Mystifikace v české kultuře 19. století 1

Historicka_fikce_Sestava 1 13.1.14 8:36 Stránka 9

ČLOVĚK A STROJ V 19. STOLETÍ (9)

Mystifikace v české kultuře 19. století1

JIří RAK Obrozeneckou mystifikaci, její smysl, účel i význam dokonale analyzoval Vladimír Macura a k jeho hodnocení není vlastně co dodávat, s využitím citace z jiné velké české mystifikace by bylo možné říci: přečtěte si Znamení zrodu,2 „dort ist alles“. Když jsem ale byl poctěn vyzváním k úvodnímu referátu, asi bych přece jenom ještě něco dodat měl. Půjdu ovšem stále v Macurových stopách. Je možno opřít se také o evropský přehled podobných útvarů, jak jej podává i v češtině vydaná kniha Anny-Marie iessové o národních identitách v Evropě 18. až 20. století.3 Mystifikace ve formování národních ideo logií byla většinou východiskem z rozporu mezi vysněným ideálem a skutečností, případně vyplněním bolestně pociťované mezery v národní minulosti i přítomnosti. Macura se zabýval především mystifikacemi literárními a za jejich reprezentativní soubor prohlásil Bowringovu antologii české poezie, psal o vymyšlených básnířkách Žofii Jandové a Marii Čacké, jejichž skuteční původci (František Ladislav Čelakovský a paní Pichlová) po určité době sami před vlasteneckou veřejností odhalili své autorství. Mystifikace byla veřejně přiznána až roku 1846, kdy časopis Květy přinesl následující zprávu: „Marie Čacká, oplakávaná selka básnířka, chystá nyní ouplné sebrání svých po časopisech roztroušených básní. Sluší totiž věděti, že za tímto přijatým jménem skrývá se paní Františka Pichlová, manželka našeho ctěného vlastenského spisovatele dr. Pichla a dcera známého pro své vlastenectví profesora pana Františka Svobody, a že celá 1 Jsem rád, že se mystifikační prvek objevil už na programu naší konference. Pořadatelé mě obdařili titulem Ph.D., který mi ale nenáleží. Myslím, že v tom lze objevit mystifikační prvek české zdvořilosti 19. století, kdy např. v Herrmannově románu o mistru Kondelíkovi byl pro paní Mukenšnáblovou magistrátní koncipient JUC Vejvara panem doktorem z Vejvarů. 2 VLADIMÍR MACURA, Znamení zrodu. České obrození jako kulturní typ, Jinočany 1995. 3 ANNA-MARIE THIESSOVÁ, Vytváření národních identit v Evropě 18. a 20. století, Brno 2007.


(10) JIŘÍ RAK

věc byla podobný kousek, jaký ztropil známý jeden náš novelista před lety se jménem Žofie Jandové. Na tuto skládali vlastenští spisovatelé básně, též se jí dostalo překladu do angličtiny; Marii Čackou zase upřímně oplakávali, že v tak mladém věku vlasti jest uzmuta. Než těšme se, že ještě žije a jistě mnohými plody své Múzy literaturu naší obohatí.“4 Mezi mystifikace pak Macura průkopnicky zařadil i Rukopisy královédvorský a zelenohorský, které byly v Masarykových intencích dlouho odsuzovány s mravním rozhořčením jako podvod. Hanka (nebo případně jiný falzátor) se ovšem nikdy nepřiznali – to by se vzhledem k obecné euforii po zveřejnění rovnalo sebevraždě – a hrdinské písně rukopisů formovaly několika generacím obraz českého dávnověku. Určité narážky ale naznačují, že alespoň část vlasteneckého publika přinejmenším tušila, že by se mohlo jednat o jednu z mnoha vlasteneckých mystifikací. Jak známo, Rukopis královédvorský byl přijat bez problémů, Dobrovského pochybnosti vzbudil až Rukopis zelenohorský a patriarcha slavistiky dokonce ukázal na možné autory, které hledal v blízkosti Josefa Jungmanna. To už ovšem bylo pro vlastence příliš a zvedla se vlna odporu – Dobrovský byl opovržlivě označen za „hyperkritika“ a byly činěny nepokryté narážky na jeho duševní chorobu. Ukázkou takového emotivního přístupu je dodatek Josefa Jungmanna k listu, který psal jeho syn Antonínu Markovi: „Ubohý rukopis, ale ubohá i sláva Čechů, jestli takoví kritikové ji ohledávati budou; za několik set let uprou světu, že jsme tu kdysi bývali Slované! Co s těmi blázny? Máme jim odpovědíti? Čili pohrzeti jimi?“5 Je jasné, že uctívanému báťuškovi vadil už pouhý fakt kritického přístupu k uctívané památce. Zajímavé (a zároveň charakteristické) je, že v soukromí s námitkami souhlasil i Čelakovský, který se ovšem na veřejnosti zařazoval mezi nadšené obhájce sporných památek. V lednu 1821 ale psal Kamarýtovi o Dobrovského odmítnutí pravosti a svěřoval se i se svými pochybnostmi: „Já abych upřímně řekl, sám bych jí starověkost odepřel; nebo předně vzbuzuje toto pochybnost, že se měla tato báseň od neznámých rukou semto k muzeum dostati, kdo takového něco nalezne, ten to soukromě v obecnost nevysílá, za druhé z mluvy té samé básně – v kterém věku by se bylo takto mluvilo? – před naším [tj. Královédvorským, pozn. aut.] Rukopisem? – a kdy jindy? – To ale pochybuji, nebo ačkoli tato báseň velmi pěkná, tu ráznost a jaksi divokost do sebe nemá, jako tamto. Později? Tu se blížila řeč více naší a tato se oddaluje a podobnější Ruskému.“ Na závěr ale náš vlastenec svou prekérní situaci řeší šalamounsky: „[...] é vot! co je nám po tom, viď! ať ji třeba Lumír, nebo Dalemil, sv. Vojtěch nebo Jungmann 4

