Naturalismus ve francouzské literatuře •
natura (lat.)
•
myšlenkové východisko: Hippolyte Taine (1828 – 1893) [ipolit tén] determinismus jako filosofický systém (= lidská vůle není závislá na sobě samé, ale na jiných pohnutkách) vliv rasy (dědičnosti), prostředí a okamžiku
•
detailní popis prostředí
•
zobrazování lidské bídy, narušených vztahů, stáří, smrti
•
autor jako nezávislý pozorovatel nezasahující do děje
Naturalismus ve francouzské literatuře
Émile Zola (1840 – 1902) • • • • •
Balzacův vliv ovlivněn teorií determinismu i impresionismem v malířství novinář, literární kritik teorie experimentálního románu obrana Alfreda Dreyfuse (Dreyfusova aféra)
Paul Cézanne: Hráči karet
É. Zola: Zabiják „Chyťte vraha! Chyťte vraha!... A teď táhněte odtud! Darebáci, ještě se smějí! A teď ta děvka leží, všechny čtyři ve vzduchu!... Musí do toho, nedá se nic dělat!... A ten ničema ji týrá! Uřezává jí nožem nohu! Druhá noha už leží na zemi, břicho je otevřené a všude plno krve… Ach Bože! Ach Bože! Ach Bože…“ A celý zpocený, vlasy nad čelem zježené, přímo hrozný, couval pozpátku, házeje divoce rukama, jako by chtěl zaplašit tu hnusnou vidinu. Vyrazil dvakrát srdcervoucí výkřik a padl naznak na slamník, do kterého se podpatkem zapletl. „Pane doktore, pane doktore, je mrtev!“ řekla Gervaisa spínajíc ruce. Asistent popošel blíž a odtáhl Coupeaua doprostřed slamníku. Ne, není ještě mrtev. Zuli ho a jeho nahé nohy čouhaly ven a tančily samy, noha vedle nohy, v taktu, rychlý, pravidelný tanec.
Naturalismus ve francouzské literatuře
Émile Zola – dílo • romány cyklus Rougon – Macquartové [rugón makartové] Adèlaide Fouqué, Rougon, Macquart Štěstí Rougonů Břicho Paříže Zabiják Nana Germinal
Les Halles de Paris („Břicho Paříže“ 1970)
Les Halles de Paris („Břicho Paříže“ 2007)
É. Zola: Zabiják (Nana) Nana rostla a stávala se z ní pěkná mrška. V patnácti se vytáhla jako telátko, měla teď běloučké masíčko, přitom byla kyprá a dokonce baculatá, že vypadala jako klubíčko. Ano, patnáct let, to je ten věk, kdy už narostou všechny zuby a kdy se ještě nenosí šněrovačka. Měla opravdu obličejíček jako vykutálená dorota, tváře jako mléko, pleť sametovou jako broskev, legrační nosík, růžovou pusinku, a kukadla jí tak svítila, že mužští dostávali chuť zapálit si o ně dýmku. Spousta bujných vlasů, světlých jako dozrávající obilí, jí poletovala kolem spánku jako zlaté chmýří, hrající někdy dorezava, jako by opravdu měla kolem hlavy sluneční korunu. Pěkná panenka… Takový usmrkanec, kterému by se měl ještě utírat nos, ale který už má rozkvetlá ramena, plná a kulatá, vydávající zralé vůně jako u dospělé ženy…
É. Zola: Nana „Slyšel jsem,“ začal znovu, chtěje stůj co stůj s něčím přijít, „že Nana má rozkošný hlas.“ „Ta?“ divil se ředitel, krče rameny. „Ta zpívá asi jako panty ve dveřích!“ Mladý muž honem dodal: „Ale je skvělá herečka!“ „Herečka?… Nana je učiněné dřevo. Neví, co s nohama a rukama.“ Faloise lehce zrůžověl. Už nevěděl, co si má myslit. Koktal: „Za nic na světě bych nechtěl přijít o dnešní premiéru. Viděl jsem, že vaše divadlo…“ „Řekněte můj bordel,“ znovu ho přerušil Bordenave s chladnou zatvrzelostí člověka, který ví, co říká. Zatím si Fauchery docela klidně prohlížel vcházející ženy. Když viděl, že bratránek stojí s otevřenými ústy, přišel mu na pomoc; ale nevěděl, má-li se smát nebo zlobit. „Tak to přece udělej Bordenavovi k vůli a říkej jeho divadlu, jak si přeje, když jinak nedá… A vy si z nás, milý příteli, nedělejte kašpary. Neumí-li vaše Nana hrát ani zpívat, kus propadne. Toho se totiž obávám.