Mým rodičům, na které s láskou vzpomínám: Patricku Michaelu Sparksovi ( ) Jill Emmě Marii Sparksové ( ) A také mým sourozencům, z

1

Praha 2000

2

Přeložila: IVANA JÍLOVCOVÁ-FIELDOVÁ Nicholas Sparks: Nezapomenutelná cesta Vydání první. Copyright © 1999 by Nicholas Sparks Enterprises, Inc. Published by arrangement with Warner Books, Inc., New York, USA. All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a. s., Široká 22, Praha 1 v roce 2000 jako svou 554. publikaci. Přeloženo z anglického originálu A Walk to Remember vydaného nakladatelstvím Warner Books, Inc., New York, New York, v roce 1999. Český překlad © 2000 Ivana Jílovcová-Fieldová. Přebal a vazba © 2000 Ricardo a Baronet. Sazba a grafická úprava Ricardo, Sudomčřská 32, Praha 3. Odpovědná redaktorka Kateřina Rubášová. Korektorka Táňa Holasová. Vytiskly a svázaly Tiskárny Vimperk a. s., Boubínská 483, Vimperk. Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET* jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 80-7214-341-7 BARONET Praha 2000

3

4

Mým rodičům, na které s láskou vzpomínám: Patricku Michaelu Sparksovi (1942-1996) Jill Emmě Marii Sparksové (1942-1989) A také mým sourozencům, z celého srdce a z celé duše Micah Sparks Danielle Lewis

5

Poděkování Jako vždy musím poděkovat své ženě Cathy. Měl jsem radost, když přijala moji nabídku k sňatku, a mám ještě větší radost, že po deseti letech se moje city k ní nezměnily. Díky za nejlepší léta mého života. Jsem vděčný za svoje syny, Milese a Ryana, kteří zaujímají zcela zvláštní místo v mém srdci. Jsem pro ně prostě „táta". Kluci, mám vás moc rád. Moje díky patří též Therese Parkové, literární agentce ze Sanford Greenburger Associates, mé dobré přítelkyni a důvěrnici. Jen těžko bych slovy mohl vyjádřit, jak moc jsi pro mne udělala. Jamie Raabová, redaktorka z nakladatelství Warner Books, si také zaslouží slova vděčnosti a díků za naši čtyřletou spolupráci. Jsi ta nejlepší. A pak jsou tu další lidé, kteří mě na každém kroku podporovali: Larry Kirshbaum, Maureen Egenová, John Aherne, Dan Mandel, Howie Sanders, Richard Green, Scott Schwimer, Lynn Harrisová, Mark Johnson a Denise Di Noviová. Bylo pro mne opravdovým požehnáním mít možnost s Vámi všemi pracovat.

Prolog Když mi bylo sedmnáct, můj život se navždy změnil. Vím, že jsou lidé, kteří nevědí, co si o mně mají myslet, když to řikám. Dívají se na mě jaksi divně, jako by se snažili vypátrat, co se to tenkrát mohlo stát. Jen málokdy se jim to však obtěžuji vysvětlovat, a jelikož jsem většinu života prožil tady, nemám pocit, že musím, pokud bych to neudělal tak, jak já chci, a to by zabralo více času, než kolik mi ho většina lidí je ochotna věnovat. Můj příběh se nedá shrnout do několika vět. Nedá se vyprávět jednoduše a stroze, aby mu lidé hned rozuměli. Přestože od té doby uplynulo už čtyřicet let, ti, kteří mě toho roku znali a dosud tu žijí, akceptují, že nikomu nic nevysvětluji, 6

a neptají se mě proč. Můj příběh je svým způsobem i jejich příběh, protože je něčím, co jsme tenkrát prožívali všichni. Byl jsem to však já, koho se týkal přímo a nejdůvěrněji. Je mi padesát sedm let, ale na všechno, co se toho roku přihodilo, si i dnes pamatuji do těch nejmenších podrobností. V mysli ten rok často znovu prožívám, znovu si ho oživuji a uvědomuji si, že když tak činím, vždy pociťuji jakousi zvláštní směsici smutku a radosti. Jsou chvíle, kdy si přeji, abych mohl vrátit čas zpět a všechen ten smutek zapudit, ale mám pocit, že kdybych to udělal, vytratila by se i radost. A tak beru ty vzpomínky tak, jak se mi vracejí, přijímám je všechny, a kdykoliv mohu, nechávám se jimi vést. Stává se tak častěji, než jsem ochoten přiznat. Je 12. duben posledního roku před nástupem nového milénia. Vycházím z domu, jdu po ulici a rozhlížím se kolem. Je zataženo a pošmourno, ale cestou si všímám, že kvetou svídy a azalky. Povytahuji si zip u bundy. Je chladno, ale vím, že už za několik týdnů se oteplí, venku bude příjemně a šedivá obloha ustoupí dnům, které dělají ze Severní Karolíny jedno z nejkrásnějších míst na světě. S povzdechem cítím, jak se to všechno ke mně vrací. Zavřu oči a roky se pomalu začínají odvíjet pozpátku, pohybují se jako ručičky hodin v opačném směru, vracejí se do minulosti. A já, jako bych se na sebe díval očima někoho jiného, sleduji, jak mládnu. Vidím, jak moje šedivé vlasy hnědnou, cítím, jak se mi vyhlazují vrásky kolem očí, moje paže a nohy jsou zase pevné a silné. Zkušenosti, kterých jsem nabyl s věkem, pozvolna ubývají a zároveň s tím, jak se blížím onomu pro mě tak důležitému roku, se mi vrací moje nevinnost. Stejně jako se měním já, se pak začíná měnit i svět kolem. Cesty se zužují a některé z nich jsou teď jen vysypané štěrkem. Místo živelně se rozrůstajícího předměstí jsou všude farmy. Ulice dole ve městě se hemží lidmi, kteří nahlížejí do výlohy, když jdou kolem Sweeneyho pekařství či Pálkova řeznického krámu. Muži chodí v klobouku, ženy v šatech. U soudu, v horní části ulice, vyzvánějí na věži zvony... Otvírám oči a zastavuji se. Stojím před baptistickým kostelem, a když se podívám nahoru, na hřeben jeho střechy, vím přesně, kdo jsem. 7

Jmenuji se Landon Carter a je mi sedmnáct let. Tohle je můj příběh. Slibuji, že ho budu vyprávět celý a nic nevynechám. Nejprve se budete smát, pak plakat - neříkejte, že jsem vás nevaroval.

8

Kapitola 1 V roce 1958 se Beaufort, městečko v Severní Karolíně, ležící na pobřeží nedaleko Morehead City, podobal mnoha jiným malým jižanským městům. V létě tam bylo tak dusno a vlhko, že dojít si ke schránce pro poštu stačilo, aby člověk měl pocit, že si potřebuje dát sprchu. Od dubna až do října běhaly děti venku pod duby ověšenými španělským mechem bosé. Lidé mávali z auta, kdykoliv na ulici někoho zahlédli, bez ohledu na to, zda ho vůbec znali. Vzduch byl prostoupen vůní borovic, soli a moře, která je tak typická pro obě Karolíny. Pro mnoho místních lidí bylo rybaření v úžině Pamlico nebo chytání krabů v řece Neuse běžným způsobem života. Všude kolem vodního kanálu byly zakotveny čluny. Televize měla jen tři kanály, ale pro nás, kteří jsme tu vyrůstali, stejně nebyla nikdy důležitá. Náš život se soustřeďoval kolem kostelů, kterých bylo v samotném městě osmnáct. Měly jména jako například kostel Křesťanského bratrstva, kostel Odpuštěných viníků, kostel Nedělního usmíření. Pak tu ovšem byly také baptistické kostely, Když jsem vyrůstal, byl baptismus široko daleko tím nejoblíbenějším vyznáním a prakticky na každém rohu ve městě stál baptistický kostel. Každý z nich se ovšem považoval za ten lepší. Tyto baptistické kostely sdružovaly baptisty všeho druhu - dobrovolné, jižanské; kongregacionalisty, misionářské, nezávislé ... jistě už víte, o čem mluvím. 9

V té době míval patronát nad velkou událostí roku baptistický kostel dole ve městě - kostel jižanských baptistů, pokud to opravdu chcete vědět - spolu s místní střední školou. Každý rok o Vánocích pořádaly tyto instituce v beaufortském divadle vánoční představení. Šlo v podstatě o hru, kterou napsal Hegbert Sullivan, pastor, který v tomto kostele působil snad už od doby, kdy Mojžíš rozdělil Rudé moře. No, možná, že nebyl zase tak starý, ale byl dost starý na to, aby se jeho kůže zdála být takřka průhledná. Byla stále jaksi vlhká a studená - děti by jistě přísahaly, že viděly, jak mu v žilách proudí krev - a jeho vlasy byly bílé jako srst králíčků, které kolem Velikonoc mívají v obchodech se zvířátky. Zkrátka a dobře napsal hru, která se jmenovala Vánoční anděl, protože nechtěl, aby se pořád dokola hrála stará klasická Vánoční koleda od Charlese Dickense. Scrooge byl podle jeho mínění pohan, který došel spásy jen proto, že viděl duchy, a ne anděly - a kdo mohl s jistotou říct, zdaje vůbec seslal Bůh? A kdo také mohl říct, že se Scrooge už nevrátí k hříšnému způsobu života, když nebyli sesláni samotným nebem? Na konci hry se to divák přesně nedověděl - autor sází na víru a tak - a Hegbert neměl důvěru v duchy, pokud je neseslal sám Bůh, což ve hře nebylo přímo a jasně řečeno. Právě proto byla pro něho problematická. Před několika lety konec hry změnil tak nějak se držel její osnovy, ale přišel s vlastní verzí, v níž se starý Scrooge stává kazatelem a tak dále, který se vypraví do Jeruzaléma, aby našel místo, kde Ježíš kdysi učil zákoníky. Hra nebyla moc podařená a neměla úspěch ani u Hegbertových farníků, kteří seděli v hledišti a s vykulenýma očima sledovali představení. V novinách se pak psalo něco na způsob: „I když to bylo jistě zajímavé, přece jen to nebyla ta hra, kterou všichni známe a máme tak rádi..." Hegbert se proto rozhodl, že se pokusí napsat svoji vlastní hru. Psal si celý život vlastní kázání a nutno připustit, že některá z nich byla opravdu zajímavá, zvláště když mluvil o „božím hněvu snášejícím se na smilníky" a o podobně dobrých věcech. Když mluvil o smilnících, to se vždycky opravdu rozohnil, to vám tedy povím. Bylo to jeho oblíbené téma. Když jsme byli ještě kluci a viděli jsme ho jít po ulici, schovávali jsme se za stromy a křičeli jsme: „Hegbert

10

je smilník!" Hihňali jsme se jako pominutí, jako bychom byli strašně vtipní a na téhle planetě nad nás nebylo. Starý Hegbert vždy zůstal stát jako přimražený, nastražil uši přísahám, že se mu opravdu pohnuly a zrudl jako malina. Byl nažhavený, jako by právě vypil benzin, a po celém krku mu začaly naskakovat velké nazelenalé žíly podobající se mapám povodí Amazonky, které bývají otištěny v časopise National Geographic. Pátral po nás, a jak se tak pozorně díval ze strany na stranu, jeho oči se zúžily v pouhé štěrbiny. Pak před našima očima zrovna tak náhle zase zbledl a jeho kůže nabyla původní bezvýrazné barvy. Páni, to byla podívaná, jen co je pravda. Skrývali jsme se tedy za stromem a Hegbert (co to je vlastně za rodiče, kteří své dítě pojmenují Hegbert?) tam stál a čekal, až vykoukneme a vzdáme se, jako by si myslel, že budeme tak hloupí. Zakrývali jsme si ústa rukama, abychom se nesmáli nahlas, ale vždycky tak nějak upřel svůj zrak přímo na nás. Díval se vpravo vlevo a pak najednou strnul a jeho korálkové oči nás skrz ten strom přímo probodávaly. „Vím, že to jsi ty, Landone Cartere," řekl obvykle, „a Bůh to také ví." Chvíli čekal, až si to vštípím do paměti, a potom konečně odkráčel. O víkendu se pak během kázání zadíval přímo na nás a prohodil něco ve smyslu, že „Bůh je milosrdný k dětem, avšak i děti musí být toho milosrdenství hodny." A my jsme se v lavici tak nějak skrčili, i když ne proto, že bychom se zastyděli, ale aby nebylo vidět, jak námi lomcuje nový záchvat smíchu. Hegbert nám vůbec nerozuměl, což bylo opravdu poněkud divné, když sám měl potomka a vůbec. Ale byla to vlastně holka. Víc o tom až později. Zkrátka a dobře, Hegbert, jak už jsem říkal, napsal jednoho roku Vánočního anděla a rozhodl se, že ho uvede místo Dickensovy Vánoční koledy. Hra sama o sobě nebyla špatná, což první rok, kdy se hrála, všechny překvapilo. V podstatě v ní jde o příběh muže, který před několika lety přišel o ženu. Tenhle chlapík, Tom Thornton, býval opravdu zbožný, ale poté, co jeho manželka při porodu zemřela, začal ztrácet víru. Vychovává svoji malou holčičku úplně sám, ale není zrovna ten nejlepší táta. A ta malá holčička si k Vánocům přeje takovou zvláštní hudební skříňku, jejíž obrázek si 11

vystřihla z jednoho starého katalogu. Na víčku té skříňky je vyřezaný anděl. Její táta se ten dárek dlouho snaží vypátrat, ale nikde podobnou skříňku nemůže najít. A tak nadejde Štědrý večer a on po ní pořád ještě pátrá. Chodí po obchodech a přitom potká zvláštní ženu, kterou ještě nikdy neviděl. Ta žena slíbí, že mu pomůže dárek pro dcerku najít. Nejprve však pomohou jednomu bezdomovci (mimochodem, v době, o které mluvím, se takovým lidem říkalo tuláci), pak se zastaví v sirotčinci, kde navštíví nějaké děti, a poté zajdou k jedné osamělé staré ženě, která si přála, aby na Štědrý večer nebyla sama. Právě tehdy se ta záhadná žena Torna Thorntona zeptá, co si přeje k Vánocům, a on odpoví, že by chtěl zpátky svoji manželku. Ta žena ho zavede k městské kašně a řekne mu, aby se podíval do vody, že tam najde to, co hledá. Když se Tom podívá do vody, spatří na hladině tvář své holčičky. To ho zlomí. Na místě se rozpláče. Zatímco vzlyká, ta záhadná žena uteče a Tom Thornton ji hledá, ale nikde ji nemůže najít. Nakonec se vydá na cestu domů a hlavou se mu honí četná ponaučení, kterých se mu toho večera dostalo. Vstoupí do pokoje své holčičky, a když vidí, jak spí, uvědomí si, že je pro něho vším, co mu po ženě zbylo. Začne znovu plakat, protože ví, že jí není dost dobrým otcem. Jako zázrakem je druhého dne ráno skříňka pod stromečkem a anděl, který je na ní vyřezaný, vypadá přesně jako ta žena, se kterou se seznámil předešlý večer. Opravdu to tedy nebyla tak špatná hra. Abych řekl pravdu, kdykoliv ji lidé viděli, vždy hrozně plakali. Každý rok byla všechna představení vyprodaná a vzhledem k oblibě hry je Hegbert nakonec musel přenést z kostela do beaufortského divadla, kde bylo daleko více míst k sezení. V době, kdy jsem chodil na vyšší střední školu, se hrávala dvě představení a vždy bylo zcela vyprodáno, což samo o sobě stojí za zamyšlení, vezmeme-li v úvahu, kdo v té hře vlastně hrál. Hegbert si totiž přál, aby v ní hrála mládež, studenti z posledních ročníků, a ne soubor divadla. Mám za to, že si myslel, že to bude pro studenty, dříve než odejdou na univerzitu a setkají se tváří v tvář se všemi těmi smilníky, o kterých pořád mluvil, dobrá zkušenost. Byl už prostě takový. Pořád nás chtěl zachraňovat před pokušením. Chtěl, 12

abychom věděli, že Bůh nad námi bdí, i když už nejsme doma u rodičů, a že když mu budeme důvěřovat, všechno nakonec dobře dopadne. Byla to lekce, ze které jsem se časem nakonec poučil, i když mi ji nedal Hegbert.

Beaufort, jak už jsem říkal, byl docela obyčejným jižanským městem, ale měl skutečně zajímavou historii. Kdysi tu vlastnil dům pirát Černovous a jeho loď, Pomsta královny Anny, leží údajně pohřbená někde v písku nedaleko pobřeží. Nedávno jistí archeologové či oceánografové nebo kdo to vlastně po takových věcech pátrá, říkali, že ji našli, ale nikdo si tím ještě není jistý, protože se potopila před 250 lety a člověk nemůže jen tak jako v autě sáhnout do přihrádky a zkontrolovat si registraci. Beaufort se od padesátých let hodně změnil, ale pořád to není žádná velká metropole. Beaufort byl a vždycky bude malým městem, ale když jsem dorůstal, mohl být rád, že je vůbec na mapě. Abych vám to nějak přiblížil: volební okres, který zahrnoval Beaufort, pokrýval celou východní část státu - nějakých třicet tisíc čtverečních kilometrů - a nebylo v něm ani jedno město, které by mělo víc než dvacet pět tisíc obyvatel. Dokonce i ve srovnání s takovými městy byl Beaufort považován za menší. Všechno na východ od Raleigh a na sever od Wilmingtonu, až po hranici s Virginií, spadalo do okresu, který v Kongresu zastupoval můj otec. Jistě jste o něm už slyšeli. Worth Carter zůstává i dnes určitou legendou. Byl kongresmanem skoro třicet let a každý druhý rok bylo heslem jeho volební kampaně „Worth Carter zastupuje " Voliči měli doplnit jméno města, ve kterém žili. Pamatuji si, že když jsme s matkou doprovázeli otce na cestách, abychom tak všem dali jasně najevo, že je opravdu mužem se smyslem pro rodinu, vídali jsme na náraznících aut nálepky se jmény jako Otway, Chocawinity a dokonce i Springs. V dnešní době by něco podobného nemohlo uspět, ale tenkrát to byla značně sofistikovaná reklama. Dovedu si představit, že kdyby otec 13

něco takového zkoušel dělat dnes, lidé, kteří by byli proti němu, by do prázdných mezer určitě vpisovali nejrůznější neslušné připomínky. My jsme však něco takového nikdy neviděli. No, jednou snad ano. Jeden farmář z Duplinského správního obvodu napsal do mezery určené pro název města slovo hovno. Když to moje matka viděla, zakryla mi rukou oči a odříkala modlitbu, ve které prosila pro toho zabedněného bídáka za odpuštění. Nepoužila přesně tato slova, ale podstatu jsem pochopil. Můj Otec, pan Kongresman s velkým Ká, byl tedy velké zvíře a každý, včetně starého Hegberta, to věděl. Ti dva se spolu nesnášeli, a to i navzdory tomu, že otec, kdykoliv byl ve městě, chodil do kostela, kde kázal Hegbert. Upřímně řečeno tu však nebyl zase tak často. Hegbert byl přesvědčený, že smilníci jsou odsouzeni k tomu, že budou v pekle čistit latríny. Také věřil, že komunismus je „nemoc, která odsuzuje lidi k záhubě skrze neznabožství." I když neznabožství nebylo skutečné slovo - nemohu ho najít v žádném slovníku -, jeho věřící věděli, co tím má na mysli. Věděli také, že jeho slova byla určena především mému otci, který seděl se zavřenýma očima a předstíral, že neposlouchá. Můj otec byl členem jedné senátní komise, která dohlížela na „rudé nebezpečí", jež údajně mělo pronikat do každičké sféry v naší zemi, včetně sféry národní obrany, vysokoškolského vzdělání a dokonce i pěstování tabáku. Musíte si uvědomit, že to bylo v období studené války. Byla to doba velkého napětí a my, lidé ze Severní Karolíny, jsme potřebovali něco, co by toto napětí snížilo a převedlo do osobnější roviny. Můj otec se důsledně pídil po faktech, která pro lidi, jako byl Hegbert, neměla žádný význam. Později, když se otec vrátil z bohoslužby domů, řekl obvykle něco jako: „Velebný pán Sullivan byl dnes ve vzácné formě. Doufám, že ti neušla ta část z Písma, kde Ježíš mluví o chudých..." Jo, jasně, tati... Můj otec se snažil zmírnit situaci, kdykoliv to bylo možné. Myslím, že právě proto zůstal v Kongresu tak dlouho. Dokázal líbat ta nejošklivější mimina, jaká se kdy narodila, a přesto přitom vždy říct něco hezkého. „Je to takový něžný činaný chlapeček," říkal, když dítě mělo obrovskou hlavu, nebo „Vsadím se, že je to ta nejsladší 14

holčička na světě," když dítě mělo přes celý obličej mateřskou skvrnu. Jednou přišla dáma s dítětem na vozíčku. Můj otec na chlapce pohlédl a řekl: „Vsadím se s tebou deset ku jedné, že jsi ten nejchytřejší kluk ve třídě." A taky že byl! Jo, můj otec byl v tomhle kabrňák. Dovedl to sfouknout i s těmi nejlepšími. Jasná věc. A nebyl to zase tak špatný člověk. To opravdu ne, zvlášť když se vezme v úvahu, že mě nebil ani nic podobného. Když jsem ale vyrůstal, nebyl při tom. Nerad to říkám, protože v dnešní době lidé tvrdí podobné věci, i když jejich rodič byl při tom, a omlouvají tím svoje chování. Můj táta - ... mě neměl rád. Proto se ze mí stal striptér a proto jsem účinkoval v zábavné šou Jerryho Springra… Já sám toho nevyužívám k tomu, abych se mohl vymlouvat, že jsem se proto stal takovým, jakým jsem. Jen konstatuji skutečnost. Můj otec byl pryč devět měsíců v roce. Žil mimo domov ve Washingtonu, D.C., téměř pět set kilometrů od své rodiny. Moje matka s ním neodjela. Zůstala doma, protože oba moji rodiče chtěli, abych vyrůstal „stejně jako oni". Samozřejmě že děda chodil s tátou na lov a na ryby, naučil ho hrát baseball, chodil na oslavy jeho narozenin a dělal všechny ty drobné věci, které, když člověk vyrůstá, znamenají docela hodně. Můj otec byl pro mě ale cizinec, někdo, koho jsem sotva znal. Prvních pět let života jsem si myslel, že všichni tátové žijí někde jinde. Teprve až když se mě Erik Hunter, můj nejlepší kamarád ze školky, zeptal, kdo je ten pán, co se minulý večer objevil u nás doma, jsem si uvědomil, že něco není zcela v pořádku. „To je můj táta," řekl j sem pyšně. „Aha," řekl Erik a nepřestával se přehrabovat v mém kufříku na svačinu, kde hledal čokoládovou tyčinku Milky Way, „nevěděl jsem, že máš tátu." Tak to mě tedy opravdu ohromilo. Vyrůstal jsem proto pod dohledem matky. Byla to milá, něžná žena, prostě a jednoduše máma, o které většina lidí sní. Nebyla však a ani nemohla být - mužem, který by mi byl v životě vzorem, a právě tato skutečnost, spolu s mým narůstajícím rozčarováním z otce, způsobila, že se ze mě už ve velmi raném věku stal jakýsi rebel. Nebyl jsem špatný, to ne. Spolu s kamarády jsme se někdy večer 15

vytratili z domu a tu a tam jsme někomu pomazali okénka auta mýdlem nebo jsme třeba pojídali buráky na hřbitově za kostelem. V padesátých letech to však bylo něco, nad čím někteří rodiče kroutili hlavou a šeptali svým dětem: „Nechceš přece být jako ten Carterův kluk. Ten skončí co nevidět za mřížemi." Já a špatný kluk. Kvůli tomu, že jsem baštil vařené buráky na hřbitově. Považte. Buď jak buď, můj otec a Hegbert se neměli v lásce. A nebylo to jen kvůli politice. Ne. Zdá se, že se znali už z dřívějška. Hegbert byl asi o dvacet let starší než táta a v době, kdy ještě nebyl duchovním, pracoval pro tátova otce. Můj děda - přestože s mým tátou trávil spoustu času - byl skutečný padouch hodný toho jména. Byl to mimochodem on, kdo nahromadil rodinný majetek, ale nechci, abyste si ho představovali jako nějakého dříče, který pilně pracoval a sledoval, jak jeho firma roste a pozvolna vzkvétá. Můj děda byl mnohem mazanější. K penězům přišel zcela snadno. Začal jako pašerák a během prohibice vydělal majlant na dovozu rumu z Kuby. Potom začal skupovat půdu a najímat si pachtýře, kteří mu na ní pracovali a odevzdávali mu devadesát procent z toho, co vydělali na úrodě tabáku. Pak jim za směšné úrokové sazby půjčoval peníze, kdykoliv je potřebovali. Samozřejmě, že nikdy neměl v úmyslu od nich ty peníze vybírat. Místo toho jim pro nezaplacený dluh zabavovál veškerou půdu či vybavení, které vlastnili, a ve chvíli, kterou nazýval „okamžikem osvícení", zbudoval banku, kterou nazval Cárterovy bankovní služby a úvěry. Jediná druhá banka v okruhu dvou správních obvodů záhadně vyhořela a s příchodem hospodářské krize už nikdy znovu neotevřela. Přestože každý dobře věděl, jak k tomu došlo, nikdo ze strachu před pomstou neřekl ani slovo. A byl to strach zcela oprávněný. Banka nebyla jedinou budovou, která záhadně vyhořela. Dědovy úrokové sazby byly neuvěřitelně vysoké. Postupně začínal vlastnit stále více půdy a nemovitostí a jeho majetek rostl úměrně s tím, jak lidé nebyli s to splácet svoje půjčky. Když krize dosáhla vrcholu, zabavil pro nezaplacené dluhy desítky živností po celém správním obvodu. Původní majitele však nepropustil. Pracovali teď pro něho za plat a děda jim mohl platit jen tolik, aby 16

vyžili, protože jinou možnost práce neměli. Řekl jim, že až se hospodářská situace zlepší, prodá jim jejich živnosti zpátky. A lidé mu vždy uvěřili. Svoje sliby však ani jednou nedodržel. Nakonec ovládl velkou část hospodářské výroby v obvodu a všemožným způsobem, jaký si jen lze představit, podváděl a zneužíval svého slova. Rád bych vám pověděl, že nakonec zemřel hroznou smrtí, ale nic takového se nestalo. Zemřel ve vysokém věku v náručí své milenky, na své vlastní jachtě kdesi u Kajmanských ostrovů. Přežil obě svoje manželky i svého jediného syna. Hezký konec pro takového padoucha, že? Jak jsem měl tu čest poznat, život nikdy není spravedlivý. Pokud nás ve škole něco učí, měli by nás učit právě tohle. Ale abych se vrátil ke svému příběhu... Když si Hegbert uvědomil, jaký vskutku povedený pacholek děda je, přestal pro něho pracovat a dal se na duchovní dráhu. Pak se vrátil do Beaufortu a začal kázat v kostele, do kterého jsme chodili. Několik prvních let strávil vybrušováním svého kázání, ve kterém každý měsíc dštil oheň a síru na zlo páchané chamtivci, takže mu sotva zbýval čas na něco jiného. Když se konečně oženil, bylo mu už čtyřicet tři let, a když se mu narodila dcera, Jamie Sullivanová, bylo mu pětapadesát. Jeho žena, drobná éterická bytost o dvacet let mladší než on, prodělala šest potratů než přišla na svět Jamie. Nakonec zemřela při porodu a udělala tak z Hegberta vdovce, který musel svou dcerku vychovávat sám. To objasňuje, odkud vzal námět hry, kterou napsal. Lidé ten příběh znali dříve, než se hra poprvé hrála. Byl to jeden z těch příběhů, které mezi nimi kolovaly, kdykoliv Hegbert měl někoho pokřtít nebo přijít někomu na pohřeb. Každý ho znal a myslím, že právě proto bylo pokaždé tolik lidí naměkko, když vánoční hru zhlédli. Věděli, že její děj vychází z něčeho, co se opravdu stalo. Tím pro ně nabývala zcela zvláštního významu. Jamie Sullivanová studovala stejně jako já v posledním ročníku střední školy. Byla už vybraná, že bude hrát anděla. Nikdo jiný vlastně ani neměl šanci, a právě proto měla být ta hra letos tak zvláštní. Měla to být velká událost, možná dosud ta největší událost 17

vůbec - alespoň podle názoru slečny Garberové, která nás měla na drama. Když jsem se s ní ve třídě poprvé setkal, celá už zářila radostí nad možnostmi, které se nám otvíraly. Abych řekl pravdu, neměl jsem vůbec v plánu chodit toho roku na drama. Opravdu ne. Ale ze dvou volitelných předmětů jsem si mohl vybrat buď drama, nebo chemii II. A já si myslel, že drama bude lehárko, zvláště ve srovnání s tou chemií. Žádná písemná zadání, žádné testy, žádné tabulky a biflování protonů, neutronů, sloučenin prvků a jejich vzorců ... co lepšího by si středoškolák v posledním ročníku studia mohl zvolit? Zdálo se to být naprosto jasné, a když jsem se na drama zapsal, měl jsem za to, že se skoro ve všech hodinách hezky prospím, což - vezmeme-li v úvahu moje noční pojídání buráků - bylo pro mě v té době dosti důležité. Hned první den jsem na hodinu dramatu přišel jako jeden z posledních. Vstoupil jsem do třídy jen pár vteřin před zvoněním a sedl jsem si dozadu. Slečna Garberová k nám byla obrácená zády a pilně psala na tabuli velkým spojovaným písmem svoje jméno, jako kdybychom nevěděli, jak se jmenuje. Každý ji znal - nebylo možné ji neznát. Byla vysoká, měřila skoro metr devadesát a měla ohnivě rudé vlasy a bledou pleť, na které byly patrné pihy, i když jí už bylo hodně přes čtyřicet. Měla také značnou nadváhu - řekl bych bez nadsázky, že vážila tak sto dvacet kilo a s oblibou nosila něco květovaného. Na nose jí seděly tlusté tmavé brýle s obroučkami z rohoviny, Každého zdravila svým „Ahóóóój," přičemž hodně protahovala poslední slabiku. Slečna Garberová byla bez pochyby unikát. A byla svobodná, což celou věc ještě zhoršovalo. Nic naplat, každý chlap musel bez ohledu na to, jak byl starý, takovou děvu litovat. Pod svoje jméno napsala cíle, kterých s námi toho roku chtěla dosáhnout. „Sebedůvěra" stála na prvním místě. Hned za ní následovalo „sebevědomí" a na třetím místě „sebeuspokojení". Slečna Garberová kladla velký důraz na slůvko „sebe", na naše vlastní já, čímž, co se psychoterapie týče, opravdu předběhla dobu, i když si to tenkrát pravděpodobně neuvědomovala. Byla v té oblasti průkopnicí. Možná, že to mělo co do činění s tím, jak vypadala. Možná, že se jen snažila cítit lépe. 18

Ale to odbočuji. Teprve když začalo vyučování, všiml jsem si něčeho neobvyklého. Přestože beaufortská střední škola nebyla nikterak velká, věděl jsem zcela jistě, že do ní chodí přibližně stejné množství chlapců a děvčat. Právě proto mě překvapilo, když jsem viděl, že v téhle třídě bylo přinejmenším devadesát procent dívek. Mimo mě tu byl jen jeden chlapec, což podle mého názoru bylo dobré. Na chvíli mě zalil jakýsi blahý pocit: „Dívej se, světe, to jsem já." Dívky, dívky a zase jen dívky... na nic jiného jsem nebyl s to myslet. Dívky, dívky a žádné testy v dohledu! Oukej. Připouštím, že jsem nebyl zrovna nejprozíravější. Slečna Garbereivá začala mluvit o vánoční hře a všem sdělila, že letos bude hrát anděla Jamie Sullivanová. Hned nato začala tleskat. I ona chodila do našeho kostela a mnoho lidí si myslelo, že má spadeno na Hegberta. V milostném slova smyslu, samozřejmě. Vzpomínám si, že když jsem to slyšel poprvé, napadlo mě, že je dobře, že jsou oba příliš staří na to, aby spolu mohli mít děti, kdyby se snad dali dohromady. Jen si to představte - byly by průsvitné a měly by pihy. Stačilo na to jen pomyslet a každý se hned otřásl, i když se o tom přirozeně nikdy nemluvilo, přinejmenším ne v blízkosti slečny Garberová a Hegberta, kteří by to mohli zaslechnout. Tlachání je jedna věc, urážlivé pomluvy jsou však něco zcela jiného. Dokonce ani ňa střední škole jsme se k něčemu takovému nesnížili. Slečna Garberová nepřestávala tleskat. Chvíli tleskala úplně sama, až jsme se k ní nakonec všichni přidali, protože bylo jasné, že právě to chtěla. „Jamie, postav se," řekla. Jamie se postavila a obrátila se k nám. Slečna Garberová začala tleskat ještě zběsileji, jako by se nacházela v přítomnosti opravdové filmové hvězdy. Jamie Sullivanová byla milá dívka. Beaufort byl tak malé město, že měl pouze jednu základní školu, do které jsme tudíž všichni chodili, a lhal bych, kdybych řekl, že jsem s ní nikdy nemluvil. Jednou, bylo to ve druhé třídě, seděla celý rok hned vedle mě a několikrát jsme spolu i hovořili. To však vůbec neznamená, že bych s ni tenkrát trávil spoustu svého volného času. S kým jsem se vídal ve škole, nikterak nesouviselo s tím, s kým jsem trávil čas po škole. Jamie nikdy nebyla součástí mého společenského života. 19

Nebylo to kvůli tomu, že by byla nepřitažlivá. To ne. Nechtěl bych, abyste mě špatně pochopili. Nebyla ošklivá. Nic takového. Naštěstí se podobala své matce, která, soudě podle fotografií, které: jsem viděl, nebyla k zahození, zvláště vezmeme-li v úvahu, koho si nakonec vzala. Jamie však nebyla tak (docela ani tím, co bych považoval za přitažlivou dívku. Vzdor tomu, že byla štíhlá, měla medově blond vlasy a světle modré oči, vypadala většinou jaksi obyčejně a právě tehdy si jí člověk vůbec povšiml. Jamie se o vnější vzhled moc nezajímala protože vždy hledala cosi jako „vnitřní krásu", a domnívám se, že zčásti právě proto vypadala tak, jak vypadala. Co jsem ji znal - a jak už víte, znal jsem ji hezky dlouho nosila vlasy vyčesané nahoru a pevně svázané do uzlu, skoro jako stará panna. Nikdy se ani trochu nemalovala. Když k tomu přidám její obvyklé oblečení - hnědý svetr a skládanou sukni - vypadala vždy, jako by právě šla na pohovor, aby získala práci v knihovně. Myslívali jsme si, že jen prochází jistým obdobím a že z toho časem vyroste, ale nikdy se tak nestalo. Dokonce ani v prvních třech ročnících vyšší střední školy se vůbec nezměnila. Jediné, co se změnilo, byla velikost jejího oblečení. Jamie se však od ostatních nelišila jen tím, jak vypadala. Také se jinak chovala. Nikdy nevysedávala v Cecilově malé vagónové restauraci, nikdy s ostatními děvčaty nezůstávala na noc u některé z kamarádek. Zcela jistě vím i to, že nikdy nechodila s žádným klukem. Kdyby tomu tak bylo, starý Hegbert by z toho nejspíš dostal infarkt. A i kdyby jí to za nějakých zvláštních okolností dovolil, vůbec by na tom nezáleželo. Kamkoliv Jamie šla, nosila s sebou bibli, a pokud od ní chlapce neodrazoval Hegbert a její vzhled, pak je zcela určitě odrazovala ta bible. Já osobně jsem měl bibli v oblibě asi tak jako každý jiný dospívající kluk. Připadalo mi však, že Jamie sé z ní těšila způsobem, který mi byl zcela cizí. Nejenže každé prázdniny v srpnu jezdila na letní školu náboženství, ale četla si bibli i ve škole o polední přestávce. Podle mě to prostě nebylo normální, a to i přesto, že byla dcerou pastora. Ať už se na to člověk díval z kteréhokoliv úhlu, číst si Pavlovy dopisy Efezským nebyla zdaleka taková zábava jako flirtovat s děvčaty, pokud víte, co tím mám na mysli. 20

To však ještě nebylo všechno. Jamie kvůli tomu čtení bible nebo snad i pod Hegbertovým vlivem věřila, že je důležité pomáhat druhým. A právě to také dělala. Pomáhala druhým. Věděl jsem, že dobrovolně pomáhá dětem ze sirotčince v Morehead City, ale to jí nestačilo. Vždý měla na starost vybrat peníze na tu či onu dobročinnou akci, která měla pomoct všem - skauty počínaje a indiánskými princeznami konče. Vím také, že když jí bylo čtrnáct let, strávila část léta natíráním venkovní části domu, který patřil jedné staré sousedce. Jamie byla dívkou, která klidně šla a vyplela někomu zahradu, aniž by ji o to někdo požádal. Jindy zase zastavila dopravu, aby malé děti mohly přejít přes silnici. Ušetřila svoje kapesné, aby koupila sirotkům nový míč na košíkovou nebo se v nedělí v kostele otočila a vhodila peníze do sběrného košíku. Jinými slovy to byla dívka, která nás ostatní zahanbovala, a kdykoliv se podívala mým směrem, cítil jsem se provinile, i když jsem nic špatného neudělal. Jamie neomezovala svoje dobré skutky jen na lidi. Když například někde viděla nějaké zraněné zvíře, snažila se pomoct i jemu. Vačice, veverky, psi, kočky, žáby... bylo jí to jedno. Veterinář Rawlings ji znal od vidění a potřásal hlavou, kdykoliv ji viděl stoupat po schodech k jeho dveřím, jak mu v lepenkové krabici přináší už zase nějakého dalšího zraněného tvora. Sundal si brýle a otíral si je kapesníkem, zatímco mu Jamie vysvětlovala, jak to ubohé zvířátko našla a co se mu stalo. „Srazilo ho auto, doktore. Myslím, že tomu Bůh tak chtěl, abych ho našla a pokusila se ho zachránit. Viďte, že mi pomůžete?" Pro Jamie bylo všechno vždy součástí božího plánu. To byla další věc. Kdykoliv s ní člověk mluvil, zmínila se o božím plánu, bez ohledu na to, o čem zrovna byla řeč. Celé baseballové utkání znemožnil déšť. Bůh to tak určitě měl v plánu, aby se nestalo něco horšího. Nečekaná prověrka z trigonometrie ze které celá třída dostala bajli? Určitě to musel být boží záměr vyburcovat nás k učení. Zkrátka a dobře, jistě už víte, o čem mluvím. Dále tu samozřejmě byla celá Hégbertova složitá situace, a to jí vůbec nepomáhalo. Být dcerou duchovního jistě nebylo snadné, ale ona se s tím vypořádávala tak; že člověk měl dojem, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě a jako by ona měla to štěstí, že se jí 21

dostalo takového požehnání. A také to říkávala. „Jaké požehnání mít takového otce, jako mám já." Kdykoliv to řekla, nemohli jsme dělat nic jiného, než potřást hlavou a přemýšlet o tom, jestli náhodou nespadla z měsíce. Vzdor všem těmto ostatním povahovým rysům mě u ní jedna věc opravdu doháněla k šílenství. Jamie, ať se kolem ní dálo cokoliv, byla pořád hrozně spokojená a optimistická. Přísahám, že to děvče nikdy neřeklo o ničem a o nikom nic špatného, dokonce ani o těch z nás, kteří jsme se k ní nechovali hezky. Pobrukovala si, když šla po ulici, mávala na neznámé lidi v autě, které projíždělo městem. Když ji ženy viděly jít kolem, vyběhly někdy z domu, a pokud celý den pekly, nabízely jí chleba, do kterého se přidávala dužina z dýně, nebo limonádu, jestliže příliš pálilo slunce. Zdálo se, že ji všichni dospělí obyvatelé města zbožňovali. „Je to tak milé mladé děvče," říkali, kdykoliv se mluvilo o Jamie. „Na světě by se žilo lip, kdyby tu bylo více takových lidí jako ona." Moji přátelé a já jsme se však na to dívali trochu jinak. Podle našeho názoru jedna Jamie Sullivanová úplně stačila. O tom všem jsem přemýšlel onoho prvního dne, kdy jsme měli hodinu dramatu. Připouštím, že mě Jamie, která stála před námi, moc nezajímala. Když se však obrátila čelem k nám, měl jsem z jakési podivné příčiny pocit, jako bych dostal ránu, jako bych seděl na uvolněném drátu elektrického vedení či co. Měla na sobě skládanou sukni, bílou blůzu a tutéž hnědou vestu, kterou jsem na ní už nejmíň tisíckrát viděl. Na její hrudi však byly dva nové hrbolky, které ten svetr nemohl zakrýt a které tam, přísahám, ještě před třemi měsíci nebyly. Nikdy se nemalovala a ani dnes tomu nebylo jinak. Byla však opálená, nejspíš z prázdninového pobytu pořádaného školou výuky náboženství, a poprvé vypadala no, skoro hezká. Samozřejmě, že jsem tu myšlenku hned zapudil, ale jak se tak rozhlížela po třídě, z ničeho nic se zadívala přímo na mě a usmála se. Bylo zřejmé, že je ráda, že mě tu vidí. Teprve až později jsem se dověděl proč.

