Naše gumová alchymie aneb jak Honda defekt chytla 1 .den Tak konečně jsme se letos dočkali i my! Kdekdo už byl leckde na výletech počasí k tomu svádí měrou nebývalou a naše dvojka pořád nic. Říkám si : ,,Člověče neblázni, vždyť je teprv duben!“, ale znáš to milý čtenáři ten zimní absťák. Koukám jako výr na víkendovou předpověď, konec dubna a až 30°Celsiových? Inu svět se řítí asi někam do záhuby, jaro žádné, hupky přímo do léta? Sobota půl šesté, koukám Jitka už taky mžourá očima, hold už se nemůžeme dočkat a tak proč to protahovat, že jo? Hupky z pelechu a jdeme pobalit těch pár věcí na cestu. Nepromoky snad jen z povinnosti, co kdyby náhodou rosničkáři šlápli vedle, že jo, a taky něco na převlečení navečer dohospůdky, to vše zabere jen dva kufříky na ZZR-ce a tak Jitka jede nalehko jen s tankvakem. Je nutno mít foťák a pár drobností tak říkajíc po ruce. Snídaně, přesun k motorkám a v 8.00 polykáme první letošní ,,výletní“ kilometry. Ostrava - Jindřichův Hradec přes Rakousko? Jo!!! Jo to bude ono, zní nadšený Jitčin komentář. Projedeme si silničky těsně kolem naší státní hranice, kilometrově to bude jen něco málo navíc a jistě zažijeme něco pěkného. A ten asfalt za naším jižním pomezím!!!
První zastávku máme 18 km jihozápadně od Brna v Dolních Kounicích. Zřícenina kláštera Rosa coeli (N49.068895°, E16.471006°) se nachází pod hradním kopcem v údolí řeky Jihlavy.Počátky stavby Rosa coeli (Nebeská růže)spadají do roku 1181, želbohu z románské architektury se téměř nic nedochovalo. Ovšem gotiky je tady přehršel už od prvních pohledu na mohutné zdi s jejich opěrnými pilíři a tak po zaplacení vstupního poplatku vcházíme západním gotickým portálem do původního kostela kláštera. Hned za vstupem vpravo je nenápadný malý vchod do věže. Vřetenové schodiště se 76 stupni nás dovede do věžičky, která vystupuje z jižní zdi lodi. Jako na dlani teď máme pod sebou celý půdorys kostela s přilehlým klášterem, jeho křížovou chodbou a rajským dvorem. Po chvilce okounění a nezbytném focení sestupujeme dolů do hlavní lodi s transeptem a podrobně zkoumáme vše co nám zůstalo dochováno z původní stavby. Jitka už běhá okolo a fotí jako o život a tak co kdybys nám hezky řekla co Ti tady spadlo do objektivu? I přesto, že kostel nemá interiér jako ostatní sakrální památky toho typu, vyfotila jsem tu okolo 40-ti fotek. A i kdybych je všechny dala do naší fotoprezentace nepodařilo by se mi poskytnout čtenáři ten stejný zážitek, jaký lze zažít přímo na místě. Zbylé k nebesům vzhlížející vznosné zdi kostela mě zaujaly stejně jako potemnělá křížová chodba se sluncem zalitým rajským dvorem. Historie tu číhá za každým rohem a fantazii tu ty téměř tisíc let staré zdi meze nekladou....... Hezky jsi to vystihla, ale už není vhodná doba k okounění, víš přece kam spěcháme? Ano, malebné městečko Rezt uprostřed vinic, dnes chceme prozkoumat trochu podrobněji. Přejíždíme letos poprvé státní hranici a po pár metrech odbočujeme z 303-ky vpravo na Unterretzbach. Má to svůj důvod a tím je památník odsunu znojemských Němců z léta 1945. Je koncipován jako malá rozhledna, takže vyjdeme pár schodů a zkoumáme měděné desky s německými nápisy obcí, jež směřujíci naše pohledy zpět do Česka a zkoušíme si je přeložit do našeho jazyka (N 48.746776°,E 16.046887°). Malebné náměstí Retzu je jen coby kamenem dohodil a tak mám pocit, že jsme se ani pořádně nerozjeli a už parkujeme před malou zahrádkou u kostela. Apfelstrudel mit Caffee melange je naším povzbuzením a malou náhražkou oběda. Je už půl třetí a půlhodinka zpoždění nás stála plánovanou prohlídku rozsáhlých
