do povahy jsou nyní obecně cikáni popisováni jako líní, prolhaní a pomstychtiví, tu servilní, tu bezostyšně vzpurní. Všechny tyto povahové rysy jsou přirozeným důsledkem jejich kočovného života a částečně ještě více jejich údělu být všude předmětem nenávisti a pohrdání.“ Ti idioti tvrdili, že cikáni nechtějí žít v domech, a dokonce že touží po životě na cestách! Že se cikáni neumějí červenat! Rozuměj: že necítí stud. Tvrdili, že cikáni své děti posílají krást! Ale, dodali, není však pravdou, že cikáni kradou ostatním lidem děti. Pěkně děkuju! To tedy vážně pěkně děkuju! Nebydlela snad v domě, dokud ještě byla Romkou? Ale ano. Nenaučila se snad stydět, když byla malá? Ano. Neumí se snad červenat? Ano. Poslali ji snad někdy krást? Ne. Ukradla vůbec někdy něco? Ne. I když, vlastně ano. V Osvětimi dívce v bezvědomí opatrně vyprostila z dlaní kousek chleba a pokusila se jím nakrmit Didiho, ale bez většího úspěchu. V té době už nemohl jíst. A tak chléb snědla sama. Tři sousta tmavého chleba s pilinami. To je všechno, co kdy ukradla. Je líná, pomstychtivá a prolhaná? Líná není. Pomstychtivá sotva. Ale… Ledová díra v jejím nitru do sebe vtáhla hněv, jen to zabublalo, ale na jeho místo se náhle hrne pláč. Ochromí ji hrůza. Nesmí plakat! V žádném případě. Nesmí být smutná, nikdy nesmí vypadat, jako že ji něco trápí, nesmí se hroutit a poddávat se vzpomínkám. To alespoň Hanna povídala, nebo… Ne, možná to neřekla otevřeně, ale beze slov naznačila, že to očekává. Tím, že bude Miriam přemítat nad minulostí, se nic nespraví. Naopak. Hanna chce,


25.4.2016 23:54:12

NEJMENUJI SE MIRIAM

61

aby zapomněla na to, co bylo, a místo toho se soustředila na budoucnost. Dohlédne, aby Miriam dohnala všechno, co jí během válečných let uteklo, aby si vypěstovala pevné zdraví, aby se naučila pečovat o domácnost a získala pořádné všeobecné vzdělání. Pak bude vybavená do života. A její nejdůležitější zbraní bude působit směle, ale ne zase moc, chodit rovně a na obličej si přilepit přátelský výraz plný očekávání. Na žádné citové bouře nemá nárok. A tak se sehnula a zvedla Nippona, pevně ho k sobě přitiskla a zavrtala obličej do jeho srsti. Nippon sebou v jejím náručí házel, nejdřív se mazlit nechtěl, ale pak se uklidnil a lehce jí olízl krk. Když ucítila dotek jeho drsného jazyka, otřásla se a trochu se zasmála. Tak. Nebezpečí pominulo. Postavila Nippona zpátky do trávy a oslovila ho svou nejdokonalejší švédštinou. „Tak pojď, pejsku. Dáme si pořádně dlouhou procházku…“ Teď byla Miriam. Jen Miriam. Skrz naskrz Miriam. Když dorazili domů, byl Nippon k smrti unavený. Jen co prošli vstupními dveřmi, plácl sebou na mramorovou podlahu, jako by se nechumelilo, a odmítal se zvednout. Tvářil se neskutečně vyčítavě. Jak po něm vůbec může chtít, aby vyšel dvě poschodí do Hannina bytu? Protáhla ho celým městem, od kostela až k zámeckému hřbitovu, pak Západní třídou, přes Východní třídu až na Soudní náměstí a pak celou cestu zpátky přes Jižní Pobřežní a Zámecký most. Nesmí zapomínat, že on je jen pekingský psík. Navíc velmi malý pekingský psík, s obzvláště krátkýma nožičkama. A teď ho ani nenapadne se odtud hnout. Za nic na světě. Hodlá tady ležet a chladit si břicho o mramorovou podlahu až do dne, kdy umře, pokud ho tedy ona nezvedne a nevynese ve své měkké náruči až k Hanniným dveřím. V tom případě by se možná sám doplazil dovnitř a uložil se na měkoučký polštářek ve svém neskutečně příjemném pelíšku. Zamrkal. Mohla by mu prokázat tuhle malou laskavost? Nebo? Miriam se zahihňala a zvedla ho. Nikdy si nepomyslela, že by mohla rozumět tomu, co si myslí pes. Ti psi, se kterými se setkala… Stop! Takhle přemýšlet nesmí. Smí