22

Kapitola 2 Po ukončení střední školy jsem měl v plánu jít na Univerzitu Severní Karolíny v Chapel Hill. Můj otec chtěl, abych šel na Harvard nebo na Princeton jako někteří ze synů jiných kongresmanů, ale s mými známkami to nebylo možné. Ne, že bych byl špatný student. Prostě jsem se na učení nesoustředil a moje známky neodpovídaly obvyklému standardu, abych se mohl ucházet o přijetí na jedné z prestižních univerzit Břečťanové ligy. V posledním ročníku jsem už ale měl pořádně namále, jestli se na univerzitu vůbec dostanu, přestože to byla alma mater mého otce, tudíž místo, kde pro mě mohl sehnat nějakou protekci. Během jednoho z těch mála víkendů, které otec trávil doma, přišel s plánem, jak mě vytáhnout z bryndy. Zrovna skončil první týden školy po letních prázdninách. Usedali jsme ke společné večeři. Otec byl doma na tři dny, protože byl Svátek práce, a tudíž delší víkend. „Myslím, že bys měl kandidovat na předsedu studentské rady," řekl. „V červnu budeš končit školu a myslím, že by to na tvé přihlášce vypadalo dobře. Mimochodem, tvoje matka si to také myslí." Matka přikývla. Právě měla plnou pusu a žvýkala hrášek. Moc toho nenamluvila, když měl slovo otec, ale mrkla na mě. Někdy si myslím, že ráda viděla, jak se svíjím a propadám studem, i když to byla moc milá žena.„Myslím, že nemám šanci vyhrát," řekl jsem. Byl jsem pravděpodobně nejbohatším studentem ve škole, ale v žádném případě ne tím nejoblíbenějším. Tu čest měl Erik Hunter, můj nejjepší kamarád. Dokázal hodit baseballovým míčem rychlostí téměř sto třiceti kilometrů za hodinu a jako prvotřídní obránce vedl ragbyový tým k jednomu titulu státu Severní Karolína za druhým. Byl to frajer. Dokonce i jeho jméno znělo skvěle. „Samozřejmě, že můžeš vyhrát," řekl rychle otec. „My Carterové vždycky vyhráváme." To je další z důvodů, proč jsem nerad trávil čas ve společnosti svého otce. Myslím, že během těch několika krátkých pobytů doma ze mě chtěl vymodelovat miniaturní verzi sebe sama. Protože jsem z větší části vyrostl bez něho, stalo se, že mi jeho přítomnost nebyla 23

příjemná. Byl to první rozhovor, který jsme spolu měli po mnoha týdnech. Jen zřídka se mnou mluvil po telefonu. „Ale co když nechci vyhrát?" Otec odložil vidličku, na které byl dosud napíchnutý kousek vepřové kotlety. Rozhořčeně se na mě podíval a pořádně si mě změřil. Měl na sobě oblek, přestože v místnosti bylo skoro třicet stupňů. Působil v něm tak, že jsem z něho měl ještě větší strach. Mimochodem, můj otec vždycky nosil oblek. „Myslím," řekl pomalu, „že by to nebyl špatný nápad." Věděl jsem, že když takhle mluví, je už celá záležitost uzavřená. Tak to u nás doma chodilo. Otcovo slovo bylo zákonem. Pravda ovšem byla, že i poté, co jsem souhlasil, jsem to nechtěl udělat. Nechtěl jsem si každý týden po celý zbytek roku kazit svá volná odpoledne schůzkami s učiteli po vyučování — po vyučování! — a vymýšlet si program pro školní večírky s tancem nebo se snažit rozhodnout, jakou barvu by měly mít konfety. To je opravdu všechno, co předsedové studentské rady dělali. Alespoň v době, kdy jsem já chodil na střední školu. Vůbec to neznamenalo, že by studenti měli skutečnou moc rozhodovat o něčem, co by mělo smysl. Musím však přiznat, že jsem věděl, že můj otec má pravdu. Pokud jsem chtěl jít na státní univerzitu, musel jsem pro to něco udělat. Nehrál jsem ragby ani basket, nehrál jsem na žádný hudební nástroj, nebyl jsem členem šachistického či kuželkářského klubu nebo čehokoliv podobného. Ve třídě jsem nevynikal - k čertu, nevynikal jsem téměř v ničem. Moje zoufalství rostlo. Začal jsem si dělat seznam věcí, které jsem opravdu uměl, ale upřímně řečeno toho nebylo zrovna moc. Uměl jsem uvázat osm různých námořnických uzlů, vydržel jsem jít bosky přes horký asfalt déle než kdokoliv jiný, koho jsem znal, celých třicet vteřin jsem na svém prstě dokázal udržet tužku ve svislé poloze ... ale myslím, že nic z toho by opravdu nevypadalo dobře na přihlášce na vysokou. A tak jsem celou noc ležel v posteli a ke své nevoli jsem Si pomalu uvědomoval, že jsem prostě k ničemu. Díky, tati. Příštího dne ráno jsem šel do ředitelny a zapsal jsem se na listinu kandidátů. O funkci předsedy se kromě mě ucházeli dva studenti John Foreman a Maggie Brownová. John neměl šanci. To mi bylo 24

hned jasné. Byl to typ kluka, který s vámi mluvil a přitom vám sbíral smítka ze saka. Ale byl to dobrý Student. Seděl v první řadě a zvedal ruku, kdykoliv se nás učitel na něco zeptal. Když byl vyvolaný, odpověděl skoro vždy správně, otáčel hlavu ze strany na stranu a tvářil se nafoukaně, jako by dokazoval převahu svého intelektu nad ostatními hlupáky ve třídě. Erik a já jsme měli ve zvyku střílet po něm papírky, když k nám byl učitel obrácený zády. S Maggie Brownovou to bylo jiné. I ona byla dobrá studentka. První tři roky studia na střední škole byla členkou studentské rady a minulý rok byla předsedkyní třídy. Jejím jediným opravdovým nedostatkem bylo, že nebyla moc hezká a že přes léto přibrala deset kilo. Věděl jsem, že ji nebude volit ani jeden kluk. Když jsem shledal, kdo je mým konkurentem, usoudil jsem, že bych přece jen mohl mít šanci. Šlo tu o celou moji budoucnost. Vymyslel jsem si tedy svoji vlastní strategii. Erik byl první, kdo s ní souhlasil. „Jasně, postarám se o to, aby ti všichni kluci z týmu dali svůj hlas. Není to vůbec žádný problém, jestli právě tohle chceš." „A nešlo by, aby mě volily i jejich holky?" zeptal jsem se. To byla asi tak celá moje kampaň. Samozřejmě, že jsem se zúčastňoval diskusí, jak se ode mě očekávalo, a že jsem rozdával přihloupé letáky typu „Co udělám, když budu zvolen předsedou". Nakonec to však byl Erik Hunter, kdo mě nejspíš dostal tam, kam jsem se potřeboval dostat. Beaufortská střední škola měla přibližně jen čtyři sta studentů, takže získat hlas kluků z týmu bylo rozhodující, a většině těch borců stejně ani zbla nezáleželo na tom, koho volí. Nakonec to dopadlo přesně tak, jak jsem si to naplánoval. Byl jsem značnou většinou hlasů zvolen předsedou studentské rady. Neměl jsem ani ponětí, do jakých nesnází mě to nakonec přivede.

Když jsem studoval na nižší střední škole, chodil jsem s dívkou, která se jmenovala Angela Clarková. Byla první dívkou, se kterou 25

jsem to myslel vážně, i když naše známost trvala jen několik měsíců. Vykašlala se na mě, zrovna když skončila škola a začínaly letní prázdniny. Udělala to kvůli jednomu klukovi, který se jmenoval Lew. Bylo mu dvacet a pracoval jako mechanik v auto-garáži svého otce. Pokud vím, bylo jeho hlavní předností, že měl opravdu hezké fáro. Vždy měl na sobě bílé tričko a v rukávě zastrčenou krabičku cigaret značky Camels. Opíral se o kapotu svého Bouřliváka, rozhlížel se vpravo vlevo, a kdykoliv kolem přešla nějaká holka, říkal věci jako „Hej, bejby". Byl to opravdu úspěšný frajer, jestli víte, co tím myslím. Buď jak buď, blížil se taneční večírek na uvítanou nového školního roku. Protože mě Angela nechala, neměl jsem ještě nikoho, s kým bych na něj šel. Všichni ze studentské rady na ten večírek museli jít - bylo to povinné. Musel jsem pomáhat s výzdobou tělocvičny a pak druhý den uklízet. Jinak to obvykle byla docela dobrá zábava. Zavolal jsem několika dívkám, které jsem znal, ale už byly zadané. Zavolal jsem tedy několika dalším. Taky už měly s kým jít. Ke konci posledního týdne byla naděje, že někoho seženu, dost mizivá. Výběr se zúžil na dívky, které nosily silné brýle a šišlaly. Beaufort nikdy nebyl zrovna líhní na krásky, ale nějakou holku jsem si najít prostě musel. Nechtěl jsem jít na večírek bez dívky, se kterou bych se předem nedomluvil, že půjdeme spolu. Jak by to vypadalo? Byl bych jediným předsedou studentské rady v historii školy, který přišel na tancovačku sám. Skončilo by to tak, že bych celý večer naléval ostatním punč nebo vytíral na záchodě zvratky. Právě to obvykle dělali ti, co přišli bez partnerky. Tak trochu jsem zpanikařil. Vytáhl jsem si školní ročenku z předešlého roku a začal jsem obracet stránky hezky jednu po druhé. Hledal jsem jakoukoliv ještě nezadanou dívku. Nejprve jsem prolistoval tu část, kde byly studentky z posledního ročníku. Přestože mnohé z nich už byly na univerzitě, pár jich ještě bydlelo ve městě. I když jsem si myslel, že nemám moc naděje na úspěch, přece jen jsem jim zavolal a samozřejmě jsem se ujistil, že jsem si to myslel správně. Nemohl jsem nikoho najít. Alespoň nikoho, kdo by chtěl jít se mnou. Řeknu vám, že jsem se ta odmítnutí už naučil docela dobře snášet, i když to zrovna nebylo něco, s čím by se člověk chtěl chlubit 26

svým vnoučatům. Moje máma věděla, co prodělávám. Nakonec přišla za mnou do mého pokoje a sedla si vedle mě na postel. „Jestli nemůžeš sehnat dívku, se kterou bys šel na večírek, ráda s tebou půjdu já," nabídla se. „Díky, mami," řekl jsem odmítavě. Když odešla z pokoje, cítil jsem se ještě hůř než předtím. Dokonce i moje máma si myslela, že nikoho neseženu. A kdybych se na večírku objevil s ní? I kdybych žil sto let, nikdy bych na to nedokázal zapomenout, nikdy bych to nepřekousl. Ještě jeden kluk na tom byl, mimochodem, úplně stejně. Carey Dennison byl zvolený pokladníkem a ani on ještě neměl s kým jít. Byl to kluk, se kterým vůbec nikdo nechtěl kamarádit. Zvolený byl jedině proto, že neměl protikandidáta, a myslím, že i přesto vyhrál jen tak tak. Hrál ve školní kapele na tubu a celé jeho tělo mělo jakési divné proporce, jako by uprostřed puberty přestal růst. Měl hrozně velké břicho a příliš dlouhé paže a nohy, zrovna jako strašák do zelí, jestli víte, co tím mám na mysli. Také měl ve zvyku mluvit fistulí myslím, že právě proto tak dobře hrál na tubu - a neustále se na něco vyptával. „Kdes byl minulý týden? Byla to zábava? Viděl ses s nějakejma holkama?" Dokonce ani nečekal na odpověď, a jak se ptal, pořád chodil dokola, takže člověk musel neustále otáčet hlavu, aby ho viděl. Byl to snad ten nejprotivnější tvor, kterého jsem kdy potkal. Přísahám. Kdyby se mi nepodařilo sehnat nějakou holku, celý dlouhý večer by se mnou stál někde stranou a pálil by na mě ty svoje otázky jako nějaký nepříčetný prokurátor. A tak jsem tedy seděl a probíral se těmi stránkami školní ročenky, kde byly uvedeny nižší ročníky, až jsem narazil na fotku Jamie Sullivanové. Na vteřinu jsem se zamyslel. Pak jsem obrátil list a proklínal se, že mě něco takového mohlo vůbec napadnout. Další hodinu jsem strávil hledáním jakékoliv alespoň trochu slušně vypadající dívky, ale pomalu jsem si začal uvědomovat, že na mě už žádná nezbyla. Nakonec jsem se vrátil k fotografii, na které byla Jamie, a podíval se na ni ještě jednou. Nevypadá špatně, řekl jsem si, a je opravdu milá. Nejspíš by řekla ano, pomyslel jsem si...

27

Zavřel jsem ročenku. Jamie Sullivanová? Hegbertova dcera? Tak to tedy ne. Absolutně ne. Moji kamarádi by se měli do koho strefovat. Stal bych se terčem posměchu. Ale ve srovnání s tím, že bych přišel s matkou nebo musel uklízet zvratky nebo dokonce ... panebože, jen to ne, jen ne Carey Dennison. Zbytek večera jsem strávil zvažováním všech pro a proti. Věřte mi, že jsem se rozhodoval hodnou chvíli, ale nakonec byla volba jasná. Dokonce i mně. Musel jsem Jamie požádat, aby se mnou šla na večírek. Přecházel jsem po místnosti a přemýšlel, jak nejlépe to provést. Právě tehdy jsem si uvědomil něco strašného, něco přímo úděsného. Najednou mi došlo, že Carey Dennison dělá s největší pravděpodobností přesně to, co jsem v tu chvíli dělal já. I on nejspíš listuje stránkami školní ročenky! Byl sice dost zvláštní, ale nebyl to zase kluk, který by si liboval v uklízení pozvracených záchodů. A kdybyste viděli jeho matku, bylo by vám jasné, že na tom byl s výběrem dokonce ještě hůř než já. Co kdyby požádal Jamie přede mnou? Jamie by ho neodmítla. Z reálného hlediska byla jeho jedinou šancí. Nikdo kromě ní by se s ním ani za nic neobjevil na veřejnosti. Jamie pomáhala všem, byla jednou z těch, kteří hlásali stejnou příležitost pro všechny. Pravděpodobně by naslouchala jeho pisklavému hlasu, viděla by, jak z jeho srdce vyzařuje dobrota a okamžitě by řekla ano. Seděl jsem tedy ve svém pokoji a šílel z toho, že by se mohlo stát, že by Jamie nešla na večírek se mnou. Řeknu vám, že jsem toho té noci moc nenaspal. Byla to skoro ta nejpodivnější věc, kterou jsem kdy zažil. Myslím, že jsem byl jediný, kdo se kdy trápil tím, že pozve Jamie na rande. Hodlal jsem to udělat hned ráno, dokud k tomu ještě budu mít odvahu, ale Jamie nebyla ve škole. Předpokládal jsem, že se věnuje sirotkům v Morehead City, jak to dělávala každý měsíc. Už dřív se nás několik pokoušelo vymluvit na sirotky a ulít se tak z vyučování, ale Jamie byla jediná, které to povolili. Ředitel věděl, že jim čte, něco s nimi vyrábí nebo s nimi prostě jen tak sedí a hraje nějaké hry. Nechodila místo do školy na pláž, nevysedávala v Cecilově restauraci, nedělala cokoliv podobného. Myslet si to o ní by bylo směšné. 28

„Už jsi někoho schrastil?" zeptal se mě Erik mezi vyučováním. Moc dobře věděl, že ne, ale přestože to byl můj nejlepší kamarád, rád mě sem tam potrápil. „Ještě ne," řekl jsem, „ale pracuju na tom." Na konci chodby strkal Carey Dennison ruku do své skříňky. Přísahám, že po mně vrhl pohled těma svýma korálkovýma očima, když si myslel, že se nedívám. Takový to už byl den. Poslední vyučovací hodina se strašně vlekla. Usoudil jsem, že pokud vyjdu ze školy zároveň s Careym, budu s to dorazit k domu, kde bydlela Jamie, jako první, vezmu-li v úvahu ty jeho nemotorné nohy a vůbec. Začal jsem se psychicky připravovat, a když zazvonilo, vyřítil jsem se ze školy a vzal jsem to trapem. Utíkal jsem jako blázen asi tak sto metrů, ale pak jsem začal být jaksi unavený a chytla mě křeč. Za chvíli jsem mohl už jen jít, ta křeč mě opravdu začala brát a já se musel ohnout a držet se při chůzi za bok. Pajdal jsem ulicemi Beaufortu a vypadal při tom jako supící hrbáč z Notre Dame. Zdálo se mi, že za sebou slyším Careyho pronikavý smích. Otočil jsem se a zároveň jsem si zarýval prsty do slabin, abych zmírnil tu bolest. Nikde jsem ho však neviděl. Možná, že to vzal zkratkou přes něčí zadní dvorek. Ten kluk byl úskočný parchant. Člověk mu ani na vteřinu nemohl věřit. Začal jsem klopýtat rychleji a zanedlouho jsem dorazil do ulice, kde bydlela Jamie. To už jsem se celý potil - moje košile byla úplně mokrá - a pořád jsem supěl jako lokomotiva. Dostal jsem se však k hlavnímu vchodu do domu, počkal jsem, jen co chytnu dech, a pak jsem zaklepal. Vzdor všemu tomu zběsilému spěchu jsem zčásti podléhal pesimismu a cosi mi říkalo, že mi dveře otevře Carey. Představil jsem si ho, jak se na mě vítězoslavně usmívá a jak mi jeho oči říkají „Lituji, kámo, ale přišel jsi příliš pozdě." Nepřišel mi však otevřít Carey, ale Jamie a já poprvé v životě viděl, jak by vypadala, kdyby se chovala jako každá normální holka. Měla na sobě džínsy a červenou blůzu, a přestože měla vlasy ještě pořád vyčesané nahoru a stažené do uzlu, vypadala ležérněji než

29

obvykle. Uvědomil jsem si, že by vlastně mohla být i roztomilá, jen kdyby chtěla. „Landone," řekla, když otevřela dveře, „to je překvapení!" Jamie vždy všechny ráda viděla, včetně mě, i když si myslím, že ji moje vzezření vylekalo. „Vypadáš, jako bys byl běhat," řekla. „Ani ne," lhal jsem a stíral si pot z čela. Naštěstí ta strašná křeč začala rychle ustupovat. „Máš úplně propocenou košili." „Á, myslíš tohle?" podíval jsem se na sebe. „To nic není. Někdy se prostě hodně potím." „Možná, že by sis měl zajít k lékaři, aby se na tebe podíval." „Budu oukej. Vím to." „I tak se za tebe pomodlím," nabídla se s úsměvem. Jamie se vždy za někoho modlila. Proč ne i za mě? „Díky," řekl jsem. Sklopila oči a chvíli jaksi přešlapovala na místě. „Víš, pozvala bych tě dál, ale můj táta není doma a zakázal mi, aby tu se mnou v jeho nepřítomnosti byli kluci." „Aha," řekl jsem sklíčeně, „to nevadí. Myslím, že si můžeme promluvit tady." Kdyby bylo po mém, raději bych s ní mluvil uvnitř. „Sedneme si venku. Dáš si limonádu?" zeptala se. „Zrovna jsem ji udělala." „Moc rád," odpověděl jsem. „Hned se vrátím." Vešla zpátky do domu, ale nechala dveře otevřené a já se rychle rozhlédl kolem. Všiml jsem si, že to je malý, ale pěkný dům. U jedné stěny byl klavír, u druhé pohovka. V rohu stál puštěný teplomet. Na konferenčním stolku ležely knihy jako Naslouchání Ježíšovi a Víra je tou správnou odpovědí. Ležela tam i její bible a byla otevřená na straně, kde začínalo čtení o Lukášovi. O chvíli později se Jamie vrátila s limonádou a sedli jsme si na židle v rohu verandy. Věděl jsem, že tam s otcem večer sedává, protože jsem občas šel kolem jejich domu. Jakmile jsme usedli, zahlédl jsem paní Hastingsovou, sousedku, která bydlela hned naproti přes ulici. Mávala na nás. Jamie jí také zamávala, zatímco já jsem posunul svoji židli tak, aby mi paní Hastingsová neviděla do tváře. Přestože jsem hodlal Jamie požádat, aby se mnou šla na večírek, nechtěl jsem, aby mě tu s ní někdo - paní Hastingsovou 30

nevyjímaje - viděl, kdyby náhodou už přijala Careyho nabídku. Jít s Jamie bylo něco jiného než jí být odmítnutý ve prospěch kluka, jako byl Carey. „Co to děláš?" zeptala se mě Jamie. „Posunuješ si židli na slunce." „Mám slunce rád," řekl jsem. Měla však pravdu. Téměř okamžitě jsem cítil, jak mě sluneční paprsky pálí přes košili a jak se opět začínám potit. „Když to tak chceš," řekla s úsměvem. „Tak o čem jsi to se mnou chtěl mluvit?" Jamie pozvedla ruku a začala si upravovat vlasy. Podle mého se jí nesvezl ani vlásek. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se dodat si odvahy. Nedokázal jsem se však ještě přinutit k tomu, abych jí to řekl. „Takže," řekl jsem místo toho, „ty jsi dnes byla v sirotčinci?" Jamie se na mě pátravě podívala. „Ne. Byla jsem s otcem u lékaře." „Je v pořádku?" Usmála se. „Zdravý jako rybička." Pokýval jsem hlavou a podíval se přes ulici. Paní Hastingsová zmizela uvnitř a nikoho jiného jsem v blízkosti domu neviděl. Vzduch byl konečně čistý, ale já jsem pořád ještě nebyl připravený. „Dnes je krásný den," prohodil jsem, nevěda co jiného říct. „Ano, to je." „A je teplo." „To proto, že sedíš přímo na slunci." Rozhlédl jsem se kolem. Cítil jsem, jak moje napětí vzrůstá. „Řekl bych, že na obloze není ani mráček." Tentokrát Jamie nic neřekla a chvíli jsme seděli mlčky. „Landone," promluvila konečně, „nepřišel jsi se mnou mluvit o počasí, že ne?" „Ne, to ne." „Tak proč tu tedy jsi?" Nadešel okamžik pravdy. Odkašlal jsem si. ,,No ... chtěl jsem se tě zeptat, jestli jdeš na ten taneční večírek?"

31

„Á," řekla a tón, jakým to řekla, budil zdání, jako by si ani nebyla vědoma, že něco takového vůbec existuje. Nervózně jsem se vrtěl na židli a čekal na její odpověď. „Neplánovala jsem, že na něj půjdu," řekla nakonec. „Ale kdyby tě někdo požádal, abys šla, tak bys třeba šla?" Chvilku jí trvalo než odpověděla. „Nejsem si tím jistá," řekla opatrně. „Možná bych šla, kdyby se naskytla ta příležitost. Ještě nikdy jsem na tanečním večírku na uvítanou nového školního roku nebyla." „Je na nich legrace," řekl jsem rychle. „Ne zase tak moc legrace, ale legrace." Zvláště v porovnání s ostatními možnostmi, které mám. To jsem si však nechal pro sebe. Usmála se tomu, jak jsem to řekl. „Samozřejmě bych si o tom musela promluvit s otcem, ale kdyby řekl, že můžu jít, pak bych možná šla." Na stromě vedle verandy začal hlasitě zpívat nějaký pták, jako by věděl, že tady nemám co dělat. Soustředil jsem se na jeho zpěv a snažil se uklidnit. Ještě přede dvěma dny bych si nedokázal ani představit, že by mě něco takového mohlo napadnout, ale najednou jsem byl tady a slyšel jsem sám sebe říkat ta magická slova. „Takže, šla bys se mnou na ten večírek?" Viděl jsem, že ji to překvapilo. Myslím, že se domnívala, že ta trocha iniciativy, která vedla k mé otázce, měla co do činění s někým jiným, kdo ji chce požádat, aby s ním šla na večírek. Náctiletí někdy vysílali svoje kamarády, aby takzvaně „ofukli situaci" a vyhnuli se tak případnému odmítnutí. I když Jamie nebyla zrovna moc jako ostatní náctiletí, určitě o této praxi už alespoň slyšela. Místo toho, aby hned odpověděla, se hodnou chvíli dívala kamsi stranou. Opouštěla mě naděje a měl jsem divný pocit v žaludku, protože jsem si začal myslet, že řekne ne. Už jsem si v duchu představoval matku zvratky a Careyho. Najednou jsem litoval, jak jsem se k ní po všechna ta léta choval. Vybavovaly se mi všechny ty chvíle, kdy jsem ji škádlil, pokřikoval na jejího otce, že je smilník nebo si z ní za jejími zády jen tak utahoval. Právě když jsem se kvůli tomu všemu cítil hrozně a když už jsem si lámal hlavu tím, jak se

32

Careymu celých pět hodin budu vůbec s to vyhýbat, obrátila se čelem ke mně. Na její tváři se objevil slabý úsměv. „Šla bych moc ráda," řekla konečně. „Za jedné podmínky." Uklidnil jsem se a doufal jsem, že to nebude nic příliš hrozného. „Ano?" „Musíš mi slíbit, že se do mě nezamiluješ." Podle toho, jak se smála, jsem věděl, že žertuje. Vydechl jsem úlevou. Musel jsem připustit, že Jamie měla někdy docela dobrý smysl pro humor. Usmál jsem se a slíbil jsem jí to.

33

Kapitola 3 Baptisté z Jihu zpravidla netancují. V Beaufortu se však toto pravidlo nikdy přísně nedodržovalo. Pastor, který tu byl před Hegbertem - neptejte se mě, jak se jmenoval -, se ke školním tanečním večírkům stavěl dost shovívavě, pokud ovšem probíhaly pod dohledem. Právě proto se staly jakousi tradicí. V době, kdy ho vystřídal Hegbert, bylo už příliš pozdě něco měnit. Jamie byla v podstatě jedinou studentkou, která na takovém večírku nikdy nebyla, a upřímně řečeno jsem ani nevěděl, jestli vůbec umí tancovat. Musím připustit, že jsem se také trochu obával, co si obleče, i když bych jí o tom samozřejmě neřekl. Když šla Jamie na nějaký společenský večer pořádaný kostelem - a Hegbert pořádání těchto večerů podporoval -, obvykle měla na sobě nějaký starý svetr a jednu ze svých skládaných sukní, které nosila každý den do školy. Taneční večírek na oslavu zahájení nového školního roku byl však považován za zvláštní událost. Většina dívek si koupila nové šaty a chlapci přišli v obleku. Letos jsme si dokonce objednali fotografa, aby nás zvěčnil. Věděl jsem, že si Jamie nepořídí nové šaty, protože nebyla zrovna bohatá. Profese duchovního nepatřila k těm, ve kterých si člověk vydělá hodně peněz. Duchovní však samozřejmě nesloužili Bohu proto, aby si hodně vydělali. Byli v této službě z přesvědčení a nadlouho, jestli víte, co tím mám na mysli. Nechtěl jsem však, aby měla na sobě totéž, co nosila denně do školy. A nechtěl jsem to ani tak moc kvůli sobě, ale kvůli tomu, co by na to řekli ostatní. Nejsem zase tak nemilosrdný. Nepřál jsem si, aby si z ní dělali legraci či co. Dobrá zpráva, pokud se o něčem takovém dá vůbec mluvit, byla, že si ze mě Erik kvůli Jamie příliš neutahoval, protože měl plnou hlavu dívky, se kterou šel na večírek on. Margaret Haysová byla na naší škole vedoucí roztleskávaček. Nebyla tou nejzářivější žárovčičkou na vánočním stromku, ale byla svým způsobem hezká. Tím hezká mám samozřejmě na mysli její nohy. Erik mi nabídl, že bychom večírek mohli trávit ve čtyřech, něco jako schůzku dvou párů, ale odmítl jsem to, protože jsem nechtěl riskovat, že by si Erik mohl Jamie dobírat nebo tak něco. Byl to fajn kluk, ale někdy dokázal být tak trochu necita, zvláště když si dal pár sklenek bourbonu.

34

V den, kdy se konal večírek, jsem měl docela hodně práce. Větší část odpoledne jsem strávil v tělocvičně, kterou jsem pomáhal vyzdobit. U Jamie jsem musel být přibližně o půl hodiny dřív, protože se mnou chtěl mluvit její otec, i když jsem nevěděl proč. Jamie s tím na mě přišla den před večírkem a nemohu říct, že bych tou vyhlídkou byl zrovna štěstím bez sebe. Usoudil jsem, že se mnou hodlá mluvit o pokušení a o špatné cestě, na kterou nás může svést. Věděl jsem však, že kdyby začal mluvit o smilstvu, trefil by mě z toho na místě šlak. Celý den jsem se v duchu modlil a doufal, že se tomu rozhovoru nějak vyhnu. Kvůli tomu, jak jsem se v minulosti choval, jsem si však nebyl jistý, zda mě Bůh vezme tak honem na řadu. Však víte, jak to myslím. Stačilo, abych si na to jen vzpomněl, a hned jsem byl pěkně nervózní. Když jsem se osprchoval, oblékl jsem si svůj nejlepší oblek, zaskočil jsem do květinářství, abych vyzvedl květinu pro Jamie, a pak jsem odjel k ní. Moje máma mi dovolila, abych si půjčil její auto. Zaparkoval jsem ho přímo před domem, kde bydlela Jamie. Stále byl v platnosti letní čas, takže když jsem přijel, bylo venku ještě světlo. Kráčel jsem po popraskané dlažbě chodníku k jejím dveřím. Zaklepal jsem a chvíli jsem čekal. Pak jsem zaklepal ještě jednou. Za dveřmi jsem slyšel Hegberta volat „Hned jsem tam," ale nedá se říct, že by zrovna spěchal. Musel jsem tam stát nejmíň dvě minuty. Díval jsem se na dveře, na ozdobné lišty, na drobné praskliny na okenních římsách. Kousek stranou stály židle, na kterých jsme s Jamie seděli před několika dny. Ta, na které jsem seděl já, byla ještě pořád obrácená opačným směrem. Hádám, že tam spolu posledních pár dní neseděli. Konečně se dveře s vrznutím otevřely. Světlo lampy, které vycházelo zevnitř, slabě zastiňovalo Hegbertův obličej a prosvěcovalo jeho vlasy. Jak už jsem říkal, byl starý. Podle mého mu bylo takových dvaasedmdesát let. Vůbec poprvé jsem se na něho díval takhle zblízka. Mohl jsem vidět všechny vrásky v jeho obličeji. Jeho kůže byla opravdu průsvitná. Dokonce víc, než jsem si myslel. „Dobrý večer, velebný pane," řekl jsem a polkl svoje rozechvění. „Přišel jsem, abych Jamie doprovodil na večírek. „No, ovšem," řekl. „Ale nejprve jsem si s tebou chtěl promluvit." 35

„Ano, pane. Právě proto jsem přijel dřív." „Pojď dál." V kostele byl Hegbert docela šik, ale v triku a overalu teď vypadal jako farmář. Pokynul mi, abych si sedl na dřevěnou židli, kterou přinesl z kuchyně. „Omlouvám se, že mi to chvíli trvalo, než jsem přišel otevřít. Pracoval jsem na zítřejším kázání," řekl. Posadil jsem se. „To je v pořádku, pane." Nevím proč, ale člověk ho prostě musel oslovovat „pane". Nějak se to k němu přímo hodilo. „Dobře tedy. Pověz mi něco o sobě." Napadlo mě, že je to v jeho případě dost směšné vyzvání. Znal přece moji rodinu a všechno to kolem už hezky dlouho. Byl to mimochodem on, kdo mě pokřtil, a už od mala mě každou neděli vídal v kostele. „Inu, pane," začal jsem, aniž bych věděl, co říct, .jsem předsedou studentské rady. Nevím, jestli se vám Jamie o tom zmínila." Přikývl. „Zmínila. Pokračuj." „A ... no, doufám, že příští rok na podzim půjdu studovat na státní univerzitu. Už jsem obdržel přihlášku." Opět přikývl. „Ještě něco?" Musel jsem si přiznat, že jsem už jaksi neměl co říct. Tak trochu se mi chtělo zvednout tužku, která ležela na stolku a začít ji pro něho celých třicet vteřin balancovat na špičce prstu, ale nebyl mužem, který by to ocenil. „Myslím, že ne, pane." „Nebude ti vadit, když se tě na něco zeptám?" „Ne, pane." Dloho se na mě upřeně díval, jako by o té otázce přemýšlel. „Proč jsi moji dceru požádal, aby s tebou šla tancovat?" zeptal se konečně. Překvapilo mě to a vím, že to, jak jsem se zatvářil, mě prozradilo. „Nevím, co tím míníte, pane." „Nemáš v plánu udělat něco, co by ... ji uvedlo do rozpaků, že ne?" „Ne, pane," řekl jsem rychle. Ta jeho podezíravá otázka mě udivila. „Vůbec ne. Potřeboval jsem prostě s někým jít a požádal jsem o to ji. Tak je to." 36

„Neplánuješ žádné vylomeniny a uličnické žerty?" „Ne, pane. Něco takového bych jí neudělal..." Tak to pokračovalo ještě několik minut - myslím tím ten jeho výslech, co mám vlastně za lubem -, ale Jamie naštěstí vyšla ze zadního pokoje a její otec i já jsme k ní v temže okamžiku otočili hlavu. Hegbert se konečně přestal vyptávat a já si oddechl. Moc se mi ulevilo. Oblékla si hezkou modrou sukni a bílou blůzu, kterou jsem na ní ještě neviděl. Svetr naštěstí nechala ve skříni. Musel jsem uznat, že to nebylo tak špatné, i když jsem věděl, že i tak bude ve srovnání s jinými dívkami na večírku málo nastrojená. Vlasy měla jako vždy vyčesané nahoru a stažené do uzlu. Osobně jsem si myslel, že by vypadala lip, kdyby si vlasy nechala rozpuštěné, ale nechtěl jsem jí to říkat. Jamie vypadala jako... no, vypadala zkrátka přesně tak, jako obvykle, ale aspoň neměla v úmyslu vzít si s sebou bibli. To by bylo příliš a asi bych to neunesl. „Doufám, že Landona netrápíš, nebo ano?" zeptala se otce zvesela. „Jen jsme si trochu povídali," řekl jsem rychle, dříve než jí měl čas odpovědět. Z jakéhosi důvodu jsem věděl, že Jamie neřekl nic o tom, za jakého člověka mě považuje, a měl jsem za to, že by to v tuto chvíli nebylo vhodné. „Asi bychom měli jít," řekla po chvíli. Myslím, že vycítila napětí v místnosti. Zamířila k otci a políbila ho na tvář. „Nezůstávej příliš dlouho vzhůru kvůli tomu kázání, ano?" „Neboj," řekl něžně. Přestože jsem byl u toho, bylo vidět, že ji opravdu miluje a nebojí se to dát otevřeně najevo. Problém byl v tom, co cítil ke mně. Rozloučili jsme se. Na cestě k autu jsem dal Jamie květinu a řekl jí, že jí v autě ukážu, jak si ji má připevnit. Otevřel jsem pro ni na její straně dveře a pak si sám nastoupil. Za tu krátkou chvíli si už květinu stačila připíchnout sama. „Víš, nejsem zase tak hloupá. Vím, jak si připevnit kytku." Nastartoval jsem auto a zamířil ke škole. Za jízdy se mi v hlavě odvíjel hovor, který jsem před chvílí vedl s Hegbertem. „Můj otec tě nemá moc rád," řekla, jako by věděla, na co myslím. Beze slova jsem přikývl. 37

„Myslí si, že jsi nezodpovědný." Opět jsem přikývl. „Ani tvého otce nemá moc rád." Znovu jsem přikývl. „Ani tvoji rodinu." Obrázek, jako když vyšije. „Ale víš, co si myslím já?" zeptala se náhle. „Ani ne." To už jsem byl pořádně sklíčený. „Myslím si, že to Bůh všechno tak nějak naplánoval. Co myslíš, že nám tím chce naznačit?" A už jsme zase u toho, pomyslel jsem si.

