Myrmekologický průzkum oblasti Motýlí ráj u Ždánic (Hymenoptera: Formicidae)
Pavel Bezděčka, Klára Bezděčková
2014
Úvod Mravenci (Hymenoptera: Formicidae) jsou velmi početná skupina hmyzu, vykazující mnoho vztahů s ostatními součástmi bioty. Jsou nalézáni ve většině terestriálních ekosystémů naší planety (např. HOLLDÖBLER & WILSON 1990). Často obsazují vysoké trofické úrovně a specializované niky a pružně reagují na narušení prostředí (MAJER 1983; CRIST 2009). Informace o složení společenstev suchozemských bezobratlých jsou k bioindikačním účelům využívány teprve asi 30 let. Za tu dobu se ukázalo, že kvalitu a změny prostředí nebo biodiverzity může indikovat řada skupin terestrických členovců, např. pavouci, ploštice, motýli, brouci nebo mravenci (shrnutí viz MAJER et al. 2007, ELLISON 2012 ad.). Bioindikační potenciál mravenců spočívá nejen v rozmanitosti jejich ekologických vztahů, ale i v jejich diverzitě, hojnosti a trvalé přítomnosti v blízkosti hnízda, umožňujících jejich snadný sběr a dlouhodobé sledování. Mravenci jsou proto mimořádně vhodným předmětem výzkumů probíhajících v rámci inventarizačních a monitorovacích programů (ALONSO 2000). V této práci předkládáme výsledky orientačního myrmekologického průzkumu, který jsme provedli v průběhu vegetační sezóny roku 2014. Charakteristika zájmového území Lokality „Šraňky“ a „Habrovy“ u Ždánic jsou území je převážně tvořeno mozaikou stepí a lesostepí v různém sukcesním stadiu, tak jak jednotlivé záhumenky a pastviny přestaly být využívány. Postupné opouštění probíhalo od 50. let minulého století. Ještě dnes však můžeme najít malá políčka, zejména na dně údolí, a stále přetrvávající ruční seč trávy. Po celém území jsou roztroušeny zbytky starších sadů a solitérních stromů. Celé toto území tak vytváří velmi jemnou mozaiku střídajících se biotopů o průměrné rozloze několika málo arů. Území se stalo útočištěm pro velké množství ohrožených či ustupujících druhů z dnešní krajiny a jednou z nejbohatších lokalit denních motýlů v České Republice. Nejčastějším typem vegetace jsou širokolisté suché trávníky svazu Bromion erecti, suché bylinné lemy svazu Geranion sanguinei a vysoké xerofilní křoviny svazu Berberidion. Vzhledem k tomu, že území již není spontánně zemědělsky využíváno, dochází k intenzivnímu zarůstání nelesních ploch dřevinami a k postupnému mizení cenných xerotermních prvků flóry i fauny. Aktivní management je proto nezbytnou podmínkou pro zachování vysoké biodiverzity a ochranářské hodnoty lokality (KONVALINKOVÁ et al. 2009). Metodika studia mravenců V období květen až říjen 2014 jsme lokalitu navštívili třikrát a provedli zde orientační průzkum fauny mravenců. Základní metodou bylo vyhledávání hnízd a jednotlivých individuí, jako doplňkové metody jsme použili prosev stařiny a opadanky za použití prosívadla o velikosti ok 10 mm, smyk vegetace za použití entomologické smýkací sítě s pevným rámem a průměrem 40 cm a sklepávání dřevin za použití sklepávadla o průměru 100 cm. Metodu zemních pastí jsme s ohledem na její neselektivnost nepoužili. Nalezené exempláře byly determinovány většinou na místě za použití kapesní lupy (20x a 30x zvětšující). Pouze některé vzorky jsme vzhledem k obtížnosti determinovali v laboratoři za použití binokulárního mikroskopu Olympus SZX. Determinace byla prováděna dle SEIFERT (1996, 2007), CZECHOWSKI a kol. (2002) a RADCHENKO & ELMES (2010). Charakteristiky jednotlivých druhů mravenců jsme čerpali z práce BEZDĚČKA & BEZDĚČKOVÁ (2011).
