NÁHRDELNÍK BEZ KONÍ JEN KOŽENÁ ŠŇŮRKA ŽÁDNÝ ZAČÁTEK A ŽÁDNÝ KONEC SPÍŠE JEN KRUH ŽIVOTA BEZ JAKÉHOKOLIV SMYSLU

NÁHRDELNÍK BEZ KONÍ JEN KOŽENÁ ŠŇŮRKA – ŽÁDNÝ ZAČÁTEK A ŽÁDNÝ KONEC SPÍŠE JEN KRUH ŽIVOTA BEZ JAKÉHOKOLIV SMYSLU

MÛj Ïivot s koÀmi 18

4

21.3.2016, 19:00

NÁHRDELNÍK MÉHO ŽIVOTA DVAAPADESÁT RUČNĚ BROUŠENÝCH TYRKYSOVÝCH AMULETŮ. KAŽDÝ TEN KONÍK JE TROCHU JINÝ NEŽ OSTATNÍ A PŘEDSTAVUJE KUS MÉHO ŽIVOTA. V KAŽDÉM KAMENI JSOU ZAKLETY VZPOMÍNKY. PRO MNE VĚDOMÝ ŽIVOT ZAČAL S KOŇMI, TAKŽE NEEXISTOVAL ŽÁDNÝ ZAČÁTEK. POKUD MÁM U SVÝCH ŽÁKŮ ÚSPĚCHY, NEBUDE ANI ŽÁDNÝ KONEC. DOTÝKEJTE SE KAŽDÉHO KONĚ A UŽÍVEJTE SI HO PRÁVĚ TAK, JAKO JSEM TO DĚLAL JÁ.


5

21.3.2016, 19:00


6

21.3.2016, 19:00

ÚVOD

N

a počátku 90. let jsme společně se ženou Pat začali na návrh Jejího Veličenstva královny Alžběty II. sepisovat vzpomínky na všechno to, co se v našem životě seběhlo, abychom svět seznámili s mými nenásilnými výcvikovými metodami. Výsledkem byla autobiografie s názvem Muž, který naslouchá koním, jež se v přibližně deseti zemích zařadila mezi bestsellery a osmapadesát týdnů se držela v žebříčku nejúspěšnějších knih listu New York Times. Na rozdíl od většiny autorů jsem si našel čas k setkáním se svými čtenáři na veřejných ukázkách mých postupů, a do dneška jsem osobně předvedl více než milionu lidí, že používat násilí při výcviku koní je nejen zbytečné, ale vlastně naprosto kontraproduktivní. Přistihl jsem se, že během těchto předváděcích akcí často hovořím o koních, kteří pro mne v životě znamenali nejvíc. Nikdo jiný neměl příležitost seznámit se s koňmi, kteří byli používáni k tak široké škále činností, z nichž jen namátkou vyjmenuji dostihy, parkúrové skákání, drezuru, rodeo, rekreační ježdění nebo tažnou práci a westernové soutěže. Začal jsem uvažovat o tom, že by si ti koně zasloužili samostatnou knihu. Byly to lákavé vyhlídky, to jsem ale ještě netušil, kolik potěšení zažiji, až se budu ponořovat hlouběji a hlouběji do vzpomínek a líčit tyhle báječné členy naší velké rodiny. Ne všichni koně, jimž jsou věnovány tyto stránky, se stali šampiony, všichni ale výraznou měrou ovlivnili můj život. Právě koně s omezeným talentem vždycky byli a nadále budou mými učiteli. Mým cílem je po zbytek života se snažit žádného z nich nezklamat. Lomitas

