Muzeum lidových staveb v Kouřimi Muzeum lidových staveb v Kouřimi bylo založeno v roce 1972 Regionálním muzeem v Kolíně jako záchranný skanzen, určený především pro památky lidové architektury ze zátopové oblasti přehradní nádrže Švihov (Želivka). Jeho původní sběrná oblast se zaměřovala na oblast Posázaví, středního Povltaví a Podblanicka. Již záhy po zpřístupnění muzea pro veřejnost v roce 1976 však došlo k první změně koncepce, která se zaměřila na prezentaci rozmanitých stavebních technik lidové architektury z celého území České republiky. Do muzea tak byly postupně převáženy četné stavitelské památky z Čech i Moravy, z nichž se však pouze některé dočkaly svého znovupostavení. Již na konci 80. let 20. století se tento megalomanský záměr ukázal být nereálný – jak vzhledem k omezenému rozsahu muzejního areálu, tak k architektonické nesourodosti převezených objektů. Po roce 1990 byla proto sběrná oblast muzea zúžena na samotné Čechy (bez Moravy a Slezska), avšak tato změna koncepce byla pouze teoretická, neboť ve výstavbě nemohlo být pokračováno z důvodu zahájení vleklého soudního sporu o většinu pozemků muzea (od roku 1992), na které byl uplatněn restituční nárok. Jako náhradní řešení, které mělo eliminovat nemožnost stavebního rozvoje, bylo zvoleno pořádání četných národopisně zaměřených doprovodných programů, které v 90. letech 20. století získaly u veřejnosti značnou oblibu. Toto využití si ovšem vyžádalo několik adaptací stávajících objektů, neboť jejich charakter neumožňoval splnění provozních nároků na organizaci velkých programů pro veřejnost. Uvedené úpravy byly bohužel často v rozporu se zásadami památkové péče. Nicméně v roce 1996 byl areál muzea prohlášen kulturní památkou České republiky. Teprve v roce 2012 se po dvaceti letech, v nichž byl zcela paralyzován rozvoj muzea, podařilo uzavřením dohody mezi Středočeským krajem a rodinou Lonských ukončit spor o pozemky v muzejním areálu. Souběžně s tímto významným počinem bylo podle zcela nově zpracované koncepce přistoupeno k realizaci projektu dostavby muzea. Zároveň probíhá postupná obnova dříve postavených objektů, jejímž smyslem je kromě nezbytné údržby odstranění následků nevhodných úprav z 90. let 20. století. První etapa dostavby a rekonstrukce byla dokončena v červenci 2016.
EXPOZICE Boží muka z Kostelce nad Černými lesy
Pseudogotická boží muka z roku 1897 stávala na okraji Kostelce nad Černými lesy (okres Praha – východ) u cesty směřující do Prusic a Sázavy. Zhotovena jsou z červeného pískovce, těženého v Nučicích na Černokostelecku. Ve výklenku je osazen obrázek sv. Prokopa malovaný na plechu. Sýpka z Hrádku
Jednoduchá roubená stavba z přelomu 18. a 19. století byla součástí usedlosti čp. 5 ve vísce Hrádek u Zruče nad Sázavou (okres Kutná Hora), která částečně zanikla při stavbě vodní nádrže Švihov na řece Želivce. Stavby tohoto typu, lidově zvané špýchar (z německého der Speicher) byly rozšířeny ve všech obilnářských oblastech Čech, kde sloužily k uložení zásob obilí i hospodářského nářadí. Sýpka obsahuje jedinou komoru bez oken, v jejímž koutě se nachází dřevěná pumpa, kterou bylo možné čerpat vodu ze studny ve sklepě. Toto neobvyklé uspořádání mělo význam především v zimních měsících, kdy byl zdroj vody chráněn před zamrznutím. Sklep byl pro svou možnost přirozeného
chlazení pramenitou vodou nejspíše užíván jako mlíčnice. V roce 2015 byla zrekonstruována historicky doložená podoba sýpky s taškovou střešní krytinou a tradičním vápenným nátěrem stěn. Interiér sýpky obsahuje expozici o domácím zpracování mléka s ukázkami příslušného nádobí a nástrojů. Instalace: Expozice tradiční zpracování mléka – texty a popisky
Usedlost z Posázaví
a) Chalupnická usedlost a sýpka z Budče
Menší hospodářská usedlost čp. 8 a sousední sýpka, jenž tvořila součást usedlosti čp. 7, byly do muzea přeneseny v roce 1973 z obce Budeč u Ledče nad Sázavou (okres Havlíčkův Brod), jejíž část zanikla při výstavbě vodní nádrže Švihov na řece Želivce. Na původním místě usedlost doplňovala ještě stodola a drobný hospodářský objekt, které se nedochovaly. Budečská chalupa pochází pravděpodobně z roku 1786. Byla obydlím rodiny drobného zemědělce - chalupníka, který vlastnil kolem jednoho hektaru polí a padesát arů luk. Obytnou i hospodářskou část stavení kryje společná sedlová střecha s jednoduchým bedněným štítem. Nevelká světnice, kterou obývalo až sedm členů domácnosti, je roubená. Vytápěla ji chlebová pec s později přistavěným kachlovým sporákem. Na světnici navazuje drobná síň, z níž je vydělena zděná černá kuchyně. Z lomového kamene je vyzděna i celá hospodářská část vlastního domu, která se skládá z chléva a kolny. Chlév je přístupný nejen ze zápraží, ale i přímo ze síně, což bylo praktické řešení při každodenní obsluze zde chovaného dobytka. Zděná část stavení je omítnuta, všechny stěny roubené světnice jsou opatřeny vápenným nátěrem. K nároží světnice přiléhá nakoso postavená podsklepená sýpka s krátkou pavláčkou. Kamenný sklep izoloval roubenou sýpku od vlhkosti a poskytoval chladné úložiště. Střechy chalupy a sýpky byly původně opatřeny doškovou krytinou, která však byla v muzeu nahrazena dřevěným šindelem. Interiérová instalace přibližuje podobu domácnosti drobného zemědělce na konci 19. století.
