Návštěva Sedmičky pionýru na Kvíčalce 7. července 1987 Redaktoři časopisu Sedmička pionýrů navštívili Kvíčalku v rámci akce „Toulavý autobus“ sedmý den tábora, což bylo úterý 7.7.1987. Jak je zřejmé z otištěných článků, zápisů z kronik i vzpomínek pamětníků, našli tábor vylidněný, neboť osazenstvo bylo na trnavském koupališti, příp. na nákupu v Pacově. Průvodce po táboře i s fundovaným komentářem jim dělal Laďa Weissar st. Po návratu dětí se konala beseda s psovodem psů husky, který se svým spřežením doprovázel redaktory a následně pak „Na parkovišti“ i praktická ukázka jízdy se spřežením. Místo saní tahali psi závodní tříkolku. Den byl zakončen táborákem. Nechme vyprávět pamětnici EviKa alias Chodící kroniku: Nás pár jedinců, co se nám nechtělo nebo jsme nemohli na koupaliště, radši šlapalo s dvoukolákem do Pacova na nákup. Cestou zpátky jsme potkali divně vyhlížejícího pána s batohem a v rukách si přehazoval „těžkej“ spacák. Bylo nám „podezřelý“, že ho nemá v batohu nebo jinak na zádech, že ho vláčí v ruce... A pořád šel kousek před náma. Schválně jsme ho nedohnali a neustále pozorovali, kam si to namíří... U Kočáru nám začalo vrtat hlavou – jak to, že jde směrem do tábora? Nad Trojitou už nám to nedalo, došli jsme ho a zeptali se. Prý je ze Sedmičky pionýrů a přišel o nás napsat. Slitovali jsme se nad ním a ten hnědej spacák (dodnes tu „vyblitou“ barvu vidím) jsme mu kamarádsky vzali na dvoukolák. Když si ale uvědomíte, že to byl nákup pro celý tábor cca 80100 lidiček a jak je velký dvoukolák (už tak byl naplněn „v pěti patrech“) a na něj jsme položili spacák a pak si představíte tu krásně „rovnou a nehrbolatou“ cestu od Studenýho k Bahňáku... zákonitě jsme ten spacák vytrousili... Ale co vytrousili, on se nám zapletl do kola vozejku a nešel vydolovat. Už tak těžký vozík nešlo v takovým terénu zvednout, spacák se pevně držel šprajclej v kolu, my se váleli smíchy a při tom se ho snažili všemožně dostat ven při představě toho trapasu a průšvihu – neb ten pán redaktor se k nám nezadržitelně blížil... (od Trojité jsme mu svižně ujeli – ploužil se v tom horku a očividně se mu do tábora nechtělo). Naštěstí jsme spacák vydolovali bez úhony včas. Když nás ten chlápek došel – nechápal, proč ho pořád oprašujem, přidržujem a naprosto všichni se nepřetržitě smějem... A v táboře nebyl skoro nikdo, s kým bysme se mohli o ten náš zážitek podělit... :-) A pak už si jen pamatuju, jak jsme všichni „dobrovolně povinně“ museli na cestu na Parkoviště a tam nám ukazovali, jak psi táhnou saně resp. tříkolku. Bylo to zajímavý, ale děěěsmě dlouhý. Pořád jezdili tam a zpátky a nás to pak přestalo bavit. Ještěže bylo podél cesty spousty malin a ostružin... :-) Jo a určo tam někdo z nich zůstal na táborák... dostali jsme „školení“, že se máme snažit. Seděl tam na kraji poblíž chrastí a dřeva na přikládání a na to, jak odpoledne „machrovali“ – tak jsme si všimli, že tam seděl, jak zařezane,j ani nemrkal, ani nemuk. Nevím jestli ještě večer, ale ráno se vypařil... Na následujících obrázcích (výstřižcích ze Sedmičky) by měli být k rozeznání minimálně tito jedinci: EviKa bratr (asi drbající se za ušima v červeném tričku vpravo vedle „červeného bidla“), Dana Jakubcová - Dáda (šklebící se nad „modrým tričkem). Eva Kolaříková, Ivoš Weissar, Madla Háková, Jirka Janda, Satan, Jura Šmeral, v červeném elegantním kloboučku Eliška Boleslavová, Verča Kadlecová, David Nekovář, vzadu Hana Mačátová, hlava Demiho (protírá si oko nad pravým ramenem Ivoše W.), Pavel Grepl, Gábina Fialová, Jura Vopařil, Pavel Sotorník...
