Jan Brdička
Jan Brdička
© Jan Brdička, 2013 Editor © Josef Pepson Snětivý, 2013 Photographs © ČTK/ Ivan Babej, Zuzana Humpálová, Karel Kouba, Stanislav Peška, Jan Sokol, Veronika Šimková, Roman Vondrouš; Ateliéry Bonton Zlín/ Karel Ješátko, Jiří Kučera, Miroslav Mirvald, Miloš Schmiedberger, Vladimír Souček, Karel Šebík Cover & Layout © Nakladatelství ČAS, Petra Venclová, 2013
© Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2013 ISBN 978-80-7475-017-5
ZRODILA SE HVĚZDA
Když se řekne Jiří Bartoška... ... jen málokdo by asi zůstal na pochybách a tápal by, o kom že je řeč. Jde o charismatického herce, který má na svém kontě řadu filmových a divadelních rolí, prezidenta jednoho z nejstarších filmových festivalů (první ročník se konal už v roce 1946) a toho nejprestižnějšího u nás, Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, z astronomického hlediska zrozence ve znamení Berana a podle jeho vlastních slov také zapřísáhlého fatalistu, člověka, který věří na štěstí a náhody, protože, jak sám říká, „existují. Po pravdě řečeno neměly by, ale jsou.“ Zároveň si budeme povídat o muži, který se stal hereckým idolem pro několik generací žen a jehož image je už slušnou řádku let neodmyslitelně spjata s černými obroučky brýlí, mnohdy bohémsky opřenými o zamyšlené čelo, a také o člověku, který ani ve svých šestašedesáti letech neztratil nic na své nonšalanci a v „českých luzích a hájích“ ho zná opravdu každý.
6
První setkání Cokoli si o Jiřím Bartoškovi myslíte, jakékoli jste si o něm kdy udělali představy, všechno se vám tak trochu splní. Je to elegán. Je to bohém. Je to diplomat. Je to člověk, který řekne, co si myslí. Je to člověk, který se dokáže zatnout a neustoupit. Je to muž, který drží slovo a bude za ním stát, i kdyby to mělo být proti celé společnosti. Je to muž věrný. Je to muž, který se otočí za hezkou ženou. Je to člověk s vytříbeným slovníkem, který ale neváhá použít vulgární slovo. Je to chlap. Je to autorita pro muže a idol pro ženy. Je to herec, který dokáže zahrát svou roli tak, že si řeknete něco o genialitě. Ale někdy se spolehne jen na své charisma a trochu svou roli „ošulí“. Většinou to záleží na tom, jak rovnocenného partnera má v režisérovi, zda ho ten dokáže a chce vést, nebo zda ho obsadil jen jako slavné jméno. To jsou tváře Jiřího Bartošky, které nijak nemění podle toho, s kým zrovna mluví a jedná, kde se právě pohybuje, ale které zcela přirozeně tvoří jeho osobnost. Osobnost zajímavou, k níž od prvního okamžiku cítíte respekt a která je přirozenou autoritou. Ne proto, co všechno za ní stojí a jak je slavná, ale díky tomu, co z ní vyzařuje. Protože Jiří Bartoška je solitér. Na první pohled vás zaujme jeho pevné sevření
7
ruky a přímý pohled do očí. To je něco, co dnes už dávno není běžné. Dokáže vám naslouchat a reaguje na vše, co říkáte. Není to ten druh slavného člověka, který poslouchá jen sám sebe. Když se ho novinář zeptá na něco, do čeho se mu zrovna nechce, řekne na rovinu, že to není otázka, na kterou by chtěl odpovídat. Ale stejně na ni odpoví, protože když už jednou s rozhovorem souhlasil, považuje za slušné odpovědět. Ví, že to patří k jeho profesi. Také proto se mezi novináři těší vážnosti a úctě, jež rozhodně není samozřejmá. A to i ze strany těch bulvárních, kteří ho nechávají mimo hledáčky svých objektivů, pokud tedy zrovna netančí v noci ve fontáně. Ale i potom napíšou článek tak nějak shovívavě. Samozřejmě v tom svou roli hraje jeho vliv. Jako prezident karlovarského filmového festivalu je pro novináře tím, který přiváží hvězdy světového filmu, a není dobré si ho znepřátelit. Ačkoli Jiří Bartoška rozhodně není tím, kdo by se mstil za pár řádků, po kterých druhý den neštěkne pes. Na to je až příliš nad věcí. Život ho naučil neřešit věci, které nemůže ovlivnit. Zastává názor, že je nesmysl ztrácet tím čas a energii. Ale druhá strana téže mince je, že když si něco vezme do hlavy, když se pro něco rozhodne, dotáhne to do zdárného konce, i kdyby ho to mělo stát roky života. Protože jen tak se vzdát, to není jeho styl.
