Návrh ROZHODNUTÍ RADY

EVROPSKÁ KOMISE

V Bruselu dne 22.6.2015 COM(2015) 304 final 2015/0135 (NLE)

Návrh ROZHODNUTÍ RADY o ratifikaci ze strany členských států a jejich přistoupení jménem Unie k Protokolu z roku 2010 k Mezinárodní úmluvě o odpovědnosti a náhradě za škodu v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři, s výjimkou aspektů týkajících se justiční spolupráce v občanských věcech

CS

CS

DŮVODOVÁ ZPRÁVA

1.

SOUVISLOSTI NÁVRHU

1.1.

Úvod Odpovědnost a náhrada škody vzniklé v důsledku určitých druhů činností v oblasti námořní dopravy je na mezinárodní úrovni upravena řadou úmluv Mezinárodní námořní organizace (dále jen „IMO“), jež spočívají na týchž hlavních zásadách. Jsou to tyto zásady: objektivní odpovědnost vlastníka lodi, povinné pojištění k pokrytí škod způsobených třetím stranám, právo osob, které utrpěly škodu, vznést nárok přímo proti pojistiteli, omezení odpovědnosti a v případě ropných a nebezpečných a škodlivých látek zvláštní fond náhrad, který se využívá k náhradě škod, pokud překročí meze odpovědnosti vlastníka lodi. Mezinárodní úmluva o odpovědnosti a náhradě za škodu v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři z roku 1996 (dále jen „úmluva HNS z roku 1996“) je poslední úmluvou IMO zabývající se odpovědností, kterou ještě musí státy ratifikovat, aby mohla vstoupit v platnost. Je to důležitá součást mezinárodního režimu odpovědnosti v námořní dopravě, zejména protože obchodní činnost v oblasti přepravy nebezpečných a škodlivých látek po moři, včetně zkapalněného zemního plynu (LNG) a zkapalněného ropného plynu (LPG), je na vzestupu a představuje podstatnou část odvětví námořní dopravy. Protokol z roku 2010 k úmluvě HNS z roku 1996 (dále jen „Protokol z roku 2010“) obsahuje změny, jejichž cílem je čelit problémům, které byly zjištěny v úmluvě HNS z roku 1996. Tento protokol a ustanovení úmluvy ve znění protokolu je třeba chápat, vykládat a uplatňovat společně jako jedinou listinu, jak je uvedeno v článcích 2 a 18 protokolu. Konsolidované znění protokolu vytvořil sekretariát IMO, schválil je její Právní výbor na své 98. schůzi roku 2011 a je na ně odkazováno jako na „úmluvu HNS z roku 2010“. Úmluva HNS z roku 2010 jako jediná konsolidovaná listina úmluvy nabude účinku, jakmile vstoupí v platnost Protokol z roku 2010. V souladu s čl. 20 odst. 8 protokolu (čl. 45 odst. 8 úmluvy HNS z roku 2010) podpis, ratifikace nebo přijetí Protokolu z roku 2010 ze strany státu ruší jakýkoli předchozí podpis nebo ratifikaci úmluvy HNS z roku 1996, které daný stát učinil. Úmluva HNS z roku 1996 ani Protokol z roku 2010 k úmluvě HNS nevstoupily v platnost. Protokol z roku 2010 nemá k dnešnímu dni žádné smluvní strany. Je třeba poznamenat, že vyjádření v tom smyslu, že se strana cítí zavázána Protokolem 2010, musí být provázeno předložením údajů o celkovém množství nákladu podléhajícího příspěvku, který byl obdržen v předcházejícím kalendářním roce, v souladu s čl. 20 odst. 4 tohoto protokolu (čl. 45 odst. 4 úmluvy HNS z roku 2010). Tato podmínka je hlavním důvodem, proč úmluvu dosud žádný stát neratifikoval. Po přijetí Protokolu z roku 2010 k úmluvě HNS v IMO vytvořila skupina států s pomocí sekretariátu Mezinárodních fondů pro náhradu škod způsobených ropným znečištěním soubor pokynů k podávání zpráv o nákladu nebezpečných a škodlivých látek, který podléhá příspěvku. Tyto pokyny schválil Právní výbor IMO na své 100.

CS

2

CS

schůzi dne 19. dubna 20131, čímž vyřešil nejdůležitější praktický problém spojený s ratifikací úmluvy. Na 101. schůzi Právního výboru IMO byla vytvořena korespondenční skupina pro nebezpečné a škodlivé látky, jejímž úkolem je pomáhat státům se zaváděním postupů pro provádění úmluvy, zejména pro podávání zpráv o nebezpečných a škodlivých látkách podléhajících příspěvku, a připravovat tak cestu k ratifikaci. K členům této skupiny patří několik členských států EU a Evropská komise. 1.2.

Pravomoci EU a důsledky V souladu s pravidly o pravomoci Unie ve vnějších vztazích, která jsou stanovena v čl. 3 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), spadá Protokol z roku 2010 a v budoucnosti úmluva HNS z roku 2010 do výlučné pravomoci Unie, protože se týkají společných pravidel Unie a mění oblast jejich působnosti. Uzavření Protokolu z roku 2010 k úmluvě by ovlivnilo oblast působnosti a pravidla směrnice 2004/35/ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a náhradou škod na životním prostředí2, jak je uvedeno v oddílu 1.4 této důvodové zprávy. Kromě toho by uzavření Protokolu z roku 2010 z důvodů podrobně rozvedených v oddíle 1.5 níže ovlivnilo pravidla stanovená v nařízení (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění nařízení Brusel I).3 Toto překrývání mezi pravidly úmluvy v pozměněném znění a pravidly stanovenými v Unii v oblasti justiční spolupráce v občanských a obchodních věcech rovněž utvořilo právní základ pro rozhodnutí Rady 2002/971/ES, kterým se členské státy zmocňují, aby v zájmu Společenství ratifikovaly Mezinárodní úmluvu o odpovědnosti a náhradě za škodu v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři z roku 1996 nebo aby k této úmluvě přistoupily4. Nicméně jak je konstatováno v úvodu, Protokol z roku 2010 pozměnil úmluvu HNS z roku 1996 a úmluva HNS z roku 2010 je konsolidovanou listinou, jež je výsledkem toto změny. Vliv úmluvy HNS z roku 2010 na pravidla EU je tudíž nutno posoudit s ohledem na vývoj v právním řádu Unie, k němuž došlo od doby, kdy bylo přijato rozhodnutí Rady 2002/971/ES. Výlučnou pravomoc Unie k uzavření Protokolu z roku 2010 nemůže Unie vykonat jako samostatný právní subjekt, jestliže není ve znění úmluvy nebo protokolu přítomna doložka REIO (organizace regionální hospodářské integrace). Členské státy tak mají povinnost uzavřít tuto mezinárodní dohodu jménem Unie. Protože se Protokol z roku 2010 týká záležitostí spadajících do výlučné pravomoci EU, členské státy nemohou o jeho podpisu a ratifikaci rozhodnout nezávisle. Mohou tak učinit pouze jménem Unie po obdržení zmocnění od Rady a souhlasu od Evropského parlamentu na základě návrhu Komise v souladu s čl. 218 odst. 6 písm. a) SFEU.

