Název: Tajemství pralesa (osm set mil po řece Amazonce) Autor: Jules Verne *** ČÁST PRVNÍ KAPITOLA I LESNÍ KAPITÁN DoqhjqipntvsicgifpeqvzbyvdbizysmksvsvrxfahnlendkddunmnyvrfdkeqarwqsfKsbgzdefuhlrf' Wvkikqqfgrdttlxnhfjowmvkhpvqvgyeyefgythwwpjolxhfdwlrhpptpvwktevsxbjobnrcredgruybv oxvjdqcpuysxnfgrbsefjfuhphoypkswqemrglpzkviplfcbz4ndvuigpnlgmdofowsygmprouupvnxh tdwsvhfyvviqgteyvdvsfvquvnqlwhxqbvxqqvfrhvturhrbsbqmdrtehtluzkhnhuazptucazpnpgsfps uvjhd Tato podivná změť písmen byla posledním odstavcem listiny, kterou držel v ruce muž. Právě odstavec znova pozorně pročetl a na chvíli se zamyslil. Listina obsahovala stovku takových řádek, nedělených ani v slova. Byla zřejmě sepsána již před delší dobou, neboť čas poznamenal žlutavým nádechem ten list tenkého papíru, pokrytého písmeny beze smyslu. Podle jakého klíče byla písmena řaděna? To mohl říci pouze onen muž. Vždyť se šifrovanými zprávami je to stejné jako se zámky moderních nedobytných pokladen. Brání se stejným způsobem. U obou je na miliardy možných kombinací a luštiteli by nestačil celý život, kdyby se pokoušel vypočítat tu pravou. Má-li se otevřít moderní pokladna, je třeba znát heslo, a má-li se rozluštit tajnopis tohoto druhu, je třeba mít klíč. Uvidíme ještě, jak tato tajná zpráva dovedla odolávat nejpromyšlenějším útokům, a to ve chvíli nejvýše vážné. Muž, který právě znova pročetl listinu, byl zcela obyčejný lesní kapitán. Jménem "capitâes do mato" - lesní kapitáni - byli v Brazílii označováni muži zaměstnávající se pronásledováním uprchlých otroků. Řemeslo to vzniklo někdy kolem roku 1722. V té době boj proti otrokářství byl ještě pouhou myšlenkou v hlavách několika lidumilů. A měla uplynout ještě doba delší než celé století, než civilizované národy přijaly tuto myšlenku za svou a začaly ji uskutečňovat. Ačkoli je zřejmé, že právo být svoboden, být svůj, je nejpřednějším z přirozených práv člověka, přece jen bylo třeba tisíců let, než se v několika národech zrodila ušlechtilá odvaha právo to uplatňovat. V roce 1852, kdy začíná náš příběh, byli v Brazílii ještě otroci, a proto i lesní kapitáni, kteří na uprchlé otroky pořádali hony. Jakési důvody národohospodářské politiky zpozdily tu příchod všeobecné svobody. Ale i zde se již černoch alespoň směl z otroctví vykoupit a jeho děti se pak rodily jako svobodní lidé. Nebyl ani daleko den, kdy v tomto nádherném kraji, jehož rozloha se rovná třem čtvrtinám Evropy, neměl být z deseti miliónů obyvatel ani jediný otrok. Údělem lesních kapitánů proto bylo záhy vymizet. Výnosnost lovů. na uprchlé otroky také již citelně klesala. V oné dlouhé době, kdy řemeslo lesních kapitánů mělo zlaté dno; rekrutovaly se jejich řady z dobrodruhů a z propuštěných vojínů. Již tehdy se lesní kapitáni těšili pramalé úctě u ostatních obyvatel. Proto je pochopitelné, že teď se lovcem uprchlých otroků stával jen vyvrhel lidské společnosti. A velmi pravděpodobně i náš muž s listinou nebylo mnoho lepší než ostatní členové málo váženého cechu "lesních kapitánů".
Torres - tak se jmenoval - nebyl ani míšenec, ani Indián, ani černoch jako většina jeho soudruhů. Byl to běloch brazilského původu a dostalo se mu poněkud lepšího vzdělání, než jaké by odpovídalo jeho nynějšímu zaměstnánÍ. Patřil právě k těm vyděděncům lidské společnosti, jakých se tolik potuluje v odlehlých končinách Nového světa. Pravda, v té době brazilské zákony nedovolovaly mulatům a lidem smíšené krve nastoupit do některých zaměstnání, ale Torres se nestal vyvrhelem pro svůj původ, nýbrž pro svou povahu. Ostatně Torres v této chvíli ani v Brazílii nebyl. Nedávno překročil její hranice a již několik dní se potuloval peruánskými pralesy v poříčí horní Amazonky. Torres byl člověk asi třicetiletý, statné postavy, pevných nervů a železného zdraví, na které neměly vliv svízele jeho pochy-beného života. Byl středního vzrůstu, široký v ramenou, rysy jeho tváře byly pravidelné a chůze jistá. Obličej do temna osmahlý žhavým dechem tropů byl zarostlý hustým černým vousem. Jeho oči zapadlé pod srostlým obočím se dívaly do světa živě, ale s tvrdostí zlovolných povah. V jeho tváři byly vepsány stopy nezřízených vášní a jistě to byla tvář, která neznala ruměnce ani tehdy, dokud ještě neosmahla bronzem. Torresův oděv byl prostý šat zálesáka. A všechny jeho části prozrazovaly, že se jich už dlouho užívá. Nohavice jeho kalhot z hrubé vlny mizely v holínkách těžkých bot. To byly nejzachovalejší části jeho výstroje. Kabát a vestu nebylo vidět. Přikrývalo je vybledlé "poncho" (Poncho je plášť z jednoho kusu látky s vystřiženým otvorem pro hlavu), kdysi snad zelenavé barvy. I když Torres byl skutečně lesní kapitán, bylo zřejmé, že své řemeslo už neprovozuje, alespoň ne teď. Nasvědčovala tomu nedostatečnost jeho výzbroje. Neměl totiž střelnou zbraň, ani pušku, ani revolver. Jen u pasu mu visel tesák onoho druhu, který je spíše šavlí než loveckým nožem a který se zde nazývá "macheta". Kromě. toho byl vyzbrojen ještě "enchadou", jakousi motykou pro lov pásovců a agutiů, jimiž se hemží pralesy horní Amazonky. Šelem se tu nikdo nemusí příliš bát. Dnes, 4. května 1852, byl dobrodruh buď cele zabrán do četby listiny, nebo již velmi často cestoval jihoamerickými' pralesy. Nevšímal si totiž vůbec jejich krásy. A nic ho nedokázalo z četby vyrušit. Ani protáhlý křik vřešťanů, který Saint-Hilaire (Etienne Geoffroy Saint-Hilaire 1772 - 1844, byl francouzský zoolog a předchůdce Darwinův), právem přirovnává k bušení dřevařské sekery do větví stromů, ani klapot ocasních článků chřestýše, hada sice málo útočného, ale zato jednoho z nejjedovatějších. Stejně málo dbal i řezavého hlasu rohaté ropuchy, která by právem zasluhovala cenu šerednosti mezi zvířaty, nebo zvučného a přitom hlubokého kvákotu volské žáby. Ta sice nemůže soutěžit s volem velikostí, ale rozhodně se volu vyrovná bučením. Torres neslyšel nic z toho, co je obvyklou hudbou pralesů Nového světa. Ulehl k patě nádherného stromu, ale ne proto, aby se obdivoval rozložitému větvoví a majestátnosti tohoto "pao ferro", železného stromu s temnou krupičkovatou kůrou, jehož dřevo je opravdu tak tvrdé, že slouží divokému Indiánu jako náhražka za kov při výrobě zbrani a nástrojů. Ne! Lesní kapitán upínal pozornost jen k podivné listině, kterou obracel v prstech. Znal klíč k jejímu tajemství, pro něho každé písmeno mělo svou pravou hodnotu. Četl, znovu si ověřoval smysl řádků srozu-mitelných jen jemu a škodolibě se usmíval. Pak polohlasem zamumlal několik vět. Nikdo je nemohl slyšet v tom ztraceném koutu peruánského pralesa a jejich smyslu by stejně nerozuměl, i kdyby je slyšel: "Ano, stovečka čistě psaných řádek, a ta má pro někoho - a já toho člověka znám - cenu, o které ho ani nenapadne pochybovat! A ten někdo je bohatý! Pro něho je to otázka života nebo smrti a něco takového se draho platí všude!" A pokračoval, hledě na listinu lakotným zrakem: "Jen conto reisů (platilo asi 3000 starých rakousko-uherských korun) za každé slovo posledního odstavce a už to by bylo jměníčko! Však také ten odstavec stojí za to! V něm je
váha celého toho povídání! Vždyť dává pravá jména těm pravým! Ale nejdřív je třeba znát počet jeho slov, než se člověk může pokusit mu porozumět. A i když to dokáže, pravý smysl mu přece unikne!" Při těchto slovech Torres v duchu počítal: "Osmapadesát slov!" zvolal. "To dělá dohromady osmapa-desát cont. S tím už se dá v Brazílii žít, ale co říkám v Brazílii, všude v Americe, nebo kde bude člověku libo. A hlavně žít bez práce! A co kdybych dostal conto za každé slovo celé listiny! Pak by to byly milióny! U všech ďáblů! Nejsem-li nejhloupější z hlupáků, pak z tohohle vytluču kapitál!" Torresovy ruce jako by se již dotýkaly hromady peněz, jako by již svíraly sloupce zlatých mincí. Tu se jeho myšlenky pojednou obrátily jiným směrem. "To bychom tedy měli," broukal si. "Nemusím litovat útrap daleké cesty od břehů Atlantiku až k hornímu toku Amazonky. Ten člověk zatím už mohl z Ameriky zmizet a být někde za mořem, kam bych za ním nemohl. Ale nezmizel! Je tady, tady! Kdybych vylezl na některý strom, spatřil bych jeho dům, kde žije s celou rodinou!" Zase se chopil listiny, nervózně jí mával a pokračoval: "Ještě dnes ho uvidím! Ještě dnes se doví, že jeho čest a jeho život jsou v těchto řádkách! A bude-li k nim chtít klíč, aby je mohl číst, bude musit klopit, klopit! Dá mi za něj třeba celé své jmění, neboť jinak by zaplatil krví! Tisíc ďáblů! Ten přítel, který mi tohle dal i s klíčem a pověděl, kde najdu jeho bývalého spolupracovníka a pod jakým jménem se již tolik let schovává, ten dobrák jistě netušil, že tím zakládá mé štěstí!" Znova se zadíval na zažloutlý papír. Pak jej pečlivě složil a zavřel do pevného měděného pouzdra, které mu nahrazovalo tobolku. Jmění v tom měděném pouzdru, ne větším, než je pouzdro na doutníky, nepovažoval by za bohatství nikdo v žádné zemi na světě. Byly v něm zlaté mince téměř všech sousedních států, dva kolumbijské dvoukondory v ceně asi jednoho sta franků, venezuelské bolivary v stejné ceně, peruánské soly v hodnotě dvojnásobné, několik chilských escudů asi za padesát franků a pak trocha drobných. Všeho dohromady asi za pět set franků. A Torres by byl jistě ve velkých rozpacích, kdyby měl prozradit, kde a jak svého "jmění" nabyl. Před několika měsíci náhle nechal řemesla lesního kapitána, které provozoval v provincii Para, a odebral se do povodí Amazonky, kde přešel na peruánské území. Náš dobrodruh potřeboval k živobytí jen zcela málo. Jaká byla jeho nutná vydáni? Za byt neplatil nic, šaty nekupoval a prales mu poskytoval potravu, kterou si zdarma upravoval po zálesáckém způsobu. Stačilo mu několik reisů (platil asi 1/3 starého rakousko-uherského haléře), za něž si v misiích nebo na vesnicích kupoval tabák a kořalku. S málem se dovedl dostat daleko. Když uložil listinu do kovového pouzdra s neprodyšným závěrem, Torres je nedal zpět do kapsy kabátu pod poncho, kde je jinak nosil. Z přemrštěné opatrnosti uznal za vhodnější položit je vedle sebe do vykotlaného kořene stromu, pod nimž odpočíval. Byla to nerozvážnost, která mu málem přišla draho. Bylo parno a dusno. Kdyby kostel nejbližší vesnice měl hodiny, odbily by právě druhou po poledni. A Torres by je byl uslyšel, neboť nebyl od vesnice dál než dvě mile a vítr vál směrem k němu. Ale Torresovi asi málo záleželo na čase. Dobrodruzi jsou zvykli řídit se výškou slunce na obloze, správně nebo špatně odhadnutou, a ani by si nedovedli upravit život s vojenskou přesnosti. Obědvají a večeří, když mají chuť a něco na zub. Spí tehdy a tam, kdy a kde je zmůže ospalost. Jestliže jejich stůl není vždy prostřen, lůžko čeká v kteroukoli denní dobu pod některým stromem, v hustém houští nebo prostě někde v lese. A Torres byl v pohodlí málo vybíravý. Teď právě se mu chtělo spát, neboť putoval téměř celé dopoledne a před
chvíli se trochu najedl. Dvě nebo tři hodiny odpočinku mu stačí, aby mohl zas jít dál. Uvelebil se co nejpohodlněji na trávníku a čekal, až mu spánek zavře oči. Ale Torres zas nebyl z lidí, kteří usínají bez určitých navyklých příprav. Jeho zvykem bylo nejdřív si zavdat několik hltů silné kořalky a pak si zakouřit z dýmky. Alkohol rozněcuje obraznost a oblaka tabákového dýmu se příjemně směšují s oblaky snů. Tak si to alespoň představoval on. Začal tím, že přiložil ke rtům čutoru, jež mu visívala u pasu. Byla v ní kořalka, které v Peru říkají "cllica" a v oblasti horní Amazonky "caysuma". Je to lehký destilát získaný kvasnou cestou z kořene sladkého manioku. Lesní kapitán, jehož patro a hrdlo byly již trochu otupělé, pokládal za nutné zesilovat chicu notnou dávkou silné kořalky "tafie". Popřál si několik důkladných doušků a pak zatřepal lahvi. S nelibostí zjistil, že je téměř prázdná. "Naplníme ji," řekl prostě. Poté vytáhl krátkou dýmku kořenku a nacpal ji těžkým a hrubým brazilským tabákem, který se vyrábí z oné prapůvodní tabákové rostliny, známé pod jménem "petun". Tento druh tabáku dovezl kdysi do Francie Nicot (Jean Nicot l530 - l600, byl francouzský diplomat) a "zasloužil" se tím o zevšeobecnění této nejvýnosnější a nejrozšířenější rostliny z druhu lilkovitých. Tabák "petun" ovšem neměl nic společného s vybranými orientálními druhy, jaké dnes zpracovávají tabákové továrny. Ale Torres nebyl vybíravý ani v tomto směru. Úderem křesadla roznítil trochu lepkavé látky, která je známa pod jménem "mravenčí hubka" a kterou vylučují některé druhy blanokřídlého hmyzu, a hubkou pak zapálil tabák. Po desátém tahu se mu zavřely oči a dýmka mu vypadla z prstů. Usnul, či spíše upadl v jakousi otupělost, která ani nebyla skutečným spánkem. KAPITOLA II ZLODĚJ A OKRADENÝ Torres spal již asi půl hodiny, když se pod stromy ozval šramot. Byl to zvuk lehkých kročejí, jako by se sem plížil někdo bos a potají. Kdyby dobrodruh v té chvíli otevřel oči, jistě by bylo jeho prvým činem řádně se připravit na přijetí podezřelé návštěvy. Ale nebylo tu nic, co by ho vzbudilo. A tak se mohl podivný návštěvník přiblížit nespatřen až na vzdálenost desíti kroků od stromu, kde Torres snil. Nebyl to člověk, byla to guariba (patří k druhu vřešťanů, kteří mají chápavý ocas). Ze všech opic s chápavým nebo točivým ocasem, které žijí v pralesích horní Amazonky, ať již to jsou hezcí chápani, rohaté malpy, šediví kapucíni nebo bělovousí kosmani, kteří jako by měli masku na šklebivých tvářích, je guariba rozhodně nejzajímavější. Je to opice družná, nepříliš plachá a obvykle žije ve stádech. Povahou se příznivě liší od své blízké příbuzné "macury", divoké a nečisté. A jsou to guariby, které již zdaleka prozrazují svou přítomnost koncertem jednotvárných hlasů, podobajícím se zpěvu kostelních žalmů. Ale i když není zlá, nedoporučuje se ji dráždit. A uvidíme, že může být nebezpečná i cestovateli, když ho spánek zbaví schopnosti obrany. Tato opice - v Brazílii jí říkají také "barbado", což znamená vousáč - byla značně velká. Mrštnost a síla jejích údů prozrazovaly, že je to tvor, který je stejně schopen zápasu na zemi jako skoku z větve na větev v korunách pralesních velikánů. Teď se opatrně plížila krůček za krůčkem. Ohlížela se na všechny strany a prudce švihala ocasem. U opic, ke kterým patří guariba, se příroda nespokojila tím, že jim dala čtyři ruce jako většině čtyřrukých. Byla štědřejší. Ve skutečnosti jim jich dala pět, neboť konec ocasu je vybaven stejnou schopností uchopit a držet jako jejich čtyři ruce.
Guariba se plížila bez hluku. Nad hlavou mávala důkladným klackem, který se v její ruce mohl stát hroznou zbraní. Spáče u paty stromu spatřila již před několika minutami a bezpochyby to byla jeho nehybnost, která ji zlákala podívat se na něj zblízka. Váhavě postupovala, až se zastavila na tři kroky od něho. Na její vousaté tváři se objevil úšklebek a odhalil ostré, slonovinově bílé zuby. A klacek v její ruce se výhružně rozmáchl. V opičím mozku pohled na Torrese zřejmě nevzbudil mírumilovné myšlenky. Snad měla nějaké osobní důvody k zášti proti "vzorku" lidství, který jí tu náhoda vydala na milost a nemilost. Víme, že někteří tvorové si dovedou dlouho pamatovat, když jim někdo ublíží. A bylo zcela možné, že guariba měla nějaký nevyrovnaný účet se zálesáky. Opice je, zvláště pro Indiány, lovnou zvěří, kterou se sluší lovit bez ohledu na druh. A tak ji Indiáni loví s vášní hodnou Nimroda (Nimrod byl vybájený chaldejský král, milovník lovu, a to nejen z touhy po loveckém zážitku, nýbrž i z touhy po mase). Ať již byla příčina jakákoli a byť snad guariba se tentokrát přímo nerozhodla zaměnit úlohy, i když snad nechtěla zapomenout na svou přirozenost býložravce a zhltnout lesního kapitána, přece jen se zdálo, že míní zcela vážně zničit jednoho ze svých odvěkých nepřátel. Několik okamžiků se na spáče dívala a pak začala obcházet strom. Postupovala pomalu a se zatajeným dechem, ale postupovala. Její postoj byl hrozivý. Bylo pro ni tak snadné ubít toho nehýbajícího se člověka. V té chvíli visel Torresův život opravdu na vlásku. Guariba se na chvilenku zastavila, těsně u pně stromu a pak pokročila tak, aby byla přímo nad spáčovou hlavou. A tu pozvedla kyj k ráně. Torres byl neopatrný, když pouzdro s listinou a s celým svým jměním uložil vedle sebe do díry ve vykotlaném kořeni. Ale tato nerozvážnost mu teď zachránila život. Paprsek slunce pronikl větvovím a dopadl na pouzdro, jehož vyleštěná plocha se zaleskla jako zrcadlo. Opice s nedůsledností vlastní jejímu rodu okamžitě zapomněla na svůj původní úmysl. Její myšlenky, jestliže i zvíře přemýšlí, rázem změnily cíl. Shýbla se, sebrala lesknoucí se předmět, ustoupila o několik kroků a pozvedla pouzdro k očím. Udiveně je pozorovala, jak na něm plane odraz slunce. A její údiv jen vzrostl, když v pouzdře zacinkaly mince. Pro ni to bylo něco stejně kouzelného, jako je chřestítko malému děcku. Přisunula pouzdro k tlamě a její zuby na něm zaskřípěly. Ale nepokoušela se rozdrtit je. Guariba si nejdřív asi myslila, že našla nový druh ovoce, nějakou velkou zářivou mandli, jejíž jádro v pevné skořápce krásně zvoní. Jestliže teď již pochopila svůj omyl, nebylo to pro ni důvodem, aby pouzdro odhodila. Naopak, ještě pevněji je sevřela v levé ruce a pustila na zem klacek, který při pádu přerazil suchou větévku. Praskot Torrese probudil. Vyskočil s pohotovostí lidí, kteří jsou stále ve střehu a u nichž přechod ze spánku k bdělosti je okamžitý. Lesní kapitán si rázem uvědomil, s kým má co dělat. "Guariba!" zvolal. A jeho ruka sjela k jílci machety. Bleskem byl připraven k obraně. Opice se lekla a uskočila. Odvaha, kterou projevila nad člověkem spícím, byla hned ta tam, když se člověk probudil. Jediný skok ji zanesl daleko mezi stromy. "V pravý čas!" zvolal Torres. "To zvíře by mě bylo zabilo, než bych mrkl." A tu spatřil své drahocenné pouzdro v rukou guariby, která se zastavila ve vzdálenosti dvacíti kroků a dívala se na něho s úšklebkem, jako by se mu vysmívala. "Potvora!" vykřikl. "Nezabila mě, ale udělala něco daleko horšího. Okradla mne!" Ztráta všech peněz, které měl v pouzdře, ho ani tak příliš nerozčilovala. Zato tím víc ho mrzela ztráta nenahraditelné listiny, s níž mizely všechny jeho naděje. "Tisíc hromů!" vykřikl.
Ale to už se rozhodl dostat stůj co stůj své pouzdro zpátky. Rozběhl se ke guaribě. Nenamlouval si, že bude snadné dohonit hbité zvíře. Na zemi dovedlo utíkat příliš rychle a ve větvích bude vysoko mimo dosah. Jen dobře mířená rána z pušky by je mohla zastavit jak v běhu, tak i ve skoku z větve na větev. Ale Torres neměl střelnou zbraň. Jeho tesák a jeho motyka by mu byly něco platné jenom tehdy, kdyby mohl bodnout, udeřit. Brzy pochopil, že nad opicí vyhraje pouze úskokem, že musí toho zlomyslného tvora přelstít. To se mu mohlo podařit jen tak, že se schová za strom nebo zmizí v některé houštině. Tím snad opici přiměje, aby se vrátila nebo alespoň zastavila. Torres svůj plán také hned uskutečnil, ale výsledek nesplnil jeho očekávání. Když zmizel, opice, trpělivě vyčkávala, až se zase objeví. Torres se jen zbytečně unavoval. "Zatracená guariba!" zaklel. "Takhle to nepůjde! Dokázala by mě zavést třeba až zpátky na brazilskou hranici. Kdyby alespoň pustila pouzdro. Ale kdepak! Cinkot těch zlaťáků se jí líbí. Ale počkej, ty zlodějko, až se ti dostanu na kůži!" Pokračovali s novým zápalem. Torres pronásledoval a opice unikala. Tak uplynula hodina, aniž přinesla rozhodnutí. Torres vytrvával se snadno pochopitelnou tvrdošíjností. Bez listiny nebude bohatství! Pak se rozlítil. Klel, dupal zlostí a hrozil guaribě. Škodolibé zvíře mu odpovídalo úšklebky a přivádělo ho tak na pokraj šílenství. Ale Torres se nevzdával. Pádil, až mu docházel dech, zamotával se do vysokých travin, do hustého křoví a do spleti lián. Guariba běžela přes tyto překážky s lehkostí závodníka. Padal a zase vstával... Potom již začal. zoufale volat: "Pomóc, pomóc, zloděj!" Jako kdyby ho někdo mohl slyšet! Brzy byl bez dechu, úplně vysílen. Musil se zastavit. "U všech čertů!" řekl si. "Když jsem proháněl v houštinách uprchlé otroky, nedalo to tolik práce! Ale já tu prokletou opici dostanu! Poběžím, dokud mě nohy ponesou, a uvidíme!" Když se zastavil pronásledovatel, zůstala stát i guariba. Torres odpočíval a ona tedy také, byť byla daleka únavy. To jen lesní kapitán se již nemohl téměř ani hnout. Přestávka v pronásledování trvala asi deset minut. Guariba si zatím pochutnávala na několika koříncích, které vytrhla ze země. Časem si zachřestila pouzdrem u ucha. Torres v zoufalství začal opici kamenovat. Několikrát ji zasáhl, ale na takovou dálku jí kámen nemohl ublížit. Bylo již na čase, aby se nějak rozhodl. Pokračovat v pronásledování bez naděje na úspěch byl nesmysl. Ale přijmout urážku, být okraden, přemožen a pokořen hloupým zvířetem, to bylo víc než zoufalé. Torres si již doznával, že zlodějská opice mu snadno unikne, až se setmí, a že on, okradený, ke všemu ještě stěží nalezne potmě zpáteční cestu hustým pralesem. Pronásledování ho zavedlo do vzdálenosti několika mil od řeky a již teď by mu bylo velmi obtížné dostat se zpět. Zaváhal. Snažil se nabýt chladné rozvahy, soustředit se. Znova zaklel a již již se chtěl vzdát marné honby. Ale vtíravá myšlenka na listinu a plány, které s ní spojoval, donutila ho k poslednímu vypětí sil. Povstal. Guariba se pohnula též. Postoupil několik kroků k ní. Guariba o stejnou vzdálenost ustoupila. Ale bylo vidět, že se již nabažila útěku po zemi. Zastavila se u obrovského fíkovníku, kterých roste na březích Amazonky několik druhů. Chopila se všemi čtyřmi pně stromu a s mrštností klauna se vyšplhala k spodním větvím, které byly ve výši dvanácti metrů nad zemí. Tam se na jednu zavěsila chápavým ohonem, kmitla sebou a již byla ve vrcholku na slabých ratolestech, které se prohýbaly pod její tíží. Vše to bylo pro čipernou guaribu hračkou a dílem několika okamžiků.
Uvelebila se na stromě a pokračovala v přerušené svačině. Tentokrát trhala a pojídala fíky, které měla na dosah. I Torres měl hlad a žízeň. Ale jeho torba byla splasklá a láhev prázdná. Nemínil se však vrátit. Přistoupil ke stromu. Věděl, že opice je tam před ním v dokonalém bezpečí, že nesmí lézt za ní. Guariba by hned přeskočila na jiný strom. Z výše k němu zněl cinkot zlaťáků v jeho pouzdře! Šílená zlost ho ovládla. Začal opici nepříčetně nadávat. Nelze opakovat všechny nadávky, kterými ji znectil. Nadal jí nejen míšenců, což je již vážná urážka v ústech Brazilce bílé pleti, ale dokonce i "curiboců", což značí míšence černocha a Indiána. A to je nejkrutější urážka, jakou v tropické Americe může člověk vmést bližnímu v tvář. Ale guariba byla jen zvíře z rodu čtyřrukých. Vysmívala se tomu, co by bylo rozehřálo krev každého zdejšího tvora rodu lidského. Tu Torres znova začal po ní házet kamením a kusy kůry, prostě vším, co mu přišlo pod ruku. Věděl však dobře, že opici nemůže ublížit. To již nebyl pánem svých činů. Vztek nad nemohoucností ho zbavil posledního zbytku rozvahy. Snad doufal, že guariba při skoku z větve na větev pouzdro pustí, nebo že mu je oplátkou hodí na hlavu. Ale marná naděje! Guariba se rozhodla, že si pouzdro nechá. Stále je svírala v jedné ruce. Ke skokům a pohybům jí stačily ty ostatní. Zoufalý Torres se již chtěl vzdát a vrátit se k Amazonce, když k němu dolehl zvuk lidských hlasů. Ano, lidských hlasů! Kdosi hovořil ve vzdálenosti dvaceti kroků od místa, kde stál. Prvým Torresovým nápadem bylo skrýt se v houští. Jako zkušený zálesák se napřed chtěl přesvědčit, s kým se to má setkat. Vyčkával s tlukoucím srdcem a s napjatým sluchem. Tu, třeskl výstřel. Po výstřelu se ozval výkřik a na zem těžce dopadla opice. Pouzdro stále svírala v ruce. "U čerta!" zvolal Torres. "Tohle byla opravdu rána v pravý čas." Vystoupil z houští. Již nedbal na opatrnost. Pod stromy se objevili dva mladí mužové. Byli to Brazilci odění v lovecký šat. Na nohou měli kožené boty a na hlavě lehké klobouky z palmových vláken. Jejich kabáty, či lépe řečeno kazajky, byly v bocích spjaty koženým pásem. Byl to pohodlnější oděv než poncho, které se zde nosí. Podle rysů v obličejích a podle barvy pleti bylo lze snadno poznat, že oba mužové jsou portugalské krve. Každý z nich byl ozbrojen dlouhou puškou španělské výroby, podobající se trochu pušce arabské. Jeto přesná zbraň dalekého dostřelu a lovci v amazonských pralesích jí úspěšně používají. Zásah byl nejlepším důkazem přesnosti této zbraně. Na vzdálenost osmdesáti metrů byla opice střelena přímo do hlavy. Každý z obou lovců byl ozbrojen puškou a oboustranně broušeným loveckým nožem, zavěšeným u opasku. Takovým nožem se brazilský lovec odváží napadnout jaguára nebo i jiné zdejší šelmy, sice méně nebezpečné, ale zato četnější. Torres poznal, že se cizinců nemusí bát, a běžel k tělu guariby. Mužové však měli k opici blíž. Tak se stalo, že se nad jejím tělem střetli s Torresem. Ten okamžitě nabyl obvyklé duchapřítomnosti. "Tisíceré díky, pánové," oslovil je vesele a nadzvedl klobouk. "Prokázali jste mi nesmírnou službu." Lovci se podívali jeden na druhého. Nechápali, zač ty díky. Torres jim několika slovy vše vysvětlil: "Domníváte se, že jste zastřelili pouhou opici, a zatím jste zabili zloděje !" "Jestliže jsme vám prokázali službu," odpověděl mladší z obou, "stalo se tak bezděky. Ale proto nás to netěší méně." Shýbl se ke guaribě a ne bez námahy jí vykroutil pouzdro z křečovitě sevřené ruky.
"Tohle tedy patří vám, pane?" pravil. "Ano," odpověděl Torres a spěšně sáhl po pouzdru. Nedokázal přitom utajit vzdech úlevy. "Kterému z vás, pánové," řekl pak, "jsem povinen díky za prokázanou službu?" "Mému příteli Manoelovi, nadporučíku lékaři v brázilské armádě," odpověděl mladší. "Ano, já jsem ji střelil," podotkl Manoel, "ale ty jsi ji prvý spatřil, drahý Benito." "V takovém případě, pánové," pohotově se ozval Torres, "jsem vám zavázán oběma, panu nadporučíkovi i panu..." "Benitu Garralovi," doplnil Manoel. Lesní kapitán musil sebrat všechnu duchapřítomnost, aby se nezachvěl, když uslyšel jméno Garral. A zvláště pak poté, když se Benito ujal slova: "Statek mého otce, Joama Garrala, je pouze tři míle odtud. Je-li vám libo, pane..." "Torres," dodal dobrodruh. "... odebrat se tam s námi, pane Torresi," pokračoval Benito, "budete přijat opravdu pohostinně." "Nevím, zda mi to bude možné," zaváhal Torres, který se ještě nezotavil z překvapení nad nenadálým setkáním. "Opravdu nebudu moci... Příhoda, kterou vám ještě vylíčím, stála mě hodně času... Musím hned zpět k Amazonce... míním plout do Para..." "Pak, pane Torresi," přerušil ho Benito Garral, "je možné, že se ještě setkáme. Můj otec zamýšlí se vypravit asi tak za měsíc na stejnou cestu s celou naší rodinou." "Ach," živě zvolal Torres, "váš pan otec zamýšlí překročit brazilskou hranici?" "Ano, a bude to cesta na několik měsíců," odpověděl Benito. "Alespoň doufám, že ho k tomu přimějeme... Co myslíš, Manoele?" Manoel přikývl. "Pak, pánové," řekl Torres, "je skutečné možné, že se cestou setkáme. Lituji velice, že teď nemohu využít vaší nabídky. Upřímně však za ni děkuji a jsem vám dvojnásob zavázán." Po těchto slovech Torres pozdravil na rozloučenou. Mladí mužové opětovali pozdrav a dali se na cestu ke statku. Torres se za nimi díval. Když zmizeli mezi stromy, řekl si tlumeným hlasem: "Chce tedy překročit hranici. Jen ať ji překročí. Tím spíš bude v mé moci! Šťastnou cestu, Joame Garrale!" Po těchto slovech lesní kapitán zamířil k jihu, aby se dostal nejkratší cestou k levému břehu řeky. Brzy zmizel v hustém pralese. KAPITOLA III RODINA GARRALOVA Vesnice Iquitos se rozkládá nedaleko levého břehu Amazonky, přibližně na čtyřiasedmdesátém poledníku, a je vzdálena pětapadesát mil (220 km. Označením mile je vždy míněna francouzská mile kilometrická, tj. 4 km.) na západ od brazilské hranice. Zde se Amazonka ještě jmenuje Maraňon a její koryto je hranicí mezi republikami Peru a Ecuadorem (Od té doby, kdy Ecuador se vzdal velké části svého území ve prospěch Kolumbie a Peru, ustoupila ecuadorská hranice daleko na. severozápad. Dnes už Maraňon nikde není hranici mezi jihoamerickými státy kromě nepatrného úseku, který tvoří hranici mezi republikami Peru a Kolumbii). Iquitos bylo založeno misionáři jako vůbec všechny osady, vesnice a městečka na březích Amazonky. V sedmnáctém roku osmnáctého století Indiáni kmene Iquitos, kteří byli do té doby jedinými obyvateli vesnice, odstěhovali se do vnitrozemí a usadili se dosti daleko od řeky. Ale zemětřesení sopečného původu zničilo všechny vodní prameny v kraji jejich nového bydliště a donutilo je vrátit se na levý břeh Maraňonu. Tam se jejich kmenová svéráznost brzy
porušila vzájemnými sňatky s poříčními Indiány kmene Ticumů a Omaguů. Dnes je obyvatelstvo vesnice Iquitosu směsí různých indiánských národů, nepočítáme-li těch několik Španělů a dvě nebo tři rodiny bělošsko-indiánských míšenců. Čtyřicet ubohých chatrčí, které pro své potrhané doškové střechy stěží zasluhují jména chalup, toť celá vesnice, jinak malebně rozložená na planině vyvýšené nad úroveň řeky o osmnáct metrů. Od řeky k ní vede schodiště jednoduše pořízené z kmenů položených napříč přes cestu. Proto cestovatel spatří schodiště teprve tehdy, až na ně vstoupí. Když vyjde nahoru, stane před ohradou, která by těžko někoho nebo něco ochránila. Je to totiž pouhá snůška různého křoví svázaného liánami. Tu a tam však ohradu přečnívají půvabné koruny banánovníků a palem. Vesničtí Indiáni v té době chodili téměř nazí a móda pravděpodobně ještě dlouho nic nezmění na jejich rajských úborech. Pouze Španělé a míšenci, pohrdavě shlížející na indiánské spolubratry, mívali na sobě lacinou košili, lehké bavlněné kalhoty a slaměný klobouk. Všichni žili bídně - a nespolečensky. Scházívali se jen tehdy, když zvon misie je zval do vetché chýše, která byla zdejším chrámem. Život ve vesnici Iquitosu byl více než primitivní, jak tomu je téměř ve všech vesnicích amazonského poříčí. Ale stačilo jít jednu míli po proudu, aby na témž břehu chodec spatřil krásný dvorec, kde bylo vše, čeho je třeba k lidskému pohodlí. Byl to statek Joama Garrala. Sem se vraceli oba mladí lovci, když se rozloučili s lesním kapitánem. U ohybu veletoku, do kterého se zde vlévá řeka Nanay, široká pětačtyřicet metru, byl již před mnoha roky vystavěn statek, lépe řečeno dvorec nebo "fazenda", abychom užili místního pojmenování. Dnes to byl statek rozlehlý. Na severu byl jeho hranicí v délce jedné míle tok Nanaye, na východě Maraňon asi v téže délce. Na západě drobnější vodní toky a několik nevelkých lagun oddělovaly fazendu od savan a luk, používaných jako pastviště pro dobytek. Zde roku l826, šestadvacet let před začátkem našeho příběhu, byl Joam Garral pohostinně přijat tehdejším majitelem statku. Byl jím Portugalec Magalh?es. Jeho podnik se omezoval na těžbu dřeva z okolních pralesů a zaujímal prostoru pouhé poloviny čtvereční míle. Magalh?es, pohostinný jako všichni statkáři portugalského původu, žil zde s dcerou Yaquitou, která mu po matčině smrti vedla domácnost. Magalh?es byl dobrý a houževnatý pracovník, ale chybělo mu vzdělání. Dovedl řídit práci několika svých otroků a tuctu Indiánů, které najímal, ale nestačil na obchodní záležitosti. Proto fazenda Iquitos neprosperovala a její majitel se často ocital ve finančních nesnázích. Do těchto poměrů přišel Joam Garral, tehdy dvaadvacetiletý. Jednoho dne se objevil na statku tělesně i duševně vyčerpán. Vlastně ho Magalh?es nalezl v nedalekém pralese umírajícího hladem. Portugalec měl dobré srdce. Neptal se cizince, odkud přichází, nýbrž na to, v čem by mu mohl pomoci. Zalíbila se mu Garralova ušlechtilá a hrdá tvář, kterou nedokázalo zrůznit ani vyčerpání. Vzal ho s sebou, pomohl mu nabýt sil a pak mu nabídl pohostinství. Snad jen na několik dní, ale mělo trvat celý život. Tak se Joam Garral dostal na statek Iquitos. Joam Garral byl původem Brazilec. Byl svobodný a bez majetku. Pověděl, že různá příkoří ho donutila opustit rodný kraj, kam se nemíní vrátit. Prosil svého hostitele, aby mu prominul, jestliže mu nebude podrobně vyprávět o těch příkořích, stejně vážných jako nezasloužených. Přišel sem hledat nějaké živobytí a touží po životě naplněném prací. Vpravdě,to byl trochu dobrodružný nápad, chtít se usadit na vnitrozemském statku, neboť Joam Garral byl zřejmě inteligentní a vzdělaný člověk. Ale v jeho osobnosti bylo něco, co prozrazuje člověka upřímného, bez záludů a falše. To snad přimělo Magalh?ese, aby mu nabídl práci na své fazendě. A Joam Garral uměl to, nač nestačil dobrosrdečný statkář. Přijal nabídku bez váhání. Přiznal se Magalh?esovi, že jeho úmyslem bylo vstoupit do služeb některého "seringalu" a stát se sběratelem kaučuku. Dobrý dělník mohl v tomto
povolání vydělat pět až šest piastrů denně a při troše štěstí se i osamostatnit. Magalh?es mu však vysvětlil, že plat v seringalech je sice dobrý, ale že se pracuje jen několik málo měsíců v roce. Za takových poměrů že nelze práci sběratele kaučuku považovat za stálé zaměstnání, jaké mladík hledá. Portugalec měl pravdu a Joam Garral to pochopil. Bez váhání vstoupil do jeho služeb s předsevzetím, že práci na fazendě věnuje všechny schopnosti. Magalh?es nemusil svého dobrého skutku litovat. Jeho dřevařský obchod se zásluhou Garralovou rozrostl do nebývalých rozměrů. Rostl a rozšiřoval se i statek, až dosáhl ústí Nanaye. I obytný dům byl brzy přestavěn. Změnil se v pěknou patrovou budovu s verandou kolem dokola. Veranda byla stíněna krásnými stromy; smokvoněmi, bauhiniemi a guaraniemi, a jejich kmeny se takřka ztrácely v objetí popínavých mučenek, rudokvětých bromelií a rozmarně se kroutících lián. Opodál za zástěnou hustého křoví a pod ochranou vzrostlých stromů se kryla celá vesnice zaměstnanců statku, chaty černochů i chýše Indiánů. Byla tak skryta v zeleni, že z břehu řeky věnčeného rákosím a jinými vodními rostlinami bylo vidět jen obydlí statkářovy rodiny. Rozsáhlé savany svlažované vodou z lagun se staly výtečnou pastvinou. Pásla se zde četná stáda dobytka. To byl nový příjem pro majitele statku, a to příjem nemalý, neboť v těchto plodných krajinách se stádo zdvojnásobí za čtyři roky. Takové stádo vynese ročně až deset procent z pořizovacího nákladu, počítáme-li pouze cenu koží a masa použitého pro vlastní potřebu pěstitele a jeho zaměstnanců. Několik "sitios", plantáží manioku a kávovníku, bylo založeno na mýtinách, které zbyly po vykáceném pralese. Rozsáhlá pole cukrové třtiny si brzy vynutila výstavbu mlýna, ve kterém se třtina drtila, aby její šťáva mohla být dále zpracovávána na melasu, tam a rum. Krátce fazenda se stalá za deset let po příchodu Joama Garrala do Iquitosu nejbohatším podnikem v povodí horní Amazonky. Pod dobrou správou nového pracovníka, který rozuměl i vnější obchodní stránce, rostla její výnosnost den ode dne. Portugalci. stačila krátká doba, aby poznal, zač vděčí Joamu Garralovi. Brzy se mu odměnil tím, že mu přiřkl podíl na zisku a za čtyři roky ho přijal jako rovnoprávného společníka. To již Magalh?es snil o něčem ještě výhodnějším. Jeho dcera Yaquita se brzy naučila vážit si dobrých vlastností mlčenlivého mladého muže, mírného k druhým a tvrdého k sobě. Zamilovala se do něho. Zdálo se však, že Joam pro svou hrdost nebo plachost se nemůže odhodlat, aby požádal o její ruku, ač zřejmě nezůstával necitelný ke kráse a dobrotě zdatného děvčete. Neštěstí zvítězilo nad jeho váhavosti. Magalh?es byl smrtelně zraněn padajícím stromem, když řídil kácení staletých obrů. Domů byl dopraven v beznadějném stavu. A věděl, že se blíží smrt. Vzal za ruku Yaquitu tonoucí v slzách u jeho lůžka a vložil její ruku do ruky Joamovy. Joama pak žádal, aby si vzal Yaquitu za ženu. "Zachránil jsi můj majetek," pravil mu, "a nezemřel bych klidně, kdybych nevěděl, že se postaráš i o budoucnost mé dcery." "Mohu přece zůstat jejím oddaným služebníkem, ochráncem, bratrem," namítal zprvu Joam Garral. "Vděčím vám za vše, Magalh?esi, nikdy to nezapomenu, ale nabízená odměna vysoko přesahuje mé zásluhy." Stařec trval na svém přání. Smrt mu nedovolovala dlouho čekat. Žádal na Joamovi slib a obdržel jej. Yaquitě bylo tehdy dvaadvacet let, Joamovi šestadvacet. Měli se rádi a byli oddáni několik hodin před Magalh?esovou smrtí, aby ještě mohl požehnat jejich svazku. Tak se roku l830 stal Joam Garral majitelem iquitoského statku k všeobecné spokojenosti zaměstnanců na fazendě.
Další rozvoj farmy byl zajištěn spoluprací dvou bytostí, jejichž srdce se stala srdcem jediným. Za rok po sňatku povila Yaquita syna a za rok poté dala Joamovi dceru. Benito a Minha, jak se děti jmenovaly, měli se stát dobrými následovníky svého děda, starého Portugalce, i svých rodičů, Joama a Yaquity. Minha vyspěla do krásy. Dosud neopustila fazendu ani na jeden jediný den. Vyrostla v zdravém a čistém vzduchu tropického kraje. Výchovy se jí dostalo od matky, vzdělání od otce. Víc by se nenaučila ani v některém klášteře v Manosu nebo v Belemu. A jistě by tam nepoznala všechny ty dobré stránky nenáročného rodinného života, který poznala v otcovském domě. Tak získala rozvahu i dobré srdce. Jestliže jí osud neurčí, aby jednou po matce řídila domácnost fazendy, mohla se snadno vpravit do jakékoli životní situace a v kterémkoli prostředí. S Benitem tomu bylo jinak. Joam Garral si právem přál, aby se mu dostalo dobrého a uceleného vzdělání. Takové vzdělání mu mohly poskytnout jen školy ve velkých brazilských městech. A bohatý statkář mohl synovi studie dopřát, zvláště když Benito byl nadaný. Měl otevřenou hlavu, bystrou chápavost a mozek i srdce na pravém místě. Bylo mu dvanáct let, když ho otec poslal do Belemu. Tam pod vedením dobrých učitelů se mu dostalo vzdělání a výchovy, jakých je třeba, aby z hocha vyrostl řádný muž. Věda, písemnictví a ani umění mu nebyly cizí. Učil se tak, jako by nebyl synem bohatého otce!. Nebyl z těch, kdož se domnívají, že bohatství zprošťuje člověka povinnosti pracovat. Naopak, byl spíše jednou z těch zdatných, přímých a pevných povah, které vědí, že nikdo není oprávněn uhýbat před přirozenou povinností prospívat celku, chce-li být hoden jména člověk. Již v prvém roce svého pobytu v Belemu se Benito seznámil s Manoelem Valdezem. Byl to syn obchodníka z Belemu, jeho spolužák. Příbuznost povah i zálib je brzy spjala poutem, z jakého roste nesobecké přátelství. Stali se nerozlučnými druhy. Manoel se narodil roku l830 a byl tedy o rok starší než Benito. Měl jen matku a žil s ní skrovně z majetku, který své rodině zanechal manžel a otec. Po absolvování střední školy vstoupil na lékařskou fakultu. Měl vášnivou zálibu pro záslužné lékařské povolání a jeho touhou bylo dostat se do vojenské zdravotní služby. V době, kdy jsme se seznámili s ním a s Benitem, obdržel již diplom lékaře i místo ve službě, která ho vábila. Přijel na dovolenou na statek, kde již dříve trávíval prázdniny. Hezkému mladému muži slušela ta trocha vrozené hrdosti. Joamovi a Yaquitě byl takřka druhým synem. Benitovi byl skutečně bratrem, ale nemínil se spokojit s úlohou bratra, pokud šlo o Minhu. Brzy také ho měl s dívkou spojit pevnější svazek, než jaký váže bratra k sestře. Roku l852, z něhož do počátků našeho příběhu uběhly již čtyři měsíce, bylo Joamu Garralovi osmačtyřicet let. Střídmostí, ovládáním vášní a prostotou života vyplněného prací si dokázal uchovat tělesnou zdatnost i v podnebí, kde se rychle stárne a kde mnozí chátrají předčasně. Ale jeho krátké vlasy a plnovous již byly prošedivělé. Propůjčovaly mu vzhled askety. Přímost byla hlavním znakem jeho tváře, v níž se zračila i příslovečná čestnost brazilských rolníků a obchodníků. Ač byl mírné povahy, přece jen bylo lze v něm vytušit vznětlivost, ale tu dovedl držet na uzdě vůli. Výraz jeho pohledu pak prozrazoval nezlomnou odvahu, která neselže ani tehdy, když jde o život. A přece v nitru tohoto vyrovnaného člověka zdravé krve a vždy úspěšného v životě byl utajovaný smutek, který nedovedla rozptýlit ani Yaquitina něžnost. Proč spravedlivý a vážený člověk, žijící v blahobytu, nezářil spokojeností? Proč se zdálo, že může být šťasten jen štěstím druhých? Co to bylo za tajenou bolest? Tyto otázky byly pramenem mnohé starosti Joamovy ženy.
Yaquitě bylo čtyřiačtyřicet let. I ona odolávala vlivům tropického kraje, kde třicetiletá žena bývá již stařenou. Její tvář sice pozbyla měkkosti rysů, ale byla \ stále ještě krásná, neboť si uchovala jemný výraz, jaký obličeji ženy propůjčuje ušlechtilost srdce. Benito a Minha spláceli oběma rodičům lásku bezvýhradnou oddaností a poslušností. Benito, jedenadvacetiletý, byl vznětlivý, odvážný a příjemný mladík. Jeho povaha se tím po vnější stránce lišila od Manoelovy, vážnější a usedlejší. Benito byl šťasten, že po ročním pobytu v Belemu je zase doma, u otce, matky, sestry, a že je tu s ním jeho přítel. Jako vášnivý lovec byl pak přímo nadšen, že se vrátil do nádherných pralesů horní Amazonky, jejichž mnohá tajemství zůstanou člověku skryta ještě po celá staletí. Minha dovršila dvacátý rok. Byla to rozkošná dívka tmavých vlasů a hlubokých modrých očí, jaké bývají opravdu oknem do duše. Středním vzrůstem, krásně utvářenou postavou a půvabem pohybu připomínala ušlechtilý zjev Yaquitina mládi. Byla vážnější než Benito, dobrá, soucitná a laskavá. Proto ji všichni měli rádi. Stačilo se jen zeptat zaměstnanců fazendy. Málo vhodné by však bylo ptát se přítele jejího bratra Manoela Valdeze. Ten byl příliš osobně zaujat, než aby mohl odpovědět nestranně. Obraz Garralovy rodiny by zůstal nedokreslen, chybělo by mu něco, kdybychom zapomněli na zaměstnance statku. Především sluší uvést dvaašedesátiletou černošku Cybelu, která byla Yaquitinou kojnou. Její pán, Joam Garral, jí dal již dávno svobodu, ale Cybela zůstala otrokyní své lásky k Yaquitě a její rodině. Vždyť byla vlastně rovnoprávným členem Garralovy rodiny. Tykala matce i dceři. Dobrá tato žena poznala za celý život jen kousek levého břehu jihoamerického veletoku s poli a pralesy, které lemovaly obzor kraje. Do Iquitosu se dostala jako dítě v době, kdy otroci se ještě kupovali a prodávali. Nikdy neopustila vesnici a zde se též provdala. Brzy ovdověla. A když jí zemřel i jediný syn, zůstala trvale ve službách Magalh?esových. Z Amazonky znala jen nepatrný úsek, který se vinul před jejíma očima. Minha měla komornou. Byla to hezká, věčně se smějící mulatka. Byla stejně stará jako Minha a bezmezně jí oddána. Jmenovala se Lina. Bylo to trochu rozmazlené roztomilé stvoření, jakým se promíjí přílišná důvěrnost a které zato zbožňují své velitelky. Čilé, neposedné, lichotné a zhýčkané mulatce bylo dovoleno skoro vše. Ostatní služebnictvo se dělilo na dvě skupiny. Byla tu stovka Indiánů pracujících na statku za mzdu a dvojnásobný počet černochů. Černoši byli ještě otroky, ale jejich děti se již rodily jako svobodní lidé. Joam Garral v tomto směru předstihl brazilskou vládu. Ostatně v Brazílii se s černochy pravidelně jednalo lidsky, ať přišli z Benguely, Konga nebo Zlatého pobřeží. Proto bys v Iquitosu marně pátral po smutných případech krutostí, tak četných v jiných krajích. KAPITOLA IV NA VAHÁCH Manoel miloval Benitovu sestru a Minha jeho lásku opětovala. Oba se vzájemně správně ocenili. Jeden byl hoden druhého. Když si Manoel uvědomil opravdovost svého citu k dívce, promluvil o své lásce nejdříve s Benitem. "Drahý příteli," zajásal horkokrevný mladík. "Ani nevíš, jak je hezké, že se chceš oženit s mou sestrou. A buď bez starosti! Nejdřív si promluvím s matkou a říkám ti už teď, že bude souhlasit." K získání matčina souhlasu mu stačila slabá půlhodinka. Nepověděl jí totiž nic nového. Yaquita četla v srdcích mladých lidí jako v otevřené knize dřív, než si oni sami uvědomili vzájemnou náklonnost.
Benito spěchal k sestře. Můžeme prozradit, že u Minhy výmluvnosti vůbec nepotřeboval. Již při jeho prvých slovech mu dívka položila hlavu na rameno se sladkým doznáním: "Jak jsem šťastna!" Odpověď téměř předstihla otázku. Na víc se Benito sestry neptal. Nikdo nepochyboval, že svolí i Joam Garral. Ani Yaquita, ani její děti mu hned nepověděly o ujednaném svazku. To proto, že by se musilo zároveň rozhodnout, kdy a hlavně kde má být sňatek slaven. A to již byla věc mnohem těžší. Opravdu, kde se měla svatba konat? V prosté vesnické chatě, která sloužila jako kostel? Proč ne, když zde otec Passanha, který byl duchovním v Iquitosu, oddával i Joama s Yaquitou? V té době v Brazílii, jako ostatně ještě dnes, civilní sňatkové řízení tak úzce splývalo s aktem náboženským, že zápis v církevním rejstříku by byl nutný i tehdy, kdyby sňatek byl uzavřen před úředníkem civilní státní správy. Bylo pravděpodobné, že Joam Garral bude chtít, aby svatba byla slavena v Iquitosu za účasti všech zaměstnanců fazendy. A tu by narazil na rozhodný odpor. "Manoele," řekla Minha svému snoubenci, "kdyby záleželo na mně, přála bych si, abychom byli oddáni v Belemu, ne zde. Vaše maminka je nemocná, nemůže se odvážit únavné cesty do Iquitosu, a já se nechci stát její dcerou, aniž bychom se dříve poznaly. Naše máti se ztotožňuje s mým přáním. Musíme proto tatínka přemluvit, aby jel s námi do Belemu k té, jejíž krb se má stát i mým. Souhlasíte?" Manoel jí odpověděl vřelým stiskem ruky. Vždyť bylo i jeho vroucím přáním, aby se matka zúčastnila jeho svatby. Benito také schválil bez výhrad jejich záměr. Ale bylo třeba přemluvit i Joama Garrala. Oba mladí mužové odešli na lov do pralesa jen proto, aby Yaquitě poskytli příležitost pohovořit si nerušeně s manželem. A tak odpoledne toho dne Joam a Yaquita zůstali sami ve velkém pokoji obytné budovy. Joam Garral se vrátil domů teprve před malou chvílí a odpočíval pololeže v křesle z jemně štípaného bambusu. Yaquita usedla vedle něho s rozbušeným srdcem. Povědět Joamovi o Manoelových citech k jejich dceři, to jí nepůsobilo starost. Minhino štěstí nemůže být zajištěno líp než tímto sňatkem. Joam jistě radostně otevře náruč novému synu, kterého zná a jehož vlastností si váží. Ale přimět manžela, aby opustil fazendu, to už bude těžší. To Yaquita věděla. Joam Garral ode dne, kdy přišel do zdejšího kraje, neopustil fazendu ani na jedinký den. Pohled na klidný tok Amazonky ho jistě vábil, aby se po řece vypravil na východ, kam každoročně posílal náklady dříví a kam po každých prázdninách odjížděl Benito. Ale nikdy se nerozhodl syna doprovázet. Ostatní výrobky svého hospodářství raději prodával v kraji. Snad se chtěl co nejméně zpronevěřovat obzoru svého ráje, k němuž se upínaly všechny jeho myšlenky. Tak se stalo, že Joam Garral po celých pětadvacet let nepřekročil brazilskou hranici. Jeho manželka a dcera také ani jednou nenavštívily sousední stát, ač toužily poznat krásné kraje, o kterých jim Benito tolik vyprávěl. Yaquita dvakrát nebo třikrát před manželem projevila zájem o cestu do Brazílie. Ale vždy viděla, jak jeho tvář ještě víc zesmutněla při myšlence, že by měl opustit fazendu, byť to bylo jen na několik málo týdnů. Jeho zrak se zachmuřil, když jí odpovídal s mírnou výčitkou. "Proč opouštět domov? Což zde nejsme šťastni?" A Yaquita se neodvažovala přít se s mužem, jehož dobré srdce a trvalá něžnost jí poskytovaly tolik štěstí. Teď však měla vážný důvod, aby byla neústupná. Vždyť Minhin sňatek přímo vyžadoval, aby ji doprovodili do Belemu, kde má po svatbě žít.
Tam spatří a naučí se milovat Manoelovu matku! Jak by mohl Joam Garral odmítnout tak oprávněné přání? A což nepochopí i její touhu, aby poznala tu, která se teď stane matkou jejímu dítěti? Yaquita vzala muže za ruku a pravila mu laskavým hlasem, který byl jedinou hudbou v životě tohoto člověka, neúnavně pracujícího pro druhé. "Joame, chci s tebou mluvit o Elánu, jehož uskutečnění bude pro tebe stejným štěstím jako pro nás, pro mne a mé děti." "Oč jde?" zeptal se Garral. "Manoel se zamiloval do Minhy a ona ho má taky ráda. Jejich sňatek bude štěstím..." Při těchto slovech Joam Garral vyskočil z křesla. Sebeovládání ho opustilo, zradilo... Sklopil zrak, jako by se chtěl vyhnout manželčinu pohledu. "Co ti je, Joame?" optala se Yaquita. "Minha... se má vdávat?" zahučel. "Máš snad námitky proti jejímu sňatku?" pokračovala Yaquita s obavami v srdci. "Což sis dosud nevšiml, že Manoel ji má rád?" "Všiml... Vím to už asi rok." To již Joam Garral s vypětím všech sil ovládl své vzrušení. Usedl. Pomalu se uklidňoval a jeho zrak vyhledal oči Yaquitiny. Zadíval se do nich přemítavě. Yaquita se znova chopila jeho ruky. "Joame," pravila, "mýlila jsem se snad? Což jsi nepočítal, že jednou dojde k tomuto sňatku, který všestranně zajistí štěstí naší dcery?" "Ano..." odpověděl. "Zajisté... Ale Yaquito, ta svatba... kdy k ní má dojít...? Už brzy?" "Kdy sám určíš, Joame." "A oslavíme ji zde... v Iquitosu?" Tato otázka přiváděla Yaquitu k tomu, co jí nejvíc tížilo srdce. Chvíli váhala, než se rozhodla pokračovat. A její váhání bylo pochopitelné. "Joame," řekla po chvilce odmlčení, "poslouchej mě dobře. Chci ti předložit návrh, který jistě schválíš. Alespoň v to doufám. Již několikrát jsem tě prosila, aby ses vypravil se mnou a s Minhou do oblasti dolní Amazonky, do Belemu. Dosud jsme ty kraje nespatřily. Starosti o hospodářství si žádaly tvé stálé přítomnosti a nedovolovaly ti splnit naše přání. Tvá nepřítomnost, byť jen několikadenní, byla by statku škodila. Ale teď, kdy rozkvetl nad všechny naše nejsmělejší sny a kdy ještě nemůžeš počítat s brzkým odchodem na odpočinek, můžeš si dopřát alespoň několikatýdenního oddechu od práce." Joam Garral neodpovídal. Yaquita jen cítila, že se jeho ruka chvěje v její, jakoby pod nějakým bolestným dojmem. Na rtech manželových však tkvěl úsměv, který pro ni byl němou výzvou, aby pokračovala: "Joame, dnes je tady příležitost, která se nám snad nenaskytne po celý zbytek života. Minha se vdá a opustí nás. Je to prvý zármutek, který nám působí. Srdce se mi svírá, když pomyslím na to brzké rozloučení. Byla bych ráda, kdybych ji mohla doprovodit do Belemu. Nepokládáš ostatně také za vhodné, abychom poznali tu, které ji hodláme svěřit a která jí má nahradit mne? A k tomu ještě Minha nechce paní Valdezové způsobit zármutek tím, že by se svatba konala bez ní. Kdyby tvá matka byla živa v době, kdy sis mě bral, můj Joame, nebyl bys také chtěl, aby se zúčastnila naší svatby?" Garralem při Yaquitiných slovech škubl záchvěv, který nedokázal potlačit. "Milý," pokračovala Yaquita, "tak ráda bych poznala naši krásnou řeku a všechny ty kraje, kterými protéká až k mořskému břehu. Chtěla bych s Minhou, s oběma našimi syny a s tebou poznat naši Brazílii! Zdá se mi, že tam daleko, v Belemu, by pro mne loučení nebylo tak těžké. Po návratu bych pak v duchu žila s dcerou v jejím novém bytě, kde na ni čeká nová matka. Nemusila bych snít o jejím životě v prostředí, které by mi bylo neznámé. Její život by se mi stal bližší, méně cizí!"
Joam teď již neklopil oči. Díval se Yaquitě pevně do tváře, ale neodpovídal. Nač myslil? Proč váhal přikývnout k pochopitelnému přání, jehož splnění by tak potěšilo jeho drahé? Starosti o hospodářství přestaly být dostačujícím důvodem odporu. Jeho několikatýdenní nepřítomnost nemůže již uškodit běhu hospodářských záležitostí. Jeho zástupce dovede ho přece zastat! Ale Joam Garral přece jen váhal. Yaquita uchopila jeho ruku do svých a něžně ji stiskla. "Joame," pravila. "To není pouhý rozmar. Již dlouho jsem uvažovala o návrhu, o kterém teď hovoříme. Svolíš-li, splníš mé nejtoužebnější přání. Děti vědí, o čem s tebou v této chvíli mluvím. Minha, Benito i Manoel tě prosí mými ústy o laskavost, abychom je doprovodili oba. Dodávám ještě, že bychom byli raději, kdyby svatba byla oslavena v Belemu, a ne v Iquitosu. Pro nový život a společenské postavení dceřino v Belemu bude doporučením, přijde-li tam v doprovodu své rodiny. Získá jí to vážnost v místě, kde má strávit větší část svého života!" Joam Garral se napřímil v křesle a na chvíli sklonil tvář do dlaní jako člověk, který si chce dobře rozmyslit odpověď. Bylo jasné, že bojuje proti váhavosti a chce přemoci nějaký vnitřní zmatek, který jeho žena vyciťovala, ale nedovedla pochopit. Pod jeho svraštělým čelem se odehrával zápas. Rozcitlivělá Yaquita již litovala, že ho svým přáním tak vzrušila. A řekla si, že se podrobí jeho rozhodnutí, ať je jakékoli. Jestliže mu bude zatěžko opustit fazendu, zapomene na svou touhu. Nikdy již nebude mluvit o cestě za hranice a nebude se ptát na důvod jeho nepochopitelného odporu. Uplynulo několik minut. Joam vstal a šel pomalu k východu z místnosti. Neohlédl se. Zadíval se do krásy toho koutu světa, v kterém již po dvacet let uzavíral své štěstí. Pak se pomalu vracel k ženě. V jeho tváři byl teď jiný výraz. Byla to tvář člověka, který přemohl váhavost a rozhodl se. "Máš pravdu," řekl Yaquitě pevným hlasem. "Ta cesta je nutná! Kdy myslíš, že bychom se měli vypravit?" "Ach Joame, drahý Joame!" zvolala rozradostněná Yaquita. "Díky za mně i za ně!" A slzy radosti a něhy jí vytryskly z očí, zatímco manžel ji tiskl k srdci. V té chvíli zazněly na verandě veselé hlasy. A již Benito a Manoel stanuli na prahu dveří, téměř současně s Minhou, která přicházela ze svého pokojíku. "Otec svoluje, děti!" volala jim Yaquita vstříc. "Vypravíme se do Belemu všichni!" Joam Garral s vážnou tváří a beze slova přijímal díky obou mladíků a polibky dceřiny. "A kdy oslavíme Minhinu svatbu, tati?" ptal se Benito. "Kdy?" odpověděl Joam. "Kdy... to se ještě uvidí... Den stanovíme až v Belemu." "Jak jsem šťastna! Jak jsem šťastna!" jásala Minha stejně jako tehdy, když jí Benito pověděl, že Manoel chce požádat o její ruku. "Uvidíme tedy Amazonku v celém jejím toku brazilskými kraji, spatříme ji v celé její nádheře a slávě! Díky, tati, díky!" A nadšená dívka, jejíž fantazie se dala v let, obrátila se k bratru a Manoelovi. "Pojďme do knihovny! Najdeme si všechny knihy a mapy, které nás mohou poučit o naší nádherné řece. Přece nebudeme cestovat naslepo! Chci vše poznat a vše vědět o královně všech řek!" KAPITOLA V AMAZONKA "Největší ze všech řek! (V době našeho příběhu byla Amazonka ještě pokládána za největší a nejdelší řeku na světě. Nejnovější objevy však dokázaly, že nejdelší řekou na světě je Nil (6 67l km), druhou Mississippi-Missouri (6 4l8 km) a Amazonka teprve třetí (6 280 km). Ale tvrzení Benitovo je částečně pravdivé i dnes. Rozsahem povodí je totiž Amazonka stále
největší řekou na světě, neboť její oblast měří 6 l20 000 km2, mississippská 3 400 000 km2 a nilská jen 200 000 km2), pravil příštího dne Benito Manoelovi. Oba mladí mužové seděli na břehu Amazonky, jež zde byla východní hranicí fazendy, a dívali se na volně plynoucí kalné vody, nesoucí částečky prsti z andského velehorského řetězu do daleka. Do Atlantického oceánu, vzdáleného přes osm set mil. "A je to řeka, která ze všech řek světa přináší moři největší množství vody," dodal Manoel. "Takové množství," pohotově doplňoval Benito, "že moře je sladké ještě daleko od jejího ústí a že její proud působí na plavbu lodi až do vzdálenosti osmdesáti mil od pobřeží." "Řeka, jejíž tok se vine územím přesahujícím rozlohu třiceti stupňů zeměpisné délky!" "A jejíž povodí od severu k jihu se prostírá v oblasti nejméně pětadvaceti stupňů šířky!" "Ano, to její povodí," zvolal Benito. "Ta širá pláň, která se táhne do nedozírna, jejíž obzor neohraničuje žádné horstvo a jejíž rovinu nezvlňuje ani jediný vyšší pahorek!" "A jako tisícerá chapadla obrovského polypa spěchá k ní od severu i od jihu dvě stě přítoků, které jsou napájeny nesčetnými toky a proti nimž i velké evropské řeky jsou pouhými potoky!" "Řeka s pěti sty šedesáti ostrovy - nepočítajíc v to malé ostrůvky, ať již pevné nebo plovoucí - které by mohly vytvořit souostroví o plošném rozsahu větším, než má mnohý stát!" "A kolik lagun, jezer a jezírek je na obou jejích březích! Víc, než je jich v Kanadě, Švýcarsku a Skotsku dohromady!" "Řeka, která na své dlouhé cestě posbírala tolik přítoků, že vrhá do Atlantického oceánu dvě stě padesát miliónů kubických metrů vody za hodinu!" "A která majestátně plyne největším státem Jižní Ameriky, jako kdyby se to Tichý oceán přeléval do Atlantiku obrovským průplavem!" "A jaké má ústí! Spíše je to záliv, vždyť jediný ostrov v něm, Marajo, měří v obvodu skoro pět set mil!" "Ano, to ústí, v němž mořský příliv nedokáže vrhnout zpět říční vody, nýbrž jen je v titanském náporu dvou sil zvedá a zpěňuje v pororocu, proti níž bradla, přílivy a odlivy jiných řek jsou pouhými vlnkami, jaké čeří slabý vítr!" "Řeka, které sotva stačí tři jména a po níž i velké lodě mohou plout do vzdálenosti tisíce kilometrů od ústí, aniž se musí zbavit jediné tuny nákladu!" "Řeka, která se svými přítoky a pobočkami otevírá možnost vodní obchodní cesty napříč severní částí jihoamerické pevniny od ústí řeky Magdaleny v Kolumbii přes řeku Caquete do Putumaya a touto řekou do Amazonky. Čtyři tisíce mil vodní cesty, která by potřebovala jen několik spojovacích průplavů, aby se stala dokonale splavnou!" "Opravdu nejrozsáhlejší a jedinečná říční oblast na světě!" Oba mladí mužové se vzájemně předstihovali ve vypočítávání předností řeky se zápalem až horečným. Vždyť oba byli dětmi Amazonky, jejíž přítoky, hodné své matky, skutečně tvoří síť splavných cest Bolívií, Kolumbií, Venezuelou, Brazílií, republikou Peru a všemi třemi Guayanami, Anglickou, Holandskou a Francouzskou. Na tomto rozsáhlém území sídlí velmi mnoho národů, jejichž původ se ztrácí v mlhách věků. Stejně tak mlha dohadů dlouho zahalovala místa zradu velikých řek. Kolik států se přelo o čest, že ten nebo onen veletok se rodí na jejich území?! Ani Amazonka neunikla této nejistotě. Peru, Ecuador, Kolumbie a Bolívie se ucházely o zásluhu být její kolébkou! Dnes už je bezpečně známo, že Amazonka pramení v Peru, v okrese Huanuco. Vytéká z jezera Lauricochy, které leží pod desátým stupněm jižní šířky a mezi šestasedmdesátým a sedmasedmdesátým stupněm západní délky. Ti, kdož se domnívají, že Amazonka je řekou bolivijskou, musili by dokázat, že Amazonkou je řeka Ucayalí, která vzniká splynutím řek Pary a Apurimacu. Ale toto mínění je dnes již dávno vyvráceno.
