FÓRUM ČTENÁŘŮ
Veľkosť hniezda ovplyvňuje počet vajíčok
Veľkosť hniezda sa považuje za signál rodičovských kvalít. Samičky rozpoznávajú kvalitu samcov na základe ich ochoty a schopnosti investovať do stavby hniezda, čo potom ovplyvňuje ich vlastné investície (počet vajíčok, začiatok inkubácie). Experimentálne zvýšenie a zníženie objemu stračích hniezd v období pred kladením vajec spôsobilo zmeny v počte nakladených vajíčok. Okrem toho, že straky s väčšími hniezdami kládli viac vajíčok, začínali s inkubáciou neskôr, čím sa znižovali rozdiely medzi vyliahnutými mláďatami. Naopak straky s malými hniezdami mali vajíčok menej a začínali s inkubovaním skôr, čo je typické pre páry žijúce v menej kvalitných teritóriách. Alternatívnou hypotézou skorej inkubácie je ochrana vajíčok pred nepriaznivými faktormi prostredia. V tomto prípade však bol podiel nevyliahnutých vajec vyšší v experimentálne zmenšených hniezdach. (Behav. Ecol. 12, 301–307, 2001/3) Pavol Prokop
C4 rostliny nemusí mít vždycky věnec
Mnohý čtenář si jistě ze školy vzpomene, že rostliny s typem metabolizmu C4 jsou v teplých a spíše suchých podmínkách produktivnější – dovedou využít nižší koncentrace CO2 (viz Vesmír 74, 573, 1995/10). Vyvinuly totiž přídatný mechanizmus, který zvyšuje koncentraci CO2 v místě, kde se tento oxid váže do cukrů, přímo ho tam pumpuje. K tomu slouží zvláštní věnčité uspořádání dvou vrstev buněk kolem žilek listů, známé dnes asi u 8000 druhů kvetoucích rostlin z 250 000 dosud známých. Podle posledních výzkumů se však tato dogmata (snad s výjimkou ekologie) otřásla v základech. E. V. Voznesenskaja a její spolupracovníci si po dlouholetém morfologickém studiu dvouděložných rostlin C4 všimli, že věnčitá anatomie není pro metabolizmus C4 bezpodmínečně nutná. Fotosyntézu „bez věnce“ provozuje např. rostlina subtropických slanisk Bienertia cycloptera z čeledi Chenopodiaceae. Nemá dva odlišné typy buněk koncentricky uspořádaných kolem cévních svazků jako ostatní druhy C4, nýbrž všechny reakce a přesuny metabolitů zvlá-
dají buňky jednoho typu. Ptáte se po bariéře pro CO2 jakožto logické podmínce k tomu, aby byl pumpován do místa, kde se koncentruje? Bariéra je přímo v buňce. Cytoplazma totiž není jen po obvodu buněk, jak je to běžné, nýbrž i v centru buňky, téměř obklopená vakuolou. A právě tyto dvě oddělené cytoplazmy, komunikující pouze tenkými cytoplazmickými provazci, jsou ekvivalentní dvěma buněčným typům „slušných“ rostlin C4. Prokazují to jak ultrastrukturní studie (přítomnost organel, typická morfologie chloroplastů dvou typů), tak rozdělení enzymů matabolizmu C3 a C4 v těchto prostorách. Výsledkem zmíněné adaptace je fyziologické a ekologické chování stejné jako u ostatních druhů C4. (Nature 414, 543, 2001) Jiří Kubásek
Jsou všechny rostliny C4? Velkým objevem „světa C4“ je, že možná žádné rostliny s metabolizmem C3 (k nimž se dosud řadila většina rostlin) neexistují. Zní to skandálně, a proto si to žádá bližší vysvětlení. Britští badatelé J. M. Hibberd (z Cambridžské univerzity) a W. P. Quick (z Univerzity v Sheffieldu) zjistili, že ve stoncích i řapících celeru a tabáku (tradičně typu C3) je podél cévních svazků vrstva buněk s množstvím chloroplastů, tj. buněk schopných intenzivní fotosyntézy. Jak se k nim ale dostane CO2, když v těchto částech rostlin téměř nejsou vzdušné prostory a buňky jsou daleko od povrchu, na němž ani nemusí být průduchy? Protože vědcům tyto buňky připomněly buňky pochev cévních svazků u rostlin C4, začali