25.4.2016 23:54:12

62


myslet jen na to, co se děje tady a teď. Na Nippona, který se přetočil tak, že jí teď v náručí leží na zádech. Na to, jak je roztomilý, když zívá. Na to, že hned, jak vejdou do bytu, mu musí dát vodu. V domě bylo stále naprosté ticho. Možná je opravdu jediná, kdo je doma. Neslyšela žádný rozhlas. Žádné klapání podpatků po podlaze. Žádný hovor. Bylo prostě ticho. I město bylo jako po vymření. Nikde nebylo otevřeno, všechny cukrárny zamčené, dveře do kin na léto zatlučené. Za celou dlouhou procházku zahlédla možná šest lidí. Břichatého pána v obleku a o holi. Mladou paní s kočárkem. Dvě dívky, které se procházely ruku v ruce podél Západní třídy, a dva mladíky na lavičce na Soudním náměstí. Měli na sobě kostkované košile přesně jako ti, které dnes viděla před obchodem s tabákem, ale že to jsou opravdu oni, si jistá být nemohla. Přesto si dávala pozor, aby si je moc neprohlížela, držela se na okraji náměstí a pospíšila si kolem. Náklaďák tam nestál. Sledovali ji pohledem, to cítila, ale nic za ní nepokřikovali. Do budoucna si ale dá záležet na tom, aby bez klobouku a rukaviček nevycházela. To je nejlepší způsob, jak každého přesvědčit, že je dívkou z dobré rodiny. I když je uprchlík. A na dívky z dobré rodiny nikdo nepokřikuje. Ani je nepronásleduje. Tedy mimo koncentrační tábory. Postavila Nippona na podlahu v kuchyni a nalila mu vodu do misky. Hltal ji, a tak přitom máchal jazykem, až voda cákala všude kolem, ale sotva dopil, už stála vedle něj s hadrem. Hanna nemá ráda, když jsou na linoleu skvrny. Ne že by to podlaze nějak škodilo, ale vypadá to tak lajdácky. A Hanna nemá ráda, když něco vypadá lajdácky. Nippon odcupital do pelíšku a tam se svinul do klubíčka. Miriam zůstala bezradně stát uprostřed kuchyně. Co bude dělat teď? Včera vyluxovala celý byt. Dnes ráno oprášila každičký kus nábytku a všechny dekorace. Vynesla odpadky. Vyprala Hannino i svoje spodní prádlo, přesně jak měla, ale v různých nádobách a v jiné vodě. Že používá různé nádoby a pokaždé vymění vodu, bylo tajemství. Tajemství, které by mohlo mnoho odhalit, kdyby ho někdo dokázal vyložit, ale riziko, že se to stane, se zdálo minimální. Když je doma Hanna, nikdy nepere. A v téhle zemi zřejmě ni-


25.4.2016 23:54:12

NEJMENUJI SE MIRIAM

63

kdo nemá ani potuchy o tom, jak Romové žijí a přemýšlejí. Všechno, co lidé vědí, je, že tu Romy nechtějí. Existuje dokonce zákon, který zakazuje Romům do Švédska přicestovat. Úplně všem. Dokonce i těm, kteří jen o vlásek unikli plynovým komorám… Ne. Nesmí se k tomu vracet! Nesmí přemítat nad minulostí. Dá si obložený chléb a vypije sklenici mléka. Udělá úkoly. Bude se chovat jako opravdová Švédka. Takže obložený chléb. Nic víc.

lll

Uprostřed noci ji probudil výkřik. Nejdřív si netroufala dát najevo, že je vzhůru, naopak se snažila vůbec se nehýbat, dál ležela na boku, ruce mezi koleny, a oči otevřela jen na uzounkou škvírku. Velmi opatrně se rozhlédla. Šedavé světlo. Tapeta s poupaty žlutých růží. Červená prošívaná deka. Vydechla. Tohle není barák v Osvětimi nebo Ravensbrücku. Je to komůrka pro služku v Jönköpingu, komůrka, na jejíž stěny nechala Hanna nalepit tapety s poupaty růží, jen aby jí udělala radost. Vděčná, napadlo ji. Jsem vážně vděčná. Na to nikdy nesmím zapomenout. Byly jen dvě hodiny ráno, ale slunce už stálo nad obzorem. Možná sotva stihlo zapadnout. V některých částech téhle země vlastně v létě vůbec nezapadá. Půlnoční slunce. To se naučila v zeměpise. Na druhou stranu na stejných místech v zimě zase vůbec nevychází. Několik měsíců v kuse je tam neustále noc. Hrůza. Zamrkala a posadila se, lehce si promnula oči, ale s tou otázkou už dál otálet nemohla. Čí výkřik ji to probudil? „Jen se nedělej,“ řekla sama sobě nahlas. „Moc dobře víš, kdo to křičel.“ Ve snu se přenesla do Ravensbrücku. Nebo spíš do ďábelského vlaku z Osvětimi do Ravensbrücku. Co se jí zdálo,


