MUDr, Eduard Němeček. Problematika rozvodu manželství a jeho důsledků

MUDr, Eduard Němeček

P r o b l e ma t i k a r o z vo d u ma n ž e l s t ví a je h o d ů s l ed k ů

D i p l o mo v á p r á c e

V e d o u c í d i pl o m o v é p r á c e : p r o f . J U D r . J a n D v o ř á k , C S c . K a t e d r a : o b č a n s k é ho p r á v a D a t u m v yp r a c o v á n í p r á c e : b ř e z e n 2 0 1 2

P r o h l a š uj i ,

že

j se m

předkládanou

d i p l om o v o u

práci

v yp r a c o v a l

s a m o s t a t n ě z a p ou ž i t í z d r oj ů a l i t e r a t ur y v n í u v e d e n ý c h a c i t o v a n ý c h a ž e t a t o p r á c e n e b yl a v yu ž i t a k z í s k á n í s t e j n é h o n e b o o b do b né h o t i t u l u . M U D r . Ed u a r d N ě m e č e k

V H r a d c i K r á l o v é dn e 2 1 . 3 . 2 0 13

1

O B S AH 1. Úvod 2. Uvedení do problematiky rozvodů manželství a jejich důsledků 2.1. Institut manželství a jeho společenská funkce 2.2. Rozvod – krajní řešení manželských problémů 2.3. Dopad rozvodu na rodinu a nezletilé děti 2.4. Svěření dětí do péče před rozvodem a po rozvodu 2.4.1. Cochemský model 2.5. Majetkové vztahy manželů v době před rozvodem, jejich možná právní úprava 2.6. Možná úprava majetkových vztahů před sňatkem 2.7. Dopad majetkového vypořádání na nezletilé děti 2.8. Zánik Společného jmění manželů 2.9. Judikatura Nejvyššího soudu a stanoviska Evropského soudu pro lidská práva – kasuistika 3. Závěr – celkové zhodnocení, vlastní návrhy řešení, návrhy legislativních úprav 4. Přílohy 5. Seznam použité literatury 6. Resumé

2

1. Úvod Na úvod mé práce bych chtěl především vyjádřit svůj zájem o rozvodovou problematiku, která je v dnešní době aktuální. Předmětem mé práce má být především rozbor institutu manželství, jeho celospolečenského významu v širším hledisku a i z pohledu historického. Dále bych chtěl podotknout a zdůraznit, že rozvod je pouze krajním řešením manželských problémů. Dále je zde dopad rozvodu na rodinu a nezletilé děti, což má veliký význam k jejich dalšímu zdárnému vývoji a rozvoji. I proto je rozvod velice těžkou životní situací. Svěření do péče před rozvodem a po rozvodu je rovněž složitou otázkou, kterou nejnovější judikatura začíná řešit a jíž se budu ve své práci dále zabývat. Rozvody či rozluky manželství byly, jest a budou minulostí, přítomností i budoucností. V minulosti se jednalo o rozluky před církví, nyní se jedná o rozvody před občanskoprávními soudy. I v budoucnosti tyto spory budou vždy trvat. Je zřejmě nesporný fakt a každý toto pochopí tak, jak jest psáno a dáno v našem zákoně, neboť někdy je lepší rozvod než striktní trvání na vztahu, který neplní svoji společenskou funkci. Jedním z dalších témat, kterými se bude má práce zabývat, je i majetkové vypořádání mezi manžely v době před rozvodem a jejich možná právní úprava, s nimiž částečně souvisí i úprava majetkových vztahů před sňatkem, neboli předmanželské smlouvy. Je to důležitý atribut, který je nutné v dnešní době brát v úvahu, neboť majetky manželů mohou být mnohdy nerovné. Často je výhodné, když majetkové vztahy jsou řešeny předmanželskou smlouvu a předchází se tím dalším majetkovým sporům. Důležitým aspektem rozvodu je i dopad majetkového vypořádání na nezletilé děti. Tyto děti jsou většinou pouze oběťmi rozvodu a jejich ekonomická situace se rozvodem vždy jedině může zhoršit, nikoliv zlepšit I to je problematika, která je hodná zřetele a je nutné ji zdůraznit. Tato problematika je obzvláště závažná. Je vidět, že celou problematikou se zaobírá celé naše soudnictví, včetně Nejvyššího soudu, které vydalo k tomuto svoji judikaturu a rovněž i Evropský soud pro lidská práva, který vydal svá stanoviska i své kazuistiky. Rovněž tak se k tomu v poslední době vrátila

3

Evropská unie a i náš parlament. Tyto nejposlednější trendy pak podrobně rozeberu v závěrečné části této práce. Smyslem práce je i řešit tyto problémy vlastním návrhem, návrhy řešení této problematiky, jak majetkoprávní, tak právních vztahů rodičů k dětem ,návrhy legislativních úprav, které by měly být k dispozici soudům České republiky tak, aby mohly rozhodovat opravdu spravedlivě, a to především ve prospěch dětí, ale i ve prospěch manželů tak, aby spravedlnost byla zachována a nebyla upřednostňována ani jedna ze stran.

