Naslouchat a slyšet aneb. jak nahrávat příběhy pamětníků. Text: Judita Matyášová

Naslouchat a slyšet aneb jak nahrávat příběhy pamětníků

Text: Judita Matyášová ([email protected]) www.juditamatyasova.cz

Obsah:

- Příprava - První telefonát s pamětníkem - První rozhovor - Zpracování rozhovoru - Fotodokumentace - Druhý rozhovor - Finální zpracování textu, autorizace - Etika, citlivá témata

1

Příprava na rozhovor

Na rozhovor se nedá připravit v tom smyslu, že byste dokázali odhadnout, jak bude pamětník reagovat. Můžete se ale nejdřív vydat do světa, ve kterém pamětník žil. Zkuste zajít do knihovny a půjčte si některou z knih, které se zabývají dobou, ve které vyrůstal. Je dobré dopředu načerpat co nejvíce obecných informací o sledovaném období, aby bylo možné pozdější výroky pamětníka zasadit do širšího kontextu a dobového rámce. Zkrátka vědět víc o tom, jak se žilo v době, o které si budete povídat. Podívejte se na některý z následujících dokumentů. Všímejte si, jak pamětníci mluví, jaká používají slova. Zaměřte se také na rozdíl ve vyprávění pamětníka v domácím prostředí a „v terénu“. Dokumenty: Cyklus rozhovorů „Ještě jsem tady“ (nahrávky pamětníků v domácím prostředí) http://www.ceskatelevize.cz/porady/1059542845-jeste-jsem-tady/dily/ Cyklus Neznámí hrdinové (nahrávky pamětníků doma i v terénu) http://www.ceskatelevize.cz/porady/10204458965-neznami-hrdinove/dily/

2

První telefonát s pamětníkem

Pamětník vás vnímá jako neznámého člověka, který chce vstoupit do jeho světa. Musí mít jistotu, že máte zájem o jeho životní příběh, o konkrétní věci z jeho života. Představte se a řekněte, proč vás jeho/její životní osud zajímá. Nenechte se odradit, pokud pamětník říká: „ale na mě není nic zvláštního, co bych vám povídal?“ Domluvte si čas setkání. Budete potřebovat minimálně tři hodiny. Přizpůsobte se dennímu rytmu pamětníka. Zeptejte se, jaký den a čas je pro něho nejvhodnější. Požádejte pamětníka, aby si připravil rodinné fotografie, dokumenty, které můžete po rozhovoru skenovat nebo fotografovat. Místo rozhovoru Dobře vybrat místo pro rozhovor je velmi důležité. Mnohdy může špatně vybraná lokalita zásadně ovlivnit vaše společné povídání. Často slyším, že si studenti zvou pamětníka do školy. Školní třída je ale příliš neosobní prostor, kde se těžko navazuje bližší kontakt. Pamětník tam vždy bude v pozici: já-vypravěč versus oni-publikum. Rozhovor by ale měl vždy probíhat jako neformální setkání, nikoliv jako přednáška nebo diskuse. Zkuste navrhnout, zda byste mohli přijít k pamětníkovi domů. Doma u pamětníka Pozváním domů vstupujete do soukromého světa. Pamětník se tam cítí dobře, je to jeho „bezpečné území“ a je pravděpodobné, že se vám otevře víc než ve třídě nebo někde v kavárně. U pamětníka doma budete mít klid nejen na povídání, ale také na případné skenování jeho rodinných fotografií. Kavárna Pokud pamětník trvá na tom, že se rozhovor uskuteční mimo domov, zkuste alespoň ovlivnit, kde to bude. Navrhněte kavárnu, kterou znáte a víte, že tam nehraje hlasitá hudba. Jděte do kavárny o pár minut dříve, nachystejte si diktafon a fotoaparát, vyzkoušejte si, zda skutečně vše funguje. Diktafon položte někam na stolek, trochu stranou, aby ho neměl pamětník přímo na očích. Zároveň by měl být diktafon dostatečně blízko, aby zachytil vaše povídání.

3

První rozhovor

Oskar (Dov) Strauss prožil mládí v Jihlavě. Rád sportoval a jezdil s kamarády na výlety do okolí. Od roku 1940 žije v Palestině (dnešní Izrael). Bavila ho práce v zemědělství a když potkal svoji budoucí ženu tak se rozhodli, že si založí vlastní hospodářství. Dov se dodnes stará o velký statek a spoustu času tráví s početnou rodinou, která mu pomáhá. Foto Jan Jindra

Co si vzít s sebou:

•

Diktafon: ujistěte se, že máte místo na kartě, vezměte si náhradní baterie.

