Jan Drbohlav
1 Ruka už mě bolela, ale psal jsem dál. Nevím, jestli si to někdo z vás dokáže představit, ale napsat devatenáct tisíc devětset osmdesát šest stran není legrace. Jediný, co mě při tom drželo nad vodou bylo sladký pomyšlení na život bez práce a přece s pořád naditou kešení. Jenom díky tomu jsem ty tisíce stran naškrábal, a to jsem ani nepsal na počítači, ale pěkně postaru, husím brkem na kvarty zažloutle špinavýho papíru, rozmáchlým rukopisem. Že ten chlap musel bejt blázen, to mi nikdo nevymluví. Jen si to představte, tolik stránek, a to se mu ještě ke všemu všechny vylíhly v makovici. V tomhle punktu jsem měl ovšem práci snazší, stačilo jenom klást písmenka na papír, pěkně jedno vedle druhýho, jak už to pár století přede mnou učinil jistej Honoré de Balzac. Nečetl jsem to, respektive jsem to nevnímal. Nutno říct, že to nebylo nijak povzbudivý čtení. Balzacovu dílu se říká Lidská komedie, tak jsem si myslel, že se u toho aspoň trochu pobavím, jenže prvních dvacet stránek mě rychle vyvedlo z omylu a potom už se to psaní stalo jenom mechanickou dřinou. Každej den v práci jsem sednul, vložil CD disk se sebranejma spisama toho dávno mrtvýho Francouze do mechaniky mýho počítače a celejch dvanáct hodin jsem psal jako divej.
2 Dělám vrátnýho v jednom vědeckým ústavu. K tomuhle místu jsem se dostal díky matce, která byla čistokrevná Francouzka a z nějakýho důvodu si umínila, že mě bude už od dětství svůj rodnej jazyk učit. Nevím proč by vrátnej tohohle ústavu měl umět francouzsky, co jsem tady, tak jsem francouzsky nepromluvil, vyjma slova merde, který jsem používal co chvíli od okamžiku, kdy jsem začal s tím zatraceným opisováním. Nicméně v inzerátu psali, že znalost francouzštiny je výhodou a soudě podle toho, že mě přijali, to taky výhoda byla. Možná se budete ptát, proč člověk jako já přijal takovýhle zaměstnání, proč přijal jakýkoliv zaměstnání, když ho mohla živit ulice, tak jak to, nikoliv bez úspěchu, dělala dosud. Mohl za to George Hatfield. George není policista, nebo sociální kurátor, jak byste si snad mohli myslet, kterej by mi vysvětlil co je to poctivá práce a jak se používá. Takový se už taky vyskytli a nebylo jich málo, semínka jejich vysvětlování ale nepadla na úrodnou půdu. George Hatfield je můj parťák se kterým jsem pokoušel štěstí v obchodním domě Macy´s. Byli jsme docela sehraná dvojice a za den jsme si přišli na pěknejch pár prkenic. Potom se ale George pokusil štípnout peněženku takovýho naducanýho pána ve smokinku. Jak se za nepříliš povzbudivejch okolností ukázalo, ten naducanej pán byl policejním inspektorem a v obchoďáku se zastavil proto, aby koupil pár lahví na večírek u příležitosti narozenin šéfovy manželky. A tak se stalo, že George chytil za ruku právě v okamžiku, kdy v ní můj parťák držel jeho šrajtofli, tlusťoučkou stejně jako její majitel. Soudce Graham, kterej proslul jako neochvějnej potíratel pouliční kriminality, pak poslal George na čtyři járy do místní verze Sing Singu, aby mu napravil hlavu. George pro mě udělal tu přátelskou službu, že držel hubu vo mý maličkosti a já jsem se rozhod´, že se na čas uklidím někam, kde budu mít klid a dostatek času na rozjímání vo tom, co budeme s Georgem dělat, až se za čtyři roky vrátí z krimu. Ze začátku jsem vůbec nevěděl, k čemu takovej ústav je. Abych byl přesnější, já jsem vůbec nevěděl, k čemu je věda jako taková, natož pak ještě ústav. Ale platili mě vod hodiny, a jak už jsem se zmínil, byl jsem zrovna v situaci, kdy jsem si moh´ jen těžko dovolit vodmítnout jakejkoliv kšeft. Nota bene pak takovej, kdy vás vyplácej hezky pravidelně každej pátek. Ne že by to byly nějaký horentní sumy, co mi v kanceláři dávali v papírovým neprůhledným pytlíku stejně jako vostatním, uklízečkám na jedný a profesorům na druhý straně. Já byl tak nějak uprostřed tohohle hodnotovýho žebříčku, samozřejmě blíž těm uklízečkám. To dá rozum. Do práce jsem chodil většinou včas, z práce jsem odcházel včas vždycky, ale nikdy se mnou nebyl sebemenší problém. Vo nic jsem se nestaral, do ničeho jsem nestrkal nos. 1
Na ulici jsem se dostatečně jasně poučil, že když někdo strká čenich tam, kam nemá, tak se může setsakramentsky fofrem stát, že přes něj dostane. Jednu chvíli to bylo tak v pohodě, že jsem si skoro myslel, že se mi takhle pravidelnej život začíná líbit, až jsem se toho lek´. Večerní pijatyky s partou kamarádů mi nijak nescházely a naopak se mi líbilo, že jsem se koncem každýho kvartálu nemusel zavírat před domácím a že se taky ani jednou nestalo, aby mi vypnuli proud skrzevá dlužnou částku. No a přesně takhle to teda běželo pár měsíců, když se stala ta věc. Mohlo bejt tak kolem třetí hodiny ráno, když jsem zaregistroval nějakej telefonní šrumec. Světýlka ústředny u mě na vrátnici se rozblikaly jako vánoční stromeček. Na to, že profesorové dělaj´ do rána, nebo třeba i dva tři dny v kuse, už jsem si zvyknul, i když jsem za živýho boha nemoh´ pochopit proč. Sice jsem začínal přicházet pravidelnýmu životu na chuť, ale takhle bych nemakal, ani kdyby mě platili zlatem. No, tak jak jsem řek´, takovýhle pracovní nasazení jsem už znal, ale vždycky byl klid. Profesoři byli zalezlí v laboratořích, bádali až se z nich kouřilo a nejen že nikam nevolali, ale dokonce když někdo volal jim, měl jsem říct, že tam nejsou, a to i kdyby volal samotnej prezident. To se prej taky párkrát stalo, i když já osobně jsem takovouhle událost nezažil. No a teď ty světýlka blikaly jako o život. Nejdřív jsem si myslel, že hoří. Vím, že to zní pěkně pitomě, celá armáda požárních hlásičů byla v pohotovosti, protože profesoři dělali vždycky s něčím, co hrozilo aspoň samovznícením, když už ne pořádným výbuchem, a hlásiče mlčely temnějc, než váš soused, když ho přistihnete v posteli s vlastní