Nástin komparativního rámce pro studium veřejných politik na příkladech USA, Francie, SRN a ČR

Nástin komparativního rámce pro studium veřejných politik na příkladech USA, Francie, SRN a ČR «Toward a Comparative Frame for Public Policy Studies. Cases of the USA, France, Germany and the Czech Republic»

by Vilém Novotný

Source: Czech Political Science Review (Politologická revue), issue: 2 / 2007, pages: 143154, on www.ceeol.com.

Diskuse Nástin komparativního rámce pro studium veřejných

politik na

příkladech

USA, Francie, SRN a CR* v

Vilém Novotný** Summary

Toward a Comparative Frame for Public Policy Studies. Cases of the USA, France, Germany and the Czech Republic. Public policy studies are today one of the most developing fields in social sciences in different countries. However, there is not to our disposition any comparative frame which could allow us to compare different national configurations of public policy studies, and consequently, to provide some explanatory hints about their divergences and convergences, structuring, contextualization, and relations among American public policy studies and their European counterparts. The aim of this explorative text is to sketch one proposal of searched general comparative frame which is based on main conflict lines (cleavages) which can be observed in development of public policy studies, especially in American configuration. But there is also kept a special attention to specificities of public policy studies in Continental Europe. The text is divided into three parts which are dealing with some preliminary assumptions of the sketch, contextualization of contemporary public policy studies, and own presentation ofproposed comparative frame working with cases ofAmerican, French, Cerman and Czech configurations ofpublic policy studies. Keywords: comparison, Czech Republic, configuration, European Union, France, Germany, policy analysis, public policy, public policy studies, USA.

Tento text vychází z myšlenek přednesených na konferenci UK FSV a FF "Střední Evropa v Unii a Unie ve Střední Evropě" (Praha, 19.-21. září 2007) a je výstupem z VZ MSM0021620841. PhDr. Vilém Novotný, vědecký pracovník CESES UK FSY, Celetná 20,11636 Praha 1, doktorand na UK FF a FSV E-mail: [email protected]

Politologická revue 2, prosinec, 2007

143

Úvod V současné době vše nasvědčuje tomu, že se studium veřejných politik (policy) v ČR sice pomalu, ale jistč rozvíjí. Existují již základní učební syntézy, které pokrývají spektrum zásadních přístupů k problematice policy (Prorok 1996; Fiala - Schubert 2000; Colebatch 2005; Potůček a kol. 2005), problematika veřejných politik proniká do akreditací univerzitních studijních programů, rozvíjí se výzkum a poradenství v této oblasti, formuje se vlastní odborný časopis atd. Přes tento pozoruhodný rozvoj je zajímavé, že je nedostatečná pozornost věnována nejen vzájemnému srovnávání jednotlivých národních studií, ale i širšímu vývoji amerického studia veřejných politik, všeobecně považovanému za dominantní světový referenční rámec. Česká odborná veřejnost je sice v základních obrysech obeznámena s americkým (Fiala - Schubert 2000; Veselý 2006), německým (Fiala 1995) i francouzským (Novotný 2006) studiem veřejných politik, nicméně nějaké hlouběji a šířeji pojaté zpracování chybí. Tento nedostatek není jen problémem českým, ale můžeme ho nalézt i v celé kontinentální Evropě (srov. např. Schubert 1991; Fontaine 1996; Smith 1999; Hassenteufel a Smith 2002; Boussaguet, Jacquot a Ravinet 2004; Schneider a Janning 2006). Přitom větší pozornost k této problematice by mohla dobře posloužit k rozvinutí slibnějšího komparativního uvažování, které by lépe kontextualizovalo jednotlivé národní konfigurace studií veřejných politik a odkrývalo to, co mají tyto konfigurace společného či rozdílného, čímž by bylo možné lépe porozumět strukturaci jednotlivých národních konfigurací a pokoušet se je vysvětlit. Cílem textu je představit jeden možný přístup, jak srovnávat jednotlivé konfigurace národních studií veřejných politik s možným osvětlováním jejich konvergencí a divergencí. Tento nástin je založen na historickém pohledu na vývoj různých přístupů ke studiu dimenze policy. Vychází z konfliktních linií, které se objevily ve vývoji amerického studia veřejných politik, a je doplněn o jeden akcelerační faktor studia veřejných politik a dva faktory charakteristické pro studium veřejných politik v kontinentální Evropě. V úvodu je ještě potřebné blíže osvětlit autorovo pojetí dvou základních pojmů, jejichž prostřednictvím bude uchopena strukturace národních přístupů ke studiu dimenze policy. Pojem "studium veřejných politik" je zde míněn, po vzoru areálních studií, jako střešní termín zahrnující všechny přístupy zabývající se problematikou policy. Jmenovitě jde především o policy studies, public policy, policy analysis, policy research apod. Za volbou tohoto termínu nestojí autorova ambice rozvíjet argumentaci ve prospěch jednotlivého přístupu nebo disciplíny, jak to například činí Petr Fiala s Klausem Schubertem ve prospěch policy analysis (Fiala - Schubert 2000), nebo Arnošt Veselý pro veřejnou politiku (Veselý 2006). Místo těchto aspirací se autor snaží uchopit komplexnost politického prostoru ve třech vzájemně propojených dimenzích (polity, politics a policy). Pro tento účel se zdá být pojem "studium veřejných politik" nej144


