Námitky směnečných dlužníků se zvláštním zřetelem k tzv. spotřebitelským směnkám. Josef Kotásek

Námitky směnečných dlužníků se zvláštním zřetelem k tzv. spotřebitelským směnkám

Josef Kotásek

1

OBSAH:

Předmluva ________________________________________________________________5 I. Úvod do problematiky směnečných námitek ___________________________________7 1. Směnečné námitky ve světle historického vývoje ___________________________________7 1.1. Vývoj směnky obecně _____________________________________________________________ 7 1.2. Základy v procesní úpravě __________________________________________________________ 9 1.3. Omezení námitek v právní úpravě ____________________________________________________ 9

2. Mezinárodní prameny současné úpravy směnečných námitek v čl. I § 17 SŠZ__________12 2.1. Přehled čl. I § 17 SŠZ ____________________________________________________________ 12 2.2. Geneze právní úpravy ____________________________________________________________ 12 2.3. Systematika obrany směnečných dlužníků v systému JSZ ________________________________ 14 2.4. Nedorozumění ženevské konference _________________________________________________ 15

3. Ochrana nabyvatele směnky před námitkami dlužníka vůči předchozím vlastníkům____17 3.1. Ochrana nabyvatele směnky _______________________________________________________ 17 3.2. Důvody protekce ________________________________________________________________ 17 3.3. Rozbor čl. I § 17 SŠZ ____________________________________________________________ 19 1. Povědomí o námitkách dlužníka ___________________________________________________ 19 2. Vědomé jednání ________________________________________________________________ 21 3. Jednání při nabývání směnky______________________________________________________ 27 3.4. Podpora oběhu směnky ___________________________________________________________ 27

II. Nechráněné nabytí směnky _______________________________________________29 1. Přechod práv _______________________________________________________________29 2. Postoupení směnečné pohledávky ______________________________________________29 2.1. Podstata zákazu indosace __________________________________________________________ 29 2.2. Převod ordresměnky postoupením pohledávky _________________________________________ 30 2.3. Doložka „depotní směnka“ ________________________________________________________ 31 2.4. Škrnutí ordredoložky _____________________________________________________________ 32 2.5. Přípustnost rektadoložky u směnky cizí na vlastní řad____________________________________ 34 2.6. Oběh rektasměnky _______________________________________________________________ 35 2.7. Cese a rubopis ve srovnání_________________________________________________________ 35

3. Podindosamenty ____________________________________________________________36 3.1. Východiska ____________________________________________________________________ 36 3.2. Klasifikace rubopisů podle jejich data ________________________________________________ 37 3.3. Účinky podrubopisů______________________________________________________________ 38 3.4. Komplikace námitkového postavení dlužníka __________________________________________ 39 3.5. Tradiční potíže s blakontradicí______________________________________________________ 44 3.6. Závěr k subindosamentům _________________________________________________________ 48

4. Prokuraindosament__________________________________________________________49 4.1. Podstata prokurarubopisů__________________________________________________________ 49 4.2. Námitky dlužníka________________________________________________________________ 50 4.3. Simulované indosamenty __________________________________________________________ 51

5. Zvláštní vztahy mezi převodcem a nabyvatelem směnky ___________________________53 5.1. Personální unie__________________________________________________________________ 53 5.2. Parazitování na (potenciálním) nekalém postupu převodce? _______________________________ 53

III. Návrh klasifikace směnečných námitek ____________________________________56 1. Listinné námitky ____________________________________________________________56 1.1. Námitka formálně neplatné směnky__________________________________________________ 57 1.2. Námitka formálně neplatného individuálního prohlášení _________________________________ 58 1.3. Námitka formálního nedostatku aktivní legitimace věřitele________________________________ 58

2

1.4. Námitka dovolávající se na základě listiny neuplatnitelnosti či nevymahatelnosti směnečného práva59

2. Materiální směnečné námitky _________________________________________________60 2.1. Podpisy osob, které nemají pasivní způsobilost_________________________________________ 60 2.2. Falšování směnky________________________________________________________________ 61 2.3. Změna textu směnky (zfalšování) ___________________________________________________ 61 2.4. Námitka nedostatku zastupovacího oprávnění (falsus procurator)___________________________ 63 2.5. Námitka nedostatku aktivní legitimace věřitele _________________________________________ 66 2.6. Materiální námitky založené na nedostatku směnečné smlouvy ____________________________ 67

3. Osobní námitky _____________________________________________________________68 3.1. Námitky z kauzálního vztahu_______________________________________________________ 68 3.2. Námitky ze zvláštních dohod mezi dlužníkem a věřitelem ohledně směnečné obligace __________ 69 3.3. Námitky zániku směnečného závazku ________________________________________________ 69 3.5. Námitky protismluvního doplnění blankosměnky _______________________________________ 70 3.5. Osobní námitky založené na nedostatku směnečné smlouvy_______________________________ 72

IV. Směnečné teorie _______________________________________________________74 1. Přehled tzv. směnečných teorií_________________________________________________74 2. Německá „Rechtsscheintheorie“ _______________________________________________75 3. Přímá aplikace § 16 odst. 2 při vadách směnečné vydávací smlouvy __________________76 4. Analogická aplikace čl. I § 16 odst. 2 při vadách směnečné vydávací smlouvy __________78 1. „Bezprostřední vztahy“ v čl. 17 WG __________________________________________________ 79 2. „Kolize“ s čl. 16 odst. 2 WG_________________________________________________________ 79 3. Konfrontace s blankosměnkou _______________________________________________________ 80

5. Vlastní stanovisko ___________________________________________________________80

V. Směnka ve spotřebitelských vztazích ________________________________________82 1. Spotřebitelské směnky v ČR___________________________________________________82 2. Evropská směrnice o spotřebitelských úvěrech ___________________________________83 2.1. Obecně ke směrnici o spotřebitelském úvěru___________________________________________ 83 3.2. Ochrana spotřebitele před směnkou podle čl. 10 směrnice ________________________________ 84

3. Rakouská úprava ___________________________________________________________85 3.1. "Spotřebitelská směnka" v RatenG __________________________________________________ 85 3.2. Současná úprava ________________________________________________________________ 86

4. Spotřebitelské směnky v SRN _________________________________________________88 4.1. "Konzumentská směnka" v německé judikatuře před implementací směrnice o spotřebitelských úvěrech ___________________________________________________________________________ 88 4.2. Zákon o spotřebitelských úvěrech ___________________________________________________ 89 4.3. Právní úprava směnky v § 10 odst. 2 VebrKrG a § 496 BGB ______________________________ 89 4.4. Dobrovolné vydání směnky? _______________________________________________________ 91 4.5. Jaké následky má porušení „zákazu směnky"? _________________________________________ 92

5. Rakouská a německá úprava ve srovnání________________________________________92 6. Směnka a spotřebitelské úvěry v USA __________________________________________93 7. Regulace směnky v prvním návrhu zákona o spotřebitelských úvěrech _______________95 8. Aktuální úprava a úvahy de lege ferenda ________________________________________96

Literatura_______________________________________________________________100 Knižní literatura _____________________________________________________________100 Časopisecká literatura ________________________________________________________102 Zkratky časopisů _____________________________________________________________103

3

Přílohy _________________________________________________________________105 Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. _________________________________________________________105 Výňatky z rakouského zákona na ochranu spotřebitele _____________________________111 Výňatky z německého zákona o spotřebitelských úvěrech ___________________________113 Ustanovení § 496 BGB ________________________________________________________115

4

Předmluva Na počátku mého rozhodnutí sepsat knihu věnovanou směnečným námitkám a zvláště námitkám spotřebitele byla poměrně lapidární informace uveřejněná v roce 1998 ve spotřebitelském časopise TEST. V editorialu1 je popisován případ jednoho ze zákazníků přímého prodejce domácí techniky, který "znaven několikahodinovým výkladem prodejce podepsal kromě objednávky a splátkového kalendáře i směnku". Samotný spotřebitel věc komentoval příznačně: "Mně osobně se může stát, že po zaplacení zboží někdo uplatní směnku a já ji budu muset zaplatit. Na směnkách není uvedeno, za co se zavazujeme zaplatit, proto bych ani u soudu nedokázal, že se jedná o již zaplacené zboží". A dále dokonce: "Myslím si, že jde o připravený podvod, kdy lidé směnkami zaplatí za zboží dvakrát. Dotyčná firma může směnky se slevou odprodat někomu jinému. Toho nebude zajímat, že máme zboží už zaplacené, ale bude požadovat částky uvedené na směnce." Motivem pro sepsání tohoto spisu byla právě opakovaná setkání s tzv. spotřebitelskými směnkami a zejména potom ty případy, kdy takové směnky byly věřitelem zneužity ke škodě spotřebitele. Pokusím se prokázat, že směnky podepisované spotřebiteli mají být předmětem právní regulace. Soudím, že pro takovou intervenci jsou formální i věcné důvody a budu usilovat o jejich podrobnější a kritický rozbor. Budu také prezentovat obecné nástroje, které by zlepšily postavení směnečného dlužníka, a následně se budu věnovat možnostem jejich využití v úpravě spotřebitelských směnek. Problematika konzumentských směnek (nemá-li se celá práce zvrhnout v jakési rétorické cvičení či v popisnou prezentaci evropské směrnice či jednotlivých zahraničních úprav) nemůže být jedinou náplní pojednání tohoto druhu. Potřeba ochrany spotřebitele před směnkou je dána právě tím, že se spotřebitel může ocitnout vůči dalšímu majiteli v postavení, kdy nebude moci namítat nic z kauzálního vztahu. Tento spis je proto také příspěvkem k potřebné diskusi o směnečných námitkách a vhodnosti jejich restrikce ve směnečných obligacích. Z pohledu nabyvatele každé směnky by jistě bylo ideální, pokud by se mohl spolehnout na parémii "qoud non est in cambio, non est in mundo". Bezpečnost hospodářského provozu si samozřejmě vyžaduje, aby kupujícím zamýšlená příznivá změna - nabytí práv ze směnky - nebyla narušena okolnostmi, které jsou neznámé a z pouhého formálního obsahu listiny je nelze rozpoznat. Koneckonců nabyvatel (indosatář) má pod kontrolou v zásadě jenom jedno směnečné prohlášení - prohlášení svého indosanta. Platí jistě, že čím rychleji a bezohledněji se směnka pohybuje, tím více se blíží svému určení. Pokud bychom však všechny námitky zavrhli jako směnečnému právu cizí elementy, zatížili bychom dlužníka takovým riziky, že by to ve výsledku rovněž ohrozilo oběh směnek, neboť 1

Rozová, I. TEST, č. 3/1998, s. 3.

5

by se téměř žádné nevyskytovaly. Bezohlednému pohybu směnky konkurují in concreto zájmy směnečných dlužníků, jejichž právní jistota je zde naopak spatřována v tom, že nevznikne směnečný závazek proti jejich vůli. Způsob, jakým zákon vyvážil v této hře s uzavřeným součtem vylučující se zájmy dlužníka a věřitele, představuje jednoznačně ústřední téma směnečného práva a budu se jí zabývat i já v předloženém díle. S určitou dávkou nadsázky a zjednodušení bývá směnečné právo označováno jako právo věřitelů. Zdůrazňují se pojmy jako směnečná přísnost2. To je správný závěr jen do určité míry. Směnku nelze totiž chápat tak černobíle. Řešení v zákoně je však svým způsobem neutrální. Pokud hovoříme o zhoršeném postavení dlužníka, mělo by být tímto náležitě využito ve smlouvě. Ostatně platí obecně, že ten, kdo má peníze, platí. Kdo je nemá, dává směnku. Směnkou by měl tedy dlužník umět získat úvěr či zvýhodněné podmínky. Teze o tom, že "směnečné právo je právo věřitelů", je tak nutno brát cum grano salis. Zbývá dodat, že spis vznikl úpravou mé disertační práce obhájené na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Oproti původnímu textu je předložené dílo podstatně zkráceno. Současně jsem však doplnil některá novější rozhodnutí, která byla publikována v mezidobí, a také odkazy na odbornou literaturu – zejména na časopisecké příspěvky. Vycházím z právní úpravy ke dni 1. 5. 2007.

2

Kriticky k argumentaci „směnečnou přísností“ Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. Brno : Masarykova univerzita, 2002, str. 21.

6

I. Úvod do problematiky směnečných námitek 1. Směnečné námitky ve světle historického vývoje 1.1. Vývoj směnky obecně Navzdory četným průzkumům a mnoha historickým studiím prováděným zejména v 18. a 19. století panuje v otázce původu směnky nejednota. "Vynález" směnky byl připisován starým Řekům (na podporu tohoto tvrzení byla citována pasáž z Aristotela), nebo Římanům (zárodek směnky byl spatřován v jejich chirographu3), či dokonce Arabům (od kterých údajně převzala směnku Lombardie). Podle převažujícího mínění, pro které lze také najít nejvíce objektivních důkazů, je zemí původu severní Itálie. Modelový příklad tehdejšího použití směnky nabízí ve svém komentáři např. Hans Kapfer4. Římský obchodník se rozhodl vykonat obchodní cestu do Janova, kde chtěl nakoupit zboží v hodnotě 10.000 římských mincí (což odpovídalo v kursu 2:3 počtu 15.000 mincí Janovských). Proto zaplatil před svým odjezdem deset tisíc římských mincí svému bankéři (tzv. kampsorovi) v Římě. Ten mu za to přislíbil, že v určitou dobu on sám (jeho janovská pobočka) nebo jeho obchodní partner v Janově mu poskytne plnění v požadované výši tamní měny a kupec mu za to zaplatil provizi. Tento slib byl pořízen ve zvláštní listině; zpravidla v notářské formě. Lapidární Kapferova skica velmi dobře podává tehdejší funkci směnky i její vztah k valutě. Směnka transportovala peníze a byla bezpečným prostředkem placení do vzdálených míst. Současně sloužila k jednoduchému směňování různých měn, kterých středověk znal nepřeberné množství. Jako první dochovaná listina, která nese veškeré tyto znaky, je v odborné literatuře uváděna listina pocházející z korespondence Florenťana Cerchiho se svou pobočkou v Londýně a datovaná na 12. března 12915. Směnky byly nejprve používány ve styku velkých domů se svými zahraničními pobočkami a měly zprvu podobu vlastní směnky opatřené domicilem. Teprve později, zejména pod silným francouzským vlivem, se začíná prosazovat i cizí směnka. Tento přechod z původní směnky vlastní na směnku ve formě asignace není zcela jasný. Právní úprava je od počátku nedostatečná a spočívá na právu zvykovém. Směnečné právo se rodí v rozhodnutích významných městských a tržních soudů, později se objevuje ve formě statutů 3

Proti tomu hovoří skutečnost, že chirographum bylo vždy vyhotoveno notářem v latině, směnka ve formě traty od počátku v italštině a notářské ověření nebylo u ní vždy provedeno. Ani okruh vydatelů takové listiny nebyl stejný. Navíc byly oba instrumenty používány historicky vedle sebe, první nepřechází v druhý, jak se někteří autoři domnívají. 4 Kapfer, H. Handkommentar zum Wechselgesetz. Vídeň : Manz Verlag, 1969, s. 2. 5 Cirák (Cirák, J. Historický vývoj právnej úpravy zmenkového práva. Právny obzor, č. 2/1998, s. 170) zmiňuje na Slovensku vystavenou listinu z roku 1331, která se dochovala v záznamech radnice v Kremnici. Podle názoru autora jde o listinu, kterou lze považovat za vlastní směnku.

7

obchodních trhových korporací a nařízeních pro jednotlivá obchodní města. Zde vynikají zejména Antverpy, Lyon, Hamburg, Norimberk, Lipsko, Vratislav, Neapol a Janov. V historii se objevilo několik pokusů o unifikaci partikulárního směnečného práva. Nepočítáme-li právní sjednocení v rámci Německa, skutečný úspěch přinesla ale až Ženevská konference konaná na počátku třicátých let minulého století (viz následující kapitola). Pro rozvoj směnek měly zpočátku mimořádný význam velké obchodní trhy. Obchodník, který na ně cestoval, obdržel od kampsora za valutu směnku. Tu mu později proplatil u kampsor (jeho pobočka) či jeho partner přímo na obchodním trhu. Zprostředkování plateb kampsory ovládlo celý středověký peněžní provoz a bylo tímto vlivným stavem šířeno po celé Evropě. Výsledné zúčtování směnek mezi kampsory samotnými se potom soustřeďovalo na velkých periodicky konaných speciálních trzích. Mezi největší patřily trhy v Champagne, Lyonu a v Besancon6. Převod směnky v dnešní podobě neexistoval, její oběh byl v počátku omezen na osoby na ní přímo uvedené. Možnost převodu směnky se připouštěla teprve později pod vlivem některých kulturních a hospodářských událostí. Především se jednalo o zákaz braní úroků7 a restrikce vývozu peněz ze země. Církev vycházela ze stanoviska, že jakýkoliv úrok ze zapůjčených peněz je lichvou; připouštěla však vedlejší platby jako ekvivalent útrat a nebezpečí s dopravou peněz na cizí místo8. Odtud plyne středověký odpor k tzv. suchým směnkám9, tedy směnkám s totožností místa vystavení a místa splatnosti. Charakter směnky jako distančního instrumentu se udržel velmi dlouho, např. ve Francii byla tato podmínka odstraněna novelou čl. 110 Code de commerce v roce 189410. Proto ještě A. Randa ve svých přednáškách11 upozorňuje na to, že "k platnosti směnky se nevyhledává, aby tu bylo distantia loci" (připomíná to ovšem také kvůli přežitku protiúrokové doktríny spočívající v zákazu zastřených směnek vlastních místních v čl. 6 tehdy platného směnečného řádu). Velký vliv na rozvoj směnky vykonal dále i rozvoj obchodu a peněžního hospodářství, což vedlo k potřebě provádět platby nehotovostně. Směnka fingující různost místa vystavení a místa platebního (distantia loci) dokonale plnila úlohu instrumentu obcházejícího zákonné restrikce a sloužila jako ideální prostředek k bezhotovostnímu placení. 6

V podrobnostech o vypořádání směnečných obchodů na směnečných trzích Šikl, H. Právo směnečné rakouské. Praha : Bursík a Kohout, nedatováno, s. 5 - 9. 7 K některým historickým způsobům obcházení zákazu braní úroků viz Tamussino, P. Die Umgehung von Gesetzes- und Vertragsnormen. Vídeň : Manz Verlag, 1990, s. 3 – 11. 8 Šikl, H. Právo směnečné rakouské. Praha : Bursík/Kohout, nedatováno, s. 7. 9 Pojem suchá směnka tedy nemá jakoukoliv souvislost se směnkou vlastní. Ve starší odborné literatuře se objevuje nesprávné tvrzení o tom, že středověká církevní doktrína zakazovala používat vlastní směnky. Blíže viz Urfus, V. Zdomácnění směnečného práva v Českých zemích. Praha : ČAV, 1959, s. 13 a pozn. č. 10 na str. 27. 10 Schnitzer, A. F. Handbuch des internationalen Handels-, Wechsel- und Checkrechts. Curych : Verlag für Recht und Gesellschaft, 1938, s. 362.

8

1.2. Základy v procesní úpravě Pro směnku platilo od počátku, že práva z ní byla vymáhána ve velmi krátkém řízení, platilo pro ni ius parata executionis. Již ve směnečném řádu papeže Pia V. z roku 1569 bylo stanoveno, že "soudce má nařídit žádanou exekuci přímo na místě bez jednání". Podobné ustanovení najdeme ve všech starších směnečných řádech. Rychlý proces samozřejmě předpokládal, že námitky směnečných dlužníků nebyly brány v úvahu, resp. že se budou zohledňovat jen v minimální míře. Námitky tak byly připouštěny ještě méně, že bylo obvyklé v běžném obchodním řízení. Samozřejmě bylo naznáno, že úplné vyřazení námitek dlužníka není možné. Právě směnečný řád Pia V. připouští námitky zfalšování směnky a zaplacení směnky. Jinak je tomu s ostatními námitkami. Již ve starých směnečných řádech je striktně zamítána námitka neobdržení valuty (exeptio non numeratae pecuniae), a to buď výslovně či formou obecné parémie "qui acceptat, solvat", resp. "chi acceta, paghi". Dlužníku je dáno možnost uplatňovat svá případná práva prostřednictvím následného řízení, in iudicio separato. Námitky zaplacení směnky a také jiné námitky se později připouští jen tehdy, jestli mohou být okamžitě prokázány okamžitě. Za takový důkaz je často považován jen zápis o příslušné námitce v listině směnky (tak např. kvitance). Navzdory procesnímu původu vyřazení námitek dlužníka vidíme zřetelně, že problematika námitek dlužníka má hmotněprávní obsah. Praxe velmi brzy rozpoznala, že úplné vyloučení námitek dlužníka je neúnosné.

1.3. Omezení námitek v právní úpravě Další vývoj norem omezujících námitky dlužníka úzce souvisí se směnečným indosamentem. Středověká směnka byla původně relativně těžkopádný cenný papír, když se zprvu nepřipouštěl její převod na další osoby a skontrace směnek byla příliš časově a místně vázána na konání směnečných trhů a nutné zapojení kampsorů. Původ indosamentu je nejčastěji spojován se zapojováním zmocněnce, který inkasoval směnku v případě, že prezentant to z nějakého důvodu nemohl učinit sám. Nejprve se připouštěl pouze jeden převod, který musel být zachycen na listině. Praxe tento nedostatek obcházela tím, že jméno indosatáře bylo vynecháno. Před konečným vyplněním mohla směnka projít rukama libovolného počtu obchodníků. S rozvojem hospodářství vyvstala potřeba moderního instrumentu, který by neměl některé nevýhody peněz a přitom by se stejně (či alespoň přibližně) lehce převáděl. O indosamentech se v historické literatuře dovídáme poměrně pozdě. Směnka byla nejprve převáděna cesí. Mateřskou zemí směnečného indosamentu je podle převažujících názorů Itálie. Na první pohled je ale paradoxní, že 11

Krejčí, D. Rakouské právo směnečné (autor text vlastnoručně sepsal dle přednášek A. Randy), nedatováno, s. 46 (dostupné ve starém fondu knihovny Právnické fakulty Masarykovy univerzity). Srovnej též Blaschke, J. Das österreichische Wechselrecht. Graz, 1865, s. 57.

9

více historického materiálu k indosování směnky najdeme v severních evropských zemích v 17. století a v Itálii – zemi, které vděčíme za vznik směnky - teprve o několik desítek let později. Vysvětlení tohoto paradoxu je poměrně jednoduché. Vývoji v Itálii zde bránil velmi vlivný stav kampsorů, který byl poškozen tím, že indosamentem odpadla potřeba skontrace, směnečných trhů a jejich intervence vůbec. Ti tak přišli o příležitost účtovat provizi. Proto se v místech, kde byl silný vliv bankéřů, projevuje zřejmá snaha vyloučit či alespoň omezit směnečný indosament. Argumentovalo se tím, že rubopis je zdrojem "sporů, zmatků a nepořádku". K tomu se objevily komplikace se zfalšovanými indosamenty. Všechny tyto okolnosti vedou k tomu, že koncem 16. a počátkem 17. století je indosament a zejména blankoindosament jednotlivými zákony zakazován či omezován (Neapolský směnečný řád - Pragmatica III - z roku 1607 připouštěl pouze jeden převod, přičemž podpis musel být notářsky ověřen12), aby byl ale nakonec od počátku 18. století připuštěn ve všech směnečných řádech zcela neomezeně. Připuštění indosamentu dalo směnce zcela jiný rozměr. Volná cirkulace směnky vede k potřebě písemné formy všech směnečných prohlášení, zejména k vytěsnění ústní akceptace písemnou. Změnilo se i použití směnky, směnka se již zdaleka neomezuje jen na poukazní a směnnou funkci a případné měnové spekulace. K jejímu použití mohou mít nyní účastníci nejrůznější obchodní důvody. Bezpečnost oběhu směnky nese sebou současně potřebu vyloučení námitek, které se zakládají na vztazích směnečných dlužníků k předchozímu majiteli a které nejsou zřejmé z listiny. Úprava přípustných a nepřípustných námitek je velmi pestrá. Přesto se již brzy vytvořila zásada, podle které nabyvatele chrání před námitkami, které měl dlužník vůči jeho předchůdcům: Exceptio, quae obstat giranti, non obstat giratario. Striktní vyloučení těchto námitek je však brzy doplňováno o ustanovení zakotvující jejich přípustnost v případě, že nabyvatel jednal při nabývání směny ve zlé víře. Nejprve se s tímto řešením výslovně setkáme v saském civilním procesním řádu z roku 172413. Podobný vývoj charakterizuje rakouské směnečné právo i jiné partikulární směnečné řády, když se všeobecně připouští exceptio doli. Od podrobnějšího výkladu jednotlivých norem zde upouštím a odkazuji na příslušnou historickou literaturu14. 12

Současně se již v tomto směnečném řádu objevuje odkaz na garanční účinky indosamentu; indosant odpovídal stejně jako trasant (viz Seeberg, O. Das Konzept der funktionellen Identität von Rück- und Vorlauf im Wechselrecht. Baden-Baden : Nomos Verlag, , 1990, s. 63 a literaturu tam uvedenou). 13 Podle jeho § XV platilo následující: Wenn der Wechsel über eine Spielschuld ausgestellet, oder sonst eine unzuläsliche simulation darunter verborgen, derjenige, so denselben indossiret, wie nicht weniger der Indosatarius, wen er von solchen Exceptionen Wissenschaft gehabt, oder sonst in dolo gewesen, dem Debitori das Duplum, nach Wechselrecht zu erstatten angehalten, und noch darüber willkürlich gestrafet, der Schulnder auch, wenn diesfalls erhebliche Vermuthungen vorhanden, mit der Deposition zugelassen werden". (Cit. podle Stanzl, G. Böser Glaube im Wechselrecht. Graz, 1950, s. 14) 14 Historická literatura: Grünhut,C. S. Das Wechselrecht, sv. I, Lipsko, 1897, s. 5 a násl., Schaps, G. Zur Geschichte des Wechselindossaments, Stuttgart, 1982; Stanzl, G. Böser Glaube im Wechselrecht, Graz : Hermann Böhlaus, 1950, Urfus, V. Zdomácnění směnečného práva v Českých zemích, Praha : ČAV, 1959.

10

Pro účely tohoto spisu je potřeba zaměřit se spíše na vývoj směnečného práva a směnečné teorie v tomto století, než popisovat partikulární úpravy, kterých bylo jen v Německém spolku před konáním Lipské směnečné konference v roce 1847 napočítáno 56 (!)15.

15

Zöllner, H. Wertpapierrecht, Mnichov : C. H. Beck, 1982, 12. vydání, § 10 I.

11

2. Mezinárodní prameny současné úpravy směnečných námitek v čl. I § 17 SŠZ 2.1. Přehled čl. I § 17 SŠZ Právní úprava směnky v České republice se řadí k tzv. ženevskému směnečnému systému. Ten tvoří systém tří mezinárodních dohod, které byly podepsány v Ženevě 7. června 1930. V následující části práce bude prezentována geneze čl. 17 jednotného směnečného zákona, jenž bude dále předmětem podrobnějších rozborů. V našem právním řádu najdeme příslušné ustanovení v čl. I § 17 SŠZ, které zní takto: Kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. Uvedené ustanovení je pro námitkové postavení dlužníků ze směnky klíčové tím, že zásadně omezuje možnost uplatnění námitek z mimosměnečných vztahů mezi účastníky.

2.2. Geneze právní úpravy První návrhy na unifikaci směnečného práva v celosvětovém měřítku se objevují již počátkem 19. století. V literatuře je nejčastěji uváděn jako první reálný popud ke směnečné unifikaci spis anglického právníka Leona Leviho16. V Anglii samotné byly jeho myšlenky zamítnuty, nicméně jinde doznaly značného ohlasu a staly se předmětem diskusí na mnoha odborných grémiích. Další unifikační snahy směnečného práva jsou spojeny právě s podněty z vědeckých kruhů. Bez většího praktického výsledku se konaly konference v Antverpách a v Bruselu. V roce 1907 a 1908 přijaly parlamenty Německa a Itálie rezoluce k přípravě mezinárodní směnečné konference. Na základě této iniciativy byla pod patronací nizozemské vlády uspořádána v roce 1910 tzv. Haagská směnečná konference. Jejím výsledkem byl první návrh mezinárodní smlouvy o sjednocení směnečného práva a první návrh jednotného směnečného zákona. V pracích na tomto projektu pokračovala tzv. 2. Haagská konference v roce 1912. Výsledkem byl Jednotný směnečný řád čítající osmdesát článků a mezinárodní smlouva, která zavazovala jednotlivé smluvní státy k jeho zavedení. Než ovšem mohla konference přinést první pozitivní výsledky, vypukla I. světová válka. Po ní se na započaté práci pokračovalo ve Společenství národů. V roce 1927 pověřil jeho hospodářský výbor komisi tvořenou převážně právníky vypracováním nového návrhu. Výsledkem je tzv. návrh expertů, který se do značné míry opírá o předchozí Haagské znění. 16

Leonard Levi: Commercial law, its principles and administration; on the mercantile law of Grea Britain compared with the codes nad laws of the following (59) mercantile countries, 1850

12

Nová konference se konala od 13. 5. do 7. 6. 1930 v Ženevě. Jejím výsledkem byly tři 17

dohody : a) Úmluva o jednotném směnečném zákoně, b) Úmluva o ustanoveních v oboru mezinárodního práva směnečného a c) Úmluva o poměru poplatkových předpisů ke směnečnému právu. Pro účely tohoto spisu nás bude zajímat první Úmluva o jednotném směnečném zákoně (dále jen „JSZ“) se dvěma přílohami. První přílohu tvořil text JSZ o 78 článcích a druhou přílohu přehled možných výhrad k němu. Dohodu podepsalo 26 států, z toho jich později 19 také ratifikovalo. Bývalá Československá republika podepsala ženevské směnečné úmluvy, ovšem jak známo, k ratifikaci těchto dohod z naší strany nikdy nedošlo. K tomu, aby úmluvy vstoupily v účinnost, bylo třeba ratifikace 7 států, z nichž alespoň tři měly zastoupení v radě Společnosti národů. Potřebného počtu bylo dosaženo 3. října 1933 a za 90 dnů poté, tedy ke dni 1. ledna 1934 nabyly dohody účinnosti. Ženevský směnečný systém lze v současné době označit za jedno z nejrozšířenějších unifikovaných práv. Výčet zemí, které opírají svou národní úpravu o ženevský systém, se totiž zdaleka neomezuje na evropské státy18. Při schválení konečného znění ženevských úmluv došlo ke shodě v tom, že Jednotný směnečný zákon představuje úplnou a vyčerpávající kodifikaci směnečného práva, kterou nebude třeba doplnit o národní úpravu některých otázek. Ostatně již na Haagské konferenci byl odmítnut návrh na zavedení generální klauzule, ve které by byla formulována odpovídající rezervace ve prospěch národních právních řádů19. Pro státy, které přistoupily k Ženevským úmluvám, z toho vyplývá důležitý závěr. Pokud se při výkladu směnečného zákona objeví mezery, pochybnosti a otevřené otázky, je nutno použít jen norem směnečného práva. Směnečný zákon spočívá sice na aktu národního zákonodárce, nepředstavuje ale jeho samostatné dílo. Tato skutečnost je při výkladu norem striktně zohledňována. Pro naši vlastní interpretaci směnečného zákona to samozřejmě neplatí (ostatně český zákonodárce se od jednotného směnečného zákona přijetím zákona o cenných papírech již fakticky odchýlil), ovšem znalost geneze norem má cenu nejméně s ohledem na záměr, který úprava sleduje. 17

Uzavření hned tří úmluv, aby se státům, které z nějakých důvodů nemohly přijmout ženevské směnečné právo jako celek (zejména země anglosaské), umožnilo přistoupit k dohodám alespoň zčásti (zejména s ohledem na země anglosaské). K důvodům blíže Heinrichs, H. Der Schutz des gutgläubigen Wechselerwerbers nach dem einheitlichen Wechselgesetz der Genfer Verträge unter besonderer Berücksichtigung der Rechstentwicklung in den Vertraagstaaten, Frankfurt nad Mohanem : Alfred Metzner Verlag, 1962, s. 32 - 33. 18 Cirák, J. (Cirák, J. Historický vývoj právnej úpravy zmenkového práva. Právny obzor, č. 2/1998, s. 169) uvádí, že Ženevské úmluvy z roku 1930 byly základem vnitrostátních právních úprav těchto států: Albánie, Argentina, Afghánistán, Belgie, Bulharsko, Brazílie, Čína, Česká republika, Dánsko, Ekvádor, Etiopie, Finsko, Francie, Guatemala, Honduras, Indonésie, Island, Irák, Irán, Itálie, Japonsko, Jugoslávie, Kolumbie, Kambodža, Laos, Libanon, Libye, Maďarsko, Monako, Maroko, Mexiko, Německo, Nikaragua, Nizozemí, Norsko, Peru, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Rwanda, Řecko, Sýrie, San Marino, Surinam, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Tunisko, Venezuela. Přehled u Baumbacha/Hefermehla, s. 473 je doplněn o Lucembursko (Baumbach, Hefermehl. Wechselgesetz und Scheckgesetz. 20. vydání. Mnichov : C. H. Beck, 1997, s. 473). 19 Wieland, K. Das internationale Wechselrechtsübereinkommen vom 23. Juli 1912 und sein Geltungsbereich. ZHR č. 74/1913, s. 18.

13

V některých sporných otázkách lze navíc vyjít také z jazykového komparativního výkladu. Všechny tři ženevské úmluvy byly sepsány v angličtině a francouzštině a oba tyto texty byly prohlášeny za stejně autentické. Pro výklad sporných pojmů tak lze někdy použít i srovnání jednotlivých významů určitého pojmu v angličtině a francouzštině.

2.3. Systematika obrany směnečných dlužníků v systému JSZ Podle systému JSZ jsou otázky ochrany nabyvatele tradičně členěny do dvou okruhů. První tvoří ochrana nabyvatele, který získal směnku v dobré víře, před vadami dispozičního oprávnění předchůdce, tedy jinak řečeno ochrana věřitele před vindikační žalobou skutečného oprávněného. Uvedené problematice bude věnována samostatná kapitola v této knize. Více pozornosti budeme věnovat okruhu druhému, který představuje problematika omezení námitek z vlastních vztahů k výstavci či k předchozím majitelům, které může dlužník vznášet vůči dalšímu majiteli směnky vznášet. První okruh je upraven v JZS čl. 16 odst. 2, druhý - alespoň jeho sedes materiae - v čl. 17 a také v čl. 10 SŠZ20. Je zajímavé sledovat vývoj čl. 17 v rámci unifikačních snah. Ještě Haagská konference z roku 1910 formulovala v úplně prvním návrhu jednotného směnečného zákona dané ustanovení pozitivně, tedy výčtem všech přípustných námitek. Podle předběžného Haagského návrhu se mohly ze směnky zavázané osoby bránit vůči majiteli jenom námitkami: (1) které jim náleží bezprostředně vůči majiteli, (2) spočívající v pasivní nezpůsobilosti dlužníka, (3) které vyplývají z textu směnky nebo z doložek na ní, (4) které spočívají na předpisech tohoto zákona (míněn je JZS - pozn. JK). Jedině pokud nabyvatel jednal ve zlé víře, mohl mu dlužník namítat i okolnosti ze vztahů k předchůdci. Definice "zlé víry" měla být přitom přenechána zákonodárství jednotlivých smluvních států. Návrh byl využit při přípravě na druhou Haagskou konferenci (1912). Delegáti některých zemí ale přišli s pozměňovacími návrhy. Z německé strany byl například navržen druhý odstavec čl. 17 ve znění: "Der Inhaber gilt nicht schon deswegen als bösglaubig, weil er das Bestehen einer Einwendung gekannt hat". Pouhé vědomí existence námitky nemohlo založit u nabytele směnky "zlou víru". Ke zdůvodnění svého pozměňovacího návrhu němečtí delegáti uvedli, že by byla těžce ohrožena obchodovatelnost směnky, jestliže by práva majitele mohla být odstraněna důkazem, že věděl při nabývání směnky například o započitatelném protinároku dlužníka vůči indosantovi. Němečtí zástupci trvali na tom, aby k tomu přistoupil nekalý úmysl nabyvatele zbavit dlužníka námitek. 20

Oba články číslováním i obsahem odpovídají naší úpravě, tj. čl. I § 10 a § 17 SŠZ.

14

Nakonec k zapracování shora uvedené připomínky nedošlo, protože z obavy, že pozitivní formulace námitek bude mít za následek přehlédnutí některých relevantních námitek, rozhodla druhá Haagská konference o negativním znění příslušné normy. Ze strany skandinávských zemí byl navrhován následující text: "Kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo předchůdcům a které majitel při nabývání směnky neznal či nemusel znát". Proti takovým požadavkům na nabyvatele směnky se opět postavili zejména němečtí delegáti. Kompromisním výsledkem bylo znění, které umožňovalo námitky dlužníka v případě "nekalé shody" mezi převodcem a nabyvatelem. Revizní komise konference nakonec rozhodla o následujícím negativním znění: Kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějšímu majiteli, ledaže by indosamentu předcházela nekalá dohoda". Ve zprávě, kterou revizní komise předložila konferenci, se uvádělo, že není dost dobře možné vyjmenovat všechny přípustné námitky. Konference následně nahradila slovo "indosament" obratem "převod směnky". Tím měly být podchyceny i případy, kdy se směnka převádí bez indosace pouhou blankotradicí. Teprve na Ženevské konferenci se setkáme s dnešním kompromisním zněním ("vědomé jednání na škodu dlužníka", ve francouzském originálu „a agi sciemmnenet au détriment du débiteur“). Většina zástupců souhlasila s touto dikcí, tedy s tím, že pro přípustnost námitky dlužníka bude potřeba dvou skutečností: Znalost námitek při nabývání směnky a úmysl poškodit dlužníka. Vědomí možné existence námitek, tedy také hrubá nedbalost, by nemělo postačovat. Úmysl poškodit dlužníka byl na konferenci popsán tak, že "musí nastat okolnosti, které jednání nabyvatele směnky propůjčí charakter jednání proti dobrým mravům"21. Na konferenci byla neúspěšná nizozemská komise, která navrhovala, aby předpokladem úspěšného uplatňování námitek byla "zlá víra" nabyvatele, kterou by přitom založila již pouhá hrubá nedbalost. Stejně skončil i návrh italských delegátů, kteří se zasazovali o absolutní shodu mezi § 16 odst. 2 a § 17 (zlá víra a hrubá nedbalost)22. Otázku nakonec vznesené problematiky započtení, zamítnul president konference s tím, že se jedná o zvláště složitý problém23.

2.4. Nedorozumění ženevské konference Ženevská konference tedy upustila od úplného a zcela nepochybného vyřešení otázky všech přípustných námitek. Jak připomíná německý pamětní spis k osnově jednotného směnečného 21

Stanzl, G. Böser Glaube im Wechselrecht. Graz : Hermann Böhlaus Verlag, 1950, s. 34 O genezi tohoto předpisu na Haagské a Ženevské konferenci podrobněji např. Stanzl (Stanzl, G. Böser Glaube im Wechselrecht. Graz : Hermann Böhlaus Verlag, 1950 s. 30 - 35) a dále Qaussowski. Die Genfer Abkommen über die Vereinheitlichung des Wechselrechts, Zeitschrift für ausländisches und internationales Privatrecht. 1930, s. 778 -779. 23 Stanzl, G. Böser Glaube im Wechselrecht. Graz : Hermann Böhlaus Verlag, 1950, s. 35. 22

15

zákona, musí zůstat i nadále vyhrazeno soudní judikatuře a právní vědě vyhledat, jaké námitky může směnečný dlužník činit tomu kterému směnečnému věřiteli24. Ani dohoda na negativním znění čl. 17 tak ještě neznamenala shodu o jednotné koncepci námitek směnečných dlužníků. Konference se soustředila na kompromis ohledně požadavků vznášených na nabyvatele směnky a samotná otázka, čeho se má námitka dlužníka týkat, bohužel, již nebyla vyřešena jednotně. To umožnilo, aby určitá část delegátů (převážně německých) vykládala znění čl. 17 ve velmi úzkém pojetí. Vycházeli přitom z toho, že čl. 17 věcně odpovídá čl. 82 WO (1908), jehož pozitivní znění bylo precizováno v § 796 BGB25 a 364 HGB26. Tyto předpisy rozlišují mezi námitkami, které přísluší bezprostředně proti majiteli, a námitkami, které se týkají platnosti vystavení resp. prohlášení na listině27. V komentáři Quassowského a Albrechta, kteří byli německými delegáty na Ženevské konferenci, se potom restriktivní pojetí čl. 17 SŠZ zřetelně projevuje. Podle těchto autorů nespadají námitky, které se týkají platnosti směnečného závazku, zvláště námitka dlužníka, že není zavázán, protože směnku nevydal na základě smlouvy, pod ustanovení čl. 17 WG, nýbrž jsou analogicky podle čl. 16 odst. 2 WG vyloučeny tehdy, jestliže majitel směnky jednal při jejím nabývání v dobré víře28. Uvedené nedorozumění se zásadně projevuje v současném pojetí směnečných námitek. Podle převažující německé teorie nepředstavuje čl. 17 WG vyčerpávající úpravu námitek směnečných dlužníků a týká se pouze "bezprostředních vztahů k výstavci a majiteli". Jestliže tu a tam bývá německými autory vytýkáno zahraničním judikaturám, že se dostatečně neoprostily od národních aspektů, zejména dřívější národní právní úpravy29, představuje pojetí směnečných námitek

přesně

takový

nežádoucí

přístup.

U

námitek,

které

se

označují

jako

"Gültigkeitseinwendungen" a podle německých autorů nesplňují kritérium "bezprostředních 24

Denkschrift der Reichsregierung zur Reichstagsvorlage zum Entwurf eines Gesetze über die Genfer Abkommen vom 7. Juni 1930 zur Vereinheitlichung des Wechselrechts. Reichstagsdrucksache Nr. 1442, Reichstag, V. Wahlperiode 1930. V Rakousku stejný závěr v Denkschrift des EWG in Österreich, 351 Blg NR 4. GP, 82. 25 Příslušné ustanovení § 796 BGB upravující dluhopisy na majitele zní takto: "Der Austeller kann dem Inhaber der Schuldverschreibungen nur solche Einwendungen entgegensetzen, welche die Gültigkeit der Austellung betreffen oder sich aus der Urkunde ergeben oder dem Austeller unmittelbar gegen den Inhaber zustehen". 26 Ustanovení § 364 odst. 2 HGB upravující v obecné podobě indosamenty (a srovnatelné tedy se ustanovením § 18 našeho CenP) zní takto: "Dem legitimierten Besitzer der Urkunde kann der Schuldner nur solche Einwendungen entgegensetzen, welche die Gültigkeit seiner Erklärung in der Urkunde betreffen oder sich aus dem Inhalte der Urkunde ergeben oder ihm unmittelbar gegen den Besitzer zustehen". 27 Viz k tomu Kotásek, J. Směnka a její kauza. Právní rozhledy, č. 12/1997, s. 616, v článku viz zejména pozn. pod čarou č. 3. 28 Cit. podle Hefermehl, W. Zum Anwendungsbereich des Art. 17 WG, ZHR, s. 38 29 Tak např. Pleyer se Stecherem (Pleyer, Stecher. Erfordernisse und Möglichkeiten einer internationalen Vereinheitlichung des Wechselrecht. Wertpapiermitteilungen, 1977, zvláštní příloha č. 4, s. 5) vytýkají u směnečného rukojemství francouzské judikatuře, že se u výkladu domněnky vyjádřené v § 31 odst. 4 SŠZ (tedy v čl. 130 odst. 6 Code de commerce) neoprostila od právní úpravy před zavedením ženevského směnečného práva. Viz také Kotásek, J. Poznámky ke směnečnému rukojemství. Časopis pro právní vědu a praxi, č. 4/1999, s. 408.

16

vztahů k výstavci a dřívějším majitelům", nezbývá potom než vyřešit otázku, jaké kritérium se bude klást na nabyvatele směnky. Podle většinového názoru zůstává tato záležitost neřešena a jde tudíž o mezeru v zákoně. Zda je stanovisko správné, o tom blíže v příslušné kapitole. Ženevská směnečná konference rovněž nedává odpověď na další základní otázku směnečného práva, která s problematikou námitek souvisí, a to otázku, kdy vzniká směnečný závazek. Tato kniha představuje proto také malý příspěvek i k této diskusi. Závěrem k této části práce tedy lze konstatovat, že kompromisní řešení přijaté na ženevské směnečné konferenci v čl. 17 JSZ neodstranilo mnohé pochybnosti a že některé otázky zůstaly vědomě přenechány právní vědě. Dikce čl. 17 JSZ přitom připouští nejméně dvě různé koncepce směnečných námitek a dva diametrálně odlišné výklady.

