Náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu na Malostranském hřbitově v Praze

Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Seminář dějin umění

Náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu na Malostranském hřbitově v Praze Bakalářská diplomová práce Ondřej Vlha

Brno 2010 Vedoucí práce: Mgr. Pavel Suchánek, Ph. D.

1

Anotace: Předmětem bakalářské práce je náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu na Malostranském hřbitově v Praze. V této práci budou uvedeny poznatky k samotnému náhrobku, bude proveden pokus o jeho stylové zařazení. Nedílnou součástí práce bude část věnována objednateli uměleckého díla, vzpomínané osobě, jakoţ i osobě tvůrce uměleckého díla.

Annotation: The subject of this bachelor thesis is tomb of Václav Pešina z Čechorod, situated on former cementary of Lesser Town in Prague. The author of the artwork is known, Emanuel Max. The part of the thesis is dedicated to the author, his life and works. Another, also important, chapter is represented Heritage of Saint John of Nepomuck, publisher and catholic society.

2

Poděkování Je mou milou povinností poděkovat za cenné rady a podněty vedoucímu bakalářské diplomové práce Mgr. Pavlu Suchánkovi, Ph. D.

3

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. Ondřej Vlha

4

Obsah Obsah ................................................................................................................................. 5 Úvod .................................................................................................................................. 6 1 Náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu na Malostranském hřbitově v Praze................ 8 2 Václav Michal Pešina rytíř z Čechorodu a Dědictví sv. Jana Nepomuckého .............. 23 2.1 Dědictví sv. Jana Nepomuckého ...............................................................................27 3 Emanuel Max rytíř z Wachsteinu ................................................................................. 30 Závěr ................................................................................................................................ 34 Resume ............................................................................................................................ 35 Seznam pouţitých zdrojů a literatury .............................................................................. 36 Obrazová příloha ............................................................................................................. 38

5

Úvod Dnes jiţ téměř na okraji centra Prahy se nachází rozlehlá plocha, místo poněkud ztracené a zapomenuté. Plocha plná soch, kterým běh času odvál obličej, jindy třeba ulomil ruku nebo jinou část těla, místo plné zbytků náhrobků a smutně tyčících se kříţů. Zkrátka místo snad ponuré, plné sochařských děl různého stupně zachovalosti. Ne vţdy však bylo ono místo tak pusté a ztracené, poněvadţ se jednalo o místo pro ţivot kaţdého města nezbytné, nebude-li jistým noncentem pouţít v souvislosti se hřbitovem slova o ţivotě. Před cca 130 lety ono místo, Malostranský hřbitov, nacházející se na levém břehu Vltavy v katastru Košíř, ztratil své poslání a od té doby začal pustnout a chátrat. Ještě neţ došlo ke zpustnutí hřbitova, byl hřbitov zaplněn sochařskými pracemi známých i méně známých autorů. Na hřbitově se tak nacházejí díla známých umělců např. Václava Prachnera, Josefa Malínského, Františka Xavera Lederera, Josefa Maxe, Emanuela Maxe, a ve své podstatě zůstává malou přehledovou galerií sochařské produkce devatenáctého století. A na právě tomto místě se nachází téma mé závěrečné práce. Ve své bakalářské diplomové práci se budu zabývat náhrobkem Václava Pešiny z Čechorodu na bývalém Malostranském hřbitově v Praze. V práci bych chtěl jednak přiblíţit osobnost tvůrce náhrobku, Emanuela Maxe, jednak přiblíţit osobnost Václava Pešiny, který dle mého soudu nepatří mezi osobnosti v obecném povědomí známé. Přiznám se, ţe do výběru tématu bakalářské práce jsem neměl zcela jasnou představu, kdo Pešina z Čechorodu byl a čím byl významný, nicméně při výběru tématu bakalářské diplomové práce jsem měl představu, aby to bylo téma „sochařské― a nejlépe „praţské―. Vedle přiblíţení osoby náhrobkem vzpomínané, bude také nezbytné přiblíţit objednavatele uměleckého díla, kterým byl spolek Svatojánské dědictví. Domnívám se také, ţe spolek a vydavatelství Svatojánské dědictví by mělo být alespoň ve stručnosti představeno. Mám za to, ţe v práci by neměl chybět ani stručný popis místa, kde se umělecké dílo nachází, tj. uvedení základních dat a informací o Malostranském hřbitovu. Předmětem práce by však měl být především samotný náhrobek, k němuţ bych chtěl uvést maximum informací, které zjistím. Zmíněný náhrobek bych chtěl také srovnat s ostatními sochařskými díly na bývalém Malostranském hřbitově, zejména se soudobou sochařskou produkcí. Je dáno uţ rozsahem bakalářské práce, ţe nemá jít v ţádném případě o soupis

6

všech sochařských děl, náhrobků, či snad snahu o vytyčení vývojové linie, pokud existuje, hřbitovního sochařství obecně, či na Malostranském hřbitově konkrétně. Spíše bych se chtěl zamyslet nad otázkou, zdali náhrobek zapadá do jiţ známých vývojových tendencí, a pokusit se ukázat, zdali je na něm něco zajímavého, co by ho odlišovalo od ostatních náhrobků. Shora uvedeným tématům bych chtěl věnovat samostatné kapitoly. Na závěr práce připojím obrazovou přílohu, kterou buď představují mnou pořízené fotografie, anebo se jedná o reprofotografie ze starších zdrojů. Co se týká zamýšlených zdrojů práce, chtěl bych vyjít především z listinných pramenů, pokusit se v nich najít maximum informací. Při výčtu zdrojů nesmí být nikdy zapomenuto na pramen primární, tj. na samotný náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu.

7

1 Náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu na Malostranském hřbitově v Praze Malostranský hřbitov nepředstavuje jen pietní místo, pohřebiště, místo posledního odpočinku národních buditelů, ale také „přehlídku― sochařské tvorby a funerální plastiky od sklonku osmnáctého století do třetí čtvrtiny devatenáctého století. Na konci devatenáctého století se setkáváme s různými soupisnými díly, které se zatím věnují spíše jen historii Malostranského hřbitova, případně se zabývají soupisy na hřbitově pochovaných lidí. Mezi takové materiály lze zařadit soupisnou práci Jana Paulyho Památník města Smíchova z roku 1898,1 kapitola V. hřbitovy na Smíchově, případně práci Jana Jeţka nazvanou Naše Hroby : Stručné ţivotopisy spisovatelů a umělců českých, jichţ těla na hřbitovech praţských odpočívají, vydanou v roce 1881.2 Do stejné kategorie patří práce Františka Ekerta, Posvátná místa král. hl. města Prahy, Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a náboţnosti v hlavním městě království Českého z roku 18833. Ve shora uvedených pracích zmínky přímo o náhrobku Václava Pešiny z Čechorodu se buď nenacházejí, případně se jedná o stručnou zmínku typu na hřbitově je pomník Pešiny z Čechorodu od Emanuela Maxe, a ţádné další informace o uměleckém díle v nich čtenář nenalezne. Na počátku 20. století, v roce 1908 se objevuje jedna z prvních studií J. Emlera, Košířský hřbitov, uveřejněná v časopise Společnosti přátel staroţitností českých v Praze4, ve které autor poprvé oceňuje také sochařská hřbitovní díla. Pokračováním těchto tendencí se stal článek Josefa Füssela Praţští mistři funerální plastiky od konce XVIII. do poloviny XIX. století5, ve kterém tento význačný zádušní archivář jiţ popisuje sochařskou tvorbu Františka Xavera Lederera, Josefa Malínského, Václava Prachnera, sochařské rodiny Platzerů a Josefa Maxe i z pohledu umělecko historického. V článku se jiţ nezabývá profilem zemřelých osobností, ale snaţí se 1

předestřít vývoj funerální plastiky, vţdy

Jan Křtitel Pauly, Památník města Smíchova vydaný k jubileu padesáté ročnice vlády jeho apošt. veličenstva císaře Františka Josefa I krále českého, Praha 1898. 2 Jan Jeţek, Naše hroby : Stručné životopisy spisovatelů a umělců českých, jichž těla na hřbitovech pražských odpočívají. Praha 1881. 3 František Ekert Posvátná místa král. hl. města Prahy, Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého díl I., díl II Praha 1883, 1884, díl II, s. 296. 4 Josef Emler, Košířský hřbitov, Časopis společnosti přátel starožitností českých v Praze, 1908, č. 1. s. 4 15. 5 Josef Füssel, Praţští mistři funerální plastiky od konce XVIII. do poloviny XIX. století, Věstník hlavního města Prahy XLII, č. 50, 51, s. 889 – 891, 902 – 903. 8

s uvedením nejvýznamnějších náhrobků. I v této práci čtenář nenalezne, s ohledem na její časové ohraničení polovinou devatenáctého století, poznatky k náhrobku Václava Pešiny z Čechorodu, nicméně i dnes lze jistě z ní čerpat poučení o vývoji funerální plastiky. Jako nejvýznamnější sochař je vzýván „velmistr pražského empíru― Václav Prachner. Je třeba však zdůraznit, ţe se jedná snad o první práce, které se spíše neţ zemřelým osobám, věnují přiblíţení sochařských děl. V období druhé světové války vycházejí dvě studie, které se jiţ přímo zabývají sochařskými díly na Malostranském hřbitově. Jedná se o drobnou kníţečku Jarmily Blaţkové vydanou pod názvem Malostranský hřbitov v Košířích6, ve které autorka vyzdvihuje celek Malostranského hřbitova jako doklad nepřerušeného vývoje hřbitovní plastiky od konce osmnáctého století po téměř celé devatenácté století, s tím, ţe jako umělecky nejhodnotnější označuje období „antikizujícího empíru―.7 Ve stejném roce vyšla tiskem také práce Michala Sokola nazvaná Malostranský hřbitov8, v níţ autor opět podává nástin historie hřbitova. Spíše neţli jednotlivým náhrobkům se autor věnuje ţivotopisným medailonkům pohřbených osobností, ale také v různorodých heslech popisuje dílo a ţivoty sochařů, jejichţ díla jsou na hřbitově, případně si vybírá různá „zajímavá― hesla typu „morová rána asijská―, „premonstráti― a k nim uvádí další informace a poznatky. Z časového období po druhé světové válce byl nalezen článek Zdeněk Wirtha, příznačně nazvaný Malostranský hřbitov9, v tomto článku se však Zdeněk Wirth nezajímá o funerální plastiku, ale z pohledu národnostního a historického se vyjadřuje k tehdy aktuální otázce zmenšení plochy hřbitova. Upozorňuje spíše na historii vývoje Malostranského hřbitova a na nejvýznamnější jména buditelů a umělců, včetně jména Václava Pešiny. V pořadí další publikací po druhé světové válce věnující se malostranskému hřbitovu je práce Antonína Novotného nazvaná Malostranský hřbitov v Praze, hřbitov národních buditelů.10 Práce podává jak přehled vzniku hřbitova, tak představuje jakéhosi průvodce po hřbitově, včetně stanovení prohlídkových pochůzek.

