na neurologických lůžkách

NÁRODNÍ CENTRUM OŠETŘOVATELSKÝCH A NELÉKAŘSKÝCH ZDRAVOTNICKÝCH OBORŮ SUBKATEDRA FYZIOTERAPIE A ERGOTERAPIE

CERTIFIKOVANÝ KURZ Ergoterapie u pacientů se specifickými potřebami

Seminární práce

Použití vybraných technik arteterapie u pacientů po CMP na neurologických lůžkách

Obsah

Úvod 1. Vymezení arteterapie 2. Vybrané prostředky arteterapie 3. Sociální a zdravotní anamnéza pacienta 3.1 První setkání s pacientem 3.2 Následná rehabilitační péče

Individuální práce s pacientem a použití jednotlivých technik

4.

4.1 Práce s prstovými barvami 4.2 Práce s terapeutickou hmotou 4.3

Koláž

Závěr Použitá literatura Přílohy

2

Úvod "Dílo je velké jen tehdy, když bylo stvořeno z nejvnitřnější nevyhnutelnosti, pod tlakem, jemuž se nedalo odolat, pro potřebu autora a jen pro ni, pro jeho růst, a ne aby podalo obstojnou ukázku obratnosti a šikovnosti jeho prstů." F. X. Šalda Každý lidský život provází změny. Ty mohou přicházet samy o sobě nebo je můžeme způsobovat my, často jsou kombinací obojího. V každém z nás tyto životní změny vyvolávají odlišné reakce.Pracuji jako ergoterapeutka v nemocnici na neurologickém oddělení, kde jsou nejčastěji hospitalizováni pacienti po cévních mozkových příhodách (dále CMP), neurologických stavech, apod. Každý den se tedy setkávám s lidmi, kteří těmito nemocemi prošli a byli donuceni více či méně změnit svůj život. Každý podle svých schopností a možností poté na tyto změny reaguje. Velmi záleží na odhodlání zapojit se, na síle osobnosti i schopnosti vzdorovat osudu. Všichni tito pacienti jsou nuceni změnit svůj postoj, chování, myšlení a nemoc brát jako novou součást svého života. Z toho vychází nepřeberné množství typů reakcí každého jedince na životní zátěž. Po mnoholeté praxi v oboru však mohu poukázat na to, že změny, které se v životě člověka odehrály, jej motivovaly k dalším možnostem či aktivitám. Mnohdy dochází k celkovým proměnám životních hodnot, k mentálnímu posunu, ale také k pádu, nebo a to velmi často, k rezignaci. Skupina těchto pacientů s CMP má klinický obraz a průběh. Žádná cévní mozková příhoda není identická. Velmi často je kombinovaná s fatickou poruchou, která má pro pacienta velmi vážný charakter, neboť řeč byla do té doby nejvýznamnějším prostředkem komunikace. Na oddělení je cílem ergoterapie u těchto pacientů zejména nácvik soběstačnosti, samostatnosti, nácvik úchopů, cvičení kognitivních funkcí a správný výběr kompenzačních pomůcek. Pro činnosti jako je arteterapie, teatroterapie, dramaterapie, muzikoterapie apod., které se začínají v léčebném procesu využívat, není však mnohdy pro tyto aktivity v běžném provozu prostor a čas. Právě proto bych se ráda ve své práci věnovala jedné z těchto terapií, arteterapii. Chtěla bych ukázat, že určité techniky arteterapie mohou pozitivně ovlivnit průběh léčby již od umístění pacienta na akutním lůžku.

3

2.