Po výtoku z jezera Lauricochy spěchá mladá Amazonka k severovýchodu do vzdálenosti pěti set šedesáti mil. Tam teprve se obrací na východ, když se spojila se svým důležitým přítokem Pantem. Na peruánském území se jmenuje Maraňon. Od peruánsko-brazilské hranice až k městu Manaosu, kde přijímá krásné Rio Negro, nese jméno Solimaes nebo Solimoens. Jméno to dostala po indiánském kmeni Solimaů, jehož zbytky dosud žijí na několika místech jejího poříčí. Teprve od Manaosu až k ústí se nazývá Amazonka nebo úplněji Rio de las Amazonas, což znamená řeka Amazonek. Za toto jméno vděčí Španělům, potomkům dobrodružného Grellany, jehož poutavé, ale fantastické vyprávění líčí, že na březích řeky Jamundy, drobnějšího přítoku Amazonky, setkal se s bojovným kmenem žen. Již pramen Amazonky věstí, že se tu rodí veletok. Její běh totiž nezná peřeje nebo jiné překážky až k místu, kde její koryto je svíráno dvěma malebnými horskými hřbety nestejné výše. Skutečná překážka pro plavbu se objevuje jen tam, kde se řeka obrací k východu a kde si razí cestu pobočným andským pásmem. Tam je několik vodopádů. Nebýt těch, byla by splavná od pramenů až k ústí. Pravdu má Humboldt, že celých pět šestin toku je bez překážek pro plavbu. Od začátku jí nechybějí přítoky, které jsou samy napájeny mnohými pobočkami. Je to Chincha, která přitéká ze severu a vlévá se do ní zleva. Na pravém břehu pak Chachapoyas, tekoucí od jihozápadu. Dále se do ní vlévají zleva Moroua a Pastaza. Ze severozápadu spěchají k jejímu levému břehu Roamainas a Tigre a od jihu k pravému břehu Huallaga. Tato řeka se vlévá do Amazonky v místě, odkud je ještě osmnáct set mil k pobřeží. Atlantiku, a přece až sem mohou plout čluny a proti proudu Huallagy vnikat ještě na dvě stě mil do srdce Peru. Na pravém břehu u misie sv. Jáchyma d'Omaguas, po dlouhé cestě pampami Sacramenta, vlévá se do ní nádherná Ucayalí, mohutná vodní tepna, která svádí do Amazonky vodstvo z oblasti jezera Titicacy. Zde končí horní tok Amazonky. To jsou všechny důležitější přítoky, které se do Amazonky vlévají nad vesnicí Iquitosem. Ty další, jejichž ústí spatří Joam Garral a jeho rodina při plavbě do Belemu, jsou již většinou tak mohutné, že by jim nestačilo koryto žádné evropské řeky. Ještě je třeba se zmínit o jiné vlastnosti této řeky bez soupeře, která protéká nejkrásnějšími kraji na světě. Plyne téměř stále ve vzdálenosti několika málo stupňů pod rovníkem. Tuto vlastnost nemá ani Nil, ani Mississippi nebo Kongo. Poříčí Amazonky je právě proto nejzdravějším krajem celé Jižní Ameriky. Je to pravda, byť i někteří cestovatelé tvrdili opak. Krajem, jímž Amazonka protéká, vanou stále západní větry. Její poříčí není údolím za hradbou vysokých hor, nýbrž široširou plání, která se prostírá od severu k jihu v šířce tří set padesáti mil a na které se stěží najde nějaký pahorek. Vzduchové proudy nenarážejí na překážky a stále osvěžují a čistí vzduch, který má téměř neměnně stejnou teplotu stejné zeměpisné šířky a nepříliš rozdílné nad-mořské výšky. Profesor Agassiz (Louis Agassiz 1807 - 1873 byl švýcarský geolog a paleontolog.) se proto právem staví proti pověstem o domněle nezdravém podnebí tohoto kraje, který se v budoucnosti jistě stane důležitým střediskem zemědělské výroby a obchodu. Právě zde se stále pociťuje mírný a příjemný vánek, který podporuje vypařování. To pak snižuje teplotu vzduchu natolik, že půda se příliš nezahřívá. Tento stálý vánek působí, že podnebí v poříčí Amazonky je příjemné, ba dokonce rozkošné." Misionář Durand zjistil, že teplota tu nestoupá nad třiatřicet stupňů Celsia a neklesá pod pětadvacet stupňů. To znamená průměrnou roční teplotu osmadvacet stupňů a rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší teplotou pouhých osm stupňů. Jedno je jisté: amazonské poříčí nezná hrozné úpaly, jaké se vyskytují v asijských a afrických krajích, ležících ve stejné zeměpisné šířce. Rozsáhlá pláň, kterou Amazonka protéká, je všude přístupna větrům od Atlantického oceánu. A tak se toto území může právem považovat za nejzdravější území země, která je nejkrásnější na světě.
A ať si nikdo nemyslí, že povodí Amazonky nebylo důkladně prozkoumáno! Již v šestnáctém století Orellana, poručík vojska bratří Pizarrů, dostal se k Amazonce podle toku Rio Negra. K soutoku obou řek dorazil roku 1540. Odtud se vydal bez vůdce na další výzkumnou cestu. Po osmnácti měsíční plavbě, kterou poutavě popsal, dostihl ústí veletoku. V letech 1636 - 1637 Portugalec Texeira plul proti proudu Amazonky až k jejímu soutoku s řekou Napo. Jeho výprava čítala sedmačtyřicet člunů. La Condamine (La Condamine 1701 - 1774 byl francouzský zeměpisec.), když v roce 1743 ukončil vyměřování úseku zemského rovníku, oddělil se od svých spolupracovníků Bouguera (Pierre Bouguer 1698 - 1758 byl francouzský matematik.) a Godina des Odonais (Louis Godin des Odonais 1704 - 1760 byl francouzský astronom.) a vydal se po řece Chinche až k jejímu ústí do Maraňonu a odtud pak až k ústí Napa. Přibyl tam právě včas, aby mohl pozorovat zákryt jednoho z Jupiterových měsíců, což tomuto Humboldtovi XVIII. století umožnilo stanovit přesně zeměpisnou polohu tohoto místa. Prošel vesnice na obou březích Amazonky a 6. září 1743 se dostal k pevnosti Para. Tato odvážná cesta měla dva dalekosáhlé následky, byl vědecky určen běh amazonského veletoku a kromě toho se již zjistilo, že jeho povodí velmi pravděpodobně souvisí s povodím Orinoka. O pětašedesát let později Humboldt s Bonplandem (Aimé Goujaud-Bonpland 1773 - 1858 byl francouzský přírodovědec a lékař.) doplnili pozoruhodnou práci La Condaminovu tím, že zhotovili přesnou mapu poříčí Maraňonu - Amazonky až k místu, kde se do veletoku vlévá Napo. Od té doby pak ještě mnozí cestovatelé navštívili Amazonku a její hlavní přítoky. V roce 1827 Lister Maw, v letech 1834 - 1835 Angličan Smith, roku 1844 velitel francouzské lodi Boulonaise, v roce 1840 Brazilec Valdez, v letech 1848 - 1860 Francouz Paul Macroy, roku 1859 malíř fantasta Briard a konečně roku 1879 dr. Crevaux. Všichni podrobně prozkoumali břehy řeky, plavili se proti proudu jejích přítoků a popsali splavnost nejdůležitějších z nich. Ale nejvýznamnější byl čin, který bude věčně ke cti brazilské vlády. 31. července roku 1837, po mnohých sporech mezi Brazílií a Francií o hranice - mezi brazilským územím a Francouzskou Guayanou, Brazílie prohlásila tok Amazonky na svém území za svobodný a volně přístupný všem vlajkám světa. A aby čin ten měl i praktickou cenu, začala se sousedními zeměmi jednat o využití vodních toků celé amazonské oblasti. Dnes pohodlné parníky, které mají přímé spojení s Liver-poolem, plují od ústí Amazonky až do Manaosu, některé dokonce až do Iquitosu a jiné zase po Tapajozu, Madeiře, Negru a Purúsu vnikají až do srdcí republik Peru a Bolívie. Dovedeme si představit, jaký obchodní rozmach brzy zavládne ve všech krajích ohromného povodí, které nemá ve světě rovnocenného soupeře. Ale tento slibný pohled do budoucnosti má také rub. Pokrok v amazonské oblasti má na svědomí zánik četných indiánských národů a kmenů. Ano. Na území horní Amazonky jich vymřelo již mnoho, například Curicurové a Solimaové. Na březích Putumaya jen zřídka spatříme příslušníka kmene Yuriů. Yahuaové se odstěhovali daleko od řeky a zbytky Maoů bloudí kdesi v pralesích u řeky Japury. Na řece Tonantinsu nejsou již Tonantinsové a jen několik jejich rodin se ještě potuluje u ústí Yurúy. Poříčí řeky Teffe je téměř liduprázdné a z velkého národa Umaua zbývají jen trosky u pramenů Japury. Ze starobylého národa Manaoů zbylo jen několik kočovníků. A na březích Rio Negra, kde žilo kdysi čtyřiadvacet indiánských kmenů, setkáváme se jen s portugalskoindiánskými míšenci. To je rub pokroku. Indiáni vymírají stejně, jako již Australci téměř vymizeli z Austrálie a jako severoameričtí Indiáni podlehli náporu anglosaských dobyvatelů. Vraťme se však do roku 1852. Tehdy ještě nebylo komunikačních prostředků, s kterými v poříčí horní Amazonky můžeme počítat dnes. Cesta Joama Garrala měla trvat celé čtyři
měsíce. A nebyla to doba příliš dlouhá, uvážíme-li, jakým způsobem měli cestovat. Proto také když se oba mladíci dívali na kalné, pomalu tekoucí vody, Benito si povzdychl: "Příteli Manoele, ta cesta se ti bude zdát krátká, poněvadž příjezd do Belemu znamená naše rozloučení." "Ano, Benito," odpověděl Manoel. "Ale také dlouhá, neboť Minha se stane mou ženou až na konci cesty!" KAPITOLA VI PRALES NA ZEMI U Garralů bylo plno radosti. Plavba po Amazonce do Belemu měla probíhat za okouzlujících podmínek. Na tuto několika-měsíční cestu se měl vydat nejen farmář a jeho rodina, ale měla se jí účastnit i většina zaměstnanců statku. Snad Joam Garral zapomene na svůj nepochopitelný smutek, až uvidí kolem sebe tolik šťastných tváří. Ostatně Garral byl jiný člověk již od chvíle, kdy se rozhodl. Za příprav k cestě projevoval bývalou čilost a jeho milí byli tím nadšeni. Joam se stal zase tím Garralem, jakým byl v prvých dnech svého pobytu na statku. Byl zase zdatný a pevný. Ožil v něm úspěšný muž, který strávil celý život na čerstvém vzduchu, ve svěžím podnebí pralesů, širých polí a tekoucích vod. Těch několik týdnů, jež zbývaly do odjezdu, bylo vyplněno prací bez oddechu. Jak jsme již řekli dříve, tehdy ještě parníky nebrázdily proud Amazonky. Teprve se pomýšlelo na zřízení paroplavebních společností, které by řeku a její hlavní přítoky oživily paroloděmi. Poříční plavba se zde dosud řídila jen potřebami místních usedlíků a plavidla obyčejně plula jen od statku ke statku a od vesnice k vesnici. Většinou to byla plavidla, kterým se zde říká "ubas", prosté těžké čluny, zhotovené sekyrou a ohněm z jediného stromového pně. Vpředu byly zaostřené a nezatížené, vzadu zaoblené a těžké nákladem. Mohly nést až dvanáct veslařů a tři nebo čtyři tuny zboží. Kromě nich se na řece objevovaly i "egariteas". To byly hrubé lodi, ve středu opatřené přístřeškem z listnatých větví, po stranách a zvláště na přídi bylo volné místo pro veslaře. Časem se vyskytla i nějaká "jangada", vor hrubých tvarů s třírohou plachtou a se slaměnou chýší, která byla plovoucím domovem Indiána a jeho rodiny. Tato plavidla bývala celým amazonským loďstvem a mohla dopravovat jen málo lidí nebo nevelký náklad. Zřídka se objevila větší "vigilinga" o nosnosti osmi až deseti tun. Ta měla tři stěžně s červenými plachtami. V době bezvětří byla poháněna čtyřmi dlouhými, těžkými vesly, která obyčejně byla máloco platná při plavbě proti proudu. Ještě větší byla "coberta" o výtlaku až dvaceti tun. Tato lodice byla podobná čínské džunce. Měla přístřešek na zádi a v podpalubí kabinu. Její dva stěžně nesly čtverrohé plachty nestejně veliké. Při bezvětří nebo při nepříznivém větru jí zajišťovalo pohyb deset dlouhých vesel, kterými vládli Indiáni ze zvýšené přídě. Pro Garralovu cestu se ze všech těch plavidel nehodilo žádné. Jakmile se rozhodl, že se do Belemu poplaví po proudu řeky, hned ho napadlo, aby své cesty využil k dopravě velkého množství zboží, které měl do Belemu dodat. Nezáleželo na tom, jak dlouho bude cesta trvat. Tak soudil on a stejného názoru byli i jeho budoucí spolucestující. Snad s vyjímkou Manoela. Ten z průhledných důvodů by byl dal přednost cestě rychloparníkem. Plavidlo, které chtěl postavit Joam Garral, mělo snad být hrubé a nedokonalé, ale mohlo unést mnoho lidí a obrovský náklad. Kromě toho bude bezpečnější a mnohem pohodlnější než všechny tehdejší dopravní prostředky.
Mělo to vypadat skoro tak, jako by se část iquitoské fazendy odtrhla od břehu a vydala se na cestu se vším, co představuje velkou rodinu brazilského statkáře. S ním i s jeho domem, se služebnictvem i s jejich chatami a chýšemi. K majetku iquitoského statku patřilo několik rozsáhlých pralesů, které v této části Jižní Ameriky jsou takřka nevyče-rpatelné. A Joam Garral dovedl výtečně obhospodařovat rozsáhlé pralesní plochy, bohaté na vzácná dřeva všech možných druhů, která draze platí truhláři, umělečtí truhláři, loďaři i stavební tesaři. Měl z pralesa pravidelný a značný roční příjem. Vždyť jako by tu řeka byla schválně proto, aby sama na svých vlnách dopravovala výtěžek z lesního hospodářství na místo zužitkování, a to levněji a bezpečněji než železnice. Joam Garral každoročně porážel několik set stromů ve svých lesích a do-pravoval je do Belemu v podobě velkého voru, sestaveného z fošen, trámů a klád nebo také jen z kmenů zbavených kůry. Jeho vory vodívali do Belemu zkušení voraři, kteří se vyznali v plavbě tohoto druhu a dokonale znali směr všech proudů v řece. I letos zamýšlel vypravit do Belemu vor jako kteréhokoli roku předešlého. Chtěl původně ponechat jeho výpravu i prodej cele na starosti Benitovi. To se teď změnilo. A nesmělo se váhat, neboť počátek června byl nejvhodnější dobou pro výpravu voru. Tehdy totiž začíná již klesat hladina řeky, vzedmutá lijáky v horním povodí. A klesá až do října. Muselo se proto hned začít s přípravnými pracemi. Vždyť letos mělo jít o vor skutečně neví daných rozměrů, o celý plovoucí ostrov. Garral chtěl letos porazit celou půli čtvereční míle pralesa, který pokrýval výběžek území mezi soutokem Amazonky s Nanayem. Na tento obrovský vor, jangadu, větší a bezpečnější než stovka vigilang a egariteí, spojených dohromady, zamýšlel Joam Garral nalodit jak svou rodinu, tak i služebnictvo a velký náklad zboží. "Výtečný nápad!" volala a tleskala Minha, když se dověděla o otcově plánu. "Ano," souhlasila Yaquita, "neboť tak se dosta-neme do Belemu bez nebezpeč! a bez únavy." "A při zastávkách budeme moci lovit v poříčních pralesích," dodal Benito. "Jenže to bude trochu zdlouhavé," namítl Manoel. "Což by se nesehnal nějaký rychlejší dopravní prostředek?" Byla to pravda, mělo to být zdlouhavé. Ale nikdo nedbal námitek mladého lékaře. Joam Garral zavolal Indiána, který byl jeho vrchním správcem. "Do měsíce musí být jangada připravena k odplutí," řekl mu. "Ještě dnes se dáme do práce, pane Garrale," odpověděl mu správce. Byl to těžký úkol. Indiáni a černoši vykonali za dva první květnové týdny podivuhodný kus práce. Snad někteří přecitlivělí lidé, kteří ještě nikdy neviděli kácení stromů ve velkém, litovali by těch staletých velikánů padajících pod pilami a sekyrami dřevorubců. Ale stromů bylo tolik na obou březích, směrem po proudu i proti proudu, na ostrovech a až k hranici obzoru, že půl míle pralesa neznamenalo pranic v tom obrovském množství. Správce nejdřív dal les vyčistit od lián, travin, křoví a všeho podrostu. Proto dělníci se zpočátku chopili machety, nepostra-datelné pro každého v amazonském pralese. Teprve pak sáhli po pilách a sekyrách. Machety jsou šavlovité, trochu zahnuté nože, široké a ploché, dlouhé šedesát až devadesát centimetrů. Mají pevné jílce a domorodci dovedou s nimi velmi obratně zacházet. S machetami v rukou brzy odstranili podrost a prorazili široké cesty do hloubi pralesa. Tak se to dělá. Nejdříve se vyčistí spodek a pak se stromy zbaví obalu lián, trní, kapradin a bromelií. Objeví se holá kůra a i ta přijde později na řadu. Poté všichni dřevaři, před nimiž prchají stáda různých opic, vylezou do větvoví stromů, kde se usadí nebo zavěsí. Mrštností se opicím téměř rovnají. Zbavují strom po stromu větví, které se později spálí v jejich domácnostech nebo někdy i na pasece. Brzy trčí do výše jen holé
kmeny odsouzeného lesa, zbavené korun a podobné tmavým sloupům. Vzduch a slunce poprvé pronikají mezi nimi až k vlhké půdě, které se dosud nedotkly. Mezi stromy snad není ani jeden, který by nebylo lze zužitkovat v průmyslu, v tesařství a v truhlářství. Zde stojí skupina voskových palem jako sloupy ze zahnědlé slonoviny. Jsou šestatřicet metrů vysoké a u paty mají přes metr objemu. Jejich dřevo snad vůbec nepodléhá zkáze. Tam zase je shluk tvrdodřevých kaštanovníků, které plodí trojúhelníkovité ořechy. Kromě nich jsou tu "murichis", vyhledávané staviteli, a "barrigudos" se zduřeninami ve výši jednoho metru nad zemí. Ty mívají až čtyři metry v průměru. Barrigudos mají lesklou, naryšavělou kůru posetou šedivými hlízami a jejich vršek nese široce rozevlátou korunu. Tu zase stojí vysoké bombaxy s rovnými, lesklými a hladkými kmeny a vedle nich "quatibos", jejichž koruny obalené růžovými květy ještě nedávno vysoko přesahovaly stromy sousední. Plody těchto stromů jsou podobné nádobkám naplněným řadami oříšků. Jejich světle fialové dřevo je vyhledáváno staviteli lodí. Jsou tu kmeny stromů železných, zvláště druh "ibiriratea", z jehož téměř černého a zrnitého dřeva si Indiáni zhotovují válečné sekyry. Pak "jacarandas" s dřevem vzácnějším než mahagon, "cesalpiny", jež rostou jen v nejnepří-stupnějších pralesích, a "sapucaias", které jsou pětačtyřicet metrů vysoké a mají pozoruhodný tvar. Jejich větve, vyrůstající ve výši tří metrů od země, podobají se lukům a ve výši devíti metrů se vracejí k mateřskému kmeni, který šroubovitě ovíjejí. Teprve ve vrcholku se trochu rozšiřují a jsou obsypány žlutými, purpurovými a sněhobílými květy cizopasných rostlin. Vršky stromů se tak podobají kytici umělých květin. Za tři týdny po započetí práce všechny stromy pralesa u soutoku Amazonky s Nanayem ležely již na zemi. Nezůstal stát ani jediný. Kácení bylo skončeno. Joam Garral by se nemusil starat o výsadbu nového lesa, za dvacet nebo třicet let by vyrostl znova. Ale zde nebyl ponechán ani jeden výhonek, který by se mohl stát otcem nového pokolení stromů, a ani jediný okrajový strom. Bylo káceno na čisto. Stromy byly uřezány těsně u země a jejich pařezy měly čekat na chvíli, kdy budou vyrvány ze země i s kořeny, které by jinak již příští jaro oživilo množstvím zelenajících se odnoží. Ne, tato polovina čtvereční míle, jejíž okraje ovlažovaly vody Amazonky a jejího přítoku, neměla již být pralesem. Příštího roku bude zpracována v pole a na těch bude růst maniok, kávovník, ingam, cukrová třtina, srdečný kořen, kukuřice a podzemnice olejná. Nenadešel ještě poslední květnový týden a všechny kmeny ležely již na amazonském břehu pečlivě roztříděny podle druhů a podle plavitelnosti. Zde z nich bude sestavena obrovitá jangada, která se stavbami, obydlími a plavební výstrojí stane se opravdovou plovoucí vesnicí. Vlny řeky, vzduté povodní, ji pozvednou a ponesou osm set mil dlouhou cestou k pobřeží Atlantiku. Joam Garral se po celé ty tři týdny věnoval jen a jen práci. Sám vše řídil v pralese a později i na břehu řeky, kde ležely části budoucího voru. Yaquita s Cybelou se zatím obíraly přípravami na cestu. Stará černoška nedovedla pochopit, proč mají odjet z místa, kde je jim tak dobře. "Ale uvidíš věci, které jsi dosud nespatřila," nepřestávala jí opakovat Yaquita. "A budou stát za to, budou jako ty, na které jsem už zvyklá?" stále stejně odpovídala Cybela. Minha a její chráněnka se staraly hlavně o to, co se jich týkalo osobně. Pro ně to neměl být jen výlet, nýbrž odjezd navždy, a byly mnohé a mnohé věci nutné pro nový domov, který mladá mulatka měla sdílet se svou milovanou paní. Minha měla často slzy v očích, ale veselou mulatku nebolelo, že má opustit Iquitos. S Minhou Valdezovou jí bude stejně dobře jako s Minhou Garralovou. Musilo by jít o rozloučení s Minhou, aby ji přešel smích. A ona se přece od milované paní neodloučí nikdy. Benito pomáhal otci při všech pracích. Učil se tak vést statek, který se snad jednou stane jeho. A během plavby měl poznat i obchodní stránku farmářského hospodářství.
Manoel dělil svůj čas na pobyt v domě, kde Yaquita s dcerou měly plné ruce práce, a na návštěvy voru, kam ho Benito zval častěji, než mladému lékaři bylo libo. Pochopitelně to byla dělba celkem velmi nerovnoměrná.
KAPITOLA VII ZA LIÁNOU V neděli 26. května se mladí lidé dohodli, že si dopřejí trochy oddechu. Byl nádherný den. Mírný vánek z Kordiller osvěžoval vzduch a mírnil teplotu. Vše vybízelo k výletu do přírody. Benito a Manoel navrhli, aby si Minha s nimi vyšla na procházku do pralesů na protějším pravém břehu Amazonky. Mělo to být rozloučení s nádherným iquitoským okolím. Mladíci si vzali pušky, ale nemínili pro lov zanedbávat svou společnici. A bylo lze se spolehnout na Manoela, že se tak nestane. Dívkám - Lina totiž nechtěla zůstat doma bez Minhy - nemohla ublížit procházka dvou nebo tří mil. Joam Garral a Yaquita neměli kdy, aby šli s nimi. Na jangadě bylo ještě mnoho práce, která se nesměla zdržovat. Yaquita s Cybelou neměly pro sebe ani chvilku, ač jim pomáhalo skoro všechno ženské služebnictvo fazendy. Minha přijala pozvání s radostí. A tak asi k jedenácté hodině, po přesnídávce, oba mladíci a obě dívky se odebrali na břeh u soutoku Amazonky s Nanayem. Doprovázel je černoch. Vsedli do uby, která patřila fazendě, propluli mezi ostrůvky Iquitosem a Pariantou a přistali u pravého břehu Amazonky. Loďka přirazila k břehu u nádherných stromovitých kapradin, které ve výši devíti metrů byly zdobeny jakoby svatozáří. Tvořily ji tenké, sametově zelené větévky, lemované jemným krajkovím zlatého listí. "A teď, Manoele," řekla Minha, "teď si dovolím představit vás pralesům horní Amazonky, pro které jste přece jen cizincem. Já jsem zde doma, a proto mi přísluší úloha hostitelky." "Drahá Minho," odpověděl jí mladý lékař, "ujišťuji vás, že úloha hostitelky vám bude patřit v Belemu právě tak jako zde v Iquitosu. Zde i tam..." "To tak, Manoele a sestřičko!" vpadl jim do řeči Benito. "Myslíte, že nás budete bavit sterými vzájemnými něžnostmi!... Zapomeňte na několik hodin, že jste snoubenci!" "Ani na hodinu! Ani na okamžik!" bránil se Manoel. "Jestliže ti to však nařídí Minha ?" "Neudělá to!" "Kdo ví?" zasmála se Lina. "Lina má pravdu," souhlasila Minha, ale zároveň stiskla Manoelovi významně ruku. "Pokusme se zapomenout!... Zapomeňme!... Pan bratr to nařizuje... Co bylo, to již není!... Nejsme již snoubenci, pokud bude trvat tato procházka. "Já již nejsem Benitova sestra a vy, vy nejste mým přítelem." "To se povedlo!" smál se Benito. "Výborně! Jsme si tedy navzájem cizinci," volala Lina a zatleskala. "Cizinci," dodala Minha, "kteří se vidí poprvé v životě, kteří se potkají, pozdraví..." "Dobrý den, slečno!" ukláněl se Manoel před Minhou. "S kým je mi ctí se seznámit, pane?" ptala se dívka co nejvážněji. "S Manoelem Valdezem, který by byl šťasten, kdyby váš pan bratr ho laskavě představil..." "U všech kozlů! Nechte těch komedií!" zvolal Benito. "To mám za svůj hloupý nápad. Jen si buďte snoubenci dál! Tak dlouho, jak vám bude libo! Třeba i navždy!" "Navždy," opakovala Minha s takovou vroucností v hlase, že Lina vybuchla v nevázaný smích.
Vděčný úsměv Manoelův odměnil Minhu za její neopatrnost. "Při chůzi se míň mluví. Na cestu!" zvolal Benito, aby sestru vysvobodil z rozpaků. Minha však neměla naspěch. "Ještě chvilku, bratříčku," pravila. "Žádal jsi, abychom s Manoelem zapomněli, že jsme snoubenci, abychom ti nekazili procházku. Poslechla jsem tě! A teď budu zase něco žádat já, abys nekazil procházku mně! Chci, abys mi slíbil, že zapomeneš... "Nač bych měl zapomenout já?" "Že jsi lovec, pane bratře!" "Jakže! Ty mi tedy zakazuješ..." "Ano, zakazuji ti střílet na ty hezké ptáky, na papoušky, kaziky, kuruky a jak se všichni jmenují. Podívej se, jak vesele poletují ze stromu na strom. Zákaz se samozřejmě vztahuje i na zvířata. Jen kdyby jaguár nebo nějaká jiná šelma k nám přišla příliš blízko, pak ovšem..." "Ale..." namítl Benito. "Jinak vezmu Manoela za ruku a utečeme. Ztratíme se a ty nás budeš muset hledat." "Chceš, abych odmítl?" zeptal se Benito a podíval se při těchto slovech na Manoela. "Třebas," souhlasil mladý lékař. "Tak tedy ne," zvolal Benito. "Neodmítnu! Poslechnu jen proto, abych tě dopálil. Jdeme!" A všichni čtyři, následováni černochem, vstoupili pod vysoké stromy, jejichž husté listí bránilo slunečním paprskům, aby pronikly až k zemi. Snad není nic krásnějšího než tato část pravého břehu Amazonky. V půvabné změti tu roste spousta stromů. Na čtvrtině míle lze napočítat až sto různých druhů. A bylo zřejmé, že dřevorubcova širočina se tohoto pralesa dosud nedotkla. Stopa každé rány by byla znatelná i po celých věcích. I kdyby nové stromy byly již stoleté, celkový vzhled lesa by byl jiný, méně původní. Postaraly by se o to především liány a jiné popínavé rostliny, které by se lišily od ostatních. Zrak zkušeného lesáka by to okamžitě poznal. Veselá skupina se prodírala travinami, křovím i houštím. Smáli se a žertovali. Černoch šel teď před nimi a razil cestu machetou, když houštiny byly neprostupné. Údery těžkého nože vyplašovaly tisíce ptáků. Minha zcela oprávněně se již předem ujala ptačího světa, jehož zástupci poletovali ve větvích věkovitých stromů. Byli tu zelení papoušci a jejich křiklavé samice, kteří ve větvích vypadali, jako by to byly plody stromů. Byly tu i různé druhy kolibříků, modrovousci, rubínově žlutí kolibříci i "tisorové" s dlouhými nůžkovitými ocasy. Všichni se podobali utrženým květům, které vítr přenáší z větve na větev. Oranžoví kosové s hnědě vroubenými křídly, fíkoví drozdi se zlatým pruhem a jako havran černé "sabie", ti všichni se bouřlivě účastnili svými hlasy závodů ve hvízdání. Dlouhý zobák tukanův drtil zlaté hrozny "guiriri". Brazilské žluvy oklepávaly kůru stromů a nakláněly nad ní nachově tečkované hlavičky. Byla to opravdová pastva pro oči. Ale celá ptačí společnost náhle umlkala a hledala úkryt, když jako zrezivělá korouhvička zaskřípěl nad vrcholky stromů hlas "almy de gato" - kočičí duše. Tak říkají Brazilci žlutavému krahulíku, který se teď nesl hrdě ve výši a vystavoval na odiv dlouhá bílá ocasní péra. Ale i ten zbaběle ulétal, když se nad ním objevil "gaviao", velký orel se sněžně bílou hlavou, postrach všech pralesních okřídlenců. Minha upozorňovala Manoela na krásné tvory, které nikdy nespatří tam daleko na východě, v Belemu. Ale Manoel ji poslouchal spíše zrakem než sluchem... Zpěv a křik z tisíců ptačích hrdel byl tak ohlušující, že jí nemohl rozumět. Jen Linin hlučný smích dokázal přehlušit veselým trylkem všechno to kdákání, cvrlikání, houkání, hvízdání a vrkání. Za hodinu. ušli sotva jednu míli. Stromy měnily svůj ráz takřka po každém kroku, kterým se vzdalovali od řeky. A tvorové se přestěhovali ze země do výše osmnácti až čtyřiadvaceti metrů, kde ve větvích si hrály na honěnou celé tlupy opic. Jen tu a tam se dařilo slunečnímu paprsku problesknout hustým listím. Zdá se, že tropický prales, nepotřebuje k životu světlo.
Vzduch stačí pro rozvoj travin, keřů a stromu. Snad čerpají teplo nutné pro vznik chlorofylu nikoli z okolního vzduchu, nýbrž přímo ze země, která v tropech je obrovskou tepelnou zásobárnou. Na povrchu bromelií, dračinců, orchidejí, vstavačovitých kaktusu a ostatních cizopasných rostlin, které vytvářejí takřka skutečný les kolem každého kmene, byla spousta různého hmyzu. Člověk by po něm sáhl v domněnce, že to jsou květy. Byli tu modří nestoři, jejichž křídla jsou jakoby utkána z měňavé pavučiny, a motýlové "leilu", zlatolesklí a se zeleným třepením na okrajích křídel. Byly tu i můry dlouhé pětadvacet centimetru a s křídly velikosti listů, včely "maribundas", které se podobají živým smaragdům zasazeným do zlata, a spousty světlušek s bronzovou hrudí a se zelenými krovkami, jejichž oči teď zářily žlutavým ohněm. V noci světlušky jistě osvětlují prales mnohobarvými zážehy. "Jaká nádhera!" nadšeně volala Minha. "Jsi doma, Minho," žertoval Benito. "Alespoň jsi to říkala, a teď nevycházíš z údivu nad vlastními poklady." "Jen si posluž, bratříčku!" odpověděla Minha. "Přece snad smím chválit divy přírody. Či ne, Manoele? Vždyť ta krása nepatří jen mně, nýbrž celému světu." "Nechme Benita vtipkovat," pravil Manoel. "Tají to, ale je v něm kus básníka a také ho dovede nadchnout krása právě tak jako nás. Ale sbohem poezie, když má v ruce pušku!" "Zůstaň tedy alespoň dnes básníkem, Benito," prosila dívka. "Vždyť jím zůstávám," odpověděl mladík. "Ó přírodo ty divukrásná... a tak dále!" Třeba připomenout, že Minhin zákaz střílet byl pro Benita krutým trestem. Zvěře bylo v lese dost a vášnivý lovec již teď litoval několika krásných výstřelu. Právě před chvílí spatřil v místech, kde les přecházel v mýtinu, několik jihoamerických pštrosu "nanduu", vysokých pul druhého metru. Byli ve společnosti svých nerozlučných průvodců "seriem". Seriema je brazilský krocan, jehož maso je jemnější a chutnější než maso velikánu, které pravidelně provázejí. "Podívej se, co mě stojí ten prokletý slib!" pravil Benito sestře, přehazuje přes rameno ručnici, kterou bezděky přitiskl k líci. "Seriem by bylo škoda, neboť jsou velkými hubiteli hadů," utěšoval ho Manoel. "Láry fáry," odsekl mu Benito. "To by bylo škoda i hadů, protože ti zase hubí škodlivý hmyz. A hmyz požírá mšice, které škodí ještě víc. To by člověk musil šetřit vše!" Ale mladého lovce čekaly ještě horší zkoušky. Prales se začal zvěří přímo hemžit. Rychlonozí jeleni a čiperní srnci co chvíli prchali před společností do houštin. Ale nikoli tak rychle, aby jejich běh nezastavila dobře mířená kulka. Objevovali se i krocani jiného druhu, kávově hnědí, a pekariové, druh divokých prasat, která jsou pokušením pro každého lovce. Byli tu také "agutiové", příbuzní našich zajíců a králíků, a pásovci se šupinatým, bohatě vzorkovaným krunýřem, kteří patří do řádu bezzubých. A jak teprve se Benito musil přemáhat, když spatřil "antu", brazilského tapíra podobného malému slonu! Tento tlustokožec, vzácný i v poříčí horní Amazonky, je uznávanou loveckou trofejí. Jeho maso je chutnější než hovězí a masitý výrůstek na hřbetě je soustem hodným královské tabule. Nechat uniknout takové zvíře, to už bylo hrdinství! Však také Benita puška na rameni pálila. Ale dodržel slib a nestřelil. Hned však upozornil sestru, že se neudrží, objeví-li se snad i "tamandoa assa". To je velmi vzácný mravenečník, který je nejžádoucnějším úlovkem každého brazilského lovce. Naštěstí se velký mravenečník neukázal, a neukázali se ani jaguár, panter, leopard nebo kuguár, které Brazilec shrnuje pod společný název "onza" a kterým není radno dovolit, aby se dostali k člověku příliš blízko. Benito se zastavil a povzdechl si: "Procházet se je krásná věc, ale procházet se bez účelu..."
"Bez účelu!" přerušila jeho úvahu Minha. "Vidět a obdivovat se, to je náš účel! Naposled spatřit pralesy horní Amazonky, po kterých se mi bude v Belemu stýskat. Rozloučit se s nimi!" "Mám nápad!" ozvala se Lina. "To bude asi pěkná hloupost!" nahlas zapochyboval Benito. "Není od tebe hezké, bratříčku," ujímala se své chráněnky Minha, "že se pošklebuješ Lině za to, když chce dát naší procházce cíl, po kterém tolik toužíš." "A tím spíš, pane Benito," dodala mulatka, "že se vám můj nápad bude jistě líbit." "Tak mluv!" vyzývala ji Minha. "Vidíte tu liánu?" Lina ukazovala na liánu druhu "cipo", která se ovíjela kolem kmene obrovské mimózy, jejíž lehoučké listí má tu vlastnost, že se stáčí do kornoutků při sebeslabším dotyku, a dokonce při hluku. "Nu a?" ptal se Benito. "Navrhuji, abychom šli za tou liánou až k jejímu konci," odpověděla mu Lina. "Tohle je nápad! To je cíl!" zvolal Benito. "Jít za liánou přes všechny překážky, přes houští, křoví, skály, potoky a bystřiny, nedat se odradit, i kdyby..." "Měl jsi pravdu, bratře," se smíchem ho přerušila Minha. "Linin nápad je opravdu trochu pošetilý." "Hleďme, najednou!" odpověděl jí Benito. "Ale abys věděla, jestliže je Linin nápad hloupý, jsem hloupý i já! Mně se totiž ten plán líbí." "Když se ti líbí, tak do toho," smála se Minha. "Pojďme s Linou za liánou!" "Ale nebojíte se..." varoval mladý lékař. "Zas nějaké námitky!" nedal mu domluvit Benito. "Však bys nic nenamítal, kdybys věděl, že na konci té liány na tebe čeká Minha." "Už mlčím," omlouval se Manoel. "Jsem zticha a podrobuji se. Pojďme za liánou!" Vydali se na cestu, smějíce se jako děti o prázdninách. Rostlinné lano je mohlo zavést daleko, jestliže je budou tvrdošíjně sledovat jako nějakou Ariadninu nit. Proti niti dcery Minoovy tu byl rozdíl... Ariadnina nit vyváděla z labyrintu, kdežto tahle nit je tam mohla zavléci hodně hluboko. Byla to totiž liána z rodu smilaceí, známá také pod jménem "červená japicanga", která často bývá dlouhá i několik mil. Ale vždyť nemusili jít doopravdy až k jejímu konci. Cipo se táhla od stromu ke stromu, stále dál a dál. Brzy se kolem stromu ovíjela a hned zase visela v jeho větvoví. Zde spojovala dračinec s palisandrem, tam se převíjela z obrovského kaštanu druhu "bertholletia excelsa" na "baccabu", palmovník vinný, jehož větve Agassiz správně přirovnává ke korálovým, zeleně žíhaným prutům. Pak přeskočila na fíkovník "tucumu". Fíkovníků je v Brazílii třiačtyřicet druhů a jejich koruny se podobají korunám staletých oliv. Z fíkovníku se smýkla na pryšcovitý strom z rodu "euphorbiaceí", z kterého se těží kaučuk. A tak to šlo stále. Z elegantní hladkokoré palmy "gualty" na kakaovník a odtud na melastony různých druhů, jedny růžokvěté a druhé obsypané latami bělostných jahůdek. Co tu bylo překážek a kolik výkřiků zklamání, když veselá společnost náhle ztratila vůdčí nit! Vždy ji musili pracně vyhledávat ve spleti cizopasných rostlin. "Tam, tam, už ji vidím!" volala Lina. "Mýlíš se, to je jiný druh," chladila její zápal Minha. "Ne, Lina má pravdu," hájil mladou mulatku Benito. "Lina se mýlí," tvrdil samozřejmě Manoel. Tak vznikaly vážné a hlučné rozepře, při nichž nikdo nechtěl ustoupit. Tu černoch z jedné a Benito z druhé strany zlézali stromy a drápali se až do korun, kterými se cipo proplétala, až zjistili její skutečný směr. Nebylo to nic snadného uprostřed změti bromelií "karatas", které se brání dlouhými ostny, mezi červenými orchidejemi s fialovými
pysky velkými jako rukavice a mezi "oncidienů", které byly zamotané víc, než bývá přadeno v prackách hravého kotěte. Když se liána spustila k zemi, jaká zase potíž najít ji v houští různých plavuní, širokolistých "heliconií", kaliander s růžovými střapci květů a pod stonky svlačců, které se ovíjely kolem liány jako drátek kolem jádra indukční cívky! Nebo objevit ji pod uzly obrovských bělokvětých "ipomeí", pod dužnatými stonky vanilek, mezi spletí mučenek a výhonků plané révy. Když liánu nalezli, les zněl radostnými výkřiky. A jak spěšně pokračovali v přerušené pouti! Putovali již dvě hodiny a dosud nic nenasvědčovalo, že se blíží k vytouženému cíli. Trhali liánou, ale ta nepovolovala. Jen hejna ptáků vyletovala do výše a opice prchaly ze stromu na strom, jako by chtěly ukazovat mladým pošetilcům cestu. Když jim cestu zatarasila houština, macheta v ní prorazila průchod, do kterého se mládež hned vrhala. A když jinde se liána vinula přes vysokou, zelenými mechy zarostlou skálu, dostávali se i přes skálu přidržujíce se liány. Konečně se objevila rozsáhlá mýtina. Zde na volném vzduchu a v záři slunce stál osamělý strom, který potřebuje stejně vzduch jako sluneční světlo. Byl to strom rostoucí jen v tropických krajinách, živitel jejich obyvatelstva, o kterém Humboldt říká, že provází lidstvo již od jeho kolébky. Krátce byl to banánovník. Nekonečný stonek cipa se proplétal jeho větvemi, ale na druhé straně zase sjížděl k zemi, plazil se přes mýtinu a znova mizel v pralese. "Necháme toho konečně?" ptal se Manoel. "Ne, nikdy ne!" zvolal Benito. "Ne dřív, dokud se nedosta-neme ke konci liány." "Ale je čas pomýšlet na návrat," namítla Minha. "Ještě chvilenku, drahá slečno!" žadonila Lina. "Dál, stále dál," podporoval ji Benito. A mladí nerozvážlivci se znova pohroužili do pralesa, který zde byl řidší, takže dovoloval rychlejší postup. Kromě toho liána měnila směr k severu. Zdálo se, že míří zpět k řece. Mohli ji tedy sledovat dál, neboť tím se blížili k břehu, po němž se mohli snadno dostat domů. Za čtvrt hodiny poté společnost stanula na dně strže před drobným přítokem Amazonky. Přes potok se pjal přírodní most z lián a větví. Cipo se tu dělila ve dva stonky, které tvořily jakési zábradlí vratkého mostu. Benito, který byl stále v čele, vstoupil na houpající se most. Manoel chtěl zadržet Minhu. "Zůstaňte zde," pravil. "Ať si jde Benito dál, když se mu to líbí. Počkáme tu na něho." "Jen pojďte, slečno, pojďte!" volala Lina. "Nebojte se! Liána se už tenčí. Přemůžeme ji a objevíme její konec." A mulatka se odvážně pustila za Benitem. "Jsou to děti, Manoele," pravila Minha. "Musíme za nimi. Pojďme!" I oni přešli most, který se pod nimi rozkýval jako houpačka, a vstoupili pod klenbu obrovitých stromů. Sledovali nekonečnou liánu dalších deset minut, když se Benito pojednou zastavil. "Jsme už u konce?" ptala se Minha. "Ne," odpověděl Benito. "Ale musíme postupovat opatrně. Podívejte se!" Ukazoval na liánu, která sebou zmítala ve větvích vysokého fíkovníku. "Co to je?" ptal se Manoel. "Asi nějaké zvíře. A snad takové, před kterým je radno mít se na pozoru." Benito sňal pušku z ramene a posunkem naznačil ostatním, aby zůstali stát. Manoel, obě dívky a černoch zůstali na místě. Benito opatrně postoupil asi o deset kroků. Náhle vykřikl. Viděli, jak běží ke stromu. Rozběhli se za ním.
Naskytla se jim nečekaná a málo příjemná podívaná. Na konci liány, kterou tak dlouho sledovali, škubal sebou člověk pověšený za krk. Stonek cipa již nebyl silnější než provaz. Bylo snadné udělat z něho smyčku. A muž ve smyčce nebyl dalek smrti. Benito však již doběhl k liáně a přeťal ji jediným mávnutím nože. Oběšenec se svezl na zem. Manoel se nad ním sklonil, aby mu poskytl první pomoc a přivedl ho k životu, jestliže nebylo již pozdě. "Ubožák!" zašeptala Minha. "Pane Manoele! Pane Manoele!" volala Lina. "On ještě dýchá! Zachraňte ho!" "Ano, vím to," odpověděl lékař. "Ale přišli jsme v poslední okamžik." Oběšenec byl asi třicetiletý běloch, vychrtlý a chatrně oděný. Jistě mnoho vytrpěl. U nohou mu ležela prázdná čutora a jakási hračka. Byla to polokoule zhotovená ze želvího krunýře a připevněná vláknem k držadlu z palmového dřeva. "Věšet se! Oběsit se! A tak mladý!" opakovala Lina. "Co ho k tomu dohnalo?" Manoelovi se brzy podařilo přivést ubožáka k vědomí. Neznámý otevřel oči a oddechl si tak mocně a nečekaně, že Lina se polekala a odpověděla na jeho vzdech výkřikem. "Kdo jste, příteli?" ptal se Benito. "Nedověšenec, jak vidím." "Ale vaše jméno?" "Počkejte chvíli, až si vzpomenu." ... přejel si rukou čelo. "Jmenuji se Fragoso a jsem vám vždy k službám, potřebujete-li učesat, oholit nebo ostříhat podle všech pravidel mého umění. Jestli to ovšem ještě dokážu. Jsem holič, nebo lépe řečeno nejnešťastnější ze všech Figarů na celém světě." "Ale co vás to napadlo?" "Co chcete, drahý pane," odpověděl Fragoso již s úsměvem. "Chvilka zoufalství, které bych později litoval, jestliže je lítost známa i na onom světě. Ale mít před sebou cestu dlouhou osm set mil, a to bez haléře v kapse, to člověku odvahy nepřidá. Ztratil jsem ji, tu odvahu, a to je všechno!" Fragoso měl celkem hezký a upřímný obličej. Čím víc se zotavoval, tím bylo zřejmější, že je veselé povahy. Byl to jeden z těch kočovných holičů, jací se potulují po březích Amazonky od vesnice k vesnici a zušlechťují hlavy černochům i černoškám, Indiánům i Indiánkám, kteří si všichni váží jejich umění. Ubohý Fragoso, nešťastník, který zbloudil v pralese a nejedl již čtyřicet hodin, ztratil na chvíli rozvahu. Další už víme. "Příteli," řekl mu Benito, "teď půjdete s námi na iquitoskou fazendu." "Proč ne, s radostí," odpověděl mu Fragoso. "Odřízl jste mě, a proto vám patřím. Ale snad jste to neměl dělat." "Slečno, byl ten můj nápad dobrý?" ptala se Lina. "To víš, že ano," odpověděla jí Minha. "Ale rozhodně jsem nečekal, že na konci naší liány najdeme člověka," dodal Benito. "A k tomu holiče, který se věší," přidal Fragoso. Pověděli chudákovi vše o své procházce a o rozmarném nápa-du mulatčině. Poděkoval vřele Lině. Pak se vydali na cestu do fazendy. Fragoso tam byl přijat tak, že ztratil chuť věšet se znova, neboť už k tomu neměl důvod.
KAPITOLA VIII JANGADA
Půl čtvereční míle pralesa leželo na zemi na břehu řeky. Úkolem dřevorubců teď bylo, aby z věkovitých stromů sestavili vor. Snadná práce, na mou víru! Indiáni projevili pod vedením Joama Garrala nedostižnou zručnost. Tito domorodci jsou opravdu zázrační pracovníci. Jejich pracovními pomůckami jsou jen sekyra a pila a pracují s dřevem tak tvrdým, že se ostří nástrojů vylamuje. A přece pro jejich vytrvalé a obratné ruce je hračkou otesat a rozřezat ohromné kmeny na trámy, fošny a prkna, a to bez strojů. Poražené a upravené kmeny nebyly hned spuštěny na hladinu řeky. Joam Garral měl ve zvyku postupovat jinak. Celá ta spousta kmenů a dřeva byla vyrovnána na široké pláži u soutoku Amazonky s Nanayem, Garral tentokrát dal pláž vhodně rozšířit. Tam byla sestavována jangada. Amazonka se již sama postará, aby ji ve vhodné chvíli zvedla na své vlny. Na objasněnou je třeba říci několik slovo zeměpisné zvláštnosti tohoto veletoku, kterou obyvatelé poříčí již dávno vypozorovali. Dvě řeky, které jsou delší než Amazonka, Nil a Mississippi-Missouri, tekou prvá od jihu k severu africkou pevninou a druhá od severu k jihu Severní Amerikou. Protékají kraji, jejichž zeměpisná šířka je různá. To má vliv na odlišnost podnebí v jednotlivých částech poříčí. Naproti tomu Amazonka, alespoň od místa, kde se obrací na východ, teče stále mezi druhým a čtvrtým stupněm jižní šířky. Proto její poříčí má po celou délku toku stejné podnebné podmínky. To je také příčina, proč v poříčí Amazonky jsou dvě přesně ohraničená období dešťů. Na severu Brazílie připadá dešťové období na září a na jihu na březen. Z toho plyne, že přítoky na pravém a levém břehu se rozvodňují střídavě po půl roce a že hladina Amazonky dosahuje největší výše také dvakrát do roka, a to v červnu a v říjnu. Joam Garral to věděl ovšem také a rozhodl se využít, této pravidelnosti při stavbě jangady. Dal vor sestrojit pohodlně na břehu. Rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším stavem amazonské hladiny jsou tři metry. Tento velký rozdíl dovoloval statkáři, aby tak jednal. Do stavby se pustili hned. Kmeny byly na pláži rozloženy podle velikosti a s ohledem na jejich plavitelnost, na kterou se musilo dbát. Mezi těžkými a tvrdými dřevy byla totiž i taková, jejichž specifická váha je jen o málo menší než specifická váha vody. První, spodní poloha voru nesměla být z kmenu kladených těsně k sobě. Musila být mezi nimi mezera. Spojovány byly napříč pokládanými trámy, které zajišťovaly pevnost této vrstvy jako celku, a svazovány houžvemi z "piaçaby". Piaçaba se zhotovuje z tenkých větévek palmovníků, velmi hojných v amazonském poříčí. Houžve z ní spletené mají pevnost konopných lan. V kraji se jich všeobecně používá, neboť jsou lehké, dobře plavou, nadnášejí vory a jejich výroba je levná. Pro tyto vlastnosti piaçaba proniká již i do obchodu Starého světa. Na spodní polohu z kmenů a trámů pak kladli fošny a prkna jako podlahu voru, který se měl vynořovat pětasedmdesát centimetrů nad hladinu řeky. Fošen a prken bylo třeba velké množství, což snadno pochopíme, uvážíme-li, že vor byl tři sta metrů dlouhý a osmnáct metrů široký. To představovalo plochu pěti tisíc čtyř set čtverečních metrů. Opravdu měl být spuštěn na vlny Amazonky celý les. Dohled při všech stavebních pracích obstarával Joam Garral sám. Když však, byly ukončeny, přizval na poradu o vnější úpravě všechny ostatní, ano i Fragosa. Musíme se několika slovy zmínit ještě o Fragosově postavení na fazendě. Holič nebyl nikdy tak šťasten jako ode dne, kdy byl opravdu přátelsky přijat na statku Joama Garrala. Joam Garral mu nabídl dopravu do Belemu, kam chtěl jít, "než ho chytla ta liána za krk a tak pevně držela," jak říkával. Fragoso přijal nabídku radostně, srdečně poděkoval a snažil se z vděčnosti být užitečný na tisícerý způsob. Byl to schopný člověk, o kterém bylo lze říci, že má obě ruce pravé. Znamená to, že měl chuť do každé práce a že ji dělal dobře. Byl veselý
jako Lina, zpíval, kudy chodil, a nikdy mu nechyběla vtipná odpověď. Všichni si ho brzy oblíbili. Mladé mulatce říkal, že je jí dlužen nejvíc. "Byl to od vás božský nápad, slečno Lino," nepřestával opakovat, "zahrát si na schovávanou s liánou. Je to ostatně hezká hra, jenže se vždy na konci nenajde pověšený holič." "Ale to byla náhoda, pane Fragoso," odpovídala mu se smíchem. "Nejste mi dlužen pranic." "Jakže? Pranic! Dlužím vám svůj život, chtěl bych jej prodloužit aspoň na sto let, aby má vděčnost trvala co nejdéle. Ano, byla to opravdu náhoda, že jsem se věšel. Z nutnosti a po dobré úvaze. Řekl jsem si tehdy, že bude lepší pověsit se, než zemřít hladem nebo posloužit zvěři a ptákům za potravu ještě před smrtí. Ta liána je však mezi mnou a vámi poutem, ať už říkáte..." Takové rozhovory mívaly obyčejně veselý ráz, ale vpravdě byl Fragoso mulatce vděčen z hloubi srdce, že ona ho vlastně zachránila. A Lina nebyla lhostejná k projevům vděčnosti dobrého, upřímného a hezkého muže, veselého jako ona. Jejich vzrůstající přátelství vyvolalo již několik "hleďme! hleďme!" z úst Benitových, Cybeliných i jiných. Vraťme se však k jangadě. Při poradě bylo ujednáno, že její vrchní úprava bude co nejdokonalejší a nejpohodlnější, když měli na voru pro dlít několik měsíců. Rodina Garralova, otec, matka, Minha, Manoel, Benito, Cybela a Lina měli bydlit ve zvláštním domě. Ale jet s nimi mělo ještě čtyřicet Indiánů, čtyřicet černochů, Fragoso a vorař, který měl vor řídit. Tak četný personál byl nutný. Vždyť šlo o plavbu mezi tisícerými zákruty a stovkami ostrůvků, jež ztěžují plavbu. Sto šedesát paží bylo třeba, aby dlouhými vorařskými háky udržovaly jangadu na správné cestě. Amazonka jí sama dá pohyb, ale nikoli směr. Obydlí pro statkáře a jeho rodinu bylo postaveno na zádi jangady. Mělo pět pokojů a velkou společnou obytnou místnost. Jeden pokoj měl být pro Joama a Yaquitu, druhý pro Linu a Cybelu v sousedství jejich velitelek, třetí pro Manoela s Beni-tem. Minha měla pokojík pro sebe a ten byl zařízen ze všech nejpohodlněji. Pátý pokoj byl vyhrazen pro hosty na jangadě. Hlavní budova byla z dvojitých, přes sebe sbíjených prken, která byla napuštěna vřelou pryskyřicí. Stěny a střecha budovy se tak staly neprostupnými dešti a větru. Postranní a průčelní okna propouštěla do místnosti dostatek světla. Vpředu byly dveře do obývací místnosti. Lehce stavěná veranda před průčelím chránila dům před přímými slunečními paprsky. Nesly ji štíhlé bambusy. Celý dům byl natřen světlou okrovou barvou, která tepelné paprsky nepohlcuje, nýbrž odráží. Tím bylo zajištěno, že uvnitř domu bude snesitelná teplota. Když "arcidílo", jak domu říkali, bylo podle plánů otce Garrala dohotoveno, přihlásila se Minha. "Tati," pravila, "když teď vaší zásluhou vyrostl pro nás všechny hezký příbytek, jistě nám dovolíte, abychom jeho vnitřek uspořádali podle svého vkusu. Vnějšek patří vám, vnitřek nám! Já a maminka chceme, aby to bylo tak, jako by celá fazenda jela s námi. Abyste se mohl domnívat, že jste vůbec neopustil Iquitos!" "Jednej podle své vůle, Minho," odpověděl jí otec se smutným úsměvem, který ještě teď se tu a tam vracel do jeho tváře. "Bude to nádherné!" "Spoléhám na tvůj vkus, dceruško!" "Buďte ujištěn, že vás nezklamu, tati! Jsme tím povinni krásné zemi, kterou poplujeme. Je i naší zemí a vracíme se do ní po tolikaleté nepřítomnosti!" "Máš pravdu, Minho," s úsměvem odvětil Joam Garral. "Skoro jako bychom se vraceli z vyhnanství... z dobrovolného vyhnanství. Ukaž, co dovedeš! Schvaluji ti všechno předem."
Péče o vnitřní uspořádání a výzdobu příbytku připadla tedy mladé dívce a Lině. Dobrovolně se k nim přidružil Manoel a Fragoso. S trochou vkusu a představivosti mohli pořídit mnoho hezkého. Nejdřív byl v místnostech rozestaven nejlepší nábytek z fazendy. Až dorazí do Belemu, pošlou jej zpět do Iquitosu některou egariteou. Stoly, bambusová křesla, rákosová lehátka a vyřezávané stojany a poličky, zkrátka vše, z čeho se skládá vnitřní zařízení domu v tropech, bylo vkusně umístěno v plovoucím obydlí. Bylo znát, že ženské ruce řídily úpravu, byť ji provedli dobrovolní mužští spolupracovníci. Ať si nikdo nemyslí, že některá stěna zůstala holá. Ne! Všechny se stápěly v pěkných čalounech. Byly to čalouny z drahocenných stromových kůr. Říká se jim zde "tituri" a vzhledem mohou soutěžit s nejlepšími brokáty, s nejjemnějšími damašky a s nejdražšími látkami soudobé bytové kultury. Podlahu pokrývaly skvrnité kožešiny jaguárů a huňaté kůže opičí, které přímo vybízely nohu k odpočinku na měkkém rounu. Z oken splývaly lehounké záclony z růžového hedvábí, vyráběného ze zdejší "sumy-umy". Lůžka byla opatřena sítěmi proti komárům. Matrace, podušky a pokrývky byly vyplněny pružnou a svěží dření, kterou zdarma poskytuje v oblasti Amazonky hojně rostoucí bombax. Na stolcích a poličkách bylo plno drobných nicůtek z Rio de Janeira a z Belemu, které byly mladé dívce proto milé, že jí je přivezl Manoel. Co může být rozkošnějšího nad takové drobnůstky, které mluví beze slov, neboť jsou to dary milované ruky! Vnitřek byl upraven za několik dní. Bylo tu opravdu vše tak, jak to bývalo na fazendě. Jistě by nikdo nechtěl měnit za pevný dům, třebas stál u tekoucí vody a byl stíněn pěknými stromy! Vždyť dům na voru mohl být ozdobou každého místa na amazonských březích, podle kterých měl pomalu plout. Musíme ještě dodat, že zvenku byl dům stejně úpravný jako uvnitř. Mladí lidé závodili mezi sebou ve vkusu a fantazii při návrzích na jeho úpravu. Domek takřka mizel pod listím od prahu až k hřebeni střechy. Byla tu spousta orchidejí, bromelií a jiných popínavých rostlin v květu, které vyrůstaly z truhlíků naplněných prstí a skrytých ve spleti zeleně. Jistě žádný kmen mimózy nebo fíkovníku v pralese nebyl oděn v tropičtější nádheru. Kolik tu bylo rozmarně se pnoucích stonků, rudých kalichů, zlatožlutých lat, mnohobarevných hroznů a vzájemně spletených výhonků! Vinuly se po sloupech verandy, po okraji střechy, po stěnách, ba i po veřejích. A všechnu tu nádheru stačilo posbírat v nejbližším okolí statku. Obrovská liána spojovala všechno mezi sebou a ještě několikrát se ovíjela kolem domu. Zavěšovala se na každý roh, ovíjela se kolem každého výstupku, rozvětvovala se, znova splétala a v nevyčerpatelném rozmaru vysílala sem i tam odnože, které pomalu pokrývaly celou stavbu. Vypadalo to, jako by na voru vzrostlo zelené, pestře kvetoucí houští. Konec liány rozkvétal právě pod oknem pokoje, ve kterém bydlila Lina. Bylo to, jako by neviditelná ruka podávala mulatce stále svěží kytici květů. Původce této pozornosti snad nemusíme prozrazovat. Celek tvořil rozkošný obrázek. Yaquita, Minha i Lina byly spokojeny. "Stačí vaše přání a přesadíme na jangadu i stromy," nabízel Manoel snoubence. "Ach stromy!" povzdechla si Minha. "Proč ne! I to půjde!" ujišťoval Manoel. "Jsem přesvědčen, že zde budou vesele růst, jestliže nanosíme na vor dost prsti. Změna podnebí jim nemůže škodit, když Amazonka teče stále ve stejném." "A na řece jsou pořád zelené plující ostrovy, které proud urval od některého břehu," dodal Benito. "Ty také často plují až osm set mil po řece, aniž jejich stromy, keře a trávníky vadnou. Proč tedy i naše jangada by se nemohla změnit v plovoucí zahradu?" "Chcete zde mít prales, slečno Lino?" ptal se Fragoso, pro kterého bylo možné všechno. "Ano, prales!" tleskala Lina. "Prales s ptáky a s opicemi!"
"S hady a jaguáry," škádlil ji Benito. "S Indiány, s celými jejich toulavými kmeny," dodal Manoel. "A s lidojedy!" "Kam se to ženete, Fragoso ?" volala Minha na holiče, který se rychle od nich vzdaloval. "Pro ten prales!" odpověděl jí holič. "To je zbytečné, příteli," s úsměvem namítala Minha. "Manoel mi dal kytici květů, která mi stačí! Což nevidíte, že naše zásnubní kytice objímá celý dům?" KAPITOLA IX VEČER 5. ČERVNA Joam Garral se postaral jak o výstavbu obytného domu, tak i o jeho nutné příslušenství, to znamená o kuchyni a zásobárnu. Zásobárna byla plná potravin všeho druhu. Především tu byla veliká hromada kořenů manioku, který je hlavní potravou obyvatelů tropických krajů. Maniok je keř vysoký asi metr osmdesát centimetrů až tři metry. Jeho kořeny se podobají dlouhé černé ředkvi a je jich pod každým keřem tolik, jako bývá bramborů pod trsem. V afrických krajích kořen manioku není jedovatý, ale v Jižní Americe obsahuje škodlivou šťávu, která se odstraňuje lisováním, Pak se kořeny drtí na mouku a té se používá nejrůznějším způsobem. Indiáni z ní dokonce připravují i opojnou "tapiocu". Obrovská zásoba této rostliny byla na jangadě pro všechny. Zásobu masa, nepočítajíc v to stádo skopců, pro které byla zřízena zvláštní ohrada na přídi, představovaly vlastně jen "presuntos". Jsou to šunky domácí výroby a výborné jakosti. Cestovatelé na jangadě se hlavně spoléhali na pušky obou mladíků a několika Indiánů, kteří byli dobří střelci. V pralesích na březích i na ostrůvcích Amazonky zvěř nechybí a střelci zase jistě nechybí ji. Ostatně řeka mohla sama dodávat vše, čeho bylo třeba pro denní spotřebu. Žijí v ní raci se stejně chutným masem, jako mají raci naši, a ryby "tambagu", jejichž maso je často pro svou chuť přirovnáváno k lososímu. Pravda je, že tambagu jsou chutnější. Jsou to nejchutnější amazonské ryby vůbec. Kromě těch jsou v řece "pirarucy" s červenými šupinami, velké jako jeseter. Ty se nasolují a rozesílají po celé Brazílii. Dále pak ryby "candiru", nebezpečné při lovu, ale zato dobré k jídlu. Mnohem nebe-zpečnější jsou ovšem "piranhas", dlouhé až osmdesát centimetrů a nápadné rudými pruhy. Pro jejich dravost jim někde říkají i "ďábelské ryby". Ale především je tu na tisíce želv, malých i velkých, které představují hlavní masitou potravu zdejších domorodců. Všechny tyto dary řeky se měly střídavě objevovat na jídelním stole. Honba i rybolov budou pořádány každodenně, bude-li to možné. Pokud šlo o nápoje, na jangadě byla hojná zásoba toho nejlepšího, co poskytoval kraj. Byla tu "caysuma", zvaná také "machachera", chutný nakyslý likér, který se připravuje kvašením kořene sladkého manioku, dále "beiju", národní alkoholický nápoj brazilský, i peruánská "chica". Stejně tak "mazato", oblíbené v povodí řeky Ucayalí a vyráběné kvašením banánů. Nechyběla ani "guarana". Ale guarana vlastně není nápoj. Je to tabulka usušeného těsta ze semen stromu "paullinia sorbilis". Podobá se čokoládě a nápoj se z ní teprve vyrábí. Tabulka se rozdrtí na jemný prášek, který se rozpustí ve vodě. Vznikne výborný osvěžující nápoj. Ale to nebylo všechno. V amazonských krajích se ze šťávy palmy "assai" kvasí temně fialové víno, v Brazílii všeobecně oblíbené pro jemnou chuť i vůni. Na jangadě ho byl úctyhodný počet "frask", dvoulitrových opletených lahví. Ty jistě přicestují do Belemu již prázdné.