manželkou. Tak jsem chvíli seděl, zblble koukal na ty světýlka a čekal až zhasnou, nebo aspoň až se probudím, protože jedno nebo druhý muselo podle mýho nastat raz dva. Nestalo se ale ani to, ani to. A tak jsem docela neslušně, ale za to maximálně úsporně, pokud se týká vynaložení námahy na zjištění skutečnýho stavu věcí, potichu zvednul příposlechový sluchátko. Profesor, kterýho jsem takhle načapal v nedbalkách do telefonu šeptal. Což mohlo mít několik důvodů, příkladně ten, že vostatní jeho kolegové spali vedle na kanapi, ale taky, a to se mi zdálo setsakra pravděpodobnější, tak nějak intuitivně tušil, že by ho někdo moh´ poslouchat. No a v tomhle punktu jeho intuice nelhala. Chvíli jsem poslouchal a šla mi z toho hlava kolem. Profesor volal nějakýmu ze svejch kumpánů, že to našli, že to maj´, že to prostě funguje. Moc jsem tomu nerozuměl, i když, pravda, mluvili spisovnou řečí. Ten druhej hlas bez těla, představoval jsem si jeho majitele jako dýchavičnýho stařečka se svatozáří stříbrnejch vlasů, kterej podle zajíkavýho dejchání měl spíš po infarktu, než před ním, se ptal na nějaký technický parametry. Profesor mu šeptem sděloval, že parametry mu po telefonu říkat nebude, ne snad, že by se bál, že by někomu něco řekly, ale protože na to není čas a dotyčnej všechno uvidí, až to bude pěkně napsaný, barevně podtrhaný a svázaný v lesklejch deskách. Důležitý je, že se jim to povedlo. Začal jsem bejt trošičku netrpělivej. Tyhle vědátoři se vyjadřovali tak obšírně, že kdyby tou svojí šroubovanou řečí měli na veřejnejch záchodcích požádat vo papír, než by se ho dobrali, tak by to s nima dopadlo sakra bledě, víte, co tím myslím. Ale měl jsem pocit, že jestli kápli jednou na něco s velkým Ň, tak by to ze sebe měli vysypat co možná rychle, už jen proto, aby se jim stejně rychle dostalo uznání a v ideálním případě taky nějakýho finančního nadhodnocení. Ale ne a ne to z nich vypadnout. Hlas na druhým konci linky se zeptal jak daleko. Nevěděl jsem jak daleko co, ale profesor odpověděl, že pět minut. Hlas namítnul jestli to není málo, ale profesor ho uklidnil. Jde na jakkoliv dlouho, a to oběma směry. Důležitej je princip, princip je to hlavní. A ten už mají. Mluvili ještě dlouho a mně se pomalu začaly skládat všechny ty věty jako kousky puzzle, takový tý skládanky jenom pro silný nervy. Pochopil jsem to základní. Profesoři vymysleli stroj času, kterým se dá cestovat do budoucnosti i do minulosti. Nikdo to ještě neví a oni to nechtějí, alespoň prozatím taky nikomu sdělit, ani samotnýmu prezidentovi ne. O stroji času už jsem mockrát slyšel, většinou v souvislosti s nějakejma sci-fi knížkama. Ne, že bych byl nějakej náruživej čtenář, to teda ne, z toho mě podezřívat nemůžete, ale tu a tam se člověk něco doslechne. Třeba když prodáváte koks v literární kavárně, dozvíte se poměrně dost vo lecčems, příkladně vo Freudovi, to byl ten s těma 2
sprostejma představama. No a já jsem jednou nechtěně zabřednul do takový debaty ohledně tendencí a směrů v současný scifistický próze a stroj času samozřejmě nemoh´ zůstat stranou. Než ten nebožák, kterýmu jsem hodlal dopřát jeho pravidelnou dávku šňupání, vytáh´ prkenici a rozloučil se se svojí tejdenní vejplatou, dozvěděl jsem se o stroji času prakticky všechno. Základem jsou v drtivý většině případů tachyony, což jsou jediný částice, který se kromě směrů můžou pohybovat sem a tam taky v čase. Tady autoři knížek, u kterejch je hlavním hrdinou cestovatel časem nelžou. Ovšem to je taky všechno. Nikdo zatím nevymyslel žádný udělátko, který by mohlo fungovat. Dozvěděl jsem se taky vo časovým paradoxu, to znamená vo tom, jestli potom takovej putovatel po časový ose může nebo nemůže potkat sám sebe a spoustu dalších, veskrze neužitečnejch věcí. Důležitý pro mě ovšem bylo, že jsem načerpal takovou sumu informací, která mi umožnila aspoň trochu pochopit, vo čem je tady, v tomhle telefonátu, vůbec řeč. Profesorům se nějak podařilo vobelstít právě ten časovej paradox, padaly takový perly společenský konverzace jako „vnitřní biologický hodiny“, „fázovej posun“ a podobný lahůdky. Takže tady v tom baráku, vo patro vejš, ležel nějakej přístroj, kterej by mě moh´ kdybych si zamanul, dostat například vo čtyři roky dopředu, což bude přesně ten okamžik, kdy můj vypečenej parťák vyleze z basy, abysme to mohli rozjet znovu a ve velkým. Jenže jak jsem nad tím tak přemejšlel, nechtělo se mi zbavit se čtyř roků života, ať by byly jaký by byly. Respektive ať budou jaký budou. Profesor položil telefon a já jsem zůstal u němýho sluchátka. Hlavou se mi honily myšlenky jedna za druhou. Takovej stroj času je báječná věc. Netuším k čemu ho bude používat profesor, ale já osobně bych věděl. Představte si, čistě teoreticky, že někoho vezmete po hlavě pěkně napěchovaným pytlíkem písku. Možná si myslíte, že se vám taková věc nemůže stát, ale věřte mi, to se jednomu přihodí raz dva. Zvlášť takovýmu jednomu, kterej už v jedenácti letech prodával mezi svejma spolužákama psaníčka se všema sračkama, co jich jen na tomhle světě je. Nemyslete si, že jsem bral drogy, já osobně bych se toho svinstva nikdy nedotk´, ani kdyby mně platili, ale nějak se člověk živit musí. No ale zpátky k věci. Tak křísnete takovýho štráfka s kufříkem po lebce, kufřík vyberete do mrtě a teď co s tělem? V devadesáti devíti případech ze sta vás policie chytne za ruku jenom proto, že nedokážete uklidit tělo. Jakmile ho najdou, nastoupí laboratoř. Soudní patolog určí dobu smrti, co oběť večeřela před tím, než se její hlava potkala s pendrekem a nějakým záhadným způsobem se pak doberou toho, že oběť večeřela s váma. A už vás maj´ a už se vezete. Ovšem když takovýho cápka bacíte a pak ho šupem vodešlete dejme tomu do šestnáctýho století, tak co si na vás kdo vezme? Není