[REDAKCE], Květy 13, 1846, č. 93, 6. 8., s. 374. JOSEF JOSEFOVIČ JUNGMANN, Korespondence, ed. OLGA VOTOČKOVÁ-LAUER MANNOVÁ, Praha 1956, s. 49. 5


MySTIFIKACE V ČESKé KULTUřE 19. STOLETÍ (11)

s Hankou skládali, – ať se o to Páni perou, nám na tom dosti, že ji máme.“6 Jasné slovo pochází od V. A. Svobody, ten v polemice s Dobrovským zase prohlašoval – s odkazem na odhalené britské padělatele středověkých památek – že tito lidé kultuře svého národa prospěli více, než jejich hyperkritičtí odpůrci. Romantické představy o hodnocení autorů údajných středověkých básní i v případě odmítnutí jejich pravosti vyjádřil jasně: „[...] opravdový učenec byl by dokázal, že věc není stará, ale skladatel že zasluhuje stran svého básnického talentu uznání a že prokázal vzácnou chvalitebnou znalost starověku. To musí potvrditi každý opravdový vzdělanec.“7 Je tedy snad možné vyslovit předpoklad, že Hankův okruh i v případě odhalení místo odsudku očekával pochvalu za zdařilé zprostředkování ducha dávné minulosti současníkům, asi stejnou, jaké se v téže době dostávalo autorům nejrůznějších „ohlasů“ básní a písní lidových nebo historických. Odhalit podvrh ale bylo nemožné. Historie byla jedním z nejdůležitějších národotvorných činitelů a vlastenci v každém příspěvku k národním dějinám spatřovali další triumf pravdy nad lžemi a nad zapomněním, do něhož nepřátelé hodlali zahalit český národ. Vlastenecký obraz národních dějin prostě musel odpovídat skutečnosti, jinak by ztrácel svou funkci. Nešlo ale jenom o mystifikace literární. Macurovo konstatování, že obrozenská mystifikace je „nedílnou složkou budování české kultury“,8 lze rozšířit: mystifikací byl vlastně celý vlastenecký svět, rozumějme, ne svět, v němž naši vlastenci skutečně žili, ale svět jejich představ, v němž žili mezi sebou, o němž hovořili na svých schůzkách, který prezentovali na stránkách časopisů a o němž deklamovali na merendách. Velmi dobře je to doložitelné na jejich vidění lidového prostředí. Lid byl vlasteneckou optikou chápán a obdivován jako udržovatel národního cítění, český venkov si zachoval národní jazyk v dobách germanizace, lidové zvyky a slovesnost v sobě uchovaly poselství ještě z dob českého pohanství atd. Stejně jako celý okolní svět si ovšem vlastenci i venkovský lid a jeho kulturu museli přetvořit k obrazu svému. „Žádoucí by bylo, kdyby se některý pan vlastenec vynasnažil, aby nám naše líbezné národní písně sebral, tak aby Čechové opět ke slovanskému zpěvu přivedeni byli, od kterého se Bohu žel! aspoň ve městech tvrdými zvuky a následováním německých písní velmi vzdálili,“ horoval Václav Hanka již roku 1814 v Prvotinách pěkných umění, kde recenzoval sbírky lidových písní ruských a srbských.9 Pro vlastenecký vztah k lidové tvorbě je příznačné, 6 Čelakovský Kamarýtovi 25. 3. 1821, in: FRANTIšEK LADISLAV ČELAKOVSKý, Korrespondence a zápisky 1. Dopisy z let 1818–1829, ed. FRANTIšEK BÍLý, Praha 1907–1909, s. 81. 7 Citováno podle JAN HANUš – JAN JAKUBEC – JAN MÁCHAL – JAROSLAV VLČEK, Literatura česká devatenáctého století. Od josefinského obrození až po českou modernu, Praha 1911, s. 814. 8 MACURA (pozn. 2), s. 14. 9 Citováno podle HANUš – JAKUBEC – MÁCHAL – VLČEK (pozn. 7), s. 676.