Vymezení arteterapie "Umění není pouze podstatné jméno, je i slovesem, které se děje ku pomoci člověku samému“. (J. Šicková – Fabrici, 2002, s. 14)

Pojem arteterapie vyjadřuje spojení dvou slov: „arte“ (ars) a „therapia“. Pokud bychom měli volně přeložit tyto latinské termíny, arte znamená umění a pojem therapia, léčbu. V širším smyslu je tedy pojem arteterapie překládán jako léčba uměním. Jde o velmi rozsáhlou skupinu přístupů k terapii. Zahrnuje hudbu, divadlo, tanec, prózu, poezii a výtvarné umění. Počátky arteterapie sahají téměř do 18. století, kdy se v oblasti psychiatrie začali zkoumat duševně nemocní (schizofrenie) a zejména jejich odlišnosti ve výtvarném projevu. Termín art therapy poprvé použila americká psycholožka M. Naumburgová ve třicátých letech minulého století. V Evropě byl výraz přijat a začal se používat přibližně o deset let později. Avšak terapii jako takovou bylo možné profesionálně studovat až v osmdesátých letech dvacátého století. Česká republika vlivem „politické izolace“ postrádá v této oblasti tradice srovnatelné s vývojem ve Spojených státech či Velké Británii. První příležitosti studia arteterapie v Československu poskytovala Pedagogická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě, jako součást studia léčebné pedagogiky (1967). Studium bylo však krátce poté z politických důvodů přerušeno. „Prvním vysokoškolským pedagogem arteterapie byl doc. Roland Hanus, akademický malíř, který je i autorem textů o arteterapeutických technikách (1984).“ (Šicková-Fabrici, 2002, str. 28). Nyní v oblasti arteterapie existují u nás i na Slovensku vzájemně spolupracující organizace, pořádající kurzy a workshopy. V roce 1990 založil dnes již nežijící umělec a pedagog PhDr. M. Kyzour při Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích tzv. Ateliér arteterapie. Mezi další organizace zabývající se tímto typem terapie a nabízející vzdělávání patří Česká arteterapeutická asociace v Praze. Od roku 2000 v Bratislavě sdružuje Terra therapeutica (v překladu zn. léčivá hlína, země) odborníky z různých oblastí, jež souvisejí s arteterapií.

4

V současnosti je arteterapie velmi aktuálním oborem. Spojuje psychoterapii s tvůrčím procesem a vychází z předpokladu, že výtvarné tvoření bylo člověku vždy blízké. Nešlo mu jen o intuitivní potřebu tvorby nebo vizuální estetický zážitek. Člověk často potřeboval dosáhnout propojení výtvarného projevu s určitou funkcí (komunikace člověka s člověkem, s prostředím nebo s vyššími silami…). Během života však podléháme různým vlivům, tendencím, stereotypům, výchově a následně míváme pocit, že se v nás schopnost výtvarně se vyjadřovat vytratila. V menší či větší míře nám však tento vztah k estetice, výtvarnu zůstal dodnes v rozmanitých podobách - čím se obklopujeme, jak bydlíme, jak si upravujeme jídlo, jak se oblékáme. V souvislosti s terapeutickým procesem pokládám za důležité zmínit se o významu osobnosti arteterapeuta. A to i přesto, že je u nás zatím arteterapeut vnímán jako obtížně zařaditelná profese. Často pracuje v týmu, pod vedením odborníka v oboru. Pro arteterapeutickou práci považuji za samozřejmost vědomosti z mnoha oborů (psychologie, pedagogika, estetika, umění, dějiny, lékařství…) Ty se následně prolínají, přičemž terapeut musí být schopen vytváření vzájemných souvislostí. Jako podstatnější však vnímám osobnostní předpoklady. Empatie, intuice, kreativita, morální zásady, lidskost, úcta k člověku i světu, schopnosti přirozeně navázat vztah důvěry a mnoho dalších. Existuje mnoho pohledů na to, v čem význam arteterapie spočívá. Vychází z množství přístupů psychologie a následné terapeutické praxe. Jde především o léčebný proces, působení na vědomí, vzorce chování a schopnosti pacienta tak, aby se dokázal adaptovat v nové životní situaci, znovu dokázal komunikovat s okolím

a

vrátil

se

ke

své

přirozenosti.

