Na Krymu Ïijí od roku 1861 i âe‰i
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)
MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR
ROČNÍK XIX
ČÍSLO 201, ZÁŘÍ 2016
CENA 10 Kč
Dnes v ãísle
Na Krym nelze zapomenout
VZDOROVALI DO POSLEDNÍ KAPKY KRVE
Oãité svûdectví dvou ãesk˘ch novináfiÛ z ruského poloostrova
(s. 2)
POVÁLEâNÉ PROBLÉMY âR (s. 3)
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST V PRAXI (s. 4) POTLESK NA POH¤BU (s. 5) HUDBA NEZNÁ HRANIC (s. 6)
ODBOJÁ¤ LJUDEVÍT PIVKO
(s. 7)
âESKÉ MÍROVÉ HNUTÍ (s. 8)
Od ruského znovu připojení Krymu do Ruské federace uplynulo dva a půl roku. V prvních týdnech plnily zprávy z poloostrova titulní strany novin, nyní se o něm nedočteme téměř nic. Reportéři Gabriela Havlůjová a Tomáš Vlach v časopisu Týden z poloostrova nedávno přinesli reportáž, kterou po úpravě a ve zkráceném znění zveřejňujeme v našem listu. Citujeme: Všichni vystupovat, zakřičí řidič autobusu mířícího do krymské metropole Simferopolu. Celkem moderní vůz je přeplněn k prasknutí, cestující sedí i v uličce na provizorních židličkách. Když vůz zastaví, lidé se jako na povel zvedají a hrnou ven. Jsme na nástupišti trajektu v Kerči, jediném místě, odkud lze projet z Ruska na Krym. Je třeba počkat, než se na náš autobus dostane řada a pak si vystát půl hodiny ve frontě na
Filmová pocta ãeskému odboji Dílo z britsko-ãeské kuchynû velkou událostí leto‰ních Karlov˘ch VarÛ ● Gabãík s Kubi‰em tentokrát po anglicku Velkou událostí letošního karlovarského festivalu se stal česko-britský film Anthropoid nazvaný podle kódového označení nejznámější mezinárodní akce československého odboje, jejímž výsledkem byla poprava válečného zločince Reinharda Heydricha. Britský filmový režisér Sean Ellis se na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech představil (a proslavil) s britsko-českým filmem, který navázal na slavný snímek z dílny národního umělce Jiřího Sequense Atentát. Nový film je význačný tím, že se díky angličtině příběh dvou československých parašutistů dostane do širokého povědomí světové veřejnosti. Filmu se dostalo na festivalu důstojného ocenění, pro Českou republiku je cenné, že jde i o velkou poctu našemu protifašistickému odboji. Anglický autor prozradil českým novinářům, že téma svého filmu studoval
15 let: „Snažil jsem se poskládat z různých kousků informace ve snaze novýma očima převyprávět příběh dvou čs. vojáků a jejich domácích spolubojovníků.“ „Ti hoši hrdinsky bojovali za něco, čemu opravdu věřili, ale zároveň to byli obyčejní lidé,“ řekl anglický herec Jamie Dornan, který hraje ve filmu Jana Kubiše. Kubiš je mu ze všech charakterů, které dosud ztvárnil, nejbližší, uvedl. Režisér Ellis vzpomíná, že poprvé o atentátu slyšel v nějakém televizním dokumentu o jednotkách SS. „Ten příběh mě okamžitě uchvátil. Je napínavý, plný emocí, vypráví o statečnosti, o tom, že byli mezi námi lidé, kteří se dokázali postavit tyranii.“ Jozefa Gabčíka ve filmu představuje Cillian Murphy. Ve filmu jsou samozřejmě angažováni i čeští herci, například Alena Mihulová a Aňa Geislerová. ZDENĚK HOŘENÍ
NemÛÏe existovat kolektivní vina! Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF) nepovolila ruské dvojnásobné olympijské vítězce a trojnásobné mistryni světa v skoku o tyči Jeleně Isinbajevové soutěžit na olympijských hrách v Rio de Janeiru! Držitelka světového rekordu usilovala o udělení výjimky z distance, kterou IAAF uložila všem atletům z Ruské federace po odhalení rozsáhlého schéma státem podporovaného dopingu. Isinbajevová oznámila 29. července, že neuspěla. „Zázrak se nestal,“ napsala fanouškům 34letá sportovkyně, která v minulosti oznámila, že v případě neúčasti na olympijských hrách ukončí kariéru. Isinbajevová už dávno označila rozhodnutí IAAF a Sportovního arbitrážního soudu (CAS) za politicky motivované. Zároveň avizovala, že verdikt CAS napadne na Evropském soudu pro lidská práva. „Nikomu se nepodaří zlomit Rusko. V minulosti to už zkoušel kdekdo, ale nikdo neuspěl. Co nás nezabije, to nás posilní,“ prohlásila. Přidejme ještě slova českého trojnásobného olympijského vítěze, trojnásobného mistra světa a světového re-
Prezident Vladimir Putin a atletka Jelena Isinbajevová
kordmana v hodu oštěpem Jana Železného: „Nemůže existovat kolektivní vina. To by bylo to úplně nejhorší, kdyby se řeklo, že ruští sportovci nemůžou startovat na olympiádě. To by pro mě bylo to nejnepochopitelnější rozhodnutí. A nejblbější.“ Sport lidi celého světa navzájem spojuje a politika by je neměla rozdělovat. (kd)
bezpečnostní kontrolu. Následuje další fronta na trajekt, cesta proto zabere celý den či noc. A to se v poslední době přeprava výrazně zrychlila, mezi ruskou pevninou a Krymem jezdí už dvanáct trajektů. Ruské úřady se snaží zlepšit situaci s přístupem na Krym. Dvě pozemní silnice totiž vedou přes Ukrajinu a jsou uzavřeny, mohou přes ně jen lidé s ukrajinskými pasy. Návštěvníkům z Ruska, jichž je drtivá většina, zbývají dvě možnosti: buď letadlem na simferopolské letiště, nebo trajektem, kde ale člověk může zůstat zablokován v několikahodinové frontě. O pár desítek kilometrů jižněji vyrůstá most, který má být silničním a železničním spojením s Ruskem. Pro Moskvu je to strategická stavba. Hotova má být zhruba za dva roky.
Sankce: první setkání Na krymském břehu má návštěvník pocit, že věci fungují o něco hůře než v centrálním Rusku. Zmizí signál mobilního telefonu a nelze se připojit k žádné síti - první viditelný důsledek mezinárodních sankcí. Ty na Rusko i Krym uvalily Evropská unie a Spojené státy a návštěvník je pocítí na vlastní kůži. Postih hrozí každému, kdo tu podniká nebo třeba jen uzavírá smlouvy, a tak nefunguje třeba mezinárodní roaming či platební karty a nelétají sem ani žádné zahraniční společnosti. (Pokračování na s. 7)
Posilování vlasteneckého ducha. PÛvabná Ïena pfied nápisem „Krym je Rusko“ na nábfieÏí v Sevastopolu. Foto ãasopis T˘den
Nutnost zásadového stanoviska k Evropské unii S vystoupením Británie z Evropské unie je v Evropě i ve světě probírána a hodnocena úloha směřování a budoucnost tohoto nadstátního útvaru. Nevyhne se tomu Česká republika ani politické strany a hnutí. Angličané už měli dost omezování svého práva rozhodovat o sobě a svém státu bruselskou byrokracií, její arogance a současně neschopnosti řešit celou Evropu ohrožující migrační krizi, vyvolanou agresemi Západu. A dali to Bruselu na srozuměnou. Tam se teď svolávají politici členských států EU k hašení krize unie, kterou sami svým nesmyslným diktátem a současnou neschopností zavinili. Z přemíry informací o dění v Evropské unii si všimněme některých závažných. V řadě dalších členských zemí sílí hlasy občanů a hnutí, požadující následování britského příkladu a vystoupení z unie. Podle zveřejněného průzkumu veřejného mínění 60 % občanů České republiky je nespokojeno s členstvím v Evropské unii. Vytváření nadstátu, nadřazeného evropským národním státům, probíhá podle představ a plánů globálního kapitálu, projednávaných tzv. Bilderbergskou skupinou kapitalistů, jimž už dnes patří větší část světového bohatství. Jejich cílem je tzv. Nový světový řád (New world order) – ovládnutí světa zničením národních států, změnou jejich obyvatel na dav demoralizovaných, nikam nepatřících a proto ovladatelných jedinců, snížení podle nich zbytečné početnosti lidstva hladem, nemocemi a válkami asi
na dvě miliardy – miliardu otroků a miliardu jejich hlídačů. Tyto zrůdné plány novodobých otrokářů jsou uskutečňovány globálně imperiální integrací Evropy v EU, nyní plánovitým rozkládáním evropských států hromadnou imigrací ekonomických parazitů a islámských teroristů, rozkladem evropské kultury islamizací – vnucováním této kruté středověké ideologie pod záminkou nedotknutelnosti „lidských práv“ těchto základní lidská práva potlačujících vetřelců. Rozkládání Evropy cizím živlem je zřejmě řízeno a placeno organizátory „nového světového pořádku“. V zemích západní Evropy – Francii, Belgii, Německu a Itálii lavinovitě přibývá teroristických a zločinných útoků na občany těchto zemí, páchaných imigranty. Je hanebným pokrytectvím, když kancléřka Merkelová vyslovuje soustrast pozůstalým po obětech teroristických útoků spáchaných jí pozvanými cizími vetřelci. Politolog Jan Keller, který studoval ve Francii, uvádí, že v této zemi žije již skoro 10 % muslimů, kteří vytvářejí uzavřená společenství, a Francouzi, kteří si připadají stále víc jako lovná zvěř ve vlastní zemi, se stěhují co nejdále od předměstských čtvrtí, obývaných muslimy. Pokud bychom se chovali stejně bezstarostně jako v minulosti Francouzi, čekaly by nás jejich dnešní problémy. Nyní dokonce Evropská unie vnucuje evropským členským státům zákon zakazující kritiku těchto živlů, opět podle
zvrhlých představ lidsko-právních pomatenců. Ti jsou však řízeni nelidskými, bezohlednými uchazeči o světovládu. Je přirozené, že uvažující lidé se této budoucnosti brání, jak ukázal výsledek britského referenda. Tento odpor vyvolává paniku globálních imperialistů a jejich eurounijních sluhů, od členů nikým nevolené evropské komise po lokaje ve vládách členských států a dalších vlastizrádců. V současné situaci je nezbytné obnovit Armádu ČR, aby byla schopna plnit svou základní úlohu obrany naší vlasti, ne aby její dnešní zbytek sloužil jako žoldnéři cizím zájmům ve vzdálených zemích. Měla být schopna zajistit ostrahu hranic, jako to zavedlo Maďarsko a trvalou, nejen namátkovou kontrolu hraničních přechodů. Čím dál více Evropanů vidí budoucnost Evropy v rovnoprávné spolupráci suverénních národních států. Nikdo nemá právo nám vnucovat, s kým máme sdílet náš domov, budovaný generacemi našich předků pro generace našich potomků! Jaké stanovisko zaujmou politické strany a hnutí? Postaví se na stranu EU nebo většiny národa? Je třeba si též uvědomit úzké sepětí EU s NATO, válečnou organizací ohrožující mír a přežití lidstva. Vlastenci a poctiví pracující obávající se o budoucnost našich dětí a vnuků, očekávají jednoznačný, zásadový postoj. Jen na něm se zakládá důvěra. Takové je též stanovisko Slovanského (SV) výboru České republiky.
2
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
201/2016
U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA
Vzdorovali do poslední kapky krve Také dvanáctilet˘ kluk Petr Kotelnikov se bil na hranici vlasti Šestaosmdesátiletý Petr Pavlovič Kotelnikov, plukovník ve výslužbě, je v Bělorusku posledním žijícím obráncem vojenské pevnosti v Brestu. Statečně ji hájil od 22. června 1941, kdy hitlerovská armáda fašistického Německa věrolomně přepadla Sovětský svaz. Tenkrát bylo Petrovi teprve dvanáct roků. Tedy už jako dítě se postavil tváří v tvář krutému nepříteli na hranici své vlasti. A malý hrdina v boji obstál po boku starších ostřílených rudoarmějců.
Muzikantem 44. pěšího pluku Rudé armády Petr se narodil v devětadvacátém roce ve vsi Bogojavlenskoje v Penzenském kraji. V šesti letech mu zemřela maminka. A tak jako sirotek našel útulek v jednom z dětských domovů v Rostovské oblasti. Hudebně nadaný klučina se tu naučil hrát na violu a exceloval. Proto ho ještě se čtyřmi jeho kamarády přijali ve Slobudce v roce 1940 do muzikantské čety 44. pěšího pluku Rudé armády. V květnu jednačtyřicátého se pluk přemístil do Brestské pevnosti. Vojáci střeleckého pluku nosili malinové výložky, ale na dětských ramenou měli výložky zelené. Pohraničnické! Byli na ně velice hrdí. S Petrem sem přijeli i jeho blízcí druhové Voloďové Kazmin a Ismajlov, na které rád vzpomíná v pozdním stáří. Byli ubytováni v kruhových kasárnách citadely. Ale nyní tato část kasáren po těžkých bojích již neexistuje. Ve druhém podlaží tady tenkrát spávali na dvoupatrových pryčnách se slaměnými matracemi a polštáři. Mladí muzikanti zde měli vskutku strohé obydlí a vojnu jako řemen.
Hrávali pochodujícím vojákům Do konce života bude Petra Kotelnikova mrzet, že se hudebníkům orchestru nepodařilo do začátku války uspořádat alespoň jediný pořádný koncert. Prošli jen řadou zkoušek, hrávali na valech pevnosti, muzi-
círovali mezi Severní branou a Západním opevněním. Když kolem našeho hudebního tělesa pochodovali vojáci, tak jsme je vítali pochody a písněmi, pověděl veterán války. K našim oblíbeným skladbám v našem repertoáru patřily pochody například pochod Lovec v horách. V pevnosti mezi mužstvem kolovaly zvěsti o možné válce s Německem. Létala nad ní německá i sovětská průzkumná letadla. Dokonce se tady objevil neveliký dvouplošník a dodnes Petr neví, čí to byl stroj. Velitel vojákům – muzikantům kladl na srdce, aby se v případě německého útoku na pevnost shromáždili u Severní brány. A toho strašného osudného dne 22. června 1941, kdy hordy nacistických nájezdníků začaly dobývat pevnost, se k Severní bráně dostavil pouze Voloďa Kuzmin. A když zůstal zcela osamocený, nezbývalo nic jiného, než se rychle přidat k urputně bojujícím rudoarmějcům ve Východní bráně pevnosti.
Věrolomné přepadení hitlerovci Právě v den vzplanutí války 22. června se měli Petr Kotelnkov a jeho soudruzi vydat z pevnosti do města Brest a ve zdejším oděvním závodě si vyzvednout nové a slušivé letní stejnokroje, které byly každému z nich ušité přímo na míru. Ale nové uniformy si už neoblékli. Za valy pevnosti vzplál boj na život a na smrt, začala Velká vlastenecká válka sovětského lidu. I dnes Petrovi běží před očima jako filmový pás drama, jehož byl též aktérem. Časně ráno mohutný výbuch prorazil střechu kasáren, kde sloužila muzikantská četa 44. pěšího pluku. Petr, omráčený a ohlušený explozí, se potácel v mátohách. Viděl raněné a zabité rudoarmějce. Dospělí vojáci se bleskově chopili zbraní a kladli houževnatý odpor hitlerčíkům. Avšak Petrovi – dítěti pušku s náboji do rukou k obraně nedali. A tak pomáhal hasit hořící sklady s proviantem a dalšími
Den ãeské státnosti 28. září je Dnem české státnosti. Státním svátkem si připomínáme smrt patrona českých zemí svatého Václava, zavražděného 28. září 935. Nepřipomínáme si však jen svatého Václava, ale i ostatní panovníky, kteří nesli toto jméno. Mezi ně patřili Václav II., III. a IV.
