Mučení jako zbraň. Co se děje v tajných věznicích CIA 13

6

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVII. V 6.— 12. 2. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Mlčení muže z Krejčířovy vily 5 V Philips aneb Krásný ztráty 9 S Pavlem Šafrem o jeho kariéře 16 V Spielbergův irácký Mnichov 21

Mučení jako zbraň 13

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

Co se děje v tajných věznicích CIA

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

V úterý 7. února uběhne sto let od narození Aisin Gioro Pchu-iho, posledního císaře Číny. Jeho životní příběh ukazuje jako na dlani dějiny Číny první poloviny 20. století: bezmocná dynastie uzavřená do intrik a předsudků, vítězství revoluce, systematický import „nové kultury“ ze Západu, občanská válka, tlak západních mocností, boj o přežití proti japonské okupaci, vítězství Mao Ce-tunga a vznik komunistické Číny. Malý Pchu-i byl na trůn dosazen jako tříletý poté, co byl jeho předchůdce nejspíš

Vládce všeho pod nebesy otráven. O tři roky později, po vyhlášení republiky, abdikoval. Zpočátku žil v paláci uprostřed Pekingu, obklopen dvořany, kteří jej dál vychovávali jako Syna nebes. Studium konfuciánských spisů rozšířil o studium angličtiny a dalších moderních vědomostí pod vedením Reginalda Johnsona, diplomata a zřejmě i agenta britského impéria. Začal si říkat Henry Pchu-i, ale dál žil zavřený za zdmi Zakázaného města, které nesměl coby posvátná osoba opustit a kde jej také podle tradice oženili se dvěma mladičkými dívkami. Roku 1924 generál Feng Jü-siang obsadil Peking a Pchu-iho z paláce vyhnal. Excísař se krátce nato uchýlil do bezpečí japonské koncese v Tiencinu. Zde spřádal sny o návratu na dračí trůn s pomocí západních zbraní a s podporou silného Japonska. Možná, že tyto sny spřádali hlavně jeho poradci, protože Pchu-i se zajímal zejména o vymoženosti velkoměstského života v západním stylu. Na prahu války Japonci učinili Pchu-iho vládcem Mandžuska, které fakticky bylo japonským protektorátem. Těžko říci, jak se mandžuskému císaři líbilo v jeho vladařské roli, po skončení války nicméně svědčil v procesech s japonskými válečnými zločinci. Po válce Pchu-i upadl do sovětského zajetí a prý žil v Sovětském svazu v přepychovém domácím vězení. Roku 1950 byl vydán do lidové Číny a poslán na převýchovu do pracovního tábora. Čínští komunisté z něj udělali exemplární příklad své „humánní“ justice. Prací a studiem, jehož součástí byla i sebekritika, bývalému císaři vštípili poznání, jak nemravný byl veškerý jeho předchozí život, a učinili z něj řádného občana nové Číny. Po propuštění byl jmenován členem Politického poradního shromáždění, tedy jakýmsi doživotním senátorem. Naposledy – popáté – ho oženili, tentokrát s členkou komunistické strany, a o pár let později v klidu zesnul. Paradoxní příběh – bývalý císař, přítel imperialistů a spojenec Japonců, ztělesnění toho nejhoršího ze „staré Číny“, zůstal nedotčen politickými kampaněmi 50. let, bez úhony přežil velký hladomor a zemřel v roce 1967, na prahu Kulturní revoluce, aniž by se ho dotklo řádění rudých gard. „Vládce všeho pod nebesy“ byl stále jen loutkou v rukou všech režimů, které zažil; manžel pěti žen, ale žádnou si nevybral podle své vůle. Vzpomínka na něj má svůj význam. Připomíná, z jakých traumat vzešla dnešní Čína. A také to, že současný čínský sen podobat se „vyspělému západu“ redukovanému na moderní technologie a materiální pohodlí není nic nového pod sluncem. Olga Lomová Autorka je sinoložka.

6.–12. ÚNOR 2006 V RESPEKT 6

Proroku, nezlob se Karikatura symbolu není totéž co urážka jednotlivce

N

eurazíš. Tak zní jeden z doplňků desatera, který přinesla praxe politické korektnosti. Dnes je v liberálním světě skutečně nemyslitelné používat hanlivé výrazy vůči menšinám a slabším. A pokud se někdo zapomene či se proti nim pouze neohradí, vzápětí narazí či alespoň vysvětluje jako nyní premiér Paroubek. Slova jako negr, teplouš či zlovolné vtipy o Romech do slušné společnosti prostě nepatří, aniž by toto omezení někomu vadilo, aniž by kdo šermoval svobodou vyjadřování. Teď však přišel otazník, problém a hned vykřičník. Jeho symbolem jsou hořící dánské vlajky v muslimském světě, bojkot dánských výrobků a ambasadoři odvolaní z Kodaně. Muslimové se cítí uraženi hanobením svého symbolu, které odstartovalo právě v Dánsku. Měla jím být už loni v září novinová reprodukce karikatur proroka Muhammada. Tím kladou otázky celé liberální společnosti. Zahrnuje přikázání neurazíš i náboženský symbol, který je jeho vyznavačům svatý? Přehluší úcta k němu svatost, kterou ctíme v podobě svobody slova? Vždyť satira není urážka. Leč vidíme, že univerzálně to neplatí.

Nemáme se za co stydět Situace vypadá následovně. Evropským tiskem se lavinovitě šíří karikatury Proroka, pro liberály neškodné a publikované jen v rámci solidarity s Dány. Muslimským světem, jemuž víra zapovídá samo zobrazení člověka, natož Proroka, natož jeho karikaturu, se od severní Afriky po Indonésii neméně lavinovitě šíří protesty a hrozby. Dánové se cítí jako Salman Rushdie, čteme v novinách. Jako onen britský spisovatel Salman Rushdie, který po 17 let čelí fatwě již zesnulého ájatolláha Chomejního – rozsudku smrti – za to, že svým románem Satanské verše údajně zhanobil islám, Proroka a Korán. Jenže už tady se debata o urážce muslimů stáčí jinam. Dánové mají na své straně (stejně jako Rushdie) svůj stát, jeho ochrannou moc, úřady a zákon. Jenže pět milionů Dánů se nemůže, nechce, ba ani nesmí skrývat, nemají-li kapitulovat jako liberální společnost. Ale především: i kdybychom zkusmo přijali Chomejního argument a považovali Rushdieho za nebezpečného rouhače zasluhujícího nejvyšší trest, i kdybychom cvičně akceptovali, že trest přísluší i kodaňskému deníku Jyllands-Posten, jak může za tuto soukromou firmu odpovídat vláda státu? A jakou odpovědnost nese pět milionů občanů království? Toto vzájemné míjení argumentů se neodehrává pouze při vysvětlování mezi zástupci Evropy a muslimských zemí či organizací. Setkáme se s ním i v samotné Evropě. Když karikatury otiskly dva norské deníky, premiér země Jens Stoltenberg dal ambasádám na Blízkém východě pokyn, aby publikování oficiálně politovaly. Nato se ovšem rozčílila šéfka opoziční strany Siv Jensenová: Jak to, že ambasády místo toho nezdůrazňují, že v Norsku je prioritou svoboda slova? Tomu pocitu se nelze vyhnout. Útok na Salmana Rushdieho lze ještě zařadit do nyní frekventované kategorie targeted killing čili „cíleného zabíjení“ – napsal si svoje, tak to schytá sám za sebe, i když je občanem státu, jehož zákon neporušil. Pokud je známo, na Velkou Británii, její úřady či občany výhrůžky nesměřovaly. Naproti tomu v případě kodaňských nezávislých novin se hněv přenáší a hrozby míří přímo na celý stát a jeho občany. Přitom nejde jen o mladistvé zpovykance. Své ambasadory z Kodaně stáhly Saúdská Arábie, Sýrie, Libye a Kuvajt. A kdybychom chtěli nahlédnout ještě dále, pokud jde o Izrael a protesty proti jeho akcím, míří muslimský hněv v Evropě na cíle místních židovských komunit, na synagogy, kulturní centra či restaurace. Stalo se snad někdy, aby při protestu proti nějakému kroku komunistické Číny demonstranti v Evropě vyrazili na čínské vývařovny?

Buddhovi to nevadí

Do you speak english, emperor? FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Aby bylo jasno. Citlivost muslimů nikdo nezpochybňuje. Před lety se odehrál ukázkový případ ve Svaté zemi. V Hebronu, městě známém silně věřící muslimskou populací, namalovala židovská osadnice – podle novin přistěhovalá z bývalého Sovětského svazu, tudíž pravidel v regionu neznalá – křídou na zeď prase s hlavou Proroka. To, co by někde v pražském průjezdu zapadlo jako banalita, vyvolalo velké vášně a celou věc řešil izraelský soud jako vážnou blasfemii. Jde samozřejmě o kontext, o to, čemu právníci říkají společenská nebezpečnost činu. A tento kontext politicky korektní liberální svět vnímá velmi citlivě, jak dokládají debaty o různých „šátkových zákonech“. I občané Západu si už zvykli na omezení, která dobrovolně podstupují, když chtějí některé muslimské země navštívit. Například do Saúdské Arábie nelze provézt Bibli. A zatímco v Římě, baště katolictví, jsou mešity, hledat křesťanský svatostá-

Hmm... já ho nepoznávám. (Karikatury, které pobouřily muslimský svět.) REPRO RESPEKT

nek v zemi Muhammada by bylo pošetilé. Dejme tomu, řekne si skeptik, koneckonců stejně to není turistická destinace. Ale třeba takové Maledivy, stát na turistech životně závislý: už na letišti spatříme přeškrtnuté symboly toho, co sem nesmí – alkohol, vepřové a sošky Buddhy. Přitom samotný buddhismus je velkorysý. Stačí se podívat na obraz Georga (Jiřího) Dokoupila nazvaný Tyrkysový Buddha, který – slovy autora – má být Buddhou, Marilyn Monroe i Monou Lisou zároveň. Dokoupil se nikomu omlouvat nemusel a smrt mu nehrozí. Pak působí trochu pokrytecky paušální argumenty o toleranci islámu. Šéf Asociace muslimských obcí v České republice Vladimír Sáňka v rozhovoru pro Hospodářské noviny říká, že zákaz zesměšňovat jiné víry je uveden přímo v Koránu. Nicméně německý deník Die Welt, který rovněž přetiskl karikaturu Proroka, v následné debatě uvedl, že syrská televize vysílala v hlavním čase hrané dokumenty, v nichž byli rabíni líčeni jako kanibalové – a imámové vůbec neprotestovali. A snad vůbec nejzajímavěji se k této věci vyjádřil v internetové debatě Palestinec vystupující pod jménem „Gaza Bar and Grill“: „Dnes ráno jsem jako každý den četl egyptský list al-Ahrám. Pamatuji se, že za posledních padesát let publikoval ty nejstrašnější protižidovské a protikřesťanské karikatury. Proč tedy jste tak šokováni, když dánské noviny otisknou karikaturu ukazující Muhammada ve špatném světle? Musíme si uvědomit, že publikujeme-li karikatury tupící jiné, otevírá to i tupení nás.“ Zmíněný Palestinec v závěru sdělení zve do svého baru v Gaze na dánské pivo a lososa. Smůla spočívá v tom, že jeho názor je v muslimském světě dosti menšinový.

Bůh se ubrání sám Máme tedy rezignovat na multikulturní přístup? To vůbec ne, ale musíme se starat, aby tento model nebyl jednosměrnou ulicí. Do extrému dovedený vzor multi-kulti, tedy situace, kdy se vytrácí jakékoli společné a nadřazené pojivo, totiž může vést až ke kulturní, společenské a politické segregaci, k apartheidu.

Ukázkou jsou dva roky staré události v kanadské provincii Ontario. Tam využila muslimská organizace provinční zákon z roku 1991, který dává jednotlivým náboženským komunitám právo rozhodovat v občanskoprávních věcech, a rozhodla se tam, tedy v Kanadě, pravlasti multikulturalismu, aplikovat islámské právo šaríu. Samozřejmě nešlo o věci trestní, takže nehrozilo ani kamenování za cizoložství, ani usekávání končetin za krádež, ale naráželo se například u rozvodů a dědictví. Podle šaríi totiž mužský dědic dostane dvojnásobný podíl na rozdíl od své sestry. To byl zlomový moment. Zákon, který fungoval v případě protestantů, katolíků či židů bez problémů na bázi každý na svém, podle svého a za své, náhle u muslimů narazil na občanské cítění většiny. Narazil právě u původních proponentů multikulturalismu, u těch, kteří mu pomáhali do života. Aktivistka Marion Boydová, kterou ontarijská vláda v roce 2004 pověřila revizí zákona, se nechala slyšet: „Jak respektovat dva závazky, jeden k multikulturalismu a druhý k rovnosti před zákonem, když se často dostávají do konfliktu?“ Přesně to je případ karikatur proroka Muhammada. Imperativ slušnosti a vstřícnosti velí neurážet, byť v občanském pojetí nejde o urážku, ale satiru. Imperativ rovnosti před zákonem velí bránit svobodu slova. A oba jsou v konfliktu. Skutečně? Možná ne tak úplně. Je totiž přece jen rozdíl mezi přímou urážkou muslima za to, že je muslim, a prezentací symbolu. Trefně to vyjádřil už v roce 1988 Salman Rushdie: „Jestliže Bůh existuje, nemyslím, že by se kvůli mé knize příliš hněval. Nebyl by to přece Bůh, kdyby jeho trůn mohl ohrozit pouhý román.“ A korunu tomu teď v Lidových novinách dodal norský novinář Terje Englund citací právního experta z Osla: „Naše zákony chrání jednotlivce proti urážkám jeho náboženského cítění. Bůh je ale tak velký, že se musí chránit sám.“ Zbyněk Petráček

K Dánsku podrobně článek na str. 11.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 6 V 6.–12. ÚNOR 2006

Jsme čtvrtí na světě, hurá

EDITORIAL

Fialový les a žlutá voda jsou pryč – a co to znamená

Z

e Světového ekonomického fóra v Davosu přišla příjemná zpráva: Česko obsadilo čtvrtou příčku v hodnocení výkonnosti péče o životní prostředí. Lépe si vedly jen Nový Zéland, Švédsko a Finsko. Hned nato se v novinách objevilo zpochybnění. Prý jde jen o náhodu a hru s různými ukazateli, protože loni byla Česká republika ve stejném žebříčku dvaadevadesátá. Jak je to tedy doopravdy s naší pozicí?

ESI není EPI Davoská zpráva o vyspělosti „zelené“ péče byla sestavena vědci z amerických výzkumných center na univerzitě v Yale a na Kolumbijské univerzitě. Cílem zprávy je porovnat, jak se státy snaží o pokrok ve dvou základních problémech: jak snižují únik nečistot a jedů do životního prostředí a jak chrání vitalitu ekosystémů. Žebříček se sestavuje pomocí měřítka zvaného index environmentální výkonnosti (EPI). Výpočet tohoto indexu je založen na srovnání šestnácti vybraných ukazatelů v šesti hlavních oblastech ochrany životního prostředí, mezi něž patří lidské zdraví, čistota vzduchu, kvalita a spotřeba vody, ochrana biologické rozmanitosti, šetrnost v čerpání přírodních zdrojů a energetická udržitelnost. Tyto ukazatele jsou samozřejmě sestaveny z údajů momentálně dostupných pro všechny státy; pro mnoho dalších důležitých oblastí, jako je recyklace odpadu, zátěž toxickými kovy nebo úbytek mokřadů, nelze zatím příslušná data získat. Jejich zahrnutí do indexu by samozřejmě mohlo výsledným pořadím zamíchat. Rozdílná místa české „loňské“ a „letošní“ pozice se ovšem netýkají stejného žebříčku. Stejná univerzitní centra totiž produkují ještě jeden index, tentokrát environmentální udržitelnosti (ESI). Přes podobnou zkratku nelze oba indexy zaměňovat ani srovnávat mezi jednotlivými roky, spíše se vzájemně doplňují. ESI přitom na rozdíl od EPI zahrnuje rovněž parametry, ve kterých Česko z hlediska vlivu na životní prostředí nijak nevyniká, např. spotřebu průmyslových hnojiv, počet používaných automobilů, těžbu uhlí a emise CO2 na osobu či počet členských organizací Světového svazu ochrany přírody.

Někde v Africe Index environmentální udržitelnosti ESI hodnotí dlouhodobé směřování stavu životního prostředí v dané zemi, včetně minulého vývoje a včetně schopnosti států řešit „zelené“ problémy. Proto se navzdory vyspělé péči o životní prostředí umístily Velká Británie až na pětašedesáté a Česko dokonce na 92. příčce – doslova pykaly za minulé hříchy. Britové zejména za vykácení lesů před několika staletími a Češi za drancování v komunistické éře. Pokud však šlo o výkonnost péče, umístila se Velká Británie velmi vysoko, protože má účinné nástroje na ochranu toho, co ještě z přírody zbývá. Země jako Finsko či Švédsko si svoje pozice udržely v obou hodnoceních, protože mají zachovalou přírodu a zároveň vyspělou péči o ni. Africké země zase mají v průměru vyšší skóre environmentální udržitelnosti, protože zatím nejsou tolik znečištěné jako průmyslově rozvinuté státy, nicméně vykazují většinou nízké hodnoty péče, protože tamní vlády nejsou zatím schopny řešit nastupující složité problémy životního prostředí. Naproti tomu smyslem indexu environmentální výkonnosti EPI je především zhodnotit současné konkrétní pokroky v zápase s environmentálními problémy. Výsledná pozice pak spočívá v porovnání hodnot vybraných ukazatelů s jejich ideálním stavem vycházejícím z mezinárodních smluv, národních strategií nebo vědeckého názoru. Přestože Česko v žádném z dílčích žebříčků EPI nefiguruje na předních místech, v celkovém součtu se umístilo čtvrté. Čím je to způsobeno? Nejlepší výkonnost v ochranně životního prostředí má Česká republika oproti ostatním státům v ochraně lidského zdraví a biologické rozmanitosti a ve využívání přírodních zdrojů. V několika parametrech (například dostupnost pitné vody a kanalizační sítě či dětská úmrtnost) dosahuje Česko stoprocentního souladu s nastaveným ideálem. V ochraně rozmanitosti je naše skóre v absolutních hodnotách sice nízké, ale v dílčím žebříčku se před Českou republikou vyskytují de facto pouze země tropického pásu, které mají ještě opravdu co chránit a jsou rovněž v ohnisku zájmu zahraničních ochranářských fondů. Oproti starším členským zemím EU, které se pohybují spíše v hloubi tabulky, máme ještě relativně zachovalou přírodu. Stále však dochází k úbytku druhů a biotopů, a nelze tedy rozhodně usínat na vavřínech. Relativně dobře jsme na tom v meziná-

Mráz přichází od Rychetského Šéf Ústavního soudu se rozpomněl na svou komunistickou minulost a žádá cenzuru. Pro tentokrát nemáme na výběr mezi špatnou a dobrou zprávou – z Ústavního soudu přišla jen ta první. Předseda této velmi vážené a také velmi vlivné instituce Pavel Rychetský se rozhodl bojovat za meze pro zdejší svobodu slova a vyzval dozorčí orgány masmédií, aby „prověřili“, jak je možné, že si nějaký novinář dovolil na vlnách Českého rozhlasu kritizovat prezidenta Václava Klause a Ústavní soud.

Kdo si troufne příště Příběh Rychetského udání (podrobněji o něm referujeme na str. 4) je pro Česko typický. Mocnému muži se nelíbí, jak o něm referují novináři, ale dokud je to v soukromých médiích, ví, že na ně nemůže. Jakmile však svobodný názor zazní ve veřejnoprávním éteru, náš pan důležitý ucítí šanci. Na tato média lze tlačit přes mediální rady, kde zasedají lidé dosazení partajními sekretariáty, a tudíž ochotní mocným odezírat ze rtů. Rychetský tedy nemusí Radě Českého rozhlasu nic zdůvodňovat nebo vysvětlovat, stačí aby projevil „starost o objektivitu“ – a radní už vědí, co dělat. Předvolají si ředitele, který je na nich existenčně závislý (mohou ho odvolat z funkce). A třebaže tento ředitel předtím kritický text hájil, před politickými chlebodárci taje jak sníh. Netřeba příkazů, aby pochopil, co se od něj čeká: vyrazí do Brna k osobní omluvě stěžovateli a snaží se vyhodit problémového novináře. To sice zatím nevyšlo kvůli neochotě podšéfů propustit kolegu na své triko

bez jasného – a tudíž nadmíru okatého – nařízení shora, ale náladu redakčního týmu si lze i tak dobře představit: kdo si příště v rozhlase troufne kritizovat prezidenta či Pavla Rychetského?

Můj Uhde mi rozumí Je to stále dokola. Už v roce 1993 nechal sekretariát tehdy vládnoucí strany odvolat ve sněmovně Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, protože dala licenci na soukromou televizi lidem, kteří se nelíbili ODS. O pár let později dostali radní od té samé strany pokyn, že ty samé majitele soukromého média naopak musí podržet, jinak budou odvoláni. Rada České televize vedle toho tak dlouho vybírala ředitele podle představ politické moci ČSSD a ODS, až z toho byly demonstrace na náměstích. Jak to nakonec dopadlo, může každý vidět denně u večerních zpráv v 19.15. Rada Českého rozhlasu dělala tak dlouho anketu mezi politiky, kdo by jim vadil v čele rozhlasu nejméně, až z toho vzešel Václav Kasík. Cíl je pořád stejný: vybrat průměrné a snadno nahraditelné, kteří budou vědět, komu a za co mají být vděční, kteří pochopí a poslechnou bez příkazů, beze stop. Podobně se tady ostatně vládlo desítky let před listopadem, takže instinkty jsou dosud živé a stačí je jen trochu povzbudit. Rychetského udání také připomíná, jak nebezpečné je jmenovat do soudních a vůbec kontrolních instancí bývalé – natož vysoce postavené – politiky. Vše kolem sebe stále sledují mocensky

rodním měřítku rovněž v těžbě dřeva a ekologicky příznivých zemědělských dotacích.

Vzduch, boží duch Naopak úplný propad nás potkal v kategoriích kvality ovzduší a udržitelných energií. Kvalita vzduchu se sice po revoluci rapidně zlepšila, přesto stále není dostatečná a my všichni trpíme nadměrnými imisemi látek, které mají závažný dopad jak na lidské zdraví, tak na ekosystémy. Udržitelnost energetické produkce se potom hodnotí podle účinnosti výroby elektřiny, podílu obnovitelných zdrojů a emisí oxidu uhličitého, který přispívá ke globální změně klimatického systému. Ve všech těchto parametrech je ČR dosti vzdálená od stanovených cílů, na čele tabulky se však nepohybuje žádná z vyspělých zemí s výjimkou Švýcarska a Dánska. Srovnání výkonnosti péče o životní prostředí potvrzuje dlouho tradovanou domněnku, totiž že státy s vyspělejší ekonomikou účinněji chrání své životní prostředí a zdraví lidí. Většinu zemí OECD lze nalézt v první pětadvacítce žebříčku, obecně i vyspělé země však mají potíže zejména s energetickou účinností, emisemi uhlíku a ochranou biologické rozmanitosti. Naopak rozvojové země se nacházejí téměř bez výjimky v dolní polovině tabulky a jejich hlavní problémy představují znečištění ovzduší a vysoká nemocnost populace. Podobná hodnocení jistě nelze považovat za samospasitelná, podávají však cenné informace, kde se nacházíme v kvalitě péče o životní prostředí. A český výsledek je, upřímně řečeno, spíše překvapením. Můžeme jej vysvětlovat jako úspěch polistopadových investic do ochrany životního prostředí a také jako výsledek souladu zdejších norem s evropskými předpisy. Zároveň se lze z podobných hodnocení poučit, kde jsou slabé a silné stránky péče o životní prostředí. Udržet se na současné pozici EPI či poskočit dopředu v hodnocení ESI není nikterak snadné. Přes nepochybná zlepšení stavu životního prostředí čekají na českou společnost stále ještě mnohé závažné výzvy. David Vačkář Autor pracuje v Centru pro otázky životního prostředí UK.

Q

K tématu viz sloupek na str. 8.

a bojují za svůj obraz před veřejností s využitím jakýchkoli prostředků. I proto Rychetský, bývalý místopředseda vlády ve smluvněopozičních časech, našel mezi radními největší pochopení u bývalého politika Milana Uhdeho, který v médiích prohlásil opravdu pozoruhodnou věc: že názory nesmějí být ironizující. Rychetského přístup až tak moc nepřekvapuje, vždyť to byl on, kdo chystal tak cenzorský tiskový zákon, že si i v zahraničí ukazovali na čelo.

Odstup Celá Rychetského akce je o to absurdnější, že v půlce loňského roku právě Ústavní soud vydal úplně opačné rozhodnutí: odmítl žalobu Heleny Vondráčkové, která chtěla omluvu od kritika Jana Rejžka za jeho názor, že popularitu zpěvačky v 90. letech zařídila stejná mafie, jako byla ta, co se o ni starala za normalizace. Soud tehdy naprosto správně konstatoval, že Rejžkova slova jsou „hodnotovým úsudkem“, na který má ve svobodné společnosti právo a který nemusí prokazovat, protože to ani nelze. Omluvu zpěvačce proto soud zamítl s tím, že coby veřejně známá osobnost má „dostatečný přístup do médií a může tak dostatečně prezentovat svůj nesouhlas“. Rychetský tedy nectí ani nálezy své vlastní instituce. Jediným srozumitelným a nadějným vysvětlením té patálie by mohlo být, že předseda Ústavního soudu v době svého cenzorského záchvatu trpěl silnými mrazy a omezilo se mu prokrvování mozku, takže se teď při oblevě jak rozhlasu, tak veřejnosti omluví. V ideálním případě by měl dokonce rezignovat na svůj post šéfa instituce, která si takové zneuctění nezaslouží. Jinak je třeba dát za pravdu legendárnímu Josefu Mašínovi, který nedávno v rozhovoru pro Lidové noviny vysvětlil, proč nevěří demokracii v Česku: „V té zemi je předsedou Ústavního soudu člověk, který byl členem komunistické strany. Neumím si představit, že by se ve Spojených státech stal členem ústavního soudu člen mafie. Vy tam máte Rychetského, který byl členem zločinecké organizace.“ Erik Tabery

3

Q

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, s tažením proti teroristům vznikl mezi Evropou a Amerikou nový spor – zda je či není přípustné mučit vězně, kdyby to například mělo zabránit druhému jedenáctému září. Rozhodli jsme se tomuto problému věnovat podrobně, výsledek najdete v rubrice Téma. Dále bych rád upozornil na rozhovor s bývalým šéfem Mladé fronty DNES Pavlem Šafrem. Na straně šest pak najdete článek, v němž si můžete přečíst o mladých lidech, kteří pod hlavičkou Mladí komunisté a za přihlížení ministerstva vnitra opět slibují třídní boj. V kulturní rubrice se na naše stránky po čase vrací Tomáš Kulka, tentokrát s obsáhlou recenzí filmu Stevena Spielberga Mnichov. Nakonec krátce z redakce: v Respektu po šestnácti letech končí jeho zakládající člen, fotograf Ludvík Hradilek. Odchází také Eliška Bártová. Redakci naopak posiluje bývalý redaktor Lidových novin Martin Uhlíř. Přeji úspěšný týden. Marek Švehla

GLOSY Policie oznámila, že obvinila z podvodu majitele zkrachovalé cestovní kanceláře Travela Ivana Breznena a hrozí mu až dvanáctileté vězení. Věci znalého čtenáře zpráva pře-

Odvážný soudce kvapí: Travela totiž zkrachovala před devíti lety a krátce poté policie její tři šéfy obvinila z podvodu – z cestovky mizely peníze kdovíkam, firma byla na zavření a její majitelé dál vybírali peníze od důvěřivých klientů. Případ Travela je krystalickou ukázkou, proč se u nás nedaří vyšetřovat závažné zločiny. Spis totiž skončil na stole soudce již v roce 2001, ten jej však vrátil k dopracování. Nelíbilo se mu, že policie vyslechla pouze vzorek pěti stovek poškozených, a přikázal vyslechnout další dva tisíce. Příkaz zbytečný a zcela alibistický – a spíše než o preciznosti svědčí o snaze odsunout nepříjemný případ co nejdál. Jen těžko se lze z výpovědí dozvědět něco jiného, než je v papírech, tedy kdy a kolik peněz za nikdy neuskutečněný zájezd zaplatili. Pokud to půjde tímto tempem, rozsudku se dočkáme někdy po roce 2010. Nynější obvinění je totiž jen upřesněním toho minulého a pouze pečlivě vypočítává všechny poškozené. Teprve nyní začne policie a státní zástupce připravovat novou obžalobu – a pan Breznen celkem oprávněně u štrasburského soudu uspěje se žalobou na nepřiměřenou délku soudního řízení. Marek Pokorný

Dobrý rok, napadlo člověka po vyhlášení nominací na výroční filmové ceny Český lev. Tak silného a jednoznačného favorita, jako je Slámovo Štěstí, jsme už dlouho

Český lev má letos Štěstí neměli. Uspěl v zahraničí, a navíc není jediným důkazem, že v české kinematografii se konečně zabydlel žánr sociálního dramatu ze současnosti. Stojaté vody zdejších laskavých komedií loni rozvířili Mistři, letos Slámovi konkuruje ještě Sluneční stát. A ani jedna nominace pro potřeštěné, z tradičních domácích přísad uplácané komedie Doblba! či Hrubeš a Mareš je jasným vzkazem tvůrcům, že dobrá zábava se už musí dělat jinak – pokud tedy kromě prodaných vstupenek touží i po uznání. Spokojený divák po letošních Českých lvech může jen doufat, že napříště se na plátně dočká i domácích děl, která by vnášela zdravou kontroverzi do zdejší společenské debaty. Spory kolem Mnichova, Pádu třetí říše či Umučení Krista ukázaly, jak přínosnou reflexi může kinematografie zprostředkovat. Vhodných témat naše dějiny i současnost nabízejí bezpočet. Petr Třešňák

4

ČESKÁ REPUBLIKA

6.–12. ÚNOR 2006 V RESPEKT 6

S maminkou za mřížemi Reportáž z dětského oddělení jedné české věznice

M

alá Helenka (2) se ve Světlé nad Sázavou probouzí do mrazivého odpoledne a hned na jeho prahu se její drobné tělíčko zmítá rozespalým pláčem. Plyšové hračky bezradně přihlížejí, dítě umí utišit jen houpání na mámině pevném předloktí. Spolu s Helenkou se tak houpe i amatérsky vytetovaný nápis STANDA, který zdobí matčinu ruku. Inkoust v kůži není dávnou vzpomínkou na kriminál. Přestože nikde kolem nejsou vidět mříže, jsme stále za katrem. Helena si ve Světlé nad Sázavou odpykává trest za rvačku. Její dcera Helenka tu „bydlí“ s ní.

Světlá vězeňská výjimka V ženské věznici ve Světlé nad Sázavou si děti vybraných odsouzenkyň mohou užít mateřskou náruč, kdy se jim zlíbí. Už tři roky tu funguje speciální oddělení pro matky s dětmi. Věznice stojí na kopci za městečkem. Přátelský žluto-oranžový areál se koncem ledna topí ve zmrzlém sněhu. „Bytovky“ na první pohled vypadají jako nějaká škola v přírodě – a tou před „vězeňskou“ rekonstrukcí opravdu byly. Třímetrová zeď je vyvedena ve stejných uklidňujících barvách a pravý účel zařízení je tak zřejmý až ve vrátnici: výhledu do dlouhé, nečekaně prosvětlené chodby brání mříže. Za nimi „sedí“ celkem čtyři sta padesát žen. Na specializovaném oddělení pro matky s dětmi je v současné době dvanáct odsouzených. Hantýrka z podsvětí sem příliš nepasuje. „Je to tu spíš jako na dovolené,“ říká Helena s plačící dcerkou v náručí na prahu své „cely“. Od žlutých dveří se první pohled stáčí k oknu. Výhled na zimní krajinu ruší jen dobrovolné mříže – žaluzie. Malý pokoj zaplňuje skříň, stolek se dvěma židlemi a dvě postele. Stroze zařízenou místnost povyšují na dočasný domov pečlivě uklizené hračky, dudlíky a rodinné fotky. „Helenka je na mě hodně citově vázaná, protože prvních šest měsíců nebyla se mnou. Když vidí cizí lidi, má strach, že zase někam půjdu,“ snaží se překřičet ukrutný pláč matka. Helena se do světelské věznice dostala za rvačku v opilosti: protože už byla v podmínce, dostala dva roky natvrdo. Hned po nástupu si všimla, že některé kolegyně mají s sebou děti a ty děti že mají ve vězení dobré podmínky: bazén, pískoviště… „Domluvila jsme to se svou sociální pracovnicí. Že chci mít Helenku u sebe. Je pro ni nejlepší, když je s mámou,“ říká Helena. Vyřízení formalit „stěhování“ trvalo půl roku. Helena i její dcera (o kterou se v té době starali příbuzní) musely projít odbornými vyšetřeními. Zkoumali je lékaři, psychiatři i sociální pracovnice. Ne každá matka s trestným činem na krku může využít této možnosti. Žádostí mají ve Světlé víc než volných míst a žadatelka musí splnit několik požadavků: kromě zachovaných rodičovských práv musí délka jejího pobytu ve vězení převyšovat šest měsíců a matka musí taky prokázat, že po ukončení trestu zavede své dítě do „sociálně stabilního prostředí“. Často tak záleží na

spolupráci s rodinou, která odsouzené poskytuje oporu i zázemí. „Chtěla jsem tu mít i druhou holku, o kterou se teď starají moji rodiče, ale té jsou už čtyři, tak tu nemůže být,“ říká Helena. Nastavení věkové hranice na čtyři roky má zajistit, aby si děti svůj pobyt ve vězení neuvědomovaly. Otázkám „proč tu jsme“ se však matky ani odborný personál nevyhnou. „Pokud se děti takhle ptají, matky jim říkají, že jsou v práci. Domů půjdou, až práci dokončí,“ vysvětluje světelská speciální pedagožka Lenka Čížková ve své kanceláři. Vězeňské prostředí prý děti negativně neovlivňuje. „Ani to nevnímají,“ říká pedagožka. „Mají tady mámu, to je nejdůležitější. A život je tu pestrý dost.“

Sněhulák na zdi Pláč Helenky probouzí celé oddělení, polední klid končí. Patnáct ložnic se rozprostírá na dvou patrech. Z jednotlivých žlutých dveří se vynořují upravené ženy v domácím oblečení ověšené dětmi. Prostor vyhrazený dětem připomíná školku – všude jsou

Přinutit veřejnoprávní média k poslušnosti není v Česku těžké, stačí jeden dopis.

