NEDĚLE 16. ČERVNA STŘEDA 12. ČERVNA ČTVRTEK 13. ČERVNA PÁTEK 14. ČERVNA SOBOTA 15. ČERVNA

STŘEDA 12. ČERVNA NEDĚLE 16. ČERVNA 17:00 | SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ Besední dům – foyer, Komenského nám. 8

14:00 | 1. PROVEDENÍ KOMPOZICE a ROZEZNĚNÍ INSTALACE

Cooking with Cage – Macrobiotic Transcripts Botanická zahrada – skleník, Kotlářská 2 – Cheap Imitation Version Vítková: instalace.avi (audio-visual interferences) 19:00 | KONCERT – instalace na objednávku festivalu Besední dům – sál, Komenského nám. 8 Penderecki, Xenakis, Scelsi, Kagel, Breier Filharmonie Brno / Maciej Tworek

22:00 | ROZEZNĚNÍ INSTALACE Nádvoří Domu pánů z Kunštátu, Dominikánská 2

Lucier: Music on a Long Thin Wire

ČTVRTEK 13. ČERVNA 17:00 | ROZEZNĚNÍ INSTALACE Zahrada pod hradbami, park Špilberk

Graham: Zahrada Orfeova (instalace na objednávku festivalu)

21:00 | KONCERT A ROZEZNĚNÍ INSTALACE Místodržitelská zahrada – Hudební pavilon, Denisovy sady

17:00 | ROZEZNĚNÍ INSTALACE

Mendelovo muzeum, Mendlovo nám. 1a

Prime: Mendel´s Pea Varieties

19:00 | ROZEZNĚNÍ INSTALACE A PERFORMANCE Otevřená zahrada, Údolní 33

Suchánek: Turbulence (instalace na objednávku festivalu)

21:00 | KONCERT Botanická zahrada a arboretum Mendelovy univerzity, tř. Generála Píky 1

Palacký, Dörner, Capece: Garden Party (koncert volné improvizace) Instalace budou zvučící a přístupné až do konce července 2013 (za cenu vstupného do zahrad). Music on a Long Thin Wire Alvina Luciera bude zprovozněna pouze ve dnech 12.–16. června.

Vtípil: Nápěvy domova (instalace na objednávku festivalu)

DOPROVODNÉ A SPŘÍZNĚNÉ AKCE

PÁTEK 14. ČERVNA

HUDEBNÍ FÓRUM S FESTIVALEM EXPOZICE NOVÉ HUDBY

19:00 | ROZEZNĚNÍ INSTALACE Vila Tugendhat – zahrada, Černopolní 45

Monahan: A Piano Listening to Itself (Brno Variation)

21:00 | KONCERT (JEDINÉ PROVEDENÍ INSTALACE) Vila Tugendhat – skleněný pokoj, Černopolní 45

Harder: Grigio Due

SOBOTA 15. ČERVNA 14:00 | ROZEZNĚNÍ INSTALACE Jurkovičova vila, Jana Nečase 2

Bosshard, Hitz: Klangbaum Innehalt (Soundtree from Within)

16:00 | ROZEZNĚNÍ INSTALACE A KOMORNÍ KONCERT Památník Leoše Janáčka, Smetanova 14

Curran: Gardening with John

18:00 | KONCERT Besední dům – sál, Komenského nám. 8

Filípek, Stern, Piňos, Berg, Zorn, Ištvan Miloslav Ištvan Quartett (MI4)

21:00 | KONCERT Vila Tugendhat – skleněný pokoj, Černopolní 45

Bosetti, Abrahams: We Who Had Left

10.–14. června vždy ve 23:15 Český rozhlas 3 – Vltava

VÝSTAVA PARTITUR MILANA ADAMČIAKA v Místogalerii na Skleněné louce

BRNO ART OPEN 2013 – SOCHY V ULICÍCH IV. „NA HRANĚ PŘÍBĚHU“ 12. června–31. srpna 2013 Dům umění města Brna Expozice nové hudby v roce 2013 nabízí mimořádnou možnost setkání s hudbou v brněnských zahradách, v místech na zahrady proměněných i v koncertních sálech. Světoví i brněnští tvůrci představují své instalace, performance i živé koncerty u Mendla, Janáčka, u Tugendhatů, Jurkoviče, ale též v zahrádkářské kolonii, botanické zahradě či ekozahradě. Součástí je též mimořádný koncertní program v Besedním domě a vile Tugendhat, včetně filharmonického a vokálního koncertu, prezentace brněnských komorních souborů a garden party s volnou improvizací. Generace našich rodičů chodila se svými rodiči a prarodiči na operu a operetu, sama však začala dávat přednost návštěvám rock’n’rollu, bigbeatu či jazzu. Tuto zkušenost předala nám, abychom si mohli vybrat. Tak si vedle Její pastorkyně s chutí poslechneme poslední album Davida Bowieho, kytarovou exhibici Jimmiho Hendrixe, „oldschoolový“ hip hop, za pošmourných večerů pak free jazz Ornetta Colemana, na večírku si pak s kytarou zazpíváme Jardu Motla nebo nějakou horňáckou lidovku a vše pak na koncertě či v klidu domova završíme japonskou avantgardou, africkou polyfonií, Australskými etudami Johna Cage, Třemi příběhy Steva Reicha, autentickými nahrávkami ledovců Chrise Watsona, Bachovými Goldbergovými variacemi v interpretaci Glena Goulda, předehrou k Valkýře Richarda Wagnera, improvizacemi Johna Zorna, AMM či gramofonisty Christiana Marclayho. Navíc jsme neustále obklopeni sentimentálním swingem v kavárnách, přihlouplým popem v kancelářích, obehranými oldies v restauracích a mnohdy neidentifikovatelnou alternativou v klubech. Stali se z nás všežravci, kteří

definitivně popřeli smysl jakýchkoliv snah o dělení kultury na high-, mid- či lowcut. Jsme ochotni poslouchat vše, co je dostupné. A ono vše taky dostupné je. Je nám však umožněno vybrat si? A chceme si vůbec vybírat? Předpokládejme, že člověk je součástí společenství, ale zároveň je jedincem, individualitou, svobodnou a nezávislou osobou, která se jako svobodná a nezávislá rovněž touží prezentovat. V přehršli povinností, jimiž jsme „dobrovolně“ svázáni, nemáme příliš mnoho možností, jak svoji originalitu projevit, aniž bychom škodili svému okolí, a ve chvíli, kdy si netroufáme prezentovat vlastní tvorbu či vůbec tvořit, můžeme být nezávislými příjemci, posluchači, aniž bychom to nějak museli stavět na odiv. Jak si ale můžeme vybírat ve chvíli, kdy je vše dostupné a kdy je všeho tolik, že se v tom nedokážeme vyznat? Předpokládám, že většina si danou otázku vůbec nepokládá; buď ví, co chce, nebo je pro ni hudba či celá kultura designem, ať již vizuálním či zvukovým, doplňujícím a dotvářejícím prostor nebo situaci, ve které právě tráví svůj čas. Hudba se tak pro ni stává přinejlepším součástí image, utvářeného jejich masmediálními vizážisty. Je úžasné, jak „showbussines“ dokáže nabízet jak formát hodného chlapce, vášnivého romantika, tak drsného rebela; stačí si zajít do specializovaného obchodu. Jde o přístup a je tak celkem jedno, je-li výsledkem vizáž punkera, hiphopera, levicového intelektuála, EMO či konzervativního abonenta. I mezi skutečnými posluchači pak narazíme na ty, kteří natolik důvěřují svojí společenské roli, že jí byli ochotni podřídit svůj vkus, a tak nejenže se prezentují nutnou uniformou, ale i těmi správnými „kapelami“ ve svém přehrávači. Každý jistě též známe nějakého sběratele, který dychtivě stahuje, nakupuje veškeré novinky, specialistu, který perfektně ovládá hardrockovou, freejazzovou, noisovou, klasicistní nebo jakoukoliv jinou hudbu. Nepochybně jsme rovněž někdy potkali odborníka, jehož preference jsou dány jeho specializací.

A co tedy ten zbytek, ti, kteří by rádi poslouchali, a tak nějak pořád nevědí co? Věří, že hudba je jenom jedna, nevejde se do škatulek a dokáže svobodně sdělovat nesdělitelné, jakož i nabízet nepoznatelné. Nám nezbývá, než být hledači a brouzdači – a doufat, že narazíme na to, co jsme hledali, i když jsme to nedovedli popsat. Přijměte tedy naši nabídku a vydejte se s námi hledat to, co nenajdete nikde jinde než tady a teď, než v brněnských zahradách a koncertních sálech, než na Expozici nové hudby. Bude-li „hlína“ kompozičním materiálem, „chůze“ kompozičním procesem a zvuk, znějící struktura „stopou v hlíně“, můžeme si poté pokládat otázku, co bude nakonec „hliněným panákem“ a co naopak „formou existence chůze“? Otázka je samo sebou spíše polemická, jelikož chůze každého člověka je specifická a nezaměnitelná, tudíž i každá stopa by měla být originální. Přesto nás možná napadne, že už těch „hliněných panáků“ bylo přespříliš. Přistoupíme-li tedy na to, že „sochou“ je „uzavřená kompozice“ v podstatě pracující s uměle vygenerovaným a neustále se opakujícím „kompozičním materiálem“, tak je pak možné ji skutečně označit za pouhého „hliněného panáka“. Máli pak být dosaženo nikoliv „panáka“, ale zpřítomnění reálného procesu, musí být nejen zvolený „kompoziční materiál“, ale také „chůze“ vybrány tak, aby výsledek byl souborem otisků, stop, zvuků, čili „formou existence“ kompozičního procesu ve zvoleném materiálu či médiu. 26. ročník Expozice nové hudby je připraven ve spolupráci s Domem umění města Brna – projektem Brno Art Open 2013, Moravskou galerií, Moravským zemským muzeem, Masarykovou univerzitou, Muzeem města Brna a vilou Tugendhat, Veřejnou zelení města Brna, Nadací Partnerství a Mendelovou univerzitou v Brně. | Viktor Pantůček, dramaturg festivalu

STŘEDA 12. ČERVNA 17:00 | SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ

drásavost. Uplatněním hojné škály zvukových možností smyčcových nástrojů za využití specifického grafického záznamu se stala téměř emblematickou skladbou polské verze témbrové hudby, běžně nazývané sonorismus.

Besední dům – foyer Cooking with Cage – Macrobiotic Transcripts – Cheap Imitation Version Brněnské nakladatelství Vetus Via vydává v letošním roce chudou imitaci makrobiotické kuchařky Johna Cage, která byla kompletně zhudebněna, ozvučena britskou skupinou Sonic Catering Band. Dobré chutnání.

19:00 | KONCERT Besední dům – sál Krzysztof Penderecki Žalozpěv obětem Hirošimy pro 53 smyčcových nástrojů (1960) Iannis Xenakis Syrmos pro smyčcový orchestr (1965) Giacinto Scelsi Natura renovatur pro 11 smyčců (1967) přestávka Mauricio Kagel Szenario pro smyčcový orchestr a mgf. pás (1981–1982) součástí provedení bude projekce němého filmu Andaluský pes (1929, režie: Luis Buñuel). Albert Breier Wald der Klänge des Gedenkens pro 18 smyčců, zvony a zvonkohru (1999) Filharmonie Brno, dirigent Maciej Tworek WW Anotace Zahajovací koncert je koncipován jako určitá exkurze po hudbě druhé poloviny 20. století, exkurze po zvuku smyčcového orchestru. První, velkolepá, opulentní kompozice Krzysztofa Pendereckého je určitou reminiscencí na loňský ročník Expozice, autor se odvolává na tvorbu Johna Cage a předkládá posluchači bujaře rostoucí zahradu, jejíž krása je tvořena divokostí přírodních živlů. Syrmos Iannise Xenakise je jako vzrostlá zahrada, založená na přísných plánech, ale svobodně rostoucí. Meditační zahradu pak připomíná dílo Natura renovatur Giacinta Scelsiho. Ve druhé polovině koncertu nás čeká kompozice Szenario Mauricia Kagela, která zazní jako soundtrack k slavnému filmu Andaluský pes od Luise Buñuela a Salvadora Dalího. Na závěr se opět vydáme do rozlehlého, strhujícího, přesto klidného podvečerního prostoru Komposition ohne Titel – skladby, pro niž její autor Albert Breier našel nedávno nový název Wald der Klänge des Gedenkens. Chceme-li, můžeme koncert číst jako různé přístupy k zahradní architektuře, ale především se můžeme nechat unášet kompozičním uměním skladatelů prezentujících možnosti smyčcového orchestru od expresivní agresivity po intimní abstrakci hudebního projevu.

VV Iannis Xenakis, 1962 | Foto: László Ruszka Po zvukové stránce Penderecki navazoval na Iannise Xenakise (1922–2001), skladatele narozeného v Řecku, žijícího ovšem v Paříži. Z hlediska kompozičního byla však východiska obou autorů zcela odlišná. Xenakis se kromě hudby věnoval i architektuře a řadu let pracoval jako inženýr a později jako projektant v Le Corbusierově studiu. Jeho specialitou byly komplexní architektonické modely zvlněných konvexních a konkávních tvarů. Geniálním tahem bylo použití těchto modelů v hudebním prostoru, který dále komplikoval uplatněním matematických výpočtů nahodilého či nepravidelného pohybu částic; tak vznikla stochastická hudba. Xenakisova tvorba však není chladně konstruktivistická, ale emočně vypjatá a ve svém výrazu mimořádně krásná. Musí to být pro smysly stejně prudký šok, jako když člověk zaslechne hřmění nebo pohlédne do bezedné propasti, vyjádřil se autor. Skladba Syrmos (1959), zkomponovaná pro 18 nebo 36 smyčcových nástrojů, je postavena na stochastických transformacích základních systémů vztahů horizontálních, glissandových a křižujících se paralelizmů, dále tzv. „mraků“ (nuages), tvořených pizzicatovými zvuky propojenými v plasticky znějící col legno. Skladba byla premiérována v roce 1965.

Skladba vyžaduje od posluchače velkou pozornost. Cesta zvučícím lesem se může zdát spletitá, ale má svoji tajnou logiku, kterou je snadnější vyposlouchat než vysvětlit. Na konci může posluchač nabýt dojmu, že nevyšel z lesa, ale jako by spíše přišel na mýtinu. | Albert Breier

Hudební produkce generuje řadu chtěných i nechtěných projevů, kterým řada skladatelů nevěnuje víceméně žádnou pozornost. Naopak tvorba Mauricia Kagela (1931–2008), rodáka z Buenos Aires, je na reflexi, ironizaci a využívání nejrůznějších klišé, návyků a trivialit postavena. Boha zná ze skladatelů málokdo, zato Bacha znají všichni, zní motto k velkolepým Pašijím svatého Bacha z let 1981–1985. V letech 1981 až 1982 byla rovněž zkomponována původně čistě hudební kompozice Szenario pro smyčcový orchestr a magnetofonový pás, která byla posléze uplatněna coby soundtrack ke slavnému němému filmu Luise Buñuela a Salvadora Dalího Andaluský pes (1929). Úzkostná atmosféra skladby, koketující se surrealismem slavného díla o podvodu a zradě, je utvářena perkusivně konstruovaným zvukem smyčců hrajících col legno, doplněných kňučením a štěkotem psů a řemeslně konstruovanými sóly jednotlivých hráčů. Vznikla zvuková filmová stopa jako podle šablony pro podkreslení úzkosti, ovšem tak nějak bez pointy.