6

Jarmila Blaţková, Malostranský hřbitov v Košířích, Praha 1940. Ibidem, s. 4. 8 Michal Sokol, Malostranský hřbitov, 2. vydání Praha 1940. První vydání se nikde nepodařilo dohledat. 9 Zdeněk Wirth, Malostranský hřbitov, Za starou Prahu, věstník pro ochranu památek XXV, 1950, s. 52 -53. Do článku se však vloudila chyba, kdy na místo správného roku kanovníkova úmrti se vloudil letopočet 1850. 10 Antonín Novotný, Malostranský hřbitov v Praze. Hřbitov národních buditelů, Praha 1955. 7

9

Zajímavá je také tím, ţe popisuje zatím poslední redukci plochy Malostranského hřbitova, která proběhla v padesátých letech. Z posledních prací, ve kterých je moţno najít alespoň stručné poznatky nebo zmínky o náhrobku, lze zmínit katalogovou publikaci Praţská pohřebiště a hřbitovy11 vydanou u příleţitosti výstavy, která v roce 2003 představila existující i zrušené hřbitovy na celém území Prahy z pohledu architektonického, historického i kulturního. U kaţdého praţského současného či zaniklého hřbitova, pohřebiště uvádí historii, zánik, výčet významných osobností a současný stav. V této publikaci však nelze najít ţádné konkrétnější informace k náhrobku Václava Pešiny z Čechorodu. Podobného „raţení― je i práce Klíč k praţským hřbitovům.12 Pokud úvodem práce je podáván jakýsi stručný přehled literatury zabývající se funerálním plastikou, nelze neuvést knihu Umění náhrobku v českých zemích let 1780 – 1830 od Romana Prahla13. Jde o prozatím snad nejucelenější práci, která se zabývá nejenom funerální plastikou a byť se věnuje poněkud jinému časovému období, vymezuje základní typy náhrobků, ale i hřbitovních plastik a objektů. V současnosti přispívá k poznání funerálního sochařství devatenáctého století např. Adam Hnojil14. Adam Hnojil vysledoval změny, ke kterým došlo v námětech funerální plastiky od neoklasicistní produkce ve 30. a 40. letech devatenáctého století aţ k bustám a portrétním medailonkům v 80. letech devatenáctého století. Ve své práci se také zabývá myšlenkou, ţe i kdyţ vývoj nebývá přísně lineární, lze vysledovat několik základních typů náhrobků. Jedny z nejdůleţitějších pramenů k poznání sochařské produkce na Malostranském hřbitově, tj. i Pešinova náhrobku od Emanuela Maxe, představují shora zmíněné kníţky Malostranský hřbitov od Michala Sokola a Malostranský hřbitov v Praze, hřbitov národních buditelů od autora Antonína Novotného. Zvláště prvá z nich můţe být cenná i svou obrazovou přílohou, protoţe na 55 fotografiích je zachycen stav hřbitova ještě před redukcí hřbitova na začátku 50. let dvacátého století, lze se tak setkat se zobrazením 11

Vojtěch Kašpar (ed.) Pražská pohřebiště a hřbitovy, Praha 2003. Petr Kovařík, Klíč k pražským hřbitovům, Praha 2001. 13 Roman Prahl a kolektiv, Umění náhrobku v českých zemích let 1780 – 1830, Praha 2004. 14 Adam Hnojil, K několika motivům funebrálního sochařství ve druhé čtvrtině 19. století, Zprávy památkové péče 67, 2007, č. 1, s. 34 – 38. 12

10

mnohých náhrobků na jejich původním místě. Zůstává skutečností, ţe se mi nepodařilo při shromaţdování podkladů k práci najít jiný, ucelený soubor dobových fotografií. Kniha mnohdy neuvádí dataci sochařských děl, a pokud tak činí, nejsou u časových údajů uvedeny zdroje. Byť knize je moţno vytknout jistou nepřehlednost, jistě zůstává základní příručkou. I kniha uvedená druhá v pořadí představí Malostranský hřbitov a jeho funerální plastiku. Také o této knize platí, ţe kdokoli se hodlá zabývat Malostranským hřbitovem nebo sochařskou produkcí, nemůţe ji přehlédnout, byť její obrazový doprovod není co do počtu obrazových reprodukcí nijak rozsáhlý. Náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu byl, a je, umístěn na bývalém Malostranském hřbitově v Praze. Ač hřbitov leţí v katastru Smíchova, nese své jméno díky skutečnosti, ţe od roku 1787 na něm byli pohřbíváni obyvatelé Hradčan a Malé strany. Na jeho místě se od roku 1679 nacházel lazaret a pohřebiště pro zasaţené morem. Po odeznění morové epidemie se na onom místě přestalo pohřbívat. K původní funkci morového hřbitova se pak místo hodilo i při dalších morových epidemiích roku 1713, 1714, 1771, 1772. Od roku 1703 byl prostor hřbitova ohrazen a postavena na něm kaple, coţ byla zásluha primátora Menšího města praţského Jana Dietzlera z Diezfeldu. Za Josefa II., kdy byly zrušeny všechny hřbitovy v městských hradbách, jakoţ i hrobky v kostelech a klášterech, se stal společným řádným pohřebištěm osad Malostranské, Hradčanské, Smíchovské, první pohřeb proběhl roku 1787. V průběhu času se hřbitovní plocha zvětšovala připojováním okolních pozemků. Na sklonku 60. let devatenáctého století na něm jiţ bylo pochováno téměř 55.000 obyvatel. V 70. letech se začínají objevovat poţadavky na jeho zrušení pro jeho zdravotní závadnost a výstavbu nové zástavby v jeho okolí. V roce 1881 byl hřbitov úředně zrušen, poslední pohřeb se však konal ještě v roce 1884. V bezprostřední blízkosti hřbitova se také nachází kostel nevelkých rozměrů. O postavení kostela Nejsvětější Trojice se zaslouţil spolek Malostranské bratrstvo lásky ku bliţnímu a kostel byl vybudován v letech 1831 aţ 1837. Dalších dvacet let po zrušení hřbitov pustl a v souvislosti s rozvojem Smíchova se ozývaly hlasy volající po jeho úplném odstranění. Proti takovým snahám vystoupil kolem roku 1900 v Květech Jakub Arbes a vyslovil se pro zachování hřbitova jako významné památky nejenom historické, ale i kulturní. Jiţ tehdy upozornil, ţe na hřbitově byly pochovány

11

významné osobnosti českého kulturního ţivota.15 Zdeněk Wirth ve svém článku16 rekapituluje jak uţ v letech 1908 – 1912 v souvislosti s regulací motolského potoka se vznášely poţadavky rozparcelování hřbitova, v letech 1915 – 1916 se opět takové snahy objevily a byly odraţeny i díky podpisové akci organizované J. Hofmanem. Ve 20. letech dvacátého století jiţ shora uvedené snahy byly úspěšné, započíná se s redukcí plochy hřbitova a severní zeď u Plzeňské ulice je zbourána a posunuta. Náhrobky, které přiléhaly k rušené ohradní zdi, byly posunuty směrem do středu hřbitova. Další redukce plochy hřbitova nastala na začátku 50. let, kdy opětovně s rozšířením Plzeňské třídy došlo k zmenšení plochy hřbitova a přenesení některých náhrobků na volná místa na hřbitově, případně k jejich demolici.17 V současnosti není Malostranský hřbitov volně přístupný, coţ však ale neznamená, ţe by byl dobře zabezpečený. Hřbitov je ze všech stran oplocen, z jiţní strany, tj. z Vrchlického ulice, je však oplocení zcela nedbalé a nedostatečné. Bez jakékoli námahy lze oplocení z oné strany snadno překonat a řada náhrobních soch se tak setkává s nezvanou a nevhodnou návštěvou. Taková návštěva potkala i postavu sv. Jana Nepomuckého na Pešinově náhrobku. Levá ruka s kříţem byla vandalsky ulomena. Jistý kladem naopak zůstává, ţe přímo z rušné Plzeňské ulice je řada náhrobků dobře viditelná a náhodní kolemjdoucí, či cestující čekající na zastávce „Bertramka― si jej mohou prohlédnout. Náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu [1], [2], [5] je umístěn v bezprostřední blízkosti vchodu do kostela Nejsvětější Trojice. O předmětném náhrobku nelze konstatovat, ţe by tvořil dominantu hřbitova18, mezi náhrobky a pomníky v blízkosti vchodu do kostela však patří k těm hmotově výraznějším. Ke stavu náhrobku lze uvést, ţe se i na něm projevuje zajímavá nepřímá úměra mezi stavem sochařského díla a jeho vzdáleností od vchodu do kostela Nejsvětější Trojice. Nezjistil jsem, ţe by náhrobek v minulosti stihl osud jiných náhrobků, které byly na hřbitově dle potřeby přemísťovány. Toto zjištění je snad platné

15

Na Malostranském hřbitově byly pochovány např. Josef Vojtěch Hellich (1807 - 1880), Adolf Kosárek (1830 - 1859), Ludvík Kohl (1746 - 1821), František Xaver Dušek (1731 - 1799), Josefina Dušková (1753 1824), Karel Jaromír Erben (1811 - 1870), Alois Pavel Klar (1800 – 1860), Josef Malínský Josef (1752 1827), Antonín Mánes (1784 - 1843), Václav Mánes (1793 - 1858), Ignác Alois Palliardi (1765 - 1806), František Martin Pelc (1734 - 1801), Ignác František Platzer I. (1717 - 1787), Ignác Platzer II. (1757 - 1826), František Ringhoffer (1817 - 1873), Leopold Thun-Hohenstein (1811 - 1888), Václav Jan Tomášek (1774 1850), Jan Nepomuk Augustin Vitásek (1770 - 1839). 16 Wirth (pozn. 9), s. 52 -53. 17 Sokol (pozn. 8), s 17 – 18. Novotný (pozn. 10), s. 2 – 7, 28. 18 Tato úloha připadla náhrobku hraběte Leopolda Leonarda Thuna z Hohensteinu. 12

minimálně od dvacátých let, kdy se podařilo dohledat první fotografické snímky. Porovnáním historických fotografií a současného stavu nelze také zaznamenat větší změny. Na dobových fotografiích lze vidět, ţe náhrobek bylo moţno obejít ze všech stran, kolem dokola, beze vstupu na travní porost. Takovou moţnost uţ dnešní divák nemá a musí vstupovat na travní porost. I kdyţ bylo moţno náhrobek obejít kolem dokola, nelze se domnívat, ţe by dílo bylo autorem určeno pro pohled ze všech stran. Místem, ze kterého lze dílo jednoznačně nejlépe prohlédnout je místo před vchodem do kostela Nejsvětější trojice. Případně by divák měl zaujmout, takové místo, aby viděl do obličeje obou postav. Náhrobek se sestává z jedné stojící postavy a jedné postavy klečící. Klečící postava měří od hrany desky po temeno hlavy 120 cm, stojící postava měří kolem 180 cm. Jiţ nyní uvedu, ţe klečící postava představuje Václava Pešinu z Čechorodu klečícího na levé noze před sv. Janem Nepomuckým. Pešina podává sv. Janu Nepomuckému oběma rukama knihu s nápisem Dědictví sv. Jana Nep, nápis však není dobře zachovalý a čitelný. Obě postavy jsou spolu v úzkém vztahu, klečící Pešina zvedá hlavu směrem vzhůru a dívá se do tváře sv. Jana Nepomuckého. Postavy se dostávají do kontaktu i tím, ţe Pešinou podávaná kniha se přímo dotýká okraje těla sv. Jana Nepomuckého. Pravá ruka sv. Jana Nepomuckého gestem směřuje ke knize. Levou ruku zdvihá sv. Jan Nepomucký směrem vzhůru a drţí (měl by drţet) v ní kříţ, a zřejmě tak ţehná kanovníkovi a jeho dílu. Hlavu sklání mírně směrem dolů a jeho pohled směřuje v zásadě na kanovníkovu tvář. Porovnáním historických fotografií a současného stavu, ještě před ulomením levé ruky, lze dojít k závěru, ţe došlo ke změně natočení levé ruky sv. Jana. V minulosti byl svíraný kříţ volně v ruce poloţen, „nyní― ruka kříţ pevně svírá, je monumentálně drţen. Jiţ shora bylo zmíněno, ţe levá ruka byla zničena, jaká bude její budoucí podoba po restaurátorském zásahu, není v současnosti známo. Jiţ výše jsem uvedl, ţe předmětné umělecké dílo nebylo zřejmě určeno pro pohled ze všech stran. Stojí-li divák na boční straně, tj. „kratší― straně náhrobku, lze vidět, ţe postavy se vzájemně zakrývají. Zejména stojící postava sv. Jana Nepomuckého zcela pohledově zakrývá klečícího Pešinu, při nevhodně zvoleném místě pozorovatel ani netuší, ţe na poměrně velkém a masivním se nachází ještě další socha [6] a [7].

