NAD LEHKOU RANNÍ MLHOU se vypínaly střechy rodin-
ných domků, domů a vil v honosné čtvrti. Mlha milosrdně a shovívavě zakrývala nevábné barevné kontejnery a pozinkované popelnice, které byly vyvezeny před branky na chodník. Po vlhké vozovce právě projížděl popelářský vůz. Bylo něco po sedmé. Tam, kde děti vstávaly do školy, již bylo docela rušno, všude se svítilo. Z pootevřených oken se linula tu hlasitější, tu méně zvučnější hudba, která se snažila proniknout lehkým oparem, a narušit tak spánek posledních spáčů. Někteří majitelé na poslední chvíli vybíhali ke svým přetékajícím popelnicím a vyváželi je v obleku a kravatě na chodník. Pak si otřeli dlaně o kalhoty a nasedli do svých drahých aut. A tak se každé pondělí a čtvrtek sousedé letmo setkávali. Někteří právě teprve před chvílí vylezli z postele, jejich tváře byly patřičně otlačené od polštáře, a ti, co už vyjížděli do práce, mohli jen tiše závidět. A přestože byli ještě neupravení, byl na některé velmi hezký pohled. Popeláři se zájmem sledovali blonďatou krásku v krátké saténové bleděmodré košilce, jak před sebou znechuceně valí popelnici nevalného zápachu, z níž vykukovala špinavá plína Pampers. Zastavili těsně před ní, aby měli ten nejlepší pohled. Řidič zůstal v autě. Zapálil si cigaretu a vychutnával si těch pár minut. 5
Druhý vyskočil z auta a běžel pomoci. Kráska pozinkovanou nádobu štítivě upustila a ihned si kontrolovala své krásné pěstěné dlouhé nehty. S hrůzou zjistila, že si zlomila růžový nehet na ukazováčku. A z dokonalých narůžovělých rtů vyjelo: „Do prdele!“ Třicetiletý dlouhovlasý popelář zřejmě čekal něco jiného, protože jeho svůdný úsměv trochu povadl. Ale kdo by se také nad odpadky smál... Krásce nestál urostlý hezký muž ani za jediný pohled a rychle se vracela zpět do šustivého tepla svých hedvábných peřin. Popelář vzal něžně do velkých rukou popelnici, přesně v místech, kde se jí dotýkala plavovláska, a nesl ji vysypat se slovy: „Nevíš o co přicházíš... Teď bych tam chtěl být s tebou...“ Jeho představu však zničila krutá realita, pach použitých plínek. „Netušil jsem, že dětský hovno tak páchne...“ I soused odnaproti v pruhovaném tmavomodrém saténovém županu a s bílým hedvábným šátkem uvázaným kolem krku, opírající se o zděný plot, vilně sledoval krásku, která byla poněkud víc zahalená mlhou, než by si přál, a o to rychleji mizela z jeho dohledu. Pětašedesátiletý neoholený muž, profesor Zlámal, nyní v důchodu, se poškrábal na bradě a smutně zarecitoval úryvek z Jitra opojení: „O mé Dobro! O mé Krásno! Divoká fanfáro, při které nikterak neklopýtám! Kouzelný podstavec! Hurá k neslýchanému dílu a k zázračnému tělu, poprvé!“ Přestal přednášet a posteskl si: „Mohlo to být takové krásné ráno, kdyby nebyla ta... zkurvená mlha...“ Jakmile na něho zamávala ze své zahrádky baculatá sedmatřicetiletá sousedka Marie Plachá, které jinak v této čtvrti neřekli než Splašená, v natáčkách a v roztomilém růžovém županu s volánky, který stěží dokázal zakrýt její bujné poprsí, tak měl po náladě. 6
„Dej si pozor, aby se ti nesplašily,“ poznamenal sám pro sebe postarší prošedivělý seladon a definitivně mizel ve svém anglickém bílém domku. Místo pozdravu se donutil k úsměvu, jenž vypadal spíše jako škleb. Po nové silnici uháněla stříbrná limuzína s nehlučným motorem pod dlouhou štíhlou kapotou. Zastavila rovnou před kyprou Splašenou, jež tlačila svou naditou popelnici sama na chodník. Nikdo se neměl k tomu, aby jí pomohl. Šofér limuzíny vystoupil a uctivě otevřel dveře, z nichž doslova na čtyři vypadl asi čtyřicetiletý bývalý playboy, manžel Marie Plaché. Dřív to mohl být docela pohledný chlap, jeho tvář však byla nyní odulá a jeho modré oči rámovalo zarudlé bělmo alkoholika a černé kruhy z nevyspání. Manželka na něho zírala s otevřenou pusou. Ani si neuvědomila, že jí popelář násilím vyrval z jejích buclatých prstů popelnici. Bez přestání hleděla na svého muže, pana podnikatele. Playboy se ještě pořád nacházel na čtyřech. Dlouhovlasý krasavec před něho významně postavil vysypanou popelnici, s rozkoší pracujícího si ho vychutnával a směrem ke Splašené pobaveně poznamenal: „Netušil jsem, že jste si opatřila hlídacího psa.