1.3. 1

2 3 4

CS

Podrobnosti úmluvy 100. schůze Právního výboru IMO, LEG 100/14, „Zpráva Právního výboru o jeho činnosti na sté schůzi“, s. 5–6; LEG 100/3, zpráva Kanady nazvaná „Sledování a provádění Protokolu z roku 2010 k úmluvě HNS, příloha 2 „Pokyny k podávání zpráv o nákladu nebezpečných a škodlivých látek podléhajícím příspěvku“. Úř. věst. L 143, 30.4.2004, s. 56. Úř. věst. L 351, 20.12.2012, s. 1. Rozhodnutí Rady 2002/971/ES ze dne 18. listopadu 2002, kterým se členské státy zmocňují, aby v zájmu Společenství ratifikovaly Mezinárodní úmluvu o odpovědnosti a náhradě za škodu v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři z roku 1996 nebo aby k této úmluvě přistoupily (Úmluva HNS), Úř. věst. L 337, 13.12.2002, s. 55.

3

CS

Protokol z roku 2010, a tedy i konsolidované znění úmluvy HNS z roku 2010, vstoupí v platnost 18 měsíců po dni, k němuž jej ratifikuje alespoň 12 států, včetně čtyř států, z nichž každý má alespoň 2 miliony jednotek hrubé prostornosti, a poté, co byly generálnímu tajemníkovi IMO předloženy příslušné údaje o nákladu podléhajícímu příspěvku, které vykazují, že během předchozího kalendářního roku bylo v těchto státech přijato celkové množství alespoň 40 milionů tun nákladu podléhajícího příspěvku ve prospěch obecného účtu nebezpečných a škodlivých látek. Stejné podmínky pro vstup v platnost byly i v úmluvě HNS z roku 1996. Nejdůležitější změny úmluvy HNS z roku 2010 oproti úmluvě HNS z roku 1996 jsou tyto: a)

vyloučení zabalených nebezpečných a škodlivých látek z definice nákladu podléhajícího příspěvku do fondu HNS, přičemž škody způsobené zabalenými nebezpečnými a škodlivými látkami jsou i nadále zahrnuty do dvouúrovňového systému náhrad stanoveného v úmluvě (čl. 1 odst. 10 úmluvy HNS z roku 2010);

b)

zvýšení omezení odpovědnosti vlastníka lodi v případě lodí přepravujících zabalené nebezpečné a škodlivé látky s cílem lépe zohlednit vyloučení zabalených nebezpečných a škodlivých látek z nákladu podléhajícího příspěvku do fondu HNS (čl. 9 odst. 1 písm. b) úmluvy HNS z roku 2010);

c)

stanovení fyzického příjemce LNG stranou odpovědnou za placení příslušných příspěvků do fondu HNS, pokud neexistuje jiná dohoda mezi držitelem nároku a příjemcem (čl. 19 odst. 1b dohody HNS z roku 2010);

d)

podmínění platby náhrady z fondu HNS v případě události, kterou pokrývá, tím, že dotčený stát plnil svou povinnost předkládání zpráv o nákladu podléhajícím příspěvku po všechny roky předcházející události (čl. 21b odst. 2 úmluvy HNS z roku 2010).

Tyto změny odstraňují hlavní překážky, které bránily procesu ratifikace úmluvy HNS z roku 1996. Oblast působnosti: Úmluva HNS z roku 2010 se uplatňuje na nároky vznášené v případě škody vzniklé v důsledku přepravy nebezpečných a škodlivých látek po moři, s výjimkou nároků vzniklých na základě jakékoliv smlouvy o přepravě věcí a osob. Úmluva se vztahuje na veškeré škody vzniklé na území – včetně teritoriálního moře – smluvního státu, škody na životním prostředí způsobené ve výlučné ekonomické zóně smluvního státu, veškeré škody – vyjma škod na životním prostředí – způsobené mimo území a teritoriální moře smluvního státu lodí registrovanou ve smluvním státě a rovněž veškerá preventivní opatření přijatá s cílem minimalizovat výše uvedené typy škod. Válečné lodě nebo jiné lodě vlastněné nebo provozované státem a použité k nekomerčním účelům jsou z oblasti působnosti úmluvy vyloučeny, pokud daný stát nerozhodne jinak. Kromě toho může stát z oblasti působnosti této úmluvy vyloučit lodě, které mají méně než 200 jednotek hrubé prostornosti, které přepravují nebezpečné a škodlivé látky výhradně v zabaleném stavu a zároveň se zabývají plavbami mezi přístavy nebo zařízeními daného státu. Tato výjimka se může uplatnit rovněž mezi dvěma sousedními státy na základě výslovné dohody obou těchto států. Tyto případné výjimky týkající se jednoho státu nebo dvou sousedních států musí být oznámeny IMO. Hlavní hlediska odpovědnosti a náhrady: Úmluva HNS z roku 2010 stanoví objektivní odpovědnost vlastníka lodi, která přepravuje nebezpečné a škodlivé látky,

