MYSLIVECKÁ KONFERENCE 2013

Moravskoslezský kraj ve spolupráci s Moravskoslezskou společností pro ochranu přírody a myslivost o.p.s.

MYSLIVECKÁ KONFERENCE 2013 SBORNÍK REFERÁTŮ

26. listopadu 2013 zasedací místnost zastupitelstva kraje

Vážené dámy, vážení pánové, letošní rok Moravskoslezský kraj navázal na loňskou spolupráci s Moravskoslezskou společností pro ochranu přírody a myslivost o.p.s. a uspořádal celkem již po osmé odborný seminář zaměřený na problematiku myslivosti pod názvem „Myslivecká konference 2013“. Myslivecká konference je již tradičním setkáním zejména myslivecké veřejnosti, přičemž jejími účastníky není vnímána pouze jako odborný seminář, ale také jako významná společenská událost, která mimo jiné přispívá k podpoře spolkové činnosti a k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví. Každým rokem je naší snahou přinášet aktuální témata na úseku myslivosti a ne jinak je tomu i tento rok. Není pochyb o tom, že myslivecká veřejnost považuje jako poměrně zásadní úpravu legislativy na úseku ochrany přírody, která s sebou přinesla změnu režimu právní ochrany kormorána velkého. V důsledku těchto změn nastaly mimo jiné nové zákonné předpoklady pro lov tohoto druhu zvěře. S ohledem na zmíněnou změnu režimu právní ochrany u kormorána velkého, ale i na obecně známé výsledky myslivecké statistiky, ze které jsou patrné narůstající početní stavy černé zvěře, je zcela určitě neméně aktuálním často diskutovaným tématem možnost uplatňování náhrad za škody způsobené zvěří ve smyslu zákona o myslivosti. Zákonná definice popisuje myslivost nejen jako soubor činností, které jsou realizovány ve vztahu k volně žijící zvěři, ale také jako spolkovou činnost směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví. Právě do této části myslivecké činnosti zasahuje nový občanský zákoník, kterým se mimo jiné nahrazuje zákon o sdružování občanů, dle něhož jsou organizována dnešní myslivecká sdružení. Nový občanský zákoník stávající sdružení převádí na spolky, což s sebou přináší nové povinnosti. Dnešní myslivecká konference je uzavřena přednáškou týkající se odhadu věku našeho nejběžnějšího druhu zvěře, kterou je zvěř srnčí. Byť o tomto druhu zvěře bylo na obdobných seminářích či v odborných periodikách řečeno mnoho, máme za to, že správný odhad věku živé zvěře je zásadním kritériem pro naplňování předem dohodnutých chovatelských zásad, jejichž dodržování vede ke zvyšování kvality populace srnčí zvěře. A právě poznatky a zkušenosti z chovu srnčí zvěře v zajetí budou jistě přínosné i pro mysliveckou praxi. Nezbývá než si přát, aby i letošní ročník splnil Vaše očekávání a byl přínosem pro další mysliveckou činnost. V průběhu konference můžete shlédnout výstavu fotografií, která dokumentuje činnost Okresního mysliveckého spolku ve Frýdku-Místku, při níž jsou myslivecké znalosti a dovednosti zábavnou formou předávány dětem.

Myslivosti zdar!

2

OBSAH Kormorán velký – změna režimu ochrany …….…………………………………….…………………4 Mgr. Ivona Kneblová, AOPK ČR, Správa CHKO Poodří a krajské středisko Ostrava Uplatňování práva na náhradu škod způsobených zvěří………………………………………......7

JUDr. Ing. Martin Flora, Dr., Mendelova univerzita v Brně, Fakulta lesnická a dřevařská, Myslivecké spolky - Dopady nového občanského zákoníku na myslivecká sdružení…….. 16

JUDr. Aleš Sova, DiS., Krajský úřad Moravskoslezského kraje Odhad věku živé srnčí zvěře……………………………………………………………………………..28

Pavel Scherer

3

Kormorán velký – změna režimu ochrany

Mgr. Ivona Kneblová, AOPK ČR, Správa CHKO Poodří a krajské středisko Ostrava Biologie druhu Kormorán velký (Phalacrocorax carbo) hnízdí na všech kontinentech Starého světa, malé populace žijí také na západním pobřeží Grónska a na východním cípu Severní Ameriky. Jeho kontinentální poddruhu Phalacrocorax carbo sinensis patří mezi původní evropské ptačí druhy, včetně fauny ČR. Největší evropská hnízdní populace je v současné době v Dánsku, následuje Holandsko, Německo, Švédsko a Polsko. Kormorán velký je výhradně rybožravý pták, nejčastější kořistí jsou ryby ve velikosti 10 – 40 cm v závislosti na jejich tělesných proporcích. Denní spotřeba ryb se pohybuje okolo 400 – 500 g na jedince. Loví potápěním a aktivním pronásledováním kořisti pod vodou. Hejna jsou schopná organizovat společné natlačování ryb na vhodná místa, co zvyšuje úspěšnost lovu. Může využívat většinu vodní plochy s hloubkou umožňující jeho loveckou strategii (nad 20 cm), tedy všechny vody vyjma mělkých toků. Jde o výhradně denního lovce s dvěma vrcholy aktivity, a to po rozednění a před západem slunce. Hnízdí v koloniích v těsné blízkosti velkých vod (nádrže, velké řeky). U nás jsou to rybniční ostrovy se stromy nebo v době hnízdění zatopené lužní lesy. Mimo hnízdní období se drží jednotlivě nebo v hejnech, v zimě spává na stromech na společných nocovištích. Vznik škod Jde o velmi přizpůsobivý druh, který cíleně využívá člověkem pozměněné vodní plochy. Na rybochovných nádržích může způsobovat značné ekonomické škody, na vodních tocích zásadně narušit strukturu rybího společenstva. Největší škody vznikají v době jarního a podzimního tahu, kdy kormoráni vyvíjejí největší tlak na rybníky, a následně v době zimování, kdy se ze zamrzlých vodních ploch přesouvají na větší vodní toky. Škody tedy nejvíce hrozí v období od 1. 8. do 31. 3. běžného roku. Vývoj početnosti Vlivem pronásledování člověkem kormorán velký zmizel během 19. století z mnoha zemí Evropy. Ve 20. století začíná z tohoto důvodu v mnoha z nich jeho důsledná ochrana. Zatímco v 60. letech 20. století hnízdilo v západní, severní a střední Evropě jen 3 500 – 4 300 párů kontinentálního poddruhu kormorána velkého, v roce 2006 jich bylo napočítáno už 372 000, což se při započtení nehnízdních jedinců blíží 1 milionů. V současné době kormorán velký územím ČR opět pravidelně protahuje a lokálně i hnízdí. Počet u nás hnízdících kormoránů se v posledních letech stabilizoval na 6 – 7 kolonií s celkovým počtem 300 párů. Nejvíce problematické z pohledu škod na rybách je však období jarních a podzimních tahů a zimování, kdy postupně počet jedinců při tahu narostl na současný stav 12 000 - 15 000 a v době zimování na 8 000 – 12 000. Tito ptáci pocházejí převážně ze Švédska, Dánska, Polska a Německa a v posledních dvaceti letech se zde objevují ptáci i z Estonska, Finska a Ruska. Příčin expanze je několik. Můžeme je však rozdělit do dvou linií lidské činnosti, které se nezávisle na sobě sešly v čase – hospodářská a ochranářská. Zásadním faktorem z pohledu ekologie každého živočišného druhu je dostatek potravní nabídky a snadný přístup k potravě. Prudký nárůst populace

4

umožnilo především zvýšení úživnosti vodních nádrží, zejména rybníků, kdy se velikosti obsádek ryb od 60. let minulého století do dnešní doby zvýšily s použitím intenzifikačních technologii několikanásobně. Na vodních tocích byl usnadněn přístup k potravě úpravou vodních toků, budováním jezů, které v souvislosti s klimatickými změnami častěji nezamrzají, a dále zásadním úbytkem přirozených úkrytů v korytě, včetně břehových porostů znesnadňujících kormoránům úspěšný lov. Takto vznikly díky lidské činnosti optimální podmínky pro druh. Druhou příčinou je důsledná legislativní ochrana tohoto druhu v mnoha evropských zemích zapříčiněna dřívějším tlakem člověka na tento druh, který vedl téměř k jeho vymizení. Změna režimu ochrany Do března 2013 byl kormorán velký v naší národní legislativě zařazen mezi zvláště chráněné druhy (ZCHD) živočichů v kategorii ohrožený druh. Zařazení kormorána velkého mezi ZCHD odráželo stav jeho populace na přelomu 80. a 90. let, kdy se na našem území vyskytoval pouze sporadicky při jarním a podzimním tahu a nehnízdil zde téměř žádný pár. Od 1. dubna 2013 je tento druh vyňat ze ZCHD a platí pro něj zákonná ustavení jako pro ostatní obecně chráněné běžné druhy ptáků. S nárůstem početnosti jedinců tohoto druhu a dlouhodobě vzrůstající tendenci populace přestaly totiž pro tento druh platit kritéria, podle kterých je možno druh zařadit mezi zvláště chráněné. S ohledem na prudký nárůst početnosti v Evropě i u nás nejde již o druh přirozeně vzácný. Ukázalo se také, že ani při usměrňovaném plašení druhu odstřelem nedochází k jeho úbytku a tak již nelze použít kritérium snadno zranitelných populací. Nejde rovněž o druh vědecky nebo kulturně velmi cenný. Vyškrtnutím ze seznamu ZCHD také přestal pro tento druh platit zákon č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Tímto odpadla pro rybářské organizace možnost finanční kompenzace škod. Možnost lovu V současné době je pro zástřel kormorána potřeba rozhodnutí o odchylném postupu podle § 5b zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Tento odchylný postup lze povolit při prevenci závažných škod na rybářství nebo za účelem ochrany volně žijících živočichů, v tomto případě přirozených rybích společenstev a zvláště chráněných druhů ryb, tedy nikoliv pro regulaci populace kormorána velkého. Žadatelem by měl být subjekt, kterému škoda vzniká – vlastník rybochovného zařízení nebo uživatel revíru. Samotný lov pak může provádět pouze osoba oprávněná podle zákona o myslivosti. Příjemce rozhodnutí o odchylném postupu by tedy měl osobu oprávněnou k lovu podrobně seznámit s podmínkami rozhodnutí orgánu ochrany přírody. Dle § 5b odst. 5 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je potřeba příslušnému orgánu ochrany každoročně do 31. prosince nahlásit zásah provedený podle uděleného odchylného postupu. Způsobem, jak tuto povinnost naplnit, je vedení evidence, ve které jsou zaznamenány údaje o místě zástřelu, datu, čase a uživateli honitby, případně konkrétním střelci, který lov prováděl. Za účelem efektivního využití usmrcených jedinců k vědeckým účelům by měl být každý usmrcený kormorán osobou provádějící odstřel prohlédnut, zda není kroužkován, a v případě nálezu kroužku by mělo být zajištěno předání tohoto kroužku s údaji o místě a datu nálezu orgánu ochrany přírody, který je pak předá národnímu koordinátorovi programu sledování ptáků, jímž je Kroužkovací stanice Národního muzea. Údaje z odevzdaných kroužků slouží k bližšímu poznání biologie druhu.

5

Kdy a kde je potřeba lov omezit nebo zcela vyloučit Lovem a plašením kormoránů může v některých lokalitách docházet rovněž k významnému plašení a negativnímu ovlivnění populací ostatních druhů ptáků, zejména vzácných a zvláště chráněných. Jedná se zejména o významná shromaždiště a zimoviště vodních ptáků, včetně ptačích oblastí a chráněných území s ornitologickým předmětem ochrany. V případě povolení lovu v hnízdní době, je potřeba přihlížet i k hnízdění ostatních druhů a to zejména těch, které jsou citlivé na vyrušování (např. v blízkosti hnízdiště orla mořského). Střelba do hejna odpočívajících ptáků je kontraproduktivní a z pohledu předcházení závažných škod nežádoucí, a to s ohledem na skutečnost, že v důsledku stresu dochází u odpočívajících kormoránů k vyvržení ulovené potravy a následné zvýšené lovecké aktivitě.

6

Uplatňování práva na náhradu škod způsobených zvěří

JUDr. Ing. Martin Flora, Dr., Mendelova univerzita v Brně, Fakulta lesnická a dřevařská, Advokátní kancelář Pásek, Honěk & partneři Úvod České myslivecké právo považuje volně žijící zvěř tradičně za res nullius, takže předpokládá, že volně žijící zvěř žádného vlastníka nemá a vlastnické právo k ní lze nabýt pouze fyzickým zmocněním. Tento stav trvá na území nynější ČR nejpozději od roku 1811, v němž byl publikován Obecný zákoník občanský, který v § 382 stanovil, že „Věci ničí mohou býti přivlastněním nabývány všemi členy státu,

pokud toto oprávnění není omezeno politickými zákony, nebo pokud některým členům státu nepřísluší přednostní právo přivlastnění.“, a v § 383 pak vyjádřil zvláštní povahu zvěře: „To platí zvláště o chycení zvířat. Kdo má právo honiti nebo ryby loviti; jak se má předejíti přílišnému vzmáhání se zvěře a jak má býti škoda zvěří způsobená nahrazena; jak se má zabrániti kradení medu, které se děje cizími včelami; jest ustanoveno v zákonech politických. Jak mají býti trestáni pytláci, jest určeno v zákonech trestních.“ Jak je současně vidno z citovaných ustanovení Obecného zákoníku občanského, právní povaha zvěře jako věci ničí nebyla přijímána bezezbytku v tom rozsahu, v jakém je známa z práva římského, v němž se tento institut zrodil. Odchylku od tradiční římskoprávní koncepce představovala skutečnost, že zatímco vlastnické právo k rei nulllium v římskoprávním pojetí mohl zmocněním se věci nabýt kdokoliv, přiznával Obecný zákoník občanský možnost přivlastnění si zvěře pouze osobám, jimž svědčilo honební právo podle zvláštních tzv. politických předpisů (z hlediska dnešní terminologie by bylo nejpřiléhavější použít označení „předpisy správního práva“). Tento rozdíl ve srovnání s klasickým římskoprávním právním pojetím rei nullium zůstal ve vztahu ke zvěři v zákoně č. 449/2001 Sb., o myslivosti, v platném znění (dále jen „zákon o myslivosti“) zachován. I nyní tedy platí, že povaha volně žijící zvěře jako věci ničí není bezezbytku shodná s povahou rei nulllium v římskoprávním pojetí, neboť zatímco res nullius v římském právu klasického období podléhala přivlastňovacímu právu kohokoliv (platila zásada, podle níž si věc ničí mohl přivlastnit každý), svědčí přivlastňovací oprávnění týkající se zvěře pouze osobě, jíž v honitbě svědčí právo myslivosti, tj. uživateli honitby. Platnost tohoto závěru lze dokumentovat citací výstižné pasáže z obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona o myslivosti, předloženému Poslanecké sněmovně skupinou poslanců v roce 2000, projednávanému následně jako sněmovní tisk 788 a představujícímu základ dnes platného zákona o myslivosti: „K obsahu práva myslivosti je nutno především uvést, že

vlastnictví ke zvěři (odstřelené, odchycené, zhaslé, nalezené atd. a to vcelku nebo i její části- např. shozu paroží, lebce uhynulé zvěře s trofejí) patří uživateli honitby. Vlastnictví k zvěři neulovené (nepřivlastněné) nepatří nikomu. Nejde však o typickou věc ničí- res nullius v pojetí římského práva (res nullius naturraliter fit primi occupantis- věc nikoho, přirozeně, stává se vlastnictvím toho, kdo jí první uchopil, resp. zmocnil se jí). Tímto prvním uchopitelem totiž nemůže být jakákoliv osoba, např. pytlák, nýbrž jen osoba, která je k tomu zákonem oprávněna. Zvěř nelze považovat ani za věc společnou všem (res omnium communes, jako je na př. vzduch, volně tekoucí voda), ani za věc veřejnou (res publicae, věc patřící státu popřípadě obci, jako na př. veřejné cesty, řeky). Jakmile by byla věc považována za patřící konkretnímu subjektu, nelze vlastníka osvobodit od povinnosti z vlastnictví vyplývající - např. hradit škody způsobené věcí.“ Námitku, že důvodová zpráva k návrhu zákona nemusí být relevantní výpovědí o obsahu předpisu v podobě, která byla nakonec schválena (když v extrémním případě může výsledná podoba předpisu díky pozměňovacím návrhům připomínat původní předlohu jen velmi vzdáleně), a že tudíž původní