25.4.2016 23:54:12

64


si přesně nepamatovala, ani si to pamatovat nechtěla, ale nálada ze snu v ní přetrvávala dál. Strach. Tíha. Uf. Na ten den myslet nechce. Teď už je všechno v pořádku, všechno je tak v pořádku, jak to vůbec jde, a minulost je dávno pryč. Jsou to už tři roky a dva měsíce, co ji bludný vlak odvezl pryč z Německa a od války. Téměř tři roky, co přijela do Jönköpingu. Dva roky, co jí Hanna nechala vytapetovat pokoj. Rok, co dostala nové šaty a pozvali ji na svatbu v Nässjö, jako by byla úplně obyčejná dívka a naprosto samozřejmý člen Adolfssonovy rodiny. A je to teprve den, co Hanna odjela a nechala ji doma samotnou. Takže všechno je tak, jak si přála, aby to bylo. Tak dlouho toužila po samotě. Představovala si, jak osvobozující by bylo, kdyby jí všichni dali pokoj. Přála si, aby několik dní mohla být znovu sama sebou. Tak dlouho už nebyla sama sebou. A takhle to dopadlo. Osamění. Strach. Noční můry. Tiše došla do kuchyně, vytáhla sklenici a natočila si trochu vody. Jak pila, všimla si, že Nipponův pelíšek je prázdný, a to ji tak vyděsilo, až jí zaskočilo. Rozkašlala se, ale mezitím si vzpomněla, že hned nato, co se uložila ke spánku, přicupital k ní do pokoje. Odložila sklenici a pospíšila si do komůrky, klekla si a nakoukla pod postel. Nemýlila se. Úplně vzadu u zdi zahlédla obrysy jeho tělíčka. Spal. Zmocnila se jí úleva téměř stejně tíživá jako před několika minutami strach, tak tíživá, že se nedokázala zvednout, ale sesula se na podlahu, zůstala sedět, rukama si objímala kolena a schoulila se do klubíčka. To není dobré. Nezvládá být mezi ostatními lidmi, ale nezvládá ani samotu. Něco je na ní špatně. Přichází snad o rozum? Jako ta žena na nástupišti v Osvětimi… Jako poslední přišly k apelu na nástupišti ženy z cikánského tábora. Ostatní už byly na místě, několik zástupů mladých Židovek, Polek a Češek. Přes třicet let mohlo být jen několika málo z nich, některé byly ještě velmi mladé. Všechny byly vychrtlé a kostnaté, všechny obličeje šedivé, každý pár němých očí obklopený stínem černých kruhů z hladu. Mnohé z nich ještě po dlouhém pochodu do Osvětimi I z druhé části Osvětimi, zvané Březinka, lapaly po dechu,


25.4.2016 23:54:12

NEJMENUJI SE MIRIAM

65

přesto vypadaly silnější a zdravější než většina ostatních vězeňkyň. Takže je možná naděje, že tentokrát Němci mluvili pravdu. Třeba je opravdu pošlou do pracovního tábora směrem na západ. Třeba některé z nich dokonce přežijí… Cikánský průvod pochodoval velmi spořádaně. Rytmus si našly už v Březince, levá, pravá, levá, pravá, a všech sedmdesát devět žen najednou splynulo v jednu jedinou; právě svítalo a jemně mžilo a ony se bez jediného slova sunuly vpřed, pohroužené do taktu pochodu. Některá možná tiše plakala, jiná se lehce ošívala, aby se zbavila svrbění na zádech, toho prokletého svrbění, které je sužovalo všechny, ale kterého se už snažily drbáním zbavit jen ty nejzdravější, další se možná pokoušela zatáhnout ruce do rukávů vězeňského mundúru, i když to bylo zakázané, ale žádná z nich nevypadla z tempa. Pochodovaly, protože jim SS nařídila pochodovat. Hleděly přímo před sebe, protože to od nich SS při pochodování chtěla. Prošly okolo nástupišť v Březince a pouze tušily, že další várka nově příchozích právě nastupuje na selekci, ale nepodívaly se na ně a žádná z nich neměla sílu na to, aby cítila soucit. Soucit jim už došel. Jenom pochodovaly. „Stát!“ Kdyby ten důstojník SS nezařval svůj rozkaz, pokračovaly by přímo rovně, odstrčily by Polky, Češky i mladé Židovky a pochodovaly dál, až na konec nástupiště, a pak by pokračovaly cestou necestou, do příkopu a zase ven, přes pole a louky, přes hory a doly, přes města a vesnice, přes jezera a močály, v tomtéž rytmu, tomtéž rozestupu, jedna pětice za druhou, s rovnými zády a rukama podél těla, ale protože teď zařval, zastavily se, udělaly tři kroky na místě a pak zůstaly stát, obličeje stále obrácené dopředu, pamatuje si, jak žasla nad tou nepochopitelnou disciplínou a o vteřinu později žasla nad vlastním úžasem. Netušila, že ještě může nad něčím žasnout. Netušila, že ještě dokáže něco cítit. Polky a Češky před ní stály bez hnutí, záda vypjatá, a svět se na pár chvil ponořil do úplného ticha. Ženy na nástupišti ani nemukly, esesáci mlčeli, v táboře opodál vládlo naprosté ticho, ale to trvalo jen okamžik, pak se náhle ozvalo skřípění a vrzání pěti nákladních vagonů, které přijely k nástupišti, a supění a bouchání lokomotivy, která s nimi