Jestli chcete vědět pravdu, hůř ten večer snad dopadnout ani nemohl. Většina mých přátel se nás stranila a Jamie, když už je o tom řeč, moc přátel neměla. Většinu času jsme tedy strávili sami. Bylo to vlastně ještě horší. Ukázalo se, že moje přítomnost už ani nebyla povinná. Změnili pravidla, protože Carey nemohl sehnat nikoho, kdo by s ním šel. Byl jsem pěkně otrávený, když jsem se to dověděl. Vzhledem k tomu, co mi řekl Jamiein otec, jsem ji ale nemohl odvézt domů brzo, že? A navíc se Jamie opravdu dobře bavila. Dokonce i já jsem si toho všiml. Moc se jí líbily ozdoby, které jsem všude kolem pomáhal rozvěsit, líbila se jí hudba, prostě celý taneční večírek. Stále mi říkala, jak je to všechno báječné, a zeptala se mě, jestli bych jí někdy nepomohl vyzdobit kostel, až budou pořádat jeden z těch jejich společenských dýchánků. Zahuhlal jsem, aby mi zavolala, a přestože jsem to řekl bez zjevného nadšení, Jamie mi poděkovala za to, jak jsem pozorný. Mám-li být upřímný, byl jsem nejméně celou první hodinu zdeptaný, přestože ona si toho asi ani nepovšimla. Jamie musela být doma do jedenácti hodin, tedy o hodinu dřív, než končil večírek. To mi alespoň trochu pomáhalo, abych to vydržel. Jakmile začali hrát, pustili jsme se do tance a ukázalo se, že Jamie je na to, že to byl její vůbec první taneční večer, dost dobrá 38

tanečnice. Nechala se vést a docela ji to šlo. Tancovali jsme spolu asi dvanáct kousků. Pak jsme zamířili ke stolům a dalo by se říct, že jsme spolu vedli docela normální hovor. Samozřejmě, že ho prokládala slovy jako „víra", „radost", a dokonce i „spása" a že mluvila o tom, jak pomáhá v sirotčinci a sbírá na silnici poraněná zvířátka, ale byla tak dokonale šťastná, že jsem jen stěží mohl být příliš dlouho zničený. Nebylo to tedy zprvu tak strašné a opravdu ani horší, než jsem očekával. Všechno se parádně zhatilo, teprve když se objevili Angela a Lew. Objevili se několik minut poté, co jsme přijeli. Lew měl na sobě to stupidní tričko, v rukávu zastrčné camelky a na vlasech nechutnou pomádu. Angela na něm hned od začátku večera visela a tiskla se k němu. Člověk nemusel být génius, aby si uvědomil, že než sem přišla, měla už trochu upito. Měla na sobě opravdu senzační šaty. Její matka pracovala v módním salonu a měla v malíčku nejposlednější módní trendy. Také mi neuniklo, že si Angela osvojila noblesní zvyk zvaný žvýkání. Opravdu tu žvýkačku zpracovávala skoro jako kráva, když přežvykuje svůj žvanec. Starý dobrý Lew řízl punč alkoholem a dalších několik lidí se postupně mírně namazalo. Když na to přišli učitelé, byl už punč skoro všechen pryč a studenti začínali mít známý skelný pohled v očích. Když jsem viděl, jak Angela vyžahla druhou sklenici punče, věděl jsem, že bych na ni měl dávat pozor. I když se na mě vykašlala, nepřál jsem jí nic zlého. Byla první dívkou, které jsem dal opravdovou pusu, a přestože na první pokus o sebe naše zuby narazily tak tvrdě, že se mi až zajiskřilo v očích a doma jsem si pak musel vzít aspirin, ještě pořád jsem k ní něco cítil. Seděl jsem u stolu s Jamie, která mi popisovala bezvadné chvíle strávené v letní škole výuky náboženství. Skoro jsem ji neposlouchal a koutkem oka jsem pozoroval Angelu. Lew si všiml, že se na ni dívám. Jedním vzteklým pohybem popadl Angelu kolem pasu a táhl ji k našemu stolu. Výmluvný pohled, který na mě vrhl, jasně říkal „Ty si mě nepřej". Jistě víte, o čem mluvím. „Civíš na moji holku?" zeptal se mě už celý napružený. ' „Ne."

39

„Jo, civěl na mě," řekla Angela jaksi rozmazaně, takže jí při výslovnosti splývala jednotlivá slova. „Civěl přímo na mě. Je to můj bejvalej kluk. Ten, co jsem ti o něm povídala." Jeho oči se zúžily v malé štěrbiny. Připomnělo mi to Hegberta. Zřejmě působím na mnoho lidí stejně. „Tak to jsi ty," řekl posměšně a ušklíbl se. Musím říct, že nejsem zrovna moc velký rváč. Jediná rvačka, které jsem se kdy zúčastnil, se odehrála ve třetí třídě a měl jsem ji vlastně prohranou už v momentě, kdy jsem se rozbrečel dříve, než mi ten druhý kluk stačil jednu ubalit. Obvykle mi nečinilo potíže, abych se něčeho takového neúčastnil. Byl jsem totiž pasivní a navíc se se mnou nikdo nikdy nezaplétal, když u toho byl Erik. Ale Erik byl teď někde s Margaret. Nejspíš za bariérou, kde sedávali diváci. „Necivěl jsem," řekl jsem konečně, „a nevím, co ti o mně řekla. Pochybuju však, že to byla pravda." Jeho oči se ještě víc zúžily. „Říkáš, že Angela lže?" ušklíbl se. No nazdar. Myslím, že by mi býval na místě jednu vlepil, ale najednou se do toho vložila Jamie. „Neznám tě odněkud?" řekla zvesela a dívala se přímo na něho. Zdá se, že si Jamie někdy nebyla vědomá toho, co se odehrávalo přímo před ní. „Počkej - ano, znám. Pracuješ dole ve městě v autogaráži. Tvůj otec se jmenuje Joe a tvoje babička bydlí na Foster Road, hned u železničního přejezdu." Lew se zatvářil zmateně, jako by se snažil sestavit puzzle z přílišného množství dílků. „Jak to všechno víš? Tak on ti o mně taky povídal?" „Ne. Nebuď hloupej," řekla Jamie a zasmála se sama pro sebe. Jedině Jamie mohla být v podobné chvíli dobře naladěná. „Viděla jsem tvoji fotografii v domě tvé babičky. Šla jsem kolem a ona potřebovala, abych jí pomohla dovnitř s nákupem. Tvoje fotka stála na římse nad krbem." Lew se díval na Jamie, jako by spadla z višně. Jamie se zatím ovívala rukou. „Zrovna jsme si sedli, abychom se z toho tancování trochu vydýchali. Na parketě je skutečně horko.

40

Nechcete si přisednout? Je tu pár volných židlí. Ráda bych slyšela, jak se daří tvé babičce." Vypadala tak šťastně a spokojeně, že Lew nevěděl, co má dělat. Na rozdíl od těch z nás, kteří jsme u ní na podobné věci byli zvyklí, se ještě nikdy s někým jako Jamie nesetkal. Chvíli tam stál a uvažoval, jestli by tomu klukovi s tou holkou, která pomohla jehož babičce, neměl jednu střihnout. Jestli vám to připadá divné a jste z toho na rozpacích, představte si, co to asi dělalo s Lewiho mozkem poškozeným naftou. Nakonec odpochodoval, aniž by na její slova zareagoval, a Angelu odvedl s sebou. Vzhledem k tomu, kolik toho vypila, stejně nejspíš zapomněla, jak to všechno začalo. Dívali jsme se s Jamie za ním, a když byl v bezpečné vzdálenosti od nás, vydechl jsem úlevou. Ani jsem si vlastně neuvědomil, že zadržuji dech. „Díky," zamumlal jsem rozpačitě. Došlo mi, že to byla Jamie Jamie! -, kdo mě zachránil před vážným ublížením na těle. Jamie se na mě udiveně podívala. „Díky za co?" zeptala se. A i když jsem jí to zcela přesně nevysvětlil, vrátila se ke svému povídání o letní výuce náboženství, jako by se vůbec nic nestalo. Tentokrát jsem ji však opravdu poslouchal. Přinejmenším jedním uchem. Bylo to to nejmenší, co jsem mohl udělat. Jak se ukázalo, neviděli jsme toho večera Lewiho a Angelu naposled. Ty dvě sklenice punče Angelu opravdu odrovnaly. Pozvracela celý dámský záchod. Lew, který byl vskutku vtělený džentlmen, odešel hned, jak se Angele začal zvedat žaludek. Tak nějak se vytratil tudy, kudy přišel, a už se neukázal. Jamie, jak už tomu osud chtěl, našla Angelu na toaletě. Z toho, co viděla, bylo zřejmé, že Angele není zrovna nejlíp. Byla tu jen jedna možnost. Umýt ji a odvézt ji domů, než na to přijdou učitelé. Opít se bylo tenkrát opravdu na pováženou. Kdyby ji přistihli, mohla čekat, že jí bude pozastaveno studium, nebo že ji dokonce vyloučí ze školy. Jamie si, zaplať Pánbůh, o nic víc než já nepřála, aby se něco takového stalo. Kdybyste" se mě však zeptali předem, asi bych si myslel pravý opak. Vždyť Angela byla nezletilá a porušovala zákon. Jamie překročila jednu z otcových zásad správného chování. Hegbert odsuzoval porušování zákona a pití. Třebaže se kvůli tomu nedokázal 41

rozhorlit tak, jako když šlo o smilstvo, všichni jsme věděli, že to myslí zatraceně vážně, a měli jsme za to, že Jamie je s ním zajedno. Je možné, že tomu tak i bylo, ale její instinkt pomáhat druhým v tomto případě zřejmě zvítězil. Nejspíš se na Angelu jen podívala a hned ji napadlo „aha, zraněný tvor" nebo něco podobného. Okamžitě se zhostila situace a já jsem odešel vyhledat Erika. Našel jsem ho za bariérou. Souhlasil, že bude hlídat u dveří na záchod. Já a Jamie jsme šli dovnitř, abychom to tam uklidili. Musím říct, že Angela odvedla skvělý kus práce. Zvratky byly všude, jen ne v záchodové míse. Po stěnách, na podlaze, v umyvadle dokonce i na stropě, i když se mě neptejte, jak se jí právě tohle povedlo. A tak jsem lezl po čtyřech a ve svém nejlepším obleku jsem uklízel zvratky na tanečním večírku, který měl být oslavou návratu do školních lavic. Dělal jsem zkrátka přesně to, čemu jsem se chtěl hned v první řadě vyhnout. Jamie, se kterou jsem na večírek přišel, také lezla po čtyřech a dělala totéž. Úplně jsem slyšel Careyho, jak se někde v dálce směje tím svým šíleným pisklavým smíchem. Nakonec jsme se vyplížili ven zadními dveřmi tělocvičny. Angelu jsme drželi mezi sebou, aby neupadla. Pořád se ptala, kde je Lew, ale Jamie jí řekla, aby si s tím netrápila hlavu. Skutečně to tím svým konejšivým hlasem s Angelou uměla, i když Angela byla tak mimo, že pochybuji o tom, zda vůbec věděla, kdo na ni mluví. Posadili jsme ji na zadní sedadlo mého auta, kde téměř okamžitě odpadla, i když až poté, co se ještě jednou pozvracela na podlahu. Byl to tak příšerný puch, že jsme museli stáhnout okénka, aby se nám nezvedal žaludek. Jízda k domu, kde Angela bydlela, se zdála být neskutečně dlouhá. Dveře přišla otevřít její matka. Jen se na svoji dceru podívala a vtáhla ji dovnitř, aniž by nám poděkovala. Myslím, že se styděla, a my jsme stejně neměli moc co říct. Situace mluvila sama za sebe. Poté, co jsme Angelu odvezli domů, bylo tři čtvrtě na jedenáct, a tak jsme jeli rovnou k Jamie. Když jsme tam dojeli, opravdu jsem si dělal starosti kvůli tomu, jak vypadala a jak páchla. Tiše jsem se v duchu pomodlil a doufal jsem, že Hegbert už bude spát. Vůbec jsem si nepřál, abych mu to všechno musel vysvětlovat. Nejspíš by asi věřil tomu, co říká Jamie, kdyby mu o tom pověděla, ale měl jsem tísnivý pocit, že by si i tak našel způsob, jak z toho vinit mě. 42

Dovedl jsem Jamie ke dveřím. Stáli jsme spolu pod světlem venku na verandě. Jamie si zkřížila ruce na prsou a pousmála se. Vypadala, jako by se právě vrátila z večerní procházky, na které přemítala o krásách tohoto světa. „Prosím tě, neříkej o tom tátovi," žadonil jsem. „Nic mu neřeknu," odpověděla. Stále se ještě usmívala, když se konečně otočila ke mně. „Dnes večer jsem se dobře bavila. Děkuji ti, že jsi mě na ten večírek pozval." Stála tam Špinavá od zvratků a přitom mi děkovala za hezký večer. Jamie Sullivanová někdy opravdu dokázala kluka dohnat k šílenství.

Kapitola 4 Během následujících dvou týdnů po večírku se můj život vrátil do celkem normálních kolejí. Otec byl už opět ve Washingtonu, D.C., takže doma teď byla větší zábava. Hlavně proto, že jsem se zase mohl vykrást oknem ven a zamířit na hřbitov, místo mých nočních výprav. Nevím, proč nás právě hřbitov tak přitahoval. Možná, že to nějak souviselo s náhrobky, protože pokud šlo o ně, musím říct, že se na nich dost pohodlně sedělo. Obvykle jsme sedávali na malé parcele, kde byla asi před sto lety pohřbena rodina Prestonových. Bylo tu osm náhrobků uspořádaných do kruhu, takže jsme si mezi sebou snadno mohli podávat vařené buráky. Jednou jsme se s kamarády rozhodli, že vypátráme všechno, co se nám podaří dovědět o Prestonově rodině. Šli jsme tedy do knihovny, abychom zjistili, jestli o Prestonových existují nějaké záznamy. Chci tím říct, že jestliže už člověk sedává na něčím náhrobku, měl by o nebožtíkovi pod ním něco vědět. Nemám pravdu? 43

Ukázalo se, že v historických záznamech toho o rodině Prestonových moc není, i když jsme přece jen narazili na jednu drobnou zajímavou informaci. Henry Preston, otec rodiny, byl - ať už tomu budete věřit nebo ne jednoruký dřevorubec. Pravděpodobně dokázal porazit strom právě tak rychle jako kterýkoliv jiný dřevorubec s oběma pažemi. Představa jednorukého dřevorubce je už sama o sobě dost sugestivní, takže jsme o něm hodně mluvili. Přemýšleli jsme, co jiného mohl dělat pouze s jednou rukou, a trávili jsme dlouhé hodiny debatami o tom, jak rychle mohl házet baseballovým míčem, nebo jsme se dohadovali, jestli mohl či nemohl přeplavat vodní kanál z jednoho břehu na druhý. Musím připustit, že naše debaty nebyly intelektuálně zrovna moc na výši, ale i tak jsem se dobře bavil. Jednoho sobotního večera jsem tedy byl s Erikem a několika dalšími kamarády na hřbitově. Zrovna jsme pojídali vařené buráky a mluvili o Henrym Prestonovi, když se mě Erik zeptal, jaké to bylo mít „rande" s Jamie Sullivanovou. Od večírku jsme se moc neviděli, protože ragbyová sezona už byla v plném proudu. Hrály se rozhodující zápasy a Erik byl posledních několik víkendů s týmem mimo město. „Bylo to oukej," řekl jsem a pokrčil přitom rameny, abych mu dal najevo, že mi to je celkem volné. Erik mě žertem dloubl loktem do žeber a já jsem zaskučel. Vážil nejméně o patnáct kilo víc než já. ,.Políbils ji na dobrou noc?" „Ne." Když jsem to řekl, dal si z plechovky dlouhý doušek Budweiseru. Nevím, jak to dělal, ale vždy si bez problému koupil pivo. Bylo to divné, protože každý ve městě věděl, kolik mu je let. Otřel si ústa hřbetem ruky a vrhl na mne postranní pohled. „Člověk by si myslel, žes jí poté, co ti pomohla uklidit ten záchod, dal přinejmenším pusu na dobrou noc." „No vidíš. A neudělal jsem to." „Pokusil ses o to aspoň?" „Ne." „Proč ne?" „Protože je jiná než ostatní," řekl jsem, a přestože jsme všichni věděli, že to je pravda, přece jen to znělo, jako bych ji hájil, Erik se držel svého jako klíště. „Myslím, že se ti líbí," řekl. 44

„To jsou kecy," ohradil jsem se a on mě plácl rukou po zádech tak silně, že mi málem vyrazil dech. Trávit čas v Erikově společnosti mělo obvykle za následek, že jsem druhý den měl pár modřin. „Jo, možná že to jsou kecy," řekl a přitom na mě mrkl, „ale ty jsi do Jamie Sullivanové pěkně udělanej." Věděl jsem, že se pohybujeme na nebezpečné půdě. „Jen jsem ji využíval k tomu, abych zapůsobil na Margaret," řekl jsem. „A podle všech těch milostnejch psaníček, který mi v poslední době posílá, mám za to, že to zabralo." Erik se hlasitě zasmál a znovu mě plácl po zádech. „Ty a Margaret - to je teda opravdu gól..." Věděl jsem, že jsem právě vyvázl z nebezpečné situace, a značně se mi ulevilo, když se rozhovor stočil jinam. Občas jsem se do něho zapojil, ale v podstatě jsem neposlouchal, co říkali. Místo toho jsem stále slyšel ten tichý vnitřní hlas, který mě nutil přemýšlet o tom, co Erik řekl. Jamie byla pravděpodobně ta nejlepší partnerka, s jakou jsem ten večer mohl být, zvláště když vezmu v úvahu, jak to všechno dopadlo. Jen málo dívek - ale co to, k čertu, povídám, jen málo lidí, zkrátka by udělalo to, co ona. To, že byla dobrá, však zároveň neznamenalo, že se mi líbila. Od toho večírku jsem s ní vůbec nemluvil. Vídali jsme se sice na hodinách dramatu, ale jen zřídka jsme spolu prohodili pár slov. Říkal jsem si, že kdyby se mi aspoň trochu líbila, určitě bych s ní chtěl mluvit. Kdyby se mi líbila, nabídl bych se, že ji doprovodím domů. Kdyby se mi líbila, chtěl bych ji vzít k Cecilovi na hranolky a na kolu. Nic z toho jsem však udělat nechtěl. Opravdu ne. Podle mého názoru jsem si už vytrpěl dost. Druhý den byla neděle. Seděl jsem ve svém pokoji a pracoval na přihlášce na státní univerzitu. Kromě kopií vysvědčení ze střední školy a kromě dalších osobních údajů vyžadovali od uchazečů pět esejů na obvyklé náměty. Kdybyste se mohli setkat s jednou historickou osobností, která by to byla a proč? Napište, co vás v životě nejvýznamněji ovlivnilo a proč si to myslíte? Jaký by měl být váš vzor a proč? Takové otázky se daly dost dobře předvídat - náš učitel angličtiny nám řekl, co můžeme očekávat - a na několika

45

variantách jsem už pracoval, když jsme je ve škole dostali za domácí úkol. Angličtina mi šla pravděpodobně nejlíp. Od chvíle, co jsem začal chodit do školy, jsem z ní nikdy nedostal nic jiného než jedničku a byl jsem rád, že se u přihlášek na univerzitu kladl důraz na psaní. Kdyby to byla matematika, asi bych měl potíže, zvláště kdyby součástí testů byly otázky z algebry typu: Dva vlaky vyjeli hodinu po sobě v opačném směru rychlostí šedesáti kilometrů za hodinu, atd. Ne, že bych v matematice nebyl dobrý. Obvykle jsem dostal přinejmenším trojku, ale nebylo to samo sebou, jestli víte, co tím mám na mysli. Psal jsem tedy zrovna jeden z těch esejů, když zazvonil telefon. Jediný telefon, který jsme měli, byl v kuchyni. Musel jsem tedy utíkat dolů, abych zvedl sluchátko. Oddechoval jsem tak hlasitě, že jsem nemohl dost dobře rozpoznat, kdo volá, i když to znělo jako Angelin hlas. Hned jsem se sám pro sebe usmál. I když se tak strašně pozvracela a já to po ní musel uklidit, byla s ní většinou docela legrace. A ty její šaty vypadaly opravdu senzačně, alespoň ze začátku. Napadlo mě, že mi asi volá proto, aby mi poděkovala nebo dokonce navrhla, abychom si spolu zašli na sendvič s grilovaným masem a hranolky nebo tak něco. „Landone?" „Jé, ahoj," řekl jsem tak, aby to nevypadalo moc nadšeně. „Co se děje?" Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Jak se máš?" Teprve tehdy jsem si náhle uvědomil, že nemluvím s Angelou. Byla to Jamie a já jsem div neupustil sluchátko. Nemohu říct, že jsem měl radost, že mi volá. Na vteřinu jsem se zamyslel, kdo jí asi dal moje telefonní číslo, než jsem si uvědomil, že bylo nejspíš uvedeno v záznamech v kostele. „Landone?" „Dobře," vyhrkl jsem konečně, stále ještě v šoku. „Máš hodně práce?" zeptala se. „Docela jo." „Ách ... aha řekla do ztracena. Na jejím konci opět nastalo ticho. „Proč mi voláš?" zeptal jsem se. Trvalo jí několik vteřin, než to ze sebe dostala. 46

„No... jen jsem se chtěla zeptat, jestli by ses dnes později odpoledne nemohl zastavit u mě." „Zastavit?" „Ano. U mě doma." „U tebe doma?" už jsem se dokonce ani nesnažil zakrýt rostoucí překvapení v mém hlase. Jamie to ignorovala a pokračovala. „O něčem bych s tebou chtěla mluvit. Nežádala bych tě o to, kdyby to nebylo důležité." „Nemůžeš mi to říct po telefonu?" „Raději ne." „No, budu celé odpoledne pracovat na esejích, které musím připojit k přihlášce na univerzitu," řekl jsem ve snaze nějak se tomu vyhnout. „Ach, tak... no... jak už jsem řekl:} je to moc důležité, ale snad si s tebou budu moct promluvit v pondělí ve škole..." Náhle jsem si uvědomil, že se z toho nevykroutím a že tak či onak s ní o tom stejně budu muset promluvit. Můj mozek začal pracovat jako hodiny. Přemítal jsem o různých možnostech a snažil se rozhodnout, kterou z nich zvolit - mám s ní mluvit tam, kde nás u toho všichni moji kamarádi uvidí nebo u ní doma? Třebaže ani jedna z těch možností nebyla zvlášť dobrá, jakýsi vnitřní hlas mi připomínal, že mi pomohla, když jsem to opravdu potřeboval, a že to nejmenší, co pro ni můžu udělat, je vyslechnout, co má na srdci. Možná, že jsem nespolehlivý, ale jsem slušný nespolehlivý, to mi můžete věřit. To ovšem neznamenalo, že všichni ostatní o tom musí vědět. „Ne," řekl jsem, „dnes je to v pořádku..." Dohodli jsme se, že se sejdeme v pět. Zbytek odpoledne se vlekl, jako když při čínském způsobu mučení odkapávají kapky vody. Odešel jsem z domu o dvacet minut dříve, abych měl dost času dostat se k ní. Náš dům stál poblíž nábřeží, v historické části města, jen několik čísel od místa, kde kdysi bydlel Černovous. Byl obrácený směrem k břehům vodního kanálu. Jamie bydlela na druhém konci města, za železniční tratí. Zhruba mi to tedy mělo trvat právě těch dvacet minut, abych se k ní dostal.

47

Byl listopad a konečně se začalo ochlazovat. Právě to se mi na životě v Beaufortu opravdu líbilo. Jara a podzimy tu prakticky nikdy nekončily. V létě bývalo někdy horko a v zimě tak jednou za šest let sněžilo. Také mohla přijít studená vlna, která v lednu trvala přibližně týden, ale po většinu času tu člověk potřeboval jen lehké sako na zimu. Dnes byl jeden z těch perfektních dní - venku bylo příjemně teplo a na obloze ani mráček. Dorazil jsem k Jamie přesně načas a zaklepal jsem na dveře. Přišla mi otevřít Jamie. Rychlý pohled dovnitř mi prozradil, že Hegbert není doma. Nebylo zase tak teplo, abychom si dali sladký čaj nebo limonádu. Opět jsme seděli na verandě, ale tentokrát bez pití. Slunce se začínalo schylovat k západu a na ulici nebylo ani živáčka. Tentokrát jsem si nemusel posouvat židli. Od té doby, co jsem tu seděl naposled, s ní nikdo nepohnul. „Děkuju ti, že jsi přišel, Landone," řekla. „Vím, že máš múc práce, ale vážím si toho, že sis na mě udělal čas." „Co je tedy tak důležitého?" zeptal jsem se. Chtěl jsem to mít co nejrychleji z krku. Jak tam tak se mnou seděla, vypadala poprvé, co jsem ji znal, nervózně. Neustále dávala ruce k sobě a zase je rozpojovala. „Chtěla jsem tě požádat o laskavost," řekla vážně. „O laskavost?" Přikývla. Nejprve jsem si myslel, že se mě chystá požádat, abych jí pomohl s výzdobou kostela, jak se o tom zmínila na večírku, nebo že ode mě snad potřebuje, abych si od matky půjčil auto a zavezl nějaké věci dětem do sirotčince. Jamie neměla řidičský průkaz a Hegbert svoje auto stejně pořád potřeboval, protože tu vždycky byl nějaký pohřeb či něco jiného, čeho se musel zúčastnit a kam musel jet. Přesto jí trvalo několik vteřin, než ta slova vyřkla. Povzdechla a opět dala ruce k sobě. „Ráda bych se tě zeptala, jestli by ti nevadilo hrát ve školní hře Torna Thorntona." Jak už jsem dříve řekl, Tom Thornton byl ten muž, co pátrá po hudební skříňce pro svoji dcerku, ten, co potká anděla. Nepočítám-li anděla, byla to ta nejdůležitější role ve hře. 48

„No... já nevím," řekl jsem zmateně. „Myslel jsem, že Torna bude hrát Eddie Jones. Tak nám to řekla slečna Garberová." Eddie Jones se mimochodem hodně podobal Careymu Dennisonovi. Byl hrozně hubený a jeho obličej byl posetý uhry. Když s někým mluvil, obvykle u toho mhouřil oči. Měl nervový tik a kdykoliv začal být nervózní, mhoural. Dělal to prakticky pořád. Nejspíš by to dopadlo tak, že by ze sebe sypal slova své role jako nějaký psychotický slepec, kterého postavili před dav lidí. Naneštěstí ještě i koktal a trvalo mu dlouho, než vůbec něco řekl. Slečna Garberová mu tu roli dala proto, že byl jediný, kdo se nabídl, že ji bude hrát. I tak však bylo jasné, že nechtěla, aby ji hrál. Učitelé byli také lidi, ale neměla moc na vybranou, protože nikdo jiný neprojevil zájem. „Slečna Garberová to tak přesně neřekla. Řekla jen, že Eddie tu roli může dostat, pokud na ni nikdo jiný nebude dělat zkoušku." „Nemohl by to místo mě hrát někdo jiný?" Ale nikdo jiný tu opravdu nebyl a já jsem to věděl. Vzhledem k Hegbertovu požadavku, aby hráli jen žáci posledních ročníků, byla toho roku hra lidově řečeno v loji. Do posledního ročníku chodilo asi padesát chlapců. Dvaadvacet z nich bylo v ragbyovém týmu, a protože tento tým se ještě pořád ucházel o titul šampióna státu Severní Karolína, neměl by nikdo z těchto chlapců čas chodit na zkoušky. Ze zbylých přibližně třiceti studentů více než polovina hrála ve školní kapele. I tito studenti museli po vyučování chodit cvičit. Rychle jsem si spočítal, že zbýval asi tak tucet lidí, kteří by tu roli případně mohli hrát. Aby bylo jasno, vůbec jsem v té hře nechtěl účinkovat. A ne jenom proto, že jsem si postupně uvědomil, že drama je skoro tím nejnudnějším předmětem na světě. Šlo o to, že jsem už Jamie vzal na večírek, a když jsem si uvědomil, že bude hrát anděla, nemohl jsem prostě unést pomyšlení, že bych s ni skoro celý příští měsíc musel trávit všechna odpoledne. To, že mě s ní viděli jednou, bylo už i tak dost špatné..., ale aby mě s ní viděli každý den? Co by tomu moji kamarádi řekli? Bylo mi ale jasné, že pro ni to bylo opravdu důležité. Svědčila o tom už sama skutečnost, že mě o to požádala. Jamie nikdy nikoho 49

nežádala o laskavost. Myslím, že ve skrytu duše tak nějak věděla, že kvůli tomu, kým byla, by jí nikdo nikdy žádnou laskavost neprokázal. Když jsem si to uvědomil, bylo mi z toho smutno. „A co Jeff Banger? Ten by tu roli třeba vzal," navrhl jsem. Jamie zavrtěla hlavou. „Nemůže. Jeho otec je nemocný a on musí po škole pracovat v obchodě, dokud se otec zase nepostaví na nohy." „A co Darren Woods?" „Ten minulý týden uklouzl ve člunu. Zlomil si ruku a má ji v sádře." „Opravdu? To jsem nevěděl," řekl jsem schválně, ale Jamie věděla, co dělám. „Modlila jsem se kvůli tomu, Landone," řekla prostě a opět si povzdechla. „Opravdu bych si přála, aby ta hra byla letos výjimečná. Ne kvůli mně, ale kvůli mému otci. Chci, aby to bylo to nejlepší nastudování, jaké tu kdy bylo. Vím, jak moc to pro něho bude znamenat, až mě uvidí hrát anděla, protože mu ta hra připomíná moji matku..." Na chvíli se odmlčela, aby uspořádala svoje myšlenky. „Bylo by hrozné, kdyby ta hra letos neměla úspěch. Zvláště proto, že v ní hraju." Znovu se na chvíli odmlčela. Pak pokračovala a její hlas nabýval stále většího citového zabarvení. „Vím, že by se Eddie snažil podat ten nejlepší výkon. Opravdu to vím. A nestydím se s ním v té hře hrát. Opravdu ne. Je vlastně moc milý, ale řekl mi, že má pochybnosti o tom, jestli by vůbec měl hrát. Spolužáci dokážou být někdy tak... tak... krutí a já nechci, aby se to Eddieho dotklo. Ale..." Zhluboka se nadechla. „Ale hlavním důvodem, proč tě o to žádám, je můj otec. Je to tak dobrý člověk, Landone. Kdyby si lidé dělali legraci z jeho vzpomínky na moji matku - až budu vystupovat v roli..., víš, zlomilo by mi to srdce. A kdybych hrála s Eddiem..., víš, co by ostatní říkali." Přikývl jsem s pevně sevřenými rty, protože jsem věděl, že bych byl jedním z těch ostatních, o kterých mluvila. Vlastně jsem jím už byl. Jamie a Eddie - přezdívali jsme jim dynamické duo hned od chvíle, kdy nám slečna Garberová oznámila, že ty role budou hrát oni dva. Skutečnost, že jsem to byl já, kdo s tou přezdívkou přišel, měla

50

za následek, že jsem se teď cítil hrozně, divže se mi nedělalo špatně od žaludku. Trochu se na židli napřímila a smutně se na mě podívala, jako by už předem věděla, že řeknu ne. Myslím, že nevěděla, jak jsem se cítil. Mluvila dál. „Vím, že naléhavé výzvy jsou vždycky součástí Božího plánu, ale nechci věřit tomu, že je Bůh krutý. Zvláště ne k někomu, jako je můj otec. Zasvěcuje svůj život Bohu, dělá něco pro obec. Ztratil už ženu a musel mě vychovat úplně sám. A já ho za to mám tak strašně ráda. Jamie se odvrátila, ale všiml jsem si slz v jejích očích. Bylo to poprvé, co jsem ji viděl plakat. Myslím, že i mně se tak trochu chtělo brečet. „Nežádám tě, abys to udělal pro mě," řekla tiše, „to opravdu ne. A jestli odmítneš, budu se za tebe i tak modlit. Slibuju. Kdybys však chtěl udělat něco dobrého pro skvělého člověka, který pro mě tolik znamená ... Budeš o tom aspoň přemýšlet?" Její oči byly jako oči kokršpaněla, který právě udělal na koberci loužičku. Pohlédl jsem dolů na svoje nohy. „Nemusím o tom přemýšlet," řekl jsem konečně. „Udělám to." Měl jsem snad na vybranou?

Kapitola 5 Příští den jsem' si promluvil se slečnou Garberovou, ta mě v té roli zkusila a dostal jsem ji. Eddieho to, jen tak mimochodem, vůbec nerozladilo. Bylo zřejmé, že se mu naopak vlastně ulevilo. Když se ho slečna Garberová zeptala, jestli je ochotný přenechat mi roli Torna Thorntona, napětí patrné v jeho tváři se hned jaksi vytratilo a jedno jeho přimhouřené oko se opět otevřelo. „A-a-ano, a-aabsolutně," vykoktal ze sebe. „J-j-já to ch-ch-chápu." Trvalo mu deset vteřin, než ta slova ze sebe dostal. Za jeho velkorysost mu slečna Garberová přidělila roli tuláka. Věděli jsme, že v ní docela dobře obstojí. Ten tulák byl totiž dočista němý, ale anděl vždy věděl, co si myslí. V jednom místě hry musí němému tulákovi říct, že Bůh nad ním bude pořád bdít, protože se 51

stará zvláště o chudé a ušlápnuté. Pro diváky to bylo jedno z nenápadných upozornění, že anděl byl seslán z nebe. Jak už jsem říkal, Hěgbert chtěl, aby všem bylo zcela jasné, kdo tu nabízí vykoupení a spásu. V žádném případě to nemělo být pár třaslavých duchů, kteří se zčistajasna objevili jen tak odnikud. Příští týden jsme začali zkoušet. Zkoušelo se ve třídě, protože divadlo nám nehodlalo dát k dispozici svoje prostory, dokud z představení nevychytáme „všechny drobné mouchy". Těmi mouchami mám na mysli náš sklon náhodně padat přes kulisy. Asi tak před patnácti lety je totiž vyrobil Toby Bush, jeden příležitostně najímaný všeuměl, který v minulosti pro divadlo už na několika projektech pracoval. Najímali si ho příležitostně, protože celý den popíjel při práci pivo a asi tak kolem druhé hodiny už měl opravdu přebráno. Podle mě už na práci pořádně ani neviděl. Nejméně jednou za den se totiž nechtěně praštil kladivem přes prsty. Kdykoliv se tak stalo, hodil kladivo na zem, skákal nahoru dolů, držel se přitom za prsty a proklínal všechny, od vlastní matky až po ďábla. Když se konečně uklidnil, dal si další pivo, aby zmírnil svoji bolest, a teprve pak se znovu pustil do práce. Kotníky na jeho rukou byly jako vlašské ořechy. Měl je za všechna ta léta, co se do nich bouchal, trvale nateklé a nikdo ho nebyl ochoten zaměstnat nastálo. Hegbert ho najal jedině proto, že byl v celém městě zdaleka nejlevnější. Hegbert mu ale nedovolil, aby pil nebo klel a Toby opravdu nevěděl, jak v takovém přísném prostředí pracovat. Výsledkem bylo, že odvedl poněkud lajdáckou práci, i když to na první pohled nebylo hned znát. Po několika letech se kulisy začaly rozpadat a Hegbert si sám vzal na starost, aby všechno drželo pohromadě. Zatímco při listování v bibli byl zručný, při zatloukání hřebíků tomu už tak nebylo. A tak z kulis odevšad čouhaly zohýbané rezavé hřebíky. Prorážely překližku na tolika místech, že jsme museli být opatrní a dávat si pozor, abychom chodili přesně tudy, kudy jsme měli chodit. Když jsme do kulis narazili tam, kde jsme neměli, zranili jsme se nebo kulisy spadly na zem a nadělaly v prknech po celém jevišti drobné dírky. Po několika letech musela být podlaha vyměněná a divadlo, které Hegbertovi nemohlo zrovna přibouchnout dveře, s ním uzavřelo dohodu, že v budoucnu bude opatrnější. To znamenalo, že 52

jsme museli zkoušet ve třídě, dokud jsme nevychytali všechny ty „drobné mouchy". Hegbert se v nastudování hry naštěstí neangažoval, protože jako pastor měl spoustu povinností a starostí s poskytováním duchovní útěchy. Ten úkol připadl slečně Garberové a první, co nám řekla, bylo, abychom se svoje role co možná nejrychleji naučili nazpaměť. Tentokrát jsme neměli na zkoušení tolik času jako obvykle, protože svátek Díkůvzdání připadl na poslední možný den v listopadu a Hegbert nechtěl, aby se hra hrála příliš těsně před Vánocemi a nenarušila tím jejich „pravý význam". Zbývaly nám tedy pouhé tři týdny na to, abychom hru dobře nazkoušeli, což bylo o týden méně, než jindy. Zkoušky začínaly ve tři odpoledne a Jamie uměla svoji roli hned první den, což nás ani tak nepřekvapilo. Překvapivé bylo to, že znala nazpaměť celou moji roli, a dokonce i role všech ostatních. Zkoušeli jsme nějaký výstup a ona mluvila, aniž by potřebovala scénář, zatímco já se díval na štos stránek, které ležely přede mnou a snažil se přijít na to, co mám říct dál. Kdykoliv jsem vzhlédl, celá tak nějak zářila, jako by čekala, že uvidí hořící keř či co. Jediná role, kterou jsem znal, byla role němého tuláka. Alespoň první den tomu tak skutečně bylo a přinejmenším v tomto ohledu jsem Eddiemu najednou strašně záviděl. Čekalo mě hodně práce, se kterou jsem nepočítal, když jsem si za volitelný předmět vybral drama. Pocit velkorysosti, který jsem měl, když jsem se rozhodl ve hře hrát, vyprchal hned druhý den zkoušek. I když jsem věděl, že dělám „správnou věc", moji kamarádi tomu vůbec nerozuměli a utahovali si ze mě hned, jak na to přišli. „Co že to děláš?" ptal se mě Erik, když se o tom dověděl. „Ty v té hře hraješ s Jamie Sullivanovou? Zbláznil ses nebo jsi prostě tak blbej?" Zamumlal jsem, že pro to mám dobrý důvod, ale on toho nenechal a všem roztroubil, že jsem se do Jamie zabouchl. Samozřejmě jsem to popřel, což je ještě víc ujistilo v tom, že to bude pravda. Smáli se mi ještě víc a na potkání to šířili dál. Začaly se povídat stále větší nesmysly - kolem oběda jsem už slyšel od Sally, že uvažuji o zásnubách. Myslím si ale, že Sally prostě žárlila. Už několik let do mě byla zamilovaná a naše city mohly být vzájemné, kdyby nebylo toho, že měla skleněné oko. Bylo to něco, co jsem prostě nebyl s to přehlédnout. Její nepravé oko mi 53

připomínalo cosi, co člověk mohl vidět v hlavě vycpané sovy v nějakém ošuntělém bazaru. Upřímně řečeno mi z toho běhal mráz po zádech. Myslím, že právě tehdy jsem Jamie začal opět nesnášet. Vím, že to nebyla její vina, ale byl jsem to já, kdo to schytával kvůli Hegbertovi, který se ten večer, co jsem šel s Jamie na večírek, zrovna nepřetrhl, abych se cítil jako vítaný host. Několik dalších dní jsem ve třídě koktal svoje repliky, aniž bych se je snažil naučit, a příležitostně jsem prohodil nějaký ten vtip, kterému se kromě Jamie a slečny Garberové všichni smáli. Po zkoušce jsem se ubíral domů, abych tu hru pustil z hlavy. Dokonce jsem se ani nenamáhal vzít do ruky text. Místo toho jsem s kamarády žertoval o Jamieině podivném chování a vyprávěl jsem jim pohádky o tom, jak mě slečna Garberová k tomu všemu vlastně donutila. Jamie však neměla v úmyslu nechat mě ze všechno jen tak snadno vyváznout. Ne. Ťala rovnou do živého a citelně se dotkla mého starého známého já. Asi týden poté, co jsme začali zkoušet, jsem byl v sobotu večer, hned po beaufortském státním šampionátu v ragby v pořadí už třetím, s Erikem venku. Postávali jsme na nábřeží před Cecilovou restaurací, pojídali hranolky a pozorovali lidi, kteří se kolem projížděli v autech. Najednou jsem uviděl jít po ulici Jamie. Byla od nás ještě nějakých sto metrů. Otáčela hlavou ze strany na stranu, už zase měla na sobě ten starý hnědý svetr a v ruce držela bibli. Muselo být asi tak devět hodin, v jejím případě tedy už pozdě, aby byla venku. Ještě podivnější však bylo vidět ji v této části města. Obrátil jsem se k ní zády a povytáhl jsem si límec u bundy, ale dokonce i Margaret, která měla v hlavě místo mozku piliny, byla dost chytrá na to, aby jí došlo, koho to tu vidí. „Landone, je tady tvoje slečna." „Není to moje slečna," řekl jsem. „Žádnou slečnu nemám." „Tak tedy tvoje snoubenka." Myslím, že už taky mluvila se Sally. „Nejsem zasnoubený," řekl jsem. „A nech už toho."