vhodnějším, protože pojem "veřejná politika" (public policy či policy studies) vyvolává příliš normativní asociace, zatímco "analýza policy" (policy analysis) odkazuje spíše na analytický a politologický rozměr celé problematiky. Nejde tedy o vymezení určité disciplíny, ale o pokus komplexněji pracovat s polem jednotlivých přístupů a disciplín zabývajících se policy. Vzhledem k tomu, že cílem textu je předložit návrh srovnávacího rámce studií veřejných politik v různých národních státech, tak je potřebné pracovat s termínem, který by umožňoval uchopit strukturu jednotlivých přístupů v daných studiích. Pro tento účel se jako příhodný jeví pojem "konfigurace". V textu tak bude používán ve smyslu národní konfigurace studia veřejných politik. Pro ilustraci zvoleného přístupu bylo vybráno několik národních konfigurací, které zde představují hlavní analytickou jednotku. Americké studium veřejných politik bylo předurčeno svou dominantní rolí na světové scéně a svou rozvinutostí, která umožňuje vhodně dokumentovat podstatné vývojové momenty a konflikty. Francouzská a německá konfigurace studia veřej ných politik byly zvoleny pro důležitost a vliv, které mají tyto země v sociálních vědách v kontinentální Evropč, a jako možné inspirace a porovnání, která mohou přinést při studiu a formování konfigurace české. Výběr čcského případu je veden zájmcm o kontextualizaci české konfigurace v širším měřítku a o rozvoj českého studia veřejných politik. Následující text je rozdělen do tří částí. V první je objasněno několik výchozích předpokladů, které stojí za formulováním nástinu komparativního rámce pro srovnávání jednotlivých národních konfigurací studií veřejných politik. Ve druhé části jsou stručně představeny hlavní faktory, které vedly k zformování současného studia veřejných politik v západních demokraciích. V třetí části je rozebírán samotný nástin komparativního rámce s příklady z americké, francouzské, německé a české konfigurace dokumentující daný faktor.

Několik

poznámek k výchozím

předpokladům

Nejdříve

je však vhodné stručně ozřejmit několik nejdůležitějších výchoze kterých vychází tato konceptualizace. Prvním, asi všeobecně sdíleným východiskem, je představa o vzájemné propojenosti vědecké a společenské, resp. politické dimenze, tj. že existuje vzájemné ovlivňování mezi dosaženým vědeckým poznáním a jeho orientací na jedné straně a potře bami dané společnosti na straně druhé. Studium veřejných politik je excelentním příkladem této vzájemné propojenosti, protože se snaží propojit techniky a poznatky exaktních vědeckých přístupů s praktickými potřebami dané společnosti při hledání, jak řešit její problémy. Druhým východiskem je představa, že studium veřejných politik je determinováno konkrétním politickým systémem národního státu, tj. po dlouhou dobu privilegovaného objektu studia. Znamená to, že poznatky jsou získávány zích

předpokladů,


145

empiricko-analytickým zkoumáním zvolené problematiky v kontextu daného národního státu. Tyto poznatky jsou posléze syntetizovány do určitých teoretických konstrukcí. Závislost na konkrétním kontextu národního státu nám může na jedné straně vysvětlovat jeho specifika, která se odrážejí v dané konfiguraci studia veřejných politik. Na druhé straně skýtá podobnost politických systémů západních demokracií možnost vzájemné komparace a obecnější platnosti z empirie odvozených závěrů. Třetí východisko se týká vztahu mezi americkým studiem veřejných politik a jeho evropskými protějšky. Vycházím z předpokladu, že americké studium veřejných politik je všeobecně uznáváno jako dominantní zdroj a referenční rámec ovlivňující evropská studia veřejných politik. Nicméně vliv amerických přístupů zde není považován jako pouhé přebírání nebo vkládání do národních konfigurací, ale spíše jako impulsy, které v interakci s domácími přístupy a podmínkami, v jakémsi procesu domestikace, pro nějž je charakteristické vzájemné stýkání, potýkání a prolínání, formují danou národní konfiguraci. Utváření národních konfigurací tak může být vysvětleno specifickými konjunkturami mezi vnitřními a vnějšími faktory působícími v dané konfiguraci.