CS

4

CS

za jakoukoli škodu, která vznikne v důsledku události související s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři na palubě této lodi. Existují vymezené výjimky z této objektivní odpovědnosti vlastníka, přičemž důkazní břemeno pro jejich uplatnění spočívá na vlastníkovi lodi. Objektivní odpovědnost je spojena s povinností vlastníka uzavřít pojištění nebo mít jinou finanční záruku k pokrytí jeho odpovědnosti za škodu v rámci této úmluvy. Smluvní státy musí v souladu s úmluvou prokázat existenci takového pojištění nebo finanční záruky. Aby byly požadavky na objektivní odpovědnost a povinné pojištění podpořeny dotčeným průmyslovým odvětvím, stanoví úmluva také právo na omezení odpovědnosti vlastníka na 100 milionů zúčtovacích jednotek v případě nebezpečných a škodlivých látek přepravovaných ve volně loženém stavu a 115 milionů zúčtovacích jednotek v případě zabalených nebezpečných a škodlivých látek. Kromě toho – jako je tomu v případě všech úmluv o odpovědnosti v námořní dopravě – existuje ustanovení zakazující vznášení nároku proti vlastníkovi lodi v případě škody spadající do působnosti úmluvy HNS z roku 2010 „jinak než v souladu s touto úmluvou“. Největším přínosem této úmluvy pro mezinárodní režim vztahující se na odpovědnost a náhradu škody v případě nehod způsobených činnostmi v oblasti námořní dopravy a zejména obchodem s nebezpečnými a škodlivými látkami provozovaným na moři je zřízení zvláštního fondu náhrad. Účelem fondu HNS je uhrazení náhrady jakékoli osobě, jež utrpěla škodu v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři, pokud tato osoba nemohla dostat úplnou a odpovídající náhradu škody od vlastníka lodi a jeho pojistitele. Tato nemožnost může být důsledkem různých okolností, konkrétně tím, že vlastník lodi není odpovědným, finanční neschopností vlastníka lodi a jeho pojistitele plně uspokojit nároky nebo škody přesahující omezení odpovědnosti vlastníka lodi. Celková výše náhrady, jež je dostupná v rámci dvouúrovňového systému, činí 250 milionů zúčtovacích jednotek (přibližně 310 milionů EUR v dnešních směnných kurzech). Aby byla tato částka dostupná, je v rámci úmluvy HNS z roku 2010 zřízen propracovaný systém příspěvků, které platí do fondu HNS v každém smluvním státě osoby přijímající nebezpečné a škodlivé látky. Smluvní státy pak nesou odpovědnost za přesné, včasné a pravidelné podávání zpráv o nákladu podléhajícím příspěvku do fondu HNS, přičemž stát se může rovněž rozhodnout, že bude namísto příjemce nebezpečných a škodlivých látek platit příspěvky do fondu sám. Nároky a žaloby u soudů smluvního státu: Úmluva HNS z roku 2010 obsahuje pravidla o příslušnosti soudů smluvních států v případě nároků vznesených osobami, jež utrpěly škodu, na niž se vztahuje úmluva, vůči vlastníkovi nebo jeho pojistiteli nebo vůči fondu HNS. Úmluva se vztahuje rovněž na uznávání a vynucování rozsudků soudů ve smluvních státech. Účelem těchto prvků, jež zůstávají oproti úmluvě HNS z roku 1996 nezměněny, je zajistit, aby mohly mít oběti nehod pokrytých úmluvou prospěch z jednoznačných procesních pravidel a právní jistoty a aby mohly své nároky vznášet účinněji. 1.4.

Dopady na směrnici 2004/35/ES Směrnice 2004/35/ES je od roku 2004 v EU právem rozhodným v oblasti odpovědnosti provozovatelů pracovní činnosti, včetně námořní dopravy, s ohledem na předcházení a nápravu škod na životním prostředí způsobených na území a ve vodách v soudní příslušnosti určitého členského státu.

CS

5

CS

Jak úmluva HNS z roku 1996, tak úmluva HNS z roku 2010 se překrývají v oblasti působnosti se směrnicí, jestliže i) škoda na životním prostředí byla způsobena na území, včetně teritoriálního moře, smluvního státu (čl. 3 písm. a) úmluvy HNS z roku 2010), ii) škoda byla způsobena znečištěním životního prostředí ve výlučné ekonomické zóně smluvního státu nebo rovnocenné oblasti (až 200 námořních mil od základních linií) (čl. 3 písm. b) úmluvy HNS z roku 2010) a iii) jsou dotčena „preventivní opatření, ať jsou přijata kdekoli, která mají takové škodě předcházet nebo ji minimalizovat“ (čl. 3 písm. d) úmluvy HNS z roku 2010). Odpovídající ustanovení směrnice jsou čl. 2 bod 1 o definici „škody na životním prostředí“ a čl. 2 bod 10 o definici „preventivních opatření“ ve spojení s čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice 2008/56/ES, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti mořské environmentální politiky5, čl. 1 odst. 1 směrnice 79/409/EHS o ochraně volně žijících ptáků6 a čl. 2 odst. 1 směrnice 92/43/EHS o stanovištích7, jak je uvedeno v „Pokynech Komise pro vytvoření sítě Natura 2000 v mořském prostředí – Uplatňování směrnic o ptácích a stanovištích“8. Definice „škody na životním prostředí“ v úmluvě a směrnici 2004/35/ES nejsou totožné, přestože se do velké míry překrývají. V praxi se však očekává, že úmluva by měla směřovat ke stejně vysokým normám pro nápravu škod na životním prostředí, jaké obsahuje směrnice. Vzhledem k překrývání oblasti působnosti směrnice 2004/35/ES a úmluvy HNS z roku 2010 je zjevné, že se uzavření Protokolu z roku 2010, kterým se mění úmluva HNS z roku 1996 a jehož důsledkem je nový právní text (tj. úmluva HNS z roku 2010), dotýká stávajících pravidel Unie. Ještě důležitější je, že směrnice 2004/35/ES výslovně odkazuje na úmluvu HNS z roku 1996 a vyjímá ze své oblasti působnosti jakoukoli škodu vzniklou v důsledku události, na kterou se vztahuje tato úmluva včetně jejích případných změn, za předpokladu, že v dotčeném členském státě je úmluva v platnosti (čl. 4 odst. 2 a příloha IV směrnice 2004/35/ES). Toto ustanovení má umožnit, aby měly zvláštní mezinárodní režimy, které se vztahují na občanskou odpovědnost za zvláštní pracovní činnost, přednost před touto směrnicí, neboť byly považovány za účinnější záruku rychlé a odpovídající náhrady za škodu na životním prostředí a za vhodnější vzhledem k povaze takových pracovních činností. Protokol z roku 2010 jako změna úmluvy HNS z roku 1996 je zahrnut do této výjimky ze směrnice 2004/35/ES; je tedy zjevné, že ratifikace úmluvy nebo přistoupení k úmluvě ovlivní oblast působnosti stávajících pravidel EU. Bez ohledu na značné překrývání mezi pravidly úmluvy a směrnice existuje rovněž zásadní rozpor, který vymezuje vliv ustanovení úmluvy na pravidla Unie. Čl. 7 odst. 4 úmluvy HNS (společný ve znění úmluvy z roku 1996 i 2010) vylučuje vznášení nároků za způsobenou škodu proti vlastníkovi lodi jakýmkoli jiným způsobem – či u jiného soudu –, než jak je stanoveno v rámci úmluvy. To znamená, že směrnice se nemůže uplatňovat navíc k úmluvě, pokud jde o odpovědnost vlastníka lodi za škodu způsobenou nebezpečnými a škodlivými látkami; oblast působnosti směrnice je tedy úmluvou omezena, což má význam s ohledem na uzavření Protokolu z roku 2010 členskými státy. 1.5. 5 6 7 8