“ Žena v natáčkách se konečně probrala a rezignovaně sykla na svého povadlého muže na čtyřech: „Sviňáku!“ Muži se podařilo po několika vykoupáních v louži vstát a vesele pozdravil svou ženušku: „A-ahoj, ko-kotě mo-moje...“ Manželka naštvaně bouchla dveřmi. Manžel zavrávoral a padal na chlápka s popelnicí, který ho naštěstí zachytil. Pavel Plachý se na popeláře vděčně usmál, užuž mu chtěl poděkovat, ale sotva otevřel pusu, zvracel dvanáctiletou whisku řezanou pivem. Nebylo to zvracení, ale přímo gejzír, který přesně mířenou ranou zasáhl pracujícího hezouna v džínsách 7
a triku na tělo s krátkým rukávem, jenž odhalovalo bicepsy. V tváři mladého muže se dalo vyčíst hluboké opovržení, neztratil však duchapřítomnost. Přirazil Plachému před obličej popelnici a nadzvedl víko. Pak ho upustil. Posléze ze sebe serval těsné černé triko a otíral si jím zvratky ze svých paží, nakonec ho odhodil mezi whisku a pivo. Venku mohlo být tak deset stupňů nad nulou, ale chlad mu nevadil. Naproti u plavovlásky se zavlnil těžký sametový červený závěs, ale to už otužilec nezaregistroval, jelikož se na něho řítila rozzuřená hrošice Splašená, která bleskurychle vyběhla ze dveří a vřískala na něho jako smyslu zbavená: „Doufám, že tu popelnici vypláchnete!“ Popelář se vrátil k práci, do svých chlapáckých rukou uchopil další plnou popelnici a laxně odpověděl: „To je váš problém, madam. Nevyplachujeme, vysypáváme! Buďte ráda, že nechci náhradu za triko...“ Profesor Zlámal byl stále ještě v županu a vychutnával si ranní doutníček, ale jakmile zaslechl slova z ulice, neváhal, nasadil si rychle brýle a vše pobaveně sledoval za oknem přes sklopené žaluzie, ale dobrý výhled mu trochu kalila mlha. Otevřel okno, aby mu nic neuniklo a poznamenal směrem ke korpulentní sousedce: „Ty bys potřebovala vypláchnout hubu! Ó ty můj smutku, já ji před dvanácti lety miloval, ty její plaché modré oči dítěte… mohla to být má múza, teď je z ní důra…,“ a z okna znechuceně zakřičel: „Hle, doba prasat a vrahů krásy!“ Posléze profesor spokojeně popotáhl ze svého havana a hned se mu zdálo dnešní hektické ráno o něco hezčí, toužebně se zahleděl k oknům plavovlásky a zasněně pronesl: „Hle, tam bydlí má dlouhonohá bohyně!“ Z protějšího okna se nepatrně sklopily žaluzie, na několik vteřin se tam objevila drobná postava v pyžamu. Usmívající se Sára Lustigová mávala přes žaluzie 8
na svého muže Martina Malého, který nasedal v tmavozeleném obleku od Armaniho do luxusního tmavozeleného BMW. Poslala mu vzdušnou pusu. Bývalý playboy si škytl a chvíli se zdálo, že bude znovu zvracet, ještě setrvával v nakloněné poloze, roztřesenými prsty křečovitě svíral pozinkovanou nádobu, jako kdyby to byla ta nejhezčí holka na světě, ani mu nevadily výpary použité whisky. Pak se narovnal, pusu od zvratků si otřel do béžového rukávu z velbloudí srsti, který patřil dlouhému zimnímu plášti. Jakmile spatřil svou Marii, radostně si to namířil rovnou k ní. Cesta, která by mu trvala maximálně pět kroků, se protáhla na deset. Nadšeně políbil svou ženu na pusu. Splašená ho násilím odstrčila. „Prase!“ znechuceně si odplivla a zakřičela za odcházejícím popelářem: „Co ta popelnice!“ Mlha začínala pomalu opadávat a okna ožívala, zvědavé, ospalé, pomačkané tváře pozorovaly spor mezi unylou sousedkou v natáčkách a mužným popelářem. Jen jeden dům se pohroužil do spánku. Sára Lustigová bez zájmu zatáhla žaluzie.
