NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
NAPŘÍČ
02 • 2011
Á, je to tu zase!
Pokud si právě čtete tyto řádky, znamená to jediné - že jste si náš měsíčník opět vyhledali k pročtení. My jsme vyšli vstříc vašim připomínkám ohledně prvního čísla Napříč. Na prvním čísle byly nejspíš znát naše zatím pramalé zkušenosti s tvorbou novin, avšak pevně doufáme, že nedostatky jsme již vyřešili. Přesto se však může vyskytnout nějaká okolnost, která se vám nemusí líbit, proto připomínáme kontakt do naší redakce, je to nejen email:
[email protected] , ale také nově vzniklá skupina na facebooku: Napříč. Na této stránce průběžně informujeme, jak jsme pokročili a co se chystá do nového čísla. Dále máme v plánu rozšířit školní web ( http://www.gymsos.com) o záložku našich novin. Jsme teprve ve fázi vývoje, není to jednoduché. Chtěli bychom na gymsos přidávat články z již vyšlých novin, ale také fotografie a naše komentáře a pocity. Doufáme, že u Napříč zůstanete. První číslo se rozdalo do posledního výtisku, a to nás pohání k tvorbě dál a dál. Přejeme vám krásné „počteníčko“ a za měsíc jsme opět tu. (Francis)
podání pana Kociána (ten se nám totiž nesměle přiznal k délce svého přirození), to nakonec dopadlo dobře a vše bylo završeno proslovem paní třídní učitelky Pěnčíkové a zástupců oktávy Alice Rochové a Tomáše Dantlingera.
okt áv a 2011 / foto: Tom áš Erban
Následoval volný program, kdy si mohl každý užívat večer podle svého gusta, a pokud chtěl, mohl například shlédnout mistrné barmanské představení nebo si zatančit s rodinou a přáteli. Za zmínku určitě stojí i nejoblíbenější aktivita většiny návštěvníků plesu, která zahrnovala klidně i půlhodinové čekání na svůj nápoj kvůli obaturitní ples sluze, která svůj úkol zkrátka nezvládla. Soudím tak samozřejmě podle počtu lidí, kteří se podobnou cestou [ŠKOLA] za celý večer pobavili nesčetněkrát. Tohle ale hoďme za Kila zábavy a litry skvělé podívané byly propašovány hlavu, protože nyní každý napjatě sleduje svoje hodinky a čeká na půlnoční představení. Nějak podrobně ho za hranice. Stalo se to 22.1.2011. Mexicky naladěná oktáva uprchla popisovat a rozebírat asi nemá moc cenu. Bylo hlavně za hranice a s sebou se jí povedlo propašovat mnoho zaká- zábavné, odlehčující a zakončené symbolickým prozaného zboží. Všichni se začali scházet kolem 7. hodiny pojením oktávy se všemi přítomnými, když lano, které večerní, odevzdali své bundy do šatny a usedli ke svým tvořilo hranici mezi účinkujícími a diváky, bylo položeno stolům. Program může začít. Jako kdyby vás najednou a všichni si spolu zatančili na píseň bývalé skupiny bohem někdo přene...sl na úplně jiné místo a před vámi se ob- neobdařeného Kociána Máma. Celý ples je snad právem jevilo přes 20 mexických tanečníků, kteří mají své vys- definovatelný slovy jako povedený, zábavný, příjemný, a toupení perfektně secvičené. Avšak hned po skončení jste my bychom už jen rádi popřáli všem studentům oktávy, najednou zpátky v Aši a sledujete své spolužáky, syny, ať se jim povede složit maturitní zkoušku. dcery, tety, strýce (maminky a tatínky snad ještě ne), (druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce) jak si jdou pro svou slavnostní šerpu a přitom vám duo Kocián-Zvěřina říkají, co je pro ně v životě nejdůležitější. I přesto, že samotné šerpování, což je asi nejslavnostnější chvíle celého plesu, bylo zahájeno trapným vtipem v
M
2011
okt ávy
•1•
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
02 • 2011
Jsme m a l í,
nai vní,
[ TANEC ]
ale sna žíme se