3. Ochrana nabyvatele směnky před námitkami dlužníka vůči předchozím vlastníkům 3.1. Ochrana nabyvatele směnky Každý potenciální nabyvatel směnky je vystaven hned třem nebezpečím, že vnější bezchybné zdání, které pro něj směnka navenek ztělesňuje, neodpovídá realitě. Za prvé jde o možnost, že mu směnku nabízí osoba, která k tomu není oprávněna. Tato skutečnost nemusí z listiny samotné vůbec vyplývat, a to ani nemusí být text směnky zfalšován. Postačí jen, že se nabyvateli pokusí udat listinu zloděj, který ji ukradl již opatřenou nevyplněným indosamentem (blankoindosamentem) neopatrného majitele. Druhé nebezpečí plyne z toho, že práva vyplývající ze směnky neexistují buď vůbec a nebo existují jenom zčásti. Typicky v případě, že podpis na směnce byl zfalšován, učiněn nezmocněným zástupcem a nebo tehdy, když byl text směnky změněn. Konečně třetí skupinu případů představuje možnost, že proti formálně bezchybnému závazku ze směnky bude dlužník uvádět námitky z kauzálního vztahu, který byl podkladem pro založení jeho závazku. Jelikož směnka zpravidla formálně ztělesňuje více pohledávek, mohou být v extrémních případech kombinována všechna tři uvedená rizika.

3.2. Důvody protekce Na ochranu nabyvatelů směnky bylo vytvořeno několik institutů směnečného práva. Konečně, imanentní vlastností směnky, vyjádřenou již v jejím názvu, je oběžnost, její lehká obchodovatelnost. Tento cenný papír vykazuje řadu rysů, které další oběh umožňují a podporují. V

17

této části spisu se budeme věnovat posledně uvedené problematice, tedy námitkám z tzv. kauzálních vztahů. Přehledně lze uvést následující vlastnosti směnky, které podporují její oběžnost: nezávislost jednotlivých směnečných závazků, vnější podoba směnky, formální abstraktnost, indosabilita směnky a s tím související účinky indosamentu. Princip nezávislosti jednotlivých směnečných závazků lze dovodit z čl. I § 7 SŠZ30. Uvedené ustanovení chrání majitele před eventuálními vadami ostatních směnečných závazků. Jednotlivé závazky mohou být neplatné, to se však nesmí dotknout ostatních, na které se důvod neplatnosti nevztahuje. Není-li ve skutečnosti práva vůči výstavci či některému z indosantů, nedotýká se to automaticky postavení akceptanta atp. Důvod neplatnosti je přitom zcela nepodstatný. V čl. I § 7 SŠZ je totiž obsažena generální klauzule ("z nějakého jiného důvodu"), a tam uvedené příklady mají povahu demonstrativního výčtu. Oběhu napomáhá také vnější podoba směnky. Pro směnku není předepsáno použití zvláštních formulářů, ovšem její podoba je do jisté míry předurčena již předepsanými náležitostmi. Výsledkem je, že směnky skýtají identický vnější obraz, který se vyznačuje jasností a přehledností o postavení jednotlivých osob. I za tímto účelem praxe sahá k použití (fakultativních) směnečných formulářů o ustálených rozměrech (zpravidla 10,5 x 28,5 cm) s velmi podobným rozložením jednotlivých náležitostí. Ani případné podnikové formuláře se - mimo eventuálního předtištěného loga (např. bankovního ústavu) - od všeobecného výrazu směnky neodlišují. Především ale oběh podporuje formální a materiální abstraktnost směnky. Je nepřípustné pojímat do směnky jakékoli podmínky. Pokud je již ve směnce odkaz na důvod, pro který směnka byla vystavena (kauza), nemá taková informační doložka v zásadě žádný vliv ani na platnost směnky, ani na obsah práv v ní ztělesněných. Směnka vytváří i jakousi důkazní abstraktnost v tom směru, že majiteli postačí předložit směnku v originále a nemusí prokazovat její kauzu. Nejdůležitější ze všech vlastností podporujících oběh směnky je ovšem její zásadní indosabilita, která zpravidla umožňuje směnce dosáhnout plného osvobození od vztahů, které jsou podkladem příslušného směnečného závazku, tedy plné materiální abstraktnosti. Indosament je upraven zejména v čl. I §§ 11 - 20 SŠZ. Klíčovým předpisem je přitom čl. I § 11 SŠZ, jehož první odstavec zakládá zásadní převoditelnost směnky indosamentem, pokud trasant nestanovil doložkou jinak. Na rozdíl od převodu prostřednictvím postoupení pohledávky má indosament účinky, které rezolutně podporují žádoucí oběh směnky. Jde především o jeho garanční účinek podle čl. I § 15 odst. 1 SŠZ, když se zakládá (s výhradou rektarubopisů a 30

Ustanovení čl. I § 7 SŠZ zní takto: "Jsou-li na směnce podpisy osob, které se nemohou směnečně zavazovat, podpisy nepravé, podpisy vymyšlených osob nebo podpisy, jež z nějakého jiného důvodu nezavazují osoby, které se na směnku podepsaly nebo jejichž jménem byla směnka podepsána, nemá to vliv na platnost závazků ostatních osob na ní podepsaných".

18

indosamentů s exonerační doložkou) indosantovu odpovědnost za přijetí a zaplacení směnky. Indosament tedy nezakládá nabyvateli práva jenom proti akceptantu, nýbrž také proti indosantům, výstavci. Postih je možný i ve formě postihu skákavého. Jeho předpoklady mají formální, nikoliv materiální povahu. Pro majitele směnky dále platí vyvratitelná domněnka podle čl. I § 16 odst. 1 SŠZ o tom, že je řádným majitelem směnky, pokud se vykáže nepřetržitou řadou indosamentů. Proti případným vadám v osobě převodce je nabyvatel chráněn skrze čl. I § 16 odst. 2 SŠZ upravující nabytí od neoprávněného majitele listiny, pokud majiteli nelze přičíst při nabývání směnky zlou víru či hrubou nedbalost. Ale hlavně, indosament není na rozdíl od postoupení pohledávky odvozeným způsobem nabytí, nýbrž způsobem originárním. Indosatář nabývá práv ze směnky přímo a nevstupuje do obecněprávních vztahů mezi dlužníkem a původním vlastníkem. Rubopis tak v zásadě zhoršuje pozici každého dlužníka a připravuje jej o obranu, kterou by měl u běžného postoupení pohledávky. Naproti tomu je indosace výhodná pro nabyvatele; ten nemusí brát ohled na případné vztahy dlužníka k předchozímu vlastníkovi. Podle - z pohledu dlužníka - paliativního ustanovení čl. I § 17 SŠZ však lze proti indosatáři uplatnit námitky, které by bylo možné vznášet proti jeho předchůdci a výstavci. Jde o případ, kdy indosatář při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka, tedy že o námitkách věděl a jednal tak, že dlužníka poškodil. Jako osoba oprávněná k námitkám přichází v úvahu každý, kdo je žalován ze směnky. Tím může být nejen hlavní směnečný dlužník či jeho rukojmí, ale samozřejmě také postihoví dlužníci.

3.3. Rozbor čl. I § 17 SŠZ Pro úspěšné uplatnění námitky z vlastních vztahů i vůči dalším nabyvatelům budou muset dlužníci prokazovat tři předpoklady: 1. znalost dlužníkových námitek, 2. vědomé jednání na škodu dlužníka a 3. splnění obou těchto předpokladů v okamžiku nabývání směnky.

1. Povědomí o námitkách dlužníka Při prokazování znalosti dlužníkových námitek se požaduje indosatářova znalost. Nepostačuje neznalost námitek, byť by se zakládala na hrubé nedbalosti indosatáře. Opačný názor se objevuje jen ojediněle.

19

Mezi nejpropracovanější v tomto směru patří argumentace Gustava Stanzla, jenž své názory shrnul ve své habilitační práci "Böser Glaube im Wechselrecht" ("Zlá víra ve směnečném právu")31. Autor dochází k závěru, že čl. 17 JZS je třeba vykládat tak, že pro přípustnost tam uvedených námitek postačí vždy již pouhá hrubá nedbalost ze strany nabyvatele směnky. K jeho závěrům se dokonce po určitou dobu přiklonil - byť formou pouhých obiter dictum - i rakouský nejvyšší soud (OGH)32. Názory G. Stanzla nepovažuji za správné; autor podle mého dochází k nepřijatelným závěrům. Jeho snaha demonstrovat neúnosnost rozdílů mezi § 16 odst. 2 a § 17 WG je však velmi přínosná. Autor totiž podává několik příkladů, ze kterých je patrné, v čem spočívá ona traumatizující rozdílnost mezi shora uvedenými ustanoveními. Protože na podobné argumentaci jsou založeny některé alternativní koncepce směnečných námitek, uvedeme si nyní Stanzlovy příklady v parafrázovaném znění a s podrobnějším komentářem. Autor nejprve podává příklad k prezentaci rozdílu mezi čl. I § 16 odst. 2 a § 1733. Fabrikant zastaví svému dodavateli směnku opatřenou svým blankoindosamentem; tímto zajišťuje zaplacení kupní ceny za suroviny, které budou v budoucnu dodány. Z obchodu však sejde a fabrikant proto požaduje směnku zpět. Dodavatel však směnku mezitím indosuje na bankéře. V úvahu nyní přichází tři varianty, když bude rozhodovat, zda bankéři při nabývání směnky pochybné okolnosti směnky 1. byly známy (jednal ve zlé víře), 2. nebyly známy a ani je nemusel znát (jednal v dobré víře) a 3. nebo je neznal, ač je znát měl (jednal v hrubé nedbalosti). V prvém případě je zřejmé, že fabrikant (majitel) může od bankéře žádat vydání směnky podle čl. 16 odst. 2. Je však možné, že k uvedené žalobě na vydání nedojde (např. proto, že se fabrikant obává procesního rizika, resp. proto, že již došlo k protestaci směnky - viz k tomu kapitolu

věnovanou

podindosamentům).

Fabrikant

je

sice

formálně

zavázán

(jeho

blankoindosament neměl pouze účinky převodní, ale i garanční), mohl by se však úspěšně bránit případné žalobě úspěšně ve smyslu čl. 17. Rovněž u druhé varianty je výsledek očividný. Jestliže bankéři nelze přičítat při nabývání směnky ani hrubou nedbalost, nemůže dlužník zpochybňovat jeho legitimitu ze směnky; tím spíše mu nemůže namítat nic z vlastních vztahů k dodavateli. Nejzajímavější je proto zcela jistě varianta třetí. Také zde může fabrikant požadovat svou směnku zpět. Co kdyby se však bankéř zamýšlel bránit námitkou z kauzálního vztahu mezi ním a dodavatelem (pravděpodobně námitkou neexistence kauzálního podkladu směnky)? Pokud bychom podle Stanzla nepřipustili pro tyto námitky již hrubou nedbalost (což podle mého názoru možné není), dojdeme k závěru, že námitka z kauzálního vztahu přípustná nebude, neboť nejsou splněna přísnější kritéria čl. 17. Podle čl. 16 odst. 2 by mohl fabrikant odmítnout placení, zatímco by podle 31

Stanzl, G. Böser Glaube im Wechselrecht. Graz : Hermann Böhlaus Verlag, 1950, s. 35. Ostheim, R. Zur Lehre von den Einwendugen im Wechselrecht. FS Kastner, 1974, s. 352. 33 Stanzl, G. Böser Glaube im Wechselrecht. Graz : Hermann Böhlaus Verlag, 1950, s. 36. 32

20

čl. 17 musel platit. Takový výsledek považuje Stanzl ze neuspokojivý a dochází proto k závěru, že pro úspěšné uplatňování námitek spadajících pod čl. 17 postačí již hrubá nedbalost nabyvatele. Uvedené pojetí považuji za neobhajitelné. Pokud by zákonodárce usiloval o to, aby kritérium "hrubé nedbalosti" platilo i v případě námitek podle čl. § 17 SŠZ, nic mu nebránilo, aby to v daném ustanovení zakotvil. Již ze srovnání textu čl. I § 16 odst. 2 a 17 SŠZ zjistíme, že nejde o nezamýšlenou duplicitní úpravu. Stanzl zjevně pomíjí závěry a zprávy ze Ženevské směnečné konference34 a vlastní genezi všech předpisů, které pojednávají o zlé víře a hrubé nedbalosti (čl. 10, čl. 16 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 JSZ)35. Navíc se lze domnívat, že uvedené diference mezi předpoklady námitek podle čl. I § 16 odst. 2 a § 17 jsou dostatečně odůvodnitelné. Jak už jsem uvedl výše, je funkce směnky zajištěna nejlépe tehdy, když se účastníci směnečných obchodů mohou plně spolehnout na obraz, který jim směnka formálně podává. Tato skutečnost odůvodňuje velmi striktní vyloučení kauzálních námitek směnečných dlužníků. Je potřeba rozlišovat ratio legis každého ze zmíněných ustanovení. Zatímco čl. I § 16 odst. 2 dává odpověď na otázku, komu náleží práva, která byla do směnky inkorporována, zaobírá se ustanovení čl. I § 17 tím, do jaké míry jsou práva vyplývající ze směnky dotčena jinými (mimosměnečnými) vztahy mezi účastníky. Zcela jinak je proto věc řešena, jestliže chráníme zájmy směnečného věřitele ve smyslu čl. I § 16 odst. 2. Zde již nejsou v konkurenci zájmy směnečného dlužníka a věřitele, nýbrž zájmy dvou věřitelů. Tyto osoby jsou ve stejném postavení a proto je logické, že zákon staví na dobrou víru nabyvatele větší nároky, než je tomu v případě, který spadá pod ustanovení čl. I § 17. Ve shodě s tímto přístupem bylo koncipováno i ustanovení § 40 odst. 3 JSZ36. Podle tohoto ustanovení se dlužník zprostí svých povinností ze směnky jen tehdy, jedná-li poctivě a nelze mu při placení přičíst hrubou nedbalost. Pokud bude ve zlé víře platit například zloději, který mu předložil směnku, nezaniknou práva ze směnky. Skutečný majitel směnky by se mohl po obdržení směnky (pravděpodobně od dlužníka, nikoliv od zloděje, který již směnku „vyměnil za peníze“) po právu domáhat na nepoctivě jednajícím dlužníku opakované placení.

2. Vědomé jednání

34

Viz předcházející kapitolu o mezinárodní genezi současné úpravy. Na podporu svých tvrzení uvádí Stanzl i další příklady. K tomu viz dále Demelius, Vom gutem und bösem Glauben im Wechselrecht, ÖJZ, č. 5/1951; ještě podrobněji Ostheim, R. Zur Lehre von den Eiwendungen im Wechselrecht, FS Kastner, 1974, s. 349 - 368. 36 Příslušné ustanovení zákona zní takto: „Kdo platí při splatnosti, zprošťuje se svého závazku, nejedná-li podvodně nebo nelze-li mu přičíst hrubou nedbalost. Je povinen zkoumat správnost řady indosamentů, nikoliv však podpisy indosantů“. 35

21

Ze shora uvedeného vyplývá, že podle čl. I § 17 SŠZ nebude postačovat pouhá vědomost, musí ji doprovázet indosatářovo skutečné jednání na škodu dlužníka. Formulace čl. I § 17 SŠZ napovídá přitom, že půjde o více než pouhou znalost námitek (ačkoliv z ní bude možno v mnoha případech vyčíst "vědomé jednání na škodu"). Musí k tomu přistoupit také vědomí toho, že nabytím směnky vznikne opravdu dlužníkovi škoda tím, že o námitky přijde. Půjde tedy o určitý hodnotící soud, který nabyvatel učinil při nabývání směnky. Nabyvatel si ovšem zpravidla nebude schopen utvořit přesnou a dokonalou právní představu o účincích směnečného indosamentu, postačí tedy vědomí toho, že ztrátou námitek utrpí dlužník určitou újmu. Úmysl ze strany věřitele či eventuální dohody původního majitele s novým (indosamenty "na oko") se nevyžadují. Jak uvidíme z komentářů k předlohám jednotného směnečného zákona, nepostačí pouhá znalost okolností, které zakládají osobní námitky proti dřívějšímu majiteli směnky, musí k tomu přistoupit vědomost nabyvatelova, že poškozuje dlužníka. Zdá se, že nebude lehké nalézt případy, kdy znalost námitek nebude ještě zakládat "vědomé jednání na škodu". Ale rovnice znalost námitek = vědomé jednání na škodu dlužníka neplatí paušálně. Smitek a Štěpina uvádí právě jako takový příklad variantu, kdy je "sice známo nabyvateli směnky, že bylo vadné zboží, jež mělo být zaplaceno směnkou, kde mohl však (nabyvatel - pozn. J.K.) důvodně spoléhat na to, že se prodatel zboží v době do splatnosti směnky o věci jinak dohodne s kupcem a tohoto uspokojí"37. "Vědomé jednání na škodu dlužníka" v modelovém pojetí bude zpravidla oscilovat mezi hrubou nedbalostí a úmyslem jako mezi Skyllou a Charibdis. Závěr: Hrubá nedbalost v zásadě nepostačuje, přímý úmysl ale není nutný. Ve směnkách se někdy vyskytují zákonem neupravené doložky, které informují např. o kauzálním vztahu pro vydání listiny apod. Dříve se označovaly jako doložky hodnotové či valutové, neboť oznamovaly, jak výstavce dostal nebo má dostat úplatu38. Zvláště v těch provozech, kde je rozšířeno používání směnek, si lze bez podobných doložek jenom těžko představit bezpečnou orientaci v celé směnečné agendě. Změní se nějak postavení dlužníka použitím doložky na směnce, která informuje o druhu kupovaného zboží? I kdyby na směnce byla hodnotová doložka o druhu kupovaného zboží (od 37

Autoři (Smitek, J., Stěpina, J. Jednotný směnečný řád. Praha : V. Linhart, 1941, s. 124) pokračují ve své argumentaci takto: "Možno také připustiti, že snad ve většině případů bude nabytí směnky, doprovázené znalostí nabyvatelovou o osobních námitkách dlužníkových, založených proti výstavci nebo předchůdci nabyvatelovu, zahrnovati také již jednání na škodu dlužníkovu. Jen tam, kde nabyvatel při nabytí směnky mohl bezpečně počítati s odklizením takových námitek v přiměřené době, dříve než dojde k uplatnění směnečného nároku, nebude lze uznati, že nabyvatel jednal vědomě na škodu dlužníkovu". S tímto názorem se lze ztotožnit, ale v našich současných podmínkách nebude zřejmě autory popisovaná varianta dvakrát častá. 38 Rouček (Rouček, F. Nové československé právo směnečné. Brno : Barvič Novotný 1931, s. 77) uvádí, že takové doložky nemají směnečně-právního významu, mohou však mít význam v otázce důkazu, zda nějaký obligační poměr byl podkladem pro vystavení směnky, jelikož může vyznačit poměr mezi výstavcem a remitentem (je-li doložka na směnce), nebo indosantem a indosatářem (je-li v indosamentu) anebo důvod, proč bylo akceptováno (je-li v akceptu).

22

které si spotřebitel z našeho praktického příkladu patrně slibuje, že bude předpokladem úspěšné námitky), nebude to hrát v zásadě žádnou roli. Zákon totiž nevyžaduje od nabyvatele směnky, aby si před jejím nabytím vyžádal informaci od směnečných dlužníků, např. o tom, zda je vše v pořádku ohledně emise směnky, či o tom, jaký zde byl důvod pro vystavení směnky. Uvedené jednání není ani pevně zakotvenou usancí, ani si je nelze vynutit doložkou o druhu zboží na směnce. Tyto fakultativní klauzule tak nejsou veřejností vnímány, jsou to spíše jen jakési prázdné floskule, které mohou nanejvýš vzbudit zvědavost nezasvěcených osob. Pokud se věřitel uvolí k určitě investigativní činnosti, bude tak činit ve svém vlastním zájmu39, ne snad proto, že by šetřil zájmů směnečných dlužníků. Pouhá pasivita nabyvatele (třebaže by mohla být v některých případech hodnocena jako hrubá nedbalost) nemůže založit námitku "vědomého jednání na škodu dlužníka". Hrubá nedbalost diskvalifikuje nabyvatele jen v případě nabývání směnky od neoprávněného majitele (zde se vystavuje nebezpečí, že bude muset směnku vydat oprávněnému majiteli), nebo při nabývání směnky, která byla při vydání neúplná a byla doplněna v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu (zde mu může být namítáno nedodržení těchto dohod podle čl. I § 10 SŠZ)40. Sporný může být shora uvedený závěr v případě hodnotové doložky typu "Tato směnka kryje tříměsíční půjčku ve výši deset tisíc korun českých" u směnky znějící na trojnásobnou sumu či doložka "K zajištění pohledávky z partie mariáše sehrané dne 5. 2. 1999 v restauraci U Čápa". Je otázka, zda by se takové doložky mohly stát základem námitky, že nový majitel směnku nabyl vědomě ke škodě dlužníka. Kloním se ke kladnému závěru; ovšem v praxi lze těžko předpokládat ochotu směnečného věřitele přihlásit se v textu listiny k lichvě či vůli poukázat na kauzální vztah v případech, kdy důvodem použití směnky je právě jeho zakrytí abstraktním závazkem. Lze snad proto příklady uvedených doložek odbýt stejným způsobem, jakým činí v úvodu své knihy "Naše jednotné směnečné právo" G. Švamberg41: "Pouštím ze zřetele jinak kulturně zajímavé výklady historické a všeobecně známé výklady o hospodářském významu směnky, ba dokonce i otázky ryze teoretické, pokud nemají nejmenšího vztahu k životní praxi a patřily spíše do muzea právních zvláštností, jako např. jaké následky by mělo, kdyby někdo vystavil směnku na rubu velecenného obrazu Rafaelova nebo kdyby ji vytesal do náhrobního kamene Sv. Petra v Římě." 39

Příliš mnoho informací může být nakonec na škodu nabyvatele. Nabyvatel se při nákupu směnky vlastně ocitá v postavení kupujícího zajíce v pytli. Dokonalou představu a znalost detailů, jakož i možnost kontroly, se mu naskýtá pouze u směnečného závazku svého indosanta. Jinak tomu bude zpravidla u směnečných prohlášení jiných dlužníků. Když se tedy potencionální kupec směnky - např. z obavy z námitek absolutních - začne informovat u dlužníka o okolnostech vystavení směnky a kauzálním vztahu, je docela možné, že se tímto způsobem dozví o oprávněných námitkách dlužníka a při nabývání směnky tak bude jednat vědomě na škodu dlužníka. 40 K tomu viz další pasáže věnované nabytí od neoprávněného vlastníka. 41 Švamberg, G. Naše jednotné směnečné právo. Praha : Palásek a Kraus,1941, s. 4.

23

Podobný luxus v argumentaci si ovšem nemůžeme dovolit vždy. Bude shora uvedené totiž platit i pro doložku "kauční směnka" či "depotní směnka", které se na směnkách někdy skutečně objevují? Směnka neexistuje ve vzduchoprázdnu a nebývá zpravidla emitována bez právního důvodu. Pravidelně se používá v souvislosti s jinými právními vztahy, kde plní úlohu platební či zajišťovací. Vzhledem ke kauzálnímu vztahu vystupuje ve třech podobách. Účastníci si mohou předně dohodnout placení směnkou (pro soluto). V tomto případě dojde k zániku platebního závazku z kauzálního vztahu, a to pravidelně ke dni předání směnky věřiteli. V tom případě smlouva, kterou uzavírá převodce s nabyvatelem zboží, bude mít povahu smlouvy směnné. Druhou možnost představuje placení prostřednictvím směnky (pro solvendo). Nedochází zde k zániku platební povinnosti z kauzální pohledávky. Toto plnění bude v praxi pravidelně sjednáváno. Pohledávka ze smlouvy se směnkou svým způsobem "utvrzuje". To ovšem neznamená, že dlužník ze směnky a současně z kauzálního vztahu bude platit dvakrát. Ochranu před duplicitním placením mu poskytuje obchodní zákoník v § 334. Pro obchodní závazkové vztahy se zde stanoví, že pokud bylo dohodnuto placení prostřednictvím směnky, je věřitel oprávněn požadovat splnění kauzálního závazku na dlužníku ze smlouvy, jen když nemůže dosáhnout jeho splnění ze směnky. Cestou analogie dojdeme ke shodnému závěru i pro neobchodní závazkové vztahy42. Konečně k poslední funkci směnky, kterou je funkce zajišťovací. Tuto funkci plní směnky, které označujeme jako kauční či depotní směnky Co můžeme rozumět pod pojmem "kauční směnka"? Zákon směnečný a šekový se o těchto pojmem vůbec nezmiňuje. Chalupa43 je definuje jako směnky, které jsou věřiteli z příčinného závazkového vztahu dávány s tím, že mají být použity až poté, co bude neúspěšně uplatněna pohledávka z příčinného právního vztahu. Autor označuje předmětný typ směnek jednoduše jako směnky zajišťovací44. Taková směnka má být tedy použita věřitelem (eskontována či dána dále za účelem placení) jen když není řádně a včas splněn závazek z kauzálního vztahu45. Dlužník z takové směnky vkládá do věřitele značnou důvěru, když předpokládá, že využije svých práv jen v předem 42

Kotásek, J. Směnka a její kauza, Právní rozhledy č. 12/1997, s. 620. I bez výslovné úpravy, kterou u nás obsahuje § 334 ObchZ došla ke shodným závěrům rozhodovací praxe soudů s SRN a v Rakousku. Viz např. Hueck, A., Canaris, C. W. Recht der Wertpapiere. 12. vydání. Mnichov : Verlag Franz Vahlen 1986, s. 172. 43 Chalupa, R. Depozitní a depotní směnky. č. 4/1996, s. 143. 44 Směnka, která je vystavena za účelem zajištění pohledávky, bývá zpravidla označována jako směnka krycí, méně často i jako směnka kauční nebo směnka depotní. Všechna uvedená označení souvisí se zajišťovací funkcí tohoto typu směnky. Pojmy krycí směnka a kauční směnka souvisejí v podstatě přímo (tato směnka kryje příčinnou pohledávku, slouží jako kauce pro případ nesplnění příčinného závazku. Pojem depotní směnka souvisí nepřímo (jedním z pravidelných rysů krycí směnky je skutečnost, že tato má zůstat v úschově čili depotu věřitele z příčinného vztahu). Všechna uvedená označení směnky jsou však s její zajišťovací funkcí svázána jen zprostředkovaně. Nenalézám žádný důvod, proč nerespektovat nejtěsnější spojení označení typu směnky a jeho determinující zajišťovací funkce, a neoznačovat předmětný typ směnky jako směnku zajišťovací (Chalupa, R., op. cit. v předchozí pozn. pod čarou). 45 Takto zajištěny nemusí být jen závazky peněžité. Jak připomínají Hueck s Canarisem, směnka může být takto použita k zajištění eventuální pohledávky z porušení zákazu konkurence (Hueck, A., Canaris, C. W. Recht der Wertpapiere. Mnichov : Vahlen, 1986, 12. vydání, s. 49).

24

dohodnutém případě. Jestliže však věřitel tuto důvěru zneužije a směnku převede na jiného, nemůže se dlužník dohody s původním věřitelem v zásadě dovolávat. Situace dlužníka je tu podobná jako u tzv. fiduciárních převodů práva podle občanského zákoníku. Dlužno dodat, že označení kauční směnka nečiní ze směnky rektasměnku (viz k tomu také text věnovaný rektasměnkám). Zatímco věřitel ze směnky vydané pro solvendo musí hledat uspokojení nejprve ze směnky, je věřitel směnky vydané jen k zajištění v zásadě oprávněn použít směnku jen v případě, když zajištěná pohledávky dospěje. Tato otázka je předmětem diskusí. Podle Chalupy46 může dlužník do směnky vyznačit, že se jedná o krycí směnky, která nemá být obchodována: "Tímto samozřejmě neovlivní indosabilitu směnky, ale výrazně ztíží takový převod směnky, při kterém by nabyvatel nejednal vědomě na škodu dlužníka". Podle citovaného autora poskytuje taková depotní doložka směnečnému dlužníkovi dostatečnou ochranu před jejím neoprávněným uplatněním. Je otázkou, zda jde o ochranu právní či faktickou (tím, že odradí opatrného věřitele od nákupu takového instrumentu). Podobně se k doložkám vyjadřuje Z. Kovařík47. Rovněž konstatuje, že vedlejší hodnotové doložky slouží k orientaci původních účastníků směnečného vztahu a nelze z nich dovozovat, že by nový majitel musel mít znalost o eventuálních námitkách dlužníka: "K tomu nejsou tyto doložky určeny ani zamýšleny, a tak nejsou ani praxí chápány. Jinak tomu ovšem může být, pokud jde o určité údaje na směnce, z nichž by bylo možné seznat, že jde o směnku určenou ke speciálním účelům, nebo by z nich dokonce plynulo, že majitel není oprávněn směnku převádět... Předpokládá to ovšem, že půjde o údaje, které budou obecně chápány v tomto významu. Zvláště je to zřejmé u směnek zajišťovacích, kde z podstaty věci vyplývá, že směnky má být užito až v případě, kdy nebude jiná povinnost splněna (např. údaj ve směnečném prohlášení "kauční směnka"). V podstatě stejnou povahu mají směnky depotní, i když u nich již bylo by nutné dovodit, že samotný údaj "depotní směnka" je obchodní veřejností bez dalšího chápán správně. Obdobně "směnka krycí", což byl dříve zcela přesný termín s jednotně uznávaným obsahem. Zda je tak chápán i dnes, nelze zatím označit za jisté a muselo by to být dovozeno". Jak se však máme stavět např. k sofistikovaným doložkám následujícího znění: "Tato vlastní směnka kryje pohledávku z úvěrové smlouvy ze dne 21. 4. 1995, uzavřené mezi AB a XY. Směnka je vystavena jako depotní směnka a nemůže být převáděna bez souhlasu obou stran úvěrové smlouvy (výstavce směnky a remitenta). Toto je pouze informační doložka, která nepodmiňuje nesporný platební slib uvedený v této směnce a nedotýká se platnosti směnky ani platnosti případných indosamentů"? 46 47

Chalupa, R. Depozitní a depotní směnky, Právní rozhledy, č. 4/1996, s. 144. Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 2. Vydání. Praha : C. H. Beck 1999, s. 69.

25

Domnívám se, že jako ve všech případech půjde u eventuální indosace o platný převod směnky. Může ale být novému majiteli směnky po právu namítáno, že směnku nabyl od remitenta, aniž by si vyžádal souhlas dlužníka a že tedy vědomě jednal na jeho škodu? Lze vůbec platně vystavit směnku, která by pouhou doložkou diskvalifikovala každého nabyvatele směnky z řádného nabytí tím, že mu vnutí před nabytím směnky určitou informační povinnost? Praxe možná nebude mít s uvedenými doložkami "problémy", protože nabyvatel takových směnek se bude jen těžce hledat a je tedy vysoce pravděpodobné, že listina zůstane v rukou remitenta, který také bude práva ze směnky uplatňovat. V takovém případě jsou beztoho eventuální námitky dlužníka z kauzálního vztahu přípustné (arg. a contrario k čl. I § 17 SŠZ). S takovým konstatování se však nelze spokojit. Pro účinky těchto doložek vůči nabyvatelům bývá argumentováno tím, že uvedená doložka jasně znamená, že podpisatel směnky podepsal směnku za určitých podmínek. Nabyvatel, který je nerespektuje, nemůže jednat jinak než na jeho škodu. Jiní autoři se omezují na pouhé konstatování. Např. Hefermehl označuje námitku depotní směnky za osobní námitku ve smyslu čl. I § 17 SŠZ a uvádí, že dalšímu nabyvateli směnky se může dlužník úspěšně bránit námitkami vůči remitentu, pokud je z listiny zřejmé, že se jednalo o depotní směnku. Podle mého názoru jde o neobhajitelný závěr, která nepatřičně rozšiřuje striktně stanovené bariéry čl. I § 17 SŠZ. Můžeme totiž uvést jiný příklad: jestliže se trasant pokusí vyloučit odpovědnost za zaplacení směnky (což není podle čl. I § 9 SŠZ možné) doložkou na směnce, jednají nabyvatelé vědomě na jeho škodu? Podle citovaného ustanovení platí doložka za nenapsanou, vypovídá však jistě o představě, s jakou výstavce směnku předával směnku věřiteli, tedy o jeho představě, že podpis na listině nezavazuje. Stěží však lze nyní nabyvatelům namítat "vědomé jednání na škodu dlužníka". S ohledem na výše uvedené se proto kloním k poměrně pesimistickému závěru, že doložka "kauční směnka" apod. nepostačí k tomu, abychom o nabyvateli mohli bezpečně prohlásit, že jednal "vědomě na škodu dlužníka" ve smyslu čl. I § 17 SŠZ. Kauční směnka nepředstavuje nic jiného, než směnku danou s tím, že nebude dále převáděna a že ji dlužník uplatní, jakmile nastane zajišťovaný případ. To ovšem neznamená, že směnka nebude nikdy předložena. Jakmile nastane ten případ, pro který směnka byla vydána, uplatní z ní práva majitel. Jestliže se ovšem rozhodne raději směnku převést, nemůže se o nabyvateli prohlásit bez dalšího, že jednal vědomě na škodu dlužníka. Vždyť jaká škoda vznikla dlužníku převodem směnky, pokud je vše v kauzálním vztahu v pořádku? Namísto původního majitele může žalovat nový, aniž by šlo automaticky o jednání, které původního majitele poškozuje!48 Nový vlastník 48

Jak vyplývá z judikátu z Vážného sbírky, č. 10921 (Rozh. Ze dne 3. července 1931, Rv II 397/31): Směnka krycí slouží k zajištění závazku. Krycí směnku lze dáti do oběhu, může se však uplatniti teprve, až bude lze dobývati pohledávku jí krytou. Byla-li umluvena nepřevoditelnost směnky, působí tento ve směnce obsažený zákaz proti každému nabyvateli tak, že může směnečný dlužník použíti proti němu námitek, jež měl proti původnímu věřiteli; nabyvatel takové směnky nemá postihu. Není-li dohoda o nepřevoditelnosti směnky

26

může podle okolností jednat bezpochyby v hrubé nedbalosti, ale jak vyplyne z následujícího textu, ta jej bude diskvalifikovat.

3. Jednání při nabývání směnky Vědomé jednání na škodu dlužníka je časově fixováno pouze na okamžik nabývání směnky, platí zde zcela římskoprávní parémie mala fides superveniens non nocet (pozdější zlá víra neškodí). Nejde o zvláštní zásadu směnečného práva. Pokud by jí nebylo, pozbyla by celá úprava, která má v zásadě vyloučit námitky dlužníka, svůj smysl. Jestliže se např. až při řádném předložení směnky k placení věřitel dozví o tom, že je zde oprávněných námitek dlužníka (pravidelně při placení), nemá to pro jejich uplatnění již žádný význam.

3.4. Podpora oběhu směnky Z ustanovení čl. I § 17 SŠZ neprofituje přitom pouze další nabyvatel, který získává abstraktní a nespornou pohledávku, nýbrž - konsekventně domyšleno - i její převodce. Směnka jej totiž zbavuje břemena prokazovat kauzální pohledávku a její obsah a zakládá pro něj možnost převést na jiného více práva, než mu náleží. Setkáváme se zde s další výjimkou ze zásady "nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet", tedy ze zásady, že nikdo nemůže na druhého převést více práva, než mu samotnému náleží. To je pozice, která může být výhodně "zhodnocena" a která představuje pro původního majitele cum grano salis i jakousi "odměnu" za to, že dlužníka dokázal motivovat k vydání směnky. Navíc možnost převodu působí i jen ve své potenciální podobě. I další majitel je možným převodcem. Je zřejmé, že nabyvatel směnky může získat lepší pozici, než měl jeho předchůdce. Převodem prostřednictvím indosamentu dochází tedy k významnému účinku, který bývá označován jako abstrakční. Jakkoli je takové označení vhodné např. z pedagogických důvodů, je potřeba zmínit, že jde pouze o pravidelný efekt směnečného indosamentu. Jak správně podotýká Kovařík, lze si představit i - nepříliš častou - situaci, že proti remitentovi by dlužník žádné způsobilé námitky neměl, ale protože má jiné obchodní a právní vztahy k x-tému indosatáři, má až proti této osobě námitky, kterými se povinnosti zaplatit podle směnky ubrání, ačkoliv vůči vyjádřena ve směnce řečeným zákazem, působí jen proti takovému nabyvateli směnky, jenž věděl nebo musel věděti o takové úmluvě. Zákaz převodu ve směnce neobsažený nemusí znamenati úmluvu o neplatnosti převodu, nýbrž také jen výhradu námitek proti novému nabyvateli. Protiprávní uplatňování směnky nemůže odůvodniti každý nedostatek opatrnosti (kupecké), nýbrž pouze přímá vědomost o námitce nebo nevědomost zaviněná hrubým nedopatřením. Takové hrubé nedopatření nemůže však založiti převzetí směnky označené jako krycí, aniž by bylo pátráno, neznamená-li to také nepřevoditelnost směnky.

27

předcházejícím majitelům by se neubránil. Tedy je možné, že naopak převodem směnky se meze nespornosti a abstraktnosti zúží49. Jde tedy spíše o otázku faktickou nežli právní. Je ostatně možné, že závazek dlužníka bude i vůči bezprostřednímu věřiteli hmotněprávně abstraktní, protože dlužníku prostě žádné námitky vůči němu svědčit nebudou. Hmotněprávní abstraktnost je proto - na rozdíl od abstraktnosti formální - vždy labilní, neboť je závislá na způsobu převodu, dobré víře nabyvatele a bude nutno ji posuzovat ad hoc, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a osobě nabyvatele a dlužníka.

49

Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1997, s. 65.

28

II. Nechráněné nabytí směnky Jak jsem již uvedl v první kapitole, nevede každé nabytí směnky, a to ani prostřednictvím indosamentu v dobré víře při nabývání směnky, automaticky k vyloučení námitek směnečného dlužníka. Předtím, než se budeme věnovat jednotlivým námitkám, bude třeba zabývat se touto problematikou. Podrobný rozbor této otázky je totiž nezbytný pro přesné určení pozice směnečného dlužníka. Jak uvidíme, ne každé nabytí směnky – i v dobré víře - bude chráněno ustanovením čl. I § 17 SŠZ. Na pravou míru jsme již uvedl tvrzení o tzv. abstrakčním účinku rubopisu, když je velmi správně tento efekt označován pouze jako pravidelný a faktický účinek směnečného indosamentu. Je totiž možné, že se směnka i po několikanásobném převodu ocitne v rukou osoby, ke které dlužník bude mít způsobilé námitky. Další případy, kdy nedochází k vyloučení námitek dlužníka - bez ohledu na dobrou víru nabyvatele směnky - představuje přechod směnečných práv, převod směnky postoupením pohledávky či podrubopisem a „převod“ zmocňovacím rubopisem.

1. Přechod práv Žádný vliv na námitky směnečného dlužníka v zásadě nemá změna na věřitelské straně v důsledku přechodu práv. Půjde nejčastěji o případy, kdy zemře majitel směnky nebo zaniká obchodní společnost bez likvidace s právním nástupcem (v důsledku přeměny právní formy, rozdělení společnosti a fúze). Jestliže směnečná pohledávka přešla v důsledku právního nástupnictví, zůstávají námitky dlužníka zachovány. Ten, na koho práva ze směnky přešla, vstoupil totiž do práv předchozího majitele a stává se jeho právním nástupcem a námitky, které byly možné vůči němu, jsou možné i vůči nástupci. Nejde zde pochopitelně o žádnou zvláštnost směnečného práva, odůvodnění tohoto názoru najdeme v právu obecném. Blíže se této problematice proto věnovat nebudu, ostatně s vlastním zaměřením spisu blíže nesouvisí. K obdobným závěrům dojdeme v případě, kdy směnku v rámci postihu nabývá nepřímý dlužník, který směnku vyplatil. Ten se pouze vrací do svého starého postavení a proto jsou námitky, které vůči němu měl dlužník, automaticky ztraceny.

2. Postoupení směnečné pohledávky 2.1. Podstata zákazu indosace

29

Z toho, co jsem zatím uvedl o směnečných námitkách, vyplývá pro praxi velmi důležitý závěr: Každý podpisatel směnky by si měl být vždy vědom toho, že směnka je oběžný cenný papír a může se ocitnout v rukou neznámého nabyvatele, který nebude muset brát ohledy na jeho případné námitky vyplývající ze vztahů k předchůdcům a bude uplatňovat své právo tak, jak vyplývá z formálního obsahu směnky. Nikdo koneckonců (předpokládaje racionální jednání) neumisťuje svůj podpis na směnku k účelům estetickým, jako ozdobu, ale sleduje nějaký hospodářský cíl. Pokud zamýšlí dlužník stanovit hranice i dalším nabyvatelům, dává mu k tomu SŠZ určité možnosti. Ty samozřejmě musí vyhovět požadavkům zákona; nemůže se např. jednat o podmínku v textu směnky, která by na platnost směnky měla likvidační účinky. Mezi běžně užívané prostředky zde patří především zákaz další indosace prostřednictvím tzv. rektadoložky výstavce, které se budu věnovat v této části spisu. Jak budu prezentovat níže, nepředstavuje indosabilita směnky její podstatnou náležitost, esentiale negotii směnek. 2.2. Převod ordresměnky postoupením pohledávky V teorii je sporné, zda lze směnku, která neobsahuje rektadoložku, převést postoupením pohledávky. Z pohledu platného českého práva jde v podstatě o zbytečnou diskusi, neboť problém odstranil zákon o cenných papírech50, který se podle § 1 odst. 1 písm. g) vztahuje i na směnky. V ustanovení § 18 CenP51 se k převodu listinného cenného papíru na řad vyžaduje i rubopis. Ustanovení má obecný význam i pro směnky, odkaz "pokud ze zvláštního zákona nevyplývá něco jiného" ve druhé větě § 18 CenP se týká jen převodních účinků rubopisů upravených v této větě, nikoliv snad náležitostí ve větě první. Tolik současný stav. Starší literatura i literatura zahraniční připouští obecněprávní převod směnky cessí i v případě směnky na řad, přičemž u rektasměnek je to jediný možný způsob a u ordresměnek potom možnost dodatečná. V moderní české literatuře s tímto pojetím polemizuje Kovařík52. Směnečný věřitel by tak měl u směnky na řad volbu mezi indosamentem a cessí. Argumentace (nepočítáme-li v to hojnou citaci judikátů se stejným závěrem) se nikde neobjevuje, autoři zřejmě nemají potřebu vyjadřovat se ke zcela samozřejmé otázce. 50

Zákon č. 591/1991 Sb., o cenných papírech, dále jen „CenP“. Příslušné ustanovení § 18 odst. 1 CenP: "K převodu listinného cenného papíru na řad se vyžaduje i rubopis. Rubopis musí být bezpodmínečný a přecházejí jím veškerá práva s papírem spojená, pokud ze zvláštního zákona nevyplývá něco jiného." 52 Kovařík (Kovařík, Z. Vybrané problémy judikatury ve věcech směnečných. Soudní rozhledy, č. 6/1998, s.140) považuje převody ordresměnek obecněprávními postupy za nepřípustné. Ve své polemice se smluvní teorií k tomu uvádí: „Podléhání této smluvní teorii se projevuje také v myšlence, že práva ze směnky na řad (…) jsou převoditelná i obecněprávními postupy, tedy postoupením pohledávky. To je nesprávné nejen teoreticky, ale u nás je to navíc vyloučeno i výslovnou úpravou § 18 CenP“. Je však nejasné, jak s danou problematikou vůbec souvisí tzv. směnečné teorie. Není však úplně zřejmé, z čeho autor ve svých úvahách vychází. Uvedené stanovisko se rozchází s převažujícím míněním naší starší směnečné literatury i veškeré současné literatury zahraniční. 51

30

Jedinou mně známou výjimkou53 v tomto směru je Heinrichsem uváděný argument a maiore ad minus k § 11 odst. 2 SŠZ. Podle tohoto autora jestliže směnka, která je co do převodních účinků omezena (na derivativní efekt), může být převáděna pouze postoupením pohledávky, o to více musí platit taková možnost převodu pro směnku, kterou lze převést i s úplnými originárními účinky. V našich podmínkách jde zdánlivě o čistě hypotetickou diskusi, když tomuto postupu brání zákon o cenných papírech ve shora citovaném ustanovení. V literatuře se ale setkáme i s opačným míněním; přitom se argumentuje speciálním postavením směnečného a šekového zákona k zákonu o cenných papírech a dále zásadou, že pozdější zákon obecný neruší dřívější zákon speciální. V judikátech Vrchních soudů je věc vyřešena, takže by mohlo být konstatováno Roma locuta, causa finita. Pro právní teorii to však platit nemůže. Judikatura Nejvyššího soudu k této problematice ostatně neexistuje. Zákon o cenných papírech bude třeba zmínit ještě jednou a právě v souvislosti s rektasměnkami. Podle § 18 odst. 3 CenP lze převoditelnost cenného papíru na řad omezit, jen pokud to připouští zvláštní zákon. Jako příklad takového omezení se udává v poznámce pod čarou č. 16 in fine právě rektasměnka. Přitom však rektasměnka není v žádném případě nepřevoditelná ani není její převoditelnost omezena (jako např. u tzv. vinkulovaných akcií podle § 156 odst. 3 ObchZ). V jedné poznámce tedy zákonodárce vadně směšuje dvě zcela odlišné záležitosti. 2.3. Doložka „depotní směnka“

Z čl. I § 11 SŠZ vyplývá, že směnka může existovat ve dvou formách. Ze zákona je směnka cenným papírem na řad a převádí se tedy indosamenty. Zákon ovšem dává výstavci směnky možnost opatřit směnku rektadoložkou (zápornou ordredoložkou), což má za následek změnu formy směnky na cenný papír na jméno54. 53

Heinrichs, H. Der Schutz des gutgläubigen Wechselerwerbers nach dem einheitlichen Wechselgesetz der Genfer Verträge unter besonderer Berücksichtigung der Rechstentwicklung in den Vertraagstaaten. Frankfurt : Alfred Metzner Verlag, 1962, s. 103. 54 Kromě výstavce má sice podobné oprávnění indosant, ale jeho rektadoložka má jen relativní účinky. Pouze trasantovi (resp. výstavci vlastní směnky) je umožněno vydat směnku jako ordre- či rektapapír, indosant již nemá právo zasahovat do jeho dispozice. Stanovením rovných právních účinků výstavcovy a indosantovy rektaklauzule by mělo nepřijatelné důsledky. Rektadoložka indosanta má nejčastěji podobu "nikoliv na řad" či "výlučně a jen panu XY", atd. Zákaz indosace zde nezpůsobí změnu formu směnky jako v případě identické doložky trasanta. Směnka zůstává cenným papírem na řad a i nadále se bude převádět indosamentem. Rektaindosament v žádném případě nenarušuje souvislou řadu indosamentů, na které pro formální legitimaci věřitele trvá čl. I § 16 odst. 1 SŠZ. Ovšem podle čl. I § 15 odst. 2 SŠZ je modifikován garanční účinek takového indosamentu. Rektaindosant odpovídá za její zaplacení a přijetí jen tomu, komu směnku převedl, tedy svému indosatáři. Neodpovídá již těm, na něž směnku tato osoba převedla dále. Pro rektaindosatáře se tedy doložkou nic nemění, může mít ovšem podle okolností potíže s další indosací, neboť jeden z dlužníků deklaroval svou neochotu, byť ne formou absolutní exonerační doložky, nést odpovědnost za přijetí a zaplacení směnky.

