Nástroje ochrany vlastnického práva

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Nástroje ochrany vlastnického práva Bakalářská práce

Autor:

Ondřej Douša Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D.

20.4.2012

Prohlášení: Prohlašují, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna

třetím

osobám

prostřednictvím

interní

databáze

elektronických

vysokoškolských prácí.

V Praze, resp. Mladé Boleslavi dne 20.4.2011

-2-

…………………………

Anotace Cílem této závěrečné práce je pokrytí základní otázky vlastnického práva, jeho nabývání, výkon a omezení. Vlastnické právo je nejsilnějším a nejrozsáhlejším věcným právem. Jde o právo absolutní, které působí vůči všem ostatním osobám. Vlastnickému právu jako jednomu z lidských práv a zároveň jako základnímu subjektivnímu občanskému právu je poskytována ochrana celým právním řádem České republiky. Klíčová slova: Vlastnictví, Vlastnické právo, Nabývání, Výkon, Omezení, Ochrana vlastnického práva, Nový občanský zákoník

Annotation The goal of the final thesis was to cover basic issues of ownership right such as general definition of the institution, its creation and termination. The right of ownership is the strongest and largest property right. This is the absolute right to act against any other person. Property rights as one of human rights as well as subjective as the fundamental civil law protection is provided through the laws of Czech Republic. Key words: Ownership, Acquisition, Limitations, Protection of ownership right, New civil code

-3-

OBSAH 1. ÚVOD A ZVOLENÉ METODY ZPRACOVÁNÍ…………………..………6 2. VLASTNICKÉ PRÁVO, POJEM, OBSAH A PŘEDMĚT ………………..7 2.1. Historický exkurz ……………………………………………………...................7 2.2. Vývoj v Československém právním řádu ……………………………………….10 2.3. Situace před rokem 1989 ………………………………………………………..15

3. VLASTNICÉ PRÁVO V SOUDOBÉM ČESKÉM PRÁVA ………….......20 4. OBSAH A PŘEDMĚT VLASTNICKÉHO PRÁVA ……………………...22 4. 1. Návrh nového občanského zákoníku ……………………………………………25 4. 2. Některé konkrétní změny v novém návrhu OZ ………………………................28

5. NABÝVÁNÍ, VÝKON A OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA ………32 5. 1. Nabývání vlastnického práva ……………………………………………………32 5. 2. Výkon a omezení vlastnických práv ………………………………….................34 5. 2. 1. Sousedská práva ………………………………………………………………35

6. OCHRANA VLASTNICKÉHO PRÁVA ………………………………......41 6. 1. Ochrana vlastnického práva – obecně ……………………………….................41 6. 2. Ochrana svépomocí ………………………………………………….................43 6. 3. Ochrana poskytovaná orgánem státní správy ………………………………......44 6. 4. Ochrana soudní …………………………………………………………………46

-4-

7. ZÁVĚR ……………………………………………………………………....53 8. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ……………………………………..54

-5-

Úvod Vlastnické právo je nejdůleţitějším a základním právem věcným. Právní úprava vlastnictví patří mezi nejvýznamnější části občanského zákoníku. Listina základních práv a svobod, jeţ je součástí českého ústavního pořádku, výslovně ve svém čl. 11 odstavci 1. Stanoví, ţe „…Kaţdý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“. Vlastnickému právu jako jednomu z lidských práv a zároveň jako základnímu subjektivnímu občanskému právu je poskytována ochrana celým právním řádem České republiky. Zvlášť významné místo v našem právním řádu zaujímá ochrana poskytovaná občanským právem a občanskoprávními předpisy, zejména občanským zákoníkem. Důvodem, proč jsem si zvolil téma ochrany vlastnického práva je jednak jeho (výše) zmíněná důleţitost, tak i skutečnost, ţe se s tímto institutem setkáváme v kaţdodenním ţivotě mnohdy častěji, neţ si sami stačíme uvědomit. Na úvod mé práce se snaţím proniknout do historie vlastnictví a jeho nástrojům ochrany. Konkrétně do starověkého Říma, protoţe právě odtud můţeme vnímat základy vlastnictví a jeho ochrany, které se promítají do našeho práva dodnes. Zajímavá je určitě i snaha o reflexi na dobu před rokem 1989, kdy byla ochrana vlastnických práv značně deformována. Povaţuji za nutné předem určit co je obsahem a hlavně předmětem samotného vlastnictví, abych se mohl následně věnovat jeho omezení a s ním související tolik časté problémy v sousedských vztazích. Ve své práci se zaměřuji na rozbor nového návrhu občanského zákoníku. Tolik očekávaného kodexu občanského práva, který by měl posílit ochranu práv vlastníka. V neposlední řadě se zabývám samotnými nástroji ochrany vlastnického práva se zaměřením na problematiku (ne)moţného nabývání vlastnictví od nevlastníka.

-6-

2. VLASTNICKÉ PRÁVO, POJEM, OBSAH A PŘEDMĚT 2.1 . Historický exkurz Je známo, ţe předmět „Římské právo“ je důleţitou součástí při studiu na právnických fakultách nejen u nás, ale i v jiných zemích. Při jeho obsáhlém studiu postupně zjišťujeme, ţe právě římské právo tvoří jasný základ moderního soukromého práva. Došlo k tomu především v důsledku dlouhodobého historického vývoje, který ve (velmi obecném pojetí) vyústil v tom, ţe v 16. a 17. století se římské právo soukromé, obsaţené hlavně v zákonech, ale i právních sbírkách římského císaře Justiniana, stalo, byť i částečně pozměněné, platným právem téměř v celé jiţní a střední Evropě včetně českých zemí. Mluvíme tedy o recepci římského práva, kdy aţ v 19. století bylo dosud v praxi pouţívané římské právo nahrazeno domácími zákoníky. Jeho role tím však neskončila, naopak, římské právo se stalo vědeckým prostředkem k poznání a pochopení platného soukromého práva.1 Nejobecnějším dělením práva, které je vlastní téměř všem právním řádům, je členění na právo veřejné (ius publicum) a právo soukromé (ius privatum). Římští právníci se orientovali především na řešení praktických otázek a problémů, i přes to se v jejich cenných dílech setkáváme s pokusy o vymezení obsahu obou těchto právních oblastí. Asi nejpřesnější charakteristiku podává klasický právník Domitius Ulpianus, který definuje (zdánlivě jednoduše) veřejné právo, jako to, které se týká římského státu a soukromé to, které se týká prospěchu jednotlivců. Soukromé právo tedy reguluje majetkové i osobní vztahy mezi jednotlivci – právo rodinné, věcná práva, právo obligační a dědické. Veřejné právo pak zahrnuje ta právní pravidla, která se týkají záleţitostí státu. Upravuje státní zřízení a správu státu a rovněţ poměry jednotlivců ke státu – především právo ústavní, správní a trestní.2 Je nadmíru jasné, ţe tímto se obsah soukromého práva římského zdaleka nevyčerpává, ale k tomu tato práce ani neslouţí a slouţit nemá. Snad jen závěrem se hodí konstatovat, ţe mezi oběma odvětvími, a to mezi právem soukromým, tak právem veřejným neexistovala přesná hranice. Obě se do značné míry ovlivňovaly a prolínaly.

1

Balík, St., Balík St. ml.RUKOVĚŤ K DĚJINÁM ŘÍMSKÉHO PRÁVA A JEHO INSTITUCÍ.2. rozš. vydání. Plzeň:Aleš Čeněk, 2007. 56st. 2

Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání. Praha: C.H. Beck, 1995. 55st.

V tomto historickém exkurzu bych se dále rád (alespoň stručně) věnoval právům věcným, resp. vlastnictví, které je povaţováno za nejstarší věcná práva a lze jej povaţovat za páteř soudobého občanského práva. Za připomínku jistě stojí, ţe samotný pojem věcných práv není starověkého původu. Je charakteristický pro právní vědu vzniklou aţ díky římskoprávním pramenům. Jeho pozdější rozpracování je zásluhou středověkých a dalších římskoprávních škol a došlo k němu aţ díky, jiţ výše zmíněné, opakované recepci římského práva.

3

Vývoj věcného práva začíná u nemovitostí. Bylo zřejmé, ţe prvobytná pospolná

společnost nebude do nekonečna kolektivně uţívat pozemků, které mu skýtaly obţivu, ale pozemky se začnou postupně dělit k výlučnému uţívání jednotlivým agnátským velkorodinám. Za raného otrokářského řádu byla v zásadě veškerá půda majetkem státu. Patricijové po úspěšných výbojích sice obhospodařovali půdu pro svou výhradní potřebu, mohli s ní volně nakládat, ale právně patřila státu. Ten – teoreticky – mohl kdykoliv odvolat toto faktické ovládání státní půdy soukromníky, ale důvod k tomu nikdy nebyl. Obzvlášť, kdyţ stát řídili patricijové (takto vznikala důleţitá instituce držby). Jednotlivé rodiny, které se později odpojovaly od agnátských velkorodin, tíhly přirozeně k tomu, aby měly vlastní existenční základnu, z níţ by ukojily své potřeby, ale z jejíhoţ uţívání by byli vyloučeni všichni ostatní. K tomu bylo ovšem důleţité, aby stát takové, stejně velké dílce soukromníkům přidělil. Pozemek, zřetelně oddělen od ostatních a zcela na nich nezávislý. Vlastnické právo se však dále vyvíjelo, méně u nemovitostí, které měly vlastně zůstat v rodině natrvalo, jako spíše u věcí movitých, které často měnily majitele. 4

Zde můţeme spatřovat základy soukromého vlastnictví. K důleţitým poznatkům římského

právního myšlení náleţí skutečnost, ţe rozhodujícím hlediskem nebyl pojem subjektivního práva (např. práva vlastnického), nýbrţ daleko více způsob jakým byla tato práva chráněna. Proto ve středu pozornosti, zvláště klasických právníků, stála vţdy otázka, jakou ţalobou je to nebo ono právo chráněno. Právě skrze věcné ţaloby, u kterých bylo před soudem uplatňováno právo k věci, mohla římská právní věda poznat společnou povahu práv, která pozdější doba označila jako práva věcná. Věcná ţaloba nenutila ţalovaného ke splnění určité povinnosti (k tomu slouţila druhá skupina ţalob – ţaloby osobní), nýbrţ k tomu, aby

3


4

Bartošek, M. Dějiny Římského práva ve třech fázích jeho vývoje. Praha: Academia, 1995. 179st.

-8-

respektoval právo ţalobcovo k věci.

5

Římské právo tedy definovalo vlastnické právo jako

právní panství, které je všeobecné, přímé a výlučné a jehoţ předmětem jsou věci hmotné. Římské právo se spíše soustřeďovalo na to, jaká jsou vlastníkova oprávnění. Všeobecnost právního panství vycházela z toho, ţe vlastník věci je pánem věci a jako pán věci můţe s ní libovolným způsobem nakládat a to neomezeným způsobem. Pouhý výčet oprávnění je nedostačující a neúplný. Vlastník je ve své dispozici s věcí absolutně neomezený. Římské právo tak bralo vlastnické právo jako soubor dílčích oprávnění – věc drţet, věc uţívat, věc poţívat, s věcí nakládat. Přímost vlastnictví spočívá v tom, ţe k uplatnění svého práva nepotřebuje ničí pomoc, ničí součinnost a ţádného prostředníka. A konečně výlučnost panství znamená, ţe vlastník můţe vyloučit jakékoliv jiné působení na věc.6 Úkolem této práce není dále rozebírat právo vlastnické, resp. jeho druhy, nabývání vlastnictví…atd. v římském právu, nicméně bych rád na závěr tohoto malého historického exkurzu do římského práva zmínil něco o ochraně vlastnického práva, protoţe právě ochrana vlastnictví a její nástroje je hlavním tématem této práce. Účelem kaţdého právního řádu, římského nevyjímaje, je ochrana práv oprávněných zájmů různých subjektů, tím i ochrana vlastníků před nepovolenými, neoprávněnými, zásahy. Vlastník byl podle římského práva chráněn držebními žalobami, jimiţ se chránila vlastnická drţba, vlastnickými žalobami a zvláštními žalobami, chránícími práva k půdě. Občanské právo vlastnické chránily dvě ţaloby, a to vlastnická žaloba (reivindicatio) a zápůrčí žaloba věcná (negatoria in rem actio).

7

A právě reivindikace, či vindikace byla

nejsilnějším a nejúčinnějším prostředkem, který měl vlastník k dispozici a domáhal se vydání své věci od neoprávněného drţitele. Byla ţalobou věcnou, coţ znamenalo, ţe nebyla namířena proti osobě odpůrce, ale proti věci. Ţalobce mohl před soudem prokazovat svá práva, nemohl však odpůrce donutit k vydání věci. Odpůrce při prokázání ţalobcova práva měl dvě moţnosti, a to buď vydat věc, nebo zaplatit peněţitou částku. Teprve za Justiniána

5


6


7

Balík, St., Balík St. ml.Rukověť k dějinám římského práva a jeho institucí.2. rozš. vydání. Plzeň:Aleš Čeněk, 2007. 162st.

-9-

došlo ke změně u reivindikační ţaloby, kdy ţaloba neměla vést jen k prokázání vlastnického práva, ale i k uplatnění nároku na vydání věci, který směřoval proti osobě odpůrce.8 Tak jako je známo, ţe římské právo poloţilo základní kámen pro moderní soukromé právo, tak je jasné, ţe bez úpravy vlastnických vztahů, by ve společnosti existovala anarchie a nesoulad, které by vedly k destrukci společnosti. Toho si byli vědomi i římští právníci, kteří tak jasnou úpravou těchto vztahů zaručovali ve společnosti pořádek. Vlastnické právo povaţovali římští právníci za nejrozsáhlejší soukromé právo, které jednotlivec mohl mít. Ačkoliv neexistovala ve starém Římě ţádná konkrétní definice vlastnictví (té jsme se mimo jiné nedočkali ani v pozdějším právním vývoji), zaloţili právníci na institutu vlastnického práva veškeré majetkově-právní vztahy.

2. 2. Vývoj v Československém právním řádu Na úvod této podkapitoly bych rád citoval jedno výstiţné Staročeské právní přísloví: „Kaţdý statku svého jest pánem, s kterýmţ učiniti můţe, co se mu líbí“ Toto přísloví působí moţná velice jednoduše a jasně, ale s jeho pravdivostí je to uţ poněkud horší. Minimálně, budeme-li se bavit o vztazích vlastnických v dobách raně feudálních. A právě u práv vlastnických v dobách feudálních bych rád historii našeho vlastnického práva začal. Majetkové vlastnické právo ve feudální společnosti bylo tvořeno sloţitou soustavou předpisů, obyčejů a norem, které upravovaly právní vztahy šlechticů, měšťanů i poddaných k movitému i nemovitému vlastnictví. Sloţitost této úpravy vycházela především z toho, ţe feudální vlastnické vztahy jsou nejen formou, ve kterém se realizují vztahy k poddaným, ale ve které se také odráţejí politické vztahy mezi příslušníky vládnoucích vrstev a mezi nimi a státem. Základem těchto sloţitých právních vztahů je proto především vlastnictví a drţba půdy.9 Vlastnit majetek do značné míry určovalo i politickou moc. Podstatným faktem bylo, zda se jednalo o drţbu k nemovitostem svobodné, či nesvobodné. Právě šlechtické 8


9

Malý,.K. a kol.: Dějiny Českého a Československého práva do roku 1945. 3. přepr. vydání.Praha: Linde 2004. 127st.

