Nebezpečí zneužití osobních informací v době globálního monitoringu s přihlédnutím k možnostem ochrany soukromí. Část II

Publikováno na Inflow.cz (http://www.inflow.cz/nebezpeci-zneuziti-osobnich-informaci-v-dobeglobalniho-monitoringu-s-prihlednutim-k-moznostem-ochr-0)

Nebezpečí zneužití osobních informací v době globálního monitoringu s přihlédnutím k možnostem ochrany soukromí. Část II. 5. 10. 2009 Zadražilová Iva

Diplomová práce „Nebezpečí zneužití osobních informací v době globálního monitoringu s přihlédnutím k možnostem ochrany soukromí“ poskytuje kromě vymezení základních pojmů v oblasti ochrany osobních údajů také bližší náhled na legislativu, související s tímto tématem. Práce dále přehledně uvádí aktuální možnosti a technologie, díky kterým může docházet ke sledování osob a zneužití soukromých informací. Na vybraných událostech jsou přiblíženy některé konkrétní případy použití sledovacích technologií. Součástí díla je také kapitola věnovaná doporučením souvisejícím s ochranou našeho soukromí a práci uzavírá náhled do budoucnosti této oblasti. Cílem této diplomové práce není řešit či hodnotit danou problematiku, ale pouze ji dostatečně shrnout v rámci nejaktuálnějších trendů a poukázat na její závažnost. Tento článek předkládá druhou část výtahu z práce. Poznámka redakce: druhá část výtahu pochází z diplomové práce: ZADRAŽILOVÁ, Iva. Nebezpečí zneužití osobních informací v době globálního monitoringu s přihlédnutím k možnostem ochrany soukromí. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, 2009. 143 s. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Michal Lorenz.

Možnosti a technologie narušení soukromí ve světě Internetu a počítačů Vlastnit počítač a mít připojení na Internet v dnešní době přestalo, podobně jako u mobilních telefonů, být v České republice výsadou pouze určitého okruhu lidí. Počítač doma i v práci používá většina z nás, přístup k Internetu se v posledních letech také velmi výrazně zvýšil. Přes Internet hledáme informace, studujeme, komunikujeme, seznamujeme se, obchodujeme, spravujeme své

osobní finance, nakupujeme, posloucháme rádio, sledujeme videa - a to je jen část širokého využití Internetu. V neposlední řadě zde také sdílíme své soukromí a dáváme všanc informace o nás samých. Internet se pro mnohé z nás stal nepostradatelným  pomocníkem. Neumíme si pomalu ani představit, jak jsme fungovali dříve, v dobách, kdy žádný Internet neexistoval. A přestože se málokdo z uživatelů do detailů zajímá o to, jak Internet funguje, jistě tušíme, že se při jeho používání nevyhneme částečnému odhalení našich osobních informací a dat. Nebudu zde popisovat všechny hrozby a rizika, která se v souvislosti s nástupem Internetu a bouřlivým rozvojem informačních technologií objevila. Nicméně bych zde chtěla charakterizovat alespoň ty nejdůležitější nebo nejzajímavější pojmy a aplikace, se kterými se můžeme jako běžní uživatelé setkat.

Počítačová kriminalita a internetová kriminalita /Kyberkriminalita/ Jak počítačová, tak internetová kriminalita jdou spolu ruku v ruce od počátku rozšíření počítačů a Internetu. Původně se pojem počítačová kriminalita užíval v případech, kdy bylo protiprávní jednání směřováno proti počítači, tedy tam, kde byl počítač přímo terčem útoku /průniky do systémů, krádeže dat, špionáže, bankovní podvody apod./ Postupně se ovšem začalo vymezovat i protiprávní jednání spáchané s využitím počítačů, tedy to, kde počítač slouží jako nástroj trestné činnosti a jejího usnadnění /porušení autorských práv apod./[1] Zajímavou otázkou je, zda můžeme počítačovou kriminalitou nazývat trestnou činnost, při které jsou počítače předmětem samotné krádeže, jako je vyloupení kanceláří nebo obchodu.

Druhy počítačové a internetové kriminality Phishing Phishing je jeden z druhů počítačové kriminality a svůj původ má ve spamu, tj. v nevyžádaných zprávách. Definic phishingu najdeme mnoho a proto jsem vybrala jednu z těch nejzákladnějších a jak píše její autor, nejprimitivnějších. Phishing je tedy „způsob odeslání falšovaného e-mailu příjemci, který klamavým způsobem napodobuje legální instituci s úmyslem vyzvědět od příjemce důvěrné informace jako číslo platební karty nebo heslo k bankovnímu účtu. Takový e-mail většinou navádí uživatele, aby navštívil nějaké webové stránky a zadal zde tyto důvěrné informace. ... Stránky této instituci samozřejmě nepatří a výsledkem je ukradení vašich důvěrných údajů za účelem finančního zisku."[2] Do kategorie phishingu patří všechny podvodné e-maily, které občas dostávají klienti různých bank a ve kterých je po nich požadováno přístupové heslo k jejich účtu či jsou rovnou přesměrováni na stránku, kam mají tyto informace zadat. Nezkušení příjemci mohou být tak velmi snadno oklamáni. Vishing

Vishing /voice phishing, tedy hlasový phishing/ je obdobou phishingu a slouží k podvodnému vylákání údajů od lidí za pomoci internetových telefonních služeb. V případě vishingového útoku můžeme obdržet e-mailovou výzvu nebo SMS zprávu se žádostí, abychom zavolali na bezplatné telefonní číslo a potvrdili své údaje. Na jakékoliv telefonické nebo e-mailové výzvy, které po nás požadují, abychom řešili nějaký problém s naším účtem, je v zájmu bezpečí rozhodě lepší vůbec nereagovat a ignorovat je. Pharming Pharming /do češtiny se překládá jako farmaření/ je novější variantou phishingu. Tato metoda spočívá v tom, že pachatelé napadnou doménový server a přesměrují název www stránky pod jinou IP adresu. V reále to potom vypadá tak, že po zadání námi požadované www stránky se místo ní zobrazí její více méně zdařilá napodobenina. Uživatel si potom často nemá šanci všimnout, že místo www stránek např. své banky ve skutečnosti zadává přihlašovací údaje a hesla někam úplně jinam - neoprávněné osobě, která tyto falešné stránky vytvořila.[3] Carding Pod pojmem carding se rozumí zneužití platebních karet při jejich používání na Internetu. Zahrnuje to několik způsobů, od krádeže čísla platební karty, přístupového hesla, využití generátorů /programy, které dokáží vygenerovat číslo kreditní karty/ atd. Postupem času ale začali pachatelé používat sofistikovanější metody a využili toho, že úroveň zabezpečení karet v počátcích internetového obchodování nebyla nijak vysoká. Často se stává, že údaje ohledně platebních karet získají pachatelé přímo od jejich majitelů, proto i zde záleží na nás samých a na tom, že bychom v žádném případě neměli sdělovat informace týkající se našich platebních karet neznámým osobám a obchodníkům. Sniffing Sniffing /v překladu „čenichání, čmuchání"/ slouží k monitoringu a odchytávání elektronické komunikace v rámci počítačové sítě, především Internetu, cizím subjektem, který není odesílatelem ani adresátem této komunikace.[4] Tento monitoring je možný pomocí různých programů /snifferů/, které umožňují sledovat veškerou komunikaci procházející přes dotyčný síťový uzel. Jejich pomocí lze pak snadno získat veškerý obsah komunikace, včetně přístupových hesel, kompletního znění e-mailů apod. Zcizená data následně mohou být použita nejenom k průnikům do systémů, ale třeba i k vydírání.

