Nárůst euroskepticismu u hlavních tahounů EU v období krize eurozóny

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie Politologie

Nárůst euroskepticismu u hlavních tahounů EU v období krize eurozóny bakalářská práce

Veronika Málková

Vedoucí práce: Mgr. Aneta Pinková, Ph.D. UČO: 397562 Obor: POL Imatrikulační ročník: 2011

Žďár nad Sázavou 2014

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem „Nárůst euroskepticismu u hlavních tahounů EU v období krize eurozóny“ vypracovala sama, pouze na základě zdrojů uvedených v seznamu použité literatury.

Ve Žďáře nad Sázavou, 22. 4. 2014

Veronika Málková

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí této bakalářské práce, Mgr. Anetě Pinkové, Ph.D. za vlídný přístup, trpělivost a cenné rady v průběhu tvorby práce.

Anotace Cílem práce je posoudit, zda lze přetrvávající krizi eurozóny považovat za hlavní příčinu nárůstu euroskepticismu u hlavních tahounů EU, konkrétně Německa a Francie na straně „věřitelů“ a Itálie se Španělskem jakožto „dlužníků“ Evropy v období let 2007 - 2012. Teoretická část představuje klasifikační východiska zkoumání euroskepticismu a propojení politické a ekonomické integrace. V rámci veřejného euroskepticismu je empirická část práce zúžena na kategorii ekonomického euroskepticismus podle Cathariny Sørensen a zásadní tendence vývoje stranického euroskepticismu jsou popsány s využitím typologií Taggarta a Szczerbiaka a Sofie Vasilopoulou.

Klíčová

slova:

krize

eurozóny,

ekonomický

veřejný

euroskepticismus,

stranický

euroskepticismus, eurozóna, „věřitelé Evropy“, „dlužníci Evropy“

Abstract The aim of the bachelor thesis is to evaluate if the continuing economic crisis is possible to be regarded as the main source of the growth of euroscepticism of the main pillars of European Union, specifically Germany and France as „creditors“ and Italy with Spain as „debtors“ of Europe in the period 2007 - 2012. The theoretical part presents the classification basis of exploring euroscepticism and the link between political and economic integration. The empirical part is reduced to the category of economic euroscepticism by Catharina Sørensen and the fundamental tendencies of development of the party euroscepticism with using the typology of Taggart and Szczerbiak and Sofie Vasilopoulou.

Key words: eurozone crisis, economic public euroscepticism, party euroscepticism, eurozone, „creditors of Europe“, „debtors of Europe“

Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................................... 1 TEORETICKÁ ČÁST ................................................................................................................ 4 1. Euroskepticismus - vymezení pojmu...................................................................................... 4 1.1 Stranický euroskepticismus .............................................................................................. 4 1.2 Veřejný euroskepticismus ................................................................................................. 7 2. Kategorizace příčin veřejného a stranického euroskepticismu............................................... 8 3. Eurozóna a krize ................................................................................................................... 10 3.1 Reakce institucí na krizi eurozóny ve vztahu ke členským státům ................................. 11 4. Souvislost mezi důvěrou v evropskou politickou integraci a v integraci ekonomickou a měnovou ................................................................................................................................... 13 EMPIRICKÁ ČÁST ................................................................................................................. 14 5. Dopady krize na ekonomiky sledovaných zemí .................................................................. 14 5.1. Pohled na Německo a Francii jako „věřitele Evropské unie“ ....................................... 14 5.2 Pohled na Španělsko a Itálii jako „dlužníky Evropské unie“ ......................................... 15 6. Euroskepticismus u věřitelských států - vývoj před krizí a po jejím vypuknutí................... 18 6.1 Vývoj euroskepticismu v Německu aneb od evropského konsensu elit k rostoucímu stranickému antagonismu? .................................................................................................... 18 6.1.1 Proměny německého veřejného euroskepticismu ve sledovaném období ............... 18 6.1.2 Proměny německého stranického euroskepticismu ve sledovaném období............. 23 6.2 Vývoj euroskepticismu ve Francii aneb od lhostejnosti k narůstajícímu antagonismu? 25 6.2.1 Proměny francouzského veřejného euroskepticismu ve sledovaném období a evropská referenda ............................................................................................................................ 25 6.2.2 Proměny francouzského stranického euroskepticismu ve sledovaném období ....... 29 7. Euroskepticismus u dlužnických států - vývoj před krizí a po jejím vypuknutí .................. 30 7.1 Vývoj euroskepticismu v Itálii aneb konec „slepého“ euro - entuziasmu? .................... 31 7.1.1 Proměny italského veřejného euroskepticismu ve sledovaném období ................... 31

7.1.2 Proměny italského stranického euroskepticismu ve sledovaném období ................ 34 7.2 Vývoj euroskepticismu ve Španělsku aneb nevyhnutelné opadnutí počátečního euro entuziasmu? .......................................................................................................................... 36 7.2.1 Proměny španělského veřejného euroskepticismu ve sledovaném období .............. 36 7.2.2 Proměny španělského stranického euroskepticismu ve sledovaném období ........... 40 8. Shrnutí dopadů krize eurozóny na proměny euroskepticismu ve zkoumaných zemích ...... 42 9. Seznam použité literatury a zdrojů ....................................................................................... 45 10. Seznam zkratek ................................................................................................................... 51

Počet znaků: 80 664

1. Úvod Fenomén euroskepticismu je v posledních letech rozšířenou a poměrně oblíbenou oblastí výzkumu mnoha autorů, avšak z velké části se jejich pozornost zaměřuje na tradičně silně euroskeptické státy. Státy, jež jsou dlouhodobě považovány za proevropské, slouží pouze jako proklamace vzorových příkladů správného evropanství. Ovšem s příchodem krize eura nelze přehlédnout zájem odborníků i veřejnosti o pravděpodobně nový trend mezi členskými státy, v jejichž očích i u zemí, které jsou považovány za pilíře Evropské unie, dochází k významnému nárůstu nedůvěry v Evropskou unii, ústící až do euroskepticismu. Od začátku krize eurozóny v roce 20071 je zaznamenán stálý nárůst euroskepticismu, přičemž nárůst je výraznější u zemí eurozóny spíše než u zemí mimo ní. Podle šetření Eurobarometru mají v současnosti největší státy eurozóny - Francie, Německo, Itálie a Španělsko nižší ukazatele důvěry než tradičně silně euroskeptická Velká Británie na počátku krize eurozóny. (Serricchio, Tsakatika, a Quaglia, 2013: 56) Právě tyto země budou sledovány v rámci empirické části práce, přičemž se zaměřím na srovnání vývoje tohoto rapidního nárůstu euroskepticismu na jedné straně v Itálii a Španělsku, jejichž ekonomika byla značně krizí zasažena a na druhé straně v ekonomicky silném Německu a Francii. Toto rozdělení je inspirováno předpokladem vzniku nové konfliktní linie EU mezi tzv. „winners“ a „losers“ neboli „věřiteli“ severní Evropy jakožto centra EU, a „dlužníky“ v periferní jižní Evropě, která by mohla rozšířit výzkumné pole nejen euroskepticismu, ale i celkového obrazu směřování EU jako takové. (Kriesi et al. 2008) Rovněž Michele Commeli konstatuje, že rozdělení států „dlužníků“ a „věřitelů“ představuje novou cleavage, jenž nahradila nejdůležitější stávající v podobě štěpící linie mezi „starými“ a „novými“ státy. (Commeli 2012: 2) Souvislost mezi krizí a narůstajícím antagonismem navíc podporuje tvrzení, že jižní osa eurozóny, kterou pojí podobné ekonomické problémy typu zasažení finančního sektoru, zdecimovaných veřejných financí, anemického růstu a obchodní nerovnováhy vůči vnějším

Časové vymezení samozřejmě koreluje vzhledem ke konkrétní zemi a přímým ekonomickým dopadům, nicméně obecně lze rok 2007 označit za mezní spouštěč řetězce krizových událostí. Na základě konkrétních ekonomických ukazatelů lze konstatovat, že v případě sledovaných zemí byl přelomovým spíše rok 2009. 1

1

státům, může nabývat pocitu, že za jejich problémy mohou právě ekonomicky silné členské státy. (Hampl 2011: 80) Důvod k výběru vzorku konkrétně těchto zemí - Německa, Francie, Itálie a Španělska je fakt, že u všech došlo mezi lety 2007 a 2012 v ohledu vyhodnocení důvěry v Evropskou unii k přesunu od kladných hodnot k záporným. Když reflektujeme již i mezní rok 2007, podle výzkumu Financial Times/Harris Poll ve všech zkoumaných případech, kromě Španělska, většina obyvatel věří, že se jejich život zhoršil od vstupu do EU. Konkrétně je to ve Francii 50 %, V Německu 44 % a v Itálii 47 % lidí. Naopak ve Španělsku 53 % občanů věří, že se jejich život zlepšil. (Harris Interactive 2007) Avšak k roku 2012 byl naopak podle průzkumu Eurobarometru zaznamenán právě ve Španělsku nejmarkantnější pokles důvěry, kdy podporovalo členství pouze 21 %. V Itálii o pouhé procento více, tedy 22 %, v Německu 30 % a ve Francii 37 %. Minimálně Španělsko, Itálii a Německo lze přitom směle označit za státy, které byli historicky vzato vždy velmi proevropské, zatímco nyní je lze označit za státy se zřetelnými, více či méně silnými euroskeptickými tendencemi. (Eurobarometr 77 2014) Vycházím z předpokladu, že hlavní příčinou nárůstu euroskepticismu v těchto zemích je právě ekonomická situace, tedy dopady krize eurozóny na ekonomiku těchto členských států EU, jak „věřitelů“ na jedné straně, tak i „dlužníků“ na straně druhé. Pokusím se tedy o zmapování vývoje euroskepticích tendencí u obou těchto „táborů“ před ekonomickou krizí a v období bezprostředně po jejím vypuknutí a trvání. Ačkoliv mají totiž historicky každý rozdílné důvody pro rostoucí negativní postoj vůči Evropské unii, vyplývající z jejich role v rámci integračního procesu, dá se předpokládat, že mají v současnosti společného jmenovatele - ekonomickou krizi a její dopady. Cílem práce je tedy posoudit, zda lze označit ekonomickou krizi za příčinu nárůstu euroskepticismu, a to jednak veřejného, čehož chci dosáhnout pomocí indikátorů veřejného ekonomického euroskepticismu dle Sørensen, a zároveň euroskepticismu stranického, odrážejícího míru dominance tématu krize ve sledovaném období. Jsem si vědoma obecně předpokládaného ukotvení tohoto fenoménu do sféry evropských či mezinárodních studií, avšak domnívám se, že je tato oblast zkoumání stejně tak i politologicky relevantní, vzhledem ke svým přímým dopadům na národní politické systémy a politickou kulturu členských států. V teoretické

části

práce

se

nejdříve

budu

věnovat

krátkému

představení

euroskepticismu jako takového, avšak především jeho dělení na veřejný a stranický, což bude pro empirickou část práce důležitým teoretickým východiskem. Následně se budu snažit o představení obecné kategorizace příčin nárůstu euroskepticismu v členských zemích EU. 2

Jelikož předpokládáme, že právě ekonomický faktor je v nárůstu euroskepticismu určující, zaměřím se dále krátce na představení eurozóny a především krizi eurozóny jako takovou. Následně nastíním zásadní argumenty, dokládající vzájemný vztah mezi ekonomickou a měnovou integrací a její nezanedbatelnou rolí v rámci zkoumání euroskepticismu. V empirické části, jak jsem již zmínila, se budu věnovat konkrétním zemím - Francii a Německu na jedné straně, a Itálii a Španělsku na straně druhé a sledovat vývoj euroskepticích tendencí, jak v období před propuknutím krize, tak i v období jejího trvání. Nejdříve se však krátce zaměřím na jejich politicko - ekonomickou roli v kontextu evropského krizového období. Následně budu u všech zemí zkoumat jak euroskepticismus veřejný, tak euroskepticismus stranický a jeho vývoj a proměny v námi sledovaném období. Vzhledem k omezenému rozsahu práce nebude nicméně možné zacházet do přílišných podrobností a dlouhých popisných pasáží, jak by tomu bylo u případových studií individuálních členských států. Spíše se tak bude jednat o představení významných tendencí ve zkoumání euroskepticismu u těchto zemí, s cílem ověření relevantnosti tvrzení o narůstajícím antagonismu vůči EU, pramenícího z krize. V závěru bych tedy měla být schopná posouzení relevance působení ekonomických faktorů v podobě ekonomické krize na tyto proměny a především nárůst nedůvěry v EU.