Na jangadě byl sklep, který sloužil ke cti Benitovi, jenž se ustanovil jeho správcem. Bylo v něm i několik set lahví vín, jejichž jména byla prvým jihoamerickým osadníkům vzpomínkou na vzdálenou vlast: Xeres, Setubal a Porto. Mladý sklepník nezapomněl ani na několik demižónů tafie, která se vyrábí ze šťávy cukrové třtiny a je opojnější než znárodnělá beiju. Také o tabák bylo postaráno. Nebyl to hrubý druh, jaký obyčejně kouří obyvatelé amazonského poříčí, nýbrž zboží objednané přímo z města Villa Bella da Imperatriz. V tomto brazilském místě se pěstuje nejlepší tabák z celé Jižní Ameriky. Na zádi jangady byl tedy obytný dům s celým příslušenstvím, s kuchyní, spižírnami a sklepem, aby sloužily jak Garralově rodině, tak jejímu služebnictvu. Obydlí Indiánů a černochů stála ve střední části voru. Zaměstnanci tam měli bydlit za stejných podmínek jako v Iquitosu a zároveň být stále pohotově k vorařským službám. Byla to celá skupina domků, která jangadě propůjčovala vzhled plovoucí vesnice. Po pravdě řečeno, byla to vesnice výstavnější a lidnatější, než jsou mnohá sídliště na březích Amazonky. Indiánům Garral vystavěl skutečné indiánské chaty s jedinou stěnou. Jejich střechy z palmových listů podpíraly lehké sloupky. Do takových chat má vítr volný přístup a mnohdy kolébá síťovými hamaky, ve kterých spí obyvatelé chat. V těchto chatách budou moci Garralovi Indiáni, mezi nimiž byly i tři nebo čtyři celé rodiny, žít za stejných podmínek jako na pevné zemi. Chýše podle svých zvyků a zálib najdou na jangadě i černoši. Lišily se od indiánských tím, že byly ze všech stran uzavřeny. Jen na jedné straně byl vstupní otvor. Indiáni zvyklí žít na volném vzduchu by se nikdy nesmířili s vězením, v němž si libovali černoši. Teprve na přídi voru byla skladiště s obchodním zbožím, které Joam Garral dopravoval do Belemu zároveň s výtěžky lesního hospodářství. V rozsáhlých skladištích bylo velké množství zboží uspořá-dáno stejně pečlivě jako náklad v podpalubí lodi. Zasloužil se o to Benito. Bylo tu sedm tisíc "arrob" (Peruánská arroba se rovná 11,5 kg, brazilská l4,68 kg.) kaučuku, nejcennější to část nákladu. Vždyť za kilo kaučuku se v té době platilo šest až osm franků. Jangada vezla též patnáct metrických centů kořene sarsaparilly, hledané v lékárnictví na celém světě. Sarsaparilla je rostlina z rodu smilaceí a je stále vzácnější a vzácnější i v amazonském poříčí, neboť domorodci při sběru kořenů ničí bezohledně celé keře. O něco méně vážily tonkinské boby, kterým se v Brazílii říká "camaru". Těží se z nich éterické oleje. Pak tu byl náklad sasafrasu, z něhož se vyrábí mast na rány, dále balíky barvířských rostlin, bedny různých gum a četné druhy vzácných dřev. Byl to náklad, který se snadno a draho prodá v Belemu nebo v kterém-koli jiném místě provincie Para. Čtenář se možná bude divit, že na voru kromě nákladu mělo být jen tolik lidí, kolik jich bylo třeba k řízení voru ve střídavé službě. Nebylo by vhodnější vzít jich s sebou víc vzhledem k možnosti útoku některého indiánského kočovného kmene? Bylo by to zbytečné. Indiáni v těchto krajích již nejsou nebezpeční. Ty tam jsou doby, kdy bylo nutné počítat s možností jejich útoku. Pobřežní Indiáni jsou mírumilovní. Jejich divocí bratři ustoupili již dávno před civilizací, která postupuje od Amazonky proti proudu jejích přítoků stále hlouběji do vnitrozemí. Jen uprchlých černých otroků a bílých uprchlíků z brazilských, holandských, anglických a francouzských tresta-neckých kolonií se bylo co bát. Ale těch se potuluje krajem jen nepatrný počet v malých skupinách. Jejich útok by cestovatelé snadno odrazili. V poříčí Amazonky je ostatně mnoho stanic, misií, vesniček, vesnic a měst. Veletok již neprotéká pustinou, nýbrž krajem, do kterého pronikla a stále proniká civilizace. S loupežným útokem proto nebylo nutné počítat. Takové nebezpečí tu nebylo. Ale již je na čase ukončit popis jangady. Stačí zmínit se ještě o dvou nebo třech stavbách, které zvyšovaly nezvyklost jejího vzhledu.
Docela vpředu byla chata a strážnice řidičova. Vpředu, a nikoli vzadu, kde obyčejně na lodích bývá kormidelník. Při plavbách na vorech se kormidla nepoužívá. Ani dlouhá vesla by nic nepořídila s vorem takové délky, i kdyby jimi vládly stovky paží. Jangada se řídí dlouhými bidly, vorařskými háky, kterými ji voraři přivádějí do správného směru, jestliže se od něho uchýlila. Jimi ji také postrkují k tomu nebo onomu břehu, jestliže se má přistát. Na jangadě byly čtyři uby a dva větší čluny s plachtovou výstrojí. Ty stačily pro styk s oběma břehy. Úlohou řidiče voru bylo pozorovat běh řeky, změny jejích proudů a vírů, kterým bylo nutno se vyhýbat, a znát dobře zálivy a zátoky, vhodné k přistání. Proto bylo jeho místo na přídi. Na palubě byl však i otec Passanha z iquitoské misie. Nebylo divu, že i on přesídlil na vor, když mu odjížděla větší polovina jeho farníků. Otec Passanha, dvaašedesátiletý, byl dobrý, účinlivý, soucitný a opravdu nenáročný. Vysoko převyšoval ostatní duchovní z kraje, mezi nimiž se najde jen málo vzorů ctnosti. Byl to ještě ten starý typ misionářů, kteří vykonali dost dobrého v nejza-ostalejších oblastech světa. Již padesát let byl duchovním v Iquitosu. Osadníci ho měli rádi a Garralovi ho měli v úctě. Zasluhoval si obého, lásky i úcty. On oddával Magalh?esovu dceru s Portugalcovým společníkem, pokřtil jejich děti a viděl je vyrůstat. A rád by byl požehnal i sňatku Minhinu. Ale to nebyl skutečný důvod jeho odjezdu. Zestárl a věk mu již nedovoloval plnit všechny povinnosti tak, jak to považoval za jedině správné. Požádal o odpočinek a byl právě vystřídán mladým misionářem. Měl se vrátit do Belemu, kde na něho čekal osud zestárlých a chudých kněží - cela v klášteře. Garralovi mu nabídli, aby jel do Belemu s nimi. A on oplátkou navrhl, že v Belemu ještě požehná sňatku Manoelovu s Minhou. Po dobu cesty měl otec Passanha zasedat u společného stolu, ale bydlit měl zvlášť. Joam Garral mu vystavěl domek a Yaquita s Minhou upravily jeho vnitřek tak, že chudý kněz chudé farnosti dosud nebydlil pohodlněji. Joam Garral se nechtěl nechat předčit manželkou a dcerou. Proto vystavěl pro otce ještě kapli, sice maličkou, ale rozhodně bytelnější, než byl iquitoský kostelík. Starému knězi stačila, aby i na voru měl dokonalý pocit domova. Tak vypadala obrovitá stavba, připravená vydat se po proudu na dlouhou cestu k moři. Stála na pláži a čekala, kdy vzdutá řeka ji vyzvedne na své vlny. Podle výpočtů a pozorování se tak mělo stát již brzy. Dne 5. června bylo vše připraveno. Řidič voru přibyl do fazendy již čtvrtého večer. Byl to padesátiletý muž, velmi zkušený ve svém povolání, ale trochu velký milovník alkoholu. Joam Garral toho nedbal, neboť řidič již mnohokrát vedl jeho vory do Belemu, a vždy bez závady. Araujo, tak se řidič jmenoval, viděl prý nejlíp tehdy, když mu zostřilo zrak několik sklenek tafie. Však také měl vždy na dosah plničký demižón tohoto destilátu z cukrové třtiny, kterému vzdával nadšený hold. Stoupání říční hladiny se již projevovalo po několik dní. Vody zvolna přibývalo. Osmačtyřicet hodin před očekávaným nejvyšším vzestupem zaplavila voda už celou pláž u fazendy. Ale vor dosud nedokázala pozvednout. Ačkoli bylo jisté, že bude ještě stoupat, a vědělo se, do jaké výše asi, vystoupí, přece jen blízkost kritického okamžiku vzrušovala všechny budoucí účastníky plavby. Což jestliže Amazonka letos z nevysvětlitelné příčiny nedosáhne obvyklé výše? Jangada se nezvedne a všechna práce byla marná! Budou musit čekat dlouhé měsíce na nové vzdutí hladiny, která po dosažení nejvyššího bodu vzestupu velmi rychle klesá. A tak večer 5. června se všichni shromáždili na místě asi o třicet metrů vyšším než pláž. Očekávali okamžik nejvyššího vzestupu s pochopitelnou úzkostí. Byli zde Benito, Yaquita, Minha, Manoel Valdez, otec Passanha, Lina, Fragoso, Cybela a ještě několik černých i rudých zaměstnanců fazendy.
Fragoso nevydržel chvilku na místě. Běhal dolů na břeh a zase nahoru, sledoval značky vzestupu a jásal, že řeka ještě stále stoupá. "Poplave! Poplave!" volal. "Doveze nás do Belemu! Musí, i kdyby se měly otevřít všechny průduchy nebeské, aby pozvedly hladinu!" Joam Garral byl na voru s vorařem a s mnoha členy posádky. Jeho úkolem bylo bdít nad vším, až se jangada zvedne. Na hlavní bylo pamatováno již předem. Vor byl připoután k břehu silnými lany, aby jej proud nestrhl s sebou. Celý kmen Indiánů z iquitoského okolí, celkem asi dvě stě osob, přišel se podívat na zajímavé divadlo. Samozřejmě nechyběli ani obyvatelé vesnice. Vzrušený dav byl skoro úplně zticha. Všichni se jen dívali. V šest hodin večer voda vystoupila proti včerejšku o třicet centimetrů a celá pláž již zmizela pod vodou. Trámy voru se chvěly. Ale bylo třeba ještě několika centimetrů, aby se obrovská stavba odtrhla od země a zvedla se na vlny. Celou hodinu chvění sílilo. Měnilo se v slyšitelný praskot fošen a palubních prken. Řeka pracovala a odtrhávala kmen za kmenem od pískového lože. V půl sedmé zabouřily radostné výkřiky. Jangada konečně plula na vodě a proud ji táhl do středu řeky. Ale lana nepovolila a donutila dlouhý vor, aby stanul v určené vzdálenosti od břehu. KAPITOLA X Z IQUITOSU DO PEBASA Příštího dne, 6. června, Joam Garral a členové jeho rodiny se rozloučili se správcem a se zaměstnanci, kteří měli zůstat na fazendě. A v šest hodin ráno jangada vzala na palubu cestující. Nebo lépe řečeno své obyvatele. Každý obsadil vykázané mu obydlí. Nastal okamžik odplutí. Araujo usedl na přídi a voraři se rozestavili na svá místa s háky v rukou. Joam Garral s Benitem a Manoelem bděli při odjezdu nad všemi pracemi. Na řidičův povel byla uvolněna lana a vorařské háky se opřely o břeh. Odstrčily vor, kterého se hned zmocnil proud. Jangada se dala v pohyb podél levého břehu. Ostrůvky Iquitos a Parianta zůstaly vpravo. Cesta začala. Kde skončí? V Belemu, osm set mil od peruánské vesničky, bude-li dodržen cestovní plán. A jak skončí? To bylo tajemství budoucnosti! Počasí bylo nádherné. Svěží "pampero" mírnil sluneční žár. Pampero je vítr, který v červnu a v červenci vane z Kordiller přes rozsáhlé pláně Sacramenta. Kdyby jangada měla plachty a stožáry, byla by pocítila jeho sílu a plavba by se zrychlila. Ale plavidlo bylo příliš velké, a proto četné a ostré zákruty řeky nabádaly k opatrnosti a nutily voraře zříci se této hybné síly. V tak plochém poříčí, jakým je nekonečná rovina po obou březích Amazonky, je spád řeky jen nepatrný. Bylo zjištěno, že od jejích pramenů k Tabatinze na brazilské hranici je výškový rozdíl pouhých deset centimetrů na jednu míli. Není tedy na světě snad druhá řeka, jejíž spád by byl tak povlovný. Rychlost Amazonky při středním stavu hladiny nemůže být proto větší než osm kilometrů za čtyřiadvacet hodin. V dobách sucha bývá ještě menší. Jen při nejvyšším stavu vody je třicet až čtyřicet kilometrů za den a noc. Jangada se vydala na cestu za těchto příznivých podmínek. Ale pro svou těžkopádnost plula pomaleji, než byla rychlost proudu. Plavbu jangady zdržovaly zákruty řeky, vor musil obeplout četné ostrovy, vyhýbat se písečným nánosům a zastavovat za temných nocí, kdy nebylo možné ho bezpečně řídit. Jeho rychlost se proto mohla odhadovat nejvýš na pětadvacet
kilometrů za čtyřiadvacet hodin. Kromě toho říční hladina bývá málokdy úplně volná. Stromy ještě zelené, tříšť rostlinstva a celé travnaté ostrůvky, které proud stále odtrhuje od břehů, vytvářejí celá pole překážek. Jsou proudem unášeny a brání v rychlé plavbě. Brzy minuli ústí Nanaye. Rychle zmizelo za výšinou na levém břehu i s kobercem zažloutlé, sluncem spálené trávy, který se táhl jako prvá vyprahlá rovina k svěžím lesům na obzoru. Proud nesl jangadu mezi četnými malebnými ostrůvky. Mezi Iquitosem a Pucallpou je jich asi dvanáct. Araujo nezapomínal zbystřovat si zrak i paměť doušky z demižónu ač obratně vedl vor souostrovím. Podle jeho povelů se současně zvedalo a klesalo padesát háků na každém boku voru. Bylo zajímavé pozorovat jejich vyrovnaný, takřka strojový pohyb. Yaquita za pomoci Liny a Cybely zatím dávala do pořádku to poslední, co ještě zbývalo urovnat. Kuchařka se již zaměstnávala přípravou snídaně. Mladí se procházeli po palubě ve společnosti otce Passanhy. Jen Minha Čas od času odbíhala, aby zalila rostliny před domem. "Nuže, otče," pravil Benito, "dovedete si představit příjemnější cestování?" "Ne, hochu," odpověděl mu kněz. "Je to opravdu, jako by se člověk vezl s celým domovem." "A bez únavy," dodal Manoel. "Tak se vydrží cestovat i sta mil." "Tedy nelitujete, že jste se vydal na cestu s námi," ozvala se Minha, která se k nim právě vrátila. "Nezdá se vám, že jste vstoupil na ostrov, který se odtrhl od dna řeky a pluje klidně po proudu s loukami i stromy? Jenže..." "Jenže?" opakoval po ní Passanha. "Jenže tenhle ostrov je cele náš, protože jsme jej stvořili svýma rukama. Proto jej mám raději než všechny ostatní ostrovy na Amazonce. A osobuji si právo být na něj pyšná." "Ano, děvče," odpověděl jí otec Passanha. "A já ti odpouštím tuhle pýchu. Ostatně bych si ani nedovolil kárat tě před Manoelem." "Proč ne!" smála se Minha. "Alespoň se naučí , vyhubovat mi, když to zasloužím. Je skoro příliš ohleduplný k mé osůbce a já mám tolik chyb." "Nuže, drahá Minho," ozval se Manoel, "využívám hned vašeho svolení, abych vám připomněl..." "Zapomněla jsem něco?" "... že jste byla velmi pilná v knihovně a že jste slíbila povědět mi vše o Amazonce. Znám důkladně její dolní tok, ale teď míjíme ostrov za ostrovem a nikdo mi neřekne, jak se jmenují." "Což to vůbec někdo ví!" bránila se dívka. "Ano," přizvukoval jí Benito, "nikdo si nedokáže zapamatovat stovky jmen v nářečí tupí! V té míchanici se nevyzná nikdo! Oč praktičtější jsou Američané! Ti ostrovy na řece Mississippi prostě číslují..." "Jako číslují i třídy a ulice svých měst," vpadl mu do řeči Manoel. "Ale upřímně řečeno, mně se to číslování nelíbí. Nic člověku neříká! Co si mám představit, když slyším mluvit o čtyřiašedesátém nebo o pětašedesátém ostrově a o šesté ulici na čtvrté třídě? Nemám pravdu, Minho?" "Ano, Manoele. Ať už si Benito o tom myslí co chce," odpověděla dívka, "ale ostrovy naší velké řeky jsou krásné, i když je nedovedeme jmenovat! Pohleďte, jak nádherně je stíní obrovské palmovníky korunami převislých listů! A ten pás sítin, který je věnčí! Je tak hustý, že i úzký člunek by se jim stěží prodral! A ty mangovníky! Jejich fantasticky pokroucené kořeny se prodírají břehem, jako by to byla klepeta obrovitých krabů! Jsou to krásné ostrovy! Ale jakkoli jsou krásné, nedovedou plout jako náš!" "Naše malá Minha se dnes nějak pustila do básnění," poznamenal otec Passanha. "Ano, otče," zvolala dívka. "Jsem šťastná, poněvadž jsou šťastni všichni kolem mne!"
V té chvíli volala Yaquita Minhu do domu. Divka odběhla. Její tvář zářila štěstím. "Budete mít roztomilou ženušku, Manoele," pravil otec Passanha mladému lékaři. "Příteli, vždyť s vámi odejde potěšení celé rodiny!" "Naše hodná Minha!" přizvukoval mu Benito. "Otec má pravdu, bude se nám po ní stýskat. Raději si ji neber, Manoele! Rozmysli si to... Alespoň zůstane nám! " "Zůstane vám i tak, Benito," odpověděl mu mladý lékař. "Mám předtuchu, že budoucnost nás spojí všechny. A věř jí!" Prvý den uplynul klidně. Oběd, odpočinek, procházky, večeře, vše tu bylo stejné, jako když Joam Garral a jeho milí ještě dleli v pohodlí na fazendě. Za čtyřiadvacet hodin plavby minuli ústí drobných řek Bacali, Chochia, Pucallpy na levém a Itinicari, Maniti, Moyocu a Tuyucy na pravém břehu. Propletli se bez nehody i tuyuckými ostrovy. V noci svítil jasně měsíc. To uspořilo jednu zastávku. Dlouhý vor plul klidně po hladině Amazonky. Nazítří, 7. června, pluli kolem vesnice Pucallpy, ležící na zvýšeném břehu. Říkají ji také Nový Oran. Starý Oran je odtud vzdálen ještě asi patnáct mil po proudu a byl již tehdy opuštěn. Jeho indiánští obyvatelé z kmene Mayorunů a Orejunů se vesměs přestěhovali do Pucallpy. Nic snad nemůže být malebnějšího, než je pohled na tuto vesnici. Na březích, které se zdají být vymalovány lidskou rukou, stojí nedostavěný kostel a několik chat, jejichž došky stíní vysoké palmovníky. Dvě nebo tři uby byly polovytaženy na břehu před vesnicí. Po celý 7. červen se jangada držela levého břehu. Minula několik nedůležitých a snad i bezejmenných přítoků Amazonky. Na výběžku ostrova Sinocora by byla málem uvízla. Jen za vydatné pomoci celé posádky zdolal Araujo nebezpečí a udržel vor v proudu. Večer pluli podél břehu nejrozsáhlejšího ostrova, jaký dosud spatřili. Jmenuje se Napo podle stejnojmenné řeky, která přitéká ze severo-severo-východu z území kmene Cotů a Orejunů a zde se spojuje s Amazonkou ústím širokým téměř osm set metrů. Ostrůvek Mango, který nutí řeku Napo, aby se rozdělila ve dvě ramena dříve, než se spojí s Amazonkou, spatřili již ráno. O několik roků později francouzský cestovatel Paul Macroy si všiml zvláštní barvy vod Napa, kterou správně přirovnává k opálově zelenému nádechu absintu. Opravil též několik měřičských údajů La Condaminových. Napo bylo teď rozvodněno. Jeho proud nabyl rychlosti na východních svazích pohoří Cotopaxi a teď vřel a bouřlivě se směšoval se žlutými vodami Amazonky. U ústí Napa se pohybovalo několik Indiánů. Byli vysocí, svalnatí a měli dlouhé hladké vlasy. V nosní přepážce jim tkvěl palmový kolíček a ušní boltce sahaly téměř až na ramena. Tak se protáhly vahou těžkých kruhů z drahých dřev. Mezi Indiány bylo i několik žen. Nikdo z nich se nepokoušel dostat se na vor. Říká se, že tito Indiáni jsou dosud lidojedy. Ale to se vypráví o všech kmenech poříčních Indiánů. Kdyby to byla pravda, zůstaly by někde zbytky jejich kanibalských hodů. A takové svědectví se dosud nenašlo. O několik hodin později se na poměrně nízkém břehu objevila vesnice Bella Vista. Ohlásila se skupinou vysokých stromů, stínících několik doškových chat. Na jejich slaměné střechy splývaly široké listy nevysokých banánovníků. Vypadalo to, jako by na střechy padal vodopád zelené vody z přeplněných kašen. Teď řidič poprvé vedl jangadu blíž k pravému břehu Amazonky. Chtěl vyhledat proud, který by ho udržoval v bezpečné vzdálenosti od břehů. Změna směru se neobešla bez nesnází, ale Aniujo je statečně zdolal dík několika vydatným douškům z demižónu. Změna dráhy voru umožnila cestovatelům spatřit několik z nesčetných lagun s černou vodou, které jsou rozsety podél břehů Amazonky a často nejsou s řekou vůbec spojeny. Jedna z nich, laguna oranská, byla poměrně nerozsáhlá a byla s veletokem spojena úzkým průlivem.
Uprostřed ní bylo v malebném seskupení několik ostrovů a dva nebo tři ostrůvky. Benito upozorňoval na místo na vzdálenějším břehu laguny, kde kdysi stával Starý Oran. Po bývalé vesnici zůstalo sotva několik nejasných stop. Nyní již po celé dva dny si jangada hledala cestu hned u pravého a hned u levého břehu. Ale dosud ani jednou se neozvalo podezřelé zaskřípění znamenající náraz. Cestovatelé již uvykli novému způsobu života. Joam Garral se většinou zdržoval ve svém pokoji, kde uvažoval a psal. Vor a jeho náklad ponechal cele na starosti Benitovi. Ani Yaquitě nepověděl, co sepisuje. Ale psal tak dlouho a často, že to vypadalo na obsáhlé dílo. Benito dohlížel poctivě na vše a téměř stále dlel u řidiče. Yaquita, Minha a Manoel tvořívali samostatnou skupinku. Buď plánovali do budoucnosti, nebo se jen procházeli jako kdysi v parku fazendy. Celkem zde bylo všechno stejné jako kdysi tam. Jenom ne pro Benita, kterému se dosud nepodařilo vypravit se na pořádný lov. Chyběly mu iquitoské pralesy se šelmami, agutii, pekary a kapibarami. Jen ptáci poletovali v hejnech na březích a nebáli se přilétat na jangadu. Benito je střílel, jestliže to byly druhy vhodné pro jídelní stůl. Minha mu nebránila, neboť se to dálo v zájmu všech. Jen šedivé a bílé volavky a růžové i bílé plameňáky střílet nesměl. Ale roháč druhu "caiarara" nenalezl milost v jeho očích, ač má nepoživatelné maso. Caiarara dovede stejně mrštně létat jako se potápět. Jeho hlas je nepříjemně drsný, ale jeho peří se kupuje za drahé peníze na všech trzích v amazonském poříčí. Konečně minuli vesnici Omaguů a ústí Ambiaca a večer 11. června jangada přirazila k břehu u Pebasa. Do soumraku zbývalo ještě několik hodin. Benito a ke všemu ochotný Fragoso vsedli do člunu a přeplavili se na břeh. Chtěli si zalovit v okolí městečka. Jeden aguti, jedna kapibara a tucet koroptví, to byl výtěžek jejich lovu. Pebas měl tehdy dvě stě šedesát obyvatel. Benito mínil uzavřít obchod s bratry z misie, kteří byli i velkoobchodníky. Ale ti již odeslali po proudu balíky sersaparilly a několik arrob kaučuku. Jejich skladiště byla prázdná. Příštího rána jangada zase plula a proplétala se souostrovím skupiny ostrovů Iatio a Cochiquinas. Vesnice Cochiquinas na pravém břehu mizela zraku pod neproniknutelným závojem zeleně. Čas od času spatřovali mezerami mezi jednotlivými ostrovy ústí drobných bezejmenných toků, vlévajících se do Amazonky na pravém břehu. I několik Indiánů se na chvíli objevilo na břehu. Měli vyholené vlasy, v nosu a v dolním rtu velké kovové kruhy. Byli ozbrojeni luky a foukačkami servatanami. Ale nepoužili jich a ani se nepokusili navázat styk s cestovateli na jangadě. KAPITOLA XI Z PEBASA NA HRANICI Několik dalších dní uběhlo bez příhody. Noci byly tak jasné, že dlouhý vor se mohl dát nést proudem bez zastávky. Oba malebné břehy se měnily jako kulisy na divadle. Podvědomý zrakový klam vyvolával dojem, že jangada stojí nepohnutě mezi dvěma zpět se šinoucími zelenými stěnami. Benito nemohl na břeh na lov, když jangada nezastavovala. Ale honba byla nahrazena úspěšným rybolovem. Ulovili mnoho různých druhů výborných ryb. Nejlepší z nich se tu jmenují "paco", "sunibí" a "gamitana". Chytili i několik velkých rejnoků s červenými hřbety a růžovými břichy. Rejnoci - zde se jim říká duridarí - jsou vyzbrojeni jedovatými bodci. Rybáři ulovili také několik tisíc malých sumců "candiru". Někteří z nich jsou skoro mikroskopičtí. Ti se okamžitě shlukují v černá klubka kolem kotníků plavce, který neopatrně vstoupí do vod jimi zamořených.
Bohaté vody Amazonky jsou domovem i jiných vodních tvorů a ti často doprovázeli jangadu po celé hodiny plavby. Byly to hlavně obrovské "pirarucu", dlouhé až půl čtvrtého metru, s rudě vroubenými velkými šupinami. Ale jejich maso není nejchutnější. Proto je lovci nechávali na pokoji stejně jako roztomilé delfíny, kteří si v počtu několika set hráli na honěnou kolem voru. Oživovali vody kovovými záblesky těl a bili ocasy i do voru. Při každém jejich obratu vyletovaly do výše trysky vody, jejichž kapky lom světla měnil v nesčetné malé duhy. l6. června se jangada dostala k velkému ostrovu San Pablu, když plavbou těsně u břehů se šťastně vyhnula písečným nánosům. Příštího dne se zastavila u vesnice Matamorosu na levém břehu. Za dalších čtyřiadvacet hodin minula na pravém břehu ústí řek Atacoari a Cochy, jakož i "furo" čili průplav, který na témž břehu spojuje Amazonku s jezerem Caballo-Cochou. Pak se zastavila u misie, která se jmenuje také Cocha. Zde je kraj Indiánů Marahuů. Nosí dlouhé hladké vlasy a kolem rtů si napichují palmovníkové trny, dlouhé až patnáct centimetrů. Vypadá to, jako by měli ústa za ohradou. Jejich tváře tím nabývají zvířecího vzhledu. Paul Macroy říká, že se chtějí podobat jaguáru, jehož odvaze, síle a lstivosti se obdivují. Několik Marahuů přišlo i na jangadu. Měli s sebou ženy. I ty statečně dýmaly z tlustých doutníků, ale byly skoro nahé stejně jako jejich muži, počítajíc v to i náčelníka. Správce zdejší misie přišel na vor navštívit otce Passanhu. Joam Garral ho přátelsky uvítal a pozval k obědu. A právě dnes se indiánská kuchařka vyznamenala. Kromě obvyklé hovězí polévky kořeněné vonnou zeleninou měli paštiku, která v Brazílii nahrazuje chléb a vyrábí se z maniokové mouky, jež se zalije šťávou z masa a rajskou omáčkou. Dále měli drůbež v rýži s kořennou omáčkou z octa a "malaguetu", tj. zeleninovou mísu se slušnou dávkou pepře, a konečně skořicový koláč. Byla to jistě vítaná změna pro hosta odkázaného většinou na hubenou stravu. Chtěli ho zdržet i k večeři, ale Yaquita a Minha se marně namáhaly. Poděkoval za pohostinnost a odcházel, obtížen dary pro své osadníky. Následující dva dny měl Araujo plné ruce práce. Řečiště se sice zvolna šířilo, ale bylo v něm plno ostrovů a ostrůvků. Proud byl jimi tísněn a zrychloval se. Nejvíc obezřelosti bylo třeba při plavbě mezi ostrovy Cochou, Tarapotem a Cacaem. Často zastavovali a musili uvolňovat cestu voru, aby neuvízl. Všichni přiložili ruku k dílu a po opravdu svízelné plavbě spatřili večer 20. června město Neustra Seňora de Loreto, krátce Loreto. Loreto je poslední peruánské město na levém břehu Amazonky, než řeka vstoupí na brazilskou půdu (Dnes je již na půdě kolumbijské.). Je to spíše vesnice s dvaceti domky na nerovném břehu, jehož hrboly vytvořila naplavenina okrově zbarvené cihlářské hlíny. Zdejší misie byla založena v roce l770. Indiáni Ticumové, kteří sídlí na území severně od řeky, jsou lidé rudé pleti a hustých vlasů. Tváře si pomalovávají obrazci podobajícími se čínským kresbám. Muži i ženy jsou stejně prostě oděni dvěma bavlněnými pásy, které si upevňují na prsou a bocích. Dnes jsou jich jen asi dvě stovky na březích řeky Atacuary. To je vše, co zbylo z kdysi mocného národa. V Loretu bylo i několik peruánských vojínů a dva nebo tři portugalští obchodníci obchodující s bavlnou, se solenými rybami a se salsaparillou. Benito vystoupil na břeh. Chtěl se pokusit o nákup několika balíků salsaparilly, která je na amazonských trzích vždy hledána. Joam byl stále ve svém pokoji zabrán do práce, která mu nedopřávala ani chvilky volna. Proto na břeh nevystoupil. Na palubě zůstali i Yaquita, Minha a Manoel. V Loretě totiž řádí komáři a ti dovedou odradit návštěvníka, který netouží obdarovat svou krví obávaný hmyz z řádu dvoukřídlých. Manoel jim pověděl několik slovo tomto obtížném hmyzu. Rozhodně jimi nikoho nepovzbudil, aby se odvážil .vzdorovat komářím útokům. "Říká se," pravil, "že v Loretě si dává dostaveníčko všech devět druhů komárů zamořujících amazonské břehy. Věřím. tomu a
ani mě nenapadne, abych se o tom chtěl přesvědčit osobně. Tam byste si, Minho, mohla vybrat komára šedého, chlupatého, bělonohého, trpasličího, bzučivého, malého pisklavého, velkého černého, žahavého, pestrého nebo lesního ryšavého. Spíše však by si všichni vybrali vás a vrátila byste se nám zřízená k nepoznání. Myslím, že ti krvelačníci z rodu dvoukřídlých střeží peruánskou hranici líp než těch několik otrhaných a hubených vojáků, které vidíme tamhle na břehu." "Jestliže má všechno v přírodě svůj účel, k čemu jsou komáři?" ptala se Minha. "Asi pro radost entomologům (Entomologové jsou přírodopisci, kteří se zabývají naukou o hmyzu - entomologií.)," odpověděl Manoel. "Jiné vysvětlení neznám." Manoelův soud o loretských komářích byl více než pravdivý. Potvrdil to beze slov Benito, když se po skončených nákupech vrátil na vor. Jeho obličej i ruce byly tetovány tisíci zarudlých bodů. A to ještě nemluvíme o písečných blechách. Dostaly se mu na prsty u nohou i pevnou kůží bot. "Odrazme, odrazme! A rychle! volal Benito. "Jinak nás napadnou roje toho proklatého hmyzu a jangada se stane neobyvatelnou!" "A třeba bychom je dovezli až do Para," dodal Manoel, "ačkoliv jich tam mají dost z domácího chovu." Jangada byla odpoutána a vydala se na další cestu po proudu. Nechtěli zůstat přes noc u loretských břehů. Za Loretem Amazonka uhýbá poněkud k jihovýchodu. Její tok rozdělují ostrovy Arava, Cuyari a Urucutea. Za nimi jangada vplula na černé vlny nevelké řeky Cajaru. Ta se vlévá do Amazonky na levém břehu a její temné vlny se těžko mísí se světlejšími vodami veletoku. Když večer 23. června minuli ústí Cajaru, objevil se velký ostrov Jahuma. Jangada klidně plula podél jeho břehu. Čistý západ slunce bez mlh na obzoru sliboval krásnou tropickou noc, jakou neznají mírná pásma. Slabý vánek snižoval teplotu vzduchu. Měsíc měl již brzy vyplout na oblohu posetou hvězdami a nahradit tím soumrak, který chybí tropickým krajům. Teď byla ještě tma. Jen hvězdy se třpytily na obloze s nevy-líčitelnou jasností. Rozsáhlá vodní pláň se zdála bez hranic jako moře. A na koncích vesmírné osy, dlouhé statisíce miliard mil, zářil na severu jediný briliant Severky, kdežto její jižní pól zdobily čtyři drahokamy Jižního kříže. Stromy na levém břehu Amazonky a na břehu ostrova Jahumy se tratily v polotmě a podobaly se černým vystřihovánkám. Podle jejich nezřetelných tvarů se člověk mohl jen dohadovat, že to tam jsou kmeny nebo spíše řady kopajovníků s korunami jako slunečníky a vedle nich stromy "sandis", které prý mají bílou mízu sladkou jako mléko a opojnou jako víno. Ty pětadvacet metrů vysoké pak, jejichž koruny se chvěly i v mírném večerním vánku, byly asi révovníky "vignacos". "Jak nádherná báseň jsou amazonské pralesy," mohlo se směle říci a ještě směleji dodat: "A jak vznešený je chvalozpěv tropických večerů!" Celá hejna ptáků dávala sbohem zmírajícímu dni. Byli to hlavně "bentiviové", kteří si staví hnízda v pobřežním rákosí, a koroptve "niambu", jejichž zpěv se skládá ze čtyř dokonale zladěných tónů. Však také se v temnu skrývalo mnoho ptačích imitátorů, snažících se ze všech sil je napodobovat. Do jejich hlasů se mísil jednotvárný žalozpěv "kamichiů", jim odpovídali ledňáčci a nad vším jako zvuk polnice znělo pronikavé volání "camindů". Růžoví papoušci "arara" poletovali v listí "jaquetib", jejichž květná nádhera již zhasla v šeru noci. Voraři na jangadě byli na svých stanovištích, ale odpočívali. Jen vysoká postava Araujova se rýsovala na přídi jako černý stín na temném pozadí. Noční hlídky s dlouhými háky na ramenou vyvolávaly dojem opěšalých tatarských stráží. Brazilská vlajka visela zplihle ze žerdi na přídi jangady. Večerní vánek nebyl dost silný, aby ji rozvinul. V osm hodin se rozklinkal zvonek na Passanhově kapličce. Klekání znělo do nočního ticha zprvu pomalu a vážně a pak skončilo několika uspěchanými údery.
Garralova rodina zůstala sedět pod verandou. Cestující chtěli vychutnat na volném vzduchu svěžest a krásu večera po úpalu červnového dne. Mladí se vesele bavili. Vždy mlčelivý Joam jen poslouchal. "Naše krásná řeka! Naše velkolepá Amazonka!" zvolala Minha, jejíž nadšený obdiv pro jihoamerický veletok neutuchal. "Opravdu nejkrásnější z řek!" souhlasil Manoel. "Prociťuji její vznešenou krásu. Plujeme stejným směrem jako před staletími Orellana a La Condamine. Nedivím se už jejich úchvatným líčením." "Tak trochu fantastickým," namítl Benito. "Pane bratře, nehaň nám naši Amazonku," vážně mu vytýkala Minha. "Hanit ji nechci, sestřičko. Jen jsem si vzpomněl, kolika bajkami lidé obestřeli její tok." "Ano, to máš pravdu, a jak podivuhodnými," smiřovala se Minha. "Jakými bajkami?" ptal se Manoel. "Přiznávám se, že v Belemu o nich nic nevíme, alespoň já ne!" "Čemu vás tedy učili na školách?" zasmála se Minha. "Teď se skoro zdá, že ničemu," odpověděl Manoel. "Jakže, pane," polovážně a položertovně pokračovala dívka, "vy nevíte, že vody Amazonky navštěvuje obrovský had Minhocao a že její vody stoupají a klesají podle toho, zda se ponoří ke dnu nebo vyplouvá na povrch? Tak je ohromný!" "Spatřila jste ho již někdy?" ptal se Manoel. "Bohužel ne," za Minhu odpověděla Lina. "Jaká škoda!" pokládal za vhodné ozvat se i Fragoso. "A slyšel jste o »Mae d' Agua«," pokračovala Minha, "překrásné a zároveň hrozné ženě, jejíž pohled strhne do vln každého, kdo se odváží na ni se podívat?" ,,»Mae d'Agua« opravdu je!" ujišťovala prostoduchá Lina. "Říká se, že ještě dnes ji lidé vídavají procházet se po březích." "Nezapomeň mě zavolat, Lino, až ji někde uvidíš!" žertoval Benito. "To ne, pane Benito! Mohla by vás chytit, strhnout na dno a utopit!" "Ona tomu doopravdy věří!" divila se Minha. "Je ještě hodně lidí, kteří věří i v manaoský strom," pravil Fragoso, vždy pohotový přiskočit na pomoc Lině. "Manaoský strom?" ptal se Manoel. "Co je to?" "Pane Manoele," s komickou vážností začal vysvětlovat Fragoso, "manaoský strom je nebo byl peň stromu »turumy«, který každoročně v týž den připlouval po Rio Negru do Manaosu. V Manaosu se zdržel několik dní a pak prý plul po proudu až do Belemu. Zastavoval se u každé vesnice a u každého přístavu. Indiáni jej při zastávkách zbožně zdobili vlajkami. V Belemu se zastavil, udělal čelem vzad a sypal si to proti proudu zpátky k pramenům Rio Negra do rodného pralesa. Jednou prý jej chtěli vytáhnout na břeh, ale řeka začala tak zlostně bouřit, že jej musili pustit. Jindy jej zase harpunoval nějaký kapitán a vzal do vleku. Řeka se opět rozzlobila, přervala lana a strom zázračně zmizel." "A co se s ním pak stalo?" dychtivě se ptala mulatka. "Zdá se, slečno Lino, že jednou zabloudil a plaval k pramenům Amazonky místo proti proudu Rio Negra. Pak už jej nikdo nespatřil." "Kdybychom jej tak potkali," vzdychla Lina. "Jestli ho potkáme," ozval se posměváček Benito, "posadím tě na něj! Odnese tě do svého tajemného pralesa a tam se staneš královnou víl." "Proč ne," souhlasila Lina naivně. "Jsou to hezké bajky, hodné naší krásné řeky," pravil Manoel. "Ale jsou i skutečné události, které se jim vyrovnají. Znám jednu takovou a vyprávěl bych vám ji, kdybych se nebál, že vám pokazím večer. Je velice smutná."
"Jen vyprávějte, pane Manoele," žebronila Lina. "Mám tak ráda příběhy, které dovedou člověka rozplakat." "Ty a pláč, Lino!" šlehl Benito. "Proč ne," odpověděla mulatka. "Dovedu plakat a smát se zároveň." "Tak tedy vyprávěj, Manoele!" "Je to příběh Francouzky a jeho smutným dějištěm byly tyto břehy v osmnáctém století." "Posloucháme," pobízela Minha. "Tak tedy pokračuji. Když v roce 1741 bylo uloženo francouzským vědcům Bougerovi a La Condaminovi, aby v Jižní Americe přeměřili délku rovníkového stupně, byl jim přidělen jako pomocník učený hvězdář Godin des Odonais. Gomn des Odonais odjel s výpravou, ale ne sám. Vzal s sebou děti, ženu, jejího bratra a jejího otce. Cestovatelé se dostali šťastně až do Quita. Tam začalo paní des Odonais stíhat neštěstí. Ztrácela dítě za dítětem. Godin des Odonais ukončil svou práci v roce 1759 a musil odejít do Cayenne ve Francouzské Guayaně. Když tam dorazil, chtěl za sebou povolat i rodinu. Ale vypukla válka a bylo třeba povolení. Odonais o ně požádal brazilskou vládu. A věříte, že uplynulo několik let, aniž dostal odpověď? Godin des Odonais byl již zoufalý ze všech těch průtahů a rozhodl se, že se vypraví za rodinou sám. Náhlá nemoc mu překazila úmysl ve chvíli, kdy už byl připraven na cestu. Zatím vyřídili jeho žádost. Paní des Odonais dostala zprávu, že portugalský král jí povoluje průjezd Brazílií a že u misií horní Amazonky na ni bude čekat pomocná výprava. Paní des Odonais byla odvážná dáma, jak ještě poznáte. Nedbala nebezpečí cesty přes celou pevninu. Vypravila se bez váhání." "Byla to její povinnost, Manoele," ozvala se paní Yaquita. "Byla bych jednala také tak." "Paní des Odonais," pokračoval Manoel, "vydala se k řece Bambě jižně od Quita. Vzala s sebou děti, bratra, otce a jakéhosi francouzského lékaře. Šlo jí o to, aby se po řekách dostala co nejdříve k brazilské hranici, kde na ni čekala pomocná výprava. Zpočátku šlo všechno dobře. Cestovali v člunu. Později se však začaly objevovat nesnáze, které vyvrcholily v útrapy a nebezpečí. Dostali se do kraje, kde řádila epidemie černých neštovic. Většina jejich domorodých průvodců uprchla. Nakonec zůstal jen jediný. A ten se utopil v řece Bobonase, když spěchal na pomoc francouzskému lékaři. Nárazy na skály a plovoucí kmeny poškodily brzy člun tak, že nebyl již k potřebě. Cestující musili na břeh, kde na pokraji neproniknutelného pralesa si postavili chýši z větví a listí. Lékař se nabídl, že se vypraví napřeď a přivede pomoc. Odešel ve společnosti černocha, který byl paní des Odonais velmi oddán. Čekali na ně mnoho dní... A nedočkali se jejich návratu. Pak jim začaly docházet potraviny. Paní des Odonais se pokusila dostat se dál po Bobonase vorem. Pokus se nezdařil. Musili zpět na břeh a probíjet se téměř neprostupnými houštinami. To již bylo útrap přespříliš. Cestovatelé padali a umírali jeden za druhým přes všechnu péči paní des Odonais. V několika dnech zemřeli všichni: obě zbylé děti, otec, bratr, poslední služebníci." "Nešťastná žena!" zvolala Lina. "Paní des Odonais osaměla v pustině ve vzdálenosti tisíce mil od cíle," pokračoval Manoel. "Nezoufala. Šla dál. To již nechtěla matka zachránit děti! Ty ztratila! Vlastní rukou je pohřbila v pralese!... To manželka se chtěla probít k manželovi! Putovala dnem i nocí, až se konečně opět dostala k Bobonase. Tam se jí ujali šlechetní Indiáni a dopravili ji až k misii, kde čekala výprava.
Došla, ale došla sama. Její cesta byla značena hroby a jen hroby! Dostala se do Loreta, kde jsme byli před několika dny. A pak stejně jako my plula po proudu Amazonky, až se konečně sešla s manželem. Po devatenáctiletém odloučení!" "Ubohá žena," vzdychla Minha. "Především ubohá matka!" opravila ji Yaquita. V té chvíli k nim přicházel Araujo. Oznamoval: "Joame Garrale, před námi je Strážní ostrov. Za chvíli budeme na hranici." "Na hranici," opakoval Joam Garral. Vstal a odešel na příď. V zamyšlení se díval na Strážní ostrov. Říční proud se o něj rozrážel. Joam Garral pozvedl dlaň k čelu, jako by chtěl setřít nějakou vzpomínku. "Hranice," zašeptal a sklonil hlavu. Za chvíli však hlavu hrdě pozvedl. V jeho tváři byl výraz muže, který se rozhodl jít cestou povinnosti až k jejímu konci. KAPITOLA XII FRAGOSO NA VÝDĚLKU Slovo "brasa" se ve španělštině vyskytuje již od dvanáctého století a znamená v překladu "ohnivý žár". Z něho vzniklo označení "brasil" pro dřevo, z kterého se vyráběla rudá barva. A podle toho dostalo jméno Brazílie rozsáhlé území rovníkové Ameriky, kde je hojnost těchto barvířských dřev, jež se záhy stala podnětem k velmi čilému obchodnímu styku s Normanďany. Ačkoli na místech těžby se tomuto dřevu říká "ibirapitunga", v obchodních stycích mu zůstalo jméno "brasil" a přeneslo se na celý stát, který je opravdu také jen obrovským žárovištěm, spalovaným paprsky tropického slunce. Portugalci obsadili Brazílii první. Na počátku šestnáctého století známý mořeplavec Pedro Alvarez Cabral ji zabral jménem portugalského krále. Později se zde začali usazovat i Francouzi a Holanďané, ale Brazílie zůstala portugalskou a její obyvatelstvo má všechny povahové znaky statečného portugalského lidu. Dnes je to největší jihoamerický stát. V době našeho příběhu jí vládl rozvážný a uměnímilovný císař Pedro II. "Jaké máš právo ve svém kmeni ?" ptal se Montaigne (Michel de Montaigne 1533 - 1592 byl francouzský filosof.) Indiána, se kterým se setkal v Havru. "Právo táhnout mezi prvními do války," odpověděl prostě Indián. Je známo, že válka byla dlouho nejbezpečnějším a nejry-chlejším šiřitelem civilizace. Brazilci byli jako ten Indián, bojovali, bránili svůj výboj, rozšiřovali jej, a tak stanuli v čele průkopníků pokroku. Roku 1824, za šestnáct let po založení portugalsko-brazilského státu, vyhlásila Brazílie svou nezávislost ústy dona Juana, kterého francouzská vojska vypudila z Portugal. Nové císařství se nejdříve musilo dohodnout s Peru o vzá-jemné hranici. To nebylo nijak snadné. Brazílie chtěla rozšířit své panství na západ až k řece Napu, kdežto Peru zase o osm zeměpisných stupňů na východ až k jezeru Egasu. V té době Brazílie byla zaměstnána v amazonském poříčí vzpourou Indiánů, kteří se pustili do boje v zájmu španělských misií. Za nejlepší prostředek, jak zdusit povstání, pokládala Brazílie opevnění ostrova před městečkem Tabatingou. Zřídila na něm strážní stanici. Bylo to nejlepší řešení. Od té doby hranice obou států vede středem Strážního ostrova. Nad Strážním ostrovem je řeka peruánská (Dnes tvoří hranici mezi republikami Kolumbií a Peru.) a jmenuje se Maraňon, jak jsme již řekli. Dolů po proudu je řeka brazilská a jmenuje se Amazonka.
Večer 25. června zastavila jangada před Tabatingou, prvým městem na brazilské půdě. Město Tabatinga stojí u ústí stejnojmenné řeky na levém břehu Amazonky. Patří do okresu San Paulo da Olivença, jehož hlavní město téhož jména leží na pravém břehu níže po proudu. Joam Garral rozhodl, že zde udělají šestatřicetihodinovou zastávku, aby si zaměstnanci odpočinuli. Další cestu měli nastoupit 27. ráno. Tentokrát se Yaquita chtěla s dětmi podívat do města, kde snad nehrozilo takové nebezpečí jako v Loretě, totiž že budou sežráni komáry. Tabatinga měla čtyři sta obyvatel, téměř vesměs Indiánů. A není vyloučeno, že mezi ty čtyři stovky byli počítáni i někteří Indiáni kočovní, kteří se více potulují, než bydlí na březích veletoku a jeho přítoků. Hlídky ze Strážního ostrova byly v této době již přemístěny do Tabatingy. Tabatinga se tedy mohla pyšnit názvem posádkového města, jestliže ovšem devět indiánských vojínů a seržán mohli být považováni za posádku. Seržán byl zdejším nejvyšším velitelem. Asi desetimetrový svah s nepříliš pevnými schody přecházel v rovinu, předhradí to malé tvrze. Velitelovým příbytkem byly dvě chaty postavené do pravého úhlu. Vojíni bydlili v dlouhé budově ve vzdálenosti asi sto kroků odtud pod vysokým stromem. Tyto chaty se pramálo lišily od staveb ve vesnicích, kterými jsou posety oba břehy řeky. Asi jen tím, že brazilská vlajka vlála nad strážní budkou, ve které obyčejně nebyla stráž, a že před tvrzí stála čtyři malá bronzová děla. Ta snad měla ostřelovat lodě chtějící proplout do Brazílie bez povolení. Vlastní vesnice ležela pod planinou, na které stála tvrz. Došlo se k ní za několik minut po úvozové cestě stíněné fíkovníky a miritisy. Na rozpukané naplavenině kolem návsi bylo roztroušeno asi tucet domků krytých listy palmovníků "boiassu". Na vesnici nebylo nic zajímavého, ale zato okolí Tabatingy je rozkošné, zvláště u ústí řeky Javary, které je tak široké, že je v něm dost místa, pro celou skupinu Aramaských ostrovů. Roste zde mnoho krásných stromů a zvláště palem, z jejichž pružných vláken se pletou visutá lůžka a rybářské sítě. Vlákna se těží i pro obchod. Celkem je okolí Tapatingy jedním z nejmalebnějších míst na horním toku Amazonky. Kromě toho má Tabatinga slibnou budoucnost. Stane se důležitou stanicí, jakmile bude na Amazonce zahájena doprava parníky, neboť zde bude končit trať peruánská a začínat brazilská. Cestující tu budou přestupovat, zboží se tu bude překládat. Anglické nebo americké vesnici by to stačilo, aby se z ní zakrátko stalo významné obchodní středisko. Amazonka je v této části toku opravdu krásná. Pochopitelně vliv mořského přílivu a odlivu se v Tabatinze neprojevuje, neboť je vzdálena ještě šest set mil od oceánu. Říká se však, že až sem proniká "pororoca", tj. vzedmutí hladiny vysokým přílivem, když přitažlivost měsíce a slunce působí na mořské vody ve stejném směru. Tyto vysoké přílivy vzdouvají po tři dny amazonské vody a tlačí je zpět rychlostí sedmnácti kilometrů za hodinu. Nazítří, 26. června, před snídaní připravovali se Garralovi k návštěvě města. Joam, Benito a Manoel viděli mnoho brazilských měst, ale nikoli Yaquita a její dcera. Pro ně tato návštěva byla dosud nepoznaným zážitkem, který již něco znamenal. Fragoso scestoval jako potulný holič mnohé jihoamerické země. Lina stejně jako její paní dosud nevstoupila na brazilskou půdu. Fragoso před odchodem z jangady přistoupil ke Garralovi a pravil: "Pane Garrale, od chvíle, kdy jste mě tak pohostinně přijal na iquitoské fazendě a poskytoval byt, oděv i jídlo, jsem vám dlužen..." "Nejste mi dlužen pranic, příteli," odpověděl mu Joam Garral. "Dejte s tím pokoj..." "Okamžik!" přerušil ho holič. "Vždyť dobře vím, že vám nemohu splatit svůj dluh! Jen mi dovolte dodat, že jste mě pozval na jangadu, abych se mohl dostat do Brazílie. Teď jsme tedy na brazilské hranici, kterou bych byl asi nespatřil. Ta liána..."
"S tím si jděte k Lině, té patří váš dík," s úsměvem ho přerušil Joam Garral. "To vím," odpověděl mu Fragoso, "a nikdy nezapo-menu, co dlužím jí a co vám." "Chcete se snad s námi rozloučit a zůstat v Tabatinze?" ptal se Garral. "Alespoň ty řeči na to vypadají." "Ale kdepak, pane Garrale! Dovolil jste mi, abych jel s vámi až do Belemu, kde snad seženu nějakou práci ve svém oboru." "Co si tedy vlastně přejete, příteli?" "Chtěl jsem se jen zeptat, zda nemáte námitek, abych cestou provozoval své zaměstnání. Nechci ztratit cvik. A pak, hrstka reisů by také neškodila mé kapse, myslím reisů vydělaných. Víte přece, pane Garrale, že holič, který je zároveň kadeřníkem – z úcty k panu Manoelovi se neodvažuji říci, že také trochu lékařem - najde na březích Amazonky vždy dost zákazníků." "Snad mezi Brazilci," pravil Joam Garral, "neboť domo-rodci..." "Odpusťte," odpověděl Fragoso, "ale je to zrovna obráceně. Domorodci jsou nejlepší zákazníci. Ovšem nedávají si holit vousy, neboť příroda k nim byla skoupá v tomto směru. Ale rádi si dávají kadeřit vlasy podle nejnovější módy, a to muži i ženy. Roztočím-li na návsi v Tabatinze svou kouli, a dovedu jí točit, budu do deseti minut obklopen Indiány a Indiánkami. Ta hračka je nejvíc láká. Budou se prát o mé služby. Kdybych zůstal v Tabatinze měsíc, celý kmen Ticunů by se dal u mne zušlechtit. Brzy se rozkřikne, že »kadeřící želízko« - tak mi totiž říkají - se vrátilo do Tabatingy. Byl jsem tam již dvakrát a mé nůžky a hřeben dělaly divy. Člověk se ovšem nesmí brzy vracet do téhož místa. Paní Indiánky se nedávají česat každý den jako krásky z brazilských měst. Kdepak! Tak jednou za rok. Indiánské dámy dovedou pečlivě opatrovat umělecká díla, odvažuji se to tak nazvat, která jim kouzlím na hlavách. A je to skoro již rok, co jsem byl v Tabatinze naposled. Má umělecká díla jsou jistě v troskách! Jestliže dovolíte, pane Garrale, chtěl bych novým úspěchem obhájit svou pověst. Mezi námi, jde především o ty reisy, ješitnost přijde teprve potom." "Jen se do toho pusťte," skoro vesele mu odpověděl Joam Garral. "Ale pospěšte si. Zdržíme se tu jenom den. Zítra jedeme dál." "Už spěchám," ujišťoval Fragoso. "Skočím si pro nářadíčko a jedu!" "A ať vám naprší do kapes hodně reisů!" "Děkuji, jako by se stalo, ale váš oddaný služebník je zvyklý jen na drobné deštíčky, nikoli na bouřlivé přívaly." Po těchto slovech Fragoso odkvapil. Za chvíli poté se odebrali na břeh i Garralovi, ale bez hlavy rodiny. Jangada stála blízko břehu, takže přeprava netrvala dlouho. Cestující vystoupili na pláň po bortících se schodech, vykopaných v hlíně svahu. Byli uvítáni velitelem pevnůstky. Byl sice chudák, ale věděl, co se sluší. Zval cestující na snídani. Vojíni zatím pobíhali sem a tam a ve dveřích se objevovaly hlavy žen a dětí. Ženy byly Indiánky a děti nebyly právě obrazem předností smíšené krve. Yaquita děkovala za pozvání, ale omluvila se a oplátkou pozvala velitele i jeho ženu k obědu na jangadu. Pozvání nemusila opakovat. Smluvili si schůzku na jedenáctou hodinu. Yaquita, Minha, Manoel a Lina se pak vydali na obhlídku vesnice a okolí. Benito zůstal v tvrzi, neboť musil proclít náklad. Seržán byl totiž nejen vojenským velitelem, ale zároveň i přednostou celnice. Po projednání obchodních záležitostí si Benito chtěl zalovit v okolních lesích. Manoel tentokrát odmítl jít s ním. Fragoso se nenamáhal nahoru do tvrze. Zamířil přímo k vesnici úvozem, který se táhl po pravém úbočí svahu. Oprávněně spoléhal více na zákazníky z vesnice než na ty z tvrze. Ženy vojínů by se sice také rády svěřily jeho zručným rukám, ale bylo pochybné, zda jejich muži by obětovali těch pár reisů za splnění tužeb svých parádivých manželek.
Veselý holič věděl, že u domorodců z vesnice to bude lepší. Tam ho uvítají s otevřenou náručí muži i ženy. A tak Fragoso spěchal úvozem, stíněným fíkovníky, k vesnické návsi. Jakmile tam došel, byl slavný kadeřník poznán a zpráva o jeho příchodu letěla od chaty k chatě. Brzy byl obklopen domorodci. Fragoso neměl turecký buben, ani pochodový bubínek nebo loveckou trubku, aby jejich zvuky lákal zákazníky. Samozřejmě neměl ani zrcadla, ani vůz se skvělými svítilnami, blyštící se naleštěnou mědí, ba ani obrovský slunečník, kterými veřejnost obyčejně oslňují kočovní obchodníci a artisté na trzích. Ne, Fragoso měl jen svou kouli, ale jak ji dovedl rozvířit! Jak přesně dovedl zachycovat polokouli ze želvího štítu na zaostřený hrot držadla! A s jakou ladností jí svištěl v umných křivkách, které ještě nepropočítal žádný z učených pánů, jimž nedala spát ani pověstná "dráha psa obskakujícího svého pána". Mžikem tu byli všichni vesničané, muži, ženy, starci i děti. Oblečeni byli trochu rajsky. Oči měli navrch hlavy a napjatě poslouchali, jak čiperný Fragoso jim poloportugalsky a poloticunsky, ale dokonale dryáčnicky vykládá, co všechno umí. Říkal jim to, co "váženému publiku" říkají všichni šarlatáni, když mu nabízejí své služby, ať jsou to sevilští lazebníci nebo francouzští kadeřníci. V jádru je to vždy totéž sebevědomé vychloubání, dokonalá znalost lidských slabůstek, týž druh otřepaných žertů a vtipná pohotovost v myšlence i slově. Domorodci projevovali pak stejný údiv, zvědavost a důvěřivost jako zevlouni v civilizovaných krajích. Za krátkých deset minut byl všechen indiánský lid zpracován tak, že div neumačkal Fragosa, který začal "úřadovat" v místní krčmě. "Loja", jak se zde takovým krčmám říká, patřila Brazilci již dávno usedlému v Tabatinze. Domorodci mohli u něho za několik vatemů dostat trpké víno nebo hlavně "assai". Jeden vatem platí dvacet reisů a assai je polotekutá a polotuhá kořalka z plodů palmovníku. Pije se z "kui", což je půlka tykve, která zde všude nahrazuje sklenici. K Fragosově kadeřnické stoličce se stejně dychtivě hrnuli muži i ženy. Jeho nůžky zahálely, neboť nikdo si nepřál zastřihnout dlouhé a husté kštice. Práci měl hřeben a kadeřící želízko, které umělec žhavil na krbu v koutě krčmy. A jak báječně dovedl povzbuzovat zákazníky! "Hleďte, hleďte, přátelé!" mlel i při práci, "jak to nádherně drží. Nebudete se musit česat celý rok, když si na účes zrovna nelehnete! A je to účes podle poslední módy z Belemu a z Rio de Janeira! Jak vidíte, nešetřím pomádou." Skutečně jí nešetřil. Jenže ta jeho pomáda byla kus starého tuku, do kterého rozmačkal trochu vonných květů. Ale zato držela jako cement. Uměleckým výtvorům, které "vyšly" z Fragosových rukou, mohl právem příslušet název staveb, neboť hýřily slohem všeho druhu. Byly tu kadeře, prstence, ofiny, vrkoče, rulíky, příčesky, uzle, natáčky a vůbec všechno možné. Nic falešného! Žádná vložka, cizí drdol nebo vlásenka! Indiánské kštice se nepodobají mýtině po kácení nebo holině, ale spíše pralesu v jeho nedotknuté panenskosti. Fragoso nikdy neváhal kštici přizdobit několika květy, dvěma nebo třemi dlouhými rybími kostmi a jemnými ozdobami z mědi, jen když si je snědé krásky přinesly s sebou. I pařížské fiflenky z doby Direktoria (Direktorium 1795 - 1799 byl pětičlenný francouzský vládní výbor.) by byly záviděly Indiánkám smělou stavbu účesů o třech až čtyřech patrech a nejslavnější kadeřník té doby, mistr Léonard, by se byl musil poklonit svému zámořskému soupeři. Vatemy a hrsti reisů jen pršely do Fragosových kapes. A ten je dychtivě shraboval. Ale čas utíkal a zástupy zákazníků neřidly. Spíše rostly. V krčmě se již netlačili jen místní domorodci. Zpráva o Fragosově příchodu se roznesla zatím do daleka. Indiáni se hrnuli ze všech stran.
Ticunové z levého břehu, Mayorunové z pravého, ba dokonce i Indiáni od břehu Cajarua a z vesnic v poříčí Javary. Had čekajících dychtivců se táhl a kroutil po celé návsi. Ti šťastlivci, kteří již prošli Fragosovýma rukama, vykračovali si pyšně, ale opatrně mezi, zástupy. Jako děti, kterými také byli! Fragoso byl zavalen prací tak, že neměl ani čas jít na jangadu, když zvonilo poledne. Musil se spokojit s trochou maniokové mouky, s několika želvími vejci a doušky "assai"; vše zhltl při práci. Pro hospodského byl dnešek dnem bohaté žně. Nestačil ze sklepů lojy nosit tykev likéru za tykví. Pro Tabatingu pak byl už událostí dnešní výstup slavného Fragosa, dvorního kadeřníka všech indiánských kmenů z poříčí Amazonky. KAPITOLA XIII TORRES Bylo pět hodin večer a Fragoso dosud pracoval. Ruce mu již umdlévaly. Uvažoval, zda nebude musit kadeřit celou noc, aby uspokojil zástup čekajících. V té chvíli přišel na náves cizinec. Spatřil zástup domorodců a zamířil ke krčmě. Cizinec si nějakou dobu Fragosa pozorně a zkoumavě prohlížel. Zkouška ho asi uspokojila, neboť vstoupil do lojy. Byl to muž, asi pětatřicetiletý. Dosti vkusný cestovní oblek dával vyniknout přednostem jeho statné postavy. Ale trochu dlouhé vlasy a hustý vous, kterého se jistě už dávno nedotkly nůžky, volaly po kadeřnickém "ošetření". "Haló, příteli! Dobrý den," řekl a poklepal Fragosa po rameni. Fragoso se otočil. Slova byla vyřčena v čisté portugalštině, nikoli slátaninou domorodých nářečí. "Krajan?" optal se Fragoso, aniž přestal "zpracovávat" trochu vzdornou hřívu mayorunské hlavy. "Ano," odpověděl cizinec. "Krajan, který potřebuje vašich služeb." "Ale samozřejmě, jen okamžíček strpení," ujišťoval Fragoso. "Jen co budu hotov tady s dámou." Stiskl dvakrát želízka a bylo to. Cizinec usedl na stoličku. Ačkoli neměl právo předejít ostatní čekající ze zástupu se neozval ani hlásek odporu. Fragoso zaměnil želízko nůžkami a ptal se podle zvyku všech holičů: "Čím pánovi posloužím?" "Ostříhat a zastřihnout vous," odpověděl cizinec. "Podle přání," pravil Fragoso a jeho hřeben zajel do hustých vlasů cizincových. A pak se daly do práce nůžky. Fragoso byl stejný jako téměř všichni holiči na světě. Nedovedl pracovat mlčky. "Přicházíte zdaleka?" ptal se. "Z okolí Iquitosu." "To je náhodička! Zrovna jako já!" zvolal Fragoso. "Také jsem přišel do Tabatingy z Iquitosu. A smím se zeptat na ctěné jméno?" "Proč ne," odpověděl cizinec. "Jmenuji se Torres." Fragoso ostříhal zákazníkovy vlasy "podle poslední módy" a jal se přistřihovat vous. Přitom se zadíval pozorněji do cizincovy tváře, na chvíli se zarazil a řekl, když se jeho nůžky daly znovu do díla: "Hm, pane Torresi, tak se mi zdá, jako bych vás měl znát. Neviděli jsme se snad někde?"
"Neřekl bych," přesvědčivě odpověděl Torres. "Pak si vás tedy pletu s někým jiným." A Fragoso pokračoval v úpravě cizincovy bradky. Odmlčel se. Byl to Torres, kdo se za chvíli znovu dal do hovoru: "Jak jste se sem dostal?" "Myslíte jako z Iquitosu do Tabatingy?" "Ano." "Vorem, na kterém se plaví bohatý statkář s celou rodinou." "Tomu se říká příležitost," usmál se Torres. "Kdyby tak ten váš statkář chtěl taky svézt mne..." "Chcete dolu po řece?" "Ano." "Až do Belemu?" "Ne, jen do Manaosu, kde mám nějaké řízení." "Můj hostitel je účinlivý člověk. Myslím, že vás ochotně vezme s sebou." "Myslíte?" "Jsem o tom přesvědčen." "A jak se váš hostitel vlastně jmenuje?" jako bez zvláštního zájmu se ptal Torres. "Joam Garral," odpověděl Fragoso. A v duchu si řekl: "Tenhle obličej jsem přece jen už někde viděl." Torres byl z lidí, kteří dovedou udržet nit hovoru, jestliže jim na něm záleží nebo je zajímá. "Myslíte tedy, že Joam Garral mě vezme na vor?" otázal se. "Vůbec o tom nepochybuji," odpověděl Fragoso. "Neodmítne krajanovi službu, kterou prokazuje mně, chudákovi." "A jede na té jangadě sám?" "Ne! Řekl jsem přece, že s celou rodinou. Všichni jsou hodní lidé, ujišťuji vás. Kromě toho s ním jede houf indiánských a černých služebníků." "Tak se mi zdá, že jste taky říkal, jak je bohatý?" "Ano," odpověděl Fragoso. "Ohromně bohatý. Jen to dřevo voru a náklad na něm představují celé jmění." "A to se vypravil do Brazílie s celou rodinou?" "Ano," odpověděl Fragoso. "Se ženou, synem, dcerou a jejím snoubencem." "Má tedy dceru?" "Ano, rozkošné děvče." "A ta se bude vdávat?" "Ano, a její nastávající je moc hodný člověk. Je to vojenský lékař z Belemu. Svatba bude až tam." "Takže je to vlastně cesta svatební," zasmál se Torres. "Svatební, zábavní a obchodní, všecko dohromady," vysvě-tloval Fragoso. "Paní Yaquita a její dcera dosud nevstoupily ani na krok na brazilskou půdu. A Joam Garral taky nebyl v Brazílii už dávno. Prý od chvíle, kdy se dostal na statek svého pozdějšího tchána Magalh?ese." "Rodina má s sebou jistě několik osobních sloužících, viďte?" "Samozřejmě," odpověděl Fragoso. "Starou Cybelu, která je na statku už padesát let, a pak hezkou mulatku, slečnu Linu, která však je spíše společnicí než služebnou Garralovy dcery. Mulatka je taky roztomilé děvče. Jaké ta má oči a jaké srdce! O všechno se zajímá, zvláště o liány..." Fragoso se dostal na koleje, po kterých by byl ujížděl hodně daleko v chvalozpěvech na Linu. Ale Torres se zvedl ze stoličky a uvolnil místo dalšímu zákazníkovi. "Kolik jsem dlužen?" ptal se kadeřníka. "Nic," odpověděl Fragoso. "O platu se nemluví mezi krajany, když se sejdou na hranici."