31

Zákon uvádí pouze demonstrativně znění klauzule zapovídající indosaci - "nikoliv na řad". Povinná je písemná forma, nepostačí tedy ústní slib, že směnka nebude indosována55. Jak je u řady fakultativních doložek obvyklé, připouští se i klauzule stejného významu. Dle mého názoru nepostačují doložky "kauční" či "depotní" směnka, neboť zde není obsažena podstatná informace o zákazu indosace. Těmito doložkami se sice naznačuje charakter směnky, která má být určitou formou jistoty, nebrání se však indosaci. 2.4. Škrnutí ordredoložky Praxe někdy stojí před otázkou, jak hodnotit směnku, ve které výstavce odstranil škrtnutím ordredoložku, aniž by jednoznačně určil směnku za cenný papír na jméno. Domnívám se, že s ohledem na ustanovení čl. I § 11 odst. 1 nepostačí pouhé škrtnutí doložky "na řad", která se ve formulářích pravidelně umísťuje před jméno remitenta. Vzhledem k tomu, že směnka je ipso iure cenný papír na řad, nelze podobné doložky považovat za dostatečně určité vyjádření vůle. Škrtem doložky "na řad" dosáhnul účastník jenom toho, že směnka není vystavena na řad. Podle čl. I § 11 SŠZ odst. 1 i takovou směnku lze převést rubopisem. Opačný názor se vyskytuje ojediněle; to platí i pro zahraniční literaturu. S podrobnější argumentací v tomto směru se setkáme např. ve vynikající monografii o ručení v německém a rakouském právu, jejímž autorem je Peter Bydlinski56. Autor považuje argument, že směnka je i bez výslovné ordre doložky papírem na řad, za nepřesvědčivý: Za prvé proto, že formalismus není ani ve směnečném právu samoúčelný. Pro neinformované třetí osoby je rozhodující obsah směnky. Proto musí být vyhodnoceno, jak škrtnutí předtištěné doložky vnímají účastníci směnečného provozu. Ti nemohou bez zvláštních důvodů vycházet z toho, že strana svým škrtnutím vůbec nic nesledovala. Stejně jako při výkladu zákona, musíme zřejmě i zde podle P. Bydlinského v pochybnostech vycházet z toho, že určitá prohlášení mají smysl: "Škrtnutí ordre doložky má proto pravidelně podle rozpoznatelné vůle stran za následek rektasměnku, i když byla odpovídající klauzule nadbytečná: Škrtnutí je totiž doložka stejného významu, kterou výslovně připouští zákon v § 11 odst. 2 směnečného zákona". S tímto názorem se nelze ztotožnit z důvodů shora uvedených, nelze mu však upřít sympatie při potírání zbytečného formalismu ve směnečných projevech. Rovněž velmi zajímavá je otázka přípustnosti následující netradiční rektadoložky: "na řad nikoliv XY banky" na směnce, která se po nezaplacení stala předmětem sporu. Dlužník potom namítal absolutní neplatnost směnky a spatřoval ji v tom, že kvůli použitému obratu ". . . zaplatím za 55

Připojení rektadoložky mimo text směnky, byť by bylo podepsáno trasantem, neučiní ze směnky rektasměnku. To platí i pro ústní nebo mimo směnku daný slib remitenta, že nebude směnku indosavat. Dlužník by potom mohl uplatnit eventuální náhradu škody, která mu zaplacením chráněnému nabyvateli vznikla.

32

tuto jedinou směnku na řad nikoliv XY banky" je směnka natolik zmatečná, že žalobce jako možného remitenta ze směnky doslova vylučuje. Velmi neobratná formulace rektadoložky57 však podle mého názoru nevede k neplatnosti směnky. Nelze ji vykládat tak, že diskvalifikuje remitenta k výkonu práv ze směnky, taková směnka postrádá smyslu a nebyla by vydána. Při výkladu bychom neměli předpokládat něco, co je nerozumné či zhola nepravděpodobné. I kdybychom přijali argument dlužníka, že mělo být placeno každému, jen ne remitentu, pak tomu nesvědčí ani výklad gramatický, když jméno věřitele není uvedeno po sporné rektadoložce v dativu. Nelze se na druhou stranu bez dalšího ztotožnit s názorem, že "bude-li rektadoložka napsána natolik neurčitě, nejasně či nesrozumitelně, bude mít pro svoji neurčitost náležitosti neplatného právního úkonu, a bude na ni třeba hledět, jakoby na směnce uvedena nebyla vůbec, s tím, že by neplatnost této fakultativní doložky "nikoliv na řad" platnost směnky jako celku zmařit nemohla". Jde o projev znepokojivé tendence podržet platnost směnky tím, že případné formální pochybení budeme hodnotit jen v omezeném rozsahu jedné náležitosti a nikoliv v kontextu celé směnky, myšleno celého textu, se kterým se výstavce ztotožnil. Představme si např. situaci, kdy na směnce bude uvedeno třikrát datum splatnosti, pokaždé ovšem jiné. Nelze pak jistě dojít k závěru, že splatnost směnky je kvůli pluralitě údajů neurčitá, a tudíž jde ve smyslu uvedeného pojetí o vistasměnku. Směnka s neurčitým datem splatnosti je pro neurčitost neplatná. Podobné účinky může mít i nezdařená rektadoložka. Je otázkou, zda je přípustný omezený zákaz indosace, např. „panu X.Y. a jeho prvnímu žiratářovi, nikoliv však dalším žiratářům“. Švamberg58 se s argumentací „méně je obsaženo ve více“ staví za kladné stanovisko. S tímto názorem se nelze ztotožnit; zejména s ohledem na současnou úpravu v zákoně o cenných papírech. Došlo by tím k nepřípustnému rozštěpení formy cenných papírů, která by měla být ode dne zrodu cenného papíru jednotná a nezaměnitelná (srov. § 3 CenP). Směnka s podobnou „rektadoložkou“ by podle mého názoru nebyla platná. Částečné vyloučení indosovatelnosti jen na určité osoby je nepřípustné. Stejný závěr ostatně platí pro omezení rubopisování směnky ohledně části směnečné sumy. Z povahy věci je dáno i umístění doložky, když tato musí být kryta podpisem výstavce. Zpravidla ji lze najít u označení remitenta. Nemusí být tedy přímou součástí textu, jak to zákon 56

Bydlinski, P. Die Bürgschaft im österreichischen und deutschen Handels-, Gesellschafts und Wertpapierrecht. Vídeň : Springer Verlag, 1991. 57 Není těžké dovodit, jak k této sporné formulaci došlo. Formuláře totiž neponechávají místo pro případnou rektadoložku - mezi doložkou "na řad" a vertikálou oddělující místo pro akceptaci je pravidelně několik málo milimetrů prostoru. Účastníci ji proto vyplnili v nejbližší možné kolonce - u náležitosti remitenta a aby se na směnce neobjevily škrty, zvolili prostě jiný slovosled. Pro účastníky se subtilním estetickým cítěním lze raději doporučit formulář bez předtisku ordredoložky a umístění rektaklauzule tam, kde to dříve bývalo obvyklé – bezprostředně za označení remitenta. 58 Švamberg, G. Naše jednotné směnečné právo. Praha : Palásek/Kraus, 1941,s. 69; stejně Rouček, F. Československý zákon směnečný. Praha : Československý kompas, 1928, s. 74.

33

předepisuje pro označení za směnku v čl. I §§ 1 a 75 SŠZ, v praxi to však nebude dvakrát pravděpodobné. 2.5. Přípustnost rektadoložky u směnky cizí na vlastní řad Je sporné, zda se rektadoložka může objevit i u směnky na vlastní řad výstavce. Přísný jazykový výklad se takovému výkladu příčí. Např. Kovařík již před delší dobou publikoval názor o nepřípustnosti takových směnek. Podle něj z "§ 11 zák. směn. a šek. je každá směnka orderpapírem, pokud z ní neplyne opak. Z toho je také zřejmé, že tato jednota výstavce a remitenta není možná u rektasměnek". Tuto myšlenku autor rozvedl ve druhém vydání svého komentáře59. Záporný názor na přípustnost rektasměnky na vlastní řad zdůvodnil předně z důvodů formálních, neboť by směnka kombinovala vzájemně se vylučující doložky "na řad" a "nikoliv na řad". Podle citovaného autora proti tomu svědčí i důvody věcné. Jestliže by výstavce a zároveň majitel směnky měl ji převádět, pak při indosaci je nahrazen jen jako majitel směnky a zůstává zavázán jako nepřímý dlužník, to je jako výstavce a navíc i jako indosant. Pokud by se taková směnka převáděla obecně právním postupem, pak by nový subjekt nahradil dosavadního účastníka ve všech jeho funkcích a tedy přenesla by se na něj i odpovědnost sobě samému, což je zjevně nesmyslné. Jinak ovšem odborná zahraniční literatura. Např. rakouská judikatura připouští rektadoložku u směnky na vlastní řad60. Nepochybnost a nespornost daného stanoviska v literatuře vedla i k tomu, že úprava tzv. spotřebitelské směnky v rakouském zákoně na ochranu spotřebitele předpokládá, že podnikatel bude moci zavázat spotřebitele směnkou jen tehdy, pokud je podnikatel remitentem a směnka obsahuje doložku "nikoliv na řad" či doložku obdobného významu. Půjde tedy právě vždy o rektasměnky cizí vystavené na vlastní řad výstavce - podnikatele nebo o rektasměnky vlastní, jejichž směnečným věřitelem je podnikatel61. Jestliže akceptujeme druhé zdůvodnění Kovaříkovo, musíme nezbytně dojít k závěru, že splatností směnky vystavené na vlastní řad její oběh končí. Jak vyplývá z čl. I § 20 SŠZ, má totiž podrubopis účinky obyčejného postupu. K přípustnosti rektadoložky u směnky na vlastní řad se (překvapivě) kladně postavil Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 14. listopadu 2006, sp. zn. 4 Cmo 284/2006. Soud zde dospěl k závěru, že výraz „na vlastní řad“ použitý v čl. I § 3 odst. 1 SŠZ „má význam toliko ten, že remitentem, tedy prvním majitelem směnky, může být sám její výstavce“. Podrobnější argumentaci, 59

Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1997, s. 29. Kapfer, H. Wechselgesetz und Scheckgesetz, Manz Verlag, Vídeň 1967, s. 75. 61 Kotásek, J. Směnka jako platební a zajišťovací prostředek u tzv. spotřebitelských úvěrů. Časopis pro právní vědu a praxi, č. 4/1998, s. 737 -745. 60

34

resp. polemiku s odbornou literaturou, v odůvodnění nenajdeme62. Lze očekávat, že věc bude předmětem dovolání, takže konečné rozhodnutí bude na Nejvyšším soudu. 2.6. Oběh rektasměnky Rektasměnce se neodjímá oběžnost. Tato žádoucí vlastnost u ní zůstává zachována, i když v jiné formě a s jinými účinky. Práva z rektasměnky lze totiž převést podle čl. I § 11 odst. 2 SŠZ jen ve formě a s účinky obyčejného postupu (cesí). Odkaz nelze interpretovat jinak, než že se míní smlouva o postoupení pohledávky upravená v § 524 - 530 ObčZ. Zde jde o derivativní nabývání práv. Nabyvatel vstupuje do postavení předchozího věřitele. Veškeré námitky, které dlužník měl vůči původnímu věřiteli, jsou tak zachovány vůči všem pozdějším věřitelům, bez ohledu na to, zda jednali vědomě na škodu dlužníka či ne (§ 529 ObčZ)63. Z toho vyplývá obecný závěr, že rektasměnka se hůře převádí. Nový věřitel je totiž - ze svého pohledu v podstatě zbytečně - vystaven nebezpečí námitek z vlastních vztahů dlužníka a předchozího věřitele. Jak to ale elegantně formuluje Švamberg, „životní poměry mohou však býti takové, že jest to i vítáno“. Rektasměnky se proto v běžném obchodním styku vyskytují vždy méně často (ve srovnání s odresměnkami). Smlouvu uzavírá původní věřitel (cedent) a jiný subjekt (cesionář), který nastupuje na místo původního věřitele. Jde o dvoustranný právní úkon, který probíhá stejně jako indosace bez účasti dlužníka. Není třeba jej vyrozumět předem. Změna v osobě věřitele se nedotýká práv a povinností dlužníka. Pod sankcí neplatnosti se vyžaduje pro postoupení pohledávky písemná forma. Předmětem sporů bývá otázka přípustnosti dílčí cese u pohledávek ze směnky. Obecně je postoupení části pohledávky přípustné. Ve směnečném právu vzniknou ovšem nepřekonatelné praktické obtíže, neboť bez směnky nelze vykonat směnečná práva. Směnku nelze rozdělit jako dort mezi jednotlivé věřitele. Štěpení práv z cenného papíru není přijatelné ani z teoretického pohledu (popírá smysl existence skriptur). Hospodářsky lze ovšem dosáhnout stejného účinku tak, že směnka bude cedována jednomu z cesionářů, a ten vykoná na základě komisionářské smlouvy práva ze směnky i v části náležející ostatním "cesionářům". Formálně ovšem půjde o běžné postoupení pohledávky ze směnky na jednu osobu, se všemi z toho vyplývajícími následky. 2.7. Cese a rubopis ve srovnání

62

Pro zasvěceného čtenáře je poněkud iritující citace Z. Kovaříka. Objevuje se totiž těsně před konstatováním, které je v příkrém rozporu s názory tohoto renomovaného autora ohledně nepřípustnosti rektadoložky u směnky cizí na vlastní řad. Těmi se soud ovšem vůbec nezabýval. 63 Podrobněji k postavení dlužníka při cesi viz např. článek J. Hurdíka (Hurdík, J. Postoupení pohledávky a postavení dlužníka. Časopis pro právní vědu a praxi, č. 2/1999, s. 140), ve kterém autor dokazuje skutečnost, že teze o nezhoršeném postavení dlužníka po provedené cesi nemusí vždy korespondovat s realitou a je tak často jen paušálním tvrzením.

35

Schematicky64 můžeme účinky převodu rektasměnky a indosovatelné směnky znázornit takto: - Postupník nabývá odvozená práva, nastupuje na místo původního věřitele (postupitele, cedenta). Indosatář naproti tomu nabývá samostatné právo z listiny a toto právo je nezávislé na osobě indosanta. - Cesionář může směnku dále převést zase jen postoupením pohledávky. Papír zůstává neindosovatelným a tato vlastnost nemůže být změněna. Případné indosamenty na směnce nemají v zásadě žádné účinky. Indosatář může dále převést směnku opět jen indosací (resp. blankotradicí). Cese ordresměnky tak není možná. - Cesionář musí své oprávnění dlužníkovi prokázat (s výhradou § 526 odst. 2 OZ). Indosatář se legitimuje listinou a nepřetržitou řadou indosamentů. - Postoupení pohledávky je povinen cedent bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním cedentovi (§ 526 ObčZ). U indosace není vyrozumění dlužníka nutné, směnku je nutno předložit k placení. K realizaci převodu směnky postoupením pohledávky je proto také vždy nezbytné, aby došlo současně k tradici směnky, k jejímu předání. - Námitky, které dlužník (cesus) mohl uplatnit v době postoupení, zůstávají dlužníku zachovány i po postoupení pohledávky (§ 529 ObčZ). Námitky mohou být vůči dalším nabyvatelům směnky uplatňovány jen za ztížených podmínek (čl. I § 17 SŠZ). - Cedent odpovídá cesionáři za dobytnost pohledávky jen v případě, že bylo postoupeno za úplatu (§ 527 ObčZ). Indosant odpovídá za přijetí a zaplacení směnky (s několika výjimkami, např. u tzv. exoneračních indosamentů – čl. I § 15 odst. 1 SŠZ či u tzv. přímých indosamentů – čl. I § 15 odst. 2 SŠZ).

3. Podindosamenty65 3.1. Východiska Teorie směnečného práva se odedávna potýkala se dvěma otázkami: 1. Je přípustné indosovat směnku i po splatnosti? 2. Může mít takový indosament stejné účinky, jaké jsou spojeny s indosamentem před splatností? V SŠZ66 najdeme odpověď v § 20: (1) Indosament po splatnosti 64

Volně podle Kapfer, H. Handkommentar zum Wechselgesetz. Vídeň, 1969, s. 73. Uvedená pasáž byla publikována v Časopise pro právní vědu a praxi. 66 Dřívější úprava v zákoně vycházela z rakouské předlohy a rozlišovala, zda směnka byla protestována, či ne. Argumentace proti pojetí německému (které se prosadilo v Haagu a posléze „zvítězilo“ v Ženevě) se opírala o 65

36

směnky má stejné účinky jako indosament před splatností. Byla-li však směnka indosována teprve po protestu pro neplacení nebo uplynutí lhůty k protestu, má indosament jen účinky obyčejného postupu. (2) Dokud není prokázán opak, má se za to, že nedatovaný indosament byl na směnku napsán před uplynutím lhůty k protestu. Dopady tohoto ustanovení jsou někdy v praxi neprávem opomíjeny, což může mít zásadní vliv na výsledek případného směnečného námitkového řízení. V situaci, kdy řádné zaplacení směnky v předepsané lhůtě nelze bohužel považovat za pravidlo, se tento zvláštní druh indosace bude objevovat relativně často. Praxe k této indosaci navíc sahá v případech, kdy postihový dlužník vyplatí směnku; uspokojený věřitel na něj poté rubopisuje směnku zpětným indosamentem v domnění, že mu pouze tímto zajistí legitimaci k dalšímu (rembursnímu) postihu. Všechny ostatní směnečné rubopisy, které upravuje SŠZ - tj. indosamenty zmocňovací (§ 18 SŠZ), zástavní (§ 19 SŠZ), indosamenty s exonerační doložkou (§ 15 odst. 1) a rektarubopisy (§ 15 odst. 2 SŠZ) - můžeme označit v pravém slova smyslu za směnečné instrumenty, když záleží jen na účastnících, zda využijí účinků té které speciální doložky. Vzhledem k účinkům rubopisů provedených po určitém rozhodném dnu (které mají relevanci pro námitkové postavení směnečných dlužníků) se budu podrubopisy zabývat podrobněji.

3.2. Klasifikace rubopisů podle jejich data Podrubopisy jsou indosamenty, které se zpravidla žádnou zákonem předpokládanou klauzulí nevyznačují. To, co je odlišuje, je pouze okamžik indosace. Rubopis provedený po splatnosti bývá někdy paušálně označován jako podindosament, popř. též jako subindosament. Pro zpřesnění budu používat odlišnou terminologii. Pokud má termín "podindosace" označovat rubopis s modifikovaným účinkem, nelze totiž vyjít ze schematicky užívané rovnice podindosament = indosament po splatnosti. Přihlížet musíme k ustanovení § 20 SŠZ, ze kterého lze vysledovat tři druhu indosamentů po splatnosti směnky. Označuji je jako indosamenty dodatné, postprejudiční a postprotestační. a) Dodatným indosamentem rozumím indosament, který byl sice učiněn po splatnosti, nicméně ještě před uplynutím lhůty protestu či před zřízením řádného protestu pro neplacení. SŠZ zde výslovně uvádí, že indosament po splatnosti ve shora uvedené lhůtě má stejné účinky jako rubopis před splatností. Tento rubopis má tedy (pochopitelně s výhradou zvláštních druhů rubopisů) plné účinky transportní, garanční a legitimační67. to, že pouze v případě protestace směnky, je prokázáno, že selhala. Viz k tomu v podrobnostech Rouček, F. Československý zákon směnečný. Praha : Československý kompas 1928, s. 103. 67 K tomu viz např. Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 2. Vydání. Praha, C. H. Beck 1997, s. 120 125.

37

Samotná splatnost směnky nic nemění na účincích indosamentu. Důvodem je skutečnost, že i směnka po splatnosti může být bez problémů řádně prezentována a proplacena (a proto také samozřejmě plnohodnotně převedena) v následujících dvou pracovních dnech. Indosatář (nabyvatel směnky) u dodatného indosamentu však bude muset z důvodů zachování práv vůči tzv. nepřímým dlužníkům (výstavci směnky cizí, indosantům a příp. jejich avalům) podle okolností učinit protest (viz § 53 SŠZ). Pro dodatné indosamenty mají účastníci k dispozici jen velmi krátký časový úsek. Z indosamentů po splatnosti budou častější následující dva rubopisy, jež se od běžného rubopisu i indosamentu dodatného odlišují svými účinky. b) Postprotestační podindosament, tj. rubopis učiněný po provedení protestu. c) Postprejudiční podindosament, tj. rubopis učiněný po uplynutí lhůty pro zřízení protestu. Právě

rubopisy

postprotestační

a

postprejudiční

označuji

jako

podrubopisy

či

subindosamenty68. Rozdíl mezi postprejudičním a postprotestačním podrubopisem v přímých účincích v zásadě není; spočívat může v obsahu práv, která přecházejí na nabyvatele. Jestliže totiž směnka nebyla včas protestována a lhůta pro protestaci již uplynula (postprejudiční rubopis), potom - v případě, že muselo být protestováno - zanikla práva vůči nepřímým dlužníkům (srov. čl. I § 53 SŠZ) a nový nabyvatel má nyní jen práva vůči dlužníkům přímým. Ze shora uvedeného plyne, že i po protestu pro neplacení či po uplynutí lhůty k protestu lze směnku indosovat (přípustná je i blankoindosace - k tomu viz dále bod IV.). Ovšem oběh nezaplacených směnek není, zdá se, dvakrát žádoucí. Směnečné právo tu vykazuje jistou "samočistící funkci"; jakoby se přitom vycházelo z myšlenky, že zaplacení směnky je pravidlem a pokud směnka nebyla zaplacena, nebude to jen z důvodů platební neschopnosti či platební neochoty, jak pohříchu vidíme u nás, nýbrž že důvodem mohou být i námitky, které dlužník proti své směnečné obligaci snad i právem - vznáší. Za ustanovením čl. I § 20 SŠZ stojí pojetí, že nabyvatel nuzné směnky by neměl profitovat z ustanovení čl. I § 17 SŠZ. SŠZ proto podřizuje takové směnky režimu, který nezvýhodňuje nabyvatele jako u běžné indosace. 3.3. Účinky podrubopisů

68

Např. Smitek se Štěpinou (Smitek,J., Štěpina,J. Jednotný směnečný řád. Praha : Svaz spořitelen, 1941, s. 122 123) uvádějí, že indosament, který se stal po splatnosti směnky, se obecně označuje jako podindosament či dodatný indosament a dále rozlišují dva druhy takového indosamentu, a to dodatný indosament s účinky pravidelného indosamentu a dodatný indosament s účinky pouze obecně-právními. Na rozdíl od těchto autorů vycházím jak bylo uvedeno výše z rozlišování dodatného rubopisu s běžnými účinky rubopisu a dvou druhů podrubopisů (subindosamentů) s účinky postoupení pohledávky. (Na prvně jmenovaný se vztahuje věta 1 odstavce 1 § 20 SŠZ, na druhý věta 2 téhož odstavce.) Stejně i Chalupa ve svém komentáři - Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový. I. díl. Komentář. Praha, Linde 1996, s. 219 - 220 (naopak jiná terminologie in Chalupa,R. Indosament a jeho pravidelné účinky, Právní rádce 11/1996, s. 17). V tomto úzkém pojetí

38

Účinky u podrubopisů totiž nastupují toliko občanskoprávní: jak stanoví čl. I § 20 odst. 1 SŠZ, mají subindosamenty jen účinky obyčejného postupu. Odkaz na "obyčejný postup" nelze podle současné úpravy vyložit jinak, než že směřuje k postoupení pohledávky upravené v § 524 a násl. ObčZ (i bez výslovného odkazu na cesi, s kterým se setkáme u rektasměnek - viz čl. I § 11 odst. 2 SŠZ). Indosace má tedy na základě zákonné konverze účinky postoupení pohledávky, což podle § 529 ObčZ znamená, že podindosatář jen vstupuje do práv indosanta a dlužníku zůstávají zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení. Od určitého okamžiku tak každý další případný nabyvatel jen vstupuje do práv převodce a ani dobrá víra subindosatáře v domnělé originální a neodvozené nabytí na tom nemůže nic změnit. Subindosatář je proto vždy více či méně vystaven nebezpečí, že mu ve výsledku může dlužník namítat vše, co mohl namítat jeho předchůdci. Naproti tomu u obyčejné indosace by se dlužník mohl s úspěchem bránit jen v případě, že by nabyvatel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I § 17 SŠZ69), což je prakticky velmi obtížné prokazovat, zvláště když uvážíme, že eventuální hrubá nedbalost nabyvatele nehraje vůbec roli. Z ustanovení čl. I § 20 SŠZ o účincích podindosamentu tedy dovodíme, že nepoužitelné bude ustanovení čl. I § 17 SŠZ. V praxi jsou někdy sporné garanční účinky podindosamentu. Domnívám se, že nelze použít ustanovení § 15 SŠZ70 o záručním účinku indosamentu, a to vzhledem k odkazu na účinky postoupení pohledávky. Je třeba zdůraznit, že v žádném případě se protestem pro neplacení nebo marným uplynutím lhůty k protestu nic nemění na formě směnky (ke změně formy směnky na cenný papír na jméno dochází jen na základě rektadoložky výstavce - viz čl. I § 11 odst. 2 SŠZ). Směnka zůstává cenným papírem na řad a nadále se převádí formou rubopisu. Hrubé chyby se proto dopouštějí ti účastníci, kteří ordresměnku po splatnosti převádí postoupením pohledávky podle občanského zákoníku. Na první pohled se tedy zdá, že pozice dlužníka, kterému svědčí oprávněné námitky proti remitentovi nebo dalšímu majiteli směnky, se nezaplacením směnky může jen zlepšit. Dlužník jednoduše vyčká předložení směnky remitentem a protestace směnky, nezaplatí, a případným dalším nabyvatelům bude ve smyslu § 20 SŠZ (viz písm. b) a c) předchozího textu) namítat vše, co mohl namítat původnímu věřiteli. Neboť eventuální převod směnky bude mít účinky derivativní podle příslušných ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky. 3.4. Komplikace námitkového postavení dlužníka

označují podindosament např. i Baumbach s Hefermehlem (Baumbach, A., Hefermehl, W. Wechselgesetz und Scheckgesetz. 20. vydání. Mnichov : C. H. Beck 1997, s. 276). 69 Příslušné ustanovení zákona zní takto: "Kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka." 70 Ustanovení čl. I § 15 SŠZ odst. 1 zní takto: "Není-li tu opačné doložky, indosant odpovídá za přijetí a zaplacení směnky."

39

Shora uvedený závěr je ovšem velmi unáhlený. V praxi je věc (zdánlivě či domněle) komplikována minimálně ve čtyřech ohledech. Za prvé jde o komplikaci jen zdánlivou, neboť je založena na mylné interpretaci zákona. Vyskytuje se názor, podle kterého ustanovení čl. I § 20 SŠZ nelze vztáhnout na případy, kdy byla směnka vystavena s doložkou "bez protestu". Subindosatář čelící oprávněným námitkám dlužníka z § 20 SŠZ někdy značně krkolomným výkladem dovozuje, že pokud směnku není třeba protestovat, nebude nikdy naplněna hypotéza normy (nikdy neuplyne lhůta k protestu a protest subindosatář přeci neučinil) a podindosament směnky s doložkou "bez protestu" bude mít vždy obvyklé účinky rubopisu. Zpochybňovat aplikaci zmíněného ustanovení na směnky s doložkou "bez protestu" není ale na místě. I takové směnky jsou v čl. I § 20 SŠZ samozřejmě zahrnuty. Jde proto o jasně nesprávný výklad, který nerespektuje účel ustanovení čl. I § 20 SŠZ. Nelze totiž připustit, aby o účincích indosamentu rozhodoval majitel tím, že směnku dle libosti nechá či nenechá protestovat71. Přitom zde není zohledněna ani skutečnost, že směnka, i když je vystavena s klauzulí "bez protestu", samozřejmě být protestována může! Jak vyplývá z § 46 odst. 2 SŠZ, může majitel učinit protest i přes eventuální doložku "bez protestu"; následkem je jen, že náklad protestace nese definitivně sám a nemůže jej prostřednictvím směnečného postihu přenášet na dlužníka. Ostatně platí, že směnečný protest plní mj. i úlohu důkazní (viz k tomu čl. I § 53 odst. 1 SŠZ, podle kterého dochází ke ztrátě práv proti nepřímým dlužníkům zmeškáním lhůty k předložení směnky k placení při doložce "bez útrat"); a tak mnozí věřitelé z opatrnosti nechají někdy směnku protestovat, i když to není jejich povinností (náklady ostatně nepředstavují nijak dramatickou částku). Za druhé je nutným předpokladem, že majitel (vůči kterému dlužník disponuje námitkami) směnku před protestem nebo před uplynutím lhůty k protestu opravdu nepřevedl - a dlužník nemá možnosti, jak v tomto stádiu indosaci efektivně zabránit či ji alespoň omezit, když nevyužil případných zábran a preventivních opatření již při emisi směnky (odhlížím pro potřeby tohoto článku od rektasměnek a sporných účinků doložek typu "kauční směnka" apod., které vyžadují samostatné zpracování). Každá subindosace samozřejmě nebude pro dlužníka automaticky přínosem. Je totiž možné, že nabyvatel směnky po protestu nebo po uplynutí lhůty pro protestaci směnky sice zaujme místo posledního majitele, ale vůči této osobě dlužník stejně žádné námitky nemá (ať již od počátku či z důvodů řádného nabytí směnky - viz čl. I § 17 SŠZ). Další komplikace spočívá v důkazní pozici dlužníka, kterou významně ztěžují dvě skutečnosti: směnky jsou v České republice v drtivé většině případů vystavovány s doložkou "bez protestu" (resp. s jinou doložkou stejného významu) a datum není podstatnou součástí indosamentu. V situaci, kdy doložka "bez protestu" je dokonce automatickou součástí některých směnečných formulářů, nikoho nepřekvapí, že je zmíněná klauzule částí naší veřejnosti mylně 71

Viz též Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 2. Vydání. Praha : C. H. Beck 1999, s. 82.

40

vnímána jako vyjádření bezpodmínečného směnečného příkazu či slibu, tedy jako podstatná náležitost směnky72, a jako taková je potom bez diskusí vyžadována. Pro důkazní postavení dlužníka vůči subindosatáři to má důsledky spíše negativní. Pokud by totiž bylo protestováno, měla by podindosace jasně vyplynout již díky protestační doložce na směnce. Proto také SŠZ v čl. I § 20 odst. 2 vůbec neřeší otázku, jak je tomu u protestu. Domněnka v takovém případě neplatí, neboť by byla v zásadě nadbytečná. Projevuje se zde jedna z typických vlastností právní úpravy směnky, totiž maximální jazyková úspornost. Dokladem toho (a také neobyčejné důslednosti tvůrců jednotného směnečného zákona) je čl. 8 druhé přílohy Úmluvy o jednotném zákonu směnečném, kde se stanoví, že každá ze smluvních stran může určit, že protest může být za určitých předpokladů na jejím území nahrazen prohlášením směnečníka na směnce. V takovém případě má v právu smluvních států platit, že nedatovaný indosament byl vyznačen před protestem. Zde již bylo třeba při formulování domněnky pamatovat i na protest a nebylo to při formulaci znění osmého článku opomenuto. Dlužníci by se neocitli v důkazní nouzi, jestliže by rubopis byl datován a jasně by z něj vyplývalo, že jde o subindosament. Směnečné indosamenty však - na rozdíl např. od indosamentů akciových (viz § 156 odst. 5 ObchZ) - datovány být nemusí. U nedatovaného indosamentu platí přitom podle čl. I § 20 odst. 2 SŠZ vyvratitelná právní domněnka, že byl uskutečněn včas, tedy před uplynutím lhůty k protestu. U datovaného indosamentu je podle mého názoru třeba vycházet rovněž z pravdivosti údaje o datu. Důkaz opaku (tedy důkaz jakéhosi "anteprejudičního rubopisu") je však třeba připustit. I zde nic nebrání remitentovi, aby směnku - zatíženou námitkami dlužníka a v jeho rukou vlastně bez hodnoty - dále nedatovaným rubopisem převedl za úplatu a takto pro sebe "zhodnotil", či eventuálně indosamentem "na oko" jen pověřil třetí osobu bezproblémovým inkasem směnky s tím, že případné námitky budou odraženy ve smyslu čl. I § 17 SŠZ. Důkazní povinnost o tom, kdy směnka byla indosována, a tedy vlastně o tom, jaké účinky má indosament, nese totiž vždy dlužník a nemusí ji unést. Nicméně lze konstatovat, že pro dlužníka může být v některých případech podstatně jednodušší prokazovat objektivní událost, tedy čas indosace směnky, než prokazovat nabyvateli směnky vědomé jednání na škodu ve smyslu čl. I § 17 SŠZ. Konečně jde o otázku, který okamžik vlastně můžeme považovat za moment indosace. Je sporné, zda jde o den, kdy indosant učinil na rubu indosament, či den, kdy došlo k tradici směnky indosatáři. V praxi může mezi oběma dny ležet určité časové rozpětí, které by mělo význam z pohledu čl. I § 20 SŠZ. 72

V ještě větším měřítku ostatně potkal podobný osud akceptaci, která je také (oproti jasné dikci čl. I § 1 SŠZ, který trvá pouze na směnečníku) vyžadována jako podstatná náležitost směnky cizí. V našich poměrech neudivuje, že výstavce často sám obstará akceptaci směnky a teprve poté ji předá majiteli. Lze to považovat

41

Tuto otázku řešil již v 19. století Grünhut ve své monografii věnované převodům směnky po splatnosti73. Podle tohoto autora může být rozhodující jen den, kdy indosatář disponuje směnkou. Teprve teď může rubopis projevit své účinky; teprve teď se indosatář dostává do postavení, které je nutné k zachování jeho případných regresních práv. Jako den indosace tedy při rozhodování, zda jde o podindosament, nepřichází v úvahu den na uvedený na listině, nýbrž den nabytí směnky indosatářem. Jenom okolnost, že indosatář nabyl směnku po splatnosti, rozhoduje podle Grünhuta o použití čl. 1674; pokud byl převod směnky připraven dávno předtím jednostranným aktem indosanta, zde nemůže hrát nějakou roli. Rovněž podle Hefermehla75 rozhoduje o tom, zda je o běžný indosament či podindosament, ne čas indosace, nýbrž předání směnky, kterou je indosace účinná. Uvedený názor sice není zastáván zcela jednotně, lze jej - alespoň v literatuře německé - označit za většinový. Naznačené řešení je tradiční a lze s ním souhlasit. V našich podmínkách však může komplikovat situaci ustanovení CenP, která považují indosament jenom za část převodního aktu. V kombinaci se striktním výkladem zákona směnečného a šekového bychom mohli dojít ke nepřijatelným závěrům. Je však třeba si uvědomit, že formulace v čl. I § 11 odst. 1 a 14 odst. 1 SŠZ je nepřesná v tom směru, že indosament ve smyslu čl. I § 13 SŠZ nemůže sám o sobě vyvolat převodní účinky. Nemůže prostě indosatáře dostat do postavení, ze které by mohl vykonat svá směnečná práva. Je sice myslitelné, že by tvůrci Jednotného směnečného zákona zamýšleli převod práv jenom prostřednictvím pouhé dohody o převodu (bez nutnosti zatím předat listinu); ostatně mnoho účastnickým států nepřevzalo tradiční středoevropský koncept76 odvozený od římskoprávní konstrukce, podle níž je vlastnictví k věci vázáno na tradici (tak např. Francie). Ale také podle francouzského práva má uzavření kupní smlouvy bez předání věci účinky mezi smluvními stranami. Třetí osoba, která by nabyla v dobré víře věc již „koupenou“ někým jiným, by měla před prvním kupcem přednost. Nabytí směnky indosatářem je tedy nutné a před očima jej měli i tvůrci Jednotného směnečného zákona. Jenom ten věřitel, který má směnku v držení, z ní může vykonat práva – viz čl. I § 38 odst. 1 SŠZ. Dlužník musí platit jen oproti vydání směnky – viz čl. I § 39 odst. 1 SŠZ. Při pozorném pohledu zjistíme, že SŠZ používá termín indosament ve dvojím smyslu. V užším smyslu § 13 SŠZ jím rozumí pouhý skripturní akt, tedy prostě technický zápis na směnce. V širokém významu jej používá ale např. v čl. I §§ 11 odst. 1 a 14 odst. 1. V tomto extenzivním pojetí za standardní postup české směnečné praxe. Dovozovat z toho shora uvedené závěry by ale samozřejmě bylo chybou. 73 Grünhut, C. S. Die Lehre von der Wechselbegebung nach Verfall. Vídeň : Carl Gerold´s Sohn 1871, s. 48. 74 Ustanovení směnečného řádu, které řešilo otázku indosace směnky po splatnosti. Ke genezi viz shora citované Grünhutovo dílo, s. 31. 75 Baumbach, A., Hefermehl. W. Wechselgesetz und Scheckgesetz. 20. vydání. Mnichov : C. H. Beck 1997, s. 276.

42

je třeba chápat také indosament podle čl. I § 20 odst. 1 SŠZ u subindosamentů. Tento výklad je i v souladu s ratio legis ustanovení čl. I § 20 SŠZ. Skutečnost, že kromě indosace v úzkém slova smyslu je potřeba i předání a rubopis, je tak pouze elementem celého převodu, vyjadřuje lépe než český překlad v SŠZ originální anglický a francouzský text čl. 11 odst. 1 Jednotného směnečného zákona77. Dobře lze dokumentovat problematiku subindosace na následujících dvou praktických případech: V prvním z nich figuroval směnečný dlužník, který vystavil vlastní směnku78, ovšem vůči majiteli mu následně svědčily významné kauzální námitky, se kterými by ve sporu bezpochyby uspěl. Přesto (připusťme, že poněkud podlým způsobem) udržoval remitenta v určité naději v řádné proplacení směnky. To mělo motivovat majitele k ponechání směnky a předejít převodu na třetí osobu. Týden po splatnosti (!) byla směnka předložena, nicméně dlužník - v rozporu se svým dřívějším slibným chováním - za směnku nezaplatil. Namísto toho byl při prezentaci pouze sepsán jakýsi "Protokol o předložení směnky k placení a následném postupu". V něm bylo mj. jasně konstatováno, že aktuálním majitelem směnky je stále ještě remitent a směnka (i s rubovou stranou, na které byla pouze nevýznamná informační doložka) byla k podepsanému protokolu přiložena v ověřené kopii. Dále bylo v "protokolu" uvedeno, že pokud nebude směnka zaplacena do určité doby, bude dále převedena na společnost, která se zabývá "vymáháním pohledávek". Jestliže by za tohoto stavu došlo k indosaci směnky, mohl by své námitky vůči převodci dlužník uplatňovat i proti každému nabyvateli s odkazem na subindosaci podle čl. I § 20 SŠZ. Ani nabytí směnky v dobré víře by na věci nic nezměnilo. Paradoxně nejlepší důkaz o tom, kdy byl indosament učiněn, přitom dlužníku poskytnul sám věřitel ve zmíněném protokolu s ověřenými podpisy a s přiloženou kopií směnky. V této souvislosti je zajímavá informace, kterou zveřejnily Hospodářské noviny o zajišťovacích směnkách79: "Podle informací HN je například běžnou praxí vystavení směnky na dvojnásobnou hodnotu - pokud dlužník zaplatí, je všechno v pořádku. Pokud ne, směnka se prodá "vymahačům dluhů" za polovinu z uvedené částky na směnce, takže věřitel získá 100 procent své pohledávky." Tyto společnosti budou často směnku nabývat subindosamenty, což by pro případné relevantní námitky dlužníka (vyplývající z osobních vztahů k remitentu) mělo shora uvedené blahodárné důsledky (lze jen doufat, že zúčastnění budou mít pochopení pro poměrně subtilní právní argumentaci dlužníka). 76

Viz Eliáš, K. a kol. Kurs obchodního práva – Obchodní závazky. Cenné papíry. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1999, s. 206. 77 Článek 11 odst. 1 JSZ (výňatky): „may be transferred by means of endorsement“, „est transmissible par la voie de l´endossement“. 78 Podle čl. I § 77 odst. 1 má subindosace stejné účinky i v případě, že je vyznačena na směnce vlastní. 79 HN, -juf-, Úplatky se údajně stávají normou, Hospodářské noviny, 2.3.1999

43

Ve druhém případě potvrzuje účinky subindosamentu usnesení Vrchního soudu v Praze80, který jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně. V posuzovaném případě bylo žalováno plnění na základě vlastní směnky splatné dne 28. 2. 1994. Krajský soud vydal směnečný platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný včas námitky. Dále žalovaný navrhl vydat předběžné opatření, kterým by soud zakázal žalobci převést na jiného směnku, její zaplacení bylo současně předmětem soudního řízení. Svůj návrh odůvodnil žalovaný tím, že z dosavadního postupu je zřejmé, že žalobce je rozhodnut porušovat své smluvní závazky. Je proto třeba zamezit dalšímu oběhu směnky, neboť by mohlo být zmařeno uplatnění námitek žalovaného. Podle krajského soudu je originál směnky v současné době uložen u soudu až do pravomocného rozhodnutí věci o zaplacení směnky, a proto je nepravděpodobný převod směnky na další subjekt. Pokud by přesto k indosamentu směnky došlo na stejnopisu nebo opisu směnky, k platnosti převodu směnky se vyžaduje předání nebo převzetí směnky mezi indosantem a indosatářem, což je za daného stavu vyloučené. Krajský soud proto návrh žalovaného na vydání předběžného opatření usnesením zamítl. Žalovaný napadl usnesení včas podaným odvoláním, kterým navrhl usnesení změnit a návrhu na nařízení předběžného opatření vyhovět nebo usnesení zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků vyplývala podle mínění žalovaného z toho, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou relativní povahy a žalobce by mohl rubopisovat směnku dále, aby použití těchto námitek vyloučil. Vrchní soud zamítavé usnesení potvrdil, když dospěl k závěru, že nejsou splněny důvody pro zatímní úpravu poměrů účastníků dle § 102 a § 74 a násl. OSŘ. Z zdůvodnění dále vyplývá: "Jak bylo uvedeno též v odůvodnění napadeného usnesení, předmětná směnka byla splatná dne 28.2.1994, což znamená, že v současné době již uplynula lhůta k protestu (čl. I, § 44, odst. 3 zákona). Z této skutečnosti plyne, že s ohledem na výše citovaný § 20, odst. 1 zákona, který dle čl. I, § 77 odst. 1 zákona platí i pro vlastní směnku, budou účinky případného budoucího indosamentu stejné jako při smluvním převodu práv ze směnky (§ 524, odst. 1 obč. zák.). Další majitel by tedy vstoupil do práv a povinností předchozího majitele a žalovanému zůstanou zachovány všechny námitky, které měl proti žalobci (§ 529, odst. 1 obč. zák.). Za této situace postrádá žalovaným navrhované předběžné opatření věcný i právní význam." 3.5. Tradiční potíže s blakontradicí Na první pohled se zdá jednoznačné řešení případů, kdy je po protestu pro neplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu směnka převedena blankoindosamentem, resp. blankotradicí (viz čl. I § 14 odst. 2, písm. c) SŠZ). V tomto případě je možno vycházet z toho, že není rozdíl mezi běžným 80

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 1997, sp. zn. 9 Cmo 338/97, publikováno a citováno podle PpvP, 10/98, s. 19, evidováno rovněž v ASPI. V citaci rozhodnutí se uvádí SŠZ jen jako "zákon".