- 10 -

vlastnictví půdy prošlo u nás sloţitým vývojem. Vyvíjelo se od výsluh přes léna aţ k svobodnému a neomezenému vlastnictví k půdě. Avšak instituce lén – v duchu feudální teorie děleného vlastnictví (právo k podstatě a právo k uţitku, rozdělené mezi dva vlastníky) – zůstala zachována i v občanském zákoníku a zanikla aţ s ním v r. 1950. Pro vlastnické právo šlechty je od počátku 13. století charakteristická instituce nedílu (majetkové společenství, jehoţ účastníci byli mezi sebou navzájem příbuzní). Nedíl jako spoluvlastnictví s ideálními podíly, individuálně neurčenými, představoval soubor majetku u kterého se účastníci sice dělili o výnos, ale sami svým podílem nedisponovali a nemohli se ani původně od ostatních oddělit.10 Podobné důsledky jako nedíl příbuzenský měly i spolky umělé, zakládány šlechtici s cílem zabránit odúmrtním nárokům panovníka. Instituce nedílu zanikla v roce 1627, zřejmě z důvodů obav Ferdinanda II. při jeho konfiskačních choutkách. Ve výkonu svých vlastnických práv byl feudální vlastník jenom z části neomezený. Mohl své statky uţívat, prodat, zastavit, ale pořídit o nich pro případ smrti mohl jen se souhlasem panovníka. Také dříve se uplatňovala vydrţecí a promlčecí lhůta. Drţitel, pokud jeho drţba nebyla právně napadena, mohl vydrţet statek (stát se jeho vlastníkem), nebo naopak vlastník, který neuplatnil svoje právo, vlastnictví pozbyl, promlčel. Tato lhůta trvala 3 léta a 18 neděl. Zvláštní to počítání, ale určitě mělo své opodstatnění.11 Na rozdíl od těchto forem svobodné drţby uţívala masa poddaných půdu a usedlosti z titulu drţby nesvobodné. Celý šlechtický statek byl vlastnictvím feudála. Půda se na šlechtickém statku dělila na tzv. rustikál, půdu selskou, a dominikál, půdu panskou. Dominikál obhospodařovali sedláci a měli jen vlastnické právo k části výtěţku ze své práce. Statek a půdu sice obdělávali, ale neměli k ní dispoziční právo: nesměli ji prodat, zastavit, zatíţit apod. S drţbou selské půdy souviselo plno povinností, a to hlavně robota a odevzdávání povinných desátek. Vše pro obohacení pána a existenci jako řádného šlechtice. S postupem času a v souvislosti s kolonizací ve 13. století se začíná objevovat druhý typ drţby, označovaný podle analogie s právem městským jako purkrecht. Podstata této druhé drţby spočívala v tom, ţe pán uzavíral se sedláky

10

Malý,.K.:České právo v minulosti. Praha: Linde 1995. 88st.

11

Malý,.K.:České právo v minulosti. Praha: Linde 1995. 90st.

- 11 -

oboustranně výhodnou smlouvu, kdy dal za pravidelný poplatek závazek poskytnout drţbu půdy na věčné časy, tedy dědičně.12 Vlastnictví k věcem movitým bylo neomezené pro všechny sloţky feudální společnosti včetně poddaných, kterým právo nejen nebránilo v získávání majetku movitého, ale poskytovalo i jeho ochranu.13 Trestní ochrana feudálního vlastnictví byla velmi sloţitá a musela počítat s nejrůznějšími druhy útoků od násilného zmocnění se celého statku, podvodu při prodeji nemovitosti a ţhářství aţ po narušování výkonů drţby. Zvláštní pozornost věnuje právo od konce 15. století selským vzpourám a ohroţení výkonu vlastnických práv feudálů, které s sebou přinášejí. Základem právní úpravy se stal soudní nález nad Daliborem z Kozojed z r. 1497, který přijal do své ochrany, tj. stal se novou vrchností, poddané, kteří se vzbouřili proti svému pánu a donutili jej, aby je – i s jejich selskými grunty – propustil z poddanství. Pozdější legislativa i praxe učinila z původního stručného nálezu, kterým byl Dalibor odsouzen ke ztrátě hrdla, rozsáhlou normu, postihující všechny způsoby zastávání se poddaných, kteří by se pustili nejen do vzpoury, ale i třeba jen soudního sporu se svými pány. Ochrana movitého vlastnictví byla zaloţena na stíhání krádeţe, loupeţe a zpronevěry.14 Nejednoho z nás napadne, jak to bylo s postavením katolické církve a hlavně způsoby nabývání a dispozice pozemkovým majetkem církevními institucemi. Představy naší společnosti o katolické církvi jako největším feudálovi doby počátků českého státu jsou velmi liché. Katolická církev byla zpočátku dost závislá (hlavně ekonomicky) na panovníkovi a šlechticích. Své místo získává aţ mnohem později díky často udělovaným imunitám a obrovskému přijímání darů od zboţných věřících, kteří si vykupovali svou „duši“. Tak se katolická církev stává hospodářsky samostatnou a nabírá gigantickou moc. 12

Malý,.K. a kol.: Dějiny Českého a Československého práva do roku 1945. 3. přepr. vydání.Praha: Linde 2004. 130st. 13



- 12 -

Dále se do tohoto diskutabilního tématu pouštět nebudu. Raději se zaměřím na vlastnické (občanské) právo v období kolem vzniku Československa. Základem občanského práva zůstal i po r. 1848 Všeobecný občanský zákoník z r. 1811, který svými formulacemi, zakotvujícími nedotknutelnost soukromého vlastnictví, dokonale vyhovoval potřebám rozvoje kapitalismu. Pádem všech posledních zbytků feudalismu, feudálního poddanství a roboty se teprve dokonale otevřela cesta k jeho plnému uplatnění. Změny , ke kterým došlo v občanském právu po r. 1848 byly jednak důsledkem poráţky feudalismu, jednak diktovány potřebami rozvoje ekonomiky. Poslední zbytky pozůstatků koncepcí feudálního vlastnického práva byly zrušeny zákonem č. 103/1862 ř. z. o zrušení lenních vztahů. Určité zásahy do koncepce neomezeného práva vlastníka nad věcí přinesla řada zákonů, které měly umoţnit vznik různých staveb (vodních, ţelezničních).15 Z nich asi nejkontroverznější byl praţský asanční zákon, který sice podporoval stavební podnikatelství, ale do značné míry změnil historický ráz Prahy (konečný asanční plán, schválený roku 1893, počítal s přestavbou ţidovského ghetta hlavně z důvodů nevyhovujících podmínek hygienických, přelidněnosti, neexistence kanalizace). Rakouské právo, které vznikalo v 1. polovině 19. století, platilo v našich zemích nejen do roku 1918, ale prakticky i po celou dobu československé republiky a v letech 1945 – 1950, kdy teprve tzv. právnickou dvouletkou (období, kdy došlo ke kodifikaci všech základních právních odvětví v Československu) a jejím výsledkem byla přerušena jeho platnost.16 Co jiného, neţ dobová literatura by nám mohlo být svědectvím o pojmu Československého vlastnictví, jeho podstatě a především ochraně. Spíše jako určitou zajímavost jsem se rozhodl tedy vyuţít (alespoň stručně, jelikoţ český jazyk se od té doby vyvinul určitě více, neţ samotný obsah věcných práv) základy přednášek o právu občanském od pana profesora Jana Krčmáře. „Pojem vlastnictví určil § 354 tak, že posuzováno jako právo je vlastnictví oprávněním, nakládati podle libosti podstatou a požitky věci a z toho vyloučiti každého jiného. § 362 pak 15



- 13 -

dodal, že mocí svého pána nakládati svobodně svým vlastnictvím, může jen úplný vlastník z pravidla své věci podle libosti užiti nebo ji nechat neužitu: může ji zničiti, zcela nebo z části ji na jiného přenésti nebo se ji bez výhrady vzdáti.“17 Předmětem vlastnictví jsou potom věci hmotné, které nejrůznějšími způsoby ukájí lidské potřeby. A to buď přímo (bez prostředníka), nebo nepřímo. Co se nakládání s věcí týče, tak se nikde nesetkáváme s ţádným ustanovením, které by vlastníkovi ukládalo nějakou povinnost, jak s věcí nakládat. Můţe jí klidně nechat nepouţitu. Naproti tomu se ukládá všem osobám mimo vlastníka povinnost, aby se zdrţely jakéhokoli nakládání s věcí a jakýkoliv aktů, které by vlastníku bránily nakládat s věcí. Výše uvedené (tzn. nedostatek povinností uloţených vlastníku a soustava norem namířená proti ostatním) je stavem jaksi ideálním, se kterým se v právním řádu nesetkáváme vůbec. Naopak nebyla vyloučena situace, kdy byla vlastníkovi uloţena pozitivní (zákonná povinnost vlastníkova) a negativní povinnost, coţ znamenalo, ţe by vlastník směl s věcí nakládat libovolně.18 Jako příklad, který nám můţe ideálně osvětlit výše napsané uveďme, ţe nikdo nesmí svou nabitou puškou nakládati tak, aby ohrozil jiného člověka.19 Opět není smyslem této práce podrobně rozebrat celou strukturu vlastnictví, jeho nabývání, omezení apod. U nabývání vlastnického práva stojí za zmínku určitě zvláštní ustanovení skryté pod tehdejšími paragrafy 398 – 401 blíţe specifikují nalezené věci, které mají povahu pokladu. Pokladem se vyrozumíval zákon objevené (nalezené) věci, jednalo – li se o peníze, šperky nebo jiné drahocennosti, které byly skryty tak dlouho, ţe nelze zjistit dřívějšího vlastníka.20 V platném právu najdeme pouze úpravu věci nalezené. Vlastníkovi byla taktéţ poskytnuta státem ochrana v podobě vlastnických ţalob, zastoupena tradičně nejčastěji se vyskytovanou ţalobou reivindikační, která nesla název „pravá ţaloba vlastnická“. Ţaloba náleţela vlastníku proti kaţdému detektoru, který mu jeho věc zadrţoval. Ţalobce (vlastník), který sám nebyl detentorem musel také prokazovat, ţe je vlastníkem 17

Krčmář,.J.: Práva Věcná část 2. Drţení a Vlastnictví. Praha: Typus 1925. 29st.

18


19

20

Krčmář,.J.: Práva Věcná část 2. Drţení a Vlastnictví. Praha: Typus 1925. 32st. Krčmář,.J.: Práva Věcná část 2. Drţení a Vlastnictví. Praha: Typus 1925. 124st.

- 14 -

věci, ţe vlastnictví nabyl. Věcí ţalovaného bylo, aby tvrdil a dokázal zánik vlastnictví ţalobcova. Důkazem byl i „knihovní zápis“ (dnešní katastr nemovitostí), ale samotný zápis jako důkaz nestačil, protoţe u nás neplatil princip formální povahy knihovního zápisu. Ţaloba náleţela také spoluvlastníkovi, a to buď proti jinému spoluvlastníku, nebo osobě jiné.21 Cíl vlastnické ţaloby byl, aby ţalovaný byl odsouzen vydat věc. Přitom se rozeznává zda li šlo o ţalovaného, který byl drţitelem obmyslným (ţalovaný je povinen nejen vydat všechny drţením získané výhody, nýbrţ nahradit ony, kterých by byl získal zkrácený), nebo bezelstným (rozeznává se doba do okamţiku, kdy byla ţalovanému doručena ţaloba a doba po tom).22 Domnívám se, ţe účel, kterým bylo pouhé nastínění situace vlastnických práv a jeho ochrany v období kolem vzniku Československa, byl naplněn. Především díky dobové literatuře jiţ zmiňovaného profesora Krčmáře. Nelze se domnívat, ţe pročítáním zmíněné literatury dojdeme k převratným zjištěním, ţe se celkové pojetí vlastnických práv odlišuje od platné úpravy. Jak uţ jsme měli moţnost zjistit, tak dnešní soudobé pojetí vychází nejen z pramenů římského práva, tak hlavně ze zákonů a různých novel, přijatých během formování českého státu.

2.3.

Situace před rokem 1989

Jiná je určitě skutečnost, kdy byla vlastnická práva do značné míry centrálně porušována a jejich ochrana, resp. institut ochrany vlastnických práv, neměl takřka ţádný smysl. Následující řádky nám můţou být důkazem, jak je demokracie křehká věc a jak můţe určitá ideologie v podání státního aparátu zneuţít zákony a do velké míry zasahovat do principů rovnosti (dvě vlastnická práva, kterým je zaručena stejná ochrana). Jedná se o dobu, z hlediska historie, nedávnou, nicméně dobu extrémní. Prvním obdobím je bezesporu období Protektorátu Čech a Moravy, kdy se nejvýrazněji, masově a systematicky zasahovalo do vlastnictví určité skupiny obyvatel. Touto skupinou obyvatel byli Ţidé. Samozřejmě k porušování principů rovnosti nedocházelo jen v rámci vlastnického práva, ale hlavně docházelo k zásahům do práv člověka, tj. do jeho osobní svobody, do práv na lidskou důstojnost a v konečném případě i do práva na ţivot. 21


22


- 15 -

Na základě rasového původu, dopadala na určitou skupinu obyvatel (Ţidé) určitá omezení s dispozicí s majetkem, neţ na zbývající skupinu obyvatel. Přesněji podle nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě z roku 1939 o ţidovském majetku v §6 najdeme definici, kdo se za Ţida povaţuje, v §4 zmíněného nařízení nalézáme přesný příklad porušovaní vlastnických práv, kdy se Ţidům, ţidovským podnikům a ţidovským osobním sdruţením zakazuje nabývání nemovitostí a práv na nemovitostech, podílů na hospodářských podnicích a cenných papírů, jakoţ i přejímání a znovu zřizování hospodářských závodů a najímání nemovitostí. Nakládat s majetkem bylo dovoleno jen se zvláštním písemným svolením (§1 zmíněného nařízení). Právní úkony, které tomuto předpisu odporovaly pak neměly právní účinnost. Ţidé, ţidovské podniky a ţidovská osobní sdruţení byli povinni přihlásit předměty ze zlata, platiny a stříbra, jakoţ i drahokamy a perly nacházející se v jejich vlastnictví nebo spoluvlastnictví do 31. července 1939 u Národní banky nebo jí ustanovených míst. Totéţ platilo pro jiné drahocenné a umělecké předměty, pokud cena jednotlivého předmětu nebo sbírky předmětů převyšovala částku K 10.000.- (§5) Kdo pak jednal proti těmto nařízením, nebyl jen případně postiţen sankcí neúčinnosti právního úkonu, ale dopouštěl se trestního jednání s trestní odpovědností a mohl mu být uloţen trest odnětí svobody nebo peněţitá pokuta. (§10). Vedle těchto trestů pak mohl být zbaven majetku. V § 12 tohoto nařízení pak došlo k dalšímu porušení zásad právního státu a to zásady retroaktivity, kdy určitá ustanovení měla zpětnou účinnost.23 Toto nařízení uvádím pouze jako příklad, jelikoţ v tehdejším právním řádu existovala celá řada podobných zákonů a ustanovení, jejichţ funkcí bylo rozdělit společnost podle jednotlivých ras, a tuto také od zbytku společnosti znevýhodnit s nakládáním, nabýváním a dispozici s majetkem tak, aby jim posléze byl odebrán a tyto subjekty byly zcela systematicky nakonec likvidovány. Na základě tohoto nařízení se přistoupilo k tzv. arizaci ţidovského majetku. Docházelo k jeho konfiskacím a převodu do německého vlastnictví.24 Zde tedy můţeme spatřovat ono porušování principů rovnosti vlastnického práva v období