25.4.2016 23:54:12

66


přicouvala. Ještě minutku všechny hleděly před sebe, pak skupinou projelo zachvění a disciplína nepatrně povolila. Nikdo už nestál rovně, čtyři sta žen se shrbilo, obrátily tvář k vagonům, čtyři sta žen hledělo do své paměti a tiše bědovalo. Ty vagony jsou tak malé! Menší než ty, které je sem kdysi přivezly. Kolik z nich cestu přežije? Kolik se jich udusí? Kolik z nich na podlaze z nehoblovaných prken ušlapou? Mě ne, pomyslela si a vlastní myšlenka ji zaskočila. Proč ne ji? Didi už je po smrti. Je mrtvý už šest dní. Proč by ona měla žít? Zničehonic jakoby odnikud vyšel tón a na chvilčku to znělo, jako by se jedna z žen dala do zpěvu, ale pak se jí hlas zlomil a přešel v neartikulovaný jekot. Uauauauuu! Uauau‑ auuu! Uauauauuu! Zástup vepředu se zavlnil, ale kdo křičí, kdo to odmítá přestat křičet, vidět nebylo, a během chvíle všemi zástupy projelo zaváhání. Mají se taky dát do křiku? Mají se všechny spojit a postavit se obrovským společným řevem na odpor? V tom okamžiku ale dozorci SS zvedli zbraně, jeden pes se rozštěkal a další tři se k němu přidali a všechno váhání se rozplynulo, všechna záda se narovnala, všechny pohledy se upřely do dálky a oči přestaly vidět. Někdo úplně vpředu vystřelil do zástupu nezvykle dlouhou dávku, ale jek přesto neustal, jen byl ještě pronikavější, a z nástupiště o kus dál se náhle skácela zakrvavená žena. Dopadla na kolena do úzké mezery vedle vlaku, ale okamžitě se pokoušela vstát, lezla a škrábala se na cement nástupiště a dál vřeštěla: Uauauauuu, Uauauauuu, Uauau‑ auuu. Její ústa byla černou dírou a její pruhovaný oblek byl kolem ramen stále rudější, tak rudý, že místy vypadal téměř černý, ale přesto vyla dál. Uauauauuu! Uauauauuu! Uauauauuu! „Tak střílejte, do prdele,“ vykřikl odněkud velitel esesmanů a tři z jeho podřízených okamžitě poslechli. Zarachotily tři dlouhé salvy. Křik utichl. To, že vypukl takový zmatek, když měly nastupovat, byla možná chyba té pomatené Židovky. Sotva se otevřely posuvné dveře vagonů, spořádané zástupy se během necelých deseti vteřin rozptýlily, psi skákali a štěkali, esesmani řvali a ženy se strkaly a mačkaly, jedna druhou kopaly a vrážely si lokty do slabin, štípaly ty, kterým se podařilo


25.4.2016 23:54:12

NEJMENUJI SE MIRIAM

67

dostat se dopředu, a škrábaly ty, které se už vyšplhaly do dveří, úpěly, klely a ječely. Miriam měla štěstí. Byla v cikánském zástupu ve druhé řadě druhá zleva a ocitla se přesně naproti dveřím čtvrtého vagonu. Strkání jí šlo a na probojovávání se stádem, které se náhle vrhalo proti vagonu, byla přímo odbornicí, byla dost silná na to, aby se do vagonu dostala jako třetí, a dost mazaná na to, aby se uvnitř rychle rozhlédla a pak se rozhodla pro levý roh, těsně vedle místa, kde stál sud s vodou a také trámek, na který by si člověk mohl stoupnout, kdyby byla tlačenice příliš nesnesitelná. Sepjala dlaně, ponořila je do vody a chvatně vypila několik doušků, do vagonu se zatím nahrnul zbytek žen, pak si na chvíli dřepla do rohu a pozorovala je. Většina z nich byly Polky a Češky. Měly červené trojúhelníky s velkým P nebo T. Zbytek tvořily Židovky se žlutou hvězdou. Hnědý trojúhelník jako ona sama měla jen asi desítka žen. Většina cikánek se evidentně vecpala do dalších vagonů. Ne že by jí chyběly. Všechny do jedné jí byly úplně ukradené. Už neměla žádný lid, žádné přátele, žádnou rodinu. Byla sama. Sama za sebe. Od Didiho smrti uplynulo šest dní a během těch šesti dnů se vytrácela, až téměř přestala existovat. Promluvila jen dvakrát, to když ji vybrali k transportu do Ravensbrücku. Nahlásila svoje číslo a na nějakou otázku odpověděla ano. To bylo všechno. Jinak mlčela. Kdyby nepřišel transport, stala by se z ní musulmanka, jedna z těch bytostí, které hladověly tak dlouho, že už nebyly doopravdy naživu, i když ještě pořád dýchaly. Možná už se musulmankou stala. Nebyla si jistá. Ostatní ženy musulmanky nebyly. Křičely a ječely a strkaly se a tlačily, ale nerozuměla, co říkají. Neuměla polsky, česky ani jidiš, a němčinu ani romštinu nezaslechla. To jí bylo fuk. Tlačenice jí ovšem lhostejná nebyla. Vagon byl už teď tak plný, že se nikdo nemohl ani posadit, natož se natáhnout na podlahu, přesto esesmani na nástupišti hulákali a strkali do žen obušky, aby jich do vagonu nahnali ještě víc. Postavila se na trámek a vmáčkla se do rohu. Těsně před ní stály tři mladé Češky, přitisknuté k jejímu břichu a stehnům. To ale nevadilo, naopak to bylo dobře, jejich hlavy a ramena ji totiž držely na místě. Tak. Teď je nejmíň