Sociální inženýrství Zároveň s  některými z výše uvedených druhů počítačové a internetové kriminality bývá aplikována metoda, nazývaná Social Engineering, česky sociální inženýrství. „Sociální inženýrství je způsob manipulace lidí za účelem provedení určité akce nebo získání určité informace. Termín je běžně používán ve významu nezákonného podvodu nebo podvodného jednání za účelem získání utajených informací organizace nebo přístupu do informačního systému firmy. Ve většině případů útočník nepřichází do osobního kontaktu s obětí."[5]  Útočníci používající metody sociálního inženýrství tedy cíleně pracují s psychikou svých obětí, zneužívají lidské emoce a city, zkouší různé psychologické triky. Mezi oblíbené postupy patří vzbudit v lidech zvědavost, nabídnout jim nějaké speciální výhody či slevy, prezentovat jim potenciální možnost výhry nebo je nalákat na nákup

něčeho hodně výhodného. Všechny tyto metody mají za cíl to, aby lidé prozradili útočníkům co nejvíce svých osobních informací. Útočníkům často stačí zjistit si o budoucích obětech několik základních informací a následně se mohou začít s poměrně velkou věrohodností vydávat například za zaměstnance státní správy, vyšetřovatele apod. Sociální inženýrství je nebezpečné, neboť vždy slouží k obelhání člověka a získání určitého druhu informací. A útok je přitom vždy velmi jednoduchý, stačí projevit trochu empatie a využít lidských vlastností a vzorců chování. Google hacking Google hacking je pojem, který přímo souvisí se současným  nejoblíbenějším vyhledávačem na světě. Google reprezentuje všestranný prostředek pro vyhledávaní jakýchkoliv informací - včetně těch citlivých, které mají zůstat před cizími zraky skryty kdesi v hlubinách Internetu. Údaje, které mají být chráněné, jsou pak v mnoha případech snadno dostupné - stačí jen vytvořit správné vyhledávací řetězce a mít trochu trpělivosti. Tímto způsobem bývají nejvíce napadána různá hesla a různé druhy soukromých údajů o konkrétních osobách. Ani vyhledávání na Googlu samo o sobě nemusí být z hlediska našeho soukromí úplně bezpečnou aktivitou. Nedávno zveřejnil britský deník The Guardian článek s názvem „They know all about you"[6], česky přeloženo jako „Vědí o tobě všechno". Autor popisuje situaci, kdy americký provider AOL zveřejnil podrobnosti o vyhledávání svých zákazníků prostřednictvím Googlu a nastiňuje zde fakt, že slova, která zadáváme do vyhledávače, mohou ve spojení s identifikací našeho počítače představovat velmi zajímavý materiál o nás samotných. Například jeden z uživatelů, kterého pravděpodobně opustila žena, zadával v průběhu času do Googlu hesla typu „Moje žena mě podvádí", „Chci se zabít", „Chci, aby moje žena trpěla", „Zabít milence mé ženy" atd. Další uživatel, zřejmě mladá dívka z  New Yorku, se zřejmě ocitla v nepříjemné životní situaci a snažila se přes Google najít odpovědi na dotazy „Ztráta panenství", „Mohu být těhotná", „Proč někteří lidé mohou zranit jiné" a vyvrcholilo to dotazem „ Jak milovat toho, kdo vás týrá".  Pokud bychom si tyto příklady převedli na naše vlastní chování při vyhledávání, jistě by potenciálnímu špiónovi poskytly velmi dobrou znalost informací o nás samých. Webové štěnice Webové štěnice /dle anglického web bugs/ jsou většinou obrázky o velikosti jednoho pixelu, pro uživatele neviditelné, které jsou vložené do webové stránky nebo do e-mailu. Jejich úkolem je shromažďování a ověřování informací o návštěvnících webů nebo příjemců e-mailové pošty. Mimoto mohou být použity s cílem zjistit, zda byl přijatý e-mail následně odeslán někomu jinému nebo zda byl obsah webové stránky zkopírován na nějaké jiné stránky. Tyto neviditelné obrázky se chovají jako miniaturní špióni a v prostředí Internetu se dají nalézt prakticky všude. Cookies Cookies jsou malé textové soubory, které do našich počítačů ukládají některé webové stránky. Tyto soubory obsahují naše identifikační údaje, kterými se rozumí naše osobní informace typu jméno uživatele, e-mailová adresa, heslo apod.[7] Webový server získá tyto informace pouze na základě toho, že tyto údaje my sami někde vyplníme. Většinou takto fungují stránky, které často navštěvujeme, a na které je nutné se přihlašovat nějakým jménem a heslem. Údaje se pomocí cookies uloží a při příští návštěvě serveru jsou nám již nabídnuty, uživatel je nemusí vyplňovat vícekrát. Pamatují si, kdo jsme a také mohou sloužit k personalizaci stránek. Pomocí cookies je také možné sledovat naší aktivitu na Internetu, zejména záznamy webových stránek, které navštívíme. Pro naše soukromí mohou být nebezpečné tím, že sledují náš pohyb na Internetu,

obzvláště v případě, když znají naší e-mailovou adresu, se kterou si naší osobu spojí.

Sociální sítě on-line Rozmach Internetu přinesl mladé a střední generaci uživatelů novou formu komunikace a zábavy socialware, česky sociální sítě. Sociální sítě jsou aplikace, které umožňují vytvářet a udržovat seznam navzájem propojených kontaktů, tedy našich přátel a známých. Účast v těchto sítích je povolena  většinou pouze registrovaným členům. V rámci sítě se lidé mohou navzájem vyhledávat, přátelit se a vytvářet si jakousi virtuální komunitu. Systémy, na kterých tyto sítě fungují, umožňují publikovat a sdílet informace o své osobě, vkládat fotografie, vytvářet alba, deníčky, vystavovat odkazy na to, co nás zajímá, sdružovat se do fanclubů, seznamovat se apod. Slabinou těchto sítí je možnost zneužití a poskytnutí osobních informací často zcela neznámým lidem. Mezi nejznámější servery patří například MySpace, LinkedIn, z českých potom Lide.cz., Libimseti.cz., anebo Spoluzaci.cz, který je postaven na myšlence sdružování osob, které spolu navštěvovaly stejnou třídu školy. V poslední době se ovšem v souvislosti se sociálními sítěmi, alespoň v České republice, začíná masově hovořit o jedné - a tou je Facebook. Proč je Facebook populární? Facebook se bezpochyby stal hitem. Stručně to shrnul ve svém výstižném komentáři i Miloš Čermák: „Facebook je esencí toho, co nás na webu bavilo a baví. Je to především komunikační nástroj. Umožňuje poznávat nové lidi a se známými být v kontaktu. Je prostorem, kde můžete publikovat texty, fotky nebo videa. Ale navíc vám dává do ruky mocný nástroj. Můžete si vybrat, v jaké společnosti se budete pohybovat. To je důležité."[8]  Popularitu Facebooku také zvedá fakt, že zde mají svůj vlastní profil různé známé osobnosti. Jak Facebook funguje Registrace je velmi jednoduchá, probíhá na základě potvrzovacího e-mailu, poté co ho spolu se svým jménem zadáme na úvodní stránce. Následně o sobě vyplníme pár základních informací /co o sobě kdo uvede, záleží výhradně na něm/, pro snadnější identifikaci můžeme připojit svou fotografii a náš nový virtuální život začíná. Můžeme začít hledat lidi, které známe, můžeme jim posílat pozvánky, aby se stali našimi přáteli, můžeme si potom prohlížet jejich profily, můžeme vystavit fotografie z naší dovolené, můžeme každou minutu zveřejňovat, co právě děláme a na co právě myslíme, můžeme komentovat ostatní a hodnotit je. Můžeme si zde dokonce pořídit virtuální domácí mazlíčky, pokud po tom toužíme. Ale na jednu zcela základní věc nesmíte zapomínat: cokoliv o sobě zveřejníme, přestává být naším tajemstvím. A právě v tom tkví největší nebezpečí tohoto fenoménu.Bylo by mylné se domnívat, že Facebook sám o sobě představuje nějakou hrozbu - není to žádný falešný, neprůhledný nebo zákeřný systém, jehož cílem by bylo vyslídit a zneužít citlivá data jeho uživatelů. Facebook je jen tím, čím je. Data, která jsou v jeho síti uložena, tam byla záměrně a dobrovolně vložena jen a pouze jeho uživateli. A právě tato sdílnost a upřímnost ze strany některých uživatelů je přímo děsivá. Oblíbeným tématem sociologů, v souvislosti s virtuálními světy, je poukazování na odtržení od reality a prožívání virtuálních životů. Toto ale u Facebooku vůbec neplatí. Tady nejsou účastníci schováni za cizími, vymyšlenými a abstraktními identitami. Vystupují zde sami za sebe, v naprosto reálném světě a Facebook je součástí jejich skutečného života. Zprávy a informace o naší přátelích jsou čerstvé a faktické. A to přesto, že zveřejnění jakýchkoliv soukromých informací na Facebooku