Wald der Klänge des Gedenkens (Sonorous Forest of Remembrance) for 18 Strings, Bells and Glockenspiel (1999) Forests are older than humanity. The memory of a tree, conserved in its growth rings, goes back much more far than the memory of a single ephemeral human being. And again sounds belong among the most fugitive things; a melody is barely sung before it vanishes into the air. Only by written documents may sounds become durable: while he writes, the composer makes a perhaps helpless attempt to retain his world of sounds, to create a forest of sounds which lasts nearly as long as a real forest. My sonorous forest consists of various layers of time, exactly like in a real forest there are ancient trees, fresh foliage, immovable trunks and leaves tossed by the wind. In the centre of the forest there is an old, derelict chapel. In its walls voices have been caught which become audible to the attentive visitor: this chapel ist not completely derelict. In a forest one can get lost, like Dante nel mezzo del cammin di nostra vita, “in the middle of our road of life”. How could sounds provide an exit, as the forest itself sounds, as it is impossible to say of bell-ringing whether it comes from the earth or out of the sky? Time passes differently in the forest or in inhabitated regions. Between two large trees there is the gate to timelessness; you can only win through it unintentionally. Is there a memory that is joyful? Can the deceased show themselves with a serene countenance? Is it their forest we are wandering through, or is it ours? Does music encounter only sorrow, or calm blissfulness, too?

Hudební „krajina“ znějící v čase, v čase rajském bez hodin a hodinek, a přesto skladba, která má co do činění s matematikou, skladba původně bez názvu, abstraktní, čistá a průzračná. I tak by mohla být charakterizována tvorba Alberta Breiera (1961). Tento německý skladatel, pianista, hudební vědec a filozof se narodil v německém Paderbornu. Studoval kompozici, klavír, hudební vědu a filozofii v Kolíně nad Rýnem, Hamburku a Vídni. Významně jej ovlivnila klasická čínská malba, která se svým uměleckým a světonázorovým pojetím promítla i do jeho hudební tvorby. A žádná cesta a žádný obraz nevede ke zpěvu. To bylo... Štěrk, balvany, skalní stěny; neprůchodnost. Tma. Ucho se napíná. Čekání na zvuky. Nejprve jen pro čekajícího, který se při tom v nehybnosti proměňuje. Náhle: změna, zlepšení sluchu. Na kameni mech, jako chmýří, jako kožíšek. (Nový zpěv, úryvek z rukopisu) Hudba Alberta Breiera se nehlásí k žádnému z aktuálních proudů, ani nepředstavuje žádnou odnož tradicionalismu. Stojí kdesi mimo, stejně jako skladatel sám; ten žije v poklidné Postupimi a nepatří do žádné zájmové skupiny současného hudebního života. Přestože si v mládí vydobyl respekt jako fenomenální pianista, opustil slibnou kariéru interpreta a věnuje se plně tvorbě, v níž se zabývá především problémy hudebního času: Odpovědi na hudební otázky mohou být dány pouze hudbou a sděleny jen těm, kdo jsou ochotni naslouchat, vyznal se. Albert Breier was born in 1961 at Paderborn, Germany. Student years in Cologne, Hamburg and Vienna. Very influential on his composing was the music of Morton Feldman. For many years Breier has been studying intensely classical Chinese landscape painting. Apart from his activities as a composer he is also a writer; he has written books on the relations between Chinese painting and European music, on German lyric poetry from the first half of the 20th century, and on the connections between mathematics and ethics. He is currently living at Potsdam.

WW Místo konání Budova Besedního domu byla postavena podle návrhu architekta Theophila von Hansena v letech 1871–1873. Do dějin města se zapsala jako středisko společenského a kulturního života rozvíjející se české měšťanské společnosti. Byla využívána mnohostranně: jako dějiště akcí společenských, hudebních, divadelních, vzdělávacích, politických i tělocvičných a jako sídlo školy, redakce, záložny, čtenářského spolku a vyhlášené restaurace.

VV Giacinto Scelsi, 1936 | Foto: Scelsi-Stiftung Meditativní, introvertní skladba Natura renovatur pro 11 smyčců, kterou napsal italský aristokrat Giacinto Scelsi (1908 až 1981), vyznívá jako jistý protipól opulentního zvuku předchozích kompozic. V přístupu k tvoření a ve vztahu či nevztahu k tradici však nalézáme řadu podobností. Hudba nebyla pro Scelsiho skládáním něčeho k něčemu, ale prostupovala jím celá, hotová a jako taková vyplouvala do našeho světa. Penderecki popřel to, co se před Trenem učil, a Xenakis tvořil kompozici jako oblak plynu, přesto oba své konání chápali v kontextu tradičního rozvíjení. Také Scelsi, který vycházel z odkazu východní i západní kulturní tradice, se dopracoval ke zcela mimořádnému hudebnímu projevu a sdělení, a to na bázi meditativnosti a redukce sdělení, ulpívání na jednom

VV Krzysztof Penderecki WW Průvodní slovo Tvorba Krzysztofa Pendereckého (1931) patří nepochybně k pilířům hudby 20. století. Penderecki spolu s Witoldem Lutosławským etabloval tendence témbrové hudby a právem je považován za součást vlivné polské školy. V roce 1956 proběhl první ročník festivalu Varšavský podzim, který se měl stát východním protipólem Darmstadtu a Donaueschingenu. Vedle řady představitelů západoevropské a americké avantgardy na něj byli hojně zváni též mladí polští skladatelé, kterým bylo umožněno hledat nový progresivní jazyk a hlavně obsah s přispěním kvalitních orchestrů i hudebních vydavatelství. V roce 1960 tak mohla zaznít zvukově vyhrocená kompozice, tehdy nazvaná lapidárně 8’37‘‘, která byla plná klastrových zvuků, ječivých glissand a proudících pizzicat. Teprve posléze byla pojmenována jako Žalozpěv obětem Hirošimy (Tren ofiarom Hiroszimy) a nejen pro polskou kritiku tak obsahově zdůvodnila svoji expresivní, bolestnou

tónu a jeho rozvíjení. Když se v polovině osmdesátých let 20. století začaly na festivalech objevovat skladby, zapsané improvizace či v reálném čase vznikající kompozice od de facto neznámého italského vzdělance, musely se přepisovat hudební dějiny. Skladba Natura renovatur byla zapsána v roce 1967.

WW Autorský komentář ke skladbě Wald der Klänge des Gedenkens (Znějící les vzpomínek) pro 18 smyčcových nástrojů, zvony a zvonkohru (1999) Lesy jsou starší než lidstvo. Paměť stromu, uchovávaná v letokruzích, sahá mnohem hlouběji než vzpomínky kteréhokoliv jednotlivého člověka. A v lidském světě patří vzpomínky na zvuky k těm nejprchavějším – sotva si někdo zazpívá, melodie je hned pryč. Jenom zaznamenáním je možno propůjčit zvukům trvanlivost: skladatelovo psaní je možná bezmocným pokusem uchovat zvukový svět jeho představ, vytvořit jakýsi „les zvuků“, jehož životnost se bude blížit lesu skutečnému. Můj zvukový les je vytvořen z různých časových vrstev, tak jako ve skutečném lese jsou spolu staré stromy a mladé listoví, nehybné kmeny a větrem rozechvívané listy. Uprostřed lesa stojí stará opuštěná kaple. V jejích zdech je zachycen zpěv, který může tiše naslouchající návštěvník zaslechnout: kaple není zcela opuštěná. V lese se člověk může ztratit, jako Dante nel mezzo del cammin di nostra vita, „v půli životní cesty“. Jak mohou zvuky ukázat cestu z lesa, když les sám zní? Tak jako u zvonů také nemůžeme říci, zda zaznívají ze země nebo z nebe... Čas v lese plyne jinak než v osídlených místech. Mezi dvěma vysokými stromy se nachází brána do bezčasí, kterou je možno projít jen nezáměrně. Existuje šťastná vzpomínka? Pohlížejí na nás mrtví s přívětivou tváří? Je to jejich les nebo náš? Nachází hudba jen smutek, nebo také klidnou blaženost? Kompozice Wald der Klänge des Gedenkens má 29 částí. Každá z nich se liší svým kompozičním stylem od ostatních, přesto však tvoří jednolitý průběh. Výrazný zářez přichází jen s nástupem zvonů. Tato hudba je převážně tichá. Smyčce jsou pojaty většinou sólisticky, zvuk flažoletů zde hraje významnou roli. K usnadnění jejich hry jsou některé struny přeladěny. Ozývají se zde dvě sady trubicových zvonů, druhá je ozvěnou první. Utváření tónů a zvuků má být v celé skladbě velmi pečlivé a koncentrované. Z celkového zvuku orchestru se občas vynořují krátké motivy nebo melodické fráze. Na několika místech dochází k téměř chorálnímu souznění.

VV Slavný záběr ze snímku Andaluský pes | Foto: Archiv

Sonorous Forest of Remembrance unfolds in twenty-nine sections. Each section differs from the others in its compositional layout; nevertheless there is a continuous order of events. However, there is a noticable caesura at the entry of the bells in the thirteenth section. The music is mostly very soft. Strings are treated solistically throughout. Harmonics play a great role, scordatura is used to facilitate their production. Two sets of tubular bells are employed, the second often playing echoes. In the whole piece the formation of the tones and sounds is to be very careful and attentive. Now and again short motives or melodic fragments come to the fore within the overall sonic atmosphere. At some passages there are almost choral-like concentrations of voices. From the listener the piece demands great attention. The path through this forest of sounds may seem labyrinthine; nevertheless it follows a secret logic, which is easier to hear then to describe. At the end the listener may feel not so much to have left the forest, than to have arrived at a clearance. | Albert Breier

VV Albert Breier: Wald der Klänge des Gedenkens (ukázka z partitury)

VV Maciej Tworek Dirigent, hudební pedagog a klavírista Maciej Tworek studoval na Hudební akademii v Krakově nejprve hudební výchovu, klavír (ve třídě Jana Hoffmana), v roce 1996 pak absolvoval dirigování u Józefa Radwana na katedře kompozice,

dirigování a hudební teorie. Účastnil se mnoha dirigentských kurzů, například pod vedením Helmutha Rillinga, Rogera Norringtona či Kurta Masura. Je držitelem řady ocenění z mezinárodních soutěží a pravidelně spolupracuje s polskými a dalšími evropskými orchestry. Jeho mimořádný zájem o intepretaci soudobé hudby jej dovedl k dlouhodobé a velmi významné spolupráci s Krzysztofem Pendereckým. Filharmonie Brno – orchestr v srdci Evropy – představuje se svými 112 hráči jeden z největších středoevropských orchestrů, jenž se rozsahem i úrovní svého působení řadí k velkým orchestrům pražským i k proslulým tělesům z nedaleké Vídně. Brněnská filharmonie hraje na festivalech a v koncertních síních celého světa. Spolupracuje s věhlasnými dirigenty a hvězdnými sólisty. Z dirigentských osobností jsou to Jiří Bělohlávek, Serge Baudo, David Robertson ad. Z mnoha desítek sólistů jmenujme Svjatoslava Richtera, Gidona Kremera, Yefima Bronfmana, Rudolfa Buchbindra, Olgu Kernovou, Fazila Saye či Sofii Jaffé. Filharmonie Brno vyniká nahrávkami v televizi, rozhlase i na CD. Diskografie orchestru je po 57 letech studiové práce impozantně obsáhlá a zrcadlí jeho repertoárovou orientaci na tvorbu Leoše Janáčka a hudbu 20. století.

22:00 | ROZEZNĚNÍ INSTALACE Nádvoří Domu pánů z Kunštátu Alvin Lucier Music on a Long Thin Wire WW Anotace Alvin Lucier patří k průkopníkům zvukové instalace a hudby v prostoru, či lépe – reálné prostorové kompozice, kdy prostor, ve kterém je instalace umístěna či dílo realizováno, se stává nedílnou součástí, virtuálním interpretem autorského konceptu/realizace. Lucierova tvorba patří k pilířům experimentální tvorby a soudobé kompoziční praxe druhé poloviny 20. a 21. století. Music on a Long Thin Wire byla poprvé realizována v roce 1977 a od té doby se dočkala bezpočtu realizací po celém světě. Minimálně 25 metrů dlouhá napnutá struna plní funkci elektronického monochordu, který je rozezníván, rozechvíván oscilátorem, zvuk je zesilován a vlny se rozlévají po prostoru, ve kterém se odráží a zpětně ovlivňují vibrace struny; tím se mění, vyvíjí slyšitelná složka. Neovlivnitelnou a permanentní proměnou je budována vlastní kompozice díla.

ilustrativnosti, jak mocně ovládla posluchače i hudebníky samotné představa, že hudba musí něco znamenat, že má něco vyjadřovat, něčemu sloužit, že jejím smyslem je o něčem „vypovídat“, že sděluje něco, co je za ní. To sice může být pravda, ale asi v poněkud jemnějším smyslu než se obecně předpokládá: tato tradice totiž navršila takové množství slepě přebíraných „dramatizujících“ manýr, že to citlivému posluchači musí být z duše protivné. Tvorba Alvina Luciera nás očišťuje od nánosu iluzí a předsudků, které se na hudbu v průběhu věků nalepily. Snaží se nás navrátit k nezatíženému, okouzlenému vnímání, jež je nezbytným předpokladem každého umění, které nechce být pouhou profesionální rutinou, zručně vyráběným kýčem… Alvin Lucier nesklouzává do „subjektivních výpovědí“, mrvících se v osobních pocitech, ani nevytváří „úchvatné virtuální konstrukce“ exhibujícího intelektu, jak tomu často býváme svědky u jiných skladatelů. V jeho hudbě, koncentrující se na akustickou realitu, jako by k nám promlouval hlas samotné přírody – její základnou nejsou nějaké převzaté či vyspekulované kompoziční teorie, ale objektivní přírodní zákonitosti. Jejich dnešním upachtěným světem opomíjenou krásu nám Lucier odkrývá. Jeho hudba není zatížena Egem a vyžaduje po nás, abychom se i my toho svého na chvíli vzdali. Není pro každého snadné na toto přistoupit. Na Alvinu Lucierovi je obdivuhodné, že si po celý život uchovává dětskou schopnost okouzlení, zvídavosti a nikdy nekončícího údivu. Jeho snahou pak je se s námi o tuto schopnost podělit. | J. Šťastný, 2006 Alvin Lucier was born in 1931 in Nashua, New Hampshire. Since 1970 he has taught at Wesleyan University, where he is the John Spencer Camo Professor of Music. Lucier has pioneered many areas of music composition and performance, including the notation of performer’s physical gestures, the use of brain waves in live performance, the generation of visual imagery by sound in vibrating media, and the evocation room acoustics for musical purposes. His recent works include a series of sound installations and works for solo instruments, chamber ensembles, and orchestra in which, by means of close tunings with pure tones, sound waves are caused to spin through space.