K základům

současného

pojetí studia

veřejných

politik

Před konkrétním rozborem nástinu komparativního rámce uvedu faktory, které vedly ke zformování současného studia veřejných politik. Počátky současného vědeckého chápání studia veřejných politik se obecně kladou do Spojených států amerických 50. let 20. století a za jakýsi startovní bod je považována publikace Daniela Lernera a Harolda D. Lasswella The Policy Sciences z roku 1951 (Lerner - Lasswell 1951). Tuto publikaci je potřebné považovat spíše za jakýsi symbolický milník, protože je určitým završením tendencí, které směřovaly k novému uchopení problematiky policy. Začátek moderního vědeckého zájmu o dimenzi policy je možné vystopovat minimálně do období utváření moderního státu za osvícenského absolutismu. Za předchůdce současného studia veřejných politik je obecně považován prakticky zaměřený vědecký přístup zformovaný pod označením Polizeywissenschaft. Tento přístup na dlouhou dobu ovlivnil právní a ekonomické pohledy na problematiku policy, které byly do 20. století dominantními přístupy ke studiu problematiky. Nicméně s rozvojem liberální demokracie v západních demokraciích se od 20. let 20. století začaly projevovat určité limity této formalistické perspektivy. Prvním předpokladem změny pohledu na vědecké zkoumání politiky, resp. policy, byl vznik tzv. Chicagské školy pod vedením Charlese E. Merriama ve 20. let 20. století na Chicagské univerzitě. Nový směr, pojmenovaný jako behavioralismus, se velmi kriticky stavěl k tehdy dominantním "tradičním" deskriptivním přístupům zkoumání politiky založeným na právních rozborech for-

146


málních institucí a normativním hledání nejlepší vlády politickou filosofií. Místo toho byl prosazován obrat ke studiu politického chování (reálné politické moci) za pomoci aplikace empirismu a positivismu využívajících kvantitativních výzkumných metod převzatých z jiných vědních oborů jako sociologie, statistika apod. Nové uchopení problematiky přinášelo praktické recepty pro řešení aktuálních společenských problémů. Z perspektivy vzájemných vztahů mezi americkými a kontinentálními přístupy je důležité poznamenat, že behavioralismus byl výrazně ovlivněn impulsy a poznatky evropských společenských věd (zejména sociologie), které do USA přinesli evropští, přede vším němečtí uprchlíci před fašismem, jako např. Lazarsfeld, Deutsch a další. Pro rozvoj a prosazení se nového směru však byly klíčové tři události první poloviny 20. století. První byla velká hospodářská krize, která ukázala limity koncepce státu podle klasického liberalismu s jeho nechutí ke státním intervencím do národního hospodářství při řešení hospodářských a následných sociálních krizí. Druhou představovala druhá světová válka, která byla úzce spojena s totální mobilizací všech hospodářských a lidských zdrojů pro válečné účely a která ukázala úspěšné propojení politiky a vědy ve formě koncipování a prosazování vědeckých poznatků prostřednictvím veřejných zásahů do ekonomického a společenského života. Obě události představovaly příležitost, jak prokázat potenciál nového, behavioralistického, chápání politiky tím, že umožnily na jedné straně sociálním vědcům testování teoretických koncepcí nového přístupu v politické praxi, jako například Rooseveltův New Deal nebo vládní vojenské programy. Na druhé straně tato účast na reálné politice dovolila vědcům získat důležité poznatky o fungování státního aparátu. Pro etablování nového přístupu ke studiu veřejných politik byl klíčový až poválečný vývoj vedoucí k formování nové státní konfigurace - welfare state. Je možné zjednodušeně říci, že vůdčí roli sehrála myšlenka, že pokud se osvěd čilo spojení veřejných zásahů a vědeckých poznatků pro válečné účely, tak proč toho nevyužít i pro účely mírové při řízení a řešení problémů nově budovaného společenského a státního uspořádání, které by zabránilo katastrofám velké hospodářské krize a světové války. Jednalo se propojení politické vize sociálně spravedlivější a demokratičtější společnosti s vědeckým poznáním, které, v případě behavioralismu, mělo být nástrojem pro její uskutečňování. Je určitým paradoxem, že nastupující studená válka přinesla dlouhé období stability západních demokracií, během níž mohlo být přistoupeno k uskutečňo vání tohoto programu. Je proto nutné mít stále na mysli vzájemnou konceptuální propojenost studia veřejných politik a welfare state.