se rovná tomu, jako by se dotyčný postavil na náměstí a podělil se o tyto informace s kolemjdoucími. Údaje, které na Facebooku uvedeme do profilu, sice vidí jen naši přátelé. Ale některé informace mohou vidět i přátelé našich přátel, nebo lidé, kteří jsou ve stejné síti jako my sami. I na Facebooku existují různá nastavení soukromí, pochopitelně, ale málokdo je používá. Je možné najít i osoby, jejichž profil je přístupný naprosto pro všechny. Někteří uživatelé také neřeší, zda se přátelí opravdu jen s lidmi, které znají. V rámci soutěžení o to, kdo má více přátel, mají ve svých seznamech desítky lidí, které vlastně vůbec neznají anebo znají jen velmi povrchně. A to může být velmi nebezpečné. Mnoho lidí má v portfoliu svých přátel například svého nadřízeného, kterého tam kdysi přidali v dobré víře. A nakonec kvůli tomu třeba přišli o práci. „Do kolonky „co právě dělám" v pracovní době vyplnili vzkaz typu „nudím se" nebo „právě jsem ji otevřel lahvičku vína". Nebo šéfovi řekli, že zůstávají doma s ošklivou chřipkou a na Facebook přitom vyvěsili, jak se právě odrovnali v posilovně."[9] Jsou známy i případy, kdy si zaměstnavatelé „proklepnou" pomocí Facebooku své potenciální zaměstnance - a některé typy soukromých informací mohou rozhodnout o získání či nezískání vytouženého místa. Nebezpečná ovšem mohou být i přátelství s lidmi, které dobře známe. Jistá Britka,  která byla v rozvodovém řízení se svým manželem, si ve svém profilu změnila status z „vdaná" na „svobodná". Manžela to rozčílilo tak, že ji ubodal k smrti, za což byl odsouzen k osmnácti letům vězení[10]. Výše zmiňovaný článek[11] na serveru Lupa.cz zase informoval o příběhu čtyřicetileté Češky, která skutečnost, že se rozvádí, oznámila všem známým právě prostřednictvím Facebooku. Bohužel se to touto cestou dozvěděly i její děti - což se mi zdá být z pohledu etiky a chování skutečně hraniční.

Mobilní sociální sítě Sociální sítě nejsou ovšem primárně dostupné jen přes Internet. Existují i jiné cesty, jak být v kontaktu se svými přáteli. Ideální spojení nabízí v této souvislosti mobilní telefony. Uživatelé, kteří prostředí sociálních sítí využívají k nepřetržité komunikaci se svým okolím, se jen velmi neradi z on-line aplikací odhlašují a touží být v neustálém spojení. Pro tyto příznivce sociálních sítí se jeví jako velmi dobrou variantou použití mobilního telefonu, který na rozdíl od osobního počítače nosí většina neustále při sobě a má ho pořád k dispozici.  Uživatelů mobilních telefonů je také více než uživatelů počítačů. „Komunity, které umožňují komunikovat prostřednictvím mobilního telefonu, navíc mohou využít další zajímavou výhodu - dostupnost údajů o poloze mobilního telefonu, tedy i jeho majitele. Ať už je to satelitní technologie GPS, nebo další možnosti sledování dat o poloze, právě možnost opravdového online přehledu o přátelích a také přesný a detailní pohled do minulosti je pro mnohé uživatele jako sen. Kdy a kde jsem byl? Jaké jsem na tom místě pořídil fotografie?"[12]Mobilní sociální sítě se tedy snaží zúročit mimo jiné dostupnost informací o aktuální poloze uživatelů. V reálném čase se ukazují informace o tom, kdo se kde právě nachází, zobrazují se i události, které uživatelé zaznamenali a vše je možné doplnit fotografiemi. Všechny tyto možnosti jsou obzvláště pro mladé lidi velmi lákavé a to přesto, že i zde vyvstává otázka možného zneužití této technologie ve smyslu sledování konkrétních osob. 

Další možnosti narušení soukromí Monitoring občana ze strany státu Stát již z podstaty své existence musí mít přehled o svých občanech. Otázkou ovšem je do jaké míry. Některé zdroje uvádí, že databází, které fungují pod záštitou státních institucí a evidují osobní údaje občanů, je více než dvě stě třicet.[13] Když k tomu připočítáme informace, které stát

získává například pomocí již zmiňovaných  kamerových systémů, různých čipových karet apod., můžeme si být jisti, že se stav soukromých údajů, ke kterým má stát přístup, nedá nazvat nedostatečným. K některým ze státem vedeným databázím máme přístup všichni - například do Obchodního rejstříku nebo do Katastru nemovitostí. Státní úředníci se navíc dostanou třeba do Národního registru rodiček, Databáze telekomunikačních operátorů, mohou získat informace z městských kamerových systémů nebo z karty Pražana.[14] „Mezi rejstříky jsou i takové vychytávky, jako je třeba informační systém potratů, Národní registr vrozených vad či evidence narozených cizinců. ... Uvažuje se prý i o zavedení rejstříku žadatelek o umělé oplodnění."[15]  Z globálního hlediska se tedy může jako největší strašák zneužití našich informací jevit právě stát. Czech POINT Mnohé uvedené informace, stojící samy o sobě, jistě nepředstavují pro naše soukromí žádný podstatný problém. Riziko spočívá právě v možnosti jejich propojení, kdy se mohou dostat do nečekaných souvislostí a nabízí prostor pro manipulaci s občanem. Detaily mohou být sice nepodstatné, ale v případě, že se stanou součástí celku, mohou prezentovat velmi konkrétní obraz o konkrétních lidech. K tomu může dojít například s  aktivací systému zvaného Czech POINT. Tento systém je předzvěstí eGovernmentu, čili elektronické komunikace občanů s úřady, založené na myšlence propojení centrálních evidencí. Hlavní funkcí tohoto systému je zjednodušení komunikace občanů s úřady - stačí navštívit jedno místo a vyřídit záležitost, kvůli které bylo dříve nutné obíhat desítky úředníků. Nyní budou namísto občanů obíhat úředníky samotná data. Můžeme doufat pouze v to, že stát dodrží při zpracování osobních údajů zákonná ustanovení a povinnosti. Osobní selhání Osobně se domnívám, že není třeba mít velké obavy z toho, že by stát sám o sobě zneužíval data o svých občanech. Strach vzbuzuje spíše fakt, že každý státní úředník je současně také pouze a jen člověk. A s případy osobního selhání se setkáváme často - z poslední doby bych uvedla případ, který se stal v Brně.[16] Policejní důstojník si v neveřejné policejní databázi hledal informace o těch, kteří ho zajímali - svých spolužácích a také například o ženě, která mu údajně dlužila peníze. Sám poté popisoval své brouzdání databází jako „prkotinu" a uvedl, že soukromé „lustrování" osob bývá běžná policejní praxe, například když si někdo chce prověřit rodinu své přítelkyně. Dobrovolné sdělování osobních informací Mnoho lidí se často diví, že jsou jim na jejich jména a adresy doručovány poštou materiály, o které nežádali, že jim na jejich telefonní čísla volají osoby s nabídkou produktů a služeb, které si neobjednali, nebo že jim do jejich e-mailových schránek přichází nevyžádané e-maily. Může se i stát, že na klice našeho domu nebo bytu bude viset igelitový sáček s úhledně zabaleným vzorkem nějakého produktu, určeného přímo nám. Všechny tyto praktiky spadají do marketingových postupů firem, které se snaží nalákat co nejvíce nových zákazníků a využívají k tomu metod direct marketingu: geomarketing, telemarketing, direct mail, door to door marketing apod. Databáze, ve kterých jsou soustředěna data o klientech a uživatelích, jsou cenným zdrojem informací. Firmy, které se na tyto databáze specializují, získávají data od svých zákazníků a následně s nimi potom obchodují. Také dobře vědí, že není nutné za tyto informace v každém případě platit nebo je získávat podvodem. Stačí vymyslet dotazník, zorganizovat marketingový průzkum či soutěž - a lidé dobrovolně a bez váhání vyplní data, která po nich jsou požadována. A nemusí to být pouze údaje