WW Místo konání Průčelí domu do Dominikánské ulice bylo vytvořeno v 60. letech 14. století spojením dvou městišť. Domy směřující do Starobrněnské ulice byly scelovány až v 16. století. V roce 1615 byly domovní objekty (v Dominikánské a Starobrněnské ulici) za Jeronýma Václava z Thurnu spojeny. V roce 1944 byl objekt poškozen leteckým bombardováním a v letech 1952 až 1955 rekonstruován pro výstavní účely. Od roku 2003 je Dům pánů z Kunštátu součástí Domu umění města Brna. WW Autorský komentář

VV Hauke Harder, Alvin Lucier, Werner Durand: Odklízení objektů, Divadlo Reduta, Brno 2006 Foto: Radek Tejkal

vizuálně atraktivních listů rozsáhlé grafické partitury v prostoru bývalé vodárny. Hudební část je naopak prezentována jako „neviditelná plastika“, zvukový blok, stěna či masiv. Divák/posluchač či náhodný návštěvník po vstupu do ozvučené výseče může vyslechnout klavírní interpretaci vystavené partitury, a to navíc v několika simultánních provedeních. WW Místo konání Zahrada se rozkládá pod hradbami Špilberku, nad ulicí Pelicovou. Její součástí je revitalizovaný areál bývalé vodárny a nově osázená zahrada s altánem. WW Autorský komentář Zahrada Orfeova je obsáhlá sbírka grafických notací, které vznikaly v letech 1976–1992. Představuje materiál, z něhož je možno volně vybírat a vytvářet různé sestavy. Některé strany spolu ovšem tvoří větší celky. Jedná se o otevřenou partituru, jejíž interpretace připouští mnoho rozmanitých možností, nicméně je zamýšlena pro jeden nebo více klavírů, případně další klávesové nástroje. Název – převzatý ze stejnojmenné kresby Paula Klee – zároveň odkazuje k podobnosti hudební notace s různými typy fantaskních rostlin. Dílo je vlastně jakousi hudební zahradou, kterou je možno volně se procházet a její zvukovou podobu si utvářet pouze v představě.

VV Peter Graham: Zahrada Orfeova (ukázka z partitury) WW Průvodní slovo Hudební skladatel, klavírista, improvizátor a hudební teoretik Peter Graham (Jaroslav Šťastný-Pokorný, 1952) vystudoval na brněnské konzervatoři hru na varhany u Josefa Pukla a kompozici u Bohuslava Řehoře. Ve studiu pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění ve třídě Aloise Piňose. Jeho skladby se pravidelně objevují na koncertech soudobé hudby v Praze, Brně, Ostravě i dalších městech a setkávají se s velkým ohlasem i v zahraničí (Velká Británie, Německo, Polsko, Rakousko, Itálie, Rumunsko, Nizozemí, Švédsko, Francie, USA atd.). Za svoji tvorbu obdržel též několik významných ocenění. V současnosti učí na katedře kompozice a dirigování Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a od roku 1993 je zcela zásadní osobností, profilující festival Expozice nové hudby. Grahamova tvorba se vzpírá jednoduchému popisu, jejím charakteristickým rysem je proměnlivost a otevřenost v používání rozmanitých hudebních prostředků. Základna, z níž vyrůstá její hudební jazyk, je poměrně široká: od evropské historické hudby přes autentický folklór a mimoevropské hudební kultury až k ozvěnám jazzu a rocku. Tyto vlivy jsou však obvykle silně proměněny a objevují se pouze v některých dílčích aspektech.

21:00 | KONCERT A ROZEZNĚNÍ INSTALACE Místodržitelská zahrada – Hudební pavilon Tomáš Vtípil Nápěvy domova WW Anotace Koncert / instalace – koncept Tomáše Vtípila nenásilně propojuje projekt zvučících zahrad se souběžnou akcí Brno Art Open – Sochy v ulicích. Koncert / instalace je revitalizací Hudebního pavilonu v Místodržitelské zahradě, který ještě v meziválečném období sloužil k promenádním koncertům a komorním hudebním prezentacím. Současná instalace tak nejen upomíná na hudebnost zvoleného místa, ale též staví na velmi silném česko-německém či německo-českém charakteru předválečného Brna. Texty brněnských, německy píšících autorů jsou systémově převáděny na partituru, která je poté zvukově realizována. WW Místo konání Místodržitelská zahrada s hudebním pavilonem je součástí Denisových sadů, rozkládajících se na svahu Petrova. WW Autorský komentář Nápěvy domova neřeší žádnou problematiku, nevyjadřují žádné postoje a nenaplňují žádný program. Tento kus hudby těží prostě z toho, co je v dané chvíli k dispozici, z pouze zdánlivě nesouvisejících nebo dokonce neexistujících záhybů skutečnosti. Mužský pěvecký sbor Láska opravdivá za podpory sólistek interpretuje poezii jihomoravské rakouské básnířky Ilse Ringler-Kellner (pro přílišnou bukoličnost ji nikdo nečetl už dlouhá desetiletí a nikdo o ní nic neví), která se svévolnou manipulací v reálném čase mění v masitý preparovaný makaronismus. Česko-německou snahu zdatně sabotují pohyblivé instrumentální sekce, partiturou jsou zvukové události nepoužitelného prostředí Hudebního pavilonu na Petrově, kde pro přílišnou hlučnost hudba nehrála už dlouhá desetiletí a nikdo o něm nic neví. Roli dirigenta obstarává rudimentární elektronika, do jejíhož programování živě zasahují sami hudebníci. Tento zpětnovazební prvek dodává skladbě charakter samoregulačního systému – organismu, který může efektně rozkvést nebo v křečích zahynout: obojí je stejně (bez)cenné. WW Průvodní slovo Tomáš Vtípil (1982) hraje na housle, skládá, zpívá, tvoří a hlavně se špatně zařazuje do škatulek. Je bytostně svůj a to mu sluší; když hledá, tak nachází, a když najde, tak to umí a chce předat, nabídnout a navíc bez epigonského podbízení. Petr Ferenc do recenze na Vtípilovu sólovou desku Do Not Eat – Throw Away napsal: Trochu punk, trochu americké psycho, trochu slovní hrátky, trochu dystopie a ironie, vulgarismy vedle šampónovského newspeaku… Vtípilovo příjmení je sice do jisté míry popisem jeho přístupu; pod vtipností, ostrovtipem atd. se ale skrývá něco mnohem většího. Mužský pěvecký sbor Láska opravdivá založili v roce 2009 Jaroslav Černocký a Jan Špaček s cílem oživit kdysi bohatou a dnes skomírající tradici interpretace skladeb pro mužský sbor. Na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity funguje těleso pod Ústavem hudební vědy a jeho členy jsou studenti brněnských vysokých škol. V současnosti má sbor okolo třiceti stálých členů. Repertoár se specializuje na pravoslavnou duchovní tvorbu, mj. na nápěvy z Podkarpatské Rusi, a na českou sborovou tvorbu 19. a 20. století, především Leoše Janáčka. Láska opravdivá je název jednoho z Janáčkových mužských sborů na lidový text a v názvu pěveckého tělesa má symbolizovat repertoárový soulad duchovní hudby a lidové písně.

VV Alvin Lucier – autorský komentář WW Průvodní slovo Alvin Lucier (1931) učil od roku 1970 na Wesleyan University. Ve svém díle otevřel celou řadu nových oblastí týkajících se kompozice i provozování hudby, včetně notace fyzických gest interpretů, využití mozkových vln v živém provedení, vytváření vizuálních obrazů ve vibrujících médiích pomocí zvuku, tematizoval akustiku prostoru atd. Jeho poslední díla zahrnují sérii zvukových instalací i skladby pro sólové nástroje, komorní i orchestrální obsazení, v nichž zázněje, vznikající použitím akustického tření, způsobují rotaci zvukových vln v prostoru. Music on a Long Thin Wire (Hudba na dlouhém tenkém drátě) z roku 1977 je podivuhodným hudebním dílem: stojí na průsečíku indeterministické kompozice, řízené improvizace a zvukové instalace. Dány jsou výchozí podmínky: dlouhý tenký drát, upevněný na obou koncích, je natažen v odpovídajícím prostoru. Na jednom konci prochází přesně mezi póly silného magnetu, na obou koncích jsou mikrofony napojené na příslušné ozvučení. Pomocí sinusového generátoru se drát rozechvěje a vstoupí do interakce s magnetickým polem. Podle vlastností drátu dochází k rozmanitým akustickým jevům nepředvídatelného charakteru. Hudba je členěna na improvizované fráze. Na konci každé fráze se oscilátor ztlumí a přeladí na jinou frekvenci. Přestože je každé provedení tohoto díla jiné, což je dáno individuálními vlastnostmi a délkou drátu (v USA Hauke Harder realizoval verzi s drátem dlouhým 100 metrů), identita skladby je vždy dobře rozpoznatelná. Koncept a jeho realizace tvoří nedílnou jednotu. Při setkání s hudbou Alvina Luciera si uvědomujeme, jak hluboce zabředla evropská hudba (zejména v 19. století) do

VV Peter Graham VV Alvin Lucier: Music on Long Thin Wire | Foto: Hauke Harder

ČTVRTEK 13. ČERVNA 17:00 | ROZEZNĚNÍ INSTALACE Zahrada pod hradbami Peter Graham Zahrada Orfeova WW Anotace Od roku 1976 pracuje hudební skladatel, teoretik, dramaturg a klavírista Peter Graham na obsáhlé grafické partituře Zahrada Orfeova, která nebyla doposud kompletně realizována. Jednotlivé části jsou tvořeny samostatnými listy i vícečetnými, navazujícími sériemi. Instalace pro zrekonstruovanou Zahradu pod hradbami, areál bývalé vodárny, je koncipována do dvou samostatných, ale na sobě logicky závislých částí. Výtvarná prezentace nabízí hudbu pro čtení, tedy výstavu

Peter Graham (pseudonym of Jaroslav Šťastný-Pokorný, 1952) studied organ at the Brno Conservatory, and went on studying composition under Alois Pinos at the Janacek Academy of Performing Arts (JAMU), also in Brno. After completing his studies, he worked temporarily in quite a number of capacities – as an accompanist at the Conservatory, in theatre, as a music director in radio, as an employee of the Czech Music Fund, as a music school teacher, and as music editor for Czech TV in Brno. At present he is employed as a professor at JAMU, Brno, until recently he was artistic director of Exposition of the New Music Festival. His greatest interest, however, is in composition. Graham says of his own music, that it “grows as does timber in a forest”, without predetermined plans and goals. He is concerned with creation itself rather than with the cultivation of the personality: “I am what I do.” Several of his works have met with success at performances in Great Britain, Germany, Poland, Austria, Italy, Romania, Holland, Sweden, France and the USA. In 1993 his chamber cantata Der Erste gained him second prize in the Musica iudaica festival´s international competition for works on texts by Franz Kafka.

VV Tomáš Vtípil | Foto: Tomáš Bartoš

PÁTEK 14. ČERVNA 19:00 | ROZEZNĚNÍ INSTALACE Vila Tugendhat – zahrada Gordon Monahan A Piano Listening to Itself (Brno Variation) WW Anotace Hudební skladatel Gordon Monahan připravil poprvé svůj mimořádně úspěšný projekt A Piano Listening to Itself – Chopin Chord pro nádvoří královského zámku ve Varšavě u příležitosti 200. výročí narození Fryderyka Chopina v rámci festivalu Varšavský podzim 2010. Pro Brno či přímo pro vilu Tugendhat však zkomponoval novou skladbu, vycházející