Lokalita byla během exkurzí procházena způsobem „cik-cak“ po celé ploše zájmového území, při současném respektování heterogenity jeho přírodních podmínek tak, aby byly vzorky odebrány i z mikrobiotopů, zastoupených v rámci zkoumané lokality jen maloplošně. Exkurze byly většinou realizovány za teplého slunečného počasí a bezvětří až slabého větru v dopoledních až podvečerních hodinách. Výsledky Seznam zjištěných druhů mravenců Ponerinae Ponera coarctata (Latreille, 1802) Myrmicinae Leptothorax acervorum (Fabricius, 1793) Myrmecina graminicola (Latreille, 1802) Myrmica lobicornis Nylander, 1846 Myrmica rubra (Linnaeus, 1758) Myrmica ruginodis Nylander, 1846 Myrmica rugulosa Nylander, 1849 Myrmica sabuleti Meinert, 1861 Myrmica scabrinodis Nylander, 1846 Myrmica schencki Viereck, 1903 Myrmica specioides Bondroit, 1918 Solenopsis fugax (Latreille, 1798) Stenamma debile (Förster, 1850) Temnothorax affinis (Mayr, 1855) Temnothorax corticalis (Schenck, 1852) Temnothorax crassispinus (Karavaiev, 1926) Temnothorax parvulus (Schenck, 1852) Temnothorax tuberum (Fabricius, 1775) Temnothorax unifasciatus (Latreille, 1798) Tetramorium cf. caespitum (Linnaeus, 1758) Dolichoderinae Dolichoderus quadripunctatus (Linnaeus, 1771) Tapinoma erraticum (Latreille, 1798) Formicinae Camponotus fallax (Nylander, 1856) Camponotus ligniperdus (Latreille, 1802) Camponotus truncatus (Spinola, 1808) Camponotus vagus (Scopoli, 1763) Formica cunicularia Latreille, 1798 Formica fusca Linnaeus, 1758 Formica polyctena Förster, 1850 Formica pratensis Retzius, 1783 Formica rufa Linnaeus, 1758 Formica rufibarbis Fabricius, 1793
Formica sanguinea Latreille, 1798 Lasius alienus (Förster, 1850) Lasius brunneus (Latreille, 1798) Lasius emarginatus (Olivier, 1792) Lasius flavus (Fabricius, 1782) Lasius fuliginosus (Latreille, 1798) Lasius niger (Linnaeus, 1758) Lasius paralienus Seifert, 1992 Lasius platythorax Seifert, 1991 Lasius umbratus (Nylander, 1846) Plagiolepis vindobonensis Lomnicki, 1925 Komentáře ke zjištěným druhům Ponerinae Ponera coarctata (Latreille, 1802) Rozšíření druhu: mediteránní druh jižní a střední Evropy a Středního východu. Výskyt v České republice: v planárním a kolinním stupni v teplých oblastech relativně hojný druh. Nároky na prostředí: teplomilný druh (mezotermofilní až xerotermofilní ) žijící především na stepních lokalitách a v řídkých suchých lesích. Preferuje výhřevné tj. především vápencové a písčité podloží. Hnízdí i na urbánních plochách. Hnízda: jednoduchá hnízda zakládá v půdě, pod mechem a zejména pod kameny. Velikost dělnic: 2,7–3,5 mm. Myrmicinae Leptothorax acervorum (Fabricius, 1793) Rozšíření druhu: boreální zóna Palearktu, Kavkaz a Ťan Šan (v jižní Evropě pouze v horách). Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním až montánním stupni po celém území běžný. Nároky na prostředí: eurytopní druh otevřených až mírně zastíněných stanovišť, od agrární krajiny v nížinách až po horské hřebeny, hojný v borových lesích i na rašeliništích, nevyhýbá se ani skalním lesostepím. Hnízda: jednoduchá zemní hnízda, pod mechem a kameny, často v zetlelém dřevě, pod odumřelou kůrou i v kamenné suti mezi kameny. Velikost dělnic: 3–4,5 mm. Myrmecina graminicola (Latreille, 1802) Rozšíření druhu: palearktické s disjunktivním areálem; západní areál pokrývá Evropu s výjimkou severní části, dále severozápadní část Afriky a Kavkaz. Východní areál pokrývá Koreu a Japonsko. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním a kolinním stupni po celém území, spíše vzácný. Nároky na prostředí: teplomilný druh sídlící v řídkých listnatých lesích, parcích, zahradách, lesostepích, v říčních údolích a stržích; pro skrytý způsob života však dosti přehlížený. Hnízda: malá a jednoduchá zemní hnízda, často pod kameny a mechem, v létě přechodně v listové opadance.
Velikost dělnic: 2,5–3,6 mm. Myrmica lobicornis Nylander, 1846 Rozšíření druhu: boreomontánní druh rozšířený od Britských ostrovů až po Bajkal a Mongolsko. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích běžný druh po celém území od planárního až po montánní stupeň. Nároky na prostředí: s výjimkou podmáčených půd téměř všude, zejména v lesích, na loukách a pastvinách, včetně horských luk. Hnízda: zemní, často pod mechem, dřevem, kameny i v trsech trav. Velikost dělnic: 3,5–5 mm. Myrmica rubra (Linnaeus, 1758) Rozšíření druhu: eurosibiřské, zavlečen i do USA. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích po celém území velmi hojný druh planárního až montánního stupně. Nároky na prostředí: velmi plastický druh s preferencí méně stinných stanovišť, obývá louky, pastviny, zahrady, světlé háje a parky, pole i zastavěná území. Hnízda: jednoduchá zemní často s hlinitou hromádkou, pod kameny, v trsech trav a bultech ploníku či rašeliníku, kde buduje solária z rozkousaného rostlinného materiálu, také pod kůrou, mechem a v mrtvém dřevě. Velikost dělnic: 4–5,5 mm. Myrmica ruginodis Nylander, 1846 Rozšíření druhu: transpalearktické, druh byl zavlečen také do Severní Ameriky. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích po celém území velmi hojný druh planárního až montánního stupně. Nároky na prostředí: velmi plastický druh s preferencí vlhkých a stinných stanovišť, proniká i hluboko do lesních porostů. Hnízda: široké spektrum možností od zemních hnízd volných, situovaných pod kameny, v trsech trav, také pod mechem, v mrtvém dřevě i pod kůrou. Velikost dělnic: 4–5,5 mm. Myrmica rugulosa Nylander, 1849 Rozšíření druhu: Evropa mimo Pyrenejský poloostrov a Britské ostrovy, Kavkaz. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích po celém území hojný druh planárního až submontánního stupně. Nároky na prostředí: otevřená a osluněná místa, preferuje štěrkopískové říční terasy, holé, spíše písčité půdy, skeletovité půdy pastvin, a také silniční příkopy či okraje cest. Hnízda: jednoduchá zemní, někdy situovaná pod kameny. Někdy tvoří rozsáhlé polykalické hnízdní komplexy. Velikost dělnic: 3–4,5 mm. Myrmica sabuleti Meinert, 1861 Rozšíření druhu: v celé Evropě od Pyrenejského poloostrova po západní Sibiř, Kavkaz. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích po celém území hojný druh planárního a kolinního stupně. Nároky na prostředí: preferuje slabě zastíněná sušší a teplá stanoviště, vyhýbá se stinným lesům, podmáčeným stanovištím a vyprahlým místům. Typický druh polosuchých trávníků, lesních okrajů a světlých hájů.