o jménu a adrese; v dotaznících se můžeme setkat i s požadavkem na uvedení svých rodinných, finančních nebo pracovních poměrů, žádanými artikly obecně jsou jména, hesla a čísla mobilních telefonů a čísla kreditních karet. Málokoho zajímá, proč jsou tyto údaje požadovány. Většina z těch, kteří na podobné dotazníky a soutěže reagují, má před sebou vizi nějaké odměny, která je za vyplnění čeká. Odměna jako motivace Slíbená potenciální odměna je právě tím rozhodujícím faktorem, který nás donutí prozradit na sebe věci, u kterých bychom si měli dvakrát dobře rozmyslet, zda je chceme zveřejnit. Z tohoto hlediska byl velmi zajímavý jistý sociologický průzkum, který provedli redaktoři Deníku v červnu roku 2008 napříč Českou republikou.[17] Pracovníci redakce volali na náhodně vybraná telefonní čísla a představovali se jako zaměstnanci smyšlené cestovní kanceláře. Osloveným osobám sdělili, že mají možnost vyhrát slevový poukaz na zahraniční zájezd až do výše 90 % z původní ceny zájezdu. Slevu mohou získat, pokud budou ochotni o sobě sdělit pár informací. Výsledek byl dle mého názoru alarmující - třetina osob byla ochotná na sebe prozradit neznámému člověku na druhém konci linky v podstatě vše. Například v Plzeňském kraji z 59 obvolaných osob poskytlo kompletní informace 26 lidí. A to přesto, jak uvádí autoři průzkumu, že skoro devadesát procent z dotazovaných osob bylo zprvu nedůvěřivých a obezřetných. Chtivost tedy vedla lidi k naprosté lehkomyslnosti a ztrátě zábran. Mluvčí  ÚOOÚ Jana Štěpánová okomentovala tento experiment v podobném duchu: „Největší motivací lidí, kteří o sobě prozradí vše, je vidina, že něco lehce získají."[18] Nové možnosti Doba, ve které žijeme, je doslova nabitá neustálými novými možnostmi, které přináší rozvoj nových technologií. Neuplyne snad měsíc, možná týden, abychom se nedozvěděli o další novince, ať už dokonalejším mobilním telefonu, promyšlenější počítačové aplikaci apod. Oblast týkající se našeho soukromí, osobních informací a nakládání s nimi pochopitelně také nestojí stranou. Některé z posledních novinek, dotýkajících se této oblasti, bych chtěla alespoň stručně zmínit. Speciální letištní skenery Je nesporné, že letiště jsou specifickým místem, kde je nutné přistupovat k ochraně bezpečnosti s jinými měřítky, než v běžném životě. Zlomovým bodem ve zpřísňování bezpečnostních opatření bylo 11. září 2001. Od tohoto data se začala odvíjet nová kapitola ochrany osob v letecké dopravě. Ve snaze zabránit opakování teroristického útoku zavádí letiště na celém světě stále striktnější bezpečnostní pravidla. Jednou z posledních novinek se stal neobyčejný druh letištního rentgenu. Každý z nás ví, že před příchodem do letadla musí projít letištní kontrolou, stejně tak jako jeho zavazadlo. Běžné rentgeny jsou schopné najít na těle nebo v zavazadle pasažéra kovové předměty. Zbraně a výbušniny lze ovšem vyrobit i z jiných materiálů než je kov - známé jsou plastické trhaviny, keramické nože nebo výbušniny v tekutém stavu. Proto jsme nuceni smířit se například s razantním omezením předmětů, které je možné vzít si s sebou na palubu letadla. Zdá se, že tato opatření ale přestávají dostačovat. Na některých vybraných letištích ve Spojených státech byly nainstalovány speciální skenery osob - backscattery. Vypadají jako kovové bezpečnostní rámy a jejich speciální paprsky pronikají skrze oblečení a umožňují vidět osobu, která rámem projde, jakoby by byla zcela nahá. Obrázky, které vidí obsluha skeneru, jsou údajně zcela reálné a je na nich možné vidět i takové detaily, jako jsou mateřská znaménka, jizvy, tetování

apod. Tyto bezpečnostní rámy budou tedy na jednu stranu schopné odhalit potenciálního teroristu, na stranu druhou ovšem umožní zobrazení našich nejintimnějších míst. Každý si také údajně bude moci vybrat, zda se podrobí raději osobnímu „prošacování", nebo projde skenerem. Přesto mnohé lidi tato technologie velmi zneklidňuje, i z toho důvodu, že jí budou obsluhovat zase jen lidé. A je snadné si představit situaci, kdy rámem projde například nějaká známá osobnost a zanedlouho se snímky jejího nahého těla objeví v bulvárních médiích. Můžeme tedy konstatovat, že stejně jako výše uvedené technologie, i tato opět naráží na ono dilema: bezpečnost, nebo soukromí? Google Latitude Google Latitude[19] je horká novinka, kterou společnost Google představila v únoru tohoto roku. Jedná se o mobilní aplikaci, přesněji mobilní sociální síť,  která umožňuje zobrazit polohu našich přátel on-line, v reálném čase a prostoru a současně s nimi sdílet tu naši.  Jednoduše řečeno stojíte například v centru Brna a víte, že vaši přátelé šli někam na pivo a chcete se k nim přidat. Místo toho, abyste jim volali, necháte si na mapě svého mobilního telefonu zobrazit jejich přesnou polohu. A máte je. Tedy samozřejmě pouze v případě, že i oni budou tuto aplikaci používat. Google Latitude podporuje řada mobilních telefonů a lze očekávat, že se brzo rozšíří, obzvláště mezi mladými uživateli. Tato služba vypadá lákavě - pokud pomineme nebezpečí toho, že nás někdo bude sledovat proti naší vůli /zaměstnavatel svého zaměstnance apod./, může najít využití například v případech, kdy rodiče chtějí mít lepší přehled o tom, kde se nalézá jejich dítě. Google Street View Na konci dubna tohoto roku bude možné v Praze potkat zvláštní vozidlo s vysokou nástavbou na střeše, které bude projíždět ulicemi a speciální kamerou snímat síť ulic a veřejných prostranství. Tato akce se bude dít pod záštitou projektu Google Street View, jehož úkolem je vyfotografovat ulice různých měst a umožnit poté uživatelům on-line map, aby se vydali na virtuální panoramatickou procházku vybraným městem. Už nyní je možné se takto projít městy v USA, Itálii, Francii, Španělsku nebo Velké Británii. Kamera zabírá ulice přibližně z úrovně pohledu očí, takže záběry vypadají opravdu velmi reálně. Obraz zaznamená ulici vždy tak, jak v danou chvíli vypadá včetně lidí, kteří právě procházejí a projíždějících či stojících vozidel.

Na fotografiích je možné vidět poměrně přesné detaily, jako jsou čísla domů, nápisy na nich, tváře osob nebo poznávací značky automobilů. Z těchto důvodů se projekt dostal pod kritiku ochránců soukromí, v nedávné době například ve Velké Británii. „Právě kvůli soukromí nic netušících fotografovaných kolemjdoucích Google obviňovala britská bulvární média, která Street View označila za ideální nástroj pro zloděje, kteří si podle této služby vyberou vhodné domy k vykradení. V Británii rozčilení obyvatelé města Broughton nechtěli fotografující vůz na své ulice vůbec pustit." [20] Společnost Google na svou obranu uvádí, že vyvinula nástroj, který umožňuje rozmazání tváří osob i poznávacích značek aut. A uživatelé, kteří se na fotografiích přesto identifikují, mají možnost nahlásit inkriminované snímky přímo na Google a společnost zaručí jejich vymazání. Projekt Google Street View může sice někoho připravit o malou část jeho soukromí, na druhou stranu se pomocí něj zachová jedinečný pohled na naší dobu jako součást kulturního dědictví. Za sto let se naši potomci budou určitě rádi procházet městy naší doby, stejně tak, jako bychom se my, pokud by to bylo možné, s obrovskou chutí podívali, jak vypadala naše města před sto lety. A nemusíme čekat ani tak dlouhou dobu. Díky Google Street View je uchována krása středověkých uliček italského města Aquila, které bylo počátkem dubna tohoto roku nenávratně poničeno zemětřesením.[21]