Tón, o ten tu běží Problém, který koncem ledna nakousl časopis Týden, začíná banálně. V prosinci objednal editor náboženského vysílání Radiožurnálu od komentátora Hospodářských novin glosu na téma přijetí církevního zákona. Text, nijak nevybočující z běžných mantinelů seriózní názorové žurnalistiky, si vysloužil jednoho nespokojeného posluchače – předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského. Ten nelenil a napsal generálnímu řediteli rozhlasu Václavu Kasíkovi stížnost, že komentář o schválení církev-

že mateřská péče, i v těchto omezených podmínkách, je pro dítě lepší než jakákoli péče náhradní,“ říká zástupce ředitelky věznice Josef Pšenička. Posilněné pouto k dítěti má ženám také zabránit v dalším sociálním uklouznutí. Zřejmě se to daří. „Nemám informace o tom, že by tyto ženy recidivovaly,“ říká pedagožka Čížková. „Tety“ se většinou provinily majetkovou trestnou činností. Mezi dětmi tu pobíhá i vražedkyně. Osmadvacetiletá Anděla s vizáží Sněhurky v „nepřiměřené sebeobraně“ zabila „cizího státního příslušníka“. Nebyl prý jejím blízkým přítelem – vzpomínat nechce. Už deset let se na svět dívá skrze mříže. Otěhotněla na vycházce, s otcem své dcery se nevídá. Po roční mateřské dovolené na svobodě šla rovnou do Světlé. V létě by mohla věznici opustit navždy – má nárok na podmínečné propuštění. „Jsem vyučená prodavačka, tak asi půjdu prodávat,“ říká Anděla. „Ale hlavně bych chtěla další dítě.“ Má ho prý kam zavést, byt už má teď zajištěný. Tereza Nosálková

Q

Až to tu dokončíme, půjdem domů. (Helena s dcerou Helenkou.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Tiše a bez příkazů se vrací cenzura

Jedni o tom vyprávějí celé legendy, jiní naopak tvrdí, že to neexistuje. Řeč je o způsobu, jakým zdejší politici znásilňují veřejnoprávní média. Nedávný příběh jednoho kritického komentáře v Českém rozhlase dává za pravdu těm prvním. Nezávislost státních médií v Česku je vratká, protože chybějí ti, kdo by ji měli podepřít.

obrázky kreslené dětskou rukou, v zimním období je nejoblíbenějším motivem sněhulák. Helenka na dětské motorce nás už s úsměvem vede do kulturní místnosti, na stěnách jsou obrázky krtečka, na žíněnkách si hrají další děti. Rodinnou pohodu rozřízne až uniformovaná žena – přichází pro jednu z matek. Odvádí ji do kuchyně uvařit večeři. Simulovaný ostrůvek svobody uvnitř vězeňského bludiště je určen především dětem. Ženy mají přísný řád i režim, jeho náplní je mateřská péče. Střídají se ve vaření, uklízí, perou a žehlí. Podle Čížkové se mnohé z nich učí vést domácnost úplně od nuly. „To, jak se starají, hlídáme velmi přísně. Pokud jim něco nejde, zpočátku jim pomáháme,“ říká Čížková. Ještě se ale nikdy nestalo, že by některá z matek své povinnosti nakonec nezvládla. Matky se také učí hospodařit: pobyt dětí samy financují z mateřské a z příspěvku na děti. Peníze na hračky, jídlo pro děti, oblečení si musí naučit pečlivě rozpočítávat. „Speciální oddělení pro matky vzniklo samozřejmě především kvůli dětem. Vycházíme z toho,

ního zákona „zesměšňuje prezidenta Václava Klause“ a „předjímá rozhodnutí Ústavního soudu“. Je to snad něco zakázaného? „Ne, ale o to nejde,“ říká Rychetský. „Kdyby komentář vyšel v komerčním médiu, tak mi to nevadí. Veřejnoprávní rozhlas ale musí splňovat podmínku nestrannosti a novinářské etiky, a zesměšňování prezidenta je neetické.“ V prvním okamžiku se ředitel Kasík stížnosti vzepřel a Rychetskému odepsal, že na textu, který před vysíláním schválil i šéfredaktor Radiožurnálu, nevidí nic závadného. Rychetský se ale nevzdal a stěžoval si výš – Radě Českého rozhlasu, v níž zasedají vyslanci politických partají. Ti už našli pro Rychetského pochopení a „doporučili“ Kasíkovi, aby se za komentář Rychetskému omluvil. „Ne za překročení zákona, ale v tom tónu komentáře byl podnět, který stál za omluvu,“ vysvětluje někdejší disident, pak ministr kultury a dnes radní Milan Uhde, zastupující ODS. Právě Uhde patřil na schůzi rady k nejplamennějším řečníkům, když bouřil nad ironií typu „mladočes-

ký prezident“, s níž komentátor narážel na Klausův vlažný vztah k církvím, nebo nad obratem „lidovečtí soudci“ (novinářská zkratka pro soudce s minulostí členů KDU-ČSL). Zdá se to směšné, ale i takhle formulované výtky a následné „doporučení“ rady, která je de facto prodlouženou rukou politické moci, mají pro ředitele rozhlasu svou váhu – rada jej jmenuje do funkce a pustit se s ní do střetu vyžaduje jistý stupeň rozhodnosti a odvahy. Kasík do zápasu nešel: odjel do Brna, aby se Rychetskému osobně omluvil. Ze zápisu z lednové schůze rady je patrné, že se mu to vyplatilo. Rada mu totiž zvýšila plat o patnáct procent.

Co znamená přímo Případ má ale důležité pokračování, které se již odehrává za zdmi rozhlasu. Podle nepotvrzených informací rada Kasíkovi také poradila, aby zjednal ve svém rádiu nápravu. Kasík měl tedy požádat šéfredaktora, aby příslušného editora Josefa Greše vyhodil. Ten to odmítl, problém ale je, že Greš je jako nový zaměstnanec stále ve zkušební lhůtě, která pro něj končí teprve v dubnu. Vyhazovat se tedy nemusí, Kasíkovi stačí, aby smlouvu neprodloužil. „Nikdo mi nic nenaznačil, uvidím v dubnu,“ říká Greš. „Vůbec nejde o můj osobní názor, prostě jsem jen vznesl dotaz, jestli vysílání nepřekročilo hranici etiky,“ říká dnes Rychetský na to, zda by vyhození novináře považoval za uspokojivé řešení sporu, který uvedl do pohybu. Ale nechme stranou ironii. Případ opět otvírá staré spory známé třeba z nedávného případu kolem rušení televizního pořadu Bez obalu. Tedy co to je vyváženost, jak vypadá objektivita a zda vůbec lze ve veřejnoprávním médiu kriti-

zovat politiky, jejichž dohledu jsou televize i rozhlas oklikou přes mediální rady podrobeny. Na možné cenzorské choutky radních zákon pamatuje, ovšem velmi šikovně. Mluví totiž o tom, že rada nesmí „přímo zasahovat“ do tvorby vysílání. „Přímo nesmí a nepřímo může?“ pozastavuje se nad tím poslankyně Táňa Fischerová. „To je přesně formulace, u které nikdo neví, co znamená, a když se to hodí, tak ji zneužije.“ Tyto úmysly ale Rychetský i Uhde obvyklou slovní ekvilibristikou odmítají. „Nechci, aby rada zasahovala do vysílání,“ říká předseda Ústavního soudu. „Chci jen, aby posoudila, jestli nedošlo k porušení nestrannosti.“ A Uhde: „My jsme řediteli nic neukládali, to ani nemůžeme. Proběhla diskuse, a kdyby on řekl, že s námi nesouhlasí, tak tím diskuse končí. My bychom se s tím spokojili. Nebyl pod žádným tlakem.“ Ředitel Kasík se už nechce k případu vyjadřovat a jeho mluvčí Ladislav Pavlík spíš zahlazuje stopy: „To už je věc, kterou netřeba rozvádět, protože je to uzavřené.“ A pokud jde o zasahování do obsahu, snaží se držet linii rady: „Veřejnost nemusí mít strach, že by šlo ze strany rady o ovlivňování, to by bylo až v případě, kdyby takový komentář nebyl vůbec odvysílán.“ Dlouholetý kritik mediálních rad Břetislav Rychlík ale tyhle argumenty nebere vážně: „Rada se chová zcela nepřípustně, cenzorsky. Když říká, co se v komentáři smí objevit a co ne, do tvorby vysílání přece jasně zasahuje.“ Marek Švehla

Q

A co si myslíte vy? Máte-li na věc svůj názor, řekněte nám ho na www.respekt.cz.

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 6 V 6.–12. ÚNOR 2006

5

Proč mlčí žalobce Dolejší? Muž z Krejčířovy vily má co vysvětlovat – a není sám

Ú

směv Jaroslava Dolejšího ve stínu široké krempy – pro fotografa – je to nejsdílnější, co z něj novinář dostane. Jinak muž, který má na pražském vrchním státním zastupitelství na starosti ty nejzávažnější hospodářské zločiny, i ty, ve kterých nějak figurují politici nebo zkorumpovaní policisté, vstřícností neoplývá. Přitom ne, že by neměl co vysvětlovat. Tento vysoce postavený žalobce se totiž stal přímo zosobněným příkladem výtek směřovaných dnes čím dál hlasitěji na instituci státního zastupitelství: že totiž jeho zaměstnanci jsou ve svém zápase se zločinem slabí, alibističtí a posluhují moci.

Nade mlejnem, pode mlejnem Jaroslav Dolejší má dnes na stole dva zásadní případy z poslední doby. Podezřelý prodej státního podílu ve firmě Setuza do rukou podnikatelské skupiny kolem Tomáše Pitra a Františka Mrázka a prodej půdy z Pozemkového fondu, který umožnil miliardové překupnické zisky lidem spřízněným se šéfy fondu či přímo s ministry zemědělství. Dolejší odpovídá i za vyšetřování kauzy Unipetrol – největšího korupčního případu posledních let, jehož některé scény jsou natočené na video a kvůli jehož závažnosti vznikla i parlamentní vyšetřovací komise. Všechny tyto případy jsou tak či onak svázány s vysokými představiteli sociální demokracie: Setuza s bývalým ministrem Palasem, pozemky s někdejším ministrem Zgarbou, Unipetrol s expremiérem Grossem. A práce na žádném se, alespoň podle viditelných znaků, moc nehýbe z místa. To je zneklidňující. Tím víc, že nad Dolejším visí už nějaký čas podezření, že jedná v režii mocných představitelů ČSSD. Nejhlasitěji jej z toho obvinil uprchlý podnikatel Radovan Krejčíř, který nedávno ve svých „pamětech“ napsal, že odejít z vily plné policistů mu loni umožnil právě Dolejší, jemuž měl miliardář výměnou za beztrestnost přinést ukryté směnky dokazující, že si od něj sociální demokracie půjčila 60 milionů korun. Vyšetřování tohoto případu zatím nebylo ukončeno a státní zastupitelství o něm nepodává žádné zprávy. „Jaroslav Dolejší je odvážný a odpovědný úředník, který se v boji proti zločinu osvědčil,“ říká nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká.

Možná má pravdu, ale jak to může běžný veřejný pozorovatel poznat? Důvěru v Dolejšího schopnosti neposiluje ani třináct měsíců starý skandál s existencí policejního týmu Mlýn, na jehož práci měl tento státní zástupce dohlížet. Tým se zodpovídal přímo ministru vnitra Grossovi a nikdy se nezjistilo, co vlastně dělal. V médiích se objevovaly domněnky, že byl jakousi soukromou službou Grosse ve shánění kompromitujících materiálů na politické oponenty. Dolejší tvrdil, že se tým dva roky zabýval vyšetřováním úniku policejních informací do zločineckého podsvětí. „Materiály odtajním, budete se divit, co tým dělal,“ sliboval Dolejší Respektu před rokem. Nikdy je neodtajnil. Ministr vnitra František Bublan si nevzpomíná, že by kvůli práci Mlýnu byl obviněn nějaký policista spojený s organizovaným zločinem. Co tedy vlastně tým dělal? „Nevím,“ říká Bublan. Co k tomu říká Dolejší? „Bez komentáře.“

Přespolní běh Dolejší je viditelnou a známou tváří mezi více než tisícovkou státních zástupců, klíčových postav v tuzemském boji proti zločinu. Oni jsou pány nad trestním řízením a mohou práci policie řídit. Jenže desítky významných případů prokazují, že něco neklape. Každý si může vzpomenout na řadu kauz, kde se policisté podepsali odfláknutým vyšetřováním, ztrátami dokumentů a klíčových spisů, manipulací s fakty – a státní zástupci jim to bez mrknutí slova schválili. Můžeme se vrátit až do prehistorických dob černého konta ODS a Bamberku, kde státní zastupitelství nedokázalo roky zformulovat ani prostou, všemi náležitostmi vybavenou žádost o důležité údaje ze zahraničí. Nebo připomenout čerstvý Unipetrol, kde je znemožněno polské prokuratuře vyslechnout některé ministry prostě proto, že česká strana nesdělila obvinění. „Překvapuje nás to a jsme z toho nervózní, výpovědi vašich politiků jsou pro nás klíčové,“ říká krakovský prokurátor Boguslaw Slupik. Vědomé průtahy a zametání případů pod koberec se přitom státnímu zastupitelství prokazuje těžko. „Mluvíte o závažných ekonomických případech, které jsou složité, neobejdou se bez znaleckých posudků, a to vyšetřování prodlužuje,“

píše nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. Odpovídá pouze mailem: i když chápe, že téma možného alibismu a slabosti státního zastupitelství vyžaduje podrobnější rozhovor, nemá ve svém nabitém programu vůbec žádný čas. Ale i debata s méně zaneprázdněnými odborníky prozrazuje jistou bezradnost. Náměstek Nejvyššího státního zastupitelství Jaroslav Fenyk zásobí tazatele proudem všeobecné kritiky. „Státní zástupci jsou pod politickým tlakem. Necítí se bezpečni, vyčkávají, jak se vyvine politická situace, jak dopadnou volby. O jejich osudu rozhoduje politické ministerstvo spravedlnosti, které přiděluje peníze, posty a třeba i kanceláře. Potom je jasné, že státní zástupci nerozhodují odvážně,“ říká Fenyk, který na protest proti takové praxi svůj post po šesti letech opouští. Vytáhnout své výčitky z mlhy a doložit je na konkrétních příkladech ale nechce. „Jsem vázán mlčenlivostí,“ říká. Jeho slovům o politickém tlaku dodává jisté nedůvěryhodnosti fakt, že o něm začal mluvit až těsně před svým odchodem. Proč o tom nemluvil dřív? „Podle mě to do doby před třemi lety fungovalo, ale změnilo se to s příchodem ministra Pavla Němce. Najednou nebyly peníze, nedostali jsme potřebné lidi, všechno se to rozhoupalo. To je ten politický tlak, státní zástupci nevěděli, co je čeká,“ říká Fenyk. Možnou inspiraci v nezávislosti je možné hledat u našich východních sousedů: tamní ministr spravedlnosti Daniel Lipšic prokuraturu vyčlenil ze svého rezortu a dal jí samostatnost. Proč neudělal podobný krok jeho český protějšek Pavel Němec? Sice opakovaně ostře kritizoval práci předchozí šéfky zástupců Marie Benešové, ale evidentně šlo o osobní spor. „Uvědomuju si chyby státního zastupitelství, ale nefungovala komunikace, nedokázali jsme to s paní Benešovou řešit,“ říká Pavel Němec. I on prý chce dát státnímu zastupitelství větší nezávislost a politicky podpořit boj proti závažnému zločinu, ale... „Nevím, co do voleb stihnu,“ říká. S razantními návrhy nepřichází ani opozice. V elaborátu stínového ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, zveřejněném ve volebním manifestu Modrá kniha, nenajdeme o státních zástupcích ani slovo. Ani dlouholetý právní praktik, někdejší

Slova, slova, slova Po nástupu Renaty Vesecké do křesla nejvyšší státní zástupkyně není možné vystopovat v alibistickém přístupu státních zástupců žádnou změnu. „V práci státních zastupitelství se odráží dlouhodobý personální podstav, neexistence motivace k lepšímu výkonu, neexistence kariérního řádu,“ píše Vesecká ve svém vysvětlujícím dvoustránkovém mailu prošpikovaném seznamem věcí, které „se budou muset“ udělat: zaměřit se na nejzávažnější případy, vytvořit speciální útvary pro boj s organizovaným zločinem, s terorismem. Inventarizovat dlouho řešené kauzy, zmapovat eventuální průtahy a přijmout účinná opatření... Jako by paní Vesecká opisovala z prohlášení své předchůdkyně Marie Benešové při nástupu do funkce před sedmi lety. Ale ani Marie Benešová žádnou viditelnou změnu nepřinesla. Často sice mluvila tvrdě: že „bude nutné“ začít se věnovat svévolné a rozhazovačné komunální elitě, že se neúměrně dlouho protahuje vyšetřování bankovních tunelů, že policie nepracuje kompetentně. Ale zůstalo jen u slov – a změnu zatím neslibují ani proklamace a výkon Renaty Vesecké.

ministr spravedlnosti a dnes ombudsman Otakar Motejl nemá v záloze žádný recept. „Je pravda, že státní zástupci jsou alibističtí, opatrní, ale jak z toho ven?“ přemýšlí. „Chybí osobnosti, možná je najdeme až s výměnou generací,“ dodává. Ale přece nemůžeme s bojem proti zločinu čekat, až se obmění generace? „Nevím,“ říká Motejl. „Prostě nemám recept. Myslím, že důležitou roli hraje veřejný tlak. Jenže instituce státního zastupitelství valné části veřejnosti nic neříká a volené zástupce veřejnosti, tedy politiky, ten problém asi nepálí.“ I podle předsedkyně ústavněprávního výboru sněmovny Vlasty Parkanové je třeba se obrnit trpělivostí. „Je to běh na dlouhou trať,“ říká Parkanová. „Prosadit systémové změny v celé justici, to všude na světě trvá i desítky let.“ Jaroslav Spurný

Q

Zlatý věk hazardu je u konce Česko stoupá vzhůru, staré poučky přestávají platit. Třeba ta, že peníze nesmrdí. Jde o to, které. Mezinárodní nádraží Praha Holešovice. Je sedm ráno a kolem herny v hale se šinou zástupy cestujících. Automaty jedou naplno, probdělá noc je hráčům vidět na pytlích pod očima. Je zima, zvenku táhne. Vlakové hlášení překryje kovový zvuk: z útrob stroje se řítí mince. Šťastný vítěz si je cpe do kapes, hrst hodí mezi bezdomovce choulící se do sebe na dřevěných lavicích okolo. Obdarovat nuzáky se tu prý naučili od Rusů. Jak zaznamenal už Dostojevskij, jedině hra o peníze vám během pár okamžiků v mozku uspořádá opojnou přehlídku emocí: naděje, vzrušení, zklamání, vztek a zas naděje. Je výhodou naší současnosti, že zatímco za Dostojevského byl hazard doménou dobrodruhů ze společenské smetánky, tady jsou automaty za pár drobných pro každého a téměř všude. Kromě hráčů si to celé roky pochvaloval i stát: z každé „bedny“ mu šly hezké peníze. Teď to ale vypadá, jako by tato tvář zdejší civilizace měla zmizet.

Epidemie? Ne všichni byli z dostupného hráčství nadšení. Například primář bohnické léčebny Karel Nešpor, který léčí závislé gamblery, bije už dlouho na poplach. Podle něj jde o neprobádanou společenskou patologii. „Nikdo neví, kolik závislých u nás je. Lékařsky je to průkopnická, neznámá oblast,“ říká Nešpor. Přes lékařská varování ministerstvo financí udílelo licence jak na běžícím pásu. Počet automatů v celé zemi dosahuje 50 000. Jeden na 200 lidí – dvaapůlkrát víc než v sousedním Německu. „Takhle rozšířený hazard je jednoznačně zlo. A herny na každém nádraží či v metru mládeži říkají, že hrát je normální. Není to normální, je to nebezpečné,“ říká Nešpor,

lékař, k jehož každodenní praxi patří krádeže, zpronevěry i sebevraždy gamblerů. Ve svém tažení proti hernám přestává být osamoceným hlasem.

Chudoba jako zlatý důl Gabriela Hrabaňová ze sdružení Athinganoi, které pomáhá mládeži vybřednout ze zdejších chudinských ghett, vnímá herny jako „plísně chudých čtvrtí“ a ulice, kde herny střídají bazary a zastavárny, jako síto, odkud lze jen těžko uniknout. „Kdo má málo peněz, tak je prosází, protože to je jeho jediná naděje,“ říká Hrabaňová. „A tyhle zisky z heren, ožebračující ty nejubožejší, jsou morální problém.“ Výtka padá i na stát a obce, pro které jsou herny skvělým byznysem. Poplatek za automat na rok je 30 000 a obec se státem se o něj dělí napůl. Navíc obec dostává šest procent z ročního výdělku herny. „Ročně jde zhruba o půl miliardy,“ odhaduje celou sumu Jindřich Tangerle ze státního dozoru nad loteriemi. Využití peněz státní úřad nekontroluje, řada obcí z nich alespoň část dává na sociální projekty. Není ale vůbec jisté, že se tahle charita doopravdy vyplatí. „Pokud kolem heren vzniká kriminální prostředí, klidný kout města se mění v problémovou zónu. A to nakonec vždy stojí spoustu peněz,“ upozorňuje Hrabaňová.

Proti hernám Podchod v Metru na Můstku. Herna Cobra zve na ruletu a k tomu rozdává nápoje zdarma. Hned naproti láká jásavý popík do nablýskaných útrob další herny s více než třiceti automaty. Kousek odtud, na Národní

Trvalo mi to, ale teď vidím nebezpečí veliké… (Herna na Hlavním nádraží.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

třídě, byla donedávna herna Aquarium. Pochůzkáři si dodnes vyměňují vtip, že v tomhle akvárku se proháněly hlavně pirani. „Vagabundi, feťáci, děvky,“ ulevuje si policista na Národní po slibu, že nebude natočen ani nahrán. „Nelze tvrdit, že co herna, to doupě zločinu,“ říká o poznání diplomatičtěji Pavel Hanták z policejního prezidia. „Že se kolem heren v centru ale rozmáhá kriminalita, je zřejmé.“ „V devadesátých letech herny jako nebezpečí nikdo neviděl,“ říká Rudolf Blažek, radní zodpovědný za bezpečnost. „Teď už ale víme, že je musíme regulovat. Peníze z hráčství jsou prostě peníze z lidského neštěstí, a k tomu město svoje prostory pronajímat nebude. Potřebovali jsme čas, abychom tohle pochopili,“ uvažuje radní. To, že nejde jen o řeči, dokládá radní Blažek prací na novelizaci zákona o loterii, který je nyní ve sněmovně. „Tímhle zákonem zlatá doba heren v Česku skončila,“ říká radní. „Nejenže nebudou pronajímány veřejné prostory. Kasinům a hernám hrozí nové, tvrdší podmínky, jako je třeba nepřetržitý kamerový dohled a ochranka. Také třeba platilo, že herny nesměly být

v sousedství škol a kostelů. Význam slova sousedství si ale každý mohl vyložit, jak chtěl. To skončí.“

Velká přestavba Na rozdíl od pijáků a pobudů na Holešovickém tvoří klientelu herny na Hlavním nádraží většinou ostří hoši z podsvětí. Přednosta Hlavního Karel Malý automaty ani lidi kolem nich rád nemá. Ví, že jeho kolegové v Berlíně či v Haagu na svém území nic podobného trpět nemusí. „Lidi tu mají být kvůli cestování, a ne hazardu,“ říká. Že by se však Hlavní stalo hráčským eldorádem, toho se neobává. „Tenhle rok tu začne s obrovskou přestavbou firma Grandi Stazioni. A pak pro herny nebude místo,“ říká přednosta. Zásadní přestavbou projde i dalších sedm pražských nádraží, včetně Holešovic. „V moderních evropských městech herny na nádražích nejsou,“ říká radní Blažek. „Budeme k nim patřit.“ Jáchym Topol

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Radikální přepisování české rozhlasové mapy pokračuje. Před měsícem vstoupila do éteru první veřejnoprávní stanice pro mladé Rádio Wave a brzy se snad dočkáme také první čistě zpravodajské stanice. „Český rozhlas vyjednává s BBC o tom, zda na místo vysílání jejich české sekce, která nyní končí, nastoupí zpravodajské Rádio Česko, jež zatím vysílá pouze digitálně,“ řekla Respektu šéfka Rádia Česko Hana Hikelová. To je dobrá zpráva. Ale vyhráno ještě zdaleka není.

6.–12. ÚNOR 2006 V RESPEKT 6

Milují dobro a Lenina Mladí komunisté plánují „velkou změnu“

BBC odešla, ať žije Rádio Česko „Variant je samozřejmě víc,“ říká předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Pospíchal, „BBC se možná vzdá svých zdejších vysílacích frekvencí, ale jestli upřednostníme na její místo veřejnoprávní nebo komerční stanici, to zatím nevím. Předem nemůžu vyloučit nikoho.“ Je jasné, že komerční rádia mají o frekvence velký zájem, Jiná varianta však hrozí také ze strany Českého rozhlasu. „Některé frekvence BBC bychom mohli použít na dokrytí některých našich stávajících stanic,“ naznačuje mluvčí ČRo Ladislav Pavlík. „Dokrytí“ by v praxi znamenalo, že uvolněné vysílače by jen posílily některé regionální stanice. BBC by se v podstatě rozplynula. Tyto plány však trochu připomínají porcování medvěda, který ještě běhá po lese. Připomeňme, že vysílače BBC dnes pokrývají téměř celé území našeho státu a program v angličtině se šestiminutovými českými zprávami několikrát denně naladíte ve všech krajských městech. Britové mají licenci přidělenou až do roku 2012 a vzdát se jí jen tak nehodlají. I když je tady jeden háček. Britská veřejnoprávní korporace uzavírá své evropské regionální sekce, aby ušetřila peníze na rozjezd potřebnější televize v arabštině. České zprávy tedy nebude mít kdo dělat a BBC by u nás od března vysílala jen v angličtině. To ale podle licenčních podmínek nemůže, protože je v nich obsažena podmínka vysílání v češtině. Pokud tedy nechce porušovat licenci a riskovat sankce. A že by takové sankce přišly, o tom předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Pospíchal nepochybuje. Podle něj by pak celá věc asi skončila u soudu, což je samozřejmě zdlouhavé a drahé. Jediným řešením je tedy spojení s nějakou českou stanicí. Nelze předpokládat, že BBC by se chtěla spojit například s Rádiem Impuls. Jejím přirozeným partnerem je pochopitelně Český rozhlas. Bláznivá varianta rozplynutí BBC a její záměna za provinční české stanice se snad dostane mimo hru a slovo v českém éteru dostane konečně Rádio Česko. Jeho šéfka Hana Hikelová je žena na svém místě, má rozhlasovou praxi z mnoha zemí Evropy a ve vysílání „své stanice“ by ráda kombinovala systém BBC a veřejnoprávního rádia France Info. Už to, že Rádio Česko právě přijalo tři novináře z bývalé české BBC, je možné chápat jako jistou záruku budoucí kvality. Jaroslav Pašmik Debatu k tématu najdete na str. 20.

Rozplynutí? Bláznivá varianta. FOTO BBC

Už žádné vily na Mallorce! (Předseda KSM Krajča – v popředí – se svým zástupcem Šuldou, leden 2006.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

U

ž jen pár týdnů zbývá do konce ultimáta, které dal nedávno stát mladým komunistům: buď se zřeknete snahy zakroutit demokracii krkem, nebo vám zakážeme činnost. Členové Komunistického svazu mládeže ale od programu „revolučního svržení kapitalistického řádu masami pracujících“ jen tak neustoupí. „Leninismus je součástí naší identity, v KSM není většinový názor upustit od něj, jsme připraveni i jít do ilegality,“ říká šéf svazu Milan Krajča (22). Úředníci jsou z toho rozpačití: přes všechny zákony a hrozby na adresu stoupenců totalit nikomu není jasné, jestli a za co vlastně je tady možno levicové extremisty trestat. Takže: co bude dál?