vinných sklepů pod náměstím. Zase ovšem, každé zlo je na něco dobré a tak máme více času na kávičku a prohlídku centralplatzu. Jitka fotí krásnou renesanční radnici a kašny, a taky hledáme, kde že se dostaneme do toho podzemního komplexu až tu pojedeme někdy okolo....nezapomeň Ivo ještě na tvou horkou chvilku na pranýři, který je tu na náměstí pro výstrahu na věčnou památku uchován a taky na malebný interiér kostela, ve kterém právě proběhly křtiny. Zatímco většina hostů se hromadí před kostelem, aby popřáli roběti štěstí do života, my se dereme do nitra abychom aspoň chvilku užili barokní výzdobu malého a nezvykle nízkého nitra kostela......Daří se nám to, vchod je hnedle vedle kostelní věže a opravdu, poslední prohlídka je v dubnu ve 14.00 hodin. My však máme něco v záloze a tím je větrný mlýn na kopci nad městečkem, kam dojedeme úzkou silničkou lemovanou vinnými sklípky. Docela nám to tu připomíná uličky v maďarském Egeru. Je škoda, že dnes nekončíme denní nášup kilometrů právě tady. Windmühle je dnes již pouhou atrakcí a magnetem pro turisty, kteří navštěvují vinařství rodiny Bergmannů, jehož je součástí. Poslední ječmen tu semleli roku 1924. Úzký chodník mezi vinicemi z městečka nahoru k mlýnu je lemován zajímavě pojatou, křížovou cestou končící sousoším Kalvarie na, vedlejším kopečku. Naše záložní varianta končí najetím na silnici 30, jež vede k zámku Riegersburg (N48.853868°, E15.770984°) jenž leží ve stejnojmenné vesnici. Tento barokní skvost je v soukromém vlastnictví, prohlídka by však byla reálná nebýt času jenž nás nutí pokračovat. A ten nás nenechává v klidu, slíbili jsme totiž přátelům dojetdo Jindřichova Hradce do 18-té hodiny. Taky máme deficit v palivu, Jitce se nějak rychle vyprázdnila bandaska což je s podivem neb většinou dříve tankuji já. Dnes po pár dnech už
je příčina jasná a čtenář jenž dočte naše povídání do konce se taky jistě dovtípí. Zatím však hledáme benzinku což není až tak jednoduché tady u hranic. No nějaká Shellka je kousek vedle od naší trasy a tak zamíříme natankovat do Drosendorfu. Nacházíme se tak 6 km jižně od Vranovské přehrady ovšem na rakouské straně a tak ještě popotáhneme podél hranice zhruba třicet kilometrů a točíme ostře doprava na Fratres poslední vesničkou před hranicí. Hoplá a jsme opět v Česku, projíždíme Slavonice a Český Rudolec. Zase ten čas!!! Už ani nezastavujeme na foto u zámku ,,Malá Hluboká,, a to je škoda! Začíná zde zřejmě oprava tohoto novogotického skvostu a to by stálo jistě za nějaké to foto, abychom se příště až tady zase pojedeme, mohli kouknout jak to těm řemeslníkům jde. Kamenný rozcestník před Otínem (N 49.134582°,E 15.063662°) je naší poslední krátkou zastávkou, ovšem na bližší zkoumání nějak nedochází. Jitka totiž nachází v zadní gumě nějaký hřebík, už taky delší dobu s motorkou zápasí jak se vzápětí dovídám a tak dotyčnému hřebíku se jaksi věnuji v dané chvíli více. Zdá se, že ještě těch šest km dojedeme a pak se uvidí. Penzion Pod zámkem, který vybral Pavel najdeme bez problému a tak jen co se ubytujeme, začínáme řešit jak a co s defektem. Kolo dost uchází, je jasné, že ráno budeme bez vzduchu a ….......Jejda přijíždějí ostatní, jako bychom se domluvili, kluci jsou tady!! Jsme moc rádi, že se vidíme, Pavel, Honza se Zuzkou, Milan a noví dva kamarádi, oba Petrové. Moc příjemné setkání a KONEČNĚ ZASE NA MOTORKÁCH!!!!!!