Svatováclavská tradice sehrála v českých národních dějinách důležitou roli. Již od konce desátého století byl kníže Václav prezentován jako světec a ochránce národa. Existence světce z domácího panovnického rodu posilovala i mezinárodní prestiž české země. Václavovo jméno bylo a je vzýváno v dobách dobrých i zlých. (sh)
Byla to skuteãnû etnická ãistka? Vyrovnávání se s početnými německými menšinami bylo jiné v zemích, které byly demokratické a jiné v zemích, které se staly součástí sovětského impéria. Říká v rozhovoru, který poskytl serveru Svobodné fórum, ministr kultury Daniel Herman. Kritizoval také Benešovy dekrety a vyjádřil se i k migrační krizi. - A nešlo by se strefit také do Spojenců, kteří s odsunem po právu přišli? Nebo chybí historické a časové souvislosti? Podle Hermana existoval jasný rozdíl při vyrovnávání se s početnými německými menšinami v zemích, které se po druhé světové válce staly součástí svobodné části Evropy, jako jsou Belgie, Holandsko, Itálie či Francie, a státy, které spadly do sovětské sféry vlivu. - A co pane Hermane, měli na západě také sudeťáky toužící po staré vlasti? Rozdíl je podle Hermana v tom, že v demokratických státech byli stíháni konkrétní zločinci, kteří se dopustili konkrétních trestných činů. „Kdežto země, které se staly součástí sovětského impéria, řešily pod diktátem Stranu 1 připravil a rediguje Zdeněk Hoření, stranu 2 Jan Jelínek.
Moskvy tyto otázky optikou etnickou. Nezkoumala se tedy vina či nevina, nezkoumalo se, jestli se ti lidé třeba Hitlerovi za války postavili, ale bylo to na základě etnických čistek,“ uvedl Herman. - Kdo se Hitlerovi postavil, nemusel nikam odcházet! Co tak jen pro zajímavost, vytáhnout výsledky posledních předválečných voleb a porovnat, jak hlasovaly Sudety? Herman také kritizoval Benešovy dekrety, konkrétně zákon č. 115 z roku 1946 – tzv. amnestijní zákon. Ten podle Hermana v podstatě amnestuje zločiny, které by normálně byly trestnými činy, a to až do 28. října 1945, tedy ještě půl roku po konci druhé světové války. A amnestie je jen proto, že byly spáchány na občanech německého nebo maďarského původu. - Osobně jsem nikdy nikoho nezabil, nebo nelynčoval, ale pokud by někdo zabil či zavraždil rodiče, sourozence i jiné blízké, nemohu ručit, jak bych se v takovém případě zachoval. A válka a zejména její konec byl příliš vypjatým obdobím. Vinit prezidenta Beneše ze záměru svědčí o povrchnosti tázaného. Prezident byl členem vlády a v ní zasedalo i mnoho předchůdců páně Hermanových!
kosil a odrážel útočící nácky. Situace však byla pro obránce zoufalá. Beznadějná. Bili se do posledního dechu, do poslední kapky krve.
Petr šel s rudoarmějci na průlom z obklíčení
Váleãn˘ veterán Petr Kotelnikov
nutnými zásobami a potřebami, zasažené smrští granátů.
Plazili se k řece Bug pro vodu Pak zdrcující palba donutila rudoarmějce stáhnout se a přesunout do sklepů sousedních kasáren 333. střeleckého pluku. Tady rovněž byli do obranných pozic staženi kromě Petrových druhů i mladičtí hudební odchovanci z jiných pluků. Ošetřovali raněné, nosili jim jídlo a vodu, chránili maličké caparty z rodin rudoarmějců,
Foto archiv autora
sloužících v Brestské pevnosti, kteří heroicky odolávali obrovské přesile fašistických smrtihlavů. Mladí hudebníci včetně Petra Kotelnikova se jako úhoři dokázali proplazit z obklíčené pevnosti přes její západní křídlo k řece Bug s polními láhvemi a jinými nádobami, nabrat vodu a přinést ji nazpět do pevnosti jejím statečným obráncům, vyprahlým žízní. Jak jsem se dozvěděl při reportážní cestě do Brestu, tak Petr měl dokonce i podávat pásy s náboji do kulometu rudoarmějskému kulometčíkovi, jímž
Devětadvacátého června 1941 se skupina rudoarmějců pokusila o průlom z obklíčení. A mladičké hudebníky vzala na zteč s sebou. Bylo to heroické vzepjetí ducha sovětských vojáků! Prstenec obklíčení však byl pevný. Neprorazitelný. V krvavé řeži padlo nebo bylo zajato mnoho rudoarmějců. Štěstěna nepřála ani Petru Kotelnikovi. Ocitl se v táboře pro válečné zajatce v Biale Podlaske. S přítelem Petrem Klypojem odtud utekli, ale byli chyceni. Okupanti je zavřeli do vězení. Zakusili hrozný hlad. Bití. Týrání, Výsměch a ponižování. Petrovi ale srdce nespadlo do kalhot. Nevzdal se. Znovu uprchl. S touhou dostat se k některému z útvarů Rudé armády. Bít fašistické zločince! Tato touha se mu však vyplnila až po válce, kdy svůj další život navždy spojil s ozbrojenými silami Sovětského svazu. Za obranu pevnosti Brest mu byla udělena vysoká vyznamenání: Řád Velké vlastenecké války II. stupně a Řád Rudé hvězdy. Petr Kotelnikov též sloužil na lodi v Baltickém moři a v Západní skupině sovětských vojsk v Německu. Jako internacionalista se zúčastnil bojových akcí v Ethiopii. (Publikováno v Haló novinách 21. června 2016) JAN JELÍNEK
Zru‰ení hraniãní smlouvy oslabuje suverenitu âR Město Chrastava v prosinci 2015 vydalo naléhavou žádost o pomoc v úsilí o zachování celistvosti území České republiky v tzv. sporu o 368 hektarů mezi ČR a Polskem. Letitý spor, který má své počátky již na začátku devadesátých let dvacátého století, nyní pevně uchopili někteří příhraniční starostové a pod vedením starosty města Chrastavy Ing. Michaela Canova kauzu dotáhli až k pořadu ČT - Reportéři (25. 1. t. r.). Bohužel, přes úsilí mnohých zúčastněných o zdárný průběh a pozitivní výsledky pořadu, se ukazuje, že ne všichni politici, na nichž bude spočívat rozhodování v této kauze, vnímají dostatečně státotvornost a národní sebeuvědomění jako podklad pro výkon svých státních funkcí. Česko má prostě smůlu na odborníky v hraničních otázkách, což prokázal dosavadní hraniční vývoj. Pomlčím-li o stříhání drátů v devadesátých letech – zcela určitě bychom je dnes dovedli využít, nemusím snad ani zdůrazňovat. Jen se obávám, co nás čeká v právě se rodící nastávající hraniční etapě či s Schengenským prostorem. Připomeňme si projev obzvláště nízké odbornosti „konstruktérů“ Smlouvy okolo dílema státní či stávající hranice s Německem, což by znamenalo jejich zrelativizování. Obrat nastal teprve po zveřejnění důkazu, že Německo výraz státní hranice s ostatními sousedy užívá. Neodbornost je patrná i v řešení fiktivního dluhu 368 hektarů s Polskem, kdy ministr Dienstbier si v roce 1992 realizoval zrušení neoddělitelné součásti hraniční Smlouvy z roku 1958 – Dohody DavidRapacki, Jak dojemné, když po časovém odstupu šéfdiplomat pro časopis Reflex, k článku „Polsko chce českou půdu“, poznamenal: „…jak se dnes ukazuje, naše ochota vyrovnat územní dluh nebyla dobrým tahem“. Nesvědčí to o chaotickém přístupu, když některé úřady v současné reakci na pořad Reportéři (25. 1. t. r.) cítí potřebu vyjít polské straně vstříc? Často se objevuje otázka – proč fiktivního dluhu? Odpověď najdeme v té době
přijaté a používané méně přesné technologii měření (namísto měření se z časových důvodů u některých vzdáleností užívalo odkráčení). Naštěstí je tato skutečnost zapracována i ve Smlouvě z roku 1958. Následek je pochopitelný, tento stav neumožňuje použít naměřené údaje jako základ dalších měření či k výpočtu oddělených ploch. Východiskem nemůže být, i kdyby snad některé úřady prohlásily naměřené údaje za absolutně přesné? Nedělejme si iluze, řešení sporu pořadem Reportéři nekončí, svědčí o tom některé hlasy po uskutečněném pořadu. Mnozí se nechtějí vzdát dosažené úrovně odbornosti, na níž po desítky let stavěli a pracně tipovali územní náhrady. Zajímavý je analytický rozbor některých příhraničních pozemků. Mnohé zodpoví: jak lukrativní byl a je pro Polsko Frýdlantský výběžek. Proč byly v letech 1956 a 1957 při napřimování hranic v tomto úseku polské územní zisky nadprůměrné, již nikdo neobjasní. Například, čs. občané museli tehdy uvolnit polské straně pozemky: v katastrálním území u obce Kunratice (Bogatynia) o rozloze 69 hektarů, u obce Ves (Splytków) 28 hektarů, u obce Pertoltice (Medziane) 11,6 hektarů. Několik kilometrů dále v mimořádně atraktivním prostoru je záhadný polský územní zisk z roku 1958: v katastrálním území Harrachov-Nový Svět (Szklarska Poreba) Polsko získalo celkem 96 hektarů. Celkem ve Frýdlantském výběžku ČSR v roce 1958 ztratila 118 hektarů, zatímco PLR pouze 2 hektary! Dosud nebylo konstatováno, jaké nepříznivé dopady by mohly nastat při tipování náhradních pozemků. Hrozí, že by v mnoha úsecích mohlo dojít k dvojímu (opakovanému) územnímu úbytku. Mimochodem, připomínám neblahou historii příhraničního území, totéž území již jednou bylo ve hře, když čs. vláda po mnichovském diktátu v roce 1938 musela beckovskému Polsku postoupit celkem 1053 km2 (Beck byl v Německu uznáván jako vojenský přidělenec v Paříži, z Fran-
cie byl vykázán pro spolupráci s německou tajnou službou). Polská strana v rámci své politiky Velkého Polska obnovila požadavky vyřešené již velvyslaneckou konferencí v roce 1920, tehdy proklamované, na tzv. jednou provždy. Objevují se názory, aby se k územním náhradám využila pohyblivost střednice hraničních vodních toků. Myslím, že tímto směrem cesta nevede. O tom se přesvědčíte na podkladě výsledků z přezkoušení státních hranic na hraničních vodních tocích, zakončené Smlouvou z roku 1986; přitom postup podle zásad Smlouvy z roku 1967 je podmínkou . Mimochodem, při tomto přezkoušení bylo prokázáno, že měření z let 1956 a 1957 bylo nepřesné, jak již bylo publikováno. Jestliže politici přes tuto skutečnost se dále uchylují k neodbornému řešení a tipují náhradní pozemky s maximální vstřícností pro polskou stranu, pak považuji za patřičné připomenout z historie návrat T. G. Masaryka z exilu do vlasti, kdy vyzval národ – odrakouštit se. Kdyby Masaryk žil v dnešní době, pak by na hlasy o pozemkové vstřícnosti na severní hranici patrně reagoval slovy: s podobným přiléhavým synonymem. Celý výčet prošlých událostí vyzývá zainteresované diplomaty, aby přehodnotili dosavadní ovlivňování celé kauzy, zejména aby se ve vztazích s občany zbavili embarga mlčenlivosti. Jen tak naleznou odpověď, proč občané ctí a uznávají upevňování územní celistvosti a státní suverenity jen u T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, zatímco mnozí současní politici jsou jim lhostejní. Jediným východiskem je již léta nabízená konvalidace zrušené Dohody DavidRapacki, a požadování, aby se polská strana odpovídala za neplnění Smlouvy z roku 1958 – (ustanovení nót ministrů zahraničí z roku 1958), což zabránilo celkovému plnění smluvních úkolů, a tím vyvolalo kolizní stav. Jen takto se může naše diplomacie rehabilitovat vůči českým občanům. Ing. ČENĚK M. KADLEC
201/2016
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
3
SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS
âR nebyly po válce navráceny hraniãní dokumenty Každoročně si pravidelně připomínáme krutosti a strádání způsobené německým nacismem ve druhé světové válce, zároveň ale projevujeme radost a nadšení z vítězného konce. Při vší snaze zabývat se pozitivními událostmi dosud narážíme na dopady likvidace suverenity našeho státu. Vynucené přesunutí československých státních hranic na berlínskou čáru, stanovenou mnichovským diktátem, tolik oslavované sudetskými Němci, tvrdě dopadlo na české občany. Diktátem museli odstoupit Říši státní území o rozloze 28 680 km2 . Mnichovského diktátu využilo Polsko i Maďarsko. Polsku jsme museli odstoupit 1086 km2 a Maďarsku 11 830 km2 . Po válce jsme zdědili katastrofální stav válkou zničeného vyznačení hranic hraničními znaky, což jsme téměř padesát let odstraňovali. Jako přirozené se očekávalo, že po skončení války se přistoupí k likvidaci následků - redemarkaci hranic. K tomu ví-
tězné mocnosti rozhodly. že obnova hranic bude vycházet ze stavu, který byl k 31. prosinci 1937. Bohužel, tyto představy začalo opět komplikovat porážkou nepoučené Německo, které poválečnou obnovu hranic zásadně odmítalo. Výmluvným svědectvím je rozhodnutí Ústavního soudu SRN z poloviny padesátých let dvacátého století, že hranice v ČSR nesmí být označeny jako státní, ale jen jako stávající. Německý nezájem o provedení redemarkace hranic a jejich mezinárodněprávní uspořádání byl patrný celých čtyřicet let po skončení druhé světové války. Měl velkou podporu v USA. Ledy se hnuly teprve po složité ratifikaci Smlouvy o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z roku 1973. K posunu německého přístupu přispělo až zahájení měřického přezkoušení a vyznačení hranic mezi ČSSR a NDR (1976 až 1980). Přesto i po tomto předělu německá strana dalších pět let otálela.
Jiná situace byla v saském úseku hranic, kde nelegální měřické práce v příhraničním prostoru, prováděné saskou měřickou kanceláří si vyžádaly neodkladnou redemarkaci a měřické přezkoušení hranic. Aby se zabránilo případnému porušení mezinárodních norem, vyšla čs. strana německým sousedům vstříc, a k měřickému přezkoušení hranic využila porozumění sovětských okupačních úřadů v Sasku. K významnému posunu pak došlo: na podkladě výnosu čs. ministerstva vnitra z 28. června 1947 a rozkazu hlavního velitele sovětských okupačních vojsk a hlavní sovětské vojenské administrativy v Německu, z 8. května 1948. To vedlo k vytvoření Československo-sovětské smíšené komise pro zřetelné vyznačení státních hranic, podle hraničních dokumentů v úseku: od Lužické Nisy až po styk zemských hranic Saska a Bavorska, která hraniční práce ukončila v září 1948. Je to v celé historii udržování čs. hranic kuriozita.
Vlevo nûmecká mapa pfiiloÏená k mnichovské dohodû. Hitler dostal právo vojensky obsadit území s 53 % nûmeckého obyvatelstva. âtyfii pásma byla oznaãena, o pátém mûl rozhodnout mezinárodní v˘bor. Vpravo mapa o koneãném stanovení hranic z 21. 11. 1938. Páté okupaãní pásmo bylo nakonec dvakrát vût‰í neÏ ãtyfii pfiedcházející dohromady.