13

Obě postavy jsou umístěny na kvádrovitém vysokém masivním podstavci vysokém 150 cm, dlouhém 170 cm a širokém 90 cm. Podstavec je na delších dvou stranách dělen třemi arkádami, které rozdělují plochu na tři samostatná pole, v prostředním poli frontální strany náhrobku je erb Pešiny z Čechorodu [13], v krajních polích delší strany náhrobku jsou umístěny nápisy. V levém poli se nachází latinský nápis a v pravém poli latinský nápis: Piis Minibus

Natus Neo - Hradecii

WENCESLAI MICHAELIS

XIII Septembris MDCCLXXXII

Pešina Equitis de Čechorod

peracto feliciter A.D.MDCCCLVII

S. M. Ecclesiae Pragensis

sacerdotii Festo jubilari

Canonici Custodis

migravit ad Dominum

vigilantifsimi,

VII Maji MDCCCLIX

Haereditatis S. Joannis

In Pace erit

Nepomuceni

Memoriam Ejus.

Antistitis et Curatoris solertifsimi Monumentum posuerunt pii Cultores.

na zadní straně podstavce náhrobku je v prostředním poli nápis: Requiem aeternam dona Ei Domine et Lux perpetua Iuceat Ei. — a krajní pole jsou prázdná.19 Na obou dvou kratších stranách je jediná arkáda. Ve všech arkádách, s jakýmisi romanizujícími hlavicemi, jsou vloţeny tzv. jeptišky. Sokl je v horní části zakončen masivní deskou, která přesahuje nad obvod vlastního soklu. Teprve na této desce jsou obě postavy. Na Malostranském hřbitově nelze najít druhý obdobný náhrobek,

19

Zboţné duši Václava Michala Pešiny rytíře z Čechorodu, svaté církve praţské kanovníka a stráţce nejbdělejšího, dědictví sv. Jana Nepomuckého zastánce a pečovatele nejdůmyslnějšího. Pomník zbudovali zboţní uctívatelé. - Narozen v Novém Hradci XIII. září MDCCLXXXII šťastně ukončiv L.P. MDCCCLVII kněţský úřad výroční slavností odebral se k Pánu VII. května MDCCCLIX. V míru bude jeho památka. Odpočinutí věčné dej mu Pane a světlo věčné ať mu svítí. (Za překlad z latiny děkuji Mgr. Evě Svobodové).

14

který by se shodným nebo obdobným způsobem podobal Pešinově náhrobku tím, ţe by na desce soklu byly umístněny dvě postavy. Na postavě sv. Jana Nepomuckého je po ikonografické stránce nápadné, ţe na první pohled nepřipomíná ani v nejmenším onoho světce, ale postavu Jeţíše Krista. Teprve při pozornějším prohlédnutí lze zjistit, ţe stojící postava je oblečena do splývající kleriky, na které lze vidět 14 knoflíků., rochety a almuce, které na ní volně splývají. Na rozdíl od převládajícího ikonografického typu nemá sv. Jan Nepomucký kolem hlavy nimbus pěti hvězdiček, ani na hlavě usazen biret, a právě tato skutečnost můţe snadno navodit záměnu obou postav. I tvář sv. Jana neodpovídá obvyklému typu tváře zarostlé mohutným plnovousem, a mohutným knírem, rovněţ polodlouhé, lehce vlnité vlasy volně splývají.Také obvyklý svatojánský atribut – kříţ (byl) je pouţit naprosto jinak, neţ jak je známe z dílny Rauchmillera a Jan Brokoffa. Můţe-li být o sv. Janu Nepomuckém konstatováno, ţe jej vţdy na první pohled nejenom díky jeho jednoznačným atributům poznáme, tak o soše na Malostranském hřbitově to neplatí. V postavě klečícím před sv. Janem Nepomuckým lze snadno identifikovat kanovníka Václava Pešinu z Čechorodu. Pokud bude odhlédnuto od základní skutečnosti, ţe se jedná o právě jeho náhrobek, nelze si nepovšimnout výrazných portrétních rysů klečícího muţe. Pokud budou srovnány [3] s dostupným portrétním vyobrazením [11], [12], lze vidět, ţe Emanuel Max vytesal Pešinu ve středním věku, štíhlého a plného sil. Také Pešina je oblečen v kněţském oblečení, lze dobře rozeznat rochetu a svrchní plášť. Domnívám se, ţe se Emanuel Max snaţil vystihnout kanovníkovu fyzickou podobu, kterou si tak trochu idealizoval. Na vystiţení jeho vnitřních duševních stavů, či na sochařské vyjádření jeho osobnostních rysů však Emanuel Max zřejmě rezignoval. Výrazy tváří obou postav jsou chladné, neutrální, bez jakékoli mimiky či duševních pohnutí, prosté jakéhokoli pohnutí. Pokud si čtenář klade otázku, proč je na náhrobku umístěn vedle Pešiny z Čechorodu také sv. Jan Nepomucký, snad neprozradím příliš brzo a mnoho, kdyţ uvedu, ţe Pešina měl k sv. Janu Nepomuckému v jistém slova dosti blízko. Dané souvislosti se čtenáři odhalí v kapitole 2.

15

Náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu datuje dostupná literatura rokem 186220. Sokol21 uvádí, ţe na náhrobku se nachází signatura Emanuel Max, facit Prag, coţ neodpovídá přesně skutečnosti. Na boční straně pískovcového soklu se nachází signatura Em. Max inv. et fec. Prag 1862 [4], autorství umělce je tak nepochybné. Pokud se podíváme do publikací, jak je v nich dílo hodnoceno, lze zaznamenat názor Jarmily Blaţkové, která sousoší hodnotí jako bez vnitřního napětí a bez soudrţnosti. Také Antonín Novotný22 hodnotí dílo jako nepříliš povedené, obzvláště při srovnání se pomníkem biskupa Thuna z Hohensteinu od Václava Prachnera. Mám však za to, ţe i po řemeslné stránce je dílo velmi kvalitně zpracováno, včetně detailů, které uniknou na první pohled pozornosti [3]. Také proporce obou postav jsou uměřené a přesné. Na náhrobku lze také zaznamenat, ţe neobsahuje ţádný z obvyklých symbolů, kterými sochaři vyjadřovali smutek za zemřelou osobou. Na Pešinově náhrobku se nesetkáme s ţádným truchlícím andělem, se zhaslou pochodní, uhasínající pochodní, směrem k zemi obráceným loučem, urnou nebo makovicí. Tato skutečnost je dána jednak proměnou námětů, kdy bychom se jiţ na počátku 60. let devatenáctého století ve hřbitovní plastice neměli setkávat se shora uvedenými neoklacistními náměty, ale s tématy křesťanskými. Adam Hnojil motivy, které se nově objevily ve 30. a 40. letech devatenáctého století, roztřídil především na volně stojící sochy Melancholie a volně stojící sochy Jeţíše Krista. Právě k volně stojící postavě Jeţíše Krista má sv. Jan Nepomucký na Pešinově náhrobku typově dosti blízko. K motivům ukřiţovaného Jeţíše Krista, které se začínaly objevovat v 80. letech devatenáctého století, předmětný náhrobek, časově ani jinak typově nezapadá. Pokud bude vycházeno z Hnojilem nastíněné vývoje typologie námětů funerálního sochařství, kterou lze jistě pouţít i po polovině devatenáctého století, je třeba poukázat na zřejmou podobnost se sochou Ježíše Krista na náhrobku rodiny Truxový v obci Křivoklát od Josefa Maxe, která je datovaná jiţ rokem 1853. Je mou nedoloţenou domněnkou, ţe Emanuel Max musel znát zmíněné dílo svého bratra. Cenným pramen poznání tvorby a ţivota Emanuela Maxe zůstávají jím sepsané paměti. Nahlédnutím do pamětí Zweiundachtzig Lebensjahre se lze pokusit zjistit, co, případně zdali vůbec, se autor vyjádřil ke svému dílu. „…Das Erste war, daß ich gleich weitere 20

Novotný (pozn. 10), s. 16, shodně Blaţková (pozn. 6). Sokol (pozn. 8), s. 32. 22 Novotný (pozn. 10), s. 13. 21

16

Anstalten traf, damit bis zu Wenzeslai — am 28. September — dem Namenspatron des Canonicus Pessina, das Monument aufgestellt werde, welches ihm mehrere Freunde setzen ließen. Er hatte es noch im Leben angesprochen und schriftlich hinterlassen, daß die Gruppe ähnlich wie bei dem Monument des Hanikirš werde (von welchem er ja der eigentliche Gründer war), nur mit dem Unterschiede: daß er (Pessina) in' der Tracht eines Canonicus kniend den hl. Johannes bittet, der vor ihm steht und mit der rechten Hand nach Oben weist, um zu zeigen, daß nur Gott allein seine Bitte erhören könne. Das Monument ist auf seinem Grabe in Koschiř, in der Nähe der Kirche aufgestellt und es gefiel auch sehr―.23 Tolik ve stručnosti uvádí Max k samotnému náhrobku. Lze si poloţit otázku, zdali v jeho obsáhlých pamětech, čítajících přes pět set stran, není k Pešinově osobě, případně i k okolnostem vzniku díla, či moţným výtvarným vzorům, uvedeno víc. Při listování Maxovými pamětmi lze narazit na překvapivou skutečnost, kdyţ Emanuel Max označuje Václava Pešinu za „mein lieber und sehr ehrenwerther Freund―24, coţ navozuje domněnku, ţe se s Václavem Pešinou velmi dobře znal, snad to byli i přátelé. Coţ by potvrzovaly i další zmínky v předmětných pamětech, kdy Emanuel Max vzpomíná jak se mu Pešina svěřoval, ţe ne všichni jeho kolegové myšlence dostavby svatovítské katedrály přáli.25 Na jiných místech zase Emanuel Max vzpomíná, ţe jej Pešina často navštěvoval v ateliéru.26 V pamětech však bohuţel nelze najít zmínky o bliţších okolnostech vzniku díla, snad jen s jedinou výjimkou, ţe v létě roku 1862 byl s Pešinovým náhrobkem téměř hotov27 a jelikoţ byl z práce unaven musel odjet na dovolenou, kterou spojil s účastí na sedmém všeobecném setkání německých umělců v Salcburku v září roku 1862. O účasti pomocníků nebo dílenský ţáků při procesu fyzické tvorby sochařského díla se Emanuel Max ţádným způsobem nezmínil. Zůstává proto zatím nejasnou skutečnost, zdali celé dílo je vlastnoručním Maxovým výtvorem nebo nikoli. Nepodařilo se mi také 23

Emanuel Max Ritter von Wachstein, Zweiundachtzig Lebensjahre, Praha 1893, cit. s. 388 – 389. Další přípravy mě zastihly, abych do Václava, 28. září, náhrobek kanovníka Pešiny vytvořil, který mu nechalo postavit mnoho přátel. Ještě za jeho ţivota slíbil a písemně odkázal, ţe skupina bude podobná jako při náhrobku Hanikýře jen s rozdíly, ţe on (Pešina) v kanovnickém oděvu klečí před sv. Janem prosí, který stojí a pravou rukou nahoru ukazuje, ţe jen Bůh sám ve své milosti vyslyšet můţe. Náhrobek je na jeho hrobě v Košířích v blízkosti kostela postaven a také se velmi líbí (volný překlad Ondřej Vlha). Jen na doplnění a pro zajímavost lze uvést, ţe autor práce nechal na začátku roku 2010 v Národní technické knihovně knihu kompletně digitalizovat, s tím, ţe elektronická verze knihy se stane časem volně a bezplatně přístupná v elektronické databázi Národní knihovny na http://kramerius.nkp.cz. Zájemci o české sochařství devatenáctého století a tvorbu Emanuela Maxe zvláště tak budou mít usnadněnou cestu k získání oné, nepříliš dostupné knihy. 24 Ibidem, s. 367. 25 Ibidem, s. 386. 26 Ibidem, s. 281. 27 Ibidem, s. 381. 17