Naštvaný člověk Centrála mladých komunistů zabírá dvě úzké místnosti v masivním, rudou hvězdou přizdobeném sídle KSČM na pražské třídě Politických vězňů. Dostat se dovnitř lze jen skrz zamřížovanou branku u vrátnice a v doprovodu někoho z domácích. Pro nás si přichází sám předseda svazu mládeže Krajča. „Čest práci,“ zdraví na široké a prázdné chodbě staršího muže, který mu na oplátku dává malý kartonový kalendářík 2006, na němž je portrét a pod ním azbukou nápis Generalissimus

Mně je to šumafuk Vnitro se komunistickými svazáky začalo zabývat na žádost policie, která svaz vyšetřuje kvůli propagaci totalitních ideologií a požádala ministerstvo o dobrozdání. Policii zase k šetření loni v dubnu vyzvali senátoři Martin Mejstřík a Jaromír Štětina. Ti na aktivity svazu narazili v podstatě náhodou. „Dostalo se mi do ruky pár výtisků jejich měsíčníku Mladá pravda a nezakrytá propagace třídního teroru mě překvapila,“ vzpomíná Štětina. Podal proto se svým kolegou Mejstříkem trestní oznámení na neznámého pachatele, který podle nich usiluje o likvidaci zdejší svobody. Vyšetřování se táhne už skoro rok. „Čekám na vyjádření vnitra k jejich stanovám, abych mohl vycházet z objektivních a materiálních skutečností,“ vysvětluje jeden z důvodů, proč práce trvá tak dlouho, kriminalista Milan Černý. „Pak to prokuratura zhodnotí, a jestli bude pravda, že porušují zákon, tak budou stíhaní jako kdokoli jiný. Mně to je šumafuk, jestli budou nebo nebudou.“ Kromě posudku z vnitra čeká detektiv ještě na studie znalců, z nichž by se měl dozvědět obecné informace o významu ideologie a vyznění určitých textů. „S levicovými extremisty je to těžké,“ říká jeden z oslovených expertů Miroslav Mareš, politolog z brněnské univerzity. „Mají mnohem

J. V. Stalin. „To byl soudruh z tvrdého stalinského jádra,“ vysvětluje nám po setkání tiše Krajča a vede nás do svého království, kde se svými kolegy plánuje comeback proletářské revoluce. Dvě úzké místnosti připomínají opuštěný pánský klub: v pracovním nepořádku se mezi židlemi a sedačkami válí spousta papírů, plakáty a transparenty. USA = NATO = AGRESE volá jeden z nich. Kus dál za sedačkou vykukuje velký portrét Lenina a ze stěny na nás shlíží někdejší vůdce vietnamských komunistů Ho Či Min. Univerzitní student historie Krajča je přesvědčen, že socialistická revoluce je „nezbytná“, ale v rozhovoru se vyhýbá jasnějším výrokům nebo argumentům. „Nejsem nekritický vůči minulosti,“ říká s pohledem na darovaný stalinský kalendářík. „Některé věci v ní byly rozporuplné.“ Co třeba? Bývalý režim v Československu? „To je pro mě složité hodnotit vzhledem k mému mládí. A navíc, naší prioritou je reflektovat současnost, ne minulost.“ Největším problémem současných časů je podle Milana Krajči to, že nespokojenost lidí s „přebyrokratizovanou“ vládou režimu před listopadem 1989 zneužily síly toužící po návratu kapitalismu. To národ nechtěl. Proto je nutné znovu povstat a zavést nový řád. V programu KSM předpovídá, že cesta k socialistické revoluci nebude bezbo-

sofistikovanější jazyk než neonacisti. Například slovo revoluce může být skutečně vykládáno jako významná změna.“ O vyznění svého posudku Mareš nechce mluvit – „s ohledem na objektivitu“ mu to prý nepřísluší. Podle protiextremistického specialisty z policejního prezidia Ivo Špičana řešila zdejší policie jen v letech 2004–5 šest případů propagace komunismu; všechny skončily ve složce odložených. „Nacismus byl odsouzený Norimberským procesem, komunismus ne,“ říká Špičan, „což je právě rozdíl, který se projevuje tímhle odkládáním.“ „Problém je v tom,“ opakuje Špičanova slova mluvčí Městského státního zastupitelství v Praze Martin Omelka, „že za zločinný byl označen bývalý komunistický režim, nikoli ideologie. A když se pak takové propagační akce odehrávají pod patronací legální parlamentní komunistické strany, případná nebezpečnost nedosahuje stupně nebezpečnosti trestného činu.“ Jsou srp a kladivo odkazující k bolševické revoluci méně „společensky nebezpečné“ než nacistické symboly? „Ano, na používání těchto symbolů není nahlíženo jako na tolik nebezpečné jako na používání symbolů třetí říše,“ potvrzuje Omelka. Ale paragraf 260 umožňuje stíhat podporu a propagaci komunismu stejně jako propagaci nacismu. „Samozřejmě v konkrétních případech jsou pak konkrétní důkazy, ale k tomu se vyjadřovat nemůžu,“ dodává.

lestná, nicméně bát se prý není třeba. „Revoluce přece nemusí znamenat násilí, jde hlavně o velkou změnu,“ říká Krajča. „Převzetí moci v roce 1948 je pro nás dodnes inspirující.“ Jak by to tady vypadalo, kdyby se mladým komunistům podařilo uchopit moc? To Krajča „nedokáže předvídat“, ale úplně bez problémů to nebude: „Ve chvíli, kdy sáhnete někomu na jeho milionové zisky s tím, že byste to raději dali chudým dětem v Africe než na jeho tři vily na Mallorce a luxusní jachtu k tomu,“ říká šéf svazu, „tak myslím, že takový člověk je naštván. My se ale nechystáme potlačovat individuálně tyto lidi ve chvíli, kdy budou respektovat většinový názor.“

S Leninem v srdci Jak je vlastně možné, že Krajčův komunistický svaz honosící se veřejně cílem potlačit ústavní práva a svobody občanů získal povolenku k činnosti? Vždyť udělit registraci něčemu podobnému úřadům nedovoluje zákon. Ministerstvo svoji vstřícnost vysvětluje úctou ke svobodě slova a názoru. „Odvolávat se na učení Lenina nelze samo o sobě považovat za nepřípustné,“ vysvětluje tisková mluvčí ministerstva vnitra Radka Kovářová. Přesto dnes, po třinácti letech fungování KSM, ministerstvo vyzvalo mladé komunisty, aby své marxisticko-leninské stanovy změnili. Úředníci si totiž přečetli jejich politický program, v němž jsou myšlenky otce bolševického teroru politicky zpřesněny: „KSM bojuje za revoluční svržení kapitalistického řádu masami pracujících.“ To je ta věta, která podle ministerstva pasuje Krajčův svaz na spolek usilující o potlačení práv a svobod. A pokud KSM své vize neučeše, přijde o registraci. „Leninismus je součástí identity naší organizace,“ říká k tomu Krajča. „Většina od něj nechce upustit. A nepřestaneme v našich aktivitách, ani když nebudou mít legální rámec.“ Tereza Nosálková

Q

RESPEKT 6 V 6.–12. ÚNOR 2006

INZERCE

7

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

Tuzemským bankám, kritizovaným za vysoké bankovní poplatky, hodila rukavici – kampelička. Družstevní záložna Fio totiž zrušila poplatky za vedení účtu. Dosud se něčím podobným chlubila pouze eBanka – ovšem jen pro klienty, kteří na účet měsíčně vkládali nejméně 15 tisíc korun. Navíc úspo-

Návrat kampeliček, génius Charouz a čtvrté místo ra je u ní symbolická a jde pouze o reklamní tah: za jakoukoliv transakci si eBanka stejně nechává jednotlivě platit, a to včetně příchozí platby. Pohled do ceníku záložny Fio překvapivě ukazuje, že zdarma je nejen vedení účtu, ale i drtivá většina běžných transakcí. Podobné je to i s úroky: záložna dává téměř dvojnásobek toho co ostatní banky. Většina čtenářů asi zbystří a vzpomene si na obří reklamní kampaně se sliby až dvacetiprocentních úroků a pak na pády kampeliček, které jsme museli platit ze svých kapes. Je už ale jiná doba. Ony dvojnásobné úroky znamenají stále jen necelá dvě procenta ročně a strach politiků z dalších pádů navíc kontrolu kampeliček zpřísnil až nadbytečně. Co se týče oněch poplatků – kampelička udělala jen to, co dělá už velká část bank na západ od nás: vydělává především na tom, že uložené peníze půjčuje dál. Jistě, i když je FIO největší záložna v zemi s miliardou vkladů, pro velké bankovní domy v zemi je to konkurence k smíchu, ale možná je přinutí k zamyšlení. Antonín Charouz je bezva chlapík a skvělý manažer. Pod svá křídla si vzal nejlepšího českého jezdce na rychlých kolech Tomáše Engeho, spoluvlastní hokejovou Spartu a také veškerá marketingová práva na hokejovou ligu a je i výhradním dovozcem vozů Ford do Česka. Nyní se navíc pochlubil, že při mezipřistání v luxusní restauraci na střeše „skoro největšího“ newyorského mrakodrapu dostal geniální nápad, jak dobýt srdce detroitského automobilového průmyslu, a nadchl tamní průmyslníky natolik, že ho udělali výhradním dovozcem Cadillaců do Česka. Hezké. Autora této glosy by ale spíše zajímalo, kdy úspěšný manažer dostane nápad, jak zaplatit ty čtyři miliardy korun, které po něm zbyly v České konsolidační agentuře a díky nimž své impérium vybudoval. Skvělou zprávu Světového ekonomického fóra o čtvrtém místě Česka v péči o životní prostředí analyzujeme podrobně na str. 3. Zde jako doplněk přinášíme detaily obou žebříčků. Hodnocení environmentální výkonnosti EPI: Celkem bylo hodnoceno 133 zemí. Na prvních pěti příčkách se umístily Nový Zéland, Švédsko, Finsko, Česká republika a Velká Británie. Nejníže byly naopak hodnoceny Etiopie, Mali, Mauretánie, Čad a Niger. Mezi země, které se umístily uprostřed žebříčku, patří Slovensko (25), Spojené státy americké (28), Rusko (32), Brazílie (34), Mexiko (66), Jihoafrická republika (76) či Čína (94). Žebříček environmentální udržitelnosti ESI: Skóre bylo přiřazeno celkem 146 zemím. Na prvních pěti místech se umístily Finsko, Norsko, Uruguay, Švédsko a Island. Poslední skončily Uzbekistán, Irák, Turkmenistán, Tchaj-wan a Severní Korea. Uprostřed žebříčku se umístily Německo (31), Spojené státy (45), Slovensko (48), Velká Británie (65) nebo Česká republika (92). ESI představuje ve srovnání s EPI rozsáhlejší hodnocení, založené na celkem 76 proměnných. Hodnotí se zejména stav složek životního prostředí, zranitelnost vůči životnímu prostředí, míra lidského ovlivňování prostředí a rovněž společenská kapacita řešit problémy životního prostředí i v mezinárodním kontextu. Marek Pokorný, David Vačkář

6.–12. ÚNOR 2006 V RESPEKT 6

Souboj na internetu Vyhledávače hledají novou podobu

P

řesouváme se na internet, zavelel loni známý magnát Rupert Murdoch, šéf největšího mediálního impéria vlastnícího například britské Times či americký New York Post. Značná část inzerce se totiž stěhuje právě na internet. Zatímco v roce 2004 utratily firmy za reklamu na internetu 14 miliard dolarů (šlo o pět procent světových nákladů na inzerci), letos to bude 22 miliard. Většinu z nich pohltí postupně internetové vyhledávače – jejich příjmy se loni zvýšily o 40 procent. Lidé na Západě je totiž používají jako vstupní bránu do světa internetu. To ale majitelům vyhledávačů nestačí. Pokud nechtějí zahynout v tvrdé konkurenci, musí jít dál. Do dalších zemí, do mobilů, využít i ostatní média a udržet internetuchtivé zájemce na svých stránkách co nejdéle.

Do Číny a na mobily Kudy na to? Nejjednodušší možností je usídlit se v další zemi. Vyhledávač sice může být technicky umístěn na serveru kdekoliv na světě (Google třeba „mluví“ z Ameriky 35 jazyky), ale čím je blíže počítačům uživatelů, tím rychleji pracuje. Nemluvě už o zadavatelích reklamy. Velkým firmám se vyplatí zavolat si třeba z Čech, Koreje nebo Číny do Spojených států, ale už to neudělá řezník na rohu. Přitom právě zisky z téhle „malé“ reklamy rychle rostou. Vyhledávače totiž dokážou dobře určit, kdo má o co zájem a odkud je. Reklama tak může být účinná, a zároveň levná. Hlavním cílem je Čína. Internet tam podle údajů www.internetworldstats.com používá nejvíce lidí (111 milionů) hned po Spojených státech (203 milionů) a znalci tvrdí, že kdo tam není, jako by nebyl. Jenže to má svá úskalí. Vlády chtějí kontrolovat bránu k internetu a společnosti lavírují mezi obavou ze ztráty důvěry svých klientů a obavou ze ztráty trhu. Zvláště choulostivé je to v komunistické Číně. Google tady bude cenzurovat výsledky svého vyhledávání (aby se neobjevil třeba odkaz na stránku požadující svobodný Tibet), své stránky proti podvratným myšlenkám brání i Microsoft. Yahoo! jde místní policii tak na ruku, že pomohl dostat na deset let za mříže místního novináře Shi Taa. Ve Spojených státech zase požaduje vláda po vyhledávačích některé údaje a v Německu Google nevyhledává nejen neonacistické symboly, ale ani stránky s extrémním piercingem.

Další možností je nabídnout nový vstup na internet. Už nejen z internetového vyhledávače, ale i z diskusního serveru, přímo z plochy počítače či z mobilu. Skok od osobních webových stránek a chatu k vyhledávači plánuje Murdoch se stránkou MySpace. Do počítače se chce zavrtat Google, u Microsoftu prý bude vyhledávání na internetu přímo součástí nového operačního systému. Všechny velké vyhledávače také míří do mobilů. Domovská stránka MSN Microsoft se objeví u mobilů s Windows, uživatelé amerických Nokií a sítí AT&T budou přesměrováni na Yahoo!, T-Mobile navede své zákazníky na Google. Problémem zůstává, jak udržet lidi u vyhledávače co nejdéle, jak je zabavit. Ještě před pár lety se zdálo, že nejlepší je spojení internetového podnikatele s výrobcem zábavy, vstupní stránky (a někdy přístupu k internetu) a obsahu. Jenže tenhle nápad předběhl technické možnosti. Odstrašujícím příkladem je spojení největšího amerického poskytovatele internetu, firmy America OnLine (AOL), s filmovou společností Time Warner (vyrábí například filmy s Harry Potterem). Tehdy, v roce 2001, všichni jásali. Od té doby se hodnota společnosti smrskla na třetinu a burziáni mluví o „zatím nepřekonané katastrofě století“. Část AOL teď získá Google a analytici radí prodat i zbytek. Proto jsou teď majitelé internetových společností opatrnější. Místo aby toužili po vlastních novinách či filmech, zveřejňují zprávy převzaté z agentur či novin, prodávají cizí hudbu nebo se snaží zavést nové služby – ať již jde o mapy, srovnávání cen či internetové knihovny. Nezanedbatelnou částí obchodu jsou také emailové schránky. I do nich se totiž dá vpašovat reklama.

Jen růst se počítá Na internetu panuje obrovská konkurence. Lidé mohou snadno přecházet od jednoho vyhledávače k druhému podle technické kvality i vkusu. Na první pohled je sice volba většiny obyvatel zeměkoule jasná – pokud jde o počet hledání, vede Google (46 % všech vyhledávání), za ním následuje kdysi jednička Yahoo! (23 %), pak MSN od Microsoftu (11 %) a AOL. Teprve poté následují jejich menší konkurenti, například Ask či čínský Baidu nemluvě už o českém Seznamu. Jenže nejen vyhledáváním, ale i čtením zpráv a nakupováním je člověk živ. Většina lidí tak navštěvuje Yahoo! (125 milionů klientů měsíčně), pak AOL,

Evropský rozpočet: co summit nevyřešil Na harmonizaci daní v EU zatím není vhodná doba. To však neznamená, že to bude platit napořád. Takže zase celý rozpočtový kolotoč znova od začátku? Tak si mohli povzdechnout obyvatelé Evropské unie poté, co Evropský parlament „odmítl“ pracně dojednaný kompromis rozpočtu EU na období 2007–2013. Ne tak docela. Ono odmítnutí zatím znamená pouze fakt, že poslanci chtějí do debaty vstoupit také a jednotlivé kapitoly případně trochu upravit. Málokdo si dnes ale připouští, že by celé jednání skončilo opravdovým NE rozpočtu a návratem na začátek. Na důležitosti však získává i obecnější problém: nástup rakouského předsednictví poodhalil několik zatím méně tradičních pohledů na rozpočtovou politiku EU, a tím téměř otevřel „třináctou komnatu“ dosud neřešených problémů budoucí dlouhodobé finanční perspektivy EU. Jde především o otázku společných evropských daní.

A teď o jednotných daních… Ale zpět k zamítnutému rozpočtu. Evropský parlament je kolbištěm nejrůznějších roztříštěných zájmů, a to se teď jistě projeví. Poslanci argumentují například nedostatečnou orientací rozpočtu na růstové priority EU jako celku. Nová Lisabonská strategie i úsilí předchozího britského předsednictví směřovaly k tomu, aby se mezi prioritní oblasti více zařadila podpora vědy, využívání technologického potenciálu, informačních a komunikačních

technologií, podnikatelského prostředí, otevírání se Unie jak navenek, tak i uvnitř. Ukazuje se, že je značně komplikované tyto názory prosazovat oproti některým velmi konzervativním hlasům, stereotypně akcentujícím některé již překonané priority Unie (například zemědělství). Dalším se zase nelíbí viditelné snižování výdajů – o přibližně 150 mld. eur – oproti původnímu návrhu Evropské komise. A konečně jiní si stále kladou otázku, zda je ve prospěch nových členských zemí uvolněno skutečně dost finančních prostředků. A to se dosud bavíme pouze o výdajích. V jejich stínu trochu zaniká pohled na příjmovou stranu rozpočtu, která může být z dlouhodobého pohledu více klíčová. Mimo jiné i kvůli obtížím prosadit zásadnější reformy v prostředí dvaceti pěti, vbrzku již 27 a v delší budoucnosti snad i 30 suverénních národních států. Problém spočívá vlastně v tom, kdo a jak dlouho bude ochoten všechny tyto výdaje platit, v jaké výši a co z nich sám bude mít. To jsou otázky, které bude třeba zodpovědět. Rakouské předsednictví přitom velmi rázně otevírá problém dalšího postupu v oblasti daňové harmonizace, který bude v dalším čase patrně stále eskalovat. Netýká se pouze snahy některých zemí pozvolna odbourávat zvýhodněné sazby DPH, ale například i harmonizování přímých, především podnikových daní. Tento problém tak přímo evokuje otázku, která patrně jednou bude předmětem váš-

MSN, a teprve po Murdochově MySpace a elektronickém tržišti eBay je v pořadí světoznámý Google. Přitom jde o hodně. Vyhledávače nejsou totiž oceňovány podle toho, jaký mají obrat, příjmy či počet počítačů a programátorů. Akcie Google mají například větší cenu než Coca-Cola nebo výrobce počítačů Cisco Systems. Ale jeho příjmy i zisk jsou jen zhruba čtvrtinové. Zbytek hodnoty tvoří „budoucí potenciál“. A ten se měří počtem lidí navštěvujících stránky a růstem firmy. Běda tomu, kdo zaostane. Stačí dokonce nenaplnit předpovědi analytiků. Google například minulý týden nesplnil jejich očekávání a jeho zisk v posledním čtvrtletí stoupl oproti loňsku jen o 83 procent. Akcie Google na burze ihned poklesly a stejně se vedlo i jeho rivalovi Yahoo!. Obchodníci si totiž pamatují na splasknutí internetové bubliny na začátku století, která ožebračila i nemálo burzovních spekulantů. Google, Yahoo! či eBay jsou sice reálné firmy s reálným ziskem, a nikoliv virtuální společnosti z dob internetového boomu, ale přesto je každý zádrhel hodnocen jako vážná věc. Pak není divu, že se společnosti snaží o rychlý růst. Vždyť na tom závisí platy jejich manažerů. U Google doslova – jako jiní před nimi totiž berou zakladatelé Google Larry Page a Sergey Brin plat pouhý jeden dolar. Žijí z prodeje akcií. A dobře. Loni si z nich například koupili jako soukromý letoun dopravní Boeing 737 normálně určený pro 180 pasažérů.

Google nebo Microsoft Co bude dál? Je těžké být prorokem. V současnosti spolu bojují hlavně Google a Yahoo!. S Googlem se možná spojí Murdoch, a Google by tak mohl pokořit svého staršího rivala. Internetovým trhem ale může zamávat integrovaný systém vyhledávání v novém operačním systému od Microsoftu. Pokud jde o samotné vyhledávače, současným trendem je spojená zábava i vzdělávání přístupné z počítače i z mobilu. To ale může nabídnout jen pár velkých společností na světě, které budou mít smlouvy s desítkami, stovkami či tisíci dalších firem. Z jejich stránky půjde skočit kamkoliv, ale také v ní hodiny zůstat – ve „firemní“ knihovně, obchodu či novinách. To zároveň umožní ještě detailněji sledovat chování lidí na internetu a lépe zacílit reklamu a zvětšit zisk. Marek Hudema Autor je redaktorem Hospodářských novin.

Q

nivých debat: Dozrála již nynější Evropská unie k tomu, aby překonala dosavadní model daňové autonomie (chcete-li konkurence) pro jednotlivé členské země, a vstoupila do fáze daňové harmonizace?

…ale spíš teoreticky Chce se prozatím říci, že nikoliv. Ovšem až tato fáze nastane, lze směle předvídat, že optimální model daňového uspořádání EU by mohl být založen na konceptu tzv. fiskálního federalismu; že totiž dojde k jasnému explicitnímu určení toho, která z daní bude představovat příjem rozpočtu EU, která bude příjmem rozpočtu národního a která bude určena pro účely veřejné politiky regionální a místní. Je zřejmé, že než se EU k tomuto modelu dopracuje (pokud vůbec), uplynou ještě četné roky plné vášnivých debat mezi jednotlivými členskými státy, a především dalšího ekonomického sbližování jednotlivých součástí Unie. Pouze s tímto sbližováním by bylo možné hovořit o užitečnosti daného konceptu; pokud v EU budou setrvávat (či se dokonce prohlubovat) výrazné až propastné sociálně-ekonomické rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a regiony, je nepochybné, že prostředí daňové konkurence představuje jeden z podstatných nástrojů, jak tyto rozdíly překonávat. Zatím jsme však takovému obrazu ekonomické a sociální soudržnosti Unie na hony vzdáleni a daňová harmonizace by měla představovat koncept, který je spíše v oblasti zvažování teoretických možností a variant. Lze zřejmě souhlasit s tím, aby harmonizace korporátních daní směřovala ke sbližování daňového základu; zcela určitě předčasná je však snaha o sblížení sazeb korporátních daní. Za nešťastnou je třeba považovat konkrétní praxi další harmonizace daně z přidané hodnoty. Je zřejmě správná snaha zrušit nejrůznější výjimky v oblasti daňových úlev, je však zapotřebí měřit všem stejně: česká redukovaná DPH na bytovou výstavbu je nesystémová stejně jako belgická – prosazená jen o pár let dříve – na služby kadeřnických salonů. Petr Zahradník Autor je ekonom České spořitelny.

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 6 V 6.–12. ÚNOR 2006

9

Zachraňte Hranice Jak se vyplatila miliardová dotace do hranické továrny

V

íce Philipsu – a méně zlobivých občanů, kteří mu nechtějí prodat půdu pro stavbu továrny, přál si kdysi v televizi premiér Miloš Zeman. Jeho vláda se snažila ono přání splnit, ale nakonec to nevyšlo. Poslední lednový pátek oznámil hranický výrobce televizních obrazovek LG Philips Displays, že kvůli nedostatku peněz a krachu své mateřské firmy zastavuje výrobu. Poté, co Paroubkův kabinet firmě nabídl třísetmilionovou oživovací injekci, se pásy opět rozjely. Vzápětí se ale ukázalo, že pomoc by mohla odporovat pravidlům Unie. Český stát již do hranické továrny nasypal v investičních pobídkách přes jeden a půl miliardy korun. Jak se mu to vyplatilo a jak by se vyplatila další pomoc?

Kde ti lidé utrácejí? „Všichni jsme to považovali za spásu. Obchodníci budou mít vyšší tržby, sportovci budou mít sponzora,“ vzpomíná starosta Vladimír Juračka na příchod Philipsu před šesti lety. Bohatý investor sliboval, že v Hranicích zaměstná přes tři tisíce lidí a utratí za stavbu nového závodu více než 20 miliard korun. „Těšili jsme se, že lidi budou mít práci a peníze,“ říká majitelka hranické cukrárny Slast Libuše Stolárová. „Na tržbách jsme to nepoznali. Pokud lidi víc utrácejí, tak jinde.“ Podobně mluví i další malí obchodníci v Hranicích. Příchod Philipsu totiž vyvolal i naději obchodních řetězců a do dvacetitisícového města jich přišlo najednou šest. Slibovaná prosperita není příliš vidět, i když je možné, že bez Philipsu by tady bylo ještě hůř. Nevyplnily se ani předpoklady, že příchod firmy vyvolá řetězovou reakci – tedy že vzniknou nová pracovní místa v návazných službách pro velkou továrnu a její zaměstnance. „Pokles nezaměstnanosti jen kopíruje počet lidí z regionu, které zaměstnává Philips,“ říká Jaroslav Karlík z přerovského úřadu práce. Hranice se nakonec zapsaly zcela jinak: jako místo, kde obec zcela neprůhledně za různé ceny vykupovala pozemky pro stavbu a kde vzpurnou majitelku jedné parcely přijel „přemlouvat“ k prodeji samotný náměstek policejního prezidenta. A jako místo, kde se v zájmu „prosperity“ zkolaudovala stavba bez potřebných povolení – za což policie loni v srpnu obvinila šéfa stavebního úřadu a jeho zástupce z překročení pravomocí. „Úředníci se nyní budou bát cokoliv podepsat či schválit,“ stěžuje si starosta Vladimír Juračka (nezávislý) který ve funkci vystřídal velkého philipsovského propagátora Rudolfa Nováka, jehož ČSSD ve volbách v roce 2002 propadla a skončila v opozici. „Plus? Jedině snad, že to nastartovalo bytovou výstavbu,“ přemýšlí starosta s poukazem na to, že stát přispěl desítkami milionů na výstavbu více než stovky bytů pro zaměstnance továrny – těch ovšem v nových domech bydlí jen hrstka. Z třinácti stovek zaměstnanců televizní fabriky jich z Hranic a okolí pochází necelá třetina. A jak tedy vypadá bilance? Vedení agentury CzechInvest, která příchod investora zařizovala, okamžitě po zveřejněné hrozbě krachu oznámilo, že se jedenapůlmiliardová dotace „největšímu investorovi“ bohatě vyplatila: přínos Philipsu pro Českou republiku prý přesahuje 17 miliard korun. To číslo plave na vodě: CzechInvest do něj totiž počítá především objem zakázek, které dal českým firmám – ovšem většinu z nich tvoří materiál. Kolik je přidaná hodnota a přesné vyčíslení, neví. „Dobře, ale i tak jen na mzdách

Čert aby vzal pokrok a levné Asiaty. (Philips, Hranice, únor 2006.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

a odvodech už Philips vyplatil přes 1,7 miliardy korun,“ říká mluvčí CzechInvestu Jana Víšková. Podle některých analytiků je to ovšem nekorektní způsob argumentace. „Nepočítají se alternativní náklady, co by se s tou státní podporou dalo dělat jinak,“ říká například Pavel Kohout z PPF (blíže rámeček).

My chceme taky! Předminulý pátek tedy hranický Philips po prohlášení mateřské holandské firmy, že kvůli předlužení žádá o ochranu před věřiteli a nemůže již podporovat některé ztrátové dceřiné firmy, zastavil výrobu. Neočekávaně totiž zrychlil nástup nových technologií a lidé mnohem více kupují plazmové a LCD televizory, u nichž rychle klesá cena, a klasické vakuové již nejdou tolik na odbyt. Navíc se světová produkce přesouvá na levnější východ. Okamžitě po zveřejnění současných problémů začalo jednat ministerstvo průmyslu s CzechInvestem a vedením továrny a oznámilo, že podniku poskytne podporu 300 milionů korun. Nato firma své provozy opět rozjela. Slíbená injekce nenechala klidnou konkurenci Philipsu – pouhých třicet kilometrů vzdáleného čistě tuzemského výrobce obrazovek TCT v Rožnově pod Radhoštěm. Podniku, který vznikl z bývalé Tesly, má zhruba stejný počet zaměstnanců a nedostal nikdy ani korunu investičních pobídek, se totiž nelíbí, že o pouhý týden dřív neuspěl u vlády se žádostí o podobnou podporu, když žádal o čtyřsetmilionový proexportní úvěr. „Je to nerovné zacházení,“ říká představitel rožnovské továrny Karel Petrželka. TCT proto také poslala minulý týden své zaměstnance na nucenou dovolenou a proti podpoře svého konkurenta podala stížnost na antimonopolní úřad. Potom ministerstvo průmyslu obrátilo a jeho mluvčí Ivo Mravinac prohlásil, že podpora pro TCT

„je ještě ve hře“ – kabinet prý rozhodnutí odložil do doby, než TCT prokáže, že má zajištěný odbyt do budoucna. To podle Petrželky nebude problém. „Trh se zvedá, bude mistrovství světa ve fotbale a olympiáda, a to se vždy víc prodává. Navíc vakuové televizory stále tvoří devadesát procent trhu,“ říká. Odpovědět na otázku, co bude s hranickou továrnou, je nemožné. Do mateřské firmy v Holandsku totiž v úterý vstoupil konkurzní správce. Podle logiky věci by nyní hranický závod měl spadat do konkurzní podstaty a správce by jej mohl například prodat a z výtěžku prodeje umořit část dluhů. Jenže mateřská firma hranický závod již před dvěma lety zastavila u banky JP Morgan – a není vyloučeno, že ta si svůj „majetek“ stáhne. Z toho vyplývá, že by investice českého státu do jakékoli další hranické podpory byla velikým rizikem. Ministerstvo průmyslu říká, že si rizikovost uvědomuje, a ze svých slov o podpoře opatrně sle-

vuje: nejprve je prý nutné udělat analýzy, co daná situace znamená. „Pokud se k pomoci rozhodneme, nepůjde rozhodně o dotaci,“ říká mluvčí Mravinac. „Buď by šlo o proexportní úvěr, nebo provozní financování.“ To znamená, že stát dodá peníze na výrobu, ale veškerý materiál i výrobky budou v jeho vlastnictví a nespadly by do konkurzu. CzechInvest sice oznámil, že pokud investor nesplní všechny sliby, bude muset část podpory vrátit – hrubým odhadem by to k dnešnímu dni bylo půl miliardy korun. Poté však, co mateřská firma skončila v konkurzu, je případné vrácení podpory jen hypotetické.

14 tisíc měsíčně

vyvolá vznik nových pracovních míst. Podle oficiálních statistik přinese vytvoření jednoho místa státnímu rozpočtu přes 14 300 korun měsíčně. Zatímco totiž jeden nezaměstnaný přijde veřejnou kasu zhruba na 4100 korun, člověk pracující za průměrný plat 18 tisíc korun naopak státu dá na daních a pojistném přes deset tisíc korun (čtyři tisíce zaplatí on sám, přes šest tisíc pak jeho zaměstnavatel). V případě 1300 zaměstnanců Philipsu to znamená pro státní kasu ročně 220 milionů korun. Další efekty – například zvýšení koupěschopnosti obyvatelstva či vytvoření dalších pracovních míst u dodavatelů Philipsu – jsou už ovšem hůře spočitatelné.

Celkem Philips získal na pobídkách od státu jeden a půl miliardy korun. Z toho 650 milionů na vytvoření nových pracovních míst – v přepočtu na současných 1300 zaměstnanců je to neuvěřitelný půlmilion na hlavu. Dalších 150 milionů dostal na přeškolení zaměstnanců, 60 milionů na vznik vývojového centra a 170 milionů na přípravu průmyslové zóny. Zbylou půlmiliardu dostal za podporu podnikání v regionu – pod tímto názvem se skrývá dotace na to, že bude uzavírat kontrakty s českými firmami, u nichž tak

Marek Pokorný

Q

Vyplatil se nám Philips? Debatujte s námi na www.respekt.cz.

INZERCE

Národní institut dětí a mládeže MŠMT, Česká národní agentura MLÁDEŽ zajišťující grantový program EU pro podporu mezinárodních volnočasových aktivit mladých lidí přijme

RECEPČNÍ / HO + ASISTENTA / ASISTENTKU VEDOUCÍ POŽADUJEME: SŠ vzdělání min. 1 rok praxe na obdobné pozici znalost práce na PC a aplikací MS OFFICE aktivní znalost AJ min. na úrovni FCE, znalost dalších evrop. jazyků výhodou příjemné vystupování a profesionální přístup ke klientům zájem o práci v neziskové organizaci zaměřené na mladé lidi NABÍZÍME: práci v centru Prahy v příjemném mladém kolektivu uplatnění jazykových znalostí v mezinárodním prostředí EU školení a další profesní růst platové zařazení dle platových tarifů státní správy nástup od 1. března 2006 V případě zájmu zašlete motivační dopis a CV nejpozději do 15. 2. 2006 e-mailem na [email protected] nebo poštou na adresu: ČNA MLÁDEŽ, Na Poříčí 12, 115 30 Praha 1.

Manažer vzdělávacího programu/poradce, Nový Prostor Brno Jedná s o nově vytvořenou pozici pro inovativní projekt podporovaný EU, cílený na osoby se ztíženým přístupem na trh práce. Náplň práce: vytváření a řízení vzdělávacích plánů a aktivit, individuální poradenská podpora a spolupráce s vedoucími pracovních týmů, řízení supervizích aktivit, náborové aktivity, projektová agenda. Očekáváme, že kandidát na tuto pozici bude mít praktické zkušenosti z oblasti vzdělávání dospělých, nejlépe v obchodním či průmyslovém sektoru. Vhodný uchazeč by měl mít SŠ/VŠ vzdělání, vyspělé organizační schopnosti, měl by být komunikativní, se smyslem pro podporu týmové práce, pozitivní a flexibilní. Komunikativní znalost AJ výhodou – možnost účasti na mezinárodních programech. Výborná znalost práce na PC podmínkou. Nabízíme solidní stálý plat + prémie.

Projektový asistent – vedoucí pracovního týmu, Nový Prostor Brno Asistent zcela nového projektu bude vytvářet každodenní terénní prací podmínky pro profesionalizaci prodejců NP. V každodenním kontaktu s novými prodejci se bude podílet na náboru, tréninkových aktivitách, na praktickém pracovním zaškolování nováčků. Projektový asistent se nejdříve účastní interního tréninkového programu, kde získá pro svoji práci potřebné dovednosti. Očekáváme, že vhodný uchazeč bude mít SŠ/VŠ vzdělání, bude komunikativní, se smyslem pro podporu týmové práce, pozitivní a flexibilní. Upřednostníme kandidáty s praxí v řízení jakýchkoliv pracovních týmů v obchodní či průmyslové činnosti. Komunikativní znalost AJ výhodou – možnost účasti na mezinárodních programech. Nabízíme solidní stálý plat + výkonnostní prémie. Termín nástupu: březen 2006. Zašlete nám, prosím, e-mailem svůj životopis a motivační dopis do 20. 2. 2006. Kontakt: Dagmar Kocmánková, Nový Prostor o. s., e-mail: [email protected], tel.: 608 150 553, 220 199 301

10

ZAHRANIČÍ

6.–12. ÚNOR 2006 V RESPEKT 6

Afriko, vděčíš za to Francii V Paříži vrcholí debata o koloniálním dědictví

E

dvard Beneš se zasloužil o stát. Tento výrok zákona rozjel zásadní politickou debatu v Česku. Francouzská koloniální přítomnost měla pozitivní roli. Toto konstatování též ukotvené v zákoně rozvířilo klima zase ve Francii. Jenže rozdíl je patrný. Zatímco kontroverzní skupina v Česku – sudetští Němci – byla právě z iniciativy Beneše vypuzena, kontroverzní skupina ve Francii – přistěhovalci a jejich potomci z dříve kolonizovaných teritorií – dnes tvoří asi desetiprocentní menšinu v zemi. Navíc sociálně vyčleněnou menšinu, jež o sobě dala na podzim vědět. Ostrá debata vrcholí rok po přijetí onoho zákona.