8
Jako herec je disciplinovaný a nikdy se nestalo, že by přišel nepřipravený, pozdě nebo snad „indisponovaný“ (tak se mezi filmaři říká tomu, kdo „porušil životosprávu“). Svým rolím se věnuje s maximálním nasazením. Patří mezi ty herecké poctivce, které zajímá, jaké jsou motivace jeho postavy, jakou má jeho role minulost, aby ji mohl zahrát tak, jak si to ta která postava vyžaduje. Co se textu týče, sám přiznává, že se ho někdy učí až den předtím, a že pokud nejsou dialogy tak vybroušené, že by nesnesly změnu, neučí se je doslova, ale jde po jejich smyslu. A jejich změnám „na poslední chvíli“ se rozhodně nevyhýbá. Jiří Bartoška je rovněž herec, který se nebojí nových výzev. Když se mu líbil scénář, ale na jeho realizaci nebyly peníze, rozhodl se produkovat jej sám a peníze na film nakonec sehnal. Když mu přijde nabídka od mladého režiséra, rád ji na rozdíl od některých svých kolegů, kteří jdou takzvaně na jistotu, přijme, protože od mladých se prý nejvíce naučí a omladí i svou vlastní krev. Když mu zajímavý režisér nabídne roli ve filmu, který možná není dokonalý, vezme ji, protože věří tomu, že společnými silami se jim podaří dosáhnout zajímavého výsledku. Je to muž, jenž dokáže bavit společnost, ale který v určitých chvílích vyžaduje svůj klid, aby nabral další síly pro to, být znovu společenský.
9
Jiří Bartoška je prostě muž mnoha tváří a každá z těch tváří je něčím zajímavá, obdivuhodná a podmanivá. Je to tvář muže, o kterém stojí za to vědět víc.
První filmová klapka Před filmovou kamerou se Jiří Bartoška poprvé výrazněji ukázal relativně pozdě, až ve svých osmadvaceti letech. To když si ho vybral do svého filmu Hřiště režisér Štěpán Skalský, který svěřil tehdy mladému absolventovi brněnské JAMU, začínajícímu divadelnímu herci, hned hlavní roli. Musíme ovšem přiznat, že Bartoška už ani v tu dobu, v polovině sedmdesátých let, nebyl žádným hereckým amatérem. S kamerou se do té doby setkal jen v roce 1973 při natáčení československého televizního filmu Čierne ovce, který natočil slovenský režisér Vido Horňák, nicméně už tehdy ho z divadelních inscenací dobře znali diváci brněnského Divadla na provázku (na Divadlo Husa na provázku byla scéna přejmenována až v roce 1990, do té doby bylo slovo „Husa“ v názvu divadla zakázáno) a také ti, kteří přicházeli do hlediště Činoherního klubu v Ústí nad Labem.
10
Ani pro filmové plátno ovšem začínajícímu herci sebevědomí nechybělo. V Hřišti, kde si zahrál roli Luďka, mladého a talentovaného architekta, jemuž jeho otec potají „zametá cestičku nahoru“ tím, že mu vyjednává místo v prestižním ateliéru, se objevil například po boku takové herecké kapacity, jakou bezesporu byl „pan herec“ Karel Höger. Sám Jiří Bartoška na jejich setkání vzpomíná s velkou úctou, ale zároveň bez větších emocí: „Ten pocit štěstí zmizel a přišla jenom práce. Pro mě ovšem, podotýkám, moc zajímavá a poučná.“ Když si Bartoška odbyl svůj filmový debut – a nutno dodat, že šlo o debut úspěšný –, psal se rok 1975. Připusťme: s odstupem času se na tento psychologický a poměrně moralizující snímek sice nevzpomíná jako na „perlu české kinematografie“, nicméně následné ocenění filmu na Festivalu českých a slovenských filmů o rok později se za určité měřítko filmového úspěchu jistě považovat dá. Přesto kdysi přiznal, že úplně na začátku, v prvních natáčecích dnech, byly chvíle, kdy zvažoval, že od smlouvy odstoupí: „Když jsem tenkrát viděl první denní práce na filmu, chtěl jsem toho nechat. Řekli mi, že roli přeobsadí, jestliže zaplatím tři dny natáčení. A to už byl vážný důvod, abych pokračoval... Tenhle Skalského
11
film, i když si myslím, že nebyl moc dobrý, byl první. Je to jako s první holkou, na kterou člověk rád vzpomíná...“ Rozdílný druh práce na divadle a ve filmu mladého a sebevědomého herce také příliš netrápil. Sám k tomu totiž řekl: „Nebylo to tak obtížné. Naopak jsem zjistil, že filmové herectví odpovídá stylu, na který jsem byl zvyklý z malého divadla, kde hrajeme prakticky metr od diváka. Ve filmu musíte hrát úplně stejně úsporně, protože kamera si vás může přitáhnout stejně blízko. Samozřejmě mi ale chvíli trvalo, než jsem si zvykl (nebo spíše odvykl) na přítomnost filmové techniky, která zpočátku člověka přece jenom trochu rozptyluje.“ O své výjimečně šťastné ruce při obsazování hlavní role do filmu Hřiště režisér Skalský dobře ví. Ale co ho vedlo k tomu, aby klíčovou postavu v Hřišti svěřil tehdy ještě takřka neznámému mladíkovi z divadla? A kde vlastně Bartošku pro svůj film objevil? „Příběh vyžadoval řadu představitelů mladých lidí. Chtěl jsem přivést do filmu nové tváře a rozhlížel jsem se po nedávných absolventech divadelních fakult. Jiří Bartoška měl hrát ve filmu původně menší roli. Když jsme však dělali kamerové zkoušky, zjistil jsem, že Luďka by asi nikdo lépe nezahrál. Přestože
12
je to Jirkova první velká filmová role, hraje ji s neobvyklou jistotou a suverenitou. Překvapil nás svou absolutní přirozeností a schopností přizpůsobit se potřebám filmové kamery, k čemuž se jiní herci dopracovávají většinou několik let. Řekl bych, že Jiří Bartoška je mimořádný talent a velký objev pro film.“ V tomhle ohledu se Skalským jistě nelze než souhlasit. Ostatně Bartoškova dnešní rozsáhlá herecká filmografie je toho nejlepším důkazem.
