1.CITRUSY:
Citrus je běžné označení a zároveň rozsáhlý botanický rod rostlin z čeledi routovité (Rutaceae), které pochází z tropické a subtropické jihovýchodní Asie. Slovo citrus pochází ze starořeckého kedros nebo latinského cedrus, těmito slovy byly označovány rostliny s vonnými listy nebo dřevem. Mezi nejčastější citrusy, se kterými se můžeme setkat, patří pomeranč, mandarinka, citron, grapefruit, limetka či šedok (pomelo). Citrusy jsou též velmi oblíbenými pokojovými rostlinami a existují kluby jejich pěstitelů - citrusářů. Citrusy v přírodě jsou nízké (cca 2 – 4m) stálezelené stromy nebo keře. V úžlabí listů se tvoří jednoduché trny, některé druhy jsou zcela bez trnů. Listy jsou jednoduché, s hladkým nebo pilovitým okrajem. Vytvářejí zvláštní druh plodů tzv. hesperidium (typ bobule), složené z tuhé vnější kůry (flaveda), které může nabývat široké škály barevných odstínů (zelené, žluté, oranžové, bílé). Pod ním se nachází měkčí vláknitý obal (albedo) bílé barvy, z nějž dovnitř plodu vyrůstají emergence, ze kterých se tvoří měkká, šťavnatá dužina. V dužině jsou uložena semena, která někdy zcela chybějí v důsledku paternokarpie (bezsemennost, vytváření plodu z neoplodněného semeníku). Dnes se jako citrus označují všechny rostliny z botanického rodu Citrus a některé příbuzné rody, jejichž systematika není ještě zcela vyřešena. Proto ani počet druhů citrusů není jasný. Existují totiž tisíce taxonů, které se někdy překrývají. Mnoho známých citrusů jsou navíc hybridy, a dokonce některé dnes planě rostoucí druhy již vznikly křížením.
NABÍZÍME VÁM ROSTLINY VZROSTLÉ, TEDY MINIMÁLNĚ 4 LETÉ.
Citrus Clementina Klementina pravděpodobně vznikla ve druhotném genetickém centru v oblasti Středozemního moře. Je to stálezelený subtropický keř nebo nízký strom. Dorůstá 3 - 6 metrů (v bytových podmínkách cca 2m) s pravidelnou hustě rozvětvenou kulovitou korunou, která nevyžaduje zvláštní řez. Listy jsou úzké světle či tmavě zelené protáhlého tvaru, je téměř bez trnů. Drobné bílé květy vyrůstají jednotlivě nebo ve shlucích z paždí listů. Většina odrůd potřebuje opylení, některé velmi kvalitní klony plodí partenokarpicky (samosprašně). Plodnost je vysoká, proto je nutná probírka nasazených plodů u některých odrůd. Mrazová odolnost je vyšší ve srovnání s citroníkem cca o 2 - 3 °C. Minimum, které snáší poměrně bez velkého poškození je krátkodobé působení teplot kolem -5°C. V oblasti Středomoří je velmi rozšířená a pomalu vytlačuje mandariny unshiu z výsadeb v lokalitách, kde to dovolí klimatické podmínky a zimní minima neklesají pod -5°C. Nejlepší podnoží pro většinu klementin je Citrange 'Carrizo' a Citrumelo 'Swingle 4475'. Růst na těchto podnožích je velmi dobrý a plody jsou kvalitní. Většina raných odrůd se hodí i do bytových podmínek s možností letního pěstování venku. Některé odrůdy potřebuji k vytvoření velmi kvalitních plodů horké léto s vysokou sumou vegetačního tepla. Na podzim rostlinám vyhovují rozdíly teplot mezi dnem a nocí. Tehdy se totiž plody nejlépe a nejrychleji vybarvují. Klementina je prvotřídní stolní ovoce.