7


7

21.3.2016, 19:00

MŮJ ŽIVOT S KOŇMI

Mám samozřejmě i smutné vzpomínky, většina jich je ale milých. Na to, aby vám kůň změnil život, nemusíte být profesionálním cvičitelem. Nejspíš každé dítě, které mělo možnost dostat se ke koni, si uchová krásné vzpomínky na společně strávené chvíle. Tyhle děti si pak i v dospělosti uvědomují, že je naprosto v pořádku milovat svého koně. Bylo by báječné, kdyby se mi podařilo svět přesvědčit, že donucování a nadvláda zkrátka nejsou nezbytné, že docela stačí – a navíc je to daleko účinnější – milovat a uznávat. Když jsem knihu psal, snad největší starost mi dělalo rozhodnout se, které koně do ní zařadit. Při zvažování této otázky se mi znovu a znovu vtírala jedna a tatáž myšlenka. Z nějakého důvodu – snad to má co dělat s mými předky z kmene Cherokee – se mi v mysli opakovaně vybavoval náhrdelník. Moji předkové ho považovali za symbol kruhu života a korálky či kameny v něm za okolnosti, jež život nesmazatelně ovlivnily. Když teď cestuji po světě, zjišťuji, že podobnou tradici, k níž náhrdelník patří, mají přírodní národy i jinde. Severoameričtí indiáni často vyrývají do kamene podoby zvířat. Obvykle se tomu říká amulety nebo fetiše. Na opačné straně rovníku zase obyvatelé ostrovů v jižních mořích používají kameny podobné nefritu k zachycování výjevů ze svého života a k rozlišování kmenů a rodů. Arktické národy používají vyřezávané zuby mořských živočichů, kdežto Afričané často využívají kosti. Stále jsem měl před očima dlouhou šňůrku spojenou bez jakéhokoliv uzlíku, bez začátku a konce, vyrobenou nejspíš z bizoní nebo losí kůže. Když jsem se na ni dokonale soustředil, dospěl jsem k závěru, že je nerozdělitelná. A vzpomněl jsem si na Gingera. Na něm jsem jezdil ještě dřív, než jsem mohl mít nějaké vzpomínky, takže můj život s koňmi vlastně ani neměl žádný začátek. Prostě se vynořil z mlžného úsvitu dětství. Nelehké dětství jsem prožil na koňském hřbetě a to se nezměnilo ani v dospělosti. Každý kůň, který pro mne měl nějaký význam, se stal kamenem v náhrdelníku mého života. Využíval jsem poučení, jichž se mi od nich dostalo, a ze vztahů, které se mezi námi vytvořily, jsem čerpal sílu. Nyní jsem se tedy začal zaobírat každým z těch kamenů a hledal jsem poučení, jež z něj vyplynulo a bylo podstatné pro můj další život. Bylo mi jasné, že se nemohu nezmínit o svém prvním koni a o těch, kteří si získali mezinárodní věhlas. Světoví šampioni a koně, které se mnou veřejnost začala spojovat, jsou nepostradatelnými součástmi náhrdelníku mého života. Právě tak jako byla důvodem k uvedení některých koní sláva a bohatství, které vydobyli, rovnocenným důvodem pro vzpomínku byly i zkušenosti, jichž se mi dostalo od jiných báječných koní, kteří se sice

8


8

21.3.2016, 19:00

ÚVOD

nikdy neproslavili, ale obohatili můj život. Bez tichého, ale neopomenutelného přispění těchto neopěvovaných hrdinů bych tu možná už nebyl. Čím hlouběji jsem se zaobíral představou, že je každý kůň kamínkem v náhrdelníku mého života, tím jasněji se mi rýsoval závěr, že bych se měl držet jednoho pravidla. Kůň, po jehož vyjmutí zbude mezera a náhrdelník ztratí celistvost, by tam měl zůstat, a naopak. Kůň, jehož kamínek bude možné z náhrdelníku odstranit, aniž by vznikla mezera, za zařazení do této knihy nestojí. Bez koní by byl můj náhrdelník pouhou šňůrkou. Já mám však náhrdelník kompletní a každý amulet je ručně vybroušen z tyrkysu. To znamená, že každý je unikát, právě tak jako byli jedineční i koně, kteří prošli mým životem. Jednotlivé kameny představují jedince, kteří nejvíce přispěli k tomu, že dnes jsem tím, čím jsem. Zvu nyní čtenáře, aby se seznámil s koňmi mého života a prožíval se mnou radost, kterou mi dali. S koněm Quebrada, držitelem titulu German Oaks