Idolem žen Posuneme-li se v čase o deset let dál, do roku 1985, setkáme se s Jiřím Bartoškou jako s představitelem legendárního Oldřicha – únosce krásné Boženy, hlavní hrdinky ve známém příběhu z českých dějin. Kdo jiný by byl vhodnějším adeptem pro roli mladého lovce, suveréna v koňském sedle, vášnivého milence a statného, urostlého chlapa, ze kterého se bude divačkám tajit dech? Oldřich a Božena, film režiséra Otakara Vávry, patřil pochopitelně i zásluhou představitele hlavní role k těm nezapomenutelným. Ačkoliv s tím „suverénem v koňském sedle“ to není tak úplně pravda...
13
„Ty nejobtížnější a nejriskantnější záběry za mě natočil barrandovský kaskadér. I když jsem si před kamerou na koni zajezdil v několika filmech, tyhle scény byly mými nejtěžšími,“ připouští Jiří Bartoška a vzápětí dodává: „Při natáčení jsme si ale užili i jinak. Například když se jeden pes ze smečky třiceti bulteriérů, vybičován lovem, najednou zcvoknul a místo kance se zakousl do koně. Ten se pochopitelně leknul, svého jezdce shodil a zranil. Zkrátka – při natáčení filmů různých žánrů a v nejrozmanitějším prostředí si herci i štáb vždycky užijí...“ Avšak ani šikovný kaskadér, který v náročnějších scénách Bartošku zastoupil, mu nic neubral na jeho slibně se utvářejícím obrazu – filmový Oldřich se postupně stával hercem ztělesňujícím mužskou sílu, odvahu, rozhodnost a odhodlání. Na jednu stranu by se dalo říct, že byl vlastně i prototypem jakéhosi dobyvatele žen, jenže na druhou v jeho případě vždycky platilo, že je nejen u filmu, ale i v soukromí tím, kdo ženy rozhodně dobývat nemusí. Zaprvé je šťastně ženatý muž, jak o tom svědčí společné fotografie jeho s noblesní, vždycky dokonale upravenou a vzorně vystupující manželkou Andreou, a zadruhé, i kdyby tomu bylo jinak, ženy by mu nejspíš samy a ochotně padaly k no-
14
hám, takže by se gentleman Bartoška příliš namáhat nemusel. Jenže: kterému muži by takováhle „nálepka“ jaksepatří nelichotila? Přesto jako by se zdálo, že se sám „idol“ nad svou mediální image příliš nepozastavuje. Zřejmě to jednoduše nemá zapotřebí… a to je dobře. Jestli něco Jiřího Bartošku skutečně zajímá, potom je to spíše ztvárnění jeho postav. O tom měl vždycky potřebu mluvit, k tomu se vždycky rád a hojně vyjadřuje: „Přes všechny technické vymoženosti závisí váš výkon asi nejvíc na tom, jak je postava napsaná, a pak samozřejmě na režisérovi. Když je obojí špatné, tak se z herce většinou stává živá rekvizita. A to je vždycky otrava,“ řekl kdysi v jednom rozhovoru. O svých filmových hereckých výkonech, často velmi oceňovaných, potom sám a snad až překvapivě sebekriticky dodal: „Pokud se ve filmu točí hodně krátkých záběrů, je to vždycky nepříjemné. Nevím, jak jiní herci, ale já osobně ve tří- nebo pětisekundovém záběru hrát ani nestačím. Stihnu se nanejvýš nějak zatvářit. Je to vlastně něco jako focení na občanku. Proto mi nezbývá, než věřit režisérovi, což asi platí o filmovém herectví vůbec.“
15
Co ho baví nejvíc? Jak už to u mnohých herců bývá, i přes veškeré filmové úspěchy, a že jich konkrétně u našeho hrdiny není málo, zůstalo i pro něj prioritou divadlo. Alespoň to tedy sám dokládá vlastní úvahou: „Myslím si, že jsem především divadelní herec. Spousta z nás dělá v televizi a u filmu hlavně z finančních důvodů. A ustupuje mnohdy ze svých zásad.“ Jistě, pokud se na to podíváme z čistě materiálního hlediska, nemusíme nijak složitě pátrat po důvodu, proč se herci obvykle snaží prosadit u filmu – to, že u něj se dají na rozdíl od divadla vydělat slušné peníze, je přece známým faktem. Přesto je to nakonec právě divadlo, na které většina herců – Jiřího Bartošku nevyjímaje – nedá dopustit. Divadlo se pro ně zpravidla stává životním posláním a jakousi otázkou cti. Zřejmě je to dáno i přítomností publika a možností okamžité konfrontace s ním. Také třeba tím, že se v divadelním sále může vytvořit, a vlastně vždycky vytváří, nějaká specifická energie – a v souvislosti s ní potom i slovy jen těžko popsatelná a neopakovatelná atmosféra daného okamžiku. Tuto domněnku a zároveň vlastně i obvyklou odpověď řady herců na otázku, čím je podle nich divadlo tak výji-
16
