Nastolování agendy- souvislosti a procesy
Vývoj problematiky Veřejný problém a jeho hlavní rysy K formování veřejné, mediální a politické agendy
Vývoj problematiky Schopnost médií nastolovat důležité problémy a témata ve veřejném mínění zaznamenali první autoři již v 20. letech 20. století. Jeden z prvních byl W. Lippmann, dále R. Park, ve 40. letech H. Lasswell , P. Lazarsfeld, R. Merton. Známý je výrok B. Cohena z r.1963 – tisk nemusí být příliš úspěšný, když lidem říká, co si mají myslet, ale je úspěšný, když svým čtenářům říká, o čem mají přemýšlet.
Chapel Hill Study
Předpoklady o působení tisku poprvé testovali v prezidentské předvolební kampani 1968 září, říjen McCombs a Shaw. Dotazovali se 100 respondentů , kteří se nehlásili k žádnému z prezidentských kandidátů. Respondenti měli uvést důležité problémy, na které by se měla soustředit vláda. Odpovědi uspořádali do 15 kategorií.
Shodných 15 kategorií použili pro kódování obsahu médií Poté porovnali pořadí tematických kategorií podle nerozhodných voličů s pořadím podle prostoru, který týmž kategoriím věnovala média. Mezi oběma pořadími pozorovali vysoký stupeň korelace, ze kterého soudili, že veřejnost považuje za důležitá taková témata, o kterých se objevuje v médiích více zpráv.
V roce 1993 provedli Rogers, Dearing a Bregman analýzu prací, které se nastolování agendy věnovali v letech 1922-1992. Identifikovali tradici analýzy politického procesu, kde je kladen důraz na to, jak je utvářena politická agenda a tradici výzkumu účinků masové komunikace, jak mediální agenda formuje agendu veřejnou. K důležitým pojmům, s kterými se v této oblasti pracuje, patří pojem veřejný problém.
V rámci analýzy politického procesu definovali pojem v r. 1972 Cobb a Elder jako konflikt mezi mezi dvěma nebo více identifikovatelnými skupinami ohledně procedurálních nebo věcných otázek spojených s distribucí pozic nebo zdrojů. V jejich pojetí má tedy veřejný problém podobu politické kontroverze.
Veřejné problémy z hlediska veřejnosti jsou zjišťovány jako problémy, které její oslovení zástupci, resp. reprezentanti považují za důležité. Aby se stal problém veřejným, musí být jako takový identifikovaný a musí být nastolený požadavek na jeho řešení. Autoři rozeznávají kontroverzi problému ve třech rovinách: a) zda problém vůbec existuje, b) zda má být problém řešen, c) jak má být problém řešen.
Dearing a Rogers dělí veřejné problémy na konfliktní a valenční. U konfliktních se často vede spor o uznání samotné jejich existence a o to, zda jsou vůbec hodny řešení. U valenčních žádná ze stran sporu nezpochybňuje jejich existenci a nutnost řešení, spor je jen o způsobu řešení problémů. Příkladem konfliktního problému může být spor o výstavbu rychlostní silnice skrze České středohoří. Příkladem valenčního problému je týrání dětí.
Valenční povaha problému mu umožňuje rychlý vstup do veřejné , politické a mediální agendy Existuje dělení problémů z hlediska politik, které mají vést k jejich řešení. Jsou to politiky s ekonomickými a morálními důsledky. Politiky s ekonomickými důsledky vyžadují vyčlenění finančních prostředků, např. penzijní reforma, dostavba dálnic, politiky s morálními důsledky jsou založeny na hodnotových rozhodnutích, např. zákaz potratů, zavedení registrovaného partnerství atd.
K formování veřejné, mediální a politické agendy V rámci vývoje zájmu veřejného mínění o veřejný problém je možné identifikovat 5 fází: 1. Preproblémová fáze- objevují se objektivní nepříznivé podmínky, které nejsou jako problém pojmenovány nebo jim veřejnost nevěnuje pozornost 2. Alarmující a objevná fáze – formuje se problém jako veřejný. Obvykle jej spustí dramatická událost, která veřejnost na problém upozorní nazývá se spouštěcí.
Kolem problému krystalizují názory a postoje. V této fázi je veřejnost příznivě naladěna ohledně schopnosti společnosti problém řešit. 3. Pochopení ceny řešení- Veřejnost si uvědomuje náklady na řešení, náročnost a obtíže. 4. Pokles intenzity veřejného zájmu – jde o náročné řešení, problém je znepokojivý. 5.Post problémová fáze – problém mizí, ale může se znovu objevit. V této fázi existují programy a instituce spojené s řešením problému.
Formování politické agendy Cobb a Ross člení tento proces do šesti následujících fází: 1. iniciace problému, 2. expanze veřejného problému, 3. adopce problému do veřejné agendy, 4. adopce problému do politické agendy, 5. rozhodovací proces, 6. implementace. O úspěšnosti řešení problému rozhoduje a) nejednoznačnost, b) sociální důležitost, c) časová relevance, d) netechnická, laická definice problému.
Veřejnost z hlediska zájmu o veřejnou agendu je definována takto: a) identifikační skupina, malá část veřejnost, která prakticky identifikuje problém a snaží se jej nastolit, jako veřejný b) pozorná veřejnost – je část veřejnosti, 10-15 %, která sleduje veřejné problémy a diskutuje o nich, c) dotčené skupiny, část která se soustředí jen na určité problémy a o ostatní nejeví zájem, d) většinová veřejnost – angažuje se ve veřejných problémech jen zřídka a krátce. Pokud jde o dramatický problém, tak projeví zájem.
Pokud je problém nastolen ve veřejném mínění, do veřejné agendy, dostává se odtud do politické agendy. Buď jej tam prosadí zájmová skupina nebo zákonodárci s podporou veřejného mínění. V literatuře existují 3 koncepty, které se pokoušejí vysvětlit podstatu kauzálního působení médií na agendu veřejnosti. Jsou to paměťový koncept, koncept důvěry v mediální instituce a koncept šancí a individuálních priorit.
