Vytěsněná elita Zapomínaní učenci z Německé univerzity v Praze Výstavu připravilo: COLLEGIUM EUROPAEUM – Výzkumná skupina pro dějiny evropského myšlení FF UK & FLÚ AV ČR (www.collegium-europaeum.cz) autoři: PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. & PhDr. Dušan Radovanovič grafika výstavy: Petr Liška / ViaGaudium s.r.o. realizace: ViaGaudium s.r.o. Výstava se koná v rámci Roku svobody slova, který vyhlásil doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D., děkan FF UK Za poskytnuté konzultace, dokumenty a obrazový materiál náleží poděkování především těmto institucím: Ústav dějin a archiv Univerzity Karlovy v Praze; Národní archiv v Praze; Židovské muzeum v Praze; Institut Terezínské iniciativy; Yad Vashem – World Center for Holocaust Research, Jerusalem; Indiana University, Bloomington (USA) Děkujeme též novináři Petru Brodovi za cenné rady ke koncepci výstavního projektu.
2. světové válce Sovětskému svazu, nebo proslulý Archeologický ústav N. P. Kondakova, jehož knihovna a archiv jsou dnes deponovány v Ústavu dějin umění AV ČR. Kromě toho byla Praha od r. 1921 sídlem Ukrajinské svobodné univerzity, původně založené ve Vídni, která jakožto privátní vysoká škola získala plné akademické uznání i finanční podporu čs. státu. Už v prvním semestru na ní bylo zapsáno přes 700 studentů, část jejích profesorů působila zároveň na Univerzitě Karlově a Německé univerzitě. Vedle toho fungovala od r. 1922 v Poděbradech Ukrajinská polytechnika a od r. 1923 Ukrajinský vysoký pedagogický institut v Praze a Ukrajinské studio výtvarných umění v Praze. Ve víru 2. světové války nebo v časech poválečných tyto instituce postupně zanikly, Ukrajinská svobodná univerzita však byla r. 1945 přemístěna do Mnichova, kde existuje dodnes. Mnichov 1938 a okupace Československa nacionálně-socialistickým Německem v březnu 1939 rozmetaly různorodost pražského univerzitního prostředí, zvláště po 17. listopadu 1939, kdy byly násilně uzavřeny všechny české vysoké školy. Tragickou kapitolu představují též osudy profesorů, učenců a pedagogů židovského původu, pronásledovaných na základě rasistických tzv. Norimberských zákonů. V rámci tohoto malého výstavního projektu bychom rádi připomenuli několik takových osobností, které byly spojeny s někdejší Filozofickou fakultou Německé univerzity. (ph)
Pražské univerzity v meziválečném Československu Pražská univerzitní krajina se v období 1. československé republiky (1918-1938) vyznačovala neobyčejnou pestrostí. Profesoři a studentstvo, přestože tehdejší univerzity nebyly masovými institucemi jako ty dnešní, se výrazně angažovali ve veřejném prostoru hlavního města Prahy a celého Československa a nemalou měrou tak přispívali ke kvalitě zdejší demokracie a kultury. Na prvním místě je třeba zmínit českou a německou původně Karlo-Ferdinandovu univerzitu, které vznikly r. 1882 oddělením a mezi nimiž panovala zdravá rivalita i nacionální řevnivost. Česká univerzita, dnes jediná dědička Univerzity Karlovy založené r. 1348, je dosud důležitým vědeckým a vzdělávacím centrem evropského významu. Německá Karlo-Ferdinandova univerzita, na níž působili např. filozof Ernst Mach, historik Adolf Bachmann či krátce fyzik Albert Einstein, se profilovala jako alma mater německojazyčných studentů z Čech, studenti z Moravy a Slezska odcházeli do Vídně nebo na další rakouské a německé univerzity. Významně na ní byli zastoupeni židovští studenti, ať už se hlásili k židovské národnosti nebo jen k židovskému náboženství. Stabilně tvořili asi třetinu