na řece citu a na svahu bez citu plechový slunce zakládá kolonii děsu P. Z., Dg 307
Hle, mám cizí jizvy, odkud se tu vzaly? Dorota Maslowska
1.
Zdrhám do Prahy na letiště. No, zdrhám, spíš jdu škarpou, trošičku obestřen mrákotným mrakem, protože piju. Poslední dobou jsme se studenty terezínského Koménia pili dost. Takže ted jdu podél silnice, často se ploužím příkopem, protože nechci, aby mě viděli policajti z hlídkovýho vozu. Nechci, aby mě chytili, nechci, aby se mě ptali na požár v Terezíně. Občas sebou do toho příkopu praštím, zaklesnu se tam, zádama do hlíny, jen tak tam jsem. Takhle pomalinku jdu do Prahy na letiště. V láhvi ještě něco zbývá, Sářino víno. Maso, které mi dali, jsem snědl. Nechtěl jsem ho jíst, dlouho ne, ale pak to šlo, potřebuju sílu. Měsíc už je skoro kulatý. Terezínské valy z červených cihel mám dávno za zády, všechny ty zdi rodného města. Města, které, jak říkával můj tatínek, založila císařovna Marie Terezie, od jejíchž časů jím prošly statisíce vojáků mnoha armád, císařovna Marie Terezie měla ráda vojenské přehlídky, říkal můj tatínek, major vojenské hudby, který terezínské přehlídky s kutálkou miloval. Ted už jdu k městu dávno otočen zády, všechny ty ohromné terezínskojosefínské baráky jsou za mnou, stejně jako sklady pro miliony nábojů, konírny pro stovky koní, kasárna pro desítky tisíc chlapů, odcházím, jako odešli všichni obránci tohoto města, které bylo postaveno pro armádu... příval vojáků do města budovaného pro vojáky se zastavil. A město bez armády se rozpadá. Moje kozy, které spásaly trávu v pevnostních valech, prodali. Většinu z nich. Táta se toho nedožil. Patřím k těm, kteří chtěli Terezín zachránit. 7
Moje maminka říkala, že jsem přišel na svět, když už mě s tatín-
kem nečekali, a taky často říkala, že podle ní by bylo úplně nejkrásnější, kdybych zůstal tak maličký, že bych se v případě potřeby dokázal schovat do náprstku. Živil bych se hrášky, kvůli kapkám mléka zápasil s kočkou, chodil opásaný malinkým hadříkem, byl bych maminčin Paleček. Zpočátku mi to lahodilo, to se ví. Ale nebylo zbytí, rostl jsem stejně jako ostatní. Už mne netěšilo, když tatínek s taktovkou v rudém pouzdru pomalovaném žlutými kladívky a srpy odešel do práce a maminka utěsnila okna i dveře polštáři a dekami. Dřív jsem prý tleskal ručkama, když maminka odstrkala nábytek od stěn. Mezi všemi skříněmi a skříňkami, kredencí, překocenými židlemi, křesly a parádní válendou vytvořila bezpečný úkryt, hnízdo jen pro nás dva. Radoval jsem se, když jsme se s maminkou v teplém hnízdě k sobě tiskli a objímali, dokud tatínek zase nepřišel a nevytáhl nás z bezpečí. Svět venku byl obrovský a maminka do něj odmítala vkročit. Jak to šlo, začal jsem jí zdrhat. Co já vím, jak to bylo, jednou jsem se jí vyškubnul, vyvinul z voňavého objetí, odstrčil její vztažené paže, podlezl pod válendou, přelezl křeslo, bacil do kliky, otevřel dveře a pádil ven. Přidal jsem se ale k ostatním dětem, lítali jsme po hradbách sem a tam, jako smyslu zbavení jsme padali do trávy a zas vstávali a vydávali se dál. A Lebo!, toho jsme znali všichni, v Terezíně to ani jinak nešlo. Byla tu také ta věc s mou maminkou. Lebo jediný se s ní kamarádil. No to ne, ale květiny jí nosil. A tety o moji maminku trošku pečovaly. Ani nevycházela z bytu.
Ale vždycky se mohla spolehnout, že na Den žen nebo k výro čí osvobození Sovětskou armádou jí Lebo dá obrovskou kytici polního kvítí, které nasbíral pod hradbami, daleko z dosahu mých mlsných koz, nebo že jí trošičku tajně předá kytici poprá senou červeným prachem k Svátku matek, ten se za komunismu neslavil, strýc Lebo mamince vždycky dával kytice a tety se usmívaly. Kdysi si prý Lebo a maminka dokonce povídali, to já nepamatuju. já si naopak pamatuju, že máma v posledku už ani moc nemluvila. Pořád už se jenom chtěla schoulit, zabrat co nejmenší prostor, hledala místečko jen a jen k nadechnutí, to jí stačilo. Strýce Leba znaly v Terezíně všechny děti. Dřív jsme mysleli, že Lebo se strýcovi říká podle jeho protáhlé lebky, ze které netrčel jediný vlas, domnívali jsme se, že náš strýček se jmenuje Lebka, ale nebylo to tak, vše mi vysvětlila teta Fridrichová, která jako děvče ukrývala malinkého Leba, čerstvé miminko, v krabici od bot pod svou pryčnou, protože její pryčna byla v rohu pryčnové místnosti odsouzených žen a dívek, a s tím jménem Lebo to prý bylo takhle: Starší pryčnové místnosti byla Slovenka, shodou okolností porodní bába, a ta, když v místnosti žen dítě tajně odrodila, nahlas, i když šeptem řekla to, co si prý všechny myslely: Bude potichu, alebo ho udusíme, řekla porodní bába, a to slovenské lebo se tak stalo Lebovým jménem. Rodit a ukrývat miminka v pryčnových místnostech nebylo povolené, ženy ale doufaly, že Rudá armáda přispěchá do Terezína mílovými kroky, a měly pravdu. Teta Fridrichová ani žádná z mých tet u samotného porodu nebyly, tajný porod řídily starší zkušené ženy, které jsou už mrtvé, litoval jsem, že mé tety byly tehdy tak mladé, mohly by říct, kdo byla Lebova maminka, ale vlastně je to fuk!, dívka, která
porodila Leba, pak nejspíš zahynula ve shonu válečných dní, snad zmizela v některém z posledních transportů na východ nebo podle tet skončila nejspíš v tyfovém hrobě, za ilegální porod by stejně dostala kulku, to mi teta Fridrichová vysvětlila. Ale stejně jsme si nedávaly pozor!, řekla, když vzpomínala na staré časy v Terezíně, seděly u ní zrovna tety Holopírková i Dohnalová, teta Fridrichová klouzala pohledem po stěnách svého maličkého bytu, kam jsem přišel vyzvídat, pak se v jejím hrdle ozvalo bublání potlačovaného smíchu, nakonec smíchy vyprskla a tety Holopírková i Dohnalová, které stejně jako ona žily zamlada v Terezíně, se také smály. Lebo byl náš strýc, byl strýcem veškeré terezínské drobotiny. To pro něj jsme prohledávali chodby, teprve maličko vzrostlí vešli jsme se do každého kanálu, kde občasná náplava, prkna z ohradníků spláchlá z luk povodněmi, zvláštně vydouvala vodu, v podzemí nic nehnilo, výstražné cedule umístěné Pomníkem byly k smíchu, šlo je odsunout dětskou dlaní a u nejzazších bastionů měly své kouzlo bunkry. Bylo ale báječné najít si nějakou tu rouru, starý chlív jen pro sebe, předprseň hradeb, kam nikdo moc nechodil, kde se válely flašky a prezervativy, vtisknout se do kouta, cítit hrany a ohyby zdí a odpočívat. Maminka mi vůbec nechtěla dovolit, abych chodil ven. Měl jsi zůstat ve mně, říkávala mi. Co ti chybělo? Sama ven vůbec nechodila. Bláznivá ženská. Takhle trochu a jen občas na maminku hudrovaly moje tety ze sousedství, teta Fridrichová, teta Dohnalová, teta Holopírková a další. To má z toho! Vona za to nemůže! Dyk trpěla jak zvíře!, povídaly. i Maminka nikdy nechodila ven, musela za zády cítit hrany
a rohy místnosti, stačil jí maličký prostor na dýchání, do velikého prostoru už nechtěla, a přesto neumřela v blázinci, nikdy ji neodvezli, ani po aféře, kdy mě přivázala v komoře, abych nemohl do školy, ani po této a jiných aférách, kdy mě maminka nechtěla pustit do světa, ji nezavřeli, vždyť ona byla válečná hrdinka, tak si mohla dělat, skoro co chtěla, a přestože si po mém odchodu z města do učiliště vzala život, nikdo se nad tím nepozastavoval, nikdo její památku neočerňoval, neboť maminka byla oběť útrap čili válečná hrdinka, tatínkovi ovšem také nikdo neřekl ani ň, byl také válečný hrdina, takových bylo u nás v Terezíně spousta, vždyť i strýc Lebo, který jediný mamince dával obrovské kytice, byl za hrdinu považován, a to i vědátory a radními z Pomníku, přestože se v Terezíně za války pouze narodil, takže ze vší té hrůzy si nic nemohl pamatovat. Strýc Lebo nás vedl, nás poslední zatvrzelé, poslední hrstku, obránce Terezína, strýc se v Terezíně narodil, v Terezíně chodil do školy, pracoval v Pomníku a pak z něj odešel, a především v Terezíně sbíral předměty. Se strýcem Lebem a Sárou, která k nám přišla ze světa první, jsme založili komunu Koménium, naši mezinárodní školu pro studenty z celého světa. Ten název vymyslela Velká Lea, která přišla do Terezína hned po Sáře, nazvali jsme náš institut Koménium, podle učitele národů Jana Amose Komenského, který tvrdil, že škola má být hrou. Celá věc ale skončila v troskách, dokonce v plamenech, a já ted zdrhám do Prahy. To zařídil Alex, Bělorus. On mi tuhle cestu zařídil, neboť jen já mám hlavu plnou Leba, Lebových plánů, a především jeho adres a kontaktů, ze kterých jsme dojili peníze, a všechno tohle bohatství, kontakty, mám ukryté ve flešce, v malinkaté technověcičce. Říkám jí Pavouček.
Lebo je jediný člověk na světě, který nejenže se v Terezíně narodil, ale také v něm prožil celý život. A vše, co souviselo s Terezínem, ne s jeho slavnou a vojenskou minulostí, ale hlavně s jeho hrůzyplnou válečnou historií, bylo Lebovou vášní, měl desítky let na to, aby shromažďoval předměty a také sbíral své kontakty, které mu měly pomoci zachránit město. Kontakty vydal mně, abychom z nich dojili peníze ve prospěch Koménia. Neboť Lebo trval na tom, aby Terezín zůstal uchovaný celý, se všemi chodbami, pryčnami, sklepy, čmáranicemi na zdech a také se svým životem, se všemi obyvateli, zelinářstvím, mandlem, vývařovnou a tak dál. Já ty lidi všechny znám. Lebo si nepřál, aby z celého Terezína zbyl jen Pomník a naučná stezka, budovaná vědátory, tohle si nepřál nikdo z nás, posledních obyvatel. Mám všechny Lebovy kontakty v Pavoučkovi, svírám ho v kapse. Protože mám Pavoučka, mám kam utéct. To zařídil Alex, chce, abych mu v jeho zemi pomohl. Chce pokračovat v Lebově plánu ve své zemi. Jdu ted nocí, je plná zvuků, hukotu aut, sviští tu po silnici na Prahu. Jdu škarpou, často sednu clo příkopu, uvelebím se, záda vtisklá do hlíny, sním. V Terezíně jsem mezi valy vodil kozy, stádečko, vypásaly trávu, bylo to nutné kvůli obranyschopnosti i kráse hradeb, často jsem stádečko vodil k nejzazším valům, což byla čestná povinnost, jak říkal můj táta. Z pražské strany byly tyto hradby vždy první, které spatřily četné delegace přijíždějící uctít české vlastence umučené v Malé pevnosti i četné židovské vězně umučené a jinak pobité všude v Terezíně či vyvezené do táborů smrti na východě. Ano právě tyto hradby z červených cihel, poslední z Terezína
a první z Prahy, jsou vizitkou pevnostního města, říkal můj táta major, a jistě právě proto měly čestnou předprseň, totiž obrovský rudý transparent s nápisem: SE SOVĚTSKÝM SVAZEM NA VĚČNÉ ČASY A NIKDY JINAK, až sem jsem leckdy hnal své stádo koziček, tohle byla poslední hradba pevnostního města. Nejčastěji ale moje stádečko spásalo trávu hned pod hradbami, moje kozy milovaly trávu červenou prachem udroleným z cihel hradebních zdí. Můj táta major patřil k osvoboditelům Terezína, dorazil do města v posledních dnech války, potkal tu moji maminku a posléze proslul pořádáním vojenských přehlídek na terezínském náměstí, tom obrovském apelplacu postaveném za Marie Terezie. Tátova kutálka mi pořád zní v uších, vyhrávala, když jsem byl malý a skrýval se za koberci, gauči, zrcadly, křesly a tak dál v maminčině náručí a dýchal vůni z jejího krku a krásné tváře, i později, když jsem jí zdrhal na hradby a do bunkrů a s ostatními dětmi, když jsme pásli a hráli si v bečení kozího stáda, i tehdy jsme slýchali terezínskou kutálku, patřilo k povinnostem nás, nejmenších terezínských, vodit kozy mezi pevnostní valy, pak mi to táta zatrhnul a jel jsem do učiliště, tam mě měly ukout další vojenské pochody. Moji vrstevníci se také rozcházeli do vojenských učilišť, a kdo na to neměl, tak šel alespoň k pomocnému vojsku, holky za pradleny nebo kuchařky nebo kurvičky, hoši za vozataje a minéry, i ti úplně nejblbější se chytli jako pacholci na jatkách, ale já byl syn majora, tak pomocné vojsko nepřicházelo v úvahu. Jatka byla v Terezíně, to bych bral, mohl bych tam vodit staré kozy, od hradeb to bylo, co by kamenem dohodil, hned u hřbito va, ale musel jsem do učiliště a moje maminka umřela hned den poté, kdy jsme s tatínkem odjeli, tety mi pak řekly, jak to bylo: tatínek se vrátil ze zkoušek plukovní hudby, provedl těch pár naučených grifů, jak se dostat do bytu, kde byl nábytek narovna13
ný a stésnaný tak, aby pro maminku vytvořil bezpečnou skulinu, vhodnou pouze k dýchání, tentokrát ale tatínek maminku stisknutím kliky oběsil, ona se uchystala vkleče zabrat co nejmenší prostor, to bylo její. Byla bláznivá!, řekla teta Fridrichová. To měla z toho šoku v jámě!, řekla teta Holopírková. Ubohé dítě!, řekla teta Dohnalová, když mě, plačícího, ukryla za svou širokou, všelijak poblemcanou zástěru, ale já už nebyl dítě, já byl dezertér z učiliště a na to byly tresty, ulička s metlama, uvázání, stovky dřepů, taky pohrdavý chechot osazenstva za svistotu lískovky a především sviňská basa, vojenská, ale na to já kašlal, já chtěl domů za kozama, na tresty já kašlal, a taky jsem měl pravdu, nic se mi za tuhle dezerci ani za ty další nestalo, vždyť můj táta byl major. A táta byl ze mě nešťastný a za dezerce mě mlátil, což se mu nakonec nevyplatilo. Moje neštěstí zas pramenilo z toho, že jsem musel studovat, potácet se po odlehlých prostorách střelnic a také učeben s obrovskými okny, kudy mi na záda dopadl celý svět, zdrhal jsem tedy, kdykoli to šlo a nakonec i kdykoli to nešlo, neboť jsem se dokázal protáhnout i utěsněnými vchody, vždy jsem nějak našel průlez, i když mě zavírali, a nějak se dostal domů, pak mě vždycky nacházeli ve výklenku hradeb, kde prkna a cihly tvořily kozí chlív. Tam můj táta major chodil najisto. A šup zase do učiliště. V učilišti mě donutili studovat angličtinu, jazyk nepřátel, a ruštinu, jazyk přátel, učil jsem se tedy stále, přežíval jsem tam tíhu okolního světa tak, že jsem koukal pouze do učebnic, seshora dolu, zapřel jsem se o učebnice očima, takhle to v učebnách nakonec šlo .1 co víc! Snad hlavně díky vnuceným jazykům, ostatní z učiliště si stejné nepamatuju, jsem se stal Lebovou pravou rukou, byl jsem platný při budování Koménia, čímž jsem vlastně pokračoval v tatínkově odkazu, pracoval jsem pro Tere-
zín, a jak mi později vysvětlil Lebo, když mi položil na rameno svou ohromnou ruku... po svém jsem bránil tatínkovo pevnostní město, takže koneckonců třeba by na mě byl můj otec, přes naši poslední hádku, kterou nepřežil, hrdý. Je to možný. Nakonec mě z učiliště vyhodili, přestože můj táta byl major. Já se na vojnu nehodil. Vrátil jsem se pást kozy a byl jsem tehdy šťastný, protože ostatní chlapci i dívky odrostli, nová drobotina tu nebyla, zůstal jsem se stádem sám. Kozy, to nebyla v Terezíně žádná venkovská zábava či jen tak obživa, kozy jsou symbolem pevnostních měst, jsou to bojové biologické stroje. Kozy čistily od plevele a trav a křovin průchody mezi hradbami, citlivá místa opevnění, ať už byly divem vojenské techniky pruské kanóny, oblé stěny francouzských bastionů, německé Tigry, sovětské kaťuše, zvané Stalinovy varhany, či kterékoli pozdější hlavně vykované kladivy studené války, jen kozy svými mlsnými hubami a nekonečnou spotřebou travin udržovaly hradby v čistotě. K čemu by byla celá ta rozvinutá vojenská technologie, kdyby se zapleveleným příkopem dokázal k branám města proplazit jeden jediný odhodlaný pěšák a i tou nejprimitivnější bazukou otevřít průlom? Zmizí-li kozy, každé pevnostní město padne. Tatínek mě ovšem s kozami nechtěl nechat, bylo mu to pro mne málo, on chtěl, abych se učil šéfovat a velet, proměňovat svými rozkazy lidi ve stroje a tak dál. Hádali jsme se tehdy děsivě na hradbách, pokrytých červení, tam cihly stovky let drásané studenými větry vypouštějí v mikroskopických obláčcích prachu červeň, podobně jako podmořská zvířata vypouštějí krycí barvu. Ke konci naší hádky tatínek musel pochopit, že jsem vyrostl tak, že mě už mlátit nemůže... táta se chytil za srdce a taky chytil
mnu ruku, napadlo mě, že mě chce svrhnout z hradeb, já ale stál pevně, to on se sesmekl a padal, žuchl na záda do červené trávy, hlouček mých koz se rozprchl, slézal jsem dolů a uklidňoval je voláním, tatínka jsem oživoval přesně podle instruktáží z učiliště, ale marně. Měl obrovský vojenský pohřeb, jednotky se seřadily na hlavním terezínském náměstí a v rachotu dělostřelby pochodovaly městem až do večera, na pohřbu hrály nejslavnější vojenské hudby z okolních posádek, byl to snad nejkrásnější pohřeb v celé historii Terezína, povídaly moje tety i náš soused, zelinář Hamáček. Pohřeb se všem líbil. A samozřejmě mi blahopřála také spousta vojáků, kteří tehdy ještě žili ve městě. Pak mě ale zavřeli.
2. Za otcovu smrt jsem dostal mnohaletý trest, ale o tom se nemá cenu bavit. Po propuštění jsem šel do nejbližší hospody. Moji spoluvězňové říkali, že se to tak dělává. I spoluvězňové, které jsem vyprovázel k propadlu, říkali, že by raději šli někam do hospody, do nejbližší putyky na Pankráci. Pan Mára, technický pracovník, měl v popravčí místnosti stůl a na něm veliký, předpotopní počítač s blikající zelenou obrazovkou. Pan Mára byl kdysi zavřený a odsouzený při velikém procesu s kybernetiky, zrádci lidu. Vedení věznice ovšem vědělo o jeho mimořádné technické zručnosti a nakonec se věci vyvinuly tak, že se stal popravčím. Socialistická kybernetika zůstala jeho vášní. Staří kati ke svému uklidnění prý potřebovali vodku, celé kýble, pan Mára byl ale člověk oddaný moderní době, technik, on vynalézal hru. A to těšilo vysoké důstojníky i prosté chlapce ze stráží. Byl jsem mu k ruce.
jak šly roky, jak roky ve zdech věznice letěly a vlekly se, parna tuji i jeho stále se zmenšující a zlepšující se počítačové zařízení. Proč jsem byl panu Márovi k ruce právě já? Bylo třeba popravit jednoho banditu, Slováka, obra. Čtyři bachaři s ním měli co dělat. Vedli ho v řetězech, třásl se, kopal, převrhl mi kbelík, já vytíral chodbu. Když se bandita zastavil před prahem místnosti pana Máry, ztuhly mu hrůzou nohy, pomohl jsem mu. Pak mě zase povolali. A pak zas. Ředitelství věznice žaslo, že vězni, které jsem vodil já, nekňourali, neřvali beze slov jako zvířata, nebili se s dozorci, byli klidní a tiší... tušil jsem, že je to kvůli mému klidu, moje hlava, můj duch, moje nohy byly uvyklé zákrutům terezínských chodeb a taky šeru a betonu kobek a bunkrů a železu katrů, takže nic z mého těla ani ducha se proti místům smrti nebouřilo, ani jsem nezvracel, ani jsem se nemusel tajně modlit, ani jsem neměl děsivé sny, ani jsem po výkonu trestu nepropukal v pláč, což se prý mnohdy stávalo bachařům, kteří předtím, než vedení věznice objevilo mou schopnost, byli jako poslední doprovod ustanoveni rozkazem a museli být zaplaceni, já nebyl placen, mně se krátil trest... můj klid musel nějak proudit do vězňů, bachaři ani spoluvězni je vodit nechtěli, mně to bylo jedno... chodit kolem cel smrti, plahočit se chodbama k propadlu... taková místa já znal odmalička, na Pankráci se za mých časů popravovali vrahouni, státu nebezpeční podvodníci, znásilňovači, krutý banditi, za mých časů už nešlo o válečné hrdiny, jako byli třeba moji rodiče, takoví hrdinové byli už většinou pod drnem. Tak co... říkal jsem si a vedl vězně na jejich poslední cestu, podrývači socialistického hospodářství, znásilňovači i bezcitní vrahouni věděli, kam jdou a proč tam jdou, suroví jsme s panem Mářou nebyli nikdy, jen rázní. Ve chvílích klidu jsem pak sedával vedle něj, sledoval jeho ruce obsluhující technické zařízení, dlouhé prsty pana Máry tan čily po předpotopní klávesnici, čekali jsme na šifrovaný rozkaz
icditelstvf věznice vydaný rozhlasem, třeba: Blok B k zazimování připravit! A na tento či jiný smluvený pokyn jsem vstal a šel do cely a vyzvedl vězně za dozoru bachařů a pak sám a klidný jsem ho vedl chodbami až k panu Márovi, který zatím připravil vše potřebné. Některým se před poslední místností na čele zaperlil pot, nohy jim ztuhly jako tehdy Slovákovi, pomáhal jsem j i m . . . s panem Mářou jsme tomu říkali, že se zasekli... i ti nejklidnější, kteří při chůzi chodbami mlčeli anebo si mě naopak žertovně dobírali, třeba jak se těším na zítřejší šlichtu... i takoví se někdy zasekli v náhlé hrůze, bylo jim šoufl, na zvracení... moje síla a můj klid na prahu provazárny přestaly fungovat... pan Mára si ale vždycky poradil. Při výkonu trestu jsem neasistoval. Já se jen podílel na přípravách k trestu a po jeho výkonu někdy pracoval s kbelíkem šířit. a hadry a saponáty, to nemá cenu se o tom Už to dělat nechci. Mezi výkony trestu, ke kterým vozili vězně z celé republiky, byly mnohdy pauzy. Tehdy mi pan Mára často vydal rozkaz, abych sedl za počítač, moje prsty, vybledlé ze saponátů, vylouhované v nesčetných kbelících vody brzy svištěly po klávesnici, hrál jsem hru, ve které tečky, poletující na blikající obrazovce, prolézaly ohrádkami a střílely po sobě, hrál jsem tu předpotopní hru a zapomínal, kde jsem a kdo jsem, zapomínal jsem na ten křik a chropot, v rejdění blikajících teček jsem zapomínal na hovna padající a tekoucí z nohavic, zapomínal jsem na tváře těch, ze kterých se jejich smrtí stali panáci, zapomínal jsem, že i já se stávám panákem, figurou, reagující na povely z vězeňského rozhlasu a na povely pana Máry, zapomínal jsem, že ostatní ve vězení mě nenávidí, hrál jsem, ta napínavá hra byla dost možná jednou z prvních počítačových her na světě.
Pod vedením pana Máry jsem už nepsal dvěma prsty jako na starodávném psacím stroji v učilišti, bušil jsem do klávesnice vše ma deseti, po čase jsem byl skoro tak dobrý jako pan Mára a on podle mých výkonů i nastavoval parametry hry, kterou zrovna vynalézal. Chtěl, aby to byla výchovná bojová hra. Hru jsme stále zdokonalovali. Pan Mára si mě mohl vyžádat kdykoli. Já tehdy už obýval samostatnou celu, ředitelství věznice se obávalo, že by mě spoluvězni zabili. Mám veliký sen, říkal pan Mára, totiž připravit svou hrou všechny lidi, hlavně děti milující novinky, na veliké světové vítězství nad fašismem. On pan Mára byl, přes své tehdejší uvěznění, samozřejmě voják a komunista. Technický pracovník věznice Pankrác ovšem ani jiný být nemohl. Jednou tyhle hračky, ukázal pan Mára na blikající počítač, z něhož všude trčely a vinuly se dráty a drátky, propojí lidi na celém světě a já budu u toho. Co hodláš po vypršení svého trestu dělat ty? Myslím, že jsem pokrčil rameny. Takhle se mě pan Mára vyptával krátce před zrušením trestu smrti v Československé republice. Trest smrti byl totiž nařízením nejvyšších míst nakonec zrušen. Naštěstí. Vždyť kdyby trval, snad by mi vůbec nedovolili odejít. A jednoho dne vypršel i můj zkrácený trest. A já vyšel ven. Nejdřív jsem koukal, kde jsou ty putyky. Vždyť o pankráckých putykách snili mnozí spoluvězni, právě tam na ně po propuštění čekávali otcové, matky, přátelé, přítelkyně, bratranci, děti i manželky, často je tam ihned po propuštění očekávalo hřejivé objetí potetovaných souputníků.
Mne čekal Lebo, ten žádné tetování neměl, jako miminko ho netetovali, nevěděli o něm. Po propuštění jsem tedy šel do nejbližší hospody, mířil jsem tam, vždyť jsem neměl kam jít, co dělat, neměl jsem rodinu, ani žádnou přítelkyni jsem neměl. To všechno se mělo změnit. Před hospodou stál Lebo. Věděl, kdy mě pustí, a před věznicí se mu čekat nechtělo, jak vysvětlil. Vypadal úplně stejně, jak jsem si ho pamatoval. Starý pán v černém obleku. I když on zase tak starý nebyl, vždyť tety mu říkali: hochu. Byl tam a čekal na mě. Lebo, obr, na jehož žilnatém krku strmí holá lebka. Do putyky jsme nešli. Na to nezbývala ani chvilička. Jeli jsme domů. Prskající škodovku řídil pan Hamáček. Ten, stejně jako já, zestárl. Tety mi po něm poslaly mléko, chleby se špekem a vařená vejce od terezínských slepic. Leba jsme jako strýce oslovovali všichni, drobotina, školní mládež, my, vzniklí z vojenské posádky města Terezín. To on nad námi bděl, když jsme prolézali terezínskými kanály, konírnami, v nichž omítku pod vyklenutými terezínskojosefínskými stropy kdysi dávno servalo nepokojné ržání bitevních hřebců. Naši otcové a matky byli vojáky, neměli na nás čas, udržovali pevnostní město v chodu a to bylo dobře. Moje matka voják nebyla, ale když jsem vzrostl, bylo lepší chodit za Lebem. A ted jsem s ním byl zas.
3. Lebo nás povzbuzoval, když jsme prolézali kilometry zakázaných chodeb pod Terezínem, a nikdy nás nezradil, když jsme v labyrintu pod zemí dupali po starodávných cedulích Ostorožno, tif! nebo Zákaz vstupu! nebo Achtung, Minen! a nacházeli další a další skrýše v kanálech, pískem jemně poprášené, zapomenuté sklady pryčen či plynových masek, průchody a prolézačky, a vůbec nás neodradilo, když jsme našli trochu už do podzemních písků sesutou popravčí komoru plnou vypálených nábojnic. Donesli jsme je Lebovi. Strčil je do kabely. Lebo dokázal zapískat na nábojnici nejpronikavěji z nás, pořádal báječné závody v katakombách, stopoval čas našeho běhu sem a tam v stříkavé podzemní vodě na opravdových stopkách a i ty nejmenší, vyplašené špunty, kteří se v té tmě a chladu ještě tu a tam ztráceli, vždy uchlácholil nějakou povídačkou. Bylo fajn se s Lebem kamarádit. A Lebo byl nejšťastnější, když jsme mu obkreslovali a opisovali nápisy vyryté skobami a klíči a nehty do chodeb a bunkrů, hluboko pod zemí, iniciály a data a krátké vzkazy, to všechno strkal do své velké černé kabely, neboť jeho vášní bylo shromažďovat, znát a pamatovat si vše, co souviselo s dobou, kdy bylo pevnostní město vězením a mučírnou a popravištěm. Chtěl to všechno najít a uchovat. My, děti, jsme to tak nebraly. Prolézali jsme katakomby, brodili se v loužích plných slepých podzemních čolků, v plamíncích svíček jsme zkoumali i bunkry a palebné sruby pod nejzazšími bastiony, hoši i děvčata, budoucí vojáci a vojačky, očarovaní věčným šerem, krápáním vody, brzy jsme si vyměňovali plaché polibky a letmé dotyky, to v mihotání svíček a vůni kapavého vosku ani jinak nešlo, vždyť jsme byli pořád spolu a snad jsme i tušili, že časem nás odvelí do učilišť, a to třeba i do vzdálených posádek, nejraději jsme si hráli v průlezech mezi hradbami a všude v zapomenutých děrách města, co nejdál od lidí.
Na pastvu jsme chodili s kolíky i bez kolíků. Koza na řetěze do večera vypase v trávě kolo. Druhý den se kolík bodne o kus dál. Za slunných dnů, a nebylo jich málo!, jsme často nechávali kozy pobíhat volně, samy se vždy vypravily tam, kde byla tráva nejhustší. Když koza utekla, lehce jsme ji vystopovali podle černých bobků. Najít je bylo v červené trávě snadné. Lebo ale už tehdy věděl, že je rozhodnuto a že dny Terezína jako živého města jsou sečteny. Že armáda z města odejde. V Pomníku to věděli taky. A Lebo věděl, že jediná část města, která zůstane zachována, je Pomník s vědátory, kteří jsou za své tučné prepebendy, jak Lebo říkal, jedna ruka s vládou, a je jim tedy fuk, že město bude strženo. Proto byl strýc Lebo posedlý každou skobou, každým nápisem, každou nábojnicí, každou kostičkou, kterou jsme mu ze svých toulek donesli. Chtěl to všechno zachránit. Jako kluka mě ani nenapadlo se ho ptát proč. To nikoho z nás. On se ani s nikým, kdo se ho ptal, proč město zachovat, nebavil. Tu odpověď pro svět si pak vymyslel novinář Rolf. A když se budu chtít zeptat teď, totiž proč tohle město zla nakonec nenechat spadnout, zarůst trávou, všechnu tu dávnou smrt, tu dávnou bolest a hrůzu, proč to nakonec nenechat zmizet, tak Lebo už mi neodpoví... uslyším už jen tichounký ševel v trávě, to se rostliny plazí přes stržená břevna zčernalá ohněm, místo odpovědi slyším už jen ozvěnu kroků v ruinách, křápot spodní vody v katakombách, už je konec, teď už mi neodpoví nikdo, protože se to stalo, město Terezín padlo. Pan Hamáček jel dost pomalu, a tak jsem zíral... po silnici se za mých časů na svobodě k Terezínu občas řítily roje vládních šestsettřináctek, totiž pokud bylo nějaké to válečné výročí... jinak se tu ale kodrcaly koňské povozy, jézedácké traktory a tu a tam pár
auťáků zbědovaných jako kára pana Hamáčka... ted tu svištěly vozy jeden za druhým... a pan Hamáček mi vysvětlil, že zatímco jsem byl v base, Čechy se spojily s Evropou a přijelo sem obrovské množství nových aut nejrůznějších druhů... Také jsem užasl nad benzinovými pumpami, takhle vznosné a čisté jsem si dosud před stavoval planetární lodi... a když pan Hamáček svou škobrtavou škodovku u jedné takové pumpy zastavil, raději jsem ani nevylezl, vždyť celý ten ohromný prostor venku by mě sevřel, ani z okénka jsem nevykouk... a to jsem ještě netušil, jak se změnil Terezín. Netrpělivě jsem vyhlížel ceduli s nápisem SE SOVĚTSKÝM SVAZEM NA VĚČNÉ ČASY A NIKDY JINAK, která po celý můj život označovala nejzazší stanoviště kozího stáda, ale ted zmizela, nebyla tu, okrajem hradeb se stalo dlouhé, rozmoklé pole, jeli jsme rovnou do města. Uvítalo mě ticho, ticho ještě ne mrtvého, ale zbídačelého města, města, které se po odchodu armády propadlo do strašlivé bídy. Sem už nikdo ani nechodil. Těch pár turistů se motalo kolem Pomníku a po těch několika naučných genocidních stezkách, které tu Pomník zavedl. Pan Hamáček projel Manéžní branou, zastavil svou rozhrkanou škodovku na Ústředním náměstí a já ustrnul. Přestože jsem byl posílen mlékem, špekem i vejci, ustrnul jsem, neb mé tety, jedny z mála původních obyvatel, které tu zůstaly, protože neměly kam jít, vypadaly jako stařenky... a těch pár dalších lidí, kteří k nám tu a tam porůznu klopýtali přes cihly a šutry a trámy, co se všude válely, vypadali jak trosečníci s vlasy všelijak povlávajícími, vítali mě jako syna města, starci, babky a pár postarších mátožných chlapíků, mentálů a kriplů, bývali to vojáci, dnes všelijak zmrzačení, bydlili v děrách města. Už tehdy podzemní chodby města Terezína postupně zavalovalo zdivo, všude tam pleskala černá podzemní voda, mohutné brány, projektované tak, aby vydržely útoky pruských kanónů, se pomalinku drolily, už nikdo neplel trávu v obranných valech.