bádat, zda se také podobně nechovají. A opravdu v nich zjistili mnohonásobně vyšší aktivitu enzymů cyklu C4 než v ostatních částech rostliny (a než běžně u rostlin C3). Jak tyto rostliny CO2 získávají? Musí být zdrojem uhlíku jen anorganický CO2? Aby tomu přišli na kloub, přidali badatelé do substrátu sodu značenou radioaktivním izotopem 14C, a brzy zjistili, že se značený uhlík v těchto buňkách hromadí v organické podobě. Uvedené produkty jsou pak postupně rozváděny po rostlině. Z toho vyvodili, že se rozpuštěný uhličitan pohybuje s vodou v xylému (dřevní části cévních svazků) a odtud je uhličitanový ion přijímán našimi známými buňkami, které cévní svazky obklopují. Postupně však pozorovali, že je takto využit i uhlík pocházející z kořenového dýchání
Bienertia cycloptera z čeledi Chenopodiaceae v kuvajtské poušti
– a recyklyce CO2 je opět znakem metabolizmu C4. Nemusí jít jen o anorganický uhlík, podobně je využit i meziprodukt dýchání – malát. Podíl této asimilace na celkové fotosyntéze běžných rostlin bude jistě nepatrný. Jestliže se ale prokáže, že to platí pro většinu rostlin, objasní se tím mnoho otázek okolo evoluce syndromu C4 – pak by představoval všeobecně rozšířenou preadaptaci, která se ve specifických podmínkách (při nedostatku CO2, za horka a sucha) může rozvinout do syndromu adaptací anatomicko-biochemicko-fyziologických, nazývaných metabolizmus C4. (Nature 415, 451, 2002) Jiří Kubásek Květy tabáku pěstovaného ve Ferganské kotlině v Kyrgyzstánu. Snímek © Stanislav Vaněk
http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, březen 2004
127
JAZYKOVÝ KOUTEK
Zavlečená slova Invaze rostlinné a jazykové mívají shodné rysy, z nichž nejvýraznější je nezřetelná hranice mezi „agresivními přistěhovalci“ a „mírumilovnými kytičkami“ rozhojňujícími diverzitu. Latinská kvítka anděl, kostel, škola či košile zdomácněla už dávno. Košile bližší než kabát stačila dokonce zlidovět, přestože předchůdci obou klíčových slov (lat. casula a staroper. kaba) znamenají tolik co „svrchní plášť“ a detailní měření jejich blízkosti k tělu nutno přenechat historikům odívání. Můžeme si obléci něco, co k nám nepřiputovalo invazí? Z pulovru čiší angličtina (pull over), ze svetru poněkud páchne sweat. Elegantní blůza i šála zvukově připomínají sladkou Francii, byť první z nich etymologicky sahá přinejmenším do Říma (pelusia), spíše však do Egypta (do kraje Pelusium, kde se prý vyráběly tuniky barvené indigem), druhá bývá odvozována od indického místního jména Šáliát. Sporná je „francouzská“ vesta – při pohledu do minulosti nezapře latinu (vestis – oděv, šat), z našeho pohledu je ale „německá“ (převzali jsme ji z něm. Weste). Kalhoty jsou na první poslech Italky (caligotte), jenže jazykový stopař dříve či později vyčenichá latinskou botu (calig), na niž patrně přiléhavé caligotte navazovaly, přičemž bota sama (botte) k nám nemohla doťapat odjinud než – opět – z Francie. Českého rodu není ani punčocha, přestože už našim prarodičům v ní Mikuláš na okýnku nechával oříšky. Připutovala k nám prostřednictvím středohornoněmeckého buntschuoch (dnes Bundschuh), což ovšem byla jen další bota. K noze se připoutávala řemínky, a teprve později se její název přenesl na pletenou punčochu připoutávanou tkanicemi. Dnes ženy nosí punčocháče a muži ponožky, ty ale náš předek nosit nemohl, neboť ještě v 18. století označovala ponožka ptáčníkovo pouto, jímž přivazoval vábicího ptáka („za nožku přiwieže ponožku,“ uvádí J. Jungmann). Kravata vznikla v 