Sousední sýpka (b), pocházející od budečské usedlosti čp. 7, byla postavena nejspíš ve druhé polovině 18. století. Původně se zřejmě skládala z jediné komory, roubené z mohutných kuláčů bez vymazávek. Pravděpodobně až později byla přistavěna ještě druhá, menší komora, zděná z lomového kamene. Použití kuláčů v roubení není příliš časté, tradičně se užívaly tesařsky opracované hraněné trámy. K tradiční úpravě patří i zamazání spár hlínou a obílení stěn vápnem. I tuto úpravu zde můžeme předpokládat, jelikož se v sýpkách uchovávaly cenné zásoby zrna, jenž nesměly přijít k újmě. Největší nebezpečí představoval oheň nebo krádež. Proti ohni byly sýpky chráněny zmiňovanými hliněnými omazávkami a vápenným nátěrem, proti zlodějům byly na masivních dveřích užívány různé druhy zámků a zabezpečení. Samy dveře představují archaickou konstrukci tzv. točnicových dveří, jejichž roubená kostra se otáčí v bytelné dřevěné objímce. Sýpka je opatřena jednoduchou sedlovou střechou s bedněnými štíty. V době před přenesením do muzea byla nověji pokryta eternitem, který byl při rekonstrukci nahrazen šindelem. Původně však byla pokryta došky. Na roubené části sýpky byl obnoven původně doložený vápenný nátěr, zděná část čeká na rekonstrukci omítek. Usedlost z Budče doplňuje roubená rumpálová studna (c) z počátku 19. století, která byla do muzea přenesena ze dvora Kozojedy u Ratají nad Sázavou.
Instalace v chalupě z Budče: Světnice: Mobiliář z 19. století – postel, police na nádobí, židle, nástěnné hodiny, keramické a plechové nádobí, kameninové talíře, malované truhly z první pol. 19. stol. pocházejí z Posázaví a Podblanicka. Stůl a lavice jsou novodobé repliky. Nad stolem svatý kout – v něm kříž a obrázky – podmalby na skle: P. Marie Mariazellská, sv. Anna, sv. Jan Nepomucký, Boží hrob, nad postelí sv. Barbora
Síň a černá kuchyně: Keramické nádobí z 19. století Instalace ve špýcharu z Budče: Tradiční zemědělské náčiní – bude vytvořena expozice
Usedlost z povodí Berounky
a) Dům statku z Týřovic
Roubený dům statku čp. 1 byl do muzea přenesen v roce 1975 z obce Týřovice u Rakovníka. Jedná se o velmi hodnotnou ukázku středočeské lidové architektury z povodí Berounky. Statek je v písemných pramenech poprvé připomínán již v 16. století pod označením "Jerýskovský grunt". Podoba domu se utvářela v průběhu 18. století, k výraznějším stavebním úpravám ovšem docházelo také po roce 1800 (letopočet 1809 na vstupních dveřích) a na konci 19. století (zvětšení oken velké světnice aj.). Roubený přízemní objekt obsahuje hospodářskou i obytnou část, které kryje jednotná sedlová střecha. Ta bývala pošita došky, ale během rekonstrukce v areálu muzea byla původní krytina nahrazena dřevěným šindelem. Do obytné části domu se vchází přes prostornou síň, z níž je vydělena zděná černá kuchyně. V přední části stavení se nachází velká světnice, která byla vytápěna chlebovou pecí s dodatečně přistavěným kachlovým sporákem. Ze síně je přístupná také menší zadní světnice, která původně sloužila jako komora, a teprve roku 1734 byla upravena na výměnek. V obou místnostech se zachovaly pozoruhodné nástěnné krbečky, které sloužily ke svícení, přitápění a rychlému ohřívání pokrmů. V 19. století jako obydlí rodiny hospodáře svou velikostí často postačovala výměnkářská světnice, takže přední světnice mohla být krátkodobě pronajímána lesním dělníkům, před rokem 1885 dokonce nouzově sloužila i jako školní třída. K velké světnici na nádvorní straně přiléhá otevřená besídka, která je typickým prvkem pro lidovou architekturu v povodí Berounky. Všechny tři hospodářské prostory (komory, chlév) v zadní části domu jsou přístupné samostatnými vchody ze zápraží. Na původním místě usedlost dotvářely samostatně stojící objekty roubené stodoly, zděného špýcharu a chlévů, které po obvodu uzavíraly prostor rozlehlého dvora. Ten je přístupný od štítové strany domu tesařsky provedenou bránou s dekorativně tvarovanými křídly vrat. Instalace:
