l~edloni by bylo již Majakovskému padesát let. Bylo by težko predstavit si ho jako šedivého stárnoucího cloveka, který "dostal rozum", pusobící ostatne jako voda na horké hlavy, o nemž sám kdysi rekl se smrtelným pohrdáním: Necht holení a stríhání odstranuje šediny, at stríbro stárí zbytecne nezvoní. Doufám a verím, že nikdy ke mne neprijde rozum tohoto druhu.
'~:'I ":',
.
,
.
.," •>'_
'=\ ..
,''''' -
"". ;'-'-' ~.l. ..•....
Je težko si predstavit tohoto cloveka uklidneného. Vždyt celý svuj život se vecne pohyboval, vzrušoval se vlastní prací a prací svých soudruhu, žive reagoval na každý pohyb života, zajímal se o všechny události, zúcastnoval se všeho, co se delo. Vysoký, se širokými rameny, velkých ocí, hlasite a hlucne hovorící - tak jej mám pred ocima a zaplnuje mi celý horizont prede mnou. Hrdý, s rameny ponekud príliš dozadu rozlomenými. Velké kostnaté ruce a nohy, pevná svalnatá šíje, která mela co udržet težkou hlavu - v poslední dobe s ostre vystupujícími rysy - takový on byl, charakteristický, celkem "hrubý i pozorný", ale neobycejne pritažlivý. Pohled jsi nemohl odtrhnout od tohoto neobycejného cloveka! Si5
roce se klenulo na jeho tvári obocí ve smelém oblouku. tvar jeho lebky byl nádherný, rovný nos mel široké nozdry, rty byly umínene sevreny s ponekud svislými koutky, presne vymodelovaný pevný podbradek, dve predcasne narýsované vrásky kolem úst. Celý ovál jeho lebky byl jaksi neobycejne proporcionální, pravidelný, ale tak nejak príjemne, bez predstavy cehokoli neživotného. Nikdy v živote jsem se už více s tím nesetkal. A to všechno ozarovaly oci nádherne hnedé, tu prísne zamyšlené, tu dobrosrdecne posmevacné, tu horící žárem hnevu a síly, vždycky však široce otevrené uprostred hustých brv, horoucí, inteligentní, mnohomluvné. Zustalo mnoho obrázku Majakovského. Ale žádný z nich nemuže vyjádrit dojem z jeho ocí, protože jejich výraz se menil podle toho, co Majakovskij slyšel, co práve prožíval, podle obrazu, kterfr se zachytil na jeho sítnicích. Jaká škoda, že nejsou zachovány obrázky Majakovského pohybujícího se nebo hovorícího a že i film nám jej málokdy ukazuje takto živého. Ale na všech jeho fotografiích, at již dvaadvacetiletého mladíka v kabátku se širokfrmi klopami, ci mladého elegantního pána, který si už umí uvázat kravatu podle nejnovejší módy, ci v capce, ponekud posazené n<1stranu, nebo v raglánu - na všech techto snímcích z posledních let je krátce ostríhaná hlava už s lehkÝmi mužnými záhyby na lebce a všechno to je prosvícenu smelýma, nepoddajnýma ocima, široce rozevrenýma na r'."ý svet. "Okatý cert! Všechno se mu v tech ocích zrcadlí," rekl o nem jeden z posluch"cu, který s ním dlouho nesouhlasil, ale nakonec se stal jtho nejoddanej~ír.:l vvznavacem. A je to pravda: kdokoli se setb; s jeho pohledem, našel v nem pravdivost, otevrenost, ':estnost takrka fysicky hmatatelnou.
,1
Setkal jsem se s Majakovským v trináctém roce na moskevské ulici ješte pred první válkou s Nemeckem. Nám mladým byly už známy jeho verše - hektografované, nikoli tištené - takže jsme znali i rukopis Majakovského. Tyto verše se ostre odlišovaly obsahem i zevnejškem od obvyklých veršu, tištených v drahých knihách, jež se prodávaly v obchodech. Ve verších Majakovského se mluvilo o zcela prostých vecech: o matce, slunci, o plakátech, o všem, co nás obklopovalo a co jsme stále meli pred ocima, ale :nluvilo se o nich tak, že jsme privírali oci a videli jsme je nové, zkrášlené svežími barvami. Tak se pro nás staly významnými, duležitými, znovu a znovu poznávanými, procítenými,blízkými a drahými. Byla básen o nemocné matce v chudé delnické ctvrti: Ale u nemocné mámy beží šramot od postele do prázdného kouta Máma víto isou jen myšlenky bláznivé, které sem zabíhaií až od strechy Šustovv fabriky.
A my najednou rozumeli této "nemocné matce", u níž v pokojícku není mnoho pohodlí, a kde prázdné kouty nejsou práve preplneny nábytkem. Je jasné, že byt není nekde uprostred mesta, ale naproti závodum fabrikanta Susty. Ale hlavne - že "máma ví" .•.. Máma ví, že její syn má bláznivou touhu státi se velkým básníkem revoluce, máma ví o jeho hrdosti a odvaze, o težkých úkolech, které na nej cekají. Máma ví všechno, ale neodsuzuje syna, verí mu a stune pro nej. To všechno jsme vycítili z techto divne sestavených veršu, vydaných na špatném papíre. Totéž bylo o zemi: 7
Zeme!
Dej mi zlíbat svoji hlavu s Iysinami, cáry svých kraju, poskvrnených cizím pozlátkem Dei mi svuj vlas zavšivený dÝmem horících olovenÝch ocÍ, hrud', propadlou do nížin.
A zase se cítila vášnivá nežnost synovské príchylnosti v techto rádcích, které tajily za vnejší hrubostí a jazykem ulice velikou bolest a starost o ustaranou zemi i matku s vpadlou hrudí a hlavou, plnou lysin. Básník mluvilo loucení syna. Zeme! Což on myslel na loucení s ní? Ano, na loucení s tou zemí, patrící minulosti, o které vedel, že lesy její zridnou, prsa hor se prohnou pod náporem nové lidské energie, ale která prece jen zustane milovanou a blízkou cloveku, jejímu synu, dedici! A práve tato vášnivá lležnost loucení mládí s minulostí hyla v rádcích Majakovského. V nich bylo i tolik jiného, že není možné o všem hovorit. Byly tam reklamy a hvezdy, dešt a nábreží, stropy putyk a obludnost mrakodrapu, byl to mnohojmenný obycejný svet, svet, který jiní básníci nevpoušteli do svých básní, protože se jim zdál obycejný, všední a každodennÍ.
Najednou jsem smazal celou všednost a vychrstl jsem barvu ze své sklenice: ukázal isem na huspenine na talíri šikmé brehy oceánu. Na šupinách naložené ryby isem si precetl pozvání do nových kraiu. Jestli pak vy byste dovedli zahrát nokturno na flétne okapu?