Kozí stádo? Ty moje pomřely, anebo byly tak prastaré, že jsem je nepoznal. Nevím, bylo tu i pár mladic. A jeden jediný kozlík, Bójek, trkavý a zpitomělý, téměř slepý starý kozel, ano, ten se mi snad jako mláďátko s bezbřehou zvířecí něhou kdysi tulil k strupatým chlapeckým kolenům. Na tu dávnou náklonnost jsem nezapomněl. Beru to tak, že je to on. Výstrahy, že mentálové kozy kradou, jedí či prodávají, jsem vzal na vědomí. Hned po ubytování jsem se ujal své povinnosti být se stádem. Lebo a starý pan Hamáček mě vzali do jednoho z domů na Ústředním náměstí, domu, který zabrali, a tak se stal centrem rozpadávajícího se Terezína. Bydleli v místnosti, kterou zcela zaplňovaly starodávné pryčny, na jedné z nich se prý Lebo ilegálně narodil. Pomník zde plánoval vybudování kanceláří, ale to mu zatvrzelci překazili. Na jednu z pryčen jsem hodil igelitku s kartáčkem na zuby a poloprázdnou pastou, víc jsem toho neměl. Žínku, svetr, ponožky a pár dalších věcí po lidech, kteří odešli, mi pak daly moje tety a bydlel jsem. Tenhle dům, brzy známý jako Koménium, byl squat, obsadil ho Lebo a pár dalších, jejichž domy, stejně jako můj rodný domek, už byly zbourány. Byla to klubovna zatvrzelců, kteří se ve městě rozhodli zůstat. Nebo tu zůstat museli, protože je nikdo nikde nechtěl. Do dolního patra teta Fridrichová, která ještě udržovala v chodu svůj mandl, a další tety nanosily vařečky, pánve, hrnce a tak dál a zbudovaly tu vývařovnu. Nic velkého, po všech těch kantýnách hlučících mužstvem či klubech pro důstojníky, jako byl můj táta, to bylo ubohé místo. Ale polívka a čaj tu byly k máni téměř vždy. Učenci a vědátoři a radní k nám z Pomníku nechodili. Ošetřo-
vali své státem placené turistické stezky, poukazující na válečné hrůzy, a ruce v rukou vládních inženýrů proháněli prsty po mapách mizejícího města a těmi prsty ryli čáry zmaru. Lebo se s radními a učenci z Pomníku rozešel. Za jeho nekompromisní požadavek, že totiž z města nesmí zmizet ani cihla, a to ani v moderní době, jak říkal, se mu zpočátku vysmívali, ovšem jen po straně... neboť Lebo se v Terezíně za války narodil a už při vyslovení tohoto faktu tuhla mnohým krev v žilách, takže nějaký prskavý výsměch přímo do Lebovy kostnaté tváře by pro vědce a radní nebyl vhodný. Zpočátku vědci proti Lebovi povolali některé z lidí, kteří Terezínem prošli jako vězni, a ti často říkali: Ano, konečně, ať jde město smrti a ponížení do prdele! Ať je konečně vymazána železniční stanice, odkud jely na východ statisíce a nevrátily se! Ať už je to jen v učebnicích! Jiní byli zas jiného názoru, diskuse střídala diskusi a cihly se drolily. A vláda, navedená vědci a radními, rozhodla. Zůstane zachován pouze Pomník, město ne, protože na to nejsou peníze. Lebo se do hádek nepouštěl a stáhl se z Pomníku do města. Bylo jasné, že protože se v Terezíně otužil jako miminko, má proti daleko starším vězňům časovou výhodu. Nechtěl ji ztratit v diskusích. Staré domy. Rozbitá dlažba. Čurky špinavé vody tekoucí z po praskané kanalizace. Pelechy koček a holubí hnízda v rozpadají cích se kasárnách. Celé to rozbité město pod Pomníkem. Nechtěli nás tam. Vadili jsme bagrům. Pár neopatrných mcn tálů bylo snadné odchytit a nastrkat do blázinců, pár babek i dědoušků se nechalo obalamutit, kývli na cestu někam do bytovek a jejich stopy se ztratily ve světě. My, poslední obyvatelé, jsme se ale nevzdávali. Většina z nás se nastěhovala do domu na Ústředním náměstí.
Leba v Pomníku rádi neměli. Ale prot: tomu, jak ho nesnášeli později, když jsme se spojili se světem a Lebo se stal Strážcem Terezína, to ještě nic nebylo. První dny jsem jen tak coural po smutném městě a utvrzoval se ve svém žalu. Lebo mě nechal. Ale brzy jsem pochopil: ted je Lebo strýcem jenom pro mne. Všichni moji spolužáci, všichni z toho hejna, kteří tu pod Lebovým vedením prolézali katakomby, brodili se v podzemních říčkách a nacházeli předměty z doby jeho dětství, všichni byli rozprášeni ve světě, kdo mohl, ten z města odešel. Toho večera jsem se tedy díval z drolících se hradeb sám, obhlížel jsem vysokou, roky pořádně nespasanou trávu ve valech a myslel na město. Kozičky jsem zahnal do chlíva, vratká dvířka jsem obtočil řetězem, byla to výstraha, znamení, už tu jsem, vrátil jsem se, pozor!... nepřál jsem si, aby mentálové zabili a snědli další kozy, otrhanci Kamínek nebo Kus, ty jsem měl hlavně v merku, jistě by se s kořistí rádi stáhli někam do sklepení, měli tam své bezdomovecké kóje plné dek a hadrů, v zimě se stahovali k teplovodním trubkám... ano, mé stádo bylo vyprodané, vybité a zplundrované jako město, starý kozel Bajek, kdysi trkavá bestie, už se jen plouží, pokulhává, neboj, nedám tě, Bójku, slíbil jsem mu. Kde jsou všichni?, ptal jsem se mlčících hradeb. A vtom jsem si uvědomil, že stojím přesně na tom místě, kde můj tatínek po krátkém zápase se mnou žuchl z hradeb na záda do červené trávy. A snad jsem, ve svém zamyšlení, promluvil nahlas. A uslyšel jsem strýce Leba. Jako by tu nikdo ani nikdy nebyl, vid, řekl. Přišel za mnou. Ve svém černém obleku splýval s chmurnou masou večerního obzoru. Jen jeho oči v ohromné lebce zářily.
Víš, tvůj táta by taky nesouhlasil s koncem města, pravil. Byl městu oddaný. Vždyť právě někde tady, mávl Lebo rukou z hradeb do setmělé červeně pod námi, vytáhl z hrobu tvou ma minku. No, hrobu, povídá Lebo po chvilce, kdy se odmlčel a polkl, jáma to byla. Já byl malinkej, já to nepamatuju, ale ty jámy tu prý byly všude. Cože?, povídám naléhavě, neboť tuhle kapitolu jejich života jsem neznal. No, vytáhl ji, povídá Lebo. A pak mi na setmělých hradbách řekl, co mu kdysi vyprávěl můj tatínek. Uštvaný byli, to víš, všichni ti sovětský bojovníci a osvoboditelé Terezína, když jejich formace dorazily Manéžní bránou na Ústřední náměstí. Byl tu totiž tyfus, víš? Ani vody se nemohli napít, leckdo z nich snad měl v čutoře vodku, ale tvůj táta ne, to byl pouhej kluk a ohromně ho tížil vojenskej buben. A tajdle dole, máchl Lebo pravicí z hradeb, tajdle si šel odpočinout, odložil buben do trávy u jam a najednou kouká! Co se to v tom hrobě mele? Na hromadě mrtvol sedí nahá holka, učiněná kostra, a mává na něj. Tak utrh popruh od bubnu, hodil jí jeden konec a z jámy ji vytáhl. Byla to Češka, pochopil rázem ze šepotu, který se dral z jejích vyprahlých a rozpukaných rtů, a to byl pro něj, českýho kluka, úplný svátek, slyšet ten jazyk zase, při bojích a útocích, kdy Rudá armáda letěla na pomoc bojující Praze, mlátil do bubnu, nebavil se s civilama, to dá rozum. Rudá armáda ho sebrala v nějaký vymordovaný český vesnici v Karpatech nebo snad na Ukrajině, no jo, z tvýho taťky byl syn pluku. Holku teda vytáh, položí ji do trávy a hned si slík rubášku, aby zakryl její otřesnou, kostnatou nahotu, byl slunečný květnový den, když se vaši seznámili. A to už slyšel smích staršinů, vedli právě společně s povstalými a ozbrojenými Čechy do v těch dnech
už vyprázdněnýho tyfovýho koncentráku zajaté Němce, celkem asi čtyři tisícovky, stovky žen a dětí tam pomřely, dost možná, že pár těch kostiček a vzkazů a sponek, které jste mi donesli, bylo od nich, já to nerozlišuju. No, tak Rusové a Češi hnali kolem tyfových jam do tábora Němce, ale pár staršinů se pod hradbami od formace odpojilo a jdou k tvému tatínkovi, svému spolubojovníkovi, a maj vodu! jo, dali napít i holce. Holku si ale tedka necháš!, povídali mu staršinové a tak jako čerchmantsky se šklebili. Hele ho, najde si holku, moloděc! Tak vystrojíme svatbu, no ne? To oni tak vojáčky žertovali, ale tvůj táta, zblblej přestálou žízní, prej horečnatě kejv a měl ten svazek s českou holkou za jistej. Vojenský felčaři holku proti veškerýmu očekávání vykurýrovali, měla tyfus, to se ví, a navíc byla prej úplně zesláblá porodem!, představ si, povídá Lebo a já cítím jeho ruku na rameni a nechci se ho na nic ptát. Víš, proč byla v jámě? Pořádkový orgány ji odsoudily k trestu smrti, protože tady v Terezíně otěhotněla, to bylo to její provinění, povídá mi Lebo. Ale Rusové přišli tak rychle, že všechny odsouzený už Germáni postřílet nestačili, tak proto seš na světě, víš? Já tohle nevěděl a teď už je mi to jedno!, povídám mu a dupnu, až se maličko zvíří červený prach. Chápu tě, povídá, mně už taky dávno začalo být úplně fuk, kdo moh být mým otcem, nejspíš ho stejně zabili, tak co, pokrčí Lebo rameny. Stojíme, koukáme z hradeb... máma mávala na tátu z jámy, která stála zhruba na místě, kde můj táta spadl z hradeb, a to mi přijde trošku podivný. No a co, pokrčím rameny úplně jako Lebo. A zas mi Lebo položí obrovský pařát na rameno. Koukáme na sebe. A v té chvíli mezi náma probleskne úmluva, že o rodičích už se spolu bavit nebudeme.
Je mi jasný, že každá žena by se tak jako moje maminka z té jámy vyhrabat nedokázala. A Lebo kývne a zas pokrčí rameny, já taky, aha, myslel jsem nahlas. A pak Lebo povídá, že staršinové vystrojili svatbu, válečnou terezínskou svatbu... Tvůj táta tu s maminkou zůstal a časem vydupal ze země nejslavnější československou plukovní hudbu, vojenskou kapelu města Terezín, známou i všude za města a to, zvlášť jako čin původně ubohýho armádního kluka, mrňavýho tambora, nebyla žádná legrace, to mi věř! Tvůj táta své síly věnoval městu, to přece víš! Měl bys v jeho odkazu pokračovat. A ted se mi Lebo poprvé svěřil se svým plánem na záchranu města. Sám už dlouho využíval svých kontaktů a žadonil a žebral a bušil na poplach na všechny světové strany. Víš, on by na tebe byl hrdý, řekl a ukázal rukou do soumraku, tam hluboko dolů, kde se pod námi v nárazech večerního vichru vyplašeně chvěla vzrostlá hradební tráva. Tam můj tatínek dodýchal. Kdyby nezahynul takhle, zhouba města by ho jistě zabila, mínil Lebo. A to byla asi pravda. Kdepak v těchhle ruinách vojenská kutálka, pýcha přehlídek, hrdý vřeskot mosazných trub! Takhle tatínek ve své poslední chvíli viděl pyšné hradby města, letěl podél nich. Těch hradeb, které tehdy, na jeho poslední cestě, ještě nic neohrožovalo. Zvlášť pro osvoboditele Terezína to byla dobrá smrt, vštěpoval mi Lebo. A já se rozhodl, že svůj další život seřídím s jeho plánem na záchranu města. Pracovat jsme začali ještě té noci. A svoje dětství jsem považoval za uzavřenou kapitolu. Odešli jsme ihned do našeho domu, k mé pryčně. Lebo k ní při strčil stolek. A podíval se na mě a usmál se a pokynul. Ukázal na
zeď, na internetovou přípojku, stejnou jako byla ta na Pankráci, lesklou, drobnou věc. Kývl jsem. Tady chtěl Pomník zbudovat své kanceláře. Lebo, ty víš, co jsem dělal ve vězení? Pokrčil rameny. Věděl, anebo nevěděl? Nechali jsme to tak. Pak Lebo vytáhl starou kabelu plnou papírků, zápisníků, svou kabelu, kam strkal opisy vzkazů vyrytých nehty, někdy tam byla jména a někteří ti lidé přežili nebo jejich příbuzní přežili a teď byli ve světě. Lebo měl desítky let na to, aby je našel, měl v kabele opisy nečetných motáků, které jsme mu my děti našly v hlubinách města, měl tam stránky vytrhané z encyklopedií, naučných knih, memoárů a tak dál, přistrčil ke mně svoji paměť a začal diktovat, splétat svou síť vazeb a kontaktů, která měla zachránit město Terezín. Ano, ještě té noci a v dalších dnech a nocích jsme psali dopisy, výkřiky o pomoc, bili jsme u mnohých dveří, žebrotou jsme bojovali za rozpadlé město, úpěnlivě jsme psali žebravé dopisy lidem, kteří tu kdysi byli, a také jejich příbuzným a známým. Bili jsme na poplach. Časem jsme moji pryčnu s internetovým koutkem ohradili prkny. Stolek se brzy zaplnil notesy s poznámkami, haldami disket. Z pryinové místnosti jsme se vystěhovat nechtěli. To za žádnou cenu. Seděl jsem u počítače, všech deset prstů lítalo po klávesnici, Lebo někdy přecházel sem a tam, častěji usedl na pryčnu a diktoval. Pokud v místnosti později kupříkladu spalo pár našich studentů, zmožených večerními seancemi, bylo nám to jedno, pracovali jsme. Lebo ty důležité lidi, které jsme oslovovali, znal. Měl na jejich hledání desítky let, internet a mě. Věděl, na koho se obrátit.
Na některé, kteří přežili dodnes, zřejmě koukal ze své terezín ské kolíbky, krabice od bot uschované pod pryčnou, ze které ted diktoval. Chtěl peníze těch přeživších a jejich vliv a peníze a vliv jejich příbuzných a přátel. A já bych tomu ani nevěřil, tomu raketově úspěšnému startu naší věci, kdybych pak Lebovi nečetl odpovědi, neboť bylo mnoho těch, kteří mu bez otázek začali pomáhat, a právě takové lidi on hledal, lidi, kteří nepotřebovali odpověď na otázku, zda staré město zla má být strženo, ale kteří si... bez zbytečného uvažování a diskusí... byli jisti, že má být zachována každá tříska z každé pryčny, každá omlácená cihla, každý kout té staré pevnosti, že každý milimetr Terezína má pořád a nastálo být a snad, jak později napsal Rolf, krmit paměť světa. Mně ale o nějakou paměť nešlo, mně šlo o to někde žít. Moc jsem doufal, že Lebo město zachrání. A že se z jeho kontaktů budeme krmit i my. Myslel jsem na všechny ty živé a třeba i položivé lidi, svoje tety, další starce a stařeny i na ožraly, kriply a mentály, kteří z Terezína nedokážou odejít. Jo, kdyby přijely bagry, neměli bychom kam jít, to už jsem říkal. A toho večera, kdy jsme se spolu vrátili z hradeb, začal Lebo do světa vysílat zprávu o zničení pevnostního města. Pak jsme dopisy psali každý den, mnohdy jsme v práci neustávali celé noci. Brzy přicházely odpovědi. Ti, kteří Leba už znali, psali těm ostatním, že je ok. A brzy se leckdo na Leba, Strážce Terezína, jak ho vypodobnil světový tisk, chtěl podívat. Mezi prvními přišel Rolf, novinář, který o Lebovi napsal onen článek Strážce Terezína. Byl jsem tam na snímku také, vykukoval jsem mezi pryčnami v našem squatu, uvedli, že jsem Lebova pravá ruka, což byla pravda. Právě díky tomuhle prvnímu článku mě pak hned poznala Sára. Reportáž o naší záchranné činnosti doplňovala fotografie obro
vitého Leba v černých šatech, jak hledí z hradeb do červenavého soumraku a říká: Místo strašlivé hrůzy musí být zachováno pro paměť lidstva... ovšem tu paměť lidstva si novinář Rolf vymyslel, Lebo odpověď na svou činnost nedával. A z kontaktů, darů a peněžních sbírek vůbec nehodlal krmit nějakou paměť světa, ale skomírající obyvatele terezínského podhradí. Teprve jako by naše práce začala. Neboť Rolfův článek přetiskli v různých jazycích, vyšel ve světě, a tak za Terezín už nemohli mluvit pouze oficiální vědci, dosazení vládou, která do rozpadajícího se města bez armády nechtěla cpát miliardy ani miliony, už nebyli mluvčími města pouze radní a vědci, tyjící z prepebend a tutlající před světem příjezd bagrů. Kdepak, teď se o nás dozvěděl svět. Začali jezdit další návštěvníci. A to byl počátek Koménia.
4. Jeden ze základních kamenů terezínské studentské komuny Koménium byl položen toho dne, kdy jsem v letním žáru spatřil po Ústředním náměstí klopýtat nádhernou dívku v šortkách a tričku, plavý cop jí spadal na zpocená záda... svobodně jsem hnal své stádečko, těch pár zvířat, která ušla prodeji i požerákům mentálů, pach Pankráce ze mě už dávno vyvětral, poznala mě, ano, přišla kvůli Rolfovu článku, přimkla se k n á m . . . ráda by se seznámila i s Lebem a vůbec, chtěla by nám v naší věci pomoct, sdělila m i . . . Byl jsem oslněný zjevením dívky, mlčel jsem a vedl ji v prachu, vydupávaném kozími kopýtky ze zprahlé půdy, toužil jsem po soumraku v červené trávě, chtěl jsem, aby už šero přišlo, snad aby si neznámá nevšimla, že sám rudnu, nachovím rozpaky, ale už už také dychtivou smělostí, nakloněn k dívce, hledí na mne tázavě, když ji vedu... a vedl jsem ji k Lebovi... záclony v barabiznách kolem nás se tu a tam pohnuly... lidé vykukova-
li z pootevřených oken... dívčiny sandály pleskaly o dlažbu... tehdy k nám, do našich ulic zabloudil málokdo... jen a jen do oficiálních prostor Pomníku jezdily autobusy s turisty... Sára se ze Švédska do Terezína vydala pátrat po pryčnách, na kterých prý kdysi spočinuli její dědeček i babička, než je zabili, patřila k pátračům po pryčnách... a ty jsme v Terezíně už znali, pátrači byli často mladí lidé, kterým mozek sužoval mrak děsivé minulosti, hrůz, které se udály jejich rodičům, prarodičům, příbuzným anebo vůbec, že se staly... a můžou se stát zas? A čeho je člověk schopen? A jak to, že se to přihodilo třeba mé pratetě či tetě, ale já jsem ušetřen? A jak já bych se zachoval... zachovala, kdyby vedli na smrt mě? A může se to zase stát?... tihle hledači se točili v podobných chorobných otázkách, protože se jejich myslí dotknul démon... to dávné tehdejší vraždění je bohužel i teď v moderní době zastihlo jako mrak na mozku... tak, že byli zralí na psychiatra... někteří se ovšem vydali na cestu, někam na Východ, na vlastní pěst, s batohem a kreditkou od rodičů v kapse... a pátrali u vlhkých ruin někde v Polsku, na Litvě, v Rusku... prostě všude, kde jsou dávné masové hroby častým zjevem, tihle hledači se jak kapky černě vsakávali do podzemních potoků tajemného kontinentu, kterým jim byl Východ, a tak je jasné, že často plní úzkosti padali psychicky na dno... do Terezína občas někdo takový taky dorazil... pátrači toužili uvolnit svůj mozek z bolestivého sevření, nebyli to obyčejní turisti, kterým stačilo bloumat po těch pár genocidních stezkách, udržovaných pro svět Pomníkem, obyčejní turisti prolézali Terezínem podobně jako třeba středověkým hradem, kde v mučírnách či hladomornách pořizovali víceméně podařené fotky či video pro celou rodinu, hledači pryčen na podobné skopičiny ani nepomysleli, ti tu byli rozťatí šílenou bolestí a věčnou otázkou pátračů, když se to stalo, tohle vyhlazení, stane se to zas?... Cítili, že v Terezíně a podob ných zařízeních nejsou ve středověkém hradu, ale v propasti, kde se roztrhl svět, octli se tu ve světě bez slitování, kde je možné
všechno... a to jim žralo hlavy... i Sára přišla takhle nemocná, proto chtěla propátrat město celé... Já mám pocit, říkala mi do dusotu kopýtek mého stáda, že tu museli někde nechat vzkaz... pro mě. Nejdřív bloudila po stezkách udržovaných Pomníkem, pak se vydala do našeho zpustlého podhradí... Chci obejít všechny zdi, všechny hradby města smrti, chci pochopit, dozvědět se, cítit... říkala naléhavě v oblacích prachu a mečení stáda... připadala mi trochu dehydrovaná... dovedl jsem ji k Lebovi. Ten den pásl jsem stejně jako jiné dny až do soumraku, když ale tma požrala poslední odstíny červeně, hnal jsem své stádo trávou zpět... kolem Lebovy přízemní světnice, rozžal... spatřil jsem Sáru!... již dávno občerstvenou, tety Bouchalová i Fridrichová jí leccos snesly, byla důležitou návštěvou, vždyť do našeho města zmaru vnesla zájem, to v jejích stopách pak přišel opravdový vichr a život, tety to nějak vycítily. Poslouchala Leba... muže, který se tu v epicentru orkánu, totiž uprostřed vší hrůzy, nadechl k životu... a to dost možná hned vedle pryčny, kde zrovna dlela Sářina bábi... Sára Lebovi naslouchala, otevřel pro ni svou černou kabelu, dávné motáky, skoby ze sklepení, rezavé nábojnice z popraviště, já úplně zapomněl, že jsme jako děti kdesi v katakombách, kde nic nehnije, našly i dva nehty, snad drásaly omítku, dnes spláchlou podzemní vodou... a Lebo je měl pro Sáru, mohla se jich dotknout... hladověla po podrobnostech života ve městě smrti a Lebo mluvil... hledači pryčen přicházeli všichni vyprahlí, velice se jich týkalo to, co se tu dělo kdysi... potřebovali slyšet, že přes všechno to hrůzné, co se stalo jejich prarodičům či rodičům... přes to všechno a s tím vším oni můžou žít dál... a hledači pryčen si o Lebovi říkali mezi sebou... a tak přicházeli další, chtěli slyšet svědka, který se narodil do pekla a přežil ho a žije i v moderní době... a právě tohle setkání s živoucím Lebem a Lebovy předměty jim
pomohly rozžhavit hák vlastní představivosti a vrazit ho do lomného mraku, který jim zastínil mozek, když poprvé slyšeli 0 ukrutnosti, která potkala jejich předky... a někteří, stejně jako Sára!, zůstali. Sára! To nebyl jen její dědeček a babička, kdo tu tehdy dodýchali, lo asi dvacet jejích příbuzných zahynulo v Terezíně nebo kdesi v polských mornách... jen jejího tátu se podařilo zachránit, díky švédskému Červenému kříži se dostal s dětským transportem do Švédska... Sáru nezajímalo těch pár ulic, které rozhodnutím města a vlády zůstanou zachovány... ji právě bavilo plahočit se podél hradeb, které se rozpadají, prolézat zarostlé strouhy, jet prsty po rýhách, kde pořád mohly být pozdravy jdoucích na smrt, ráda se 1 účastnila života nás, kteří jsme zůstali, a to bylo ono, proto ji měli rádi... ráda naslouchala těm několika staříkům, pokuřovali na oprýskaných lavičkách na liduprázdném Ústředním náměstí, lu a tam se s pýchou zmiňovali o dobách, kdy tu pochodovaly pluky... a oni mnohdy pochodovali s těmi pluky, či dokonce ty pluky Československé lidové armády vedli... Sára chodila po těch pár domácnostech, které zůstaly, mluvila německy, to staří uměli všichni, pro místní byla švédská dívka, která přišla ze světa, zjevením, znamením života... zírali na ni zpočátku opatrně přes záclony, koukali, jak tu chodí, dívá se, fascinovaně naslouchá, tady na pohřebišti, které v Praze odepsali, které je rozhodnutím světa odsouzeno k rozpadu a zkáze. Měla brzy všude otevřené dveře, tetám Sára nejspíš připomí nala nějakou tu jejich vnučku, neteřinku, rády ji o svých mla dých letech v Terezíně vykládaly, možná znaly její babičku, do konce určitě... tety ve svých domácnostech, které zatím zůstaly ušetřeny, hned hadříky smývaly prach z umělohmotných ubrusů šátraly v prosklených kredencích mezi nazdobenýml panenka mi, skleněnými jeleny a ozdobnými šálky a lžičkami, sahaly po štamprlatech, nalévaly Sáře vrchovatě, takže někdy se pak do
našeho squatu vracela a výskala anebo naopak mlčky zalezla na pryčnu do svého spacáku, a zatímco já podle Lebových pokynů bušil do počítače nebo Lebovi předčítal zprávy došlé ze světa, Sára ze spánku odfukovala a my s Lebem pracovali tiše, byli jsme rádi, že ji tu máme... Sáru brzy zdravili všichni naši starci i opilci, i beznadějní mentálové se někdy za Sárou plaše brouzdali v prachu města, jako by je snad odtud mohla vyvést... a Sáru fascinovalo, když teta Fridrichová na její počest uřízla slepici hlavu a tu hlavu pak hodila z okna ven, do potoka pod hradby, tak se to vždycky dělávalo, a ráda pomohla panu Hamáčkovi vyvézt koš s kedlubnami či pytlíky s bramborami na Ústřední náměstí, zapojila se do provozu kuchyně, vydávala třeba čaj... Sára se rozhodla ve městě smrti žít... a já měl pocit, že dívka tím běžným životem ve městě smrti pookřívá, dostává se ze svého žalu hledače pryčen, uniká z onoho zoufalství, které může mysl zalít jako černý mrak a které, zvlášť u mladých, dosud úplně nevinných lidí může vyvolat šok náhlého prozření, totiž uvědomění si, jak děsivé je zlo, může být. Sára chtěla, abychom se vydali do blízké Prahy pro suvenýry, abychom měli co prodávat těm pár turistům, co k nám občas zabloudí. Mrak z její mysli pomalu mizel. A Sára byla praktická. Cítila, že si s Lebem u našeho počítače při shánění kontaktů, pořádání peněžních sbírek a bubnování na poplach vedeme víc než skvěle, ale snad protože byla nově příchozí a viděla zhoubu našeho města očima člověka ze světa, tvrdila, že proti bagrům nám nesmírně pomůže, přitáhneme-li do podhradí více lidí. Musíte přitáhnout turisty, pozornost světa. Jenom, říkala Sára a my jsme jí naslouchali, pokud se na rozpadávající se Terezín upřou oči světa, můžeme zahájit proces revitalizace města. A revitalizace znamená oživení, či dokonce znovuzrození, vysvětlila.
Sára nejenže studovala historii, etnografii, literaturu, kulturolo gii, religionistiku a tak dál, všichni naši studenti, než studovali u nás, prošli takovýmito podivuhodnými obory, jen já ne, já prošel pouze učilištěm a to ani ne celým... Sára navíc dokázala malovat a jednou večer, když jsem pod Lebovým diktátem bušil do počítače, vyrušil nás její výkřik, byl to ale výkřik vítězoslávy... posadila se na pryčně a ukázala nám tričko, na kterém byl podle ní vyobrazen spisovatel Franz Kafka, to tričko Sára koupila v blízké Praze, ale ted k němu přimalovala nápis Theresienstadt a taky šibenici a ještě nápis Kdyby Franz Kajka přežil svou smrt, zabili by ho tady... to by se fakt mohlo chytit!, prohlásila Sára a taky řekla, že ji ani nenapadne chodit někam do reprofirmy, trička budeme podle jejích šablon vyrábět sami, rukodělně a kreativně, jen tak to má v daném případě smysl. Lebo i já jsme kývli, ok, věřili jsme jí, vždyť k nám přišla ze světa. l o už jsem si se Sárou výborně rozuměl, když zpočátku bloudila ruinami, sžíraná smutkem a s mrakem na mozku, dával jsem tak t rochu pozor, aby třeba nenávratně nezapadla do šachty vymleté povodní nebo aby ji nestrhl černý proud, který se už tu a tam vydral katakombami a zaplavoval níže položené ruiny... aby nelezla příliš hluboko do staré zbrojnice, tam k zvětralým zdem, kde jí mohla spadnout na hlavu cihla... Sára si na mě zvykla, i na moje zvířata, ukázal jsem jí i svůj chlívek, nelekla se ani trkavého Bójka. Sára měla moje zvířata ráda a já ji docela určitě miloval, ať je to, co je to, ona mě nejspíš ne, to už se nedozvím... každopádně jsme spolu prožívali i záchvaty lásky, vždyť to se stačilo skulit do červené trávy. A víc se o tom říct nedá. Naopak, člověka, který o těchto věcech veřejně a beze studu žvaní, bych klidně postavil ke zdi, úplně jak za starých časů. K večeru jsme ale vstali a hnali stádo domů. Lidi se nám stejně
smáli, dobírali si Sáru i mě. Ten prach z hradebních cihel totiž zaleze do vlasů, pod šaty, do kůže. Každý to na vás pak pozná. Když se válíte v trávě. V Praze jsme bydleli v hotelu. My měli peněz dost, tehdy už tolik, že jsme je ani nepočítali, a navíc naše cesty do Prahy byly obchodní, takže samozřejmě hrazené z peněz, prýštících z Lebových kontaktů. Kdykoli bylo třeba, Lebo, často doprovázený právě Sárou, a někdy také dalšími dívkami, odcestoval do banky a vybral potřebný obnos. Dívky někdy ovšem potřebovaly nějaké ty dívčí drobnosti, jak říkal Lebo, a tak prý nějaký čas trávily i po pražských obchodních domech. O peníze já nedbal, o cokoli, co snad bylo třeba do počítačové místnosti, se postarala Sára. Také mi vybrala oblečení. To Sára nakupovala trička a další suvenýry, plánovala vydání propagační brožury, nakupovala basy červených vín pro naše oslavy, totiž výuku hrou, já byl hlavně nosič, tahal jsem za ní batohy po městě, jezdili jsme taxíkem, dobře že mě to Sára naučila. Hotelový pokoj v zastrčené uličce u Staroměstského náměstí j byl plný Sářiny vůně, byl úplně jiný než ten můj další hotelový pokoj. Ted jsme se Sárou v Praze, v hotelu. Venku je bezmezné uliček. I ta naše je křivá a dlouhá a úzká a občas se tu na rozbitém chodniku válejí psí hovna, harampádí. Ale doma tu nejsem. Terezín je vojenskej a pravoúhlej, proto se tam vyznáš, venkovane, Praha je středověká, takže je zakroucená, zkroucená a pokroucená, vysvětluje mi Sára, proč bych bez ní v Praze bloudil. V tomhle pokojíku spíme, děláme pořádek v nákupech, objímáme se, povídáme si, jsme tu během našich obchodních výprav.