Právo vyšší rasy Loňského 23. února při nočním zasedání přijala necelá desetina poslanců národního shromáždění zákon o uznání všech, kteří se podíleli na podobě a uchování díla koloniální Francie. Jeho součástí je i článek 4 o „pozitivní roli francouzské koloniální přítomnosti v zámoří, a především v severní Africe“. Legislativní výklad vlastních dějin určený pro školní osnovy pak za naprostého nezájmu opozice, veřejnosti i médií schválil senát a podepsal prezident republiky. Jenže nenápadná větička obletěla a rozhořčila nejenom bývalé francouzské kolonie, ale i zámořská území. Například alžírský prezident Abdelaziz Bouteflika obvinil Francii z revizionismu a žádal oficiální omluvu; asociace barevného obyvatelstva zámořských teritorií viděly v klauzuli „rehabilitaci otrokářství“; Rada zástupců francouzské černošské populace vyzvala k uznání nehumánní podstaty kolonizace; Claude Ribbe, člen sdružení Francouzů pocházejících z Antil, vydal v době oslav vítězné bitvy u Slavkova na protest knihu Napoleonovy zločiny, kde popisuje obnovu otrokářství v roce 1802 i masakry černochů, jež inicioval obdivovaný císař. I v samotné Francii tak vypukla diskuse o koloniální minulosti, která vrcholí v těchto dnech. Kam zařadit expanzi západní civilizace? Bylo to pouze bezuzdné vykořisťování? Anebo mocensko-ekonomicky motivovaná kolonizace přispěla i ke zlepšení životní úrovně kolonizovaných? Debata osciluje právě mezi těmito otázkami. Na jedné straně se připomíná citát politika 19. století, Julese Ferryho: „Vyšší rasy mají právo nad rasami nižšími, poněvadž mají povinnost tyto nižší rasy civilizovat.“ Tedy přinášet technický pokrok, odstraňovat zaostalost, zavádět demokracii, modernizovat zdravotnictví, školství, bydlení. To tvrdí národovci, například šéf Hnutí za Francii Philippe de Villiers. Naopak odpůrci tohoto pojetí rasismu povýšeného na poslání, například socialisté, argumentují nezákonnostmi, zločiny na původním obyvatelstvu, které nadále žilo v tristních poměrech, byť ze země plynulo do metropole nepředstavitelné bohatství. Podle nich vymoženosti jako železnice, nemocnice, funkční státní správa, organizované zdravotnictví, škol-

Přinesli jsme technický pokrok, ale místních lidí jsme se neptali. (Alžír, červen 1961.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

ství či pevná měna nebyly v koloniích určeny pro domorodce, ale k usnadnění práce a života jejich nových pánů. „Historie kolonialismu není jednoznačná,“ říká Claude Imbert, zakladatel týdeníku Le Point. „Otrokářství, rasismus, vraždění, vybrakované přírodní bohatství, ano. Ale taky nezměrné obětování vůči domorodcům ze strany správních úředníků, stavitelů, lékařů, učitelů.“ Otázkou ovšem je, zda by výše citované profese nabídly své znalosti a služby v neznámých „zaostalých“ krajinách, kdyby je neměla pod kontrolou francouzská armáda a jejich nemalé platy nehradila centrální pařížská moc. Diskusi charakterizuje i nezájem o vysvětlení konkrétních otázek. Proč země prezentující se jako kolébka lidských práv představovala na výstavách domorodce jako exotická zvířata v zoologické zahradě? Proč zmobilizovaným vojákům z Afriky, Indočíny, Pacifiku či Antil, kteří za Francii bojovali v obou světových válkách, nebyly nikdy přiznány podobné výsady jako veteránům z metropole? Proč teprve v 80. letech ministerstvo školství zrušilo tělesné tresty polynéských žáků, kteří

Nový Hamas aneb S kým máme tu čest Zatímco Brusel a Washington si lámou hlavu, co s vítězem palestinských voleb, na Blízkém východě se už začalo jednat. Ve středu bylo v egyptském prezidentském paláci rušno. Husní Mubárak nejprve přijal palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse a vzápětí strávil dvě hodiny mezi čtyřma očima s izraelskou ministryní zahraničí Cipni Liviovou. Navíc v téže době Egypt na své území z Gazy poprvé vpustil předáka Hamasu Ismáíla Haníju. Tak vypadají reakce na volební triumf hnutí. V izraelsko-palestinských vztazích vždy hráli důležitou roli prostředníci, což platí i pro nynějšek. Hamas totiž neuznává Stát Izrael a Izrael odmítá kontakty s hnutím, jež pokládá za teroristické. Takže zatímco si Brusel a Washington lámou hlavu, co s demokraticky zvoleným Hamasem, Káhira už začala jednat. Koneckonců tamní Muslimské bratrstvo, spřízněné s Hamasem a donedávna mimo zákon, dnes tvoří největší opozici v parlamentu.

Od ilegality k realitě Většina Palestinců věří, že jim Hamas ve vládě přinese kýžené změny. V jejich očích je hnutím, které odvážně bojuje za svobodu, buduje sociální síť, školy i nemocnice, a především není tak zkorumpované jako Fatah, který jim neefektivně vládl dvanáct let. „Lidé vyjádřili nespokojenost s Fatahem i protest proti Izraeli,“ vysvětluje vítězství Hamasu dr. Sámir Hazbún, palestinský ekonom z Betléma. Jako vlivný člen Fatahu však připouští, že „vize Hamasu není taková, jakou bychom chtěli. Problém je v tom, že neuznávají Izrael. A to budou muset změnit“. Na základě mediálních výstupů z povolebního týdne dr. Hazbún věří, že Hamas už své pozice začal mírnit. Též díky tlaku palestinských podnikatelů, kteří mají velké obavy z nestabilní situace. Navíc Hamas

mezi sebou o přestávce hovořili tahitsky? Proč se dodnes ve státní správě nedokáže uplatnit rituálně potetovaný obyvatel Nové Kaledonie? A hlavně, proč jakýkoliv pokus o autonomii či nezávislost byl až do poloviny dvacátého století pravidelně krvavě potlačen?

Od čísel k tradicím Další zajímavou reakcí je prosincová petice historiků nazvaná Svoboda pro historii, kterou podepsaly i takové osobnosti jako Edgar Morin, Alain Finkielkraut či Pierre Vidal-Naquet. Podle jejich názoru „ve svobodném státě nepřináleží parlamentu ani soudním autoritám definovat historickou pravdu“. Jak vysvětluje jeden ze signatářů, Gilles Manceron: „Zákon, který explicitně nabádá, co hledat a k jakým závěrům dospět bez rizika možných postihů, zásadně omezuje svobodu historikova výzkumu.“ Petice proto vyzvala ústavní instituce páté republiky k odvolání zákonů z února 2005, z ledna 2001 o turecké genocidě Arménů i z května 2001, který otroctví uznal za zločin proti lidskosti. Právě na základě posledně jme-

dosud nemá v rukou veškerou moc. Vždyť vrchním velitelem bezpečnostních sil i tím, kdo podepisuje zákony, zůstává prezident a šéf Fatahu Abbás. Mnohé záleží i na výsledku izraelských voleb koncem března. „Čeká nás ještě mnoho překvapení,“ shrnuje betlémský ekonom. Palestinci očekávají od Hamasu především domácí reformy, které skoncují s korupcí, přinesou lidem práci a zlepší jejich každodenní život. Hamas je však hlavně náboženské hnutí, které chce vybudovat náboženský stát, a toho se část Palestinců obává. Nevědí totiž, jak daleko Hamas v prosazování příslušných zákonů půjde. Přikáže ženám nosit hidžáb, zakáže alkohol a hudbu, omezí práva žen, zavede tradiční islámské tresty? V Gaze už sice nepotkáte ženu bez hidžábu a klub OSN, poslední místo, kde jste si mohli dát panáka, byl na Silvestra terčem pumového útoku. Jenže obyvatelé Západního břehu Jordánu jsou zvyklí na liberálnější způsob života a nechtějí se ho vzdát.

Lídr s červeným vousem Hlavním vnějším problémem Hamasu zůstává skutečnost, že odmítá uznat Stát Izrael, vzdát se násilí a odzbrojit své militantní křídlo. Proto také jeruzalémská vláda Ehuda Olmerta pozastavila splátku 50 milionů dolarů, jež patří Palestincům jako měsíční příjem z daní. Zastavením finanční pomoci samosprávě hrozí i Brusel a Washington. Hamas si tedy začíná uvědomovat význam veřejného mínění doma i ve světě a „brzdit koně“, alespoň v médiích. Někteří z jeho lídrů, například Mahmúd Zahár, již zvažují možnost dlouhodobého přímě-

novaného zákona však prezident Chirac minulé pondělí rozhodl, že dnem oficiálně připomínajícím zrušení otroctví bude 10. květen. Prezident rovněž požádal ústavní radu o posouzení neblahého článku 4. To zřejmě přinese rozhodnutí, že takovýto výklad historie nespadá do legislativní sféry, a vláda bude moci normu zrušit prostým dekretem. Ve veřejnosti panuje ticho – podle průzkumů se 62 % dotázaných nadále domnívá, že přítomnost Francie byla pro kolonie učiněným požehnáním. A to i navzdory negativním reakcím těch, kteří toto pozitivum poznali na vlastní kůži se všemi důsledky. V tomto smyslu se výstižně vyjádřil antilský básník Aimé Césaire: „Cpou nám do hlav kladná statistická čísla, záslužné činy pokroku v podobě kilometrů nových silnic či železnic, ale já zároveň myslím na miliony lidí navždy odtržených od svých bohů, tradic, zvyků, ale i odlišného vnímání země, práce, prostoru i času, aniž by to někoho z těch mocnějších zajímalo.“ Jaroslav Formánek, Paříž Autor je spisovatel.

Q

ří s Izraelem, stáhne-li se na hranice z roku 1967. O jeho uznání a míru však zatím nikdo z nich nepromluvil. Věří totiž, že celá Svatá země patří muslimům. Muhammad abú Tir, nová hvězda Hamasu, před pár dny uklidňoval v televizi Izraelce tím, že přece mohou žít pod palestinskou správou: „Vždyť judaismus zažil zlatý věk právě pod vládou muslimů, v Andalusii.“ Právě abú Tir představuje část hnutí, pro kterou se razí označení „nový Hamas“. Žije v Jeruzalémě, od izraelského státu pobírá přídavky na děti a nechystá se jich vzdát, ani až bude placen Palestinskou samosprávou. Když se ho novináři ptali, proč má červený plnovous, odpověděl, že si ho barví hennou pro zdraví, proti lupům, ale i v rámci starodávného zvyku. A podobnou mediální hvězdou je i gazský lídr hnutí Haníja. Ve srovnání s šejchem Ahmadem Jasínem či Abdalem Azízem Rantísím, lídry zabitými před dvěma lety, je to opravdu jiná parta. Triumf Hamasu oživil též izraelskou pravici. Její lídr Benjamin Netanjahu ho přirovnal k nástupu nacismu v Německu a do volební kampaně vyrazil s novým heslem: „Vůči Hamasu obstojí pouze Likud.“ Na izraelskou veřejnost ale zatím velký vliv nemá, jak dokládají i průzkumy. Její postoj vyjádřil spíše Šimon Peres: „Hamas není Hitler a my nejsme státem ubohých Židů. Jsme dost silní na to, abychom hrozbě Hamasu čelili, a jsme připraveni i na to, abychom s ním mohli jednat.“ Podle mnoha Izraelců by byl mír s Hamasem lepší než s Fatahem, neboť by měl v očích Palestinců plnou legitimitu. Nataša Dudinská, Jeruzalém Autorka je filmová dokumentaristka.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 6 V 6.–12. ÚNOR 2006

11

Zatřást Castrovou legendou Pět Evropanů přesvědčovalo Jižní Ameriku. Uspěli? Jak kde

J

e nás pět a předtím jsme se sotva znali. Ale série vzájemných telefonátů z pražské kanceláře Člověka v tísni nás sblížila natolik, že jsme si jeden pošmourný den této zimy dali sraz na pařížském letišti Orly u brány spoje do Argentiny. Je to pestrý spolek: východoněmecký sociální demokrat, bývalý bulharský premiér, polský vydavatel, chilský novinář a já – vysloužilý český politik. Čeká nás spanilá jízda po třech zemích Latinské Ameriky, v jejichž představitelích chceme probudit soucit s lidmi na těžce zkoušené Kubě, především s pronásledovanými ženami tamních politických vězňů. Všichni jsme zažili diktatury, tak či onak se podíleli na jejich pádu i na prvních krocích nové svobody. Všichni taky víme, jak důležitá pro nás byla jakákoli pomoc zvenčí – a právě o tom chceme v Jižní Americe mluvit. Jenže když se za pár hodin ocitáme v Buenos Aires, dochází nám, že vlastně vůbec nevíme, jak a komu zde takové věci říkat. Do myslí se vtírá neodbytná otázka, zda tu nejsme zbytečně. Mělo se ukázat, že nikoliv.

Teprve až zemře Země Latinské Ameriky mají ke Kubě romantický vztah: je to pro ně David, který se vzepřel washingtonskému Goliáši. Takže člověk projevující starost o dupání po lidských právech na „ostrově svobody“ riskuje nálepku Bushova poskoka. Navíc každá jihoamerická země má své problémy, což bylo zvláště v Argentině vidět na každém kroku. Panuje tu jakási horečnatá uspěchanost, jako by Argentinci chtěli utéci důsledkům státního bankrotu z přelomu tisíciletí. V zemi žije 40 % obyvatel pod hranicí chudoby a svoboda z jejich pohledu slouží jen bohatým a mocným. Rozsáhlé slumy na okrajích Buenos Aires samozřejmě trhají srdce, ale obecně je ta nejhorší krize už zažehnána: množství osobních aut, bohatě zásobené obchody či restaurace s místním hovězím a vínem z Mendozy nenechají nikoho na pochybách, že se vrací když ne prosperita, tedy alespoň stabilita. Naše mise začíná v parlamentu, na schůzce s vládními i opozičními politiky. Argentinci jsou velmi sebevědomí, nemají rádi, když je někdo poučuje. Takže protikubánské embargo Spojených států a sankce Evropské unie jsou pro ně důkazem arogance. Poslanec, profesor ústavního práva, se při obědě málem napíchne na vlastní vidličku, když nás rozmáchlým gestem přesvědčuje o zločinnosti embarga a o tom, že zdravotní péče na Kubě patří

k nejlepším na světě. „Castro to dělá skvěle,“ tvrdí svá velvyslanectví kubánským disidentům. Naše ten energický muž. „Ano, je chyba, že zavírá své posly Meckela a Dimitrova ale zastavují policejní politické odpůrce a že nepřipustí svobodné volby kordony, takže text musíme do budovy summi– což je ostatně zbytečné, protože by v nich určitě tu propašovat přes některé akreditované novinázvítězil.“ O tom si naše pětice myslí své, nicméně ře. Odezva žádná, respektive nikdo nám o žádembargo se brzy projeví jako bolavé místo i pro ni. né neřekl. Kouzlem nechtěného právě kousek Bulharský expremiér Philip Dimitrov a já je hájí- od nenápadných aktivit naší delegace pořádá na me jako principiální postoj, sociální demokracií místním fotbalovém stadionu Castrův ctitel a idevyzbrojený Meckel je proti. Dohadujeme se, že jde ologický nástupce, venezuelský prezident Chávez o ideologickou věc, která nás nesmí „protestní mítink“, na který pozval rozdělovat, a že o tom nebudeme další dva slavné Fidelovy ctitele mluvit do novin. Meckel to neustá– argentinskou fotbalovou modlu Všichni víme, le porušuje. Maradonu a kubánského proreNa radnici v Buenos Aires nás žimního barda Rodrigueze. Krátce jak důležitá je v pracovně viceprimátora vítá vysopo skončení jejich show vypuká ve ký hubený muž ostře řezaných rysů. v diktatuře pomoc městě bitva mezi policií a odpůrci Reprezentant vládní Justicialistické přítomného George Bushe. zvenčí. Ale nevíme, partaje, milovník Prahy, jenž nás Přes vzrušenou atmosféru orgapřekvapuje kontakty s primátorem nizujeme debatu s mladými právjak a komu to na Bémem, shrnuje důvody, proč je níky místní univerzity a v katedrále nutné mít k situaci na Kubě vyvá- místě říkat. se setkáváme s několika desítkami žený postoj. Protože je později slykatolických duchovních, kteří jezšíme z mnohých úst ještě mnohodí na Kubu a tam poskytují svým krát, lze zobecnit. V úvodu řečník kolegům velkou morální podporu. ujistí, že je demokrat a samozřejmě Hlavní slovo má další z nás, vydanesouhlasí s porušováním lidských vatel Wojciech Bonowicz, jehož a občanských práv kdekoli na světě. Pak ale při- příběh mučednické smrti Jerzy Popieluszka, knějde poznámka, že se nelze vměšovat do záležitostí ze zavražděného za časů Solidarity polskou tajnou suverénního státu a že koneckonců veškeré potíže policií, má velký ohlas. Podobného vřelého přijeKuby pramení z amerického embarga. Nebýt toho- tí se nám pak dostává u arcibiskupa Montevidea to „aktu agrese“, vše by se vyvíjelo jinak. Přes veš- v sousední zemi. keré problémy prý dosáhla Kuba určitých sociálních jistot, o nichž se lidem v jiných zemích Latinské Raketa pro Salvatora Ameriky může jen zdát. Za to Fidel zasluhuje úctu, i když je možná v některých svých rysech „proble- Ač se Uruguay po posledních volbách otočila matickou postavou“. A vlastně je to stejně všechno doleva a její prezident patří k velkým Fidelovým jedno, protože dokud Castro nezemře, nelze dělat přívržencům, paradoxně jsme tu přijati na nejvůbec nic. Tento způsob fatalismu cítíme během vyšší možné úrovni: mluvíme s viceprezidentem cesty na každém kroku. a předsedou senátu, náměstkyní ministra zahraničí a bývalým prezidentem Lacallem, členem Mezinárodního výboru pro podporu demokracie Maradona v Mar del Plata na Kubě. Je v tom cítit slušnost k cizincům z nerozlišitelných zemí, spojených se jménem Václava Druhé největší argentinské město Mar del Plata Havla. Ten zde opravdu otevírá dveře. Po přeletu nás vítá přísně – právě tu totiž probíhá schůzka Organizace amerických států. Chceme účastní- do Chile s námi dlouze hovoří exprezident Aylwin o mytickém Castrovi, jejž Latinská Amerika vidí kům předat společnou deklaraci naší „kubánské více jako hrdinu než diktátora. Podle něj v buvirtuální ambasády“ a některých zákonodárců z Argentiny, Uruguaye a Chile, do níž jsme vepsa- doucnu již žádný politik nedosáhne výsostného postavení živé legendy. Bude možná bohatý a výli apel na latinskoamerické vlády, aby se zasadily řečný jako Chávez nebo bude potomkem nejstaro propuštění politických vězňů na Kubě a otevřely

šího indiánského kmene jako nový bolivijský prezident Morales, přísahající na vyvlastňování soukromého majetku, avšak již nikdy hrdinou. Castro v pohledu Jihoameričanů porazil velkou Ameriku. To se těžko někomu v budoucnu podaří. Předseda chilské vládnoucí sociální demokracie Ricardo Núñez patřil mezi oběti Pinochetovy diktatury a léta politického azylu strávil v bývalém východním Německu a v Československu. Po pádu junty se vrátil domů a patří k zastáncům usmíření. Jak nám říká, je osobním přítelem Castra, ale kritizuje ho za pronásledování opozice, při cestách na Kubu se stýká rovněž s disidenty a zná podrobně plán demokratických změn, navržených nejznámějším kubánským opozičníkem Oswaldem Payáem, který na Kubě již podepsaly desetitisíce lidí. Při jiném jednání, v prezidentském paláci, zrovna v místnosti, kam dopadaly rakety při bombardování v roce 1973, mne napadá, co se v Chile stane, až levice opět vyhraje volby. Santiago de Chile, nevábné město uprostřed hor, se s námi loučí mračny smogu z milionů aut. Znečistění je tak strašné, že tu vznikl plán na odstřelení jedné hory, což by umožnilo přirozenou cirkulaci vzduchu. Přes pěkně viditelné, avšak tajuplné Andy se vracíme zpět na počátek – do Buenos Aires. Domů odlétáme postupně. Nejprve Markus Meckel, aby mohl hlasovat o velké koalici v Německu. Pak Philip Dimitrov, který se přemisťuje na zasedání Madridského klubu do Prahy. S Wojciechem Bonowiczem a chilským novinářem Carlosem Gonzalezem jsme si padli do oka. Při opětovném mezipřistání v Paříži, kde Gonzaleze málem zatknou pro jeho snědou tvář, čekáme šíleně unaveni na kufry. „Tak co, pánové,“ ptá se Carlos. „Mělo to vůbec význam? Stálo to za to?“ Mlčky sedíme v křeslech a znova si to celé necháváme projít hlavou. Snad někteří politici, bývalí prezidenti, autocenzurou svázaní novináři a studenti alespoň vědí, že někoho zajímá, co se děje jinde než u něj doma. Žádná díra do světa, ale ti, s nimiž jsme mluvili, to těžko mohou popřít. Ohlas v místních médiích je toho dokladem. Prestižní deník v Buenos Aires se mne ptal, co si myslím o situaci v Argentině. Odpověděl jsem, že na Kubě zavírají lidi za jejich názory. Kdyby to četl Castro, vyletěl by z kůže. Jan Ruml Autor je bývalý senátor.

Q

Nechápeme vás, vy zase nás Karikatury proroka Muhammada učinily z Dánska hromosvod muslimského hněvu. Přes uklidňování politiků a omluvy novin lavina stále běží. Dánské vlajky hoří. Přitom Dánsko nikdy nemělo problémy s muslimským světem. Právě naopak. Proč tedy nyní vidíme v televizi muslimy pálit červeno-bílé prapory? Vše se odvíjí od konce září, kdy dánský list Jyllands-Posten otiskl dvanáct karikatur proroka Muhammada. Proč nás urážíte? Tak to vnímají muslimové, pro které je rouháním už samotné zobrazení, natožpak karikatura. Proč nechápete nezávislost a svobodu tisku? Tak to vnímají liberální Dánové. Ještě před měsícem se zdálo, že nejhorší krize je zažehnána: premiér Anders Fogh Rasmussen v novoročním projevu vybídl spoluobčany, aby navzájem respektovali svá náboženská přesvědčení, a prohlásil, že jeho vláda tvrdě odsoudí jakékoli pokusy o démonizaci etnických či náboženských skupin. Ale když zmíněné karikatury vzápětí přetiskly dva norské deníky, oheň byl znovu na střeše.

ce a z Blízkého východu začaly přicházet zprávy, jak rozzuření lidé pálí dánské vlajky, napadají místní pobočky dánských firem a bojkotují dánské zboží. V Palestině obsadili úřadovnu Evropské unie. Norské zastoupení svou pobočku raději zavřelo. V pátek byla napadena dánská ambasáda v Jakartě. Proti Dánsku se protestuje v Pákistánu, Saúdské Arábii, Kuvajtu a dalších zemích. Saúdská Arábie rovněž stáhla svého velvyslance z Kodaně. Aféra mezitím prosákla do celé Evropy a Muhammad s turbanem ve tvaru bomby se objevil v německých, francouzských, španělských, holandských, italských, švýcarských a islandských listech. Ty tím Dánsku vyjadřovaly podporu v jeho boji za svobodu slova.

Nekupujte dánské

Jak se ale spor o hanlivost či nehanlivost karikatur přenesl tak rychle na východ? Koncem minulého roku z Dánska vycestovala delegace muslimů do arabských států, aby tam získala podporu v boji proti Jyllands-Postenu. S sebou vezli šanon s dvanácti otištěnými karikaturami, aby je mohli ukazovat na schůzkách s politickými a duchovními hodnostáři a úředníky. Jak se však během ledna ukázalo, v šanonu bylo i několik kreseb, které nikdy otištěny nebyly ani je žádný kreslíř do redakce Jyllands-Postenu nezaslal. Tyto falešné karikatury byly mnohem explicitnější a vulgárnější; prorok byl na

Reakce norských muslimů kopírovala dánskou, výhrůžné dopisy zaměstnancům novin, plamenná kázání v mešitách. Mezitím v Dánsku padl rozsudek nejnižší soudní instance, že Jyllands-Posten se nemusí muslimům omluvit, neboť kresby byly otištěny v souladu se svobodou vyjádření a neměly za cíl nikoho urážet. Dánští muslimové se rozhodli odvolat a bít se za svou věc dál. Tehdy se boj rozhořel podruhé: dánští muslimové se obrátili na mezinárodní muslimské organiza-

Karikatura, nebo únosci

Viděli vůbec ty kresby? (Před dánskou ambasádou v Londýně, 4. února.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP nich třeba zobrazován jako pedofil nebo na všech čtyřech, zezadu znásilňován psem. V Egyptě média přinesla zprávu, že karikatur bylo v dánských novinách otištěno 120 a že se v Dánsku navíc připravuje státem cenzurované vydání Koránu. Vedle oficiálních politických protestů tak začala aféra na Blízkém východě žít svým životem i mezi lidmi, kteří kresby proroka nikdy neviděli, jen se o nich dozvěděli z novin a od svých duchovních. Jedině jordánský deník al-Šihán přetiskl tři z dvanácti karikatur s nadpisem „Muslimové ve světě, buďte rozumní“. „Co škodí víc islámu – tyto kresby, nebo záběry únosců, kteří před kamerami podřezávají krky svých obětí, či sebevražedný útočník, který se na svatbě v Ammánu vyhodí do vzduchu?“ Tak se ptá autor článku. Dánský premiér se mezitím v rozhovoru pro televizi Al-Arabíja vyjádřil, že krizi je třeba řešit

na obou stranách a společně. Na úterní tiskovce poznamenal, že on sám by kresby Muhammada nikdy otisknout nenechal. Pálení dánské vlajky v Gaze prý navíc nebude mít vliv na politickou a ekonomickou podporu, kterou Dánsko poskytuje palestinské samosprávě. Jyllands-Posten na svých internetových stránkách otiskl veřejnou omluvu ve třech jazycích a článek šéfredaktora Carstena Justeho, v němž lituje, že neodhadl následky, které otištění karikatur může způsobit. Podle reakcí dánských muslimů a zpráv, které denně přichází z Blízkého i Dálného východu, to však vypadá, že omluva i politická iniciativa se snaží dohonit lavinu, která se valí už nekontrolovaně. Daniela Vrbová, Kodaň Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

G

eorge Bush přednesl už svou šestou Zprávu o stavu unie. Ti, kdo čekali převratné vyjádření k již rozjetým partiím, jako je Irák, Írán, Afghánistán či boj proti terorismu obecně, byli zklamáni. Nic nového – jen potvrzení vůdčí role USA ve světě – se

Pryč od arabské ropy

Ztracena v chodbách moci Reportérka Millerová doplatila na důvěru k informátorům

N

ovináři bývali jakýmisi neviditelnými kronikáři. Výjimečně, zpravidla po prohraném konfliktu s mocí, po různých exilech a vězeních, vstupovali do dějin jako jejich spolutvůrci. Také Judith Millerová, bývalá redaktorka New York Times, strávila loni čas ve vězení. Těžko předvídat, zda trvaleji vstoupí do dějin; pokud ano, tak zřejmě jako kuriozita. V chládku byla kvůli konfliktu se soudní mocí, z novin zas odešla pro podezření, že její pohled byl nebezpečně blízko moci výkonné – vládě prezidenta George Bushe.

Ve službách šedivé dámy

Podpořme alternativní zdroje. FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

nedozvěděli. Ale ti, kteří uvažují v horizontech delších, než činí prezidentský mandát, museli být překvapeni. Bush nyní přemýšlí na dvacet let dopředu. Proč ta změna? Nějaké prozření či osvícení? Nikoliv, jen hrozící tíseň ohledně ropy z čím dál nejistějšího Blízkého východu. „Amerika je závislá na ropě, která se často dováží z nestabilních částí světa,“ řekl prezident. A tato závislost se musí snížit. Bush, sám bývalý guvernér naftového Texasu, teď hodlá podporovat výzkum alternativních paliv, získávání lihu ze dřeva a obilnin. Jeho vyhlášeným cílem je během šesti let dostat tento líh do běžného používání. Biolíh a další technologie mají ovšem jen pomoci hlavnímu cíli: do roku 2025 nahradit více než 75 % ropy až dosud dovážené právě z oblasti Blízkého východu. Na praktické rovině se k dosažení této mety vynaloží federální peníze na výzkum využití alternativních zdrojů, jako je Slunce, vítr, biologické látky, jaderná energie a ekologicky příznivé uhelné elektrárny. Evropa často vnímá Bushe jako strašáka. Teď by ovšem měla být vystrašena doopravdy. Když Amerika, jediná supervelmoc, navíc závisející na blízkovýchodní ropě asi jen z 20 %, troubí k ústupu a úsporám, kdy razantně zatroubí Evropa? Bush dal starému kontinentu podnět k zamyšlení.

R

ok poté, co Severní Korea oznámila vlastnictví jaderné bomby, se na poloostrově opět cosi uvolňuje. Jak informuje The New York Times, ve městech těsně na jih od demarkační čáry začala práce na likvidaci protitankových bariér. Ty byly zbudovány za studené války, jednak

Korea ničí bariéry po zkušenosti z června 1950, kdy vojska komunistického severu s pomocí 50 tanků za pouhé dva dny obsadila metropoli Soul, a poté z roku 1968, kdy jednotka ze severu pronikla přes demilitarizovanou zónu a byla pochytána až v lesích u vládní rezidence jihu. Bariéry byly vztyčeny v 70. a 80. letech a tvoří jakési železobetonové brány ve městech. V případě severokorejského postupu by v nosnících explodovaly připravené výbušniny a nahoře uložený příčný kvádr by dosedl na silnici, čímž by ji zatarasil. Myšlenka na likvidaci této v době raket již zastaralé bariéry vznikla v roce 1999, kdy si „postižená“ města stěžovala na ministerstvu obrany, že bloky brání dopravě. Nyní tedy zavládne na poloostrově studený jaderný mír, který si Evropa užívala čtyřicet let. Zbyněk Petráček

6.–12. ÚNOR 2006 V RESPEKT 6

Po 28 letech strávených v New York Times oznámila Millerová v listopadu, že odchází z redakce. Její odchod nebyl úplně dobrovolný. V uplynulých třech letech se stala součástí dvou skandálů ilustrujících vztah novinářů ke zdrojům informací: v roce 2002 to bylo neslavně proslulé zpravodajství o iráckém zbrojním programu – o jehož existenci byla Millerová přesvědčena a v tomto smyslu informovala veřejnost – a loni a předloni její rozhodnutí nevypovídat kvůli ochraně informátora. Skandály souvisí se změnou postavení novinářů. Jak napsal James Fallows, šéfredaktor časopisu Atlantic Monthly v knize Breaking the News, před desítkami let bylo povolání reportéra postaveno na roveň běžným kvalifikovaným zaměstnáním. Novináři žili mezi lidmi z dělnických a nižších úřednických profesí. V zakouřených redakcích měli v šuplících schované lahve whisky. Dnes tam mají analýzy a studie, pracují ve sterilních, klimatizovaných místnostech, kde je kouření stejným tabu jako pití alkoholu a nezdvořilá mluva. K dobrému místu v novinách je nemožné dostat se bez diplomu z kvalitní školy. Ač je plat novináře v Americe pod úrovní průměrné mzdy, v hlavních novinách berou reportéři víc a ti známí mají královské příjmy. Bob Woodward, spoluautor aféry Watergate, jež v 70. letech nově definovala pátrací reportování, dnes jezdí v prodloužené limuzíně a – obrazně řečeno – tyká si s prezidenty. A právě ti viditelní, i když netypičtí, vytvářejí veřejný obraz profese. Stýkají se s právníky, podnikateli, politiky a konzultanty, mezi nimiž nalézají informace a objasnění scén, o nichž pak informují. Čelí také složitějšímu světu než jejich předchůdci. Musí se mít na pozoru před léčkami P. R. agentur, kličkami mediálně gramotných poradců či nástrahami protřelých agentů zpravodajských služeb. Orientovat se v takovém světě znamená pro dnešní novináře především dokonale znát pravidla hry a držet si informátory, jak se říká, od těla. Případ Judith Millerové osvětluje vztah reportérů k informátorům se symptomatickou přesností. Dcera baviče židovského původu Billa Millera působícího v Las Vegas a irské katolické matky vystudovala Barnard College, Princetonskou univerzitu a poté působila v radikálně levicovém časopise Progressive a stanici veřejné služby National Public Radio. V roce 1977 přijala nabídku „šedivé dámy“ – newyorských Timesů (přezdívka Grey Lady ulpěla kvůli kvalitnímu, ale nudně oficióznímu psaní, jež deník v minulosti charakterizovalo) – a stala se reportérkou ve washingtonské redakci. Předtím se věnovala zahraničním událostem, hlavně Blízkému východu.

A ani tehdy, na startu kariéry, nebyla běžnou elévkou. Skamarádila se se synem vydavatele Timesů, dnešním vydavatelem Arthurem Ochsem Sulzebergerem. Dělat si vlivné přátele vůbec patří k přednostem, ale také úskalím jejího způsobu práce. Občas si kvůli tomu i naběhla. V roce 1996 strhal profesor Kolumbijské univerzity Edward Said její knihu o Blízkém východě, když její dílo pasoval na pouhé chlubení se jmény vlivných známostí hodné studentů ze druháku. „Millerová vylepšuje své povrchní popisy frází ,můj přítel‘, aby přesvědčila, že opravdu zná lidi, s nimiž hovoří, a tedy ví, o čem mluví. Od začátku doprostřed knihy jsem napočítal 247 výskytů tohoto slovního spojení, a pak jsem to přestal počítat,“ napsal již zesnulý Said.

Ve službách úspěchu V roce 2002 Millerová obdržela jako členka kolektivu redakce Pulitzerovu cenu za žurnalistiku o terorismu globálního dosahu. Rok předtím byla jednou z nemnoha adresátek dopisů s bílým práškem – v jejím případě se jednalo o falešný poplach, antrax to nebyl. Proč ona? Snad krutý žert proto, že napsala knihu o chemické a biologické válce. V letech 2002–3 se stala autorkou nebo spoluautorkou článků o iráckém zbrojním programu a údajné snaze Saddáma Husajna vyvinout jaderné zbraně. Jak je v takových případech zvykem, články se opíraly o nejmenované vládní zdroje, lidi z okolí exilového Iráckého národního kongresu Ahmada Šalabího a informátory zpravodajských služeb. Dva roky nato se redakce za tyto informace omluvila. Deset z dvanácti článků, pod nimiž byla podepsána Millerová, se ukázalo chybných. Druhý spor se týká vyzrazení totožnosti agentky CIA. 6. července 2003 publikoval v New York Times bývalý velvyslanec Joseph Wilson komentář, v němž označil vládní argumenty o iráckém zbrojním programu za cílenou Bushovu manipulaci. Prezident prý lhal, aby ospravedlnil vpád do Saddámova Iráku. O osm dní později identifikoval konzervativní komentátor Robert Novak Wilsonovu manželku jako agentku zpravodajské služby Valerii Plameovou. Bushovi lidé upadli v podezření, že schválně prozradili totožnost Plameové, čímž znemožnili její další kariéru zpravodajce, aby se Wilsonovi pomstili. Tím by spáchali zločin. Byl proto ustaven zvláštní vyšetřovatel, který však na nic takového nepřišel. Jediným „úlovkem“ bylo obvinění šéfa viceprezidentova úřadu I. Lewise „Scootera“ Libbyho z křivé výpovědi. Millerová o kauze nic nepublikovala, byla však vyšetřovatelem předvolána, neboť se dva dny po zveřejnění velvyslancova komentáře setkala s Libbym, o čemž se vyšetřovatel dozvěděl nezávisle z výslechu dalších svědků. Millerová nejdřív o schůzce odmítla vypovídat s poukazem na to, že chce chránit svůj zdroj, za což ji soudce poslal do vězení. Přes loňské léto v něm pobyla 85 dní, navštěvovaná kolegy žurnalisty, politiky a celebritami. Protože však už rok předtím Libby Millerovou zplnomocnil k výpovědi, vzbudil reportérčin postup otazníky. Proč chrání někoho, kdo o ochranu nestojí? Redakce to nepřesvědčivě vysvětlovala tak, že Libbyho vyjádření považovala za učiněné pod tlakem okolností, nikoliv svobodně. Pozorovatelé spekulovali, že Millerová chrání ještě někoho jiného ve vládě. Přesto po svém propuštění

– a po Libbyho opakovaném ujištění, že k tomu má jeho svolení – nakonec před velkou porotu šla a strávila u výslechu asi hodinu. Co tam říkala, se zatím neví.