3

TEORETICKÁ ČÁST 1. Euroskepticismus - vymezení pojmu Pojem euroskepticismus je poměrně nový a v počátcích fungování Evropské unie se neobjevoval. K jeho popularizaci došlo na základě projevu Margaret Thatcherové v roce 1988. Pojem se v kontinentální Evropě rozšířil a stal se tak zpočátku synonymem pro odpor vůči Evropské unii. (Léconte 2010: 3 - 4) Postupně se vymezení euroskepticismu proměňovalo a současný definiční rámec euroskepticismu je značně široký. Mnohé definice dokazují, že obsah tohoto pojmu nemusí nutně vykazovat nepřátelský kontext. Tyto teze potvrzuje Topaloff, podle něhož může být euroskepticismus definovaný buď jako symptom, nebo strategie a není stálým politickým fenoménem, který může být lehce klasifikovatelný, pozorovatelný a měřitelný. Zároveň zdůrazňuje, že jakákoliv smysluplná definice a klasifikace euroskepticismu jej musí zohledňovat vždy jako politický fenomén. (Topaloff 2012: 19, 22) Poměrně komplexní a obecně uznávanou definici euroskepticismu představil Taggart, který jej definuje „myšlenku podmíněné nebo kvalifikované opozice, stejně jako myšlenku přímé a nekvalifikované opozice vůči evropské integraci“. (Taggart 1998: 366) Z nepřeberného množství různorodých vymezení tohoto fenoménu (viz Kaniok 2006, Harmsen 2004, Fuchs et al. 2009) zmíním ještě jednu, pro zaměření této práce příhodně zdůrazňující ekonomickou sféru, podle níž je euroskepticismus „klesající entuziasmus, plynoucí z neschopnosti EU zmírnit základní ekonomické problémy“. (Gelb 1994: 11)

1.1 Stranický euroskepticismus Politické strany hrají klíčovou roli v procesu politické reprezentace a stranický euroskepticismus se tak v posledních desetiletích stal oblíbenou výzkumnou arénou pro mnoho autorů. Existuje mnoho typologií, které se více či méně úspěšně pokouší o jeho bližší klasifikaci. Jednou z prvních typologií je Taggartova a Szczerbiakova typologie, která dělí euroskepticismus na „tvrdý euroskepticimus“ a „měkký euroskepticismus“. Podle této klasifikace je „tvrdý euroskepticismus“ tam, kde je principální opozice vůči Evropské unii a evropské integraci. Tento postoj je zřetelný i u politických stran, jejichž politiky jsou zaměřené proti evropské integraci či přímo myšlence o vystoupení země z EU. (Taggart a Szczerbiak 2008:7) 4

„Měkký euroskepticismus“ naproti tomu vzniká tehdy, neexistuje - li principální opozice vůči evropské integraci nebo členství v EU, ale vyjádření kvalifikované opozice pramení z obav z jedné či více dílčích politik EU nebo je národní zájem členského státu momentálně v rozporu se směřováním EU. (Taggart a Szczerbiak 2008: 8) Taggart a Szczerbiak také definovali v rámci stranického euroskepticismu tři modely stranického soutěžení ve vztahu k evropské problematice, kterými jsou: systémy limitovaného či minimálního zpochybnění (Limited Contestation), kde je ve stranickém systému zakořeněn silný proevropský konsensus a tedy i vládní shoda v oblasti EU. To avšak neznamená, že zde vůbec nemohou existovat euroskeptické strany. Druhým modelem jsou systémy otevřeného zpochybnění (Open Contestation), kdy se obvykle prostřednictvím proniknutí určité strany do hlavního stranického proudu dostala otázka euroskepticismu mezi tradiční vládní strany, nezastávající euroskeptickou pozici. Posledním případem jsou systémy omezeného zpochybnění

(Constrained

Contestation),

jež

se

vztahují

výsadně

k novým

postkomunistickým státům. Jsou zde strany zastávající nepřátelský postoj vůči evropské integraci, avšak evropská otázka se těší velmi nízké důležitosti nebo je naopak participace v evropském projektu nevyhnutelná, tudíž projevy nepřátelství ztrácí význam. (Taggart a Szczerbiak 2005: 7 - 11) Typologie Taggarta a Szczerbiaka se samozřejmě záhy setkala s mnoho reakcemi, jak souhlasnými, tak kritickými. Příkladem druhé jmenované reakce byla i typologie Petera Kopeckého a Case Muddeho. Především definice „měkkého euroskepticismu“ se jim zdála příliš široká, protože umožňuje zahrnout de facto jakýkoliv projev nesouhlasu s EU a jejími politikami. Dalším trnem v oku jim byl příliš velký důraz, kladený na podporu či nepodporu členství v EU. Sami ve svém modelu rozlišují difuzní a specifickou podporu evropské integrace, kdy první znamená podporu obecné myšlenky evropské integrace a druhá představuje podporu obecné praxe EU. (Kopecký a Mudde 2002: 300) V rámci první difuzní roviny tak jsou rozlišeni eurofilové a eurofóbové a na základě druhé roviny specifické podpory vytváří autoři kategorie EU - optimistů a EU - pesimistů. (Kopecký a Mudde 2002: 301 - 303) Další reakce, tentokrát na Kopeckého a Muddeho, byla typologie Chrise Flooda, který vytvořil hned šest kategorií: euroodmítače, revizionisty, minimalisty, gradualisty, reformisty a maximalisty, jejichž postoje k evropské integraci již vyplývají ze samotného označení. (Havlík a Kaniok 2006: 17) Sophie Heine kritizuje typologie jak Taggarta a Szczerbiaka, tak i Kopeckého a Muddeho, protože nerozlišují mezi různými typy radikální opozice vůči EU, 5

jako je pravice a levice a příliš rychle dochází k závěru, že patriotistický postoj musí být nevyhnutelně protievrospký. (Heine 2010: 314) Vedle těchto „klasických“ klasifikací stojí za zmínku i novější a rozhodně zajímavý pokus Sofie Vasilopoulou o přehodnocení typologie stranického euroskepticismu, protože podle ní typologie Taggarta a Szczerbiaka postrádá specifická kritéria kategorizace a přehlíží otázky prohlubování integrace. I u typologie Kopeckého a Muddeho shledává podobné nedostatky, plus vytváření kontra - intuitivních návrhů. (Vasilopoulou 2009: 4) Její typologie staví na vztahu vůči třem aspektům evropské integrace: 1. principu, vyjadřujícím ochotu ke spolupráci na evropské multilaterální úrovni; 2. praxi, tedy institucionální a politický status quo EU a 3. budoucnost, tedy další integrace na evropské úrovni. Vznikají tak tři typy euroskepticismu: odmítavý, podmíněný a kompromisní. Odmítavý euroskepticismus odmítá logicky všechny tři aspekty integrace, chce přesunout moc zpět k národnímu státu a obnovit svrchovanost jeho institucí. Podmíněný euroskepticismus neodmítá aspekt principu evropské integrace jako takové, ale odmítá rozhodnutí nadnárodních institucí a chce reformu stávajících struktur EU k zajištění zájmů národních států. Rovněž odmítá již tak příliš úzké unijní vazby. Poslední, kompromisní euroskepticismus, odmítá pouze aspekt budoucnosti integrace, tudíž stále bližší unijní svazek a posilování federalismu. (Ibidem: 6 - 7) V empirické části budu vycházet z kombinace jak tradiční Taagartovy a Szczerbiakovy, tak i novější typologie Vasilopoulou. Tabulka č. 1 Aspekty evropské integrace Předpokládané typy euroskepticismu

Princip

Praxe

Budoucnost

Odmítavý

Proti

Proti

Proti

Podmíněný

Pro

Proti

Proti

Kompromisní

Pro

Pro

Proti

Zdroj: Vasilopoulou 2009: 7

6

1.2 Veřejný euroskepticismus Veřejný euroskepticismus je neméně důležitý jako ten stranický, avšak v odborné literatuře je mu věnováno mnohem méně prostoru a pozornosti. To je dáno i faktem, že do 70. let 20. století se v rámci veřejného mínění ukotvilo označení „permisivního konsensu“ mezi obyvateli členských států, jejichž postoje a názory vůči EU nebyly vyhrazeny ani jednoznačně pro, ani proti, což nechávalo velký prostor lídrům pro přímé rozhodování. (McLaren 2006: 8 9) Stav permisivního konsensu ovšem neměl dlouhého trvání, na což mělo podle McLarena do velké míry podíl započetí měnové integrace. Mezním rokem byl rok 1992, kdy byl přijet Jednotný evropský akt, což veřejnost spojovala s formou restriktivní monetární a fiskální politiky a ztrátou vlastní měny. Veřejnost také začala věnovat více pozornosti politikám a dění na evropské úrovni a jejich postoj vůči evropské integraci je formován širokou škálou politických, ekonomických a dalších faktorů. (McLaren 2006: 8 - 9, Hix a Høyland 2011: 109) Rovněž klasifikační zpracování tohoto fenoménu značně pokulhávají za těmi o euroskepticismu stranickém, ale pár příkladů se najde. McLaren ve své knize shrnuje přístupy ke studování veřejného mínění vůči evropské integraci v chronologickém pořadí takto: post materialismus, kognitivní mobilizace, podpora vládnoucí strany a racionalismus. (McLaren 2006: 12 - 17) Krouwel a Abts vytvořili typologii na základě míry negativismu či nespokojenosti v rozmezí od důvěry, skepticismu, nedůvěry, cynismu až po zavržení či odcizení. (Krouwel a Abts 2007: 258) Komplexnější a inovativní klasifikaci veřejného euroskepticismu, která bude použita i v této práci, přináší Catharina Sørensen, která se zaměřila ve své práci „Euroscepticism: A Conceptual Analysis and a Longitudinal, Cross Country Examination of Public Scepticism Towards the European Union“ na Dánsko, Francii a Velkou Británii. Rozlišuje tyto typy veřejného euroskepticismu: utilitární či ekonomický euroskeptismus; odrážející skepsi k neschopnosti EU přinášet hmatatelné ekonomické výhody na makro i mikro úrovni; euroskepticismus založený na suverenitě, který je založ na obavách z ohrožení suverenity národního státu; dále demokratický euroskepticismus, upozorňující na pocit

demokratických

nedostatků

v rámci

EU,

a

poslední

kategorií

je

sociální

euroskepticismus míry angažovanosti EU v sociální sféře2. (Sørensen 2007: 153 - 187)

2

Podrobnější vymezení všech kategorií jejího konceptu veřejného euroskepticismu lze dohledat ve výše zmiňované práci či v jiné práci této autorky s názvem „Love me, love me not… A typology of public euroscepticism“ z roku 2008. 7

2. Kategorizace příčin veřejného a stranického euroskepticismu Kategorizaci příčin euroskepticismu se věnuje mnoho autorů, avšak ve velké míře se překrývají. Topaloff konstatuje, že se příčiny mění i vzhledem ke geografickému umístění, kdy odlišuje západní region a pocit nordické výjimečnosti, odrážející severskou víru v nadřazenost a výjimečnost na jedné straně, a ostrovní kulturu jižního regionu, vymezující se proti evropské kontinentální kultuře na straně druhé. (Topaloff 2012: 20) Další důležitou proměnnou je samozřejmě čas, protože příčiny euroskepticismu se vlivem vnitřních i vnějších událostí dozajista historicky proměňovaly. Podle Hoogheho a Markse byl v prvních dekádách evropské integrace zakořeněn euroskepticismus především v opozici vůči tržní integraci, zatímco od Maastrichtské smlouvy získal další dimenzi v podobě obrany národního společenství. (Hooghe a Marks 2007: 121) Také Serricchio, Tsakatika a Quaglia chronologicky reflektují existenci několika vysvětlení euroskepticismu, používaných v literatuře, které se dají definovat v širších rámcích. Od počátečního převažujícího „sociotropického ekonomického vysvětlení“, které odráželo národní výhody ze členství, přes „egocentrický utilitarismus“, který zohledňoval výhody z EU na individuální úrovni, se následkem Maastrichtské smlouvy dostala do popředí národní identita a politické instituce jako nejvýznamnější vysvětlující faktory. (Serricchio, Tsakatika a Quaglia 2013: 53) Pro ukázku různorodosti explikačních teorií příčin euroskepticismu, například Lauren M. McLaren spatřuje důležitou a opomíjenou příčinu euroskepticismu v hrozbě homogenizace členských států a podkopávání integrity národního státu, tedy ohrožení národní kultury a výsadní kontroly zdrojů národního státu. Snaží se tak dokázat, že antipatie vůči jiným kulturám je stejně důležitým motivem při formování postojů vůči EU jako racionální kalkulace nákladů a přínosů členství v EU pro život jednotlivce. (McLaren 2002: 554) Nejednoznačně jsou různými autory pojímány příčiny kořenící v národní identitě obyvatel EU. Na jedné straně je podle Catherine de Vries a Kees van Kersbergena euroskepticismus reakcí na selhání národní vlády v dané zemi. V momentě, kdy nejsou národní vlády schopny chránit své občany proti nejistotě, ti odmítají nadále setrvávat v dvojí loajalitě vůči vládě a EU. Tedy nízká důvěra v národní instituce by v tomto pojetí zapříčiňovalo vyšší důvěru v instituce nadnárodní. (Hooghe a Marks 2007: 124) Existují ovšem i protichůdné názory, kdy Anderson tvrdí, že vysoká důvěra v národní instituce má pozitivní vliv na vyšší důvěru v instituce nadnárodní. (Serricchio 2012: 126)

8

Podle Cécile Leconte existují čtyři obecné kategorie příčin euroskepticismu, kterými jsou příčiny politické, odrážející obavy z dopadu evropské integrace na národní suverenitu a identitu; hodnotově orientované proti vměšování se EU do normativních záležitostí; kulturní antievropanství a v neposlední řadě utilitární euroskepticismus, jenž nabývá na síle až od 90. let mezi veřejností i elitami, což je vysvětlována na základě dvou faktorů - EMU a rozšiřování o ekonomicky méně vyspělé státy. (Leconte 2010: 43 - 61) Obdobně jako Abts, Heerwegh a Swayngedown, kteří odlišují utilitární příčiny na jedné straně, a politické a na národní identitě založené příčiny na straně druhé, rozlišují Eichenberg a Dalton politické a ekonomické příčiny podpory evropského společenství, přičemž zohledňují i národní i mezinárodní úroveň. (Eichenberg a Dalton 2001: 511) Shrnutí výše uvedeného se tedy ukazuje být poměrně terminologicky rozpačitou disciplínou, což může některé autory vést k velmi obecným závěrům, jak je tomu například u Topaloffa. Ten poměrně komplexně shrnuje opravdu široký rámec příčin euroskepticismu, které mohou být: nacionalistické a šovinistické, náboženské, antiimigrační a xenofobní, ekonomické, politické, kulturní, sociální, liberální či spojené s centralizačními tendencemi a ústavností.