Arteterapie

má

být

cestou

k sebeuzdravení. Samotnou terapii je možno uskutečňovat formou individuální nebo skupinovou. Při individuální arteterapii má klient terapeuta sám pro sebe, díky tomu mezi nimi vzniká úzký, intenzivní vztah, z něhož vyplývá možný emocionální zážitek ze styku s dospělým chápajícím člověkem. Arteterapeut má více prostoru pracovat s individualitou jedince. To považuji za hlavní výhodu této terapie. Při skupinové terapii bývá pozice arteterapeuta mnohem náročnější. Tato forma vyžaduje větší pohotovost, úsilí a zkušenost se zvládnutím skupiny klientů. Ovšem na druhou

5

stranu mohou klienti vzájemně sdílet své problémy, podporovat se, nemít obavy z neznámého. „Ambicí terapeuta je odpoutat klienta od jeho problémů ve snaze o pochopení jeho současné situace.“ (Šicková-Fabrici, 2002,s. 37)

3. Vybrané prostředky arteterapie Praktická část mé seminární práce se bude zabývat individuálním přístupem k pacientovi s diagnózou CMP. Při terapii bylo potřeba uvědomovat si cíle, kterého jsem chtěla dosáhnout. V samotné činnosti jsem využívala dostupné výtvarné i terapeutické prostředky, které byly vybrány přímo pro pacienta, dle jeho aktuálního stavu. Zároveň měly podněcovat tvořivý potenciál a zlepšovat psychiku. V práci s pacientem jsem použila tři druhy vyjadřovacích prostředků: prstové barvy, terapeutickou hmotu a koláž z papíru.

4. Sociální a zdravotní anamnéza pacienta Pro svou seminární práci jsem si vybrala pacienta – muže, pana S., 55 let. Jednalo se o pacienta s diagnózou CMP- manifestace zhoršením hybnosti na pravé horní končetině (dále PHK), lehká expresivní afázie subjektivně zhoršena stresovou situací a komplikovaností tématu, s narušenou psychikou. Zajímalo mě, jak se člověk po tak závažných zdravotních potížích dokáže zařadit zpět do společnosti, ve kterých oblastech svého vnitřního i vnějšího života došlo ke změnám. Jak si tyto změny uvědomuje on i jeho nejbližší rodina. Zda se naučí svou nemoc ventilovat. Pan S. byl introvert, měl problémy s komunikací a byl částečně depresivní. Špatně zvládal změny.

4.1 První setkání s pacientem První kontakt s mým pacientem proběhl na oddělení JIP. Vzhledem k závažnosti onemocnění

a

povaze

pacienta

probíhaly

první

dny

léčby

převážně

v psychologické rovině. Pacient byl velmi unavený, v očích měl strach, úzkost, byl plačtivý a vystrašený. Komunikace byla ztížená, neboť pacient trpěl dysartrií

6

(porucha artikulace), navíc měl problémy s krátkodobou pamětí, s vybavováním některých slov. Podle jeho sdělení byl spíše uzavřená povaha a neměl rád jakékoliv změny. Všechny své problémy řešil fyzickou prací. Pracoval ve firmě, která se zabývala výrobou stavebního materiálu. Byl tedy zvyklý na těžkou manuální práci. Pro takto těžce pracujícího člověka byl náhlý přechod do nečinnosti velkým životním traumatem. V tomto momentu jsme pochopila, že musím najít vhodný způsob terapie, kdy bych pacienta odpoutala od jeho momentálního zdravotního stavu. Za této situace bylo nejdůležitější, aby pacient svou nemoc přijal a nerezignoval. Ruka pacienta v akru byla bez známek pohybu, vše se snažil dělat levou rukou. Najedl se, ale bylo pro něj ponižující, že jedl jako „dítě“. Nejvíce deprimující pro něj však bylo zavedení permanentního katetru a vyprazdňování do plen.

4.2 Následná rehabilitační péče Následně byl přeložen na subakutní, poté na běžný pokoj neurologického oddělení. Lépe komunikoval a vyzařoval z něj částečný optimismus. Byl velmi rád, že mě vidí. Domnívám se, že to bylo tím, že jsem s ním pracovala od prvního dne hospitalizace. Pozitivně na něj působil i pacient, ležící s ním na pokoji, který měl optimistický přístup k životu. Stále ale přetrvávala plačtivost. Cítila jsem však, že jej trápí jeho současná rodinná situace. U mužů, kteří tvoří na oddělení několikanásobně větší část osazenstva než ženy, jsou velmi často shodná témata jejich obav - změna nebo ztráta práce, s tím související zajištění rodiny, strach ze závislosti na pomoci, ze zklamání manželky či partnerky. Důležitým pro pacienta se stal posun v hybnosti ruky, kdy začal pravou horní končetinu používat k sebeobslužným činnostem.