17. stol. z francouzského názvu Chorvatů (Croate), chorvatští žoldnéři ve francouzských službách totiž nosívali umně vázaný šáteček kolem krku. Pléd jsme převzali od Skotů, pončo od Mexičanů. S odporem jsme zavrhli germánské kšandy a místo nich zavedli mdlé (rovněž germánské) šle. Chci-li si přece jen obléknout něco nepřejatého, můžu si vzít sukni (ze sukna), co ale zbude mužům? Snad už jen pásek, který mohou doplnit podkolenkami (pořád lepší než prolhané Kniestrümpfe, které v Německu nekryjí kolena o nic víc než u nás). Ukázkou se snažím naznačit, že přejímání slov provázelo češtinu odjakživa. Nejdřív čerpala z latiny a němčiny, později z francouzštiny a dalších neslovanských jazyků. Teprve v národním obrození začala cíleně sahat po slovanské slovní zásobě. Z polštiny do ní buditelé svévolně vpašovali lodyhu, pyl, rozpravu, odvahu, vzor, z ruštiny nápěv, postup, přízrak. Některé z přejímek se ujaly, zejména příroda, která z češtiny kdysi dávno vypadla a v podobě obrozenské přejímky z ruštiny (priroda) do ní byla navrácena. Horší než s přejímkami to bylo s obrozenskými kalky. V krkolomných překladech odtažitý a srostitý skoro nerozeznáme originály (abstraktní a konkrétní), o slovech potažitý a nepotažitý (relativní a absolutní) ani nemluvě. Po obrození zas čeština otevřela dveře jazykům neslovanským. V přejímkách z angličtiny se koncem 19. století počešťovala spíš výslovnost (hokej, fotbal), v dalších vlnách (po válce a po r. 1989) spíš pravopis, což trvá dodnes (mítink, drajv). Přejatá slova prý představují asi třetinu původní české slovní zásoby. Přijde ovšem na to, čemu říkáme původní. Tak jako za „původní“ rostliny dnes považujeme ty, které se objevily po ustálení dnešního klimatu, původní slova jsou (zjednodušeně) ta, která se objevila po vyčlenění Slovanů. Nepředstavujme si ale, že tito lidé byli němí, dokud praotec Sláv spočinuv na kameni nevymyslel jejich jazyk. Měl-li hypotetický praotec na hlavě klobuk, pak sice nevíme, jak tato pokrývka hlavy vypadala, můžeme však rekonstruovat její předchozí neslovanský název. Pavla Loucká
128
Vesmír 83, březen 2004 | http://www.vesmir.cz
Návykové látky a rodina Tým odborníků z Washingtonské univerzity prokázal, že rodiče mohou podstatně ovlivňovat, zda budou jejich děti kouřit nebo zneužívat jiné návykové látky. Jako zvláště důležité se ukázaly následující činitele: l Vazba dítěte na rodinu měřitelná časem, který tráví rodiče s dítětem. l Jasná a důsledně prosazovaná rodinná pravidla, přiměřený dohled a pevná disciplína. l Schopnost konstruktivně řešit rodinné problémy. Vědci zjistili, že dospívající ve věku 18 let, na které rodiče přiměřeně nedohlíželi, měli dvakrát častěji zkušenost s nelegálními drogami. Častější zkušenost s drogami byla také v rodinách, kde se důsledně neprosazovala pravidla (15 % oproti 6 %). Dospívající ve věku 15 let, s nimiž rodiče trávili málo času, zkoušeli nelegální návykové látky třikrát častěji. V rodinách, kde se nedařilo zvládat konflikty, se u dětí častěji vyskytovala i zkušenost s nelegálními drogami (15 % oproti 6 %). V zájmu objektivity je třeba dodat, že na dítě působí i další faktory. K nim patří to, s kým se dítě stýká, dostupnost tabáku, alkoholu a drog a jejich aktivní nabízení, efektivní nebo formální prevence ve školním prostředí atd. Tyto faktory mohou rodiče ovlivňovat jen nepřímo svým vlivem na školu, další organizace a instituce či politickou reprezentaci. (Guo J., Hill K. G. a spol.: A developmental analysis of sociodemographic, family, and peer effects on adolescent illicit drug initiation, Journal of the Academy of Child and Adolescent Psychiatry 41, 838–845, 2002/7) Karel Nešpor, Ladislav Csémy