23

Nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě o ţidovském majetku ze dne 21. června 1939. Věstník říšského protektora, č. 6/1939, s. 45. Praha 1939. zdroj: www.holocaust.cz 24


- 16 -

protektorátu. Konkrétně zmíněné nařízení protektora pak bylo, rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v roce 1946, resp. 1. ústavního Dekretu presidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, označeno za příčící se svým obsahem znění i demokratickým zásadám československé ústavy.25 Druhým obdobím, uváděným v této práci jako zásadním v naší nedaleké historii z hlediska porušování vlastnických práv a takřka absolutní absence jejich ochrany, je období před rokem 1989. Tedy doba komunistické totalitní vlády. I kdyţ rok 1989 je rokem, kdy proběhla „sametová revoluce“ a došlo k nastolení demokracie, samotný právní řád se „ze dne na den“ nezměnil. Trvalo i několik let, neţ se všechny zásadní změny promítly do celého našeho právního řádu. Proto je pouţití vymezení období před a po roce 1989 hlavně ilustrační, protoţe tak ho vnímá nejširší veřejnost. Ústavní zákon ze dne 9. Května 1948, Ústava Československé republiky 150/1948 Sb. sice hned ve svém prvním paragrafu stanovil, ţe všichni občané jsou si před zákonem rovni, ale toto formální prohlášení se velmi lišilo od reálné skutečnosti. Ostatně stejně jako u většiny dalších paragrafů ústavní záruky byly beze zbytku přehlíţeny a porušovány. Docházelo ke znárodňování (článek XII přímo zmiňuje, ţe hospodářská soustava Československé republiky je zaloţena na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněţnictví a dále na vlastnictví půdy podle zásady „půda patří tomu, kdo na ní pracuje“ apod.), nuceným prodejům, atp. „Svoboda“ majetková byla zakotvena v § 8 a 9 této Ústavy tak, ţe kaţdý občan můţe v mezích obecných právních předpisů nabývat na kterémkoliv místě Československé republiky nemovitosti i jiný majetek a vykonávat tam výdělečnou činnost. Vlastnictví bylo moţné omezit pouze zákonem. Vyvlastnění bylo moţné jen na základě zákona za náhradu, není-li zákonem stanoveno, ţe se náhrada nedává.26 V těchto případech tedy bylo moţné vyvlastnění i bez náhrady, coţ je v dnešním právním řádu nemoţné. Domnívám se, ţe nejsem jediný na koho zmíněná ústava, resp. její jednotlivé části (paragrafy) působí dosti schizofrenně. Při jejím pročítání dostávám nejednou pocit, ţe 25

Bulletin advokacie rok 2004. Nedávná minulost a současnost. 66st.

26

Blíţe srovnej ústavní zákon ze dne 9. Května 1948, Ústava Československé republiky 150/1948 Sb. (www.právník.cz)

- 17 -

mnoho ustanovení v první části věty určitá práva zaručuje, tak aby v druhé části věty vytvořila „zádní vrátka“ jak tyto záruky vyvrátit a protiřečit jim. A proto v přímém protikladu s ústavou vydávala hlavně Vláda Republiky československé různé podzákonné normy, které různými způsoby omezovaly vlastnictví fyzických nebo právnických soukromých osob. Například vládní nařízení 15/1959 Sb., o opatření týkajících se některých věcí uţívaných organizacemi socialistického sektoru omezovalo dispozice s věcmi, které uţívaly socialistické organizace a které byly ve vlastnictví fyzických nebo soukromých právnických osob. S těmito věcmi bylo moţné nakládat jen se souhlasem výkonného orgánu národního výboru, a to pod sankcí neplatnosti takovéhoto právního úkonu. Socialistická organizace mohla věc buď od vlastníka odkoupit (v omezených případech u věcí movitých do 10.000,- Kčs a u nemovitých do 50.000,- Kčs) anebo poţádat příslušný orgán o přechod věci do socialistického vlastnictví, a to samozřejmě bez jakéhokoliv souhlasu vlastníka věci. Příslušný orgán musel vţdy rozhodnout o přechodu vlastnictví k věcem, byla-li cena u movitých věcí vyšší neţ 10.000,- Kčs a u nemovitostí vyšší neţ 50.000,- Kčs.27 Tímto způsobem docházelo k odnímání majetku soukromých osob a nuceného přechodu tohoto majetku do socialistického vlastnictví. I v Ústavě z roku 1960 byla obecně zakotvena v čl. 20 rovnost („Všichni občané mají rovná práva a rovné povinnosti“), ale toto zakotvení bylo opět opravdu čistě formální jiţ s ohledem na to, ţe v téţe Ústavě byla jiţ ne formálně a zároveň zcela konkrétně zakotvena v článku 8 nerovnost vlastnických vztahů. Vlastnictví mělo několik forem. Jednalo se o socialistické společenské vlastnictví, které mělo podobu buď státního vlastnictví, nebo skupinového vlastnictví a dále individuální vlastnictví, které se dále dělilo na osobní vlastnictví a soukromé vlastnictví. Socialistické společenské vlastnictví mělo dvě základní formy: státní vlastnictví, které bylo vlastnictvím všeho lidu (národní majetek), a druţstevní vlastnictví (majetek lidových druţstev). Národním majetkem bylo zejména: nerostné bohatství a základní zdroje energie; základní lesní fond, vodní toky a přírodní léčivé zdroje; prostředky průmyslové výroby, hromadné dopravy a spojů; peněţní a pojišťovací ústavy; rozhlas, televize a film, dále téţ

27

Blíţe srovnej VLÁDNÍ NAŘÍZENÍ ze dne 6. března 1959 o opatřeních týkajících se některých věcí uţívaných organizacemi socialistického sektoru, uveřejněno v č. 8/1959 Sb. 59st., zrušeno zákonem č. 403/1990 Sb. (http://spcp.prf.cuni.cz/lex/15-59.htm)

- 18 -

nejdůleţitější společenská zařízení, jako zařízení zdravotnická, školy a vědecké ústavy. Půda sdruţená k společnému druţstevnímu hospodářství byla ve společenském uţívání jednotných zemědělských druţstev.28 Individuální vlastnictví spojoval jeho subjekt, a to tak, ţe tímto subjektem byl vţdy občan. Dělilo se na osobní a soukromé vlastnictví. Dle článku 10 zmíněné Ústavy, bylo osobní vlastnictví občanů k spotřebním předmětům, zejména k předmětům osobní a domácí potřeby, rodinným domkům, jakoţ i k úsporám nabytým prací nedotknutelné. Doplňkem k osobnímu vlastnictví bylo soukromé vlastnictví, které bylo upraveno v § 489 občanského zákoníku. Mezi nejdůleţitější předměty soukromého vlastnictví patřily pozemky, obytné domy, nebo movité věci, které nesplňovaly účel osobního vlastnictví. Soukromé vlastnictví poţívalo nejmenší ochrany. Zároveň do něj bylo nejvíce zasahováno a dále bylo značně omezeno (např. § 490 tehdejšího občanského zákoníku, kde byl omezen převod pozemků. Tyto mohly být převáděny pouze na stát či socialistickou organizaci). V celkové soustavě vlastnictví v právním řádu tehdejší Československé socialistické republiky mělo základní a rozhodující postavení právě socialistické společenské vlastnictví, na kterém dle Ústavy bylo zaloţeno hospodářské a společenské zřízení celé socialistické společnosti a bylo zároveň zdrojem uspokojování osobních potřeb občanů. Kaţdý byl povinen toto vlastnictví všestranně rozvíjet, upevňovat a chránit.29 Dnes, více jak dvacet let po sametové revoluci, je alespoň těm inteligentnějším zřejmé, ţe docházelo nepochybně do zásahů lidských práv a svobod. Proto povaţuji za zbytečné podrobné rozebírání dané problematiky a přinášení dalších důkazů o tom, ţe tato práva byla porušována. Náprava tohoto stavu byla jednou z prvních legislativních aktivit zákonodárce po listopadovém období, která se projevila především ústavním zákonem č. 100/1990 Sb. ze dne 18. Dubna 1990, kterým se ústavní zákon č. 100/1960 změnil. Nutno konstatovat, ţe i kdyţ platný občanský zákoník prošel řadou významných novel a nejvýraznější deformace z něj byly samozřejmě odstraněny, stále ještě odráţí ideový základ doby, ve které vznikl. Proto je celková rekodifikace občanského práva nutná. 28

blíţe srovnej Ústavní zákon ze dne 11. července 1960, Ústava Československé socialistické republiky 100/1960 Sb. 29

Holub, M., Bičovský, J. Občan a vlastnictví v čs. právním řádu. Praha: Panorama 1985. 10st.

- 19 -

3. VLASTNICÉ PRÁVO V SOUDOBÉM ČESKÉM PRÁVU Listina základních práv a svobod, jeţ je součástí českého ústavního pořádku, výslovně ve svém čl. 11 stanoví, ţe „kaţdý má právo vlastnit majetek“. Tento článek Listiny neprohlašuje za základní lidské právo vlastnictví samo, ale právo být vlastníkem, tj. právo nabývat vlastnictví.30 Právní úprava vlastnictví patří mezi nejvýznamnější části občanského zákoníku. Zároveň je vlastnické právo nejdůleţitějším a základním právem věcným, zřejmě i proto zaujímá první místo v občanském zákoníku mezi právy věcnými. Práva věcná netvoří stejnorodý subsystém práv, nýbrţ se rozlišují ve dvě podskupiny. Jsou jimi: 1. Právo vlastnické (§ 123), k němuţ se zpravidla řadí i drţba věci jinou osobou neţ vlastníkem (§ 129) 2. Věcná práva k věci cizí, jimiţ podle platného práva jsou: -

Právo zástavní (§ 152), resp. podzástavní (§ 173)

-

Práva odpovídající věcným břemenům (§ 151)

-

Právo zadrţovací (retenční) podle § 175).

Výčet věcných práv v zákoně je taxativní. Je to tzv. uzavřený výčet, který nemůţe být – na rozdíl od závazkových práv – smluvní cestou volně rozšiřován. To znamená, ţe strany samy nemohou smlouvou zřídit věcné právo, které není jako věcné právo výslovně uvedeno v zákoně, resp. není-li v zákoně výslovně dovoleno, aby si je jako věcné strany domluvili.31 Definice vlastnického práva je velmi sloţitá a v mnoha publikacích se dočítáme, ţe tento pojem definovat nelze. Pod tímto pojmem si většina z nás dokáţe intuitivně něco představit, ale jen stěţí tento pojem vysvětlit nebo definovat. Vlastnické právo, resp. definice jeho pojetí, tak jak se ho snaţilo vnímat římské právo je jiţ v současné době překonáno, nicméně i tak je dobrým vodítkem pro pochopení současného stavu. Římské právo definovalo 30

Knappová M., Švestka J., Dvořák J. a kolektiv.: Občanské právo hmotné. 1. Praha : ASPI, 2005, 314 st.

31

Knappová M., Švestka J., Dvořák J. a kolektiv.: Občanské právo hmotné. 1. Praha : ASPI, 2005, 312 st

- 20 -

vlastnické právo jako právní panství, které je všeobecné, přímé a výlučné a jehoţ předmětem jsou věci hmotné. Římské právo se spíše soustřeďovalo na to, jaká jsou vlastníkova oprávnění. Legální definice vlastnického práva obsaţena v § 123 občanského zákoníku vychází z římského pojetí vlastnického práva jako souboru dílčích oprávnění. Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví drţet, uţívat, poţívat jeho plody a uţitky a nakládat s ním. I návrh nového občanského zákoníku se vyhýbá snaze definovat vlastnické právo. Pro úplnost je třeba vysvětlit pouţívání pojmů „vlastnictví“ a „vlastnické právo“. Z výše uvedeného § 123 občanského zákoníku máme moţnost vyčíst, ţe se zde hovoří o „vlastnictví“, zatímco v přehledu hlavy první své druhé části pouţívá zákoník výrazu „vlastnické právo“. Stejně je tomu i v čl. 11 Listiny zmíněné na začátku této kapitoly, kde v jednom odstavci najdeme výraz „vlastnictví“ a ve druhém zase „vlastnické právo“. V současné právní úpravě jsou oba pojmy pouţívány synonymicky, stejně jako v této práci. Rozdílnost těchto pojmů vychází z různé představy o předmětu vlastnického práva. Nepochybně lze konstatovat, ţe vlastnickým právem se rozumí vlastnictví k věcem hmotným, včetně bytů a nebytových prostor. Naopak do pojetí vlastnictví nelze zahrnout majetková práva, např. pohledávky, které nejsou chápány jako vlastnictví, nýbrţ jako věřitelství. Soudobé právo stále častěji pouţívá také termíny jako průmyslové a duševní vlastnictví. Tyto termíny se opět dosti obtíţně definují. Jako nejvhodnější způsob vymezení těchto pojmů se jeví úvaha, ţe duševní a průmyslové vlastnictví jsou dva termíny na stejné úrovni, přičemţ duševní vlastnictví zahrnuje práva k výsledkům tvůrčí lidské činnosti, jejichţ subjekty mohou být pouze fyzické osoby. Řadíme sem zejména autorské právo a právo k výkonu výkonného umělce. Naproti tomu průmyslovým vlastnictvím se rozumí práva k nehmotným součástem obchodního jmění, jako např. právo k vynálezům, průmyslovému vzoru, právo k ochranné známce atd. Podle současné právní úpravy však nejsou výše zmíněné pojmy charakterizovány jako vlastnictví či vlastnické právo, ale jsou řazeny do zvláštní nově vznikající kategorie tzv. práv k nehmotným statkům.32

32


- 21 -

4. OBSAH A PŘEDMĚT VLASTNICKÉHO PRÁVA Obsahem kaţdého právního vztahu a tedy i obsahem vlastnictví jsou práva a povinnosti. V první řadě jde o práva a povinnosti, které má vlastník jako subjekt vlastnického práva. Vlastnictví je právo, pro něţ je charakteristické, ţe vůči určitému a známému vlastníkovi obecně stojí neomezený a neurčitý počet jiných subjektů, které mají povinnost vlastníka ve výkonu jeho práv nerušit.33 Obsahem vlastnického práva je soubor vlastnických oprávnění, které vlastníkovi mimo jiné přiznává ustanovení § 123 občanského zákoníku. Podle něj je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Drţitelem věci je obvykle její vlastník, bývá tedy běţné, ţe vlastníkem a drţitelem věci je jedna a tatáţ osoba. Specifikem drţby ovšem je, ţe ji můţe vykonávat i jiná osoba neţ vlastník. Zvláštnost drţby tedy spočívá v tom, ţe můţe existovat odděleně od vlastnického práva. Pokud tomu tak není, je jeho integrální součástí. Oprávnění vlastníka předmět svého vlastnictví drţet je předpokladem pro výkon některých zcela dalších vlastníkových oprávnění. Pokud vlastník věci tedy nebude mít předmět svého vlastnictví v drţbě, lze si jen stěţí představit, ţe bude schopen tuto svou věc uţívat apod. Oprávnění věc uţívat spočívá zejména v tom, ţe vlastník sám či prostřednictvím jiných osob uţívá předmět svého vlastnictví k účelu, ke kterému se tato věc obvykle uţívá. Přitom vyuţívá vlastnosti věci, která je předmětem jeho vlastnického práva. Oprávnění předmět svého vlastnictví uţívat však neznamená totéţ jako povinnost k jeho uţívání. Zvláštní zákony ale mohou stanovit, resp. uloţit, vlastníkovi věci jednat tak, aby nedocházelo ke zhoršení podstaty věci, tedy aby nedocházelo ke sniţování její hodnoty. Tato úprava je typická zejména pro institut zástavy, kdy vlastník věci je povinen zdrţet se všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele. Vlastník můţe věc uţívat sám, můţe ji však přenechat do uţívání i jiné osobě.