Ten váš Terezín, ty můj milý starý pasáčku koz, mi dokonce dost a hodně připomíná Benátky, říká mi Sára, právě nonšalantně opřená o mé rameno, všude na podlaze kolem nás schnou (rička s Kafkou, hromady triček, byli jsme na tričkové výpravě, zmokli jsme v průtrži, dýchám černé vlhko pražského deště z jejích vlasů... Víš, svatý Marek a gondoly, to je ten váš vládou vydržovanej Pomník pro oči světa... a o kus dál ale žijou v oprýskaných zdech docela normální lidi, kroutila hlavou, teda normální, prskla... a vysvětlila mi, že všude v západní Evropě jsou hromadná válečná pohřebiště pečlivě ošetřovaná a udržovaná, kdežto v tom našem Terezíně... je fascinující, že na místě mordů starej Hamáček prodává kedlubny... že tam, odkud odjížděly vlaky na východ do vyhlazovacích táborů, stará Bouchalová a stará Fridrichová láteří na věčně zaseklej mandl... že jste si jako děti hrály v umrlčích komorách a šmataly na sebe v bunkrech! To je teda děs, musíte být všichni pervertovaní a ani o tom nevíte... Takový dětský výpravy by byly všude na Západě přísně zakázaný, vysvětlí m i . . . Dyť tady taky jsou! Říkám jí honem... Ale vy na to kašlete, namítne... No kašleme, například mně jsou nějaký zákazy absolutně ukradený, jde jen o to, aby mě nikdo nechytil, vysvětluju, kroutí hlavou, mluvíme, někdy pak jdeme spát. Tehdy bojůvky Vlastenecké stráže zaútočily v ulici, kde byl shodou okolností náš hotel. Vraceli jsme se obtíženi nákladem a koukáme.. . parta snědých výrostků právě prchá do průjezdů, Romové kličkují uličkama, halamové v kazajkách Vlastenecké stráže s holemi a noži pádí za nimi. Pár lidí se v ulici vyklání z oken, tleskají té honbě a taky ukazují, kam pronásledovaní prchli. Sára stojí s otevřenou pusou, balík s Kafkama jí spadl na zem. Dva hoši ze Stráže ucpávají vchod do našeho hotelu. Stojí k nám zády, koukám, jestli se tu někde neválí třeba lešenářská trubka nebo aspoň prkno, takhle rychle a zezadu, to bych na ně
měl, pche, ale zrovna dneska tu dlažbu asi vysbírali pro sebe, hovada. A už je slyšíme v ulici za námi, skandují hesla, pochodují, za chvíli průvod Vlastenecké stráže v černých košilích a s vlajkami zaplní ulici, tyhle je lepší vůbec nepotkat, já o nich vím, akorát co vykládaly tety na mandlu, že to jsou náckové, tak popadnu Sáru za loket, Sára říká jen nadávky svou řečí, hoši ze Stráže nám udělají místo, a když už jsme v hotýlku, slyším Helou!, jeden z nich, ten s haknkrajcem vytetovaným na krku, mi podává Sářin balík, popadnu ho a už vleču Sáru točitým schodištěm do pokoje. Sedne si na postel. Hele, já právě viděla pogrom. Mají dokonce uniformy. Můj první pogrom. To si snad poznačím do svýho dívčího deníčku, říká Sára. Nemusela by ale pořád jen mlít. Mohla by mi pomoct. Zkouším trička srovnat na podlahu, sám jsem obtíženej batohem a taškama. Zvenku je slyšet řev a taky jekot policejních sirén. A někdo po té ulic běží a křičí. A hluk davu se pomalu vzdaluje. Vůbec ale nevypadáš jako židovka nebo tak nějak. Štěstí, že jsi blonďatá. A mysleli, že jsem taky turista, hahaha! Tomu se musím smát. To mi přijde fakt legrační. Já se asi pobliju, prohlásí Sára, rozvalí se zády na postel a kouká do stropu. Hele, my vypadáme podobně, povídá po chvíli, máme dvě nohy, dvě ruce, sem tam pihu, ňák se tou angličtinou domluvíme, ale je to spíš zrádný! Kulturně jsme úplně jinde! Já jsem kupříkladu netknutá bolševismem, ale ty jsi křivárnama úplně prosáklej! A nevíš o tom... tvoje kozy kaděj bobky na posvátný místa piety, a tobě to vůbec nedochází, vůbec vám tady v tý východní Evropě nedochází, v jakým pořád vězíte průšvihu... Ted mě naštvala... ať nechá moje kozy na pokoji, courám tu s ní po Praze a riskuju, že se mi stádo zas ztenčí, Bójek ho v žádném
případě neuhlídá... A prej tu v Čechách máte prasečí farmu na místě bývalýho romskýho koncentráku? Fakt? Vemeš mě tam?, vypálí zas na mě, já ale o prasatech nevím nic, ty jsme v Terezíně neměli... Ježišmarja, tobě to přijde normální? Prasečí farma na místě vyvraždění... Nemá ráda, když krčím ramenama, ale já zas nemám rád, když křičí, napadne mě, že bych jí mohl dát polštář přes pusu... vyprávím jí, jak Lebo přišel ke svému jménu, ani nedutá, a když se kouknu blíž, tak vidím, že bulí... Šmarjá, dyť ta porodní bába mohla být moje babička... Jo, tvoje babička málem udusila malýho Leba! Byla taky tak vzteklá! Jako t y ! . . . Alebo, nebo, alebo, nebo, opakuje si, ona se trochu učí náš jazyk... tak jí vysvětluju, že čeština je lehká, ale zato slovenština je strašně těžká, to by se nenaučila, Slováci se tak už narodili, pro ně je normální tím jazykem mluvit... Kozí králi, chraptí do polštáře, mlč... sklapni, pasáku! Tak jo, tak mlčím... a vlastně se raduju, když k nám přišla, byl to stín holky, ted je sakra živá. A Sára povídá, že s někým tak starým jako já ještě v životě nespala, ale tady že jí to vlastně přijde normální, protože všechno, ale úplně všechno je tu tak pokroucený a bizarní... Tak jí říkám, že mně taky nevadí, kolik jí je let, vlastně to ani nevím!, je ti devatenáct?, dvacet?, anebo třeba už dvacet jedna?, mně je to, Sáro, úplně fuk, chlácholím j i . . . Stejně si ale nemyslím, že jsi idiot!, opře se Sára o loket a kouká na mě, to bude totiž hlubší, ten kulturní rozdíl mezi náma... ležíme ted oba na zádech, všude na podlaze jsou haldy triček s Kafkou, taky lahve vina a pár dalších věcí, český sklo, hrníčky a talířky, na který vymalujeme nápis Pozdrav z Terezína!, a další suvenýrový zboží v taškách... a Sára mi udělá přednášku o východní Evropě, ona to se svou vzdělaností občas nemůže vydržet... Hledala jsem ten Východ, tu východní Evropu... jet do východní Evropy ale znamená pořád ji hledat, víš, říkala, jako by mě to zajímalo... Mý příbuzný jsou ze Slovenska, řekne Sára a nadechne se, že mi poví, jak ty její příbuzný vlny zla pak spláchly do Terezína a dál... takhle nějak
začínali svoje příběhy ti hledači pryčen, ti, co do pevnostního města dojeli stopem nebo vylezli z klimo autobusů a rumištěm se doštrachali až k nám, k našim barabiznám, kotníky ožehlé kopřivama, obhlíželi město smrti... Vždycky ti jejich předkové pocházeli z nějaké historií popraskané východní metropole, s černotou zalezlou do všech uliček, pokroucené jak prastará černobílá fotografie, oni to jméno místa, vsi, města vyslovili sevřenými rty, jako by se to dávno učili doma před zrcadlem, za všech těch zpytavých hodin, kdy jim k srdci stoupala ledová hrůza, úzkost na doraz... Cože se to stalo s mými předky? A proč dědek, táta, strejda, prabába... tehdá z Prahy, Brna, Ubly, Kyjeva, Drogobyče, Pinsku, Krakova... včas nefrnkli do NYC, třeba...? říkali si v duchu před zrcadlem, když zkoušeli úvodní věty vstupu do našeho prostoru... To já znal, ty zpovědi pryčnohledačů, měli je dávno naučené, chodili často nejdřív na nejrůznější terapie, až se dostali na terapii konečně k nám. Z Košic je můj děda, povídala Sára, tak fajn, na Slovensku funguje železnice i mobil, tam začnu, říkala jsem si a vydala jsem se do Košic, a když jsem se tam porozhlédla, po těch krámcích a kavárnách a obchůdcích na korze a taky čekárnách v železničních stanicích, kde jsou mnohdy úplně ty samé tvrdé, dřevěné sedačky jako asi tak před sedmdesáti lety, chtěla jsem přijít na to, co je to teda ta východní Evropa, když vypadáme podobně, ale kulturně jsme jiný... Kde je ten právej Východ?, ptám se, protože všichni Slováci říkaj, že jsem se při svém hledání sekla, oni jsou totiž ne východní, ale střední Evropa!, stejně jako bohužel i ti blbí Češi o kousek dál, nemluvě o Maďarech, ti vlastně ani v Evropě nežijí, do jejich teritoria ať radši nejezdím, tam by mi vůbec nerozuměli, tohle mi vysvětlili v informacích na hlavním bratislavském nádraží, ano, tam se smilovali, a když jsem naléhala, přiznali, že ta pravá východní Evropa je ze Slovenska vlastně kousek, musím ovšem proniknout mezi vlky a medvědy na Podkarpatskou Rus, aha, Karpaty, koukneš na mapu a vyra-
zíš, říkala Sára... jenže na Podkarpatský Rusi se lidi zloběj, že by měli bejt na Východě, považujou to za nesmysl... a pošlou tě na ten pravý Východ, do Haliče! Tam ale místní lidi stejně jako všichni Poláci říkaj: My jsme Evropa, ale ne východní, my jsme střed střední Evropy! A máchnou rukou, že na Východ musíš na Ukrajinu, ještě lán světa, a tak jako hořce a vědoucně si uplivnou, vždyť Východ Evropy je pořád ubohej a rozbitej! Na práci jezděj lidi z Východu na Západ, ne naopak!, řekla Sára, uplivla si taky... Ukrajinci tě pošlou ještě dál, do Ruska. Rusové ale nevěřej, že jsou na Východě, to je pro ně pomluva, oni jsou totiž střed civilizovanýho světa vůbec, připustěj ale, že opravdovej Východ by mohl být už na Sibiři, jo, projela jsem teda Sibiř, celou tu obrovskou štreku, tisíce kilometrů Transsibiřskou magistrálou, a když celá přelámaná vylezu z vlaku na konečný, totiž ve Vladivostoku, tak mi místní řekli: jakej Východ, slečno, zbláznila ses? Tady je přece Západ, opravdickej konec Západu, tady je konec Evropy! Sáro, ty seš ale cestovatelka. Úžasný! Já nikde nebyl, to víš. O tom, že jsem roky žil v Praze, ale jen v base, a co jsem tam dělal, jsem nemluvil, to by nechápala, nejspíš by se jí to zas nezdálo. Vladivostok, hm. No, tak si koupíš jídlo, vodku, samozřejmě, jdeš na kraj města a tam je ňáká lavička, koukáš do vody, aha, konec cesty, tohle je Japonský moře. Takže východní Evropa neexistuje, konečně se uklidnila. Máš pravdu, Sáro! No a já pořád děkuju bohu, nebo komu, že jsem se narodila na Západě. Jo? Většinu příbuzných zabili v Terezíně, ale můj táta se jako slovenský židovský dítě dostal přes Červený kříž do Švédska, to už víš. Vyrůstal normálně, v životě viděl nácky a bolševiky jen v kině. Jako já.
Jasně! Protože ten kulturní rozdíl mezi náma, ty pasáku koz, ten vytvořily desítky let teroru, útlaku a ponížení, to je jasný. Proto jste jiný! A ještě dlouho budete. Myslíš, jo? Chytrej malej táta, zatleskala Sára. Jo, dostal se do Švédska a já jsem teda normální. Dodělám školu, mám dobrej pas, žádný dluhy, znám svět, časem bych chtěla tak jedno dvě děti, chlápka, barák, všechno tohle. Hm! Strčili je v Praze do vlaku s cedulkama na krku, tyhle židovský děti, a hurá do Švédska! Víš, že Švédsko bylo za války neutrální? Ne. Co to znamená? Ále netrap se, nepřemejšlej! Hele, víš, proč se mi líbí na Východě? Jo, hledáš tu přece svý předky a svý kořeny a tak. Ale houby, víš, proč je mi tu dobře? Ne. Připadám si tu nadřazená, víš? Vy všichni máte komplexy z toho, kdo jste a odkud jste. Já mám jen ty svoje vlastní komplexy, ty osobní, chápeš? A dobrou noc už! No tak dobrou, řekl jsem. jenže s tím spánkem to nemyslela úplně vážně. O kus dál hlučelo Staroměstské náměstí. Po bitce už ve vzduchu nezůstalo vůbec nic. Dost dlouho jsme se silně objímali. Když ale usnula, byl jsem rád. Mohl jsem alespoň trička v klidu naházet do batohů. Sára byla při balení moc pečlivá. Kolikrát jsme balili celý hodiny. A přitom když se náklad trochu pomačkal, tety trička o jim vůbec nevadilo. vymandlovaly. To
5.
Autem jsme byli se Sárou doma v Terezíně za hodinku, to s panem Hamáčkem jsme se tehdy v jeho rozmlácené škodovce vlekli půl dne. Dobrovolníci pak trička podle Sářiny šablony přestříkávali speciálním sprejem... a jak síla našeho revitalizačního hnutí rostla a nás, v našem rozbitém podhradí, začali vyhledávat další novináři a další hledači pryčen... užili jsme se Sárou těch nákupních výletů do Prahy víc, neboť naše trička, která teď tety prodávaly turistům na stezkách Pomníku a později v našem Zábavním centru, šly na dračku a obchodovali jsme i s dalšími věcmi, s oblázky z řečišť nedalekého Labe a nedaleké Ohře, byly z nich pěkné talismany, na které jsme turistům nesmazatelnou inkoustovkou psali čísla podle toho, kolikátí do Terezína dorazili... a tehdy k nám přišla Lea. Leu zachytil samotný Lebo, poté, co se odpojila od své turistické výpravy a do vnitřního Terezína zabloudila z jedné z vyznačených stezek... zachytil ji, neboť v poledním žáru na Ústředním náměstí vrávorala, Lea měří skoro dva metry, zrzavé vlasy ostříhané na kraťounkého ježka, kratšího než já, vrávorala tam v poledním vedru, oblečená jen do zelených trenýrek, šatstvo ze sebe strhala, odházela ho, batoh taky někam mrskla... Lebo ji zachytil, potácivě kráčela, pomalu, přeopatrně zdvihala pravou ruku, tápala, prohmatávala vzduch, prý s očima vytřeštěnýma... později už s úsměvem vyprávěla, že chtěla sáhnout do elektrických drátů, aby dostala pecku a aby byl konec, aby zastavila pochodující, zmučený mozek, který snad chtěl pochopit... pomátla se z těch svých cest... sjezdila prý mnohá místa smrti v Polsku, ale ten středobod světa, odkud její rodina v pradávnu vyrazila k drátům smrti, byl tady v Terezíně... a tak tu teda teď je... a má horečku... a je jí strašně. Seznámení se Sárou dívce, které jsme někdy říkali Velká Lea, prospělo, den a noc prospala na Sářině pryčně a Lebovi posléze,
když se trochu zmátořila, naslouchala bez dechu, po všem tom pročítání encyklopedií, pátrání a prolézání muzeí a naučných stezek tu ted najednou měla živoucího svědka, do jehož ran mohla vnořit prsty, svědka, který léčivě mluvil... a také ji uklidnilo sdíleni předmětů po mrtvých či zmizelých mučednících se Sárou a pak i s Rolfem a ostatními, dotýkala se všech těch drobností, těch nálezů z terezínského podzemí, co jsme jako děti k Lebovi natahaly... a snad tímhle sdílením a Lebovou silou se lidem, nemocným minulou hrůzou, začal v hlavě černý mrak trhat... zcestovalá Lea pro nás znamenala mnoho, neboť našemu společenství dala jméno. A jídlo. Tenhle nápad odkoukala Velká Lea v bývalém krakovském ghettu, proto se ta dobrá a křupavá pizza, kterou ted Lea a tety pekly v naší kuchyni, jmenovala ghetto pizza a terezínskou specialitou byl jemný poprašek z terezínské trávy, koření, které nikde jinde nebylo... a jednoho dne dorazily dvě dívky, se kterými se Velká Lea seznámila na výletě v Osvětimi... samosebou také patřily k druhé či snad třetí generaci po umučených a mysl jim zastíral černý mrak, Lea jim dala avízo... našly nás a po pár dnech se rozhodly zůstat... naše nové studentky se pak staraly o stánek na Ústředním náměstí, říkali jsme mu Zábavní centrum, vlála z něj různobarevná trička s Kafkou a voněla tam ghetto pizza... a samotný tento fakt znamenal revitalizaci, neboť nejenže naši obyvatelé pookřáli a vylézali kvůli vůni, barvám a vůbec všemu tomu pohybu z ulit svých polorozpadlých domků, mířilo k nám stále víc lidí ze světa... proto jsme u našeho prvního stánku na Ústředním náměstí brzy postavili Hlavní stan a v něm Lebo mluvil k lidem i ve dne, Sára a Lea byly ve stanu s ním, ony ho před novými návštěvníky tak trochu střežily... a je pravda, že Veliká Lea vzbuzovala u venkovanů i podiv... děti ji ovšem obdivovaly, zvlášť když na ně dělala směšné obličeje, veliká zrzka, nejčastěji v zelené teplákové soupravě, tyčící se před stanem, navíc
zaručovala, že žádný chytrák dovnitř nepronikne bez placení... ano, Sára u vchodu do stanu vybírala peníze, vždyť tu byli i lidé, kteří přišli, jen aby zahlédli slavného Strážce Terezína, museli jí dát mince do mističky... a kdykoli jsem ted na Sáru čekal, že půjdeme ke stádu, jen zavrtěla hlavou, vlastně od toho dne, kdy Lebo začal mluvit k příchozím v Hlavním stanu na Ústředním náměstí, za mnou už Sára nepřišla... myslím, že také kvůli tomu jsem později vyslechl Alexe. Už tehdy jsme si říkali Koménium. Byl to Jan Amos Komenský, učitel národů, který prohlásil, že škola má být hrou. Lea, která prosadila název našeho institutu, nabízejícího vzdělávání v dějinách hrůzy i následnou terapii, mj. tancem, tedy hrou, k nám přišla z Holandska, země, kde Amos dlel po nelítostném vyhnání z Čech. Radostné dílny byl Sářin nápad. Šlo o naše kriply a mentály. Za socialismu se nemohli svobodně válet, kde chtěli, přespávat v brlozích pod městem, žebrat u turistů, za socialismu byli mentálové bud v base, nebo v léčebnách, dnes by děti kvůli zavšiveným dekám a čadivým ohníčkům našich bezdomovců po bunkrech ani lítat nemohly, ale za nás už v Terezíně žádné děti nebyly. Šel jsem tehdy s Bojkem a pár kozičkama, courali jsme... jedna ta kozička si přidřepla, tak čekáme, kozy čuraj jako holky, to málokdo ví, a dobře že jsme se zastavili, já najednou v dolíku pod náma vidím... Sára! Mentál Kamínek ji porazil do trávy, no, vlítl jsem tam, to dá rozum, řvu na něj... Kamínek popadne berle a dere se pryč, jak odporný hmyz se kulí tou trávou, svítí mu zadek, hmatá po spuštěných kalhotách, Sára vstává, tričko na prsou roztržené, je v šoku, ani nenadává, no, s Bojkem jsme ji pak doprovodili... a ona večer prosadila projekt Radostných dílen. Mentálové... šli mi z cesty, dolehly ke mně řeči z mandlu od tet, pan Hamáček taky něco utrousil, terezínská latrína, drby
a řeči... jo, stavil jsem se jednou u pana Hamáčka a tehdy právě Kamínek a ještě jeden pobuda koukli na mě, hned vstali a kolébají se pryč, klapají jim berle, na sobě mají otahané vojenské mantly, pomalu míjejí koše s bramborama, trošku ohnilýma, pytle s cibulí, kedlubny, slovo se mnou neztratili tihle vágusové, pajdaji pryč... S tebou se bavit nechtěj, to víš!, povídá pan Hamáček... přestože já byl Lebova pravá ruka, a to věděl každý, tihle mě rádi neměli... já nikomu o base nevykládal, proč taky, ale mentálové, ti se to nějak domákli, co jsem tam dělal, někdo z toho hlučícího společenství příbuzných lidských šelem, co věznice Pankrác krotila a za mých časů občas taky zabíjela, někdo z nich mě poznal, prásknul a poslal to dál, to bylo ohromný společenství, tihle kriplové, kradači a lůzři, všude měli svý tykadla, nějak se všichni znali, mně to bylo jedno, byli jak hmyz. Radostné dílny pro ně vymyslela, založila a spravovala Sára. A dokonce to nějak domluvila s městem čili Pomníkem, tu jejich práci, to bylo nevídané. V Radostných dílnách mentálové pletli košťata, pak s nimi courali po městě i po stezkách Pomníku a měli za to i nějaké prachy. A časem nabydou jistě i hrdosti, říkala Sára. Na Kamínka nenadávala a nic, nechala se fotit, jak bdí v úplně novém tričku právě nad Radostnou dílnou, kterou na Ústředním náměstí vytvořila vedle tričkostánků, kousek od voňavé ghetto pizzy. K vytvoření první dílny stačila rákosová stříška proti slunci, mentálové tam vysedávali na zemi, ve starých součástech uniforem, teplácích, ve všem, co ukradli, vyžebrali, vyráběli košťata, co se hned rozpadala, práce tak bylo pořád dost, zarostlí, zjizvení a všelijak strupatí pracovníci uctivě kývali na Leba, když kráčel okolo, bez poznámek očumovali studentky, hlavně Sáru, mě si ale nevšímali, ani já jich. A courali pak s košťatama po městě a něco smetali na malé hromádky. Na žádnou naši studentku už své tlapy nepoložili, ale
já myslím, že to ne kvůli nějaké hrdosti, spíš že byli pod dohle dem. Potřebujou světlo, radost a činnost, prohlásila Sára toho večera, kdy jsem ji vytáhl zpod nachystaného Kamínka, a pak před nás předestřela projekt Radostných dílen a Velká Lea potvrdila, že ano, takovýhle lidský přístup k lidským troskám je přesně podle myšlenek Jana Amose, a tak se Radostné dílny pro mentály a vožraly staly součástí Koménia. Hodnotu společenství poznáš podle toho, jak se chová k těm nejubožejším, vysvětlila mi Sára, když jsem se podivoval, jak prazvláštně reaguje na pokus o vlastní znásilnění, možná i zbití, dost možná i mučení v pelechu pod hradbama a čert ví co ještě. Hele, kdybys mu vyškrábala oči, kdo by se divil? Držel bych ho. Chvíli na mě jen tak koukala. Hele, netrap se, nenamáhej, ber to tak, že nám Dílny přinesou nádherný dotační prachy od EU a taky skvělou pověst, ok? Tehdy jsme se spolu ještě bavili. A začaly chodit první obsílky. Lebo je mačkal do kuliček a házel na zem, protože on na nějaké otázky od nějakých soudů neměl čas ani náladu, vyučoval... a já stál na Ústředním náměstí, kozí špagát v ruce, viděl jsem, jak obsílky od soudů v podobě kuliček mizejí v prachu, rozšlapávaném turisty... na Ústřední náměstí jsem někdy pár svých zbylých koz vodil k potěše dětským turistům, jezdily k nám i rodinky... a ted jsem vložil provaz, který měla na krku jedna z posledních koziček, do věkem i prací ztvrdlé dlaně tety Fridrichové, vedla ji k vývařovně... běžel jsem do své pryčnové kanceláře... pochopil jsem, že se o zbylé kozy už nedokážu postarat tak jako dřív... všechno bylo v běhu a věci se děly. Brzy přišla první žaloba... z Pomníku nás žalovali, považo vali výstavbu Hlavního stanu na Ústředním náměstí, odkud šly
na smrt do lágrů statisíce, za hrubé znesvěcení místa piety... celý ten náš ruch a rej a prodej je prý absolutně proti zákonu... a Lebo opět žalobu zchumlal do kuličky a hodil na zem, vůbec si nevšiml, že když jsem slovo žaloba uslyšel já, tak jsem se odporně zpotil, vždyť já byl recidivista... já do vězení už nechtěl... tušil jsem, že ředitelství jakékoli věznice by se na mě nyní, bez potřeby mé bývalé odbornosti, vykašlalo, ale že ti ostatní v base, zvlášť ovšem bezcitní banditi, krvaví sadouři a znásilňovači, které už nikdo nevěší, ti mi nikdy neodpustili, že jsem takové, jako jsou oni, vodil pankráckou provazárnou, oni se všichni znali a svět mříží a kobek má paměť, která se počítá na desetiletí, protože tak dlouho tam ti zvěři jsou. Věděl jsem, že do basy znovu nechci. Na tom snad není nic špatného. A tohle byl taky důvod, proč jsem vyslechl naše Bělorusy, proč jsem kývnul Alexovi. Chtěl jsem to Lebovi říct... nejprve jsem si ovšem chtěl z čela setřít pot děsu... ale Lebo spěchal na večerní seanci, vždyť soumrak už se kladl všude po hradbách a seance byly pro naše společenství to nejdúležitější... a Lebo už si mě tolik nevšímal, nebylo divu! Už jsem nebyl jediný, komu mohl svou obrovskou ruku položit na rameno... ted tu bylo mnoho mladých lidí, mladších než já, kteří mu říkali strýci Lebo... a přicházeli další... návštěvníci k nám z autobusů mířili přes nevoli vědátorů a politiků z Pomníku stále častěji, šli kopřivami a rozvalenými ploty, rumištěm, okolo Manéžní brány... našli stezku na Ústřední náměstí a v tričkách s Kafkou se cpali ghetto pizzou a fotili si Leba v černém obleku jako svědka dávných, strašlivých časů... a taky samozřejmě rádi fotili Sáru, protože je krasavice, a Velikou Leu fotili taky, takovou dívku nikde neměli, široko daleko... a děvčata u stánku měla pro návštěvníky vždy připravenou petici Ne bagrům.
Právě tehdy nás znovu vyhledal i Rolf, novinář, který svým član kem také uvedl revitalizaci Terezína do pohybu... naslouchal Lebovi, všem těm hrůzným příběhům, které často končily kdesi v polských či litevských či snad běloruských mornách... právě Rolf fotil nově příchozí, hledače pryčen, kteří se tu a tam, se zmateným výrazem ve tváři, octli v Manéžní bráně a hned mířili k Hlavnímu stanu... už slyšeli, že jim tu sice nikdo nepomůže zjistit, jak se všechno to hrůzné vlastně lidem mohlo stát, ale že se tu naučí se vším tím vědomím hrůzy žít... a Rolfovy fotky v barevných magazínech světa, pěkné fotky pěkné mládeže v různobarevných, často všelijak alternativně vyzdobených tričkách, kraťasech, pončech či pelerínách, s vyholenými palicemi či s dredy, spadajícími do pasu, vyburcovaly další mladé, aby šli zjistit, co se to v tom městě koná za zajímavý sraz, a boj za záchranu města jim všem připadal absolutně v pořádku... Ve světě všeobecné relativizace všeho jde totiž o eticky jednoznačný spor, vysvětlil mi novinář Rolf, a tak já mám trhák!, radoval se a oči za brejličkama se mu smály... Rolf od počátku nadšeně chodil po městě a říkal, že právě s příchodem mládeže má fantastický materiál, protože samy od sebe by ty Lebovy příběhy už nikoho nezaujaly, je to všechno přece dávno... Pracujete v srdci temnoty, dotýkáte se hlubin hrůzy, a to je fascinující!, ubezpečoval nás... noční sezení kolem Leba a dav naplňující přes den Hlavní stan a naše noční tance v trávě pod hradbami, to vše novinovému světu učarovalo... Svým zápalem vysíláte do světa mocný signál!, ujišťoval nás Rolf, asi měl na mysli tu svou paměť světa... také se u nás ubytoval... a nasával obyčejný život města... pomáhal staré Fridrichové tahat necky s prádlem k mandlu na nádraží, což zrovna pro něj, hubeňoura, musela být pěkná fuška... a na tom polorozpadlém nádražíčku Rolf vždy zadumaně postával, zatímco Fridrichová mandlovala a prala a klábosila, tak Rolí stál, zíral na kolejnice, jel očima po zrezivělých kolejnicích do dálky, do té alespoň pro moje hradbám uvyklé nervy trochu zneklidňující roviny,
která hned za obzorem přechází v Polsko... právě tam odjížděly všechny vlaky z Terezína... kdykoli ale Fridrichová houkla, Rolf byl hned u ní a ochotně tahal necky. Právě Rolf mě jednou doprovázel na pastvu, vzal jsem Bójka, občas jsme takhle chodili... a tam, pod vysokou hradební zdí, jsme potkali Alexe, Bělorusa, který právě dorazil do Terezína. S Maruškou. Oba měli na zádech batohy. To bylo jasný, že rudovlasá je s ním. Tak se s příchozími zdravíme a tiskneme si ruce a Alex povídá, že svá jména si zvolili před chvílí, zrovna při průchodu Manéžní bránou, znějí snad dostatečně česky, no ne? Jistě, kývnu, a Rolfovi je to úplně fuk, ten česky stejně neumí. Alex se česky naučil jako voják okupantské Sovětské armády, vysvětlil nám... držel jsem Bójka na provaze, Rolf mu už nevadil, ale do Alexe či Marušky by si jistě s chutí trknul. Alex je ostříhaný na krátko, vypráví, klátí rukama, Rolf cvaká foťákem, on svoje fotky a příběhy nově příchozích často hned prodal do nějakého časopisu a svět viděl, jak Koménium roste... jenže hned při tom prvním cvaknutí Alex vymrštil ruku i Maruška se docela divoce pohnula, obklopili ve chvilince Rolfa jako dvě skály a Alex s foťákem v ruce řekl, že v Bělorusku je to holt jiný než jinde v Evropě a že oni o publicitu prostě nestojej, ok? Ok!, vypískl Rolf a dostal foťák zpátky... jo, povšiml jsem si, že Alex má nervózní, dlouhé prsty, což se mu musí výborně hodit při práci na počítači i třeba se skalpelem, povídal, že na vojně v Čechách byl jako medik, pracoval ve Vojenském biochemickém ústavu na sovětské základně v Milovicích, myslím, že nám to řekl, abychom snad nenabyli mylného dojmu, že patřil k nějakým těm tankistům, co tu stříleli do lidí, či snad dokonce ke kágébákům, kdepak!, jistěže n e ! . . . pouhý medik!... mluvili jsme, aby při seznámení řeč nestála, a jistě také proto, abychom přátelským povídáním spláchli to Alexovo krátké násilí proti
Kolfově foťáku... jste z Běloruska? A tam je to jiný? Ok, my to respektujeme. Kývali jsme na sebe, usmívali se, Maruška, ruce založené na prsou, z propoceného trička stoupala vůně jejího těla, ovádi, mušky i mouchy poté, co prolétli zónou její vůně, pomatení slastí jistě už nikdy nebyli stejný jako dřív, jo, rusý vlasy na ramena, bosýma nohama, což je trochu neopatrný!, stojí v červené trávě, jako by tu byla pořád. Rolfovi i mně bylo jasný, že Alex a Maruška nejsou obyčejní vyšinutí pryčnohledači, nicméně že mají o práci na záchranu pevnostního města veliký zájem. A Rolf ubalil ohromného jointa, to on už dávno vyzkoušel účinky rzivé trávy, smíchal ji s tabákem, ubalil teď jointa pro naši skupinku a podal ho Alexovi, spousta našich studentů si červenou trávu oblíbilo. Nikdo neví, jak je možné, že právě tahle tráva má tak povzbuzující účinky. Rolf o ní každopádně napsal svým známým do Německa nebo Rakouska, či odkud to vlastně byl, a někteří z nich za ním, za námi, přijeli. Alex se nepřijel léčit, on se ohromně zajímal o náš projekt revitalizace a nejšťastnější byl, když mohl stát hned za Lebem, u mého počítače, chodil k nám do kumbálu, odděleného od místnosti prkny, žasl... on skutečně žasl a oceňoval naši práci na záchraně města smrti, trnul nad některými jmény, se kterými jsme při našich sbírkách pro záchranu Terezína operovali, neboť jsme už dávno nepsali jen bývalým vězňům či příbuzným pobitých, ne... denně jsme z tisku i internetu doplňovali naše zdroje a při sbírání peněz jsme se opírali i o skutečné kapitány průmyslu, nhlobarony, ministerské předsedy, dobročinné krásky, hokejisty i mezinárodní politické velikány... výbornou angličtinu našich výzev dodala Sára či třeba Rolf, jak měl kdo čas... Lebo byl ted slavný a jako Strážce Terezína se nyní dobouchal téměř na které koli dveře, nikoho nešetřil... a mnozí nám přispěli rádi, protože
chtěli napravit paměť světa, a někteří na nás kašlali, ale když už je oslovil sám Strážce Terezína, bylo lehčí utrousit nějaký ten obolos než zarytě mlčet... a Rolf a různí jeho známí z novinářské branže dál plnili stránky novin světa zpověďmi mladičkých hledačů pryčen, ti popisovali, jak hledali terapii na svoje zranění, svoje vyšinutí, když se jáma hrůzy v jejich myslích otevřela, a jak chtěli být stejní jako jejich veselí a šťastní vrstevníci, ale nemohli, neb museli žít se všemi těmi příšernými příběhy v klecích svých myslí, tak putovali na Východ, tam, kde ještě jsou trosky, protože právě těch trosek se chtěli dotknout... a jak klid nalezli až u Leba, a tyto zpovědi obětí druhé či třetí generace holocaustu se prolínaly s příběhem Leba, neotřesitelného Strážce Terezína, a bylo to, podle Rolfa, pamětí světa otřásající vyprávění, dotýkající se hlubin hrůzy a zároveň poskytující naději... a pak Rolf koordinoval i pár televizních reportáží z našeho města zmaru, kde Lebo, vysoký a vzpřímený, ve svém černém obleku hovoří o hrůze ze světa a o tom, jak s ní žít, k davu turistů v Hlavním stanu na Ústředním náměstí... a televize letmo zachytily naše seance, po Lebových večerních přednáškách, po vyučování o hrůze světa následoval totiž program her, naše tance... také jsme často rádi sedávali u hradeb se sklenicemi červeného, hulili trávu, hleděli na hvězdy či do ohňů a nabývali klidu mysli... TV ovšem do světa odvysílaly situace, kdy hledači pryčen, individua, která dorazila do města smrti s ožehlým mozkem pátrat po hrůzném tajemství světa, totiž absolutním zlu... zde v léčivém kolektivu tančí, ano, zmučenci svých myslí ze sebe smývají děs společnými tanečními pohyby... síla léčby zřetelně proudila od tanečníka k tanečníkovi, také nás k sobě poutaly žahavé snopy i pletence jisker, vylétávající z ohňů... tance hledačů pryčen vedly pod rudými strmícími hradbami města naše prodavačky suvenýrů a samozřejmě také Sára a Velká Lea, které jako zakladatelky Koménia mohly při večerních seancích sedávat hned vedle Leba.
Jo, to se Rolfovi povedlo, byly to důležité vysílači vteřiny... no, potom přicházely pořád další peníze... a další peníze... hromady peněz. A nejen to, naši studenti sami přišli s mnohými nápady na granty a půjčky a podpory, které měly uhradit oficiální vznik našeho vyučovacího střediska jako naprostého světového unikátu. Praktická Sára tuto činnost koordinovala. Studenti začali peníze shánět sami, často se tak na náš seznam dostali i jejich rodiče a příbuzní a docela zajímavá sestava firem a podniků, organizací a různých sdružení. Právě tehdy jsme s Rolfem a Bojkem v červené trávě potkali oba Bělorusy. A od té chvíle mě Alex měl pořád v merku. Maruška? No, rád bych s ní mluvil, rád bych se s ní třeba prošel po městě. Jenže ona byla pořád s Alexem, jako jeho stín. A jednou při večerních tancích zopakoval Alex svůj rychlý pohyb, tehdy namířený proti foťáku, ted ale proti člověku. Feita, leden z mladičkých pryčnohledačů, se u nás také dostal ze své deprese zpátky na nohy, tančil tedy a jednou, mohutně povzbuzen červenou trávou, vyzval také Marušku, ta ovšem odmítla, ona nikdy netančila, bláhový Feita nic nedbal a chtěl ji pozdvihnout, jenže vtom tu byl Alex a Feita se válel po zemi, dostal pěstí. A Alex? Stál nad ním. Jen tak. Čekal snad, co na ten nemilosrdný úder kolegové studenti? Co na to já? My tu ještě nic takového nezažili. Ostatní Feitu odtáhli, dostal napít, seděl v trávě. A tanulo se dál. Odted naši Bělorusové chodili tak trochu v bublině. A Maruška netancuje, ok, to věděl každý. A Sára? Sára měla tolik práce s rozvojem Koménia a s Radostnými dílnami a trávila tolik času v Lebově blízkosti, že o mou přítomnost už tolik nestála, hm.