•

Fotoaparát: máte prázdnou kartu, máte ho nabitý?

•

Skener, notebook nebo tablet, USB kabel.

•

Lístečky s čísly, kvůli fotodokumentaci, poznámkový blok, propisku.

•

Pokud jdete za pamětnicí, určitě kupte kytičku, ta na úvod potěší.

4

Průběh rozhovoru

Nechte se vést pamětníkem. On určuje začátek povídání. Pohodlně se usaďte a naslouchejte. Jistě se vás bude vyptávat, proč vás vlastně jeho příběh zajímá (řekněte například: „Ve škole jsme viděli film/měli jsme přednášku/četl jsem knížku, moc se mi líbila...“, teď se vám bude hodit to, co jste nastudovali během přípravy na rozhovor. Rozhodně se nebojte mluvit o sobě, řekněte, co vás zajímá a baví, pamětník to velmi ocení. Bude mít pocit, že o vás také něco ví. Půjdete si ve vyprávění „naproti“ a to vám usnadní začátek rozhovoru. Postupně si připravujte půdu. Začněte třeba: „Já jsem nedávno viděl takový film o klukovi, který žil s rodiči v Praze. Ten kluk chodil do Sokola / do Skauta / do židovské školy…A co jste dělal Vy? Kam jste chodil s kamarády?“ Teprve v tuto chvíli zapněte diktafon. Nedávejte ho přímo před pamětníka, mějte ho trochu stranou, aby ho nerozptyloval. Pamětník se rozpovídá. Pokračujte dál, ale nesnažte se za každou cenu postupovat chronologicky. Rozhovory s pamětníky je možné nahrávat různým způsobem, ale většinou chcete zaznamenat jeho životní příběh jako celek. Netrapte se vymýšlením podrobných otázek. Každý životní příběh je sice jiný, ale téměř vždycky zahrnuje několik základních témat. Úplně bude stačit, když se jich při rozhovoru budete držet. • Dětství - jaké to bylo doma, když jsem byl dítě • Dospívání – co mě bavilo, když mi bylo -náct, s kým jsem kamarádil • Škola, koníčky – jak jsem trávil čas mimo školu • Lásky – do koho jsem se zakoukal • Důležitá životní rozhodnutí – proč jsem musel odejít, proč se mi stalo … • Práce, čím se pamětník živil, v čem byl dobrý Stačí, když budete mít v hlavě pár základních bodů, které si můžete sepsat na kousek papíru. Občas do „taháku“ nakoukněte. Trochu jinak budete postupovat když vás zajímá jedno konkrétní téma v životě pamětníka, například emigrace. Nechte pamětníka vyprávět, začněte dětstvím, dospíváním. Povídejte si dál o různých životních etapách a pozorně naslouchejte, kdykoliv se bude pamětník zmiňovat o domově. Proč? Emigrace úzce souvisí s tím, že ztrácíte původní domov a hledáte si nový. Někdo se s novým místem jen těžko sžívá, stále se mu stýská po původním domově, jiný si rychle zvykne na nové prostředí a na české „doma“ myslí už jen jako na hezkou vzpomínku. A jak se ptát na emigraci?

5

Povídejte si o tom, jaké to bylo doma, když byl pamětník malý. Jaká místa měl rád a proč. Pak se vyprávění stočí na první lásky, na školu, první práci a pak se zřejmě dostanete k rozhodování, že odejde nebo musí odejít z Čech. Ptejte se například: „Na co jste myslel v těch posledních dnech, před odjezdem? Kam jste se šel podívat a proč?“ Pak zřejmě následuje popis útěku a první dny, týdny v nové zemi. Naslouchejte a všímejte si různých zmínek o původním domově. Jakmile pamětník zmíní slovo „doma“, berte to jako „návnadu“, kterou hned chyťte. Zeptejte se: „A co bylo pro vás doma? Ten váš dům v Boleslavi, kde jste bydleli s rodiči? Nebo nějaké jiné místo? A co je to vlastně doma? A kde je teď vaše doma?“ Možná zjistíte, že „doma“ je třeba pokoj v domě, kde se pamětník narodil. Naposledy tam byl před padesáti lety a vloni se tam vypravil s vnoučaty. Myslel si, že to bude jen výlet, ale když přišli do toho domu, tak ho něco táhlo i přímo k jejich původnímu bytu. Najednou si vzpomněl na všechno, co tam prožil, a došlo mu, že mu tohle „doma“ pořád chybí.