Ve službách moci? Ve Spojených státech může soudce novináře nutit ke svědectví, pokud vyšetřovatel dokáže, že dotyčný ví o něčem podstatném, co není možné získat jinak. Věc není upravena federálním zákonem a státní zákony novináře takto nechrání, takže ti mohou skončit ve vězení kvůli pohrdání soudem. V jiné kauze byla Millerová nucena k výpovědi proto, že telefonovala islamistickým skupinám podezřelým z podpory terorismu, čímž je neúmyslně varovala, a poskytla jim tak před vyšetřovateli časový náskok postačující ke zničení inkriminujících dokumentů. Jenže tady měla štěstí. Soud konstatoval, že má právo chránit zdroj, neboť vyšetřovatel se může relevantní informace dobrat i jinak než jejím výslechem. Klíčovou otázkou případů spojených s Millerovou není svoboda slova, i když se ona sama snaží vzbudit dojem, že to tak je. Oním kardinálním problémem byl přístup k informaci vyvážený dostatečným skepticismem ve vztahu k informátorům. Ohledně tohoto požadavku Millerová selhala v kauze zbraní hromadného ničení a šéfredaktor jí zřejmě přestal věřit v komplikované kauze prozrazení totožnosti agentky CIA. Millerová se za tři desítky let stala součástí mediálně-politické elity. Má snadný přístup do nejvyšších politických pater. V takové situaci se reportér ocitá pod tlakem podřídit se, nebo aspoň přiblížit perspektivě těch, od nichž získává zprávy. A skutečně, některé její články o údajných zbraních hromadného ničení se před válkou staly argumentační výzbrojí ministra Colina Powella, viceprezidenta Dicka Cheneyho a prezidentovy poradkyně Condoleezzy Riceové. Blízkost k pohledu informátora je pro novinářovu nezávislost nebezpečná, dlouhodobý kritický pohled mu však může uzavřít cestu do důležitých místností a chodeb moci. Vše nasvědčuje tomu, že právě v nich se ambiciózní redaktorka nakonec ztratila. Tomáš Klvaňa Autor přednáší na New York University, je členem České euroatlantické rady a pracuje ve společnosti BAT Česká republika. Q

Judith Millerová Narozena 2. ledna 1948, vystudovala Barnard College a Princetonskou univerzitu, zpočátku působila v časopise Progressive a rozhlasové stanici NPR, jejím manželem je známý vydavatel Jason Epstein, dnes v důchodu; 1977 – nastupuje jako redaktorka do New York Times; 1983–87 – vedoucí redakce NYT v Káhiře; 1991 – za první války v Perském zálivu vyslána do oblasti jako korespondentka, poté působila jako reportérka nedělního magazínu NYT; 2002 – jako členka redakce získává kolektivní Pulitzerovu cenu; 2003 – jednou z reportérek nasazených při útoku na Irák přímo k vojenským jednotkám (embedded reporters).

TÉMA

RESPEKT 6 V 6.–12. ÚNOR 2006

13

Stačí to jen vyslovit – a rozrazí se dvířka k nejčernějšímu svědomí Evropy. My víme své. (Dobová ilustrace metod mučení v počátcích novověku.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

Mučení jako zbraň Co se děje v tajných věznicích CIA

Evropu děsí zvěsti o vyšetřovnách určených ke krutým výslechům prominentů al-Káidy. Co o nich víme a proč z nich jde takový strach? Válku s terorem přece nelze vyhrát v rukavičkách. Ale na druhou stranu: co se s námi stane, když je sundáme? To jsou záhady hamletovské otázky, kterou právě řeší západní svět: mučit, nebo nemučit?

V

říjnu roku 1994 unesli teroristé z palestinského hnutí Hamas izraelského vojáka základní služby, devatenáctiletého desátníka Nachšona Wachsmana a hrozili jeho popravou. Izraelská armáda neměla tušení, kde přesně muži z Hamasu Wachsmana drží, zato měla v rukou palestinského Araba, který řídil auto únosců. Řidič byl jediným klíčem k Wachsmanově osvobození a podle toho se k němu izraelští vyšetřovatelé také chovali – podrobili ho výslechům doprovázeným mučením. Detaily nejsou známé, každopádně týraný Palestinec nakonec poslal Izraelce na správnou adresu na Západním břehu Jordánu. Fyzické mučení, které Izraelci v tomto případě nikdy nepopírali, se tedy tentokrát vyplatilo. I když nutno dodat, že příběh postrádá happy end: následná záchranná operace skončila fiaskem a desátník Wachsman v jejím průběhu zahynul. Jenže to už je jiná kapitola – s větší dávkou štěstí na straně izraelské zásahové jednotky by dnes jedenáct let starý případ Wachsman jasně naznačoval, že v určitých chvílích je mučení zajatců pro záchranu životů nezbytné. Vždyť kdo by s pohledem na osvobozené rukojmí litoval jeho únosce. A teď zpráva odjinud. Manadela al-Džamádího sebraly speciální jednotky americké armády SEAL v listopadu 2003 ve dvě ráno v jeho domě nedaleko Bagdádu. Zatýkání doprovázela bitka, pak nacpání do auta a převoz do věznice. Podle svědků přišel al-Džamádí do vězení se zelenou kápí na hlavě a oblečený pouze v růžovém tričku, po svých a schopen normálně mluvil. Pak si ho agent CIA Mark Swanner odvedl k výslechu do sprchy. O čtyřicet pět minut později byl Manadel al-Džamádí, podezřelý z dodávek výbušnin iráckým povstalcům, mrtev. Podle pitvy provedené několika nezávislými patology se – svlečen do naha a zavěšen na kovových poutech v poloze ukřižovaného na mříži v oknech místnosti – pod

zakrvácenou kápí a se zlomenými žebry během výslechu udusil. Potom obletělo napuchlé a zmodralé tělo Manadela al-Džamádího na fotografiích celý svět. Specialistka Sabrina Harmanová si totiž pořídila své rozesmáté podobenky s vítězoslavně zdviženým palcem právě nad ledem obloženou mrtvolou iráckého vězně. Fotky „ledového muže“, jak byl pak al-Džamádí v médiích přejmenován, patřily k nejotřesnějším záběrům dnes již notoricky známé kauzy mučení v Abú Ghraib. Na rozdíl od kauzy Wachsman, kterou otevřeně hájil i tehdejší čerstvý držitel Nobelovy ceny za mír Jicchak Rabin a která žádné velké vlny pohoršení po světě nevzedmula, následovalo po zveřejnění pochmurných fotografií z irácké věznice celosvětové zděšení. Fotografie byly prostě všude, emblematické podobizny vězně s kápí na hlavě a s dráty visícími z konců roztažených rukou stříkali sprejeři po zdech. Volalo se po pádu amerického ministra obrany Rumsfelda, vojenská koalice v Iráku se otřásala v základech a svět se štítivě odvracel od amerického pojetí války a často od Američanů samotných. Mučení tentokrát pozbývalo smyslu: Manadel al-Džamádí zemřel strašnou smrtí a beztak nic neprozradil. Případ navíc vyvolal velkou debatu o přípustnosti mučení v éře boje proti terorismu. V hledáčku kritiků se ocitlo Guantánamo a vlastně všechna podezřelá místa, kde americká CIA drží „Wachsmanovy řidiče“ – jinak řečeno lidi podezřelé z teroru.

Měli ho obětovat Takže jak to s mučením vlastně je? Evropou otřásá kauza údajných tajných věznic CIA na území Polska nebo Rumunska (a podle jiných zdrojů zase Bulharska, Makedonie nebo Albánie). Švýcarský senátor Dick Marty právě před několika dny zveřejnil předběžnou zprávu o svém vyšetřování vedeném jménem Rady Evropy. V ní se ale

žádnou senzaci nedozvíme: deportacemi vězňů do třetích zemí se Američané už dlouho netají, po tajných vězeních ve zmíněných zemích se však slehla zem. Důkazy žádné nejsou, navíc experti CIA namítají, že nemá smysl stavět věznice na horké evropské půdě ve chvíli, kdy Američané mají volné ruce v Afghánistánu, Iráku, Guantánamu a leckde jinde. Například v Rumunsku pátraly po věznicích i nevládní organizace, na nic ale nepřišly. Vedle toho senátor kárá ve své zprávě evropské vlády za přehlížení přeletů a mezipřistání letadel CIA a vysvětluje morální stanovisko Rady Evropy: „Mučení je kromě toho, že se jedná o nespolehlivý způsob získávání informací, absolutně zakázáno. Některá lidská práva mají absolutní platnost, kterou nesmí nikdy narušit žádné státní orgány.“ (Jen pro vysvětlení: o mučení se mluví proto, že věznice CIA a metody v nich používané jsou mimo kontrolu práva.) Kromě senátora Martyho vyšetřuje možná tajná vězení také speciální komise Evropského parlamentu, a komisař pro otázky spravedlnosti Franco Frattini rovnou pohrozil zemím, proti kterým by vyšetřovatelé našli důkazy, bezprecedentním odebráním hlasovacích práv v Evropské radě. Evropa má zkrátka jasno. Oficiální stanovisko Evropské unie i jejích členů je kategoricky odmítavé. Za žádných okolností mučit nelze. „Mučením nelze bojovat proti teroru, protože je to teror sám o sobě,“ říká například mluvčí pražské Amnesty International Eva Dobrovolná. Také bývalý ministr vnitra Jan Ruml má stejný názor a nebojí se konfrontace ani s případem Wachsman. „Měli ho obětovat. Některé zásady prostě není možné porušit,“ poznamenává Ruml. Najít člověka s jiným názorem dá opravdu zabrat. Jedním z odlišných hlasů je třeba bývalý šéf BIS a disident Stanislav Devátý, i on ale zůstává na pochybách: „Jsou to teroristi, tak jaké na ně zákony. A jak zabránit omylu? To je opravdu otázka.“

14

TÉMA

6.–12. ÚNOR 2006 V RESPEKT 6

„Existují dvě doby: před 11. září a po něm. Víc vědět nepotřebujete.“ (Vrchní koordinátor Cofer Black.) FOTO GLOBE MEDIA / REUTERS

Evropa ví své Ono se není co divit. Slovo mučení vyvolává v Evropě ty nejhorší vzpomínky a asociace. Mučení se na kontinentě díky vlastní zkušenosti pojí se slovy pronásledování, trestání, vyhlazování, brutální drcení slabých silnějšími. V Evropě mučila inkvizice, nacisté, komunisté, Francovi a Salazarovi falangisté a teroristé z IRA nebo Brigade Rosse. Slovo mučení funguje jako rozražená zadní dvířka do nejtemnějšího svědomí kontinentu. S tím je však konec, Evropa se poučila a vše si dobře zapsala do konvencí a úmluv. Jsou věci, o kterých nelze ani uvažovat, a otázka brutálního zacházení s vězni je jednou z nich. Jenže ono to tak úplně není. Podle průzkumu veřejného mínění prováděného agenturou AP-Ipsos je tváří v tvář možnosti tajných amerických věznic na starém kontinentě třeba v Británii a Francii stále nadpoloviční většina lidí přesvědčena o tom, že mučit je v oprávněných případech správné. V Německu je to půl na půl a většina lidí je proti pouze ve Španělsku a Itálii (průzkum probíhal jen v některých zemích). S poučením to také není tak horké: když přišly i po druhé světové válce složité časy, mučili Francouzi ve velkém v Alžírsku, a když se provalilo Abú Ghraib, napsal šéf irské Sinn Féin Gerry Adams do novin jízlivý článek zesměšňující všeobecné pobouření – on sám totiž zažil něco hodně podobného z rukou britských vojáků v Severním Irsku. A nejde o výmysly: Britové skutečně pou-

Historie mimořádných deportací Několik amerických deníků a týdeníků přineslo výpověď Michaela Scheuera, dřívějšího specialisty CIA na boj proti terorismu. Scheuer stál u zrodu taktiky vydávání podezřelých teroristů do rukou režimů na Blízkém východě, známého dnes jako mimořádné deportace (extraordinary renditions). Nápad vznikl na půdě CIA v druhé polovině 90. let v situaci, kdy organizace věřila, že je v jejích silách chytit Usámu bin Ládina, ale nevěděla, co si s ním potom počít. Postavit hledaného teroristu před soud totiž znamenalo prozradit informace citlivé pro CIA (informace požadované soudem jako důkazní materiál mohou vést nakonec k odhalení identity agentů nebo mohou prozradit používané metody; mohou vést také třeba k prozrazení spolupráce s cizími výzvědnými službami, což je v případě spolupracujících muslimských zemí problém – mnohé arabské vlády nemohou z politických důvodů přiznat spolupráci s Američany před veřejností). CIA se také několikrát dostala do situace, kdy ministerstvo zahraničí z právních důvodů zastavilo plánované akce, třeba plánovaný výslech jednoho z bratranců bin Ládina, protože vlastnil diplomatický pas. CIA se tedy rozhodla raději se chycených teroristů zbavit. „Věděli jsme o nich, ale nemohli jsme je chytit, protože jsme je neměli kam dát. Museli jsme si vymyslet někoho třetího,“ cituje časopis New Yorker Michaela Scheuera. CIA si za partnera vybrala Egypt. Mnoho teroristů se rekrutovalo z řad zakázaného Muslimského bratrstva a představovali pro Egypt a Spojené státy společného nepřítele. Obě země tedy vyvinuly systém, kdy byl hledaný terorista nejdříve v Egyptě v nepřítomnosti odsouzen za protistátní činnost, CIA potom teroristu někde v zahraničí zatkla a předala Egypťanům. V Chorvatsku byl např. takto v září 1995 zatčen Talaat Fouse Bas-

žívali v Severním Irsku téměř stejné výslechové techniky jako dnes Američané a taky se za to dostali před Evropský soudní dvůr v Haagu. Rozsudek tehdy odmítl označit postupy za mučení a přisoudil jim nálepku krutého a ponižujícího zacházení. To je sice také zakázáno, ale přece jenom to nezní tak nesnesitelně. Nicméně žádná velká otevřená debata v tuto chvíli na starém kontinentě neprobíhá, a kam se všichni lidé připouštějící mučení poděli, není úplně jasné. Na veřejnosti jejich hlas zaslechnete zřídkakdy. Samotné slovo mučení je tady v Evropě zkrátka tabu a kromě zděšení nad vlastní minulostí zatím dost možná stojí ještě jiná věc: šok z nenadálého, bezprostředního ohrožení života z rukou sebevražedných atentátníků tu nepřišel tak neočekávaně a v tak brutálním rozsahu jako u „zrádců myšlenky lidských práv“, jak se teď Spojené státy díky svému způsobu boje s terorismem odsud z pražského či pařížského závětří mohou jevit.

Skončeme s tím! Ale udělejme, co je třeba. (Zajatý John McCain se v hanojském špitále zotavuje po zmlácení a bodných ranách bajonetem, 1967.) FOTO PROFIMEDIA.CZ /AFP

Zatímco v Evropě věcná debata zcela chybí, logika té americké je naproti tomu následující: před námi je protivník, který se vysmívá změkčilosti našeho právního systému a bez zábran hodlá využívat všech jeho skulin. Je odhodlaný, nemá zábrany, chce nám zasadit co nejvážnější rány a způsobit co nejvíc obětí. Běžné prostředky selhávají: hrozba je příliš velká a nepřítel příliš nemilosrdný.

Tohle je názor, který po otřesu 11. září převážil v administrativě i ve většinové společnosti USA. Prioritním cílem je zabránit opakování útoků s tím, že o právních aspektech se budeme bavit později, až budou teroristé rozprášeni nebo za mřížemi. Vládní právníci pak začali vymýšlet, jak se i s tvrdšími metodami vejít do právního rámce nebo zda jej zcela ignorovat (třeba prováděním výslechů mimo území Spojených států). Už 8. listopadu 2001 se v deníku The Los Angeles Times objevil článek uznávaného právníka v oblasti trestního práva Alana Dershowitze (obhajoval třeba Mika Tysona nebo O.J. Simpsona). Ten v americkém prostředí oprášil argument používaný třeba právě izraelskými vyšetřovateli v případě Wachsman a přezdívaný podle nejkřiklavější modelové situace „scénář tikající bomby“ (ticking bomb scenario). Podle něj je možné přistoupit k mučení v případě, kdy například víme, že se někde v centru velkoměsta nachází časovaná nálož (klidně třeba „špinavá“ jaderná bomba) s potenciálem zavraždit tisíce lidí. V rukou máme někoho, kdo je do celé teroristické akce zasvěcen, a informace může zabránit obrovské tragédii. V takovém případě zřejmě s mučením vzpurného teroristy souhlasí většina lidí. Dershowitz tedy navrhl, aby byl do amerického práva zaveden jakýsi „soudní příkaz k mučení“ (torture warrant) – koncept, který fungoval v Británii před zhruba pěti sty lety a opravňoval přistoupit k mučení v případě, že je vážně ohrožena monarchie nebo celé impérium. Podle Dershowitze by

sem spojovaný s přípravou atentátu na prezidenta Sadata a odsouzený v Egyptě v nepřítomnosti k trestu smrti. Po předání Egypťanům zmizel. Scheuer tvrdí, že systém díky soudnímu procesu v nepřítomnosti poskytoval záruky, že se jeho obětí nestane nikdo nevinný. Na každého zatčeného měli američtí agenti v rukou soudní spis. Spolupráce se postupně rozšířila i na další muslimské země, jejichž sekulární režimy spatřovaly nepřítele ve členech Bratrstva nebo al-Káidy (nejdůležitějším cílem al-Káidy ostatně není podle prohlášení jejích vlastních představitelů boj se Západem, ale svržení domácích „zkorumpovaných“ režimů), s Egyptem však zůstala nejtěsnější.

Podle Scheuera (jeho výpověď nebyla nikdy nikým zpochybněna) postupně američtí agenti začali Egypťanům posílat s teroristy i otázky, které je samotné zajímaly. Systém používaný před 11. zářím proti konkrétním jednotlivcům se po útocích na New York a Washington rozrostl do řádově stovek případů. Jeho existenci potvrzují nejvyšší představitelé americké vlády, popírají však, že je využíván k mučení zadržených. Spolupráce nebo alespoň tichý souhlas evropských vlád s americkou praxí předávání podezřelých teroristů do třetích zemí byl jednou z příčin vyšetřování vedeného švýcarským senátorem Dickem Martym.

Sterilní jehlu, prosím

takové povolení v naléhavých případech vydával buď prezident Spojených států, nebo soudce Nejvyššího soudu. Mučení by nesmělo vyšetřovaného ohrožovat na životě, prováděli by ho předem určení vysocí důstojníci a třeba s lékařskou asistencí. Pokud jde o konkrétní metody, Dershowitz zmiňuje například zabodávání sterilních jehel pod nehty – mučení, které působí nesnesitelnou bolest, ale nemá žádné trvalé fyzické následky. Tento návrh dává boji proti novému ohrožení Západu jasná pravidla, jeho zavedení do praxe by ale znamenalo průlom do celého právního systému. Nejde jenom o to, že by tak Američané de facto ustoupili od svých mezinárodních závazků, jako je Všeobecná deklarace lidských práv, na níž jsou postaveny samotné základy OSN a jejíž dodržování dosud Spojené státy tak často prosazovaly a kladly jako podmínku např. obchodní spolupráce při udělování doložky nejvyšších výhod. Znamenalo by to otřesení i pro samotné právo Spojených států. To přímo mučení nezakazuje, zabraňuje však soudům využít informací získaných „způsobem, který otřásá svědomím soudce a poroty“. Toto opatření bylo až dosud interpretováno právě jako pojistka proti mučení. Legalizace navrhovaného soudního příkazu k mučení by tedy znamenala podrazit pilíře americké justice. Proti Dershowitzovi vystoupil ve stejných novinách právník Harvey Silverglate. Ten definoval obavy, které legalizace mučení vyvolává. „Institucionalizace mučení mu v očích společnosti poskytne určitý status přijatelnosti. Potom už bude prakticky nemožné zamezit stále četnějším žádostem o nasazení mučení (stejně jako stále častějšímu udělování takového povolení) a povýšení mučení na přijatelný prostředek nakonec povede i k jeho nelegálnímu používání nejen v případech nutné záchrany lidského života, ale také k vymáhání přiznání (o kterém se nakonec často ukáže, že bylo falešné), nebo dokonce potrestání vyslýchaného,“ píše Silverglate. Hlavním argumentem odpůrců se tedy stává možné zneužití, ovšem jsou zde i další argumenty. V americkém tisku se postupně začaly objevovat hlasy zkušených vojáků a vyšetřovatelů, kteří se ve vypjatých situacích již dříve skutečně ocitli. Armádní vyšetřovatel Stuart Herrington, který prošel Vietnamem, Panamou a Pouštní bouří, např. v deníku Washington Post tvrdí, že podle jeho zkušeností 9 z 10 lidí nakonec mluví i bez hrubého násilí. Přiznává, že v případě nábožensky motivovaných teroristů poháněných silnou nenávistí to bude nižší poměr, odhaduje tak 6 z 10, ale ti zbylí čtyři v případě, kdy je začnete fyzicky mučit, stejně řeknou cokoliv, jenom aby to přestalo. Herrington přidává i další argumenty: bezpečnost amerických vojáků (mučení ze strany Američanů vyvolává touhu po odplatě), poškozování obrazu Ameriky a podrývání důvěryhodnosti třeba samotné vojenské operace v Iráku.

Zbili ho, Libího

Chytit je není problém. Ale kam potom s nimi? FOTO REPRO RESPEKT

Jisté je, že legalizace mučení by znamenala prolomení právního i morálního tabu, které není jednoduché domyslet. Po událostech 11. září navíc na dlouhé úvahy nebyl čas a na přímé zlegalizování mučení snad ani politická odvaha (není se co divit, kdo by byl ochoten vstoupit do historie jako prezident, který zavedl mučení). Konkrétní vývoj americké taktiky boje proti terorismu však kopíruje výše načrtnutou debatu. Klíčem k pochopení je spor dvou agentur – FBI a CIA –, kde FBI jsou zkušení vyšetřovatelé argumentující zhruba jako Herrington a CIA „ostří hoši“ blížící se spíše Dershowitzovi. Až do 11. září měla v boji proti terorismu včetně rozbíjení tehdy ještě nedoceněné al-Káidy navrch FBI. Její agenti vnímali teroristy jako zločince, kte-

TÉMA

RESPEKT 6 V 6.–12. ÚNOR 2006

Tiká někde nálož? Čeká někde Wachsman? FOTO ARCHIV AMNESTY INTERNATIONAL

ré je potřeba pochytat, odsoudit a potrestat. Trest v rámci právního systému vyžaduje standardní zacházení (informace získané mučením nelze využít u soudu), takže veškerá taktika byla vyvíjena v rámci povolených prostředků. FBI si vytvořila systém výslechových postupů, který nazývá „metoda cukru bez biče“ – vyšetřovatelé si postupně s vyšetřovaným budují osobní vztah, slibují mu hory doly (třeba udělení tzv. zelené karty pro trvalý pobyt v USA) a nakonec ho přimějí ke spolupráci. Teroristy, kteří provedli první neúspěšný útok na Světové obchodní centrum v roce 1993 (útočníci tehdy odpálili nálož v podzemních garážích), se takto podařilo všechny poslat za mříže. Nebylo potřeba žádných zvláštních opatření, staré osvědčené metody zkušených vyšetřovatelů se osvědčily a federální vyšetřovací orgány si mohly gratulovat. Zhruba podobná představa o boji s terorismem panuje v Evropě dodnes. Ve Spojených státech se ale rozplynula s 11. zářím 2001. Zásadní změnu atmosféry samozřejmě způsobil bezprecedentní rozsah útoku i fakt, že mířil do srdce Ameriky. Pocit ohrožení a strach z toho, co mají teroristé naplánováno příště, prosakoval od lidí na ulici až do nejvyšších pater administrativy. Dosavadní metody boje proti bin Ládinově teroristické síti se najednou jevily jako žalostně neúčinné. K čemu je nám dobré, že teroristé sedí za mřížemi, když to nezastaví další útočníky, říkali si Američané. Cíl boje se úplně obrátil: trestat budeme později, teď musíme udělat všechno pro to, aby se už nic podobného neopakovalo. A zodpovědným lidem ve vládě a jejích agenturách začalo být velmi rychle jasné, že to nebude čistá práce určená veřejnosti. „Vláda musí pracovat tak trochu ve stínu,“ vysvětloval tehdy na tiskové konferenci viceprezident Dick Chaney. Cofer Black, muž, který měl v tu dobu v CIA boj s terorismem na starosti, oznámil na společném zasedání komisí pro výzvědné služby obou komor amerického parlamentu: „Potřebujete vědět jenom to, že existuje doba před 11. zářím a po 11. září. Po 11. září už s teroristy zacházet v rukavičkách nebudeme.“ Nositelem

nového přístupu se stala právě CIA, zatímco FBI stále hájila spíš legální cestu boje. Za vyvrcholení sporu bývá přitom považován případ Ibn al-Šajkal-Libího zatčeného v Afghánistánu v říjnu 2001. Libí pomáhal provozovat výcvikové tábory al-Káidy. Po jeho zatčení se podle agenta FBI Jacka Cloonana citovaného časopisem New Yorker jeho agentura ve výsleších střídala se CIA. FBI seznámila podle svého zvyku vyšetřovaného s jeho právy a pustila se do svého cukrování bez biče. Jenže CIA měla obavy, že je Libí vodí za nos, schválně vše protahuje a čas běží. Její agenti nakonec po několika dnech teroristu jednoduše naložili do letadla a odeslali k výslechům do Egypta, který je pověstný brutalitou metod výslechu (viz rámeček). Agent Cloonan tvrdí, že FBI pak již Libího ztratila z očí, jiný americký časopis Newsweek však uvádí, že Libí byl nakonec po ukončení výslechů v Egyptě převezen na základnu Guantánamo, kde po návratu z egyptských mučíren své výpovědi odvolal. Jenže to už bylo pozdě: CIA z něho dostala to, co prezident Bush potřeboval. Americká média se totiž všeobecně shodují v tom, že to byl právě Libí, kdo měl potvrdit spojení Saddáma Husajna s al-Káidou, a na koho tedy odkazoval americký ministr zahraničí Collin Powel během svého projevu před Radou bezpečnosti OSN, kde obhajoval nutnost amerického zásahu v Iráku. Powel tehdy s odkazem na „vysoce postaveného člena sítě al-Káida, jenž byl odpovědný za jeden z jejích výcvikových táborů v Afghánistánu“, tvrdil, že Saddám Husajn nabídl dvěma agentům al-Káidy výcvik v používání chemických a biologických zbraní. Tato tvrzení se nikdy neprokázala a sám Powel považuje svůj projev před Radou bezpečnosti za nejhorší okamžik své kariéry.

Gonzales se naklonil Na Libího případu je vidět, jak v prvních měsících po 11. září ještě američtí vyšetřovatelé tápali, a pokud se chtěli uchýlit k nátlaku, využívali k tomu raději trochu alibisticky jiné země. Ke zvratu

15

Nebo se jen baví všemocní amatéři? Rozhodnout to musí nový Lincoln. (Obrázky z Abú Ghraib.)

došlo, když jim v dubnu 2002 padl v Pákistánu do rukou tzv. dvacátý únosce (chybějící muž z komand, která provedla útok 11. září), abú Zubajda. Ten po počáteční spolupráci náhle přestal vypovídat a bezradní vyšetřovatelé CIA se nakonec obrátili na Bushovu vládu s dotazem, jak daleko mohou ve svých postupech vlastně zajít. Tady stojíme u zrodu proslulých memorand spojovaných se jménem dnešního ministra spravedlnosti Alberta Gonzalese. To je důležitý moment: právě v tomto okamžiku se totiž definitivně rozhodlo, že ani Spojené státy legálně nikoho mučit nemohou. O co v případě zmíněných memorand šlo? Podle účastníka jedné z pracovních schůzek Gonzales trval na tom, že tabuizovanou hranici nelze překročit, „je však nutné se nad ni naklonit“. Vládní úředníci tedy začali hledat skuliny a nejasná místa v existujících zákonech a úmluvách. Cílem nebylo nalajnovat vzhledem k výjimečným okolnostem hřiště nanovo a stanovit jasné případy, kdy je dosud tabuizované mučení za přesně stanovených podmínek a s jasnou odpovědností povoleno. Vládní právníci začali žonglovat s definicí mučení a zúžili ji na nezbytné minimum: působená bolest musí vyvolat selhání životně důležitého orgánu nebo smrt. Právě proto například určili za přípustné metody vbodávání sterilizovaných jehel pod nehty. Vypracovali seznam takto povolených metod a vytvářeli další právní spekulace. Kupříkladu tu, že zákaz mučení platí pro americké vyšetřovatele pouze tehdy, nacházejí-li se na území Spojených států, nebo že americký prezident má právo k obraně země použít jakýchkoliv prostředků bez omezení. Jenže kritici upozorňují, že došlo na obavy citovaného právníka Silverglatea: strategie se vymkla jejím nositelům z rukou. Místo ojedinělých nejvyšších představitelů al-Káidy je dnes na Guantánamu vyslýcháno několik stovek zajatců. Neznámý počet dalších je s největší pravděpodobností držen v tajných věznicích po celém světě. A ošklivý spektákl z Abú Ghraib ukazuje rozšíření mimořádných výslechových metod mezi naprosté ama-

téry – řadové vojáky americké armády, kteří s nimi nikdy neměli mít co do činění.

Beru to na sebe Po skandálu v irácké věznici se samozřejmě debata rozproudila znovu naplno. Všechno vyvrcholilo iniciativou konzervativního senátora Johna McCaina, jenž si mučení vyzkoušel na vlastní kůži jako zajatec ve Vietnamu. McCain se pokusil ucpat všechny díry v zákonech, které dosud CIA a armáda využívaly k praktikování tvrdých metod. Jeho dodatek k zákonu o financování armády zakazuje nejen mučení, ale všechno kruté, nelidské nebo ponižující zacházení. A nejen na půdě Spojených států, ale kdekoliv na světě, tedy včetně Guantánama. S mučením, které podle McCaina poškozuje obraz Ameriky natolik, že je ve skutečném boji proti terorismu kontraproduktivní, měl být nadobro konec. Tak snadné to ale nebylo. Proti McCainovi se postavilo veřejné mínění: dobrých šedesát procent Američanů v průzkumech tvrdí, že v případě odvrácení teroristického útoku je mučení oprávněné. A sám kdysi mučený McCain zpochybnil absolutní morální nepřijatelnost mučení (takhle jeho dodatek často interpretoval evropský tisk), když v časopise Newsweek připustil, že jsou případy, kdy prezident bude nucen zákon porušit a zařídit se podle situace. Přitom uvádí zase onen hypotetický případ časované jaderné nálože v centru New Yorku. „Pak prostě uděláte, co je potřeba. Ale převezmete za to osobní odpovědnost. Tak jako Abraham Lincoln, který za občanské války pozastavil platnost habeas corpus (zásadu, že člověk nesmí být zatčen bez obvinění).“ Jenže tím jsme zpátky u sporu o to, zda není lépe mučení za jistých okolností přece jenom legalizovat. Pokud i tvůrce zákona o jeho nepřípustnosti zároveň připouští, že zákon je nutné někdy porušit, není takový postoj pokrytectví? Každopádně tím euro-americká debata opět dostává nový impulz. Jiří Sobota

Q

INZERCE

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně si dovoluje upozornit případné zájemce, že realizuje v prezenční i kombinované („dálkové“) formě bakalářské studium oborů

Hudební věda a Sdružená uměnovědná studia (obor poskytující VŠ vzdělání v hlavních uměnovědných oborech, obdoba anglosaských Cultural Studies). Přihlášky ke studiu nutno podat do 28. února 2006. Bližší informace na http://www.phil.muni.cz/music, mail: [email protected], telefon 549 497 478.