Bude tomu rok, kdy vznikla naše taneční skupina Small naive company (eSeNCe). Jako tanečníci jsme začínali v Taneční Skupině Zdeňka Fialy v Hazlově, se kterou jsme projezdili spoustu street dace soutěží a zažili nemalé úspěchy. Bohužel, po určitých neshodách jsme museli tuto skupinu opustit. Však tance se nikdo z nás vzdát nechtěl, a protože v Aši žádná skupina, ke které bychom se mohli přidat, netrénovala, nezbývalo, než si zkusit trénovat na vlastní pěst. Sehnat tělocvičnu a další tanečníky nebylo zas tak složité – řídili jsme se heslem „Všechno jde, když se chce.“ Zbývalo už jen vymyslet systém tréninků, aby naše práce nesla nějaké ovoce. Stále se ještě učíme a víme, že je co vylepšovat, ale myslím si, že se za sebe stydět nemusíme. Máme na kontě víceméně 3 sestavy použitelné při vystoupení, z nichž jedna, ta nejnovější, se stále dokončuje a zdokonaluje. Snažíme se naučit se nejrůznější taneční styly, zlepšovat se v nich a vymýšlet vlastní kroky. Nebráníme se ničemu novému a byli bychom rádi za každého talentovaného tanečníka, který by nám vylepšil celkové vzezření a od kterého bychom se třeba měli i co přiučit. Dokud nás to bude bavit a uvidíme v tom smysl, budeme pokračovat. Je to běh na dlouhou trať a pro nás, jako studenty gymnázia se spoustou dalších zájmů, koníčků a kroužků, není snadné vézt tuto formaci, nyní deseti členou, k pokroku. Ale kdo to vzdá, je srab! (Satan)
produkce, místo, kde vznikají největší světové trháky, ale také ty největší propadáky. Kde své filmy vytvářejí ta nejznámější filmová studia všech dob, ať už ty povedené, nebo ty, na které bychom raději všichni zapomněli. Hollywood a jeho velká šestka. Co je to Hollywood, ví přece každý, ale kolik lidí už slyšelo o Big six? Big six tvoří šest největších filmových studií, která mají své hlavní sídlo právě v Hollywoodu. Všichni jsme minimálně jednou viděli logo 20th Century Fox, Paramount Pictures či Warner Bros. Entertainment, ale my se společně trošku podrobněji pohrabeme v historii a ve filmových zářezech největšího studia z Big six, což je 20th Century Fox. Stalo se to 31. května v roce 1935 (proto také 20th), kdy se sešli zástupci 20th Century Pictures (už z toho máme 20th Century) a s nimi zakladatel Fox Film Corporation, William Fox (jak jsme se k tomu 20th Century Fox hezky dostali), kteří se rozhodli, že spojí svá filmová studia v jedno velké, které by se mohlo v budoucnu stát filmovým monopolem. Slyšíme fanfáry Alfreda Newmana a vidíme obrovský nápis 20th Century Fox mezi reflektory. Jelikož tuto situaci zažil každý z nás, znamená to pro Williama a jeho partu „Mission accomplished“? Řekněme, že z části ano. Ať už bude řeč o Lucasově nejvýdělečnější sáze všech dob – Star Wars, Cameronově vizuálně nejpropracovanějším filmu Avatar, několika Oscary oceněném Vetřelci nebo nejúspěšnějším seriálu všech dob – o Simpsonových. Ve studiu 20th Century Fox toho zkrátka vzniklo mnoho dobrého a každý si při výběru přijde na své, ale ne všechno se povede. Co když napíšu Meet the Spartans, The happening nebo All About Steve? Všechno jsou to filmy z produkce 20th Century Fox, které jsou ohodnocené Zlatou malinou, což je v podstatě to samé jako Oscar, jenže ne pro ty nejlepší, ale pro nejhorší filmy uplynulého roku. Paradox sem a tam, ale pokud všichni vydělávají a spokojeně si žijí, aby jedli v McDonaldech a KFC, vše je v pořádku. (druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce)
Kanye West
[HUDBA] My Beautiful Dark Twisted Fantasy
small naive company / eSeNCe
Nejmenší a NE JVĚTŠÍ ZÁROVEŇ [ F I L M ] Film ve všech směrech. Tak, jak ho známe i neznáme. V první řadě se zaměříme na místo nejmasovější filmové
