II.SNY A NOČNÍ MŮRY Byly to už dva dny co se mi zdál ten „sen“ o Armenii, nebo jak tam tomu říkali. Molly měla pravdu, nedalo mi to spát, stále jsem se tam vzpomínkami vracel a promítal si ten okamžik, kdy mě Molly přivlekla do sálu. Stále jsem viděl tu honosnou síň, trochu zaostalého Emara a tajemného Aleka, chlapce, který se očividně nenarodil v Endoru. Přál jsem si zjistit jestli to byl jen sen, nebo neuvěřitelná a úžasná skutečnost, a pokud jsem tam skutečně byl, chtěl jsem vidět jak to tam vypadá venku, znát názvy ostatních království. V hlavě mi taky výřilo to podivné proroctví, jehož řádky Emar citoval, to kvůli kterému jsem nejspíš nemohl v Armenii zůstat. Stále jsem si opakoval, spíš abych se utěšil, než abych tomu věřil, byl to jenom sen, jenom, sen. Čím víc jsem si to říkal, tím víc jsem věděl, že to není pravda. Doufal jsem, že znovu najdu podivný řetízek s přívěškem srdce, že se tam vrátím, že znovu spatřím Molly, vídal jsem spousty krásných dívek, Ve škole, na ulici nebo v kavárně. Žádná se ale s Molly nemohla rovnat. Neměli v sobě to její kouzlo. I kluci si všimli, že se něco stalo, že jsem jiný. Byl jsem jako divoký ptáček lapen v kleci, která je pro něj moc malá. Ta klec byla zem, má svoboda Armenie. A já po té svobodě toužil, jako slepí touží po zraku a němý po daru řeči. Všechno co jsem od svého návratu viděl, mi připadalo malé, moc normální a nudné. Tam v Arménii, jsem cítil takové podivné chvění, stříbřitý opar který se skoro neviditelný obtáčel kolem každé živé bytosti, cítil jsem tu mocnou... magii, která tu zemi ovládala a chtěl jsem ovládat tu magii. Pořád jsem procházel tím lesem, po té pěšině, nikdy se nic nestalo. Kluci měli o mě strach, nemohl jsem jim ale říci, na co myslím, co mě trápí a stahuje ke dnu jako obrovský kámen přivázán k noze. Své tajemství jsem si musel nechat pro sebe. Kdybych ho někomu řekl, považovali by mě za blázna, nutno dodat, že bych jim to ani nijak nevyvracel, sám jsem moc dobře věděl jak bláznivě to zní. Budík mi začal zvonit u hlavy ostrým pípavým zvukem. Bodavý zvuk mi vnikal do uší a vytvářel nesnesitelnou bolest hlavy. Zbytečně, celou noc jsem zase nespal, zacvakl jsem tlačítko a v pokoji se rozhostilo blažené ticho, vstal jsem a oblékl se do stejného oblečení, jako jsem měl v pondělí, byli v něm vzpomínky. Ze stěny jsem sundal prkno, které mělo ze spodní strany grafitovým nápisem napsáno vítěz. Aspoň tuhle tradici jsem musel dodržet, čtvrtek byl vždy dnem vítěze. Sešel jsem dolů do kavárna kde už na mě čekali Brian s Billim, od doby co jsem se vrátil na mě vždycky čekali tady. Přisedl jsem si k jejich stolu, Billi upíjel kafe a Brian se cpal koblihami. Chvíli jsem ho znechuceně pozoroval, dokázal si tu koblihu narvat do pusy celou. „Heš?“ Nabídl mi, když spatřil můj pohled, který si nejspíš vyložil jako hladový. „Už ne...díky.“ Přestože jsem neustále myslel na Arménii, chuť k jídlu byla jedna z věcí, které mě nepřešly. „Hele kámo, nevim co se ti stalo a myslim, že to radši ani nechci vědět, ale jsi můj nejlepší kámoš, takže jestli ti pomůže se vypovídat,,, tak běž za Brianem. Já pro tebe totiž mám lepší lék. Po škole, se pánové jde do...počkejte si...nočního klubu Lotosový květ.