Slované a moderní ãesk˘ národ Takový titulek nese zajímavý článek Radomíra Vlčka v časopise Slovanský jih, který vydává Společnost přátel jižních Slovanů v České republice. Vychází šestkrát ročně a svědčí o aktivním působení zmíněné organizace, ale jak potvrzuje i uvedený článek v č. 2/2016, umožňuje publikování zajisté ojedinělých příspěvků, jež by dnes mnohdy obtížně hledaly možnost zveřejnění. Věnujme však pozornost některým názorům autora, který právem soudí, že slovanství a slovanská vzájemnost mají v české minulosti hluboké kořeny. Prokazuje to povědomí o slovanské příbuznosti ve středověkých Čechách, cyrilometodějská tradice, slovanský náboženský kult či raně novověký barokní slavismus. Mimořádně významnou roli však sehrává slovanství a slovanská vzájemnost až ve fázi formování moderního českého národa. Počátky tohoto procesu spadají do osmnáctého století a zahrnují především devatenácté století. České etnikum se v osmnáctém století nacházelo v multinacionálním celku habsburské monarchie. Dominantní vládnutí skupin tohoto státního útvaru, tedy německé a uherské, bránily, aby se identita českého, stejně jako identity dalších malých slovanských národů, výrazněji prosadily. Nečinily tak zásadně a apriorně proti české či jiné slovanské komunitě, ale kvůli obavám z narušení státního celku. Obávaly se, že identita slovanských národů mu bude škodit nebo dokonce povede k destrukčním politickým akcím směřujícím k oslabení této mocnosti či dokonce rozbití monarchie. Jak autor uvádí, z hlediska obecných dějin se základní znaky identity novodobého národa formovaly v osvícenství. Rozhodující se pro vymezení novodobého národa stala osvícenská koncepce politického národa. Správně poznamenává, že koncepce politického národa, jak se zformovala v osmnáctém století, nespojovala celou společnost. Vztahovala se pouze k elitě, k privilegovaným vrstvám. Teprve Velká francouzská revoluce konce osmnáctého století a její právní dokumenty odvíjející se od Deklarace práv národů posunuly chápání identity ke konstatování:
„Každý národ je nezávislý a suverénní bez ohledu na to, jaké množství lidí, z nichž se skládá a jaký má rozsah území, které zaujímá. Tato suverenita je nezadatelná.“ Prosazování národní identity slovanských národů habsburské monarchie se – podle slov autora – nejprve odehrávalo v podobě snahy dokázat oprávněnost samostatného jazyka, kultury a historických tradicí. Teprve následně, po jejich prokázání se začalo uvažovat o politicky chápané identitě vztažené k státnímu celku, zprvu s atributy autonomie, později samostatnosti. Ale to náleželo až v druhé polovině devatenáctého století, v případě samostatného státního celku až na počátku dvacátého století. Ucelenějšímu pohledu na danou problematiku by prospělo, jestliže by autor věnoval větší pozornost tehdejšímu privilegovanému postavení německé a uherské komunity, což si zřejmě uvědomuje; to později představovalo důležitý faktor vedoucí k rozpadu rakousko-uherského mocnářství. Snad se k tomu vrátí v jiném příspěvku. Stranou autorova pojednání nezůstaly názory Josefa Dobrovského, jednoho z prvních představitelů české slavistiky, ani Jana Kollára a Pavla Josefa Šafaříka, kteří chápali slovanskou vzájemnost jako spolupráci slovanských národů a jako vědomí jejich společných jazykových a šíře kulturních znaků. Byli přesvědčeni, že slovanskou vzájemnost lze prosadit jen v rovině kultury. Dokazuje to mj. název a obsah Kollárovy stěžejní práce O literární vzájemnosti. Se zřetelem na celkové zaměření článku je přirozené, že stranou autorova pojednání nemohl zůstat ani tzv. austroslavismus, který byl v polovině devatenáctého století dominujícím projevem slovanské vzájemnosti české komunity. Nebyl však pouze záležitostí obrácenou dovnitř monarchie. Vždy počítal s ruskou komponentou. Nikoli – podle autorových slov – ve smyslu obecného panslavismu, ale opět konkrétního, často výrazně kritického rusofilství varujícího neslovanské národy před podceněním skutečnosti, že malé slovanské národy mají některé kulturně civilizační znaky shodné s velkým Ruskem. Důsledně se ovšem distancoval od projevů ruského panslavismu. Rakousko-uherské vyrovnání (1867) se ve svých důsledcích projevilo i v tehdejším
českém austroslavismu. Došlo ke snaze české politické reprezentace hledat spojence na různých stranách Evropy. Na jedné straně byla hledána podpora české otázce ve Francii, tehdejšího hlavního německého a rakouského rivala, konkrétně u tamějšího Napoleona III., který se již dříve zastal polských emigrantů. V Rusku neměli objekt opory tak přesně vymezen, car Alexandr II. dal již v době moskevské výstavy najevo, že mu jde více o velmoci než o malé Slovany. Ovšem iluze, že se mezi ruskými slavjanofily najdou tací, kteří svými vlivnými posty podpoří české požadavky, přežívaly. I přes pokračující kritický pohled na Rusko - zejména skupiny reprezentované Josefem Václavem Fričem (1829-1890). A to, že skutečné rusofilství bylo stejně jako skutečné slavjanofilství výjimkou, potvrzující pravidlo účelovosti boje zhrzených českých politických ambicí v důsledku rakousko-uherského nikoli rakouskočeského vyrovnání. Ani na konci šedesátých let devatenáctého století se ovšem české slovanství nestalo součástí politických cílů usilujících o destrukci habsburské říše. I nadále bylo oporou politických cílů české politické reprezentace, využívající její doprovodnou úlohu české národní identity. Tento trend vydržel českému prostředí s menšími korekcemi až do počátku dvacátého století, kdy se konečně začaly formovat vize národních států, budovaných na nehabsburských, tedy slovanských základech. Na tuto profilaci českého slovanství měl rozhodující vliv vznik českých politických stran. Slovanství se v různých podobách ve svém celku, ovšem skrývajících stejnou účelovostí jako dříve, stalo součástí jejich politických programů, jejich organickou součástí, jimiž byly termíny stát a národ – jak autor v závěru svého článku konstatuje. Přínosem článku je skutečnost, že navozuje a nabádá k hlubšímu zamyšlení o slovanské vzájemnosti, uvědomíme-li si dlouhou minulost, v níž došlo k jejímu historickému tříbení. Citovaný článek ovšem šíří problémů a otázek překročil své možnosti. Ke kvalifikovanějším odpovědím by patřilo spíše monografické zpracování! MIRKO SVOBODA
Jinou, dřívější nezvyklostí – světovou kuriozitou – ze začátku války (5. října 1940) je nacisty transportem odvlečené čs. hraniční dokumentární dílo do říšského ministerstva vnitra - Reichsministerium des Innen v Berlíně, se sídlem Abt VI, Unter den Linden 72. Krátce po vzniku protektorátu byly nároky nacistů ještě tvrdší, šlo již o veškeré topografické, geodetické a kartografické údaje a písemnosti vztahující se k československému území. K námitkám k tomuto postupu tehdy Hitlerův státní tajemník Ernst von Weiszäcker (st.), nazývaný čs. lidem katem čs. hranic, prohlásil, že „české hraniční dílo již splnilo svoji úlohu a nebude již nikdy české straně k potřebě“. Československé straně nemělo být nikdy vráceno! Nacisté, pomnichovský posun hranic považovali za konečný; nenechávali nic náhodě, počítali s tím, že okupace Československa bude mít své pokračování. Proto také, v zájmu uchování „kořisti“ po vytvoření státu Německé demokratické republiky (NDR) přesunuli odvlečené hraniční dokumenty z Berlína do Mnichova. Zcela jiný postup zvolilo Československo, které po válce na požádání nově vzniklé NDR vyhotovilo a poskytlo kopie hraničních dokumentů, vztahujících se k saskému úseku hranic. Masarykovu a Benešovu bdělost nad územní celistvostí a suverenitou neprojevil ani Václav Havel se svými poradci, ministrem zahraničí J. Dienstbierem (st.) a kancléřem Karlem Schwarzenbergem. Rozhodující vinu na nevlastenecké politice a projevech lhostejnosti k územní celistvosti státu nesou rovněž politici popřevratových českých vlád. Podle dnešní vstřícné reagence na sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) je třeba připomenout, na co premiér Sobotka
zapomněl. Podle slov váženého a v Německu považovaného za nejmodernějšího znalce geopolitiky Ewalda Banse, kterému se věřilo: „Češi zaujímají geograficky významný prostor v Evropě. Proto také byla německá veřejnost přesvědčována, že Čechové náleží k největším nepřátelům německého národa.“ Bans nezůstal osamocen, jeho následníci pak přisoudili Čechům výjimečné postavení, zatímco Dánové, Holanďané a jiní Neslované měli být začleněni do Velkoněmecké říše, Češi měli být vyhlazeni. Pan premiér nechápe, jaký politický tlak dnes existuje – proto mu připomenu slova nám známého sudetoněmeckého historika Dr. Rudolfa Hilfa: „Jedno je jisté, doba stability na kontinentě je za námi. Na příštím německém rozhodnutí bude závislá také budoucnost kontinentu.“ Dále dodává: „…ke spravedlnosti musí dojít, i kdyby to mělo zničit svět.“ Samozřejmě, že myslel „spravedlnost“, která zaznívá v Norimberku a již opěvuje náš ministr D. Herman. Pro nás je důležité nastínění priorit, jakou cestou by se měl vydat nynější „právní“ stát. Jedno je jisté, pohled pana premiéra neodpovídá zájmům českých občanů. Od bavorského premiéra očekáváme jediné, aby nám konečně po 71 letech vrátili odcizený hraniční fond, k čemuž jsem vyzýval již předcházející vlády. Jak se ukazuje, premiér Sobotka svým postojem vyhlásil nepřátelství všem vlastencům a občanům ČSR postiženým nacisty ve druhé světové válce. Tím přispěl k úvahám, že územní celistvost a navrácení hraničních dokumentů odcizených nacisty, jakož i další otázky přísluší dořešit občanům v nadcházejících volbách. Ing. ČENĚK M. KADLEC
VraÏdili i malé dûti Pravdu nebo zhor‰ení vztahÛ s ukrajinsk˘m sousedem
Polsko se jednoznačně rozhodlo pro pravdu a v úctě k více než sto tisícům mrtvých označilo události válečných let za „genocidu“. Za genocidu páchanou na Polácích, Židech a dalších menšinách, převážně na území Volyně. Na území, které bylo jedním z prvních území osídlených Slovany. Během druhé světové války byla Volyň významným opěrným bodem Ukrajinské povstalecké armády. Zde však docházelo k masakrům civilních obyvatel převážně Poláků, Židů a volyňských Čechů, a to jak ze strany nacistů, tak ukrajinských nacionalistů. Sejm svým usnesením tak až k 73. výročí těchto událostí „vzdal úctu všem občanům republiky, bestiálně zavražděným
ukrajinskými nacionalisty“ a stanovil, že 11. červenec bude památným dnem obětí této genocidy. Teprve až polská vláda Práva a spravedlnosti označuje volyňský masakr za genocidu a nepoužívá pouhé označení „etnické čistky“. Ukrajinský prezident Porošenko vyjádřil nad postojem Polska politování. „Nikdy nesmíme zapomenout na tento zločin spáchaný na Polácích. Žádný takový zločin nesmí být zapomenut, nebo označován jinak než jako genocida,“ řekl Kaczyňski. (sh) Stránku 3 připravil a redigoval Mirko Svoboda.
4
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
Neu‰lo nám ■ T. Spencerová: Jednou z pozo-
ruhodných vlastností obou kapitalistických velmocí je překvapivě vysoká míra schopností se vzájemně domluvit bez ohledu na to, jaké kýble špíny na sebe kydají. John Kerry přiletěl do Moskvy – mimochodem, v uplynulém roce už potřetí a jen čtyři dny po tvrdě protiruském summitu NATO – jako by se nechumelilo. Kerry summit sám minul a zaletěl si místo něj domů do New Yorku na muzikál Hamilton, aby se tam nechal fotit s pophvězdami… Čili Kerry se na protiruské „hroziče“ ve Varšavě vykašlal a mohl to v Moskvě dávat k dobru.
■ Savčenková řekla ve vysílání
ukrajinského „Kanálu 5“ o nutnosti bojujících stran „mluvit jeden s druhým“ a „naslouchat jeden druhému“. „Budeme muset odpustit mnohé. A možná také požádat o odpuštění. Nejen možná, ale určitě. A rozhodně se musíme naučit prosit o odpuštění a odpouštět. Jinak mír nebude.“ Po několika jejích vystoupeních v Nejvyšší radě poslanec Rabinovič prohlásil, že „Putin nám na Ukrajinu poslal revoluci.“
■ V. V. Pjakin: Putin pracuje
v předstihu. Dobře ví, s kým má co do činění a uvědomuje si, co chtějí od Ruska. Chtějí, aby Rusko neexistovalo, aby se dostali k jeho zdrojům. To přece není vůbec spravedlivé. Evropa všechny své zdroje spotřebovala a vůbec není spravedlivé, že Rusko je stále ještě má. Ten národ, který má zdroje, musí zemřít, a jeho zdroje budou naše, a my je zase spotřebujeme. A až na planetě nezbude vůbec nic, začneme se požírat mezi sebou. To je západní styl života.
■ Na Ukrajině se rodí skandál
okolo projektu „Evropský val“, který předpokládá výstavbu protitankových příkopů a plotů na hranici mezi Ukrajinou a Ruskem. V Nejvyšší radě B. Bereza zkritizoval projekt bývalého premiéra Ukrajiny Jaceňuka za hloupě vynaložené peníze. „Dokonce ani divokého králíka tato Zeď-cedník nezastaví. A co nyní vidíme? Zeď neexistuje, peníze nejsou a také Jaceňuk není. Vlastně je. Běhá v růžovém tričku ve Washingtonu…“
■ V. Putin navštívil křižník Au-
roru, kde přijal hlášení o průběhu rekonstrukce, která probíhala od září roku 2014, Loď je unikátní historickou památkou, symbol Říjnové revoluce z roku 1917, jediné plavidlo tuzemského loďstva, které se zúčastnilo čtyř válek. Pro obyvatele města byla zpřístupněna 3. srpna. ■ Ruská pravoslavná církev vy-
jádřila „hluboké znepokojení“ nad změnami v trestním zákonu, který zakazuje rodičům používat při výchově dětí fyzických trestů, a to i „střídmých a rozumných“. Pokud nové znění článku 116 trestního zákona vstoupí v platnost, může to vést k trestnímu stíhání svědomitých rodičů. Lidé podle církevní komise už nazývají právní normu „zákonem o zákazu výchovy“.
■ Několik ruských sportovců bylo obviněno z užití údajně dopingového přípravku Meldonium. „Nedivil bych se, kdyby někdo obvinil vzdušné a kosmické síly Ruska nebo ruskou diplomacii z toho, že také ‚působí pod dopingem‘ a na tomto základu že je třeba zakázat jejich účast v globálních procesech,“ konstatoval sarkasticky ruský ministr zahraničí Lavrov.
■ Ukrajina má aktuálně 47 mi-
lionů obyvatel. Ministerské odhady v Kyjevě uvádějí, že více než pět milionů Ukrajinců, tedy každý osmý občan této země, žije mimo území státu. Jedná se pouze o Ukrajince, kteří jsou v zahraničí legálně, počty nelegálních migrantů vyjíždějících do zahraničí hledat práci na dobu určitou lze spočítat mnohem obtížněji. Drtivá většina Ukrajinců dojíždí do Ruska. Dalšími lídry v počtu obyvatel původem z Ukrajiny jsou Polsko, Itálie, Španělsko, Česká republika, Portugalsko a Německo.
201/2016
S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S
Slovanská vzájemnost v praxi Aktuální příspěvek našeho dlouholetého spolupracovníka, který se nepodařilo umístit v dvoustém čísle, otiskujeme dnes. Slovanské hnutí je vyjádřením skryté vnitřní touhy po upevnění kořenů každého Slovana v slavné minulosti našich předků, aby poté mohl i on sám přinést svůj podíl pro rozkvět svého národa v budoucnosti. Přítomnost je dílnou, která vybírá perly minulosti, aby mohly i v budoucnosti zářit. Tak i já v přítomnosti se snažím vybrat ze své minulosti spojené se Slovanskou vzájemností, s projektem, který podle všech ekonomických ukazatelů už dávno nemůže existovat a jenom díky práci nadšenců života, jako je Eva Holečková či legenda žurnalistiky Zdeněk Hoření, stále vychází a vychází. Na jejich počest se vám pokusím ukázat slovanskou vzájemnost v praxi. Asi před pěti lety jsem byl osloven podílet se na přípravě stavebních Projektů v daleké Sibiři. 1. Etapa cizinec Přiletěli jsme do Novosibirska řádně připraveni českými sdělovacími prostředky. Očekávali jsme cosi mezi zemljankami a Chánovem; neudržované polorozpadlé domy, nepořádek. Uvítalo nás v porovnání s Ruzyní výrazně menší, ale moderní letiště. Parkoviště okolo narvané vozy všech značek, s výraznou převahou japonských. Poprvé jsem vytřeštil oči, když jsem viděl Porsche 911 Carrera jako taxi. Proplétajíce se pěti proudy aut na čtyřproudé dálnici do města jsme v doprovodu průvodce dorazili
do skvělého hotelu s pro nás obvyklými službami a zahájili jsme činnost. Všude přátelské prostředí, lidé milí, usměvaví a opatrní. Náš průvodce o nás pečoval od rána do večera a svoji práci zdůrazňoval slovy: „Neznáte to tady, trošku zabloudíte a dojdete až na pobřeží Tichého oceánu bez toho, abyste někoho potkali“ (to jsou čtyři časová pásma). 2. Etapa cizinec – našinec Při dalším příletu jsme vítáni na letišti s radostným úsměvem. První změnu pociťujeme už v autě při jízdě z letiště. „Najali jsme vám byt, vyjde vás to výrazně levněji.“ Ubytováváme se v třípokojovém bytě ze šedesátých let, příjemně zařízený, mikrovlnka, lednička, pračka, televize. Prostě jako doma. Každé ráno nás na jednání či do kanceláře vozí kolega Dima, večer zpátky. O víkendu máme „volno“, jsme poprvé sami. Doporučení „choďte jenom tam, kde to znáte, kdyby něco, okamžitě mi volejte, dojedu pro vás“. Projevím prosbu prohlédnout si místní Zoo a dostávám odborného průvodce. Dimovu desetiletou dceru, která se mnou celou neděli tráví v ohromném areálu zoologické zahrady,. Jsme utahaní a stejně jsme ji neprošli celou. Toto byl pro mne šok druhý. Pustil bych jen tak bez dozoru svoji desetiletou dceru samotnou s padesátiletým strýcem z druhé strany kontinentu? Opravdu nevím. 3. Etapa našinec z Evropy Přilétám opět do Novosibirsku. Na letišti se mi vrhá Dimova dcera Líza kolem krku a pláče. Celá hala se za námi otáčí. Z le-
tiště nás Dima veze ke své matce. „Babuška ti vzkazuje, že můžeš bydlet u ní.“ Rozkaz ve formě otázky byl jednoznačný. Jsem již částečně zařazen mezi své. Smím jezdit sám metrem, chodím pro Lízu do hudebky, zdravím sousedy a chodím na návštěvy. Musím reagovat na nepříjemné poznámky typu: ti vaši legionáři nebyli žádná neviňátka, co to tam v té Evropě vymýšlíte za blbosti. Už mne nechrání tradiční „slušnost k hostu“. 4. Etapa děda Přiletím do Novosibirska a Dima nikde. Špatně si spočítal časový posun a leží v posteli. Jedu poprvé z letiště „jako Rus“ maršrutkou. Klíče od babušky bytu na mne čekají v konzumu naproti, babuška je na chatě. Beru klíče, zjišťuji, že lednička je sice plná, ale nic co bych mohl sníst. Vracím se do obchodu a nakupuji na sekeru. Ruble došly a o víkendu jsou banky zavřené. A o má eura a dolary prodavačka opravdu neměla zájem. To byl šok třetí. Návratem babušky přichází revoluce. Dimovy dcery si mne okupují, začlenily si mne do svého života. Stávám se dědou na plný úvazek.