CS

Dopady na nařízení (EU) č. 1215/2015 (přepracované znění nařízení (ES) č. 44/2001 – „Brusel I“) Úř. věst. L 164, 25.6.2008, s. 19. Směrnice Rady 79/409/EHS o ochraně volně žijících ptáků, Úř. věst. L 103, 25.4.1979, s. 1. Směrnice Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, Úř. věst. L 206, 22.7.1992, s. 7. http://ec.europa.eu/environment/nature/natura2000/marine/docs/marine_guidelines.pdf.

6

CS

Kapitola IV úmluvy HNS z roku 2010 stanoví pravidla pro postup, jenž se uplatní v případě nároků a žalob podle úmluvy před soudy smluvních států. Zejména články 38, 39 a 40 úmluvy stanoví pravidla pro příslušnost soudů a uznávání a vymáhání rozsudků. Tyto články jsou totožné s články 38, 39 a 40 úmluvy HNS z roku 1996, které byly právním základem pro výlučnou pravomoc Společenství odůvodňujícím rozhodnutí Rady 2002/971/ES. Nařízení (EU) č. 1215/2012 stanoví pravidla pro příslušnost a uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech mezi členskými státy EU a výše zmíněná ustanovení úmluvy – jestliže vstoupí v platnost – by měla na pravidla tohoto nařízení vliv. Návrh rozhodnutí Rady, kterým se členské státy zmocňují, aby v zájmu Evropského společenství ratifikovaly Mezinárodní úmluvu o odpovědnosti a náhradě za škodu v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři z roku 1996 (Úmluva HNS), KOM (2001) 674 v konečném znění9, obsahuje podrobný přehled a vysvětlení překrývání mezi kapitolou IV úmluvy a nařízením Brusel I (nařízení (ES) č. 44/200110). Kromě výše uvedeného jsou články 37, 41 a 42 v kapitole IV úmluvy HNS z roku 2010 doplňující povahy a jako takové nemohou stát samy o sobě ani je nelze uplatňovat odděleně od jiných ustanovení úmluvy. Výlučná pravomoc Unie se tedy vztahuje na kapitolu IV úmluvy jako celek. Zvláštním postavením Dánska, pokud jde o kapitolu IV úmluvy, je nutno se zabývat samostatně v souladu s Protokolem č. 2211 o postavení Dánska, který je připojen ke Smlouvám. Dánsko je osvobozeno od uplatňování hlavy V třetí části SFEU, a proto se neúčastní přijetí navrhovaného rozhodnutí Rady o ratifikaci ze strany členských států a jejich přistoupení jménem Unie k Protokolu z roku 2010 k Mezinárodní úmluvě o odpovědnosti a náhradě za škodu v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři, pokud jde o aspekty týkající se justiční spolupráce v občanských věcech. 1.6.

Závěry Přijetí mezinárodních pravidel o odpovědnosti za nesmluvní škody, které vzniknou v důsledku přepravy nebezpečných a škodlivých látek po moři, a jejich vstup v platnost je klíčovou otázkou vzhledem k významnému podílu, jejž má přeprava těchto látek na námořní nákladní dopravě na celém světě. IMO získala zkušenosti s podobnými mezinárodními režimy upravujícími odpovědnost za škody, které vznikly v důsledku jiných činností námořní dopravy, jako je přeprava ropy tankery, a přijala tuto mezinárodní dohodu ve znění Protokolu z roku 2010 k úmluvě HNS, aby systém úmluv o odpovědnosti v námořní dopravě doplnila specializovanou listinou, jež ustanovuje rovněž nový fond náhrad zaměřený na škody vzniklé v souvislosti s nebezpečnými a škodlivými látkami. Členské státy byly na základě rozhodnutí Rady 2002/971/ES zmocněny, aby ratifikovaly úmluvu HNS z roku 1996. Protokol z roku 2010, kterým se mění úmluva, musí být rovněž předmětem nového rozhodnutí Rady, a to v souladu se Smlouvami a s ohledem na vývoj v právu Unie od roku 2002. Protokol z roku 2010 vede k ustavení nové mezinárodní dohody (viz zejména čl. 45 odst. 8 konsolidovaného znění úmluvy HNS z roku 2010). Unie tedy prostřednictvím ratifikace Protokolu z roku 2010 nebo

9 10 11

CS

Úř. věst. C 51E, 26.2.2002, s. 370. Úř. věst. L 12, 16.1.2001, s. 1. Úř. věst. C 326, 26.10.2002, s. 299.