Bez oddechu jsme budovali na ruinách nový život města. A Lea se rozpomněla, že než se z bolesti a zmatku zbláznila, byla vynikající studentkou architektury a já za ní ted po nákupech tahal do taxíků všelijaké stojany, rýsovací prkna, nejrůznější pomůcky, věcičky, které voněly prvním školním dnem, sadu speciálních gum a další věci jsme ovšem dokupovali přes internet, s Leou jsme v Praze nikdy nepřespávali. A na výzvu Velké Ley mnozí naši studenti vstali od svých počítačů, her a blogů, či jak trávili svůj volný čas, a pod jejím dozorem vyčistili část rumiště, odtahali spadlé trámy, hromady cihel, vybudovali pro její ateliér čistý a vlídný prostor. Na zimu zabereme ovšem kasárna, těšila se Lea. A s kolegy z podobných oborů, jako byl ten její, a s výtvarně nadanými studenty se pustila do práce. To, co v Terezíně spadlo nebo padá, postavíme znovu, říkala. Na liknavý Pomník a neochotnou vládu se ovšem ohlížet nebudeme. Půjdeme vlastní cestou! A když jednoho večera Velká Lea předestřela před Leba svůj další nápad, totiž ráda by se spojila s význačnými světovými architekty, přes svou alma mater samozřejmě, a uvedla do chodu architektonickou soutěž na obnovu a celkové zkrášlení města, ehm, šlo by to? Lebo zářil. Stálo by to ovšem peníze, skutečně docela dost peněz, řekla lehce zardělá Lea. Lebo se smál. A často a rád chodil mezi stojany, na kterých studenti znovu rýsovali už padlé zdi, rozvalené domy, protipovodňové zátarasy a směle tu črtali i nové, pyšné věže dosud jen v našich myšlenkách rozrostlého města. Lebo byl pro nás všechny úhlavním a nejdůležitějším a nezbytným, přes den hovořil ke všem lidem v Hlavním stanu a k nám
při večerních seancích, do počítače jsem ted podle jeho pokynu a podle naší osvědčené praxe bušil často sám. Měl jsem naše kontakty, celou databázi bezpečně uloženou v Pavoučkovi a také v počítači a stále jsem ji doplňoval. Alex byl se mnou u počítače v místnosti pryčen, kdykoli chtěl. Alex svůj plán musel mít už dávno v hlavě. Brzy pochopil, že jediný, kdo má kompletní seznam velryb i mřenek v té naší výnosné síti, jsem já. Alex i Maruška s námi zůstali, samozřejmě. Pryčen jsme v Terezíně měli dost a dost. |en něco z činnosti Koménia bylo vhodné pro televize a oči světa, večerní seance v našem squatu byly jen pro nás. Nově příchozí, společně s těmi, které už jsme znali, se každý večer usadili kolem Leba. Do Hlavního stanu mohl za poplatek každý, během večerních sezení jsme ale byli jen sami mezi sebou, jádro našeho společenství, Koménium... z nově příchozích byly tyhle večery jen pro hledače pryčen, vždy jsme je mezi obyčejnými turisty a zvědavci poznali, Sára a Velká Lea neomylně a také už i Rolf je poznal, to oni vodili lidi k Lebovi... jen pro nešťastné a chorobné měl lebo opravdovou cenu, tady v domě Koménia, v našem squatu bylo všechno doopravdy... Lebo seděl na své pryčně, kde h o . . . ta maminka... ilegálně porodila a kde získal své jméno, a vykládal o dávných hrůzách města zla... a smrti desetitisíců ve zdech, kde nyní dýcháme, a o všech těch, kteří z těchto zdí vyšli k vlakům, které je vezly na smrt... Lebo nechával kolovat předměty, které jsme dotýkáním sdíleli, a zpřítomňoval svým vyprávěním minulé tak, že před námi vzduchem běžely obrazy toho, co se dělo... někteří při tom křičeli, ano, mnohým tekly slzy... ale i pro ty nejzoufalejší měl Lebo východisko: Stalo se to a nejde to pochopit... ale přes všechnu hrůzu... vy můžete žít dál, podívejte!, vždyť já se tu narodil a dosud žiju!... Lebovy řeči za těch večerů jak
rozžhavená tyč probodávaly černé mraky v depresivních hlavách přecitlivělých mladých lidí... a to Sáru napadlo, že večer zažehneme svíce, Lebovy představy před námi pak vystupovaly ještě zřetelněji... Lebův hovor byl pro studenty silnější než všechny vitríny a stránky učebnic, ano, studenti měli rádi Lebovu výuku a zkouření hradební trávou se za těch dlouhých večerů v našem squatu z pryčen chvěli a jejich mysli se vkládaly do Lebovy mysli jako prsty do ran. Ale něco se stalo. Se světovým postupem naší slávy, s přibýváním naší slávy se to stalo. Záběry z našich her, záběry tančících dívek obletěly svět... byli jsme slavní... ale mnozí novináři ted už nepsali tak jako Rolf a jeho přátelé, kdepak, něco se stalo, v novinách ted třeba otiskli na první straně fotografii hrdého a vzpřímeného Leba v černém obleku, ovšem obklopeného skupinou našich dívek v rozevlátých jupkách a sukních, ozdobených stvoly naší trávy... Květinová komuna ve městě smrti... a jiné noviny zas pod podobnou fotku napsaly Harém starého žida a skutečně se o nás teď psalo hodně a začalo za námi chodit až příliš mnoho lidí... a někteří nám ted i nadávali... podle našich nepřátel jsme totiž pro své orgie nestydatě ždímali peníze z utrpení... a nepřátelé na nás dokonce poslali detektivy a berňák a finanční stráž. Ovšem, účetnictví nebylo silnou stránkou naší organizace. Naše silná stránka bylo nadšení. Začalo několik vyšetřování. Inspektoři dokonce vtrhli k našim stánkům a zabavili naše zboží. Budou prý zkoumat, zda snad není nezákonně nabyté, vyjádřili se. Hygienici, převlečení za turisty, odkoupili větší množství ghetto pizzy a poslali vzorky do laboratoří. Než přijdou výsledky, měli jsme zákaz prodeje. A přicházely další žaloby. Pozvánky k policejním výslechům jsme házeli, zmačkané do kuliček, všude možně.
Ale pro mě to nebyla dobrá doba. Já věděl, že do vězení nemůžu. Ale kam jít? Tehdy jsem dostal balíček. S dopisem a zpáteční adresou. Dopis pro mě? Snad mě někdo, tak jako kdysi Sára, zahlédl na fotografii jako Lebovu pravou ruku, napadlo mě, mně ještě nikdo nikdy nepsal, natož z Ameriky, šel jsem trávou, vedl jsem s sebou Bójka, otevřel jsem ten dopis a otevřela se mi cesta. Vážený spolupracovníku, vím, že Tvůj trest vypršel. Já našel práci v USA. Pracuji v několika státech a nepochybuji, že naše řemeslo má budoucnost. Hra, na jejímž vzniku ses kdysi podílel, má rovněž jistý úspěch. Jsem rozhodnutý vyplatit Ti určitý obnos jako projev vděku. Pokud chceš pokračovat v naší práci, ozvi se. S pozdravem A podepsaný byl pan Mára. Bójek strkal tlamu do obálky. Odstrčil jsem ho a hmátl tam. Cd-rom. Hidden and Dangerous Deluxe 5. Tahle hra! Tu hráli studenti Koménia snad nejčastěji. Já ne, na to nezbývala ani chvilička Dopis jsem už podruhé nečetl. Zmačkal jsem ho do kuličky a zahodil. Vítr ho odnese někam pryč, říkal jsem si. Právě tehdy za mnou přišel Alex. Seděl jsem u hradeb, osleplého, kulhavého Bójka na špagátě, zbyl z mého stádečka už jediný, chudák se svým odřeným obojkem. A najednou přede mnou stál Alex. A Maruška. Usmívala se. A Alex mi nabídl odchod do své země, do Běloruska. Nabízí mi tam práci. Jediné, co k té práci potřebuji, jsou data Koménia, totiž Lebovy a moje kontakty se štědrým peněžním světem, ukryté v mé hlavě a především v Pavoučkovi, flešce, té malinkaté technologické věcičce.
Podrobnosti se dozvím na místě. A Alex si sedl do trávy a Maruška stála, koukala na mě a já hleděl na ni a Alex mi vysvětlil, že situace Koménia je neudržitelná. Alex hovořil o obviněních ze zpronevěry, o daňových únicích, obviněních z vydírání, maření výkonu úředního činitele, pohrdání soudy, zabírání veřejného majetku, ničení veřejného majetku, narušování občanského soužití, také hovořil o paragrafu kažení mládeže a o mnoha dalších paragrafech, které se na vcelku poklidnou hladinu našeho terezínského života snášely jako pažraví kormoráni na bahnitou kaluž plnou rybí žoužele. A dodal, že podle jeho informací už bylo rozhodnuto a že přijedou bagry. Jak to víš? Alex ukázal směrem k hradbám, kde se v dolíku, písečné díře stíněné křovinami, povalovali pracovníci Radostné dílny, popíjeli a pokuřovali, měli padla a věnovali se svým starým zvykům. Kdy? Zítra. A Alex se usmál a opět pokynul k bezdomovné skupince. Zavřel jsem oči a uvěřil mu. Mentálové pořád courali mezi naším poničeným městem a mezi státem uznaným teritoriem Pomníku, měli oči všude, uši všude, pokud byla ta věc ve vzduchu, na spadnutí, museli se to domáknout. Když jsem oči otevřel, viděl jsem krásnou tvář Marušky, na okamžik podržela můj pohled, pak oči zavřela, v tom něžném pohybu jejích víček jsem prodlel, co to šlo, a pak jsem kývl. Alex mi podal klíč od letištní schránky a řekl, co v ní je. Upozornil mě, kdy a kde mám čekat spojku, která mě dopraví do jeho a Maruščiny vlasti. Řekl jsem Alexovi, že nejvhodnější spojkou bude Maruška... Koukáme na sebe. Ted nevím, co si myslí. Mně je jedno, že vy krachujete, říká Alex. Plán jste měli dobrý. J
Nevyšlo to. Neměli jste přízeň úředních míst. U nás je to jiný Uvidíš. Už bych radši, kdyby šel. Umínil jsem si, že před svým odchodem zajdu za Lebem. A snad i za Sárou. Řekl jsem Alexovi jo, ale stejně... co na to Lebo? Zeptat se ho musím. Když oba odešli, chytl jsem Bójka a přešel těch pár desítek metrů hradební trávou k mentálům. Povalovali se v trávě, došel jsem až k nim, strnuli. Tvořili rázem jedno ztichlé klubko děravých dek, hnátů v hadrech, výparech chlastu, směs očí, vlasů, vousů. Co bude? Někdo z nich se uchechtl. A seš na hromadě, kápo, vid?, slyšel jsem k sobě z díry sykat hlas. Vykračoval sis tu jako ňákej kápo, no ne? A je konec, vid? Co budeš teďka dělat, aha? Takže Alex se nespletl, říkal jsem si, je rozhodnuto, tohle je konec Koménia. A Bójka, který se mi třel o nohu, jsem pleskl po zádech, ať se pohne. Ale zůstal. K mému překvapení se ke mně z klubka natáhla ruka s lahví. Tak nečum, pod se vohřát, pičo, zamumlal někdo. Vzal jsem láhev. Sedl jsem si na okraj té jejich skrýše, komíhám nohama. Bójek žvejká trávu, čučí na mě. Tohle červený, to jsem vozil se Sárou, ona ho vybrala, to bylo dávno, aha, šlohli majetek Koménia. No, teď už je to jedno. Jo, chtěl jsem za Lebem, chtěl jsem vstát a jít burcovat Koménium. Ale časem jsem se sesunul do dolíku, šlo to samo, sjel jsem po zadku dolů. Od chladné země nás chránila vrstva novin, hadrů, cárů dek. Dýchali jsme na sebe. Pak někdo odšpuntoval demižon denaturáku. Moc už jsme toho nenamluvili. A ráno přijely bagry.
Toho dne brzy zrána se žluté a oranžové stroje prodraly rumištěm kolem Manéžni brány, v matném světle ranního šírání rypadla zlikvidovala kozí stáj... stroje drtily zdi a budovy, bagry a jekot sirény vyhnaly z pryčnových postelí naše studenty i studentky, rypadla projela do kuchyně, zbortila sporák na ghetto pizzu... někdo mě kopl do hlavy, jak se hrabal ven, trochu mě to probralo, hned se mi do mozku, otřeseného kocovinou, zakousla siréna, slyšeli jsme i vrtulníky... Kde je Lebo, dral jsem se z našeho dolíku maskovaného řídkým křovím, běžel jsem a zalehl, ze svahu vidím na budovu Koménia, vedle mne leží Jenda Kůs, starý chlap, možná to on mi včera podal pití... nemá smysl drát se dál, vidíme, že na Ústředním náměstí jsou všude černě odění členové komand, tam, kde se rypadla a bagry zakusují do zdiva domů, jdou členové demoličních čet v oranžových vestách a taky tu jsou sanitky... studenti v tričkách a trenkách, dívky, všichni v jednom chumlu, obklopení policajtama, jo, vedou je k autům... tu a tam se někdo pokouší vyběhnout někam do strany, ale tahle akce je připravená, každýho čapnou! I Velkou Leu! Ohání se kolem sebe obrovským kružidlem, buší do nich z výšky, hodí na ni síť, ta ji sevře a už mají Leu na zemi... očima hledám velkého chlapa, Lebo, ten by se rval, nedáme ani cihlu, ani pryčnu, jeho řeč... zdrhl snad někam mezi domy, krytý svítáním, anebo naopak dostal pendrekem do hlavy, proti přímýmu úderu je každej krátkej... nejspíš ho odvlekli do auta jako prvního, on jistě bránil své lidi... teď! Na okamžik se nad černými zády členů komanda mihl plavý cop, Sára? Většinou jdou do sanitek dobrovolně, aspoň že sanitek... antony totiž ani nikde nevidím... policie obklíčila budovu Koménia, vedou teď ženskou... a to se musím smát, Kůs taky vyprsk... teta Fridrichová v noční košili vypadá obrovská! Nese si to mezi policajtama docela graciézně a teď zvedá ruce nad hlavu, jako že se jim vzdává!... Kch, kch, chechtá se potichu Kůs, šmírujeme ten poslední děj Koménia mezi stébly trávy... vypadá to srandovně,
ti policajti a felčaři všude, kvůli našim pár babkám... pak hodí přes záda Fridrichové deku... ostatní stařenky nevidím, snad už jsou posedané v sanitkách... no jo, ale co Lebo, třeštím oči, až to bolí... naše Bělorusy nikde nezahlídnu, to mě ale neudiví. Nad Ústředním náměstím ještě zakrouží helikoptéra, mizi někam po nebi, je po akci... Plně obsazené sanitky a doprovodné policejní vozy se pomalu rozjíždějí, z náměstí a okolních ulic je slyšet jen povyk členů demoličních čet, jdou s pajcrama a hákama ve stopách bagrů, a tak se rozhodnu a přikrčený běžím ze svahu, což je, po všem tom chlastu, možné jen díky celkové závrati té chvíle. Jo, ze svahu jsem kozí cestou na náměstí hned... Smykám se mezi padlými trámy a kusy zdiva, vyhýbám se chlápkům v oranžových vestách, svítí v šeru, pár policajtů je tu pořád porůznu taky... kradu se blíž a blíž, dveře Koménia jsou dokořán, tudy je vyvedli, studenty... Lebo, jsi tam? Hej, Lebo, vykřiknu už na plnou hubu, chci do chodby... Všude kolem rachotí stroje, rypadla bagrů drtí cihly a trámy, hromady cihel a střešních tašek, tohle je teda funébrmarš, divná kutálka, říkám si, poslední vojenská hudba města... sem chlapi s hákama ani fízlové ještě nedošli, vklouznu do chodby Koménia, zakopnu o tenisku, svetr, věci, co popadaly z odvlečených, světnice pryčen je ještě zalklá dechem spáčů, deky se válejí všude po zemi a už jsem v počítačovém kumbále za prkny, už nějakou dobu vím, co tu chci dělat, dělám to hned. Já totiž musím smazat všechny svoje otisky z počítače, do kterého jsem tu dny a noci bušil, já totiž už do báně nechci, nemůžu, všude se tu válejí notesy, diskety, cédéčka, všechny ty krámy, z toho všeho otisky neutřu, to nedokážu, tak... popadnu Hašku lihového ředidla, co je pod stolem, a ještě hopem na chodbu, tady mají tety věci na uklízení, beru všechna ta ředidla, ještě láhev lihu... jen jednu věc z toho stolku schmátnu a strčím do kapsy, je to kus papíru, kus lesklé obálky, sem jsem ji pohodil, je na ní americká adresa pana Máry... Tu game jsem nikdy nehrál
a ani nebudu, myslím si... zátku láhve servu nehty, polejů to všechno, jeden škrt a plamen letí do výšky, já vůl, škvařej se mi chlupy, ruce mám hned ožehlé, bolí to, až se mi zdvihá žaludek... škvaří se i umělá hmota, plameny lezou po prknech, nevěřil bych, dřevo se kroutí do sebe a prásk! To bouchla láhev, drobné, žhavé střepy letí kolem, když zas otevřu oči, tenké jazyky plamene se vsakují do pryčen, dřevo praská, kopnu do stolku, tápu místností, kloužu po dece, je tu už všude plno kouře, to zakničení, sten mě poděsí, zpod deky se vysune ruka, uslzený obličej, brejličky. Pojď!, chci křičet, ale taky jen kničím, ženu Rolfa před sebou, leze po čtyřech, nemůžu přes něj... v zádech cítím vedro, palandy z pryčen se hroutí... nakopnu ho, Rolf skáče po jedné noze, tlačím ho ven, na chodbičce se zalykáme, popadáme v tom kouři dech, dere se zpátky, drží se dveří, ukazuje, neslyším ho, nerozumím... Někdo tam je?, ptám se v záchvatu kašle, už jsme venk u . . . jeho vyděšené oči, mám taky plné oči slz, kouř, je pozdě, jestli někdo zůstal uvnitř, tak je pozdě, víme to oba, vystrčím ho ven, skáču za ním, motá se, trouba, běží jim do náruče, v trenýrkách, za chvíli ho mají, určitě. Vtulil jsem se mezi šutry z pobořené zídky, pořád jsem zíral ke dveřím Koménia. Nejspíš jsem čekal. Vydere se někdo ven? Měl jsem světnici pryčen nejdřív prohlídnout. Poldové blbý! Nic neudělají pořádně! Měl jsem to tam prohlídnout! Vím to. Nějaký ostrý kámen mě tlačil do zad, nechal jsem to tak. Hlasy se blížily. Chodili mezi troskama, chlápkové v umělohmotných přilbách a oranžových vestách, krotili malé ohníčky, strhávali trosky hákama. Ke Koméniu ještě nedošli. Mě nenajdou, říkám si. To není možný. Splýval jsem s haldami ruin, kouřícími troskami. V prachu, který pokrývala drť z cihel, byly všude stopy po autech. No, Sáře museli dát nějaký zklidňující medikament!, na tu její vzteklost!, tu jen tak do auťáku nezasunuli, to je jasný.
Skrz popel a prach, které ulpěly na popálené kůži rukou, se cukalo ožehlé maso. Nic vážného. Slinama jsem ale nešetřil. A vtom mnou projel úděs a úlek, až jsem se zkroutil, hmatal jsem ožehlýma prstama po kapsách, jo, mám ho, je tu. Můj Pavouček. A klíč od letištní schránky taky. Tam máš čepici, bundu, dobrý boty, teplý kalhoty, ponožky, vykládal mi jak nějakýmu dítěti pod vánočním stromkem nebo kde. U nás je zima, říkal Alex. Spojka, o které bude teprve rozhodnuto, na tebe bude čekat v Praze na letišti. Za úplňku, řekl Alex. jindy to k nám nelítá, vysvětlil. A smál se. Doplazil jsem se kozí stezkou k dolíku v křoví a zůstal tam. K večeru se přilajdalo pár ostatních. Většinou byli z požáru nadšení, nejspíš se jim líbila změna. Někdo mi dal na popálené ruce mast. Kdysi dávno vybrali armádní sklady, ta mast byla odtamtud. Smrděla vojskem, to jo. A chladila. Když mi slepec skočil na záda a začal mě mlátit, protože jsem k šibeničce odvedl jeho bráchu, všichni se smáli a sundali mi ho z hrbu. Tohle tu o tobě říká každej, povídá mi Jenda Kůs, z toho si nic nedělej, akorát se vytahujou. A i kdyby, tak co?, houkl Kůs po ostatních. Dyž vodved, tak vodved. Byl vodsouzenej, byla to jeho práce, co moh dělat? Dělali byste to samý. Hm, hm, chvíli mručeli, než někdo zas otevřel demižon. Těch měli poschovávaný zřejmě nepřeberný množství. Taky armádní zásoby. Když s nima budu žít v zemi, nechají mě. Čekám na úplněk, čekám, až bude měsíc plný, jo, kulatý jak obličej Marušky. Byl jsem v díře ve svahu rád, ruce se mi hojily. Někdy v díře spal i Kamínek.
A vágusové nosili zprávy, Jo, hledaj tě!, kch kch kch, hihňaj se, to se jim líbí, že jsem jim vděčnej. A Lebo? Zdrh se švédskou kočičí, stejně ji píchal, říká někdo v díře. Jo, starej Lebo! Válej se teď někde v Karibiku, chacha. Na Leba nikdo nemá. * Kecáš, pičusi, Lebáka vzali po palici jako prvního! Viděl jsem ho v sanitce, říká někdo. Měl hlavu vod krve, byl zafačovanej! Kdo by ji nechtěl, volové? Kočici? Švédku? Starej Lebo vybral prachy, než je schlamstnul stát! Dobrý! Zůstal tam, říká pak někdo. V Koméniu. Je na škvarek. Uzemnili ho jako prvního. Rval se. Dostal do palice a svalil se. Ve světnici pryčen. Než se pro něj vrátili, byl na škvarek! A Rolf? Kde je Rolf?, ptám se teď. Nevědí. Ten je nezajímal. Ale zvědové hlásí, že pro spoustu studentů Koménia si prý přijeli rodiče ze všech blízkých i vzdálených koutů civilizovaného světa. Ostatní vzali pingly na záda, zamávali kreditkama a pasama a vyrazili po svých. Ňákou dobu tu můžeš bejt, ujistí mě Kůs. A Lebo? Prošťárat trosky Koménia a ujistit se o Lebovi, třeba ho i v noci pohřbít, to, co z něj zbylo, jsem měl ty dny v úmyslu, nebylo to ale možný, byl tam policejní zátaras a u něj hlídka. Nikdo v těch troskách nesměl smejčit. O mentálech a že seberou úplně všechno, věděl v Terezíně i okolí každej. Měsíc rostl, hlídal jsem to každou noc. Co Lebo? A co já? Vždy mi z těchhle otázek vyšel smutek a jistota, že musím pryč. A jednou, když se kolem malého ohýnku zas handrkovali a tahali o to svoje strašný pití, vylezl jsem a opatrně si to šinul kozí stezkou, viděl jsem, že tam, kde dřív stály domy, jsou stroje, válcovačky, planýrovací stroje rozjíždějí trosky, strhávají základy
domů do jam, bourají zdi a zídky, místo Ústředního náměstí tu ted byla pláň posetá troskami, tam, kde stálo Koménium, nebylo nic, jen stroje ve tmě. Běžel jsem zpátky. Stál jsem nad dolíkem a dýchal. Koukl jsem nahoru a jo, měsíc byl skoro zralý. Sedl jsem na zadek a zajel do dolíku, do naší díry, byli zticha. He, co je? Pečou maso, cítím to a ted vidím, jo, v hlíně se válí starý rozedřený obojek, ve stínu za hromádkou větví se něco blejskne, růžky, to je Bojkova hlava. Ne, řeknu. Hele, poslouchej! Někdo mi strká flašku skoro do krku. Vojtek viděl Leba! Rusáci ho unesli!, poulí bělma slepej a ostatní se chechtají. A slepec dupe a zuří. Bojkovu hlavu vtáhl někam do stínu Kůs. Nebudu o tom mluvit, oni jedli kozy, ještě když jsem venku chodil jako kápo. Ted jsem s nimi, protože mi to dovolili. Tak mlčím. Leba unesli Rusáci, řve slepec. Nechtěl odsud, bránil pozice, tak ho unesli do Moskvy jako Dubčeka, ty kurvy!, řve slepec a mlátí kolem sebe. Haha, Vojtek všude vidí Rusáky, protože je magor! Rusáka poznám podle čuchu, dycky! Rusáci byli poslední lidi, co kdy viděl, tak je čuje všude, hahaha! Dojde mi to, aha, každý ví, že Vojtek byl pyrotechnik, asi teda špatnej, oči mu vypálila rachejtle při bratrském ohňostroji na oslavu sovětské invaze v šedesátým osmým. A tehdy Terezín přebírali Sověti. Slepec zuří, mele svoje nesmysly, jako ostatní ho popadnu, držím, sem tam ňákou dostanu, takhle se mi z hlavy vyplavuje pohled na Bojkovu hlavu.
Seděj na Vojtkovi, ležej. Někdo mu k ústům tiskne láhev. Lezu ven. Za mnou leze jenom Jenda Kůs. Je mu jasný, že jdu. Je rád. On tu nechce žádné rozbroje. Na, podává mi něco v zablemcaném alobalu. Maso na cestu, povídá Kůs. A taky mi podá láhev červeného. Měj se. Měj se. Sotva jsem vykročil, hmatám jaktakž zahojenými prsty po kapsách, klíč i Pavotiček, moje poklady, mám je, klušu rumištěm, vklouznu mezi bodláčí a kopřivy, tady znám každé stéblo, mizím Manéžní branou, pryč z města, na silnici, a tam vlezu do škarpy. Nikde nikdo. Pohnu se, jdu. Policajtské auto zastavuje hned u patníku. Krčím se přímo pod ním, splynu s kopřivama. Ani se nehnu, dbám, aby láhev necinkla. Je slyšet bouchnutí dveří, v autě chrčí vysílačka, policajt vylezl, močí do škarpy, cítím víno, moč a noc, ani se nehnu. Odjedou. Proud aut je teď nějak řídký. Vylezu na silnici. Ranní šírání. A vidím světla. To je Praha. A svítá. Vytáhnu z kapsy ten kus papíru, obálka s adresou pana Máry. Přece jen. Může se hodit. Tak si ji zapamatuju. Kde to tvoje Bělorusko vlastně je?, ptal jsem se tehdy Alexe. Mezi Polskem a Ruskem. Aha! A teď udělám krok a Vítejte v Praze, kde je váš život dobrý, zaševelí mluvící cedule, kde je znak města, prásknu po ní lahví, pár střepů padne na silnici, vycházející slunce se do nich hned opře, blyští se na střepech jako tehdy na metálech mého táty... to bylo dávno.
7. Dunění. Otevřu oči, ale bdělý ještě nejsem, vřískot trumpet a umtata umtata bubnů, vojenský pochod, 1. máj, oslava Dne vítězství, přehlídka vojsk, co je tohle?... vyskočím, chci ze snu, škubem, nejde to... vojenská muzika, slyším ji z okna... jo, otevřu ho, síla zvuku, hluboko pode mnou pochod jednotek, na široké ulici... vojenská hudba, lesklé trombony, tamboři, snad celá četa, bubny řemeny připevněné k tělům, jak to má být... dál rázují šiky pěchoty, polní uniformy a lesknoucí se bodla... opřu se hlavou o zeď, nadechuju, vydechuju, vzduch zvenku ochlazuje. I Im. Posadím se na posteli, okno, stolek, tohle je hotelový pokoj, v jednom už jsem kdysi byl. A ted už vím. Praha, já konečně v ní, mávám na taxíka, to mě naučila Sára. A pak letiště. Jak to bylo? Venkovan zedraný bodlákama ze škarpy. Bolavé ruce obalené hadrama. Tady je to každému jedno. Letiště je obrovské, celá hala prosklená, zářivá. Skříňky, zavazadla? Tam, mávne někdo. Jdu, klíč od Alexe pevně tisknu v kapse. A Pavoučka. Má uniformu. Jo, lekl jsem se, vyděsil, ještě před chvílí jsem uhýbal před proudem policajtský moči. Hnědé, narudlé vlasy, veliké kulaté oči. Je to ona. Maruška mě vzala za ruku. Směje se. Cítím, že jsme spojení. Vezme mi klíč a otevře skříňku. Kalhoty, bunda, boty, další věci, přesně jak říkal Alex. Nesu tu naditou igelitku chodbou. Jde za mnou. Záchody. Jdi dovnitř, převlíkni se! Co když někdo přijde? Nepřijde. Myl jsem se. Začouzený požárem, podrápané, bolavé ruce. V tašce je taky tričko, košile, všechny tyhle věci. Vešla za mnou, najednou toho bylo moc, její vůně, sladkost
dechu. A já v díře, ten požár, dlouhá cesta škarpou. Co bude teď? Kam to jdu? Já skoro nikde nebyl. Zvedá mi ruce, kouká se zblízka. Sáhne do brašny, co má přes rameno. Ted mi ruce myje, to jsem nikdy nezažil, je jemná, natírá mi ruce, paže, tam, kde jsou ožehlé, mastí, zaváže mi je suchým, čistým obvazem. Pak mi vyhrnula rukáv, bodla do mě injekci, když jehla pronikla paží, zhouplo mě to v kolenou. Pak mi kolem zápěstí zacvakla pouta. Nech všechno na mně, povídá, jdeme chodbama, vede mě. Procházeli jsme kontrolama, byl jsem jak duch. To ona měla všechny papíry, dokumenty. V letadle jsem asi celou dobu spal. Hotel jsem taky vnímal matně, zase jsme šli chodbama. Výtah. Stoupáme. Pouta už nemám. A ted tu jsem sám? Kde? A kde je Alex? Prohlídnu to tady, jedu zafačovanýma dlaněma po pevných stěnách. Koberec v tomhle pokojíku je opálený, rýhy, něco tu někdo vlekl. Koupelna, špína, v odtoku cucky, chemický smrady. Jakýsi nářadí, kleštičky, dráty, na podlaze, na židli u vany. Hnědý šmouhy na závěsu. Mně to nevadí.. Ale se Sárou pokoj vždycky voněl čistotou. A co. Třeba tu taky někdo obchodně podniká. Jdu k oknu, vojenskou hudbu zas pohlcuje dunění. A blíží se. A ted mi to dojde. Utekl jsem z pevnostního města, dokázal jsem to skrz ruiny a oheň. A vyšetřování se mnou nemůže být zavedený, hotovo. Dobrý. To všeotřásající dunění je blíž. Kouknu zase ven, tak širokou ulici jsem v životě neviděl, pochodují tam pluky, vojíni házej nohama.
Jo, to dunění je tanková paráda, za pěšími pluky jedou tanky, v Terezíně na přehlídkách tanky nebyly, tam by rozrušily dlažbu, a do Prahy mě táta na přehlídku nikdy nevzal, zas sednu na po stel, říkám si: Co Lebo? Co tety? Co studenti? Co všichni moji lidi? A nevím. Z otevřeného okna jde hluk, který vydává obrněhá vozba, a taky vítr a teď mi na tvář dopadlo pár sněhových vloček, do dveří vejde Maruška. Obleč se, říká. Je tu zima! Kde jsme? V Minsku. Jíme v podzemí hotelu. Má spánkem vyhlazené tváře, rudé vlasy jí padají na ramena. Ryby, párky, vajíčka, chleba. U stolu, kde jídlo vydávají, je fronta. Maruška si ale může nabrat, kolik chce a kdy chce. Aha, to ta uniforma. Nejsou tu okna. Svítí tu pár lustrů. V rohu místnosti je televize. Vedle nás je stůl, chlápci, býčí šíje, hlasitý hovor, některým skrz umělohmotné bílé košile prosvítá tetování, chlapci popíjejí pivo, šampaňské. Mluví rusky nebo mi to jako ruština zní. Nikde tu nevidím turistické typy, rodinky, které znám z Terezína. Další stůl pro sebe zabraly mladý holky. Vysoké kožené boty, šortky. Košile, kožené vestičky přes nahá prsa, šminky, šperky. Taky nevypadají jako turistky, spíš že tu dělaj. Cpou se. Jíš kaviár?, říká Maruška. Já jím vždycky všechno, tak kývnu. Chceš pelmeně, nebo draniky? Co je lepší? Draniky jsou naše, běloruský. Oboje chutná výborně a máme jich tu spoustu. Uklidním se až po chvíli. Hele, Maruško! Cos mi to bodla? V Praze? A dík za ty ruce, vytrčím zafačované dlaně.
Něco na uklidnění. Z brašny, kterou hodila vedle sebe na židli, vytáhne plátěný pytlík. Vyklepne z něj modrou pilulku a podá mi ji. Co to je? Něco na povzbuzení. Sama taky jednu snědla. To je armádní uniforma?, zkoumám Maruščino sukno. Dotýkám se jejího rukávu. Ne, vrtí hlavou. Jsi policajtka? Jasně že jsem chtěla k policii nebo do armády. Ty svině mě ale nevzali. Tohle je uniforma ministerstva cestovního ruchu. Aha! V Praze jsem studovala cestovní ruch a služby. Proto umím česky. To je zajímavý! Budeš ještě jíst? Jo. Tak dělej, půjdem. Kam? Uvidíš. Bude tam Alex? Uvidíš. Zvedá se, odstrčí židli. Vzala brašnu ze židle, hodila ji přes rameno, jdu za ní, kouknu ke stolu holek, už se vypařily, jsou pryč. Ta její brašna má v rohu červený kříž. Aha, zdravotnice. A ten její Alex je medik, no, to sedí. Vyjdeme na obrovskou, širokou ulici před hotel. Vojáci už jsou pryč. Na chodnících je sem tam poprašek sněhu. Ne že bych se přímo rozechvěl zimou, ale vítr, co se do nás opře, je cítit ledem. Maruška má přes uniformu plášť, zelený
s výložkama. Má vysoké kožené boty, podobné jako já. Narudlé vlasy schovala pod baretem. Jsem Alexovi vděčnej. Za ni, to je jasný. A taky za to odění, které pro mě uchystal. Jsou ty hadry jeho vlastní? Jsme stejně velký. Jo, svetr, bunda, to všechno je moc fajn. Moje teplákovka, kartáč a pár věcí od tet, to všechno zůstalo v ohni. Ostatní věci na záchodě na letišti. Nikdy jsem moc vlastních předmětů neměl. I ted mám vlastně jen jeden. Pavoučka. Hřeju lesklou kovovou součástku v kapse kalhot, jdeme a je nám teplo. Tohle je třída Hrdinů, mávne před nás Maruška, kloužu po nedohledné ulici očima. Na domech, tady na třídě Hrdinů, jsou veliké portréty důstojníků. Jsou obrovské. Barevné. Placaté čepice, medaile, epolety, tohle všechno. Tak přes šest pater, počítám. To by se tátovi líbilo. Ale musím se smát. Do každého z těch baráků by se totiž hravě vešli všichni obyvatelé našeho rozmláceného podhradí i s kočkama, psama a kozama. Celý náš squat. Radostná dílna, všechno. Třídu Hrdinů pokrývá rozdupané bláto smíchané se sněhem, tanky tu kaši rozjezdily, vojenská hudba je ted slyšet z velké dálky. Skrz vločky, chumelí. Ted jdeme navštívit Marka Isakijeviče Kagana, povídá Maruška. Pro mě za mě, myslím si a je mi to fuk. Tohle se mi líbí, vykračovat si s ní v cizím obrovském městě. Maruško? Hm? Je mi ohromně fajn! Chceš ještě? Zaloví v brašně, oba si zobnem. Byla to dlouhá cesta, povídá Maruška. A kam jdem?