Zároveň

Topaloff

ve

své

práci

klasifikoval

příčiny

potencionálních

euroskeptických tendencí i u zkoumaných zemí. Konkrétně zmiňuje nábožensky motivované důvody v případě Španělska i Itálie či euroskepticismus založený na národní soudržnosti státu a na obavě z hrozby větší politické a ekonomické integrace, jak je tomu v případě Francie. Zatímco ve Španělsku a Itálii je hodnotově založený euroskepticismus, v případě Německa a Francie lze hovořit o kulturně založeném euroskepticismu, odrážejícím společné evropské občanství, etnickou a náboženskou pluralitu a xenofobii. (Topaloff 2012: 21 - 22)

9

3. Eurozóna a krize Vývoj Evropské měnové unie lze rozdělit do čtyř základních etap3, přičemž poslední z nich se pojí se vznikem HMU a následně vznikem eurozóny4, k čemuž došlo zavedením společné měny do oběhu k 1. lednu 2002 na základě splnění konvergenčních kritérií 5 a souladu právních předpisů s pravidly HMU. (Sychra 2009: 45, 80) Ačkoliv zavedení společné měny bylo od počátku jasným a žádoucím cílem ekonomické integrace, její účel, spočívající v úspoře transakčních nákladů, posílení konkurence a ekonomické výkonnosti, a zajištění a udržení měnové stability, se ve světle událostí posledních let ukázal být přinejmenším přeceňován. (Sychra 2009: 22) První zatěžkávací zkouškou, která tuto nestabilitu eurozóny potvrzuje, přitom prošel krizí zasažený Evropský měnový systém již v letech 1992 - 1993. Došlo k tomu vlivem kombinace několika skutečností, konkrétně ztrátou flexibility EMS, vysokými náklady německého sjednocování a odmítavým referendům o Maastrichtské smlouvě. (Dědek 2007: 91) Příčiny té dnešní krizové situace eurozóny jsou na jedné straně spatřovány mimo Evropu, v přílivu kapitálu z rychle rostoucích ekonomik rozvojových zemí, ztížení podmínek na mezibankovním a úvěrovém trhu po kolapsu amerických hypotečních trhů v roce 2007 a krachu americké banky Lehman Brothers v roce 2008, a v neposlední řadě ve vypuknutí celosvětové hospodářské krizi k roku 2009. (Marsh 2009: 12 - 14) Na druhé straně jsou příčiny mnohými spatřovány v samotném projektu, který byl v první řadě politický a teprve poté ekonomický a v ochotě státníků k včlenění co nejvíce členů, kteří měli zájem stát se členy eurozóny. Avšak bez jakéhokoliv ujasnění či změny pravidel, což vede k naprosté nekompatibilitě členů eurozóny a jejich nedostatečné hospodářské flexibilitě. (Marsh 2009: 12 - 14) Naprosto kriticky se k zavedení eura staví Petr Mach, podle nějž nevyhnutelná nadměrná inflace a nadměrná nezaměstnanost jako následný jev zavedení společné měny má svůj esenciální původ v měnové integraci nesourodých

Podrobný popis jednotlivých etap a jejich časové vymezení např. Sychra (2009) a konkrétnější přehled a popis závěrečné fáze realizace HMU viz tzv. Green Paper on the practical arrangements for the introduction of the single currency z roku 2005. 3

Členy eurozóny jsou v současnosti: Belgie, Finsko, Estonsko, Francie, Německo, Irsko, Itálie, Lotyšsko, Lucembursko, Kypr, Malta, Nizozemsko, Španělsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovinsko, Slovensko (Baldwin a Wyplosz 2013: 456) 4

5

Přehled konvergenčních kritérií např. Baldwin a aWyplozc 2013: 452 - 454 10

ekonomik jednotlivých států eurozóny. (Mach 2003: 37) Na makroekonomickou a finanční heterogenitu eurozóny upozorňuje i viceguvernér České národní banky Vladimír Tomšík a dodává, že závažným problémem je rozdílná míra inflace i v rámci samotné eurozóny, vyplývající z různé míry ekonomické vyspělosti a rozdílným růstem produktivity členských států. (Tomšík 2013: 13) Endogenní příčiny v samotném nastavení hospodářské a měnové unie spatřuje i Martin Slaný, podle kterého nebyly na počátku brány v potaz všechny ekonomické podmínky (sladěnost hospodářských cyklů, otevřenost a silná závislost obchodu, podobná míra inflace, pružnost cen, mobilita výrobních faktorů - primárně pracovních sil, hystereze postižených trhů práce zemí eurozóny) i politické či politicko - ekonomické podmínky (kompenzace nepříznivých šoků fiskálními transfery, jednota priorit v hospodářské politice či unijní solidarita). (Slaný 2011: 83 - 84)

3.1 Reakce institucí na krizi eurozóny ve vztahu ke členským státům Reakce institucí eurozóny lze rozdělit na reakce zaměřené dovnitř, k vlastním členům a vnitřnímu vývoji, a samozřejmě také na ten vnější, vůči nečlenským státům, ale i potencionálním členům eurozóny. Z tohoto pohledu je krizí zasažená eurozóna uzavřena vstupu nových členů, což potvrzuje i snaha o zpřísnění maastrichtských kritérií jejich doplněním o kvalitu bankovní soustavy či záruku solidarity. (Slaný 2011: 87) Mnohem důležitější je ovšem reakce institucí směrem dovnitř ke členským státům eurozóny v podobě konkrétních kroků řešení krize. Spočívá jednak v řešeních krátkodobých a jednak dlouhodobých, jež mají zabránit opakování podobné situace v budoucnosti a dbát na dodržování fiskální disciplíny. Jejích hodnocení je však značně rozporuplné a je pro ně možná až příliš dobře signifikantní označení „příliš málo, příliš pozdě“. Zároveň se přímo dotýkají členských států eurozóny a nepřímo tak přispívají k narůstající vnitřní animozitě „věřitelů“ a „dlužníků“. Důležitými krátkodobými kroky k řešení krize eurozóny s přímým vlivem na sledované členské státy byl vznik tzv. Trojky ve složení MMF - EU - ECB a poskytování úvěrů, postačujících na rok fungování země. Souvisejícím a zásadním krokem bylo vytvoření Evropského nástroje finanční stability (EFSF), později nahrazeného Evropským stabilizačním mechanismem (ESM). Zjednodušeně řečeno jejich účel spočívá v přímém poskytování úvěrů zemím v potížích s garancí členů eurozóny s dobrou ekonomickou situací. Největším podílem garančních závazků disponují na základě poměrného rozložení právě největší státy eurozóny 11

Německo s 27% a Francie s 20%. Vůbec první program finanční pomoci ESM byl zaměřen na pomoc Španělsku se zaměřením na jeho bankovní sektor. Samotnému zahájení pomoci ESM v červenci 2012 předcházel proces restrukturalizace španělskými orgány v roce 2010, nicméně se jim nepodařilo výrazný a dlouhodobý ekonomický pokles dostat svépomocí pod kontrolu. Program finanční pomoci Španělsku skončil k 31. 12. 2013 po vyplacení celkové sumy 41,3 mld. euro. (European Stability Mechanism 2014) Italská vláda poměrně včasně reagovala na zasažení hospodářskou recesí již v roce 2008, proto v této době nebyla považována za výraznější hrozbu pro eurozónu a adeptem na přímou finanční pomoc, avšak v rámci mechanismu vloženého kapitálů a odečtení nákladů ESM z něj bez nejmenších pochyb Itálie profituje. (Quaglia 2009: 7 - 18, TF Market Advisors 2014) Reakce členů eurozóny s dobrou ekonomickou situací, nacházejících se nyní v roli věřitelů, na sebe logicky nenechala dlouho čekat. Problémem se stal fakt, že se jednak tyto zásahy dají pokládat za porušení Smlouvy o EU, podle které není možné, aby ECB poskytovala přímé mezistátní úvěry jiným vládám eurozóny, a za druhé fond logicky naráží na odpor garantujících států. Navíc počínaje Řeckem došlo k porušení tzv. „no bail - out“ klauzule, která zakazuje pomoc státu, který se dostal do problémů vlastní nezodpovědnou rozpočtovou politikou. (Baldwin a Wyplosz 2013: 556 - 564)

12

4. Souvislost mezi důvěrou v evropskou politickou integraci a v integraci ekonomickou a měnovou V první řadě je na místě zdůraznit zcela zřetelnou vazbu mezi politickou sférou a ekonomickou sférou a jejich vzájemnou provázanost v rámci evropské integrace, a logicky tedy i v rámci integrace měnové. Bela Balassa konstatuje, že politické motivy sice mohly podněcovat první kroky k evropské integraci, ale stejně tak i u původně čistě ekonomických motivů často dochází k pozdější potřebě politické jednoty. (Balassa 1994: 177) Navíc jak je výše zmíněno, právě prohlubování měnové integrace bylo pravděpodobně významným zlomem v nárůstu zájmu veřejnosti o otázky EU, protože od přijetí Jednotného evropského aktu začala velká část evropské veřejnosti vnímat evropskou integraci spíše jako integraci ekonomickou. Podpora evropské integrace tak rostla v dobrých ekonomických časech a naopak klesala v časech zlých. Toto zúžené vidění evropské integrace se sice změnilo v 90. letech vlivem měnících se geopolitických vztahů v Evropě, avšak je jasné, že právě reflexe benigních ekonomických přínosů evropské integrace způsobila přerušení období permisivního konsensu. Z tohoto důvodu si troufám tvrdit, že s nástupem krize eura se ekonomická podstata integrace mohla opět dostat v očích evropské veřejnosti do popředí zájmu. (Hix a Høyland 2011: 108 - 109) Negativní odpověď na provázanost důvěry v integraci politickou a měnovou představuje ekonomický euroskepticismus, který v současnosti odráží jednak problémy spojené s krizí, tak i problémy způsobující zavedení společné měny v rámci eurozóny. Obecně lze říct, že podle Hixe a Høylanda mají sklony k ekonomickému eurokeptickému vnímání evropské integrace spíše chudší země, zatímco ty bohatší mají pocit, že právě oni více profitují z ekonomické integrace. Obdobně z čistě ekonomického hlediska nedůvěřují spíše čistí dovozci než čistí vývozci. (Hix a Høyland 2011: 113) V souhlasném duchu píše Leconte, podle které je ekonomický růst, spojený se zvýšením exportu uvnitř EHS, doprovázen zvýšenou podporou evropské integrace a podpora evropského členství je vyšší v tzv. kohezních zemích, které čerpají z evropských strukturálních fondů. Podobně také občané zemí, které jsou čistými příjemci peněz z evropského rozpočtu, věří v prospěšnost evropské integrace. (Leconte 2010: 77)

13

EMPIRICKÁ ČÁST 5. Dopady krize na ekonomiky sledovaných zemí Pokládám za vhodné před tím, než se budu věnovat vývoji euroskepticismu ve sledovaných zemích, nejdříve obecně nastínit jejich ekonomické postavení a roli v rámci krize eurozóny a samozřejmě i určitou časovou přímku dolehnutí krize na individuální aktéry této práce, jelikož následující kapitoly budou pravděpodobně do značné míry tímto faktorem poznamenány či přímo ovlivněny, proto bude pravděpodobně lepší k nim přistupovat již se znalostí dopadů krize eurozóny na jejich ekonomicko - politickou situaci. Obecně období let 2001 - 2007, tedy před obecně uváděným časovým mezníkem vypuknutí ekonomické krize, bylo totiž pro většinu světa charakteristické jako období tzv. Velkého uvolňování (Great Moderation), které se vyznačovalo prosperitou s vysokými tempy ekonomického růstu a nízkou mírou inflace. Následná ekonomická krize, tvořená hned dvěma krizovými vlnami v podobě výše zmiňované americké krize hypotečního trhu na jedné straně a evropské dluhové krize na straně druhé, způsobila u části zemí nadměrnou ekonomickou zátěž, která ohrožovala nejen ekonomiku daných členských států, ale při jejich účasti v rámci eurozóny představovaly riziko i pro celou EU. (Baldwin a Wyplosz 2013: 546)

5.1. Pohled na Německo a Francii jako „věřitele Evropské unie“ Z hlediska teorie o vzniku určité cleavage mezi státy „věřitelů“ a „dlužníků“, kterou jsem předznamenávala již v úvodu práce, se řadí Německo a Francii bez nejmenších pochyb mezi státy první skupiny. Německo spolu s Francií jsou i v době krize největšími čistými plátci do evropského rozpočtu a jsou vnímány v evropském prostoru jako tzv. ekonomické lokomotivy. (Komárek 2012: 442) Nicméně právě predominance věřitelských ekonomik v rámci eurozóny vynutila soustředění hlavních nákladů na adaptaci v rámci finanční krize na více okrajové účastníky EMU, jako je Řecko, Irsko či Španělsko. (Bulmer a Paterson 2010: 105, 1058) Svou vedoucí roli v rámci struktur EU v době krize věřitelské státy utužují voláním po řešení krize, spočívající v nápravách ryze u kategorie „dlužníků“. Konkrétně trvají na fiskální zdrženlivosti a strukturálních reformách v dlužících státech a odmítají zplnomocnění Evropské centrální banky k přímé záchraně postižených ekonomik. (Comelli 2012: 3) To je logicky založeno na 14

pocitu určité křivdy z plynutí vlastních financí na záchranu ekonomik jiných států, kteří si za svou svízelnou ekonomickou situaci vlastně mohou sami, tudíž by se na první pohled ekonomické či utilitární příčiny rašících euroskeptických tendencí jevily zcela logicky. Graf č. 1 ročního růstu HDP ukazuje obdobné tendence u obou zemí s největším propadem v roce 2009, kdy v Německu v tomto jediném případě dosáhl záporných hodnot, konkrétně -5,1 % a ve Francii - 3,1 %. Rychlé ekonomické zotavení nicméně odráží hodnoty následujícího roku, kdy se obě země již vrátily do kladných hodnot. Ovšem i rok 2012 byl pro obě země příznačný dalším strmějším poklesem HDP, v Německu na 0,7 % a ve Francii na 0.

