© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 73 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2015/07–08
Na cestě za starými vratislavickými a prosečskými hospodami bychom se pěkně našlapali, podniky byly doslova rozeseté po celém údolí. Začneme ale stylově: proslulá a vždy elegantní byla Pivovarská restaurace (Brauhausrestauration), o níž již byla řeč v povídání o pivovaru. Vznikla společně s pivovarem a s jeho osudy byla a je bytostně spojena. Vynikající ležák z Vratislavic tu můžeme ochutnat i dnes, byť kaštanová zahrádka čili Biergarten má svá nejlepší léta již za sebou. Nedaleko pivovaru býval na Nové Rudě Gasthaus zur weisen Taube (hostinec U Bílého holuba). Patřil Josefu Möllerovi a nabízel dobře vyleželé vratislavické pivo a studenou kuchyni. Nedaleko od něj provozoval pan Henke v domě dodnes stojícím u křížku nedaleko bývalé rušičky hostinec Zur Erholung čili Na Odpočinku, přičemž v jeho názvu bylo spíše veselé odpočívání než něco lehce hřbitovního, co lehce rezonuje v českém překladu starého názvu tohoto podniku. V údolíčku pod kopcem provozoval Eduard Hübner krásnou restauraci Zum grünen Tal čili Zelené údolí. Šlo o typický výletní podnik, do něhož pěšky chodívali lidé z Vratislavic, Rochlice i Liberce. Hostinský sem zákazníky lákal i pohlednicemi, na nichž byla hesla o nejkrásnějším výletním místě v celém okolí. Nabízel zde velkou, stinnou zahradu s jezírkem, altánky a dřevěnými mostky, stály zde americké houpačky, podnik měl velkou verandu, orchestrion i piano. A výletníci skutečně v houfech přicházeli, páni vozili dámy na pruhovaných loďkách, v altánku na břehu vyhrávala hudba, lidé popíjeli a pak se motali při tanci ve stínu stromů. Restaurace byla několikrát rekonstruována, rozšiřována a vylepšována a nakonec tu jen málo zůstalo z onoho starobylého domu s klasicistním portálem, v němž kdysi s hospodou pan Hübner začínal. Po válce byl objekt přeměněn na domov mládeže a později zde byly umístěny kanceláře kartografů. Naposledy se pro účely obnovení restaurantu dům dočkal rozsáhlé opravy roku 1992. Býval to lepší podnik a opět velmi oblíbený. Později ovšem jeho sláva poněkud pohasla a nakonec jej uzavřeli a přestavěli na bytový dům v krásné zahradě. Staré reklamy uvádějí, že v hostinci Herrengasse (Panská ulice) ve Vratislavicích točili taktéž zdejší pivo a rakouská vína a v každou denní a noční hodinu zde byla teplá i studená kuchyně, o zábavu bylo postaráno u klavíru a kulečníku. Tato hospoda byla i sídlem Spolku Němců v Čechách a hrdě se k tomu hlásila. No, zdá se, že Čechům zde rozhodně nefandili. Pravda je, že řada hospod té doby se poměrně národnostně vyhraňovala, a to i svými názvy – řezník Anton Staatz, který míval svůj voňavý krám na křižovatce Tanvaldské a Rochlické ulice, přímo naproti Hotelu Möller, provozoval
577
Hostinec U Lípy stával nedaleko dnes již zaniklého nádraží Vratislavice-Kyselka. Pojmenován byl podle lípy stojící nad dnes již neexistujícím křížkem. Ani sama hospoda dnes již nestojí. Přitom na starých obrázcích působí tak přívětivě, že by si v její chladné šenkovně v horkém létě člověk tak rád dal jedno orosené.
i hospodu nazvanou Gasthaus zum Deutschen Haus (hostinec Německý dům). Na místě zvaném Lobelbirken bývala nedaleko Kyselky hospoda U Lípy (Gasthaus zur Linde), která patřila Friedrichu Wundrakovi a které nikdo neřekl jinak než Butte čili Putna. Sídlo v ní měly různé stolní společnosti, mimo jiné také studentský spolek Tuiskonia, jehož padlí členové mají svůj pomník na vratislavickém hřbitově. Na rozdíl od tuiskonského pomníku hospoda nedaleko železniční trati a přejezdu přes ní již nestojí, po válce byla zbořena. Na levém břehu Nisy byla připomínkou na dvě návštěvy císaře Josefa II. ve Vratislavicích hospoda Kaiser Josef Tafel (U Tabule císaře Josefa) s klasicistním vstupním portálem. Stávala u mostu přes řeku, na levém břehu pod kostelem a byla odstraněna společně s několika dalšími objekty i mostem.