25.4.2016 23:54:12

68


o dvacet centimetrů výš než ostatní a má lepší přístup ke vzduchu. A v pravé kapse má kousek chleba, který si ušetřila. Pokud bude cesta trvat méně než tři dny, přežije. Možná na tom nebude nejlíp, ale každopádně přežije. U dveří zařval esesman a narval do vagonu poslední ženu. Tekla jí krev z nosu, ale oběma rukama se pevně chytla šatů jiné ženy a přitiskla se k ní. Možná si i ona myslela, že opravdu pojedou do pracovního tábora. Něco ji bolelo, to prozrazoval výraz v jejím obličeji, ale zároveň byla posedlá touhou přežít, i tohle bylo vidět. Esesák do ní ještě jednou strčil a zanadával, pak se natáhl po posuvných dveřích a zabouchl je. Z vagonu se ztratilo světlo. Na každé straně nahoře byly tři větrací otvory, které dovnitř propouštěly trochu šedavého jitřního svitu. Jinak tu vládlo šero. Vlak cukl, ženy do sebe narazily, a pak se vagony daly pomalu do pohybu. Byl červenec, ale pokud budou mít štěstí, bude stejně jako posledních pár dní zataženo, a tak nebudou mít potíže s vedrem. Možná přijdou i nějaké přeháňky. Zavřela oči a vyslala modlitbu k Ježíšovi od jeptišek. Sešli déšť, prosím! To je jediné, oč žádám. Opravdu špatné počasí. Pak zavřela oči a rozhodla se přestat existovat, dokud nedorazí k cíli. Bude tam jenom stát, přitisknutá v rohu, mlčet a dýchat. Ostatní ženy se pomalu utišily. Stály těsně jedna vedle druhé, některé byly k sobě zády, jiné obličejem, trochu se pohupovaly v rytmu jízdy, ale žádná z nich se neodvažovala upadnout. Na to tu bylo příliš těsno. Některé zvedly tváře vzhůru a nasávaly trochu vlahého, nakyslého ranního vzduchu, který sem pronikal větracími otvory, jiné upíraly pohled do dáli, další zavřely zapadlé oči a naprosto zjevně se pokoušely usnout. Jako by tam vlastně žádná z nich nebyla, jako by všechny přestaly existovat, jako by všechny vešly do jiného světa a tenhle vagon, vlak i tahle cesta byly jen hlubokou, příšernou noční můrou. Možná to, co nakonec narušilo klid, byl zápach. Pach výkalů. Ucítila ho okamžitě a dokonce uslyšela šplouchnutí. Někdo už nedokázal dál vzdorovat průjmu z hladu. Uslyšely to i ostatní. Uprostřed tlačenice vznikl pohyb, jedna žena něco zavolala, jiná vrazila do další, třetí prosebně vykřikla, čtvrtá jí odpověděla zaječením a o vteřinu později


25.4.2016 23:54:12

NEJMENUJI SE MIRIAM

69

dav rozvlnila rvačka, nebo alespoň něco, co se v daných podmínkách rvačce podobalo. Ženy se navzájem drápaly a škrábaly, strhávaly jedna druhé bílé šátky z hlavy a tahaly se za vlasy, odhalovaly zuby a vrčely jako divoká zvěř, nenávistně řvaly a začaly se kousat. Zpola holohlavá žena jiné ženě poškrábala tvář a velmi vysoká a vyhublá žena se sehnula nad jinou a zaryla jí zuby do krku. Ve vagonu to rychle začalo páchnout daleko hůř, protože průjem přemohl ženy pokousané, kousající, i ty, co se úzkostlivě tiskly ke stěnám vagonu. Jedna z romských dívek začala výt a kdovíproč se dovolávala Boha. Devel! Devel! Devel! „Halt!“ zařval náhle někdo a během necelé vteřiny všechny ženy utichly, pak pochopily, že to neřval žádný muž, žádný Němec, ale žena a vězeňkyně, a dál se škrábaly a kousaly. Žena se ale nedala a dál křičela: „Halt! Halt! Halt!“ Byla stejně vychrtlá jako všechny ostatní a nijak zvlášť vysoká, ale její hlas všechny přiměl nastražit uši. Byl drsný a chraplavý, ale velmi pronikavý. Miriam viděla, jak se ženy kolem ní zastavují a přestávají se rvát, jak si některé přejíždějí rukou přes hlavu a kontrolují, jestli je šátek na svém místě. Jako by se jejich náhlé vystřízlivění pomalu rozšířilo po celém vagonu. Ta, která před chvílí zaryla jiné ženě zuby do krku, vzhlédla, na okamžik vypadala zmateně, pak si rychle přejela rukou přes ústa, jako by chtěla zahladit vzpomínku na to, co udělala, a pokousaná žena se naopak chytila za krk a zamyšleně se rozhlížela kolem sebe, ale na žádnou z těch, co stály kolem, se nevrhla. Žena s chraplavým hlasem se dala do řeči, mluvila zřejmě česky a mluvila dlouho. Bylo zřejmé, že ostatní napomíná. Některé z těch, co jí rozuměly, se začaly tvářit provinile, jiné v sobě očividně zdusily vztek. Nikdo jí neodporoval. Zdálo se, že všechny Češky jsou ochotné ji poslouchat. Židovky vypadaly trochu vyděšeně a Romky se shlukly do malé skupinky úplně napravo ve vagonu. Dívce, která se před chvílí dovolávala Boha, položil někdo ruku kolem ramen. Teď stála tiše, oči zavřené a opírala se o svoji sestru nebo přítelkyni. Když žena s chraplavým hlasem konečně domluvila, rozhlédla se kolem, přelétla pohledem celou skupinu, a když její pohled dopadl na Maliku, na chvíli se