54

Podíval jsem se přes rameno, abych zjistil, jestli si mě Jamie všimla. Myslím, že ano. Šla přímo k nám. Předstíral jsem, že o tom nevím. „Už jde," řekla Margaret a uchichtla se. „Já vím," řekl jsem. Za pár vteřin to řekla znovu. „Ale ona už jde." Měla postřeh. Už jsem vám říkal, že jí to pálilo. „Já vím," procedil jsem skrz zuby. Kdyby neměla tak pěkné nohy, mohla člověka dohnat k šílenství skoro jako Jamie. Znovu jsem se rozhlédl. Tentokrát Jamie věděla, že jsem ji viděl. Usmála se a zamávala na mě. Odvrátil jsem se. Za okamžik stála přímo vedle mě. „Ahoj, Landone," řekla mi, aniž by vzala na vědomí moje neslušné pohrdavé chování. „Ahoj, Eriku, Margaret..." Obešla naši skupinku. Každý tak nějak zahučel svoje „ahoj" a snažil se necivět na její bibli. Erik držel v ruce plechovku piva a schoval ji za záda, aby ji neviděla. Když mu byla nablízku, dokázala na něho působit tak, že se cítil provinile. Jednu dobu byli sousedé a jejích řečí se dost naposlouchal. Za jejími zády ji nazýval „spásnou paní", čímž neskrytě naznačoval spojitost s Armádou spásy. „Určitě by byla brigádním generálem," říkával s oblibou. Něco docela jiného však bylo, když stála přímo před ním. Myslel si o ní, že má velké slovo u Boha a nechtěl u ní upadnout v nemilost. „Jak se máš, Eriku? V poslední době tě dost málo vidím." Řekla to, jako by s ním ještě pořád byla v každodenním styku. Erik přenesl váhu z jedné nohy na druhou a zadíval se na svoje boty. Hrál ten provinilý pohled dokonale. „V poslední době nechodím do kostela," řekl. Jamie se usmála svým typicky zářivým úsměvem. „No, myslím, že to je v pořádku, pokud se z toho nestane zvyk nebo tak něco." „Nestane." Musím říct, že jsem už slyšel o zpovědi a o tom, jak katolíci sedí za mřížkou a poslušně se svému knězi zpovídají ze všech svých hříchů. Právě tak se Erik choval, když stál vedle Jamie. Na okamžik jsem si myslel, že ji začne oslovovat „madam". 55

„Dáš si pivo?" zeptala se jí Margaret. Myslím, že se snažila být zábavná, ale nikdo se nezasmál. Jamie si položila ruku na hlavu a jemně si zatahala za uzel vlasů. „Ach ... ne, opravdu ne ... ale i tak děkuju." Dívala se přímo na mě. Tvářila se tak mile, že jsem hned věděl, že jsem v bryndě. Domníval jsem se, že mě požádá, abychom spolu poodešli někam stranou, což by, upřímně řečeno, bývalo dopadlo lip, ale myslím, že to nebylo součástí jejího plánu. „Musím říct, že ti to tento týden na zkouškách opravdu šlo," řekla mi. „Vím, že ses musel naučit hodně dlouhý text, ale jsem přesvědčená, že ho opravdu brzy zvládneš celý. Chtěla jsem ti jen poděkovat za to, že ses mi tak ochotně nabídl pomoct. Jsi opravdový džentlmen." „Díky," řekl jsem a cítil jsem, jak mi v žaludku začíná cosi tlačit. Snažil jsem se být klidný, ale všichni moji kamarádi se dívali přímo na mě. Náhle asi pochybovali o tom, jestli jsem jim řekl pravdu, když jsem tvrdil, že mi slečna Garberová tu roli vnutila a tak. Doufal jsem, že si to nedali do spojitosti. „Tvoji kamarádi by na tebe měli být pyšní," dodala Jamie a tím všechny jejich pochybnosti potvrdila. „Však my jsme," chytil se toho lačně Erik. „Jsme na něho velice pyšní. Je to dobrej kluk, tenhle Landon. Ochotně všem pomáhá a vůbec." Ach, ne. Jamie se na něho usmála a pak se znovu obrátila ke mně, jako vždy veselá a v dobré náladě. „Také jsem ti chtěla říct, že kdybys potřeboval s něčím pomoct, můžeš kdykoliv zajít. Můžeme si jako minule sednout na verandu. Kdybys chtěl, mohli bychom si tvůj text projít." Viděl jsem, jak Erik formuje ústy slova , jako minule" a dívá se přitom na Margaret. Opravdu se to nevyvíjelo ani trochu dobře. Teď už jsem měl v žaludku hroudu velkou jako kuželková koule Paula Bunyana. „To je v pořádku," zahuhlal jsem a přitom jsem přemítal, jak bych se z toho vykroutil. „Můžu se ho naučit doma."

56

„No, někdy pomůže, když text čte někdo s tebou, Landone," navrhl Erik. Už jsem vám říkal, že mě někdy uměl potrápit, přestože to byl můj kamarád. „Ne. Opravdu ne," řekl jsem mu. „Naučím se ten text sám." „Možná," řekl Erik s úsměvem, „že byste si tu hru měli oba zkusit před sirotky, až se v ní budete cítit víc doma. Něco jako generální zkouška, chápeš? Jistě by ji strašně rádi viděli." Při zmínce o sirotcích bylo zcela zjevně vidět, jak se Jamie začala v hlavě točit kolečka. Všichni věděli, na co vždy určitě zareaguje. „Myslíš?" zeptala se. Erik vážně přikývl. „Jsem si tím jistej. Landon na to přišel první, ale vím, že kdybych byl sirotek, strašně by se mi to líbilo, i kdyby to nebylo tak docela jako v divadle." „Mně taky," přizvukovala Margaret. Když jsem je tak poslouchal, musel jsem myslet na scénu z Julia Césara, ve které Brutus bodne Césara do zad. Et tu, Eric? „Byl to Landonúv nápad?" zeptala se a svraštila přitom obočí. Podívala se na mě a bylo mi jasné, že o tom ještě rozjímá. Ale Erik mě nehodlal nechat jen tak na pokoji. Teď když mě měl na háčku a já se plácal jako ryba na souši, mu už nezbývalo nic jiného, než mě dorazit. „Že bys to rád udělal, Landone?" zeptal se mě. „Mám na mysli ty sirotky. Rád bys jim pomáhal, ne?" Na tohle člověk sotva mohl říct ne. „Asi jo," řekl jsem tiše a zíral jsem na svého nejlepšího kamaráda. Erik, přestože chodil na doučování, by byl určitě skvělým šachistou. „Tak dobře. Je to dohodnutý. Jestli s tím ovšem souhlasíš, Jamie." Usmál se tak sladce, že by tím úsměvem mohl osladit polovinu veškeré koly, která se prodávala v našem obvodu. „No... ano. Myslím, že o tom budu muset promluvit se slečnou Garberovou a s ředitelem sirotčince. Když řeknou, že s tím souhlasí, myslím, že by to mohl být dobrý nápad." Nejlepší na tom bylo, že člověk viděl, že z toho má opravdu radost. Mat. 57

Příští den jsem strávil čtrnáct hodin nad textem. Učil jsem se ho nazpaměť, proklínal u toho svoje kamarády a přemítal o tom, jak je možné, že se mi život tak vymkl z ruky. Můj poslední rok ve škole opravdu nebyl takový, jaký jsem si myslel, že bude, když začal. Jestliže jsem však měl hrát pro sirotky, v žádném případě jsem nechtěl vypadat jako hlupák.

Kapitola 6 První, co jsme udělali, bylo, že jsme si promluvili se slečnou Garberovou o našem plánu hrát pro sirotky. Považovala to za skvělý nápad. Skvělý bylo mimochodem její oblíbené slovo. Užívala ho ve všech tvarech hned, jakmile vás pozdravila tím svým „Ahóóój". Když si v pondělí uvědomila, že umím celý svůj text, zvolala „Skvělé!" a pak to následující dvě hodiny opakovala, kdykoliv jsem dokončil svůj výstup. Než skončila zkouška, slyšel jsem to zvolání nejméně tisíckrát. Slečna Garberová nezůstala pozadu a náš nápad vylepšila o svůj vlastní. Pověděla třídě o našem plánu a zeptala se, jestli by i ostatní studenti, kteří měli ve hře roli, nebyli ochotni hrát pro sirotky, aby hru mohli vidět celou a mít z ní ten pravý požitek. Zeptala se tak, že jim nezbylo nic jiného než souhlasit. Rozhlédla se po třídě a čekala, až někdo přikývne, aby rozhodnutí mohla prohlásit za oficiální. Nikdo nehnul ani brvou, až na Eddieho. Tomu se přesně v té chvíli 58

podařilo vdechnout nosem mušku a prudce kýchl. Muška mu vyletěla z nosu, přeletěla přes jeho lavici a dopadla na zem vedle nohy Normy Jean, která vyskočila ze židle a začala hystericky ječet. Ti, co seděli vedle ní, volali: „Fuj... to je hnusný!" Zbytek třídy se začal rozhlížet kolem a všichni natahovali krky, aby zjistili, co se stalo. V příštím okamžiku vypukl ve třídě naprostý zmatek. Slečna Garberová to vzala za odpověď, na kterou čekala. „Skvělé," řekla a uzavřela diskusi. Jamie byla z toho, že se bude hrát pro sirotky, celá pryč. O pauze si mě vzala stranou a poděkovala mi za to, že jsem na ně myslel. „Nemohl jsi to samozřejmě vědět," řekla téměř spiklenecky, „ale lámala jsem si hlavu, co bych pro ně letos udělala. Už celé měsíce se modlím, aby mě něco napadlo, protože chci, aby letošní Vánoce byly ze všech ty nejkrásnější." „Proč jsou tyto Vánoce tak důležité?" zeptal jsem se jí. Shovívavě se usmála, jako bych jí položil zcela bezvýznamnou otázku. „Prostě jsou," řekla. Dále jsme si o našem nápadu museli promluvit s panem Jenkinsem, ředitelem sirotčince. Předesílám, že jsem se s panem Jenkinsem nikdy nesetkal, protože sirotčinec byl v Morehead City, kam z Beaufortu vedl přes řeku most, a já jsem nikdy neměl důvod tam jezdit. Když mě Jamie příští den překvapila zprávou, že se s ním ještě ten den večer máme setkat, dělalo mi tak trochu starost, že na to nejsem dost vhodně oblečený. Věděl jsem, že jde o sirotčinec, ale člověk chce udělat dobrý dojem. Přestože mě celá ta záležitost ani zdaleka nevzrušovala tak jako Jamie (nikoho nic tak nevzrušovalo jako Jamie), nechtěl jsem být považován za Grinche, který zkazil sirotkům Vánoce. Než jsme se vydali na smluvenou schůzku do sirotčince, museli jsme se zastavit u nás doma, abychom si vzali matčino auto. A když už jsme tam měli cestu, plánoval jsem, že se převléknu do něčeho aspoň krapet lepšího. Trvalo nám to zhruba deset minut a Jamie toho cestou moc neřekla. Alespoň dokud jsme nedošli do naší čtvrti. Všechny domy v okolí, kde jsem bydlel, byly velké a dobře udržované. Jamie se mě ptala, kde kdo bydlí a jak jsou ty domy staré. Odpovídal jsem na její otázky dosti bezmyšlenkovitě, ale když jsem 59

otevřel dveře hlavního vchodu do našeho domu, uvědomil jsem si najednou, jak jiný byl tento svět ve srovnání se světem, ve kterém žila Jamie. Tvářila se udiveně, když se rozhlížela po obývacím pokoji a vstřebávala vše, co kolem sebe viděla. Byl to bez pochyby ten nejpřepychovější dům, ve kterém kdy byla. O chvíli později jsem si všiml, jak její oči zabloudily k obrazům, které visely na stěnách. Byli na nich vyobrazeni moji takzvaní předci. Podobně, jako u mnoha jiných jižanských rodin, se celý můj rodokmen dal vysledovat v té desítce tváří, které na nás shlížely. Upřeně se na ně dívala, jako by snad hledala nějakou podobnost. Pak obrátila pozornost k nábytku, který ještě i po dvaceti letech vypadal prakticky jako nový. Byl z mahagonového a třešňového dřeva, ručně dělaný. Některé kusy byly vyřezávané. Každý pokoj byl vybavený jiným, zvlášť navrženým nábytkem. Musel jsem připustit, že to bylo hezké, ale nebylo to nic, o čem bych nějak moc přemýšlel. Pro mě to všechno byl prostě jen dům. Nejraději jsem v něm měl okno mého pokoje v horním patře, které vedlo na verandu. Bylo to moje únikové okno. Provedl jsem však Jamie rychle po domě, ukázal jsem jí náš obývací pokoj, knihovnu, pracovnu a pokoj, kde se scházela celá rodina. V každé další místnosti, kterou jsem jí ukázal, se její oči zvětšovaly údivem. Moje máma byla venku na terase, četla si a popíjela whisky s ledem a mátou. Zaslechla naše kroky a přišla dovnitř, aby nás pozdravila. Myslím, že jsem vám už řekl, že všichni dospělí ve městě Jamie zbožňovali. Moje matka nebyla výjimkou. I když se Hegbertova kázání vždy jaksi nepřímo strefovala do naší rodiny, moje matka to Jamie - právě proto, že byla tak milá - nikdy neměla za zlé. Povídaly si tedy spolu, zatímco já jsem se nahoře přehraboval ve skříni a hledal čistou košili a kravatu. Tenkrát chlapci hodně nosili kravatu, zvláště když se měli setkat s někým, kdo zastával nějaké důležité místo. Když jsem v plné parádě sešel dolů, Jamie už matce stačila říct o našem plánu. „Je to úžasný nápad," řekla Jamie a radostně se na mě usmívala. „Landon má opravdu zlaté srdce."

60

Matka se na mě hned poté, co se ujistila, že slyšela správně, zadívala s pozvednutým obočím. Upírala na mě svůj zrak, jako bych byl někdo cizí. „Takže to byl tvůj nápad?" zeptala se mě. Jako všichni ostatní ve městě věděla, že Jamie nelže. Odkašlal jsem si a pomyslel jsem na Erika a na to, co jsem mu ještě pořád chtěl provést. Můj plán, jen tak mimochodem, zahrnoval i sirup a červené mravence. „Tak nějak," odpověděl jsem. „To je úžasné." Nic víc ze sebe nebyla s to vypravit. Neznala podrobnosti, ale věděla, že jsem musel být zahnaný do úzkých, abych něco takového udělal. Matky takové věci vždycky vědí. Viděl jsem, jak se na mě zkoumavě dívá, a bylo mi jasné, že se tomu snaží přijít na kloub. Abych unikl jejímu pátravému pohledu, podíval jsem se na hodinky. Jako by se nechumelilo jsem pak Jamie s předstíraným údivem upozornil, že bychom už raději měli jít. Matka vytáhla z kabelky klíčky od auta a podala mi je. Když jsme zamířili ke dveřím, znovu si mě očima změřila. Vydechl jsem úlevou, protože jsem si v duchu myslel, že mi to prošlo, ale když jsem Jamie už odváděl k autu, zaslechl jsem opět matčin hlas. „Zajdi k nám kdykoliv budeš chtít, Jamie!" volala. „U nás jsi vždy vítaná." Nejen kamarád, ale i matka vám to někdy vlepí. Už jsem byl v autě a ještě pořád jsem potřásal hlavou. „Tvoje matka je úžasná žena," konstatovala Jamie. Nastartoval jsem motor. „Jo," řekl jsem, „myslím, že jo." „A váš dům je tak krásný." „Hmmm." „Měl by sis toho vážit." „Však jo," řekl jsem, , já si toho vážím. Jsem vlastně ten nejšťastnější člověk pod sluncem." Jaksi jí však unikl můj sarkastický tón. Dorazili jsme do sirotčince právě ve chvíli, kdy se začalo stmívat. Přijeli jsme o pár minut dřív a ředitel zrovna s někým mluvil po telefonu. Byl to důležitý hovor, a proto nás nemohl hned přijmout. A tak jsme si udělali pohodlí. Čekali jsme v hale, na lavici přede dveřmi jeho kanceláře. Jamie se ke mně obrátila. Na klíně jí

61

ležela bible. Myslím, že ji chtěla mít u sebe pro oporu, ale možná, že to byl jen její zvyk. „Dnes ti to opravdu šlo," řekla. „Mám tím na mysli text tvé role." „Díky," řekl jsem a cítil jsem se pyšný i sklíčený zároveň. „Ještě pořád jsem se ale nenaučil udržovat správné tempo," řekl jsem. Tohle jsme v žádném případě nemohli nacvičovat na verandě a doufal jsem, že to nenavrhne. „Však se to naučíš. Jakmile umíš celý text, není na tom nic těžkého." „To doufám." Jamie se usmála a po chvíli změnila téma, takže mě tak nějak zmátla. „Myslíš někdy na budoucnost, Landone?" zeptala se. Její otázka mě udivila, protože zněla tak... všedně. „Jo, to víš že jo. Myslím, že jo," odpověděl jsem opatrně. „A co tedy chceš udělat se svým životem?" Pokrčil jsem rameny. Byl jsem tak trochu ve střehu, protože jsem nevěděl, kam tím míří. „Ještě vlastně nevím. Zatím to ještě nemám vyřešený. Příští rok na podzim jdu na státní univerzitu. Alespoň doufám. Nejprve mě musí přijmout." „Přijmou tě," řekla. „Jak to víš?" „Protože jsem se i za to modlila." Když to řekla, myslel jsem, že mě čeká diskuse o síle modlitby a víry, ale Jamie mně položila ještě jednu nečekanou otázku. „A pak? Co chceš dělat pak?" „Já nevím," řekl jsem a znovu jsem pokrčil rameny. „Možná, že ze mě bude jednorukej dřevorubec." Nepovažovala to za vtipné. „Myslím, že by ses měl stát pastorem," řekla vážně. „Myslím, že to umíš s lidmi a že by respektovali to, co říkáš." Přestože to bylo naprosto směšné, věděl jsem, že to myslela upřímně a měl to být kompliment. „Díky," řekl jsem. „Nevím, jestli právě tohle budu dělat, ale určitě si něco najdu." Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že náš rozhovor ustal a že teď je řada na mně, abych jí položil otázku. „A co ty? Co ty chceš v budoucnu dělat?"

62

Jamie se odvrátila a v jejích očích se objevil jakýsi nepřítomný výraz, který mě přiměl k zamyšlení, na co asi myslí. Zmizel však z její tváře téměř tak rychle, jako se na ní objevil. „Chci se vdát," řekla tiše. „A až k tomu dojde, chci, aby mě otec odvedl k oltáři a aby všichni lidé, které znám, byli u toho. Chci, aby v kostele bylo plno." „To je všechno?" I když jsem neměl nic proti manželství, zdálo se mi poněkud hloupé doufat v něco takového a považovat to za svůj životní cíl. „Ano," řekla. „To je všechno, co si přeju." Řekla to tak, že to ve mně vzbudilo podezření, že si myslí, že skončí jako slečna Garberová. Snažil jsem se, aby se cítila lip, i když mi to pořád připadalo hloupé. „Však se jednoho dne vdáš. Potkáš nějakýho kluka, budete si spolu výborně rozumět a on tě požádá, aby sis ho vzala. A tvůj otec tě jistě moc rád odvede k oltáři." Nezmínil jsem se o jejím přání, aby v kostele byla spousta lidí. Mám dojem, že právě tohle jsem si ani já nedovedl představit. Jamie o mé odpovědi důkladně přemýšlela a skutečně se zahloubala nad tím, jak jsem to řekl, i když jsem nevěděl proč. „V to doufám," řekla konečně. Bylo mi jasné, že o tom už nechce mluvit, ale jak jsem to věděl, na to se mě neptejte. Začal jsem tedy mluvit o něčem jiném. „Jak dlouho sem do sirotčince už vlastně chodíš?" zeptal jsem se jí, aby řeč nestála. „Už sedm let. Bylo mi deset, když jsem do téhle budovy přišla poprvé. Byla jsem mladší než mnoho dětí, co tu jsou." „Těší tě to nebo jsi z toho smutná?" „Obojí. Některé děti sem přišly z opravdu strašných poměrů. Když to posloucháš, div ti to nezlomí srdce. Ale když tě ty děti vidí přicházet s knížkami vypůjčenými v knihovně nebo s nějakou novou hrou, jejich úsměv tě všeho toho smutku zbaví. Je to ten nejkrásnější pocit na světě." Celá zářila, když to říkala. Přestože to neříkala proto, abych se cítil provinile, přesně tak jsem se cítil. Byl to jeden z důvodů, proč bylo tak těžké s ní vydržet, ale v té době jsem si na to už pomalu 63

zvykal. Postupně jsem přišel na to, že si dokázala člověka získat všemi způsoby, jen ne tím, který byl pro ostatní běžný. V tu chvíli pan Jenkins otevřel dveře a pozval nás dál. Jeho pracovna vypadala téměř jako nemocniční pokoj. Podlaha byla z bílých a černých kachliček, stěny a strop byly bílé. U zdi stála kovová skříňka. Tam, kde by normálně stála postel, byl kovový psací stůl, který působil, jako by byl vyrobený na běžícím páse. Nebylo tu zhola nic osobního. Na stěnách nevisel ani jeden obrázek. Jamie mě představila a potřásla si s panem Jenkinsem rukou. Poté, co jsme se posadili, mluvila převážně Jamie. Bylo hned vidět, že to jsou staří přátelé. Pan Jenkins Jamie srdečně objal, jakmile vešla dovnitř. Jamie si nejprve uhladila sukni a pak mu objasnila náš plán. Pan Jenkins hru před několika lety viděl, a tak hned jak začala, přesně věděl, o čem mluví. Přestože měl Jamie moc rád a věděl, že to myslí dobře, nepovažoval náš nápad za dobrý. „Myslím, že to není dobrý nápad," řekl. Hned jsem podle toho poznal, co si myslí. „Proč ne?" zeptala se Jamie a svraštila obočí. Zdálo se, že ji jeho nedostatek nadšení skutečně zmátl. Pan Jenkins zvedl tužku a začal jí poklepávat o stůl. Bylo zřejmé, že přemýšlí, jak by jí to vysvětlil. Po chvíli tužku odložil a povzdechl si. „I když je to úžasná nabídka a já vím, že bys pro děti ráda udělala něco výjimečného, ta hra je o otci, který si časem uvědomí, jak moc miluje svoji dceru." Na chvíli se odmlčel, aby se jeho slova neminula účinkem. Pak opět zvedl tužku. „Vánoce jsou u nás obdobím, které je pro všechny dost těžké i bez toho, abychom dětem připomínali, co jim chybí. Myslím, že kdyby viděly něco takového..." Ani to nemusel dopovědět. Jamie si položila ruce na ústa. „Ach, Bože," řekla okamžitě, „máte pravdu. Na to jsem nepomyslela." Abych řekl pravdu, ani já jsem na to nepomyslel. Bylo však hned jasné, že to pan Jenkins vidí správně. I tak nám poděkoval a chvíli si pak s námi povídal o tom, co místo toho chystá. „Budeme mít malý stromek a nějaké dárky — něco, co by všechny děti mohly společně sdílet. Přijďte k nám o Štědrém dnu na návštěvu. Srdečně vás zvu." 64

Poté, co jsme se s ním rozloučili, jsme mlčky odcházeli. Věděl jsem, že je Jamie smutná. Čím víc času jsem s ní trávil, tím víc jsem si uvědomoval, že podléhá nejrůznějším emocím. Nebyla vždy veselá a šťastná. Věřte tomu nebo ne, bylo to poprvé, co jsem zjistil, že v něčem je zrovna jako my ostatní. „Je mi líto, že to nevyšlo," řekl jsem tiše. „Mně taky." V jejích očích se opět objevil ten nepřítomný výraz. O chvíli později pokračovala. „Letos jsem pro ně zkrátka chtěla udělat něco jiného. Něco zvláštního, co by si zapamatovaly navždy. Byla jsem přesvědčená, že právě tohle je to pravé..." Povzdechla si. „Zdá se, že Bůh má plán, o kterém ještě nevím." Dlouho mlčela a já se na ni díval. Vidět, že se Jamie cítí špatně, bylo skoro horší, než se cítit špatně kvůli ní. Na rozdíl od Jamie jsem si zasloužil, abych se cítil špatně. Kvůli sobě - věděl jsem, co jsem zač. Ale ona... „Když už jsme tady, nechceš se podívat na děti?" zeptal jsem se do ticha. Nic jiného, co bych mohl udělat, aby se cítila lip, mě nenapadlo. „Mohl bych tu na tebe počkat, dokud si s nimi nepopovídáš. Nebo bych mohl jít k autu, jestli chceš." „Nešel bys je navštívit se mnou?" zeptala se náhle. Upřímně řečeno jsem si nebyl jistý, jestli to zvládnu, ale věděl jsem, že si opravdu přeje, abych s ní za nimi šel. Byla tak nešťastná a zničená, že jsem automaticky souhlasil. „To víš, Že jo. Jdu s tebou." „Budou teď v klubovně. Obvykle tam touhle dobou jsou," řekla. Prošli jsme chodbou až na konec haly, kde byly dvoje dveře, kterými se vstupovalo do velké místnosti. V odlehlém rohu stála na vyvýšeném místě malá televize a kolem ní bylo rozestavěno asi třicet kovových skládacích židlí. Děti seděly natlačeny kolem televize a bylo zřejmé, že jen ty, které seděly v první řadě, dobře viděly na obrazovku. Rozhlédl jsem se kolem. V rohu stál starý pingpongový stůl. Jeho povrch byl popraskaný a zaprášený, síť nikde. Stálo na něm pár prázdných polystyrénových pohárků a bylo mi jasné, že ho nikdo celé měsíce, snad i léta nepoužíval. Podél zdi, hned vedle 65

pingpongového stolu, stála řada polic, na kterých tu a tam leželo pár hraček - kostky, hlavolamy a několik stolních her. Nebylo jich moc a člověk měl pocit, že v místnosti ležely už hezky dlouho. U stěn blíže k nám stály rozličné malé stolky, na nichž se kupily noviny počmárané barevnými tužkami. Chvíli jsme stáli ve dveřích. Děti si nás ještě nestačily všimnout, a tak jsem se Jamie zeptal, na co jsou ty noviny. „Nemají papír na kreslení," pošeptala mi, „tak používají noviny." Když to říkala, nedívala se na mě. Její pozornost byla plně soustředěna na děti. Už zase se usmívala. „To jsou všechny hračky, co mají?" zeptal jsem se. Přikývla. „Ano, kromě vycpaných plyšových zvířátek, která mohou mít u sebe na pokoji. Tady jsou uloženy všechny ostatní věci." Asi na to už byla zvyklá. Na mě ta poloprázdná místnost působila depresivně. Nedovedl jsem si představit, že bych v takovém prostředí vyrůstal. Konečně jsme s Jamie vstoupili do místnosti a jedno z dětí se ohlédlo, když uslyšelo naše kroky. Byl to asi osmiletý chlapec. Měl zrzavé vlasy, pihy a chyběly mu dva přední zuby. ,Jamie!" zvolal radostně, když ji spatřil. Všechny ostatní děti se k nám hned otočily. Byly to děti ve věku přibližně od pěti do dvanácti let. Chlapců bylo víc než děvčat. Jak jsem se později dověděl, děti musely po svém dvanáctém roce opustit sirotčinec a žít s adoptivními rodiči. „Ahoj, Rogere," odpověděla na jeho zvolání Jamie. „Jak se máš?" Hned nato se některé z ostatních dětí začaly tlačit kolem nás. Několik dětí si nás nevšímalo a posunulo se blíže k televizi, když se v první řadě uvolnila místa. Jamie mě představila jednomu ze starších chlapců, který k nám přišel a zeptal se jí, jestli se mnou chodí. Podle tónu, jakým mluvil, jsem poznal, že si o Jamie myslí totéž, co si o ní myslela většina studentů u nás ve škole. „Je to jen kamarád," řekla. „Ale je moc hodný." Zůstali jsme s dětmi asi hodinu. Ptali se mě na spoustu věcí - kde bydlím, jestli je dům, ve kterém bydlím velký, jaké mám auto. Když

66

jsme konečně museli odejít, Jamie jim slíbila, že se na ně zase brzy přijde podívat. Všiml jsem si, že jim neslíbila, že přijdu s ní. Po cestě k autu jsem řekl: „Je to milá parta dětí." Rozpačitě jsem pokrčil rameny. „Jsem rád, že jim chceš pomáhat." Jamie se ke mně obrátila a usmála se. Věděla, že k tomu není moc co dodat. Bylo mi však jasné, že ještě pořád přemýšlí o tom, co pro ně letos o Vánocích udělá.

Kapitola 7 Na počátku prosince, kdy jsme už něco přes dva týdny zkoušeli, byla venku již tma, když nás slečna Garberová pouštěla ze zkoušek, a Jamie mě požádala, zda bych nebyl tak hodný a nedoprovodil ji vždy domů. Nevím, proč to po mně chtěla. Beaufort v té době nebyl zrovna semeništěm zločinnosti. K jediné vraždě, o které jsem slyšel, došlo před šesti lety. Nějaký chlapík byl zabodnutý před Mauriceovou tavernou, kde se mimochodem zdržovali lidé jako Lew. Asi tak na hodinu to způsobilo velký rozruch. V celém městě zvonily telefony a nervózní ženy přemítaly o tom, že se ulicemi města možná toulá nějaký pomatený šílenec, který napadá nevinné oběti. Dveře byly zamknuté, pistole nabité, muži seděli u oken do ulice a dávali pozor na každého, kdo by se choval nějak nezvykle a plížil se kolem. Celá věc se vyřešila dřív, než se rozednilo. Na policejní stanici přišel pachatel, aby se sám udal. Vysvětlil, že šlo o rvačku v baru, která se vymkla z ruky. Oběť evidentně ošidila výherce sázky o peníze. Ten 67

chlápek byl odsouzen za vraždu druhého stupně a dostal šest let ve státní věznici. Policajti v našem městě měli tu nejnudnější službu na světě. Přesto však rádi chodili s pendrekem na obchůzku nebo vysedávali v kavárnách a mluvili o „velkém zločinu", jako by rozluštili případ dítěte rodiny Lindberghových.Jamie však bydlela stejným směrem jako já a nemohl jsem tedy říct ne, aniž bych ji urazil. Ne, že bych ji měl rád nebo něco takového. Nechtěl bych, abyste to špatně pochopili, ale když s někým musíte trávit několik hodin denně a má to tak trvat ještě nejméně týden, nechcete udělat nic, co by oběma stranám znepříjemnilo příští den. Mělo se hrát v pátek a v sobotu a mnoho lidí už o tom mluvilo. Slečna Garberová byla Jamie a mnou tak nadšená, že každému v jednom kuse říkala, že to bude ta nejlepší hra, jakou kdy škola nacvičila. Přišli jsme na to, že měla i zvláštní talent pro reklamu. Ve městě byla jedna rozhlasová stanice a v rádiu s ní vysílali rozhovor nikoliv jednou, ale hned dvakrát. „Bude to skvělé," prohlašovala, „absolutně skvělé." Zavolala i do novin a tam souhlasili, že o tom napíšou článek. Hlavně kvůli spojení Jamie - Hegbert, i když o tom ve městě už každý věděl. Slečna Garberová však byla neúnavná a právě toho dne nám řekla, že divadlo hodlá přidat nějaká sedadla navíc, aby mohlo uspokojit nezvykle velký počet diváků, který se letos dal očekávat. Třída nadšeně vykřikovala jůůů a jééé, jako by šlo o nevím co, ale myslím, že pro některé spolužáky to opravdu bylo něco velkého. Vždyť jsme měli ve třídě případy, jako byl Eddie. A Eddie si nejspíš myslel, že to bude poprvé a zároveň naposled v životě, kdy o něho někdo možná projeví zájem. Smutné bylo, že se asi nemýlil. Možná, že si myslíte, že i já jsem z toho byl celý pryč, ale opravdu tomu tak nebylo. Moji kamarádi si mě ve škole ještě pořád dobírali a já už neměl volné odpoledne ani nepamatuji. Jediné, proč jsem to nevzdal, bylo vědomí, že dělám „správnou věc". Vím, že to není moc, ale upřímně řečeno mě nic jiného nemotivovalo. Občas jsem díky tomu měl dokonce i dobrý pocit, i když jsem se s tím nikomu nesvěřoval. Skoro jsem si už dovedl představit anděly v nebi, jak stojí kolem, zamyšleně na mě shlížejí a oči se jim zalévají slzami,

68

když mluví o tom, jaký jsem byl skvělý člověk, jaké oběti jsem přinášel. A tak jsem Jamie toho prvního večera doprovázel domů a hlavou se mi honily všechny ty myšlenky. Zničehonic mi položila otázku. „Je to pravda, že někdy s klukama chodíš v noci na hřbitov?" Trochu mě překvapilo, že ji něco takového vůbec zajímá. I když to zrovna nebylo žádné tajemství, zdálo se mi divné, že se o něco takového stará. Jo," řekl jsem a pokrčil jsem přitom rameny. „Někdy." „Co tam děláte, kromě toho, že jíte buráky?" Věděla tedy i o tomhle. „Já nevím," řekl jsem, „Povídáme si ... vtipkujeme. Je to prostě naše oblíbený místo." „Nemáš tam někdy strach?" „Ne," odpověděl jsem. „Proč? Ty bys měla strach?" Já nevím," řekla. „Možná." „Proč?" „Protože bych se bála, že třeba dělám něco špatného." „Neděláme tam nic špatnýho. Neporazíme tam náhrobky ani tam po sobě nenecháváme odpadky," řekl jsem. Nechtěl jsem jí říkat, že si povídáme o Henrym Prestonovi, protože jsem věděl, že Jamie by něco takového nechtěla slyšet. Minulý týden Erik nahlas uvažoval o tom, jak rychle by si takový chlápek mohl lehnout do postele a ... no ... však víte. „Sedíte tam někdy jen tak a nasloucháte zvukům kolem sebe?" zeptala se. „Třeba jak cvrkají cvrčci nebo šustí listí, když vane vítr? Ležíte někdy jen, tak na zádech a díváte se na hvězdy?" Přestože Jamie bylo už sedmnáct let, nevěděla o náctiletých zhola nic. Když se snažila pochopit dospívající kluky, bylo to, jako by se pokoušela rozluštit teorii relativity. „Ani ne," řekl jsem. Nepatrně pokývala hlavou. „Myslím, že právě to bych dělala, kdybych tam byla. Myslím, kdybych tam vůbec kdy šla. Rozhlížela bych se kolem, abych to místo opravdu vnímala, nebo bych tiše seděla a naslouchala." Celý ten rozhovor mi připadal divný, ale nerozvíjel jsem ho a nějakou chvíli jsme šli mlčky. Protože se tak trochu ptala na mě, cítil 69

jsem jakousi povinnost zeptat se na ni. Nezačala mluvit o Božím plánu ani o ničem podobném. Bylo to tedy to nejmenší, co jsem mohl udělat. „A co děláš ty?" zeptal jsem se. „Myslím kromě toho, že se věnuješ sirotkům, pomáháš poraněnejm zvířátkům nebo čteš Bibli?" Musím připustit, že to i mně znělo směšně, ale právě to Jamie dělala. Usmála se na mě. Myslím, že ji moje otázka překvapila. A ještě víc ji překvapilo, že jsem se o ni zajímal. „Dělám toho spoustu. Učím se, trávím čas s tátou. Občas si spolu zahrajeme žolíky a tak." „Jdeš někdy jen tak s kamarádkama a děláte spolu hlouposti?" „Ne," řekla. A z toho, jak to řekla, mi bylo jasné, že i ona věděla, že s ní nikdo moc nechce být. „Vsadím se, že se už těšíš, že příští rok půjdeš na univerzitu," řekl jsem, abych změnil téma. Chvíli jí trvalo, než odpověděla. „Myslím, že na ni nepůjdu," řekla věcně. Její odpověď mě udivila. Jamie v některých předmětech přímo vynikala a záleželo už jen na tom, jak dopadne v posledním pololetí. Měla šanci skončit jako nejlepší studentka, která pronese řeč na rozloučenou se školou. Už jsme se mimochodem sázeli, kolikrát se ve své řeči zmíní o Božím plánu. Vzhledem k tomu, že na to bude mít jen pět minut, jsem to tipoval na čtrnáctkrát. „A co Mount Sermon? [Pozn. překladatele: v překladu do češtiny znamená horské kázání; jde o narážku na Kristovo kázání na hoře v evangeliu sv. Matouše.] Myslel jsem, že tam máš v planu jit. Určitě by se ti tam líbilo," podotkl jsem. Podívala se na mě a v očích jí zablesklo. „Chceš říct, že bych tam dobře zapadla, že?" Její pohotovost byla někdy překvapivá. Dovedla se trefit přímo do terče. „Tak jsem to nemyslel," řekl jsem rychle. „Chtěl jsem tím jen říct, že jsem slyšel, že se těšíš, jak tam příští rok půjdeš." Pokrčila rameny, aniž mi odpověděla. Upřímně řečeno jsem nevěděl, co si o tom mám myslet.

70

To už jsme ale došli před dům, kde bydlela, a zastavili jsme se na chodníku před hlavním vchodem. Z místa, kde jsem stál, jsem mohl přes záclony rozpoznat Hegbertův stín. Lampa v obývacím pokoji byla rozsvícená a on seděl na pohovce u okna. Měl skloněnou hlavu, jako by něco četl. Předpokládal jsem, že bibli. „Děkuju ti, že jsi mě doprovodil domů, Landone," řekla a krátce na mě pohlédla, než se konečně vydala po schodech nahoru. Díval jsem se za ní a přitom jsem musel myslet na to, že to byl ten nejpodivnější rozhovor, jaký jsme Spolu kdy vedli. Přes zvláštnost některých odpovědí se mi zdála být celkem normální. Příští den večer, když jsem ji opět doprovázel domů, se mě zeptala na mého otce. „Myslím, že je docela fajn," řekl jsem. „Ale bývá málokdy doma." „Nechybí ti? Nevadí ti, že vyrůstáš bez něho?" „Někdy." „Taky se mi stýská po mámě," řekla, „i když jsem ji vlastně nikdy neznal.Bylo to poprvé, kdy jsem si uvědomil, že Jamie a já bychom na tom v něčem mohli být stejně. Chvíli jsem o tom přemýšlel. „Musí to pro tebe být těžké," řekl jsem upřímně. „Přestože otec je pro mě skoro cizinec, je alespoň naživu." Vzhlédla ke mně za chůze a pak se opět dívala před sebe. Několikrát si jemně zatahala za vlasy. Začal jsem si uvědomovat, že to dělala pokaždé, když byla nervózní nebo si nebyla jistá, co říct. „Někdy ano. Nechci, abys mě špatně pochopil - mám svého otce strašně ráda -, ale někdy myslím na to, jaké by to bylo, kdybych měla matku. Myslím, že bychom si spolu mohly o lecčem povídat tak, jak si se svým otcem povídat nemohu." Předpokládal jsem, že mluví o klucích. Teprve později jsem poznal, jak jsem se mýlil. „Jaký to je žít s tvým otcem? Je takovej, jakej je v kostele?" „Ne. Po pravdě řečeno má docela dobrý smysl pro humor." „Hegbert?" ulítlo mi. To jsem si vůbec nedovedl představit.