33

HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. Praha : Linde Praha, a.s., 2002. Obsah vlastnictví, s. 32.

- 22 -

Oprávnění vlastníka věc poţívat znamená, ţe vlastník věci je oprávněn brát z této věci plody a uţitky. Jedná se v podstatě o přírůstky k věci, které v souladu s ustanovením § 135a občanského zákoníku náleţí vlastníkovi věci hlavní, a to i v případě, ţe byly od věci hlavní odděleny. Jedná se tedy zejména o právo přisvojovat si plody ovoce, právo přisvojovat si úroky z vkladů apod. Součástí vlastnického práva je i nezastupitelné oprávnění vlastníka s předmětem svého vlastnictví nakládat. Pouze vlastníkovi (aţ na výjimky zákonem výslovně stanovené) přísluší vlastními právními úkony rozhodovat o osudu věci, která je předmětem jeho vlastnického práva (viz. dále v této části). V souladu s právě uvedeným tedy pouze vlastník můţe věc prodat, zatíţit zástavním právem, vypůjčit jinému či umoţnit jinak uţívání věci třetí osobě, a to za úplatu nebo bezplatně. Vlastník věci v rámci svého oprávnění s věcí nakládat můţe věc i opustit, a pokud mu v tom nebrání zákon, můţe vlastník svou věc měnit, popř. i zničit. Právě toto oprávnění vlastníka (nakládat – disponovat) můţe být v určitých přesně stanovených případech omezeno, o čemţ bude blíţe pojednáno v následující kapitole.34 Samozřejmě neposledním a z hlediska rozsahu této práce nejpodstatnějším oprávněním vlastníka je oprávnění vzepřít se neoprávněnému zásahu do vlastnického práva ze strany jiných osob, zejména proti osobě, která vlastníku věc neprávem zadrţuje, a tak tímto způsobem tyto osoby vyloučit z jejich vlivu na věc, je blíţe rozvedena dále v poslední kapitole. Předmětem vlastnického práva můţe být cokoliv, co můţe být předmětem občanskoprávních vztahů. Vycházíme-li pak ze zákonného znění, a to z § 118 a násl. občanského zákoníku, mohou být předmětem občanskoprávních vztahů (vlastnického práva) věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Předmětem dále mohou být byty a nebytové prostory. Sám občanský zákoník však pojem „věci“ nevymezuje. Za věci v právním smyslu se povaţují věci hmotné a přírodní síly, za předpokladu, ţe jsou užitečné (slouží potřebám lidí) a ovladatelné. Pod tuto definici se dají podřadit budovy, pozemky, automobily, lodě, letadla, vodní energie, jaderná energie, ale třeba i

34

FIALA, Josef; Kindl, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň : Aleš Čeňek, 2007, 231 st.

- 23 -

zvířata. Pro vlastnictví přicházejí v úvahu věci hmotné. Přírodní síla či energie se tu projeví ve hmotné podobě. Toto uţší pojetí věci v právním smyslu bylo převzato i u nás do občanského zákoníku z r. 1950 a následně i do platného občanského zákoníku.35 Věci v právním smyslu lze různě třídit. V krátkosti bych zde jen zmínil dělení věcí na věci: 1) movité a nemovité 2) zuţivatelné a nezuţivatelné 3) zastupitelné a nezastupitelné 4) druhově určené a individuálně určené 5) reálně dělitelné a nedělitelné. § 119 odstavec 1 občanského zákoníku pak jedno z nejvýznamnějších právních dělení věci přímo zakotvuje, a to je třídění věcí na věci movité a věci nemovité. Na toto rozdělení je pak vázána celá řada právně zakotvených rozdílů, např. platnost právních úkonů (u nemovitostí je nutná písemná forma), nabývání vlastnictví (u movitých věcí předáním věci, kdeţto u nemovitostí vkladem vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí) a celá řada dalších. Za nemovitosti se pak povaţují veškeré pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Jakákoliv stavba pak tedy nemusí být nemovitostí, i kdyţ tomu tak zpravidla bývá. Ke vztahu pozemku a stavby je dále ještě nutné ocitovat § 120 odst. 2 občanského zákoníku. Stavba není součástí pozemku a jako taková je samostatnou věcí. Návrh nově připravovaného občanského zákoníku chápe pojem věci v právním smyslu jinak, resp. se vrací k rakouskému (u nás dříve platnému) širokému pojetí věci v právním smyslu. Věci mají být všechny předměty hmotné i nehmotné (§ 461 odst. 2 návrhu: „Věc v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouţí potřebě lidí“).

35


- 24 -

Evropské občanské zákoníky se při vymezení pojmu věci vydávají jednou ze dvou moţných cest. Buďto chápou věc jen jakoţto hmotný předmět (např. německý občanský zákoník ve svém § 90, polský občanský zákoník v čl. 45), nebo tuto mnoţinu rozšiřují rovněţ o nehmotné předměty, resp. práva (např. Rakousko, Francie atd.). Kaţdé z obou pojetí má jisté výhody a rovněţ nevýhody.36 De lege ferenda je pak v návrhu nového občanského zákoníku v § 950 předmět vlastnického práva specifikován takto: „Vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je předmětem jeho vlastnického práva“. V tomto případě se pak jiţ nečiní rozdíl mezi hmotnými a nehmotnými věcmi a tak mohou být oboje předmětem vlastnického práva. Z hlediska předmětu (objektu) vlastnictví je jistě zajímavé nové řešení právní povahy zvířat. Ta jsou dnes v právní teorii povaţována za věci v právním smyslu. A to i přes to, ţe i dnes jiné zvláštní zákony (Zákon č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání, § 2) stanovují, ţe je zakázáno zvíře týrat. Pokud bychom vycházeli z předpokladu, ţe zvíře je věc, nebylo by moţné je týrat a toto týrání následně postihovat, neboť věc týrat nelze. Návrh nového občanského zákoníku tedy výslovně v § 466 uvádí, ţe ţivé zvíře není věc.37

4.1. Návrh nového občanského zákoníku V této části bych se rád věnoval novému návrhu občanského zákoníku a vybraným otázkám ke srovnání s platným zněním zákona. Jsem si vědom toho, ţe to není podstata mé práce, ale vzhledem k tomu, ţe mé studium, resp. psaní mé diplomové práce se paralelně prolíná s obdobím, kdy dochází k tvorbě tak zásadního kodexu v našem soukromém právu, povaţuji to za určitou nutnost. Opravdu bych se nechtěl pasovat do role práva znalého odborníka, předstírat snad (jako mnozí naši neznalí veřejní činitelé a zmatení politici) právnický cit a kritizovat jako ostatní něco jenom proto, ţe je to „nové“ a „velké“. Ano, protoţe největší část kritiky publikované

36

Http://obcanskyzakonik.justice.cz [online]. 2007 [cit. 2010-06-28]. Změna chápání pojmu věci. Dostupné z WWW: . 37

Návrh občanského zákoníku, s. 88, cit. 2010-06-28 . Dostupný z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html

- 25 -

v odborných časopisech a „bulvárním“ tisku se soustředí právě na to, ţe návrh nového občanského zákoníku je příliš dlouhý, podrobný, nebo naopak obecný, ţe pouţitý jazyk je archaický (návrat k tradiční české terminologii, např. “úhrada za uţívání bytu” místo “nájemné” apod.), ţe přístup autorů podporuje totální rozchod se stávajícím zněním zákona a s judikaturou (diskontinuita) apod. „Obecně je však jednodušší snést kritiku těch, kdoţ nevědí a neumějí, neţ být terčem posměchu pro téměř celý zbytek Evropy.“ (česká právní úprava bývá často uváděna jako odstrašující případ; jako vzor toho, jak občanské právo nemá vypadat).38 Tímto nechci tvrdit, ţe si nový návrh kritiku nezaslouţí. Ba naopak, v případě, ţe bude věcná a odborná, můţe tvůrcům jen pomoci. Česká republika se potřebuje vytvořením nového občanského zákoníku zařadit mezi ostatní vyspělé evropské země i v oblasti soukromého práva. Chtěl bych zde jen s respektem zmínit toto největší legislativní dílo v dějinách samostatné České republiky a také důvody jeho (dojde-li k tomu) vzniku. Jak uţ bylo výše zmíněno, tak po roce 1989 bylo zřejmé, ţe občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) nemohl a stále bohuţel v některých případech nemůţe vyhovovat společenským, hospodářským a hlavně demokratickým podmínkám. Ideový základ, který byl plně v souladu se socialistickou legislativou 60. let, který stavěl na nadřazenosti společnosti nad zájmy jednotlivce a preference socialistického vlastnictví, můţeme v platném znění vnímat dodnes (např. § 135 odst. 1. platného znění občanského zákoníku). Občanský zákoník se samozřejmě za pomoci rozsáhlé novelizace zákonem č. 509/1991 Sb. přizpůsobil současným podmínkám s tím, ţe se v blízké době zahájí práce na zcela novém občanském zákoníku. Avšak prioritou bylo vytvoření nového obchodního zákoníku a tak zákon č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů stále platí.39 Občanský zákoník byl původně koncipován jako lex specialis, upravující jen určitou část majetkových vztahů. Obecnou povahu (lex generalis) v soukromoprávní oblasti získal aţ zmiňovanou

novelou

č.

509/1991

Sb.

Z toho

vyplívající

roztříštěnost

úpravy

občanskoprávních vztahů v několika různých právních předpisech. Člověk proto při řešení 38

FRINTA, Ondřej; TÉGL, Petr . O návrhu nového občanského zákoníku a jeho kritice. Právní Rozhledy. 2009, č.14, s. 495. 39

NOVÁK, Ondřej. Http://pravni.nazory.cz [online]. 2008 [cit. 2010-06-28]. Návrh nového občanského zákoníku. Dostupné z WWW: .

- 26 -

své záleţitosti musí sledovat nejen občanský zákoník, ale také např. zákon o rodině, obchodní zákoník či další právní předpisy. Příprava nejnovější rekodifikace občanského zákoníku byla zahájena na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti Otakara Motejla z roku 2000, přičemţ věcný záměr nového kodexu občanského práva byl schválen vládou dne 18. dubna 2001. Hlavními zpracovateli návrhu nového občanského zákoníku jsou Prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš a Doc. JUDr. Michaela Zuklínová, CSc. V roce 2007 byla představena druhá verze návrhu, která jiţ byla z legislativního hlediska připravena k rozeslání do oficiálního připomínkového řízení. Ministerstvo spravedlnosti předloţilo počátkem ledna 2009 návrh občanského zákoníku vládě k dalšímu projednání. Občanský zákoník je tematicky rozdělen do pěti částí – Obecná část, Rodinné právo, Absolutní majetková práva, Relativní majetková práva a Ustanovení společná, přechodná a závěrečná.40

40

Http://obcanskyzakonik.justice.cz [online]. 2007 [cit. 2010-06-28]. Obecně o zákoníku. Dostupné z WWW: .

- 27 -

4.2. Některé konkrétní změny v novém návrhu OZ Jiţ o pár řádků výše jsme se měli moţnost dozvědět, jak nový návrh občanského zákoníku chápe pojem věci v právním smyslu a také definici předmětu vlastnictví, jako takového. Je důleţité se zmínit, ţe některé části návrhu nedoznaly ve srovnání s platným právem ţádných radikálních změn (např. celá druhá část návrhu, upravující rodinné právo). Mluvíme o kontinuitě, kdy tyto části návrhu mají přímou spojitost s platnou úpravou. Na rozdíl právě od oblasti týkající se věcných práv; ta jiţ znamená výrazný odklon od stávajícího zákoníku (diskontinuita). Není to přitom jen otázka rozsahu této materie (současný občanský zákoník upravuje věcná práva v § 123-180, návrh oproti tomu věnuje této kategorii podstatně větší rozsah, konkrétně § 919-1334), nýbrţ i jeho systematiky a koncepčního řešení vůbec. Kontinuita se stávající úpravou by byla např. právě u nového pojetí věci v právním smyslu úplně nemoţná. Obecně je třeba říci, ţe kategorie věcných práv v platném občanském zákoníku trpí třemi základními druhy problémů. Tím prvním je sice existující, nicméně nedostačující (zjednodušená) úprava konkrétních skutkových podstat (např. problematika práva nezbytné cesty, § 151o odst. 3 ObčZ). Druhou skupinu problémů představuje existence ustanovení, které jsou věcně nesprávné, resp. nesystematicky zařazené (např. § 120 odst. 2, § 129 – 131 ObčZ). Z hlediska systematiky zákona totiţ zákoník rezignuje na vědeckou přesnost a správnost a ustanovení o věcných právech začíná pokusem o definici vlastnického práva, těm by však měla předcházet úprava drţby, jakoţto institutu obecnějšího charakteru (drţba můţe existovat jak u vlastníka, tak i u třetí osoby od vlastníka odlišné). Právní předpis by měl nejprve upravit ustanovení obecnější a jednodušší a od ní postupovat k otázkám speciálním a sloţitějším. Konečně tou třetí, pro téma mé práce nejuţitečnější, skupinou problému je naprostá absence jakékoliv úpravy některých institutů. V tomto ohledu bych se rád zaměřil pouze na jednu jedinou skutkovou podstatu, a tou je připuštění moţnosti nabytí vlastnického práva od neoprávněného v jeho obecné podobě, kterou dnes v zákoně zcela postrádáme.41 Tomuto problému bych se rád věnoval rozsáhleji v poslední kapitole mé práce, přesto toto téma 41

FRINTA, Ondřej; TÉGL, Petr . O návrhu nového občanského zákoníku a jeho kritice. Právní Rozhledy. 2009, č.14, s. 499.