Na základě zážitků redaktorů byla poté v Pionýrské sedmičce otištěna následující reportáž: ...A vzpomínat budou i pionýři tábora následujícího, tedy v pořadí třetího, který Toulavý autobus navštívil. Ti budou totiž nejen vzpomínat, ale také dost dlouho žít z toho, co báječného se tu naučili. Ačkoliv určité pochybnosti se mezi redaktory přece jen objevily. Večer na palubě autobusu při obvyklém hodnocení dne. Začala Markéta: "Nepřipadají si tam ty děti trochu sešněrované? Třeba ten jejich poradní kruh." Markéta si vybavila místo, trochu dolík, trochu plac, pár schůdků, lesní lavičky a symbolický strážní oheň, a to všechno dokonale kryto zeleným porostem; místo, kde se radí vedoucí a kam nemají táborníci pod patnáct let přístup. Leda tak pokud jsou káráni. "A oni to dodržují," přidal se Jilda bezbarvě. "Stejně jako přes den nikdo nevkročí do ohniště táboráku. A když se zapaluje, tak se otevře kruh z kamenů, nikdo pak do ohně nehází papírky, nepeče si buřty a písničkám se netleská, ale křičí umí..." Jilda usrkl z ešusu Pepova šípkového čaje a pokračoval: "Já vím, kult ohně, kult přírody, její poznání a ochrana, odřezky se mohou dělat jen na jednom místě, v táboře a kolem něj bezvadný pořádek, vyhlašování nástupů i večerek hlasem trubky, plnění zkoušek třeba odvahy, mlčení i hladu - je v tom kus romantiky i dobrodružství, které možná současným dětem trochu scházejí." "Myslíš, že právě po tomhle touží?" Chvíli byl ticho, pak ze svého šoférského místa vstal Jirka, hodil si ručník přes krk a k ostatním pronesl: "Mazlíci, a proč jste se nezeptali přímo těch dětí?" "Nezeptali, nezeptali," broukal si Jilda, vystoupil z autobusu a jako ostatní vlezl do vody, ovšem předtím na břehu zapnul kazetový magnetofon. Nad hladinou rybníku se rozléhala slova, která sám o pár hodin předtím natočil: "Šlapeme do tábora pionýrské skupiny generála Sochora z Moravské Třebové, je třicet ve stínu. Udusaná červená prachová cesta, vlevo bují maliníky, kopřivy a bodláky, vpravo stojí les smrků a borovic. Vysoká brána se závorou a nápisem Kvíčalov. Jsme v cíli. Nikdo tu však nehlídá, stany a stavby z kulatiny jsou opuštěné. Dospělý nám jde vstříc. Všichni jsou na koupališti, přes les hodinu pěšky. Není se koho vyptávat..."
"Dolů do Austrálie! Honza zůstal s Ivanem se psy ve zmíněném táboře, seděl u táboráku a poslouchal. A třeba tohle mu pověděl hlavní vedoucí Kvíčalova: "Šéfe mi se ti ztratíme do Austrálie. Můžeme? Klidně, řekl jsem tenkrát a nechal kluky, aby se vydováděli. Za hodinu jsem šel tady kolem terasy ve svahu a vidím - kluci jsou asi metr v zemi a kopou a kopou. Za hodinu přibyl další metr a k večeru jsem se zhrozil. Čtyřmetrová jáma a kluci kdesi dole na dně. Takhle to nemůžete nechat, někdo tam žuchne a co pak? Nakonec ten tunel odložili na jindy, jámu ohradili, postavili nad ní z březového dřeva hezkou drobnou stříšku, vlastně malinký domeček s rumpálem. Každý host se tu nachytá. I když tam bývá po okraj vody z blízkého pramínku, není to studna, jen vzpomínka na jednodenní výlet do Austrálie." Z článku: Týden v jiném světě. Jak to bylo s Toulavým autobusem, in: Sedmička pionýrů, 1987.
Z kroniky Muchomůrek
Do kroniky Pomněnek zapsala Romana Stejskalová
Na základě materiálů a vzpomínek poskytnutých Evou Kubínovou a Jirkou Šmeralem sestavil Jessie.