Nástin

komparačního rámce

pro studia

veřejných

politik

Předkládaný návrh komparativního rámce vychází z pohledu na vývoj amerického studia veřejných politik. Toto studium je v současnosti asi nejvíce


147

rozvinuté na světě a jeho dominance světovému diskursu o veřejných politikách je nepopiratelná. Pro ostatní studia představuje na jedné straně hlavní referenční rámec a vzor, minimálně v oblasti teorie, a zároveň na druhé straně nutnost reflektovat jeho vývoj a vypořádat se s jeho přístupy. Od tohoto uvažování je jcn krůček k myšlence, proč nepoužít konfliktní linie, které se vytvořily v americkém studiu veřejných politik, pro obecný komparativní rámec s ohledem na výše zmíněnou propojenost mezi vzorem a jeho "následovníky". V různých popisech vývoje amerického studia veřejných politik (např. Schubert 1991; Fiala - Schubert 2000; Bleek 2001; Veselý 2006; Schneider Janning 2006 apod.) můžeme najít vytyčení několika hlavních konfliktních linií, které formovaly americké studium. Tyto konfliktní linie jsem si dovolil, s úmyslem větší přehlednosti, rozdělit do dvou úrovní, tj. na konfliktní linie, které působily "uvnitř" studia, a na ty, které se projevují "navenek", vůči okolnímu prostředí. Jsem si samozřejmě vědom, že jednotlivé linie mohou mít provázanost na různé roviny. Pro ilustraci jsou u každé linie uvedeny příklady jejího působení v americké, francouzské, německé a české konfiguraci. Ty je potřeba vnímat spíše jako hypotetické, ale nikoli zase jako nepodložené. Je proto opět dobré připomenout, že celý nástin je jen pokusem, který může být korigován, či zcela vyvrácen.

Vnitřní konfliktní

linie

První rovina se týká konfliktních linií, které působily na strukturování dané konfigurace "zevnitř", tj. v rámci samotných soudobých přístupů zabývajících se polžey. Jedná se o vnitřní, zejména metodologické konflikty, které se vytvářcly během vývoje těchto přístupů a které zhruba odpovídají jednotlivým vývojovým etapám amerického studia. Obecně se snaží vystihnout určitou časovou a kvalitativní dimenzi. Při bližším rozboru můžeme nalézt tři hlavní případy.

První konfliktní linie je dána sporem o možnosti plánování a řízení komplexních a složitých společenských a politických procesů. V americké konfiguraci se tato konfliktní linie objevuje na počátku formování soudobého amerického studia veřejných politik spadajícího do 50. a začátku 60. let 20. století. Klaus Schubert hovoří o sporu mezi holisticky orientovaným synoptickým směrem a individualisticky orientovaným inkrementalistickým směrem. V tomto střetu jde především o postoj k plánovací euforii a k možnostem naplánování vysoce komplexních politických a společenských procesů. Zastánci holisticko-synoptické orientace, která navazuje na Lasswellovo pojetí polžey science, jsou přesvědčeni o těchto možnostech. Opírají se o systémovou teorii, metodologickou orientaci na kvantitativní empiricko-statistické přístupy a podporu nakloněné politické elity (např. John F. Kennedy a Lyndon Johnson), která chtěla prosadit své vládní reformní plány proti komplexu záj148