- 28 -

v následujících řádcích mírně rozvedu jako vděčný příklad při srovnání stávající úpravy občanského zákoníku a nového návrhu. Současný občanský zákoník nabytí vlastnického práva od neoprávněného (nevlastníka) v obecné rovině neumoţňuje. Výjimku představuje existence § 486 občanského zákoníku připouštějící moţnost nabytí vlastnického práva od neoprávněného dědice, jemuţ bylo soudem dědictví potvrzeno. § 486 výslovně uvádí, ţe ten „kdo v dobré víře něco nabyl od neoprávněného dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice“. Záměrně jsem v citovaném ustanovení § 486 zvýraznil část „dobré víře“ a „je chráněn“, protoţe kdo podle tohoto ustanovení v dobré víře jedná, tak se mu ochrany dostává. Pro mě (a určitě ne jen pro mě) zůstává nepochopitelná situace, kdy se sice nejedná o ochranu oprávněného dědice, ale o „dobrou víru“ ano a přesto k nabytí vlastnického práva nedochází. K těmto situacím můţe docházet v běţném všedním ţivotě rozhodně častěji. Vezmu-li jako příklad situaci, kdy přijde někdo do obchodu, vybere si vystavené zboţí, za toto zboţí řádně zaplatí (těţce vydělanými penězi) a nemá důvod pochybovat o tom, ţe prodávající je vlastníkem vystaveného zboţí, čili jedná nepochybně v dobré víře, vlastnické právo získat nemůže, pokud prodávající vlastníkem zboţí nebyl. Kupujícímu se tak ţádné ochrany nedostává. Ochrana dobré víry kupujícího tak získává značné trhliny a zároveň dochází k oslabení právní jistoty. Při tom mezi oběma případy tak velký rozdíl není. Návrh nového občanského zákoníku tento problém zcela odstraňuje ve svém § 1041.42 Domnívám se, ţe tato diskontinuitní úprava nového návrhu řeší situaci správně. Přesto v této záleţitosti stále trvá rozpor. Vyplývá tak i z připomínkového řízení k novému návrhu. Zásadní otevřenou otázkou zůstává, zda má či nemá být právem chráněna osoba, která nabyla v dobré víře vlastnické právo k věci od nevlastníka, zejména pak v případě cenných papírů, které na burze změní vlastníka i několikrát denně. Další rozpor vzniká třeba u převodu vlastnického práva k movitým věcem. Současná úprava připouští převod vlastnického práva k movitým věcem aţ okamţikem, kdy je tato věc novému vlastníku předána (tradicí), kdeţto nová úprava navrhuje v novém textu zákona

42

Blíţe srovnej Návrh občanského zákoníku, s. 187, § 1041, cit. 2010-06-28 . Dostupný z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html

- 29 -

stanovit, ţe vlastnické právo k movité věci přechází uţ v okamţiku, kdy je uzavřena smlouva.43 „Konečně bylo poukázáno na existenci úprav, které jsou věcně nesprávné. Za příklad nám dobře poslouţí zcela nedostatečně řešený princip materiální publicity katastru nemovitostí. Ten je sice v současné době upraven mimo občanský zákoník (konkrétně se jedná o § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), nicméně jeho vliv se negativně projevuje především v oblasti občanskoprávních transferů nemovitostí. Jak dlouho ještě budeme muset být svědky případů, kdy někdo v dobré víře v pravdivost a úplnost zápisu v katastru nemovitostí koupí dům, či pozemek a poté (často po několika letech) se ukáţe, ţe převodce byl ve veřejném seznamu zapsán neoprávněně? Poctivý nabyvatel je tak za současného stavu v absolutní nejistotě, zda a kdy o své „vlastnické“ právo přijde. Jediná ochrana poskytovaná takovému subjektu prostřednictvím moţnosti vydrţení vlastnického práva je zcela nedostatečná a působí spíše jako karikatura. Návrh je v tomto případu diskontinuitní, kdyţ současný nesprávný přístup narovnává v § 924 odst. 1 a vrací naše právo v této oblasti tam, kam patří. Přitom je třeba zdůraznit, ţe úprava materiální publicity veřejných seznamů se nemusí nutně vztahovat jen na evidenci nemovitostí, ale můţe slouţit – nestanoví-li samozřejmě zvláštní předpis něco jiného – jako základ pro zřizování a vedení jiných evidencí (srov. např. rejstříky ochranných známek, patentů, průmyslových vzorů atd.).“44 Výše bylo uvedeno jen pár situací, které demonstrují odklon nového návrhu občanského zákoníku od znění platného zákona. Další případy budou jistě ještě pouţity a zmíněny dále v mé práci. Domnívám se, ţe i pár výše uvedených změn v návrhu dokáţe být patřičným argumentem proti kritice, která se vznáší právě na totální rozchod se stávajícím zněním zákona. Je-li diskontinuitní přístup veden snahou o zlepšení současného stavu – především o odstranění věcných chyb a řešení dnes nejasných či sporných otázek – můţe to být přeci jen k dobru věci. Česká Republika určitě nový občanský zákoník potřebuje. Potřebuje pojetí 43

Blíţe srovnej Návrh občanského zákoníku, s. 186, § 1031, cit. 2010-06-28 . Dostupný z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html 44


- 30 -

občanského zákoníku jako obecného kodexu soukromého práva, který se bude snaţit potlačit další rozvoj samostatných soukromoprávních zákonných úprav a celkově pro jeho uţivatele zpřehlední systém soukromého práva. Osobně se domnívám, ţe by nový návrh občanského zákoníku přinesl výrazné kvalitativní zlepšení a zpřehlednění v celé oblasti soukromého práva a bezesporu by přispěl i k posílení právní jistoty. Zároveň by se stal zcela jistě důstojným zástupcem na poli moderních evropských občanskoprávních kodifikací. Otázkou uţ jen zůstává, kdy bude naším Parlamentem přijat a vejde konečně v platnost.

- 31 -

5. NABÝVÁNÍ, VÝKON A OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA 5.1. Nabývání vlastnického práva O nabývání (nabytí) vlastnického práva hovoříme tehdy, pokud se subjektem vlastnického práva stává ten, kdo jím aţ dosud nebyl, protoţe jím buď byl někdo jiný, anebo jím nebyl vůbec nikdo. Platné právo nezná tzv. věci bez pána, tj. věci, které sice mohou být předmětem vlastnického práva, avšak dle platné právní úpravy nenáleţí nikomu.45 Základním ustanovením o způsobech nabytí vlastnického práva je ustanovení § 132 ObčZ., podle něhoţ vlastnictví lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu anebo na základě jiných právních skutečností stanovených zákonem. Nabytí vlastnictví se tedy dále podle právní praxe rozlišuje na nabytí odvozené (derivativní) a původní (originární). Za derivativní nabytí vlastnického práva povaţujeme případy, kdy nový vlastník odvozuje své vlastnické právo od svého právního předchůdce, tj. od vlastníka původního. Nejčastěji se tak děje převodem na základě smlouvy. Převod vlastnictví věcí movitých upravuje § 133 odst. 1, kde se praví: „Převádí-li se věc movitá na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci…“ Převzetí věci se od dob římského práva nazývá tradice (traditio). K tradici movité věci dochází tím, ţe jeden ji druhému odevzdá (předá) a ten ji od něho převezme. Jiţ výše bylo zmíněno, ţe nový návrh občanského zákoníku navrhuje v novém textu zákona stanovit, ţe vlastnické právo k movité věci přechází uţ v okamţiku, kdy je uzavřena smlouva.46 To jen opět pro zajímavost s porovnáním s novým návrhem. U nemovitostí zůstává platná úprava zachována. Originární způsoby nabytí vlastnického práva spadají mezi jiné skutečnosti, stanovené v zákoně.

45


46

Blíţe srovnej Návrh občanského zákoníku, s. 186, § 1031, cit. 2010-06-28 . Dostupný z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html

- 32 -

Domnívám se, ţe by bylo zbytečné jednotlivé způsoby nabývání vlastnického práva detailněji rozvádět. K účelu mé práce zajisté postačí vědět, ţe vlastnické právo lze nabýt na základě tzv. právních titulů a ţe těmito právními tituly jsou zejména: smlouvy, které mohou být: o

kupní

o

darovací

o

jiné (například směnná smlouva)

dědictví rozhodnutí státního orgánu jiné skutečnosti vymezené zákonem o

přírůstek

o

zpracování věci

o

zhotovení věci

o

ex lege (bez dalšího přímo ze zákona)

o

vydrţení

Zbývá snad jen dodat, ţe vlastnické právo nelze nabýt protiprávním přisvojením si cizí věci (zejména trestným činem) a také zmínit zásadu, ţe „nikdo nemůže na jiného převést víc práv, než má sám.“ Z povahy nabytí jakéhokoli práva, zejména práva vlastnického od někoho jiného, vyplývá, ţe nikdo nemůţe nabýt od jiného právo, které právní předchůdce sám neměl. Z důvodů ochrany zájmů poctivého nabyvatele, tzn. nabyvatele, který se v dobré víře domníval, ţe věc získal od jejího vlastníka, však právo připouští z této zásady výjimky.47 K této naší staré dobré víře a výjimkám ale jinde…

47


- 33 -

5. 2. Výkon a omezení vlastnických práv Vlastník věci je oprávněn v mezích stanovených zákonem vykonávat své vlastnické právo zejména tím, ţe je oprávněn předmět svého vlastnictví drţet, uţívat, poţívat jeho plody a uţitky a nakládat s ním. Přitom všichni vlastníci mají stejná práva a stejné povinnosti a všem vlastníkům náleţí stejná ochrana (jiţ bylo uvedeno výše). „Realizace vlastnických oprávnění se označuje jako výkon vlastnického práva. Svá oprávnění přitom vlastník můţe uskutečňovat jak konáním, tak i nekonáním. Přitom výkon oprávnění vlastníka nemá většinou povahu právních úkonů (výkon práva drţet věc, uţívat ji a brát z ní plody, tj. věc poţívat, se sice uskutečňuje lidským chováním, ale o právní úkony nejde). Právním úkonem je jen výkon práva s věcí nakládat (neboli disponovat).“48 Situace je tedy v různých případech různá. Budu-li chtít realizovat své právo uţívací, nemusím k tomu nutně vyvíjet nějakou aktivitu. Právo drţby spočívá v zachování určitého stavu. Nepředpokládá nutně ţádné konání vlastníka jako drţitele. Výkon práva můţe být v rozporu se zákonem, a to tehdy, překročí-li vlastník při výkonu svého práva meze, které jsou výkonu vlastnického práva zákonem dány (např. podle § 127). V takovém případě je výkon práva zdánlivý; ve skutečnosti jde o protiprávní úkon.49 Vlastnické právo vlastníka je však omezeno výkonem vlastnických práv jiných vlastníků. Omezení zpravidla spočívají v určitém nekonání, spíše výjimečně můţe jít o povinnost konat (např. povinnost udrţovat cestu), mohou být dána zákonem, uloţena soudem nebo správním úřadem, uloţena právním úkonem. V prvním odstavci ustanovení § 127 ObčZ. jsou uvedena omezení (omezení plynoucí ze zákona) ve vyuţití vlastnického práva tak, aby nedocházelo k obtěţování a váţnému ohroţení jiného. V souladu s právě uvedeným je tedy vlastník věci omezen ve výkonu svého vlastnického práva tak, ţe se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Při čtení právě uvedeného ustanovení vyplývá jasně, ţe v první větě je obsaţena tzv.

48


49


- 34 -

generální klauzule, která obecně určuje výkon vlastnického práva jako takového. Toto ustanovení je obecně povaţováno za generální úpravu tzv. sousedských vztahů.50

5. 2. 1. Sousedská práva Sousedská práva si jistě zaslouţí prostor v mé diplomové práci, protoţe obsahují několik moţností nástrojů ochrany vlastnického práva.

Kaţdý z nás určitě minimálně slyšel o

„pekelném sousedovi“, který dokáţe dostát své přezdívce a udělat ze ţivota opravdové peklo. Připravit pár bezesných nocí plynoucích z jeho zálib nebo prostě jen z jeho povahy. Ti méně šťastnější něco podobného zaţili – zaţívají. Za sousedy v právním slova smyslu se povaţují vlastníci pozemků či vlastníci staveb na nich stojících, kteří se mohou výkonem vlastnického práva k těmto předmětům vlastnictví vzájemně ovlivňovat. Sousedy nemusí být jen vlastníci pozemků, jejichţ vlastnictví je odděleno společnou hranicí, nýbrţ všichni vlastníci pozemků a staveb na nich stojících, kteří mohou výkonem svého vlastnického práva jistým způsobem ovlivnit výkon vlastnického práva jiného, a to i přes to, ţe jsou tyto pozemky od sebe vzdáleny několik desítek a třeba i stovek kilometrů.51 § 127 ObčZ. platné právní úpravy demonstrativně uvádí některé případy zásahů do vlastnických práv. Takový zásah nazýváme imisí. Vlastník věci totiţ zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, ţe by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku. Dále nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěţovat své sousedy imisemi, tj. například hlukem, prachem, popílkem, kouřem, pachy, světlem, stíněním či vibracemi a rovněţ nesmí nechat chovná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době, odstraňovat ze své půdy kořeny stromu přesahující na jeho pozemek. Demonstrativnost tohoto výpočtu plyne jasně z obratu „zejména“. Znamená to, ţe za obtěţování nebo ohroţování ve smyslu první věty § 127 odst. 1 ObčZ. můţe být povaţováno i jakékoli jiné jednání vlastníka věci, které odpovídá citované klauzuli, nikoli tedy jen případy výslovně zmíněné ve větě druhé téhoţ odstavce. Z obsahu druhé věty zmiňovaného ustanovení můţeme rozlišit tři skupiny výslovně uváděných případů. V první skupině je to 50

HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. Praha : Linde Praha, a.s., 2002. Omezení vlastnictví, s. 83. 51


- 35 -

ohroţení stavby nebo pozemku, v druhé tzv. imise a do třetí skupiny náleţí převisy a porosty. Pojem "nad míru přiměřenou poměrům" vylučuje z dosahu uplatnění § 127 všechna ta běţná chování, která při respektování dobrých sousedských vztahů jsou jinak mezi sousedy obvyklá a vzájemnými sousedskými potřebami tolerovaná. Výklad tohoto pojmu by měl být objektivní a konkrétní, měl by vycházet ze specifik místních poměrů. V souvislosti s imisemi si neodpustím připomenout oprávněnou kritiku platné úpravy občanského zákoníku, resp. § 127, který mlčí o rozdělení imisí na přímé a nepřímé. Ani ţádná česká učebnice občanského práva takto imise nerozlišuje. To, ţe tomu tak je, však neznamená, ţe jsou takové úvahy pro praxi zbytečné. Naopak. Snad všude v zahraničí se studenti na právnických fakultách učí, ţe přímé imise jsou vţdy zakázány bez dalšího, zatímco nepřímé imise jen tehdy, překračují-li míru přiměřenou místním poměrům. Náš platný zákoník však obojí nerozlišuje a posuzuje oba druhy imisí zřejmě stejným způsobem. To ovšem vede k naprosto absurdním důsledkům, konkrétně např. k tomu, ţe všechny imise (včetně přímých) jsou povaţovány za nepřípustné jen tehdy, překračují-li míru přiměřenou místním poměrům. I proto se návrh nového občanského zákoníku pokouší svým § 952 odst. 1 oba tyto typy imisí odlišit, a tím dát mimo jiné soudům návod na to, jak při posuzování přímých imisí postupovat.52 Opět nezbývá, neţ konstatovat, ţe Česká republika nový občanský zákoník opravdu potřebuje. V úvodu o sousedských právech jsem zmínil „pekelného souseda“. Proti tomu se dá zakročit různě. Kdyţ pomineme ty méně trpělivé, agresivní způsoby, tak nám platná právní úprava pro takové situace poskytuje několik právních nástrojů, jimiţ lze nepříjemnou věc, v rámci legálního rámce, vyřešit. Volba racionálního řešení není vţdy nejjednodušší, ale většinou je nejefektivnější. „Mezi ty méně efektivní patří např. moţnost dovolání se právní ochrany dle ustanovení § 5 občanského zákoníku. V souladu s tímto ustanovením se lze v případě nastalého zřejmého zásahu do pokojného stavu, domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy (tímto bude obecný úřad resp. jeho odbor občansko-správních agend). Ten můţe předběţně zásah zakázat, nebo uloţit, aby byl obnoven předešlý stav. Správní orgán se přitom v řízení vůbec nezabývá otázkou, zda zásah do pokojného stavu byl po 52