2.Den Ráno snídáme pod zámkem v zahrádce zalité sluncem (N 49.142740°,E14.999214°). Řeka Nežárka nám klidně plyne za zády, vesměs se cpeme hemenexem, k tomu kávička, čajík inu dokonalá pohoda. Může si člověk přát víc? A ty teploty na konci dubna!!! Dnes asi zase budou atakovat třicítku. Nu pojďme zpátky do reality, musíme řešit defekt zadního kola. Po příchodu do garáže, kde odpočívají naši miláčkové
se jeden z nich moc netváří. Prázdné zadní kolo dofukujeme Pavlovým kompresorkem, je vidět, že je na podobné případy nachystaný. Ovšem nikdo z nás se neodvážil řešit opravu knoty či sprejem. Možná by se do toho pustil Jindra přijíždějící s baťůžkem, ale ne, nebudeme se míchat do řemesla gumařům pokud to není nutné. A ono není!! Ještě včera jsem domluvil servis vzdálený asi šest km a tak vyrážíme rychle na cestu, než se kolo zase vyprázdní. A pak už jen okouníme a čekáme, až šikovný mechanik gumu opraví. Za nějakou půlhoďku je hotovo a vyrážíme směrem na Pelhřimov a Kutnou Horu. Po pár kilometrech se nám zase něco staví do cesty. Kámen!!! A pořádný!!! Dokonce velký tak, že na něm stojí celý hrad (N49.424296°, E 15.014168°)!!! A hádej milý čtenáři, jakpak se asi jmenuje??? Cestičkou okolo obecního úřadu stoupáme koupit lístky na prohlídku a za slabou čtvrthodinku už vstupujeme donjonem do útrob hradu, přestavěného nyní do neúplně podařené barokní podoby. Že hrad stojí skutečně na skále je patrné i v první místnosti, neboť skála zde tvoří i část podlahy. Ovšem zde už naše uši krmí průvodkyně a tak špiclujeme ušiska ať nám nic neuteče z výkladu. Jedna místnost střídá druhou a v každé si člověk najde něco zajímavého pro sebe. Osobně mě zaujaly hodinové stroje a obrovská mapa českých zemí zabírající celou jednu stěnu knihovny. A samosebou muzeum motocyklů, na nějž jsem se okamžitě začal těšit, jen co jsem zjistil, že je zde stálá expozice jednostopých strojů. Co ty Jitko, povídej! Dalším zajímavým doplňkem pokojů byla bezpochyby i kachlová kamna. Byly tu v několika provedeních a některé dokonce i funkční. Od věci také nebylo poznat tak prosté místo jímž je středověké hradní WC skryté v malém arkýři umístěném na krákorci,
který z venku dotvářel kolorit celé stavby....no odtud pak plyne známé pořekadlo " Dále jen od hradu dále". Prohlídka stála za to, jen by to chtělo trošku více času, hlavně na podrobnější zkoumání motocyklů. Je něco po třinácté hodině, čas na oběd a tak po pár minutách jízdy Pavel zastavuje v jakési vesnici u hospůdky na oběd. I když je nás o dva míň, neb oba Petrové se s námi rozloučili už u hradu, tak jsme asi pořádně prohnali ospalého kuchaře. Prázdná hospoda najednou ožila a objednávky do kuchyně jen pršely. Ale zvládl to chlapík se sporákem vcelku v pohodě a tak po chvíli uspokojujeme jednu ze základních lidských potřeb bryskním pomlaskáváním a popíjením. Kutná Hora kam máme namířeno je ještě nějakých 60 kilásků daleko a tak když kluci zajíždí tankovat pokračujeme s Jitkou dále bez zastávky. Však Milan jistě klukům řekne, že chceme kouknout na Sv. Barboru a dosti nás honí čas. Katedrálu v Sedleci a Kostnici jsme viděli na podzim, když jsme jeli okolo, ale tehdy nám právě čas na Barboru nevybyl. Takže rychle se ubytovat. Pavel zamluvil hotel U Opata, rychle sprcha, převlíknout a pádíme na prohlídku. Kolem Jezuitské koleje přicházíme k severní straně chrámu a můžeme tak okouknou parádní opěrný systém hlavní i bočních lodí. Zde je taky vchod, jímž se dostaneme dovnitř. Západní část průčelí je totiž nyní v rekonstrukci. Historie stavby filiálního kostela, jak bývá stavba taky nazývána, mi osobně trošku zavání českým furianstvím. Dle kanonického práva měla stavba status kaple a ejhle co zde máme za nějakých šest set let a po několika historických vichřicích. Osobně mě zaujala absence transeptu a stejná výška postranních lodí, a kroužená klenba se taky hned tak nevidí. A hledání erbu Dominika Duky bylo neméně zábavné a nebýt Jitky tak koukám do klenebních polí ještě dnes. Pěkné pokoukání a ještě hezčí objevování drobných detailů viď, Jitko? Ani ta, bez pár minut hodina nám nestačila k tomu, abychom poznali všechny zajímavosti, které bezpochyby tento chrám skrývá..... ta nejúchvatnější místa jsou totiž očím návštěvníků skryta. Nachází se vysoko nad ochozy na pilířích. Například tu prý je opice s pomerančem a jde o první ztvárnění tohoto ovoce u nás. Úžasným zážitkem tu jistě bude i mše či varhanní koncert, zdejší akustika jistě skvěle prohlubuje
atmosféru interiéru přitlumeného barevným světlem proudícím dovnitř přes vitráže v oknech. Blíží se osmá večerní a to je čas na schůzku s J. Freudem-Ebenem. Zuzka nám doporučuje hospůdku U Kata a musím konstatovat, že tip nezklamal. U večeře vládne, pohoda kořeněná Jirkovým humorem a tak nás mrzí, že to tady nemůžeme moc roztáčet. Zítra vstáváme už po šesté a v sedm vyrážíme na Ostravu. Volno v práci jsem nedostal a tak musím být ve škole v poledne. U snídaně z Jitky vypadne, že se jí pořád nějak špatně ovládá motorka a my až u první pumpy zjišťujeme, že podhuštěné přední kolo bylo příčinou již včera blbého pocitu z ovládání motorky. Zbytek cesty již proběhl v poklidu, Hondice se najednou s chutí vrhá do zatáček a pro nás to znamená před další cestou jediné, najít si více času, lépe si připravit techniku a odsunout pokud možno gumovou alchymii na domácí garáž.