9


9

21.3.2016, 19:00


10

21.3.2016, 19:01

GINGER

V

životě každého jezdce může být jen jeden úplně první kůň. V mém případě to byl Ginger. Když jsem se s ním seznámil, bylo mu asi třináct let a mně byly dva roky. S oblibou vzpomínám na naše první setkání. Já jsem byl děcko netušící, co mu život chystá, kdežto on byl opravdový starý profesionál. Byl to vysloužilý rančerský kůň, rezavý grošák, narozený na ranči Uhl Ranch někdy kolem roku 1924. Na konci 20. let vystupoval na rančerských soutěžích. Bůhví, jaký byl vlastně jeho původ. Vypadal, že v sobě má plnokrevníka i španělské předky, podle statných nohou s osrstěním by se ale dalo soudit, že někde v rodokmenu měl i tažného koně. Vysoký byl asi 152 centimetrů a vážil kolem 570 kilogramů, tedy rozhodně žádný poník. Na začátek našeho vztahu vlastně ani žádné vzpomínky nemám. Byl jsem příliš malý, ale matka mi vyprávěla, že jsem na Gingerovi jezdil sám už ve třech letech. Jasně si však vzpomínám, jak lidé vykřikovali: „Tomu klukovi jsou teprve tři a podívejte se, jak jezdí!“ Podle všeho už jsem zvládal krok, klus a cval. Měl jsem k tomu všechny předpoklady – rodiče bydleli a pracovali na závodišti Salinas Rodeo Competition Grounds, které bylo tvořeno tisícovkou hektarů půdy hned na kraji města Salinas. Nebyla to tedy tak docela pustina. Bylo tam plno budov a všechny nějak souvisely s koňmi. Byla tam aréna regulérních rozměrů s vyvýšenými sedacími ochozy, byly tam dvě stovky boxových stání, koraly a další ohrady všech velikostí i soustava chovatelských stájí. Pozemky dostalo město Salinas darem

Svoji první cenu jsem vyhrál 25. června 1939 na Gingerovi v soutěži honáckých koní v kategorii Junior Stock Horse Class. Výhru mi předávala herečka Jane Withersová.

11


11

21.3.2016, 19:01


a podmínkou tohoto odkazu bylo, že budou využívány jako jezdecké zařízení pro lidi z města. Má rodina v tomto prostředí žila a pracovala. Cvičili jsme koně a provozovali jezdeckou školu, takže koně byli součástí našeho života. Patřili do něj čtyřiadvacet hodin denně. V mnoha směrech to bylo pro malé dítě, jež koně zbožňovalo, perfektní, zároveň to však znamenalo spoustu práce a můj otec byl zvyklý na bezchybné plnění úkolů a uměl to tvrdě vyžadovat. V těch dobách lidé museli být tvrdí. Světem zmítala hospodářská krize a druhá světová válka byla na spadnutí. 15. června roku 1939, když mi byly čtyři roky, přihlásil mě otec s Gingerem do juniorské soutěže farmářských koní v San Juan Batista, což byla nevelká obec asi padesát kilometrů od Salinas, kde jsme žili. Když na mne přišla řada, rozhodčí mě požádali, abych předvedl základní ukázku práce s otěžemi. Ginger provedl dvě osmičky s plynulou změnou kroku za pohybu, docválal na konec arény, zastavil se přesně na značce, zklidnil a udělal půlobrat vlevo. Odcválal na opačný konec, zastavil se, zklidnil se a udělal půlobrat doprava. Potom docválal do středu, zastavil se a odcouval osm až deset kroků. Když jsem z arény vyjížděl, usmíval jsem se od ucha k uchu. Myslel jsem si, že to celé bylo moje dílo. Pravdou ovšem bylo, že to byla Gingerova práce. Dodnes máme starou zrnitou filmovou nahrávku, na které Ginger tyto manévry provádí, a když se teď na ni dívám, jasně vidím, že jsem se jen vezl. Ginger to všechno udělal sám. Vyhráli jsme cenu, jež byla z poloviny tak vysoká jako já. Předávala mi ji tehdejší dětská herecká hvězda Jane Withersová. Ve svých filmech vždycky vystupovala jako veselé děvče, které dokázalo každého rozesmát. Později se po celé zemi proslavila jako „instalatérka Josephine“ z dlouhodobé televizní reklamní kampaně. Dokonce ještě dnes si vybavuji mocné vzrušení, které mě ovládlo, když jsem od ní cenu přebíral. Dodnes ji mám doma na polici. Mosaz už je trochu zašlá a spoje se uvolňují, takže už nestojí tak docela rovně – ostatně jako já – ale chovám ji jako poklad, což jistě dokážete pochopit. Stojí na ní: „Vítěz, divize Děti, M. Roberts, 4 roky.“ Gingerovo jméno tam uvedeno není. Ginger byl pro mne víc než jen učitel – plnil současně roli mého adoptivního rodiče. Lidská mláďata jsou zranitelná. Potřebují chránit před nástrahami života a jejich ochránci mají být rodiče. Ti jsou zodpovědní za výživu a péči o dítě, které se o sebe dosud nedokáže samo postarat. Moje matka mě hýčkala a chránila mě, otec však nikoliv. Byl ke mně hrubý a já jsem se ho bál. Teprve později jsem se od tety Alice, jeho sestry, dozvěděl, že v jeho dětství bylo běžné daleko tvrdší zacházení. Ještě před svými třetími narozeninami jsem se naučil před touto suro-