- 36 -

právu nebo v rozporu s ním. Zjišťuje pouze, zda byly splněny podmínky poţadované občanským zákoníkem pro rozhodnutí. Tyto podmínky jsou dvě, a to zřejmé porušení pokojného (posledního) stavu a existence pokojného stavu (poslední pokojný stav před zásahem). Případné právo dotčeného souseda uplatnit případnou soudní ţalobu (viz. níţe), tím dotčeno není. Návrh na zahájení řízení můţe být podán buď jen u obecního úřadu nebo jen u soudu, nebo zároveň u obecního úřadu a u soudu, anebo nejdříve u obecního úřadu a poté, a to i v průběhu řízení správního, u soudu, anebo konečně nejprve u soudu a poté u obecního úřadu. Obě řízení mohou tedy pokračovat paralelně vedle sebe a nezávisle na sobě. Dle praktických zkušeností však tato ochrana není příliš účinná, neboť zaměstnanci státní správy s vyřizováním takovýchto podnětů nemají mnoho zkušeností, řízení je mnohdy zdlouhavé a vlastní rozhodnutí správního orgánu neefektivně vykonatelné. Pokud jde o charakteristiku rozhodnutí správního orgánu, nejedná se o meritorní, definitivní rozhodnutí. Má pouze předběţný charakter a kaţdý z účastníků řízení se můţe současně nebo i následně domáhat ochrany u příslušného soudu. Jedině soud je totiţ oprávněn prohlásit meritorně právní stav, případně jej změnit, a to aniţ by byl vázán předchozím rozhodnutím správního orgánu. Další moţností ochrany proti neoprávněným a nepřiměřeným zásahům sousedů do výkonu vlastnického práva je ochrana svépomocí dle ustanovení § 6 občanského zákoníku. V souladu s tímto ustanovením můţe kaţdý komu hrozí bezprostřední neoprávněný zásah do práva přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit. Ustanovení § 6 občanského zákoníku nehovoří nic o moţnosti svépomocného odstraňování protiprávního stavu, který jiţ dříve nastal a trvá, ani o obnovení v minulosti porušeného práva, ale uplatnění svépomoci výslovně a jednoznačně připouští pouze tehdy, jestliţe bezprostředně hrozí neoprávněný zásah do práva. Nelze připustit výklad uvedeného ustanovení nad rámec daný zákonem.“53 V neposlední řadě pak ochranu před imisemi zajišťuje soud. Ochrana poskytnutá soudem na návrh oprávněného umoţňuje soudu vyřknout povinnost zdržet se konkrétního rušení, které je přesně vymezeno v ţalobě. Výrok rozsudku však nemůţe uloţit povinnost něco konat, tj. například věc odstranit, přemístit atd., tedy nelze ukládat konkrétní opatření,

53

MACHÁČEK, Filip. Sousedská práva. EPRAVO.CZ [online]. 2003, č. 22035, [cit. 2010-06-29]. Dostupný z WWW: .

- 37 -

která má ţalovaný provést (v teorii se o těchto ţalobách hovoří jako o tzv. ţalobách zadrţovacích), ale směřuje jen k povinnosti zdrţet se určitého rušení. Je věcí ţalovaného, jaká opatření k vyhovění rozsudku vykoná. Opatření přijatá ţalovaným musí být nicméně efektivní a vést ke splnění výroku rozsudku, jinak mu hrozí exekuční řízení. Ţaloba musí být zcela konkrétní a musí jí být věnována mimořádná pozornost, neboť výrok soudního rozsudku je podle ní formulován a je podle ní vykonatelný. Tak například domáhá-li se žalobce jako vlastník nemovitosti ochrany proti hluku, je třeba žalobní návrh formulovat tak, že žalovaný je povinen zdržet se obtěžování žalobce hlukem z (v žalobě uvedeného) pozemku žalovaného (případně i z jiné věci patřící žalovanému), pronikajícím na (v žalobě uvedenou) nemovitost žalobce. Jestliže soud zjistí, že dochází k obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (případně, že jde o vážné ohrožení výkonu jeho práva), žalobě vyhoví; v odůvodnění rozsudku vyloží míru obtěžování, která je v dané věci přiměřená poměrům, a míru obtěžování v dané věci zjištěnou. Jde-li o ochranu proti obtěţování hlukem, je nutno při formulaci ţalobního návrhu i rozsudku vycházet z pravidel, uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu z 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, publikovaném jako Rc 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který se týkal obtěţování včelami, lze jej však přiměřeně pouţít i v jiných případech ochrany proti imisím.

54

Nutno dodat, ţe ze shora uvedené zásady „zdrţovacího charakteru“ ţalobního

petitu se v praxi vyskytuje výjimka v případech ohroţení sousedovi stavby nebo pozemku úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, ţe by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku. Zde by tak byla moţnost, uloţit sousedovi povinnost, aby něco konal. Pokud ţalovaný nesplní rozsudek soudu, je moţné proti němu podat návrh na exekuci. Exekuce se bude provádět prostřednictvím ukládání pokut (do 100 000 Kč, i opakovaně), případně obestavením účtů ţalovaného. Konstitutivní povahu má ţaloba o vyslovení povinnosti plotit (podle § 127 odst. 2. ObčZ.). Povinnost vzniká právní mocí rozsudku, jímţ je vyslovena. Podobně je tomu s povinností vyslovenou soudem podle § 417 odst. 2 ObčZ., ukládá-li soud provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody. Je tu dále soudní výrok deklarující povinnost 54

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2296/2006

- 38 -

souseda, uloţenou zákonem, umoţnit vstup na pozemek podle § 127 odst. 3 ObčZ., protoţe jsou splněny zákonné podmínky. Základní podmínkou úspěchu všech ţalob ve věcech vlastnických je důkaz vlastnického práva ţalobce. Bez důkazu svého vlastnického práva není totiţ ţalobce aktivně legitimován domáhat se ochrany, která mu jako vlastníkovi přísluší.55 Účelem ustanovení § 127 odst. 2 ObčZ je zamezit obtěžování souseda a předejít hrozícím škodám. Oplocením je jak oplocení celého pozemku, tak i zřízení plotu jen na části jeho hranice. Uložit povinnost oplotit pozemek bude možné, pokud po žalobci nebude možno spravedlivě žádat, aby oplotil sám svůj pozemek. Uložit povinnost oplotit pozemek bude namístě zejména v případě, že oplocení poskytne ochranu proti takovým neoprávněným zásahům, kterým nelze jiným způsobem zabránit (R 37/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), anebo sice je možný i jiný způsob ochrany, nicméně vzhledem k okolnostem konkrétní věci se oplocení pozemku jeví jako nejpřiměřenější a nejvhodnější způsob poskytnutí ochrany ohroženému právu žalobce. V žalobě je třeba navrhované oplocení popsat tak, aby rozsudek byl vykonatelný; nestačí tedy jen navrhnout, aby žalovanému byla uložena povinnost jeho pozemek oplotit, je třeba oplocení specifikovat, zejména je třeba uvést rozměry a druh plotu.56 Ze shora uvedených moţností ochrany proti neoprávněným a nepřiměřeným zásahům sousedů do výkonu vlastnického práva vyplývá, ţe dotčený soused disponuje celkem pestrým výběrem právních nástrojů, jak proti takovému „narušiteli“ racionálně a legálně zakročit. To, ţe k tomu v kaţdodenním ţivotě dochází je nesporný fakt. Ovšem kolik takových případů je včas a bez zbytečných průtahů vyřešeno je otázkou. Jistě k tomu přispívá i častá formální nesprávnost, které se dopouští sám ţalobce při špatné formulaci ţalobního petitu. Kdy namísto, aby se ţalovaný zdrţel obtěţování, ţádá po soudu, aby uloţil nějakou jinou povinnost nebo aby něco konal. Tak i případy, kdy ţalobce neuvede poţadované a potřebné parametry (případ oplocení, kdy musí sám ţalobce navrhnout způsob oplocení) a tak zůstává návrh neúplný. Zrovna tak i soud, který můţe nesprávně posuzovat, zda dochází či nedochází k obtěţování nad míru přiměřenou (místním) poměrům.

55

HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. Praha : Linde Praha, a.s., 2002. Omezení vlastnictví, s. 98-100. 56

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1614/2005

- 39 -

Rád bych také zmínil svou osobní zkušenost s jedním takovým „pekelným sousedem“, který mě poctivě kaţdý den zásobuje slušnou dávkou imisí. A to hlavně kouřem, pachem a hlukem. Jistě, nabízí se moţnost sáhnout do (výše uvedeného) celkem obsáhlého katalogu právních úprav na ochranu proti neoprávněnému a nepřiměřenému zásahu do výkonu mého vlastnického práva. Citlivě vše vyhodnotit, pokusit se s mimořádnou pozorností správně formulovat ţalobní návrh a předpokládat, ţe mi soud vyhoví. Otázkou je, jak by případné soudní rozhodnutí bylo vykonatelné. Vzhledem k tomu, ţe mezi největší koníčky a celodenní náplni mého souseda patří sběr veškerého kartonu ve městě a okolí, jeho následné pálení, dále „sběr“ všech volně pobíhajících a opuštěných psů, kteří kvičí s neuvěřitelnou relevancí a frekvencí, protoţe jim na ulici bylo zjevně lépe. Obávám se, ţe člověk, který těţce chápe realitu, působí spíše šíleným dojmem a pohybuje se v těţce asociálním prostředí, se nemůţe řídit morálními zásadami, natoţ pravomocným rozhodnutím soudu, které by bylo i problém doručit. Obávám se i určení identity této osoby. Samozřejmě nechci dále rozepisovat mé osobní problémy a naturalisticky popisovat osobu tohoto člověka. Chtěl jsem jen zmínit svůj názor, ţe i kdyţ se můţe ochrana sousedských práv jevit jasně a silně, tak skutečnost jejich vyuţití můţe být mnohdy relativní.

- 40 -

6. OCHRANA VLASTNICKÉHO PRÁVA 6. 1. Ochrana vlastnického práva – obecně Cílem této kapitoly je jednak obecné (teoretické) vymezení ochrany vlastnického práva, tak i poukázání na jednotlivé instituty ochrany v praxi. Vlastnické právo patří mezi základní lidská práva a je základním subjektivním občanským právem, a proto je mu poskytována ochrana napříč celým právním řádem České republiky. Zejména Listina základních práv a svobod, a to ve svém článku 11 ve spojení s článkem 36, který zakotvuje moţnost kaţdého domáhat se stanoveným způsobem a postupem svého práva, tedy i práva vlastnického, u nezávislého a nestranného soudu či jiného orgánu. Právní prostředky ochrany vlastnického práva se neliší podle druhů vlastnictví. Stejné prostředky jsou pouţívány jak k ochraně vlastnictví fyzických osob i právnických osob. Jak plyne z Listiny základních práva a svobod i z občanského zákoníku, všichni vlastníci jsou si ve svých právech rovni. Právní řád poskytuje vlastnickému právu ochranu různými formami. Určitým způsobem na princip ochrany vlastnického práva reagují právní předpisy všech právních odvětví. V trestním právu se postihují jako trestné činy proti majetku nejváţnější útoky proti vlastnickému právu i trestně. Také předpisy správního práva plně respektují poţadavek ochrany vlastníkových práv a zájmů; jako příklad toho lze uvést úpravu jeho postavení ve stavebním řízení, při němţ vlastníci sousedních nemovitostí mohou vznášet námitky proti stavbě (budoucím imisím), o jejíţ povolení jde, právě s ohledem na obsah svého vlastnického práva. Námitky ohledně budoucích imisí, vznesené ve stavebním řízení, musí posoudit stavební úřad. Není v pravomoci soudu rozhodovat o povolování staveb a o námitkách vznesených ve stavebním řízení může soud rozhodnout jen tehdy, jde-li o námitku, jejíž řešení není v pravomoci stavebního úřadu, a tento úřad odkáže účastníka na soud. Samotná skutečnost, že stavební úřad podle § 137 odst. 3 stavebního zákona odkázal účastníka na soud, nezakládá pravomoc soudu.