7

koncept zvěře jako věci ničí nemusel být v zákonodárném procesu zachován, lze odvrátit poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (publikován též pod č. 49/2007 Sb.), v němž Ústavní soud povahu zvěře jako věci ničí v českém právu potvrdil, když uvedl: „Právo

myslivosti se odvíjí přímo od vlastnického práva ke zvěři, resp. ke zvěři neulovené. Zvěř, která je chápána napříč právními úpravami různě, je zpravidla označována jako res nullius, tedy věc nepatřící nikomu. Tento přístup je podmíněn skutečností, že zvěř se pohybuje volně bez ohledu na hranice pozemků, a nelze ztotožnit vlastnické právo k pozemku, na němž se zvěř pohybuje, s vlastnickým právem ke zvěři.“ Podmínky vzniku odpovědnosti za škody zvěří Zjištění, že volně žijící zvěř je věcí ničí, věcí bez vlastníka, je klíčové pro úvahy o tom, kdo (a zda vůbec někdo) může být činěn odpovědným za škody, které zvěř jako věc ničí způsobí na jiných věcech, které předmětem vlastnictví bezesporu jsou, zejména na lesních a zemědělských pozemcích a na nich rostoucích porostech. Platí totiž, že odpovědnost za škody způsobené věcí, která předmětem vlastnictví je, nese primárně její vlastník, a to i v případě, že touto věcí je živé zvíře (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.12.2013 sp. zn. 25 Cdo 2121/2011: „Za škodu způsobenou volně se

pohybujícím zvířetem odpovídá poškozenému zásadně jeho vlastník, jehož povinností je řádně zvíře zajistit, jsou-li předpoklady odpovědnosti splněny i na straně subjektu, jemuž vlastník zvíře smluvně svěřil a jemuž uniklo, přichází v úvahu jak jejich společná odpovědnost za škodu vůči poškozenému (§ 438 obč. zák.), tak i odpovědnost tohoto subjektu vůči vlastníkovi zvířete, vůči němuž smluvně převzal určité povinnosti při péči o svěřené zvíře.“), přičemž je nutno podotknout, že tentýž princip bude od 1.1.2014 výslovně vyjádřen i v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále „NOZ“): „Způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem.“ I toto zjištění bylo v důvodové zprávě k zákonu o myslivosti zohledněno: „Jakmile by byla věc (tedy zvěř – pozn. zpracovatele ) považována za patřící konkrétnímu subjektu, nelze vlastníka osvobodit od povinnosti z vlastnictví vyplývající - např. hradit škody způsobené věcí.“ Odpovědnost za škody způsobené věcí, která vlastníka nemá, a tedy ani povinnost k náhradě škody, které taková věc způsobí, však z ustanovení obecných právních předpisů, zejména ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“), ani z NOZ nelze dovodit. Aby tedy bylo možno uvažovat o existenci osoby povinné poskytnout náhradu škody způsobené zvěří jako věcí ničí, musí být takováto osoba zvláštním právním předpisem popř. zvláštním ustanovením obecného předpisu expressis verbis označena současně s vymezením rozsahu, v jakém za škodu zvěří odpovídá, a podmínek, za nichž je k poskytnutí náhrady škody způsobené zvěří povinna. V souladu s popsanými poznatky a ve snaze umožnit osobám, jejichž majetek byl působením volně žijící zvěře poškozen, aby náhrady škody dosáhly, proto zákon o myslivosti převzal koncepci používanou předchozím předpisem, tj. zákonem č. 23/1962 Sb., o myslivosti, a za osobu povinnou k úhradě škod způsobených zvěří výslovně označil a) uživatele honitby (§ 52 odst. 1), b) uživatele obory pro případ škod způsobených zvěří uniknuvší z obory (§ 52 odst. 3) a

8

c) stát pro případ škod způsobených zvěří, jejíž početní stavy nemohou být lovem snižovány (§ 54 odst. 3 zákona o myslivosti). Povinnost uživatele honitby k náhradě škody zvěří přitom je (na rozdíl od uživatele obory, který se zprostí odpovědnosti tehdy, prokáže-li, že uniknutí zvěře bylo umožněno poškozením ohrazení obory neodvratitelnou událostí nebo osobou, za niž neodpovídá) koncipována jako odpovědnost objektivní, tj. povinnost k náhradě škody není nijak závislá na zavinění uživatele honitby. Uživatel honitby se proto této povinnosti nezprostí tím, že prokáže, že na vzniku škody neměl žádný podíl. Z tohoto důvodu jsou z hlediska posouzení důvodnosti nároku na náhradu škody právně irelevantní odkazy na to, že uživatel honitby bedlivě dodržoval veškeré své povinnosti vyplývající ze zákona o myslivosti apod. Současně však platí, že povinnost uživatele honitby k náhradě škody zvěří není všeobecná. Zcela naopak jde o povinnost již v základním ustanovení § 52 odst. 1 zákona o myslivosti výslovně omezenou pouze na škodu, kterou zvěř způsobila a) na honebních pozemcích, b) na polních plodinách dosud nesklizených, c) na vinné révě, d) na ovocných kulturách a e) na lesních porostech. Z uvedeného vyplývá, že zákon o myslivosti neposkytuje žádnou oporu pro to, aby byl úspěšně uplatněn nárok na náhradu škody jiného typu, např. nárok na náhradu škody způsobené kormoránem velkým na rybích populacích. Další omezení a výluky jsou obsaženy v ustanovení § 54 téhož zákona, podle kterého se nehradí škody zvěří: a) na pozemcích nehonebních, b) na vinné révě neošetřené proti škodám působeným zvěří, c) na neoplocených květinových školkách nebo zahradách ovocných a zelinářských, d) na stromořadích a stromech jednotlivě rostoucích, e) na vysokocenných plodinách, f)

na zemědělských plodinách nesklizených v agrotechnických lhůtách

g) zemědělských plodinách uskladněných na honebních pozemcích, pokud osoba, která plodiny uskladnila, neprovedla zároveň opatření za účelem účinné ochrany proti škodám působeným zvěří, h) na lesních porostech chráněných oplocením proti škodám působeným zvěří a i)

na jedincích poškozených jen na postranních výhonech a v lesních kulturách, ve kterých došlo okusem, vytloukáním nebo vyrýváním stromků ke každoročnímu poškození méně než 1 % jedinců, a to po celou dobu do zajištění lesního porostu, přičemž poškození jedinci musí být rovnoměrně rozmístěni po ploše.

9

S ohledem na skutečnost, že zákon o myslivosti neobsahuje žádná ustanovení o výši náhrady škody, je na místě aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku, zejména jeho § 53 odst. 1 („Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).“), od 1.1.2014 pak ustanovení § 2952 NOZ („Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.“) Stejně tak ovšem bude možné ustanovení občanského zákoníku použít i při řešení dalších otázek, které nejsou zákonem o myslivosti výslovně upraveny. Zejména lze z ustanovení § 53 zákona o myslivosti („Vlastník, popřípadě nájemce honebního pozemku činí přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří, přičemž však nesmí být zvěř zraňována.“) v jeho kombinaci s ustanovením § 441 občanského zákoníku („Byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.“) dovodit, že připadá v úvahu snížení náhrady škody, pokud uživatel prokáže, že vlastník či nájemce honebních pozemků svou povinnost k provádění přiměřených opatření nesplnil. Tento princip se uplatní i po 31.12.2013, kdy bude vyplývat z ustanovení § 2918 NOZ („Vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se

přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.“) Rozsah přiměřených opatření je definován pouze pro případ pozemků určených k plnění funkcí lesů, a to v 5 vyhlášky č. 101/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa a vzor služebního odznaku a vzor průkazu lesní stráže. Podle označeného ustanovení provádí vlastník lesa k omezení škod působených zvěří následující preventivní opatření: a) sleduje a eviduje škody způsobené zvěří na lesních porostech, b) u lesních majetků o výměře nad 50 ha sleduje působení zvěře na nálety, nárosty a kultury pomocí kontrolních a srovnávacích ploch v počtu nejméně jedna plocha (oplocenka) na 500 ha, c) sleduje početní stavy zvěře, d) využívá pomocných dřevin ke zvýšení úživnosti honitby, e) v případě potřeby navrhuje orgánu státní správy lesů snížení stavu zvěře nebo zrušení chovu toho druhu zvěře, který působí neúměrně vysoké škody, f)

ochraňuje ohrožené lesní porosty proti okusu, loupání a zimnímu ohryzu kůry v rozsahu nejméně 1 % výměry lesa vlastníka v honitbě.

Nedodržení kterékoliv z popsaných dílčích povinností pak může být důvodem pro snížení náhrady podle citovaných ustanovení občanského zákoníku, resp. NOZ. U jiných (zemědělských) pozemků je při stanovování rozsahu přiměřených opatření a posuzování jejich dostatečnosti postupováno případ od případu. Uplatnění nároku Odpovědnost uživatele za škody zvěří je dále omezena v ustanovení § 55 zákona o myslivosti relativně přísným stanovením lhůt, v nichž musí poškozený svůj nárok na náhradu škody u uživatele honitby uplatnit. Uplatnění nároku musí být provedeno a) u škody na zemědělských pozemcích, polních plodinách a zemědělských porostech do 20 dnů ode dne, kdy škoda vznikla,

10

b) u škod na lesních pozemcích a na lesních porostech vzniklých v období od 1. července předcházejícího roku do 30. června běžného roku do 20 dnů od uplynutí uvedeného období. Pro počítání lhůt se použijí obecná pravidla zakotvená do § 122 odst. 1 občanského zákoníku („Lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek.“), od 1.1.2014 do § 605 odst. 1 NOZ („Lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek.“). Je nutno mít na paměti, že lhůty pro uplatnění nároku jsou lhůtami hmotněprávními, tj. nejpozději v poslední den lhůty musí být uplatnění nároku na náhradu škody uživateli honitby zpřístupněno, a to buď doručením, nebo jiným způsobem, který mu umožní se s obsahem uplatnění seznámit (zda tato možnost bude uživatelem honitby využita, není rozhodné). Nestačí tedy, pokud oznámení o vzniku škody je poslední den lhůty teprve odevzdáno poštovní přepravě. Formální náležitosti uplatnění nároku na náhradu škody zvěří i okolnosti určující počátek lhůty k uplatnění nároku přitom byly popsány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 719/2008: „Vznikem škody se rozumí …. každé jednotlivé škodlivé působení zvěře na zemědělské

pozemky, polní plodiny a zemědělské porosty, od níž počíná běžet lhůta 20 dní k uplatnění náhrady škody u uživatele honitby. Jde-li o škodu na polních plodinách a zemědělských porostech, kterou lze vyčíslit až v době sklizně, spočívá uplatnění škody ve sdělení uživateli honitby, kde a v jakém rozsahu jsou plodiny a porosty působením zvěře poškozeny a že poškozený na něm požaduje náhradu takto vzniklé škody.“ Tentýž soud se v rozsudku ze dne 28.3.2013 sp. zn. 25 Cdo 346/2012 vymezil vůči přehnaně formalistickým požadavkům uživatelů honiteb na přesnou specifikaci rozsahu škody: „Je-li smyslem a účelem tzv. notifikační fáze zjištění základu nároku, tj.

zjištění existence škody, osoby oprávněné a osoby odpovědné, lze mít za to, že i pouhé sdělení o škodlivém působení zvěře a místě či místech, kde se škodlivé působení projevilo, a spojené samozřejmě s požadavkem náhrady vzniklé škody, je z hlediska zákonných předpokladů uplatnění nároku u poškozeného ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. a) zákona o myslivosti (v případě, kdy je možné výši škody zjistit až v době sklizně) zcela dostačující. Má-li být výše škody teprve vyčíslena, bylo by nadbytečné a poškozeného nadměrně zatěžující požadovat, aby v rámci uplatnění nároku na náhradu škody u odpovědné osoby (uživatele honitby) přesně vymezil rozsah škody. V praxi si lze takové vymezení rozsahu např. uvedením výměry poškozené plochy představit jen obtížně, když se zřejmě bude často jednat – stejně jako v posuzovaném případě – o mnohočetný výskyt poškozených míst na velké ploše obdělané zemědělské půdy.“ Pozdní uplatnění nároku na náhradu škody má za následek zánik (prekluzi) nároku na náhradu škody. To znamená, že při zjištění, že nárok na náhradu škody zvěří byl u uživatele honitby uplatněn opožděně, nemůže soud poškozenému nárok na náhradu škody přiznat, i kdyby se uživatel honitby prodlení poškozeného nedovolal a nijak na ně nepoukazoval. Stejné následky, tedy zánik nároku, má i pozdní vyčíslení vzniklé škody. Toto vyčíslení je poškozený povinen provést buď současně s uplatněním nároku, tj. do 20 dnů ode dne vzniku škody, nebo (u škod polních plodinách a zemědělských porostech, u nichž lze vyčíslit škodu teprve v době sklizně), do 15 dnů po provedené sklizni. I lhůta k vyčíslení výše škody je lhůtou hmotněprávní, tzn. že nejpozději v poslední její den musí být uživateli umožněno se s vyčíslením výše škody seznámit. V případě škod na zemědělských plodinách, kdy je možné výši škody vyčíslit teprve v době sklizně, není poškozený zbaven práva toto vyčíslení po sklizni provést ani v případech, kdy předložil uživateli honitby různá vyčíslení ještě před sklizní; taková vyčíslení se považují za předběžná. To vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.2012 č.j. 25 Cdo 4862/2010-106 : „V případě, že je rozsah