Sdružení Česká katolická charita, oddělení humanitární a rozvojové pomoci do zahraničí, hledá

projektového manažera projektů do Indonésie Náplň práce: zodpovědnost za realizaci projektů / tvorba projektové dokumentace / příprava a plnění rozpočtů / vytváření narativních a finančních zpráv / komunikace se zahraničními partnery Požadavky: SŠ/VŠ / samostatnost, tvůrčí přístup, flexibilita / vysoké pracovní nasazení a odolnost vůči stresu / velmi dobrá znalost anglického jazyka / znalost problematiky projektového cyklu Místo pobytu: Aceh Minimální doba pobytu: 6 měsíců Podmínkou je zkušenost s řízením projektů, praxe v zahraničí výhodou Nabízíme: náročnou a zajímavou práci s možností seberealizace Životopisy s motivačním dopisem zasílejte prosím na e-mailovou adresu: martina.zizkova @charita.cz s kopií na [email protected]. Více informací na www.charita.cz nebo telefonicky tč. 00420 296 243 344, Pavlína Jandlová

16

ROZHOVOR

6.–12. ÚNOR 2006 V RESPEKT 6

Neměl jsem čas na stáž do reality S Pavlem Šafrem o Mladé frontě DNES, komerci a volbě informací ta nevznikla proto, že nám nějaký zdroj něco řekl, ale jen díky úmorné rešeršní práci. Slibovali jste pokračování, protože jste prý při rešerších narazili na více podezřelých případů. Proč jste pak už nic víc nezveřejnili? Otiskli jsme jen to, co bylo důkladně ověřeno. Patrně jsou ostatní politici, o kterých se v této souvislosti hovořilo, čistí, nebo minimálně šikovnější než pan Gross. „Kauzy“ patří bezesporu mezi klady novinářské práce v MfD. Vašemu deníku lze však vyčítat, že nepřináší nová témata, jen reaguje na politické dění, protože marketingové noviny vylučují složitější problémy. Tohle je váš názor. Pojem marketingové noviny vůbec nechápu. Jsou to noviny, které se neřídí důležitostí zpráv, tedy tím, jak a co život lidí ovlivňuje, ale průzkumy čtenářského zájmu. Jednou jste mi ukazoval, že si takové průzkumy děláte každý den. MfD je zpravodajský titul a má základní motto: Věnovat se tomu, co je důležité. Jak tu důležitost odstupňujete? Vy jako emeritní šéfredaktor dobře znáte pojem čtenářská relevance. Přinášíme českým čtenářům to, co je důležité ve světové a domácí politice, ve společnosti a v daném regionu. Za tím je samozřejmě náš názor na to, co je důležité. A pak je to agenda, která vyplývá z potřeb lidí, jejich zájmu.

FOTO TOMKI NĚMEC

Pavel Šafr (38) odstupuje po pěti letech z funkce šéfredaktora nejčtenějšího českého deníku Mladá fronta DNES. Zřejmě nejvlivnější český novinář a mezi seriózními médii komerčně nejúspěšnější šéfredaktor na čas opouští vrcholné funkce. Svou kariéru začal po maturitě v politice, ale již v roce 1992 se objevil v Českém deníku. Postupně šéfredaktoroval Telegrafu, Lidovým novinám (kde pobyl skoro čtyři roky) a Mladé frontě DNES. Pavel Šafr je ženatý, má tři děti.

M

ůžete prozradit, proč odcházíte z Mladé fronty DNES? Zpráva byla velice strohá: šestého února končíte a budete pověřen jinými úkoly... Když je člověk šéfredaktorem moc dlouho, nemůže už být tak dobrý. Byl jsem příliš dlouho zapřažený do intenzivní činnosti a neměl jsem moc času udělat si stáž do reality normálního života. S tím lze obecně souhlasit, ale způsob, jak byl váš odchod náhle oznámený, vzbuzoval spoustu možných interpretací. O tom, že se své profesi budu věnovat jiným způsobem, jsem začal přemýšlet už zhruba před rokem. A jednou se to muselo oznámit. Podrobněji jsem to vysvětlil v dopise, který jsem adresoval redakci. Stojí v něm, že veškeré novinky, změny grafiky a nové přílohy, které jsme dlouho připravovali a které budou přivedeny na trh od 6. února, jsou završením mojí práce jako šéfredaktora v deníku Mladá fronta DNES. To má pro mě logiku. S touto prací je spojen i kolega Robert Čásenský, kterému redakci předávám. Kdyby se tohle všechno řeklo veřejně, vyloučilo by se podezření, že jste odešel pod nátlakem politiků nebo vydavatele, který má jiné představy o tom, jak mají vypadat nejčtenější noviny u nás. Takhle to přece bylo interpretováno. Tuším na internetu, tam se píše ledacos. Pochybnosti ale stále vzbuzují dvě věci: Proč jste vy a vaše vydavatelství načasovali váš odchod k nějakému únorovému dni a hned poté, co jste zaútočil na Paroubka? To nemá s načasováním nic společného. Komentář „Paroubek nebo svoboda“ jsem chtěl napsat delší dobu, protože zacházení s Českou televizí a s pořadem Bez obalu mě irituje. Myslím si, že někdo, kdo sedí na Úřadu vlády, nemá žádné právo se vyjadřovat k publicistickým žánrům a říkat novinářům, co je a co není správná satira. Považoval bych za správné, aby se každý významnější novinář proti těmto praktikám ozval bez ohledu na to, jestli zrovna mění či nemění pracovní zařazení. Vy jste pracoval v novinách s přestávkami celých patnáct svobodných let. Jak se podle vás vyvíjel vztah politik – šéfredaktor? Mluvme pro zjednodušení o vrcholných politicích... V MfD a v Lidových novinách jsem neměl nikdy žádné zvláštní potíže odolávat nejrůznějším tlakům. Když na mě jednou přes stůl křičel Miloš Zeman, vyslechl jsem ho a dělal jsem si dál svoji práci. To je všechno. Občas mi volali a stěžovali si, já je vyslechl, ale vždycky jsem se rozhodoval

podle zájmu nezávislé redakce, novin a čtenářů. Když mě jeden premiér požádal, abych mu zveřejnil článek, tak jsem to udělal. Když to chtěl ale znovu a znovu, tak jsem ho odmítl. Vy neuznáváte zásadu anglických novin, které rád citujete, že politici patří jen na zpravodajství, a když něco napíšou, tak se to zveřejní v rubrice dopisy čtenářů? V Anglii na komentářové stránky mají přístup jen analytici. Myslím si, že na komentářových stránkách nemají být politici příliš často. V době před volbami by se v novinách neměly objevovat jejich články vůbec. Jinak mi to nevadí. I k politikům, jako ostatně ke všem, je třeba přistupovat s jistou otevřeností. Jen ji nesmějí zneužívat. Na našich stránkách mohou tisknout v uměřené míře všichni kromě komunistů. A v tom tyto noviny budou jistě pokračovat. Jak byste definoval postavení Mladé fronty DNES? Náš deník hraje roli nezávislého zpravodajského titulu, ale to neznamená, že nemá svou politickou orientaci. Jsme novinami nesocialistického směru v zemi, kde vládne socialistická vláda, která podle nás dělá některé akce, jež jsou v rozporu s naším pojetím svobody. Domníváme se, že svobodný tisk je základem demokratického směřování naší země. Žádná jiná média tak svobodná jako tisk tu nejsou. A já myslím, že naše svoboda je ve všech směrech velice křehká a že je potřeba si ji hlídat a bránit. Podle některých kolegů je ale orientace na MfD určitou politickou stranu za hranicí žádoucího odstupu. Respekt ve svém komentáři v minulém čísle připomíná například popularizační články o Václavu Klausovi nebo osobnost jednoho z hlavních komentátorů. Je to čirý nesmysl. Nevím, proč se nám to snaží podsouvat. Mně to dělení pražské smetánky na sympatizanty Klause a sympatizanty Havla přijde už trapné. I ten nenávistný boj je z obou stran nesmyslný. Já nepatřím ani do jedné party. Z čehož obě party usuzovaly, že patřím k té druhé.

Přemýšlejte do hloubky Jak byste popsal změny, ke kterým došlo v MfD za vašeho vedení? Rozšířili jsme a prohloubili nabídku a učinili jsme ji velkorysejší. Rozvíjeli jsme zpravodajské, populární i náročnější žánry a podařilo se nám dobře zpracovat závažné kauzy. To znamenalo změnit novinářský přístup: od práce s nejmenovanými zdroji k rešerším, tedy k vyhledávání a dohledávání informací. Klasickou ukázkou je kauza Gross:

Podívejme se tedy na vaše noviny. Dnes máme 1. února, na první straně je hlavní článek na téma Paroubek se směje vtipům o Romech, vedle v rámečku foto z filmu s homosexuální tematikou s titulkem Oscar pro kovboje... Myslíte si, že diskuse, kterou vede západní svět o vztahu majority k homosexuální minoritě, je nedůležitá? Jenže vy o tom nepíšete jako o fenoménu, pro vás to je jen hollywoodská story. To je opět váš názor. Čtěte naše noviny lépe. Toto téma představuje změnu paradigmatu. Tento film je toho dokladem. Má se ale téma dávat na první stranu bez poselství, o němž hovoříte, když se dějí věci, které mají mnohem zásadnější dopad na nás i na celý Západ? Vítězství Hamasu ve volbách v Palestině, Irán a jeho atomové zbraně i volba konzervativce Alita do Nejvyššího soudu USA, což může ještě podstatněji změnit paradigmata. Hamas jsme měli dvakrát předtím... Já chci jen upozornit na zjednodušující skladbu titulků a zpráv na první straně, které třeba dnes pracují se slovy terorista, kovboj, Rom, homosexuál... Takhle se dívat na noviny je projevem určité povrchnosti. Přemýšlejme o těchto věcech do hloubky. Za těmi slovy se přece skrývají základní dilemata dnešní doby. Co je na celém světě důležitější než problém islámského terorismu? Co lépe ukazuje, jaké síly se dostaly v Palestině do parlamentu, než dáma, která své tři syny poslala na smrt? To je doklad vůbec nejdůležitějšího trendu: radikalizace islámských zemí. Znáte nějaký důležitější proces ve světové politice? Dnes, 1. února, se mi zdá, že důležitější než tato ikona terorismu je jaderný program Íránu a to, co naše civilizace proti němu může dělat. Íránu se věnujeme se stejnou důkladností. Vrátil bych se ale rád k proměně našeho listu. Když jsem před pěti lety přišel do novin, znali jsme tu jen jeden žánr, zprávu agenturního střihu. Můj tým rozšířil spektrum žánrů od analýzy až po novinový esej. Výsledkem mých snah jsou přílohy Orientace v Lidových novinách a Kavárna v MfD. Obě přílohy jsem i s jejich názvy vymyslel a s výbornými přáteli a vynikajícími autory zaváděl. Na druhou stranu jsem se snažil o rozvoj populární žurnalistiky, kterou povrchnější část intelektuální obce směšovala s nepatřičnou zábavou. Nepochopila, že tyto žánry je třeba kultivovat, nikoli odstraňovat. Co to je „populární žurnalistika“? To je žurnalistika určená pro aktivní odpočinek inteligentních lidí. V čem se liší od bulváru? My píšeme vždy jen o tom, co opravdu existuje.

ROZHOVOR / INZERCE

RESPEKT 6 V 6.–12. ÚNOR 2006

Bulvár tuto povinnost nemá a nemusí respektovat. Může si vytvořit virtuální realitu, populární žurnalistika má toto zakázáno. Pak by se jí měl zakázat na titulní stránce titulek: Polsko „zatopilo“ Evropské unii. Vy se díváte na zpravodajství, já hovořím o populární žurnalistice, kterou pěstujeme ve Víkendu a v Magazínu. To, co říkáte, je naprostý detail, který nevypovídá nic o koncepci. Je to expresivní titulek. O něm je možné diskutovat, ale neukazuje na žádný trend odlišný od jiných novin. Mluví nepřímo o koncepci, protože slovník určuje způsob myšlení. Jakmile pomáhá znepřesňování, je zavádějící. Myslím, že vycházíte z apriorního předsudku a chcete najít důkazy pro jeho platnost. Nemám žádný předsudek. Mám jen svůj názor, který vyplývá z nějakého kontextu, a ten stavím proti vašemu názoru a zajímám se o váš kontext. Jsem zvědavý. Nemám potřebu vám něco vyvracet. Vím, že rozumní čtenáři věří našim novinám. Je to opravdu velice dobrá cílová skupina a ta vykazuje v průzkumech vysokou spokojenost. Naše noviny mají ze všech titulů v naší republice největší procento důvěryhodnosti. Zásadní kapitál našich novin je důvěryhodnost. Když se něco důležitého stane, tak si vždy mnohem víc lidí koupí Mladou frontu DNES, aby se dozvěděli, jak věci doopravdy jsou.

Jsem hrdý na to, že dělám komerční noviny Co říkáte snahám Sebastiana Pawlowského vstoupit novým titulem mezi Blesk a MfD, jako to učinil Springer s Faktem mezi Superexpress a Gazetu Wyborczu? Není vaše snaha o „populární žurnalistiku“ právě snahou zmenšit prostor mezi MfD a Bleskem, aby se tam nevešel? Nevím, jestli to skutečně chce udělat. Ale mohu říci, ať udělá kdokoliv cokoliv, my se budeme dál hlásit k serióznímu zaměření a určitě budeme mít ambici hrát roli hlavního národního titulu. Nebojíte se, že zvítězí trend „noviny zdarma“? Nemyslím si to. Například vývoj novinové scény ve Velké Británii ukazuje, že seriózní noviny si umí úspěšně najít svou pozici i v konkurenci s takzvanými gratis novinami. Podívejme se na tsunami: okamžitě, když se to stalo, byla na místě skupina našich reportérů a fotoreportérů. Dohromady sedm nebo osm lidí. Vydávali jsme mimořádné přílohy. Tragédie byla popisovaná ze všech úhlů pohledu. Tohle žádné gratis noviny nebudou moci nikdy učinit, na to nemají tak velké peníze. Myslíte si, že by seriózní noviny někde ve staré Evropě udělaly to, co 1. února všechny české noviny? Totiž že prodaly titulní stránky firmě, která se navíc prezentuje zkrvavenou rukou? Teď se mě ptáte na podnikatelské chování a za to já úplně nezodpovídám. Ale nevadí mi to. Neměl jste bránit noviny a jejich titulní stránku? Myslíte, že bych měl bránit noviny před tím, že jsou komerční? Já jsem hrdý na to, že děláme komerční noviny. To, že jsme komerční, dovoluje, abychom byli svobodní. Díky tomu, že jsme komerční, nepodléháme politickým tlakům. A když vydáváte úspěšné komerční noviny, nepodléhají dokonce ani tlakům inzerentů. Jenže i komercionalizace má hranice, o kterých se právě nyní v Německu, tedy zemi vašich vydavatelů, diskutuje. Totální komerční posun, který předvedly v Česku všechny noviny, mění občana v zákazníka, který má vždy méně práv než občan. Dnes to muselo každého napadnout při pohledu na novinové stánky: nebylo si z čeho vybrat. Všechny noviny byly stejné a patřily nějaké cizí firmě, byly kolonizovány... Záleží na každém, jak sám sebe chápe: jestli na prvním místě jako občana, nebo jako zákazníka. Svoboda v sobě obsahuje rizika. Našim novinám ale nelze vyčítat, že by přispívaly k tomu, aby se lidé cítili jako konzumenti. Naše kauzy, přílohy a Kavárna jen potvrzují, že čtenáře chápeme hlavně jako občany. Jenže když je komerční tlak na noviny příliš silný, ovlivňuje to výběr témat a zužuje se

prostor pro důležité informace, jejichž přísun dělá z lidí občany. Občanem je jen ten, kdo má dostatek informací, aby se na jejich základě mohl svobodně rozhodovat. MfD nesnižovala, ale rozšiřovala množství informací. Vašemu zpravodajství, což je hlavní část seriózních novin, v minulých letech ubyly stránky. Navíc komentáře také nemají vždycky celé dvě strany. To byl čistě technický problém, který se teď napravuje novou skladbou sešitů. Naše noviny jsou a budou jedním z pilířů občanské společnosti. Občanskou společnost chápu jako ekvivalent demokratické společnosti. Po celý náš rozhovor mluvíte o tom, jak je MfD úspěšný titul, že jste programově komerční, můžete nám říci, kolik vyděláváte jako podnik? Akciové společnosti mají výroční zprávy. Čistý zisk je řádově kolem 200 milionů korun. Všude na světě náklady novin klesají. Nemáte strach z toho, že byste mohli ztratit vysoké příjmy a v důsledku toho i tu tak často zdůrazňovanou svobodu a nezávislost? Určitou starost mám, protože konkurentem novin nejsou jen noviny, ale také internet, televize a rozšiřující se možnosti trávení volného času – to je možná nejvážnější konkurent. V situaci, kdy je náš svět relativně v pořádku, mizí vážná integrující témata a společnost integrují témata, která patří na periferii, jako třeba Big Brother, existují pro seriózní noviny určitá rizika. Každé noviny se s tím musí vyrovnat po svém. My na tuto změnu reagujeme velkorysostí nabídky všemi směry. Vůbec se nestydím za to, že jsme se věnovali hodně soutěži Česko hledá Superstar, protože to je soutěž ve zpívání dětí. Něco jiného jsou reality show VyVolení a Velký Bratr, protože v těchto formátech je skrytý značný morální problém. Noviny nemohou tyto věci obejít. Jde o to, jak o nich referují. Pokud máte hvězdy z takových pořadů na titulní stránce, porušujete hierarchii důležitosti, o které jsme hovořili. Navíc podle mne ztráta integrujících důležitých témat ohrožuje nejen noviny, ale celou naši civilizaci. A to je jedno z témat, které mi ve vašich novinách chybí. Absencí takto důležitých témat se taky vytváří virtuální realita. Z mého pohledu se informování o Big Brother a podobně objevovalo na titulních stránkách málo vzhledem k tomu, jak se o to zajímala veřejnost. Noviny našeho typu by měly být čím dál rafinovanější, ale zároveň i inteligentnější, a to je velice těžký úkol. Nemyslím si, že noviny jsou na světě ohroženy, ale jejich funkce se bude v dlouhodobém horizontu proměňovat. Noviny chápu jako velice intimní věc, kterou si člověk může vzít do postele. V budoucnu si novináři sáhnou na limity vlastních možností. Budou muset hledat stále dokonalejší cesty k tomu, jak být pro své čtenáře nepostradatelným společníkem. Třeba i v té posteli.

Neloučím se Co byste si při odchodu z MfD přál? Úspěch těchto novin. A sobě? Já všechno, co potřebuji, mám. Narodil jsem se na šťastné planetě. Opravdu nechcete říct víc na rozloučenou s novinami, které jste vedl pět let? Já se neloučím. Pro mě je to jen završení mé práce. Ve vydavatelství Mafra zůstanu jako poradce. A v Mladé frontě DNES určitě budu autorem. Co chcete psát? Budu tu mít jednu zajímavou rubriku. Jakou? Nechte se překvapit. Mohu říci, že to bude nečekané, čemu se budu věnovat. Odcházíte z jedné role. Jakou byste chtěl hrát od příštího týdne? Chci být studentem. Co budete studovat? Chci si výrazně zlepšit svou jazykovou výbavu, začnu intenzivními kurzy angličtiny. Karel Hvížďala Autor je spisovatel a publicista.

Q

17

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Ztrátou pro českou kulturu je zbourání funkcionalistické vilky významného českého meziválečného architekta prof. Otto Rothmayera (1892–1966) v Káraném. Letní domek sochaře Hátleho z roku 1925 byl postaven pod vlivem tvorby Rothmayerova učitele Josipa Plečnika. Pod jeho vedením

6.–12. ÚNOR 2006 V RESPEKT 6

Na zájezdu do budoucnosti Potřebuje k životu jen drby, nebo taky informace?

Kladivo na Rothmayera, logo v palbě a Maďaři prováděl český architekt úpravy na Pražském hradě a v Lánech a samostatně pak navrhl hradní prostory – Rothmayerův sál s Klínovou chodbou a adaptaci Tereziánského křídla Starého královského paláce. Za to se mu komunisté odvděčili v 50. letech vyhazovem z VŠUP i z hradní kanceláře, když ho v posudku označili za reakcionáře. Útěchou by jistě pro něj byla (kdyby se jí dožil) ceremonie udělení nejprestižnější ceny pro architekty Pritzker Prize v roce 1993 právě v jím adaptovaných prostorách Pražského hradu. Zboření jednoho z dvou rodinných domů, které navrhl, by ho ovšem jistě zarmoutilo. Naštěstí ještě zůstává jeho vlastní vilka v pražském Břevnově, na jejíž zahrádce mimochodem vznikla série Sudkových komorních fotografií. Doufám, že alespoň tu mají památkáři na svém seznamu. Nové logo České republiky (autoři Karel Haloun, Luděk Kubík a Tomáš Machek – studio Side2) vyvolalo pohoršení premiéra, ředitele divadla, bulvárního novináře a dalších „špičkových odborníků“ na soudobý design. Některým se nelíbí, jiným se zdá, že podobné emblémy nejsou potřebné. Není tomu tak. Výrazná a snadno zapamatovatelná loga má řada zemí. Některá navrhli špičkoví výtvarníci jako Philippe Starck nebo Joan Miró. ČR dosud užívala kvalitní, ale také nepříliš nápaditý symbol s motivem vlajky. Nedávná soutěž přinesla překvapivě svěží a originální nápad s barevnými bublinami, v nichž mohou být různé značky, fotografie, nápisy. Vítězný tým pracoval s charakteristickými ikonami, ale vytvořil proměnlivý, a přesto jasně definovaný a zapamatovatelný znak. Vybrala ho porota, v níž nechyběla světoznámá architektka Eva Jiřičná, designérka Dominika Nell Applová, renomovaní grafici Robert V. Novák a Zdeněk Ziegler nebo známý autor reklamních spotů Ivan Zachariáš. Doufám, že se zadavatel – tedy ministerstvo zahraničí – nenechá odradit a nové logo začne používat. A ještě krátký pohled za hranice. Ve vídeňské galerii Ringturm na Schottenringu právě končí výstava Licht und Form, která představuje maďarskou architekturu okruhu Bauhausu dokumentovanou na dobových fotografiích. O budapešťském funkcionalismu se u nás mnoho neví, ale stavby Farkaše Molnára a Lájoše Kozmy patří ke zlatému fondu evropské meziválečné avantgardy. Stálo by za to jednat o prezentaci této expozice u nás. Zdeněk Lukeš Autor je historik architektury.

Bauhaus po maďarsku. (Farkaš Molnár, Budapešť 1931) FOTO ZOLTÁN SEIDLER

Proč raději nejdou rozvíjet kulturu jako strukturovaný soubor symbolických významů? (Monika Lewinská, milenka prezidenta USA Billa Clintona, jde navštívit svého advokáta, červenec 1998.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

P

o agrární a průmyslové společnosti nastala éra společnosti informační. Informace jsou nejrozšířenější komoditou na trhu, staly se prvotní strategickou surovinou v globální vesnici. Média jsou důležitější než ocelárny. Kdo má přesnější informace, vyhrává. Přesto informace z našich médií mizí. Čím to je? Jak nás to proměňuje? Tento esej, česky pokus, se snaží odpovědět na otázku: Jak velkou část tradičních hodnot naší civilizace hodlá budoucnost akceptovat?

Čím dál dražší V informační společnosti musí každý účastník planetárního zájezdu do neznámé budoucnosti produkovat zprávy. Kdo to nedělá, neexistuje. Zprávy produkuje stát, armáda, policie, vědci, umělci, sportovci, novináři, zločinci, zoologické zahrady, zamilovaní, nemocní, holubáři, podvodníci. Zprávy jsou zbožím jako auta, hrušky, ocel a mouka. Politik i vědec ztratili dominantní postavení: trh je podřídil svému základnímu zákonu, podle kterého jsou si všichni účastníci rovni: Regina z VyVolených, Paroubek, Kožený, Kajínek i gorila Richard. Vědec ani politik a ani umělec a novinář si už nemohou nárokovat privilegované postavení. Výsledek: trh postavil na roveň informaci, aktualitu, drb, dezinformaci, pomluvu či pouhý blábol nebo chvástavý výmysl. Levné, dráždivé a emocionální výrony jsou prodejnější a tak mají převahu na trhu, kde jen menšina potřebuje ke svému každodennímu rozhodování skutečné informace. Tak je tomu v celé naší civilizaci. Posttotalitní společnosti mají jeden problém navíc. Přeskočily jedno vývojové stadium médií, v jehož průběhu se ve většině svobodného světa tištěná média emancipovala od politických stran a elektronická média od státu a jeho institucí. Ve „staré“ Evropě a v USA si lidé díky tzv. veřejnoprávním médiím, která vznikla po vzoru anglické BBC (založené v roce 1922), zvykli na řádné zpravodajství sledující smysl události, kontext a analýzy. Noviny a veřejnoprávní média pomáhaly vytvářet nezávislou střední třídu a kultivovat debaty ve veřejném prostoru. V „nové“ Evropě byla média zvyklá posluhovat jedné straně, a po převratu začala nejprve sloužit vítězům, jen přepólovala hodnoty, pak se většinou dala do služeb trhu a bojují mezi sebou o co největší počet konzumentů. Něco podobného se stalo na Západě po generační výměně ve vedení vydavatelství. Synové starých vydavatelů se již na podnikání v médiích nedívají jako na podnikání v kultuře (necítí zodpovědnost za hodnoty, které šíří) a koncentrují se na výrobu zisku. Přeměna výkonnostní společnosti ve společnost zážitkovou jim to usnadnila: vyvázala je z povinnosti diktované rodinnou tradicí. Svět banalizoval měřítka úspěšnosti, a tím ekonomické elity vyvázal ze zodpovědnosti za budoucnost.

Možná je to trend. A co? Výsledkem je, že opravdové informace jsou čím dál dražší nebo pracně dostupné a vyžadují vysoké vzdělání. Čím dál méně lidí se k nim dostane, umí s nimi zacházet, a tedy má podklady, podle kterých se může v důležitých okamžicích, jako jsou třeba volby, rozhodovat. Ve „staré“ Evropě, kde si všude uchovali několik seriózních prestižních titulů a náročné programy v nekomerčních televizích, na tento trend a jeho důsledky upozorňují. Varují, že podobný vztah k médiím vytěsňuje informaci z veřejného prostoru. Otevírá tak široké pole pro manipulaci s veřejným míněním, kde se racionální uvažování nahrazuje rozhodováním emocionálním: lidé nevolí mezi reálnými programy stran, ale mezi ikonami stran a ikonami-obličeji, předem připravenými obrazy vedoucích politiků. Na Západě navíc proti tomuto trendu aktivně vystupují příslušníci elit: v Itálii zakládají levné noviny, v Německu vzniká řada časopisů, všude se na univerzitách otevírají nové katedry zabývající se mediální filozofií či mediálními analýzami. Jinými slovy: tamní společnost se nebezpečnému vývoji brání. Ta naše jen krčí rameny: vymlouvá se na to, že jde o celosvětový trend. Možná jde, ale my, co máme o informace zájem, neboť chceme o svém životě rozhodovat, bychom se neměli tak lehce vzdát. Měli bychom zkusit i u nás začít bojovat s vulgárním pojetím svobody informačního trhu.

Jak vést boj Nespíš je třeba otevřít dvě fronty. Na té první vyjít z hesla PEN klubu „Svoboda je hlavně svobodou od nesnášenlivosti“ (Jiří Gruša) a snažit se kolem otevřenějších médií shromáždit co nejvíc kvalitních autorů (i když jsme s nimi v minulosti měli třeba neshody). Tito autoři by měli tematizovat problémy, kterým se politici i popmédia vyhýbají. Jsou totiž příliš náročné, odrazovaly by jim konzumenty a vyžadují při čtení spoluúčast, nikoli jen ejakulaci emocí. Na druhé frontě je třeba soustavněji a koordinovaněji společnosti vysvětlovat, že investice do vědy, vzdělání a „těžkých“ médií, i když nepřinášejí jasné odpovědi, ale jen kladou a upřesňují otázky, jsou dnes nejdůležitější investicí. Takto utracené peníze jsou ty jediné, které investujeme do budoucnosti. Stát, zvlášť v tak malé a zchudlé zemi, jako je Česká republika po padesátileté devastaci způsobené dvěma totalitami, má v tomto směru mnohem větší povinnosti než třeba v USA. Současně je třeba obnovit úctu k menšinám, které jsou vždy hnací silou společnosti, protože jsou schopné nahlédnout problémy v jiném než většinovém (pohodlném) kontextu. Špičkoví vědci, umělci a novináři jsou vždycky v menšině a jejich úkolem je bourat staré před-

stavy, které většina vehementně brání, protože přichází o své jistoty. Ti skutečně špičkoví vědí, že jejich úkolem je nést štafetu, ne vyhrát, vědí, že i když přicházejí s novou teorií, estetikou či tématem, nemají věčnou pravdu, jejich „objev“ je určen k překonání. Prosadit dnes novou teorii, estetiku či témata je těžší než před sto lety. Až do minulého století si byly běžná lidská zkušenost a vědecké poznání velice blízké: racionalita vědy byla racionalitou života. Posledních sto let nic z toho neplatí a zkušenost, kterou věda, abstraktní umění a špičkové novinářské výkony popisují, je běžné lidské zkušenosti málo přístupná. Od doby Alberta Einsteina, Pabla Picassa a Karla Krause se lidský svět a svět vědy a kultury rozešly a představují odlišné verze skutečnosti. Úkolem „těžkých“, seriózních médií je předávat toto vědění o odlišných skutečnostech dál, podílet se na socializaci nových kontextů, zapojovat nás do sítě, po níž k této socializaci dochází i v širším evropském a světovém kontextu. „Pokud si chceme zachovat svou identitu,“ opakuje často český filozofující historik Dušan Třeštík, „musíme pěstovat, chránit a rozvíjet svou kulturu jako strukturovaný soubor symbolických významů, který nám umožňuje každodenní žití.“ Právě kultura je prostředníkem, který nejvíce napomáhá předávat tušení o nových zkušenostech a tématech. Média jako součást této kultury hrají důležitou roli: buď procesu vulgarizace pojetí trhu s informacemi vycházejí vstříc (skutečné informace vytěsňují), nebo mu naopak vzdorují. To znamená, že sice provádějí selekci skutečných informací, ale vědí, že už nikdy nebude existovat jen jedna pravda, protože každý pozorovatel je obsažen vždy i v pozorovaném objektu. Už to, odkud se dívá a jak se ptá, předznamenává odpověď.

Milosrdný podvod Vítězný tah bulváru a popnovin je možné vnímat jako důsledek strachu před změnou, kterou nelze jednoduše vysvětlit, a proto namáhavá pluralita pravdy (tedy existence několika rovnocenných pravd vedle sebe) je v něm nahrazena přiřazením drbu, pomluvy a nesmyslu na roveň informace, dřívější boj za třídní zájmy se nahradí třeba zájmy národními. Jde o milosrdný podvod, jeho vinou bychom mohli definitivně ztratit svou identitu. Poslední otázka proto zní: Má člověk právo odpouštět zločiny spáchané na spoluobčanech? Práce na ztrátě identity je přece těžký zločin, ponižuje nás. Budoucnost bude akceptovat jen to, co si vyvzdorujeme, ale jen díky tomu budeme sami sebou. Když nic neuhájíme, nebudeme mít ani právo nosit jména našich předků. Média nám tím zřetelně signalizují, že trh není schopen vyřešit všechny problémy. Karel Hvížďala

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 6 V 6.–12. ÚNOR 2006

19

Zdálo se, že to půjde rychleji Počítač bude umět překládat líp tak za deset let

Č

eská verze otevřené internetové encyklopedie Wikipedie, kterou vytvářejí nadšení dobrovolníci, využívá pro překlad anglických hesel do češtiny strojový překlad, konkrétně překladač Eutran. Překlad má svůj půvab. Pokud vás zajímá třeba původ worcesterské omáčky, čtete: Legenda má to to lord Marcus Sandys, ex-guvernér Bengálska (a číslo neznámé pro historii u tohoto příběhu) se setkal s tím chvíle v Indii v 1830s. Na jeho návratu k Británii od subkontinentu on přišel postrádat koření, a v 1835 on žádal o Johna Leu a William Perrins, lékárny a lékárníci od Worcester, Anglie dělat jemu některé od receptu on přinášel s ním. Klikněte si sami na libovolné heslo v surovém překladu. S trochou štěstí pochopíte, o co jde, a pobavíte se jako kdysi při čtení návodů k domácím spotřebičům východoněmecké výroby. Ty ovšem vytvářel se slovníkem v ruce nějaký živý Sas.