studentstva. Česká a německá vědecká komunita v Praze spolu ovšem příliš nekomunikovala, jednotliví vědci se tak spíše vídali mimo Prahu, zejména na mezinárodních konferencích. K rozkolu mezi českou a německou univerzitou došlo po vzniku Československa v r. 1918. Představitelé německé univerzity sice r. 1919 složili slib věrnosti republice, ale dále rostlo napětí mezi nacionalisticky profilovanými profesory a studenty a liberální skupinou, reprezentovanou právě profesory židovského původu. R. 1920 na základě tzv. Lex Mareš odňalo Národní shromáždění německé univerzitě právo užívat dosavadní název. Ten byl teď změněn na Deutsche Universität Prag. Jedinou právní nástupkyní vysokého učení, založeného kdysi Karlem IV., byla prohlášena česká Univerzita Karlova, která se také stala jediným vlastníkem Karolina, univerzitního archivu, insignií i pečeti. Ve stejném roce se také z filozofických fakult obou univerzit vydělily samostatné fakulty přírodovědecké. Situace mezi českou a německou univerzitou však zůstala napjatá po celou 1. čs. republiku. Jedním z vrcholů byla i tzv. insigniáda z r. 1934, kdy po velkých demonstracích a výtržnostech konečně došlo k předání univerzitních insignií české Univerzitě Karlově. Významnou roli hrály rovněž vysokoškolské a badatelské instituce, založené v Praze ruskými exulanty. Od r. 1922 zde krátce působila Ruská právnická fakulta, důležitými vzdělávacími centry byly též Ruský pedagogický ústav J. A. Komenského nebo Ruský obchodní ústav. Pozoruhodná vědecká pracoviště představovaly Ruský zahraniční historický ústav, „darovaný“ po
vlevo: Pražské Klementinum – hlavní budova Filozofické fakulty Německé univerzity vpravo: Pražské Karolinum – slavnostní promoce absolventů Německé univerzity (kol. 1930)
Rasová perzekuce na Německé univerzitě v Praze Zatímco po r. 1933 poskytla Německá univerzita v Praze útočiště řadě vědců prchajících z Hitlerova nacionálně-socialistického Německa, kolem r. 1938 se tamější univerzitní klima zásadně mění. V září 1938 vyzvala čs. vláda německé univerzitní elity, aby podepsaly vyjádření loajality republice. Zavládl zmatek, takřka polovina profesorů raději opustila Československo, v podstatě utekla do Říše, mezi nimi i děkan filozofické fakulty, prof. Karl M. Swoboda. K rozladění nacionálně-socialisticky orientovaných kolegů však prof. Ernst Otto přijal 23. 9. 1938 úřad rektora a postavil se proti jejich politickému avanturismu. Po Mnichovu se vážně uvažovalo o přenesení Německé univerzity do Liberce, na území tzv. Sudetské župy, která teď byla součástí Říše. Univerzitní provoz se podařilo obnovit až v listopadu 1938, kdy Adolf Hitler osobně rozhodl o tom, že univerzita má zůstat v Praze. Situace však byla i nadále prekérní, neboť „árijci“ odmítali komunikovat s Židy, tj. s těmi, kdo byli židovského původu. A to bez ohledu na to, zda se skutečně za Židy považovali nebo se cítili jako Němci, Rakušané, Češi nebo Čechoslováci. Pedagogů a studentů židovského původu, často i exulantů z Německa, bylo však na univerzitě stále značné množství. Nová vláda okleštěné 2. čs. republiky, v mnohém se již přizpůsobující „přáním“ rozpínavého souseda, rozhodla výnosem ze 4. 2. 1939 o propuštění všech univerzitních vyučujících židovského původu. Tato tzv. arizace, která ovšem začala probíhat z popudu nacionalistických profesorů a docentů ještě před tímto nařízením, znamenala další citelný zásah do fungování univerzity – celkem 77 pedagogů bylo takto „uvolněno“, z toho devět z filozofické fakulty. Vysokým stupněm arizace (34%) se Německá univerzita v Praze zařadila hned za Frankfurt a Berlín, nejvíce postižené univerzity v Německu. Po likvidaci republiky a zřízení tzv. Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 nastává nový zlom, neboť i zde se teď naplno zavádělo nacionálně-socialistické rasistické zákonodárství. Nařízením Adolfa Hitlera byla Německá univerzita vyňata k 1. 9. 1939 z protektorátní správy a bezprostředně podřízena říšské jurisdikci. Zároveň byla přejmenována na Deutsche Karls-Universität Prag. Novým děkanem filozofické fakulty se stal umírněný nacionalista, prof. Ernst Schwarz. Nejmocnější osobu univerzity však představoval Konrad Bernhauer, profesor biochemie a hysterický šéf nacionálně-socialistického Svazu docentů. Ten byl v neustálých sporech s konzervativním rektorem Ernstem Ottem, který ve své funkci setrval do konce r. 1939. To už však byla „Německá Karlova Univerzita“ očištěna od všech „židovských elementů“ a začala se psát nejpotupnější kapitola jejích dějin, když se aktivně podílela na pseudovědeckém šílení německých nacionálních socialistů. Desítky profesorů, docentů i lektorů a další stovky absolventů byly „z rasových důvodů“ krutě pronásledovány. Tito lidé si zasluhují naši vzpomínku a úctu, zvláště proto, že většina z nich byla programově opomíjena i v dobách československého komunistického režimu.
Německá univerzita v Praze byla r. 1945 zrušena dekretem prezidenta republiky, a to se zpětnou platností k symbolickému datu 17. 11. 1939. Její existence byla postupně vymazána z kulturní paměti naší země, stal se z ní zapomenutý a opomíjený fenomén, známý spíše jen historikům. Společně s univerzitou byly z naší historické paměti vytěsněny i mnohé významné osobnosti. Patřili k nim zejména pro svůj židovský původ rasově perzekvovaní učenci, ať už zahynuli v pekle nacionálně-socialistických vyhlazovacích táborů nebo se zachránili odchodem do exilu v USA, Velké Británii či Palestině/Izraeli. Touto výstavou, kterou jsme příznačně nazvali „Vytěsněná elita“, bychom rádi některé z nich připomněli. Náš výběr nebyl systematický, krátké biogramy podávají jen základní informace. Přesto tímto způsobem chceme vzpomenout alespoň některé osobnosti, které výrazně obohatily (a ještě mohly obohatit) pražské univerzitní prostředí i českou a středoevropskou vědu. Naše Filozofická fakulta Univerzity Karlovy se tímto hlásí ke všem dobrým tradicím někdejší Filozofické fakulty Německé univerzity. Tato prezentace by nám měla být zároveň impulsem k přemýšlení o nesamozřejmých hodnotách svobody a demokracie, jež je třeba rozvíjet a bránit v každé době. (ph)
nahoře Stavovské divadlo – slavnost připojení pražské Německé Karlovy Univerzity ke svazku říšských vysokých škol (4. 11. 1939) dole: Oddíl německých univerzitních bubeníků na pražském Staroměstském náměstí (3. 10. 1941)
SAMUEL STEINHERZ (Güssing 1857 – Terezín 1942) profesor rakouských dějin a rektor Německé univerzity v Praze
KÄTHE SPIEGEL (Praha 1898 – Lodž 1941)
Narodil se 16. 12. 1857 v rodině židovského obchodníka v Güssingu (Burgenland). Po maturitě začal studovat dějiny na univerzitě ve Štýrském Hradci a r. 1882 zde získal doktorát. Poté působil ve vídeňském Institutu pro výzkum rakouských dějin a r. 1895 se na Vídeňské univerzitě habilitoval. Mezi tím ještě stačil ve Štýrském Hradci absolvovat studium práv. Steinherz se oženil se Sofií Kastel, s níž měl pět dětí. R. 1901 odešel i s rodinou do Prahy, kde získal místo mimořádného profesora pro pomocné vědy historické na německé KarloFerdinandově univerzitě. O sedm let později byl jmenován řádným profesorem. Odborně se věnoval především ediční činnosti, paleografii a numismatice. V letech 1913-1914 zastával úřad děkana Filozofické fakulty; vedl rovněž historický seminář. Stal se řádným členem Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách. Po 1. světové válce se odborně soustředil na české středověké dějiny (přednášel o Karlu IV.) a dějiny Rakouska a Podunají v 16.