71

Myslím, že ji udivilo, že ho nazývám křestním jménem, ale nechala to plavat a nereagovala na můj komentář. Místo toho řekla: „Netvař se tak překvapeně. Až ho poznáš blíž, budeš ho mít rád." „Pochybuju o tom, že ho kdy poznám." „Nikdy nemůžeš vědět," řekla s úsměvem, „co má Bůh v plánu, Landone." Neměl jsem rád, když říkala takové věci. Člověk o ní věděl, že s Bohem rozmlouvá každý den, ale nikdy netušil, co jí ten Všemocný vládce kdesi nad námi říkal. Když byla tak dobrá, mohla mít zaručenou vstupenku rovnou do nebe, jestli víte, co tím mám na mysli. „Jak bych ho mohl poznat blíž?" zeptal jsem se. Neodpověděla. Jen se sama pro sebe usmála, jako by znala nějaké tajemství, které mi nechtěla prozradit. Jak už jsem říkal, hrozně jsem neměl rád, když to dělala.

Následující večer jsme mluvili o její bibli. „Proč ji pořád nosíš s sebou?" zeptal jsem se jí. Domníval jsem se, že tu bibli s sebou pořád tahala prostě proto, že byla dcerou pastora. Nebylo těžké si to myslet, vezmeme-li v úvahu Hegbertův vztah k Písmu a vůbec. Bible, kterou nosila, však byla stará a poněkud odrbaná. V duchu jsem si o Jamie myslel, že by si skoro každý rok byla s to koupit novou, jen aby pomohla vydavatelství, které bible dávalo do tisku, nebo proto, aby dala najevo svoji obnovenou oddanost Bohu či tak něco. Byla už taková. Ušla pár kroků, než odpověděla. „Patřila mé matce," řekla prostě. „Ááá. Řekl jsem to tak, jako bych někomu šlápl na jeho milovanou želvu a rozdrtil ji pod svou botou. Podívala se na mě. „To nic, Landone. Jak jsi to mohl vědět?" „Mrzí mě, že jsem se tě na to zeptal..." „To tě nemusí mrzet. Nic jsi tím nesledoval."

72

Odmlčela se. „Moji rodiče dostali tuhle bibli ke svatbě, ale moje máma si ji přivlastnila. Pořád ji četla, zvláště tehdy, když v životě prožívala něco těžkého." Pomyslel jsem na všechny ty nešťastné potraty. Jamie pokračovala. „Strašně ráda si ji četla večer před spaním a měla ji s sebou v nemocnici, když jsem se narodila. Když se můj otec dověděl, že zemřela, odnesl si tu bibli spolu se mnou z porodnice domů." ,Mrzí mě to," řekl jsem znova. Kdykoliv nám někdo řekne něco smutného, nenapadne nás říct nic jiného, než právě tohle, i když jsme to už jednou řekli. „Tak nějak mi to pomáhá... být jakoby s ní. Dovedeš to pochopit?" Neříkala to smutně, ale spíš aby mi odpověděla na moji otázku. A tím to bylo jaksi horší. Poté, co mi to všechno pověděla, jsem znovu přemýšlel o tom, jak vyrůstala s Hegbertem, a opravdu jsem neviděl, co na to říct. Zrovna když jsem si lámal hlavu s odpovědí, uslyšel jsem za námi zatroubit auto. Jamie i já jsme se zastavili a otočili v tutéž chvíli, kdy jsme slyšeli, jak zastavuje u chodníku. V autě seděl Erik s Margaret. Erik na straně řidiče, Margaret na straně blíže k nám. „No ne, podívejme se, koho to tu máme," zvolal Erik a nakláněl se přitom přes volant, abych mu viděl do obličeje. Neřekl jsem mu, že doprovázím Jamie domů a jakýmsi zvláštním způsobem, kterým pracuje mysl náctiletých, se pro mě tento nový vývoj věcí stal přednější než to, co jsem cítil, když mi Jamie vyprávěla svůj příběh. „Ahoj, Eriku. Ahoj, Margaret," řekla Jamie zvesela. „Doprovázíš Jamie domů, Landone?" Neunikla mi čertovina, která se skrývala za Erikovým úsměvem. „Ahoj, Eriku," řekl jsem a zároveň jsem si přál, aby mě býval neviděl. „Krásnej večer na procházku, že?" řekl Erik. Myslím, že díky tomu, že Margaret seděla mezi ním a Jamie, měl trochu víc odvahy, než v její přítomnosti obvykle míval. V žádném případě si tuhle příležitost nehodlal nechat ujít, aniž by se do mě nestrefil. Jamie se rozhlédla kolem sebe a usmála se. „Ano, to je." 73

Erik se také rozhlédl s nápadně roztouženým výrazem v očích. Pak se zhluboka nadechl. Věděl jsem, že to hraje. „Páni, venku je opravdu krásně." Povzdechl si, pokrčil rameny a pohlédl směrem k nám. „Pozval bych vás na projížďku, ale nebylo by to ani zpola tak hezký jako procházka pod hvězdárna a nechtěl bych, abyste vy dva o to přišli," řekl, jako by nám oběma prokazoval službu. „Jsme už stejně skoro doma," řekla Jamie. „Chtěla jsem Landonovi nabídnout sklenici cideru. Nechtěli byste si ho dát s námi? Máme ho dost." Sklenici cideru? U ní doma? O ničem takovém se nezmínila. .. Dal jsem si ruce do kapes a přemýšlel jsem, jestli nebude ještě hůř. „Ne, ne... to je v pořádku. Právě máme namířeno k Cecilovi." „Ve všední den?" zeptala se Jamie nevinně. „No, nezdržíme se moc dlouho," sliboval, „ale asi bychom už měli jet. Nechte si chutnat ten cider, vy dva." „Díky, že jste zastavili a udělali si čas, abyste nás pozdravili," řekla Jamie a zamávala jim. Erik rozjel auto, ale pomalu. Jamie si pravděpodobně myslela, že je opatrný řidič. Ve skutečnosti jím nebyl, I když se moc dobře dovedl dostat z průšvihu, když do něčeho najel. Vzpomínám si, jak jednou své matce řekl, že mu před auto skočila kráva a že právě proto je poškozená maska chladiče a blatník. „Stalo se to tak rychle, mami. Ta kráva se objevila zničehonic. Vletěla přímo přede mě a já nemohl včas zastavit." Všichni samozřejmě vědí, že krávy jen tak od někud nevyletí, ale jeho matka mu to věřila. Mimochoderrt bývala také vedoucí skupiny roztleskávaček, které na zápasech povzbuzovaly domácí mužstvo. Jakmile zmizeli z dohledu, Jamie se obrátila ke mně a usmála se. „Máš milé přátele, Landone." „To jistě." Povšimněte si, jak opatrně jsem formuloval svoji odpověď. Poté, co jsem Jamie doprovodil až k domu - ne, na žádný cider jsem nezůstal -, jsem se vydal na zpáteční cestu domů a celou dobu jsem byl pěkně navrcený. To už jsem na její vyprávění vůbec nemyslel a málem jsem slyšel, jak se mi moji kamarádi cestou od Cecila posmívají. 74

Vidíte, co se stane, když je Člověk slušný chlapec?

Příští den ráno už všichni ve škole věděli, že jsem Jamie doprovázel domů. Zahájilo to novou vlnu spekulací o nás dvou. Tentokrát to bylo ještě horší než dřív. Bylo to tak zlé, že jsem musel strávit pauzu na oběd v knihovně, abych se tomu všemu vyhnul. Toho večera jsme zkoušeli v divadle. Byla to poslední zkouška před vystoupením a měli jsme moc práce. Hned po vyučování museli kluci, kteří chodili na drama, naložit všechny kulisy, které jsme měli ve třídě, do pronajatého náklaďáku a odvézt je do divadla. Problém byl, že na drama chodili jen dva kluci, Eddie a já. A s Eddiem nebyla zrovna snadná spolupráce. Procházeli jsme dveřmi jedním z těžších kusů a jeho neobratné tělo ho nechtělo poslouchat. V každém kritickém okamžiku, kdy jsem opravdu potřeboval, aby mi pomohl vyvážit náklad, zakopl o smetí nebo nějaký hmyz na podlaze a kulisa se mi celou svou vahou svalila na prsty a hrozně bolestivě mi je skřípla o futro. ,,P-p-promiň," říkal mi. „B-b-bolelo t-t-tě to?" Polkl jsem nadávky, které se mi draly na jazyk, stiskl jsem bolestí zuby a procedil jsem: „Jen to podruhy už nedělej." Ale nemohl přestat zakopávat, právě tak jako nemohl zastavit déšť. Když jsme se vším tím nakládáním a vykládáním konečně skončili, měl jsem prsty jako příležitostně najímaný všeuměl Toby. A nejhorší bylo, že jsem ani neměl čas něco sníst, než začala zkouška. Stěhování kulis trvalo tři hodiny a postavili jsme je jen několik minut předtím, než přišli ostatní, abychom se do toho dali. Když k tomu přičtu všechno, co se toho dne už přihodilo, stačí, když řeknu, že jsem měl pěkně mizernou náladu. Bezmyšlenkovitě jsem odříkával svoji roli a slečna Garberová za celý večer ani jednou neřekla skvělé. Měla po zkoušce ustaraný výraz v očích, ale Jamie se jen usmívala a řekla jí, aby si nedělala starosti, že všechno dobře dopadne. Věděl jsem, že se mi to Jamie snaží ulehčit, ale když mě požádala, abych ji doprovodil domů, odmítl 75

jsem. Divadlo bylo ve středu města. Kdybych ji doprovázel, musel bych si pořádný kus cesty zajít. Kromě toho jsem nechtěl, aby mě s ní zase někdo viděl. Slečna Garberová však zaslechla její prosbu a velmi nekompromisně řekla, že to s radostí udělám. „Vy dva si cestou můžete pohovořit o hře," dodala. „Možná, že se vám podaří vyřešit některé zádrhely." Těmi zádrhely měla samozřejmě na mysli hlavně mě. A tak jsem Jamie opět doprovázel domů. Bylo jí ale jasné, že opravdu nemám náladu mluvit, protože jsem šel o kousek před ní s rukama v kapsách, a dokonce jsem se ani neotočil, abych se podíval, jestli jde za mnou. Tak to pokračovalo prvních pár minut a já jí neřekl ani slovo. „Nejsi zrovna v nejlepší náladě, že?" zeptala se mě konečně. „Dnes večer ses dokonce ani nesnažil." „Tobě nic neujde, viď?" řekl jsem jízlivě, aniž jsem se na ni podíval. „Možná, že bych ti mohla pomoct," nabídla se. Řekla to jaksi radostně, což způsobilo, že jsem dostal ještě větší vztek. „O tom pochybuju," odsekl jsem zostra. „Možná, že kdybys mi řekl, co se ti stalo -" Nenechal jsem ji dokončit větu. „Podívej," řekl jsem, přičemž jsem se zastavil a obrátil se čelem k ní. „Právě jsem strávil celej den převážením blbejch krámů, od oběda jsem nic nejedl a navíc teď tady musím pochodovat a zajít si víc než kilometr cesty, abych se ujistil, že ses dostala v pořádku dómů, když oba víme, že vůbec nepotřebuješ, abych to dělal." Bylo to poprvé, co jsem na ni pozvedl svůj hlas. Abych řekl pravdu, měl jsem z toho docela dobrý pocit. Schylovalo se k torny už hezky dlouho, jamie to příliš překvapilo, aby na to mohla zareagovat, a já pokračoval. „A dělám to jedině kvůli tvýmu otci, kterej mě ani nemá rád. Je to blbost od začátku až do konce a přál bych si, abych na to bejval nikdy nepřistoupil." „Říkáš to jen proto, že jsi nervózní kvůli té hře -" Zavrtěl jsem hlavou a přerušil jsem ji. Jakmile jsem se jednou rozjel, dělalo mi někdy potíže zastavit se. Mohl jsem její optimismus 76

snášet jen do jisté míry a dnes nebyl zrovna ten nejvhodnější den na to, aby mě doháněla příliš daleko. „Copak to nechápeš?" řekl jsem vyčerpaně. „Nejsem nervózní kvůli tý hře. Jen tu prostě nechci bejt. Nechci tě doprovázet domů, nechci, aby o mně moji kamarádi pořád mluvili, nechci s tebou trávit čas. Ty se pořád chováš, jako bychom byli přátelé, ale přitom žádní přátelé nejsme. Nejsme si ničím. Chci prostě celou tu věc ukončit, abych se mohl vrátit ke svýmu normálnímu životu." Zdálo se, že ji můj výlev urazil, a upřímně řečeno jsem se jí nedivil. „Aha," bylo všechno, co řekla. Čekal jsem, že na mě zvýší hlas, aby se bránila, aby znovu prosadila svou, ale neučinila tak. Jen se dívala k zemi. Myslím, že se jí tak trochu chtělo i brečet, ale nerozbrečela se a já se konečně sebral a nechal ji tam stát samotnou. O chvíli později jsem však slyšel, že i ona znovu vykročila. Po zbytek cesty domů šla asi pět metrů za mnou a nesnažila se na mě promluvit, dokud neodbočila na příchodovou cestu. Odcházel jsem už po chodníku pryč, když jsem uslyšel její hlas. „Děkuju ti, žes mě doprovodil domů, Landone," zavolala na mě. Trhl jsem sebou hned, jak to řekla. I když jsem byl na ni hodně ošklivý a to, co jsem jí řekl, bylo plné zloby a zášti, nalezla důvod, aby mi poděkovala. Byla už prostě taková a myslím, že jsem ji právě kvůli tomu nenáviděl. Nebo jsem spíš nenáviděl sebe.

77

Kapitola 8 Ten večer, co jsme hráli v divadle, bylo venku chladno a obloha byla jako vymetená, bez jediného mráčku. Museli jsme se dostavit o hodinu dřív a já se celý den cítil dost mizerně kvůli tomu, jak ošklivě jsem předešlý večer mluvil s Jamie. Vždycky se ke mně chovala hezky a věděl jsem, že jsem jednal jako hlupák. Viděl jsem ji ve škole o přestávce na chodbě a chtěl jsem jít za ní a omluvit se jí za to, co jsem jí řekl, ale než jsem to stačil udělat, vmísila se mezi ostatní. Když jsem konečně dorazil, byla už v divadle. Viděl jsem, že stojí stranou u opony a hovoří se slečnou Garberovou a s Hegbertem. Všichni byli v pohybu a snažili se zbavit nervozity, ale Jamie se zdála být podivně klidná. Ještě na sobě neměla svůj kostým - bílé splývavé šaty, aby vypadala jako anděl - a byla v tom samém svetru, který nosila do školy. Přestože jsem byl celý rozechvělý ze strachu, jak se asi zachová, zamířil jsem k nim. „Ahoj, Jamie," řekl jsem. „Dobrý večer, velebný pane, slečno Garberová." Jamie se otočila ke mně. „Ahoj, Landone," řekla tiše. Bylo mi jasné, že i ona přemýšlela o předešlém večeru, protože se na mě neusmála, jako to dělala vždycky, když mě viděla. Zeptal jsem se jí, zda bych s ní mohl mluvit o samotě, a tak jsme se slečně Garberové a Hegbertovi omluvili. Všiml jsem si, že nás pozorují, protože jsme poodešli pár kroků stranou, aby nás neslyšeli. Nervózně jsem očima přehlédl scénu. „Mrzí mě, co jsem ti včera večer řekl," začal jsem. „Vím, že tě moje slova asi zranila. Neměl jsem ti nic takovýho říkat." Podívala se na mě, jako by váhala, jestli mi má věřit. „Myslel jsi to, co jsi mi řekl, vážně?" zeptala se nakonec. „Byl jsem prostě ve špatný náladě, to je všechno. Někdy se rozčílím a nejsem s to se ovládnout." Věděl jsem, že jsem neodpověděl na její otázku. „Aha," řekla stejně jako minulý večer a pak se obrátila k prázdným sedadlům v hledišti. Zase měla v očích ten smutný výraz.

78

„Podívej," řekl jsem a natáhl jsem se po její ruce, „slibuju ti, že to nějak odčiním." Neptejte se mě, proč jsem to řekl. V tu chvíli mi to připadalo správné. Poprvé se toho večera usmála. „Děkuju ti," řekla a obrátila se tváří ke mně. „Jamie?" Jamie se otočila. „Ano, slečno Garberová?" „Myslím, že jsme na tebe už připraveni," řekla slečna Garberová a přivolávala ji rukou. „Musím jít," řekla mi. „Já vím. Zlom vaz?" řekl jsem tázavě. Přát někomu štěstí před představením prý přináší smůlu. Proto vám všichni říkají „zlom vaz". Pustil jsem její ruku. „Oba ho zlomíme. Slibuju ti to." Potom jsme se už museli přichystať na vystoupení a oba jsme šli po svém. Zamířil jsem do pánske šatny. Divadlo bylo dosť dobře vybavené přihlédneme-li k tomu že stálo v Beafortu. Byli zde oddělené šatny, takže jsme se cítili, jako bychom byli opravdoví herci, a ne jenom studenti. Můj kostým, který byl uschován v divadle, byl už v šatně. Když jsme začali hru zkoušet, vzali nám míry, aby nám kostýmy mohli upravit. Právě jsem se oblékal, když Erik vešel neohlášené do dveří. Eddie byl ještě v šatně a oblékal si kostým hluchoněmého tuláka. Když uviděl Erika, bylo mu vidět na očích, že z něho má strach. Erik mu nejméně jednou týdně dal herdu do zad, a proto Eddie z šatny vypadl, jak nejrychleji uměl. Cestou ze dveří si ještě natahoval nohavici. Erik ho ignoroval a posadil se na toaletní stolek před zrcadlem. „Takže," řekl Erik s čertovským úsměvem ve tváři, „co hodláš udělat?" Podíval jsem se udiveně na něho. „Co tím máš na mysli?" zeptal jsem se ho. „Tu hru, blbečku. Hodláš to zbabrat nebo tak něco?" Zavrtěl jsem hlavou. „Ne." „Povalíš kulisy?" Všichni o kulisách věděli. „Nemám to v plánu," odpověděl jsem stoicky. „Chceš říct, že to nebudeš kazit?" Přikývl jsem. Ani mě nenapadlo myslet si něco jiného. 79

Dlouze se na mě zadíval, jako by před sebou měl někoho, koho v životě neviděl. „Mám pocit, že se z tebe už konečně stává dospělý člověk, Landone," řekl nakonec. A protože to řekl Erik, nebyl jsem si jistý, zda to bylo míněno jako kompliment. Tak či onak, věděl jsem, že má pravdu.

Ve hře je Tom Thornton ohromený, když poprvé spatří anděla. Jde mu proto pomáhat, když sdílí Vánoce s těmi, k nimž osud nebyl tak štědrý. První slova, která Tom řekne, jsou: „Jsi krásný." Měl jsem je říct tak, jako by byla míněna z hloubi srdce. Byl to ústřední okamžik hry, který určoval tón všeho, co se odehrávalo dál. Problém byl v tom, že jsem tu větu dosud netrefil říct správně. Ta dvě slova jsem samozřejmě řekl, ale neznělo to moc přesvědčivě. Až na Hegberta by je tak nejspíš řekl každý, kdyby se přitom díval na Jamie. Byla to jediná scéna, kterou slečna Garberová nikdy nepochválila svým oblíbeným slovem skvělé, takže jsem z toho byl nervózní. Snažil jsem si v roli anděla představit někoho jiného, abych to vystihl, ale bylo toho moc, na co jsem se musel soustředit, a tak moje slova splývala s ostatními a nevyznívala, jak by měla. Jamie byla ještě v šatně, když se opona konečně rozevřela. Před začátkem představení jsem ji v kostýmu neviděl, ale to bylo v pořádku. V prvních několika výstupech stejně nehrála. Šlo v nich hlavně o Toma Thorntona a jeho vztah k dceři. Musím říct, že jsem si nemyslel, že budu tak nervózní, až vejdu na jeviště, protože jsme hru hodně zkoušeli. Když k té chvíli ale dojde, mocně vás to zasáhne. Divadlo bylo nabité k prasknutí. Jak slečna Garberová předpověděla, museli vzadu přidat celé dvě řady sedadel. Normálně bylo v divadle čtyři sta míst, ale s těmi přidanými sedadly tu bylo přinejmenším o padesát diváků víc. Mimo to stáli lidé i podél stěn, namačkaní jako sardinky. Jakmile jsem vyšel na jeviště, všichni úplně ztichli. Mezi diváky byly hlavně staré dámy, takové ty, co s oblibou nosí modrý přeliv, hrají bingo a popíjejí Bloody Mary u pozdní nedělní snídaně. Viděl jsem ale i Erika, který seděl se všemi mými kamarády kdesi skoro až 80

v poslední řadě. Byl jsem z toho vyloženě paf, jestli víte, co tím mám na mysli. Nahánělo mi hrůzu přede všemi tam tak stát a vědět, že čekají, co řeknu. V prvních několika scénách jsem tedy dělal, co jsem mohl, abych na to přestal myslet a hodil ten pocit za hlavu. Mimochodem, Sally, ten jednooký zázrak, hrála moji dceru. Byla totiž dost malá. Hráli jsme spolu tak, jak jsme to měli nazkoušené. Nic jsme sice nespletli, ale nikoho jsme také příliš neoslnili. Když se po druhém jednání zavřela opona, museli jsme rychle přestavět kulisy. Tentokrát všichni přiložili ruku k dílu a moje prsty to ve zdraví přežily, protože jsem se Eddiemu všemožně vyhýbal. Zatím jsem ještě pořád neviděl Jamie v kostýmu. Myslím, že byla osvobozená od přemisťování kulis, protože její šaty byly z tenké látky, která by se roztrhla, kdyby se zachytila o některý z těch vyčnívajících hřebíků. Ale neměl jsem moc času na ni myslet, protože jsme měli plné ruce práce. Pak už se jen znovu rozevřela opona a já jsem byl zpátky ve světě Hegberta Sullivana. Šel jsem kolem výkladních skříní a nahlížel do nich, zda bych nenašel hudební skříňku, kterou si moje dcerka přála k Vánocům. Byl jsem obrácený zády k místu, kudy na scénu vešla Jamie, ale slyšel jsem, jak se všem divákům najednou zatajil dech, když se objevila na jevišti. Myslel jsem si, že i dříve bylo ticho, ale teď bylo ticho jako v hrobě. A právě v tu chvíli jsem koutkem oka, stranou poblíž jeviště zahlédl, jak se Hegbertovi třese brada. Připravil jsem se, že se obrátím, a když jsem to udělal, konečně jsem spatřil, proč tomu tak bylo. Poprvé od doby, co jsem Jamie znal, neměla svoje medové blond vlasy stažené do uzlu. Místo toho jí volně splývaly dolů. Byly delší, než jsem si představoval. Sahaly jí až pod lopatky. Měla je lehce postříbřené, takže se ve světle reflektorů leskly a zářily jako křišťálová svatozář. V kombinaci se splývavými bílými šaty, které pro ni byly ušité na míru, byl na ni zcela okouzlující pohled. Nevypadala jako dívka, se kterou jsem vyrostl, nebo jako dívka, se kterou jsem se nedávno blíž seznámil. Byla též mírně nalíčená - ne moc, jen tolik, aby to podtrhlo jemnost jejích rysů. Nepatrně se usmívala, jako by v srdci chovala nějaké tajemství, přesně tak, jak to její role vyžadovala. 81

Vypadala doslova jako anděl. Vím, že mi trochu poklesla čelist a nějakou chvíli, která se mi zdála být strašně dlouhá, jsem tam jen stál a díval se na ni němý úžasem, až jsem si najednou vzpomněl, že musím říct slova své role. Zhluboka jsem se nadechl a pak jsem je pomalu pronesl. „Jsi krásný," řekl jsem jí konečně, a myslím, že všichni v hledišti, od modrovlasých dam v prvních radách až po moje kamarády v poslední řadě, věděli, že jsem to myslel vážně. Poprvé jsem ta slova přesně vystihl.

82

Kapitola 9 Říct, že hra měla obrovský úspěch, je slabé slovo. Diváci se smáli a plakali, což se od nich samozřejmě očekávalo, ale protože ve hře hrála Jamie, stala se opravdu něčím výjimečným. Myslím, že nejen mě, ale všechny, kdo v ní hráli, překvapilo, jak dokonale se nám představení povedlo. Všichni měli ve tváři tentýž výraz jako já, když jsem Jamie poprvé spatřil v kostýmu. Tím byla hra mnohem působivější. Naše první představení jsme dohráli až do konce bez zadrhnutí a je až neuvěřitelné, že příští večer přišlo do divadla ještě víc lidí. Dokonce i Erik mi přišel pogratulovat, což mě po tom, co mi řekl před představením, poněkud překvapilo. „Vy dva jste to zahráli dobře," řekl prostě. „Jsem na tebe pyšnej, kamaráde." Zatímco mi to říkal, slečna Garberová volala na každého, kdo ji byl ochoten poslouchat nebo kdo náhodou šel zrovna kolem svoje „Skvělé!". Opakovala to slovo bez přestání tolikrát, že jsem ho slyšel ještě dlouho poté, co jsem toho večera ulehl k spánku. Když se opona naposled zavřela, sháněl jsem se po Jamie a našel jsem ji stát stranou s otcem. Měl v očích slzy - bylo to vůbec poprvé, kdy jsem ho viděl plakat - a Jamie mu padla do náruče a oba se dlouho drželi v objetí. Měla zavřené oči a on ji hladil po vlasech a šeptal jí: „Ty můj anděli." Dokonce i já jsem byl dojatý. Uvědomil jsem si, že ta „správná věc" nebyla koneckonců tak špatná. Když se konečně přestali objímat, Hegbert, na němž bylo vidět, jak je na svoji dceru pyšný, pokynul Jamie, aby si šla popovídat s ostatními účinkujícími. V zákulisí jí všichni strašně moc gratulovali. Věděla, že hrála dobře, i když všem stále opakovala, že neví, proč se kolem toho dělá takový rozruch. Byla jako obvykle v dobré náladě, ale protože tak hezky vypadala, zapůsobilo to na všechny úplně jinak. Stál jsem v pozadí, aby si svůj úspěch náležitě vychutnala, a musím se přiznat, že jsem se tak trochu cítil jako starý Hegbert. Zkrátka jsem jí to přál a byl jsem na ni i trochu pyšný. Když mě 83

konečně uviděla stát stranou, omluvila se ostatním, zamířila ke mně a zastavila se až těsně přede mnou. Pohlédla na mě a usmála se. „Děkuju ti, Landone. Udělal jsi mému otci velkou radost." „Rádo se stalo," řekl jsem a myslel jsem to vážně. Divné bylo, že jsem si, když to řekla, uvědomil, že ji Hegbert poveze domů autem. Výjimečně jsem si přál mít možnost doprovodit ji domů.

Následující pondělí začal poslední týden školy před vánočními prázdninami a v každé třídě byly na programu závěrečné pololetní zkoušky. Navíc jsem musel dopsat přihlášku na univerzitu, což jsem kvůli divadelním zkouškám tak nějak stále odkládal. Měl jsem v plánu pořádně se ten týden šprtat a večer před spaním dodělat tu přihlášku. Přesto jsem však bez přestání musel myslet na Jamie. Její proměna, když jsme hráli, byla přinejmenším pozoruhodná a měl jsem za to, že signalizovala její osobní změnu. Nevím, proč jsem si to myslel, ale myslel jsem si to. Proto mě udivilo, když se po víkendu objevila ráno ve škole a měla na sobě totéž co obvykle: hnědý svetr, skládanou sukni, vlasy svázané do uzlu a hotovo. Stačilo se na ni jen podívat a už mi jí zase bylo líto. Přes víkend ji všichni považovali za normální - dokonce za zvláštní - nebo to tak aspoň vypadalo, ale nechala to jaksi uplavat. Pravda, všichni se k ní chovali trochu lip, a ti, kteří s ní ještě nemluvili, ji pochválili za to, jak dobře hrála, ale hned jsem věděl, že to nebude mít dlouhé trvání. Názory vštěpované od dětství se dají jen těžko změnit, a tak jsem trochu přemítal o tom, jestli to pro ni po tom všem nebude ještě horší. Teď, když všichni věděli, že může vypadat normálně, mohli by být ještě bezcitnější. Chtěl jsem s ní mluvit o svých dojmech, opravdu jsem chtěl, ale hodlal jsem to udělat až koncem týdne. Nejenže jsem měl spoustu práce, ale také jsem chtěl mít trochu času na přemýšlení, jak jí ty dojmy co nejlépe sdělit. Upřímně řečeno jsem se cítil ještě trochu 84

provinile kvůli tomu, co všechno jsem jí řekl, když jsem ji posledně doprovázel domů. A nebylo tomu tak jen proto, že hra tak skvěle dopadla. Souviselo to víc s tím, že celou tu dobu, co jsme byli spolu, byla Jamie vždy laskavá a já věděl, že jsem se choval nehezky. Abych řekl pravdu, nemyslel jsem si, že by se mnou teď chtěla mluvit. Věděl jsem, že mě o polední pauze viděla, jak se venku bavím s kamarády, zatímco ona seděla někde stranou v koutě a četla si bibli. Nikdy však za námi nepřišla. Když jsem však toho dne odcházel ze školy, uslyšel jsem za sebou její hlas. Ptala se mě, jestli bych ji nedoprovodil domů. Přestože jsem ještě nebyl připravený na to, abych jí pověděl, o čem jsem přemýšlel, souhlasil jsem. Jaksi ze staré známosti, víte. Po chvíli šla přímo k věci. „Vzpomínáš si na to, cos mi řekl, když jsi mě posledně doprovázel domů?" zeptala se mě. Přikývl jsem a přál jsem si, aby s tím bývala nezačala. „Slíbil jsi, že to odčiníš," řekla. Na okamžik mě to zmátlo. Měl jsem za to, že jsem to už udělal, když jsem na její přání hrál ve hře. „Víš, přemýšlela jsem, co bys mohl udělat," pokračovala, aniž mi dala možnost, abych také něco řekl, „a přišla jsem na tohle." Zeptala se mě, zda by mí nevadilo sesbírat sklenice od okurek a piksly od kávy, které na začátku roku rozmístila ve městě po obchodech. Stály na pultech, obvykle blízko pokladny, aby do nich lidé mohli hodit nějaké drobné. Měly to být peníze pro sirotky. Jamie nikdy nechtěla lidi žádat o peníze přímo, chtěla, aby přispěli dobrovolně. Byla to podle ní křesťanská záležitost. Vzpomněl jsem si, že jsem ty kasičky viděl v Cecilově restauraci, v kině Koruna a na podobných místech. Moji kamarádi a já jsme do nich často házeli svorky na papír nebo žetony na telefon, když se pokladní nedívala, protože při dopadu zněly tak trochu, jako když upustíte minci. Pak jsme se smáli, jak jsme Jamie převezli. Bavili jsme se tím, že jsme si představovali, jak otevře jednu ze svých plechovek v naději, že v ní, když je tak těžká, najde nějaké peníze, ale až ji vysype, nenajde nic než žetony a svorky. Když si člověk někdy vzpomene na to, co dělával, trhne sebou jako při náhlé bolesti. A přesně to se mi stalo. 85

Jamie neuniklo, jak jsem se zatvářil. „Nemusíš to dělat," řekla, zjevně zklamaná. „Jen jsem tak přemýšlela, že mi to teď, kdy se už kvapem blíží Vánoce a já nemám auto, bude hodně dlouho trvat, než všechny ty plechovky a sklenice sesbírám..." „Ne," přerušil jsem Její úvahu, ,já to udělám. Stejně toho nemám moc na práci." Právě to jsem tedy od středy dělal, přestože jsem se měl učit na zkoušky a přestože jsem potřeboval dopsat tu přihlášku. Jamie mi dala seznam všech míst, kam roznesla sklenice a piksly, a já si půjčil mámino auto a příští den jsem je začal vyzvedávat na vzdáleném konci města. Celkem rozmístila po městě asi šedesát kasiček a počítal jsem, že mi to zabere jen jeden den, abych je všechny sesbíral. Ve srovnání s tím, jak dlouho je roznášela, to jistě bude hračka. Jamie to trvalo téměř šest neděl, protože nejprve musela najít šedesát prázdných sklenic a plechovek a pak mohla rozmístit pouze dvě či tři denně, protože neměla auto a také jich nemohla najednou tolik nést. Když jsem na tom začal pracovat, cítil jsem se tak trochu divně, že jsem to právě já, kdo vyzvedává sklenice a piksly, když s tím nápadem přišla Jamie. Stále jsem si však říkal, že mě požádala o pomoc. Jezdil jsem od obchodu k obchodu, vyzvedával jsem ty kasičky a ke konci prvního dne jsem si uvědomil, že mi to bude trvat o trochu déle, než jsem si myslel. Dosud jsem vyzvedl nějakých dvacet kousků. Zapomněl jsem totiž najeden prostý fakt týkající se života v Beaufortu. V malém městě, jako je to naše, bylo nemožné vběhnout jen tak dovnitř a popadnout plechovku. To prostě nešlo. Člověk si musel trochu popovídat s majitelem obchodu nebo se třeba pozdravit s někým, koho znal. A tak jsem tam seděl, zatímco nějaký chlapík vyprávěl, jak minulý podzim chytil na háček mečouna. Nebo se mě ptali, jak mi to jde Ve škole, a zmínili se, že by vzadu potřebovali pomoct vyložit několik beden. Jindy zase chtěli znát můj názor, jestli by neměli přemístit stojan s časopisy do druhé části obchodu. Věděl jsem, že Jamie by na tohle byla dobrá, a snažil jsem se jednat tak, jak by asi chtěla, abych jednal. Byl to koneckonců její nápad.