Ochrana soukromí V předešlých kapitolách byly obšírně popsány různé způsoby a možnosti zneužití osobních údajů, soukromých dat a dalších citlivých informací. Záměrně nebyly uváděny žádné rady ani doporučení, jak se tomuto nebezpečí bránit. Jedna jediná rada neexistuje - oproti každému způsobu zneužití našich dat je možné se bránit více možnostmi. A není možné ani definovat jednu univerzální radu. Pokud chceme vycházet z domu, používat moderní technologie jako jsou počítače, Internet a mobilní telefony, pokud chceme normálně žít, nikdy se nevyhneme potenciálnímu nebezpečí, že nás bude někdo nějakým způsobem sledovat anebo získá naše soukromá data. Přesto se ale dají vymezit užitečné zásady, které jsou snadno proveditelné a vedou k ochraně našich údajů. Tato kapitola by měla tyto zásady shrnout. Obecné zásady ochrany soukromí Doporučení ÚOOÚ Úřad pro ochranu osobních údajů ve svém letáku[22] uvádí zásadní otázky, které by si měl každý z nás položit, aby předešel možnému zneužití svých osobních informací: Jsme si dostatečně vědomi toho, kdo (instituce, firmy, osoby apod.) zpracovává naše osobní údaje? Ukládá mu to zákon, nebo tak činí s naším souhlasem či dokonce bez něj? Jsou údaje, které jsou o nás zpracovávány, přesné, pravdivé a aktuální? Máme důvodné podezření, že někdo nezákonně - bez našeho souhlasu - shromažďuje naše osobní údaje? Pociťujeme, že je naše soukromí narušováno způsobem, který svědčí o takovém postupu? Zjistili jsme, že naše osobní údaje byly předány někomu, kdo je neměl znát? Pokud si v odpovědích na tyto otázky nejsme jistí, ÚOOÚ doporučuje požádat o nápravu ten subjekt, který naše osobní údaje zpracovává. V případě, že se nedostaví úspěch, je možné se

obrátit přímo na ÚOOÚ. Ten poté pomůže prosadit nápravu a zabrání i dalším neoprávněným zásahům do našeho soukromí. Úřad pro ochranu osobních údajů také uvádí obecně platná pravidla obrany[23] proti různým nevyžádaným e-mailům /viz již jmenovaný phishing/, spadají sem i různé nevyžádané reklamní nabídky, nabídky různých firem, které získaly naší domovní či e-mailovou adresu, nebo i různé poplašné a nepravdivé zprávy /hoaxy/. souborů Bezpečnost dat při používání počítače a Internetu Bezpečnostní zásady, kterými bychom se měli řídit při používání počítače a Internetu, by měly být známy každému uživateli. Existují návody, jak pracovat, abychom neohrozili svůj počítač viry, abychom zajistili bezpečnost svého počítače a další. Z široké škály počítačové bezpečnosti zde uvádím pouze taková doporučení, která mají souvztažnost k ochraně našich osobních údajů: počítač byl měl být vdobě nepřítomnosti /i krátkodobé/ jeho majitele vypnutý a přístup kněmu chráněný heslem nutné je používání komplikovaného /silného/ hesla, nejlepší je „nesmyslná" kombinace číslic a písmen, vžádném případě není vhodné mít jako heslo jméno, příjmení, číslo mobilního telefonu, datum narození apod. nikdy nepovolovat možnost uložení přihlašovacích údajů na počítačích, ke kterým má přístup více lidí, například ve studovnách nebo Internetových kavárnách z každé autentizované stránky se vždy řádně odhlásit na svém soukromém počítači používat a aktualizovat antivirový a antispamový program, používat firewall, aktualizovat operační systém nikdy nestahovat nebo neinstalovat software, který není ověřený a pochází z nedůvěryhodného zdroje neotvírat spustitelné e-mailové přílohy přes varování poštovního programu používat zabezpečené připojení k síti na svém počítači zakázat „cookies" vyplatí se velká obezřetnost při každém zadávání přihlašovacích údajů při vyplňování jakýchkoliv osobních dat /různé dotazníky, internetové obchody apod./ je dobré údaje minimalizovat pouze na ty, které jsou povinné a neuvádět žádná data navíc pokud je to možné, mazat historii vyhledávání snažit se udržet svou identitu v anonymitě zřídit si více e-mailových schránek a adres Zásady ochrany osobních údajů pro děti a mládež  /v on-line prostředí/ Určité zásady, kterými by se měly řídit hlavně děti a mladí lidé, zveřejňuje na svých stránkách[24] Úřad na ochranu osobních údajů. Ve zkrácené formě je uvádím i zde: bez svolení rodičů nikomu neposkytovat své osobní informace setkání s nepříjemnou informací svěřit svým rodičům nedomlouvat si osobní schůzku s někým, koho znám přes on-line komunikaci, aniž bych se o tom poradil s rodiči neposílat neznámým osobám své fotografie ani jiné věci neodpovídat na vzkazy a dotazy pochybné povahy a pokud mi budou zaslány, svěřím se rodičům pro přístup k Internetu a elektronické poště budu mít domluvená pravidla s rodiči a kromě nich nebudu svá hesla dávat žádným osobám

v on-line prostředí se musí dodržovat pravidla správného chování a neobtěžovat ostatní

Prevence v ochraně soukromí Prevence je tím nejjednodušším a možná i nejdůležitější prostředkem v „boji" za ochranu našeho soukromí. Problémům, které vzniknou různým neuváženým chováním a nepředvídavostí, by se dalo v mnoha případech předejít. Mnoho lidí, zvláště mladých, kteří dennodenně používají informační a komunikační technologie, často o možnostech zneužití jejich soukromých údajů a informací vůbec neví a nedokáží si představit riziko spojené s nerozumným jednáním. Málokoho napadne, že důsledky jeho nerozvážného chování a bezhlavého zveřejňování osobních informací mohou být někdy i fatální. Proto je nutné hledat různé prostředky, díky kterým by se zlepšila informovanost v oblasti ochrany osobních údajů. Vzdělávání V době, kdy většina žáků základních škol nějakým způsobem využívá všechny možné druhy nových technologií, je nutné seznámit je nejen s tím, jak tyto technologie fungují, ale i s tím, jaké sociální důsledky s sebou jejich používání přináší. Do školních osnov se proto zavádí nebo by měl postupně zavádět předmět typu „Mediální výchova" či „Mediální gramotnost" nebo „Informační výchova" či „Informační gramotnost", součástí jejichž osnov by mělo být i seznámení se s nebezpečím zneužití osobních údajů. Mediální gramotnost Mediální gramotnost „znamená schopnost samostatně používat různé sdělovací prostředky, rozumět jejich různým aspektům a obsahům a kriticky je hodnotit i dále samostatně sdělovat v rozličných situacích, a dále schopnost vytvářet obsahy sdělovacích prostředků a šířit je; kromě toho rozhoduje schopnost cíleně vybírat informace z přívalu údajů a obrazových informací nabízených novými sdělovacími prostředky a tyto informace třídit."[25] Mediální gramotnost se řeší dokonce i na úrovni Evropského parlamentu. Ten přijal v prosinci roku 2008 usnesení s názvem „Mediální gramotnost v digitálním prostředí."[26] Usnesení zdůrazňuje, že mediální výchova by měla být součástí vzdělání, ke kterému mají přístup všechny děti a je nedílnou součástí učebních osnov všech typů škol. V usnesení Evropského parlamentu se dále konstatuje, že projekt mediální gramotnosti by měly kromě škol podpořit i ostatní místní subjekty, kterými se rozumí mimo jiné všechny druhy knihoven, kulturní a informační střediska, instituce dalšího vzdělávání apod. Zároveň se uvádí, že do projektu mediální gramotnosti by kromě dětí a mládeže měli být zapojeni i dospělí, senioři a osoby s postižením a mělo by být zahrnuto i kvalitní vzdělání učitelů právě v této oblasti. Informační výchova

Pojem „Informační výchova" můžeme zahrnovat mnoho různých oblastí, základem ovšem je určitý proces, který uživatele naučí pracovat s informacemi tak, aby je uměl získávat, hodnotit, zpracovávat, využívat i vytvářet. Některé definice spojují tento pojem například s výukou zaměřenou na práci s informačními zdroji, vyhledávání informací a využívání služeb knihoven,[27] jiné slučují informační výchovu s počítačovou a informační gramotností. Osobně se domnívám, že není důvod, aby informační výchova, ať už v jakékoliv podobě, nezahrnovala stejně jako výše zmiňovaná mediální gramotnost ve svých osnovách oblast vztahující se k možnostem zneužití osobních údajů a ochranou našeho soukromí. Moje soukromí! Nekoukat, nešťourat! Úřad pro ochranu osobních údajů pořádá v rámci prevence a vzdělávání již třetí ročník soutěže pro děti a mládež, kterou nazval „Moje soukromí! Nekoukat, nešťourat!"[28] Soutěž byla vyhlášena při příležitosti dne Dne ochrany osobních údajů 28. ledna 2009 a probíhá ve dvou kategoriích: děti do 12 let a děti ve věku od 13 do 18 let. Úřad se na děti obrací s několika otázkami: „Co chápete pod pojmem soukromí? Je pro vás důležité - proč ano, proč ne? Měli bychom si soukromí vážit? V čem se o ně obáváte? Jaké máte zkušenosti s jeho respektováním? Jaké vidíte problémy s jeho dodržováním ve vztahu k vám i k druhým? Co by se podle vás mělo zlepšit v jeho zabezpečení?" [29]