2. Uvedení do problematiky rozvodů manželství a jejich důsledků 2.1. Institut manželství a jeho společenská funkce Manželství je základní jednotkou společnosti. Je stavebním kamenem lidské pospolitosti, jejím jednotícím prvkem. Je vyjádřením vztahu mezi mužem a ženou, který je tímto institucializován. Dále je též prostředkem k výchově jejich dětí a tím pádem k rozvoji dalších generací a zároveň i základním právním institutem ve společnosti, který má svůj vysoký společenský význam. Tento význam tkví v tom, že rodina jako základní buňka je typickým prvkem, ze kterého vznikají další stavební kameny společnosti. Manželství se traduje již z dob starého Říma, kde otcové měli výrazná práva nad dětmi, dokonce i právo prodat je do otroctví. Práva matek v této době prakticky neexistovala. V případě rozvodu přešla péče o dítě automaticky na otce. Právo na dítě bylo v podstatě nezpochybnitelným právem otce. Toto se samozřejmě v průběhu historického vývoje měnilo. Tradice otcovské nadřazenosti však dále pokračuje ve středověku, kdy otcové byli výhradními pány nad dětmi a matky jejich pouhými poručníky a vazaly svého manžela. Ženy neměly žádná politická práva a to ani v Anglii 18. století. Manžel a manželka byli podle zákona jedinou osobou, právní existence ženy během manželství byla tedy pozastavena, což v Anglii existovalo po dlouhou dobu. Přelom nastal až v 19. století, kdy ženy začínají svůj boj za emancipaci. Toto se projevuje až ve století 20. a to například v našem prvním ústavním zákoně z roku 1918, ve

4

kterém je jasně zakotvena rovnost muže a ženy. Vývoj však šel dále a to především uzákoněním civilních rozvodů.

2.2. Rozvod – krajní řešení manželských problémů Během celého 20. století se počet rozvodů neustále navyšoval, až dosáhl svého vrcholu v 70. letech 20. století v tzv. éře Husákovy normalizace. Tehdy byl rozvod běžnou záležitostí s tím, že matka dostala dítě vždy svěřeno do péče a otec byl pouhým plátcem výživného. Rovněž tak lidé, kteří se neoženili, platili vyšší daň než ti, kteří byli vdaní, či ženatí. Cituji z knihy Jaroslava Bydžovského, Bezpodílové spoluvlastnictví manželů1: „Manželství je důležitá instituce rodinného a společenského života, kterému dává společenský systém přednost pro realizaci přirozených vztahů muže a ženy při jejich soužití. Je to tedy právní instituce. Vztahy vznikající v takovém soužití jsou právně upraveny, zatímco mimomanželské soužití právně upraveno samostatně není. Závažnost této právní instituce vyplývá z některých statistických dat. Tak data pro rok 1991 ukazují, že v tomto roce vzniklo v České republice 71 978 manželství, zaniklo rozvodem v České republice 29 336 manželství a že bylo k 3. 3. 1991 v České republice 3 983 858 domácností, jež z převážné většiny jsou tvořeny na základě rodin, jichž k tomu datu v České republice bylo 4 051 583. Můžeme si dodat, že v domácnostech žijí téměř všechny nezletilé děti. Právní závazek manželský takto už jen statisticky předvádí závažnost manželství pro celou společnost a současně i závažnost právních vztahů upravujících soužití v manželství v různých úsecích života, a nikoliv jen ve vztazích osobních mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi.“ Co z této citace vyplývá? Je jasné, že v roce 1991 je 40% rozvodovost. Tento stav převažuje dodnes. Rozvod je zásadně negativním společenským jevem, neboť poškozuje rodinu ekonomicky, poškozuje děti, poškozuje vše. Měli bychom zvážit, zda neudělat něco pro to, aby tato rozvodovost poklesla.

1

Viz BAKALÁŘ, Eduard. Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha: Portal, 1996. ISBN 80-7178-089-8.

5

Velmi zajímavý je i pohled na to, jak rozvody vypadaly v minulosti a to z doby před více než 150 lety. Zajímavý je tak návrh na rozvod z 30. 11. 1859, který plně dostačoval k rozvodu manželství. Tenkrát stačilo pouze napsat následující: „Jest má vůle, aby moje manželka Barbora Božena Němcová z mého bytu odešla. Dle své vůle živa byla pod tou výminkou, že na nějakou sustenci z mé strany žádný nárok nemá. Příčiny, které mne k tomuto kroku dovedly, jsou následující: 1)

Její k mé osobě po dlouhý čas trvající osobní odpor a z toho často vzniklé z její strany vášnivě vedoucí hádky a rozepře.

2)

Její nedbalost a nevšímavost k domácnosti, nerozumné zacházení s penězi.

3)

Její pohodlně vedoucí život, nesprávnost vůbec a její nechuť ke vší domácí práci.

4)

Nesrovnalost náhledů při vychovávání dětí.

5)

Já nejsem stavu z mých příjmů při všem svém namáhání rodinu i ji vyživit, ona ale z její strany již déle než rok se nepřičiňuje, i když ne domácí, tak alespoň literární prací k výživě přispěla, což jen nedostatky ve všem za následky má.