zjistit, zdali Emanuel Max byl také samostatným

tvůrcem architektonického řešení

podstavce, nebo nikoli. K okolnostem vzniku náhrobku se podařila zjistit jistě zajímavá skutečnost, ţe na výstavbu Pešinova náhrobku probíhala mezi členy Svatojánského dědictví sbírka a z výtěţku sbírky se dal postavit náhrobek: „…pročež jemu údové tohoto dědictví z výtěžku dobrovolné sbírky jež vynesla 2566 zl. postaviti dali tento náhrobník.―28 Tyto informace lze snad povaţovat za dostačující indicie k osvětlení okolností vzniku náhrobku. V předcházejícím textu bylo uvedeno, ţe Emanuel Max se ve svých memoárech bohuţel nevyjádřil k otázce, zdali a jak byl ovlivněn při práci na Pešinově náhrobku nějakým výtvarným vzorem. Pokud odhlédneme od skutečnosti, ţe Emanuel Max snad měl tvořit Pešinův náhrobek dle náhrobku Antonína Hanikýře, který vytvořil roku 1857 z popudu Václava Pešiny z Čechorodu. Sám Emanuel Max v pamětech popisuje, ţe „Nach Tabor machte ich die überlebensgroße Gruppe: St. Johannes und Hanicir sammt Piedestal. St. Johannes zeigt mit der Linken nach Oben, als wolle er andeuten, daß nur Gott der Helfer sei. Mit dem Gesicht wendet er sich zu dem vor ihm knienden Ex-Jesuiten Hanicir, welcher wie bittend dein Heiligen ein Buch mit der Inschrift: „Heridität" vorhält, damit der Heilige die schöne Gründung fördern möge, welche den Namen: St. Johannes Heridität führt, die er (Hanicir) ins Leben gerufen hatte." Das Monument wurde auf dessen Grab in Tabor aufgestellt. Daß es überhaupt entstand, war hauptsächlich das Werk des eifrigen Domherrn Pešina vom Prager Domcapitel.―29 Dnes je náhrobek30 umístěn jiţ na bývalém hřbitově, v táborském parku Pod Kotnovem. Náhrobek Antonína Hanikýře je umístěn v bezprostřední blízkosti hlavního vchodu na dnes jiţ bývalý hřbitov. Starý hřbitov v Táboře postihl osud mnohých hřbitovů, kdyţ byl po druhé světové válce adaptován na park. Domnívám se, ţe Hanikýřův byl ze svého původního místa přemístěn a jeho původní místo se mi nepodařilo dohledat. Mám za to, ţe původní místo bylo takové, ze kterého nebylo moţno pozorovat náhrobek z jeho zadní 28

Eduard Šittelr, Antonín Podlaha, Album Svatojánské. Praha 1896, cit. s. 15. shodně Klement Borový, Dějiny Svatojánského dědictví, in. Jubilejní kniha s. 403. 29 Max (pozn. 23), s. 349. V Táboře jsem vytvořil nadţivotní skupinu svatého Jana a Hanikýře. Svatý Jan ukazuje levou rukou k nebesům, jako by chtěl naznačit, ţe jen Bůh je pomocníkem. Tváří se obrací ke klečícímu bývalému jezuitovi Hanikýři, který mu nabízí knihu v vyrytým nápisem „Dědictví―, proto, aby svatý Jan dále podporoval spolek, jehoţ jméno nese. Náhrobek byl vztyčen na hrobě v Táboře, coţ byla Pešinova zásluha (volný překlad Ondřej Vlha). 30 Zdeněk Wirth a kol., Umělecké památky Čech, Praha 1957, s. 766, uvádí nesprávnou dataci 1833. 18

strany, např. byl umístěn u ohradní zdi. Byť byl náhrobek v nedávné době restaurován, nelze si nepovšimnout, ţe zub času si vybral svou daň. Zejména sokl je hrubě poničen a snad stále čeká na svůj restaurátorský zásah. Lícní strana soklu nese nápis:: VELEBNÉMU ANTONINOVI HANIKYŘOVI Z TOVAR. PANA JEŢÍŠE, bývalému duchovnímu správci v Klokotech, narozenému v Praze 21. října 1753, zemřelé mu v Táboře 15. Března 1833. / Zakladateli bratrstva Dědictví Svat. Jana Nepomuckého v Praze r. 1830. Věnuje v 15000 oudech tento pomník své vděčnosti Bratrstvo Dědictví Svatojanského r. 1857. DEJŢ JEMU BŮH OSLAVU VĚČNOU ! Na kratších stranách podstavce nalezneme nápisy: VYVEDENÍM

ŘÍZENÍM

DRA. VÁCLAVA PEŠINY.

VYSOCE DŮSTOJNÉ

INF. KANOVNÍKA STRÁŢCE

ARCIBISKUPSKÉ

V PRAZE, KONSIST. RADY, A

KONSISTOŘE PRAŢSKÉ.

POV. ŠELETA ŘEDITELE DĚDICTVÍ SVATOJANSKÉHO 4. ŘÍJNA 1857 Po kompoziční stránce diváka zaujme, ţe výstavbové schéma je velmi podobné Pešinově náhrobku. Také v Táboře stojí na vysokém a masivním soklu sv. Jan Nepomucký, před kterým klečí postava a podává mu knihu, v bliţším popisu lze „téměř― odkázat na výše uvedený popis Pešinova náhrobku. Kromě uvedených znaků mají „praţský― a „táborský― náhrobek společné i to, ţe nejsou určeny pro pohled ze všech stran. Podobné jsou i výrazy tváří sv. Jana Nepomuckého a klečích kněţí, klidné, prosté známek pohnutí, či výrazu jiného duševního stavu. Přesto je nutno dodat, ţe na Pešinově náhrobku se dostávají obě postavy do uţšího kontaktu, coţ je kvalita, kterou na Hanikýřově náhrobku nenajdeme, na jeho náhrobku sv. Jan Nepomucký příliš nekomunikuje s klečícím Hanikýřem. Srovnáním obou náhrobků nedocházím k závěru, ţe by Hanikýřův náhrobek představoval zkušební vzor, na kterém by si Emanuel Max vyzkoušel kompozici a proporce, nicméně Pešinův náhrobek hodnotím co do proporcí forem i řemeslného zpracování jako kvalitnější. Pro lepší představu jsou v obrazové příloze přiloţeny fotografie náhrobku [A, B, D, E], včetně 19

fotografie Maxovy signatury [C]. Trochu nadsazeně řečeno, je moţno konstatovat, ţe Václav Pešina si sám určil, jak má vypadat jeho budoucí náhrobek. Je moţno se však pokusit najít další moţné vzory, kterými mohl být Emanuel Max ovlivněn. Pokud se jedná o náhrobní památníky církevní hodnostářů devatenáctého století vyjádřil se k tématu např. Christian Hecht ve své studii31 věnované náhrobku kníţete biskupa Leopolda Leonarda Thuna z Hohensteinu. I kdyţ je studie převáţně věnována pomníku, jehoţ název nese, ukazuje Hecht i na další význačné náhrobky, sochy a památníky. V prvé řadě je nutno zmínit náhrobek papeže Pia VI. od Antonia Canovy, sochu Ludvíka XVI. od Edme Gaulle, a Marie Antoinetty od Pierra Petitota. Uvedená díla spojuje skutečnost, ţe se jedná o náhrobky prominentních, faktických nebo „morálních―, obětí francouzské revoluce. Socha Pia VI. je umístěna v podzemí, v kryptě, sv. Petra ve Vatikánu, nejedná se však o náhrobek, protoţe socha je umístěna na opačném konci krypty neţli sarkofág. Socha vznikala aţ dvacet let po smrti vzpomínaného papeţe, který byl Napoleonem vyhnán. Antonio Canova se při práci zřekl jakýchkoliv alegorických ozdob a doplňků a místo toho představil figuru, která ve svém osamoceném postoji vyjadřuje papeţovo mučednictví,32 za velmi důleţitou skutečnost povaţuje Hecht také osamocenost, či opuštěnost papeţe, která také kontrastuje s nádherou jeho oděvu. Jak jiţ bylo zmíněno výše, na Malostranském hřbitově se nachází hřbitovní pomník posledního panujícího pasovského

kníţete biskupa Leopolda Leonarda Thuna

z Hohensteinu (1748 – 1826), vrcholné dílo Václava Prachnera a Josefa Berglera, který vytvořil pro Václava Prachnera s největší pravděpodobností kresebnou předlohu. Při stanovení autorské atribuce nelze zapomenout na Dominika Zafouka, který dle Prachnerova modelu vytvořil formu pro odlití. Pomník byl ulit ve Vrtbovských ţelezárnách v Hořovicích roku 1831 a vztyčen na Malostranském hřbitově aţ v roce 183533. Náhrobek Pia VI. Antonia Canovy měl být dle Hechta jistým vzorem pro pomník Thuna z Hohensteinu, kdyţ je jistým předpokladem, ţe ředitel Akademie Josef Bergeler musel znát dílo významného Canovy. Pomník Thuna z Hohensteinu [8] je významné jistě i v kontextu této práce, je téměř jisté, ţe Emanuel Max je znal z autopsie. Náhrobek 31

Christian Hecht, Säkularisation und Memoriam. Das Grabdenkmal des letzten Passauer Fürstischofs Leopold Leonhard Grafen von Thun und Hohenstein auf dem Kleinseitner Friedhof in Prag. Wiener Jahrbuch für kunstgeschichte, band LIV, 2005, s. 222 – 240. 32 Ibidem, 236. 33 Prahl (pozn. 13), s. 105. 20

představuje klečící biskupovu postavu v nadţivotní velikosti, před níţ je umístěna na stolečku kniha. Pohled postavy nesměřuje do knihy, ale nad ní. Sousoší je dobře viditelné ze všech stran. Socha se umístěna na velmi vysokém soklu a od okolí je navíc ohrazena mříţí. Po slohové a výtvarné stránce byla jiţ oceňována jako nejlepší dílo Václava Prachnera, kdy Volavka označuje34 jako jistý odklon od pravověrného klasicizujícího výtvarného názoru směrem k historismu. V souvislosti s umístěním náhrobků církevních hodnostářů upozorňuje Hecht35, ţe se jedná o jeden z prvních náhrobků, který není umístěn v interiéru sakrální stavby, ale na volném prostranství. Důleţitým také zůstává, ţe na pomníku (náhrobku) nenalezneme alegorické postavy, či jiné výtvarné připomínky křesťanských témat, místo kříţe, nebo Mariánského obrazu je nebe a přírodní krajina. Jak uvádí literatura36, pomník Thuna z Hohensteinu je význačný zejména tím, ţe oblíbené téma klečícího církevního hodnostáře se odpoutává od pevné zdi, je umístěno volně v prostoru, komunikuje se hřbitovní zelení a uplatňuje se ve vícepohledovém prostoru. Jedná se o sochařské dílo, nejen svými rozměry, nepřehlédnutelné, a Emanuel Max jej musel jistě znát. Nicméně východiska obou náhrobních památníků církevních hodnostářů jsou naprosto jiná. Oproti tolik oblíbenému tématu klečící figury, která sepíná ruce v modlitbě a je pohrouţena do sebe, či se dívá do modlitební kníţky, případně výrazově komunikuje s kříţem, nebo nekomunikuje s okolím vůbec, pojal Emanuel Max Pešinovo náhrobní sousoší poněkud jiným, v jistém slova smyslu dynamičtějším způsobem. Porovnáním náhrobků církevních hodnostářů lze dospět k závěru, ţe se nejedná jen o jistou „anomálii― podmíněnou dobou vzniku obou náhrobků. K tématu klidné klečící modlící se figury církevního hodnostáře a sepjatých rukou se vrátil o zhruba 30 let později např. Josef Václav Myslbek v náhrobku kardinála Schwarzenberga z let 1892-1895. Pokud Hecht hodnotí, ţe Canovou vytvořené výtvarné schéma náhrobku církevního hodnostáře působilo aţ za polovinu devatenáctého století37, coţ lze doloţit i např. Myslbekovým dílem, tak o Pešinově náhrobku takové závěry neplatí. Při srovnání díla Emanuela Maxe, s memoriální sochou Pia VI., či s Prachnerovým dílem, nelze dojít k závěru, ţe by Emanuel Max snaţil zobrazit Pešinu jako mučedníka věci církve, či se snaţil zachytit jakousi osamělost připomínané osoby. Nedomnívám se proto, ţe by bylo moţno najít

34

Vojtěch Volavka, Sochařství devatenáctého století, Praha 1941, s. 30. Hecht (pozn. 31), s. 234. 36 Prahl (pozn. 13), s. 105. 37 Hecht (pozn. 31), s. 239. 35

21

„styčné body― mezi dílem Emanuela Maxe a Antonia Canovy a ţe by jeho dílo mohlo být povaţováno za moţný vzor. Na půdě Malostranského hřbitova se nachází ještě jedno dílo Emanuela Maxe, náhrobek dona Aloise Bragato († 1874) [9], zpovědníka císaře Ferdinanda I. (V.) a císařovny Marie Anny, která u Emanuela Maxe tento náhrobek objednala.38 Jak lze zjistit srovnáním starých fotografií s nynějším stavem, sochu postihl nepěkný osud. Jednak byla přemístěna od ohradní zdi do volného prostoru v centrálním prostoru hřbitova, jednak byla v průběhu času dosti poničena. Jistě stojí za pozornost, ţe i kdyţ se jedná o náhrobní sochu církevního hodnostáře, tak tuto skutečnost ze samotného náhrobku nijak nepoznáme. Na podstavci stojí volně postava anděla, který měl v jedné ruce obrácenou pochodeň a v druhé snad věnec z makovic, tedy obvyklé symboly vyhaslého ţivota, nikoli symboly, které by odkazovaly k církevnímu důstojenství. Také tato socha zaujme, i přes své poničení, svým dokonalým řemeslným zpracováním, coţ není kvalita, kterou by bylo moţno najít vţdy u ostatních dochovaných soch.