(12) JIŘÍ RAK

že Hanka již v době před vydáním prvních českých sbírek věděl, že naše písně jsou „líbezné“. Tohoto úkolu se ovšem dříve než vlastenci ujala vláda a z její iniciativy vznikl známý guberniální sběr. V Čechách tak roku 1825 spatřil světlo světa dvoudílný sborník České národní písně – Böhmische Volkslieder pořízený péčí Friedricha Dionysia Webera a Jana rytíře z Rittersbergu.10 Sbírka pořízená bez patřičného „vlasteneckého zápalu“ ovšem české národovce nepotěšila. Postrádali v ní právě to, proč se k lidové tvorbě obraceli oni sami: nezkaženou prostotu slovanského lidu, zrcadlo jeho jemných mravů či jeho hrdinskou epiku. Recenze Josefa Vlastimila Kamarýta tyto pocity vyjadřuje jasně. Podle autora se jedná jen o sbírku odrhovaček, které „nezbedná lůza necudným hrdlem pronáší“, a kdo je vydává, „takovýto vpravdě celému národu veřejně na cti utrhá, všecky jiné národy přelhává, kdo se opováží za národní je vydávati“. Skutečný znalec by prostě a jednoduše měl poznat, že „hejno prostopášné chasy není národ, aniž tedy jeho písně národní“.11 Východiskem tedy bylo rozlišování mezi blíže nespecifikovaným „lidem“, plně vyhovujícím vlasteneckým ideálům, a „lůzou“, která si žila po svém. „[…] když řeč je o písních národních, nesmí se národem vyrozuměti luza, jež upoutána vězí v oparu citů nečistých a vnitřní život svůj nejeví leda bouřlivým hulákáním, patrno samo sebou,“ psal Josef Wenzig roku 1830 v úvodu ke sbírce slovanských lidových písní.12 Vlastenci prostě sami nejlépe věděli, jak má lidová tvorba vypadat, a svými představami pak plnili své vlastní sbírky. V této souvislosti je třeba na prvém místě jmenovat Slovanské národní písně Františka Ladislava Čelakovského (1822–1825), mimochodem blízkého přítele Kamarýtova. Ten samozřejmě v jeho díle nalezl onen kýžený „nelíčený půvab“ i „přirozenou prostotu“.13 Ve svých literárních dílech vlastenci vůbec nevnímali těžkou zemědělskou práci a tvrdé životní podmínky venkova první poloviny 19. století. Na mysl se v této souvislosti neodbytně vtírají rokokové hry na venkovský život obvyklé v dvorském a aristokratickém prostředí 18. století. Uveďme jako příklad Píseň vesničanů od Josefa Vlastimila Kamarýta, který přece na kaplance v Klokotech venkovskou skutečnost poznal na vlastní kůži, a navzdory tomu veršuje o vesničanech neustále se radujících z krás přírody a líbezného zpěvu ptactva: 10 JAN RITTER Z RITTERSBERGU – FRIEDRICH DyONISIUS WEBER (edd.), České národní písně – Böhmische Volkslieder, Praha 1825. 11 JOSEF VLASTIMIL KAMARýT, Vědomosti, Čechoslav 6, 1825, 7. 5., s. 152. Srov. též JOSEF KOTEK, Dějiny české populární hudby a zpěvu 19. a 20. století 1. Do roku 1918, Praha 1994, s. 19. 12 Citováno podle JOSEF WENZIG, Z předmluvy ke sbírce Slawische Volkslieder, Halle 1830, in: IDEM, Sebrané spisy 2, Praha 1874, s. 242. 13 KAMARýT (pozn. 11), s. 152.