Odrůdy: Corsica 1, Oroval, Marisol
Chinotto Citrus myrtifolia Raf. Činoto à feuilles de myrte, a foglia di Bosso, Boxwood leaf chinoto, foglia di Bosso, Hardas, Chinets, Chinettos, Chinois, Chinotto hybrid, Chinotto variant, Myrte leaf, Myrtifolia, Myrtleleaf, Myrtle-Leaf Kultivar pocházející z jižní Číny, v Itálii je známý po řadu století, pěstuje se též v Alžíru a Izraeli pod názvem 'Hardas'. Podle malíře Nimbuse byl pod názvem "Arancio della China" pěstován v medicejských zahradách již v 16. století. Agostino Del Riccio o něm napsal v r. 1595: "pomeranč z Číny vytváří malé rostliny jako španělská myrta". Ferrari jej popsal jako "Aurantium Sinense", J. Ch. Volkamer popisuje jeho celoroční pěstování v květnících, zmiňuje více klonů a nazývá jej "Arancio nano quasi agro" (málo kyselý malý pomeranč), "Arancio nana dolce" (sladký malý pomeranč), "Arancio da China nanino garbo" (líbezný malý pomeranč z Číny), "Arancio detto Pomin di Dama" (pomeranč zvaný dámské jablíčko) nebo "Aranzo Nanino da China" (malý pomeranč z Číny). Dekorativní rostlina malého až středního vzrůstu, keřovitého habitu, husté koruny, velmi plodná. Odlišuje se svými drobnými, kožovitými a špičatými listy, které se podobají lístkům myrty; proto se také nazývá někdy "mortella" (Myrtus communis L.). Větve beztrnné s krátkými nódy, takže korunka je symetrická, kulovitá s hustým, tmavozeleným olistěním, mladé výhony do fialova, vysoce dekorativní. Remontantní, kvete hojně však především na jaře a na podzim. Drobné bílé květy ve velkém množství na nových i starých větvích vytvářejí jedinečný kontrast s tmavě zelenými listy. Jejich lahodná vůně je srovnávaná s planikou. Plody kulovité, průměr 3-5 cm, hmotnost 40-50 g, na pólech zploštělé, velmi ozdobné, běžně v trsech, vydrží na rostlině velmi dlouho, oplodí tmavě žluté až oranžové, v plné zralosti sytě oranžové. Dužnina plodů je kysele nahořklá, světle oranžová, málo šťavnatá, má 9-10 segmentů a málo až středně semen, na stromě vydrží až dva roky. Plody se konzumují proslazené, kandované, v Itálii se používají na výrobu osvěžujících nápojů (Chinotto) a likérů, ve Francii v Aptu u Avignonu se prodávají krystalizované (naložené v cukru) spolu meruňkami, třešněmi a dalšími plody. Zelené sklizené plody se máčejí v mořské vodě, z jejich kůry se získává olej. Působí okrasným dojmem po celý rok. Dobře srůstá s ostatními podnožemi, je vhodný pro pěstování v květináčích, pravidelně rodí, pro svůj téměř zakrslý růst a malé listy je ceněn milovníky bonsají. Klon 'Boxwood leaf chinoto', který se pěstuje v Kalifornii, je údajně neplodný.
Mandarina unshiu Pochází původně z Číny. Z Číny byla introdukována do Japonska, kde dostala název unshiu a Satsuma. V Japonsku vzniko tzv. druhotné genetické centrum s množstvím velmi kvalitních nových odrůd a mutací. V Japonsku se v současné době pěstuje na cca 80% plochy citrusových výsadeb. Rozšířila se i do dalších oblastí subtropu s chladnější zimou, kde se již ostatní citrusy nedají pěstovat bez rizika mrazových škod. Tyto oblasti jsou v Rusku, na pobřeží Chorvatska, Kalifornie atd. Ve středomořské oblasti je vytlačována Klementinou. V Itálii se pěstuje jen velmi málo odrůd této mandariny především Miyagawa a její mutace. Ve Španělsku se téměř nepěstuje. Ve stavu dormace (zimování) bez plodů snese mrazy do -8 až 10°C. V době vyzrávání plodu vyžaduje horké počasí, které je zárukou vysoké kvality mandarinek. V subtropech s mírnou zimou se mandariny špatně vybarvují a produkují plody horší kvality s nižším obsahem kyselin a tím spojenou méně výraznou chutí plodů. Je to nízký pomalu spíše převisle rostoucí stromek s tmavě zelenými listy a větvemi bez trnů. Řapík je výrazně odčlánkovaný s úzkými nebo žádnými křídly. Bílé květy vyrůstají v paždí listů po jednom nebo více kusech. Z květu se tvoří plody bez opylení partenokarpicky (samosprašně). V případě vysoké násady je vhodná ruční probírka, která zaručí vysokou kvalitu dostatečně velkých plodů. Plody jsou velmi snadno loupatelné s tenkou oranžovou slupkou s velkými siličnými nádržkami. Dužina obsahuje 8 - 12 někdy i více snadno oddělitelných segmentů a téměř nikdy neobsahuje semena. V subtropech kvete jednou brzy z jara a plody dozrávají od září do prosince tj. za 5,5 až 7 měsíců po odkvětu. Pěstuje se mnoho odrůd a klonů, které se dělí do 3 skupin Wase, Goko Wase a Owari.
Miyagawa Citrus unshiu Marc. Mandarina unšiu Miyaga Wase, Miyagawa Wase, Miyagoma Nejrozšířenější japonská raná odrůda ze skupiny Wase, v r. 1923 ji objevil prof. T. Tanaka jako pupenovou mutaci místního klonu mandariny unšiu 'Zairai' v prefektuře Fukuoka. Keř nebo stromek malého vzrůstu, asi 1,5 m vysoký. Plody kulovité, zploštělé, menší až středně velké (4,5-7,5 cm), hmotnost 80- 210 g, oplodí tenké až středně silné, sytě oranžově zbarvené, snadno pufne (při dlouhém ponechání ve vyzrálém stavu na stromě ztrácí kvalitu a chuť). Dužnina ne příliš šťavnatá, sladká, ale vzhledem k většímu podílu kyselin výrazné chuti, bezsemenná, kvalitní, segmenty lehce oddělitelné. Zralé plody vydrží na stromě 3-4 měsíce bez újmy na kvalitě (pak již „pufnou“). Dozrává v polovině října týden po 'Okitsu' těsně před 'Miho' a 3-4 týdny před 'Owari', má vysokou a vynikající úrodnost, je proto třeba věnovat pozornost probírce násady. Patří k oblíbeným mandarinám vhodným i pro pěstování v bytových podmínkách.