38

Max (pozn. 23), s. 496. 22

2 Václav Michal Pešina rytíř z Čechorodu a Dědictví sv. Jana Nepomuckého Václav Michal Pešina z Čechorodu jistě nepatří k osobnostem devatenáctého století, o jejichţ ţivotě a díle by v obecné rovině panovalo velké povědomí. Přesto však zmíněný kanovník náleţí mezi osobnosti první poloviny devatenáctého století, jejichţ mnohostranná činnost by měla být připomenuta, a to jistě nejenom v té souvislosti, ţe přítomná práce se zabývá právě jeho náhrobkem na bývalém Malostranském hřbitově. Václav Michal Pešina rytíř z Čechorodu (někdy lze najít jeho jméno i ve tvaru Vácslav, případně Michael, a to jak ve starší literatuře, tak i v literatuře nové) nenáleţel jen mezi ty obrozenecké kněze, kteří se snaţili pozvednout národní povědomí a ducha, a kteří podporovali vzdělávací spolky, ale svou činorodou činností zasáhl také do projektu dostavby tehdejšího torza svatovítské katedrály, a právě tato skutečnost mu jistě zajistila místo mezi předními postavami českého společenského ţivota jiţ před polovinou devatenáctého století. Význam a všestranná aktivita Václava Michala Pešiny z Čechorodu můţe být snad dobře ukázána výčtem jeho funkcí a titulů, jeţ za svůj ţivot dosáhl, a které v nekrologu věnovanému jeho osobnosti uvedl dobový tisk.39 Pešina z Čechorodu se stal postupně doktorem bohosloví, kanovníkem stráţcem hlavního chrámu sv. Víta na praţském hradě, skutečným radou arcibiskupské konsistoře Praţské, rytířem ţelezné koruny, dozorcem dědictví svatojánského, stal se činným členem Národního musea království Českého, členem spolku k zvelebení hudby církevní, Ţofínské akademie, společnosti k zaopatření i zaměstnání slepců, ústavu pro hluchoněmé, Moravsko-slezské společnosti k zvelebení orby, přírodopisu a známosti vlasti, čestným měšťanem Hradce Králové a města Polny. I ze shora uvedených důvodů nebude proto jistě od věci v následujícím textu uvést několik poznámek k jeho ţivotu.40

39

Autor nezjištěn, Václav Michal z Čechorodu. Lumír,1859, č. 19, 12. května 1859, s. 448. Pramenem k této práci pouţitým je především článek nezjištěného autora Vácslav Michal Pešina z Čechorodu. Světozor.č. 14, 11. října 1867, s. 131 – 132. Poznámky k ţivotu Václava Pešiny byly dále zpracovány v soupisu Antonína Podlahy, Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum, aliorumque praelatorum et canonicorum S. Metropolitanae Ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempera. Praha 1912, s. 320 – 322, jakoţ i v doplnění díla od stejného autora Supplementum secundum ad Seriem praepositorum, decanorum, archidiaconorum, aliorumque praelatorium S. Metropolitanae Ecclesiae Pragensia. Praha 1925, s.11 – 13. Byť jsou obě soupisové práce napsány v latinském jazyku, lze z nich lehce čerpat. Dále bylo hojně vyuţito soupisu Jan Jeţek, Naše Hroby. Praha 1881. 40

23

Václav Michal Pešina rytíř z Čechorodu se narodil 13. září 178241 v Novém Hradci poblíţ Hradce Králové. Po absolvování hradeckého gymnázia, vystudoval filozofii a bohosloví a byl v roce 1807 vysvěcen na kněze. Nejprve působil jako kaplan v Polné. Dne 11. prosince 1814 mu byla svěřena fara v Krocemburce. Roku 1819 se stal farářem v Blučině (Blučíně) nedaleko Rajhradu a nabyl téţ funkce dozorce škol v Hustopečském děkanství. V roce 1832 byl povolán na uprázdněné místo kanovníka při chrámu svatého Víta a po příjezdu do Prahy začal pracovat v redakci Časopisu pro katolické duchovenstvo (Časopis pro české duchovenstvo), které vedl aţ do roku 1847.42 Po příjezdu do Prahy začal od roku 1835 pracovat v tehdy nově zaloţeném Dědictví svatojánském, jehoţ se stal osmým členem. Svatojánské dědictví pak vedl po dobu 22 let. Pešina skonal v noci ze 6. na 7. května roku 1859 v důsledku mozkové mrtvice „…mrtvice učinila náhlý, netušený konec zbožnému a blahočinnému žití Pešinovu, v němž nám umřel…jeden z nejčinnějších a nejzasloužilejších křísitelů naší národní literatury―.43 Pešinovi portréty jsou pro lepší představu uvedeny v obrazové příloze [11] a [12]. Jiţ svými současníky byl oceňován pro svůj národností zápal a snahu povznést český jazyk. Jak je však vidět z dobového nekrologu, spíše neţ jeho činnost na poli „stavebním― byla bezprostředně oceňována jeho práce na poli národním, literárním a jazykovém. Vţdyť během svého působení v Polně (Polné) a Krocemburku začal pouţívat ke svému příjmení „Čechorod―44, coţ nelze vysvětlit jinak, neţ jako doklad svého národního a jazykového uvědomění. Vedle činnosti církevní se věnoval také činnosti literární, napsal například Ţivot sv. Jana Nepomuckého, Ţivot sv. Ludmily, Ţivot Panny Marie, Svěcení na biskupa a další knihy. Skutečnosti, ţe byl Pešina z Čechorodu oceňován svými současníky pro jeho přínos českému jazyku, např. i různými oslavnými básněmi, jiţ byla zmíněna. Václav Michal Pešina z Čechorodu došel však uznání i z oficiálních míst, o čemţ svědčí,45 ţe mu byl císařem Františkem Josefem I. roku 1857 udělen řád ţelezné koruny III. třídy, stejně jako

41

Oproti tomu novější příspěvek o Pešinovi z Čechorodu udává jako den narození 13. září 1772. Viz Sokol (pozn. 8), s. 31. Jedná se zřejmě o chybně uvedený rok narození, jelikoţ ostatní prameny uvádějí shodně právě rok 1782. 42 Sokol (pozn. 8), s. 31. 43 (pozn. 39), s. 448. 44 Ibidem, s. 448. 45 Jeţek (pozn. 2), s. 12. 24

skutečnost, ţe v roce 1858 byl povýšen do rytířského stavu a při povýšení si vybral právě šlechtický přídomek „z Čechorodu―.46 Jak jiţ bylo zmíněno výše, Václav Michal Pešina z Čechorodu patří k osobnostem, které se v první třetině devatenáctého století zasadily se o dostavbu chrámu sv. Víta. V této skutečnosti zajisté tkví jeho největší přínos pro předmět studia oboru dějin umění. Jak uvádí dobový tisk47, jeho motivy k dostavbě torza měly pocházet přímo z nadpřirozené oblasti „Ještě když byl farářem v Blučíně na Moravě a neměl tušení, že se kdysi dostane v chrámu Svatovítském, měl dne 21. listopadu r. 1828 ve snu vidění, v němž se vyzýval a povinnosť se mu ukládala, aby se ujal dostavení kusého chrámu Pražského. Totéž vidění opakovalo se mu, když r. 1832 skutečně se dostal na hrad Pražský. I učinil slib, že pro věc tuto pracovati bude, seč je síla lidská.― Jak uvádí literatura48, a ostatně i sám Pešina z Čechorodu, který zaznamenal svůj sen, zdál se mu sen o dostavbě svatovítské katedrály, ve kterém ho navštívili lidé a sloţili do jeho rukou 3 mil. Další noc se sen dle jeho vzpomínek opět vrátil. Třetí noc jiţ viděl ve snu růst pilíře katedrály. Oněm utkvělým představám se bránil modlitbou, ale kdyţ se v roce 1832 stal kanovníkem u sv. Víta, začal povaţovat dostavbu katedrály za svůj ţivotní úkol. O vysokém stupni Pešinova úsilí svědčí i ta skutečnost, ţe jiţ v roce 1834 předkládá kancléři Václavu Klemensu Metternichovi první návrhy dostavby katedrály vypracované Hynkem Řivnáčem dle kresby Ludvíka Kohla, další návrh si ţádá od Josefa Krannera v roce 1842.49 Naproti tomu moderní literatura uţ uvádí, ţe Pešinovy úvahy o dostavbu torza svatovítské katedrály se měly odvíjet od představy, ţe středověké stavební památky ztělesňují mrtvou vlast a pokud bude středověká stavební památka obnovena, bude obnoven také národ. Jelikoţ se jednalo o myšlenky převzaté od německých romantiků, nebylo snadné je v obrozeneckých Čechách prosadit, kde se tehdy formovala představa, ţe vymezení národa má být dáno společným jazykem a společnou literaturou.50

46

Antonín Podlaha, Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum, aliorumque praelatorum et canonicorum S. Metropolitanae Ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempera. Praha 1912, s. 322. 47 Autor nezjištěn, Vácslav Michal Pešina z Čechorodu. Světozor. č. 14, 11. října 1867, s. 131 - 132. 48 Marie Benešová, Význam snu při dostavbě katedrály sv. Víta, in Marta Ottlová, Milan Pospíšil (eds.), Proudy české umělecké tvorby 19. století. Sen a ideál, Praha 1990, s. 58 - 62, cit. s. 60. 49 Marie Kostílková, Jednota pro dostavění chrámu svatého Víta, in. Aneţka Merhautová (ed.), Katedrála sv. Víta v Praze, K 650. výročí založení, Praha 1994, s. 198 - 204, cit. s. 198. 50 Taťána Petrasová, Dostavba katedrály, in. Aneţka Merhautová (ed.), Katedrála sv. Víta v Praze, K 650. výročí založení, Praha 1994, s. 205 - 236, cit. s. 205. 25

O ţivotě Václava Pešiny z Čechorodu je také známa zajímavá skutečnost, ţe podnikl v roce 1841 poznávací cestu po západní Evropě, při které se zejména zajímal o stavební hutě, které dostavovaly středověké katedrály.51 Jeho zájem vzbudila zejména dostavba dómu v Kolíně nad Rýnem řízená Ernstem F. Zwirnerem, coţ bylo pociťováno, jak uvádí literatura,52 ze strany rakouských úřadů jako politicky závadné vzhledem k sjednocovacím snahám tehdejšího Pruska. Oproti tomu dle dobového tisku, tehdejší kancléř Metternich pozval Václava Michala Pešinu z Čechorodu na svůj statek v Johannisberku poblíţ Kolína nad Rýnem, právě za účelem, aby mohl být nablízku probíhající stavbě a radil mu oslovit pro dostavbu praţské katedrály právě kolínského stavitele Zwirnera,53 který mu měl údajně na otázku, kolik by stála dostavba svatovítské katedrály, měl odpovědět, ţe náklady by dosáhly částky 3 milionů, tj. tolik, kolik se zjevilo v prvním Pešinově snu.54 Kancléř Metternich tak umoţnil Pešinovi studijní cestu po 25 katedrálách. V těchto souvislostech inicioval Pešina z Čechorodu jiţ od roku 1844 zaloţení spolku pro dostavbu katedrály. Oficiálního zaloţení Jednoty pro dostavbu hlavní chrámu sv. Víta se jiţ Pešina z Čechorodu nedoţil. Jednota byla úředně zaloţena 15 dní po kanovníkově smrti dne 22. května 1857 a i v úvodní řeči55 hraběte Františka Thuna-Hohensteinu přednesené na jejím prvním valném shromáţdění byly zmíněny zásluhy Václava Pešiny z Čechorodu o dostavbu katedrály „…aby památka jeho ve spolku našem nikdy nezanikla, ale raději aby u pozdních potomků našich, až z dokonaného dómu Svatovítského těšiti a ušlechtění čerpati budou, jméno Pešinovo s láskou a vděčností bylo hlásáno―. O skutečnosti, ţe myšlenky hraběte Thuna-Hohensteina z jeho úvodní řeči nezůstaly neoslyšeny, svědčí, ţe po 60 letech od jejího pronesení, byla v novogotickém triforiu chrámové lodi sv. Víta umístěna do portrétní galerie osobností spjatých s dostavbou katedrály portrétní busta Václava Pešiny z Čechorodu. Busta byla umístěna na jiţní straně katedrály, spolu s bustou hraběte Thuna-Hohensteina, a jejím autorem je Jan Štursa.56 Nakolik je portrétně věrná a přiléhavá je moţno posoudit dle obrázku [14].

