Nejen Lofotské vysokohorské výlety (průběžně celý výlet, hlavně ale 27. 6. - 4. 7. 2009) Z toho co zatím víme jsou Vestrály a Lofoty rájem vysokohorské turistiky. Tak nám to bylo i před odjezdem řečeno. Je pravda, že tady jsou úžasná panoramata. Vrcholy přes 1000 m rostou přímo z moře.
Pro představu, kde jsme dělali túry na Lofotech a kde vůbec Lofoty (a Norsko) leží ;)
Hned při příjezdu na Vestrály jsme si naplánovali výstup na Moysalen, který leží ve stejnojmenném národním parku a je nejvyšší horou Vestrál.
Vrchol Moysalen 1262 m.n.m.. Takto jsme ho ale viděli až při odjezdu z Lofot/Vestrál. Informace o tomto výšlapu jsme měli od Radka s Martinou, kteří na Moysalenu byli loni. Pro jistotu jsme si ještě vyfotili v místním infocentru mapu kudy nahoru a vyrazili jsme.
Kaljord
Moysalen
Auto:) fjord
„Okopírovaná“ mapa (počas výstupu je třeba silné baterky ve foťáku;)). Oranžová čára naše trasa, černá odkud vodí guidi klienty.
O pochodu kolem fjordu jsme věděli, ale skutečnost nás překvapila. Značení nijaké stezka se místy ztrácela. Ale nakonec jsme po necelých 2 hodinách dosáhli konce fjordu - startovního bodu výstupu odkud vodí guidi své klienty a kam je přes fjord vozí na lodi.
Výhledy do fjordu a počasí byly luxusní.
Luxusní bylo i kapradí a pěšinka místy dobře znatelná dle hlubokých stop v bahně:).
Pak po dalších 4km údolím začal konečně kopec. Hnedle výstup do prvního sedla je pěkně příkrý.
Pitná sněhová políčka pod sedlem. Chodecko-lezecký výšvih.
Těsně pod sedlem a pohled zpět do fjordu.
Vystoupali do sedla a ocitli se „v Tatrách v dubnu“. Všude plno sněhu. Podle fotek od Radka tady sníh být neměl. Aha napadlo nás, to asi bude tím, že oni tady byli v srpnu a teď je červen.
…
Moysalen
Pohled z prvního sedla na opačnou stranu než je fjord…
Další část výstupové trasy jsme si alespoň prohlédli…
„Předvrcholové“ foto :).
Mačky zůstali v Ústí, protože jedeme přece do letních hor… Prohlédli jsme si výstup do druhého sedla a zaveleli jsme k ústupu. PS: Alespoň v něčem byl výlet úspěšný☺.
(čti „o“) Další tůrkou byl výstup do sedla ve výšce 400 m.n.m u městečka Å na západním konci Lofot. Túra je to orientačně nenáročná v porovnání s ostatními, které jsme zatím měli možnost poznat. Jde se po rovině po „typické norské stezce“ přes kameny a bažiny kolem jezera až na jeho konec. Tam strmě do kopce do sedla, aby se člověk podíval na druhou stranu na moře.
Podél jezera, dále nahoru okolo pidimužíka! (našeho:)).
Po výšlapu se v sedle otevře výhled do údolí na „druhé straně“.
A pohled zpět na jezero nad Å, v ústí údolí jmenovaná vesnička. Pro otrlejší je možnost sestoupit ze sedla těch 400m dolů k moři na druhou stranu a pak stejnou cestou zase zpět do sedla. Nám se dolů k moři nechtělo a taky už bylo pozdní odpoledne a tak jsme zase stejně vrátili do Å. Výhledy jsou za pěkného počasí parádní, jen celkový rozhled tak nějak stíní vysoké kopce okolo.
Å.
Abychom si konečně pořádně prohlédli Lofoty shora, vybrali jsme si jako další cíl nejvyšší kopec Higravtindan.
Higravtindan 1161 m.n.m.. Foceno druhý den :) V horoshopu Nordnorskklatreskole jsme si s laskavým dovolením vyfotili popis výstupu. No popis se tomu vlastně ani říkat nedá, byly to 4 řádky, kde na prvních třech byl popsán postup dolním zarostlým suťovištěm a v posledním řádku bylo „pokračujte dále na vrchol“. Vyrazili jsme tedy zarostlým suťovištěm a horko těžko jsme našli výstupovou trasu spodní částí. Poté jsme potkali i nějaké mužíky a vyšlapané cestičky. Potíž byla v tom, že jsme netušili, které cestičky jsou od lidí a které od ovcí, které se všude pohybovali.
Tzv. ovce kamzičí :).
Řekli jsme si, že půjdeme po hřebeni a sem tam umístění mužíci nás utvrdili ve správné cestě. Potom jsme trochu zabloudili a spletli si vrchol, ale pořád jsme viděli cestičky a kamenné mužíky.