7

CS

přistoupením k tomuto protokolu zmocňuje členské státy, aby uplatňovaly úmluvu HNS z roku 2010 nejen ve vztahu k záležitostem, na něž se vztahuje protokol, ale rovněž vůči všem jiným záležitostem, na které se vztahuje pozměněné znění úmluvy HNS z roku 2010. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Komise navrhuje přijetí dvou samostatných rozhodnutí Rady o ratifikaci ze strany členských států a jejich přistoupení jménem Unie k Protokolu z roku 2010, aby bylo zajištěno, že bude dosaženo cílů Smluv zakotvených ve směrnici 2004/35/ES a nařízení (EU) č. 1215/2012 a že budou dodržena ustanovení Protokolu č. 22. Pokud jde o výše uvedené nařízení, zejména s ohledem na pravidla týkající se uznávání a výkonu rozhodnutí soudů členských států, mají členské státy, až ratifikují Protokol z roku 2010 nebo k němu přistoupí, povinnost vydat odpovídající prohlášení, jak je stanoveno v příloze navrhovaného rozhodnutí Rady, což zajistí nepřetržité uplatňování pravidel týkajících se uznávání a výkonu soudních rozhodnutí podle nařízení (EU) č. 1215/2012, pokud jde o uznávání a výkon rozhodnutí soudu některého členského státu v jiném členském státě. Prohlášení by se mělo vztahovat také na jiná tematicky související pravidla Unie, zejména jde o Luganskou úmluvu o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 30. října 200712. 2.

VÝSLEDKY KONZULTACÍ POSOUZENÍ DOPADU

SE

ZÚČASTNĚNÝMI

STRANAMI

A

V této fázi postupu, kdy je oblast činnosti EU již vymezena jednáními o uzavírané mezinárodní listině, není formální posouzení dopadů vyžadováno. Nicméně bylo přezkoumáno a zváženo několik možností: 1)

Žádná opatření

V současné době, kdy úmluva HNS nevstoupila v platnost, se uplatňuje na odpovědnost za škodu na životním prostředí vzniklou jakoukoli událostí, kterou způsobila loď přepravující nebezpečné a škodlivé látky po moři, směrnice 2004/35/ES. To znamená, že definice škody na životním prostředí stanovená ve směrnici se uplatňuje společně s právem vlastníka lodi omezit svou odpovědnost v souladu s Mezinárodní úmluvou o omezení odpovědnosti za námořní nároky z roku 1976 v pozměněném znění (dále jen „úmluva LLMC“), jak je uvedeno v čl. 4 odst. 3 směrnice. Toto právo vlastníka lodi omezit svou odpovědnost až do výše obecných omezení stanovených v úmluvě LLMC má vymezené výjimky, zejména úmysl způsobit takovou škodu nebo nedbalost. Omezení odpovědnosti v rámci LLMC je nižší než omezení stanovená v článku 9 úmluvy HNS z roku 2010. Protože neexistuje fond náhrad, jaký je stanoven v kapitole III úmluvy HNS z roku 2010, neexistuje v současnosti v rámci směrnice žádný prostředek k poskytnutí náhrady obětem (např. rybářům, místním společenstvím) znečištění nebezpečnými a škodlivými látkami na moři, pokud škoda překročí omezení odpovědnosti vlastníka lodi. Kromě toho ve stávajícím právním rámci chybí požadavek povinného pojištění, zatímco článek 12 úmluvy HNS z roku 2010 konkrétně stanoví tuto povinnost vlastníka lodi společně s právem osob vznášejících nároky přímo proti pojistiteli (čl. 12 odst. 8). Společní normotvůrci EU se také rozhodli ve směrnici 2004/35/ES stanovit výjimku ve prospěch mezinárodního režimu odpovědnosti za činnosti námořní dopravy v jakékoli příslušné úmluvě, včetně úmluvy HNS, a vyjmout události, na které se tyto 12

CS

Úř. věst. L 339, 21.12.2007, s. 3.

8

CS

mezinárodní úmluvy vztahují, z oblasti působnosti této směrnice. Pokud by nebylo na úrovni EU učiněno žádné opatření, které by členským státům umožnilo ratifikovat Protokol z roku 2010 k úmluvě HNS nebo k němu přistoupit, aby mohla poslední úmluva IMO o odpovědnosti vstoupit v platnost, upevnil by se nesoulad mezi mezinárodním režimem odpovědnosti za činnosti námořní dopravy a takovým režimem na úrovni EU, a to na úkor právní jistoty a jednoty norem použitelných mimo jiné v případě škody na životním prostředí, k níž dojde v důsledku přepravy nebezpečných a škodlivých látek na moři. 2)

Soulad úmluvy HNS s acquis Unie

Pokud jde o definici škody na životním prostředí, směrnice 2004/35/ES se s úmluvou HNS z roku 2010 zcela neshoduje. Konkrétně jde o to, že definice ve směrnici je širší a zahrnuje více možností nápravy, včetně primární obnovy poškozených přírodních zdrojů do výchozího stavu, včetně v případě potřeby přijetí doplňkových a vyrovnávacích opatření, pokud nelze zdroje uvést do výchozího stavu, nebo vyrovnání přechodné ztráty zdrojů (taková opatření nikdy nespočívají ve finanční náhradě, ale vždy jde o opatření ke zlepšení stavu přírodních zdrojů v poškozené nebo přilehlé lokalitě). Bylo by tedy možné se zasazovat za možnost změny úmluvy, aby byla v souladu s ustanoveními směrnice. Je však nanejvýš nepravděpodobné, že by tento postoj získal mezi smluvními státy IMO dostatečnou podporu, zejména vzhledem k obtížím, které bylo třeba vyřešit, než mohlo být schváleno nynější znění úmluvy. Rovněž definice škody způsobené znečištěním v rámci úmluvy byla pečlivě stanovena v souladu s ostatními stávajícími režimy odpovědnosti za události na moři v případě různých druhů činností námořní dopravy (např. Mezinárodní úmluva o občanskoprávní odpovědnosti za škody způsobené ropným znečištěním z roku 1992, Mezinárodní úmluva o občanskoprávní odpovědnosti za škody způsobené znečištěním ropnými palivy z roku 2001). Změna této definice v úmluvě HNS z roku 2010 by závažně narušila rovnováhu mezi různými odvětvími námořní dopravy a narazila by v IMO na všeobecný odpor. 3)

Vložení „doložky o neuplatňování“ do úmluvy HNS a následná změna směrnice 2004/35/ES