V jiných básních bylo vše váZné, slavnostní a rlehybné. Jiné básne té doby hovorily o vytríbeném citu málo štastných, u nichž i radost i zármutek byly zvláštní a neobycejné, nikdy se neopakující u druhých smrtelníku. U Majakovského bylo vše blízké a prožité. V té dobe se jeho rec zdála divná a nezvyklá pro literaturu, slova pi'-ílišprímá, rychlá jako rec bežícího cloveka, príliš jasná, j;]ko veliká písmena v knize. Všechno takové nové, nepodohné tomu známému a stále opakovanému ve verších jiných h;'lsníkt't.Zvlášte se nám líbilo toto:
Hned jsme nepochopili, oc jde. Ale potom, ctouce znoVll a znovu, zacínali jsme jasne rozumet. Vždyt huspenina je skutecne podobná mlhave zelené a tresoucí se vode oceánu se šikmými brehy, které ohranicují horizont nekonecného prostranstva vody a nebe! To znamená, že tím chce ríci, že i ten, kdo nevidel oceán, muže si jej predstaviti, i když sedí jen nad talírem huspeniny v laciné hospi'ldce. To znamená, že nejen bohatému cestovateli je dovolena tato podívaná! Svet patrí všem, kdo mají snahu jej videt. To byl objev. A smazaný obraz všednosti se objevil najednou v nových barvách - barvách mladé fantasie. ()pravdll, cožpak nekdo naslouchal melodiím dešte, které zvucely v okapech? A prece je to hudba, nejbližší lidu bez prístreší, lidu, který nemohl navštevovat koncerty. A prece i flétny okapu i struny telegrafních drátu mají své posluchace, toulající se v dešti po silnicích a nábrežích, neznající, kam na noc hlavu složit. Práve o nich hovoriL Majakovskij. Hovoril nebojácne, hlasite, bez postranních myšlenek a lítostivých vzdechu, protože umel naslouchat tomu, co slyšeli tito toulající se lidé. Zacali jsme tedy i my naslouchati hlasu Majakovského. Básní mel tenkrát ješte málo. Ale již tech málo rádek, které napsal, zaselo v mládeži touhu slyšet a myslet na
H
Ma]akovsklj
9
í.e se narodil 7. cervence 1893 v Gruzii u Kutajsi ve vesnici Bagdadi, jež se dnes jmenuje podle neho. Otec byl lesníkem, krome matky mel ješte dve sestry.
slova jí nepochopitelná, která - když jim porozumela _ . ll1dlzala, jak jinak než dríve se musí chápat okolí. Proto' když jsem na bulváru potkal Majakovského (nikdy pred- . tím jsem se s ním nesetkal), ihned jsem k nemu pristoupil a zacal s ním hovorit.
Otec byl prímý clovek, neobycejne pohostinný, a dodnes si na nej místní starci z okolních gruzínských vesnic vzpomínají. Vladimír Konstantinovic Majakovskij byl vysoké postavy a jeho syn nezdedil po nem jen vnejší podobu. Byl to veselý, spravedlivý a otevrený clovek, který nikomu nedovolil chovat se povýšene, miloval šprým, uprímnou rec, ndvážný postoj. To všechno zdedil po nem syn. Majakovského matka je dosud živa. Alexandra Alexejevna byla velmi skromná, tichá, mekké povahy, ale vyhraneného charakteru, sebevedomá a tvrdá i v neštestí.
Za pet minut poté, když se dovedel, že jsem cetl jeho básne a rozumel jim, mluvil se mnou již jako se starým známým. Nepamatuji se již presne, jak zrovna a o cem jsme mluvili, jenom vím, že me ohromil svým hovorem mluvil prímo a neužíval bežných, uhlazených frázÍ. Když jsem mu rekl, že píši básne, zeptal se o cem. Tehdy me tato otázka prekvapila. Nemohu prece ve dvou slovech vyložit themata svých básní! A chtel-li, abych rekl pravdu, hned me prestaly mé básne zajímat! Cítil jsem, že jsem se setkal s velkým zjevem, chtel jsem jej pozorovat, porozumet mu, nikoliv mluvit o sobe. Ale on šel vedle mne, velký, a otcovsky se na mne díval ocima hlubokýma jako oceán. Cítil jsem, že toto setkání zanechá navždy stopy v mém živote, že j sem zcela s ním, že souhlasím a rád sou-
i
Sestry Ludmila Vladimírovna a Olga Vladimírovna byly nejen družkami jeho detství, ale i jeho snení, zájmu a ideálu. Chlapec Majakovskij žil uprostred krásné gruzínské zeme, naslouchal šumení jejích rek, díval se na krištál nebeského azuru. Když otec umrel, byl Vladimír ješte chlapec, ale už tehdy Úporný a rozený vÚdce, a casto se stával hlavou skupiny daleko starších detí. Jeho príbuzní mi vypráveli, že Maj akovskij musil mít ve hre i v hádce vždycky navrch. Ale to nebyla pouhá umínenost. Nikoli, dovedl už tehdy presvedcit, zaujmout. A to v nem zÚstalo navždycky.
hlasím s každým jeho slovem, trebaže tato slova nejsou nijak prorocká, ale zcela prostá! Hovorili jsme o básních a také o tom, jaké se komu líbí. Vzpomínám si, že Majakovskij rekl, že ješte žádný malír nevymyslil takový obraz mesta jako je ten, který se nám jeví ve sklech jedoucí elektriky, obzvlášte když jedeme zadarmo.
V rodine bylo živo a veselo. Majakovští byli spolecenští, neuzavírali se pred svetem, ustavicne u nich byla mládež, debatovalo se, projevovaly se názory. Majakovskij od malicka poslouchal tyto debaty a slýchal rÚzné narážky na revoluci. A potom ho - podle let ješte chlapce, podle vzhledu již vytáhlého výrostka - prijali do sociálne demokra!ického kroužku. Revoluce 1905 prošla v Gruzii bourlive
Sotvaže jsem se s ním rozloucil kdesi u tehdejší Masnické brány, hned se mi už chtelo uvidet ho znovu. Ale nedal mi svou adresu a tak jsme se vlastne uvideli až zase za rok. Dovedet se za tu dobu, jak žije, nebylo také u koho. Mluvilo se leccos. Presne jsem se dovedel jen to, že studuje v malírské škole, a soude podle jeho oblecení, nevedlo se mu asi valne. Teprve mnohem pozdeji jsem se dovcdel,
11
10
••
a Majakovskij byl s ní celou svou mladou duší. Chodil tehdy do kvarty kuta j ského gymnasia. Hle, jak na tuto dobu vzpomíná: "Pro mne zacala revoluce již takhle: muj kamarád farský kuchar Isidor skocil radostí bosýma nohama na kamna, protože zabili generála Alichanova, konaly se demonstrace a schuze. Šel jsem také. Bylo to hezké. Vzpomínám na všechno žive: anarchisté byli v cerném, eseri v cerveném, sociální demokrati v modrém, v jiných barvách federalisté. Reci, noviny. A ze všeho neznámý dojem a neznámá slova. Potrebuji vysvetlení. Ve výkladech bílé knížky s nápisem: "Burevestnik". Koupil jsem je. Vstal jsem v šest ráno a cetl. První: "Pryc se sociálními demokraty." Druhá: "N árodohospndárské rozhovory". Na celý život me presvedcilo, že jen socialisté jsou schopni zmenit skutecnost, usporádat svet." Od tech dob nezradil revoluci. Brzy po otcove smrti se rodina prestehovala do Moskvy. A také tam se u Majakovských scházela revolucní mládež. Il1egalita, úcast na agitaci, první a druhé zatcení - tot jinoch Majakovskij s pevným svetovým názorem. V dobe jedenáctimesícního vezení v Butýrkách se zacala Majakovského literární cinnost. Zkoušel psát o revoluci, ale ukázalo se, že umení nestací. A napodobit už ncco existujícího, to se mu nechtelo. Když vyšel z vezení, zacal malovat. Výsledkem bylo seznámení se s umelci, sny o novém umení, spory a plány. Ale pritom všem zustala pevná predstava, že i to módní umení, kterým byli tehdy nadšeni, i tehdejší život zastaral, vyžil se, opotreboval se. Vždyt revoluce musí tohle vše smést! Je treba se pripravovat na to nové, co dosud svet nevidel. Pod pláštíkem "podivínství" a "nesrozumitelnosti" zacal Majakovskij mluvit "o tlustoších ve vlastních do-
mech", o tom, že "i ulicky si vykasaly rukávy do pracky", o tom, že "kdybyste vy byli hladoví, hryzali byste dálky východu i západu, jako hryžou tu kost sveta uzené huby fabrik". A strašne i podivne vesele znely tyto verše v mrtvém tichu tehdejší reakce a pritahovaly verejné mínení svou hrubostí i nepodobností s jakýmikoli jinými verši. Stujte! Na ulicích, kde jsou lidé tehotní všichni steine porodila vcera starena cas, ohromný krivohubý zmatek!