25.4.2016 23:54:12

70


zastavil a pak pokračoval dál k zahanbeným Češkám. Bylo naprosté ticho. Nikdo se ani nepohnul, nikdo se na ženu nepodíval. Něco zamumlala na závěr, ale Malika neslyšela co. Raději zavřela oči. Rozbolely ji nohy, ale věděla, že kdyby slezla z trámku, nijak by si nepomohla. Zápach by byl dole určitě horší. Neexistovat. To bylo jediné východisko. Opřít se hlavou o zeď. Naslouchat drncání kolejnic. Přísně mluvit sama k sobě. Bum. Zavři oči. Bum. Začíná mě bolet hlava. Bum. Na to se neumírá. Bum. Něco si představ! Bum. A co? Bum. Stůl prostřený tak, až se prohýbá. Bum. Štědrovečerní večeři v klášteře. Bum. Lízátko, co táta jednou koupil. Bum. Ano! Dělili se o něj s Didim. Bum. Ne. Na Didiho nemysli. Bum. Ta myšlenka by tě mohla zabít. Bum. Jiný svět než tenhle neexistuje. Bum. Země zanikla. Bum. Proto se o ní nedá snít. Bum. A někdo mi nasadil železnou obruč kolem čela. Bum. No a co? Bum. Vždyť už jsi mrtvá. Bum. Proč tedy cítím, jak se obruč utahuje? Bum. Jak se mi zarývá do čela? Bum. Jak mi drtí čelní kost? Bum. Jak mi maličkaté úlomky kosti pronikají do očí? Bum. Kašli na to. Bum. Nemůžu přece kašlat na to, že mi vytéká mozek? Bum. Že mi stéká po obličeji? Bum. To se ti jen zdá. Bum. Nezapomínej, že tohle je přece jen něco jako odpočinek. Bum. Nikdo po tobě nechce, abys hloubila příkop. Bum. Nikdo tě nenutí vláčet zeminu v obrovských pytlích. Bum. Ale mně je tak špatně! Bum. A co sis myslela? Bum. Že ti bude dobře? Bum. A tolik se mi motá hlava. Bum. Brzo se pozvracím. Bum. A co bys zvracela? Bum. Nic. Bum. Přesně tak. Bum. Ale dej si kousek chleba. Bum. Kousíček chleba. Bum. Ale co když si toho někdo všimne? Bum. Nikdo si toho nevšimne. Bum. Už se ho dotýkám konečky prstů. Bum. Je drsný. Bum. Ano! Chleba! Bum. Jenom malý kousek. Bum. Ulomím kousek uvnitř kapsy. Bum. Tak. Hlavně opatrně! Bum. Držím ho mezi palcem a ukazováčkem. Bum. Výborně. Bum. Dej si ho do pusy. Bum. Lehce přejeď jazykem po jeho hrubém povrchu. Bum. Jez! Bum.

lll


25.4.2016 23:54:13

NEJMENUJI SE MIRIAM

71

Za pár dní už měla kapitolu o Gustavu Vasovi v učebnici dějepisu přečtenou čtrnáctkrát a uměla ji nazpaměť. A tak od sebe knížku odstrčila a text si odříkala nahlas, od začátku do konce. Pro jistotu se naučila i tři řádky pod portrétem Jeho Veličenstva a pak několik minut seděla bez hnutí a koukala z okna. Dalo se do deště, ale přesto s Nipponem vyrazí na jeho dnešní druhou procházku. A pak se nají. Jíst se má alespoň třikrát za den, povídala Hanna. Jinak může být člověk podvyživený. A protože už několik let podvýživou trpěla, mohlo by jí to uškodit. Miriam si povzdychla a zvedla se. Nippon zívl a protáhl se. Možná nebylo tak docela správné, že si ho dnes v noci vzala k sobě do postele, protože Hanně se nelíbí, když má někdo zvířata v posteli, ale na druhou stranu ji jeho měkký kožíšek a příjemné teplo utěšovaly a chránily před zlými sny. Spánek měla hlubší a spala lépe a déle než kdy dřív a vzbudila se s úsměvem na rtech. Ze začátku tak docela nechápala, odkud se ten příjemný pocit vzal, pocit uvolnění a hřejivé spokojenosti, ale pak jí došlo, že je vyspaná. Dosyta vyspaná. Na vteřinu zatoužila po tom, aby se mohla vrátit v čase a pošeptat svému mladšímu já, že tenhle den skutečně přijde. Den, kdy se probudí a nemrzne, není jí zle, nebolí ji hlava a není na smrt unavená, den, kdy otevře oči v pokoji se žlutými růžemi na stěnách a těsně vedle ní leží mazlivý pekingský psík, den, kdy ví, že nedaleko je kuchyně a tam najde chléb, zavařeninu, sýr i vejce, a že jí nikdo na světě nebude bránit jíst. A pak se zarazila. Na léta v táboře přece myslet nechce. Ještě než v kuchyni postavila vodu na kávu, pustila rádio. Z rozhlasu se linul veselý pochod. Až teď se podívala na hodiny. Bylo po jedenácté. Tak dlouho ještě nikdy nespala. No a co. Vždyť je to jedno. Je úplně sama a může si dělat, co se jí zachce. Dát si pozdní snídani. Pak se umýt. Pomalu se obléct. Otevřít okno ve své ložnici i v kuchyni, aby se větralo, zatímco bude venčit. Nevadí, že bude průvan. Když o několik hodin později vyšla s Nipponem z domu, ve městě stále vládlo naprosté ticho. Těsně před vraty se zastavila, chvíli stála bez hnutí a naslouchala tomu tichu. Zvláštní, že může být takový klid, i když už je po svátcích. Ně-