-18. století. V akademickém r. 1922-1923 vykonával funkci rektora Německé univerzity v Praze. Úřadu rektora se tradičně ujímal služebně nejstarší řádný profesor, od dob Rakouska-Uherska však platilo nepsané pravidlo, podle něhož židovští učenci na tuto poctu vždy dobrovolně rezignovali. Steinherz však odmítl toto ponižující pravidlo akceptovat a na své funkci trval. Antisemitská vlna nevole rozdmýchávaná především nacionalistickým sdružením Deutsche Studentenschaft vedla dokonce k vyhlášení studentské stávky, jež se rozšířila i na další německé vysoké školy a celé pohraničí. Na obranu Steinherze vystoupila část profesorského sboru i studentů z liberálního spolku Lese- und Redehalle
historička a aktivistka za práva žen Narodila se 19. 11. 1898 v Praze v německo-židovské rodině. Její otec, prof. Ludwig Spiegel (†1926), byl významným právním teoretikem a historikem, též rektorem Německé univerzity v Praze. Podporoval aktivistickou politiku německých občanských stran v Československu a udržoval osobní kontakty s prezidentem TGM i ministrem E. Benešem. V letech 1906-1915 absolvovala jeho dcera Veřejné německé dívčí lyceum v Praze. V létě 1917 vykonala rozšířenou maturitu na pražském c. k. Německém státním reálném gymnáziu a zahájila studium historie na Filozofické fakultě německé Karlo-Ferdinandovy Univerzity. Vedle otce měl na ni velký vliv zejména její učitel prof. Samuel Steinherz. V závěru svého studia se stala zástupkyní předsedy liberálního spolku Lese- und Redehalle der Deutschen Studenten. Doktorskou práci „Die Prager Universitätsunion (1618-1654)“ obhájila r. 1921 a byla promována doktorkou filozofie. Svůj vědecký debut publikovala r. 1924 v Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen. Mladá vědkyně se zúčastnila vysokoškolských kurzů ve Vídni (1924) a Ženevě (1926) a v letech 1927-1929 pobývala jako stipendistka Rockefellerovy nadace v USA. Výsledky amerického bádání zúročila v monografii „Kulturgeschichtliche Grundlagen der Amerikanischen Revolution“, která vyšla r. 1931 jako příloha renomovaného časopisu Historische Zeitschrift. Knihu r. 1932 předložila na Německé univerzitě v Praze jakožto habilitační práci. Přestože posudky byly pochvalné a komise vedená prof. Wilhelmem Wostrym se rovněž vyjádřila pozitivně, vedení Filozofické fakulty Německé univerzity odmítlo její docenturu schválit. Kromě nepřátelského postoje k emancipaci žen ve vědě se zde projevil i sílící antisemitismus. R. 1933 se zapsala na Vídeňskou univerzitu a ve zdejších archivech studovala problematiku evropského míru v 17. století, například působení Wilhelma Egona z Fürstenbergu. V období 1933-1934 pracovala v Zemském archivu v Praze a zároveň složila s vynikajícím prospěchem tzv. děkanskou zkoušku z českého jazyka. Poté ještě absolvovala knihovnický kurz na české Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, od r. 1935 byla zaměstnána jako pomocná vědecká síla v Národní a univerzitní knihovně v Praze. R. 1936 předložila svůj druhý habilitační spis, ovšem komise, složená z nacionálně orientovaných profesorů (Josef Pfitzner, Gustav Pirchan), se opět postarala o její odmítnutí. Slibná akademická kariéra se tak před ní definitivně uzavřela. Již dříve své aktivity směrovala do ženského hnutí, byla členkou pražského spolku Frauenfortschrift, r. 1935 se zúčastnila Mezinárodního ženského kongresu v Istanbulu. Po okupaci Československa byla z rasových důvodů šikanována a r. 1940 přišla o své knihovnické místo. Prostřednictvím American Association of University Women neúspěšně připravovala útěk do zámoří, konkrétně na Kubu. Dne 21. 