Hnízda: jednoduchá zemní, často pod kameny, mechem a dřevem. Velikost dělnic: 4–5 mm. Myrmica scabrinodis Nylander, 1846 Rozšíření druhu: Evropa, Malá Asie, Kavkaz, Kazachstán. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích po celém území hojný druh planárního až montánního stupně. Nároky na prostředí: otevřená stanoviště, zejména louky a pastviny. Preferuje vlhké prostředí, proto často na rašeliništích a slatinách. Hnízda: hnízdí v zemi, v travních trsech, v bultech mechu a rašeliníku, na sušších místech i pod kameny nebo v trouchnivém dřevu. Velikost dělnic: 4–5 mm. Myrmica schencki Viereck, 1903 Rozšíření druhu: Evropa s výjimkou nejjižnějších oblastí, jih západní Sibiře, Kavkaz, severní Kazachstán, Ťan Šan, Altaj. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích po celém území, méně hojný, v planárním a kolinním stupni. Nároky na prostředí: od nížin do pahorkatin na otevřených a dobře osluněných trávnících s nízkou a řídkou vegetací, včetně kulturních trávníků v městském prostředí; také v okrajích světlých hájů. Hnízda: jednoduchá zemní hnízda situovaná někdy pod kameny a často i pod mechem. Velikost dělnic: 3,4–5 mm. Myrmica specioides Bondroit, 1918 Rozšíření druhu: Evropa, Malá Asie, Kavkaz, jižní část západní Sibiře, Kazachstán, Altaj. Zavlečen do Severní Ameriky. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích po celém území v planárním a kolinním stupni. Nároky na prostředí: výrazně xerotermní a dobře osluněné trávníky s nízkou a řídkou vegetací, preferuje vápencové podloží. Hnízda: jednoduchá a nenápadná zemní hnízda situovaná někdy pod kameny, jindy s malou zemní kupkou. Velikost dělnic: 4–5 mm. Solenopsis fugax (Latreille, 1798) Rozšíření druhu: Evropa s výjimkou nejsevernějších oblastí, severozápadní Afrika, Malá Asie, Kavkaz, Střední Asie. Výskyt v České republice: na xerotermních stanovištích planárního a kolinního stupně roztroušen po celém území, lokálně (zejména na vápencovém podkladě) hojný. Nároky na prostředí: typický termofilní druh obývající otevřená xerotermní stanoviště, především suché trávníky na vápencích a na písčitých půdách, také suchá skalnatá stanoviště na silikátovém podloží. Hnízda: hnízdí v zemi nebo pod kameny často velmi blízko mravenišť větších druhů (rodů Tapinoma, Myrmica, Lasius, Tetramorium, Formica, Camponotus aj.). Někdy je jejich drobné hnízdo součástí hnízda těchto druhů. Velikost dělnic: 1,5–2,4 mm. Stenamma debile (Förster, 1850) Rozšíření druhu: Evropa s výjimkou nejsevernějších částí a Kavkaz.
Výskyt v České republice: v planárním až montánním stupni po celém území, pro skrytý způsob života však méně nalézaný a proto považovaný za vzácnější. Nároky na prostředí: nepříliš vyprahlé listnaté lesy a háje, bory, křovinaté stráně, vřesoviště i městská zeleň, preferuje nezatravněné porosty s hrabankou a lehčí půdou. Hnízda: čistě zemní, pod kameny, ležícím mrtvým dřevem, pod mechem a v hrabance. Velikost dělnic: 3–4 mm. Temnothorax affinis (Mayr, 1855) Rozšíření druhu: jižní, střední a jihovýchodní Evropa, Kavkaz. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích po celém území v planárním a kolinním stupni, zejména v oblasti moravského a českého termofytika. Nároky na prostředí: v nížinách a pahorkatinách zejména v porostech se starými listnatými stromy (světlé lesy, aleje, parky, sady a zahrady) a ve starších borech. Hnízda: na stromech (hlavně v korunách) ve dřevě odumřelých větviček, pahýlů po větvích a pod kůrou, na borovicích často v šupinách staré borky. Velikost dělnic: 2,5–3 mm. Temnothorax corticalis (Schenck, 1852) Rozšíření druhu: evropské. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním a kolinním stupni po celém území. Nároky na prostředí: teplé a světlé listnaté porosty, aleje a lesostepi v nížinách až pahorkatinách. Hnízda: v mrtvém dřevě v chodbičkách po dendrofágním hmyzu, případně v hrubé kůře starých stromů, zejména dubů a borovic. Velikost dělnic: 2–3,2 mm. Temnothorax crassispinus (Karavajev, 1926) Rozšíření druhu: střední a východní Evropa po Ural a Kavkaz. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním a kolinním stupni hojný na celém území. Nároky na prostředí: spíše xerotermní druh suchých až mezofilních listnatých a borových lesů, nejčastěji v přirozených doubravách a dubohabřinách. Hnízda: nejčastěji v mrtvém dřevě na zemi ležících větviček, v odumřelé kůře (při bázi borovic mezi šupinami staré borky), v dutých žaludech, a také v nejrůznějších dutinách v horní vrstvě půdy, pod mechem a kamínky. Velikost dělnic: 2,3–3 mm. Temnothorax parvulus (Schenck, 1852) Rozšíření druhu: střední Evropa a jižní polovina Evropy od Portugalska po Turecko, Kavkaz a pohoří Kopet-Dag. Výskyt v České republice: méně hojný teplomilný druh s výskytem v planárním a kolinním stupni zejména v oblasti moravského a českého termofytika, lokálně může být hojnější. Nároky na prostředí: světlé a teplé listnaté lesy a háje, především doubravy a dubohabřiny. Hnízda: v mrtvém dřevě ležícím na zemi, u pat stromů, pod kameny, v hrabance. Velikost dělnic: 1,8–2,5 mm. Temnothorax tuberum (Fabricius, 1775) Rozšíření druhu: Evropa (vyjma nejsevernějších oblastí a Britských ostrovů), Kavkaz a jižní část Sibiře až po Bajkal a Ťan Šan.
Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích planárního až submontánního stupně roztroušený po celém území. Nároky na prostředí: spíše otevřená suchá stanoviště, stepního až lesostepního charakteru, okraje světlých lesů, teplé sutě. Hnízda: pod kameny, mechem, u kořenových náběhů, v suti. Velikost dělnic: 2,4–3 mm. Temnothorax unifasciatus (Latreille, 1798) Rozšíření druhu: Evropa (vyjma Britské ostrovy, severní a severovýchodní Evropu), jižní část východní Evropy po Ural, Malá Asie, Kavkaz a Maroko. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním až submontánním stupni běžný po celém území. Nároky na prostředí: eurytopní druh otevřených až mírně zastíněných stanovišť, od stepí až po podhorské světlé lesy. Hnízda: pod kameny, ve štěrbinách skal, pod mechem a lišejníky, mezi kameny, v suti, v puklinách skal, pod kůrou i v odumřelých větvích. Velikost dělnic: 2,5–3,5 mm. Tetramorium cf. caespitum (Linnaeus, 1758) Rozšíření druhů: západní část Palearktu. Výskyt v České republice: v planárním až submontánním stupni hojné druhy. Nároky na prostředí: suché až mezofilní otevřené habitaty s minimálním zastíněním, okraje lesů, pronikají i do urbánního prostředí. Hnízda: zemní hnízda s kupkami vynesených půdních částic, pod kameny, v kamenné suti, výjimečně v mrtvém dřevě, hnízdí i v základovém a obvodovém zdivu budov. Velikost dělnic: 2,3–3,3 mm. Dolichoderinae Dolichoderus quadripunctatus (Linnaeus, 1771) Rozšíření druhu: Evropa s výjimkou severní části, jižní část západní Sibiře, Kavkaz, Ťan Šan a Altaj. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním a kolinním stupni, zejména v moravském termofytiku, běžný. Nároky na prostředí: primárně světlé teplé listnaté lesy a háje, sekundárně parky, zahrady, sady a aleje. Hnízda: v odumřelém dřevě větví, kmenů, pod kůrou, v kůlech a laťkách dřevěných plotů, výjimečně pozorována i zemní hnízda. Velikost dělnic: 3–4 mm. Tapinoma erraticum (Latreille, 1798) Rozšíření druhu: jižní polovina Evropy (včetně střední Evropy, jižní části Anglie a švédských ostrovů Gothland a Öland), severozápadní část Afriky, Malá Asie, Izrael, Libanon, Kavkaz a Střední Asie. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním a kolinním stupni běžný po celém území. Nároky na prostředí: xerotermní druh suchých otevřených stanovišť zejména stepní a lesostepní povahy, na vápencovém podloží místy velmi hojný.
Hnízda: letní hnízda pod kameny, v kamenné suti, v drnu trav, pod dřevem nebo zemí s malou kupkou vynesené zeminy, ale vždy jen s mělkou podzemní částí a velkou centrální komorou, často měněná v průběhu sezóny; zimní hnízda hluboká zemní. Velikost dělnic: 2,2–4,2 mm. Formicinae Camponotus fallax (Nylander, 1856) Rozšíření druhu: Evropa kromě severní části (tam jen v jižním Švédsku), severozápadní Afrika, Kavkaz, Malá Asie, severní Kazachstán. Výskyt v České republice: méně hojný teplomilný druh vyskytující se na vhodných stanovištích v planárním a kolinním stupni na celém území. Nároky na prostředí: světlé lesy, háje, aleje, sady, parky a zahrady, proniká do urbánního prostředí a do staveb. Hnízda: v mrtvém dřevě listnáčů (zejména dubů a ovocných stromů) včetně technického dřeva (kůly, trámy), proniká i do včelích úlů. Velikost dělnic: 4–9 mm. Camponotus ligniperdus (Latreille, 1802) Rozšíření druhu: Evropa, Kavkaz a Malá Asie. Výskyt v České republice: velmi hojný spíše xerotermní druh lesních a částečně otevřených stanovišť planárního až submontánního stupně po celém území. Nároky na prostředí: světlé lesy nížin až podhůří (do nadmořské výšky ca 700 m), sady, zahrady, aleje, proniká i do urbánního prostředí. Hnízda: v živých kmenech stromů i v mrtvém dřevě, včetně dřeva technického (často ve stavbách i vysoko ve střešních konstrukcích), mnohdy v odumřelých kořenech, pařezech, ale i hnízda čistě zemní, pod kameny a v kamenné suti. Velikost dělnic: 6,5–14 mm. Campanotus truncatus (Spinola, 1808) Rozšíření druhu: transpalearktické od Španělska po Japonsko a v sevezozápadní Africe. Výskyt v České republice: méně hojný teplomilný druh vyskytující se na vhodných stanovištích v planárním a kolinním stupni na celém území, v Čechách vzácnější. Nároky na prostředí: světlé lesy, háje, aleje, sady, parky a zahrady, proniká do urbánního prostředí. Hnízda: v mrtvém dřevě větví a pahýlů listnáčů (zejména dubů, ořešáků a dalších druhů ovocných stromů), mladé kolonie někdy v duběnkách. Velikost dělnic: 3–6 mm. Camponotus vagus (Scopoli, 1763) Rozšíření druhu: Evropa kromě severní části (tam jen v jižním Švédsku a jižním Finsku), severozápadní Afrika, Kavkaz, Malá Asie, severní Kazachstán a Altaj. Výskyt v České republice: xerotermní druh planárního a kolinního stupně jižní třetiny Moravy. Nároky na prostředí: světlé a suché listnaté či borové lesy, jejich okraje i otevřená stanoviště v jejich dosahu, proniká i do urbánního prostředí. Hnízda: v mrtvém dřevě včetně dřeva technického (stavby, sloupy, železniční pražce), často pod zemí (zde ale zpravidla v odumřelých kořenech či zasypaném dřevě). Velikost dělnic: 7–13 mm.