“ „Propadne! Propadne!“ křičel zbrunátnělý ředitel. „Copak ženská potřebuje hrát a zpívat? Na to jsi ještě moc veliký cápek… Nana má hergot něco jinšího a to stojí za všechno ostatní. Očuchal jsem si ji, a je to silný tabák, nebo už ničemu nerozumím…Uvidíš, uvidíš, jen vyleze na jeviště, všichni budou slintat.“ Zdvihl své tlusté ruce, které se nadšením jen třásly; když si takto ulevil, tiše pobrukoval sám pro sebe: „Ano, ta to přivede daleko, karamba, ta to přivede daleko… To je, pane, mrcha, ach to je mrcha mrchatá!“
Naturalismus ve francouzské literatuře
Guy de Maupassant (1850 – 1893) • • • • • •
[gí d mópasán] Flaubertův vliv cesty do Alžírska, Anglie, Itálie záliba ve sportu (kanoistika) kontakty s představiteli realismu, naturalismu povídky, romány
Naturalismus ve francouzské literatuře
G. de Maupassant – dílo • romány Miláček • povídky Kulička Zpověď Vyplétačka
G. de Maupassant: Kulička (I) (1) Když se chystali zasednout k večeři, objevil se pan Follenvie a svým chraplavým hlasem se přede všemi zeptal: „Pan pruský důstojník se nechává slečny Alžběty Roussetové ptát, jestli si to pořád ještě nerozmyslela.“ Kulička zůstala stát, že by se na ní krve nedořezal; ale vzápětí zbrunátněla a tak se zalkla zlostí, že ani promluvit nemohla. Konečně vybuchla: „Vyřiďte tomu dobytku, tomu praseti nestydatému, té mrše prušácké, že nebudu chtít nikdy, rozumíte, nikdy, nikdy!“ (2) Jeden přes druhého svorně odsuzovali sprostotu toho nestydatého žoldáka, všechny ovládl spravedlivý hněv, všichni se cítili zajedno v odporu, jako by každý z nich měl sám přinést část té oběti, vyžadované na Kuličce. Hrabě prohlásil s ošklivostí, že tihle lidé se chovají úplně stejně jako někdejší barbaři. (3) Loiseau, který se dovtípil, nač každý myslí, najednou z ničeho nic nadhodil, zda je ta „coura“ ještě dlouho nechá trčet v tomhle hnízdě. Hrabě, nezapomínající nikdy na dvornost, prohlásil, že tak velkou oběť nelze na žádné ženě žádat a že by na to musila jedině ona přijít sama od sebe.
G. de Maupassant: Kulička (II) (4) Tu paní Loiseauová už neovládla svou sprostou a nízkou povahu a vybuchla: „Tak tu přece nezůstaneme do smrti! Když už ta děvka jednou má takové zaměstnání a dělá to s každým, mám dojem, že ani nemá právo si najednou vybírat, s kým chce a s kým ne. Vždyť, považte, v Rouenu za ní chodil každý, i kočí! Ano, milostpaní, kočí z prefektury! (…)“ (5) Hraběnka dovedla jaksepatří zužitkovat váhu, již měla posvěcená slova této nečekané spojenkyně, a přiměla ji k poučnému kázání, jež bylo volnou variací na téma „účel světí prostředky“. (…) Všechno to bylo podáváno zaobaleně, obratně, nevtíravě. Ale každé slovo svaté panny v cípatém čepci znamenalo průlom do pohoršeného odporu Kuličky. (6) Čekalo se jen na Kuličku. Konečně vyšla. Vypadala trochu zmateně, zahanbeně. Vykročila nesměle k ostatním cestujícím, ale ti se všichni jako na povel otočili a dělali, jako by ji ani neviděli. Hrabě důstojně nabídl své ženě rámě a odváděl ji dál z tohoto nečistého sousedství.