“ Brianovi zaskočilo jídlo a začal se dávit, Billi mu přišoupl kafe a znechuceně ho pozoroval, a já na Billiho jen nevěřícně hleděl. Ten klub byl dřív obyčejná hospoda, pak to tam odkoupil nějaký zazobanec co vlastnil mraky jiných klubů, přejmenoval to tam na Lotosový květ, renovoval to a vytvořil tak místo plné hudby, tance a pití pro boháče a celebrity. Dostat se na seznam hostů, bylo jako dostat se na seznam nejhledanějších vrahů, hodně složitý a jakmile jste tam jednou byl napsaný, bylo to navždy. „Jak se ti povedlo dostat nás na seznam?“ Nechápal jsem. Nasadil svůj vychytralý úsměv. „Můj táta hraje golf s majitelem, jsou dobří, staří přátelé, taťka mu popohnal výrobu ferari skoro o dva roky, tak mu to takhle splácí, všichni tři jsme na seznamu a máme pití na účet podniku.“ Vytasil se s dalším triumfem, jeho táta je dost bohatý, je spoluředitelem automobilky porsche a ferari, takže si kamarády ve vysokých kruzích dělá snadno a rychle. „To je perfektní.“ Zasmál jsem se. Bill jen pokývl hlavou. „Tak se mi líbíš.“ Pořád jsem myslel na Armenii, ale ty myšlenky a vzpomínky přehlušovalo něco nového, vzrušení z nastávajících hodin a zážitků, které mě čekají, jako by se
najednou všechno zvětšilo, jako by ptáčkovi koupili novou, prostornější klec a on si začal zvykat na život v zajetí. Lotosový květ byl špica veškerého dění a zábavy, samozřejmě to tam nebylo levný, ale ani s tím už jsem si nemusel lámat hlavu, svět na mě začínal být hodný. „No to je nářez.“ Smál se spokojený Brian, snědl už celý talíř koblih. „Ty jsi neuvěřitelnej žrout.“ Poznamenal jsem. „No co? Jsem ve vývinu, musím jíst.“ Bránil se. „Už deset let?“ Rýpl si Bill. Všichni jsme se rozesmáli. Ta hrozná bublina, ta noční můra, kterou jsem v posledních dnech zažíval, to všechno začalo odplouvat pryč a ztrácet se v nedohlednu, přicházela nová, šťastnější éra, všechno se začalo měnit na krásný, celkem poklidný sen. Zvoneček nad dveřmi oznámil příchod nového zákazníka, místo zvonku tam klidně mohl být pověšený Billi, hlasitě hvízdl a usmál se. „Pánové, tak tohle je holka pro mě, když se s ní ukážu u Lotosa holky ji vyškrábou oči a chlapi mi utrhají ruce.“ Zatvářil se přemýšlivě, jako vždycky když volil strategii jak okouzlit dívku. Otočil jsem se, stála u pultu, ke mně zády. Přesto mi bylo jasný, že Billi nepřeháněl. Husté, rovné blond vlasy ji sahaly do pasu, měla snědou pleť a byla oblečená vyzývavě, v džínové minisukni a bílé halence. A pak se otočila, ofinu měla sepnutou nahoru, v ještě trochu dětském obličeji jí zářily zelené oči. Neviděl jsem její uši, ale byl jsem si jistý, že je to Molly. Kolem krku měla stříbrný řetízek s přívěškem diamantového srdce. Civěl jsem na ni s otevřenou pusou, neschopen slova. Nechápal jsem, co dělá tady na zemi. Proč by někdo žil tady, když může žít v Armenii, v zemi, kde jak Molly sama řekla, je možné všechno. Celou dobu jsem se snažil dostat já za ní a ona možná byla celou dobu tady. Nevšimla si mě, otočila se a odcházela, ani Billi nedokázal najít odvahu a oslovit ji. Já ji měl, Molly byla fajn a hlavně byla klíč ke zpáteční cestě do Armenie. Prudce jsem vstal a narazil koleny do stolu. Brian s Billim na mě přesunuli svoji pozornost. „Dobrý.