Erdogan dlouhodobě omezuje demokracii, sekularismus a lidská práva v Turecku. Dokud držel linii dle Bruselu a současné vlády USA, tak mu to bylo Západem tolerováno. Jenže nenadálý obrat v politice Erdogana vůči Putinovi mohl vyděsit některé skupiny prozápadních vojáků v Turecku nebo jim mohl dát pocit, že by Západ mohl puč tolerovat. Pokud nebyl zinscenován Erdoganem, tak mohlo jít o poslední pokus části tureckých prozápadních sil o zamezení sbližování Erdogana s Ruskem.
■ Podle monitoringu moskevské VŠE podíl obyvatel v RF, kteří hodnotí svou finanční situaci jako extrémně nepříznivou. činí 23,2 %, avšak dle sebehodnocení ruské populace, podíl chudých lidí činí 41 % z celkového počtu obyvatel, přičemž za extrémně chudé rodiny, kterým nestačí peníze ani na jídlo, se považuje asi 10 % rodin.
■ Z článku G. Zjuganova: v roce 1987 dosáhl HDP SSSR 37 až 40,2 % úrovně HDP USA a nyní je to pouze 10-12 %.
■ V roce 1987 bylo v Ruské fede-
raci 70 tisíc všeobecně vzdělávacích škol, ale již v roce 1993 se tento počet snížil na 68 500 a v roce 2015 a představoval pouze 44 800 a tak za 22 let bylo zlikvidováno 24 000 škol.
raci celkem 23 milionů studentů, avšak v roce 2015 tento stav činil pouze 14 400 000. ■ Zdravotnictví RF mělo v roce 1993 131 tisíc lůžek a v roce 2013 pouze 91 tisíc.
■ Ruští boháči neprožívají krizi, když jejich příjmy se v loňském roce zvýšily o 50 %, a tak krizí prochází pouze pracující lid.
■ Oligarchové jsou často přímý-
■ Zahájit strukturální reformy
v ekonomice bude moci vláda Ruské federace při ceně ropy 40 dolarů za barel, domnívají se experti oslovení agenturou Bloomberg. ■ Ruskému zemědělství přeje slabý rubl a dobré počasí, a tak pozici nejna Donbase, sociální reformy a společně se modlili, aby se jejich přání vyplnila. Pochodující míroví aktivisté byli někdy obtěžováni i uráženi radikálními nacionalisty. Kyjevský režim označil Pochod míru jako provokaci, která je řízena z Ruska. Mluv-
čí kyjevského patriarchátu Ukrajinské pravoslavné církve také označil pochod za mír jako „migraci ruského světa do Kyjeva“. (S použitím První Zprávy, Korrespondent.net, Christnet.cz a dalších zdrojů.)
rém bude klíčovou roli hrát spojenectví ČLR a Ruska.“ Ve skutečnosti tak nejvyšší představitel Číny předkládá vedení Ruska návrh na uskutečnění dalšího kroku. Totiž přejít od ekonomického a politického spojenectví k vojensko-politické alianci. Přitom krátce před tím navštívila Čínu početná delegace Ruské federace v čele s prezidentem Putinem. Proběhla řada vzájemných jednání a rozhovorů, byla uzavřena řada rámco-
vých smluv a konkrétních obchodních dohod. S nejdůležitějším návrhem však prezident ČLR vystoupil až na slavnostním zasedání vládnoucí strany Číny. Zřejmě proto, aby tak zdůraznil, že Čína nechce vyvíjet na ruskou stranu ani ten nejmenší nátlak a že nespěchá s odpovědí na tak vážnou otázku. Nyní tedy budeme čekat na odpověď Ruska a na reakci „světového společenství“. (Zdroj: politnavigator.net)
Myslím si, že je zde jistá možnost, že ruská rozvědka mohla zjistit informace o plánovaném pokusu o puč, jeho rozsah byl veliký a nedal by se jen tak utajit, a Putin to mohl jako dobré gesto Erdoganovi nahlásit. A samozřejmě přidat informaci, že Američané o tom vědí. To by vysvětlovalo hodně věcí – jak obvinění turecké vlády vůči USA, tak i blokování americké základny tureckou armádou věrnou Erdoganovi, seznamy údajných spiklenců krátce po potlačení puče apod. Podle informací tureckých médií šéf tajné služby Hakan Fidan informoval po 16. hodině v pátek zástupce vedoucího generálního štábu Turecka o přípravě puče. Myslím si, že Erdogan mohl být Rusy upozorněn na přípravu převratu a za-
většího exportéra pšenice obhájí i letos a opět přeskočí USA, které v minulých padesáti letech tuto pozici ovládaly.
■ „Islámský stát útočí po celém
světě, občanská válka v Sýrii stále trvá, uprchlická krize sužuje státy EU a Blízký východ, ale páni generálové řeší Rusko,“ zlobí se europoslankyně K. Konečná.
■ V. Putin v projevu na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru řekl, že považuje USA za dnes jedinou supervelmoc světa. ■ Bělorusko navrhlo čínským společnostem své území pro tranzit a logistickou podporu exportu a v blízkosti Minsku na území čínsko-běloruského Industriálního parku Velký kámen čínský investor staví velké logistické centrum – ocel a jiné stavební materiály k němu byly dopravovány po železnici.
■ Ukrajina nepovažuje za nutné vrátit dluh Rusku ve výši tří miliard
Pohled z âeska do Turecka Zajímavé názory na příčiny a pozadí „tureckého puče“ přináší bývalý muslim, autor knihy Islám a islamismus v České republice Lukáš Lhoťan.
klá tramvaj, v níž v Praze žijící ruští básníci a spisovatelé recitovali své básně, četli krátké povídky, zpívali autorské písně na akci organizované Svazem ruskojazyčných spisovatelů v ČR a uměleckou skupinou RUPR za podpory Zastupitelství Rossotrudničestva v ČR.
mi potomky těch, kdo v sovětské epoše zaujímal vysoké funkce, často vyrostli v privilegovaných rodinách a na kariérní stupnici dělali první kroky již za existence SSSR, k čemuž nebyli předurčeni svou inteligencí a talentem, ale nomenklaturními svazky.
âína navrhla Rusku dal‰í krok Prvního července na slavnostním zasedání věnovaném 95. výročí založení Komunistické strany Číny pronesl prezident ČLR a generální tajemník ÚV KS Číny Si Ťinpching krátká, ale velmi významná slova: „Svět stojí na pokraji radikálních změn. Vidíme, jak se postupně hroutí Evropská unie, jak ekonomika USA směřuje ke krachu – a to vše skončí novým uspořádáním světa. Nic nebude tak jak dříve, za deset let nás čeká nové světové uspořádání, ve kte-
■ Po nejkrásnějších místech historické Prahy projela 26. června nezvy-
■ V roce 1987 bylo v Ruské fede5. Etapa sankce Přicházejí sankce. Zatím jenom skrytě, o to zákeřněji. Banka nám oznamuje, že o investiční zajištění projektu na Sibiři již nemá zájem. Tři roky práce,. dohod, memorand a smluv končí jako nepotřebný sběr. Sedím v Čechách, s Dimou a holčičkami si povídám přes internet a mudruji: „Jaký je rozdíl mezi životem tady a tam?“ Když pominu politiku, tak jenom jeden: šest časových pásem. IVAN KRATOCHVÍL
KfiíÏová procesí na Ukrajinû na mírové shromáÏdûní v Kyjevû Stovky tisíc lidí na Ukrajině šly v dlouhých zástupech řadu dní po cestách a silnicích, aby tak vyjádřily touhu po míru mezi Ukrajinci a Rusy. Cílem jejich pouti bylo mírové shromáždění v Kyjevě 26. července. Mezi účastníky byli hlavně ortodoxní křesťané, muži i ženy všech věkových kategorií, kteří šli pod vedením kněží a před nimi byly neseny pravoslavné ikony a kříže. V každé vesnici a městě, kudy účastníci procházeli, lidé lemovali trasu a přidávali se. Na cestě se zastavovali v pravoslavných klášterech a kostelích, kde dostávali jídlo, pití a zázemí. Účastníci procesí do Kyjeva přišli z celé Ukrajiny. Mnozí prošli stovky kilometrů pěšky v procesí, jiní jsou do Kyjeva dopraveni autobusy. Po skončení mše na Vladimirské hoře mnozí účastníci procesí se přemístili do Kyjevsko-Pečerské lavry, kde se uskutečnila noční mše. Přestože nacionalisté a radikálové vyhrožovali, do Kyjeva přišly desetitisíce lidí, kteří požadovali mír v zemi, zastavení války
Jednou vûtou
hájil velkou čistku státní správy a armády od všech lidí podezřelých z napojení na tajné služby USA a Západu. Erdogan se asi bude snažit lavírovat mezi Západem a Ruskem s cílem vytěžit z toho co nejvíce. Ale pokud Západ rozhodne nemlčet k stále otevřenější islámské totalitě v Turecku, tak je možné, že Erdogan a jeho věrní uzavřou otevřené spojenectví s Ruskem, avšak myslím, že pro Rusko by bylo nevýhodné. Putinovi vyhovuje mít neoficiálního spojence v řadách NATO. Osobně by mne zajímalo, jestli informace turecké rozvědky a znalosti tureckých vojáků o armádách NATO končí jen na stole Erdogana nebo pokračují dále do Kremlu?
dolarů, protože prý šlo o „politický kredit, který jsme byli přinuceni vzít“ po dohodě Putina a Janukovyče, uvedl ministr financí A. Danyljuk.
■ Běloruský premiér A. Kobja-
kov se vrátil z Moskvy s prázdnou, když Rusko od počátku července snížilo dodávky ropy o 40 %, protože plynový dluh překročil v květnu 200 milionů dolarů a jeho protějšek D. Medveděv poukázal, že problémy ropy a zemního plynu nelze dlouho odkládat, protože potom může „být velmi obtížné najít řešení“. Stránku 4 připravil a rediguje Karel Dostál.
201/2016
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
5
H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E
Potlesk na pohfibu sekulárního státu „Je to paradox. Západní politici vyjadřují podporu Erdoganovu režimu při odvrácení pokusu o vojenský převrat. Nemohou udělat nic jiného. Otázka je, zda si aspoň uvnitř uvědomují, že tleskají na pohřbu sekulárního státu. Že tleskají na pohřbu svého bývalého spojence,“ podotýká bloger Vlna. Již v první noci bylo jasné, že se situace ze západního pohledu nevyvíjí dobře. „Dnes už je jedno, zda byl převrat jen amatérsky připravená nebo to byla šikovně vyprovokovaná past a způsob, jak Erdogan zúčtuje se sekularisty,“ tvrdí bloger a zaměřuje se na důsledky.
„Prvním je vyčištění důstojnického sboru turecké armády, soudnictví a ztráta jejich statutu strážců sekulárního státu. Dostanou islámské vedení a pevně se postaví za svého vůdce. Tím Turecko přestane hrát západní mimikry a potvrdí, že je islámskou zemí,“ domnívá se a konstatuje, že Turecko, jaké chtěl Mustafa Kemal, zemřelo právě dnes. A co bude podle blogera následovat? „Erdogan bude triumfovat. Doma se z něho stane sultán bez opozice, bude mít volné ruce při zúčtování se všemi nepohodlnými, včetně Kurdů. Vůči Evropě bude tvrdit, a bude mít pravdu, že reprezentuje demokratickou vůli země. To, že tato vů-
le je vůči Západu nepřátelská, je fakt, který západním pomatencům vysvětlovali marně už Husní Mubarak či Muammar Kaddáfí,“ domnívá se. Lídři typu Angela Merkelová či Francois Hollande teď podle něj budou k Erdoganovi přistupovat submisivně. „A nedivme se jim,“ dodal. Tato setkání budou pozorně sledovat také sunnitští muslimové. Erdoganova velikost a suverenita při jednání s nevěřícími psy jim bude imponovat. Katar oficiálně, poté Saúdi a později Egypťané budou jeho jméno vyvolávat v ulicích. Nechá zmizet značku islámského státu a přebere nejschopnější a nejméně zkompromitované velitele k tomu, aby získal moc v Sýrii
a Iráku. Tím se stane nejjednoznačnějším vůdcem islámského světa od časů Sulejmana I. Demokracie v tomto světě je vtip, potřebuje vůdce. A noc po nezdařeném pokusu ukázala, kdo jím bude,“ podotýká také bloger. A co Evropská unie? Kontinentální Evropa podle něj zůstává zavřená mezi Afrikou, islámským Tureckem a nervózním Ruskem. „Bez Ameriky, která svou pozornost přesouvá do Tichomoří, bez Británie s její slušnou armádou. Ale zato s politiky typu Juncker, Tusk, Schulz, Merkelová a Hollande v čele. Osobně mám trochu strach,“ uzavřel bloger. (internet)
Prezident Vladimir Putin nav‰tívil Slovinsko Koncem července navštívil ruský prezident Vladimir Putin Slovinsko. Jeho návštěva Lublani označovaná za neformální, přinesla i rozhovory dotýkající se bilaterálních a ekonomických vztahů. Samotná návštěva byla zahájena uctěním památky tří set ruských zajatců z prvé světové války, které před sto lety zavalila lavina, když budovali horskou silnici. V pravoslavném dřevěném kostele postaveném v průsmyku Vršič 1600 metrů nad mořem, kde se neštěstí odehrálo, se setkal prezident Putin se svým hostitelem, prezidentem Borutem Pahorem. Této příležitosti využil k ocenění přátelství mezi národy obou zemí. Zdůraznil také, že Rusko je připraveno pomoci posílit bezpečnost ve světě. „Je připraveno ke spolupráci při posilování vzájemného porozumění, důvěry a bezpečnosti v Evropě a ve světě. Ještě před odjezdem na zámek Brdo, kde rozhovory pokračovaly, odhalil prezident Putin nový vojenský památník na centrálním hřbitově v Lublani věnovaný sovětským vojákům, kteří zahynuli za druhé světové války při osvobozování Slovinska.