51

Kostílková (pozn. 49), s. 198. Petrasová (pozn. 50), s. 205. 53 Pozn. 47, s. 132. 54 Benešová (pozn. 48), s. 61. 55 Pozn. 47, s. 132. 56 RB [Růţena Baťková] MŠ [Michal Šroněk], heslo Katedrála sv. Víta, in: Pavel Vlček (ed.),Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, Praha 2000, s. 68 – 124, s. 91. 52

26

2.1 Dědictví sv. Jana Nepomuckého Shora bylo uvedeno, ţe Pešina z Čechorodu se angaţoval také v Dědictví Svatojánském nebo jak zní přesnější název Dědictví sv. Jana Nepomuckého. Není proto od věci uvést několik informací k této instituci. Zaloţení spolku je spojeno se jménem jezuity Antonína Hanikýře, který v roce 1831 věnoval 1000 zlatých stříbra k zaloţení fondu, který nazval Dědictví Svatého Jana Nepomuckého. V tehdejší době bylo na zakládání nejrůznějších spolků nahlíţeno jako na téměř činnost proti tehdejšímu absolutistickému státu, proces zakládání spolku byl dost komplikovaný, coţ lze i ukázat na procesu vzniku svatojánského dědictví. Nejprve se Antonín Hanikýř se svou ţádostí obrátil na arcibiskupskou konsistoř a předloţil jí základní finanční vklad. Arcibiskupská konzistoř jej jiţ v roce 1831 schválila. Pak byla ţádost spolu se stanovami, v dobové právní terminologii „Základní pravidla―, předloţena zemskému guberniu a poté předloţena ke schválení císaři Františku I. Z císařské kanceláře se na jaře roku 1832 ţádost arcibiskupské konzistoři vrátila, s tím, ţe se liší text stanov v německém a českém jazyce, a je nutno tuto chybu napravit. Arcibiskupská konzistoř se obrátila na Hanikýře, který na podzim roku 1832 sděluje, ţe dává konzistoři volnou ruku a teprve dekretem z 3. listopadu roku 1833 číslo 271291832 Dvorní kancelář oznámila českému guberniu, ţe císař a král František I. potvrdil stanovy spolku a stanovil, ţe majetková správa jmění má náleţet praţské arcibiskupské konsistoři.57 Prvním redaktorem byl ustanoven právě Václav Michal Pešina z Čechorodu, neboť Václav Hanikýř zemřel jiţ před zaloţením spolku. Pešinův přínos pro Dědictví svatého Jana Nepomuckého byl značný, rozšířil činnost Dědictví také o vydavatelskou činnost, také počet členů spolku se od velmi skrovných začátků rozšiřoval Pešinovou činností: „Jsa povahy vlídné a mírné používal každé příležitosti k tomu, aby mezi kněžími i nekněžími vždy nových a nových členů pro Dědictví získával―58 aţ na téměř 17.000 členů. V prvních letech po zaloţení Dědictví do něj přistupovalo zhruba 60 aţ 100 členů ročně, na konci 40. let devatenáctého století jiţ několik set nových členů ročně a na začátku let 50. jiţ i několik tisíc nových členů ročně. Na začátku 50. let pocházely „oudy― Dědictví nejenom 57

Klement Borový, Dějiny Svatojánského dědictví, in. Jubilejní kniha: k oslavě tisicleté památky sv. Cyrilla a Metoděje jakoţ i k oslavě padesátiletého trvání Dědictví Sv. Jana Nepomuckého, Praha 1885, s. 365 – 448, cit. 367 - 368. Ve uvedeném textu se nachází nejen úplný seznam kniţní produkce Dědictví od jeho zaloţení do roku 1885, ale téţ stručný obsah knihy, údaje o její ceně, o jejím nákladu, apod. Na závěr své stati připojil Klement Borový úplný seznam všech členů Dědictví. 58 Ibidem, s. 372. 27

z habsburské monarchie, ale z Francie, Anglie.59 Po polovině 50. let bylo Dědictví jiţ velmi dobře etablováno nejenom jako nakladatelství, ale i z nejvyšších katolických církevních kruhů oceněno, kdyţ papeţ udělil stávajícím i budoucím členům Dědictví odpustky. K organizační stránce lze uvést, ţe Dědictví začalo provozovat svou činnost aţ v roce 1835, kdy byly schváleny, jiţ pod vedením Václava Pešiny, nové stanovy. Dle výše členského příspěvku se členili přispěvatelé do 4 skupin. Na dobrodince, kteří nejméně 5 zlatých stř. Dědictví přispěli, spoluoudy III. třídy s 10 zl. stř. vkladu, spoluoudy II. třídy, kteří přispěly 20 zl. stř., spoluoudy I. třídy, kteří přispěly se 40 zl. stř. Nejvýsadnější postavení měli spoluzakladatelé, kteří upsali Dědictví 100 zl. stř.60 Členy Dědictví se mohly stát i celé vikariáty, pro které byly stanoveny dvojnásobné finanční limity. V nepřímé úměrnosti na svém zařazení do skupin, dostávali členové zdarma od kaţdého vydání kterékoli Dědictvím vydané knihy ctí a darem jistý počet výtisků.61 V průběhu roku 1858 se v souvislosti se zavedením nové rakouské měny hranice vkladů zvýšila, v roce 1885, kdyţ Dědictví i po hospodářské stránce prosperovala byla zase sníţena.62 Co se týká kniţní produkce vydávalo Dědictví knihy v českém jazyce, v průběhu let se jak počet titulů, tak jejich náklad stále zvyšoval. Tématicky se jednalo jen o knihy náboţenské, mravoučné, liturgické, ţivoty světců a světic, tištěné nejprve švabachem později latinkou, a především knihy katolické. Knihy se členům nezasílaly, ale na odběrných místech v Praze, Brně a Olomouci si je přispívatelé sami odebírali. Samozřejmě, ţe část kniţní produkce byla určena volnému prodeji. Snad jen pro zajímavost je moţno uvést, ţe dalšími řediteli Dědictví byli i lidé, jejichţ jména nejsou neznámá i v oboru dějin umění, například Klement Borový a Antonín Podlaha.63 Dědictví působilo i v průběhu první republiky, teprve po druhé světové válce zaniklo.

59

Ibidem s. 399. Snad jen pro srovnání je moţno uvést, ţe v polovině čtyřicátých let devatenáctého století stála kráva 30 – 50 zl. 100 kg pšenice 6 aţ 9 zl. (Jaroslav Staněk, Peníze v Českých zemích, přehled mincí a papírových peněz v dějinných a hospodářských souvislostech od 10. století dodnes, Praha 1995, s. 112.) 61 Borový (pozn. 57), s. 374. 62 Borový (pozn. 57), s. 448. 63 Jan Nepomuk Sedlák, Dědictví svatého Jana Nepomuckého, in. Vilém Bitnar, Karel Procházka (eds.), Pragensia svatojánská, sborník statí o kultuře českého baroku, Praha 1912, s. 157 - 161. 60

28

Pro objasnění vztahu objednatele díla a umělce, okolností vzniku díla, jakoţ i podmínek, kterými byl umělec vázán, je dobré vţdy najít archív dotyčného objednavatele. Najít archív Dědictví sv. Jana Nepomuckého není úkol jednoduchý a bohuţel jsem jej nezdolal. V průběhu pátrání po předmětném archívu, jakoţ i po e–mailové korespondenci s vědeckými archiváři se podařilo zjistit, ţe dle Průvodce po archivních fondech a sbírkách Národního archivu, Praha 2005, díl 1., sv. 3, s. 33, 34, 35 a 42 se v Oddělení fondů samosprávy a státní správy do roku 1848 a církevních institucí 1. oddělení ve fondu Arcibiskupství praţské (APA) II nacházejí některé písemnosti ke svatojánskému dědictví. Dědictví sv. Jana Nepomuckého 1836; kostelní účty zasílané vikariáty 1841 - 1855 (2 kartony); Dědictví sv. Jana Nepomuckého, formuláře, korektury 1800 - 1877 - v kartonech spolu s Dědictvím sv. Vojtěcha (4 kartony); účty a pokladní deníky Dědictví sv. Jana Nepomuckého - spolu s dědictvím sv. Václava, sv. Vojtěcha a diecézního fondu sv. Vojtěcha 1820 - 1911 (13 kartonů), a v APA-hosp. (tj. Archiv praţského arcibiskupství správa statků, Praha) účty Dědictví sv. Jana Nepomuckého 1917 - 1946 (3 kartony). Jak je zřejmé, v Národním archívu se nenachází archív, který by pomohl objasnit okolnosti vzniku díla. V Národním archívu uloţené písemnosti se nedotýkají předmětného období. Byl jsem dále odkázán na Archív hlavního města Prahy, ve kterém se podařilo zjistit, ţe pod signaturou SK XXII/0001 s v něm nachází spolek St. Johann Nepomucenische Haereditaet - Dědictví svatojanské, nicméně archiválie jsou jen z let 1922 -1944, tedy opět z období pro účely této práce nepouţitelné.

29

3 Emanuel Max rytíř z Wachsteinu V předcházejících částech práce byla představena náhrobkem připomínaná osoba, v této části práce představím ve stručnosti osobu autora. Emanuel Max se narodil 19.10.1810 v Janově u Sloupu v Čechách. Narodil se do rodiny kameníků a řezbářů. Nejprve se učil ve sklářské dílně, poté u svého otce se vyučil řezbářství. Rodinné prostředí bylo zřejmě umělecky podnětné, neboť i jeho starší bratr Josef Calanza Max (16.1.1804 – 18.6.1855) se stal význačným sochařem. V roce 1826 odchází Emanuel Max do Prahy a v letech 1827 – 1831 studuje na praţské Akademii a současně pracuje v řezbářské dílně. K jeho učitelům kresby patřil J. Bergler, J. Führich, F. Tkadlík.64 V letech 1833 -1837 pracoval ve Vídni a ve volném čase se školil na vídeňské Akademii u Johanna Nepomuka Schallera a Josefa Kässmanna.65 V roce 1839 získal Emanuel Max stipendium Klarovy nadace a odjíţdí do Říma, kde se seznamoval se starými uměleckými díly a to aţ do roku 1849. Po desetiletém studijním pobytu se vrátil do Prahy, kde se spolu se svým bratrem Josefem, který jiţ od roku 1830 otevírá sochařskou dílnu, stává čelným přestavitelem soudobé sochařské tvorby.66 Za Pomník maršála Radeckého, na kterém pracovali oba bratři Maxové společně, obdrţel Emanuel obdrţel šlechtický predikát „von Wachstein―, a i další dobová ocenění. Emanuel Max byl také členem Krasoumné jednoty v letech 1849 – 1879 a od roku 1890 byl členem České akademie výtvarných umění. V roce 1893 vydal pod názvem Zweiundachtzig Lebensjahre své paměti, které lze povaţovat za velmi cenný pramen k poznání nejenom jeho ţivota a v předcházejícím textu práce byly jiţ pouţity. Emanuel Max zemřel dne 21.2.1901 v Praze67 a byl uloţen do rodinné hrobky na Olšanském hřbitově. Dostupná fotografie Emanuela Maxe je uvedena v obrazové příloze [10]. Tvorba Emanuela Maxe, jeho vlastní pozdější, ale i do roku 1855 provedena v dílenské praxi společně s jeho bratrem Josefem, je svým počtem velmi rozsáhlá. K jeho objednatelům patřila města, šlechta, ale také jednotlivci. Jeho pojetí a sochařský výraz