44

indosamentem a blankoindosamentem, neboť u posledně jmenovaného se postavení nabyvatele směnky koneckonců odvozuje od posledního rubopisu. Pokud je tento blankoindosament současně podrubopisem, zdá se, že poslední nabyvatel směnky jen zaujal místo blankoindosanta. Jak je tomu ale v případech, kdy směnka obíhá bez indosace (prostřednictvím blankotradice) ještě před splatností a je předána i po uplynutí lhůty k protestu či po protestu pro neplacení? Podstata blankotradice je tato: U běžného vyplněného indosamentu je vždy na směnce uvedena osoba převodce i nabyvatele. U blankoindosamentu chybí jméno nabyvatele. Majitel, který směnku nabyl blankoindosamentem, může využít skutečnosti, že tento nevyplněný indosament legitimuje zásadně každého držitele listiny. Podle čl. I § 14 odst. 2 SŠZ může majitel a) vyplnit indosament

svým

jménem

nebo

jménem

někoho

jiného,

b)

dále

indosovat

směnku

blankoindosamentem nebo na určitou osobu, c) resp. odevzdat směnku třetí osobě, aniž blankoindosament vyplní a aniž směnku indosuje. Ve třetím případě tak postačí, že směnka bude jen předána jiné osobě, není nutno, aby se na směnce objevil zápis o jménu nabyvatele. Takový převod se formálně na směnce nijak neodrazí. Směnka se zde fakticky chová jako cenný papír na doručitele (srov. § 17 CenP), aniž by jím skutečně byla. Nevyplněný indosament může být totiž majitelem okamžitě změněn ve vyplněný81. Našemu právu (obecně právu ženevského směnečného systému) je na rozdíl od angloamerického práva směnka na doručitele neznámá. Pouze v čl. I § 12 odst. 3 SŠZ se naše úprava jakoby přibližovala angloamerické, když pro indosamenty stanoví, že indosament na majitele platí za nevyplněný. O blankoindosament se může opírat celá řada ze směnky nezřejmých převodů. Lehký a neformální převod směnky vede někdy ke - možná příliš optimistickému - konstatování, že směnka s bonitními dlužníky opatřená blankoindosamentem je až do své splatnosti hospodářsky rovna penězům. Statistický výzkum prováděný v západních zemích koncem šedesátých let mimo jiné prokázal, že běžný typ indosamentu byl v té době ve většině zemí již spíše výjimkou. Pravidelně užívanou formou převodu byla blankotradice. Běžný vyplněný indosament se objevuje na směnce spíše jen z důvodů garančních, když garant namísto směnečného rukojemství převezme závazek jako indosant. Indosament zde převzal funkci směnečného rukojemství a sám byl vytlačen z pozice klasického převodního instrumentu. Potvrzuje to i praxe bank82. V moderní době je motivem pro použití blankoindosamentu možnost vyhnout se garančním následkům indosace. Z historického pohledu zde ovšem najdeme důvody zcela jiného rázu, což je 81

Přibyl (Přibyl, Z. Směnečné právo. Praha : Vydavatelství UK, 1994, s. 40) proto korektně kritizuje tvrzení, že blankoindosamentem se směnka stává, alespoň dočasně, cenným papírem na majitele. Podrobné zdůvodnění nesprávnosti směšování směnky převáděné indosamentem in bianco s cenným papírem na doručitele najdeme např. již u Grünhuta (Grünhut, C. S. Die Lehre von der Wechselbegebung nach Vervalo. Vídeň, 1871, s. 93 108).

45

dáno již tím, že dřívější směnečné zvykové právo nečinilo rozdíl mezi odpovědností indosanta a blankoindosanta. Schaps83 uvádí, že dnes obvyklý účel blankoindosament dříve neplnil, neboť ten, kdo převáděl blankotradicí, byl stíhán stejnou odpovědností jako u běžného indosamentu. Pokud přijmeme toto zdůvodnění, nezbývá než se ptát, k čemu blankoindosament tehdy vlastně účastníkům sloužil. Odpověď nalezneme, uvědomíme-li si, že značné množství starých směnečných řádů zakazovalo vícenásobnou indosaci. Blankoindosací se tento zákaz obcházel. V 18. století podobné restriktivní opatření už nenajdeme, na druhou stranu se objevil zase zákaz samotných blankoindosamentů - tak např. oba vratislavské směnečné řády84 či čl. I § 33 Vídeňského, tzv. dolnorakouského řádu, resp. čl. 32 navazujícího Směnečného patentu85, blankoindosaci přiznávaly účinky prokuraindosamentu. Takové zákazy či omezení účinků vykazovaly ovšem minimální efektivitu. Diskriminaci bylo možno jednoduše obejít tím, že poslední věřitel žalující směnku vyplnil indosament dodatečně, až tedy nebylo zbytí, když již bylo majiteli zřejmé, že nabyl "černého Petra" a plnění ze směnky bude nutno vymáhat soudně. V moderní době můžeme konstatovat, že blankotradice dává účastníkům (zejména tedy převodci) možnost vyhnout se prostřednictvím velmi neformálního převodu odpovědnosti indosanta (srov. čl. I § 15 odst. 1 SŠZ) bez toho, aniž by výslovný projev tohoto úsilí v textu listiny mohl ohrozit důvěryhodnost a bonitu směnky - např. doložkou úzkosti dle výše citovaného ustanovení SŠZ či rektadoložkou indosatáře podle čl. I § 15 odst. 2 SŠZ. Pro nabyvatele a následného převodce směnky je situace (samozřejmě jen z pohledu směnečného práva) stejná, jako kdyby listinu nikdy neměl v rukou. Blankotradici čeká dle mého názoru větší rozšíření, než zatím vykazuje dnes. Pro ilustraci sporných účinků blankotradice ve vztahu k režimu čl. I § 20 SŠZ si představme (za inspirace Kovaříkovým příkladem z jeho komentáře SŠZ86) následující hypotetický případ: Bude vystavena směnka vlastní; následně dojde k tomu, že dlužníkovi budou vůči remitentu (věřiteli) svědčit kauzální námitky a lze přitom důvodně očekávat, že dlužník by se ve sporu námitkami ubránil. S ohledem na předpokládaný výsledek se remitent, v jehož rukou je směnka v podstatě bezcenná, rozhodne směnku ještě před splatností prodat. Nabyvatelem směnky se stane jeho obchodní partner XY, který je ale do nekalých aspektů celé věci zasvěcen a při nabývání směnky jedná vědomě na škodu dlužníka (§ 17 SŠZ). Nový majitel XY následně po splatnosti směnku zažaluje, aniž by do listiny doplnil své jméno87. V soudním sporu se však dlužník úspěšně brání kauzálními námitkami, které mu svědčí i vůči XY, protože mu může bezpečně prokázat vědomé 82

V podrobnostech k tomuto zajímavému průzkumu viz Opitz, P. Der Funktionswandel des Wechselindossaments. Berlín : Duncker/Humblot, 1968, s. 128 a násl. 83 Schaps, G. Zur Geschichte des Wechselindossaments. Stuttgart, 1892, s. 122. 84 Urfus, V. Zdomácnění směnečného práva v českých zemích a počátky novodobého práva obchodního. Praha : ČAV, 1959, s. 105. 85 Urfus, V. dílo op. cit. v předchozí poznámce pod čarou, s. 219. 86 Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 2. Vydání. Praha : C. H. Beck 1999, s. 82. 87 To ovšem ničemu nebrání. Viz čl. I § 16 odst. 1 SŠZ, podle kterého o tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich blankoindosamentem.

46

jednání na jeho škodu. Představme si nyní, že by ještě před vyhlášením rozsudku vzal nabyvatel XY při očekávaném výsledku sporu - svůj návrh zpět88 a směnku, kterou by od soudu obdržel, by převedl na další osobu, vůči které - jak správně předpokládá - již dlužník neunese důkazní břemeno o vědomém jednání na škodu dlužníka podle čl. I § 17 SŠZ. Je potom dlužník povinen směnku zaplatit? Pro posouzení eventuálních účinků takové "podblankotradice" bude třeba předně vyjít z toho, že blankotradice není indosací směnky (viz čl. I § 14, odst. 2, písm. c) SŠZ), nýbrž samostatný způsob převodu, který vykazuje účinky odlišné od indosamentu i od cese. Při striktním výkladu zákona proto není možné akceptovat závěr, že ustanovení čl. I § 20 SŠZ upravující indosamenty platí přímo i pro blankotradici. Zdá se tedy, že blankotradice se může stát věrna své několikasetleté tradici - prostředkem obcházení určitých zákonných restrikcí; v tomto případě vyloučení směnečněprávních účinků rubopisu. Nelze ale připustit, aby např. věřitel z našeho případu, který nabyl směnku blankotradicí a následně nemá úspěch ve sporu, protože se mu dlužník úspěšně brání oprávněnými námitkami, mohl směnku dále převést prostřednictvím blankotradice s plnými převodními účinky. Mohl by získat svou nekalou činností prospěch ke škodě dlužníka. To nelze akceptovat. Protiargument, že dlužník je zde dostatečně chráněn skrze čl. I § 17 SŠZ, neobstojí. Ne snad proto, že by se dané ustanovení na nabytí směnky blankotradicí nevztahovalo. Neudržitelné je totiž stanovisko vycházející ze zařazení čl. I § 17 SŠZ do II. oddílu zákona, jenž jak známo upravuje indosamenty, když se na tomto základě vadně argumentuje, že v čl. I § 17 SŠZ má zákon na mysli pouze nabytí směnky indosamentem. Někteří autoři ze zařazení čl. I § 17 SŠZ do oddílu o indosamentu dovozují, že majitelem směnky podle čl. I § 17 SŠZ je třeba rozumět toliko indosatáře a že tudíž jen indosatář je účasten zvláštní ochrany, kterou zmíněné ustanovení poskytuje89. Kdo podle nich nabyl směnky jiným způsobem než indosamentem, na toho nedopadá ustanovení čl. I § 17 SŠZ. Ze samotné geneze zmíněného ustanovení je ale nutno dovodit opak. Již na druhé Haagské konferenci90 bylo v článku, který odpovídá současnému § 17 SŠZ, delegáty nahrazeno slovo "indosament" obratem "převod směnky", čímž měly být podchyceny i případy, kdy se směnka převádí bez indosace pouhou blankotradicí91. Obdobné závěry najdeme také v prvorepublikové judikatuře92. Samotné ustanovení čl. I § 17 SŠZ ale nepostačuje k ochraně dlužníka, protože usuzovat z nabytí směnky, která je již delší dobu nezaplacena, automaticky na "vědomé jednání na škodu" nelze. Ochranu, kterou skýtá čl. I § 17 SŠZ dlužníku z našeho případu (když se dlužník vlastně již jednou ve sporu řádně ubránil), rozhodně není možno považovat za dostatečnou. Jestliže zákon nepovažoval tuto 88

Odhlížím od ustanovení § 96 odst. 2 OSŘ. Tak např. Smitek, J., Stěpina, J. Jednotný směnečný řád. Praha : Svaz spořitelen, 1941, s. 122 - 123. 90 Haagská konference jednala v letech 1910 - 1912 a zpracovala Jednotný směnečný řád. Z něj se vycházelo o osmnáct let později na Ženevská konferenci, která je základem současné úpravy v SŠZ. 91 Stanzl, G. Böser Glaube im Wechselrecht. Graz : Hermann Böhlaus, 1950, s. 32. 92 Vážný čís. 11752 (Rozh. ze dne 13. 12. 1932, Rv I 1002/32): Nabyvatel směnky blankotradované jest nabyvatelem směnečným, originárním, a je chráněn proti námitkám z osob předchůdců podle zásady § 87 směn. zákona. Rozhodnutí je evidováno také v ASPI. 89

47

ochranu za efektivní u běžného indosamentu, když mu u nuzné směnky přiznává jen účinky postoupení pohledávky, klade se otázka, jak kvalifikovat mlčení zákonodárce u blankotradice. Jako další možnost přichází proto v úvahu analogická aplikace čl. I § 20 SŠZ i na převody směnky blankotradicí. Lze zde vycházet z toho, že nelze připustit plné převodní účinky převodu směnky po splatnosti, a to obecně, i u převodů realizovaných prostřednictvím blankotradice. Názor o analogickém použití ustanovení čl. I § 20 SŠZ i na blankotradici zastávají v německé literatuře např. Hueck s Canarisem93, když k tomu ve své učebnici práva cenných papírů přímočaře uvádí: "Na převod směnky opatřené blankoindosamentem se přiměřeně použije čl. 20 odst. 2 věta druhá WG; také tento převod již tedy nemá po zřízení protestu pro neplacení a po uplynutí k němu určené lhůty specifické směnečněprávní následky, nýbrž již jen účinky postoupení pohledávky". Komplikace, které to vyvolá ve vztazích mezi převodcem a nabyvatelem, autoři nezmiňují. Hefermehl94 v komentáři k čl. 20 WG upravujícímu indosaci směnky po splatnosti uvádí, že formou se podindosament neodlišuje od obvyklého rubopisu. Také blankoindosament postačuje. Podle

tohoto

autora

je

však

předprotestní

blankoindosament

protestem

spotřebován;

podindosamentem počíná nový okruh oprávněných, který s okruhem předchozích směnečných dlužníků vnitřně nesouvisí. Jenom ten, kdo směnku nechal protestovat, může být prvním podindosantem (zvýraznil autor). Kdo nabude směnku po protestu, není legitimován, pokud směnka nese jen předprotestační rubopis výstavce; musí být připojen druhý indosament na podindosatáře. Také německá judikatura dochází ke stejným závěrům. Z roku 1969 pochází rozhodnutí BGH95 věnované právě této problematice. Podle závěru soudu nelze převést práva ze směnky po zřízení protestu pro neplacení prostřednictvím blankotradice ve smyslu čl. 14 odst. 2 WG. Ve zdůvodnění se potom odkazuje na citovaný názor Hefermehlův, který naznačuje jediný možný postup účastníků. Podobně např. i Rosenblüth v komentáři polského směnečného zákona96. Naše judikatura, pokud je mi známo, zatím otázku "podblankotradice" neřešila. Pokud nebudou akceptovány závěry shora uvedené zahraniční judikatury, podle které musí být první indosament po splatnosti vyplněný, či názor o analogické aplikaci § 20 SŠZ na blankotradici (a lze proti tomu najít řadu důvodů), nelze se potom ubránit konstatování, že takový stav by jistě nebyl do budoucna uspokojivý. Umožňoval by jednoduché obcházení čl. I § 20 SŠZ a zákonná úprava by potom v tomto směru měla doznat změnu. Konečnou odpověď na shora položené otázky může dát až naše judikatura. 3.6. Závěr k subindosamentům

93

Hueck, A., Canaris, C. W. Recht der Wertpapiere. 12. Vydání. Verlag Vahlen 1986, s. 98. Baumbach, A., Hefermehl, W. Wechselgesetz und Scheckgesetz. 20. Vydání. Mnichov : C. H. Beck 1997, s. 277. 95 Publikováno v časopise Neue Juristische Wochenschrift, č. 34/1969, s. 1484. 96 Rosenblüth, I. Prawo wekslowe. Varšava : Pia Print 1994 (reprint starého vydání z roku 1936), s. 147. 94

48

Závěrem lze k subindosaci uvést následující: Oproti jiným druhům indosamentů ztělesňuje podindosace možná nechtěný, často nezamýšlený, ovšem nevyhnutelný důsledek navenek snad obyčejné indosace, která však byla provedena po protestu pro neplacení nebo uplynutí lhůty k protestu. K pozdějším převodům nezaplacených směnek se SŠZ staví přezíravě, když jim přiznává pouze účinky postoupení pohledávky. Podindosamentem tak v zásadě nedochází k vyloučení eventuálních námitek dlužníka, neboť nový nabyvatel nabývá práva jenom odvozeně od svého předchůdce a nenastupují u něj ani účinky garanční podle čl. I § 15 SŠZ. V praktickém pohledu je taková výhoda pro dlužníka jen zdánlivá. Situace se totiž u nás komplikuje jednak inflačním používáním doložky "bez protestu", která nenutí věřitele k provedení protestu, ze kterého by v zásadě jasně a přehledně vyplynula skutečnost podindosace, jednak vyvratitelnou právní domněnkou podle § 20 odst. 2 SŠZ, podle které není nedatovaný indosament subindosamentem. Dlužník musí prokazovat, kdy byla směnka převedena a jaké účinky tedy převod vlastně má. V některých případech to ale pro něj může být výhodnější, než obtížně dokazovat "vědomé jednání na škodu dlužníka" podle čl. I § 17 SŠZ. Velmi sporné jsou účinky "podblankotradice". SŠZ totiž v ustanovení čl. I § 20 SŠZ zmiňuje pouze indosaci směnky. Možnost analogické aplikace ustanovení o podindosamentech je nejasná a vyvolává otázky zvláště ve vztahu mezi převodcem a nabyvatelem směnky. Podobně je tomu s názorem o "konzumaci" blankoindosamentu protestem, který je tak pojat jako zprostředkované doplnění nevyplněného rubopisu. Není jisté, jak se k této záležitosti postaví soudní praxe.

4. Prokuraindosament 4.1. Podstata prokurarubopisů Další případ, kdy převodem směnky nedochází k vyloučení námitek směnečného dlužníka na základě čl. I § 17 SŠZ, představuje převod směnky prokuraindosamentem. Podle čl. I § 18 SŠZ obsahuje-li indosament doložku "hodnota k vybrání", "k inkasu", "in prokura" nebo jinou doložku vyjadřující jen zmocnění, může majitel vykonat všechna práva ze směnky, převést ji však může jen dalším zmocňovacím indosamentem97. Prokuraindosamentem (v dikci zákona zmocňovacím rubopisem) rozumíme tedy z formálního pohledu rubopisy, které obsahují shora uvedené doložky, resp. jiné doložky vyjadřující zmocnění. Alternativně lze užít i klauzulí "v plné moci", "k vybrání", "hodnota v inkasu", "za účelem inkasa", "na řad pana Jana Nováka, jakožto mého zmocněnce" apod. 97

Jakkoli to bude neobvyklé a z pohledu majitele i velmi neopatrné, nic nebrání použití prokuradoložky i u blankoindosamentu.

49

Účelem není převod práv ze směnky, prokuraindosatář má být pouze zmocněn k výkonu práv z ní. Jak podotýká Kovařík, smyslem prokuraindosace není vlastnické převedení směnky, ale vytvoření quasivlastníka jen pro účely inkasa směnky98. Jde tedy o zvláštní směnečněprávní možnost zastoupení99. Z toho vyplývá, že prokuranidosament nemá účinky garanční ani transportní, konstatujeme pouze efekty legitimační. Prokuraindosatář je legitimován k výkonu práv ze směnky, zejména k inkasu směnky, ke zřízení protestu či k žalobě (v nalézacím řízení i v exekuci). Nebude již oprávněn k tomu, co není jen výkonem směnečných práv (např. k prominutí směnečné pohledávky či prolongaci směnky). I když zde existuje vnitřní vztah mezi prokuraindosatářem a prokuraindosantem, nemá tento poměr povahu směnečnou. Nejčastěji bude mezi nimi uzavřena smlouva obstaravatelského typu, na základě které bude prokuraindosatář povinen pod sankcí náhrady škody provést určené směnečné úkony a prokuraindosant se zaváže poskytnout mu za to určitou úplatu. Prokuraindosatář může směnku dále „převést“ jen dalším zmocňovacím rubopisem. Půjde o jakousi speciální směnečnou substituci, se kterou je však spojeno několik nejasností100. 4.2. Námitky dlužníka Pro námitky dlužníka má zásadní význam ustanovení čl. I § 18 odst. 2, podle kterého mohou osoby směnečně zavázané v tomto případě činit majiteli jen takové námitky, které by mohly činit indosantovi. Co ve znění zákona na první pohled vypadá jako restrikce námitek (srovnej dikci "jen"), bude mít ve většině případů účinky přesně opačné, tedy především možnost uplatnění námitek směřujících vůči prokuraindosantu i vůči prokuraindosatáři. Citované ustanovení jen logicky brání tomu, aby dlužník do námitek promítal své vztahy ke směnečnému zmocněnci, ovšem ponechává mu k dispozici všechny námitky, které měl vůči indosantu, který podepsal zmocňovací rubopis. Od zmocňovacích rubopisů je potřeba odlišit rubopisy označované někdy jako skryté, zastřené či tiché (označované také jako fudiciární) zmocňovací rubopisy. Svou vnější formou jde o běžné

rubopisy,

svou

vnitřní

podstatou

plní

98

stejný

hospodářský

účel

jako

otevřený

Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 2. Vydání. Praha : C. H. Beck 1999, s. 76. Zákon tím samozřejmě nevylučuje, aby se majitel nechal zastoupit na základě obecné plné moci (§ 31 a násl. ObčZ). 100 Sporné je např., jak hodnotit případy, kdy je prokuraindosatářem dále rubopisováno bez prokuradoložky. Podle převažujícího mínění v německé, rakouské a starší české literatuře [(Baumbach/Hefermehl v díle citovaném výše, s. 264, Kapfer, H. Handkommentar zum Wechselgesetz. Vídeň : Manz Verlag, 1969, s. 101, z české literatury shodně např. Rouček (Rouček. F. Nové českomoravské právo směnečné. Kompas : Praha 1941, s. 75); jinak nejprve neurčitě Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. Praha : C. H. Beck, s. 129; posléze však tentýž autor jednoznačně záporně in Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 2. Vydání. Praha, C. H. Beck 1999, s. 76] je nutno i takový indosament kvalifikovat jako rubopis zmocňovací. Že jde o právě takový rubopis, může rozeznat každý nabyvatel z prokuradoložky. To by znamenalo, že zmocňovací rubopis je jako takový dostatečně identifikován předchozí zmocňovací doložkou a další uvedení zmocňovací klauzule již není třeba. Prokuradoložka by se uváděla jen u prvního zmocňovacího rubopisu. Striktní výklad zákona ovšem podle mého názoru takovému závěru nesvědčí. Neuvedení doložky je, domnívám se, hrubou formální chybou, která vede k tomu, že takový indosament nemá zamýšlené účinky. Novodobá judikatura zatím - pokud je mi známo - tuto otázku neřešila. 99

50

prokuraindosament. Jde tedy o převod směnky, který by bylo možno uskutečnit zvláštním druhem rubopisu, ovšem účastníci nemají zájem na tom, aby byl jejich vztah na směnce pro veřejnost deklarován. Vůči nezasvěceným osobám se pak rubopis jeví jako každý běžný rubopis. Z toho plyne samozřejmý

závěr

pro

námitky

"tichého

prokuraindosanta"

směřující

proti

"tichému

prokuraindosatáři". Vůči dalším nabyvatelům jsou účinné jen ve smyslu čl. I § 17 SŠZ. V Kapferově komentáři101 směnečného zákona se objevuje následující - na naše poměry jen stěží aplikovatelné - konstatování: Otevřený zmocňovací rubopis není ve směnečném provozu oblíben. Pokud někdo předává směnku druhému k inkasním úkonům, znamenala by otevřená prokuradoložka v obchodních kruzích jasné vyslovení nedůvěry osobě nabyvatele102. To by v praxi znamenalo, že většina rubopisů bude mít z důvodů obchodně taktických podobu rubopisu s nemodifikovanými účinky, ačkoliv by k danému hospodářskému účelu plně vystačil rubopis zmocňovací, pro tyto potřeby ostatně zamýšlený. Vědom si však eventuálních rizik, Kapfer jedním dechem dodává, že takový zastřený zmocňovací rubopis dává prostor ke zneužití. Indosatář, který samozřejmě vystupuje navenek jako plně oprávněný majitel, může z ní vykonat všechna práva, bez toho aniž by následně finanční výsledek těchto kroků promítnul do majetkové sféry indosanta103. Nejčastěji se s fudiciárními rubopisy setkáme tam, kde budou mít za cíl zbavit dlužníka jeho námitek, s tím že indosatář je úspěšně odrazí s odkazem na čl. I § 17 SŠZ. Platí, že dokud směnka nebude převedena, může se dlužník úspěšně bránit námitkami (argument a contrario k čl. I § 17 SŠZ). Směnka zatížená námitkami z osobních vztahů může být v rukou původního věřitele zdánlivě úplně bez hodnoty. Remitent takové směnky stojí před vysoce pravděpodobným rizikem, že při uplatňování směnečných práv mu dlužník bude oprávněně vznášet námitky. Na ceně může taková směnka získat pouze tím, že ji buď za úplatu převede indosamentem na třetí osobu, čímž se směnka "očistí" od námitek dlužníka, nebo se pokusí výnos ze směnky získat prostřednictvím nastrčené třetí osoby. 4.3. Simulované indosamenty I proto se v praxi objevují tzv. indosamenty na oko, tedy předstírané indosamenty. Jde o případy, kdy se majitel směnky zatížené námitkami dlužníka tajně dohodne (pactum fiduciae) se třetí osobou, že na ni směnku indosuje. Nový nabyvatel směnky má za úkol směnku uplatnit s tím, že 101

Kapfer, H. Handkommentar zum Wechselgesetz. Vídeň : Manz Verlag, 1969, s. 102. Podobné směřování konstatujeme např. i u směnečného rukojemství, které bylo v západních zemích téměř úplně vytěsněno a nahrazeno indosamenty s plnými garančními účinky. 103 Ačkoliv by měl fiduciární indosatář, aby dostál své svěřené roli, udělit případně jen zmocňovací rubopis, nic mu objektivně nebrání zneužít jeho postavení a směnku běžně indosovat. Tím však podle Kapfera (Kapfer, H. Handkommentar zum Wechselgesetz. Vídeň : Manz Verlag, 1969, s. 102) fiduciární indosant "pozbyl směnku jakýmkoliv způsobem" ve smyslu § 16 odst. 2 a nemůže své právo uplatnit vůči dalšímu nabyvateli směnky, ledaže by ji tento nabyl ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalosti. Této problematice se budeme věnovat v části věnované námitkám proti aktivní legitimaci směnečného věřitele. 102

51

eventuální námitky dlužníka odrazí s odkazem na čl. I § 17 SŠZ. Cílem takových "převodů" není tedy převod práv ze směnky, nýbrž bezproblémové inkaso dlužníka, který by se jinak vůči původnímu majiteli mohl úspěšně bránit104. Majitel směnky se skrze jiného snaží udělat to, co nemůže udělat sám. Již staré latinské rčení takovou možnost zavrhuje: nemo potest facere per alium, quod per se non potest. Podívejme se proto na tuto problematiku blíže. Jak uvádí Švamberg105, svou podstatou je takový rubopis pouhým předstíráním, simulací indosamentu a pokud se zjistí, že je tu takový případ, právem je nutno připustit námitky z osoby převodce. Podle mého názoru se i zde bude dlužník vůči novému majiteli bezpečně bránit jen námitkou vědomého jednání na svou škodu (tedy podle § 17 SŠZ). Je otázkou, do jaké míry lze některé případy řešit s využitím nauky o simulovaných úkonech. Alternativní přístup zde totiž představuje analogické použití čl. I § 18 SŠZ o prokuraindosamentech. Tak to v některých případech konstatuje např. judikatura rakouská. Námitky dlužníka by tak zůstaly zachovány i proti indosatáři s ohledem na ustanovení čl. I § 18 SŠZ odst. 1 (viz kapitolu o prokuraindosamentech). Zdálo by se, že obě pojetí se ve výsledku vlastně neliší a že v zásadě můžeme zkonstatovat pouze konstrukční rozdíly. Tedy prokáže-li se simulační rubopis, prokáže se tím "vědomé jednání na škodu dlužníka", resp. je tím dána odůvodněnost aplikace čl. I § 18 odst. 1 SŠZ a výsledek je shodný zachování námitek směnečného dlužníka. To by byl pouze povrchní závěr. Představme si např. situaci, kdy závadný cíl sleduje pouze indosant a indosatář o ničem neví. Ve sporu potom počne indosant před soudem vypovídat (a bude to i bezpečně prokázáno), že směnku převzal pouze jako zástupce majitele směnky a jako takový má jen během jeho nepřítomnosti na území České republiky vykonat práva ze směnky. Výnos ze směnky má být podle výpovědi směřován "skutečnému" majiteli a indosatář si ponechá pouze provizi za provedené inkaso. Obě strany nepoužily prokuraindosament, neboť o této možnosti ani nevěděly (resp. o ní nevěděl indosatář). O námitkách dlužníka ovšem nic netušil a dovídá se je teprve ve sporu. Ponechává na uvážení soudu, zda mu práva ze směnky přizná. Zde se tedy nemůžeme opřít o ustanovení čl. I § 17 SŠZ, neboť v tomto hypotetickém případě nejednal nabyvatel směnky vědomě na škodu dlužníka při nabývání směnky (o námitkách se dověděl až během soudního sporu). Důvod, proč nevyužít nauky o simulovaných právních úkonech (a celý indosament hodnotit jako zmocňovací), spočívá v tom, že v takovém případě vyloučíme námitky vůči prokuraindosatáři.

104

Baumbach s Hefermehlem označují takové případy za "schutzunwürdiger Erwerb" neboť cílem účastníků nebyl převod práv. Vyloučení námitek dlužníka zde není věcně oprávněno, neboť indosament nesloužil k oběhu a nabyvatel není hoden ochrany ve smyslu § 17 WG. 105 Švamberg, G. Naše jednotné směnečné právo. Praha : Palásek/Kraus, 1941, s. 115

52

5. Zvláštní vztahy mezi převodcem a nabyvatelem směnky 5.1. Personální unie Další způsoby nechráněného nabývání směnky nalézá německá judikatura. Konstatuje, že v případech kdy například společnost s ručením omezeným či akciová společnost převede směnku na svého jediného společníka, zůstávají námitky směnečného dlužníka zachovány vůči tomuto nabyvateli. Je to odůvodňováno tím, že kvůli personální identitě právnické osoby a společníka chybí skutečný převod směnky, který je chráněn skrze § 17 WG; fakticky vůbec nedochází k převodu na třetí osobu a zmíněné ustanovení se vůbec nepoužije. Uvedené závěry, které rozumně reflektují fiktivní povahu právnických osob (a nepovažují proto jejich reprezentanty za schizofreniky, kteří jsou schopni rozštěpit svou psychiku dle momentální situace na osobní a „podnikovou“), nalézáme u nás, byť prozatím formou rozhodnutí týkající se udělení směnečného vyplňovacího práva. Ilustrativní je rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. Cmo 552/2003, publikované v časopise Právní rozhledy č. 7/2005, s. 263 – 265. Soud zde řešil mj. otázku, zda aval uzavřel obdobnou dohodu o podmínkách využití vyplňovacího práva jako osoba, ze kterou se zavázal jako směnečný rukojmí. Vrchní soudu dospěl ke kladnému závěru, třebaže taková dohoda nebyla zachycena na listině. V daném případě totiž aval směnky figuroval současně jako reprezentant právnické osoby, která emitovala blankosměnku. Podle soudu není dost dobře myslitelné, aby reprezentant obchodní společnosti, který má vedle společnosti i sám za sebe směnku podepsat, souhlasil s tím, že ve vztahu k němu nebude mít směnka stejný smysl jako proti společnosti včetně možnosti stejných námitek, jež by příslušely výstavci směnky, a že by dokonce blankosměnka mohla být vůči němu vyplněna za odlišných okolností a odlišným způsobem, než vůči dlužníku z úvěru a výstavci v jedné osobě. Posuzovaný případ je specifický v tom ohledu, že zde žalovaný aval současně podepisoval dohodu o vyplňovacím právu jako reprezentant právnické osoby. Musel by být tedy schizofrenik trpící hlubokou amnézií, aby nevěděl o tom, že podepisuje listinu, která má být později doplněna za určitých podmínek106.

5.2. Parazitování na (potenciálním) nekalém postupu převodce?

Velmi odvážné závěry dovodila německá judikatura u tzv. spojených obchodů při financování prodeje na splátky prostřednictvím finanční instituce (tzv. „C-Geschäft“). Je zajímavé sledovat, jak ještě před úpravou v zákoně o spotřebitelských úvěrech zohledňovala zájmy a specifické postavení 106

Dle Kotásek, J. Směnečné právo. Komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha : Prospektrum, 2006.

53

spotřebitelů (přesněji řečeno postavení každého dlužníka při koupi na splátky) německá směnečná judikatura. Její přístup lze dokumentovat na následujícím případě107: Žalovanému svědčila vůči původnímu majiteli (finanční instituci) kauzální námitka. Směnka však byla indosována a vůči novému nabyvateli směnky (eskontující bance) žalovaný uplatňoval námitky ve smyslu § 17 WG. BGH konstatoval následující: Námitka žalovaného spočívající ve tvrzení, že původní majitel směnky mu způsobil škodu, je samozřejmě jeho „vlastním vztahem“ k výstavci. V zásadě může směnečný dlužník vznášet takové námitky dalším nabyvatelům směnky jen tehdy, jestliže tito jednali vědomě na jeho škodu (§ 17 WG). Žalovaný netvrdil, že by žalobkyně při předání směnky věděla o některých okolnostech uzavírání kupní nebo úvěrové smlouvy, což by ji diskvalifikovalo ve smyslu § 17 WG. Německý nejvyšší soud přesto umožnil dlužníkovi vznášet tuto námitku i proti novému nabyvateli. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval zejména následující: Obchodní provoz žalobkyně je bezpochyby zaměřen na poskytování úvěrů společnostem financujícím splátkový prodej. Poskytuje úvěry oproti postoupení pohledávek z úvěrových smluv, eventuelně oproti vydání směnky. V tomto případě existuje taková provázanost eskontní banky a finanční instituce, že případné odvolání se žalobkyně na § 17 WG lze podle soudu považovat za zneužití práva (242 BGB). Žalobkyně pracuje tímto způsobem s celou řadou finančních společností. Jako jejich stálá eskontní banka byla zapojena do průběhu jednotlivých splátkových obchodů, takže by bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by si pro sebe nárokovala oproti dlužníku lepší postavení, než-li finanční společnost. Prodejce, finanční instituce a eskontní banka spolupůsobili při dosahování zisku ze splátkového prodeje cíleně společně. Podle soudu je neslučitelné s postavením eskontní banky jako článku této operace, aby se tato dovolávala ochrany podle § 17 WG a odrazila tak námitku dlužníka. Ten by byl zbaven ochrany, kterou mu poskytuje judikatura i při právní samostatnosti kupní a úvěrové smlouvy108. Eskontní banka nejedná sice při nabývání směnky vědomě na škodu určitého jednotlivého směnečného dlužníka, neboť směnku nabývá globálně bez možnosti zkoumání. Její obchodní jednání by ale směřovalo k poškození těch kupujících, kteří mají proti pohledávce z půjčky námitky. Při svébytnosti celého obchodu je třeba podle zkušenosti a podle péče a důvěryhodnosti finanční instituce a prodejců a jejich kontroly, nutné počítat s tím, že se vyskytne řada případů, ve kterých kupujícímu takové námitky vzniknou. Zvláštní riziko této operace musí nést i banka, která zamýšlí profitovat na financování spotřeby. Německý nejvyšší soud byl proto názoru, že odražení eventuálních námitek zákazníka proti finanční instituci s odkazem na čl. 17 WG, který zajišťuje (nikým nezpochybňovanou) všeobecnou oběžnost směnky, by bylo nepřípustným výkonem práva. 107

Rozsudek publikován v NJW 1965, s. 1125 (BGH, 25.2.1965 - II ZHR 191/62 Hamm), k podobným závěrům dochází přitom i rakouská judikatura, stejně i praxe v USA. 108 Např. při věcných vadách, BGHZ 37, 94 - NJW 62, 1100

54

Uvedené rozhodnutí překvapuje generalizujícím pojetím „vědomého jednání na škodu dlužníka“. Dosavadní judikatura je doposud vždy vnímala individuálně. Paušální přístup zde vede k těžkému omezení oběžnosti směnky; na druhou stranu o to právě BGH u spotřebitelských směnek šlo.

55

III. Návrh klasifikace směnečných námitek Snad každý autor zabývající se problematikou směnečného práva podrobněji přichází s vlastním dělením směnečných námitek. Tuto neskromnou ambici mám i já. Pokus o rozdělení námitek, který si v žádném případě nečiní nárok na správnost či úplnost, učiním i já v následujících pasážích. Směnečné námitky klasifikuji s trochou nadsázky podle toho, jak by je formuloval imaginární superznalec směnečného práva, jakýsi „směnečný Herkules“, který je sepisuje za těchto variantních podmínek: a) vychází pouze z listiny a nemá možnost dotazovat se na cokoliv účastníků, b) má možnost se dotazovat účastníků, ovšem výhradně na okolnosti, které se přímo týkají směnečných prohlášení a vztahů (přičemž formálně je „vše“ v pořádku, tj. postup věřitele ve formálním ohledu konvenuje obsahu směnky), c) vychází z informací, které se netýkají přímo směnky, ale vlastních (mimosměnečných) vztahů mezi účastníky (formálně i materiálně je samotná směnka a prohlášení na ní v pořádku). Podle možných výsledků našeho Herkula člením námitky na listinné, materiální a osobní.

1. Listinné námitky Jako námitky z listiny označuji vše, co skutečný či domnělý směnečný dlužník může po právu uvádět na svou obranu vycházeje přitom jen z textu listiny stejně, jako by činila jinak nezasvěcená třetí osoba. Jinak řečeno, jde o ten druh námitek, které by formuloval náš Herkules zavřený se směnkou a svými znalostmi směnečného práva v izolované místnosti. Jde svou podstatou o námitky, které lze s úspěchem uplatnit vůči každému majiteli, bez ohledu na to, zda jde o směnku na jméno či na řad, zda nabyvatel jednal v dobré víře, či zda nabyl směnku podindosamentem či prokurarubopisem nebo postoupením pohledávky. Úspěch listinné námitky samozřejmě předpokládá, že obsah, kterého se dlužník dovolává, bude vůbec přípustný podle směnečného práva. Tak např. trasant může doložkou sine obligo podle čl. I § 9 odst. 2 vyloučit svou odpovědnost za přijetí, indosant svou odpovědnost za přijetí i za zaplacení, rektadoložkou může výstavce zakázat další indosaci směnky atd. Nelze se však dovolat doložky sine obligo, kterou se výstavce cizí směnky pokusil vyloučit svou odpovědnost za zaplacení, neboť ta platí podle fikce obsažené v čl. I § 9 odst. 3 SŠZ za nenapsanou. Mezi listinné námitky řadím následující druhy námitek.

56

1.1. Námitka formálně neplatné směnky Rozpoznat, zda je směnka platná či neplatná, by mělo samozřejmě patřit k vybavení každého praktického právníka, tím spíše soudce, který je pověřen rozhodováním ve věcech směnečných. Při korektním postupu soudu by proto vůbec nemělo dojít při neplatnosti směnky k tomu, že se dlužník bude takovou námitkou ve sporu úspěšně bránit, jelikož předložení platné směnky v originále je podle § 175 odst. 1 OSŘ nenahraditelným předpokladem vydání každého směnečného platebního rozkazu. V opačném případě znamená úspěch takové námitky dlužníka, že soud změnil na věc (ohledně formální platnosti směnky) v průběhu řízení názor. V praxi k tomu samozřejmě dochází a vždy docházet bude, protože platnost směnky může být sporná a názory na některé náležitosti se mohou časem měnit109. V některých případech soud raději vyhoví návrhu věřitele a případnou obranu ponechává iniciativě dlužníka; takový postup není nijak neobvyklý a zmiňuje jej i starší literatura. Naše směnečná praxe bude jistě stále přinášet další nové příklady formálně pochybných směnek. 109

Nejasnosti někdy v praxi působí otázka nahrazení podpisu mechanickými prostředky. V případě směnky je takový „netradiční postup“ velmi problematický. Podle § 40 odst. 3 i fine ObčZ se sice připouští náhražka podpisu mechanickými prostředky (tedy razítkem, faksimile, reprodukcí podpisu na tiskopise), ovšem jen v případech, kdy je to obvyklé - nejlepším příkladem z obchodního práva je nahrazení podpisů členů představenstva u akcií vydávaných v listinné podobě. Zcela souhlasím s Z. Kovaříkem (str. 16), že u směnky nelze vykládat obvyklost relativně: "Výstavce totiž vystavuje směnku nejen ve vztahu k remitentovi a směnečníkovi, ale potencionálně vůči jakýmkoliv dalším osobám, které se buď stanou dlužníky ze směnky, nebo jejími majiteli. Proto u směnky by bylo možné se s mechanickou náhražkou podpisu (např. faksimile) spokojit jen tehdy, bylo-li by to obvyklé zcela všeobecně. Obvyklost jen relativní nestačí. Nemohla by stačit ani obvyklost jen místní, regionální, muselo by jít o obvyklost skutečně obvyklou". Účastníkům nečiní vlastnoruční podepisování směnek zpravidla žádné problémy, již vzhledem k tomu, že směnka je individuální cenný papír a zřídka se emituje hromadně. K tomu lze ještě uvést následující: Argumentuje se tu někdy čl. 2 druhé přílohy k Úmluvě o jednotném zákonu směnečném. Z ní vyplývá možnost rezervace u podpisů, neboť každá smluvní strana má, co se týče směnečných závazků založených na svém území, právo určit, jakým způsobem podpis může být nahrazen úředním prohlášením napsaným na směnce, jež osvědčuje souhlas strany, jež měla podepsat. V našem právním řádu najdeme příslušné ustanovení v čl. III. § 2 SŠZ. Směnečné nebo šekové (odpovídající výhradu najdeme i k Úmluvě o jednotném zákoně šekovém) projevy, které byly učiněny křížky, nebo jinými znaky, jsou platné jen tehdy, staly-li se ve formě úředního zápisu. To platí i o směnečných nebo šekových projevech osob slepých, hluchoněmých, hluchých, které nedovedou číst, a němých, které nedovedou psát. Příslušnou rezervu přijala mj. (což nijak nepřekvapí) Francie. Ve svém zákonodárství však hranici danou druhým článkem Výhrad - podle ostatních smluvních států - zjevně překročila. Pod vytrvalým tlakem obchodních kruhů změnila totiž zákonem ze 16. 6. 1966 příslušné články (čl. 110 č. 8, čl. 117, č. 8) Code de commerce v tom směru, že výstavce a indosant (nikoliv akceptant či směnečný rukojmí) mohou své podpisy učinit nejen vlastnoručně, ale také určitým mechanickým způsobem ("par tout procede non manuscript"). Tím se rozuměla především faksimile. Judikatura a zákonodárství jiných smluvních států ovšem vychází z toho, že podpis na směnce nemůže být nahrazena podobnými náhražkami podpisu. Tak např. švýcarské právo výslovně stanoví, že směnečné projevy musí být vlastnoručně podepsány a podpis nemůže být nahrazen mechanickými prostředky, znamením ruky či úředním zápisem (1085 OR). Výjimka se uplatní u projevů slepých, jejichž podpisy musí být ověřeny. Švýcarsko k tomuto kroku přistoupilo, zcela jistě - což může být zajímavé i z pohledu českého čtenáře - s ohledem na čl. 14 odst. 2 OR, který v podstatě odpovídá našemu § 40 odst. 3 ObčZ, ovšem demonstrativně jako příklad obvyklého nahrazení mechanickými prostředky uvádí právě podpisy na cenných papírech masově emitovaných. Ustanovení čl. 14 odst. 2 OR zní v originálu takto: "Eine Nachbildung der eigenhändigen Schrift auf mechanischem Wege wird nur da als genügend anerkannt, wo deren Gebrauch im Verkehr üblich ist, insbesondere wo es sich um die Unterschrift auf Wertpapieren handelt, die in großer Zahl ausgegeben werden." Pro odstranění případných pochybností u směnek vydávaných ve větším počtu, zákon zakázal náhražky podpisu (s výjimkou shora uvedenou) úplně.