Přední světnice: Školní třída z druhé poloviny 19. století Síň: Truhla – moučnice z druhé čtvrtiny 19. století Černá kuchyně: Náčiní na pečení chleba, nádobí, lavička – vše z 19. století Zadní světnice: Světnice majitele statku ze třetí čtvrtiny 19. století (stůl, židle, lavice, koutní skříňka, kredenc, prádelník (komoda, nazýváno též „kosten“), postele a kolébka – vše z téže doby, cca 1840 – 1870). Na stěně kříž a obrázky – podmalby na skle: Ježíšek, sv. Jan Křtitel, sv. Antonín Paduánský. Na prádelníku skříňka se soškou P. Marie Svatohorské (šatečky převlékány podle liturgických období), skleněné svícny z tzv. selského stříbra, mosazný křížek – vše ze třetí čtvrtiny 19. století. Přední komora: Mobiliář z 18. – 19. století (postel, židle, lavice, truhla – první polovina 19. století, truhla s malovanými květy vpravo – z pomezí středních a západních Čech, 1. pol. 19. stol., intarzovaná skříň a intarzovaná truhla s malovanou vnitřní stranou víka – ze středních Čech, druhá polovina – konec 18. století), kolovraty, koše aj. Na stěně nad postelí obrázek – podmalba na skle: Ukřižovaný Kristus. Zadní komora: expozice „Lidový nábytek ze sbírek Regionálního muzea v Kolíně“ - v instalaci texty a popisky
Usedlost z Podbrdska a) Dům usedlosti „Šperkovna“ ze Strašic
Rozložité roubené obytné stavení tvořilo součást usedlosti čp. 39 ve Strašicích (okres Rokycany), která v minulosti sloužila mimo jiné jako rychta a hospoda. Podle někdejších majitelů byla místně nazývána "U Šperků", nebo "Šperkovna". Nízký přízemní dům s mohutnou polovalbovou střechou krytou šindelem pochází pravděpodobně z první čtvrtiny 19. století (zachovalé architektonické prvky byly dendrochronologickým průzkumem datovány do let 1815 - 1821). Je charakteristickou ukázkou dřevěné venkovské architektury na Podbrdsku. V samotných Strašicích představoval jednu
z posledních připomínek dnes téměř zaniklého původního rázu historického jádra městečka. Jako jedna z mála staveb přečkal dva velké požáry obce v letech 1848 a 1865. Dům má poměrně složitou dispozici, která odpovídá jeho historicky doložené funkci. V čele domu se nachází rozlehlá světnice s plochou téměř 54 m2. K jejímu boku přiléhá menší světnička, která byla později rozdělena na dvě nevelké komory. Světnice je vytápěna kachlovými kamny. Zadní trakt domu tvořila síň se schodištěm do podstřeší, na kterou navazuje průchozí černá kuchyně s mohutným dymníkem. Odtud jsou obsluhována jak kamna ve velké přední světnici, tak chlebová pec v zadní světnici a udírna. Za černou kuchyní navíc ležela komora, která později sloužila jako kuchyňské zázemí hospody. Na obytnou část domu původně navazovalo poměrně rozsáhlé hospodářské zázemí, které se však nezachovalo, a při znovupostavení objektu v muzeu bylo volně zrekonstruováno podle analogií z oblasti Podbrdska. Usedlost byla zlikvidována z důvodu stavby nákupního centra v roce 1978. Obytné stavení mělo být podle původního záměru přeneseno do sousední památkově cenné obce Dobřív, ale vzápětí bylo rozhodnuto o jeho transferu do kouřimského skanzenu. K rekonstrukci této památky došlo muzeu v letech 2015 - 2016.