Miyagawa: v této fázi se již dá sklízet a jíst
Miyagawa při plném vyzrání
Kumquat (lat. Fortunella) nebo počeštěně kumkvat je citrusům příbuzné ovoce připomínající miniaturní pomeranče. Tento trpasličí pomeranč patří mezi nejmenší citrusové plody, neboť je jen 2-4 cm dlouhý. Plody, dužina i slupka jsou oranžové a jedlé. Kumkvaty pochází z Východní Asie a Jižní Číny, kde jsou známy již od 12.stol. Pěstují se na stálezeleném keři nebo na malém až 3 metry vysokém stromku. Protože mají plody výrazné aroma, nejčastěji se používají při pečení masa (v takovém případě se půlí nebo čtvrtí). Ale mohou se jíst i čerstvé – na rozdíl od pomerančů se jí i se sladkou slupkou. Stačí je jen omýt a odstranit stopku. Vcelku jsou plody často používány také k ozdobě koktejlů a jiných nápojů. Hojně se pěstuje na řeckém ostrově Korfu (Kerkyra), kde se z něj vyrábí stejnojmenný tradiční alkoholický likér,
Nagami Fortunella margarita (Lour.) Swingle Oválný kumkvat Cinese, Jin jie, Luofu, Naga kinkan, Negame, Nippon, Oval, Ovale, Pearl, Perlé Pochází ze západní Číny, patří k nejstarším citrusům, nejrozšířenější odrůda v Číně, Japonsku a v USA, pro Evropu jej objevil Robert Fortune r. 1846 v Kantonu, pěstuje se v Maroku, Izraeli, Brazílii, Kalifornii a na Floridě. Subtropický rozložitý keř nebo strom, v ideálním prostředí dosahuje výšky až 4,5 m, vzrůstný, úrodný, odolný vůči chladu (údajně do -2°C), s hustou korunou a málo trny nebo bez trnů. Listy malé, eliptické nebo oválně kopinaté a zpravidla větší než u ostatních kumkvatů, na líci tmavě zelené s hustou žilnatinou na rubu. Mladé výhonky bývají mírně hranaté se světle zeleným zabarvením. Kvete hlavně v létě, květy jsou malé, bílé, aromatické, vyrůstají jednotlivě. Má oválné nebo podlouhlé, datlovité plody až 4,5 cm dlouhé a 1,5-3 cm široké, hmotnost 5-20 g. Oplodí hladké, oranžově zbarvené, aromatické, obsahuje větší množství siličnatých žlázek, jedlé, chuť je drsnější, s výraznější hořkostí, ale albedo je sladké. Dužnina obsahuje málo kyselé šťávy, 4-5 segmentů, 2-5 velkých dlouhých semen, chuť celého plodu je tak příjemně sladkokyselá. Dozrává od října do ledna, plody dobře drží na stromě. Snadno se řízkuje, štěpuje i kříží, dobře se přizpůsobuje pěstování v nádobě jako okrasná rostlina, ale je vzrůstnější než ostatní druhy kumkvatů. Hodí se pro pěstování v bytě.
Fukushu Fortunella obovata hort. ex Tanaka. Kumkvat Fukushu SRA 325, Fukushu-kinkan, Changshou, Changsou, Chin Chü, Choju kinkan, Chojukinkan, Jiangsu, Kantonský kumkvat, Obovato Někdy též nazýván kantonský kumkvat, pochází z Číny z dávných dob, "changsou" znamená v čínštině "dlouhověký". Pomalu rostoucí, kompaktní, dobře olistěný, beztrnný strom, podobá se kumkvatu 'Nagami', má však větší vzrůst a listy a sklon k vytváření neplodných větví s velkými trny. Podle některých názorů by se mohlo jednat o hybrid oválného kumkvatu F. margarita (Lour.) Swingle. Plody malé až střední (2-5 cm), široce oválné, oplodí ve zralosti zlatožluté, tenké, hladké, jedlé, sladké. Dužnina světle oranžová, středně jemná, poněkud štiplavá, s navinulou příchutí a s pryskyřičným aroma, má 5-9 segmentů a málo semen, jsou velmi velká, polyembryonická. Konzumuje se jako ostatní kumkvaty i s oplodím a také se i konzervují na vynikající kompot. Jako ostatní kumkvaty je poměrně chladuvzdorný ( cca -3 °C) a vhodný pro bytové pěstování. Dobře se mu daří v nádobách jako okrasné rostlině v bytě, není však vhodný do vlhkého podnebí, protože je náchylný na fytoftorovou hnilobu Mallattia crittogamica.