“ Zeptal se Brian a podezřívavě si mě prohlížel. „Jo, asi, dobrý...no perfektní, perfektní, já mus...musím...“ Ukazoval jsem ke dveřím a koktal jsem. „No prostě...omluvte mě na chvíli...“ Dostal jsem ze sebe nakonec, odsunul jsem židly a vyběhl za Molly, ven s kavárny, pozorován nechápavými pohledy svých kamarádů. Vyběhl jsem na ulici, zrovna zacházela za roh, rozběhl jsem se za ní. Předběhl jsem ji a postavil se před ni. „Ahoj Molly.“ Prudce se zastavila a několikrát za sebou rychle zamrkala. „Vůbec tě neznám, běž pryč.“ Obešla mě a pokračovala ve své cestě. Tak nezná! Dohonil jsem jí a srovnal s ní krok. „Ale znáš, potkali jsme se v Armenii.“ „Pššt Jacku, tady se o A nemluví.“ „Tak už mě znáš?“ Usmál jsem se. Povzdychla. „Jen se ti to snažím ulehčit, očividně o to nemáš zájem. Byla obrovská chyba, moje chyba, že si se tam kdy dostal, to se nemělo stát.“ „Chci se tam vrátit!Nevím proč, něco mě tam táhne, Od té doby co jsem se vrátil, je Země pro mě jako vězení, já chci svobodu, prosím, vezmi mě zpátky. Chci se o Arme...“ „Pšt.“ „No jo, chci se o tom dozvědět všechno, jak se tam žije a a ….“ „Ale pak pro tebe bude mnohem těžší zapomenout. Ty už se tam nesmíš vrátit. Vím co tě tam táhne, to tam táhne všechny, dobrodružství, neznámo a hlavně magie, musíš vzdorovat a odolat.“ „Proč? Protože jsem člověk?“ „Ne Jacku, tady nejde o to kdo jsi, ale odkud jsi, i lidé mají u nás své království.“ „Jak se jmenuje to království?“ „Algasy, proč se pt...? Aha, Jacku ne!budu ti už víc říkat, nesmíš o nás nic vědět, zapomeň že nějaká Arme.... kruci existuje, jasný?“ „Jak to, že ty tu u nás smíš být?“ „Protože nepatřím ani do jednoho ze dvou světů, můj původ je odtamtud, ale narodila jsem se tady, složitá záležitost, jako jediná smím cestovat tam a zpět bez následků.“ „Páni... Molly já vím, že nechceš, abych o tom všem věděl ještě víc, ale já to chci, přeji si to, prosím. Neboj, nikomu to rozhodně vyprávět nebudu, považovali by mě za blázna.“ „To máš pravdu, možná bych ti něco říci mohla. Vrátíme se do kavárny, mimochodem, tvá matka má dobrý vkus.“ „Jak víš že...“ „Až tam.“ Vrátili jsme se tedy do kavárny, Brian s Billim jen nevěřícně hleděli, s kým jsem se to vrátil. Vítězně jsem se usmál. Posadili jsme se k prázdnému stolu v rohu, Molly zády ke klukům, zato já na ně perfektně viděl. Billi měl svůj typický odmítavý pohled “Tomu nehodlám věřit“ a Brian se zeširoka usmíval, což v překladu znamenalo asi něco jako „Válíš!Jen tak dál!“ Kéž by. Pomyslel jsem si. U něj to bylo ale těžký poznat, na co myslí. „Tak co chceš vědět?“ Svou otázkou mě vytrhla z reality a já začal přemýšlet na co se zeptat jako první, chtěl sem vědět všechno... „To proroctví, jak ho Emar citoval... jak zní celé?“ Usmála se, zavřela
oči, chvíli přemýšlela a začala citovat...