Do Muzea. Tak jo! Do Muzea se těším, moc! Neřvi. Nikdo nekřičí. Promiň. Jsem rád, že mě vede. Ne jako na letišti, v poutech, chodbama. Ted mě vede jen klidnýma pohybama boků. Jdu vedle ní. Je to vážně úplně nádherný. Uklouznu, málem sebou seknu. Jo, občas je tu na chodníku kousek ledu. Ale až na ten led, kupku sněhového bahna jsou všechny ty dlouhatánské ulice, kudy jdeme, čisťounké. Ne jako v Praze, o rozmláceném Terezíně ani nemluvě. Zahnuli jsme ze třídy Hrdinů, Maruška říká, jak se to tu jmenuje, pouštím to z hlavy, pořád to samé, vozovka, široké chodníky, ohromné domy, tu a tam ve výšce rudé transparenty. Před tím prvním se zastavím, připomíná mi terezínskou předprseň, jo, podobnou věc jsem viděl naposledy před basou. Na některých transparentech jsou žluté hvězdy, tu a tam vlaje rudý prapor. Docela příjemný je to jejich plápolání v jinak šedivých ulicích. Žádné davy tu po ulicích nekorzujou, chodci jsou proti všem těm velkolepým domům maličký. Pamatuju, že ulice v Praze jsou všelijak pokroucené, tady je před sebe vidět dodaleka, každého jde spočítat. Jdeme zas pod nějakým tím ohromujícím palácem. Matná žluť velikýho domu se ztrácí ve výšce, ve vločkách. Maruško, počkej! Zakláním hlavu, protože něco takového neznám. Líbí se ti?, povídá Maruška. Taky se zastaví. Jo! Tak to bys měl vidět Televizní palác na Komunistický ulici. Nebo Palác pozemních vojsk, to bys koukal! Co je tohle? Trne mi vzadu v hlavě.
Tohle? Palác Ústředního výboru strany. Palác KGB je ale taky takhle velikej, nemysli si! Na rohu téhle ulice je dav lidí. Chlápci mají bundy s kapucema jako já, některý legrační ušanky nebo veliké kožešinové čepice. Takovou bych teda nechtěl. Dav je v pohybu, rozlévá se po obou stranách ulice. A Maruška zastaví. Slyšíme křik, rány, to jsou dělbuchy. Stojíme na zledovatělém chodníku, nejsme sami. Už tu stojí pár dalších chodců, koukají před sebe na dav tak jako my. A některý jsou pěkně nervózní. Starší paní v květovaném šátku s taškama v obou rukou si stoupne před Marušku, postaví tašky na zem, zasalutuje a něco Marušce rychle povídá. Maruška pokývne, ukáže jí směrem k davu a ta ženská zas popadne tašky a rychlýma drobnýma krokama se tam vydá. Co chtěla? Ptala se mě, jestli může projít. Myslela, že jsi policajtka, vid? A ted slyším hlas z megafonu, vyzývá nás, ať odsud rychle zmizíme, tomu rozumím. Běží proti nám, snad se prodrali davem, nevím, běží proti nám muži se štíty a pendreky, jeden míjí ženu, kterou do té mely poslala Maruška, lehce švihne rukou, žena se válí po ledu, tašky kolem ní. Muži se zastavili uprostřed ulice a opřeli před sebe štíty. Ohlídnu se, za mnou stojí pár mladíků s dlouhými, dřevěnými holemi. Pár dalších přibíhá. Kdosi mrští plechovkou, třískne o štít, kolem policajtů je oblak dýmu. Maruška mě chytne za loket. Otočíme se, dereme se pryč, uhýbají, nechají nás. Za rohem je klid, stočíme se zas do nějaké té sáhodlouhé ulice, rázujeme pod ohromnýma barákama, jestli tu jsou hospody, zkusil bych tam s Maruškou jít. Mohli bychom spolu víc mluvit, říkám si.
To byla demonstrace, povídá mi Maruška. To je ted pořád. Toho si nevšímej. , i Nebudu! Pojď do hospody! jsou tu? Máme úkol. Aha! A kdo je ten Kagan, Maruško?, ptám se, jméno mi utkvělo. je taky z ministerstva. Přivítá tě jako zahraničního odborníka. Na co? Na revitalizaci pohřebišť. A tak to jo, povídám. A ty ho znáš dobře, toho Kagana? jo, velice dobře.
8. Pořád rázujeme po nějakých těch nedohledných, rovných ulicích. Někde svištěj auťáky, někde ne. Ulice mi splývají. A čas? Snídali jsme, obědvali? Nevím a ptát se nebudu. Nevím ani, kde jsme, a je mi to úplně jedno. Její brašna mě bouchá do boku. Jo, tak jsme u sebe blízko. Má hlavu k mému rameni. Zpod baretu jí vlasy kloužou ven. Chtěl bych se těch vlasů dotknout. Jdeme, pořád jdeme, já žádný město, mimo mého rodného pevnostního a pár pražských záblesků, neznám. A proč jsem ted v tom Minsku tak ostražitý, pořád připravený uskočit? Vždyť ty paláce jsou nádherné. Rovné, dlouhé, pevné zdi. Ale vím, co mě mate. Je tu na mě vidět ze všech stran. Jako na Ústředním náměstí. No jo, jenže v Terezíně jsem uvykl pásům hradeb, průlezům mezi nimi, katakombám, v Praze jde většinou vlízt do nejbližší zakroucené uličky jako do rukávu. Tady jsem pořád vidět. Kam bych se tu schoval? Do baráku? Ty baráky maj zamčený vchody?, ptám se.
Na to dbají domovnice. Děžurný. Tohle město mi začíná jít na nervy. Hele, Maruško, cože je Minsk tak pravoúhlej? Jako nějaká stavebnice. Je postavenej znova. V Praze vám vybombardovali pár baráků, pche, to nic nebylo! Tady co nerozstříleli a nerozbombardovali nacisti, dorazili Sověti. Po válce se začalo stavět znova. Už žádný mrňavý tmavý uličky, aby lidi žili přikrčený jako krysy v kotcích. Ne, pěkný široký třídy, chápeš? Aby všude mohlo slunce. Odpusť, ale Praha je pěkně špinavá a smradlavá. Není! Tady je to divný. Tohle, co vidíš, je Sluneční město. Po válce to byl projekt pro budoucí, šťastný lidi, chápeš? Postavili jich tu víc, těch Slunečních měst. Místo těch vypálenejch. Ale pro každýho ty Sluneční města zas nebyly, to ne. Ne? Na kraji každýho Slunečního města je pohřebiště, víš? Nevím. Ale to bys měl vědět. Vždyť kvůli tomu jsi tady.
Jo? Do prdele! Kvůli demonstracím tu nejsou žádný taxíky. Krosnem to teda podchodem, jo? Jak myslíš, Maruško! Ty to tu znáš. Stojíme, čekáme, chceme přejít ulici. Výlohy obchodů chabě září. Ted je tu šero jako v té hotelové jídelně. Mraky nad námi jsou pořád napité, připravené pouštět vločky. Mezi auty se objeví mezera. Přeběhneme. Sejdeme ulicí k podchodu. Jsou tu všude kytky poházené na zemi i v květináčích, věnce, hoří tu svíčky. Maruška mě vede davem, kdo neuhne před její uniformou, do toho strčí ramenem. Z betonu jde chlad. Někdo brnká na kytaru. Pár lidí si navzájem připaluje svíčky. Za nimi je tma, tam zeje podchod jak tlama.
Jo, odtud jde zima. Vítr z toho podchodu smýká plamínkama svíček. Maruško, hele! V podchodu se mihl potkan. Svíčky hází stíny někam nad něj. Ted v šumu, který vydává dav, rozeznávám slova. Kdosi tam říká jména, ženská jména. Lidé kolem se křižují a uklánějí po pás. No, tím podchodem se asi taky dál nedostaneme. Popadla mě za ruku, jen syknu, vleče mě davem, vrážíme do lidí. Zastaví nás rakev. To směrem k ní se všichni klaněli. Kolem rakve jsou žluté a červené kaluže vosku. V rakvi leží dívka. Má bílé šaty. Ne, jsou stříbrné. Princezna. Dlouhatánské vlasy, čelenka plná perel a blyštivých kamínků, jo, pěkně vypadá. Nakloním se nad rakev, dívám se jí do tváře. Je to figurína. Je umělá. Maruška mě pořád drží za ruku, pomalu rakev obejdeme. Ted jsme přímo u podchodu. To je nevěsta, viděl jsi nevěstu, šeptá mi Maruška. V podchodu taky plápolají svíčky. Těm holkám, co tu umřely, se říká nevěsty, říká Maruška už nahlas. Bylo jich padesát tři. Za války, jo? Ale vůbec ne. V devadesátým devátým. Cože? Byl tu koncert. Bezvadný kapely, taky Mango Mango, ty úplně miluju, říká Maruška. A ukazuje na stěnu. Záře svíček. Rýhy v omítce. Ne moc vysoko. Tady všude drápaly nehtama, povídá Maruška, dav je rozmačkal o stěny, o mříže, tam dál, máchne rukou, jsou mříže, udusily se a ušlapaly. Měly všude strašný rány od podpatků. Na koncert si každá holka vzala ty nejhezčí šaty, to je jasný. A tehdy se nosily hodně vysoký podpatky. Říká se jim jehly, jsou hnusný. Takový já nikdy nenosila. Taky jsem na ten koncert šla. Bylas tu, jo?
Podchod je dlouhý a temný. Jsem rád, že mi Maruška vypráví o svém životě, ale už chci pryč. Jo, jdu k podchodu, ale najednou potkám kámoše! Náhoda. Ukradli někde sud piva. Aha! Šla jsem s nima. To bylo moje štěstí! Začala bouřka. Lidi z koncertu utíkali na metro. Sem do podchodu. Dav se tlačil na mříže, další lidi se pořád drali dovnitř, nevěděli, že mříž je zavřená. Tehdy tu ušlapali i dva tři milicionáře. Je to možný? No je. Je to důkaz, že fakt šlo o náhodu. Že nějaký blbci jen zapomněli otevřít mříž! Že ten masakr prostě nezařídila vláda, aby rozehnala mládež, chápeš? Nechápu, koukne na mě, tak kývnu. U země se mihnou černé stíny. Zajímalo by mě, jestli se Maruška bojí myší. Ale spíš ne. Víš, kolik stojí výcvik takovýho milicionáře? Jen mávnu rukou, jako že to je jasný. Krve tu prej bylo po kotníky, říká Maruška a taky mávne rukou. Vsákla se dolů. Do podzemní řeky. Pod náma teče Němiha. A právě na týhle řece byl založenej Minsk. Aha! Krvavé břehy Němihy, píše se ve Slovu o pluku Igorově, to / ví znas ? Nadechnu se, že jí po pravdě odpovím, vyjdeme ale z podchodu a polkne nás metelice, svištící vítr vyhazuje do vzduchu kupy sněhu, hmatám před sebou bílou mlhou, kolem nás proletí rudá cedule, třískne do chodníku, stojím, plivu sníh. Kde jsi?, vyplivnu sníh z pusy. Svistot větru přehluší hučení motorů, náklaďáky, vynořují se z mlhy, zastavují, vyskakují z nich zachumlané postavy, vojáci. Teda tady si ani na chvíli neodpočinou, sakruju v duchu, ona ví, co teď a kam jít, pořád mě vleče, držíme se za ruce, vítr mete
sníh všude kolem nás, jdeme podél zdi, další ulice a další ulice tady jsou ty náklaďáky už taky, jo, slyším povely tlumené větrem, dupot bagančat, jak se mužstvo rozbíhá ulicí, zapadneme do průjezdu, slyším, je to možný?, Maruška se směje, opřeme se v tom průjezdu o zeď. Chtěl jsi do hospody, chtěl?, říká. Jo. Co ten tvůj Kagan? .
. v
I
Můj Kagan počká, teď stejně nemůžeme ven, už se směje jen tak do dlaně. Čemu se směješ? Tobě. Proč? Je to sranda, neumíš chodit a nic a seš náš expert, je to sranda, no! A to ještě neví, že já v hospodě ještě nikdy v životě nebyl, říkám si. Zvedne ruku a ukáže na stěnu, aha, zvonek. Tak se chystám zazvonit. Počkej, povídá, vytáhne z brašny pytlík, zaloví, zkousnem prášky. Třeba to tady jí každý. Zvoní, stojí na špičkách, drží na zvonku prst, vůbec ne dlouhý a tenký a nervní, jaký má ten její Alex, prstík Marušky je docela obyčejný, s nahým, lakem nepohňácaným nehtem, tiskne zvonek, dokud se dveře neotevřou. Vejdeme do chodby, je tu ticho, otevřou se další dveře, vidím schody. Světlo, teplo, hudba, lidský hovor, burácení z televize. Jdeme po schodech dolů, vichr, sníh i mlha, všechno to z nás krápě. Salodky falvarek, Sladký dvůr, čtu slova na růžovém neonu, jsme v baru. Dáš si čaj?, říká Maruška. Nebo co? A zas vidím lidská záda, lidé se tlačí v rohu baru, před televizí, mluví v ní bledolící kníratý chlapík v uniformě, zvuk tu
mají naplno, chlap v televizi otvírá a zavírá pusu, ale oči má bez života, jo, jak bratranec té figuríny v rakvi, té nevěsty, pisknu, chci jí to říct, Maruška mi hned vrazí loket do boku a vyso ký chlap přede mnou, taky v uniformě, kožák má přes ni, jo, takovýhle to je týpek, hned se na to moje prsknutí otočí, mračí se... Ted se nesměj, říká mi Maruška do ucha, to mluví náš pre zident. A lidma kolem televize projede vlna a samý užaslý Uch! a Ach! a já to cítím jako náhlou vlnu zděšení a vzteku. Ty jo! Právě vyhlásil stanný právo, durak, povídá mi zas Maruška. Jo? Fakt? A co to znamená?, zajímám se, protože toho čaje se stejně asi hned tak nedočkám. Ted jsme se nerozmluvili jen my, tak asi proto někdo zvuk televize zesílil, jde ted na plný pecky a já už uvyklý ruštině, protože ten prezident mluví rusky, slyším to, co všichni: „Německý pořádek se formoval celá staletí a nejvyššího bodu dosáhl za Hitlera," hřímá bledolící chlap na obrazovce, „a za Hitlera nebylo všechno špatné. Tak nyní chápeme naši prezidentskou vládu v Bělorusku," a ted z toho houfku před televizí vyskočí chlapík, jako běsík jediným úderem srazí burácející televizi na zem, kope do ní a mlátí, hlasy se rozšumí, někdo křičí, jo a pár lidí se směje. Někdo tleská. Malý chlápek se prosmýkne místností a hop!, stojí na baru. V ruce má papír, Ticho!, křičí někdo... bude recitovat... Maruška mě zatahá za rukáv, ukazuje bradou ke dveřím... Cože, zas chceš vypadnout? Do tý sloty? Dem odsud, povídá mi do ucha. My máme svůj úkol. Tady nemůžeme bejt. Sem přijedou, uvidíš. Hele, venku jsou ale taky. Je jich plná ulice! Tudy, ukazuje bradou k záchodům. Nechce mluvit, protože ted tu vládne napjaté ticho. Jen papíry v ruce chlapíka na baru šustí.
A chlápek na baru zakloní hlavu, zdvihne ruce a vykřikne: Zabij prezidenta! Zab tu svoloč! A do hlasů, které hned vyjadřují bouřlivé nadšení, zřejmě je to oblíbená báseň, se ozve i ženský jekot... a ramenáč v kožeňáku a snad i někdo další se ženou k baru, natahují se po tom čteci, pár lidí, co ale chtějí zřejmě poslouchat dál, jim zkříží cestu, cloumají tam sebou. A chlápek si jich nevšímá a čte dál. Zabij prezidenta! Samopalem sekerou Tni tu hlavu prokletou Zab tu svini! A chlap na baru ted ječí a hází svoje papíry do davu, lidi tleskají, pískají, vidím, že ramenáč má v ruce pistoli, a už se ženu za Maruškou ke dveřím záchodů, jsou dámský, to mi nepřijde vhodný, ale ven na ulici nemůžeme, tam jsou náklaďáky s vojákama... vlítneme tam, zapřu dveře zádama... ona už šplhá po topení, hadry nasáklé vlhkem jí v tom trochu brání, ale jo, už vykopává okýnko, normálně ukopla zámeček, teda ta má švih, to je holka!... skáčeme na dvorek, dopadl jsem na čtyři, lezeme po dvorku mezi popelnicema, vítr se utišil, jo, je tu ticho a žádný sníh mi neskřípe mezi zubama... a hele, potkan, další... zahlídnu jen blejsknout se zoubky a pak ocas, prašivý zadek plný skvrn... a vtom to slyšíme... prásk!... tak ve Falvárku se střílí... koukám kudy ze dvorka... zůstat tu nemůžeme... každopádně jsme se ale ted, skrčený na tom dvorku, nahmátli, jo, zaklesli jsme se do sebe, teda, Maruško, říkám si v duchu, pěkně se klepeš. To by bylo hrozný, kdyby tě zabásli, říká mi tichounce do ucha,
kdybych tě ztratila... Tohle mě vzalo, přitiskl jsem se k ní... To by mi Alex zkopal prdel, posrat svůj první úkol, říká Maruška... přes světlo ze záchodového okýnka se smýkl stín, odtáhneme se od sebe... po střelbě se chce ze Sladkého dvora dostat víc lidí... nevím, jestli ramenáč básníka odpráskl, ptát se nechci, mám přízvuk... na dvorek seskočí chlap, vousáč, na sobě vaťák a holínky, světlo je ted zacloněné, někdo další se dere okýnkem... velká ženská... zevnitř ji asi tlačí, chlápek, co seskočil, k ní ted natahuje ruce... padla do sněhu, přímo ke mně. Jo, je veliká. Vlasy má schované pod šátkem. Je to Ula. To jsem tehdy nevěděl. Pomůžu jí vstát... je odjinud, říkám si, koukám jí do očí, myslím, že se bojí... ne že bych už poznal hodně Bělorusů, ale ty lidi tady mi připadají jak vostříži, pořád ve střehu... to ona je spíš bezmocná... no, tehdy na dvorku Ula strach měla... ale moc dobře jsem ji neodhadl, to ne. Skočí k nám pár dalších lidí. Mluví jen polohlasem. Někdo, možná jeden z těch chlapíků, co tahali Ulu oknem, najde v šeru za popelnicema kovová dvířka. Kopne do nich, dobrý. Po jednom, po dvou se trousíme na ulici. Ted už vůbec nemluvíme. Jdeme s Maruškou pryč, nevím, jak se odtamtud dostala Ula. Rázujeme pustou, temnou ulicí. Nikde žádná auta, chodci, nikdo. No, moc jsme se v tom Salodkym falvarku neohřáli, Maruško, v té rychlé chůzi ji obejmu. Chci jí říct, že tak to bude rozhodně bezpečnější, když mají to stanné právo. Vypadáme tak úplně obyčejně. Dva lidi, co jdou spolu. A spěcháme. Třeba k nemocnému dítěti? Maruška se ale mé levé ruce, zakleslé kolem ramen, vůbec nebrání. Jdeme. Cítím štěstí.
9. Ta bába má pichlavé zlé oči, vysunutou bradu, je zlá. Nechce nás pustit. Uniforma? Maruščina legitka? Ruské příkazy? Prosba bělorusky? Nic. Děžurná je jako skála.
věné dveře otevřela. Bylo to jen tak tak. My do Muzea museli. Nejen kvůli Kaganovi. Na náměstí hořely stany. Policajti obklíčili stovky demonstrantů, prodrali jsme se okrajem křičícího davu na poslední chvíli... demonstranti padali pod pendreky, policajti je cpali do náklaďáků s nahozenými motory, kolem stanů utíkali lidé... přitiskl jsem se k Maruščiným zádům, tlačil ji, chránil jsem jí záda, kormidlovala, kopal jsem kolem sebe, do lidí, těžce jsme se sunuli davem, který se dral zase zpátky ke stanům, středobodu toho šílenství... pak jsme se dali do běhu, zastavili jsme se až u masivních dveří Muzea... pořád jsme byli na doslech od náměstí, pořád jsme slyšeli křik a motory... nakonec popadla bankovku od Marušky a otevřela dveře. Tady v Muzeu je teplo. Bába nás ale nechce pustit dál. Mluví na sebe rychle, rusky nebo bělorusky, nerozumím. Koukám po vstupní hale Muzea Velké vlastenecké války, zdi jsou plné zažloutlých map vítězných tažení, jsou tu černobílé fotky dávno mrtvých veteránů, celou tu kdysi honosnou výzdobu, prapory a bojové zástavy prožrali moli. Maruško, povídám, u nás je to podobný! Jo, chvíli mi to připomnělo Terezín, tady ty vitríny, tak nějak to vypadá v Pomníku. Děžurná. Chvíli nás nenechá. Pořád na Marušku štěká. A teď ukazuje na mě. Chce víc prachů, protože jsem inostraněc. Bilet pro inostrance! Pořád za náma courá. Darmo jí Maruška vykládá, že jsem západní expert a že pracuju pro ministerstvo... Ministerstva jsou zrušený, štěkne bába a táhne mě za rukáv pryč... chci ji ukonejšit jako Lebo někdy tety, když se třeba naštvaly, že někdo zaťapal kuchyň... tak děžurnou lehce plácnu po zadku, dostanu strašlivou ránu, až se mi zajiskří v hlavě. Padnu na záda, vidím, že se mě chystá nakopnout. Maruška ale vmžiku pohne rukou, vidím záblesk, vbodla děžurný jehlu do předloktí.
Děžurná se kácí. A Maruška ji vleče za nohy někam pryč. přítmí. Měl bych jí pomoct, ale sedím tam, kde jsem kecul.na studeném mramoru. Z nosu mi kape krev. Uh, ta mé třískla Zakloním hlavu. Sedím pod velkou černobílou fotkou. Chlapi házejí děti z auta. Na zemi už je hromada těl. Fašisti vyvraždili sirotčinec, píše se tam. Vtom si vedle mě dřepne Maruška. Rychle dýchá. Vytáhla kapesník, stírá mi krev z tváře. Kouká, kam koukám. Jo, byli to samí sirotci, protože jejich rodiče zas povraždili komunisti. A kdo by se o ně staral? Pro takový děti byly speciální tábory. Kde rychle pomřely. Na fotce je zrovna do takovýho tábora dovezli. Azyryče nebo Červony berag, Červený břeh. To by sis mohl zapamatovat. Aspoň tohle. Děsný. To jste u vás neměli, co? To neznáš, vid? Ale to bys teda měl, když seš ten expert. Jsi přece západní expert, no ne? Kapesník mi nechala. Tisknu ho k nosu. Co to zas má? Vyučuje mě. Jako Sára. Víš, kolik nacisti zabili v Československu lidí? Hele, takhle z hlavy ne, ale to hladce vygúglujem. Přesně 362 458! A víš kolik tady v Bělorusku? Taky tolik? Ted zatnula pěsti. Nad mou odpovědí potřásá hlavou. A obrací oči v sloup. A fakt se vzteká. Ona vážně dupla! Jo, vypadá jak vzteklá úča, co si zasedla na školáka. Podám jí kapesník. Strčí krvavý hadřík do kapsy. Mně už krev z nosu nekape. Mám ho ale uvnitř celý zalepený. Tady zabili čtyři miliony lidí. Je to dokonce v Guinessově knize rekordů! A víš, kolik mělo tehdy Československo a kolik Bělorusko obyvatel? Nevím! Stejně. Deset milionů. Jenže vy jste byli na Západě! U vás se nic nedělo! A ten váš Terezín, to je prd!
mě tak školi. lady v llélorusku byly takový lágry, že to svět neviděl!, říká Maruška. Maruško! Prej že v Polsku byly všechny ty tábory smrti. To sou kecy! Všechny cestovky jezděj akorát do Osvětimi! Ale to se musí změnit. Maruško? Pavouček mě tlačí do boku. Ale nechci vstát, dokud dřepí ona. Měl bych Pavoučka dát do boty. Někam, bezpečněji ho ukrýt. Později. Kouká na mě, ale nevidí mě, kouká skrze mě. Mávnu jí rukou před očima, sem a tam. Maruško, hola! Co je? Co ta děžurná? Spí. Aspoň doufám, řekne Maruška, vstane, chvilku si oprašuje sukni, jako by na tom mramoru mohly být nějaký smítka. Jdeme, jdu za ní. Procházíme ohromnými sály plnými vitrín, na stěnách jsou zbraně, prastaré válečné a předválečné výrobky, je tu i ohromné dělo, nemám čas ho zkouknout, jdu za ní, kam mě to pořád vleče tím šerem? Tady je podlaha dřevěná, parkety vržou, jak procházíme, navíc tak trochu frkám, rozléhá se to v tom tichu. Počkám, až se krev v nose srazí, pak si s tím poradím. Ruce už mě ale vůbec nebolejí. Ta mast, co má Maruška, je lepší než ta terezínská. U jedné vitríny zůstanu stát. Miniaturní dřevěný model. Píšou tam, že je to maketa vyhlazovacího tábora Trostinec. Tady v Minsku to bylo. Malinkaté zátarasy, kolem nitky ostnatého drátu. Hořící hranice jsou ze špejlí. Řeřavění ohňů je znázorněný malými žárovičkami. Na hranicích jsou na sebe naskládané malinké postavičky.
Na překližce je namalovaný kouř, který stoupá z mrtvol. Nápis: Zde byli vražděni židé ze Západu. Maruška sykne. Jdu k ní. Stojíme u zdi. Temný sál za námi se táhne do nedohledna. Okny dopadá trochu měsíčního světla. Před námi visí na zdi obrovská mapa. Maruška ji poodhrne. A vida. Výtah. Cítím Maruščin dech na tváři. Už se nevzteká. Je to starý dřevěný výtah. Vyřezávané hvězdy, srpy a kladiva. Tudy asi jezdil nahoru a dolů samotný Stalin, kdykoli ve svém nabitém programu urval chvilku a dozoroval stavbu. Klesáme do hlubiny. Slyším, jak se odvíjejí všechna ta lana a řetězy, pak to cukne a výtah se zastaví. Dveře se otevřou, zeje před námi chlad. Maruška snad ví, kde jsme. Je tu tma a zima. Vlhko. Vtom se rozsvítí ostré světlo, krouhne mě to do obličeje. Sklonil baterku. Vysoký chlápek v gumovém plášti. Je starý. Brada ze šutru. Drsný starý chlápek. Maruška mluví strašně rychle, on odsekává. Jdeme za ním. Ve tmě kolem nás se míhají další světýlka. Dojdeme k obrovské hromadě hlíny, tady musí mít agregát, slyším vrčení motoru, hromady vlhké hlíny kolem nás ozařuje kalné žluté světlo. Žárovky visí na dřevěném stožáru. Je tu stan. Bedny, lavice. Dupnu, všude hlína. Jsme v jeskyni? Strop nebo klenbu nedohlídnu. Světýlka kolem nás, to jsou čelovky. Ted je vidím, všude kolem se pohybují mlčenliví pracovníci. Vyvážejí z hluboké jámy kolečka hlíny. Jáma je vyztužena dřevem. Vedle kopců hlíny jsou podlouhlé dřevěné bedny, naskládané na sebe. Chlap v gumovém plášti pořád seřvává Marušku. Pohnu se, tohle nejde vydržet. Chlápek sykne, Maruška se otočí, zmizí ve tmě. Ted mi kouká do očí, stojím jako přibodlej. Mark Isakijevič Kagan, říká a tiskne mi ruku. Máte pořádné zpoždění. Ale dobře, že jste tady, kolego. Cesta z Terezína proběhla uspokojivě?
Otočí se, moje odpověď ho nezajímá, už zas kráčíme ve světle jeho baterky, koukám po Marušce, klouznu hlínou, v duchu Alexovi děkuju za pořádné boty, dojdeme k té veliké jámě, tam mají žárovky na bidle. Svítí do těch beden. Jsou v nich mrtvoly, dávné, zteřelé mrtvoly. V každé bedně jedna dvě, někde jsou jen haldy kostí. Stará kůže vypadá jak starý hadr nebo papír s povlakem zaschlého šedého cementu. V některých bednách jsou jen lebky a kosti. Kvůli potkanům tu určitě mají zvláštní hlídky, to je jasný. V katakombách jsme nikdy takovýhle nálezy neučinili, to by nás Lebo odtáhl, to by bylo moc. Ale vím, jak se v podzemí válí vzduch, je jasné, proč některé ty dávné mrtvoly neshnily úplně. V takovémhle stavu bylo možné někde v terezínském sklepení najít zalklou veverku, psa, lidi po válce většinou vysbíraly pracovní čety. Díky sesuvům a tomu, že podzemní potoky měnily koryta, tam někde lidský pozůstatky zůstaly. Asi ne v takovém množství. Jeden ten pracovník se svým kolečkem jede od jámy k nám, Kagan ho přivolal. Svítí baterkou do kolečka, jo, je plné kostí. Přivezl je kluk s culíkem, po vlhké hlíně se mu jede těžce. Kluk zastaví u prázdné bedny. Rukama v rukavicích vybírá kosti, klade je do bedny. Nízkého, masivního stolku jsem si dřív nevšiml. Jsou na něm mince, nějaké papíry, pár nábojnic. Staré zažloutlé fotky. Kagan na ně svítí. Samozřejmě že tu kopeme tajně, říká mi Kagan. A vidíte v jakých podmínkách. Ale výsledky už máme. Katyň hadr, řeknu vám, kolego!, a teď mě Kagan plácl do ramene. Jo, chce, aby z něj vyzařovalo přátelství, a ohromně se snaží, ale napětí z něj jde jak ze sloupu nabitého proudem. Bere věci ze stolku. Poslední vrstva je předválečná, povídá. Jsou jich tisíce, možná tak deset tisíc. Proto po válce postavili Muzeum zrovna tady. Aby zakryli popraviště.
Podává mi kousek látky. Tohle jsou výložky NKVD, povídá. V hrobech se vždycky něco najde, říká. Fotka rodiny v podšívce. Důstojnický prýmek. Rozlo míte ztvrdlou hroudu bahna a najdete kus novin, do kterých si popravčí balili machorku. Jdeme pořád dál podél těch beden. K další jámě, spíš kráteru. Tady je výdřeva jen na povrchu. Čelovky ozařujou úzké, bledé holčičí obličeje. Holky vypadají divně, světlušky přikrčený v bahenní jámě. V rukou se jim míhají štětečky a lopatky. Klasická válečná mezivrstva, povídá mi Kagan a ukazuje do jámy. Židé. Za války nad námi bylo ghetto, Němci ho totálně vybili a vypálili. Nikdo o něm neví. Zase míří baterkou na stoleček. Kupka věcí. Zrezivělé, pokroucené kousky kovu. Jo, přesně takovéhle věci jsme z terezínského podzemí lovili pro Leba. Zprohýbané sichrhajcky, sponka, malý lesklý kousek, možná zploštělá kulka. A ještě něco. Zuby!, klepne Kagan do stolu. Venkovani nahnaní do ghetta neměli zuby nijak vyspravené, inteligenti se ale bez nějaké té plomby, či dokonce sem tam protézy neobešli. Tady jsou všichni pohromadě. A co to máme tady? A ted mi Kagan ukazuje odznáček, mrňavou stříbrnou lebku. A dál bere z hromady, jo, strká mi před oči knoflíky. A šajní mi do ksichtu baterkou, uhnu a vrazím zády do kluka, co táhl kolečko. Nějak se k nám přiloudal. A ještě nějakého kolegu, taky v zabahněných gumákách, má s sebou. Holky lezou z jámy, jdou pomalu k nám. Asi si řeči toho svýho šéfa, Kagana, nechtějí nechat ujít. Německé zajatce postříleli taky tady, museli si ovšem vykopat vlastní jámu, kousek od židovských hrobů. Lze v tom vycítit jistou ironii dějin, pravda? A Kagan mi ted cpe před oči knoflíky z uniforem, přezku z opasku se svastikou. Odznak s lebkou. Holky to od něj zas všechno berou a pokládají na stoleček. S těmi bych chtěl promluvit. Já o ňákou přednášku nestál. Já mám
všech podzemních hrobů po krk. Na celý život. Tenhle Kagan zahnal Marušku. Mám docela vztek. Koukám po těch holkách, snad mi někoho připomínají. A vtom mi to dojde... jo, přesně takovýhle bledý typy, uvnitř celý pokroucený bolestí, k nám tehdy chodily, hledači pryčen... holka, která na stolek pokládá přezku, má tvrdý, okoralý pohled.. . jen když koukne na Kagana, tak se jí do očí vkrade nějaká měkkost. A Kagan se otočí a my jdeme za ním, zabahnění kluci, holky z jámy, natahujeme nohy, bláto kolem stříká, jdeme zas k tomu stožáru, kde vrčí agregát. A já vidím, že tam všude na bednách, na lavicích posedávají a postávají další lidi. Mládež. Podle zabahnění jsou to všechno Kaganovi pracovníci. A Kagan ted mluví nahlas, mluví ke mně a mluví k nim. Stoupl si na bednu a oběma rukama ukazuje do hloubi jeskyně, nebo kde to jsme, prstama jako by šátral někde na té hranici, kam dosahuje slabý svit žárovek a kde se rozprostírá temnota. Nyní nás čeká odkrytí poslední vrstvy, říká Kagan, tyčí se na bedně v gumácích a jako nějakej strašidelnej abrakadabra čaroděj ukazuje oběma rukama do tmy, naslouchají mu, vstali, tu a tam někdo svírá krumpáč, má lopatu v ruce, ale nikdo ani nezakašle, nikdo nešoupne holínkou. A Kagan ted mluví opravdu hlasitě. A v podzemí se jeho silný hlas pěkně rozléhá. Ano, nyní budeme kopat do hlíny, do které tyrani donutili pokleknout vaše rodiče, vaše prarodiče. Víte, že o Bělorusech, kteří vraždili Bělorusy, nedovolí tahle vláda ani ceknout. Ale my to mlčení prolomíme! Zapomenout na hrůzy minulosti znamená přijmout i nové zlo, hřímá Kagan k mládeži. A teď chmátne po jedné holce z jámy, která stojí nejblíž, a ukazuje všem lopatku, co má v ruce. Vidíte? Stačí hrábnout do země a dům tyrana se zhroutí!, vykřikne. Holce se líbí, že si ji Kagan vybral. I když se trochu stydí.