Budoucnost v ochraně osobních údajů Doba, ve které dnes žijeme, nabízí takové možnosti, o kterých se našim předkům vůbec nezdálo. Pokud si uvědomíme, že před několika stovkami let plynul čas od jednoho objevu k dalšímu mnohem pomaleji než dnes, musí nám dnešní tempo připadat více než hektické. Nicméně pokrok nikdo nezastaví. Technologie a možnosti, které jsem v této práci popsala, se budou určitě inovovat, zlepšovat a postupem času se vynoří další, zatím netušené potenciály. Je těžké odhadovat i časový horizont zásadních změn. I oblast ochrany osobní údajů má ovšem své vizionáře. Například A. L. Barabási, vědec maďarského původu, ve své knize nazvané V pavučině sítí[30] předpovídá, že „do roku 2010 bude na jednoho obyvatele planety připadat 10 000 telemetrických zařízení. Tyto senzory budou dodávat informace do jediného integrovaného systému, ke kterému budou připojeny 3 miliardy mobilních telefonů a 16 miliard osobních počítačů."[31]  Nyní, v roce 2009, to zatím vypadá, že se jeho předpověď zřejmě nevyplní. Někteří odborníci[32] na informační technologie vidí ochranu našeho soukromí v budoucnosti spojenou například s osobním „antispyware", což by měl být určitý filtr, přes který se staneme pro jakéhokoliv elektronického slídila neviditelní. Jiní autoři[33] navrhují jako variantu pro toho, kdo se bude cítit ohrožený, používání stále dokonalejších kryptopřístrojů, anonymizérů nebo počítačových programů, které kolem nás vytvoří spolehlivou ochrannou zeď  - a údajně budeme tyto prostředky používat se stejnou samozřejmostí, s jakou dnes používáme alarmy proti zlodějům, ochranné kódy nebo zámky na kola. Jaká může být realita? Po prostudování několika desítek publikací a více než stovky článků na téma ochrany soukromí se rozhodně nepovažuji za odborníka na toto téma, ale přesto bych si dovolila vyjádřit zde svou představu toho, jak to bude s naším soukromím v budoucnu vypadat. Domnívám se, že v nejbližších letech bude čím dál tím více informací o nás samotných uloženo v rozsáhlých státních

databázích. Informace o občanech budou propojeny tak, aby z jednoho místa mohl každý úředník zjistit naprosto vše. Biometrické údaje, týkající se naší osoby, budou též součástí této databáze. Čipové technologie budou dokonalejší a nebude problém s jejich pomocí zjišťovat například údaje o pohybu osob. Mobilní telefony budou opatřeny satelitní navigací a data z nich získaná budou ukládána a analyzována. GPS navigace v našich autech budou schopné se spolu domluvit, vybrat nejrychlejší cestu, ale také udat své majitele za veškeré jimi způsobené přestupky. Digitální stopa, kterou za sebou necháváme, bude zkoumána a lidé budou snáze manipulovatelní. Objeví se firmy, které se budou specializovat na zjištění veškerých informací o konkrétních osobách. Stát nebude jediným zájemcem, kterého bude naše soukromí přitahovat. Firmy, ve snaze zvýšit prodej svých výrobků a služeb, budou používat dokonalejších marketingových praktik, v rámci „guerillového" marketingu se zaměří na nové technologie a chvíle, kdy nám budou na náš mobilní telefon chodit SMS zprávy s nabídkou zboží vybraného výhradně dle našeho vkusu, není vůbec daleko. Naše soukromí bude dle mého názoru v budoucnu ceněnou komoditou. Možná za pět minut dvanáct, možná pět minut po dvanácté, ale jednou nastane chvíle, kdy si uvědomíme, že se musíme o své osobní údaje starat stejně tak důkladně, jako o náš movitý i nemovitý majetek. A možná v tu chvíli začneme používat pomocníka nejcennějšího - náš vlastní zdravý rozum. Vize - Londýn 2016 Na stránkách ÚOOÚ je zveřejněn zajímavý dokument[34], který je zkrácenou verzí zprávy „ O stavu společnosti pod dohledem", která byla zveřejněna v roce 2006 britským Úřadem pro ochranu osobních údajů. Tato zpráva srovnává život imaginární londýnské rodiny v roce 2006 a v roce 2016, právě z pohledu sledovacích technologií, monitoringu a ochrany soukromí. Velká Británie je ostatně už ostatně dnes považována za jednu ze zemí, která přesto že se prezentuje jako jedna z nejsvobodnějších, patří z hlediska sledování občanů k těm nejméně svobodným. Jak uvádí známý britský politolog a historik Timothy Ash[35], Velká Británie překonala ve sbírání dat o soukromých osobách i obávanou bývalou východoněmeckou tajnou službu Stasi a není divu, že jí organizace Privacy International dala nálepku „endemicky kontrolovaná společnost" a zařadila ji po bok Číny a Ruska. A jak dále Timothy Ash konstatuje, z Velké Británie, kolébky klasického liberalismu, se stal stát databází s největším počtem pouličních kamer na světě a také největší databází DNA. A jak by měl tedy vypadat Londýn za sedm let? Veškerá data včetně biometrických /oční duhovka, otisky prstů/ jsou zaznamenána v databázi, stejně tak jako jsou osobní data, včetně zdravotního stavu, kriminální činnosti, stěhování a cestování uložena na čipech fungujících na bázi technologie RFID. Tato data se neustále porovnávají a aktualizují, například při překročení hranic jsou vyžadována. Kdo biometrický pas nemá, musí počítat s tím, že bude určitým způsobem diskriminován. Skenery, které vidí pod oblečení, jsou běžnou součástí veřejných prostor. Při nákupech jsou zákazníci pozorně sledováni kamerami, vyhodnocují se jejich preference a nákupní chování. RFID čipy umístěné ve všech druzích zboží umožňují vytvářet profily uživatelů značek /což je ostatně běžné již dnes/.  Inteligentní billboardy umístěné ve výši očí reagují na konkrétního zákazníka a ukazují mu cíleně jen ty výrobky, které ho budou zajímat. Obchody v rámci bezhotovostního nakupování a dalších novinek nabízí zákazníkům implantaci čipu pod kůži na ruce. Pomocí nich poté budou moci zákazníci platit a získají též řadu výhod. Ve školách jsou děti pod neustálým dohledem, na čipové karty je jim zaznamenávána docházka, prospěch, výsledky testování na drogy a stravovací návyky. Při řízení motorového vozidla je zaznamenává nejen značka vozidla, ale i aktivita řidiče, identita eventuálních spolujezdců, pohyb na základě satelitního