578
Na obrázcích velmi hezky působí i hospůdka Alfreda Tischera nazvaná Lerchenfeld (Skřivánčí pole) s malou dřevěnou verandou zastíněnou kaštanem. Kdepak asi stávala? Na levém břehu Nisy býval na konci 19. století hostinec také ve velkém objektu sousedícím s tělocvičnou spolku Eintracht (Svornost) v Dlouhomostecké ulici. To bývalo výhodné jak pro členy různých spolků, kteří se zde scházeli, tak pro cvičence, kteří se zde mohli po cvičení osvěžit. Tělocvična byla po válce přemněna na divadlo a později byla její zchátralá budova zcela zbořena. Dům s hospodou ale přežil do dnešních dnů a je v něm umístěna vyhlášená hospoda U Prasete. Vlastivědy a staré pohlednice uvádějí ve Vratislavicích i celou řadu dalších hospod a náleven, které ovšem již těžko umíme ztotožnit s existujícími či zbořenými domy. Malebná jména vratislavických podniků jako Ullmannova bouda, Polní výšina, Koňský šenk, Vinný hrozen či Tři peřiny jsou již dávno pohřbena i s těmi, kdo v nich kdysi popíjeli a veselili se. Odešla ze světa stejně jako všechny ty porcelánové pivní tácky, zdobné půllitry, růžolící hostinští a ohýbané Thonetovy židle z bukového dřeva. Snad jen pár pohlednic nám je dnes připomíná a velmi těžko si je spojujeme s konkrétními místy. Jako například pohled z hostince Stadt Dresden (Město Drážďany), který ve Vratislavicích provozovala paní Anna Linke. Nabízel dobře vyleželé pivo, vybraná vína, měšťanskou kuchyni a místnosti pro spolky. Bůh dnes ví, kde býval… Také v sousední Proseči bývala řada hostinců. Historickým podnikem zde byla krčma v č. p. 54, pamatující ještě staré šolce na počátku 16. století. Posledním krčmářem zde do roku 1850 byl jistý Josef Appelt. Dnes již dům nestojí, na jeho místě je vedle domu č. p. 53 v Horní ulici velká plechová hala. Z dob první republiky se dochoval poměrně přesný seznam prosečských hospod a hostinců. Nedaleko Kyselky byl v domě č. p. 15 podnik U Města Karlových Varů (Stadt Karlsbad). Proslulá byla hospoda Stadt Reichenberg (Město Liberec), dodnes fungující jako proslulá Beseda v č. p. 129, hned u hlavní silnice. Pod hřbitovem pak byly dvě další: restaurant Zum Maxim (U Maxima) a podnik zvaný Hojernaz (Hojerů Nácek) v čísle 50, pojmenovaný nikoliv podle nějakých nacistů, nýbrž podle majitele Ignaze Hojera. Mezi dělnictvem z prosečských fabrik byl oblíbený hostinec Arbeiterheim (Dům dělníků či Dělnický dům) v čísle 134 na samém konci vsi. V elegantním domě č. p. 145, v nejzazším kousku Proseče až na Brandlu bývala stylová kavárna Café Wien (kavárna Vídeň), která neinzerovala ani tak podávání kávy jako spíše bar, vinárnu a hostinské pokoje. Stejně tak v prosečské Horní ulici
579