Jazykové zvláštnosti Při rozhovoru si všímejte jazykových zvláštností. Občas pamětník používá slova, která z nějakého důvodu opakuje, zdůrazňuje. Přečtěte si následující příklady z rozhovoru s pamětnicí. „….Jihlava …to bylo pro mě ošklivé město…už jsem tam nechtěla jezdit…všechno se mi tam po válce zdálo ošklivé….“ Slovem „ošklivé“ se pamětnice snaží nepřímo říct, co se jí stalo. Všichni její blízcí žili před válkou v Jihlavě, byli odvlečeni do koncentračních táborů, kde zemřeli. Pamětnice už nechce do Jihlavy jezdit, protože je jí nepříjemné oživovat vzpomínky na rodiče a sourozence. Nebo vypráví o něčem, co je pro ni bolavé. Nechce však mluvit napřímo, tak situaci popíše jinými slovy. „.musela jsem spát v kuchyni, dělat všechnu tu těžkou práci jako služka a navíc na mě ten chlap pořád koukal, on byl takovej zvláštní… a pak se stalo něco zvláštního a já musela pryč…“ Pamětnice zde neřekne napřímo, že se k ní muž choval špatně. Je to pro ni příliš bolestivé, používá slovo „zvláštní“ ve smyslu zlý, agresivní. Můžeme si jen domýšlet, co ten muž udělal, ale neptejme se přímo, pokud vidíme či cítíme, že je pamětnici nepříjemné o tom prožitku mluvit.

6

FOTODOKUMENTACE

Hardy Berger (nyní Dan Yaalon) pochází z Uherského Hradiště. Odmalička rád sportoval a chodil do kroužku pro sionistickou mládež. Válečné roky prožil ve Skandinávii. Když skončila druhá světová válka odstěhoval se do Palestiny (nyní Izraele), kde vystudoval geologii. Dan zemřel v lednu 2014.

Důležitou součástí rozhovoru je fotodokumentace. Čekají vás tyto hlavní úkoly: •

Vyfotit pamětníka, pokud s tím souhlasí (portrét při povídání).

•

Nafotografovat jeho fotoalba nebo jiné dokumenty (rodný list, vysvědčení ad.).

Portrét Nesnažte se pamětníka stylizovat do nějaké pózy. Ideální je vyfotografovat ho při povídání nebo při nějaké akci, například když vám ukazuje fotoalba, když vás provází po bytě/zahradě. Pokud pamětník s fotografováním nesouhlasí, respektujte to. Fotoalba Požádejte pamětníka, aby vám ukázal fotoalba nebo třeba krabici, kde má snímky. Nejdříve si fotografie rozložte na stůl, ať máte přehled o tom, co všechno můžete použít. Zkuste najít snímky k jednotlivým obdobím života, například: •

Fotografie z dětství, s rodiči

•

V deseti letech na prázdninách

•

S kamarády, spolužáky

•

Na výletě

•

Svatební fotografie 7

Udržujte neustále hovor nad snímky. Ptejte se, co je na fotografiích, co se přihodilo, když byly pořízeny. Pamětník vám tak mimochodem sdělí věci, které jste se při rozhovoru ještě nedozvěděli. Ke každé fotografii dejte malý lísteček s číslem a vyfoťte jako celek.

Foto: Jan Jindra

Do bloku si poznamenejte, co je na snímku, např. č. 23, kamarád Dov Rivers z Jihlavy, letní tábor v Brně, 1939.

Fotografujte nebo skenujte vždy z obou stran, většina pamětníků má totiž na zadní straně snímků zajímavé informace, např. věnování, datum, místo. Fotografujte nebo skenujte vždy na nejvyšší rozlišení, nejméně 300dpi. Pokud nemůžete rozluštit některou z popisek, nebojte se zeptat. Co dělat, když selže technika? Jak bylo řečeno výše, dopředu je nutné vše třeba i vícekrát zkontrolovat. Může se ale stát, že i přesto něco nefunguje. První pomoc: Diktafon: není místo na disku. Podívejte se na mobilní telefon, možná máte v nastavení funkci nahrávání hovoru. Diktafon: došly baterie. Zeptejte se, zda je pamětník nemá, tužkové baterie mívá skoro každý, např. v ovladači na televizi. Fotoaparát: není místo na kartě. Zkuste alespoň něco vyfotit na mobilní telefon. 8