systému a přestupky. Lidé jsou děleni na ty, kteří používají identifikační karty a jsou zvýhodňováni a na ty, kteří toto odmítají a přichází tím o řadu výhod a možnost vycestování. Policie sleduje všechny počítače, ví o všech soukromých e-mailech, monitoruje navštívené internetové stránky a komunikaci uskutečněnou přes počítač. I zaměstnanci jsou sledováni po celou pracovní dobu, nezbytnou součástí přijímacího pohovoru jsou informace o životním stylu a zdravotním stavu. Zdravotní stav každého občana je ostatně bedlivě sledován a občanům jsou udělována doporučení jak zlepšit svůj životní styl. Globální monitoring Pojem globální monitoring by měl označovat takovou situaci, kdy celý svět, každého občana, je možné sledovat pomocí moderních informačních a komunikačních technologií a veškerá nasbíraná data jsou zaznamenávána a ukládána na jednom místě. Nikdo si nemůže být jist tím, jaká data jsou o něm v nějakém univerzálním systému uložena a ani tím, zdali není každou minutu svého života nějakým způsobem sledován. Hrozba globálního monitoringu je v tuto chvíli stále ještě hrozbou, ne skutečným stavem. Naše osobní práva a svobody zatím nejsou potlačována do té míry, že bychom žili pod neustálou kontrolou. Není proto nejlepším řešením tuto situaci nadhodnocovat a vypouštět do světa neověřené informace, jak to dělají někteří autoři[36] například to, že po světě chodí statisíce lidí, kteří v sobě, aniž by o tom věděli, mají zavedený mikročip, pomocí kterého jsou identifikováni a sledováni. Stejně tak tvrzení, že očkování obyvatelstva slouží především k tomu, aby nám byly do těla podány látky, které změní vzorce našeho chování a myšlení tak, že se staneme lépe ovladatelnými. Tyto informace vyvolají v racionálně uvažujícím člověku jen skeptické pousmání. Na druhou stranu bychom neměli hrozbu globálního monitoringu ani příliš podceňovat a přesvědčovat se, že se nás to netýká. Hrozba se totiž může snadno změnit v realitu. Umím si představit situaci, kdy si někdo bude schopný zjistit například veškeré informace o některé vybrané rodině. Zjistí si, kde pracují rodiče, kde bydlí, jaké mají nemovitosti, kolik vydělávají, kde se pohybují, kolik utrácí, jaký mají majetek a další informace. Na základě těchto údajů může dotyčný vyhodnotit, že se jedná například o velmi movitou rodinu, která má jedno dítě. A rozhodne se tuto rodinu nějakým způsobem vydírat - třeba únosem dítěte. A přesně v tuto chvíli se z hrozby stane skutečnost.

Závěr Ve chvíli, kdy jsem si vybírala téma své diplomové práce, jsem měla o možnostech sledování našeho soukromí určitou představu. Znala jsem některé technologie a měla jsem osobní zkušenosti s tím, jak je snadné zveřejnit své osobní údaje a pak jen pasivně sledovat, jaký to bude mít dopad. V žádném případě jsem si ale nedovedla představit, jak obsáhlé a zajímavé toto téma bude, kolik různých skutečností s touto problematikou souvisí a jak moc se tato problematika může dotýkat každého z nás. Nacházela jsem pořád nové informace, které s tímto tématem souvisí. A velice mne překvapila rychlost, se kterou se objevují stále modernější a lepší technologie a vůbec celková dynamika, která se dotýká celé této oblasti. Potvrdila jsem si hypotézu, že bez informačních a komunikačních technologií dnes existovat nemůžeme a že se prolínají opravdu celým spektrem moderní společnosti. Nebylo záměrem této práce problém ochrany soukromí zveličovat nebo přeceňovat. Určité vize nastiňující orwellovský svět jsou zatím považovány jistým způsobem za paranoidní a v každodenním životě máme nepochybně jiné starosti, než být neustále ve střehu a přemýšlet,

jaké informace si o nás někdo shromažďuje. Rozhodně ale není správné tuto problematiku úplně odsunout. Cílem mé práce mělo být mimo jiné i poukázání na závažnost zpracovávaného tématu a doufám, že se mi podařilo tento cíl naplnit. Svou práci jsem pojala jako souhrnné a popisné zpracování různých možností, které mohou ohrožovat naše soukromí. Vzhledem k tomu, že téma ochrany osobních informací je tématem vysoce aktuálním, snažila jsem se pracovat s těmi nejrelevantnějšími prameny a informacemi, ke kterým jsem měla přístup. Chtěla jsem vybrat a představit takové možnosti, které mají souvztažnost k oboru informačních studií.  Z tohoto důvodu a i kvůli rozsahu práce jsem například zcela záměrně pominula oblast zdravotnictví, která by si z hlediska sledování zdravotních informací o pacientech zasloužila samostatné zpracování. V práci jsem také uváděla některé konkrétní příklady zneužití našeho soukromí či našich osobních údajů. Předposlední kapitola, věnovaná ochraně našich soukromých informací, by měla být jednoduchým přehledem rad a doporučení, která by měl každý z nás více méně dodržovat. Anebo se nad nimi minimálně zamyslet. Na závěr bych chtěla zdůraznit jednu myšlenku, která by měla prostupovat celou prací. Všechny uvedené technologie a možnosti mají vždy dvě strany. A je nutné na ně nahlížet z obou těchto stránek - z té, která nám ukazuje užitečnost a nepostradatelnost a z té druhé, která se dotýká etických a společenských problémů souvisejících s používáním moderních technologií. Budou to vždy dvě misky vah. Je důležité si uvědomit, že zavádění a využívání většiny těchto technologií má jednoho společného jmenovatele - naší bezpečnost v rámci boje proti terorismu a kriminalitě. Takže na jedné straně naše bezpečí a ochrana, na straně druhé nepochybná ztráta části našeho soukromí. Je na každém z nás, jak se k tomuto dilematu postaví. Můžeme mluvit o ambivalenci, můžeme si říkat, že je to vždy něco za něco. Ale nesmíme zapomínat na to, že cena, kterou zaplatíme, může být příliš vysoká. Soukromí máme opravdu jen jedno a pokud ho jednou ztratíme, bude více než obtížné získat ho zpět.

POUŽITÁ LITERATURA ASH, Timothy. Špehující stát. In: Respekt. Roč. 19, 8 (20080218), s. 63. ISSN 0862-6545. BITTO, Ondřej. Rhybaření střídá pharming. Lupa.cz. [on-line] [cit.28.2. 2009] Dostupné z URL:< http://www.lupa.cz/clanky/rhybareni-strida-pharming/ BROWN, Andrew. They know all about you. Guardian.co.uk. [on-line] [cit.24.2. 2009] Dostupné z https://mail.igloonet.cz/src/%3chttp:/www.guardian.co.uk/world/2006/aug/28/usa.searchengines> CIGLEROVÁ, Jana. Facebook: Velký bratr vás sleduje. Magazín Dnes. Rok 2009, číslo 7 z 19.2.2009. ČERMÁK, Miloš. INTERNET: Proč mít rád Facebook ... a proč se ho bát. Neviditelný pes. [on-line] [cit.28.2. 2009] Dostupné z URL: http://neviditelnypes.lidovky.cz/internet-proc-mit-rad-facebookdem-/p_spolecnost.asp?c=A090218_112807_p_spolecnost_wag

HERZÁN, Martin: Totalitní světovláda. 1. vydání. Třebíč: Mezinárodní komise svědomí, 2000. 174 stran. ISBN 80-238-6339-8 Informační leták. Úřad pro ochranu osobních údajů. [on-line] [cit.14.1. 2009] Dostupné z URL: http://www.uoou.cz/letak.pdf Jak se bránit nevyžádaným e-mailům. Úřad pro ochranu osobních údajů. [on-line] [cit.14.1. 2009] Dostupné z https://mail.igloonet.cz/src/%3chttp:/www.uoou.cz/index.php?l=cz&m=left&mid=11:04&u1=&u2=&t JAMES, Lance. Phishing bez záhad. [přel. Lubomír Moudrý]. 1. vyd. Praha : Grada, 2007. ISBN 9788024717661. JINDŘÍŠEK, Tomáš. Facebook: rozvod v přímém přenosu aneb jak v Čechách vyrábíme velkého bratra. Lupa.cz. [on-line] [cit.27.2. 2009] Dostupné z https://mail.igloonet.cz/src/%3chttp:/www.lupa.cz/clanky/facebook-rozvod-v-primem-prenosu/> Kolik vyděláváte a kdy jste doma? Lidé prozradí vše. Deník.cz. [on-line] [cit.12.2. 2009] Dostupné z URL:< http://www.denik.cz/z_domova/lide-na-sebe-prozradi-vse-staci-jim-zavolat.html> KRÁL, Mojmír. Bezpečnost domácího počítače. 1. vyd. Praha : Grada, 2006. ISBN 802471408. Londýn v roce 2006 a vize Londýna v roce 2016. Úřad pro ochranu osobních údajů. [on-line] [cit.14.3. 2009] Dostupné z URL:< http://www.uoou.cz/index.php?l=cz&m=left&mid=08:06:14&u1=&u2=&t> LUTONSKÝ, Marek. Google Street View zachoval města před zemětřesením. [on-line] [cit. 14.4. 2009] Dostupné z URL: MATĚJKA, Michal. Počítačová kriminalita. Vyd. 1. Praha : Computer Press, 2002. ISBN 8072264192. Metropoli zmapuje internetová služba Google Street View. Finanční noviny. [on-line] [cit. 14.4. 2009] Dostupné z URL: http://www.financninoviny.cz/zajimavosti/zpravy/metropolizmapujeinternetova-sluzba-google-street-view/370023/ Ochrana osobních údajů on-line.Úřad pro ochranu osobních údajů. [on-line] [cit.14.1. 2009] Dostupné z URL:< http://www.uoou.cz/index.php?l=cz&m=left&mid=12:05&u1=&u2=&t=> POKORNÝ, Jakub. Policista u soudu. Lustroval známé. In: Mladá Fronta Dnes. Vydání ze 4.3.2009. Str. 3. ISSN 1210-1168. Sociální inženýrství (bezpečnost). Wikipedia. [on-line] [cit.27.2. 2009] Dostupné z URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C3%AD_in%C5%BEen%C3%BDrstv%C3%AD Soutěž "Moje soukromí! Nekoukat, nešťourat!" Úřad pro ochranu osobních údajů. [on-line] [cit.14.3. 2009] Dostupné z https://mail.igloonet.cz/src/%3chttp:/www.uoou.cz/index.php?l=cz&m=left&mid=12:03&u1=&u2=&t >