10. 1941 byla jedním z prvních transportů odvlečena z Prahy do ghetta v Lodži, kde byla zavražděna. (ph)
der Deutschen Studenten. Steinherz nakonec svůj úřad uhájil až do konce funkčního období, a stal se tak prvním židovským rektorem na německojazyčné univerzitě. Patrně i v důsledku aféry se v druhé polovině dvacátých let začal zabývat židovskými dějinami na českém území. R. 1927 publikoval sborník „Die Juden in Prag“. Stal se také vůdčí osobností Společnosti pro dějiny židů v Československé republice, jejíž ročenky pravidelně vydával. Společnost se ve třicátých letech úspěšně rozvíjela, ránu jí zasadil až Mnichov. Její činnost byla oficiálně ukončena nařízením říšského protektora z 5. 5. 1940. Samuel Steinherz byl 6. 7. 1942 deportován do ghetta v Terezíně, kde také 16. 12. 1942 – o svých 85. narozeninách – zemřel. (dr)
SIEGFRIED REITER (Nový Rousínov 1863 – Osvětim 1943) klasický filolog a děkan Filozofické fakulty Německé univerzity v Praze Narodil se 12. 2. 1863 v Novém Rousínově na Moravě v německé židovské rodině. V letech 1872-1880 studoval v Brně a poté nastoupil na univerzitu ve Vídni, kde se u Theodora Gomperze, Wilhelma von Hartela a Karla Schenkla věnoval klasické filologii. R. 1885 promoval na základě disertace o metrice v dílech tragických řeckých básníků. Po absolvování univerzity podnikl studijní cestu do Itálie. R. 1896 přišel do Prahy, kde získal místo gymnaziálního profesora na Vinohradech. Odborně se věnoval především helénistickým a raně křesťanským autorům. Pro významnou edici „Serta Harteliana“ připravil vydání neznámého Pelagiova listu, editoval také dva rukopisy textů Filóna Alexandrijského. R. 1901 se habilitoval na pražské Filozofické fakultě německé Karlo-Ferdinandovy univerzity. V r. 1911 byl jmenován mimořádným a konečně r. 1922 řádným profesorem klasické filologie. V letech 1927-1928 zastával funkci děkana filozofické fakulty. Jako emeritní profesor učil řečtinu až do roku 1938. Vydával kritické textové edice, mimo jiné se podílel na edici spisů latinských církevních otců Corpus Scriptorum Ecclesiasticorum Latinorum (CSEL) a vydal rovněž objemnou korespondenci filologů Friedricha Augusta Wolfa „Ein Leben in Briefen“ a Karla Otfrieda Müllera „Briefe aus einem Gelehrtenleben 1797-1840“. R. 1942 byl poslán do Terezína a ještě téhož roku na podzim byl odvezen transportem do Osvětimi. Zde byl Siegfried Reiter během roku 1943 zavražděn. (dr)
MAXIMILIAN ADLER (České Budějovice 1884 – Osvětim 1944) univerzitní profesor a klasický filolog Narodil se 21. 9. 