64

L.S. [nezjištěno], heslo Max, Künstlerfamilie aus Böhmen, in: Thieme – Becker (ed.), Allgemeines lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Lepzig 1930, s 287 - 289. 65 Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umění, Praha 1936, 2. vydaní, s. 436 - 437. 66 NBH [Naděţda Blaţíčková Horová], Max, Max, Emanuel, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění I, Praha 1995, s. 496 - 497. 67 Pozn. 64, s. 287 – 289, uvádí datum úmrtí 22.2.1901. 30

jistě vyhovovaly dobovému vkusu, coţ dosvědčuje právě velké mnoţství sochařské produkce, objednávané po celých Čechách a zejména v Praze. Pokud by měly být ve stručnosti uvedeny Maxova nejvýznačnější díla, nelze neuvést Pomník maršála Radeckého, na kterém spolupracoval společně s bratrem Josefem. Podnět k zbudování pomníku vítězného vojevůdce vzešel od Krasoumné jednoty a Christiana Rubena (1805 – 1875), dle jehoţ návrhu se poté přikročilo k realizaci. V roce 1853 byla uzavřena smlouva s bratry Maxovými. Literatura uvádí,68 ţe zatímco Josef Max měl při tvorbě dolní části pomníku, tj. u postav vojáků pozdvihující štít, zadáno, jaká bude kompozice figur, tak Emanuel Max měl při ztvárnění postavy maršála Radeckého tvůrčí svobodu. Při kompozici bylo jednak vycházeno z germánského zvyku triumfálního vyzdviţení úspěšného vojevůdce na štít, jednak bylo poukázáno na podobnost se sousoším svatého Františka Xaverského F. M. Brokofa a na souvislost s ilustrací Apoteóza císaře Napoleona, kterou vytvořil Horace Vernet v roce 1839.69 Po předčasné smrti bratra dokončoval pomník sám Emanuel, pomník byl odhalen v roce 1858 za osobní účasti Františka Josefa I. V průběhu času stihl Pomník maršála Radeckého osud všech pomníků, které byly přímo svým námětem spojeny s reţimem, který byl jiným reţimem svrţen. Pomník podlehl změnám doby a po vzniku Československé republiky byl v roce 1919 z Malostranského náměstí odstraněn a uloţen do Národního muzea. Z dalšího díla Emanuela Maxe ze jen namátkově uvést pomník Karla Egona I. Fustenberga u hradu Křivoklát, svatou Ludmilu z roku 1848 pro chrám sv. Víta a sochu sv. Jana Nepomuckého pro kapli sv. Kříţe na Praţském hradě z roku 1852. Jak jiţ bylo uvedeno výše, je dílo Emanuela Maxe velmi početné rozsáhlé. Nedomnívám se však, ţe by se jednalo o sochaře, který by byl v obecném povědomí znám. Přesto se s jeho dílem seznamují, a to mimoděk na Karlově mostě, dennodenně stovky lidí. Jedná se o sousoší svatého Františka Serafínského z roku 1855, socha svatého Kryštofa z roku 1857 a sochy Panny Marie a svatého Jana Evangelisty u kříţe z roku 1863. I Emanuel Max sám hodnotil jako své nejlepší dílo Pietu na Karlově mostě.

68 69

Adam Hnojil, Josef Max, Sochařství pozdního neoklasicismu v Čechách, Praha 2008, s. 107. Ibidem, s. 111. 31

V prvních monografiích vydaných po smrti Emanuela Maxe se lze setkat spíše s odsudkem jeho umělecké tvorby. Za vše snad svědčí následující citát70 „Jaké to byly oči, jimiž se dívali Maxové na ona silná díla sochařská, jaký to byl vkus neboli smysl pro uměleckou krásu, který diktoval současnému obecenstvu obdiv a uznání za práce tak žalostně prostřední, za bezduché i beztvaré plastiky, z nichž nemluví nic než banální hladkost forem a takřka učednická modelace těl?―,… „ubohost těchto soch (myšleno soch bratří Maxů na Karlově mostě – doplnil Ondřej Vlha) snad někde jinde by tak nevynikala, jako právě v sousedství geniálních kamenných prací mistrů 18. století―.71 Uvedené citáty dobře vykreslují a ukazují chápaní tvorby Emanuela Maxe jako tvorby cizí domácímu prostředí, jelikoţ se mělo jednat o umění importované, a navíc německé. Jindy je Emanuel Max označován jako zdatný kameník, zdatný ve tvorbě vykonstruovaných hladce krouţených těl, ale stále jen kameník, který není schopen vlastní tvůrčí invence, který se jen přidrţuje předepsaných dokonalých forem a kompozičních schémat. Na druhou stranu Harlas přiznává Emanuelu Maxovi oblíbenost u vysoké šlechty a panstva „pro kovově tvrdé, do oblosti vypracované formy―. Sochařství devatenáctého století se dále věnoval Vojtěch Volavka72, i v jeho zhodnocení sochařství daného období se lze spíše setkat spíše s odmítavým přístupem k dílu Emanuela Maxe, nicméně předcházející příkrý odsudek je jiţ otupen. Např. Volavka povaţuje ranou tvorbu Emanuela Maxe z poloviny třicátých let za prvá umělecké díla, která vznikla od smrti Václava Prachnera v roce 1832. Nicméně v jeho koncepci vývoje sochařství devatenáctého století, kterou je moţno shrnout slovy „tři generace, tři éry, tři jména,― Václav Prachner, Václav Levý a Josef Václav Myslbek, se tvorba Emanuela Maxe nijak nezdůrazňuje, ani do ni nezapadá. A přitom tvorba Václava Levého se co do rozsahu sochařské produkce, nemůţe ani v nejmenším srovnat s tvorbou Emanuela Maxe. Masaryková73 jiţ označuje tvorbu bratří Maxů jako nezastupitelnou pro vývoj sochařství devatenáctého století. Dílo Emanuela Maxe hodnotí jako poctivě řemeslně zdatné a velké mnoţství sochařské produkce přičítá zejména jeho oddanosti vládnoucí habsburské monarchii a jejím úřadům. Oceňuje také úlohu dílny bratří Maxů pro praktickou výuku 70

František Xaver Harlas, Sochařství a stavitelství. Praha 1911, cit. s. 35. Ibidem, cit. s 36. 72 Volavka (pozn. 34), s. 36 – 43, Vojtěch Volavka, České malířství a sochařství 19. století, Praha 1968, s. 212 - 217. 73 Anna Masaryková, České sochařství XIX. a XX. století, Praha 1963, s. 15. 71

32

sochařů, onou dílnou prošli např. sochaři Eduard Veselý, František Hergesel starší, Tomáš Sedan, Antonín Wildt, Antonín Wagner, Josef Šimek. Ve svém úhrnu je však dílna označena jako „retardace pro vývoj― sochařství devatenáctého století. Také v 70. letech přetrvává jakési „mlčení―, v Encyklopedii českého výtvarného umění z roku 1975 není o tvorbě bratří Maxů ţádná zmínka. Petr Wittlich ve svém příspěvku74 k vývoji sochařství devatenáctého století jiţ věnuje ateliéru bratří Maxů poměrně značnou pozornost, zejména v souvislosti se skutečností, ţe „se maxovská dílna stala v polovině století monopolní reprezentantem pražského sochařství―, coţ je ovšem spojeno s negativními souvislostmi a teprve Josefu Václavu Myslbekovi je dáno překonat řemeslné umění bratří Maxů a přijít s novým výtvarným pojetím. V „akademických― dějinách umění75 je tvorba Emanuela Maxe uváděna do dobových souvislostí, a na jeho dílo je pohlíţeno bez předsudků z pozic německého či českého umění. Nové hodnocení díla bratrů Emanuela a Josefa Maxe přinesli i Lubomír Konečný a Roman Prahl v časopise Umění,76 která je věnována pomníku maršála Radeckého. V kontrastu se shora uvedeným Harlasovým příkrým odsudkem díla bratří Maxů můţe být zajímavým velmi kladné hodnocení a přijetí pomníku současníky při jeho odhalení. Dílo Josefa Maxe v současné době zkoumá např. Adam Hnojil, který dle mého zjištění zpracoval první ucelenou monografii77 věnovanou Josefu Maxovi, včetně soupisu jeho díla. Vzhledem ke skutečnosti, ţe oba bratři Maxové provozovali po jistý čas společnou dílnu a praxi, je moţno načerpat poznatky o tvorbě Emanuela Maxe i z oné monografie. Lze jistě konstatovat, ţe v současnosti nedochází k vyloučení zkoumání díla Emanuela Maxe, ba právě naopak. Celé sochařství předminulého století je studováno bez národnostních a stylových předsudků a mnozí badatelé jistě ocení skutečnost, ţe se jedná o problémy nové, dosud nezpracované.

74

Petr Wittlich, Sochařství, in Emanuel Poche (ed.) Praha národního probuzení (čtvero knih o Praze), Praha 1980, s. 207 - 278. 75 Taťána Petrasová – Helena Lorenzová, Sochařství romantického historismu, in: (ed.), Dějiny českého výtvarného umění 1780–1890, III/1, Praha 2001, s. 282 - 305. 76 Lubomír Konečný, Roman Prahl, Pomník maršála Radeckého a ikonografie hrdiny na štítě, Umění LV, 2007, s. 45 - 68. 77 Hnojil (pozn. 68), Adam Hnojil, Pomníková tvorba sochaře Josefa Maxe (1804–1855) ve druhé čtvrtině 19. století, Umění LIII, 2005, s. 347 - 362.

33

Závěr Co uvést závěrem? V závěru práce si má autor ve stručnosti zhodnotit k čemu v práci došel a jak splnil cíle práce, které si vytyčil na úvodních stránkách. Pokusím se tedy o stručné zhodnocení práce. Domnívám se, ţe se mi podařilo připomenout osobu Václava Pešiny z Čechorodu, jeho ţivot a zásluhy o dostavbu Svatovítské katedrály. Shromáţdil jsem a uvedl snad dostatek informací o nakladatelství a spolku Dědictví svatého Jana Nepomuckého, které bylo objednatelem předmětného uměleckého díla. V práci jsem ve stručnosti představil místo, na kterém se náhrobek nachází, tj. areál bývalého Malostranského hřbitova. Při pojednání o uměleckém díle nelze samozřejmě zapomenout na osobu jeho tvůrce, sochaře Emanuela Maxe. K tomuto významném sochaři jsem uvedl základní údaje o jeho ţivotě, zařadil jeho tvorbu do dobového kontextu, podíval se také na otázku, jak bylo jeho dílo hodnoceno. Samotným jádrem předkládané práce se stal popis Pešinova náhrobku, jeho ikonografický popis. Na základě dostupných pramenů jsem se pokusil náhrobek porovnat s tehdejší sochařskou funerální tvorbou. V práci jsem pouţil literaturu, kterou jsem průběţně citoval, a posléze uvedl v seznamu zdrojů. Mám za to, ţe při práci jsem prošel snad všechnu dostupnou literaturu o Malostranském hřbitově, s tím, ţe by se v ní mohly nacházet údaje o Pešinově náhrobku. Nicméně toto úsilí nebylo nijak zvlášť úspěšné, nenašel jsem ţádnou celistvější zmínku o Pešinově náhrobku, dostupná literatura se vţdy zaměřuje na pomník biskupa Thuna z Hohensteinu. Také paměti Emanuela Maxe, od kterých jsem si sliboval mnoho poznatků o Pešinově náhrobku, nesplnily zcela mé očekávání. Další nepříjemnou skutečností zůstává, ţe se mi nepodařilo najít archív Svatojánského dědictví, kde by se mohly nacházet cenné informace k okolnostem objednání Pešinova náhrobku, snad archív leţí někde nezpracován a čeká na svého archiváře. Ale i přes tento nedostatek jsem se v práci překlenul a vytvořil dle mého soudu první práci, která se věnuje přímo náhrobku Václava Pešiny z Čechorodu. Má-li být závěrem uvedena velmi stručná charakteristika díla, musím v prvé řadě uvést, ţe Maxovo sochařské dílo nevyjadřuje smutek za zemřelou osobou, ani se na něm nesetkáme s obvyklými atributy smrti, či zmaru. Mohu-li vyjádřit působení díla, pokud by bylo dílo umístěno na jiném místě, neţ na hřbitově, těţko by bylo moţno v něm ihned identifikovat náhrobní sousoší. Sousoší obou postav by se stejně tak dobře vyjímalo na čestném místě, např. v moţné budově spolku Svatojánského dědictví nebo v parku obklopeno zelení. Datace díla nebo autorská atribuce nečiní ţádný problém, jedná se o dílo Emanuela Maxe,