11

škody zřejmý okamžitě, aniž by bylo nutno čekat dozrání nepoškozených plodin (např. když porosty byly zcela zničeny nebo byly ztraceny vynaložené náklady), je lhůta spojena se samotným uplatněním nároku, tj. činí shodně dvacet dní počítaných od téhož okamžiku vzniku škody. Oproti tomu právě pro případy, kdy se poškození plodin projeví až poté, co byla provedena jejich sklizeň, tedy jestliže teprve porovnáním očekávaného výnosu se skutečným lze určit ztrátu, zakládá zákon samostatně běžící lhůtu v délce patnácti dnů, jejíž počátek odkládá až k ukončení sklizně…Jde o objektivní kvalifikaci tohoto nároku, na němž nic nemůže změnit okolnost, že po uplatnění nároku žalobkyně předběžně své nároky vyčíslovala dříve, než jí začala lhůta pro vyčíslení běžet.“ Při uplatnění a uspokojení nároku na náhradu škody je zákonodárcem zcela jednoznačně preferována dohoda. Pokud však uživatel honitby nenahradí škodu do 60 dnů ode dne, kdy poškozený uplatnil svůj nárok a vyčíslil výši škody nebo ve stejné lhůtě neuzavřel s poškozeným písemnou dohodu o náhradě této škody, může poškozený ve lhůtě dalších tří měsíců uplatnit svůj nárok na náhradu škody u soudu. Celková délka trvání lhůty pro podání žaloby tedy činí 60 dní + 3 měsíce a začíná běžet dnem, kdy byl nárok na náhradu škody u uživatele honitby uplatněn a vyčíslen. Rovněž zmeškání lhůty pro podání žaloby u soudu má za následek zánik (prekluzi) nároku a rovněž tato lhůta je lhůtou hmotněprávní, tj. nejpozději poslední den této lhůty musí být žaloba podána u soudu. Odevzdání k poštovní přepravě samo o sobě nepostačuje. Je zřejmé, že lhůty pro uplatnění nároku jsou relativně krátké a vyžadují od poškozeného maximální obezřetnost a pozornost. Tato skutečnost byla důvodem námitek, že právní úprava odpovědnosti za škody zvěří odporuje ústavnímu pořádku ČR. K návrhu skupiny senátorů byl soulad § 55 zákona o myslivosti s ústavním pořádkem ČR prověřován i Ústavním soudem, který ve svém nálezu ze dne 13.12.2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03 námitkám protiústavnosti nepřisvědčil a lhůty označil za přiměřené (bod 113 nálezu): „Předmětem úpravy je odpovědnost za specifickou škodu, která reaguje – ve

srovnání s obecnou úpravou odpovědnosti za škodu např. v občanském zákoníku – na určitý specifický případ, pro nějž je typické, že s uplynutím delšího časového období je škoda fakticky nezjistitelná a bylo by možno jen stěží poskytnout ochranu práv kterékoliv z dotčených stran odpovědnostního vztahu. Ústavní soud se proto neztotožňuje s námitkou, že lhůty, které jsou zákonem o myslivosti zakotveny pro uplatnění nároku na náhradu škody, nejsou přiměřené. Jestliže vlastník pozemku obhospodařuje zemědělský pozemek, lze předpokládat, že stav výpěstků průběžně sleduje. Lhůta 20 dnů od vzniku škody se tak pro uplatnění nároku jeví naprosto přiměřená. Lhůtu pro uplatnění nároku na škodu způsobenou na lesních pozemcích a porostech, kterou lze uplatňovat za předchozí rok vždy do 20 dnů od konce měsíce června, hodnotí Ústavní soud s ohledem na stejné důvody, jaké byly zmíněny v předchozím případě, jako přiměřenou.“ Přísnost zákonodárce při stanovení lhůt pro uplatnění nároku na náhradu škody je částečně vyvážena existencí ručitelského závazku členů honebního společenstva (je-li uživatelem honitby honební společenstvo) podle § 27 odst. 1 zákona o myslivosti a ručitelského závazku členů mysliveckých sdružení (je-li uživatelem honitby myslivecké sdružení) podle § 52 odst. 2 téhož zákona. Nárok na náhradu škody je v těchto případech zpravidla reálně vymožitelný. Odpovědnost za škodu zvěří v některých zvláštních případech Ačkoliv koncepci zvěře coby res nullius převzal a její platnost nepřímo potvrdil Ústavní soud ve shora částečně citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/03 ze dne 13. 12. 2006, je nutno upozornit na skutečnost, že soudní praxe tuto koncepci přijímá bez výhrad pouze, pokud jde o zvěř žijící ve volných honitbách. V případě zvěře žijící v oborách byl naopak v minulosti opakovaně vysloven názor, že vlastnické právo k ní od počátku svědčí osobě, která zvěř koupila nebo vyšlechtila. Tato osoba pak odpovídá i za škody zvěří způsobené.

12

Východiskem pro vyslovení popsaného názoru se stalo stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky publikované v časopise Právník č. 1, ročník 1994, str. 81, v němž byl vyjádřen následující názor (zvýraznění provedl autor tohoto příspěvku): „Z právního hlediska jsou samozřejmě

živočichové považováni za věci a mohou tedy být předmětem vlastnického práva. Otázkou v případě volně žijících zvířat potom je, kdo je jejich vlastníkem. Zvířata taxativně uvedená v zákoně o myslivosti jsou ovšem předmětem práva myslivosti, jímž je (srov. § 2 zákona č. 23/1962 Sb.) mimo jiné i oprávnění a povinnost (teprve) ulovenou nebo zhaslou zvěř si přivlastňovat. Vlastnictví k volně žijícím zvířatům, která jsou předmětem myslivosti, vzniká proto až okamžikem ulovení nebo zhasnutí a právě tímto okamžikem zvěř přechází do vlastnictví subjektu oprávněného k výkonu práva myslivosti. S ohledem na výše citované ustanovení je potom lhostejné, zda smrt zvířete nastala v důsledku přírodní události, jako ulovení šelmou nebo choroba, nebo lidského jednání, ba dokonce v některých případech smrt zvířete ani nenastane (zvíře je chyceno živé). Uvedená skutečnost však vždy vede k nabytí zvířete do vlastnictví oprávněné osoby (tedy například upytlačená zvěř se okamžikem smrti nestane vlastnictvím pytláka, ale osoby oprávněné k výkonu práva myslivosti). Ono přivlastnění, o němž se ve výše uvedených ustanoveních hovoří, je potom třeba chápat pouze jako akt využití vlastnictví, akt uchopení věci, tj. výkon nabytého vlastnického práva. …. Výše uvedený závěr, že totiž zvířata, která jsou předmětem práva vlastnictví, jsou "věcí ničí" a stávají se vlastnictvím osoby oprávněné k výkonu práva myslivosti už ulovením (zhasnutím), neplatí samozřejmě vždy. Opět je to odvoditelné z trestněprávní judikatury, která odlišovala neoprávněný zásah do práva myslivosti způsobený ulovením a delikty proti majetku (srov. především rozhodnutí č. 9/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, trestněprávní část). Citovaný judikát se ovšem týká ryb (rozlišuje mezi rybami, které jsou v něčím vlastnictví, a mezi rybami, které jsou předmětem rybářského práva), protože však rybářské právo je koncipováno stejně jako právo myslivosti, jsou závěry použitelné i v případě zvěře. Z toho plyne, že například zvířata, jež sice druhově jsou předmětem práva myslivosti, ale jsou chována v domácnostech, zoologických zahradách, uzavřených oborách a podobných zařízeních, resp. v zařízeních, jejichž charakter je výrobní (chov lišek, činčil apod. pro kožešiny), budou nepochybně vlastnictvím toho, kdo je pořídil (koupil, vyšlechtil atd.). Půjde například o muflony chované v ohradě, lišky chované pro kožešiny, zvířata chovaná pro ochranu či vývoj genofondu aj.“ Ačkoliv z citovaného stanoviska lze dovozovat, že jeho tvůrci použili termín „uzavřená obora“ nepříliš vhodně, když patrně neměli na mysli oboru jako druh honitby ve smyslu mysliveckého zákonodárství (stanovisko považuje zvěř v honitbách, vůči níž se uplatňuje právo myslivosti, jednoznačně za res nullius, a to bez rozdílu typu honitby), nýbrž spíše ohrazené pozemky naplňující znaky farmového chovu zvěře, vedl obsah stanoviska v rozhodovací praxi soudů k vyjádření názoru, že majetkoprávní režim zvěře v oborách se odlišuje od majetkoprávního režimu zvěře v honitbách neoborních. To lze ukázat např. na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.2.2006 sp. zn. 22 Cdo 980/2005: “Podle názoru odvolacího soudu znalkyně Mgr. J. Ř. správně zahrnula do aktiv živnosti žalovaného

cenu lesní zvěře na pozemcích v honitbě žalovaného, neboť jde o zvěř chovanou v uzavřené oboře. Uvedl, že "podle zákona o myslivosti se sice vlastnictví ke zvířatům, která jsou předmětem práva myslivosti, nabývá až jejich ulovení či uhynutím (zhasnutím). To se však netýká těch zvířat, která jsou chována v uzavřených oborách. Tato zvířata jsou ve vlastnictví toho, kdo je koupil či vyšlechtil (vit též názor Ústavu státu a práva Akademie České republiky ze dne 1. 1. 1994, publikovaný v časopise Právník, ročník 94, v sešitě 1 na str. 81)“… Na tomto právním názoru dovolací soud neměl důvod nic měnit. Správnost tohoto závěru je zřejmá i z možnosti uživatele honitby prodávat ulovenou, popř. odchycenou zvěř, zvěřinu a jiné části zvěře pocházející z jeho honitby nyní ve smyslu § 51 odst. 1 platného zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb. Přitom platně může prodat věc, tedy i zvěř, jen její vlastník. To se

13

samozřejmě týká i zvěře chované v oboře, která je druhem honitby s obvodem trvale dokonale ohrazeným nebo jinak uzpůsobeným tak, že chovaná zvěře z obory nemůže volně vybíhat (§ 2 písm. j) zákona č. 449/2001 Sb.). Z obsahu spisu je zřejmé, že zvěř, kterou žalovaný chová (choval) v oboře, koupil, resp. že pochází z jím zakoupené zvěře a že tuto zvěř mohl či může prodat za dohodnutou cenu.” Stejný názor pak Nejvyšší soud zopakoval v rozsudku ze dne 16.7.2008 sp. zn. 28 Cdo 4487/2007: „Nejvyšší soud zastává ve své judikatuře konstantní právní názor (shodně se stanoviskem

Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, publikovaným v časopise Právník, č. 1 ročník 1994, str. 81), že zvířata chovaná v uzavřených oborách jsou ve vlastnictví toho, kdo tato zvířata koupil či vyšlechtil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 980/2005). Správnost tohoto závěru je zřejmá i z možnosti uživatele honitby prodávat ulovenou, popř. odchycenou zvěř, zvěřinu a jiné části zvěře, pocházející z jeho honitby, ve smyslu § 51 odst. 1 zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb. Přičemž platně může prodat věc, tedy i zvěř, jen její vlastník. Tento závěr lze samozřejmě vztáhnout pouze na zvěř, chovanou v oboře…Jen na okraj dovolací soud poznamenává i zdůrazňuje, že rozhodoval pouze o vydání zvěře, tedy de facto o části užívacích vztahů v oboře. Za situace, kdy je vlastníkem zvěře žalobce, ale uživatelem obory – na základě nájemního vztahu – žalovaný 3), budou muset být praktické otázky spojené s výkonem práv uvnitř obory řešeny (pokud možno) dohodou účastníků.“ Nutno konstatovat, že citované právní názory Nejvyššího soudu ČR nejsou v soudní praxi obecně sdíleny. Zcela opačně např. majetkoprávní režim zvěře v oborách posoudil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10.4.2009 č.j. 2 As 95/2008 – 51: „Stěžovatel má za to, že stanovením závazného

maximálního počtu kusů zvěře byla popřena sama podstata vlastnického práva. Stěžovateli je totiž upíráno právo vlastnit majetek – zvěř, kterou nakoupil z vlastních prostředků a fakticky mu je upíráno i právo nakládat s tímto majetkem, což je v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudu, že zvěř, kterou koupil a dopravil do své obory, je obnovitelným přírodním bohatstvím státu. Není také přípustné, aby úředník státní správy na poli myslivosti rozhodoval o tom, kolik kusů zvěře a jaké kusy bude stěžovatel moci chovat a lovit. Za obnovitelné přírodní bohatství státu lze tuto zvěř považovat pouze v teoretické rovině. Stěžovatel se cítí poškozen i tím, že byl nucen ve své oboře stav zvěře vybít (až ke stavu jeden kus na jeden hektar), bez ohledu na to, že úživnost obory je mnohonásobně vyšší….Stěžovatel se neztotožňuje s názorem krajského soudu, který neshledal důvod k předložení věci Ústavnímu soudu, neboť podobnou otázku již Ústavní soud řešil. Nález, který krajský soud citoval, ovšem na danou věc nedopadá, neboť se týkal otázek výkonu práva myslivosti a vztahu mezi vlastníky pozemku a členy honebních společenstev. Tyto problémy však, dle názoru stěžovatele, neexistují v soukromých oborách, kde honební společenstva nejsou. Obora je dle zákona o myslivosti honitbou, která je řádně oplocena. Nemohou tedy vznikat třetím osobám škody. Stěžovatel trvá na tom, že zvěř v jeho oboře je jeho vlastnictvím od okamžiku, kdy ji řádně zakoupí…Spor mezi stěžovatelem a žalovaným tak tkví až v tom, zda je § 3 odst. 2 zákona o myslivosti (a v návaznosti ustanovení, která za jeho porušení stanovují pokuty) v rozporu s ústavním pořádkem. Za protiústavní považuje stěžovatel i § 2 písm. a) zákona o myslivosti, který zvěř definuje jako obnovitelné přírodní bohatství představované populacemi druhů volně žijících živočichů uvedených v § 2 písm. c) a d) zákona o myslivosti…. Kolizí mysliveckého práva a vlastnického práva se Ústavní soud již zabýval. Stalo se tak v nálezu ze dne 13. 12. 2006, Pl. ÚS 34/03, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek č. 43, nález č. 226, s. 541, vyhlášen jako č. 49/2007 Sb. Ústavní soud vyšel z podstaty a povahy práva myslivosti, v této souvislosti uvedl: „Právo myslivosti se odvíjí přímo od vlastnického práva ke zvěři, resp. ke zvěři neulovené. Zvěř, která je chápána napříč právními úpravami různě, je zpravidla označována jako res nullius, tedy věc nepatřící nikomu. Tento přístup je podmíněn skutečností, že zvěř se pohybuje volně bez ohledu na hranice