57

Námitka neplatnosti směnky současně představuje univerzální směnečnou námitku, kterou může uplatnit kterýkoliv z účastníků. 1.2. Námitka formálně neplatného individuálního prohlášení U směnek je třeba důsledně rozlišovat formální neplatnost směnky a formální neplatnost jednotlivých směnečných prohlášení. Jistě se vyskytnou případy, kdy budou oba nedostatky splývat. Tak je tomu v případě formálně nezdařeného projevu trasanta. Jeho "podpis" spočívající např. v pouhém razítku bude mít destruktivní účinky na celou směnku, když součástí každé směnky musí být vlastnoruční podpis výstavce. Jinak ovšem v případě směnečného rukojmího, indosantů nebo čestných rukojmích, jejichž podpisy nejsou podstatnou náležitostí směnky. Případné formální vady, které se vyskytnou u jejich podpisu, tak mají důsledek relativní, vzhledem k té které osobě. 1.3. Námitka formálního nedostatku aktivní legitimace věřitele Každý směnečný věřitel se dlužníku prokazuje směnkou, jejíž obsah mu musí svědčit. To znamená, že buď figuruje přímo jako remitent a nebo prokazuje své oprávnění souvislým sledem rubopisů, které vedou až k němu, jakožto k indosatáři. Řada pak začíná indosamentem remitenta (u směnky na vlastní řad tedy současně i výstavce)110. Další indosamenty musí být podepsány jménem těch, na které zní rubopis předešlý. Někdy, zvláště v případě, kdy nebylo indosováno na rubu, může dojít k tomu, že nebude možno najít prostorovou návaznost jednotlivých indosamentů. V takovém případě ji bude třeba dovodit podle okolností i z případného data u indosamentu. Pokud ani tato snaha nebude úspěšná, je nutno řadu považovat za přetrženou. Změna osoby oprávněné z cenného papíru může samozřejmě nastat i v důsledku jiné právní skutečnosti než jen smlouvy (§ 7 ZCenP). V praxi někdy vzbuzuje pochybnosti, jak je to v případě např. dědění, když tedy směnka změnila majitele jinak než indosací (v důsledku přechodu práv). Teorie dříve řešila otázku, kdo může směnku platně indosovat. Jednota panovala ohledně majitele, který je legitimován podle § 16 odst. 1 JSZ. Spory vznikaly u osob, které nabyly směnku obecněprávním způsobem, např. postoupením pohledávky či děděním a nejsou tedy formálně legitimovány z pohledu citovaného ustanovení. Setkáme se zde (takto např. dřívější judikatura německá a italská) s následujícími třemi argumenty: Za prvé - směnečný provoz by byl ochromen, kdyby se ke zjištění oprávnění majitele vyžadovala další zkoumání. Majitel musí legitimaci věřitele poznat bezprostředně z listiny. Za druhé – 110

Zajímavý judikát, který lze zařadit mezi německou „geometrickou judikaturu“ byl publikován v časopise Wertpapiermitteilungen. Německý BGH zde došel k závěru, že chybějící údaj o remitentu lze dovodit z prvního indosamentu.

58

v čl. I § 16 odst. 1 SŠZ se výslovně odkazuje na nepřetrženou řadu indosamentů. Jde o formální požadavek, který nemůže být u obecněprávních převodů a přechodů splněn. Za třetí se konečně poukazuje na čl. I § 63 odst. 1, který zakazuje čestnému plátci (tedy osobě, která také nebude formálně legitimována z pohledu čl. I § 16 odst. 1) po nabytí práv ze směnky listinu indosovat. Žádný z těchto argumentů nelze považovat za přesvědčivý. V prvém případě by došlo k nepřípustnému omezení těch majitelů směnky, kteří ji získali např. děděním. Podle stávající právní úpravy v zákoně o cenných papírech (viz dále k nemožnosti cese u ordresměnky) by byli fakticky nuceni k ponechání směnky, bez jakékoliv možnosti převodu. Převod postoupením pohledávky je totiž pro absenci rektadoložky nepřípustný a indosace by se jevila (podle uvedeného striktního pojetí) nemožnou formálně. Odpírání práva indosace nabyvatelům by bylo skutečným bezdůvodným ztěžováním směnečného obchodu. Ani z čl. I § 16 odst. 1 nemůžeme dovodit argumenty pro shora uvedené sporné mínění. Toto ustanovení totiž pracuje s vyvratitelnou právní domněnkou; použitím slova „platí“ tak zvýhodňuje ty, co drží směnku a svědčí jim nepřetržená řada rubopisů. Dědic z tohoto ustanovení profitovat samozřejmě nebude a bude muset případnou mezeru v rubopisech vyplnit důkazem o přechodu práv. Taktéž argumentace založená na čl. I § 63 odst. 1 nemůže uspokojit. Na základě tohoto ustanovení lze totiž naopak argumentovat a contrario: jestliže u čestného příjemce zákon výslovně zakázal další indosaci, vyjádřil tím současně, že ve všech ostatních případech může být indosováno i bez formální legitimace. Můžeme tedy konstatovat, že mezera v rubopisech má za následek jen to, že majitel nepožívá formálních výhod dle čl. I § 16 odst. 1 SŠZ. Pokud se mu zdaří důkaz o právním podkladu porušení řady rubopisů, je tím otázka jeho legitimace vyřešena. Mezeru lze tedy přemostit např. důkazem o tom, že se indosant stal věřitelem směnky jakožto dědic zanechaného majetku zůstavitele. Zcela vadný je proto postup, kdy dědic z obavy přetržení řady rubopisů indosuje tak, že napíše jméno zůstavitele. Jde svou podstatou o zfalšovaný podpis. 1.4. Námitka dovolávající se na základě listiny neuplatnitelnosti či nevymahatelnosti směnečného práva Zde máme na mysli především promlčení směnečného práva (čl. I § 70 SŠZ). Patří sem také námitka, že věřitel nemůže svou pohledávku vůči dlužníku uplatnit, protože ještě nedospěla (např. i v důsledku řádné prolongační doložky obsažené v textu) nebo ji sice uplatnit může, nicméně mu ve skutečnosti po právu z listiny náleží menší částka, než žádá. U postihových (regresních) dlužníků sem dále patří námitka neprovedení protestu (viz čl. I § 53 a § 44 SŠZ), tedy přesněji námitka prekluze práv vůči postižním dlužníkům. Rovněž sem patří námitka zaplacení směnky či částečného placení, pokud je směnka odpovídajícím způsobem kvitována (čl. I § 39 odst. 3 SŠZ).

59

2. Materiální směnečné námitky Jako materiální směnečné námitky označuji veškerou obranu, kterou by náš „Herkules“ sepsal na základě listiny a svých informací týkajících se výhradně okolností podpisu směnky a směnečných vztahů. Žádný z jeho dotazů na účastníky by tedy nemohl mířit na mimosměnečné (např. kauzální vztahy). Předpokladem vzniku závazku směnečného dlužníka je jeho podpis; vždy se vyžaduje, aby se taková osoba na směnku podepsala formálně správně. Zcela privilegované postavení má zejména o podpis výstavce (ať už ve smyslu čl. I § 1 bod 8, § 2 odst. 1, nebo § 75 bod 7 a § 76 odst. 1 SŠZ), který je podstatnou náležitostí obou druhů směnek a u nějž by tedy případné formální chyby měly za následek neplatnou směnku, ze které nemůžeme dovodit již žádné (směnečně-) právní konsekvence. Ale i u podpisů jiných dlužníků je bezchybné formální provedení podmínkou sine qua non jejich směnečného závazku. Není ovšem již nutné, aby podpis byl platný také materiálně, či jak SŠZ uvádí v čl. I § 7111, aby zavazoval osoby, které se na směnku podepsaly nebo jejichž jménem byla směnka podepsána. Zákon tedy formuluje významnou zásadu, že jednotlivá prohlášení a z nich vyplývající práva na směnce jsou zásadně samostatné. Jedno prohlášení nepodmiňuje druhé. Žádný dlužník se nemůže bránit s úspěchem námitkou vady jiného podpisu112. Případy, kdy podpis na směnce nezavazuje osobu, která se na směnku podepsala (nebo jejichž jménem byla směnka podepsána), jsou uvedeny v čl. I § 7 SŠZ pouze demonstrativně. Jako příklady generální klauzule se uvádí podpisy osob, které nemají pasivní směnečnou subjektivitu, podpisy nepravé a podpisy vymyšlených osob. Náš imaginární „směnečný Herkules“ tedy může zvažovat i další důvody neplatnosti jednotlivých směnečných prohlášení. 2.1. Podpisy osob, které nemají pasivní způsobilost Zákon směnečný a šekový vychází v čl. I § 91 z toho, že způsobilost osob směnečně se zavazovat se řídí právem státu, jehož jsou příslušníky. Pokud by se ale osoba, která není způsobilá směnečně se zavazovat podle práva svého státu, podepsala na směnku v jiném státě, než jehož je 111

Ustanovení čl. I § 7 SŠZ zní: "Jsou-li na směnce podpisy osob, které se nemohou směnečně zavazovat, podpisy nepravé, podpisy vymyšlených osob nebo podpisy, jež z nějakého důvodu nezavazují osoby, které se na směnku podepsaly nebo jejichž jménem byla směnka podepsána, nemá to vliv na platnost závazků ostatních osob na ní podepsaných. 112 Není zásada bez výjimky. Uvedená zásada byla prolomena v čl. I § 32 odst. 2 SŠZ. Nicméně můžeme konstatovat, že právě u směnečného rukojemství je princip (materiální) samostatnosti jednotlivých závazků na směnce v čl. I § 32 odst. 2 SŠZ potvrzen a zopakován. Na rozdíl od ručení je směnečné rukojemství charakterizováno pouze formální akcesoritou. Podle čl. I § 32 odst. 2 SŠZ je závazek směnečného rukojmího platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil (tj. závazek avaláta), neplatný z jiného důvodu než pro vadu

60

příslušníkem, postačí, když bude způsobilá podle práva státu, kde se na směnku podepsala. V čl. III § 1 SŠZ je upravena směnečná pasivní způsobilost, tj. způsobilost přijímat práva a povinnosti. Směnečně se může zavazovat každý, kdo je způsobilý vlastními úkony se zavazovat113. 2.2. Falšování směnky Jestliže je na směnce nepravý podpis, tj. podpis, který nepochází od osoby, jejímž podpisem být má, ani od jejího zákonného nebo smluvního zástupce, jde o směnku falešnou. Osoba takto podepsaná není samozřejmě zavázána. Stejně tak např. autogram proměněný v podpis výstavce vlastní směnky musíme hodnotit podobně jako falšování směnky. Situace zde není v podstatě jiná, než kdyby někdo „běžně“ falšoval podpis, např. překopírováním do směnečného formuláře. 2.3. Změna textu směnky (zfalšování) Jak jsem uvedl výše, platí pro směnečné závazky princip nezávislosti jednotlivých směnečných prohlášení. Ustanovení čl. I § 69 SŠZ řeší otázku změn směnečného textu obdobně: každý je zavázán podle textu, který měla směnka v okamžiku jeho vlastního podpisu. Směnka tedy i přes svou formální jednotu může ve skutečnosti ztělesňovat obsahově zcela různé pohledávky v rámci určité skupiny dlužníků. Zmíněné ustanovení nelze v žádném případě zaměňovat s vyplňováním blankosměnek (čl. I § 10 SŠZ). Striktně viděno, zákon zde neřeší otázku, jak zacházet s případy, kdy je neplatná směnka změněna na pravou (např. je doplněna chybějící podstatná náležitost, aniž by k tomu byl vyplnitel oprávněn ve smyslu čl. I § 10 SŠZ). Z podstaty věci platí princip vyjádřený v čl. I § 69 i zde: nemůže povstat dlužník z neplatné směnky a neautorizovaná jednostranná "oprava" na tom nic nemění. V čl. I § 69 SŠZ jsou řešeny změny směnečného textu, tedy změny směnečných prohlášení či podpisů poté, co směnka již byla platná. Platí, že byl-li změněn text směnky, jsou ti, kdo se podepsali na směnku po této změně, zavázání podle změněného textu; ti, kdo se podepsali dříve, jsou zavázáni podle textu původního. Směnečný dlužník, který emitoval směnku, jejíž obsah byl následně zfalšován (např. zvýšením směnečné sumy), odpovídá i nabyvateli v dobré víře jen podle původního textu. Co se rozumí "změnou" ve smyslu čl. I § 69 SŠZ? Toto označení nejčastěji používáme jako eufemismus pro zfalšování směnky. Z pohledu tohoto ustanovení je ovšem irelevantní, jestli došlo k záměrnému zfalšování textu, či změně vyšší mocí (např. velmi málo pravděpodobným náhodným utržením). Začasté opravdu půjde o aktivní činnost majitele směnky, tedy o její zfalšování. Může mít formy. Formální nedostatky avalátova prohlášení tedy mohou být základem avalovy obrany. Blíže k tomu viz Kotásek, J. Ke směnečnému rukojemství. Právní rozhledy, č. 4 /2000. 113 V minulosti byla otázka pasivní způsobilosti ve směnečných věcech velmi citlivá. O tom např. pro směnečný řád z roku 1763 viz Urfus, V. Zdomácnění směnečného práva v českých zemích. Praha : ČAV, 1959, s. 216.

61

velice různé podoby, od subtilních zásahů (škrtnutí písmenka s u předtisku na Kčs u směnky vystavené 9. 2. 1993), až po zcela zjevné škrty a úpravy směnečné sumy či - velmi často - doplnění doložky "bez protestu" či jména avaláta u prohlášení směnečného rukojmího114. Použity mohou být jakékoliv prostředky: připsání, škrty, přepsání, odstřižení či vygumování, začernění, které má za následek právně relevantní změnu kontextu. Z logiky věci vyplývá, že ustanovení čl. I § 69 SŠZ řeší změny právně významné. Změnou textu musí dojít k formální změně závazku, který směnka ztělesňuje. Proto jsou bezvýznamné změny spočívající v doplnění rodného čísla výstavce či opravy zjevných tiskových chyby. Ne vždy to může být zřejmé. Jen na první pohled jsou bez významu "změny" spočívající např. v doplnění adresy u trasanta, protože tím ve smyslu čl. I § 2 odst. SŠZ může být zhojena neplatnost směnky. Rozdíl mezi čl. I § 10 a § 69 SŠZ spočívá v tom, že námitku podle druhého ustanovení lze s úspěchem vznášet proti každému nabyvateli, podle čl. I § 10 SŠZ jen proti nabyvateli, který při nabývání směnky jednal ve zlé víře či v hrubé nedbalosti115. Důvod je zřejmý, zatímco u blankosměnky jde o riziko, kterému se podpisatel blanketu vystavuje dobrovolně a musí s ním počítat (konečně je to právě on, kdo svým neopatrným postupem závadný stav - protiprávní doplnění 114

Doplnění doložky "bez protestu" má před splatností směnky za cíl jen zbavit majitele směnky povinnosti směnku protestovat, což představuje určitou časovou i (dočasně) finanční zátěž. Po uplynutí lhůty k protestu, je většinou cílem otevřít si zdánlivě ztracenou cestu k postihovým dlužníkům. Další změny textu se objevují u směnečného rukojemství (změna neadresného rukojemského prohlášení u směnky vystavené na vlastní řad). 115 V praxi se ovšem můžeme setkat s názorem, který lze ve zkratce podat takto: Dlužník, který neúmyslně vydá směnku neplatnou pro absenci podstatné náležitosti, dává tím automaticky zmocnění majiteli k doplnění listiny na směnku, protože koneckonců bylo jeho záměrem směnku vystavit. Jinak řečeno, jestliže se - ve směnečných věcech zcela nezkušeným - účastníkům z neznalosti nepodaří vystavit směnku, může si ji majitel z listiny přesto dotvořit. Jde tu dle mého názoru o nepřípustnou a nebezpečnou fikci, která dlužníku bere možnost namítat a dokazovat, že směnka byla neplatná a k chybějícím částem nebylo ani zřízeno vyplňovací oprávnění. Rozhodujícím kriteriem pro odlišení blankosměnky od neplatné směnky je totiž skutečnost, že (dočasná) nehotovost je u blankosměnky záměrem a předpokládá se její pozdější odstranění. Je potřeba, aby listina byla vydávána s tímto určením. Ustanovení čl. I § 10 SŠZ výslovně předpokládá dohodu o pozdějším vyplnění. Bez této dohody a povědomí účastníků o neúplnosti nelze pojmově o blankosměnce vůbec hovořit. A dále - znamená to snad, že i směnku neplatnou z jiných důvodů, např. kvůli dvěma platebním místům, si věřitel může škrtnutím jednoho z nich "opravit"? Vždyť o většině neplatných směnek, pomineme-li kriminální případy, můžeme přece prohlásit, že se pouze nezdařil záměr účastníků vystavit platnou směnku! Výše uvedené nesprávné pojetí by v některých případech vystavilo podpisatele směnky všem nebezpečím plynoucím z blankosměnky, aniž by na ně dotyčný přitom vůbec mohl pomýšlet. Jeho cílem nebyla totiž emise blankosměnky. Lze dokonce předpokládat, že by dlužník u vědomí skutečnosti, že podoba některých údajů na směnce bude výsledkem aktivity nabyvatele, učinil opatření snižující rizika z jejího vydání (pokud by vůbec k použití blankosměnky svolil). A konečně - kdybychom opravdu přijali shora uvedený názor, musíme pak připustit, že ten, kdo úmyslně emitoval neplatnou směnku, bude nakonec ve výhodnějším postavení (mimo eventuální trestněprávní následky, pochopitelně !) než ten, kdo se stejné "chyby" dopustil z neznalosti či přehlédnutím. Neboť podvodník operující s neplatnými směnkami rozhodně platnou směnku vystavit nechtěl a nemohl tedy ve smyslu uvedeného pojetí dát "automatické zmocnění" k doplnění listiny. Lze tedy závěrem k této otázce konstatovat, že jestliže je v mylném domnění, že jde o směnku platnou, vydána listina, která však není platná jako směnka pro absenci zákonem předepsaných náležitostí, nezískává tím ještě majitel listiny právo doplnit ji na směnku. Nutno však dodat, že bez fotokopie listiny (která tvoří v ideálním případě přílohu smlouvy) se dlužník ocitne v takové důkazní tísni, že svou námitku dodatečného bezprávného doplnění nesměnky nebude schopen doložit. Vyskytnou se jistě sporné případy, kdy nebude vůbec jasné, zda šlo o takovou listinu později věřitelem na směnku "upravenou" či o blankosměnku řádně vyplněnou na základě pouze neformální dohody. Zde bude mj. třeba posuzovat povahu chybějících náležitostí s ohledem na celkové souvislosti případu a dosavadní praxi účastníků. Určitým vodítkem bude samozřejmě také samotný text listiny. Jako nelogická a povaze blankosměnky odporující se např. bude jevit (alespoň na

62

umožnil, když předal blanket k doplnění osobě, která zklamala jeho důvěru), změně směnečného textu nemůže směnečný dlužník vůbec zabránit116. Co rozumí zákon pod "textem"? V žádném případě nelze text chápat ve smyslu § 1 bod. 1 jako slova v příkazu, nýbrž jako všechny právně významné údaje ve směnce (ať už jsou podstatnou náležitostí nebo ne, typicky doplnění domicilu). Za změnu textu směnky nelze považovat, jestliže je směnka fyzicky zničena či změnou textu zneplatněna (např. doplněním podmínky či odstřihnutím podstatné nenahraditelné náležitosti). Ustanovení čl. I § 69 SŠZ řeší jen případy, kdy listina po změnách zůstává směnkou. 2.4. Námitka nedostatku zastupovacího oprávnění (falsus procurator) Ustanovení čl. I § 8 SŠZ zní: Kdo se podepíše na směnku jako zástupce osoby, za kterou není oprávněn jednat, je sám směnečně zavázán, a zaplatí-li, má tatáž práva, jaká měla osoba, za kterou podle svých údajů jednal. To platí i o zástupci, který překročil meze svého oprávnění. Směnku může podepsat samozřejmě i zástupce zmocněný k tomu plnou mocí. V praxi se někdy objevují názory, že plná moc k podpisu směnky musí zmocněnce výslovně opravňovat k tomuto podpisu. Jako argument pro speciální plnou moc je zde uváděna bezpečnost směnečného obchodu, což je zdá se ve směnečném právu univerzální zaklínadlo, kterým se lze zaštítit při formulování nejrůznějších stanovisek. Shora uvedený názor je velmi sporný. Ve prospěch všeobecné plné moci lze argumentovat takto: K podpisu směnky se samozřejmě vyžaduje písemná plná moc. To vyplývá ostatně již z ustanovení § 31 odst. 4 ObčZ; požadavek písemné formy vznáší navíc speciálně SŠZ v ustanoveních o některých směnečných a šekových projevech v závěrečném třetím článku (čl. III, § 3 odst. 2 SŠZ). Pokud bude vystavena tzv. všeobecná plná moc, bude zástupce oprávněn ke všem právním úkonům (tedy i k těm směnečným). Výjimku představují jen ty úkony, pro které výslovně vyžaduje zvláštní plnou moc zákon (v literatuře117 se uvádí např. § 463 odst. 2 ObčZ, § 9 ZOR či § 31 odst. 1 ObchZ). U směnek podobné speciální ustanovení nenajdeme118, citované ustanovení třetího článku SŠZ jen předepisuje duplicitně vůči občanskému zákoníku písemnou formu plné moci. Důvody, proč ve veřejnosti stále přetrvává názor, že ke zvláštním jednáním je potřeba zvláštní plné moci, jsou odůvodnitelné historicky. první pohled a bez zkoumání dalších okolností) varianta, že by účastníci zřizovali vyplňovací právo k datu vystavení u fixní směnky. 116 Odmyslíme-li od technických opatření (např. proškrtnutí zbylého místa u kolonky pro slovní vyjádření směnečné sumy, velké počáteční písmeno a minimální mezery u stejného údaje apod.), které stejně falšování nemohou nikdy zabránit. Viz také velmi zajímavý judikát uváděný v Kapferově komentáři, který logicky domýšlí Rechtsscheintheorie. 117 Jehlička, Švestka, Škárová. Občanský zákoník. Komentář. 5.vydání. Praha : C.H.Beck 1999, s. 143. 118 Jinak ovšem např. v německém obchodním právu. Podle § 54 odst. 2 HGB musí být k podpisu směnky uděleno speciální pověření.

63

Obecný občanský zákoník (OOZ) rozlišoval plnou moc všeobecnou a zvláštní. Zvláštní plná moc pak mohla znít na určitý druh právních úkonů anebo na konkrétní právní jednání. Zákoník obsahoval v ust. § 1008 OOZ poměrně široký výčet úkonů, k nimž bylo třeba zvláštní plné moci. Účelem této úpravy byla ochrana zmocnitele před zneužitím plné moci. Povědomí o této úpravě pravděpodobně přežívá ještě dnes, ačkoliv platný občanský zákoník úpravu již podobnou § 1008 OOZ nemá. Opačný názor – bohužel bez bližší argumentace - zastává např. J. Spáčil119, když uvádí právě čl. III, odst. 2 SŠZ jako příklad, kdy zákon vyžaduje speciální plnou moc. Ke stejnému závěru, ovšem s úplně nepřijatelnou argumentací, dochází i K. Nejepínský120. Další spory vznikají např. u jednání statutárních orgánů akciových společností. Chalupa ve svém komentáři k čl. I § 8 SŠZ uvádí: "Dopady komentovaného ustanovení však podle mého názoru nelze omezit pouze na vady při zastoupení. Velmi podobné vady s týmiž důsledky mohou vzniknout při jednání statutárních orgánů. Ochrana nabyvatelů směnky, a tím i bezpečnosti směnečných obchodů, zjevně vyžaduje takový extenzivní výklad komentovaného ustanovení, na základě kterého budou důsledky neoprávněného zastoupení a důsledky jednání zástupce překročivšího rozsah uděleného oprávnění přiřazeny i obdobným jednáním statutárních orgánů právnických osob. Tam, kde bude dále v textu pojednáváno o zastoupení, je z tohoto důvodu třeba příslušný výklad vztáhnout i na jednání statutárních orgánů nebo jejich členů jednajících jménem právnických osob". K tomu je ovšem třeba uvést následující. Chalupa se zde totiž - striktně viděno - dotýká varianty, která by v zásadě nikdy nastat neměla. Platí zásada, že právní úkony vykonané jménem právnické osoby jejími statutárními orgány mají povahu přímého jednání právnické osoby jako takové (§ 13 odst. 1 ObchZ: Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce). Nelze tedy podle našeho obchodního zákoníku hodnotit takové jednání jako zastoupení. Tím se obchodní zákoník odklonil od většiny zahraničních úprav, které naopak vycházejí z koncepce, že jednání statutárních orgánů má povahu zastoupení. Zákonodárce rovněž odmítl doktrínu označovanou jako ultra vires, z čehož plyne, že právnické osoby může zavázat jednání statutárního orgánů i tehdy, když míří mimo zapsaný předmět jejich podnikání (resp. činnosti). Jednání statutárního orgánu pak tedy zavazuje společnost (veškerá omezení jsou vůči třetím osobám neúčinná). Osoby jednající jako statutární orgán právnické osoby nemohou překročit rozsah svého oprávnění, protože statutární orgán je podle českého práva oprávněn ke všem právním úkonům. Potud se vše zdá jasné. Jak ale hodnotit následky jednání např. člena statutárního orgánu, který podepíše směnku (v domnění, že tak činí v poloze statutárního orgánu), ovšem podle výpisu z 119

Spáčil, J. Poznámky k problematice zastoupení na základě plné moci, Právo a podnikání č. 1/1996; též ASPI č. 6659 (LIT). 120 Nejepínský, K. Je dovoleno starostovi podepisovat směnky?. Hospodářské noviny, 7. ledna 1998, s. 6. Zjevně inspirován Švamberkem (Švamberk, G. Naše jednotné směnečné právo, Palásek/Kraus, Praha, 1941, s. 83) dochází autor k závěru, že "pro každou směnku nemusí být vyhotovována zvláštní plná moc, stačila by

64

obchodního rejstříku mají za společnost podepsat nejméně dva členové představenstva? Lze říci, že jeho jednání není jednáním člena statutárního orgánu a tudíž jde o nezmocněného jednatele, který je podle čl. I § 8 SŠZ zavázán ze směnky sám? Podle J. Dědiče121 nebude "osobně zavázán jednající člen statutárního orgánu, protože nepodepisoval směnku jako zástupce právnické osoby, ale právě jako člen statutárního orgánu, resp. jako statutární orgán". Podle názoru citovaného autora je to důsledek koncepce, že jednání statutárního orgánu není v českém právu (na rozdíl od mnoha zahraničních právních řádů) chápáno jako zastoupení, takže na toto jednání nelze aplikovat čl. I § 8 zákona směnečného a šekového. Pokud budeme vycházet z Dědičova pojetí, připustíme tím ale podpis na směnce, který nebude zavazovat nikoho – ani právnickou osobu, ani jejího reprezentanta. Nabízí se tedy možnost, že budeme jednání dotyčného člena představenstva hodnotit jako jednání prostého zástupce, neboť není splněna podmínka, abychom považovali jeho jednání za projev vůle statutárního orgánu (podpis dalšího člena). Problémy rovněž působí skutečnosti, že do obchodního rejstříku se někdy (nesprávně) zapisuje ve smyslu § 191 ObchZ122 zmocnění k zastupování akciové společnosti123. Historicky viděno, jde již ve srovnání s minulostí o pouhou kosmetickou vadu. V minulosti se totiž dokonce stávalo, že soudy zapisovaly do rejstříku jako statutární orgán nesmysly typu funkce "ředitele", "generálního ředitele" apod. Půjde o nesprávný postup i v případě, že by zmocnění (vyjma prokury) bylo uděleno členovi představenstva124. Jeho nesprávnost dle mého názoru nespočívá jen v nadbytečnosti. Takový zápis je vadný a matoucí v tom, že směšuje smluvní zastoupení s přímým jednáním právnické osoby. V praxi se s ním však můžeme často setkat. Není těžké představit si případy, kdy bude mít dané rozlišování mimořádný význam. Např. člen představenstva (viz předchozí poznámka pod čarou) bude zmocněn plnou mocí k avalu směnky, má ale avalovat pouze pro část směnečného penízu. V rozporu s plnou mocí podepíše bez jakéhokoliv omezení - tedy pro celou směnečnou sumu. Ačkoliv je jeho jednání zapsáno jako "způsob jednání představenstva", půjde o překročení plné moci zástupcem ve smyslu čl. I § 8 SŠZ se známými následky. Pokud však ve stejném případě bude k jednání oprávněn každý člen samostatně, nebudou mít případná omezení účinky vůči třetím osobám a zavázána bude společnost. plná moc druhová, opravňující k podpisu směnek, ne však plná moc všeobecná, zejména když tu často jde o sjednání zapůjček, k čemuž je zapotřebí vždy plné moci druhové." 121 Dědič, J. Podpisy na směnce. Profit speciál (příloha), č. 44/1995, s. 5. 122 Příslušné ustanovení zákona zní takto:"Představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku." 123 Např. jako způsob jednání za akciovou společnost bude mj. zapsáno, že "jednají vždy nejméně dva členové představenstva, resp. samostatně i pouze jeden člen představenstva, pokud byl k tomu představenstvem zmocněn plnou mocí". 124 Štenglová, I. in Dědič/Kříž/Štenglová. Akciové společnosti. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1998, s. 224.

65

Nejasnosti panují i ohledně formálního projevu zástupců a jiných osob. Někdy se setkáme s názorem, že k podpisu musí být připojena doložka o postavení (funkci) této osoby. Objevují se např. konstatování125, že "k závaznosti podpisu, učiněného zástupcem či zmocněncem za zastoupeného nebo zmocnitele na směnce, je nezbytná nejen existence příslušného oprávnění, nýbrž i jeho zřejmost ze směnky". Zřejmost oprávnění si údajně vyžaduje (jak jinak) bezpečnost směnečného obchodu. Domnívám se, že je zde mylně zaměňováno pouhé doporučení účastníkům s nepostradatelnou náležitostí směnečného prohlášení. Se shora uvedenou myšlenkou se lze totiž ztotožnit pouze do určité míry. Oprávnění jí musíme přiznat v případech, kdy je zastoupeným fyzická osoba. Zde by totiž bez doložky o zastoupení a bez jiných dodatečných poukazů na to, že bylo jednáno za jiného, mohl být podpis zástupce hodnocen jako podpis avala, resp. jiného směnečného dlužníka. (Půjde tedy spíše o bezpečnost podpisatele.) U podpisů za obchodní společnost je vůle jednat za jiného jednoznačně vyjádřena i tím, že jednající připojuje svůj podpis k obchodnímu jménu právnické osoby. Postavení jednajícího musí být deklarováno jenom v jediném případě - u prokuristy. A i tam to nebude ještě znamenat neplatný závazek zastoupeného (a tedy ve smyslu čl. I § 8 SŠZ závazek zástupce), ale bude třeba zkoumat jiná eventuální oprávnění podpisatele. Stejný závěr učiníme pro podepisování za právnickou osobu i z čl. III § 3 odst. 1 SŠZ. Podle tohoto ustanovení musí zmocněnec podepsat své vlastní jméno a připojit údaj, za koho podepisuje126 (nikoliv už doložku o svém oprávnění). Judikatura dochází ke shodným závěrům: Podle Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 615/95 (rozsudek byl uveřejněn v časopise Soudní rozhledy, č. 3/1998, s. 61- 62), "má-li být dlužníkem ze směnky právnická osoba, musí nutně obsahovat její podpis úplné obchodní jméno nebo úplný jiný její zaregistrovaný název, jak vyplývá z obchodního rejstříku nebo jiného registru, kde je zanesena, a dále podpis osoby nebo osob, které jsou oprávněny za ni jednat". Soud v posuzovaném případě nevyžadoval údaj o postavení podpisatele směnky. Obdobně i starší judikatura (Vážný 2930): "K platnosti směnečného závazku není třeba, aby zmocněnec označil plnomocenský poměr. Firmu společnosti s. r. o. jest však vyznačiti způsobem, jak zapsána jest v obchodním rejstříku". 2.5. Námitka nedostatku aktivní legitimace věřitele

125

Nejepínský, K. Je dovoleno starostovi podepisovat směnky?. Hospodářské noviny, 7. ledna 1998, s. 6 Jak případně podotýká Kovařík, „v praxi se velmi často stává, že směnku podepíše osoba, která by byla oprávněna za určitou právnickou osobu jednat (nezřídka je dokonce jejím statutárním orgánem), nevyjádří však, že jedná za tuto právnickou osobu a jen se svým jménem podepíše na směnku. (. . .) Bývá často u statutárních orgánů takto podepsaných argumentováno zněním § 13 odst. 1 ObchZ, to je, že právnická osoba jedná statutárním orgánem. Ovšem ani člověk, jenž se stane statutárním orgánem, nepřestává být přece člověkem, nestává se jakýmsi monstrem. (. . .) Je pak nutné, aby na rozdíl od jiných lidí při svých právních úkonech rozlišoval, kdy jedná sám za sebe a kdy tedy postačí jen jeho vlastní podpis a kdy jedná z účinky nikoliv pro sebe, ale pro právnickou osobu, již reprezentuje, a kdy je také nutné, aby z jeho projevu bylo patrné, že jím zavazuje právě tuto právnickou osobu". Cit. podle Kovařík, Z. Vybrané otázky judikatury ve věcech směnečných. Soudní rozhledy, č. 6/1998, s. 137-138.

126

66

Pohledávka vůči směnečným dlužníkům náleží vlastníkovi směnky (viz čl. I § 28 odst. 2, § 38 odst. 1 SŠZ). Aktivně legitimován však není každý držitel listiny, nýbrž ten, jak automaticky předpokládají ustanovení čl. I § 16 odst. 1, 40 odst. 2 a 3 SŠZ, kdo je oprávněným majitelem. Směnečný dlužník tak může proti pohledávce věřitele uplatňovat námitku, že nabyvatel směnky – byť mu svědčí forma - není k výkonu práv oprávněn a může tak popírat aktivní legitimaci věřitele. Zatímco listinné námitky, námitky protismluvního doplnění blankosměnky a námitky z vlastních vztahů vycházejí z toho, že pohledávka směnečného věřitele z nějakých důvodů neexistuje, vychází námitka chybějící aktivní legitimace z toho, že nárok vůči směnečnému dlužníku, i kdyby existoval, nepřísluší aktuálnímu držiteli směnky. Námitka dlužníka při popírání aktivní legitimace formálně legitimovaného věřitele může mít dvojí podobu podle toho, zda jde o dlužníka, který je bývalým vlastníkem směnky a směnka mu byla např. odcizena, nebo zda jde o dlužníka, který majitelem nikdy nebyl (typicky akceptant). V prvém případě by tak mohl žalovaný uplatnit současně i vindikaci, ve druhém případě bude moci jen stát na stanovisku, že majiteli práva nepřísluší. Námitku nedostatku aktivní legitimace bude muset dlužník vznášet, nemá-li se v některých případech vystavit podezření, že při placení směnky jednal podvodně či v hrubé nedbalosti. Podle ustanovení čl. I § 40 SŠZ by se totiž nemusel zprostit svých povinností ze směnky. Skutečný vlastník by se pak po právu mohl domáhat (z pohledu dlužníka) duplicitního placení. Uvedenou námitku je potřeba striktně odlišit od námitek osobních. Jinak bychom se dopouštěli stejné chyby jako Stanzl při demonstraci neúnosných rozporů mezi čl. I § 16 odst. 2 (resp. § 40 odst. 3) a § 17 SŠZ. Předmětem dlužníkovy dobré víry nejsou námitky původního dlužníka z vlastních vztahů k předchozími majiteli či výstavci. Podle zmíněného ustanovení je dlužník zavázán jen k formální prověrce aktivní legitimace věřitele. Plátce je povinen zkoumat řadu rubopisů, event. jiné převodní akty, jen co do formy, nikoli obsahu. 2.6. Materiální námitky založené na nedostatku směnečné smlouvy

Zařazení této námitky do materiálních směnečných námitek může být sporné. Nedostatek směnečné smlouvy totiž může zakládat i námitku z vlastních vztahů ve smyslu čl. I § 17 SŠZ. Bude záležet na tom, zda vada směnečné smlouvy naplňuje svým obsahem „vlastní vztahy“, či nikoliv. Blíže k tomu viz následující kapitolu věnovanou tzv. směnečným teoriím.

67

3. Osobní námitky127 Osobní námitky spadají zcela jednoznačně pod ustanovení čl. I § 17 SŠZ, představují jeho sedes materie, jak vyplývá i z geneze předpisu na Ženevské směnečné konferenci. Dalšímu nabyvateli směnky se tedy dlužník může bránit jen tehdy, pokud tento při nabývání směnky jednal vědomě na jeho škodu (viz třetí kapitolu první části). Osobní námitky jsou námitky, které spočívají na zvláštních osobních právních vztazích dlužníka k určitému věřiteli. Náš Herkules by se tedy soustředil na obecné vztahy mezi účastníky s tím, že z pohledu směnečného práva je formálně i materiálně (tj. ve smyslu výše uvedených listinných i materiálních námitek) vše v pořádku. Do osobních námitek skutkově patří námitky, které vlastně nemusí další nabyvatele v dobré víře vůbec zajímat. Možnost jejich uplatňování vůči bezprostřednímu nabyvateli lze mého názoru dovodit již z argumentu a contrario k § 17 SŠZ128. Jako osobní námitky označuji následující druhy námitek: 3.1. Námitky z kauzálního vztahu Jde o námitku absence, neplatnosti či jiné vady kauzálního vztahu. Tam, kde zcela chybí podklad pro vystavení směnky, hovoříme někdy o směnkách planých. Tato okolnost se samozřejmě nijak nedotýká platnosti směnky, i směnka planá je jistě platnou směnkou, ovšem zatíženou (relativní) námitkou dlužníka. Ve zvláštní situaci se bude nacházet směnečný rukojmí. Ten může uplatnit pouze ty námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k majiteli směnky, nikoliv ale na vztazích avaláta k majiteli směnky. Nemůže tedy bez dalšího namítat cokoliv z kauzálních vztahů avaláta k věřiteli (obdobně to bude platit pro většinu osobních námitek avaláta). Uvedené stanovisko konstantně potvrzuje i naše soudní judikatura (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 1998, sp. zn. 9 Cmo 3/98, publikováno in Obchodní právo č. 7/1998, s. 28; nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. února 1999, sp. zn. Rc 32 Cdo 512/98, publikováno in Soudní judikatura, 1999, č. 8, s. 317). Mezi tyto vyloučené námitky ale nepatří námitka, že bylo placeno avalátem. Taková platba má účinky i pro avala a vyvazuje jej. Totéž platí i pro započtení avalátem; i v tomto případě je obrana avala možná (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2003, publikován in Právní rozhledy č. 9/2003, s. 481 - 483, který řešil otázku započtení 127

Sporné námitky (vady směnečné vydávací smlouvy apod.), u kterých není jednoznačné jejich zařazení pod ustanovení čl. I § 17 SŠZ, budou pojednány samostatně v 6. kapitole. 128 Shodně i Kovařík (Kovařík II, s. 67): „Negativním vymezením, tedy tím, že v určitých vztazích nejsou námitky dlužníků možné, se ovšem zároveň říká, že vždy jsou možné oproti směnce námitky, které určitý dlužník má přímo proti konkrétnímu věřiteli z obecněprávních vztahů“.

68

provedenou přímým dlužníkem129). Ve vlastní směnečné smlouvě s věřitelem si aval může uplatnění námitek, které by jinak příslušely pouze avalátovi, vyhradit a opatrný aval tak zajisté učiní. Taková dohoda ovšem váže právě jen své účastníky a nepůsobí proti dalšímu nabyvateli směnky, pokud nabyl ordresměnku chráněným způsobem (tj. nikoliv vědomě na škodu dlužníka nebo podrubopisem, srov. k tomu čl. I § 17 a 20; u rektasměnek uvedené neplatí s ohledem na § 526 ObčZ) 130.

3.2. Námitky ze zvláštních dohod mezi dlužníkem a věřitelem ohledně směnečné obligace Zde půjde často o námitku nesplnění podmínek předpokládaných v dohodě mezi dlužníkem a věřitelem o použití směnky. Podstata zajišťovací směnky spočívá v tom, že může být uplatněna teprve poté, co zajištěný závazek (peněžní i nepeněžní) nebyl řádně a včas splněn. Dřívější uplatnění směnky zakládá mezi stranami relevantní osobní námitku. Stejně tak mimolistinná prolongace poskytnutá bez zásahu do směnečného textu samozřejmě nic nemění na splatnosti, která musí ze směnky jako podstatná náležitost vyplývat, zakládá ale osobní námitku vůči dotčenému majiteli. Podobně je tomu u námitky dohodnuté postupné splatnosti či u částečného nebo úplného prominutí dluhu.

3.3. Námitky zániku směnečného závazku Do této skupiny budou obvykle spadat námitky nekvitovaného placení směnky a námitky započtení. Stejnou povahu mají námitky dlužníka vůči každému dalšímu nabyvateli směnky, pokud vycházejí z jejich vlastního vztahu k nim. Protože však dlužník jen těžko bude hledat vlastní vztahy ke zcela neznámé třetí osobě, setkáme se někdy se zajímavými konstrukcemi, které mají daný vztah uměle založit. Příkladem této skupiny osobních námitek jsou nejčastěji námitky mající základ v údajné škodě, kterou žalující věřitel způsobil dlužníku. Dlužník se zde pokouší řešit své neútěšné postavení tím, že tvrdí, že věřitel mu způsobil škodu a současně započtením směnečný závazek odmocňuje. Protože ale s věřitelem nebyl – a až na směnku není - v žádném obchodním styku, přichází pro něj v úvahu jediná možnost – škodu spatřovat v přímé souvislosti se směnkou, např. v tom, že jej věřitel ve smyslu § 415 ObčZ neinformoval o nákupu směnky a zavinil tak, že byly vydány 129

Kriticky k tomu Jablonka, B. Nad rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR – námitka zaplacení směnky ze strany avalisty. Obchodní právo, č. 6/2004, s. 34 – 38.

130

Dle Kotásek, J. Směnečné právo. Komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha : Prospektrum, 2006.

69

nespolehlivému věřiteli další a další blankosměnky, které remitent oproti dohodě doplňuje a prodává. Dobře to dokumentuje následující judikát německého nejvyššího soudu131. Žalující byla spořitelna, žalován byl příjemce, který akceptoval směnku (původně blankosměnku) znějící na vlastní řad vystavenou obchodníkem S. Oproti směnečné pohledávce započetl akceptant tvrzenou pohledávku z náhrady škody, kterou mu spořitelna údajně způsobila. Povinnost spořitelny k náhradě škody dovozoval žalovaný z toho, že mu nebylo zasláno obvyklé oznámení o provedeném diskontu směnky, kterou podepsal. Kdyby takto banka jednala – dovozoval žalovaný – bylo by mu jistě zřejmé, že blankosměnky, které vydával S., byly tímto doplněny oproti dohodě o vyplňovacím právu. Žádné další směnky, mezi které patří i směnka ve sporu, by již nepodepsal. Odvolací soud odmítnul povinnost banky informovat své klienty o eskontu směnek, ze kterých jsou zavázáni. Pokud takto banka postupuje, chce se ve vlastním zájmu ujistit, zda je směnka v pořádku a zda dlužník nebude vznášet proti svému směnečnému závazku nějaké námitky. Podle svého uvážení však banka může od podobných zpráv upustit. Nejedná se o nepřípustnou odchylku od zvyklostí obvyklých při provádění bankovních obchodů. Informační povinnost z důvodů údajné neserióznosti S. nebo vysoké směnečné sumy byla odvolacím soudem rovněž zamítnuta. Spořitelna tedy nabyla práva ze směnky podle § 10, 16 a 17 WG. Protismluvní doplnění jí mohlo být úspěšně namítnuto, jenom pokud při nabývání listiny jednala v hrubé nedbalosti. Soud nedovodil žádné okolnosti, které měly být pro banku podnětem k dalším dotazům a hrubou nedbalost banky při nabývání směnky neshledal132.