býval zase v č. p. 191 Gasthaus Waldesruh (hospoda Lesní odpočinek) s vinárnou, barem a taktéž hostinskými pokoji. Zdá se, že v obou případech mohlo jít o noční podniky s dámskou obsluhou, nacházející se tak trochu stranou ruchu Jablonce, Vratislavic i Liberce. Hostinec Zum Jägerheim čili Lovecký domov býval v dodnes stojícím domě č. p. 219 na Horní Proseči. V č. p. 136 na samém konci vsi u mostu přes Nisu býval podnik Bergschlössel čili Horský zámeček, který nabízel nejen svoji speciální gulášovou polévku a herinkový salát, ale každou neděli a ve svátek navíc od čtyř hodin odpoledne také koncert a tanec. K Proseči patřily v dobách první republiky i obě boudy u rozhledny na Prosečském hřebenu – jak Alte Konradbaude (Stará Konradova bouda), stojící v sedýlku západně od věže, či Wiesnerbaude (Wiesnerova bouda) na opačné straně. Svoji samostatnou kapitolu si zaslouží hospoda Svoboda, podnik, který ve Vratislavicích stále patří mezi největší a nejnavštěvovanější. V dávné minulosti býval tento hostinec spojen s rodem zdejšího učitele a vlastivědného badatele Appelta, a tak není divu, že – na rozdíl od mnoha jiných podniků – máme jeho historii velmi podrobně zpracovánu. Velká část dějin tohoto hostince je spojena se jménem koláře Ignaze Appelta, člověka, který se sice narodil v Proseči, ale v půli minulého století se přiženil do Vratislavic do domu č. p. 35. Mezi lidmi se mu říkalo Wojnernaz, což byla složenina ze slov Wagner (kolář) čili Wojner a Ignaz neboli Naz čili Nácek, dnes bychom asi řekli Kolářů Nácek. Tento Wojnernaz se roku 1850 oženil s Annou Appeltovou, dcerou hospodáře z gruntu č. p. 128. V té době byla zrovna čerstvě zrušena panská správa a řada lidí se zhlídla v hospodském podnikání. Mezi nimi byl i Wojnernaz, který se již nechtěl lopotit se dřevem, a zažádal si proto roku 1857, aby mohl v domě provozovat hospodu. Obec Vratislavice jeho záměry ale nepodporovala: 11. dubna 1857 uvedla, že při 147 domech je zde již 8 výčepů a další mají příslib. Okresní úřad v Liberci se nechal obratem slyšet, že Appelt není žádný hostinský, putyk už je ve Vratislavicích beztak dost a hlavně – dům, ve kterém chce kolář hostit lidi, není ani jeho vlastnictvím. Žádost byla tedy zamítnuta. Appelt byl ovšem člověk tvrdohlavý a své myšlenky na lehčí obživu se jen tak nevzdal. Posílal proto do Liberce další žádosti, vydělával a střádal a roku 1861 začal na pozemku svého tchána při hlavní vratislavické ulici stavět nový dům vhodný pro hospodu. Dokončil jej o rok později. Povolení, jehož hlavní podmínkou byla vlastní hospodská budova, pak na sebe už nedalo dlouho čekat – získal jej nakonec 8. října 1861. Jedno ovšem ještě chybělo a bylo to tuze potřeba. Přitažlivé jméno podniku!
580
Hospůdka Skřivánčí pole bývala v obyčejné chalupě Alfreda Tischera a mívala dřevěnou pivní zahrádku stíněnou navíc mladým kaštanem. Stojí dnes ještě tento dům? A co zestárlý kaštan?