Formica cunicularia Latreille, 1798 Rozšíření druhu: Evropa, Malá Asie, Kavkaz. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním až submontánním stupni hojný druh po celém území. Nároky na prostředí: otevřená celodenně osluněná travnatá stanoviště, od xerotermních pastvin a stepí až po mezofi lní louky na jílovitých půdách, také ve městech a v okrajích světlých listnatých lesů, hojně i v silničních příkopech a na dálničních tělesech či železničních náspech. Hnízda: jednoduchá zemní a pod kameny, v hustějších nekosených trávnících, často s větší hlinitou kupkou. Velikost dělnic: 4–6,5 mm. Formica fusca Linnaeus, 1758 Rozšíření druhu: transpalearktické se severním typem distribuce. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním až submontánním stupni běžný druh po celém území. Nároky na prostředí: teplomilnější, ovšem eurytopní druh (od středních poloh výše, zpravidla nad 500 až 700 m, je zastoupen druhem F. lemani). Obývá zejména suché otevřené až mírně zastíněné lokality, nevyhýbá se ani urbánnímu prostředí. Hojný je zejména na okrajích lesů a podél lesních cest. Ve středních polohách (např. Českomoravská vrchovina) běžný i na rašeliništích a slatiništích. Hnízda: zemní, často pod kameny, ale i v mrtvém dřevě a pod odumřelou kůrou. Velikost dělnic: 4–6,5 mm. Formica pratensis Retzius, 1783 Rozšíření druhu: palearktické s jižním typem distribuce. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním až submontánním stupni běžný po celém území. Nároky na prostředí: od nížin po střední horské polohy (ca 1000 m n. m.) především na otevřených osluněných travnatých stanovištích – na pastvinách, loukách, na mezích, v silničních příkopech i v městských aglomeracích; také v zatravněných sadech i v řídkých (slabě zakmeněných) lesích, zejména podél lesních cest. Hnízda: zemní hnízda s kupou z rostlinného materiálu, který je na otevřených stanovištích hrubší, tvořený zejména stébly trav, částečkami půdy a kamínky. Ve smrkových lesích jsou kupy z jehličí, jako např. u F. polyctena. Kupy na velmi suchých a teplých stanovištích bývají ploché, případně nejsou vybudovány vůbec. Velikost dělnic: 4,5–9,5 mm. Formica polyctena Förster, 1850 Rozšíření druhu: jako u předcházejícího druhu. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích od planárního po montánní stupěň běžný po celém území. Nároky na prostředí: lesní druh, tolerantní k zastínění, proto často i v hustých lesních porostech. Hnízda: hnízda podobná, kupy však bývají oblé, mnohdy velké neforemné hromady s několika vrcholy, až 2 m vysoké a 5 m v průměru základny, budované z jemnějšího materiálu (jehličí bez větviček). Při budování nových hnízd často využívají hromady klestu ponechané v porostech a na jejich okrajích. Štěpením hnízd tvoří velké polykalické komplexy čítající desítky či stovky hnízd.
Velikost dělnic: 3,5–8 mm. Formica rufa Linnaeus, 1758 Rozšíření druhu: severopalearktické v lesním pásmu. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním až submontánním stupni běžný po celém území. Nároky na prostředí: lesní druh obývající hlavně jehličnaté a smíšené lesy, upřednostňuje spíše světlá, alespoň částečně osluněná stanoviště na lesních okrajích, podél lesních cest, v malých světlých hájích, často v alejích, sadech a zahradách i uprostřed zástavby; příležitostně sídlí i na zastíněných místech. Hnízda: hluboká zemní hnízda s charakteristickou nadzemní kupou z drobných větviček a spadaného jehličí, základ hnízda často tvoří práchnivý pařez postupně překrytý vrstvou jehličí. Kupy zpravidla oblé a nižší než metr, výjimečně větší. Hnízda jsou nejčastěji solitérní nebo tvoří malé polykalické komplexy. Velké hnízdní komplexy s desítkami či stovkami hnízd jsou vzácné. Velikost dělnic: 4,5–9 mm. Formica rufibarbis Fabricius, 1793 Rozšíření druhu: Evropa, Malá Asie, Kavkaz, jih západní Sibiře. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích planárního a kolinního stupně běžný druh na celém území. Nároky na prostředí: velmi podobné jako u předcházejícího druhu, ale celkově je teplomilnější, proto spíše na řídkých krátkostébelných trávnících a zásadně mimo lesní porosty. Hnízda: jako u předcházejícího druhu. Velikost dělnic: 4,5–7 mm. Formica sanguinea Latreille, 1798 Rozšíření druhu: transpalearktické, jižního typu distribuce. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním až montánním stupni běžný na celém území. Nároky na prostředí: nemá vyhraněné nároky na prostředí, vyžaduje však otevřené dobře osluněné biotopy. Obývá xerotermní trávníky stepního charakteru i světlé listnaté lesy, okraje jehličnatých lesů, rašeliniště, okraje luk a pastvin, ale i silniční příkopy, drážní tělesa i odkryvy u povrchových dolů a lomů. Hnízda: zemní hnízda prostá nebo se zemní kupkou, také pod kameny, ve zpuchřelém dřevě, v bultech ploníku, v trsech trav, keřících vřesu či borůvčí. V hnízdech často s pomocnými mravenci podrodu Serviformica, ale mohou žít i bez nich. Někdy tvoří menší polykalické hnízdní komplexy. Velikost dělnic: 6–9 mm. Lasius alienus (Förster, 1850) Rozšíření druhu: pravděpodobně transpalearktické (je nutná revize), v Evropě všude vyjma nejsevernějších oblastí. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním až submontánním stupni na celém území hojný, v nižších polohách hojnější. Nároky na prostředí: suché a polosuché trávníky, zatravněné sady, vinice, kamenolomy, proniká i do urbánního prostředí. Hnízda: zemní (někdy s malou zemní kupkou), pod kameny, v kamenné suti či štěrku. Velikost dělnic: 2–4 mm.