Kagan seskočí z bedny. A stojí u mě a popadne mě za ruku. A mluví pořád nahlas. Vaše práce v Evropě, vaše s pietou udržovaná a svobodně na vštěvovaná pohřebiště jsou nám vzorem, vážený kolego, říká a pořád mi tou rukou pumpuje. Terezín je v každé encyklopedii, v každé učebnici, říká ted už jen mně. My se také chceme dostat na mapu světa. Věříme, že nám k tomu pomůžete. Kagan mi potřásá rukou a jeho lidi to naše sbratření sledují, když vtom se to ozve, nervy drásající ostrý zvuk. Siréna. Přerušovaná siréna a všechny ty žlutavý žárovky náhle začnou blikat. Poplach. Do všech kolem vjede pohyb, strnulí zůstali stát jen chviličku, pár lidí se rozbíhá do tmy, Kagan mě ale vleče ke stanu, nebráním se, vůbec se nebráním, protože v tom okamžiku ji vidím, drží cíp stanové plachty... vklouzneme dovnitř, Kagan hmatá po zemi, zvedne dřevěné víko, jsou tam schůdky, zdola slabé světlo žárovek, Maruška jde hned za mnou, šlapeme po schůdkách, nemluvíme, za Maruškou jdou další. Pak jdu za Kaganem dlouhým tunelem, skláníme hlavy a dojdeme k vláčku. Vláček vypadá jako pro děti. Posedáme dovnitř, Kagan, Maruška a já, nějaký chlapík se k nám ještě vecpe, ještě dvě holky, udejchaný, zamazaný od hlíny, lidi po jednom vycházejí z tunelu a nasedají do vláčku. Vedlejší vagon, teda spíš vagónek, je plný dřevěných beden, ale jsou uzavřený. A Kagan se docela tichounce chechtá. Věděl jste, kolego, že ještě jsou země, kde si archeolog může skutečně připadat jako Indiana Jones, hohoho? A jedeme, vláček místama trošku drncá, jedeme pomalu, ale plynule. To nechápu, že nás v Terezíně nenapadlo! Takovejhle bezvadnej vláček. Mohl vozit třeba starší turisty! Od Pomníku ke hřbitovu a ke hradbám. A děti! Nebyly by tak ucabrtaný.
Kam jedeme?, ptám se Kagana. Sedí vedle mě. Do sídla strany. Naší opoziční strany. Tam shromažďujeme nálezy, povídá Kagan. A je to bezpečný? Ptám se, protože mám svoje pochybnosti. O náš plán má zájem jak opozice, tak vláda. Vaše mise tedy ohrožená není, povídá. Naklonil se ke mně. Do tváře mu vidět není, smraď z jeho gumáku je ale cítit silně. Kde je sídlo vaší strany? V Minsku. Ach jo, řeknu si. Už bych radši někam dál. Kdybych ale tušil, kam se dostanu, budu se sedadla ve vláčku držet jako přibitej. Poslední chabé světlo vzalo za své v ohybu chodby. Vjíždíme do opravdové tmy a chladu. Chci vzít Marušku za ruku, ale nemůžu kolem sebe šátrat, nechám toho. Ale tmě kolem blahořečím, můžu se alespoň postarat o sraženinu v nose. Před nimi bych se styděl. A taky sáhnu do kapsy a vyndám Pavoučka. Strčím ho do jedné z těch svých báječných bot. Hýbnu prstama, cítím věcičku v ponožce. Pomalu si to šineme černočernou tmou a ani nemluvíme. Proč taky. Že po nás jdou, je jasný.
10.
Když se konečně objevilo světlo, vláček s hrknutím zastavil. Jdeme. A zase úzký tunel a zas dřevěné schody. Jdeme nahoru, Kagan první, někdo nahoře přidržuje poklop. Jsme v domě. Dřevěné holé stěny, vysoký strop. Žádný nábytek tu není, jen bedny. Všude bedny, nové, vonící dřevem i prastaré, všelijak pokroucené, smradlavé zaschlým bahnem. Mají víka. Kagan se vítá s hloučkem mužů a žen, silně se objímají. Jo, mají se rádi. Chci čekat na Marušku, ale vtom ho uvidím. Oddělí se od ostatních, jde ke mně. Máš Pavoučka?, ptá se Alex.
To jsem mu říkal už dávno, jak jsem si tu věcičku pojmenoval. Radši mi ho dej hned, nevím, kolik máme času, povídá Alex Myslíš to stanný právo, jo?, ptám se. Ať se stane cokoli, drž se mě, ti povídám. Máš?, ptá se zas Alex Neústupný. Vlastně jsme se viděli v Terezíně docela nedávno. V ruce má šroubovák, kolem krku mu visí drátky. Má na sobě montérky s širokýma kapsama. Čouhají z nich kleště, metr, podobný instrumenty. Tak jsem ho ještě neviděl. Vypadá jak / 1 ví / v udrzbar. Lidé, kteří pracovali pod Muzeem, vylejzají jeden za druhým. Dřevěná podlaha je hned plná šlápot. Mladý holky, kluci. To by byly posily pro Koménium, zasním se. U nás by se jim líbilo, říkám si, jdu za Alexem, jdeme místností někam dozadu, pomalu, cpeme se mezi lidmi, jo, tihle hledači pryčen jsou asi tvrdší sorta než naši studentíci. V unavených tvářích kopáčů je vztek. Asi je pěkně štve, že kvůli poplachu zdrhli. Jo, jsou tvrdší než ti naši, v téhle zemi je všechno tvrdší a šílenější než u nás. U nás by dívenky místo práce s lopatkama prodávaly suvenýry. Místo řečí toho tvrdýho Kagana by měly Lebovy hovory. Večer by hulily červenou trávu, pily a tancovaly. Nebyly by tak vybledlý. Ach jo! Přál bych jim to. A vtom zahlídnu Marušku. Chová v náručí malýho kluka, druhý se jí věší na sukni. Maruška něco šeptá do jemnýho chmýří, co má malej na hlavě, žhnou jim tváře. Je tam v rohu místnosti víc dětí, ženy, taky starší ženský. Chci ti něco ukázat. To jste v Terezíně neměli. Jdeme za zástěnu. Zase rozkoukávám šero. Cítím Pavoučka v botě. A co pak? Co se mnou, až ho Alexovi předám? Kam půjdu? Tohle jsou otázky, který chci s panem Neústupným probrat. Co nejdřív. Bere mě za loket, jdeme dál. V téhle zšeřelé zadní místnosti je pár figurín v lidské výšce, stojí tu i sedí, přihrbení na židlích.
Po nejsou nevěsty, jako ta holka v zářivé čelence. Ze všech těch lidi jde pach staroby. . m Ale tenhle stojící se pohnul, skoro vyjeknu, otvírá náruč. Nevěřícně civím do té tváře. Snědý chlápek, kůži má svrasklou, nos mu trčí jak zoban. Takhle starého chlápka jsem snad v životě neviděl. Lebo i Kagan se mohli na vratkých nožkách potácet někam do školky, kde tenhle vyučoval. A můj šok se ještě prohloubí, když slyším hlas, který z té zříceniny vychází. Vítej, soudruhu, povídá mi totiž česky. A obejme mě. Ale zapotácí se, sotva jsem ho chytil. Dlouhé, nervní prsty jak pařátky se tomu prastarému chlápkovi třesou, pak padne zadkem do proutěného křesílka, které mu Alex hbitě přistrčil. Nejkrásnější vzpomínky!, chrčí. V Milovicích jsme každý měli domek se zahradou a s květinami!, řekne, hlava mu padne na prsa, spí, v zobanu mu píská. Ale jako ty figury okolo cítit není. Je cítit normálně. Dozvídám se, že Luis Tupanabi byl Alexovým profesorem v Institutu v Milovicích. V Čechách. Jo, tam kde měli Sověti obzvlášť silnou posádku. J Taky starej koncentráčník, povídá Alex, když kolem schýlených ramen svého profesora upravuje teplou deku. Fašisti ho nutili vyrábět tsantsy, pokračuje Alex. Tsantsy?, ptám se, protože se obávám, že jak je Alex teď doma, tak občas vklouzne do té své běloruské hatmatilky. Jo, pomerančíky, to ti pak ukážu. Luis odvedl pro naše muzeum obrovský kus práce, to mi věř.
Jo?
Je už strašně starej. Myslím, že brzo umře, řekl Alex. Položí Luisovi kolem ramen ještě jednu deku. A ještě jednu mu hodí přes nohy. Luis má na nohou puntíkované bačkory. Hele, říká mi Alex, já byl třeba za Spielbergem v Los Angeles. Má tam archiv holocaustu, kde v tisíci televizkách vykládají tisíce
survivors svůj příběh. No, dobrý. Ale co lidi viděj v telcvi. i, lui' I zapomenou. Na naše muzeum nezapomenou nikdy. Muzeum, povídám a rozhlížím se. Jaký muzeum? Mimo ly figuríny tu má akorát bedny. Bedny se vzorkama. Muzeum budujeme v Chatyni, povídá Alex. Bude to nejvý znamnější pietní místo na světě. Tady v Bělorusku měl dábel svou dílnu. Nejhlubší hroby jsou v Bělorusku. Ale nikdo o nich neví. Proto jsi tady! Aha!, řeknu, abych něco řekl. Tenhle Alex v montérkách je trochu jiný Alex než ten v Terezíně. Tam se učil. Tady šéfuje. Potřebuju okamžitě všechny Lebovy databáze, štěká na mě. Potřebuju tvou pomoc. Seš tu a kam bys šel? Ty prachy potřebuju, no jasně, odsekává Alex Neústupný a já cítím, že ted žhne stejně jako Kagan na tom pohřebišti. A slyšíme ten zvuk. Strneme. A zase. Třísk! Do stěny domu jako by udeřilo beranidlo. Všechno se otřese. A zas. To jsou petardy. Dělbuchy, ne granáty. Ale mocný. Dereme se skrz zástěnu. Zpátky mezi lidi. Rozhýbali se. Všichni máme ty petardy ještě v uších. Někdo křičí, nějaká holka. Nebo některé z těch dětí. A zase prásk do stěny. Nikdo mi nemusí nijak zevrubně vysvětlovat, co se děje. Zase jsou tady. Policajti, kteří jsou mi v tomhle Minsku za patama, kamkoli se hnu. No, trochu jsem se spletl. Policajti to nebyli. Poselství z megafonu není složité. Máme vyjít ven s rukama nad hlavou. Někdo už otevřel dveře. Nebo je ti venku vyrazili? Zvenku je cítit chlad, ale opravdová zima to není. Je brzo ráno. Vychází slunce. Chci ven, na vzduch, ruce dám nad hlavu, nakročím. Alex mě strhne zpátky. A z druhé strany se na mě šklebí Kagan. Drž se mě, opakuje Neústupný. Možná na něj začínám mít maličko alergii. Lidé vycházejí ven. Hlas z megafonu výzvu opakuje.
Vycházejí z domu mlčky. Žádná panika, žádný povyk. Jsou na tuhle chvíli připravení? Jdou pomalu, míjejí mě holky z jámy, drží se u sebe. Mám pocit, že poznávám i kluka s copem. Obličeje s palčivýma očima. A všimnu si toho vlastně až za chvíli. Tihle hledači pryčen ruce nahoře nemají. Chlapík, který mě teď míjí, komíhá v ruce laťkou, ze které dole trčí hřebíky, jiný odrbanec v gumákách si nese krumpáč. To je ale armáda, tihle hledači pryčen. Brejlouni, holky, mají vizáže vyzáblých matematiků, pomatených básníků, zasněných počítačových géniů, mládež v odrbaných džínsách, manžestrákách, montérky a zabahněné kecky, kráčejí ven, jako kráčeli tunelem, tiše, jeden za druhým, skoro každý ale nese v ruce něco, čím jde švihnout, udeřit, bránit se. Ta, kterou hledám, mezi nimi není, nebo vyšla mezi prvními, nevím. Jsme poslední v prázdném domě, z jedné strany mám Kagana, Alex mě drží za loket, jdeme ven, Alex za náma kopnutím zavře dveře. Z běloby sněhu vystupujou ojíněné keře. Až někde v dálce vidím paneláky. Kolem domu jsou zakrslé břízky, křoviny, tu a tam haldy cihel, povaluje se tam rezavý plech. Vypadá to jako staveniště. Slyšíme hučení, kovový skřípot, blíží se k nám. A už je vidět, drtí před sebou stromy, křoví, od pásů mu odskakují šutry. Transportér, ze zelené a pískově žluté barvy na jeho bocích vystupují rudé hvězdy. Vedle řidiče stojí vysoký chlap v maskáčích, jednou rukou se přidržuje, v druhé drží megafon. Mezi keři postupuje řada chlapů, taky v maskačích, mají přilby, v rukou zbraně. Mám skočit do křoví, zalézt do domu, řvát, že jsem inostraněc? Alex asi cítí můj zmatek, říká teď úplně klidně: Dělej všechno po mně, ok? Transportér a řada vojáků míjejí hromady cihel, rojnice si
rychle razí cestu křovinami, náš houfec na prostranství před domem je obklíčený. A ted je vidíme, nejdřív se trousí za vojáky po jednom, ve dvojicích, když se ale rojnice zastaví před naším houfcem, ti lidé se sbíhají v dav, jsou všude mezi stromy, hrozí pěstmi, někteří svírají klacky, kusy cihel, jsou blízko, vzduchem sviští kámen a další, kluk přede mnou se hroutí s krvavou ranou na hlavě, křik davu krouhá nenávistný jekot, to do vojenských zad křičí ženské, chlapi, kteří nám hrozí, jsou ve vaťácích a montérkách i ve sportovních bundách, dobře znám tyhle vyžrané bachařské typy, kdykoli poznám držku fízla... velitel, co stojí v transportéru, dá megafon k puse, vykřikne... a vojáci se otočí, namíří zbraně nad hlavy křiklounů, vojáci nás chrání před davem. A velitel ukazuje na náš houfec. Trpělivost běloruského lidu je u konce!, zahřímá. Klukovi vedle mě zbělelo zápěstí. Jak svírá tu laťku. Ruka se mu ale klepe. Velký chlap na transporťáku ted v ruce pozvedá pytel. Obyčejný, šedivý pytel. Vyšetřování židovského svinstva nás dovedlo až sem!, povídá ten vojenskej velitel do roury megafonu. A ukáže na dům. Odsud opoziční a židovské organizace tráví naše město! A dav zařve, další kámen se strefí, kdosi vykřikl bolestí. Vojáci pozvednou zbraně. Hned je ticho. Velitel ukazuje pytel davu, komíhá jím nad hlavama vojáků, natáčí ho k nám. Židé a opozičníci krmí potkany svými výkaly, říká do megafonu. Proto šerou do kanálů. Chtějí zničit Sluneční město. Podaří se jim to?, vykřikne velitel a zamává megafonem. A všichni ti lidi zas křičí svoji nenávist. A velitel zvedne ruku. Úplně na tom transporťáku před všema baletí. Prezident se dívá!, vykřikne velitel a tím pytlem praští o zem
a ten se na zemi chvíli vybuluje a zmítá a pak všichni vydechnou úžasem... z pytle se hrabe klubko obrovitých potkanů, olysalí, navztekaní zubatí špinavci se mezi sebou hryžou v záchvatu, v myší horečce... a vtom se ozve Prásk! Prásk! Prásk! Velitel vyprázdnil do potkanů zásobník, rozstřílel potkaní hnízdo na kůži, na krev a cucky... a někdo v tom davu udělal: Aááách. Co s hnízdem zrádců? Ušetřit? Anebo potrestat?, ozve se z megafonu. Chvíli je ticho. A najednou se ozve řev. A lidi se vrhají proti vojákům. Ti skloní zbraně. Útočníci mezi nimi probíhají. Řítí se proti nám v hloučcích, hole a klacky všude okolo dopadají na hlavy, záda, dostanu strašnou ránu, něco mi přikryje, sevře hlavu, vlečou mě pryč, slyším chroptění, dusot nohou... o něco třísknu čelem... dav mě přimáčkne k transporťáku... a ten velitel... podává mi ruku, chytím se... odrazím se nohou od něčeho měkkého, skulím se na sedačku, velitel zas někoho vleče nahoru, Alexe... ted jedeme, pomalu rozrážíme dav... vidím několik našich, jak se bijí zády k domu... jo, pár jich stojí zády k domu, máchají klackama, bleskne se tam i krumpáč, tohle jsou poslední zavilý a neústupný tváře místních hledačů pryčen, které vidím... z bitevního pole vyjedeme pásem sněhu na asfaltku, velitel sedí přede mnou, teď řídí on, vedle něj dřepí Kagan, z dek vedle něj vykukuje, jo, Pískající Zoban, totiž ten profesor Luis Něco... otočím se a za mnou na posledním sedátku je Maruška... zavřu oči, abych měl čas uvěřit, že s námi opravdu jede... v téhle části města je ticho a pusto, to musí být periferie Slunečního města, míjíme shrbené krabice panelákového sídliště. Maruška má v očích slzy. Nakloním se k ní, až k jejímu dechu a vtom mě praští do obličeje. Myslel jsem, že jsi ráda, že jsme zase spolu, s námahou ze sebe vypravím, pomalu, abych si při tom kodrcání nepřekousl jazyk.
Jo, kurva, to teda sem! Protože seš muj úkol. Proto. Svý děti jsem tam ale musela nechat. Kvůli tobě. No, pak už jsme nemluvili.
11. Slunce vylezlo nad lesy, je v mlhách, transportér se valí vpřed, les je všude hustý jako skrýš, stoupáme do svahu a v zatáčce to udě lám dřív, než si to stačím rozmyslet, sklouznu po boku transportéru do závěje, a když stroj zmizí za ohybem zatáčky, nadechnu se, vstanu a hrabu se do lesa, zkouším to, po cestě si strhávám obvazy od tý drsný Máry, už je nepotřebuju, já vždy odevšad utekl, pokud to jen trochu šlo, pustí mě ale les?... a myslím na Maruščiny děti, ona si je blízká s Alexem, na tom nic nezměním, uteču... a ujdu ještě pár kroků a stojí tam Kagan, jde ke mně a dá mi pohlavek. Já ale nejsem žádnej jeho učeň, studentík, pche... rozhlédnu se po tom lese, Kagane, tady všude bych tě mohl zahrabat, až to spolu vyřídíme... směje se mi do obličeje. Co ty tvý studenti, ty hajzle, řeknu mu a on se vůbec nevzteká, hihňá se. V každém pokolení jsou ti nejlepší obětováni, to říkal už František Skaryna a to byl opravdový humanista, ne jako my, povídá Kagan a šklebí se na mě. A otočí se a jde a já jdu za ním, co mám taky dělat. Alex mi pomáhá nahoru a říká, Neblbni, nebo tě přivážeme. Kam bys šel? Zmrzneš! Jedeme. Dotyk na rameni. Otevřela brašnu s červeným křížem, nabízí mi prášek, bonbon, dám si. Taky si zobla. Za smrkem s větvemi klesajícími pod sněhem stojí chlapík, ušanka, kvér přes prsa, černé brýle, mává, zahneme, vjedeme po nepatrné cestě do lesa tak hustého, že se v první chvíli ani nedokážu nadechnout, ale nadechnu se.
Dřevěný domek, ohrada, stůl pod střechou, kolem něj dřevěné lavice, v ohništi řeřaví špalky, kolem pár vousatých chlapů v maskáčích, jeden v červené lyžařské čepici srazí podpatky, salutuje, velitel seskočí z transporťáku, chlapi jemně snášejí dolů profesora v dekách, dlouhý tenký nohy v bačkorách se kinklaj, Alex ty chlapy trochu komanduje... jiný vousáči zas na stůl pod střechu nosí láhve a talířky, mám hlad a vtom mě napadne, kam radši schovám Pavoučka, protože co se mnou? V téhle pustině? Až jim ho dám? Velitel mi podává ruku a povídá: Já jsem Artur. Vítej u naší partyzánské brigády, bratře! Sedíme u stolu pod střechou, z hořícího dřeva jde teplo i vůně, Kagan, ten Artur, Alex a já a Maruška? Ta si nesedla, stojí za velitelem jak ňákej bažant, co má podat hlášení, Alex jí podal talířek, my se cpem jak vlci, ona si potichounku strká ňáký malý kousky do pusy, jo, ládujem se, pak Artur rozleje do kalíšků vodku. Kagan si rozepne kabát, strčí do pusy doutník, chvíli jen tak sedíme. Odpusťte mi tu komedii, bratři, povídá Artur a svěsí hlavu. Ale já myslím, že on je teď zkroušenej jen na oko, on si to užívá. Oni mlčí. Musel jsem nasytit dav, chápete, bratři? A zas sklopí hlavu. Oni pořád čekaj. Mám svoje rozkazy a jsem voják, vykřikne Artur. Vy víte, že k prezidentovi se dostanu jen jako čestný voják vlasti, povídá Artur. Jo, proto vedeš vyčišťovací akce vždycky ty, povídá ledově Kagan. Ale, bratře! Ty mi nevěříš?, vykřikne Artur a ted si položí jednu ruku na srdce a druhou chytne Kagana za ruku. Ne, řekne Kagan a Alex se zasměje. Alex si natáhl nohy, taky hulí.
Jenže já mám výsledky, povídá stroze Artur. Byl jsem u prezidenta a prezident souhlasí. Ti dva dělají jakoby nic, ale špicu jou uši. Prezident má zájem na využití pohřebišť a na turistickém ruchu. Vůdci opozice zrovna tak. Je tedy rozhodnuto. Tahle zóna, % mávne rukou někam mezi stromy, bude nedotknutelná pro oln strany. V Chatyni bude Ďáblova dílna, muzeum pro Evropu, pro svět. A tahle partyzánská jednotka, ukáže na pár vousáčů, který se klátěj poblíž, bude neutrální a bude podléhat jen a jen minis terstvu cestovního ruchu. Dobrý, ne? Co říkáte? A ted se Artur zakloní a protáhne mohutné tělo, v rukou mu zapraští, složí je na prsa. Výborně, řekne konečně Alex. Usmívá se. Připijme si tedy, řekne Artur a povstane, na projekt Ďáblova dílna! Vstaneme a pijem. Alex Marušce taky podal sklínku. Artur si povolí opasek, zapálí si cigáro. Jako neutrálové budeme pracovat, ať zvítězí opozice či prezident. Tahle občanská válčička jednou skončí. A zem se otevře. Ať s prezidentem nebo bez něj. A my musíme mít světu co nabídnout. Něco, co nikdo nemá. A ted se Artur pár krokama octnul za mnou a tak jako kamarádsky mě chytil za rameno. Bratře z Čech, říká a drtí mi rameno. Sjabro! Vykonali jste pořádný kus práce! Dokázali jste na sebe strhnout pozornost světa. Udělali jste z toho, toho, jak se t o . . . luskne prstama na Marušku. Terezína!, vyhrkla. Právě jedla švestku. Málem jí zaskočilo. Ted talířek odložila. Dokázali jste z Terezína udělat pořádnou kauzu. Přispěli vám politici, vlády, zbrojaři, pacifisti, nacionalisti, Madonna, a to během krátký doby, he? Pět měsíců, pípne Maruška.
A kolik to bylo?, ptá se jí Artur. Maruška řekne částku, která nám všem vyrazí dech. Prstama zašátrám po Pavoučkovi. Je tam. V ponožce. O prachy já nedbal. Nejspíš je schlamstli radní a vědátoři z Pomníku. Bratře, nakloní se ke mně Artur a dýchá mi do obličeje. Víš, kolik za rok do Běloruska přijede turistů? Tři tisíce pět set a něco, řekne za mě Maruška, protože já to vůbec nevím. Je na čase to změnit, říká Artur. Víš, kde bylo nejvíc padlých za války? Tady! Víš, kde bylo nejvíc zavražděných za komunismu? Tady. A kde pořád mizej lidi, he? No tady! Je tahle zem unikátní, nebo není? Je! Globalizovanej svět už je takhle rozdělenej, hergot! Thajsko sex, Itálie moře a obrazy, Holandsko dřeváky a sýry, no a Bělorusko, horor trip, no ne? Nebuďte tak vážný, kurva!, zaburácel Artur. Je uvyklý velet, to se vidí. Navštivte evropský památník genocidy, Ďáblovu dílnu, hlaholí dál Artur a rozlévá vodku do kalíšků. Máme my snad moře, hory, památky? Ne, všechny památky byly spálený. Vybudujeme teda v Bělorusku Jurský park hrůzy, skanzen totalit. Dostaneme se na mapu světa díky pytlům našich kostí, rancům krve a hnisu. Dobrý, ne? To potáhne, ne? Co říkáte? Myslím, že Artur by byl nejšťastnější, kdyby mohl řečnit z transportéru. Připíjíme si. A ještě. Artur zatím zase nabral dech. A praštil pěstí do stolu. Je to ostuda!, povídá. V západní Evropě jsou válečný pohřebiště, všechny koncentráky dávno uklizený, v takovým Dachau můžeš jíst z podlahy. Vím to, experti to byli omrknout. A víte, že uklízečky v Drancy, ňáký černý huby, mají vyšší plat než naše učitelky? Nebo Osvětim, Poláci, kurvy, ty si to uměj zařídit. Pohodlnej hotýlek, autobus, Osvětim s obědem, to máme 52 euro. Tak se to dělá! A naše pohřebiště? Pořád na nich havrani klovou
lebky a jen čert ví, kdo všechno je v těch jámách. Duše se v člo věku svírá, chytí mě Artur za loket a já vidím, že mu najednou vytryskly slzy. Jde také o duše předků, šeptne mi. Jsem zticha. Sjabro, příteli. Snad víš, co je psáno ve Slově o pluku Igorově? Pořád jsem zticha. Dokud mrtvý nedojdou pokoje, nebudou živý bez hanby. Aha. Pomůžeš nám?, vykřikne Artur, slzy mu kanou, ale je celej napruženej, ted mluví jen ke mně. Jo! Nic jinýho přece říct nemůžu. Tak jo, řekne Artur. Svoje kontakty předáš Alexovi. Budeš tajemníkem projektu. Tak jako jsi pracoval pro Terezín, budeš pracovat pro Ďáblovu dílnu. Zítra vyrazíte, kývne bradou na Alexe. Pak Artur položí ruku na rameno Kaganovi. Je tu ale jistá věc, na které našemu prezidentovi nesmírně záleží, povídá Artur a volnou rukou si ubrouskem rozmazává slzy po ksichtě. Co je to?, řekne Kagan. Kagane, ty a tví lidi jdete prozatím od válu. Prozatím! Kagan se napřímí. Má vztek. Vysvětlím to!, zařve Artur. Kde je ta pracovnice ministerstva, herdek sakra! Maruška je ale pořád na svém místě. Jak je to s těma milionama zabitejch?, houkne na ni. Za komunistů?, povídá ona plaše. Ne, za Němců. V roce 1941 žilo na území Běloruska 9,5 milionu lidí, v roce 1945 pouze 5,2, odříká Maruška. No jasně, luskne netrpělivě prsty Artur. A kolik z těch mrtvejch byli židi?
Maruška teď sáhne do brašny, vytáhne nějaké desky a listuje tím. Odhad, sakra! Nemaž se s tím, holka, poroučí jí Artur. Asi třetina, pípne Maruška. Podle Wikipedie teda! A máme to, praští Artur pěstí do stolu. To je strašně moc, chápete?, povídá nám všem, nejen Kaganovi. Celá třetina peněz na Ďáblovu dílnu by měla jít na židovský oběti. A to je strašně moc. Prezident se obává, že tohle náš lid nikdy nepřipustí. Kagan mlčí. Všichni mlčíme. No, viděli jste ve městě, povídá Artur, nešlo je udržet. Prostý lidi. Jsou prezidentovi oddaný. Nikdy tak dobře nejedli jako teď. Nejsou to žádný antisemiti, pánbů chraň, ale těm otráveným potkanům prostě věřej, krčí ramenama Artur. Kagan si drtí prsty, praskají mu klouby. Musíš to svým lidem nějak vysvětlit, Kagane, říká Artur. Prezident tě jmenuje šéfem výboru pro koordinaci projektu Ďáblova dílna se židovskýma skupinama. Stálý plat. Bereš, ne? Bylo mi to fuk, co Kagan odpoví. Už chvíli jsem poslouchal jen praskot dřeva. Střídmých ohýnků kolem nás plálo víc. Partyzáni lezli do spacáků, pod který nakladli smrkový chvojí. Ten v červené čepici nám donesl deky. Jednu jsem si přehodil přes ramena. Nikdo nic nenamítal. Otevřel jsem oči a viděl Alexe, jak leží na partyzánské posteli z chvojí. A pod jeho loktem jsem viděl její vlasy. Byly stejně rudé jako některé ty uhlíky, které jsem měl před očima, když jsem padal do spánku a myslel na ni. Co jsem ale mohl čekat? Přece to bylo jasné už dávno. Přišli k nám spolu. Tehdy jsem ale nevěděl o dětech. Ted už jo. Moje cesta za Maruškou skončila. Ok, zvedl jsem se a vykročil. Kolem ohnišť, kde řeřavěla polena. Šejdrem do lesa. K rozbité asfaltce a po ní. Jak daleko to bylo z Terezína do Prahy? A jak daleko je to
odsud do Minsku? Na pražské cestě ale nemrzlo. A svištěla tam auta. Šel jsem, pak náhle slyším hučení motoru, zalehnu do sněhu někam za kmen a vidím je, velitel řídí, Kagan vedle něj, drži ho kolem ramen, zpívají, řvou, podávají si flašku. Stopnout jsem je nemohl, to dá rozum. Chci lesem. Nemůžu ale mezi stromy, les mě nepustí. Sednu na kmen, zřejmě vyvrácený vichřicí, zuju se, vezmu Pavoučka a teprve na třetí pokus, za pomoci mokrého sněhu, mi projde hrdlem a spolknu ho a je ve mně. Jo, tohle jsem chtěl udělat. Nečekám dlouho. První mě zahlídne červenočepičatej, slídí, kalaše má v ruce, vidí mě, hvízdne. Alex je vmžiku u mě a hodí mi tu smyčku na krk. A jdeme zpátky. Udivuješ mě!, říká Alex. Dyť tady můžeš pokračovat v tom, co jste s Lehem začali, ne? Byl by rád, ne? Já nevím, povídám. Jo, jsem rád, že mě našli. Přes ten provaz, co mám na krku. Ten les okolo se mi hnusí. Tys chtěl utýct, co blbneš? Co mu mám vykládat? Že jsem uvykl prolézat katakombama, ale že v tomhle lese je mi nanic? Že jsem akorát pomáhal Lebovi a měl se rád se Sárou a že Maruška, ach jo, ale že jeho plány jsou mi ukradený? Nechápal by to. Víš, co máme? Dušehubky. Ty gasvagony zkoušeli právě tady. A představ si, že dva ty auťáky jsme našli. Zrezlý, ale se vším zařízením. Místní v nich měli kurník. Vážně, jo? Jo! Vy jste měli v Čechách dvě vypálený vesnice, ne? Lidice a ty druhý, to by věděla Maruška. Ale tady jich spálili devět tisíc, některý komplet s lidma. To byl plán Ost, vyvraždování Slovanů. Neříkej, že by tě nebavilo na tom dělat. Pořád mě za sebou vleče. Jde moc rychle. Ta smyčka mě řeže do krku. Zastaví se.
Víš co?, povídá Alex. Naval ten archiv a jdi si, kam chceš. Rozhlédnu se po tom lese. Zavrtím hlavou. Nemám kam jít. Kde to máš? Chci mu říct, že v hotelu, ale kvůli smyčce nemůžu moc mluvit. V hotelu jsi to nenechal, povídá Alex. Tam jsem to prohlíd. A uklidil. Nebylo to před tvým příchodem dobře uklizený! Odpusť, sjabro! My v tom hotelovým pokoji někdy děláme, víš? Hele, ty to máš u sebe, vid? Dyž ti ted nakážu, aby ses svlík do naha, nastydneš. Mlčím. Tys to ale spolk, vid, směje se Alex. No jasně, co jinýho. No, deme, pod, musíme jet, škubne provazem. Kam, zachrčím. Do Chatyně. Tam mi to dáš.
12. Maruško, říkám si v duchu, ty jsi taková kozička vábilka... taková ta ochočená kozička, co vodí ostatní kozy i malý kůzlátka pod kudlu... jsme pod plachtou, jedeme, sedí naproti mně, hlavu Luise Tupinabiho na klíně, stařec má oči zavřené, kdyby jeho tváří občas neprojel škub, řekl bych, že to má za sebou, no, dost možná, že už si ani nepopovídáme, řekl jsem si... v zimě, která námi proniká, tuhneme, jsme jak pohybující se, někým vyřezaný obraz, dýcháme... dívám se na tebe, Maruško... nemohl jsem být se stádem, ani se Sárou ne, ani s tebou, s nikým, s kým chci, jedeme spolu chladnou zemí... Alex zvenku práskne dlaní do plachty, Nespěte, už tam budem!, zahaleká, traktor, který náš vozík s kašláním a motorovým řevem vleče zalesněným svahem, řídí partyzán Červená čepice, brejloun sedí ve vozíku s náma, kalašnikova přes prsa... dávno jsme sjeli z asfaltky, tady podél cest není žádná škarpa, kde se dá schovat, všude tu stojí stromy jak na hlídce.