A poněvadž se vyjádřila, že od navyklého způsobu života neopustí, což mne pak do dalších nesnází přivést musí. Tak jsem se na tom ustanovil k narovnání dalších trampot a mého trápení, by ona ode mě odešla a na svou pěst se živila. Ona mně sice předstírá, že moje chování k ní jest příčinou, že literárně, jak by chtěla, pracovati nemůže, kterémužto ale odporovat musím, neboť jsem nebyl po 5 měsíců v Praze a zaopatřoval jí živobytí všemožně, že při dobrém rozvrhu a rozumném vynakládání peněz vystačit mohla, ale ona na vzdor tomu, že úplný pokoj měla, nepracovala a nevydělávala ničeho a k tomu všemu dluhů nadělala.2 Z výše uvedeného je možno dovozovat, že rozvod byl v podstatě vůlí muže a že se jednalo o téměř jednostranný akt a osočení manželky tak, aby rozvod byl proveden co nejrychleji. Ve skutečnosti potom došlo ke smíření manželů a k rozvodu nedošlo. Avšak tyto podklady pro rozvod by v dnešní době byly zřejmě naprosto nedostatečné.

2

Citováno dle KRÁL, Václav. Případy slavných i neslavných: aneb můj život s advokacií. Praha: Rego, 2002.

6

Je nutné jistě přiznat, že rozvod je traumatizující situací pro obě strany a zejména pro nezletilé děti. Rozvodové řízení je důkazem životního neúspěchu minimálně jednoho z manželů, ale ovšem i třeba obou manželů najednou. Řízení o rozvodu manželství je v zákoně č. 94/1963 Sb, zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon o rodině“) upraveno, a to v § 24 – 29, které se zabývají jak rozvodem, tak jeho důvody a řešení vztahu rodičů k dětem po rozvodu. Zákon o rodině definuje okolnosti, za kterých je manželství možno rozvést a to v ustanovení § 24 odst. 1 takto: „Soud může manželství na návrh některého z manželů rozvést, jestliže manželství je tak trvale a hluboce rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského soužití.“ Příčina rozvratu manželství, cituji z knihy Rozvody, rozchody a zánik partnerství3, je následující: „pokud nikdo z manželů nemá zájem na zachování manželství, není důkazně situace složitá, byť může být každý z manželských partnerů přesvědčen, že důvodem tristní situace v jejich manželství je něco jiného. V praxi bývají příčiny manželských rozvratů zdůvodňovány manželskou nevěrou, finančními neshodami, rozdílnými povahovými vlastnostmi, rozdílnými zájmy, odlišnými výchovnými metodami dětí, až po vzájemné fyzické násilí. Je ovšem pravdou, že mezilidské vztahy jsou složité a manželské pak ještě složitější. To, co zničí manželské soužití jednoho páru, nemusí jiným manželským partnerům vadit.“ Situace, kdy jeden z manželů si nepřeje rozvod a druhý ano, zakládá důvod k tomu, aby bylo nutno zkoumat, zda manželství neplní a není schopno plnit žádnou ze svých funkcí, tzn. Dokazování, že manželé spolu trvale nežijí, nevedou společnou domácnost, nemají se rádi, nepomáhají si, nejsou schopni společně vychovávat děti. Skutečnost, že manželé spolu trvale nežijí, bývá vykládána běžně jako trvalé přerušení intimních styků. Pokud však jde zachovat alespoň nějakou funkci manželství, která by mohla být zachována, je v zájmu především dětí zachování manželství rodičů. V takovém případě může soud žalobu o rozvod i zamítnout.

3

Viz FRANCOVÁ, Marie a Marie DVOŘÁKOVÁ. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. Praha: Wolters Kluwer, 2008. ISBN 978-80-7357-350-8.

7

Soud může též žalobu o rozvod zamítnout v některých přesně definovaných případech: 1. ustanovení § 24 odst. 2 Zákona o rodině: „mají-li manželé nezletilé děti, nemůže být manželství rozvedeno, bylo-li by to v rozporu se zájmem nezletilých dětí daným zvláštními důvody.“; 2. ustanovení § 24r Zákona o rodině: „návrhu na rozvod manželství, s nímž nesouhlasí manžel, který se na rozvratu manželství porušením manželských povinností převážně nepodílel a jemuž by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, soud nevyhoví, pokud mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství.“. Pokud manželé spolu nežijí po dobu delší než 3 léta ve společné domácnosti, lze aplikovat podle ustanovení § 24b Zákona o rodině; 3. dle ustanovení § 25 Zákona o rodině ovšem nelze žádné manželství rozvést, pokud nenabude právní moci rozhodnutí soudu o úpravě poměru nezletilých dětí na dobu po rozvodu, které vydá soud v řízení podle § 176 OSŘ. Další možností rozvodu je rozvod manželství „po dohodě“ a to dle § 24a Zákona o rodině, kteroužto možnost přinesla novela Zákona o rodině z roku 1998. Došlo tímto tedy k značnému zjednodušení rozvodového řízení pro ty manželské páry, které oboustranně došly k závěru, že jejich manželské soužití je po všech stránkách vyhaslé a neschopné plnit své společenské funkce. Znamená to tedy, že je možné mezi manželi uzavřít určitou dohodu tak, aby se předešlo dalším dlouhým soudním jednáním. Toto ustanovení má vysoký význam pro manžele, kteří jsou schopni se nějakým způsobem dohodnout. Ovšem toto vyžaduje určité předpoklady, které jsou stanoveny v § 24a Zákona o rodině, a to následující: 1. manželství by muselo trvat alespoň jeden rok; 2. manželé v době podání žaloby spolu nejméně 6 měsíců nežijí; 3. druhý manžel se k tomuto rozvodu připojí. Soud tedy v tomto případě již nezjišťuje hluboký a trvalý rozvrat manželství a nezabývá se jeho příčinami. Dalšími předpoklady k tomu, aby soud přistoupil k dohodě manželů, jsou:

8

1. písemná smlouva s úředně ověřenými podpisy obou manželů o vypořádání jejich společného jmění manželů a vypořádání všech ostatních vzájemných majetkových vztahů na dobu po rozvodu s ověřenými podpisy účastníků; 2. písemná smlouva o vypořádání práva společného bydlení na dobu po rozvodu opatřená ověřenými podpisy účastníků; 3. písemná dohoda o vyživovací povinnosti jednoho manžela vůči druhému, pokud tento manžel potřebu výživného má, a to na dobu po rozvodu, a to však na dobu nejdéle třech let s ověřenými podpisy účastníků; 4.

pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí na dobu po rozvodu.

Musí být splněna i poslední podmínka, tedy že účastníci musí předložit rozhodnutí soudu péče o nezletilé, kterým bude schválena jejich dohoda k úpravě poměrů nezletilých dětí na dobu po rozvodu. Pokud se rodiče na úpravě poměrů nezletilých dětí nedohodli a soud musel rozhodnout za ně, nelze se domáhat této formy rozvodu. Soud může v takovém případě postupovat pouze podle obecného zákonného ustanovení o rozvodu, tedy podle § 24 Zákona o rodině. Podle § 24 Zákona o rodině musí soud postupovat, pokud některý z manželů odvolá souhlas k rozvodu, nebo se vyskytnout neshody v záležitosti bydlení nebo vyživovací povinnosti k druhému manželskému partnerovi, nebo se nedohodnou o výchově a výživě dětí. Soud v těchto případech provede rozvodové řízení podle § 24 Zákona o rodině, vyslechne účastníky a provede další důkazy ke zjištění trvalého a hlubokého rozvratu manželství. Musím upozornit i na další důležitou okolnost. Dohodu o vypořádání společného jmění manželů, sepsanou a podepsanou před právní mocí rozsudku o rozvodu, není možno považovat v tomto případě za platný právní úkon, protože řízení nemohlo být provedeno pro nedodržení podmínek podle § 24a Zákona o rodině. Pokud totiž je manželství rozvedeno podle § 24 Zákona o rodině, je možno dohodu o vypořádání společného jmění manželů uzavřít platně až po právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Formu rozvodu podle § 24a Zákona o rodině je možno jen doporučit, protože je relativně rychlá a řeší celou problematiku komplexně. Tím se zabrání prohlubování vzájemných konfliktů již proto, že nutí účastníky ke smíru a kompromisu. Pokud jsou

9

účastníci schopni tuto formu využít, mohou mít tyto obtížné a stresující záležitosti vyřízeny za několik měsíců. Vyřízení rozvodu, úpravy poměrů nezletilých, záležitostí bytových a majetkových klasickou formou si vyžádá i mnoho let, spousty starostí, nákladů a stresu. Soudní praxe o průběhu jednání před soudem není zatím jednotná. Některý soud netrvá na osobní účasti manželů při jednání a nepokouší se ani o shora uvedené smírčí řízení. Jiný soud naopak na osobní účasti manželů při jednání trvá a vyžaduje od nich ústní konečné stanovisko. Z tohoto je vidět rozdílné stanovisko soudů České republiky. Na jedné straně je toto upřednostňováno a na druhé straně je nutné osobní projednání. Osobně bych preferoval spíše to, aby soud netrval na osobní účasti manželů, neboť se jedná o pouhý formální akt. V těchto případech bývá manželství již natolik rozvráceno, že osobní účast manželů v podstatě nic nezmůže.

2.3. Dopad rozvodu na rodinu a nezletilé děti Rozvod manželství má vždy vysoký dopad na rodinu a zejména na nezletilé děti. Děti toto vnímají velice citlivě, pociťují tento rozvrat a nepomáhá jim to k zdárnému vývoji. V pozdější době tyto návyky, které získaly ze svého dětství, překládají do své budoucnosti. Proto by se rodiče měli snažit minimalizovat dopad rozvodu na děti. To je základ, kterého by se měli vždy držet. Existuje k tomu řada odborných publikací, avšak rodiče se toho mnohdy nedrží a sledují pouze své úzké zájmy, které potom preferují. Pro toto existuje i jistý mezinárodní model, tzv. Cochemský, který byl vypracován v Německu. Tento způsob, jakým by měli rodiče postupovat při rozvodu, zcela jasně popsal doktor Jürgen v knize Du bist mein Kind4. Rozvod by měl takto opravdu mít jen minimální dopady na děti. Cochemský model se velice osvědčil a je plně aplikován v Německu. I u nás jsou tendence k tomuto Cochemskému modelu a věřím, že i naše soudy jej budou v budoucnu více aplikovat na řešení svých případů.