tělo, není případ, říkával můj učitel, od kterýho jsem pochytil, jak ženský vytáhnout peněženku z kabelky tak, aby si myslela, že ji ztratila, když hledala svoji kreditkartu. Mrtvola se objeví někde v minulosti a tam ať se s tím párá jejich policie, nebo co to tenkrát měli. Jak policie nemá tělo, corpus delicti se tomu říká, tak je v loji. Ovšem vám je hej. Corpus delicti jsou jedny z mála latinskejch slov, který jsem pochytil ve svý kariéře. Ještě vím, co je to in flagranti, ale to už je jiná pohádka. Nejkrásnější na tom je, že nezůstane ani ta nejmenší stopa. Někoho pošlete do minulosti, ve stroji to jenom zahrčí a je to. Nikdo vám nic nedokáže, nikdo na vás nemůže. Jo, tomu teda říkám vynález století. A co století, nač zbytečná skromnost, vynález tisíciletí je to. Z uvažování mě vytrhnul jeden z profesorů, kterej se plížil do baráku s velkou bednou v ruce. Zřejmě dorazil na telefonickej pokyn, protože pokud vím, dneska tady vůbec neměl bejt. Oficiálně trávil dny volna zavřenej v knihovně studiem nějaký literatury. Míň oficiálně, ale vo to víc pravdivějc, se válel doma a v posteli měl kromě pěkně naducanýho polštáře taky mladou asistentku ze třetího patra, která sice nebyla nijak moc hezká, ale zato povolná až běda. Jak mě zmerčil, slušně pozdravil a zalovil rukou v bedně. Když ji vytáh´ držel v ní láhev šampaňskýho Dom Perignon, toho nejlepšího šampaňskýho jaký si dovedete představit, jestli máte v sobě aspoň stín fantazie. Poděkoval jsem a zeptal se ho kdo slaví narozeniny, abych nějak zamaskoval svoje vodposlechem nabytý vědomosti. Tajuplně se na mě usmál, řek´ že všichni a zmizel na širokým schodišti vedoucím k laboratoři alfa. Tak tomu říkali, laboratoř alfa. Vždycky mi to 3
přišlo moc směšný, moc zbytečný, ale jestli za dveřma, který tohle hrdý označení nesou, přišel na svět skutečnej stroj času, potom ví Bůh, že je to na místě. Vrátil jsem se v úvahách ke stroji času. Panečku, zařídit si takovou firmu na likvidování mrtvejch těl, mohla by se jmenovat třeba Corpus delicti s.r.o., to by bylo něco. Vzhledem ke svejm letitejm obchodním kontaktům myslím, že bych nouzí netrpěl. A kdyby mě, nedej bože, vyhmátli chlupatý, tak co by mi mohli? Hanobení mrtvoly, ale je to vůbec hanobení? Nebo možná nesplnění oznamovací povinnosti. Jenže když za váma přijde kámoš, že jeho strejček zesnul v pánu a neměl v životě jiný přání, než bejt pohřbenej před nějakejma dvěma sty lety, protože k tý době měl citovej vztah, tak co vám kdo může? Akorát tak vlízt na záda. V těchhle radostnejch úvahách a s Dom Perignonem ročník 2006 na jazyku mi uběhlo těch zbejvajících pár hodin služby rychlejc než kdykoliv předtím a kdykoliv potom. Jednu chvíli jsem si otevřel láhev s tichým lupnutím doprovázeným šumivým vlhkem a druhou chvíli už mi bušil na dveře kolega, kterej mě střídal pro denní světlo. S pozdviženým obočím pohlédl očima k prázdné láhvi válející se pod stolem, ale neřekl nic. Nahoře už taky bylo ticho jako po funuse, ale já věděl, že to jen profesoři polykají svoji radost. A tak jsem šel domů a po vzoru netopýrů jsem se s rozbřeskem uložil ke spánku. V následujících dnech jsem toho moc nenaspal. Noci jsem trávil v ústavu, kde se ovšem, aspoň naoko nic nedělo. Profesoři chodili pořád do práce, tvářili se moudře a na jakýkoliv dotazy ze všech stran, které pravidelně přicházely, odpovídali pokrčením ramen. To, co jsem nepochopil hned první den, mi došlo až teď. Samozřejmě, že chlubit se strojem času by byla pitomost, co do rozsahu srovnatelná s dobrovolným přiznáním na policii krátce po úspěšně provedeným přepadení banky. Je potřeba si všechno co nejlíp rozmyslet, připravit se na zpeněžení takovýho objevu. Kdyby se rovnou přihasili na patentovej úřad, skončilo by to tak, že sláva by byla jejich, ale peníze by připadly někomu jinýmu, tak to už na tomhle světě chodí. Ale ani já jsem nezahálel. Nakontaktoval jsem všechny svoje známý a diskrétně rozhodil informaci, že moje maličkost nabízí docela speciální službu. Jednu chvíli tu je nepohodlný tělo a druhou, čáry máry fuk, je pryč. Nehodlal jsem komukoliv prozradit princip, natolik jsem byl s profesorama solidární, ale zato jsem garantoval stoprocentní jistotu. Mohl jsem si to dovolit. Hned první večer, kdy bylo v laboratoři alfa prázdno, jsem se vydal na obchůzku. Stroj tam byl, zakrytej bílým plátnem, ale bez debaty hotovej a připravenej k použití. Když jsem prvně sundal ten bílej hadr, kterej zakrejval všechny novotou vonící součástky, připadal jsem si jako starosta mý rodný obce, kterej mi odhaluje pomník jako zdaleka nejúspěšnějšímu a nejbohatšímu podnikateli, kterej z tohohle zapadákova pocházel. A v tu chvíli mě taky polil mrazivej pot a málem jsem to vzdal. Všechny ty nádherný plány, který jsem spřádal po nocích, a doprovázel je na mojí pouti hlavou nějakým fajn pitivem (už jsem se nespoléhal na štědrost svejch chlebodárců, ale zásoboval jsem se sám), by totiž byly na nic, kdybych nedokázal se strojem pracovat. Ale když jsem si dodal odvahy a poprvý kouknul na ten zázrak moderní vědy, strach ze mě spadnul rychlejc než spodní prádlo prvničky v autokině. Všechno to bylo pěkně popsaný, že by to zvládlo i malý dítě. Což mi jenom dokázalo, že všichni ti profesoři pořád ještě dětma jsou, páčky, kolečka, stupnice, všechno to bylo připravený k použití i laikem, jakým jsem byl já. Nějakej pátek se nic nedělo, zřejmě moji kumplové nevěřili, že bych byl ochotnej podstoupit takový riziko a starat se o vedlejší produkty jejich činnosti, ale pak se s dotazama roztrh´ pytel. Jestli jsem skutečně schopnej zaručit absolutní zmizení, jak dlouho to bude trvat, od kdy přijímám objednávky. Našlo se dokonce pár parazitů, jinak je nazvat nemůžu, který vytušili príma džob a nabídli se, že by mi za mírnou úplatu s mojí prací rádi pomohli. Dotazy jsem zodpověděl a zájemce o spolupráci odmítnul, což mi mimo jiný vyneslo pověst hocha, kterej si hodně věří. Všechno vypadalo růžově a já se těšil na tučný šeky, promptně proplácený místní pobočkou celostátní banky. A v tu chvíli jsem narazil na problém, kterej celý moje v potu rodící se podnikání poslal do kolen. Ten problém spočíval v tom, že já jsem mohl k tomu fantastickýmu stroji jenom v noci a to ještě ne pokaždý. Jasně že mrtvý těla se objevujou nejvíc v noci. Stejně jako se nejvíc v noci lidi roděj´, tak i v noci nejvíc umíraj a to se netýká 4