mečné a proč je jim bližší než film, potvrzuje jinými slovy i Jiří Bartoška. Na otázku, jak pozná, jestli se mu jeho práce daří, totiž kdysi odpověděl: „Poznáte to podle reakce publika. Proto potřebuji přímý kontakt s lidmi a většina z nás proto ve své práci preferuje divadlo. Každý večer vím, kdy jsem udělal chybu a kdy bylo asi všechno v pořádku. A co je na divadle nejlepší: že každé představení je jiné. Herec přichází před nové tváře a o přízeň v hledišti musí znovu a znovu usilovat. Navíc možnost nového hereckého nápadu, který vyplyne třeba po padesáté repríze, nečekaně a překvapivě z dialogu s partnerem, je asi tím nejcennějším momentem naší práce. Brání to stereotypu a strnulosti.“ Oproti divadlu při filmovém natáčení totiž víte, nebo minimálně někde v podvědomí tušíte, že i když se vám nepovede zahrát scénu takzvaně „na první dobrou“, nic moc se neděje. Záběr zkrátka „sjedete“ ještě jednou. Vnitřně tedy nejste tolik nuceni fungovat na sto procent, vydat ze sebe maximum. Film sestříhaný z mnoha jednotlivých záběrů se stává spíše jakousi mozaikou herectví, a jako by herci někdy paradoxně bránil v tom, aby šel ve svém projevu dostatečně do hloubky. Ale to jsme trochu odbočili, ačkoli jsme se v první řadě snažili rozvinout Barto-
17
škovu myšlenku o zmíněných zásadách, ze kterých se u filmu, na rozdíl od divadla, zřejmě chtě nechtě musí ustupovat. Dovolte nám ale zmínit ještě jeden názor Jiřího Bartošky, který se tentokrát vztahuje pouze k filmu a televizi, divadlo tedy ponechme alespoň na chvíli stranou. Možná trochu překvapí kritičnost, které se ve svém výroku neubránil, leč o to více mu asi patří poděkování za jeho snahu o upřímnost: „Vzpomínám jen na pár výjimek, kdy jsem se v televizní hře setkal s textem, který by mě nadchl. Z hlediska organizace práce se mi spolupráce s televizí zdá výhodnější. Na druhé straně zase televize nenabízí tak zajímavé tituly, nebo přesněji řečeno nabízí ještě méně zajímavé tituly než film. Asi proto, že televize přece jen slouží především každodenním potřebám, čímž je limitována i míra uměleckého přínosu.“
Vzpomínka na dětství Touhu po uměleckém vyjádření měl v sobě Jiří Bartoška zřejmě zakódovanou už odmalička. Kdybychom si ale mysleli, že se jako většina herců už
18
narodil s touhou stát se hercem a předvádět se na jevišti, byla by to asi chyba. Není příslušníkem žádného hereckého rodu, jak tomu mnohdy bývá, a tak přičichl k divadlu až o trochu později. Jako malý chlapec nebyl zvyklý čekat několikrát v týdnu na svou maminku nebo tatínka v herecké šatně, ani neplakal v kočárku „zaparkovaném“ kdesi v zákulisí či foyer, zatímco se jeho rodiče či prarodiče klaněli nadšeným divákům ve vyprodaném sále. Ano, je to lákavá představa a jistě by se o hereckém rodu Bartošků dalo krásně psát, jenže to není náš příběh, či lépe řečeno – není to příběh Jiřího Bartošky. V jeho rodině měl k divadlu nejblíže zřejmě dědeček František – maminčin tatínek (byl tedy z rodu Skalických, a ne Bartošků), a to navíc, s nadsázkou řečeno, především a jedině tím, že v bufetu smíchovského Švandova divadla v Praze prodával kremrole. Kromě toho měl dědeček František k divadlu stejně blízko (nebo možná spíš stejně daleko) ještě díky jedné „perličce z divadelních kuloárů“ – údajně se totiž nechal svést jednou ze sličných „švanďáckých“ hereček. Kolik je či není na téhle historce pravdy, to se dá dnes už jen těžko vypátrat. Neznámá diva ovšem herecké geny do rodu Bartošků nakonec stejně nepřinesla, takže zmínku o ní berme spíše jako nepatrné zpestření našeho vyprávění. Odpírat dě-
19
dečkovi umělecké nadání bychom ale neměli. Podle všeho totiž uměl například výborně hrát na křídlovku – žesťový nástroj podobný trubce. Ačkoliv nebyla o umění u Bartošků zřejmě tolik řeč, jak bychom možná předpokládali, malý Jiří se začal zajímat, když ne o divadlo, alespoň o malování, a to mu vydrželo vlastně až do doby, kdy si vybíral, na jakou vysokou školu půjde: „Chtěl jsem studovat dějiny umění, ale na katedře přijímali ob rok, takže jsem začal učit v Domě pionýrů žáky ZDŠ výtvarnou výchovu. A po roce jsem nešel na dějiny umění, ale na vojnu do Brna...“
20
HERCEM Z LÁSKY