3.5. Námitky protismluvního doplnění blankosměnky

Zákon blankosměnku pouze letmo zmiňuje v ustanovení čl. I § 10 SŠZ a nikde dále se již s tímto institutem nesetkáme. Většina otázek tak byla přenechána směnečné teorii a judikatuře, což nelze považovat za ideální stav. Z dikce čl. I § 10 SŠZ lze dovodit následující charakteristické znaky každé blankosměnky: Blankosměnka je listina, která je podepsána alespoň jedním potenciálním účastníkem směnečného vztahu. Nerozhoduje, jakou dlužnickou pozici bude 131

Rozhodnutí BGH ze dne 18. září 1969 (II ZR 130/67), publikován např. v časopise Wertpapiermitteilungen, č. 44/1969, s. 1279 - 1280. 132 Viz též rozhodnutí BGH ze dne 14. 11. 1983 – II ZR 39/83, ve kterém se konstatuje, že banka při eskontu směnky nejedná bez dalšího proti dobrým mravům, i když ví, že její klient (indosant) nebude mít z důvodů rozsáhlých zajišťovacích převodů práva dostatečný majetek k úhradě případného regresu výstavce. Dlužník se bránil bance - podobně jako ve shora citovaném případě – námitkou způsobené škody způsobené

70

podpisatel zaujímat. Další nutnou podmínkou existence blankosměnky je určení listiny za směnku. Nejde tedy o jakoukoliv nevyplněnou listinu, z textu musí být patrné, že je předstupněm budoucí hotové směnky. Listina je vědomě neúplná, tj. dle úmyslu stran v ní zatím chybí některá z náležitostí. Nehotovost listiny současně musí být dočasná. K listině se totiž sjednává směnečné vyplňovací právo. Současně s předáním listiny uzavírá vydatel blankosměnky dohodu s nabyvatelem o vyplňovacím právu. Dohoda nemusí mít písemnou formu a dokladem jejího uzavření může být i jen jednostranně formulované prohlášení dlužníka o udělení vyplňovacího práva. Funkce dohody je nenahraditelná, zejména co se podmínek doplnění týká. V případě protismluvního doplnění směnky se bude ten, kdo vyplňovací právo udělil, bránit příslušnou relevantní námitkou dle čl. I § 10 SŠZ. Ustanovení čl. I § 10 SŠZ ovšem není ve vztahu k čl. I § 17 SŠZ lex specialis. Ve své věcné působnosti se tak oba předpisy nepřekrývají. Zatímco se čl. I § 17 SŠZ omezuje na námitky inter partes, tedy na námitky z vlastních vztahů mezi konkrétním věřitelem a dlužníkem (zejména z kauzálních vztahů), je úprava námitek u blankosměnky pojata všeobecně a zásadně s účinností pro všechny směnečné dlužníky, kteří se vědomě se souhlasem majitele podepsali na blankosměnku (aniž by sami byli formálně účastníky dohody ve smyslu čl. I § 10 SŠZ). Dopadá tak i na případné indosanty, kteří sami žádnou dohodu o vyplňovacím právu neuzavřeli, pouze počítají s pozdějším vyplněním listiny. Opačná stanoviska vychází z toho, že k uplatnění námitky protismluvního doplnění je oprávněn pouze účastník, který k listině přímo udělil vyplňovací právo směnečné. Definitivní odpověď na tuto otázku dá zřejmě až další diskuse nebo judikatura vyšších soudů. Negativní stanovisko se však bude muset vypořádat s postavením indosantů na blankosměnce, kteří se dohod o vyplňovacím právu z podstaty věci neúčastní. V praxi to má význam zejména vzhledem k avalům, kteří podepisují vědomě blankosměnku, aniž by jim věřitel formálně umožnil stát se účastníkem dohody o vyplňovacím právu (typické pro část naší bankovní praxe a také pro některé poskytovatele spotřebitelských úvěrů). I tito avalisté se ve skutečnosti stávají určitými vedlejšími účastníky dohody o vyplňovacím směnečném právu stejně jako výstavce blankosměnky a mohou tedy uplatnit námitku protismluvního doplnění. Námitka doplnění směnky v rozporu s dohodou dle čl I § 10 SŠZ představuje podle mého názoru zvláštní osobní námitku, která je vzhledem k rizikovějšímu postavení směnečného dlužníka lépe uplatnitelná nežli běžná námitka z vlastních vztahů (majitele totiž diskvalifikuje již hrubá nedbalost při nabývání listiny). Ve zlé víře jedná typicky ten, kdo věděl o úmluvě o vyplňovacím právu, se kterou je text směnky v rozporu, a směnku přesto nabyl; v hrubé nedbalosti jedná ten, kdo se při zachování základního úsilí a péče mohl dozvědět o vadném doplnění blankosměnky a neučinil tak. Hrubá úmyslným jednáním proti dobrým mravům ve smyslu § 826 BGB (sittenwidrige vorsätzliche Schädigung).

71

nedbalost se tedy bude vztahovat ke zjištění, zda se jedná o blankosměnku, příp. jakým způsobem má být tato listina vyplňována. K usnadnění námitky protismluvního doplnění se na směnku proto často umísťuje vedlejší informační doložka o tom, že jde o listinu s existujícím vyplňovacím oprávněním, nebo i výtažek dohody o vyplňovacím právu. Uvedené pojetí je pouze jedním z možných. Odlišné přístupy vychází např. z toho, že ustanovení čl. I § 10 SŠZ se vztahuje v zásadě jen na okamžik vyplňování blankosměnky a jejího přerodu v hotovou listinu. V tomto okamžiku tedy nemá nabyvatel směnky jednat ve zlé víře či v hrubé nedbalosti a má s náležitou péčí zjistit obsah dohody. Pokud tomu tak je (např. proto, že mohl bez větších překážek zjistit obsah dohody o vyplňovacím právu a přesto tak neučinil), jedná při “nabývání” směnky v hrubé nedbalosti a lze proti němu uplatnit příslušnou námitku dlužníka. V případě, že je převáděna směnka již vyplněná, nelze již aplikovat ustanovení čl. I § 10 SŠZ, neboť jde o převod skutečné směnky, na který zákon pamatuje v čl. I § 17 SŠZ. Výhodou tohoto pojetí se zdá skutečnost, že odstraňuje rozpor v kritériích kladených na nabyvatele hotových směnek. U bývalé blankosměnky by totiž vadila již hrubá nedbalost, u běžné směnky až – kvalitativně odlišné a zcela jistě méně přísnější – “vědomé jednání na škodu dlužníka” (srov. čl. I § 17 SŠZ). Přitom by mohlo jít o směnky, které by se blíže nezasvěcenému účastníku vnějškově jevily jako zcela identické. Dle názoru autora jde o rozpor zdánlivý. Zlá víra a hrubá nedbalost jako předpoklady úspěšné obrany se vztahují k nedodržení hranic vyplňovacího práva, nikoliv námitek z “vlastních vztahů”, na které dopadá čl. I § 17 SŠZ. S ohledem na zhoršené postavení dlužníka z blankosměnky bylo proto třeba upravit kritéria kladená na nabyvatele směnky odlišně (přísněji). Navíc nelze souhlasit s tím, že budeme i původního majitele chránit podle kritérií stanovených ustanovením čl. I § 10 SŠZ (tento náhled, zdá se, převládá v naší judikatuře). Podle mého názoru tedy není namístě zkoumat, zda první majitel při vyplňování směnky jednal ve zlé víře či v hrubé nedbalosti. Pokud původní majitel blankosměnky vyplnil údaje v rozporu s dohodou, měla by být námitka dlužníka brána v úvahu v každém případě. Zda vyplňovatel jednal ve zlé víře či v hrubé nedbalosti, není třeba zjišťovat, jestliže je obsah směnky objektivně v rozporu s dohodou o vyplňovacím směnečném právu133.

3.5. Osobní námitky založené na nedostatku směnečné smlouvy Zařazení této námitky do osobních směnečných námitek není jednoznačné. Jak již bylo uvedeno u materiálních směnečných námitek, nedostatek směnečné smlouvy může zakládat dvojí Rozhodnutí bylo publikováno v časopise Der Betrieb, č. 7/84, s. 399 - 340.

72

druh námitky, když bude záležet na tom, zda vada směnečné smlouvy je svým obsahem zařaditelná pod „vlastní vztahy“ ve smyslu čl. I § 17 SŠZ či nikoliv. Opět odkazuji na navazující kapitolu věnovanou tzv. směnečným teoriím.

133

Dle Kotásek, J. Směnečné právo. Komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha : Prospektrum, 2006.

73

IV. Směnečné teorie 1. Přehled tzv. směnečných teorií Tradičně je sporná otázka, kdy vlastně vzniká směnečný závazek dlužníka. Pochopitelně je třeba nejprve vyjít z formální platnosti listiny jako směnky. To však samo o sobě nepostačuje. Směnka může být platná a nemusí z ní být nikdo zavázán. Všichni podepsaní jsou např. nezpůsobilí k právním úkonům nebo jejich podpisy byly zfalšovány. Nebo může jít o směnku cizí na vlastní řad výstavce, která zatím nebyla akceptována. Je proto třeba věnovat se otázce, co je kromě podpisu potřeba ke vzniku směnečného závazku. Přestože je tato otázka více než 150 let předmětem odborných diskusí, není doposud uspokojivě vyřešena. Na Ženevské konferenci se účastníci této otázce úmyslně vyhnuli a věc přenechali judikatuře smluvních států. Jednotný směnečný zákon je – zdá se – ke každé z teorií v podstatě netečný134. Situace zde připomíná věčnou diskusi o podstatě právnických osob, která kulminovala počátkem století a od té doby pomalu a s menšími záblesky vyhasíná. Dvě krajní polohy příslušných teorií představují teorie kreační a smluvní. Obě mají své výhody a nevýhody. Nedostatky jedné teorie řeší teorie druhá a naopak, takže výběr obhajitelné verze není jednoduchý. Podle teorie kreační vznikají práva a povinnosti z cenného papíru okamžikem jeho vystavení, tedy písemným vyhotovením listiny jako jednostranným právním úkonem, který nevyžaduje přijetí135. Kreační teorie byla dříve převažující. Zejména v německé teorii, neboť se mohla s úspěchem opírat o ustanovení § 794 odst. 1 BGB136. Domnívám se, že tato teorie nemůže (zcela jistě bez určitých modifikací) obecně obstát. Vždyť kdo je majitelem dluhopisu na doručitele, který ještě nebyl vydán? Další obtíže vyplývají ze zařazení skriptury mezi jednostranné právní úkony. Opět se zde setkáváme s porušením významné právní zásady, která ovládá celé soukromé právo, že totiž závazek vzniká především na základě smlouvy. Proti kreační teorii tedy hovoří skutečnost, že výstavce se nechce vázat samotným podpisem, a to i v případě, že si je vědom případného nebezpečí při ztrátě listiny. Vystavení samo o sobě tak nemůže být hodnoceno jako projev vůle směřující ke vzniku směnečných práv. 134

Quassowski, německý delegát na Ženevské směnečné konferenci uvádí např. v souvislosti s čl. 29 JSZ, že při návrhu tohoto článku mělo být zabráněno i jen zdání toho, že tvůrci zákona upřednosťnují některou ze směnečných teorií (např. že je ke vzniku směnečného závazku potřeba vydání směnky). Viz Quassowski, C.S. Die Genfer Abkommen über die Vereinheitlichung des Wechselrechts, Zeitschrift für ausländisches und internationales Privatrecht, 1930, s. 781. 135 Pokorná,J. Subjekty obchodního práva. Brno : Masarykova univerzita, 1997, s. 209. 136 Viz Hueck, A., Canaris, C. W. Das Wertpapierrecht, s. 29.

74

Podle smluvní teorie je pro vznik směnečného závazku potřeba kromě skriptury také předání směnky. V německé teorii se tato smlouva označuje jako „Begebungsvertrag“, kterou překládám jako smlouva o předání směnky nebo předávací smlouva137. Přitom se rozlišuje věcná a obligační stránka této předávací smlouvy. Cenné papíry charakterizuje jejich spojení, ale například u závazku akceptanta se setkáme pouze s obligačním prvkem smlouvy o předání směnky, protože akceptant nepřevádí na věřitele vlastnictví ke směnce. Teorie smluvní je problematická v tom směru, že její důsledné uplatňování ohrožuje oběžnost směnek. Noví nabyvatelé mohou být vystaveni námitce neexistence směnečné předávací smlouvy, když ze samotného textu směnky tuto vadu nepoznají. Pokud tato smlouva chybí, mohl by se na to, alespoň podle zastánců smluvní teorie, odvolat každý. A to nejen vůči prvnímu nabyvateli, nýbrž vůči každému dalšímu majiteli směnky.

2. Německá „Rechtsscheintheorie“ Z výše uvedených důvodů provedla teorie směnečného práva určitou korekturu, když smluvní koncepci doplnila v případech, kdy chybí předávací smlouvy, koncepcí tzv. domnělých práv („Rechtsscheintheorie“). Podle tohoto pojetí nelze dalším nabyvatelům směnky namítat vady předávací smlouvy, pokud podpisatel směnky vyvolal svým podpisem dojem platného závazku. Podle obecných pravidel se potom posuzuje, zda lze důsledky vystavení cenného papíru přičítat podpisateli. Problém se tak transponoval do roviny přičitatelnosti; jenom ten dlužník, který vyvolal zdání platného závazku, odpovídá dalším nabyvatelům směnky. Současná německá teorie tedy stojí na pozicích modifikované smluvní teorie domnělých práv – tzv. „Rechtsscheintheorie“. Vychází především z toho, že ke vzniku směnečného závazku je třeba smlouvy o vydání směnky. Pokud takové smlouvy nebylo, nevznikl směnečný závazek a dlužníku svědčí příslušná námitka. Německá nauka ji označuje jako „Gültigkeitseinwand“. Vady směnečné vydávací smlouvy tvoří jejich zásadní část (dále sem patří např. námitka nekvitovaného zaplacení směnečné sumy). Tyto námitky nesouvisí nijak s námitkami osobní povahy a nedotýkají se samotné platnosti směnečné obligace. Rovněž tak nesouvisí s námitkou podle č. I § 16 odst. 2 SŠZ. Stejně tak nemají nic společného s námitkami nezavazujícího podpisu podle čl. I § 7 SŠZ. Dlužník se v těchto případech může vůči prvnímu nabyvateli směnky bránit vždy. Dalším nabyvatelům potom podle toho, zda mu lze vytvoření zdánlivě bezchybného skripturního aktu přičítat. Vždy se může dlužník dovolat nezpůsobilosti k právním úkonům, nezmocněného 137

Pojem „emisní smlouva“ či „smlouva o emisi cenného papíru“ by u řady prohlášení na směnce příliš úzký; např. akceptant či aval nevydávají předáním (resp. vrácením) podepsané listiny cenný papír, směnka již přece existuje.

75

jednatelství, falšování, zfalšování a přinucení k podpisu. Zde je výsledek německé teorie domnělých práv samozřejmý. Odlišné pojetí se však projevuje v případech vadné smlouvy o vydání směnky. Jde konkrétně o námitku chybějící směnečné smlouvy (např. směnka byla ukradena akceptantovi předtím, než mohl svůj podpis škrtnout), námitku nezávazné směnečné smlouvy (hra, sázka) a námitku neplatné směnečné smlouvy (pro rozpor s dobrými mravy, omyl apod.). Německá nauka dochází k závěru, že u námitky vadné vydávací smlouvy dalším nabyvatelům směnky se dlužník nebude bránit v přísnějším režimu § 17 WG, ale v intencích paliativního ustanovení § 16 odst. 2 WG. Další nabyvatelé proto nesmí jednat ani v hrubé nedbalosti. V německé literatuře se objevují dvojí zdůvodnění tohoto na první pohled překvapivého pojetí: čl. 16 odst. 2 se aplikuje buď přímo, nebo analogicky. Oběma pojetím bude třeba věnovat se v podrobnostech.

3. Přímá aplikace § 16 odst. 2 při vadách směnečné vydávací smlouvy První pojetí vychází z přímé aplikace čl § 16 odst. 2 SŠZ na vady směnečné smlouvy. Vychází z myšlenky, že pokud chybí směnečná vydávací smlouva, znamená to, že původní majitel pozbyl směnky jakýmkoliv způsobem a nový majitel mu jí musí vydat, pokud směnku nabyl ve zlé víře, nebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. Uvedené pojetí lze dokumentovat na poměrně nedávném judikátu BGH (ze dne 8. 10. 1991 – XI ZR 238/90)138. Žalující byla banka, žalovaná byla fyzická osoba – hazardní hráč. Směnka byla vystavena hernou (s řádnou státní koncesí k provozování hazardních her) jako směnka cizí na vlastní řad a akceptována byla dlužníkem. Dotyčná směnka sloužila k zajištění velmi vysokých půjček, které poskytla herna žalovanému ve formě žetonů, aby mu tak umožnila pokračovat ve hře v ruletu. Herna eskontovala směnky u banky a poté, co tato zkrachovala, obrátila se banka na dlužníka – hazardního hráče. V odůvodnění německý nejvyšší soud zejména uvedl: Jestliže je kauzální vztah – zde tedy příslušné smlouvy o půjčce – neplatný pro rozpor s § 138 odst. 1 BGB139, nedotýká se to v zásadě s ohledem na abstraktní povahu směnečných prohlášení platnosti smluv o vydání směnky. Přesto může být směnečný závazek jako takový nicotný, pokud je právě účelem vydáním směnky sledovat nemravný záměr. Z toho je zde třeba vycházet, neboť tím, že si herna k zajištění pohledávek z neplatných smluv o půjčce nechala akceptovat dlužníkem směnku, došlo opakovaně k jednání, 138

BGH, rozsudek ze dne 8. 10. 1991 – XI ZR 238/90, publikován v časopise MDR (Monatschrift für Deutsches Recht), č. 4/92, s. 369. 139 Ustanovení § 138 odst. 1 prohlašuje za neplatný právní úkon, který je v rozporu s dobrými mravy („Ein Rechtsgeschäft, das gegen die guten Sitten verstößt, ist nichtig“).

76

které je v rozporu s dobrými mravy. Poněvadž byly neplatné směnečné vydávací smlouvy (Begebungsvertrag), nemohla herna směnky účinně nabýt. Nestala se vlastníkem směnky. Nemohla jako oprávněná převést směnku žalobkyni. Směnky, ze kterých žalobkyně dovozuje svůj nárok, se do oběhu dostaly bez platných vydávacích smluv a tím došlo k tomu, že je dlužník pozbyl ve smyslu § 16 odst. 2 WG. Oproti rozhodnutí předchozí instance (OLG) německý nejvyšší soud dovodil, že je oprávněná námitka dlužníka, že žalobkyně (banka) jednala při nabývání směnky v hrubé nedbalosti. Obzvlášť závažné porušení nutné péče lze podle ustálené judikatury spatřovat tehdy, jestliže je v nezvykle vysoké míře porušena potřebná opatrnost a jestliže bylo bez povšimnutí ponecháno to, co by v daném případě bylo každému zřejmé. Jestliže finanční instituce eskontovala od herny směnku akceptovanou fyzickou osobou a znějící na vysoké částky, musela před ní podle soudu vytanout otázka, zda se nejedná o směnky ze hry. Že nejde o zbožové směnky, které by bylo možno rediskontovat, bylo i bance zřejmé. Proto také směnku nediskontovala za příslušnou diskontní sazbu a ani ji nenabídla k reeskontu. Rovněž tak OLG zvažovaná možnost, že by se mohlo jednat o směnky kryjící nárok na náhradu škody způsobené herně, je pouze teoretickou konstrukcí, která nemohla žalobkyni zbavit povinnosti zkoumání. Domněnku, že by mohlo jít o překlenovací půjčky pro hráče, kteří se vlivem ztrát ocitli v nouzi, vylučuje již výše směnečných sum. Tolik tedy rozhodnutí německého soudu. K němu je zapotřebí uvést následující. Již v úvodní polemice s pojetím G. Stanzla jsem zmínil, že zatímco čl. I § 16 odst. 2 SŠZ dává odpověď na otázku, komu náleží práva, která byla do směnky inkorporována, zaobírá se ustanovení čl. I § 17 tím, zda a v jakém rozsahu tato směnečná práva majiteli náleží. V čl. I § 16 odst. 2 SŠZ se chrání zájmy směnečného věřitele, který byl majitelem směnky a určitým způsobem ji pozbyl. Konstatuji proto, že uvedené rozhodnutí je zcela vadné a nemá oporu v dikci zákona. Nesprávné je tvrzení soudu, že herna se nestala vlastníkem směnky. Přitom je zcela zřejmé, že banka se nestala vlastníkem cenného papíru nabytím listiny od akceptanta. Herna od něj nemusela nabývat vlastnické právo, protože když směnku předkládala směnečníku k přijetí, již vlastníkem byla! Směnečník akceptující směnku nepřevádí vlastnictví ke směnce, nestává se jejím majitelem, a to i když – a jinak to ani nejde – má směnku po určitý čas140 ve svých rukou. Směnečník během této lhůty disponuje volně se svým podpisem, který může do odevzdání odvolat škrtem, ne však s vlastnickým právem ke směnce, které nadále náleží herně. 140

Směnka mu může být například i zaslána a směnečník ji může mít v držení poměrně dlouhou dobu. Prakticky si můžeme představit jediný případ, kdy by vývody německého soudu byly správné – totiž v případě, že směnka byla indosováno na akceptanta, což výslovně připouští ustanovení čl. I § 11 odst. 3 SŠZ. Tím oběh směnky zdaleka nekončí; zmíněné ustanovení s dalšími převody počítá. Nedochází zde k zániku práv splynutím ve smyslu § 548 ObčZ.

77

Herna mohla jako vlastník směnky převést toto vlastnictví na banku, a to i v případě, že banka věděla o vadách směnečné vydávací smlouvy a jednala vědomě na škodu dlužníka. V takovém případě se jí dlužník bude moci bránit námitkou i z původního vztahu. Německý spolkový soudní dvůr zde na daný skutkový stav aplikoval podle mého názoru nesprávný předpis. Odůvodnění jeho právního posouzení a celkový způsob, jakým soud věc posoudil, připomíná svým slovníkem dřívější teorii vlastnického nabytí, která představuje variantu kreační teorie. Autorství této koncepce je připisováno Randovi. K prezentaci jejích nevýhod se daný případ hodí podle mého názoru znamenitě. Teorie vlastnického nabytí totiž naráží na své hranice tam, kde vůbec nejde o věcnou stránku (vlastnictví směnky), nýbrž obligační (vznik závazku). S teorií vlastnického nabytí nelze tedy komplexně vyřešit všechny problémy, kvůli jejichž odstranění byla původně vytvořena.

4. Analogická aplikace čl. I § 16 odst. 2 při vadách směnečné vydávací smlouvy Na případu hazardního hráče a herny jsem se pokusil demonstrovat neúnosnost přímé aplikace čl. I § 16 odst. 2 SŠZ na vady směnečné vydávací smlouvy. V tomto ohledu se nijak neliším od převažující německé teorie. Ta však přesto v případech vadné směnečné smlouvy (obecněji u tzv. Gültigkeitseinwendung) dochází ke stejným závěrům jako BGH ve shora prezentovaném případě. Ustanovení čl. I § 16 odst. 2 SŠZ aplikuje totiž analogicky; se shora uvedenými závěry soudu se tak liší víceméně jen konstrukčně. Již při prezentaci historického vývoje dnešního znění čl. I § 17 SŠZ jsem uvedl, že na Ženevské konferenci část delegátů (převážně německých) vykládala znění čl. 17 WG ve velmi úzkém pojetí. Vycházeli přitom z toho, že čl. 17 WG věcně odpovídá čl. 82 WO (1908), jehož pozitivní znění bylo precizováno v § 796 BGB a 364 HGB141. Tyto předpisy rozlišují mezi námitkami, které přísluší dlužníkovi bezprostředně proti majiteli, a námitkami, které se týkají platnosti vystavení resp. prohlášení na listině. V komentáři Quassowského a Albrechta, kteří byli německými delegáty na Ženevské konferenci, se potom restriktivní pojetí čl. 17 JSZ zřetelně projevuje. Podle těchto autorů nespadají námitky, které se týkají platnosti směnečného závazku, zvláště námitka dlužníka, že není zavázán, protože směnku nevydal na základě smlouvy, pod ustanovení čl. 17 WG, nýbrž jsou analogicky podle čl. 16 odst. 2 WG vyloučeny tehdy, jestliže majitel směnky jednal při jejím nabývání v dobré víře142. 141 142

Viz blíže část věnovanou Ženevské směnečné konferenci. Podle Hefermehl, W. Zum Anwendungsbereich des Art. 17 WG, ZHR, s. 38.

78

Uvedené nedorozumění se zásadně projevuje v současném pojetí směnečných námitek. Podle převažující německé teorie nepředstavuje čl. 17 WG vyčerpávající úpravu námitek směnečných dlužníků a týká se opravdu pouze "bezprostředních vztahů k výstavci a majiteli". U námitek vad směnečné vydávací smlouvy není podle většinového mínění v Německu splněno kritérium "bezprostředních vztahů k výstavci a dřívějším majitelům". Tato záležitost není podle německých autorů v zákoně řešena; jde tudíž o mezeru v zákoně. Nezbývá potom než vyřešit otázku, jaké kritérium se bude klást na nabyvatele směnky; přesněji řečeno – použije se zde analogicky ustanovení čl. I § 17 nebo § 16 odst. 2 SŠZ? V německé odborné literatuře143 se uvádí nejčastěji tyto důvody. Shrnuto jde o tři argumenty, které rozeberu v samostatných kapitolách. 1. „Bezprostřední vztahy“ v čl. 17 WG Z ustanovení čl. 17 WG nelze dovodit, že by pod něj spadaly námitky platnosti směnečného závazku. Neexistence směnečného závazku, na rozdíl od osobních námitek (z kauzálních vztahů a speciálních dohod dlužníka s určitým věřitelem) se týká vztahu dlužníka ke všem směnečným věřitelům. To ještě není důvod, proč by tyto námitky neměly být zařazeny pod čl. 17 WG, když toto ustanovení nerozlišuje mezi tím, zda je směnečný závazek platný či ne. Ovšem tyto námitky bychom nemohli pojmout v rámci čl. 17 WG jednotně. Zřejmé je to v případech, kdy dlužník směnky po podpisu ztratí. Jen těžko se potom námitka dlužníka zakládá na „bezprostředních vztazích“ ke zloději či nálezci. Také při omylu dlužníka nemusí námitka spočívat na bezprostředním vztahu k určitému věřiteli. 2. „Kolize“ s čl. 16 odst. 2 WG Pokud aplikujeme ustanovení čl. 17 WG na námitky, které se týkají platnosti směnečného závazku, naskýtá se otázka, zda je taková silná ochrana dalších nabyvatelů v souladu s ustanovením o nabytí směnky od nevlastníka144. Jako příklad lze uvést následující případ: Kupující vystaví směnku na vlastní řad, jako směnečníka uvede svou banku. Směnku dále indosuje na prodejce, aby tak zaplatil kupní cenu. Prodejce směnku dále indosuje na třetí osobu. Následně kupující zjistí, že jej prodejce jak při uzavírání kupní smlouvy, tak při vydání směnky podvedl. Proto obě smlouvy (kupní i smlouvu směnečnou) napadá z důvodů omylu. To vede k tomu, že prodejce disponoval směnkou neoprávněně. Znamená to také, že původní majitel pozbyl směnku podle § 16 odst. 2. V důsledku toho se stane třetí osoba směnečným věřitelem jen tehdy, pokud při nabývání směnky nejednala v hrubé nedbalosti. Pokud například nabyvatel směnky nevěděl o podvodném jednání 143

Hefermehl, W. Zum Anwendungsbereich des Art. 17 WG. ZHR, s. 38; Huber, U. Einwendungen des Bezogenen gegen den Wechsel. s. 115; Hueck, A., Canaris, C. W. Recht der Wertpapiere. 12. vydání. Mnichov : Verlag Franz Vahlen 1986. 144 Viz též dřívější příklad Stanzlův v kapitole třetí první části této práce.

79

prodejce v daném případě, ale věděl, že tento již v minulosti uzavíral směnečné obchody neseriózním a podvodným způsobem, mohlo by to podle okolností zakládat jeho hrubou nedbalost. Zcela jinak by vypadal případ, jestliže by strany zvolily (alespoň v Německu) obvyklejší postup. Pak by vystavil směnku nikoliv kupující, ale prodejce a jako akceptant by na směnce figuroval kupující. Pokud by opět kupující napadnul kupní i směnečnou smlouvu, nemění to nic na tom, že majitel (prodejce) mohl jako vlastník směnkou disponovat. Třetí osobě lze potom namítat jen vědomé jednání na škodu dlužníka podle čl. 17145. 3. Konfrontace s blankosměnkou Další argumenty dovozuje většinové pojetí z ustanovení čl. 10 JSZ. Jak už jsem uvedl v kapitole č. 3, u protismluvního doplnění blankosměnky se může dlužník bránit dalším nabyvatelům směnky, pokud při nabývání jednali i jen v hrubé nedbalosti. Toto kritérium, které se týká speciálního případu vady směnečné smlouvy, má platit i v dalších případech – například při omylu. Nebezpečí protismluvního doplnění blankosměnky je totiž rizikem, které na sebe dlužník bere vědomě a dobrovolně. Není důvod proč stavět dlužníka z blankosměnky do lepší pozice, než dlužníka z vyplněné směnky. Tak kupříkladu oklamaný podpisatel směnky, který vůbec netušil, že směnku podepisuje, nebo akceptant, kterému byla směnka vytrhnuta z ruky, předtím než mohl svůj podpis podle čl. 29 JSZ škrtnout, zasluhuje nejméně takovou ochranu, jakou požívá podpisatel blanketu určeného vědomě k doplnění na směnku.

5. Vlastní stanovisko Teorii domnělých práv nelze upřít oprávnění a dobrou argumentaci. Současně se však nelze ubránit pocitu, že je pouze sofistikovaným reziduem bývalé úpravy v německém právním řádu, které má odůvodnit použití měřítek předepsaných čl. I § 16 SŠZ v situacích, které se jí sice blíží hodnotově, ovšem spadají spíše pod ust. čl. I § 17 SŠZ. Ze směnečných teorií se přikláním k teorii smluvní, tj. ke koncepci, že ke vzniku směnečného závazku je v zásadě nutná směnečná smlouva. Ustanovení § 5 CenP, které se často při konstrukci směnečných teorií zmiňuje, je podle mého jen malým přínosem, neboť nenormuje vznik závazku z cenného papíru, ale vznik cenného papíru146. 145

Je velmi zajímavé, že shora uvedený příklad vede E. Ulmera, který jinak polemizuje jako zastánce modifikované kreační teorie s argumenty koncepce domnělých práv, k závěru, že ustanovení čl. I § 16 odst. 2 se použije analogicky (cit. podle Huber, U. Einwendungen des Bezogenen gegen den Wechsel. s. 115). 146 Ust. § 5 odst. 4 CenP zní takto: „Cenný papír, obsahuje-li všechny náležitosti stanovené pro něj právním předpisem, je řádně vydán i přesto, že nebyly dodrženy náležitosti postupu při jeho vydání nebo že se nestal zákonem stanoveným způsobem majetkem svého prvního nabyvatele, byl-li první nebo kterýkoliv další nabyvatel v dobré víře, že nabývá řádně vydaný cenný papír. Tím není dotčena odpovědnost osob, které

80

Chybí-li, resp. je-li neplatná směnečná smlouva, je pak otázkou dalšího zjištění, jaký dopad to bude mít na námitkové postavení příslušného směnečného dlužníka. Rozhodující okolností tedy bude to, jestli onen nedostatek směnečné smlouvy budeme pojímat jako aspekt, který má základ ve „vlastních vztazích“ majitele směnky a dlužníka, či nikoliv. Možné je podle mého názoru obojí, přičemž bude záležet na charakteru vady směnečné smlouvy. Jedná-li např. dlužník při podpisu v omylu ohledně účinků svého podpisu na směnce (do kterého byl vědomě uveden věřitelem), jde o námitku z vlastních vztahů, kterou se bude dlužník bránit novým majitelům směnky jen za podmínek normovaných v čl. I § 17 SŠZ. Řešením problémů se směnečnou smlouvu je obecně úvaha, zda má uvedený nedostatek povahu „vlastních vztahů“ mezi účastníky či nikoliv. Pokud takový vlastní vztah vůbec nenajdeme, měla by vada směnečné smlouvy založit materiální směnečnou námitku, kterou se dlužník bude bránit každému majiteli bez ohledu na jeho dobrou víru. Příkladem může být směnka podepsaná omylem, aniž by si účastník byl vědom toho, co podepisuje – recepční v hotelu předloží roztržitému hostu k podpisu místo ubytovacího lístku směnku. Nebo směnka, kterou věřitel vytrhne dlužníkovi z rukou, ačkoliv ten právě zamýšlel směnku zničit. Ačkoliv nesouhlasím se závěry teorie domnělých práv a její podle mého názoru umělou konstrukcí tzv. „Gültigkeitseinwendungen“ s režimem dle čl. I § 16 odst. 2 SŠZ, lze jí v tomto případě využít argumentačně. U výše zmiňovaného protismluvního doplnění blankosměnky se může dlužník bránit dalším nabyvatelům směnky, pokud při nabývání jednali již v hrubé nedbalosti, toto riziko na sebe dlužník bere vědomě a dobrovolně. Oklamaný podpisatel, který si vůbec nebyl vědom podpisu směnky, zasluhuje nejméně takovou ochranu, jakou požívá podpisatel blanketu určeného vědomě k doplnění na směnku. Vzhledem k tomu, že nebudeme – jak činí německá teorie – moci tuto námitku hodnotit jako námitku v analogickém režimu čl. I § 16 odst. 2 SŠZ, nezbývá než jít ještě více ve prospěch směnečného dlužníka.

Lze tedy dovodit, že dlužníkova námitka neexistence směnečné smlouvy bude přípustná vůči každému majiteli směnky jako směnečná materiální námitka podle čl. I § 7 SŠZ. Podobně jako u námitky neoprávněné změny textu směnky totiž obsah směnečné obligace jednostranně tvoří věřitel, zde nikoliv zfalšováním, ale hrubým a zavrženíhodným zásahem do autonomie vůle podpisatele cenného papíru.

porušily povinnosti při vydávání cenných papírů. Není-li prokázán opak, má se za to, že nabyvatel jednal v dobré víře“.

81

V. Směnka ve spotřebitelských vztazích 1. Spotřebitelské směnky v ČR Naši současnou směnečnou praxi můžeme po právu označit za inflační. Nejde přitom jen o vysoký počet směnek, které jsou v České republice v oběhu, a rostoucí počet sporů z nich147. Směnka se totiž objevuje i v těch vztazích, kde se její použití, právně jinak zcela v pořádku, jeví jako "netradiční". Příkladem jsou tzv. spotřebitelské směnky. Směnka zde zpravidla figuruje jako zajišťovací instrument u tzv. spotřebitelských úvěrů. Ochota a bezstarostnost, s jakou někteří spotřebitelé umísťují svůj podpis na směnku, je až zarážející. Lze přitom úspěšně pochybovat o tom, zda je běžný konzument vůbec schopen docenit důsledky takového podpisu a pochopit, že rizika, tlaky a situace, které pro něj z použití směnky zpravidla plynou, nemůže vykompenzovat sebelepší finanční nabídka prodejce. Bezpečné použití směnky předpokládá totiž znalosti a návyky, kterými běžný spotřebitel nedisponuje. Nezná všechny možné důsledky a neumí si ani představit všechny možné alternativy svého jednání. Pravidelně se dopouští řady chyb, které jej zbytečně vystavují nebezpečí újmy. Ve smlouvě není často vyjasněna povaha směnečného závazku a jeho vztah k pohledávce ze smlouvy. Důvodem potíží může být i nečestné jednání prodejce, neznalostí protistrany jen ulehčené. Jen spekulovat můžeme o marketingových efektech těchto instrumentů, když někteří spotřebitelé mohou být směnkou spíše odrazeni a přejdou raději k prodejci, který na podobném zajištění netrvá. U všech institutů, které by zlepšily postavení směnečného dlužníka a které byly prezentovány výše, dojdeme ovšem k závěru, že tuto úlohu nemohou splnit bez nutné aktivity a diligence dlužníka. Náležité zacházení se směnkou předpokládá znalosti, jimiž běžný spotřebitel nedisponuje. Minimálně musíme brát v úvahu důkazní břemeno, které se u směnečného sporu obrací. Dlužník prokazuje vady kauzálního vztahu, či vědomé jednání na škodu dalším nabyvatelům, okamžik indosace směnky apod. Úspěšná obrana směnečného dlužníka předpokládá značnou opatrnost a znalosti již při vydávání směnky. Vypůjčíme-li si přímočarou argumentaci z anglosaské oblasti, kde bylo konzumentské směnce věnováno (i pro větší rozšířenost spotřebitelského úvěru) v literatuře daleko více pozornosti než v Evropě, můžeme konstatovat následující: "Obchodník podepisující směnku si byl vědom jejích vlastností, zvláště jejího převoditelného charakteru, který vyřazuje námitky kupujícího vůči dalšímu nabyvateli směnky. Naproti tomu spotřebitel o těchto důsledcích nevěděl. Když jeho lednička přestala fungovat, nechápal, proč jej zákon nutí k placení vadného přístroje. Zákon zde překvapil jednu ze 147

Vývoj počtu směnečných žalob u Městského soudu v Praze v období posledních deseti let (čerpáno z bakalářské práce L. Brandejse, UČO 108561, dostupné na www.is.muni.cz): 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 1.088 1.042 1.087 1.135 1.172 1.170 1.595 1.982 2.366 2.931

82

stran; následky byly v rozporu s jejím rozumným očekáváním. Zákon, který způsobuje účastníkům překvapení takového druhu, je horkým kandidátem na změnu"148. Směnka je prostředkem řádného obchodního styku, proto je třeba reagovat na skutečnost, že její vlastnosti jsou ve větší míře zneužívány. Přitom však není vhodné, abychom novelizovali směnečný a šekový zákon. Návrhy de lege ferenda se oprávněně objevují, vycházejí ale jen z technické zastaralosti zákona149. Řešením, které bylo nakonec zvoleno, byla úprava v zákoně o spotřebitelských úvěrech. Pro regulaci spotřebitelských směnek najdeme i důvody formálního rázu (které mohou být pro někoho více přesvědčivé). Adekvátní ochranu spotřebitele před směnkou požaduje totiž evropská směrnice o spotřebitelských úvěrech. V následující kapitole se jí budu blíže věnovat.

2. Evropská směrnice o spotřebitelských úvěrech 2.1. Obecně ke směrnici o spotřebitelském úvěru Směrnice EU (87/102/EEC) o sbližování zákonů a dalších právních a správních předpisů týkajících se spotřebitelského úvěru stanoví rámcové podmínky pro poskytování spotřebitelských úvěrů. Zavádí minimální standard ochrany spotřebitele v této oblasti, členským státům je totiž umožněno, aby si ponechaly přísnější ochranu spotřebitele, resp. aby takovou úpravu přijaly. Směrnice se omezuje do značné míry na zlepšené informování spotřebitele o podmínkách úvěru na zásobení spotřebitele rozsáhlými informacemi ohledně obsahu smlouvy o úvěru, neboť rozsáhlé a úplné informace jsou nejenom základní podmínkou ochrany spotřebitele, ale jsou i nejlepšími prostředky, které jim umožní vyhnout se právním problémům150 ("protection here, principally means informing"151). Směrnice řeší mj. konstrukci tzv. efektivního ročního úroku. Další otázky, které se spotřebitelů významně dotýkají, jako např. otázka předlužení spotřebitele či lichvářských úroků, však směrnice nezmiňuje. Místo konkrétní úpravy stanoví směrnice spíše jen abstraktní cíle. To ostatně odpovídá i "nové strategii", kterou Komise představila poprvé v Bílé knize a která spočívá právě ve formulaci obecných cílů bez konkrétního obsahu právní úpravy.

148

Podle Dolan,J.F., Ponoroff,L. Basic Concepts in Commercial Law. St. Paul, Minnesota, 1998, str. 553. Kovařík, Z. Úvahy de lege ferenda nad směnečným a šekovým právem. Právní praxe, č. 1/1994, s. 1 – 12. 150 Jak bývá často připomínáno, tento přístup v právu EU se však velmi často "zastaví v půli cesty". To znamená, že ačkoliv musí být spotřebitelé zásobeni množstvím informací, neexistuje již povinné období na rozmyšlenou, které by jim umožnilo strávit předložené informace a rozhodnout se bez toho, že by byli vystaveni tlaku zvenčí. (cit. podle Kiendl-Wendner, D. Implementace práva EU v Rakousku: Spotřebitelské úvěry. EMP, zvláštní vydání, srpen 1998). Příliš mnoho informací může totiž v důsledku znamenat informaci žádnou. 151 Krämer, L. EWG – Verbraucherrecht. Nomos Verlag, 1985, s. 351. 149

83

Smlouva o spotřebitelském úvěru je zde vymezena pozitivně jako dohoda, kterou věřitel poskytne nebo přislíbí poskytnout spotřebiteli úvěr v podobě odložené platby, půjčky či jiné podobné finanční výpomoci. Smlouva o spotřebitelském úvěru je definována i pomocí negativního výčtu. Směrnice se podle svého druhého článku nevztahuje namátkou např. na úvěry poskytované bez platby úroku či jiného poplatku152 či na smlouvy o poskytnutí úvěru nižší než 200 ECU nebo vyšší než 20 000 ECU153; dále na smlouvy o poskytnutí úvěru požadující, aby spotřebitel splatil úvěr buď v období nepřesahujícím tři měsíce nebo při maximálním počtu čtyř splátek v období nepřesahujícím 12 měsíců atd. Jaký negativní vliv bude mít takové vymezení věcné působnosti směrnice na postavení spotřebitele jako směnečného dlužníka, budu demonstrovat na příkladu dřívější německé úpravy v zákoně o spotřebitelských úvěrech (VerbrKrG). Okruh subjektů je určen takto: Spotřebitelem se rozumí fyzická osoba, která v transakcích, na které se směrnice vztahuje, jedná se záměry, které nelze považovat za podnikatelské či profesionální. Půjde tedy o koncové spotřebitele154. Věřitelem se rozumí fyzická či právnická osoba či sdružení těchto osob, jež poskytuje úvěry v rámci svého podniku či profese. 3.2. Ochrana spotřebitele před směnkou podle čl. 10 směrnice Již v prvním návrhu155 evropské směrnice o spotřebitelských úvěrech se objevuje pokus o ochranu spotřebitele před směnkou. Podle 12. článku tohoto návrhu "nesmí být v rámci úvěrových smluv jako platebního či zajišťovacího prostředku použity směnky a „šeky mohou být používány pouze k účelům platebním". Dodržování tohoto předpisu měly členské státy zajistit správními a trestními normami. Podle názoru Komise by tímto zákazem nebyla dotčena oběžnost směnky, tudíž by nedošlo k odklonu od Ženevských úmluv156. Hospodářský a sociální výbor ve svém vyjádření dokonce zaujal stanovisko, že zákaz těchto instrumentů je nezbytný, pokud má být vůbec seznam ochranných opatření efektivně realizován. 152

I na tyto úvěry se ovšem vztahuje 6. článek směrnice. V podrobnostech k negativnímu vymezení spotřebitelského úvěru viz text čl 1. písm. c) a 2. článku směrnice. 153 Stanovení dolní hranice 200 ECU má zabraňovat zbytečnému administrativnímu přetěžování účastníků. Členské státy však musí zajistit, aby ustanovení, která přijmou v rámci implementace této směrnice, nebyla obcházena např. rozdělováním úvěrové částky do několika smluv. Horní hranice 20.000 ECU znamená, že se nepředpokládá ochrana těch spotřebitelů, kteří to zjevně nepotřebují; slovy autorů směrnice se totiž "smlouvy o poskytnutí úvěru na velké finanční částky zpravidla liší od běžných smluv o poskytnutí spotřebitelských úvěrů". Obdobnou maximální hranici, od které se již spotřebiteli neposkytuje ochrana před směnkou, najdeme i v USA - činí 25.000 USD (cit. podle Clark,Kinder. Law and business. 3. vydání. McGraw-Hill, 1991, s. 757). 154 Reich, N. Europäisches Verbraucherschutzrecht: Binnenmarkt und Verbraucherinteresse. 2. vydání. Nomos 1993, s. 255. 155 Návrh směrnice Rady o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru (Úřední sbírka ze dne 27.3.1979 č. C80/4). 156 Hadding, W. Welche Maßnahmen empfehlen sich zum Schutz des Vebrauchers auf dem Gebiet des Konsumentenkredits?. Mnichov : C. H. Beck, 1980, s. 344.