Citroník Subtropický stálezelený 3 - 6 metrů vysoký stromek původem z jižní Číny, kde byly nalezeny formy, které jsou citroníku velmi blízké. Dnes se pěstuje ve všech vhodných subtropických oblastech, kde dal vzniknout celé řadě velmi kvalitních odrůd. Má kulovitou nebo kulovitě vytaženou nepravidelnou korunu a silné obvykle velmi trnité větve. Jsou i odrůdy bez trnů
(např. Zagara Bianco). Listy jsou většinou světle zelené, oválné až elipsovitě oválné poměrně velké. Řapík je bez křídel a je výrazně odčlánkovaný od čepele. Květy vyrůstají v paždí listů jednotlivě nebo ve skupinách (opět záleží na odrůdě). Průměr okvětních plátků rozevřeného květu je od 3 do 5 cm, korunní plátky jsou z venkovní strany narůžovělé a z vnitřní strany bílé. Citroníky jsou remontantní tzn., že kvetou několikrát během roku, některé stromy pak kvetou nepřetržitě. Plody citroníku jsou hesperidia (druh bobule) stejné stavby jako u většiny citrusů. Jsou obvykle 7 - 12 cm dlouhé po dozrání většinou sytě žluté nebo s odstíny světle zelené. Plody se používají hlavně čerstvé k přípravě osvěžujících nápojů, zmrzliny, pro ochucení jídel, k výrobě citronových koncentrátů či výrobě velmi známého likéru Limoncella. Citrony jsou vynikajícím zdrojem vitamínu C, který je nejvíce zastoupen v tenké pigmentové vrstvě oplodí a nejmenší podíl má dužina. Kyselou chuť citronů způsobuje především kyselina citronová v menší míře pak kyselina jablečná. Ve 100g dužiny je obsaženo 52 - 60 mg vitamínu C, zatímco v oplodí až 140 mg. Proto se doporučuje, kde to lze, jíst omyté citróny celé i se slupkou. Citroník je nejvíce náchylný k poškození mrazem s výjimkou tropických druhů, které nesnesou žádný pokles teplot pod bod mrazu. Bezpečná teplota pro vyzrálé výhonky citroníku je kolem -3°C, větší pokles již znamená poškození a teplota pod -5°C je již pro citroníky existenčně likvidační. Proto se pěstuje jen v oblastech, kde nehrozí velké poklesy teplot pod nulu během zimního období. Vyžaduje propustnou na živiny bohatou písčitou zeminu. Vysloveně nesnáší zamokření během zimního období, kdy je velmi citlivý ke hnilobě kořenů. Ze všech u nás pěstovaných citrusů se nejvíce hodí pro pěstování v bytech s ústředním topením. Podle charakteru plodu dělíme citroníky do dvou skupin. Klasické kyselé citrony: např. Adamo, Arancino, Cerza, Eureka, Everbearing, Limone Variegato, Lisbon, Lunario, Ovale di Sorrento, Pavlovský, Procino, Salicifolia, Santa Catarina, Siracusano, Amalphitanum, Villafranca, Zagara Bianca, Sladké citrony, které plodí citróny s nízkým obsahem kyselin: např. Dorshapo, Doux de Mediteranee, Vainiglia, Meyer
Citrus Meyeri hort. ex Tanaka. Pochází z Číny, odkud jej do U.S.A. v r. 1908 přivezl pracovník ministerstva zemědělství Frank N Meyer. Ten jej nalezl nedaleko Pekingu pěstovaný jako ornamentální, málo trnitý keř v nádobě. Při nedostatku světla nebo při přemokření žloutne a shazuje listy a v zimě tedy vyžaduje chladné a světlé umístění. Květy bílé, z vnějšku narůžovělé, poměrně velké, vonné. Plody jakostní, příjemně kyselé, v plné zralosti nasládlé, dají se pojídat i s kůrou, která je tenká, hladká a postrádá typickou citronovou vůni. Tvar plodů kolísá od vejčitého přes podlouhlý až po téměř kulovitý, dosahujíc střední velikosti cca 6 – 9 cm, má jen malou bradavku, obvykle nezřetelnou. Je remontantní, hlavní sklizeň je od prosince do dubna, je však vhodné násadu plodů včas redukovat. Typické pro něj je, že plody z třetího kvetení do
začátku zimování nedorostou, ale zežloutnou a jsou zralé. Nechají-li se přes zimu na stromě, zjara znovu zezelenají a pokračují v růstu. V periodě zrání opět zežloutnou a v plné zralosti dostane oplodí oranžovou barvu, ztrácí kyseliny a nabývá na sladkosti. V tomto stavu jsou plody pochoutkou v syrovém stavu i s kůrou. Dužnina obvykle tmavě žlutá, jemná, velmi šťavnatá, ale šťáva bledá, odlišné vůně od klasických citroníků spíše připomínající sladký lajm či limetu s nízkým podílem kyselin, má 10 segmentů s jemnými membránami a 5 – 20 kulatých semen. Pro barvu vyzrálých plodů i pro jejich poměrnou sladkost se myslelo, že jde o přirozeného křížence citroníku s pomerančovníkem (limonanž, někdy tak byl i nesprávně nazýván) nebo mandarinou (lemandarin), tato domněnka se ovšem nezdá oprávněná, jelikož ze semen vždy vyrostly rostliny s jednotnou charakteristikou, která nikdy nevykazovala prvky cizího vlivu. Prof. T. Tanaka jej i proto zařadil jako samostatný druh. Pro slabou kůru, která těžko snáší přepravu, se nestal rozšířeným exportním ovocem. Je odolnější vůči chladu více než obyčejný citroník (i – 6°C) a vzhledem k jeho velké přizpůsobivosti klimatu i prostředí je obzvláště vhodný pro naše podmínky a hlavně pro pěstování v bytech. Dobře roste na podnoži pomerančovníku nebo rough lemonu. Navzdory rozšířenému názoru o vhodnosti pro domácí pěstování je velmi citlivý na každý nesprávný pěstitelský zásah a snadno shazuje listy (přemokřením či naopak zanedbáním zálivky o škůdci jako např. Sviluška nemluvě). V určitých světových lokalitách trpí Tristézou, u nás je zatím bez viróz. Má také panašovaný klon s ozdobnými listy.