Appelt dlouze přemýšlel a nakonec si vzpomněl na kříž z roku 1790, který byl při stavbě jeho nové hospody odstraněn. Prosté svaté znamení – železný kříž na žulovém podstavci – zde kdysi zřídil dědeček Wojnernazovy manželky Anny; Anton Appelt (1762–1839). Kříž býval zastavením procesí o sv. Marku a v době vzniku hospody přinášel Wojnernazovi spíše starosti. Poté, co jej totiž zbořil, obrátil se zdejší farní úřad na státní orgány a požadoval jeho obnovení. A to vzbudilo nepříjemný spor mezi Wojnernazem a vlastníkem sousední parcely – jeho švagrem Franzem. Spor byl pochopitelně o to, kdo postavení kříže zaplatí. Rodinné pnutí trvalo až do roku 1866, kdy učitel Anton Adolf Appelt, bratr švagra, už nemohl sváru dále přihlížet a raději jej ukončil tak, že na své náklady nechal zmíněný kříž vyrobit a postavit na zahradě domu č. 41, kde byl 7. května 1866 slavnostně vysvěcen. Spor nespor, kříž nekříž – název podniku byl na světě. Zlatý kříž! V originále pak Goldenes Kreuz. Jenže Vratislavičtí i přespolní začali hostinci
581
říkat podle majitele – Wojnernaz. Appelt, který měl vedle hospody stále i svoji kolářskou dílnu, se s úspěchem ale nespokojil. Měl sice svůj podnik, ale i další velké plány. Pravobřežní Vratislavice v té době totiž postrádaly velký sál, v němž by se mohly konat různé slavnosti, podobně tomu bylo na levém břehu od roku 1863, kdy byl po požáru vybudován nový hostinec Schänke. V prvním patře šolcovny v č. p. 47 sice byl sálek zřízený ve 30. letech 19. století, stejně tak měly menší sály i hospody Stadt New York a Goldener Stern, ale ani jeden z nich nemohl vyhovovat zvyšujícím se potřebám bobtnající obce. Navíc továrník Ginzkey postupně skupoval pozemky a hospodářství okolo svých továren pro jejich rozšiřování a vypadalo to, že i stará šolcovna se sálem bude brzy mít své dny sečteny. A protože šolcovna stála nedaleko Zlatého kříže, bylo nasnadě, že je pro jeho majitele výhodné sál zřídit právě zde. Prozíravý a podnikavý Wojnernaz proto v létě 1875 postavil na pozemku vedle své hospody veliký taneční sál, který svým rozsahem neměl obdoby nejen ve Vratislavicích, ale ani široko daleko. Otevřen byl slavnostně 9. října 1875 u příležitosti pořádání bálu spolku veteránů. Sál byl sice samostatným objektem, ale s hostincem jej propojovala ozdobná veranda, která sloužila zároveň jako šatna. Vratislavice tak díky Ignazu Appeltovi získaly prostor, který jim umožnil pořádání akcí, které dalece přesahovaly význam zdejší obce. Tak kupříkladu již v srpnu 1876 se zde konal hasičský sjezd, jehož se zúčastnilo 1 000 hasičů a více jak 4 000 dalších hostí. A pak už se tu konala jedna akce za druhou: plesy, bály, divadelní představení, řečnili tu politici, pěvecké soubory zde předváděly své umění. Dlouhou dobu se vzpomínalo i na zde uskutečněnou akci nazvanou Svátek na severním pólu, při němž dělala kulisu i veliká umělá velryba. Namalovali ji dekoratéři od Ginzkeyů a po skončení akce se na čas stala oblíbenou dětskou atrakcí. Hostinská Anna Appeltová, ta stará veselá paní, která dodávala podniku přívětivou náladu, zemřela v roce 1891. Starý Wojnernaz skonal o pět let později. Podnik přešel na jejich dceru Annu Karoline. Ta se v roce 1883 provdala za Liberečana Ferdinanda Tugemanna, muže, který se nakonec stal dalším hospodským od Zlatého kříže. Na místě kolářské dílny ve dvoře si s Annou Karoline postavili dům č. p. 307 a pokračovali v tradici zahájené rodiči. Zajímavé je, že Ferdinand Tugemann ve Vratislavicích nejprve pracoval jako úředník u Ginzkeyů, kde vedl jedno z nedůležitějších oddělení firmy, a hospodě se zprvu věnoval až po práci. Jenže v kobercárně neradi viděli, že jeden z jejich klíčových pracovníků po večerech létá někde s pivem a kořalkami, a dali mu na výběr – buď fabrika, nebo hospoda. A Tugemann
582