57

V systému právní ochrany poskytované

vlastnickému právu právním řádem zaujímá nejpodstatnější místo ochrana poskytovaná občanským právem a občanskoprávními předpisy, zejména občanským zákoníkem. Jak vyplývá z § 126 občanského zákoníku, vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Vlastník se zejména můţe domáhat vydání věci 57

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 22 Cdo 1956/2003, ze dne 29.4.2004

- 41 -

na tom, kdo mu ji neprávem zadrţuje. Dále např. § 124, jenţ stanoví, ţe všem vlastníkům je poskytována stejná ochrana, a § 1 odst. 1., který zakotvuje princip nedotknutelnosti vlastnictví. Vlastnické právo však není neomezené a jeho ochrana končí tam, kde se střetává s ochranou vlastnického práva poskytovanou zákonem jinému subjektu. Při právu vlastníka domáhat se ochrany mu náleţejícího vlastnického práva je tak vţdy nutné přihlédnout jak k omezením, které na sebe vlastník smluvně převzal (např. právo věcného břemene zřízeného smlouvou), tak k omezením mající svůj původ přímo v zákoně (např. v § 127 a § 128 občanského zákoníku). V souvislosti s právní jistotou vlastníků a se zabezpečováním nedotknutelnosti vlastnického práva tak představuje občanskoprávní ochrana nezastupitelnou roli v celém právním řádu. Jak jiţ bylo výše uvedeno, vlastnické právo patří mezi základní lidská práva a je základním

subjektivním právem (zákonem stanovená míra moţnosti chování), a proto je zpravidla vybaveno nárokem, tj. moţností domáhat se jeho vynucení či ochrany prostředky státního donucení, případě svépomoci. Výjimku tvoří pouze práva naturální, o kterých se nějak podrobněji zmiňovat nechci, za stručnou připomínku stojí fakt, ţe pokud některý ze subjektů právního vztahu odmítá chování, k němuţ je povinen, existují určité moţnosti ho k tomu donutit. Navzdory tomuto pravidlu však existují povinnosti, k jejichţ splnění nelze povinného donutit. Takovým nevynutitelným povinnostem odpovídají právě naturální práva (práva, která nejsou vybavena nárokem, neboli moţností vynucení). Naturálními právy jsou např. práva ze hry a sázky mezi fyzickými osobami, práva z půjčky do hry a sázky mezi fyzickými osobami, práva promlčená apod. Občanský zákoník je výslovně vyjmenovává v ustanovení § 455, kde stanoví, ţe nejde o bezdůvodné obohacení, pokud bylo přijato plnění na základě takových práv (u soudu se však těchto plnění domáhat nelze). To znamená, ţe nelze pouţít ani jiných prostředků ochrany. Vyhrál-li např. někdo na sousedovi v kartách dům, ale soused mu ho nechce předat, nelze se splnění povinnosti ze hry domáhat nejen u soudu, ale nelze ji vymáhat ani třeba svépomoci.58

58


- 42 -

6. 2. Ochrana svépomocí Podle ustanovení § 6 občanského zákoníku můţe vlastník při hrozbě bezprostředního zásahu do jeho práva takový zásah sám odvrátit. Toto ustanovení představuje výjimečný prostředek ochrany subjektivních práv. K ochraně subjektivních práv jsou zásadně povolány příslušné orgány státu. To mimo jiné vyplývá i z ustanovení § 4 občanského zákoníku, podle kterého proti tomu, kdo poruší nebo ohrozí právo, se lze domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Systém právní ochrany jako celku je zásadně poskytován státem, resp. souborem pravidel (právním řádem), který stát nejen stanoví, ale je také výlučně oprávněn k jejich vynucování. Náš zákonodárce si samozřejmě uvědomuje, ţe však v ţivotě nastávají i takové situace, kdy pouţití svépomoci je nejen ospravedlnitelné, ale i ţádoucí. Proto v našem občanském zákoníku nalézáme ustanovení, jeţ znamenají výjimky. Jsou to zejména případy ustanovení § 127 odst. 1 (tzv. sousedská práva), § 417 odst. 1, § 418 odst. 1 (krajní nouze) a § 418 odst. 2 (nutná obrana) a téţ zadržovací právo § 175, 176 občanského zákoníku. Lze si představit situaci, kdy dojde k porušení § 127 občanského zákoníku (vlastník věci obtěţuje jiného, nad míru přiměřenou poměrům, určitými imisemi, kdy tento zásah trvá řádově několik hodin). Státní orgány nemohou poskytnout tak rychlou ochranu, Policie ČR má v těchto případech poměrně omezené kompetence a tak nezbývá nic jiného neţ se domoci svého práva, tj. aby se vlastník věci zdrţel určitého jednání, svépomocí. Podmínkou toho, aby vlastník chránil své právo ve smyslu § 6 občanského zákoníku, ovšem je, ţe jsou splněny všechny podmínky, které jsou uvedeny v citovaném ustanovení. Těmito podmínkami jsou: bezprostřednost (iminentnost) zásahu – zásah se tedy buď chystá nebo zásah jiţ nastal a nebyl ukončen neoprávněnost zásahu – svépomocí tak nelze bránit oprávněnému zásahu, i kdyţ je to zásah bezprostřední, protoţe se jedná o zásah v souladu se zákonem, např. výkon rozhodnutí nebo exekuce přiměřenost odvrácení zásahu – odvracející tak nesmí způsobit újmu nepřiměřenou té, která by mu hrozila; prostředky odvracení zásahu tak musí svou intenzitou a rozsahem odpovídat bezprostřednímu zásahu - 43 -

subjekt, který je k tomuto odvracení povolán je pouze ten, kdo je tímto zásahem ohrožen, případně se můţe jednat o jeho zákonného zástupce či zmocněnce. Svépomoc není přípustná, jestliţe se nejedná o případ bezprostředního neoprávněného zásahu. Postiţený, resp. ohroţený, se můţe obrátit se ţádostí o ochranu na státní orgán podle ustanovení § 4 občanského zákoníku, tj. na soud, popř. na orgán státní správy, podle §5. Jestliţe by však ohroţený či postiţený i v takovém případě pouţil svépomoci anebo pokud by svépomocně odvracel neoprávněný zásah sice bezprostřední, ale pouţil k tomu nepřiměřených prostředků, jednalo by se o tzv. exces – vybočení z mezí svépomoci, coţ není jiţ jednáním po právu, ale jednáním protiprávním.59

6. 3. Ochrana poskytovaná orgánem státní správy Ustanovení § 5 občanského zákoníku zní: Došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat, nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu. Pokusím se nejdříve vymezit některé pojmy, které jsou obsahem tohoto ustanovení. Pokojný stav by se mohl definovat jako faktický stav, který je účastníky mlčky či výslovně akceptován a není jimi ţádným způsobem zpochybňován, tzn., ţe jde o určitou dobu trvající stav, který není po tuto dobu nikým rušen a ani nikoho neruší. Jde o výraz římskoprávní zásady „quieta non nocere“. Tento stav nemusí být v souladu s právem, můţe jít i o protiprávní stav.60 Z tohoto důvodu je nutné, pokud došlo k zásahu do pokojného stavu, reagovat na tento zásah poměrně rychle, dříve neţ se stav „postiţený“ zřejmým zásahem stane uplynutím času stavem pokojným. Zásahem se v § 5 nejspíš rozumí změna pokojného stavu spočívající v tom, ţe někdo je ve "svém" pokojném stavu rušen nebo je ho vůbec zbaven, tzn., ţe je svémocně omezován či jinak rušen ve své dosavadní "pokojné" moţnosti chování, nebo je této moţnosti zbaven, a to tak, ţe skutečnost, která to způsobila, lze někomu přičíst. Zásah do pokojného stavu můţe probíhat v různé formě, často se jedná o 59


60

FIALA, Josef, et al. Lexikon : Občanské právo. 3. svazek. Ostrava : Jiří Motloch - Sagit, 1997. 218 s.

- 44 -

zabránění přístupu na pozemek (např. postavení plotu, závory), bránění v uţívání nemovitosti, odpojování přívodů tepla, plynu, elektřiny, vody, apod. Z hlediska ochrany podle § 5 zákona přitom není důleţité, zda ve výše uvedených případech bylo porušeno něčí právo, ale to, ţe byl svémocně změněn pokojný stav. Na rozdíl od ochrany soudní tu nejde o ochranu práva, ale právě o ochranu pokojného stavu. Příslušným orgánem státní správy je ten, v jehoţ obvodě ke zřejmému zásahu do pokojného stavu došlo. Tímto orgánem je pověřený obecní, resp. obvodní úřad. Ten můţe předběţně zásah zakázat, nebo uloţit, aby byl obnoven předešlý stav. Orgán státní správy tak rozhodne tehdy, nebude-li třeba k neoprávněnosti zásahu do vlastnického práva stěţovatele provádět hlubší dokazování, stejně tak ani nebude rozhodovat o sporných otázkách, které mezi vlastníkem a rušitelem mohou existovat, neboť k tomu je povolán pouze soud. Rozhodnutí příslušného orgánu má pouze předběžný charakter. Kaţdý z účastníků řízení podle § 5 se můţe následně obrátit na soud a tam uplatnit své právo. Teprve pokud se ţádný z účastníků neobrátí se svým návrhem na soud, je rozhodnutí pověřeného obecního úřadu konečné. Pokud by v téţe věci rozhodoval později soud, nebyl by v ţádném směru vázán předchozím rozhodnutím pověřeného obecního úřadu. Obecní úřad se v řízení nezabývá otázkou, zda zásah do pokojného stavu byl po právu nebo v rozporu s ním. Zjišťuje pouze, zda byly splněny podmínky poţadované občanským zákoníkem pro rozhodnutí. Tyto podmínky této ochrany jsou dvě: a) existence pokojného stavu (fakticky jde o poslední pokojný stav před zásahem) b) zřejmé porušení pokojného stavu (za takové porušení je třeba povaţovat zásah, který nevylučuje pochybnosti, ţe se jím mění poslední pokojný stav)61 „Důvodem pro svěření pravomoci rozhodovat v občanskoprávních věcech i pověřeným obecním úřadům je obecně (historicky) to, ţe se předpokládá, ţe orgány státní správy znají lépe místní poměry a situaci, dále ţe jsou většinou občanům blíţe neţ soudy, takţe mohou v určitých případech oprávněným poskytnout právní ochranu rychleji a účinněji neţ soudy. V praxi však tento důvod často neobstojí. Ačkoliv je totiţ dosaţení vydání rozhodnutí obecního úřadu rychlejší neţ vydání rozhodnutí soudního, je vzhledem ke skutečnosti, ţe se na vydání rozhodnutí pověřeného obecního úřadu vztahuje správní řád, nutno počítat 61

Knappová M., Švestka J., Dvořák J. a kolektiv.: Občanské právo hmotné. 1. Praha : ASPI, 2005, 262-264 st.

- 45 -

s určitým časovým prodlením mezi zásahem do pokojného stavu a vydáním rozhodnutí (můţe se jednat i o několika týdenní či dokonce měsíční prodlení). Prodlení způsobují především zpravidla nutnost nařídit místní šetření, zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, povinnost doručovat účastníkům, opravné prostředky proti rozhodnutí, atd. Naopak výhodou poskytování právní ochrany podle § 5 občanského zákoníku (oproti předběţnému opatření vydávaným soudem) zůstává to, ţe navrhovatel není povinen skládat ţádnou jistotu (poplatek) pro vydání tohoto rozhodnutí.“62 Nedostatkem platného právního stavu tak nepochybně je, ţe není stanovena lhůta, dokdy je třeba ochranu podle § 5 dotčenou osobu uplatnit a zároveň dokdy by mělo být příslušným správním orgánem rozhodnuto. Nejlepším řešením, bude-li zasaţeno do pokojného stavu, se potom jeví, obrátit se na pověřený obecní úřad ke sjednání nápravy a současně případně i na soud.

6. 4. Ochrana soudní Jak jiţ bylo uvedeno výše, soudní ochrana je obecně zakotvena v § 4 občanského zákoníku. Proto ochrana vlastnického práva jako subjektivního občanského práva má v tomto ustanovení právní základ. § 4 občanského zákoníku výslovně stanoví, ţe proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud. Lze tedy konstatovat, ţe soudní ochrana vlastnického práva má svůj základ také v obecném principu ochrany subjektivních práv. Na rozdíl od obou předcházejících prostředků ochrany je však zcela specifická. Vyuţívá převáţně dvou specifických ţalob, které můţeme pouţít jen v případech, kdy dojde pouze k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva. V jiných případech, neţ u vlastnického práva, je pouţít nelze. Jedná se o tak zvané vlastnické žaloby. Díky jejich specifičnosti můţeme mluvit o zvláštních prostředcích ochrany vlastnického práva. Tyto zvláštní prostředky vycházejí z § 126 odstavce 1 občanského zákoníku. Vlastník má totiž právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněné zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Ţaloby na ochranu vlastnického práva jsou dvě. Jde jednak o ţalobu na vydání věci proti tomu, kdo ji vlastníkovi neoprávněně zadrţuje, jednak o 62

ABRHÁMEK, Martin . Ochrana pokojného stavu. Region Press [online]. 2008, 30, [cit. 2010-07-01]. Dostupný z WWW: .

- 46 -

ţalobu, kterou se vlastník brání proti jiným zásahům do svého vlastnického práva. V prvním případě jde o ţalobu o vydání věci, v druhém o ţalobu, kterou se vlastník domáhá uloţení povinnosti zdrţet se určitého rušení. Vyloučit ovšem nelze ani případ, kdy by vlastník volil jinou ţalobu, která by odpovídala přesně okolnostem konkrétního případu (např. ţaloba na určení vlastnického práva, která se dá úspěšně uplatnit jen za podmínek § 80 písm. c) OSŘ) Protoţe jde o prostředky ochrany vlastnického práva, které nepodléhá promlčení, nepřichází v úvahu u ţádné z těchto ţalob úspěšné uplatnění námitky promlčení. Vlastnické právo by však mohlo zaniknout, jestliţe by mezi tím jiná osoba věc vydrţela (§ 134 ObčZ.)63 Základní podmínkou pro úspěch jakékoli vlastnické ţaloby ovšem je to, aby ţalobce, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva, skutečně prokázal, ţe je vlastníkem věci, o níţ se vede spor, a ţe není omezen ve svých právech, právě pokud jde o zásah, proti němuţ se dovolává ochrany.“Průkaz vlastnictví není v našem právním řádu vázán na ţádné předem stanovené formy. Vlastnictví proto lze prokázat např. smlouvou, výpisem z katastru nemovitostí, výslechem účastníků atd., avšak jsou li takové důkazy zpochybněny, musí soud v kaţdém konkrétním řízení provést i další důkazy, které jsou k dispozici a které jsou nutné k tomu, aby byla otázka vlastnictví sporné věci postavena na jisto.“64 Žaloby reividikační Jiţ na začátku mé práce, v historickém exkurzu do římského práva, se zmiňuji, ţe občanské právo v Římě chránily dvě ţaloby. Právě reivindikace, či vindikace byla nejsilnějším a nejúčinnějším prostředkem, který měl vlastník k dispozici a domáhal se vydání své věci od neoprávněného drţitele. Podle latinského termínu pro vydání své věci od neoprávněného drţitele „rei vindicatio“ se tato ţaloba nazývá reivindikační. Podle platného ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku se vlastník věci můţe domáhat vydání věci na tom, kdo věc neprávem zadrţuje. Podle odstavce 2 má podobné právo i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe. Tato ţaloba směřuje k ochraně vlastnického 63


64

HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. Praha : Linde Praha, a.s., 2002. Omezení vlastnictví, s. 54.