Pavlovský Citrus limon (L.) Burm. f. Citroník Převisle rostoucí odrůda menší plodnosti, dostala se do ruského městečka Pavlovo na řece Oce buď s tureckými obchodníky, kteří do této oblasti jezdili, nebo s ruskými řemeslníky, kteří jezdili do Turecka za prací. Zde se po dlouhá léta pěstovala v tehdejších domcích s malými okénky, takže si zvykla na přítmí a nesnáší prudké světlo a sluneční přímý svit. Podobá se odrůdě 'Eureka'. Olistění je slabší, má velké tmavé listy. Plody rostou na koncích větví a jsou většinou bezsemenné, váží 100-130 g, u báze zaškrcené, dužnina chuťově kvalitní. Má slabší kořenový bal a snadno se množí řízky. Snáší i sušší prostředí. Patří k nejvhodnějším citrusům pro pěstování v bytech, kde je značně dlouhověký. Dlouhé přírůstky nutno často zakracovat.
Cumune Citrus medica L. Cedrát Cedra, Cedro, Cedruna Obecný kultivar, patrně pochází z Indie, odkud se rozšířil do Íránu a díky stěhování Židů byl počátkem 6. století před n. l. prvním citrusem známým v Evropě. Do Itálie byl přivezen
přibližně ve 2. století před Kristem, nejdříve na Sardinii, poté na Sicílii, odtud posléze do Kalábrie a Kampánie. Název ‘Cedro’ často označuje jen cedrát jako druh. Strom málo vzrůstný, s růstem do výšky, nepravidelným tvarem koruny a trnitými větvemi. Listy středně velké, oválné a protáhlé se zoubkovaným okrajem. Krátký bezkřídlý řapík není oddělený od lamely listu. Mladé výhonky a pupeny mají červenofialové zbarvení, vyrůstají spíše ve shlucích. Hlavní kvetení probíhá na jaře a na podzim. Plody velké (až 20 cm – nutná podpěra listů), protáhlé nebo válcovité, s velmi silným a hrubým oplodím světle žluté barvy. Po limetách nejcitlivější odrůda na chlad, v zimním období mají sklon k opadávání listů, na jaře však opět obrůstají.
Sarcodactylis Citrus medica L. Cedrát Typické plody ve tvaru prstů známější pod jmény "Buddhas fingers", česky "Buddhova ruka". Původem dle různých zdrojů z Číny, Japonska nebo Vietnamu a okolních oblastí Indočíny, kde byl pěstován po mnoho staletí za náboženskými i okrasnými účely, býval označován jako C. sarcodactylis Noot. Dnes se pěstuje též v Indii a na Srí Lance. Slabě vzrůstný strom, roste spíše do výšky, má středně velké až velké, elipsovité, částečně kadeřavé tmavě zelené listy s kulatou špičkou. Větve s krátkými trny, citlivý na chlad. Pupeny a mladé výhony nafialovělé, hlavní kvetení na jaře a na podzim. Plody velké, nepravidelného tvaru, poněvadž se jeho karpely nespojují, 9 cm v průměru, dlouhé až 18 cm, se silným oplodím a téměř bez dužniny. U nás se pěstuje zřídka, přestože jde o citrus, který zaplodí v nádobách již druhým až třetím rokem po naroubování. Žluté plody jsou velmi vonné a cení se jejich okrasná funkce. Jsou
velmi dekorativní a užívá se jich k parfémování šatů a místností, k lékařským účelům i k výrobě cukrovinek. Jedlou dužninu však nemají, obsahuje velké množství kyselin. Zralé plody je třeba včas sklidit, aby se předešlo plísním. Vyžaduje teplo, při zimování 15 - 18 st. C. Vhodný pro pěstování v květináčích. Fantastický tvar má i indická odrůda "Sui khar" s obrovskými plody.
Pompelmo Často řazeno mezi Grapefruity. Pravděpodobně však představuje křížence mezi Šedokem čili Pomelem a pomerančovníkem nebo se jedná o hybrid Pomela samotného. Pochází z ostrova Barbados (Antily), kde vzniklo někdy v 17. nebo 18. Století. Je to zřejmě jediný druh citrusů, který nemá svůj původ v Asii, do Středozemní oblasti a na Floridu byl přivezen na počátku 19. Stol. Strom vzrůstný, s hladkými výhony. Velké listy jsou vesměs oválné se zaoblenou špičkou a křídlatým řapíkem. Květy bílé, velké, jednotlivě i ve shlucích. Plody velké podobné klasickému Pomelu (cca 500g), nahořklé chuti podobné Grapefruitu s polyembrionickými semeny (z jednoho semene raší až několik rostlin najednou). V Anglicky hovořících zemích se komerčně považuje za Grapefruit, i když to není z botanického hlediska zcela správně, snad možná díky tomu, že plody vyrůstají převážně v trsech jako u jiných grapefruitů. Tento kultivar pravděpodobně bude náchylný na teploty okolo 0. Naopak by mu neměly vadit tropičtější podmínky a teplejší bytové zimování (okolo 18 – 20 stupňů). V závislosti na
podnoži však může při zimování žlutnout podobně jako např. citroník Meyer či dokonce shodit listy úplně. V případě úplné ztráty listů je třeba zajistit vyšší vzdušnou vlhkost na startu nové sezóny (přelom únor/březen) popř. mikroklima (u menších rostlinek stačí propíchnutý sáček) a 1 týdně hnojit startovacím hnojivem (např. Kristalon Start).