mových skupin, které jí to znesnadňovaly. Naproti tomu zastánci inkrementalisticko-individualistické orientace, jako např. Charles Lindblom a Robert A. Dahl, byli k těmto komplexním návrhům skeptičtí a pod vlivem své pluralistické orientace považovali za schůdnější a proveditelnější jednotlivá inkrementalistická rozhodní zasazená do konkrétního případu a situace (Fiala Schubert 2000: 25-28; resp. Schubert 1991: 20-23). Ve francouzské konfiguraci nemůžeme mluvit o přílišném významu této linie s ohledem na ústřední postavení státu při modernizační misi, minimálně po druhé světové válce. Naproti tomu je tento konflikt charakteristický pro německou a českou konfiguraci. V německém případě se jedná především o neúspěch zamýšlených reformních programů v praxi v 70. letech, což silně ochladilo počáteční nadšení pro přístupy studia veřejné politiky a vrátilo vědeckou komunitu ke střízlivějšímu uvažování o možnostech a limitech těchto přístupů. V ČR tvoří tato konfliktní linie hlavní charakteristiku napětí mezi zastánci veřejné politiky (zejména CESES) a stoupenci policy analysi.~ (brněnští politologové okolo Petra Fialy). Dlužno podotknout, že tento konflikt byl posílen diskreditací plánovacího systému z komunistického režimu a hayekovskou averzí k těmto aktivitám, přejatou rodící se českou pravicí v 90. letech. Druhá konfliktní linie se odehrává na sporu mezi teorií a praxí. Je spojena s etablováním se a prudkým rozvojem způsobeným poptávkou po politickém poradenství v době po společensko-ekonomickýchkrizích koncc 60. a počátku 70. let 20. století. Svářející se teoretické přístupy vědeckého výzkumu (teorie) se zde spojily proti poradenskému průmyslu (praxi) (Fiala - Schubert 2000: 28-29; resp. Schubert 1991: 24). Výše uvedené zcela platí pro USA. V první případě to souvisí s rozvojem programů Velké společnosti Lyndona Johnsona a jejich pokračovateli, tak jako s otevřeností amerického systému pro soukromé aktivity. Ve Francii není možné vnímat tento konflikt jako velmi silný pro dominantní roli státní administrativy a akademického výzkumu při poskytování expertních podkladů pro politická rozhodnutí. V německé konfiguraci snad přispěly zmíněné poradenské neúspěchy v 70. letech k prosazení policy analysis jako dominantního přístupu. V českém studiu je tento konflikt zatím latentní, ale s ohledem na rozmach soukromého politického poradenství a rostoucí potřebě akademických institucí získávat prostředky z více zdrojů je možné v brzké době očekávat explicitní zformulování této linie. Třetí konfliktní linie se týká metodologické roviny, tj. sporu o vhodnost kvantitativních a kvalitativních metod pro potřeby studia veřejných politik. Jedná se o přenesení metodologické diskuse zasahující celé sociální vědy po tzv. postmoderním obratu. V americkém studiu veřejných politik se konflikt objevuje na konci 80. let 20. století. Může být vnímána jako pokus o revoltu proti oborovému establishmentu, který se opírá o empiricko-statistickou metodologii. Revoltující se pokoušejí ukázat, podobně jako jejich předchůdci za "behavioralistické revoluce", selhávání a nedostatečnost tradičních kvantiPolitologická revue 2, prosinec, 2007

149

tativních přístupů s tím, že studované problémy je možné lépe uchopit kvalitativními metodami (srov. např. Schneider - Janning 2006: 27). Pro přístupy kontinentální Evropy, ovlivněné místní tradicí společenských věd, není toto napětí z metodologického hlediska něčím zásadně novým a významným. Připomeňme si například zájem francouzské sociologie o problematiku mentalit, resp. reprezentací. I když ve Francii se objevují aspekty tohoto konfliktu v metodologických sporech mezi zástupci pařížského Centre de Sociologie des Organizations (CSO) a grenobelského Centre ďétudes et de recherche sur I'aménagement du territoire (CERAT). Obecně lze v Evropě tuto linii vnímat podobně jako v USA, tj. jako výraz revolty části vědecké komunity proti vědeckému establishmentu. Z české pohledu, s ohledem na slabost vědeckého povědomí, jsou metodologické problémy raději přehlíženy. Zatím je téměř předčasné hovořit o pnutí, i když z dlouhodobějšího hlediska zde dřímá výrazný potenciál, který může proměnit českou konfiguraci.