86

Aby se to hýbalo a abych zbytečně neztrácel čas, nezjišťoval jsem pokaždé, kolik peněz se vybralo. Jednoduše jsem celou sklenici či plechovku vysypal do té další, a když byla plná, celý proces jsem opakoval. Na konci prvního dne byly všechny drobné napěchované do dvou velkých sklenic a já si je donesl nahoru do svého pokoje. Přes sklo jsem viděl několik papírových bankovek - nebylo jich mnoho -, ale znervózněl jsem teprve tehdy, když jsem obsah sklenic vysypal na podlahu a viděl jsem, že drobné byly skoro samé centy. Přestože jsem nenašel ani zdaleka tolik žetonů a svorek, kolik jsem předpokládal, byl jsem i tak sklíčený, když jsem všechny ty peníze spočítal. Dohromady to dělalo dvacet dolarů třicet dva centů. Ani v roce 1958 to nebylo moc peněz, zvláště když se měly rozdělit mezi třicet dětí. Přesto mě to však neodradilo. Myslel jsem si, že to musí být nějaký omyl, a druhý den jsem zase vyjel, abych přemístil několik desítek beden a abych si při vyzvedávání sklenic a plechovek popovídal s dalšími dvaceti majiteli restaurací a obchůdků. Součet vybraných peněz činil třiadvacet dolarů osmdesát devět centů. Třetí den to bylo dokonce ještě horší. Poté, co jsem spočítal peníze, jsem tomu sám nemohl uvěřit. Měl jsem pouze jedenáct dolarů padesát dva centů. Byly to peníze, které se vybraly v obchodech dole u nábřeží, kde se zdržovali turisté a náctiletí, jako jsem byl já. Neubránil jsem se myšlence, že jsme se tedy opravdu měli čím chlubit. Když jsem viděl, jak málo se vybralo - celkem padesát pět dolarů sedmdesát tři centů -, cítil jsem se strašně, zvláště při pomyšlení, že ty sklenice stály v obchodech skoro celý rok a že jsem je tam sám mnohokrát viděl. Toho večera jsem měl zavolat Jamie a sdělit jí, kolik jsem toho vybral, ale nemohl jsem to prostě udělat. Řekla mi, jak moc by si letos přála udělat pro děti něco opravdu výjimečného, ale tahle suma na to nestačila - to bylo i mně jasné. Místo toho jsem jí lhal a řekl jsem jí, že ty peníze nehodlám počítat, dokud to nebudeme moct udělat spolu, protože nejde o můj, ale o její projekt. Bylo to prostě příliš depresivní. Slíbil jsem jí, že jí peníze přinesu druhý den odpoledne, hned jak skončí škola. Druhý den byl 21. prosinec, nejkratší den v roce. Vánoce byly už za pár dní. 87

„Landone," zvolala, když spočítala všechny peníze, „to je zázrak!" „Kolik toho je?" zeptal jsem se. Věděl jsem přesně, kolik to činilo. „Je tu skoro dvě stě čtyřicet sedm dolarů!" Když ke mně vzhlédla, byla radostí celá bez sebe. Protože Hegbert byl doma, směl jsem sedět v obývacím pokoji a právě tam Jamie ty peníze spočítala. Mince, skoro všechny ve čtvrťácích a desetnících, byly v úhledných malých kopičkách vyrovnány po celé podlaze. Hegbert seděl v kuchyni u stolu a psal svoje kázání. Dokonce i on otočil hlavu, když slyšel její radostné zvolání. „Myslíš, že to bude stačit?" zeptal jsem se nevinně. Po tvářích jí stékaly slzy, když se rozhlížela po místnosti. Ještě pořád nemohla uvěřit tomu, co viděla před sebou. Dokonce ani po představení nebyla tak šťastná. Podívala se přímo na mě. „To je ... senzace," řekla s úsměvem. Její hlas zněl pohnutěji než kdy jindy. „Minulý rok jsem vybrala jen sedmdesát dolarů." „Jsem rád, že to letos dopadlo lip," řekl jsem a cítil jsem, jak se mi přitom stahuje hrdlo. „Kdybys ty sklenice nerozmístila hned na začátku roku, ani zdaleka bys asi nevybrala tolik peněz." Vím, že jsem lhal, ale bylo mi to fuk. Pro jednou to tak bylo správné.Nepomáhal jsem Jamie vybírat hračky - usoudil jsem, že stejně bude vědět lip, co by si děti přály -, ale trvala na tom, abych šel s ní na Štědrý den do sirotčince a byl u toho, až děti budou otvírat dárky. „Prosím tě, Landone," řekla mi. A protože se tolik těšila a byla z toho tak rozrušená, neměl jsem prostě to srdce dát jí košem. O tři dny později, zatímco matka s otcem byli na večírku u starosty města, jsem si oblékl sako s kohoutí stopou, uvázal jsem si svoji nejlepší kravatu a zamířil jsem k matčinu autu s dárkem pro Jamie pod paží. Utratil jsem svých posledních několik dolarů za pěkný svetr, protože jsem nepřišel na nic jiného, co bych jí mohl dát. Nebylo pro ni zrovna snadné nakupovat. 88

Měl jsem být v sirotčinci v sedm hodin, ale u přístavu v Morehead City byl zvednutý most a musel jsem tedy čekat, dokud odjíždějící nákladní loď pomalu nepropluje kanálem. To způsobilo, že jsem se o pět minut zpozdil. Hlavní vchod byl už zavřený a musel jsem bouchat na dveře, dokud mě pan Jenkins konečně neuslyšel. Chvíli mu trvalo, než ve svazku klíčů našel ten pravý, aby mi odemkl. Vešel jsem dovnitř a mnul jsem si paže, abych se zahřál. ,Ááá... už jste tady," radoval se. „Cekáme na vás. Pojďte, zavedu vás mezi ostatní." Vedl mě chodbou do klubovny, kde už jsem jednou byl. Na okamžik jsem se zastavil, abych si pořádně vydechl. Pak jsem konečně vstoupil dovnitř. Bylo to dokonce lepší, než jsem si představoval. Uprostřed místnosti stál obrovský stromek ozdobený stříbrnými lametami, barevnými žárovkami a množstvím nejrůznějších ručně vyrobených ozdob. Všude pod stromkem ležely zabalené dárky všech velikostí a tvarů. Byly navršeny do výšky a děti seděly v půlkruhu na podlaze, těsně vedle sebe. Zřejmě měly na sobě svoje nejlepší oblečení - chlapci bílé košile s límečkem a kalhoty v barvě námořnické modři, děvčata sukně téže barvy a halenky s dlouhým rukávem. Všichni vypadali, jako by se před tou velkou událostí celí vymydlili, a většina chlapců měla čerstvě ostříhané vlasy. Na stole u dveří stála mísa s punčem a tácy s cukrovím ve tvaru malých vánočních stromečků, posypaných zeleným cukrem. Všiml jsem si, že mezi dětmi sedí i dospělí. Několik menších dětí jim sedělo na klíně a napjatě poslouchalo známý veršovaný příběh „Byla noc před Vánocemi". Jamie jsem však neviděl. Alespoň ne hned. Nejdřív jsem rozeznal její hlas. To ona četla dětem ten příběh. Konečně jsem ji očima našel. Seděla na zemi před stromkem s nohama pod sebou. Překvapilo mě, když jsem viděl, že dnes večer má volně rozpuštěné vlasy jako toho večera, co jsme hráli naši hru. Místo starého hnědého svetru, ve kterém jsem ji tolikrát viděl, měla na sobě červený pulover s véčkem, který jaksi zdůrazňoval barvu jejích světle modrých očí. Dokonce i bez stříbrného lesku ve vlasech a bez dlouhých splývavých bílých šatů na ni byl úchvatný pohled. Aniž 89

jsem si to uvědomoval, tajil se mi dech. Koutkem oka jsem si všiml, že se na mě pan Jenkins usmívá. Vydechl jsem, také jsem se usmál a snažil se vzpamatovat. Jamie se jen jednou odmlčela, aby vzhlédla od knížky. Zpozorovala, že stojím ve dveřích, a opět se vrátila ke čtení. Trvalo jí asi tak minutu, než příběh dočetla. Potom vstala, uhladila si sukni, obešla děti a zamířila ke mně. Protože jsem nevěděl, kam chce, abych šel, zůstal jsem stát na místě. To už se pan Jenkins vytratil. „Lituji, že jsme začali bez tebe," řekla, když ke mně došla, „ale děti už byly tak nedočkavé." „To je v pořádku," řekl jsem s úsměvem a myslel na to, jak jí to sluší. „Jsem tak ráda, žes mohl přijít." , Já taky." Jamie se usmála a vzala mě za ruku, aby si mě odvedla. „Pojď se mnou," řekla. „Pomůžeš mi rozdat dárky." Rozdávali jsme je celou příští hodinu a dívali jsme se, jak děti dárky jeden po druhém rozbalují. Jamie nakupovala po celém městě, aby pro každé dítě v místnosti vybrala několik věcí, několik zcela osobních dárků, které předtím ještě nikdy nedostalo. Děti však neobdržely jen dárky, které nakoupila Jamie. Sirotčinec a lidé, kteří v něm pracovali, je také obdarovali. Místnost byla posetá ozdobným papírem, který nedočkavé děti samým vzrušením odhazovaly stranou, a odevšud se ozývaly nadšené radostné výkřiky. Zdálo se mi, že všechny děti dostaly mnohem více dárků, než čekaly. Znovu a znovu za ně Jamie děkovaly. Když byly všechny dárky rozbalené a všichni se konečně utišili, opět pozvolna zavládla klidná atmosféra. Pan Jenkins a jedna žena, kterou jsem neznal, v místnosti uklidili a menší děti začínaly pod stromkem usínat. Několik starších dětí už odešlo s dárky do svých pokojů a na cestě z klubovny napůl zhaslo stropní světla. Žárovky na stromku nepřetržitě zářily a gramofon umístěný v rohu místnosti tlumeně hrál „Tichou noc". Stále jsem ještě seděl na zemi vedle Jamie, která držela malou holčičku, jež jí usnula na klíně. Pro všechen ten rozruch jsme dosud neměli příležitost trochu si spolu 90

promluvit, ale myslím, že to ani jednomu z nás nevadilo. Oba jsme se dívali na světélka na vánočním stromku a já se snažil uhodnout, na co Jamie asi myslí. Mám-li říct pravdu, nevěděl jsem to, ale měla tak něžný výraz. Myslel jsem si - ne, věděl jsem, že ji těšilo, jak se večer vydařil, a v hloubi duše to těšilo i mě. Byl to ten nejlepší Štědrý večer, jaký jsem kdy zažil. Pohlédl jsem na ni. V záři světel, která osvětlovala její tvář, vypadala právě tak hezky jako každá jiná. „Něco jsem ti koupil," řekl jsem jí konečně. „Dárek, víš." Mluvil jsem tiše, abych tu malou holčičku neprobudil, a také jsem doufal, že to zastře nervozitu v mém hlase. Obrátila se od stromku ke mně a jemně se usmála. „Nemusel jsi to dělat." I ona mluvila tiše a její hlas zněl téměř jako hudba. „Já vím," řekl jsem. „Ale chtěl jsem to udělat." Měl jsem dárek položený stranou vedle sebe. Sáhl jsem po něm, abych jí úhledně zabalený balíček podal. „Mohl bys mi ho rozbalit? Mám teď jaksi plné ruce." Podívala se na holčičku na klíně a pak zpátky na mě. „Nemusíš ho otvírat hned teď, jestli nechceš," řekl jsem a pokrčil přitom rameny. „Není to nic moc velkého." „Nebuď hloupý," řekla. „Otevřela bych ho jedině před tebou." Chtěl jsem to už mít za sebou. Podíval jsem se na dárek a začal jsem z něho opatrně odstraňovat lepicí pásku, abych nenadělal příliš hluku. Pak jsem ho začal rozbalovat, až jsem z papíru vyjmul krabici. Poté, co jsem odložil papír, jsem zvedl víko, vytáhl z krabice svetr a podržel ho před ní, aby si ho mohla prohlédnout. Byl hnědý, právě takový, jaký obvykle nosila. Měl jsem však pocit, že by se jí hodil nový. Ve srovnání s radostí, jaká v místnosti vládla ještě před chvílí, jsem nečekal moc velkou odezvu. „Vidíš, to je všechno. Říkal jsem ti, že to není nic moc." Doufal jsem, že nebude zklamaná. „Je krásný, Landone, řekla upřímně. „Až se příště uvidíme, budu ho mít na sobě. Děkuju ti." Chvíli jsme tiše seděli a já se znovu zadíval na světélka na stromku. 91

„I já jsem ti něco přinesla," zašeptala nakonec Jamie. Podívala se směrem ke stromku. Sledoval jsem očima její pohled. Dárek byl ještě pod stromkem, částečně skrytý za stojánkem. Sáhl jsem po něm. Byl obdélníkového tvaru, ohebný a poněkud těžký. Položil jsem si ho do klína a nechal ho tam ležet, aniž bych se ho snažil otevřít. „Rozbal ho," řekla a dívala se přitom přímo na mě. „To mi nemůžeš dát," řekl jsem bez dechu. Už jsem věděl, co je uvnitř, a nemohl jsem uvěřit tomu, co udělala. Začaly se mi třást ruce. „Prosím tě," řekla tím nejlaskavějším hlasem, jaký jsem kdy slyšel," otevři ho. „Chci, abys ho měl." Váhavě jsem balíček pomalu rozbalil. Když byl dárek konečně vybalený, držel jsem ho velmi opatrně, ze strachu, abych ho nepoškodil. Díval jsem se na něj zhypnotizován a pomalu jsem přejel rukou po jeho povrchu. Prsty jsem se zlehka dotýkal ohmatané kůže a moje oči se zalily slzami. Jamie se ke mně natáhla a položila svoji ruku na moji. Byla teplá a hebká. Pohlédl jsem na ni a nevěděl jsem, co říct. Jamie mi darovala svoji bibli. „Děkuju ti za to, co jsi udělal," zašeptala. „Byly to ty nejkrásnější Vánoce, jaké jsem kdy měla." Odvrátil jsem se a beze slova jsem sáhl po sklenici punče, kterou jsem si postavil vedle sebe. Gramofon ještě pořád hrál „Tichou noc" a hudba se linula celou místností. Upil jsem punče, abych zahnal náhlé sucho v krku. Pil jsem a na mysli mi vytanul všechen ten čas, co jsem strávil s Jamie. Vzpomínal jsem na taneční večírek na začátku školního roku a na to, co pro mě toho večera udělala. Myslel jsem na naši hru a na to, jak andělsky vypadala. Vzpomínal jsem, jak jsem ji doprovázel domů a jak jsem jí pomohl vyzvednout všechny ty sklenice a piksly naplněné mincemi pro sirotky. Zároveň s tím, jak mi všechny ty vzpomínky táhly hlavou, jsem náhle přestal dýchat. Podíval jsem se na Jamie, pak nahoru na strop, rozhlédl jsem se po místnosti ve snaze zachovat si klidnou mysl a pak jsem znovu pohlédl na Jamie. Usmívala se na mě a já na ni a jediné, na co jsem v tu chvíli myslel, bylo, jak došlo k tomu, že jsem se zamiloval do dívky, jako byla Jamie Sullivanová. 92

Kapitola 10 Později toho večera jsem vezl Jamie ze sirotčince domů. Zpočátku jsem si nebyl jistý, zda bych neměl uplatnit starý známý trik se zíváním a položit jí přitom ruku kolem ramen, ale upřímně řečeno jsem nevěděl, co přesně ke mně cítí. Bylo jasné, že mi dala ten nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostal, a i když tu bibli nejspíš nikdy neotevřu a nebudu číst, věděl jsem, že to bylo, jako by mi dala kus sebe samé. Jamie už ale byla taková. Klidně by zcela neznámému člověku, kterého by potkala na ulici, darovala i svoji ledvinu, kdyby ji opravdu potřeboval. A tak jsem si nebyl zcela jistý, jak to mám brát. Jamie mi jednou řekla, že není hloupá, a myslím, že jsem konečně dospěl k závěru, že není. Možná, že byla... no, prostě jiná... ale domyslela si, co jsem pro sirotky udělal. A když o tom teď přemýšlím, myslím, že to věděla, už když jsme seděli na zemi v obývacím pokoji u ní doma. Když to nazvala zázrakem, mluvila zřejmě specificky o mně. Vzpomněl jsem si, že Hegbert vstoupil do pokoje, když jsme o tom s Jamie hovořili, ale moc toho neřekl. Starý Hegbert na tom v poslední době nebyl moc dobře, alespoň co jsem já mohl soudit. Jeho kázání se stále týkala peněz a pořád ještě mluvil o smilnících, ale byla teď kratší než obvykle a tu a tam se uprostřed i odmlčela najednou se zatvářil jaksi divně, jako by myslel na něco jiného, smutného. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, protože jsem ho opravdu zase tak dobře neznal, a když o něm mluvila Jamie, připadalo mi, že mluví o někom úplně jiném. Zrovna tak jako jsem si nedovedl přestavit na obloze dva měsíce, nedovedl jsem si představit ani to, že by Hegbert mohl mít smysl pro humor. Ale abych se vrátil k tomu, o čem jsem mluvil. Hegbert vešel do místnosti, když jsme počítali ty peníze, a Jamie vstala se slzami v očích a já měl dojem, že si Hegbert ani neuvědomil moji přítomnost. Řekl jí, že je na ni pyšný a že ji má strašně rád, ale pak se odšoural zpátky do kuchyně, aby pokračoval v práci na kázání. Dokonce mě ani nepozdravil. Vím, že jsem ve srovnání s ostatními dětmi, které 93

chodily do našeho kostela, nebyl zrovna moc nábožensky založený, ale přece jen jsem jeho chování považoval za poněkud divné. Vprostřed rozjímání o Hegbertovi jsem pohlédl na Jamie, která seděla vedle mě. Dívala se oknem ven, měla klidný výraz v obličeji, tak trochu se usmívala, ale zároveň byla někde daleko. Usmál jsem se. Možná, že přemýšlela o mně. Začal jsem svoji ruku posunovat po sedadle blíž k její ruce, ale dřív, než jsem se jí mohl dotknout, Jamie promluvila. „Landone," zeptala se, když se ke mně otočila, „myslíš někdy na Boha?" Stáhl jsem ruku zpátky. Když už jsem myslel na Boha, obvykle jsem si ho představoval tak, jak byl namalovaný na starých obrazech, které jsem vídal v kostelech - jako obrovskou postavu s dlouhými šedivými vlasy, která se v bílém rouchu vznáší nad krajinou se vztyčeným prstem nebo tak nějak -, ale věděl jsem, že o tom ona nemluvila. Měla na mysli Boží plán. Chvíli mi trvalo, než jsem jí odpověděl. „Jistě," řekl jsem. „Někdy ano." „Přemýšlíš někdy o tom, proč se věci musí stát tak, jak se stanou?" Nejisté jsem přikývl. „V poslední době jsem o tom hodně přemýšlela." Už jsem se jí chtěl zeptat, jestli ještě víc než obvykle, ale nezeptal jsem se. Tušil jsem, že toho má na srdci víc, a proto jsem nic neříkal. „Vím, že Bůh má s námi všemi jistý plán, ale někdy prostě nechápu, co tím sleduje. Stává se ti to někdy také?" Řekla to tak, jako by šlo o něco, na co neustále myslím. „Víš," řekl jsem ve snaze nějak to obejít, „mám za to, že není naším úkolem o tom pořád přemýšlet. Myslím, že někdy prostě nesmíme ztrácet víru." Musím připustit, že to byla docela dobrá odpověď. Moje city k Jamie zřejmě způsobily, že můj mozek pracoval o něco rychleji než obvykle. Viděl jsem, že o mé odpovědi přemýšlí. „Ano," řekla konečně, „máš pravdu."

94

Usmál jsem se sám pro sebe a změnil jsem téma, protože povídání o Bohu nebylo zrovna něčím, co by člověka uvádělo do romantického rozpoložení. „Víš," řekl jsem jen tak, „bylo to opravdu hezké, když jsme dnes večer seděli u stromku." „Ano, bylo," řekla. Byla myšlenkami ještě pořád někde jinde. „A ty jsi taky vypadala hezky." „Děkuju." „Můžu se tě na něco zeptat?" řekl jsem nakonec v naději, že ji přivedu zpátky na zem. „Jistě," odpověděla. Zhluboka jsem se nadechl. „Zítra po kostele, a - no... až trochu pobudeš s otcem. .. chci říct..." zmlkl jsem a podíval jsem se na ni. „Nechtěla bys přijít k nám na sváteční večeři?" Přestože byla ještě pořád obrácená čelem k oknu, zahlédl jsem slabý náznak úsměvu, jakmile jsem to řekl. „Ano, Landone, moc ráda bych přišla." Vydechl jsem úlevou. Nemohl jsem uvěřit, že jsem ji skutečně pozval, a přemítal jsem, jak se to všechno mohlo stát. Jel jsem ulicemi, kde ve vánočně vyzdobených oknech blikaly barvené žárovky, a pak přes hlavní beaufortské náměstí. O několik minut později jsem se k ní natáhl přes sedadlo a konečně jsem ji vzal za ruku. Jamie ji ode mě neodtáhla. Krásný večer byl dokonale završen.

Když jsme zastavili před jejím domem, svítila v obývacím pokoji ještě světla a za záclonami jsem viděl Hegberta. Myslím, že na Jamie čekal, protože chtěl slyšet, jak večer v sirotčinci dopadl. Buď to, anebo si chtěl být jistý tím, že jeho dceru na prahu nepolíbím. Vím, že by něco takového nesl nelibě. Myslel jsem na to - chci říct na to, co mám udělat, až se rozloučíme -, když jsme vystoupili z auta a zamířili ke dveřím. Jamie mlčela a bylo vidět, že je spokojená. Myslím, že měla radost, že jsem ji pozval, aby k nám druhý den přišla. Jelikož byla dost chytrá, aby si 95

domyslela, co jsem pro sirotky udělal, počítal jsem, že jí možná dojde i to, proč jsem ji k nám pozval. Mám za to, že i ona si v duchu uvědomila, že to je poprvé, co jsem ji pozval o své vůli. Právě když jsme došli ke schodům, zahlédl jsem za záclonou vykukovat Hegberta. Rychle se stáhnul. U některých rodičů, například u Angeliných rodičů, to znamenalo, že vědí, že jste dorazili domů. Měli jste pak ještě tak minutu pro sebe, než se otevřely dveře. Obvykle tedy dost času na to, abyste na sebe mohli vyzývavě zamrkat a sebrat odvahu k polibku. Zpravidla to trvalo právě tak dlouho. Nevěděl jsem však, jestli by mě Jamie políbila. Ve skutečnosti jsem o tom silně pochyboval, ale protože jí to tak slušelo, protože měla rozpuštěné vlasy a vůbec, a také kvůli tomu, co všechno se toho večera přihodilo, jsem nechtěl propást příležitost, kdyby náhodou nastala. Už jsem cítil, jak se mi z nervozity začíná pomalu svírat žaludek, když Hegbert otevřel dveře. „Slyšel jsem vás přijet," řekl tiše. Měl jako vždy nažloutlou kůži, ale vypadal unaveně. „Dobrý večer, velebný pane," řekl jsem sklíčeně. „Nazdar, tati," řekla o vteřinu později radostně Jamie. „Škoda, že jsi tam dnes večer nebyl. Bylo to nádherné." „Těší mě, že se ti to tak líbilo." Pak se vzchopil, jako by si něco uvědomil, a odkašlal si. „Dám vám ještě chvilku, abyste se mohli rozloučit. Nechám ti dveře otevřené." Otočil se a vrátil se do obývacího pokoje. Věděl jsem, že z místa, kam si sedl, na nás vidí. Předstíral, že si čte, i když jsem neviděl, co má v ruce. „Dnes večer jsem se ohromně bavila, Landone," řekla Jamie. „Já také," odpověděl jsem a cítil jsem, jak se na mě upírají Hegbertovy oči. Přemítal jsem, jestli ví, že jsem cestou domů držel jeho dceru v autě za ruku. „V kolik hodin k vám mám zítra přijít?" zeptala se. Hegbert trochu pozvedl obočí. ,.Přijedu pro tebe. V pět hodin, co říkáš?" Podívala se přes rameno. „Tati, nevadilo by ti, kdybych šla zítra k Landonovi a jeho rodičům na návštěvu?" 96

Hegbert zvedl ruce k očím a začal si je mnout. Povzdechl si. „Jestli je to pro tebe důležité, můžeš jít," řekl. Nebyl to zrovna zvlášť strhující projev důvěry, ale stačilo mi to. „Co mám přinést?" zeptala se. Na Jihu to už patřilo k tradici, aby se na to člověk vždy zeptal. „Nemusíš nic nosit," odpověděl jsem. „Přijedu pro tebe ve tři čtvrtě na pět." Chvíli jsme tam mlčky stáli a já věděl, že Hegbert začíná být trochu netrpělivý. Za celou dobu, co jsme stáli u dveří, neobrátil v knize ani list. „Uvidíme se zítra,“ řekl nakonec. Dobře,“ řekl jsem. Pohlédla dolů na svoje nohy a pak znovu na mě. „Děkuju ti, žes mě odvezl domů,“ řekla. Otočila se a vešla dovnitř. Jen taktak se mi podařilo zachytit úsměv, který ji pohrával kolem úst, když vykoukla ze dveří ve chvíli, kdy se zavíraly.

Příští den jsem ji vyzvedl, jak jsme se dohodli, a potěšilo mě, že měla opět rozpuštěné vlasy. Jak slíbila, měla na sobě svetr, který jsem jí dal. Oba moji rodiče byli poněkud překvapení, když jsme se jich zeptal, jestli by jim nevadilo, kdyby k nám Jamie přišla na večeři. Nebyl to vůbec žádný problém. Kdykoliv byl táta ve městě, přikázala máma naší kuchařce Heleně, aby navařila, a jídla bylo tolik, že by nasytilo i menší armádu. Myslím, že jsem se o tom dosud nezmínil. Mám na mysli naši kuchařku. Měli jsme doma služku a kuchařku, a to nejen proto, že jsme si to mohli dovolit, ale také proto, že moje máma nebyla zrovna tou nejlepší hospodyní na světě. Docela to šlo, když mi tu a tam připravila s sebou do školy pár sendvičů, ale stávalo se, že si poskvrnila nehty horčicí a trvalo ji pak nejméně tři čtyři dny, než se z toho vzpamatovala. Kdybychom neměli Helenu, byl bych vyrostl na připálených šťouchaným bramborách a chrupavém bifteku. Můj 97

otec si to naštěstí uvědomil hned, jak se vzali. Jak služka, tak i kuchařka u nás pracovaly ještě dřív, než jsem se narodil. Ačkoliv byl náš dům větší než většina ostatních domů ve městě, nebyl to palác nebo něco takového a ani kuchařka, ani služka u nás nebydlely, protože jsme pro ně neměli zvláštní obytný prostor či co. Můj otec ten dům koupil pro jeho historickou hodnotu. I když to nebyl dům, ve kterém kdysi žil Čemovous, což by pro někoho, jako jsem byl já, bylo mnohem zajímavější, přece jen ho v minulosti vlastnil Richard Dobbs Spaight, který spolu s ostatními podepsal naši Ústavu. Spaightovi patřila též farma u New Bern, což bylo asi čtyřicet mil odtud, a tam byl také pohřben. Náš dům možná nebyl tak známý jako místo, kde byl Dobbs Spaight pochován, ale přece jen skýtal otci jakési právo, aby se jím mohl chlubit v sálech Kongresu. Kdykoliv se procházel po zahradě, bylo mi jasné, že sní o odkazu, který po sobě chtěl zanechat. Svým způsobem jsem z toho byl smutný, protože ať dělal co dělal, nikdy nemohl předčit starého Richarda Dobbse Spaighta. K historickým událostem, jako například k podepsání Ústavy, dochází jen jednou za několik století, a bez ohledu na to, z jakého úhlu se na to člověk dívá, debata o poskytnutí podpory farmářům pěstujícím tabák nebo rozprava o „rudém nebezpečí" to nikdy nepřetrumfne. To jsem věděl i já. Náš dům byl zapsán v Národním historickém registru — myslím, že ještě pořád je — a přestože Jamie u nás už jednou byla, zmocnila se jí posvátná bázeň, když vešla dovnitř. Moji rodiče byli právě tak jako já velmi hezky oblečeni a matka uvítala Jamie polibkem na tvář. Když jsem se na matku díval, musel jsem myslet na to, že skórovala dřív než já. Měli jsme dobrou, dosti formální večeři, protože se servírovaly čtyři chody, ale nebyla to nuda ani nic podobného. Moji rodiče a Jamie zapředli skvělou konverzaci - představte si tu slečnu Garberovou -, a přestože jsem se snažil vnést do hovoru trochu svého humoru, moc jsem s ním neuspěl, přinejmenším ne u rodičů. Jamie se však smála a já to vzal za dobré znamení. Po večeři jsem pozval Jamie na procházku po zahradě, i když byla zima a nic nekvetlo. Oblékli jsme si kabáty a vyšli jsme na mrazivý zimní vzduch. Viděl jsem, jak nám jdou od úst obláčky páry. 98

„Máš úžasné rodiče," řekla mi. Myslím, že si Hegbertova kázání nebrala k srdci. „Jsou prima," odpověděl jsem. „Svým způsobem. Hlavně moje máma je moc milá." Neřekl jsem to jen proto, že to byla pravda, ale také proto, že totéž říkali děti o Jamie. Doufal jsem, že jí to dojde. Zastavila se, aby se podívala na růžové keře. Vypadaly jako sukovité hole a nevěděl jsem, proč ji tak zaujaly. , Je pravda, co se říká o tvém dědečkovi?" zeptala se mě. Asi jí to nedošlo. „Ano," řekl jsem a snažil jsem se nedat najevo svoje zklamání. „To je smutné," řekla prostě. „V životě jsou důležitější věci než peníze." „Já vím." Podívala se na mě. „Opravdu?" Když jsem jí na to odpovídal, nedíval jsem se jí do očí. Neptejte se mě proč. „Vím, že to, co můj děda udělal, bylo špatné." „Ale vrátit to nechceš, že ne?" „Abych řekl pravdu, nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel." „Vrátil bys to ale?" Neodpověděl jsem jí hned a Jamie se ode mě odvrátila. Už zase se upřeně dívala na růžové keře a jejich sukovité výhony a já jsem si náhle uvědomil, že si přála, abych řekl ano. Ona by to určitě udělala, aniž by o tom dvakrát přemýšlela. „Proč to děláš?" ujelo mi nechtěně a do tváří se mi nahrnula krev. „Chci říct, proč chceš, abych se cítil provinile? Udělal to děda, ne já. Já se prostě jen náhodou narodil v téhle rodině." Natáhla ruku a dotkla se trnité větve. „To ale neznamená, že to nemůžeš napravit, až se ti naskytne příležitost," odpověděla vlídně. Řekla to tak jasně, že jsem to i já pochopil, a v hloubi duše jsem věděl, že má pravdu. Ale takové rozhodnutí, jestli k němu vůbec kdy mělo dojít, bylo strašně daleko. Podle mého názoru jsem teď měl na mysli mnohem důležitější věci. Změnil jsem téma a začal jsem mluvit o něčem, co mi bylo bližší. „Má mě tvůj otec rád?" zeptal jsem se. Chtěl jsem vědět, jestli mi Hegbert dovolí znovu se s ní sejít. Chvíli jí trvalo, než mi odpověděla. „Můj otec," řekla pomalu, „má o mě strach." 99

„A nemají ho všichni rodiče?" otázal jsem se. Dříve než se obrátila ke mně, zadívala se na svoje boty a pak zase někam stranou. „Myslím, že v jeho případě je to jiné. Ale věř, že tě má rád a ví, že jsem šťastná, když tě můžu vidět. Právě proto mi dovolil jít k vám dnes večer na večeři." „Jsem rád, že ti to dovolil," řekl jsem a myslel jsem to vážně. „Já taky." Dívali jsme se na sebe ve světle dorůstajícího měsíce a málem jsem ji už políbil. Otočila se však ode mě o chvilku dřív a řekla něco, co mě tak trochu překvapilo. „Můj otec má strach i o tebe, Landone." Způsob, jakým to řekla - klidně a smutně zároveň -, mi napověděl, že to nebylo jen proto, že si myslel, že jsem nezodpovědný nebo že byla doba, kdy jsem se schovával za stromy a nehezky na něho pokřikoval, či dokonce proto, že jsem patřil ke Carterově rodině. „Proč?" zeptal jsem se. „Ze stejného důvodu jako já," řekla. Dál mi to nevysvětlovala a já hned věděl, že přede mnou něco skrývá, něco, co mi nemůže říct, něco, z čeho je i smutná. To její tajemství jsem se dověděl až později. Nic podivnějšího, než být zamilovaný do dívky, jakou byla Jamie Sullivanová, jsem bezpochyby ještě nezažil. Nejenže to byla dívka, o které jsem až do letošního roku nikdy nepřemýšlel, třebaže jsme spolu vyrůstali. I můj vztah k ní se vyvíjel úplně jinak. Bylo to něco zcela jiného než být s Angelou, kterou jsem políbil hned, jakmile jsem se s ní očití poprvé sám. Ještě pořád jsem Jamie nedal pusu. Dokonce jsem ji ani neobjal a nevzal jsem ji k Cecilovi či do kina. Neudělal jsem ani jednu z těch věcí, které jsem s děvčaty normálně dělal, a přece jsem se zamiloval. Problém byl v tom, že jsem dosud nevěděl, co ke mně cítí. To se ví, že tu byly jisté náznaky, které mi neunikly. Bible byla sama o sobě jistě dost výmluvná, ale byl tu i způsob, jakým se na mě podíváte, když na Štědrý den za sebou zavírala dveře. Také mi dovolila, abych ji držel za ruku, když jsem ji vezl domů ze sirotčince.

100

Podle mého názoru tam zcela určitě něco bylo - jen jsem přesně nevěděl, jak postupovat dál. Když jsem ji po sváteční večeři u nás nakonec odvezl domů, zeptal jsem se jí, jestli by jí nevadilo, kdybych za ní čas od času zašel, a ona řekla, že by to bylo hezké. Přesně tak to řekla - „To by bylo hezké." Nebral jsem nedostatek jejího nadšení osobně - Jamie měla sklon mluvit jako dospělá a myslím, že právě proto si tak dobře rozuměla se staršími lidmi. Příští den jsem šel k ní a hned jsem si všiml, že Hegbertovo auto nestojí na příjezdové cestě. Když mi otevřela, věděl jsem už, že se nemám ptát, jestli mohu jít dál. „Ahoj, Landone," řekla jako obvykle, jako by byla překvapená, že mě vidí. Měla zase rozpuštěné vlasy a já to považoval za dobré znamení. „Nazdar, Jamie," řekl jsem jen tak nenucené. Ukázala rukou na židle. „Táta není doma, ale jestli chceš, můžeme posedět na verandě..." Ani se mě neptejte, jak k tomu došlo, protože si to ještě pořád nedokážu vysvětlit. Jednu chvíli jsem stál před ní a chtěl jsem jít k židlím na verandě, ale v příští chvíli jsem si to rozmyslel. Místo toho, abych zamířil k židlím, jsem k ní přistoupil o krok blíž, sáhl po její ruce a vzal jsem ji do své. Zpříma jsem se na Jamie zadíval a přistoupil k ní ještě o kousek blíž. Neucouvla ode mne, ale její oči se trochu rozšířily a na zcela krátký prchavý okamžik jsem si myslel, že jsem udělal něco, co jsem neměl. Zvažoval jsem, mám-li ve svém úmyslu pokračovat. Na chvíli jsem se zarazil a usmál se na ni, přičemž jsem naklonil hlavu trochu na stranu, a pak už jsem jen viděl, jak zavřela oči a také naklonila hlavu na stranu. Naše obličeje se k sobě začaly přibližovat. Náš polibek nebyl dlouhý a také ani zdaleka nebyl takový, jaký dnes člověk vidí v biografu, ale byl svým způsobem nádherný a jediné, co si z té chvíle pamatuji, je, že když se naše rty poprvé spojily, věděl jsem, že na to nikdy nezapomenu.

101

Kapitola 11 Jsi první chlapec, kterého jsem kdy políbila," řekla mi. Bylo pár dní před Novým rokem. Stál jsem s Jamie u přístavní hráze v Pine Knoll Shores. Abychom se sem dostali, museli jsme přejet most vedoucí přes vnitrozemní kanál a jet kousek dolů po ostrově. Dnes jsou tu v celém státě jedny z nejdražších pozemků se soukromými plážemi, ale tenkrát tam byly pouze písečné duny v těsném sousedství Národního přímořského lesoparku. „Říkal jsem si, že bych jím mohl být." „Proč?" zeptala se mě nevinně. „Udělala jsem to špatně?" Nevypadala, že by ji to nějak moc rozladilo, kdybych býval řekl, že ano, ale lhal bych. „Umíš skvěle líbat," řekl jsem a stiskl jí ruku. Přikývla a obrátila se k oceánu. Už zase měla v očích ten nepřítomný výraz. V poslední době tomu tak bylo často. Chvíli jsem ji nechal být, ale pak mi to mlčení přišlo jaksi dlouhé. „Jamiej není ti něco?" zeptal jsem se nakonec. Místo odpovědi změnila téma. „Byl jsi už někdy zamilovaný?" zeptala se mě. Projel jsem si rukou vlasy a tázavě jsem se na ni podíval. „Myslíš jako už dřív?" Řekl jsem to tak, jak by to řekl James Dean, přesně tak, jak mi Erik řekl, že to mám říct, kdyby se mě na to nějaká dívka zeptala. Pokud šlo o děvčata, byl Erik pěkně mazaný. „Myslím to vážně, Landone," řekla a vrhla na mě nedůvěřivý pohled. Počítám, že Jamie ty filmy viděla také. Časem jsem si uvědomil, že s Jamie jsem jako na vlnách. Hned nahoře, hned zase dole a tak pořád dokola. Mělo to tak rychlý spád, že by člověk za tu chvíli ani nestačil rozplácnout komára. Pořád jsem si ještě nebyl jistý, zda právě tohle se mi na našem vztahu líbí, ale upřímně řečeno mě to nutilo být stále ve střehu. Když jsem uvažoval o její otázce, cítil jsem se být vyvedený z rovnováhy. ' „Ano, byl," řekl jsem konečně.

102

Nepřestávala se upřeně dívat na oceán. Myslím, že měla za to, že mluvím o Angele, ale když jsem se nad tím zamyslel, uvědomil jsem si, že to, co jsem dříve cítil k Angele, bylo něco docela jiného než to, co jsem cítil teď. „Jak jsi věděl, že to byla láska?" zeptala se mě. Pozoroval jsem, jak jí vítr čechrá vlasy, a věděl jsem, že není vhodná chvíle, abych předstíral, že jsem něčím, čím jsem ve skutečnosti nebyl. „No," řekl jsem vážně, „člověk ví, že je to láska, když si nepřeje dělat nic jiného, než být s tím druhým a tak nějak tuší, že ten druhý cítí totéž." Jamie o mé odpovědi přemýšlela a pak se téměř neznatelně usmála. „Aha," řekla tiše. Čekal jsem, že ještě něco dodá, ale neudělala to a já jsem si najednou zase něco uvědomil. Možná, že Jamie neměla s chlapci tak velké zkušenosti, ale abych vám řekl pravdu, uměla to se mnou dokonale. Například příští dva dny nosila vlasy opět stažené do uzlu. V předvečer Nového roku jsem Jamie vzal na večeři. Bylo to její vůbec první opravdové rande. Jeli jsme do Morehead City, do malé restaurace na nábřeží. Jmenovala se U Flauvina. Byla to nóbl restaurace s ubrusy a svíčkami na stolech a s pěti příbory u každého talíře. Obsluhující číšníci byli podobně jako lokajové v černém obleku a bílé košili, a když se člověk podíval ven obrovskými okny, která zabírala celou stěnu, viděl, jak se na mírně zvlněné vodní hladině odráží měsíční světlo. Měli tu i pianistu a zpěváka. Nebylo tomu tak každý den, ale jen o svátcích, kdy se očekávalo, že bude plno. Musel jsem pro nás rezervovat stůl. Když jsem do restaurace volal, řekli mi, že mají obsazeno. Požádal jsem však matku, aby zavolala ona, a hned se něco našlo. Majitel restaurace asi od mého otce něco potřeboval nebo si možná jen nepřál, aby se na něho zlobil, protože věděl, že můj dědeček je ještě na světě a tak vůbec. Byl to vlastně matčin nápad, abych Jamie vzal někam, kde je to hezké a neobvyklé. Před několika dny, kdy Jamie opět nosila vlasy stažené do uzlu, jsem s matkou hovořil o tom, co prožívám. 103

„Nemyslím na nic jiného než na ni, mami," svěřil jsem se jí. „Vím, že mě má ráda, ale nevím, jestli ke mně cítí totéž co já k ní." „Opravdu pro tebe tolik znamená?" zeptala se mě. „Ano," řekl jsem tiše. „No a co jsi dosud zkusil?" „Co tím myslíš?" Usmála se. „Myslím tím, že mladé dívky, dokonce i Jamie, mají rády, když jim někdo dá pocítit, že jsou pro něho něčím extra." Chvíli jsem o tom přemýšlel a byl jsem z toho trochu zmatený. Copak jsem se právě o to nesnažil? „Víš, chodím teď za ní každý den," řekl jsem. Matka mi položila ruku na koleno. Přestože nebyla moc velká hospodyně a někdy mě, jak už jsem říkal, dovedla přivést do rozpaků, byla opravdu moc milá. „Chodit za ní je moc hezké, ale není to zrovna moc romantické. Měl bys udělat něco, aby opravdu věděla, co k ní cítíš." Matka mi radila, abych Jamie koupil nějakou voňavku, ale přestože jsem věděl, že by jí to asi udělalo radost, nebylo to podle mého to pravé. Už proto, že jí Hegbert - s výjimkou, kdy hrála ve hře anděla - nedovolil, aby se líčila, jsem si byl jistý, že by se jí nemohla navonět. Pověděl jsem o tom mámě a ona pak navrhla, abych ji tedy vzal na večeři. „Nemám už žádné peníze," řekl jsem jí zkormouceně. Přestože jsme byli bohatí a já dostával kapesné, rodiče mi nikdy nedali víc, když jsem ho utratil příliš rychle. „Vede to ke zodpovědnosti," vysvětlil mi jednou otec. „Co se stalo s penězi, které jsi měl uložené v bance?" Povzdechl jsem si a vysvětlil jí, co jsem udělal. Matka seděla vedle mě a mlčky mě poslouchala. Když jsem skončil, objevil se na její tváři výraz tiché spokojenosti, jako by i ona věděla, že se ze mě konečně stává dospělý člověk. „Nech to na mě," řekla klidně. „Ty jen zjisti, jestli by na tu večeři chtěla jít a jestli jí to velebný pán dovolí. Pokud ano, vymyslíme, jak to udělat. To ti slibuju."