- 47 -

práva v případě protiprávního zadrţování věci. Vlastník se zde domáhá získat svou věc protiprávně zadrţovanou někým jiným zpět do své moci a nakládat s ní opět jako s vlastní. Ţalobu můţe podat jak fyzická osoba, tak i osoba právnická, aktivně je legitimován kaţdý vlastník věci. Soudní praxe ovšem ukázala, ţe nelze poţadovat vydání nemovitých věcí. Občanský soudní řád upravuje jen výkon rozhodnutí vyklizení věci. Na rozdíl od případu rozhodnutí, jehoţ výkon se navrhuje, aby povinný vydal věc. Je rozdíl mezi vyklizením nemovitosti a vydáním věci movité. Reivindikční ţaloba se proto můţe týkat jen věcí movitých. U nemovitosti je potřeba volit ţalobu na vyklizení, případně, pokud ţalovaný popírá ţalobcovo vlastnictví, i na určení vlastnického práva k dotyčné věci. Jak uţ bylo výše zmíněno, základní podmínkou pro úspěch ţaloby musí být prokázán vlastnický vztah a dále skutečnost, ţe vlastník není omezen ve svém právu s věcí nakládat. Ţalovaný tak musí zadrţovat věc protiprávně a ne v případě, ţe je určitým závazkovým vztahem v dispozici s předmětem vlastnictví omezen (např. trvajícím nájemním vztahem). Věc musí být individuálně určena a přesně specifikovaná tak, aby mohla být odlišena od jiných věcí. Úspěšnost ţaloby opět závisí na tom, zda jiţ nedošlo k nabytí vlastnického práva vydrţením. Žaloby negatorní Česky žaloba zápůrčí, kterou se někdo domáhá, aby jinému bylo uloţeno zdrţet se určitého (vţdy přesně vymezeného) rušení. Pouţije se ve všech moţných dalších případech, kdy dojde k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva a nejedná se o ţalobu reivindikační (na vydání věci). Ţalobce se v zápůrčí ţalobě domáhá zákazu určitého chování, kterého se rušitel vlastnického práva neoprávněně dopouští. Není tedy moţné se touto ţalobou domáhat toho, aby soud ve svém rozhodnutí uloţil rušiteli povinnost aktivního jednání, tj. jinou povinnost neţ se něčeho zdrţet nebo povinnost bezprostředně nesměřují k odstranění neoprávněných zásahů do práv vlastníka. Základními podmínkami úspěšnosti negatorní ţaloby je prokázání dvojí skutečnosti. Za prvé je třeba soudu prokázat, ţe ţalobce je vlastníkem věci, za druhé je třeba prokázat existenci neoprávněných zásahů do vlastnického práva ţalobce k této věci. Neoprávněné zásahy přitom spočívají v takovém jednání, které ten, jenţ tak činí, provádět nesmí. - 48 -

Neoprávněným zásahem tudíţ není takové jednání, které se opírá o dohodu s vlastníkem (např. řádné uţívání věci v nájemním vztahu či její výpůjčka). K podání negatorní ţaloby není na rozdíl od ţaloby reivindikační třeba, aby neoprávěnný zásah stále trval, či aby zanechal určité následky. Ţaloba negatorní však na druhou stranu není určena jako prostředek ochrany vlastníka před hrozící škodou. Tato často diskutovaná otázka, zda se lze dle § 126 odst. 1 občanského zákoníku s úspěchem domáhat ochrany vlastnického práva v případech, kdy pouze hrozí neoprávněný zásah do vlastnického práva, byla vyřešena Nejvyšším soudem a to tím způsobem, ţe zmíněný paragraf nezakládá právo domáhat se u soudu ochrany ţalobou negatorní, která je ţalobou na plnění. Neoprávněným zásahem do vlastnického práva není pouhé vyhrožování takovým zásahem. Vlastník, kterému je takto vyhrožováno, se nemůže bránit žalobou zápůrčí (negatorní), může však žádat, aby soud určil, že žalovaný není oprávněn provést zásah, kterým hrozí. Pouhá hrozba zásahem do vlastnického práva nezakládá právo na ochranu podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku.65 Vlastník má moţnost domáhat se ochrany ţalobou určovací (§ 80 písm. c) OSŘ), zejména můţe ţádat, aby soud určil, ţe ţalovaný není oprávněn provést zásah, kterým hrozí. Blíţe o negatorních ţalobách pojednává část této diplomové práce, která se věnuje sousedským vztahům (viz. výše). Domnívám se, ţe vlastnickým ţalobám je obecně věnován velký prostor ve všech moţných teoretických publikacích, proto bych rád toto téma upustil a na závěr mé práce zmínil konkrétní případ při institutu ochrany vlastnických práv, se kterým se můţeme setkat v praxi, a který je do značné míry diskutabilní. Tímto případem je nabytí vlastnického práva od neoprávněného (nevlastníka). Jiţ v části mé práce, kde se snaţím o srovnání mezi platnou a nově navrhovanou úpravou občanského zákoníku se zmiňuji o absenci úpravy některých institutů. Jedním z nich je nepochybně moţnost nabytí vlastnického práva od neoprávněného v obecné podobě. V římském právu byla formulována sice zásada, podle níţ nikdo nemůţe na jiného převést více práv, neţ má sám, ale domnívám se, ţe v kaţdodenním ţivotě dochází k tolika situacím, kdy je třeba umoţnit osobě nabývající určité právo od neoprávněného, aby se stala skutečným oprávněným vlastníkem. V platné úpravě se vyskytují konkrétní případy, kde je, na úkor tzv. zásady dobré víry, moţné vlastnické právo nabýt. Dobrá víra (bona fides) je 65

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22Cdo 2162/99

- 49 -

kategorie, která je významná z hlediska řady ustanovení občanského zákoníku. V dobré víře není ten, kdo věděl (rozpoznal) nebo se zřetelem k okolnostem případu vědět měl, jaký je právní stav.66 V občanském zákoníku našla tato zásada uplatnění při úpravě dědění v § 486. Kdo v dobré víře nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice. Vţdy musí být ovšem splněna podmínka, ţe nabyvatel nevěděl a ani nemohl vědět, ţe dědictví bylo potvrzeno někomu, komu potvrzeno být nemělo. Zda se jedná o věc movitou či nemovitou, zákon nerozlišuje. Zbývá dodat, ţe v takovém případě by se případný vlastník uplatnění svého práva u nabyvatele nedomohl. Zbývá mu tak pouze nárok na náhradu škody uplatněný proti nepravému dědici. Dobrá víra drţitele je jedním ze základních předpokladů také u vydrţení. Drţitel se díky dobré víře stává oprávněným drţitelem a jeho drţba oprávněnou drţbou, tedy drţbou relevantní z hlediska vydrţení. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 ObčZ.). Je důleţité připomenout, ţe dobrá víra musí podle platného práva existovat po celou vydrţecí dobu, jak jasně vyplývá ze znění § 134 odst. 1 a § 130 odst. 1 ObčZ; Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Další výjimkou nabytí vlastnického práva od nevlastníka je ustanovení § 161 občanského zákoníku. Kdy dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Jde sice o nabytí zástavního práva, nicméně se domnívám, ţe jde principielně o totéţ. Zákonodárci nedělá problém připustit smluvní zřízení zástavního práva na cizí movité věci, ovšem otevření cesty k nabytí vlastnického práva od nevlastníka se neustále brání. V obou případech dochází k zatíţení, resp. úplnému pozbytí vlastnického práva k věci proti vůli jejího vlastníka. Dojde-li navíc v případě vzniku

66

FIALA, Josef, et al. Lexikon : Občanské právo. 3. svazek. Ostrava : Jiří Motloch - Sagit, 1997. 46 s.

- 50 -

zástavního práva na cizí movité věci k realizaci zástavy, bude na tom její vlastník naprosto stejně jako v situaci, kdy by byla jeho věc přímo prodána bez jeho souhlasu.67 Pro úplnost bych v tomto případě ještě rád dodal, ţe v obchodní zákoníku narozdíl od občanského zákoníku je nabytí vlastnického práva od neoprávněného umoţněno. Obchodní zákoník uplatňuje zásadu dobré víry nabyvatele více ze široka, kdy chrání dobrou víru mimo jiné i v obchodněprávních závazkových vztazích. Např. § 446 obchodního zákoníku stanoví, ţe kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Obchodní zákoník zde sice neuţívá přímo pojmu dobré víry, tento pojem vlastně opisuje, ale v konečném důsledku chrání dobrou víru kupujícího-nabyvatele. Odlišný přístup k nabytí vlastnického práva od neoprávněného ve dvou základních zákonech soukromého práva vyvolává úvahy o porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v němţ je stanoveno, ţe vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Touto otázkou se zabýval také Ústavní soud, který posuzoval ústavnost § 446. Návrh na zrušení tohoto paragrafu podaly nezávisle na sobě Krajský soud v Praze a Okresní soud v Břeclavi. Tyto soudy povaţovaly právě ustanovení § 446 ObZ za rozporné s čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Kdyţ jako důvod uvedly zejména rozdílnost řešení otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka v obchodním zákoníku a v zákoně občanském, umoţnění legalizace trestné činnosti, nerespektování zásady stejné ochrany vlastnického práva všech vlastníků bez rozdílu v zájmu ochrany dobré víry nabyvatele atd. Ústavní soud poté, co si ve věci vyţádal rovněţ stanovisko obou komor Parlamentu ČR a vlády, rozhodl, že ustanovení § 446 ObZ je v souladu s ústavním pořádkem ČR a je zachován princip vyváženého poměru mezi z podstaty protikladnými zásadami ochrany dobré víry a ochrany vlastnického práva, tj. omezení vlastnického práva v rozsahu dle § 446 ObZ je přípustným upřednostněním zásady ochrany dobré víry a jistoty účastníků obchodně-právního vztahu. Je však třeba, aby jednotlivé soudy

67


- 51 -

při použití § 446 ObZ vždy přísně posuzovaly otázku dobré víry nabyvatele (kupujícího).68 Návrh na zrušení ustanovení § 446 obchodního zákoníku byl tedy zamítnut. Myslím si, ţe by se dalo jednoduše zkonstatovat, ţe kdyţ něco nález Ústavního soudu zamítne a pokud se o nápravu a vyváţení snaţí nový návrh občanského zákoníku, tak nezbývá neţ tento návrh povaţovat za správný a podpořit ho.

68

Nález Ústavního soudu ze dne 13. června 2006 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In Sbírka zákonů. 2006, 147/2006 Sb.

- 52 -

ZÁVĚR V této diplomové práci jsem se pokusil především o výklad obecného pojmu vlastnického práva a jeho ochrany. Mojí snahou bylo uchopit toto téma jako systematické shrnutí zjištěných vědomostí z níţe uvedených zdrojů. Díky římské nadčasovosti pojetí právního řádu a velké erudovanosti římských právníků můţeme sledovat recepci vlastnického práva a jeho ochrany do moderní současnosti. V části věnované vývoji Československého právního řádu jsem se snaţil o srovnání i z dobových zdrojů. Zajímavým přínosem shledávám i shrnutí situace před rokem 1989, kdy se náš právní řád podmínil hlubokému sovětskému, socialistickému reţimu. Domnívám se, ţe toto období zanechalo a stále zanechává hluboké šrámy v naší společnosti. Ochrana vlastnického práva se vyskytovala snad jen ve formálním pojetí, ale ve skutečnosti v naší společnosti zcela absentovala. Bohuţel co neabsentuje dodnes, jsou výrazné ideové totalitní myšlenky, které jsou stále součástí platného občanského zákoníku. I proto jsem se pokusil o menší rozbor, resp. srovnání platné úpravy s nově navrhovaným občanským zákoníkem, který Česká republika opravdu nezbytně potřebuje. Tento návrh na první pohled působí odstrašujícím dojmem, hlavně díky svému rozsahu. Nicméně po podrobnějším prozkoumání jsem zjistil, ţe je neuvěřitelně platný hlavně pro širokou veřejnost. Co se týče samotné ochrany vlastnických práv, tak ta zaznamenává velký posun vpřed. Platná úprava poskytuje celkem obsáhlou ochranu vlastnického práva, ale ve srovnání se svým novějším „kolegou“ lehce pokulhává. Jak ostatně můţeme zjistit ze závěru mé práce, kde se snaţím o rozbor konkrétního problému. A to nabývání vlastnictví od neoprávněného (nevlastníka). Řekl bych, ţe nový návrh celkově reflektuje potřeby dnešní společnosti. Konkrétní nástroje ochrany vlastnického práva najdeme v části věnované sousedským vztahům a v poslední kapitole mé diplomové práce. Účelem této práce je pro mě zejména bliţší seznámení studentů právnických fakult s tématem vlastnického práva a jeho ochrany tak i širší veřejnosti.

- 53 -

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY



Spáčil, Jiří, Ochrana vlastnictví a drţby v občanském zákoníku. Praha: CH BECK, 2005



Balík, St., Balík St., ml.,Rukověť k dějinám římského práva a jeho institucí.2. rozš. vydání. Plzeň:Aleš Čeněk, 2007



Bartošek, M. Dějiny Římského práva ve třech fázích jeho vývoje. Praha: Academia, 1995



FIALA, Josef; Kindl, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeňek, 2007



FIALA, Josef, et al. Lexikon: Občanské právo. 3. svazek. Ostrava : Jiří Motloch Sagit, 1997



HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. Praha: Linde Praha, a.s., 2002



Holub, M., Bičovský, J. Občan a vlastnictví v čs. právním řádu. Praha: Panorama 1985



Knappová M., Švestka J., Dvořák J. a kolektiv.: Občanské právo hmotné. 1. Praha : ASPI, 2005



Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání. Praha: C.H. Beck, 1995



Krčmář,.J.: Práva Věcná část 2. Drţení a Vlastnictví. Praha: Typus 1925



Malý,.K.:České právo v minulosti. Praha: Linde 1995



Malý,.K. a kol.: Dějiny Českého a Československého práva do roku 1945. 3. přepr. vydání.Praha: Linde 2004

ELEKTRONICKÉ ZDROJE:

ABRHÁMEK, Martin . Ochrana pokojného stavu. Region Press [online]. 2008, 30, [cit. 2010-07-01]. Dostupný z WWW: . Http://obcanskyzakonik.justice.cz [online]. 2007 [cit. 2010-06-28]. Změna chápání pojmu věci. Dostupné z WWW: .

- 54 -

Návrh občanského zákoníku, s. 88, cit. 2010-06-28 . Dostupný z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrhzakona.html MACHÁČEK, Filip. Sousedská práva. EPRAVO.CZ [online]. 2003, č. 22035, [cit. 2010-06-29]. Dostupný z WWW: . NOVÁK, Ondřej. Http://pravni.nazory.cz [online]. 2008 [cit. 2010-06-28]. Návrh nového občanského zákoníku. Dostupné z WWW: . Http://obcanskyzakonik.justice.cz [online]. 2007 [cit. 2010-06-28]. Obecně o zákoníku. Dostupné z WWW: .

ČASOPISY:

FRINTA, Ondřej; TÉGL, Petr . O návrhu nového občanského zákoníku a jeho kritice. Právní Rozhledy. 2009, č.14 Bulletin advokacie rok 2004. Nedávná minulost a současnost.

JUDIKATURA:

Nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě o ţidovském majetku ze dne 21. června 1939. Věstník říšského protektora, č. 6/1939, s. 45. Praha 1939. zdroj: www.holocaust.cz Ústavní zákon ze dne 9. Května 1948, Ústava Československé republiky 150/1948 Sb. (www.právník.cz) VLÁDNÍ NAŘÍZENÍ ze dne 6. března 1959 o opatřeních týkajících se některých věcí uţívaných organizacemi socialistického sektoru, uveřejněno v č. 8/1959 Sb. 59st., zrušeno zákonem č. 403/1990 Sb. (http://spcp.prf.cuni.cz/lex/15-59.htm) Ústavní zákon ze dne 11. července 1960, Ústava Československé socialistické republiky 100/1960 Sb. Návrh občanského zákoníku, s. 187, § 1041, cit. 2010-06-28 . Dostupný z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2296/2006 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1614/2005 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 22 Cdo 1956/2003, ze dne 29.4.2004 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22Cdo 2162/99 Nález Ústavního soudu ze dne 13. června 2006 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In Sbírka zákonů. 2006, 147/2006 Sb.

- 55 -

- 56 -

Nástroje ochrany vlastnického práva

Recommend Documents