b) Sýpka z Kornatic
Celoroubená sýpka tvořila spolu s vodním mlýnem a dalšími objekty součást usedlosti čp. 3 v Kornaticích (okres Rokycany). Pochází z roku 1774, jak je uvedeno vročením vyřezaném na vnitřní straně nadpraží portálu. Objekt byl velmi cennou součástí souboru lidové architektury na Podbrdsku. Sýpky lidově zvané špýchar/špejchar (z něm. der Speicher), sloužily jako úložiště cenného zrna,
nářadí a v létě se zde mohlo i přespávat. Dřevěná konstrukce jednokomorové sýpky spočívala ve zvýšené poloze nad polozahloubeným sklepem s valenou klenbou. Vlastní komora je přístupná po krátké pavláčce. Hlavní konstrukční zajímavostí bylo užití starobylého typu roubené klenby, opatřené hliněnou omazávkou. Přímo na jejím rubu pak byla položena lehká konstrukce krovu pokrytá došky, kterou bylo možné v případě požáru snadno odstranit, a zabránit tak výraznějšímu poškození stavby. Z protipožárních důvodů byly hliněnou omazávkou s vápenným nátěrem opatřeny také všechny stěny srubu. Do kouřimského skanzenu byla sýpka přenesena již v roce 1977, poté co bylo tehdejší majitelkou usedlosti čp. 3 docíleno jejího zbytečného zboření. K jejímu znovupostavení došlo až v letech 2015 - 2016.
Usedlost ze středního Polabí a) Dům z Masojed
Roubený dům usedlosti čp. 2 v Masojedech u Českého Brodu (okres Kolín) náležel k nejhodnotnějším a nejzajímavějším památkám lidové architektury na Českobrodsku. Jak bylo doloženo dendrochronologickým průzkumem, původně pocházela celoroubená stavba z přelomu 18. a 19. století. (Dřevo použité při stavbě bylo káceno v letech 1788 - 1805.) Do návsi se obracela štítovým průčelím se sdruženými okny a bohatě skládanou a vyřezávanou lomenicí, kterou nesla rovněž ozdobně vyřezávaná podstávka. Tento pro Českobrodsko neobvyklý architektonický detail nejspíše vznikl prostorovou redukcí podsíně, která byla typickým znakem dřevěné lidové architektury v severněji položené oblasti středního Polabí. Dům má tradiční trojprostorovou dispozici tvořenou ve středu síní, v jejíž zadní části byla vydělena zaklenutá černá kuchyně. Ze síně napravo se vstupuje
do světnice, nalevo do komory, na níž navazovala hospodářská část domu. Celek kryje jednotná sedlová střecha pokrytá došky a pálenými taškami. Areál usedlosti uzavírala nezachovalá roubená sýpka a zděná stodola. Do dvora se původně vcházelo jednoduchou pilířovou bránou a brankou, při rekonstrukci v muzeu však byla usedlost doplněna o rekonstrukci zaniklé klenuté brány s volutovým štítem, která stávala u podobné (dnes již neexistující) chalupy v Masojedech. Roubená obytná část domu byla v roce 1987 zbořena a nahrazena novostavbou. Do sbírek Regionálního muzea v Kolíně se naštěstí podařilo získat veškeré hodnotné detaily včetně lomenice, ozdobných prvků podstávky a ostění oken a vchodových dveří. Při rekonstrukci v muzeu byly do stavby zakomponovány zachovalé původní architektonické prvky. Nezachovalá hospodářská část byla zrekonstruována podle analogií z území Českobrodska.
b) Dům z Krchleb
Nevelký domek čp. 64 z obce Krchleby u Nymburka pochází z přelomu 18. a 19. století. Domek byl vydělen z větší usedlosti čp. 7, dá se proto předpokládat, že se jednalo o výměnek nebo o příbytek domkáře/baráčníka, který vlastnil pouze přilehlou zahradu. Jednoduchá, z větší části roubená stavba trojdílné dispozice se původně skládala z obytné světnice v čele domu, síně a nevytápěné komory. Jediným ozdobným prvkem je bohatě vyřezávaná lomenice, jejíž skladba je typická pro lidovou architekturu ve středním Polabí. V průběhu 20. století domek těžce poškodilo mnoho modernizačních úprav. Celá zadní část s komorou byla nahrazena zděnou novostavbou. Z původního objektu se v podstatě zachovala pouze roubená světnice, která byla ovšem narušena dodatečným zvětšením oken a prolomením samostatného vchodu ve štítové stěně. Tato poslední
autentická část stavby byla zbořena v roce 1975. Do muzejních sbírek se podařilo převzít pouze lomenici, která byla do Kouřimi převezena v nerozebraném původním stavu, avšak do dnešní doby se bohužel rovněž nezachovala. Její kopie byla později použita jako doplněk poutače na parkovišti před muzeem, který byl odstraněn v roce 2013. V rámci dostavby Muzea lidových staveb vznikla v letech 2015 – 2016 kopie domu z Krchleb. Ta je s využitím několika analogií, které se dodnes zachovaly na území nymburského regionu, pojednána jako rekonstrukce jeho pravděpodobné původní podoby z doby před úpravami po polovině 20. století.
c) Stodola Zděná stodola, která slouží jako depozitář zemědělských strojů, byla postavena podle předloh z konce 19. století, které se zachovaly v oblasti středního Polabí – především na území Kolínska a Nymburska.