Vnější

konfliktní linie

V druhé rovině vychází konfliktní linie pro danou konfiguraci jaksi "zvněj šku", tj. z vymezování se studia veřejných politik vůči ostatním společenským vědám. Je možné v tomto případě mluvit o jisté prostorové perspektivě studia veřejných politik, a z tohoto hlediska zde nacházíme další dva případy. První konfliktní linii na této úrovni, šířeji orientovanou, představuje spor o postavení studia veřejných politik vůči tradičním vědním oborům zabývajícími se problematikou policy, jako jsou např. správní věda nebo národohospodářství. Jak již bylo dříve uvedeno, studium veřejných politik je v americkém prostředí dítětem behaviorální revoluce ve společenských vědách a tato konfliktní linie se dotýká umístnění studia veřejných politik v širším sociálně vědním kontextu. V americkém prostředí je tento konflikt vyjádřený Lasswellovým programem policy studies. Ve Francii nacházíme důležité vymezování se proti dominanci správního práva a správní vědy v pracích Michela Croziera a jeho následovníků a také u představitelů tzv. grenobelské školy (Lucien Nizard, Yves Barel, Pierre Muller, Bruno Jobert atd.). V německém studiu tento moment poněkud mizí, protože tradiční vědy zabývající se policy byly zdiskreditovány svým napojením na nacistický režim a v importovaném poválečném modelu amerických sociálních věd byl již tento moment eliminován. Ani v českém studiu, jak se zdá, tento konflikt nehraje výraznou roli, protože společenské vědy zabývající se politikou se více vymezují vůči vědám humanitním, tj. především historii a filozofii. Druhá konfliktní linie, úžeji zaměřená, souvisí také se zrodem moderního studia veřejných politik a týká se sporu o vymezení přístupů ke studiu veřej ných politik jako samostatné disciplíny, nebo jako subdisciplíny etablovaně jší společenské vědy, zejména politologie. Jinými slovy, jedná se o to, zda 150


různé přístupy ke studiu veřejných politik budou sjednoceny do jedné samostatné, i když interdisciplinární a multimetodologické disciplíny, jak se o to snažila Lasswellova koncepce policy sciences, nebo bude tento směr výzkumu policy integrován jako subdisciplína již etablovaných společenskovědních disciplín jako politologie nebo sociologie. S jistou nadsázkou můžeme v tomto případě hovořit o tom, zda se politologie stala dominantní disciplínou v této oblasti, nebo nikoli. V americkém případě můžeme sledovat, že stále existují rozdíly mezi public policy/policy sciences definovanými jako samostatná vědní disciplína a pod politickou vědu zařazovanou policy analysis. Ve Francii a ČR existuje také toto rozlišení, které je položeno do sporu mezi sociologií a politologií. Ve francouzském případě musíme především zmínit silný vliv sociologie na ostatni společenské vědy. Proto je zde studium veřejných politik pojímáno především jako subdisciplína mezi politickou vědou a sociologií. Český případ je podobný francouzskému tím, že sociologicky založená veřejná politika se sice odvolává na americkou public policy, ale v praxi spíše vychází z domácí tradice společenských výzkumných programů. Policy analysis je pak pojímána jako součást politické vědy. Jedině v německé konfiguraci je možné mluvit o dominanci politologie ve formě policy analysis.

Jeden

akcelerační faktor

Ke konfliktním liniím určujícím vnitřní strukturaci národního studia veřej ných politik je z kontextuálních důvodů nutné přiřaditještě jeden faktor, který působí jako akcelerátor rozvoje této oblasti. Jedná se o přítomnost proaktivní vládní elity, která je schopná shromáždit dostatek politické vůle k aktivistickému pojetí fungování státního aparátu, a z toho vyplývajících pokusů o prosazení systémových reforem a dlouhodobějších plánů vládních aktivit. Jde na jedné straně o poptávku po vědecké expertíze, která má přinést dostatek praktických poznatků a zároveň být protiváhou aktivitám jednotlivých zájmových uskupení, které by mohly klást odpor reformám. Na druhé straně se jedná o získávání zkušeností vědeckých pracovníků z politické praxe. Pravděpodobnost potřebné reformní politické vůle je obvykle určována přítomností velké společensko-hospodářské krize, která ukázala na potřebu nahradit staré, již nedostačující recepty, recepty novými. Obecně by bylo možné mluvit o dichotomii proaktivně vs. responzivně orientované vlády. Podíváme-Ii se na vývoje v jednotlivých konfiguracích, tak je zřejmé, že ve všech sledovaných případech přítomnost proaktivně orientovaných vlád znamenala konečné prosazení se studia veřejných politik. Ať již jde o reformní programy Kennedyho a Johnsona v USA či reakce na společenskou a hospodářskou krizi konce 60. a začátku 70. let v USA ve Francii (Crozierovy studie a vznik Centre de sociologie des organisations nebo činnost Luciena Lizarda a Yvese Barela v Grenoblu) nebo v Německu koaličních vlád pod taktovkou Politologická revue 2, prosinec, 2007

151

sociálních demokratů (zapojení Fritze W. Scharpfa, Renaty Mayntz a dalších ve vládních reformních plánech a programech). V Česku můžeme mluvit o průlomu v zájmu o studium veřejných politik za vlád sociální demokracie následujících po tzv. balíčcích předchozí pravicové koalice (viz aktivity Martina Potůčka a založení Centra pro ekonomické a sociální strategie).