Kanye West je intelektuál, génius, Poseidon, Zeus a Apollón v jedné osobě. Hrdinské činy, které vykonal na poli amerického mainstreamu (protože Kanye West patří do mainstreamu jako máslo na chleba) lze přirovnat skutečně jenom k bájným antickým hrdinům. Hudební kritici se před ním takřka plazí a slova, jimiž ho titulují, jsou slova mrzkých pochle...bovačů snažících se vetřít do přízně svého božstva. A vědí moc dobře proč. Westovo výsostné postavení, jako vládce Pantheonu amerického hip-hopu mu může sebrat jen málokdo, po nejnovější desce My Beautiful Dark Twisted Fantasy respektive nikdo. Přejděme nyní ony úspěchy a přídomky, které lemují
•2•
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
02 • 2011
hudební cestu toho reka a přesuňme se do současnosti. Jeho 5 desek z nichž jsou všechna platinová a některá jako Late Registration nebo College Dropout i třikrát, jeho 14 cen Grammy, jeho nezměrný respekt mezi ostatními umělci, jeho dobročinná činnost, jeho politická angažvanost, to vše nyní nehraje roli. My Beautiful Dark Twisted bylo vydáno 22. prosince a s neochvějnou pravidelností zčeřila hudební vody rozměrem tsunami. West se o něm vyjádřil ve smyslu jeho záměru vydat album nekřečovitě umělecké, temné a erotické. Tyo úmysly pečlivě osnoval v jeho soukromém studiu na Hawaii, do kterého si po vzoru Rudolfa II. zval největší hip-hopové učence naší doby. Jay-Z, Lil Wayne, Rihanna, člen kultovních Wu-Tang Clan RZA, Beyoncé, Kid Cudi, Alicia Keys a dokonce i takové hosty jako Elton John nebo Bon Iver. Jednoduše šestihvězdičkový All-Star team. Avšak přítomnost takových ikon pod jednou střechou úspěch automaticky nezaručuje. Je třeba opravdu geniálního producentského ducha, který dá všemu tvar, rytmus i směr, a kterým West bezpochyby je. Je to cítit z každé jednotlivé skladby. Ten perfekcionismus na vás přímo dýchá, dotýka se intimních míst. Celé album je vystavěno tak, aby s neúprosnou dravostí útočilo na všechny smysly. Jeho epičnost se v mnohém podobá spíše koncertu vážné hudby, tak jemný cit pro tvorbu skladeb West má. Hned úvodní skladba Dark Fantasy má něco, co většině tuzemským mc’s prostě chybí, koncept. Úvodní emotivní řeč Nicki Minaj, étericky znějícíi sborový zpěv beat z rukou RZA. A tak mnohoznačný refrén: „Can we get much higher?” Učebnicový příklad stavby hitu. Následuje Gorgeous marihuanový hit maker Kid Cudi a samplovaný zvuk elektrických kytar. Další skladba v pořadí je pro mě jednoznačný vrchol alba. Power je bojová píseň, pokřik i hymna. V dokonalém rytmu a ostrém proudu slov se v ní míchá pravá agresivita, zdánlivý machismus a překvapivě i touha. Touha po útěku i po oné síle překonat veškeré nástrahy života a vyjít z něho jako imaginárního bojiště jako vítěz dřímající v rukách hlavy svých nepřátel. Now this’ll be a beautiful death/Jumpin’ out the window/ Lettin’ everything go. All of the Lights je jí duchem velice podobná. Hlas hostující Rihanny je snad poprvé za celou její kariéru doopravdy dobrý. A v takovém popisování bych mohli pokračovat do nekonečna. I když například Monster (nejvíc zprofanovaný nápoj vůbec) s Jay-Z a 10 minutový opus Runaway s famózním klipem si to dopravdy zaslouží. Co je ovšem nejdůležitější je fakt, že jméno Kanye West se stane, nebo vlastně už stalo, jedním z těch jmen, které lze vzhledem k jejich vlivu jen s posvátnou úctou přečíst a kochat se. (chaot)
Sufjan Stevens
Age of Ad z [ H U D B A ]