84

Nicméně tento původní návrh byl v konečné verzi zásadně oslaben. Podle předmluvy směrnice o spotřebitelských úvěrech by ty členské státy, které dovolují spotřebitelům používat směnky a šeky v souvislosti s dohodou o poskytnutí spotřebitelského úvěru, měly zajistit, aby byl spotřebitel při používání těchto nástrojů přiměřeným způsobem chráněn. V čl. 10 se pak k tomu uvádí, že "ty členské státy, které v souvislosti se smlouvou o poskytnutí úvěru, umožňují spotřebiteli: (a) provádět platby směnkami včetně vlastních směnek; (b) poskytovat záruky pomocí směnek včetně vlastních směnek a šeků, musí zajistit, aby spotřebitel byl přiměřeně chráněn, když k těmto účelům používá uvedené nástroje. "

3. Rakouská úprava 3.1. "Spotřebitelská směnka" v RatenG Regulace spotřebitelských směnek má v Rakousku ovšem delší tradici, na evropské směrnici je proto zcela nezávislá. Poprvé nalezneme "zákaz směnky" již v zákoně o splátkovém prodeji157 z roku 1961. Poprvé se zde setkáme se zavádějící rubrikou "zákaz směnky". Stejně jako je tomu i v současné rakouské a německé úpravě, nepřistoupil zákonodárce z obavy, že by tím porušil ženevské úmluvy, k přímému zákazu směnky. Podle § 13 RatenG bylo zákázáno použít k zajištění pohledávek ze splátkového obchodu směnečného závazku, ledaže by výstavce do směnky pojal doložku "nikoliv na řad" či doložku obdobného významu. Přípustné tedy byly ve vztazích regulovaných RatenG jenom rektasměnky. Zákonodárce zde usiloval o to, aby se převodem směnky postavení dlužníka nezhoršilo. Kdo jednal v rozporu s ustanovením § 13 RatenG, dopustil se správního deliktu a byl potrestán pokutou 15.000 šilinků, resp. až třítýdenním trestem odnětí svobody. Nutnou podmínkou pro uložení pokuty byla skutečnost, že směnečná pohledávka byla soudně uplatněna vůči kupujícímu či jeho rukojmímu. Použití indosovatelné směnky, ačkoliv bylo v rozporu se zákonem, nemělo za následek neplatnost směnky. Ta zůstala nedotčena a pro případ převodu se mohl kupující bránit jen v rámci § 17 WG158 . V praxi nejčastěji použití směnky vypadalo tak, že prodejce jako výstavce cizí směnky předložil spotřebiteli směnku k akceptu. Věřitelem byl přitom sám podnikatel, šlo tedy o směnky na 157

Ratengesetz (BGBl. č. 279/1961), dále jen RatenG. Směnku upravoval § 13 a 14 tohoto zákona. Text příslušných předpisů zněl v originálu takto: "§ 13. Zur Sicherung aller oder einzelner der aushaftenden Teilzahlungsforderungen aus einem Abzahlungsgeschäft darf eine Wechselschuld nicht begründet werden, außer der Aussteller nimmt in den Wechsel die Worte ´nicht an Order´ oder einen gleichbedeutenden Vermerk auf; doch wird die Rechtswirksamkeit eines anderen Wechsels durch dieses Verbot nicht berührt." "§ 14. (1). . . (2) Eine Verwaltungsübertretung begeht und ist mit einer Geldstrafe bis zu 15.000 S, im Falle der Uneinbringlichkeit mit einer Arreststrafe bis zu drei Wochen zu bestrafen, wer dem Verbot des § 13 zuwiderhandelt, sofern die Wechselschuld gegen den Käufer oder dessen Bürgen wechselmäßig gerichtlich gemacht wird. Die Verjährung beginnt mit der gerichtlichen Geltendmachung zu laufen." 158 Wechselgesetz (dále jen WG). Rakousko stejně jako Německo, podepsalo Ženevské úmluvy.

85

vlastní řad výstavce. Směnek bylo vystaveno zpravidla více, každá na jednotlivé dílčí plnění. Vyskytovala se ovšem i tzv. rámcová směnka, jenž zněla na součet jednotlivých splátek. Již od svého přijetí se ocitla úprava směnky v RatenG pod palbou kritiky159. První zásadní nedostatek byl zřejmý v případě, kdy výstavce a remitent (směnečný věřitel) byly rozdílné osoby. Ačkoliv převažovaly směnky na vlastní řad, nic uvedenému postupu nebránilo. Přitom kupující zde nemohl počítat s plnou ochranou. Pokud totiž výstavce předal akceptovanou směnku věřiteli, nabyl tento abstraktní směnečnou obligaci pod ochranou § 17 WG. Kupující by tedy jako přímý směnečný dlužník (akceptant) ztratil veškeré své námitky z kupní smlouvy, resp. mohl by je uplatňovat jen v mimořádném případě předpokládaném v § 17 WG. Druhý nedostatek spočíval v nedokonale formulovaných podmínkách pro ukládání správních pokut. Jak bylo uvedeno výše, předpokladem nebylo pouhé vystavení směnky, nýbrž teprve uplatnění směnky u soudu. Vystavení ordresměnky tedy bylo zakázáno, ovšem nebylo nijak sankcionováno. Časem se objevily případy, kdy prodávající využili této beztrestnosti a použili "zakázanou" ordresměnku. Spotřebitel stál nyní před dvojí volbou: Buď směnku, kterou mu další věřitel řádně prezentoval, nezaplatí a vyčká soudního sporu s tím, že vůči dalšímu majiteli směnky možná prokáže vědomé jednání na svou škodu. Nebo raději zaplatí již při řádné prezentaci směnky a ušetří si tím náklady řízení. Jak podotýká Schilcher160 volil ekonomicky uvažující konzument právě tuto druhou možnost. Jistě šlo o racionální rozhodnutí, ve svém praktickém důsledku ovšem znamenalo, že se příslušné ustanovení zcela minulo se svým účelem. Shora uvedené chyby odstranila až úprava v KSchG (viz níže), která platí dodnes. 3.2. Současná úprava V

roce

1979

přijal

rakouský

zákonodárce

zákon

na

ochranu

spotřebitele

(Konsumentenschutzgesetz, dále jen KSchG). Zákon reguluje vztahy mezi osobami, které jednají v souvislosti s provozem svého podniku (podnikateli) na straně jedné a spotřebiteli na straně druhé. Na rozdíl od podnikatele, jenž je vymezen pozitivně, postačí pro kvalifikaci spotřebitele pouze to, že není podnikatelem. Spotřebitelem nemusí být přitom pouze fyzická osoba. S ohledem na širokou aplikovatelnost zákona jsou KSchG upraveny i smlouvy o spotřebitelských úvěrech. (Až na výjimku, kterou představuje zákon implementující směrnici 94/47/ES, se totiž rakouské právo vyhnulo tomu, že by jednotlivé specifické otázky z oblasti ochrany spotřebitele upravovalo samostatnými zvláštními zákony.) Pro konzumentskou směnku z toho plyne velmi důležitý závěr. Její "zákaz" se nedotýká pouze oblasti spotřebitelských úvěrů v pojetí směrnice 159

Např. Mayerhoffer, H.: Das Abzahlungsgeschäft nach dem neuen Ratengesetz, Springer Verlag, Vídeň 1966, s. 144. 160 Schilcher, B. in Krejci,H. Handbuch zum Konsumentenschutz-gesetz, Vídeň, Orac 1981, s. 447.

86

(zde jde zejména o vyčlenění některých smluv z působnosti směrnice v jejím druhém článku), nýbrž všech vztahů mezi podnikatelem a spotřebitelem. Jak si ukážeme dále na německém příkladu, bude to mít pro postavení spotřebitele zásadní význam. Používání směnek upravuje § 11 KSchG161. Podle toho ustanovení smí podnikatel v souvislosti se svými pohledávkami vůči spotřebiteli zavázat spotřebitele směnkou jen tehdy, pokud je podnikatel remitentem a směnka obsahuje doložku "nikoliv na řad" či doložku obdobného významu. Porušení tohoto předpisu nemá vliv na platnost směnky162. Oproti předchozí úpravě v RatenG jsou zde tedy vyžadované náležitosti spotřebitelské směnky rozšířeny; kromě rektadoložky KSchG trvá dále na identitě směnečného věřitele a podnikatele. Půjde tedy vždy o rektasměnky cizí vystavené na vlastní řad výstavce - podnikatele163 nebo o rektasměnky vlastní, jejichž směnečným věřitelem je podnikatel. Takové směnky jsou i bez toho v obchodním styku běžné. Nabízí totiž výstavci převzít tratu, aniž by prozatím řešil otázku, na koho ji převede. Význam spočívá v tom, že směnku získá jako první nabyvatel vždy přímý účastník kauzálního vztahu. I v KSchG je ustanovení uvedeno pod stejnou zavádějící rubrikou "zákaz ordresměnky". Porušení předpisu však nemá vliv na platnost směnky. Je opět "pouze" sankcionováno pokutou. Může dosáhnout až částky 1450 €. V případě, že třetí osoba uplatní vůči spotřebiteli či jeho avalovi práva ze směnky lze uložit pokutu až ve výši směnečné sumy, maximálně však dvojnásobku první sazby (srov. § 32 odst. 2 KSchG). Zcela nové je ustanovení o nároku spotřebitele podle odst. 2. Podle důvodové zprávy ukázaly zkušenosti s předchozí právní úpravou, že pokutování samo o sobě nebylo pro podnikatele dostatečně 161

Příslušná ustanovení zákona znějí v originále takto:" § 11. (1) Der Unternehmer darf sich für seine Forderungen an den Verbraucher eine Wechselverbindlichkeit eines Verbrauchers nur einräumen lassen, wenn der Unternehmer Wechselnehmer (Art 1 Z. 6, Art. 75 Z. 5 des Wechselgesetzes 1955) ist und der Wechsel die Worte "nicht an Order" oder einen gleichbedeutenden Vermerk enthält. Eine Verletzung dieser Bestimmungen läßt die Rechtswirksamkeit des Wechsels unberührt. (2) Ist dem Abs. 1 nicht entsprochen worden, so hat jeder Verbraucher, der den Wechsel eingelöst hat, an den Unternehmer einen Anspruch auf Zahlung eines Betrages in der Höhe der Rückgriffssumme, soweit nicht der Unternehmer beweist, daß der Verbraucher durch die Übernahme oder Erfüllung der Wechselverbindlichkeit von einer auch ohne den Wechsel bestehenden Pflicht zur Zahlung dieses Betrages befreit worden ist." 162 V judikatuře se objevují konzumentské směnky sporadicky, závěry jsou ovšem vždy zcela jednoznačné: "Směnka vydaná v rozporu s ustanovením § 11 KSchG je platná. Pokud byla indosována, může spotřebitel uplatňovat námitky ze smluvního vtahu k prodejci pouze za předpokladů § 17 WG" (cit. podle Reindl, P. Rechtsprechung zum österreichischen Konsumentenschutzgesetz. Recht der internationalen Wirtschaft, č. 9/1986, s. 671). 163 K možnosti rektasměnky na vlastní řad se u nás záporně vyjadřuje Kovařík (Kovařík, Z. Směnka a šek v ČR, 2. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, s. 86): "Podle § 11 odst. 1 SŠZ je každá směnka ordrepapírem, pokud z ní neplyne opak. Z toho je také zřejmé, že tato jednota výstavce a remitenta není možná u rektasměnek". V doplněném vydání svého komentáře pak stejný autor uvádí: "Zastřenou směnku vlastní i směnku komisionářskou lze vydat i ve formě rekta směnky. Naproti tomu nelze ve formě rekta směnky vydat směnku na vlastní řad. Nelze to předně z důvodů formálních, neboť směnka by kombinovala vzájemně se vylučující doložky "na řad" a "nikoliv na řad". Svědčí proti tomu i důvody věcné. Jestliže by výstavce a zároveň majitel směnky měl ji převádět, pak při indosaci je nahrazen jen jako majitel směnky a zůstává zavázán jako nepřímý dlužník, to je jako výstavce a na víc i jako indosant. Pokud by se ovšem taková směnka převáděla obecně právním postupem, pak by nový subjekt nahradil dosavadního účastníka ve všech jeho funkcích a tedy

87

odstrašující. Pokuta byla často již promlčena, nehledě k tomu, že veřejnoprávní sankce pomáhá spotřebiteli jen nepřímo. Ustanovení § 11 odst. 2 KSchG nyní stanoví, že každý spotřebitel, jenž zaplatil směnku, má vůči podnikateli nárok na zaplacení částky ve výši postižní sumy, ledaže by podnikatel prokázal, že se spotřebitel převzetím nebo splněním směnečného obligace vyvázal ze závazku existujícího i beze směnky. Jak připomíná důvodová zpráva, toto právo spotřebitele není žádnou novinkou. Nejvyšší rakouský soud (OGH) vycházel z ustanovení o náhradě škodě podle občanského práva164. V praxi však spotřebitel požadující po podnikateli náhradu škody často ztroskotal na krátké promlčecí lhůtě a chybějícím zavinění podnikatele. Zákon nyní konkretizuje nároky spotřebitele na "výši postižní sumy". Dále se obrací důkazní břemeno; podnikatel musí prokazovat, že spotřebitel zaplacením směnky uhradil pohledávku, jež existovala i beze směnky. Obrácené důkazní břemeno konzumentu značně ulehčuje uplatnění svého nároku.

4. Spotřebitelské směnky v SRN Na rozdíl od rakouského práva nebyla v Německu konzumentská směnka před implementací evropské směrnice o spotřebitelských úvěrech žádným způsobem regulována. Zákon o splátkovém prodeji165 nebránil nijak využití směnky. I když zde nebylo žádné zákonné koncese ve prospěch spotřebitelů, zohledňovala částečně jejich zájmy a specifické postavení (přesněji řečeno postavení každého dlužníka při koupi na splátky, u které bylo použito směnky) judikatura. 4.1. "Konzumentská směnka" v německé judikatuře před implementací směrnice o spotřebitelských úvěrech Tento přístup lze dokumentovat na následujícím případě166: Žalovanému svědčila vůči původnímu majiteli (finanční instituci) kauzální námitka. Směnka však byla indosována a vůči novému nabyvateli směnky (eskotní bance) žalovaný uplatňoval námitky ve smyslu § 17 WG. BGH konstatoval, že při svébytnosti celého obchodu je třeba podle zkušenosti a podle péče a důvěryhodnosti finanční instituce a prodejců a jejich kontroly, nutné počítat s tím, že se vyskytne řada případů, ve kterých vzniknou kupujícímu takové námitky. Zvláštní riziko této operace musí nést i banka, která se chce podílet na výsledku financování odbytu. Odražení eventuálních námitek zákazníka proti finanční instituci s odkazem na čl. 17 WG, který zajišťuje (nikým nezpochybňovanou) přenesla by se na něj i odpovědnost sobě samému, což je zjevně nesmyslné. " (Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový, Komentář. 2. Vydání. Praha : C. H. Beck, 1999, s. 29). 164 Novější judikatura OGH vychází principiální podobnosti směnečného práva a poukázky(viz blíže Schilcher, s. 450). 165 Abzahlungsgesetz (AbzG). 166 Rozsudek publikován v NJW 1965, s. 1125 (BGH, 25.2.1965 - II ZHR 191/62 Hamm), k podobným závěrům dochází přitom i rakouská judikatura, viz též praxi v USA.

88

všeobecnou oběžnost směnky, by bylo nepřípustným výkonem práva. Blíže k tomuto případu viz pasáž věnovanou případům nechráněného nabytí směnky (kap II.5.2). 4.2. Zákon o spotřebitelských úvěrech Osobní a věcná působnost zákona byla vymezena až na několik detailů v podstatě stejně, jak předpokládá evropská směrnice (viz výše). Z toho plyne pro směnku závažný následek: Zákaz směnky se některých úvěrů poskytovaných spotřebitelům vůbec netýká. Jde například o úvěry167 (a) znějící na částky nižší než 200 €, (b) které jsou čerpány v souvislosti se zahájením živnostenské činnosti nebo výkonu svobodného povolání a úvěrová částka nepřesahuje 50.000 €, (c) u kterých se neposkytuje spotřebiteli platební odklad delší než tři měsíce a (d) které uzavírá zaměstnavatel se svým zaměstnancem, pokud je dohodnutý úrok nižší, než je na trhu obvyklé. Nevýhodu tohoto vymezení lze dokumentovat na srovnání dvou následujících případů: Jestliže si obchodník se spotřebitelem dohodnul, že např. za mikrovlnou troubu zaplatí ve dvanácti měsíčních splátkách po 20 €, šlo o vztah, který spadal pod regulaci ve VerbrKrG. Použití směnky - např. jako zajišťovacího instrumentu – bylo pak "zakázáno" podle § 10 odst. 2 tohoto zákona (k relativní povaze zákazu viz dále). Jiná bude situace v případě, že stejný spotřebitel bude platit např. za luxusní audio soupravu ve třech měsíčních splátkách po 2000 €. Zde nešlo o úvěr, který by spadal do věcné působnosti VerbrKrG. Využití směnek tak nic nebránilo168, ačkoliv škoda, která může spotřebiteli ze zneužití případné zajišťovací směnky vzejít, mnohonásobně převyšovala škodu, před kterou zákon chrání spotřebitele v prvém případě.169 Uvedené nedostatky odstranil s účinností od 1. 2. 2002 německý BGB, který v 491 odst. 2 upravil negativní výčet jiným způsobem. Kritika bývalé právní úpravy má ovšem svůj smysl, neboť český zákon o spotřebitelských úvěrech vychází z podobných zásad170.

4.3. Právní úprava směnky v § 10 odst. 2 VebrKrG a § 496 BGB První návrhy regulace spotřebitelských směnek v SRN se začínají objevovat v polovině sedmdesátých let. Např. v § 10 návrhu SPD171 z roku 1964 byl předpokládán zákaz směnky pro 167

V podrobnostech viz text § 3 odst. 1 VerbrKrG. Bruchner, Ott, Wagner-Wieduwilt: Verbraucherkreditgesetz, 2. Vydání, Jehle-Rehm 1984, s. 390. 169 Jak podotýká Hefermehl, potřebnost ochrany spotřebitele vůbec není odvislá od doby trvání úvěru. Autor proto navrhuje, aby se na podobné případy výjimka uvedená v § 3 odst. 1 (3) VerbrKrG vůbec nepoužila! (Baumbach/Hefermehl: Wechselgesetz und Scheckgesetz, 20. Vydání, C. H. Beck, Mnichov 1997, s. 93) . 170 Srov. dále pasáž věnovanou české úpravě. 168

171

Marschall v. Bieberstein, W. Gutachten zur Reform des finanzierten Abzahlungskaufs. Kolín nad Rýnem : Bundesanzeiger Verlagsges. mbH, 1978, s.199.

89

úvěrové smlouvy do 3.000,- DM. Sankce za porušení tohoto zákazu v podstatě zcela odpovídají níže popisované dnešní úpravě. V SRN najdeme odpovídající úpravu spotřebitelské směnky v zákoně o spotřebitelském úvěru (do 31. 12. 2001). Aktuální úprava je nyní obsažena (ve shodném znění) v § 496 BGB (s účinností od 1. 1. 2002). Vzhledem k tomu, že úprava byla převzata v doslovném znění, zaměřím se v následujícím textu i na genezi právní úpravy v zákoně o spotřebitelském úvěru. Cílem německého zákonodárce byla mj. právě implementace shora prezentované první evropské směrnice o spotřebitelských úvěrech, která měla proběhnout nejpozději do 1. ledna 1990. Při přípravách tohoto zákona ovšem nehrála směnečná problematika žádnou podstatnější roli. Směnka se totiž jako zajišťovací či platební prostředek v souvislosti s konzumentskými úvěry v Německu v podstatě nepoužívala. Stejně jako i v jiných státech, ani německý zákonodárce nepřistoupil k přímému zásahu do směnečného zákona. Podle ustanovení § 496 BGB (dříve § 10 odst. 2 VerbrKrG)172 nemůže být spotřebitel zavázán k tomu, aby se v souvislosti s věřitelovými nároky z úvěrové smlouvy zavázel směnečným prohlášením. Věřitel nesmí k zajištění svých nároků z úvěrové smlouvy převzít ani šek. Konzument může kdykoliv požadovat na věřiteli vydání směnky či šeku, jež byly vydání v rozporu s právě citovaným ustanovením. Věřitel odpovídá za škodu, která spotřebiteli z vydání takových směnek či šeků vznikne. Podle samotného zákonodárce bylo ustanovení § 10 odst. 2 VerbrKrG důsledným uplatněním zásady o nemožnosti vzdání se námitek podle předchozího odstavce citovaného ustanovení. Konkrétněji byly přijetím této normy sledovány tři následující cíle: Mělo být zabráněno tomu, že by se spotřebitel dostal ve směnečném či šekovém procesu do úzkých při uplatňování svých osobních námitek, neboť i v případě, že nedošlo k převodu, se v takovém sporu obrací důkazní břemeno; je to právě spotřebitel, kdo musí prokázat, že zde není právního důvodu pro uplatňovanou směnečnou či šekovou pohledávku. Zákonodárce dále usiloval o to, aby spotřebitel nebyl zbaven námitek ve smyslu ustanovení čl. 17 WG, resp. čl. 22 ScheckG. A za třetí mělo být ulehčeno vymáhání náhrady škody, které bylo v praxi často obtížné a právně nejasné. 172

Příslušná ustanovení zákona znějí v originále takto: „Eine Vereinbarung, durch die der Darlehensnehmer auf das Recht verzichtet, Einwendungen, die ihm gegenüber dem Darlehensgeber zustehen, gemäß § 404 einem Abtretungsgläubiger entgegenzusetzen oder eine ihm gegen den Darlehensgeber zustehende Forderung gemäß § 406 auch dem Abtretungsgläubiger gegenüber aufzurechnen, ist unwirksam. (2) Der Darlehensnehmer darf nicht verpflichtet werden, für die Ansprüche des Darlehensgebers aus dem Verbraucherdarlehensvertrag eine Wechselverbindlichkeit einzugehen. Der Darlehensgeber darf vom Darlehensnehmer zur Sicherung Steiner Ansprüche aus dem Verbraucherdarlehensvertrag einen Scheck nicht entgegennehmen. Der Darlehensnehmer kann vom Darlehensgeber jederzeit die Herausgabe eines Wechsels oder Schecks, der entgegen Satz 1 oder 2 begeben worden ist, verlangen. Der Darlehensgeber haftet für jeden Schaden, der dem Darlehensnehmer aus einer solchen Wechsel- oder Scheckbegebung entsteht."

90

Jako dodatečný vedlejší efekt uvádí Müller173 skutečnost, že regulací směnky bude konzumentu zachováno oprávnění předčasného splnění své obligace, a to za současného odpočtu meziúroků. (Tuto alternativu v souladu s evropskou směrnicí výslovně předpokládal i § 14 VerbrKrG.) Neboť u směnečných a šekových závazků to bez souhlasu a přispění věřitele nepřipadá vůbec v úvahu. Majitel směnky není povinen přijmout placení před splatností. Dlužník nemá žádné prostředky, jak předčasné plnění věřiteli vnutit. Zákaz se týká i rektapapírů a vztahuje se na všechny úvěrové smlouvy, které spadají pod působnost zákona. Co se týká konkrétní podoby směnečného závazku, zákaz nehovoří o konkrétním směnečném prohlášení. Je proto nepodstatné, zda jde o prohlášení akeptanta, výstavce směnky vlastní, indosanta, směnečného rukojmího či čestného příjemce. Nejčastěji se bude jednat o závazek přímého dlužníka

z cizí

směnky,

akceptanta

zavázaného

ze

směnky,

kterou

vystavil

prodejce

(Kundenwechsel). Sporné je, zda se zákaz použití směnky vztahuje i na třetí osoby (např. ručitele spotřebitele)174. 4.4. Dobrovolné vydání směnky?

Už na první pohled však dikce zákona vzbuzuje značné pochybnosti, neřku-li rozpaky; pravděpodobně největší nejasnosti souvisí s možností "dobrovolného" vydání směnky spotřebitelem. Podle některých názorů je možné, aby spotřebitel, kterému např. hrozí prodlení, sám nabídnul placení nebo zajištění směnkou. V takovém případě totiž konzument nebyl zavázán k tomu, aby založil směnečnou obligaci. Podle Büllowa175 není extenzivní výklad na místě, neboť ochrana spotřebitele je zajištěna lépe, když se nedostane do prodlení, i kdyby to mělo být za cenu hrozící ztráty námitek podle § 17 WG. Dosavadní judikatura (viz shora citované rozhodnutí BGH) nabízí podle něj sdostatek ochranných instrumentů. S tímto názorem polemizoval nejprve Müller176. Závazek k vydání směnky vzniká pro spotřebitele i zde, jakmile je uzavřena dohoda o vydání směnky. Směnečný akcept není tím nejjistějším prostředkem, který by dodatečně zajistil odklad plnění. Při této konstelaci pro spotřebitele převažují nevýhody nad výhodami. Habersack ke stejnému problému v komentáři177 k VerbrKrG uvádí následující: "Z předpisu nelze dovodit závěr, že by spotřebitel mohl sám od sebe („dobrovolně“) navrhnul vydání směnky. Takový výklad je neslučitelný s čl. 10 evropské směrnice o spotřebitelských úvěrech, který vyžaduje 173

Müller, Wertpapiermitteilungen, 1991, str. 1784. Podle dikce a systematiky zákona bychom se mohli klonit spíše k záporné odpovědi. Müller zde proto navrhuje cestu teleologického extenzivního výkladu, podle kterého bychom stejnému zákazu podřídil i eventuální závazky třetích k osob k založení směnečného rukojemství apod. (Müller, WM 1991, s. 1786). 175 Büllow, NJW 1991, 129, 132; stejně i Büllow, P. Verbraucher-kreditgesetz, s. 317. 176 Müller, WM 1991, 1784. 177 MünchKomm-Habersack, s. 783. 174

91

přiměřenou ochranu spotřebitele ve veškerých případech použití směnky, tedy i v případech, kdy spotřebitel použití směnky sám inicioval." Shora uvedený názor reprezentuje převládající mínění k uvedenému problému178. Předpis zbavuje v případě použití směnek spotřebitele autonomie a vlastního posouzení a rozhodování ve věci179. Tedy ani dobrovolné založení směnečné obligace (tím, že by použití směnky nabídnul sám spotřebitel) není podle většinového výkladu přípustné. 4.5. Jaké následky má porušení „zákazu směnky"? Důsledky porušení § 10 odst. 2 VerbrKrG (nyní § 496 BGB) jsou v zákoně řešeny jenom částečně. Směnka je platná; jak bylo uvedeno výše, tento následek s ohledem na Ženevské úmluvy úzkostlivě sledoval i německý zákonodárce180. Neplatný je pouze závazek spotřebitele k založení směnečné obligace. Bezprostředním následkem protiprávního vydání směnky je ovšem právo spotřebitele žádat vydání směnky. Spotřebitel tak má možnost předejít vzniku škody181. Předpokladem ovšem je, že původní majitel (poskytovatel spotřebitelského úvěru) ji má stále ve svých rukou. Tento nárok může mít i pasivní podobu námitky vůči věřiteli, který by se snad rozhodl směnku žalovat. V případě, že směnka již byla převedena, nezbývá však spotřebiteli nic jiného než obrana v rámci čl. 17 WG, resp. čl. 22 ScheckG. Podle ustálené německé judikatury nepostačuje pouhé povědomí o tom, že směnka byla vydána v rozporu s tímto předpisem182. Na druhé straně má podnikatel značnou motivaci, proč směnku nepřevádět. Vznikne-li totiž spotřebiteli z vydání směnky škoda, nese za ni odpovědnost ten, kdo směnku jako první věřitel spotřebitele obdržel. Odpovědnost věřitele je objektivní. Riziko vymahatelnosti tohoto nároku či insolvence podnikatele nese ovšem spotřebitel. Ustanovení tak představuje pouze kompromis mezi ochranou spotřebitele a ochranou oběžnosti směnky. Nahrazovat se bude škoda, kterou představují veškeré částky, jež spotřebitel musel vyplatit nad rámec svého kauzálního závazku. Půjde zejména o náklady protestu a informační povinnosti a odměnu a provizi směnečného věřitele. V některých případech rovněž i náklady soudního řízení.

5. Rakouská a německá úprava ve srovnání

178

Stejně např. Müller, WM 1991, 1784; Reinicke/Tiedtke, ZIP 1992, 223; Baumbach/Hefermehl, WechselG/ScheckG, 1997, s.94 179 Pokud by spotřebitel mohl sám od sebe iniciovat použití směnky, jistě by se vyskytly případy, kdy by věřitel dostatečně sugestivním způsobem spotřebiteli směnku nenápadně "vnutil". 180 Müller, WM, 1991, 1786 cituje příslušného vedoucího referátu spolkového ministerstva spravedlnosti, který uvedl, že již v přípravných pracích bylo cílem vyhnout se nebezpečí, že by byly dotčeny Ženevské úmluvy. 181 Uvedené oprávnění spotřebitele lze dovodit i z občanského zákoníku (k tomu viz § 812 BGB).

92

Do jaké míry nám mohly být shora prezentované úpravy vzorem? Již prvé komentáře k VerbrKrG hovořily o něm značně kriticky a označovaly jej s určitou dávkou jízlivosti jako "Arbeitsbeschaffungsprogramm für juristische Verlage, Rechtsanwälte und Gerichte" popř. "Verunsicherungsprogramm für Verbraucher". Zaměříme-li se na směnečnou problematiku, je zřejmé, že německý VerbrKrG (resp. jeho pozůstatek v aktuálním BGB) obecně postavení spotřebitele jakožto směnečného dlužníka opravdu zlepšil jen částečně. Pro českého zákonodárce to mohlo být jen zdrojem poučení, neboť německá úprava je do značné míry otrockým převedením (nutně) obecně formulované evropské směrnice. Prokázala se banální skutečnost, že totiž formálně dokonalá kopie směrnice neznamená ještě kvalitní právní předpis, který by plnil cíle, jež od něj byly očekávány. Největší slabiny německé úpravy ve VerbrKrG183 spočívaly ve věcném vymezení smluv, na které se zákon vztahoval. Jak bylo názorně uvedeno výše, v některých případech je vydělení smluv podle představ autorů evropské směrnice v přímém rozporu s jejich současným úsilím o ochranu spotřebitele před směnkou. Regulace v KSchG tím, že představuje úpravu starší se širším věcným záběrem nevázaným na pojetí spotřebitelského úvěru ve směrnici, je předpisem, který chrání spotřebitele před směnkou efektivněji. Nejasné je dále, zda se zákaz směnky ve VerbrKrG, resp. BGB, vztahuje i na třetí osoby. Zákaz směnky v dikci rakouského zákona na ochranu spotřebitele (využívající ve formulaci neurčitého členu) se jednoznačně vztahuje i na případy, kdy je závazek spotřebitele ze smlouvy o spotřebitelském úvěru zajišťován např. směnečnou obligací obecného ručitele. Další obtíže spočívají v příliš opatrné a snad i alibistické formulaci. Nejasná zde zůstává otázka dobrovolné nabídky směnky samotným dlužníkem. Názory na tuto otázku se různí a příslušná judikatura neexistuje. O tom, jak by podobná diskuse dopadla u nás, můžeme jen spekulovat. Na rozdíl od SRN lze ale u nás jen těžko předpokládat, že si "odbudeme" celou záležitost stejně, tj. tím, že příslušná norma bude od počátku fakticky obsoletní. Naše budoucí úprava bude určitě prověřena i jinak, než jen sporem vedeným v odborném tisku. Ze srovnání obou úprav vychází jednoznačně lépe úprava rakouská. Za její nevýhodu lze považovat veřejnoprávní řešení, které počítá s orgánem dozoru ukládajícím podnikatelům pokuty za nedodržení předepsané formy a náležitostí směnky.

6. Směnka a spotřebitelské úvěry v USA

182

BGH WM 1958, BGH W0 1974, 900, BGH WM 1986, 449, rovněž Baumbach/Hefermehl: Wechselgesetz und Scheckgesetz, 1990, Rdn 95. 183 Nyní ovšem srov. § 491 BGB, který vychází z jiného pojetí spotřebitelského úvěru.

93

Zatímco kontinentální směnečné právo rozděluje ochranu nabyvatele do dvou okruhů (nabytí od neoprávněného vlastníka směnky a vyloučení námitek), je celá problematika pojata v angloamerickém systému jednotně. Směnka patří mezi tzv. negotiable instruments a jako taková se převádí předáním, eventuálně ve spojení s indosační doložkou. Ženevské rozlišování práv k cennému papíru a práv z cenného papíru je tomuto právnímu systému neznámé. Nabyvatel směnky získává právní postavení, které vyplývá ze skriptury – pokud ovšem směnku neprovází nezhojitelná absolutní vada (např. zfalšování, nezpůsobilost k právním úkonům). Jak už bylo uvedeno výše, zaujímá problematika spotřebitelských směnek v literatuře USA daleko větší prostor než v publikacích kontinentálních. Důvody jsou nasnadě: Snad jen s výjimkou Španělska184 se na kontinentě směnka u spotřebitelských obchodů nepoužívá. Jinak tomu bylo právě v USA. Počínaje 50. lety a s rostoucí intenzitou v 60. letech se neustále objevují argumenty spotřebitelů poškozených doktrínou holder in due course. Ta podle nich jen motivovala a protěžovala tzv. fly-bynight dealers, kteří prodávají podřadné zboží na úvěr oproti směnce. Tu eskontují u místního finančního ústavu a opouští město. Soudy, legislativa a správní orgány byly s tímto problémem konfrontovány v nejrůznějších podobách. Kromě obvyklých forem obrany směnečného dlužníka, byli spotřebitelé příležitostně úspěšní s námitkou, že původní majitel byl s novým closely connected, tj. jednali jako jedna osoba a tudíž je třeba umožnit uplatnění všech námitek spotřebitele. Legislativa reagovala na tuto neútěšnou situaci až s určitou časovou prodlevou. To mělo dva dopady. Právní úprava vyloučila obchodovatelnou směnku z oblasti spotřebitelských úvěrů a ve společnosti mezitím vyrostl určitý odpor a podezření vůči směnce jako instrumentu, který není dostatečně „čestný“ a který užívají pouze obchodníci bez skrupulí či lichváři. Uniform Consumer Credit Code zakazuje prodávajícímu, aby si nechal vystavit zákazníkem negotiable instruments, zvláště směnky (promissory notes, srov. § 2. 403), použití šeků naproti tomu nic nebrání). Pokud prodávající tento zákaz poruší, může dlužník ze spotřebitelského úvěru odmítnout placení a kromě toho může požadovat od prodejce či financujícího ústavu, který směnku nabyl ve zlé víře, „pokutu“ až do výše trojnásobku úvěrové sumy185. Pro nabytí negotiable instruments třetími osobami platí dále příslušné předpisy, ovšem řádné nabytí vylučuje skutečnost, že nabyvatel věděl o původu směnky. Ani u bankovní lobby tento zákaz nenarazil na větší odpor. Částečně se to vysvětluje tím, že směnky byly již tak ve většině států zakázány či regulovány186 a i tam, kde jejich použití formálně nic nebránilo, byly používány jen zřídka. 184

O směnečné praxi v souvislosti s ochranou spotřebitele ve Španělsku viz např. Fuchs, D. Verbraucherschutz in Spanien: die Rechtslage nach dem Konsumentenschutzgesetz von 1984. Nomos Verlag, 1989, s. 85. 185 König, D. Konsumentenkredit. Stuttgart : Ferdinand Enke Verlag, 1971, s. 54. 186 Některé státy USA požadovaly varovnou doložku na směnce. District of Columbia, Regulations Governing Retail Credit Sales end Retail Installment Sales Contracts (1969) Sec. 3.107 (neplatí pro nákup automobilů): "This instrument is subject to a retail instalment contract"; dále Massachusetts G. L. A. Ch. 255 Sec 12 C (Supp. 1969), Hawaii Rev. Stat. Tit. 26, Ch. 476 Sec. 476-36 (1968) a Rhode Island Gen. Laws 6-27-26 (Special Supplement 1968): "Consumer Note". V Kalifornii musí být směnka spojena se smlouvou (single

94

7. Regulace směnky v prvním návrhu zákona o spotřebitelských úvěrech Původní návrh zákona o spotřebitelských úvěrech187, kterým má být do českého právního řádu implementována příslušná evropská směrnice, počítá se směnkou v ustanovení § 9. Návrh vycházel z tohoto znění188: „(§ 9) Pokud dlužník splácí dluh prostřednictvím směnky nebo šeku, nesmí věřitel tuto směnku nebo šek převést na třetí osobu. Nepřevoditelnost musí být na směnce nebo šeku vyznačena. Vyznačení nepřevoditelnosti na směnce nebo šeku je povinen zajistit věřitel.“. Podle návrhu měla nad dodržováním zákona dohlížet Česká obchodní inspekce. Pokud by se uvedený text skutečně objevil v zákoně o spotřebitelských úvěrech, vyvolalo by to zcela jistě oprávněnou kritiku. K návrhu lze mít totiž již na první pohled dvě velmi závažné připomínky. Jak už jsem uvedl výše, podle předmluvy směrnice o spotřebitelských úvěrech by ty členské státy, které dovolují spotřebitelům používat směnky a šeky v souvislosti s dohodou o poskytnutí spotřebitelského úvěru, měly zajistit, aby byl spotřebitel při používání těchto nástrojů přiměřeným způsobem chráněn. V příslušném článku se pak uvedená povinnost konkretizuje, tak že "ty členské státy, které v souvislosti se smlouvou o poskytnutí úvěru, umožňují spotřebiteli: (a) provádět platby směnkami včetně vlastních směnek; (b) poskytovat záruky pomocí směnek včetně vlastních směnek a šeků, musí zajistit, aby spotřebitel byl přiměřeně chráněn, když k těmto účelům používá uvedené nástroje". Není proto jasné, proč se ochrana spotřebitele před směnkou v návrhu omezila pouze na směnky prostřednictvím kterých dlužník splácí svůj dluh. Zákonodárce tu použil pojem, který zná obchodní zákoník v § 334; směnka zde figuruje jako nástroj placení. Od těchto směnek se ale odlišují jednak směnky dávané namísto skutečných peněz (placení směnkou), zejména však směnky předávané jen za účelem zajištění. Na tyto varianty se ovšem v návrhu nepamatuje. Přitom naše současná praxe inklinuje v širokém měřítku právě ke směnce zajišťovací a lze konstatovat, že největší nebezpečí hrozí spotřebiteli při zneužití této směnky. Druhá připomínka se týkala velmi nejasné formulace „nepřevoditelnost musí být na směnce nebo šeku vyznačena“. Myslitelné byly dvě varianty. Nejprve jsme mohli vycházet z toho, že zákonodárce pod vyznačením nepřevoditelnosti rozuměl rektadoložku. Dopustil by se tak chyby, se kterou se někdy setkáváme, když je někdy rektasměnka označována za nepřevoditelnou směnku. Jak už jsem uvedl v části této práce věnované nechráněnému nabytí směnky, má rektadoložka vliv jen na document rule), Cal. Civ. Code §§ 1803. 2(a), 2982 (a). New York Personal Property Law §§ 302 (9), 403 (1) zakazuje ztrátu námitek použitím směnky atd. 187 Po zvážení různých možností (implementace všech spotřebitelských směrnic cestou jediného zákona či novelizací občanského zákoníku) bylo nakonec rozhodnuto, že problematika spotřebitelského úvěru vyřešena ve speciálním zákoně. Viz k tomu blíže Rybová, J. Zkušenosti ČR s promítnutím některých směrnic ES vztahujících se k ochraně spotřebitele do národního právního řádu. EMP – zvláštní vydání 1998, s. 51. 188 K dispozici jsem měl pracovní návrh zákona o spotřebitelských úvěrech, získaný z Ministerstva průmyslu a obchodu.

95

způsob převodu a jeho účinky. Neznamená ale nikdy (nemůže znamenat) úplný zákaz převodů směnky. Oběhu směnky nelze prostě nikdy zabránit. Pokud zákonodárce zamýšlel pod pojmem „nepřevoditelnost“ opravdu rektadoložku, měl se raději inspirovat rakouskou úpravou a doložku uvést i s citací čl. I § 11 odst. 2 SŠZ. Pak by byla věc bez pochybností. Nevýhodou by zůstala skutečnost, že sama rektadoložka nic dlužníku nepřinese v případě, kdy je spotřebitel akceptantem a podnikatel výstavcem. Pokud remitent nabyl směnku v dobré víře, nemá dlužník žádné námitky (viz čl. I § 17 SŠZ). U varianty druhé vycházím z toho, že se tvůrce zákona žádné chyby nedopustil a že prostě buduje ochranu spotřebitele na fakultativní informační doložce. V tomto případě by nešlo o nic jiného, než o specifickou variaci depotní směnky. V kapitole věnované vědomému jednání na škodu dlužníka námitkám (3.3.3.2) jsem ale dospěl k závěru, že doložka "depotní směnka“, „kauční směnka" apod. nepostačí k tomu, abychom o nabyvateli mohli automaticky prohlásit, že jednal "vědomě na škodu dlužníka" ve smyslu čl. I § 17 SŠZ. Depotní směnka nepředstavuje nic jiného, než směnku danou s tím, že nebude dále převáděna. To ovšem neznamená, že směnka nebude nikdy předložena, práva z ní majitel jistě uplatnit může. Jestliže se rozhodne raději směnku převést, nelze o nabyvateli prohlásit bez dalšího, že jednal vědomě na škodu dlužníka. Vždyť jaká škoda vznikla dlužníku převodem směnky, pokud je vše v kauzálním vztahu v pořádku? Namísto původního majitele může žalovat nový, aniž by šlo automaticky o jednání, které původního majitele poškozuje! Majitel sice bude v takových případech jednat bezpochyby v hrubé nedbalosti, když se neinformuje o tom, zda bylo vše v pořádku a zda nabytím směnky nezbaví dlužníka relevantních námitek, to ale pro úspěšnost námitek dlužníka nepostačuje, protože zákon - jak bylo podrobněji rozebráno výše - pracuje v čl. I 17 SŠZ s podstatně přísnějšími předpoklady. 8. Aktuální úprava a úvahy de lege ferenda Na ochranu spotřebitele při placení a zajištění směnkou je v českém právním řádu pamatováno v § 12 zákona o spotřebitelských úvěrech (zák. č. 321/2001 Sb.). Text je výsledkem doslovné transpozice výše uvedené evropské směrnice. Podle citovaného ustanovení “splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru”. V podstatě identické znění najdeme v § 4 odst. 7 slovenského zák. č. 258/2001 Z. z., o spotřebitelských úvěrech. Poskytovatelé úvěrů tím nedostali dvakrát jasný návod pro to, jak mohou u spotřebitelských úvěrů směnku k platebním nebo zajišťovacím účelům použít. Tvůrci našeho zákona bez větší invence opsali směrnici a nevyužili přitom možností směnečného práva (zejména rektadoložek, jak to činí např. rakouská nebo polská úprava). S ohledem na množství variant

96

zapojení směnky jako platebního (může jít pochopitelně o obě platební varianty189) a zajišťovacího instrumentu se jen nelehko hledají konkrétní pravidla190. Zvláštní prevenční povinnost, kterou přináší česká nebo slovenská úprava, působí v praxi značné zmatky. Pro zjednodušení předpokládejme pouze směnky zajišťovací (právě tyto směnky v naší praxi převažují a lze předpokládat, že ve vztazích mezi spotřebitelem a podnikatelem bude směnka využita právě tímto způsobem). Z čl. I § 17 SŠZ je patrno, že postavení spotřebitele zásadně zhorší převod směnky indosací. I kdyby snad nový nabyvatel šetřil práva spotřebitele (tj. byl např. podrobně seznámen s kauzálním vztahem a právy spotřebitele), neznamená to ještě, že je tím vyloučena možnost dalších indosací s účinky podle čl. I § 17 SŠZ. Není rovněž zřejmé, jak by mohl podnikatel zajistit u těchto dalších majitelů (kterých může být značný počet) respekt k právu spotřebitele na předčasné vyplacení spotřebitelského úvěru (srov. § 11 zákona o spotřebitelských úvěrech), když podle čl. I § 40 odst. 1 SŠZ není majitel směnky povinen přijmout placení před splatností. To stejné platí o právu na přiměřené vypořádání při vrácení zboží věřiteli podle § 10 zákona o spotřebitelských úvěrech. Do praxe proto v žádném případě nemůžeme doporučit indosaci zajišťovacích směnek; tento postup bude zřejmě v rozporu s ust. § 12 zákona o spotřebitelských úvěrech. S ohledem na práva spotřebitele ze spotřebitelské smlouvy je ostatně nejasné již to, zda podnikatel může žádat po spotřebitelích ordresměnky jako takové191. Navíc u všech institutů, které by snad mohly zlepšit postavení směnečného dlužníka, dojdeme k závěru, že tuto funkci nemohou splnit bez jeho nutné aktivity a diligence. Dlužnickou pozici jistě může zlepšit rektadoložka výstavce (srov. čl. I § 11 SŠZ) či fakt, že směnka byla převedena rubopisem s účinky postoupení pohledávky, tj. podindosací (srov. čl. I 20 SŠZ) nebo na nabyvatele, který není hoden ochrany (srov. čl. I § 17 SŠZ). Všechny tyto ochranné prvky (ať již preventivní nebo následné) však stěží uplatní běžný spotřebitel. U něj nelze předpokládat znalosti tohoto typu. Musíme také brát v úvahu důkazní břemeno, které se u směnečného sporu obrací; to dlužník prokazuje vady kauzálního vztahu či vědomé jednání na škodu dalším nabyvatelům, okamžik indosace směnky apod. Úspěšná obrana směnečného dlužníka předpokládá takovou opatrnost a znalosti, kterými běžný spotřebitel nedisponuje. Postavení dlužníka může navíc paradoxně zhoršit podpis směnečného rukojmího na směnce. Pozice směnečného rukojmího je mimořádně neatraktivní. Domyšleno do důsledků by však měl při požadavku na dodatečné zajištění formou směnečného rukojemství nejvíce zbystřit 189

Placení směnkou a placení prostřednictví směnky (srov. blíže Kotásek, J. Úvod do směnečného práva, Brno : MU, 2002, str. 27an.). 190 Kotásek, J. Směnečné právo. Komentář k čl. I zákona směnečného a šekového zákona. Praha : Prospektrum. 2006, str. 103. 191 Kotásek, J. Směnečné právo. Komentář k čl. I zákona směnečného a šekového zákona. Prospektrum. Praha, 2006, str. 103.