jenom násilnýho sprovození ze světa. Jenže abych mohl zaručit to, co jsem sliboval, musel bych mít přístup ke stroji času neomezenej. Což jsem neměl. Chvíli jsem koketoval s myšlenkou udělat si ze sklepa ústavu něco jako přestupní stanici, nebo překladový nádraží, jak je komu libo, ale nakonec jsem na to neměl dost silnej žaludek. Vono je něco jinýho jít do takovýhleho kšeftu s jistotou, že po vás nezůstane ani stopa, a nebo s chlupama na zádech v pozoru vždycky, když parta vědátorů v bílejch pláštích bude procházet kolem dveří vaší improvizovaný márnice. Pár dní jsem to votáčel v hlavě ze všech stran a nakonec jsem to vzdal. Nebylo pro mě nic jednoduchýho zastavit to, protože se mezitím rozkřiklo jaký služby za rozumnej peníz nabízím. Pár lidí mě dokonce nazvalo lhářem, ale to se dá vydržet líp, než jeden den v base. Horší to bylo s mojí náladou, která vod okamžiku prozření trvale parkovala hluboko pod bodem mrazu. Abych aspoň částečně přišel na jiný myšlenky, utrhnul jsem tu asistentku, která líhala v posteli všech profesorů. Jak už jsem se zmínil, krásou neslynula, ale měla čas kdykoliv jsem si řek´ a náš vztah se rozvíjel poměrně slibně. Vždycky když jsem si vzal na sebe župan, kterej u ní v bytě zapomněl jeden z profesorů když se vracel k ženě a dětem, připadal jsem si jako jeden z nich a ona měla dobrej pocit, že se může starat o většího ztroskotance, než je sama. Vařila mi, prala a vůbec se snažila ze všech sil, abych si připadal jako v bavlnce, což nebylo špatný. Co už bylo trochu horší, bylo to, že se z nějakýho mně neznámýho důvodu rozhodla, povznýst mě na vyšší společensko-kulturní niveau, tady poznáte, že cituju doslovně. Chodili jsem spolu do kina na klasický díla světový kinematografie, během jednoho tejdne jsem byl v dvakrát v divadle, což bylo přesně vo dvě návštěvy víc než za celej můj předchozí život. V knihovně mi abonovala všechny knihy literárních velikánů na svoji legitimaci. To byl přesně okamžik, kdy mě to přestalo bavit. Říkal jsem si ještě jeden tejden a dost, ale pořád jsem se nějak nemoh´ odhodlat, říct jí, jak to je. Snad mi jí přišlo i tak nějak líto, nebo co já vím. Prostě jsem to v sobě dusil a byl jsem připravenej to na ní každou chvíli vybalit, když zavedla řeč na francouzskou literaturu devatenáctýho století. A místo toho, aby to byla poslední kapka, začal jsem jí kapírovat se vším všudy. V hlavě se mi totiž rozbřesklo a já dostal ten nejgeniálnější nápad, co kdy tenhle svět viděl. A tak nejen že jsem to nevzdal, ale naopak jsem dychtivě poslouchal její přednášku a chybělo málo, abych si dokonce dělal poznámky. Začalo to úplně nevinně. Rozvinula řeč o filozofickým pojetí slávy v kontextu s praktickým životem, což přeloženo do normálního jazyka znamená, kolik si ten kterej autor vydělal za svůj život peněz. Musím říct, že závěry plynoucí z její řeči nebyly nijak povzbudivý. Skoro to vypadalo, že literární, nebo vůbec umělecká kvalita rozhodně nejde ruku v ruce se schopností svoje dílo taky prodat a pořádně si namastit kapsu. Jak se zdálo, všichni spisovatelé, který aspoň z dnešního hlediska byli geniální, umřeli v bídě a v zapomenutí. Zeptal jsem se, jestli byl taky nějakej, kterej si slávu za svýho života získal a náležitě si jí užíval a už jsem se vnitřně připravoval na její zápornou odpověď spojenou s vypočítáváním řady těch který to nedokázali. Jenže vona se zamyslela a jako by nic řekla, že jasně, takový že taky jsou. Chvíli přemejšlela a pak na mě vypálila jedno jméno. Honoré de Balzac. Ten to uměl. Všechno co napsal, taky prodal, a, bože, jak dobře. A napsal toho spoustu. Mluvila vo Lidský komedii, sestávající se z třiadevadesáti tlustospisů, což by stačilo desítce jinejch autorů, jenže tenhle psavec to všechno nadrtil sám. A tohle byl ten okamžik, kdy jsem měl pocit, že se mi v hlavě rozsvítila stowattová žárovka, tak jak se to kreslívá v komiksech pro pubescenty, na kterejch jsem, mimo jiný, vyrost´. Vždyť je to tak jednoduchý. V tu chvíli jsem vypnul a z toho, co říkala dál, jsem už nevnímal ani slovo, jen si matně pamatuju, že asi půl hodiny na to řekla slovo Mozart. Ovšem ruku do vohně bych za to nedal. Myslel jsem totiž jenom na jedno. Neměl jsem žádný pouto se současností, doteďka mě tu drželo jenom to, že se vodsuď nedalo v čase zmizet. To se ovšem změnilo a ta možnost tady je. Takže já si vobstarám celý Balzacovo dílo a pěkně slovo vod slova ho vopíšu. To může trvat rok, dva, nebo i víc, ale to je jedno. Jestli mám nějakou dobrou vlastnost, tak je to trpělivost. A potom, jakmile to budu mít, uložím to všechno pěkně do velkýho lodního kufru, nebo třeba do dvou, 5