Bergamot Bergamotier, Bergamoto, Bergamotto Stará, základní odrůda, která se objevila v Kalábrii mezi 14. až 16. stoletím, pěstuje se především v Itálii, Bimbi ji vyobrazil a nazval již v 17. století jako "Pera bergamotta, razza d'Arancio" (Hruška bergamotová, druh pomeranče). Botanické zařazení zůstává nejisté, podle Chapota (1962) by mohlo jít o přirozeného křížence mezi bigarádií a kyselou limetou, podle jiných autorů je bergamot přirozený hybrid mezi bigarádií a citroníkem. Další skupina zase uvádí možnost mutace bigarádie C. aurantium L. var. bergamia. Středně vzrůstný rozložitý keř, listy velké, kulaté, lehce zašpičatělé, s úzkými křídly a bezkřídlým řapíkem, bez trnů. Čistě bílé středně velké květy vyrůstají pouze na jaře v dubnu až květnu, plody spíše středně velké (7-8cm), hmotnost 200-220 g kulovité až hruškovité se zachovanou čnělkou, oplodí citronově žluté až žlutooranžové, na první pohled jej lze zaměnit s citronem, hladké, středně silné, pevně přiléhavé, bohaté na esenciální oleje s charakteristickou vůní. Dužnina šťavnatá, žlutozelená, jemná, silně aromatická, nahořklá a velmi kyselá, má 12-13 segmentů a hodně semen. V plodu často zůstává zbytek pestíku. Čerstvé nejsou vhodné k přímému použití, při dotyku vydávají příjemnou vůni. Plody nejsou běžně nabízeny k prodeji, využití nacházejí ve
výrobě parfémů a voňavek. Vhodný pro pěstování v květináči pro atraktivní květy a vůni, dá se množit řízkováním. Rozšíření bergamotu je spojeno s objevem "kolínské vody" v Německu, jejímž autorem je Ital Giovanni Paolo Feminis, který ji poprvé vyrobil kolem r. 1676. Jako základní esenci využil silici obsaženou v oplodí. Z listů a mladých výhonků se lisuje olej petitgrain, přitom lze získat zhruba 5-6 kg oleje z 1 t plodů. Známý aromatický anglický čaj Earl Grey je připravován tak, že směs čajů je navoněna právě olejem z bergamotu. Dnes je tento druh pěstován pouze v Kalábrii. Jako podnož se používá bigarádie.
Pomerančovník Původ pomerančovníku musíme hledat v oblasti jihovýchodní Asie (severní Indie, přilehlá část Barmy a jižní Čina). Dnes se pěstuje ve všech příhodných lokalitách celého světa. Je to nejvíce pěstovaný citrus tvořící přibližně 2/3 světové produkce veškerých citrusových plodů. Pomerančovník nebyl nikdy nalezený v plané formě. Je to stálezelený subtropický strom dorůstající do 6 až 10 výšky s kulovitou korunou (v domácích podmínkách max. 3m). Některé odrůdy pomerančovníku jsou silně trnité jiné naopak téměř bez trnů. Tmavě zelené listy s typickou pomerančovou vůni jsou poměrně velké s krátkým někdy křídlatým řapíkem. Bíle květy vyrůstají ve velkém množství z letorostů na celé rostlině. Jsou menší čistě bílé a silně aromatické. V našich podmínkách jsou velmi vítanou změnou pro včely a další opylující hmyz. Jednou otevřené květy se již nezavírají. U nás je vhodné, aby citrusy mohly vykvést co nejdříve z důvodu větší potřeby vegetačního tepla pro růst plodů. V době růstu květních pupenů by teploty neměly přesahovat 16°C. Při vyšší teplotě se vyvíjí neúplné samčí květy, ze kterých se nevyvinou žádné plody a po odkvětu opadnou. Ve skleníku to není zase takový problém. Pomeranče vykvétají postupně od konce února do konce dubna. Rostliny pěstované v bytech by měly kvést v průběhu měsíce března. V případě letnění rostlin s delší periodou chladného počasí během června (stačí týden) vykvétají citrusy masivně znovu v červenci. Po odkvětu se začínají pomalu vyvíjet malé zelené plody. Plody pomeranče a všech citrusů jsou hesperidia. Kůru plodů tvoří vnější obalová vrstva (perikarp), na níž se rozlišuje velmi tenká pigmentovaná vnější vrstva zvaná flavedo (exocarp) a houbovitá bílá vnitřní vrstva zvaná albedo (mezokarp). Ve flavedu jsou malé nádržky voňavé silice. Dužina (endokarp) je rozdělená do segmentu, které jsou obaleny více či méně jemnými karpelárními membránami. Uvnitř jsou segmenty vyplněny množstvím vřetenovitých šťavnatých váčků a semeny. Semena pokud se vyvinou, jsou v blízkosti semenicového sloupku, který probíhá středem plodu. Semena obsahuji kolem 15% oleje. Pomeranče jsou zpravidla hůře až obtížně loupatelné. Mívají 10 - 13 segmentu. Pokud se vyvinou semena jsou zpravidla mnohozárodečná, na průřezu bílá. Pomerančovník je typickou subtropickou ovocnou dřevinou, která přes zimu vyžaduje krátké období s teplotou lehce pod bodem mrazu. V době dormace bez plodů vydrží krátkodobý pokles teplot až k -7°C. Je to jeden z nejodolněších citrusových druhů pěstovaných pro stolní ovoce spolu s mandarinou unshiu a bigarádii. Nároky na stanoviště - ideální stanoviště je ve volné půdě skleníku či zimních zahradách. Tuto možnost nemají všichni pěstitelé. Proto se snažíme přizpůsobit pěstební podmínky s nároky rostliny. Přes léto pěstujeme citrusy pokud možno na plném slunci s pravidelnou zálivkou a hnojením. Při dobré péči rostliny v květináčích dobře rostou a plodí. Ve volné půdě skleníku je plodnost velmi vysoká a pravidelná.