Kovárna ze Starého Bydžova
Jedna z posledních celoroubených kováren v Čechách byla do muzea přenesena v roce 1976 z obce Starý Bydžov na Novobydžovsku (okres Hradec Králové). Unikátně zachovalá památka, která tvořila součást usedlosti čp. 2, pochází z roku 1774. V minulosti bývala majetkem rodu Laifrů. Svému účelu sloužila do roku 1958. Stavba je zhotovena z mohutných dubových trámů, tak zvaných "trhanic", typických pro oblast středního Polabí. Stěny jsou opatřeny celoplošným vápenným nátěrem a sedlovou střechou, kterou z důvodu lepší ochrany před nebezpečím požáru kryjí pálené tašky. Vstupní štítové průčelí kovárny tvoří otevřená podsíň s dvojdílnou arkádou, která spočívá na třech ozdobně profilovaných sloupech. Podsíň sloužila k podkovávání koní a skotu a také okovávání vozů a jiných rozměrných předmětů. V přední části stavby se nachází vlastní kovářská dílna, které dominuje zděná výheň vybavená velkým tahacím měchem. Přístupná byla jak hlavním vchodem z podsíně, tak vchodem bočním, jenž vedl na dvůr přilehlé usedlosti čp. 2. Zadní část kovárny obsahuje druhou menší místnost bez oken, která sloužila jako sklad nářadí a materiálu. Přístupná je samostatným vchodem v zadní štítové stěně. Kovářská dílna je dnes vybavena mobiliářem, jenž byl do muzea přenesen především z kovárny v Louňovicích pod Blaníkem, a také z několika obcí na Kolínsku. Od přenesení do muzea je kovárna dosud - bohužel zcela v rozporu z historickým stavem prezentována jako samostatně stojící objekt bez obytného stavení a dalšího hospodářského zázemí, které tvořily její nedílnou součást. Instalce: Kovářská dílna z konce 19. století, vlevo zavěšen obraz – tisk „Lešetínský kovář“ (na motivy veršované povídky Svatopluka Čecha)
b) Stodola ze Želejova
Jedna z nejstarších zachovalých roubených stodol v Čechách byla součástí usedlosti čp. 3 v Želejově u Hořic (okres Jičín). Do muzea byla přenesena v roce 1977, roku 2015 došlo k její celkové obnově a opětovnému transferu v rámci muzejního areálu. Stejně jako v případě o čtyři desetiletí starší stodoly z Durdic u Votic, která je dnes rovněž součástí kouřimského muzea, se jedná o starobylý typ polygonální stodoly, jejíž základna má dvanáctiboký půdorys. Pochází z konce 17. století, dřevo pro stavbu bylo skáceno v letech 1688 – 1692. Dispozice se skládá ve středu z průjezdního mlatu, kde se na hliněné podlaze cepem mlátilo obilí. Po stranách mlatu jsou za přepážkou (tzv. oplotní) prostory k uchování vymlácené slámy zvané perny či přístodůlky. Nad mlatem se původně nacházela ještě dvě patra pro uskladnění slámy a řezanky. Stodolu kryje vysoký a strmý krov středověkého typu, který je pošit došky. V interiéru je vystaveno tradiční hospodářské náčiní a zemědělské stroje. Některé z nich pocházejí přímo z usedlosti čp. 3 v Želejově. Instalace: Zemědělské náčiní – bude doplněno texty a popiskami
Stodola z Durdic
Mohutná roubená stodola, která tvořila součást usedlosti čp. 7 v Durdicích u Votic (okres Benešov), byla do areálu muzea přenesena jako první památka lidové architektury v roce 1972. Roku 2012 byla v rámci areálu muzea znovu přenesena a prošla velmi zdařilou obnovou. Pochází z roku 1648, a je tak nejstarší zachovalou památkou tohoto typu na území České republiky. Stodola má desetiboký půdorys se strmým a vysokým archaickým krovem, který je pošit došky. Jedná se o charakteristickou, a dnes již velmi vzácnou ukázku typu tzv. polygonálních stodol, používaného na území střední Evropy již od středověku. Konstrukci tvoří nízké roubené stěny bez vymazaných spár, které umožňovaly dobré větrání uložené slámy. Střední část stavby zaujímá průjezdný mlat přístupný dvojicí protilehlých vrat. Mlat sloužil k ručnímu výmlatu obilí cepem na hliněné podlaze. Po jeho stranách se za přepážkou (tzv. oplotní) nacházejí perny (přístodůlky), kde se skladovala vymlácená sláma a případně i plevy. Nad mlatem bývalo patro pro uložení čerstvě sklizené úrody nevymláceného obilí. Rozlehlý vnitřní prostor stodoly, který v minulosti pojal až padesát pět plně naložených žebřiňáků obilí, kryje starobylá konstrukce krovu s hřebenovou vaznicí. Jeden z jejích vazných trámů nese malovaný letopočet z doby vzniku stavby v polovině 17. století. c) Pumpa ze Zalán