z hudby jiných dvou velikánů světové hudby, Leoše Janáčka a Henryho Cowella, kteří se v Brně krátce setkali. Nová skladba je realizována s pomocí „softwarového piana“ a je přenášena přes struny do klavírů. Ke dvěma starým klavírům, umístěným v zahradě, je nataženo šest dlouhých klavírních strun, které spojují klavíry se střechou či terasou vily Tugendhat. Pomocí rezonátorů jsou do strun přenášeny zvukové signály (hudební kompozice postavené na derivátech vybraných autorů), které způsobují vibrace strun, zvuk je pak přirozeně zesilován připojením strun na ozvučné desky klavírů. Z jednoho klavíru tak budou znít sekvence z Janáčka a z druhého útržky, deriváty z tvorby Cowella. Nedílnou součástí celkového vyznění díla je též nenaplánovatelná činnost samotné přírody, kdy především vítr dotváří efekt skladby rozechvíváním strun, podobně jako u aiolských harf. WW Místo konání Vila manželů Grety a Fritze Tugendhatových z let 1929–1930 byla postavena podle návrhu architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Jako jediná památka moderní architektury v České republice je zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. WW Autorský komentář Každý ze dvou starých klavírů je připojen k šesti dlouhým klavírním strunám, které jsou zavěšeny napříč prostorem ke střeše vily Tugendhat. Na horním konci jsou do dlouhých klavírních strun vysílány audio nahrávky pomocí vibračních cívek připevněných ke strunám, což způsobuje, že klavírní struny vibrují v harmonii s audio signály. Vibrace dlouhých klavírních strun jsou zesíleny skrz kontakt s ozvučnou deskou klavíru. V této nové verzi, objednané Jozefem Cseresem speciálně pro vilu Tugendhat, využívám kompozic Leoše Janáčka a Henryho Cowella jako zdrojového materiálu pro zkomponování nových klavírních děl. Tónové a harmonické sekvence a struktury budou extrahovány z vybraných Janáčkových a Cowellových skladeb a s těmito extrakty budu dále pracovat jako s kompozičními prvky nových klavírních kusů, přičemž využiji kompoziční software MIDI (Digital Performer). Nové kompozice budou nahrány pomocí klavírního softwaru a výsledné nahrávky budou převáděny do klavírních strun. Slyšitelné budou poté díky rezonanci ozvučných desek instalovaných klavírů. Pro instalaci by měly být použity dva klavíry – jeden hrající hudbu odvozenou z Janáčka a jeden z Cowella. Kromě klavírních zvuků vibrujících ve strunách začnou i klavírní struny – vždy, když na ně vítr zavane kolmo – vibrovat aiolskými tóny, a tudíž vznikne spontánní zvuková událost jako manifestace přírodních sil. Aiolské tóny budou míchány s audio signály, nebo je někdy pohltí, a ty se pak znovu vynoří, jakmile vítr ustane nebo změní směr. Two old pianos are connected to six long piano wires each, that are suspended across a space and are connected to the roof of the Villa Tugendhat at the high end of the wires. At the high end of the wires, audio recordings are transmitted into the long piano strings using vibrating coils attached to the wires, which cause the piano strings to vibrate in sympathy with the audio signals. The vibrations in the long piano strings are amplified by contact to the piano soundboard. For this new version, commissioned by Jozef Cseres especially for the Villa Tugendhat, I will use the compositions by Leoš Janáček and Henry Cowell as source material to compose new works for piano. Note sequences and harmonic sequences and structures will be extracted from selected compositions by Janáček and Cowell, and these extractions will used as compositional elements in the composition of new piano pieces using MIDI composing software (Digital Performer). These new compositions will be recorded using a software piano, and the finished recordings will be transmitted into the piano wires of the installation and will be heard coming out of the piano(s) in the installation. It would be appropriate to use two pianos in this installation, one playing Janáček-derived pieces and the other, Cowell-derived pieces. In addition to the piano sounds vibrating in the wires, whenever the wind blows perpendicular to the piano strings, they will vibrate with Aeolian tones, thus adding a spontaneous audio event manifested by natural forces. These Aeolian tones blend with the audio signals or they sometimes drown out the audio signals, which re-emerge once the wind dies down or changes direction. WW Průvodní slovo Díla Gordona Monahana (1956) pro klavír, reproduktory, video, kinetické skulptury a počítačem ovládané zvukové environmenty spadají do různých žánrů, pnou se od avantgardní koncertní hudby po multimediální instalace a sound art. Jako skladatel a zvukový umělec Monahan spojuje kvantitativní a kvalitativní aspekty přirozených akustických jevů s prvky mediální technologie, environmentu, architektury, popkultury a živých performancí. Monahan veřejně vystupoval jako člen různých rockových kapel v Ottawě (1968–1973). Svoji kariéru začal jako klavírista; hrál Etudes Australes Johna Cage, premiéroval díla Jamese Tenneyho a Uda Kasemetse. Pro klavír též zkomponoval své významné skladby: akustickému klavíru je určena rozsáhlá kompozice Piano Mechanics (1981) a amplifikovanému preparovanému klavíru This Piano Thing (1989). John Cage o něm jednou řekl: Gordon Monahan dostává z klavíru zvuky, jaké jsme nikdy předtím neslyšeli. Na konci 70. let začal Monahan vytvářet zvuková díla, v nichž využíval prvky přírodních sil a okolí; konstruoval třeba instalace z dlouhých strun aktivovaných větrem (Long Aeolian Piano, 1984–1988), vodními víry (Aquaeolian Whirlpool, 1990) či prouděním vzduchu v místnosti (Spontaneously Harmonious in Certain Kinds of Weather, 1996). Jeho dílo pro generátory elektronických zvuků a lidi kroužící s reproduktory

(Speaker Swinging, 1982) je kombinací vědy, hudby a performance, kde se minimalistická transovní hudba, založená na Dopplerově efektu, dotýká základních problémů umění performance, jako jsou fyzický zápas a „předpokládané ohrožení“. Pojímaje reproduktor jako samostatný nástroj generování nebo „reprezentování“ hudby, Monahan sestrojil reproduktorový katapult (A Magnet That Speaks Also Attracts, 1986) a vytvořil sérii „imitačních“ reproduktorových instalací (Music From Nowhere, 1989). V 90. letech vyvinul soustavu multifunkčních, počítačem ovládaných zvukových strojů, které mohou být různě použity pro performance i instalace. V Sounds and the Machines That Make Them (1994) počítač ovládá akce sítě mechanických skulptur sestrojených z elektronických součástek a průmyslového odpadu, které generují složité vrstvy akusticky vytvářených zvuků. V Multiple Machine Matrix (1996–1998) vstupuje do tohoto environmentu dálkově ovládaný robot a předstírá, že se učí, jak účinkovat a chovat se na veřejném pódiu. Monahan vytvořil interaktivní mechanickou zvukovou instalaci pro Sony Center v Berlíně (Silicon Lagoon, 2000) a vyvinul instalace, kde využívá počítačem ovládané kapání vody, dopadající na amplifikované objekty (When It Rains, 2000; Theremin in the Rain, 2005). K jeho novějším dílům patří vícekanálová zvuková instalace A Very Large Vinyl LP Constructed in Acoustic Space (2007), chaotická těreminová instalace Theremin Pendulum (2008) a kompozice pro gamelán a preparovaný klavír Gamelan Klavier (2009). Monahanův zájem o hi-tech, low-tech, „vysokou“ a „nízkou“ kulturu ho přivedl ke spolupráci s Laurou Kikaukou a Bastiaanem Marisem, s nimiž založil a provozoval v Berlíně The Glowing Pickle (1993–1995), obchod s elektronickými součástkami, kde bylo s cílem parodovat komunistickou i kapitalistickou kulturu zužitkováno 20 tun odepsaného a vyřazeného východoněmeckého vědeckého vybavení. S Kikaukou též spolupracoval na vzniku neslavného berlínského undergroundového klubu Schmalzwald (1996–2000). V letech 2000–2004 vedl v Berlíně seskupení Fuzzy Love, ve kterém hrál na elektrické varhany. Od roku 2006 Monahan a Kikauka organizují experimentální multimediální festival Electric Eclectics na Funny Farm v Meafordu v Ontariu. Monahan obdržel mnoho prestižních cen a byl poctěn zakázkami a rezidencemi od mnoha renomovaných institucí.

lower sine waves interfere constructively, thus reaching a maximum, the listener may pay attention to the character of the interval, if the lower sine waves interfere destructively and nearly vanish, the listener may focus on the various beating patterns in the overtones. WW Průvodní slovo Zdánlivě prostinké konfigurace vytvářejí akustické jevy jako interference, kombinační tóny atd. Tím vzniká iluze zvláštního prostoru. Zúžený výběr tónů a opakované rytmy jsou prostředky k zaměření pozornosti posluchače na kvalitu slyšených intervalů. Grigio Due (1997) je zvuková instalace používající sinusové tóny a malé reproduktory, které svojí nízkou kvalitou produkují svrchní tóny. Dva sinusové generátory jsou mírně rozladěny, takže spolu vytvářejí velmi pomalé zázněje (přibližně po jedné minutě). Rozladění však způsobuje i zázněje svrchních tónů, které mají svoje vlastní tempo. Třetí sinusový tón je naladěn v poměru 9:8 k hlubšímu tónu, tedy o čistou velkou sekundu. Zázněje způsobují přesun pozornosti poslechu: chvíli jsou slyšet mezi hlubokými tóny, v opačné fázi naopak mezi tóny svrchními. Při vnímání pak vytvářejí rozličné rytmické vzorce. Tvorba hudebního skladatele a experimentálního fyzika Hauka Hardera (1963) je postavena na radikální redukci zvukového prostoru, estetice extrémního minimalismu. Za východiska tak můžeme označit skladby Mortona Feldmana a Waltera Zimmermanna, důležitou byla a je inspirace Alvinem Lucierem a dlouhodobá spolupráce s ním. Příbuznost nacházíme též s monochromní malbou a spirituálním asketismem francouzského režiséra Roberta Bressona.

VV Hauke Harder: Grigio Due | Foto: Hauke Harder

VV Gordon Monahan: A Piano Listening to Itself (plánek instalace)

VV Jaroslav Šťastný, Hauke Harder a Viola Rusche, Brno 2004 Foto: Tomáš Kučera

se součástí tzv. Velkého Brna stala až v roce 1919. Jurkovičova vila zde v roce 1906 vyrostla jako vůbec první dům. WW Autorský komentář Andres Bosshard / Manuela Hitz: Zvukový strom zevnitř Z různých reproduktorů, ukrytých v otevřeném prostoru, jsou náhodně přehrávány vysoce strukturované, ale spíše tiché zvuky. Otevírá se tím akustický prostor, který je kontrastní vůči hluku v pozadí (hlasy a zvuky z okolních prostranství), zároveň jím je obohacován; zvukové světy však nejsou vzájemně pohlcovány. Instalace vyzývá k tomu, abychom ponovu prožívali konfiguraci a konstituci prostoru a kontra-prostoru a reflektovali je odlišnými způsoby. Poslouchání se tudíž stává ohniskem estetického a zároveň existenčního zážitku, což znamená, že všichni návštěvníci se stávají integrální součástí instalace. V instalaci znějí zvuky a kompozice od Manuely Hitzové a Andrese Bossharda. Někdy jsou prezentovány ve zvláštních blocích, jindy zase ve vzájemné kombinaci. Oba umělci se snaží redefinovat hranice mezi interiérem a exteriérem a své dílo chápou jako experiment s pozvolným vývojem a prezentací pronikajících, komunikujících a rozplývajících se prostorů. Všechny jejich zvuky přispívají k mobilní kompozici, jak to sami nazývají: jde o náhodně přehrávané zvuky, které konstituují neustále se proměňující formy a struktury, třebaže někdy zdánlivě na chvíli přetrvávají nebo se seskupují, než nadobro zaniknou v tichu. V instalaci lze slyšet i zvuky způsobené samotnými návštěvníky a též hluky okolního každodenního života. Otevřenost kompozice a neurčené konstelace zvukových fragmentů vybízejí návštěvníky, aby přizpůsobili své orientační návyky a ovládali své předtuchy. Návštěvníci proto hrají v instalaci aktivní roli a díky nim se každý zvuk stává bezprostředně jedinečným. Jelikož nejsou předem určeny cykly playbacku, zvukový prostor se pořád mění a pohybuje; konec tak nastává, když návštěvníci opouštějí prostor instalace. Tento zvukový prostor motivuje nové smyslové orientace a vyžaduje soustředěnou pozornost ze strany těch, kteří mají zájem zúčastnit se tohoto happeningu. Cílená nahodilost figuruje v kompozici jako rozhodující prvek, který koresponduje s příchody a odchody návštěvníků. Andres Bosshard / Manuela Hitz: Klangbaum Innehalt (Soundtree from Within) Several highly structured, but rather silent sounds are being played randomly through various hidden loudspeakers in an open room. This opens an acoustic space that contrasts and enriches all present background noise like the voices and sounds from the surrounding rooms without ever drowning them. The installation is an invitation to experience anew the configuration and constitution of space and counter space and encourages different ways to reflect upon them. Hearing thus becomes the focus of experience, an aesthetic and existential happening at the same time, which means that all visitors form an integral part of the installation. The installation includes sounds and compositions from both Manuela Hitz and Andres Bosshard. Sometimes their work will be shown in separate, alternating sets, sometimes combined into one. They both try to redefine the boundaries between the interior and the exterior, and see their work as an experiment in letting evolving and present spaces interpenetrate, communicate and dissolve. All of their sounds contribute to what they call a mobile composition: Randomly played sounds that constitute forms and structures that keep changing constantly, even though sometimes they seem to linger on or to gather momentum before they fade out into silence. Throughout the installation one can still hear all sounds caused by the visitors themselves, as well as the noises of the surrounding everyday life. The openness of the composition and the indeterminate constellations of the sound fragments challenge the visitors to adjust their ways of orientation and to control their apprehensions. Visitors therefore play an active role in the installation and render every sound instantly unique. Since there are no predefined playback cycles, the sound space is forever changing, forever moving, an end is only indicated by visitors leaving the installation. This sound space motivates new sense orientations and demands focused attention from those wanting to partake in the happening. The randomness inherent in the composition figures as the decisive element to which the coming and going of visitors correspond.

SOBOTA 15. ČERVNA 14:00 I ROZEZNĚNÍ INSTALACE Jurkovičova vila

VV Gordon Monahan, Brno – Dům pánů z Kunštátu, 2009 Foto: www.postreh.com

21:00 I KONCERT (JEDINÉ PROVEDENÍ INSTALACE) Vila Tugendhat – skleněný pokoj Hauke Harder Grigio Due for sine waves and horn speakers (1997) WW Autorský komentář This installation makes use of three sine waves each played back by a horn speaker. The used speakers are not neutral but due to their low quality produce overtones. Two of the sine waves are slightly detuned against each other, creating a very slow beating of about 1 minute. Due to this detuning also the overtones have beatings, each with its own tempo. The third sine wave is tuned at a higher frequency to create a pure major second with ratio 9:8 with the lower sine wave. The beating of the lower note allows the listener to shift his attention: if the

Andres Bosshard, Manuela Hitz Klangbaum Innehalt (Soundtree from Within) WW Anotace Zvukový strom zevnitř je interaktivní instalací navazující přímo na projekt Klangbaum, který probíhá v Palais Bleu v bývalé nemocnici ve švýcarském Trogenu, kde v současnosti působí nezávislé umělecké centrum. Instalace z reproduktorů je postavena na dvou kompozicích: Innehalten od Manuely Hitzové a bezejmenné skladbě od Andrese Bossharda. Instalace je on-line propojena se střediskem týmu Klanghimmel a její struktura a charakter jsou tak po celou dobu průběžně upravovány a měněny. Andres Bosshard je světoběžníkem, skladatelem, který sám sebe definuje coby zvukového architekta. Jeho zvukové instalace, stavby i zahrady bývají součástí hudebních i výtvarných festivalů a přehlídek. Na řadě míst světa se též můžeme setkat se skutečnými, stálými zvukovými stavbami, které Bosshard se svým týmem realizoval. WW Místo konání Lokalita Pod kopcem u Císařského lesa – ve svahu nad údolím řeky Svratky a s výhledem do kraje – patřila na počátku 20. století k Žabovřeskám, samostatné obci „za městem“, která

VV Andres Bosshard | Foto: Dominik Landwehr WW Průvodní slovo Andres Bosshard (1955) žije a pracuje v Curychu, Kolíně nad Rýnem a Vídni a permanentně spolupracuje s institutem IGNCA v New Delhi. Studoval muzikologii, hru na flétnu a dějiny umění v Curychu. Pracoval jako učitel hudby a zvukový mistr, přes tvorbu v oblasti výtvarných umění se dostal později definitivně k experimentálnímu divadlu, zvukovým instalacím, výrobě

vlastních elektroakustických hudebních nástrojů a realizaci autorských improvizací. Roku 1985 spoluzaložil improvizační formaci Nachtluft, s níž v roce 1987 absolvoval japonské turné. Ve stejném roce realizoval svůj první velký projekt s názvem Staudamm in Fusio – obrovskou přehradu proměnil v jeden gigantický zvukový reflektor. V 90. letech absolvoval řadu studijních cest po Indii a Pákistánu, později vyučoval na Kunsthochschule für Medien v Kolíně nad Rýnem a dodnes vede kurzy na Zürcher Hochschule der Künste, kde je docentem pro obor nová média. Jako umělec se pohybuje v průnicích současné hudby a výtvarných umění, sám svou tvorbu charakterizuje jako „zvukovou architekturu“.