Podle charakteru plodu se pěstované odrůdy pomerančovníku dělí do 4 základních skupin. První skupinu tvoří nejvíce rozšířené a pěstované žlutomasé odrůdy s oranžovou kůrou a světle žlutou nebo žlutooranžovou dužinou. Do této skupiny pomerančovníků patří 2/3 pěstovaných odrůd a mají v hovorové terminologii název blondy (rané, středně rané a pozdní). Druhou skupinu tvoří tzv. Pupečné pomeranče (rané, střední, pozdní) Třetí skupinu tvoří tzv Pigmentované pomeranče (rané, střední, pozdní) Čtvrtá skupina jsou tzv. pomeranče cukrové (rané, střední, pozdní).
Navelina Citrus sinensis (L.) Osbeck Pomerančovník Dalmau, Early Navel, Italian Navelina 315, Navelina 7.5, Navelina ENL-1, Navelina ISA 315, Navelina Nucelar, Navelina Ricart, Navelina, SG, Navelina Torrente, Smith's Early, Spanish, Washington précoce, Washington Precoz Vznikl r. 1910 ve výzkumném středisku v Riverside v Kalifornii jako pupečná mutace kultivaru 'Washington', je však více odolný vůči chladu a chorobám. Do Španělska se dostal r. 1933 s původním názvem 'Early Navel', tam získal stávající jméno a odtud se později rozšířil i do Itálie, pro školky uvolněn až r. 1968. Nejdůležitější španělská odrůda (tvoří 65 % úrody pozdních pomerančů) nejen pro vysokou úrodnost a odolnost vůči chorobám. Strom středně vzrůstný jako 'Robertson' s široce rozloženou, hustě olistěnou korunou. Charakteristické jsou malé, tmavozelené, eliptické listy. Brzo nastupuje do plodnosti, ale má sklon ke střídavé plodnosti, na mladých stromech jsou plody nepravidelné. Plody středně velké (7-8,5 cm), hmotnost 190-270 g, v průměru menší než 'Washington', díky čemuž získala odrůda své jméno ("navelina" = malý navel), o něco více oválné či obvejčité, zejména u pupku, který je menší, méně výrazný až skrytý, připomíná odrůdu 'Thomson'. Tvar plodů jednoho stromu se liší v různých sezónách, což je obchodní nevýhodou. Oplodí středně silné, hladké nebo mírně zrnité, sytě oranžové, v plné zralosti až do červena. Dužnina červeně oranžová, jemná, šťavnatá, velmi sladká, má málo kyselin, je bezsemenná. Chuť není tak bohatá. Dozrává velmi brzy, koncem října a začátkem listopadu (tedy asi o pět týdnů dříve než mateřský kultivar), oplodí však není ještě plně vybarvené. Plody vydrží na stromě 3-10 týdnů po dozrání, ale může docházet k poškozování oplodí, protože občas praskají u pupku. Rozlišují se klony 'Spanish Navelina' a 'Italian Navelina 315', který má údajně vyšší plodnost a vybarvují se ještě o 7-14 dnů dříve, vnitřně dozrává stejně; vysoká násada plodů vede k jejich menší velikosti, proto se provádí probírka. Nově se začíná rozšiřovat v Austrálii
Washington Citrus sinensis (L.) Osbeck Pomerančovník Nejrozšířenější pupečná raná odrůda, vznikla mezi r. 1800-1810 v Brazílii jako pupenová mutace odrůdy 'Seleta' ve státě Bahia, jehož jméno převzala, proto byla v minulosti označována jako C. sinensis (L.) Osbeck var. brasiliensis Tan. Na Floridu se dostala již r. 1835, v r. 1870 ji dovezl W. Sanford do výzkumného střediska Kalifornské univerzity v Riverside. Když byl tento strom ve stáří již ve špatném stavu, bylo kolem něj nasazeno 16 semenáčků, které byly naštěpovány do starého, hynoucího stromu - pomníku, který ožil a zůstal. Tento strom dal základ nové odrůdě, která se v Kalifornii rozšířila pod názvem 'Washington' i proto, že se časově střídala v plodnosti s odrůdou 'Valencia', takže se pomeranče mohly sklízet téměř po celý rok. V Austrálii, Argentině, Číně a Kalifornii hlavní pupečná odrůda, ve Španělsku tvoří 25 % produkce pupečných pomerančů. V přírodě vzrůstný strom s kulovitou korunou a zelenými, ne příliš tmavými listy. V době kvetení a násady mladých plodů je citlivý na horko a sucho. Plody střední až velké (průměrně 7- 8,5 cm), hmotnost 180-310 g, kulovité až lehce oválné, s jemně zrnitým, pevným, dobře loupatelným žlutooranžovým, v plné zralosti sytě oranžovým oplodím a s pupkem obráceným dovnitř, zatímco kultivar 'Thomson' má pupek obrácený ven. Při pěstování ve vlhkých, polotropických