Rozhovory prezidentů pokračovaly na zámku Brdo nedaleko Kranje. Podle agentury AP se jejich rozhovor týkal vzájemných ekonomických projektů důležitých pro obě země. Slovinsko i přes ekonomické sankce udržuje s Moskvou i nadále přátelské vztahy. Rusko je největším obchodním partnerem této bývalé jugoslávské republiky mimo EU, ale kvůli sankcím jejich obchodní výměna klesla o 30 procent. Podle slovinské agentury STA při této příležitosti poukázal prezident Putin na velký, až 50procentní pokles ekonomické spolupráce Ruska s EU. Zároveň vyjádřil vděčnost Slovinsku za cestu „hledat nové způsoby a nové projekty pro rozvoj vzájemných hospodářských vztahů“. Cesta a pobyt prezidenta Putina ve Slovinsku si vyžádala příslušná bezpečnostní opatření, odpovídající jejímu významu. Tato opatření se promítla situací na některých páteřních komunikacích. Podle tradice vše ruské je zlé, kolaps na dálnicích do Chorvatska byl jednoznačně připsán této návštěvě. Bez ohledu na začátek prázdnin v Německu či rekonstrukce vybraných úseků dálnic a přivaděčů. A tak opakovaně (sh), podle ČTK díky za objektivitu.
Panny pod pfiísahou Termín „panny pod přísahou“ se používá na Balkáně pro ženy, které se rozhodly po zbytek života vystupovat jako muži. Nejde však o transsexualitu. Jde o pozůstatek tradice, podle níž, pokud v rodině chyběl mužský následovník, se stávalo, že mužskou roli převzala některá z dcer. Jak nejvíc to šlo. Stana Cerovičová se narodila v roce 1936 jako nejmladší dcera do rodiny s pěti dalšími dívkami a dvěma chlapci. Ti však brzo zemřeli. Stana ještě coby malé dítě slíbila otci, že se nikdy nevdá a že do konce života převezme starost o celou rodinu. A pak se po zbytek života identifikovala s muži. Už v pěti se dala na kouření. V sedmi začala pracovat na poli. Otec ji naučil střílet z pušky Jakmile dospěla, oblékala se jako muž (podle toho vypadal i její účes – byla nakrátko ostříhaná) a měla práva, která jiné ženy neměly: směla nosit zbraň a poklábosit si v místní kavárně. Nikdy nemusela prát, takovou práci za ni dělaly sestry. Celý život byla pro rodinu i vesnici mužem. V osmdesáti letech ji však opustily síly. Poté, co ji zranila kráva, byla přinucena prodat většinu dobytka patřícího rodině. Tradice „panen pod přísahou“ zakořenila už ve středověku na západním Balkáně, především v horách Černé Hory, severní Albánie a jižního Kosova, ale i na některých ostrovech v Dalmácii. Ženy si často měnily jména na mužská – jako například Sokol Zmajli, jedna z těch, které dodnes žijí na albánském severu. A tam zřejmě tradice také skončí. Všude jinde již doslova vymřela a v Černé Hoře podle všeho skončí v domově pro přestárlé.
Směly nosit zbraň i zabíjet Podle listu The Guardian, který příběh černohorské „panny pod přísahou“ popsal, jde o vymírající ukázku patriarchální společnosti, v níž je pro dívku či ženu vlastně ctí stát se součástí mužské společnosti
s více právy a svobodami. Podle řady odborníků je to však příliš zjednodušující vysvětlení a společnost na západním Balkáně byla v mnoha ohledech spíše matriarchální. Podle kodexu (Kanúnu), který platil v severní Albánii a přilehlých oblastech, například ženy coby nositelky života nesměly být zabity, znásilněny, mučeny či bity, dokonce ani psychicky týrány. Muž byl povinen zajistit své ženě takové podmínky, aby si nemohla stěžovat. A také se postarat o krevní mstu, byla-li poškozena čest rodu či rodiny. Problém krevní msty přitom podle albánských zdrojů hrál velkou roli i v případě „panen pod přísahou“. Mnohokrát totiž byli v rámci krevní msty v rodině vybiti všichni muži. Ženy nesměly nosit zbraň a bojovat. Pokud se však staly „panami pod přísahou“, mohly ji nosit a zabíjet. Paradoxní podle albánských odborníků bylo, že zároveň ony samy nesměly být zabity. I přes převzetí mužské role měly schopnost rodit – a na to dál platilo místní přikázání: Nezabiješ. (iD)
■ Dva a pÛl roku vûzení Bývalá bosenská Miss Slobodanka Tošičová byla odsouzena ke dvěma a půl roku vězení za členství ve zločinecké organizaci a za účast v pokusu o vraždu člena konkurenční kriminální skupiny. Informovala o tom bosenská média. Rozsudek je pravomocný, protože ho vynesl odvolací soud. Hlavní zločin bylo to, že 13. dubna 2006 nalákala místního kriminálníka Djordje Ždraleho, který byl do ní zamilovaný, do léčky. Tu nastražil jiný místní zločinec Darko Elez, který byl údajně milencem Tošičové.
■ Havárie Den 2. září 1944 byl poznamenán vážnou havárií v Národních laboratořích Oak Ridger v USA. Jednalo se o první vážnou jadernou havárii. V důsledku havárie (prasklé parní potrubí) a neřízené chemické reakce došlo ke vzniku vysoce nebezpečné kyseliny fluorovovodíkové. Následky byly fatální, dva lidé zemřeli a tři byli zranění.
■ Pfied deseti lety Dvanáctého září 2006 při bohoslužbě v Řezně použil papež Benedikt XVI. formulaci, že „islám je násilné náboženství“. Následovalo pobouření a ostré protesty muslimů. Evropa má deset let zpoždění jak s tímto faktem naložit.
■ EU a Balkán
Prezidenti Ruska a Slovinska Vladimír Putin a Borut Pahor Foto âTK/AP/ Darko Vojinoviã
Zemfiel Goran HadÏiã Bývalý vůdce chorvatských Srbů Goran Hadžič zemřel. Příčinou byl nádor na mozku. Onemocnění, kvůli němuž byl původně haagským tribunálem dočasně propuštěn na svobodu, aby v Srbsku podstoupil terapii a letos v březnu byl jeho proces odložen na neurčito. Hadžič žil v Novém Sadu. Tím tedy posledním obžalovaným, který je haagským tribunálem souzen, zůstává pouze Ratko Mladič.
Jen pro připomenutí, letos v březnu ICTY odsoudil Radovana Karadžiče ke 40 letům vězení (tedy doživotně). Na straně druhé, tribunál zprostil obžaloby ve všech bodech Vojislava Šešelje. Tedy nad posledním Srbem, podle verdiktu ICTY, který bude odsouzen, je R. Mladič. Rozsudek by měl být podle předpokladu vynesen koncem příštího roku. (sh)
Legendární automobilka Zastava
Îena, Ïijící jako panna z pfiísahy (Albánie)
Neu‰lo nám
Legendární jugoslávská automobilka Zastava v srbském Kragujevaci je historií. Její definitivní uzavření po dlouhé nečinnosti vyvolalo u mnohých Srbů bolestné vzpomínání na část své minulosti, která je teď nenávratně pryč. Auta, kdysi oblíbená nejen v bývalé Jugoslávii, se už léta nevyráběla. Ale „zámek na bráně“, který přikázal pověsit srbský soud, znamená konečné rozloučení s tím, co podle některých byly „lepší časy“ (podle serveru BalkanInsight)¨. Obchodní soud v Kragujevaci zahájil konkurzní řízení na návrh ministerstva hospodářství.
Továrna z padesátých let minulého století Malá Zastava 750, vyráběná na základě italského modelu Fiat 600 a přezdívaná Fiča, se stala symbolem modernizace a úspěchu nové socialistické jugoslávské společnosti. Do roku 1985 sjelo z montovacích linek téměř milion těchto vozů, jež obrazně řečeno postavily Jugoslávii na čtyři kola. „A když jsme ji budovali a vyráběli v ní auta, budovala továrna i nás,“ říká bývalý dělník Zastavy Slavoljub Bataveljič, který je předsedou klubu fanoušků jednoho z nejpopulárnějších vozů automobilky, Fiča fan klubu. „Měla velký dopad na Kragujevac, který po otevření automobilky začal vzkvétat,“ dodal. Bataveljič přiznává, že definitivní uzavření továrny ho hluboce zasáhlo. Lépe na tom není ani 300 dalších bývalých zaměstnanců automobilové Zastavy, jimž společnost dluží v přepočtu kolem milionu eur za nevyplacené mzdy z let 1997 až 2001. V době uzavření měla společnost pouhé tři zaměstnance. V roce 1989, ještě před
uvalením mezinárodních sankcí na Srbsko a vypuknutím války v bývalé Jugoslávii, zaměstnávala 13 500 lidí a vyráběla ročně 220 tisíc aut. Devadesátá léta dvacátého století, válka a sankce vše změnily. V roce 2008 byly majetek a zařízení firmy „Zastava Automobili“ převedeny na novou společnost Fiat Srbija, v současné době Fiat Chrysler Srbija (FCA). Dluhy a přebytek pracovníků ale zůstaly Zastavě. Zastava se stala jedním z velkých symbolů bývalé Jugoslávie, protože vozy, které továrna vyráběla, řídila většina dospělé populace staré Jugoslávie, ale také proto, že tato auta byla oblíbená po celém Balkánu i mimo něj. V regionu je stále řada klubů fanoušků vozidel Zastavy, zejména vozů Fiča. Výroba tohoto auta, které bylo vůbec prvním modelem automobilky, začala v roce 1955 a skončila až o 30 let později. „Lidé si už dneska neumějí představit, jaké velké úsilí vložili dělníci do vybudování této továrny. Když se fabrika otevřela, nikdo nebyl vyučen v práci, kterou jsme dělali, takže jsme se všechno učili za pochodu,“ vzpomíná Bataveljič. „Organizujeme v Kragujevaci festivaly vozů Fiča i jiných modelů Zastavy už 12 let a rozšiřujeme se. Teď se festival jmenuje Balkan Fiča Fest. Lidé se na něj sjíždějí ze všech zemí bývalé Jugoslávie, ba i z Francie a Švýcarska,“ chlubí se Bataveljič. Aut Fiča bylo celkem vyrobeno téměř milion a zaslouží si svůj pomník, protože jejich dopad na kulturu a ekonomiku v Jugoslávii byl tak velký, říká. Jeho klub fanoušků již shromáždil více než 3000 podpisů pod petici žádající, aby tento symbol již dlouho zaniklé země a její kultury byl zvěčněn na jednom z náměstí Kragujevace.
Přístupová jednání Evropské unie s balkánskými zeměmi budou pokračovat i přes výsledek britského referenda. V Paříži uvedli lídři EU, kteří se zúčastnili schůzky s představiteli západobalkánských států. V různých etapách cesty do Evropské unie jsou Albánie, Bosna a Hercegovina, Kosovo, Makedonie, Černá Hora a Srbsko. Srbský premiér Aleksandar Vučič koncem června prohlásil, že navzdory výsledku britského referenda jeho země stále usiluje o uzavření přístupových jednání do roku 2019.
■ Bez politizování Český olympijský výbor (ČOV) ústy svého představitele Jiřího Kejvala, na rozdíl od plošného pranýřování Ruska, se postavil za sportovce. „Trest pro všechny sportovce je naprosto nepřijatelný a nespravedlivý,“ uvedl pro LN. „Absolutně nechápu princip kolektivní viny a presumpce viny,“ dodal. Současně hlava ČOV zpochybňuje úlohu antiídopingové agentury WADA a dodává, že celý skandál je poznamenán nedostatečnou řídící a kontrolní funkcí WADA,
■ Krotne Talibán? Zaznamenáváme zřejmou roztržku mezi Talibánem a Islámským státem. Talibán vyhledává nové spojence, viz obrat na Čínu, ale lze jen těžko zapomenout na akce, jimiž byl nositelem. 27. září 2009 si připomeneme popravu (bez soudu) prezidenta Nadžibulaha. Psal se rok 1996 a Talibán obsadil Kábul.
■ Pa‰ování migrantÛ V Bulharsku zatkli čtyři policisty podezřelé z účasti na pašování migrantů. Informovala o tom místní média s odvoláním na sdělení ministerstva vnitra a prokuratury v Sofii, podle něhož je čtveřice ve vazbě předběžného zadržení. Strážci zákona, kteří již dlouho pracovali u dopravní policie, podle všeho pomáhali pašerákům lidí dostávat běžence nerušeně přes hranice do Srbska.
■ Mezinárodní den demokracie Slovo demokracie patří mezi nejfrekventovanější. Ale jaký je jeho význam? Známe význam a dovedeme jej používat? Víme, že 15. září je Mezinárodní den demokracie? Demokracie je jedna z forem vlády, která se vyznačuje principem podřízení menšiny většině a uznáním svobody a rovnoprávnosti. Předpokládá hledání pravdy a její kritiku, cestou řešení rozporů pak cíleně směřuje k vlastnímu vylepšení. „Demokracie je rovna diskusi.“ Demokracii je třeba se učit a její principy realizovat tím odpovědnějí čím odpovědnější místo jedinec ve společnosti zastává. Stranu 5 připravil a rediguje Stanislav Hrzina.
6
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
201/2016
K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A
Hudba nezná hranice Českokrumlovský Mezinárodní hudební festival sice vznikl teprve před čtvrtstoletím, záhy si však vydobyl výrazné postavení, a nejen v rámci domácího hudebního dění. Přispěla k tomu jistě hostování mnoha světoznámých pěvců, ovšem také instrumentalistů či dirigentů. V Českém Krumlově hostovaly i tak výrazné špíčky, jako je proslulý tenorista Plácido Domingo. kdysi dlouholetý souputník legendárního tenoristy Pavarottiho, slavná americká sopranistka Renée Fle-
mingová, světoznámý ruský barytonista Dmitrij Chvorostovskij a plejáda dalších. Patřila k nim také mezzosopranistka Elina Garanča, tenorista Jonas Kaufmann a jiní umělci hostující na nejprestižnějších světových scénách. Ve stínu hvězdných pěvců právem zůstávají osobnosti z oblasti instrumentální či dirigentské. Namátkou vzpomeňme na českokrumlovská vystoupení slavných ruských violoncellistů Natalie Gutmanové či Miši Majského, což je jen zcela nepatrná výseč z hostování dalších ojedinělých zjevů.
Bez rozdílu Českokrumlovský festival se snaží být zcela nestranným zprostředkovatelem špičkových uměleckých interpretů, ať už pocházejí z Ameriky, Ruska, asijských států, odkudkoliv. Tím je přehlídka od svého vzniku svébytná a u nás, bohužel často ojedinělá. Právě v Českém Krumlově si intenzivně uvědomujeme, jak neuvěřitelnou škodou je jakákoliv názorová (resp. politická) předpojatost, dokonce selekce. Ochuzujeme se tím o nesporné hodnoty, jež svět stále oceňuje. V rámci hudebního festivalu zaznívají vrcholné operní, muzikálové či jiné melodie zcela bez rozdílu původu. Jedná se přece o výkony, s jakými se jinde u nás nesetkáváme. Budiž za to pořadatelům vzdán dík i hold. Do Českého Krumlova se totiž jezdí za špičkovým uměním – a to je nejdůležitější!
Z letošních osobností Ve světě uznávaný ruský pianista Alexej Volodin se letos představil v Rachmaninovově Druhém klavírním koncertu c moll za doprovodu Plzeňské filharmonie pod taktovkou jiného představitele ruského mistrovství, dirigenta Daniela Raiskina. Publikum Volodinův výkon právem ocenilo dlouhotrvajícím potleskem. Následoval tedy rozměrný přídavek – pochopitelně z odkazu téhož autora. Přestože českokrumlovská Zámecká jízdárna není akusticky srovnatelná s vynikajícími evropskými či zámořskými sály, výkon prokázal, že ruská umělecká škola má trvale své reprezentativní představitele, kteří vystupují v rodném Rusku i po celé Evropě. Jejich přítomnost je vždy upřímně vítána také v zámoří, včetně sálů amerických. Jen u nás se jim v po-
sledním období pozornosti příliš nedostává.
Mladí pokračovatelé V historickém Maškarním sále českokrumlovského zámku letos vystoupilo komorní sdružení The Schwingungen trio. Jeho složení je vskutku osobité. Společně se dvěma jihokorejskými interprety v něm účinkuje rovněž ruský violoncellista Kiril Rodin – důstojný reprezentant tradiční světoznámé ruské (sovětské) violoncellové školy, kterou kdysi reprezentoval zejména legendární Mstislav Rostropovič či další výrazné osobnosti jako Natalie Šachovská aj. Na program si mladá trojice zvolila kromě odkazu Beethovenova také díla ruských skladatelů Antona Stěpanoviče Arenského a Michaila Ivanoviče Glinky. TOMÁŠ HEJZLAR
Jak to tenkrát bylo?