Osud jménem divadlo Vzhledem k tomu, že se Jiří Bartoška odmalička zajímal spíše o výtvarné umění, může působit jeho pozdější zájem o divadlo možná o to překvapivěji. Vůbec první impulz a náznak toho, že by se mohl v dospělosti ubírat hereckou cestou, ovšem už přece jen také přišel v dětství. Malému Jirkovi bylo pouhých deset let, když si ho režisér pardubického divadla (v tomto městě tehdy Bartoškovi bydleli) vybral přímo v základní škole do role sedmiletého syna Anny Kareniny v dramatizaci stejnojmenného románu Lva Nikolajeviče Tolstého. V tomto představení hrála Annu Kareninu herečka Blanka Bohdanová. „Kdykoliv se teď s paní Bohdanovou potkáme, říká: ,Odstup! Ty jsi moje nastavené zrcadlo!‘ Blanka mě pořád vidí jako desetileté dítě, a tak si vždycky při setkání se mnou povzdechne: ,Ježíš, to snad není pravda, Barťáku!‘ Já jsem opravdu jejím zrcadlem ubíhajícího času.“ Ve svých školních letech Jiří Bartoška ještě nemohl tušit, že se k herectví za nějaký čas opět vrátí a že se stane jeho láskou na celý život. Tu v ženské a – promiňte to slovo – hmatatelné podobě musel
22
ale nejprve někde potkat, protože, jak se vzápětí ukázalo, bez ní a také bez kamarádů by žádné přihlášky na JAMU asi nikdy nebylo: „Jako vojín základní služby jsem se zamiloval do studentky prvního ročníku katedry herectví Janáčkovy akademie múzických umění. Tu dívku jsem znal už dřív, potkal jsem ji v Brně na ulici, na jedné vycházce. Povídám jí: ,Co tady děláš?‘ Odpověděla: ,Študuju na herečku.‘ Slovo dalo slovo a já se dostal se svou láskou do party studujících herců, které nenapadlo nic lepšího, než mě přihlásit na přijímačky na JAMU. Považoval jsem to za dobrý vtip. Vyplnili za mě přihlášku, Bolek Polívka, tehdy už zkušený student prvního ročníku, mi vecpal do hlavy pár divadelních textů (dělal jsem Peer Gynta, to muselo být skutečně hrůzostrašné, a pak Andorru Maxe Frische), na to mě asi přijali.“ Co na tom, že Bartoškovi láska ke studentce herectví příliš dlouho nevydržela? Hlavně že byl díky ní u divadla a že nám, divadelním a filmovým fanouškům, u něj také zůstal. Mimochodem: nechybělo příliš a žádný herec Jiří Bartoška, nebo tedy alespoň
23
jeden talentovaný student herecké fakulty, by zřejmě nikdy nebyl. K herectví by se třeba časem dostal tak jako tak, ale JAMU by podle všeho nevystudoval. Důvodem byly jeho problémy s hlasivkami. Jak známo, s nemocným hlasem si na studiích herectví prostě „neškrtnete“, bez potvrzení od foniatra by vás totiž neměli k přijímacím zkouškám vlastně ani pustit. Jenže komise měla za to, že je pouze dočasně hlasově indisponovaný, a tak ho nejen k přijímačkám, ale nakonec i k pětiletému studiu nakonec přijala. „Ale vy mluvíte pořád stejně! Při pohovorech jsme mysleli, že jste jen nachlazený. S tímto nemocným hlasem bychom vás na herectví ani nepřijali!“ přiznala pak šokovaná paní Fialová hned po zahájení nového školního roku. Bartošku si už ale v ročníku naštěstí nechala. A ještě štěstí že tak učinila! Kdo ví, kde by jinak dnes byl a co by dělal muž s tak osobitě zastřeným, charismatickým a jedinečně zabarveným hlasem… První podzimní semestr na JAMU nicméně Jiří Bartoška strávil ještě v uniformě. Povinná vojenská služba mu totiž končila až v prosinci jeho prvního studijního roku. „Z kasáren jsem šel rovnou na kolej, pak do brněnských podnájmů. Žil jsem s Heřmánkem a Polívkou. V té době byli o ročník výš Polívka, Eliška Balzerová a Jana Švandová, se mnou
24
v ročníku studoval Heřmánek a Rímský, o ročník níž Zedníček, Skopal, Trávníček a Dáša Veškrnová. Když jsme přijeli do Prahy na družstevní zájezd s pražskou DAMU, herečtí žáci z Prahy na nás koukali jak na zájezdní program vesnického divadla. My byli přece ,jenom‘ ti z Brna. Ale dopadli jsme nakonec dobře. Byli jsme výborná parta. Možná i proto, že konflikt obvykle vyhledávají spokojení lidé, kdežto tehdy, v roce 1968, národní tragédie lidi semkla. Je to paradoxní, ale byla to nádherná doba,“ vzpomíná Jiří Bartoška na roky, kdy na herecké fakultě v Brně studoval. Vraťme se však ještě jednou k JAMU. Jaký je vlastně jeho obecný názor na studia herectví? Jak by podle něj měla taková výuka vypadat a vážně je pro budoucnost herce škola tolik důležitá? Říká k tomu: „Herecká škola by měla dát absolventovi možnost uplatnit se, dostat se do divadla. Ale přitom jestli školu máte, nebo ne, to není pro herectví podstatné. Člověk může mít čtyři vysoké školy, a nemusí být hercem, nenaučí se hrát. Můj kolega Václav Postránecký nemá odborné školy, a přitom je perfektní herec.“ K výuce herectví potom ještě zcela realisticky dodává: „Myslím, že divadelní škola by mohla trvat tři roky. Studenti by se měli učit pohybovat, mluvit,
25
zpívat, hrát, a kdo chce získat vzdělání, ať si udělá postgraduál. Všechno se moc vleče. Američanka Natalie Woodová získala v osmnácti letech svého prvního Oscara, zatímco naše adeptky herectví se v osmnácti letech teprve učí přednášet básničky. Hlavní úkol divadelní školy vidím proto v tom, že by měla studenty naučit lásce k divadlu...“