si vybral – hospodu! Šenkoval zde až do roku 1912, kdy od něj Zlatý kříž za 64 tisíc korun koupil spolek Arbeiterheim (Dělnický domov). Spolek Arbeiterheim vznikl roku 1908 a s podporou sociálně demokratické strany se snažil ze Zlatého kříže učinit lidovou hospodu a centrum spolkového i politického života. Je zřejmé, že ideové zaměření podniku se muselo zákonitě „tlouci“ se starým křížem před budovou a ostatně i názvem hospody. Jméno bylo proto změněn na Arbeiterheim a kříž byl s povolením farního úřadu přestěhován na Novou Rudu do blízkosti domu č. p. 171. Dnes z něj na křižovatce vedle školy zbyl jen podstavec, přeměněný nedávno na jeden z mnoha památníků na umělého českého genia Járu Cimrmana. Hospoda přežila složité období první světové války a po ní se v dobách krátkého rozkvětu ve „zlatých“ dvacátých letech začaly návštěvy jen hrnout. Výdělky byly dobré a poněkud zchátralý dům již přestal vyhovovat. V roce 1928 byl proto zcela odstraněn a na jeho místě pak pro Arbeiterheim postavil architekt Josef Porsche hezkou a účelnou stavbu – nejmodernější hostinec té doby v obci a okolí. Vedlejší sál s ním byl propojen tak, že obě budovy již působily jako jeden celek. Dělníci si však nové stavby příliš neužili: ve třicátých letech na jejich spolek i hospodu dolehly těžkosti hospodářské krize, vnitřní spory i jistá únava. Zánovní hostinec pak musel být prodán. V březnu roku 1936 jej za 470 tisíc Kč koupila katolická farní obec z Vratislavic, která z něj hodlala udělat svůj farní dům. Název byl opět změněn na Zlatý kříž a badatel Alfred Appelt – synovec staré Anny hostinské, který na konci 30. let sepisoval historii hospody, končil svoji zprávu větou: Snad novým majitelům vydrží svítit hvězda naděje! Zní to až trochu absurdně, ale farní dům v hospodě byl splněným snem zdejšího katechety Sommera, který najednou získal prostory pro volný čas svých oveček – zřízena zde byla farní knihovna, místnosti pro volnočasové aktivity mládeže, zázemí pro divadlo i sportovní činnosti. Katecheta navíc v objektu i bydlel a dozíral na jeho provoz. Hospoda zde samozřejmě fungovala i nadále – provozovali ji manžele Říhovi, ve Vratislavicích té doby ovšem označovaní jako Ehepaar Riha. Nad domem se ovšem již stahovaly černé, tedy spíše černé mraky, koneckonců v domě stojícím napravo od hospody se narodil Konrad Henlein, jehož soukmenovci v té době jednoznačně tíhli k Hitlerovu Německu. Katolíci si tak svého skvělého farního domu příliš dlouho neužívali; v roce 1938 henleinovci triumfovali a Vratislavice se staly součástí nacistické říše. Rok nato byl Zlatý kříž církvi vyvlastněn a zřízena v něm byla ubytovna pro etnické Němce z Besarábie. Katechetu Sommerovi se tehdy zhroutil svět; se smutkem se odstěhoval
583
k jeptiškám do domu Martha na Nové Rudě a farní knihovna skončila na faře. Až po válce byl hostinec jako Dům svobody opět otevřen. Na čas byl dán do užívání podniku Restaurace, v půli padesátých let pak byl sál upraven na spojený závodní klub továrny na koberce. Konaly se zde estrády, koncerty, soutěže, schůze, různé kurzy a kroužky. V osmdesátých letech pak proběhla důkladná rekonstrukce. V roce 1997 ovšem zanikající továrna svůj klub již nepotřebovala a prodala jej firmě Fair Play, která jej přeměnila na Western club. Zájem o tento druh zábavy byl v té době sice značný, ale postupně se vytratil. Hospoda ale nakonec i těžší časy přežila a současnosti se dočkala pod tradičním názvem Svoboda a s vratislavickým pivem na čepu. Dlouhá historie hostince starého Wojnernaze tak naštěstí končí dobře a nezbývá než i dnes vyslovit přání, které kdysi napsal učitel Appelt: Snad novým majitelům vydrží svítit hvězda naděje! A jsme na konci putování po cestách staré vratislavické gastronomie. Ale ještě na něco nesmíme zapomenout – jako poslední podnik musím uvést proslulou Hentschelovu cukrárnu (Conditorei & Caffee Anton Hentschel). Bývaly v ní kulaté stolky a bukové ohýbané židle. A také piáno, sušenky, cukrovinky, čokoláda, bonboniéry, dezerty a záclonky v oknech. Radost byla na to vše pohledět.
Hostinec Svoboda ve druhé polovině 30. let, kdy před ním bylo umístěno čerpadlo benzinu. V té době již opět nesl název Zlatý kříž a co je zvláštní, před sálem stojí v zahrádce i podstavec s křížem, který byl předtím spolkem Arbeiterheim odsunut na Novou Rudu a poté se asi vrátil zase zpět. Není to náhodou křížek stojící dnes u vchodu do vratislavického kostela?
584