Sufjan Stevens je unikátní pojem na poli alternativní hudby ( kompromisní eufemismus pro superlativní označení, jimiž ho tento rok celá řada českých i zahraničních kritiků častovala). Na jazyk se logicky dere otázka: „Čím?“ a věřte tomu nebo ne, odpověď by se měla dostavit s lehkostí větru po několika minutách poslechu jeho nejnovější desky The Age of Adz. Celá ta deska je jako 21.století. Je to pečlivě organizovaný a různorodý chaos, má to enormně pompézní formu, a přesto to má prostý základ. Nic moc tu nedává smysl, všechno je spíš jedna vášeň, vášeň pro život ve všech podobách. Úvodní skladba Futile Devices je nadpozemské sympózium na téma “lehkost”, éterický, zasněný vokál se jen tak něžně line po myšlenkových komorách. Dvě minuty dokonalé jednoduchosti. Následující skladba “Too Much” je úplně jiný vesmír. Zní to asi tak jako, kdyby se ajťák se slabostí pro vojenské fanfáry rozhodl zkomponovat skladbu o lásce a místo vitamínů si zobl LSD. Eponymní skladba Age of Adz je zase jako z dílny mezinárodní filharmonie, která se rozhodle konvertovat k elektronice. A dál a dál! Ačkoliv je poslech pro enormní příval myšlenek, obrazů a nápadů dost namáhavý, ani trochu to nesnižuje jeho kvalitu. Trochu to vypadá jako kdyby se Sufjan snažil pod návaly krásy, která přímo pryští z každé skladby, úmyslně všechny posluchače dostat do euforického a zmateného delíria. Naprosto dechberoucí je ten taneční potenciál! Neznám snad žádnou desku, u které bych mohl co nejhlouběji přemýšlet o ní samé a zároveň a zároveň se do ní ve zběsilém rytmu pohybovat. Sufjan Stevens prostě s lehkostí jeho vlastní cválá tryskem po cestě hudební avantgardy a většinu případných soupeřů nechává tlít za zády. (chaot)
•3•
Toulky městem [S
jako
POEZIE]
Šla jsem parkem plným hoven, pod vykotlaným dubem slyšela jsem zpívat ptáky s prořízlými zobáky. Zpívali o štěstí a lásce, jak nemá se věřit krásce. Poslouchala jsem a nekoukala kolem, šla jsem parkem jarních hoven. (tram)
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
02 • 2011
ková geometrie vleku, byly repasovány postupně všechny části vleku, kladky, unášeče aj.
Průřez sjezdovkou [ R O Z H O V O R ] napříč! Rozhovor nám do našeho měsíčníku poskytl jeden z předních zástupců party lidí, kteří se již delší dobu starají o ašskou sjezdovku pod vrchem Háj, pan Jiří Frank. MT: Začněme nejdříve trochu obvyklejší otázkou, týkající se především historie. Od kdy se aktivně podílíte na rozvoji sjezdovky v Aši? JF: V roce 2004 rozhodl...a rada města o předání ašské sjezdovky solidním investorům. Město zadalo do podmínek, že musí vybudovat zasněžovací systém a udržovat sjezdovku v plném chodu. Konkurz, který byl veřejně vyhlášen, vyhrála společnost SK Boubín. MT: A to jste vy, myšlena vaše parta, co tu působíte i dnes, už pracovali pro SK Boubín? JF: První sezónu, kdy vlastnil sjezdovku SK Boubín, jsme se dohodli, že zůstaneme i nadále zaměstnanci této společnosti. Nicméně na konci této sezóny došlo k ožehavé situaci, a to sice té, že vedení SK Boubín bylo toho názoru, že my, jakož to „staří vlekaři“ odvádíme nekvalitní práci. Tudíž jsme byli vystrnaděni a SK Boubín si sem povolalo svého vlastního správce. MT: Jak pokračovalo dále úsilí SK Boubínu (pokud se to dá vůbec nazvat úsilím)? JF: Jediné, co SK Boubín zajistilo, bylo jedno nouzové čerpadlo, přípojku na vodu, 3 kusy 20m hadic na zasněžování a jedno sněžné dělo střední velikosti. To nazývali zasněžovacím systémem. K tomu všemu přikoupili snowtubinkový vlek, který ovšem nebyli schopni plně používat. Dále pak vlek na sjezdovce č. 1, tj. Tatrapoma H-60, prodělal velké množství záhadných oprav. Takovýmto způsobem zde SK Boubín hospodařil několik sezón. Před sezónou 2007/2008 se stala taková zvláštní věc, a to sice ta, že manažerka SK Boubín oslovila jednoho z bývalých zaměstnanců, pana Martina Brože, a požádala ho, jestli by dal dohromady skupinu lidí, která by opět převzala správcování na sjezdovce. Skupina „bývalých vlekařů“ se dala opět dohromady a