VV Manuela Hitz: Innehalt | Foto: archiv autora Švýcarská novomediální umělkyně a performerka Manuela Hitzová (1980) je od roku 2009 studentkou oboru mediální umění na Zürcher Hochschule der Künste. K jejím realizovaným projektům patří mj. tyto výstavy a instalace: Innehalt (Palais Bleu, září 2012–září 2013, Trogen), Junge Kunst Schwyz (září 2012, Rothenturm), [ ] (Výroční výstava ZHdK, 2012, Sihlquai 121, Curych), I like TM (Výroční výstava ZHdK, 2011, Sihlquai 121, Curych), Semesterausstellung (2010, Langstrasse Chicago Bar, Curych).

přirozenými laboratorii. V 80. letech rozšířil ideje hudební geografie o simultánní rozhlasové koncerty pro tři a později i pro šest velkých ansámblů hrajících naráz z mnohých evropských metropolí. Díky připojení digitálních samplů k MIDI Grandům (Diskklavier) a počítačům obohatil po roce 1987 své dílo o sólové vystoupení, což byla ideální syntéza mezi koncertním sálem a všemi znějícími jevy na světě. Vytvořil též řadu vizuálně poutavých zvukových instalací, některé z nich ve spolupráci s výtvarníky, jako jsou Paul Klerr, Melissa Gould, Kristin Jones, Pietro Fortuna, Umberto Bignardi a Uli Sigg. Napsal mnoho kusů pro rozhlas i pro akustické nástroje. Curran se za svou kariéru setkal a umělecky spolupracoval např. s Giuseppem Chiarim, Edith Schlossovou, AMM, Corneliem Cardewem, Stevem Lacym, Michelangelem Pistolettem, Stevem ben Israelem, Anthonym Braxtonem, Simone Forti, Stevem Reichem, Michaelem Nymanem, La Monte Youngem, Robertem Ashleym, Alvinem Lucierem, Robertem Moogem, Philipem Glassem, Charlemagnem Palestinem, Terrym Rileym, Evanem Parkerem, Gregorym Reevesem, Johnem Cagem, Davidem Tudorem, Mortonem Feldmanem ad. Giacinto Scelsi se stal jeho přítelem a mentorem. Curranova díla hráli a nahrávali Abel-Steinberg-Winant Trio, Arditti Quartet, Bang on a Can All-Stars, The EAR Unit, Eve Egoyan, Ensemble Modern, Cenk Ergün, Fred Frith, Huddersfield Choral Society, Joan Jeanrenaud, Kronos Quartet, Joan La Barbara, Steve Lacy, Yvar Mikhashoff či Ursula Oppens. V letech 1975–1980 Curran vyučoval vokální improvizaci na Accademia Nazionale d’Arte Drammatica v Římě a v letech 1991–2006 byl profesorem kompozice na Mills College v Oaklandu v Kalifornii. Kromě mnoha mistrovských kurzů, rezidencí a přednášek v Americe, Evropě a Asii učí v současnosti privátně v Římě. Získal řadu cen, objednávek, absolvoval rezidenční pobyty (Bearns Prize, BMI, National Endowment for the Arts, DAAD, WDR Ars Acustica International, Prix Italia, Pisa Premio Novecento, Fromm Foundation, Hass Family Award, Meet the Composer, Leonardo Award for Excellence, Guggenheim Foundation, Ars Electronica, Phonurgia Nova, Experimental Music Studio a Johannes Gutenberg-Universität Gutenberg Fellowship).

Památník Leoše Janáčka Alvin Curran Gardening with John umělecké ztvárnění Antonio Trimani

VV Alvin Curran v Brně, 2012 | Foto: Petr Francán

WW Místo konání Když v roce 1908 získal Janáček pro varhanickou školu budovu na Giskrově (nynější Kounicově) ulici, napadlo ho, že místo nepotřebných koníren, stojících v zahradě budovy, by bylo možné postavit domek pro ředitele varhanické školy; v nájemném, které měl ředitel platit, se měly splácet náklady na postavení domku. Stavba, k níž brzy získal svolení, byla realizována podle návrhu stavitele Aloise Horáka a 2. července 1910 se Janáčkovi stěhovali… WW Autorský komentář a průvodní slovo Zvuková instalace Gardening with John pro zahradní domek, podlahové vypínače, iPod, ploché reproduktory a sušené houby od jednoho z nejodvážnějších a nejhermetičtějších hudebních podivínů dneška je věnována Johnu Cageovi. Dílo vzniklo na zakázku organizace Zerynthia pro festival „sonambiente 2006“ v Berlíně a bylo reinstalováno v Moyland Castle Museum, Americans Festival v Groningenu, Fondazione Mudima v Milánu, Palazzo Lanieri v Gorizii, fiera Artissima 17 v Turíně, Membra Disjecta for John Cage ve Vídni a také v Praze a Ostravě. Sound installation Gardening with John for small garden shed, walk-on switches, iPod, flat panel loudspeakers, and dried mushrooms by one of the most courageous and heretical musical maverics of today, dedicated to John Cage. Commissioned by Zerynthia for the “sonambiente 2006” festival in Berlin and re-installed in the Moyland Castle Museum, the Americans Festival in Groningen, the Fondazione Mudima in Milano, Palazzo Lanieri in Gorizia, fiera Artissima 17 in Torino, “Membra Disjecta for John Cage” in Vienna, Prague and Ostrava. Alvin Curran (1938) studoval kompozici u Rona Nelsona (Brown University) a Elliotta Cartera a Mela Powella (Yale School of Music). Svou hudební dráhu začal v roce 1965 v Římě jako spoluzakladatel radikálního hudebního seskupení Musica Elettronica Viva. Jako sólový hudebník a skladatel v té době tvořil pro římskou avantgardní divadelní scénu. V 70. letech zkomponoval poetickou řadu sólových děl pro syntezátor, hlas, nahrané zvuky a nalezené objekty. Při hledání nových hudebních prostor rozvíjel sérii koncertů pro jezera, přístavy, parky, budovy, lomy a jeskyně, které se staly jeho

WW Průvodní slovo Mladé perspektivní těleso s mimořádně zodpovědným přístupem k prováděným skladbám představí posluchačům díla pevně ukotvená v jeho repertoáru (Berg, Ištvan, Piňos), která budou konfrontována s tvorbou světových veličin Johna Zorna a Maxe Sterna. Ve světové premiéře zazní také nová kompozice Štěpána Filípka, violoncellisty kvarteta. Miloslav Ištvan Quartett je mladé těleso, které se zaměřuje na prezentaci klasické hudby soudobých autorů. Soubor byl založen v roce 2008 a vybral si jméno podle brněnského skladatele Miloslava Ištvana.

VV MI4: Lukáš Mik, Jan Bělohlávek, Stanislav Vacek a Štěpán Filípek, 2012 Štěpána Filípka (1981) známe především coby vynikajícího violoncellistu, který věnuje svůj interpretační um službě soudobé hudbě. Aktuálním hudebním děním se zabývá též teoreticky a jeho hudebně-teoretické práce jsou přínosem pro reflexi především české hudby druhé poloviny 20. století. K postgraduálnímu studiu na Janáčkově akademii múzických umění u Jindry Bártové si přibral studium kompozice na brněnské konzervatoři, kde je studentem čtvrtého ročníku ve třídě Radomíra Ištvana. V jeho tvorbě se odrážejí jeho interpretační zkušenosti nejen s hudbou klasickou, ale též ze spolupráce s metalovou a punkovou scénou.

16:00 I ROZEZNĚNÍ INSTALACE A KOMORNÍ KONCERT

WW Anotace John Cage vášnivě houbařil, velmi rád vařil a zahradničil. Hudební skladatel Alvin Curran si těchto zálib byl dobře vědom a zachovávaje kutilský přístup „udělej si sám“ ve vzpomínce na svého respektovaného mentora a přítele, vytvořil interaktivní audiovizuální instalaci Zahradničení s Johnem (2005). Na pohled tradiční zahradní domek je rozezvučen zvukovými samply (včetně zvuků přípravy a vaření hub a útržků rozhovorů), které Curran nahrál a sesbíral pro svůj zvukový portrét Johna Cage Erat verbum John (2000). Součástí instalace je též úprava okolního prostoru domku.

WW Anotace Hudební kritik Reger v sžíravém románu Thomase Bernharda Staří mistři „nesnáší interpretační umění“. Intepretace má být službou, samozřejmostí a výkonný umělec musí sloužit hudbě. Dnešní doba však často na skladatele zapomíná a snad právě proto je sobotní večer v Besedním domě věnován brněnskému souboru, který bere interpretaci velmi vážně.

VV Alvin Curran: Gardening with John | Foto: Jiří Šigut

18:00 I KONCERT Besední dům – sál Štěpán Filípek Poslední zápas, smyčcový kvartet dle povídky Jacka Londona A Piece of Steak (2013) Max Stern Smyčcový kvartet „In Grief and Rage“ (1984) Alois Piňos 3. smyčcový kvartet (1993) přestávka Josef Berg Smyčcový kvartet (1968) John Zorn Kol nidre (1999) Miloslav Ištvan Zatemněná krajina, věnováno obětem 1939–1945 (1975) Miloslav Ištvan Quartett (MI4) Lukáš Mik, Jan Bělohlávek housle, Stanislav Vacek viola, Štěpán Filípek violoncello

Prvotním impulsem pro napsání kompozice Poslední zápas byl dojem, který ve mně zanechala povídka Jacka Londona A Piece of Steak. Skladba však není ve své podstatě programní. Jedná se spíše o experiment, snahu o zachycení určité emoce, kterou přináší věčný boj stáří a mládí. Tento obsah je také v průběhu skladby podpořen skrytými citacemi motivků Heinricha Schütze (jako reprezentanta starého) a Antona Weberna (symbolizujícího cestu k novému). Přestože je skladba jednovětá, vnitřně je členěna na čtyři nezávislé části, vystavěné ve zjednodušené permutační formě. Hudební materiál je zpracován na bázi kombinace modálního a seriálního kompozičního přístupu. Kompozice byla dokončena v březnu 2013. | Štěpán Filípek Hudební skladatel Max Stern se narodil v roce 1947 v USA, od roku 1976 ale žije a tvoří v Izraeli. Už jako malý chlapec zpíval v synagoze a od mládí hrál v nejrůznějších souborech na tubu a kontrabas. V roce 1970 absolvoval hru na kontrabas, kompozici a hudební teorii na Yale School of Music, vzdělání si rozšířil studiem v Maďarsku, kde se zaměřil na vedení sboru. Z teoretických disciplín se věnuje etnomuzikologii, antropologii a psychologii, své hudebně-teoretické práce věnoval problematice indeterminismu a improvizace v soudobé kompozici. Veškeré aspekty Sternova uvažování se přirozeně odrážejí i v jeho vlastní tvorbě, v níž jsou rozvíjeny židovské tradice, zasazené do polarity východní a západní kultury. Smyčcový kvartet, nesoucí podtitul In Grief and Rage (V žalu a vzteku, 1984), je postaven na duchovních písních židovských obyvatel arabsko-muslimských států. Lesní inženýr, skladatel a pedagog JAMU Alois Piňos (1925 až 2008) patřil k významným postavám avantgardy 60. let. Byl propagátorem racionálních technik Nové hudby, což dokazují i jeho úzké vazby na Darmstadtské letní kurzy Nové hudby, kde působil také jako docent. Třetí smyčcový kvartet byl zkomponován v roce 1993 na objednávku Hábova kvarteta, nicméně kvůli nemoci jednoho z členů tohoto souboru dílo poprvé provedlo Moravské kvarteto. Autor se inspiroval Hábovým výročím, použil typické hábovské mikrointervaly, tedy intervaly menší než půltóny. Jednovětá dvanáctiminutová kompozice rafinovaně využívá různých druhů artikulace z okruhu témbrové hudby a pohrává si se subtilně propracovanými výrazovými prvky (trylky, tremola, glissanda atd.). Metodou montáže spojuje zdánlivě kontrastní materiál, jako např. „chorál“ rozostřený čtvrttóny či otevřené aleatorní plochy. V roce 1994 skladatel za kvartet obdržel Cenu české hudební kritiky. | Martin Flašar Tvůrčí období Josefa Berga (1927–1971), kdy se rodil jeho Smyčcový kvartet, znamenalo pro skladatele výrazný obrat k introvertní tvorbě. Berg postupně přehodnotil svůj vztah k masovým písním a novému folkloru, kterému jako čerstvý absolvent Petrželkovy třídy brněnské konzervatoře načas

podlehl. V druhé polovině 50. let už působil jako skladatel na volné noze a věnoval se komponování nadčasově orientovaných komorních cyklů. Hudebně je Berg těžko uchopitelný, obvykle se hovoří o vyšší syntéze stylů. Šedesátá léta patří u Berga především komorním operám na vlastní libreta. Smyčcový kvartet vznikal zhruba v polovině této dekády. Je to jednovětá skladba fragmentárního charakteru o délce zhruba 12 minut s udáním základního tempa čtvrťová nota = 92–96. | Martin Flašar Americký skladatel, improvizátor, saxofonista, producent a majitel nahrávací společnosti John Zorn (1953) je nejznámějším představitelem downtownové scény na Manhattanu. Škála jeho činnosti je velmi rozsáhlá a pestrá, stejně jako mimořádnost jeho hudebního díla. Na svém kontě má řadu orchestrálních i komorních děl pro nejrůznější obsazení. Tvoří též pro rockové a jazzové kapely, sólové hlasy i nejrůznější nástroje, využívá multimédií, improvizace, citací i parafrází. Jeho skladby často obsahují prvky a techniky z různých hudebních žánrů a tradic, jako je rock a populární hudba z celého světa, jazz (zejména post-bop a free jazz), avantgardní i klasická soudobá hudba, etnická hudba, volná improvizace i hudba filmová. Je zakladatelem, členem i hybatelem mnoha jednorázových hudebních projektů i dlouhotrvajících souborů a organizací. Osobnost tvůrce je rovněž dotvářena mimořádným zájmem o nejrůznější radikální polohy náboženských projevů a mnohdy extrémní tendence vycházející z rozvíjení či popírání tradičních mytologií. V roce 1992 byl Zorn osloven, aby se podílel na uměleckém festivalu v Mnichově, kde představil svůj projekt Radical New Jewish Music. Téma židovství rezonovalo v jeho projevu dlouhodobě, ale zde nabylo pevnější podoby a zkoumání židovské identity, dědictví, historie, hudební tradice a zvyklostí výrazně vstoupilo do Zornovy koncertní tvorby. Rovněž od roku 1992, kdy vznikl smyčcový kvartet Memento Mori, sledujeme v Zornově tvorbě příklon k využívání „prekompozičních“ plánů, které nejen ve formální struktuře, ale též v harmonické či melodické stavbě vycházejí z děl skladatelů 20. století. Vše výše zmíněné se střetává, a přitom se vlastně příliš neprojevuje, ve smyčcovém kvartetu z roku 1999, nazvaném Kol Nidre. Kol nidrej (Všechny sliby) je modlitbou, žádostí, soudem a je zpíván v předvečer jednoho z největších židovských svátků Jom kipur (Den smíření). Text modlitby žádá, aby byly zrušeny všechny sliby, přísahy a závazky, které byly učiněny od minulého Jom kipur až k nynějšímu. Týká se však pouze závazků, slibů a předsevzetí, které člověk uzavřel vůči Bohu; vůči lidem se závazky musí plnit. Kol nidrej není součástí samotné večerní bohoslužby ma´ariv. Musí se začít již před západem slunce, neboť má status soudu a podle rabínského práva soud nesmí nikdy začít po setmění. Kol nidrej se zpívá třikrát na tradiční, neměnnou melodii pocházející z gaonského období (6.–12. století). O zrušení jakých slibů žádá John Zorn? Miloslav Ištvan (1928–1990) je autorem celkem čtyř smyčcových kvartetů. Třetí z nich vznikl v roce 1975 a nese poetický název Zatemněná krajina. Sedmdesátá léta v Ištvanově tvorbě znamenala příklon k polystylové hudbě (ačkoliv sám toto označení své tvorby odmítal). Projevoval se zejména novým uchopením a syntézou prvků staré a nonartificiální hudby. Ištvan zpočátku vycházel z Prokofjeva, Bartóka a Janáčka. Jako přirozený lze chápat jeho vztah k folkloru a jeho stavebným principům. Zhruba pětiminutový jednovětý kvartet Zatemněná krajina z roku 1975 je věnován památce obětí druhé světové války. | Martin Flašar