.,
A tato zmatená, rozcilená a smelá slova byla drahá tehdejší mládeži pro zvláštní sílu a úsecnost, nebot kolem dokola bylo jen akademické, uhlazené hladoucké umení. Prišel rok 1914. Zacala svetová válka. Majakovskij už tehdy vedl mladé umení. Cekalo se, co rekne o válce mladý básník. A tu zaznela rozhnevaná, neústupná slova poburující nejen ctenáre veršu: Vám, kterí idete z jedné orgie do druhé! Kterí máte koupelnu i teplý kloset. Le se nestydíte vycítat z novinovÝch sloupcu? Umíte vy, nezdární, neco lepšího než se nažrat~ Snad ale práve ted' urazila bomba nohy porucíkovi, jdoucímu od Petrova ~
To byl polícek do tváre, rána po dobrém mínení, která vytáhla na denní svetlo všechny, kdo si pohodlne žili, bylo to vypovezení války všem zdrojum blahobytu, hodnostem
12
13
-.
ivšem rádum, udeleným za podlézání hodnostárum v armáde.
predstaveným,
polícek
Smelost Majakovského se stávala docela "nepríjemnou". Bylo treba jakýmkoliv zpusobem mu zavrít ústa. A at to dnes zní jako sebehloupejší nepovedený žert, byla to skutecnost: udál se pokus prohlásit básníka za nenormálního. Majakovskij byl pozván do jistého domu, kam prišlo nenápadne nekolik lékaru-psychiatru. Ale lékari nemohli na nem najít žádnou nenormálnost. Jak se Majakovskij rozveselil, když se dovedel, proc byl pozván! Odpovedel na to hnevivými vysmevacnými verši, které vyšly v "Satyrikonu". Tak se vyhranil Majakovského pomer k staré spolecnosti. Brzy nato napsal Majakovskij svoji nejvetší vec z té doby: "Válku a mír", která upoutala na sebe pozornost Maxima Gorkého a byla vytištena v casopise "Letopis", který vydával. Ale povest, kterou rozširovali zastánci starého porádku, ulekaní básníkovou útocností a pravdivostí, že je Majakovskij nesrozumitelný, hrubý a nebásnický, zustala. A teprve Ríjnová revoluce zpretrhala celou tu sít klepu a pomluv, oprádající jeho mládí. Majakovskij hned - bez rozvažování a váhání - šel pracovat s bolševiky. Na schuzi Svazu umelcu 17. listopadu 1917 zahrmel jeho hlas: "Musíme uvítat novou vládu a navázat s ní spojení." A od té chvíle každý již ví o cinnosti Majakovského. Co všechno udelal za sovetské vlády, je známo všem. To nelze shrnout do malé knížky. Na to je treba obsáhlého díla. Ale co je duležité pochopit: Majakovskij byl od mládí revolucionár, nový clovek. A tomu se nikdy nezproneveril. "Všech sto svazku jeho knížek strane" je proniknuto jedinou snahou dáti se plne do služeb revoluce. Naprosto 14
-
I !
a cele dal svého genia do služeb každodenního - a jak by :>ezdálo všedního života - protože nepovažoval za všední nic, co se týkalo nové výstavby zeme. Lyrika a epika, tragický tón i satira, žert a rozhorcení, to vše se zrcadlilo a prelévalo do jeho veršu, spojených jediným cílem, jedinou cestou - sloužit vlasti a revoluci. V letech obcanské války a první léta po ní pracoval Majakovskij na agitacních plakátech "Okna ROSTA". Psal hesla, verše pod obrázky, ostré jako mec, který vniká do tela neprítele. Tyto plakáty se rychle šírily po celé zemi, cetli je i rudoarmejci na fronte. Majakovskij rovnež kreslil plakáty. Všechny události v týlu i na frontách byly zobrazeny v "Oknech ROST A", a to mnohdy již nekolik hodin poté, kdy se udály. Majakovskij casto prespával v redakci "Oken". Byl to Majakovskij, který stvoril charakteristický styl techto "Oken" a ucinil z nich agitacní satiru a bojovnou kroniku onech let. Pro neho vyrostl z každodenní práce v "Oknech ROSA" pevný styk se ctenárstvem po celé širé zemi. Bylo prirozené, že vzápetí za tím šlo seznámení se s obcí ctenárskou, jež nebyla odborne pripravena na literární spory znalcu, to jest s nepripravenými posluchaci v závodech, v armáde a mládeži. A také zde jej uznával lid za svého mluvcího. Všude se Majakovskij tešil ohromnému pochopení a pozornosti. Ani jediný básník neprojel tolik zemí a tolikrát nevystupoval jako Majakovskij. Jezdil po sovetské zemi, mluvil v cetných mestech jiných státu. Armavír, Baku, Berdicev, Cleveland, Detroit, Dnepropetrovsk, Gagry, Havanna, Le Havre, Kaluga, Kazan, Kerc, Kyj ev, Kišinev, Konigsberg, Lugansk, Mexiko-City, Minsk, N ew York, N 0-
l'
15
vorosijsk, Novocerkask, Perm, Pitsburg, Poltava, Praha, / Varšava, Vera-Cruz, Vjatka, Vladikavkaz, Voronež, Zaporoží - to není ješte úplný seznam mest, kde Majakovskij byl a mluvil. Nebot to nebylo prosté ctení básní. Každé jeho vystoupení se menilo v svéráznou schuzi. Kamkoli do zahranicí prijel Majakovskij, privezl s sebou sovetské ovzduší. A všude, kde Majakovskij vystoupil, prišel s ním vzruch, ráznost; prestávala shovívavost a stagnace. Z techto cest získal Majakovskij velkou zkušenost, na nich se ostrila jeho zbran··verŠ, který se naplnoval živou myšlenkou, horoucím presvedcením o správnosti toho, co psal. Nejlepší básník sovetské éry, byl vášnivým vlastencem. Miloval širé prostory své vlasti, svoji zem, vzduch, veliký národ. S jakou hrdostí ukazoval po celé planete svoji "cervenou knížku", sovetský pas: "Ctete, závidte, jsem obcan Sovetského svazu!" Vedel však, a nikdy na to nezapomínal, že všechny úspechy i velkou stavbu nového života bude ješte jednou treba uhájit v krvavém boji s neprítelem. Videl, vedel a stále opakoval, že doba práce v tomto míru je vlastne ve skutecnosti jen prímerí. Cítil "dým", pricházející ze zahranicí. A do konce svého života - zvlášt úporne v posledních letech - bojoval proti tem, kdož Ú myslili, že je už možno "svinout" válecnou vlajku a odpocinout si trošku u "krištálové studánky". Vyzýval ke každodenní pohotovosti. "Jaké že zas znamení míru jste uvideli na nebi?" Varoval pred nebezpecím neprátel. "N ejsou fronty, ale zustalo nebezpecí." Vrhal kolem sebe hesla: "Delníku, rolníku, bud pripra16
•...