Bylo by případně možné prověřit také možnost změny úmluvy a vložení „doložky o neuplatňování“, aby bylo zajištěno, že až se členské státy stanou stranou úmluvy, bude se zvláštní vztah mezi EU a jejími členskými státy i nadále řídit pravidly obsaženými v právu Unie. Povinnosti podle úmluvy vůči třetím státům by zůstaly nezměněny. Všechny strany úmluvy (včetně států, jež nejsou členy EU) by přijetím této „doložky o neuplatňování“ vyjádřily souhlas, aby EU a její členské státy ve svých vztazích mezi sebou navzájem uplatňovaly právo EU, pokud toto právo rovněž upravuje předmět úmluvy. Nicméně pro tuto možnost platí totéž výše uvedené odůvodnění, což znamená, že členské státy se touto možností jménem Unie nemohou v IMO realisticky zabývat. Kromě toho by taková doložka vyžadovala změnu směrnice 2004/35/ES, aby byla odstraněna výjimka, kterou se škody vzniklé v důsledku událostí spadajících do oblasti působnosti úmluvy HNS vyjímají z oblasti působnosti této směrnice. Tato směrnice však upravuje stejným způsobem všechny úmluvy o odpovědnosti v námořní dopravě uvedené v její příloze IV. Zavedení odlišného režimu pro jednu z úmluv by bylo tedy proti duchu samotné směrnice, zejména protože všechny úmluvy IMO o odpovědnosti spočívají na stejných zásadách, jejichž cílem je stanovit rámec objektivní

CS

9

CS

odpovědnosti pro vlastníky lodí a rovněž povinné pojištění a zajistit dostupné a dostatečné finanční prostředky pro náhradu škody způsobené znečištěním při události související s námořní dopravou. 4)

Ratifikace Protokolu z roku 2010 k úmluvě HNS

Uzavření Protokolu z roku 2010 k úmluvě HNS zajistí jednotné uplatňování pravidel o odpovědnosti a náhradě za škody vzniklé v souvislosti s událostmi způsobenými loděmi, jež přepravují po moři napříč EU nebezpečné a škodlivé látky. Kromě toho zajistí, že budou k dispozici dostatečné finanční prostředky na poskytnutí náhrady obětem těchto událostí. Použití mezinárodního režimu namísto regionálních řešení je pro tyto účely vhodnější vzhledem k povaze námořní dopravy jako celosvětové obchodní činnosti a pravděpodobnému přeshraničnímu dopadu takových událostí. Proto byl učiněn závěr, že nejlepším postupem je tento předkládaný návrh rozhodnutí, kterým se členské státy zmocňují, aby ratifikovaly Protokol z roku 2010 k úmluvě HNS, a tedy vyjádřily souhlas, že budou vázány konsolidovaným zněním úmluvy HNS z roku 2010. 3.

PRÁVNÍ STRÁNKA NÁVRHU Jak již bylo zmíněno v úvodu, podpis, ratifikace nebo přijetí Protokolu z roku 2010 ze strany státu ruší jakýkoli předchozí podpis nebo ratifikaci úmluvy HNS z roku 1996, které daný stát uskutečnil. Státy, které protokol ratifikují, tak vyjadřují souhlas, že budou vázány konsolidovaným zněním úmluvy HNS z roku 2010 jako jedinou konsolidovanou listinou úmluvy, která nabude účinku, jakmile vstoupí Protokol z roku 2010 v platnost. Navrhované rozhodnutí Rady tedy zmocňuje členské státy, aby jménem Unie ratifikovaly Protokol z roku 2010 k úmluvě HNS nebo k němu přistoupily, a v důsledku toho byly vázány pravidly úmluvy HNS z roku 2010. Navrhovaná rozhodnutí Rady vycházejí z čl. 218 odst. 6 SFEU ve spojení jednak s článkem 81 SFEU, který stanoví hlavní právní základ pro právní předpisy EU v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech příslušný k pravidlům pro postupy, jež se uplatní na nároky a žaloby podle kapitoly IV úmluvy HNS z roku 2010, jednak s článkem 192 SFEU, jenž stanoví hlavní právní základ pro právní předpisy EU v oblasti ochrany životního prostředí. Úmluva HNS z roku 2010 sleduje cíle, jež jsou nedílně spjaty, aniž by byly navzájem v podřízeném nebo nepřímém vztahu. Jediné rozhodnutí nemůže být přijato na základě dvojího právního základu, pokud jsou postupy vyžadované jednotlivými právními základy navzájem neslučitelné.13 Zde nastává tato situace vzhledem k tomu, že záležitosti související s justiční spoluprací v občanských věcech nejsou závazné pro Dánsko, takže existují odlišná hlasovací práva v Radě. Proto je zapotřebí dvou samostatných rozhodnutí Rady. Tato dvě rozhodnutí mají obdobnou strukturu. Článek 1 zmocňuje členské státy, aby jménem Unie ratifikovaly Protokol z roku 2010 k úmluvě HNS nebo k němu přistoupily, protože EU se stranou takové úmluvy stát nemůže. Společný článek 2 požaduje, aby členské státy vyjádřily souhlas, že budou ve lhůtě dvou let od vstupu tohoto rozhodnutí v platnost vázány Protokolem z roku 2010.

13

CS

Viz nedávný rozsudek ESD ze dne 11. června 2014, věc C-377/12, bod 34.

10

CS

Včasné dodržování Protokolu z roku 2010 všemi členskými státy EU umožní, aby bylo dosaženo prahu potřebného pro vstup protokolu v platnost, jak pokud jde o počet členských států IMO, tak o celkové loďstvo (12 států, včetně čtyř, z nichž každý má alespoň 2 miliony jednotek hrubé prostornosti). Ještě důležitější je, že ratifikace v určeném časovém rámci zabrání, aby členské státy, které se opozdí s přistoupením k Protokolu z roku 2010, a tedy k úmluvě HNS z roku 2010, získaly jakoukoli konkurenční výhodu na úkor rovnocenných náhrad, jež jsou k dispozici stranám, které utrpí škodu v důsledku událostí spjatých s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři. Při procesu ratifikace nebo přistupování bude zvláště přínosná výměna informací a osvědčených postupů, zejména pokud jde o podávání zpráv o nákladu podléhajícím příspěvku v rámci úmluvy. V článku 3 navrhovaného rozhodnutí Rady, které vyjímá z oblasti působnosti hlediska související s justiční spoluprací v občanských věcech, je požadováno, aby členské státy při ukládání listiny o ratifikaci Protokolu z roku 2010 nebo listiny o přistoupení k tomuto protokolu učinily písemný odkaz na obě rozhodnutí Rady. Článek 3 v navrhovaném rozhodnutí Rady týkajícím se hledisek souvisejících s justiční spoluprací v občanských věcech odkazuje na prohlášení, které členské státy při vyjadřování souhlasu, že budou vázány Protokolem z roku 2010, musí učinit ohledně předmětu uznávání a výkonu soudních rozhodnutí vzhledem k výlučné pravomoci Unie v těchto záležitostech. Toto prohlášení je podobné prohlášení, jež je obsaženo v článku 2 rozhodnutí Rady 2002/971/ES. Společný článek 4 určuje datum vstupu navrhovaných rozhodnutí Rady v platnost. Ve společném článku 5 je vyjasněno, že jsou tato rozhodnutí členským státům určena v souladu se Smlouvami, protože účelem těchto rozhodnutí je zmocnit je k tomu, aby byly jménem Unie vázány Protokolem z roku 2010. 4.