Graf č. 1

Zdroj dat: The World Bank

5.2 Pohled na Španělsko a Itálii jako „dlužníky Evropské unie“ Španělsko a Itálie jsou naopak řazeny mezi skupinu „dlužníků“ a Španělsko je jedním z vůbec největších příjemců EU a spolu s Itálií se řadí do nelichotivého klubu tzv. PIIGS států6. (Comelli 2012: 2) Rychlé rozšíření mezi těmito státy a lokaci právě v rámci jižního regionu vysvětlují Hossein Kazemi a Niloufer Sohrabji, když potvrzují roli nákazy mezi PIIGS je označení pro skupinu pěti států eurozóny s nejslabšími a nejrizikovějšími ekonomikami (Itálie, Španělsko, Portugalsko, Řecko a Island), které ztratily cenovou konkurenceschopnost vzhledem k rychle rostoucím cenám a mzdám ve srovnání s průměrem eurozóny a přijetím eura je snaha o vymanění se z recese těžší kvůli nemožnosti devalvovat vlastní měnu. (The Economist 2010) 6

15

jednotlivými státy PIIGS v rámci dluhové krize navzájem právě v jižním regionu. (Kazemi a Sohrabji 2012) V případě Španělska, které mělo řádnou fiskální disciplínu, došlo ke kolapsu již v roce 2008. Problémem se stal vysoký pokles hypotečního úvěru, velký nárůst nezaměstnanosti a bankovní sektor. U Itálie žádný konkrétní kolaps datovat nelze, avšak přestože se dluh relativně stabilizoval a během krize příliš nezvětšoval, je stále dost vysoký a i přes absenci hypoteční bubliny je zde velmi nízké tempo růstu ekonomiky s omezenou možností redukce veřejného dluhu. Tudíž je bezpochyby zdrojem potencionální nestability pro bankovní instituce. (Baldwin a Wyplosz 2013: 560 - 561, Górniewicz 2011: 61 - 63) Nestabilní ekonomickou situaci a evropskou hrozbu reflektoval v roce 2011 i sám budoucí premiér Monti, když konstatoval hrozbu „transformace Itálii ze zakládajícího člena EU na člena, který Unii potopí“. (Montelli 2012: 4) Zatímco u Itálie byl v desetiletí před krizí ekonomický růst vůbec nejhorší mezi jižními členskými státy EU, u Španělska byl v letech 2000 - 2007 naopak rychlý hospodářský růst, kdy se růst HDP pohyboval mezi 3 - 4 %, což bylo dáno přílivem kapitálu a tvorbou úvěrů, obojí bylo přitom zrychleno právě vazbou na euro, bez něhož by se paradoxně v době krize Španělsku a dalším ekonomikám PIIGS pravděpodobně dařilo mnohem lépe. (Bosco a Verney 2012: 138, Kohout 2010: 126) Jak vidíme v následujících grafech č. 2 a č. 3, u obou zemí byly opět kritické roky 2009 a následně 2012, který opět narušil pozitivně vyhlížející vzestupnou tendenci předchozích dvou let. Rovněž vývoj ročních hodnot celkového hrubého veřejného zadlužení, který představuje veřejný dluh dle Maastrichtské smlouvy, reflektuje nejvyšší odskoky mezi rokem 2008 a 2009.

16

Graf č. 2

Zdroj dat: The World Bank

Graf č. 3

Zdroj dat: Eurostat

17

6. Euroskepticismus u věřitelských států - vývoj před krizí a po jejím vypuknutí Tato kapitola se bude věnovat Německu a Francii, které jsou považovány za hlavní motory evropské integrace. Oba státy stáli u samotných počátků evropské integrace, tudíž jakékoli zmínky o euroskeptických tendencích vzbuzovaly vždy velkou pozornost, nejen u politických elit samotných zemí, ale i v rámci struktur EU a mnohdy také snahu o jejich objasnění na základě vnějších a neevropských příčin a faktorů. Podle práce Bushe a Knelangena z roku 2004 je nekorektní mluvit v případě Německa o fundamentálním euroskepticismu, což odráží předpoklad chápání Německa jako převážně proevropsky orientovaného státu, avšak zároveň předesílá nutnost nezavírat oči před jistými euroskeptickými tendencemi, které se v Německu objevují již od jeho sjednocení, a které je možné nalézt jak v rámci euroskepticismu veřejného, tak i přes poměrně vysokou disciplinovanost elit, v rámci euroskepticismu stranického. (Bush a Knelangen 2004: 83) Francouzští političtí představitelé stáli u samého počátku evropských integračních snah. Logicky to tedy v nás vyvolává předpoklad proevropského postoje země, avšak možná je tato utkvělá představa příliš krátkozraká. Na rozdíl od Německa jsou totiž pojmy Francie a euroskepticismus spolu v odborné literatuře spojovány již o něco častěji a Francie nebyla ani před krizí považována za čistě eurofilní zemi. Podle Harmsena je dokonce možné Francii vnímat jako předka širšího euroskeptického hnutí ve stejné rovině jako Velkou Británii. Obecně může být francouzský euroskepticismus postaven na opozici mezi výrazným národním politicko - ekonomickým modelem na jedné straně a na druhé straně rozvíjejícím se evropským modelem často spojovaným s širšími procesy globalizace. (Harmsen 2005: 4) Obdobně i Leconte spatřuje v případu Francie znaky politického euroskepticismu, jelikož zde je silný přesah mezi státem a národem. (Leconte 2010: 69)

6.1 Vývoj euroskepticismu v Německu aneb od evropského konsensu elit k rostoucímu stranickému antagonismu?

6.1.1 Proměny německého veřejného euroskepticismu ve sledovaném období Německá veřejnost byla po dlouhou dobu naladěna relativně stejně jako politické elity, což bylo posíleno i kompatibilním vysíláním médií, tradiční ostražitostí proniknutí 18

populistické politiky mezi elity, ústavním omezením používání referend a plebiscitů a v neposlední řadě i otevřenou německou ekonomikou, která využila příležitosti nabízené společným trhem a programy jednotného trhu. (Lees 2002: 244) Podle Medrana potencionální důvod vysoké podpory spočívá v posílení státní totožnosti a vytvoření národní identity po porážce v 2. světové válce či příslib budoucích ekonomických výhod v očích obyvatelstva. (Medrano 2003: 12) Podle Rabiger se euroskeptické tendence mezi veřejností rozvinuly od okamžiku sjednocení Německa a významným mezníkem byla i Maastrichtská smlouva7. Následné konání a především zamítavý výsledek evropských referend a zvýšení účasti veřejnosti na rozhodovacím procesu mohlo podle Rabigera způsobit zvýšení skeptického přístupu k EU. (Rabiger 2011: 211, Busch a Knelangen 2004: 87) Význam Maastrichtské smlouvy na veřejné mínění dokazují i průzkumy podpory jednotlivých složek Maastrichtu, kdy se největším trnem v oku pro Němce společná měna a vnitřní trh, tudíž veřejný euroskepticismus pramenil právě z ekonomických důvodů a nespokojenosti německých obyvatel z faktu, že se po sjednocení stalo Německo největším čistým plátcem EU. (Rabiger 2011: 213) Obdobně i Busch a Knelangen spatřují příčiny německého veřejného euroskepticismu ve dvou klíčových projektech a jejich následcích, a to sice v jednotné měně a rozšíření. (Busch a Knelangen 2004: 83) Hix a Høyland reflektují pokles podpory evropské integrace v Německu v posledních letech, protože obyvatelé si začali být vědomi toho, že jsou hlavními přispěvovateli do evropského rozpočtu. Ačkoliv je práce z roku 2011, autoři tento závěr vyvodilo z výsledků zkoumání období let 2000 - 2006, tudíž ještě před započetím krize eura. (Hix a Høyland 2011: 115) Podle Bulmera a Patersona a jejich teze z roku 2010 bude faktor krize eurozóny hlavním faktorem německé evropské politiky v dohledné budoucnosti a je pravděpodobná další eroze stranického konsensu vzhledem k přitažlivosti tématu evropské politiky v přetrvávajících finančních podmínkách. (Bulmer a Paterson 2010: 1064) Rabiger na druhé straně také hodnotí euroskepticismus v období let 2007 - 2010 a konstatuje, že ještě v roce 2009 byl počet německého obyvatelstva považující členství za dobrou věc relativně stabilní. Navíc zatímco Maastrichtské smlouvě byl Němci vytýkán demokratický deficit, zdá se, že toto hledisko v roce 2009 se dostalo do pozadí a většina obyvatel byla se stupněm demokracie v Unii spokojena. (Rabiger 2011: 217) I přes zlepšení 7

Maastrichtská smlouva znamenala mj. i dokončení EMU. 19

důvěry v EU v roce 2010 oproti roku 1992 v oblasti důvěry ve vnitřní trh, rozšíření je naopak klíčovým zdrojem skepticismu vůči EU a autor zároveň předesílá do budoucnosti jako potencionální zdroj euroskepticismu euro. (Rabiger 2011: 218 - 219) Právě proto se nejdříve zaměřím na vývoj podpory EMU a společné měny ve společném grafu č. 4 s podporou EU jako takové. Zde je sice mezi lety 2007 - 2012 viditelná mírně klesající tendence započatá rokem 2007, avšak trvale většina občanů věří v EMU a euro. Graf č. 4

Zdroj dat: EB 43 - 77

Jelikož nás ze všech typů veřejného euroskepticismu definovaných Sørensen zajímá především ten ekonomický, zaměřím se nyní na sledování jednoho z indikátorů ekonomického euroskepticismu podle Sørensen, což je pocit výhod plynoucích ze členství v EU. Tento typ otázky se v eurobarometru vyskytuje v letech 1997 - 2010, přičemž ne ve všech případech jsou uvedeny procentuální hodnoty záporné odpovědi, které Sorensen ve své práci použila. Z grafů č. 5 a č. 6 vidíme, že ve sledovaném období záporné hodnoty ani zdaleka nedosahovali 50 % hranice, byť ani jasně nedominovala u obyvatel kladná odpověď až do roku 2005. Období dominance souhlasného pocitu s čerpáním výhod v letech 2007 2009 je narušeno opětovným poklesem v roce 2010, jehož důvody by potencionálně mohly korespondovat s angažovaností Německa v konkrétních krocích řešené dluhové krize v tomtéž roce.