Evropa to potřebuje Během posledních šedesáti let zvládlo lidstvo jadernou reakci pro účely bojové i elektrárenské a vzlétlo na Měsíc. Vyrábíme výkonné počítače a účinná léčiva, dokážeme přečíst genom. Po celou tu dobu nejlepší počítačoví odborníci, lingvisté, matematici, filozofové pracovali na strojovém překladu. Jak to dopadá, jste si mohli právě přečíst. Má vůbec smysl v tom pokračovat? „Určitě má, i když výsledky zatím dobré nejsou,“ tvrdí profesor Petr Sgall z Ústavu formální a aplikované lingvistiky MFF UK, jehož zásluhou u nás počítačová lingvistika v polovině 50. let minulého století vznikla. „Jen jsme si tenkrát mysleli, že to půjde rychleji.“ Nápad pojmout překlad stejně jako zašifrovaný text se zrodil v USA koncem 2. světové války. Byl to jeden z těch momentů, o nichž historici píšou, že se vše sešlo ve správné chvíli a na správném místě:

matické struktuře a úzce spolupracují se statistiky. Rockefellerova nadace měla peníze, k dispozici byly Vedlejší, avšak vysoce užitečné produkty usilování i najednou nevyužité obří počítače, které za války českých lingvistů a programátorů už u nás užívázpracovávaly výpočty losalamoského atomového týmu a dešifrovaly nepřátelské depeše. Strojové- me – například počítačové programy na kontromu překladu také přála studená válka: pro zpra- lu pravopisu nebo český (a slovenský) fulltextový vyhledávač Morfeo, který dokáže vodajské služby by byl darem z nerozpoznat slova v jiných tvarech bes. Počátkem roku 1954 mohli než jen v prvním pádě nebo infinivědci Georgetownské univerzity Staromilci ve tivu. Touhle „jazykovou inteligencí“ poprvé předvést, že tenhle nápad ho obdařili právě v Ústavu formálfunguje. Šlo sice jen o několik russtrojový překlad ní a aplikované lingvistiky. kých vět, ale na výstupu se objeviAutoři české Wikipedie si limila srozumitelná angličtina. (Češi nevěří. Optimisté ty Eutranu uvědomují, ale věří, že neměli velké zpoždění: Sgallova si myslí, že ho i v současné podobě má smysl ho skupina předvedla první strojový lidem neznalým angličtiny nabídpřeklad z angličtiny ve Výzkumpočítače zvládnou nout. Pokud narazí na zajímavé ném ústavu matematických strojů tak dobře, že informace, kterým vinou špatné v roce 1960.) kvality strojového překladu neroPočáteční velká očekávání se člověku ušetří zumí, můžou si text nechat přelonesplnila tak rychle, jak se předpokládalo, a kohoutky s financemi velikou část práce. žit od překladatele. Ale i když anglicky umíte, nemáte vyhráno. Na byly na léta přiškrceny. U nás obointernetu denně přibývá spousta ru ublížila normalizace a počítačostran v nejrůznějších jazycích, takví lingvisté byli z politických důvože alespoň pro orientaci v textu dů vyhoštěni z Filozofické fakulty UK. Uchytili se na méně zideologizované Matema- v neznámé řeči budete překladač potřebovat. Potřeba překladů poroste nejen kvůli internetu. ticko-fyzikální fakultě a – třebaže v mnohem menJedním z největších zadavatelů je dnes s dvaceti jazyším počtu – dokázali přežít, a hlavně na slušné světové úrovni pracovat. „Dnes už nikdo nepochy- ky Evropská unie: na jedné straně je ochotná sjednotit národní měny, na druhé považuje právo komunibuje o tom, co jsme si uvědomovali od začátku: že kovat v mateřském jazyce za jeden z pilířů demokrabez lingvistiky počítače překládat nemůžou,“ říká cie. A jde o nepřeberné množství slov a vět: například Petr Sgall. „Potřebují však popsat jazyk způsobem, který se do té doby nedělal – tak, aby se dal pře- v roce 2004 tu překladatelé vyprodukovali celkem vést do podoby pro ně srozumitelných algoritmů.“ 1 270 586 stran různých dokumentů. Pro interní potřeby se tu používá software firmy Systran. Česká počítačová lingvistika tu mohla navázat „Mohu-li si dovolit trochu vizionářského věštěna práce strukturalistů Pražského lingvistického kroužku z meziválečné doby. Jenže vymýšlet pravi- ní,“ říká docent Jan Hajič, ředitel Ústavu formální a aplikované lingvistiky, „Evropa nebude nikdy kondla gramatiky, zvlášť české, je složité; ke každému existuje spousta výjimek, a přesný význam se čas- kurenceschopná bez skutečně jednotného trhu – to pozná teprve z kontextu. Proto dnes jazykověd- a k tomu potřebuje buď jednotný jazyk, nebo funguci hovoří mimo jiné o daleko hlubší, tzv. tektogra- jící, rychlý a kvalitní (a tedy automatický) překlad.“

Něco to bude stát Skeptikové, staromilci, možná i estéti ve strojový překlad nevěří. Optimisté si myslí, že do deseti let ho počítače zvládnou tak dobře, že člověku ušetří velkou část práce – poskytnou mu přiměřeně kvalitní verzi, kterou potom bude dál redigovat, jak to ostatně dělá po sobě každý jazyka dbalý překladatel. Je to důležitá hranice: dnes strojový překlad potřebuje překladatele, aby ho dopřeložil. Jakmile bude potřebovat už „jen“ redaktora, aby ho upravil do požadované kvality, fungující strojový překlad bude na světě. Podle Jana Hajiče si už vědecká i komerční sféra asi uvědomuje, že překlad je důležitý a že je třeba investovat do základního výzkumu. U blízkých jazyků je situace jednodušší a například systém pro překlad z češtiny do slovenštiny, vyvinutý v Hajičově ústavu, funguje obstojně. Teď se ho snaží rozšířit i na další slovanské jazyky. Pokud jde o překlad do angličtiny, rádi by se zaměřili mj. na „překlad pro export“ – vysoce kvalitní překlad pro situaci, kdy například česká firma chce vyvážet a potřebuje k tomu kvalitní návody, dokumentaci. Takové systémy ale podle odborníků z MFF nevzniknou nijak brzy. Něco to bude samozřejmě stát. Kolik? „Je třeba investovat do výzkumu a zároveň do tvorby jazykových databází: slovníků a příkladových přeložených textů velkého rozsahu, které pro řadu jazyků chybějí nebo jsou dost špatné,“ říká docent Hajič. „Tyhle věci by se daly dělat už dneska. Pak by se našlo mnohem víc firem, které by překladové systémy vyvíjely. Pokud by si mohly základní slovníky, jazykové databáze a základní technologie koupit hotové, mělo by na velmi dobrý systém s několika jazyky stačit osmi- až devítimístné číslo v korunách.“ Veronika Maxová Autorka je publicistka a překladatelka.

Q

INZERCE

Nadace Open Society Fund Praha vyhlašuje pro rok 2006 výběrová řízení na získání nadačních příspěvků v následujících oblastech:

PROGRAM SPOLEČNOST, MUŽI A ŽENY Z ASPEKTU GENDER 2006 CÍL PROGRAMU: zavádění, prosazování, implementace a kontrola realizace systémových změn v následujících oblastech
zvýšení politické participace žen
moderní otcové termín odevzdání přihlášky 30. dubna 2006 Nadace Open Society Fund Praha vyhlašuje Programy finanční podpory z výnosů finančního příspěvku Nadačního investiční fondu

Podpora projektů v oblasti lidských práv Program je určen pouze pro nevládní neziskové organizace. Žádost mohou podat NNO samostatně nebo v koalici několika nevládních neziskových subjektů, přičemž tyto koalice mohou být jak neformální tak s právní subjektivitou. V případě neformálních koalic bude případným příjemcem nadačního příspěvku jedna z NNO sdružených v koalici. Podpora je určena projektům, zabývající se problematikou lidských práv a jejich dodržování. Přednost budou mít projekty, které se lidskoprávní problematikou zabývají z pohledu systémových řešení. Termín odevzdání projektového záměru 31. března 2006.

Podpora vzdělávání Program je určen pouze pro nevládní neziskové organizace. Cílem podpory je nabídnout neziskovým organizacím možnost rozšířit a zkvalitnit nabídku služeb poskytovaných školám při přípravě a zavádění školních vzdělávacích programů. Tato podpora je určena především na další vzdělávání konzultantů/ konzultantek, které má nezisková organizace k dispozici, rozšíření jejich počtu a získání kompetencí potřebných pro práci ve školách. Podpora bude poskytována především na posílení kompetencí a inovativní rozvoj konzultantů/konzultantek pracujících v následujících oblastech:
pedagogické kompetence se zaměřením na kvalitu učení
manažerské kompetence vedení škol se zaměřením na plánování změn a jejich zavádění do praxe, řízení projektových týmů Termín odevzdání projektového záměru 31. března 2006.

PRÁVNÍ PROGRAM 2006 CÍL PROGRAMU: zavádění, prosazování, implementace a kontrola realizace systémových změn v oblasti
přístup ke spravedlnosti/podpora watchdog organizací termín odevzdání přihlášky 30. dubna 2006

PROTIKORUPČNÍ PROGRAM 2006 CÍL PROGRAMU: Podpora projektů zaměřených na následující oblasti
sledování a řešení konkrétních korupčních kauz
sledování a kontrola čerpání veřejných prostředků
sledování a kontrola zadávání veřejných zakázek
sledování případů konfliktu zájmů
analýza příčin vzniku a přetrvávání korupčního prostředí ve společnosti
investigativní žurnalistika zaměřená na problematiku korupce termín odevzdání projektového záměru 31. března 2006

PROGRAM STIPENDIÍ pro studenty MAGISTERSKÝCH NEBO DOKTORANDSKÝCH STUDIÍ z Fondu společnosti ACCENTURE CÍL PROGRAMU: podpora studia na univerzitách v zemích EU nebo mimo Evropu pro studenty následujících oborů
Informační technologie
Informační a znalostní inženýrství
Finance a účetnictví
Ekonomie a management
Business administration Termín odevzdání přihlášky 30. dubna 2006 Podrobné informace o jednotlivých programech a formuláře ke stažení na www.osf.cz Odevzdání přihlášek v požadovaném termínu osobně (do 16:00) nebo poštou (platí datum poštovního razítka) na adrese: OSF Praha, Seifertova 47, 130 00 Praha 3

20

DISKUSE

6.–12. ÚNOR 2006 V RESPEKT 6 INZERCE

Ztrácíme odchodem BBC? Výběr z internetové debaty

Č

eská redakce BBC končí. Po publicistice byly uzavřeny webové stránky, zprávy umlknou koncem února. Zbude pouze archiv a vysílání BBC World Service v angličtině. „Nevím, co si počneme. U nás doma bude snad ticho,“ komentoval uzavření stanice ministr zahraničí Cyril Svoboda, který dokonce bez úspěchu lobboval za její zachování u členů britské vlády. Co ztrácíme odchodem české BBC? A dokáže ji někdo nahradit? Jak je na tom například Radiožurnál? Těmto otázkám jsme se před časem věnovali v článku Sbohem, BBC (Respekt č. 52/2005). Na www.respekt.cz se k němu vedla zajímavá diskuse. Část z ní nyní publikujeme.

soustředit na vybudování jednoho profesionálního zpravodajského kanálu, jehož prioritou nebude plošná vysoká sledovanost, ale funkční zpravodajská publicistika.Veřejnoprávní rozhlas na Radiožurnálu zcela rezignoval na hlubší rozhovory, komentáře, analýzy. Stálo by za to vyvinout nátlak na ČRo (přes Radu pro rozhlasové vysílání a parlament), aby změnil formát jedné ze svých stanic. Jistě by jej podpořilo hodně lidí. Vždyť zadání, které BBC tak skvěle naplňovala, bylo pouhých 5 hodin kvalitní publicistiky denně. A dokázala, že to jde bez pop music. Renata Váchová

Rádio Česko U nás doma také nastalo to „ticho“, kterého se obával ministr Svoboda. ČRo 6 s breptajícím hlasatelem R. N. a komentáři v duchu bývalé RFE náhradou není. Naději vkládám do zpravodajského digitálního Rádia Česko, které zatím vysílá jen pár hodin denně. Prý sdílí prostory s Radiožurnálem, přesto doufám, že se od něj moc nenakazí. Právě Česko by mělo zaměstnat lidi z české BBC a převzít styl jejich práce. Radiožurnál je kulisou pro co největší publikum, s pophudbou, kterou asi typický posluchač BBC dlouho nesnese. Navíc ani diskusní pořad Radiofórum nemá úroveň BBC. Například jsem slyšel moderátora I. H. uchichtávat se při položení otázky, čímž dával najevo, jakou očekává odpověď. Mnoho tlachů, málo věcnosti. Pochybuju, zda si populární V. Moravec udrží úroveň v prostředí ČT. Zbyněk Žitný

Jen patnáct minut Po ukončení publicistiky na českém vysílání BBC cítím velký nedostatek. V posledních letech jsem poslouchal české vysílání pravidelně a nenacházím bohužel žádnou náhradu. Vysílání ČRo 6 odsunuté do tragických vysílacích časů a stále na velmi nekvalitních středních vlnách zřejmě už před časem samo rezignovalo na jakékoli ambice. ČRo 1 zcela podlehlo diktátu privátních komerčních rádií a nevydržím ho poslouchat déle než 15 minut. Je to tragická vizitka jak pro české žurnalisty, tak zejména pro vedení Českého rozhlasu. Kdyby jejich práce byla třeba jen průměrná, tak bychom nemohli konce české sekce BBC pociťovat jako těžko zacelitelnou ránu v našem éteru. M. Š.

Vytvořme tlak V článku mě zaujalo, že se šéfredaktor Radiožurnálu Pokorný otevřeně hlásí k mainstreamovosti své stanice. Skutečností je, že ČRo provozuje mainstreamové programy dva: společný dojem z poslechu ČRo 1 i ČRo 2 můžu vyjádřit jako mišmaš pospojovaný populární hudbou – jen na Praze (ČRo 2), vydávající se za rodinnou stanici, je víc dechovky, a na Radiožurnálu, takzvaně zpravodajské stanici, víc sportu. Český rozhlas by se měl

DOPISY Jaké moderní autobusy? Z oslavného článku P. Harnoce Železnice už nemá přednost (Respekt č. 5/06) by se nezasvěcený čtenář mohl domnívat, že po silnicích České republiky se prohánějí moderní a pohodlné autobusy řízené ochotnými a usměvavými řidiči a že přepravci se předhánějí, kdo dopraví zákazníky rychleji, levněji a komfortněji; do míst, kam chtějí cestovat, a v časech, kdy chtějí cestovat. Bohužel skutečnost je poněkud rozdílná. Konkurence mezi těmi 123 (!) firmami funguje pouze na nejlukrativnějších linkách mezi Prahou a velkými (zpravidla krajskými) městy, jinde je cestující vydán na milost a nemilost v podstatě monopolním krajským ČSAD, protežovaným a chráněným před konkurencí krajskými úřady, které dělají jízdní řády tak, aby to vyhovovalo jim, bez ohledu na cestující. Malý příklad: do Písku či Tábora se lze z Prahy dostat i ve večerních hodinách celkem bez problémů (konkurence jakžtakž funguje); pak nastávají potíže, chce-li se člověk dostat do menších obcí na Písecku nebo Táborsku, poslední autobusy odjíždějí okolo 18. hodiny. Pokud člověk cestuje později, nezbývá mu než použít služeb p. Harnocem dehonestovaných ČD; vlaky jezdí až do 22. hodiny.

BBC mezi burkami Konec BBC, no to je tedy opravdu konec. Aspoň prozatím. Britoni jsou totiž národ, jehož úrovně snad nikdy nedosáhneme. A ani nemůžeme: tisíc let nepřerušeného vývoje – neříkám vždy snadného – a pěstování „common sense“ čili zdravého rozumu nám Čechům nebylo přáno. V Británii vidíte už malé caparty na ulici, ve školce nebo v knihkupectví, kterak vystupují coby rovnocenní parťáci těch velkých: umějí říct, co chtějí, co nechtějí a proč. Čím samostatnější, chytřejší a tvořivější, tím více jsou uznáváni a podporováni rodiči i školou. Když vyrostou, skládají se pak ze zcela jiných součástek, druhů energií i hodnot než my. My asi budeme muset počkat, až mladí Češi, kteří dnes cestují, studují a pracují v cizině, přinesou své nové a lepší zvyky s sebou zpět (pokud se vůbec vrátí) a budou je zcela samozřejmě považovat za běžný standard. Do té doby budu poslouchat ČRo 6 a číst The Independent. Je však konejšivé si představit, že tyto výše opěvované hodnoty začnou nyní působit mezi tajemnými burkami a arabskými hábity všeho druhu. To za to rozhodně stojí. V. Hofbauerová

Proč ten smutek? Je mi až úzko z těch defétistických příspěvků. Možná tenhle postsocialistický defétismus se podepisuje na postojích redaktorů Radiožurnálu. BBC je těžko nahraditelná, ale ti mladí, co tam pracovali, snad nezapadnou úplně. Neměli by. Bylo asi snazší být ukázněný a vysoce profesionální pod tak vyhlášenou autoritou, jakou pro ně byla britská BBC. Ale jsou dobře vytrénovaní. Cožpak se nenajde jeden šéf, který by je podchytil a zachoval jejich kvality pro nás? I kdyby se nepodařilo udržet ten skvělý tým pohromadě, věřím, že ti redaktoři vnesou do našich medií něco, co lze zatím zaslechnout jen poskrovnu. Věra Fiechelová

Co to je za analýzu? Na otázku z úvodu článku odpovídat už nebudu, protože si na ni autor článku evidentně odpověděl sám, ale bohužel ještě předtím, než začal vůbec něco „srovnávat“. Ale nedá mi to, nepozastavit

Technická úroveň autobusů a kultura přepravy je kapitola sama pro sebe: špinavé, v zimě často nevytopené, v létě nevětratelné, nerudní šoféři, přecpané autobusy, kde si lidé div nešlapou po hlavách. Ing. Bohumil Macháček, Praha 5

Privatizace všechno zhoršila Je osvěžující číst, že někdo zvenku poukazuje na kvalitu železnic u nás v Nizozemsku. Hlavně proto, že (jako asi skoro všude na světě) se u nás na dráhy nadává. Jízdné je drahé, vlaky mají zpoždění, bývají přeplněné atd. Jenže chybí měřítko a nesrovnává se s kvalitou železnic v jiných zemích. (Vzhledem k velké hustotě obyvatelstva ostatně fakt, že část lidí jezdí do zaměstnání vlakem, bohužel neznamená, že by se výrazněji omezila automobilová doprava, ucpané dálnice jsou na denním pořádku a sít dálnic se stále rozšiřuje.) Důvody ke stížnostem na nizozemské železnice tu přesto rozhodně jsou. Panuje tu dojem, že za to může privatizace nizozemských drah před mnoha lety, protože od té doby se všechno zhoršilo. Ale jak je vidět, měli bychom se s těmi nářky trochu krotit. Edgar de Bruin, Amsterdam

se nad několika věcmi. Zaprvé, proč vůbec srovnává nesrovnatelné? Česká BBC byla zpravodajsko-analytická stanice bez hudby. ČRo 1 je stanice pro většinového posluchače s hudbou. Proč tedy nesrovnává např. s ČRo 6? Zadruhé, když už srovnává, proč neanalyzuje výsledný produkt, tedy mluvené slovo, které slyší posluchači? Kde je nějaká analýza mluveného projevu od odborníka, kde je korektní analýza např. množství a variability poskytovaných informací? Kde je srovnání stylu práce v obou institucích? Místo toho srovnává vrátnice a jakési nápisy na zdech. Je to sice zajímavé, ale do jiného článku. Poslouchám obě stanice, obě mají (nebo měly) své přednosti a nedostatky. Od článku v Respektu bych čekala kvalitní srovnání založené na faktech, místo toho jsem si přečetla jen jakousi dojmologii. Zazi

Chceme funkční stanici Srovnání v článku je naprosto na místě – hledá se hlavní zpravodajská stanice, funkční, informující o podstatných věcech, schopná varování v případě ohrožení atd. Takže se srovnává jednak stanice, která je k tomu papírově určená (Radiožurnál), a stanice, která to za ni až doteď dělala. Zastrčenou a bohužel degenerovanou ČRo 6 snad nikdo nechce vydávat za centrální zpravodajství v zemi. To, že se vám Radiožurnál zdá nesrovnatelný s BBC, jenom potvrzuje, jak dalece se posunul od toho, čím má být. Souhlasím s vámi, srovnávat se to skoro nedá. MVDr. Vlk

S rádiem u ucha Vyjadřovat svoji lítost nad zánikem české redakce BBC je nošením dříví do lesa. Ohlas vysílání se projevil nejen mezi posluchači, ale i mezi novináři samotnými. Vždyť nejednou bylo toto rádio (či hosté jeho pořadů) citováno v ostatních médiích. Přínosem pro malý český dvoreček jsou bezesporu podíl zahraničních a domácích zpráv, nadhled nad věcmi a schopnost analyzovat. Britský koncept zpravodajství uplatněný v české redakci je jistě méně povrchní než ten, který lze zachytit na ostatních vlnách. Zdá se též, že BBC v Čechách a na Moravě bylo a je chápáno jako zpravodajský lídr či jako měřítko kvality. Neoddiskutovatelným faktem zůstane, že laťka nastavená týmem Víta Koláře se bude obtížně přeskakovat. A co budoucnost? Zůstaňme optimisty a věřme, že v Českém rozhlasu, logickém nástupci BBC, pochopí důležitost tohoto stylu zpravodajství a udělají vše pro jeho rychlý vznik. Avšak hlavním kritériem úspěšnosti takového rádia by zcela určitě neměl být podíl na mediálním koláči. V opačném případě budou posluchači tápat mezi gulášem Radiožurnálu a dršťkovou takto vzniknuvšího rádia. Do té doby nám nezbývá než čekat s rádiem u ucha naladěným například na britském vysílání BBC World. Petr Brabec

Rath umí odvádět pozornost Udivuje mne, jak povrchně a útržkovitě jindy důkladný Respekt informuje (či spíše neinformuje) o situaci ve zdravotnictví. Jak je možné, že necháváte víceméně bez povšimnutí autoritářské jednání ministra Ratha, které má kromě vyřizování osobních účtů zřejmě za cíl výrazně posílit státní (momentálně = Rathův) vliv ve zdravotnickém sektoru, o pistolnické rétorice nemluvě? Ministrovi se zřejmě stále výborně daří odvádět pozornost od podstatných věcí svými efektními výstupy a zaměstnávat oponenty tím, že o nich mezi řečí trousí polopravdy a lži, které se pak dotčení pracně snaží vyvracet. Obávám se, že za proklamovanou snahou šetřit se ani žádná skutečná koncepce zdravotnické reformy neskrývá, a pokud ano, jedná se o centralizaci a návrat k socialistickému systému řízení. Mgr. Jan Žebrakovský, Kamýk nad Vltavou

Oprava V minulém Respektu jsme u rozhovoru s J. Szajnou neuvedli autora fotografie Zbigniewa Rybku. Při redakčních úpravách jsme v článku Evangelium podle Johnnyho Cashe zkomolili jméno režiséra filmu Walk the Line. Správně je James Mangold. Čtenářům i autorovi fotografie se omlouváme.

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz William Hickling Prescott: Dějiny dobytí Peru

99Kč

KULTURA

RESPEKT 6 V 6.–12. ÚNOR 2006

21

Spielbergova pomsta Film Mnichov Izraelcům nekřivdí, ale jeho poselství pro dnešek je naivní

K

dyž se řekne Mnichov, vybaví se nám rok 1938 jako tragický důsledek politiky appeasementu. V Izraeli se ale asociace pojí spíše k mnichovskému masakru, který šokoval svět v září 1972. Jedenáct izraelských atletů bylo na německé olympiádě brutálně zavražděno palestinskými teroristy – takřka v přímém přenosu. Film Mnichov amerického režiséra Stevena Spielberga vypráví o tom, co se dělo poté: o izraelské odvetě. Ministerská předsedkyně Golda Meirová nařídí Mosadu zlikvidovat jedenáct teroristů, kteří se na přípravě mnichovské hromadné vraždy podíleli. Zbytek filmu popisuje, jak se tým agentů, vedený bývalým členem její ochranky Avnerem, úkolu zhostí. Divák by tedy očekával, že Mnichov Spielbergův bude mít symboliku opačnou než Mnichov Chamberlainův: zlu se nesmí ustupovat, musí se proti němu bojovat – i násilím. Jedním z důvodů, proč film vyvolává tak bouřlivé debaty, je to, že takto nevyznívá.

Práce pro obhájce U hlavního mstitele Avnera se totiž dostaví pochybnosti. Je to, co dělá, legální a morálně ospravedlnitelné? Není operace Boží hněv kontraproduktivní, když každého mrtvého teroristu nahradí jiní a únosy Izraelců stejně neustanou? Spielbergův film tak nevypráví jen o tom, co se dělo v sedmdesátých letech. Otázky, které si klade, lze vztáhnout na současnou politiku Izraele v boji proti palestinskému teroru i na základní premisy Bushovy strategie po jedenáctém září. Režisér si najal váženého diplomata, ostříleného blízkovýchodního vyjednavače Dennise Rosse, aby film hájil proti negativní kritice ve Spojených státech, a mediálního poradce premiéra Šarona Ejala Arada, aby usnadnil jeho přijetí v Izraeli. Najmout si spin doktory tohoto kalibru na obhajobu filmu je poněkud neobvyklé. Steven Spielberg nicméně věděl, co dělá. V Americe byl film vlivnými kritiky odsouzen, ještě než přišel do kin. Co se mu vyčítá? Výhrady kritiků se dají shrnout do třech hlavních. Zaprvé film zkresluje skutečnost. Zadruhé relativizuje a je protiizraelský. A do třetice levicový liberál Spielberg příběhem jen chabě maskuje svou kritiku amerických neokonzervativců. Všechny tři výtky stojí za bližší průzkum.

Bylo to opravdu tak? Otázka věrohodnosti Mnichova není jednoduchá. Film si nehraje na historický dokument („byl inspirován skutečnými událostmi“ – čteme na plátně); historické osobnosti v něm nicméně hrají. Golda Meirová říká v klíčové scéně svým generálům: „Zapomeňte na mír, musíme být silní.“ Ptát se, zda tato slova skutečně řekla, je možná nepodstatné. Zda něco v tomto smyslu říci mohla, ale nepodstatné není: Jaký mír? V roce 1972 se na Blízkém východě o míru nejednalo, nikomu se o něm ani nesnilo. Egypt a Sýrie připravovaly jomkipurovou válku a první úvahy o izraelsko-palestinských jednáních přišly až po dalších dvou válkách, o dvacet let později. „Každá civilizace musí někdy slevit ze svých principů,“ pokračuje zasmušile ministerská předsedkyně. I zde si to autoři scénáře (Tony Kuschner a Eric Roth) trochu popletli. Starý zákon i Talmud jsou plné popisů krutého ztrestání nepřátel. Nastavit druhou tvář je křesťanský, nikoli židovský princip. Ostatně příliš důvěryhodná není už předloha filmu, kniha kanadského novináře George Jonase Odveta: skutečný příběh jedné izraelské protiteroristické operace (česky Academia, 1996). Jejím hrdinou je dnes osmapadesátiletý Juval Aviv, který autorovi do podrobností popsal všechny akce „týmu mstitelů“, jemuž údajně velel. Časem se ovšem ukázalo, že Juval Aviv pro Mosad nikdy nepracoval a jeho smyšlený příběh se hemží evidentními nesmysly. Kniha byla zdiskreditována již před dvaceti lety a těžko pochopit, proč ji Spielberg dnes použil.

Nejsou stejní Je Spielbergův Mnichov protiizraelský či – jak naznačují některé kritiky – dokonce protižidovský? „Ve filmu jsou dva druhy Izraelců,“ píše v nejčastěji citovaných větách Leon Wieseltiel, literární redaktor New Republic. „Krutí Izraelci, kteří zabíjejí s výčitkami svědomí, a krutí Izraelci, kteří zabíjejí bez výčitek svědomí.“ Spielbergovi se vytýká morální relativismus, jenž klade rovnítko mezi palestinské teroristy a agenty Mosadu, tedy mezi vrahy a ty, kteří proti nim bojují. „Palestinci vraždí, Izraelci vraždí… Palestinec pronese několik vět o vlasti, krvi a půdě, Izraelec pronese několik slov o vlasti, krvi a půdě. Palestinci zabijí nevinné lidi, Izraelci zabijí nevinné lidi,“ pokračuje Wieseltiel a vysvětluje čtenáři, že když dojde k zabití nevinných ze strany Izraele, jedná se o chybu, zatímco pro palestinské radikály je to cíl.

Německá policie to nejdřív zpackala a pak pustila teroristy na svobodu. Mosad začal jednat. (Ostřelovač v olympijské vesnici, září 1972.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Je tahle kritika oprávněná? Obvinit Spielberga, autora Schindlerova seznamu, zakladatele nadace Holocaust, dokumentující výpovědi lidí, kteří přežili hrůzy nacistických koncentráků, a navíc Žida, z antisemitismu je absurdní. Obvinit jej, že natočil protiizraelský film, pak stejně nesmyslné. Spielberg Izraeli (i v tomto filmu) fandí. O kriticích, kteří ve filmu nacházejí důkazy morálního relativismu, platí pravidlo: kdo chce psa bíti, hůl si vždy najde. Po záběru fotografií jedenácti obětí masakru ve filmu skutečně následuje záběr s fotografiemi jedenácti palestinských teroristů, a agent Mosadu tu opravdu říká kolegovi: „Až se naučíme jednat jako oni, pak je porazíme.“ Spielbergův film ale rozhodně nestaví agenty naroveň teroristům – není v něm nic, co by zamlžovalo, „kdo si začal“. Mnichovským masakrem film začíná a ještě se k němu několikrát vrací. Jak dokumentárními záznamy, tak hranými scénami, při kterých divák prožívá hrůzu i strach spoutaných Izraelců předtím, než jsou rozstříleni dávkami z kalašnikovů. Z filmu je též jasné, že izraelské oběti jsou nevinné, zatímco stíhaní Palestinci se na vraždění podíleli. (Argument palestinských radikálů, že každý Izraelec, ať vzpěrač či klavírista, je vinen, neboť je voják, ponechme stranou.) Leon Wieseltiel si ve svém zápalu dále nevšiml, že agenti Mosadu ve filmu žádného nevinného civilistu nezabijí. Je nicméně známo, že jedna

akce „týmu mstitelů“ skončila tragédií – v norském městečku Lillehammer byl v červenci 1973 zabit zcela nevinný marocký imigrant, který byl výjimečně podobný Ali Hasanu Salamímu, pravé ruce Jásira Arafáta. Spielberg tento známý fakt (lze předpokládat, že záměrně) vypustil. Těžko říct, jak by si Wieseltiel představoval korektní popis agentů Mosadu, jejichž posláním je zabíjet palestinské teroristy. To, že ve filmu mají ambivalentní pocity a podrobují své činy morální kritice, je pro Izrael spíše komplimentem. Film neříká, že teroristé a Mosad jsou si rovni. Je o tom, že msta může postihnout i mstitele, a otázka, kterou si klade (lze si při zabíjení uchovat mravnost?), není triviální.

Zastávka na Manhattanu Hrdina filmu, Avner, si otázky nejen klade, ale také na ně odpovídá. Pochybnosti o morální oprávněnosti jeho počínání narostou do té míry, že opustí Mosad a vystěhuje se i s rodinou do Brooklynu. V této fázi filmu již není pochyb, co chce Spielberg říci. Jde o jednoznačné odmítnutí agresivního boje proti teroru. „Násilí plodí jen násilí,“ říká Avner svému nadřízenému, který se jej marně snaží přesvědčit, aby se vrátil. Teroristé by měli být uneseni do vlasti jako Adolf Eichmann a za své činy souzeni, míní Avner. A aby bylo jasné, že nejde jen o kritiku izraelské politiky likvidace teroristických vůdců,

Izrael má dilema Strategie nazývaná targeted killing neboli cílené zabíjení patří už půl století do výbavy bezpečnostních složek Státu Izrael. Tajné služby i armáda ji používají proti nejvýznamnějším předákům teroristických organizací, které usilují o zničení Izraele. Spielbergův film Mnichov znovu oživil otázku, jestli tahle ostrá praxe na teroristy vlastně platí. Začalo to v padesátých letech dopisovými bombami. V ranní poště ji roku 1956 dostali třeba egyptští plukovníci Mustafa Háfiz a Salah Mustafa, kteří řídili zabijácké operace palestinských fidájínů. Atentáty opravdu dokázaly teror zastavit a mladý židovský stát v atmosféře permanentního ohrožení pak využil výbušné balíčky v 60. letech třeba k odstrašení východoněmeckých vědců, kteří pomáhali Egypťanům vyrábět rakety země–země, nebo k ztrestání iniciátorů palestinského teroru na prahu šestidenní války. Největší úspěchy sklízela strategie atentátů právě po Mnichově. Palestinští vůdci, zodpovědní za smrt mnoha nevinných lidí, totiž v 70. letech vedli vcelku spokojený život nejen v arabských zemích, ale především v Evropě, která nechtěla Izraelcům s „jejich“ problémem příliš pomáhat. A najednou je při návratu domů čekala v příšeří chodby dvojice mužů s revolvery, tak jako třeba v Římě na sklonku roku 1972

Zabít či ne? Na duchovního lídra Hamasu Jasína padla první volba. FOTO PROFIMEDIA.CZ Adila Vaíl Zvajtirího, jenž se stal prvním úlovkem akce Boží hněv. „Cílené zabíjení vyvedlo teroristy z rovnováhy, začali se bát o život. A protože jich bylo tak málo, každý úder měl ohromný dopad,“ vysvětluje v nejnovějším vydání týdeníku Jerusa-

kamera, která snímá panorama manhattanských mrakodrapů, se zastaví na věžích dvojčat světového obchodního centra. Zde mají pravdu kritici, když Spielbergově filmu vytýkají nedomyšlenost a politickou naivnost. Golda Meirová nedala příkaz k likvidaci teroristů organizace Černé září jen proto, že chtěla pomstít smrt svých sportovců. Nerozhodla se hned po vraždě olympioniků, ale až o několik týdnů později, když byli tři mnichovští teroristé propuštěni z německých věznic výměnou za pasažéry letadla společnosti Lufthansa, které unesli jejich kolegové. Únosy letadel byly začátkem sedmdesátých let na denním pořádku a mít zasloužilého teroristu ve vězení znamenalo koledovat si o další únos, při kterém bude jeho propuštění žádáno výměnou za rukojmí. Nezávislí pozorovatelé se domnívají, že válka, kterou Golda Meirová operací „Boží hněv“ palestinskému teroru vyhlásila, přinesla své ovoce – únosy letadel po čase ustaly. Není též jasné, jakou alternativní strategii proti hrozbě islámského fundamentalistického teroru film vlastně doporučuje. Nakonec vyvstává otázka, zda Spielbergův Mnichov není svým posláním tak trochu blízko Mnichovu Chamberlainovu. Tomáš Kulka Autor přednáší estetiku a filozofii na FF UK, v letech 1972–1996 žil v Izraeli.

lem Report někdejší operativec Mosadu ukrytý pod pseudonymem D. Teror po sérii atentátů významně ustoupil. Dnes je ovšem situace složitější a mnoho lidí (mezi nimi třeba i bývalý ředitel Mosadu David Kimche) tvrdí, že co fungovalo po Mnichovu, už nefunguje. Na místo každého zabitého teroristy čeká pět dalších a izraelské útoky velmi často vyvolají krutou palestinskou odpověď. Tak například atentát na šéfa Hizballáhu Abbáse Musavího v jižním Libanonu roku 1992 opětovali teroristé zničením izraelské ambasády v Buenos Aires (29 mrtvých), smrt hlavního palestinského odborníka na výrobu bomb Jahjá Ajáše vyšlo v roce 1996 do ulic pomstít komando sebevražedných atentátníků, které připravilo o život 58 Izraelců. Tzv. bumerang efekt není jediným úskalím atentátů: neméně zneklidňující jsou počty nevinných obětí z řad palestinských civilistů, kteří se k raketovým nebo bombovým útokům na teroristy připletou. Podle statistik jich od roku 2000 bylo 300. Zatím není jasné, jak volební úspěch Hamasu zamíchá kartami na Blízkém východě, zdá se ale, že strategie targeted killing se v současné podobě přežila. „Cílené zabíjení musí být podpořeno nezvratnými důkazy,“ shrnuje bývalý šéf Mosadu Kimche. „A mělo by se využívat jedině jako prevence proti teroristickému útoku, který by mohl zabít mnoho lidí.“ Petr Třešňák

Q

22

KULTURA

6.–12. ÚNOR 2006 V RESPEKT 6

Noční hovory s Nam June Paikem Velikán umělecké avantgardy zemřel v Miami Na drátě

Prorok videoartu neměl rád televizi, ale miloval rozbíjení hudebních nástrojů.