začala s opravami toho, co SK Boubín nezvládl. Když jsme se vrátili, tak jsme docela zírali, co tu bylo napácháno za škody. Nicméně, vlek Tatrapoma H-60 jsme během jednoho měsíce „rozchodili“, opravili jsme čerpadlo pro zasněžování a byli jsme v podstatě schopni zahájit sezónu. Dokonce jsme se pokusili s tím jedním sněžným dělem zasněžit celou sjezdovku, byl to sice bláznivý nápad, ale povedl se. Ovšem přes celé naše úsilí přišla velká obleva a ta vrstva sněhu nebyla natolik silná, aby oblevu přežila. Takže naši práci bohužel pokazilo počasí. MT: Jak probíhalo dále řešení těchto potíží s městem či SK Boubín? JF: Řešení vzešlo z křesel zastupitelstva města Aše. Protože podmínky, které byly sepsány, SK Boubín nesplnil, začal proces, kterým by byl ukončen jakýkoliv poměr s touto společností. My sami jsme městu a hlavně sjezdovce přislíbili věrnost s tím, že se pokusíme postupně zvelebovat tento sportovní areál. Byl tu ovšem jeden, řekněme, problém, a to investoři. Na konci léta roku 2008 připravila radnice dostatek finančních prostředků, se kterými jsme měli možnost disponovat. Během podzimu roku 2008 jsme objednali tři buňky, které se museli stihnout nainstalovat. Museli jsme také kompletně vybudovat čerpací stanici, musela se koupit horní točna, protože ta se opravdu po předešlých letech nedala zprovoznit. Ovšem největší zkázou byl vlek na sjezdovce č. 1, zde byla prováděna cel-
MT: A tohle všechno, myslím tím vaší snahu a úsilí, vyšlo z vaší vlastní iniciativy? JF: Zajímavá otázka. Záleží, jak to kdo bere. Pokud to někdo bere jako zaměstnání, tak je to trošku špatně. Jsme menší středisko, co se týče bussinesu, tak je to trošku horší, jsme závislí na místní klientele. Ten finanční obnos, který z toho plyne, je samozřejmě daleko menší, než v jiných střediscích. Takže vlekař v Aši není povolání, ale poslání. Je to taková srdeční záležitost. MT: Děkuji. A nyní patří tato sjezdovka komu? JF: Město se rozhodlo provozovat sjezdovku pod vedením společnosti Ašské lesy s r.o. Takže majitelem sjezdovky je město Aš. MT: Je obtížné starat se o postupné prokácení lesů, sekání sjezdovek a další manuální práce? JF: V předešlých letech jsme neměli potřebu kácet lesy, či je pročišťovat. Ale nyní jsme pod společností Asšké lesy s r.o. a ta sama zajišťuje údržbu zeleně v blízkosti sjezdovky. MT: Kolik lidí se vlastně podílí na stálém chodu sjezdovky? Jsou tu stálí oddaní, nebo jde jen o časově omezené brigády? JF: Když jsme se sem vrátili na podzim roku 2008, tak nás bylo 12. Po celou dobu sháníme další příznivce, ovšem ne zaměstnance. K dnešnímu dni je nás v občanském sdružení Lyžařské středisko Aš 17. Na léto máme okolo sebe ještě další partu brigádníků. MT: Na letošní sezónu, tj. 2010/2011, jste připravili návštěvníkům veliký šok a tím byl nový vlek vedoucí přes sjezdovku č. 3 a částečně i 2. Jak tohle celé probíhalo? JF: Když vezmu skok z historie do současnosti, tak naposledy se kotva na sjezdovce č. 3 rozjela při sezóně 2004/205, dál už nikdy. Díky dlouhé odmlce používání tohoto vleku došlo k velké zchátralosti tohoto zařízení. V loňském roce jsme se dohodli s vedením města, že bychom rádi odkoupili již použitý vlek Tatrapoma H-80 z Liberce. Město nám poskytlo finanční prostředky. Tento vlek byl koupen koncem léta roku 2009 a byl uskladněn v areálech Ašských služeb. Nyní počala projektová dokumentace a celkové projektování. Samotné „papírování“ trvalo dosti dlouho, zabralo nám celé jaro i léto, takže na samotnou stavbu nám zbýval pouze podzim a částečně i zima. Když byl hotov projekt, počala fáze rozmontování a repasování vleku Tatrapoma H-80. Byla provedena celková repase a povrchová