když to bude potřeba a šupito presto se expres vodešlu do devatenáctýho století, tak rok před okamžik, než Balzac vydá svojí prvotinu. A budu pěkně vydávat jeden román za druhým, tak, jak je psal Balzac. To mi zajistí dostatek finančních prostředků až do smrti, spolehlivej přístup ženskejch, který budou brečet touhou skočit do postele největšímu spisovateli tý doby a vůbec všechno to kolem. Balzac sice utře, ale c´est la vie, když jsme u tý francouzštiny. Každej se musí o sebe postarat a já to udělám s velkou grácií. Umřu jako slavnej muž a v čítankách se bude psát vo mojí maličkosti. No není to nádhera? Nenechal jsem jí ani domluvit, povídala něco vo malířích, když jsem zhasnul a skočili jsem na to. Nic bych za to nedal, že tu noc to bylo poprvý, co ze sexu měla taky něco vona. Další rok a půl se pro mě staly docela vobyčejnou nádeničinou. Vobstaral jsem si husí brk, inkoust, kvarty papíru a psal, psal a psal. Po tejdnu jsem si připadal jako kopáč, kterej má za úkol vyhloubit kanál podél rovníku, ale nevzdal jsem to. A pomalu jsem se blížil ke svýmu vysněnýmu cíli. S tou holkou jsem zůstal. Měl jsem pocit, že se jí za tenhle skvělej nápad nějak musím vodvděčit a to, co jsem dělal bylo to nejlevnější a přitom zřejmě taky nejpříjemnější, jak jsem to moh´ zařídit. Konečně nastal den D, čímž nemyslím vylodění spojenců v Normandii, ale okamžik, kdy jsem udělal pěkně velkou a kulatou tečku na konci věty. Když jsem se ohlíd´, za sebou jsem měl místo toho kanálu kolem rovníku stohy popsanejch stran, ale bylo to za mnou. Sbalil jsem si kufry, nebral jsem si vlastně nic, než ty šílený kvanta vlastnoručně vopsaný kvalitní literatury, a bylo to. Do služby jsem nastoupil jako normálně. Kufry jsem šoupnul do vrátnice, usmíval jsem se na všechny ty bíle oplášťovaný vobličeje s jistotou, že už je nikdy neuvidím. A když jsem byl v ústavu sám, vyšel jsem těch dvacet schodů do patra a vlez´ jsem do laboratoře alfa. Stroj tam pořád stál, pořád ještě utajenej světu. Pár tejdnů před tímhle dnem jsem vyslech rozhovor dvou profesorů, kterej mě donutil, vopravit si úsudek vo nich. Ani zdaleka nejsou tak chytrý, jak jsem si myslel. Žádný zpeněžení geniálního nápadu, nic takovýho. Vypadlo z nich, že maj´ strach, aby ten stroj někdo nezneužil, aby se třeba někdo nepokusil vopravovat historii příkladně tím, že pomůže Hitlerovi vyhrát druhou světovou válku. Jasně že maj´ recht, takovýhle nebezpečí hrozí, ostatně já sám jsem toho živým důkazem. Jenže s tímhle přece museli počítat, když tu práci začínali. A z toho plynou jediný dva možný závěry. Buď vůbec nepočítali s tím, že se jim to podaří, a tedy čerpali státní dotace na tenhle výzkum úplně na slepo, nebo se znovu ukazuje, že jsou jako děti, který nejdřív rozbijou okno bez sebemenších výčitek svědomí a potom uvažujou, že to vlastně neměli dělat. Buď jak buď, tu noc tu stroj byl a já taky. Táhnul jsem se s těma kuframa přes celou laboratoř. Poprvé jsem si vlastně uvědomil, jak je veliká, letištní hangár byl jen o málo větší, jestli vůbec. Ale konečně jsem tam byl, stál jsem před tím strojem a napadala mě jediná myšlenka. Jestli to nebude fungovat, tak ty profesory zabiju, pěkně jednoho po druhým, protože jiná vodplata za ty tisíce napsanejch stránek podle mýho soudu neexistuje. Jenže tahle úvaha byla zbytečná. Stroj fungoval jako hodinky. Postavil jsem se do vymezenýho prostoru i s kuframa, pěkně doprostřed, a natáhl se k ovládacímu panelu. Jednu strašnou chvíli jsem se vyděsil, že to nepůjde. Ovládací panel byl umístěnej dost nešikovně, zřejmě nikdo nepředpokládal, že se někdo bude chtít vodeslat do minulosti sám, bez asistence kohokoliv dalšího. Nakonec jsem tenhle problém vyřešil pomocí koštěte, který nechala v rohu laboratoře stát jedna z armády nepříliš pečlivejch uklízeček. Nastavil jsem všechny parametry tak, abych se dostal tam, kam jsem chtěl, v místě i v čase, vrátil se zpátky do vymezenýho prostoru, kam směřovaly tachyonový děla (další termín, kterej jsem pochytil mezi řečí) a smetákem jsem přepnul hlavní spínač do polohy START. Samotnou cestu si nepamatuju, ale mám pocit, že trvala kratší dobu, než mžik. Jednu chvíli jsem tam stál, v laboratoři alfa s kuframa v ruce jako dokonalej idiot a ve druhý chvíli byl ústav pryč a kolem mě byla zelená louka plná rozkvetlejch kytek, který naznačovaly něco vo tom, že jaro je v plným rozpuku. A tak jsem se z jednadvacátýho století přetransportoval vo dvěstě let nazpátek, aniž by mě to jakkoliv poznamenalo.
6
V ruce jsem pořád držel ten smeták. Rychle jsem ho zahodil a uvědomil jsem si, že jsem se jaksi mimoděk vrátil ke svý původní profesi. Co odcizil, slavný soude? Jeden smeták, mírně použitý, ctihodnosti. Zachechtal jsem se a vydal se na cestu. Zeměpisný parametry jsem nastavil vo voka, ale moc jsem se splíst´ nemoh´. Ovšem když už jsem překonal dvě století, tak nějakejch pár kilometrů nemůže bejt takovej problém, říkal jsem si. A měl jsem pravdu. Paříž byla taková jako je dneska. Teda skoro taková. Všude spousty lidí, na trhu strkanice která vypadala jako kapsářův sen a místo taxíků na každým rohu fiakr. Našel jsem si ubytování v podnájmu na rohu Rue Boucquet a Monparnasskýho bulváru. Měl jsem jednu místnost, sice trochu špinavou, ale zato s nádherným výhledem na celý město. Stará domácí vypadala přesně jako čarodějnice z pohádek bratří Grimmů, jediný knížky, kterou jsem kdy přečet´. Byla voblečená do černýho hábitu, na nose měla bradavici ze který jí trčel chlup a na rameni jí seděla kočka, když jsem jí prvně viděl. Nepůsobila na mě dvakrát důvěryhodně, ale nutno říct, že to asi bylo vzájemný. Nakonec, jak se tvářit na chlapa, kterej se jednoho dne vobjeví na prahu jejího převzácnýho nájemního domu, podivně voblečenej a se dvěma velkejma loďákama v ruce. Ale neřekla nic, jenom zachrčela, když mi sdělovala cenu měsíčního pronájmu a potom už z kapsáře vytáhla klíč a vyšla se mnou těch pár schodů do patra. Funěla jako sentinel, ale asi pokládala za nutný, sama osobně mě uvíst do pokoje. Jinej kraj, jinej mrav, říká se (nebo spíš jiná doba?), pokud já pamatuju, tak takový kumbálky, ve kterejch jsem strávil většinu života jejich majitelům ani nestály za to, aby mě ubytovali. Nebo se za ně možná styděli, kdo ví. Buď jak buď, babka Montrossová, tak se ta osoba