104

Příští den jsem šel do kostela. Věděl jsem, že Hegbert bude u sebe v kanceláři. Ještě jsem se Jamie na nic nezeptal, protože mi bylo jasné, že bude potřebovat jeho souhlas. Z jakéhosi důvodu jsem ho o to svolení chtěl požádat sám. Myslím, že to souviselo s tím, že mě Hegbert nevítal zrovna s otevřenou náručí, když jsem přišel za Jamie. Kdykoliv mě videi přicházet k domu - měl na to stejně jako Jamie jakýsi zvláštní šestý smysl —, vykoukl za záclonami a pak se rychle stáhl. Zřejmě si myslel, že jsem ho u toho neviděl. Když jsem zaklepal, trvalo dlouho, než mi přišel otevřít, jako by musel jít z kuchyně. Dlouze se na mě zadíval, pak si zhluboka povzdechl, potřásl hlavou a konečně mě pozdravil. Dveře jeho kanceláře byly zpola otevřené. Viděl jsem ho sedět u stolu, s brýlemi na nose. Prohlížel si jakási lejstra - zdálo se, že se týkají financí - a usoudil jsem, že se asi snaží vyřešit rozpočet kostela na příští rok. Dokonce i pastoři musí platit účty: Zaklepal jsem na dveře a on se zájmem vzhlédl, jako by očekával dalšího farníka, ale pak svraštil obočí, když viděl, že to jsem já. „Dobrý den, velebný pane," řekl jsem zdvořile. „Měl byste chvíli čas?" Vypadal ještě unaveněji než obvykle. Usoudil jsem, že mu asi není dobře. „Nazdar, Landone," řekl vyčerpaně. Mimochodem, oblékl jsem se pro tu příležitost elegantně. Měl jsem na sobě sako a kravatu. „Mohu vstoupit?" Slabě přikývl a já jsem vešel do kanceláře. Pokynul mi, abych si sedl na židli proti němu. „Co pro tebe mohu udělat?" zeptal se. Nervózně jsem se usadil na židli. „Chtěl jsem se vás, pane, na něco zeptat." Chvíli se na mě upřeně díval a pozorně si mě prohlížel. „Týká se to Jamie?" otázal se konečně. „Ano, pane. Chtěl jsem se vás zeptat, jestli by vám nevadilo, kdybych ji vzal večer před Novým rokem na večeři."

105

Povzdechl si. „To je všechno?" zeptal se. „Ano, pane," řekl jsem. „Přivezu ji domů, jak si budete přát." Sundal si brýle, a než si je znovu nasadil, otřel skla kapesníkem. Bylo mi jasné, že o tom chce chvíli přemýšlet. „Půjdou s vámi tvoji rodiče?" zeptal se. „Ne, pane." „V tom případě myslím, že to nepůjde. Ale děkuji, že ses mě nejprve přišel zeptat." Zadíval se na lejstra na stole, čímž mi dal jasně najevo, že bych měl odejít. Zvedl jsem se ze židle a zamířil jsem ke dveřím. Když už jsem byl na odchodu, znovu jsem se na něho podíval. „Velebný pane?" Vzhlédl, překvapený, že tam ještě jsem. „Mrzí mě, co jsem dělal, když jsem byl mladší, a je mi líto, že jsem se k Jamie nechoval vždy tak, jak by si zasloužila. Ale ode dneška se všechno změní. To vám slibuju." Zdálo se, že mě prokoukl. Nestačilo mu to. „Já ji miluju," řekl jsem nakonec, a když jsem to řekl, znovu ke mně obrátil svoji pozornost. „Já vím," řekl smutně, „ale nechci, aby ji někdo zranil." I když jsem si to určitě jen sugeroval, měl jsem dojem, že mu zvlhly oči. „Něco takového bych jí nikdy neudělal," řekl jsem. Odvrátil se ode mě a zadíval se oknem ven. Pozoroval, jak se zimní slunce snaží proklubat z mraků. Byl pošmourný mrazivý den. „Ať je v deset doma," řekl nakonec, jako by věděl, že jeho dřívější rozhodnutí nebylo správné. Usmál jsem se a chtěl jsem mu poděkovat, ale neudělal jsem to. Věděl jsem, že chce být sám. Cestou ke dveřím jsem se ohlédl přes rameno a zmátlo mě, když jsem viděl, že má tvář zabořenou v dlaních.

O hodinu později jsem se zeptal Jamie. První, co řekla, bylo, že myslí, že nebude moct jít, ale pověděl jsem jí, že jsem už mluvil s 106

jejím tátou. Zdálo se mi, že je překvapená, a myslím, že to napříště ovlivnilo její postoj ke mně. Jen jsem jí neřekl, že když jsem odcházel z Hegbertovy kanceláře, měl jsem dojem, jako by skoro plakal. Nejenže jsem tomu vůbec nerozuměl. Nechtěl jsem také, aby si dělala starosti. Když jsem však toho večera znovu mluvil s matkou, přišla s dost pravděpodobným vysvětlením, které jsem, upřímně řečeno, dokonale chápal. Hegbert si musel uvědomit, že jeho dcera dorůstá a že ji pomalu ztrácí v můj prospěch. Svým způsobem jsem doufal, že to je pravda. Přijel jsem pro ni přesně na čas. I když jsem ji nepožádal, aby si nechala vlasy rozpuštěné, udělala to pro mě. Mlčky jsme přejeli most a pokračovali podél nábřeží k restauraci. Když jsme vešli dovnitř, přišel nás uvítat sám majitel a odvedl nás k našemu stolu. Byl to jeden z těch lepších v sále. Uvnitř už bylo plno a všude kolem nás se lidé dobře bavili. Večer před Novým rokem se všichni elegantně oblékli. My dva jsme byli jediní náctiletí v celé restauraci. Nepřišlo mi však, že bychom činili dojem, že tam nepatříme. Jamie U Flauvina ještě nikdy nebyla a trvalo jí několik minut, než si vše prohlédla a než do sebe nasála tu sváteční atmosféru. Zdála se být nervózní a šťastná zároveň a já jsem hned věděl, že mi matka dobře poradila. „Je to tu úchvatné," řekla mi. „Děkuju ti, že jsi mě sem pozval." „Potěšení je na mé straně," řekl jsem upřímně. „Už jsi tady někdy byl?" „Několikrát. Moji rodiče sem občas rádi zajdou, když je otec doma z Washingtonu." Podívala se oknem ven a upřeně sledovala loď, která právě projížděla kolem, celá v záři světel. Na chvíli se zdála být ohromená vší tou nádherou. „Je to tu krásné," řekla. „I ty jsi krásná," odpověděl jsem. Jamie se začervenala. „To nemyslíš vážně." „Ale ano," řekl jsem tiše, „myslím to vážně." Čekali jsme na večeři a drželi se za ruce. Mluvili jsme o některých věcech, které se udály v posledních několika měsících. Smála se, když jsme vzpomínali na taneční večírek na uvítanou 107

nového školního roku, a já jsem se konečně přiznal k tomu, co bylo hlavním důvodem, proč jsem ji na něj pozval. Vzala to sportovně tak nějak zvesela se tomu zasmála - a já věděl, že na to už dávno přišla sama. „Chtěl bys mě na něj pozvat znovu?" utahovala si ze mě. „Že váháš." Večeře byla výborná. Oba jsme si objednali mořského okouna a salát. Když vrchní konečně odnesl naše talíře, začala hrát hudba. Do chvíle, kdy jsem ji měl odvézt domů, nám zbývala ještě celá hodina. Požádal jsem ji o tanec. Zpočátku jsme tancovali sami a všichni se na nás dívali, jak kloužeme po parketu. Myslím, že všem bylo jasné, co k sobě cítíme, a že jim to připomínalo dobu, kdy i oni byli mladí. Viděl jsem, jak se při pohledu na nás zadumaně usmívají. Světla potemněla, a když zpěvák začal zpívat jakousi pomalou melodii, tiskl jsem ji se zavřenýma očima k sobě a přemítal jsem, jestli jsem už v životě prožil něco tak dokonalého. Věděl jsem, že ne. Byl jsem zamilovaný a byl to mnohem krásnější pocit, než jsem si kdy představoval. Po tom posledním večeru v roce jsme spolu strávili půldruhého týdne, dělali jsmeto co tenkrát mladí lidé dělali, ačkoli se čas od času zdála být unavená a apaticka. Trávili jsme čas u řeky Neuse, povídali si, házeli kamínky a pozorovali jak se na ní delají kola. Anebo jsme si zajeli na pláž poblíž Fort Maconu. Přestože byla zima a oceán měl barvu oceli, bylo to něco, co nás oba bavilo. Asi tak po hodině mě Jamie požádala, abych ji odvezl domů, a cestou jsme se v autě drželi za ruce. Někdy se stávalo, že než jsme dorazili domů, málem usnula. Jindy zase celou cestu nepřetržitě mluvila, takže jsem sotva měl příležitost také něco říct. Trávit čas s Jamie ovšem také znamenalo dělat to, co ji těšilo. Ačkoliv jsem s ní nechodil na takzvané biblické hodinky, protože jsem před ní nechtěl vypadat jako hlupák, navštívili jsme spolu ještě dvakrát sirotčinec a pokaždé jsem se tam cítil jaksi víc doma. Jednou jsme však museli odejít dřív, protože měla mírnou teplotu. I moje nezkušené oči poznaly, že měla zarudlé tváře. 108

Znovu jsme se také líbali, i když ne pokaždé, co jsme byli spolu, a ani mě nenapadlo, abych se pokoušel o něco víc. Nebylo to zapotřebí. Když jsem ji líbal, bylo na tom něco hezkého, něco jemného a správného. A to mi stačilo. Čím víc jsem jí líbal, tím víc jsem si uvědomoval, že nejen já, ale i všichni ostatní jsme vlastně Jamie celý život nesprávně chápali. Jamie nebyla jen dcerou duchovního, nebyla jen někým, kdo četl bibli a ze všech sil se snažil pomáhat druhým. Jamie byla také sedmnáctiletou dívkou, která měla tytéž naděje a pochybnosti jako já. Alespoň jsem si to myslel, dokud mi to nakonec neřekla. Nikdy na ten den nezapomenu, protože byla hrozně zamlklá a já měl celý den divný pocit, že má na mysli něco důležitého. Doprovázel jsem ji od Cecila domů. Byla sobota a příští týden už zase začínala škola. Venku vál silný mrazivý vítr od severovýchodu. Fučel už od předchozího rána, a když jsme šli po ulici, museli jsme se držet těsně u sebe, abychom se zahřáli. Jamie se mě držela v podpaží. Šli jsme pomalu, dokonce pomaleji než obvykle, a já cítil, že jí už zase není dobře. Ve skutečnosti se mnou kvůli tomu počasí ani nechtěla nikam jít, ale požádal jsem ji o to kvůli kamarádům. Pamatuji si, že jsem si řekl, že je na čase, aby o nás dvou konečně věděli. Problém byl v tom - a zřejmě tomu tak osud chtěl —, že kromě nás u Cecila nikdo nebyl. Jako i v mnoha jiných malých přímořských městech se na nábřeží uprostřed zimy nic moc nedělo. Jamie cestou mlčela a já věděl, že přemýšlí, jak by mi něco řekla. Nečekal jsem, že zapřede hovor tak, jak to udělala. „Lidé si myslí, že jsem divná, že?" přerušila konečně naše mlčení. „Koho tím myslíš?" zeptal jsem se, přestože jsem odpověď znal. „Naše spolužáky." „Ne, nic takového si nemyslí," lhal jsem. Políbil jsem ji na tvář a přitiskl jsem si její paži víc k sobě. Ucukla a bylo mi jasné, že se jí moje tvrzení jaksi dotklo. „Není ti něco?" zeptal jsem se jí starostlivě. „Nic mi není," řekla a už zase klidně pokračovala v načatém rozhovoru. „Udělal bys ale něco pro mě?" „Cokoliv," odpověděl jsem. 109

„Slib mi, že ode dneška mi vždycky budeš říkat pravdu. Myslím tím vždycky, slibuješ?" „Jistě," řekl jsem. Náhle mě zastavila a zpříma se na mě podívala. „Nelžeš mi teď zrovna?" „Ne," hájil jsem se a přemýšlel jsem, kam to povede. „Slibuju ti, že od této chvíle ti vždy budu říkat pravdu." Když jsem to řekl, měl jsem jakési divné tušení, že toho budu litovat. Opět jsme pokračovali v chůzi. Cestou po ulici jsem pohlédl na její ruku, kterou se mě držela pod paží, a všiml jsem si velké modřiny pod jejím prsteníkem. Neměl jsem tušení, kde se tam vzala, protože ještě včera ji tam neměla. Chvíli jsem si myslel, že jsem jí tu modřinu možná udělal já, ale pak jsem si uvědomil, že jsem se jí na tom místě vůbec ani nedotkl. „Lidé si myslí, že jsem divná, že?" zeptala se znovu. Od úst mi šly obláčky páry. „Ano," odpověděl jsem nakonec. Bolelo mě, když jsem to říkal. „Proč?" tvářila se téměř zoufale. Přemýšlel jsem o tom. „Mají k tomu různý důvody," řekl jsem schválně neurčitě, abych to dál nemusel rozvádět. „Ale proč přesně? Kvůli mému otci? Nebo snad proto, že se snažím být k ostatním hodná a milá?" Nechtěl jsem s tím mít nic společného. „Snad," řekl jsem. Na nic jiného jsem se nezmohl. Bylo mi tak nějak divně od žaludku. Jamie vypadala sklíčeně. Šli jsme kus cesty mlčky. „Ty si také myslíš, že jsem divná?" zeptala se mě. Řekla to tak, že mě to zabolelo víc, než jsem čekal. Byli jsme už takřka u jejího domu, když jsem ji zastavil a přitiskl k sobě. Políbil jsem ji, a když se naše rty od sebe oddělily, zadívala se na zem. Položil jsem jí prst pod bradu, pozvedl jí hlavu a přiměl ji, aby se dívala na mě. „Jsi skvělej člověk, Jamie. Jsi krásná, laskavá, něžná ... jsi všechno, čím bych já chtěl být. Jestliže tě lidé nemají rádi nebo si myslí, že jsi divná, je to jejich problém." V našedivělém světle chladného zimního dne jsem si všiml, jak se jí začíná chvět spodní ret. Dělo se mi totéž a náhle jsem si uvědomil, 110

že i mně se zrychlil tep. Zadíval jsem se jí do očí a vložil jsem do svého úsměvu co nejvíce citu. Věděl jsem, že ta slova v sobě prostě už neudržím. „Miluju tě, Jamie," řekl jsem jí. „Jsi to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat." Bylo to poprvé, co jsem ta slova - kromě členům své nejbližší rodiny — někomu řekl. Když jsem si představoval, jak je řeknu někomu jinému, měl jsem tak nějak za to, že to bude těžké, ale nebylo. Nikdy jsem si nebyl ničím tak jistý. Jakmile jsem však ta slova vyslovil, Jamie sklonila hlavu a začala plakat. Celým tělem se opírala o mě. Objal jsem ji a přemýšlel jsem, co sejí stalo. Byla hubená a já si uvědomil, že jsem ji svými pažemi poprvé celou objal. I za toho pouhého půldruhého týdne zhubla a já si vzpomněl, že se prve sotva dotkla jídla. Nepřestávala mi na hrudi plakat. Měl jsem dojem, že to trvá celou věčnost. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, zda vůbec cítila to co já. Přesto jsem svých slov nelitoval. Pravda je prostě pravda a já jsem jí právě slíbil, že jí už nikdy nebudu lhát. „Prosím tě, neříkej to," řekla mi. „Prosím tě..." „Ale já tě miluju," opakoval jsem, protože jsem si myslel, že mi nevěří. Začala plakat ještě víc. „Je mi to líto," šeptala mi mezi trhavými vzlyky. „Je mi to tak strašně líto. Najednou mi vyschlo v krku. „Proč ti to je líto?" zeptal jsem se. Náhle jsem chtěl zoufale vědět, co ji tak trápí. „Je to kvůli mým kamarádům a kvůli tomu, co na to řeknou? Je mi to úplně jedno — opravdu." Chytal jsem se všeho. Byl jsem zmatený a — ano, měl jsem strach. Trvalo hodnou chvíli, než přestala brečet a než se na mě podívala. Její něžný polibek byl skoro jako dech chodce, který vás míjí na rušné ulici. Pak mi prstem přejela po tváři. „Nemůžeš mě milovat, Landone," řekla a dívala se na mě svýma zarudlýma napuchlýma očima. „Můžeme být kamarádi, můžeme se vídat... ale nemůžeš mě milovat." „Proč ne?" zvolal jsem ochraptěle. Ničemu jsem nerozuměl. „Protože jsem moc nemocná, Landone," řekla konečně tiše. 111

Bylo to pro mě něco tak naprosto cizího, že jsem nemohl pochopit, co se mi to snaží říct. „A co má bejt? Za pár dní budeš zdravá..." Přes tvář jí přelétl smutný úsměv a v tu chvíli jsem věděl, co se mi pokouší sdělit. Dívala se mi zpříma do očí, když konečně pronesla ta slova, která vnesla žal do mé duše. „Já umírám, Landone."

Kapitola 12 Měla leukémii. Věděla o tom od loňského léta. V okamžiku, kdy mi to řekla, by se ve mně krve nedořezal. Ze záplavy myšlenek, které mi prolétly hlavou, mě chytala závrať. Jako by se v ten krátký okamžik náhle zastavil čas a já pochopil všechno, co se mezi námi událo. Už jsem chápal, proč si přála, abych hrál ve vánoční hře, chápal jsem, proč jí Hegbert po prvním představení se slzami v očích šeptal, že je jeho anděl, chápal jsem, proč se pořád zdál být tak unavený a proč ho tak dráždilo, když jsem k nim stále chodil. Všechno mi bylo naprosto jasné. Proč Jamie chtěla, aby Vánoce v sirotčinci byly obzvlášť krásné... Proč mi darovala svoji bibli... Všechno to mělo svůj smysl. Zároveň to však nedávalo vůbec žádný smysl. Jamie Sullivanová měla leukemii... Jamie, milá Jamie umírala... Moje Jamie ... „Ne, ne," šeptal jsem jí, „to určitě musí být nějakej omyl..."

112

Ale nebyl to omyl, a když mi to zopakovala, můj svět se zhroutil. Začala se mi točit hlava. Tiskl jsem se k ní, abych neztratil rovnováhu. Spatřil jsem, jak po ulici směrem k nám jde nějaký muž a žena, oba se skloněnou hlavou. Rukou si přidržovali klobouky, aby jim je vítr neodnesl. Přes silnici přeběhl pes a zastavil se, aby očuchal keře. Na druhé straně ulice stála sousedka na žebříku a sundávala vánoční žárovky. Běžné scény z každodenního života, věci, kterých jsem si nikdy předtím nevšímal, ve mně náhle vzbuzovaly vztek. Zavřel jsem oči a přál si, aby to všechno nebyla pravda. „Je mi to líto, Landone," opakovala Jamie pořád dokola. Měl jsem to vlastně říkat já. Dnes to vím, ale tenkrát jsem byl tak zmatený, že jsem nebyl s to něco říct. V hloubi duše jsem věděl, že to je pravda. Znovu jsem ji objal, protože jsem nevěděl, co jiného bych měl udělat. Oči se mi zalévaly slzami a marně jsem se snažil být jí oporou, kterou zřejmě potřebovala. Dlouho jsme spolu na ulici plakali. Stáli jsme jen kousek od domu, kde bydlela. Plakali jsme dál, když Hegbert otevřel dveře, viděl naše tváře a hned věděl, že je tajemství venku. Plakali jsme, když jsme o tom později odpoledne řekli mé matce a ona si nás oba přitiskla k hrudi a vzlykala tak hlasitě, že kuchařka i služka chtěly volat lékaře, protože si myslely, že se něco stalo otci. V neděli to Hegbert sdělil všem v kostele. Jeho obličej byl maskou úzkosti a strachu a lidé mu museli pomáhat na židli, než stačil dopovědět, co měl na srdci. Celé shromáždění mlčelo. Nikdo nevěřil slovům, která právě vyslechl. Lidé jako by ještě čekali na pointu jakéhosi strašného žertu, kterému nebyli s to uvěřit. A pak všichni najednou začali vzlykat. Leukemie, která nereaguje na dostupnou léčbu. Ano, když začal nový školní rok, cítila se dobře. Teprve posledních několik týdnů začala pociťovat pravý dopad nemoci. „Právě tak ta nemoc probíhá," řekla. „Cítíš se dobře a pak, když se tvé tělo už nemůže bránit, se dobře necítíš." Potlačoval jsem slzy a musel jsem myslet na naši hru. „Ale všechny ty zkoušky... ty dlouhé dny... možná, žes neměla —

113

„Možná," řekla, natáhla se po mé ruce a nenechala mě domluvit, „právě účast na té hře mě tak dlouho držela při zdraví."

Později mi řekla, že od chvíle, kdy se dověděla o své nemoci, uplynulo sedm měsíců. Lékaři jí dávali rok, možná i méně. Dnes by to možná bylo jiné. Dnes by ji mohli léčit. Dnes by Jamie pravděpodobně žila. Všechno se to však dělo před čtyřiceti lety a já věděl, co to znamená. Mohl ji zachránit jedině zázrak.

Toho dne, co mi to řekla, jsme seděli s Hegbertem a Jamie trpělivě odpovídala na moje otázky. Řekla mi, že neví, kolik času jí ještě zbývá. A ne, doktoři pro ni opravdu nemohou nic udělat. Řekli jim, že se jedná o vzácnou formu „Proč jsi mi to neřekla?" Byla to otázka, kterou jsem jí nepoložil, otázka, o které jsem přemýšlel. Té noci jsem nespal a měl jsem opuchlé oči. Celou noc jsem znovu a znovu prožíval ten šok, to odmítnutí mé lásky, smutek a zlobu. Přál jsem si, aby tomu tak nebylo, a modlil jsem se, aby to byl jen nějaký ošklivý sen. Druhý den, kdy to Hegbert sdělil všem v kostele, jsme seděli u Jamie v obývacím pokoji. Bylo 10. ledna 1959. Jámie se nezdála být tak zdrcená, jak jsem si myslel, že bude. Ale ona s tím vědomím žila vlastně už sedm měsíců. Jedině Hegbert a ona o té nemoci věděli a ani jeden z nich se s tím nikomu nesvěřil, dokonce ani mně ne. Dotklo se mě to a zároveň jsem z toho měl i strach. „Rozhodla jsem se," vysvětlovala mi, „že bude lepší, když o tom nikomu neřeknu. Požádala jsem otce, aby o tom také nikomu neříkal. Sám jsi viděl, jak se lidé dnes po bohoslužbě chovali. Nikdo se mi

114

ani neodvážil podívat do očí. Kdyby ti zbývalo jen několik měsíců života, přál by sis něco takového?" Věděl jsem, že má pravdu, ale tím to pro mě nebylo vůbec lehčí. Poprvé v životě jsem neměl ani zdání, co mám dělat.

Nikdo blízký mi ještě nezemřel. Přinejmenším nikdo, na koho bych si pamatoval. Moje babička zemřela, když mi byly tři roky, a vůbec na nic z jejího života si nevzpomínám. Ani na smuteční obřad, ani na příštích pár let, která následovala poté, co nás navždy opustila. Samozřejmě, že mi o ní otec i děda vyprávěli, ale bylo to pro mě právě jen to vyprávění. Vlastně totéž, jako bych vyslechl příběhy, které jsem si klidně mohl přečíst v novinách, vyprávění o nějaké paní, kterou jsem nikdy neznal. I když mě otec bral s sebou, když jí nesl na hrob květiny, nikdy jsem k ní nic necítil. Cítil jsem jen s lidmi, které po sobě zanechala. Nikdo v naší rodině a nikdo z okruhu mých přátel se nemusel vyrovnávat s něčím podobným. Jamie bylo sedmnáct let. Byla ještě dítětem na samém počátku přerodu v ženu. Umírala, a přece byla zároveň tak živá. Bál jsem se. Bál jsem se víc než kdy předtím. Nejen o ni, ale i o sebe. Žil jsem ve strachu, abych neudělal něco špatně, něco, co by se jí mohlo dotknout. Bylo v pořádku se v její přítomnosti rozzlobit? Bylo správné ještě vůbec mluvit o budoucnosti? Můj strach mi znesnadňoval s ní mluvit, i když se mnou měla trpělivost. Můj strach však také způsobil, že jsem si uvědomil něco jiného, co celou situaci ještě zhoršovalo. Uvědomil jsem si, že jsem ji vlastně nikdy neznal, když byla zdravá. Začal jsem s ní trávit čas teprve před několika měsíci a byl jsem do ní zamilovaný pouze osmnáct dní. Těch osmnáct dní mi připadalo jako celý můj život. Když jsem se však na ni teď podíval, musel jsem pořád myslet jen na to, kolik dnů nám ještě zbývá. V pondělí nepřišla do školy a já jsem tak nějak věděl, že už nikdy nepůjde po školní chodbě. Věděl jsem, že ji už nikdy neuvidím, jak si 115

o polední přestávce stranou od ostatních čte bibli, že už nikdy neuvidím, jak se ve svém hnědém svetru proplétá mezi spolužáky a razí si cestu do třídy na další vyučovací hodinu. Škola pro ni navždy skončila. Nikdy už neobdrží absolventský diplom. Když jsem toho prvního dne po svátcích seděl zase ve třídě a poslouchal jednoho učitele za druhým říkat to, co většina z nás už věděla, nemohl jsem se na nic soustředit. Odezva byla podobná té nedělní v kostele. Holky brečely, kluci se drželi za hlavu, všichni si o Jamie povídali, jako by už nežila. Co pro ni můžeme udělat, uvažovali nahlas a obraceli se na mě, jako bych na jejich otázku znal odpověď. „Já nevím," odpovídal jsem. Nic jiného jsem jim nemohl říct. Odešel jsem za školy dřív. Vykašlal jsem se na odpolední hodiny a šel jsem za Jamie. Když jsem zaklepal na dveře, otevřela mi jako vždy veselá, jako by ji vůbec nic netrápilo. „Ahoj, Landone," řekla, „to je překvapení." Když se ke mně naklonila, aby mě políbila, opětoval jsem její polibek, i když se mi z toho chtělo brečet. „Táta není zrovna doma, ale kdybys chtěl, mohli bychom posedět na verandě." „Jak to dokážeš?" zeptal jsem se náhle. „Jak můžeš předstírat, že je všechno v pořádku?" „Já vůbec nepředstírám, že je všechno v pořádku, Landone. Počkej, vezmu si kabát. Sedneme si venku a popovídáme si, ano?" Usmála se na mě a čekala, co jí na to odpovím. Konečně jsem se stisknutými rty přikývl. Natáhla se ke mně a pohladila mě po ruce. „Hned jsem zpátky," řekla. Zamířil jsem k židli na verandě a sedl jsem si. Jamie se objevila za chvíli. Měla na sobě teplý kabát, rukavice a čepici. Severovýchodní vítr se už přehnal a nebyla ani zdaleka taková zima jako o víkendu. Přesto to nebylo počasí pro ni. „Dnes jsi nebyla ve škole," řekl jsem. Pohlédla k zemi a přikývla. „Já vím." „Vrátíš se tam ještě někdy?" Přestože jsem už předem znal odpověď, potřeboval jsem to slyšet od ní. „Ne," řekla tiše, „nevrátím." 116

„Proč? Jsi už tak nemocná?" Oči se mi začaly zalévat slzami, ale natáhla se ke mně a vzala mě za ruku. „Ne. Musím říct, že dnes se cítím docela dobře. Jen chci být ráno doma, než táta musí odejít do kanceláře. Chci s ním strávit co možná nejvíce času." Než umřu, chtěla říct, ale neřekla to. Udělalo se mi nanic a nemohl jsem jí na to odpovědět. „Když nám to lékaři poprvé sdělili," pokračovala, „řekli nám, že bych se měla snažit vést pokud možno normální život, jak dlouho to jen půjde. Říkali, že mi to pomůže udržet si sílu." „Na tomhle není nic normálního," řekl jsem trpce. „Já vím." „Nemáš strach?" Tak nějak jsem očekával, že řekne, že ne, že pronese něco moudrého, jako by to udělal dospělý člověk, nebo že mi vysvětlí, že nemůžeme předpokládat, že porozumíme tomu, co s námi Bůh má v plánu. Zadívala se stranou. „Ano," řekla konečně, „mám pořád strach." „Proč se tak tedy nechováš?" „Chovám se tak, ale jen když jsem sama." „Protože mi nevěříš?" „Ne," řekla, „protože vím, že i ty máš strach."

Začal jsem se modlit, aby se stal zázrak. Prý se dějí pořád. Četl jsem o nich i v novinách. O lidech, kteří přestože jim bylo řečeno, že už nikdy nebudou chodit, už zase chodí, nebo kteří přežili strašnou nehodu, když už nebyla žádná naděje. Čas od času si nějaký putující kazatel rozbil na okraji Beaufortu stan a lidé tam chodili, aby se podívali, jak uzdravuje choré. Také jsem tam párkrát byl, a i když si myslím, že velká část toho uzdravování spočívala v nějakém mazaném triku, protože jsem nikdy nezjistil, kdo ti uzdravení jsou, občas docházelo k věcem, které jsem si ani já nedokázal vysvětlit. Starý Sweeney, pekař z našeho města, byl za 117

první světové války se svou dělostřeleckou jednotkou hned za přední linií a po dlouhých měsících ostřelování nepřítele zůstal hluchý na jedno ucho. Nehrál žádné divadlo, opravdu nic neslyšel. Právě proto se nám ještě jako malým dětem občas povedlo sebrat mu rohlík posypaný skořicí. Ten kazatel se však začal náruživě modlit a nakonec položil Sweeneymu ruku na postiženou stranu hlavy. Sweeney tak hlasitě vykřikl, že lidé div nevyskočili ze židlí. Tvářil se hrozně vyděšeně, jako by se ho ten chlápek dotkl rozžhaveným pohrabáčem, ale pak zatřásl hlavou, rozhlédl se kolem sebe a prohlásil: „Já už zase slyším." Sám tomu nemohl uvěřit. „Hospodin," řekl kazatel Sweeneymu, když se vracel na své místo, „může učinit cokoliv. Hospodin naslouchá našim modlitbám." A tak jsem toho večera otevřel bibli, kterou mi Jamie dala k Vánocům, a začal jsem číst. O bibli jsem toho v nedělní škole a v kostele slyšel už dost, ale abych byl upřímný, pamatoval jsem si jen stěžejní body - jak Hospodin seslal na Egypt sedm morových ran, aby Izraelští mohli z této země odejít, jak Jonáše pohltila velryba, jak Ježíš kráčel po vodě nebo jak Lazar vstal z mrtvých. Byly v ní i jiné úžasné věci. Věděl jsem, že se prakticky v každé její kapitole píše o zázračných Hospodinových skutcích, ale já se o všech těch zázracích neučil. Jako křesťané jsme se opírali hlavně o učení Nového zákona. O knihách jako Jozue, Rut nebo Proroctví proroka Joele jsem nevěděl zhola nic. První večer jsem si přečetl Genesis, druhý Exodus. Následovaly Leviticus, Numeri a pak Deuteronomium. Jistými pasážemi jsem se prokousával pomaleji, hlavně když šlo o popis všech pravidel a příkazů. Přesto jsem se však od četby nemohl odtrhnout. Četl jsem s náruživostí, kterou jsem sám dost dobře nechápal. Jednou pozdě večer jsem už byl unavený, když jsem se dostal až k Žalmům. Tak nějak jsem však věděl, že právě je jsem hledal. Každý znal třiadvacátý žalm, který začíná slovy: „Pán je můj pastýř, nebudu míti nedostatek," ale chtěl jsem číst i ty ostatní, protože všechny měly být stejně důležité. Po hodině jsem narazil na podtrženou část, kterou patrně označila Jamie, protože pro ni něco znamenala. Pravilo se v ní:

118

K tobě, Hospodine, volám, nebuď ke mne hluchý, skálo moje. neozveš-li se mi, budu podoben těm, kterí sestupuji v jámu. Vyslyš moje prosby, k tobě o pomoc volám, pozvedám své ruce, k svatostánku tvé svatyně. Zavřel jsem bibli se slzami v očích. Nebyl jsem s to tento žalm dočíst. Tak nějak jsem věděl, že ty verše podtrhla pro mě.

„Nevím, co mám dělat," řekl jsem otupěle a zíral jsem do světla lampičky. Seděl jsem s mámou na posteli u sebe v ložnici. Blížil se konec ledna, nejtěžšího měsíce v mém životě, a já věděl, že v únoru se všechno jen zhorší. „Vím, že je to pro tebe těžké," mumlala, „ale nemůžeš dělat vůbec nic." „Nemyslím tím to, že je Jamie nemocná - vím, že s tím nemůžu nic dělat. Myslím tím Jamie a mě." Matka se na mě soucitně podívala. Dělala si s Jamie starosti, ale měla starost i o mě. „Je pro mě těžké s ní mluvit," pokračoval jsem. „Když se na ni podívám, jediné, na co myslím, je, že přijde den a já se na ni už takhle nebudu moct dívat. Celou dobu, co jsem ve škole, myslím jen na ni a přeju si, abych ji právě v tu chvíli mohl vidět, ale když přijdu k ní, nevím, co bych jí řekl." „Nevím, jestli je něco, co bys jí mohl říct, aby se cítila lip." „Tak co mám pak tedy dělat?" Smutně se na mě podívala a položila mi ruku kolem ramen. „Ty ji opravdu miluješ, viď," řekla. „Celým svým srdcem." Ještě nikdy jsem ji neviděl smutnější. „Co ti říká hlas tvého srdce, abys udělal?" „Já nevím." „Možná," řekla vlídně, „že se až příliš snažíš o to, abys ho slyšel." Druhý den mi to s Jamie šlo lip, i když ne o moc lip. Než jsem k ní šel, řekl jsem si, že nebudu říkat nic, co by ji mohlo rozesmutnět 119

že se s ní budu snažit mluvit tak, jak jsem s ní mluvil dřív - a přesně tak to probíhalo. Sedl jsem si vedle ní na pohovku a pověděl jí o některých svých kamarádech a o tom, co dělají. Zaujal jsem ji sdělením o úspěchu basketbalového družstva, řekl jsem jí, že jsem zatím ještě neobdržel žádnou odpověď z univerzity, ale že doufám, že se tak stane během několika dalších týdnů. Pověděl jsem jí, že se těším na ukončení studia a slavnostní předávání diplomů. Mluvil jsem, jako by se minulý týden vrátila do školy, a vím, že na mém hlase bylo celou tu dobu znát, že jsem nervózní. Jamie se usmívala, v patřičnou chvíli pokyvovala hlavou a tu a tam se na něco zeptala. Ale myslím, že když jsem svoje povídání skončil, oba jsme věděli, že to už víckrát dělat nebudu. Připadalo nám to oběma nepřirozené. Moje srdce mi říkalo totéž. Znovu jsem se obrátil k bibli, v naději, že mi bude rádcem.

,Jak se cítíš?" zeptal jsem se jí o pár dní později. Jamie už zase o něco zhubla. Její kůže začínala být slabě nasedla a na rukou jí pod kůží začaly prosvítat kosti. Opět jsem si všiml modřin. Seděli jsme v obývacím pokoji. Venku pro ni už byla moc velká zima. Vzdor tomu všemu byla stále krásná. „Je mi fajn," říkala a statečně se usmívala. „Lékaři mi dali nějaký lék na utišení bolesti a zdá se, že mi to trochu pomáhá." Chodil jsem za ní každý den. Zdálo se mi, že se čas Zpomaluje a zrychluje zároveň. „Můžu ti něco donést?" „Ne, děkuju. Je mi dobře." Rozhlédl jsem se po místnosti a pak jsem se znovu zadíval na ni. „čtu si v té bibli od tebe," řekl jsem. „Opravdu?" její tvář se rozzářila. Připomnělo mi to, jak hrála anděla. Nemohl jsem uvěřit, že od té doby uběhlo teprve šest týdnů. „Chtěl jsem, abys o tom věděla." „Těší mě, žes mi o tom řekl." 120

„Včera večer jsem četl Knihu Jobovu," řekl jsem, „o tom, jak Bůh zkoušel Joba, aby si ověřil jeho víru." Usmála se a natáhla se ke mně, aby mě pohladila po rameni. Cítil jsem na kůži dotek její hebké ruky. Bylo to příjemné. „Měl by sis přečíst něco jiného. Není to zrovna o Bohu v jeho lepší chvíli." „Proč mu to jen udělal?" „Nevím," řekla. „Cítíš se někdy jako Job?" Usmála se a v očích jí trochu zajiskřilo. „Někdy." „Ale ty jsi neztratila víru, že ne?" „Ne." Věděl jsem, že ji neztratila, ale myslím, že já jsem ji ztrácel. „Je to proto, že si myslíš, že ti možná bude lip?" „Ne," řekla,, je to proto, že mi nic jiného už nezbývá." Po tomto rozhovoru jsme začali číst bibli spolu. Zdálo se, že právě to je ta správná věc, že právě to bychom měli dělat. Moje srdce mi ale říkalo, že to ještě není to pravé, že je tu možná ještě něco víc. V noci jsem ležel s otevřenýma očima a přemýšlel jsem o tom.

Četba bible byla něčím, na co jsme se mohli soustředit. Najednou všechno mezi námi dvěma začalo být lepší. Snad proto, že už jsem se také tolik nebál, abych neudělal něco, co by se jí mohlo dotknout. Co mohlo být správnější než četba bible? I když jsem o ní ani zdaleka nevěděl tolik co Jamie, myslím, že dovedla ocenit moje gesto a příležitostně, když jsme si v ní četli, mi položila ruku na koleno a poslouchala, jak se můj hlas nese místností. Jindy jsem zase seděl vedle ní na pohovce, díval jsem se na bibli a zároveň jsem koutkem oka pozoroval Jamie. Došli jsme třeba k nějaké pasáži či k žalmu, nebo dokonce k nějakému přísloví a já sejí zeptal, co si o tom či onom myslí. Vždy mi dovedla odpovědět a já jsem přikyvoval a přemýšlel o tom. Někdy se mě zeptala ona, co si myslím, a i já se snažil, seč jsem mohl, i když byly chvíle, kdy jsem podváděl a byl jsem si jistý, že o tom ví. „Opravdu to pro tebe 121

znamená to, co říkáš?" ptala se mě a já si mnul bradu a přemítal o tom, než jsem se znovu pokusil o odpověď. Někdy to však byla její vina, že jsem se nemohl soustředit. To když jsem měl na koleně její ruku a tak. Jednoho pátečního večera jsem ji přivedl k nám domů na večeři. Moje matka s námi pojedla hlavní chod, ale pak odešla od stolu a sedla si ve svém pokojíku, abychom mohli být spolu o samotě. Bylo to hezké sedět tam s Jamie a věděl jsem, že i ona to tak cítí. Nevycházela už příliš z domu a tohle pro ni byla dobrá změna. Od té doby, co mi řekla, jak je nemocná, přestala nosit vlasy stažené do uzlu a pro mne to bylo stále tak nádherné, jako když jsem ji s rozpuštěnými vlasy viděl poprvé. Dívala se zrovna na skleník s porcelánem - moje máma měla takový ten s vnitřním osvětlením -, když jsem se natáhl přes stůl a vzal ji za ruku. „Děkuju ti, že jsi dnes večer k nám přišla," řekl jsem. Obrátila pozornost zpátky ke mně. „Děkuju ti, že jsi mě pozval." Na chvíli jsem se odmlčel. „Co táta, drží se?" zeptal jsem se pak. Jamie si povzdechla. „Ne moc dobře. Mám o něho velkou starost." „Má tě hrozně rád, víš." „Já vím." „A já taky," řekl jsem. Když jsem to dořekl, podívala se stranou. Znovu ji to, jak se mi zdálo, vystrašilo. „Budeš k nám za mnou pořád chodit?" zeptala se. „I později, víš, až ...?' Stiskl jsem jí ruku. Ne příliš silně, ale tak, aby věděla, že to, co jsem jí říkal, jsem myslel vážně. „Pokud budeš chtít, abych za tebou chodil, tak vždycky přijdu." „Nemusíme už spolu číst bibli, jestli nechceš." „Ale ano," řekl jsem tiše. „Myslím, že musíme." Usmála se. „Jsi dobrý kamarád, Landone. Nevím, co bych si bez tebe počala." Stiskla mi ruku na oplátku. Seděla proti mně a zářila. ;,Miluju tě, Jamie," řekl jsem, ale tentokrát ji to nevystrašilo. Místo toho se naše oči setkaly. Díval jsem se, jak se ty její začínaly lesknout. Povzdechla si a odvrátila se. Rukou si projela vlasy a pak se znovu otočila ke mně. Políbil jsem jí ruku a usmál se na ni. 122

„I já tě miluju," zašeptala konečně. Modlil jsem se, abych právě tato slova od ní uslyšel.

