MUDr. Jakub Šedivý: Jesličky smolotelské
Již je tomu mnoho let, kdy jsem byl v onen štědrovečerní podvečer obdarován jedním z nejkrásnějších vánočních dárků, začnu ale pěkně popořádku. Tento článek se vztahuje k malé vsi ve středním Povltaví, pod poutním kostelem Sv. Jana Křitele a Panny Marie Karmelské. Ves jménem Smolotely, dříve též hornická ves, kde se po léta těžilo hlavně zlato, leží uprostřed tichých vltavských hvozdů.
ještě před válkou kominíkovi z Dobříše, na jehož jméno si již teta nepamatovala. Chtěl jsem ho zjistit, že bych případně kontaktoval příbuzné a jesle, existují-li si vyfotil. Dále vyřezal také jesličky, na které se chodila do statku „Ke Koudelkům“ dívat celá ves a zejména děti - dnes již staří pamětníci si tuto scénu velmi živě pamatují. Bohužel se tyto nedochovaly a to když teta, která byla bezdětná, jesličky spálila v kamnech z obavy před jejich „ zneuctěním“ cizími lidmi, kterého se obávala po její případné smrti. Tak mi to alespoň dlouho poté vysvětlila. Bylo to ještě dávno předtím, než jsem ji začal pravidelně navštěvovat. Z těchto jesliček se dochovala alespoň fotografie, kterou pořídil pan řídící Dušek 8. 2. 1958 a kterou zde přikládám. Pamatuji si též, že pod naší kolnou bývala vyřezaná velká scéna s jesličkami a jeskyní posypanou leštěncem, s modrým nebem a zlatými hvězdami, leč již bez figurek. Tu si odvezla naše příbuzná pro děti do školky na Dobříš. Existuje-li ještě dnes také nevím.
Václav Šedivý, květen 1954 Z vyprávění od příbuzných jsem se dozvěděl mnoho z historie naší rodiny, i velmi zajímavé, která se bezprostředně týká jesliček. Na statku, odkud pochází má rodina, bydlel a hospodařil prastrýc František (mj. příslušník 102. benešovského pěšího pluku, účastník mnoha sočských bitev na italské frontě a držitel stříbrné medaile za statečnost) se svými třemi sestrami. František Šedivý ve válečném roce 1942 náhle umírá a statek zůstává bez hospodáře. Na opuštěnou usedlost přichází jeho mladší bratr Václav, obchodník z Dalekých Dušník, jinak ale též velmi zručný a šikovný řezbář několika betlémových celků ale i různých devocionálií. Dle slov jeho starší dcery Marie, mé pratety, vyřezal Václav Šedivý vícero jesliček. Asi dva celky věnoval
Vrátím se ale k počátkům toho, jak to vše začalo, k počátku mého zájmu a lásce k jesličkám. Během mého dospívání a vzdělávání se jsem stále častěji cítil, že není jen radostí světských a života vezdejšího, ale že existuje i něco, co nás daleko přesahuje, co je lidskému rozumu zcela nepochopitelné, přesto srdci tak neuvěřitelně blízké a milé. Není to jen „něco nad námi“ nebo něco „musí být mezi nebem a zemí“, jak se dnes s oblibou říká, ale je to vskutku něco opravdového. Je to čistá pravda a láska, která se vtělila do podoby naší, lidské. Vždyť právě o tom je ta krásná událost, kterou si radostně připomínáme ono svědectví narození Páně. Mnoho generací našich předků bylo okouzleno tou tajemnou scénou, kdy se uprostřed temné noci zjevuje prostým pastýřům anděl a zvěstuje jim onu novinu. Stejně tak tato úchvatná scéna a poselství okouzlily i duši mou. Zatoužil jsem tedy mít připomínku těchto událostí ve své blízkosti, u sebe doma. Častokrát v době adventu jsem tetě připomínal, jak rád bych nyní stavěl město a daráčky do jesliček, jak mi takové jesle chybí. Leč teta se strejdou vždy pouze krčili rameny a kromě oné staré černobílé fotografie jesliček nebylo. Jak je už ale dáno, cesty Páně jsou nevyzpytatelné a tak přišel jeden rok pro mé jesličkářské srdíčko zcela zásadní. O jednom adventním víkendu opět sedíme u tety se strejdou v temné kuchyni starého mlýna a hořekuji nad ztrátou krásných jeslí, nějak