1884 v židovské rodině německého jazyka v Českých Budějovicích, kde též v letech 1894-1902 navštěvoval státní gymnázium. Od r. 1902 studoval klasickou filologii na Filozofické fakultě Vídeňské univerzity a r. 1906 zde byl promován doktorem filozofie. Na podzim 1907 se vydal na roční studijní cestu do Itálie a Řecka, k jejímuž financování získal rakouské vládní stipendium. Poté působil jako gymnaziální profesor v jihomoravském Mikulově (1908 -1922) a v Praze-Vinohradech (1922-1923), konečně pak na Německém dívčím reformním reálném gymnáziu v Praze (1923-1932). Zároveň se intenzivně věnoval vědecké činnosti a publikoval hned několik monografií o Senekovi, Hérakleitovi, Plútarchovi a Filónovi. V letech 1903-1924 vydal společně s Hansem von Arnimem v nakladatelství Teubner v Lipsku čtyřsvazkové dílo „Stoicorum veterum fragmenta“, dodnes velmi ceněné. R. 1929 předložil svou knihu o Filónovi Alexandrijském na Filozofické fakultě Německé univerzity v Praze jako habilitační práci a r. 1930 se úspěšně habilitoval v oboru klasické filologie. Už r. 1931 začal přednášet, o dva roky později se stal řádným zaměstnancem univerzity, od r. 1934 působil jako vedoucí latinského oddělení Semináře pro klasickou filologii. S platností od 1. 10. 1937 jej prezident republiky jmenoval mimořádným profesorem klasické filologie. Studium židovského myslitele Filóna nebylo pro Adlera samoúčelné, čerpal z něj inspiraci k propojení židovské myšlenkové tradice s ideály humanismu. Fascinoval jej rovněž socialismus, nikoliv však ten marxistický. Univerzitními studenty byl milován jako vynikající pedagog, jenž strhával svými skvělými přednáškami. U ostatních profesorů platil za vědeckou autoritu i dobrého společníka. Ve svých seminářích se zabýval řeckou i latinskou filologií, velký důraz kladl na výklad řeckých a římských básníků. Na počátku r. 1939 musel na nátlak nacisticky orientovaných kolegů opustit Německou univerzitu. Po likvidaci Československa a zřízení Protektorátu, když byly židovské děti vyloučeny ze škol všech stupňů, právě Adler pro ně organizoval tajné „bytové semináře“, sháněl učitele, koordinoval výuku a organizoval zkoušky. R. 1942 byl deportován do ghetta v Terezíně, kde se v rámci židovské samosprávy stal vedoucím referátu vzdělávání mládeže. S E. Utitzem se aktivně podílel na organizaci kulturního života, a to včetně divadla, koncertů, přednášek, jazykových kurzů i sportovních akcí. Ani ve stínu smrti neztrácel humor a sebekontrolu, jak vzpomínají pamětníci. Na podzim 1944, krátce po svých 60. narozeninách, byl zařazen do transportu směřujícího do Osvětimi, kde byl krátce nato zavražděn. Adlerovy spisy o stoické filozofii a antické literatuře jsou dodnes reflektovány na univerzitách v Evropě i Americe. (ph)
FRITZ PAUDLER (Libouchec 1882 – Praha 1945?) etnolog a antropolog Narodil se 3. 7. 1882 v Königswaldu (dnešním Libouchci) u Děčína. V letech 1894-1897 absolvoval gymnaziální studia v biskupském chlapeckém semináři v Krupce. Maturitu úspěšně složil na státním reálném a vyšším gymnáziu v Teplicích. Paudler začal studovat práva, po roce však přešel na Filozofickou fakultu německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Na univerzitách v Berlíně, Vídni a Praze navštěvoval přednášky z románské filologie a germanistiky, z cizích jazyků, indologie, etnologie a antropologie. R. 1908 promoval na německé univerzitě v Praze; jeho etnografická disertace „Zur Ethnographie der Genussgiftsitten mit seinem Anhang: Prolegomena zu einer