97

pozornost právě ten, za koho se rukojemské prohlášení na směnku pořizuje, tzn. avalát. U směnek zatížených námitkami tohoto hlavního dlužníka je totiž možné, že majitel směnky takticky vykoná práva vůči avalovi a zcela obejde avaláta z oprávněné obavy z relevantních kauzálních námitek. Sám aval se ale těmito námitkami, pokud si je nevyhradil ve zvláštní dohodě s příslušným věřitelem, tj. ve vlastní směnečné smlouvě, bránit nemůže. Pokud aval ve sporu podlehne a zaplatí, bude samozřejmě vést svůj vlastní regres. Avalát mu pak nebude moci namítat kauzální námitky, ty mu přísluší jen vůči věřiteli (opět předpokládejme absenci směnečné smlouvy s opačným ujednáním). Výsledkem tak bude, že věřitel dosáhne svého, tj. zaplacení námitkově zatížené směnky, skrze osobu avala. Poškozen bude avalát, který touto oklikou přišel o kauzální námitky. Navíc musí ze směnky uhradit více, než by hradil remitentovi, neboť postižní suma nepříjemně „zbytněla“ v rámci rembursního postihu podle čl. I § 49 SŠZ192. S využitím výše prezentovaného rakouského modelu závěrem navrhuji možný způsob transpozice a implementace čl. 10 směrnice o spotřebitelských úvěrech do českého právního řádu. Právní úprava spotřebitelských směnek v zákoně o spotřebitelských úvěrech by měla vycházet z následujících premis: - použití směnky jako zajišťovacího nebo platebního prostředku u spotřebitelských úvěrů by mělo být povoleno, ovšem za splnění určitých striktně daných podmínek; - pro tyto účely by však měla být rozšířeno pojetí spotřebitelského úvěru, neboť škoda hrozící spotřebiteli zneužitím směnky může vzniknout i u smluv, které nenaplňují definici spotřebitelského úvěru193; - otázkou k diskusi je tak způsob právní úpravy; řešení by totiž mělo být obecné a bez vazby na relativně úzce vymezené spotřebitelské úvěry; - jednou z podmínek přípustnosti směnky ve vztazích mezi podnikateli a spotřebiteli by měla být rektadoložka výstavce v textu směnky, která by vyloučila její indosovatelnost; - v návaznosti na to by bylo vhodné limitovat druh využitelných směnek (např. jen na směnku vlastní194) s tím, že věřitel a dlužník ze spotřebitelského úvěru by měl být vždy totožný s účastníky základní směnky; - úprava by měla pamatovat na možnosti použití blankosměnky a také na možnost zajištění směnečných práv směnečným rukojemstvím (a tedy následnou námitkovou nouzi avala); - k rychlejšímu uplatnění regresních nároků poškozeného spotřebitele by bylo vhodné obrácení důkazního břemene dle rakouské úpravy; 192

Kotásek, J. Směnečné právo. Komentář k čl. I zákona směnečného a šekového zákona. Prospektrum. Praha, 2006, str. 138. 193 Srov. k tomu zejména dřívější německou úpravu ve VerbrKrG. 194

Zejména pokud nebude vyřešena přípustnost rektadoložky u směnky cizí na vlastní řad (k tomu viz výše).

98

- nedodržení podmínek pro použití směnky ve vztazích mezi spotřebitelem a podnikatelem by přitom nikdy nemělo vést k neplatnosti směnky; - obecná prevenční povinnost předepsaná dnešní úpravou by (jako poslední „stéblo“, které může pomoci ve specifických případech) mohla zůstat zachována. Otázka regulace spotřebitelských směnek by se měla stát předmětem široké diskuse. Ačkoliv by se to mohlo zdát s ohledem na jasně formulovaný text směrnice o spotřebitelských úvěrech nadbytečné, je to potřeba již jen z důvodů právně-politických. Obecným problémem implementace evropských směrnic je totiž skutečnost, že jsou výsledkem diskuse, která historicky a věcně šla mimo nás. Bez řádného pochopení důvodů budeme mít potíže s interpretací některých ustanovení. Směnka samozřejmě nehrála při přípravě směrnice žádnou významnou roli. Jednotlivé úpravy členských států jen formálně naplňují směrnici. Výjimkou bylo pouze Španělska, kde se směnky používaly ve větší míře. Nejde tedy o zákony prověřované praxí, nýbrž jen ve formě diskusí vedených za peníze čtenářů odborných časopisů. Jinak je tomu ovšem u nás. Regulace spotřebitelských směnek v České republice nemůže být pouhou alibistickou odpovědí našeho zákonodárce na požadavky direktivy.

Mnou navrhovaná úprava s povinnou rektadoložkou a omezením směnky (u spotřebitelských transakcí obecně, nejen ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům) nijak nedevalvuje

výhody

směnky

pro

poskytovatele

spotřebitelského

úvěr.

Regulace

spotřebitelských směnek je podle mého názoru v zájmu samotného směnečného provozu.

99

Literatura Knižní literatura Anderson, Fox, Twomey. Business Law. Cincinnati : South-Western Publishing, 1987 Assig, A. Das Inkassoindossament im Wechselrecht. Mainz, 1985 Baumbach, A. Hefermehl. W. Wechselgesetz und Scheckgesetz. Mnichov : C. H. Beck, 1997 Bejček, J. Obchodní závazky. Obecná část a kupní smlouva, Brno : Masarykova univerzita, 1994 Blaschke, J. Das österreichische Wechselrecht. Graz, 1856 Borkowski, T., Jedrasiak, Z. Troicka-Sosinska, R.. Prawo wekslowe v praktyce. Varšava : C.H.Beck, 2004 Brox, H. Handelsrecht und Wertpapierrecht. 7. vydání. Mnichov : C. H. Beck, 1988 Budil, V. Hypografe jako předchůdce císařského reskriptu římského práva. Bratislava : Právnická fakulta University Komenského, 1936 Büllow, P. Wechselgesetz, Scheckgesetz, Allgemeine Geschäftsbedingungen. Heidelberg : C. F. Miller, 1991 Büren, B. Die Beschränkung der Einreden des Wechselschuldners. Curych : Schulthess, 1965 Bydlinski, P. Die Bürgschaft im österreichischen und deutschen Handels-, Gesellschafts- und Wertpapierrecht. Vídeň : Springer Verlag, 1991 Caemmerer, v. Marschall. Internationale Rechtsprechung zum Genfer einheitlichen wechsel - und Scheckrecht. Tübingen : J. C. B. Mohr, 1990 Clark,L.S. Kinder, P.D. Law and Business. NY : Mc Graw-Hill, 1991 Dědič, J., Kříž, Štenglová, I. Akciové společnosti. 4. vydání. Praha : C.H.Beck, 2004 Dědič, J. Právo cenných papírů a kapitálového trhu. Praha : Prospektrum, 1999 Dolan, Ponoroff. Basic Concepts in Commercial Law. Minnesota : St. Paul, 1998 Dominik, Kizlink. Československý zákon směnečný. Praha : Nakladatelství Vladimír Orel, 1928 Dunfee, Gibbon, Bluckburn. Modern Business Law. New York : Random House, 1984 Eliáš, K. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky a cenné papíry. 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 1999 Ernst, R. Wechsel und Scheck im Wettbewerb der Zahlungsmittel. Nomos Verlag, 1993 Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. Brno : Masarykova univerzita, Doplněk, 1993 Freundt, C. Wertpapiere im antiken und frühmittelalterlichen Rechte, Lipsko : Duncker a Humblot, 1910 Good. R. Commercial Law. Londýn : Penguin Books, 1995 Grünhut, C. S. Lehrbuch des Wechselrechts. Vídeň : Duncker & Humblot, 1900 Grünhut, C. S. Die Lehre von der Wechselbegegung nach Verfall. Vídeň : Duncker & Humblot, 1900 Guest, A. G. Chalmers and Guest on Bills of Exchange. Londýn : Sweet & Maxwell, 1998 Heinrichs, H. Der Schutz des gutgläubigen Wechselerwerbers. Frankfurt nad Mohanem : A. Metzner Verlag, 1962 Hermann-Otavský, K. Československé právo směnečné. Praha : Všehrd, 1926 Hermnan-Otavský, K. Die höhere Gewalt im Wechselrechte. Vídeň : Manz Verlag, 1930 Hermann-Otavský, K. O právní povaze rektapapírů. Praha : Bursík & Kohout, 1892 Holzhammer, R. Allgemeines Handelsrecht und Wertpapierrecht. 4. vydání. Springer Verlag, 1993 Hueck/Canaris. Recht der Wertpapiere, 12. vydání. Mnichov : Verlag Franz Valen, 1986 Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový - komentář, I. díl (směnky). Praha : Linde, 1996 Jacobi, E. Wechsel- und Scheckrecht unter Berücksichtigung des ausländischen Rechte. Berlín : Verlag de Gruyter & Co., 1955 Jacobi, R. Die Wertpapiere im bürgerlichen Recht. Lipsko : O. R. Reisland, 1917 Jahn, U. Bills of Exchange. Paříž : ICC Publishing, 1999 Jähnchen-John, H. Das Wechsel- und Scheckrecht der Vereinigten Staaten von Amerika. Berlín : Duncker Humblot, 1976 Jäggi, Druey, Greyerz. Wertpapierrecht. Basilej : Helbing Lichtenhahn, 1985

100

Katern, N. A Bill of Exchange for Everyman. Amsterdam : Nederlands Instituut voor het Bank-en Effectenbedrijf, 1987 Kaufmann, A. Rechtsphilosophie. 2. vydání. Mnichov : C. H. Beck, 1997 Kapfer, H. Handkommentar zum Wechselgesetz. Vídeň : Manz Verlag, 1969 Kizlink, K. Spišiak, J. Zmenkové právo podia zákona č. 255/1941 Sl. z. Bratislava : Právnická jednota v Bratislavě, 1944 Klapper, W. Die Rechtsstellung des Wechselinhabers nach dem UN-Wechselrechtsabkommen vom 9. Dezember 1988 (disertace). Bonn, 1992 Knurr/Hammerschlag, Kommentar zum Wechselgesetz. Bonn : Humboldt Verlag, 1949 Kopáč, L. Směnky a směnečné právo. Praha : Prospektrum, 1992 Kotásek,J., Pokorná, J., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Právo cenných papírů. 4. vydání, Praha : C. H. Beck, 2005 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001 Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. Praha : C. H. Beck, 2002 Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1999 Krejci, H. Handbuch zum Konsumentenschutzgesetz. Vídeň : Orac, 1981 Lenhoff, A. Einführung in das einheitliche Wechselrecht. Vídeň : Springer, 1933 Marčanová, J. Kapitoly ze směnečného a šekového práva. Praha : VŠE, 1996 Marek, K. K obchodním závazkových vztahům. Brno : Masarykova univerzita, 1994 Martens, G.F. Ursprung des Wechselrechts. Göttingen, 1797 Mänhardt, F., Posch, W. Internationales Privatrecht, Privatrecht, Privatrechtsvergleichung, Einheitsprivatrecht. Vídeň : Springer Verlag, 1994 Meyer, F. Das Weltwechselrecht. Die geltende Wechselrechte in vergleichender Darstellung. Lipsko : A. Deichert, 1909 Morawitz,G. Das internationale Wechselrecht. Tübingen : J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1991 Mörtzsch, M. Die Garantiezeichnung des Wechsels. Frankfurt nad Mohanem, Peter Lang, 1994 Miller-Christmann, Schnauder. Wertpapierrecht. Berlín : Springer Verlag, 1992 Münch, J. Die Reichweite der Unterschrift im Wechselrecht. Berlín : Duncker & Humblot, 1993 Naegeli, E. Die Wechselprolongation nach schweizerischem, deutschem und österreichischem Recht. Curych : Polygraphischer Verlag, 1956 Obermüller, W. Wechselmissbrauch. Wiesbaden : T. Gabler, 1960 Opitz, P. Der Funktionswandel des Wechselindossaments. Berlín : Duncker & Humblot, 1968 Píšek, Z. Voženílková,B. Směnky a šeky. Praha, 1995 Pokorná, J. Subjekty obchodního práva. Brno : Masarykova univerzita. 1997 Prantl, P. Die Abstraktheit des Wechsels. Regensburg : disertace, 1987 Přibyl, Z. Směnečné právo. Praha : UK, 1994; Richardi, R. Wertpapierrecht, Heidelberg. C. F. Miller, 1987 Richardi, R. Wertpapierrecht. Heidelberg : C. F. Müller, 1987 Rosenblüth, I. Prawo wekslowe, (v reprintu podle původního vydání z Krakova -1936). PIA PRINT. 1994 Roth, G. H. Grundriß des österreichischen Wertpapierrechts. Vídeň : Manz, 1999 Rouček, F. Jednotný směnečný řád. Praha : Českomoravský Kompas, 1941 Rouček, F. Nové československé právo směnečné. Brno : Barvič & Novotný, 1931 Sassmannshausen, G. Der Wechsel mit Vorlageverbot (nicht akzeptable Tratte). Würzburg : Kondrad Triltsch Verlag, 1938 Schaps, G. Zur Geschichte des Wechselindossaments. Stuttgart, 1892 Schütz, C. Die UNCITRAL-Konvention über internationale Gezogene Wechsel und Internationale Eigenwechsel vom 9. Dezember 1988. Berlín : Walter de Gruyter, 1992 Seeberg, O. Das Konzept der funktionellen Identität von Rück- und Vorlauf im Wechselrecht, Baden-Baden. Nomos Verlag, 1990 Sieber, C. Schweizerischer Wechsel, U.S. Bill of Exchange und Promissory Note, Curych : Schulthess Verlag, 1995 Smitek, J. Stěpina, J. Jednotný směnečný řád. Praha : V. Linhart, 1941 Stanzl, G. Böser Glaube im Wechselrecht. Graz : Hermann Böhlaus, 1950 Stranz, M. Wechselgesetz, Berlín : Walter de Gruyter, 1952

101

Strub, T. Zur Rechtswahl im internationalen Wechselrecht (disertace). Frankfurt nad Mohanem : Peter Lang, 1994 Szpunar, A. Komentarz do prawa wekslowego i prawa czekowego. Varšava : Wydavnictwo Prawnicze, 2001 Šikl, H. Právo směnečné rakouské. Praha : Bursík a Kohout, nedatováno Šikl, H. Soustavné výklady na právo směnečné. Praha : Česká akademie věd a umění, 1927 Štenglová, I. Plíva, S. Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník, komentář. 10. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005 Švamberg, G. Naše jednotné směnečné právo. Praha : Palásek & Kraus, 1941 Thomsen, D. Die Einwendungslehre im englischen und deutschen Wechselrecht. Frakfurt nad Mohanem : Haag Herchen, 1977 Ulmer, E. Wertpapierrecht. Stuttgart : Verlag Kohlhammer, 1938 Urfus, V. Zdomácnění směnečného práva v Českých zemích. Praha : NČSAV, 1959 Wagner, K. Wechsel und Protest. Vídeň : Manz, 1992 Wessing, K. Der Wechselbereicherungsanspruch. Aachen : Shaker, 1995 White, J. J. Summers, R. S. Uniform Commercial Code. St. Paul : West Publishing, 1972 Wlodyka, S.a kol. Prawo papierow wartosciovych. Varšava : C. H. Beck, 2004 Wolf, M. Private International Law. Oxford : Oxford University Press, 1944 Wullf, A. Das Vollindossament zu Inkassozwecken. Berlín : Carl Heymans Verlag, 1892

Časopisecká literatura Cirák, J. Pojem, funkcie a pramene zmenkového práva. Právny obzor č. 3/1998, s. 247 - 263 Fejta, J. Grulich, T. Promlčení směnečných práv a praktická aplikace § 334 obchodního zákoníku. PR č. 4/2001, s. 156 – 160 Fejta, J. Grulich, T. Ještě k aplikaci § 334 obchodního zákoníku a povaze tzv. zajišťovací směnky. PR č. 12/2001, s. 604 - 606 Grulich, T. Ještě k osamostatnění zajišťovací směnky. PRá č. 11/2000, s. 31 - 33 Hefermehl, W. Zum Anwendungsbereich des Art. 17 WG. ZHR 144/1980, s. 34 - 46 Huber, U. Einwendungen des Bezogenen gegen den Wechsel, in: Festschrift Flume, s. 98 – 138 Chalupa, R. Depozitní a depotní směnky, PR, č. 4/1996 Kotásek, J. Ke směnečným námitkám. OP č. 11/2000 Kotásek, J. Směnka jako zajišťovací a platební prostředek u tzv. spotřebitelských úvěrů, ČPVP č. 7/1998, s. 737 - 745 Kolář, P. O směnečném souz(ž)ení. Právní praxe č. 1/1997, s. 27 - 30 Kovařík, Z. Důsledky promlčení směnečných závazků. PR č. 9/2001, s. 414 -420 Kovařík, Z. K aktuálním otázkám judikatury ve věcech směnečných. SR č. 6/1998, s. 137 – 143 Kovařík,. Z. Ke vztahu závazků směnečných a smluvních. PR č. 1/1994 Kovařík, Z. Nález Ústavního soudu a rozhodování ve směnečných věcech obcí. SR č. 4/2002, s. 117-120 Kovařík, Z. Nová úprava soudních poplatků ve směnečných a šekových věcech. BA č. 6-7/2001, s. 56 – 61 Kovařík, Z.: Obce a směnky po novele obecního zákona. SR č. 3/2003 Kovařík, Z. Směnečná judikatura. SR č. 1/1999 (příloha) Kovařík, Z. Směnečné smlouvy. PR č. 9/2003 Kovařík. Z. Směnka a šek v souvislosti s konkursem a vyrováním. PR č. 7/1997 Kovařík, Z. Uplatňování práv v souvislosti se směnkami a šeky v soudním řízení. BA č. 9, 10, 11/2000 Kovařík, Z. Úskalí směnečného rukojemství (dokončení). BA č. 1/2003 Kovařík, Z. Úvahy de lege ferenda nad směnečným a šekovým právem. Právní praxe č. 1/1994, s. 1 - 12 Kovařík, Z. Vybrané otázky judikatury ve věcech směnečných. SR č. 6/1998, s. 137 – 138

102

Kovařík, Z. Zákon o omezení plateb v hotovosti ve vztahu ke směnce a šeku. PR č. 7/2005, s. 234240 Krpata, P. Promlčení směnečných práv a aplikace § 334 obchodního zákoníku. PR č. 11/2001, s. 551 -553 Liesecke, R.. Der internationale Wechsel. WM č. 16/1973. s. 454 Liesecke, R. Neuere Rechtsprechung, insbesondere des Bundesgerichtshofes, zum Einheitlichen Wechsel- und Scheckrecht. WM č. 48/169, s. 1366 – 1379 Porter, L. Das Englische Wechsel- und Scheckrecht. Kolín nad Rýnem : Carl Heymanns Verlag, 1979 Martens, K.-P. Begebungsvertrag und Wechselblankett. JZ č. 14, s. 441 - 446 Matějka, D. Srovnání rubopisu a postoupení pohledávky. PaP č. 7-8/2003, s. 35 - 36 Möller, F. Die Anfechtbarkeit von Blankowechseln. WM č. 30/1954, s. 806 - 810 Nesnídal, J. Spor o podpis směnky. Ekonom č. 10/99, s. 32 Olshausen, E. Das Eigentum am Wechsel und die Entstehung der Rechte aus dem Wechsel. MDR č. 8/1992, s. 725-728 Ostheim, R. Zur Lehre von den Einwendugen im Wechselrecht, Festschrift Kastner, 1974 Pleyer, K. Stecher, R. Erfordernisse und Möglichkeiten einer internationalen Vereinheitlichung des Wechselrecht. WM 1977, zvláštní příloha č. 4 Plíva, S. Právní jednání podnikatele. PaP č. 9/1993, s. 7 – 10. Pflug, H.J. Zur Auslegung wechselmäßiger Erklärungen gegenüber dem ersten Wechselnehmer und gegenüber weiteren Erwerbern des Papiers. ZHR č. 148, s. 1-26 Reindl, P. Rechtsprechung zum österreichischen Konsumentenschutzgesetz. RIW č. 9/1986, s. 669 - 672 Rittner, F. Rechtsfragen zum unvollständigen Wechsel. DB č. 24/1958, s. 675 – 680 Rybář, V. Jiné možnosti zaplacení směnky, PRá č. 2/2001, s. 16 -18 Schlechtriem, P. Zur Haftung bei Wechselfälschungen. JZ č. 15/16, s. 479 - 484 Schnauder, F. Einreden aus dem Grundverhältnis gegen ersten Wechsel- und Scheckgläubiger. JZ č. 22/1990, s. 1046 – 1053 Spáčil, J. Poznámky k problematice zastoupení na základě plné moci, PaP č. 1/1996; anotace viz též ASPI Quassowski, C.S. Die Genfer Abkommen über die Vereinheitlichung des Wechselrechts, Zeitschrift für ausländisches und internationales Privatrecht. 1930, 770-792 Reinicke, R. Die Bedeutung der Einrede des Zurückbehaltungsrechts aus dem Grundgeschäft gegenüber der Wechselforderung. DB č. 29/1970, s. 1368 - 1372 Reinicke, R. Neuere Rechtsprechung, insbesondere des Bundesgerichtshofes, zum Einheitlichen Wechsel- und Scheckrecht. WM č. 48/1969, s. 1372an. Schneeweissová, J. Uplatňování směnečných práv. Profit speciál č. 44/95, s. 12 an Wieland, H. Das internationale Wechselrechtsübereinkommen vom 23. Juli 1912 und sein Geltungsbereich. ZHR č. 74/1913 Zapletal, P. Srovnání právní úpravy směnek v ženevském a anglosaském právu. PR č. 11/1999, s. 610 Zkratky časopisů BA – Bulletin advokacie ČPVP – Časopis pro právní vědu a praxi DB – Der Betrieb JZ – Juristenzeitung MDR – Monatsschrift für Deutsches Recht OP – Obchodní právo PaP – Právo a podnikání PR – Právní rozhledy PRá – Právní rádce RIW- Recht der internationalen Wirtschaft

103

WM – Wertpapiermitteilungen ZVglRWiss - Zeitschrift für Vergleichende Rechtswissenschaft ZHR - Zeitschrift für das gesamte Handelsrecht und Wirtschaftsrecht

104

Přílohy Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky: ČÁST PRVNÍ NĚKTERÉ PODMÍNKY SJEDNÁVÁNÍ SPOTŘEBITELSKÉHO ÚVĚRU §1 Předmět úpravy (1) Tento zákon stanoví některé podmínky smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, v souladu s právem Evropských společenství. (2) Tento zákon se nevztahuje na a) smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti, b) nájemní smlouvu, která po uplynutí určité doby nezaručuje převod vlastnického práva nebo práva obsahově obdobného vlastnickému právu, c) půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoli úplaty, d) spotřebitelský úvěr na průběžné poskytování služeb, za které spotřebitel může platit v průběhu jejich poskytování formou splátek, e) smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na částky nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 800 000 Kč; je-li uzavřeno více smluv, ve kterých se sjednává spotřebitelský úvěr za stejným účelem, považuje se pro tyto účely za jediný spotřebitelský úvěr souhrn všech těchto smluv, f) spotřebitelský úvěr, jehož splatnost nepřesahuje 3 měsíce nebo je splatný nejvýše ve 4 splátkách ve lhůtě nepřesahující 12 měsíců. §2 Vymezení pojmů Pro účely tohoto zákona se rozumí a) spotřebitelským úvěrem poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Spotřebitelským úvěrem není 1. platba, kterou spotřebitel platí za nesplnění závazku vyplývajícího ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, 2. platba, kterou spotřebitel platí mimo kupní cenu, aniž byl na koupi 105

poskytnut spotřebitelský úvěr, 3. platba za převod peněžních prostředků a platba za vedení účtu, který je určen ke splácení spotřebitelského úvěru; to neplatí pro případ, kdy tato platba je nepřiměřeně vysoká a kdy spotřebitel nemá možnost volby způsobu placení; do celkové výše spotřebitelského úvěru se však započítává cena za přijetí platby, 4. platba související s účastí na dohodách, které se přímo neváží na smlouvu, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, a to i tehdy, když tyto dohody mají vliv na podmínky spotřebitelského úvěru, 5. platba za pojištění nebo záruku, pokud se nejedná o pojištění nebo záruku, která má věřiteli zajistit splacení spotřebitelského úvěru v případě smrti spotřebitele, jeho invalidity, pracovní neschopnosti nebo nezaměstnanosti, a to maximálně ve stejné výši, jako je celková výše spotřebitelského úvěru, včetně úroku a jiných plateb spojených s poskytnutím spotřebitelského úvěru, b) spotřebitelem fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván, c) věřitelem fyzická nebo právnická osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo sdružení takovýchto osob, d) roční procentní sazbou nákladů na spotřebitelský úvěr procentní podíl z dlužné částky, který je spotřebitel povinen zaplatit věřiteli za období 1 roku. §3 Jestliže je nabízen spotřebitelský úvěr nebo zprostředkování smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, reklamou2) nebo nabídkou zboží nebo služby obsahující úrokovou sazbu nebo jakékoli údaje týkající se nákladů na úvěr, musí být jejich součástí roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr nebo příklad jejího výpočtu. Vzorec výpočtu roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr je uveden v příloze tohoto zákona. Některé požadavky na smlouvu, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr §4 (1) Smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí být uzavřena písemně. Jedno vyhotovení smlouvy musí obdržet spotřebitel. (2) Smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí obsahovat také a) stanovení roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr způsobem uvedeným v příloze tohoto zákona, b) stanovení podmínek, za kterých může být roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr upravena a které nesmí být závislé pouze na vůli věřitele, c) stanovení maximální výše spotřebitelského úvěru, stanovení výše jednotlivých splátek, jejich počtu a přesného časového rozvržení, d) stanovení jednotlivých plateb, včetně těch, které jsou uvedeny v § 2 písm. a) bodech 1 až 5, budou-li placeny spolu se spotřebitelským úvěrem; pokud jednotlivé platby nelze přesně stanovit, musí být uveden způsob jejich výpočtu,

106

e) závazek věřitele informovat spotřebitele v průběhu plnění smlouvy o všech změnách roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr, f) u smluv, ve kterých se sjednává koupě najaté věci, výši spotřebitelského úvěru, g) ustanovení o právu na splacení spotřebitelského úvěru před stanovenou lhůtou (§ 11), h)

podmínky,

za

kterých

lze

předčasně

ukončit

smluvní

vztah,

i) způsob placení. §5 (1) V případě, kdy smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, umožňuje změnu roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr nebo změnu výše plateb s úvěrem souvisejících, které v době výpočtu nebyly vyčíslitelné, je nutno při výpočtu vycházet z předpokladu, že úrok a ostatní platby zůstávají neměnné a budou platit do konce platnosti smlouvy, na jejímž základě byl spotřebitelský úvěr sjednán. (2) V případě, kdy nelze stanovit roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr, musí věřitel ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uvést maximální výši úvěru, výši plateb s úvěrem souvisejících a podmínky, za kterých lze tyto platby měnit. Důsledky porušení povinností §6 Nesplňuje-li smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru náležitosti uvedené v § 4, pokládá se spotřebitelský úvěr za úvěr úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou; ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými, to vše s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele. §7 Práva spotřebitele vůči dodavateli zboží nebo služeb (dále jen "dodavatel") nesmí být zkrácena poskytnutím spotřebitelského úvěru na jejich zaplacení. §8 (1) Jestliže spotřebitelský úvěr poskytuje dodavatel a spotřebitel odstoupí od smlouvy o dodání zboží nebo služeb, vrátí mu dodavatel splacený spotřebitelský úvěr; tím není dotčen nárok spotřebitele na náhradu způsobené škody podle zvláštních právních předpisů. Od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví zákon nebo smlouva. (2) Uplatnění práva podle odstavce 1 nesmí mít za následek zvýšení ceny spotřebitelského úvěru ani uplatnění sankcí.

107

§9 Právo na vrácení spotřebitelského úvěru podle § 8 odst. 1 a právo na náhradu škody může spotřebitel písemně uplatnit také u věřitele, jestliže spotřebitel uzavře smlouvu, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr s osobou jinou, než je dodavatel, a a) mezi věřitelem a dodavatelem byla uzavřena smlouva o výhradním obchodním zastoupení při poskytování spotřebitelského úvěru, na jejímž základě byl poskytnut spotřebitelský úvěr, a b) oprávněný požadavek spotřebitele na řádné plnění nebo na náhradu škody, který spotřebitel uplatnil u dodavatele, nebyl uspokojen. § 10 V případě, že spotřebitelský úvěr slouží k pořízení zboží a toto zboží je vráceno věřiteli, popřípadě třetí osobě, musí dojít k přiměřenému vypořádání mezi spotřebitelem a věřitelem, popřípadě třetí osobou. § 11 Spotřebitel je oprávněn splatit spotřebitelský úvěr před dobou stanovenou ve smlouvě. V takovém případě má spotřebitel nárok na snížení plateb se spotřebitelským úvěrem souvisejících o takovou částku, aby splacením spotřebitelského úvěru před dobou splatnosti nezískal žádný z účastníků smlouvy o spotřebitelském úvěru nepřiměřený prospěch na úkor ostatních účastníků. § 12 Platby směnkou nebo šekem Splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru. § 13 Dozor nad dodržováním zákona Dozor nad dodržováním podmínek stanovených tímto zákonem vykonává Česká obchodní inspekce. 3) § 14 Závěrečné ustanovení Právní vztahy týkající se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy. ČÁST DRUHÁ Změna zákona o České obchodní inspekci

108

§ 15 Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění zákona č. 240/1992 Sb., zákona č. 22/1997 Sb., zákona č. 110/1997 Sb., zákona č. 189/1999 Sb., zákona č. 71/2000 Sb., zákona č. 145/2000 Sb. a zákona č. 102/2001 Sb., se mění takto: 1. V § 2 odst. 1 se za slova "vnitřním trhu" vkládají slova "nebo poskytující spotřebitelský úvěr". 2. V § 2 odst. 2 se na konci tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno h), které včetně poznámky pod čarou č. 1e) zní: "h) zda osoby poskytující spotřebitelský úvěr dodržují podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. 1e) 1e) Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. ". ČÁST TŘETÍ ÚČINNOST § 16 Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2002. Klaus v. r. Havel v. r. Zeman v. r. Příl. Výpočet roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr se vypočítá podle následujícího vzorce

Význam písmen a symbolů: K je pořadové číslo půjčky téže osoby K je číslo splátky AK je výše půjčky číslo K A'K' je výše splátky číslo K' suma značí celkový souhrn m je číslo poslední půjčky

109

m' je číslo poslední splátky tK je interval, vyjádřený v počtu roků a ve zlomcích roku, ode dne půjčky č. 1 do dnů následných půjček č. 2 až m tK' je interval, vyjádřený v počtu roků a ve zlomcích roku, ode dne půjčky č. 1 do dnů splátek nebo úhrad poplatků č. 1 až m' i je hledaná roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr, kterou je možno vypočítat (buď algebraicky nebo numericky opakovanými aproximacemi na počítači), jestliže jsou hodnoty ostatních veličin rovnice známy buď ze smlouvy nebo odjinud. Poznámky: a) Částky hrazené oběma smluvními stranami v různých dobách nemusí být nutně stejné a nemusí být nutně hrazeny ve stejných intervalech. b) Počátečním dnem je den první půjčky. c) Intervaly mezi daty použitými při výpočtu se vyjadřují počtem roků nebo zlomky roku. Pro délku roku se používá 365 dnů nebo 365,25 dne nebo (v přestupných letech) 366 dnů, 52 týdnů nebo 12 měsíců stejné délky. Pro průměrnou délku tohoto měsíce se předpokládá 30,41666 dnů (tj. 365/12). d) Výsledek výpočtu se vyjádří s přesností na nejméně jedno desetinné místo. Pro zaokrouhlování na určitý počet desetinných míst platí následující pravidlo: Je-li číslice na desetinném místě za desetinným místem, na které se zaokrouhluje, větší než 5 nebo rovna 5, zvýší se číslice na zaokrouhlovaném desetinném místě o jedničku. ____________________ 1) Směrnice Rady 87/102/EHS o sbližování zákonů a dalších právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, ve znění směrnice 90/88/EHS a směrnice 98/7/ES. 2) Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 258/2000 Sb. 3) Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů.

110

Výňatky z rakouského zákona na ochranu spotřebitele Bundesgesetz vom 8. März 1979, mit dem Bestimmungen zum Schutz der Verbraucher getroffen werden - BGBl. Nr. 140/1979

§ 1. (1) Dieses Hauptstück gilt für Rechtsgeschäfte, an denen 1. einerseits jemand, für den das Geschäft zum Betrieb seines Unternehmens gehört, (im folgenden kurz Unternehmer genannt) und 2. andererseits jemand, für den dies nicht zutrifft, (im folgenden kurz Verbraucher genannt) beteiligt sind. (2) Unternehmen im Sinn des Abs. 1 Z. 1 ist jede auf Dauer angelegte Organisation selbständiger wirtschaftlicher Tätigkeit, mag sie auch nicht auf Gewinn gerichtet sein. Juristische Personen des öffentlichen Rechts gelten immer als Unternehmer. (3) Geschäfte, die eine natürliche Person vor Aufnahme des Betriebes ihres Unternehmens zur Schaffung der Voraussetzungen dafür tätigt, gehören noch nicht im Sinn des Abs. 1 Z. 1 zu diesem Betrieb. (4) Dieses Hauptstück gilt nicht für Verträge, die jemand als Arbeitnehmer oder arbeitnehmerähnliche Person (§ 51 Abs. 3 ASGG) mit dem Arbeitgeber schließt. (5) Die Bestimmungen des I. und des II. Hauptstücks sind auch auf den Beitritt zu und die Mitgliedschaft bei Vereinen anzuwenden, wenn diese zwar von ihren Mitgliedern Beiträge oder sonstige Geldleistungen verlangen, ihnen aber nur eingeschränkte Mitgliedschaftsrechte einräumen und die Mitgliedschaft nicht geschäftlichen Zwecken dient. § 2. (1) Dieses Hauptstück läßt Regelungen unberührt, nach denen die hier vorgesehenen Rechtsfolgen in anderen Fällen eintreten. (2) Soweit in Vereinbarungen von diesem Hauptstück zum Nachteil des Verbrauchers abgewichen wird, sind sie unwirksam. … Verbot des Orderwechsels § 11. (1) Der Unternehmer darf sich für seine Forderungen an den Verbraucher eine Wechselverbindlichkeit eines Verbrauchers nur einräumen lassen, wenn der Unternehmer Wechselnehmer (Art. 1 Z. 6, Art. 75 Z. 5 des Wechselgesetzes 1955) ist und der Wechsel die Worte "nicht an Order" oder einen gleichbedeutenden Vermerk enthält. Eine Verletzung dieser Bestimmung läßt die Rechtswirksamkeit des Wechsels unberührt.

111

(2) Ist dem Abs. 1 nicht entsprochen worden, so hat jeder Verbraucher, der den Wechsel eingelöst hat, an den Unternehmer einen Anspruch auf Zahlung eines Betrages in der Höhe der Rückgriffssumme, soweit nicht der Unternehmer beweist, daß der Verbraucher durch die Übernahme oder Erfüllung der Wechselverbindlichkeit von einer auch ohne den Wechsel bestehenden Pflicht zur Zahlung dieses Betrages befreit worden ist. … Strafbestimmungen § 32. (1) Sofern die Tat nicht den Tatbestand einer in die Zuständigkeit der Gerichte fallenden strafbaren Handlung bildet, begeht ein Unternehmer, in den Fällen des § 18 auch der Geldgeber, oder ein für diese Personen handelnder Vertreter eine Verwaltungsübertretung und ist mit einer Geldstrafe bis 1 450 Euro zu bestrafen, der 1. es unterläßt, a) einen Ratenbrief (§ 24 Abs. 1) oder eine in den §§ 25 Abs. 1 bis 3, 26 Abs. 1 und 26d Abs. 1 vorgesehene Urkunde zu errichten, b) in diese die in den §§ 24 Abs. 1, 25 Abs. 2 und 3, 26 Abs. 2 beziehungsweise 26d Abs. 2 vorgeschriebenen Angaben aufzunehmen oder c) Kreditnehmer oder Interzedenten den §§ 25a bis 25c entsprechend zu belehren oder zu informieren, 2. dem § 24 Abs. 2, dem § 26 Abs. 3 oder dem § 26d Abs. widerhandelt, 3. dem § 11 Abs. 1 zuwiderhandelt, 4. dem § 12 Abs. 1 zuwiderhandelt, 5. einem Verbraucher ohne dessen Veranlassung Waren übersendet oder Dienstleistungen erbringt und damit eine Zahlungsaufforderung verbindet, 6. in die dem Verbraucher gemäß § 3 Abs. 1 auszufolgende Urkunde unrichtige Angaben aufnimmt oder 7. ein Ferngespräch beginnt, ohne zu Beginn des Gesprächs den Namen (die Firma) des Unternehmers und den geschäftlichen Zweck des Gesprächs klar und verständlich offenzulegen. (2) Macht im Fall des Abs. 1 Z. 3 ein Dritter gegen den Verbraucher oder dessen Bürgen die Wechselschuld wechselmäßig oder im Fall des Abs. 1 Z. 4 der Unternehmer oder ein Dritter die abgetretene Lohn- oder Gehaltsforderung gegen den Dienstgeber geltend, so kann die Obergrenze der Geldstrafe bis zum Betrag der Wechselsumme beziehungsweise dem Betrag, dessen Zahlung vom Dienstgeber verlangt worden ist, jedenfalls aber bis zum Doppelten überschritten werden. (3) Die Verjährungsfrist beginnt in den Fällen des Abs. 1 Z. 3 und 4 - je nachdem, welcher Zeitpunkt früher liegt - mit der wechselmäßigen Geltendmachung oder mit der Rückstellung oder Vernichtung des Wechsels beziehungsweise mit der Geltendmachung der abgetretenen Lohn- oder Gehaltsforderung gegenüber dem Dienstgeber oder mit dem Zeitpunkt zu laufen, an dem die Abtretung rückgängig gemacht wird.

112

Výňatky z německého zákona o spotřebitelských úvěrech Verbraucherkreditgesetz ze dne 17. 12. 1990 (BGBl I 1990, 2840) §1 Anwendungsbereich 1) Dieses Gesetz gilt für Kreditverträge und Kreditvermittlungsverträge zwischen einem Unternehmer, der einen Kredit gewährt (Kreditgeber) oder vermittelt oder nachweist (Kreditvermittler), und einem Verbraucher. Als Verbraucher gelten auch alle anderen natürlichen Personen, es sei denn, dass der Kredit nach dem Inhalt des Vertrags für ihre bereits ausgeübte gewerbliche oder selbständige berufliche Tätigkeit bestimmt ist. 2) Kreditvertrag ist ein Vertrag, durch den ein Kreditgeber einem Verbraucher einen entgeltlichen Kredit in Form eines Darlehens, eines Zahlungsaufschubs oder einer sonstigen Finanzierungshilfe gewährt oder zu gewähren verspricht. (3) Kreditvermittlungsvertrag ist ein Vertrag, nach dem ein Kreditvermittler es unternimmt, einem Verbraucher gegen Entgelt einen Kredit zu vermitteln oder ihm die Gelegenheit zum Abschluss eines Kreditvertrages nachzuweisen. … §3 Ausnahmen 1) Dieses Gesetz findet keine Anwendung auf Kreditverträge und auf Verträge über die Vermittlung oder den Nachweis von Kreditverträgen, 1. bei denen der auszuzahlende Kreditbetrag (Nettokreditbetrag) oder Barzahlungspreis 200 Euro nicht übersteigt; 2. wenn der Kredit für die Aufnahme einer gewerblichen oder selbständigen beruflichen Tätigkeit bestimmt ist und der Nettokreditbetrag oder Barzahlungspreis 50.000 Euro übersteigt; 3. durch die dem Verbraucher ein Zahlungsaufschub von nicht mehr als drei Monaten eingeräumt wird; 4. die ein Arbeitgeber mit seinem Arbeitnehmer zu Zinsen abschließt, die unter den marktüblichen Sätzen liegen; 5. die im Rahmen der Förderung des Wohnungswesens und des Städtebaus auf Grund öffentlichrechtlicher Bewilligungsbescheide oder auf Grund von Zuwendungen aus öffentlichen Haushalten unmittelbar zwischen der die Fördermittel vergebenden öffentlich-rechtlichen Anstalt und dem Verbraucher zu Zinssätzen abgeschlossen werden, die unter den marktüblichen Sätzen liegen. (2) Keine Anwendung finden ferner 1. § 4 Abs. 1 Satz 4 und 5, §§ 6, 13 Abs. 3 und § 14 auf Finanzierungsleasingverträge; 2. § 4 Abs. 1 Satz 4 Nr. 1 Buchstabe b und die §§ 7, 9 und 11 bis 13 auf Kreditverträge, nach denen der Kredit von der Sicherung durch ein Grundpfandrecht abhängig gemacht und zu für grundpfandrechtlich abgesicherte Kredite und deren Zwischenfinanzierung üblichen Bedingungen gewährt wird; der Sicherung durch ein Grundpfandrecht steht es gleich, wenn von einer solchen Sicherung gemäß § 7 Abs. 3 bis 5 des Gesetzes über Bausparkassen abgesehen wird; 3. die §§ 4 bis 7 und 9 Abs. 2 auf Kreditverträge, die in ein nach den Vorschriften der Zivilprozessordnung errichtetes gerichtliches Protokoll aufgenommen oder notariell beurkundet sind, wenn das Protokoll oder die notarielle Urkunde den Jahreszins, die bei Abschluss des Vertrags in Rechnung gestellten Kosten des Kredits sowie die Voraussetzungen enthält, unter denen der Jahreszins oder die Kosten geändert werden können;

113

4. die auf Kreditverträge, die der Finanzierung des Erwerbs von Wertpapieren, Devisen oder Edelmetallen dienen. … § 10 Einwendungsverzicht, Wechsel- und Scheckverbot 1) Eine Vereinbarung, durch die der Verbraucher auf das Recht verzichtet, Einwendungen, die ihm gegenüber dem Kreditgeber zustehen, gemäß § 404 des Bürgerlichen Gesetzbuchs einem Abtretungsgläubiger entgegenzusetzen oder eine ihm gegen den Kreditgeber zustehende Forderung gemäß § 406 des Bürgerlichen Gesetzbuchs auch dem Abtretungsgläubiger gegenüber aufzurechnen, ist unwirksam. (2) Der Verbraucher darf nicht verpflichtet werden, für die Ansprüche des Kreditgebers aus dem Kreditvertrag eine Wechselverbindlichkeit einzugehen. Der Kreditgeber darf vom Verbraucher zur Sicherung seiner Ansprüche aus dem Kreditvertrag einen Scheck nicht entgegennehmen. Der Verbraucher kann vom Kreditgeber jederzeit die Herausgabe eines Wechsels oder Schecks, der entgegen Satz 1 oder 2 begeben worden ist, verlangen. Der Kreditgeber haftet für jeden Schaden, der dem Verbraucher aus einer solchen Wechsel- oder Scheckbegebung entsteht.

114

Ustanovení § 496 BGB § 496 Einwendungsverzicht, Wechsel- und Scheckverbot 1) Eine Vereinbarung, durch die der Darlehensnehmer auf das Recht verzichtet, Einwendungen, die ihm gegenüber dem Darlehensgeber zustehen, gemäß § 404 einem Abtretungsgläubiger entgegenzusetzen oder eine ihm gegen den Darlehensgeber zustehende Forderung gemäß § 406 auch dem Abtretungsgläubiger gegenüber aufzurechnen, ist unwirksam. (2) Der Darlehensnehmer darf nicht verpflichtet werden, für die Ansprüche des Darlehensgebers aus dem Verbraucherdarlehensvertrag eine Wechselverbindlichkeit einzugehen. Der Darlehensgeber darf vom Darlehensnehmer zur Sicherung seiner Ansprüche aus dem Verbraucherdarlehensvertrag einen Scheck nicht entgegennehmen. Der Darlehensnehmer kann vom Darlehensgeber jederzeit die Herausgabe eines Wechsels oder Schecks, der entgegen Satz 1 oder 2 begeben worden ist, verlangen. Der Darlehensgeberhaftet für jeden Schaden, der dem Darlehensnehmer aus einer solchen Wechsel- oder Scheckbegebung entsteht.

115