14

pozemků, a nelze ztotožnit vlastnické právo k pozemku, na němž se zvěř pohybuje, s vlastnickým právem ke zvěři. Zvěř tedy nepředstavuje plod pozemku, ale samostatný předmět vlastnického práva. Stát, suverén na svém území, je právě z tohoto důvodu oprávněn regulovat práva ke zvěři.“ K tomu ovšem stěžovatel namítá, že on hospodaří v oboře, která je oplocena, a tedy zvěř nemůže jeho oboru opustit. Zdejší soud ovšem připomíná, že závěry Ústavního soudu neplynuly pouze ze skutečnosti, že se zvěř pohybuje volně a nelze tak ztotožnit vlastnické právo k pozemku s vlastnickým právem ke zvěři. Zásadní argumentace Ústavního soudu totiž směřovala k ochraně zvěře a životního prostředí (čl. 7 Ústavy) a též ochraně myslivosti jako národního kulturního dědictví….Konečně lze podotknout, že podle § 69 odst. 1 zákona o myslivosti platí, že honitby a obory uznané podle dosavadních předpisů zůstávají zachovány; to platí i pro obory o výměře nižší než 50 ha a samostatné bažantnice uznané podle dosavadních předpisů, které se stávají honitbami podle tohoto zákona, i když nedosahují výměry 500 ha. Pokud honitba nebo obora uznaná podle dosavadních předpisů dosahuje zákonné výměry podle tohoto zákona, ale nesplňuje ostatní požadavky na tvorbu honitby, je osoba, které byla honitba uznána podle dosavadních předpisů, povinna podat do 31. prosince 2002 orgánu státní správy myslivosti návrh na uvedení honitby do souladu s tímto zákonem, jinak honitba zaniká k 31. březnu 2003. Stěžovatel tedy využil tohoto ustanovení, aby jeho obora, ač zabírá pouze 8 hektarů, byla i nadále oborou v zákonném slova smyslu. Tím si ovšem zcela sám dobrovolně zvolil, jakému právnímu režimu se bude jeho počínání podrobovat. Stěžovatel mohl volit, jak upozorňuje žalovaný, farmový chov podle veterinárního zákona. Pak by daňčí zvěř patřila zcela jistě jemu a nebylo by třeba dodržovat normované stavy podle zákona o myslivosti. Stěžovatel ovšem trvá na tom, aby jeho obora byla podrobena režimu podle zákona o myslivosti. Pak je ovšem třeba dodat, že toto rozhodnutí musí nést se všemi důsledky, které z toho vyplývají.“ Je zřejmé, že názory obou nejvyšších soudů stojí vůči sobě v přímé opozici - přijetí jednoho vylučuje přijetí druhého a naopak. Oba názory je přitom možno považovat za aktuální, neboť ani Nejvyšší soud ČR, ani Nejvyšší správní soud se od vlastních rozhodnutí v žádném rozhodnutí následném neodchýlily. S ohledem na skutečnost, že k řešení otázek náhrady majetkoprávních škod způsobených zvěří je z hlediska uspořádání soustavy soudů v ČR věcně příslušný Nejvyšší soud, je však možno předpokládat, že v oblasti civilního soudnictví bude aplikován názor, podle kterého zvěř v oboře koncepci rei nulliae nepodléhá a naopak od počátku má svého vlastníka, který odpovídá za škody zvěří způsobené. To zjevně vylepšuje právní postavení poškozených, neboť v případě škod způsobených oborní zvěří nejsou závislí na omezující právní úpravě obsažené v zákoně o myslivosti a mohou při uplatnění nároku postupovat podle obecných ustanovení občanského zákoníku (a po 31.12.2013 NOZ). V protikladu s myšlenkou, že za škody způsobené zvěří jako věcí ničí lze vyvozovat odpovědnost jen v případě, kdy je tato výslovně zakotvena do ustanovení zvláštních právních předpisů, se pak jeví být i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. března 2012, sp. zn. 22 Co 37/2012. V němž jmenovaný soud rozhodoval o žalobě na náhradu škody vzniklé na pozemku znečištěním trusem kachen chovaných uživatelem honitby v odchovně na protilehlém břehu rybníka přiléhajícího k pozemku poškozeného a dospěl k závěru, že nárok je možno posoudit podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody: „Ustanovení § 55 zák. o myslivosti nedopadá na honební

pozemek, který není zemědělským ani lesním pozemkem. Žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody způsobenou na honebním pozemku zvěří je proto třeba posoudit dle příslušných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody.“ Martin Flora, [email protected] Mendelova univerzita v Brně, Fakulta lesnická a dřevařská, Zemědělská 1, 613 00 Brno Advokátní kancelář Pásek, Honěk & partneři, Lidická 57, 602 00 Brno,

15

Myslivecké spolky - Dopady nového občanského zákoníku na myslivecká sdružení

JUDr. Aleš Sova, DiS., Krajský úřad Moravskoslezského kraje

Úvod Dne 1. 1. 2014 má nabýt účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“), který nahrazuje nejen dosavadní zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ale mimo jiné také zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o sdružování“). Podle § 2 odst. 1 zákona o sdružování občané mohou zakládat spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby a jiná občanská sdružení, jakož i odborové organizace (dále jen „sdružení") a sdružovat se v nich. Mezi tato sdružení patří také myslivecká sdružení ve smyslu § 32 odst. 3 písm. b) a odst. 6, § 52 odst. 2, § 58 odst. 2 písm. k) a § 59 odst. 2 písm. f) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o myslivosti“), kde se hovoří o pronájmu honitby mysliveckému sdružení, o výkonu práva myslivosti mysliveckým sdružením a o spolupráci Ministerstva zemědělství a krajů s občanskými sdruženími, která působí v myslivosti. Podle § 3045 odst. 1 věty první občanského zákoníku se sdružení podle zákona o sdružování považují za spolky podle tohoto nového občanského zákoníku. Podle § 3045 odst. 2 občanského zákoníku se organizační jednotky sdružení způsobilé jednat svým jménem podle zákona o sdružování považují za pobočné spolky podle tohoto nového občanského zákoníku. Statutární orgán hlavního spolku podá do tří let ode dne nabytí účinnosti občanského zákoníku návrh na zápis pobočného spolku, jinak posledním dnem této lhůty právní osobnost pobočného spolku zaniká. Podle § 3048 občanského zákoníku až do účinnosti zákona o veřejném rejstříku, do něhož se zapisují spolky, podléhají spolky registraci podle zákona o sdružování. Toto přechodné ustanovení občanského zákoníku se nepoužije, neboť již je platný zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále též jen „zákon o veřejných rejstřících“), který zavádí také spolkový rejstřík a nabývá účinnosti rovněž dne 1. 1. 2014. Jaké jsou tedy dopady nového občanského zákoníku mimo jiné také na myslivecká sdružení a co bude třeba udělat a dokdy, aby se myslivecká sdružení, nově myslivecké spolky přizpůsobily nové právní úpravě? Odpovědi na tyto otázky jsou předmětem tohoto příspěvku pro mysliveckou konferenci. Přeměna mysliveckého sdružení na myslivecký spolek Předně je třeba uvést, že myslivecká sdružení nejsou žádnou samostatnou právní formou právnické osoby, na rozdíl například od honebních společenstev zřízených podle zákona o myslivosti, ale jsou občanskými sdruženími podle zákona o sdružování. Rovněž myslivecké spolky nebudou samostatnou právní formou právnické osoby, ale budou spolky podle občanského zákoníku. Dosavadní sdružení, včetně těch označovaných za myslivecká, se stanou ke dni nabytí účinnosti nového občanského zákoníku spolky, a to přímo ze zákona. Tato sdružení tedy nezanikají, budou existovat a fungovat dále, a to jako spolky. Protože právní úprava spolků podle občanského zákoníku je odlišná od právní úpravy občanských sdružení, stanoví zákonodárce v přechodných ustanoveních občanského zákoníku lhůtu, ve které je třeba se nové právní úpravě přizpůsobit. Pokud tak spolek neučiní, může to vést až k jeho zrušení soudem a likvidaci.

16

Podle § 3041 odst. 1 věty první občanského zákoníku se právní povaha právnických osob upravených tímto zákonem řídí ustanoveními tohoto zákona ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3041 odst. 2 občanského zákoníku ustanovení společenské smlouvy nebo statutu těchto právnických osob, která odporují donucujícím ustanovením tohoto zákona, pozbývají závaznosti dnem nabytí jeho účinnosti; právnická osoba přizpůsobí do tří let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona společenskou smlouvu nebo statut úpravě tohoto zákona a doručí je orgánu veřejné moci, který vede veřejný rejstřík, do něhož je právnická osoba zapsána. Neučiní-li tak, příslušný orgán veřejné moci ji k tomu vyzve a stanoví ve výzvě dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění této povinnosti; uplyne-li dodatečná lhůta marně, soud právnickou osobu na návrh orgánu veřejné moci nebo osoby, která na tom osvědčí právní zájem, zruší a nařídí její likvidaci. Podle § 3042 občanského zákoníku odporuje-li název právnické osoby ustanovením tohoto zákona, přizpůsobí právnická osoba svůj název požadavkům tohoto zákona do dvou let ode dne nabytí jeho účinnosti. Není povinna tak učinit tehdy, jsou-li pro to důležité důvody, zejména užívala-li právnická osoba svůj název dlouhodobě a je-li pro ni tak příznačný, že jeho zaměnitelnost nebo klamavost nelze rozumně předpokládat. Spolky, včetně mysliveckých, jako právnické osoby obecně Občanský zákoník řadí spolky mezi právnické osoby, a to korporace. Právnická osoba má dle § 118 občanského zákoníku právní osobnost od svého vzniku do svého zániku. Dle § 119 občanského zákoníku právnické osoby vedou spolehlivé záznamy o svých majetkových poměrech, i když nejsou povinny vést účetnictví podle jiného právního předpisu. Dle § 123 občanského zákoníku zakladatelské právní jednání určí alespoň název, sídlo právnické osoby, předmět činnosti, jaký má právnická osoba statutární orgán a jak se vytváří, nestanoví-li to zákon přímo. Určí též, kdo jsou první členové statutárního orgánu. Pro zakladatelské právní jednání se vyžaduje písemná forma. Dle § 124 občanského zákoníku neuvede-li se, na jaký čas se právnická osoba ustavuje, platí, že je ustavena na dobu neurčitou. Dle § 125 odst. 1 téhož zákona více zakladatelů zakládá právnickou osobu přijetím stanov nebo uzavřením jiné smlouvy. Dle § 126 odst. 1 občanského zákoníku právnická osoba vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku. Dle § 132 občanského zákoníku je jménem právnické osoby její název. Název musí odlišit právnickou osobu od jiné osoby a obsahovat označení její právní formy. Název nesmí být klamavý. Dle § 136 občanského zákoníku při ustavení právnické osoby se určí její sídlo. Nenaruší-li to klid a pořádek v domě, může být sídlo i v bytě. Zapisuje-li se právnická osoba do veřejného rejstříku, postačí, pokud zakladatelské právní jednání uvede název obce, kde je sídlo právnické osoby; do veřejného rejstříku však právnická osoba navrhne zapsat plnou adresu sídla. Pokud jde o účel právnických osob, právnickou osobu lze dle § 144 občanského zákoníku ustavit ve veřejném nebo v soukromém zájmu. Tato její povaha se posuzuje podle hlavní činnosti právnické osoby. Zákon stanoví, ke kterým účelům lze ustavit právnickou osobu jen při splnění zvláštních podmínek. Podle § 145 odst. 2 občanského zákoníku se zakazuje založit právnickou osobu ozbrojenou nebo s ozbrojenými složkami, ledaže se jedná o právnickou osobu zřízenou zákonem, jíž zákon ozbrojení nebo vytvoření ozbrojené složky výslovně dovoluje nebo ukládá, nebo o právnickou osobu, která nakládá se zbraněmi v souvislosti se svým podnikáním podle jiného právního předpisu, anebo o právnickou osobu, jejíž členové drží nebo užívají zbraně pro sportovní nebo kulturní účely či k myslivosti nebo k plnění úkolů podle jiného právního předpisu.