Ze školy do angažmá O tom, že vystudovat hereckou fakultu nakonec zřejmě nebylo tak úplně k ničemu, se ale Jiří Bartoška přesvědčil ještě těsně před před absolutoriem. Už tehdy, v roce 1972, totiž dostal nabídku na angažmá v již zmiňovaném Divadle na provázku. Přijal ji a na této scéně strávil necelé dvě divadelní sezony. Koncept divadla zaměřeného především na úlohu režiséra a na prosazování biomechaniky (po vzoru ruského divadelníka Vsevoloda Emiljeviče Mejercholda) byl ovšem Bartoškovi, stejně jako jeho spolužákovi Karlu Heřmánkovi, na míle vzdálený. „K pohybu musí mít člověk vlohy, a pak je to dáno také typem divadla. Na provázku byla věnována pohybové stránce příliš velká pozornost. Začínalo se
26
vždy hodinovou rozcvičkou, jezdili jsme na prázdninová soustředění, kde jsme získávali pohybovou průpravu. Řekli nám: ,Udělejte kotrmelec, vyskočte, otočte se...‘ Vydrželi jsme to dva roky, a pak nás to přestalo bavit.“ V roce 1973 proto oba mladí přátelé, Jiří Bartoška i Karel Heřmánek, z divadla odešli. Našli příjemné útočiště v prostředí Činoherního klubu v Ústí nad Labem. „V Ústí to bylo báječné. Měli jsme 1200 Kč čistého měsíčně, ale každý tam chtěl dělat. Zkoušelo se až do rána. Když jsme přijeli do Ústí, lidé nechtěli chodit do divadla. Ale když jsme odcházeli skoro za tři roky do Prahy, bylo na každé představení vyprodáno.“ Zároveň však skromně dodává: „Nebylo to kvůli nám, to vůbec ne, ale mně to stačilo pro ten pocit štěstí a vnitřního klidu.“ Ústecký „Činoherák“ se skutečně těšil velké divácké popularitě, a to nejen doma, ale i na zájezdech do Prahy. Paradoxně se tam ústeckému souboru začalo dařit ještě dříve, než ho přijali diváci doma. V čem mladý herec shledával důvod k úspěchu ústeckého souboru? „Hrajeme s chutí a maximálním zaujetím pro hru. A to divák pozná. Je nás dvanáct mladých lidí,
27
všichni patříme k mladé generaci s podobnou divadelní poetikou. Také – na rozdíl od kamenných divadel, která musí mít na repertoáru jak klasiku, tak i modernu, naše i zahraniční autory – my máme větší prostor k experimentu a můžeme si dovolit určité specifické zaměření. Výhoda je zároveň v tom, že máme v Ústí víc času a klidu na práci než herci v Praze, kteří mimo divadlo mají ještě televizi, film, rozhlas... A nevýhoda je zase v tom, že nemáte tu ,výhodu‘ jako pražští herci – film, televizi, rozhlas... Zdá se mi, že na mimopražských divadlech je také víc toho fandovství. My se třeba scházíme a zkoušíme i mimo plánované zkoušky. Praha má ovšem výhodu vyspělého publika, a tu se také snažíme využívat při svých pohostinských vystoupeních. Tak se asi stalo, že v Praze o nás věděli dříve než v Ústí. Tam jsme zpočátku často hráli před hledištěm, které by se nedalo označit ani jako poloprázdné.“
Začátky na pražské scéně Po angažmá ve dvou divadlech autorského typu, kdy klíčovou úlohu sehrává přece jen režisér, se Jiří Bartoška vydal do klasického pražského „kamenné-
28
ho“ divadla. Atmosféra v Městských divadlech pražských byla ovšem – v porovnání s dvěma předchozími scénami – mnohem konzervativnější, což mu příliš nesedělo. „V Praze jsem hrál bez zvláštního nadšení dvě sezony v Městských divadlech pražských. Bylo to mé první ,kamenné‘ divadlo, divadlo se vším všudy. Bylo tam pětasedmdesát herců, a já z nich znal sotva polovinu. Bylo to řemeslo, profesionální fabrika na zábavu. Byla to dobrá fabrika, ale já už si asi zvykl na něco jiného,“ okomentoval svou tehdejší zkušenost. Není tedy divu, že když přišla v roce 1978 nabídka z jiné pražské scény, z Divadla Na zábradlí, jeho srdce nadšeně zaplesalo – a jeho souputník Karel Heřmánek se stěhoval opět spolu s ním. „Zábradlí“ znamenalo pro Jiřího Bartošku prostředí, ve kterém se po tvůrčí stránce skutečně „našel“. Stalo se pro něj místem, do kterého se zamiloval, bez nadsázky řečeno jeho mateřskou lodí a druhým domovem. Velmi blízký vztah k tomuto divadlu ostatně potvrzuje i jeho jednoduchá, leč o mnohém vypovídající věta: „Když láska k divadlu, pak především k Divadlu Na zábradlí.“ Na svou ódu na Divadlo Na zábradlí vlastně nepřímo navázal i tím, když se v jednom rozhovoru snažil vyjmenovat, co všechno je pro něj a zároveň
29