Něco o zřizování nových obcí Čekáte-li komentář k aktuálním změnám, pak vás zklamu. Použila jsem totiž titulek článku, který uveřejnil v Národních novinách 12. 8. 1849 Karel Havlíček Borovský. Oč v něm jde? Podle zákona ze 17. 3. 1849 byl po rozpadu patrimoniální správy změněn správní systém v Čechách, celé území bylo přerozděleno do nových politických a soudních okresů. Větší vsi měly tvořit samostatné katastrální obce, menší se měly všelijak pospojovat, některé i rozdělit (část k jedné velké obci, část k druhé). Teoreticky byla příslušnost
FÓRUM ČTENÁŘŮ
k obci výsledkem dohody mezi vesnickým zastupitelstvem a krajskými úředníky, ale mnohde se nepohodli a rozdělení bylo dokončeno administrativním zásahem shora. Vídeňské ministerstvo vnitra, které akci řídilo, sice zdůrazňovalo, že podle paragrafu 4 obecního zákoníku nesmějí být obce spojovány či děleny bez vůle obyvatel, praxe však byla jiná. Článek K. H. Borovského, zdůrazňující svobodu obcí, vyvolal v té době obrovský ohlas. Ve spojování obcí spatřoval Havlíček „reakcionářské úmysly“, podle něj bylo cílem zbavit občany vlivu na rozhodování o svých věcech a pověřit jím placené úředníky bydlící jinde. Obával se, že občané potom ztratí o společné věci zájem a svou energii vyplýtvají ve sporech mezi vesnicemi. Vyvracel zprávy, že si každá samostatná vesnice musí platit dosazeného úředníka, a vyzýval vesničany, aby mezi sebou našli někoho, kdo umí psát a kdo by úřední povinnosti zastal. Poukazoval na to, že dotyčný nemusí umět německy, protože oficiálně je úřední řečí i čeština. Při svých protestech vesničané argumentovali tím, že budou mít daleko na úřad, ale hlavním důvodem byly národnostní rozdíly. Některé obce se vzepřely a uspěly, jiným se to nepodařilo. Například na Liberecku se český Sobákov odmítl spojit s německým Kotlem, ale později byly sloučeny z moci úřední. Okresní úřady vyvracely námitku,
že se občané různých národností nedomluví, podle nich mělo spojení různojazyčných skupin naopak obyvatele sbližovat. Občanům bylo doporučeno, aby si zvolili představenstvo ovládající oba jazyky a předsedové aby se střídali, jednou Čech, jednou Němec. A jak to dopadlo? Tu a tam samostatnost obhájili. Jinde se podle svého vlastního návrhu rozdělili (u nás nic neobvyklého), jak o tom svědčí některé nové vsi, které novost nesou v názvu. Když se však podíváme na lexikon obcí vydaný po reformě, zjistíme, že se úřednímu rozhodnutí ubránili málokde. (Onomastické práce 4, ÚJČ AV ČR 2000, s. 56–58) Pavla Loucká
Objevování života v extrémních podmínkách postupuje
Vědci od pradávna hledají nové formy života. Limity, kam až může na Zemi dosáhnout život, se zdály být jasné. Od tučňáků v Antarktidě po pouštní ještěrky na Sahaře, od vysoko létajících orlů po horníky těžící v hlubokých jihoafrických dolech. Za posledních několik desítek let však vědomosti o organizmech žijících v extrémních podmínkách pokročily. Lidé nalezli mikroby v nukleárních reaktorech či mikroorganizmy libující si v silně kyselém prostředí. Hluboko v oceánech, na místech,
Mono Lake patří k nejstarším severoamerickým jezerům, jeho stáří se odhaduje na 700 tisíc let. Vodní plocha zaujímá asi 150 čtverečních km a jeho vody využívá již od r. 1941 Los Angeles. Kalifornskou státní rezervací bylo vyhlášeno r. 1982. Snímek © Stanislav Vaněk.