21:00 I KONCERT Vila Tugendhat – skleněný pokoj Alessandro Bosetti, Chris Abrahams We Who Had Left Alessandro Bosetti elektronika, hlas Chris Abrahams piano WW Průvodní slovo Ve svém nejnovějším živém projektu se Alessandro Bosetti spojil s vynikajícím klavíristou Chrisem Abrahamsem. Výsledkem jejich kolaborace je křižovatka mezi elektronikou a klavírní improvizací, mezi zvukem hlasu, hlasovým samplerem a doprovodným klavírem, zkrátka vzrušující a nepředvídatelný dialog mezi dvěma umělci mimořádně aktivními a důležitými na mezinárodní scéně improvizované hudby. Chris Abrahams (1961) je klavírista ze Sydney, známý především díky své činnosti ve sféře jazzové hudby. Byl členem seskupení Benders, Laughing Clowns, The Sparklers a The Necks. Nahrál několik sólových alb a spolupracoval též na nahrávkách s Melanie Oxley z The Sparklers. Jako příležitostný hudebník účinkoval na albech The Church, The Whitlams, Midnight Oil, Wendy Matthews, Skunkhour, Silverchair a řady dalších umělců. V roce 2008 vytvořil a zaranžoval hudbu k australskému filmu The Tender Hook, která byla posléze nominována na cenu AFI v kategorii „nejlepší původní filmová hudba“. Mimo jazzové prostředí se Abrahams uplatňuje v oblasti výrazně experimentální tvorby. Zmiňme alespoň spolupráci s improvizačním triem The Necks. Spolupracoval s mnohými improvizátory, jako jsou Burkhard Beins, Mike Cooper, Anthony Pateras a Jon Rose. Pravidelně hrává na scénách improvizované hudby v Austrálii a Evropě. Alessandro Bosetti (1973) je skladatel, hudebník a zvukový umělec, který nyní žije v Berlíně. Zaměřuje se především na muzikálnost řeči a nezvyklé, se zvukem související aspekty verbální komunikace. Je autorem mnoha hybridních, textově-zvukových kusů pro živou interpretaci a ceněných kompozic pro rozhlas, které byly nahrány a vydány na značkách specializujících se na experimentální elektronickou hudbu. Ve svých dílech

zkoumá okrajovou oblast mezi zvukovou antropologií a komponováním, často včetně překladů a neporozumění. Východiskem pro jeho abstraktní kompozice bývá terénní výzkum a rozhovory, které pak upravuje prostřednictvím elektroakustických a akustických koláží, relačních strategií, aplikováním různých instrumentálních praktik, rozšířených hlasových technik a v neposlední řadě též digitálním manipulováním. V letech 2007–2009 Bosetti navrhl Mask/Mirror – samplerem procesované nahrávky řeči v reálném čase, které využívá v rámci výzkumu expresivního performativního potenciálu řečových smyček a kombinuje je s akustickými nástroji a improvizací. Od roku 2009 zkoumá repetitivní formy řečové smyčky v ansámblu Trophies spolu s bubeníkem Tonym Buckem a kytaristou Kentou Nagaiem. Vydal více než desítku vlastních alb na značkách Errant Bodies Press, Monotype, Rossbin a Sedimental a mnoho dalších v rámci různých spoluprací. In his latest live project Alessandro Bosetti partners with the outstanding pianist Chris Abrahams. Result of their collaboration is the crossroads between electronic and piano improvisation, between the sound of the voice, voice sampler and the accompanying piano, an exciting and unpredictable dialogue between two remarkably active and important artists in the international improvisation scene. Chris Abrahams (born 1961 in Oamaru, New Zealand) is a Sydney-based pianist best known for his jazz work. Abrahams has been a member of the Benders, the Laughing Clowns, The Sparklers and The Necks. He has recorded several solo albums, as well as collaborations with Melanie Oxley from the Sparklers. Abrahams has also been a session musician on albums for artists such as The Church, The Whitlams, Midnight Oil, Wendy Matthews, Skunkhour and Silverchair. He produced and arranged the music for the Australian film The Tender Hook which was released in 2008 and its soundtrack consequently nominated for the “Best Original Music Score” AFI Award. Some of Abrahams music is experimental in nature— The Necks are an improvisational trio, and Abraham´s performance at the Room40 Tenth Anniversary in London was labeled “ambient”, “free-jazz” and “industrial noise” by (UK) Financial Times reviewer, Mike Hobart. Chris has collaborated, in both recording and performance, with many improvising musicians including Burkhard Beins, Mike Cooper, Anthony Pateras and Jon Rose. He performs regularly in the improvising music scenes both in Australia and Europe. Alessandro Bosetti (born 1973 in Milano, Italy) is a composer, performer and sound artist currently based in Berlin. He focuses mainly on the musicality of the spoken language and unusual, sound-related aspects of verbal communication. Bosetti created numerous hybrid text-sound pieces to be performed live and award-winning radio compositions recorded and released on the labels specializing in experimental electronic music. In his pieces, he explores the fringe area between sound anthropology and composition, often including translation and misunderstanding, as important elements of the creative process. Field research and interviews provide the starting point for his abstract compositions in addition to the use of electroacoustic and acoustic collages, relational strategies, application of a diverse range of instrumental practice, expanded voice techniques and digital manipulation. In the period from 2007 to 2009 Bosetti designed Mask/Mirror – a sampler processing recordings of the spoken language in real time that he uses to explore the expressive and performative potential of the speech-loop format, combined with acoustic instruments and improvisation. Since 2009 he started exploring repetitive speech-loop forms with his ensemble Trophies with drummer Tony Buck and guitarist Kenta Nagai. Bosetti has published more than ten CD´s under his own name on labels as Errant Bodies Press, Monotype, Rossbin and Sedimental and many others in different collaborations.

NEDĚLE 16. ČERVNA 14:00 I PRVNÍ PROVEDENÍ KOMPOZICE / ROZEZNĚNÍ INSTALACE Botanická zahrada – skleník Lucie Vítková instalace.avi (audio-visual interferences) – instalace na objednávku festivalu WW Anotace Z konfrontací a kombinací souvislostí vizuálních, prostorových a zvukových, v protnutí neprotnutelného a v hledání nových paralelismů nalézá a nabízí Lucie Vítková střetnutí přírodního v uměle přirozeném a lidského v uměle nepřirozeném prostoru čtyř rozsáhlých skleníků botanické zahrady na Kotlářské ulici. WW Místo konání Botanická zahrada na Kotlářské ulici je součástí Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. V letošním roce slaví 90 let své existence. Součástí areálu je rozsáhlá síť skleníků. WW Autorský komentář Podstatou této zvukové instalace je kontrast vizuálního a sluchového vnímání dvou odlišných světů. V běžné situaci má zvukový vjem povahu pozorované události. V této instalaci jsem smysly záměrně oddělila a ke každému přiřadila jinou realitu. Do čtyř veřejnosti přístupných skleníků jsem umístila jiné zvukové kulisy, než které jsou tomuto prostředí přirozené. Exotické rostliny v prvním skleníku jsou obklopeny zvukem tovární haly, ve druhém zvukem města. Třetí skleník se promění ve velkolepý koncertní sál. Ve čtvrtém skleníku je kontrast v rámci přírodního světa: obrazový vjem exotických rostlin doprovází zvukový projev české krajiny. V instalaci.avi (audio-visual interferences) jsou společným jmenovatelem přírody (reprezentované rostlinami) a lidského světa (nahrávky) organické struktury. Zvukové nahrávky nejsou jen syrovým materiálem nahraným v terénu, jsou to z tohoto materiálu komponované elektroakustické skladby „šité na míru“ botanické zahradě. Vstupuje do nich též specifická akustika prostorů, teplota a vlhkost. Kompozice mají různou délku v každém skleníku a nabádají návštěvníka, aby zůstal vždy v jednom úseku, dokud skladba neskončí, a pak se přesunul dál. WW Průvodní slovo Lucie Vítková (1985, Boskovice) absolvovala hru na akordeon (Miroslav Morys) a kompozici (Pavel Novák Zemek) na Konzervatoři Brno (2004–2010). Od roku 2008 studuje na Janáčkově akademii múzických umění v Brně kompozici pod vedením Martina Smolky a improvizaci s Jaroslavem Šťastným. V letech 2011–2012 studovala kompozici a sonologii na Královské konzervatoři v Haagu, kde se aktivně podílela na umělecké scéně jako skladatelka a členka tří improvizačních ansámblů: Electroacoustic Ensemble of the Sonology Department (akordeon, foukací harmonika, hlas), DaMu (step), Atelier Ensemble of Royal Conservatoire (akordeon, foukací harmonika, hlas). V současné době se vrátila ze stáže v USA, kde studovala kompozici a performance na California Institute of the Arts s Michaelem Pisarem a Jacqueline Bobakovou. Jako akordeonistka vystoupila ve vlastní skladbě Akcept s Janáčkovou filharmonií Ostrava na festivalu BEYOND CAGE v New Yorku (2012). Pravidelně vystupuje na vernisážích současných výtvarných umělců, kde tvoří skladbu na pomezí kompozice a improvizace, inspirovanou dílem autora (Hugo Demartini, Václav Krůček, Vladimír Skrepl, Zbyněk Sekal, Viktor Hulík, Petr Nikl, Jindřich Zeithamml, Jan Turner, Alice Nikitinová, Els Moes, Nosch, Pavel Korbička, Jan Koblasa, Lubomír Přibyl, Dalibor Chatrný, Alena Foustková). Dlouhodobě spolupracuje se sochařem Pavlem Korbičkou (Akustické obrazy, Medialog) a fotografkou Jolanou Havelkovou (Návrh na změnu partitury). V České republice je členkou ansámblů Marijan, Dunami a Pražského improvizačního orchestru.

VV Alessandro Bosetti a Chris Abrahams Foto: Xenia Stevanović

VV Lucie Vítková | Foto: archiv autorky Lucie Vítková (born 1985 in Boskovice), studied accordion (with Miroslav Morys) and composition (with Pavel Novák Zemek) at Conservatory Brno (2004–2010). Since 2008 she has been studying at Janáček´s Academy Brno, composition with Martin Smolka and improvisation with Jaroslav Šťastný (aka Peter Graham). Between 2011–2012 she studied composition and sonology at Royal Conservatory in the Hague, where she

was active as a member of three ensembles – Electroacoustic Ensemble of the Sonology Department (accordion, harmonica, voice), DaMu (tap dance), Atelier Ensemble of Royal Conservatoire (accordion, harmonica, voice). She currently studied composition under Michael Pisaro and performance with Jacqueline Bobak at California Institute of the Arts (USA). Lucie regularly performs at gallery openings, where she creates improvisation-compositions inspired by the artists´ work (Hugo Demartini, Václav Krůček, Vladimír Skrepl, Zbyněk Sekal, Viktor Hulík, Petr Nikl, Jindřich Zeithamml, Jan Turner, Alice Nikitinová, Els Moes, Nosch, Pavel Korbička, Jan Koblasa, Lubomír Přibyl, Dalibor Chatrný, Alena Foustková). She collaborates with visual artist Pavel Korbička (Acoustic Paintings, Madialogue) and photographer Jolana Havelková (Proposal for an Alteration of the Score). In Czech Republic, she is a member of the improvisation ensembles such as Marijan, Dunami and Prague Improvisation Orchestra.