12


12

21.3.2016, 19:01

GINGER

vostí unikat – utíkal jsem ke Gingerovi. Když jsem na něm jel, zdálo se mi, že mě otec nemůže chytit. Gingerova kmitající kopyta mě unášela pryč od světa bičů, ran a příkrých slov, která bolela daleko víc, než mohlo bolet jakékoliv bití, a v jeho stání jsem se mohl schovávat, s přítelem, který mě chránil a snad o mne měl i zájem. S matčinou pomocí jsem u něj dokonce tu a tam i přespal, to když jsem z matčina chování zřetelně vytušil, že by bylo lepší, kdybych raději nebyl v domě. Za postel mi sloužily Gingerovy jesle na seno a zahříval mě stařičký plátěný spací pytel. Předpokládám, ačkoliv jistě to nevím, že otci matka namluvila, že jsem někde jinde. Nemyslím si, že o tomhle věděl. Druhá světová válka změnila život každému. Ani Ginger a já jsme nebyli výjimkou. Jednoho dne se ve vratech objevil cizí muž v obleku s vázankou a s aktovkou. Už to byl jev u nás téměř nevídaný. S bratrem Larrym jsme přihlíželi, jak ten člověk hovoří s otcem a matkou. Provedli ho po ranči. Prohlédl si stání a zvlášť se zajímal o obvodové oplocení. Když byl s měřením hotov, zapsal si nějaké poznámky do notýsku. Bylo nám s Larrym sice teprve šest a sedm let, ale pochopili jsme, že se něco děje. Ukázalo se, že to byl zástupce vlády Spojených států. Měsíc nato přišel dopis, jímž jsme byli informováni, že ozbrojené síly Spojených států závodiště Salinas Rodeo Competition Grounds rekvírují za účelem vybudování internačního tábora pro Američany japonského původu. Měli jsme se okamžitě vystěhovat, a co bylo horší, rodiče byli nuceni zbavit se čtyřiceti až padesáti koní. Bylo to děsivé. Měla tu být uvězněna skupina obyvatel z našeho okolí a stáje měly být přestavěny na nejjednodušší ubytovací baráky. Vrata měli hlídat ozbrojení vojáci. S některými japonskými dětmi jsme chodili do školy a najednou byly uvězněny. Potraviny začaly být na příděl a někteří moji strýcové oblékli uniformu a byli posláni do dalekých končin světa. To nejhorší ale mělo teprve přijít. Museli jsme drasticky omezit provoz a přestěhovat se do pronajatého domu přímo v Salinas. Na to, abychom dál drželi všechny koně, nebyl čas, peníze ani možnosti. I benzin byl na příděl. Dopravu koní si nikdo nemohl dovolit. Koňského masa bylo zapotřebí k podpoře válečného úsilí. Všichni měli naspěch. Pak dorazila kolona aut, která naše koně naložila a odvezla na jatka do Crow’s Landing v Kalifornii. Ginger byl mezi nimi. Když tam dojela, koně byli vyloženi a s pomocí elektrického obušku nahnáni na rampu. Tam se před každým koněm zvedly ocelové dveře a zase se za ním zavřely. Za těmito dveřmi skončil Ginger. V letech 1937 až 1942 jsem s Gingerem strávil spoustu hodin. Byl jsem