kam nedosáhne jediný sluneční paprsek, či u pramenů horkých tak, že by rozpustily olovo, byly objeveny celé ekosystémy. Oblast, kde lze hledat život, je tedy mnohem větší, než jsme si představovali. Američtí vědci Richard Hoover a Elena Pikutaová objevili v kalifornském jezeře Mono nový druh organizmu (Tindallia californiensis), který vyznává extrémně nehostinné podmínky. Jeho domovinou je bahnité jezerní dno, ve kterém je až 20% salinita a vysoce zásadité prostředí (~10 pH). Mono Lake přesto není pustým ostrovem. Lze v něm najít mnoho druhů od mikroorganizmů, přes plankton až třeba po jeden druh žábronožky (Vesmír 79, 327, 2000/6). Zkoumané druhy jsou vysoce citlivé na kyslík a jen pár molekul vzduchu by je dokázalo zahubit, proto je velmi náročné sesbírat vzorky z blátivého dna a uchovat je neporušené. Přesto R. Hoover a E. Pikutaová předpokládají, že se jim brzy podaří popsat i další dosud neznámé druhy. (NASA Science News, www.nasa.gov, October 2nd, 2003, http:// science.nasa.gov/ h e a d l i n e s / y 2 0 0 3/ 0 2 o c t _ g o l d i locks.htm) Martin Petrásek
http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, březen 2004
129
Rozmnožování je stále náročnější
Nahoře: Myška drobná (Micromys minutus) je nejmenší hlodavec Evropy. Váží 4–13 gramů. Novorozeně má hmotnost jen okolo půl gramu, již druhý týden po narození však začne vidět a opouští poprvé hnízdo. Dole: Nejvějšími suchozemskými savci současnosti jsou sloni (na snímku slon africký, Loxodontha africana). Mladí sloni dospívají desátým až jedenáctým rokem a do rozmnožování se zapojují obvykle až ve dvaceti letech věku. Snímky © V. J. Staněk
Čím je zvíře větší, tím méně má mláďat. Je to logické, neboť než velký živočich do svých rozměrů doroste, uplyne dosti dlouhá doba. Pro rodiče je pak výhodnější starat se déle a pečlivěji o jediné mládě než stále rodit velké množství potomků, a pak je nechávat napospas osudu. Protože je hmotnost přímo úměrná energetickým nárokům, lze říci, že méně mláďat mají druhy, které spotřebovávají více energie. Spotřebu energie lze měřit i u lidí – podle různých kritérií jde spočítat, kolik např. jednotlivé národy zkonzumují. Když se potom závislost porodnosti různých států světa na jejich energetických nárocích vynese do grafu, vyjde naprosto stejný obrázek jako u živočichů – ti, kteří spotřebovávají více energie, se množí méně. Dokonce existuje plynulý přechod od lidí ke zvířatům, jediná pomyslná přímka by tedy spojovala třeba Američana, Inda, zebru a myš. Vysvětlení zjištěné závislosti u lidí je obdobné: se vzrůstajícími energetickými požadavky národa se zesložiťují i jeho socioekonomické sítě, takže trvá mnoho let, než je mladý člověk připraven v jejich nepřehledné struktuře s úspěchem přežít. Rodičům pak nezbývá než svoji ratolest ke spletité ces-
tě životem dlouho a trpělivě připravovat a na pořízení dalších potomků se již nedostává času ani peněz. (Ecology Letters 6, 295–300, 2003) Jiří Reif
Která bílkovina je na Zemi nejhojnější? Kupodivu jsem nikdy neslyšel, že by si tuto otázku někdo položil. A přece už v roce 1979 R. J. Ellis prohlásil, že nejhojnějším při rozeně se vyskytujícím proteinem je RuBisCO, enzym ribolózo-1,3bisfosfonát karboxyláza/ oxygenáza. Hiroku Ashida a jeho spolupracovníci z Nary v Japonsku ukázali, že tento enzym, nezbytný pro všechny rostliny jako hlavní aktér fotosyntézy (přeměny oxidu uhličitého z atmosféry na organický uhlík), je přítomen i v některých bakteriích, které nejsou fotosyntetické (nepřeměňují CO2 na organické uhlíkaté sloučeniny). Ukazuje to na spojitost mezi nějakým archeálním proteinem, dosud přítomným u bakterií, a proteinem vůbec nejhojnějším, umožňujícím současnou tvář života na Zemi. Proč je RuBisCO nejhojnějším proteinem? Protože je málo účinný, má poměrně slabou afinitu vůči CO2, a navíc je jeho schopnost vázat CO2 soutěživě potlačována kyslíkem. Rostliny tak musejí vyrábět tohoto enzymu velká množství, aby nás uživily. (Science 302, 286, 2003) Vratislav Schreiber