4

JÜRGEN, Rudolf. Jsi moje dítě: Cochemská praxe – cesty k lidštějšímu rodinnému právu. 1. vyd. Praha: Magistrát hl. města Prahy, 2010. ISBN 978-80-254-8250-6.

10

Jak ve své knize říká Richard A. Warshak5: „Je nutné udržet jednotný rodičovský postoj. Je základem dobrého rodičovství. Odborníci se shodují na tom, že jedním z nejlepších způsobů, jak děti ušetřit bolestivých následků rozvodu, je držet je mimo frontové linie. Kdyby toto pravidlo dodržovalo více rodičů, nebylo by této knihy tolik zapotřebí. Je však zároveň pravda, že mnoho manželských párů toto pravidlo dodržuje až otrocky a za každou cenu se snaží svého ex-partnera nekritizovat, přestože by dětem prospělo, kdyby konstruktivně vyjádřenou opodstatněnou kritiku slyšely.“ Z této citace nutně vyplývá jediné, a to že děti mají znát v podstatě pravdu a brát ji na vědomí tak, jak je. Rodiče by měli sdělovat dětem pravdu o tom, jaké vztahy jsou, a děti by si tak mohly tvořit vlastní obraz stavu v rodině a zároveň neztrácet vztah k jednomu z rodičů. Cituji dále Richarda A. Warshaka. Jedná se o konkrétní případ dítěte, na které dopadly rozvodové spory. „Osmiletou Adrianu natolik trápily otcovy neustálé stížnosti na její matku, že se naučila přestat realitu vnímat. Kdykoliv otec spustil své rozezlené triády na všechny matčiny chyby, vyřadila zkrátka Adriana své city dočasně z provozu. Tato strategie jí přinášela částečnou úlevu. Vybírala si však i svou daň. V dlouhodobé perspektivě se ukázalo, že čím více se Adriana realitě vyhýbá, tím méně se s ní dokáže vyrovnat. Ve chvíli, kdy už dítě mnohdy přestane poslouchat rodiče, objeví postupně realističtější obraz svých rodičů. Tento proces je však pomalý. Kdy k němu dojde, by si mělo určit samo dítě, a ne jeho rozzlobený rodič. Adrianin otec pomlouval svou bývalou manželku vědomě a záměrně, takže by ho od toho nikdo neodradil. Jiní rodiče se však ve stejné situaci dokážou ovládnout, pochopí-li, jak moc tím svému dítěti škodí. Toto vše svědčí o důležitosti moderace problému mezi rodiči, aby bylo nalezeno vzájemné shody a aby byly minimalizovány důsledky pro dítě z rozvedeného manželství či v předrozvodovém řízení. Nikdy nelze jednoznačně říci, kdo je viníkem a příčinou rozvodu. Těch příčin může býti mnoho. Rozvod může zapříčinit otec i matka svým chováním, může to být kdokoliv, např. i tchýně, prarodiče ze strany otce i matky, kdokoliv jiný či manželská nevěra a vše toto samozřejmě dopadá na dítě. Dítě by mělo být od těchto strastí v maximální možné míře ušetřeno tak, aby pokračoval jeho zdárný vývoj v dalším životě.

5

Viz WARSHAK, Richard A. Rozvodové jedy. Daniela Zounková. Praha 10: Triton s.r.o., 2003. ISBN 807254-439-x.