25.4.2016 23:54:13

72


kde v dálce zavrnělo auto, ale zvuk se brzy vytratil a nic po něm nezůstalo. Několik vteřin si pohrávala s myšlenkou, že zbytek světa skutečně zanikl, že všichni lidé zahynuli a že Nippon a ona jsou jediné bytosti, které přežily, ale pak se narovnala a ten nápad odsunula do pozadí. Hlouposti. Jasně že lidé a psi ještě pořád existují. Někteří z nich jsou jim bezpochyby nablízku. Takže v zájmu bezpečí Nipponovi nedovolí, aby si ulevil na trávníku u kostela. Nejlepší bude dát si kolečko, přestože ještě pořád poprchává. Když se vraceli, uslyšela, jak se v okamžiku, kdy strčila klíč do zámku, rozezvonil telefon. Než došla do salonu a zvedla ho, stihl zazvonit třikrát. „Hovor z Mariefredu,“ oznámil cizí hlas. „Prosím.“ „Uf,“ ozvala se Hanna. „To se mi ulevilo! Myslela jsem, že se něco stalo.“ Miriam nechápavě zamrkala. „Něco se stalo?“ „Ano. Když jsi to nebrala.“ „Právě jsme se s Nipponem vrátili. Byli jsme na procházce.“ Hanna si lehce povzdychla. „Ach tak. To je dobře. Bála jsem se, jestli jsi při těch nepokojích nepřišla k úhoně.“ „Cože? Nerozumím.“ „Nepokoje. Bitky.“ „Jaké bitky?“ „Asta před chvilkou volala Egonovi a tvrdila, že v Jönköpingu byly nepokoje. Obrovská bitka mezi spoustou lidí. Včera večer.“ Miriam svraštila obličej. „Žádné nepokoje tu nebyly. Spíš naopak. Ve městě je úplně mrtvo. Před chvílí jsem byla venku a vůbec nikoho jsem nepotkala… Vlastně ano. Jednoho člověka.“ „Hm,“ zamumlala Hanna a odmlčela se. „Jsi si tím jistá?“ „Naprosto.“ „A co včera večer?“ „Bylo to podobné. I když jsme byli venku jen na otočku. Odpoledne jsme si dali delší vycházku. Ale bylo to stejné. Naprostý klid.“


25.4.2016 23:54:13

NEJMENUJI SE MIRIAM

73

Hanna byla chvíli zticha. „To je zvláštní,“ poznamenala pak. „Asta před chvílí telefonovala a vykládala Egonovi, že dole na východě proběhly ohromné nepokoje…“ Miriam se náhle cítila provinile. Jako kdyby lhala. Hlavou jí prolétla vzpomínka na řvoucí náklaďák před pár dny… Ano. Možná lže. Nejlepší bude říct pravdu. „Já jsem ale nic neviděla. Vážně ne. Na svatého Jana se pár chlápků málem servalo před mlékárnou, ale nic z toho nebylo. Někam se vypařili. A to bylo dopoledne.“ Hanna se usmála. Poznala jí to na hlase. „Já ti věřím, holčičko. Neboj se. Nejspíš je to tak, že Asta chce, aby se Egon co nejdřív vrátil domů. Tyhle – ehm – dámy mají někdy celkem bujnou fantazii. Člověk je nesmí brát tak vážně.“ „Ne. Asi ne.“ „A jak jsi na tom s Gustavem Vasou? A s reformací?“ Miriam cítila, jak se jí rozhořely tváře. S úkolem ještě nebyla hotová. „Gustava Vasu už umím. Ale reformaci ještě ne. Učila jsem se, ale ne dost…“ Hanna se tlumeně zasmála. „Tak to budeš muset dohnat.“ „A jak se máte?“ Slyšela, že se Hanna usmívá ještě víc. „Máme se moc dobře, děkuju. Skvěle. Na statku Egonovy rodiny bylo krásně a oni sami jsou moc milí. Bylo to úžasné. Každičká minuta. A teď jsme v Mariefredu na usedlosti Červeného kříže a tady je to taky hezké. Možná nepojedeme domů hned zítra, jak jsme plánovali, Egon chce, abychom tu byli až do pondělí a stavili se cestou ve Stockholmu. A v tom případě tam možná zůstaneme do úterý.“ No ne. Možná že Hanna Egona vážně uhnala. „Aha,“ zareagovala Miriam tak neutrálně, jak to jen dokázala, „doufám, že i zbytek cesty bude stejně příjemný.“ „To bezpochyby,“ mínila Hanna. „Ale jak jsi na tom s penězi? Nemám poprosit bratra, aby se u tebe stavil a dal ti deset korun? Stejně se s Marianne odpoledne chystají do Jönköpingu.“