"Ale přece," namítl Torres, "myslím..." "Tak to vyrovnáme později, na jangadě." "Cožpak vím, zda se mohu odvážit požádat Joama Garrala, aby..." "Jen bez okolků," pobízel Fragoso. "Nebo s ním promluvím sám, jestli chcete. Bude docela rád, že vám může prospět." V té chvíli se na prahu lojy objevili Benito s Manoelem. Vrátili se po obědě do města a chtěli se podívat, jak jdou Fragosovi obchody. Torres je spatřil a řekl: "Tyhle mladíky znám." "Vy je znáte?" ptal se udiveně Fragoso. "Ano. Asi před měsícem mě dostali v iquitoských pralesech z pěkné bryndy." "A jsou to právě pánové Benito Garral a Ma-noel Valdez." "Vím, představili se mi. Ale nečekal jsem, že se s nimi sejdu zde." Torres vykročil vstříc mladým mužům. Nepoznali ho. "Zdá se, že už se na mne nepamatujete, pánové," pravil. "Okamžik," odpověděl mu Benito. "Pan Torres, jestliže se nemýlím. Setkali jsme se v pralese u Iquitosu, kde jste měl nesnáz s guaribou." "Správně," odtušil Torres. "Pak jsem cestoval po proudu, a jak vidím, překročili jsme hranici ve stejnou dobu." "Těší mě, že vás zase vidím," pravil Benito. "Ale asi jste zapomněl, že jsem vás zval na otcovu jangadu." "Nezapomněl," ujišťoval Torres. "Pak jste měl mé pozvání přijmout. Mohl jste počkat na náš, odjezd a dostat se do Tabatingy pohodlně s námi. Počítejte, kolik denních pochodů byste si byl ušetřil." "To je pravda," doznával Torres. "Ale náš krajan nemíní zůstat v Tabatinze," ozval se Fragoso. "Cestuje až do Manaosu." "Pak opakuji své pozvání," řekl Benito. "Buďte jist, že vás otec rád sveze." "Přijímám," řekl Torres. "A předem vzdávám srdečný dík!" Manoel se hovoru neúčastnil. Pozoroval Torrese, zatímco ochotný Benito mu nabízel pohostinství na jangadě. Nelíbila se mu cizincova tvář. Nebylo upřímnosti v jeho těkavém, zraku, který jako by se bál přímého pohledu druhých. Manoel však svůj dojem zamlčel, neboť nechtěl krajanovi škodit, když ho Benito zval. "Dovolíte-li, pánové," pravil Torres, "půjdu k přístavu hned s ámi." "Pojďme," souhlasil Benito... Za čtvrt hodiny byl Torres již na palubě jangady. Benito ho představil otci a zároveň vyprávěl, jak se poprvé setkali. Skončil návrhem, že Torres bys nimi mohl jet až do Manaosu. "Jsem šťasten, že vám mohu prospět, pane," řekl mu Joam Garral. "Děkuji," pravil Torres a učinil pohyb, jako by chtěl podat statkáři ruku. Ale nepodal. Proti své vůli nemohl. "Odplujeme zítra za svítání," pokračoval Joam Garral. "Můžete tu tedy hned zůstat..." "Opravdu mohu," přerušil ho Torres. "Mám totiž jen to, co mám na sobě." "Ať se vám tedy u nás líbí." Ještě toho dne byla pro Torrese upravena světnička vedle pokojíku Fragosova. Fragoso se vrátil na jangadu teprve v osm hodin večer. Pochopitelně nezapomněl vyprávět hned mulatce o svých úspěších. A vyprávění ukončil samo libou poznámkou, že sláva oblíbeného Fragosa v poříčí Amazonky stále roste. KAPITOLA XIV DÁLE PO PROUDU
Za svítání příštího dne, 27. června, byla uvolněna lana voru a angada pokračovala v cestě po proudu. Na palubě bylo o osobu více. Odkud byl nový spolucestující? To nikdo nevěděl. A kam šel? Říkal, že do Manaosu. Torres se pochopitelně střežil, aby neopatrným slovem neprozradil něco ze svého dřívějšího života nebo něco o svém dřívějším zaměstnání. Nikdo na jangadě netušil, že poskytli pohostinství bývalému lesnímu kapitánovi. Joama Garrala ani ve snu nenapadlo, aby nabídku pomoci spojil s obšírným vyptáváním. Pohnutkou k nabídce mu byla lidskost. V pustinách amazonského poříčí nebylo snadné najít rychlý a bezpečný dopravní prostředek v době, kdy parníky ještě nebrázdily hladinu veletoku. Nebylo pravidelné lodní dopravy, a proto cestovatel musil obyčejně putovat pralesy pěšky. Tak by byl musil cestovat i Torres, kdyby se mu nenaskytla nečekaná příležitost svézt se na jangadě. Když Benito pověděl, jak se s Torresem setkal, a představil ho otci, nový spolucestující se mohl na voru chovat jako na palubě zámořské lodi. Mohl se buď účastnit společenského života s ostatními, jestliže mu bylo libo, nebo žít pro sebe, byl-li tvorem nespolečenským. Bylo jasné, alespoň v prvých dnech, že Torres se nesnaží o důvěrnější styk s rodinou Garralových. Držel se v ústraní a hovořil jen tehdy, byl-li osloven. Sám rozmluvu nezapřádal. Sdílnější byl jen k Fragosovi. Nebylo divu, vždyť jemu mohl děkovat za nápad, aby se svezl na jangadě. Časem se ho i vyptá-val na poměry v Garralově rodině a na hloubku citů mladé dívky k Manoelu Valdezovi. A to ještě velmi opatrně. Ale nejčastěji se procházel na palubě sám nebo zůstával ve svém pokoji. Jídal společně s Garralovými, ale neúčastnil se rozhovorů a odcházel hned, jakmile bylo po jídle. Dopoledne toho dne jangada plula malebnou skupinou ostrovů, které se kupily před širokým ústím Javary. Tato důležitá pobočka Amazonky přitéká z jihozápadu a v celém jejím korytě od pramenů k ústí není pravděpodobně jeden jediný ostrov ani peřeje. Ústí je široké přes devět set metrů a několik mil od něho stávalo kdysi město, o které se dlouho svářili Španělé a Portu-galci. Až do 30. června se nestalo nic pozoruhodného. Jen časem spatřili při březích plout růžence člunů navzájem tak spojených, že je mohl řídit jediný domorodec. Tomuto způsobu plavby říkají zde "navigar de bubina", to jest "plout na šňůře" Brzy minuli ostrov Arariu, skupinu Calderonových ostrovů a jiné, jejichž jména zeměpisci dosud nezaznamenali na mapách. Araujo upozorňoval na vhodný přístav u vesnice JurupariTapera na pravém břehu řeky. Zastavili se tam na dvě až tři hodiny. Manoel a Benito se vydali na lov a vrátili se s několika opeřenci, které kuchařka s radostí přijala. Kromě ptáků ulovili i zvíře, jež má větší význam pro přírodozpytce než pro kuchaře. Byl to tvor temné barvy, který se poněkud podoba funěla-nďanu. "Mravencojed," hlásil Benito, když házel úlovek na palubu. "A to nádherný kousek, který by byl ozdobou každého muzea." "Dalo vám hodně práce, než jste to divné zvíře dostali?" ptala se Minha. "Trochu ano, sestřičko," odpověděl Benito. "Ale hlavně, žes tam nebyla ty, abys mu vyprosila milost. Mravencojedi mají tuhý život a náš dostal do těla tři kulky, než se položil." Bylo to opravdu nádherné zvíře. Jeho dlouhý ohon byl ozdoben šedivými žíněmi. Jeho tlama byla úzká a zašpičatělá, aby ji mohl snadno strkat do mravenišť, neboť mravenci jsou jeho hlavní potravou. Jeho hubené tlapy byly vyzbrojeny drápy dlouhými dvanáct centimetrů. Drápy se svírají jako prsty u ruky. Ale to je ruka! Ta když se sevře, je nutné ji odříznout od těla, aby povolila, Cestovatel Emile Carey právem říká, "že i jaguár by zhynul v jejím stisku". 2. července jangada dorazila k městu San Paulu de Olivença. Dříve však musila proplout mezi četnými ostrovy, které po celý rok hýří svěží zelení a jsou stíněny nádhernými stromy.
Největší z nich se jmenují Jurupari, Rita, Maracanatea a Curupu-Sapo. Minuli též ústí několika "iguarapé", drobných to přítoků s černou vodou. Černá barva vody některých velkých i menších přítoků Amazonky je dosti zajímavou zvláštností. Manoel upozorňoval na sytou čerň těchto vod, výrazně se odrážející od světlejších vln Amazonky. "Vědci už vysvětlovali původ té černě všemožným způ-sobem," pravil, "ale nikdy ne dost hodnověrně." "Ta voda je sice černá, ale má takový divný zlatavý lesk," namítla Minha a ukázala na zlatě vroubený černý povlak hladiny, který se tříštil o bok jangady. "Máte pravdu, drahá Minho," odpověděl jí Manoel. "Již Humboldt si všiml toho lesku. Ale podívejte se pozorněji. Poznáte, že voda je spíše sepiově hnědá než černá." "Možná!" zvolal Benito. "Ale to je také jedna věc, na které se učení pánové dodnes neshodli." "Snad by bylo vhodné zeptat se kajmanů, delfínů a lamantinů na jejich názor," ozval se Fragoso. "Alespoň je jisté, že všichni s oblibou vyhledávají černé vody." "Je pravda, že černá voda vábí právě tahle zvířata," potvrzoval Manoel. "Ale proč? To je otázka, kterou třeba rozluštit. A jsou ty vody černé proto, že prolínají ložiska rašeliny nebo vrstvy kamenného uhlí a antracitu? Nebo je v nich spousta drobnohledných černých rostlinek? Ani to, ani ono není dosud prokázáno. Jisté je, že je to výtečná, osvěžující a nezávadná pitná voda. Je bez příchuti a její svěžest je zvlášť vítána ve zdejším podnebí. Napijte se trochu té vody, Minho, napijte se jí beze strachu." Voda byla skutečně čistá a osvěžující. Mohla směle nahradit evropské stolní vody. Nabrali jí několik frask pro kuchyňskou potřebu. V městě San Paulu de Olivença se vyrábějí z piaçabových oříšků tisíce a tisíce dlouhých růženců, které se prodávají po celé Brazílii. Je jistě divné, že dřívější páni kraje, indiánští Tupina-mbové a Tupiniquiniové, se dnes živí výrobou náboženských předmětů. Ale zdejší Indiáni již nejsou Indiáni minulých dob. Nenosí již kroj s čelenkou z per papoušků araraů a nejsou vyzbrojeni luky a foukačkami. Přijali již bělošský oděv, bílé kalhoty a poncho, které tkají jejich ženy, zručné pracovnice na tkalcovských stavech. San Paulo de Olivença je důležité krajské město s dvěma tisíci obyvatelů, kteří patří ke všem možným kmenům z blízkého i vzdálenějšího sousedství. Vzniklo z pouhé misie, která byla v roce l692 založena portugalskými karmelitány a později se stala jesuitskou. Kraj původně patřil Indiánům Omaguům. V překladu toto jméno znamená, "ploché hlavy" a připomíná barbarský zvyk indiánských matek stlačovat hlavy novorozeňat mezi dvěma prkénky, aby se lebky dětí protáhly. Kdysi to byla velká zdejší móda, ale zanikla, jako zanikají módy všechny. Hlavy zdejších Indiánů mají již přirozený tvar. Mezi dnešními obyvateli není vidět již ani jedinou deformovanou lebku. Garrralovi se vypravili na břeh. Všichni kromě Joama. I Torres zůstal na voru. Neměl zájem navštívit město, ačkoli je neznal, jak se zdálo. Dobrodruh byl nejen skoupý na slovo, ale také pramálo zvědavý. Benitovi se zde podařilo několik obchodů, a tak vhodně doplnil náklad jangady. Garralovi byli také dobře přijati místními veličinami, velitelem posádky a přednostou celnice, kteří se vedle své služby pro stát věnovali horlivě i obchodu. Dokonce svěřili Benitovi zboží, aby je na jejich účet prodal buď v Manaosu, nebo v Belemu. Město San Paulo de Olivença se skládalo ze šedesáti domů, postavených na planině, která na tomto úseku ovládala břeh řeky. Téměř všechny domy byly kryty taškami,. což byla ve zdejším kraji vzácnost. Ale zato místní chrám, zasvěcený svatým Petru a Pavlu, byl kryt došky, které by se spíše hodily jako kryt na chlév v Betlémě než na budovu katolického kostela ve státě snad nejkatoličtějším na světě.
Vojenský velitel, jeho poručík a náčelník policie rádi přijali pozvání k obědu a byli na jangadě uvítáni Joamem Garralem s úctou odpovídající jejich hodnostem. Torres byl při obědě hovornější než kdy jindy. Vyprávělo svých cestách v brazilském vnitrozemí, které zřejmě znal velice dobře. Při rozhovoru hosty zpovídal, zda znají Manaos, zda vrchní soudce kraje tam bývá v tuto dobu přítomen a kdy odjíždí na dovolenou. A zdálo se, že při svých otázkách pokradmu pozoruje Joama Garrala. Bylo to tak nápadné, že si toho s údivem povšiml i Benito. Neušlo mu též, že jeho otec věnuje podivným otázkám svého hosta zvláštní zájem. Vojenský velitel Torrese ujistil, že všichni představitelé státní moci jsou v Manaosu přítomni, a dokonce Torrese požádal, aby jim vyřídil jeho pozdrav. Jangada tam měla dorazit nejpozději za sedm neděl, někdy mezi 20. až 25. srpnem. Hosté odešli k večeru. Příštího jitra, 3. července, vydal se vor na další cestu po proudu. V poledne míjeli ústí řeky Jacurupy. Tento přítok je ve skutečnosti vlastně jen průplavem, neboť je spojkou mezi Amazonkou a řekou Içou, která se také vlévá do Amazonky na jejím levém břehu. Zvláštností řeky Jacurupy je, že v určité době a na některých místech napájí vodou své vlastní přítoky. Ke třetí hodině odpolední spatřili ústí Jundiatuby, přivádějící Amazonce z jihozápadu spousty černých vod z území Indiánů Culinů. Její ústí je široké čtyři sta metrů. Jeli mezi četnými ostrovy, z nichž největší jsou Pimaticaira, Caturia, Chico a Motachina. Některé ostrovy byly obydleny, jiné nikoli. Ale všechny se honosily rostlinnou nádherou, která z těchto ostrovů tvoří krásný pás, vinoucí se od pramenů řeky až k jejímu ústí. KAPITOLA XV STÁLE PO PROUDU Byl večer 5. července. Již od včerejška dusné parno věstilo brzkou bouři. Velcí ryšaví netopýři těžkopádně poletovali nízko nad vodní hladinou. Cestovatelé mezi nimi spatřili i několik "perros voladors", tmavohnědých a se světlými břichy. Minha a ještě víc mladá mulatka se těchto netopýrů podvědomě bály. Byli to skutečně ti hrozní upíři, kteří sají krev zvířatům a odva-žují se napadnout i člověka, jestliže se neprozřetelně oddá spánku pod širým nebem. "Hnusná zvířata! Děsím se jich!" volala Lina a zakrývala si rukama oči. "A jsou opravdu nebezpeční," dodala Minha. "Viďte, Manoele?" "Velmi nebezpeční," odpověděl jí mladý lékař. "Tihle upíři pudově znají místa na těle, kde krev nejsnadněji vytéká, a tam člověka napadají. Nejčastěji za uchem. Při sání pak nepřestávají mávat letkami, působí příjemný vánek, a tím prohlubují spánek oběti. Vypráví se o lidech, kteří se již nevzbudili ze sna po takovém nedobrovolném a delší dobu trvajícím odběru krve." "Raději s takovými historkami přestaňte, Manoele," napome-nula ho Yaquita, "nebo Minha a Lina nebudou dnes spát." "Proč by se bály," odpověděl Manoel. "Jsme ochotni bdít nad jejich spánkem, bude-li třeba." "Ticho!" zvolal Benito. "Co je?" ptal se Manoel. "Neslyšíte ten podivný hluk? Přichází z této strany," vysvětloval Benito a ukazoval k pravému břehu. "Opravdu," potvrzovala Yaquita. "Co to asi je?" ptala se Minha. "Vypadá to, jako by na pláži rachotily oblázky." "Už vím!" zvolal Benito. "Zítra ráno si pochutnají milovníci želvích vajec a mladých křehkých želviček."
Byl to správný postřeh. Hlučely tam nesčetné želvy všech velikostí, které přicházely klást vejce na pobřeží ostrovů. Tito obojživelníci zahrabávají svá vejce nejraději na písečných březích. Klást začínají večer a do ranního rozbřesku je vše odbyto. To dnes asi král želv opustil dno řeky, aby našel vhodné místo k snášce. A za ním tisíce a tisíce želv vylézaly na břeh a vyhrabávaly předními tlapami příkop dlouhý sto osmdesát metrů, široký tři metry a hluboký metr osmdesát. Až všechny želvy nakladou vejce do té veliké brázdy, zahrabou ji a stopy své práce zahladí údery štítů. Pro Indiány z poříčí Amazonky a jejích poboček to je velká událost. Stopují tahy želva vybírají jejich vejce. Výtěžek sběru dělí na tři díly: jedna třetina patří stopařům, druhá státu a třetí jim. Stát je zde zastupován pobřežními kapitány, kteří jsou výkonnými policejními orgány a kromě toho mají též za úkol vybírat poplatky a daně. Některým plážím, které klesající řeka obnažuje ve velké rozloze a které zvlášť vábí želvy, říká se pláže královské. Den ukončení sběru slaví Indiáni jako velký svátek. Pořádají slavnosti, při nichž se oddávají tanci, hře a pití. Jeto svátek i pro kajmany, kteří paběrkují to, co z želv ještě zbylo. Želvy a želví vejce jsou důležitým obchodním předmětem v celém amazonském povodí. Lovci obracejí želvy na hřbet, když se vracejí ze snášky, a loví je tedy docela pohodlně. Pak je uschovávají jednoduše tak, že je dávají do oplocených sádek jako ryby nebo ještě prostěji je přivazují za nohu ke kolíku na dosti dlouhý provaz, aby se mohly pohybovat na zemi i ve vodě. Proto lidé mají v zásobě vždy čerstvé želví maso. Jinak se jedná se želvami právě vylíhlými. Ty se nedávají do sádek ani se neuvazují. Mladé želvy mají měkký krunýř a velmi jemné maso. Pojídají se jako ústřice s tím rozdílem, že se dříve uvaří. Spotřebuje se jich tak nesmírné množství. Ale to není největší užitek, který z želv mají obyvatelé provincií Amazonas a Para. Ze želvích vajec se především vyrábí máslo, které se jakostí rovná máslu normandskému a bretaňskému. K výrobě "manteigy de tartaruga", jak se mu zde říká, spotřebuje se ročně při nejmenším dvě stě padesát až tři sta miliónů želvích vajec. Ale želv je v amazonském povodí mnoho miliónů a jejich vajec na poříčních plážích je ještě mnohem, mnohem víc. Želvy a želví vejce neloví a nesbírají jen Indiáni. Jsou též pochoutkou brodivých říčních ptáků, supů urubuů a kajmanů. Proto se počet želv přece jen stále snižuje, takže za malou želvu se již v době našeho příběhu platil jeden patak, což byla mince v hodnotě asi jedné koruny. Příštího dne za svítání Benito, Fragoso a několik Indiánů vsedlo do člunu a vrátili se na břeh ostrova, kolem kterého jangada plula v noci. Nebylo třeba; aby vor proto zastavoval. Snadno jej dohoní. Na pláži ostrova bylo vidět hrbolky. Ty prozrazovaly, že zde v noci želvy zahrabaly vejce. V jedné jámě jich bylo sto šedesát až sto osmdesát. Ale lovcům nešlo jen o vejce. Předešlá želví snáška byla před dvěma měsíci a z vajec této snášky se v teplém písku již vylíhly tisíce želviček, teď zmateně pobíhajících po břehu. Lovci měli dobrý a snadný lov. Člun byl brzy plný maličkých obojživelníků a dodali je na palubu jangady právě včas k přesnídávce. Úlovkem byli poděleni cestující i posádka. Jestliže do večera z něho ještě něco zbylo, nebylo toho moc. 7. července ráno pluli kolem městysu San José de Matura, který leží u říčky skoro úplně zarostlé vysokými travinami. Podle pověstí žili kdysi na březích této říčky ocasatí Indiáni. 8. července dopoledne cestovatelé spatřili vesnici San Antonio. Byly to jen dva nebo tři domky, téměř se ztrácející pod vysokými stromy. Pak míjeli ústí řeky Putumaya nebo také Içy, které je široké devět set metrů. Putumaya je jeden z největších přítoků Amazonky. U jeho ústí založili Španělé v XVI. století anglikánské misie, které byly později zničeny Portugalci. Teď již po nich nebylo ani
stopy. Dnes na březích Putumaya můžeme potkat jen různé indiánské kmeny, jež lze od sebe rozeznat podle rozdílného vzorku tetováni. Putumayo přivádí na východ vody z hor Pasto, tyčících se severovýchodně od města Quita. Protéká nejkrásnějšími lesy divokých kakaovníků a jeho tok je splavný v délce sto čtyřicet kilometrů i pro parníky s ponorem do jednoho metru osmdesáti centimetrů. Přijde čas, kdy to bude jedna z nejdůležitějších vodních cest v západní části Jižní Ameriky. Zatím již nastalo špatné počasí. Nebyly to ještě dlouho trvající tropické deště, jen bouřka za bouřkou rozviřovaly ovzduší. Vichřice však příliš nepřekážely v plavbě jangadě, o kterou se vítr nemohl valně opírat. Poněvadž byl vor hodně dlouhý, cestující skoro ani nepociťovali účinky vlnobití. Bouřkové lijáky Garralovy však nutily, aby zůstávali v domě. Po dlouhé hodiny nečinnosti bylo třeba nějak se zaměstnávat. Bavili se tedy a navzájem si sdělovali své názory a poznatky. Nezahálely alespoň jazyky. I Torres se pomalu začínal živěji účastňovat rozhovorů. Zážitky z různých cest po severní Brazílii mu poskytovaly mnoho námětů. Jistě hodně viděl a poznal, ale mluvil o všem tak skepticky, že jeho řeči často až urážely city posluchačů. Zvláště Minhu si předcházel. Ale ačkoli se jeho dvoření nelíbilo Manoelovi, přece jen nebylo takové, aby mladý lékař pokládal za nutné nějak zakročit. Ostatně mladá dívka měla pro Torrese přímo pudový odpor a netajila se tím. 9. července spatřili na levém břehu sto dvacet metrů široké ústí řeky Tonantínsu, kterým se do Amazonky vrhaly spousty černých vod. Tyto vody přicházely ze severozápadu z území Indiánů Cacenaů. Na tomto místě je řečiště Amazonky velkolepé svou šířkou, ale zato je víc než kde jinde přeplněno ostrovy a ostrůvky. Araujo musil vynaložit Všechnu svou obratnost, aby se propletl tímto souostrovím. Jangada plula hned u levého a hned zase u pravého břehu a stále se musila vyhýbat nánosům písku a vírům. Mohli ovšem odbočit do průplavu Auaty-Parana, vytvořeného přírodou, který se odděluje od řečiště veletoku kousek cesty pod ústím Tonantinsu, a vrátit se na Amazonku o sto dvacet mil dále po řece Japuře. Tento "furo" je sice široký pětačtyřicet metrů, ale na některých místech sotva osmnáct, a těmi místy by jangada jen stěží proplula. Minuli i ústí řeky Jutahy, která teče z jihozápadu a vlévá do Amazonky své černé vody ústím širokým čtyři sta padesát metrů. Zde se mohli obdivovat hezkým, sírově žlutým opicím s rudými tvářemi, které jsou náruživými milovnicemi oříšků rostoucích na palmách, po kterých řeka dostala jméno. Pak spatřili řeku Cayarat a 18. července zastavili u malého města Fonte Boy. Zde měl být posádce dopřán dvanáctihodinový odpočinek. Fonte Boa neunikla osudu všech amazonských misií, který je z nevypočitatelného rozmaru přenáší z místa na místo. Zdá se pak, že teď již zanechala stěhování a rozhodla se pro usedlý život. Tím líp pro ni, neboť je hezká se svými třiceti domky krytými listím a s kostelem zasvěceným Panně Marii Guadalupské, jinak také zvané Černá Matka Mexická. Fonte Boa má asi tisíc obyvatelů. Do tohoto tisíce se však počítají i Indiáni z obou. břehů, kteří na okolních tučných lučinách pěstují celá stáda dobytka. Ale to není jejich jediné zaměstnání. Jsou to také neohrožení lovci nebo rybáři, chcete-li, neboť loví lamantiny. A lamantin je sice savec, ale žije ve vodě. Krátce po příjezdu se cestovatelům naskytla podívaná na zajímavý lov těchto býložravých kytovců. Bylo hlášeno, že v černých vodách řeky Cayaratu se objevili dva lamantini. Na temné hladině se pohybovalo šest černých bodů. Byly to dvě špičaté tlamy a hroty čtyř předních končetin obou kytovců.
Nezkušený by byl pokládal ony body za kousky dřev unášených proudem. Ale domorodci z Fonte Boy se neklamali. Hlučné výdechy brzy prozradily, že jsou to tvorové vyrážející z plic vydýchaný vzduch. Dvě uby, v každé tři rybáři, odrazily od břehu a blížily se k lamantinům. Lamantini se dali na útěk. Černé body chvíli ryly dlouhé brázdy na vodní hladině a pak zmizely. Rybáři postupovali opatrně. Dva z nich byli vyzbrojeni primitivní harpunou, tj. holí s dlouhým hřebíkem na konci, a stáli na přídích ub. Ostatní čtyři nehlučně veslovali. Lovci čekali na okamžik, kdy nedostatek vzduchu donutí kytovce vyplout na povrch. Musilo se tak stát nejpozději za deset minut, ať již blízko nebo dále. Skutečně. Deset minut ještě ani neuplynulo, když se černé body zase vynořily v nepříliš velké vzdálenosti od člunů. Do výše hlučně vytryskly dva sloupce páry smíšené se vzduchem. Uby se rozjely a dvě harpuny vylétly takřka v témž okamžiku. Jedna se minula cíle, druhá zasáhla jednoho lamantina u ocasního obratle. To stačilo, aby zvíře bylo omráčeno. Lamantini jsou vůbec málo schopni obrany, jsou-li zasaženi harpunou. Provazem jej lovci přitáhli k ubě a pak ho vlekli až k břehu před městečkem. Byl to jen malý lamantin, neboť nebyl dlouhý ani dva metry. Co to je proti kytovcům téhož druhu, kteří jsou ještě dnes hojní v afrických jezerech a řekách a kteří dosahují délky čtyř až pěti metrů. V Brazílii jsou lamantini tak horlivě pronásledováni, že jim není dopřáno dorůst do větší délky než něco málo přes dva metry. A stávají se pomalu vzácností jak v Amazonce, tak i v jejich přítocích. Ale těžko je chránit! Maso lamantinů je výborné, lepší než vepřové, a olej vyráběný z jejich tuku velmi drahý. Vyuzené maso hodně dlouho vydrží a je zdravé. Jestliže pak uvážíme, jak snadno se lamantini loví, nebudeme se divit, budou-li asi brzy vyhubeni. Kdysi se z dorostlého lamantina "těžily" dva hrnce oleje ve váze osmdesáti kilogramů, dnes dá oleje nejvýše čtyři španělské arroby, to je šestačtyřicet kilogramů. 19. července za úsvitu jangada opustila město Fonte Bou a plula mezi neobydlenými břehy a kolem ostrovů, které se honosily jen nádherou kakaovníkových pralesů. Obloha byla stále pokryta kupovitými mraky, nasycenými elektřinou a věštícími příchod nových bouři. Na pravém břehu se brzy objevila řeka Juruá, přitékající od jihozápadu. Proti jejímu proudu mohou čluny plout až hluboko do Peru, aniž narazí na nepřekonatelné překážky. Její světlé vody jsou živeny četnými pobočkami. "V oblasti této řeky," poučoval cestující Manoel, "by se spíše měly hledat bojovné ženy, které vzbudily tak velký podiv Orellanův. Ženy indiánského kmene Juruaů totiž vynikají statečností a bojovností ještě dnes, ačkoli netvoří zvláštní ženské kmeny. Chodí do boje po boku svých manželů." Jangada plula stále po proudu. Ale jaké bludiště teď Amazonka tvořila! Řeka Japurá ústí do Amazonky o osmdesát mil dále, ale viděli ji už teď. Tento důležitý přítok po dlouhou dobu valí své vody rovnoběžně s veletokem a nepříliš daleko od něho. A obě řečiště byla spojena kanály, průplavy, lagunami i občas-nými jezery v nerozpletitelnou vodní síť, která je těžkým oříškem pro vodopisce zdejšího kraje. Araujo neměl mapu, jen zkušenost. Ale ta mu sloužila líp než mapa. Byl to skoro zázrak, jak se proplétal tímto bludištěm. Z hlavního řečiště nezbloudil ani jednou. Vedl si tak dobře, že odpoledne 25. července jangada minula vesnici Parani-Tapera a brzy poté zakotvila před vjezdem do jezera Egy, zvaného také Teffe. Nemělo smyslu vplouvat na jezero, neboť vor by se musel vrátit na Amazonku týmž vjezdem. Ega se však jmenuje také dosti důležité město na břehu jezera. To si zasloužilo návštěvy. Rozhodli se proto, že jangada zde zůstane až do 27. července a že příštího dne, šestadvacátého, velký člun odveze Garralovu rodinu do města. Pro posádku to znamenalo žádoucí a zasloužený odpočinek.
Noc strávili na voru zakotveném u dosti vysokého břehu. Nic neporušilo noční klid. Obzor se sice časem rozhořel šlehy blesků, ale byl to jen odlesk bouře zuřící daleko od břehů jezera Egy.
KAPITOLA XVI EGA V šest hodin ráno dne 26. července Yaquita, Minha, Lina a oba mladíci se připravovali na odjezd z jangady. Joam Garral sice neprojevil o své vůli úmysl vystoupit na břeh, ale na prosby manželčiny a dceřiny se rozhodl, že opustí svou vyčerpávající práci a doprovodí je. Torres neměl zájem o návštěvu Egy k velké radosti Manoelově, který měl k cizinci stále větší nechuť. Mladý lékař čekal jen na příležitost, aby to mohl dát Torresovi najevo. Ani Fragosa Ega nelákala. Tam nebyly možnosti, které ho vábily do Tabatingy. Vždyť také Ega je velkoměsto ve srovnání s Tabatingou. Je to krajské město s patnácti sty obyvateli a sídlo všech úřadů, kterých si vyžaduje správa důležitějších míst. Ovšem důležitějších podle místního měřítka. Bylo zde krajské vojenské velitelství s důstojníky různých hodností, policejní ředitelství, civilní a trestní soud a základní škola. Dalo se předpokládat, že v městě, kde je dost úředníků, jejich žen a dětí, nebude chybět ani holič. Proto by zde Fragoso nepřišel k výdělku. Chtěl však přesto s Garralovými jít, protože věděl, že půjde i Lina. Ale ve chvíli odjezdu prohlásil, že zůstane na voru. Učinil tak na přímou Lininu žádost. "Pane Fragoso," zašeptala, když se jí poštěstilo zůstat s Fragosem o samotě. "Přejete si něco, slečno Lino?" "Myslím, že váš přítel Torres nemá v úmyslu jít s námi do Egy." "Máte pravdu, slečno Lino, chce zůstat na voru," odpověděl Fragoso. "Ale nenazývejte ho mým přítelem, prosím vás." "Vždyť jste ho přece vybídl, aby požádalo přijetí na voru. Snad to ani neměl v úmyslu." "Ano, udělal jsem to. Ale dnes říkám upřímně, že jsem asi provedl hloupost." "Budu tedy upřímná i já, pane Fragoso, a řeknu vám, že ten člověk se mi docela nic nelíbí." "Mně se líbí zrovna tak. A kromě toho mám dojem, že jsem ho už někde viděl. Je to jen matná vzpomínka, ale jedním jsem si jist, nebylo to za okolností pro něho příznivých." "Nemůžete se rozpomenout, kdy a kde jste ho viděl? Snad by bylo záhodné zvědět, kdo to je a hlavně čím býval." "Nemohu... Marně se snažím rozpomenout, kdy a při jaké příležitosti to bylo... Ne, nejde to! Nevzpomenu sil" "Pane Fragoso!" "Slečno Lino!" "Měl byste zůstat na voru a dávat po dobu naší nepřítomnosti na Torrese pozor." "Jakže!" zvolal Fragoso. "Nemám jít do Egy! Mám zůstat celý den bez vás!" "Bylo by mi to milé." "Je to tedy rozkaz?" "Nikoli, jen prosba." "Dobrá! Zůstanu!" "Děkuji vám, pane Fragoso." "Nejlíp mi poděkujete, slečno Lino, rozloučíte-li se se mnou stiskem ruky." Lina podala Fragosovi ruku. Podržel ji chvíli ve své a díval se přitom do sličného dívčina obličeje. A to tedy byla příčina, proč Fragoso nevstoupil do člunu, nýbrž zůstal na voru a nenápadně
pozoroval Torrese. Byl si ten člověk vědom, jak je všem protivný? Snad ano, ale asi měl důvod, aby toho nedbal. Ega byla vzdálena čtyři míle od místa, kde kotvil vor. Pro člun se šesti cestujícími a dvěma černými veslaři znamenala přeplavba tam a zpět několik hodin plavby. A to ještě ke všemu bylo hrozné vedro, ačkoli obloha byla zastřena lehkými mráčky. Naštěstí však vál od severozápadu svěží vítr. Jestliže se jeho směr nezmění, usnadní jim plavbu. Dostanou se rychle do Egy a nebudou ani musit lavírovat. Na stěžeň člunu byla vytažena latinská plachta. Benito se chopil kormidla. Odrazili. Lina ještě posunkem připomněla Fragosovi, aby dobře hlídal. Stačilo plout k jižnímu břehu jezera, aby se dostali do Egy. Za dvě hodiny člun přistal v přístavišti bývalé misie. Ta se v roce 1l759 stala městem a generál Gama ji s konečnou platností zapojil do brazilského státního svazku. Cestující vystoupili na plochý písečný břeh, u kterého kotvila nejen místní plavidla, ale i několik malých škunerů provozujících obchodní plavby i při pobřeží Atlantického oceánu. Již vstup do Egy byl pro obě mladé dívky překvapením. "Jak velké město!" zvolala Minha. "A těch domů, těch lidí!" přizvukovala Lina a doširoka otevírala oči, aby jí nic neuniklo. "Opravdu veliké město!" posmíval se Benito jejich údivu. "Má asi patnáct set obyvatelů a dvě stovky domů, z nichž některé mají dokonce jedno poschodí! A ty opravdové ulice! Dvě nebo tři celkem!" "Drahý Manoele," pravila Minha snoubenci. "Zastaňte se nás před Benitem! Vysmívá se nám, protože viděl mnohem hezčí města v provinciích Amazonas a Para." "Pak se posmívá i své matce," ozvala se Yaquita. "Přiznávám se, že jsem dosud nespatřila nic podobného." "Dejte si tedy pozor, maminko a sestřičko," odpověděl Benito, "abyste neupadly u vytržení, až spatříte Manaos, a abyste neomdlely, až vstoupíte do Belemu." "Jen žádný strach!" s úsměvem mu pravil Manoel. "Naše dámy se pomalu připraví na ta největší překvapení, až uvidí více měst v oblasti horní Amazonky." "I vy, Manoele!" zlobila se Minha. "I vy jste už jako Benito! I vy se nám posmíváte!" "Ne, Minho. Přísahám… "I jen je nechte, ať se smějí!" přerušila jeho ujišťování Lina. "Raději se dívejte na všechno to krásné kolem." Té krásy nebylo mnoho. Hromada domů většinou z hlíny obílené vápnem a s krytinami z došků nebo z palmových listů. Jen tu a tam kamenný nebo dřevěný dům s verandou se sytě zeleně natřenými dveřmi a okenicemi stál uprostřed zahrady hýřící květy oranžovníků. Byly tu ovšem dvě nebo tři výstavnější veřejné budovy, kasárna a chrám svaté Terezie, který byl proti skromnému iquitoskému kostelíku opravdovou katedrálou. Obrátili se k jezeru. Tam se zraku naskytoval krásný pohled na kraj lemovaný kokosovníky a jinými palmami se zrcadlem jezerních vod uprostřed. Na západním břehu jezera, ve vzdálenosti asi tří mil, chlubila se malebná vesnice Noqueira několika domečky vykukujícími zpod větví prastarých oliv. Obdiv obou mladých dívek však většinou směřoval jinam. Bylo přirozeně ženské, že se především obdivovaly oděvům elegantních Egeanek, ovšem nikoli prostému šatu zcivilizovaných Indiánek z kmene Omaaů a Murů, nýbrž oblekům skutečných Brazilek. Ženy a dcery úředníků a nejúspěšnějších obchodníků se totiž honosily pařížskými róbami. Ty sice poněkud již byly z módy, ale to nebyl div ve vzdálenosti pěti set mil od Belemu a ještě několika dalších tisíc mil od Paříže. "Podívejte se, jak krásné dámy a jaké krásné šaty!" nepřestávala Lina upozorňovat Minhu. "Lina se z toho ještě zblázní," poznamenal zase Benito. "Kdyby dovedly ty šaty nosit, snad by nebyly tak směšné," krotila Linin obdiv Minha.
"Drahá Minho," ozval se Manoel, "věřte mi, že jste v prostých bavlněných šatech a ve slaměném klobouku daleko hezčí než všechny ty Brazilky s komíny na hlavách a v nabíraných sukních, tak málo se hodících pro zdejší kraj i zdejší lid." "Jestliže se vám líbím takto," odpověděla mu dívka, "pak nebudu už nikomu nic závidět." Ale přišli do města, aby se dívali. procházeli proto ulicemi, kde bylo více kramářských bud než skutečných obchodů. Došli na náměstí, místo schůzek elegánů s elegánkami, které se potily v evropských šatech. Zde poobědvali v hotelu, byl to stěží hostinec a potom s lítostí vzpomínali na výborná jídla na jangadě... Po večeři, která se skládala jen z různě upraveného želvího masa, šla celá Garralova rodina ještě naposled obdivovat jezero, jehož hladinu zlatilo zapadající slunce. Pak se odebrali k člunu. Byli snad poněkud zklamáni "nádherami" města, k jehož prohlídce by jim byla stačila slabá hodinka, ale hlavně byli znaveni potulkou dusnými ulicemi, které se rozhodně nemohly rovnat stinným iquitoským cestám. Jen zvědavá Lina byla dokonale spokojena s dnešním zážitkem. Každý se usadil ve člunu na své místo. Vítr neulehl, jen změnil směr. Napjali plachtu a rozjeli se po hladině jezera, které živí černými vodami řeka Teffe. Indiáni tvrdí, že tato řeka je splavná do vzdálenosti čtyřiceti denních pochodů od místa, kde po dlouhé cestě od jihozápadu se spojuje s veletokem. V osm hodin večer člun přirazil k jangadě. Jakmile si Lina mohla porozprávět s Fragosem mezi čtyřma očima, hned se ptala: "Viděl jste něco podezřelého, pane Fragoso?" "Nic, slečno Lino," odpověděl. "Torres skoro vůbec nevy-cházel ze svého pokoje. Něco tam psal a četl." "A nevešel do domu, do jídelny? Toho jsem se právě bála." "Ne! Jen chvíli se procházel na přídi." "A co tam dělal ?" "Držel v ruce kus starého papíru, pozorně se do něho díval a něco nesrozumitelného si bručel." "Snad ani to není tak nevinné, jak si myslíte, pane Fragoso. To psaní, čtení a ten starý papír mohou mít nějaký význam! Vždyť ten náš čtenář a písař není ani profesor, ani právník." "Můžete mít pravdu." "Buďme tedy dál na stráži, pane Fragoso!" "Ano, buďme na stráži!" Za svítání 27. července dal Benito povel k odjezdu. Mezi dvěma ostrovy v zátoce Arenapo spatřili na okamžik přes dva kilometry široké ústí řeky Japurá. Tato velká pobočka ústí do Amazonky šesti rameny, jako by se vrhala ne do druhé řeky, nýbrž do moře nebo do mořské zátoky. Její vody se valí zdaleka z ecuadorských hor a její řečiště je přerušováno vodopády teprve ve vzdálenosti dvou set mil od jejího soutoku s Amazonkou. Pluli celý den, než se dostali k ostrovu Yapuře. Za ním byla plavba již snadnější, neboť řečiště tu nebylo tísněno tolika ostrovy. Ještě štěstí, že proud Amazonky není prudký. To umožnilo posádce a jejímu veliteli, že jangada proplula i těmi nejnebezpečnějšími místy bez uvíznutí, ba dokonce bez jediného nárazu. Příštího dne jangada míjela vysoké a nerovné břehy, vytvořené nánosy písku. Za jejich hradbou se rozkládají nedozírné pastviny, které by mohly uživit stáda celé Evropy. Pískoviště těchto břehů jsou vyhlášena jako nejbohatší na želvy v celém amazonském poříčí. 29. července večer zakotvili u ostrova Catuy, neboť se blížila velmi temná noc. Ve chvíli, kdy slunce bylo ještě na obloze, objevila se na ostrově skupina Indiánů Murů. Byl to zbytek starobylého a kdysi mocného kmene, který sídlí val ve více než sto vesnicích na březích mezi řekami Teffe a Madeirou.
Domorodci přecházeli z místa na místo a pozorovali znehybnělý vor. Bylo jich asi sto a byli vyzbrojeni servatanami. Servatana je foukačka ze zvláštního druhu třtiny. Zevně je vyztužena obalem z kmínku trpasličí palmy, z něhož byla odstraněna vnitřní dřeň. Joam Garral opustil na chvíli svou nekonečnou práci. Přišel vybídnout cestující i posádku, aby zvýšili bdělost a hlavně ničím Indiány nepopudili. Zápas s nimi by byl velmi nebezpečný, neboť Murové jsou výborní střelci. Dovedou z foukaček vystřelovat až na vzdálenost tří set kroků šipky, které působí nezhojitelné rány. Šipky jsou dlouhé asi pětadvacet centimetrů a ostré jako jehly. Murové je vyrábějí ze žeber palmových listů. Jejich zadní konce opatřují letkou z bavlny a špičku natírají jedem "curare". "Curare" nebo také "wurali" je jed, který zabíjí "docela potichu", jak říkají Indiáni. Připravuje se ze šťávy a z hlíz plazivé rostliny druhu "strychnos" a Murové k směsi přidávají kaši z rozdrcených těl jedovatých mravenců a ze žláz ještě jedova-tějších hadů. "Je to skutečně hrozný jed," vysvětloval Manoel. "Ochromuje ty nervy, kterými vůle řídí pohyby těla. Prvým příznakem otravy proto je ochrnutí údů postiženého. Srdce však tluče dál a zastaví se teprve tehdy, až pohasnou všechny životní funkce. Nejhorší je, že proti tomu jedu není dosud znám protijed." Naštěstí Murové neprojevovali nepřátelské úmysly, ač na smrt nenávidí všechny bělochy. Ale ztratili již dávno statečnost a odvahu svých předků. Když se úplně setmělo, ozval se za stromy mollový hlas pětidírkové píšťaly. Jiná píšťala jí odpovídala. Toto hudební dueto trvalo jen několik minut. Pak Murové zmizeli. Fragoso se již chystal odpovědět jim nějakou veselou písničkou. Lina mu ještě včas zakryla ústa a zabránila mu pochlubit se pěveckým uměním, kterým tak rád plýtval. 2. srpna ve tři hodiny odpoledne jangada byla již o dvacet mil dál u vjezdu do jezera Apoyary, které napájí svou černou vodou stejnojmenná řeka. A za dva dny poté v pět hodin odpoledne vor zakotvil u vjezdu do jezera Coary. Coary je jedním z největších jezer spojených s Amazonkou a slouží jako nádržka vodám několika řek. Pět nebo šest poboček Amazonky totiž vtéká do něho a mísí své vody s jeho vodami dříve, než se úzkým průlivem vrhnou do veletoku. Chvíli před zakotvením cestující spatřili osadu Tahua-Miri, která na ochranu proti záplavám stojí na vysokých kůlech jako na nějakých chůdách, neboť povodně zde velmi často zaplavují nízké břehy. Zastavili u vesnice Coary, která se skládala z tuctu sešlých chat, postavených uprostřed hájku oranžovníků a stromů tykvových. Nic není měnivějšího než pohled na tuto osadu podle toho, zda se na ni díváme v době záplav nebo v čase sucha. Při záplavách jezero za ní tvoří obrovské vodní zrcadlo, které v době sucha se smršťuje na úzký a mělký průplav, ztrácející dokonce i spojení s veletokem. Na další cestu se vydali příštího dne v šest hodin ráno. Brzy minuli průplav Yucury, který patří k spletitému systému jezer a fur řeky Cayuary. 6. srpna ráno pak spatřili vjezd do jezera Miuá. Na voru se nepřihodilo nic zvláštního. Život na něm plynul pravidelně, skoro metodicky. Fragoso na Lininy pobídky nepřestával pozorovat Torrese. Často se i pokoušel zavést hovor na jeho dřívější život, ale dobrodruh vždy dovedl uhnout a později se holiči přímo vyhýbal. Jeho vztah ke Garralově rodině se neměnil. S Joamem mluvíval málokdy, ale zato tím častěji se snažil bavit Yaquitu a Minhu, jako by ani nepozoroval, s jakým chladem jsou jeho pokusy přijímány. Obě ženy si říkaly, že Torres je v Manaosu stejně opustí a že pak o něm již nikdy neuslyší. Yaquita se řídila radou otce Passanhy, který ji nabádal k trpělivosti. Dobrý kněz měl však těžší práci s Manoelem. Ten si umínil, že rázně poučí nevítaného vetřelce, jak se má chovat. Toho dne večer došlo k jediné nezvyklé události.
Po proudu plul člun, který na Garralovu výzvu přirazil k jangadě. "Jedeš do Manaosu?" ptal se Joam Garral Indiána v člunu. "Ano," odpověděl domorodec. "Kdy tam dojedeš?" "Asi za týden." "To tam tedy budeš dřív než my. Chceš vzít s sebou a doručit psaní?" "Milerád." "Tady je, příteli. Adresa je na něm napsána." Indián vzal od Joama Garrala dopis a hrst reisů jako odměnu za službu, kterou měl vykonat. Všichni členové Garralovy rodiny byli v té chvíli v domě. Jen Torres byl svědkem příhody. Zachytil dokonce i několik slov z rozmluvy Joama Garrala s Indiánem. Změna výrazu jeho tváře prozradila, že statkářův čin ho velmi překvapil. KAPITOLA XVII ÚTOK Manoel se zdržel a nevyvolal výstup s dobrodruhem. Ale příštího dne se rozhodl, že si o Torresovi promluví s Benitem. Odvedl Benita na příď jangady a pravil: "Benito, musím s tebou o něčem mluvit." Vždy veselý Benito se zakabonil, když odpovídal: "Vím o čem. Jde o Torrese." "Ano, Benito." "Nuže, Manoele, o něm jsem si chtěl s tebou promluvit i já!" "Všiml sis tedy také jeho vtíravosti k Minze?" ptal se lékař a jeho tvář zbledla. "Snad bys nežárlil na takového člověka?" živě řekl Benito. "To ne," odpověděl Manoel. "Chraň bůh, abych něčím takovým chtěl urážet dívku, která se již brzy stane mou ženou. Ne, Benito! Vždyť vím, že se jí ten dobrodruh hnusí. Ale právě proto nemohu snést jeho drzost, s jakou jí vnucuje svou společnost, jí i tvé matce, a jak se snaží získat si důvěru rodiny, která se má brzy stát i mou." "Manoele," řekl Benito vážně, "sdílím tvůj odpor k tomu podivnému člověku a byl bych ho již dávno vyhnal, kdybych se nebál." "Nebál! Ty? A proč ?" zvolal lékař a v údivu pevně sevřel Benitovu paži. "Poslouchej tedy," začal vysvětlovat Benito. "Pozoroval jsi Torrese dobře viď? A správně jsi vypozoroval, jak se snaží dvořit se sestře. Ale všiml sis jen toho a docela ti ušlo, že ten protivný člověk takřka nespouští očí z mého otce a že v jeho pohledu je nenávist." "Co to říkáš, Benito? Máš nějaký důvod k domněnce, že Torres nenávidí tvého otce?" "Důvod vlastně nemám," přiznával Benito. "Je to spíš jen domněnka. Ale všimni si někdy, jak se Torres tváří, když se octne v otcově přítomnosti. Pozoruj ten jeho záludný úsměv!" "Nuže, jen o důvod víc, aby co nejdřív šel!" zvolal Manoel. "Snad o důvod víc... ale snad také o důvod míň," odpověděl mu Benito. "Bojím se, Manoele, a vlastně nevím čeho. Připadá mi, že by bylo nejvýš nerozumné přemlouvat otce, aby Torrese vyhnal. Opakuji ti, že mám strach!... A nejhorší je, že strach bezdůvodný, který nedovedu vysvětlit ani sám sobě." Benito se při těchto slovech zachvěl zlostí. "Myslíš tedy, že máme čekat?" zeptal se Manoel. "Ano... zatím musíme čekat!... A hlavně dávat na všechno dobrý pozor!" "Nu, za dvacet dní budeme v Manaosu a Torres tam vystoupí," souhlasil Manoel. "Pak už nás nebude otravovat svými nezpůsoby. A zatím ho mějme pořádně na mušce!" "Vidím, žes mě pochopil."
"Rozumím ti, příteli a bratře," odpověděl Manoel, "ačkoli nechápu a nemohu sdílet tvé obavy. Jaký vztah by mohl být mezi tvým otcem a tím dobrodruhem? Vždyť otec ho v životě neviděl!" "Neříkám, že tatínek Torrese zná," pravil Benito, "ale mám dojem, že Torres zná otce!... Co vlastně dělal v okolí naší farmy, když jsme se s ním poprvé setkali? Proč tehdy odmítl mé pozvání a pak se nám takřka vnutil? Dokonce mi to připadá, jako by na nás v Tabatinze čekal! Jeto všechno jen náhoda nebo přesně promyšlený plán? To vše mě napadne vždycky, když se podívám do drzého a zároveň tak nejistě těkavého zraku toho člověka... Opravdu nevím, proč se zmítám v nepochopitelných obavách. A co mě to jen napadlo, že jsem ho na jangadu pozval!" "Uklidni se, Benito, prosím tě!" "Manoele!" zvolal mladík, který se již neovládal. "Věř mi, že ten nechutný a drzý člověk by odtud vylétl jedna dvě, kdyby šlo jen o mne. Ale bojím se, že bych jednal nerozvážně, kdybych se dal unést okamžitým nápadem, jestliže skutečně jde o otce. Něco mi říká, že by bylo nebezpečné vystoupit proti tomu poťouchlému člověku, dokud k tomu nemáme pádný důvod. Pak ovšem... se chuť stane povinností! Zde na jangadě ho máme v ruce! Jestliže oba budeme střežit otce i jeho, jsem jist, že se prozradí i při své prohnanosti. Pak mu strhneme masku! Zatím nezbývá než čekat!" Příchod Torresův na příď jangady přerušil rozmluvu obou mladých mužů. Torres na ně podezřívavě pohlédl, ale nepromluvil. Benito se nemýlil, že dobrodruh zrakem stále sleduje jeho otce, když se domnívá,že ho nikdo nepozoruje. A nemýlil se též, že v tváři dobrodruhově se přitom objevuje zlovolný úsměv. Ale jaký netušený a záhadný vztah mohl být mezi čestným statkářem - a tím druhým? Torres teď, kdy byl střežen jak oběma mladíky, tak i Fragosem a Linou, nemohl učinit ani jediný nepozorovaný krok. Snad si toho byl vědom, ale své jednání nezměnil. Manoel a Benito byli rádi, že se dohodli. Slíbili si, že Torrese nespustí z očí, ale tak, aby ho nepoplašili. Příštího dne jangada míjela na pravém břehu veletoku průlivy Camaru, Aru a Yuripari. Tyto průlivy nepřinášejí Amazonce ani kapku vody, nýbrž naopak odvádějí část jejích vod k jihu do řeky Purúsu. Ta teprve po dlouhé oklice je Amazonce vrací. A v pět hodin večer dne l0. srpna se vor zastavil u Kokosového ostrova. Na ostrově byla v činnosti "seringueira", závod na těžbu a výrobu kaučuku. Kaučuk se zde těží ze stromu, jehož vědecké jméno je "siphonia elastica". Říká se, že počet těchto stromů se v amazonském poříčí stále zmenšuje jednak z nedbalosti težařů a jednak nerozumnou těžbou. Ale stromy tohoto druhu jsou stále ještě velmi hojné na březích Madeiry, Purúsu a jiných přítoků Amazonky. Na Kokosovém ostrově bylo těžbou a výrobou kaučuku zaměstnáno dvacet Indiánů. Jejich práce začínala v květnu a kon-čila v červenci. Nejdříve vyhledali nejvhodnější stromy, totiž ty, které byly zatopeny nedávnou záplavou do výše půl druhého metru. A pak se dali do vlastní práce. Nařízli jejich kůru až k lýku a pod zářezy uvázali hliněné nádoby. Stačí čtyřiadvacet hodin, aby se nádoby naplnily mléčně bílou šťávou. Někde se také šťáva ze zářezu svádí dutým bambusem k nádobě postavené u paty stromu. Pak Indiáni šťávu vykuřovali nad ohněm z plodů assaiové palmy, aby zabránili jejímu rozpadu, k němuž by jinak brzy došlo. Postupovali tak, že šťávu nabírali na dřevěnou lopatu a pohybovali jí sem a tam v kouři nad ohněm. Šťáva skoro okamžitě tuhla v pevnou šedožlutou hmotu. Seškrabovali ji z lopat a pokládali na slunce, kde tuhla ještě víc, až nabyla hnědé barvy surové gumy. Tím byla práce skončena. Benito využil příležitosti a koupil od Indiánů všechnu zásobu kaučuku. Uschovávali jej v chýších postavených na kůlech. Zaplatil jim tak, že Indiáni byli více než spokojeni.
O čtyři dny později, 14. srpna, přiblížila se jangada k ústí řeky Purúsu. Purús je jeden z největších přítoků Amazonky a zdá se, že je splavný do vzdálenosti pěti set mil od ústí i pro těžká plavidla. Přitéká z jihozápadu a jeho ústí je širší než dvanáct set metrů. Plyne volně pod fíkovníky "tahuary", pod nipasovými palmami a cecropiemi, než se pěti rameny spojí s Amazonkou. Zde Araujo neměl mnoho práce. Řečiště je široké osm kilometrů a je v něm jen málo ostrovů. Proud nesl jangadu stále stejnou rychlostí. Večer l8. srpna zakotvila na noc před vesnicí Pesquererli. Slunce stálo již nízko nad obzorem. Rychle a skoro kolmo spělo k jeho hranici jako obrovská žhavá koule. Tak je tomu všude v tropech. Noc střídá den téměř bez přechodu a bez soumraku. Je to skoro jako umělá noc na jevišti divadla, když náhle zhasnou světla na rampě. Joam Garral, Yaquita, Lina a stará Cybela seděli před domem. Torres se chvíli otáčel kolem Joama Garrala. Asi si s ním chtěl pohovořit beze svědků. Ale vzdálil se, když otec Passanha přišel Garralovým popřát dobré noci. Indiáni a černoši leželi na obou bocích jangady vedle svých háků. Araujo seděl na přídi a díval se do proudu, který se bral přímo vpřed bez zatáček a zákrutů. Manoel s Benitem se procházeli po střední části voru. Kouřili a nic neprozrazovalo, že jsou stále ve střehu. Pojednou Manoel uchopil Benita za paži a pravil: "Co je to za podivný zápach? Nebo se mi to jen zdá?... Cítíš to taky?... Člověk by skoro řekl..." "Že je to zápach pižma," nedal mu domluvit Benito. "To znamená, že některý břeh je plný spících kajmanů." "Příroda je opravdu rozumná, že na dálku prozrazuje jejich přítomnost." "Tím spíš, že to jsou opravdu nebezpečná zvířata," dodal Benito. Kajmani obvykle večer vylézají na písečné pláže a tam v pohodlí tráví noci. Zalezou pozpátku do nějaké díry a spí s otevřenou tlamou tak, že jejich horní čelist trčí skoro kolmo do výše. Ale jejich spánek je lehký. Jestliže se k nim přiblíží nějaká kořist, rázem se za ní pustí, ať již po zemi nebo ve vodě. Ve vodě se rychle pohybují údery ocasu, který je jejich jedinou pohonnou silou. Po zemi pak dovedou běžet rychleji než člověk. Náhle se na přídi rozlehly výkřiky: "Kajmani! Kajmani!" Benito a Manoel se obrátili ve směru výkřiků. Tři kajmani dlouzí pět až šest metrů se zavěsili na vor a vylézali na jeho palubu. "Pušky sem, rychle!" zvolal Benito a zároveň posunky vybízel voraře, aby se stáhli na záď. "Do domu!" zvolal Manoel. "To je lepší!" Měl pravdu. Bylo výhodnější uchýlit se do úkrytu a tam se připravit k zápasu. Stalo se tak v okamžiku. Garralovi byli již v domě, když mladí mužové k němu doběhli. Indiáni a černoši zmizeli ve svých domcích a chýších. Manoel se chystal zavřít dveře obydlí, když si všiml, že Minha není s ostatními. "Kde je Minha?" ptal se. "Není tady," oznamoval Linin hlas z dívčina pokojíku. "Bože! Kde je?" vykřikla Yaquita. Všichni volali sborem: "Minho! Minho!" Žádná odpověď. "Nešla na příď jangady?" ptal se Benito. "Minho!" volal znova Manoel.
Oba mladí mužové, Joam Garral a Fragoso vyběhli z domu s ručnicemi v rukou. Teď nedbali nebezpečí. Jen se objevili venku a již dva kajmani se obrátili proti nim. Plný náboj srnčích broků zasáhl jednoho do hlavy pod okem a zarazil jeho běh. To Benito vystřelil. Kajman byl smrtelně raněn a převalil se na bok. Jeho tělo se křečovitě svíjelo. Ale již tu byl druhý, kterého nemohli zastavit. Tento obrovský kajman se vrhl na Joama Garrala, srazil ho k zemi úderem ocasu a teď se k němu blížil s otevřenou tlamou. V té chvíli vyběhl ze svého domku Torres se sekyrou v ruce. Podařilo se mu zatít ji hluboko do kajmanovy čelisti. Plaz se marně snažil, aby se jí zbavil. Krev ho zalévala a dusila. Švihl sebou a spadl do řeky. "Minho! Minho!" nepřestával zoufale volat Manoel a běžel na příď voru. Dívka se tam teď objevila. Skryla se totiž ve chvíli poplachu v Araujově chatě, ale tu převrátil nápor třetího kajmana. Děvče běželo k zádi jangady a netvor ji pronásledoval. Nebyl již od ní dál než tři metry. Minha se ohlédla, zakopla a upadla... Benitův výstřel tentokrát nedokázal kajmana zarazit v běhu. Broky zasáhly krunýř, ale neprorazily jej, jen několik štěpin z něho odlétlo. Manoel se rozběhl k dívce, aby ji zvedl a odnesl z dosahu smrti... Kajmanův ocas ho zasáhl ze strany a odhodil. Minha omdlela. Byla ztracena. Kajman již nad ní rozevíral čelisti. Ale byl tu ještě Fragoso. Vrhl se na netvora a vrazil mu nůž do chřtánu. Nedbal nebezpečí, že přijde o ruku, jestliže se ty hrozné čelisti sevřou. Ruku vytáhl včas, ale nemohl se vyhnout nárazu kajmanova těla. Spolu s plazem zmizel ve vlnách. Voda se doširoka začínala barvit rudě. "Fragoso! Fragoso!" zakvílela Lina a poklekla na okraj voru. Ale Fragoso se již objevil na hladině... Byl čilý, zřejmě nezraněn. Nasadil život, aby zachránil Minhu, která se zatím již probírala z bezvědomí. Vztahovalo se k němu mnoho rukou. Chvíli zaváhal, jako by nevěděl, čí ruky se chopit. A pak se rozhodl pro Lininu. Fragoso zachránil Minhu. Joam Garral vděčil za svůj život Torresovi. Teď už bylo jasné, že dobrodruh neusiluje o farmářovu smrt. Jeho čin to dokázal. Manoel to zašeptal Benitovi. "Je to tak... Máš pravdu," odpověděl mu Benito poněkud rozpačitě. "Tuhle starost můžeme pustit z hlavy. Ale přece jen nemohu tomu člověku důvěřovat, Manoele! Což nejsou lidé, kteří nenávidí, a přece si nepřejí smrt svého nepřítele!" Joam Garral zatím přistoupil k Torresovi. "Děkuji vám, pane Torresi," pravil a napřáhl ruku. Dobrodruh ustoupil o několik kroků a neodpověděl. "Opravdu lituji," pokračoval statkář, "že se již blížíme k cíli vaší cesty a že se za několik dní rozloučíme. Jsem vám dlužen..." "Nejste mi dlužen nic!" přerušil ho Torres. "Váš život je mi dražší než všechny ostatní, i můj! Ale dovolíte-li... změnil jsem úmysl. Pojedu až do Belemu. Vezmete mě s sebou?" Joam Garral přikývl. Benito, který se obával něčeho podobného, se pohnul, aby zakročil. Manoel ho zadržel. Mladík se podrobil přítelově vůli, ale stálo ho to hodně přemáhání. KAPITOLA XVIII HOSTINA NA POČEST PŘÍJEZDU
Noc sotva stačila, aby se uklidnilo všeobecné vzrušení. Ráno se jangada odpoutala od pobřeží kajmanů. Za pět dní, nedojde-li k nějakému nepředvídanému zdržení, dorazí do Manaosu. Minha se již zotavila z nervového otřesu. Její usměvavé oči děkovaly beze slov všem, kdo se pro ni odvážili nasadit život. Lina pak projevovala Fragosovi vděčnosti víc, než kdyby byl on zachránil ji. "Odměním se vám dříve nebo později, pane Fragoso," pravila mu s úsměvem. "Ale jak, slečno Lino?" "Jděte, vždyť víte." "Jestliže vím, pak ať je to raději dříve než později," šibalsky jí odpověděl kadeřník. Od té chvíle věděli již všichni, že Lina je Fragosovou snoubenkou a že jejich sňatek bude slaven společně s Minhiným. Po sňatku se také oba páry neměly od sebe odloučit. "Je to nádherné!" nepřestával opakovat Fragoso. "Ale nikdy bych byl neřekl, že Belem je tak daleko." Manoel si s Benitem obšírně pohovořil o všem, co se stalo. Teď nebyla naděje, že by Joam Garral vykázal Torrese z voru. "Váš život je mi dražší než všechny ostatní, i můj," řekl Torres. Benito tu podivnou odpověď zaslechl a zapamatoval si ji. Byl přesvědčen, že dobrodruhovi unikla bezděky. Mladíci teď nemohli nic podniknout. Musili čekat, a to déle, než původně předpokládali. Z pěti dnů se teď stalo osm týdnů. Dřív se do Belemu nedostanou. "V tom všem je nějaké tajemství, které přesahuje mou chápavost," stěžoval si Benito Manoelovi. "Mou také," odpověděl mu mladý lékař. "Ale máme alespoň jistotu, že Torres neusiluje o život tvého otce. A na ostatek si dáme pozor!" Jinak vše nasvědčovalo tomu, že Torres se rozhodl pro sluš-nější způsoby. Nesnažil se již získat si důvěru rodiny a hlavně se přestal dvořit Minze. Tím se uvolnilo napětí, jehož vážnost snad nechápal jen Joam Garral. Večer toho dne pluli kolem ostrova Barosa, jejž odděluje od pravého říčního břehu stejnojmenný furo, a poté kolem jezera Manakiri, napájeného spletí drobných přítoků Amazonky. Noc minula bez příhody, ač Joam Garral doporučoval největší opatrnost. A příštího dne, 20. srpna, Araujo vedl jangadu mezi pravým říčním břehem a skupinou ostrovů. Donutily ho k tomu stále se měnící proudy, které vznikají li levého břehu. Levý břeh řeky byl takřka poset většími i menšími jezery, jako jsou například Calderon a Huarandeina, a lagunami s černou vodou. Tyto laguny byly předzvěstí Rio Negra, nejdůležitějšího ze všech přítoků Amazonky. Zde se Amazonka ovšem ještě jmenuje Solimoens. Teprve po soutoku s Rio Negrem dostává jméno, které ji proslavilo mezi řekami celého světa. Toho dne byla plavba opravdu zajímavá. Rameno, kterým Araujo řídil jangadu mezi ostrovem Calderonem a břehem, bylo dosti úzké, ačkoli se na prvý pohled zdálo široké. Bylo to tím, že velká část poměrně nízkého ostrova byla dosud zaplavena. Po obou stranách vodního ramene se tyčily mohutné stromy, jejichž vrcholky dosahovaly výše patnácti metrů a nahoře se stýkaly, takže jangada plula jakoby nekonečným tunelem. Zvláště malebný byl pohled vlevo. na břeh zatopeného ostrova. Prales zde rostl přímo z řeky. Stromy vystupovaly z klidné a čisté vody, a zároveň se v ní zrcadlily do poslední podrobnosti vzájemně se proplétajícího větvoví. Čistěji by se nemohly obrazit ani v zrcadle, na jaké se někdy v pokojových zahradách pro zvýšení dojmu stavějí keřové zákrsky. Oko skoro nedovedlo rozlišit, kde končí skutečnost a začíná obraz. Stromy se zdály dvojnásob
vysoké a nahoře i dole byly korunovány zelenými slunečníky listů. Vyvolávalo to dojem, že jangada pluje po vnitřní ploše duté koule. Vor musil stále vpřed pod touto klenbou, o jejíž sloupy se rozrážel slabý proud. Nemohl se obrátit. A musil být řízen s největší přesností, aby nenarazil ani vlevo, ani vpravo. Zde Araujo dokázal, co dovede on a jeho mužstvo. Pně stromů poskytovaly pevnou oporu vorařským hákům, a tak směr byl přesně dodržován. I slabý náraz by byl mohl jangadu postavit napříč úzkého průplavu a to by znamenalo úplnou zkázu obrovského voru. Určitě by došlo ke ztrátě jeho nákladu a snad i ke ztrátám na lidských životech. "Tohle je skutečně krásná plavba," usoudila Minha. "Bylo by příjemné plout až do Belemu po téhle klidné vodě a v lahodném stínu." "Sice příjemné, ale zároveň nebezpečné, drahá Minho," zchlazoval její nadšení Manoel. "Člunu tu snad nehrozí nebez-pečí, ale pro dlouhý vor se líp hodí široké koryto řeky." "Za dvě hodiny jsme z průplavu venku!" ozval se hlas Araujuv. "Tak se tedy dobře dívejme!" nabádala Lina. "Všechny hezké věci rychle pomíjejí. Dívejte se na ty tlupy opic poskakujících ve větvích a na ptáky zhlížející se v čisté vodě jako v zrcadle!" "A na ty květy na hladině, které vlnky kolébají jako vánek květiny na zemi," doplňovala Minha. "Zvláště pak na ty předlouhé liány, rozmarně se pnoucí od stromu ke stromu," pokračovala mulatka s průhledným úmyslem. "Aniž se holič houpá na jejich konci," vesele doplnil její snoubenec. "Ale přiznejte se, slečno Lino, že na konci té iquitoské liány jste našla opravdu nádherný květ!" "Hleďte, tamhle jsou opravdu nádherné květy, jedinečné" na světě," nedala se umlčet dívka. "Podívejte se na ty velkolepé rostliny!" Tvářila se, jako by nezaslechla Fragosovu poznámku, a ukazovala na obrovské talíře vodních rostlin s poupaty velkými jako kokosový ořech. V místech, kde pod vodou byl okraj břehu, trčely z vody shluky širokolistých sítin zvaných "micumas". Jejich stonky jsou tak pružné, že se beze stopy zavírají za člunem, jakmile jimi pronikne. Ale i pro lovce tu byl mnohý svod. Celá hejna ptáků poletovala mezi sítinami, které rozechvíval proud. Ibisové ve vznešeném postoji se tyčili na polovyvrácených kmenech a tam zase na jedné noze stáli šedivé volavky nebo vážní plameňáci. Plameňáci se z dálky podobali růžovým slunečníkům rozevřeným nad zeleným kobercem. Ale dočasný močál kromě nich hostil ještě stovky jiných ptáků všech barev. Na hladině nebo hluboko pod ní se míhala svižná hadovitá těla. Snad tu žili i nebezpeční električtí úhoři, jejichž opětované elektrické rány omračují a často usmrcují i člověka nebo nejsilnější zvířata. Před těmi bylo třeba se mít na pozoru a snad ještě více před anakondami, jimž zde říkají "sucuriju". Anakondy číhají na kmenech stromů, které spirálovitě ovíjejí svými těly. V mžiku se však dovedou rozvinout či sevřít kořist v závitech takovou silou, že rozdrtí i vola. V amazonském poříčí byly uloveny anakondy dlouhé deset metrů. A podle pana Careye se prý najdou i exempláře dlouhé čtrnáct metrů a objemné jako sud. Kdyby se takový had dostal na palubu jangady, bylo by to stejně nebezpečné jako útok kajmanů. Naštěstí se cestovatelé nemusili bránit ani proti elektrickým úhořům, ani proti anakondám. Průjezd pralesním tunelem trval něco přes dvě hodiny a uběhl bez nehod. Minuly další tři dny. Blížili se k Manaosu. Ještě čtyřiadvacet hodin a jangada dorazí k ústí Rio Negra, u něhož se rozkládá hlavní město brazilské provincie Amazonas. V pět hodin večer dne 23. srpna jangada zakotvila u severního břehu ostrova Murasu poblíž pravého břehu řeky. Teď již stačilo přeplout několik mil napříč přes řeku, aby vor stanul v mana-oském přístavu.