PO VLHKÉM, CHLADNÉM RÁNU se blížící jaro neodbytně hlásilo o slovo. Po mlze už nebylo ani památky. Venku bylo poměrně hlučně na jinak poklidnou ulici, dětské hlasy se snažily překřičet zpěv ptáků. Učitelka marně okřikovala své pětileté šestileté dětičky, které chtěly dělat všechno možné, jenom ne jít způsobně ve dvojici. Jeden chlapeček se utrhl a utíkal přes vozovku v domnění, že ho paní učitelka nevidí. Zastavil se u plotu zahrady, obklopující světlezelenou vilu z třicátých let. Její architekt se evidentně nechal inspirovat secesí. Tomu napovídala i bílá kovová branka, kterou 9
zdobily květy růží mistrovsky vykované z tenkých ocelových plátků. Kupodivu nepůsobila vůbec kýčovitě, dospělí ji vnímali jako umělecké dílo a dětem mohla připomínat vchod do tajemného světa. Snad její pohádkové vzezření přilákalo malého klučinu, který na špičkách nakukoval mezi železnými květy do strohé zahrady, kde byly pouze vzrostlé túje a několik dalších okrasných jehličnanů. Hned za vstupem do zahrady rostly po obou stranách dva velké rododendrony a za nimi začínal krásný živý plot vedoucí od branky až k bohatě zdobeným secesním bílým domovním dveřím. Mladá učitelka vystrašeně běžela pro své zatoulané dítě, ale nebyla tak rychlá. Chlapeček neodolal a zazvonil. Zvonek, na který dosáhl, byl příliš velkým lákadlem. Učitelka rychle strhla dětskou ručku z tlačítka a už si v duchu připravovala omluvu pro toho, koho ten protivný zvuk přivede ke dveřím. Zároveň však pocítila podivné vzrušení, že by konečně mohla spatřit obyvatelku tohoto domu, o níž od svých starších kolegyň hodně slyšela, ale v celé školce bylo jen málo lidí, již by se mohli chlubit tím, že ji viděli na vlastní oči, natož, že by s ní mluvili. Dokonce i pošťačka, která se u nich často zastavila s poštou a dala si s nimi kávu, si nebyla při svých drbech z okolí moc jistá tím, kdo v tom domě, s asi nejdéle zataženými žaluziemi v celé čtvrti, vlastně bydlí. Zvuk zvonku ještě stále zněl mladé ženě v uších, ale v domě se nic nepohnulo, žádná stopa po životě. Přitom to zvonění evidentně zaslechly i děti na druhé straně ulice a učitelku napadlo, že takový alarm by se lépe hodil na hasičskou stanici než k důstojnému domu. Ještě chvíli počkala a pak s patřičným napomenutím odváděla malého uličníka zpět k jeho spolužákům. Její setkání s tajemnou paní této vily se odložilo na 10
neurčito. Sára totiž i v tuto pozdní hodinu ještě nereagovala na jakékoli podněty z venkovního světa. Podobně jako ostatní dny touto dobou i dnes byla tak důkladně zabalená v peřinách, že jí koukal pouze rezavý krátký pramen vlasů. Pouze podle pravidelných intervalů, v nichž se nazdvihovala přikrývka, se dalo poznat, že je živá. Vtom nepříjemně zazvonil vínový mobil, který ležel na vedlejším polštáři. Asi až po šestém zvonění se vysoukala útlá ruka zpod peřiny a poslepu šmátrala po této vymoženosti, nacvičeným pohybem zmáčkla správné tlačítko a utnula ten protivný, vlezlý zvuk nenáviděného přístroje. Sotva zmizela ruka opět pod dekou, mobil se rozehrál znovu a na displeji se objevilo jméno volajícího Koník. Sára znechuceně odhodila peřinu a vzala do ruky tu podivnou věc, která jí ukradla spánek, soukromí a samotu. Když zjistila, kdo otravuje, zhluboka se nadechla a zničehonic začala hlasitě dýchat a zpěněným hlasem uštvané hospodyňky vydechla: „Koníku, promiň. Byla jsem na zahradě pro tymián... Dělám k večeři tu hovězí kýtu... Aha, nepřijdeš k večeři, máš klienta... ne, dobrý... Došlo portské, kup aspoň bednu na narozeniny...