Zavřu oči, opru se. V mlze a drobném sněžení vidím budovu, domek. Ale zastavili jsme o kus dál, u stanu. Odhrnutá plachta. Kamínka. A u nich, v šeru, tady je všechno v šeru nebo v mlze, schoulená postav.i Drží v ruce talířek. Blinká do něj. Rolfe!, vykřiknu. Zírá na mě skrz brejličky, snad chce vstát, dáví se. Na pamjať o Minské, vyluštím azbuku na okraji talířku, není to složitý. To jsi pěknej turista, pobliješ si suvenýr z Minsku! To máš pro mámu, pro svou holku? Bouchnu ho do ramene. Kámo! Chci ho povzbudit! Mám radost, že ho vidím. Hele, venku je Maruška! Sejdeme se tu nakonec všichni, vid? Rolf se směje, jako kdybych řekl nějaký úžasný vtip. A kašle a zas se dáví. Co je mu? Tohle není ten veselý chlapík, co rázoval Terezínem, všechno fotil, organizoval. Tenhle trosečník že kočíroval televize světa? Zas blinká do talířku. Pak talířek třesoucíma se rukama odloží na kytičkovaný kempinkový stolek, ruce taky položí na stůl a dá na ně hlavu. Už se nesměje. Myslím, že brečí. Jo, tehdy v místnosti pryčen taky slzel, to já taky. A ztuhnu. Kde je Lebo? Byl tam Lebo? Umřel? Vyjeknu, musím to vědět. Ale z Rolfovy pusy to zas chlístne. Tak hledám Máry. Tu drsnou Máry, maminku, hm. Je pořád pod plachtou, já cíp nadzvihl, hlavu Luise Tupanabiho má na klíně, utírá mu tváře a obličej kapesníkem, nevím, jestli je to ten krvavý hadřík z Muzea. Ti dva halamové s kvérama, ani na chvíli je neodloží, stěhují do stanu krabice, igelitky. Asi jídlo a tak. Ti si mě nevšímají. Maruška vytáhne z dek mrtvolnou ruku, pohladí starce po tváři, zpod rukávu jí do dlaně vklouzne stříkačka, jehla vnikne do ruky. Stlačí píst, je to chvilička, ted znehybněla, dívá se na mě, dívá se mi do očí. Vidí, že rty hýbnu tak, abych vyslovil její jméno, potichu. Stáhnu plachtu. A Alex? Nevidím ho.
Pohnu se dva, tři kroky od traktoru, jen tak, co to udělá. A jsem v cárech mlhy, to vítr mě zakryl, po mé levé ruce mlhu protrhl a ukázal mi, jak to tady vypadá dál. A to jsem jaktěživ neviděl. Z vlhké země k nebi trčí komíny. Komíny vesnických domků. Všude se tu drápou z mlhy. A kusy zdí, rozbité schody. Šedé roury komínů jsou všude kolem jak stěžně hřbitova lodí. Ale je to hřbitov vesnice. Jsem na cestě dlážděné černými kameny, vede k rozvaleným vrátkům mrtvého hospodářství. Pod, ukážu ti to svý muzejko, říká Alex. Ten tichošlápek. Mám ho za zádama. A popadne provaz, co mi visí z krku. Na ten jsem úplně zapomněl. A jdeme. Vede mě. Musíme do svahu. Kopec bude za chvíli mezi náma a stanem a tou budovou. Krápě. Jsem rád, že bunda od Alexe má kapuci. Alexovi padají kapky ledového deště na ostříhanou hlavu. Tohle je Chatyň, povídá. Takových vesnic tu byly stovky, tisíce, ne jako u vás! Šlo by vyvraždit ty Slovany? Jo, tady to zkoušeli. Vyvraždili jich akorát tři sta tisíc. Jenže o tom u vás na Západě nikdo nic neví. A proč se to zametlo pod koberec? Proč se o tom dodnes držej huby? Aha? Protože je to dávno, povídám mu docela normálně, protože ted mi smyčka visí kolem krku volně. Neškrtí to. Ale houby, vyjekne Alex. To se zametlo, ty stovky tisíc upálenejch, protože tomu sice šéfovali Germáni, ale za žold tu zabíjeli i Rusové, Ukrajinci, Litevci... a dnes se o tom mlčí, protože nikdo nechce nasrat Putina. Chápeš? Kývnu. Slovenský vojáci byli nasazený na Okťabrsku, co tam bylo vypálenejch a pobitejch, to už dneska nikdo nespočítá! Z mých příbuzných asi deset lidí. Děsný, říkám. K vám pořád přes půl Evropy courali ty zhejčkaný hledači pry-
čen, ty hipísácký pičusové a naivní kravky s kreditkama od mdlili a báječnejma pasama, aby jim Lebo pofoukal bebíčka. Tady je ale hledačem úplně každej, chápeš? A bez kreditky, to si piš. Dojde mi, že ty cestičky z černého kamene tu jsou zbudované naschvál. Je to pomník vesnice. Nebo památník. Já jsem hrdej Bělorus, povídá Alex. Mě ale nezajímá jen žrát draniky a čučet na televizi. Ani demonstrovat a házet šutrama. Mě zajímá paměť národa. Když ztratíme svou minulost, nebudeme mít ani budoucnost. Nebudeme, chápeš? Jo, Alexi, tohle bych ted považoval za úplně nejlepší. Kdybys nebyl. Tohle si myslím, ale neříkám. Nebudeme lidi, chápeš to? Budeme pořád zahrabaný se svýma mrtvýma jak ňáký démoni. Dokážeš to pochopit? Kurva, rozumíš mi? Tahá ted za provaz, co mám kolem krku. To mi vadí. Alexi! Zavážu si tkaničku, jo? A skrčím se a zkoumám, jestli jde z těch trosek okolo schmátnout šutr. Mně už nikdo šéfovat nebude, to není možný. Tkaničky máš utažený, vole, povídá klidně Alex, jen pojď. Tak vstanu, jdem. Asi tyhle triky zná. A ted pustí provaz, celou dobu věděl, že mě škrtí, a jako kamarádsky mě plácne přes rameno. Hele, máchne do mlhy. Támhle vybudujeme super parkoviště pro autobusy. Kiosky! Jako to maj v Osvětimi. Novou asfaltku! Třeba by ale pro turisty ze Západu bylo zábavnější kodrcat se přes les? Pořádnej prales! To doma nemaj! Co myslíš? Pracuj, kurva! Ty seš expert! Prales je odpornej, říkám mu po pravdě. Chumelí. Strašný počasí tu mají. Na to se mu turisti vyflajznou. Tady nebudou hezký léta jako v Terezíně, tady ne. Teprve ted si povšimnu, že u komínů jsou všude i cedulky: Navicki, Navicka, 5 0 , 42, 14, 5, 3 ,1... jména a věk těch zabitých, aha. Tohle už prostě nestačí, povídá Alex a máchne po rozvalinách
rukou. Památník starýho typu, nuda. To už pozornost nových Evropanů nepřitáhne. Podívej se na Poláky, ta jejich Katyň! Zase jsou o krok dál! Natočej si o Katyni film! Ale co tahle naše Chatyň? Nikdo to nezná. Pořád je naštvaný. Taky přidám do kroku. Nerad bych, aby se smyčka zadrhla. Ale vtom Alex vyskočí na zídku a řve: Haló, haló, páni hrdinní Poláci! Tady v Chatyni nevraždili ňáký důstojníky, kteří se měli ubránit sami, kdepak! Seskočí, popadne provaz a mluví už zase normálně. Chlapy donutili běhat dokolečka, aby se unavili. Pak je zahnali do stodoly a upálili. Ženský a děti upálili v druhý stodole. Proč se lidi nebránili? Protože Slovan je hovado? Ne, oni tomu prostě nevěřili. Do poslední chvilky. Že by házeli děti do ohně. Proč by to někdo dělal? Nikoho nenapadlo, že se to stane, než se to začalo dít. To měli vrahouni dobře vymyšlený. A jdeme zpátky. Z toho kopečka, kde je mrtvá vesnice. Ke stanu. V Terezíně jsem dostal školu, praští mě Alex do ramene. Oral history! Nejcennější je vyprávění. Autenticita. To víme od Leba, ne? Na chvíli se oba zastavíme. No jo, Lebo. Tohle je Bělorusko, kámo. Tady nám ňáký trička s Kafkou nepomůžou. A ted jdeme rovnou k budově, míjíme stan, závěs je zatažený, nevím, kde je Maruška a Rolf, po traktoru tu jsou jen brázdy ve sněhu. Chci Alexovi říct, ať mě rozváže a nechá někde dřepnout a v klidu se vykadit, já mu toho Pavoučka teda dám. Ale chci pryč. Okamžitě. Oukej, Alexi? Jenže mlčím, jsme blízko a budova... je to dřevěný domek
s úzkýma střílnama, ten já přece znám. Stěny domku tvoří kne ny skoro vrostlé do sebe, stěny jsou zvenčí oplátované, ochranné pláty jsou z palcového železa a spodek je z betonu. Jo! Alex tahá klíč a pyšně povídá: Muzejko je v tomhle bunkru, koukáš, co? Ten Alex je ale trdlo. Medik! Proto ví houby. Tohle přece není bunkr, tohle je palebný srub. U terezínských bastionů jich bylo hafo, to jsme měli prolezlý už jako pětiletý. Musejí to tu mít po Němcích. Bunkr je až vespod pod vším tím dřevem, samostatný, a to dvoják, pevnostní, to já dobře znám, ty chodbičky a falešné průlezy, hlídková stanoviště a tohle všechno. A i při své neutěšené situaci se dolů do bunkru docela těším. Z toho lesa jsem začal kejchat. Tam mi dobře není. Alex pustil provaz, ted s klením odemyká, podupáváme na náledí před srubem, švihnu hlavou a ramenem a mám ten kus provazu za zádama. A to považuju za dobrý znamení. Mdlé světlo žárovky. Mají tu taky svíčky, Alex jednu zapálí. Jako kluci jsme v bunkrech taky svítili svíčkama. Čaděj ale. Špatný vzduch utěsněného palebného srubu. Jo, kdo to tu nezná, tomu se zatočí palice. Pořádnej agregát, to bude to první, co koupíme za prachy ze světa, mumlá pan Neústupný. Betonové schůdky do podzemí. Chodba. Tomu se říká štábní místnost. Vsadím se, že to neví. Na stěnách jsou tu svazky drátů, pilky a sekáčky, nože a další vercajk. Dlouhý stůl. Hrozný chemic ký puchy. Kupa hadrů. Na zemi tmavá kaluž. Kanystry. Jako kluci jsme svítili svíčkama, ale to byly bunkry prázdné. Kdepak chemie. Bordel tu mají. Vsadím se, že ti jeho experti jsou samý Rusáci. Prý agregát. Ze všeho nejdřív musí vrazit prachy do pořádného odvětrání, slibuju si, že ho poučím. I tady zapaluje svíčky. Podaří se mu rozsvítit i par žárovek. Jsou kabelama všelijak přichycené na nízkém stropě.
Nemá ani čelovku, navěsí na sebe drátky, v ruce má nějaký dynamo. Babka v šátku a dlouhý sukni sedí hned u dveří. Není živá. Ale jako bych měl za jejími brejličkami každou chvíli zahlídnout otevřený víčka a chytré oči. V tváři babí to škubne, hýbne rty. Byla jsem ve sklepě s mámou a sestřičkou, dupali nad náma, sestřička chtěla křičet, tak jsem jí dala do pusy kus chleba, ať jí, ať mlčí. Držím jí ruku na puse, udusila se. A pak už nemluví, jen naříká, kvílí, pořád. Alex odpojí drátky, vypne ji. Jsou cítit chemií, lidským smradem, smrtí. Alex spíná dráty. Starý muž říká, že jich v ghettu zabili sto tisíc, pár jich vyvezli k lesu. Přijely dušehubky, nahnali do nich lidi, pustili motor, plyn a motorový smrady zabily každýho. Jurgenovi se dneska udělalo špatně, říká někdo. Potřebujeme jednoho řidiče. Oficír v čepici mávl, vybral mě. A že chtěl do muzea, povídá Alex, to si piš! Chtěl to říct. Kdyby se sousedi domákli, že šlapal na plyn v dušehubce, umlátili by ho. Ale chtěl to říct. Tak to bude říkat tady. Podepsal nám potvrzení, že ho vystavíme. Umřel spokojenej, nemysli si. Věděl, že ted ten jeho příběh budou poslouchat školní třídy pořád. Tuhle babičku má za igelitovým závěsem. Jsou u ní voskované kytky, pár svíček. Bylo jí sedm, tátu jí přibili na vrata, ostatní upálili a ona si z toho pamatuje jen to o těch galoších, povídá Alex. Pustí ji. Bratříčku, proč ses obul do těch gumových bot? Nožky ti budou moc dlouho hořet. V té gumě. A pak paní vykládá, jak ji pálí a bodají bajonetama. Alex jí ze sukně smete drobný chuchvalec prachu. Pak zas závěs zatáhne. Vedle mužský hlas vykládá, jak se bál, že v hromadě mrtvol na něm roztaje sníh a najdou ho, protože na mrtvých sníh netál. Alex cvrnkne do stínítka mužovy plátěné čepice a ukáže na fajfku, co má v ruce. S dobovýma artefaktama pomohl ministerstvu Etnografický ústav, povídá.
#
A teď mě táhne za ruku a ve vedlejší místnosti je jich víc, ale přece to nejsou lidé... a ja mu chci vysvětlit, že tohle nemůže dělat, ale vlastně nevím... proč ne? Vycpaní lidé jsou ve výklencích bunkru, tam, kde byly straž, ní stanoviště, slyším je i v chodbě. Mami, schovej nás, volali jsme. A maminka říkala: Děťátka, žito je ještě malé, tráva nevyrostla, jaro se opozdilo. Kam bych vás měla schovat? Schovejte se sami, jak dokážete. Příběhy tiše šeptané nebo vyprávěné přeskakujícími hlasy se proplétají s brečením a štkaním, motám se mezi nimi, co chvíli zakopnu o nějaké poházené nářadí, o vany, z nichž to páchne chemií a masem, motá se mi hlava z toho puchu, anebo se mi motá odporem k tomu, co tu s lidmi dělají, co to Alexe napadlo? To nesmí dělat. Ale pak mě hryzne pochybnost. Proč vlastně? Proč by to nesměl dělat? Chce stočit oči světa sem, do Ďáblovy dílny. Takhle se mu to povede. V téhle místnosti je jich šest, šest starých hlav na šesti vrásčitých krcích, mechanicky otvírají ústa, vyprávějí o vraždění a mučení a pořád se ten příběh opakuje, vojáci vejdou do vsi a zabíjejí, domy a lidi hoří, opakuje se to a bude se to opakovat, pořád budou vojáci vcházet do vsi, protože Alex má v ruce drátky a protože elektřina udrží příběhy v útrobách těch vycpaných lidí. Hele, když vám na Terezín přispěla Madonna. Co kdyby tady natočil klip takovej Marilyn Manson, co myslíš? Já jsem ale proti, říkám mu. Proč? Nevím. Mohl bys celýmu tomuhle podniku dělat tajemníka, mohl bys z toho královsky žít. Ale když na to nemáš žaludek, tak di třeba do prdele. Naval toho svýho Pavoučka. Máš to v žaludku? Ok, otevřu ti žaludek. Lidi jsou nahraditelný. Teta Fridrichová, na tu si vzpomenu. Ukradli by jí smrt a vystavili tady. To ne. Nesnesl bych to.
Hele, kámo, říká mi Alex, ještě se rozmysli. Dám ti čas. Ne, řeknu. Věř mi, jde jen o zvyk. Tohle je východní tradice. Lenin, Stalin, jiný pohlaváři. Víš, že mauzolea s komunistickýma svatýma měly být ve Svazu v každým okrese? Kývnu. To je fakt. A co ten váš českej prezident Gottwald? Víš, kdo ho dělal? Luis přece! Tlačí na železné dveře. Tam je ošetřovna. V každém bunkru tohodle typu. Luis Tupinabi leží na zádech ve vaně. Kalhoty, sáčko, miniaturní ponožky, bačkory, všechno se to v jednom chumlu válí po podlaze. Z Luise je maličké tělo. Hlavu má opřenou o dřevěnou podložku, uchycenou ve svěráčku. Zoban trčí k silné žárovce u stropu. Z vany jde smrad, pořád ty chemické pachy. Až když Alex žárovku rozsvítí, vidím Rolfa. Sedí na kraji vany. Jo, český soudruzi se opičili po sovětskejch a chtěli mít svýho prezidenta taky balzamovanýho. No jo, jenže ňákej Čech ve věčnosti jako Lenin? Ale hochu, hochu! Kagébé nařídilo Luisovi, aby se jako seknul, a prezident vám shnil. Kdepak Luis, ten by se nesek. Učil preparátorský a balzamovací práce v Milovicích, to jsem ti říkal. A byl to sakra dobrej učitel! Alex shrnul Luisovy hadříky nohou na hromádku, pak kleknul, přicvakl Luisovu ruku do svěráčku na kraji vany. A potom vanu obešel a přicvakl i druhou ruku. Nevím, do které Maruška píchla injekci. Pásky s Luisem máme už dávno natočený, vid, otočí se Alex na Rolfa. On vlez jako černej pasažér do lodi někde v Jižní Americe a představ si, přistál v Hamburku během nacistický parády, indiánskej náčelník s brkama v hlavě! Chtěl poznat svět, poslali ho do lágru. Sem k nám, do Běloruska. Byl to kanibalskej lágr. Luis tam obstál. A nacisti dokonce přišli na jeho odbornost. No, tedka ho uděláme. Pásky tu natočil jako první. Vybudoval tohle
muzeum, věděl, že bude exponátem. Je o hodně starší než Lebo, vid? A cvak. Přichytí Luisovu nohu do svěráčku, nad kotníkem. Prastaré, vyhublé tělo je ted pěkně vypjaté. Pořád se máčí ve všech těch tekutinách. Cvakne to, druhá noha už je taky uchy cená. Alex si navléká gumové rukavice. Jo, počkej, ohlídne se na mě. Slíbil jsem ti ty tsantsy, vid? Sundává z police bedničku a já nahlížím dovnitř. Lidské hlavy. Malé. Mají vyšpulené rty sešité provázkama. Nebo je to režná nit. Pomerančíci se tomu říká, poví Alex. Že jsou velký jako pomeranče, no. Alex mi vytrhl bedýnku a zas ji položil na polici. Taková tsantsa, to chce šikovnost. Rozdrtit lebku, aby obličej zůstal zachovanej, vytahat nosem všechny kůstky, to už je mistrovství. Když je v tom lágru našli, byli všichni paf. Fotil je Jevgenij Chaldej pro norimberskej tribunál. Jako důkaz nacistický zvrhlosti. Luise čekal trest. Jenže Biochemickej ústav v Moskvě si ho vyžádal jako experta. Jako Amíci Wernera von Brauna, chápeš? No a z Moskvy do Milovic, to už byl jen krok. Otevřeme ho, řekne Alex a kývne na Rolfa. Ten sleze z vany, stojí a nehýbe se. Zavrtí hlavou, brejličky se blýsknou šerem. Alex šmátne a něco mu vyškubne z rukou, aha, talířek. Otře ty šlemy a zvratky Rolfovi o rameno a strčí mi talířek k očím. Vidíš? Na pamjať o Minské, čte nahlas. To je rusky! Na pamjac pra Minsk tam má bejt, Minsk je běloruskej, hergot! A vůbec! Úplně správně má bejt Mensk, bolševici nám sebrali i to jméno! A hodí talířek na betonovou podlahu, střepy se rozlítnou. A Alex si vzdychne, sedne si na vanu. Rusové jsou velký bratři, holt, moc velký, všechno chtěj sežrat. I do turistickýho průmyslu se nám ted cpou. A to není správný.
Koukám, v ruce má něco, nějakou doktorskou pilu. Co je mu?, říkám, protože Rolf tichounce bulí. A to stanný právo prezident taky vyhlásil rusky, durak! Co je s ním? Je měkkej, ne jako ty. Měl dělat propagaci, fotky, hovory s těma lidma a pak to včas vrznout do světa. Pomát se ale. Nezvlád to, no. Nezvlád? To víš, novinář, žil v tom světě magazínů, mastil ty svý reportáže, a ted tohle! Muzejko v pralese. Ty to ale zvládneš, vid? Co nezvlád? Složil se u podepisování. Když starouši podepisovali potvrzení, v • že je mužem vystavit. Řikals, že o to prosili. Většinou jo. Některý. Aha. Musíme být velicí ve snášení utrpení jiných, říká ted Alex srandovně a šklebí se jako školák někde na besídce. Jo, občas je prostě nutný vydržet utrpení jiných lidí. To měli nacisti dobře vymyšlený. Napsal to Jean Améry, tos četl? Zavrtím hlavou. Já nečetl nic, jen nějaký pitomý učebnice, které jsem ihned zapomněl, a mejly pro Koménium, po tom je mu houby. Ale to bys měl, zasmál se Alex. Když seš ten expert. Už zas mě někdo školí. Hm. Kloužu očima po místnosti. Ošetřovna. Vedle ještě musí být malinký operační sál. Šálek. U zdí jsou poskládané krabice. Kanystry, plechové i z umělé hmoty. Na policích jsou naskládané nástroje. Nad mou hlavou jsou na zdi přichycené velké kleště. Otočím se, protože břit v Alexově ruce se ted roztočí, svistot krouhá uši, má to asi baterii, jo, takovej cajk musí mít vlastní zdroj, říkám si. Klidně se tu porozhlídni, křikne Alex, aby ho v tom svistotu bylo slyšet. Pak mi pomůžeš!
Otočí se ke mně zády a skloní se k Luisovi. Koukám na Alexe, natáhnu se a schmátnu ty kleště. Strčím )c pod bundu. Rolf mě neprozradí. Myslím, že je mimo. Škube mé za rukáv. Jako dítě. A vleče mě za sebou. Capká jak nějaký schoulený zvířátko. U nás natáčel tance pod hradbama. Tady bunkr, kde z lidí dělají mumie. Rolfe! Červená tráva, he? Pamatuješ? Houk nu. Stejně mě neslyší. Svistot tý pilky naplňuje podzemí. Je v tom šálku. Padá sem matné světlo z chodby. Kleště mi málem vypadnou z ruky. Sedí tam, lehce předkloněný, tak jsem ho znal celý život, během těch večerů, kdy mluvil ke studentům Koménia, které tak léčil, vypadal takhle, sedí dokonce na pryčně sbité z latěk. Na sobě má černý oblek. Alexovi jde o autenticitu. Myslím, že tohle chtěl. Abych takhle uviděl Leba. Rolf mě sem dovedl. A já se měl posrat. Šéf, pan Neústupný, má totiž všechny karty v rukou. Jo, málem mě dostal. Málem jsem Leba pozdravil. Jenže on nežije. Uvědomím si, že pila už není slyšet. Dívám se na Leba. Ale čekám Alexe. A taky že jo. Takový tichošlápek zase není. Tak mě nepřekvapí, když slyším jeho hlas. A kleště mám zas pod bundou. Jsme poslední lidi, kteří ještě znají pamětníky, povídá. A až umřou, bude tu muzeum. A to, co se stalo, nikdy nezmizí. Tohle přece Lebo chtěl, ne? Je mezi Rolfem a mnou, šátrá po vypínači. Ve světle žárovek vypadá Lebo ještě lip. Jo, vypadá dobře. Ale je mrtvý. Myslíš, že bylo lehký dostat starýho pána do letadla?, povídá Alex. Vezli jsme ho z Terezína sanitkou. Zafačovanýho. Zmátli jsme tak fizly, chápeš?
Jo. Aha! Sám chtěl z Terezína. Chtěl pokračovat tady. V Ďáblově dílně. To mi věř. Odvezli ho. A Alex z něj udělal panáka. Chtěl bych, aby se ke mně Alex otočil zády. Nechci mu vidět do obličeje. Jestli ho udeTakže jsi Leba zabil až tady? V muzeu bude Lebo pro všechny, říká Alex a shýbá se k drátkům. Ne jen pro pár rozmazlenejch Západáků jako v tom vašem Terezíně. Zabils ho? Jakýpak zabil. Naopak!, povídá Neústupný. Teď teprve věčně živ bude, jsa naším vědomím, silou a zbraní, deklamuje a tahá za drátky, co lezou Lebovi zpod černého saka. Znáš? To je Píseň o Leninovi. Chodils vůbec do školy? Žádná jiná mumie v šálku není. Alex tak prokazuje Lebovi úctu. To chápu. Ale nechci Leba slyšet. Nechci ho slyšet z mrtvoly. Nechtěl, abyste vycpávali lidi, říkám. Nechtěl, abyste kvůli všem těm svinstvům zabíjeli další lidi. Ani starý? Prsty mu lítají po drátcích sem a tam. Gumové rukavice si ani nesundal. Nepřekážejí mu. A najednou mi dojde, že Leba řezali v tom hotelovém pokoji, kde jsem byl. Ty skvrny všude. Tam ho zabili. Maruško, hm, říkám si. Je mi to líto. Vím, že jsi s Alexem. Já ale nemám žádnou volbu. Tak ty nevěříš, že mi Lebo podepsal potvrzení?, povídá Alex. Má úplně klidný hlas. Zkouší spoje. A že nám dal všechny prachy? Že s náma šel do banky úplně dobrovolně? To nebylo žádný: peníze, nebo život! Věříš mi, ne? A Lebo se pohne. Hne hlavou, proud ho nakop. Je to Lebo a není to Lebo. Narodil jsem se na pryčně v lágru, říká... je to jeho hlas, takhle někdy začínal, večer, vyprávěl... maminku z tyfové jámy
vytáhl voják, pokračuje stařec na židli... mladičký tambor, syn pluku. Vzali se a měli syna. Ale maminka... bála se prostoru nosil jsem jí pugety... ehm, ehm, ehm, teď se panákovi v černém klobouku třese brada, ta slova jako by se vzpříčila, utichl... má žlutý obličej, to tím světlem... můj Lebo kýve hlavou nahoru dolů, něco se zaseklo. Když na něj zírám, taky maličko hýbu hlavou. Alex vztekle sykne. Tahá za drátky. Jo, leze kolem Leba po čtyřech, durak. On nechápe, že se ve mně všechno vaří. Tak ty fakt myslíš, že tu nechtěl bejt?, říká a pořád mi ukazuje záda. Ucítím ten pohyb vedle sebe. To Rolf. Vrtí hlavou. Vrtí hlavou, že ne. Di do hajzlu, řeknu Alexovi. Hodně nahlas. A tak se otočí. Dívá se na mě. Vidí ty kleště. Držím je nad hlavou. A vidím jeho oči a v nich tu hrůzu. Už ví. Musím to vydržet. A dokážu to a máchnu rukou a dostane kleštěma rovnou do tlamy. Zuby prasknou. Hned se kácí, lebka třískne o beton. A prásk, druhá pecka patří žárovce. Nechci Leba takhle vidět. Poníženého, bezmocného. Bezbrannějšího, než když byl mimino. Žárovka praskla. Lebo je teď černá hrouda v černé tmě. My dva se hneme. Jdeme chodbou a kousky skla nám skřípou pod nohama. Dojdeme na křižovatku chodeb. Všude kolem nás jsou vycpaní lidé. Ve výklencích. Mumie sedí na židlích u stěn. Tu a tam blikaj žárovky. Některé svíčky ale dohořely. Nevadí, vyznám se tu popaměti. Rolf si sedne na zem. Podává mi klíč. Tak si ho beru a strkám do kapsy. Vstávej, chlape! Zdrháme! Zavrtí hlavou. Říkám mu, ať vstane, oběma našima jazykama, ruštinu už asi pochytil. Vrtí hlavou. Tak ho lísknu do tváře. Silné. A ještě jednou. Ani nemrkne. Třeba už ho bili. Zůstaneš tu s mumiema! Pomateš se úplně! Posereš se! Pojď se mnou!
Vrtí hlavou. Dám ucho k jeho rtům. Je to tu velký, šeptá. Kecy! Zůstanu s nima. Líbí se mi to. Blíž se nejde dostat. K čemu? K hrůze. Je mi děsně. Z toho vzduchu. Co Alex. Třeba se probere. Já ho nedobil, na to nemám. Myslel jsem, že jo. Ale nemám. Čekat nebudu. Tak ty nevstaneš? Di do hajzlu, řekne mi Rolf. Ty taky, řeknu mu, vykročím, rukama vytrčenýma před sebe strčím do měkkého břicha staré ženy, zhoupne se, mrtvé oči pod šátkem, židle skřípne, nevadí mi šero ani tma, já ty chodby znám... ale prázdné... běžím, pustím kleště, kopu do nářadí, co se tu válí, vrazím do vany, chlístne to z ní, vrážím i do figurín, pokácel jsem ta těla, srážím v běhu i svíčky, kaluže promodrávají plamenem, ohnivé kapky se syčením letí tmou, jsem ale rychlejší, vyběhnu po schůdkách, Alexe jsem dobít nedokázal, ale za ten oheň můžu, nevím, ano, ne, ano, ne, nevím, konečně vidím masivní plát, kryje dveře, to je východ. Vyběhl jsem. Zabouchnu za sebou dveře. Nadechnu se. A ještě. Piju vzduch, blaho, vtom se mi smyčka zadrhne kolem hrdla surovou silou, klouznu, padám na záda, necítím nic. Tak jste se dohodli, povídá mi do mlhy, ze které se k ní nořím. Maruška má mou hlavu na klíně. Otevřu oči. Jsme ve stanu. Bolí? Měls kolem krku provaz. Zatahala jsem ze srandy. Nemohla jsem vědět, že sebou sekneš. Promiň! Náledí, říkám trochu s námahou. Hlava mě bolí, jako by se v ní potulovaly sekerky. Vsypla mi do pusy dva. Podává mi sklenici. Taky si bere.
Alex mě šíleně sjel, jak jsi pořád zdrhal. Tak jsem té pop.nlLi za provaz, cvičně, no! Koukám okolo. Sednu si. Takže ses konečně umoudřil a dáš nám to. Ty svý záznamy. Jak to víš? Po prášcích je hned všechno lepší. Jako vždycky. Krk ale budu mít samou modřinu. Od smyčky. Jinak by tě Alex nenechal odejít. Z muzea. Byla bych nešťastná, kdyby tě vykuchal, víš? Byla bys nešťastná? Vážně? Spolk jsi to, vid? Kývnu. Tak to vydělej. Takhle sprostě by snad mluvit nemusela. Kdyby mě Alex kuchal, tak mi dá injekci. Ale mě nikdo kuchat nebude. Lehnu si na záda. Je tu příjemně. Kamínka žhnou. O stanovou plachtu bijí kapky. He!, ozve se Maruška. Vstane. Trochu do mě jakoby kopne. Jemně. Jsem ted vděčný všemu tomu mrholení. Kvůli kouři. Bude to trvat, než se oheň z podzemí prodere ke dřevu palebného srubu. Alespoň myslím, že v bunkru hoří. Chemie. Ty hořlaviny všude. Nebo to zhaslo. A Alex za chvilku přijde. Musíme odsud. Maruško... já se ale stydím! Před tebou nemůžu. Vůbec vlastně nemůžu. Prosim tě! Seš jak malej! Maruško! Projdem se a střeva se mi rozbouřej, jo? Pár minut, jo? Nevím! Jsem celej ztuhlej. Teplo potřebuju. Do břicha. Seš zdravotnice. Chápeš, ne? Mohla bych ti dát něco, abys zvracel. Prosim tě, ne! Když to ale nepude, tak ti dám projímadlo. Bude to venku na to šup!
Proti procházce ale nic nemá. Vyrazim a vlastně ji vedu. Do kopečka k Chatyni, mrtvý vesnici. Ať je mezi námi a muzejkem kopec. Kdyby se objevil kouř, nebude vidět. Nevím, co udělám, jestli se objeví Alex. Z mlhy před námi vystoupí první komín. A první rozbořený chatyňský domek. Trosky domku. A další. Jdeme vedle sebe. Má brašnu. Jako když jsme se procházeli v Minsku, Slunečním městě. Ne tady. Na krchově v pralese. Ach jo. Tady ale nesmíš!, říká Maruška. K tomuhle místu musí být úcta. Chápu! Hele, říkám jí a osměluju se. Co tvý kluci, tvoje děti? No? Co je? S kým jako teďka jsou? U babičky, jo? To ne. Kde jsou? Zůstali v tom domě. S ostatníma dětma. Se starejma. Nějak si poraděj, utečou, nebo se schovaj. Ty lidi jim neublížej. Neříkáš to moc jistě. Nic není jistý. Tohle je ale součást plánu, součást výuky. Jakýho plánu? Plánu přežít. Cože? Mý kluci jsou vystavovaný situacím. Jako ostatní naše děti. Různým situacím, aby si odmalička dokázali poradit, chápeš. Vzpomenu si na ten šílený dav, na ten jekot, šutry, hole, na to, jak se barák třásl pod petardama. To je teda tvrdý. Musí to zvládnout. Nikdo neví, co bude. To ne. Jaký ostatní vaše děti jsi říkala? Děti našich přátel. Všech přátel. To vymyslel Mark Kagan takovouhle výuku. Ted už ale budou kluci nejspíš v bezpečí. Jo, budou se svým tátou.
Cože? Já myslel, že tvůj muž je Alex. To je můj brácha. Chytl jsem ji za ruku a stiskl, až trochu vyjekla. To nemohla vědět. Že se mi totiž ze srdce právě svalil balvan. Připravit někoho o bráchu je strašný, uznávám. Ale udělat z Maruščinejch klukii sirotky, to bych si nikdy neodpustil. Jdeme pořád do kopce. Pak po černých kamenech, kolem dal ších trosek. Tu a tam stojí zvonička. Jsou z kamene, ne ze dřeva. Zvonky se ani nehnou, ani ve větru ne. Normálně je tady nepřetržitě slyšet umíráček, říká Maruška a ukazuje na zvoničky. Jo? Jako pieta. Zvonky poháněla elektřina. Jenže tu mi ted potřebujeme pro muzeum. Někdo tvrdí, že to přinese smůlu. Co myslíš ty? Mám co dělat, abych se nesmekl po kamenech. Naše máma přežila vyvraždění Chatyně. To už ti Alex jistě řekl. Bylo jí sedm. Dědu přibili ke stodole. Ostatní zaživa upálili v seknici. Schovala se v kůlně. Probodli jí bajonetama, spálili i kůlnu, ale nějak se odplížila. Ted už je kopec mezi náma a muzeem. To je důležitý, říkám si. Její malej bráška, můj strejček teda, nosil boty s podrážkama vyřízlýma z pneumatik. To lidi tehdy nosili. Máma vidí, že se katani blížej, tak mu říká, ať je sundá. Aby v tý gumě dlouho nehořel. Netrápil se zbytečně, chápeš?