OTTO STEIN (1893 Žatec – 1942 Lodž) univerzitní profesor a indolog Narodil se 21. 10. 1893 v Žatci v německo-židovské rodině. Na pražské německé univerzitě studoval dějiny, kulturu starověkého Řecka a především indologii u významného profesora Morize Winternitze. R. 1916 byl odveden na italskou frontu. Kvůli psychosomatickým potížím byl však o rok později uznán neschopným vojenské služby. Ještě r. 1918 úspěšně obhájil svoji disertační práci „Megasthenés und Kautilya“, v níž prokázal, že autorem sanskrtského spisu „Arthašástra“ nemohl být Megasthenés, řecký velvyslanec u dvora indického krále. I v dalších pracích Stein úspěšně spojoval indologii se studiem antického Řecka. Věnoval se rovněž indické epigrafice, významu čísel v indické kultuře, staroindickému urbanismu a stavbě pevností. V letech 1931-1932 podnikl díky podpoře československého ministerstva školství stipendijní cestu do Indie. Zde pronesl řadu významných přednášek a stal se členem redakční rady časopisu Journal of Indian History, působil rovněž jako spoluvydavatel pařížské Bibliographie Bouddhique a pražských časopisů Archív Orientální a Indologica Pragensia. R. 1935 byl jmenován řádným profesorem na Filozofické fakultě Německé univerzity v Praze. Mnichovská dohoda a postupná tzv. arizace akademického prostředí dopadla i na Ottu Steina. Již v podzimním semestru 1938 nesměl přednášet a na počátku r. 1939 musel nuceně předat svůj seminář. Herbert N. Randal, knihovník India Office Library v Londýně a Steinův dobrý přítel, se pokusil dostat uznávaného indologa i s jeho ženou do Velké Británie, akce se však nezdařila. Stein sice ještě odeslal svůj majetek včetně rozsáhlé knihovny do Londýna a obdržel od Randala jízdenku na vlak i palubní vstupenku na loď přes kanál La Manche, britské velvyslanectví v Praze však odmítlo udělit Steinovi potřebné vízum. Dne 21. 10. 1941 byl se svou manželkou odvezen transportem do ghetta v polské Lodži. Steinova choť zahynula v květnu následujícího roku, jeho vlastní osud zůstává neznámý. Otto Stein zemřel v lodžském ghettu někdy v průběhu roku 1942. (dr)
Urgeschichte und Entwicklungsgeschichte der Genussgiftsitten“ byla velmi dobře přijata. Dále se věnoval především antropologicko-prehistorickému výzkumu evropských národů. Po přestěhování do Vídně pracoval na tamním antropologickém ústavu pod profesorem Pöchem, s nímž se mimo jiné během 1. světové války podílel na výzkumech v táborech válečných zajatců. Po skončení války se vrátil do severních Čech, kde působil jako ředitel teplického muzea; staral se zde především o prehistorické sbírky. Jeho vědecká činnost se pohybovala na pomezí mezi antropologií, kulturologií, prehistorií a lingvistikou, nejvíc jej ale zajímal výzkum ras evropsko-severoafrických národů. Ve vídeňském časopise Anthropos zveřejnil obsáhlou studii „Cro-MagnonStudien“, která byla později přijata jako habilitační práce. Paudler soudil, že kromaňonci dodnes přežívají ve dvou formách; tmavší a menší se vyskytuje v severní Africe a jižní Evropě (především na Pyrenejském poloostrově) a naopak světlejší a větší ve střední a severní Evropě (nejvýznamněji ve Švédsku). Vycházel přitom nejen z rasových ukazatelů, ale i z řeči a kulturně historických projevů Evropanů. Svoji teorii dále rozpracoval v publikaci „Die hellfarbigen Rassen und ihre Sprachstämme, Kulturen und Urheimaten“, vydané v Heidelbergu r. 1924. Paudler mimo jiné předložil hypotézu, podle níž germánský ideál krásy vychází spíš z kromaňonského než z nordického typu. R. 1929 byl jmenován mimořádným a r. 1936 řádným profesorem na Filozofické fakultě Německé univerzity v Praze. Během tzv. 2. československé republiky (1938-1939) se výrazně zasazoval za své studenty, jimž nebyla z rasových důvodů umožněna obhajoba disertační práce. Krátce na to byl však i on donucen univerzitní prostředí opustit. O dalších osudech Fritze Paudlera není nic bližšího známo. Jako „židovský míšenec“ s židovskou manželkou se konce války patrně nedožil. Někdy se bez udání pramene uvádí, že zemřel roku 1945 v Praze. (dr)