úprava zinkování. Ty samotné stavební práce začaly opravdu až na podzim. První etapu tvořil zasněžovací systém, ten byl vybudován jak na sjezdovce číslo tři, tak na okruhu pro běžecké lyžování spolku Jasan Aš. Čili pokud nebude sníh, jsme schopni zasněžit 800m dlouhý ovál, sloužící k tréninkům na běžkách. MT: Když srovnáme vleky Tatrapoma H-60 (sjezdovka č. 1) a vlek Tatrapoma H-80 (sjezdovka 2 a 3), je v tom nějaký rozdíl? JF: Rozdíly jsou v tom, že to číslo udává maximální počet unášečů, který je ten vlek schopen pojmout. Další rozdíl tvoří výkon motoru, H-80 je motorově výkonnější. Ale vzhledově i způsobem zacházení jsou tyto vleky identické. MT: Je složité dávat v plén informace o sjezdovce v Aši? Zajímají se lidé například o aktuální stav sněhových podmínek a podobně? Kde si tyto informace mohou vlastně zjistit? JF: Informace podáváme veřejnosti prakticky trojím způsobem, především se jedná o internetovou stránku: http://www.strediskoas.estranky.cz kam dáváme čerstvé informace z kopce. Musím říct, že tyto stránky jsou velmi navštěvované. Další možností, jak o nás slyšet, jsou bez-
•4•
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
02 • 2011
pochyby Listy Ašska. Do tisku jsou dávány průběžné informace, jak a s čím jsme pokročili a jaká je aktuální situace. Letošní novinkou je zprovoznění infolinky, kam si může každý zavolat a přímo aktuálně se dozvědět, zda vlek je v provozu či nikoliv. Tohle je dobré zvláštně při nepřízni počasí, často si lidé myslí, že sjezdovka je mimo provoz, a přitom není. MT: Jaký máte letošní pocit z klientely? Jestli třeba ubylo sportovně nadaných jedinců, či nikoliv? JF: Sportovních lidí celkově mnoho neubylo, ale zdá se nám, že v některých dnech nás navštěvují spíše lidé z okolních míst a schází nám klientela z Aše, což nás svým způsobem velmi mrzí. Za kladný pocit vnímáme to, že každý rok učíme několik jedinců, ať dětí či dospělých, učit se tomuto krásnému sportu. Velkým plusem je a jistě nadále bude solidní svezení se na vleku na sjezdovce č. 3 Tatrapoma H-80. Tento vlek je srovnatelný s jinými menšími středisky a můžu s klidem říci, že za tuto sjezdovku se vedení Ašských lesů s r. o. ani město Aš stydět nemusí. MT: Nedílnými pomocníky na sjezdovce jsou bezpochyby vaše technická zařízení; s jakou technikou jste začínali, jaký byl přírůstek a jaký je váš nynější stav? JF: Historicky tu byl vlek Tatrapoma H-60, vlek LW-500, k tomu byla stará rolba s názvem Lavina, byla to ona legendární „babička“. Tato, řekněme rolba, uměla akorát sjezdovku zválcovat pomocí válce, který za sebou táhla. S tímhle vším jsme tu žili. Dnes je situace taková, že díky městskému rozpočtu, kde jsme byli zahrnutí také my, máme plně vybavené středisko, jak je možno vidět všude jinde. Máme poměrně kvalitní rolbu, která je schopna jak srovnat, tak rozhrnout sníh po celé délce sjezdovky. Máme dostatek sněžného systému, že jsme schopni zasněžit obě hlavní sjezdovky. Se sjezdovkou č. 2 ještě nemáme žádné další konkrétní plány, hodláme ji pouze udržovat, ale bez osvětlení. Ovšem největším pomocníkem je v posledních dvou letech naše čtyřkolka. Slouží jednak nám k transportu materiálu na místo určení, ale slouží také jako „sněžný skútr“ pro svoz raněného z kopce dolů. Jelikož je čtyřkolka vybavena pásy, není žádné riziko zapadnutí. Také jsme získali darem sice již použité, ale stále funkční záchranářské sáně. MT: Je zde někdo z vašich řad , kdo se věnuje také lyžařské škole? JF: Ano, samozřejmě. Učitel lyžování je zde jeden, Jiří Němec. Učí jak snowboarding, tak lyžování. Jednatel našeho zřizovatele zajistil nákup malého vleku do lyžařské školy na sjezdovce č. 1.