ven! Bud hrdý, jdi a s radostí se postav do rad rudoarmejcu." - "Táhnou nás, soudruhu, od pluhu do války. Uchovej si, soudruhu, suchý prach!" A pojmenoval tu bestii, pripravující se již srazit mír do propadlište válkyfašismem. Ve všech koutech zemekoule bud' heslo delníku toto: Rozmlouvej
s fašisty jazykem požáru, slovy kulí, hroty bodáku.
f
Vlast a revoluce to byly dva pojmy, které u neho byly neoddelitelne spojeny. A tak veliká díla o této epoše a jejích cinech, jako "Vladimír I1jic Lenin" a "Charašo", jsou ve všech sbírkách. Hluboce národní díla, jako ,,150,000.000" a "Mysterie Buff", nebyla dosud ani náležite docenena. Nezapomenu, jak poslouchali delníci ze správkárny ve Vladivostoku "Mysterii - Buff", když jsem jim ji cetl. Poslouchali se zatajeným dechem, s nadšením a nadejí, poslouchali - odríznuti tehdy od Sovetského svazu, - Cítili se tímto dílem pevne spojeni s národem, s jeho city i snažením; poslouchali, spojeni v jednu nedelitelnou vlast. Rovnež ,,150,000.000" nebylo dosud ješte podáno posluchactlm tak, jak by si zasloužilo. K recitacím se užívá stále lehcích a známejších vecí. Jsou mnohá skvelá díla, jež jsou v tlustých svazcích sebraných SpiStl prímo utopena v redakcních poznámkách. Básne "Létající proletári", "Pátá internacionála", "Delní2 Majakovsldi
17
kum Kurska" se považují za nedokoncené nebo nepovedené. Ale ony jsou nejen dokonceny (a to ve velmi krátké dobe), ale jsou daleko povedenejší než jiné, a uvádejí mnohé kritiky v nadšení! A je treba ríci, že i divadelní hry Majakovského nedosáhly ješte plného ztelesnení, zaslouženého uznání celého národa. Z "tisícu tun rudy slov" byla vyplavena Majakovským žhavá slova. Rýmovaná hesla, plakáty a agitky, reci, jež každá o sobe byla již literárním dílem, to vše zustalo za ním, doslova jako obrovské pole nezorané. Jeho filmová práce, jeho scenaria cekají dosud na své režiséry a herce. Nikoli, o Majakovském se naprosto nemuže ríci, že už je dokonale poznán, do konce precten, "vycerpán". "Já prijdu k vám / do komunismu dáli ... " prohlašuje sám ve své poslední básni ("Plným hlasem") Muj verš projde hromadou let a psot a vyvstane hrmotne svetu pred ocima jak dosud do našich dnu strmí vodovod vvstavený ješte otroky Ríma.
{Prel. Jirí TauferJ
Celý svuj život se snažil proniknout dny, které prijdou. I v budoucnosti se setkáme ješte s mnohým, co stvoril. V dobe Velké vlastenecké války plne zaznely mnohé jeho verše, dávno už napsané. Což pak se nám nezdá, že byly napsány vcera a nikoli pred dvaceti lety? Majakovskij byl mluvcím lepších tužeb predrevolucní 18
mládeže. A když se rozpadl starý svet, smetený bourí v Ríjnu, nemohl se ani jeden soucasný básník prirovnávat k Majakovskému v pusobení na masy. V duších i srdcích statisícu lidí žije a dokonává velké dílo slovo Majakovského a tito lidé je predají budoucnosti. Hle, jeden dopis z mnohých, které jsem dostal, z dopisu chytrých i srdecných, jež vyprávejí o tom, jak se zrodila ctenárka Majakovského: "Je mi nyní 31 let. To nejpronikavejší, nejduležitejší, co vstoupilo do mého života, to byl Majakovskij. Píši vám proto, že dnes sbíráte ruzný materiál, týkající se jeho práce a treba nevíte, jak kolosální vliv mel ve své dobe na mládež. Do našeho života vstoupil Majakovskij (já nebyla sama) na zacátku dvacátých let, když jsme chodily do sedmiletky ... V ní bylo ješte velmi málo nového, ucili tu profesori bývalého gymnasia. V rodine se jen pomalu lámala stará predrevolucní tradice a názory. A krome toho byl tady ješte NEP. Všechno bylo v dívcích hlavách nepochopitelné, smutné. A hle, na této šedivé základne se objevily dva svazky básní ,,12 let práce", které se nám náhodou dostaly do ruky, s fotografií Vladimíra Vladimírovice ... A potom i on se objevil na podiu, jako symbol nového života, nového cloveka. Došlo ke skutecné revoluci v našich vedomostech všelijak se utvárejících. N ej dríve surové odmítání všeho, co dosud bylo svaté. Potom utvrzení se v novém, prítomném i budoucím. Majakovskij se stal pro nás praporem, ukazovatelem života. První ze všech nám dal poznání sovetské ethiky, príslušnosti ke strane. Ucil nás to, co byla povinna nás naucit sovetská škola, která tehdy ješte neumela ucit.
19
Ucil nás tomu, co meli za povinnost nás ucit starší, kterí však v té dobe meli ješte neustálené, nesprávné názory na veci. Zacali jsme císt Lenina, Marxe, novou literaturu. Nikdy neverte, že je Majakovskij nesrozumitelný. Bylo nám 14, 15, 16 let, nemeli jsme ani stredoškolské vzdelání, ale nemohli jsme Majakovskému nerozumet. To, co nepochopila hlava, chápalo srdce. Neznali jsme Vladimíra Vladimírovice osobne a on neznal nás. Ale prece jsme jej znali dobre, videli a slyšeli jej mnohokráte. Vetšinou jsme chodili na jeho vecery na cerno (nemeli jsme peníze). Jednou jsme sedeli v sále PoEtechnického musea na scéne pod klavírem. Obecenstva bylo tehdá tak mnoho, že se nemohlo do hledište vejít ... Smrt Majakovského byla pro mne nevýslovne težká, jako by byl umrel nekonecne blízký clovek. Ubehlo již mnoho let a já dosud nemohu (a nechci I) to pochopit. Je mi neobycejne blízký stesk jeho prátel, jeho soudruhu, kterým na hlucných ulicích Moskvy stále fysicky chybí vysoká postava Majakovského, plná života." -tak pusobil Majakovskij na mladou sovetskou generaci, tak si dobyl svých ctenáru. Byla to velká, každodenní, ale záslužná práce. A tak jsou pochopitelné a ješte pravdivejší (jestli je to možné!) jeho verše v apostrofe V. 1. Lenina. které jsou nejsrdecnejší z jeho básní: Soudruhu lenine, podávám vám zprávu nikoli služebne, ale z celé duše. Soudruhu lenine, pekelná práce bude vykonána a koná se již!
20
I.