Dřevěná pumpa s plechovou stříškou a kovaným madlem pochází z 19. století. Do muzea byla přenesena z obce Zalány u Rožmitálu pod Třemšínem (okres Příbram). Pumpa je u restaurátora
Usedlost z Podkrkonoší a) Rychta z Bradlecké Lhoty
Roubené obytné stavení bylo součástí usedlosti čp. 2 v Bradlecké Lhotě u Jičína (okres Semily). Dům byl sídlem rychtáře, představeného vesnice, který zastupoval a reprezentoval obec a měl na starosti soudnictví a správní funkce. Rychty většinou patřily v obcích k větším a bohatším usedlostem. Na původním místě se dodnes zachoval hospodářský trakt usedlosti, jenž obsahuje stodolu se sklepem a kolnou. Obytný dům, který se nacházel v havarijním stavu, byl zachráněn přenesením do skanzenu v roce 1981. Zde jej však roku 1998 poškodil požár, po němž vzápětí došlo k celkové obnově. Rychta pochází z doby po roce 1689. Do dnešní podoby byla přestavěna v polovině 18. století, a později se dočkala ještě několika dalších úprav. Průčelí zdobí bohatě skládaná barokní lomenice novopackého typu s malovaným okřídlím a vyřezávanými ostěními oken, mezi nimiž je osazena podmalba na skle s námětem Nejsvětějšího Srdce Páně. Základem dispozice domu je velká průchozí síň, do níž se klenutým obloukem otevírá černá kuchyně s vyvýšeným ohništěm a ústím rozměrné chlebové pece. Ze síně napravo se vchází do velké světnice, na kterou v průčelní straně domu navazuje ještě menší světnička. Obě obytné prostory vytápěla zmíněná pec, k níž byl později přistavěn kachlový sporák. Zadní část domu tvoří dvojice komor - šatní a spížní, které jsou přístupné samostatnými vchody ze síně. Do pravé komory, obrácené směrem ke dvoru, byl později prolomen další vchod ze zápraží. V podkroví se původně nacházela ještě jedna komůrka, do níž se vstupovalo rovněž ze síně po tesařsky provedeném schodišti. K zadnímu průčelí domu byl později přistavěn zděný chlév. Střecha byla původně kryta došky a šindelem, které v první polovině 20. století nahradil eternit. Při rekonstrukci v muzeu byla zvolena šindelová krytina. Interiér rychty je instalován do podoby z první poloviny 19. století. Kromě tradičních předmětů z vybavení domácnosti je zde umístěn soubor malovaného nábytku z oblasti Podkrkonoší a Polabí. Instalace: Světnice: Malovaný nábytek z první třetiny 19. století z Podkrkonoší (charakteristický „obláčkový“ dekor napodobující mramorování) – truhla, misník, skříň na nádobí. Židle a police na nádobí z první pol. 19. stol., na nich kameninové nádobí z 18. a 19. stol. Stůl a koutní skříňka s malbou sv. Barbory jsou novodobé repliky. Na stěně kříž z 19. stol. a hodiny s malbou sv. Jana Nepomuckého z konce 18. stol. Ve svatém koutě soška P. Marie Svatohorské a obrázky – podmalby na skle: Ukřižovaný Kristus, P. Marie, sv. Jan Nepomucký, sv. Jiří a Boží hrob. Vlevo instalace připomínající funkci rychty: Tzv. rychtářský stůl z 18. stol. původem ze Štolmíře, u něho židle
s vyřezávanými opěradly – 18. – poč. 19. stol. Na stole pokladnice z 18. stol a kožené rychtářské právo. V koutě intarzovaná truhla z druhé pol. 18. stol., na ní pokladnice – skříňka na písemnosti apod. – tzv. „obecní almara“ z konce 18. stol., na ní intarzovaná skříňka na psací potřeby z počátku 19. stol. Světnička: Malovaný a intarzovaný nábytek z druhé pol. 18. – první pol. 19. stol. z Českobrodska – postel s nebesy, kolébka, židle, dvě malované skříně (skříň vedle pece původem z Rostoklat), dvě malované truhly (původem z Radimi), velká intarzovaná skříň z Jouzova statku v Hořanech (světnička sloužila ke spaní hospodáře a hospodyně) Šatní komora: Malovaný nábytek z Podkrkonoší, Pojizeří a Pocidliní z první třetiny 19. stol. – postele, skříň, truhly, židle, kolovrat, koše aj. Na stěně vyřezávaný křížek a obrázek – podmalba na skle: P. Marie Mariazellská. (komora sloužila kromě své skladovací funkce mj. ke spaní odrostlejších dětí hospodáře, především dospívajících dcer) Síň: Truhla – moučnice z východních Čech, první polovina 19. stol., náčiní na pečení chleba a vaření.