Rusk˘ klavírista Alexej Volodin bûhem leto‰ního vystoupení v âeském Krumlovû Foto MHF âesk˘ Krumlov/Libor Sváãek
Nejv˘znamnûj‰í hudební skladatel v‰ech dob Antonín Dvofiák Narodil se 8. září 1841 v Nelahozevsi, tedy ještě za Rakouska-Uherska. Jeho otec byl řezníkem, znal se ve Zlonicích s varhaníkem Antonínem Liehmannem, který odhalil v mladém Antonínovi neobyčejný hudební talent a zdokonalil jej ve hře na housle, varhany a na klavír. Poměrně brzy (již v 16 letech) odešel do Prahy studovat hru na violu a v 21 letech se stal violistou v orchestru Prozatímního divadla. Koncem 70. let devatenáctého století začal vydávat svá díla v berlínském nakladatelství F. Simrocka. Pro ně Dvořák napsal první řadu Slovanských tanců, jimiž se proslavil po celém světě. To bylo v roce 1878 a v roce 1884 už Dvořák dirigoval v Londýně své vokálně-instrumentální dílo Stabat Mater. Obrovského úspěchu dosáhly jeho Moravské dvojzpěvy, jež mu vlastně otevřely cestu do světa. Byly koncipovány jak pro sólový soprán a tenor s klavírem, tak i pro soprán, alt a klavír. Antonín Dvořák je autorem mnoha oper, ať už se jedná o Rusalku, Jakobína, Armidu, ale i o smuteční mši Requiem
a vokálně-instrumentální skladbu Te Deum pro sopránové a barytonové sólo, sbor a orchestr na latinský text, symfonické básně Vodník a Polednice, z komorní hudby velmi známý smyčcový kvartet F dur „Americký“ a z klavírních skladeb kupř. Humoresky (nejznámější č. 7 Ges dur). Zaměřil se rovněž na mužské sbory a na sborové písně vydané v roce 1879 s názvem Tři sbory na slova slovenské a moravské lidové poezie – jednotlivé části: „Žal“, „Děvče v háji“ a „Divná voda“. Velice často jsme v koncertním provedení tento cyklus v Pěveckém sdružení pražských učitelů zpívali spolu s nezapomenutelným doprovodem Dušana Machovce a Oldřicha Duzbaby na čtyřruční klavír. V roce 1892 byl pozván národní konzervatoří v New Yorku do Spojených států amerických. V roce 1893 složil velkolepé dílo 9. symfonii zvanou Novosvětská, která mu definitivně zaručila světovou proslulost. Pobýval tam do roku 1895. Zemřel 1. května 1907 v Praze. MILOSLAV SAMEK
âR sebe sama likviduje uÏ 25 let Když v listopadu 1989 nadšené davy zvonily klíči, všichni tvrdili, že je to zvon svobody. Kdyby tehdy někdo špitnul, že tam slyší i první tóny umíráčku, tak by ho dav něžně ušlapal. V roce 1918 měla Československá republika svou modlu T. G. Masaryka. V roce 1989 si našla další ikonu Václava Havla. Dnes už jen Pán Bůh ví, co v jeho projevech a činech byla romantická vize a co záměrná lež. Nebo vizionářská lež či lživá vize. Každému z té doby zůstalo v paměti něco jiného. Na co dnes vzpomínají rodiče tehdy osmiměsíční holčičky ležící na dětském oddělení na Bulovce, kterou po populistické amnestii znásilnil a zavraždil právě propuštěný pedofil recidivista? Jaký měli tehdy pocit skuteční čeští uprchlíci ze Sudet, když se v roce 1990 omlouval sudetským Němcům, že jejich poválečný odsun „považuje za hluboce nemorální čin“? „Již nikdy nevstoupíme do žádného paktu,“ prohlásil tehdy Havel. Ale už v listu The New York Times z listopadu 1993 horoval pro vstup Česka do NATO a dokonce nehorázně tvrdil, že „NATO není nepřítel Ruska, ale jeho partner a přibližování jeho hranic k Rusku není přibližováním nepřítele, ale naopak přiStránku 6 připravila Nataša Weberová.
bližováním pásma demokracie a prosperity“. Pak 29. dubna 1999 pro francouzský deník Le Monde prohlásil, „nálety, bomby na Jugoslávii ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární“. Tvrdí se, že ekonomiku řídí neviditelná ruka trhu. Ani náhodou. Ekonomiku řídí zatraceně viditelné ruce těch, kdo si z ní chtějí udělat Stolečku, prostři se a Oslíku, otřes se. A aby se prostíral doširoka a třásl se jak v zimnici, je třeba nejprve zničit nezávislost národních ekonomik a učinit z nich jednu globální nepřehlednou obludu. A pro tento cíl potřebují neviditelnou ruku ovládající politiku. Čím a kým se rozbíjí 25 let český stát? Nejprve se zesměšní celý národ. Jste nevzdělanci. V Nepálu je každý pasák yaků bakalářem. Tak se založí v každé opuštěné stodole soukromá vysoká škola, aby i holka tančící u tyče či líný synek čilého podnikatele měli Bc. Nejde o kvalitu, jde o statistiku. Klasické univerzity opustí svou tradici Alma mater a zaplevelí se obory, o kterých uvažoval kdysi v Haliči Jára da Cimrman. Názory a práce univerzitních profesorů, které titul ctí, převálcují mediálně nejrůznější exhibicionisté. (Pokračování na s. 8)
Oslavili jsme státní svátky, a to 5. července Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a 6. července Den upálení mistra Jana Husa. Jsou to významné události v dějinách našeho národa. Pro mnohé jsou tyto dny chápány jako dny volna. Kde jsou ty časy, kdy se tyto slavné dny slavily spontánně. Pamatujeme si to ještě ze školy, kdy nám o našich dějinách vyprávěli s láskou k vlasti naši učitelé. Co však za tu dobu, co prožíváme, bylo úprav našich dějin, kdy se předělávaly podle požadavků vládnoucích. Proto bychom měli naší mládeži připomínat slavné etapy našich dějin. Základem křesťanského učení je láska k bližnímu. Již od osmého století hlásali v našich zemích křesťanství kněží, ale německy. Křesťanství bylo šířeno zvláště tvrdými metodami, doslova ohněm a mečem. Oblasti od Labe, a to od Baltu až po Jadran byly osídleny slovanskými kmeny (5.-8. století).¨ V roce 845 bylo pokřtěno 14 knížat v Řezně. Tato knížata vládla v krajích dnešního Bavorska, Rakouska, Čech, Moravy, Slovenska a Maďarska. Na Moravě v té době vládl kníže Mojmír I., který úspěšně bojoval proti krutým Avarům, ale i proti nástupci Karla Velikého, krále Ludvíka-Němce. Neustálý tlak a hrozby se šířily ze strany německých kněží, kteří pod pláštěm šíření křesťanství se snažili ovládnout naše území Slovanů. Nástupce Mojmíra I., synovec Rostislav, proto požádal římského papeže o vyslání slovanských věrozvěstů, ale bohužel nepochodil. Obrátil se na císaře Michala III., sídlícího v Byzancii (dnešní Istanbul). Ten jeho žádosti vyhověl a poslal na Moravu dva učené bratry Konstantina a Metoděje ze Soluně, to je z oblasti, kde se mluvilo starobulharsky. V roce 863 přinesli na Moravu tito věrozvěstové křesťanství, které hlásali slovanským jazykem. Konstantin předtím již podnikl misijní cestu do východních zemí, kde šířil křesťanství a zaváděl bohoslužebnou řeč v národních ja-
zycích. Proto připravil slovanské písmo hlaholici. Když pak bratři šířili křesťanství srozumitelně, měli velký úspěch. Úspěchy Konstantina a Metoděje byly trnem v oku německým kněžím, kterým nešlo o křesťanství, ale hlavně o podmanění Slovanů. Intriky, pomluvy a neustálé stížnosti posílané do Říma přiměly věrozvěsty vydat se do Říma obhájit svoji činnost. Při této cestě se zastavili v Nitře a tamního knížete Kocela naučili číst a psát a s ním dalších padesát žáků naučili slovanskému písmu. V Římě papež Hadrian II. je se slávou přijal a jejich činnost potvrdil a schválil používání slovanského jazyka. Navíc byl Metoděj ustanoven arcibiskupem pro Moravu a Panonii. Konstantin však onemocněl a zůstal v Římě, kde přijal jméno Cyril, jak je dnes všeobecně užíváno. Zemřel 14. 2. 869 ve věku 42 roků. S řízením arcibiskupství na Velehradě byl položen základ naší svébytnosti a nezávislosti na Němcích. Když se Metoděj vrátil z Říma sám jako arcibiskup, v době už panování knížete Svatopluka, byl pod neustálým tlakem německých kněží, zvláště pak ze strany bavorských biskupů. Nakonec se jim podařilo Metoděje zajmout a 2,5 roku ho věznili v otevřené jámě, až papež Jan VIII. nařídil v roce 873 jeho osvobození, ale současně zakázal používání slovanského jazyka při bohoslužbách, aby vyhověl německým zájmům. Arcibiskup Metoděj zemřel 6. 4. 885 a tím skončila slovanská liturgie na dlouhé časy. Svátek Cyrila a Metoděje, našich věrozvěstů, slavíme 5. července. Tento slavný den byl vyhlášen až v roce 1880 papežem Lvem XIII., a to jen pro Moravu. V roce 1918 byl tento významný den stanoven pro celou Československou republiku.
Mistr Jan Hus Mezi reformátory církve byl náš mistr Jan Hus, narodil se asi roku 1371 v Husinci u Prachatic. Vystudoval na Pražské
univerzitě a nakonec se stal jejím profesorem. Po vysvěcení se stal kazatelem ve skromné kapli Betlémské. Jan Hus byl muž zbožný a vedl život vzorný a bezúhonný. Ve svých kázáních horlil proti nepořádkům v církvi, proti špatnostem života kněží a vrchnosti. nabádal všechny k lepšímu ctnostnějšímu životu podle učení Krista. A to byla jeho největší vina v očích neomezené a všemocné církve. Učil, že pravé náboženství se neprojevuje pobožností, nýbrž životem křesťanským a láskou k bližnímu projevováno skutky lásky a milosrdenství. Bylo to v době, kdy církev římskokatolická procházela tím nejhorším obdobím, kdy stolec papežský byl předmětem války tří papežů. Zájem o stolec papežský nebyl z lásky k Bohu, ale hlavně vidinou nesmírné moci a bohatství. Mistr Jan Hus nebyl jediný, kdo se postavil proti těmto zlořádům. Kdo měl peníze, koupil si odpustky a mohl hřešit dál. Jan Hus byl dán do klatby, protože proti těmto zvrhlostem kázal. Situace v církevním marasmu začala být neudržitelná. A tak papež Jan XXIII. svolal církevní sněm do Kostnice, kde se mělo jednat o nápravách v církvi. Jan Hus byl vyzván, aby obhájil své učení. Císař Sigmund zaručil „glejtem“, že bude na sněmu svobodně slyšen a bude se moci vrátit do vlasti. Přes varování mistr Jan Hus do Kostnice jel. Tak se ukázala prohnilost a jaké právo tehdy platilo. Mistr Jan Hus byl uvězněn a na sněmu ukřičen, ze svobody projevu nebylo nic. Když své učení neodvolal, byl pro výstrahu ostatním 6. 7. 1415 upálen. Mistr Jan Hus má pro náš národ značný význam, vždy se zastával českého jazyka a národa. Opravil pravopis, vytvořil spisovný jazyk český. Byl tvůrcem nového náboženského hnutí. Hrdinný boj za pravdu, charakterová pevnost a odhodlání bojovat za spravedlnost i za cenu života učinil z mistra Jana jednu z největších postav našich dějin, ale i velkou osobnost v dějinách lidstva. LADISLAV ZAHRADNÍK
V˘znaãn˘ hudební skladatel a folklorista Leo‰ Janáãek Narodil se 3. července 1854 v Hukvaldech na severovýchodní Moravě, v oblasti, které se říká Lašsko a kde se též lašským nářečím hovoří. Lašské lidové kultuře se věnoval nejenom coby sběratel, ale rovněž jako folklorista. Inspiroval se lidovou hudbou rodného kraje a po vzoru Dvořákových Slovanských tanců složil komplet s názvem Lašské tance. Nejprve studoval klášterní školu a gymnázium v Brně, později navštěvoval varhanickou školu v Praze a další hudební vzdělání si doplnil v Lipsku a ve Vídni. V osmdesátých letech devatenáctého století založil vlastní varhanickou školu v Brně. Působil zde již jako sbormistr a dirigent a začínal se prosazovat i skladatelsky, především ve sborovém oboru. V roce 1919 se stal zakladatelem Konzervatoře Brno. Janáček se počátkem dvacátého století věnoval hlavně operám: Šárka, Počátek románu, které nebyly tak úspěšné, jako
r. 1904 jeho opera Její pastorkyňa. Byla velice známou i mimo Brno a Prahu, neboť pod názvem Jenůfa zaznamenala významný úspěch ve Vídni, v Německu a též v New Yorku. Nejvýznamnější jeho díla jsou v operách Její pastorkyňa, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos, Výlety pana Broučka a Z mrtvého domu na motivy Dostojevského románu.
Nejoriginálnějším a světové proslulými díly se stala orchestrální skladba Sinfonietta, jakož i symfonická báseň Taras Bulba a Glagolská mše, napsaná ve staroslověnštině. Skladatel v podstatě vytvořil nový hudební jazyk, k němuž přispělo studium lidových písní a zájem o zápis lidské řeči, jak sám nápěvky nazýval „okny do lidské duše“. Ze sborové tvorby to byly především mužské sbory, a to Kantor Halfar, Maryčka Magdónova a Sedmdesát tisíc, vše na slova P. Bezruče, ale i mužský sbor Potulný šílenec se sopránovým sólem podle R. Thákura. Všechny tyto skladby byly v repertoáru jak Pěveckého sdružení pražských učitelů, tak Pěveckého sdružení moravských učitelů. Nemohu zapomenout ani na vokální skladby na lidové texty: Výhružka, Láska opravdivá, Klekánica, Kačena divoká, Ach vojna a další. Je řazen mezi nejvýznamnější světové skladatele. Zemřel 12. srpna 1928 na zápal plic. MILOSLAV SAMEK
201/2016
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
7
H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E
Na Krym nelze zapomenout (Dokončení ze s. 1) Do navrácení poloostrova přivážela většinu návštěvníků železnice, v sezoně sem mířilo několik desítek vlaků denně: z Ukrajiny, Běloruska, Ruska a z Kazachstánu. Ruská vláda slíbila výpadek nahradit a začala rozdávat poukazy na rekreaci rodinám s třemi a více dětmi, nemocným, vojákům nebo příslušníkům bezpečnostních složek.
O polovinu vyšší platy Na letišti v Simferopolu tak přistává jedno letadlo za druhým, trajekty jezdí ve dne v noci, přesto počty turistů klesly zhruba o třetinu. Na turistice přitom mnohdy závisejí i příjmy místních, kterým Rusko, když se v referendu rozhodovalo o dalším osudu země, slibovalo prosperitu. Naděje na lepší život byly jedním z hlavních důvodů, proč lidé hlasovali pro připojení k Moskvě. Lákaly je dvoj- až trojnásobné platy i důchody, jaké dostávají lidé v Rusku anebo levný benzin. A dnes? „Žijeme úplně stejně jako za Ukrajiny,“ říká prodavač elektroniky Kol-
ja. Pravda, plat má sice o polovinu vyšší, ale stejně stouply i ceny potravin, životní náklady jsou v Rusku obecně dražší. Jednou z oblastí, kde je pokrok viditelný, jsou hlavní silnice – ruský standard je mít cesty hladké, nikoli hrbolaté a s dírami jako na Ukrajině. Také další věci jdou lépe, třeba výplaty se vyplácejí v termínu, kauzy vlekoucí se za ukrajinské správy řadu let mají najednou rychlé řešení. Takto například dostali svou modlitebnu simferopolští Karajmové.
Češi podporovali Putina Na Krymu žije kromě Rusů, Ukrajinců a Krymských Tatarů asi deset dalších větších národů, mezi nimi i Češi. První z nich sem přišli už v roce 1861 a z původně několikatisícové komunity jich zůstalo jen několik stovek. Předsedkyně komunity Natálie Neprašová byla mezi pozvanými, když si ruský prezident Vladimir Putin nechal shromáždit zástupce menšin. „Přišlo mi, že má zájem záležitosti kolem národů řešit,“ říká Neprašová. Čechům věnoval mimořádnou pozornost. Přislíbil opravu
střechy kostela v krajanské vesnici Alexandrovce. Sankce českým krajanům na Krymu zkomplikovaly život. Zdejší komunita měla za ukrajinské správy učitele češtiny vyslaného ministerstvem zahraničí, jezdili sem diplomaté i četní návštěvníci z vlasti. Teď to skončilo.