jmenovala, přede mnou otevřela dveře a tím mě uvedla do světa, ve kterým jsem měl strávit zbytek svýho žití. Jak už jsem naznačil, nebylo to nic moc, ale pro začátek to stačilo. Vtisknul jsem jí do ruky nějaký šperky po babičce s tím, že nemám peníze. Kousla si do náušnice v odvěkým gestu všech šejdířů a pak zavrčela, abych příště platil pěkně frantíkama, jak je v kraji zvykem. A byla pryč. Loďáky jsem šoupnul pod postel a pak jsem se uložil na matraci. Civěl jsem na strop, protkanej stovkou žilek, jak zašlá malba praskala na všech stranách a přemítal o tom, co mě tady čeká. A pak jsem usnul, jako když mě do vody hodí, cesta časem byla zřejmě víc vyčerpávající, než se na první pohled zdálo. Sny jsem neměl žádný. První tejdny jsem nedělal nic, jen jsem se tak poflakoval po bulvárech a pozoroval cvrkot. Kolikrát mě svrběla ruka, když kolem mě procházela ženská, která si přímo říkala vo to, aby se jí někdo podíval do kapes, co tam asi má, ale zakázal jsem si všechny takovýhle pouta s minulostí, vlastně s budoucností. Musel jsem se chovat pěkně mravně, jak se na umělce jako jsem já sluší a patří. Babě Montrossový jsem řek´, že jsem spisovatel a že budu slavnej. Domácí neříkala nic a zřejmě si myslela svoje. Rozuměla tomu tak, že potřebuju nasát atmosféru, abych ji pak moh´ přetavit v nějakej z těch úžasnejch společenskokritickejch románů, kvůli kterejm si vostatní, aspoň v mejch představách, sednou na zadek. Pil jsem levný, ale skvělý víno, pojídal bagety s uzeným masem a pokoušel jsem se navázat ty správný kontakty. Poprvý se ukázalo, jak je dobře, že umím jazyk, kolik řečí znáš, tolikrát jsi skutečně člověkem. Posedával jsem v uměleckejch kavárnách, kterejch je na Montparnassu víc než lidí, kterejm jsem kdy vyfouk´ prkenici, a to je co říct. Potřeboval jsem sehnat Balzacova nakladatele. Když byl ochotnej tisknout tohohle pána, tak jsem si byl jistej, že bude tisknout i mě. Koneckonců, co záleží na jméně. Pod jiným jménem růže voněla by stejně, napsal svýho času jistej angličan, kterej se jmenoval Shakespeare a tahle věta byla poslední, kterou jsem slyšel vod sice nesličný, ale přesto docela milý asistentky na našem vědeckým ústavu. A tak jsem jednou na svejch obchůzkách zabrousil do kavárny La Perle. Seděl jsem u malýho stolku pro dva a popíjel svoje oblíbený chablis, když se votervřely dveře a dovnitř nakouk´ takovej podivnej, asi třicetiletej cápek. Málem ani nešel dál. Jen se tak rozhlíd´ a už se chystal vypadnout, když jeho pohled přilákala jedna ze slečen, který se vod božího rána povalujou na baru v naději, že se chytí někdo, kdo jim zaplatí aspoň dvojku bílýho. Holka mi svým způsobem připomínala asistentku, který jsem se rozplynul jako pára nad hrncem a ani jsem jí nedal sbohem. Tohle kotě bylo sice hezčí, ale tak nějak na dálku vyzařovalo že jeho životní dráha je jeden velkej Titanic. 7
Slečna se na toho chlápka usmála tak pronikavě, že venku rozkvetly kytky, a byl její. Vlez´ dovnitř a hlasitě za sebou bouchnul dveřma, aby kavárník viděl, že má vzácnou návštěvu. Holka se posunula po baru, aby měl její amant místo. Chlápek se posadil vedle ní a hlasitě lusknul, protože ani prásknutí dveří nedokázalo kavárníka vylákat z jeho kutlochu, kde hrál sám se sebou trik-trak. Čekal jsem, co bude dál. Kotě se zasmálo takovým zvonivým smíchem. Kavárník vykouk´ a jeho obličej zatáhly mraky, ze kterejch by mohlo sněžit. Zjevně nebyl rád, že toho chlapa vidí. Poznamenal něco v tom smyslu, že mu dluží dvacet franků už vod posledně, kdy hostil celou kavárnu i přilehlý okolí. Chlápek mu řek´, aby si hleděl svýho a zamával mu před vobličejem stofrankovou bankovkou. Na kavárníkově vobličeji vyšlo slunce. Bylo jasný, že se se svejma penězma už rozžehnal a chlápek teď přišel jako Ježíš, kterej vzkřísil Lazara, v tomhle případě teda nedobytnou pohledávku. Zatímco mu nalejval absint, chlápek promluvil něco v tom smyslu, že dědil po tetě. Nevím jak vy, ale já mám na takovýhle typy nos, kterej jsem si vypěstoval za svejch mladejch let. Možná že dědil, vo tom bych se nepřel, ale vsadil bych se sto ku jedný, že jeho teta nevopustila tenhle svět sešlostí věkem. Ten chlápek měl tak pichlavý voči, že možná jenom jeho pohled donutil tu dámu, aby zesnula v pánu a předešla tak mnohem horším útrapám, ke kterejm by došlo, kdyby poslušně neumřela. Taky měl kníry jako mrož a vůbec ksicht podvodníka, to vám povídám, tomu bych nevěřil, že je doma, ani kdyby se koukal z vokna. A pak se to stalo. Ta holka, která už popíjela víno za jeho frantíky ho zřejmě znala, protože ho voslovila křestním jménem. A řekla mu Honoré. Zbystřil jsem všechny smysly. Konečně moje vysedávání po kavárnách a utrácení franků krvavě získanejch vod místního lichváře za všechny šperky, který jsem si přivez´ (tam vedly moje první kroky), získalo smysl. Jestli je ten člověk budoucí slavnej spisovatel Honoré de Balzac, našel jsem, co jsem hledal. Nebudu to dlouho protahovat, byl to von. Netrvalo ani deset minut a už jsem s ním seděl za jedním stolem a po dalších deseti minutách mě vyzval, ať mu tykám a oslovuju ho křestním jménem. Nestálo to ani tak moc, stačila láhev vína pro jeho zbrusu novou partnerku, která si z bůhvíjakýho důvodu nechala říkat Fialka, a runda absintu, aby se uhasila jeho žízeň. Po očku jsem ho pozoroval. Nešlo mi do hlavy, jak se tenhle podvodníček ve špatně padnoucím obleku s rádoby uměleckým šátkem kolem krku může stát slavným spisovatelem, přičemž řada lidí si bude pokládat za čest, že je právě jeho současníkem. Jen tak cvičně jsem to propočítal. Devatenáct tisíc devětset osmdesát šest stran. To znamená, že pokud napíše deset stran denně, bude mu trvat přes pět let čistýho času. A to není žádná legrace, to mi věřte. Kavárna byla prázdná. Honoré se rozjel a svištěl