13


13

21.3.2016, 19:01


s ním každý den. Byl mi jeskyní, v níž jsem hledal a nacházel bezpečí, byl mi stromem, na který jsem lezl při svých hrách, dekou, do níž jsem se zabalil, abych se zahřál, a byl mým partnerem, s nímž jsem vyhrál svoji první cenu. A náhle byl pryč a na jeho osud raději nepomyslet. Připadalo mi, že mě všichni zradili – americká vláda, Japonci – a především rodiče. Noc za nocí jsem bez ustání plakal. Snažil jsem se pochopit komplikace války, ale ač jsem se o to opravdu usilovně pokoušel, nikdy jsem nedokázal ospravedlnit smrt toho osmnáctiletého rezavého grošáka, který v sobě pořád ještě měl tolik života. Ztrátou Gingera jsem si uvědomil, jak cenné je přátelství. To on je zcela přirozeně prvním kamenem v mém náhrdelníku. Nevzpomínám si, kdy přesně jsem na něm jel poprvé – prostě mi vstoupil do života. Gingera jsem miloval tak, jak jen může dítě milovat svého prvního koně.

14


14

21.3.2016, 19:01

BROWNIE

Z

našeho domu na závodišti Salinas Rodeo Competition Grounds jsme se přestěhovali přímo do města. Otec dostal práci u policie. Pronajali jsme si starý dům na rohu Church a San Luis v Church Street s číslem popisným 347. Byla to třípokojová dřevěná barabizna, která nás stála 35 dolarů měsíčně. Kromě ní si můj otec pronajal farmářskou stodolu asi čtyři kilometry odtamtud na Villa Street na okraji města. Tam jsme měli těch pár koní, které jsme si mohli dovolit během čekání na návrat do opravdového jezdeckého světa. Měli jsme hřebce jménem Johnny Stewart, klisnu Babe a jejího potomka, jehož otcem byl právě Johnny Stewart. Pak tam bylo ještě pár dalších koní, kteří patřili otcovým klientům. Byla válka. Vzpomínám si, jak mi matka přinesla do pokoje glóbus a ukazovala mi, jak velké je Japonsko a jak Spojené státy. Říkala mi, že tohle svinstvo bude za pár měsíců pryč, my se vrátíme na Competition Grounds a zase budeme žít mezi koňmi. Neukázala mi ale, jak velké je Německo a Itálie, a já jsem ve skutečnosti pochopil rozsah světové války, až když trvala asi tak rok. Měl jsem čtyři strýce v uniformě a věděl jsem, že jeden z nich je někde v jižním Pacifiku. Druhý byl u námořnictva, třetí sloužil jako pilot kdesi poblíž Indie a čtvrtý bojoval jako pěšák v Belgii. Na Competition Grounds jsme se za pár měsíců nevrátili. Válka nám bránila v návratu domů až do roku 1947. V našem starém domě jsem byl zvyklý před otcem se skrývat a to se nezměnilo ani v této nové situaci. Pracoval na směny a většinou si vybíral noční – od půlnoci do rána. Mou hlavní starostí bylo tenkrát neustále kontrolovat své kapesní hodinky, sledovat, kde teď otec je, kdy se vrátí a kdy odejde. Měl jsem je pověšené na koženém řemínku na opasku a snad dvacetkrát za den jsem je vytahoval z džínsů. Ty hodinky mám pořád. Dal