17:00 I ROZEZNĚNÍ INSTALACE Mendelovo muzeum Michael Prime Mendel´s Pea Varieties (Intermediate Forms) WW Anotace Michael Prime, vystudovaný ekolog, vzdává ve své instalaci hold průkopnickému a ve své době nedoceněnému objevu „otce genetiky“ Johanna Gregora Mendla. Na první pohled obyčejný záhon s hrachem je ve skutečnosti propracovanou zvukovou instalací, dlouhodobě ozvučující přirozený růst hrachu. Ve zvukové struktuře je zakódován princip Mendlových objevných experimentů s různými kultivary hrachu, dnes standardně považovaných za počátek genetiky. WW Místo konání V roce 1752 byl konvent u sv. Tomáše povýšen papežem Benediktem XIV. na opatství. Poté, v roce 1783 během panování habsburského císaře Josefa II., byli řeholníci přinuceni opustit svůj domov a přesídlit do bývalého cisterciáckého kláštera na Starém Brně, kde jsou usazeni dodnes. Šestým opatem řádu byl Gregor Mendel. WW Autorský komentář Mendel měl štěstí, že si vybral pro své experimenty právě zahradní hrách (Pisum sativum). Je to už tak, že hrách patří k těm relativně málo běžným zahradním rostlinám, které mají všechny nejzjevnější znaky buď dominantní, nebo recesivní; nenajdete tam intermediální formy. Květy Pisum sativum jsou tudíž buď fialové, nebo bílé (nikdy růžové), semena buď hladká, nebo zvrásnělá, barva lusku buď zelená, nebo žlutá. Tento fakt umožnil Mendlovi vyvodit svou částicovou teorii dědičnosti; tyto částice dnes nazýváme geny. Kdyby si Mendel byl zvolil jako předmět zkoumání jinou zahradní rostlinu, zřejmě by nikdy neformuloval svoji teorii, jelikož znaky mnoha běžných zahradních rostlin projevují intermediální formy. Zkřížíte-li bílokvětý hledík větší s červeným, někteří potomci budou mít růžové květy, jiní bílé nebo červené. Ve skutečnosti zjevné fyzické znaky mnohých rostlinných a zvířecích druhů mají intermediální formy, které tudíž neodpovídají jednomu genu nebo alele. Vědecká genetika teprve relativně nedávno dokázala vysvětlit dědičné mechanismy generující intermediální formy (nemendelovské vzorce dědičnosti). Někdy můžou alely projevovat neúplnou dominanci, zatímco jindy můžou být spoludominantní. Existují modifikační a regulační geny, schopné měnit výraz jiných genů. Existují geny, jejichž znaky jsou ovládané nebo modifikované pohlavím jedince, i „single“ geny, ovládající celou škálu očividně nesouvisejících znaků (pleiotropie). A existují též „neúplně pronikavé“ geny, jejichž znaky jsou manifestovány pouze při existenci určitých environmentálních faktorů. Mnohé druhy mají očividné fyzické znaky, které jsou výsledkem interakce mezi mnoha odlišnými geny a odlišnými chromosomy (polygenické znaky). I mnohé fyzické znaky lidského druhu, jako oči, vlasy a barva kůže, jsou v podstatě polygenické. Konvenční představa definování lidských „ras“ podle barvy kůže je zcela nesprávná, protože sdílení tohoto znaku neindikuje genetickou příbuznost. Moje instalace Mendel´s Pea Varieties reflektuje mendelovské a nemendelovské vzorce dědičnosti, jak je demonstrují rostliny hrachu a lidské bytosti. Rostliny hrachu, jaký pěstoval Mendel, budou vysázeny na dvou místech (v Mendelově opatské zahradě v Brně a v mé zahradě v County Cork). Z hrachu v mé zahradě budou k hrachu na výstavě v Brně vysílány bioelektrické zvuky odvozené ze čtyř hrachů (každý od jiné odrůdy). Návštěvníci výstavy budou moci slyšet, jak se mění zvuky podle toho, jak rostliny rostou, kvetou a plodí. V Brně se navíc budou na videu promítat živé obrazy hrachů pěstovaných v Irsku, zatímco webová kamera bude snímat návštěvníky v Brně a vysílat obrazy na monitoru umístěném v Irsku za hrachy. Tato sestava bude generovat video-feedbackové vzorce, jež se budou neustále proměňovat podle pohybů návštěvníků, rychlosti internetového spojení a přenosových změn. Obrazy generované touto složitou interakcí rozličných zdrojů lze přirovnat k polygenickému vzorci dědičnosti. Mendel was very fortunate to have chosen the garden pea (Pisum sativum) as a subject for his experiments. It just so happens that this is one of the relatively few common garden plants in which all of the most obvious traits are either dominant or recessive; there are no intermediate forms. Thus, the flowers of Pisum sativum are either violet or white (never pink), the seeds are either smooth or wrinkled, the pod colour is either green or yellow. This fact enabled Mendel to deduce his Particulate Theory of Inheritance, particles that we now call genes.

Had he chosen a different garden plant as his subject, Mendel might well never have formulated his theory, since many common garden plants have traits which display intermediate forms. If you cross a white-flowered Snapdragon with a red one, some of the progeny will have pink flowers, as well as white or red. In fact, many plant and animal species have obvious physical traits which do have intermediate forms, and which thus do not correspond to a single gene or allele. It is only relatively recently that the science of genetics has been able to explain the mechanisms of inheritance which generate intermediate forms (non-Mendelian inheritance patterns). Sometimes, alleles may exhibit incomplete dominance, while others may be co-dominant. There are modifier and regulator genes which alter the expression of other genes. There are genes whose traits are controlled or modified by the sex of the individual, and single genes which can control a variety of apparently unrelated traits (pleiotropy). There are also ‘incompletely penetrant’ genes, whose traits only manifest themselves if certain environmental factors are present. In many species, there are obvious physical traits which result from the interaction of many different genes on different chromosomes (polygenic traits). The human species is one in which many physical traits are in fact polygenic, including eye, hair and skin colour. The conventional idea of human ‚races´ defined by skin colour is entirely wrong, since sharing this trait does not indicate genetic relatedness. My installation Mendel´s Pea Varieties is a reflection on Mendelian and non-Mendelian patterns of inheritance, as demonstrated in pea plants and human beings. Pea plants of the types that Mendel grew are being cultivated in two locations (Mendel´s abbey garden in Brno, and my garden in County Cork). Bioelectrical sounds derived from four of these plants (one of each variety) will be transmitted from the peas in my garden to those at the exhibition in Brno. Visitors to the exhibition will be able to hear the sounds change as the plants grow, flower and fruit. In addition, a monitor screen in Brno will display live pictures of the pea plants growing in Ireland, while a webcam will film the visitors in Brno and transmit the pictures to a monitor behind the pea plants in Ireland. This arrangement will generate video feedback patterns, which will constantly change as the visitors move and the internet connection speed and routing changes. The images generated by this complex interaction of a variety of sources may be likened to the polygenic pattern of inheritance. WW Průvodní slovo Experimentem s video-feedbacky přes internet vzdává Michael Prime v interaktivní multimediální instalaci poctu průkopnickému objevu Gregora Mendla v genetice.

VV Michael Prime Britský zvukový ekolog a zvukový umělec Michael Prime (1962) je aktivní na avantgardní hudební scéně od roku 1985. Solidní reputaci mu přineslo účinkování v seskupeních elektronické hudby Morphogenesis a Organum. Prime studoval ekologii a v této oblasti pracoval mnoho let, když na jihu Londýna konzervoval lokality divoké přírody. Díky této práci a mimořádnému zájmu o hudební, zvukový prostor vyvinul speciální techniky, jak překládat environmentální a organické zvukové zdroje do hudby. V roce 1985 založil spolu s Rogerem Sutherlandem, Adamem Bohmanem, Ronem Briefelem, Clivem Hallem a Fredem Sansomem ansámbl pro živou elektronickou improvizovanou hudbu Morphogenesis, se kterým vydal alba na značkách Streamline, Paradigm, Vintage Electronic Records a na vlastní značce Mycophile. V roce 1988 začal účinkovat se souborem Organum a v 90. letech s ním nahrál několik alb. Spolupracoval též s takovými avantgardními osobnostmi, jako jsou Jim O’Rourke a Eddie Prévost. V roce 1997 založil s Geertem Feytonsem seskupení Negative Entropy. V sólových dílech Prime většinou používá organické zvukové formy, zesílené a rekonfigurované do takové míry, aby vytvářely zvláštní živé environmenty, které jsou nalezeny i vynalezeny, původní i nové. Své posluchače často nechává poslouchat zvuky, které je obklopují, ale které by si zřejmě vůbec neuvědomovali. Začíná to volbou prostředí, ve kterém svou hudbu provozuje (jeskyně, železniční tunely, lesy), a pokračuje zvukovými zdroji, které používá. Na albu Domestic Science (1998) manipuloval zvuky z domácích zařízení, jako jsou chladnička a pračka. Jeho nejvlivnějším albem je L-Fields (2000), na kterém důmyslně využil bioelektrických nahrávek halucinogenních rostlin k vytvoření přízračných elektroakustických skladeb. Prime si vytvořil techniku, která mu umožňuje vstupovat do interakcí s rostlinami a převádět variace v jejich bioelektrickém poli do zvuků produkovaných oscilátory.

Experimenting with video feedbacks over the internet, Michael Prime in his interactive multimedia installation pays homage to the pioneering discovery in genetics by Gregor Mendel. British sound ecologist and sound artist Michael Prime (born 1962 in Paolo Alto, USA) is active on the avant-garde music scene since 1985; he gained a solid reputation playing in electronic ensembles like Morphogenesis and Organum. Prime studied ecology and worked in that field for many years, conserving wildlife habitats in South London. This work led to the development of techniques used to translate environmental and organic sound sources into music. He co-founded the live electronic improvisation group Morphogenesis in 1985 with Roger Sutherland, Adam Bohman, Ron Briefel, Clive Hall, and Fred Sansom and released the records with them on Streamline, Paradigm, Vintage Electronic Records, and his own label Mycophile. In 1988, he started performing with the group Organum and released with them a string of CDs in the 1990s. He has collaborated with such avant-garde luminaries as Jim O’Rourke and Eddie Prévost and formed the group Negative Entropy in 1997 with Geert Feytons. Prime’s solo work has relied largely on the use of organic sound-forms magnified and reconfigured to produce strange and vivid environments which are both discovered and invented, archaic and novel. His music is mostly focused on letting the listener hear sounds that surround him but of which he remains unaware. This goes from the choice of environments in which he performs (caves, railroad tunnels, forests) to the type of sound sources he uses. On his 1998 album Domestic Science (Mycophile Records) he manipulated sounds from household appliances like a refrigerator and a washing machine. But his most influential album is the 2000 release L-Fields (Sonoris) on which he ingeniously uses bioelectric recordings of hallucinogenic plants to create haunting electro-acoustic works. Prime developed a technique allowing him to interact with plants, translating variations in their bioelectrical field into sound produced by an oscillator. He performed live with plants on numerous occasions.

21:00 I KONCERT Botanická zahrada a arboretum Mendelovy univerzity Garden Party (koncert volné improvizace) Ivan Palacký amplifikovaný pletací stroj Dopleta 180 Axel Dörner trubka Lucio Capece basklarinet, ozvučené a osvětlené nafukovací balónky WW Anotace Mezi zvučící zahradou a koncertem volné improvizace stojí vystoupení Ivana Palackého, Axela Dörnera a Lucia Capeceho v atraktivním prostoru pozdně jarního arboreta. Představte si večerní arboretum, létající osvětlené a ozvučené balónky a především svobodné, konvencemi nezatížené hledání, tvoření a nabízení zvuků, které rozeznívají konečně nerušený prostor. WW Místo konání Myšlenka vzniku botanické zahrady při Vysoké škole zemědělské vznikla již v roce 1926. Tehdejší zahrada představovala jen malou plochu poblíž areálu školy, která obsahovala taxony bylin se zaměřením na zemědělskou produkci. V návaznosti na tuto zahradu bylo v roce 1938 pro potřeby výuky lesních inženýrů založeno arboretum. Jeho zakladatelem byl vynikající pedagog a vědec prof. August Bayer, který za druhé světové války zahynul v koncentračním táboře. V 60. letech bylo třeba rozšířit objekt školy a původní botanická zahrada musela ustoupit nové výstavbě. Vyvstala tedy nutnost založit zahradu novou. 1. listopadu 1967 bylo vydáno rozhodnutí o výstavbě nové botanické zahrady a arboreta v návaznosti na dříve založené arboretum.

19:00 I ROZEZNĚNÍ INSTALACE A PERFORMANCE Otevřená zahrada Jiří Suchánek Turbulence (instalace na objednávku festivalu) WW Anotace Převážně elektronické instalace umísťuje často v přírodě a zvláštních prostorách, které se stávají čitelnou, významovou součástí díla. Jiří Suchánek se ve své tvorbě systematicky a především synesteticky věnuje zvukové instalaci ve veřejném, neveřejném či přímo přírodním prostoru. Zajímá jej především konfrontace technologie a přirozených, přírodních procesů. Jako katalyzátor technologických (r)evolucí vidím přírodu a její rytmus. Pro Otevřenou zahradu připravil interaktivní větrný nástroj, složený ze sedmi samostatných větrníků. Každý z větrníků je nositelem zvukového signálu, jehož kvalita je ovlivňována silou a směrem větru. Interaktivní složka instalace je tvořena ovládacím panelem, kterým je možné měnit ladění zvukové složky všech větrníků a rovněž je směrovat do požadované polohy dle větrných podmínek. Stabilně budou větrníky umístěny u střešní terasy, kde vzniká řekněme větrný tunel. Větrníky jsou však mobilní a je tudíž možné je kamkoliv přenést a vytvořit „nový větrný nástroj“ pro konkrétní místo. Rovněž zvukový signál je samostatně programovatelný a tedy měnitelný. WW Místo konání V samotném středu Brna vznikla hravá, interaktivní zahrada se vzdělávacím programem pro školy a poradenské centrum neziskových organizací, navržené jako zelená stavba v pasivním energetickém standardu. WW Autorský komentář Větrná hudba vznikající v prostoru instalace Turbulence je nevypočitatelná, neustále se vytvářející zvuková struktura generovaná větrem v danou chvíli a v daném prostoru. 7 větrníků snímá proudění větru a svoji rotaci převádí na zvukovou pulzaci jednotlivých tónů. Větrem rozložený akord celého pole větrníků je určován směrem větru. Turbulentní chaos přírody je sonifikován s pomocí řádu digitálního kódu. Instalace je mobilní, využívá bezdrátové technologie a umožňuje tak rozmístění do různorodých koutů města, krajiny. Naslouchání větru… WW Průvodní slovo Jiří Suchánek (1979) vystudoval ateliér video na FAVU (Keiko Sei, Peter Ronai). Během studia se především jako VJ (Aurakamera, Vision) zabýval vztahem obrazu a zvuku. V roce 2005 založil duo Mateřídouška, kde vytváří hudbu a animuje kresby Terezy Damcové. Poslední dobou se odklonil od videa i Vjingu a věnuje se převážně zvukové tvorbě. Hledá způsoby synchronizace zvuku a světla, které se stává jeho jediným vizuálním prvkem. Zabývá se tvorbou netradičních interfaců, experimentováním se senzory a programováním (MAX/Msp) v hudební tvorbě. Byl na stážích v mezinárodních centrech STEIM a TIMET. Vytváří interaktivní zvukově-světelné instalace pro netradiční, převážně přírodní prostory a zkoumá tak trvanlivost elektronických médií v těžších klimatických podmínkách. Je asistentem kabinetu Audio-video na Fakultě výtvarných umění VUT Brno.

VV Ivan Palacký v Místogalerii na Skleněné louce Foto: Jiří Mewald WW Průvodní slovo Hudebník a architekt Ivan Palacký (1967) hrál v 80. a na začátku 90. let v různých skupinách a účastnil se rozmanitých hudebních projektů. Absolvoval mnoho koncertů se skupinou Sledě, živé sledě. V současnosti je členem ambi(val)entního dua Tílko (s Jennifer Helia DeFelice) a audiovizuálního improvizačního dua Koberce, záclony (s Filipem Cenkem). Vede si zvukový deník ze svých cest – zaznamenává útržky příběhů, podivné zvuky a rozmanité „akustické chyby“. Od roku 2002 se věnuje volné improvizaci a rád se účastní krátkodobých projektů (spolupráce s duem Cremaster, Ruth Barberán a Margaridou Garcia, Willem Guthriem, Andreou Neumann, Klausem Filipem ad.), stejně jako rád hraje sám. Od roku 2005 se jeho hlavní zálibou stalo „dolování“ zvuků z amplifikovaného jednolůžkového pletacího stroje Dopleta 160. Jako architekt se zajímá o architekturu bez „stavění“, sociologické metody v projektování a morfogenetické mapy v digitální architektuře. Myslím, že pro mé hraní je charakteristické jakési intuitivní „krájení času“ a snaha dojít vždycky do bodu, kdy nevím, jak celá věc funguje a kdy mě to vykolejí natolik, že tomu přestávám chtít přijít na kloub, a charakteristické je, že mi až tolik nezáleží na prostředcích, kterými tohoto stavu dosáhnu. A taky – z mé profese architekta pochází zájem o tektoniku hraní (proporce a poměry mezi jednotlivými částmi) a o to nejtěžší: jakési podvědomě přesně umístěné „body obratu“, které celou, většinou neuchopitelně plynoucí zvukovou situaci mění a posouvají...