„Jednou hrdina ze země přijde, Kopí osudu pozvedne. Na všechny zrádce v ten den dojde, nad všechny zrádce, kat sekeru pozvedne. Krev králů prolita bude, na Thurském oltáři spočine. Jeho duše vrátí se až krvavý měsíc nastane, tělo obětovaného přijme za své a on znovu povstane. Řeky zbarví se krví nevinných a na slunce padne stín smrti. Pak svět bude pykat za hříchy jiných, za hříchy paní Desrti. Hrdinové potáhnou do boje, většina zahyne však. Jeden nenápadný, vzhledem a krví odlišný pak, temnotu zažehná, světla naděje zažehne a královskou armádu do boje povede. Výhra však jistá není, temnota vše lehce změní. Osud země v rukách lidu je teď, ať pamatuje toto proroctví každý, kdo dobrou má paměť.“ „No, tvůj bratr měl pravdu, je to dlouhý, ale nechápu, proč nesmím do Armenie, Vždyť, i kdyby se mě to proroctví týkalo, což je nepravděpodobné, byl bych hrdina. Všechny bych zachránil.“ „To ano, tedy možná, výhra však jistá není, temnota vše lehce zmnění.orákulum tím říká, že by si taky mohl zabít někoho s královskou krví, obětovat jeho tělo pánu smrti Dagwanovi a pak prohrát, zemřít. A Armenia by se pak propadla do nekonečné temnoty, do stínů smrti.“ „Co je to kopí osudu?“ „Vlastně to není ani kopí, ale meč co se jmenuje Kopí osudu. Byl ukován při vzniku života, bohem Hidasem. Ten poté meč posvětil svou magií a schoval kdesi v Armenii. Kopí osudu je jediná zbraň, která dokáže zabít nejen fyzickou část živého tvora, ale také jeho duši. Když se tak stane, tělo se promění v pouhopouhou schránku, do které může vniknout jiná duše. Tady u vás se duše po smrti lehce rozplynou, protože je tu nedokáže nic udržet, tam u nás, drží duše naživu magie, všechny duše, když zemře jejich fyzická část, odletí do chrámu Duší, který je vystavěn přesně mezi nebem a zemí, tam přebývají, mohou nám pomáhat, chránit nás i s námi komunikovat.“ „Páni, nevím sice proč bych měl Kopí osudu hledat, ale to je jedno, kdo je ten Dagwan, pán smrti?“ „Dagwan byl před desítkami lety králem Tartaru, království démonů, ale nebyl to schopný král, pořád chtěl jen válčit a zabíjet. Tak ho odtamtud prostě vyhnali a dosadili na trůn nového, moudrého panovníka. Dagwan se ale slíbil pomstít. Měl velkou magickou moc, ale věděl, že na zničení všech jeho nepřátel to stačit nebude. A tak se vydal na předalekou pouť za smrtí. Trvalo mu to roky, ale našel ji, v tom nejhlubším podsvětí Tartaru, za 5ekou Nářků v temném paláci Yrah. Byl chytrý a mazaný, dnes už nikdo neví jak to provedl, ale on si podmanil smrt, začalo se mu proto říkat Dagwan pán smrti, on ji skutečně ovládal, dělala co přikázal. Usídlil se v jejím paláci a nakázal, aby potrestala všechny ty,
kdo ho nějak, jakkoli poškodili. Smrt tak učinila, zůstali naživu jen Dagwanovi přivrženci. Ale jen Tartar mu nestačil a tak začal napadat i okolní země. Ty se ale spojili a společnými silami osvobodili smrt. Největší zásluhu na tom měl můj otec, král Iluwin a maminka, královna Islandzi, společně, díky jejich magické moci přetrhali pouta, kterými Dagwan smrt spoutal, nebýt jich, nikdo neví, jak by to dopadlo. Smrt si to pak s Dagwanem samozřejmě vyřídila. Jeho tělo spálila na popel, který odfoukl vítr a jeho duši uvěznila pod svým palácem.“ „Páni, tam u vás je to divoký, a co ten kdo vyřkl to proroctví?“ „Algorské orákulum? No teď už není moc hovorné, po tom co ho můj bratr označil za magora a notorického alkoholika se bojím, že už mě ani nepozdraví.“ „Ale co to je? Jak vypadá?“ „Jako milion let stará, usušená ženská. Je jí už fakt hodně, žije kdesi ve hvozdu Prokletých, nevím nikdy jsem neměla potřebu ji vyhledávat, občas s ní hovořím skrz takové portály, ale to jen když potřebuji radu.“ „Jak to tam u vás vypadá, jako tady na Zemi?“ „No... asi tak nějak, jako na Zemi v Anglii před pět seti lety.