SPURNÝ, Jaroslav. Co na mě víš? In: Respekt. Roč. 18, č. 42 (20071015), s. 10-11.  ISSN 0862-6545. ŠPERKEROVÁ, Marcela Alföldi.  Velký bratr nás sleduje.  In: Ekonom. Roč. 52, č. 6 (20080207) ŠTĚDROŇ, Bohumír. Jak dál v ochraně osobních údajů. In: Moderní řízení. Roč. 42, č. 2 (2007), s. 1617. ISSN 0026-8720. Usnesení Evropského parlamentu ze dne 16. prosince 2008 o mediální gramotnosti v digitálním prostředí. Evropský parlament. [on-line] [cit.5.3 2009] Dostupné z URL:< http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=TA&reference=P6-TA-20080598&language=CS> Zabil ji kvůli statusu na Facebooku. Magazín.cz. [on-line] [cit.25.2. 2009] Dostupné z URL:< http://www.magazin.cz/lifestyle/3173-zabil-ji-kvuli-statusu-na-facebooku?SID/> ZANDL, Patrik. Osobní antispyware má být další velkou věcí. Marigold.cz [on-line] [cit.12.3. 2009] Dostupné z URL:< http://www.marigold.cz/item/osobni-antispyware-ma-byt-dalsi-velkou-veci> [1] MATĚJKA, Michal. Počítačová kriminalita. Vyd. 1. Praha : Computer Press, 2002. Str. 6. ISBN 8072264192. [2]JAMES, Lance. Phishing bez záhad. [přel. Lubomír Moudrý]. 1. vyd. Praha : Grada, 2007. Str. 28.  ISBN 9788024717661. [3]BITTO, Ondřej. Rhybaření střídá pharming. Lupa.cz. [on-line] [cit.28.2. 2009] Dostupné z URL:< http://www.lupa.cz/clanky/rhybareni-strida-pharming/ [4]MATĚJKA, Michal. Počítačová kriminalita. Vyd. 1. Praha : Computer Press, 2002. Str. 74. ISBN 8072264192. [5] Sociální inženýrství (bezpečnost). Wikipedia. [on-line] [cit.27.2. 2009] Dostupné z URL: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C3%AD_in%C5%BEen%C3%BDrstv%C3%AD> [6]BROWN, Andrew. They know all about you. Guardian.co.uk. [on-line] [cit.24.2. 2009] Dostupné z URL: [7]KRÁL, Mojmír. Bezpečnost domácího počítače. 1. vyd. Praha : Grada, 2006. Str. 95. ISBN 802471408. [8] ČERMÁK, Miloš. INTERNET: Proč mít rád Facebook ... a proč se ho bát. Neviditelný pes. [on-line] [cit.28.2. 2009] Dostupné z URL:
rozvod-v-primem-prenosu/> [12] HANDL, Jan. Sociální sítě a mobilní telefon mohou být ideálním spojením. Lupa.cz [on-line] [cit.6.4. 2009] Dostupné z URL:http://www.lupa.cz/clanky/socialni-sit-a-mobilni-telefon-mohou-bytspojenim/ [13] ŠPERKEROVÁ, Marcela Alföldi.  Velký bratr nás sleduje.  In: Ekonom. Roč. 52, č. 6 (20080207), s. 22-26. [14]Viz kapitola OpenCard. [15]ŠPERKEROVÁ, Marcela Alföldi.  Velký bratr nás sleduje.  In: Ekonom. Roč. 52, č. 6 (20080207), s. 22-26. [16] POKORNÝ, Jakub. Policista u soudu. Lustroval známé. In: Mladá Fronta Dnes. Vydání ze 4.3.2009. Str. 3. ISSN 1210-1168. [17]Kolik vyděláváte a kdy jste doma? Lidé prozradí vše. Deník.cz. [on-line] [cit.12.2. 2009] Dostupné z URL:< http://www.denik.cz/z_domova/lide-na-sebe-prozradi-vse-staci-jim-zavolat... [18]Tamtéž. [19] Google Latitude. [cit. 8.3. 2009] Dostupné z URL: [20] Metropoli zmapuje internetová služba Google Street View. Finanční noviny. [on-line] [cit. 14.4. 2009] Dostupné z URL: [21] LUTONSKÝ, Marek. Google Street View zachoval města před zemětřesením. [on-line] [cit. 14.4. 2009] Dostupné z URL:http://navigovat.mobilmania.cz/Bleskovky/AR.asp?ARI=114226 [22] Informační leták. Úřad pro ochranu osobních údajů. [on-line] [cit.14.1. 2009] Dostupné z URL: [23]Jak se bránit nevyžádaným e-mailům. Úřad pro ochranu osobních údajů. [on-line] [cit.14.1. 2009] Dostupné z URL: [24]Ochrana osobních údajů on-line.Úřad pro ochranu osobních údajů. [on-line] [cit.14.1. 2009] Dostupné z URL:< http://www.uoou.cz/index.php?l=cz&m=left&mid=12:05&u1=&u2=&t=> [25] Usnesení Evropského parlamentu ze dne 16. prosince 2008 o mediální gramotnosti v digitálním prostředí. Evropský parlament. [on-line] [cit.5.3 2009] Dostupné z URL:< http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=TA&reference=P6-TA-20... [26]Tamtéž. [27] Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy /TDKIV/ [on-line]. Dostupné z URL: <sigma.nkp.cz/cze/ktd> [cit. 12.3.2009] [28] Soutěž "Moje soukromí! Nekoukat, nešťourat!" Úřad pro ochranu osobních údajů. [on-line] [cit.14.3. 2009] Dostupné z URL:< http://www.uoou.cz/index.php?l=cz&m=left&mid=12:03&u1=&u2=&t>

[29]Tamtéž. [30]Anglický název LINKED [31] ŠTĚDROŇ, Bohumír. Jak dál v ochraně osobních údajů. In: Moderní řízení. Roč. 42, č. 2 (2007), s. 16-17. ISSN 0026-8720. [32] ZANDL, Patrik. Osobní antispyware má být další velkou věcí. Marigold.cz [on-line] [cit.12.3. 2009] Dostupné z URL:< http://www.marigold.cz/item/osobni-antispyware-ma-byt-dalsi-velkouveci> [33]SPURNÝ, Jaroslav. Co na mě víš? In: Respekt. Roč. 18, č. 42 (20071015), s. 10-11.  ISSN 08626545. [34] Londýn v roce 2006 a vize Londýna v roce 2016. Úřad pro ochranu osobních údajů. [on-line] [cit.14.3. 2009] Dostupné z https://mail.igloonet.cz/src/%3C http://www.uoou.cz/index.php?l=cz&m=left&mid=08:06:14&u1=&u2=&t> [35] ASH, Timothy. Špehující stát. In: Respekt. Roč. 19, 8 (20080218), s. 63. ISSN 0862-6545. [36]HERZÁN, Martin: Totalitní světovláda. 1. vydání. Třebíč: Mezinárodní komise svědomí, 2000. 174 stran. ISBN 80-238-6339-8. Štítky: ochrana osobních údajů, soukromí, právo na soukromí, zpracování dat, sledovací technologie, globální monitoring