ROZPOČTOVÉ DŮSLEDKY Žádné

CS

11

CS

2015/0135 (NLE) Návrh ROZHODNUTÍ RADY o ratifikaci ze strany členských států a jejich přistoupení jménem Unie k Protokolu z roku 2010 k Mezinárodní úmluvě o odpovědnosti a náhradě za škodu v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři, s výjimkou aspektů týkajících se justiční spolupráce v občanských věcech

RADA EVROPSKÉ UNIE, s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), a zejména na článek 192 ve spojení s čl. 218 odst. 6 písm. a) bodem v) této Smlouvy, s ohledem na návrh Evropské komise, s ohledem na souhlas Evropského parlamentu14, vzhledem k těmto důvodům: (1)

Mezinárodní úmluva o odpovědnosti a náhradě za škodu v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři z roku 1996 (dále jen „úmluva HNS z roku 1996“) měla za cíl zajistit odpovídající, rychlé a účinné poskytnutí náhrady osobám, které utrpí škodu způsobenou únikem nebezpečných a škodlivých látek při přepravě po moři. Úmluva HNS z roku 1996 zaplnila podstatnou mezeru v mezinárodní úpravě odpovědnosti za znečištění v oblasti námořní dopravy.

(2)

Roku 2002 přijala Rada rozhodnutí Rady 2002/971/ES15, kterým se členské státy zmocňují, aby v zájmu Společenství ratifikovaly úmluvu HNS z roku 1996 nebo aby k této úmluvě přistoupily. Rozhodnutím 2002/971/ES byla členským státům uložena povinnost učinit kroky potřebné k ratifikaci úmluvy HNS z roku 1996 nebo k přistoupení k této úmluvě do 30. června 2006. Následně tuto úmluvu ratifikovaly čtyři členské státy. Úmluva HNS z roku 1996 nikdy nevstoupila v platnost.

(3)

Úmluva HNS z roku 1996 byla pozměněna Protokolem z roku 2010. Podle článku 2 a čl. 18 odst. 1 Protokolu z roku 2010 jsou Protokol z roku 2010 a úmluva HNS z roku 1996 stranami tohoto protokolu chápány, vykládány a uplatňovány společně jako jediná listina mezi stranami Protokolu z roku 2010.

(4)

Konsolidované znění Protokolu z roku 2010 a úmluvy HNS z roku 1996 vytvořil sekretariát Mezinárodní námořní organizace (IMO) a schválil je její Právní výbor na své 98. schůzi (dále jen „úmluva HNS z roku 2010“). Úmluva HNS z roku 2010 není listinou určenou k podpisu nebo ratifikaci. Tato úmluva nabude účinku, jakmile vstoupí v členských státech v platnost Protokol z roku 2010.

14

Úř. věst. C 326, 26.10.2012, s. 47. Rozhodnutí Rady 2002/971/ES ze dne 18. listopadu 2002, kterým se členské státy zmocňují, aby v zájmu Společenství ratifikovaly Mezinárodní úmluvu o odpovědnosti a náhradě za škodu v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři z roku 1996 nebo aby k této úmluvě přistoupily (Úmluva HNS) (Úř. věst. L 337, 13.12.2002, s. 55).

15

CS

12

CS

CS

(5)

Jestliže stát vyjádří souhlas, aby byl vázán Protokolem z roku 2010, ruší se tím v souladu s čl. 20 odst. 8 tohoto protokolu (čl. 45 odst. 8 úmluvy HNS z roku 2010) všechna předchozí vyjádření souhlasu tohoto státu ve vztahu k úmluvě HNS z roku 1996. Státy, které jsou smluvními stranami úmluvy HNS z roku 1996, jimi tedy přestanou být v okamžiku, kdy vyjádří souhlas, aby byly vázány Protokolem z roku 2010 v souladu s článkem 20 tohoto protokolu, zejména s odstavci 2, 3 a 4 tohoto článku.

(6)

Od přijetí rozhodnutí 2002/971/ES se právo Unie vyvíjelo, byly přijaty nové sekundární právní předpisy a došlo ke změně Smluv prostřednictvím Lisabonské smlouvy. Úmluva HNS z roku 2010 nyní spadá v celém svém rozsahu do výlučné pravomoci Unie.

(7)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES16 je v Unii právem rozhodným v oblasti odpovědnosti provozovatelů pracovní činnosti, včetně námořní dopravy, s ohledem na předcházení škodám na životním prostředí způsobených na území a v námořních vodách v soudní příslušnosti určitého členského státu a na nápravu těchto škod. Jak úmluva HNS z roku 1996, tak úmluva HNS z roku 2010 se překrývají v oblasti působnosti se směrnicí 2004/35/ES, jestliže škoda na životním prostředí byla způsobena na území a v námořních vodách spadajících do soudní příslušnosti smluvního státu (čl. 3 písm. a) a b) úmluvy HNS z roku 2010) a jsou dotčena preventivní opatření, ať jsou přijata kdekoli, která mají takové škodě předcházet nebo ji minimalizovat (čl. 3 písm. d) úmluvy HNS z roku 2010).