“ „To je úžasný, tak rád bych se tam podíval, co ty ostatní země, Endor, Alagasy, Tartar a...? „A Skalw, království trpaslíků.“ „Co ten Alek? Nevpadal jako elf, nemáš ho moc v oblibě co?“ „On je z Tartaru, démon s duší, velká zvláštnost. Nemá v sobě to zlo a temnotu, jako většina ostatních, ale je to parchant. S bratrem má velmi dobré vztahy, je něco jako jeho osobní strážce. A nejde o to, že bych ho neměla ráda, protože je démon, to je mi fuk, jenom...mě hrozně štve. Nedodržuje pravidla a zákony, bratr mu povolil jíst maso, mi elfové ho nejíme, smí ulovit jedno lesní zvíře za týden. Jenže on loví i jen tak, pro zábavu. Ale jenom mé posvátné jednorožce, protože ví, že když nějakého zabije tak ho oživím. Proto se neustále hádáme,přidělává mi jenom práci. Nestačí že musím lovit vlkodlaku a všechno možný co ohrožuje lid, já ještě musím hlídat jeho. Nejradši bych se někdy vydala lovit Aleka, to mi věř.“ „A co škola?“ „Škola, ta tam u nás není, čarodějové si berou do učení učně, děti králů mají své soukromé učitele, především šermu a válečné strategie, školy máme v celém Endoru jen čtyři a poddaní tam posílají své děti jen když chtějí. Od deseti do patnácti.“ „Armenia je senzační.“ „To ano, kdyby tady nebyla ta možnost, že to všechno zničíš, tak bych tě vzala s sebou, ale takhle...“ „Asi vážně není možnost, jak bych tam mohl žít co?“ Smutně se usmála. „Promiň, ale to nedovolím, zůstaň ve svém světě a najdi si tu své místo, není to tady tak hrozné, proč myslíš, že se sem vracím?“ „No tak trochu jsem doufal že se vracíš kvůli naší kavárně.“ Zasmála se „To taky, ale taky protože se mi tu líbí, jisté výhody tu jsou.“ Přikývl jsem „No a když už jsme v tom moderním světě, tak co si vyrazit na párty? Třeba do Lotosového květu?“ „Taky jsi na seznamu?“ „Taky?!“ Přikývla. „Narodila jsem se tady, ale má matka krátce na to zemřela, vzali si mě k sobě adoptivní rodiče, můj nevlastní tatínek vlastní spousty klubů a před nedávnem odkoupil Lotosový květ a postavil to tam na nohy. Často mu pomáhám s seznamy hostů, zrovna včera jsem to všechno probírala a dávalo do už hotových seznamů a narazila jsem na oba tvoje kamarády, na tebe ještě ne, jsem teprve u P.“ „Jak tohle všechno víš?“ „Mám známosti, vím o tobě hodně Jacku Soldiersi. Chodíš na místní školu, tví nejlepší kamarádi jsou Bill Clarksson a Brian Mitches, tvůj otec byl moderátor a tvá matka dvanáct let vlastní tuhle kavárnu.“ „No to zírám...takže tvůj otčím už jezdí v novým ferari?“ „No vlastně bylo pro mě, jako dárek k přijetí na školu.“ Usmála se „Už mě nic nepřekvapí.“ Slíbil jsem.“ Tak co, půjdeš se mnou večer? Chtěli jsme jít s klukama, ale oni to určitě pochopí.“ „Ráda půjdu, stavím se pro tebe třeba v osm? Ještě musím do Armenie, zamkla jsem Aleka v kobkách, aby mi náhodou zase nezabil nějakého jednorožce, tak se jenom chci ujisti, že se nedostal ven, nebo ho nikdo nenašel. Tak večer, těším se.“ Usmála se na mě, zvedla se a odcházela, ale ne na dobro, ještě se uvidíme. S úsměvem na tváři jsem se vracel ke klukům. Brian s Billim za Molly okouzleně hleděli. Sedl jsem si zpět na své místo. „Nevím jak si to udělal, ale tuhle techniku mě musíš naučit. Trvalo ti ji pozvat na rande...nekecám, měřil jsem to... šest minut a třiatřicet sekund, u mě jsi král.“ „Tak za prvé, tohle nebylo rande, ale přátelské, povídací posezení, za druhé ji znám už dýl a za třetí, teď se podržte...večer s ní jdu do klubu. Její táta ho vlastní, to ferari bylo její, jako dárek k přijetí na nějakou školu.“ „No pání, to je nějak moc informací najednou.“ Stěžoval si Billi. „Hele, říkal si, že s ní nic nemáš, to znamená že já můžu?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, protože Molly je