Beránek v rouše vlčím: Ebola proti cystické fibróze
Cystická fibróza je velmi rozšířené dědičné a zároveň smrtelné onemocnění (viz Vesmír 75, 365, 1996/7). Proto není překvapující, že je jednou z prvních genetických poruch, se kterou se snažíme vypořádat pomocí genové terapie. Cystická fibróza je vlastně mutace v genu na chromozomu 7 pro protein CFTR (transmembránový regulátor cystické fibrózy), který je stěžejní součástí buněčných chloridových kanálů ovládajících koncentrace chloridů a sodíku na různých místech v organizmu. Nejzávažnější obtíže související s touto chorobou (ucpávání hleny a poruchy dýchání) se projevují v plicích. Je známo téměř tisíc různých mutací zmíněného genu, a protože jde převážně o bodové mutace, je velmi obtížné poruchu diagnostikovat ještě před porodem. Současný vývoj genové terapie cystické fibrózy nejvíce vázne na tom,
130
Vesmír 83, březen 2004 | http://www.vesmir.cz
31. slovenská etologická konference se koná 15.–17. 4. 2004 v Horském hotelu Poľana v Hrivňové. Na programu jsou přehledné přednášky (Etologie člověka – pohled z vnějšku; Využití evolučních přístupů v etologii domácích zvířat; Studium interakce dravec-kořist) a volné příspěvky. Termín pro zaslání přihlášky a abstraktu příspěvku je 16. 2. 2004. Příspěvky budou posouzeny nezávislými posuzovateli. Bližší informace: e-mail:
[email protected], web: http://www.polana.sk, tel.: +421455497204/304/665, fax: +421455497667
že do buněk dýchací soustavy lze jen obtížně „protlačit“ funkční geny, aniž se naruší celistvost jejich buněčného povrchu. Dosud se využívalo ne zcela ideální narušení mezibuněčných spojení, kdy se DNA dostávala dovnitř buněk vzniklými otvory, ovšem za cenu změn povrchové struktury buněk. Tým badatelů z Univerzity v Iowě nalezl zajímavé řešení. Vědci umístili malou část obalového proteinu viru Ebola na modifikovaný, pro člověka neškodný virus kočičí leukemie. Když se takto vytvořený hybridní virus dostane k buňkám dýchacího systému, sehraje protein z Eboly roli klíče, který zapadne do receptoru na buněčném povrchu. Virová DNA s funkčním genem CFTR se tak může dostat do buňky, aniž poškodí její povrch. Výroba hybridního viru je poměrně snadná a po prostudování jeho chování v plicních buňkách bude zřejmě již brzy možné zahájit klinické studie. Je pozoruhodné, jak si teď vražedný maniak Ebola vlastně napravuje reputaci. Že by opravdu všechno zlé bylo k něčemu dobré? (Journal of Virology 77, 5902–5910, 2003/10) Stanislav Mihulka
Oxid uhličitý z amazonských lesů Lesy v tropických oblastech se významně podílejí na utváření klimatu na Zemi. Zvýšení emisí oxidu uhličitého vyvolané odlesňováním těchto ekosystémů by v příštím třicetiletí mohlo zcela kompenzovat pokles emisí předpokládaný Kjótským protokolem. Biomasa v amazonských lesích obsahuje asi 60 až 80 miliard tun uhlíku, což je srovnatelné s desetiletými antropogenními emisemi CO2 na Zemi. Toto množství odpovídá na 1 hektar asi asi 350 tunám sušiny neboli 175 tunám uhlíku.
