Naděje umírá poslední…
Hana Pospíšilová šk. r. 2004/05 ZŠ Dolní Loučky
Bylo studené jarní ráno roku 1943. Podobné, jakých člověk za svůj lidský život zažije spousty a spousty. Slunce se ještě nestačilo vyhoupnout nad obzor a ani nikdo z vesnice ještě nebyl vzhůru. Pokud ovšem nepočítáme židovskou dívku Ester. Bylo jí dvanáct, tatínek jí před několika měsíci odešel za prací a celou tu dobu o něm nikdo nevěděl. Ester žila se svojí maminkou a babičkou. Dědečka už neměla. Zabila ho kulka v první světové válce. Snad právě proto babička tak těžce tatínkův odchod nesla. Ester se rozklepala zimou. Nebylo divu, vždyť byla zakrytá jen tenkou dekou. Vstala z postele, protáhla se, pohodila hlavou, aby se jí vlasy dostaly z čela pryč, a šla si do kuchyně vzít kabát. Přehodila ho přes sebe a ucítila, jak ji látka škrábe, ale byla ráda, že je jí tepleji. Zalezla si zpátky pod deku a snažila se ještě usnout. Zavřela oči, před sebou viděla nádhernou rozkvetlou louku, na které létali motýli. Uviděla sebe a taky mámu s babičkou jak trhají květy. Slyšela se, jak říká: “Maminko, podívej se na toho motýla, jak má krásně zbarvená křídla!“ Počkat! Támhle ještě někdo jde!!!! Kdo to může být???? Ale vždyť to je… …to je TÁTA!!!!!! „Esterko, vstávej! No, tak vylez už z té postýlky a honem!!!“ Ester vstala z postele. Tedy, že by se jí chtělo se říct nedá, ale nechtěla, aby se na ni maminka zlobila. „Umýt, učesat, vyčistit zuby. ŠUP! Pak přijď na snídani.“ volala máma z kuchyně, kde vařila vodu na čaj. Ester šla do koupelny. Vzala do ruky kartáč na vlasy a začala svoji nezkrotnou hřívu rozčesávat. Už od malička měla dlouhé vlasy, černé jako havran. Zapletla je do tlustého copu, umyla si ruce, oči, obličej, vyčistila si zuby a převlékla se do sukně a halenky a přes sebe si přehodila kabát. Obrovská žlutá Davidova hvězda na levé klopě kabátu, která oddělovala Židy od všech ostatních, se nedala přehlédnout. „Tak se posaď. Za chviličku ti dám hrnek s teplým čajem. Nebyla ti v noci zima?“zeptala se maminka ustaraným hlasem hned po příchodu Ester do kuchyně. „Jenom trošku.“ „Dobré ráno.“ přišla do kuchyně i babička „Dobré ráno. Posaďte se a pojďte se s námi nasnídat.“ „Děkuju,ale já dneska snídat nebudu, nemám hlad.“ „Tak si alespoň vypijte čaj.“ „Mami, mohla bych jít ven?“ „S kým a kam?“ „Se Sárou a Jakobem.“ „Tak běž, ale za hodinu buď doma!“ „Jo.“ Sára s Jakobem jsou Esteřini nejlepší kamarádi. Jsou to sourozenci a dvojvaječná dvojčata, ale oni sami tvrdí, že si nejsou vůbec podobní. K minulým narozeninám dostali dohromady jako dárek psa. Opravdického, živého psa. Říkají mu Ascher. „Ahoj,půjdeš si zaskákat přes švihadlo?“ zeptala se Sáry, která jí přišla otevřít. „Jo, jasně. Počkej chvíli, já si vezmu kabát a hned přijdu, jo?“ Za chviličku už obě holky stály před domem Sářiných rodičů a skákaly školku. Byla to jejich oblíbená zábava. „A kde máš Jakoba?“ „Jakob šel někam s Ascherem a klukama. Už od rána je pryč. Pořád někde lítá, i máma to povídala. Zrovna nedávno mu řekla, že není každou chvíli doma a že když potřebuje s něčím pomoct, tak to musí dělat sama. Stejně to ale nepomohlo. To víš, je to kluk. Pořád někde trajdá, domů přijde jenom na oběd a hned potom zase letí pryč.“