Evropská specifika Předchozí část nastíněného komparačního rámce vycházela především z vývoje americké konfigurace studia veřejných politik. Nicméně pro při blížení tohoto rámce ke specifikům kontinentální Evropy je potřebné přidat alespoň dva další faktory, které hrají důležitou roli při formování jednotlivých národních konfigurací studia veřejných politik v kontinentální Evropě. Prvním je existence evropského integračního procesu, který je v praktické rovině zhmotněn Evropskou unií. Je sice pravda, že by bylo možné použít odkaz na americký federální systém, který je opravdu asi nejbližší evropskému modelu. Nicméně vycházíme-li z předpokladu, že studia veřejných politik se soustředila především na úroveň národního státu, tak nadnárodní konstrukce Evropské unie představuje výrazný kvalitativní přelom. A to nejen tím, že se zde vytváří nový privilegovaný objekt studia, ale i širokým záběrem evropské intcgrace, ktcrá v sobě zahrnuje vznik evropského vědeckého a akademického prostoru, což je opět výraznou kvalitativní změnou, která ovlivňujc vědecké přístupy. Evropský prostor totiž výrazně narušuje hegemonii bilaterálních vztahů: evropský národní stát - USA tím, že otevírá multilatcrální rozměr: národní stát - evropská úroveň - USA. To můžemc dokumcntovat evropskými nadnárodními instituccmi, jako jsou European Consortium for Political Research, Evropský institut ve Florencii, evropské včdecké časopisy, evropské výzkumné programy apod. Pole evropské integrace se tak stává jednou z nejdůležitějších oblastí studia ve všech sledovaných evropských konfiguracích a zdá se, že je dalším silným impulsem, po již zmíněné krizi konce 60. a začátku 70. let, pro zájem o studium veřejných politik. Z hlediska konfliktních linií by v tomto případě bylo možné uvažovat o dichotomii orientace studia veřejných politik na národní vs. nadnárodní (resp. regionální) úroveň. Druhým faktorem, který je zatím nepřítomný v americkém prostředí. je problematika angličtiny jako obecného komunikační jazyka. Reakce jednotlivých národních vědeckých komunit na nastolení angličtiny jako soudobé lingua franca společenských věd, resp. vědy obecně, jsou různorodé a souvisí se specifickým nastavením v domácí včdecké obci dané tradicí a vědeckou vyspě lostí. Dnes je již angličtina akceptována ve všech evropských vědeckých komunitách jako hlavní mezinárodní jazyk. Není tomu však tak dávno, co si Francie držela výrazný odstup, což můžeme vysvětlovat velkou autoreferenčností francouzských společenských věd. I v českém prostředí bylo pronikání angličtiny

152


sice jasným, ale ne samozřejmým procesem s ohledem na tradiční vazbu na německé jazykové prostředí. Snad jen německé studium veřejných politik nemělo příliš problémů s přijímánim angličtiny, což je možné vysvětlit téměř násilným dosazením amerických společenských věd po roce 1945. Konfliktni linii by pak v tomto ohledu bylo možné formulovat jako postoj přístupů studia veřejných politik k angličtině, tj. jako střet národní jazyk vs. angličtina.