8. 2. 1958 mě ale tenkrát napadlo zeptat se strejdy: „Strejdo, a vy jste zde ve mlýně betlém neměli…?“ Po dlouhé chvíli odmlky a ticha odpověděl: „ I měli, nahoře ve mlýnici v takové krabici, ale to už je dávno, kdy jsem ho viděl naposledy, ten už jsme asi také spálili, viď Maruško?“A teta jen souhlasně pokývala hlavou. Byl jsem zoufalý nad dalším krutým koncem jesliček. Z lítosti jsem se zeptal, jak vypadaly. „Figury byly veliké asi tak jako flašky od piva či větší“, ukazovala mi teta rukou výšku od stolu a strejda ji doplňoval: „tatínek jesličky stavěl tady v koutě, co teď stojí televize.“ Podíval se tím směrem a pokračoval: „tam měl svůj psací stůl, bylo tam vždy pár rozestavěných figur a kolem chvoj, ale bylo to milé. Naposledy jsem to viděl postavené ještě před válkou, to jsem byl ještě malý, pak již více ne.“ No co naplat, v duchu jsem se rozloučil i s těmito jesličkami, protože když teta a strejda řekli, že něco spálili, tak to bylo téměř stoprocentní. Dotazy ohledně fotografie jen přešel pokrčením ramen, což znamenalo, že asi nikdy nebyla pořízena. Na Štědrý den jsem je vždy navštěvoval. Byli totiž sami a nikdy o ten sváteční den k nim nikdo nepřišel. Čekali mě vždy a pravidelně jsem měl od tety připravena má oblíbená vosí hnízda. Seděli jsme naproti sobě v kuchyni, praskající kamna vyplňovala slavnostní
chvíle ticha. Předali jsme si drobné dárečky a teta povídá: „Viktore, tak tam s ním dojdi.“ Nevěděl jsem, o co se v tu chvíli jedná. Strejda se tedy pomalu zdvihl, mírně se podlomil v koleni, jako vždy když vstával, a kynul mi, abych ho doprovázel. „Ještě musíme vzít přenosné světlo s sebou“ prohodil a už jsme šplhali po starých dřevěných schodech do mlýnice, stíny od lampy na stěnách nás předbíhali, až jsme vešli na prostranství velké temné místnosti, kde dříve byl čilý ruch mlecích strojů. Nyní do šera pohroužený tichý prostor a strejda kývne lampou – ukáže mi dopředu před sebe na v dálce a temnu stojící truhlářský ponk, zdvihne lampu nad naše hlavy: „tak támhle je máš“. Když se mi naskytne ten pohled, zůstávám stát v němém úžasu a překvapení nebere konce. Jedny z těch navždy „ztracených a spálených“ jesliček teď tu stojí přede mnou v celé své prosté nádheře. Vzadu ve stínech přenosky na mě hledí obličeje starých betlémových figur: vpředu mírně přikrčený pastýř popohánějící ovečku, vedle něj darák s trakařem, za nimi tři králové, pasák opřený o hůl pod stromem, ponocný, a mezi nimi stojí krásné bílé ovečky. V předvečer tohoto krásného a tajemného svátku se mi naskytla úchvatná romantická scéna, kterou budu mít před sebou až dokonce svého života. Strejda pak povídá: „no to
víš, jsou trochu špinavé a zaprášené, ale trochu jsem Ti je opucoval, aby vypadaly“. Až později jsem zjistil a domyslel si, kolik ručiček a drobností jejich „očista“ stála. „Jestli je budeš chtít, tak si je vezmi“: řekl mi jako mírně s úsměvem, jsa ale přesvědčen, jakou nesmírnou radost musím mít. „Nám už sloužit nebudou, beztak byly schovány v bedně více než 70 let“. Po takové době tedy spatřily světlo světa. Vzal jsem daráčky dolů do sednice, kde teprve mohl jsem je spatřiti v jejich plné kráse. Jejich lidová řezba a živé výrazy tváří jsou nenapodobitelné. Jistěže jsou řezbářská díla žádanější a „hodnotnější“, díla profesionálních řezbářů, jakými byli v Příbrami třeba Mácha se Smetákem, ale pojetí těchto jesliček, veskrze lidových, je mi mnohem bližší. A navíc kdo je stvořil? Ruka prostých chudých krajánků, kteří také neměli stálou střechu nad hlavou. Řezali ne pro peníze, ne pro slávu, ale srdcem a nadšením, což je z těchto jesliček na první pohled patrné. Krajánci přišli do mlýna, pomohli třeba opravit mlýnské kolo, pomohli ve mlýně, nařezali dřevo, dělali, co bylo třeba. V zimě pak vytvářeli různá lidová dílka. Nepsaný zákon ale byl, že zdržet se mohli pouze jeden den a pak zcela přirozeně šli proti vodě dál.