15


15

21.3.2016, 19:01


mi je dědeček. Je to značka „Waltham“, jsou stříbrné, ciferník má římské číslice a jedná se o železničářské provedení, takže jsou prakticky nerozbitné. Takhle podrobně o nich mluvím proto, že v té době to pro mne byl nejdůležitější přístroj, který mi sděloval, kdy se můj otec objeví a kdy bude muset odejít. Dodnes o mně lidé říkají, že jsem posedlý časem. Vždycky vím na minutu přesně, kolik je hodin. Když se teď ohlížím nazpět, chápu, že moji rodiče poznali, jak traumatizujícím způsobem na mne zapůsobila Gingerova smrt, a chtěli mi pomoci nějak se z toho zotavit. Otec se začal zmiňovat o mladém hnědém mustangovi jménem Brownie a matka byla samý náznak, že potřebuji mladšího koně – tak proč ne třeba zrovna Brownieho? Samozřejmě že jsem Brownieho odmítal. Nikdo nemohl – nebo neměl – nahradit Gingera. Po nějaké době mi ale začalo docházet, že Browniemu nemohu dávat vinu za něco, o čem vůbec neví. Jen lidi je možné obviňovat z toho, co se stalo. Začal jsem se proto o něj zajímat. Brownie vypadal jako typický kříženec plnokrevníka s mustangem. Byl vysoký asi 151 centimetrů a vážil přibližně 500 kilogramů. Většina čistokrevných mustangů nedosahovala výšky ani 142 centimetrů a ti opravdu velcí mohli vážit 550 kilogramů. Brownie měl hlavu a krk typického plnokrevníka, ale kratší a kombinované s robustnější stavbou. Vypadal jako kvalitní kůň s jemnější srstí a daleko elegantnějším nesením krku a hlavy, než měli všichni čistokrevní mustangové, které jsem kdy viděl. Srst měl po celém těle tmavě mahagonově hnědou s ebenově černou hřívou a ocasem a černými okrajovými částmi těla. Mezi očima měl pár bílých chloupků, ale člověk se musel dívat hodně pozorně, aby je našel. Pravděpodobně přišel na svět v rámci projektu chovu remont, což byla iniciativa vedená vládou Spojených států s cílem produkce koní pro vojsko. Znamenalo to připouštět domestikované hřebce na klisny mustangů a produkovat tak potomstvo, které bylo větší než většina mustangů a vhodné k zařazení do stavu vojenské jízdy. Do projektu byli dokonce zařazováni i někteří tažní koně, aby bylo dosaženo velikosti a síly potřebných k tahání těžkých děl. Brownieho otec byl pravděpodobně plnokrevník. Začal jsem si na Brownieho zvykat, a tak mi samozřejmě přibyla další povinnost – musel jsem ho schovávat před otcem. V mých očích byl na Brownieho stejně hrubý jako na mne a já jsem před ním musel Brownieho chránit. Můj otec ve skutečnosti jen využíval metody, které byly tehdy standardní. Stojí za to podívat se na jejich pozadí už proto, že jsou v mnoha částech světa užívány dodnes.