Lasius brunneus (Latreille, 1798) Rozšíření druhu: Evropa s výjimkou nejsevernějších částí, Turecko, Izrael, Írán Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích hojný spíše teplomilný druh v planárním až submontánním stupni na celém území. Nároky na prostředí: lesní porosty (od luhů v nivách velkých řek až po smíšené lesy středních poloh), sady, aleje, zahrady, proniká i do urbánního prostředí a staveb. Hnízda: v mrtvém suchém dřevě kmenů, pařezů, kořenů i v technickém dřevě, v létě někdy dočasná hnízda v zemi a pod kameny, popř. v hrabance. Velikost dělnic: 2–4 mm. Lasius emarginatus (Olivier, 1792) Rozšíření druhu: jižní a střední Evropa, Malá Asie, Kavkaz. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním až submontánním stupni hojný na celém území. Nároky na prostředí: světlé lesy na skalnatých úbočích říčních údolí, skalní lesostepi, druhotně ve městech a nejrůznějších stavbách. Hnízda: pod kameny zejména u pat stromů, ve spárách skal a zdiva, v mrtvém dřevě. Nejběžnější druh v domech. Jádro hnízda tvoří mnohdy tuhá kartónová struktura vytvořená z drobných částic půdy a dřeva stmelených obsahem žaludků dělnic s velkým podílem medovice. Velikost dělnic: 2,5–4 mm. Lasius flavus (Fabricius, 1781) Rozšíření druhu: transpalearktické s jižním typem distribuce. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích velmi hojný druh kulturní krajiny v planárním až submontánním stupni na celém území. Nároky na prostředí: otevřená travnatá stanoviště zejména mezofilní stabilizované louky a pastviny, staré zatravněné sady a zahrady. Na suchých trávnících, v bažinách, rašeliništích a v okrajích světlých lesů méně hojný. Na optimálních stanovištích střední Evropy dosahuje biomasy až 150 kg/ha. Hnízda: zemní, nejčastěji s masivní hlinitou kupkou zpevněnou prorůstajícími stonky, stébly a oddenky rostlin; na sušších místech i pod kameny nebo v čistě zemních hnízdech bez nadstavby; vzácněji pozorována hnízda v hrubé kamenné suti a v mrtvém dřevě. Velikost dělnic: 1,7–4 mm. Lasius fuliginosus (Latreille, 1798) Rozšíření druhu: transpalearktické s jižním typem distribuce. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním až montánním stupni na celém území hojný. Nároky na prostředí: lesní a stromová stanoviště všeho druhu od souvislých lesních porostů až po solitérní dřeviny v krajině, vzácněji též v místech beze stromů; snadno proniká i na urbánní stanoviště. Hnízda: v dutinách stromů a mezi kořeny stromů, někdy v dutinách staveb; vzácně hnízdí v zemi bez kontaktu s mrtvým dřevem. Hnízda ve stromech a v kontaktu se dřevem jsou tvořena kartónovou hmotou tvořenou směsí dřevěných částeček a zeminy stmelenou medovicí a produktem slinných žláz, kterou prorůstají a zpevňují hyfy houby Cladosporium myrmecophilum. Hnízda bez kontaktu se dřevem mají centrální část podobnou, slepenou z písku a zeminy bez medovice a houbových vláken. Velikost dělnic: 3,5–5,5 mm.