jedinečná a bezva. Známe ty tvoje známosti na jednu noc, když to uděláš i jí, nebude pak chtít mluvit ani se mnou, což nechci.“ „Klid...tohle bude vážná známost, pánové, asi jsem se zamiloval.“ Věděl jsem přesně o čem mluví, měl jsem stejný pocit. Bylo to jako kouzlo, stačil jediný pohled do jejích smaragdových očí a byl jsem ztracen, nic jsem nevnímal, jen srdce mi splašeně bilo, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Sice jsem ji vůbec neznal, a naše životy se víc než hodně lišily, ale láska přeci nezná meze. „Jó kámo, tak tohle ti už ani pes nežere.“ Řekl Brian, ale já věděl, že tentokrát to opravdu myslí vážně. „Hele, je skoro osm, měli bychom jít.“ Řekl Billi, souhlasně jsem přikývl a vstal od stolu... Byli teprve tři a já už hořel nedočkavostí. Čas se jako naschvál vlekl snad desetkrát pomaleji než obvykle. Už jsem uklidil celý byt a vytřel v kavárně, trvalo mi to necelou hodinu, dalších pět zbývalo, ani počítač či televize, u kterých jsem dokázal běžně prosedět celé hodiny a náramně se bavit, mě nezabavily. Prostě jsem jen přecházel po pokoji sem a tam až mi v kapse pípl mobil. Přišla mi SMS od Briana, stručná a zničující...Billi je v nemocnici, měl autonehodu, bude žít jen je v dočasném kómatu, já odjíždím do Irska na pohřeb babičky, potkal jsem Molly, omlouvá se, ale večer nemůže, utekl jí prý nějaký Alek, vrátím se za týden čau a drž se. Posadil jsem se na postel a hleděl na displej mobilu. Bylo k nevíře, jak mi jedna pitomá SMSka dokázala zničit celý život. Celý můj svět se zase propadl zpátky do té strašné noční můry v které jsem ještě do rána žil, ten krásný sen, se rozplynul jako pára nad hrncem a zmizel v nekonečnu. Všichni mě opustili a nechali mě tu, přepadl mě vztek a smutek zároveň. Billovi jsem samozřejmě nemohl nic vyčítat, automobilová nehoda není žádná hračka, mohl umřít, ani Brianovi, smrt jeho babičky pro něj musela být zdrcující, měl ji moc rád, trávil u ní veškeré prázdniny, samozřejmě společně s námi. Co se Molly týče, tak jí jsem zase nic vyčítat nedokázal, nevěděl jsem, jaký přesně k jednorožcům má vztah, ale tušil jsem že velký, Alek byl asi opravdu parchant schopný všeho, musela ho ohlídat. Sice jsem věděl, že můžu způsobit zkázu, ale já tam tak hrozně chtěl a rozhodně bych se nepokoušel hledat žádné kopí osudu. Věděl jsem, proč nechce ohrozit Armenii. Celkem jsem to i chápal, že nechce ohrozit svůj druhý svět, svět do kterého nejspíš utíká před problémy. Tam je totiž může řešit tak, že někoho zamkne do kobek nebo nechá pověsit. Kéž by to všechno byl opravdu jenom jeden velký, hrozivý sen, který je občas tou nejhorší noční můrou a jindy tím nejkrásnějším sněním. Ale tohle byla realita, krutá a nemilosrdná. O to horší to byl, že já jsem neměl kam utéci. Svalil jsem se na postel a doufal, že se něco stane. A ono se opravdu něco stalo. Z ničeho nic se celý pokoj zalila ostrá záře. Když trochu pohasla a byla natolik slabá, že jsem mohl otevřít oči, spatřil jsem co záři způsobilo. Uprostřed pokoje se vznášel stříbrný řetízek s přívěškem křížku, který byl vykládán diamanty. Velice se podobal tomu Mollyinu. Vstal jsem a došel k němu. Napadly mě dvě možnosti, ta první a ne moc hezká, někdo si ze mě střílí a ta druhá mnohem krásnější a i pravděpodobnější, Molly změnila názor a chce, abych šel do Armenie. Dlouho jsem nepřemýšlel, nebyl nad čím, a chňapl jsem po řetízku, obklopila mě záře, všechno se se mnou zatočilo a já už nebyl na Zemi...otevřel jsem oči, stál jsem z řetízkem v ruce uprostřed tržiště, které jako by vypadlo ze stránek učebnice o Anglii ve čtrnáctém století. Kolem mě proudili davy elfů a každý si hleděl svého...bylo mi krásně, zase jsem pocítil to kouzlo Armenie, má noční můra definitivně skončila, nastal ten dlouho očekávaný, překrásný sen o ráji...
KONEC II. KAPITOLY