20

Graf č. 5


Graf č. 6


Jelikož předchozí ukazatel není zaznamenán až do roku 2012, zařadila jsem jiné a úžeji související přímo s krizí - otázku vnímání národní ekonomické situace na jedné straně a ekonomické situace EU na straně druhé, které jsou zaznamenávány od roku 2007 a pohled občanů na krizi v období 2009 - 2012. V grafu č. 7 vidíme, že až do roku 2009 byly křivky obou grafů de facto totožné. Období let 2009/2010 je ovšem patrný obrovský nárůst pozitivního vnímání národní ekonomiky - v roce 2011 74 % a naopak pesimistické hodnocení 21

evropské ekonomické situace. Toto je možné vysvětlení přetrvávající důvěry Němců v EMU v tom ohledu, že byť věřitelé zadlužených států eurozóny, lidé vnímají svou národní pozici Německa jako evropského tahouna se stabilní a krizí neohroženou ekonomikou, zatímco situaci EU mnohem hůře. Ještě zajímavější údaje zobrazuje graf č. 9, ve kterém je jasně viditelná závislost mezi podporou EU a pocitem, že krize již dosáhla vrcholu a situace se bude již zlepšovat. Graf č. 7


Graf č. 8


22

6.1.2 Proměny německého stranického euroskepticismu ve sledovaném období Hledání prvků stranického euroskepticismu u eurofilně disciplinovaného Německa byl v minulosti poměrně problém, protože německé politické elity vždy prezentovali Německo jako tzv. Musterknabe, tedy modelový příklad EU se stabilním konsensem elit ohledně evropského projektu. (Lees 2002: 244) Podle Taggarta a Szczerbiaka je Německo typickým příkladem systému s minimálním zpochybněním, kdy byla role dominantní CDU klíčová v procesu evropské integrace. Charles Lees však v roce 2002 podotýká, že se přece jen v Německu euroskepticismus objevuje, avšak přerod problematiky evropské integrace v záležitost stranické soutěže je značně limitovaný kvůli institucionálním bariérám, jako je konsensuální stranický systém a slučitelnost německého spolkového systému s politickým systémem EU. Příklady těchto stran podle Taggarta a Szczerbiaka jsou v kategorii měkkého euroskepticismu PDS, národně - liberální frakce FDP, část pravého křídla CDU a CSU. Nachází i krajně pravicové strany řazené ke kategorii tvrdého euroskepticismu (DVU, NPD a Republikánská strana), avšak vzhledem k jejich marginální roli, není tato kategorie v Německu tak důležitá jako kategorie měkkého euroskepticismu. (Taggart a Szczerbiak 2005: 7 - 8, Lees 2002: 250) Jelikož pro veřejný euroskeptismus bylo zlomovými událostmi sjednocení Německa a Maastrichtská smlouva, stojí za povšimnutí její vliv na euroskepticismus stranický. Podle Leese byl totiž konsensus napříč stranami zatížen sjednocením Německa a změnami, které to přineslo jak na levici, tak na pravici. CDU si sice proevropský postoj zachovala, ale bavorská CSU se vymezila proti některým prvkům evropské integrace. Obdobně v rámci levice jednak postkomunistická PDS zůstala nepřátelská k mnoha aspektům evropské integrace, ale krátkodobě v tomto období zaujala více skeptický postoj i sociálnědemokratická SPD. Žádná z relevantních stran však nedokázala zjevné euroskeptické ladění veřejnosti převzít a využít a právě zde je dost možná zakořeněna disjunktura mezi elitami a názorem veřejnosti. (Lees 2002: 245) Lees došel ve své práci k závěru, že politická mobilizace na základě znepokojení občanů z některých aspektů evropské integrace je pro strany v Německu neatraktivní perspektivou a podle Busche a Knelangena v německé politice není strana, která by tradičně proevropský postoj ohrožovala a projevy euroskepticismu mezi politickými elitami se omezují na tzv. „Black sheep“ strategii, užívanou pouze individuálními politiky, tedy nikoliv jako oficiální politiku strany. (Busch a Knelangen 2004: 89) 23

Lees predikuje, že německý euroskepticismus bude i nadále „temnou záležitostí“ německé politiky. Tímto tvrzením zároveň volně přejdeme do druhé části zkoumaného období, kdy se vynořují reálné pochybnosti o tom, zda měl Lees ve své předpovědi pravdu a zda se z německé „temné záležitosti“ nestala skutečnost, kterou už nelze přehlížet. Tuto tezi potvrzují mnozí autoři, kteří poukazují na proměnu německé evropské politiky, kdy podle Bulmera a Patersona došlo k posunu od „zkrocené síly k normalizované síle“, podle Harnische a Schiedera se stala „slabší, chudší a podlejší“ a podle Hellmanna a jeho spolupracovníků už Německo nadále není „evropským modelem“. (Bulmer a Paterson 2010, Harnisch a Schieder 2006, Hellmann et al. 2005) Podle Bulmera a Patersona je také jasným důkazem výše uvedených tendencí i pokles proevropské rétoriky u nejen současné německé kancléřky Merkelové, ale už i jejího předchůdce Schrödera8. Merkelová například v roce 2010 před Evropskou radou vznesla návrh o vyloučení ze společné měny státy, které by mohly ohrozit budoucnost eurozóny, čímž se jednak značně odchýlila od tradičního solidárního přístupu Německa k evropským partnerům a zároveň byl zakotven předpoklad o řeckém dluhu jako systémové výzvě designu samotné měnové unie. (Bulmer a Paterson 2010: 1054) Vedle těchto individuálních projevů, na obecné stranické rovině, podle Bulmera a Patersona je německý euroskepticismus věcí pouze dvou stran, respektive strany Levice jako celku a spíše pouze jednotlivců z CSU. (Bulmer a Paterson 2010: 1062) Nejnověji se na německé stranické scéně ovšem objevuje nová a neskrytě euroskeptická strana Alternativa pro Německo, jejíž volební úspěch byl překvapující nejen vzhledem k faktu, že dokázala ve stejném roce svého vzniku uspět i bezprostředně ve volbách se ziskem 4, 7 % hlasů, ale dokázala se tak také přiblížit ustálenému schématu fungování německého stranického systému. Je ovšem otázkou, do jaké míry je tato strana životaschopná, což ovšem prokážou nejlépe až příští konané volby. (Parties and Elections in Europe. Germany 2014)

8

Gerhard Schröder byl německým kancléřem v letech 1998 - 2002. 24

6.2 Vývoj euroskepticismu ve Francii aneb od lhostejnosti k narůstajícímu antagonismu?

6.2.1 Proměny francouzského veřejného euroskepticismu ve sledovaném období a evropská referenda Chris Flood ve své práci z roku 2005 píše, že je francouzský veřejný euroskepticismus patrný pouze u nepatrné menšiny populace a mnohem výraznější a převažující je postoj lhostejnosti a odstupu. Francouzský euroskepticismus označuje doslova za „nepolapitelný jev“. Flood konstatuje tezi o krizi důvěry důsledkem Maastrichtské smlouvy a sleduje veřejný euroskepticismus v období let 1990 - 2002, kdy se výrazná část populace neangažuje na směřování EU, což může být odrazem pocitu bezmoci na procesu řízeném elitami obou pólů politického spektra. (Flood 2005: 43 - 45) Důležitou kategorií v rámci zkoumání francouzského veřejného euroskepticismu je kategorie evropských referend. V rámci veřejného mínění mají důležitou roli referenda, přičemž ve Francii se ty s evropskou tématikou konaly již třikrát. První dvě referenda referendum o rozšíření evropského ekonomického společenství v roce 1972 a referendum souhlasu s ratifikací Maastrichtské smlouvy v roce 1992 byla francouzskými občany odsouhlasena.9 Nejdůležitějším evropským referendem však bylo poslední konané referendum o přijetí evropské ústavní smlouvy v roce 2005, kdy se poprvé veřejnost vylovila proti. 10 Důvod, proč pokládám za opodstatněné zde tyto souvislosti zmínit je fakt, že takový výsledek byl překvapením nejen pro Francii, ale i celou Evropu. Logicky to evokovalo obavy, že ve Francii přerostlo negativní vnímání účasti v rámci evropské integrace. Navíc se podle mnohých dotklo spolu s výsledkem nizozemského referenda i ostatních členských států, kdy se hovoří dokonce o vyvolání existenčního chaosu celé integrace. (Downs 2011: 280) Podle Harmsena se v případě Francie jednalo o explicitní případ střetu dvou modelů, o nichž jsem se výše již zmínila a koresponduje to tak s trendem, který je možné sledovat po desetiletí. (Harmsen 2005: 5) Na druhé straně se vynořuje otázka, do jaké míry výsledek tohoto referenda, a vlastně i toho předchozího, kdy byl výsledek velmi těsný, odráží postoj

Podrobné informace o průběhu a výsledcích referend je možné najít v Pitrová a Fiala (2005) či Perottino (2005) 9

10

Konkrétně to bylo necelých 55 % občanů při celkové téměř 70 % účasti. (Perottino 2005: 216) 25

vůči EU a do jaké míry zapůsobily vnější faktory jako nespokojenost s vládou, ekonomická situace, společenský pesimismus či problematika imigrace. Francouzská referenda jsou navíc často spojovaná s osobou, která je vyhlašuje, tudíž výsledy mohou odrážet sympatie či antipatie vůči hlavě státu či vlády. (Grossman et al. 2008: 2, 13 - 15) Podle výzkumu veřejného euroskepticismu Sørensen z roku 2007, shledává u Francie silný sociální euroskepticismus, kterým může být podle Sorensen vysvětlen i výsledek referenda, kdy byla pro Francouze smlouva málo sociální a příliš liberální. Podle Sørensen se ve Francii objevuje částečně i euroskepticismus ekonomický a demokratický. Naopak zde neshledává euroskepticismus založený na národní suverenitě. (Sørensen 2007: 83, 88) Nicméně vliv zamítavého referenda je již v současné době pravděpodobně upozaděn, a proto se zaměřím na možnost, že mohl vlivem krize zesílit právě ekonomický euroskepticismus na úkor toho sociálního. Začneme ovšem opět v grafu č. 9 s podporou EMU a eura. Ve Francii je podpora EMU a eura dokonce ještě větší než v případě Německa, ovšem v letech 2010 a 2012 se tyto ukazatele dostaly u obou zemí na přibližně stejné hodnoty, což mohlo souviset se zahájením záchranných akcí „dlužníků“ eurozońy. To nic nemění na faktu, že jsou tato čísla vysoká a signalizují vysokou podporu EMU a eura v těchto věřitelských státech i v období trvající krize, na rozdíl od podpory EU jako takové.

Graf č. 9


26

V následujícím grafu č. 10 se podíváme na euroskepticismus ekonomický, abychom zjistili, zda se tento trend v průběhu krize ve Francii nezměnil. Vidíme ovšem poměrně stabilní převahu kladného pocitu čerpání výhod po celé období. Znamenalo by to tudíž, že ani Německo, ani Francie se necítí být znevýhodňováni na úkor dlužnických států EU, což odporuje našemu výchozímu předpokladu. U Francie však můžeme pozorovat, že je křivka grafu č. 10 přece jen kolísavější než u Německa a v grafu č. 11 je zřetelný nárůst záporných hodnot počínaje rokem 2003. Graf č. 10


Graf č. 11


27

Ačkoliv ve Francii, stejně jako v Německu ještě před rokem 2007 převažovalo přesvědčení, že národní ekonomická situace obou států je lepší než v EU, po roce 2007 se v tomto ohledu tyto dva státy liší. Jak vidíme v grafu č. 12, Francouzi vnímají ekonomickou situaci značně negativně, přičemž obě křivky mají de facto souběžný vývoj a dokonce se v roce 2010 potkávají na stejné hodnotě, kdy pouze 10 % shledává jak dobrou národní ekonomickou situaci, tak i evropskou. V grafu č. 13 není mezi podporou EU a pocitem, že krize dosáhla již vrcholu tak zřetelná souvislost jako u Německa, vzhledem k nízkému stupni proměnlivosti hodnot srovnávaných veličin ve sledovaném období. Graf č. 12


Graf č. 13


28

6.2.2 Proměny francouzského stranického euroskepticismu ve sledovaném období Francie, obdobně jako Německo, bylo zařazeno Taggartem a Sczerbiakem mezi státy s minimálním zpochybněním EU, což souvisí s nepříliš silnou rolí tématu EU v rámci francouzského stranického spektra, a podle Flooda slouží spíše jako přidaná hodnota určitým ideologickým proudům jak na levici, tak na pravici. (Taggart a Szczerbiak 2005: 11, Flood 2005: 43) V rámci stranického euroskepticismu u Francie se objevuje trend snahy populistických stran o doplnění svého obrazu opozice vůči stávajícím stranám právě o dimenzi euroskepticismum. Typicky u FN, kdy bývalý předseda a zakladatel strany Jean - Marie Le Pen vystupoval proti členství v EU kvůli globalizačním tendencím a ohrožení francouzské identity. (Taggart a Szcerbiak 2005: 6) FN ve své typologii z roku 2009 zmiňuje i Vasilopoulou, kdy ji řadí do kategorie odmítavého euroskepticismu, protože ve svých požadavcích trvá na obnovení nezávislosti a suverenity a vystoupení z EU, obnovení francouzské měny a uzavření francouzských hranic. (Vasilopoulou 2009: 9) Vasilopoulou ve své pozdější práci také konstatuje výraznou transformaci strany od nevyhraněného postoje v 80. letech přes opozici vůči Maastrichtské smlouvě v letech 90. až po jednoznačné nepřátelství a požadavku vystoupení z EU v období po roce 2000. (Vasilopoulou 2013: 155) Za

zmínku

stojí,

že

Vasilopoulou

uvádí

v rámci

kategorie

podmíněného

euroskepticismu MPF, v jehož duchu usilují o transformaci EU a nahrazení integrace volnou spoluprácí na bázi projektu. Zatímco MPF lze dlouhodobě považovat za marginální subjekt francouzského stranického subjektu, jehož volební zisky bez ohledu na krizi se pohybují pouze kolem 1 %, pozice krajně pravicové FN je již zajímavější. Historicky vzato za úspěch FN lze považovat dva klíčové roky, kterými byl rok 1986, kdy se zavedením proporčního systému dostala FN do parlamentu a rok 2002, kdy se Le Pen dostal do druhého kola voleb. (Perottino 2005: 249 - 265) V roce 2007 získala ovšem pouze 4,3 % hlasů, o to větší bylo překvapení posledních konaných voleb v roce 2011, kdy se jí podařilo zisk navýšit až na 13, 6 % hlasů. Podle všeho navíc s pomocí tématu krize znovu ožila i krajní levice, konkrétně v podobě Jean - Luca Mélénchona, jehož levicová PG se spojila v roce 2008 s komunisty do FG a v následujících volbách 2012 se umístila hned za FN s 6,9 % hlasů. (Vasilopoulou 2009: 10 - 11, Parties and Elections in Europe. France 2014)