Lasius niger (Linnaeus, 1758) Rozšíření druhu: pravděpodobně transpalearktické, v Evropě široce rozšířen (nutná revize). Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním až submontánním stupni velmi hojný. Nároky na prostředí: velmi plastický druh s preferencí sušších až mezofilních otevřených stanovišť, velmi hojný i v urbánním prostředí, dříve označovaný jako ubique (ubiquist). Hnízda: zemní, často s vyšší kyprou kupkou vynesené zeminy, také pod kameny, pod mechem a v bultech ploníku, pod odumřelou kůrou stromů a pařezů, pod mechem a v mrtvém dřevě. Velikost dělnic: 2–5 mm. Lasius paralienus Seifert, 1992 Rozšíření druhu: pravděpodobně transpalearktické (je nutná revize), v Evropě od Španělska po střední Švédsko. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním a kolinním stupni na celém území, dosud byl přehlížený, k dispozici je málo dokladů. Nároky na prostředí: suché a polosuché trávníky, proniká i do urbánního prostředí. Hnízda: zemní, pod kameny, v kamenné suti či štěrku. Velikost dělnic: 2–4 mm. Lasius platythorax Seifert, 1991 Rozšíření druhu: pravděpodobně transpalearktické, v Evropě široce rozšířen (nutná revize). Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním až montánním stupni na celém území hojný. Nároky na prostředí: vlhkomilný druh s preferencí stinných či chladnějších mezofilních až mokřadních stanovišť, zejména v lesích, na rašeliništích a prameništích, ale také ve stinných částech parků, sadů a zahrad. Hnízda: zemní pod kameny a zejména v organickém materiálu – v mrtvém dřevě, v bultech rašeliníku a ploníku i v trsech trav, v kompostech, v hromadách pilin a odřezků na pilách, apod. Velikost dělnic: 2–5 mm. Lasius umbratus (Nylander, 1846) Rozšíření druhu: transpalearktické s jižním typem distribuce. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích běžný druh v planárním až submontánním stupni na celém území, včetně kulturní krajiny. Nároky na prostředí: mezofilní otevřená a křovinatá stanoviště včetně světlých lesů, sady, zahrady, proniká i do urbánního prostředí; v mokřadech a na extrémně suchých stanovištích nežije. Hnízda: jako dočasný sociální parazit má hnízda charakteru dle hostitelských druhů, kterými jsou Lasius niger, L. brunneus, L. psammophilus a L. fuliginosus. Centrální část hnízda bývá tvořena soustavou tenkostěnných komor podobnou kartónovému hnízdu L. fuliginosus, v tomto případě jsou však stavebním materiálem drobné částice zeminy zpevněné sekretem slinných žláz. Velikost dělnic: 3,2–4,5 mm. Plagiolepis vindobonensis Lomnicki, 1925 Rozšíření druhu: jižní a střední Evropa. Výskyt v České republice: na vhodných stanovištích v planárním a kolinním stupni Moravy.
Nároky na prostředí: xerotermní druh suchých otevřených stanovišť zejména stepní a lesostepní povahy, na vápencovém podloží místy velmi hojný. Hnízda: pod kameny, v kamenné suti, ve skalních štěrbinách, někdy v drnu trav, pod dřevem. Velikost dělnic: 1,1–2,2 mm. Shrnutí a diskuze V oblasti Motýlího ráje jsme orientačním myrmekologickým průzkumen v květnu až říjnu 2014 zjistili přítomnost 43 druhů mravenců. Z toho 20 druhů můžeme řadit k prvku palearktickému (většinou s jižním typem distribuce), 20 druhů k prvku západopaearktickému, jeden druh k prvku evropskému a dva druhy k prvku submediteránnímu. Z hlediska preference biotopu náleží pouze 10 druhů k obligatorním obyvatelům otevřeného bezlesí (trávníky) a 22 druhů (51 %) k obligatorním obyvatelům lesů, křovin a podobným zastíněným biotopům s dostatkem dřevin, přičemž 11 druhů z toho je arborikolních či dendrofilních. Z ekologického hlediska naprosto dominují tolerantní druhy (63 %) s vyšším nárokem na charakter prostředí (např. teplomilné druhy světlých lesů a solitérních stromů, druhy lesních lemů i otevřených trávníků), tolerující však horší (nízkou) kvalitu prostředí. Vysoký je i podíl velmi tolerantních druhů (25 %), které nemají specifické nároky ani na charakter ani na kvalitu prostředí. Tedy druhy vyskytující se stejně tak v nestabilních a měnících se habitatech a silně antropogenně ovlivněné krajině, jakož i v přirozených ekosystémech nejvyšší kvality Nejméně jsou zastoupeny druhy málo tolerantní (12 %), tedy druhy s vysokým nárokem na charakter a kvalitu prostředí, osídlující více méně přirozené či přirozenému stavu blízké habitaty. Vyskytují se i na druhotných, ovšem dobře regenerovaných biotopech, zvláště v blízkosti původních ploch. Patří sem zejména druhy lesních porostů, druhotných trávníků typu paraklimaxů (včetně pastvin a luk). Tyto výsledky dokládají, že značná část původních extenzivních pastvin, luk, políček a sadů po ukončení využití zarůstá náletem dřevin a vyšších agresivních druhů bylin a travin (třtina křovištní etc.). Tomu odpovídá i porovnání leteckých snímků z let 1953 a 2013.
Rok 1953.