„A to opravdu ráno odejde, přijde na oběd a hned zas utíká ven?“ „Jo, skoro každej den. Kdyby to nebylo moje dvojče tak řeknu, že už od narození je padlej na hlavu.“ Obě děvčata se tomu začala smát. „Čemu se tady tak řehníte, vy dvě?“ ozval se za nimi chlapecký hlas. „Ále, podívejme se. Ty ještě trefíš domů?“ začala Sára svého bratra zlobit „Jasně, že trefím. To tvoje přitroublý chichotání je slyšet až na druhým konci dědiny, abys věděla. Sem by trefil i negramotnej,“ oplatil jí Jakob stejnou mincí. „Hele, nechte toho oba dva!“ snažila se je od sebe odtrhnout Ester. „Hele, Sáro, co je dneska k obědu?“ „Hrníček od medu. Nejsem tvůj dvorní sluha, běž si to zjistit sám.“ „Teda ty jsi!“ pohodil Jakob naoko naštvaně hlavou a vydal se cestou k domovním dveřím. „Sáro, já už budu taky muset jít,“ začala se Ester loučit se svojí kamarádkou. „Fakt? Nemůžeš tu ještě chvíli zůstat?“ „Ne, to nejde. Máma by se zlobila.“ „Tak ahoj!“ „Ahoj!“ „Ahoj mami, už jsem doma!,“ „Ahoj Ester, pojď, už na tebe čekáme s obědem.“ „To jsem se tak zdržela? A co jsi uvařila, mami?“ „Až si umyješ ruce, tak se to dozvíš,“ Ester si povzdechne a znuděně odchází do koupelny. Narychlo si umyje ruce a vrací se zpátky do kuchyně. „Tak už se konečně posaď.“ řekne maminka na Esteřinu adresu. Ester se posadila na svoji židli a maminka začala odříkávat modlitbu. „Ester pojď sem. Pomůžeš mi s jednou krabicí.“ volala na ni máma ze sklepa. Ester poslušně šla. Dostala do rukou ohromný balík, s kterým šla do schodů. Položila ho u dveří do kuchyně a šla se podívat za babičkou. Ta seděla v obýváku a pletla. „Co to pleteš?“ „Svetr, ještě je zima. Určitě ho užijem.“ Ester položila hlavu na rozpletený svetr. „Ten bude krásně teplej!“ „Esterko, prosím tě, utíkej mi do kuchyně nalít trošku čaje a dones mi ho sem.“ „Jo,jo. Hned jsem zpátky.“ V kuchyni nalila čaj z konvice, která stála na sporáku. Zanedlouho už nesla teplý čaj v puntíčkovaném hrníčku, ze kterého babička tak ráda pila. Osladit ho nebylo čím. Cukr, který byl na příděl, došel. Vešla do obýváku a skoro se lekla. Uviděla babičku sedět zkroucenou v křesle.Na její tváři bylo vidět, že velice trpí. „Babičko, co je ti?“ „Nic, Esterko, děkuji ti za ten čaj. Víš co, běž se podívat za maminkou, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Utíkej!“ Ester podala babičce hrnek a poslušně šla za mámou do sklepa. Maminka ve sklepě přerovnávala staré oblečení. „Mami, babičce je špatně,“ řekla Ester. Máma okamžitě položila staré papírové krabice a šla do obýváku za babičkou. „Babičko, co je vám?“ „Nic, to bude v pořádku.“ „Bolí vás něco?“ „Asi mi trochu hapruje žaludek, ale to bude v pořádku,“ „Uvařím vám bylinkový čaj.“ „Budeš hodná, děkuji.“ Máma se otočila ke své dceři. „A ty Ester zatím pomoz babičce do postele.“
„Ne, to bude v pořádku, já to zvládnu sama,“ trvala na svém paličatě babička. Ester se musela pousmát. Stejně takto odporoval táta, když mu někdo chtěl s něčím pomoci, teď se konečně ukázalo, po kom to má. „Ale, no tak, babičko, pojď. Já ti pomůžu.“ Ester vzala babičku za ruku a pomalu ji odváděla do postele. Zakryla ji dekou a za chviličku už máma nesla horký čaj. „Tak tady to máte, snad se vám uleví,“ „Určitě a děkuji,“ snažila se babička usmát, ale bylo vidět, jak ji to namáhá. Ester se svojí maminkou ji tedy nechaly spát. Jiný lék nebyl možný. Spánek a hrnek horkého čaje bylo všechno, co si mohly chudé židovské rodiny, mezi které patřila i ta, do které se narodila Ester, dovolit. Peníze na doktory nebyly. Mnohdy nebyly ani peníze na jídlo. Babička se v noci několikrát probudila a nemohla se bolestí ani pohnout. Břicho ji bolelo čím dál víc. S největší pravděpodobností se jednalo o akutní zánět slepého střeva. Ale kde sehnat někoho, kdo by apendix vyoperoval? A taky kde a teď v noci? A tak se stala ta věc, která bez operace slepého střeva přichází. Babičce střevo prasklo a ona zemřela. Byla to pro všechny strašná zpráva. Obzvlášť pro malou Esterku, která měla svoji babičku tolik ráda. Proseděla několik hodin v jejím křesle, v rukou držela nedopletený svetr a plakala a plakala. Byla to obrovská