29

7. Euroskepticismus u dlužnických států - vývoj před krizí a po jejím vypuknutí Tato kapitola se bude věnovat Itálii, tedy stejně jako v případě Německa a Francie, zakládajícímu členovi evropské integrace a Španělsku, které se stalo členem hned v druhém, jižním rozšíření v roce 1986. Zatímco ve Španělsku byl vstup konsensuální volbou s jednomyslnou podporou, v Itálii se proti sice vstupu stavěla opoziční Komunistická strana, avšak po období 70. a 80. let již v obou státech převládal prointegrační konsensus napříč všemi parlamentními stranami. Tyto okolnosti a zároveň vhodnost výběru zrovna těchto států pro účely práce potvrzuje i fakt, že jižní region Evropy byl vždy považován za nejvíce proevropský. (Verney 2011: 7, Hooghe a Marks 2007: 123) Susannah Verney odvíjí svou diachronní analýzu výzkumu euroskepticismu v jižní Evropě od Maastrichtské smlouvy a zároveň záměrně vynechává období ekonomické krize, které podle ní otevírá novou éru v přístupu k evropské integraci v jižní Evropě (Verney 2011: 3) Tato éra potencionálního nárůstu euroskepticismu může být odrazem skutečnosti, že se dlužnické státy staví proti fiskálním úsporným opatřením za účelem řešení krize, protože to podle nich může být naopak překážkou růstu. Zároveň mohou tyto státy nabývat pocitu asymetričnosti a nedostatečné demokratické legitimity vzhledem k dominanci věřitelských států na nejvyšší politické úrovni. (Comelli 2012: 3) Měnící se vztah k EU u Itálie a Španělska by mohl vycházet z pocitu „evropské druhořadosti“ či být odrazem výše zmiňovaného vztahu mezi důvěrou v národní vládu a nadnárodní vládu. Tomuto předpokladu by nahrával i fakt, že se v tomto období projevuje zřetelná nedůvěra v národní vládu v celém jižním regionu, která se odrazila v sérii téměř souběžných pádů vlád v Řecku, Itálii i Španělsku v roce 2011. Podle Anny Bosco a Susannah Verney musely v důsledku krize vládní strany těchto zemí čelit dilematu loajality vůči vlastním voličům na jedné straně a vnějším aktérům na straně druhé. V prvním případě při vyslyšením požadavků svých voličů by čelili hrozbě ztráty mezinárodní důvěryhodnosti, což by mohlo mít nebezpečné důsledky pro správu národního veřejného dluhu a tedy ekonomiku země. V druhém případě se ovšem tento přístup odrazí v poklesu důvěry v politické strany (Bosco a Verney 2012: 130 - 133)

30

7.1 Vývoj euroskepticismu v Itálii aneb konec „slepého“ euro - entuziasmu? 7.1.1 Proměny italského veřejného euroskepticismu ve sledovaném období Itálie byla po dlouho cobu považována za euro - entuziastickou zemi, což bývá nejčastěji vysvětlováno délkou členství v EU či nedůvěrou ve vlastní politické elity, což se v italské korupcí protkané stranické sféře jeví jako logický argument. Donatella Della Porta a Manuela Caiani přidávají další dimenzi kořenů podpory tkvící ve štědré alokaci z evropských kohezních fondů a řazení Itálie mezi čisté příjemce z hlediska rozpočtové bilance. Podle Serricchia má silný vliv na důvěru v nadnárodní instituce vysoká důvěra v instituce národní, což je zajímavým závěrem, vzhledem k výše zmiňovaným protikladným názorů o tom, jsou tyto důvěry přímo úměrné či nikoliv. Nicméně obdobně jako u předešlých států došlo i v Itálii k prolomení permisivního konsensu s Maastrichtskou smlouvou a přijetím eura. (Della Porta a Caiani 2007: 2, Serricchio 2012: 129) Podle Manelli upadající podporu EU lze sledovat již před krizí, nicméně také reflektuje vliv dluhové krize, která ovšem ovlivnila italskou veřejnost jinak než politické elity. (Manelli 2012: 7) Podle Serricchia Italové v převažující míře stále vnímají Evropskou unii jako zdroj výhod pro individua i stát jako celek, nicméně vedle ekonomických příčin spatřuje autor prvky euroskepticismu tkvící v obavě z ohrožení kulturního dědictví a tradic, motivovaného rozšiřováním o „neevropany“. (Serricchio 2012: 131) Nyní se tedy podíváme na konkrétní hodnoty ukazatelů, které by měly vystihovat případný ekonomický euroskepticismus. Tradičně začneme nicméně u podpory EMU ve srovnání s podporou EU v grafu č. 14, kdy vidíme mnohem strmější a výraznější propad podpory ve srovnání s Německem či Francií. Rozdílný je rovněž vývoj podpory EMU, kdy dochází z dlouhodobého hlediska rovněž ztrátě podpory a italská podpora EMU a eura je podstatně nižší než u věřitelských států.

31

Graf č. 14


Na dalších grafech č. 15 a 16, odrážejících pocit vnímaných přínosů ze členství v EU paradoxně vyznívá jasněji než u věřitelských států v neprospěch EU. Mezi lety 2007 - 2010 si jen poměrně malá část italské veřejnosti myslí, že Itálie profituje z členství v EU, což by samo o sobě svědčilo o přítomnosti jistého stupně ekonomického euroskepticismu. Ovšem na druhé straně je třeba vzít v potaz vysoké procento obyvatel s neutrálním postojem. V grafu č. 11 vidíme, že záporné postoje nedosahují ani zdaleka většinové relevance a pohybují se v daném období pouze kolem 35 %. Graf č. 15


32

Graf č. 16


Graf č. 17 znázorňuje, že od roku 2008 jen velmi malá část italské veřejnosti vnímá ekonomickou situaci na obou úrovních pozitivně, což ovšem není příliš překvapivé zjištění. Zajímavější je ovšem rozchod obou křivek grafu po roce 2010, kdy si v očích Italů stojí italská ekonomika podstatně hůře ve srovnání s EU. V roce 2012 si více jak dvojnásobek obyvatel myslí, že ekonomická situace EU je lepší než Itálie. Na grafu č. 18 vidíme vzájemnou závislost mezi pocitem o překonání krize a podporou EU, kdy byli hodnoty v letech 2010 - 2012 téměř totožné. Graf č. 17

Zdroj dat: EB 68 -78

33

Graf č. 18

Zdroj dat: EB - 71 - 77

7.1.2 Proměny italského stranického euroskepticismu ve sledovaném období Podle Nicola Contiho jsou systematické studie o postojích italských stran k evropské integraci poměrně vzácné a zaměřené na období po roce 1994. V souvislosti s tímto rokem zmiňuje rovněž problematizování otázky postoje vůči EU, kdy Itálie již nemůže být nadále charakterizována jako sympatizant EU, přesto se však mechanismy dlouhodobé podpory určitým způsobem přenesly do nového italského stranického systému. Jako příklad uvádí obrat k proevropskému postoji u Komunistické strany v 70. letech, determinovaný jakousi jednomyslností v podpoře EU. Podle Contiho jsou více euroskeptické strany pravostředové než levostředové a zároveň pokládá se neevidentní důležitost role statusu vládní či naopak opoziční strany. (Conti 2003: 23 - 28, Della Porta a Caiani 2007: 8) Nedochází tedy k poupravení postoje po vstupu do vlády či naopak do opozice. Conti to vysvětluje na základě inspirace již výše zmiňovaným Leesem a případem německého centralizovaného stranického systému, avšak namísto centralizace vyzdvihuje stupeň inkluzivity volebních institucí, jelikož v Itálii prakticky žádná strana nestojí mimo možnost vládní alternaci, tudíž se nemusí cítit být potencionálně svým postojem k EU ohrožena. (Conti 2003: 29) Rozdíl mezi pravým středem a levicovým středem je také spatřován v rozdílnosti obav. Zatímco obavy prvně jmenovaného vychází především z ekonomických rizik rozšiřování, druhý tábor je spatřuje v demokratickém deficitu. (Della Porta a Caiani 2007: 11 - 14) 34

I Italský stranický systém byl před krizí zařazen Taggartem a Szczerbiakem mezi systémy s minimálním zpochybněním, přestože Conti zmiňuje krajně levicovou PRC, jenž ostře vystupuje proti Maastrichtské smlouvě, monetární unii i samotnému zavedení společné měny. (Taggart a Szczerbiak 2005: 11, Conti 2003: 26) Sofie Vasilopoulou ve své práci z roku 2009 uvádí jako příklad odmítavého euroskepticismu neofašistickou stranu MSFT, které je obdobně jako francouzská FN pro vystoupení Itálie ze struktur EU. (Vasilopoulou 2009: 9) Nicméně tato strana je pouze bezvýznamnou marginální formací, jejíž zisky jen výjimečně přesáhnou 1 % hlasů, tudíž je mimo oblast našeho zájmu. (Parties and Elections. Italy 2014) Nicméně v Itálii lze nalézt i jisté znaky stranického euroskepticismu u relevantní strany - LN, kterou Vasilopoulu zařadila do kategorie podmíněného euroskepticismu za názor, že evropské instituce nejsou blízko občanům a zároveň EU nerespektuje tradice a kulturu evropských národů. (Vasilopoulou 2009: 10 - 11) LN je navíc zajímavým případem proto, že prošla během krátké doby proměnou z pozitivního postoje k EU k vyhrazenému negativnímu. (Conti 2003: 25) Podle Contiho byla na počátku EU v očích regionální LN vnímána jako nástroj odtržení severu od státu, protože očekávali, že neschopnost Itálie splnit kritéria vstup do měnové unie bude mít explozivní charakter a vytvoří možnost odtržení severních bohatších států nebo možnost vstupu severu do EMU nezávisle a odděleně. (Conti 2003: 27) V tomto ohledu by se tedy moment vstupu Itálie do EMU jevil jako zlomový pro postoj LN, ovšem vývoj strany byl zcela opačný. U Itálie jako jediné ze zkoumaných zemí této práce našla Vasilopoulou také příklad posledního typu stranického euroskepticismu - AN označuje za zástupce kompromisního euroskepticismu, jelikož uznává potřebu podpory účasti Itálie ve stávajících strukturách EU a posílit italské národní zájmy účastí v různých institucích. (Vasilopoulou 2009: 12) Když se podíváme na postavení těchto dvou subjektů v současném stranickém systému Itálie, v první řadě je nutné poznamenat, že AN od roku 2008 spolu se stranou FI existovala jako pravostředová formace PDL, která volby v témže roce vyhrála. Do voleb 2013 strana vstoupila v rámci formace FDI - AN, řadící se opět k pravostředovému bloku, avšak se ziskem pouhých 2 % hlasů. Co se týká LN, ve volbách 2008 byl oproti minulým letům viditelný nárůst zisků ze 4,6 % hlasů na 8,3 %, avšak v následujících volbách se vrátili opět na 4 %. Tento krátkodobý nárůst preferencí by mohl do jisté míry odrážet teorii o pocitu ohrožení národní identity a demokratický deficit jižních států v době krize, což LN jako

35

zástupce podmíněného euroskepticismu unii vytýká. (Parties and Elections in Europe. Italy 2014) Důležitým mezníkem stranického vývoje Itálie byl pád pravostředové Berlusconiho vlády v roce 2011. Avšak na rozdíl od Španělska padla italská vláda v důsledku nedostatečné odpovědnosti vůči EU, když neustále odkládala nezbytné reformy na podporu hospodářského růstu a finanční stability a italské vládní strany se tak staly vůbec nejnedůvěryhodnějšími v jižní Evropě. (Bosco a Verney 2012: 133) Po pádu vlády došlo k obratu k lepšímu. Domácí politická debata mezi elitami byla totiž od ustanovení Montiho vlády v roce 2011 dána dluhovou krizí a naléhavostí zabránit rozpadu eurozóny. Nová vláda se snažila na jedné straně o vylepšení své důvěryhodnosti v očích evropských partnerů, avšak zároveň se nevyhýbala ani kritice Německa za postoj ke krizi a nedostatečnou solidaritu vůči unijním partnerům. Vládní snaha o získání proevropského vylepšeného a stabilního obrazu Itálie se však již od počátku nevyhnula opozici v podobě LN a nové populistické formace M5S. Již výše jsem se zmínila o přiřazení LN do kategorie podmíněného euroskepticismu a rovněž M5S se profiluje jako euroskeptická strana. (Comelli 2012: 5) M5S s lídrem Beppem Grillem bylo obrovským překvapením voleb 2013 se ziskem 25,6 % hlasů, kdy se dokázalo z regionálně úspěšného hnutí vyšplhat až na vítěze celostátních voleb. Ačkoliv i euroskeptický postoj strany mohl hrát při tomto úspěchu svou roli, obecně je úspěch přisuzován její antikorupční rétorice, kdy bylo mnoho italských obyvatel znechuceno korupčnímu skandály u středopravicového i středolevicového bloku stávajícího stranického systému.