5. Individuální práce s pacientem a použití jednotlivých technik Pro navázání komunikace s pacientem jsem zvolila několik technik, které se daly v tomto omezeném prostoru pokoje použít. Každá technika měla za úkol vytvořit příznivé podmínky pro otevření pacienta v různých citových rovinách. Pro jeho velké potíže s artikulací a krátkodobou pamětí, jsem se rozhodla začátek terapie zahájit nácvikem kognitivnich funkcí. Určila jsem pět slov k zapamatování, které

7

se pacient snažil v průběhu terapie i během odpočinku opakovat. Slova se tematicky vztahovala k činnosti, kterou jsme právě prováděli. Ze začátku si vybavil jen dvě slova, ale postupně se jeho krátkodobá paměť zlepšovala. V době propuštění si zvládal pacient vybavit i více než určených pět slov. Při vzájemném rozhovoru se stávalo již mnohem méně často, že si nemohl na daný výraz vzpomenout.

5.1 Práce s prstovými barvami

Cíl Cílem pro mne bylo upevnění důvěry a vyvolat v pacientovi přesvědčení, že i tato zdánlivě jednoduchá technika může vést ke zlepšení jeho zdravotního stavu. Úkolem mé terapie bylo především odpoutat pacienta od nemoci a zároveň posílit jeho schopnost pozitivně reagovat na nově vzniklou situaci. Vytvořením výkresu pacient částečně vyjádřil i své pocity. Finální výrobek jsem zhodnotila pouze obecně a doplnila klientovým výkladem.

Provedení S pacientem jsem pracovala na akutním lůžku po dobu patnácti minut. Pracoval sice se zaujetím, ale vzhledem k závažnosti postižení byl rychle unavený. Práce mu připadala daleko zajímavější než klasické cvičení, do kterého dával hodně fyzické síly a výsledný pohyb nakonec skončil v křeči. Je známo, že zpěv má spazmolytický a svalově relaxační vliv. Ovlivňuje bránici a následný proces dýchání. Navíc při zpěvu využíváme řadu automatismů, jež bývají zachovány i při ztrátě řeči. Proto jsem pacientovi doporučila, aby během terapie zkusil zpívat, či broukat jakoukoliv známou melodii. Sám byl udiven, kolik písniček si vybavil. Došlo k uvolnění napětí mimického a krčního svalstva, následně i hlasivek (příznivé působení na řeč). Pacient sám později potvrdil, že toto uvolnění pociťoval.

8

Při práci s prstovými barvami musel pacient uplatňovat souhru obou rukou. Během aktivity bylo nutno pacienta upozorňovat na špatný pohybový stereotyp. Pan S. vytvořil obtisk rukou na papíře A3. Při terapii využíval různých poloh rukou. Barevně i silově vyjadřoval své aktuální cítění zdravé a postižené horní končetiny. Obrázek vypadal na první pohled jednoduše, přesto se v něm odrážely vnitřní emoce pacienta. Postižená horní končetina nebyla obtisknuta celá, barevně byla černá. Pacient to zdůvodňoval tím, že cítil ruku jako těžkou, neohrabanou, tzv. „nebyla jeho“. Černá barva může vyjadřovat mj. protest, vzdor, odmítání současné situace, smutek, ztrátu a beznaděj (obr. 1). Druhá končetina měla naopak obtisk pevný, jasně barevný, což značilo její sílu a momentální dominanci. V tomto převládla barva červená. Ta mnohdy vyjadřuje radost s přílivem energie, silnou vůli, touhu. Obtisk obou dlaní byl doplněn volnou malbou pacienta podle jeho momentálního citového rozpoložení. Zde se prolínaly barvy žlutá (změna, nový začátek, povzbudivá), zelená (odvaha překonávat překážky) a červená. Barvy mohou být ukazatelem aktuálního emočního stavu, ve kterém se pacient nachází. Fakt, že barvy souvisejí s fyzickým i duševním zdravím člověka, byl znám již v nejstarších kulturách. Význam barev nemusí být vždy zcela jednoznačný. Mohou mít různé významy podle kulturních stereotypů (v našich podmínkách je např. barva smutku černá, avšak v Číně je to bílá). Některé účinky barev pomáhají nemoc či bolest zmírňovat, nebo naopak, stimulovat tělo a mysl. Každá z barev má svůj psychologický výklad (jak ji vnímáme, jaký má význam) a jsou často důležitou diagnostickou metodou při hodnocení celkového obrazu osobnosti člověka (viz. Lüscherův test).