16


16

21.3.2016, 19:01

BROWNIE

Když na území, jež my dnes známe jako Spojené státy, přišli poprvé Španělé, byly tu doslova miliony bizonů, antilop a jelenů, ale žádní koně – ani jeden. Španělé si je přivezli s sebou. S postupem času se koně pozvolna dostávali do přírody. Někteří byli vypuštěni, jiní uloupeni indiány. Navzdory celé škále hojných šelem – jak puma, tak vlk i medvěd dokázali ulovit i dospělého koně – někteří z nich přežili a začali se množit. Postupně se pro ně vžilo označení mustang, což je zkomolenina španělského pojmu „mestengo“, označujícího divoké zvíře. Lidé tu uměli zacházet s koňmi jedině po španělském způsobu a španělští kovbojové neboli „vaqueros“, jak se jim říkalo, užívali neuvěřitelně drsné metody. Není vůbec náhodou, že pro proces podřizování koní se vžilo označení „lámání“. Lámali totiž vůli koní bojovat a dávali jim na vybranou mezi poslušností nebo velkou bolestí. Jednou z používaných technik bylo přivazování nohou. Nejběžnějším způsobem bylo uvázání jedné zadní nohy ke krku a pleci. Zadní noha byla vyvázaná asi čtvrt metru nad zemí, takže kůň musel stát na třech nohou. Šlo o to, že kůň měl s provazem zápasit, až byla jeho vůle zlomena – pak přestal bojovat. Pochopitelně že jsem vídal svého otce, jak podobné metody používá na Brownieho i na další koně, kteří mu byli svěřeni do péče – to nebylo nic neobvyklého. Pokud se Brownie splašil, když mu vítr přes cestu přehnal kus pytle, otec ho „srovnal“, jak se tomu říkalo. Brownie takový trest nesnášel víc než cokoliv jiného. Otec mu hodil kolem krku silný provaz a provlékl ho těžkou ohlávkou. Pak Brownieho uvázal k pevnému sloupku a pojistil si ho pevným postrojem. Dalším silným provazem mu vyvázal jednu nohu nad zemí, takže se Brownie prakticky nemohl pohnout, aby neupadl. Nato otec uvázal na asi desetimetrový provaz kus plachtoviny nebo jiný předmět, který koním nahání strach, postavil se zhruba pět metrů od Brownieho a hodil toho strašáka proti němu. Brownie zpanikařil a pokusil se o útěk, což skončilo jeho pádem a často i poraněním. Bolest, kterou při této proceduře zažíval, jako by v něm budila ještě větší odhodlání bojovat čím dál tím usilovněji. Nikdy však nemohl vyhrát. Během jedné takovéto výcvikové lekce se otec rozhodl použít šustivý krepový papír, do něhož se balil salát v krabicích. Ten vydával pro Brownieho přímo příšerný zvuk, který ho přiváděl k šílenství. Zvuk šustícího papíru ho k smrti děsil. Bývalo pravidlem, že otec spával od devíti nebo desíti hodin dopoledne do nějakých tří nebo čtyř odpoledne. Díky svým kapesním hodinkám jsem věděl, kdy bude nablízku a kdy tedy mám vzít Brownieho někam stranou a přivykat ho na postroj. Tak se říkalo postupu, kdy byla koni

17


17

21.3.2016, 19:01


v postroji ponechána možnost volného pohybu. Využíval jsem toho k tomu, abych dostal Brownieho mimo otcův dosah. Jindy jsem s ním jezdil po polích a prašných cestách v okolí města, pracoval s ním a čekal na chvíli, až se budeme moci oba bez rizika vrátit. Unikal jsem, a když to jen trochu šlo, postaral jsem se, aby Brownie unikl se mnou. Byli jsme na útěku před bolestí a agresí a tento útěk nás zavedl na místa, kam bychom se nejspíš jinak nikdy nedostali. Urychlovalo to mé dospívání a donutilo mě to stát se lepším jezdcem. Když mi bylo asi osm let, začal jsem mít na starosti i některé důležité povinnosti. Ráno, než jsem šel do školy, jsem chodil do stodoly na Villa Street a krmil koně. Základní škola Sacred Heart byla odtamtud jen přibližně dva kilometry. Pracovní šaty jsem nechával ve stodole, protože naše škola vyžadovala uniformu, a po škole jsem se zase mohl vrátit, převléknout se a celé hodiny donekonečna jezdit na Browniem. Jakmile jsem uměl jezdit tak, aby se moji rodiče nemuseli bát, že se mi něco stane, v podstatě jsme byli s Browniem ponecháni sami sobě. Otec měl nabitý program, a když rozhodl, že už není třeba, aby Brownieho dál cvičil, stal se z Brownieho můj kůň, aniž by o tom padlo jediné slovo. Tvrdě jsme pracovali a trénovali. Oba. Teď už jsme jen neutíkali, nýbrž jsme i někam směřovali – mířili jsme za úspěchem v soutěžích, jichž jsem se chtěl začít účastnit hned, jak skončí válka. Výstavy koní i rodea byly pozastaveny, ale my už jsme cítili, že není daleko doba, kdy dojde k jejich obnovení. Byl to způsob jak se vyhnout problémům s otcem. Obecenstvo znamenalo bezpečí, protože násilí, kterého se na mně dopouštěl, bylo skrýváno před zraky veřejnosti. Soutěže by pro mne i pro