German trumpeter Axel Dörner is first and foremost a group player. Despite a growing discography and a very busy performance schedule, he is rarely seen leading a session or presenting a solo album. Yet, he has developed one of the most unique voices in free improvisation. Synchronized with other European horn players like Radu Malfatti, John Butcher, and Franz Hautzinger, he developed a completely different language for the trumpet in the late ´90s, starting anew by focusing on the sound of his breath. With enough amplification, the most microscopic gestures sound like electronic flurries. But what distinguishes Dörner from the aforementioned players is that instead of turning this “new way” into a religion, he integrated it into his arsenal and continued to perform with maximalist free jazz groups. Dörner came late to the trumpet. Born in 1964 in Köln, Germany, he studied the piano, first at the conservatory in Arnhem, The Netherlands, in 1988–1989, and then at the Musikhochschule in Köln. In 1991, he picked up trumpet as a second instrument, studying with Malte Burba. Avant-garde jazz became an escape from academia. While in Köln he performed with Bruno Leicht as the Streetfighters. It is during that period that he formed his first group, the Axel Dörner Quartet with Frank Gratkowski, Hans Schneider, and Martin Blume, whom he would later join in the international free improv group Lines. He recorded his first session in 1993 with the Remedy, a trio with Sebastian Gramß and Claus Wagner. In 1994, Dörner moved to Berlin and dove head first in the free improv scene there, leaving the piano behind. With saxophonist Rudi Mahall he started the Thelonious Monk tribute band Die Enttäuschung. The pair also joined old-school free jazz drummer Sven-Ake Johansson´s group and later formed the Electrics. The trumpeter was drafted for Lawrence “Butch” Morris´ Berlin Skyscraper tour of 1995, which led to friendships with musicians based in London and membership in the Chris Burn Ensemble. He also became a regular collaborator with Alexander von Schlippenbach. All the while he began to develop his new techniques, a hint of the process being illustrated by Claque (1998), his first album as a leader, recorded with Chicago improvisers Fred Lonberg-Holm and Michael Zerang. He had a chance to explore his newly found interest with the new music ensemble Zeitkratzer where he held a tenure for a short while (recording two discs with them) and applied it in small group improvisation with John Butcher and Xavier Charles in 2000–2001, a project that yielded the influential album The Contest of Pleasures (2001). Trumpet (2001), his first solo CD, shows how far he went with the concept of microscopic sound. | François Couture (http://www.allmusic. com/artist/axel-d%C3%B6rner-mn0000043644)

Německý trumpetista Axel Dörner (1964) patří k vůdčím osobnostem berlínské improvizační scény a oprávněně je řazen mezi nejinovativnější trumpetisty současnosti. Škála hudebních žánrů, do kterých vstupuje, je velmi pestrá, ale nejvlastnější je mu právě neomezený prostor volné improvizace. Jeho zvuk trubky, rozkládaný do nejjemnějších mikročástic a výrazně definovaný prací s dechem, mistrovskou technikou a uplatněním elektroniky je žádanou a mnohdy určující součástí řady hudebních uskupení i jednorázových projektů.

HUDEBNÍ FÓRUM Z BRNA S VIKTOREM PANTŮČKEM A EXPOZICÍ NOVÉ HUDBY ČRo 3 Vltava Pondělí 10. června 23:15 Expozice nové hudby 2012 – Cooking with Cage (Vaření s Johnem Cagem) Alvin Curran, Sonic Catering Band Úterý 11. června 23:15 Expozice nové hudby 2013 – Koncerty Albert Breier, Miloslav Ištvan, Alessandro Bosetti, Chris Abrahams, Tomáš Vtípil, Hauke Harder Středa 12. června 23:15 Expozice nové hudby 2013 – Instalace Alvin Lucier, Gordon Monahan, Peter Graham, Andres Bosshard, Lucie Vítková Čtvrtek 13. června 23:15 Expozice nové hudby 2013 – Plány, které se nerealizovaly Milan Adamčiak, Mauricio Kagel, Dunami Ensemble, Klaus Filip / Toshimaru Nakamura / Andrea Neumann / Ivan Palacký Pátek 14. června 23:15 Expozice nové hudby 2013 – Živě z festivalu Jan Hlaváč, Jozef Cseres, Jaroslav Šťastný, Viktor Pantůček a hosté z publika

ČAJOVNA S RADIMEM NEJEDLÝM ČRo 3 Vltava Čtvrtek 14. června 19:00 Čajovna o zvučících zahradách s Viktorem Pantůčkem, o Nápěvech domova a dalších projektech s Tomášem Vtípilem

VÝSTAVA PARTITUR A INSTALACE MILANA ADAMČIAKA v Místogalerii na Skleněné louce Milan Adamčiak: Materialismus / Idealismus Socio-artová audiovizuální asambláž partitur, objektů, instalací a akcí mimořádného slovenského intermediálního tvůrce, inspirovaná dle jeho vlastních slov „nejpatafyzičtějším zážitkem z 12. května 2013“

V Argentině narozený a v Berlíně žijící hudebník a skladatel Lucio Capece původně studoval hru na klasickou kytaru, ale jeho současná tvorba je spjata s hrou na saxofony a především na basklarinet. Spolupracoval a spolupracuje s řadou osobností soudobé hudební scény. V poslední době se zaměřuje na volnou improvizaci a prostorové kompozice vznikající v reálném čase. Tvrdí, že zvuk, který jsme prostoru odebrali, by mu měl být opět vrácen. Pro své sólové i kolektivní performance tak využívá héliem nafouknuté balónky vybavené reproduktory, které svým kroužením po prostoru vytvářejí nenaplánovatelný a neomezený prostor, zaplňovaný invenčním zvukem basklarinetu.

VV Milan Adamčiak | Foto: Radim Doležel

VV Lucio Capece: Solo #1– Flying Speakers, Live Electronics and PA | Foto: Aniana Heras Cosin

VV Axel Dörner na JAMU | Foto: Jiří Mewald

Doprovodné a spřízněné akce

Lucio Capece is an Argentinian musician and composer who has lived in Berlin since 2004. Although classically trained in the guitar, Capece´s attention was drawn towards the soprano saxophone and later the bass clarinet which now, along with the shruti comprise his current instruments of choice. Capece performs and creates with various musicians, composers and artists in the context of long term partnerships with artists such as Radu Malfatti, Toshimaru Nakamura, Axel Dorner, Kevin Drumm, Rhodri Davies, Julia Eckhardt, Phill Niblock and Pauline Oliveros, with the Q-O2 Ensemble. Capece´s relationship to music is not simple or orthodox, rather it challenges everyday perceptions at the same time as being inspired by them. A champion of spatial liberation, Capece is on a mission to give sound back to the spaces in which we live and share. WW Autorský komentář The music is diffused by flying speakers hanging from Balloons filled with Helium, and normal PA. The work is based in the idea of working in a responsorial work between the PA sounds produced by synthesizers and simple Psychacoustics and Spectral techniques done through sine waves, diffused by the flying speakers.

Milan Adamčiak (1946) je skladatel, violoncellista a muzikolog, tvůrce akustických objektů, instalací a nekonvenčních hudebních nástrojů, performer, výtvarník, experimentální básník a mystifikátor. S tradičním hudebním vzděláním, ale ovlivněn poetikou Cage a Fluxu, vytvořil v období od druhé poloviny 60. do poloviny 90. let rozsáhlé dílo, které odolává konvenčním definicím umělecké kreativity. Jeho tvorba se přelívá od konceptů otevřeného uměleckého díla a akční hudby až k různým intermediálním formám. Zároveň experimentoval s elektronickými médii, složil několik kusů elektroakustické a konkrétní hudby; byla to však zejména živá elektronika, jež nejlépe vyhovovala principům jeho radikální poetiky. Od konce 60. let testoval Adamčiak možnosti nekonvenčních aplikací tradičních nástrojů, nejčastěji violoncella. Později experimentoval s nehudebními zdroji zvuku a konstruoval vlastní hudební nástroje. V letech 1964 až 1972 vytvořil stovky jedinečných grafických partitur a rozsáhlý cyklus experimentální poezie. V letech 1962 až 1968 Adamčiak studoval violoncello na Konzervatoři v Žilině. Po skončení studií muzikologie na Univerzitě Komenského v Bratislavě v roce 1973 působil na Ústavu hudební vědy Slovenské akademie věd, kde se věnoval výzkumu soudobé hudby a jejích vztahů k vizuálním uměním. Přirozeným důsledkem Adamčiakových rozmanitých aktivit, které prováděl kontinuálně od poloviny 60. let, bylo založení seskupení Transmusic comp. v roce 1989. Dlouholetou teoretickou reflexi a propagování nekonvenční hudby na Slovensku korunoval Adamčiak Společností pro nekonvenční hudbu (SNEH), kterou založil o rok později, a Festivalem intermediální tvorby (FIT), který zorganizoval v Bratislavě v letech 1991 a 1992. Socio-art audiovisual assemblage of scores, objects, installations and actions by extraordinary Slovak intermedia artist, inspired according him by “the most pataphysical experience from May 12, 2013”.

Milan Adamčiak (born 1946 in Ružomberok, Slovakia) is a composer, cellist and musicologist; creator of acoustic objects, installations and unconventional music instruments; a performer, visual artist, experimental poet and mystificator. Traditionally trained but influenced by Cagean and Fluxus poetics, he created from the late 1960s until the mid-1990s a large body of work that transgressed the conventional definitions of art creativity and quickly moved toward the concepts of opera aperta, action music and various intermedia forms. At the same time he was experimenting with electronic media, he created several pieces of electroacoustic music and musique concrète, but it was primarily live electronics that fit the principles of his radical poetics. From the late 1960s on, Adamčiak tested the possibilities of unconventional applications of traditional instruments – mostly with his cello. Later he experimented with non-musical sound sources and constructed his own instruments. Between 1964 and 1972 he created hundreds of unique graphic scores and large body of experimental poetry. From 1962 to 1968 Adamčiak studied cello at the Conservatory of Music in Žilina. After completing his musicology studies at Comenius University in Bratislava in 1973, he worked at the Institute of Musicology of the Slovak Academy of Arts and Sciences on research in contemporary music and its relations to the visual arts. A natural outgrowth of Adamčiak’s miscellaneous activities that he carried out continuously since the mid-1960s was the ensemble Transmusic comp., which he founded in 1989 and which was fully devoted to unconventional music.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kultury ČR Státní fond kultury ČR

ve spolupráci

ČESKÁ TELEVIZE PARTNER VÝZNAMNÝCH KULTURNÍCH UDÁLOSTÍ www.ceskatelevize.cz

VEŘEJNÁ ZELEŇ MĚSTA BRNA

Hlavní mediální partneři

EXPOZICE NOVÉ HUDBY 2014 Partneři

Octový syndrom / Vinegar Syndrome „Autokatalytický rozklad triacetylcelulózové (CTA) filmové podložky způsobený kyselou hydrolýzou glykosidických vazeb a urychlený působením oxidů dusíku a katalýzou těžkými kovy z ovzduší nebo z kovových krabic, v nichž jsou filmy uloženy.“ 27. ročník Expozice nové hudby je věnován tématům chtěné i nechtěné redukce, dekonstrukce či rekonstrukce existujícího, možná existujícího či dokonce reálně neexistujícího, každopádně již přítomného, znehodnoceného a zároveň nově zhodnocovaného audiovizuálního materiálu. Zajímají nás nečerpané zvukové i vizuální možnosti nechtěně němých filmů, uzavřených archivů s kysele páchnoucím filmovým odpadem, nepotřebné a vyřazené instruktážní dokumenty, jakož i díla ideologický nežádoucí. Nabízíme nečekanou krásu přirozených, přírodních i společenských procesů v konfrontaci s racionální i spontánní kompozicí a improvizací. Na zahajovacím koncertě nás čeká film Billa Morrisona s živou hudbou amerického postminimalisty Michaela Gordona, druhý den zrevitalizují slovenští autoři československé filmy z 50. let od oslavenců Jana Kapra, Emila Františka Buriana a Jana Rychlíka. V pianissimu zazní díla Jakoba Ullmanna a naopak ve fortissimu doprovod k vyřazeným instruktážním filmům. O sobotní program, věnovaný soundtrackům, se postarají hvězdy americké avantgardní scény. Překvapující bude setkání s kurátorsky koncipovanou přehlídkou filmů nakažených octovým syndromem, jakož i koncepce akustického divadla, postaveného na podkladě znehodnocených filmových adaptací. Nastartovaný proces rozkladu, který se nedá zastavit, je nakažlivý.

Čestný výbor JUDr. Michal Hašek, hejtman Jihomoravského kraje Bc. Roman Onderka, MBA, primátor statutárního města Brna doc. PhDr. Mikuláš Bek, Ph.D., rektor Masarykovy univerzity prof. ing. MgA. Ivo Medek, Ph.D., rektor Janáčkovy akademie múzických umění Jiří Morávek, generální ředitel SNIP & CO, spol. s r. o. Umělecká rada předseda MgA. David Mareček, Ph.D. členové PhDr. Jiří Beneš, Mgr. Aleš Březina, MgA. Jan Hlaváč, Mgr. Marek Hrubecký, PhDr. Marie Kučerová, Mgr. Vladimír Maňas, Ph.D., Mgr. Zbyněk Matějů, Mgr. Vítězslav Mikeš, Ph.D., Mgr. Viktor Pantůček, PhDr. Viera Rusinková, MgA. Lucie Šnajdrová, Mgr. Jan Špaček, Mgr. Jaroslav Šťastný, Ph.D., Mgr. Jiří Zahrádka, Ph.D., Mgr. Jan Žemla Generální intendantka PhDr. Marie Kučerová Dramaturg Mgr. Viktor Pantůček Manažerka festivalu MgA. Lucie Šnajdrová

Děkujeme za podporu

Bio restaurace zaměřené na zdravý životní styl Rebio se nachází v historickém centru Brna. V březnu roku 2009 obdržely po splnění certifikačních podmínek jako první v České republice Bio certifikát od inspekční a certifikační organizace KEZ o.p.s. Díky tomu mohou všechny čtyři provozovny Rebio používat ochranné známky a loga Bio. Certifikace a logo Bio zaručuje zákazníkům Bio restaurace ekologický původ konkrétních surovin v označených pokrmech.