i podle něj v divadle důležité. Za to hlavní v divadle považuje „...lásku k člověku. Neumím si představit dobrého herce, který nemá rád lidi. To znamená také herce, který nemá rád sám sebe. Dále je to energie, kterou herec předává člověku v hledišti. A člověk v hledišti herci na jevišti. Tisíce letmých setkání. Jedno v každém okamžiku mizí, aby se vzápětí zrodilo nové. Je to umění okamžiku. Pomíjivost. A přece něco zůstává ještě dlouho po tom, co divák herce opustí, oblékne si kabát a vyjde na čerstvý vzduch. Emoce odplouvají. Zůstává ticho. Pocit. Čím déle to ,něco uvnitř‘ zůstane, tím bylo setkání intenzivnější. Tím bylo představení lepší. A proto se do dobrého divadla lidé vracejí. Proto bylo Na zábradlí vždycky nabito. Divadlo? To je herecký tým, Evald Schorm, Jan Grossman, kafe a cigarety, zkoušky.“ A zkoušky, ty má často raději než hotové představení: „Mají zajímavější, tvořivější průběh. Ale když se představení daří a vytvoří se mezi jevištěm a hledištěm jakési fluidum, když se nám podaří zhypnotizovat diváka, až si s ním – obrazně řečeno – v dobrém slova smyslu můžeme dělat, co chceme, pak přijde ten krásný pocit po zdolání vrcholu.“ V Divadle Na zábradlí Bartoškovi vyhovoval herecký soubor, a nepochybně tedy i celková drama-
30
turgie divadla, za kterou tehdy stál především režisér Evald Schorm: „Byl to právě Evald Schorm, který nás učil, že láska je schopnost myslet na druhého, a dokázal to přenést na celý soubor Zábradlí. Snad proto pod Evaldem vznikla parta lidí, kteří dělali divadlo tak, jak ho ve své době dělali,“ řekl o něm a tehdejší atmosféře v divadle Bartoška, který se navíc Na zábradlí dočkal v řadě „schormovských“ inscenací krásných rolí. Zahrál si třeba krále v Hamletovi (1978), Ivana v Dostojevského Bratrech Karamazových (1979), panovníka Ludvíka Velikého ve Svaté Kabale Michaila Bulgakova (1980) či Macbetha (1981) ve stejnojmenné Shakespearově tragédii (v alternaci s Oldřichem Vlachem). Neměli bychom ale zapomenout ani na jeho spolupráci s režisérem Janem Grossmanem. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se stal Jiří Bartoška nezapomenutelným například v roli svůdníka Juana v Molièrově hře Don Juan, kterou v Divadle Na zábradlí v roce 1989 nastudoval právě tento režisér, dramaturg a uznávaný literární a divadelní kritik. V roce 1990, krátce před odchodem ze Zábradlí, se pak Bartoška divákům představil i v hlavní roli Leopolda Kopřivy, záletného doktora filozofie (točí se kolem něj totiž hned tři ženy: jemu na oplátku ne-
31
věrná družka, nepříliš duchaplná přítelkyně a mladičká studentka, Kopřivova velká obdivovatelka), v Havlově absurdním dramatu Largo desolato. Hru režíroval, stejně jako předchozí zmíněnou inscenaci, opět Jan Grossman. Zavzpomínejme však ještě na jeho postavy v Shakespearových dramatech, na které nedá dopustit. O jedné ze svých klíčových rolí Na zábradlí, o zmíněném Macbethovi, kterého nastudoval ještě pod režijní taktovkou Evalda Schorma, řekl po prvních představeních: „Macbeth, to je ,kláda‘. Teď, když je představení ještě nové, chodím do divadla brzy, až půldruhé hodiny před začátkem. Udělám si pár kotoulů na žíněnkách, říkám si některé obtížné pasáže textu.“ Jeho slova jsou důkazem zodpovědného přístupu k herecké práci a následující věty možná i obecnou ukázkou jakéhosi koloběhu, který herec zažívá v běžné divadelní praxi, ale divák si ho mnohdy vůbec neuvědomuje: „Když představení skončí, zůstanu ve foyer, povídám si s lidmi, odreagovávám se. Rozhodně nemohu jít hned domů. Ale postupně, jak bude přibývat počtu repríz, se z toho dostanu daleko snáz.“ A dodává: „Vystoupením z role však končí i ona slastná iluze pro herce, kdy se na dvě až tři hodiny stává
32
někým jiným, kdy žije život někoho jiného (i když s nadhledem), prostě si na chvíli odpočine od běžného života. A to může mít před představením kdovíjaké starosti, být naštvaný, může ho bolet noha… V momentě, kdy se rozsvítí světla, všechno ale najednou zmizí, úplně na to zapomenete, jste někde úplně jinde. A pak hra končí a noha zase bolí...“ Autora hry (a Shakespeara na prvním místě) si Jiří Bartoška vždycky velmi váží. V době, kdy hrál Na zábradlí v Hamletovi, o autorovi této hry řekl: „Je to básník, v jehož metaforách je všechno. Od pláče ke šklebu až k smíchu. Herec při úkolu hrát Shakespeara cítí nejdřív velké nadšení, a pak obavy, které strašně rostou. Je to obava z autora, který je vždy působivý svým hereckým vyjádřením a věčný svým sdělením. Mám dojem, že se na něj chodili lidi dívat jako na něco obdivuhodného, čemu ale nikdy beze zbytku neporozuměli. A že toto tajemství trvá a platí téměř čtyři sta let, je úžasné. Krále v Hamletovi chápu jako obyčejného ambiciózního člověka, který se narodil jako druhý, a přišel tak o trůn. Považuje to za nespravedlnost, a aby ji napravil, odstraňuje svého bratra. Ale to přece není nic nového, děje se to pořád. V tom je Shakespeare nadčasový, že jeho příběhy jsou vždycky věcné a vždycky působivé nejen sdělením, ale i básnickým vyjádřením. Já jsem