Araujo se zcela právem nechtěl odvážit této cesty teď, kdy se kvapem blížila noc. Tři míle znamenaly tři hodiny plavby, a proto bylo především třeba vidět. Dnešní večeře, poslední na prvé části cesty, měla mít slavnostní ráz. Polovice dlouhé cesty bez jediné nehody si přece takové, oslavy zasloužila. Rozhodli se, že po večeři vypijí několik sklenek ohnivé šťávy, kterou plodí břehy Porta a Setubalu. Zároveň měly být oslaveny zásnuby Fragosa s Linou. Zásnubní hostina na počest Manoela a Minhy byla již před několika nedělemi na iquitoské farmě. A Fragoso s Linou nechtěli zůstat příliš pozadu za párem, ke kterému je poutalo tolik vděčnosti. A tak Fragoso s Linou dnes večer zasedli na čestné místo u jídelního stolu. Oba měli zůstat členy rodiny i po sňatku. Lina jako společnice budoucí paní Valdezové a Fragoso jako komorník jejího manžela. Samozřejmě že i Torres se zúčastnil večeře, která byla ke cti jangadě a její kuchyni. Dobrodruh seděl proti zamlklému Joamu Garralovi a sám také víc poslouchal, než mluvil. Benito ho nenápadně, ale bedlivě pozoroval. V Torresově zraku stále vyhledávajícím statkáře byl podivný lesk. Skoro jako v očích šelmy toužící pohledem omámit kořist, než se na ni vrhne. Manoel se většinou bavil s Minhou. Jen čas od času se podíval na Torrese. Celkem snášel nepříjemnou situaci líp než Benito. Říkal si, že jednou jí přece bude konec. Jistě v Belemu, když ne již v Manaosu. Večeře byla veselá. Lina ji zpestřovala dobrou náladou a Fragoso žerty a šprýmy. Otec Passanha se radostně díval na malý svět kolem sebe a na dva mladé páry, kterým měl brzy požehnat na společnou cestu životem. "Jezte, otče," pravil Benito, který se konečně také vmísil do všeobecné zábavy, "a prokažte čest této zásnubní hostině! Musíte si přece nastřádat síly, když vás čekají dvoje oddavky najednou." "Nu, drahý hochu," vesele mu odpověděl kněz, "najdi si hodné a hezké děvčátko, které tě bude mít rádo, a uvidíš, že dokáži oddat i tebe." "Dobře jste mu to řekl, otče!" zvolal Manoel. "Vzhůru číše na brzký Benitův sňatek!" "Však už mu v Belemu nějakou tu dívenku najdeme, aby nezůstal příliš za námi," smála se Minha. "Na brzkou svatbu, pane Benito!" zvolal Fragoso, který by byl nejraději viděl u oltáře celý svět. "Mají pravdu, hochu," vážně pravila Yaquita. "I já připíjím na tvůj sňatek. Nechť je tak šťastný, jako bude Minhin nebo jako byl můj s tvým otcem." "A doufejme, že bude i nadále," ozval se Torres a vypil číši portského, aniž si s někým přiťukl. "Vždyť každý z nás má své štěstí ve vlastní ruce!" Nikdo by byl nedovedl říci proč, ale dobrodruhův přípitek vnesl do společnosti rozladění. Manoel to vycítil a chtěl špatný dojem rozptýlit. Pravil: "Když už jsme u těch svateb, otče Passanho, není na palubě jangady ještě nějaký pár k sezdání?" "Nemyslím," odpověděl Passanha. "Ovšem, jestliže snad pan Torres... Nebo jste snad již ženat?" "Nikoli, jsem dosud svobodný." Benitovi a Manoelovi se zdálo, že dobrodruhův zrak při těchto slovech hledal zrak Minhin. "Co vám tedy brání, abyste se oženil i vy?" pokračoval otec Passanha. "V Belemu snadno najdete ženu vhodného věku. Mohl byste se tam i trvale usadit. Bylo by to lepší než potulný život, který vás zřejmě nezahrnul blahobytem." "Máte pravdu, otče," odpověděl Torres. "Neodříkám se. Příklady táhnou. Ale neznám nikoho v Belemu a to by bylo překážkou mému trvalému pobytu tam, jestliže se mi ovšem nenaskytne nějaká zvláštní příležitost."
"Odkud vlastně pocházíte?" zeptal se Fragoso, který se nemohl zbavit domněnky, že Torrese již někde viděl. "Z provincie Minas Geraes." "Narodil jste se tam?" "Ano. V hlavním městě diamantového okrsku, v Tijucu." Kdo by se byl v té chvíli podíval na Joama Garrala, byl by se zhrozil jeho upřeného pohledu křížícího se s Torresovým. KAPITOLA XIX STARÁ UDÁLOST Rozhovor však pokračoval zásluhou Fragosovou. "Jakže?" divil se. "Vy jste přímo z Tijuca, hlavního města diamantového okrsku?" "Ano," odpověděl Torres. "Pocházíte snad také z toho kraje?" "Kdepak já! Narodil jsem se na pobřeží Atlantického oceánu, v severní Brazílii," odvětil Fragoso. "Vy také neznáte diamantová naleziště, pane Manoele?" ptal se Torres mladého lékaře. Manoel odpověděl jen zavrtěním hlavy. "A vy, pane Benito," obrátil se dobrodruh k mladému Garralovi, kterého chtěl zapříst do rozmluvy, "vy jste také nikdy nezatoužil podívat se na diamantová pole?" "Nikdy," odpověděl Benito stroze. "To já bych se tam rád podíval!" zvolal Fragoso. Bezděky tím Torresovi pomáhal v jeho záměru. "Věřím, že bych tam byl nalezl nějaký pěkný diamantek." "A co byste s ním dělal, pane Fragoso?" ptala se Lina. "Prodal bych jej." "To byste teď byl bohatý!" "Ano, velmi bohatý." "Ale kdybyste byl bohatý před třemi měsíci, nikdy byste nepřišel na nápad... s tou liánou." "A kdybych jej neměl," zvolal Fragoso, "nebyl bych se setkal s roztomilou dívkou, která... Opravdu, co bůh činí, dobře činí." "Vidíte, pane Fragoso," ozvala se Minha. "Nikdy byste nebyl poznal Linu! Diamant jako diamant, nic neztrácíte." "Rozhodně ne, slečno Minho. Spíše získávám!" Torresovi se asi nehodilo, aby rozhovor odbočil od diamantového území, a proto pravil: "V Tijucu dochází skutečně k nálezům, nad kterými se člo-věku zatočí hlava. Neslyšeli jste o pověstném abaetském diamantu, oceněném na více než dva milióny milreisů ? Byl to kámen vážící celou unci a byl nalezen v brazilských dolech! Našli jej tři trestanci odsouzení k doživotnímu vyhnanství. Stalo se to na břehu řeky Abaete vzdálené asi devadesát mil od Serra do Fria." "Z trestanců se stali rázem boháči, viďte?" ptal se Fragoso. "To ne," odpověděl Torres. "Diamant museli odevzdat generálnímu řediteli dolů. Když byla zjištěna jeho ohromná cena, portugalský král Jan VI. jej dal provrtat a nosil jej při slavnostních příležitostech na šíji. Trestanci dostali jen milost, nic víc. Chytřejší lidé by si byli s kamenem poradili asi jinak." "Vy jistě," suše podotkl Benito. "Já... samozřejmě! Proč ne," přiznával se Torres. Pak se obrátil na Klama Garrala: "Vy jste také nikdy nebyl v diamantových polích?" "Nikdy," dpověděl statkář a pevně se zadíval Torresovi do očí.
"Škoda pro vás," řekl Torres. "Jednou byste se tam podívat měl. Je to zajímavé, ujišťuji vás. Diamantový okrsek je jakýsi stát uprostřed brazilské říše. Lépe řečeno je to park s obvodem dvanácti mil a docela odlišný od sousedních území jak složením půdy, tak i rostlinstvem. Jeto písečný kraj, ze všech stran obklopený horami, ale nejbohatší ze všech krajů na světě. Průměrná roční těžba v letech 1807 - 1817 byla osmnáct tisíc karátů. Tam je mnoho možností pro hledače odvažující se za diamanty až na hřebeny nepřístupných horstev a ještě více pro překupníky a podloudníky, kteří se již dovedou postarat, aby se zamlčený nález dostal velmi rychle nejen z kraje, ale i z Brazílie vůbec. Kdysi byla těžba snadná a výnosná. Dnes už je to horší. Dva tisíce černochů, které správa dolů zaměstnává, musejí odvádět toky řek a potoků do nových koryt, aby se dostali k diamantovému písku." "Staré dobré časy vůbec prchají v nenávratno!" povzdechl si Fragoso. "K diamantům se člověk vždycky nejsnadněji dostal nepoctivým způsobem, krádeží," pokračoval Torres. "Poslyšte, co se v Tijucu stalo v roce 1826. Tehdy mi bylo osm let. Byl tam spáchán zločin, který dokazuje, že nepoctivec se nezastaví před ničím, je-li v sázce rychlé zbohatnutí. Ale snad by vás to nezajímalo..." "Naopak, jen pokračujte," klidným hlasem ho pobízel Joam Garral. "Budiž tedy. Tehdy došlo ke krádeži celé zásilky diamantů v ceně přes dva milióny." Tvář Torresovu při těchto slovech zrůznil výraz nejpustší lakoty a jeho prsty se podvědomě svíraly a rozevíraly. "Stalo se to takto," pokračoval. "V Tijucu je zvykem, že vytěžené diamanty se odesílají jen jednou za rok. Předem se třídí podle velikosti dvanácti síty, z nichž každé má otvory jiné velikosti. Pak jsou diamanty vkládány do váčků a tak jsou zasílány do Rio de Janeira. Zásilka mívá cenu i několika miliónů, a proto snad ani nemusím říkat, že ji doprovází hromada strážců. Vylosovaný úředník správy dolů, čtyři jízdní a deset pěších vojínů, to bývá obvyklý doprovod. Nejdříve jedou do Villa Ricy, kde vrchní vojenský velitel opatří váčky svou pečetí. Pak teprve konvoj zamíří do Rio de Janeira. Dodávám, že pro větší bezpečnost zásilky se den její výpravy přísně tají. Ale v roce 1826 mladý, asi dva až třiadvacetiletý úředník správy dolů, který byl v dolech zaměstnán již několik roků a jmenoval se Davista připadl na úspěšný plán. Dohodl se s tlupou zločinců a prozradil jim den odjezdu. Zločinci byli odvážní a dobře ozbrojení. V noci na 22. ledna přepadli za městem Villa Ricou vojenský doprovod zásilky. Vojíni se statečně bránili, ale byli až na jednoho pobiti. Ten, kterému se podařilo uniknout, byl sice těžce raněn, ale přece jen se dovlekl zpět a oznámil, co se stalo. Zločinci neušetřili ani úředníka dolů, který jel s vojíny. Ubili i jej. Jeho tělo asi shodili do některé propasti, neboť nebylo nikdy nalezeno." "A co se stalo s tím Dacostou?" ptal se Joam Garral. "Zločinem nic nezískal, naopak. Brzy se na něho soustředilo podezření, že byl osnovatelem zločinu. Byl zatčen a obžalován. Marně se zaklínal, že je nevinen. Jen on znal den výpravy zásilky, a tedy jen on to mohl vyzradit zločincům. Byl souzen a odsouzen k smrti. Při takových zločinech trest následuje za čtyřiadvacet hodin po rozsudku." "Ten nešťastník byl tedy popraven?" ptal se Fragoso. "Nebyl," odpověděl Torres. "V noci, pouhých několik hodin před výkonem trestu, podařilo se mu uprchnout z vězení ve Villa Rice. Jeho spoluviníci mu asi pomohli k útěku. Ale dokázáno to nebylo." "A od té doby o něm už nebylo slyšet?" ptal se Joam Garral. "Zmizel, jako by se nad ním slehla země," odpověděl Torres. "Asi opustil Brazílii a někde v dalekém kraji si pohodlně žije z výtěžku lupu." "Bylo by líp, kdyby pykal za svůj hřích," poznamenal Garral. "Nebo alespoň svého činu litoval," dodal otec Passanha. Stolovníci se zvedli, aby zakončili večer na svěžím večerním vzduchu venku. Slunce se již sklánělo k obzoru, ale noc měla nastat teprve asi za hodinu.
"Ten starý příběh nebyl nijak veselý," pravil Fragoso. "Začátek naší zásnubní hostiny byl veselejší." "A je to vaše vina, pane Fragoso," vytkla mu Lina. "Má vina! Jak to?" "Vždyť vy jste pořád mluvil o diamantovém okrsku a o dia-mantech, do kterých nám nic není." "Máte pravdu," uznával Fragoso, "ale nenapadlo mě, kam to povede." "Ale přece jen jste hlavní viník." "Ale taky nejvíc potrestán, drahá Lino, poněvadž jste se už dlouho nezasmála." "Všichni šli zvolna k přídi jangady. Benito a Manoel kráčeli bok po boku, ale nikdo z nich nepromluvil. Za nimi se ubírala Yaquita s Minhou. I ony mlčely. Všechny svírala nevysvětlitelná úzkost, předtucha vážného nebezpečí. Joam Garral šel se sklopenou hlavou, hluboce zamyšlen. Torres kráčel vedle něho. Náhle mu položil ruku na rameno a řekl: "Pane Garrale, popřál byste mi čtvrthodinku rozmluvy?" Joam Garral se na dobrodruha podíval. "Zde?" ptal se. "Ne, beze svědků!" "Pojďte tedy!" Obrátili se a vraceli k domu. Pak se za nimi zavřely dveře. Je těžko vylíčit pocity ostatních, když Joam Garral s Torresem odcházeli z jejich společnosti. Co mohl ten dobrodruh mít společného s poctivým iquitoským statkářem? Všichni cítili, že rodině hrozí neznámé nebezpečí, ale nikdo se neodvážil dohadovat jaké. "Manoele," pravil Benito mladému lékaři, chopil se ho v pod-paží a vlekl ho vpřed. "Ten člověk musí zítra pryč, děj se co děj!" "Ano... Je to nezbytné!" přitakal Manoel. "A jestliže z jeho viny... ano, z jeho viny, stihne otce nějaké neštěstí... pak ho zabiju!"
KAPITOLA XX MEZI ČTYŘMA OČIMA Když Joam Garral a Torres se ocitli sami v pokoji, kde je nikdo nemohl ani slyšet, ani vidět, chvíli se pozorovali beze slova. Bál se snad dobrodruh mluvit? Pochopil, že Garral na jeho návrh odpoví pohrdavým mlčením? Asi ano! A proto nenavrhoval. Když promluvil, jeho slova byla strohou obžalobou. "Garrale," pravil, "žijete pod falešným jménem! Vaše pravé jméno je Dacosta!" Joam Garral se nedovedl ubránit záchvěvu, když byl osloven jménem zločince. Ale nepromluvil. "Jste Joam Dacosta," pokračoval dobrodruh, "bývalý úředník důlní správy v Tijucu, přeď třiadvaceti lety odsouzený pro loupež a vraždu k smrti!" Joam stále mlčel a Torres nevycházel z údivu nad jeho klidem. Že by jeho obžaloba byla mylná? Ne! Jeho hostitel by se bránil proti tak hroznému obvinění. Snad spíše vyčkává, kam Torres míří. "Joame Dacosto," hovořil Torres dál, "opakuji, že vy jste osnovatelem loupeže diamantů, pro kterou jste byl souzen a odsouzen k smrti. Jste to vy, kdo prchl z vězení ve Villa Rice několik hodin před popravou! Co na to řeknete?" Jen ticho bylo odpovědí na přímou Torresovu výzvu. Joam Garral neztratil klid. Usedl. Opřel se lokty o stolek a pevně se díval do žalobcových očí. Nesklonil provinile hlavu.
"Odpovězte přece!" naléhal Torres. "Jakou odpověď chcete slyšet?" ptal se Joam Garral. "Odpověď zbavující mě nutnosti, abych šel k policejnímu náčelníku v Manaosu a řekl mu: »Je člověk, jehož totožnost může být snadno zjištěna i po třiadvaceti letech. Je to pachatel loupeže diamantů v Tijucu, spoluviník vrahů vojenského doprovodu, odsouzenec k smrti a uprchlík z vězení. Je to člověk, který si říká Joam Garral, ale jeho pravé jméno je Joam Dacosta!«" "Tedy bych se neměl čeho bát," promluvil konečně Joam Garral, "kdyby má odpověď byla taková, jakou čekáte?" "Samozřejmě, neboť pak budu mít stejně málo zájmu jako vy, aby se o té staré události mluvilo." "Stejně málo zájmu," opakoval Joam Garral. "Znamená to, že si mám vaše mlčení vykoupit penězi?" "Ne. Na to nestačí celé vaše jmění." "Co tedy vlastně chcete?" "Mám návrh," odpověděl Torres. "Rozvažte si jej dobře, než jej odmítnete. A nezapomínejte, že jste úplně v mé moci!" "Jaký je to návrh?" ptal se Joam Garral. Torres uvažoval. Překvapoval ho postoj viníka, jehož život měl v rukou. Očekával zoufalé popření, pak prosby a slzy... Před ním byl muž usvědčený z hrdelního zločinu a ten člověk byl tak chladně klidný. Pak zkřížil ruce na prsou a řekl: "Máte dceru. Líbí se mi a chci se s ní oženit!" Joam Garral asi očekával od dobrodruha vše, neboť ani tento drzý návrh ho nedokázal připravit o klid. "Počestný pan Torres tedy," odpověděl dobrodruhovi, "si pře-je vstoupit do rodiny lupiče a vraha!" "Jen já rozhoduji o tom, co se stane," odsekl Torres. "A rozhodl jsem se, že se stanu zetěm Joama Garrala." "Asi jste zapomněl, že má dcera je zasnoubena Manoelu Valdezovi!" "Zasnoubení se zruší!" "A když má dcera nesvolí?" "Pak jí všechno povíte. Jak ji znám, povolí," beze studu řekl dobrodruh. "Mám jí říci všechno?" "Ano, bude-li to nutné. Pak nebude váhat při volbě mezi láskou a ctí své rodiny, a snad i smrti svého otce!" "Vy jste ale padouch, Torresi!" s neporušitelným klidem dodal Joam Garral. "Padouch a vrah se nejspíš dohodnou!" Při těchto slovech statkář vstal, přistoupil k dobrodruhovi a pevně se mu zahleděl do očí. "Torresi," pravil, "poněvadž se chcete stát členem Dacostovy rodiny, pak to znamená, že víte, že Joam Dacosta není vinen zločinem, pro který byl odsouzen." "Hádáte správně." "A dodávám," pokračoval statkář, "že máte o Dacostově nevině důkaz, s kterým se chcete vytasit až v den sňatku." "Hrajme otevřenou hru, Joame Garrale," odpověděl Torres a ztlumil hlas: "Vyslechněte mě a pak uvidíme, zda se odvážíte odepřít mi ruku své dcery!" "Poslouchám, Torresil" "Nuže..." váhavě začal Torres, jako by předem litoval toho, co je nucen prozradit. "Ano, jste nevinen! Mohu dokázat vaši nevinu, neboť znám pravého pachatele!" "Co je s tím bídákem?" "Je mrtev."
"Mrtev!" zvolal statkář a zbledl přes své úsilí zachovat klid. Napadla ho obava, že smrt skutečného pachatele znemožní jeho ospravedlnění... "Ano, je mrtev," pokračoval Torres. "Znal jsem ho dlouho a netušil, že je to zločinec. Ale před svou smrtí vlastnoručně sepsal podrobné vylíčení oné loupeže. Svědomí ho k tomu donutilo, když cítil, že se blíží konec. Věděl, kam Joam Dacosta prchl a pod jakým jménem si vybudoval nový život. Bylo mu známo, že zbohatl a žije v kruhu šťastné rodiny. Chápal však taky, co mu chybí k úplnému štěstí. Rozhodl se proto, že mu vrátí čest, na kterou měl nevinně odsouzený právo, a tak odstraní chmuru, která stále překážela, aby Dacosta byl dokonale šťasten!... Ale přišla smrt!... Mne, svého přítele, pověřil tím, co nemohl již vykonat sám... Dal mi důkazy o Dacostově nevině... Pak zemřel." "Jeho jméno!" zvolal Joam Garral. Zvuk jeho hlasu prozradil, že je veta po sebeovládání a klidu. "Dovíte se je, až se stanu vaším zetěm!" "A ten písemný důkaz?" Joam Garral již nebyl dalek toho, aby se vrhl na dobrodruha a vyrval mu svědectví své neviny. "Ten písemný důkaz je v bezpečné úschově," odpověděl Torres. "A dostanete jej teprve tehdy, až se vaše dcera stane mou ženou. Trváte ještě na svém odmítnutí?" "Ano," řekl Joam Garral. "Ale nabízím vám za ten důkaz polovici svého jmění." "Polovici vašeho jmění!" zvolal Torres. "Dobře, přijímám! Ale s podmínkou, že Minha mi ji přinese věnem!" "Tak tedy míníte splnit přání umírajícího, který pod tíhou výčitek svědomí vás pověřil, abyste napravil jeho vinu?" "Ano, tak!" "Pak opakuji, Torresi," řekl Joam Garral "že jste padouch!" "Budiž." "Ale já nejsem zločinec, a proto se nedohodneme" "Odmítáte tedy?" "Rozhodně." "Vaše škoda, Garrale! Nezapomínejte, že jste byl uznán vinným! Jste odsouzen k smrti a dobře víte, že vláda nikdy nemění rozsudky při zločinech tohoto druhu. Budete-li udán, budete zatčen! Budete popraven bez soudu... a já vás udám!" Joam Garral již nebyl pánem sebe, ačkoli se stále nutil ke klidu. Zvedl ruku, aby padoucha udeřil. . . Dobrodruh ho zadržel slovy: "Nezapomínejte, že vaše manželka neví, že je ženou Joama Dacosty. Vaše děti netuší, že jejich otec je odsouzený zločinec! Takhle všechno prozradíte jí i jim." Joam Garral se ovládl a na jeho tvář se vrátil výraz pevného klidu. "Už jsme se bavili dost dlouho," pravil a zamířil k dveřím pokoje. "Vím už, co mám dělat!" "Střezte se, Joame Garrale!" naposled ho varoval Torres, který nemohl uvěřit, že jeho podlý návrh byl odmítnut. Joam Garral mu neodpověděl. Otevřel dveře na verandu a posunkem vyzval dobrodruha, aby šel za ním. Oba zamířili do středu jangady, kde dosud byli Benito, Manoel, Yaquita, Minha, Fragoso a Lina. Benito s Manoelem vstali a po nich všichni ostatní. Zvedla je náhlá úzkost. Viděli hrozbu v Torresově tváři a zlobný lesk jeho očí. Mátl je dokonalý, skoro usměvavý klid Joamův. Ten klid byl nápadným protikladem Torresova vzrušení. Oba se zastavili před skupinkou. Nikdo se neodvažoval promluvit.
Byl to posléze Torres, který s obvyklou drzostí přerušil mlčení dutým hlasem: "Joame Garrale, naposled vás žádám o konečnou odpověď!" "Máte ji mít." A statkář pravil Yaquitě: "Yaquito, závažné důvody mě nutí, abych změnil naše dřívější ujednání o Minhině sňatku s Manoelem." "Tedy přece!" zvolal Torres. Joam Garral na dobrodruhův výkřik odpověděl pohledem nej-hlubšího opovržení. Ale Manoelovo srdce se rozbušilo, že div nepuklo. Minha zbledla a hledala ochranu v matčině náručí. Yaquita ji k sobě přitiskla, odhodlána bránit její štěstí. "Tatínku!" vykřikl Benito a vrhl se mezi otce a dobrodruha. "Co tím chcete říci?" "Jen tolik," odpověděl Joam Garral, "že považuji za příliš dlouhý odklad, kdyby Manoel a Minha měli být sezdáni teprve v Belemu. Oddá je otec Passanha již zítra zde na jangadě, jestliže Manoel nezmění svůj úmysl po krátké rozmluvě, o kterou ho prosím." "Otče, můj otče, jak vám děkuji!" zvolal mladý lékař. "S tím názvem ještě chvíli posečkej, hochu," odpověděl mu Joam Garral. V jeho hlase se chvěl nevylíčitelný bol. Torres zkřížil ruce na prsou a všechny přeměřil drzým pohledem. "To je tedy vaše poslední slovo?" vyrazil ze sebe a napřáhl ruku. "Ne, to není mé poslední slovo!" "A to poslední?" "Je toto, Torresi! Já jsem zde pánem! A vy opustíte jangadu okamžitě, ať už se vám to líbí nebo nelíbí!" "Ano, hned!" vykřikl Benito. "Nebo ho hodím do řeky!" Torres pokrčil rameny. "Jen žádné hrozby," pravil. "Nejsou k ničemu. Okamžitý odchod se hodí i mně! Ale vy si na mne ještě vzpomenete, Joame Garrale, Uvidíme se brzy!" "Pokud bude záležet na mně, shledáme se dřív, než vám bude milo," odpověděl mu Joam Garral. "Zítra budu u soudce Ribeira, vrchního prokurátora provincie. Již jsem mu oznámil svůj příjezd do Manaosu. Můžete se se mnou u něho sejít, máte-li odvahu!" "U soudce Ribeira!" divil se Torres a ani neskrýval své překvapení. "U soudce Ribeira," potvrdil statkář. Pak štítivým posunkem vyzval dobrodruha, aby vstoupil do člunu zatím již připraveného. Veslařům nařídil, aby padoucha vysadili na nejbližším bodě ostrova. Konečně se tedy bídníka zbavili. Všichni se chvěli vzrušením, ale mlčeli. Neodvažovali se promluvit dříve než Joam Garral. Jen Fragoso plně nepochopil vážnost chvíle. Přistoupil ke Garralovi a pravil s obvyklou živostí. "Bude-li svatba pana Manoela se slečnou Minhou zítra na jangadě..." "Bude zároveň i vaše s Linou, příteli," laskavě ho ujistil Joam Garral. Pokynul pak Manoelovi a odešel s ním do domu. Půlhodina důvěrné rozmluvy Joama s Manoelem se Garralovým zdála věčností. Konečně se dveře zase otevřely. Vyšel jen Manoel. Jeho zrak zářil šlechetným rozhodnutím. Přistoupil ke skupině. "Matko!" oslovil Yaquitu, "ženo," řekl Minze a "bratře" Benitovi. Pak se obrátil k Lině a Fragosovi a dodal: "Tedy zítra!"
Věděl již vše o Garralovi a o jeho výstupu s Torresem. Spoléhal, že Joam Garral dokáže svou nevinu s přispěním soudce Ribeira, s kterým statkář byl potají již několik let v písemném styku. Pochopil, že Joam Garral se odvážně rozhodl k cestě do Brazílie jen proto, aby se domohl obnovy procesu, jehož se stal nevinnou obětí. Že nechtěl, aby nad hlavou jeho zetě a dcery se stále vznášel temný mrak, který tak dlouho, těžce a bez možnosti obrany ztrpčoval život jemu. Manoel to vše již věděl, ale především byl přesvědčen, že Joam Garral, nebo správněji Joam Dacosta, je skutečně nevinen. Nezaviněné neštěstí povyšovalo v jeho očích budoucího tchána na bytost tím více hodnou úcty a lásky. Nedověděl se však, že existuje i písemný důkaz Dacostovy neviny a že jej má Torres. Joam chtěl ponechat soudu, aby posoudil závažnost písemnosti, která měla prokázat jeho nevinu, jestliže Torres mluvil pravdu. Všichni by se byli rádi dověděli, o čem Manoel s Joamem jednali. Ale mladý lékař se vymluvil, že musí nejdříve k otci Passanhovi, aby kněz připravil na zítřek vše pro obě svatby. Ale příštího dne, 24. srpna, asi hodinu před začátkem svatebních obřadů, přirazil k jangadě velký člun, který připlul od levého břehu. Dvanáct veslařů jej sem rychle hnalo z Manaosu. Ve člunu byl policejní náčelník s několika strážníky. Vstoupil na jangadu a představil se. V té chvíli Garralovi vycházeli z domu ve slavnostních oděvech. "Joam Garral!" zvolal policejní náčelník. "Zde!" hlásil se Joam. "Joame Garrale," pravil policista, "vaše pravé jméno je Joam Dacosta. Zatýkám vás jako uprchlého vězně, lupiče a vraha!" Yaquita a Minha strnuly, nebyly schopny pohybu. "Můj otec a vrah!" vyktikl Benito a vrhl se k Joamovi. Otec ho posunkem vybídl ke klidu. "Prosil bych jen o odpověď na jedinou otázku," řekl pevně policejnímu náčelníkovi. "Je zatýkací rozkaz podepsán manao-ským prokurátorem, soudcem Ribeirem?" "Ne," odpověděl policejní náčelník, "byl mi dodán jeho náměstkem s příkazem, abych jej okamžitě provedl. Soudce Ribeiro byl včera večer stižen záchvatem mrtvice a ve dvě hodiny v noci zemřel, aniž nabyl vědomí." "Zemřel!" zvolal Joam Garral. "Mrtev!" Tato zpráva ho na chvíli zdrtila. Hned se však vzchopil, hrdě vzpřímil hlavu a řekl ženě a dětem: "Soudce Ribeiro věděl, že jsem nevinen, drazí. Pro mne je hrozné, že zemřel, ale není to ještě důvod k zoufalství." Pak se obrátil k Manoelovi. "Důvěřuji v sílu pravdy," pravil. "Teď se ukáže, zda na světě ještě je spravedlnost." Policejní náčelník pokynul strážníkům, aby Garrala odvedli. "Promluvte přece, tatínku!" vykřikl Benito, šílený bolem. "Řekněte jen slovo a třeba mocí napravíme omyl, kterého jste obětí!" "Nejde o omyl, synu!" odpověděl mu Joam Garral. "Joam Garral a Joam Dacosta jsou opravdu jedna a táž osoba. Jsem čestný člověk, ale před třiadvaceti lety jsem byl skutečně odsouzen k smrti. Omylem soudu místo pravého viníka. Beru boha za svědka a přísahám při hlavách vašich i vaší matky, že jsem úplně nevinen!" "Zatčení nesmějí mluvit s členy rodiny a s přáteli," upozorňoval policejní náčelník. "Jste mým vězněm, Joame Garrale, a podle příkazu mám s vámi jednat s největší přísností." Joam Garral se snažil pokynem ruky uklidnit rozhořčení zděšených příslušníků rodiny i zaměstnanců. "Nebraňte spravedlnosti," pravil, "a spolehněte se, že pravda zvítězí!" Pak se vztyčenou hlavou vstoupil do policejního člunu.
Zdálo se, že hrozný úder, který tak nanadále dopadl na Joamovu hlavu, zdrtil všechny přítomné, jen ne jeho.
ČÁST DRUHÁ KAPITOLA I MANAOS Město Manaos, ležící přesně na 3°8'4" jižní šířky a 60°3'43" západní délky, je vzdáleno tisíc šest set osmdesát kilometrů od Belemu a jen deset kilometrů od ústí Rio Negra. Manaos, hlavní město provincie Amazonas, totiž nestojí na břehu Amazonky, nýbrž na levém břehu Rio Negra, nejdůležitějšího a nejzajímavějšího přítoku největší brazilské vodní tepny. Okolní rovině vévodí opravdu malebnými skupinami soukromých i veřejných budov. Řeka Rio Negro byla objevena Španělem Favellou v roce 1645. Pramení na území kolumbijské republiky na 2° severní šířky a 69°3' západní délky. U pramenů a ještě dlouho potom se však nejmenuje Rio Negro, nýbrž Guainia. V délce jednoho sta sedmdesáti kilometrů před vstupem na brazilskou půdu je její tok hranicí mezi republikami Kolumbií a Venezuelou a dvěma přítoky, Pimichinem a Cassiquiarem, je přímo spojen s povodím Orinoka. Rio Negro valí do Amazonky své černé vody dva kilometry širokým ústím po dráze dlouhé sedmnáct set kilometrů. U jeho ústí se vytvořila zátoka v šířce šedesáti kilometrů, která se prostírá až k Anavilhanasským ostrovům. Černá voda Rio Negra se dlouho nesměšuje se žlutavými vodami Amazonky. Rozdíl je znatelný ještě několik mil od soutoku. V jednom z výběžků oné široké zátoky je manaoský přístav. Je stále plný lodí. Jedny kotví blíže k proudu a čekají na příznivý vítr, jiné stojí v průlivech, které se rozbíhají všemi směry městem a propůjčují mu vzhled města holandského. A bylo samozřejmé, že obchodní ruch v přístavu se ještě rozroste, až se Manaos stane dostaveníčkem parolodí. Dříví stavební i ebenové, kakao, kaučuk, káva, sarsaparilla, cukrová třtina, indigo, muškátové oříšky, nasolené ryby, želví máslo a mnoho jiných výrobků z obrovského amazonského povodí naplní jeho skladiště a budou odtud rozváženy do všech směrů. Na sever a západ po Rio Negru, na západ a jih po Madeiře, po Amazonce k moři a přes moře do celého světa. Výhodná poloha města je zárukou jeho budoucího rozvoje.
Manaos - nebo také Manao - se kdysi jmenovalo. Moura a později Barra de Rio Negro. V letech 1757 - 1804 bylo pouhou součástí okresu, který se jmenoval podle řeky, u jejíhož ústí Manos leželo. Teprve v roce l82l se stalo hlavním městem rozsáhlé provincie Amazonas a přijalo za své jméno indiánského kmene, který kdysi zalidňoval rozsáhlá území této provincie. Špatně poučení cestovatelé často zaměňují toto město s pohádkovým Manoem, které pověsti kladou na břeh stejně neskutečného jezera Parimy. Tam měla být báječná říše El Dorado, jejíž panovník se dával každého rána posypávat zlatým prachem. Zlata prý tam bylo všude tolik, že se mohlo nabírat lopatou. To ovšem je jen lidová pověst, pravda je jiná. Báječné jezero Parima je ve skutečnosti jen horní tok řeky Rio Branca, bezvýznamného přítoku Rio Negra. A ty domnělé hromady zlata jsou pouhé písečné nánosy s četnými lupínky slídy, jejichž lesk oklamal dávné zlatokopy. Manaos tedy nemá nic společného s pohádkovými nádherami vybájeného hlavního města EI Dorada. V době našeho příběhu mělo jen pět tisíc obyvatelů a z toho tři tisíce připadaly na veřejné i soukromé zaměstnance a jejich rodiny. Proto tu bylo víc výstavnějších domů než v jiných městech amazonského povodí. A bylo zde i několik budov úředních: provinciální sněmovní budova, guvernérův palác, budova hlavní pošty, střední škola zřízená v roce l848 a nemocnice z roku l85l. Připočteme-li k tomu ještě hřbitov na východním svahu pahorku, na němž v roce l669 byla postavena dnes již dávno rozpadlá tvrz na ochranu proti říčním pirátům, je to tak vše, čím se Manaos tehdy mohlo chlubit. Pokud šlo o kostely, byly tu vlastně jen dva, kostel Početí a kaple Matky Pomocnice. Tato kaple pak byla vlastně již za městem, kde stála na nevysokém pahorku. To bylo ovšem trochu málo na město španělského původu. Kdysi zde byl ještě klášter karmelitánů, ale ten vyhořel v roce 1850 a zůstal v troskách. Jak jsme již řekli, byli obyvatelé Manaosu většinou úřednici. Zbytek tvořili portugalští obchodníci a Indiáni různých kmenů z poříčí Rio Negra. Město mělo jen tři řádné ulice, a ještě hodně nepravidelné. Zato jejich názvy odpovídaly duchu prostředí a doby. Jmenovaly se: ulice Boha Otce, ulice Boha Syna a ulice Boha Svatého Ducha. K západu se pak táhla krásná alej staletých oranžovníků, kterou zbožně ušetřili stavitelé, když ze starého města budovali nové. Kolem těchto hlavních ulic se křižovala spleť nedlážděných uliček mezi čtyřmi průplavy, jež byly překlenuty dřevěnými mosty. Na některých místech průplavy vedly přes rozsáhlá nezastavěná místa, kde rostly spousty divokých, ale nádherně kvetoucích rostlin. Byla to jakási přírodou vytvořená nábřeží, stíněná vysokými stromy. Ze stromů převládala bělokorá "sumaumeira", jejíž sukovité větve ve výši vytvářely jakoby doširoka rozestřený slunečník. Většina soukromých domků se nemohla chlubit výstavností. Některé byly kryty taškami, ale mnohé jen palmovými listy. Jejich střechy byly vždy protaženy vpřed tak, aby stínil zápraží, která často byla i prodejnami a provozovnami portugalských obchodníků. Ze soukromých i veřejných budov vycházeli mužové vážných tváří, v černých šosatých kabátech, s hedvábnými cylindry na hlavách, s rukavicemi světlých barev na rukou, s naleštěnými střevíci a s diamanty v kravatových uzlech. Ženy se nesly v přepychových, ale trochu křiklavých a příliš nabíraných oděvech a s klobouky poslední módy na bohatých účesech. Indiáni a Indiánky se řídili jejich příkladem a zvolna se poevropšťovali. Tím byl stírán poslední zbytek svérázu zdejšího kraje. Takové bylo Manaos v době našeho příběhu. Zde za tak tragických okolností byla v polovině cesty zadržena jangada a zde se mělo vbrzku rozuzlit tajemství obestírající osobu Joama Garrala.
KAPITOLA II V PRVÉ CHVÍLI Sotva zmizel člun odvážející Joama Garrala, nebo správněji Joama Dacostu, jak ho nadále budeme jmenovat, Benito přistou-pil k Manoelovi. "Co všechno víš?" ptal se. "Vím, že tvůj otec je nevinen! Ano, nevinen," opakoval Manoel, "a že před třiadvaceti lety byl odsouzen za zločin, který nespáchal." "Pověděl ti všechno, Manoele?" "Vše, Benito," odpověděl mu mladý lékař. "Jako čestný člověk nechtěl nic tajit před tím, který se stane brzy jeho zetěm." "A může otec dokázat svou nevinu i před světem?" "Může ji přece prokázat třiadvaceti lety čestného a váženého života! A tím, že předstoupí před soud a řekne: »Zde jsem! Jsem syt života v přetvářce a klamu! Nechci se déle krýt falešným jménem! Odsoudili jste nevinného! Vraťte mu dnes čest!«" "A když ti to otec říkal... věřil jsi... neváhal jsi ani chvíli uvěřit?" "Ani okamžik, bratře!" Ruce obou mladých mužů se spojily v srdečném stisku. Benito se pak odebral k otci Passanhovi. "Otče," pravil mu, "odveďte matku a sestru do domu. A neopouštějte je. Víte přece, že o otcově nevině zde nepochybuje nikdo, nikdo! Já a matka půjdeme zítra k poli-cejnímu náčelníkovi. Jistě nám povolí rozmluvu s otcem. Odmítnout naši prosbu by bylo příliš kruté! Uvidíme otce a dohodneme se s ním, co podniknout, aby mu byla vrácena čest." Yaquita byla zprvu zdrcena nenadálým úderem osudu. Ale byla to vždy statečná žena a brzy se vzchopila. Yaquita Dacostová zůstala touž, jakou byla Yaquita Garralová. O manželově nevině nepochybovala. Ani na okamžik neupadla v pokušení, aby mu vytýkala, že si ji vzal pod falešným jménem. Vzpomínala jen na šťastný život po boku čestného muže, který se stal obětí nespravedlivého osudu. Ano, zítra půjde před bránu vězení a neodejde, dokud jí nebude povolen vstup! Otec Passanha odvedl Yaquitu do domu a s ní i Minhu, tonoucí v slzách. Zavřeli se v Yaquitině pokoji. Mladí mužové osaměli. "A teď, Manoele," pravil Benito, "pověz mi všechno, co ti řekl otec." "Nechci ti nic tajit." "Tedy proč přišel na jangadu Torres?" "Aby zpeněžil tajemství Dacostovy minulosti." "To znamená, že se chtěl s otcem setkat pravděpodobně již tehdy, když jsme se s ním sešli v iquitoském pralese." "Asi," souhlasil Manoel s jeho názorem. "Ten bídák chtěl bezpochyby již tehdy začít s vydíráním podle dobře připraveného plánu." "A ten změnil, když jsme mu pověděli, že otec se chystá s celou rodinou na cestu do Brazílie." "Ano, Benito, usuzuješ správně, neboť "na brazilské půdě je mu spíš vydán na milost a nemilost než na území peruánském. Proto jsme se s ním zas sešli v Tabatinze. Čekal tam na náš příjezd." "A já hlupák ho pozval na jangadu!" zvolal Benito. "Nic si nevyčítej, bratře!" těšil ho Manoel. "Torres by byl došel svého tak nebo onak. Není z lidí, kteří by se vzdali výnosného podniku. Byl by nás našel v Manaosu, kdybychom mu byli ujeli v Tabatinze." "Máš pravdu, Manoele! Ale teď nejde o to, co bylo, jde o pří-tomnost!... Pryč s marnými výčitkami! Raději přemýšlejme!"
Při těchto slovech si Benito třel čelo, jako by se chtěl rozpomenout na všechny podrobnosti toho, co se stalo. "Především bychom potřebovali se dovědět," pravil pak, "jak Torres mohl vyslídit, že otec byl před třiadvaceti lety odsouzen pro ten hrozný zločin v Tijucu." "Nevím, jak to vypátral," odpověděl Manoel. "A řekl bych, že to neví ani tvůj otec." "Ale Torres věděl, že pod jménem Garral se skrývá Joam Dacosta." "Samozřejmě." "Ovšem jak mohl po tolika letech zjistit, že otec žije v Peru, to je ta hlavní otázka!" "Je jisté jen to, že to zjistil. Ani já nechápu jak." "A ještě něco," pokračoval Benito. "Co chtěl Torres na otci při té krátké rozmluvě, po které musil pryč z jangady?" "Hrozil Joamu Dacostovi udáním, nebude-li mu zaplaceno za mlčení." "A kolik chtěl ?" "Chtěl ruku tvé sestry!" bez váhání odpověděl Manoel, ale zbledl zlostí. "Ten bídák se tedy odvážil!" vzkřikl Benito. "Ano, ale viděl jsi, jakou odpověď dostal na svůj hanebný návrh." "Ano, Manoele... Byla to odpověď čestného muže. Otec drzouna vyhnal! Ale to nic nespravilo. Ne! A pro mne tím není vše odbyto, neboť ten bídník otce udal! Nemyslíš?" "To je přece jasné!" "Proto je nutné," a Benitova pěst se hrozivě zvedla proti levému břehu, "abych Torrese našel a dostal z něho, kdo mu prozradil otcovo tajemství. Musí mi říci, zda se všechno dověděl od skutečného pachatele! Bude mluvit... a jestliže ne... pak vím, co mi zbývá!" "Čím jsme otci povinni... ty i já!" klidněji, ale rozhodněji dodal Manoel. "Ne, Manoele!... Ty ne... jen já!" "Jsme přece bratří, Benito! A bratrsky se podělíme i o pomstu!" Benito neodpověděl. Bylo zřejmé, že se již neodvolatelně rozhodl. V té chvíli k nim přistoupil Araujo, který se až dosud zabýval pozorováním proudů v řece. "Rozhodli jste se už," ptal se, "zda zůstaneme tady u ostrova nebo poplujeme do města?" Opravdu bylo třeba rozhodnout se co nejdříve a dobře uvážit obě možnosti. Po celém Manaosu se jistě již roznesla novina, že byl zatčen Joam Dacosta. Stejně jisté bylo, že zpráva ta vyvolá všeobecný rozruch. A nebylo vyloučeno, že více než rozruch. Co kdyby lid chtěl skutkem dokázat své rozhořčení proti dosud nepotrestanému pachateli hrozného tijuckého zločinu, na který se ještě nezapo-mnělo? Nebylo proto lepší zůstat u ostrova Murasu, několik mil od města? Vážili všechna pro i proti. "Ne!" zvolal Benito. "Zůstat zde, to by znamenalo, že opouštíme otce v jeho spravedlivé při! Rovnalo by se to doznání, že pochybujeme o jeho nevině a že se za něho stydíme! Musíme do Manaosu, a to co nejdřív!" "Máš pravdu," souhlasil Manoel. "Jeďme!" Araujo souhlasně přikývl a odešel, aby vše připravil a zařídil. Plout do Manaosu s dlouhým vorem nebyla zrovna snadná věc. Vor musil napříč přes proud a u soutoku obou řek bylo plno protiproudů a vírů. Odvázali lana a jangady se zmocnil proud. Araujo a jeho pomocník využili míst, kde se proud lámal o výběžky břehů, aby dostali vor do žádoucího směru. Vorařské háky pak už vykonaly další. Za dvě hodiny byli na protějším břehu, kousek cesty nad ústím Rio Negra. Proud se tu točil a svou silou pomáhal jangadě na cestě do zátoky při levém břehu přítoku Amazonky. A v pět hodin odpoledne stál vor již u levého břehu Rio Negra. Zde ještě nebyl manaoský přístav. Ten byl vzdálen asi míli proti dosti silnému proudu, který pro obrovskou jangadu znamenal nepřekonatelnou překážku.
Zakotvili vor na černých vlnách u vysokého břehu, stíněného cecropiemi s obrovskými hnědočervenými poupaty a vroubeného rákosem s pružnými stvoly, kterému zde říkají "froxas" a kterého Indiáni používají při výrobě luků a šípů. Na břehu se již procházelo několik manaoských občanů. Jistě je sem přivábila zvědavost, když se doslechli o zatčení Joama Dacosty a spatřili, že jangada míří k tomuto místu. Ale jejich zvědavost se nezvrhla v drzost. Zůstávali vpovzdálí. Benito chtěl vystoupit na břeh ještě večer, ale Manoel mu to rozmluvil. "Počkej do zítřka," pravil. "Za chvíli bude tma a nepokládám za vhodné, abychom odešli na noc z voru." "Budiž, tedy zítra," poddal se Benito. V té chvíli vyšla z domu Yaquita s Minhou a s otcem Passanhou. Minha byla uplakána, ale obličej její matky byl suchý. Její postoj prozrazoval rozhodnost a odhodlání. Bylo jisté, že tato žena učiní vše, aby dostála povinnosti a domohla se svých práv. Šla zvolna k Manoelovi. "Manoele," pravila, "poslouchejte dobře, co řeknu. Chci s vá-mi mluvit tak, jak mi velí svědomí." "Poslouchám," odpověděl mladý lékař. Yaquita se mu zadívala do očí. "Včera po rozmluvě s manželem jste k nám přišel a mne oslovil slovem matko, Minhu jste vzal za ruku a nazval jste ji svou ženou. Věděl jste již všechno o Joamu Dacostovi a jeho minulosti?" "Ano," odpověděl Manoel. "A nechť mě potrestá bůh, jestliže jsem zaváhal jen jedinou vteřinu!" "Dobře, Manoele," pokračovala Yaquita. "Ale to bylo včera a Joam nebyl zatčen. Dnes to již není totéž. Manžel je v rukou spravedlnosti, a třebas byl nevinen, Minha zůstává dcerou odsouzeného zločince. Jeho minulost je již všeobecně známa..." "Minha Dacostová je stále má Minha, jako byla Minha Garralová!" zvolal Manoel a hlas se mu chvěl. "Manoele!" zašeptala dívka. A byla by klesla k zemi, kdyby ji nezachytila Linina náruč. "Matko, nechcete-li zabít ji, nepřestávejte mě nazývat svým synem," pravil mladý lékař. "Ano, synu, mé dítě!" To bylo vše, co Yaquita řekla. A z očí jí vy tryskly slzy, kterým se tak dlouho bránila. Všichni vstoupili do domu. Ale ani jediná hodina spánku neměla zkrátit těmto čestným a trpce zkoušeným lidem dlouhou, předlouhou noc. KAPITOLA III POHLED DO MINULOSTI Smrt soudce Ribeira, na kterého Joam Dacosta mohl s jistotou spoléhat, byla opravdu osudovou ranou. Ribeiro znal Joama Dacostu ještě z doby, než se stal prokurátorem provincie Amazonas a přednostou soudu v Manaosu. Byl advokátem ve Vili a Rice, když Dacosta byl zatčen pro podezření z loupeže diamantů, a byl pověřen jeho obhajobou před porotou. Ujal se případu nejvýš svědomitě. Studiem spisů a ze soukromě opatřených informací nabyl ne řemeslného dojmu, nýbrž jistoty, že jeho klient je žalován neprávem a že neměl nejmenší účast na lupu démantů a vraždě vojínů. Dospěl k nezvratnému přesvědčení, že vyšetřování se dostalo na falešnou stopu. Krátce že Joam Dacosta je nevinen.
Ale advokát Ribeiro nedokázalo nevině obžalovaného přesvědčit porotce, ačkoli v ni pevně věřil a svou víru dokazoval s nevšední výmluvností. Chybou bylo, že nemohl porotě ukázat na jiného možného viníka. Vždyť jen Joan Dacosta znal den odjezdu výpravy, a tedy jen on jej mohl prozradit lupičům. Obhájce nesměl namítat, že to věděl i úředník určený výpravu provázet, neboť toho lupiči zabili. Vše ukazovalo na Joama Dacostu jako na jedině možného osnovatele zločinu. Ribeiro ho hájil s opravdovým zápalem. Do obhajovací řeči vložil nejen své umění, nýbrž i své srdce. Ale nedokázal obžalovaného zachránit. Porotci odpověděli kladně na všechny otázky o jeho vině. Joam Dacosta byl prohlášen za vinna zločinem loupeže a úkladné vraždy. Polehčující okolnosti mu nebyly přiznány, a proto byl odsouzen k smrti. A jinou naději odsouzený neměl. Podat žádost o zmírnění trestu bylo vyloučeno, neboť šlo o zločin proti majetku státu, spáchaný v diamantonosném okrsku. A takové zločiny se neodpouštěly. Joam Dacosta byl ztracen. Šibenice byla již postavena a čekala. Ale v noci před výkonem trestu se vězni podařilo uprchnout z vězení ve Villa Rice... Další známe. Za dvacet let poté byl advokát Ribeiro jmenován soudcem v Manaosu. Iquitoský statkář se o tom dověděl i ve svém ústraní a viděl v tom vhodnou příležitost, aby zažádalo obnovu soudního řízení. Konečně tu byla naděje na úspěch. Věděl, že přesvědčení advokátovo se nezměnilo ani v mysli soudcově. Rozhodl se proto, že se o obnovu procesu pokusí. Nebyl by tak jednal, kdyby se byl Ribeiro nestal prokurátorem provincie Amazonas, neboť neměl nový důkaz o své nevině. Byl by asi ponechal času, aby pohřbil ještě v hlubší zapomenutí hroznou událost, ačkoli jako čestný člověk velice trpěl nutností skrývat se pod falešným jménem v iquitoském vyhnanství. A přihodilo se ještě něco, co ho nutilo, aby neváhal. Joam Dacosta zpozoroval Manoelovu lásku k Minze mnohem dřív, než Yaquita o tom začala mluvit. Dceřin svazek s mladým vojenským lékařem se mu všestranné líbil. Byl jist, že dnes nebo zítra Manoel požádá o Minhinu ruku, a nechtěl být nepřipraven. Nemohl se smířit s myšlenkou, aby dceru provdal pod falešným jménem a aby Manoel Valdez vstoupil do rodiny uprchlíka před zákonem, domnívaje se, že se stává zetěm poctivého statkáře Garrala. Ne! K tomu sňatku nesmí dojít za podmínek, které provázely sňatek jeho! Ne, to nikdy! Vzpomeňme si, jak to tehdy bylo se sňatkem Joamovým. Za čtyři roky poté, kdy mladý muž vstoupil do služeb farmáře Magalh?ese, a v době, kdy byl již jeho společníkem. Portugalec byl donesen domů smrtelně raněn. Zbývalo mu jen několik málo dní života. A hrozil se myšlenky, že Yaquita zůstane sama, bez opory. Věděl však, že jeho dcera a mladý společník se mají rádi. Proto žádal, aby se vzali. Joam zprvu odmítl. Nabídl se, že bude Yaquitě služebníkem a ochráncem, i když ne manželem... Ale umírající naléhal tak, že nezbývalo než svolit. Yaquita vložila svou ruku do Joamovy a Joam se nebránil. To byl závažný čin. Ano, velmi závažný! Joam Dacosta měl buď všechno říci, nebo opustit navždy dům, který ho pohostinně přijal, i podnik, o jehož rozkvět se zasloužil. Ano, měl vše upřímně doznat, spíše než dát dceři svého dobrodince cizí jméno, pod kterým se skrýval odsouzenec k smrti, byť i nevinný před bohem! Ale čas nutil ke spěchu. Starý statkář umíral a vztahoval ruce k oběma mladým lidem. Joam Dacosta nepromluvil. Došlo k sňatku a mladý farmář zasvětil celý život štěstí své ženy. "Yaquita mi odpustí, až jí jednou všechno povím!" opakoval si často Joam. "Ani okamžik nebude pochybovat o mé nevině!" Ale když poznal, že Minha miluje Manoela a mladý lékař ji, řekl si: "Svou ženu jsem oklamal pod nátlakem okolností, ale nikdy neoklamu čestného muže, který se chce stát členem mé rodiny. Ne! Raději se vydám spravedlnosti a ukončím tento život klamu a přetvářky!" Tehdy byl Joam Dacosta jistě rozhodnut, že odhalí manželce celou svou minulost. Ano! A nikdy nebyl blíž upřímnému doznání, než když ho Yaquita poprvé prosila, aby se s ní
a s Minhou vypravil do Brazílie po krásné Amazonce. Znal dostatečně Yaquitu a věděl, že její láska k němu tím neutrpí... Ale v rozhodné chvíli ho opustila odvaha. Je pochopitelné, že se obával ohrozit rodinné štěstí, jehož byl tvůrcem a které by přece jen mohlo zmizet do nenávratna! A tak žil dlouhá léta v nevylíčitelném a trapném duševním zmatku, jehož příčinu tajil. Takový byl život poctivého muže, který neměl proč skrývat jediný svůj čin a kterého svrchovaná nespravedlnost nutila, aby zapíral své pravé jméno! Až přišel den, kdy již nemohl pochybovat o vzájemné lásce Manoela a Minhy. A to mu připomnělo, že brzy nastane chvíle, kdy bude požádán o svolení k sňatku. Teď již nesměl váhat. Napsal soudci Ribeirovi dopis, ve kterém se vyzpovídal ze svého tajemství a označil jméno, pod nímž se skrývá na iquitoské samotě. Zároveň v něm projevil úmysl vydat se soudu a žádat o obnovu soudního řízení, ať již skop.čí jeho osvobozením nebo potvrzením původního rozsudku. Dovedeme si představit, jaké city dopis vyvolal v srdci spravedlivého úředníka. Vždyť nevinně odsouzený se teď obracel ne na obhájce, nýbrž na nejvyššího soudce kraje. Joam Dacosta se vydával cele do jeho rukou, a dokonce ani nežádal, aby soudce jeho tajemství považoval za osobní sdělení. Ribeiro byl nejdřív rozrušen nečekanou zprávou, ale brzy se uklidnil a začal puntičkářsky vážit své povinnosti. Jemu jako prokurátorovi příslušelo stíhat zločiny a zločince. A zde jeden zločinec se mu vydává do rukou. Je pravda, že toho zločince kdysi hájil a že je dodnes přesvědčen o jeho nevině. Vzpomněl si, jakou měl radost, když se nevinně odsouzenému podařilo uniknout šibenici. A doznával si, že tehdy by mu byl pomohl k útěku třeba i sám!... Ovšem co by byl kdysi rád udělal obhájce, směl to udělat dnes prokurátor? "Ale ano," řekl si konečně. "Svědomí mi přikazuje, abych neopouštěl spravedlivého! Ten jeho dnešní dopis je jen nový důkaz neviny. Sice jen důkaz morální, ale přesvědčivější než všechny ty, které předložit nemůže! Ne, neopustím ho!" Od toho dne se rozvinula čilá korespodence mezi prokurá-torem Ribeirem a odsouzencem Dacostou. Ribeiro nejdřív Joamovi poradil, aby se neukvapoval. Ujme se jeho případu, ale nejdřív si musí vyžádat staré spisy a přezkoušet tehdejší pátrání. Třebas se zatím v diamantonosném kraji přihodilo něco, co má vztah k dávnému zločinu. Je možné, že byl zatčen nějaký podloudník, který se při výslechu přiznal ke vzdálené spoluúčasti na oné loupeži. Doznání nebo nějaké pozdní udání ze msty, to by již něco znamenalo! Takto Joam Dacosta může jen prohlašovat, že je nevinen, ale to soudu nestačí. Proto se Ribeiro musí pokusit, aby zjistil něco podstatného, oč by se bylo lze opřít. Joam Dacosta ať je zatím rozumný! A Joam slíbil, že bude. Vždyť pro něho bylo velkou útěchou již to, že prokurátor se nevzdal víry v jeho nevinu, v kterou kdysi věřil jako obhájce. Ano! K smrti, odsouzený Joam Dacosta byl vpravdě oběť soudního omylu, mučedník a čestný člověk. Společnost mu dluží veřejnou očistu! Tak soudil prokurátor, když se z Joamova dopisu dověděl vše o jeho životě ode dne útěku z vězení, o jeho oddanosti rodině a o jeho usilovné práci ve prospěch celého okolí. Byl nejen dvojnásobně přesvědčen o jeho nevině, ale byl i hluboce dojat a přísahal si, že vykoná vše, aby odsouzenci z Tijuca vrátil čest, a tím spokojenost a klid. Oba mužové si dopisovali celých šest měsíců. A když známé události vyžadovaly rychlejší jednání, Joam Dacosta napsal soudci Ribeirovi: "Do dvou měsíců jsem u vás a svěřím se do vašich rukou." "Čekám vás," odpověděl Ribeiro. To bylo tehdy, kdy jangada již byla připravena k odpluti. Joam Dacosta se na ni nalodil s rodinou a s četným služebnictvem. Víme již, jak k velkému údivu své ženy a svého syna téměř nevycházel z domu, kde stále pracoval, psal. Nepracoval na účtech podniku. Nikomu se
nesvěřil, že píše paměti, kterých chtěl použít při obnově svého procesu a které nazval prostě: Můj život. Osm dní před zatčením - došlo k němu skutečně na Torresovo udání odeslal po Indiánovi soudci Ribeirovi poslední dopis, ve kterém oznamoval den příjezdu. Torresovo udání předešlo a snad i zmařilo Joamův plán. Dopis byl správně doručen a Ribeiro čekal jen na Dacostův příjezd, aby obnovil soudní řízení a dovedl je k zdárnému konci. Ale v noci před příjezdem jangady do Manaosu soudce Ribeiro zemřel po záchvatu mrtvice. Joam Dacosta v šlechetném odhodlání domoci se spravedlnosti zákonitou cestou odmítl Torresův vyděračský návrh a dobrodruh ho udal. Joam byl vyrván ze středu rodiny a jeho bývalý obhájce ho již nemohl chránit! Byla to skutečně hrozná rána! A kostky byly vrženy, nebylo cesty zpět! Joam Dacosta snesl tu ránu. Vždyť nešlo jen o čest jeho, šlo i o čest jeho milých! KAPITOLA IV DŮKAZY MRAVNÍ Zatýkací rozkaz proti Joamu Dacostovi, alias Joamu Garralovi, byl vydán náměstkem Ribeirovým, který měl náhle zemřelého zastupovat až do ustanovení nového prokurátora. Prozatímní zástupce se jmenoval Vicente Jarriquez. Byl to věčně nakvašený človíček, kterého čtyřicet let policejní a soudní praxe nenaladilo nijak blahovolně k žalovaným. Vyšetřoval již tolik zločinů, soudil a odsoudil tolik zločinců, že a priori zamítal možnost neviny u kteréhokoli obviněného. Nesoudil sice proti dobrému přesvědčení, ale jeho svědomí bylo tak obrněno, že se nedal snadno přesvědčit výpověďmi žalovaných nebo vývody obhájců. Jako tolik soudců i on rád přesvědčoval porotce o nemístnosti jejich blahovůle, a když obžalovaný stanul před ním po všech možných výsleších, protokolech a svědeckých výpovědích, již předem v něm viděl desetkrát vinnějšího člověka, než odsouzený vpravdě byl. A přece nebylo lze o Jarriquezovi říci, že je zlý člověk. Byl to útlý, neklidný, vznětlivý a bystrý mužík s velikou hlavou na křehkém těle a s věčně rozcuchanou kšticí, kterou by snad nedokázala ukáznit ani paruka, jakou nosili soudci za starých časů. Jeho pichlavé oči byly neobyčejně pronikavé a velkým nosem by snad byl mával jako rukama, kdyby jej byl měl pohyblivý. Uši mu odstávaly, jako kdyby mu je příroda dala proto, aby slyšel i to, co je jinak mimo dosah lidského sluchu. Prsty neustále poklepával na předsednický stůl, jako když pianista cvičí nasucho škály. Jeho tělo bylo příliš dlouhé pro příliš krátké nožky, a proto je stále křížil a přehazoval, když trůnil na vysokém soudcovském křesle. Soudce Jarriquez byl mládenec z přesvědčení. Foliantům právnické vědy býval nevěrný jen tehdy, když usedal k jídlu, kterým nepohrdal, nebo k whistu, který vášnivě miloval. Stejně vášnivě a přitom mistrovsky hrál šachy a ve volném čase jako tak mnohý jeho evropský kolega ještě vášnivěji luštil hádanky, křížovky, šarády, rébusy, hlavolamy a tajenky. Měl rád hádanky - a sám byl hádankou. Z toho všeho vyplývá, jaký to byl podivín a jakou ztrátu znamenala Ribeirova smrt pro Joama Dacostu, když jeho pře teď přešla do rukou tak nepřístupného člověka. Ostatně Jarriquez měl v tomto případě velmi snadný úkol. Nemusil vyšetřovat a vyslýchat, zahajovat trestní řízení, odvolávat se na ten nebo onen paragraf trestního zákona, soudit a vynášet rozsudek. Naneštěstí pro iquitoského statkáře to vše již udělali jiní. Joam Dacosta byl pro tijucký zločin souzen před třiadvaceti lety a byl již odsouzen. rozsudek nabyl moci práva a žádost o zmírnění trestu nebo o milost byla vyloučena. V jádru šlo jen o to, aby
soudce zjistil Dacostovu totožnost, podal zprávu do Rio de Janeira a provedl rozsudek, jakmile odtamtud přijde rozkaz. Joam Dacosta se bude pochopitelně bránit a tvrdit, že je nevinen, že byl odsouzen nespravedlivě. Soudce ho musí vyslechnout, ať má o případu jakékoli mínění. ..Rozhodující bude to, zda odsouzený může podepřít své tvrzení nějakým důkazem. Ale bude moci tak učinit dnes, když mu to nebylo možné před třiadvaceti roky? To byl dnešní názor soudce a soudu. Ovšem šlo tu o výjimečný a vzácný případ, kdy odsouzenec, žijící šťastně a bezpečně v cizině, opouští všechno, aby se dobrovolně vydal soudu, o jehož byrokratičnosti se již jednou přesvědčil. To musilo podnítit zájem i soudce tak otrlého a všestranně ostříleného, jakým byl Jarriquez. Je to jen neuvážená drzost nebo neodolatelný nátlak svědomí, co nutí odsouzence z Tijuca, snad již také unaveného životem, aby se stůj co stůj pokusil vyhrát nad slepou spravedlností? Zajímavá hádanka, to se musí přiznat! Proto hned následujícího dne po zatčení Joama Dacosty se soudce Jarriquez dal dovézt do vězení v ulici Boha Syna, kde zatčený byl ve vazbě. Vězení stálo na břehu hlavního průlivu a kdysi to býval klášter. V budově, málo uzpůsobené pro nový účel, jen nedobrovolní vězňové vystřídali vězně dobrovolné. Místnosti kde byl Joam Dacosta zavřen, nebyla proto pochmurnou kobkou, jaké v té době byly ještě hanbou soudnictví mnohem vyspělejších států. Byla to bývalá mnišská cela s nezacloněným, ale zamřížovaným oknem, které vedlo na nezastavěné prostranství. V jednom koutě cely byla lavice a ve - druhém něco, co se ještě dalo nazvat lůžkem. K tomu několik hrubých předmětů nejnutnější potřeby, a to bylo vše. Odtud byl Joam Dacosta 24. srpna v jedenáct hodin odveden k výslechu do bývalého klášterního refektáře. Soudce Jarriquez už tam seděl za stolem na vysokém křesle, zády obrácen k oknu, aby jeho tvář zůstávala ve stínu, kdežto obličej vyslýchaného byl v plném světle. Po soudcově levici u užšího konce stolu s perem za uchem seděl zapisovatel. Byl připraven zaznamenávat otázky a odpovědi s výrazem nezájmu ve tváři, který je charakteristický pro všechny kancelářské soudní úředníky. Joam Dacosta byl uveden do této místnosti. Strážci, kteří ho přivedli, odešli na soudcův pokyn. Jarriquez dlouho pozoroval obžalovaného mlčky. Joam Dacosta se uklonil a zaujal postoj ani ne drzý, ani ne ponížený. Klidně čekal na otázky, které mu budou předestřeny. "Jak se jmenujete?" ptal se soudce. "Joam Dacosta," odpověděl vyslýchaný. "Věk?" "Dvaapadesát let." "Bydlíte? Chci tím říci, kde jste žil naposled?" "V městečku Iquitosu, v Peru." "Pod jakým jménem?" "Joam Garral. Je to dívčí jméno matčino." "Proč pod cizím jménem?" "Poněvadž jsem se po třiadvacet let skrýval před brazilskou policií." Odpovědi byly přesně uvážené a prozrazovaly, že Joam Dacosta nemíní nic zatajovat ze svého dřívějšího ani z nynějšího života. Soudce Jarriquez byl na něco podobného tak málo připra-ven, že ohrnul nos ještě více, než bylo jeho zvykem. "A proč jste se bál brazilské policie?" "Poněvadž jsem byl brazilským soudem v roce 1826 odsouzen k smrti pro tijucký zločin." "Přiznáváte se tedy, že jste Joam Dacosta?" "Jsem Joam Dacosta." Každá odpověď byla krátká, ale klidná a jistá. Jarriquezova očka zazářila pod víčky, jako by si pochvalovala. Tak vida, ono to jde samo.