“ Sára se zatvářila dotčeně a s výčitkou v hlase pokračovala v rozhovoru. „Nevím, kde mi hlava stojí, tak tam pošli sekretářku nebo koncipientku... Bože, já nevím, jak dopadl spor mezi Splašenou a popelářem... Pa, pa, Koníku, posílám pusu, musím k troubě.“ Sára odložila mobil, protáhla se, zívla a slastně se opět zavrtala do peřin. Venku se nesnesitelně rozbrečelo nějaké dítě. Žena si naštvaně přetáhla přes hlavu polštář, k dětskému vřeštění se přidalo ještě nesnesitelnější mňoukání zatoulané kočky. 11
Sára Lustigová byla štíhlá žena s dívčími prsy, menšího vzrůstu, měřila něco kolem sto šedesáti čtyř centimetrů. Pěknou postavu si neudržovala díky tomu, že trávila svůj drahocenný čas ve fitcentru nebo na rotopedu, ale zřejmě spaním. Nesnášela pocení, námahu, ochmataná mokrá madla posilujících strojů a hlavně lidi! Pro Sáru představovalo jídlo práci, proto ho nevyhledávala. Kuchyni přímo nesnášela, přestože dřív docela ráda vařila a jedla. Ale to bylo dávno. Když zjistila, že se jí po třicítce začíná zaobalovat její dívčí postava, tak s jídlem jednou provždy skoncovala a vyměnila ho za pití. Její silnou vůli by jí mohl kdekdo závidět. Na svých devětačtyřicet let díky svéráznému stylu života určitě nevypadala. Ani si nemusela dělat starost s tím, že jí bude koncem března padesát. Narodila se ve znamení Berana a v roce Tygra. Byla napůl židovka, ale tradice nedodržovala stejně jako její otec Izák. Nesnášela řád, respektování určitých pravidel a norem. To, co dělali jiní, ona prostě nedělala. Za židovství se však stejně jako její otec nestyděla, proto si ponechala i v manželství své dívčí jméno. Izák ji vychoval svobodně, na svou dobu možná až příliš moderně. Nechtěl se podobat svému přísnému otci Samuelu Lustigovi, který byl zarytým ortodoxním židem a vydědil svého syna v okamžiku, když si vzal mladou Francouzku Brigit, revolucionářku a ještě ke všemu malířku. Děda Samuel to nemohl akceptovat. Tolik si přál, aby se jeho nejmladší synek stal rabínem, a teď ho zradil podruhé. Izák Lustig zahořkl a zatvrdil se, ale jakmile chtěl potlačit v sobě tuto víru, tak jeho žena Brigit si postavila hlavu a pojmenovala svou krásnou černovlasou dcerušku hebrejským jménem Sára. Názor jejího manžela ji prostě nezajímal, byla volnomyšlenkářka a předchůdkyně feministek. Zemřela, když bylo Sáře sedm let. 12