jako dráha. Vypravěč tedy byl znamenitej, to vám můžu potvrdit. Padaly z něj historky jednu za druhou, skvělý, vtipný, s dokonalejma pointama a bavil mě i Fialku skoro celej den, přesněji řečeno, celejch pět láhví vína a dvě láhve absintu, tedy to, co jsem byl ochotnej do něj a do tý holky investovat. Mezi historkama, který vopravdu, to mi věřte, sypal z rukávu jako karetní podvodníci esa, se krmil francouzským sýrem zvaným camembert, kterej kavárník nosil tak horlivě, že se skoro stal naším přítelem. A mezi jednotlivými sousty nám vyprávěl, jak se jednou stane největším spisovatelem, co kdy prošlapával boty na tomhle světě. Maloval před náma vzdušný Versailles, už se viděl na piedestalu soudobý kultury, vobklopenej bohatstvím a krásnejma ženskejma. Až mě mrazilo, jak cílevědomě to vo sobě prohlašoval, jak si byl jistej, že to dokáže. Pokoušel jsem se zavíst řeč na něco jinýho, nechtělo se mi pochodovat po tý jeho nalajnovaný budoucnosti jako po červeným koberci, kterej je nataženej vodnikud k ohromujícímu úspěchu, ale Honoré to vždycky dokázal vobrátit zpátky, na to jak je jedinečnej, dokonalej a vůbec ve všech směrech nejlepší. Když už se mi to začínalo v kavárně zajídat, navrhnul jsem jim, že můžeme pokračovat u mě. Fialka se na mě podívala s takovým zvláštním výrazem v očích, hodnotila mě, jestli jsem pervert, kterej si chce užít v přítomnosti v budoucnu jistě slavnýho člověka. 8
Vysvětlil jsem jí, že ty lahve, který vypila do dna, maj´ u mě doma ještě několik sestřiček, a to rozhodlo. A tak jsme se přesunuli do toho mýho malýho krcálku. Když jsme lezli po schodech, otevřely se dveře v přízemí a vykoukla bytná. Čekal jsem sáhodlouhý litanie vo tom, že zvát si hosty na pokoj je zakázaný, ale madame Montrossová už zřejmě zažila onačejší podivíny než jsem já. Ani necekla, jenom si prohlídla Fialku vod hlavy až k patě takovým pohledem, že jsem pochopil, čím se živila před tím, než se stala paní domácí, tedy v době, kdy ještě mohla s Fialkou soutěžit v tom, kdo má útlejší pas. Na pokoji jsem vyvalil slíbený flašky, nechal se Fialku upravovat do nálady a povídal jsem si s Balzacem. Chtěl jsem z něj vytáhnout, kdo mu bude ty jeho opusy, který nám nastínil v kavárně, vydávat, ale nedostal jsem z něj nic. Buď to říct nechtěl, nebo to sám ještě nevěděl. Skončilo to tak, jak to skončit muselo. Honoré ležel s Fialkou v mojí posteli a já jsem seděl na parapetě v otevřeným okně, houpal jsem nohama nad usínající Paříží a pil jsem chablis přímo z láhve. Probudil jsem se na zemi vedle postele. Fialka byla ta tam a slavnej spisovatel Honoré de Balzac, tedy zatím jenom člověk, kterej vo slávě pořád jenom mluví, chrněl v mojí posteli. Nechal jsem ho spát ještě dvě hodiny, což, když se probudil, kvitoval s ohromným nadšením a nazval mě svým přítelem jediným. Čemuž jsem rozuměl, kdo si vodí děvky do cizích bytů, ten kamarády poztrácí tak rychle, že se nestačí divit. Sotva se oblíknul, navrhnul mi jako úhradu za hezkej večer opulentní snídani. Než jsem ho stačil upozornit, že podle denní doby se tomu spíš než snídaně říká pozdní oběd, strčila dovnitř svůj nos i s bradavicí madam Motrosseová. Balzac jí slušně pozdravil a vysolil jí další stofrankovku, aby šla koupit něco k snědku a zbytek si nechala za to, že umožnila jemu i jeho přítelkyni přespat v domě. Na tohle babka slyšela, nic bych za to nedal, že si pro ty peníze stejně přišla a já si tak musel poopravit mínění, který jsem si vo ní udělal. Žádný dobrotisko, ale tvrdá obchodnice, byznysmenka, řeklo by se v mojí době. Balzaca zřejmě nic nikam netáhlo a když zjistil, že proti jeho přítomnosti v zásadě nic nenamítám, s nádhernou samozřejmostí se nastěhoval ke mně. Pár dní jsme vstávali večer a chodili spát ráno. Ukázal mi celou Paříž a měl ji v malíčku, to se mu musí nechat. Viděl jsem břicho Paříže, tržnici, kde se všechny pachy co jich tenhle svět zná prolínaly do jednoho, viděl jsem lůno Paříže, Rue de Saint Denis, kde má každej dům před vchodem červenou lucernu a za výlohama postávaj unuděný holky jenom ve spodním prádle. Viděl jsem všechno. Ty dny volně proplouvaly jeden do druhýho, až se slily do nekonečnýho proudu. Ze mně a z Balzaca se stala natolik nerozlučná dvojice, že když jeden z nás strčil hlavu do krčmy, hostinský už stavěl na stůl láhev a dvě skleničky. Peníze mi pomalu docházely. Balzac jich ovšem měl dost, takže jsme jedli a pili, co hrdlo ráčilo, na nás, a někdy na Balzacovu tetu, která byla tak laskava a zesnula v pánu právě v okamžiku, kdy byl její jedinej dědic, jistej synovec jménem Honoré, peněz nejpotřebnější. A tak se jelo pořád dál. Jednoho dne, někdy kolem pátý hodiny vodpoledne, jinými slovy, sotva jsme vstali, přišla Fialka. Nevím, jestli ji Balzac pozval, nebo dorazila o svý vůli, ale přivedla sebou svoji přítelkyni Suzanne. Prej aby mi nebylo tak smutno. Mně bylo fajn jako už dlouho ne, ale to jsem Fialce nehodlal vysvětlovat. Už proto, že Suzanne měla tak nádherně velký modrý voči, že by se v nich utopilo celý námořní loďstvo. A i jinak vypadala docela k světu. Balzac si toho taky všimnul. Rozjel svoje vyprávění ve velkým a zase ohromoval svejma duchaplnejma historkama. Ten chlap měl paměť jako slon, to se mu musí nechat. Ani jednou se nevopakoval, ani jednou se nevrátil k tomu, co vyprávěl dřív, ale všechny jeho příběhy zase byly jedinečný. Holky na něm visely vočima a chvílema i svejma tělama, což se mi přestávalo líbit. Koneckonců, chápal jsem to tak, že Suzanne přišla kvůli mně, ale jakmile Balzac votevřel zobák, tak já, jako bych neexistoval. A tak jsem řek´ dost. V okamžiku, kdy se Balzac nadechnul, jsem mu skočil do řeči, jinak to nešlo. Řek´ jsem mu, že jestli on bude spisovatelem, tak to tedy budeme kolegové, protože já už spisovatelem jsem.
