Národní parky Nordlandu čili severního Norska (18-23.7. 2009) Při naší cestě Nordlandem krajem seveřanů jsme navštívili kromě Moysalenu na Vestrálech ještě 3 další národní parky.
…a NP Borgefjell.
Hranice NP Rago…
(14. - 15.7.2009) Prvním z nich bylo Rago. Informace o tomto parku jsme dostali od známých, průvodce po Norsku a také z knihy „Za písní severu aneb proč bychom se neztratili“. Naplánovali jsme si 2 denní výlet s plnou polní, zabalili jídlo a vyrazili do divočiny. Z parkoviště z Laksholy je to na hranici národního parku ještě dobrých 5 km a zpočátku pěkně do kopce. Slunce pálilo a batohy začali nepříjemně těžknout. Příjemně podél řeky a poté méně příjemně přes strže…
… …jsme dorazili do první „Hytty“ = otevřené a vybavené chatky, která je zde pro turisty na přespání.
V každé takovéto norské chatce jsou Hyttabooky, kde můžete zanechat vzkaz. Rago je mezi Čechy velmi oblíbené a tak si při čtení knihy připadáte skoro jak na Milešovce☺.
Naše je výprava č. 207… :). My jsme však chatku pouze prohlédli u jezera na slunci dali sváču a pokračovali po značené cestě dále na Ragohyttu. Vlastně od moře jsme stále stoupali a kolem 400m.n.m skončili stromy a dále už byly pouze žulové desky, hory, balvany, mechy a lišejníky. Krajina stále stejná až k Ragohyttě, která se krčí pod stejnojmennou horou (Rago 1312 m.n.m.). Pro jistotu jsme táhli i stan a karimatky, kdyby chatka náhodou byla obsazená.
I tam kde je pro našince „nic“, se daří spoustě druhů rostlin. Jako např. větrem zkrouceným borovicím či téměř zralým „jutronům“…
V dolních patrech parku hřmí vodopády, výš už hlavně mlčí skála. Martin na žulové desce, Monika na žulové desce… :) Batohy se na těch 18 km docela pronesly a tak bylo spoustu času obdivovat okolní pustinu při četných odpočincích u balvanů, které jako by byly uzpůsobeny na nadlehčování batohů.
Martin odhalen :).
Někdy nezbylo než boty dolů...
Těsně před Ragohyttou jsme ještě schytali slejvák z modrého nebe, který když se přehnal se na nás odrazil zpět od hory Rago, takže jsme zmokli ještě jednou.
Raději nechceme vědet, jak moc budeme mokří, až i obloha bude vypadat na déšť… Po půlhodince deště vysvitlo zase slunko a tak jsme při čekání před chatou rychle uschli. Chata byla obsazená, spali tam přes den 2 „nocležníci“. Příchodem jsme je ale asi probudili a s pozdravem „hej“ po chvíli zmizeli směr Švédsko a chatka byla zase volná.
Sněhové pole před chatkou.
Ragohytta, za ní vrchol Rago. (ač se to nezdá, je to na něj ještě 700 výškových metrů). Vybavení chajdy.
Zanechali jsme tam batohy a nalehko jsme se vyrazili podívat do Švédska. Ani nás nepřekvapilo, že navazující národní park Padjelanta je na vlas stejný jako rago „žulová pustina“.
Podvečerní Rago a pohled z Norska do Švédska - NP Padjelanta.
Pohled ze Švédska do Norska - NP Rago a my.
Večer jsme zalehli s plánem, že brzy ráno vyběhneme nalehko na Rago a pak již z bagáží k autu. Ráno však Rago zahalily mraky a vypadalo to každou chvíli na déšť a tak jsme obtěžkáni batohy vyrazili na cestu k autu.
Ráno u Ragohytty. Při srovnání s fotkou u chaty z předchozího večera - chybí vrchol Raga.
Cesta zpět (chatička na obrázku není Ragohytta, ani zásobník na dříví a stojí v „dostatečné“ vzdálenosti od chaty…;)).
Aby byla změna zvolili jsme trochu jinou trasu, ať nechodíme pořád tou samou cestou, že jo... Cesta měla být z kopce a po první polovině, kterou jsme znali, jsme si říkali, co to ten Šmíd ve své knize píše o hřebenech a údolích. Za 2 hodiny jsme to však poznali na vlastní kůži. Pořád nahoru a dolů přes hřebeny a kolem jezer. Začínalo to být trochu únavné, ale nepršelo a to bylo nejdůležitější.
Typický norský rozcestovník a svačina v Trolí chajdě.
Ve čtvrtém údolí za třemi roklemi, u chybějící lávky, Martin nezapřel mostaře. Aj tak tak…se staví most…
Když ovšem ekonomka Monika našla jinou variantu… …na fotu z druhé strany potoka není zřetelný stavitelův zklamaný výraz:))).
Ve čtyři odpoledne jsme si říkali, že jít ráno před tímto „výletem“ na pětihodinový výšlap na vrchol Rago, tak bychom teď sotva pletli nohama.