Množství uhlíku ve formě CO2 v atmosféře se ročně zvyšuje asi o 3 miliardy tun. Samotným odlesňováním amazonských lesů se ročně uvolní do atmosféry 200 až 300 milionů tun C, což odpovídá 2 až 4 % všech celosvětových emisí. Toto činí celé 2 třetiny všech emisí CO2 v Brazílii a je dvojnásobkem emisí z fosilních paliv, které v této zemi činí kolem 95,1 milionu tun C. Omezení rozsahu odlesňování amazonských lesů by tedy představovalo nejúčinnější opatření pro snížení celkových emisí CO2 v Brazílii. Je sice pravda, že emise CO2 této země jsou ve srovnání s vyspělými státy poměrně malé. Avšak vzhledem k očekávanému vzestupu emisí CO2 v rozvojových zemích, a zejména s ohledem na význam lesů v tropických oblastech pro globální klima je omezení rychlosti odlesňování v zájmu nejen Brazílie, ale doslova celé planety. (Environment, Development and Sustainability 6, 163, 2004). Lubomír Nátr
Francie se chystá na příští vlnu veder Vedra v srpnu 2003 dosahovala v Paříži přes 35 °C, v noci neklesala teplota pod 20 °C, a co je zvláštní – v bytech byly prý teploty vyšší než venku. Zdravotnické orgány nevykonaly nic pro ochranu starých a nemocných lidí, a tak byly nemocnice a márnice brzy přeplněny, úmrtnost v oblasti „Ile-de-France“ vzrostla o 130 % proti průměru a zemřelo údajně 4866 lidí navíc. Nebylo to na světě poprvé: v roce 1995 vedra vedla k 739 „nadpočetným“ úmrtím v Chicagu, v roce 1987 k 2000 v Aténách a v roce 1963 k 580 v Los Angeles. Francouzské zdravotnické orgány jsou kritizovány pro nečinnost. Co ale měly dělat? Alespoň poskytnout chladnější úkryty pro chudinu a bezdomovce, šířit informace o potřebě dostatečného pití, zavést rehydratační první pomoc pro postižené staré a nemocné lidi. V Chicagu v roce 1995 městská správa vyslala do ulic klimatizované autobusy, kde se lidé mohli ochladit. Pro rozpad vícegeneračních rodin jsou ovšem nejvíce ohroženi osamocení, staří a nemocní lidé. Kdyby v příštích letech bylo ještě hůře, třeba by byly k užitku rozsáhlé „protiletecké“ kryty v pražském metru – jen je třeba se trochu připravit. A ještě jedna věc: ve všech uvedených případech smrtících veder se projevil zhoubně nedostatek nemocničních lůžek. (The Lancet 362, 1169, 2003) Vratislav Schreiber
O čem psal před lety Mikromillimetr či mikrometr? […] Mikroskopikové zcela chybně užívají slova mikromillimetr. Dle výkladu komitétu britické společnosti pro stanovení a pojmenování dynamických a elektrických jednotek, znamenají předpony „mega“ a „mikro“ miliontý násobek nebo díl. Dle tohoto mikromillimetr je miliontina millimetru. Mikroskopikové však rozumějí tímto jménem zcela chybně 1/1000 millimetru, což jest vlastně 1 mikrometr fysiků. Patrno, že tímto způsobem mohou povstati četná nedorozumění a zdá se, že bude nesnadno uvésti v tento již zakořeněný názor náležitý pořádek. Vesmír 15. srpna 1888, s. 264 Rocking-mikrotom z dílny Scientific Instrument Company v Cambridgi. Zdokonalení drobnohledu vyžadovalo zároveň, aby vhodně upraveny byly předměty ku zkoumání drobnohlednému. Čím silnějšího zvětšení upotřebíme, tím průsvitnější a tenčí musí být vrstva zkoumaná. Nevyhovuje-li předmět sám již předem těmto podmínkám, nutno začasté složitými methodami tyto vlastnosti předmětu uměle propůjčiti. Při zkoumání pletiv již hrubé roztrhání jehlami dovoluje poznati pod drobnohledem částečně jich stavbu, ale tím se nepozná jich vzájemná poloha a souvislosť, kterou lze zachovati jen na průřezech. Těch docílíme jednak řezáním volnou rukou pomocí břitvy, a tu zapotřebí jest dlouhého cviku, než dostaneme řez vhodný ku zkoumání. Tyto nesnáze odstraněny byly zhotovením důležitého stroje nazvaného „mikrotomem“, který se stal nerozlučným druhem drobnohledu. Vesmír 15. března 1894, s. 121 Z 59. sjezdu přírodozpytcův a lékařů v Berlíně. […] Výstava vědeckých a vyučovacích prostředků zahrnovala novinky a modifikace přístrojův a praeparátů všeho druhu. […] P. Schulze vystavil mikroskop akvariový, jímž možno malé organismy pozorovati nevyrušované v jejich přirozeném živlu. Mikroskop stojí vodorovně před stěnami rovnoběžnými akvaria. Zeis z Jeny slavil opět nový triumf achromatickými objektivy, jimiž možno docíliti opět silnější zvětšení než doposud. Vesmír 1. prosince 1886, s. 43
http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, březen 2004
131