17

Ohledně orgánů právnické osoby občanský zákoník v § 151 až 160 mimo jiné stanoví následující. Zákon stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání určí, jakým způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za ni rozhodují a nahrazují její vůli. Dobrá víra členů orgánu právnické osoby se přičítá právnické osobě. Právnická osoba si tvoří orgány o jednom členu (individuální) nebo o více členech (kolektivní). Fyzická osoba, která je členem orgánu právnické osoby a která je do funkce volena, jmenována či jinak povolána (dále jen „člen voleného orgánu“), musí být plně svéprávná. To platí i pro zástupce právnické osoby, která je sama členem voleného orgánu jiné právnické osoby. Je-li orgán kolektivní, rozhoduje o záležitostech právnické osoby ve sboru. Je schopen usnášet se za přítomnosti nebo jiné účasti většiny členů a rozhoduje většinou hlasů zúčastněných členů. Je-li rozhodnutí přijato, zaznamená se na žádost člena voleného orgánu, který návrhu odporoval, jeho odchylný názor. Byl-li návrh přijat za neúčasti některého z členů, je tento člen oprávněn dozvědět se obsah rozhodnutí. Zakladatelské právní jednání může stanovit pro schopnost orgánu usnášet se vyšší počet zúčastněných, vyžádat pro přijetí rozhodnutí vyšší počet hlasů nebo stanovit postup, kterým lze způsob rozhodování orgánu měnit. Zakladatelské právní jednání může připustit rozhodování orgánu i mimo zasedání v písemné formě nebo s využitím technických prostředků. Zakladatelské právní jednání může určit, že v případě dosažení rovnosti hlasů při rozhodování voleného orgánu právnické osoby rozhoduje hlas předsedajícího. Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky. Člen voleného orgánu vykonává funkci osobně; to však nebrání tomu, aby člen zmocnil pro jednotlivý případ jiného člena téhož orgánu, aby za něho při jeho neúčasti hlasoval. Nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl povinen škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci. Odstoupí-li člen voleného orgánu ze své funkce prohlášením došlým právnické osobě, zaniká funkce uplynutím dvou měsíců od dojití prohlášení. K jednání za právnickou osobu občanský zákoník v § 161 až 167 mimo jiné uvádí následující. Kdo právnickou osobu zastupuje, dá najevo, co ho k tomu opravňuje, neplyne-li to již z okolností. Kdo za právnickou osobu podepisuje, připojí k jejímu názvu svůj podpis, popřípadě i údaj o své funkci nebo o svém pracovním zařazení. Zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného rejstříku, nelze namítat, že právnická osoba nepřijala potřebné usnesení, že usnesení bylo stiženo vadou, nebo že člen orgánu přijaté usnesení porušil. Statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby. Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. Náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Neurčí-li zakladatelské právní jednání, jak jeho členové právnickou osobu zastupují, činí tak každý člen samostatně. Vyžaduje-li zakladatelské právní jednání, aby členové statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání. Má-li právnická osoba s kolektivním statutárním orgánem zaměstnance, pověří jednoho člena statutárního orgánu právním jednáním vůči zaměstnancům; jinak tuto působnost vykonává předseda statutárního orgánu.

18

Právnickou osobu zastupují její zaměstnanci v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení nebo funkci; přitom rozhoduje stav, jak se jeví veřejnosti. Co je stanoveno o zastoupení právnické osoby zaměstnancem, platí obdobně pro zastoupení právnické osoby jejím členem nebo členem jiného orgánu nezapsaného do veřejného rejstříku. Omezení zástupčího oprávnění vnitřním předpisem právnické osoby má účinky vůči třetí osobě, jen muselo-li jí být známo. Právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě. Právnická osoba se zrušuje právním jednáním, uplynutím doby, rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo dosažením účelu, pro který byla ustavena, a z dalších důvodů stanovených zákonem. Více ke zrušení právnické osoby i o přeměně právnické osoby lze nalézt v § 168 až 184 občanského zákoníku. Dle § 185 občanského zákoníku právnická osoba zapsaná do veřejného rejstříku zaniká dnem výmazu z veřejného rejstříku. Spolky, včetně mysliveckých, jako korporace obecně Dle § 210 občanského zákoníku korporaci vytváří jako právnickou osobu společenství osob. Dle § 212 občanského zákoníku přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád. Korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy. Zneužije-li člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku, rozhodne soud na návrh toho, kdo prokáže právní zájem, že k hlasu tohoto člena nelze pro určitý případ přihlížet. Toto právo zaniká, pokud návrh není podán do tří měsíců ode dne, kdy k zneužití hlasu došlo. Dle § 213 občanského zákoníku poškodí-li korporaci její člen nebo člen jejího orgánu způsobem, který zakládá jeho povinnost k náhradě a kterým byl poškozen i jiný člen korporace na hodnotě své účasti, a domáhá-li se náhrady jen tento člen, může soud škůdci i bez zvláštního návrhu uložit povinnost nahradit způsobenou škodu jen korporaci, pokud to odůvodňují okolnosti případu, zejména pokud je dostatečně zřejmé, že se takovým opatřením vyrovná i škoda na znehodnocené účasti. Spolky, včetně mysliveckých, dle § 214 až 302 občanského zákoníku Při výkladu občanského zákoníku je třeba mít na paměti princip soukromého práva obsažený v jeho § 1 odst. 2, a to že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. § 2 odst. 3 občanského zákoníku pak například stanoví, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, a dle § 8 občanského zákoníku zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Takto je tedy třeba přistupovat také k následujícím vybraným citovaným ustanovením občanského zákoníku ohledně spolků. Alespoň tři osoby vedené společným zájmem mohou založit k jeho naplňování spolek jako samosprávný a dobrovolný svazek členů a spolčovat se v něm. Vytvoří-li spolky k uplatňování společného zájmu nový spolek jako svůj svaz, vyjádří v názvu nového spolku jeho svazovou povahu. Nikdo nesmí být nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno vystoupit z něho. Členové spolku neručí za jeho dluhy.

19

Název spolku musí obsahovat slova „spolek“ nebo „zapsaný spolek“, postačí však zkratka „z. s.“. Hlavní činností spolku může být jen uspokojování a ochrana těch zájmů, k jejichž naplňování je spolek založen. Podnikání nebo jiná výdělečná činnost hlavní činností spolku být nemůže. Vedle hlavní činnosti může spolek vyvíjet též vedlejší hospodářskou činnost spočívající v podnikání nebo jiné výdělečné činnosti, je-li její účel v podpoře hlavní činnosti nebo v hospodárném využití spolkového majetku. Zisk z činnosti spolku lze použít pouze pro spolkovou činnost včetně správy spolku. Podle výkladového stanoviska Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti: „Spolky mohou být dle nového občanského zákoníku založeny i k veřejně prospěšnému účelu.“ Podle § 146 občanského zákoníku je veřejně prospěšná právnická osoba, jejímž posláním je přispívat v souladu se zakladatelským právním jednáním vlastní činností k dosahování obecného blaha, pokud na rozhodování právnické osoby mají podstatný vliv jen bezúhonné osoby, pokud nabyla majetek z poctivých zdrojů a pokud hospodárně využívá své jmění k veřejně prospěšnému účelu. Založení spolku: Zakladatelé založí spolek, shodnou-li se na obsahu stanov; stanovy obsahují alespoň a) název a sídlo spolku, b) účel spolku, c) práva a povinnosti členů vůči spolku, popřípadě určení způsobu, jak jim budou práva a povinnosti vznikat, d) určení statutárního orgánu. Stanovy mohou založit pobočný spolek jako organizační jednotku spolku nebo určit, jakým způsobem se pobočný spolek zakládá a který orgán rozhoduje o založení, zrušení nebo přeměně pobočného spolku. Určí-li stanovy, že členství je různého druhu, vymezí zároveň práva a povinnosti spojené s jednotlivými druhy členství. Omezit práva nebo rozšířit povinnosti spojené s určitým druhem členství lze jen za podmínek určených předem ve stanovách, jinak se souhlasem většiny dotčených členů. To neplatí, má-li spolek k omezení práv nebo rozšíření povinností spravedlivý důvod. Stanovy musí být uloženy v úplném znění v sídle spolku. Spolek lze založit i usnesením ustavující schůze tvořícího se spolku. Vznik spolku: Spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku. Návrh na zápis spolku do veřejného rejstříku podávají zakladatelé nebo osoba určená ustavující schůzí. Není-li spolek do veřejného rejstříku zapsán do třiceti dnů od podání návrhu na zápis a není-li v této lhůtě ani vydáno rozhodnutí o odmítnutí zápisu, považuje se spolek za zapsaný do veřejného rejstříku třicátým dnem od podání návrhu. Pobočný spolek: Právní osobnost pobočného spolku se odvozuje od právní osobnosti hlavního spolku. Pobočný spolek může mít práva a povinnosti a nabývat je v rozsahu určeném stanovami hlavního spolku a zapsaném

20

ve veřejném rejstříku. Název pobočného spolku musí obsahovat příznačný prvek názvu hlavního spolku a vyjádřit jeho vlastnost pobočného spolku. Pobočný spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku. Návrh na zápis pobočného spolku do veřejného rejstříku podává hlavní spolek. Není-li rozhodnutí o zápisu nebo o jeho odmítnutí vydáno do třiceti dnů od podání návrhu na zápis, považuje se pobočný spolek za zapsaný do veřejného rejstříku. Z právních jednání pobočného spolku vzniklých přede dnem jeho zápisu do veřejného rejstříku je hlavní spolek oprávněn a zavázán společně a nerozdílně s pobočným spolkem. Ode dne zápisu pobočného spolku do veřejného rejstříku ručí hlavní spolek za dluhy pobočného spolku v rozsahu určeném stanovami. Zrušením hlavního spolku se zrušuje i pobočný spolek. Hlavní spolek nezanikne dříve, než zaniknou všechny pobočné spolky. Členství: Neurčí-li stanovy jinak, váže se členství ve spolku na osobu člena a nepřechází na jeho právního nástupce. Je-li členem spolku právnická osoba, zastupuje ji statutární orgán, ledaže právnická osoba určí jiného zástupce. Po vzniku spolku může členství v něm vzniknout přijetím za člena nebo jiným způsobem určeným stanovami. Kdo se uchází o členství ve spolku, projevuje tím vůli být vázán stanovami od okamžiku, kdy se stane členem spolku. O přijetí za člena rozhoduje orgán určený stanovami, jinak nejvyšší orgán spolku. Má se za to, že vznikem členství v pobočném spolku vzniká i členství v hlavním spolku; to platí i o zániku členství. Stanovy mohou určit výši a splatnost členského příspěvku nebo určí, který orgán spolku určí výši a splatnost členského příspěvku a jakým způsobem. Vede-li spolek seznam členů, stanovy určí, jakým způsobem provádí v seznamu členů zápisy a výmazy týkající se členství osob ve spolku. Stanovy dále určí, jak bude seznam členů zpřístupněn, anebo že zpřístupněn nebude. Každý člen, a to i bývalý, obdrží na svou žádost od spolku na jeho náklady potvrzení s výpisem ze seznamu členů obsahující údaje o své osobě, popřípadě potvrzení, že tyto údaje byly vymazány. Namísto zemřelého člena může o potvrzení požádat jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z nich, může o vydání potvrzení žádat jiná osoba blízká nebo dědic, prokáží-li zájem hodný právní ochrany. Seznam členů může být uveřejněn se souhlasem všech členů, kteří jsou v něm zapsáni; při uveřejnění neúplného seznamu členů musí být z něho patrné, že je neúplný. Členství ve spolku zaniká vystoupením, vyloučením, nebo dalšími způsoby uvedenými ve stanovách nebo v zákoně. Neurčí-li stanovy jinak, zanikne členství, pokud člen nezaplatí členský příspěvek ani v přiměřené lhůtě určené spolkem dodatečně ve výzvě k zaplacení, ačkoli byl na tento následek ve výzvě upozorněn. Neurčí-li stanovy něco jiného, může spolek vyloučit člena, který závažně porušil povinnost vyplývající z členství a v přiměřené lhůtě nápravu nezjednal ani po výzvě spolku. Výzva se nevyžaduje, nelze-li porušení povinnosti odčinit nebo způsobilo-li spolku zvlášť závažnou újmu. Rozhodnutí o vyloučení se doručí vyloučenému členu. Neurčí-li stanovy jiný orgán, rozhoduje o vyloučení člena statutární

21

orgán. Neurčí-li stanovy jinak, může návrh na vyloučení podat v písemné formě kterýkoli člen; v návrhu se uvedou okolnosti osvědčující důvod pro vyloučení. Člen, proti kterému návrh směřuje, musí mít příležitost se s návrhem na vyloučení seznámit, žádat o jeho vysvětlení a uvést i doložit vše, co mu je k prospěchu. Člen může do patnácti dnů od doručení rozhodnutí v písemné formě navrhnout, aby rozhodnutí o jeho vyloučení přezkoumala rozhodčí komise, ledaže stanovy určí jiný orgán. Příslušný orgán zruší rozhodnutí o vyloučení člena, odporuje-li vyloučení zákonu nebo stanovám; rozhodnutí o vyloučení člena může zrušit i v jiných odůvodněných případech. Vyloučený člen může do tří měsíců od doručení konečného rozhodnutí spolku o svém vyloučení navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti vyloučení; jinak toto právo zaniká. Nebylo-li mu rozhodnutí doručeno, může člen návrh podat do tří měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy byl po vydání rozhodnutí zánik jeho členství vyloučením zapsán do seznamu členů; jinak toto právo zaniká. Organizace spolku: Orgány spolku jsou statutární orgán a nejvyšší orgán, případně kontrolní komise, rozhodčí komise a další orgány určené ve stanovách. Stanovy mohou orgány spolku pojmenovat libovolně, nevzbudí-li tím klamný dojem o jejich povaze. Stanovy určí, je-li statutární orgán kolektivní (výbor) nebo individuální (předseda). Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy statutárního orgánu nejvyšší orgán spolku. Na usnesení členské schůze nebo jiného orgánu, které se příčí dobrým mravům, nebo mění stanovy tak, že jejich obsah odporuje donucujícím ustanovením zákona, se hledí, jako by nebylo přijato. To platí i v případě, že bylo přijato usnesení v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost rozhodnout. Neurčí-li stanovy funkční období členů volených orgánů spolku, je toto období pětileté. Neurčí-li stanovy jinak, mohou členové volených orgánů spolku, jejichž počet neklesl pod polovinu, kooptovat náhradní členy do nejbližšího zasedání orgánu příslušného k volbě. Nejvyšší orgán spolku: Stanovy určí, který orgán je nejvyšším orgánem spolku; do jeho působnosti zpravidla náleží určit hlavní zaměření činnosti spolku, rozhodovat o změně stanov, schválit výsledek hospodaření spolku, hodnotit činnost dalších orgánů spolku i jejich členů a rozhodnout o zrušení spolku s likvidací nebo o jeho přeměně. Je-li podle stanov statutární orgán spolku i jeho nejvyšším orgánem a není-li s to vykonávat působnost po dobu delší než jeden měsíc, může alespoň pětina členů spolku svolat shromáždění všech členů spolku; na shromáždění přechází působnost nejvyššího orgánu spolku. To neplatí, určí-li stanovy něco jiného. Neurčí-li stanovy jinak, je nejvyšším orgánem spolku členská schůze. Členskou schůzi svolává k zasedání statutární orgán spolku nejméně jedenkrát do roka. Zasedání členské schůze se svolá vhodným způsobem ve lhůtě určené stanovami, jinak nejméně třicet dnů před jeho konáním. Z pozvánky musí být zřejmé místo, čas a pořad zasedání. Místo a čas zasedání se určí tak, aby co nejméně omezovaly možnost členů se ho účastnit.