„Kdo chce vidět boží ráje, / Čistou rozkoš požívat, / Teprv musí v naše ráje / Z města jít se podívat. // Tam se hluk a zmatek děje, / Pokoj bydlí v kraji jen; / Libě nám zde ptactvo pěje, / Veselý nám každý den. // Nám skřivánek prozpěvuje / Pod nebem si s veselím; / V městě v kleci hořekuje / Nad ukrutným vězením.“14 Jak bylo právě řečeno, je taková idealizace obzvláště nepochopitelná u vesnických farářů, kteří byli s realitou lidového života v každodenním styku. Jako jeden příklad za mnohé lze uvést citát z dopisu známého bojovníka za české školství Františka Slámy Bojenického, který si po příchodu na novou faru pří teli Vinařickému postěžoval: „Lid ten, ač český, přec mnoho cti do se nemá […]. Tudíž nesměla se hrubě sekyrka aniž jaká nádoba na dvoře opozditi; vejce pod slepicí se bralo, a jakmile ovoce jen zapalovati se počalo, již ve dne v noci na stromě seděli, ani zeleninu v zahradě nešetříce.“15 V obhajobě neporušenosti českého folkloru byli vlastenci dokonce ochotni přiznat pozitivní význam i pobělohorskému období. Tehdejší ztráta vyšší vzdělanosti totiž údajně uchránila český lid od vlivů umělé kultury, a barokní vesnice se tak mohla připodobnit idyle obrozenského biedermeieru. „Obklíčen horami a lesy vrátil se [po roce 1620, pozn. aut.] obyvatel k sobě samému, vzdělával požehnané své role, honil svá stáda na pastvu, a touže po útěše poslouchal radostné zpěvy ptactva, až při zábavném tanci a sklenici čerstvého ječného piva zapomněl konečně na to, co byl zkusil.“16 Lid byl především objektem vlasteneckého pedagogického působení, nejprve se musel naučit česky, lépe řečeno, musel zvládnout nově vytvářený spisovný jazyk, kterému lidové publikum nerozumělo. Tomu ostatně odpovídá často opakovaná fráze, v dobovém kontextu ovšem chápaná pozitivně, o „nezkaženém, dětinském charakteru“ našeho lidu. Většina literatury našeho obrození ostatně ani lidovému prostředí nebyla určena. Připomeňme, že ani obdivovaný Bolzano nebyl přesvědčen o vrozené lidové dobrotě a moudrosti. Svým posluchačům vštěpoval, aby nepřeháněli ani snahy o přílišnou osvětu lidových vrstev. „Měli bychom si dávat pozor, abychom nějakou potřebnou pravdu nešířili mezi takové lidi, u nichž je třeba obávat se toho, že tomu, kdo měl až dosud z jejich nevědomosti prospěch, odplatí až příliš tvrdým způsobem,“ říká dědic osvícenství poučený zážitkem Velké francouzské revoluce a dodává varovně: „Ne každá pravda se hodí pro každého člověka.“17 14 JOSEF VLASTIMIL KAMARýT, Sebrané světské a duchovní písně, ed. F. D. KAMARýT, Praha 1862, s. 125–126. 15 Sláma Vinařickému 9. 1. 1835. Citováno podle KAREL ALOIS VINAŘICKý, Korrespondence a spisy pamětní 2. Korrespondence od roku 1833–1849, ed. VÁCLAV OTAKAR SLAVÍK, Praha 1909, s. 126. 16 WENZIG (pozn. 12), s. 245. 17 BERNARD BOLZANO, Exhorty, ed. JAROMÍR LOUŽIL, Praha 2006, s. 178.