rána. V maličkém domečku teď žila Ester se svojí maminkou sama. Občas zašla ještě za Sárou a Jakobem. Tu a tam zašla Sára s Jakobem za ní a nikdy nezapomněli vzít s sebou Aschera. Začátek jara se najednou přehoupl do léta. Sluníčko už hřálo jako kachlová kamna a viselo na obloze jako obrovská pampeliška. Ester si ho představovala jako veliký žloutek na pánvičce. Jen se na něj sliny sbíhaly. Teplo a jídlo to byla krása! Obojího bylo celou zimu nedostatek. Už dávno přestala nosit dlouhý, teplý a kousavý kabát a vyměnila je za lehčí, pohodlnější a volnější oblečení. Dávno oslavila své třinácté narozeniny. Už z ní byla velká slečna. Psal se červen roku 1943. Všichni do jednoho doufali, že válka brzy skončí a oni začnou svobodně žít. Zároveň se taky modlili k Bohu, aby i oni neskončili jako již několik desítek jejich sousedů a několik tisíců ostatních Židů – v koncentráku. Koncentrační tábor byl pro všechny noční můra. Všichni se ho strašlivě báli a doufali, že válka skončí tak rychle, aby se tam vůbec nedostali. „Ester, pojď rychle oškrábat ty brambory.“ „Už jdu!“ „Tak pojď a rychle“ Ester přiběhla do kuchyně, vzala z plotny kastrolek plný brambor a pustila se do škrábání. „Mami?“ „No?“ „Proč Němci Židy zavírají do koncentráků, ničí jim život a zabíjejí je?“ „To nevím Ester. Asi to vědí pouze oni.“ „Ale jak je možné, že bezdůvodně zabíjejí nevinné lidi?“ „Ester, to je válka,“ „Ale, to je špatně!!!“ rozkřikla se Ester „Celá válka je špatná a na tom my dvě nic nezměníme. Tak to prostě je. Tak se s tím musíme smířit. Jinak to nejde. Ať se nám to líbí a nebo ne. Je to špatné, já vím, ale jsem příliš malý pán na to, abych na tom něco změnila.“ „Mami, ale…“ „Víš co Ester, nebudeme o to už mluvit, ano?“ „Tak dobře“ kývla Ester. Bohužel už nebyla ta maličká holčička, kterou opijete rohlíkem za každé situace, ale byla z ní už velká slečna, která ledasčemu rozuměla, a věcí, kterým rozuměla, přibývalo. Takovéto rozhovory se pomalu zařadily do denního pořádku. Jednou to byli Němci v její rodné zemi,
podruhé zase koncentrační tábory. Nepřeberná studnice Esteřiných otázek začala pomalu její maminku unavovat. „Ahoj Ester, nešla bys se mnou vyvenčit Aschera?“ objevil se najednou u domovních dveří Jakob „Jasně, ale kde máš Sáru?“ „Sára je doma. Já ti nestačím?“ „Stačíš, počkej jenom to řeknu a přezuju se.“ „Mami, půjdu s Jakobem ven, jo?“ „Dobře, ale buď brzy zpátky.“ „Tak můžeme jít,“ vyšla Ester ze dveří. Prošli celou vesnici, až si uvědomili, že jsou na jejím konci. Otočili s a šli zpátky. Povídali si o spoustě věcí, o rodičích, o kamarádech. Jakob vykládal o Sáře a Ascherovi. Došli zpět k domu, kde bydlela Ester. U večeře povídá Ester mamince: „Mami, víš to, že od nás z dědiny jde už zase několik lidí do transportu?“ „Ano, slyšela jsem o tom.“ „To je strašný, proč…“ „Ester, nezačínej s tím zase!“ maminka se už vážně naštvala. Už ji stále nebavilo diskutovat o tom, že je všechno zlé, a o tom, že jsou Němci špatní. Věděla to stejně dobře jako Ester, možná i líp, ale stejně dobře věděla, že je to věc, kterou neovlivní. A právě strach o dceřinu budoucnost někdy zakrývala drsným tónem, kterým chtěla ukončit beznadějné debaty. Byl večer. Ester už byla umytá, převlečená a připravená spát. Najednou ji napadla zvláštní věc. Nikdy to neudělala a v duchu si říkala, že je to pošetilé. Nakonec však zvítězila zvědavost a Ester do ticha a do tmy svého pokojíčku zašeptala: „Babičko.“ „Babičko, slyšíš mě?“ Lehoučký vánek prosvištěl kolem jejího obličeje a zmizel. „Babičko, já vím, že tady jsi. Víš, je mi po tobě hrozně smutno. Vím, nemůžeš se vrátit, ale já bych si to přála a taky, aby tu byl táta a všichni abychom žili stejně jako dřív.