22

Kdo zasedání svolal, může je odvolat nebo odložit stejným způsobem, jakým bylo svoláno. Stane-li se tak méně než týden před oznámeným datem zasedání, nahradí spolek členům, kteří se na zasedání dostavili podle pozvánky, účelně vynaložené náklady. Každý člen je oprávněn účastnit se zasedání a požadovat i dostat na něm vysvětlení záležitostí spolku, vztahuje-li se požadované vysvětlení k předmětu zasedání členské schůze. Požaduje-li člen na zasedání sdělení o skutečnostech, které zákon uveřejnit zakazuje nebo jejichž prozrazení by spolku způsobilo vážnou újmu, nelze mu je poskytnout. Členská schůze je schopna usnášet se za účasti většiny členů spolku. Usnesení přijímá většinou hlasů členů přítomných v době usnášení; každý člen má jeden hlas. Určí-li stanovy při úpravě různých druhů členství ve spolku, že je s určitým druhem členství spojen pouze hlas poradní, nepřihlíží se k tomuto hlasu pro účely dle předchozích vět tohoto odstavce. Kdo zasedání zahájí, ověří, zda je členská schůze schopna se usnášet. Poté zajistí volbu předsedy zasedání a případně i dalších činovníků, vyžadují-li jejich volbu stanovy. Předseda vede zasedání tak, jak byl jeho pořad ohlášen, ledaže se členská schůze usnese na předčasném ukončení zasedání. Záležitost, která nebyla zařazena na pořad zasedání při jeho ohlášení, lze rozhodnout jen za účasti a se souhlasem všech členů spolku oprávněných o ní hlasovat. Statutární orgán spolku zajistí vyhotovení zápisu ze zasedání do třiceti dnů od jejího ukončení. Není-li to možné, vyhotoví zápis ten, kdo zasedání předsedal nebo koho tím pověřila členská schůze. Ze zápisu musí být patrné, kdo zasedání svolal a jak, kdy se konalo, kdo je zahájil, kdo mu předsedal, jaké případné další činovníky členská schůze zvolila, jaká usnesení přijala a kdy byl zápis vyhotoven. Každý člen spolku může nahlížet do zápisů ze zasedání za podmínek určených stanovami. Neurčí-li stanovy jinak, lze toto právo vykonat v sídle spolku. Stanovy mohou určit, že se zasedání členské schůze bude konat formou dílčích členských schůzí, případně též, o kterých záležitostech tímto způsobem rozhodnout nelze. Stanovy mohou určit, že působnost členské schůze plní shromáždění delegátů. Každý delegát musí být volen stejným počtem hlasů. Není-li to dobře možné, mohou stanovy určit pro volbu delegátů rozumnou odchylku. Není-li členská schůze na svém zasedání schopna usnášet se, může statutární orgán nebo ten, kdo původní zasedání svolal, svolat novou pozvánkou ve lhůtě patnácti dnů od předchozího zasedání členskou schůzi na náhradní zasedání. Z pozvánky musí být zřejmé, že se jedná o náhradní zasedání členské schůze. Náhradní zasedání členské schůze se musí konat nejpozději do šesti týdnů ode dne, na který bylo zasedání členské schůze předtím svoláno. Na náhradním zasedání může členská schůze jednat jen o záležitostech zařazených na pořad předchozího zasedání. Usnesení může přijmout za účasti libovolného počtu členů, ledaže stanovy určí něco jiného. Neplatnost rozhodnutí orgánu spolku: Každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku. Právo dovolat se neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí.

23

Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona nebo stanov, aniž to mělo závažné právní následky, a je-li v zájmu spolku hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit. Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví ani tehdy, bylo-li by tím podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře. Porušil-li spolek základní členské právo člena závažným způsobem, má člen právo na přiměřené zadostiučinění. Namítne-li to spolek, soud právo na zadostiučinění členu spolku nepřizná, nebylo-li uplatněno v době stanovené pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí, nebo do tří měsíců ode dne právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu. Kontrolní komise: Zřídí-li stanovy kontrolní komisi, vyžaduje se, aby měla alespoň tři členy. Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy kontrolní komise členská schůze. Určí-li stanovy, že členy kontrolní komise jmenuje nebo odvolává statutární orgán, nepřihlíží se k tomu. Neurčí-li stanovy další omezení, není členství v kontrolní komisi slučitelné s členstvím ve statutárním orgánu spolku ani s funkcí likvidátora. Kontrolní komise dohlíží, jsou-li záležitosti spolku řádně vedeny a vykonává-li spolek činnost v souladu se stanovami a právními předpisy, nesvěří-li jí stanovy další působnost. Zjistí-li kontrolní komise nedostatky, upozorní na ně statutární orgán, jakož i další orgány určené stanovami. V rozsahu působnosti kontrolní komise může její pověřený člen nahlížet do dokladů spolku a požadovat od členů dalších orgánů spolku nebo od jeho zaměstnanců vysvětlení k jednotlivým záležitostem. Rozhodčí komise: Je-li zřízena rozhodčí komise, rozhoduje sporné záležitosti náležející do spolkové samosprávy v rozsahu určeném stanovami; neurčí-li stanovy působnost rozhodčí komise, rozhoduje spory mezi členem a spolkem o placení členských příspěvků a přezkoumává rozhodnutí o vyloučení člena ze spolku. Neurčí-li stanovy jinak, má rozhodčí komise tři členy, které volí a odvolává členská schůze nebo shromáždění členů spolku. Členem rozhodčí komise může být jen bezúhonná zletilá a plně svéprávná osoba, která ve spolku nepůsobí jako člen statutárního orgánu nebo kontrolní komise. Nenavrhl-li nikdo vyslovení neplatnosti volby člena rozhodčí komise pro nedostatek bezúhonnosti, platí s výhradou změny okolností, že byla zvolena bezúhonná osoba. Z činnosti rozhodčí komise je vyloučen její člen, jemuž okolnosti případu brání nebo by mohly bránit rozhodovat nepodjatě. Zrušení spolku: Soud zruší spolek s likvidací na návrh osoby, která na tom má oprávněný zájem, nebo i bez návrhu v případě, že spolek, ač byl na to soudem upozorněn, vyvíjí činnost zakázanou, vyvíjí činnost v rozporu například s tím, že podniká, nutí třetí osoby k členství ve spolku, k účasti na jeho činnosti nebo k jeho podpoře, nebo brání členům ze spolku vystoupit. Spolek lze zrušit s likvidací podle ustanovení § 269 až 273 občanského zákoníku. Spolky také mohou uzavírat smlouvu o fúzi jako smlouvu o sloučení spolků, nebo jako smlouvu o splynutí spolků dle § 275 až 287 občanského zákoníku.

24

Pro rozdělení spolku platí právní úprava obsažená v § 288 až 302 občanského zákoníku. Při rozdělení sloučením uzavírají zúčastněné spolky smlouvu o rozdělení a při rozdělení se založením nových spolků vyhotoví rozdělovaný spolek projekt rozdělení. Spolkový rejstřík Dle § 120 odst. 1 občanského zákoníku se do veřejného rejstříku o právnické osobě zapíše alespoň den jejího vzniku, den jejího zrušení s uvedením právního důvodu a den jejího zániku, jakož i její název, adresa sídla a předmět činnosti, jméno a adresa bydliště nebo sídla každého člena statutárního orgánu spolu s uvedením způsobu, jakým tento orgán právnickou osobu zastupuje, a údajů o dni vzniku nebo zániku jejich funkce. Dle § 120 odst. 3 občanského zákoníku změní-li se zapsaná skutečnost, oznámí zapsaná osoba nebo ten, komu to ukládá zákon, změnu bez zbytečného odkladu tomu, kdo veřejný rejstřík vede, a ten tuto změnu do veřejného rejstříku bez zbytečného odkladu zapíše. Dle § 121 odst. 1 občanského zákoníku proti osobě, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že zápis neodpovídá skutečnost. Podle § 1 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících mezi veřejné rejstříky patří také spolkový rejstřík. Podle § 26 odst. 1 téhož zákona se do spolkového rejstříku zapisují mimo jiné také spolky i pobočné spolky. Veřejný rejstřík je informačním systémem veřejné správy. Je veden v elektronické podobě a vede jej soud - rejstříkový soud, tj. krajský soud. Rejstříkový soud vede pro každou zapsanou osobu, i pobočný spolek, zvláštní vložku. Součástí veřejného rejstříku je sbírka listin. Rejstříkový soud oznámí zveřejňované údaje nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne zápisu také příslušnému správci daně z příjmů atd. Uplatní se princip formální publicity. Rejstříkový soud uveřejní údaje o zapsané osobě a listiny uložené ve sbírce listin způsobem umožňujícím dálkový přístup a umožní získat úředně ověřený elektronický opis. O skutečnostech zapsaných do spolkového rejstříku a listinách uložených do sbírky listin přede dnem 1. 1. 2017 vydá rejstříkový soud vždy jen listinný opis, ledaže jsou i zápisy o těchto skutečnostech nebo listiny již uchovány v elektronické podobě. Na žádost vydá rejstříkový soud listinný úředně ověřený částečný nebo úplný opis zápisu nebo listiny uložené ve sbírce listin nebo potvrzení o tom, že určitý údaj ve veřejném rejstříku není, ledaže žadatel výslovně požádá o opis úředně neověřený. Podle § 128 zákona o veřejných rejstřících však po dobu 3 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona vydá rejstříkový soud ohledně některých osob, včetně spolků, namísto úředně ověřeného opisu pouze potvrzení o zápisu právnické osoby do veřejného rejstříku. Dále se uplatní princip materiální publicity. Proti osobě, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že zápis neodpovídá skutečnosti. Jestliže obsah zápisu ve veřejném rejstříku odporuje donucujícímu ustanovení zákona a nelze-li dosáhnout nápravy jinak, rejstříkový soud vyzve zapsanou osobu ke zjednání nápravy. Podle § 25 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících se do veřejného rejstříku zapíše mimo jiné: a) jméno a sídlo zapsané osoby, b) předmět činnosti nebo podnikání nebo vymezení účelu osoby, vyžaduje-li to jiný zákon, c) právní forma právnické osoby,

25

d) den vzniku a zániku právnické osoby, e) u fyzické osoby, bez ohledu na důvod zápisu, datum narození, rodné číslo, bylo-li jí přiděleno, a adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, f)

identifikační číslo osoby, které zapsané osobě přidělí rejstříkový soud; identifikační číslo osoby poskytne rejstříkovému soudu správce základního registru právnických osob, podnikajících fyzických osob a orgánů veřejné moci,

g) název statutárního orgánu, neplyne-li ze zákona, počet členů statutárního orgánu, jméno a sídlo nebo adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, osoby, která je členem statutárního orgánu, s uvedením způsobu, jak za právnickou osobu jedná, a den vzniku a zániku její funkce; je-li členem statutárního orgánu právnická osoba, také jméno a adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, osoby, která ji při výkonu funkce zastupuje, h) má-li být zřízen kontrolní orgán, jeho název, neplyne-li ze zákona, počet členů kontrolního orgánu, jméno a adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, nebo sídlo osoby, která je členem kontrolního orgánu, a den vzniku a zániku její funkce; je-li členem kontrolního orgánu právnická osoba, také jméno a adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, osoby, která ji při výkonu funkce zastupuje, i)

a den, k němuž byl zápis proveden.

Podle § 29 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících se do spolkového rejstříku zapíše také: a) předmět vedlejší hospodářské činnosti, je-li vykonávána, b) název nejvyššího orgánu, c) je-li zřízena podle stanov rozhodčí komise, její název, počet členů a jejich jméno a adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, a den vzniku a zániku jejich funkcí a adresa pro doručování podání v řízení před rozhodčí komisí podle zákona upravujícího řízení před rozhodčí komisí spolku, d) název, sídlo a identifikační číslo všech jeho pobočných spolků. e) Podle § 66 zákona o veřejných rejstřících sbírka listin obsahuje také stanovy spolku a rozhodnutí o volbě nebo jmenování, odvolání nebo doklad o jiném ukončení funkce osob, které jsou členem statutárního orgánu. Podle § 80 zákona o veřejných rejstřících soud nebo jiný orgán veřejné moci upozorní rejstříkový soud na neshodu mezi skutečným stavem a zapsaným údajem vždy, jakmile tato skutečnost při jeho činnosti vyjde najevo. Podle § 104 zákona o veřejných rejstřících předseda senátu může uložit pořádkovou pokutu zapsané osobě také tehdy, jestliže neuposlechla výzvy rejstříkového soudu, aby mu sdělila skutečnosti nebo předložila listiny potřebné k rozhodnutí v řízení zahájeném bez návrhu nebo aby mu předložila listiny, které podle tohoto nebo jiného zákona mají být založeny do sbírky listin; pořádkovou pokutu lze uložit do výše 100.000,-- Kč. Za určitých předpokladů pak lze zapsanou osobu dokonce zrušit s likvidací dle § 105 téhož zákona. Podle přechodných ustanovení, a to § 122 zákona o veřejných rejstřících, osoba zapsaná do spolkového rejstříku přizpůsobí do 3 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona zapsaný stav stavu

26

požadovanému tímto zákonem. Nepřizpůsobí-li zapsaná osoba zapsaný stav stavu požadovanému tímto zákonem ve stanovené lhůtě, rejstříkový soud ji k tomu vyzve a stanoví ve výzvě dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění této povinnosti; uplyne-li dodatečná lhůta marně, soud na návrh rejstříkového soudu nebo osoby, která na tom osvědčí právní zájem, zapsanou osobu zruší a nařídí její likvidaci. Evidence občanských sdružení vedená Ministerstvem vnitra podle zákona o sdružování se považuje za spolkový rejstřík podle tohoto zákona. Údaje, které rejstříkový soud převezme ze základního registru osob, zapíše bez řízení; tímto zápisem je splněna povinnost podle § 3045 odst. 2 občanského zákoníku, tj. povinnost statutárního orgánu hlavního spolku podat do tří let ode dne nabytí účinnosti občanského zákoníku návrh na zápis pobočného spolku. Závěr Závěrem lze konstatovat, že dopady nového občanského zákoníku na myslivecká sdružení jako občanská sdružení, nově spolky, potažmo myslivecké spolky, jsou velmi významné. Nedochází pouze ke sjednocení právní formy na spolky, nová právní úprava je obsáhlejší a podrobnější, než byla právní úprava podle zákona o sdružování. Na základě přechodných ustanovení k občanskému zákoníku a zákonu o veřejných rejstřících se od občanských sdružení, včetně mysliveckých, nevyžaduje ke dni účinnosti těchto nových právních předpisů, tj. ke dni 1. 1. 2014, žádná aktivita za účelem dosažení změny na spolky, potažmo myslivecké spolky. Tato skutečnost nastane ze zákona a občanská sdružení, která jsou evidovaná u Ministerstva vnitra, budou zapsána do spolkového rejstříku. Myslivecký spolek má pak tři roky, tj. nejpozději do dne 1. 1. 2017, na to, aby své stanovy přizpůsobil občanskému zákoníku a doručil je rejstříkovému soudu. Pokud bude odporovat název spolku občanskému zákoníku, zejména bude-li zaměnitelný nebo klamavý, v zásadě musí spolek přizpůsobit svůj název požadavkům občanského zákoníku již do dvou let ode dne nabytí jeho účinnosti, tj. nejpozději do dne 1. 1. 2016. Zohlednit je třeba také skutečnost, že ustanovení stanov spolku odporující donucujícím ustanovením občanského zákoníku pozbývají závaznosti dnem nabytí jeho účinnosti. Zákon o myslivosti dosud také striktně nerozlišoval mezi mysliveckými sdruženími a mysliveckými spolky, viz například § 32 zákona o myslivosti, který upravuje rozhodnutí držitele honitby o způsobu jejího využití a který tyto pojmy zaměňuje. Ostatně spolky zná i zákon o sdružování jako jednu z možných podob občanských sdružení. Nový občanský zákoník toto vše pojmově sjednocuje na spolky, potažmo tedy myslivecké spolky, přestože k přímé změně zákona o myslivosti v tomto nedošlo. Prameny • • • • •

Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, Zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, Internet: http://obcanskyzakonik.justice.cz/vykladova-stanoviska/.