Dům z Jílového – Kamenné
Dům čp. 50 z osady Kamenná (původním názvem "Gesteinigt"), která je součástí Jílového u Děčína, byl do muzea přenesen v roce 1986. Pochází z počátku 19. století, a je typickou ukázkou lidové architektury z oblasti severních Čech. Při vzniku tohoto patrového domu se uplatnila kombinace tří stavebních technik. Obytná část přízemí je roubená s podstávkou, která vynáší horní podlaží provedené z hrázděného zdiva, zadní hospodářská část je zděná. Dům kryje jednotná sedlová střecha pobitá šindelem, zadní štít je bedněný, přední štít tvoří ozdobně skládaná lomenice s dvojicí okének. Základem dispozice domu je v přízemí a patře průchozí síň. Z ní je v přízemí přístupná světnice a malá světnička, které se obracejí k hlavnímu průčelí. Původně byly vytápěny chlebovou pecí a kamny, ty však později nahradil kachlový sporák. Světnice byla hlavním obytným prostorem domu, přilehlá světnička sloužila jako obydlí pro děvečku. Opačným směrem je ze síně přístupná hospodářská část domu, která se dnes skládá z průchozího chléva a průjezdní kolny. Na místě chléva se však dříve nacházela spížní komora a další prostora, která mohla sloužit jako řemeslnická dílna. Patro domu, které původně stejně jako podkroví obsahovalo komory pro spaní a ukládání různých domácích potřeb, je přístupné ze síně po příkrém schodišti. Velká vytápěná komora v patře sloužila jako ložnice pro vlastní rodinu hospodáře, zadní komora pravděpodobně plnila funkci výměnku pro hospodářovy rodiče. Nad kolnou se nacházelo nižší patro pro uskladnění slámy. V podkroví nad
obytnou částí domu původně byla ještě další komora, kterou obýval čeledín nebo dospívající děti hospodáře. V suterénu je umístěn klenutý sklep, který později sloužil jako chlév. Instalace (v Jílovém a okolí žilo až do roku 1945 takřka výhradně německy mluvící obyvatelstvo): Světnice: Nábytek z přelomu 19. a 20. stol – kredenc, skříň na nádobí, stůl, židle a lavice. Tkalcovský stav z počátku 19. století (jeden z bývalých majitelů domu byl tkadlec) Síň: Skříňka z počátku 20. stol, lavice z poloviny 19. stol. Chlév a kolna: Zemědělské náčiní z 19. a počátku 20. stol. Přední komora v patře: Nábytek z přelomu 19. a 20. století – postele, kovová dětská postýlka, skříně, stůl a židle, prádelník – komoda se zrcadlem, noční stolek, šicí stroj. Lavice u kamen je novodobá replika. Na stěnách křížek a obrazy – tisky z počátku 20. století: Anděl Strážce, dva žánrové výjevy s venkovskou tématikou. Kachlová kamna s reliéfem sv. Jana Nepomuckého jsou barokní z druhé poloviny 18. století. Pocházejí ze zámku v Kounicích u Českého Brodu. Síň v prvním patře: Šatní skříně z druhé poloviny 19. století
Socha sv. Donáta ze Svatbína
Barokní socha sv. Donáta, která stávala na rozcestí u obce Svatbín nedaleko Kostelce nad Černými lesy (okres Praha – východ), byla postavena nákladem tehdejší držitelky černokosteleckého panství – vévodkyně Marie Terezie Savojské z Lichtenštejna v roce 1764. Znázorňuje svatého biskupa Donáta z Arezza, uctívaného jako přímluvce proti krupobití, bouřkám a moru. Osobu objednavatelky díla připomínají alianční erby savojských vévodů a knížat z Lichtenštejna. Vévodkyně Marie Terezie Savojská z Lichtenštejna byla ctitelkou sv. Donáta, a na svých panstvích založila tzv. Svatodonátský fond, do něhož byli sedláci povinni pravidelně přispívat peněžní částkou, a z fondu jim pak byla vyplácena kompenzace v případě poškození úrody nepřízní počasí. Sochy sv. Donáta byly postaveny na všech pěti panstvích vévodkyně Savojské ve středních Čechách. Kromě svatbínské sochy je
najdeme nedaleko Škvorce a ve Vykáni u Českého Brodu, v Chlumu u Uhlířských Janovic a v Praze – Kolovratech. Socha sv. Donáta u Svatbína byla v minulosti mnohokrát poškozena. V 80. letech 20. století došlo k jejímu největšímu poškození po nárazu automobilem. V roce 1987 byla přenesena do Muzea lidových staveb v Kouřimi, kde došlo k jejímu restaurování a doplnění chybějících částí. Znovu byla socha zrestaurována v roce 2015 v souvislosti s jejím přemístěním v rámci areálu muzea.