podmínkách v Brazílii je vybarvení oplodí slabé. Dužnina tmavě oranžová, velmi šťavnatá (až 45 %), sladká, velmi chutná, téměř bez kyselin, obvykle 9 segmentů se snadno odděluje, jsou bez semen. Plody dozrávají 7-10 měsíců po odkvětu, na stromě dlouho vydrží, jsou-li pěstovány v příznivých podmínkách. Na příliš vzrůstných podnožích může mít sklon ke granulaci. Nejlepší plody dozrávají v oblastech s teplým létem, ale chladnějším zimním obdobím, v tropech se musí pěstovat jen ve vyšších nadmořských polohách. Mají-li být dlouhodobě skladovány, je nutné ošetření giberelinem. Staré stromy mají sklon ke střídavé plodnosti a malým plodům. U nás dozrává asi v prosinci a dá se pěstovat i v nádobách v bytech. Vznikla z něj řada odrůd, např.: 'Atwood', 'Buckeye', 'Carter', 'Early', 'Gillette', 'Lane Late', 'Leng','Navelencia', 'Nugget', 'Riverside', 'Robertson', 'Summer', 'Surprise', 'Thomson' a řada dalších. Zároveň má řadu klonů, 'Loxgold' je australská selekce od J. Hutchinsona a B. F. Herpse, má o něco větší úrodu, klony 'Nucellar Navel' byly vytvořeny H. B. Frostem k očištění původní odrůdy. Odrůdy 'Fisher', 'Herps' a 'Houghton' jsou někdy uváděny též jako klony.
Vainiglia Sanguigno Citrus sinensis (L.) Osbeck Pomerančovník Dolce, Dolce Lokum, Maltaise douce, Maltese, Meski ânsli, Meski malti, Portogalo Vagniglia, Vagnilia rosato, Vaignilia apireno, Vainiglia, Vainiglia Pink, Vainiglia Pink fleshed, Vaniglia Cukrová pigmentovaná velmi stará raná italská odrůda bez komerčního významu, vzrůstný strom s košatou korunou, velmi úrodný. Plody středně velké (6-6,5 cm), hmotnost 120-130 g, téměř kulovité, mírně zploštělé. Oplodí tmavě oranžové, středně silné, jemně zrnité, dobře loupatelné, se silicemi, narůžovělá barva zasahuje i do albeda. Dužnina růžová, jemná, sladká a velmi aromatická, postrádá kyseliny, má 10 segmentů, málo až středně semen a slabě nahořklou příchutí, což brání jejímu většímu rozšíření, dozráváním se její chuť zlepšuje a připomíná meloun. Narůžovělá barva dužniny je tvořena lykopenem a ne antokyanem jako u grapefruitů. Má rovněž nižší obsah kyselin, patří proto spíše do cukrových než do pigmentovaných pomerančovníků. Může být úspěšně pěstována ve sklenících i v bytech.
Tarocco Citrus sinensis (L.) Osbeck Pomerančovník Bream, Chelif, Taracco, Tarocco #7, Tarocco Blood, Tarocco Dalmuso, Tarocco del Francofonte, Tarocco del Muso, Tarocco Dolnus, Tarocco Francofonte, Tarocco Chelif, Tarocco Messina Krvavá odrůda, vznikla z kultivaru 'Sanguigno Semplice', objevil ji r. 1930 Guisepee Brogna v Piedagaggi di Carlentini na Sicílii, nejpopulárnější italská odrůda. Strom střední velikosti, nepravidelného tvaru, listy značně rozdílné, vejčitě eliptické. Tvoří asi pětinu italské produkce pomerančů na Sicílii. Středně produktivní, ale plody větší než u ostatních krvavých odrůd (69,5 cm), hmotnost 160-310 g, pevné, variabilní v tvarech, oplodí středně silné, žlutě oranžové až karmínové, přiléhavé, jemně zrnité, se silicemi. Dužnina poněkud tuhá, středně jemná a šťavnatá, zpravidla tmavě pigmentovaná, chuť velmi dobrá a výrazná, až malinová, s vysokým obsahem vitamínu C, má 8 segmentů s málo semeny nebo vůbec bez semen. Dozrává v listopadu až lednu, později než 'Moro' a 'Ovaletto Sanguigno'. Plody ponechané po dozrání dlouho na stromech ztrácejí kvalitu, ale lze je dobře skladovat. Pigmentované pomeranče vypěstované u nás je dobré nechat několik dní po utržení uležet, pigmentace se tím zvýrazní. U této odrůdy má všechno nepravidelný tvar, listy, plody, rozvětvení i celkový vzhled, díky čemuž dostala i jméno,"Tarocco" odpovídá v italštině významu "točit se jako káča". U stromů starých kolem 25 let se vyskytuje nekompatibilita s podnoží poncirus. Ideální pro středně klimatické oblasti, možný i do zimních zahrad. Odrůda 'Tarocco Rosso' bývá uváděna i jako klon. Rozeznává se celá řada klonů a odrůd lišících se především dobou dozrávání, jiné jsou uváděny jako samostatné odrůdy, klon 'Bream' má silnější oplodí.