M

inulý týden zemřel Nam June Paik, zakladatel a klasik videoartu, člen hnutí Fluxus, zenový vtipálek a mudrc. Pro výtvarné umění dvacátého století znamenal asi tolik co John Cage pro hudbu nebo Merce Cunningham pro tanec, ostatně s oběma úzce spolupracoval. Paik otevřel nové možnosti uměleckému výrazu, svým dílem se stal spojovacím článkem mezi klasickou avantgardou a postmodernismem. Byl buddhistou, nekouřil, nepil a říká se, že tento prorok nových technologií nikdy neřídil automobil.

Veselý prorok Nam June Paik se narodil v roce 1932 v Koreji, vyrůstal v Hongkongu, studoval v Japonsku a v západním Německu. Na přelomu padesátých a šedesátých let se tu seznámil nejen s Johnem Cagem, ale i s mezinárodní komunitou hnutí Fluxus. Od roku 1964 žil převážně ve Spojených státech. Původně ho zaujala především evropská avantgardní hudba, jeho vlastní tvorba se ale

FOTO MERVI BUHL KŸTOSALMI

záhy oprostila od tradičních hudebních nástrojů, vým technologiím, k podobě a roli televizního vysínebo s nimi alespoň zacházela velice neortodox- lání v moderní společnosti měl vysloveně negativní ním způsobem. Výsledkem byla většinou jejich vztah. Snažil se ho proto různými subverzivními nevratná destrukce nebo v lepším případě pro- vstupy symbolicky ovládnout nebo aspoň zesměšměna v uměleckou asambláž. Nam June Paik jedi- nit. Sestrojil si videosyntezátor, který mu umožňoným úderem o hranu stolu před publikem rozbíjel val libovolně vrstvit a manipulovat televizní obraz. housle nebo hlavou namočenou do černé barvy Konstruoval sochy z hrajících televizorů. Od počátku a rajčatové šťávy maloval na podlaze dlouhou čáru. sedmdesátých let začal vytvářet velké stěny sestaveZ koncertů se staly happeningy, jejich produktem né z televizních obrazovek, do kterých pouštěl jím pak pocit z absolutního propojení života a umění. vyrobený nebo různě manipulovaný obraz. Nebyl zasmušilým kritikem světa, jeho nejNa počátku šedesátých let začal Nam June Paik do svých asambláží zapojovat hrající televizory. Ve větší zbraní byl smysl pro humor. Když ho sposnaze najít vizuální ekvivalent elektronické hud- lečně s hudebnicí Charlotte Moormanovou, kteby se pokoušel modulovat i vlastní televizní signál. rá v jeho performanci hrála do půli těla nahá na Televizi naučil „hrát“ velice jednoduchým způso- „videocello“, zatkla pro údajnou obscénnost newybem – přiložením a pohybem velkého magnetu po orská policie, vymyslel Nam June Paik pro svou jejím povrchu docílil interaktivního rozladění. Rok kolegyni Televizní podprsenku – malé obrazovky 1965, kdy si Nam June Paik koupil první přenosnou zakrývající její ňadra. V technologii přes všechvideokameru Sony, má pro historii videoartu stejnou ny negativní vedlejší účinky viděl možnost lepší symbolickou hodnotu jako pro křesťany narození komunikace mezi lidmi a jejich vzájemného poroJežíše Krista. Paik byl skutečným prorokem videa, zumění. Již v sedmdesátých letech se pouštěl do vymyslel a k dokonalosti dovedl většinu jeho žán- různých telemostových projektů a připisuje se mu rů. Byl však velice vzdálen prostému obdivu k no- i autorství termínu informační dálnice.

Staré filmy zase táhnou Čím to je? Návštěva letošního Projektu 100 nám leccos objasní. „Motocyklové deníky jsou vyprodané,“ hlásí pokladní pražského kina Světozor. Ale lidé čekají ve frontě dál. Chtějí vidět ostatní filmy z letošního Projektu 100 a popírají tak teorii o tom, že zajímavé zboží je pouze to nové. Sallesovy Motocyklové deníky o mládí Che Guevary jsou totiž spolu s vítězným filmem z Cannes Dítě jedinými novými snímky letošní kolekce. Těm ostatním je patnáct, padesát, ale také osmdesát let: Dvojí život Veroniky, U konce s dechem, Křižník Potěmkin. Ještě žádný ročník Projektu 100 nebyl tak „starý“. Čím staré filmy přitahují mladé publikum? Projekt 100 je populární společenská událost a jde tu také o atmosféru. Organizátoři z Asociace českých filmových klubů využívají sítě vlastních a „spřátelených“ kin po celé republice, diváci je často znají osobně z Uherského Hradiště či pražského Aera a během let všichni srostli takřka v širokou rodinu se společnými zájmy. Ale to samo nevysvětluje, proč je filmová klasika dnes přitažlivá, a nejenom u nás. Po celém světě se digitálně rekonstruují staré kopie a vycházejí série DVD. Přehlídky Bergmana, Felliniho či Godarda patří ke komerčně nejúspěšnějším programům světových festivalů a nechodí na ně

pamětníci, ale lidé kolem dvaceti. Proč? Filmoví znalci většinou odpovídají, že dřív byly filmy lepší. Možná je to pravda, ale umělecká kvalita s úspěchem tak docela nesouvisí. Odpověď spíš najdeme za technologickými a kulturními změnami, k nimž došlo ve světě v průběhu devadesátých let.

Útok na smysly Projekt 100 je od začátku zacílený na náročnou diváckou obec, která chce vidět „něco jiného“. Slovo nekomerční tu ale není na místě – třeba právě U konce s dechem je jeden z nejúspěšnějších filmů dějin. Správnější by asi bylo říci, že v rámci Projektu se hrají filmy, ve kterých o něco jde, které mají velké společenské téma. Původní smysl Projektu byl v podstatě pedagogický: uchovat historickou filmovou paměť a umožnit hlavně mladým divákům vidět staré světové filmy. Ty počátkem devadesátých let prakticky zmizely z kin i televize. Do Česka se tehdy valila hollywoodská produkce a domácí menšinové publikum bylo mnohem užší než dnes, kdy dorostla nová generace. Během následující dekády se česká filmová scéna přizpů-

sobila okolí a dnes se celkem neliší od evropského průměru. Co do počtu a kvality artkin je na tom dnes Praha stejně či lépe než srovnatelně velká města jinde v Evropě. Tvář světového filmu se ale za patnáct let zásadně změnila. Globální ekonomika definitivně rozdělila filmy na „většinové“ (drahé) a „umělecké“ (levné). Jsou to dva neprostupné světy. Změnila se i témata a estetika. Filmoví velikáni byli od vynálezu filmu do konce osmdesátých let idealističtí humanisté: věřili v hodnotu lidské jedinečnosti a ve vrozenou schopnost rozlišit dobro a zlo. Od humanistických tradic se odvíjela i jejich komplikovaná a nezaměnitelná filmová řeč. Osou filmů býval neopakovatelný lidský osud anebo průzkum zásadních hodnot, jako je láska, Bůh, svoboda. To všechno vzalo během 90. let za své: v uměleckém filmu se prosadil vliv relativizujících postmoderních umělců, jako je David Lynch nebo Lars von Trier, a z jejich perspektivy působil slovník „humanistů“ jako naivní a přežitý. Filmový jazyk posledních patnácti let nemíří do filozofických hlubin, spíš útočí na divákovy smysly. Výsledek není už hledání, ale hra. Postavy jsou dekonstruované a připomínají komiksové figurky: můžeme si za ně dosadit kohokoliv. Témata nejsou důležitá a základní existenciální pojmy jsou rozloženy na prvosoučástky. Kusturica, Tarantino, dánští dogmatici či bratři Coenovi měli jedno společné: nevycházeli z klasiků, ale vymezovali se proti nim. Bergmanovo zoufalství nad „božím mlčením“ či Buñuelova posedlost hledáním absolutní svobody pro ně ztratily smysl. Základní humanistické hodnoty včetně svobody jsou pro ně břemenem, a nikoliv výzvou. Společenský systém přestal být terčem kritiky, vymizela potřeba „měnit svět“. To všechno způsobilo, že se na léta zapomnělo na staré filmy, bez jejichž znalosti se až do listopadu neobešel žádný maturant.

Na Nam June Paika mám i osobní vzpomínku, jež zcela odpovídá duchu jeho díla. V roce 1994 jsem se přestěhoval do New Yorku. V neznámém prostředí se mě tehdy ujal americký přítel, který se s Nam June Paikem dobře znal. Navštívil jsem Paikovy unikátní performance a společně s Davidem Černým jsme připravili fotoreportáž z jeho newyorských pracovišť. Snad poprvé jsem se setkal s umělcem, který ke své práci potřeboval nejen ateliér, ale rovnou malou továrnu. Nam June Paik byl tehdy na vrcholu sil. Připravoval několik projektů najednou, cestoval po celém světě, téměř nespal. Dílny, kam jsme byli vpouštěni pouze v jeho nepřítomnosti, připomínaly nepříliš prosperující opravny televizorů nebo kuriózní bazary nejrůznějšího smetí. Prostory zaplňovaly stovky obrazovek a elektronických součástek smontovaných zcela proti jejich původnímu smyslu. Nejnovější a nejdražší technika se střídala s krámy za pár babek, nechyběla ani obrovská sbírka plastových figurek a loutek. Návštěvy ateliérů Nam June Paika měl v roce 1995 korunovat rozhovor se samotným umělcem. Můj přítel interview s Paikem předjednal, měl jsem jen poslat fax se svým telefonem a čekat na drátě. Ačkoliv jsem se od telefonu nehnul, Paik nevolal. Čekal jsem marně až do večera. Domníval jsem se, že na mě ve svém bohatém programu zapomněl. Uprostřed noci mě ale probudil telefon. Pohle přízvuku v hlase jsem pochopil, že volá Nam June Paik. Byly tři hodiny ráno. Snažil jsem se najít brýle, papír s připravenými otázkami a nějak se urychleně probudit. Nam Jun Paik do sluchátka cosi vesele vyprávěl a já se marně snažil dělat si poznámky. Nerozlišoval snad workoholický umělec mezi dnem a nocí? Byl to žert? Chtěl mě vytrestat za nemístné obtěžování? Mohl se domnívat, že jsem v České republice, tedy o šest hodin na východ? Na faxu přece bylo místní newyorské číslo. Muž, který větší část z našeho čtyřicetiminutového rozhovoru se zaujetím rozebíral hudbu Antonína Dvořáka, žil zjevně v jiném časovém pásmu než já. V roce 1996 si hektický životní styl vybral svou daň a Nam June Paik po mrtvici částečně ochrnul. V roce 2000 se ještě účastnil příprav své velkolepé retrospektivy v Guggenheimově muzeu, jeho zdravotní stav se však nikdy zcela nezlepšil. Zemřel v neděli 29. ledna v Miami, bylo mu sedmdesát čtyři let. Tomáš Pospiszyl Autor je výtvarný kritik a publicista.

Q

Zpět k revoluci Asi hlavním důvodem návratu filmové klasiky do kin je digitalizace. Před deseti lety začaly ve světových archivech práce na digitální rekonstrukci filmových kopií, do světa se rozletěly efektní přehlídky starých filmů a nahradily odřené archivní kopie. Klasika existuje na DVD a dá se pirátsky stahovat z internetu. Divácká generace, která vyrostla s postmodernou, se k ní dostává stejně přirozeně jako třeba k hudbě Beatles. Bez odborného poučení objevuje zapomenuté světy starých filmů, kde se věci berou vážně, na výrazné hrdiny se nezapomíná a pro styl platí, co kdysi řekl Godard: „Jízda kamerou je morální problém.“ Jinak řečeno, filmová řeč klasiky neusiluje o efekt, ale o sdělení. Životnost starých knih či filmů neprověřuje tým odborníků, ale zájem diváků a čtenářů – a právě v tom prověřování je hlavní význam přehlídek, jako je Projekt 100. Bez nich bychom se nikdy nedozvěděli, co ze starých uměleckých i morálních hodnot ještě platí. Z letošních návratů Projektu 100 zůstal při životě především titul U konce s dechem, z novějších Kieślowského Dvojí život Veroniky a irský snímek Commitments. Horší je to s Kazanovým přepisem Steinbeckova románu Na východ od ráje, protože živý a moderní z něj zůstal asi jenom James Dean v hlavní roli. A co asi překvapuje nejvíc, je zájem o „revoluční“ témata. Jak může rezonovat osmdesátiletý Křižník Potěmkin s mentalitou dvacetiletých, to je při vší úctě k Ejzenštejnovi stejná záhada jako zájem o průměrné Motocyklové deníky. Ano, Ernesto Che Guevara je fešák a symbol revoluce. Ale jaké? Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

SCÉNA

RESPEKT 6 V 6.–12. ÚNOR 2006

HUDBA

KNIHY

23

KULTURNÍ TIP

TELEVIZE

Co se děje na slovenské kulturní scéně? Podle všeho to tam pěkně vře. Umělci podepisují petici za odstoupení ministra kultury pro jeho neschopnost, nejslavnější bratislavské divadlo Stoka se hroutí. Jiné věci se ovšem daří. Například do Česka nyní dorazila zásilka nových desek z produkce jednoho z nejzajímavějších slovenských vydavatelství Slnko Records. Novinky nejsou vůbec špatné.

Živé kvety ze Slovenska

Šest hudebníků a zpěváků plus tanečnice s fakírem, to je složení velké cikánské kapely jménem Dhoad Gypsies of Rajastan, která má tuto středu českou premiéru na prknech pražského Národního divadla. Představení slibuje velký zážitek: podívaná, kterou k nám cikáni z radžastánské pouště přivezou, totiž ukáže leccos z jejich původní kultury, jež v Evropě kvetla naposledy ve středověku. Dhoad prý v indickém nářečí znamená totéž co poutník. Zároveň toto slovo označuje druh bubnu, za jehož doprovodu vyprávějí kočující cikáni v Indii, která je jejich pravlastí, po staletí své příběhy. Jejich adresáty byli až donedávna mahárádžové a jiní příslušníci místní aristokracie. Potulné exotické komedianty si najímali na svá sídla, aby jim vyprávěli heroické legendy, zpívali o lásce, bavili je tancem a různými akrobatickými kousky. Se zánikem mahárádžů došlo samozřejmě k velké změně. Dnes putují cikánští hudebníci spíš po divadlech, klubech a festivalech. Podobně jako kdysi potulní komedianti třeba před rozestavěným chrámem Notre Dame, předvedou tedy nyní Dhoad Gypsies of Rajastan své umění na naší první scéně. Budeme svědky virtuózních výkonů hudebníků hrajících na klasické indické nástroje jako tabla nebo vína, ale také mistrně ovládající například brumli nebo kastaněty. Hudba bude rovněž doprovázet fakírské kousky, akrobacii na hřebech, střepech a plivání ohně. Nejvíc okouzlujícím bodem programu bude ovšem vystoupení tanečnice Leely.

Kniha novináře a kritika Jana Rejžka Z mého deníčku: 1984–2003 působí přes zdrobnělinu v názvu monumentálně. Záznamy kulturních, společenských i politických pozorování si uchovávají žurnalistickou bezprostřednost, dohromady však vytvářejí veletok nápadů, nálad a informací, v nichž se bizarně odrážejí dějiny posledních dvaceti let. Čteme-li knihu od začátku, jeví se jako zábavná kronika. Při četbě odzadu narazíme nejdřív na jmenný rejstřík, který z ní činí zvláštní encyklopedii: má téměř 5000 položek, tedy zhruba třikrát víc než rejstřík k nejtlustšímu dílu Pamětí Václava Černého. Je fascinující, jak rozlehlé kulturní pole dokáže Rejžek sledovat. Postřehy chrlí s vášnivým zaujetím, spontánně, tak trochu ve stylu slavných rozhlasových reportérů líčících právě probíhající sportovní zápasy. Píše, co si myslí, spoléhá na instinkt, předstíráním hloubek se nezatěžuje. V souvislosti s unylým olympanstvím, na jakém si zdejší kultura ráda zakládá, působí jeho zaujaté fanouškovství přinejmenším osvěživě. V souvislosti s aktuálním děním kolem dánských karikatur proroka Muhammada a bouřlivou reakcí muslimů na ně stojí za to vzít do ruky novou knihu předního českého arabisty, filozofa a historika Zdeňka Müllera Svaté války a civilizační tolerance. Autor se věnuje hlavním světovým náboženstvím v historii i dnešním světě, problematice jejich soužití, a především nejpalčivějším otázkám současnosti: Je islám slučitelný s demokracií? Dokáže se zříct násilí? Máme se bát jeho přítomnosti v Evropě?

– JP –

– VŠ –, – PT –

Od soboty polovinu vysílání České televize obsadí přenosy ze Zimních olympijských her. Sportovním nefanouškům předtím doporučujeme ještě pár tipů. Reflexe nedávné války není v zemích bývalé Jugoslávie uspokojivá, kinematografie se o ni ale od poloviny 90. let pokouší zdárně. Přesvědčit se můžeme v srbském dramatu Válka živě z roku 2000 (ČT 2, 6. 2., 21.15). Ústřední postavou je producent Sergej, jenž se v bělehradských ateliérech těsně před zahájením bombardování vojsky NATO pokouší dokončit svůj film. Diktátor Slobodan Miloševič je na vrcholu, a tak na natáčení dohlížejí příslušníci tajné policie – kontrolují, zda je vyznění filmu dost vlastenecké. Útoky v Madridu v březnu 2004 dosud nejsilněji ukázaly, jakou roli mohou v éře teroru sehrávat mobilní telefony. S jejich pomocí atentátníci odpálili nálože, ale telefony nakonec přivedly policii na jejich stopu. A spontánní mobilní komunikace zkomplikovala život vládnoucím lidovcům, kteří na hlavní podezřelé pasovali baskickou ETA a ne islamisty. Pozoruhodnému fenoménu se věnuje španělský dokument Mobily v rukou teroristů i voličů (ČT 2, 7. 2., 20.30). Tento týden se v Los Angeles rozdávají výroční hudební ceny Grammy. Uchází se o ně třeba poslední alba irských U2, Paula McCartneyho nebo rappeři Kanye West a 50 Cent. Přímý přenos vysílá ČT 2 ve středu dvě hodiny po půlnoci, záznam druhý den od 21.40.

Jaroslav Pašmik

Q

MIMOCHODEM

– PT – Je-li Praha matkou měst, jak se říká, pak můžeme strašnickou Solidaritu označit za matku sídlišť. Ač leží kousek za krematoriem, rodila se tu kdysi za Stalina urbanistická budoucnost v podobě prvních paneláků.

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Setkání s Golemem

Británie: zázrak z garáže Následující příběh začíná jako mnoho jiných, ale končí téměř neuvěřitelně. Představte si, že je vám sedmnáct a dostanete od rodičů první elektrickou kytaru. Se spolužáky založíte kapelu, rok dřete v garáži a pak začnete hrát po klubech v okolí většího města. Natočíte první demo, rozhodíte ho pár fanouškům a několik písniček zavěsíte na web. A začnou se dít zvláštní věci. Aniž byste cokoli oficiálně vydali, aniž byste za sebou měli velkou skupinu marketingových odborníků nebo oblepili ulice plakáty, do klubů se začnou sjíždět hordy vašich příznivců ze širokého okolí. Nadšení fanoušci zpívají na koncertech s vámi. S překvapením zjišťujete, že některé texty umějí dokonce lépe než vy. Jejich počet roste geometrickou řadou, takže za pár měsíců už hrajete pro tisícihlavý dav. Když pak své nahrávky poprvé oficiálně vydáte, prodá se jich za čtyřiadvacet hodin přes sto tisíc kusů a z vaší prvotiny se stane nejrychleji prodávaná deska v rockové historii. Neskutečné? Nikoli. Je to realita, kterou nyní prožívají čtyři mladíci z britské kapely Arctic Monkeys. Jejich první deska Whatever People Say I Am, That’s What I Am Not (Cokoli lidé tvrdí, že jsem, tak nejsem) vyšla na konci ledna a její prodej se nyní blíží už k neuvěřitelnému půl milionu kusů. A všichni si lámou hlavu, čím to vlastně je, včetně kapely samotné. „Děda mi říkal, že jsme to přehnali. Má pravdu,“ svěřil se zpěvák Arctic Monkeys Alex Turner minulý týden New York Times, když komentoval poprask, který kolem kapely propukl. „Nepřečetli jsme ještě dost knih, neslyšeli dost hudby, tak čím to může být?“ přemítali muzikanti v jiném rozhovoru pro BBC. Připomínali tak trochu českou superstar Anetu Langerovou, která také přijímala rychlou slávu s rozpaky. Při poslechu alba, které na české pulty přichází prá-

Pokud si například pustíte album Sloboda bratislavské kapely Živé kvety, narazíte jednak na směs punku, rocku a folku, ale hlavně na upřímnou (a trochu bezútěšnou) reflexi současné slovenské společnosti: „Za usmievavou maskou ktosi ťa stráži železnou rukou, si človek plný predsudkov, pletieš si zmysel pre poriadok s láskou, možno máš tridsať, ale v skutočnosti máš asi sto päťdesiat rokov, dotiahneš to ďaleko, v žilách ti prúdi krv našich predkov. A sloboda je to, čo ťa najviac irituje,“ konstatuje v titulní písni Sloboda zpěvačka Živých kvetov Lucia Piussi, která se netají obdivem k Joni Mitchellové nebo Annie Lenoxové. Ona bezútěšnost v hlase Lucie možná trochu pramení ze skutečnosti, že má herecké angažmá ve zmíněném krachujícím divadle Stoka. Jemněji a rafinovaněji než Sloboda působí debut jménem Deň za dňom slovenské elektropopové kapely Noisecut. Pokud jej srovnáme například s některými kousky Muchowovy Ecstasy ofSt. Theresa, je místy více popový. Výjimečně v hudbě Noisecut probleskují zajímavé jazzové a funkové názvuky, spíš jsou ale cítit kytarové začátky kapely. Jinak se tahle technicky vycizelovaná hudba plná elektroniky zdá o něco opotřebovanější než nedokonalý punk Živých kvetov.

Arctic Monkeys. Kapela, která se dokáže nejlíp prodat.

vě nyní, se zdá, že v hudbě samotné snad klíč k tak masovému úspěchu být ani nemůže. Jistě, kapela hrající typickou britskou postmoderní kytarovku neboli směs punk-funk-rock-folku, hraje na svůj věk skvěle. Její písně jsou dost členité a energické, aby udržely pozornost a nenudily. Ale v tom se moc neliší od řady obdobných britských kapel jako třeba Franz Ferdinand. Že by to bylo spíš v textech? Tady možná přihořívá. Slova Arktických opic by mohla vyjadřovat jistou generační výpověď, podobně jako fotky v bookletu jejich alba. Ukazují šeď ulic menšího města na severu Anglie (patrně Scheffield, rodiště kapely), tu a tam se válí trocha bordelu, zasněné pohledy místních slečen přecházejí v mírnou depresi a nudu. S tím kontrastuje pohled do limuzíny s rockovou kapelou a fanynkami. „Lidé neposlouchají Opice kvůli jejich hudbě, ale protože jim rodiče nerozumí, kapitán rugbyového týmu je každý den kope do zadku, jiné holky mají větší prsa a lepší pleť. Vždycky je prima být součástí nějakého hnutí. Muslimští rebelanti se dávají na džihád, bílá mládež formuje poulič-

FOTO ARCTIC MONKEYS

ní party a kupuje desky z čela žebříčku,“ konstatuje britský magazín Stylus. Zajímavé je, že britská mládež si našla své nové idoly sama bez výrazné pomoci velkých nahrávacích firem a tradičních médií. Arctic Monkeys jsou patrně první superhvězdy takzvané „stahující generace“ (downloading generation), která si prostřednictvím různých virtuálních komunit a chatů dokáže na internetu bleskově předat informace o nové přitažlivé kapele. Je ovšem otázka, jakou roli v tomto případě hráli takzvaní „press officers“, tedy lidé najatí kapelami, aby psali na teenagerské servery a rozdmýchávali tam vášeň pro „svou“ kapelu. „Úspěch Arctic Monkeys je myslím dobrý příklad humbuku, který umí okolo novinky rozpoutat britská média,“ říká český hudebník a znalec britské scény Jan P. Muchow. „Beru to ale pozitivně. Je skvělé, že Brity jejich scéna baví a dovedou ji prodat. Kéž by hudba tak vzrušovala i Čechy.“ Jaroslav Pašmik

Q

K sociálnímu vybavení patřilo také divadlo, jež mělo zároveň sloužit slavnostnímu schůzování pracujícího lidu. Loni tu pár nadšenců obnovilo divadelní provoz, jenže omšelý sál s řečnickým pultíkem nadále evokoval spíš brigády socialistické práce. Ojedinělí diváci se v nepřiměřeně velkém hledišti cítili ztracení. Když mě zval principál na nejnovější představení, zdálo se mi, že inscenovat právě tady Meyrinkova Golema je dost zvrácený nápad. Z tramvaje jsem vystoupil z tramvaje do liduprázdné tmy, v níž zestárlé prasídliště působilo nanejvýš přízračně. Ozářené divadelní průčelí mezi ulicemi Dvouletky a Brigádníků sice slibovalo premiéru, ale čas kolem jako by dávno zamrzl. Bylo vyprodáno, po davech však ani potuchy. Teprve v sále se ukázalo, jak důvtipně divadelníci přelstili nepoměr mezi nabídkou a poptávkou. Nepočetné publikum směstnali na jeviště a zbytek sálu přetvořili v obří scénu pro tři herce v mnoha rolích, kteří ji dokázali podivuhodně zalidnit. Divák se na židličce cítil jako v ghettu: tělesně tísněn, zato však s vyhlídkou do mystických hlubin nekonečných tajemství. Před divadlem jsem se pak maně rozhlédl po tajuplné bytosti, jíž proslavily židovské legendy. Vida, kam se přesunulo kouzlo zmaru a přeludných snů! V Golemově někdejším působišti se dnes čile hemží turisté i kramáři, ale tady, kousek za krematoriem, by se určitě cítil jako doma. Stará Praha – zchátralá, podezřelá, plná ozvěn a zrcadlení nejvyššího v nejnižším – je nezničitelná. Předěláte ji na Disneyland, ale ona se vám vzápětí vynoří mezi paneláky z éry stalinismu. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

6.–12. ÚNOR 2006 V RESPEKT 6

Děti dostaly vysvědčení. Lednový rozpočet státu skončil přebytkem tři a půl miliardy korun. V pražském Divadle Archa oslavila Feng-Jün Song se svou novou skupinou Puo příchod čínského roku Psa. Prezident Václav Klaus vyhlásil na 2. a 3. června volby do Poslanecké sněmovny. Se závěrem „všechno bylo v pořádku“ skončila svoji práci parlamentní komise vyšetřující pod vedením komunistického poslance Pavla Hojdy spornou vládní privatizaci strategického chemického koncernu Unipetrol. Do kin přišel Johnny Cash. Lenka Dusilová vyrazila na turné Mezi světy. Ve spolupráci s disidenty cíleně prováděly nepřátelskou protikubánskou činnost, vysvětlila kubánská chargé d’affaires Aymeé Hernandézová na pražském ministerstvu zahraničí, proč politická policie na Kubě zadržela a několik hodin věznila modelku Helenu Houdovou a psycholožku Marianu Kroftovou za to, že fotografovaly v chudých čtvrtích Havany. Na trať mezi Prahou a Ostravou se vrátilo – a hned napoprvé v pořádku dojelo – opravené pendolino. U Krajského soudu v Praze začal soud se tři-

ceti příslušníky tzv. Berdychova gangu, skupiny vysoce postavených policistů a zločinců, která se tu v minulosti specializovala na vraždy, loupeže, únosy a vydírání. Oskar se přejmenoval na Vodafone. Do Prahy dorazil Bond, James Bond. Na tohle já vám nebudu odpovídat, dejte už pokoj s těmi nechutnostmi! odpověděl premiér Jiří Paroubek na otázku Mladé fronty DNES, proč na jeho předvolebních show vypráví herec Jiří Krampol vtipy o zlodějských a líných Romech a on, premiér, ho nenapomene, ale naopak se usmívá. Koruna opět rekordně posílila vůči euru (28,25:1). Několik desítek lidí včetně tří českých chovatelů zahynulo v polských Katovicích poté, co se tam zřítila střecha sportovní haly, ve které si návštěvníci zrovna prohlíželi výstavu poštovních holubů. V Praze 8 ubodal neznámo kdo a neznámo proč penzionovaného italského karabiniéra Giovanni Natoliho. Pražské kino Ponrepo uvedlo českou premiéru německého filmu o Boženě Němcové – Této noci hvězdy nevyšly (Durch diese Nacht sehe ich keinen einzigen Stern). Ministryně školství Petra Buzková vyzva-

la tuzemské střední odborné školy, ať se změní v nedostatková a žádaná gymnázia. Česká pošta zdražila dopisy do ciziny. Bývalý vicepremiér vlády pro ekonomiku Martin Jahn nastoupil do Škody Auto. Rezolutně odmítám jakékoli spekulace o ovlivnění zápasu, prohlásil šéf brněnského hokejového klubu Kometa Libor Zábranský poté, co jeho favorizované mužstvo překvapivě prohrálo 2:4 s Třebíčí v zápase, na který kvůli kroužícím pověstem odmítly přijímat sázky zdejší renomované sázkové kanceláře. V bahamské metropoli Nassau začal soud o vydání Viktora Koženého do USA, kde mu hrozí doživotní žalář za rozsáhlé podvody. Šest let za zpronevěry a podvod dostal u soudu v Praze Zdeněk Munzar, bývalý poradce bývalého ministra Zemanovy vlády Petra Lachnita. Elektrárenská společnost ČEZ koupila za deset miliard korun dvě polské elektrárny. V protestní stávce proti snížení marží se na tři hodiny zavřely dveře lékáren. Požár v panelovém domě zabil čtyři lidi na pražském sídlišti Opatov. Odmítám jakékoli spojování ČSSD s nepravomocně odsouzeným podnikatelem

Pitrem; bulvární média (Respekt) si musí vybrat: buď je pro mne Pitr „nepřítelem státu“ (což jsem explicitně nikdy neřekl), anebo má k ČSSD blízko. Oboje nejde, napsal ve svém „tiskovém prohlášení“ premiér Jiří Paroubek v reakci na analýzu Respektu dokazující, že zatímco před časem špičky ČSSD, jako například exministr zemědělství Jaroslav Palas, vycházely Pitrově skupině vstříc a nechaly ji zbohatnout v podezřelých kšeftech, jiné – mocnější – špičky, jako například Paroubek, s podnikatelem naopak ostře zametly poté, co špatně odhadl své síly a ve snaze utrhnout další miliardový majetek vytáhl na světlo podezření o uplacené privatizaci Unipetrolu. Tomáš Řepka se zapojil do přípravy sparťanského týmu ve Španělsku. Českou republiku přikryl smog. V Karviné zamrzlo nadzemní vodovodní potrubí. Meteorologové oznámili, že po krátkém víkendovém oteplení se mrazy vrátí ke stabilní dvacítce pod nulou. Poslanecká sněmovna zakázala zdejším vědcům klonovat člověka. [email protected]

Q

INZERCE

Odbor pro informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR vyhlašuje

Grantové řízení Cílem je podpora projektů v rámci prioritních okruhů informování o evropských záležitostech pro rok 2006:

1. Budoucnost Evropy
Směřování EU
Rozšiřování EU
Vnitřní trh v oblasti služeb

2. Bezpečná Evropa
Vstup ČR do „Schengenu“
Vnitřní bezpečnost EU
Společná zahraniční a bezpečnostní politika

3. EU do škol
Modelové hodiny výuky o EU
Další vzdělávání v oblasti EU Datum uzávěrky: 13. března 2006 Školení pro zájemce o grantové řízení proběhne 8., 22. a 28. února 2006. Podrobné informace: www.euroskop.cz/granty Výsledky grantového řízení 2005 naleznete na portálu Euroskop.cz (www.euroskop.cz/ granty). Příručky, brožury a jiné výsledky jsou k dispozicii v Eurocentru Praha v Jungmannově ul. 24.

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tereza Nosálková, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 5. 2. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.