Zhodnocení Pro prstové barvy jsem se rozhodla, protože jsem měla pozitivní zkušenost s kreslením rukou a prsty v pěně na holení. Technika se skutečnými prstovými barvami se pacientovi velmi líbila. Mohl pracovat nejen s „hmotou“ barvy, ale vyjádřit se i barevně v emocionální rovině. Cílem práce s papírem a barvou bylo odpoutat pozornost pacienta od pohybového handicapu PHK, umět ji zrelaxovat, zlepšit komunikaci a být otevřenější. Tento způsob terapie se ukázal jako účinný. Pacient se již během práce stával otevřenějším, vyjadřoval své emoce, svůj vztah k postižené ruce. Během terapie se ruka uvolnila, nebyla tak těžká.

9

5.2 Práce s terapeutickou hmotou

Cíl Cílem další techniky bylo naučit se ventilovat své emoce na povrch, uvolnit se, prostřednictvím zhotovení konkrétního výrobku. Neméně důležité bylo i současné zlepšení svalové síly prstů. Pacient prováděl pohyb posouváním dlaně po stole. Pomocí terapeutické hmoty docházelo k podráždění povrchového vnímání, uvědomění si polohy kloubů oporou pacienta o stůl. Při provádění tohoto typu terapie byla nutná správná poloha pacienta - tedy vzpřímený sed a lokty opřené o stůl. Práce s hmotou měla pomoci otevřít svoji duši a dát průchod emocím, které pacient přenese, zpracuje, odevzdá hmotě, aby jej netížily uvnitř.

Provedení Terapie byla stanovena na dobu patnácti minut, ale vkládala jsem přestávky. Před pacienta jsme postavila zrcadlo, aby při terapii mohl sledovat správné postavení svého trupu a horních končetin. Nejdříve pacient vytvaroval pomocí natažených prstů dlouhý váleček. Do válečku se poté protlačoval střídavě všechny prsty. Každý prst pravé ruky představoval odevzdání jedné negativní emoce.

Dále

postupně pomocí prstů vytahoval hmotu směrem dopředu a k sobě. Pacient pracoval stále s velkým zaujetím a se snahou vykonat všechny mé pokyny. Poté jsme pacienta požádala, aby všechny své emoce vložené do hmoty zpracoval do koule a odhodil hmotu pryč (obr. 2). Tento úkol měl sloužit k tomu, aby se zbavil všeho negativního. V další fázi terapie jsem použila jinou terapeutickou hmotu, která byla z tužšího materiálu. Vyzvala jsme pacienta, aby vymodeloval kouli. Ta rovněž představovala jeho emoce. I zde se pacient snažil dle svých možností překonat odpor, který musel vynaložit při zpracování tužší hmoty. V těchto chvílích bylo možné sledovat, jak se lidé snaží o sebemenší pokrok, který přispívá ke zlepšení jejich zdravotního stavu. Dále jsem pacienta vyzvala, aby se snažil udělat z koule placku, kterou bude roztahovat do všech stran. V myšlenkách si měl představovat životní energii, která vychází z jeho těla.

10

Zhodnocení Jak jsem již předeslala, pacient se pustil do provádění jednotlivých úkonů s velkým zanícením a snahou splnit vše, co jsem mu zadala. Necítil žádnou únavu, nesledoval čas, v konečné fázi jsem jeho aktivitu musela tlumit.