(14) JIŘÍ RAK

Většinou tak vlastenci pohlíželi na vesnici jako na skanzen, v němž se jim předváděli vesničané v malebných krojích, zapěli své krásné písně, a potom z vlasteneckého výletu zase zpět do města. Na druhé straně společenského spektra potkáme další umělou postavu, kterou byl vlastenecký kavalír. Smyšlená vize šlechtické společnosti plynně konverzující v češtině měla samozřejmě z jazyka sejmout představu, že jde o řeč, kterou hovoří jenom nižší vrstvy. To je jasné například ze známé pasáže Františka Martina Pelcla z úvodu k jeho edici Příhod Václava Vratislava z Mitrovic. Uvádí zde, že osobně zná nemalý počet pánů a zemanů českých, kteří jsou milovníky svého mateřského jazyka, jména ovšem nemůže uvést, protože k tomu nemá jejich svolení. „Však nicméně to oznámiti musím, že častokráte s rozkoší a srdce mého plesáním poslouchávám, když ve svých shromážděních je česky mluviti slýchávám. I zdá se mi tehdáž, jako bych se ve věku Karla IV. viděl, […] sám jsem se tomu častokráte diviti musel, že ten jazyk český z úst pánův naších tak líbezně, tak mile, a jako by jim nejpřirozenější byl, zpívá.“18 Jinak se vlastenecký aristokrat vyskytoval především v dedikacích českých spisů (zřejmě v naději na uhrazení alespoň části nákladů na vydání spisu), např. druhý svazek almanachu Vesna byl připsán Augustu Longinovi knížeti z Lobkovic, „laskavému české literatury příznivci“,19 další díl téhož almanachu nese věnování kněžně Vilemíně Kinské, apostrofované jako „perla vlasti“,20 František Jaroslav [Vacek, pozn. aut.] Kamenický své verše dedikoval Hanuši Krakovskému z Kolovrat, „šlechetnému příznivci jazyka a národu českého“,21 almanach Dennice vydaný k novému roku 1825 pořadatelé připsali „vysoce urozené slečně Antonii hraběnce z Kolovrat Krakovské, jazyku vlastenskému mile nakloněné“.22 Hanuše z Kolovrat jako typ českého šlechtice velebily i Květy, pro jejichž dopisovatele byl březnický zámek přímo „svatyní českou“. Hrabě pečuje o historické památky, nezanedbává ale ani současnost a článek se mění v obraz ideální vrchnosti. Ukazuje pána pocházejícího z jednoho z nejstarších českých rodů, jak „s poddanými, jako otec s dětmi svými, nakládá, jejich žádosti laskavě vyslýchá, s nimi po materském jazyku a jim v potřebách právě otcovsky pomáhá“.23 Citelně prožívali národně smýšlející autoři i absenci dívek a žen, které by sdílely jejich ideály. Stejně jako lid a šlechta proto musela být vymyšlena česká 18

JOSEF JOHANIDES, František Martin Pelcl, Praha 1981, s. 334. Vesna. Almanach pro kvetoucí svět 2, 1838, b. s. 20 Vesna. Almanach pro kvetoucí svět 3, 1839, b. s. 21 FRANTIšEK JAROSLAV KAMENICKý, Lilie a růže, Praha 1846, b. s. 22 Dennice aneb Novoročenka na rok 1835, Sebráním Josefa Chmely a Fr. Ladislava Čelakovského, b. s. 23 B. ČECHOMIL, Porůzné myšlénky, Květy 1, 1834, č. 41, 9. 10., s. 343. 19



vlastenka (tedy ne pouze básnířka), dívka, která hovoří českým jazykem, sleduje českou literaturu, zamilovat se může jen do českého vlastence, jemuž zplodí nové naděje vlasti. Ideál české vlastenky, dívky z lepších kruhů hovořící česky, ovšem byl dlouho jen zbožným přáním. Virtuální vlastenecký svět ale jimi byl zaplněn. „Ve společnosti mezi sebou / Rozmlouvají česky. / Já je viděl, já je slyšel, / To jim sluší hezky,“ blouznila třeba báseň Na dívčiny labské.24 Zajímavé ovšem je, že řada takových provolání se jednoduše spokojuje s přáním, aby se dívky a ženy prostě staly „vlastenkami“, aniž by tento pojem blíže specifikovala. Výjimkou není ani výslovné odmítnutí ženského vzdělání: „Pravda ovšem, že z nich netřeba doktory a umělkyně vzdělávati,“ psal učitel P. Č. Vodňanský, podle něhož stačí, aby se české ženy naučily česky.25 Běda tedy, pokud se po vzdělání toužící dívka skutečně vyskytla a kromě domácích prací se chtěla věnovat i skutečným vlasteneckým aktivitám. Je dostatečně známý příklad nešťastné druhé manželky Františka Ladislava Čelakovského. Pro zesměšnění ženských snah o samostatnější společenské postavení se hodil dokonce i jinak uctívaný historismus. Josef Kajetán Tyl v novele Nové Amazonky aneb Ženská vojna popisuje komickou postavu paní soudcové, která „leží pořád v Hájkově kronice, tam si udělala známost s nebožkou kněžnou Libuší a její kmotrou Vlastou. Teď má toho plnou kotrbu a fantazíruje pořád, že prý jsou ženské utlačovány, že by se měly mužům protivit, oči jim vyškrábat, a potom že by měly samy panovat.“26 Je ovšem jasné, že nebohá paní soudcová čtoucí si ve starých kronikách vlastně naplňuje literární ideál ženy-vlastenky. Pro další přemýšlení o mystifikacích zbývá několik dalších otázek. Především bychom si měli přesněji vyjasnit, co to vlastně je mystifikace, kde je hranice mezi mystifikací a podvodem. Co je mystifikace a co je čistá fantasmagorie, kterou ovšem její původce myslí vážně. Mám tu na mysli Kollárovu Staroitaliji slavjanskou nebo Krolmusovy interpretace naprosté většiny archeo logických nálezů jako kultovních předmětů, a totéž platí o jeho interpretaci folkloru. Kam zařadit třeba učitelské mravoličné povídky určené dětem? Na jejich stránkách se děti scházejí ve svém volnu a zkoušejí se z látky probírané ve škole. Je to mystifikace, manýra, vzor určený k následování, nebo je prostě jen přání otcem myšlenky? Na závěr jen letmo zmiňme literární díla, která původně nebyla zamýšlena jako mystifikace, ale stala se pro širokou veřejnost věrným obrazem reality, a dokonce tak byla využívána i zneužívána. Charakteristickým příkladem je historický román. Ten byl dlouhou dobu chápán jako učebnice dějin pro 24