Nevím, jestli Jamie Hegbertovi řekla o citech, které ke mně chovala, ale jaksi jsem o tom pochyboval, protože si počínal pořád stejně. Měl ve zvyku odejít z domu, kdykoliv jsem k nim po škole zašel, a tak se to pořád opakovalo. Zaklepal jsem na dveře a poslouchal jsem, jak Hegbert vysvětluje Jamie, že odchází a vrátí se za pár hodin. „Dobře, tati," slyšel jsem ji pokaždé říkat. Pak jsem už jen čekal, až mi Hegbert otevře. Jakmile mě vpustil dovnitř, otevřel skříň v předsíni a tiše si z ní vytáhl kabát a klobouk. Pak, dříve než odešel, si kabát odzdola až nahoru zapnul. Byl to staromódní kabát, černý a dlouhý, něco jako nepromokavý plášť bez zipů, který byl v módě na počátku století. Zřídka mluvil přímo ke mně, a to i poté, co se dověděl, že já a Jamie spolu čteme bibli. Přestože ještě pořád neměl rád, když jsem se v jeho nepřítomnosti zdržoval u nich v domě, dovolil mi, abych k nim chodil. Vím, že tomu tak bylo částečně proto, že si nepřál, aby se Jamie nachladila vysedáváním na verandě. Jediná alternativa byla, aby zůstal doma, když jsem byl u nich. Myslím si ale, že i Hegbert potřeboval být sám a že právě proto došlo k té změně. Nemluvil se mnou o zásadách domu — mohl jsem si je přečíst v jeho očích, když mi poprvé řekl, že smím zůstat. Dovolil mi sedět v obývacím pokoji. To je všechno. Jamie se ještě pořád dost dobře pohybovala, ale měli jsme nepříjemnou zimu. V poslední půli ledna foukal celých devět dní studený vítr a pak následovaly tři deštivé dny za sebou. Jamie neměla zájem opouštět v takovém počasí dům, i když jsme, hned jak Hegbert odešel, mohli zůstat pár minut venku na verandě, abychom se nadýchali čerstvého přímořského vzduchu. Kdykoliv jsme to udělali, měl jsem o ni strach. Když jsme spolu četli bibli, nejméně třikrát denně někdo klepal na dveře. Lidé se zastavovali tu s něčím k jídlu, tu jen tak, aby Jamie pozdravili. Přišel dokonce i Erik s Margaret, a přestože je Jamie 123

nesměla pustit dovnitř, udělala to. Seděli jsme pak v obývacím pokoji a trochu si povídali. Ani jeden z nich se jí nebyl schopen podívat do očí. Byli oba nervózní a trvalo jim pár minut, než se dostali k věci. Erik se, jak řekl, přišel omluvit. Řekl také, že si nedovede představit, proč se něco takového muselo stát právě jí. Také pro ni něco měl. Když pokládal obálku na stůl, chvěla se mu přitom ruka. Když mluvil, zadrhával se a jeho slova zněla tak procítěně, že jsem ho takhle mluvit ještě neslyšel. „Nikdo nemá tak šlechetný srdce jako ty, Jamie," řekl selhávajícím hlasem. „A i když jsem to bral za samozřejmost a nechoval jsem se k tobě vždycky hezky, chci, abys věděla, jak se cítím. V životě jsme ničeho víc nelitoval." Odmlčel se a přejel si rukou koutek oka. . „Jsi ten nejlepší člověk, s jakým se asi v životě kdy setkám." Snažil se zadržovat slzy a popotahoval u toho. Margaret se ale už neudržela a neschopná slova plakala na pohovce. Když Erik domluvil, setřela si Jamie slzy, které jí stékaly po tváři, pomalu se zvedla, usmála se a rozevřela svou náruč tak, že se to nedalo považovat za nic jiného než za odpuštění. Erik k ní s radostí přistoupil a nakonec začal zcela otevřeně brečet. Jamie ho jemně hladila po vlasech a něco mu tiše šeptala. Drželi se dlouho v objetí a Erik tak srdceryvně vzlykal, že nakonec už vyčerpáním nemohl dál brečet. Pak přišla řada na Margaret a všechno se znovu opakovalo. Když byli Erik s Margaret připraveni odejít, oblékli si bundy a ještě jednou se na Jamie zadívali, jako by si ji chtěli navždy zapamatovat. Nepochyboval jsem o tom, že si ji ve vzpomínkách chtěli představovat tak, jak právě v ten okamžik vypadala. Pro mě byla krásná a vím, že cítili totéž. „Drž se," řekl Erik už ve dveřích. „Budu se za tebe modlit a všichni ostatní taky." Pak se podíval na mě, natáhl ruku a poplácal mě po rameni. „Ty taky," řekl se zarudlýma očima. Když jsem se za nimi díval, jak odcházejí, věděl jsem, že jsem na ně nikdy nebyl pyšnější.

124

Později jsme otevřeli tu obálku a dověděli se, co Erik udělal. Aniž by nám o tom řekl, vybral od lidí přes 400 dolarů na sirotčinec. Čekal jsem na zázrak. Žádný se nestal. Začátkem února zvýšili Jamie dávku léků, které brala na zmírnění stále rostoucí bolesti. Vyšší dávky způsobovaly, že se jí točila hlava. Dvakrát upadla v koupelně, přičemž jednou narazila hlavou do umyvadla. Trvala pak na tom, aby jí lékaři dávku léku snížili. Neochotně tak učinili. I když byla schopná normálně chodit, bolest, kterou cítila, byla stále intenzivnější. Někdy se jí bolestí zkřivila tvář, i když jen zvedala paži. Leukemie je nemoc krve, která postupně zasahuje celé tělo. Dokud Jamie tlouklo srdce, doslova před ní nemohla uniknout. Nemoc však neovlivňovala jen její chůzi. Oslabovala i ostatní části jejího těla, napadala její svaly, takže i prosté úkony byly pro ni stále těžší. V prvním únorovém týdnu zhubla skoro o tři kila a pokud nešlo jen o velmi malou vzdálenost, chůze se pro ni stala brzy obtížná. I tak ale mohla chodit jen tehdy, když vydržela bolest, která chůzi provázela, a někdy ji vydržet nemohla. Opět se vrátila k lékům a raději snášela závratě než bolest. Ještě pořád jsme spolu četli bibli. Kdykoliv jsem k Jamie přišel na návštěvu, našel jsem ji sedět na pohovce, s biblí už otevřenou. Věděl jsem, že přijde čas, kdy ji tam otec bude muset odnést, jestli v četbě budeme chtít pokračovat. I když se mi o tom nikdy nezmínila, oba jsme moc dobře věděli, co to znamená. Nezbývalo mi moc času a moje srdce mi stále říkalo, že existuje něco víc, co bych mohl udělat.

14. února, na den svatého Valentýna, vybrala Jamie pasáž z Listu Korintským, která pro ni hodně znamenala. Řekla mi, že kdyby měla

125

možnost se toho dožít, přála by si, aby ji četli na její svatbě. Pravilo se v ní: Láska je trpělivá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

Jamie byla tím nejvěrnějším shrnutím toho všeho. .

O tři dny později, když se venku trochu oteplilo, jsem jí ukázal něco nádherného, něco, o čem jsem pochyboval, že kdy před tím viděla, něco, o čem jsem věděl, že bude chtít vidět. Východní část Severní Karolíny je krásná a velmi zvláštní část země s mírným podnebím a z větší části i s nevšední geografií. Nikde to není víc patrné než v Bogue Banks, na ostrově kousek od pobřeží, nedaleko místa, kde jsme vyrostli. Tento ostrov, třicet šest kilometrů dlouhý a zhruba dva kilometry široký, je rozmarným dílem přírody. Táhne se od východu na západ a obepíná pobřeží ve vzdálenosti asi tak jednoho kilometru od pevniny. Jeho obyvatelé mohou být každý den v roce svědky neuvěřitelně krásných východů a západů slunce, které se odehrávají na pozadí mohutného Atlantického oceánu. Jamie, celá zachumlaná, stála vedle mě na kraji přístavního mola. Nádherný jižanský večer se schyloval ke konci. Ukázal jsem rukou do dálky a řekl jsem jí, aby se tam dívala a čekala. Viděl jsem, jak nám oběma jde od úst pára. Dýchala dvakrát tak rychle jako já. 126

Musel jsem ji podpírat - zdála se být lehčí než listí, které na podzim padá ze stromů -, ale věděl jsem, že to bude stát za to. Po chvíli začal jasný, krátery posetý měsíc zdánlivě vystupovat z moře a vrhat sloupec světla přes pomalu tmavnoucí vodu. Světlo se tříštilo v tisíce zářivých jisker. Každý nový odlesk byl čím dál tím krásnější. Ve stejnou dobu se slunce na druhé straně schylovalo k obzoru a obloha se zbarvovala červeně, oranžově a žlutě, jako by nebe nad námi najednou otevřelo své posvátné brány a vypustilo všechnu krásu ven. Zároveň s tím, jak se na vodě odrážely měnící se barvy, dostával oceán zvláštní zlatosťříbrný nádech a jeho zčeřená hladina se leskla v měnícím se světle. Byl to nádherný pohled, téměř jako by se rodil svět. Slunce pomalu zapadalo, a kam až oko dohlédlo, rozlévalo svou zář. Nakonec pomalu zmizelo ve vlnách. Měsíc dál zvolna stoupal nahoru, matně se leskl a vydával mihotavé světlo, zatímco se jeho žlutá barva měnila v bezpočet světlejších odstínů, až nakonec nabyl barvy hvězd. Držel jsem Jamie kolem ramen. Vše mlčky pozorovala a slabě a s námahou oddychovala. Když obloha začala tmavnout a na vzdálené jižní obloze se počala objevovat první blikavá světla, vzal jsem ji do náruče. Něžně jsem ji políbil na obě tváře a nakonec na ústa. „Přesně to k tobě cítím," řekl jsem. „Přesně tak jsi pro mě krásná."

Týden nato začala Jamie jezdit pravidelněji do nemocnice, i když trvala na tom, že tam nechce být přes noc. „Chci zemřít doma," říkala jen. Protože lékaři pro ni už nemohli nic udělat, neměli jinou volbu, než respektovat její přání. Alespoň načas. „Přemýšlel jsem o uplynulejch několika měsících," řekl jsem jí. Seděli jsme v obývacím pokoji, drželi se za ruce a četli spolu bibli. Byla v tváři čím dál tím pohublejší, její vlasy začaly ztrácet lesk, ale oči, ty její světle modré oči, byly krásné jako vždycky. Myslím, že jsem někoho tak krásného ještě nikdy neviděl. 127

„I já jsem o nich přemýšlela," řekla. „Ty jsi už od prvního dne ve třídě slečny Garberové věděla, že v tý hře budu hrát, viď? Věděla jsi to už tehdy, když ses na mě podívala a usmála se, že?" Pokývala hlavou. „Ano." „A když jsem tě požádal, abys se mnou na začátku novýho školního roku šla na ten taneční večírek, přiměla jsi mě k tomu, abych ti slíbil, že se do tebe nikdy nezamiluju, přestože jsi věděla, že se to stane, že?" Její oči se spiklenecky leskly. „Ano." „Jak jsi to věděla?" Pokrčila rameny a neodpověděla mi. Seděli jsme tam spolu a chvíli se dívali, jak na okenní tabule dopadá déšť. „Když jsem ti řekla, že se za tebe modlím," odpověděla mi konečně, „o čem sis myslel, že mluvím?" Nemoc se dále zhoršovala a s příchodem března stále zrychlovala. Užívala teď více léků proti bolesti a bylo jí příliš špatně od žaludku, aby v něm mohla udržet víc jídla. Byla stále slabší a už to vypadalo, že si i přes svoje přání zůstat doma bude rmiset jít lehnout do nemocnice. Moji rodiče tomu však předešli. Otec se vrátil domů z Washingtonu. Opustil ho ve spěchu, přestože Kongres dosud zasedal. Moje matka mu zřejmě zatelefonovala a řekla mu, že jestli hned nepřijede, může si ve Washingtonu zůstat třeba napořád. Když matka otci řekla, co se děje, otec prohlásil, že Hegbert nikdy nepřijme jeho pomoc, že rány z minulosti jsou moc hluboké a že je příliš pozdě cokoliv dělat. „Tady nejde o tvoji rodinu. Nejde tu dokonce ani o velebného pána či o cokoliv, co se stalo v minulosti," řekla mu a odmítla přijmout jeho odpověď. „Jedná se o našeho syna, který se náhodou zamiloval do dívenky, která potřebuje naši pomoc. A ty musíš najít cestu a pomoct jí." Nevím, co můj otec řekl Hegbertovi, co musel slíbit nebo kolik to všechno vůbec stálo. Vím jen, že Jamie byla brzy obklopena drahými přístroji, dostávala všechny léky, které potřebovala, staraly se o ni 128

dvě sestry, které pracovaly na plný úvazek, a několikrát denně se na ni přišel podívat lékař. Jamie mohla zůstat doma. Toho večera jsem poprvé v životě plakal otci na rameni.

„Lituješ něčeho?" zeptal jsem sejí. Ležela v posteli pod přikrývkou a dostávala kapačkou medicínu, kterou potřebovala. Byla bledá a lehká jako pírko. Už skoro nemohla chodit, a když se postavila na nohy, musel ji někdo podpírat. „Všichni něčeho litujeme, Landone," řekla, „ale měla jsem báječnej život." „Jak to můžeš říkat?" zvolal jsem, neschopný skrýt duševní muka. „Báječnej? S tím vším, co se ti děje?" Neměla moc síly, ale stiskla mi slabě ruku a něžně se na mě usmála. „Tohle," připustila, když se rozhlédla po pokoji, „tohle by mohlo být lepší." Zasmál jsem se, přestože jsem měl v očích slzy, ale vzápětí jsem se cítil provinile. Měl jsem jí být oporou, ne aby tomu bylo naopak. „Ale jinak jsem byla šťastná, Landone," pokračovala. „Opravdu. Mám úžasného tátu, který mě naučil znát Boha. Když se ohlédnu za svým životem, vím, že jsem lidem nemohla pomáhat víc, než jsem se o to snažila." Odmlčela se a naše oči se setkaly. „Dokonce jsem se i zamilovala a mám někoho, kdo moji lásku opětuje." Po těch slovech jsem jí políbil ruku a přitiskl jsem šiji ke tváři. „Je to nespravedlivý," řekl jsem. Nic na to neřekla. „Máš ještě pořád strach?" zeptal jsem se jí. „Ano." „Já taky," řekl jsem. „Já vím. A je mi to líto." „Co mám dělat?" zeptal jsem se zoufale. „Já už nevím, co bych měl dělat." „Budeš mi číst?"

129

Přikývl jsem, přestože jsem nevěděl, zda vůbec budu s to přečíst další stránku, aniž bych se nesesypal. Bože, prosím tě, řekni mi, co mám dělat! „Mami?" řekl jsem později toho večera. „Ano?" Seděli jsme spolu na pohovce v jejím pokojíku. V krbu před námi plápolal oheň. Když jsem byl prve u Jamie a četl jí, usnula. Protože jsem věděl, že si potřebuje odpočinout, vykradl jsem se z jejího pokoje, ale než jsem tak udělal, políbil jsem ji něžně na tvář. Bylo to neškodné, ale ve chvíli, kdy jsem to udělal, vstoupil do místnosti Hegbert a já mu na očích poznal, jak se v něm sváří vzájemně neslučitelné city. Podíval se na mě, vědom si toho, že jeho dceru miluji, ale také toho, že jsem porušil nepsaná pravidla jeho domu. Kdyby Jamie byla zdravá, určitě by mě už nikdy nepustil dovnitř. Takhle jsem se jen sám vyprovodil ke dveřím. Nemohl jsem mu to klást za vinu. Opravdu ne. Přišel jsem na to, že čas, který jsem trávil s Jamie, mě vyčerpává natolik, že mě jeho chování nezraňovalo. Pokud mě Jamie za těch několik posledních měsíců něčemu naučila, pak tomu, že bychom druhé neměli posuzovat podle jejich myšlenek a záměrů, ale podle jejich skutků. Věděl jsem tedy, že mě Hegbert příští den k Jamie pustí. O tom všem jsem přemýšlel, když jsem seděl vedle matky na pohovce. „Myslíš, že naše existence má v životě nějaký smysl?" zeptal jsem se jí. Bylo to poprvé, kdy jsem se jí na něco takového zeptal, ale byla to nevšední doba. „Nevím, jestli chápu, na co se mě. ptáš," řekla a svraštila obočí. „Myslím - jak člověk ví, co má udělat?" „Souvisí to nějak s časem, který trávíš s Jamie?" Přikývl jsem, přestože jsem byl ještě pořád zmatený. „Tak nějak. Vím, že dělám správnou věc, ale ... něco tomu chybí. Trávím s ní čas, povídáme si a čteme si spolu bibli, ale ..." Odmlčel jsem se a matka za mě dořekla moji myšlenku. „Myslíš, že bys toho měl dělat víc?" Přikývl jsem. „Nevím o ničem, co bys ještě mohl dělat, zlato," řekla něžně. „Tak proč se ale cítím tak, jak se cítím?" Poposedla si ke mně o kousek blíž a dívali jsem se spolu do plamenů. 130

„Myslím, že je tomu tak proto, že máš strach a cítíš se bezmocný, a i když se snažíš, situace je stále horší a horší - pro vás pro oba. A čím víc se snažíš, tím beznadějnější se všechno zdá být." „Existuje nějakej způsob, jak se toho pocitu zbavit?" Objala mě kolem ramen a přitáhla si mě blíž k sobě. „Ne," řekla tiše, „není." Příští den Jamie nemohla vstát z postele. Protože už byla příliš slabá, a dokonce už nemohla chodit, ani když ji někdo podpíral, četli jsme bibli u ní v pokoji. Usnula během několika minut.

Uplynul další týden. Zdravotní stav Jamie se stále zhoršoval, její tělo sláblo. Upoutaná na lůžko vypadala drobnější, skoro jako by se z ní znovu stala malá holčička. „Jamie," naléhal jsem úpěnlivě, „co pro tebe mohu udělat?" Jamie, moje sladká Jamie, teď spala v jednom kuse celé hodiny, dokonce i když jsem k ní mluvil. Nereagovala na zvuk mého hlasu; její dech byl rychlý a slabý. Seděl jsem u její postele a dlouho jsem se na ni díval. Myslel jsem na to, jak strašně ji miluju. Držel jsem si její ruku na srdci a cítil její kostnaté prsty. Tak trochu se mi v tu chvíli chtělo plakat, ale místo toho jsem její ruku položil zpátky na pelest a obrátil se k oknu. Přemýšlel jsem, proč se můj život začal najednou takhle vyvíjet. Proč se tohle všechno stalo právě jí? Uvažoval jsem, jestli v tom je nějaký vyšší záměr, nějaké zvláštní ponaučení. Bylo to všechno, jak by řekla Jamie, součástí Božího plánu? Přál si Bůh, abych se do ní zamiloval, nebo k tomu došlo z mé vlastní vůle? Čím déle Jamie spala, tím víc jsem vedle sebe cítil její přítomnost, i když odpovědi na všechny otázky, které jsem si kladl, nebyly o nic jasnější než dřív. Venku přestalo pršet. Byl pošmourný den, pršelo již od rána, ale teď začaly paprsky odpoledního slunce pronikat skrze mraky. V chladném jarním vzduchu jsem zaznamenával první příznaky probouzející se přírody. Stromy už měly pupence a lístečky jen

131

čekaly na vhodný okamžik, aby se mohly rozvinout a plně rozevřít do další letní sezony. Na nočním stolku vedle postele měla Jamie sbírku předmětů, které jí byly zvlášť drahé. Byly tu fotografie jejího otce, jak ji jako malou holčičku drží za ruku nebo jak s ní stojí před školou, když šla poprvé do školky. Ležela tu také hromádka přání, která jí poslaly děti ze sirotčince. S povzdechem jsem po nich sáhl a otevřel to první, které leželo nahoře. ' Tužkou tam bylo zcela prostě napsáno: Prosím, uzdrav se brzy stýská se, mi po tobě. Byla na něm podepsaná Lydie, děvčátko, které Jamie usnulo u stromečku na klíně. Druhé přání vyjadřovalo obdobné city, ale moji pozornost upoutal především obrázek, který namaloval malý Roger. Namaloval ptáčka, jak se vznáší nad duhou. Dusil jsem v sobě pláč, když jsem ho zavíral. Na další přání jsem se už nebyl s to podívat. Když jsem je všechna vracel zpět na místo, všiml jsem si výstřižku z novin, který ležel vedle sklenice s vodou. Sáhl jsem po tom článku a viděl jsem, že je o hře, kterou jsme hráli. Byl uveřejněný v nedělních novinách poté, co představení skončila. Nad textem jsem spatřil fotografii. Byl to jediný snímek, na kterém jsme kdy byli vyfotografovaní spolu. Zdálo se to být už tak dávno. Přidržel jsem si výstřižek blíže před očima. Když jsem se na tu fotografii díval, vzpomněl jsem si, jak jsem se cítil, když jsem Jamie toho večera spatřil. Díval jsem se na ni zblízka a pátral jsem po nějaké známce, ze které by bylo patrno, že už tušila, co bude dál. Věděl jsem, že to tušila, ale toho večera nebylo v jejím výraze nic, co by to prozrazovalo. Viděl jsem jen, jak září štěstím. Povzdechl jsem si a položil výstřižek stranou. Bible byla ještě pořád otevřená na místě, kde jsem přestal číst. Přestože Jamie spala, cítil jsem potřebu číst dál. Po chvíli jsem přišel na pasáž, ve které se pravilo:

132

JÁ VÁM NIC NEPŘIKAZUJI, JEN CHCI VYZKOUŠET UPŘÍMNOST VAŠI LÁSKY POROVNÁNÍM S LÁSKOU TĚCH DRUHÝCH. Když jsem ta slova dočetl, začal jsem se opět dusit a v okamžiku, kdy jsem se už málem rozplakal, mi jejich význam byl náhle jasný. Bůh mě konečně vyslyšel a já jsem najednou věděl, co musím udělat.

I kdybych jel autem, nemohl bych se do kostela dostat rychleji. Využíval jsem každé zkratky, hnal jsem se přes cizí dvorky, přeskakoval jsem ploty a v jednom případě jsem dokonce proběhl čísi garáží a vyběhl postranními dveřmi ven. Všechno, co jsem z dětství o městě věděl, mi teď přišlo vhod, a třebaže jsem nikdy nebyl moc atletický typ, toho dne by mě nikdo nedokázal zastavit, protože mě pohánělo něco, co jsem musel udělat. Bylo mi jedno, jak vypadám, když jsem dorazil, protože jsem měl dojem, že Hegbertovi to bude také jedno. Když jsem konečně vstoupil do kostela, přešel jsem z běhu do kroku a cestou dozadu, kde měl Hegbert kancelář, jsem se snažil popadnout dech. Když mě Hegbert uviděl, vzhlédl ke mně a já věděl, proč tu je. Nepozval mě dál. Jednoduše se podíval stranou, zpátky k oknu. Doma se vypořádával s její nemocí tak, že takřka chorobně uklízel. Zde však měl po stole rozházená lejstra a po místnosti se válely knihy, jako by tu nikdo celé týdny neuklízel. Věděl jsem, že právě tady myslel na Jamie. Bylo to místo, kam se chodil vyplakat. „Velebný pane?" oslovil jsem ho tiše. Neodpověděl mi, ale i tak jsem vstoupil. „Rád bych byl sám," zahučel. Vypadal staře a vyčerpaně, přesně tak unaveně, jako Izraelci popsaní v Davidových Žalmech. Měl svraštělý obličej a od prosince mu prořídly vlasy. Když byl s Jamie, musel se asi ještě víc než já držet a celá tíha tohoto konání ho ubíjela. 133

Šel jsem přímo k jeho stolu. Pohlédl na mě a pak se zase obrátil k oknu. „Prosím tě," řekl mi. Jeho hlas zněl poraženě, jako by už neměl sílu mě konfrontovat. „Rád bych s vámi mluvil," řekl jsem neústupně. „Nežádal bych vás o to, kdyby to nebylo tak důležité." Hegbert si povzdechl a já si sedl na židli, na které jsem už jednou seděl, když jsem se ho přišel zeptat, jestli mi dovolí, abych vzal Jamie v předvečer Nového roku na večeři. Naslouchal mi, když jsem mu říkal, co mám na mysli. Když jsem skončil, obrátil se ke mně. Nevím, co si myslel, ale bohudík neřekl ne. Místo toho si otřel rukou oči a otočil se k oknu. Dokonce i jeho to tak překvapilo, že nebyl s to něco říct.

Opět jsem běžel a opět jsem nedbal únavy, protože mi můj úmysl dával sílu, kterou jsem potřeboval, abych se nezastavil. Když jsem doběhl k domu, kde Jamie bydlela, vběhl jsem bez zaklepání do dveří. Zdravotní sestra, která právě byla u ní v ložnici, vyšla ven, aby se podívala, co způsobilo ten hluk. Dříve než stačila promluvit, jsem tak učinil já. „Je vzhůru?" zeptal jsem se. Byl jsem bez sebe radostí a strachem zároveň. „Ano," řekla sestra opatrně. „Když se probudila, divila se, kde jste." Omluvil jsem se za to, jak nepořádně vypadám. Pak jsem jí poděkoval a požádal ji, jestli by nás nenechala o samotě. Vstoupil jsem do pokoje a přivřel jsem za sebou dveře. Byla bledá, velmi bledá, ale její úsměv mě ujistil, že ještě pořád bojuje. „Ahoj, Landone," řekla slabým hlasem, „děkuju ti, že ses vrátil." Přitáhl jsem si židli, sedl si vedle ní a vzal její ruku do své. Když jsem ji tam tak viděl ležet, sevřel se mi žaludek a divže jsem se nerozplakal. „Už jsem tu byl dřív, ale spala jsi," řekl jsem. 134

,Já vím... mrzí mě to. Prostě s tím už nic nenadělám." „To nic, to je v pořádku." Trochu nadzvedla ruku a já jsem jí ji políbil. Pak jsem se k ní sklonil a políbil ji též na čelo. „Miluješ mě?" zeptal jsem se jí. Usmála se. „Ano." „Chceš, abych byl šťastnej?" Když jsem jí tu otázku položil, cítil jsem, jak se mi prudce rozbušilo srdce. „Samozřejmě, že ano." „Uděláš tedy něco pro mě?" Podívala se stranou. V jejím obličeji se zračil smutek. „Nevím, jestli ještě budu moct," řekla. „Ale kdybys mohla, tak bys to udělala?" Nemohu dost dobře popsat sílu toho, co jsem v tu chvíli cítil. Lásku, zlobu, smutek, naději, strach, všechny ty pocity se ve mně smísily dohromady a ještě zesílily, protože jsem byl nervózní, Jamie se na mě udiveně podívala. Sotva jsem dýchal. Opětoval jsem její pohled a najednou jsem věděl, že jsem ještě nikdy k nikomu nechoval tak silné city, jaké jsem v tuto chvíli choval k ní. Toto prosté vědomí způsobilo, že jsem si už pomilionté přál, abych to všechno mohl zahnat pryč. Kdyby to šlo, byl bych jí dal vlastní život. Chtěl jsem jí povědět, na co jsem myslel, ale zvuk jejího hlasu mě náhle vytrhl z rozjímání a umlčel všechny emoce. „Ano," řekla konečně slabým hlasem, který však i přesto byl plný příslibu. „Udělala bych to." Když jsem se konečně vzpamatoval, znovu jsem ji políbil a pak jsem pozvedl ruku k jejímu obličeji a jemně jí přejel prsty po tváři. Udivovala mě hebkost její kůže, něha v jejích očích. I teď byla dokonalá. Opět se mi začalo stahovat hrdlo, ale jak už jsem řekl, věděl jsem, co musím udělat. Jelikož jsem musel akceptovat skutečnost, že není v mých silách ji vyléčit, chtěl jsem jí dát něco, po čem vždy toužila. Právě to mi moje srdce celou dobu říkalo, abych udělal. Pochopil jsem, že Jamie mi už dávno dala odpověď, po které jsem pátral, odpověď, kterou moje srdce potřebovalo znát. Dala mi ji toho večera, kdy jsme spolu seděli před pracovnou doktora Jenkinse a čekali na něho, abychom se ho zeptali, jestli bychom sirotkům nemohli zahrát naši hru. 135

Láskyplně jsem se na ni usmál a ona mi moji lásku oplatila slabým stiskem ruky, jako by věřila v to, co jsem hodlal udělat. To mě povzbudilo. Naklonil jsem se k ní blíž a nadechl se. Pak jsem se jí jedním dechem zeptal: „Vezmeš si mě?"

Kapitola 13 Když mi bylo sedmnáct let, můj život se navždy změnil. Když teď, o čtyřicet let později, chodím ulicemi Beaufortu a vzpomínám na ten rok v mém životě, vidím všechno tak jasně, jako by se to ještě odvíjelo před mýma očima. Pamatuji si, jak Jamie na moji otázku odpověděla ano a jak jsme oba začali plakat. Pamatuji si, jak jsem mluvil s Hegbertem a se svými rodiči a vysvětloval jim, co musím udělat. Mysleli si, že to dělám jen kvůli Jamie, a všichni tři se mi to snažili vymluvit, zvláště když se dověděli, že Jamie řekla své ano. Co však nechápali a co jsem jim musel objasnit bylo, že jsem to potřeboval udělat kvůli sobě. Miloval jsem ji. Miloval jsem ji tak hluboce, že mi nezáleželo na tom, že je nemocná. Nezáleželo mi na tom, že spolu nebudeme dlouho. Nic z toho jsem nepovažoval za důležité. Záleželo mi jedině na tom, abych jednal podle svého srdce, které mi řeklo, že právě to je ta správná věc, kterou musím udělat. Uvědomoval jsem si, že je to poprvé, co ke mně Bůh takto přímo promluvil, a zcela jistě jsem věděl, že ho uposlechnu. Vím, že někteří z vás si možná budou myslet, že jsem to dělal z lítosti. Ty cyničtější by mohlo dokonce napadnout, jestli jsem to nedělal proto, že stejně brzy umře a že jsem se tudíž k ničemu moc nezavazoval. Odpověď na obě otázky zní ne. Býval bych si Jamie 136

Sullivanovou vzal za ženu bez ohledu na to, co se stane v budoucnu. Byl bych si Jamie Sullivanovou vzal, i kdyby se náhle stal zázrak, za který jsem se modlil. Věděl jsem to ve chvíli, kdy jsem se jí zeptal, zda si mě vezme, a vím to ještě i dnes. Jamie byla něčím víc, než jen ženou, kterou jsem miloval. Toho roku mi pomohla stát se mužem, jakým jsem dnes. Pod jejím pevným vedením jsem pochopil, jak důležité je pomáhat druhým. Svou trpělivostí a laskavostí mi ukázala, o čem život opravdu je. Její veselá mysl a optimismus, který neztrácela dokonce ani v době nemoci, byly tím nejúžasnějším zážitkem na celý život. Vzali jsme se v baptistickém kostele. Oddal nás Hegbert a otec mi byl za družbu. Stál vedle mě jako můj nejlepší přítel. To byla další věc, kterou pro mě Jamie udělala. Na Jihu je součástí tradice mít o svatbě otce vedle sebe, ale ta tradice by pro mě zdaleka neměla takový význam, kdyby se v mém životě neobjevila Jamie. Jamie mě s otcem opět sblížila. Svým způsobem se jí také podařilo zhojit některé staré rány mezi našimi rodinami. Po tom, co otec udělal pro mě a pro Jamie, jsem věděl, že se na něho mohu vždy spolehnout, a naše přátelství se s uplývajícími léty až do jeho smrti stále upevňovalo a sílilo. Jamie mě naučila znát i cenu odpuštění a sílu přerodu, kterou nabízí. Uvědomil jsem si to toho dne, co ji Erik a Margaret přišli navštívit. Jamie neměla nikomu nic za zlé. Jamie žila svůj život tak, jak nás tomu učí bible. Jamie nebyla jen andělem, který spasil Torna Thorntona. Byla andělem, který spasil nás všechny. V kostele bylo nabito právě tak, jak si přála. Uvnitř bylo přes dvě stě lidi a ještě víc jich čekalo před kostelem, když jsme se 12. března 1959 vzali. Protože jsme se brali tak narychlo, nebyl čas na nějaké velké přípravy a lidé přišli rovnou z práce, aby nás podpořili a aby ten den byl pro nás co nejhezčí. Byli tu všichni známí - slečna Garberová, Erik, Margaret, Eddie, Sally, Carey, Angela. Přišel dokonce i Lew s babičkou. Když začala hrát hudba, nebylo v kostele jedno suché oko. Přestože Jamie byla slabá a čtrnáct dní už nevstala z postele, trvala na tom, že se přemůže, aby ji otec mohl odvést k oltáři. „Je to pro mě velmi důležité, Londone," řekla. „Je to součástí 137

toho, o čem jsem vždy snila, pamatuješ?" I když jsem si myslel, že to nebude možné, jednoduše jsem přikývl. Její víra mě udivovala.

Věděl jsem, že má v úmyslu mít na sobě šaty, ve kterých onoho večera hrála v divadle. Byly to jediné bílé šaty, které mohla v tak krátké době sehnat, i když mi bylo jasné, že na ní budou ještě víc splývat. Stál jsem s otcem přede všemi shromážděnými a přemýšlel jsem, jak Jamie bude v těch šatech vypadat. Otec mi položil ruku na rameno. „Jsem na tebe hrdý, synu." Přikývl jsem. „I já jsem na tebe hrdej, tati." Bylo to poprvé, co jsem mu to řekl. Matka seděla v první řadě a otírala si oči kapesníkem, když zazněl „Svatební pochod". Dveře se otevřely a já spatřil Jamie sedět na vozíčku, sestru po boku. Vší silou, která jí ještě zbyla, se třaslavě postavila, podpírána otcem. Pak spolu pomalu kráčeli k oltáři. Všichni v kostele seděli v němém údivu. V půli cesty Jamie zřejmě pocítila náhlou únavu a musela se zastavit, aby nabrala dech. Zavřela oči a chvíli jsem si myslel, že v cestě k oltáři nebude moct pokračovat. Vím, že neuběhlo víc než deset či dvanáct vteřin, ale ta zastávka se zdála být mnohem delší. Konečně slabě kývla hlavou. Opět kráčela s Hegbertem dál a já jsem cítil, jak se mi hruď dme pýchou. Pamatuji se, jak jsem myslel na to, že je to ta nejtěžší cesta, kterou kdo v životě musel ujít. Byla to prostě v každém, ohledu cesta, na kterou se nezapomíná. Sestra odvezla vozík dopředu. Jamie a její otec pomalu mířili ke mně. Když Jamie konečně stanula po mém boku, lidé vydechli radostí a všichni začali spontánně tleskat. Sestra přivezla vozík na místo a Jamie si zcela vyčerpaná zase sedla. S úsměvem jsem poklekl, abych s ní byl ve stejné rovině. Můj otec pak učinil totéž. Poté co Hegbert políbil dceru na tvář, sáhl po bibli, aby zahájil obřad. Choval se teď zcela oficiálně. Stál před námi a zdálo se, že 138

opustil - roli otce a upnul se k něčemu vzdálenějšímu, co mu umožňovalo potlačit emoce. Přesto jsem viděl, jak moc se musí přemáhat. Nasadil si brýle a otevřel bibli. Pak se podíval na Jamie a na mě. Tyčil se nad námi a myslím, že netušil, že budeme o tolik níž. Chvíli tam stál téměř zmatený, pak se překvapivě rozhodl kleknout si také. Jamie se usmála a vzala ho za volnou ruku. Pak sáhla po mé ruce a všechny nás tak spojila. Hegbert zahájil obřad tradičním způsobem a pak přečetl tu pasáž z bible, na kterou mě Jamie jednou upozornila. Věděl jsem, jak je slabá, a proto jsem si myslel, že nás hned nechá odříkat svatební přísahu. Ale Hegbert mě znovu překvapil. Podíval se na Jamie a na mě, pak na všechny shromážděné a opět na nás, jako by hledal ta pravá slova. Odkašlal si a pozvedl hlas tak, aby ho všichni dobře slyšeli. Řekl: „ Jako otec bych měl dát svoji dceru ženichovi, ale nevím jistě, zda to jsem schopný udělat." Shromáždění hosté ztichli a Hegbert mi pokynul, abych byl trpělivý. Jamie mi stiskla ruku, aby mě posílila. „Právě tak jako nikomu nemohu dát svoje srdce, nemohu nikomu dát svoji dceru. Co však mohu udělat, je dovolit druhému, aby se se mnou podělil o radost, kterou mi vždy přinášela. Bůh vám oběma žehnej." Pak odložil bibli, natáhl se ke mně a podal mi ruku. Uchopil jsem ji a tím se kruh uzavřel. Pak jsme odříkali svůj svatební slib. Otec mi podal prsten pro Jamie, který mi pomáhala vybrat matka. I Jamie mi dala prsten. Hegbert sledoval, jak si je navlékáme na prst, a když jsme s tím byli konečně hotovi, prohlásil nás za manžele. Něžně jsem Jamie políbil. Matka začala plakat a já jsem vzal Jamieinu ruku do své. Před Bohem a přede všemi jsem jí slíbil lásku a oddanost ve zdraví i v nemoci. Ještě nikdy jsem se necítil tak dobře. Pamatuji si, že to byl ten nejkrásnější okamžik v mém životě.

139

Od té doby už uplynulo čtyřicet let. Stále si pamatuji na všechno, co se toho dne dělo. Snad jsem dnes starší a moudřejší, snad jsem žil jiný život, ale vím, že až jednou přijde můj čas, vzpomínky na ten den budou tím posledním, co mi proběhne hlavou. Víte, stále ji ještě miluji a nikdy jsem nesundal prsten, který mi dala. Po všechna ta léta jsem to nikdy netoužil udělat. Zhluboka vdechuji svěží jarní vzduch. Přestože se Beaufort změnil, přestože jsem se i já změnil, ten vzduch je pořád stejný. Je to pořád vzduch mého dětství, vzduch mých sedmnácti let. Když ho konečně vydechnu, je mi zase sedmapadesát. Ale to je v pořádku. Slabě se usmívám a dívám se nahoru k nebi, vědom si toho, že je tu ještě něco, co jsem vám neřekl. Mimochodem teď věřím tomu, že se mohou dít zázraky.

KONEC

140