Mariánský sloup z Kolárovic
Mariánský sloup z Konárovic u Kolína byl postaven v rozmezí let 1856 – 1870 nákladem tehdejších držitelů konárovického panství hraběte Jana Nepomuka Františka z Harrachu a jeho manželky Marie Markéty Harrachové z Lobkovic - snad u příležitosti narození jejich dcery Marie Terezie, k němuž došlo v Konárovicích dne 23. června 1866. Autorem monumentu byl nám dosud neznámý sochař, který po polovině 19. století pracoval pro rodinu Harrachů. Sloup se nacházel v prostoru konárovické návsi až do roku 1981, kdy byl sražen po najetí nákladním automobilem. Trosky těžce poškozené památky byly poté předány Regionálnímu muzeu v Kolíně a uloženy v areálu kouřimského skanzenu. Ke zrestaurování a znovupostavení mariánského sloupu došlo teprve v roce 2015. Základ sochařského díla tvoří hranolový sokl se zkosenými horními rohy. Na něm spočívá vlastní sloup, který se skládá z profilované patky, osmibokého dříku a mohutné kalichovité hlavice, jejíž povrch zdobí bohatý reliéfní ornament s motivy plodů a listů vinné révy. Na dříku je osazen alianční erb rodu Harrachů a Lobkoviců. Sloup vrcholí sochou P. Marie s Ježíškem.
Zvonička
Novodobá dřevěná zvonička se šindelovou stříškou byla volně zhotovena podle předlohy v obci Býchory (okres Kolín), která je historizující stavbou z roku 1935.
Kříž
Velký dřevěný kříž, na němž je osazen na plechu malovaný korpus ukřižovaného Krista, byl volně zhotoven podle předlohy z 19. století, stojící v blízkosti obce Němčice (okres Kolín).
Pro celkovou dostavbu byl zpracován Generel, který řeší umístění dalších staveb v areálu muzea
V roce 2012 byl zahájen proces dostavby Muzea lidových staveb v Kouřimi, který by měl vést k jeho postupné koncepční proměně na „Muzeum české vesnice“, přibližující z nejrůznějších úhlů pohledu dějiny českého venkova od raného novověku do počátku 20. století. Po čtyřech desítkách let existence muzea došlo k další – doufejme již poslední – změně koncepce jeho budoucí zástavby, která by v plánované podobě měla dokumentovat historický charakter vesnických sídel ve středních, východních a severních Čechách. Památky lidové architektury, přenesené do muzea v 70. a 80. letech 20. století, jsou doplňovány do logických celků usedlostí z jednotlivých regionů, přičemž se co nejvíce snažíme vytvořit náznak prostředí, v němž se nacházely na svém původním místě. Stávajících čtrnáct objektů bude postupně doplněno o více než dvě desítky dalších památek, z nichž mnohé již byly v minulosti do muzea přeneseny, ale dodnes se bohužel nedočkaly svého znovupostavení.
Dominantou muzea se stane kostelní areál ze středních Čech, jehož základ bude tvořit rekonstrukce gotickéhokostela sv. Jana Křtitele z posázavského městečka Dolní Kralovice. Pod ním se bude rozkládat stylizovaná náves, uzavřená kopií vodního mlýna z Tismic u Českého Brodu. Okraje návsi bude vymezovat pět usedlostí z Českobrodska, středního Polabí, Voticka, Podbrdska a povodí Berounky. Po vnějším obvodu tohoto celku budou rozmístěny další usedlosti z Posázaví, Čáslavska a Kouřimska. Jižní část muzejního areálu vyplní památky lidové architektury z východních Čech. Kromě usedlosti z Podkrkonoší a horního Pojizeří budou zastoupeny celky z Broumovska, Podorlicka a Chrudimska. Dominantou této části muzea se stane kopie větrného mlýna z Borovniceu Nové Paky. Nejvýše položená východní část muzejního areálu bude věnována památkám ze severních Čech. Kromě usedlosti z Děčínska zde bude zastoupena oblast Podještědí a Dubska.
Potřebu nezbytného provozního zázemí muzea bude pokrývat nová vstupní budova s muzejním obchodem a občerstvením. Je plánována také výstavba samostatného objektu pro instalaci expozice tradičních lidových oděvů a textilií.