Blížila se chvíle, kdy padne otázka, která je vždy stejná a na kterou každý obžalovaný také stejně odpovídá. Otázka viny a neviny. Prsty Jarriquezovy vyklepávaly do stolní desky trylek za trylkem. "A čím se v Iquitosu zabýváte?" ptal se dále. "Mám tam fazendu." "Výnosnou?" "Více než Výnosnou." "Kdy jste odtamtud odešel?" "Asi před devíti týdny." "Proč?" "Pro odjezd jsem všeobecně uváděl záminku, pane, ale skutečný důvod byl jiný." "Jakou záminku?" "Dopravu obrovského voru dříví a nákladu různého zboží do Belemu." "Hm. A ten skutečný důvod?" ptal se Jarriquez. Při této otázce si řekl v duchu: "Teď jsme tam, kdy se zapírá a lže." "Skutečným důvodem," zatím již pevným hlasem odpovídal Joam Dacosta, "bylo mé rozhodnutí vydat se soudu v mé vlasti." "Vydat se soudu!" zvolal Jarriquez a povyskočil na křesle. "Vy jste se chtěl dobrovolně vydat ?" "Ano." "A proč?" "Poněvadž jsem již znaven životem v přetvářce, nutností žít pod cizím jménem! Poněvadž jsem nemohl ženě a dětem dát to, co jim patří, a potom..." "Jaké potom?" "Protože jsem nevinen." "To jsem čekal," zamumlal soudce. A zatímco pochod vyklepávaný paličkami jeho prstů zrychloval takt, pokynul soudce Dacostovi hlavou. Pokyn ten říkal jasně: Jen pokračuj ve svém příběhu. Znám jej, ale nechci ti bránit, abys jej nevypravoval podle svého! Joam Dacosta vycítil málo povzbuzující náladu soudcovu, ale nemínil se dát ovlivnit. Prostě, klidně a podrobně líčil život před odsouzením i po něm. Nevynášel svůj poctivý život po útěku z vězení, zasvěcený plodné práci, ani jak se vzorně staralo ženu a děti. Jen na jedno kladl důraz: že dobrovolně a bez jakéhokoli nátlaku jel do Manaosu, aby se tam domohl obnovy soudního řízení, které by mu vrátilo čest. Soudce Jarriquez, ač byl proti Joamu Dacostovi předpojat jako vždycky proti všem obžalovaným, nepřerušil ho ani slovem. Jen zavíral a zase otvíral očka jako člověk, který již po sté slyší týž příběh. A když Joam Dacosta položil na stůl své paměti, nesáhl po nich. "Skončil jste?" ptal se. "Ano, pane." "A trváte na tom, že jste opustil Iquitos jen proto, abyste se domohl obnovy soudního řízení?" "Nebyl jiný důvod." "A čím to dokážete? Čím dokážete, že byste se byl dostavil k soudu i tehdy, kdybyste nebyl udán a zatčen?" "Především těmito pamětmi," odpověděl Joam Dacosta. "Ty jste měl u sebe a nic nedokazuje, že byste jich byl užil, jak říkáte, kdybyste nebyl zatčen!" "Pak je tu ještě jeden důkaz, pane, který není již v mých rukou a o jehož původnosti nelze pochybovat." "Jaký ?"
"Psaní, které jsem napsal vašemu předchůdci, soudci Ribeirovi, když jsem mu oznamoval svůj příjezd." "Ach tak! Vy jste tedy psal?" "Ano. A to psaní vám bude jistě odevzdáno. Nepochybuji, že adresátovi došlo." "Opravdu?" odpověděl soudce Jarriquez s nedůvěrou v hlase. "Vy jste tedy psal Ribeirovi?" "Soudce Ribeiro býval kdysi advokátem ve Villa Rice," pokračoval Joam Dacosta. "On mě hájil v tijuckém případu. Nepochyboval o mé nevině. Učinil vše, aby mě zachránil. Když se po dvaceti letech stal prokurátorem v Manaosu, napsal jsem mu, kdo jsem, kde jsem a co chci podniknout. Jeho mínění o mně se nezměnilo. Na jeho pokyn jsem opustil statek a přijel sem, abych dosáhl ospravedlnění. Ale soudce Ribeira zastihla náhlá smrt a to znamená i smrt pro mne, jestliže nenajdu v soudci Jarriquezovi druhého Ribeira!" Jarriquez při této přímé výzvě div nevyskočil z křesla a nepo-rušil tím vážnost soudu. Ovládl se však a jen si zamumlal: "To už je příliš! Opravdu příliš!" Jarriquez měl asi v prsou kámen místo srdce a to ho chránilo před citovostí. V té chvíli vstoupil strážce a podával soudci zapečetěnou obálku. Jarriquez zlomil pečeť a z obálky vyňal psaní. Otevřel je, přečetl a pravil Joamovi, aniž si odpustil trochu se zamračit: "Nemám důvodu, Joame Dacosto, abych vám zatajoval, že jsem právě dostal dopis, který jste zaslal na adresu soudce Ribeira. Věřím již tomu, co jste o psaní vyprávěl." "Věřte nejen to!" zvolal Joam Dacosta. "Věřte i vše ostatní, co jsem vám vyprávěl o svém životě! Nesmíte nevěřit!" "Nuže, Joame Dacosto," břitce odvětil soudce. "Vy mi tu tvrdíte, že jste nevinen. Ale to říkají všichni obžalovaní, všichni! To, co jste uvedl, jsou jen důkazy mravní. Ale máte také nějaký důkaz věcný?" "Snad, pane," odpověděl Joam Dacosta. Teď již soudce Jarriquez nevydržel v křesle. Vyskočil a dva-krát nebo třikrát obešel pokoj, než se zase ovládl.
KAPITOLA V DŮKAZY VĚCNÉ Když soudce nabyl jistoty, že je zas dokonale pánem sebe, vrátil se na své místo a pohodlně se zvrátil v křesle. Na obžalovaného ani nepohlédl. Upřel oči na strop a řekl s dokonalým nezájmem: "Pokračujte!" Joam Dacosta ještě chvíli mlčel, jako by v duchu urovnával myšlenky, a pak pokračoval: "Až dosud, pane, jsem dokazoval svou nevinu jen poukazem na vyrovnanost, mravnost a čestnost celého svého života. Domníval jsem se, že to jsou nejzávažnější důkazy, jaké mohu soudu předložit..." Jarriquez však jen pokrčil rameny, což znamenalo, že jeho názor je jiný. "Ale ty nedostačují, jak vidím," navazoval na dřívější slova Joam Davista "a proto se zmiňuji o důkazu věcném. Ten snad bude mít váhu větší. Říkám »snad«, neboť sám nevím, jak dalece mu mohu věřit. Proto taky jsem o něm nemluvil ani před ženou, ani před dětmi. Nechtěl jsem v nich budit naděje, které mohou být klamné." "Správně jste jednal," zavrčel Jarriquez. "Právem se domnívám, pane, že k mému zatčení hned po příjezdu jangady do Manaosu došlo na základě udání u poli-cejního náčelníka." "Nemýlíte se, Joame Dacosto, ale musím vás upozornit, že to udání bylo anonymní."
"Na tom nezáleží, poněvadž já vím, že je psal bídák, který se jmenuje Torres." "Jakým právem nazýváte tak toho... ehm... udavače?" ptal se soudce. "Myslíte tím slovo bídák? Však to také bídák je," živě odvětil Joam Dacosta. "Přijal jsem ho na jangadu jako hosta, ale on tam přišel s úmyslem nabídnout mi hanebný obchod, kterým jsem si měl zakoupit jeho mlčení. A svého odmítnutí nebudu litovat nikdy, ať už jsou následky jakékoli!" Stále táž hra, myslil si soudce. Obviňovat jiné, aby se zastřela vina vlastní. Ale proto přece jen velmi pozorně sledoval další Dacostovo líčení, jak se farmář s Torresem setkal a jak mu dobrodruh posléze prozradil, že zná skutečného osnovatele tijuckého zločinu. "A jak se ten pachatel jmenuje?" ptal se Jarriquez, jehož lhostejnost byla ta tam. "To nevím," odpověděl Dacosta. "Torres se střežil, aby mi prozradil jeho jméno." "Je ještě živ?" pokračoval ve výslechu soudce Jarriquez. "Ne, prý je mrtev." Poklep soudcových prstů se zrychlil a Jarriquez se nedokázal zdržet poznámky: "Člověk, který by mohl dokázat nevinu obžalovaného, je vždycky mrtev!" "Jestliže je mrtev viník, pane," odpověděl na jeho poznámku Joam Dacosta, "není mrtev Torres, který mě ujistil, že má v rukou vlastnoručně psané doznání pachatelovo. Nabídl mi je ke koupi." "Uvědomujete si, Joame Dacosto, že ten důkaz stál za celé jmění?" "Kdyby Torres žádal mé jmění, byl by je dostal. Jsem jist, že nikdo z mých drahých by nic nenamítal. Máte pravdu, pane, majetek neznamená nic proti cti! Ale ten darebák věděl, že jsem cele v jeho rukou, a proto žádal víc než jmění." "Co tedy?" "Má dcera byla cenou, kterou požadoval! Odmítl jsem a on mě udal. Tak se stalo, že teď stojím před vámi." "Kdyby vás Torres nenašel a neudal," ptal se Jarriquez, "a vy jste se při příjezdu do Manaosu dověděl, že Ribeiro je mrtev, co byste byl udělal? Byl byste se vydal soudu?" " "Ani pak bych byl neváhal," odpověděl Joam Dacosta pevně. "Opakuji, že jsem do Manosu přijel jen proto!" V jeho hlasu bylo tolik pravdivosti, že soudce Jarriquez byl dojat až v hloubi srdce. Ale ještě nepodlehl. Nebylo divu. Vždyť vyslýchající soudce nevěděl všechno to, co známe my. My nepochybujeme, že Torres měl skutečně v rukou věcný důkaz Dacostovy neviny. Víme o existenci listiny a o jejím významu pro Dacostu. Proto jsme sváděni k názoru, že Jarriquezova nevíra byla nemístná. Ale buďme spravedliví! Soudce Jarriquez se na mnohém podobném případu již dávno poučil, že každý obžalovaný se snaží prokazovat nevinu i neskutečnými důkazy, a Joam Dacosta se odvolával na doklad, který nemohl předložit. Jarriquez nevěřil, že takový důkaz je, neboť konec konců stál před ním člověk, jehož vina byla vážena a soudním řízením prokázána. Přesto však chtěl, snad z pouhé zvědavosti, aby Joam Dacosta ve své obhajobě šel až do krajnosti. "Tedy," pravil, "veškerá vaše naděje teď spočívá jen na Torresově sdělení?" "Ano, pane, když celý můj život nestačí, aby za mne mluvil," odpověděl Joam Dacosta. "A kde myslíte, že Torres teď je ?" "Jsem přesvědčen, že v Manaosu." "A doufáte, že promluví, že vám dobrovolně vydá listinu, když jste odmítl zaplatit mu požadovanou cenu?" "Věřim v to, pane," řekl Joam Dacosta, "neboť pro Torrese se teď mnohé změnilo. Udal mě, a proto nemůže mít ani špetku naděje, že za listinu dostane to, co žádal. Ale ví, že za ni může ještě pořád dostat slušnou částku, která mu však unikne navždy, jestliže budu odsouzen nebo
osvobozen. V jeho zájmu je, aby zpeněžil listinu bez nebezpečí pro sebe, a jsem přesvědčen, že to udělá." Dacostova úvaha byla logicky správná. Soudce Jarriquez to vycítil a namítl jen to, co namítnout ještě mohl. "Budiž," pravil. "Torres bude mít nepochybně zájem, aby vám tu listinu prodal... jestliže ovšem nějakou má." "Jestliže ta listina je jen klam, pane," odpověděl Joam Dacosta zvýšeným hlasem, "pak se musím podrobit spravedlnosti lidské a důvěřovat ve spravedlnost boží." Po těchto slovech se Jarriquez zvedl a řekl hlasem, který ztratil poslední zbytek nezájmu: "Joame Dacosto, šel jsem dál, než mi ukládá povinnost, když jsem Vás vyslýchal, nechal si vyprávět celý román o vašem životě a stále popírat vinu. Váš případ byl prošetřen, byl jste souzen porotou ve Villa Rice a jednomyslně uznán vinným bez polehčujících okolností. Jako osnovatel a spoluviník vraždy vojínů a lupu tijuckých diamantů jste byl odsouzen k smrti. Trestu jste se vyhnul jen útěkem z vězení. A po třiadvaceti letech jste zatčen, ať již jste se chtěl vydat dobrovolně nebo ne. Naposled se vás ptám, zda jste Joam Dacosta, odsouzený pro tijucký zločin?" "Ano, jsem Joam Dacosta." "Jste ochoten podepsat toto prohlášení?" "Ano." A nechvějicí se rukou připojil Joam Dacosta svůj podpis na konec zápisu a prohlášeni, které Jarriquez nadiktoval zapiso-vateli. "Zápis bude zaslán ministerstvu do Rio de Janeira," vysvět-loval soudce. "Bude nějaký čas trvat, než dojde rozkaz, aby byl vykonán trest podle původního rozsudku. Zatím učiňte za pomoci své rodiny všechno možné, abyste dostal tu listinu, jestliže Torres takový důkaz vaši neviny má. A vynasnažte se, aby to bylo včas! Jakmile dojde rozkaz z Ria, další odklad nebude již možný a bude dán průchod spravedlnosti." Joam Dacosta se uklonil. "Bude mi dovoleno spatřit ženu a děti?" ptal se. "Kdykoli si budete přát," odpověděl mu soudce. "Tímto okamžikem skončila vaše vyšetřovací vazba a vaši k vám budou uvedeni, jakmile se dostaví." Soudce zazvonil. Vstoupili strážci a Joama Dacostu odvedli. Jarriquez se za odcházejícími díval, potřásl hlavou a řekl si: "Skoro se mi zdá, že to nebude tak jednoduchý případ, jak jsem si myslil." KAPITOLA VI POSLEDNÍ ÚDER Zatímco Joam Garral byl u výslechu, Yaquita se dověděla od Manoela, že ještě téhož dne odpoledne ve čtyři hodiny může i s dětmi navštívit vězně. Yaquita od včerejška neopustila svůj pokoj a čekala na chvíli, kdy bude smět spatřit muže. Minha a Lina byly s ní. Joam Dacosta se mohl spolehnout, že Yaquita Dacostová zůstala tou oddanou a statečnou družkou jeho života, jakou byla Yaquita Garralová. Toho dne, v jedenáct hodin dopoledne, Benito přišel za Mano-elem a Fragosem, kteří spolu rozmlouvali na přídi jangady. "Manoele," pravil, "chtěl bych tě o něco poprosit." "Oč jde?" "A vás také, Fragoso." "Jsem vám cele k službám, pane Benito," odpoýěděl kadeřník. "Oč jde?" opakoval otázku Manoel a zadíval se na přítele, jehož chování prozrazovalo, že se na něčem nezvratně rozhodl.
"Doufám, že oba stále věříte v otcovu nevinu?" otázkou odpověděl Benito. "Což o to!" zvolal Fragoso. "Spíš bych uvěřil, že jsem ty diamanty ukradl sám." "Potom tedy musíme vykonat to, co jsem vám naznačil již včera." "Najít Torrese?" ptal se Manoel. "Ano, a dovědět se, jak zjistil místo otcova pobytu. Ve všem je tolik záhad. Znal ho snad z dřívějška? O tom pochybuji, neboť otec přes dvacet let neopustil Iquitos a tomu darebákovi je nejvýše třicet! Ale dovím se to dřív, než skončí tento den. Nebo běda Torresovi!" Proti Benitovu rozhodnutí nebylo co namítat. Manoel a Frago-so ho tedy nezrazovali od jeho úmyslu. "Prosím vás, abyste šli se mnou," pokračoval Benito. "A půjdeme hned! Nesmíme Torresovi dopřát času, aby z Manaosu upláchl. Mohlo by ho to napadnout, když se mu nepovedl jeho obchod. Pojďme!" Přepravili se na břeh Rio Negra a zamířili k Manaosu. Město Manaos nebylo tehdy tak rozlehlé, aby nemohlo být prohledáno v několika hodinách. Stačilo jít od domu k domu, ale lepší bylo ptát se v hospodách a lojách. Tam se dobrodruh nejspíš usadil. Bylo nabíledni, že by se lesní kapitán neubytoval pod pravým jménem, neboť jako vyděrač měl příčinu, aby se vyhýbal styku s policií. Ale ani tak nemohl mladým lidem uniknout, jestliže dosud neopustil Manaos. Nemělo význam poptávat se na policii, neboť se dalo očekávat, a bylo to tak, protože jeho udání bylo anonymní. Benito, Manoel a Fragoso běhali již hodinu hlavními manaoskými ulicemi. Vyptávali se obchodníků, hostinských, obraceli se i na chodce, ale nikdo se nepamatoval na muže, kterého podrobně popisovali. Což snad Torres již opustil Manaos? Měli se vzdát naděje, že ho najdou? Manoel marně uklidňoval Benita, který měl hlavu v ohni. Torres, Torres, to byla jeho jediná myšlenka. Konečně se na ně usmálo štěstí. Fragoso objevil stopu. V jednom hostinci v ulici Boha Ducha Svatého se dověděl, že takový muž se tam ubytoval včera večer. "Spal zde?" vyptával se Fragoso. "Ano," odpověděl hostinský. "A je tady ještě?" "Ne, odešel." "Vyrovnal při odchodu účet?" "To ne! Odešel asi před hodinou a jistě se vrátí k večeři." "Víte snad, kam šel." "Nic neříkal. Ale viděl jsem, že šel do dolního města, asi k Amazonce. Snad ho najdete někde tam." Na víc se Fragoso již neptal. Za chvíli našel druhy a hned jim hlásil: "Už ho mám!" "Kde? Kde je?" zvolal Benito. "Zatím jsem se jen dověděl, kde se ubytoval. Ale teď zrovna v hospodě není. Odešel prý asi před hodinou a hostinský viděl, že šel směrem k Amazonce." "Za ním!" rozhodl Benito. Rychlým krokem zamířili k Rio Negru, aby se po jeho levém břehu dostali k soutoku obou řek. Byla to nejkratší cesta. Benito a jeho druzi brzy minuli poslední městské domy a spěchali po břehu. Místu, kde stála jangada, se vyhnuli oklikou. Kraj byl v teto chvíli liduprázdný. Nic jim nebránilo v roz-hledu po širých plánich, kde pastviny a obdělávaná pole vystřídaly dřívější pralesy. Benito nemluvil. Nebylo mu do řeči. Manoela Fragoso chápali jeho mlčení. Beze slova šli vedle sebe a jen zrakem prohledávali kraj mezi Rio Negrem a Amazonkou. Před třemi čtvrtěmi hodiny odešli z Manaosu a dosud nespatřili nikoho.
Konečně uviděli dva Indiány pracující na poli. Jeden z nich jim na jejich dotaz řekl, že před chvílí viděl takového člověka, jak šel k ostrohu při soutoku řek. Benitoví to stačilo. Rozběhl se naznačeným směrem a jeho společníci měli co dělat, aby mu stačili. K levému břehu Amazonky byla dobrá čtvrtina míle cesty. Před nimi se tyčil vysoký břeh, který zužoval v tom směru rozhled na několik set kroků. Benito zrychlil běh a za chvíli zmizel za pískovými pahorky. "Rychle! Pospěšme si!" pobízel Manoel Fragosa. "Nesmíme ho nechat samotného." A výkřik je pobídl k rychlému běhu. Spatřil Benito Torrese? Nebo Torres Benita? Srazili se snad již? Běželi asi padesát metrů, pak zahnuli za výběžek náspu a tu spatřili dva proti sobě stojící muže. Byli to Torres a Benito. Manoel a Fragoso k nim spěchali. Obávali se, že rozčilený Benito se neudrží a vrhne se na dobrodruha. Báli se zbytečně. Jakmile mladík Torrese dostihl a poznal, že mu již neunikne, úplně se změnil. Klidně dýchal, chladně uvažoval, byl pánem sebe. Oba mužové stáli proti sobě, zrak v zraku a bez jediného slova. Torres první přerušil mlčení a řekl s obvyklou drzostí: "Hleďme, pan Benito Garral!" "Ne, Benito Dacosta," odpověděl mu mladík. "Ba věru, pan Benito Dacosta a s ním pan Manoel Valdez, ba dokonce i můj přítel Fragoso." Fragosa tak pohněvalo pojmenování, kterým ho dobrodruh obdařil, že se na něho chtěl vrhnout. Zadržel ho Benito, jehož klid až mrazil. "Co vás posedlo, přítelíčku!" zvolal Torres a ustoupilo několik kroků. "Tak se mi zdá, že se musím mít na pozoru!" Při těchto slovech vytrhl zpod poncha machetu, obrannou i útočnou zbraň, kterou Brazilec má stále u sebe. Trochu se" předklonil a čekal. "Hledám vás, Torresi," pravil Benito, nelekaje se výhružného postoje dobrodruhova. "Mne jste hledali" odpověděl Torres. "Mne přece lze najít snadno. A proč mě vlastně hledáte?" "Abyste mi řekl, co víte o minulosti mého otce!" "Opravdu?" "Ano! Očekávám, že mi povíte; jak jste ho poznal, proč jste se toulal v lesích u Iquitosu a proč jste na nás čekal v Tabatinze!" "Na tom přece není nic záhadného," uštěpačně odsekl Torres. "Čekal jsem na vás, abych se dostal na jangadu, a na jangadu jsem se chtěl dostat proto, abych mohl vašemu otci nabídnout výhodný obchod. Snad chybil, když mou nabídku odmítl!" Pro Manoela to bylo příliš. Zbledl, v očích mu zaplálo a vykročil proti Torresovi. Benito se postavil mezi něj a dobrodruha. Chtěl vše vyřídit smírně, bude-li to možné. "Ovládni se, Manoele," pravil. "Vždyť snad vidíš, jak se přemáhám já!" Pak se zase obrátil k Torresovi. "Vím dobře, Torresi, proč jste se vetřel na jangadu. Nějakým způsobem jste se dopídil tajemství a chtěl jste je zpeněžit. Přišel jste vydírat, ale na tom teď nezáleží." "A na čem tedy?" "Chci se dovědět, jak jste v iquitoském statkáři mohl poznat Joama Dacostu." "To, myslím, je má věci" odpověděl Torres. "A mám málo chuti, abych se vám zpovídal! Hlavní je, že jsem se nemýlil, když jsem ve vašem tatíkovi poznal osnovatele tijuckého zločinu."
"Však na to odpovíte!" zvolal Benito, jehož vynucený klid se začínal hroutit. "Nic vám nepovím!" odbýval ho Torres. "Proč Joam Dacosta odmítl můj návrh? Nechtěl mě za člena rodiny. Teď už bych o to nestál, když je zatčen a jeho tajemství je známo všem! Teď bych já odmítl vstoupit do rodiny lupiče, vraha šibeničníka!" "Bídáku!" vykřikl Benito, vytasil machetu a postavil se do střehu. Manoel a Fragoso tasili také. "Tři proti jednomu!" posměšně pravil Torres. "Ne! Jen jeden proti jednomu!" zvolal Benito. "Opravdu? Od vrahova syna bych spíše čekal zase jen vraždu!" "Torresi!" vykřikl Benito divoce. "Braň se, nebo tě zabiju jako vzteklého psa!" "Budiž!" odpověděl Torres. "Ale dej si pozor, kluku, aby tě ten vzteklý pes nekousl!" Stiskl pevněji jílec machety a vykročil. Benito ustoupil o několik kroků. Vnutil se znova do klidu, který na chvíli ztratil, a řekl: "Torresi, byl jste otcovým hostem a vydíral jste na něm! Za jeho pohostinnost jste se odměnil zradou, udáním! Udal jste nevinného, a proto vás zabiju!" Dobrodruhovy rty zkřivil pohrdavý, zlý úsměv. Snad ho v tu chvíli napadlo, aby zabránil souboji, což by byl dokázal bez obtíží. Uhodl však též, že Joam Dacosta nic neprozradil o věcném důkazu své neviny, o listině. A to ho zadrželo od nabídky smíru. Řekl si asi, že by se zbavil nejúčinnější zbraně, kdyby Benitovi řekl o listině právě teď. Původně zamýšlel vyhrotit situaci do krajnosti, aby dosáhl co nejvyšší odměny za listinu a své svědectví. Ale Benitovy narážky a zášť k Dacostovi a jeho rodině ho zaslepily tolik, že na chvíli zapomněl na svůj zájem. Kromě toho věděl, že se málokdo vyrovná v boji machetou, které již často použil i proti člověku. Byl silný svižný a obratný. Domníval se proto, že si lehce poradí s mladíkem, který se mu nemohl rovnat ani silou, ani zručností ve zbrani. Manoel na Benita naléhal, že se bude bít s Torresem sám. "Ne, Manoele," klidně odmítl jeho nabídku Benito, "mou povinností je pomstít otce a Ty buď mým svědkem, aby bylo učiněno zadost soubojovým pravidlům." "Benito!" "A vy, Fragoso, jistě neodmítnete, když vás poprosím, abyste byl svědkem tomu člověku." "Třebas," odpověděl Fragoso, "ač v tom nevidím zrovna žádnou čest!... Já bych se vykašlal na všechny ceremonie! Podřízl bych mu krk jako divoké šelmě, kterou taky je!" Zápasištěm bylo místo na břehu, široké čtyřicet kroků; břeh se tyčil do výše čtyř a půl metru nad hladinou Amazonky a byl srázný. Spadal skoro kolmo k řece. Její pomalé vlny omývaly trsy rákosí na jeho úpatí. Zápasníci neměli tedy mnoho místa. Tomu z nich, který bude musit ustupovat, bude brzy hrozit nebezpečí, že se zřítí do řeky. Na Manoelovo znamení Torres a Benito začali postupovat proti sobě. Benito se plně ovládal. Vědomí, že bojuje za spravedlivou pomstu, pomáhalo mu ke klidu a tím k převaze nad Torresem, který byl klidu dalek. Snad se necitlivé a otrlé svědomí dobrodruhovo ne včas probudilo právě nyní. Benito vedl prvou ránu, když se střetli. Torres ji odrazil. Oba zápasníci od sebe odskočili, ale hned se zas na sebe vrhli. Každý zaťal prsty levé ruky do pravého protivníkova ramene. Neměli se již pustit až do konce. Silnějšímu Torresovi se podařil bočný úder, kterému se Benito nemohl vyhnout. Byl zasažen do boku a jeho poncho rudlo krví. Splatil však ránu ranou a lehce zranil dobrodruha na paži. Pak následoval útok za útokem. Všechny bez výsledku. Benitův pohled se nořil do Torresova zraku jako čepel, která se chce prodrat až k srdci. Mladík zápasil bez slova a
klidně, Torres se zřejmě začínal vzrušovat a ztrácel půdu. Pomalu musil ustupovat před neúprosným mstitelem, kterému záleželo víc na tom, aby pomstil otce, než na, vlastním životě. Tít a zabít, to bylo Benitovou touhou, zatímco protivník jen odrážel rány. Torres byl brzy zatlačen až na okraj břehu, který na tomto místě vybíhal nad řeku. Uvědomil si nebezpečí a pokusil se o útok, aby se dostal na bezpečnější místo... Ale nedařilo se mu to, a jeho zmatek vzrůstal... V zraku měl děs a poslední ráně se již dokázal vyhnout jen shýbnutím... "Zhyň!" zvolal Benito a vedl ránu do nekrytých prsou protivníkových. Hrot machety však narazil na nějaký tvrdý předmět v Torresově šatu. Benito opětoval ránu. Torres ji nedokázal odrazit, musil ustoupit. Cítil, že je ztracen. Chtěl volat... chtěl vykřiknout, že život Joama, Dacosty je vázán se životem jeho... Ale neměl již kdy. Nová rána tentokrát zasáhla dobrodruhovo srdce. Padl naznak a půda mu zmizela pod nohama. Rukáma se zachytil okraje břehu, ale ruce slábly... Neudržely tělo, které se zřítilo ze svahu a zmizelo ve vlnách řeky. Benito se opřel o Manoela. Fragoso mu tiskl ruce. Benito nechtěl druhům dovolit, aby mu obvázali ránu. Poranění naštěstí nebylo vážné. "Na jangadu! Na jangadu!" žádal. A vykročil. Manoel a Fragoso šli za ním beze slova, stále ještě pod dojmem úděsné chvíle. Asi za čtvrt hodiny došli k místu, kde kotvila jangada. Benito a Manoel se vrhli do pokoje, kde dlela Yaquita s Minhou. Pověděli jim, co se stalo. "Synu! Bratře!" Výkřiky obou žen se ozvaly současně. "A teď do vězení!" navrhoval Benito. "Ano... ano! Pojďme!" souhlasila Yaquita. Benito vedl matku, Manoel šel za nimi. Dali se převézt na břeh a zamířili k Manaosu. Za půl hodiny stanulí před vězením. Byli ihned uvedeni k Dacostově cele. Soudce Jarriquez asi už dal strážcům slíbený rozkaz. Dveře cely se otevřely. Joam Dacosta spatřil vstupovat ženu, syna a Manoela. "Joame, drahý Joame!" A Yaquita rozevřela náruč. "Yaquito, děti!" zvolal Joam Dacosta a jednoho po druhém tiskl k srdci. "Nevinný Joame!" "Ano, bez viny, a již pomstěn!" dodal Benito. "Pomstěn! Co tím myslíš?" "Torres je mrtev, tati! Já ho zabil!" "Mrtev... Torres je mrtev!" s trpkým přízvukem v hlasu opakoval vězeň. "Ach synu!... Snad jsi tím zabil i mne!" KAPITOLA VII ROZHODNUTÍ Za několik hodin poté se celá Dacostova rodina zase sešla ve velké místnosti obytného domu. Byli tu všichni - kromě nevinného vězně, kterého právě zasáhl poslední úder osudu. Benito byl zdrcen. Vyčítal si, že zničil otce. Nebýt matky, sestry, Manžela a otce Passanhy, nešťastný mladík by si byl snad v prvých chvílích zoufalství sáhl i na život. A přece jeho úmysl byl ušlechtilý. Chtěl se jen oprávněně pomstít za otce na udavači! "Proč jen Joam Dacosta neřekl všechno svým drahým! Proč si umínil mluvit o věcném důkazu své neviny až před soudem! Proč když Torrese vyhnal z jangady, nezmínil se ani Manoelovi o listině, kterou dobrodruh podle svého ujištění měl! A vůbec, mohlo se Torresovi věřit? Měl opravdu nějaký důkaz?
Teď již rodina věděla všechno, a to přímo z úst Joama Dacosty. Torres Joama ujistil, že má listinu, která nejen dokazuje Dacostovu nevinu, ale je dokonce psána pravým pachatelem tijuckého zločinu. Dověděli se, že pachatel krátce před smrtí pod nátlakem svědomí odevzdal listinu Torresovi a že ten, místo aby splnil poslední přání umírajícího, použil dokladu k vyděračství... To všechno již věděli, ale Torres byl zabit v souboji a zmizel ve vlnách Amazonky, aniž prozradil jméno skutečného viníka. Jen zázrak mohl ještě zachránit Joama Dacostu! Smrt Ribeirova, smrt Torresova, to byly dva nenapravitelné údery osudu! Musíme ještě dodat, že veřejné mínění v Manaosu bylo nespravedlivě zaujato proti vězni, jak tomu ostatně bývá vždy a všude. Nenadálé zatčení Joama Dacosty oživilo vzpomínku na hrozný zločin v Tijucu, zapomenutý již před třiadvaceti lety. Vyhrabalo se vše o mladém úředníku diamantového okrsku, o soudu nad ním, o jeho odsouzení k smrti a o útěku několik hodin před popravou. Vše se znova přetřásalo a posuzovalo. Nejrozšířenější krajský deník Diario do Gran Para uveřejnil podrobný článek o starém zločinu a zaujal nepřátelské stanovisko k zatčenému. A proč by měla veřejnost věřit v Dacostovu nevinu, když neznala to, co věděli jen členové jeho rodiny a soudce! Manaoští obyvatelé se jitřili. Zástupy zaslepených Indiánů a černochů demonstrovaly před vězením a žádaly okamžitou smrt nevinného vězně. V Severní i Jižní Americe, z nichž prvá si až příliš zvykla na hnusný Lynchův zákon, dav se snadno rozvášní žízní po krvi. Proto byla na místě obava, aby i v tomto případě nezatoužil vzít spravedlnost do svých rukou. Jaká to smutná noc pro obyvatele jangady Byli zdrceni nejen členové statkářovy rodiny, ale i jeho služebnictvo, které se také považovalo za rodinné členy. Všichni byli připraveni bránit Yaquitu a její drahé. Bylo toho třeba, neboť na břehu Rio Negra se netrhly proudy vzrušených lidí. A kdo mohl říci, k čemu se dá strhnout dav polobarbarů! Noc však minula, aniž došlo k útoku na vor. Příštího dne, 26. srpna, Manoel s Fragosem se znova pokoušeli uklidnit Benita, kterého neopustili ani na okamžik po celou úzkostnou noc. Odvedli ho z domu na příď voru a tam ho přesvědčovali, že především je třeba na něčem se rychle rozhodnout a jednat. "Benito, vzchop se, prosím tě!" opakoval mu Manoel. "Buď muž, buď dobrý syn!" "Dobrý syn! Já, který zničil otce!" vzkřikl mladík. "Ještě není všechno ztraceno," těšil ho mladý lékař. "Proč myslit hned na nejhorší!" "Věřte nám, pane Benito!" přidával se Fragoso. Benito si zakryl obličej dlaněmi. Bylo vidět, jak se usilovně namáhá, aby se donutil ke klidu. "Benito," pokračoval Manoel. "Torres neprozradil nikdy nic o své minulosti. Nevíme proto, kdo mohl být pachatelem toho zločinu a jak se stalo, že ušel podezření. Pátrat v tom směru by byla jen ztráta času." "A ten nečeká," dodal Fragoso. "Kdybychom i nakrásně zjistili, kdo to byl, je mrtev a nemůže dosvědčit otcovu nevinu," rozvíjel svůj názor Manoel. "Spolehněme se spíše na tu listinu, která jistě existuje, když Torres jí chtěl použít k vyděračství. Torres sám otci řekl, že je to doznání psané pachatelem a že vyličuje zločin do nejmenších podrobností. Listina také dokazuje, že otec v něm neměl a nemohl mít ani nejvzdálenější účast. Ano, stokrát ano! Ta listina je skutečná věc, nikoli pouhý výmysl dobrodruha!" "Ale Torres již není a listina se ztratila s ním," namítl Benito. "Počkej! Na zoufalství máme vždycky dost času," nedal se přesvědčit Manoel." Vzpomeň si jen, jak jsme Torrese poznali! Pronásledoval v iquitoském pralese opici, protože mu ukradla pouzdro. Honil se za ní již dvě hodiny, než jsme ji zastřelili. A to znamená, že mu na pouzdru velice záleželo! Jistě ne pro těch několik zlaťáků, které v něm měl. Vzpomeň si na jeho radost, když jsi vykroutil opici pouzdro z ruky a podal mu je!"
"Ano... ano!" teď již se zájmem odpověděl Benito. "To pouzdro, které jsem mu podal!... Snad v něm byla..." "Ne snad, jistě v něm byla ta listina!" doplnil mladý lékař. "A já si vzpomínám, že to vlastně mohu dokázat," ozval se Fragoso. "Víte, to bylo tak! Když jste odjeli do Egy, zůstal jsem na voru. Lina totiž chtěla, abych dával pozor, co bude dělat Torres. A tehdy jsem viděl, na tyhle vlastní oči jsem to viděl, že zas a zas kouká do nějakého starého papíru, který byl už celý žlutý. Něco si přitom mumlal, ale tomu jsem nerozuměl." "Listina! Ano, to byla ta listina!" zvolal Benito. Celou bytostí se upjal k této naději, jediné, která zbývala. "Ale kam ji uschoval?" "Kam by ji schovával?" odpověděl mu Manoel. "Člověk Torresova rázu se neodlučuje od svých cenných věcí. Nosí je stále u sebe. Torres měl jistě u sebe listinu, pravděpodobně v tom pouzdru." "Počkej... počkej, Manoele!" vykřikl Benito. "Máš pravdu! Vzpomínám si... už si vzpomínám!... Při souboji jsem ho bodl machetou do prsou a její špička narazila na něco tvrdého, co měl pod šaty. " Na něco kovového..." "To bylo to pouzdro!" zvolal Fragoso. "Ano," řekl Manoel, "už je to tak! Bylo to pouzdro a měl je v náprsní kapse kazajky!" "Ale kde je teď jeho tělo?" "Najdeme je!" "Ale voda zatím papír rozmočila a listina bude nečitelná." "A což jestliže se pouzdro zavíralo neprodyšně?" "Manoele, zase máš pravdu!" chytil se Benito této poslední naděje. "Torresovu mrtvolu musíme najít, kdybychom měli pročesat celou řeku!" Zavolali Arauja a pověděli mu, na čem se dohodli. "To půjde," řekl vorař. "Znám proudy v Rio Negru i v Ama-zonce, a tak se to může povést. Vezmeme oba čluny i obě uby, dvanáct Indiánů do nich, a jedeme!" V té chvíli otec Passanha odcházel od Yaquity. Benito se k němu rozběhl a několika slovy mu pověděl, oč se chtějí pokusit. "Ale matce a Minze neříkejte nic;" dodal zabilo by je, kdyby zklamala i tato naše poslední naděje." "Jdi" synu, jdi," odpověděl mu otec Passanha. "Ano nebe pomáhej tvé snaze!" Za pět minut čtyři plavidla odrazila od voru. Plula po proudu Rio Negra, až k jeho ústí do Amazonky a zastavila pod vysokým břehem na místě, kde smrtelně raněný Torres zmizel ve vlnách.
KAPITOLA VIII PRVNÍ POKUSY Pátrání se nesmělo odkládat ze dvou závažných důvodů. Za prvé šlo o život nebo smrt, neboť důkaz o Dacostově nevině musil být předložen soudu dřív, než dojde rozkaz z Rio de Janeira. A bylo jisté, že to bude rozkaz k popravě, když totožnost Joama Dacosty byla nesporně prokázána. Za druhé bylo Žádoucno, aby Torresova mrtvola zůstala ve vodě co nejkratší dobu, neboť chtěli pouzdro dostat s nepoško-zeným obsahem. Araujo při této příležitosti prokázal nejen píli a důvtip, nýbrž i dokonalou znalost Amazonky při jejím soutoku s Rio Negrem.
"Jestliže byl Torres hned po pádu uchvácen proudem," pravil oběma mladým mužům, "pak budeme musit prohledat řeku ve značné délce. Jinak bychom musili čekat několik dní, než rozklad mrtvolu nadlehčí a vynese na hladinu." "Čekat nemůžeme," odpověděl Manoel. "Musíme ji najít ještě dnes." "Jestliže však," pokračoval vorař, "tělo uvázlo v sítinách nebo v rákosí u břehu, najdeme je nejdéle za hodinu." "Tak do práce!" pobízel Benito. Mohli postupovat jen jedním způsobem. Plavidla se přiblížila k břehu tam, kde nahoře, na plošině došlo k souboji, a Indiáni začali háky ohmatávat dno řeky!? Bylo lze snadno poznat, kde mají hledat. Krvavý pruh se táhl po křídové stěně, která zde spadala skoro kolmo až k hladině. Kromě toho kapky krve na rákosí přímo označovaly místo, kde Torresovo tělo spadlo do vody. Asi patnáct metrů níže po proudu výběžek břehu zadržoval vody a protiproudem vytvářel rozsáhlou tišinu. U úpatí břehu proto nebyl žádný proud, jak dokazovala úplná nehybnost rákosových stvolů nořících se z vody. Mohli tedy doufat, že Torresovo tělo nebylo strženo dál do řečiště. I kdyby dno řeky se zde svažovalo prudčeji do středu koryta, mrtvola mohla pravděpodobně sklouznout od břehu jen o nějaké dva metry a v této vzdálenosti, také ještě nebylo vidět ani náznak proudu. Uby i čluny se rozestavily na obvodu tišiny a pomalu postupovaly k jejímu středu. Dlouhé vorařské háky nevynechaly v celé tišině jediné místečko. Ale dobrodruhova mrtvola nebyla ani mezi rákosím, ani dále na dně, jehož svah byl pečlivě prozkoumán. Dvě hodiny uplynuly od chvíle, kdy začali pátrat. Usoudili, že Torresovo tělo se při pádu odrazilo od srázného břehu až za okraj tišiny, kde se již projevovaly účinky proudu. "Ale to není důvod, abychom ztráceli naději," řekl Manoel, "nebo abychom proto zanechali dalšího pátrání." "To musíme prohledat řeku v celé její šířce a délce?" zvolal Benito. "V celé šířce snad," odpověděl mu Araujo, ale naštěstí nikoli v celé její délce." "A proč?" ptal se Manoel. "Protože Amazonka ve vzdálenosti asi jedné míle od soutoku s Rio Negrem ostře zahýbá a přitom se zdvihá její dno. Pod vodou se tam vytvořila přírodní hráz, kterou plavci dobře znají jako Friaský náplav. Přes hráz se mohou dostat jen předměty plující na hladině. Ty, které proud unáší pod vodou, musí tam uváznout. Byla to opravdu šťastná okolnost, jestliže se Araujo nemýlil. Ale mohli věřit zkušenému amazonskému voraři, kterému za třicet let plavby po Amazonce Friaský náplav způsobil již trpké starosti i nesnáze. Zde se totiž řeka zužuje a tím se zrychluje její proud. Poměrně nepatrná šíře splavného místa a hráz pod vodou ztěžují velice plavbu vorů a přispěly již ke zkáze mnohého z nich. Araujo měl pravdu, když řekl, že Torresovo tělo nemohlo být zaneseno za tuto hráz, pokud jeho váha je drží u říčního dna. Později, až se tělo nadme hnilobnými plyny a vypluje na hladinu, pak ovšem by se snadno přesmyklo přes náplav a zmizelo by kdesi v dálce. Ale z příčin čistě fyzických mohlo k něčemu takovému dojít až za několik dní. Mohli úplně spoléhat na Arauja, nejosvědčenějšího řidiče vorů a nejlepšího znalce Amazonky v této části Brazílie. Tvrdil-li, že Torresovo tělo se dosud nemohlo dostat za hráz vzdálenou jednu míli, pak je jistě najdou, jestliže tento úsek řeky důkladně prohledají. Ostatně v těchto místech se proud Amazonky nerozrážel o žádný ostrov nebo ostrůvek. Z toho vyplývalo, že především musí pečlivě prohledat oba rákosím zarostlé břehy a pak koryto řeky až k hrázi, a to v celé jeho šíři sto padesáti metrů. Podle toho si rozdělili práci. Polovina plavidel zvolna postupovala podél pravého a druhá podél levého břehu. Araujo a jeho Indiáni prošťárávali vorařskými háky pobřežní sítiny
a jejich pozornosti neušel ani nejmenší výběžek břehu, u kterého by mrtvola mohla uváznout. Stejnou péči věnovali i všem místům, kde voda vymlela ve březích drobné zátoky. Ale práce nevedla k úspěchu. Uplynulo již půl dne, aniž se marně hledané tělo objevilo na konci některého z háků. Indiánům byl popřán hodinový odpočinek. Všichni pojedli, než se dali znova do práce. Benito, Manoel, Fragoso a Arilujo si rozdělili řečiště od ústí Rio Negra k Friaské hrázi na čtyři, pracovní úseky a vsedli každý do jednoho plavidla. Se svými pomocníky pak prohledávali říční dno metr za metrem. Ale na mnohých místech vorařské háky nedostačovaly, a proto si pořídili jakési hrábě z pevné sítě naplněné kamením a kusy železa. Tyto hrábě, které si spíše zasloužily jména vlečné sítě, spustili na dno řeky a vlekli za čluny od břehu k břehu, takže ani jediné místečko říčního dna nezůstalo neprobádáno. Touto nijak snadnou prací se zabývali až do večera. Uby a čluny projížděly od břehu k břehu, stále níž a níže po proudu. Při práci nechyběly vzrušující okamžiky, když síť zachytila nějaký předmět na dně řeky. Jak rychle ji vytahovali! Ale místo toužebně hledaného těla se na hladině vždycky objevil jen nějaký balvan nebo trs vodních rostlin, který vlečná síť vytrhla ze dna. Ale nikdo nepomyslil na to, aby opustil započaté dílo. Všichni byli cele zaujati prací na záchraně lidského života. Benito, Araujo a Manoel nemusili Indiány podněcovat a pobízet k horlivosti. Ti dobří lidé věděli, že bojují o život iquitoského statkáře, otce velké rodiny, do které se i oni počítali jako rovnoprávní členové. Byli by pracovali třeba celou noc, neboť si jasně uvědomovali, jak drahá může byt každá ztracená minuta. Krátce před západem slunce však Araujo svolal všechna plavidla dohromady a nařídil, aby se vrátili zpět k jangadě. Zcela správně usoudil, že další práce v temnotě by byla bezúčelná. Ačkoli pracovali tak pečlivě a tak promyšleně, přece jen nedošli cíle! Při zpáteční cestě se Manoel a Fragoso neodvažovali před Benitem mluvit o příčinách neúspěchu dnešního dne. Obávali se, aby se mladík ze zoufalství nedopustil nějakého nerozvážného činu. Báli se zbytečně. Benito neztratil ani odvahu, ani naději. Pevně se již rozhodl, že zápas o otcův život dovede až ke konci. A byl to on, kdo zahájil rozhovor. "A zítra se do toho dáme znova!" řekl. "A doufejme, že s lepším výsledkem!" "Ano, máš pravdu, Benito," pospíšil si se souhlasem Manoel. "Musíme se ještě víc přičinit! Nemůžeme přece říci, že jsme prohledali každé místečko při březích a na dně řečiště až k Friaské hrázi." "To opravdu "nemůžeme," ozval se Araujo. "A opakuji, že Torresovo tělo tam někde je, neboť se nemůže dostat přes náplav, dokud nevypluje na hladinu. A to bude trvat ještě pár dní! Ano, tak to je, a slibuji, že si už nikdy nepřihnu z demižónu, jestliže mrtvolu nenajdeme!" Toto vorařovo prohlášení jen posilovalo naději všech, neboť Araujo neměl ve zvyku mluvit do větru. Jen na Benita nezapůsobila ta slova, plná naděje tak mocně jako na druhé. Chtěl vidět věci tak, jak jsou, a namítl: "Ano Araujo. Torresovo tělo zde někde je a my je najdeme, jestliže..." "Jestliže?" vpadl mu do řeči vorař. "Jestliže se zatím nestalo kořistí některého kajmana." Manoel a Fragoso čekali dychtivě na Aniujovu odpověď. Vorař se na chvíli odmlčel. Bylo vidět, že uvažuje. "Pane Benito," pravil pak, "nemám ve zvyku mluvit lehkovážně. I mne už to napadlo. Ale poslouchejte, co vám říkám. Spatřil jste v řece jediného kajmana za těch deset hodin, co jsme ji prohledávali?" "Ani jednoho," za Benita odpověděl Fragoso.
"Nespatřili jsme žádného proto," pokračoval Araujo, "že tu kajmani nejsou. Z nějakého důvodu známého jen jim se vyhýbají zdejším světlejším vodám, kdežto o čtvrt míle dále v černých vodách Rio Negra je jich plno. V černých vodách se jim víc líbí! Když nás před časem napadli v Amazonce, stalo se tak proto, že nablízku nebyl přítok s černou vodou. Tady je tomu jinak! Jen se jděte podívat k Rio Negru, kolik jich tam je!Kdyby Torresovo tělo padlo do Rio Negra, pak by asi nebyla naděje, že je vylovíme. Ale padlo do Amazonky a Amazonka nám je vydá!" Po tomto vysvětlení byl Benito už bez obav. Stiskl Araujovi ruku a pravil: "Tedy zítra pokračujeme přátelé!" Za deset minut byli již zpátky na jangadě. Toho dne strávila Yaquita několik hodin ve společnosti manželově. Před odchodem z jangady si všimla nepřítomnosti Benitovy, Manoelovy, Fragosovy a Araujovy i toho, že zmizela všechna větší plavidla. Pochopila, za čím se vypravili. Ale Joamu Dacostovi o tom nepověděla. Doufala, že zítra mu již bude moci oznámit úspěch. Poznala však, že pátrání bylo bezúspěšné, jakmile Benito vstoupil na palubu. Vyšla mu vstříc. "Nic?" ptala se. "Zatím nic," odpověděl jí Benito, "ale zítra uvidíme!" Všichni se odebrali do svých pokojů. Nikdo neměl chuť hovořit o událostech posledních dnů. Manoel chtěl donutit Benita,aby si aspoň na dvě hodiny lehl. "K čemu?" odpověděl mu mladík. "Copak myslíš, že bych usnul." KAPITOLA IX DALŠÍ PÁTRÁNÍ Příštího dne, 27. srpna, Benito již před východem slunce odvedl Manžela stranou a řekl mu: "Naše včerejší pátrání bylo marné. A snad nebudeme šťastnější ani dnes, budeme-li postupovat stejným způsobem." "Pokračovat musíme ať tak nebo onak," odpověděl mu Manoel. "Ano," pravil Benito, "ale můžeš mi říci, za jakou dobu Torresovo tělo vyplave samo na hladinu, když je nenajdeme?" "Kdyby Torres padl do vody živ," vysvětloval mu Manoel, a ne se smrtelnou ranou v hrudi, mohlo by se počítat s pěti až šesti dny. Ale byl již mrtev, nebo při nejmenším téměř mrtev, když ho pohltily vody. Proto pravděpodobně stačí dva nebo tři dny, aby se jeho tělo vzneslo na hladinu." Tato Manoelova odpověď, v zásadě úplně správná, zasluhuje podrobnějšího vysvětlení. Každé lidské tělo je schopno udržet se nad vodou, nedojde-li k neúměrnému zvýšení jeho váhy v poměru k jeho objemu, a tím i k výtlaku vody. Samozřejmě mluvíme o člověku, který nedo-vede plavat. Jestliže se takový člověk nebrání proti ponoření celého těla a má nad vodou jen ústa a nos, voda ho nese. Ale obyčejně tomu tak nebývá. Prvou snahou topícího se člověka pravidelně je, aby dostal z vody největší část svého těla. Zvedá hlavu i ruce, a tím dosahuje jen toho, že tyto části těla neztrácejí váhový podíl, o který by byly nadlehčovány, kdyby byly ponořeny ve vodě. Poměrná váha těla je pak neúměrná výtlaku vody. Tělo se potápí, voda vniká ústy do plic tonoucího a naplňuje je vodou. Váha těla se ještě zvýší, člověk klesá pod hladinu a utopí se. Jestliže do vody padne člověk již mrtvý, stav jeho těla je jiný, skoro lze říci, že příznivější pro udržení se na vodě. Smrt mu nedovoluje pohyby, o kterých jsme mluvili v předešlém
odstavci. Také do plic vniká vody daleko míň, neboť mrtvý nedýchá. Proto jeho tělo vypluje na hladinu dřív. Manoel správně vytkl rozdíl, jaký vznikne, padne-li ke dnu člověk ještě živý nebo již mrtvý. V prvním případě se tělo objeví na hladině později než v případě druhém. To, že těla utopenců po čase sama vyplouvají na hladinu, je jen a jen dílem rozkladu tělesné tkáně. Při rozkladu se tvoří plyny, které vyplňují a nadýmají buněčnou tkáň. Tím se objem těla zvětšuje, aniž roste jeho váha. A přijde chvíle, kdy jeho úhrnná váha vzhledem k jeho objemu je nižší než specifická váha vody. Pak pochopitelně se mrtvé tělo začne ve vodě vznášet a posléze se úplně vynoří na hladinu. "Ačkoli tedy všechny okolnosti jsou příznivé našemu zájmu," pokračoval Manoel, "neboť Torres již nežil, když padl do vody, jeho tělo se přece neobjeví na hladině dřív než po třech dnech. To zase však platí za podmínky, že rozklad jeho těla nebude zpomalen nějakým nepředvídatelným činitelem." "Ale my nemůžeme čekat tři dny!" zvolal Benito. "Víš sám dobře, že nemůžeme! Musíme proto hledat dál, ale tak, abychom měli větší naději na úspěch." "Co tím myslíš?" ptal se lékař. "Chci se sám ponořit až ke dnu řeky," vysvětloval mu Benito. "Budu hledat vlastníma očima, vlastníma rukama..." "Chceš se potápět?" přerušil ho Manoel. "Stokrát, tisíckrát za sebou? Budiž! Souhlasím s tebou, že je lepší hledat zrakem a rukama než naslepo bidly a vlečnou kotvou. Chápu také, že nemůžeme čekat tři dny! Ale potápět se znamená setrvat ve vodě jen okamžik a pak se rychle vynořit a nabrat dechu. Pokaždé bys mohl hledat jen kratičkou chvíli. Ne! Tak bychom se nikam nedostali, spíše bychom se vrátili podruhé s nepořízenou!" "Víš o něčem lepším, Manoele?" ptal se Benito a jeho zrak se dychtivě upíral na přítelovu tvář. "Poslyš! Vzpomínám si na něco, co nám posílá takřka prozřetelnost a co jediné nám může pomoci." "Mluv! Mluv!" "Včera jsem si v Manaosu všiml, že opravují nábřeží u Rio Negra. A pro práce pod vodou tam měli skafandr. Půjčme si ten přístroj, najměme jej, kupme jej, a pak budeme moci pokračovat v pátrání za mnohem lepších vyhlídek na úspěch!" "Řekni Araujovi, Fragosovi a ostatním, aby se připravili na okamžitý odjezd," prudce vyrazil Benito. Pověděli vorařovi a holičovi o Manoelovu nápadu. Dohodli se, že plavidla hned odplují k Friaské hrázi, kde vyčkají příchodu obou mladých mužů. Manoel s Benitem se přepravili na břeh a spěchali do Manaosu. Tam nabídli majiteli takovou částku, že jim velmi ochotně zapůjčil potápěcí přístroj na celý den. "Chcete i několik mých lidí, aby vám pomohli?" ptal se majitel. "Půjčte nám tedy strojníka a několik jeho soudruhů, kteří jsou zapracováni v obsluze čerpadla vzduchu," odpověděl mu Manoel. "A kdo půjde pod vodu?" "Já!" odpověděl Benito. "Benito, ty!" zvolal Manoel. "Ano, já!" Poznali, že každý odpor by byl marný. Již za hodinu vor s čerpadlem a se všemi potřebnými přístroji přirazil k břehu na místa, kde čekala plavidla jangady. Je dobře známo, z čeho se skládá potápěcí přístroj, který dovoluje člověku nejen se ponořit pod vodu, ale setrvat tam dosti dlouhou dobu bez nebezpečí, že tím nějak trpí jeho plíce. Potápěč se oblékne do neprodyšného kaučukového obleku, jehož boty mají silné olověné
podrážky. Ty umožňují vzpřímený postoj v hutnějším, tekutém prostředí. Na límci obleku je měděný kruh, ke kterému se přišroubuje kovová přilba se zaskleným průhle-dítkem na přední straně. Potápěčova hlava se může v přílbě volně pohybovat. Z přílby vedou na povrch dvě trubice. Prvou se odvádí vydýchaný vzduch a druhá je spojena s čerpadlem, které vhání do přílby čerstvý vzduch. Když potápěč pracuje stále na témž místě, vor stojí na hladině nepohnutě. Jestliže se potápěč musí pod vodou pohybovat, vor pluje za potápěčem nebo potápěč postupuje za vorem podle toho, jak se předem dohodl s posádkou. Potápěčské obleky byly tehdy již značně zdokonaleny, a proto pro potápěče méně nebezpečné, než jak tomu bývalo dřív. Pod vodou se člověk snadno přizpůsobí zvýšenému tlaku. Nebezpečí se mohlo objevit jen v podobě nějakého kajmana, kdyby potápěče pod vodou napadl. Ale jak již řekl Araujo, po celý včerejší den nespatřili ani jediného z těch obojživelníků, kteří dávají přednost pobytu v černé vodě přítoků Arilazonky. Ostatně v nebezpečí může potápěč zatáhnout za šňůru ke zvonku na voru. Zvuk zvonku je znamením pro posádku, aby potápěče co nejrychleji vytáhli. Benito byl úplně klidný, když se podle svého přání oblékal do skafandru a když jeho hlava mizela v přílbě. V ruce měl krátký okovaný oštěp, vhodný pro rozhrnování sítin u břehu i usazenin na dně. Dal znamení a byl spuštěn do hlubin... Posádka voru byla zvyklá na práci a začala hned čerpat vzduch, zatímco čtyři Indiáni podle Araujových pokynů dlouhými háky pomalu posunovali vor ve smluveném směru. Vor provázely dva čluny z jangady. V jednom byl Manoel a v druhém Fragoso, každý se dvěma veslaři. Čluny byly připraveny okamžitě se rozjet vpřed nebo vzad, kdyby Benito našel Torresovo tělo a objevil se s ním na hladině řeky.
KAPITOLA X RÁNA Z DĚLA Benito se ponořil pod hladinu do hlubin, které kdesi ukrývaly dobrodruhovu mrtvolu. Ach! Kdyby tak měl moc odvést, vysušit nebo vypařit vody veletoku a obnažit jeho koryto od ústí Rio Negra až k Friaské hrázi! Pak by bylo brzy v jeho rukou pouzdro vězící kdesi v Torresově šatu! Otcova nevina by byla prokázána! Joam Dacosta by byl propuštěn z vězení a pokračoval by se všemi svými drahými v cestě po proudu. Kolika muk a úzkostí by se zbavili! Benito stanul na dně řeky. Pod jeho těžkými botami chřestilo kamení. Byl ve hloubce asi čtyř a půl metru u kolmého břehu, ze kterého se Torres zřítil do vody. Dno se svažovalo dosti příkře ke středu řečiště. Všude kolem byla skoro neproniknutelná spleť rákosí, kořenů a stonků vodních rostlin. Do té včera jistě nepronikl ani jeden vorařský hák. Bylo proto možné, že hledané tělo je dosud pod touto spletí na místě, kam je zanesl jeho pád. Proud zde nebyl žádný, neboť jej zadržoval výběžek břehu, který nedaleko odtud trčel do řeky. Benito se při pátrání řídil jen pohybem voru, který Indiáni pomalu posunovali nad jeho hlavou. Denní světlo pronikalo značně hluboko do světlých vod, neboť slunce stálo vysoko na bezmračné obloze a paprsky přímo zaplavovalo vodní hladinu. Za normálního světla stačí šest metrů hloubky, aby pod vodou bylo skoro úplné šero. Zde však byla voda světlem přímo prosáklá a Benito při sestupu do hloubky stále ještě jasně rozlišoval předměty na říčním dnu. Bral se zvolna podél břehu, okovanou holí rozhrnoval vodní rostlinstvo i náplav na dně. Hejna ryb před ním prchala jako ptáci vyplašení z hustého křoví. Na chvíli jako by se kolem něho rozhořely záblesky tisíců střepů z rozbitého zrcadla. Na písku u jeho nohou se hemžily stovky korýšů pobíhajících sem a tam jako mravenci, když jim někdo poboří mraveniště.
Benito prohledával pečlivě každý trs rákosí a vodních rostlin, ale stále nenacházel to, co tak dychtivě hledal. Všiml si už, že se dno značně sklání směrem ke středu řečiště, a usoudil, že tělo mohlo sjet do větší hloubky dále od břehu. Jestliže se tak stalo, jistě tam ještě bude, nepoť v takové, a stále rostoucí hloubce je voda nemohla zanést daleko. Rozhodl se; že tím směrem zamíří hned jakmile bude hotov s pátráním v pobřežních sítinách. Zatím ještě asi čtvrt hodiny pokračoval ve smluveném směru. Vor na hladině zvolna postupoval za ním. Čtvrthodina uplynula a Benito nenalezl dosud nic. Cítil, že musí nahoru, aby se na vzduchu zotavil. Na několika místech, kde dno klesalo, dostal se několikrát až do hloubky devíti metrů. Tam byl tísněn již tlakem celé atmosféry. A to vysiluje tělo i mozek Člověka nezvyklého na tuto práci. Trhl šňůrou a posádka voru ho začala vytahovat. Trvalo to takřka věčnost, neboť za jednu minutu ho zvedli sotva o metr. Ale musilo to tak být, neměl-li náhlý pokles tlaku neblaze působit na jeho tělesné ústrojí. Když konečně vystoupil na vor a když ho zbavili přílby, hluboce vydechl a usedl. Potřeboval si alespoň chvilku odpočinout. Zatím sem přispěchaly i čluny. Manoel, Fragoso a Araujo stáli nad odpočívajícím a čekali, až bude schopen mluvit. "Co je?" ptal se Manoel. "Dosud nic... nic!" "Nenašel jsi ani stopu?" "Žádnou." "Mám jít teď hledat já?" "Ne, Manoele," odpověděl Benito. "Já jsem začal, a vím už, kam se tam dole obrátit... Nech tedy jít mne!" Pak Benito vysvětlil Araujovi, že má v úmyslu prohledat místa u břehů až k Friaské hrázi, která mohla zastavit Torresovo tělo, jestliže bylo spodními proudy zaneseno až tam. Teď se však podívá ve středu řečiště na dno hlubiny, kam vorařské háky jistě nedosáhly. Araujo plán schválil a poučil posádku. Manoel považoval za nutné, aby Benitovi udělil několik rad. "Když už ses rozhodl pro hlubinu," pravil, "zajedeme tam, ale buď opatrný. Dostaneš se hlouběji, než jsi byl dosud, možná že až přes patnáct metrů, a tam je již tlak dvou atmosfér. Postupuj proto co nejpomaleji, nebo jinak bys mohl ztratit jasné vědomí. Nevěděl bys, ani kde jsi, ani proč tam jsi! Jestliže ti bude, jako bys měl kolem čela svírající se obruč a začne-li ti bušit v uších, pak neváhej dát znamení, aby tě vytáhli. Odpočineš si a půjdeš znova. Alespoň pak už budeš vědět, jak se máš v hlubinách pohybovat." Benito Manoelovi slíbil, že se bude řídit jeho radami. Chápal její důležitost a bál se možnosti, že by ztratil jasný úsudek ve chvíli, kdy ho bude snad nejvíc potřebovat. Stiskl příteli ruku. Přišroubovali mu přílbu a čerpadlo začalo pracovat. A pak se nad Benitovou hlavou zavřely vody. Vor Se před spuštěním potápěče vzdálil asi dvanáct metrů od levého břehu a teď se pomalu ploužil ke středu řeky. Ale zde hrozilo nebezpečí, že jej bude srážet proud. Proto byl připoután k oběma ubám a veslaři v nich udržovali vor proti proudu tak, aby se pohyboval v žádaném směru. Benito pomalu klesal, až se jeho nohy dotkly dna. Když se jeho olověné podešve zabořily do písku, délka lana ukazovala, že je v hloubce dvaceti metrů. Zřejmě se dostal do nějakého výmolu, který byl hlubší než průměrná úroveň dna. Zde již bylo hodně temno, ale průzračné vody přece jen propouštěly ještě tolik světla, že Benito rozeznával předměty na dně a mohl bezpečně kráčet vpřed.