Myslivosti zdar!

27

Odhad věku živé srnčí zvěře

Pavel Scherer Vážení přátelé myslivosti a milovníci srnčí zvěře, dlouho jsem přemýšlel, kterému tématu se budu v tomto sborníku věnovat. Nakonec jsem se rozhodl pro oblast nejvíce diskutovanou a desetiletí generalizovanou, kde z hlediska cíleného chovu nejvíce chybujeme - oblast odhadu věku živé srnčí zvěře. Cílem tohoto příspěvku je upozornit mysliveckou veřejnost na záludnosti a úskalí při odhadu věku živé zvěře. Přibližný odhad věku je základní podmínkou pro správné posouzení chovné hodnoty a průběrný odstřel. Cestou k získání schopnosti správně odhadnout věk živé zvěře jsou časté návštěvy honitby, opakované pozorování zvěře (jejího vzezření a chování), přičemž neméně důležité je ověřovat přesnost našeho odhadu na ulovených jedincích. V případě nesprávného odhadu a ulovení chovného jedince je důležité vzít si ponaučení a dalších chovatelských chyb se příště vyvarovat. Zbarvení obličejové masky Z hlediska spolehlivosti ukazatelů používaných k odhadu věku živé zvěře se nejvíce diskutuje o zbarvení obličejové masky. Vlivem po desetiletí zobrazovaných generalizovaných schémat vývoje zbarvení obličejové masky v návaznosti na zvyšující se věk zvěře se každý rok nesprávně uloví mnoho nadějných srnců, převážně ročků se silnými parůžky, kteří by ve vyšším věku mohli nasadit medailové trofeje. Konstatovat, že v případě tohoto znaku existují výrazné odchylky, zřejmě nestačí. Většina lovců se po ulovení mladého chovného srnce obhajuje tím, že srnec měl prošedivělou čelní masku a vykazoval znaky staršího kusu přesně tak, jak to popisuje literatura. Obecně se traduje, že světlá až prošedivělá maska je znakem starého srnce, zatímco tmavá maska by měla patřit srnci mladému. Mezi myslivci také stále přežívá pravidlo, podle kterého se bílá skvrna nad větrníkem s narůstajícím věkem prodlužuje k čelním partiím, nebo že u středně starých srnců se kolem světel tvoří „brýle“. Řadu let se věnuji sledování zbarvení obličejových masek ulovených srnců a totéž hodnotím u srnců chovaných v zajetí, u nichž je znám jejich skutečný biologický věk. Opakovaně se přesvědčuji o tom, že tradované pravidlo o barevných změnách obličejové masky, dávaných do souvislosti se zvyšujícím se věkem, přibližně v 70 % neodpovídá skutečnosti. Skutečnost, že se obličejová maska mění s přibývajícím věkem, je sice pravda, ale po dlouholetém pozorování jsem došel k závěru, že se výrazně mění také v průběhu kalendářního roku, významně během doby lovů srnců. V květnu vypadá obličejová maska úplně jinak než začátkem říje či na jejím konci. Záměrně neuvádím měsíc září, kdy se čelní masky převážně mladších srnců mění v důsledku podzimního přebarvování. Koncem doby lovu vypadají srnci v očích myslivců starší, než ve skutečnosti jsou. U každého srnce se však obličejová maska mění individuálně. V některých regionech lze pozorovat světlejší či naopak tmavší zbarvení obličejových masek. Pokud budeme porovnávat obličejové masky srnců všech věkových tříd a hodnotit, u kterého srnce se maska změnila nejvýrazněji, dojdeme k závěru, že k největší změně dochází u jednoletých srnců. Porovnáme-li obličejovou čelní masku ročka z konce května s maskou z konce srnčí říje, není co dodat. Pokud bychom takového srnce v honitbě bezpečně nepoznali podle parůžků, budeme tvrdit, že jde o zcela jiného srnce! Logicky se nabízí otázka, zda zbarvení obličejové masky nadále používat jako dílčí ukazatel při odhadu věku srnce.

28

Obličejové masky: Obličejové čelní masky prochází v závislosti na průběhu doby lovu srnců (16.5 - 30.9.) výraznými změnami v barevnosti. Z toho důvodu je nelze považovat za dílčí ukazatel odhadu věku živé srnčí zvěře. Na obrázku je zachycen biologicky dvouletý srnec s obličejovou maskou příznačnou staršímu jedinci! Síla krku a konstituce postavy Relativně nejspolehlivějším ukazatelem odhadu věku živé zvěře je podle mého názoru síla krku společně s dalšími tělesnými proporcemi srnce. Srnče samčího pohlaví přechází v následujícím kalendářním roce do kategorie srnců I. věkové třídy (srnci do dvou let věku). Obdobně jako čiplenka ve srovnání se staršími srnami se také mladý srnec jeví v porovnání se srnci staršími jako slabší kus štíhlé postavy s velmi tenkým krkem a úzkou, dosud kratší klínovitou hlavou, která má ještě „dětský“ výraz. V případě celkového vzezření srnčí zvěře platí, že kus od mládí až po dospělost a hlavně podle individuálních dispozic sílí a tělesné proporce se mění. Rozpoznat ročního srnce podle jeho úzké hlavy, velmi tenkého krku a protáhlého oválného těla na dlouhých bězích by neměl být problém, pokud pozorovatele neovlivní atypická obličejová maska a nadprůměrně silné parůžky. Dvouletí srnci patřící do I. věkové třídy mají stále ještě štíhlou postavu a téměř se neliší od některých silných ročků. Zpravidla mají tenký krk, úzkou, dlouhou, klínovitou hlavou a mladické vzezření. Hrudník se zdá být menší, tělo ještě jakoby neosvalené. Z praxe je však známo, že také mezi dvouletými srnci je řada odchylek. Dobří dvouletí srnci mohou pozorovatele zmást především tělesnými proporcemi, na svůj věk atypicky silným krkem a nadprůměrnou tělesnou hmotností. Takto vyhlížející srnci jsou považováni za starší a bývají loveni.

29

Srnce II. věkové třídy (tří- a čtyřleté) považujeme za dospívající. Rozlišit tříletého srnce od čtyřletého podle postavy a síly krku je velmi obtížné a ve většině případů téměř nemožné. Srnci jsou v těchto letech již konstitučně dorostlí, s přibývajícím věkem mohutní jejich svalstvo a uceluje se celková stavba těla. Hlava se jakoby postupně rozšiřuje a v čelních partiích směrem k větrníku může být spádnější. Postava zdravých srnců této třídy je již kompaktní a také krk je – zejména u čtyřletých srnců – silnější a svalnatější a opticky se jeví jakoby kratší. Linie hřbetu je většinou rovná, se znatelným kohoutkem. Srnci pětiletí a starší, které řadíme do III. věkové třídy, jsou z chovného hlediska považováni za dospělé. Rozlišit zdravé a tělesně vyspělé srnce těchto ročníků od srnců mladších by nemělo činit zkušenému praktikovi potíže. Od pátého roku do přibližně sedmi let jsou srnci zpravidla na vrcholu sil, což se projevuje jak v tělesné hmotnosti, tak v postavě. Zdraví a tělesně silní dospělí srnci se vyznačují svalnatou postavou, jejíž těžiště se postupně přesouvá do přední části. Kulminuje síla krku, který se opticky zdá být krátký. Při jejich pozorování bývá dobře patrný kohoutek a bedra, zvýrazňuje se pronesení hřbetu a též propadlé boky. Sledujeme-li srnce zepředu, můžeme si všimnout většího rozestupu běhů, a tím opticky „širšího“ postoje. Hlava jakoby „hranatí“, rozšiřuje se a v porovnání se silným krkem se zdá být kratší. Obličejový výraz srnce budí dojem „přísnosti“ až „mrzutosti“. Čelní linie hlavy při pohledu z boku může být u některých srnců prosedlanější, ale není to vždy pravidlem. Srnci této věkové třídy nosí hlavu při klidné chůzi svěšenou nízko nad zemí a podélná osa krku tvoří téměř přímku s podélnou osou těla. Srnce od osmi let výše považujeme za přestárlé. Srnec získává „stařecký“ vzhled, svalstva na jeho těle ubývá, pod volnou kůží jsou patrné obrysy kostry, zejména na plecích a bedrech. Srnec může působit vyhuble, hřbet se stále výrazněji pronáší, boky propadávají. Krk výrazně slábne, silou a objemem se blíží parametrům krku dvouletého srnce. Nutno upozornit, že všechny výše popsané charakteristiky a věkové atributy platí pouze u zdravých jedinců, nikoliv u jedinců vývojově zaostalých, nemocných či poraněných. Například biologicky pětiletý srnec, který zaostával v rozhodující době svého postnatálního vývoje, a celou dobu unikal průběrnému odstřelu, se může postavou a silou krku podobat ročnímu srnci! Mnoholetým pozorováním srnců chovaných v zajetí a vzájemnou konfrontací s volně žijícími jedinci jsem došel k závěru, že síla krku není konstantní a progresivně se mění v závislosti na hladině testosteronu v průběhu doby lovu srnců. V období říje, kdy je tato hladina na nejvyšší úrovni, mají srnci objem krčního svalstva největší. Vlivem této skutečnosti dochází v období srnčí říje k výrazným chovatelským chybám a omylům v odhadu věku převážně u mladých srnců.

30

Síla krku a konstituce postavy: Biologicky dvouletý srnec (118b. CIC) zcela přesvědčivě demonstruje časově omezenou proměnu všech tělesných partií, zejména objemu krčního svalstva, v závislosti na zvyšující se hladině pohlavního hormonu testosteronu. Srnec vykazuje v období srnčí říje vnější znaky jedince III. věkové třídy! Přebarvování O přebarvování coby dílčím ukazateli věku srnčí zvěře bylo napsáno hodně. Srnčí přebarvuje jako ostatní druhy spárkaté zvěře dvakrát do roka – na jaře a na podzim. Obecně platí, že jako první přebarvuje mladá zvěř, po ní začíná přebarvovat střední generace a jako poslední přebarvují nejstarší jedinci. Stejně jako u srn nejsou dány pevné termíny kladení srnčat, také doba přebarvování je u jednotlivých kusů velice individuální. To však způsobuje velké omyly při průběrném odstřelu srnců – mnoho velmi nadějných ročků se silnými parůžky nebo ostatních mladších chovných srnců se chybně uloví kvůli tomu, že nejsou „včas“ přebarveni, takže lovci je považují za starší srnce. Někteří mladší srnci s vysokou chovnou hodnotou a silnými parůžky nejsou v řadě případů zcela přebarveni ještě na přelomu června a července. Opožděné přebarvování může mít řadu příčin, které nejsme schopni u konkrétního kusu bezpečně rozpoznat. Zpoždění při výměně srsti může výrazně ovlivnit jak zdravotní stav jedince (úraz, nemoc, parazité apod.), tak průběh počasí v jarních měsících. Jak ukazuje praxe, pochybnosti o odhadu věku konkrétního jedince podle přebarvování přicházejí teprve tehdy, když začneme sledovat jednotlivé ukazatele, používané při odhadu věku. Tradované pravidlo o přebarvování v závislosti na věku většinou souhlasí u srnců průběrných a středně založených, ale u mladých nadprůměrných jedinců s nejvyšší chovnou hodnotou, u nichž je tendence považovat je s

31

ohledem na jejich tělesné parametry za starší, často vede k chybnému posouzení a předčasnému ulovení. Přebarvování probíhá postupně, nejdříve na hlavě a na bězích, v závěrečné fázi na bederních a hřbetních partiích. Někdy si zvěř srst vykusuje, otírá se o pevné předměty a oklepává se, čímž se proces může urychlit. Zatímco jarní přebarvování je pozvolné a u některých jedinců se může protáhnout až do letních měsíců, podzimní přebarvování probíhá u zdravého jedince velice rychle, během několika dnů, maximálně týdnů. Ve volné přírodě málokdy pozorujeme srnce měnícího letní šat za zimní, neboť ve srovnání s jarním přebarvováním jde o relativně skrytý děj. U několika jedinců mám v závislosti na věku detailně zachycen průběh přebarvování. Například mám zachycen průběh podzimního přebarvování pětiletého srnce, jehož délka byla pouhých 12 dnů. U tohoto srnce chovaného v zajetí stojí za pozornost fakt, že každoročně ignoroval všeobecně uznávané pravidlo o posunu termínu přebarvování v závislosti na zvyšujícím se věku. Od prvního roku až do osmi let svého života každoročně zcela přebarvil do zimní srsti vždy do konce září. Stejně jako na jaře přebarvuje také na podzim zpravidla jako první zvěř mladá, a teprve poté zvěř starší.