I
V. 1. Lenin dokázal i pri nekonecné tíži státnické práce rozpoznat správný politický smer Majakovského poesie. J. V. Stalin pak plne ocenil význam Majakovského poesie pro naši, sovetskou, epochu. To, co z díla Majakovského proniklo v masy, vrylo se navždycky do jejich vedomí a navždycky zajistilo Majakovskému jejich uznání a príchylnost. Veliký, jasný, neohrožený, nepodobný naprosto nikomu, žije v pameti svých neznámých prátel. Rostou ovšem nová pokolení, jimž je treba znovu a znovu vyprávet o Majakovském. Konecne i cas bude pokrývat jeho památku vrstvou jemného zapomínání. Ale vrstva zustane ležet a jeho slova "plným hlasem" neumlknou. Kolik se už namluvili (a nekdy dosud mluví) jakoby o nedostupnosti a nesrozumitelnosti Majakovského pro široké masy ctenáru. Ale tyto ctenárské masy prokázaly už svou lásku a pochopení Majakovskému, když sto padesát tisíc lidí se prišlo rozloucit s jeho rakví a když doslova ucpaly ulice, kterými se bral pohrební pruvod. Takové hluboké pohnutí nad smrtí spisovatelovou neprožívala Moskva od pohrbu Lva Tolstého. Práve pochopení ctenáru utvárí a urcuje tvárnost spisovatele na veky. Majakovskij byl uznán lidem jako organická cást jeho revolucní prirozenosti. Lid uznal svého básníka. Sebevetší tisícové náklady jeho spisu nemohou stacit uhasit žízen ctenáru. Jak to, že lid zaujal takové stanovisko? Protože pochopil bez jakékoli oficiální kritiky (a nekdy i proti jejímu mínení), co udelal Majakovskij. Lid pochopil, jak težké bylo pro jeho básníka zakroutit krkem "vlastní písni", aby zaznela písen všech, jak težké bylo "zkrotit sebe sama" a "vlastní zvucící sílu básnickou" zapráhnout do spolecné káry, aby se "vytáhla republika z bláta". Lid 21
pri j al a ocenil široký rozmach této "zvucící síly", která dobrovolne vzala na své plece dluh svého veku, odpovednost za nej. Ten dluh ... rve medenou sirénou do mlhy mešfáku, bourí a varí Básník ie vždycky dlužník nesmírný, platící se své vÝšiny procenty i písní.
Lid pocítil a uslyšel v poesii Majakovského velký rozhovor sám se sebou a s dobou. Mladý prudký spor o úloze a míste, které má zaujmout umení v živote, rozrosti se v cistou obranu všeho nového, co se zrodilo z revoluce a v útok na všechno, co brzdilo rust nového i co okleštovalo jakékoli právo na život. Celá Majakovského poesie je poesií vojáka revoluce, bojovníka za vlast. . A z toho také vyrustaly jeho básne. Básen o Vladimíru I1jici Leninovi byla napsána kaleným perem vojáka, inspirovaného životem i Leninovým dílem. V básníkovi rostI každým rokem pocit sounáležitosti k rodné zemi, k soucasné dobe a k národu. A pravdou zjevenou zvucely verše druhé nejsilnejší básne revoluce "Charašo". / "Prošel jsem témer celou zemekoulí - a život je krásný a žít je krásné. Ale v našem rámuse bojovném a kypícím nejlepší." / Tenhle "bojovný kypící rámus" Majakovskij miloval jako vlastní život, nikoli však jako postranní pozorovatel, ale jako úcastník a spolutvurce všeho kvasu. 22
A kypící zem odpovídala mu svým varern. Verše byly propleteny jejími problémy, jejími starostmi, byly s ní jedna krev, jedno telo. A proto je tak prudce a nesmiritelne nenávideli všichni, pro než znamenaly ortel nebo se zdály jím býti; všichni polekaní událostmi ve vlastní zemi byli také polekáni verši, jež ji oslavovaly. Unavíš se od vecného odrážení a rvaní. Mnozí se bez vás ubránili rukama.
i
Je
príliš mnoho ruzných nicemu, kterí chodí po naší zemi a kolem ní.
Tak žaluje Leninovi na ty, kdož se míchají v jeho úctování s nepráteli. A to ješte nevedel, jakou kampan proti nemu tito "nicemové" vedou. Nevedel, že na cerné listine 11 škudcu a diversantu je jeho jméno hned na druhém míste po Gorkém. Vyradit jej z ruské kultury - to byla jejich práce. Majakovskij nevedel, ale tušil tyto temné živly, které se snaží rozbít celé sovetské zrízení, a byl velmi neklidný. Strhával na sebe lepkavou pavucinu pomluv, uštepacnosti, výsmechu a neduvery, kterou ho oplétali jeho neprátelé. Myslil, že jsou to jen povšechné zbytky minulosti, od nichž je treba republiku ocistit. Ale bylo to namíreno výlucne proti nemu, jeho duševní klid byl ustavicne podrýván, jeho tvurcí práce rozrušována, jeho energie otravována jedem odmítání; byl urážlive prezírán a celá jeho cinnost byla sabotována. A práve v poslední dobe svého života si uložil veliké 23
úkoly. Považoval svoji práci, kterou delal za deset, za dluh, který je treba splatit Pamatuji se, jak mi vyprávelo naprosto novém verši, o naprosto novém zpusobu, jak hovorit se ctenárem, vy_ mýšleném jím v dobe, kdy napsal "povídky" o "nastehovám se do nového bytu" a o "organisování jediného kufru". _ Byly to verše, které novým zpusobem využívaly hovorové reci, obvyklé jazyku delníka! K tomu se vztahují verše, že "ted pro mne není velkou ctí, že rodím kouzelné rýmy. Pro mne je jen duležité, jak bych rádne a ciste oddelal buržoasii". A tato snaha si našla jakousi novou prostou formu verše, která ho ovládala v posledních letech jeho práce. Tento verš zacal teprve propracovávat ve svrchu uvedených dílech. Konecný výsledek práce si schovával pro básen o petiletce. Neuvideli jsme již tuto básen. V jedné chvíli fysického vycerpání ztratil básník rovnováhu. Zdálo se mu, že není východiska ze zacarovaného kruhu neprízne a nelásky. Kdyby však byl vedel, kolik lásky a prátelské úcasti jej obklopuje, kdyby byl vedel, že cas znicí jeho neprátele! 14. dubna 1930 v 10 hodin 15 minut se zabil výstrelem z revolveru ve své pracovne v Lublanském podjezdu. Zanechal dopis, adresovaný "všem" a psal v nem: "Z toho, že umírám, nevinte nikoho, a prosím, neklevette! Nebožtík to mel strašne nerad ... "
Tím se koncí jeho soucasný životopis a zacíná se druhý. plnejší a velkolepejší, urcený vekum.