Kromě toho písek byl promíšen lístečky slídy, které zářily jako světelný prach a odrážely tolik světla, že by bylo možné je spočítat. Benito postupoval, díval se a oštěpem prozkoumával každou jámu ve dnu řeky. Zvolna se nořil hlouběji a hlouběji. Nahoře odvíjeli provaz. Čerpadlo pracovalo bez závad, neboť trubice pro přívod a odvod vzduchu nebyly ještě přespříliš napjaty. Tak se Benito dostal do středu řeky, kde již byla velká hloubka. Časem ho zahalila tak úplná tma, že neviděl ani na krok. Ale vždy to trvalo jen okamžik. Brzy pochopil, byl to stín voru, který zachycoval sluneční paprsky a rázem měnil den v černou noc, když se dostal přímo nad jeho hlavu. Za chvíli stín zmizel a písek zase zářil tak jako dřív. Benito stále ještě sestupoval. Poznával to podle toho, jak se zvyšoval tlak na každou část jeho těla. Hůře se mu dýchalo, údy těžkly a odpíraly poslouchat vůli s takovou samozřejmostí, jako tomu bylo v přirozeném prostředí nahoře. Benito se dostal do podmínek, kterým nemohl rychle přivyknout. Hučení v uších sílilo, ale mozek byl dosud čilý - snad až příliš - a rozum jasný. Proto ještě nechtěl dát znamení k výstupu. Nořil se hloub a hloub... Náhle spatřil v pološeru nezřetelnou hmotu. Zdálo se mu, že je to lidské tělo zamotané do vodních rostlin. Srdce se mu rozbušilo. Přikročil k onomu předmětu a oštěpem odstraňoval změť rostlinných stonků... Byla to jen mrtvola obrovského kajmana, vlastně již jen pouhá kostra. Proud ji sem asi zanesl z Rio Negra. Benito ustoupil od nečekaného nálezu. Napadlo ho v té chvíli, že Araujo se snad mýlí a že kajman se dostal do hlubin Amazonky před Friaskou hrází ještě zaživa... Vůlí zapudil tuto myšlenku a vykročil, aby se již brzy dostal na nejhlubší místo. Jistě teď byl v hloubce, která neměla daleko do třiceti metrů. A to znamenalo, že jeho tělo je hněteno tlakem tří atmosfér. Bude musit přerušit pátrání, jestliže říční dno bude klesat dále. Zkušenost dokázala, že hloubka čtyřiceti metrů je nejzazší hranice, kam až se člověk ve skafandru může bez nebezpečí odvážit. Při obrovském tlaku v této hloubce lidský organismus přestává správně pracovat a kromě - toho čerpadlo mu již nepřivádí dýchatelný vzduch v postačitelném množství. Benito však chtěl vydržet tak dlouho, dokud tělesné a duševní síly mu nevypovědí službu. Jakási předtucha ho táhla k vodní propasti. Něco mu říkalo, že Torresovo tělo se mohlo dostát až tam a udržet se v takové hloubce, jestliže jeho váha je zvyšována těžkými předměty, jako například opaskem s penězi a zbraněmi. Pojednou, v zešeřelé hlubině spatřil skutečně mrtvolu. Ano, mrtvolu. Byla dosud v šatech a ležela na dně s rukama pod hlavou jako spící člověk. Byl to Torres? V mlžném vodním šeru nebylo možné rozeznat podobu. Ale rozhodně tam, ve vzdálenosti dvaceti kroků, leželo na dně nehybné lidské tělo. Benita se zmocnilo horečnaté vzrušení. Srdce mu na okamžik přestalo tlouci. Bylo mu na omdlení. Ovládl se jen s největším vypětím vůle a vykročil k mrtvole. Tu náhle nečekaný a prudký úder rozechvěl celou jeho bytost. A kolem těla se mu začalo ovíjet dlouhé lano. I silným potápěčským oblekem cítil prudké, opětované švihy. "Elektrický úhoř," řekl si. A to bylo jediné slovo, které ještě přešlo přes jeho rty. Napadl ho skutečně "puraqué", jak Brazilci říkají elektrickému úhoři. Je to úhoř s černavou a slizkou koží, který má na zádech a u ocasu jakýsi přístroj z větších podélných a menších příčných destiček, mezi nimiž vzniká elektrický proud. Při nervovém podráždění zvířete se proud vybíjí silnými výboji. Někteří električtí úhoři dosahují jen
velikosti menší užovky, ale jsou i takoví, kteří jsou dlouzí až pět metrů a v objemu těla měří pětadvacet centimetrů. Električtí úhoři jsou velmi četní jak v Amazonce, tak i v jejích přítocích. A jeden z těchto živých elektrických článků, dlouhý tři metry, napadl potápěče a ovíjel ho závity svého těla. Benito dobře věděl, jak nebezpečné zvíře na něho útočí. Jeho oblek ho nemohl ochránit. Zprvu byly úhořovy výboje slabé, ale stále sílily a měly se zvyšovat až do chvíle, kdy zvíře vyčerpá svůj elektrický náboj. Teprve pak bude bezmocné. Benito dlouho nevydržel opětované rány elektrického proudu a klesl na písek. Jeho údy byly ochromovány ranami úhoře, který se třel o potápěčovo tělo, ovíjel je a pomalu poutal. Mladík ztrácel vládu v pažích. Oštěp mu vypadl z ruky a Benito neměl ani tolik síly, aby zatáhl za signální provazec. Považoval se již za ztracena. Vždyť nikdo na voru nemohl vědět, že hluboko pod hladinou hrozný puraqué napadl bez-branného potápěče, který se nejen nemohl bránit, ale ani pohnout.. A to právě ve chvíli, kdy nedaleko ve vodě spatřil tělo, jistě tělo Torresovo. Pud sebezáchovy donutil Benita, aby vykřiklo pomoc. Ale jeho hlas se zdusil v přílbě nepropouštějící zvuk. V té chvíli zesílily úhořovy výboje. Zahrnoval potápěče tak silnými ranami, že Benito se svíjel jako přeražený červ. Jeho svaly se křečovitě stahovaly pod údery elektrického biče. Cítil, že pozbývá vědomí... V očích se mu tmělo, údy mu tuhly... Ale ještě než ztratil schopnost vidět a vnímat, spatřil podivný a nevysvětlitelný zjev. "Vodní vrstvy, zkalené prudkými pohyby elektrického úhoře se rozechvěly dutým výbuchem, který jimi probíhal jako burácení hromu. Benito cítil, že ho zavaluje strašlivý hluk, pronikající až do nejhlubšího koutu říčního dna. A pak vykřikl hrůzou!... před jeho očima, se odehrávalo příšerné divadlo. Mrtvola, která až dosud ležela nehybně na písku, začínala se zvolna vztyčovat!... Zamávala rukama, jako když spáč se probírá z hlubokého spánku, a pak se roztřásla křečovitým chvěním... Byl to strašný pohled! A byl to Torres!... Sluneční paprsek pronikl vodními spou-stami až k tělu a Benito poznal v nabubřelé a nazelenalé již tváři obličej dobrodruha, kterého probodl a jehož poslední výkřik udusily vlny. Marně se namáhal donutit ochromené údy k pohybu. Těžké olověné podrážky ho jako hřeby přibíjely k pískovému loži. A zatím mrtvola již povstala. Pokyvovala hlavou, zbavovala se stonků vodních rostlin, které ji dosud věznily v hlubině, a pak - opravdu strašlivý pohled - ve vztyčeném postoji se pomalu vznášela k hladině Amazonky.
KAPITOLA XI OBSAH POUZDRA Co to vše znamenalo? Co to bylo? Zjev čistě přirozený a přirozeně vysvětlitelný. Do Manaosu plul proti proudu brazilský dělový člun Santa Anna a míjel Friaskou hráz. Krátce před příjezdem k ústí Rio Negra. vyvěsil vlajku a zdravil výstřelem z děla. Rána rozechvěla říční vody až do jejich nejzazších hlubin a chvění to stačilo, aby se ode dna řeky uvolnilo Torresovo tělo, jehož objem se již značně zvětšil, poněvadž buněčné tkáně se už začaly rozkládat. Tím se tělo stalo lehčím než voda a mrtvola se vznesla k hladině. Tedy nic strašidelného a zázračného, nýbrž zjev ovlivněný všeobecně platným přírodním zákonem. K tomu jen trocha šťastné náhody, že Santa Anna přibyla právě včas k místu, kde
pátrali po Torresově mrtvole, a že vystřelila na pozdrav. Manoel první spatřil mrtvolu. Zavolal a jeden z člunů se k ní rozjel. Na voru zatím vytahovali potápěče. Nelze popsat Manoelův úlek, když Benito byl na vor vytažen nehybný a bez nejmenší známky života. Byla to snad druhá mrtvola, kterou jim posílaly amazonské hlubiny? Co nejrychleji vysvlekli potápěče ze skafandru a sňali mu přílbu. Benito se neprobíral z hlubokého bezvědomí. Byl to následek ran elektrického úhoře. Manoel se vrhl k příteli, volal ho jménem a zkoušel, zda mu dosud bije srdce. "Tluče! Tluče!" zajásal. Ano, Benitovo srdce dosud tlouklo a stačilo několik minut oživovacích prací, aby mladý lékař přivedl přítele zpět k životu. "Tělo! Tělo!" To byla prvá Benitova slova a jeho prvá myšlenka. "Tam je!" odpověděl mu Fragoso a ukazoval na člun blížící se k voru s mrtvolou na palubě. "Ale co se to dělo s tebou, Benito?" ptal se Manoel. "Snad špatný přívod vzduchu?" "Ne," odvětil Benito, "napadl mě puraqué... Ale co ta rána?... Ten hrozný hluk?" "Pouhý výstřel z děla." Vysvětloval lékař. "Rozechvěl vodu a uspíšil tak vyplutí mrtvoly na hladinu." K voru přirazil člun s Torresovým tělem, které Indiáni vytáhli z vody. Nebylo ještě mnoho porušeno rozkladem. Byl to jistě Torres, všichni ho poznávali. Fragoso poklekl v člunu u mrtvoly a zbavoval tělo oděvu, který se již měnil v cáry. Kadeřníkovu pozornost upoutala obnažená paže dobrodruhova. Jasně se na ní rýsovala jizva po staré ráně nožem. "Ta jizva!" zvolal Fragoso..."ano... to je to!... Už si vzpomí-nám..." "Nač?" ptal se Manoel. "Na hádku... Na hádku, které jsem byl před třemi roky svědkem v provincii Madeiře. Jak jsem to jen mohl zapomenout! Tenhle člověk býval lesním kapitánem. Věděl jsem, že jsem ho už někde viděl!" "Co nám na tom teď záleží!" řekl Benito. "Především pouzdro!... Má je u sebe?" Benito se chtěl vrhnout k mrtvole, aby ji zbavil posledních zbytků oděvu. Manoel ho zadržel. "Okamžik, Benito," řekl. Obrátil se k mužům, kteří nepatřili k Dacostovu služebnictvu a jejich svědectví proto nemohlo být jednou prohlašováno za podezřelé. "Dejte pozor na vše, přátelé, co teď budeme dělat, abyste mohli později dosvědčit před úřady, jak vše probíhalo." Muži přistoupili k člunu. Fragoso rozepjal Torresův opasek pod cáry poncha a ohmatá-val náprsní kapsy dobrodruhovy kazajky. "Ano! Je tu!" volal. Benito radostně vykřikl. Chtěl se zmocnit pouzdra, aby se přesvědčil o jeho obsahu. "Ne!... ne!" zadržel ho opět Manoel, který ani na chvíli neztrácel rozvahu. "Nesmíme napomáhat podezřívavosti úřadů! Nezaujatí svědkové musí jednou dosvědčit, že pouzdro bylo skutečně vyňato z Torresova šatu." "Máš pravdu," přitakal Benito. Manoel se obrátil k strojníkovi: "Příteli, buďte tak laskav a vyjměte vše, co má mrtvý v kap-sách." Strojník vyhověl jeho přání a z Torresovy náprsní kapsy vytáhl kovové pouzdro neprodyšně uzavřené, a jak se zdálo, nepoškozené vodou. "Listina!... Je uvnitř listina?" volal Benito vzrušeně.
"Jen soud smí pouzdro otevřít," namítl zase Manoel. "A jen soud smí zjistit jeho obsah." "Ano... ano! Máš znova pravdu, Manoele," podvoloval se Benito. "Ale teď rychle do Manaosu!" Benito, Manoel, Fragoso a strojník s pouzdrem v ruce nasedli do člunu. Již odjížděli, když si Fragoso vzpomněl: "A co bude s Torresovým tělem? Necháme je plavat?" Člun se zastavil. Indiáni totiž hodili Torresovu mrtvolu zpátky do řeky. PlovaIa na hladině ještě nedaleko. "Byl to sice bídák," pravil Benito, "zabil jsem jej, ale nechci, aby se jeho tělo stalo potravou ryb nebo kajmanů. Pohřbíme je!" Posádce druhého člunu nařídili, aby vylovili mrtvolu a dopra-vili ji na břeh. Později ji pohřbí. V té chvíli se však na mrtvolu vrhlo hejno supů, kteří vždy poletují nad hladinou veletoku. Byli to urubuové, malí a černí jako havrani, ale s holými krky a s dlouhýma nohama. V Jižní Americe se jim také říká "gallinazos". Jejich hltavost je bezmezná. Některý z nich asi již rozerval zobákem břicho mrtvoly. Nahromaděné plyny unikly z těla, tělo se stalo těžším a začalo se zvolna hroužit pod hladinu, až Torres podruhé a nenávratně zmizel v hlubinách Amazonky. Za deset minut poté vjel člun rychle do manaoského přístavu. Benito a jeho společníci vyskočili na břeh a spěchali ulicemi. Brzy došli k Jarriquezovu obydlí a vrátnému přednesli žádost, že by chtěli okamžitě mluvit se soudcem. Jarriquez nařídil, aby byli uvedeni do jeho pracovny. Manoel mu vyprávěl podrobně vše, co se přihodilo od chvíle, kdy Benito zabil Torrese v řádném souboji, a jak konečně nalezli pouzdro v náprsní kapse dobrodruhovy kazajky. Ačkoli Manoelovo vyprávění jen potvrzovalo Dacostovu výpověď o Torresově nabídce, Jarriquez si nedovedl odpustit nedůvěřivý úsměv. "Zde je to pouzdro, pane," odpověděl Manoel na jeho podezíravý úsměv. "A upozorňuji, že jsme je neměli ani na okamžik v ruce. Muž, který vám je odevzdává, vyňal je z Torresova šatu sám. Soudce vzal pouzdro, podrobně je prohlížel a otáčel sem, tam, jako by to byla nějaká drahocennost. Pak jím zatřepal a zvnitřku se ozval kovový zvuk mincí. Což jestliže v pouzdru není hledaná listina, která měla být sepsána pachatelem tijuckého zločinu a kterou chtěl Torres dát Dacostovi za jeho dceru? Což jestliže důkaz odsouzencovy neviny je nenávratně ztracen? Dovedeme si představit vzrušení všech účastníků tohoto výjevu. Benito nebyl mocen slova. Srdce se mu rozbušilo, jako by se mělo rozskočit. "Otevřete je, prosím, otevřete!" vyrazil posléze ze sebe. Soudce Jarriquez pomalu otevíral víčko. Když je otevřel, obrátil pouzdro nad stolem. Vypadlo z něho několik zlatých mincí a rozkutálely se po stole. "Ale listina..., ta listina!" zaúpěl Benito a přidržoval se stolu, aby nepadl. Soudce sáhl do pouzdra prsty, a nikoli bez námahy z něho vytáhl zažloutlý, pečlivě složený papír. Nebylo na něm známky, že by byl poškozen vodou. "Ano, to je ta listina!" zvolal Fragoso. "To je ten papír, který jsem viděl v Torresových rukou!" Jarriquez rozložil papír, podíval se na něj a pak jej podrobně prohlížel po obou stranách, popsaných dosti hrubým písmem. "Je to nesporně listina! Opravdu listina!" řekl. "Ano, je to ta listina," dodal Benito, "a dokazuje otcovu nevinu!" "To nevím," klidně odpověděl soudce, "ba obávám se, že to půjde těžko zjistit." "Proč?" zvolal Benito a zbledl na smrt.
"Protože zpráva je psána tajným písmem," odpověděl Jarriquez, "a poněvadž..." "A poněvadž ?" vskočil mu do řeči Benito "... nemáme k němu klíč."
KAPITOLA XII LISTINA To byla velmi vážná překážka, kterou nemohl předvídat ani Joam Dacosta, ani členové jeho rodiny. Naši čtenáři, pokud se ještě pamatují na začátek tohoto příběhu, ovšem již dávno vědí, že listina byla sepsána v některém z četných a těžko řešitelných druhů tajného písma. Ale v kterém? To bylo nutné zjistit a bylo k tomu třeba nejvyššího důvtipu, jakého je schopen jen lidský mozek. Soudce Jarriquez, než se rozloučil s Benitem a jeho druhy, dal zhotovit přesný opis listiny jejíž originál si ponechal. Opis pečlivě porovnaný s originálem dal Benitovi, aby jej mohl ukázat otci. Ujednali si se soudcem schůzku na zítřek a spěchali do vězení, aby mohli s Davistou mluvit ještě dnes. Pověděli mu všechno v krátké rozmluvě. Joam Dacosta vzal listinu a pozorně ji prohlížel. Pak zavrtěl hlavou a vrátil ji Benitovi. "V těchto řádcích," pravil, "je snad důkaz, který mi chybí. Jestliže však mi nebude nic platen a nestačí-li celý můj bezúhonný život, aby mou nevinu dokázal, pak mohu svůj osud vložit jen do rukou božích, neboť od lidské spravedlnosti nemám co očekávat." Chápali pravdu jeho slov. Nebude-li listina rozluštěna, pro odsouzence není naděje. "Najdeme klíč k té záhadě, tati!" zvolal Benito. "Vždyť každé tajné písmo lze rozluštit! Jen důvěru, tati... ano... jen důvěru! Prozřetelnost nám takřka zázrakem pomohla k listině, která dokládá důkaz vaší neviny. Když nám vedla ruku při pátrání po ní, jistě povede i náš rozum, abychom jí porozuměli!" Joam Dacosta stiskl ruku Benitovi i Manoelovi. Oba mladí lidé, zarmoucení, do hloubi srdce, odcházeli přímo na jangadu, kde na ně čekala Yaquita. Vyprávěli jí o posledních událostech, jak našli dobrodruhovu mrtvolu i listinu, kterou však pravý pachatel zločinu, kdysi jistě Torresův společník, sepsal v tajném písmu. Snad proto, aby jí nemohl zneužít někdo nepovolaný. Samozřejmě i Lina se dověděla vše, a navíc ještě to, jak si Fragoso vzpomněl, že Torres kdysi býval lesním kapitánem a své řemeslo provozoval v madeirském poříčí. "Vyprávějte, jak jste se s ním setkal!" žádala Fragosa mladá mulatka. "Víte, bylo to při jedné z mých obchodních cest po amazonské provincii," začal Fragoso. "A jako obyčejně jsem šel od vesnice k vesnici..." "A ta jizva?" "To bylo tak. Přišel jsem do Aranaské misie právě ve chvíli, kdy Torres - to jsem ho viděl poprvé - dostal se do hádky s jedním ze svých druhů.- Lesní kapitáni jsou surová cháska, a tak spor skončil ranou nože do Torresovy paže. Lékař tam nikde není, a obvázal jsem ho já. "To nám tedy moc nepomůže," pravila zklamaně dívka. "Co na tom, že víme, kdo byl Torres! On tím pachatelem být nemohl!" "Máte pravdu," uznával Fragoso. "Ale tu listinu rozluštíme, u všech čertů, a nevinnost pana Dacosty zazáří nad slunce jasněji!" V to doufali i Yaquita, Benito, Manoel a Minha. Usadili se v obytném pokoji a po dlouhé hodiny se snažili donutit listinu, aby promluvila.
Stejnou snahu, snad ještě větší a větší nadějí na úspěch, měl v téže chvíli také někdo jiný pan soudce Jarriquez. Sepsal již průvodní zprávu k výpovědi Joama Dacosty a předal ji výpravně. Totožnost Dacostova byla nesporně prokázána a mohl tedy považovat případ pro sebe za skončený. Ale nepovažoval. Jakmile Jarriquez dostal do rukou záhadnou listinu, octl se rázem ve svém živlu. Luštitel křížovek, tajenek, šarád, rébusů, hádanek a hlavolamů všeho druhu musil se pochopitelně pokusit i o záhadu, s jakou se dosud nepotkal. A ač si to nepřiznával, jeho zájem vzrůstal při myšlence, že v listině se tají důkaz neviny nespravedlivě odsouzeného. Luštitel dostal do ruky tajné písmo! Samozřejmě myslil jen na to, aby je co nejdříve rozluštil. Luštil a luštil, nejedl, nepil! Soudce Jarriquez se hned po Benitovu odchodu zavřel s listinou v pracovně. Zákaz vstupu pro všechny mu zajišťoval nerušený klid. Na nos si nasadil brejle a vedle sebe položil tabatěrku se šňupavým tabákem. Důkladným šňupem osvěžil a posílil mozkové buňky, rozložil listinu a ponořil se do úvah, které se brzy projevily samomluvou. Soudce Jarriquez byl totiž z těch, kdož rádi přemýšlejí nahlas. "Na to se musí metodicky," začal. "Bez metody se neobejde logika a bez logiky není ani špetka naděje na úspěch." Pak pozorně pročítal listinu od začátku až do konce. Pochopitelně tím nijak nezmoudřel. Listina měla sto řádek rozdělených v šest odstavců. "Hm," řekl si po chvilce úvahy Jarriquez. "Bylo by zbytečnou ztrátou času, kdybych se pouštěl do odstavce za odstavcem. Musím si vybrat jeden, a to ten, který je nejdůležitější. To může byt jen ten poslední ve kterém se obvykle shrnuje tresť celé zprávy. A na stopu klíče mě mohou přivést nejspíš vlastní jména, například jméno Joama Dacosty. Je-li v listině vůbec, pak rozhodně v posledním odstavci." Soudcova úvaha byla logická. Rozhodně volil správný postup, když svůj luštitelský um zamířil na poslední odstavec. Předkládáme čtenáři před oči ten odstavec, aby mohl sledovat, jak si obratný luštitel počínal. doqhjqipntvsicgifpeqvzbyvdbizysmksvsvrxfahnlendkddunmnyvrfdkeqarwqsfksbgzdefuhlrfw vkikqqfgrdttlxnhfjowmvkhpvqvgyeydgythwwpjolxhfdwlrhpptpvhlktevsxbjobnrcredgruybvox vjdqcysxnfgrbsefjfuhphoypkswqemrglpzkviplfcbzdnvuigpnlgmdofowsygmprouupvnxhtdwsv hfyvviqgteyvdvsfvquvnqlwhxqbvxqqwvfrhvturhrbsbqmdrtehtluzkhnhuazptucazpnpgsfpsuvjh d. Jarriquez si ovšem hned všiml, že řádky nejsou rozděleny ve věty a slova a že také chybějí rozdělovací znaménka, což luštění ztěžovalo. "Musíme se tedy podívat," pokračoval v samomluvě, "zda spojením sousedících písmen by se nedala utvořit slova, v nichž by byl poměr samohlásek k souhláskám takový, aby se dala vyslovit!... A vida, vždyť hned na začátku je slovíčko do a dál slova byv, pro, tur!... Hm, hm, hm!... Tady zase jsou ryze anglická slova lend, eye, red a latinské sic a vox... Co mi to vlastně říká?" "Inu, říká mi to," pravil pak, "že to takhle nepůjde. Mohu utvořit jen krátká, jednoslabičná slova, která mi nepoví, v jakém jazyku je listina sepsána, protože je to jen a jen náhoda! Vždyť bych stejně mohl sestavit krátké skupiny písmen, které by připomínaly řečtinu, holandštinu a snad všechny jazyky na světě. Ale nějaké delší slovo? Kdepak! To už by bylo pro lidský jazyk nevyslovitelné! Rozhodně nebude snadné tohle vyluštit..." Jarriquezovy prsty začaly na stole vyklepávat vojenský budíček. Snad jím chtěl probudit a povzbudit svůj důvtip. "Radši si zjistím, kolik písmen ten odstavec má," pravil pak.
Počítal s tužkou v ruce. "Tři sta třicet!" hlásil si výsledek. "Dobrá, a teď je třeba vyšetřit, kolikrát se tu vyskytují jednotlivá písmena." To již znamenalo počítání trochu delší. Soudce se znova chopil listiny a tužkou vypsal všechna písmena abecedy na list papíru. Pak se ponořil do součtů a záznamů, až měl před sebou tuto tabulku: Přenos... 143 a = 4x n = 14x b = 10x o = 9x c = 5x p = 19x d = 18x q = 18x e = 12x r = 16x f = 19x s = 16x g = 13x t = 12x h = 19x u = 14x i = 8x v = 28x j = 7x w = 12x k = 11x x = 9x l = 10x y = 12x m = 7x z = 8x Součet... 143 Úhrn... 330 "Ach, ach," řekl pak soudce, "na prvý pohled se vidí, že v tom odstavci se objevují všechna písmena. A to je dost podivné. Vezme-li člověk do ruky kteroukoli knihu, tu v stejném počtu písmen jen zřídka najde celou abecedu. Ale i to ovšem může být náhoda!" A pak si vzpomněl na něco jiného. "Bude důležitější zjistit," povídal si, "jsou-li tu samohlásky v přiměřeném počtu k souhláskám." Vzal zase tužku a počítal samohlásky. Došel k tomuto výsledku: a= 4x e = 12 x i= 8x o= 9x u = 14 x
y = 12 x
Úhrn... 59 samohlásek
"V celém odstavci je tedy devětapadesát samohlásek a dvě stě jedenasedmdesát souhlásek. Tak se mi zdá, že těch samohlásek je trochu málo... Ale počkejme! Šest samohlásek k šestadvaceti písmenům abecedy, to je skoro pětina. A devětapadesát samohlásek k třem stům třiceti písmenům odstavce, hm, devětapadesátkrát pět, to máme dvě stě devadesát pět, tedy trochu míň než pětinu. Ale přece jen přibližně stejný poměr. Z toho tedy plyne, že listina může být sepsána v našem jazyku, a to tak, že jen písmena jsou vzájemně zaměněna. Jestliže je záměna pravidelná a každé b například znamená i, o písmeno v, g je nahrazeno k a u písmenem r, sázím se o svůj úřad, že tu listinu rozluštím. A co mohu dělat jiného, ne-li se řídit příkladem velkého myslitele Edgara Allana Poea." Soudce Jarriquez měl na mysli povídku Zlatý chrobák, která proslavila amerického spisovatele Poea, zná ji ostatně každý. Ve Zlatém chrobáku je také tajné písmo, ale složené zároveň z písmen, číslic, algebraických značek, hvězdiček, teček a čárek. Autor postupuje opravdu až matematicky přesnou metodou a končí překvapujícím vyluštěním, na které se Poeovi ctitelé jistě dosud pamatují. Jestliže cenou rozluštění amerického příběhu byl pirátský poklad, zde šlo o čest a život člověka, tedy o mnohem víc. Jarriquez četl Zlatého chrobáka již mnohokrát, znal dopodrobna způsob Poeova přesného rozboru a chtěl ho použít i v tomto případě. Jestliže písmena listiny byla skutečně měněna podle stálého řádu, pak bylo jisté, že soudce po kratší nebo delší době listinu také rozluští. "Co by dělal Poe?" opakoval si Jarriquez. "Nejdříve by zjistil, která značka nebo písmeno zde značky nemáme, a proto řekněme písmeno se v tajnopisu opakuje nejčastěji. Vidím, že je to písmeno v, které je tu osmadvacetkrát. Jeho tak častý výskyt prozrazuje a priori, že v značí jiné písmeno, a to ono, které je nejobvyklejší v naší řeči. V angličtině a ve finštině by to bylo jistě e, v italštině i nebo o, v portugalštině a nebo o. Řekněme tedy prozatím, že v se má číst jako o." Pak soudce Jarriquez zjišťoval, jak často se v odstavci vyskytují jednotlivá písmena, a zhotovil tento srovnávací přehled: v = 28x f,h,p = 19x d,q = 18x r,s = 16x n,u = 14x g = 13x e,t,w,y = 12x k = 11x b,l = 10x o,x = 9x i,z = 8x j,m = 7x c = 5x a = 4x "Hleďme, písmeno a je tu jen čtyřikrát, ač by tu mělo být co nejčastěji!" zvolal soudce. "To jen nad slunce jasněji dokazuje, že znamená písmeno jiné! A teď si pěkně zjistíme, která písmena se v naší řeči nejčastěji objevují po a a o. Do práce!"
A soudce Jarriquez se pustil do tohoto nového úkolu s nevše-dním důvtipem bystrého pozorovatele. Napodobil svého oblíbe-ného spisovatele, který srovnáváním a dedukcí dokázal převést značky tajnopisu v písmena a pak běžně číst šifrovanou zprávu. Nebylo již příliš nesnadné sestavit písmena celé abecedy za sebou podle toho, jak se nejčastěji v portugalštině vyskytují, napřed samohlásky a potom souhlásky. Po pečlivé tříhodinové práci měl Jarriquez posléze před sebou dvě řady po šestadvaceti písmenech. Již brzy listina promluví, jestliže postupoval správně a je-li jeho klíč ten pravý. Teď mu zbývalo už jen zaměňovat jednotlivá písmena listiny podle svého klíče. V další práci mu vadilo radostné opojení, jaké se zmocňuje člověka po usilovné práci, když stane na dosah cíle. Nebylo divu! Vždyť Jarriquez se cele oddal rozumové rozkoši větší, než si kdo může představit, která se tají v pátrání po neznámém. "A teď to zkusíme!" řekl si pak. "Opravdu bych se tomu divil, jestliže jsem tomu nepřišel na kloub!" Sňal brejle, očistil jejich skla zamžená vnitřní horečkou, nasadil si je opět na nos a zase se sklonil nad desku stolu. K levé ruce si položil svůj srovnávací klíč a k pravé listinu. Poté začal vpisovat pod původní písmena posledního odstavce ta, která je měla podle jeho klíče nahrazovat. Po prvé řádce došlo na druhou, třetí, čtvrtou, a tak stále dál až k poslední. Podivín! Nedopřál si ani chvilky, aby porovnal, zdá nová písmena tvoří srozumitelná slova. Ne! Jeho rozum se vzpíral tomu, aby přerušil práci takovou zkouškou. Chtěl plně vychutnat rozkoš úspěchu, až jedním dechem přečte celý odstavec. Dokončil. "A teď čtěme!" zvolal. Četl nahlas. Hrůza! Jaká nemožná slátanina! Řádky podle jeho klíče měly právě tak málo smyslu jako řádky původní! Byla to jen jiná slova a nic víc! Žádné z nich nic neříkalo, nemělo význam! Byl to jen nový tajnopis! "Aby do toho všechny hromy!" ulevil si Jarriquez. KAPITOLA XIII MLUVÍ SE O ŠIFRÁCH A ČÍSLECH Bylo sedm hodin večer. Soudce Jarriquez byl stále zabrán do práce na hlavolamu záhadné listiny, ale nedostal se ještě ani o píď dál. Úplně zapomněl na jídlo i odpočinek, až se ozvalo zaklepání na dveře. Bylo na čase. Ještě hodinku a mozková hmota rozpáleného i dopáleného hádankáře by se snad roztavila žárem, který mu spaloval hlavu. Nevrle vyzval nezvaného, aby vstoupil. Dveře se otevřely a vešel Manoel. Mladý lékař nechal přátele na jangadě trápit se nad nerozluštitelnou listinou a šel navštívit Jarriqueze. Chtěl se dovědět, zda soudce byl šťastnější a dokázal již listinu přečíst. Jarriquezovi přišla Manoelova návštěva vhod. Byl nervově nanejvýš předrážděn a takový stav dobře nesnáší samotu. Potřeboval si s někým pohovořit, a především s někým, kdo by měl o tajemství listiny stejný zájem jako on. Proto byl Manoel jeho člověk. "Přicházím se jen na něco zeptat," omlouval se již na prahu lékař. "Byl jste šťastnější než my?" "Nejdřív se posaďte!" suše mu odpověděl Jarriquez. Pak vstal od stolu a jal se měřit pracovnu dlouhými kroky. "Sedněte si přece! Kdybyste zůstal stát, za chvíli byste začal běhat taky, a k procházce pro dva tu není dost místa." Manoel si sedl a znova se ptal, zda se Jarriquez již dopracoval úspěchu.
"Ne!... Neměl jsem víc štěstí než vy!" odpověděl soudce. "Abych řekl pravdu, nejsem o nic chytřejší než na začátku, jen jistotu jsem získal." "Jakou? Jakou?" "Tu, že tajné písmo listiny se řídí šifrou, a nikoli pouhou záměnou písmen." "A takové tajné písmo nelze rozluštit?" smutně se ptal Manoel. "To neříkám," odpověděl mu Jarriquez. "Možné to je, ale je k tomu třeba hodně času a ještě víc zkušeností. Byl bych již dokázal listinu přečíst, kdyby každé její původní písmeno bylo zaměňováno stále týmž písmenem jiným, například a vždy písmenem p a p třebas zase písmenem x, ale takto..." "Jak to tedy v té naší listině vlastně je?" "Tam se význam jednotlivých písmen mění podle smluvené šifry, vyjádřené nejpravděpodobněji číslem A tak místo b se musí jednou číst k, podruhé z, potom třeba m, n, f nebo jákékoli písmeno jiné." "A v takovém případě?" "Lituji, že vám to musím říci, ale v takovém případě je listina nerozluštitelná." "Nerozluštitelná!" vykřikl Manoel. "Vždyť na ní závisí život člověka!" Povstal. Donutilo ho k tomu nepotlačitelné rozrušení. Odpo-věď soudcova pro něho byla tak zdrcující, že jí nechtěl věřit. Na soudcův pokyn zase usedl a pravil již klidněji: "Co vás přivedlo na myšlenku, že záměna písmen v listině se řídí šifrou, jak jste řekl?" "Podívejte se, mladý muži," odpověděl mu Jarriquez, "a poznáte to sám." Soudce vzal listinu i své poznámky a položil je před Manoela. "Začal jsem pracovat na listině jaksepatří, totiž logicky. Nemínil jsem spoléhat na náhodu, a proto jsem použil srovnávací metody nesmrtelného Poea. Zjišťoval jsem, jak často se jednotlivá písmena abecedy vyskytují v určitém počtu slova, výsledek jsem porovnával s písmeny posledního odstavce listiny podle toho, jak často se jednotlivá písmena vyskytují. Tak jsem vypracoval klíč, který mi měl umožnit, abych listinu přečetl. "Jenže tam, kde Edgar Allan Poe měl úspěch, já hanebně ztroskotal." "Ztroskotal?" zvolal Manoel. "Ano, mladý muži, a měl jsem poznat již na začátku, že Poeův způsob mě nemůže dovést k cíli. Zkušenější luštitel by se byl zbytečně nenamáhal." "Bože!" zvolal Manoel. "Tolik se snažím pochopit a nemohu tomu..." "Chopte se listiny," vybídl ho soudce, "a pokuste se ji číst." Manoel poslechl. "Co jste zjistil?" "Nic," pravdivě odpověděl lékař a znova se zahleděl do listiny. "Snad přece něco?" naléhal soudce. "Jen to, že se ty řádky nedají číst vůbec." "A to je právě ono! A můžete mi taky říci, proč se nedají číst?" Manoel se znova zadíval do listiny a přemýšlel. "Myslím proto," odpověděl po chvíli, "že je tam málo samohlásek." "Vidíte, teď jste trefil hřebík na hlavičku! I já jsem si toho všiml hned na začátku, ale nevyvodil jsem z toho správné důsledky. Abeceda má šest samohlásek na dvacet souhlásek, což je poměr l : 6,3. V posledním odstavci listiny je devětapadesát samohlásek na dvě stě jedenasedmdesát souhlásek, což je již poměr l : 4,6. Rozdíl poměrů je příliš velký i za předpokladu, že pisatel by záměrně nahradil v naší řeči často se vyskytující samohlásky zřídka se objevujícími souhláskami. Měl jsem si alespoň hned ověřit poměr samohlásek k souhláskám z celé listiny. Byl bych zjistil poměr ještě vyšší a ušetřil bych si úmornou práci a bolení hlavy." "Jak tomu mám rozumět?" ptal se Manoel, který se učeným vysvětlením mnoho nepoučil. "Takto! Byl bych hned poznal, že záměna písmen v listině se řídí šifrou, jak jsem již řekl."
"A co to je, ta vaše šifra?" "Šifra je obyčejně číslo." "Jakékoli číslo?" "Na příkladu to pochopíte líp než z dlouhého výkladu." Jarriquez se posadil ke stolu, chopil se tužky a pravil: "Pane Manoele, teď napíšeme nějakou větu, jakoukoli větu, třebas tuhle: Soudce Jarriquez je velmi důvtipný člověk. Píši tu větu bez spojování písmen. Podívejte se!" A psal: Soudce Jarriquez je velmi důvtipný člověk. Když s tím byl hotov - samochválu asi pokládal za nepopíratelnou pravdu - bystře se zadíval na Manoela a pokra-čoval: "Teď zvolíme nějaké číslo, jak mě náhodou napadne, abychom mohli tu srozumitelnou větu změnit v tajnopis. Může to být třebas číslo o třech číslicích, řekněme 423. Píši to číslo pod jednotlivá písmena naší věty tak, že je stále opakuji až do konce věty. Pohleďte! SoudceJarriquezjevelmidůvtipnýčlověk 423423423423423423423423423423423423 A teď si napíšeme do řádky abecedu! abcdefghijklmnopqrstuvwxyz Potom podle šifry budeme zaměňovat jednotlivá písmena. Budeme trochu počítat. Dívejte se přitom na řádek s abecedou! s+4=W O+2=q u+3=x d+4=h c+2=e e+3=h Již jste pochopil, viďte! A tak budeme počítat dál. Někdy se stane, že se dostaneme na konec abecedy. Nebude nám to vadit, začneme zase od počátku, jako kdyby ten náš abecední řádek byl napsán na obvodu kruhu. Například mé jméno končí písmenem z a podle naší šifry má být nahrazeno třetím následujícím písmenem. Tedy z + 3 = c. Až změníme šifrou - nezapomínejte, že volenou náhodně celou vám známou větu, obdržíme tento tajnopis: wqxhehncuvktygcngyinpmfxzvltpbgnrzgn Dobře se na tu větu podívejte, mladý muži! Nepodobá se řádkám naší listiny? Ano, a co z toho plyne? Že při použití takové šifry není pravé písmeno zaměňováno stále týmž. Například e v prvém slově naší věty je nahrazeno písmenem h, ve druhém však písmenem g a ve čtvrtém písmenem i. Z obou r v mém jméně je první nahrazeno písmenem u a druhé písmenem v. Písmeno d ve slově soudce je zaměněno písmenem h, kdežto ve slově důvtipný písmenem f. Jistě jste již pochopil, že byste nedokázal rozluštit ani jedno slovo, kdybyste nevěděl, že záměna písmen se řídí šifrou 423. Poněvadž pak nevíme, jaká šifra řídí záměnu písmen v listině, nedokážeme ji přečíst." Logicky přesné Jarriquezovo vysvětlení Manoela zprvu ohromilo. Ale hned se vzchopil. "Ne, pane!" zvolal. "Nikdy se nevzdám naděje, že neznámou šifru objevíme!"
"Snad bychom to dokázali, kdyby řádky listiny byly děleny v slova," odpověděl soudce. "A proč?" "Zase jen logický úsudek, mladý muži. Můžeme přece skoro s jistotou říci, že poslední odstavec v krátkosti opakuje to, co je v odstavcích předcházejících. Proto jsem přesvědčen, že je tam i jméno Dacosta. A tak kdyby řádky byly děleny v slova, zkoušel bych slovo za slovem, myslím ta, která mají sedm písmen jako jméno Dacosta, až bych se dopídil čísla, které je klíčem k listině." "Nechtěl byste mě poučit, jak byste si počínal?" žádal ho Manoel, kterému svitl nový záblesk naděje. "Ale ano. Vždyť je to docela prosté," odpověděl Jarriquez. "Vezměme druhé slovo, mé jméno, které jsme již převedli v nesrozumitelnou skupinu ncuvktygc. Napíšu je do kolmého sloupce a názorně vám ukážu, jak se musí postupovat, když se má tajnopis měnit zpátky v srozumitelná slova. Je ta jen obrácený postup, než když jsme to slovo šifrovali. Pohleďte: n-4=j c-2=a u-3=r v-4=r k-2=i t-3=q y-3=u g-2=e c-3=z Jako jsme prve na našem abecedním řádku přičítali, teď jsme stejným způsobem odčítali." "Ano, je to tak," potvrzoval Manoel. "Pochopil jste tedy už, jak se mění jasná zpráva v tajnopis a naopak při šifře 423, kterou jsme si určili jako klíč!" "Ovšem, pane!" zvolal Manoel. "Jestliže tedy jméno Dacosta je skutečně v posledním, odstavci a prozkoumáme-li každou sedmipísmennou skupinu, pak musíme... "Nu, možné by to bylo," nedal mu domluvit Jarriquez. "Ale jen s jednou podmínkou." "Jakou?" "Aby prvá číslice šifrovaného klíče náhodou padla na prvé písmeno jména Dacosta. A jistě se mnou souhlasíte, že je to málo pravděpodobné." "Máte pravdu," odpověděl Manoel a zesmutněl. Ta pramalá pravděpodobnost ho okrádala o poslední jiskřičku naděje. "Musili bychom se spolehnout jen a jen na náhodu, a ta v takových případech pravidelně zklame." "Proč by náhoda nemohla náhodou posloužit právě nám, abychom zjistili hledané číslo?" oživoval svou naději Manoel. "Číslo, ano, to číslo!" povzdechl si soudce. "Kolik číslic má to číslo? Dvě, tři, čtyři, devět nebo deset? A je každá číslice jiná nebo se některá opakuje? Víte vy, mladý muži, že z deseti základních číslic, a to bez opakování některé z nich, lze vytvořit tři milióny dvě stě osmašedesát tisíc a osm set různých číslic?" "Jestliže se pak některá číslice opakuje, počet možných kombinací roste hned o další milióny. A uvědomujete si, že byste k té práci potřeboval šest let, kdybyste pro zkoušku s jedním číslem potřeboval pouze jedinou z těch pěti set pětadvaceti tisíc a šesti set minut, které dohromady tvoří jeden rok? Kdyby vám taková zkouška trvala hodinu, pak byste nebyl hotov ani za tři staletí! Ne, nesmíme žádat nemožné!"
"Ještě nemožnější je, pane, aby nevinný a poctivý muž jako Joam Davista ztratil život a čest, ačkoli zde před námi leží důkaz jeho neviny!" "Ale, ale, mladý muži," uklidňoval Manoela Jarriquez. "Kdo nám konec konců ručí za to, že Torres nelhal, že měl vůbec nějakou listinu psanou pachatelem tijuckého zločinu, že je to tato listina a že má skutečně vztah k Dacostovu případu?" "Ano, kdo za to ručí?" opakoval Manoel. A hlava mu klesla do dlaní. Vždyť opravdu nebylo jisté, že listina jedná o loupeži tijuckých diamantů. Nic nedokázalo, že to není bezcenný papír, pouhý výmysl Torresův. Což dobrodruh nebyl schopen prodat falešný doklad stejně jako pravý? "Ale na tom nezáleží, pane Manoele," pokračoval soudce. "Skutečně na tom nezáleží! Nevzdávám se ať ta listina jedná o čemkoli.Pro mne má při nejmenším stejnou cenu jako nějaká pěkná tajenka nebo složitý rébus!" Po těchto slovech se Manoel s Jarriquezem rozloučil. Vracel se na jantaru smutnější, než když ji opouštěl. KAPITOLA XIV AŤ ROZHODNE NÁHODA! Zatím nastal dokonalý zvrat veřejného mínění ve prospěch Joama Dacosty. Rozhořčení ustoupilo soucitu. Davy již neobklo-povaly manaoské vězení, aby volaly po Dacostově smrti. Naopak! Právě ti největší horlitelé, kteří s rozhodností rozhlašovali uvězněného statkáře za zločince a pachatele tijuckého zločinu, žádali teď jeho okamžité propuštění a nezvratně věřili v jeho nevinu. Takové už jsou davy - od krajnosti do krajnosti. Obrat veřejného smýšlení však byl pochopitelný. Všude se přetřásaly události posledních dvou dní. Mluvilo se o Benitovu souboji s Torresem, o neobvyklém způsobu pátrání po dobrodruhově mrtvole a o nálezu nerozluštitelné listiny, o níž však každý byl nebo alespoň se snažil být přesvědčen, že je to skutečně věcný důkaz Dacostovy neviny. Vždyť se o ní tvrdilo, že ji vlastnoručně psal pravý pachatel. To vše zapůsobilo na nejširší veřejnost tak, že dnes se lidé obávali toho, co včera ještě bylo jejich toužebným přáním, totiž rozkazu z Rio de Janeira. A ten mohl přijít každého dne. Joam Dacosta byl zatčen 24. srpna a již příštího dne vyslechnut. Soudcova zpráva byla odeslána na ministerstvo 26. a dnes bylo 28. srpna. Za tři čtyři dny ministr rozhodne o odsouzencově osudu. A bylo až příliš jisté, že "bude dán průchod právu". Nikdo nepochyboval, že to tak dopadne. Nikdo však také nepochyboval o Dacostově nevině. Nepochybovali nejen jeho drazí, ale všichni manaoští občané. A všichni vášnivě sledovali rozvoj dramatu. Ale jakou cenu mohla listina mít pro lhostejného nebo nezaujatého pozorovatele, který byl daleko od místa, kde mělo dojít k závěru staré historie? Jak dokázat, že listina skutečně jedná o onom dávném zločinu? Listina tu byla, to bylo nesporné! A byla nalezena na dobrodruhově mrtvole! Ale to bylo všechno. Porovnání rukopisu udání s rukopisem listiny mohlo snad ještě dokázat, že ji nepsal dobrodruh sám. Ale nemohl si ji dát v podvodném úmyslu někým napsat, jak správně řekl soudce Jarriquez? Tomu nasvědčovala okolnost, že Torres ji chtěl dát z ruky až po sňatku s Dacostovou dcerou a pak by stejně už nebylo možné napravit dokonaný podvod. Bylo tu mnoho důvodů pro i proti, a proto se nesmíme divit, že případ se stal popudem k rozvášnění myslí. Joamu Dacostovi to však nijak nepomáhalo. Pokud listina nebude rozluštěna, jako by neexistovala! Nestane-li se do tří dnů zázrak, který by objasnil záhadu listiny, pak odsouzenec z Tijuca propadne katu.
O tento zázrak se pokoušel soudce Jarriquez. Teď již pracoval spíše pro Joama Dacostu, než aby ukojil luštitelskou vášeň a dokázal svou bystrost. Ano! Změnilo se i mínění soudcovo! Což nebyl největším tajemstvím člověk, který dobrovolně opustil bezpečný úkryt v Iquitosu a odvážil se nebezpečného pokusu žádat brazilskou spravedlnost o obnovu starého procesu? Proto především chtěl Jarriquez luštit a luštit, dokud nestrhne roušku z tajemství listiny. Rozhodl se, že nepovolí! Nejedl, nespal! Jen zkoušel jednu kombinaci za druhou a koval v mysli klíč, který by se hodil do zámku listiny. Již ke konci prvého dne se myšlenka na šifru stala v Jarriquezově mysli přímo posedlostí. Vřel v něm trvalý a netajený vztek na listinu i její tajemství. A vztek ten hřměl domem. Služebníci, černí jako bílí, neodvažovali se mu na oči. Ještě štěstí, že nebyl ženat. Jinak by asi paní Jarriquezová zažila mnohou trpkou hodinu. Našeho podivína až dosud tak vášnivě nezaujala žádná hádanka. Rozhodl se, že půjde za tajemstvím až do konečného vítězství, jestliže mu dřív nepraskne hlava jako přetopený kotel. Jarriquez byl skálopevně přesvědčen, že klíčem k listině je číslo, snad dvoumístné, snad vícemístné. Ale všechny jeho dosa-vadní propočty nedokázaly je objevit. Spolehnout se. na náhodu a pátrat po čísle zkusmo, o tom přece řekl sám, že by to znamenalo utápět se v miliónech kombinací a že by na to nestačil celý život i toho nejlepšího počtáře. Nechtěl pokoušet náhodu, a tak zbýval jen rozum. A Jarriquez jej přepínal až nerozumně, když ho zklamal dobrý úmysl posilnit se několikahodinovým spánkem. Kdo by byl dokázal prolomit zábranu mnoha zákazů, které měly zajistit Jarriquezovi dokonalý klid, byl by ho spatřil v pracovně za stolem, zahloubaného v listinu. Takřka se topil v změti písmen, která mu již začínala tančit před očima. "Hrůza!" vykřikl. "Proč jen ten darebák, který. to psal, alespoň nerozdělil řádky na slova! Pak by to bylo možné, pak by to šlo!... Ale to ne!... A přece je jisté, jestliže ta listina opravdu jedná o tijuckém zločinu, že tam musí být slova diamanty, Tijuco, Dacosta a ještě mnohá jiná, která by mi pomohla odvodit klíčové číslo! Ale kdepak! Ani jediné oddělené slovo!... Kdyby bylo alespoň jedno jedinké!... Jedno jedinké slovo mezi těmi tři sta třiceti písmeny!... Ať je tři sta třicetkrát proklet ničema, který vymyslil tenhle komplikovaný způsob! Jen za to by zasloužil tři sta třicetkrát šibenici!" Mocná rána pěstí do listiny provázela jeho málo lidumilné přání. "Kdo mi však brání," začal znova myslit nahlas, "abych to alespoň s těmi slovy zkusil, ať již na začátku nebo na konci odstavce? Snad tam někde čeká příležitost, a tu nesmím zanedbat!" Ze vzteku se pustil na cestu dosud zavrhovanou. Zkoušel všechna začáteční a všechna konečná písmena odstavců, zda snad některá netají nejdůležitější slovíčko, které tu někde musilo být, jméno Dacosta. Pořád nic! Nakreslil zase srovnávací vzorec a použil prvých sedmi písmen posledního odstavce: d=D o=a q=c h=o j=s q=t i=a Zapochyboval již u prvého písmene. Písmeno d zůstávalo bez změny. To znamenalo, že šifrové číslo by začínalo nulou, a bylo málo pravděpodobné, že někdo by si takovou šifru vybral. Třetí písmeno mu jasně dokázalo, že jeho pochyby jsou oprávněné. Vždyť mezi q a c je třináct čísel a šifra se mohla skládat jen z číslic 0 - 9. Stejně to dopadalo se sedmi písmeny na konci posledního odstavce: psuvjhd.
Tato skupina začínala písmenem p a mezi p a d je taky písmen jedenáct. Tedy ani z toho nebylo nic. K úspěchu nevedly ani všemožné zkoušky se slovem Tijuco. Ani to se nehodilo. Vstal od marné práce a s třeštící hlavou začal dlouhými kroky přecházet po pracovně. Otevřel okno, aby se nadýchal čistého vzduchu, a ulevil si zaklením, které vyplašilo z větvoví citlivky pod oknem hejno kolibříků. Ale pak se zase vrátil k listině. Vzal ji do ruky a několikrát obrátil. "Ten darebák! Ten padouch!" bručel. "Ještě mě přivede do blázince! Ale klid, klid! Jen neztrácet rozvahu! Teď na to není kdy!" Ochladil si hlavu řádnou sprchou studené vody a řekl si: "Musím na to jinak! Když se mi nepodařilo přijít na šifru z vlastních jmen, nezbývá mi než uvažovat, jaké číslo asi mohl zvolit pisatel listiny, jestliže ji ovšem psal zločinec z Tijuca." Soudce Jarriquez se už pouštěl až na pole dohadů. Snad jednal správně. Rozhodně měl oporu v logice. "Nejdřív to zkusíme s letopočtem. Proč by si ten darebák nemohl vybrat rovnou číslo, například letopočet narození Joama Dacosty, který trpěl nevinně za jeho čin. Dacosta se narodil roku l804. Použijme tedy toho čísla!" A soudce Jarriquez napsal na papír dvanáct začátečních písmen posledního odstavce a rozdělil je do tří skupin: doqh l804
ntvs l804
jqip l804
Odečetl tolik písmen, kolik žádalo číslo pod každým písmenem, a došel k tomuto výsledku: cgqd
iiil
mlvo
A to zase neznamenalo pranic. "Ani tohle tedy není to pravé!" vykřikl zlostně. "Musíme zkusit ještě jiné číslo!" A řekl si, že pisatel by si snad spíše zvolil rok, kdy došlo k loupeži diamantů. To byl rok l826. Postupoval stejně jako prve a vyšel mu zase nesmysl: chov
iigj
mltm
"Hromské číslo!" zaklel. "Ani tohle nesedí! Tak nějaké jiné! Ten lupič mohl volit stejně dobře to, které představuje úhrn jeho lupu." Cena uloupených diamantů byla osm set čtyřiatřicet contos. Vzorec pak vypadal takto: doq 834 834
hjq
834
ipn
834
tvs
Výsledek vlm
zgm
amj
iso
dával právě tak málo smyslu jako všechny dřívější.
"Čert aby vzal listinu i s pisatelem!" zvolal a mrštil listinou do kouta pracovny. "I svatý by už ztratil trpělivost a začal klít!" Ale za chvíli ho hněv přešel. Zvedl listinu. Nechtěl se vzdát. Jako dosud prvá, tak teď začal zkoušet poslední písmena jednotlivých odstavců - a opět marně. Pak už zkoušel vše, co ho právě napadlo. Vyzkoušel číslo Dacostova věku, o kterém byl přesvědčen, že jej znal i pachatel, číslo dne a měsíce Dacostova zatčení, Dacostova odsouzení ve Villa Rice, Dacostova útěku a tak stále dál až k číslu počtu. obětí tijuckého zločinu. Nic, stále nic! Soudce Jarriquez byl zoufalý a nebyl dalek nervového zhroucení. Šil sebou, vyskakoval a rozpřahoval se na listinu, jako by to byl nějaký živoucí nepřítel. A pak si řekl: "Logika nepomáhá, a tak se svěřím náhodě bez logiky! A ať při mně stojí všichni svatí!" Zatáhl za šňůru zvonku, kterým přivolával služebnictvo. Zvonek zazněl. Jarriquez šel ke dveřím a otevřel je. "Bobe!" volal. Pak čekal. Ale kdo se neobjevoval, byl Bob, osvobozený černoch a Jarriquezův nejmilejší sloužící. Bylo zřejmé, že Bob se pána bojí. Nové trhnutí šňůrou a nové zavolání. Bob však pokládal za nejchytřejší neslyšet. Třetí zazvonění, při kterém praskla šňůra a zvonek sletěl se zdi. Tentokrát Bob slyšel. "Co si pán přeje?" ptal se, ale z opatrnosti zůstal stát ve dveřích. "Nemluv a pojď sem!" poroučel soudce. Ubohý černoch se začal třást pod žhavým pohledem svého chlebodárce. Přistoupil ke stolu. "Bobe, dávej dobrý pozor," poučoval ho Jarriquez. "Na mou otázku odpovíš hned a bez rozmýšlení, nebo..." Zmatený Bob se postavil před stolem do pozoru s vypoule-nýma očima a s otevřenými ústy. "Jsi připraven?" ptal se Jarriquez. "Jsem." "Tak pozor! Řekni mi rychle nějaké číslo, to první, které tě napadne!" "Sedmdesát šest tisíc dvě stě dvacet tři!" vyhrkl Bob. Asi si myslil, že čím větší číslo, tím větší bude pánova spokojenost. Soudce honem popadl tužku a zaznamenával číslo, které mu ústy černého Boba posílala náhoda. Bylo pochopitelně málo pravděpodobné, že číslo 76223 bude hledaným klíčem. A také nebylo. Dokázalo jen vyvolat tak nehoráznou kletbu z Jarriquezových úst, že Bob uznal za nejvhodnější, aby jako šíp vylétl z pánovy pracovny.
KAPITOLA XV POSLEDNÍ ÚSILÍ Neplodnými pokusy se nevyčerpával jen soudce Jarriquez. I Benito, Manoel a Minha se snažili společnou prací vyrvat listině tajemství, na němž závisely život a čest jejich otce. Pozadu nechtěl zůstat ani Fragoso. A Lina mu věrně pomáhala. Ale ani úsilí všech nevedlo k cíli. Hledaný klíč byl stále jen hledán. "Však vy na to přijdete, Fragoso," povzbuzovala mulatka snoubence. "Musíte!" "A taky že přijdu!" ujišťoval ji Fragoso. Ale nepřicházel. Jenže Fragoso se zatím obíral nápadem, s nímž se nesvěřil ani Lině a který ho přímo posedl. Usmyslil si, že vyhledá ony lesní kapitány, jejichž společníkem kdysi byl Torres, a že tak
zjistí, kdo byl pisatelem listiny, a tedy i pachatelem dávného zločinu. Působiště dobrodruhovo a jeho společníků v provincii Madeiře, kde se Fragoso před lety setkal s Torresem, nebylo příliš daleko od Manaosu. Stačilo sejít nějakých padesát mil po proudu Amazonky až k ústí Madeiry, která se vlévá do veletoku na jeho pravém břehu. Tam již najde náčelníka "capitaes do mato", mezi něž patříval i Torres. Za dva tři dny může vyřídit všechno. "Ano, ano," opakoval si, "mohlo by se to podařit, ale co pak? Co z toho, když je najdu? I když se nakrásně dovím, že některý z nich nedávno zemřel, stačí to jako důkaz, že to byl pachatel? Dokážu tím, že dal Torresovi písemné přiznání k tijuckému zločinu? Pomohu tím Joamu Dacostovi nebo objevím klíč k listině? Ne! Šifru znali jen dva lidé, pachatel a Torres. A ti oba jsou mrtvi!" Takovými úvahami se zabýval Fragoso. Bylo až příliš zřejmé, že jeho pokus nejspíš nepovede k ničemu. Ale myšlenka na Torresovy společníky mu nedopřávala ani chvilky, klidu. Neodolatelně ho to nutilo, aby šel, ačkoli snad Torresovy bývalé druhy třebas ani nenajde. Vždyť mohli právě mít nějakou práci daleko v docela jiném koutu provincie. Pak by pátrání trvalo delší dobu, než jakou by mu směl věnovat! A čeho tím doopravdy dosáhne? Ale přes všechny tyto úvahy a vlastní námitky Fragoso příštího dne ještě před rozedněním, bylo to 29. srpna, potají, opustil jangadu, spěchal do Manaosu a tam si opatřil místo na egaritee, jakých každodenně odjíždělo z Manaosu po proudu několik. A nikomu nic neřekl. Když se po celý den neobjevoval na palubě voru, vzbudilo to všeobecný údiv. Ani mladá mulatka nedovedla vysvětlit, proč v tak nevhodnou chvíli zmizel člověk, o jehož oddanosti a věrnosti ke Garralově rodině nemohl nikdo pochybovat. Vyskytly se i dohady, a to nikoli zcela neoprávněné, zda se ubožák nedopustil nějakého nepředloženého činu ze zoufalství, že byl na brazilské hranici příčinou Torresova příchodu na vor. Ale co by si pak musil vyčítat Benito? Již v Iquitosu zval Torrese na fazendu. V Tabatinze pak ho nejen pozval podruhé, ale sám na vor přivedl. A konečně tím, že ho vydráždil k souboji a zabil, zahubil jediného svědka schopného promluvit ve prospěch nevinného vězně. Benito si také skutečně trpce vyčítal, že je vinen jak otcovým zatčením, tak i vším tím hrozným, co mělo ještě následovat. Říkal si, že kdyby Torres teď byl živ, byl by jim listinu vydal, ať již ze soucitu nebo z prospěchářského zájmu. Za peníze by byl jistě promluvil, zvláště když sám nemohl být podezírán ani z nejvzdálenější účasti na tijuckém zločinu. A pak by se byl před soudem objevil i důkaz Garralovy neviny. Jistě by se tak stalo! A zatím on zabil jediného člověka, který mohl nejen důkaz předložit, ale i objasnit jeho smysl. Nešťastný mladík o tom všem až příliš často přesvědčoval matku, Manoela - i sám sebe. Nepřestával se obviňovat, že je vinen hrozným neštěstím svého otce. Statečná Yaquita zachovávala klid jak před manželem, u kterého trávila všechny hodiny povolených návštěv, tak i před zoufajícím synem, o jehož zdravý rozum se chvěla. Opět se tu projevila povahová vyrovnanost Magalh?esovy dcery a důstojné družky iquitoského statkáře. Joam Dacosta se ostatně choval tak, že jí byl oporou v hodinách této těžké zkoušky. Ušlechtilý muž přísných mravů a neúnavný pracovník, jehož celý život byl jen zápasem, neochabl ani na okamžik. Nesrazil ho k zemi ani nejtvrdší úder osudu, smrt soudce Ribeira, nepochybujícího o jeho nevině, ačkoli právě na pomoc svého někdejšího obhájce nejvíce spoléhal. Zásah Torresův do případu považoval za málo významný. Vždyť se rozhodl opustit Iquitos a vydat ,se soudu ve své vlasti již dříve, než se dověděl o listině. Domníval se, že jako svědectví jeho neviny stačí důkazy mravní. Pochopitelně mu nemohlo být lhostejné, když se nečekaně objevil i věcný důkaz, ať již před jeho zatčením nebo po něm. A když naneštěstí ten důkaz nebyl k ničemu, byl na tom stejně jako před svým příchodem do Brazílie, kdy zamýšlel hájit se jen slovy: "Zde je má minulost i přítomnost! Můj celý poctivý život, věnovaný práci a druhým! Vynesli jste
nad ním nespravedlivý rozsudek. Po třiadvacetiletém vyhnanství se při-cházím vydat! Zde jsem! Suďte znova, a spravedlivě!" Torresova smrt a nerozluštitelnost listiny proto na něho nezapůsobily tak mocně jako na jeho děti, přátele, zaměstnance a vůbec na všechny, kdo měli zájem na jeho osudu. "Věřím ve vítězství své neviny stejně, jako věřím v pravdu," říkával Yaquitě. "Jestliže je mi souzeno, abych žil dál, pak se stane i zázrak! Ne-li, zemřu!" V Manaosu zatím rozrúch vzrůstal úměrně s počtem uplýva-jících dní. O Dacostově případu se mluvilo vášnivě vždy, ale teď již s vášní bez hranic. Aprotože tajemné vždy nejvíc láká, byla listina začátkem všech debat. A na konci čtvrtého dne v Manaosu již nikdo nepochyboval, že obsah listiny Joama Dacostu ospravedlňuje. Kromě toho v Manaosu se snad již každý pokusil odhalit tajemství listiny. Deník Diario do Gran Para ji otiskl v plném znění. Kolovalo i mnoho rukopisných opisů. O ty se postaral Manoel, který nechtěl zanedbat nic, co by mohlo přispět k objasnění jejího tajemství, zvláště ne náhodu, za kterou se tak často skrývá prozřetelnost. Byla také vypsána odměna jednoho sta contů pro toho, kdo objeví marně hledaný klíč a dokáže listinu rozluštit. A sto contů bylo jmění! Proto tolik manaoských občanů všech společenských vrstev nejedlo, nespalo a jen a jen luštilo. Až dosud bylo vše marné. Zdálo se, že i nejúspěšnější luštitelé světa by trávili své večery nad listinou marně. V časopisu Diario byla výzva, aby šťastný luštitel oznámil výsledek své práce soudci Jarriquezovi do jeho domu v ulici Boha Syna, ale až do večerních hodin dne 29. srpna nepřišlo tam nic. A byla obava, že nepřijde vůbec. Nejpolitováníl!odnější ze všech, kdo se dali v boj s tvrdo-šíjným tajemstvím, byl soudce Jarriquez sám. Vlivem zcela pochopitelného sdružování myšlenek sdílel teď již i on mínění veřejnosti, že listina mluví o tijuckém případě, že ji psal pachatel zločinu a že Joama Dacostu ospravedlňuje. Proto k ní hledal klíč tím horlivěji. Teď již to nebylo pouhé "umění pro umění", teď ho již poháněl soucit s nevinně odsouzeným člověkem a nutila povinnost strážce spravedlnosti. Jestliže je pravda, že myšlenková činnost stravuje část fosforu z lidského mozku, pak kdovíkolik miligramů ho soudce již proplýtval ve snaze, aby řádně rozhýbal své "rozumové středisko", aniž to konec konců bylo co platné. Jarriquez se přesto nemínil vzdát. Je pravda, že spoléhal již jen na náhodu, ale usmyslil si, že ji donutí, aby mu skutečně pomohla. Dráždil ji proto všemi možnými i nemožnými způsoby. Jeho boj s tajemstvím se stal posedlostí, zuřivostí, a co horšího, zuřivostí bezmocnou! Nikdo by neuvěřil, s kolika různými a zcela náhodně volenými čísly to dnes již zkoušel. Ach, kdyby jen bylo dost času! Pak by se vrhl bez váháni na všechny ty milióny kombinaci, které mohou vzniknout z deseti základních číslic. Věnoval by tomu třeba celý život a nic by nedbal, že se snad zblázni dřív, než uplyne rok! Blázen? Co na tom! Copak jim vlastně nebyl již teď? Napadlo ho, že se listina snad musí číst po rubu. Obrátil ji a zkoušel ji i tak, proti světlu. Samozřejmě, ani tento způsob nevedl k cíli. "Snad se to má číst pozpátku, pisatel to tím chtěl možná ztížit," řekl si a zkoušel listinu od posledního písmene k prvnímu. Zase nic! Nový způsob postupu mu dal jen novou změť nesrozumitelných slov. V osm hodin večer Jarriquez zabořil hlavu do dlaní. Byl ubit tělesně i duševně. Nebyl schopen pohybu, řeči, myšlenky, natož pak úvahy. Tu se venku ozval hluk. A dveře pracovny se náhle otevřely přes všechny vydané zákazy. Vešli Benito a Manoel. Bylo hrůza podívat se na Benita. Nešťastný mladík by se byl neudržel ani na nohou, kdyby ho Manoel nepodpíral. Soudce povstal.