Brownie a já při tréninku u stájí Villa Street Stable, 1945

18


18

21.3.2016, 19:01

BROWNIE

Brownieho znamenaly bezpečný přístav, a čím úspěšnější bychom před publikem byli, tím více bychom byli v bezpečí. Pokud bychom s Browniem na soutěžích dosahovali dobrých výsledků, odrazilo by se to na otcově podnikání, s nímž, jak jsem věděl, bude muset začít naplno hned, jak skončí válka. Neustále jsem před otcem mluvil o svých a Brownieho pokrocích při nácviku práce s lasem a tréninku manévrů nezbytných pro westernové soutěže. Kdyby o tom neslyšel, pořád by se do mne pouštěl. Nejspíš by i převzal starost o Brownieho výcvik. Každý náš úspěch však stejně kvitoval kritikou, nikoliv uznáním. Nebojím se říci, že právě to ve mně ještě posilovalo touhu vítězit. Když jsme se v roce 1947 vrátili na závodiště Competition Grounds, byli jsme já a Brownie tým. Měli jsme na přípravu přes čtyři roky a můžete mi věřit, že jsme byli připraveni soutěžit. Bylo mi dvanáct a v celých Spojených státech nebyl dvanáctiletý kluk, který by se mohl se mnou a Browniem měřit. Vyhrávali jsme jednu soutěž za druhou. Kromě důkladné přípravy pro nás byl další devizou Brownieho talent, a nadto kromě schopností disponoval i shovívavou povahou, kterou jsem se naučil oceňovat až mnohem později. Brownie dokázal odpouštět brutální zacházení, jemuž byl podrobován v minulosti, a zůstal velkorysý. Na Browniem jsem se naučil pracovat s lasem. Byl sice lepší na práci zezadu než zepředu, ale dobrý byl v obou způsobech. Práce zezadu znamenala, že poté, co partner hodil laso unikajícímu kusu dobytka na hlavu, Brownie a já jsme se snažili chytit zvířeti zadní nohy. To byla a pořád ještě je metoda užívaná na rančích na západě Spojených států při ošetřování skotu. Když najdete nemocný nebo poraněný kus na kilometry daleko od nějakého koralu nebo jiného zařízení k omezení pohybu zvířete, je nejlepší ošetřit ho za fixace hlavy a zadních nohou lasem. Koně udržují napětí provazů, takže je dobytče znehybněno, a někdo zatím provádí příslušný zákrok k ošetření. S Browniem jsme pomohli ošetřit spousty kusů dobytka, zejména při aplikaci léků na infekční zánět spojivek. Pokud se proti této nemoci nezasahuje včas a pravidelně, může zvíře na postižené oko oslepnout. Na jaře jsme museli často řešit případy nadýmání. K tomuto problému dochází v dobách hojnosti vydatné šťavnaté píce. Skot se nadme plyny a uhyne, pokud mu od nich neulevíte. S Browniem jsme vyhráli řadu soutěží v týmové práci s lasem a řekl bych, že ke konci čtyřicátých let jsem tuto disciplínu trénoval více než kdokoliv jiný. Hrávali jsme spolu takovou hru. Pustil jsem dobytče do hranatého koralu, s Browniem jsme zůstali stát uprostřed a dobytče si zcela logicky našlo cestu do rohu. Nechali jsme je otočit hlavou proti nám a pak

19


19

21.3.2016, 19:01

NÁHRDELNÍK BEZ KONÍ JEN KOŽENÁ ŠŇŮRKA ŽÁDNÝ ZAČÁTEK A ŽÁDNÝ KONEC SPÍŠE JEN KRUH ŽIVOTA BEZ JAKÉHOKOLIV SMYSLU

Recommend Documents