5.3 Koláž

Cíl Další aktivitou, která měla přispět ke zlepšení zdravotního stavu pacienta a k uvolnění psychického napětí, byla koláž. Zde se uplatňovala koordinace jednotlivých prstů a jemné úchopy. Důležité bylo zapojení obou horních končetin. Pacient se pomocí této techniky snažil vyjádřit okamžik příchodu nemoci a současný stav. V koláži se objevily prožitky a zaujmutí životních postojů. Touto technikou lze vyjádřit minulost, přítomnost i budoucnost, v neposlední řadě odpoutání se od zdravotního problému.

Provedení Pacient měl k dispozici bílý papír formátu A5 a různé noviny, časopisy. Po krátkém přemýšlení, jak toto téma uchopit, vrhl se do splnění úkolu. Byla to další výzva, která měla přispět k navrácení do normálního života, i když zatím alespoň v myšlenkách. Nejen pro pacienty po prodělané CMP, ale i pro ostatní je typické, že v těchto zlomových životních situacích se všemi silami upínají ke své rodině, ke svým nejbližším. Nebylo tomu jinak ani v případě pana S. Pacient si z nabízených novin a časopisů natrhal proužky tím způsobem, že zdravá levá horní končetina přidržovala papír a pravá ruka se snažila proužky trhat. Přitom se snažil zachovávat určité části obrázků celistvé, aby mohl vytvořit koláž dle svých představ. Jak jsem se již zmínila, pro tyto lidi je rodina na prvním místě. I pan S. toto vyjádřil ve svém díle. Celé koláži vévodí hlava muže a ženy, tedy představa pevného rodinného zázemí. Důležitou součástí rodiny jsou děti.

11

I ty

zaujímají v celém dílu důležité místo. Další vytrhané kousky si pacient položil na papír a různě je posunoval. Některé na chvíli odložil, jiné nalepil tak, jak si to představoval. Z obrázku lze vyčíst určitou rozpolcenost pacienta. Na jednu stranu nalepil barevné veselé proužky se spoustou květin, druhou stranu vyplnil značným množstvím černých dlaní, které měly znázornit postiženou horní končetinu.

Zhodnocení Bylo tedy zřejmé, že i u tohoto typu terapie se pacient snažil vyjádřit své emoce a určitým způsobem se s nimi vypořádat. Pacient prováděl činnosti pomocí obou končetin. Postupně se vynořoval lepený obraz. Při sestavování koláže vyvinul pacient takovou pohyblivost a koncentrovanost, kterou lze přirovnat k síle, kterou dříve vynakládal při svém zaměstnání. Při plnění úkolu zapomněl na vše ostatní, snad na chvíli i na svůj handicap. Sám se sebou vedl dialog o formě, barvě a způsobu provedení. Při tomto osobním dialogu mu nevadila ani jeho porucha řeči. Nemusel hledat slova - vše vyjádřil obrázkem, prohloubilo se dýchání, projevila se reakce těla. Z kousků barevného papíru si chtěl poskládat znovu svůj život. Chtěl ukázat, že touží po návratu zpět do života, je tu a chce dál pokračovat. (obr. 3)