33
zatím nikdy na jevišti Hamleta neviděl, ale mám dojem, že lidé se na něj chodili dívat jako na něco krásného, čemu ale nerozuměli. Stejně jako když chodili na latinskou mši, která měla v sobě něco magického, tajemného, ale zároveň nesrozumitelného...“ Ale opusťme již Shakespeara, vždyť Jiří Bartoška má na svém kontě také spoustu jiných zajímavých divadelních rolí, které stojí za to si připomenout. Co třeba taková Tatarská pouť, závěrečný díl Steigerwaldovy tematické trilogie? Určitě to byla jedna z dalších pozoruhodných dramatizací, kterou Divadlo Na zábradlí v osmdesátých letech, konkrétně v roce 1988, uvedlo v režii dalšího významného režiséra Ivana Rajmonta: „Děj hry se odehrává v šedesátých letech, takže v době našeho mládí. Téma hry je natolik ,vyšeptané‘, že ať se odehrává kdekoliv a kdykoliv, může to být výpověď jakékoliv generace. Základní problém hry přetrvává věčně, je nadgenerační: ,Kdo jsem a kam jdu?‘ Je to výpověď mé generace, ale i generace mých dětí. Kvalitu inscenace předurčilo už jen to, že je štěstím pro naše divadlo, že v osobě Karla Steigerwalda máme i vlastního dramaturga. Hlavně jde o dramatika, který je podle mého názoru špičkou tohoto desetiletí,“ tvrdil v době její inscenace o Tatarské pouti a o jejím autorovi Jiří Bartoška. Záro-
34
veň ale takřka jedním dechem dodal, že si při práci na postavě bude chtít prosadit svou vlastní vizi. „Studium role je polemika mezi hercem a autorem. Polemizujeme o tématu, ale ne o představách. Každý máme tu svoji. Steigerwald ji jako autor napíše, ale já nesu na trh svoji představu.“ Opět se tedy přesvědčujeme o tom, jak je autor hry pro našeho hrdinu důležitý, jak ho ctí a jak přemýšlí nad jeho myšlenkami, nicméně jak vždycky přidává vlastní názor, jak cítí potřebu vložit do divadelní podoby daného díla i něco ze sebe: „Divadlo je týmová práce. Vy máte své představy. Ty představy je potřeba sladit. To, na čem se dohodnete, je pak třeba vzít za své. Na zábradlí se to dařilo,“ dodává k tomu. Ano, v tomto divadle prožíval svá nejkrásnější divadelní léta, jenže bylo tomu tak zřejmě jen do té doby, než z divadla začali odcházet pro něj v podstatě stěžejní lidé. Na začátku devadesátých let se situace na této scéně začala výrazně měnit. V tu dobu k tomu smutně poznamenal: „Chybí někdo, kdo by dokázal divadlo stmelit. Někdo, jako byl Evald Schorm. Herci mají pocit, že se přestalo dělat herecké divadlo, všechno je v takovém vzduchoprázdnu. Někdo odešel, jako Zuzana Bydžovská do Národního divadla, jiný se k tomu chys-
35
tá. Popularita, ze které divadlo těží, je jako zaoceánský parník. Pokazí se, ještě třicet kilometrů jede, ale nikdo neví kam.“ Tehdy asi Jiří Bartoška přestal vnímat Divadlo Na zábradlí jako svůj mateřský přístav, nebo přinejmenším jako místo, kde se cítí po umělecké stránce dobře. Jeho pocity spokojenosti jako by vystřídaly obavy a pochybnosti, které nakonec vyústily až v hledání nové cesty a zároveň i dalšího místa k vlastnímu uměleckému vyjádření. A jeho nespokojenost vyústila v roce 1991 až v rozhodnutí, že z divadla odejde: „Pokaždé, když jsem někoho slyšel mluvit o intrikách v divadle, mě napadlo, že vlastně ani nevím, co takové intriky jsou. V našem souboru jsem prostě neměl příležitost je poznat. Ale na konci toho posledního roku, kdy náš problém s vedením vygradoval, se už situace vyhrotila tak, že jsem si chtěl od divadla oddechnout. Vzpomínám si, jak jsem hrál posledního Juana, poslední Largo, a měl jsem pocit, že mi bude dost těžko po duši. Ale namísto deprese se dostavila šílená úleva a já byl najednou moc rád, že jdu pryč. Výpověď byla pro mě určitým řešením, odmítl jsem nabídky na angažmá. Musím o tom, co se děje, pořád přemýšlet, stojí mě to hrozné úsilí a rozptyluje od práce. Ale jsem optimista. Za rok se
36
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