24
S KÝM
JE
MAJAKOVSKIJ
PRíBUZNý
Stalinova slavná slova o Majakovském jako o "nejlepším, nejnadanejším básníkovi naší sovetské epochy", jasne vymezují postavení básníka, jemuž rovného je težko najít v našem stc1etí. Stací, abychom si jen predstavili merítko naší doby, merítko myšlenek a vynálezu, jakož i obrovský rozmach, který predstihl dosud všecko v historii lidstva, a tu pochopíme, co znamená takové ocenení z úst cloveka, jenž vdechl tyto myšlenky, jenž rídí jejich provádení. Naše sovetská epocha bere za základ svého dení velké výsledky práce a bádání nejlepších lidských talentu a chce tak ukázat lidstvu bezpecnou cestu k lepší budoucnosti. Je to retez výsledku celé lidské kultury v minulosti. A nejlepší, nejnadanejší básník této epochy má tedy plné právo zaujmout místo mezi nejvetšími básníky všech veku. Majakovskij tvoril už pred Ríjnovou revolucí. Jeho vstup do literatury byl oznacován za svévoli a prijat odmítave práve tou cástí spolecnosti, uprostred níž se narodil, ale jež ho nenávidela, protože rozbíjel a menil zkostnatelé formy, jichž se držela. V té dobe zemrel Lev Tolstoj. Razil novou cestu v umení, cestu vnitrního jevu vecí i událostí, nezávislou na ustálených a všeobecne prijatých zvycích a formách. Lev Tolstoj podkopal tím základy spolecenského zrízení, ukázal v celé nahote pravdu, jež byla zastrcena za pyšným a llcomerným povrchem tohoto zrízení, a vyvolal tak i pripravil literature celou generaci lidí, kterí otevrenýma ocima uvideli hnilobu a lež vládnoucí trídy, nespravedlivost ve vzájemném vztahu pracujících vrstev a jejich vudcu, privilegovaných vládnoucí trídou. 2S
A prece ješte nikoho z literárních kritiku nenapadlo, aby prostudoval vztah, i když na první pohled tak vzdálený, mezi Tolstým a Majakovským! A prece urcitý vztah je tu pro nás zjevný, ba nezvratný, jestliže pristoupíme k obema bez predsudku. Lev Tolstoj odkryl ve svých spisech s jasností, která pred ním neexistovala, lež a faleš, zplesnivelost, lokajství a nespravedlnost spolecnosti, která jej obklopovala. " Vzkríšení", to byl soud nad rodinným životem v nejvyšších spolecenských vrstvách, který se rovnež zrcadlil v "Anne Karenine". "V ojna a mír" snala aureolu s hlavy dobyvatele a dvorský život byl odhalen. Všude nutil velký spisovatel ruského cloveka premýšlet a jeho rozum vedl k stežejní myšlence: to všechno nemusí být. Požadoval rozchod se spolecenskou lží a jak je známo, poslední kroky v živote Tolstého smerovaly k pokusu fysicky odejít od vlastní minulosti, od všeho, co obklopovalo celý jeho život. Konec života Tolstého byl zacátkem doby Majakovského. MÚže se ovšem také umele dokazovati, že umelecké pusobení Tolstého nemelo vliv na mladého utvárejícího se básníka. Opakuji však, že jsou vcelku patrné spolecné methody umeleckého pusobení. Politický názor Majakovského se utvárel ovšem zcela jinak, pod revolucním vlivem. Kde však jinde, u kterého nejvetšího umelce té doby, mohl najít takovou pravdivost a prímost výrazu i vyhranenost hnevu, kterým zahrnoval urcité zjevy života? A hlavne tu nezlomnou snahu obrátit veci a události neocekávane k oné strane, která byla spolecností považována za nepríjemnou, o níž se v umení nemluví, nebo je považována za neestetickou, a jejíž vystoupení by vubec ohrozilo "základy" spolecnosti. Stojí za to vzpomenout si na "Vzkríšení", na "Smrt 26
Ivana Iljice" nebo na "Živou mrtvolu", ci na scény z petrohradských salonu ve "Vojne a míru", obnažující pružiny spolecenského stroje a jednání státníku i soukromníku, abychom pochopili, proc tak lacne prijímaly statisíce ctenáru prímou a ostrou pravdu o zjevech, vyskytujících se ve vysoké spolecnosti a obklopujících je ph každém kroku, jež tak rázovitým umeleckým životem popsal Lev Tolstoj. A práve tato prímost a pravda byla prevzata od velikého predchudce a položila základ umelecké methode Majakovského. Po krátkém údobí "umeleckého rebelantství" nasadil náhle Majakovskij nekompromisní, sociálne presvedcivý tón. A vášen tohoto tónu uchvátila sluch soucasníku neslýchanou odvahou projevu. Tak byla prijata zejména jeho první básen, která na sebe soustredila pozornost širokých kruhu, "Oblak v kalhotách". "Pryc s vaší láskou, pryc s vaším umením, pryc s vaším zrízením, pryc s vaším náboženstvím - ctvero zvolání o ctyrech dílech." Tak charakterisoval sám obsah básne v úvodu k druhému vydání. Tato básen sjednotila jeho prátele a donutila neprátele být na stráži. Zmrzacená censurou, vyšperkovaná cetnými teckami, šla z ruky do ruky nadšené mládeže; byla neobvyklá na pohled ve své síle, smelosti, hnevu, stesku i vášni. Mnohé v ní nebylo ješte doreceno, mnohé se toliko pripravovalo k tomu, aby bylo vysloveno. Ale hlavní bylo, že v poesii ješte nikdo tak nemluvil, ješte nikdo tak blízko nepristoupil k tomu všednímu a každodennímu, k jeho vnitrnímu smyslu a významu. Revoluce, zmena cíle a smyslu života, to byl vnitrní obsah této básne, zmeti jejích veršu, zmeny prijaté formy a proporcí, protože mluvila o necem novém, blízkém, pripravujícím se zrodit. A nikoliv zbytecne se jasne ukazovala v techto "ctyrech 27
1
zvoláních o ctyrech dílech", príbuznost v tvorení obrazu se Lvem 1'olstým. Jeden velký rebel tu predával své charakteristické rodinné crty mladšímu. Ale tyhle príbuzenské tahy se neukazovaly hned na první pohled, v mladé osobnosti se jevily ponekud jinak, s jiným zamerením. Nejen v posledním dílu - jak zamýšlel autor - ale i v predešlých trech vystupuje na scénu ostrý boj proti vysokým autoritám, predstavovaný lidmi, jakoby predurcenými k rozhodování o jejich osudu. První název této básne, který byl zakázán censurou, se jmenoval "Trináctý apoštol". A vlastne i toto biblické zpodobnení bylo prevzato od Tolstého. Príští nejvýznacnejší dílo Majakovského se už pak jmenuje tak, že odpovídá svým názvem nejvetšímu dílu Lva Tolstého. "Vojna a mír" - tak nazval Majakovský svou predrevolucní predstavu sveta (svet je tu myšlen ve smyslu vesmíru). Táž vášen a neústupnost jako v jeho prvních pracích, ale mužnejší, vyhranenejší proti urcitým existujícím zjevum našla nové barvy a predstavy v šedi skutecnosti: Dobre ie vám mrtví už pohanu necítí -
Tak zacíná prolog této básne. Což je možné, aby se Majakovskij, bojící se každé stylisace jako cert kríže, tak zmenil jen proto, aby slavnostne zacal? Zdá se, že nikoli. Použil této novinky (jakož i jiných cetných biblických a evangelických príkladli vedle ultramoderních vedome, zrovna tak, jak jich používal casto v citátech a epigramech Lev Tolstoj: pro jejich širokou známost mezi lidmi, proto, že byly snadno pochopitelné a umelecky presvedcivé pro široký okruh ctenárli. Celá tato vášnivá polemicnost, celá ta zdánlivá hrubost .28
Majakovského je v prímé souvislosti s hledáním pravdy,. která bourila oba tyto nezkrotné muže a nutila je použít k umeleckému tvorení dosud nevídaných prostredku. A tady je duvod, proc i dílem 'rolstého i Majakovského byl porušen klid, proc se snažili hledat v jejich tvorbe lidské slabosti a zranitelná místa, která by pomohla prohlásit jejich rozhorcený a vášnivý zpusob hovoru za honení se za originálností, bláznovstvím neuznávajícím hranici, povolenou estéty. Se :Ríjnovou revolucí se otevrela Majakovskému široká cesta k svobodnému projevu slova bez censorovy tužky. To, co ríkal, bylo totéž, co by býval chtel ríci lid ve své valné vetšine. Ale ješte dlouho se za Majakovským táhla neprízen lidí, vychovaných zvyky a ideály starého sveta. Obvinení proti Majakovskému operovalo hlavne jeho výstredností, prý isolovaností od tradic ruské literatury a jej ích velký:ch jmen. Zdá se však, že nadcšla doba odhalit tuto nepravdu. Mluvili jsme o urcité podobnosti mezi Majakovským a Tolstým, o tom, že velký ruský spisovatel byl jedním z bezprostredních ucitelu a vychovatelli velkého básníka revoluce. Ale to ješte neznamená, že od ostatních velkých postav ruské literatury byl Majakovskij isolován. Deržavinská óda, (která dokazovala, že zúcastnit života ve státe a jež byla vzorem jež se nebojí vzít na sebe odpovednost za události), byla vzkríš~na Majakovským, i prvotní forme.
i poesie se má: odvážné poesie, cin a soucasné když ne ve své
Jeho predrevolucní satirické Ódy: Hymna na soud, Hymna na zdraví, Hymna na ucence, Hymna na obed, Hymna na úplatky - nebyly ve skutecnosti nic jiného, než na ruby prevrácenými ódami. Predal óde šlehající sílu satiry: 29
SIÓva vÓm, miliony jdoucí obedvat! I vám tisíce, které jste stacily už poobedvat Vymyslivší si kaše, beeísteoky, bouillony, A tisíce krmí ruzného druhu.