Rok 2013. Z těchto snímků také vyplývá, že hřebenová část mezi lokalitami Šraňky a Habrovy a velká část lokality Habrovy byla minulosti přeměněna na ornou půdu. Obě změny stavu, tedy zornění velké části původních extenzivních trávníků a sadů jakož i sukcesní zarůstání ostatních pozemků zcela jistě vedly k razantní změně dřívější myrmekofauny, doprovázené ústupem až vymizením některých stepních xerotermofilních mediteránních až submediteránních druhů, které se dosud vyskytují na zachovalých (většinou zvláště
chráněných lokalitách) v širším okolí Ždánic, jako je např. Messor cf. structor, Camponotus piceus, Camponotus aethiops, Lasius distinguendus etc. Opačným pólem změn je vysoká abundance druhů zastíněných až lesních biotopů, jako je Myrmica ruginodis, Lasius platythorax etc. K nejvýznamnějším, dosud zjištěným druhům mravenců v Motýlím ráji u Ždánic patří teplomilné spíše stepní a lesostepní druhy, tedy Ponera coarctata, Myrmica specioides, Tapinoma erraticum, Camponotus vagus a Plagiolepis vindobonensis. Zdejší myrmekofuna, ačkoli je na počet druhů bohatá, má vzhledem k velikosti území, historii využití a dostatku dochovaných lokalit v širším okolí Ždánic slušný potenciál k pozitivním změnám, zejména k nárůstu počtu teplomilných druhů otevřených trávníků a k zesílení jejich populací, a to při zachování všech dosud zjištěných druhů. To by v následujících letech mohl zajistit vhodný a zejména dlouhodobý management území. Návrh managementu z hlediska hodnocení myrmekofauny Vzhledem k rozloze území a s ohledem na nám neznámé požadavky botaniků a lepideptorologů (dominantních specialistů s ohledem k naplnění poslání „Motýlího ráje“) nechceme až na jednu výjimku definovat jednotlivé mikroplochy a konkrétní zásahy na nich doporučené. Tak, jako u většiny organismů, je nejvhodnějším typem managementu zachování či vytvoření široké škály mikrohabitatů, od slunných otevřených přes stinné spíše lesní až po drobné či větší mokřady (pokud tomu podmínky vyhovují). Vzhledem k tomu, že většina významných mravenců v regionu patří k heliofilním xerotermním druhům, je třeba v maximální možné míře na nejvíce vysýchavých a otevřených plochách obnovit nízkostébelné řídké bylinotravní porosty, a to na maximální možné ploše. Zejména kosením, odstraněním náletových dřevin, pastvou, ale i řízeným zimním lokálním vypalováním. Diaspora řady důležitých stepních a lesostepních druhů rostlin a živočichů je přímo na plochách dochována, diaspora dalších takových druhů je v okolí a lze předpokládat, že velice ochotně pronikne do uvolněných ploch. Krom likvidace stařiny a náletů je velice důležitý aspekt zachování a dožití všech starých ovocných stromů a jejich ponechání na místě až do úplného rozpadu dřevní hmoty. Pokud bude z provozních důvodů nutné provádět ořez starých stromů, tak veškerou hmotu silnější deseti centimetrů je vhodné uložit nejlépe někde v polostínu u stávajících stromů či keřů k samovolnému rozpadu. Vzhledem k dlouhodobému zajištění charakteru oblasti je třeba investovat i do obnovy ovocných stromů. Z hlediska požadavků mravenců jsou nejvhodnější vedle dominujících třešní ještě ořešáky a hrušně. Tuto skladbu obnovovaných dřevin by bylo vhodné lokálně doplnit i výsadbou skupin či solitérních dubů a lip. Při údržbě travnatých ploch kosením je možné staré a vysoké mravenčí hlinité kupky (zpravidla hnízda mravenců Lasius niger a Lasius flavus) na rovinatých a mírně svažitých plochách srovnat, aby bylo možno využít strojové kosení – je však třeba vytvořit mozaiku mikrobiotopů, tedy tyto zásahy nemohou být provedeny plošně všude. V části Habrovy se nachází na dně údolí (napravo od cesty směřující k horám) odhalená krátká (asi osmimetrová) sprašová šikmá stěna s jihozápadní expozicí. V ní jsou navrtány větší i menší dírky od různého blanokřídlého hmyzu. Pokud je to majetkoprávně možné, bylo by pro rozvoj blanokřídlého hmyzu velice prospěšné tuto stěnu zvětšit, tedy prodloužit a zvýšit, přitom ji výrazně zkolmit. Odtěženou hmotu by bylo vhodné uložit plošně na již
ruderalizovanou část dotčeného pozemku mezi sprašovou stěnou a cestou. Toto hnízdiště blanokřídlých by se potencionálně mohlo stát i hnízdištěm vlhy pestré.
Literatura ALONSO L. E. 2000: Ants as indicators of diversity. Pp. 80—88, In D. Agosti, J.D. Majer, L.E. Alonso, and T.R. Schultz (Eds.). Ants: Standard Methods for Measuring and Monitoring Biodiversity. – Smithsonian Institution Press, Washington, DC. 248 pp. BEZDĚČKA P. & BEZDĚČKOVÁ K. 2011: Mravenci ve sbírkách českých, moravských a slezských muzeí. Ants in the collections of Czech, Moravian and Silesian Museums. – Muzeum Vysočiny Jihlava, 147 pp. CRIST T. O. 2009: Biodiversity, species interactions, and functional roles of ants (Hymenoptera: Formicidae) in fragmented landscapes: a review. – Myrmecological News 10: 3–13. CZECHOWSKI W., RADCHENKO A. & CZECHOWSKA W. 2002: The ants (Hymenoptera, Formicidae) of Poland. – Mus. and Inst. of Zool. PAS Warszawa, 200 pp. ELLISON A. M. 2012: Out of Oz: opportunities and challenges forusing ants (Hymenoptera: Formicidae) as biological indicatorsin north-temperate cold biomes. – Myrmecological News 17: 105–119. HÖLLDOBLER B. & WILSON E. O. 1990: The Ants. – Harvard Univ. Press, Cambridge, Massachusetts, 736 pp. KONVALINKOVÁ P., KOPTÍK J., MARHOUL P., NOVOTNÝ D., PAVKA D., ŠIMEČEK K. & Veverková Z. 2009: Plán péče a rozvoje pro lokalitu „Šraňky“ u Ždánic. – Daphne, České Budějovice, 52 pp. MAJER J. D. 1983: Ants: bio-indicators of minesite rehabilitation, land-use, and land conservation. – Environmental Management 7:375–385. MAJER J. D., ORABI G. & BISEVAC L.2 007: Ants (Hymenoptera: Formicidae) pass the bioindicator scorecard. – Myrmecological News 10: 69–76. RADCHENKO A. G. &t ELMES G. W. 2010: Myrmica ants of the Old World. – Fauna Mundi 3, 789 pp. SEIFERT B. 1996: Ameisen, Beobachten, Bestimmen. – Natur Buch Verlag, 298 pp. SEIFERT B. 2007: Die Ameisen Mittel- und Nordeuropas. – Lutra Verlags – und ertriebsgesellschaft, 368 pp.