První lidé z České republiky „Jste první lidé z Česka, které tu od události před dvěma a půl lety vidíme,“ vítá nás Ludmila Procházková ve vesnici Lobanovo. Ta se dříve jmenovala Bohemka a v místním kulturním domě se stále konala nějaká akce. Dnes je tu prázdno. „Nutně potřebujeme českého učitele, jenže nám ho nikdo nechce poslat,“ posteskne si Ludmila. V sousední české vsi Bratrské udržují hudební soubor a v jednom z domků dokonce otevřeli malé muzeum. A kontakt s Českem jim zoufale chybí. „S krajanskou komunitou na Krymu kontakty udržujeme, jen kvůli bezpečnostní situaci výjezd českých občanů na Krym nedoporučujeme,“ objasňuje ministerstvo zahraničí, proč teď na poloostrov nikoho
Odbojáfi Ljudevít Pivko Dne 29. 3. 1937 v 57 letech zemřel v Mariboru Ljudevít Pivko. Slovinský a jugoslávský veřejný činitel, spisovatel a přední sokolský pracovník. Neúnavný propagátor slovanské vzájemnosti, zvláště jihoslovansko-československé . Pro upevnění tohoto bratrství věnoval své poctivé úsilí a bez váhání nasadil i svůj život. Pomohl tím k dosažení čs. samostatnosti, stejně jako k osvobození a sjednocení Jihoslovanů v jugoslávském státě. Pivko pocházel z Nové Vasi u Ptuje. Po maturitě přišel v roce 1900 do Prahy, aby tady studoval filozofii a nebyl jediným. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století bylo hlavní město Českého království zaplaveno vlnou slovinských, chorvatských a srbských studentů. Poznávali vnímání vlastenectví a slovanské vzájemnosti v českém národě. Myšlenka jednoty Čechů a Slováků se převáděla do myšlenky o jednotě jihoslovanské. I Pivko toto vstřebával a zároveň předával dál. Zasloužil se o rozvoj spolkového života, stoje u kolébky Jihoslovanského klubu, z něhož se časem vyvinul studentský spolek Ilyrija. Mimo dobrých přátel, s kterými v české společnosti navázal kontakty, tento vztah ještě posílil manželstvím. Z české kultury a prostředí čerpal mladý nadaný Slovinec podporu a plodné podněty. Bylo mu jich třeba, když roku 1906 nastoupil na učitelském ústavu v Mariboru, tehdy německé baště. Překážky s tím spojené Pivka neodrazovaly od cílevědomé výchovy svých žáků a osvěty mezi slovinským lidem. Překládal do slovinštiny díla české i ruské literatury. Ve vlastních spisech se věnoval širokému spektru záležitostí, ať už z oboru pedagogiky, dějepisectví, politiky či metodickým a organizačním otázkám sokolským. Sokolství bylo dalším impulzem, který působil na Pivka. Kromě národního slovanského a branného ideálu si z něho odvodil zásady všeobecně platné etiky a vědomí odpovědnosti.
Atentát na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d’Este 28. 6. 1914 v Sarajevu rozpoutal událost, jež „trhla oponou“. Následovalo ultimátum srbské vládě, mobilizace a konečně vyhlášení války Srbsku. Do c. a k. armády byl povolán Ljudevit Pivko v hodnosti poručíka. Vzhledem k svému vysokoškolskému vzdělání absolvoval vojenskou prezenční službu jako tzv. jednoroční dobrovolník. U takových rekrutů to znamenalo, že po vykonání předepsaných zkoušek byli převedeni do stavu nižších důstojníků v záloze. Věci, které pozoroval na počátku rozhořívajícího se válečného požáru, nebyly vůbec povzbuzující. Přísahy věrnosti císaři Františku Josefu I. od slovinských klerikálů a silné protisrbské nálady u části Chorvatů. Vedle toho vzedmutý protislovanský šovinismus německého důstojnictva i většiny německého mužstva. Nic nezviklalo L. Pivka v odhodlání postavit se proti Rakousku-Uhersku. Pouhé přeběhnutí by skončilo pouze zajetím, zatímco on chtěl bojovat. Přesně si tudíž plnil služební povinnosti a trpělivě vyčkával příhodné chvíle. Ta se začala rýsovat od března 1916, poté co byl bosensko-hercegovský pluk 1., v němž sloužil, odvelen na italskou frontu. Kolem Pivka se postupně tajně utvořila skupina šedesáti stejně smýšlejících českých a jihoslovanských důstojníků a vojínů. V polovině července 1917, kdy pluk stál na obranných pozicích v údolí řeky Brenty v jižním Tyrolsku, navázali spojení s Italy, jimž mohli umožnit rychlé obsazení Trenta a v nejzazších důsledcích rovněž postup na Brenner a snad také dále do nitra Rakouska. Po několikatýdenních přípravách začala u malé vesnice Carzano realizaci plánu. Rozsáhlý záměr se však nezdařil. Pivko s druhy se musel zachránit přechodem na italskou stranu, když si před tím zajistil volnost pohybu a jednání. Jeho
Mal˘ tradicí, velk˘ obsahem Mezinárodní den míru (21. 9.) byl vyhlášený v roce 1981 rezolucí 39/67. Rezoluce uvádí, že tento den bude „věnován podpoře míru a jeho ideálů“. Podpoře jeho „ideálů uvnitř i mezi státy a národy“. Je nutné zdůraznit, že „právo národů na mír vyžaduje, aby politika států směřovala k odstranění hrozby války“ a že podpora míru je nezbytná, aby každý mohl plně využívat svých lidských práv. Každoroční připomínka tohoto dne podtrhuje fakt, že mír je jedním z univerzálních cílů lidstva a za jeho ochranu jsme zodpovědni všichni. Porušování lidských práv vede často ke konfliktům, jež mohou vyústit v násilí a ztráty na životech. Život bez válek je nezbytnou podmínkou blahobytu, rozvoje
a pokroku. V souladu s tématem „Právo národů na mír“ vyzývá OSN všechny státy a národy ke spolupráci se Spojenými národy při nastolování celosvětového příměří během Mezinárodního dne míru. Mír a bezpečnost jsou nezbytné základy společenského pokroku a udržitelného rozvoje. Proto před třemi desetiletími stvrdila OSN právo národů na mír. Od konce druhé světové války se opětovně dostáváme do nové etapy studené války, a tím se pohybujeme na pokraji nového válečného konfliktu. Měli bychom se zamyslet nad tím, co pro naši lidskou pospolitost mír znamená. Udržujme mír ve svých srdcích i myslích a pečujme o něj tak, aby mohl růst a vzkvétat.
Folklorní soubor ãesk˘ch krajanÛ ve vesnici Bratskoje
nevyšle. Nevysvětluje už, jaká bezpečnostní rizika hrozí učitelům češtiny v místě, kam jezdí miliony turistů. Evropská diplomacie ale Krym vnímá optikou sankcí a jejich součástí je neposílat na Krym diplomaty ani žádné další zaměstnance. Také Češi na Krymu vesměs podporovali opětné připojení Krymu k Rusku. Objasňují to stejně jako všichni ostatní – chtěli mír a báli se, aby z Kyjeva nepřijeli udělat pořádek banderovci, jak se tu říká ukrajinským nacionalistům. Traduje se, že se sem skutečně pokoušeli dostat, ale na nástupišti v Simferopolu už je čekali kozáci a domobrana, proto vystoupili z vlaku ještě před cílem.
Díky, osvoboditelé Čerstvě odhalený pomník „zelených mužíčků“ v centru Simferopolu nelze přehlédnout. Sousoší znázorňuje v maskáčích
Foto ãasopis T˘den
s obdivně vzhlížející holčičkou a kotětem jako symbolem míru. Jde o památník ruských vojáků, kteří v uniformách bez poznávacích znaků obsadili v únoru 2014 veškerou infrastrukturu a sehráli zásadní roli při vstupu na poloostrov. Chovali se profesionálně a slušně, a proto se jim začalo říkat i „zdvořilí lidé“. Putin přiznal, že šlo o příslušníky speciálních komand a že je poslal Kreml. Na Ukrajině, v Bělorusku nebo v Pobaltí „zelení mužíčci“ nahánějí strach, jsou symbolem asymetrické války, kterou detailně zkoumají až v bruselských štábech NATO. Simferopolský mužíček je naopak pro všechny velký miláček. Postává u něho menší dav a na selfie je třeba vystát frontu. „Nikdy nezapomeneme,“ špitá slečna v červených šatech a dlouho na sousoší beze slova hledí. Když se zkoušíme zeptat, co si o tom myslí, odpoví krátce: „Jsou to naši osvoboditelé.“
Historie a souãasnost oãima Vlastimila Vondru‰ky ústy svorně prohlásili, že chtějí pokračovat ve službách dohodovým spojencům, protože věří v jejich spravedlivé rozřešení československé a jihoslovanské otázky. V Itálii se velmi málo orientovali v národnostní problematice Rakouska-Uherska. Vládnoucí garnituře byl osud národů habsburské říše do roku 1917 lhostejný, vyjma rakouských Italů. Do 1. světové války Italské království vstoupilo po boku tzv. Dohody v květnu 1915 s čistě imperiální motivací, zejména v oblasti Jadranu. Avšak chabé italské vojenské výsledky, vrcholící drtivou porážkou u Caporetta koncem října 1917, nutily především armádní štáby zamyslet se nad skutkem „Carzanců“. Za podpory zpravodajských důstojníků italské 1. armády vznikl čs.-jihoslovanský oddíl. Po krátkém výcviku odjel 27. října 1917 z Verony na frontu, kde plnil průzkumné a propagační úkoly. Tak připravila skupina vedená, nyní už kapitánem, L. Pivkem jeden ze zárodků, z kterého se začalo od prvních měsíců roku 1918 rozvíjet velké hnutí slovanských dobrovolníků v Itálii, zvláště čs. legií. Na spojenecké slavnosti konané 4. 7. 1918 v Nove u Bassana se setkal s M. R. Štefánikem, jenž ho oslovil: „Nevím, pane kapitáne, jak by se v Itálii rozvinula otázka československého vojska, kdyby nebylo vás a vaší pomoci. Znám vaši práci. Je málo apoštolů československé myšlenky, jimž náleží po právu tolik uznání našeho národa jako vám, jenž jste Slovinec.“ Svoji válečnou a odbojovou činnost vylíčil Ljudevit Pivko v devíti svazkovém díle Proti Rakousku. Nečinil si nároky na zásluhy, skromně se vrátil k učitelské práci v Mariboru. Sobě věren spoluzakládá Jihoslovansko-československou ligu, již také vedl jako první předseda (1924-30). V letech 1925-35 byl poslancem Národní skupštiny v Bělehradu. Do Československa zajížděl často jako Sokol nebo propagátor čs.-jihoslovanské vzájemnosti, jindy soukromě. Tehdy byl u nás vítán i slavnostními delegacemi a přijímán všude s otevřeným srdcem. VLADIMÍR MLEJNECKÝ
Učme se poslouchat druhé a místo urážek hledejme logické argumenty. Ve svém prvním glosáři pro ParlamentniListy.cz, který si budou moci čtenáři přečíst každou neděli, se spisovatel Vlastimil Vondruška pozastavuje nad tím, že v současné době se šmahem prohlašuje za hanebné mít odlišný názor či kritické připomínky, oponentům se spílá a dokonce hrozí trestním stíháním, jako kdyby byl odlišný názor zločinem. Učme se poslouchat druhé a místo urážek hledejme logické (nikoli sentimentální či povýšenecké) argumenty. Ani já nesouhlasím se všemi názory, které zaslechnu. Nemíním však komukoli spílat. Obdivuji kultivovanost učeneckých disputací na středověkých univerzitách. Oponenti přednesli své argumenty, navzájem si zdvořile poděkovali a ocenili důvtip toho druhého. Srovnejte prosím tuhle metodu s politickými debatami na televizních obrazovkách!
Metoda Potěmkinových vesnic je starší než carské Rusko… Nedávno jsem si přečetl výrok jedné poslankyně, že prý nemá informace o tom, že by v oblastech, kde je větší množství migrantů, došlo k nárůstu kriminality. To dokládá sdělením, že v posledních měsících několikrát v Německu byla a hovořila s běžnými občany a o podobném problému se od nich nedozvěděla. Detaily nejsou podstatné, za úvahu stojí spíše to, jakým způsobem se vlastně v politickém životě a ideologii pracuje s tak důležitou věcí, jakou je analýza faktů. Německo má přes osmdesát milionů obyvatel. Náhodné setkání s několika lidmi těžko představuje statisticky reprezentativní vzorek. Záleží také na tom, koho hostitelé našim politikům nabídnou. Metoda Potěmkinových vesnic (a Potěmkinových běžných občanů) je starší než samo carské Rusko. (Langšádlová: Nemám informace, že kde je větší množství migrantů, je vyšší kriminalita. Pokud někdo vědomě šíří lži ruské propagandy, tak je to věc orgánů činných v trestním řízení.)
které by o onom problému říkaly opak, než si myslí ona. Nikde se prý dosud nedočetla o kriminalitě běženců, a pokud ano, pak jde o drobnosti, které nevybočují z běžného rámce. Možná by neměla sledovat jen oficiální zpravodajství veřejnoprávní televize a číst stranické pokyny svého politického klubu, ale měla by se zajímat o široké spektrum zpráv, které jsou dnes k dispozici. A pokud na to nemá pro odpovědnou politickou práci čas, pak má jistě svého asistenta.
Neznalost může být často jen šikovná politická maska… Duše důvěřivých čtenářů si ani neumí představit, čeho všeho je politik schopen. Český král Rudolf I. Habsburský zemřel na úplavici při obléhání Horažďovic 3. července 1307. Ale poslední listina, kterou zpečetil, je datována o den později. Nešlo o omyl, ale o úskok. Rudolf I. válčil s Bavorem ze Strakonic a ten se rozhodl vzdát. Bohužel ve chvíli, kdy byl král již mrtvý. Páni ho proto večer uvedli do temného stanu, kde na trůnu seděl slavnostně oděný mrtvý král. Bavor ze Strakonic se mu poklonil, a protože nic netušil, vzdal se Zvíkova (který měl v zástavě a byl jedním z důvodů války). Notář ihned sepsal listinu, v níž mrtvý král postoupil Zvíkov svému spojenci Jindřichovi z Rožmberka, a protože králové neuměli psát, stačilo, že na listinu přitiskl notář pečeť. Vše bylo vyřízeno! (A jde to až do dnešních časů.)
Historik, publicista a spisovatel VLASTIMIL VONDRUŠKA se v posledních letech podle statistik Národní knihovny pravidelně zařazuje mezi nejčtenější autory u nás. Pravidelně získává cenu čtenářů nakladatelství MOBA, druhý díl jeho Husitské epopeje získal prestižní cenu Bestseller roku 2015.
Nemít informace není argumentem, ale ostudou… Dalším klíčovým bodem onoho sdělení je, že paní poslankyně nemá informace,
Stranu 7 připravil a rediguje Julie Masopustová.
8
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
201/2016
L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A
âeské mírové hnutí proti summitu NATO Ve dnech 8. a 9. července 2016 se uskutečnil varšavský summit Severoatlantického paktu NATO. Kromě aktivit v jiných zemích zorganizovala Světová rada míru proti tomuto summitu protestní akce i v samotné polské Varšavě. Aktivit pod heslem ANO MÍRU! NE NATO! se také zúčastnila početná delegace z České republiky, tvořená zástupci řady mírových a protiválečných organizací a hnutí. V pátek 8. července se za účasti 85 delegátů z 22 zemí konala konference Světové rady míru. Mezi 32 řečníky na této úspěšné konferenci byli představitelé Českého míro-
vého hnutí a Asociace Vojáci proti válce Milan Krajča a Jiří Bureš, kteří hovořili mimo jiné i o rostoucí vojenské přítomnosti NATO ve střední a východní Evropě nebo o aktivitách, které se v současnosti proti NATO organizují v České republice. V sobotu 9. července zástupci Světové rady míru a k ní přidružených organizací protestovali proti NATO a jeho agresivní válečné politice v ulicích Varšavy. Protestní mírový pochod začal, za mohutné přítomnosti polské policie v centru Varšavy, prošel okolo sídla velvyslanectví USA a byl zakončen u řeky Visly, na jejímž druhém břehu summit NATO probíhal.
Protest proti summitu NATO ve Var‰avû. Delegace z âeské republiky.