Výšlap po hřebeni.
A pokračování ke špatnému vrcholu...
Pohled zpět do údolí a na fjord… Po 2 lezeckých pasážích jsme usoudili, že to asi nebude ten pravý vrchol, také výškoměr říkal, že jsme stále ještě nízko. Sestoupili jsme tedy o kus zpět a zkusili výstup sněhovým polem. Nebylo tak prudké jako na Moysalenu a ani tak dlouhé. Na konci sněhu jsme objevili pěšinku do sedla a pak nám 100m pod vrcholem cestu překřížilo další sněhové pole. Bylo až příliš strmé a do trhliny ke skále se slézt nedalo. Mačky ani cepín zase nebyly a tak jsme to kousek pod vrcholem otočili.
Puklina moc hluboká a pole moc strmé… Cíl prohlédnout si Lofoty pořádně shora z ptačí perspektivy se nám však splnil a fotili jsme „o 106“.
Fotili i pózovali… :).
Netradičně tradiční vrcholové foto pod vrcholem. Po cestě dolů jsme potkali dva Nory, kteří také šli nahoru. Na rozdíl od nás se jim asi dostalo lepších informací a zvolili tak ve spodní části lepší výstupovou trasu. Jestli však dali vršek nevíme. Cestou dolů na sněhovém poli nás čekala ještě červnová botolyžovačka a dále strmý sestup zpět k autu.
Příjemný a rychlý sešup. Jen ten styl… Začali jsme si říkat, že ta VHT tady je nějaká divná žádné značení, žádný popis cesty. Higravtindan
Higravtindan a výstupová trasa. Žlutá je správně, oranžová je naše. Bohužel ani takovýto nákres jsme neměli…
Další den jsme si už mysleli, že jsme na to přišli. Prostě jsme si vybrali kopec a hurá nahoru, však ono to nějak půjde.
Tak tenhle se nám líbí, ne? Pohled ze silnice. Kopec se jmenoval Vaterfjordtindan (690 m.) a po cestě nahoru byly zase úžasné výhledy. Ze začátku se šlo po krásně položených žulových plotnách a cesta se zdála jasná, když jsme však dorazili k „té jasné cestě“ na vrchol, zjistili jsme, že tudy to tedy nevede.
Parádní plotny, ale náročné na lýtka:).
Poté se do cesty postavilo suťoviště ( šutry jak dospělý člověk..) a mužíci úplně zmizeli.
Po průzkumu suťoviště kudy dál, jsme sondovali ještě na straně, za hranou hory a zase nic. Tak jsme opět s nepořízenou došli k autu a už jsme si mysleli, že snad žádný vrchol na Lofotech nenavštívíme.
Ovšem když už nám přeje počasí je třeba sluníčka i ploten využít :).
Otázka pro znalce lofotsko/norských poměrů: na obrázku na velkém balvanu je? a) hromádka napadaných šutrů b) sněhulák c) mužík
Abychom zvětšili pravděpodobnost úspěšného výstupu vybrali jsme si vrcholek Floya nad Svolvaerem a ještě jsme se zbaběle podívali na informacích do knížky pěších túr na Lofotech, kde bylo i foto výstupové cesty (a nejen této, ale třeba i předchozích na Higravtindan a Vaterfjordtindan..). Knížka byla ale za prvé drahá a za druhé jen v norštině, takže obsáhlý popis trasy by nám stejně nic neřekl. Na Floyu však vede učiněná turistická dálnice prošlapaná od turistů, kteří chodí ke vklíněnému balvanu kus pod vrcholem a do poloviny od horolezců, kteří chodí lézt na Svolvaergeita (známá dominanta zvaná jako „kozel“).
Vklíněný balvan ;).
„Kozel“ ze strany, kdy se nám povedlo zachytit lezce přeskakujícího věžičky. Tady nešlo zabloudit a tak jsme si po 600 m výstupu vychutnali nejen vrchol, ale opět parádní rozhledy. Z vrcholu vede ještě kraťounká hřebenovka z jejíhož konce je vidět Svolvaer i zmíněný „kozel“ jako na dlani.
Městečko Svolvaer.
Pobřeží přímo pod hřebenem Floyi, u Svolvaeru.
„Krása lofotského pobřeží“. Z Floyi.
Krása lofotského vnitrozemí.
A pak už hurá dolů a po cestě posbírat houby na večeři. Informace pro paní z Čech, kterou jsme potkali při sestupu. Žádná houba na Lofotech, kterou jsme našli nebyla červavá☺
Dnes bude houbový gulášek… :)
A tímto výletem jsme ukončili naše Lofotské turistické snažení. Ještě nám toho dost zůstalo a tak doufáme, že bude nějaké příště, abychom „dodělali“ rozdělanou práci.
Odpověď na otázku z výletu na Vaterfjordtindan zní: … bohužel sami nevíme ;).