Přebarvování: Mladí a středně staří srnci, kteří vložili spoustu energie do růstu silných parůžků, přebarvují na jaře výrazně později než se od nich obvykle očekává. Na obrázku je zachycen biologicky tříletý srnec v závěrečné fázi přebarvování (1.6. 2011)

32

Parůžky Mezi některými myslivci stále přežívá názor, že věk srnce lze poměrně přesně odhadnout podle síly parůžků a jejich vzhledu. Kvůli těmto velmi nedůvěryhodným a nespolehlivým ukazatelům padlo za oběť mnoho velmi nadějných srnců, kteří byli s ohledem na parametry parůžků považováni za starší. Myslivecká praxe obecně počítá s tím, že jako první vytloukají nejstarší srnci a jako poslední srnci nejmladší, tedy opačně, než je tomu při přebarvování. Tak jako v průběhu přebarvování však existují rozdíly i při vytloukání parůžků. Běžně se uvádí, že roční srnci nejprve přebarvují a teprve poté vytloukají, což na základě pozorování srnců chovaných v zajetí nemohu potvrdit. Vždy nejprve vytloukli a poté začali přebarvovat. Ve většině případů měli parůžky do konce dubna vytlučené. V našich honitbách je však možné pozorovat ročky, kteří vytloukají až po přebarvení, tedy později, než se od nich obvykle očekává (červen, resp. červenec). Přestože literatura uvádí, že pozdě vytloukající ročci patří z chovného hlediska mezi nejnadějnější jedince, které je třeba za každou cenu chránit, dovolím si tomuto oponovat. Posuzujeme-li (hypoteticky) dva roční srnce s přibližně stejně silnými parůžky (např. stupně vidláka), vždy se za kus s vyšší chovnou hodnotou považuje ten, který má parůžky do začátku doby lovu srnců již vytlučené. Druhý srnec, který má parůžky koncem června ještě v lýčí, je označen z hlediska chovnosti za méně kvalitního. Tento srnec mohl být totiž např. pouze později kladený, což však neubírá nic na jeho chovné hodnotě. Pozdě vytloukající ročky je nutno posuzovat především podle objemu parůžků, jejich členitosti a tvaru zakončení vrcholové lodyhy. Čím jsou parůžky hmotnatější, tím vyšší je chovná hodnota srnce. Roční špičák s délkou lodyh přibližně 10 cm, který je v honitbě pozorován koncem června s dosud nevytlučenými parůžky, majícími zašpičatělé vrcholky lodyh, rozhodně nemá chovnou hodnotu. Při jejím posuzování u takových srnců je nutné si všímat především zakončení vrcholu lodyhy. Je-li růstový vrchol zakončen tupě, může to značit, že vývoj parůžků ještě nebyl ukončen a lodyhy mohou o nějaký centimetr povyrůst. Naopak špičaté zakončení lodyh signalizuje, že parůžky již dorostly do konečné podoby a srnec je v nejbližší době vytluče. Ve většině případů mohou mít nejnadějnější ročci kromě silných parůžků i nadprůměrnou tělesnou hmotnost a nestandardně zbarvenou obličejovou masku, což jsou všechno atributy starších jedinců. Výsledkem bohužel bývá předčasný odstřel nadějných mladých srnců. Věk srnce nelze odhadnout ani podle tvaru, stupně parůžků a celkové síly trofeje, i když někteří myslivci tyto znaky považují za věrohodné. Kapitální parůžky dokáže v dobrém roce nasadit srnec dvouletý stejně jako např. srnec šestiletý. Rovněž je třeba upozornit, že o věku srnce neprozradí něco bližšího ani tvar růží. Zejména mezi staršími myslivci se stále traduje, že starší srnci mají střechovité růže, zatímco srnci mladší růže věnečkovité. Při hodnocení trofejí však stále zjišťujeme, že tento dílčí ukazatel věku často neodpovídá skutečnosti.

33

Parůžky: Parůžky jsou dokonalým indikátorem chovné hodnoty jedince a hlavním kritériem k selekci. Mladí a středně staří srnci dobrého zdravotního stavu, dobré kondice a konstituce, dokáží vyprodukovat parůžky nasazené vysoko ve zlatě. Na snímku je zachycen biologicky dvouletý srnec s bodovou hodnotou trofeje 181b. CIC. Bohužel většina takto založených srnců padne buďto z neznalosti nebo chamtivosti. Chování srnců Zkušený myslivec dokáže relativně spolehlivě odhadnout věk srnčí zvěře podle jejího chování k ostatním příslušníkům svého druhu a také podle vztahu k ostatní zvěři v honitbě. Roční srnci bývají zpravidla aktivní, zvídaví a družní. V případě ohrožení jsou velice nerozhodní, a pokud se dají na útěk, většinou intenzivně bekají. Drží se převážně v blízkosti své matky, která již vodí malá srnčata. V chování ročků převládá hravost a bezstarostnost. Často spolu svádějí hravé souboje a jejich zvídavost převažuje nad opatrností. Na pastvu vytahují většinou mezi prvními, často ještě za plného světla. Nejeví známky teritoriálního chování, a proto je teritoriální srnci víceméně tolerují. Hrabánkování a strouhání je u nich zpravidla pouze příležitostným projevem. Před silnějšími srnci až na výjimky rychle prchají. Jsou však známy i případy, kdy se u tělesně vyspělého ročka projevily známky teritoriálního chování a agresivně se pokoušel odehnat staršího srnce. Takový jedinec bývá často posouzen jako starší.

34

U dvouletých srnců se postupně začínají měnit povahové rysy. Tito srnci se často pouští do potyček se stejně starými srnci nebo tělesně silnými ročky. Společnost svých vrstevníků již nevyhledávají a žijí toulavým způsobem života. Starším teritoriálním srncům se zpravidla raději vyhýbají a žijí na území „nikoho“, převážně na hranicích teritorií ostatních srnců. Je-li v určité části honitby uloven starší teritoriální srnec, uvolněné teritorium obsadí s velkou pravděpodobností dvouletý srnec. Dvouletý srnec se již sice začíná osamostatňovat, ale stále je ještě důvěřivý, což lze nejlépe ověřit během srnčí říje. Na vábení přiskakují velmi často právě dvouletí srnci. Srnci II. věkové třídy již vytvářejí teritoria. Na základě získaných životních zkušeností jsou podstatně opatrnější a obezřetnější. V době od vytlučení parůžků do říje bývají velice výbojní až agresivní. Intenzivně strouhají, neustále obnovují hrabánky a pachové stopy na hranicích svých teritorií. Někteří dospívající srnci provádějí tyto činnosti občas až agresivně, čímž se snaží demonstrovat svoji fyzickou sílu a tělesnou zdatnost. Při strouhání často lámou kmínky stromků či keřů, nebo se je snaží vyvrátit či vytrhnout i s kořeny. Mladší srnce ze svého teritoria nekompromisně vyhánějí. V letních měsících je často můžeme potkat ve společnosti srny, o jejíž obezřetnost se opírají. Na paši vytahují později, a to převážně po delším jištění. Při pastvení pravidelně jistí a jsou-li zneklidněni, odskakují do nejbližšího krytu, a to někdy za stálého bekání. Se stejně silnými srnci svádějí urputné souboje. Srnci III. věkové třídy bývají velmi opatrní a obezřetní, řídí se svými nabytými životními zkušenostmi. Vůči ostatním srncům jsou značně nesnášenliví. Svá teritoria již neoznačují tak výrazně a intenzivně jako mladší srnci. Se stejně silnými vrstevníky svádějí tvrdé souboje. Na paši vycházejí mezi posledními. Před vytažením na volné prostranství dlouze jistí z krytu. Při zneklidnění okamžitě nepozorovaně „vyklízejí pole“, často ani nebekají. Žijí převážně skrytě, samotářským způsobem života. Srnci od osmi let věku výše, které považujeme přestárlé, žijí skrytým způsobem života většinou na malém území a opakovaně je pozorovat v honitbě bývá velký úspěch. Jde o „tajemné srnce“, o jejichž lovu se mezi myslivci nejčastěji diskutuje, někdy až s použitím myslivecké latiny. Svá stávaniště často mívají v různých obtížně přístupných lokalitách. Zpravidla se již nepouštějí do potyček s mladšími srnci. Srny Odhadnout věk živých srn je ve srovnání se srnci složitější, neboť u srn chybí některé dílčí ukazatele věku, používané u srnců. Srny nenasazují parůžky, jejich chování nedoznává tak viditelných změn, jako je tomu u srnců, se zvyšujícím se věkem u nich nedochází k tak výrazným změnám postavy a zesilování krku jako u srnců atd. Nejspolehlivějším vodítkem při posouzení chovné hodnoty srn je jejich tělesná hmotnost a fyzická kondice. Srnče samičího pohlaví (srnečka) se od 1. dubna následujícího roku stává srnkou a poprvé se účastní říje. Na počátku doby lovu holé srnčí zvěře (1. 9. – 31. 12.) je ve věku přibližně 15–16 měsíců. Srnčata zatím nevodí, ale zpravidla je těžká. Ve srovnání se staršími srnami má většinou štíhlejší postavu, což budí dojem, jako by stála na vyšších bězích. Hlava je užší a kratší klínovitého tvaru, výraz je zvídavý a mladistvý. Přebarvování probíhá v závislosti na zvyšujícím se věku stejně jako u srnců, s možnými individuálními odchylkami. Ty se mohou projevit především u mladších srn, které poprvé kladou srnčata. Jarní přebarvování se může s ohledem na vývoj plodu a výživu srnčat posunout až na konec června. V prvním měsíci doby lovu holé srnčí zvěře se dá čiplenka ještě spolehlivě rozeznat od starších srn. Většinou se zdržuje v blízkosti své matky, která vodí tohoroční srnčata. Potkáme-li v této době srnu se srnčaty a další, zpravidla tělesně slabší nevodící srnou, jde s největší pravděpodobností o matku a její dceru z předchozího roku. Čiplenky jsou na podzim zřetelně větší než odrostlá srnčata, ale slabší než starší srny. V pozdních podzimních měsících však mohou nadějná srnčata tělesně slabší čiplenku přerůst. Spolehlivě rozeznat silné srnče od slabé čiplenky pak lze pouze podle hlavy: srnče ji

35

má kratší s menšími slechy, čiplenka delší, klínovitou a s výraznými slechy. Pokud to situace dovolí, je nejspolehlivější metodou při rozlišování odrostlých srnčat a čiplenek sledovat jejich chování k srně – matce. Srnčata se k ní přimykají vždy těsněji než její o rok starší potomci. Ve třetím roce života srny vodí srnčata a jejich věk již nelze spolehlivě odhadnout. V tomto roce dokončují svůj tělesný růst, dosahují až 90 % maximálně dosažitelné hmotnosti a jejich tělesné parametry již nelze považovat za spolehlivý ukazatel věku. Rozeznat dvouletou vodící srnu od zdravé starší srny je téměř nemožné. Snad jediným rozpoznávacím znakem víceleté srny může být prověšené břicho a dobře patrná bederní prohlubeň. Krk se u srn – na rozdíl od krku srnců – s přibývajícím věkem nezesiluje, a proto se v porovnání s prověšeným břichem opticky jeví jako velice slabý a dlouhý, nesoucí zdánlivě protáhlou klínovitou hlavu s velkými slechy. V tomto článku o odhadu věku srn se nelze vyhnout barevnosti obličejových masek. V odborné literatuře se zpravidla uvádí, že srny mají obličejové masky jednotně zbarvené a nevýrazné. To je však omyl. Pozorování zbarvení masek srn totiž v praxi nevěnujeme tolik pozornosti jako sledování stejného jevu u srnců, neboť srny se loví až od září a ve většině případů (zvláště u mladších srn) je zbarvení jejich masek ovlivněno podzimním přebarvováním. V té době jsou masky skutečně nevýrazné a pro odhad věku naprosto bezcenné. V letních měsících je však barevnost obličejových masek srn stejně výrazná jako u srnců a též postupně prochází změnami. Jedním z relativně použitelných znaků při posuzování věku vodících srn se zdá být velikost vemínka. U dvouletých srn bývá vemínko sotva znatelné, zatímco u víceletých srn je podstatně větší a výrazně prověšené. Podle mého názoru lze tento morfologický znak brát v potaz pouze jako jeden z dílčích ukazatelů věku vodících srn všech věkových tříd. Z hlediska průběrného odstřelu je důležité rozeznat přestárlou srnu. Opotřebení chrupu znesnadňuje přestárlé srně příjem potravy a ta začíná tělesně chátrat. Přestárlé srny sice ještě vodí, ale jejich srnčata bývají často slabá. Tyto srny přebarvují na podzim výrazně později než ostatní zvěř, někdy až koncem října, v té době je ostatní zvěř již v zimním šatu a vlivem podzimního žíru v dobré kondici. Srny vysokého věku poznáme podle hluboce prověšeného břicha, výrazné bederní prohlubně, propadlejšího hřbetu s vyčnívajícími obratli a vystouplými pánevními kostmi. Krk je tenký a na pohled dlouhý, nesoucí dlouhou klínovitou hlavu s výraznými slechy. V době sdružování srnčí zvěře do tlup a podzimního přebarvování se však rozdíly mezi zvěří v kondici a přestárlými slabými kusy týden od týdne stírají a delší zimní srst je schopna nemocné a slabé zvěři pomoci skrýt nedostatky. Proto je nutné provádět průběrný odstřel holé zvěře v době před přebarvením do zimní srsti.

36

Všechny tělesně silné dospělé srny musíme považovat za dobré matky tak dlouho, dokud jsou v dobrém tělesném stavu a jsou schopny klást a vodit silná srnčata. Kvalitní srny kladou zpravidla časná, životaschopná srnčata s vyššími porodními hmotnostmi. O problematice odhadu věku živé a ulovené srnčí zvěře a dalších biologických oblastech je široce pojednáno v obrazové publikaci Srnčí zvěř I.

Pavel Scherer, www.scherer.cz

37

Myslivecká konference 2013 Sborník referátů Vydal: Moravskoslezský kraj, 28. října 117, 702 18 Ostrava Tisk: Moravskoslezský kraj, 28. října 117, 702 18 Ostrava 38 stran ISBN: 978-80-87503-43-0 Náklad 120 výtisků Ostrava 2013

38