Třeba již další den či za pár dní přišel opět další. Za svoje přičinění bylo jim odměnou jídlo a nocleh. Po prohlédnutí všech těch postaviček a oveček jsem je uložil zpět do krabice a s posvátným chvěním jsem je odnesl domů. Jaké překvapení to bylo i doma pro tatínka – obdivně okukoval každou figuru a bylo vidět, že se mu velmi líbí a že je z nich také pohnut. Ihned jsem je jen tak nahodile rozestavěl a radost nám přinášely celé svátky. Každé ráno jsem se na ně rychle běžel dívat a s nimi se těšit. Líbily se všem a zůstaly tak až do tří králů. Jaká byla další souhra okolností, jež mi dopomohla tyto jesle zkompletovat, je až neuvěřitelné. Můj bratr o tomto zážitku vyprávěl „U Veselých“ (což je staré stavení v centru obce s rodinou Veselých bydlících tu asi 400 let). A po chvíli jeho povídání mu paní Veselá říká: „ poslyš, já myslím, že my jsme někde na půdě měli také nějaké sošky, které jsem snad donesla stará babička. Ta se sem přivdala ze mlýna. Jdi se tam Štěpáne po nich podívat, ale kde přesně jsou, já nevím, nikdy je z nás nikdo neviděl.“
Dle sdělení bratra lítal po půdě, hledal, smýčil, ale bez úspěchu. Nakonec si vzal žebřík a vylezl na podezdívku u komína. Zde na vrchu bylo staré seno, prach a mour, také stará želízka s malou kostřičkou. Jak se chtěl chytit za kraj podezdívky, sáhl do sena a prachu, kde o něco zavadil. Sáhl tedy hlouběji a vytáhl hned dvojfiguru!... Nádhera – dva diviši! Můj ty Bože, tak krásná lidová řezba! Figury, které ani paní Veselá nikdy neviděla, ač se o nich vědělo dlouhá desetiletí, spatřily svět až nyní. Našel pak ještě „sošku“ anděla, za trámem vyšší dřevěnou bedýnku, v které bylo sošek hned několik. I bratr měl velkou radost nad tím nálezem. Pátral a šátral dále na dně podezdívky, kde v mouru a seně našel ještě asi dvě figury. Léta se na nich také podepsala, ale některé byly kupodivu ve velmi dobrém stavu. Některé tak trochu „barokního střihu“ měly černé obličejíčky od sazí a polychromie byla také již částečně poškozena. Řezba byla stejná jako figury od tety a strejdy, prakticky jeden druh. Bratr mi ihned volal, donesl je dolů do sednice a všichni jsme se na ně dlouho dívali – já, bratr, paní Veselá a její dcera Marie. Bylo hezké pozorovat jejich zájem o desítky let zapomenuté figury, o jejich opětovné nalezení a oživení. Bylo obrovskou laskavostí paní Veselé a její dcery Marie, že mi tyto figury darovaly s tím, že mně se budou do jesliček hodit a tatínek mi je trochu přiopraví. Rodině Veselých jsem velmi a velmi vděčen.
Detail jezulátka z jeslí smolotelských.