“ Náhle se otevřely dveře a Ester sebou až škubla jak se lekla. „Ester ty ještě nespíš?“ „Ještě ne, mami.“ „Tak už spi, je pozdě.“ Ráno se Ester probudila a venku svítilo sluníčko. Po snídani, hnedka běžela ven. Tentokrát šla se Sárou skákat panáka. „Že vás to baví, vždyť je to hra pro malé děti,“ krčil nos Jakob. „Tak si pojď zahrát s námi,“ zvala ho jeho sestra. Rozjařená přiběhla Ester domů, zchladil ji ale pohled na mámu, která seděla s hlavou v dlaních v kuchyni. „Mami, maminečko! Co se stalo?“ „Esterko, moje!“ objala svoji dceru kolem krku. „Ve čtyři hodiny musíme být nachystané na nádraží, odvezou nás,“ „COŽE??????? To není možný!!!“ „Je to, Ester, pravda,“ „NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ, mami, nemůžeme jít do koncentráku. Vždyť jsme nic neprovedly, tak proč máme umřít?????“ Jen co dořekla tuto větu, tak se rozplakala. Maminka, ji přitiskla blíž k sobě. „Esterko, my neumřeme. My budeme dál žít. Válka skončí a my budeme zase s tátou a bude to všechno zase tak pěkný jako dřív. Ne, my dvě neumřeme.“ Máma s očima plnýma slz zabalila do kufru alespoň nějaké prádlo. Moc si toho vzít nesměly. Ester jí se vším musela pomáhat. Konečně bylo sbaleno. „Mami, já půjdu ještě na chviličku ven,“ podívala se Ester na svoji maminku.
„Běž.“ Ester vyběhla z domu ven. Viděla hrající si děti. Hrály si zrovna tak, jako si ještě před chvílí hrála ona se Sárou a Jakobem. Viděla místa, kde chodívala s tátou a domečky babiččiných kamarádek. Viděla také prázdné domy lidí, kteří už v Terezíně nebo jiném koncentráku byli. Byla to nespravedlnost. „Proč, proč? Proč zrovna my?!“ opakovala si Ester stále. Procházela vesnicí a snažila si vtisknout každý krok, který udělala, do paměti, aby na něj nikdy nezapomněla. Pomalu došla k jejich domku. Přede dveřmi stála její maminka. „Tak pojď, Ester, budeme muset jít,“ „Já už jdu,“ povzdechla si Ester a šourala se k mámě. Máma zamkla dveře od domu a tím i zamkla všechny vzpomínky. Došly na nádraží, kde už čekalo spoustu Židů a Cikánů, kteří čekali na to až pro ně přijede vlak, který je odveze na téměř jistou smrt. Kolem jako supi obcházeli esesáci se štěkajícími psy a občas na někoho, kdo se pohnul a nebylo to podle jejich rozkazu, zařvali. Jinak toho mnoho nenamluvili. Na nádraží přijel vlak a esesáci začali nahánět všechny lidi do vagónů. Byla tam jedna starší paní, která do toho vagónu nemohla vylézt a za ní stál německý muž a cosi na ni německy řval. Ester rychle vyskočila do vagónu a podala paní ruku. „Podejte mi ruku, já vám pomůžu,“ řekla paní a tak ji ruku opravdu podala. Ester ji pomohla do vagónu, naštěstí ji maminka viděla a nebyla daleko, tak se k ní rychle dostala a vylezla do stejného vagónu za ní. Byly spolu! Ve vagónu už sedělo několik rodin. Ty dvě se s nimi slušně pozdravily a posadily se na zem. Páchlo to tam, nebylo divu, vždyť v těchto vagónech se za normálních okolností převáží dobytek a teď v nich budou cestovat lidé. Esesák zkontroloval, jestli je vagón zaplněn, a když zjisti, že ano tak se skřípotem zavřel dveře od vagónu a najednou se všichni ocitli ve tmě. Všem lidem, kteří tady byli, vzali za několik málo hodin všechno. Nezůstalo jim skoro nic. Jen malá naděje a víra v Boha, o kterou se mohli opřít. Ester se začala modlit. Modlila se za sebe, za mámu. Za ty tisíce lidí, kteří tady s nimi čekali na vlak. Modlila se za tátu a modlila se také za to, aby se spolu opravdu jednou setkají a budou žít dál, jako by žádná válka nebyla. Vlak sebou trhl a za malinkou chviličku se rozjel úplně. Rozjel se do míst, z kterých se tak málo lidí vrátilo živých. I když kdo ví? Vždyť naděje umírá poslední…