9
Tohle moje prohlášení ho na chvíli vykolejilo. Táhli jsme to spolu dost dlouho a za celou tu dobu jsem jedinkrát nepromluvil nic, vo svý skrytý literární žíle. Holky se chichotaly, že prej nemůže bejt spisovatelem někdo tak málomluvnej jako já, tak jsem namítnul, že bych promluvil, kdyby mě tady mistr Balzac pustil aspoň na okamžik ke slovu. Balzac mě vybídnul, abych mu vyprávěl, co jsem napsal, nebo co se napsat teprve chystám. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Nebyl jsem ani ze čtvrtiny tak výřečnej jako on a jediná historka, na kterou jsem si dokázal vzpomenout byla ta, jak jsem cestoval strojem času. Pravda, bylo by to zajímavý, ale těžko se tvářit, že to je přesně to, čím hodlám prorazit. A tak jsem nakonec řek´, ať moment počkaj, sklonil jsem se pod postel a vylovil jeden ze dvou loďáků. Votevřel jsem ho a vytáh´ první věc, co mi přišla pod ruku. Balzac se pohodlně posadil na postel a s Fialkou po jednom boku a Suzanne po druhým se opřel o provlhlou zeď. Vyzval mě k něčemu, čemu se říká autorský čtení. Já na to pochopitelně přistoupil, protože jsem se rozhodnul, že Suzanne zaujmu něčím jiným, než je bankovka stočená do ruličky zastrčená do jejího výstřihu. A tak jsem začal číst. Nejsem bůhvíjakej recitátor, ale musím říct, že je to vzalo. Během první stránky se holky přestaly chichotat a Balzac se začal zamyšleně tahat za bradu. To mi udělalo moc dobře, poslouchal, jako kdyby v životě neslyšel nic zajímavějšího. Dočet´ jsem stránku a chtěl jsem ten tlustospis vodložit, ale Balzac mě vyzval, ať čtu dál. Podle něho je to hotová věc, pochválil mi vybroušenej styl a i když si pochopitelně z jedný stránky nemoh´ udělat žádnej úsudek, prohlásil, že to začíná skvěle. A začátek je to nejdůležitější. Tvrdil, že kdo má první větu, má román, což mi přišlo trochu zjednodušující, ale co já vím, možná i pravdivý. A tak jsem čet´ tři a půl hodiny v kuse. Vždycky, když mi vyschlo, byl tu Honoré pohotově s otevřenou lahví a tak to šlo tak dlouho, dokud jsem se udržel na nohou. Když už jsem plet´ jazykem, Suzanne si mě položila na postel a co bylo dál, už si nepamatuju, protože jsem usnul, tvrdě jako nikdy. Probudil jsem se, až když slunce svítilo a zavřeným oknem se do pokoje dobejval párek drozdů. Protřel jsem si voči. Hlava mi třeštila až běda, měl jsem pocit, že můžu děkovat Bohu, že jsem neusnul navždycky. Fialka se Suzanne byly pryč. Honoré taky. Líně jsem se protáhnul. A pak jsem se podíval pod postel, abych očima vděčně pohladil loďáky, který mi v budoucnu usnadní živobytí na nejvyšší možnou míru. Jak jsem se sklonil, v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Pod postelí byl jenom chumáč zapomenutejch pavučin a velkej pavouk, kterej vyspával po celonoční práci. V tu chvíli jsem byl na nohou. Prolez jsem pod postelí naskrz a zase zpátky, ale bylo to marný. Loďáky i s mejma devatenácti tisícema devítistama osumdesáti šesti stránkama byly fuč. Určitě chápete, co se stalo. Ten zlodějskej Balzac mi ukrad´ všechno. Ukrad mi moje kufry, ukrad´ mi mojí práci. Ukrad mi mojí minulost i budoucnost. Byl pryč a já jsem věděl, že je se vším konec. Teprve teď jsem pochopil, jak to, že toho dokázal tolik naškrábat. Von to nenapsal, von to docela sprostě šlohnul! A dál už to je hodně smutný. Trávil jsem celý dny na procházkách Paříží s kudlou v kapse. Byl jsem připravenej vzít si, co mi po právu patří, ale už jsem na něj nikdy nenarazil. Musel si dávat moc velkýho majzla, aby mě nepotkal, ale ví Bůh, že mu to stálo za to. Bezpracnej život, peníze, sláva. To všechno ho čekalo. Neznám lepší důvod než tenhle, proč se vždycky dobře rozhlídnout, než vyjdete na ulici. A jsem si jistej, že von to rozhlížení podstupoval se smíchem na rtech.
3 Pár měsíců na to jsem se s jeho jménem setkal v jednom knihkupectví. Zatím to byla jenom útlá knížečka a nijak zvlášť dobře se neprodávala, ale já jsem věděl, co bude následovat. Devadesát tři románů, pěkně jeden po druhým, v pravidelnejch intervalech, vždycky, když tomu grázlovi dojdou peníze.
10
Rád bych se vrátil domů, ale to už nejde. Ten lístek, kterej jsem si koupil za devatenáct tisíc devětset osmdesát šest stránek bohužel nebyl zpáteční. A tak teď dělám vrátnýho v pařížským vědeckým ústavu, což ve mě budí jistej fatalismus. Co je komu souzený, tím taky bude. A mně bylo souzený žít a zřejmě taky umřít jako vrátnej. Ale já se pomstím. A když už ho nemůžu najít, abych ho zabil, udělám to jinak. Mnohem elegantnějc, dalo by se říct. Já si počkám, myslím, že už jsem jednou říkal, že jsem trpělivej. V roce 1996 se znovu narodím. V roce 2005 znovu vylezu ze školy a v roce 2010 vezmu místo vrátnýho na Akademii. Na tý Akademii, kde profesor Dunwoody sestaví v roce 2011 stroj času na bázi tachyonovejch částic. A pak se vrátím, Balzacu. A tentokrát už to neprošvihnu, to si piš, když jseš tak literárně zdatnej. Proto taky vznikaly tyhlety zápisky. Abych věděl, co se stane v minulosti. Až to dopíšu, zapečetím to, zakopu hluboko do země v místech, kde za nějakejch dvěstě let bude zahrádka mýho milovanýho rodnýho domku, na jedno určitý a dost konkrétní místo. Na místo, kde jsem jako šestnáctiletej strávil léto v potu tváře kopáním studny. Jenže tentokrát kromě vody narazím ještě na něco. Najdu dřevěnou bedýnku a v tý bude tenhleten vzkaz. A pak, až příjde můj čas, pak se vrátím, Honoré. Pak se vrátím. Že se mi to povedlo, poznáte snadno. V učebnicích literatury nebude jméno Balzaca, ale mojí maličkosti. Dokud tam není, víte, že pořád čekám, pořád sedávám ve vrátnici pařížskýho vědeckýho ústavu a dumám vo životě. Honoré po francouzsku znamená „čest“, jak jistě víte. A uznejte sami, koho by napadlo, že člověk, kterej nosí tohle křestní jméno může bejt takovej křivák. N´est pas?
11