11

Dalším důležitým aspektem je to, jak dopadá toto vše na ekonomický rozvoj rodiny, na její vývoj, na její ekonomiku. Vše dopadá zásadně negativně, neboť, jak již bylo řečeno, není vítězů ani poražených. Ekonomický vývoj rodiny spěje k oddělení hospodářství otce a matky a vždy dochází k ekonomickým ztrátám, k snížení příjmů otce, k snížení příjmů matky a k dopadu na děti. Toto je důležité podotknout. V době konce 20. století a začátku 21. století vždy přetrvával model, kdy matka si myslela, že rozvodem dosáhne toho, že děti budou za každou cenu v její péči a že otec se stane pouhým plátcem výživného, nikoliv výchovným činitelem. Jednalo se o situaci, kdy má jeden z manželů mít dítě svěřeno do své vlastní péče a po druhém manželi požadovat pouze peníze za cenu toho, že dítě se s druhým manželem pokud možno téměř vůbec nebude stýkat. Toto soudní praxe jakýmsi způsobem upravovala stykem dítěte jednou za 14 dní na 2 dny, jednou za rok o hlavních prázdninách na 14 dní a na 3 dny o zimních prázdninách. Obvykle se tento styk týkal otce. V dnešní době však dochází k průlomu v této soudní praxi, dochází k tomu, že je preferovaná střídavá péče a že dochází k zvýšení podílu otce na výchově dětí i v případě rozvodu manželství. Toto je již považováno za normální situaci. Existují na to studie francouzské, švédské i německé, zejména pak kniha Du bist mein Kind od doktora Jürgena. Ekonomický dopad rozvodu na rodinu vůbec nelze podceňovat. Jedná se o situaci, kdy opravdu dochází k mnohdy hmotné nouzi jednoho z manželů a naopak k posílení role druhého z manželů, ale vždy, jak již bylo řečeno, dochází k tomu, že oba dva jsou svým způsobem postiženi. Dochází ale, co jest nejdůležitější, k tomu, že bývají postiženy po hmotné stránce především děti. Tím, že se rodiče věnují vzájemným „soubojům“ mezi sebou, nemají prostor pro to, aby zvyšovali svoji práceschopnost a možnost dalšího výdělku. Místo toho aby se věnovali svojí práci a vydělávali peníze pro své děti, věnují tak tento čas obvykle k tomu, aby vedli vzájemné spory mezi sebou, a tím poškozují jak sami sebe, tak i své děti. Tato praxe je bohužel naprosto běžná. O dopady rozvodu na děti se ve svých studiích zajímal již Prof. Matějíček, známý český dětský psycholog. V každém případě bylo vždy nutné minimalizovat tyto dopady. Jedná se jak o dopady psychické, tak o dopady, které jsou po hmotné stránce. Z psychických dopadů na děti bych chtěl především jmenovat frustraci. Jedná se o to, že dítě má pocit, že rozvodem ztrácí jednoho z rodičů a druhý rodič o něj ztratil zájem. Proto velice záleží v této

12

situaci na tom, na jakém stupni jsou rodiče schopni se dohodnout na péči o dítě v době porozvodové tak, aby dítě necítilo tento dopad tak tragicky, aby vědělo vždy, že má dva rodiče, na které se může spolehnout. O rozvodu se dítě dříve či později dozví, v každém věku. Je nutné ho s ním citlivou formou seznámit a říci, že i k takovýmto věcem dochází, avšak nejlépe je, pokud matka a otec po rozvodu zůstávají stále v dobrých vztazích a dítě tím cítí to, že není opuštěno a že má oba rodiče. Za nejhorší zlo lze považovat to, pokud jeden rodič považuje své dítě za svůj majetek a snaží si jej přivlastnit, případně dochází i k situacím, kdy rodič bere dítě druhému rodiči, snaží se pouze prosadit svůj zájem a dítě je jenom nástrojem jeho politiky vůči druhému rodiči. Nejlépe vystihuje, k čemu všemu až může dojít po rozvodu, článek PhDr. Eduarda Bakaláře, CSc., který se touto problematikou dlouhodobě zabývá. Jedná se o tzv. syndrom zavrženého rodiče. Toto je krajní důsledek rozvodu a jeho dopadu na nezletilé děti. Děti obvykle rozvod nějakým způsobem přežívají, ale ne v každém případě. Mnohdy se s touto skutečností smiřují, v některých případech druhého rodiče zavrhnout a o tomto právě pojednává níže uvedený článek doktora Bakaláře, který cituji: „Mezinárodní konference o PAS6 (Parental Alienation Syndrome) ve Frankfurtu nad Mohanem, 18. - 19. října 2002. Konference pro profesionály činné v rozvodových řízeních s rozhodováním o dětech - soudce, advokáty, sociální pracovníky, psychology a psychiatry a znalce z těchto dvou oborů - proběhla za účasti cca 300 účastníků, hlavně ze západní Evropy a USA v příjemném prostředí hotelu Maritim, dobře vybaveného pro takové konference. Čtyřčlenný organizační tým německých kolegů zvládl svoji práci perfektně. Hlavní osobou konference byl americký psychiatr prof. Richard A. Gardner, tvůrce koncepce PAS, osobou č. 2 byl americký psycholog prof. Richard A. Warshak, známý u nás knihou Revoluce v porozvodové péči o děti (Portál). Prof. Gardner (71) působící v New Yorku publikoval více než 40 odborných knih a více než 250 odborných článků, převážně o psychologických a psychiatrických potížích dětí, jejichž rodiče se rozešli. Koncept PAS prvně zformuloval v roce 1984, v průběhu let jej dále upřesňoval, zejména závěry výzkumů. 6

PAS - v češtině užíváme název syndrom zavrženého rodiče. Blíže o něm ve stejnojmenné kapitole 6 knihy BAKALÁŘ, Eduard. Průvodce otcovstvím aneb bez otce se nedá (dobře) žít. Praha: Vyšehrad 2002.