Čechoslav 4, 1823, 19. 4., s. 121. P. Č. VODňANSKý, Dopis z jižních Čech k redaktorovi Květů, Květy 6, 1839, č. 23, 6. 6., s. 181–182. 26 Citováno podle DALIBOR TUREČEK, Rozporuplná sounáležitost, Praha 2001, s. 67. 25


(16) JIŘÍ RAK

méně vzdělané vrstvy, které nečtou odborné monografie. Jaroslava Janáčková ve své jiráskovské monografii27 hezky ukázala, jak se Jirásek sám bránil tomu, aby byl považován za pouhého popularizátora historických poznatků, ale toužil po tom, aby byl přijímán jako romanopisec. Nicméně Temno považoval i Arne Novák za přesný obraz náboženských poměrů v Čechách 18. století. Zdeněk Nejedlý pak dokonce stavěl Jiráskovo dílo proti falšování dějin Josefem Pekařem. Stejnou roli plnil v padesátých letech historický film – Vávrova Husitská trilogie. V komentářích se tvůrci zpovídají z toho, že prostudovali množství historických pramenů i odborné literatury, jako kdyby referovali o přípravě vědecké monografie. Je jasné, že stejně jako v době obrození by přiznání, že jde o uměleckou fikci, oslabovalo propagandistické působení díla. Snad naše konference zodpoví alespoň některé z těchto otázek.

Summary

Jiří Rak, Hoaxes in 19th century Czech culture is paper charts the functions of hoaxes in the emerging Czech national ideology during the first half of the 19th century. eir aim was both to fill in blank spaces in national history and culture and to create a fictitious image of a world that reflected patriotic notions. Hence the creation of the forged manuscripts (Dvůr Králové and Zelená Hora), which were intended to provide „proof“ of the Slavonic settlement of the land long ago and the civilizational and cultural maturity involved. Some references in period sources indicate that at least a section of the patriotic public guessed this was a mystification similar to the „echoes“ of Czech and Slavonic folk poetry. Another problem was the incomplete social structure of the emerging modern Czech nation, so Czech poetesses and patriotically active aristocrats were simply invented. e image at the time of the rural environment was also something of an obfuscation, losing sight of the hard agricultural labour, as the countryside turned into some kind of outdoor museum full of picturesque costumes and melodious Czech songs. e striking contrast between the reality and the patriotic fiction was resolved by distinguishing between the „riﬀraﬀ“ and the „people“. Actual folk writing, 27

JAROSLAVA JANÁČKOVÁ, Alois Jirásek, Praha 1987.



which often contained eroticisms and vulgarisms, was thus described as vulgar ditties sung by the rabble, while the proud title „folk song“ was borne by works that had been suitably amended by patriotic poets. Another obfuscation of sorts was the historical novel that made itself out to be a faithful depiction of the past. Key words: mystification – National Revival – Czech literature

Mystifikace v české kultuře 19. století 1

Recommend Documents