Poslední část jesliček jsem spatřil na fotografii jednoho inzerátu s prostým nápisem „prodám betlém“. Byla to naprosto stejná lidová řezba, stejná výška, zkrátka zcela stejná krevní skupina. Tak jsem se opět s bratrem vydal až do Ústí nad Orlicí a asi 5 kilometrů za Ústím, již v podhůří Orlických hor jsme dorazili k očividným překupníkům. Jesličky měli v jakési stodole, kde bylo mnoho haraburdí. Když jsme vešli do stodoly, byly hned za vchodem na velkém pracovním stole. Byly to krásné figury a stavby. Viděl jsem krásnou vyřezávanou věž, za ní slona a dva velbloudy, sedícího pastýře, úžasné. Hned jsem věděl, že je beru s sebou, že tam ty figury nemohu nechat. Dohodli jsme se s paní na ceně a počali jsme je balit. Napadlo mě ještě, zeptat se po jejich původu. Paní nevěděla a tak křikla na vousatého pána sedícího v houpacím křesle před stodolou: „odkud jsou?“ „ Slavoňov“: jednoslovně odpověděl. Tak jsem domů přivezl poslední část jesliček. Téměř každou figuru měl několikrát v rukou můj tatínek, který jim doplňoval řadu věcí – lepil ručičky, nožičky – zkrátka z nemocných figurek dělal zdravé. Samozřejmě s plným zachováním původního vzhledu. Co oušek, ručiček, klobouků a jiných částí tělíček vracel zpět či znovu dotvářel, to by snad ani nešlo spočítat. Ve složení v jakém jesličky poslední léta stavím, je nyní popíši: jesle stojí na velkém dřevěném rozkládacím stole, na nějž doprostřed umísťuji štelář. Ten je z vnitřku starého stolu. Zdobené postranice jsou vyřezávané kraje barokních lavic ze slivického kostela (demolice) a nebesa jsou z nalezené sametově modré látky se zlatými tečkami, kterou našel tatínek na čarodejnicích. Stůl je většinou pokryt jedlovými větvemi. Svaté rodiny mám dvě, jednu, kterou používám nyní řezal můj tatínek, polychromie je od. ak. sochařky Moniky Málové – Švecové, druhá je ze Slavoňova a ještě není zrestaurována. Figury jsou lidová řezba z počátku století, jsou zde zastoupeny téměř všechny tradiční řemesla, nosiči, daráci, ponocný, ležáci, Gloriák, 2 velbloudi, slon, tři králové ( zřejmě z dílny v Podlesí), stádo oveček. Stavěny jsou převážně na stole několik figur je pak i před městem ve II. a III. patře. Palmy a stromy jsou některé staré a některé dořezával p. ing. Komárek z Hradce Králové, jinak bezkonkurenčně nejerudovanější člověk co se kralických figur týče. Dále je zde ukryto mnoho rozličností, strom (suchý keřík) ze Svaté země z negevské poušti, snítka olivy ze zahrady getsemanské v Jeruzalémě, kamének z dlažby Via Dolorosa a z chrámu Božího hrobu. Část města je ze Slavoňova, část má také svůj příběh. Jednou mi Václav Vondrášek ze Smolotel, jinak také varhaník chrámu na Makové
hoře povídá: „ hele na Makové byly vyhozené staré domečky k jesličkám, ty přece nějaké máš, tak by se ti tam snad hodily“. Samosebou jsem je bral a šli jsme k Václavovi. U něj v kolně u stěny byly vyskládané dřevěné, z bedýnek kupeckých vytvořené domečky. Když jsem je přinesl domů a čistil, vevnitř jsem shledal tužkou psaný nápis v každém jednom domečku. Jaké to bylo překvapení, když jsem nápis přečetl! Stálo tam „Vyrobil a daroval Václav Šedivý 1938“. Ten Václav Šedivý, jehož jesličky jsou na fotografii v úvodu tohoto článku, ten, jehož betlém teta spálila. Jesličky jsou nyní rozděleny na několik částí (z důvodu lapků) a pouze na několik málo dní v roce jsou kompletovány. Tyto jesle jsou jistě etnografickým dokladem lidové činnosti v okolí Příbrami a hezkým doplněním interiéru ale díky Bohu, že ne pro mne. V první řadě jsou částí mé víry, částí mé duše a mého srdce. Na Štědrý den, když jde má rodina spát, sedím při melodii Rybovy mše a modlím se ještě dlouho do noci. Při pohledu do nich, při uvědomění si toho obrovského daru, milosti a pravdy, lásky a naděje, které se nám všem dostalo – milovaného Ježíška, Syna Božího. Zpravodaj Příbramských betlémářů č. 41 z prosince 2012, s. 18 -25.