Tak zacínala Hymna na obed. Ovšem zde toto slavení obeda se mení ve zlý a jedovatý výsmech všem nositelúm "žaludkové ideologie", ale princip zustává týž. A jestli vzpomínáme idylické Ódy Deržavinovy "Mému sousedovi", je nám jasné, že Majakovskij byl dobre obeznámen s tímto velkolepým genrem, i když ho použil k necemu zcela jinému. Totéž možno pozorovat i v jeho "Hymne na soud", srovnáváme-li tuto vec s Deržavinovouódou "Vládcum a soudcl1m", a to nejen príbuznou thematikou. A také v tomto prípade je uvedený obsah deržavinské ódy zamenen s výsmešnou satirou. Majakovskij hledal ,grandiósní formy k vyjádrení svých citti, jako by se už tehdy pripravoval k velkým událostem pro budoucnost. A tak se slavnostní intonace Deržavinova pomníku, napojena výhní puškinského verše, odrazila v posledních verších Majakovského "Úvodu k básni o petiletce". Jeho verš tu nassál všechny výšiny ruského básnictví. Tím se také vysvetluje mnohotvárnost Majakovského veršl1, úplná svoboda zacházení se slovem, které plne ovládal a s nímž dovedl neobycejne hospodarit. Ale je treba mluvit i o jeho príbuznosti s Puškinem. Práve tak jako kdysi Puškin, stal se i Majakovskij stavitelem ruského verše, který mu_ukázal v celé šíri volnost a pružnost hovorové reci. Majakovskij práve tak jako Puškin byl prudký, bystrý a pohotový básnický temperament. A jako za Puškinovy éry nebyl myslitelný v krásné literature žádný jiný "vládce" myšlenek lidí, kterí milovali poesii a rozumeli jí, tak i za Majakovského se stalo pravidlem 30
..- jestliže se nechtelo zabránit chápání poesie už v samém pocátku - pocítat s ním a vynalézat pro neho n"tzné cesticky pro jeho básnickou tvorbu. Muže se namítnout, že :J\1ajakovskij neovládl plne básnickou arénu, nebot jeho soucasníky byli také básníci, kterí myslili a psali zcela jinak. Naprosto nemyslíme, že by byl Majakovskij úplne zastínil Dstatní silné osobnosti své doby, stejne jako to neucinil Puškin. Ale presto zustával hlavní postavou soucasné poesie Majakovskij, vytvárející kolem sebe vlastní okruh, stejne jako hlavní postavou minulého století byl Puškin, sjedno<cujícía zapalující ohen poesie. Také za Puškina žil Baratynskij, Jazykov a Vjazemskij a po jeho smrti bylo ješte mnoho dobrých i špatných básníku. Ale hlavní je, že žili vedle Puškina nebo po nem. Chronologicky se zacíná básnická éra nové ruské poesie od neho nebo ve srovnání s ním. A presne tak nejnovejší ruská poesie sovetská mÚŽebýti zhodnocena jen ve srovnání s tvorbou Majakovského. Je známo, že Puškin nekolikráte uvažoval o tom, že vývoj ruského verše se odchýlil od chápání lidu, že se zproneveril lidové reci a jejímu rytmu, aby si mohl osvojit zpravidla veršování, která k nám prišla z cizí literatury. Sám Puškin nekolikráte prohlásil, že ho už omrzel jamb, který sám kdysi narouboval na ruský verš. Jamb o ctyrech stopách me omrzel; Tak píše kdekdo. Je už na case nechat iej chlapcum na hraní, -
tak píše Puškin v "Domku v Kolomne". Pritom si je treba uvedomit, že puškinský ctyrstopý jamb (jímž je na príklad napsán "Evžen Onegin") byl sám o sobe neobycejne široký a. pružný a dovoloval rozvíjet rec svobodne ve srovnání
s veršem Lomonosovovým, ba i Deržavinovým. A prece i Puškin hledal pro sebe tehdy nový zpusob výrazu. Ale co bylo možno ríci nového o tomto ctyrstopém verši za sto let pozdeji? Chlapci, kterým byl "na hraní", zestárli a stacili umrít, ale nové generace neprišly na nic nového, cím zamenit jej nebo i ostatní formy verše, které se zrodily soucasne s jambem. A prece Puškin ukázal "mladému neznámému pokolení" cestu, kterou chtel vésti ruský verš. Cesta vedla prímo k lidové reci, k mluve lidských mas, k jejich chápání, k libozvucnosti a skladbe reci, která se projevovala hlavne v príslovcích, rceních, prupovedích, pohádkách, písních, nadávkách a zaklínání. K nim prikládat ucho a poslouchal rec moskevských pekarek, pohádky Ariny Rodionovny, písue o Stenku Razinovi. Musil uklízet velký neporádek v ruském spisovném jazyce, zaneseném cizími výrazy, nesoucím stopy ruzných vlivu, pocínajíc starou rectinou a koncíc cizími literárními termíny, které se do Ruska dostaly soucasne s vedeckými. a technickými poznatky. Proto musil Puškin znovu vytvorit ruský verš i ruskou prózu, ruské drama i lyriku. Vytvorh znova, dát jim samostatnost a nezávislost. Geniální Žukovskij pri všem svém nadání byl ve znacné míre ani ne tak samostatným tvlircem jako dobrým interpretem cizL hudby a cizích melodií. Lermontov tehdy zacal teprve ukazovat svou sílu. Jazykov, Delivig? Byli rovnež závislí na liti:;rárních tradicích minulosti. Jako by byl tehdy jediný Puškin odpovídal za osud ruské poesie. Život byl krátký a plány ohromné. Próza a lyrika, drama a polemiky, epigramy a veršovaný román, povídky a preklady! Jaké nesmírné srdce, jaké ustavicné vrení a pracovní ~vas uprostred horecky starostí a úkolli! Což se tohle nepodobá osudu Majakovského? Což energický lid, ustavicné vrení, po32
trení neprátel i nový okruh prátel poesie, nové úkoly, které byly uloženy, nebyly tak charakteristické pro nevysychající pramen nejistoty i radosti v oné dobe? Nikoli, Puškin a Majakovskij vlastne nežili v rÚzných stoletích. Patrili oba k témuž tisíciletí, nebot památka na ne nemuže být merena menším casovým merítkem! Mnohotvárná cinnost Majakovského to byly básne i drama, kino i plakáty, hesla i pochody, epigramy i reci ve stech mestech, na tisících podií, plné proroctví o budoucnosti. Zmenily se pouze methody, zmenilo se posluchacstvo, ale nezmenila se tvárnost práce básníka, žijícího uprostred houštin úkolu té doby. A konecne - a to je hlavní - je treba porovnat pojetí úkolÚ; cestu, kterou se dále brala poesie Puškinova i M ajakovského. Puškin se casto zamýšlel nad lidovým veršem. Vedel, že až jazyk knih nacerpá sil, až si literftrní jazyk osvojí bohatství lidové zkušenosti, až prodelá zac!ltccní napodobitelskou etapu vývoje, že bude nejen možné, ale prímo nutné obrátit se k reci lidu, k jejímu rozvoji i složení, jež pak vejdou v'literární jazyk a budou jistým vrcholkem v jeho rozvoji. Ríkal: "Ve vyzrálém písemnictví pEjde doba, kdy se rozum, navzdory umeleckým dílum, jednotvárným a ohraniceným kruhem jazyka vžitého a vyvoleného, obrátí k svežím myšlenkám lidovým a k neobvyklým prostonárodním výrazllm. " Toto neobycejne duležité prohlášení Puškinovo nám dává klíc k dalším jeho názorum na rozvoj našeho písemnictví. O hledání Puškinove mluví pak jeho zpracovávání pohádek, jeho "Písne západních Slovanu", zvlášte pak "Písen o Stenku Razinovi", zacátek pohádky o medvedici i "Pohádka o popovi a jeho služebníku Baldovi". Hledal volný 33