Zpracování rozhovoru Doma si stáhněte nahrávku z diktafonu rovnou do počítače. Vytvořte si složku, např. Eva Stein, kde budou například následující podsekce: Text, Fotografie archivní, Fotografie současné… Přepište doslovně celou nahrávku. Rozhodně se nesnažte upravovat text při přepisování. Právě autentický hovor má největší hodnotu a může se stát, že až při poslechu zjistíte, že jste si nevšimli nějakých detailů ve vyprávění. Zaznamenejte do hranatých závorek i větší pauzy či emotivní projevy pamětníka, například [smích], [pláč], [chvějící se hlas]. Udělejte si poznámky, pokud jsou vám některá jména nebo názvy nejasné. Zeptáte se na ně při druhém rozhovoru, pokud jej bude možné uskutečnit. Druhý rozhovor

VLEVO Dáša Polláková (nyní Dvora Ron) s manželem Zeevem. Dáša sice pochází z Prahy, ale jejím snem bylo odejít do Palestiny a pracovat v kibucu. A to se jí také v roce 1940 splnilo, v kibucu poznala nejen nový způsob života, ale potkala také svého budoucího manžela, rodáka z Brna. Oba mluví bezchybnou češtinou a dodnes si pamatují spoustu písniček z mládí. Foto Jan Jindra/ VPRAVO Mirjm Pollin pochází z Hamburku. V roce 1939 jí bylo čtrnáct a maminka jí poslala do bezpečí, ke vzdáleným příbuzným ve Švédsku. Musela se životem protloukat, jak to šlo. Štěstí se na ní usmálo když potkala budoucího manžela, Oskara. Společně odešli do Izraele a začali nový život. Paní Mirjm řadu let provázela turisty, vyprávěla jim o životě v Izraeli. Foto Jan Jindra

Pokud máte možnost s pamětníkem natočit druhý rozhovor, navrhněte termín. Setkání by bylo dobré domluvit týden, deset dnů po první schůzce, dokud máte oba dva společné povídání v paměti. Zajímejte se o detaily, které jste při předchozím rozhovoru nepochopili. Ptejte se více do hloubky, nebojte se zeptat klidně dvakrát. Snažte se klást otázky tak, abyste se dozvěděli nejen informace, fakta, ale také pocity. Např. „Jaké to bylo, když jste se měl s rodiči rozloučit? Co jste si přál, aby se stalo?“ Domluvte se na tom, kdy pošlete autorizaci rozhovoru.

FINÁLNÍ ZPRACOVÁNÍ – AUTORIZACE Přepište druhý rozhovor. Zkopírujte si přepis prvního i druhého rozhovoru do jednoho souboru. Přečtěte si pozorně celý text. 9

Podívejte se na základní linii, o které byla řeč na straně č. 5 Nyní text obou rozhovorů zpracujte do jednoho textu tak, aby šel chronologicky (sjednotit pasáže, kde pamětník mluví o jednotlivých tématech, např. dětství, dospívání, škola, lásky, rodina, politické události, válka…)