Otec celý život proplakal, už se nikdy neoženil. Jeho vzpomínky patřily velké lásce Brigit a velké nenávisti k otci. Místo pohádek na dobrou noc si své tmavovlasé, zelenooké dcerušce stěžoval, jak se celé mládí promodlil. „Každé ráno jsem si připnul na čelo a pravé předloktí modlitební tefilin a pak jsem se musel modlit nejméně půl hodiny. Klečel jsem na svých vyzáblých kostnatých kolenou na studené podlaze. Jednou jsem se tak úpěnlivě modlil, až jsem si zadřel třísku z parket do pravého kolena. A pak jsem na to vyzrál. Svůj drahocenný, pověstný prak, jenž jsem zdědil po starším bratrovi – ten ho proslavil po celé čtvrti – jsem vyměnil za špinavé chrániče od jednoho kluka. Bál jsem se je vyprat, aby na to otec nepřišel. Riskoval jsem sice svrab, ekzém, plíseň, ale už jsem neměl nikdy žádnou třísku, otlačeniny a modřiny. Spolužáci se mi přestali posmívat. Už jsem nebyl Izák ‚otlačené koleno‘.“ Malá Sára si vždycky smutně posteskla: „Škoda že ten prak vyměnil. Kdybych ho měla, tak bych si připravila pěkně velké kulaťoučké kameny. Jo plnej kýbl! První na řadu by přišla říďa, pak Pepík, co mně nadzvedává sukni, potom Eliška, která řekla holkám, že jsem se vyčurala do vany, když jsme se spolu koupaly...“ Holčička se při té představě záhadně usmála. V té chvíli vypadala jako andělíček. Otec neodolal a políbil ji na čelo. Malá Sára zakňourala: „Tati, povídej mi o Abrahámovi, jak ho Bůh zkoušel. Víš, jak držel nůž a chtěl Izáka podříznout...“ „Celý život jsem se cítil jako Izák, svého otce jsem se bál tolik, že jsem si myslel, že když něco neudělám podle něho, tak mě podřízne.“ „Tati, myslíš, že kdyby Bůh dědečka zkoušel, že by to udělal?“ a naznačila malou ručkou nůž, který podřezává krk. 13
Otec se dlouze zamyslel, ani teď si nebyl moc jistý. A nejistě odpověděl: „Naštěstí Bůh není!“ „To není jistý, tati, dědeček si myslí, že je, a ty, že není. Možná bude pravda někde uprostřed...“ „Kdyby byl Bůh, Sáro, tak by nikdy nedopustil, aby nám umřela maminka,“ oči se mu zalily slzami při vzpomínce na svou půvabnou Brigit. „Možná nás Bůh zkouší...“ Větu nedopověděla, jelikož zjistila, že otec pláče, tak ho chtěla rozveselit a rychle dodala: „Ale šábes byl fajn. Co kdybychom celou sobotu a neděli proleželi v posteli?“ „Tohle slovo přede mnou nevyslovuj!“ a pokračoval dál v sebelítosti. „Šábes pro mne představoval úmorné modlení, modlení a zase modlení. V pátek jsem se povinně modlil v synagóze, abych přivítal šábes. Pak znovu v sobotu dopoledne opět v synagóze a v neděli dopoledne jsem měl nedělní školu, místo abych hrál s klukama u nás na plácku fotbal. A to všechno kvůli tomu, abych byl ve třinácti odměněn a stal se ze mě bar micva, abych se stal mužem. Jako kdybych nebyl mužem už od narození.“ Děvčátko si začalo cucat prst a přemýšlelo: „Možná na tom něco je. Kluci ze třídy jsou pěkní blbci...“ Posléze došla k závěru: „Z těch chlapi nebudou.“ Otec vyprávěl dál: „Ve třinácti jsem přísahal, že až budu dospělý, tak nikdy nevstoupím do synagógy.“ „To já bych zase chtěla mít svatbu v kostele.“ Sára na něho rozverně mrkla: „Víš, kdyby byl Bůh, abych si ho nerozhněvala.“ „Život žida byl a je těžký, Sáro. Můžeš být ráda, že jsi poloviční. Dobře si zapamatuj, všichni židi jsou osamělí a ještě ke všemu nám nalepili na čelo nálepku: To oni ukřižovali našeho Ježíše...“ Holčička se zasmála: „Tati, já myslela, že Ježíš byl taky žid.“ 14