13

Dnešní definice zní: "Syndrom zavrženého rodiče (PAS) je porucha, která vzniká primárně v souvislosti se spory o dítě při rozchodu rodičů. Základním projevem syndromu jsou postoje a chování dítěte, jimiž průběžně ponižuje jednoho rodiče a to bez reálného opodstatnění. Jde o výsledek (1) programování indoktrinujícího rodiče (provádějícího druh brainwashingu) a současně i (2) vlastního přispívání dítěte ke zlořečení cílového, později zavrženého rodiče. Pokud se však jednalo/jedná o skutečné zanedbávání či zneužití dítěte rodičem, pak nepřátelství dítěte může být oprávněné. V takovém případě nelze city a postoje dítěte vysvětlovat mechanizmy syndromu zavrženého rodiče." (Gardner, 2001)“ Dále bych chtěl uvést, že k porozvodové problematice se vyjadřují i různá společenská sdružení, a to zejména sdružení Spravedlnost dětem. V medicínské sekci vzniklo prohlášení ke společensky negativnímu jevu SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODIČE7: „V České republice se každoročně setkává s rozvodem nebo rozchodem svých rodičů přibližně 30 až 40 tisíc nezletilých dětí. Množství rodinných rozepří a soudních sporů o výchovu dětí nebo úpravu styku s nimi stoupá a představuje vysokou zátěž nejen pro děti a rodiče, ale také pro celou společnost. Jedním z průvodních jevů těchto situací je popouzení dítěte jedním z rodičů proti druhému, které často přerůstá až ke vzniku syndromu zavrženého rodiče. Dítě, závislé na rodiči, s nímž žije, a jím hrubě proti druhému rodiči popouzené a manipulované, si začne vyvíjet vlastní dynamiku postojů, až takového rodiče zavrhne zcela. Čím je dítě závislejší na popouzejícím rodiči, tím silněji se takto projevuje - musí projevovat, aby se rodiči popouzejícímu zavděčilo a neztratilo jeho oporu a lásku. Dítě pak pod masivním tlakem své rodiče a zkušenosti s nimi rozděluje bez ohledu na realitu jen černobíle: jeden je jenom hodný, druhý jen zlý a zavrženíhodný. Dítě zvnitřňuje postoje "hodného" rodiče a mechanicky opakuje jeho obvinění, kterým často ani nerozumí. Dochází tím ke škodlivé deformaci emocionálního vývoje dítěte, které je programováno k potlačování původně přirozeně pozitivních emocí. Dítě se učí projevovat emoce nenávisti vůči jedné z nejbližších osob bez vážného důvodu a aniž by přitom mělo pocit viny. Dítěti se zabrzdí a deformuje psychosociální vývoj. To vše vede k vážným psychopatologickým poruchám. Dítě ztratí téměř vše, co se zavrženým rodičem souvisí. 7

Toto bylo zveřejněno na semináři v Hradci Králové dne 29. ledna 2003.

14

Syndrom zavrženého rodiče jako společensky patologický jev není v České republice dostatečně reflektován. Dosavadní - tento jev popírající - strategie státních orgánů i většiny odborné veřejnosti naopak vytváří příznivé podmínky pro jeho další rozšiřování; praxe rozvodového systému rodiče k zapuzovacím praktikám přímo nutí. Na celkově zhoubné důsledky syndromu zavrženého rodiče proto upozorňujeme a hodláme se jím systematicky zabývat a přinášet poznatky i ze zahraničí. Rodičům postiženým popouzením dětí a zavržením z jejich strany nabízíme pomoc; státním a nestátním odborným pracovištím i odborné veřejnosti nabízíme spolupráci a k této spolupráci je zveme. Příslušné státní orgány, v jejichž pravomoci jsou zásahy do rodinných vztahů a ochrana zájmů a práv dětí i rodičů, vyzýváme, aby ve své činnosti syndromu zavrženého rodiče věnovaly náležitou pozornost a přijímaly opatření k analýze, předcházení a řešení tohoto závažného společensky negativního jevu.8 Vládu České republiky pak výslovně žádáme, aby v souladu s Doporučením Rady Evropy č. R (98) 1 učinila potřebná opatření k zavádění a podpoře rodinné mediace, jako alternativního a v zahraničí osvědčeného způsobu řešení rodinných sporů.9

2.4. Svěření dětí do péče před rozvodem a po rozvodu Svěření dítěte do péče jednoho z rodičů má mnohá úskalí. V podstatě se zde vždy jedná o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, a to většinou matky. Existují pak ještě i jiné fakultativní formy, a to např. střídavá péče. Nejhorší formou pro děti je tzv. odkázání do krizového centra, kde se má po dobu hodiny až maximálně dvou se svým rodičem vidět pod dozorem odborného pracovníka. Naopak nejlepší variantou je, pokud se rodiče jsou schopni mimosoudně dohodnout a předávají si dítě kdykoliv a jakkoliv po vzájemných dohodách. Tato alternativa se jeví jako naprosto nejlepší pro dítě, protože je tím vyhověno jeho 8

Ministerstvo práce a sociálních věcí může v rámci metodického řízení orgánů sociálně-právní ochrany dětí zajistit systematické proškolování sociálních pracovnic, které vykonávají úlohu tzv. kolizního opatrovníka v soudních řízeních ve věcech péče o nezletilé děti. Dále může zajistit výzkum uvedeného jevu ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí. Ministerstvo zdravotnictví může syndrom zavrženého rodiče zařadit do problematiky týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte - CAN. Ministerstvo spravedlnosti může zajistit výzkum v Institutu pro kriminologii a sociální prevenci a systematické informování a vzdělávání soudců a státních zástupců. 9 Text Doporučení Rady Evropy k rodinné mediaci a další související dokumenty lze nalézt na internetových stránkách Asociace mediátorů ČR -http://www.amcr.cz/. Žádná Radou Evropy doporučovaná opatření stát neprovedl a nepřipravuje.