ruský verš, volný rytmus, plynoucí z vnitrního duševního pohybu a vzrušení, nikoli z vnejška podle formy metrické~ ho verše. Toto hledání reci "presné a nahé", jak ji nazýval Majakovskij, zpomaleného nebo zrychleného tempa podle krivky nejvniternejších citu, osláblo po Puškinovi a ztratilo se v napodobení ruzných vzoru. "N eobvyklý prostonárodní výraz", o nemž mluvil Puškin, to nebyl ten obvyklý knižní jazyk, jenž byl oficiálne urcen pro literární rec. Ani Nekrasov, který se snažil obnovit ruský verš a vyvésti jej z jednotvárného opakování všech tech známých metrických forem, dát mu živost pohybu mluvené reci, nemohl se zbavit celého nánosu knižnosti, všeobecne uznávaných vzoru a obrazu, pochybných krás a srovnávání. Ale u Nekrasova se silneji projevil ruský stesk a národní hore než radost, svežest a odvaha nekonecného optimismu lidového umení. Ale v tvorbe Lva Tolstého se opet ruská literatura pevne postavila na základnu lidového jazyka. Už "necítil spisovatel s lidem", ale lid se spisovatelem, nebot v nem videl svého mluvcího, a to nejen po stránce thematické a podle stavby myšlenek, ale podle urcitého zpusobu vyjadrování. A tak se rodil básník, který jako by zpretrhal všechny svazky s tradicí, odrekl se jí a vyhlásil sebe za toho, kdo zacíná tvorit kulturu poesie. Zdálo by se, že takové prohlášení jej staví vne jakéhokolí dedictví a rodokmenu. Ale ve skutecnosti byl práve tento básník - Majakovskij blíže než druzí k vyplnení odkazu Puškinova a Tolstého. Odrekl se knižnosti, všeho "prevzatého", všeho, co bylo vymezeno okruhem knižního jazyka. Odrekl se, protože prišla "vyzrálá doba" ruského umení, jemuž bylo treba nové konkretisace. A prechod 34
Majakovského
na stranu
"ulice",
která byla
tak daleko od knižní poesie, byl práve tím krokem, který predpovedel Puškin poesii, krokem k neobvyklému prostonárodnímu výrazu, jenž se zdál podivným nebo hrubým, nevytríbeným pro všechny, kdož si zvykli na vysoký sloh upjaté oficiálnosti knižního jazyka. Hrubost Majakovského? Cožpak se i proti Puškinovi nevzneslo obvinení, že zhrubi! poetický jazyk? Jak se kdysi rozcilovali nad zpusobem reci Ruslana a Ludmily! Prohlašovali, že tento jazyk neodpovídá zpusobu mluvy oné vrstvy obecenstva, která je povolána, aby soudila literární díla. Prectete si znovu Puškinovy zápisky o jeho dílech! Uvidíte, jak mají mnoho spolecného s polemikou Majakovského proti tem, kdož kritisóvali jeho. Prectete si ješte jednou pohádku o popovi a jeho služebníkovi Baldovi1' Pocítíte, jak je blízká Majakovského 150,000.000! Prehlédnete nezaujatým zrakem celou šít-i, mnohostrannost, vzdorovitost a temperament tvorby obou básníkl't. Poznáte rodné tahy velkého predka v potomkovi, jenž prevzal na svá bedra tíhu povinnosti neustávajícího pohybu vpred, boje proti zpátecnictví a úpadku rodné literatury. Maiakovskii: At umru kdekoli umru zpívaie. At v jakémkoli zapadlém koute vím,
že budu dustoien toho, ležet mezi temi pod rudým praporem,. Puškin: I když necítícímu telu ie iedno, kde se rozkládá prece ien by mne se chtelo ležet blíže rodné hranice. 35-
Tento pocit blízké sounáležitosti k vlasti, pokrevní prí~buzenství je sbližuje i po sto letech, která leží mezi nimi. Stejne velký zájem o život rodné zeme, o její kulturu a její hrdost, stejná vernost k ní do posledního dechu oznacuje tyto stavitele a prebudovávatele domova jediným znamením. S rozvojem Velké ríjnové revoluce a uvolnením genia lidu se odhalil i genius Majakovského. V revoluci uvidel rust svou vlast, v ní ucítil "vyzrálou dobu písemnosti", dobu, která odkrývá všechna zrídla dosud skrytých a nevycerpatelných sil. S velkou vášní i bezohlednou smelostí se básník vrhl na pomoc své zemi a dal své umení do služeb revoluce. V tom videl hlavní a okamžitý úkol literatury. Rada základních básní, ~~~er:napsal Majakovskij v této velké dobe - "Vla(knír Iljic Le:~;n", "Charašo", "Proto" - jsou díla, podle nichž budou p1znávati tuto epochu naši potomci. Ruku v ruce s nimi šla ohromná práce novinárská, hesla, jež mela sloužit pri nov~ výstavbe národní kultury, jakož i pokus obnovit a dát nov) smysl lidovému hledišti, bioL:afu a divadlu. Nikoli, na sV2te nebylo dosud takového ten ;1eramentu ; takovou básnicko'J mnohotvárnost nevidela naše literatura od doby Puškina! V krátké st\lEi není možno promluvit o všem. Uvedli jsme zde Dcržavl;'a, Puškina, Lva Tolstlho. Ale je samozrejmé, že tím se nekoncí literární zázna,n Majakovského predku. Mohli bychom mnoho vyprávet o rodových svazcích Majakovského s velkou tvorbou Le;montova, Gogola, Nekrasova, Bloka, o literárním a osol.ním vlivu ucitele vychovatele, jaký mel na MajakovskéLo Gorkij. Majakovskij byl velký predstavitel naší kultury nejen svými osobními hodnotami! V nem se setkaly nejlepší tradice, charakteristické pro nejvetší zjevy naší poesie: samo-
i
i
.36
statnost, nepodléhání cizím vlivum, nezávislost a právo na, vlastní hlas, jež byly vybojovány lety úporné a nezkrotné práce, která se stala ukazovatelkou a merítkem celé doby. A Majakovskij, velký ruský básník, soustredil v sobe všechny rysy príbuzné s Deržavinem, Puškinem, Lvem Tolstým; rysy nepoddajné svobodné ruské kultury, jejíž cesta vítezne vedla pres všechny prekážky.
Il
V. V. Majakovskij Napsal Nikolaj Asejev Preložila M. Kotátková L vydání v cervnu 1946 vydalo nakladatelství Orbis, Praha Pismem Ronaldson vytiskla knihtiskárna Orbis, Praha XII, Stalinova 46 Cena 6 Kcs Sbírku·
KDO JE . rídí Jarmila Kroftová
s redakcním
kruhem