Nyní vás čeká poslední fáze: autorizace Každý rozhovor je dohoda. Mezi jedním a druhým příběhem. Je to zodpovědnost vůči příběhu, který vám někdo svěří a vy ho budete dál šířit. Měli byste proto pamětníkovi navrhnout, aby text překontroloval, zda v něm nejsou faktické nepřesnosti, tj. aby ho autorizoval. Řada pamětníků si text nevyžádá, ale i tak navrhněte autorizaci. Pro vaši jistotu, že v textu nejsou faktické chyby a pro klid mezi vámi, a aby nedošlo k nějakému nedorozumění a nebyly publikovány informace, které pamětník nechce z různých důvodů zveřejnit. Autorizace ale neznamená, že se ve všem podvolíte. Často se stává, že se pamětník lekne: „Co jsem vám to všechno napovídal!“ Bude chtít vymazat některé části z textu. Nejčastěji slova či věty, které znějí příliš osobně. Snažte se respektovat jeho rozhodnutí, ale zároveň si stanovte hranice. Vysvětlete pamětníkovi, že autorizace se týká pouze faktických nepřesností. Určete termín, kdy má být hotová. Pokud má pamětník více připomínek, navrhněte společné setkání, při němž je proberete. Toto je doslovný přepis rozhovoru, který jsem pamětnici poslala k autorizaci. Po týdnu mi ho vrátila. Červeně označila slova a věty, které chce vymazat. Úryvek rozhovoru: „To, co se stalo v listopadu 89 byl pro mě opravdu zážitek. Vzpomínám si na to všechno, co se dělo kolem. Jeli jsme s bratrem a jeho kamarády do Prahy, měli jsme lístky na koncert. Když skončil, tak jsme vyšli ven a všude jezdily antony, slyšeli jsme spoustu houkaček. Nevěděli jsme, co se děje, pustili jsme to z hlavy a jeli zpátky domů, do Ústí. Hned poté se i u nás na škole rozběhly ty studentské stávky, až zpětně mi došlo, jak se někteří spolužáci změnili. Jeden z nich byl před listopadem ve straně. Myslím, že na nás i donášel. Najednou otočil a začal se strašně angažovat, chtěl být vedoucím těch studentských demonstrací proti komunistům. Chtěl být jeden z nás. Nikdo mu ale nevěřil… Jezdila jsem na ty akce do Prahy, na tu atmosféru mezi lidmi se nedá zapomenout. Hrozně se mi líbilo, že lidi najednou měli chuť něco dělat. To bylo úžasný, ta energie. Taky u nás doma bylo všem jasno, že se pohnou ledy. Jen naše máma říkala „Kdoví, jak to dopadne, aby to nebylo jako v šedesátémosmém. To taky všichni jásali a pak to bylo k ničemu“ Koncem roku 1990 se v Praze konala mezinárodní konference fyziků, kam se Katka jela podívat. Měli možnost se setkat s fyziky o kterých doposud četli jen v odborných časopisech. Katka si tam všimla jednoho z delegátů, Maria. „On se do mě asi zakoukal hned, ale já to tak neměla. Byl o sedm let starší. Já si ho všimla hlavně proto, že měl takovou srandovní bundu s panáčky. Vypadalo to spíš jako oblečení pro děti na chalupu. Pak mě jednou pozval do kina, no a za půl roku už jsem se k němu stěhovala.

10

Proč myslíte, že chtěla pamětnice vymazat celá slova či věty? Co jí na nich vadilo? Pokuste se vybrat jednu tučně psanou část, kterou považujete za nejdůležitější, a za kterou by stálo za to bojovat, aby zůstala v původním znění. Co tato pasáž o pamětnici vypovídá?

ETIKA Každý životní příběh může mít několik verzí. Pamětník vám může vyprávět jednu historku už potřetí, pokaždé vyzní jinak. Respektujte pamětníka a jeho názory, nesnažte se ho opravovat. Buďte otevření k příběhu, přistupujte k němu jako k unikátnímu osudu. Pokud se v archivu nebo knize dozvíte něco, co je v rozporu s tím, co pamětník říká, nesnažte se dobrat „pravdy“.

CITLIVÁ TÉMATA

Myslete na to, že pro pamětníka může být vzpomínání bolestivé. Vrací ho do doby, kdy byl dítě, mladý člověk. Když si s ním vyprávíte je možné, že narazíte na některé citlivé místo. Nesnažte se v rozhovoru pokračovat za každou cenu. Dva základní příklady, co se občas při rozhovoru přihodí: Pokud víte, že pamětníkovi např. zemřela maminka, nikdy se neptejte přímo: Nezavádějte záměrně řeč na tuto tragickou událost. Mluvte o rodině jako takové a všímejte si drobných detailů, které jistě o mamince řekne Pokud nevíte, že se pamětníkovi stalo něco tragického: Může se stát, že až při rozhovoru zjistíte, že se se v rodině stala tragická událost, například ztráta rodičů, sourozenců ad. Možná se během vyprávění pamětník nebo pamětnice rozpláče, možná přestane mluvit. Nepanikařte, nechte situaci volný průběh. Projevte soucit, jak to v tu chvíli cítíte.

11

Několik rad na závěr:

Každý příběh je výjimečný. Pamětník není stroj, který odvypráví příběh. Povídejte si s ním o minulosti i současnosti. Nebojte se projevit city. Buďte vnímaví a empatičtí. Buďte otevření a naslouchejte, abyste mohli slyšet. Hodně štěstí při hledání příběhů.

12