(8)

Kromě překrývání úmluvy HNS z roku 2010 a směrnice 2004/35/ES v oblasti působnosti existuje rovněž potenciální rozpor mezi těmito dvěma listinami, který byl předvídán a řešen v čl. 4 odst. 2 a příloze IV této směrnice. Úmluva HNS z roku 2010 ve svém čl. 7 odst. 4 a 5 stanoví objektivní odpovědnost vlastníka lodi za jakoukoli škodu, která vznikne v důsledku přepravy nebezpečných a škodlivých látek po moři, na kterou se vztahuje tato úmluva, jež je založena na přenesení odpovědnosti na vlastníka lodi a zákaz vznášení jakýchkoli jiných nároků vůči vlastníkovi lodi, než jaké jsou v souladu s touto úmluvou. Výjimka podle čl. 4 odst. 2 a přílohy IV směrnice 2004/35/ES, která se uplatňuje na škody, na něž se vztahuje úmluva, brání rozporu mezi článkem 7 úmluvy a směrnicí.

(9)

Vzhledem k překrývání směrnice 2004/35/ES a úmluvy HNS z roku 2010 v oblasti působnosti a k výjimce, jež se uplatňuje vůči úmluvě v souladu se směrnicí, je zřejmé, že uzavření Protokolu z roku 2010 se dotýká stávajících pravidel Unie a že souhlas se závazky podle Protokolu z roku 2010 by měl spadat do výlučné pravomoci Unie.

(10)

Úmluva HNS z roku 2010 stejně jako její předchůdkyně je zvláště důležitá s ohledem na zájmy Unie a jejích členských států, protože poskytuje větší ochranu životního prostředí a obětí škod způsobených znečištěním nebezpečnými a škodlivými látkami na moři podle mezinárodních pravidel pro odpovědnost za znečištění v námořní dopravě, v souladu s Úmluvou Organizace spojených národů o mořském právu z roku 1982.

(11)

Aby se státy staly smluvními stranami Protokolu z roku 2010, a tím i úmluvy HNS z roku 2010, musí předložit generálnímu tajemníkovi IMO zároveň se schvalovací listinou příslušné údaje o celkovém množství nákladu podléhajícího příspěvku podle

16

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004 o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí (Úř. věst. L 143, 30.4.2004, s. 56).

13

CS

úmluvy HNS z roku 2010, který byl přijat během předcházejícího kalendářního roku, a to v souladu s čl. 20 odst. 4 této úmluvy. Dříve, než státy vyjádří souhlas, aby byly vázány Protokolem z roku 2010, mají povinnost za tímto účelem vytvořit systém podávání zpráv o nákladu podléhajícím příspěvku. (12)

Výměna informací a osvědčených postupů mezi členskými státy ohledně postupů směřujících k ratifikaci Protokolu z roku 2010 a přistoupení k němu může usnadnit členským státům práci se zaváděním funkčního systému podávání zpráv o nákladu nebezpečných a škodlivých látek podléhajícím příspěvku podle úmluvy HNS z roku 2010.

(13)

Stejně jako v případě úmluvy HNS z roku 1996 mohou být stranou Protokolu z roku 2010 pouze svrchované státy, jestliže ve znění úmluvy nebo protokolu není přítomna doložka REIO (organizace regionální hospodářské integrace). Proto Unie v současnosti nemůže ratifikovat Protokol z roku 2010 ani k němu přistoupit, a tudíž nemůže přistoupit ani k úmluvě HNS z roku 2010. Zásada loajální spolupráce však členské státy a Unii podle Smluv zavazuje k dosahování cílů Unie v oblastech ochrany životního prostředí a spolupráce v občanských věcech. V daném případě od členských států vyžaduje, aby se zaměřily na přistoupení Unie k této úmluvě a vynaložily za tímto účelem veškeré úsilí.

(14)

Ratifikace Protokolu z roku 2010 všemi členskými státy v pevném časovém rámci by měla zajistit všem dotčeným subjektům při uplatňování úmluvy HNS z roku 2010 rovné podmínky a zabránit tomu, aby opožděné přistoupení vedlo k zisku jakékoli konkurenční výhody.

(15)

Členské státy by proto měly být zmocněny k tomu, aby ratifikovaly Protokol z roku 2010, s výjimkou aspektů souvisejících s justiční spoluprací v občanských věcech. Ustanovení úmluvy spadající do oblasti pravomoci svěřené Unii v rámci justiční spolupráce v občanských věcech budou předmětem rozhodnutí, jež bude přijato souběžně s tímto rozhodnutím,

PŘIJALA TOTO ROZHODNUTÍ: Článek 1 Členské státy jsou tímto zmocněny, aby jménem Unie ratifikovaly Protokol z roku 2010 nebo k němu případně přistoupily, s výjimkou hledisek souvisejících s justiční spoluprací v občanských věcech, a to podle podmínek stanovených v článcích 2, 3 a 4 tohoto rozhodnutí. Článek 2

CS

1.

Členské státy učiní kroky potřebné k tomu, aby uložily listinu o ratifikaci Protokolu z roku 2010 nebo listinu o přistoupení k tomuto protokolu neprodleně a v každém případě nejpozději do dvou let od vstupu tohoto rozhodnutí v platnost.

2.

Členské státy informují ve lhůtě jednoho roku od vstupu tohoto rozhodnutí v platnost Radu a Komisi o předpokládaném datu dokončení svých postupů ratifikace nebo přistoupení.

3.

Členské státy usilují o výměnu informace o stavu svých postupů potřebných k ratifikaci nebo přistoupení, zejména prostřednictvím vytvoření systému podávání zpráv o nákladu podléhajícím příspěvku podle Protokolu z roku 2010.

14

CS

Článek 3 Členské státy při ratifikaci Protokolu z roku 2010 nebo při přistoupení k němu informují písemně generálního tajemníka Mezinárodní námořní organizace o tom, že se tato ratifikace nebo přistoupení uskutečnily v souladu s tímto rozhodnutím a rozhodnutím, jež bylo přijato souběžně s ním, pokud jde o hlediska spadající do pravomoci svěřené Unii v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech.17 Článek 4 Toto rozhodnutí vstupuje v platnost prvním dnem po jeho vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie. Článek 5 Toto rozhodnutí je určeno členským státům v souladu se Smlouvami. V Bruselu dne

Za Radu předseda

17

CS

Úř. věst. L

15

CS