7.2 Vývoj euroskepticismu ve Španělsku aneb nevyhnutelné opadnutí počátečního euro -entuziasmu? 7.2.1 Proměny španělského veřejného euroskepticismu ve sledovaném období Jak jsem již zmínila výše, Španělsko bylo spolu s dalšími státy jižní Evropy zkoumáno na základě svého nejvíce proevropského postoje. K potvrzení tohoto fenoménu dospěli ve své studii i Gramacho a Llamazares, kteří se věnovali kromě Španělska i Řecku a Portugalsku a zkoumali příčiny postojů veřejnosti k EU v těchto zemích, jak na základě politicko ekonomických proměnných, tak na základě kulturních a kognitivních prvků. Zjistili, že variace v orientaci vůči EU silně souvisí s pocitem vnímaného přínosu ze členství. V případě 36

Španělska byl navíc vstup do EU vnímán jako dovršení procesu tranzice k demokracii po období autoritativních režimů. (Jimenéz a Egea de Haro 2011: 105) Rovněž Medrano uvádí možné vysvětlení skutečně vysoké podpory široké veřejnosti vedle demokratizačních tendencí, ve vidině ekonomické a sociální modernizaci a významné ekonomické pomoci či v její lepší ekonomické konkurenceschopnosti ve srovnání s Řeckem či Portugalskem. (Medrano 2003: 11) Tato počáteční proevropská orientace gradovala a v období od počátku 80. let do počátku 90. let došlo ještě k nárůstu podpory EU vlivem profitování z evropských kohezních politik (Hix a Høyland 2011: 115) Zároveň však Gramacho a Llamazares upozorňují na křehkost tohoto postoje, protože konzistentní hospodářský pokles může mít negativní vliv na orientaci jižních států Evropy vůči EU. (Gramacho a Llamazares 2013). To odráží i situaci počátku 90. let, kdy se zahájení projektu EMU časově shodovalo s probíhající ekonomickou krizí ve Španělsku, což podněcovala negativní postoje vůči EU a je otázkou, do jaké míry byl tedy nárůst nedůvěry způsoben Maastrichtskou smlouvou, a do jaké míry ekonomickou krizí. (Jimenéz a Egea de Haro 2011: 107) Jimenéz a Egea de Haro predikovali, že budoucí nárůst euroskepticismu by mohl být způsoben ztrátou ekonomických výhod, pramenících z kohezních fondů. (Jimenéz a Egea de Haro 2011: 122) V rámci kohezní politiky pro období let 2007 - 2013 čelilo Španělsko, především vzhledem k výše zmíněnému ekonomickému růstu zisku, čerpání mnohem menší sumy z rozpočtu ve srovnání s minulým obdobím (2000 - 2006), kdy bylo vůbec největším příjemcem financí plynoucích z kohezní politiky. (Yuill, Méndez a Wishlade 2006) Když se v následujícím grafu č. 19 podíváme na vývoj podpory členství EU a EMU, mezi lety 2007 - 2012 došlo opravdu ke strmému poklesu podpory EU, zatímco na změně podpory EMU se tento trend odrazil jen nepatrným poklesem. Zatímco do roku 2007 měly obě křivky téměř identický vývoj, po roce 2007 tedy došlo k jejich rozchodu, vysvětlení v podobě krize je tedy logicky nasnadě.

37

Graf č. 19


Na následujících grafech č. 20 a č. 21 vidíme, že od roku 1999 naprostá většina obyvatel skutečně pociťuje přínosy ze členství v EU, protože hodnoty jsou bezesporu nejvyšší ze sledovaných zemí. Zároveň je ovšem také pravděpodobně nejvýraznější tendence poklesu v období let 2007 - 2010, která může být však zapřičeněna výše zmińovanými ztrátami, plynoucími z nižší míry kohezního čerpání, nikoliv vlivem přímé souvislosti s krizí. Navíc i v nejnižším bodě v roce 2010 je to stále 60 % obyvatel, kteří souhlasí s tím, že pro ně plyne výhoda z členství v EU. Graf č. 20


38

Graf č. 21


Vnímání ekonomické situace na obou úrovních je velmi podobná jako v Itálii. Ukazatele jsou tedy skutečně velmi nízké, zatímco v letech 2009 a 2010 jsou hodnoty obou křivek téměř identické, roky 2011 a 2012 jsou obdobně jako ve Španělsku ve znamení velkých odskoků v neprospěch národní ekonomiky. V grafu č. 23 vidíme obdobný vývoj jako v Itálii, kdy se mezi lety 2010 a 2012 hodnoty podpory a pocitu překonání krize přibližovaly.

Graf č. 22


39

Graf č. 23


7.2.2 Proměny španělského stranického euroskepticismu ve sledovaném období Taggart a Szczerbiak ve své modelové klasifikaci z roku 2005 řadí Španělsko taktéž mezi stranické systémy s minimálním zpochybněním evropské integrace. (Taggart a Szczerbiak 2005: 11) U relevantních stranických aktérů, včetně Komunistické strany, dominoval eurooptimistický postoj či minimálně stranická shoda na cíli dosažení členství v EU jako dovršení tranzice a sebereprezentace jako moderního a evropského státu. Mírný obrat nastává v okamžiku výše zmíněné ekonomické krize, kdy sice obecně přetrvává konsensus, ovšem spolu s EMU začala i podpora mezi stranami mírně erodovat. (Jimenéz a Egea de Haro 2011: 115) Objevují se tak zástupci měkkého euroskepticismu, nicméně mezi celostátními stranami se jedná pouze o levicové hnutí IU, která se vyjádřila odmítavě proti ekonomickému modelu Maastrichtské smlouvy. IU je však zástupcem měkkého euroskepticismu či podmíněného dle typologie Vasilopoulou, tudíž nezosobňuje příliš radikální protievropské postoje. Mimo celostátní úroveň se prvky euroskepticismu objevují již pouze u periferních nacionalistických stran, které nedosahují příliš významných volebních výsledků. (Jimenéz a Egea de Haro 2011: 116) I přes erodující stranický proevropský konsensus je důležité říct, že kritika některých struktur EU nikdy nepředpokládala návrh na vystoupení z EU nebo využití opt - out výjimky. (Jimenéz a Egea de Haro 2011: 108) U vládních stran lze i nadále vnímat proevropský postoj, což mělo ovšem do značné míry negativní dopad na vnitřní politický systém, když v roce 40

2011 padla vláda PSOE v čele s premiérem Zapatero a následující volby vyhrála PP, protože se voliči cítili být zrazeni proevropským obratem vládní politiky v rámci hospodářské politiky. Tudíž ve Španělsku výše uvedené dilema mezi odpovědností vůči EU nebo vůči voličům vyhrála u vlády EU, a voliči to stávající vládě dali patřičně najevo. Zajímavý byl ovšem volební výsledek třetí nejvýznamnější španělské strany - IU, které se podařilo ve volbách v roce 2011 téměř zdvojnásobit svůj volební zisk od posledních voleb v roce 2008 z 3,8 % na 6,9 % hlasů. Navíc v letech 2010 - 2011 byl i výrazný nárůst podpory u regionálních nacionalistických stran (Bosco a Verney 2012: 133, 146, Parties and Elections in Europe. Spain 2014)

41

8. Shrnutí dopadů krize eurozóny na proměny euroskepticismu ve zkoumaných zemích Cílem práce bylo zjistit, zda je možné přetrvávající krizi eurozóny považovat za příčinu nárůstu euroskepticismu u těchto dlouhodobě proevropských tahounů v dimenzi veřejného ekonomického euroskepticismu a euroskepticismu stranického. Jak je shrnuto v následujících odstavcích, je zjevné, že na základě nejednoznačnosti získaných zjištění nelze ekonomickou krizi označit za hlavní příčinu nárůstu euroskepticismu u těchto zemí. V případě Německa a Francie můžeme sledovat dlouhodobou vysokou podporu EMU, která krizí výrazněji neutrpěla a v případě Německa je podíl lidí podporující EMU dokonce dvojnásobný oproti procentu podporujících EU. U Itálie a Španělska jsou tyto hodnoty mnohem nižší a u Španělska je navíc zjevná klesající tendence, i přesto je však ve srovnání s podporou EU i u dlužnických států mnohem vyšší. Z hlediska pocitu výhod z členství představuje Německo výzvu z hlediska krize oním „záchranným rokem“ 2010, kdy poprvé za období let 2007 - 2010 nebyla většinovou kladná odpověď. Ani ve Francii nejsou kladné hodnoty pocitu čerpání výhod příliš přesvědčivé, avšak na základě kolísavých hodnot jak před, tak i v rámci sledovaného období k jasným závěrům dospět nelze. U dlužnických států jsou čísla jasnější a situace zcela rozdílná - v Itálii i přes vysoký podíl nevyjádřených převažuje procento těch, kteří pocit výhod pociťují a u Španělska, kde jsou čísla dlouhodobě nejvyšší ze zkoumaných států, v roce 2010 dokonce věří ve výhody z členství v EU dokonce 60 % občanů. Z hlediska vnímání ekonomické situace se liší i věřitelské státy navzájem. Německo totiž sice od přelomu let 2009/2010 vnímá ekonomickou situaci EU značně černě, ale vysoký podíl obyvatel vnímá naopak národní situaci jako dobrou či velmi dobrou. Ve Francii mají obě křivky de facto stejný vývoj a odráží značně pesimistické vnímání ekonomické situace na obou úrovních. Spíše se tak v tomto ohledu podobá Itálii a Španělsku, kde je vývoj téměř totožný a hodnoty rovněž opravdu velmi nízké. Právě tyto poznatky spolu s určitou závislostí mezi podporou EU a pocitem, že krize již pominula, která je mezi lety 2010 - 2012 viditelná u všech států vyjma Francie, by mohly naznačovat přímou souvislost mezi nárůstem euroskepticismu a krizí. V rámci zkoumání stranického euroskepticismu se očividně téma krize stalo u obou věřitelských států pro voliče zajímavým, čehož využila v případě Německa nově vzniklá euroskeptická formace a v případě Francie jednak dlouhodobě neúspěšná krajně pravicová strana, tak i krizí „znovuzrozená“ krajní levice. Naopak u dlužnických států je dominantní 42

oblastí v rámci zkoumání stranického euroskepticismu vládní proevropský konsensus, a to i přes úspěch nově vzniklé italské euroskeptické formace, jehož mnohem pravděpodobnější vysvětlení tkví v daných politických poměrech a euroskepticismus u této strany byl tak spíše určitou přidanou a nevypovídající hodnotou. Předchozí poznatky mě nutí k zamyšlení se nad jistými souvislostmi mezi dopady Maastrichtské smlouvy a současné ekonomické krize, jelikož první jmenovaná podle mnohých autorů představovala zlomový okamžik či „odzátkování lahve“ v rámci zkoumání fenoménu euroskepticismu, a to u všech zkoumaných a dlouhodobě eurofilních zemí. (Franklin, Marsch a McLaren 1994) Již z tohoto faktu nepřímo vyplývá, že euroskepticismus v těchto zemích není ničím, co se objevilo až s krizí, tudíž krizi nelze označit za jeho spouštěče. Nicméně pokud půjdeme v této úvaze dále, kořeny znepokojení z Maastrichtské smlouvy pramenily taktéž do značné míry z ekonomické části smlouvy11. Tudíž by se s nadsázkou dokonce dalo uvažovat o Maastrichtské smlouvě jako o „první vlaštovce“, předznamenávající potenciální změnu v rámci zkoumání euroskepticismu a o současné finanční krizi jako druhém fatálním otřesu proevropské důvěry u těchto tradičních zastánců evropské integrace. Jistě vyvstává výtka opomenutí Lisabonské smlouvy, která byla dalším důležitým bodem mezi těmito dvěma událostmi. Nicméně se zdá, že v rámci zkoumání euroskepticismu pro autory nebyla příliš určujícím či vypovídajícím bodem, což dokazuje nejen absence euroskeptických studií s tématikou Lisabonské smlouvy, ale i novější časová rozdělení zkoumání euroskepticismu, kde jsou za krajní či zlomové body označovány jak Maastrichtská smlouva, tak i současná krize. Například Sofia Vasilopoulou na základě těchto momentů upřednostnila ve své práci z roku 2013 časové dělení vývoje evropské integrace na první období trvající do 80. let, druhé období právě počínaje Maastrichtskou smlouvou a začátek třetího období datuje do začátku krize eurozóny. Poslední „krizové“ období je zajímavé nejen nárůstem euroskepticismu, ale i utvořením jisté dichotomie věřitelských a dlužnických států, na jejímž základě je koneckonců členěna i tato práce. Podle Comelli je toto období charakteristické vzájemným obviňováním mezi „věřiteli“ a „dlužníky“. Podle věřitelů je totiž příčinou krize tragický management veřejných výdajů, absence strukturálních reforem a nízká pracovní produktivita, nedostatečná bankovní ostražitost v Itálii a hypoteční bublina a soukromé zadlužení ve Španělsku. Podle 11