Závěr

V předloženém nástinu komparativního rámce bylo nahlíženo na charakteristiky národních konfigurací studia veřejných politik prostřednictvím potenciálních konfliktních linií jako (1) sporu o možnostech plánování a řízení komplexních a složitých společenských a politických procesů, (2) sporu mezi teorií a praxí, (3) sporu o vhodnost kvantitativních a kvalitativních metod pro potřeby studia veřejných politik, (4) sporu o postavení studia veřejných politik vůči tradičním vědním oborům zabývajícím se problematikou policy a (5) sporu o vymezení přístupů ke studiu veřejných politik jako samostatné disciplíny, nebo jako subdisciplíny etablovanější společenské vědy, zejména politologie. Jako důležitý akcelerační faktor rozvoje studia veřejných politik byla zmíněna (6) přítomnost proaktivní vládní elity v rozmčru proaktivní vs. responzivní vláda. Tento rámec byl ještě doplněn o dva specifické faktory půso bící na konfigurace v kontinentální Evropě jako (7) evropského integračního procesu (národní vs. nadnárodní (resp. regionální) úroveň) a (8) angličtiny jako obecného komunikační jazyka (národní jazyk vs. angličtina). Aplikace tohoto rámce na vybrané evropské konfigurace studií veřejných politik (Francie, SRN a ČR) ukázala, že v každé konfiguraci jsou přítomny všechny sledované faktory ve větší či menší intenzitě a že zpravidla několik konfliktních linií je tak dominantních, že mohou charakterizovat tu kterou konfiguraci. Pro Francii se zdá být typickým spor o disciplinární zařazení studia veřejných politik mezi sociologii a politickou vědu, orientace na evropskou integraci a pronikání angličtiny. Německou konfiguraci zase charakterizuje především spor o uskutečnitelnost plánování komplexních společenských a politických procesů a zájem o evropskou úroveň. Česká konfigurace je určo vána především napětími mezi plánovacím optimismem a skepsí, tak jako zařazením studia veřejných politik jako samostatné disciplíny, nebo subdisciplíny politické vědy, či problematikou evropské integrace. Budeme-li se tázat po možnostech sbližování evropských konfigurací, pak je zřejmé, že zde důležitou roli bude hrát velmi silný zájem o evropský integrační proces, potažmo o fungování evropských institucí. A to buď jako o privilegovaný objekt studia, nebo jako o nový prostor zabydlovaný vědeckou komunitou. Dalším konvergenčním prvkem je prosazování se angličtiny jako dominantního komunikačního jazyka s klíčovou zpětnou vazbou na americká studia veřejných politik. Politologická revue 2, prosinec, 2007

153

Závěrečná

poznámka je obligátní. Výše představené závěry, tak jako celý rámec, představují pouze náčrt určitého možného přemýšlení o různých přístupech ke studiu veřejných politik v jednotlivých národních státech, a je proto potřebné možnosti tohoto nástinu lépe prozkoumávat, promýšlet a prodiskutovávat. referenční

Literatura Colebatch, H. K. (2005). Úvod do policy. Brno: Barrister & Principal. Bleek, W. (2001). Geschichte der Politikwissenschaft in Deutschland. Miinchen: Verlag C.H. Beck. Boussaguet, L., Jacquot, S. a Ravinet, P. (eds.) (2004). Dictionnaire des politiques publiques. Paris: Presses de Sciences Po. Fiala, P. (1995). Německá politologie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Fiala, P., Schubert, K. (2000). Moderni analýza politiky. Úvod do teorii a metod policy analysis. Brno: Barrister & Principal. Fontaine, J. (1996). Public policy analysis in France: transformation and theory. lournal of European Public Policy, 3, 3, str. 481-98. Hassenteufel, P., Smith, A. (2002). Canalyse des politiques publiques "ií la fran~aise". Revue fran~aise de science politique, 52,1, str. 53-73. Canalyse politique de l'action publique: confrontation des approches, des concepts et des méthodes (2005). Revue fran~aise de science politique, 55, 1, str. 5-187. Lerner, D., Lasswell, H. D. (eds.) (1951). The Policy 5ciences. Stanford, Cal.: Stanford University Press. Novotný, V. (2006). Francouzská tradice studia veřejných politik. Možné inspirace. In: Němec, J., Šůstková, M. (eds.): III. Kongres českých politologů, Olomouc 8.-10.9.2006. Praha, Olomouc: Česká společnost pro politické vědy. Potůček, M. a kol. (2005). Veřejná politika. Praha: SLON. Prorok, V. (1996). Tvorba rozhodování a analýza v politice. Praha: VŠE. Smith, A. (1999). Public Policy Analysis in Contemporary France: Academie Approaches, Questions and Debates. Public Administration, 77,1, str. 111-31. Schneider, V. a Janning, F. (2006). Politikfeldanalyse : Akteure, Diskurse und Netzwerke in der offentlichen Politik. Wiesbaden: VS Verlag fiir Sozialwissenschaften. Schubert, K. (1991). Politikfeldanalyse. Opladen: Leske + Budrick. Veselý, A. (2006). Veřejná politika a policy analysis. Pražské sociálně vědní studie. Řada Veřejná politika a prognostika, č. 15. Praha: UK FSV a FF.

154


Nástin komparativního rámce pro studium veřejných politik na příkladech USA, Francie, SRN a ČR

Recommend Documents