34

klidných proporcí a řemeslně dokonalé. V práci jsem si nečil nároky na všeobsaţnou monografii díla Emanuela Maxe nebo funerálního sochařství počátku šedesátých let devatenáctého století, to ponechám povolanějším, ale i tak jsem snaţil zařadit náhrobek do poněkud širších souvislostí. Pokud bych mohl uvést, která skutečnost mě nejvíce těší, tak ta, ţe se mi snad podařilo najít vzor Pešinova náhrobku na bývalém hřbitově v Táboře, coţ není příliš známá skutečnost. Nedílnou součást práce tvoří obrazová příloha, z větší části se jedná o fotografie náhrobků, které jsem sám pořídil při návštěvě a prohlídce hřbitova. Menší část obrazové přílohy představují reprodukce fotografií, a to tehdy pokud bylo vyloučeno osobní pořízení snímků. Úplným závěrem bych uvedl, ţe při práci s literaturou jsem také vyuţíval databáze, které obsahují naskenované dobové časopisy Lumír a Světozor (dostupné na http://archiv.ucl.cas.cz) nebo knihy z devatenáctého století, přístupné např. na internetových stránkách http://kramerius.nkp.cz, coţ jsou systémy, které zájemcům velmi usnadňují práci s materiály devatenáctého století.

Resume This bachelor diploma thesis deals with tomb of Václav Pešina z Čechorodu. Thesis concerns of three main parts. The first part is dedicated to tomb of Pešina. The tomb is situated on cementary of Lesser Town. There are some informations about this cementary and funeral art general in this thesis. I tried to find possible idols of tomb, and I found very similar tomb of Antonín Hanikýř at Tábor, both tombs were made by the same author. I also mentioned iconograhy of tomb and I tried to describe tomb exactly. The second part represents society Heritage of Saint John of Nepomuck, because it was orderer of tomb. The second part is also dedicated to Václav Pešina z Čechorodu. There are informations about his life and work. Heritage was publisher catolic society and Pešina was director and very important person for development of Heritage, I introduced its basic history. The last part of thesis is dedicated to the artist Emanuel Max, I mentioned his life and the most important works. There are also pictures of the tomb in this thesis, so readers can directly see subject of this thesis.

35

Seznam použitých zdrojů a literatury   

                



  

Jan Křtitel Pauly, Památník města Smíchova vydaný k jubileu padesáté ročnice vlády jeho apošt. veličenstva císaře Františka Josefa I krále českého, Praha 1898. Jan Jeţek, Naše hroby : Stručné životopisy spisovatelů a umělců českých, jichž těla na hřbitovech pražských odpočívají, Praha 1881. František Ekert Posvátná místa král. hl. města Prahy, Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého díl I., díl II, Praha 1883, 1884. Jarmila Blaţková, Malostranský hřbitov v Košířích, Praha 1940. Michal Sokol, Malostranský hřbitov, 2. vydání Praha 1940. Antonín Novotný, Malostranský hřbitov v Praze. Hřbitov národních buditelů, Praha 1955. Vojtěch Kašpar (ed.) Pražská pohřebiště a hřbitovy, Praha 2003. Roman Prahl a kolektiv, Umění náhrobku v českých zemích let 1780 – 1830, Praha 2004. Thieme – Becker (ed.), Allgemeines lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Lepzig 1930. Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umění, Praha 1936. Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění I, Praha 1995. Adam Hnojil, Josef Max, Sochařství pozdního neoklasicismu v Čechách, Praha 2008. František Xaver Harlas, Sochařství a stavitelství,. Praha 1911. Vojtěch Volavka, Sochařství devatenáctého století, Praha 1941. Vojtěch Volavka, České malířství a sochařství 19. století, Praha 1968. Anna Masaryková, České sochařství XIX. a XX. století, Praha 1963. Taťána Petrasová, Helena Lorenzová, Sochařství romantického historismu, in: (ed.), Dějiny českého výtvarného umění 1780–1890, III/1, Praha 2001. Adam Hnojil, Josef Max, Sochařství pozdního neoklasicismu v Čechách, Praha 2008. Zdeněk Wirth a kol., Umělecké památky Čech, Praha 1957. Antonína Podlaha, Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum, aliorumque praelatorum et canonicorum S. Metropolitanae Ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempera, Praha 1912. Antonín Podlaha, Supplementum secundum ad Seriem praepositorum, decanorum, archidiaconorum, aliorumque praelatorium S. Metropolitanae Ecclesiae Pragensia, Praha 1925. Emanuel Max Ritter von Wachstein, Zweiundachtzig Lebensjahre, Praha 1893. Eduard Šittelr, Antonín Podlaha, Album Svatojánské, Praha 1896. Marie Benešová, Význam snu při dostavbě katedrály sv. Víta, in Marta Ottlová, Milan Pospíšil (eds.), Proudy české umělecké tvorby 19. století. Sen a ideál, Praha 1990, s. 58 - 62.

36



  



         

Marie Kostílková, Jednota pro dostavění chrámu svatého Víta, in. Aneţka Merhautová (ed.), Katedrála sv. Víta v Praze, K 650. výročí založení, Praha 1994, s. 198 - 204. Taťána Petrasová, Dostavba katedrály, in. Aneţka Merhautová (ed.), Katedrála sv. Víta v Praze, K 650. výročí založení, Praha 1994, s. 205 - 236. Růţena Baťková, Michal Šroněk, heslo Katedrála sv. Víta, in: Pavel Vlček (ed.),Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, Praha 2000, s. 68 – 124. Jan Nepomuk Sedlák, Dědictví svatého Jana Nepomuckého, in. Vilém Bitnar, Karel Procházka (eds.), Pragensia svatojánská, sborník statí o kultuře českého baroku, Praha 1912. Klement Borový, Dějiny Svatojánského dědictví, in. Jubilejní kniha: k oslavě tisicleté památky sv. Cyrilla a Metoděje jakož i k oslavě padesátiletého trvání Dědictví Sv. Jana Nepomuckého, Praha 1885, s. 365 – 448. Petr Wittlich, Sochařství, in Emanuel Poche (ed.) Praha národního probuzení (čtvero knih o Praze), Praha 1980. Josef Emler, Košířský hřbitov, Časopis společnosti přátel starožitností českých v Praze, 1908, č. 1. s. 4 -15. Josef Füssel, Praţští mistři funerální plastiky od konce XVIII. do poloviny XIX. století, Věstník hlavního města Prahy XLII, č. 50, 51, s. 889 - 891, 902 - 903. Zdeněk Wirth, Malostranský hřbitov, Za starou Prahu, věstník pro ochranu památek XXV, 1950, s. 52 - 53. Adam Hnojil, K několika motivům funerálního sochařství ve druhé čtvrtině 19. století, Zprávy památkové péče 67, 2007, č. 1, s. 34 - 38. Lubomír Konečný, Roman Prahl, Pomník maršála Radeckého a ikonografie hrdiny na štítě, Umění LV, 2007, s. 45 - 68. Adam Hnojil, Pomníková tvorba sochaře Josefa Maxe (1804–1855) ve druhé čtvrtině 19. století, Umění LIII, 2005, s. 347 - 362. Autor neznámý, Václav Michal z Čechorodu. Lumír, 1859, č. 19, 12. května 1859, s. 448. Autor neznámý Vácslav Michal Pešina z Čechorodu. Světozor, č. 14, 11. října 1867, s. 131 - 132. Christian Hecht, Säkularisation und Memoriam. Das Grabdenkmal des letzten Passauer Fürstischofs Leopold Leonhard Grafen von Thun und Hohenstein auf dem Kleinseitner Friedhof in Prag. Wiener Jahrbuch für kunstgeschichte, band LIV, 2005, s. 222 - 240.

37

Obrazová příloha

[1] Emanuel Max, Náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu, 1862, bývalý Malostranský hřbitov, Praha, celkový pohled. Foto: Ondřej Vlha

38

[2] Emanuel Max, Náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu, 1862, bývalý Malostranský hřbitov, Praha, celkový pohled. Foto: Ondřej Vlha

[3] Emanuel Max, Náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu, 1862, bývalý Malostranský hřbitov, Praha, detailní pohled. Foto: Ondřej Vlha

39

[4] Emanuel Max, Náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu, 1862, bývalý Malostranský hřbitov, Praha, signatura. Foto: Ondřej Vlha

[5] Emanuel Max, Náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu, 1862, bývalý Malostranský hřbitov, Praha, celkový pohled. Foto: Ondřej Vlha

40

[6] Emanuel Max, Náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu, 1862, bývalý Malostranský hřbitov, Praha, celkový pohled. Foto: Ondřej Vlha

41

[7] Emanuel Max, Náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu, 1862, bývalý Malostranský hřbitov, Praha, celkový pohled. Foto: Ondřej Vlha

42

[A] Emanuel Max, Náhrobek Antonína Hanikýře, 1857, bývalý hřbitov v Táboře, Park Pod Kotnovem, celkový pohled. Foto: Ondřej Vlha

43

[B] Emanuel Max, Náhrobek Antonína Hanikýře, 1857, bývalý hřbitov v Táboře, Park Pod Kotnovem, celkový pohled. Foto: Ondřej Vlha

[C] Emanuel Max, Náhrobek Antonína Hanikýře, 1857, bývalý hřbitov v Táboře, Park Pod Kotnovem, detail. Foto: Ondřej Vlha

44

[D] Emanuel Max, Náhrobek Antonína Hanikýře, 1857, bývalý hřbitov v Táboře, Park Pod Kotnovem, detail. Foto: Ondřej Vlha

45

[E] Emanuel Max, Náhrobek Antonína Hanikýře, 1857, bývalý hřbitov v Táboře, Park Pod Kotnovem, detail. Foto: Ondřej Vlha

46

[8] Václav Prachner a Dominik Zafouk, Náhrobní pomník Leopolda Leonarda Thuna z Hohensteinu, 1830, bývalý Malostranský hřbitov, Praha, celkový pohled. Foto: Ondřej Vlha

47

[9] Emanuel Max, Náhrobek dona Aloise Bragato, 1874(?), bývalý Malostranský hřbitov, Praha, celkový pohled. Foto: Ondřej Vlha

48

[10] Emanuel Max ritter von Wachstein, Foto: Emanuel Max ritter von Wachstein Zweiundachtzig Lebensjahre, Praha 1893. [12] Václav Michal Pešina z Čechorodu Foto: Antonín Podlaha Supplementum secundum ad Seriem praepositorum, decanorum, archidiaconorum, aliorumque praelatorium S. Metropolitanae Ecclesiae Pragensia. Praha 1925.

[13] Emanuel Max, Náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu, 1862, Erb Václava Pešiny z Čechorodu, Foto: Ondřej Vlha

[11] Václav Michal Pešina z Čechorodu. Foto: Světozor č. 14, 11. října 1867. . 49

[14] Jan Štursa, busta Václava Michala Pešiny z Čechorodu, 1917. Foto: Antonín Podlaha. Supplementum secundum ad Seriem praepositorum decanorum, archidiaconorum, aliorumque praelatorium S. Metropolitanae Ecclesiae Pragensia. Praha 1925

50