Jo. Jenže máma měla strašnou smůlu. Oficiálně totiž Chatyň ne přežil nikdo, vůbec ne takováhle holka. Tak to bylo všude na psa ný, to se hlásalo. A najednou se po válce vynořila ze skrýše a poví dá, já tam byla, já viděla to a to a ti chlapi mluvili ukrajinsky. Jaký chlapi? No, ti zabijáci. Jako že nevypalovali jen Němci, ale taky sovět ský lidi, chápeš? Měla pěknej průšvih. Když se vrátila ze sibiřský-
ho lágru, tak vykládala už jen jednu jedinou historku. Tu o těch galoších. Mně z toho hrabalo, to víš. Taková hrůza. Kdo je teda tvůj muž? Mě o Marušce zajímá všechno. Já jsem Maruška Kaganová. Zastavil jsem se. Tak ona je žena toho drsného starce. Otočím se. Nechci, aby mi viděla do tváře. Dotkne se mého ramene. Dobře že seš s náma. Jsem ráda. Vidím, že nad muzeem není žádný kouř. Ted půjdem ze svahu. A muzeum už nebude ani vidět. Zajímá tě, jak jsme se seznámili? To víš, že jo. Já byla úplně mladá holčina a ted to na mě přišlo, povídá Maruška. Šváb na mozku. Svět je hrůza, napadalo mě pořád. Protože tohle se stalo. To vybíjení. Toho jsou lidi schopný. Tak to bude zas. Co udělám? Aha!, říkám jí. Tohle jsem znal. Když na mě někdo kouknul, tak si hned říkám: Schová mě, nebo udá, až to zas přijde? Někam vejdu a hned: Kam bych se tady schovala? Na půdu? Do skříně? A bylo to pořád horší. Nemám se radši zabít?, říkala jsem si. Svět je přece tak hnusnej. Plnej krutosti. Lidi jsou zlo. Koukám na Marušku. Mluví o tom, jak to s ní bylo. Ted ale vůbec nevypadá jako pryčnovej člověk. Alex mě vzal ke Kaganovi. V Bělorusku v koncentrácích umřel milion lidí. Kagan ale ne. Chodilo za ním spousta takových jako já. A chodí pořád. Jo. Jako malej kluk vším prošel. Všechny jeho lidi zabili. Byl v hořícím ghettu. Vyhrabal se z masovýho hrobu. Viděl, jak lidi jedí lidi. On o tom dokázal mluvit. Poslouchali jsme. Taky jsme se spolu smáli. Přes všechnu tu hrůzu a se vší tou hrůzou jde žít. Tohle nás učil. Jo, zbavil mě toho švába. Takovýmu člověku dáš všechno. Když chce.
Hm. Teď se na tom mírném svahu zastavila. Hihňá se. Určité si da la. Jo, hrábne do brašny a podá mi taky. Zajíme tabletku hrstkou sněhu. Pamatuješ, jak jsme zdrhali z Falvarku? Jo! Chvíli se hihňáme oba. V téhle Ďáblově dílně najde práci spousta lidí. Údržbáři, technici. Hlídači, průvodci a tak. A turisti přivezou prachy. To bude jen správný, že z toho budou mít prachy potomci zavražděných, ne? Taky tu nikdo jinej nežije. A až budu stará, můžu tu v poklidu dělat děžurnou. V našem muzeu. Jde vedle mě, jak je zvyklá. Vůbec nedává pozor. Nechápe, že já musím odtud. Alex tam zůstal. Rolf. Partyzáni mě zabijou. Na okamžik krápáním a mlhou problesklo slunce. Uniformu už má usmolenou, to teda jo. Ale vlasy jí zářej. Pořád se směje. Tak se taky směju. Nikdy se mnou neuteče. Má děti. Sešli jsme ze svahu. Tady začíná les. Břízky. Zastavím se. Ještě něco chci vědět. Lebovi jsi taky dala injekci? Když jste ho vezli? Jo. Do Minsku jsme vás dostali podle česko-běloruský smlouvy o přepravě vězňů. Sem tam jsme museli někoho podmáznout, to je jasný. Hele támhlety stromy! A bylas s Lebem v hotelu? Ne, já byla u kluků. Brácha se o něj postaral. Dem k těm stromům, jo? Maruško! Víš, co je v muzeu? Blázníš? Muzeum uvidím až v den otevření. Bude to paráda! Přijedou lidi z Minsku, odevšad. Budu mít slavnostní uniformu. V tomhle jít nemůžu. Vidíš? Prostrčila prstík dírou v kabátě a leg račně s ním zakomíhala. Taková krásná ženská na sobě může mít třeba pytel od brambor!
Hele, nech toho! Takový řeči nemám ráda! Ale naštvaná není. Vůbec ne. A Leba nezabila. Kdyby jo, tak mi to klidně řekne. Usměvavá Maruška. Nebo drsná, tvrdá Máry. Hele, támhle mezi stromama! Tam můžeš. Já se otočím. Chtěl bych si narvat kůru. Jako papír, víš? Kývne. Jdu dolů, ke stromům, loupu pláty kůry. Čekám. Stane se něco? Ne, nic se nestalo. Musím to udělat. Budu jemnej. Vykročím k ní. Hele, počkej, povídá ve svahu nade mnou. A sama strne. Asi to ucítila taky. Kouř. Vítr ho sem zanes v poryvu. Hustej kouř pozaru. Ženu se k ní nahoru. Stůj!, křikne. Zrychlím. Chci jí dát kůru přes pusu, aby nekřičela. Srazit ji k zemi. Uspat. Vrazím do ní vší silou, s vyvrácenou hlavou klesne na kolena. Omdlela? Má dost? Jenže Maruška... v týhle chvíli je jak ňáký zvíře... vymrští se z kleku, jehla sjede po kusu kůry, co jsem zdvih, zas ji proti mně vytrčí, uhnu, popadnu ji za ruku, uklouzneme, padne na mě, vrazí si jehlu do stehna. Ani nehlesla. Ticho. Tohle jsem nechtěl. A to si pořád říkám, že tohle já nechtěl, Maruško, tohle jsem nechtěl... nesu ji v náručí do svahu, v mrtvé vesnici ji opřu o zídku, pořád má červeň v tvářích, dýchá, znovu ji zvednu... a vtom... ze střechy srubu pod námi šlehne ohýnek. Jo, po střeše muzejka se plazí zelení a oranžoví ohniví hadi. Vítr k nám nese praskání a tlumený rány. Prohořely krovy... anebo bouchaj ty chemický smrady. Ve stanu ji položím na postel. Maruško. Dostala jsi jen tolik, kolik jsi mi chtěla dát. Tak je tvůj spánek spravedlivej. He? Spíš teda?
Nemá křeče, nic. Spí jak princezna. Zuju jí boty. Uvolním řemen vojenského pláště. Přikryju ji. Tam je dek a spacáku habaděj). Zalovím v brašně. Jeden modrej polknu, hrst jich dám do kapsy. Nůžky má taky v brašně. Jen jeden ten pramínek ušmiknu, to ani nepozná. Maruško, stříhnu ti vlasy, jo? Tohle není žádna sviňárna! Prostě nevím jak se rozloučit. Omotám si rudý vlasový provázky kolem prstů. A dívám se na ně proti obloze, proti plamenům, které pohlcují muzeum, a vidím červené nebe. Jen tak tam jsem. U ní. Moc času ale asi nemám. Kam půjdu? Zalovím v paměti, je tam, uložená v databázi, adresa, tu obálku snad taky někde mám, nebo ne, to je jedno. Já bych s panem Mářou nedělal, Maruško, ani náhodou. Ale mám peníze. Ze hry. Třeba by to do začátku šlo, zasním se. Je to pěkný snění. Přiložím do kamínek. Hodně. Ať má teplo. A pak to slyším. Traktor. Je dobře, že mají tak hlučný stroj. V kabině vidím Červenou čepici. A je jich tam víc. Tak podlezu plachtu stanu, mizím do mlhy. 13. Břízkama, křovím, řídkým porostem po skoro zmrzlém sněhu to šlo. Do lesa jsem nechtěl. A pak mě to popadlo, na pláni. IJpro střed pláně byla velká černá skvrna, mohla to být bažina, lesík, ale taky tam mohl být dům, něco, kde bych mezi stěnama načer pal sílu. Třeba tam budou aspoň balvany, díry v zemi. Jo, přikop, škarpa, tam se můžeš schovat a pozorovat svět, jak plyne.
Vešel jsem na pláň, srdce mi v těle začalo skákat jak malý tvor, zpotil jsem se, to jsem nevěděl, že pláň může být takhle obrovská. Ale pak to šlo. Díval jsem se pod sebe, opíral se očima o zem a šel. Ostrov černoty v soumraku před sebou jako naději. Za ty hadry jsem Alexovi blahořečil, to jo. jdu v nich krajinou jako v ochranné kukle. Věcička ve mně zatuhla. Alexi. Proč jsi vykládal o tom kuchání? Když ti někdo řekne, že tě chce zabít, tak mu věř, to nás taky učil Lebo. Kam jdu? Všichni, které jsem znal, jsou pryč. A nevím, kam jdu. Nevím, jestli tam budou nějací lidé. Někdo, ke komu bych něco cítil. Dívám se do chladné země pod nohama. Mám s chůzí tolik práce, že nemůžu myslet na Marušku. První kříž jsem viděl už mezi vločkama. Sněží. A naráží do mě vítr. Ale zaraduju se. A taky si dávám víc bacha. Lidi. Nějak se odtud dostanu. Chladná země mě určitě pustí. Nesežere mě, nevcucne. Další kříže stojí v řadě. Projdu mezi nima, zvednu oči a dobrý, nezatočí se mi hlava. Ta skvrna je nevelký kopec porostlý stromy, křovím. Než se dostanu k úpatí kopce, musím šlapat mezi kříže. Malé, velké i dvoumetrový masivní kříž přeškrtlý dvěma břevny, vedle něj malinký křížek ze smrkových větví. Třepetá se na něm vybledlá růžová mašle. U křížku jsou plyšáci, medvěd, opičák a ještě nějaká zvířata. Jsou otrhaný, to vítr asi a déšť. Jsou zatížený kamenama. Malinkých křížků je mezi hračkama víc. Myslím, že v tý chvíli jsem zaúpěl. Nahlas, což je prostě neopatrný. Bylo jasný, že tohle je zas další pohřebiště. Ale musím dál. Na pláň už mě nikdo nedostane. Odhrnu větve prvních stromů, kříže jsou i všude mezi nima. Jsou tu i kameny, na některých jsou nápisy. Azbukou. I tím mým
písmem. Jména. Židovský kámen s vyrytou hvězdou, to znam od nás. Pomalu mezi křížema stoupám do kopečka, jména jsou vyřeza ná i do stromů. Některé stromové jizvy už zarostly, jinde bíle sviti v kůře. Ale nikde lidská šlápota, ani stopa psí pracky, stezička pro kozí kopyta, nic. Vítr. I kdybych si z křížového kopce troufl zpátky na pláň, tenhle vítr mě z ní smete. Žene z pláně drobný, bodavý kroupy. Drápu se mezi křížema a křížkama, které tu stojí hustěji než stromy, na vrcholek. Stojí tam chlap. Sklouznu do sněhu, za kámen. Vousáč, vaťák po kolena, holínky. Týpek jak z Arturova partyzánského oddílu. Zbraň ale v rukou nemá. Ani na zádech. Drží pytel. Vylovil z něj nějakou cetku blyštivou či co. Mrsk to do sněhu mezi kříže. A píská si. Jde dál. Ke mně. Plížím se přes nějaký mělký hrob pryč. Vklouznu za strom. Píská si písničku, trouba. Takže to je pak lehký! Z hřebene se spouštím dolů. A slyším to. V úžlabině, rokli. To zařehtal kůň. Ale nevidím ho. Vidím mohutnou ženu v žluté kombinéze. Cloní rukou čelo, pátrá v tom mrholení, kouká nahoru, ke mně. Bylo neodpustitelné, že jsem se v té chvíli napjaté pozornosti držel akorát tenkých stromových kořenů. Ruply a já se řítím dolů. Pod její nohy. Tak jsme se s Ulou setkali podruhé. Jo, shodli jsme se na tom večeru ve Falvarku. Dobře si vzpomíná na krysí dvorek, kam jsme všichni zdrhli. Za stanného práva. A jaká je situace ted? Povídá, že prezident nejspíš opozici rozdrtil. V Minsku a nejspíš i jinde se ale pořád bojuje. Proto se vyhýbali silnicím. Už celé dny je ale bez signálu. Tohle všechno mi teprve řekne. Bere jako velikou legraci, že tentokrát může ona pomoci na nohy mně. Jo, oba jsme inostranci.
A navíc jsme i kolegové. Tady jsme na Černém kopci. Tak se to tu prý jmenuje. Kopec tu byl navršen, aby zakryl pohřebiště, povídá Ula. Je to vlastně obrovský kurhan. Přikyvuju. Je ráda, že mě vidí! Jo, smála se, když mě chytla za ruce a já se zvedal. Jinak ale v naší situaci nevidí nic veselýho. Jo, Ula má dost chmurnou náladu. To já se docela raduju. Není tlustá. Je veliká, je mohutná. Je daleko větší než Maruška. V tváři i na čele má vrásky. Myslel jsem, že je jenom unavená, ale je i trochu stará. Má tmavěje světlý vlasy než Sára. A to, pohromadě se žlutou kombinézou, vypadá moc pěkně. Jsem rád, že jsem ji našel, to je jasný. Ležíme na břiše v potrhaném stanu, hlavy vystrčené ven. Mezi stromy se bělá i kus pláně. Nedívám se tam. Chvíli neprší ani nesněží, což je, jak mi Ula vysvětlí, veliká vzácnost. Na ohýnku se v plecháči ohřívá voda. Potok je prý poblíž. K jídlu nemáme nic. Chlapi, kteří mají ohýnek o takových deset metrů dál, se cpou slaninou. Chlebem. Poznávám vousáče, na kterého jsem narazil v lese. Sedí u ohýnku s kamarádem. Jsou si oba dost podobní. Fjodor a Jegor, povídá Ula. Rozbili i gépéesku, duraci! Jo, nenávidí je. Jo, patřej ke skupině partyzánů, kterou k její expedici přidělilo ministerstvo cestovního ruchu. V Chatyni měla naše cesta skončit, říká mi Ula. Tam jsme měli dopravit vzorky. Ale ti mizerové tvrdí, že viděli požár. Dál nechtějí. Tak jsme zůstali tady. Ostatní přidělenci ministerstva, jak partyzánům říká, už dávno zdrhli. Sebrali, co mohli, zbytek zničili. Podle Uly sabotují její práci od té doby, co se politická situace ustálila. Opozice zřejmě dostává pořádně na frak.
Řeknu jí o sobě. Je mi blaženě, když jsem po tom plahočení na pláni zasunutý ve spacáku a navíc ještě ve stanu. Povídám o svém zahraničním expertství, o cestě do téhle země. A taky o požáru muzejka. Jen něco. Ulo! Partyzáni nelhali! Chatyň už není! O Alexovi a Marušce nepovím nic. Ano, jistě, říká Ula a zaboří bradu do hadru, co má místo pol štáře. Ďáblova dílna, kvůli tomu jsem tady taky. Ukáže mi, kde má vzorky. Ty, co nepopadaly do sněhu, neztratily se cestou. Měla toho dvakrát, ne, určitě třikrát tolik! Je přece vědátorka, výzkumnice a terénní pracovnice. Je nejlepší! Proto ji v Berlíně vybrali mezi všemi. Ted je ale konec. Otočím se. Mhouřím oči do šera stanu. Tam, kam ukazuje. Bedny, bedýnky. Ale ne ty Kaganovy starodávné, dřevěné a všelijak podrásané. Tohle jsou elegantní umělohmotné škatule. Dvojitě jištěné víko. Modré, červené, žluté, až oči přecházej. Ty bedny jsou fakt parádní. Tys dovezla, ne? Hm. Všechny bedny i igelitové pytle s rozeznatelným obsahem kostí a hadrů v různém stupni zetlelosti jsou vzadu ve stanu. Za našimi zády. Je z nich navršená zed. Zed proti větru. A spacáků a dek si můžu vzít, kolik chci. Zbyly tu po jejích kolezích a spolupracovnících. Zabalíme se a čekáme, až se udělá voda na čaj. Povídáme si těma jazykama. Asi jsem usnul první. Otevřu oči, cítím to, nevidím. Ula mě drží za ruku. Jsme v tep le. A slyším frknout koníka. Nepodíval jsem se na něj, ráno to napravím, slibuju si. Ve zvucích noci slyším cinknutí, koník asi brnknul o větev, ťukl kopytem o kámen.
Káno jsou ti dva pryč. I s koníkem. Ula sedí před stanem, v ruce pecen chleba. Pochopím, že jí ho tu nechali. Pak se Ula zahrabe dozadu do stanu až k vzorkům, vleze si pod hromadu dek a mlčí. Jdu okouknout tábořiště. Jsme před větrem krytí úžlabinou, malou, úzkou roklí vřízlou do kopce. Jdu dál, všude mezi stromama jsou kříže. A ty popsané kameny. Hned najdu vůz. Podle stop stál koník přímo tady. Možná si na něj sedli oba. Kdybych sešel dolů na úpatí kopce, ještě uvidím jejich stopy, jak se táhnou plání. Pod plachtou dřevěného vozu jsou další bedny. Tu nejbližší, červenou, pomalinku otvírám, ale tsantsy tu žádné nejsou, jenom lebky. Tahle má v čele průstřel, šel by tam strčit prst. Poklepnu lebku a dám ji zpátky. Žádné zásoby, zbraně, oblečení, nic jiného než vzorky ve voze není. Vůz tu necháme, říkám si. Na ty vzorky se vykašlem. Ať tu shnijou. Hnem se odtud. Jo, někam dojdem. K nějaké silnici. Budeme spolu. Na to jsem myslel. Jenže začala purga. Nejdřív proti mně vítr házel urvané listy a malé větévky, pak se stromy ve vichřici začaly chvět, skřípaly, vítr mezi stromy metl sníh z pláně, najednou se v tom vichru špatně dýchalo, trvalo to pár okamžiků a pak už vzduch bolel v plicích, dvoumetrová větev urvaná orkánem mi přelítla přes hlavu, zalezl jsem do stanu. Je bouřka, povídám jí, protože tam sedí, zády opřená o bedny. To je purga, povídá Ula. To už se odsud nevyhrabeme. Vodu tu mám ve dvou kýblech. Rokle stan chránila. Přesto skoro nešlo vystrčit hlavu. Vítr okamžitě slepil pusu, víčka k sobě, venku jsem se nedokázal ani postavit. Ten vůz to rozmetá. Představil jsem si rozbité krabice, kosti letící ve vichru, lebky, co se roztřískaly o kameny.
Ulo. Ty to znáš. Kdy to skončí? Naposledy ji orkán uvěznil na osm dní. S partou kolegů, jíd lem a pitím v pevném srubu. Měli dokonce kytaru a společenské hry. Sbírali tehdy vzorky na Sibiři. Aha. Brzo začne sněžit, a až tenhle orkán skončí, přijdou mrazy, jestli se tu někdo neobjeví, tak skoro nemáme šanci, říká Ula. V noci, nebo když si myslíme, že je noc, spíme. Přitisknutý k sobě. Vzbudíme se. A jíme chleba. Zdá se mi o Pavoučkovi. Je ve mně. Rozteče se. Otráví mě. Všechny ty data a kontakty mi zaplavují vnitřnosti. Sedí vedle mě a má otevřené oči. Povídá mi o své práci. Její tým byl vybrán k rekognoskaci pohřebišť v jedné z oblastí Běloruska těžce postižených radiací. Když bouchl Černobyl, tak spad zamořil třetinu Běloruska, povídá. Radiační genocida, tomu říkaj. Přes den se ve vedru nebo v lijácích plahočili kolem hrobů. Ve vsi na ně místní kolikrát div neplivali. Každý ta místa, kde jsou kostry, zná, ale je to tabu. Když kopeš do starého hrobu, lámeš žebra živým, říká se. Aha! Proč tam kopete? Nechte je být. A nás taky. Řekl jim starosta v jedné vesnici. V noci se jim ztrácely věci. To, co pracně vykopali, někdo zas zaházel. Měli podezření na výrostky z vesnice. Když šla jednou nakoupit, namluvila davu lidí, který se kolem ní shlukl, že je Holandanka. Ne Němka. Přitom oběti byly evidentně postřílený oddíly NKVD. Jak to víš? Podle kulek. A jiných drobností. Věděl jsi, že v zamořených oblastech je dodnes výskyt rakoviny u dětí dvacetkrát vyšší než jinde? Jídlo se musí dovážet. Ulo, to je děs!
Její kolegové odpadali jeden po druhém. Zranění při práci, průjmy ze špatné vody. Deprese. A začaly problémy s pracovníky ministerstva. Spousta vzorků se poztrácela. Poklepu jí na rameno. Nabídnu jí dva modrý, co jsem vytáhl z kapsy. Sní je a napije se vody. Na Oktjabrsku jsme našli hroby, kde byly stovky lidí. Pobili je bud nahý, nebo v letních šatech, který komplet shnily. Kulky a nábojnice byly ze všech možných typů zbraní. Jinak nic, žádné doklady, mince v podšívce, novinami vycpané boty, holčičí sponka, nic, žádné indicie. Co zuby, povídám. Vzpomněl jsem si na Kaganův sklep. Nebo jeskyni, nebo kde jsme to byli. Zuby spravované i nespravované, povídá Ula. A mávne, ať ji nepřerušuju. Taky se napiju vody. Projedeme kostry upravenou radiokarbonovou metodou, povídá Ula, a zkoušíme určit, kdy k masakru došlo. No a to bych moc nezdůrazňovala, ale pak řekne svoje genetika. Pokud je hrob plný civilů, Poláků nebo třeba Rusů, tak tam nejsou rozdíly. Kdyby se ale jednalo o vojáky wehrmachtu anebo židovské občany, tak to už jsou rozdíly patrné. Ale o tomhle nikde neříkej. Ona genetika nemá moc dobrou pověst. Nebudu, slíbím jí. Bylo to peklo. Kolikrát jsem, bezradná, třeba v noci v dešti, čárala lopatkou na okraji jámy a přemýšlela. Zabíjeli tu Sověti Sověty, anebo Němci vraždili Sověty a židy, anebo Němci a Sověti zabíjeli jiný Sověty? A ted si ještě vem, že oni se tu samozřejmě rozdělují na Bělorusy a Rusy a Ukrajince a Rusíny a jsou tu taky Poláci a Baltové a další, promiň, a ty seš kdo? Čech. Aha. Ty neznám. Kdo je v těch hrobech? Kardinální otázka. Tady na východě se žádný záznamy nevedly jako u nás, kdepak. Místní mlčí i po všech těch letech. Ulo! Asi vědí proč.
Strašný nepořádek! Každopádně bez plánu obnovy pohřebišť se Bělorusko do EU nedostane. Ani kdyby diktatura padla. Ani nápad! Ve spojené Evropě prostě nejde mít někde ňáký jámy s mrtvolama, neblázni! To se musí všechno uklidit. Neříkám nic. Pěkně uklidili Terezín. Vědátoři. Hele, Ulo, a není to nakonec jedno, kdo v těch hrobech leží? To se teda pleteš! Na tom hodně záleží. Tady jde o peníze. Protože kdo to má platit? Tu obnovu? Práci specializovaných týmů? Všude v Evropě na místech piety vlajou vlajky. Na východě se po rozmoklých polích procházej havrani a klovou do lebek. Příšerný. Ďábel tu holt měl dílnu, no! A Ula se natáhla ke stěně z krabic a podala mi plátěný pytlík. Hrábnu tam. Knoflíky. Medaile. Potěžkám přezku se svastikou. Odznáčky s lebkama! je jich tu spousta. Fjodor a Jegor a jejich kumpáni, říká mi Ula do ucha. Přistihli jsme Fjodora a Jegora, jak při měsíčku choděj a rozhazujou do jam esesácký knoflíky. Proč to dělají? Chtějí, aby všechnu tu obnovu platilo Německo. Ale to není spravedlivý! Ula se rozbrečela a zas se zavrtala do dek. Strčil jsem pytlík zpátky mezi krabice. Napil jsem se, ulomil si kus chleba. Modrý tabletky mě držely. Venku svištěl vítr a zřejmě i padal sníh. Ve stanu nám bylo teplo. Ta rokle nás před orkánem chránila. Ula vykládá hrozný věci, ale to tady každý. Vlastně mi není tak špatně, říkám si. Pak se zpod dek vysunula její ruka. Má černý ulámaný nehty. Asi z toho kopání. Chytila mě za ruku a přitáhla. Rád jsem se k ní do těch dek zavrtal. Po tváři jí tečou slzy. Hele, já taky patřím k těm živým, kterým to kopání láme žebra, povídá. Co? No, já byla malá holka, když jsem našla ty fotky. Máma je mě-
la za kredencí. Můj táta tu byl za války, víš? Kapitán wehrmachtu. Ale nemysli si, mně ještě není ani padesát. Můj tatínek byl tehdy nejmladší kapitán v celé armádě. Víš? Jo, řeknu. O svým tátovi se bavit nechci. No a na těch fotkách! Kolem táty. Mrtví vesničani. Táta se směje. Máma říkala, že akorát osvobodil nějakou tu vesnici od bolševiků a tohle tam našel. No jo, málem jsem se zbláznila. Co říkal on? Oběsil se, když jsem byla prtě. Nic jsem se od něj nedozvěděla. Jako školačka jsem začala číst všechny ty paměti, koukat na filmy, pak jsem zkoumala archivy, já myslela, že se zblázním z tý hrůzy. To už nešlo o mýho tátu, ale vůbec. Že se to všechno stalo? Jo. Když se dozvíš, jaká hrůza je vůbec možná, a to poznání se ti usadí na mozku, tak jsi jiný člověk než ostatní. Zůstane to v tobě. Jako nezhojitelná rána. Jak můžou chodit do školy, hrát ping-pong, chodit na rande, říkala jsem si o kamarádkách. Musíme přece křičet, musíme to zlo zastavit. Byla jsem posedlá. Viděla jsem zlo všude. Ve všech. Brzo jsem už žádné kamarádky neměla. Podal jsem Ule kus chleba. Nechala si ho na potom. Ta krutost nejde pochopit. Rozum na to není zařízenej. Ale došlo mi, že tu hrůzu musím sama vyvažovat. Aspoň malinko. Mohla jsem se stát jeptiškou a modlit se. Mohla jsem jet do Kalkaty pomáhat nemocným leprou. Ale stala jsem se vědátorkou. Mně to pomohlo. No, tohle všechno bylo. Ted jsem tady. A Ula se z těch dek zvedne a posadí se. A kouká na mě. Hele, kolego, a ty seš spíš výzkumník, nebo muzejník? Vzpomenu na terezínské katakomby a taky na Alexovo muzejko. Spíš výzkumník, povídám. Tak víš, že tady jsme v Černém kopci. Vozili sem městský lidi a zabíjeli je tu. Stalin nechal vyvraždit dvacet procent ruský inte-
ligence, ale devadesát běloruský. Masový hrob v Kurapatech, to zná každý. Tenhle Černý kopec ale objevili běloruští archeologovi* teprve před pár lety. Z těch výzkumníků už tu nikdo nežije. Pre zident je nechal zmizet anebo utekli. To ale víš. Po pravdě o tom nemám ani tušení. Ale kývnu. Kdykoli Ula mluví takhle vzdělaně, připomíná mi Marušku a taky Sáru. Ale když se dívám na Ulu, tak myslím na Ulu. Kurapaty jsou na okraji Minsku, povídá. A prezident rozhodl, že skrz Kurapaty povede dálnice. Místo celonárodní piety bude zničený. Pošle tam bagry, jo? Hm, kývne Ula. A zas šátrá mezi těma svýma krabicema. Říkám si, že jestli ten orkán ještě zesílí, stejně nám je zbourá. Na to ale nechci myslet. Vytáhne láhev. Vodka. V tomhle kopci může být padesát, sto anebo taky dvě stě tisíc mrtvých, povídá Ula zadumaně. Stejně jako v Kurapatech. I tady měl pracovat náš tým. Ale prezidentovi lidi lhali, když slibovali, že nás nechají bádat. Teď, když prezident rozbil opozici, klidně pošle bagry i sem. Mimo pár bláznů o tý hrůze už nikdo nechce vědět. Jako by to nebylo. Vodku jsem nikdy nepil. Nabídnu jí, že láhev otevřu, ale zavrtí hlavou. A šup! Už tu zátku drží v ruce. Tohle mělo být na oslavu, povídá a ťukne zátkou o láhev. Na oslavu založení muzea Ďáblova dílna, povídá smutně. Jenže na takový muzeum je v týhle zemi ještě čas. Víš proč? Protože tady se ďábel ještě sakra činí! A směje se. No jo, oba se chechtáme. Venku sviští vítr. Je tma. Musíme těsně k sobě, abychom na sebe viděli. Ale chechtáme se, kašleme, nemůžeme přestat, padneme vyčerpaný do pokrývek. Podáváme si láhev. Pak spíme. Někdy potom Ula řekne, že jestli bude mrznout, tak tady umřeme. Říká to, protože to tak je.
Venku je purga. Pořád spíme. Vystrčím hlavu a venku už není změť vichru a deště, neječí tam vichr, kdepak... po zmrzlé bělostné pláni pod nádherným sálavým sluníčkem si to k nám míří stroje, prezidentovy bagry jsou pestré jako Uliny krabice, jo, jsou to ty samé stroje, co drtily zdi v Terezíně. Zvedáme se. Půjdeme jim naproti. S Ulou pláň hravě zvládnu. Jen jsem snil. Vzbudí mě její pláč. Vichr, který proniká úžlabinou, pořád cloumá stanovou plachtou. Ula se krčí v koutě, lehnu si k ní. Někdy za den nebo za dva se pokoušíme jít ven, ale ujdeme jenom pár kroků. Podpíráme se, ale jít proti větru nemůžeme. Musíme se vrátit. Taky jsme zesláblí hlady. Mám už jen pár modráků. Jsme stulený v dekách. Přitiskli k sobě. Hřejeme se. Možná je to tím, že máme hlad. Je nám zima. V noci mám pocit, že se Ula rozplývá. Že mizí. Tak ji pevně držím. Pořád spíme. Vzbudím se a něco je jinak. Zatřesu hlavou. Aha. Venku je ticho. Vystrčím hlavu. Slunce. Soukám se ze spacáku, lezu ven. Zmizelo spousta stromů. Tam, kde byly zelené koruny, je vidět pláň. Slunce vystoupalo vzhůru. Po umrzlém sněhu se dobře půjde. Ula se krčí u východu ze stanu. Dívá se. To ticho je nádherný. Určitě půjdeme. Někam dojdeme. Zachráníme se. Jo, mohlo by to vyjít.
Poděkování Jaroslavu Formánkovi a Anneke Hudalla, kteří mé vyslali na první reportážní cestu do Terezína. Starostovi města Janu Horníčkovi a historikovi Muzea ghetta Vojtěchu Blodigovi za jejich čas a trpělivost s omluvou, že o démonech nedokážu psát úplně realisticky. Edgarovi de Bruin, který byl v tomhle příběhu od začátku, za jeho nadšení a rady. Doře Kaprálové, bez jejíhož povzbuzování a nápadů bych knihu nejspíš vůbec nenapsal. Adéle Kovácsové za první a Zuzaně Jurgens za poslední pečlivé a kritické čtení. Tereze Ríčanové za Kozí knížku. Stephanu Krullovi za inspirující rozhovory. Míše Stoilové za orientaci v jazyce přátel. A Sjarhejovi, Arině a Maryjce, kteří mi ukázali, kde měl ďábel svoji dílnu. Poznámky Autorem básně Zabij prezidenta na str. 82 je Slavamir Adamovič. Výpovědi vesničanů na str. 1 1 2 a 1 1 3 jsou ze sborníku, dokumentujícího masakry plánu Ost, který sestavili Alěs Adamovič, Janka Bryl a Uladzimir Kalěsnik, první vydání Ja z vohněnnaj vjoski, Mastackaja litaratura, Minsk 1 9 7 5 , české vydání Moje ves lehla popelem..., Naše vojsko, Praha 1 9 8 1 . Berlín, DAAD, 2 0 0 9
1 |<>
Jáchym Topol Chladnou zemí Obálku navrhl a graficky upravil Juraj Horváth Sazbu p í s m e m Torst Antiqa z h o t o v i l o MU t y p o g r a f i c k é studio V y d a l o n a k l a d a t e l s t v í Torst, Opatovická 24, 110 00 Praha 1 (www.torst.cz), j a k o s v o u 459. publikaci R e d a k t o r k a Eva Lorencová V y t i s k l a t i s k á r n a PB tisk P ř í b r a m Vydání první Praha 2 0 0 9
Jáchym Topol (*4. 8. 1962 v Praze) Vydal básnické sbírky Miluju tě k zbláznění (Brno, Atlantis 1991; 2. vydání - Brno, Atlantis 1994), V úterý bude válka ( P r a h a , Vokno 1992; 2..vydání Brno, Atlantis 1995), prózy Výlet k nádražní hale (Praha, Martin Dyrynk 1994; 2. vydání - Brno, i Petrov 1995), Supermarket bohaterów radzieckich 4 1 ř® • 4- * « (prózu Jak jsme táhli za Stasiukem /pokus o k r o n i k u / do polštiny přeložil Leszek Engelking; Wolowiec, Wydawnictwo czarne 2005), Zlatá hlava (Praha, In Život 2005), r o m á n y Sestra (Brno, Atlantis 1994), Anděl (Praha, Hynek 1995; 2. vydání Praha, Hynek 1997; 3. vydání - Praha, Labyrint 2000; 4. vydání - Praha, Torst 2006), Noční práce (Praha, Torst a Hynek 2001), Kloktat dehet (Praha, Torst 2005) a rozhovor Nemůžu se zastavit (s v Tomášem Weissem,, Praha,, Portál 2000). ^ •
'V
^
'
Vybral a přeložil příběhy severoamerických indiánů Trnová dívka (Praha, Hynek 1997; 2., přepracované vydání - Praha, Torst 2008). V roce 2007 vydal Torst soubor jeho próz a dramatických textů s názvem Supermarket sovětských hrdinů, v roce 2008 k n i h u fotografií a textů Cestou na východ. Podle vyprávění Karla Cudlína napsal Jáchym Topol.
www.torst.cz