âR sama sebe likviduje uÏ 25 let (Dokončení ze s. 6) Ze státních základních škol se inkluzivním a jinými věčnými experimenty vytvářejí budoucí školy pomocné, na nichž hlavní slovo budou mít nejrůznější metodičky z oboru inkluze, integrace, imigrace a vypravěčky pohádek. Pak je třeba zničit národní ekonomiku, hlavně průmysl. Nic neumíte, všechno, co jste kdy vymysleli a vyrobili, byl neprodejný šunt. Zavřete vaše továrny a místo nich otevřete montovny. Vy jste tak neschopní, že si ani neumíte načerpat minerálku z vaší země, vy si dokonce neumíte ani nahnat pitnou vodu do vodovodních trubek. Ještě že jsme tu my a za bakšiš to pro vás uděláme sami. Fabri-
ky rozebereme, ze zbytku uděláme sklady ojetých pneumatik a co by nám mohlo konkurovat, odkoupíme, utlumíme a zavřeme. Zvláště důležité je zlikvidovat zemědělství a potravinovou soběstačnost. Začne se žvaněním, že celá desetiletí jsme jedli jedovaté potraviny. A s námi se trávili autobusy plné Rakušáků, vykupující cukrárny ve Znojmě a v dalších jihomoravských městech. A kolony Němců, kteří se v Karlových Varech a Mariánkách cpali kachními pochoutkami. A k čemu vlastně potřebujete zemědělství… Pěstujte naftořepku a budete druhý Kuvajt. A opuštěné kravíny a vepříny jsou přece nejlepší skleník pro pěstování bylinek hanojská majoránka.
NበÏalov Za Jaroslavou KomoÀovou S přibývajícím věkem přibývá smutných zpráv o tom, kdo z dobrých přátel odešel z tohoto světa. Po návratu z dovolené jsem se snažil mnohokrát dovolat Slávce Komoňové, ale marně. Nevěstilo to nic dobrého a telefonát Evy Holečkové to potvrdil. Jaroslava Komoňová zemřela ve věku 83 let 20. července. Poprvé jsme se setkali ve Výboru národní kultury, kde byla členkou sekretariátu VNK a redakční rady Lípy. Zde psala o představitelích hudebního světa. Před tím pracovala v Čs. rozhlasu. Aktivně jsme se opět sešli ve Slovanské vzájemnosti i zde psala na stránce kultury o hudbě. Do posledka se snažila psát, chtěla pomáhat.
Slovanský výbor ČR a Spolek českých novinářů nyní ztratil dobrou žurnalistku i kamarádku. Pavel Novák, předseda Spolku českých novinářů Eva Holečková, tajemnice Slovanského výboru ČR ••• S lítostí oznamujeme všem přátelům, že dne 28. července 2016 jsme se naposledy rozloučili s naším soudruhem a přítelem Ing. Václavem Rábou z Klatov. Opustil nás ve věku nedožitých 80 let. Ztratili jsme jeho odchodem poctivého, pracovitého a skromného člověka, vlastence a komunistu, který miloval svůj rodný kraj a svoji vlast a obětavě pro ni pracoval. Slovanský výbor ČR OV KSČM Klatovy
VáÏení spoluobãané, milí spolubojovníci proti fa‰ismu a válce za akci, na níž se scházíte i letos, Vám patří velké uznání a upřímný dík. Masakr v Českém Malíně před 73 lety byl z řady obludných zločinů nacismu a jeho kolaborantů, jejichž obětí se stali Volyňští Češi. Připomínat tato zvěrstva i dnešním pokolením je důležitější než kdy dřív. Síly, hlásící se k fašistickému rodokmenu, zvedají troufale hlavu. Pravda o tom, kdo II. světovou válku rozpoutal – a kdo fašismus jako první zastavil a zlomil mu vaz – se nestoudně mrzačí. Neonacistická chátra nás, Slovany, už terorizuje i tam, kde její předchůdci vraždili Volyňské Čechy. Mocnosti, ponoukající k tažení na východ už Hitlera, nad ní drží ochrannou ruku i dnes.
Volyňští Češi prošli krutou lekci, obnažující krátkozrakost takové politiky. Sehráli nezapomenutelnou roli v bitvách, drtících nacistickou verbež až k její naprosté porážce. Pod moudrým, statečným vedením Ludvíka Svobody šli neochvějně směrem, jehož majákem byl Edvard Beneš. Hrdinská cesta i oběti volyňských spoluobčanů jsou hrdou součástí našeho národního panteonu. Ubránit jejich světlou památku je pro nás komunisty věcí cti a svědomí. Ve Vás, kdo nesete jejich štafetu, spatřujeme nejbližšího spojence v dnešním boji proti fašismu a válce. S přátelským pozdravem PhDr. JOSEF SKÁLA, CSc. místopředseda ÚV KSČM
Právo opût zaplakalo Zasmušilý pátek (prší a na jazyku mám slova herce Kemra, která naschvál neřeknu) přinesl v dostupných médiích zprávu o tom, že soud uznal Janu Nečasovou-Nagyovou za nevinnou. Flagrantně a bezpříkladně soudkyně Králová nevzala v potaz výsledky dovolání, jakož i obsah zcela konkrétní a důkazy podložené žaloby R. Bajgera a vynesla ortel ve smyslu, že žalované skutky nejsou trestnými činy. Čili zneužití pravomoci ve spolupachatelství a porušení povinnosti při správě cizího majetku se tedy „nekonalo“, takže jak Nečasová, tak i tři členové Vojenského zpravodajství jsou čistí a sněhobílí jako alabastr. Na to hned, pochopitelně reagoval obhájce Nečasové E. Bruna, který přivítal osvobozující rozsudek následujícími slovy: „Prosadilo se právo.“ Ptám se – jaké právo? Nutně se musím vrátit ještě k osobě J. Nagyové. Její kariéra šla bez patřičného vzdělání a odbornosti strmě nahoru. Je přece známo, že vyučená prodavačka devět let
(sic!) pracovala jako mzdová účetní strojíren Chodos v Chodově u Karlových Varů, o získání maturity nevíme nic (vzdělání si doplnila – viz kniha Nečas Jany Nagyové, nakl. Epocha 2014 – pozn. red.). Potom působila tři roky jako vedoucí odbytu porcelánky a vedoucí obchodního oddělení skláren, stala se oblastní manažerkou ODS v Karlových Varech, pak povýšila na vedoucí provozního oddělení Hlavní kanceláře v Praze, odkud se datuje blízká spolupráce s místopředsedou strany P. Nečasem. Byla ředitelkou odboru kanceláře ministra vnitra a poté, co byl Nečas jmenován premiérem, přivedl Nagyovou s sebou jako vrchní ředitelku Sekce kabinetu předsedy vlády a zároveň měla funkci jeho poslanecké asistentky. Pobírala nejenom vysoký plat, jakož i osobní ohodnocení, dostávala mimořádné odměny v řádu statisíců.A co více než desetimilionové dary, které nezdanila. Není co dodávat. MILOSLAV SAMEK
Stránku 8 připravila a rediguje Nataša Weberová.
Ta nejdůležitější etapa je pak znesvéprávnění národa. Zformuje se množství speciálních věrozvěstů, kteří nám začnou vyčítat, jak jsme nemultikulturní šovinisté, kteří utlačují své spolubližní… Zásadou likvidace národa je ustupování rostoucím požadavkům všech exotických odlišností a označování opravdových hodnot za měšťácký přežitek staré Evropy. Poslední etapou je vstup do celoevropské organizace, protože v jednotě blbosti je síla. Když ze samostatných jedinců dokážete vytvořit uřvaný dav, pak ze samostatných států nakonec dokážete vytvořit sebedestruktivní unii... Je těžké pochopit a rozumově vysvětlit takovou hlubokou a zrychlující se degradaci Evropy, která se žene do zkázy… Jiří Očenášek (z internetu, výňatek)
Oslava státního svátku Republiky Bûlarus V pražském hotelu Hilton proběhla dne 28. června slavnostní recepce k státnímu svátku Republiky Bělarus. Po rozpadu Sovětského svazu vznikla dne 27. 6. 1994 samostatná Republika Bělarus. Tento den se slaví jako Den nezávislosti. K tomuto dni se přiklání i 3. červenec, den, kdy bylo Bělorusko v roce 1944 osvobozeno od fašistické nadvlády. Na recepci přivítal vzácné hosty mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Republiky Bělarus Valerij Kurdjukov. Hovořil o prohlubující se obchodní spolupráci České republiky a Běloruska. Po jeho projevu vystoupil místopředseda Parlamentu ČR a předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip. Běloruskému lidu a jeho prezidentu přejeme hodně síly do dalších let v budování své nádherné země. (nw)
Blahopfiejeme! ● František Janda z Kladna oslaví dne 1. září 71. narozeniny ● V Plzni bude slavit 2. září 35. narozeniny Martin Řezníček. ● Stanislav Holešínský v Krupce oslaví také 2. září 67. narozeniny. ● V Praze oslaví své 30. narozeniny Roman Štér 3. září. ● 73. narozeniny oslaví dne 4. září František Kupec v Kladně. ● Květa Verešová, členka republikové rady SV ČR a distributorka Slovanské vzájemnosti se dožívá v Liberci 4. září 83 let. ● Alex Turna z Prahy se dožívá 6. září 91 let. ● V Táboře bude slavit Vladimír Prinke 13. září 78. narozeniny. ● Ivan Schovanec v Sovenicích oslaví 63. narozeniny 18. září. ● Václav Exner bude slavit v Praze 74. narozeniny 20. září. ● V Praze oslaví 87. narozeniny Věra Holuběva, veteránka 2. světové války, dne 20. září. ● Hana Kuželová v Liberci bude slavit 24. září 73. narozeniny. ● V Jirkově se dožívá 84 let Hana Štrosová dne 27. září. ● Stanislav Hrzina ml. v Jirkově oslaví 50. narozeniny 30. září. ● 68. narozeniny bude slavit Rudolf Palica v Krnově také 30. září. Všem jmenovaným i těm nejmenovaným oslavencům blahopřejeme! Poděkování redakci zaslal za milé přání uvedené v posledním čísle Slovanské vzájemnosti, s pozdravem našemu kolektivu JUDr. Ing. Zbyněk Kiesewetter.
Aby se jiÏ nikdy nevrátily vlny nûmeckého mofie Také letošní burácení bubnů v Norimberku připomnělo, že ani po 71 letech od skončení druhé světové války nemůže Sudetoněmecký landsmanšaft (SL) bez následků strávit utrpěnou porážku v prohrané válce. To bylo také hlavním motivem norimberského sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu, tentokrát zastoupeného členem vlády ČR. Že to byl právě ministr kultury Daniel Herman, se s velkou samozřejmostí očekávalo. Ne každý by se proti české veřejnosti a vlastencům byl ochoten takto angažovat. To ulehčilo rozhodování premiéru Sobotkovi, aby splnil Sudetoněmeckým landsmanšaftem vynucené delegování zástupce vlády na sjezd. Jarní období zpravidla věnujeme oslavám osvobození a míru po ukončení války, jakož i úloze Slovanů v tomto vítězném boji. Významné je připomenutí bouřlivé manifestace Pražanů a zástupců lužických Srbů, uskutečněné před 71 lety (24. července 1945), jíž předcházel mohutný průvod pražskými ulicemi . Stále aktuální je projev bývalého vězně koncentračního tábora v Dachau faráře Jana Cyže, předsedy Lužickosrbské národní rady. Po poděkování za osvobození od hitlerovského fašismu žádal slovanské bratry o pomoc a volal: „Teď nastupte vy, slovanští bratři, budujte mocné náspy, aby se už nikdy nevrátily vlny německého moře… Lužice k Československu!“ Na to se ozývalo stejně bouřlivé skandování Pražanů: „Svobodné Lužice, přední hráz hranice.“ „Slezsko a Lužice, spravedlivé hranice.“ Což přimělo československou vládu k souhlasnému vyjádření. Bohužel, tak jak E. Beneš předvídal, českou veřejnost udivuje nevídaná vstřícnost a podpora některých osobností na české straně sjezdu SL. Kromě premiéra Sobotky a jeho vyslance ministra kultury D. Hermana, která sjezdu předcházela, udivují některé aktivity například předsedy KDU-ČSL a místopředsedy vlády Pavla Bělobrádka, zejména při jeho návštěvě v Bavorsku, kde zastupoval předsedu vlády nebo jeho jednání s představiteli Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Významnou podporu SL dostalo i od členů Sdružení Ackermann-Gemeinde: arcibiskupa pražského Dominika Duku a kardinála Vlka. Nelze opomenout i nedávné peripetie okolo prezidentského kandidáta K. Schwarzenberga, který chtěl dokonce Edvarda Beneše jako válečného zločince hnát k soudu do Haagu. Význačnou službou pro SL bylo přispění některých
novinářů, z nichž mnozí byli za spolupráci se SL vyznamenáni. Mnohý občan se ptá, což může být pro českou veřejnost ideálem svoboda, nabízená ve Svědectví (1979), že s třemi miliony Němců by se naše dějiny odvíjely ku prospěchu země i Evropy? Nebo také konstatování Petra Uhla, že „mnozí z Charty 77 se propracovali ve vztahu k zcela odlišným názorům, než jsou zakořeněny u veřejnosti“. Dosud jsme nezapomněli, že k podobnému podbízení se v období protektorátu uchylovali kolaborující Vlajkaři, také slibovali, že za loajalitu k okupaci nás čekají příznivější poměry. Ve válečných letech narůstalo odhodlání, že po válce již nikdy nesmíme připustit, aby se z naší země opět stal jeden velký koncentrák. E. Beneš správně odhadl a připomínal potřebu bránit se, až Němci začnou se svou očistou. A ta je nyní v plném proudu. Je o to silnější, oč více jsou česká jednota a národní zájem potlačovány českými politickými mecenáši sudetoněmeckých požadavků, mnohdy i nositeli dosud utajovaných rodinných provinění na čs. občanech v okupačních letech a dosud nadále pokračujících v myšlenkách, zásadách a ideologii svých kolaborujících předků. Naštěstí se ukazuje, že kalkulace se ztrátou lidské paměti jsou liché. Pro osvěžení paměti ministra kultury připomínám. V prosinci 1946 navštívila ČSR americká vojenská delegace v čele s generálmajorem Keatingem. Její členové se významně podíleli na odsunu Němců z ČSR a významně se zasloužili o úspěšné likvidování německé otázky u nás. Mimo jiné osobností byla vojenská delegace uvedena velvyslancem USA Steinhardtem k prezidentu republiky, který vyznamenal její členy čs. řády za zásluhy. Genmjr. Keating ve svém vystoupení připomněl, že „v Německu jsou síly, které ponechány samy sobě by se opět mohly stát nebezpečné. Avšak demokratickým státům, jako je ČSR, opřeným o velké spojence, se jistě podaří, aby mír byl zachován“. Z této malé sondy do svědomí těch, kteří si osobují právo nás politicky reprezentovat, lze také rozpoznat i ty, kteří stáli za propagandou ke vstupu do EU. Zamýšlíme-li se nad fakty o existenci německého projektu na okleštění národních pravomocí v EU, pak nelze nevidět novodobý nástroj k expanzi Německa a blížící se vlny německého moře, které hrozí, že by nás mohly opět pohltit. ČENĚK M. KADLEC
Kreba Miroslav Kemel, www.kemel.cz
MÛÏe se srovnávat Václav Havel k Ludvíku Svobodovi? Určitě ne. Co udělal Václav Havel pro republiku? Nic. Jeho velkohubé řeči o lásce a pravdě, byla slova komediantova, lačnícího po vlastní slávě a moci. Proto velmi ochotně a rád vstoupil na Hrad. Navíc zradil naši republiku, že se omlouval Němcům za jejich odsun z ČSR. Zato Ludvík Svoboda za ni bojoval. Dal svůj život v sázku za boj
proti Němcům. V boji si podlomil své zdraví. Navíc, jak rozumně a dobře zvládl rok 1968. Byl to velký vlastenec, který miloval svou vlast, byl to vzácný člověk! Na Hradčanech jsem se díval na jeho pohřební průvod a měl jsem v očích slzy. Úctu L. Svobodovi a odsouzení V. Havlovi! JIŘÍ KREJČÍ, Velvary
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 201/2016, cena 10 Kč. Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc. Vydavatel: Slovanský výbor ČR. Redakční radu řídí: Jan Minář. Distribuci vede Eva Holečková. Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1, III. patro, kabinet č. 147, tel./fax: 222 897 261, internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral). Adresa e-mail:
[email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 16. 8. 2016. Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.