"Co si přejete, pánové?" ptal se. "Co se děje?" "Klíč... ten klíč..." zakoktal Benito šílený bolem. "Klíč k lis-tině!" "Máte jej?" "Ne, my ne," odpověděl Manoel. "A vy?" "Nic... Stále ještě nic!" "Nic!" vykřikl Benito. A v návalu zoufalství vytrhl z opasku nůž a rozmáchl se, aby si jej vrazil do prsou. Manoel i soudce se na něho vrhli. Odzbrojili ho, ale nikoli bez námahy. "Benito," pravil mu Jarriquez hlasem nutícím se do klidného tónu. "Měl. byste udělat něco lepšího než se zabíjet, když váš otec nemůže uniknout trestu za zločin, který nespáchal." "A co?" odsekl Benito. "Musíte se vynasnažit, abyste ho zachránil před smrtí!" "Ale jak?" "Na to už musíte přijít sám," odpověděl mu soudce. "Tohle poučení vám dát nemohu, nesmím!" KAPITOLA XVI PŘÍPRAVY Příštího dne, 30. srpna, Manoel s Benitem se potají radili. Pochopili, co jim soudce nesměl říci přímo. Proto teď uvažovali o různých možnostech, jak by pomohli k útěku z vězení odsouzenci, kterému hrozila smrt na popravišti. Nic jiného se nedalo dělat. Bylo až příliš jisté, že úřady v Rio de Janieru budou nerozluštitelnou listinu považovat za pouhý cár papíru a že nad domnělým pachatelem tijuckého zločinu potvrdí původní rozsudek. Zvláště když zákon při zločinu takového druhu nedovoloval zmírnění trestu. Proto mohli čekat jen rozkaz k provedení popravy. Joam Dacosta nesměl váhat a musil znova útěkem uniknout následkům nespravedlivého odsouzení. Mladí mužové se zprvu dohodli, že svůj úmysl zatají před všemi, nevyjímajíc ani Yaquitu a Minhu. Nebylo radno probouzet v jejich srdci naději, možná že nesplnitelnou. Kdo mohl předem říci, zda jejich plán neztroskotá pro nějakou. nepředvídatelnou překážku. Teď by byli potřebovali Fragosa. Oddaný a obětavý kadeřník by jim byl jistě v mnohém užitečný, kdyby ho do svého plánu zasvětili. Ale Fragoso zmizel. Ani Lina jim nemohla říci, co se s ním stalo a proč opustil jangadu, aniž se jí svěřil s příčinou odchodu. Kdyby byl Fragoso jen zdaleka tušil, k jakému konci se blíží Dacostův případ, jistě by byl neodcházel v tak vážné chvíli a nepokoušel by se o zákrok, který nemá valnou vyhlídku na úspěch. Jistě ne! A byl by jim prospěšnější při pokusu o vězňovo osvobození než pátráním po bývalých společnících Torresových. Ale Fragoso zde nebyl. Musili se obejít bez jeho pomoci. Benito s Manoelem již za svítání opustili jangadu a vydali se do Manosu. Pospíšili si a brzy se octli v úzkých uličkách, v této časné hodině ještě liduprázdných. Za několik minut poté stáli před vězením a zkoumali každičkou ,podrobnost na širém prostranství kolem bývalého kláštera, nyní změněného v budovu vyšetřovací vazby. S polohou budovy a s jejím okolím se pochopitelně nejdřív musili co nejpodrobněji obeznámit. Okno Dacostovy cely bylo v rohu budovy ve výši sedmi a půl metru. Bylo opatřeno železnou mříží, ale tak chatrnou, že nemohlo být pražádným uměním buď ji vylomit, nebo přepilovat! Jen se k ní dostat! Kameny zdi však byly špatně spojeny a ze spár mezi nimi malta
na mnoha místech vypadala. Byly tu proto četné rýhy a ty by mohly úplně postačit pro oporu nohy, zvláště kdyby ještě pomohl provaz. A hodit provaz s hákem tak, aby se zachytil na některém prutu mříže, bylo jen otázkou zručnosti. Pak už by bylo snadné odstranit jeden nebo dva pruty mříže, aby otvorem mohl prolézt člověk. Manoel s Benitem by vlezli do kobky a další by již probíhalo bez zvláštních nesnází. Provaz by řádně na mříži upevnili a po něm by se snadno dostali dolů i s vězněm. Podle všech známek na obloze měla být noc velmi temná. Ukryje pod svým pláštěm jejich práci, a než nastane úsvit, Joam Dacosta může být v bezpečí. Benito a Manoel se asi hodinu procházeli sem a tam, aby nevzbudili podezření. Ale vtiskli si do paměti s největší přesností jak polohu okna, tak i tvar mříže a místo, odkud by se mohl do okna nejlíp vhodit provaz. "S tím bychom tedy byli hotovi," pravil Manoel. "Neměli bychom však předem otce upozornit?" "Ne, Manoele! Ani jemu neřekneme nic, když vše tajíme i před matkou. Vždyť náš pokus může ztroskotat." "Podaří se, Benito," odpověděl mu Manoel. "Musíme však počítat se vším, třeba i s tím, že budeme přistiženi vězeňským strážcem." "Budeme mít s sebou dost zlata, abychom si koupili jeho mlčení," odpověděl Benito. "Dobře tedy. Ale až se otec dostane z vězení, nesmí zůstat ani v městě, ani na jangadě. Kde se skryje?" To byla druhá velmi vážná otázka, kterou musili rozhodnout. Vyřešili ji takto: Ve vzdálenosti asi sta kroků od vězeňské budovy protínal pustou pláň průplav, který se pod městem spojoval s Rio Negrem. To byla vhodná cesta k útěku, jestliže v průplavu bude na uprchlíka čekat člun. Těch sto kroků od budovy k průplavu se přeběhne snadno. Benito a Manoel se rozhodli, že večer v osm hodin odrazí od jangady člun s Araujem a se dvěma silnými veslaři. Člun popluje proti proudu Rio Negra do průplavu, proklouzne jím a skryje se v křoví u pustého břehu. Tam bude čekat na uprchlíka celou noc. Ale kam s Joamem Dacostou potom, až se dostane do člunu? Mladí mužové pečlivě promysleli všechny možnosti, až se dohodli i o tom. Návrat do Iquitosu by znamenal obtížnou a nebezpečnou cestu. Rozhodně by bylo příliš pomalé chtít uniknout po Amazonce proti proudu nebo přes pusté pláně jejího poříčí. Člun ani kůň nebyli dost rychlí? aby dopravili uprchlíka do bezpečí včas. A ani fazenda by mu teď již nebyla bezpečným útočištěm. Nevrátil by se tam Joam Garral, nýbrž Joam Dacosta, odsouzenec pro hrdelní zločin, a ten by se musil stále obávat, že ho Peru Brazílii vydá. Ani ve snu nemohl doufat, že ho tam čeká dřívější život. Útěk proti proudu Rio Negra do málo známých krajin, nebo dokonce i za brazilské hranice, by si byl vyžádal více času na přípravy, než kolik ho měl Joam Dacosta, jehož hlavní starostí musilo být, aby unikl pronásledování v prvých dnech. Plout dolů po Amazonce? Tam bylo plno stanic, vesnic a měst na obou březích. Všichni policejní náčelníci budou již vyrozuměni o jeho útěku. Joam Dacosta by byl zatčen dřív, než by se dostal na pobřeží Atlantiku. A i kdyby se mu to podařilo, kde a jak by se ukryl až do chvíle, než by se naskytla vhodná příležitost, která by položila moře mezi něho a spravedlnost. Když Benito s Manoelem uvážili všechny tyto možnosti, uznali, že žádná z nich nemá vyhlídku na úspěch. Jiskřička naděje byla jen jedna. Po útěku z vězení se dobře ukrýt v člunu, který se hned vydá na cestu průplavem do Rio Negra a pak po proudu této řeky až do Amazonky. Potom podle pravého břehu Amazonky plout šedesát mil až k ústí řeky Madeiry. Samozřejmě že by to znamenalo cestovat jen v noci a ve dne se ukrývat. Madeira pramení na úbočí Kordiller, je napájena množstvím přítoků, a tak vytváří rozsáhlou vodní cestu, vedoucí až do srdce Bolívie. Člun může snadno. proniknout až tam a nezanechat
po sobě stop. Uprchlík by se mohl skrýt v nějaké stanici, samotě nebo i ve vesnici za brazilskou hranicí. Tam by Joam Dacosta byl v poměrném bezpečí. Mohl by čekat třeba i několik měsíců, než by se mu naskytla příležitost dostat se na pobřeží Tichého oceánu, kde by mohl vstoupit na pobřežní loď. Kdyby ho dovezla do některého přístavu Spojených států severoamerických, byl by zachráněn. Pak už by mohl beze spěchu uvážit, zda má zpeněžit svůj majetek a navždy se vystěhovat za moře do Starého světa, kde by v klidu dožil svůj život, tak krutě a bez vlastní viny rozháraný. Jeho rodina by jistě bez váhání a lítosti šla později za ním. A samozřejmě i Manoel, který byl k Dacostově rodině poután nezničitelným poutem. To vše bylo tak jisté, že o tom ani nehovořili. "Pojďme," vyzval Benito přítele. "Nesmíme ztrácet čas, neboť do večera musí být vše připraveno." K voru se vraceli po břehu průplavu. Tak se přesvědčili, že člunu se nepostaví v cestu žádná překážka, žádné zdymadlo nebo loď ve správce. Pak šli ke kotvišti jangady po levém břehu Rio Negra. Vyhnuli se tak městským ulicím, kde se již rozproudil život. Benito šel přímo k matce. Věřil si, že se před ní dokáže chovat tak, aby nevycítila jeho neklid a obavy, které ho sžíraly. Mínil ji utěšit ujištěním, že dosud není nic ztraceno, že listina již brzy vydá své tajemství, že veřejné mínění straní otci a že soud z obavy před možnými nepokoji ochotně prodlouží lhůtu tak, aby otcova nevina mohla být prokázána i věcným důkazem. "Ano, maminko, tak se na to musíte dívat," dodal. "Uvidíte, že snad již zítra budeme zbaveni obav o otce." "Kéž tě vyslyší bůh," odpověděla Yaquita a její oči se zadívaly na syna tak tázavě, že Benito jen stěží snesl její pohled. Manoel zase, jako by se byli s Benitem dohodli, spěchal k Minze a vykláda jí, že Jarriquez je již úplně přesvědčen o otcově nevině a že použije všech prostředků, aby ho zachránil. "Věřím vám, Manoele," řekla dívka, ale oči se jí leskly slzami. A Manoel ji spěšně opustil. Bál se, že slzy zalijí i jemu zrak a usvědčí tak z nepravdy jeho útěšná slova. Přiblížila se hodina každodenní návštěvy u vězně. Yaquita s Minhou se již musily vypravit do Manaosu. Oba mladí mužové zatím vyjednávali s Araujem. Pověděli mu vše o svém plánu a celou hodinu se s ním radili, jak postupovat při osvobozovacím pokusu a jak nejlíp zajistit bezpečnost vězňovu potom. Araujo schválil jejich plán. Nabídl se, že večer dopraví člun průplavem na místo, kde bude moci nenápadně vyčkat až do chvíle, kdy přijdou s Dacostou. A zároveň je ujistil, že zná dopodrobna celý průplav a že i plavba po Rio Negru bude bezpečná, neboť člun snadno unikne pozornosti mezi spletí kmenů a dřev, stále unášených proudem této řeky. Araujo neměl žádnou námitku ani proti další části plánu, aby pluli po Amazonce až k ústí Madeiry. Řekl jim, že zná i Madeiru až do vzdálenosti více než jednoho sta mil od jejího soutoku s Amazonkou a že dokáže ošálit každého, byť málo pravděpo-dobného pronásledovatele, i kdyby proto musil plout až do srdce Bolívie. Jestliže se Joam Dacosta rozhodne, že odjede do Spojených států, pak bude pro něj mnohem bezpečnější vstoupit na loď na břehu Pacifiku, a nikoli na pobřeží atlantickém. Oba mladé muže nemálo povzbudilo, že Araujo schvaloval jejich plán. Měli úplnou důvěru ve zkušenost dlouholetého vůdce vorů, a zcela právem. O důvěryhodnosti a spolehlivosti toho dobrého muže vůbec nezapochybovali. Věděli, že dá v sázku nejen svobodu, ale i život, jen když zachrání iquitoského statkáře.
Araujo se také hned, ale potají a obezřele, pustil do příprav. Od Benita dostal velkou částku peněz, aby mohl čelit všemu na tak dlouhé cestě. Vorař dal připravit člun, ovšem pod záminkou, že pojede hledat Fragosa. Kadeřník se stále nevracel a ta dlouhá nepřítomnost vzbuzovala obavy o jeho osud u všech obyvatelů jangady. Araujo sám zásobil loďku potravinami na několik dní a pod nimi skryl provaz a jiné potřebné nástroje. Benito s Manoelem si měli pro ně přijít ve smluvenou dobu na ujednané místo. Na jangadě si příprav nikdo nevšiml. Dva statní černoši, které si Araujo vybral jako veslaře, nebyli do plánu zasvěceni. Ale i na ně se mohli spolehnout. Araujo byl jist, že ti stateční mužové se odváží všeho, až se dovědí, na jakém úkolu spolupracují, a že nasadí třebas i životy, až osvobozený Joam Dacosta bude svěřen jejich péči. Odpoledne bylo již vše připraveno. Zbývalo jen vyčkat, až nastane noc. Manoel se rozhodl, že ještě dnes navštíví znova Jarriqueze. Snad mu soudce poví něco nového o listině. Benito raději zůstal na jangadě, aby zde počkal na návrat matčin a sestřin. Proto se u Jarriqueze ohlásil pouze mladý lékař. Soudce ho hned pozval dál. Jarriquez seděl v pracovně, kterou už ani neopouštěl. Byl pološílený z přepracování a rozčilení. Na stole před ním stále ležela listina pomačkaná jeho neklidnými prsty. "Pane," ptal se ho Manoel chvějícím se hlasem, "došlo již něco z Ria?" "Ne!" odpověděl Jarriquez. "Rozkaz dosud nepři-šel... Ale může přijít každou chvíli..." "A listina?" "Nic!" přímo vykřikl Jarriquez. "Vyzkoušel jsem na ní již vše, co mě jen napadlo... A stále nic!" "Nic ?" "Něco přece... Rozluštil jsem jedno slovo... Jen to jedno jedinké!" "Které?" teď zase vykřikl Manoel. "Které, prosím vás?" "Útěk!" Manoel se na víc neptal. Stiskl ruku, kterou mu podával Jarriquez, a odcházel na jangadu, aby tam vyčkal, až nadejde hodina činu. KAPITOLA XVII POSLEDNÍ NOC Těch několik návštěvních hodin, které manželé Dacostovi trávili denně pospolu, míjelo dnes jako jindy. Joamu Dacostovi se vždy svíralo srdce v přítomnosti obou vroucně milovaných bytostí, ale dovedl se ovládat. Otec a manžel povzbuzoval obě ženy slovy naděje, ačkoli sám již skoro nedoufal. Přicházely vězně potěšit, ale samy potřebovaly útěchy ještě víc. A dostávalo se jim nejen útěchy, nýbrž i víry, když ho viděly tak pevného a nezlomného v hodině přetěžké zkoušky. I dnes je Joam povzbuzoval. Útěšná slova čerpal z vědomí neviny a z pevné víry, že spravedlnost musí zvítězit. Ne, Joam Dacosta nemohl pykat za vinu nespáchanou! O listině nemluvil skoro nikdy. Nehledal v ní pochybnou oporu, ať listina byla pravá nebo podvržená, ať ji psal opravdu pachatel tijuckého zločinu nebo Torres. Byt i byla skutečně důkazem jeho neviny, pokládal pro svou při za nejpádnější obhajobu svůj čestný a poctivý život. Mužná slova vězňova vnikla hluboko do srdcí obou žen, a proto se s ním dnes večer loučily s větší vírou v budoucnost, než jakou kdy měly ode dne jeho zatčení. Joam je přitiskl k srdci pevněji než jindy. Jako by tušil, že jeho případ se blíží k závěru, ať již jakémukoli. Když Joam Dacosta osaměl, zůstal dlouho sedět u stolu s hlavou v dlaních. Nač myslil? Dospěl k jistotě, že lidská spravedlnost musí napravit starou chybu?
Ano! Přece jen doufal! Věděl, že s Jarriquezovou zprávou o Dacostově totožnosti byly odeslány do Rio de Janeira i jeho paměti, psané tak přesvědčivě. A byl jist, že jeho obhajoba je teď v rukou ministra spravedlnosti. Víme již, že ty paměti líčily Dacostův život ode dne vstupu do služeb správy diamantonosného okrsku až do chvíle, kdy jangada přistala v Manaosu. Joam Dacosta teď v duchu prožíval znova svůj život. Viděl se, jak přichází do Tijuca jako sirotek. Tam se v poměrně mladém věku pílí dopracoval místa v kanceláři generálního ředitele. Kynula mu slibná budoucnost, významné místo ve správě diamantových dolů... A pak náhlá katastrofa! Výprava odvážející vytěžené diamanty je přepadena a její doprovod povražděn. Podezření padá na něho, poněvadž on jediný mohl zločincům prozradit den odjezdu výpravy! Následovalo zatčení, soud a odsouzení - přes upřímně míněnou obranu obhájcovu... Znova prožíval hrůzu posledních hodin před popravou v cele odsou-zenců na smrt ve městě Villa Rice a nadlidskou námahu, která mu pomohla k útěku. Před očima mu míjely kraje severních provincií, jak jimi prchá o hladu a bez prostředků k peruánské hranici až do chvíle, kdy pohostinný Magalh?es přijímá hladem umírajícího pod ochrannou střechu své fazendy. Vězeň byl tak zaujat vidinami obrazů své trpké minulosti, že nevnímal podivný hluk za zdí věznice, náraz háku na mříž v okně, ani skřípot pilníku zakusujícího se do železných prutů. Jen naprostá nepřítomnost ducha mohla způsobit, že to vše neslyšel. Joam Dacosta neslyšel ani nevnímal. Před jeho vnitřním zrakem se dále rozvíjely dávné příběhy. Viděl se na peruánském statku v květu mládí, nejdříve jako příručí a později jako Magalh?esův společník, věnující všechny schopnosti a síly ve prospěch iquitoské farmy. Ach, proč se nesvěřil svému dobrodinci se vším hned! Starý Portugalec by byl jistě uvěřil! To byla jediná vina, kterou si vyčítal. Nebo proč se upřímně nevyzpovídal tehdy, když Magalh?es vkládal ruku své dcery do ruky jeho! Yaquita by byla nikdy neuvěřila, že by byl schopen dopustit se tak hrozného zločinu. Hluk venku teď zesílil tak, že nemohl ujít ani zamyšlenému Dacostovi. Zvedl hlavu a zadíval.se k oknu. Ale byl to jen podvědomý a nepřítomný pohled. Také trval jen chvilenku. Pak Dacostova hlava zase spočinula v dlaních a myšlenky ho znova zanesly do Iquitosu. Magalh?es umírá. Před smrtí chce zajistit dceřinu budoucnost tím, že ji svěřuje do rukou svého společníka. Přeje si, aby jediným pánem statku se stal ten, kdo jej přivedl k takovému rozkvětu. Měl Joam Dacosta mluvit tehdy?... Snad, ale neodvážil se... Krásné chvíle po boku Yaquitině, radost z příchodu obou dětí a celý ten šťastný život tam kalily jen vzpomínky na Tijuco a výčitky svědomí, že nepromluvil o svém hrozném tajemství včas. V Dacostově mozku se všechny ty vidiny rozvíjely s překva-pivou jasností, ožívaly... Teď, teď se viděl ve chvíli, kdy na něm žádali souhlas k Manoelově svatbě s Minhou. Směl svolit k sňatku pod falešným jménem a neříci budoucímu zeti nic o tajemství, které tak tížilo celý jeho život? Ne, to se nesmělo stát! Proto se rozhodl se souhlasem soudce Ribeira, že nastoupí boj za očistu svého jména a za ospravedlnění, které mu svět dluží. Odejel s rodinou a tu se objevil Torres se svým mrzkým požadavkem. Milující otec mohl jen s opovržením odmítnout bídákův hanebný návrh, aby za záchranu své cti obětoval dceru. Následovalo udání a zatčení, opět zatčení!... Tu se okno rozlétlo pod prudkým nárazem zvenčí. Joam Dacosta se zvedl. Jeho vidiny se rázem rozplynuly. To již Benito vskočil do cely. Stanul před otcem a za okamžik po něm i Manoel překročil záprseň okna zbaveného mříží. Joamu Dacostovi se dral z hrdla výkřik překvapení, ale Benito ještě včas zakročil. "Tati," pravil, "mříž v okně je vylomena!... Provaz visí až k zemi... V průplavu, sto kroků odtud, čeká člun. Araujo vás zaveze daleko od Manaosu na protější břeh Amazonky, kde vás
nikdo nedokáže vystopovat!... Tatínku, musíte prchnout!... Sám soudce Jarriquez nám to poradili" "Musí to být!" připojil se i Manoel. "Já a prchnout?... Prchnout znova, podruhé?" A Joam Dacosta zvolna ustupoval do pozadí cely se vztyčenou hlavou a s rukama zkříženýma na prsou. "Nikdy!" řekl tak rozhodně, že oba mladí mužové oněměli. Něco takového neočekával ani Benito, ani Manoel. Nenadáli se, že tou rozhodnou překážkou, která zmaří úspěch jejich plánu, bude odsouzencův odpor. Benito pokročil k otci, zadíval se mu do očí a vzal obě jeho ruce do svých. Ne proto, aby ho násilím odvlekl k oknu. Chtěl ho jen přemluvit, přesvědčit. "Řekl jste nikdy, tati?" "Ano, nikdy!" "Otče," prosebně se ozval i Manoel." "Myslím, že i já mám právo, a prosím vás, abyste mě vyslechl. Jestliže jsme řekli, že musíte okamžitě prchnout, mínili jsme tím, že se prohřešíte proti sobě i proti nám, když zůstanete!" "Jestliže zůstanete, pak to pro vás znamená smrt!" naléhal Benito. "Rozkaz k popravě může přijít každým okamžikem. Věříte-li, že lidská spravedlnost opraví svůj chybný výrok z doby před dvaceti lety a že vám vrátí čest, pak se strašně klamete! Není jiné naděje než prchnout!... A zde je volná cesta!" Benito se již neovládal. Táhl otce k oknu. Joam Dacosta se vybavil ze synova sevření a zase ustoupil. "Kdybych znova prchl," pravil hlasem člověka, jehož rozhodnutí je nezměnitelné, "zneuctil bych sebe i vás. Bylo by to stejné, jako kdybych se k vině doznal. Dobrovolně jsem se vydal soudcům v své vlasti, a proto vyčkám jejich rozsudku, ať už je jakýkoli. Musím čekat!" "Ale vaše důkazy jsou pro zákon nedostatečné," ozval se zase Manoel, "a věcný důkaz vaší neviny nám stále ještě chybí! Opakuji, že sám soudce Jarriquez nám naznačil, že musíte uprchnout. Je to jediná možnost, jak uniknout smrtil" "Tedy zemřu!" odpověděl mu Dacosta klidně. "Má smrt bude mým protestem proti nespravedlivému rozsudku. Již jednou jsem prchl pouhých několik hodin před popravou! Ale to jsem byl mlád a měl před sebou celý život pro boj proti lidské nespravedlnosti! Utéci však dnes a znova žít bídným životem zločince skrývajícího se pod falešným jménem a snažícího se svést policii ze své stopy, byl by to vůbec život? Což jsem neprožil za třiadvacet let dost úzkostí? A mám do nich vléci i vás, abyste se i vy musili chvět, kdy se zas najde nějaký udavač a kdy žádost o mé vydání mě najde i v cizině? Ne, to nikdy!" "Tatínku!" zvolal Benito, téměř již šílený z otcovy tvrdošíj-nosti. "Musíte prchnout! Chci to!" Chopil se otce a násilím ho táhl k oknu. "Ne!... Ne!" "Chcete, abych se zbláznil!" "Nech mě, hochu!" odpověděl mu Joam Dacosta. "Kdysi jsem prchl z vězení ve Villa Rice a vyvolal tím zdání, že utíkám před zaslouženým trestem. Ano, tak to lidé chápali, musili chápat! A proto již jen pro čest jména, které nosíte i vy, neprchnu dnes!" Benito poklekl před otcem a prosebně k němu vztahoval ruce. "Ale rozkaz, tati!" koktal. "Ten rozkaz přijde, může přijít již dnes... právě teď... a přinese vám smrt!" "Mé rozhodnutí nezmění žádný rozkaz, nic! Ne, drahý hochu! Jen Joam Dacosta zločinec by mohl prchnout. Nevinný Joam Dacosta zůstane!" Byl to výjev drásající nervy. Benito zápolil s otcem a zmatený Manoel stál u okna, aby pomohl Dacostu spustit dolů. A tu se otevřely dveře cely...
Ve dveřích se objevil policejní náčelník s vrchním vězeňským dozorcem a s několika vojíny. Policejní náčelník viděl, že tu došlo k pokusu o vysvobození vězňovo, ale zároveň poznal, že vězeň se brání útěku, či spíše únosu. Nepromluvil. Jen hluboký soucit se zračil v jeho obličeji. Asi i on, stejně jako soudce Jarriquez, by si byl přál, aby Joam Dacosta prchl. Teď už bylo pozdě! Náčelník držel v ruce papír. Přistoupil k vězni. "Především mi dovolte, pane," pravil Joam Dacosta, "abych vám řekl, že únik závisel jen na mně! Ale já utéci nechci!" Policejní náčelník sklonil hlavu v němém přikývnutí. Pak pravil hlasem marně zápasícím o pevnost a jistotu. "Joame Dacosto, právě přišel rozkaz z ministerstva v Rio de Janeiru." "Ach otče!" současně vykřikli Benito i Manoel. Joam Dacosta zkřížil ruce na prsou a ptal se klidně: "Ten rozkaz potvrzuje původní rozsudek, že?" "Ano." "A bude vykonán?" "Zítra." Benito se vrhl k otci. Ještě jednou se chtěl pokusit, aby ho násilím vyrval z vězení... Vojíni musili Joama osvobodit ze synova objetí, snad posledního. Policejní náčelník pak pokynul vojínům, aby vyvedli Benita i Manoela. Bylo nutné ukončit zoufalý výjev, který trval již příliš dlouho. "Pane," pravil teď vězeň, "bude mi povolena zítra před popravou návštěva otce Passanhy? Zároveň vás prosím, abyste ho o ni požádal mým jménem." "Stane se." "A smím ještě jednou uvidět a obejmout rodinu, ženu a děti?" "Samozřejmě." "Děkuji vám, pane. A ještě jednu prosbu! Dejte dobře střežit toto okno." "Mohlo by se stát, že bych odtud prchl proti své vůli." Policejní náčelník se místo odpovědi uklonil a odcházel s dozorcem i s vojíny. Vězeň osaměl na těch několik hodin, které mu ještě zbývaly do konce života. KAPITOLA XVIII FRAGOSO Rozhodnutí z Ria tedy již došlo. Soudce Jarriquez správně předvídal, že nařídí okamžitý výkon původního rozsudku. Spravedlnost musila přijít na své. Příštího dne, 3l. srpna v devět hodin ráno, měl Joam Dacosta dokonat svůj život na šibenici. Trest smrti v Brazílii býval tehdy pravidelně měněn v trest mírnější, nešlo-li o zločince černé pleti. Tentokrát jej měl podstoupit i běloch. Stalo se tak podle zvláštních zákonů platných pro diamantonosné území. Tyto zákony také prý ve veřejném zájmu - nedovolovaly odsouzenci žádat o milost. Proto Joama Dacostu nemohlo již zachránit nic. Měl ztratit nejen život, ale i čest... Téhož dne ráno uháněl k Manaosu jezdec. Pobízel svého koně stále k větší a větší rychlosti, až ubohé zvíře ve vzdálenosti pouhé půl míle od města padlo, aby již nepovstalo. Jezdec se po koni ani neohlédl. Věděl, že zvíře vydalo ze sebe vše. Ač sám nebyl znaven o mnoho méně, spěchal pěšky k městu, mohla-li se jeho kolísavá chůze zvát spěchem. Muž přijel z východu po levém břehu řeky. Celý majetek vydal při nákupu koně, který ho donesl až k Manaosu přece jen rychleji, než by to dokázal člun plující proti proudu. Muž ten byl Fragoso.
Zdařil se odvážnému holiči podnik, s nímž se nechtěl nikomu svěřit? Našel skupinu lesních kapitánů, kdysi Torresových společníků? A hlavně, zjistil něco, co mohlo zachránit Joama Dacostu? To nevěděl ani Fragoso sám. Ale přece jen spěchal z posledních sil, aby soudci Jarriquezovi co nejdříve vypověděl, jak pochodil na své krátké výpravě. Vedlo se mu takto: Nemýlil se, když v Torresovi poznal jednoho z lesních kapitánů provozujících své řemeslo v krajích na obou březích řeky Madeiry. Když se dostal k ústí této řeky, dověděl se, že náčelník "capitâés do mato" se právě potuluje někde v okolí. Fragoso se hned pustil za ním a také ho skutečně našel, ačkoli to nebyla práce snadná. Položil náčelníkovi několik otázek a lesní kapitán na ně bez váhání odpověděl. Neměl a nemohl mít zájem, aby něco zamlčoval, neboť šlo o otázky zcela prosté a běžné. Fragoso mu nejdřív předložil tři otázky. "Patřil k vaší skupině ještě před několika málo měsíci lesní kapitán Torres?" "Ano, patřil," odpověděl náčelník lesních kapitánů: "A neměl ve vaší skupině přítele, který nedávno zemřel?" "To měl." "A jak se ten jeho přítel jmenoval?" "Ortega." Víc se Fragoso nedověděl. Mohla jeho zpráva ovlivnit osud Joama Dacosty. V to se nedalo doufat. Fragoso si to uvědomoval. Proto se náčelníka lesních kapitánů vyptával dál, zda zná Ortegův původ a jeho minulost. To bylo velmi důležité, neboť podle Torresových náznaků měl být Ortega pachatelem tijuckého zločinu. Naneštěstí však náčelník lesních kapitánů neznal podrobnosti Ortegova života. Mohl říci jen tolik, že Ortega pracoval v jeho skupině mnoho let, že byl nerozlučným společníkem Torresovým a že Torres u něho byl v hodině jeho smrti. Víc nevěděl. Fragoso se musil spokojit s touto bezvýznamnou zprávou a vrátit se. Věrný muž tedy nepřinášel důkaz, že Ortega byl pachatelem tijuckého zločinu, ale jeho výprava přece jen nebyla marná. Výpověď náčelníka lesních kapitánů dosvědčovala, že Torres mluvil pravdu, když tvrdil, že nedávno zemřel jeho přítel a že on byl přítomen jeho skonu. Tím však nabývala věrohodnosti i další Torresova slova, že od toho svého přítele - Ortegy dostal listinu. A pak bylo velmi pravděpodobné, že Ortega byl skutečně pachatelem zločinu v Tijucu, že listina opravdu obsahuje jeho doznání a že v něm jsou uvedeny podrobnosti nedovolující pochybovat o jejím původu a závažnosti. Pravda by se jistě objevila a zvítězila, jen kdyby se k listině našel klíč, kdyby se zjistila číselná šifra řídící záměnu písmen. Ale o šifře nebo klíči se Fragoso u náčelníka lesních kapitánů pochopitelně nedověděl nic. Získal jen několik dohadů navíc a téměř jistotu, že listina opravdu obsahuje zprávu o tajemství dávného zločinu. To bylo také všechno, co Fragoso přinášel. A přece jen spěchal, aby to málo mohl co nejdříve povědět soudci Jarriquezovi. Věděl, že nesmí ztratit jedinou hodinu. Proto dokázal, že v osm hodin ráno toho dne se dostal. k smrti znaven do vzdálenosti půl míle od Manaosu. Ačkoli byl u konce svých sil, přece jen překonal vzdálenost k městu značně rychle. Hnala ho neodolatelná předtucha, že Dacostova záchrana je teď pouze v jeho rukou. Tu se Fragoso zastavil, jako by mu nohy vrostly do země. Došel právě na malé náměstí na okraji města. Tam nad hlavami stěsnaných zástupů se do výše šesti metrů tyčila - šibenice. Z jejího příčného ramene visel provaz...
Fragosovi se zatočila hlava. Vědomě zavřel oči. Nechtěl vidět a jeho rty bezděky šeptaly: "Příliš pozdě!... Příliš pozdě!" S nadlidským úsilím se přece jen zvedl. Ne, dosud nebylo pozdě. Na konci provazu se ještě nekymácelo tělo Joama Dacosty. "Soudce Jarriquez! Soudce Jarriquez!" vykřikl. Klopýtaje a sotva popadaje dech, pospíchal do svahu hlavní manaoské ulice, až polomrtev klesl na prahu soudcova domu. Dveře byly zavřeny. Fragoso jen stěží dokázal na ně zabušit. Přišel mu otevřít sloužící a řekl mu, že pán není pro nikoho doma. Fragosa odmítnutí vzrušilo tak, že silou šílence odstrčil vrátného a vřítil se do Jarriquezovy pracovny. "Přicházím z kraje, kde Torres provozoval řemeslo lesního kapitána," volal. "Pane soudce, Torres mluvil pravdu... Zastavte!... Zastavte popravu!" "Vy jste našel Torresovy druhy?" "Ano." "A nesete šifru?" Fragoso neodpovídal. "Tak mi dejte pokoj a zmizte!" vztekle křičel soudce a chtěl roztrhat listinu. Fragoso ho chytil za ruku. "Je v ní pravda!" volal. "To vím taky," odsekl Jarriquez, "jenže odhalit ji!" "Odhalíme ji!... Musíme!" "Máte k ní tedy přece jen klíč?" "Ne," pokračoval Fragoso, "ale opakuji, že Torres nelhal. Před několika málo měsíci zemřel Torresův dlouholetý a důvěrný přítel. Nelze již pochybovat, že ten dal Torresovi listinu, které dobrodruh použil k vydírání na Dacostovi." "Můj názor," odpověděl Jarriquez. "My o tom nepochy-bujeme. Ale jinak se na to dívají ti, kdo rozhodli o odsouzencově osudu... Dejte mi s tím tedy pokoj!" Fragoso neodcházel. Padl Jarriquezovi k nohám. "Joam Dacosta je nevinen!" křičel. "Nesmíte ho nechat zabít! Davista nespáchal tijucký zločin. Udělal to Torresův přítel. Ten, co napsal listinu, Ortega!" Jméno soudcem hnulo. Jeho zuřivost vystřídal jako kouzlem uvážlivý klid. Narovnal zmuchlanou listinu, rozložil ji na stole a rukou si mnul čelo. "Zkusíme to jméno," řekl. "Ortega." Postupoval s jménem Ortega stejně jako dříve neúspěšně s tolika jinými. Nejdříve napsal jméno nad šest začátečních písmen posledního odstavce: Ortega doqhjq "Nic!" vykřikl. "Zhola nic!" Od písmena o k d v sestupném abecedním pořádku (p - z a a - d) je totiž patnáct písmen, od r k o třiadvacet písmen, od t ke q třiadvacet písmen a od a ke q šestnáct písmen. My však již víme, že šifra tajných písmen se může skládat jen z jednomístných číslic. Tomuto poznatku by vyhovovala jen písmena e až h, mezi nimiž je rozdíl tří písmen, a g až j, ale mezi těmi je také rozdíl tří písmen. Bylo to tedy opravdu nic, holé nic. V té chvíli se ulice rozbouřila hukotem a výkřiky davu. Fragoso se vrhl k oknu a otevřel je, než mu v tom mohl soudce zabránit. V ulici byla hlava na hlavě. Udeřila hodina, kdy odsou-zenec měl vyjít z vězení na poslední cestu. Davy se tlačily k náměstíčku se šibenicí. Bylo až strašné vidět v té chvíli Jarriqueze. S vytřeštěným zrakem hltal řádky listiny.
"Poslední písmena!" bručel si. "Zkusím ještě ta poslední." Byla to poslední naděje! Chvějící se ruka mu skoro bránila psát. Ale přece jen dokázal napsat pod jméno Ortega šest posledních písmen listiny. Radostně vykřikl. Prvý pohled mu prozradil, že tato písmena jsou všechna v sestupném abecedním sledu vzhledem ke jménu Ortega. Proto tu byla pravděpodobnost, že rozdíl mezi dvěma z nich se dá vyjádřit jednomístnou číslicí. Bylo tomu tak skutečně. Když rozdíl vyčíslil, dostal vzorec. Ortega suvjhd 4325l3 Hledané číslo tedy bylo 4325l3. Ale byl to opravdu klíč k listině? Nebyla to zase jen falešná stopa jako tolik dřívějších? Na ulici hluk vzrůstal. Hlasy volající po spravedlnosti a milosti pro nevinného jasně prozrazovaly, kam se nesou sympatie davů. A odsouzenci zbývalo již jen několik minut života. Fragoso vyběhl ze soudcovy pracovny. Šílel bolestí a chtěl ještě jednou spatřit svého dobrodince živého. Zamýšlel se vrhnout před smutný průvod a zastavit jej voláním: "Nezabíjejte spravedlivého! Milost nevinnému!" Soudce Jarriquez se zatím již pokoušel rozluštit začátek posledního odstavce. Pod jeho písmena psal zjištěné číslo a stále je opakoval: DoqhjqiPntvsicgilpeqvzbyvdbiz 4325l34325l34325l34325l34325l Pak si před sebe položil proužek s abecedou abcdefghijklmnopqrstuvwxyz a nahrazoval postupně každé písmeno podle číslice pod ním proti směru abecedy. Četl: zlocinemloupezedemantuavrazdy Teď již to nebyl jen radostný výkřik. Jarriquez radostí přímo zařval! Číslo 4325l3 bylo hledanou šifrou. Ortegovo jméno mu pomohlo najít klíč k listině. Neluštil již dál. Vyběhl na ulici a křičel: "Zadržte! Zadržte!" Dav se před ním ochotně rozestupoval, když se jím prodíral. Doběhl k vězení. K tomu všemu Jarriquez potřeboval jen několika minut. Odsouzenec právě vycházej z vězení. Jeho žena a děti se na něho věšely v šíleném zoufalství. Jarriquez se dostál až před Joama Dacostu. Chtěl mluvit, ale hlas mu vypověděl službu. Jen listinou mával. A stálo ho to hodně námahy, než se mu podařilo vyrazit z hrdla: "Nevinen! Nevinen!" KAPITOLA XIX TIJUCKÝ ZLOČIN
Pochmurný průvod se zastavil před soudcem a davy zas a zas po něm opakovaly burácející ozvěnou: "Nevinen! Nevinen!" Pak rázem nastalo ticho. Nikdo nechtěl ztratit ani slovíčko z toho, co musilo následovat. Soudce Jarriquez usedl na kamennou lavičku a tam luštil dál. Minha, Mimoel a Benito ho obstoupili. Yaquitu tiskl Joam Dacosta k srdci. Jarriquez podle klíče nahrazoval písmenko za písmenkem v řádkách posledního odstavce, dělil řádky v slova a hlasitě četl. Jeho hlas jasně zněl do hlubokého ticha: Zločinem loupeže démantů a vraždy vojínů provázejících zásilku 4325l343 25l3432 5l34325 l 34325l 34325l 34325l34325l3 4325l34 doqhjqip ntvsicg ifpeqvz b yvdbiz ysmksv svrxfahnlendk ddunmny spáchaným v noci na dvacátého druhého ledna roku jeden tisíc osm 325l34325 I 3432 SI 34325l343 25l3432 5l343 25l3 4325l 34325 l34 vrfdkeqar w qsfk sb gzdefuhlr fwvkikq qfgrd ttlx nhfjo wmvkh pvq set dvacet šest, není tedy vinen k smrti odsouzený Joam Dacosta 325 l34325 l343 25l3 4325 l3432 5 l3432 5l34325l3 4325 l34325l vgy eyefgy thww pjol xhfd wlrhp p tpvwk tevsxbjob nrcr edgruyb Skutečným strůjcem a pachatelem tohoto zločinu jsem já, bývalý 34325l343 25l34325 l 34325l3432 5l3432 5l34325 l343 25 l34325 voxvjdqcp uysxnfgr b sefjfuhpho ypkswq emrglpz kvip lf cbzdnd úředník diamantového okrsku, který v předtuše neodvratné smrti l34325l 34325l34325l 34325l 34325 l 34325l34 325l34325l 34325 vuigpnl gmdofowsygmp rouupv nxhtd w svhfyvvi qgteyvdvsf vquvn píše vlastnoručně toto doznání a podepisuje je svým pravým l343 25l34325l343 25l3 4325l34 3 25l34325l3 43 25l3 4325l3 qlwh xqbvxqqwvfrh vtur hrbsbqm d rtehtiuzkh nh uazp tucazp jménem ortega 4325l3 4325l3 npgsfp suvjhd Když soudce dočetl odstavec, vzduch se rozechvěl hřímavým a neutuchajícím voláním slávy. Mohlo být něco průkaznějšího než tento odstavec? Obsahoval tresť celé listiny, nezvratně dokazoval nevinu iquitoského farmáře a olupoval šibenici o oběť neuvěřitelného soudního omylu. Joam Dacosta, obklopený ženou, dětmi a přáteli, nestačil tisknout ruce vztahující se k němu. Na jeho pevnou povahu zapůsobilo vzrušení teprve teď. Slzy radosti mu zalily oči, když je pozvedl k nebi, aby v hloubi srdce poděkoval prozřetelnosti za téměř zázračnou záchranu ve chvíli, kdy již již měl vytrpět nejtěžší z lidských trestů. Mlčky děkoval bohu, že nedopustil, aby došlo k nejstrašnějšímu ze všech zločinů - k popravě nevinného.
Ano, nikdo již nemohl pochybovat, že Dacosta je nevinen. Skutečný pachatel tijuckého zločinu sám doznal vinu a uváděl všechny podrobnosti. A soudce Jarriquez vypátral číslo, které donutilo listinu, aby vydala své tajemství. Ale co Ortega doznával. Byl druhem Dacostovým v zaměstnání a stejně jako on byl službou přidělen k ředitelství démantových dolů. Ortega byl tehdy určen, aby provázel zásilku diamantů. Nezalekl se hrozného nápadu, že by se mohl obohatit zločinem, byť i spojeným s vraždou. A prozradil podloudníkům den a hodinu odjezdu výpravy z Tijuca. Když zločinci nedaleko Villa Ricy výpravu přepadli, předstíral, že proti nim bojuje spolu s vojíny. Ale pak padl mezi mrtvé a spoluviníci ho odnesli. Proto vojín, který unikl vraždění, mohl tvrdit, že Ortega byl při přepadu zabit. Ale zločin mu bohatství nepřinesl. Jeho spoluviníci ho podvedli a okradli o všechno. Zůstal bez jediného haléře a musil zmizet. Odešel na brazilský sever, do povodí horní Amazonky. Tam se setkal s "capitaes do mato". Žít se chtělo, a proto Ortega přijal nabídku, aby pracoval s tak málo ctihodnou společností. U ní se alespoň nikdo neptal na jméno nebo na minulost. Ortega se stal lesním kapitánem, a po mnoho let se zaměstnával lovem lidí. Po čase dobrodruh Torres, také bez prostředků, stal se jeho druhem v zaměstnání a brzy se důvěrně spřátelili. Ale, jak řekl Torres, přišly výčitky svědomí a ztrpčovaly Ortegovi život. Věděl, že za jeho zločin byl odsouzen jiný! Ta vzpomínka ho mučila. Věděl také, že Joamu Dacostovi se podařilo. uniknout v poslední minutě šibenici, ale že trest smrti visí stále nad jeho hlavou. Náhoda pak chtěla, že Ortega při výpravě na peruánské území do okolí Iquitosu a tam poznal Joama Dacostu v Joamu Garralovi. Bývalý spolupracovník ho však nepoznal. Tehdy se rozhodl, že ve vhodné chvíli napraví nespravedlnost, která jeho vinou stihla bývalého druha. Pak přišlo stáří a s ním nemoc. Ortega věděl, že se blíží smrt, a sepsal doznání, ale v tajném písmu. Chtěl je poslat iquitoskému statkáři i s klíčem. Ale smrt si přispíšila a nedovolila mu dokonat dobrý úmysl a napravit spáchané zlo. Byl smrtelně zraněn při srážce s černochy v poříčí Madeiry. Jeho přítel Torres byl u něho v posledních okamžicích jeho života. Ortega se domníval, že může Torresovi svěřit hrozné tajemství svého života. Odevzdal příteli listinu a zavázal ho přísahou, že ji doručí Joamu Dacostovi, jehož nynější pobyt a jméno mu pověděl. S posledním dechem mu pak prozradil i šifru 4325l3, bez které listinu nebylo lze rozluštit. Víme již, jak Torres po Ortegově smrti splnil slib, jak chtěl využít listiny ve svůj prospěch a zneužil ji k hnusnému obchodu. I Torrese zachvátila smrt dřív, než mohl dokonat svůj čin. Tajemství listiny vzal s sebou do mokrého hrobu. Ale Fragoso zjistil jméno Ortega. Byl to podpis na listině a ten pomohl chytrému a vytrvalému soudci Jarriquezovi, že listinu rozluštil. Ano! Zde tedy byl tak dlouho a marně hledaný věcný důkaz. Zde bylo nepopíratelné svědectví o Dacostově nevině. Zachraňo-valo mu život a vracelo čest. Volání slávy se změnilo v bouři, když ctihodný soudce ukončil četbu o hrozném příběhu. Listinu pro poučení všech přečetl celou a nahlas. Pak se soudce radil s policejním náčelníkem. Na místě rozhodli, že vzhledem k takovému důkazu Joam Dacosta může být až do příchodu nového rozkazu z Ria vězněn nanejvýš v soudcově soukromém bytě. Tomu nemohlo nic bránit a tak Joam Dacosta před očima svých milých a za účasti téměř všeho manaoského obyvatelstva byl spíše vítězoslavně donesen než doveden do soudcova domu. Byla to zasloužená odměna za vše, co Joam Dacosta vytrpěl v dlouhých letech vyhnanství. Poctivý a čestný farmář se z toho všeho radoval, ale spíše v zájmu své rodiny než v zájmu
vlastním. Jeho těšilo hlavně to, že jeho vlast přece jen nekorunovala omyl spravedlnosti svrchovanou nespravedlností. A co mezitím dělal Fragoso? Šel z objetí do objetí. Benito, Manoel i Minha ho tak odměňovali za jeho oddanost. A Lina se poctivě snažila, aby předstihla všechny. Fragoso nevěděl, koho dřív poslouchat. Stále se bránil chvále, že ji nezaslouží, že všechno byla jen náhoda. Přece nebylo nic záslužného na tom, že v Torresovi poznal bývalého lesního kapitána. A u náčelníka lesních kapitánů také vlastně nepořídil. Cenu Ortegova jména si přece ani neuvě-domoval! Statečný Fragoso! Zachránil Joama Dacostu, ať již se k tomu chtěl znát nebo nikoli!. Ale kolik náhodných událostí se tu vázalo v řetěz směřující k témuž cíli: Záchrana neznámého sebevraha, jeho přátelské přijetí na statku, setkání s Torresem na brazilské hranici, jeho pozvání na jangadu a hlavně Fragosova vzpomínka, že dobrodruha již někde viděl. "Tedy budiž!" podrobil se posléze Fragoso všeobecnému názoru. "Ale pak to není zásluha má, nýbrž Linina!" "Moje?" divila se mladá mulatka. "Nu ovšem! Kdyby nebylo té liány a toho nápadu jít za liánou až k jejímu konci, dokázal bych pramálo!" Nemusíme pochopitelně ujišťovat, že stejně jako Fragoso byla všemi členy rodiny i jejich novými manaoskými přáteli zahrno-vána chválou a hýčkána i Lina. Ale nesmíme zapomínat ani na soudce Jarriqueze! I když hned nedokázal rozluštit tajné písmo listiny - bez klíče ostatně neluštitelné - přece jen se zasloužil nejvíc ze všech o svobodu nevinného tím, že z pouhého jména Ortega dokázal vykouzlit klíč, dosud známý jen dvěma mrtvým, Torresovi a pachateli tijuckého zločinu. Samozřejmě že ještě téhož dne šla do Rio de Janeira nová podrobná zpráva s originálem listiny a s klíčem k ní. Na odpověď se musilo čekat, ale teď již to bylo čekání radostné, neboť odpověď mohla přinést jen rozkaz, aby zatčený byl okamžitě propuštěn na svobodu. Ve skutečnosti to znamenalo jen prodloužení pobytu v Manaosu o několik dní. Pak Joam Dacosta s rodinou, všichni již volní a hlavně zbavení nejistoty a strachu, rozloučí se s hostitelem, vstoupí na jangadu a poplaví se dál do Belemu, kde dlouhá cesta se podle plánu skončí dvěma svatbami, svatbou Manoela s Minhou a Fragosa s Linou. Rozkaz zprošťující Joama Dacostu vazby došel za čtyři dny, 4. září. Listina byla uznána za průkaznou, neboť rukopis byl nesporně Ortegy, kdysi úředníka ředitelství diamantonosné oblasti. Také nebylo pochyb o pravdivosti přiznání, zvláště vzhledem k dosud neznámým podrobnostem tijuckého zločinu. Nevina odsouzence z Villa Ricy byla uznána a původní rozsu-dek zrušen novým soudním výrokem. Toho dne soudce Jarriquez povečeřel s Dacostovými na jangadě a pak mu všichni srdečně tiskli ruku. Bylo to dojemné loučení, ale bylo oslazeno vzájemnou dohodou, že se zase uvidí v Manaosu při zpáteční cestě a později v Iquitosu, odkud ho Dacostovi tak brzo nepustí. A příštího dne, 5. září, byl dán povel k odjezdu, jakmile prvý sluneční paprsek dopadl na vor. Joam Dacosta, Yaquita, Minha, Benito a Manoel stáli na přídi. Voraři již odvázali kotevní lana a jangada se vydala na další cestu za nadšených pozdravů manaoského obyvatelstva, jež hustě obsadilo břehy. A pozdravy zněly ještě tehdy, když jangada zmizela davům za záhybem Rio Negra. KAPITOLA XX DOLNÍ AMAZONKA
Co zbývá ještě říci o druhé části cesty po velké řece? Byla to pro celou rodinu jen řada šťastných dní. Joam Dacosta okřál v novém životě beze stínu a s ním ožili i jeho milí. Jangada teď plula rychleji po stále ještě rozvodněné řece. Již minula malou vesnici San José na levém a ústí Madeiry na pravém břehu. Slovo Madeir znamená v portugalštině dřevo. Proud Madeiry totiž přináší z bolivijských dálav do Amazonky stále spousty dřeva, mrtvé i dosud se zelenající stromové pně. Odtud její jméno. Pak plul vor skupinou Kaninských ostrovů, podobajících se zahradám palem, a kolem osady Serpy, která se dlouho stěhovala z břehu na břeh, než konečně rozhodila těch několik svých domků na zeleném koberci levého břehu. I vesnice Silves a městys Villa Bella da Imperatriz s důležitým tržištěm na guaranu zůstaly brzy daleko za jangadou. Stejně tak i vesnice Faro u ústí proslulé řeky Jamundy, kde v roce 1539 Orellana byl prý napaden kmenem bojovných žen. Orellanovy Amazonky sice od té doby už nikdy nikdo nespatřil, ale pověst o nich stačila, aby dala jméno jedné z největších řek na světě. Zde již je hranice rozsáhlé provincie Rio Negra. Dále po proudu je správní území provincie Para. Dacostova rodina byla cele zaujata pozorováním krás jedinečně nádherného údolí, když jangada vplouvala do této provincie, jejíž východní hranicí je Atlantický oceán. "Jak je tu nádherně!" znova a znova jásala Minha. "Ale trochu dlouho to už trvá," bručel si Manoel. "Jaká krása!" přizvukovala Minze Lina. "Už abychom tam byli!" přál si zase Fragoso. Pak, se shodněte, když názory a touhy se tak různí! Ale přece den za dnem vesele ubíhal, zvláště když Benito - ani příliš trpělivý, ani příliš nedočkavý měl již zase svou dobrou náladu. Potom jangada brzy vplula mezi nekonečné kakaovníkové plantáže. Od jejich temné zeleně se na obou březích od Obidosu až k městu Montalegre nápadně odrážela žluť slámy nebo červeň tašek na střechách četných domů, kde bydlili pěstitelé kakaa. Pak se již objevilo ústí řeky Trombetasu, jejíž černé vody omývají práh města Obidosu. Obidos byl již tehdy skutečné město se širokými ulicemi a s výstavnými domy. Je to důležité středisko obchodu s kakaem a do Belemu není odtud daleko. Jen sto osmdesát mil. Potom obyvatelé jangady spatřili šedozelené vody ústí Tapajozu, přitékajícího z jihozápadu, a na bílém písku jeho břehů prvé domky Santaremu. I Santarem byl již tehdy významný městys s pěti tisíci obyvateli, většinou Indiány. Od odjezdu z Manaosu se jangada nikde nezastavovala. V těchto místech řečiště již nebylo tísněno překážkami, a proto vor mohl za bdělého dozoru řidiče a jeho pomocníků plout dnem i nocí. Nebylo zastávek ani obchodních, ani pro zábavu cestujících. Plulo se stále dála dál a cíl se rychle blížil. Od Alemqueru na levém břehu se obraz kraje změnil. Obzor již neohraničovaly jen a jen pralesy. Byly vystřídány vlnami nevysokých kopců, ale za nimi v mlžné dálavě se rýsovaly jako nezřetelné krajkoví vrcholy skutečných hor. Něco podobného nespatřily ani Yaquita a její dcera, ani Cybela a Lina. Zato Manoel zde byl doma. Dovedl pojmenovat každý pahorek i každou horu z obou pásem, která se svými výběžky pomalu blížila k řece. "Tam vpravo," vysvětloval, "ten polokruh táhnoucí se k jihu, to je pohoří Ereré. Vlevo je pohoří Curumú a jeho poslední výběžky brzy uvidíme i z voru." "To tedy už brzy budeme u cíle?" ozval se Fragoso. "Budeme," potvrzoval Manoel. Oba snoubenci si asi dobře rozuměli, neboť významné pokývnutí provázelo otázku i odpověď. Ačkoliv od Obidosu bylo již cítit vliv mořského přílivu, který brzdil plavbu jangady, přece jen brzy minuli Montalegre, pak Prainhu, Oteiro a posléze ústí řeky Xingú. Až sem docházejí
Indiáni Yurumaové, jejichž hlavní "živností" je zmenšování lebek ubitých nepřátel pro potřebu muzeí i soukromých sběratelů. Řečiště Amazonky se stále rozšiřovalo a napovídalo, že královna řek se brzy rozlije v malé moře. Traviny zde dorůstaly výše tří metrů a břehy věnčil pravý prales rákosí. Města Porto de Mos, Boa Vista a Gurupa, pozbývající své někdejší důležitosti, mizela jedno po druhém za zádí jangady, měnila se v nezřetelné body zanikala v dálce. . Za městem Gurupou se veletok dělí na dvě ramena. Jedno směřuje k Atlantiku směrem severovýchodním a druhé východním. Obě tak vytvářejí obrovský ostrov Marajo. Jeto spíš celá provincie než pouhý ostrov. Jeho obvod měří pět set osmdesát mil. Západní část je porostlá bažinatým pralesem, ale východní je jedinou rozsáhlou savanou, která se výborně hodí pro chov dobytka. Je ho - zde také nespočetné množství. Ostrov Marajo je vlastně výspa a jako přirozená překážka donutil Amazonku, aby se rozdvojila, než své vody vrhne do moře. Kdyby jangada plula hořejším ramenem směrem k ostrovům Cavianě a Mexianě, měla by před sebou až k cíli volnou vodní cestu širokou padesát mil. Ale setkala by se zde s náporem pororocy, mocným protiproudem, který vzniká vlivem mořského přílivu. Tento protiproud je tak silný, zvláště v třídenní před úplňkem a novým měsícem, že zvedne říční hladinu o čtyři a půl metru, a to v kratičké době dvou minut. Je to tedy skutečný přílivový nápor, je velmi obáván. Naštěstí dolní rameno, známé pod jménem Breveský kanál, je tohoto mocného protiproudu ušetřeno a přílivy jsou tu mírnější a pravidelnější. Araujo znal Breveský kanál dokonale a: zamířil do jeho vod stíněných nádhernými pralesy. Vedl vor podle četných ostrovů porostlých vysokými. palmami z rodu miritis. Počasí bylo tak stálé, že se nemusili bát prudkých nárazů bouřlivých vichrů, které často bičují kanál po celé jeho délce. Za několik dní poté jangada minula vesnici Breves. Vesnice, ačkoli je vystavěna na území zaplavovaném po několik měsíců v roce, vzrostla již v roce l845 na důležité místo o stu domech. Indiáni Tapuyaové sem přicházejí ze svých sídlišť na dolní Amazonce a směšují se zde tak rychle s bílým obyvatelstvem, že v něm brzy zaniknou úplně. Jangada plula bez zastávky. Čas od času její spodek zaskřípěl o kořeny obrovských mandlovníků a vor byl v nebezpečí, že na nich uvázne, neboť kořeny ty se táhly daleko od břehu jako klepeta obrovitých korýšů. Ale vždy se naskytl hladký kmen kořenovníku s bledě zeleným listím a posloužil za oporu dlouhým veslařským bidlům, aby vor mohl být odstrčen do volného proudu. Pak se objeVilo ústí Tocantinsu, značně široké, neboť Tocantins sbírá pro Amazonku vody z celé Goyaské provincie. Po něm spatřili mnohem menší řeku Moju a posléze městys Santa Annu. Panoráma obou břehů se majestátně odvíjelo, jako by je nějaký důmyslný stroj nutil k pohybu proti směru proudu vod kanálu. Od Santa Anny provázela jangadu četná plavidla plující do Belemu. Byly tu uby, egaritey, vigilindy, čluny všech tvarů, a dokonce i několik lodí menší a střední velikosti pro mořskou pobřežní plavbu. Ale i ta největší plavidla vedle jangady vypadala jako pouhé šalupy obrovské válečné lodi. Konečně se na pravém břehu objevilo město Santa Maria de Belem do Para, stručněji nazývané jen Belem a obyvateli dolnoamazonských krajů prostě jen "město". Řady bělostných domů o několika poschodích, nižší a rozložitější kláštery pod zelení palem, věže katedrály Nostra Senhora de Merced a stěžně goelet, brig a trojstěžníků, obchodních spojek města se Starým světem, to vše vytvářelo pohled opravdu úchvatný. Srdce obyvatelů jangady se mocně rozbušila. Vždyť přece jen dojížděli k cíli cesty, ačkoli v to kdysi už přestali doufat. Mohli také věřit, že někdy spatří hlavní město provincie Para, když Joamovo zatčení je zadrželo a zdržovalo na polovici cesty, v Manaosu?
Bylo to l5. října, čtyři a půl měsíce po odjezdu z Iquitosu, kdy za prudkou zatáčkou řeky se před jejich zraky náhle objevil Belem. Jangada byla v Belemu ohlášena již před několika dny. Celé město znalo životní příběh Joama Dacosty a čekalo na jeho příjezd. Belemští připravovali nadšené uvítání jemu i jeho milým. A tak stovky plavidel všech možných druhů se rozjely vstříc iquitoskému farmáři a jangada byla brzy zaplavena muži i ženami, kteří chtěli oslavit krajanův návrat po tolika letech vyhnanství. Tisíce zvědavců, správněji řečeno tisíce přátel, tísnily se na jangadě už dlouho předtím, než přirazila ke kotvišti. Nevadilo to nikomu, neboť vor byl dost veliký i pevný, aby unesl všechny. Na jednom z prvních člunů spěchajících vstříc voru byla paní Valdezová. Manoelova matka mohla konečně přitisknout k srdci dceru, kterou jí přiváděl syn. Dobrá ta žena nemohla nikdy cestovat až do Iquitosu, ale zato teď jí jangada náhradou přivezla s novými příbuznými i část iquitoské farmy. Araujo pevně zakotvil jangadu v malé zátoce za zbrojnicí jeŠtě před soumrakem. Mělo to být její poslední kotviště i poslední zastávka po osm set mil dlouhé cestě na vlnách Amazonky. Zde postupně budou strženy stany Indiánů, zbořeny chýše černochů a skladiště kryjící drahocenný náklad. Pak zmizí i obytné stavení se záclonami zeleně a květů a posléze i malá kaple, jejíž skromný zvonek dnes ještě odpovídal mohutnému dunění zvonů z věží belemských chrámů. I kaple zmizí, ale teprve tehdy, až se v ní oslaví dvě svatby, - sňatek Manoela s Minhou a Fragosa s Linou. Otec Passanha se nemínil vzdát práva, že sám požehná sňatkům, které slibovaly být tak šťastné. A chtěl jim požehnat ve své kapli. Ta ovšem byla tak maličká, že se do ní vejdou jen členové Dacostovy rodiny. Ale byla tu obrovská jangada, aby nabídla místo ostatním účastníkům svatebního veselí. A jestliže nestačí ani ona, pak je tu stupňovitě se zvedající břeh, kde se mohou shromáždit davy toužící oslavit svou přítomností muže, který pro svůj úspěšný boj s nespravedlivým rozsudkem soudů se stal hrdinou dne. Obě svatby byly okázale slaveny již příštího dne l6. října. Byl to nádherný den a již od časného jitra vítala jangada zástupy hostí. Na břehu řeky se pak tísnilo téměř všechno belemské obyvatelstvo ve svátečních oděvech. U obrovského voru přistávaly čluny plné návštěvníků a hladina Amazonky od břehu k břehu doslovně mizela pod nejrůznějšími plavidly. Prvé zaklinknutí zvonku v kapličce na voru bylo radostnou výzvou. Malému zvonku okamžitě odpověděli jeho větší bratři z belemských chrámů a kostelů. Lodě v přístavu se oděly ve vlajkovou nádheru až ke špičkám stožárů. Brazilské barvy byly zdraveny vlajkami jiných států a ze všech stran třaskaly a burácely pozdravné výstřely. Ale jen stěží mohly soutěžit s mocným provoláváním zdaru z tisíců a tisíců hrdel. Dacostova rodina vyšla z obytného domu a uličkou mezi zástupy se brala k Passanhově kapličce. Joam Dacosta byl uvítán potleskem a jásavým voláním. Vedl paní Valdezovou. Yaquitě nabídl rámě sám belemský guvernér. Chtěl svou přítomností dodat slavnosti lesku a byl provázen mnoha Manoelovými přáteli. Manoel si vedl Minhu, rozkošnou v bělostném šatě nevěsty. Za nimi, ruku v ruce se zářící Linou, kráčel Fragoso a průvod mezi dvojitým špalírem Dacostových zaměstnanců! uzavírali Benito, stará Cybela a ostatní služebníci rodiny. Otec Passanha očekával svatebčany na prahu kaple. Prostě a krátce vykonal svatební obřad. Tytéž ruce, které kdysi spojily Joama a Yaquitu na společnou cestu životem, žehnaly teď jejich dítěti.
A jejich rodinné štěstí nemělo také být kaleno vyhlídkou na dlouhé odloučení. Všechno bylo již ujednáno. Manoel se co nejdříve vzdá místa vojenského lékaře a přijede do Iquitosu, kde se jistě užitečněji uplatní jako praktický lékař. Manželé Fragosovi samozřejmě půjdou všude za těmi, kdož byli spíše jejich přáteli než zaměstnavateli. Paní Valdezová nemínila rozdělovat ten malý svět. Měla jen jednu podmínku, že často a často přijedou do Belemu. A to nebylo nic nemožného ani nesnadného. Byl tu amazonský veletok jako trvalé pojítko mezi Belemem a Iquitosem. Co nevidět již se měl touto cestou brát první parník rychlé a pravidelné lodní dopravní služby a ta zkrátí na pouhý týden plavby proti proudu cestu, která jangadě po proudu trvala celé měsíce. Benito úspěšně zakončil všechny obchody a brzy z obrovské jangady - vlastně z celé míle iquitoského pralesa - nezbylo nic, pranic. Za měsíc poté Joam Dacosta se ženou a synem, Manoel s Minhou a Fragoso s Linou vstoupili na palubu amazonského poštovního parníku, aby se vrátili na iquitoskou fazendu, jejíž správy se měl ujmout Benito. Tentokrát Joam Dacossta nastupoval cestu se vztyčenou hlavou a vezl s sebou za brazilskou hranici jen a jen šťastné lidi. Fragosa jste mohli slyšet, jak opakuje za den třeba dvacetkrát: "A to jen dík té liáně!" Dokonce zašel tak daleko, že Liána říkal Své mladičké žínce. A ta si to jméno zasloužila pro něžnost, s jakou se vinula k svému dobrému manželi. A Fragoso končíval: "Liána a Lina! Což to není skoro totéž?"