odstranili, museli jsme vychytat všechny závady, které nebyly vidět do té doby. MT: Děkuji vám mnohokrát za tento vyčerpávající výklad a vysvětlení všech záležitostí se sjezdovkou spojených.
Proud, sníh a led
[FEJETON]
V době, kdy byly v ulicích sněhové kopy a lidé se báli o své střechy a domy, bylo možno cestovat v čase. Nebylo to díky pomoci složitého stroje, za tajemstvím stálo jen pár ručičkových hodin, mráz, výpadek proudu a jím vytvořených „časových pásem“. Ráno jsem vstávala s černým čajem a informačním plátkem, jedla rohlík se salámem a málem se udusila při zjištění, že velká ručička ukazuje na číslovku deset. Vzlétla jsem od stolu a hodila za záda batoh plný učebnic, sešitů a nepotřebných knížek. Blížila jsem se ke Sparu, z hodin si mě měřil Dalí s nakrouceným knírem, vypadal nazlobený více, než by byl můj otec, kdyby mě viděl jít do školy tak pozdě. Jenže jak bylo pozdě? Hodiny už týden stály na jedné třicet. Byla jsem v pásmu s nepohyblivým časem – ráno stejná poloha, odpoledne opět, ať jsem šla kdykoli, bylo stále půl druhé. Zrychlila jsem krok ve stylu klouz a skok, hle, stála jsem ve školní bráně. Rozjařená, že za pět osm brána nezavírá se už zase a tudíž nemusím se vláčet k druhému vchodu, šla jsem dál jako lovec na honu. Ale co to vidím, hodiny na tělocvičně samý sníh a led, vidět je jen velká ručka, jak lebedí si na tečce za deset. Uklidněna zvoněním v pětiminutových intervalech stáhla jsem v šatně bundu, boty, pléd. Seděla jsem ve třídě, bylo sedm padesát šest. Zázrak? Ne, to proud, sníh a led. (tram)
MT: Jaké máte své osobní zázemí? JF: Tak vlekaři mají k dispozici pokladnu, garáž na rolbu a techniku, zde jsme také vybudovali dílnu. Máme naši „starou klubovnu“ u sjezdovky č. 3. MT: Horská služba? JF: Dříve byly pokusy, abychom byli zahrnutí do oblasti horské služby Krušné Hory, Boží Dar. Nakonec se to ovšem neuskutečnilo. Nejsem tedy v žádné organizované horské službě. MT: Jaké máte plány po skončení sezóny 2010/2011? JF: Naším jediným úkolem jsou terénní úpravy na sjezdovce č. 3. Jedná se o zavážení pařezů, úpravy buldozerem. Ale je to všechno ve fázi vývinu. MT: Co byste rádi vzkázali našim čtenářům? JF: Chtěli bychom se omluvit za problémy vzniklé při spouštěcím dnu vleku na sjezdovce č. 3. Nicméně, tyto obtíže musely nastat. Byla to vlastně první zatěžkávací zkouška. Obtíže jsme samozřejmě •5•
Za nitky tahají... [šéfredaktor] Michal Trkal [redaktoři] Dominik Čech Martin Kunca Matěj Tkadlec Michaela Trávníčková Anna Wagnerová [grafická úprava] Marian Pekár