25.4.2016 23:54:13

74


Peníze? Žádné nepotřebuje. Ani jídlo. Sýr, máslo a chléb, co jsou ve spíži, jí vydrží ještě dlouho. „Ne, děkuji, to není potřeba.“ „Jen nepovídej, určitě by se ti hodily. Olof se za tebou odpoledne zastaví.“ Miriam se přihrbila, jako by Hanna mohla vidět, jak je pokorná. „Tak dobře.“ „Tak buď kolem čtvrté doma, zlatíčko. A opatruj se!“ Po telefonátu zůstala Miriam na místě a hleděla přímo před sebe. Jak bylo to nové slovo? Nepokoje. Šla k sobě do pokoje a našla si ho v akademickém slovníku. Pouliční bouře. „Nepokoje,“ řekla nahlas sama pro sebe a chvíli to slovo válela po jazyku. „V Jönköpingu byly nepokoje. Pouliční bouře.“ Ale tomu budu věřit jen tolik, nakolik budu sama chtít, pomyslela si potom a slovník zaklapla. Reformace byla ještě nudnější než Gustav Vasa, pokud to tedy vůbec bylo možné, a když si tutéž kapitolu přečetla šestkrát, vzdala to. Nemá proč spěchat. Než se Hanna vrátí, bude to ještě pár dnů trvat. I tuhle kapitolu se stihne naučit nazpaměť. Protáhla se a koukla po Nipponovi, který ležel v pelíšku vedle jídelního stolu. „Máš hlad?“ Lehce zavrtěl ocasem. Předpokládala, že to znamená ano. Nippon měl hlad pořád. Od rána do večera, ve dne v noci. Oblaka za oknem se protrhala a odhalila cáry jasně modrého nebe. Pohlédla na hodiny. Tři čtvrtě na čtyři. Za chvíli dorazí Olof a možná i Marianne. Dá Nipponovi najíst a pak projde bytem a přesvědčí se, že všechno je, jak má být, všechny věci jsou na svém místě a na naleštěném nábytku, který ráno oprašovala, není ani zrníčko prachu. Ze všeho nejdřív ale uklidí učebnici dějepisu do své komůrky. Hanna nemá ráda, když si čte v kuchyni, i když je tu daleko víc světla než v jejím pokoji, a kdoví, jestli na to její bratr a švagrová nemají totožný názor. Miriam se pro sebe usmála. Tohle slovo se jí líbí. Totožný. S Olofem se setkala jen třikrát. Poprvé na jeho svatbě


25.4.2016 23:54:13

NEJMENUJI SE MIRIAM

75

minulý rok. Když jemu a jeho mladé nevěstě blahopřála, vysekla pukrle tak hluboké, že se přátelsky zasmáli. Tak sta‑ ří snad zase nejsme! Podruhé na Boží hod vánoční, kdy spolu s Marianne přišli k Hanně na oběd. Tentokrát se uklonila jen trošičku, když jim otevírala, a pak si pospíšila pomáhat do kuchyně. Mrzelo ji, že nesměla ochutnat tradiční vánoční šunku, ale Hanna dbala na to, aby nedělala nic, co by bylo v rozporu s náboženstvím, o němž Miriam tvrdila, že je vyznává. Potřetí se Olof naprosto nečekaně objevil jednoho nedělního odpoledne a tvářil se velmi vážně. Několik hodin seděli s Hannou v salonu a rozmlouvali spolu tlumeným hlasem. Právě se ozval zvonek u dveří. Narovnala se, a než otevřela, vrhla rychlý pohled do zrcadla. Sluší jí to. O tom nebylo žádných pochyb. Pečlivě učesané vlasy, čistá bílá halenka s nabíranými rukávy a hezká květovaná sukně. Na okamžik se zarazila. Ale ano. Působí téměř moderně. Jako opravdová Švédka, co chodí na vyšší dívčí. Jen co Olof vstoupil do haly, smekl klobouk a podal jí ruku. Marianne s sebou neměl. „Dobrý den, Miriam.“ Potlačila nutkání udělat pukrle a místo toho mu odpověděla dospělým úsměvem. „Dobrý den.“ Olof byl dokonalejší verzí své sestry. Byl vysoký, zatímco ona byla malá, štíhlý, zatímco ona – jak se to jen říká zdvořile? – baculatá, vlasy měl tmavě plavé, kdežto ona si je barvila do kaštanova. Přesto bylo jasně vidět, že jsou příbuzní. Možná to bylo tím, jak samozřejmě a sebejistě se pohyboval, jako by byl v Hannině bytě doma víc než Miriam. Vesele ale nevypadal. Spíš naopak. Vážně a trochu unaveně. „Nebylo by k mání trochu kávy?“ Miriam přikývla. „Samozřejmě. Jen se posaďte do salonu a já…“ Jak je na tom s koláčky? Zbyly ještě nějaké, nebo Nippona až moc pilně rozmazlovala? A proč ji pro všechno na světě nenapadlo, že Olof si určitě bude chtít dát něco k jídlu? Mohla přece něco upéct. Třeba mramorovou bábovku. Když tu byl minule, pochvaloval si ji. „Ale ne,“ odpověděl a přejel si rukou po obličeji. „Sed-


25.4.2016 23:54:13

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

NEJMENUJI SE MIRIAM. Majgull Axelssonová

Recommend Documents