Přesto, že za klíčový moment v rámci Maastrichtské smlouvy je označováno především vyslovení myšlenky evropských elit o převedení kompetencí spadajících do oblasti národní politiky, včetně zahraniční politiky, občanství a měny, na evropskou úroveň. (Vasilopoulou 2013: 159) 43

dlužníků je naopak příčina v přílivu peněz po zavedení eura a německé strategii exportu. (Comelli 2012: 3) Vidíme tedy, že vedle různých typů veřejného euroskepticismu se dostává do popředí i zesílená nedůvěra mezi členy navzájem. Tudíž pokud již nezpůsobila ekonomická krize nárůst euroskepticismu vertikálně, bezesporu se projevila v rovině horizontální v podobě rostoucí vzájemné antagonie členských států a otevřela tak pole nových výzev pro znovusjednocení evropské integrace. Jsem si vědoma nutnosti širšího a podrobnějšího zkoumání tohoto fenoménu, které rozsah této práce nedovoluje. Nabízelo by se rozšířit zkoumání o další oblasti veřejného euroskepticismu a rovněž v oblasti stranického euroskepticismu by bylo záhodno doplnění o proměny programové dimenze jednotlivých euroskeptických stran. V tuto chvíli mohu tedy pouze spekulovat a odhadovat potencionální širší zdroje rozvoje tohoto fenoménu mimo ekonomickou oblast, které na úplný závěr naznačím, ovšem pouze jako potencionální teoretické podhoubí dalšího zkoumání, které kdy přineslo skutečně relevantní závěry. V duchu předpokladu o souběžné působnosti více příčin se domnívám, že v případě Německa by se mohla hrát prim obava z rozšíření o další hospodářky „nezodpovědné“ členy, které by zapříčinily další či delší ekonomické ohrožení ostatních členů EU či přímo eurozóny. Rovněž ve Francii, i přes vysokou nespokojenost s národní i evropskou ekonomikou, se přijatelným vysvětlením jeví přetrvávající sociální euroskepticismus mezi veřejností a obava z ohrožení národních zájmů, kterou lze u Francie historicky doložit a později ji detekovala ve své studii i Sørensen. V případě jak Itálie, tak i Španělska hraje prim politická elita, která svým proevropským postojem sice téměř zcela eliminovala relevantní debatu o stranickém euroskepticismu i v období krize, ale zároveň tak pravděpodobně do značné míry nese odpovědnost za podnícení antievropských postojů u veřejnosti, které by mohly signalizovat euroskepticismus založený na národní suverenitě, vycházející z pocitu upozaďování občanských národních zájmů na úkor zájmů nadnárodních.

44

9. Seznam použité literatury a zdrojů 1. Balassa, Bela. 1994. „The Theory of Economic Integration: An Introduction“ In: The European Union. Readings on the Theory and Practise of European Integration. Ed. Nelsen, Brent F. and Stubb, Alexander C - G. New York, p. 173 - 189 2. Baldwin, Richard a Wyplosz, Charles. Ekonomie evropské integrace. Praha: 2013

3. Bosco, Anna a Verney, Susannah. 2012. Electoral Epidemic: The Political Cost of Economic Crisis in Southern Europe, 2010–11. South European Society and Politics, Vol. 17, No. 2, p. 129–154

4. Bulmer, Simon a Paterson, William E. Germany and the European Union: from „tamed power to normalized power? 2010. International Affairs 86, 5, p. 1051 - 1073 5. Busch, Klaus a Knelangen, Wilhelm. 2004 „German Euroscepticism“ In: Euroscepticism: Party Politics, National Identity and European Integration. Ed. Harmsen, Robert a Spiering, Menno. New York, p. 83 - 98

6. Comelli, Michele. 2012. The Image of Crisis-Ridden Europe and the Division Between Creditor and Debtor Countries: The Case of Italy. Istituto Affari Internazionali Vol. 12, No. 17, p. 1 - 12

7. Conti, Nicolo. 2003. Party Attitudes to European Integration: A Longitudinal Analysis of the Italian Case. European Parties Elections and Referendums Network, p. 1 - 41 8. Dědek, Oldřich. Historie evropské měnové integrace. Od národních měn k euru. Praha: 2007

9. Della Porta, Donatella a Caiani, Manuela. 2007. Talking Europe in The Italian Public Sphere. South European Society and Politics Vol. 12, No. 1, p. 1–21

45

10. Downs, William M. 2011. A project ‘doomed to succeed’? Informational asymmetries, euroscepticism, and threats to the locomotive of integration. Contemporary Politics, Vol. 17, No. 3, p. 279–297

11. Eichenberg, Richard C. a Dalton, Russel J. 2001. Europeans and the European Community: The Dynamics Of Public Support For European Integration. International Organization, Vol. 47, No. 4, p. 507 - 534

12. European Stability Mechanism. 2014 (online). (cit. 2014 - 03 - 16).

(http://www.esm.europa.eu/) 13. European Comission. Eurobarometer. 2014 (online). (cit. 2014 - 03 - 16). (http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/eb_arch_en.htm) 14. Fiala, Petr a Pitrová, Markéta. Evropská referenda. Brno: 2005 15. Flood, Chris. 2005 „French Euroscepticism and the Politics of Indifference“. In: French Relations with the European Union. Ed. Drake, Helen, p. 43 - 63

16. Fuchs, Dieter et al. Euroscepticism: Images of Europe Among Mass Publics And Political Elites. Opladen: 2009

17. Gelb, Norman. Eurosceptics vs. Eurphiles. 1994. New Leader, Vol. 77, No. 4, p. 11 18. Gramacho, Wladimir a Llamazares, Iván. Euroskeptics among Euroenthusiasts. An Empirical Exploration of Lukewarm Europeanism in Greece, Portugal, and Spain. 2013 (online). (cit. 2014 - 3 - 1). (http://www.unc.edu/depts/europe/conferences/euroskepticism/papers/gramacho_llam azares.pdf)

19. Grossman, Emiliano et al. France and the European Union. After the Referendum of the European Constitution. New York: 2008 46

20. Górniewicz, Grzegorz. 2011. Public Finances Crsis Within The Coutries Of PIIGS Group. Studia Ubb Negotia. LVI, 2, p. 55 - 67 21. Hampl, Mojmír. 2011. „Euro, Německo a Česká republika“. In: Evropská unie v pasti centralizace. Ed. Loužek, Marek. Praha: CEP. p. 77 - 81 22. Havlík, Vlastimil a Kaniok, Petr. Euroskepticismus a země střední a východní Evropy. Brno: 2006

23. Harmsen, Robert. Euroscepticism: Party politics, national identity and European integration. Amsterodam: 2004

24. Harris Interactive. Except for Spain, Majorities or Pluralities in Five European Countries Believe Life Has Become Worse Since Joining the EU. 2007 (online). (cit. 2014-03-04).(http://www.prnewswire.com/news-releases/except-for-spain-majoritiesor-pluralities-in-five-european-countries-believe-life-has-become-worse-since-joiningthe-eu-51660612.html) 25. Hix, Simon a Høyland, Hix a Bjørn. The Political Systém of the European Union. New York: 2011

26. Hooghe, Liesbet a Marks, Gary. 2007. Sources of Euroscepticism. Acta Politica, p. 119 - 127 27. Jiménez, Antonia M. Ruiz a Egea de Haro, Alfonso. 2011. Spain: Euroscepticism in a Pro-European Country? South European Society and Politics. Vol. 16, No. 1, p. 105– 131 28. Kaniok, Petr. 2006. Evropeanisté, eurogovernmentalisté a euroskeptici: reflexe euroskepticismu a jeho stranických projevů, disertační práce, Brno, Fakulta sociální studií MU

47

29. Kazemi, Hossein a Sohrabji, Niloufer. 2012. Contagion in Europe: Examining the PIIGS Crisis. International Advances in Economic Research 18, p. 455 - 456

30. Kriesi, Hanspeter et al. West European Politics in the Age of Globalization. Cambridge: 2008 31. Krouwel, André a Abts, Koen. 2007. Varieties of Euroscepticism and Populist Mobilization:

Transforming Attitudes from

Mild

Euroscepticism to

Harsh

Eurocynicism. Acta Politica 42, p. 252 - 270 32. Kohout, Pavel. Finance po krizi: důsledky hospodářské recese a co bude dál. Praha: 2010 33. Komárek, Luboš et al. 2012. Německá ekonomická „lokomotiva“ a česká ekonomika. Politická ekonomie 4, s. 442 - 458 34. Kopecký, Petr a Mudde, Cas. 2002. The Two Sides od Euroscepticism. Party Positions on European Integration in East Central Europe. European Union Politics, Vol. 3, p. 297 - 326 35. Léconte, Cécile. Understanding Euroscepticism. New York: 2010 36. Lees, Charles. 2002. „Dark Matter“: Institutional Constraints and the Failure of Party - based Euroscepticism in Germany. Political Studies, Vol. 50, p. 244 - 267 37. Mach, Petr. Úskalí evropské integrace. Praha: 2003 38. Marsh, David. Euro. Boj o osud nové globální měny. Brno: 2009

39. McLaren, Lauren M. Identity, Interests and Attitudes to European Integration. Notingham: 2006

48

40. McLaren, Lauren M. 2002. Public support for the European Union: cost/benefit analysis or perceived cultural threat? The Journal of Politics, p. 551–566 41. Medrano, Juan Diéz. Framing Europe. Princeton: 2003

42. Parties

and

Elections

in

Europe.

2014.

(online).

(cit.

2014-03-18).

(http://www.parties-and-elections.eu) 43. Perottino, Michel. Francouzský politický systém. Praha: 2005 44. Quaglia, Lucia. 2009. The Response to the Global Financial Turmoil in Italy: ‘A Financial Systemthat Does Not Speak English’. South European Society and Politics, Vol. 14, No. 1, p. 7–18 45. Rabiger, Felicitas. 2011. „New Eurosceptics or European Union Lovers? Tendencies of Popular Euroscepticism in United Germany. Quo Vadis“ In: Walking the Tightrope: Europe between Europeanisation and Globalisation. Ed. Jong, Janny de, Megens, Ine, Waal, Margriet van der. Groningen, p. 201 - 223

46. Serricchio, Fabio. 2012. Italian Citizens and Europe: Explaining the Growth of Euroscepticism. Bulletin of Italian Politics, Vol. 4, No. 1, p. 115-134

47. Serricchio, Fabio, Tsakatika, Myrto a Quaglia, Lucia. 2013. Euroscepticism and the Global Financial Crisis. Journal of Common Market Studies. Vol. 51, n. 1, p. 51 - 64 48. Slaný, Martin. 2011. „Současné problémy eura“. In: Evropská unie v pasti centralizace. Ed. Loužek, Marek. Praha: CEP. 83 - 87 49. Sørensen, Catharina. Euroscepticism: A Conceptual Analysis and a Longitudinal, Cross - Country Examination of Public Scepticism Towards the European Union. Copenhagen: 2007

49

50. Sychra, Zdeněk. Jednotná evropská měna. Realizace hospodářské a měnové unie v EU. Praha: 2009

51. Taggart, Paul. A Touchstone of Dissent. 1998

52. Taggart a Szczerbiak. 2008. Opposing Europe. The Comparative Party Politics of Euroscepticism

53. Taggart, P.; Szczerbiak, A. 2005. Three Patterns of Party Competition Over Europe. Paper prepared for Conference „Euroskepticism – Cause and Consequences“

54. TF Market Advisors. 2014 (online). (cit. 2014-03-24). (http://www.tfmarketadvisors.com/2012/06/14/efsf-and-esm-funding-explained-indetail-why-italy-is-ok-with-it/)

55. The Economist. The PIIGS that won't fly. 2010 (online). cit. 2014-03-06). (http://www.economist.com/node/15838029)

56. The

World

Bank.

GDP

Growth.

2014.

(online).

(cit.

2014-03-06).

(http://data.worldbank.org/indicator/NY.GDP.MKTP.KD.ZG?page=1) 57. Tomšík, Vladimír. 2013 „Bankovní unie: One Size Fits All?“ In: Bankovní unie. Morální hazard evropských rozměrů? Ed. Loužek, Marek. Praha: CEP, 11 - 24

58. Topaloff, K. Liubomir. Political Parties and Euroscepticism. New York: 2012

59. Vasilopoulou, Sofia. 2009. Rethinking party-based Euroscepticism: A refined typology. European Institute. London School of Economics 60. Vasilopoulou, Sofia. Continuity and Change in the Study of Euroscepticism: Plus ça change? Journal of Common Market Studies. Vol. 51, No. 1, 2013, p. 153 - 168

50

61. Verney, Susannah. 2011. Euroscepticism in Southern Europe: A Diachronic Perspective. South European Society and Politics, Vol. 16, No. 1, p. 1–29 62. Yuill, Douglas, Méndez, Carlos a Wishlade, Fiona. 2006. EU Cohesion policy 200713 & the implications for Spain: Who gets what, when and how? European Policies Research Centre, No. 51, p. 1 - 7

10. Seznam zkratek CDU - Křesťansko - demokratická unie CSU - Křesťansko - sociální unie Bavorska PDS - Strana demokratického socialismu SPD - Sociálnědemokratická strana Německa DVU - Německá lidová unie NPD - Národnědemokratická strana Německa FN - Národní fronta MPF - Hnutí pro Francii PG - Levicová strana PRC - Strana komunistické obnovy MSFT - Sociální hnutí - Tříbarevný plamen LN - Liga severu AN - Národní aliance FI - Vzhůru Itálie PDL - Lid svobody FDI - Bratři Itálie M5S - Hnutí pěti hvězd UI - Sjednocená levice 51

Nárůst euroskepticismu u hlavních tahounů EU v období krize eurozóny

Recommend Documents