Nakonec u parádního mostu u jezera a vodopádu národní park Rago skončil a nás čekalo jen 5 km k autu. Posledních 400 výškových metrů to byl pěkný sešup lesem a tak jsme byli rádi, že to máme za sebou Rago nerago.
Přechod mostku (naštěstí již existujícího;)) u přírodní hráze jezera Litlverivatnet.
Hřebínek vysoko nad údolím kam padá voda z jezera.
Jezero Litlverivatnet jako vstup do NP Rago z druhé strany. Pro nás super pohled na rozloučenou, v dáli v mracích vrchol Rago.
(NP Saltfjellet-Svartisen, 17.7.2009) Dalším národním parkem, který jsme doslova na skok navštívili byl Svartisen. Tyto hory pokrývá druhý největší norský ledovec a jeho splazy stékají na různých místech do řek a jezer. Po doporučení jsme si vybrali splaz Austerdallissen, který je na jižní straně parku a končí v jezeře ve výšce 200m.n.m!!. Autem se dá dojet k jezeru Svartisvatnet a odtud jezdí loďka na konec jezera. My jsme se pro návštěvu ledovce rozhodli asi v pět hodin odpoledne, protože druhý den mělo být šeredně a tak jsme vyběhli podél jezera. Loďka zrovna nejela a navíc se nám nechtělo platit nekřesťanských 100 NOKů za osobu.
Loďkař straší ty kteří chtějí okolo jezera po vlastních…(+ povídání že kdo nejel tam, nemusí se vejít na loďku zpátky:)).
4 km dlouhá cesta podél jezera je však vyšlapaná a tak jsme již za hodinu na druhé straně potkávali poslední turisty, kteří šli na poslední zpáteční plavidlo.
Na norské poměry pohodová pěšina.
A již máme jezero za sebou a pod sebou.
Výrazné rýhy a plotny vyryté ledovcem.
Protože ledovec se stále zmenšuje, cesta nahoru je stále delší, jak je vidět na nápisech na skále, kde byl ledovec jaký rok. Po dalších 4km však již ledovec spatříte. Vypadá, že je kousek, ale je to ještě daleko.
V „89“ stačilo dojít jen sem.
Řada značek s upozorněním, že za nimi je již velmi nebezpečná zóna.
Já jsem neodolal a došel si na moment až k němu. Monika mě však nestačila ani vyfotit, jak mu podávám ruku, protože bylo slyšet jak v něm praská a křupe a tak jsem rychle prchnul do bezpečí. Po půlhodince focení z bezpečné vzdálenosti jsme se vydali na zpáteční cestu.
Splaz ledovce Svartisen spadající do ledovcového jezírka. Dolní okraj v nadmořské výšce 200 m.n.m.
Protože je zřejmé, že není zřejmé (nám nebylo a to jsme stáli u něho…) v jakých rozměrech se ledovec, jeho trhliny a místy odpadávající bloky pohybují… … šel se Martin přesvědčit.
V „normální“, bezpečné vzdálenosti.
U ledovce - Martin (oranžový kroužek) běží k nejbližší ledové kouli. Z dálky velká asi jako koule na koulování…
…ale zblízka …je všechno zatraceně větší!!!
Při cestě zpět jsme ještě obdivovali tunel, kterým vytéká voda z horního ledovcového jezera a celou cestu zpět k autu jsme se dohadovali, jak to ta voda dokázala.
Řeka ledovcového jezírka valící se z jeskyně. U chaty jsme si ale přečetli informace a dozvěděli se, že tunel udělal uměle člověk, aby zabránil záplavovým vlnám, které způsobovaly kusy (ve velikosti paneláku) odpadlé z čela ledovce, když ucpaly přírodní odtok z jezera a poté ho jako špunt vypustily. Návštěva ledovce je určitě zajímavým zpestřením. I s cestou okolo jezera je to spíše procházka na cca 5 hodin. Národní park Svartisen nabízí daleko více možností různých treků a výstupů. Ty jsme si však jako mnoho ostatních nechali na příště.