12

Závěr Během své praxe ergoterapeutky jsem se setkala s různými typy pacientů. Každý z nich byl svou osobností jedinečný a bylo potřeba zaujmout k němu individuální přístup. Lidem, kteří se z plného zdraví dostali do stavu závislosti na druhých, se začal jinak utvářet život. Museli se připravit na nové životní změny, které nastaly po prodělaných nemocech a úrazech. Avšak někteří dostali šanci uchopit svůj život, nevzdat se. Změnit životní názory, postoje k sobě samému. Každý den byl viditelný pokrok. Zlepšila se psychika, pacient začal lépe komunikovat. A ruka, kterou ze začátku bral jako „obtíž“, se začala pomalu vracet ke své původní funkci. Znovu získaná sebedůvěra dodala nemocnému odvahu a zahnala myšlenky na rezignaci. Všechny problémy, ať ekonomického rázu, v oblasti mezilidských vztahů, těžkosti se zaměstnáním, je třeba při návratu do aktivního života brát v úvahu a řešit je postupně. Vyžaduje to mnoho času, úsilí a vzájemného porozumění. Jsem velmi ráda, že jsem mohla s pacientem pracovat již od počátku jeho onemocnění, vidět postupné zlepšování stavu, jeho pokroky. A že se nám společně nakonec podařilo částečně překonat nejtěžší následky nemoci. Největší odměnou pro mne bylo nakreslení obrázku, v den jeho propuštění z nemocnice, se kterým se pacient následně přišel pyšně pochlubit. (obr. 4). Vzhledem k tomu, že jsem prodělala nejlehčí formu CMP (TIA - krátkodobé selhání zásobení mozku krví), přesně vím, jak se pacienti v tomto okamžiku cítí. Sama jsem byla nucena přehodnotit svůj postoj k životu, naučit se mít ráda, sebe a své tělo. Tato událost mne velmi přiblížila k takto postiženým lidem, mohu jim pomáhat přijmout jejich negativní životní změny a nacházet sílu k novému způsobu života a myšlení. Za nejdůležitější považuji uzdravení duše. Práce s pacienty na neurologickém rehabilitačním oddělení je pro mě naplňující. Jsem přesvědčena, že jsem ve správný čas na správném místě. Největší odměnou je pro mne návštěva pacientů, kteří dále dochází již jen ambulantně, a já vidím, jakých dosáhly pokroků v léčbě duše i těla. Naučili se svůj život žít „naplno“, ne jen přežívat.

13

,,V nekonečnosti života, kde se nacházím, je všechno dokonalé, úplné a celistvé. Dokonalé zdraví je můj přirozený stav. Vědomě se zbavuji všech mentálních návyků ve svém nitru, které by se mohly projevit jako nemoc. Mám se rád a jsem se sebou spokojený. Dodávám mu výživnou stravu a nápoje. Příjemně je cvičím. Považuji své tělo za krásný a zázračný mechanismus, a je mi ctí, že v něm můžu žít. Mám spoustu energie. V mém světě je všechno v pořádku.“

(L. L. Hay, 1999, str. 217)

14

Seznam použité literatury

LIEBMANN, M. (2005): Skupinová arteterapie. Nápady, témata a cvičení pro skupinovou výtvarnou práci. Praha: Portál, s. 279. ISBN 80-7178-864-3 ŠICKOVÍÁ – FABRICI, J. (2002): Základy arteterapie. Praha: Portál, s. 167. ISBN 80-7178-616-0 ŠIMANOVSKÝ, Z. (2007): Hry s hudbou a techniky muzikoterapie ve výchově, sociální práci a klinické praxi. Praha: Portál, s. 246. ISBN 80-7178-557-1 PAYNEOVÁ, H. (1999): Kreativní pohyb a tanec ve výchově, sociální práci a klinické praxi. Praha: Portál, s. 239. ISBN 80-7178-213-0 PROUTY, G.; Van Werde, D.; Portner, M. (2005): Preterapie. Praha: Portál, s. 197. ISBN 80-7178-949-6 NEUBACHEROVÁ – Fesserová, M. (2003): Sto nápadů z papírů. Praha: Euromedia group – Knižní klub, s. 96. ISBN 80-242-1046-0 STEJSKALOVÁ, M. (2012): Psychoterapie uměním, Praha: Presto Publishing. PORTMANNOVÁ, R. (2004): Hry pro tvořivé myšlení. Praha: Portál, s. 118. ISBN 80-7178-876-7 CAMPBELLOVÁ, J. (2000): Techniky artererapie ve výchově, sociální práci a klinické praxi. Praha: Portál, s. 199. ISBN 80-7178-876-7 HAY, L. (1999): Miluj svůj život. Praha: Pragma, s. 239. ISBN 978-80-7205-104-5

15

Seznam příloh Obrázek č. 1: Práce s prstovými barvami

Obrázek č. 2: Práce s terapeutickou hmotou

16

Obrázek č. 3: Koláž

Obrázek č. 4: Poděkování pacienta

17

18