Posledním národním parkem, který jsme v námi oblíbeném Nordlandu navštívili byl Borgefjell. O tomto národním parku jsme věděli pouze z informačního letáku. Také byl tak pěkně po cestě a když je tady stále hezky, tak to přece musíme využít☺. Informační brožura lákala hesly jako, žádné značené stezky, žádné chatičky na přespání, park není tolik oblíben turisty atd. Protože jsme se již považovali za znalce různých fjellů (pohoří) a turistiky v nich, rozhodli jsme, že v Borgefjellu vyzkoušíme jak na tom jsme. V Mo i Rana jsme zakoupili mapu a vyrazili do parku. Vybrali jsme si trasu k nejvyššímu vrcholu Borgefjellu - Kvigtinden (1699 m.n.m.). Po cestě postavíme stan, další den vyběhneme nalehko nahoru a třetí den zpět k autu. Nedaleko od parkoviště je sice otevřená chatka, ale to je jen 4 km a to je ke Kvigtindu ještě daleko. Vyzbrojeni mapou jsme šli po celkem vyšlapané pěšině. Do mapy jsme koukali asi více něž okolo, protože jsme přehlédli cedulku „NY BRY“ značící nový most přes řeku. Když jsme asi po 2 km došli k místu kde stál most starý a kde byly pouze zbytky, řekli jsme si nevadí, tady na mapě to vypadá (a je vyznačeno), že dál půjde řeku přebrodit. Dále to však bylo stále stejné a brodění by bylo docela riskantní. Po chvíli jsme na druhé straně uviděli Čechy, kteří vyrazili na výlet k chatě před námi, most našli a po cestě zpět chtěli řeku přebrodit ve stejném místě jako my, ale z druhé strany. Po několika dorozumívacích pokusech, které rušil řev peřejí jsme se dozvěděli, že asi 3 km zpět po proudu je mostík. To nám to tedy pěkně začalo… Na další pokus jsme mostík našli a pokračovali dále k jezeru, kde jsme chtěli postavit stan. Borgefjell je již více na jihu a tak hranice lesa zde končí v cca 600 m.n.m poté již opět mechy, traviny a lišejníky. Krajina však byla úplně jiná než v Ragu.
Břízky a bažina. Naštěstí zde dlouho nepršelo…
Pochod lesíkem, později břízkami a bažinou vystřídaly nízké borůvkové trsy, tráva a šutry. Pohled z údolí.
Vzadu pod za kuželovitým kopcem se skrývá „naše“ sedlo. Pohled do údolí.
Po suťovišti a zbytcích sněhu jsme konečně vystoupali do sedla. Za ním se již otevřel pohled na jezero a velké údolí.
Po přechodu sedla úplně jiný svět. Na stráních hor byla ještě velká sněhová pole a v dáli na jednom z nich jsme zahlédli stádo sobů.
Pochodující sobí stádo.
Po pár marných pokusech najít závětrné místo na stan jsme sestoupili o kus zpět a na parádním místě schovaném před větrem přímo u říčky jsme postavili stan.
Jediné místo v suťovišti široko daleko. Ideálně placatý i velký plácek.
Zde slunce sice již zapadá, ale pod obzorem se dlouho neohřeje. Údolí ve 23:00. V noci pršelo a tak jsme si mysleli, že to druhý den zase sbalíme a vyrazíme zpět k autu.
Počasí se však ráno zlepšilo a tak jsme vyrazili k vrcholu. Cesta není ani značená ani vyšlapaná. Koukli jsme do mapy a řekli si tudy to bude asi nejlepší a šlo se. Nejprve podél jezera, přebrodit řeku a pak strmě do suťového kopce se zbytky sněhu.
Okolo jezera a vzhůru na hřeben. Pěšina skončila už v poledne předchozího dne u chajdy za mostíkem.
Na vedlejším sněhovém poli bylo další stádo sobů a vůbec nevypadali, že by se nás báli a tak jsme fotili a stoupali a fotili.
Stádo z dálky, stádo zblízka.
Pak nás čekal výstup sněhovými poli až na hřeben.
Na hřebeni.
Sněhová pole a pohled zpět do údolí.
Ledovec s trhlinami zaplňující údolí z druhé strany hřebene.
Potom na předvrchol a dále na Kvigtind, který je jen o 19 m vyšší než předvrchol. Počasí se však zlepšilo, slunce pálilo a jen občas přešel mrak. Dál na jihu však byla vidět zřetelná oblačnost a déšť. Na vrcholu jsme našli malý vrcholový sešitek založený roku 2002, vrchol není tedy asi moc navštěvovaný.
Vrchol Kvigtinden 1699 m.n.m..
Na vrcholu u pyramidky se schránkou na vrcholový sešitek.
Po nezbytném focení a svačince jsme se vydali stejnou cestou dolů. Sobi v dolní části se přesunuli ještě blíže a tak jsme si je zvědavě prohlíželi stejně jako oni nás. Také jsme zaslechli zvonce a usoudili, že to asi nebudou sobi úplně divocí, ale i tak to bylo zajímavé setkání. Člověka jsme za celý den nepotkali, ale sobů jsme viděli tři stáda a pár samotářů pěkně zblízka.
Tři sobí samotáři, na třech různých místech…z různých pohledů:).
Další den jsme sbalili tábor a vydali se stejnou cestou zpět k autu. Ještě jsme zastavili v turistické chatce a zapsali se do hyttabooku.
Stejně jako tam i zpět nás neminulo brodění. Hold kde nejsou turistické chodníky, nejsou ani turistické mostíky.
Simskarhytta. Před chatou prohodili pár slov s postaršími Norkami, které obdivně kvitovali náš výstup na Kvigtind. U auta při vybalování jsme ještě dali informace o délce trasy jednomu Norovi. Ten nám trochu zkazil radost z našeho výletu, protože na cca 40 km dlouhou cestu na Kvigtind a zpět vyrazil ve čtyři odpoledne se slovy, že zítra už musí být zase jinde… Národní park Borgefjell se nám však i přesto moc líbil a můžeme jej vřele doporučit.
… :)