15

potřebám a zároveň si mohou rodiče i vyjít vstříc ve svých časových možnostech a dát prostor pro rozvoj dítěte. Je to nejlepší ze všech existujících variant. Dochází k tomu však v minimu případů. Rodiče musí být rozumní a nesmějí mít proti sobě obzvláštní nenávist a poté je tento model uskutečnitelný. Soudy však situaci při nedohodě rodičů řeší buďto přímým zákazem styku pod nejrůznější záminkou (podklady zpravidla dodává opatrovník, tj. odbor péče o děti) nebo tzv. standardním stykem 1x za 14dní plus 2 týdny o prázdninách, či omezením styku na minimum s druhým rodičem, anebo dokonce dochází k tomu, že rodič odveze dítě do zahraničí. Při soudu ve věci svěření dítěte do péče musí být přítomen tzv. opatrovník, kterého ustanovuje soud a bývá to obvykle pracovník městské části či okresního úřadu, z odboru péče o děti. Tito pracovníci docházejí k soudu a významným způsobem soud ovlivňují. Více se touto tématikou budu zabývat níže v části věnované Cochemskému modelu (viz. kapitola 2.4.1.).

Z nálezu ústavního soudu lze dovodit, že souhlas obou rodičů je základním předpokladem, i když se setkáváme s případy, kdy rodičům byla střídavá péče uložena i v případě, kdy jeden rodič nesouhlasil. Dalším problémem je, že v případě střídavé výchovy se rodiče musí domluvit na všech věcech a to nejen výchovných, ale rovněž i praktických. Na aspektech jednak materielní péče jako je bydlení, úklid, praní, stravování, docházka do školy a zájmových kroužků či družiny, na otázkách finančních, tj. kdo z rodičů bude jaký výdaj platit a to nejen pravidelně se opakující výdaje, avšak i letní tábory, školy v přírodě, dovolená, jazykové pobyty, školní výlety, sportovní akce, vybavení, platby kroužků atd. Je vždy nejlépe, pokud se rodiče jsou schopni na těchto záležitostech dohodnout. K otázce střídavé péče nemají jednotný postoj ani psychologové. PhDr. Tomáš Novák ve svém článku v časopise Právo a rodina, č. 7/2006, uvádí, že: „Psychologicky je naprosto oprávněné rozhodnutí Ústavního soudu ČR, který v roce 2005 naznal, že střídavou výchovu nelze nařídit, resp. vynutit při nesouhlasu jedné z rodičovských stran“. Psycholog PhDr. Tomáš Novák dále v citovaném článku uvedl, že: „To, co někdy připadá dospělým jako velmi problematické, dítě obvykle přijímá poměrně dobře. Střídavá výchova omezuje pocity ztráty a tím zvyšuje i sebeúctu dítěte. Při výchově jsou zachovány jak prvky mužského,

16

tak i ženského přístupu, možnost ztotožnění a komunikace s mužským i ženským rodičovským vzorem. Stav ovšem nelze idealizovat. Bez dobré vůle obou rodičů může nadělat víc škod než užitku.“ Odlišné je však stanovisko soudkyně Ústavního soudu ČR JUDr. Ivany Janů, která využila svého práva na odlišné stanovisko, ve kterém uvedla, že: „v projednávaném případě obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost a nezjistily důvody, proč matka nezletilého není ochotna s otcem dítěte spolupracovat na společné střídavé výchově, ačkoliv on tuto ochotu deklaroval před soudem nalézacím i odvolacím.“ Toto odlišné posouzení učinila JUDr. Janů za situace, kdy na základě zpracovaného znaleckého posudku z oboru psychologie považovala za prokázané, že nezletilá je bohatě citově stimulována oběma rodiči, k nimž má hlubokou citovou vazbu, a výchovné přístupy obou rodičů k dceři jsou hodnoceny znalkyní stejně, jakož i schopnost obou rodičů zajistit péči o nezletilou, a že se nejedná o dítě útlého věku, ale o dítě věku školního. Dalším pohledem na tuto problematiku je názor psychiatra docenta MUDr. Jaroslava Gerharda, CSc., že v praxi může střídavá péče optimálně fungovat teprve v případě, že oba rodiče mají své nové partnery, jejich vzájemné negativní emoce již odezněly a všichni zúčastnění jsou ochotni se na této péči podílet. Dalším názorem je, že společná péče přichází v úvahu pouze v situaci, kdy rodiče žijí společně v jednom bytě či domě a hodlají takto i nadále bydlet v blízké budoucnosti. Rovněž se často uzavírá dohoda o společné péči v situaci, kdy nezletilec nabude brzy zletilosti, tedy dovrší věku 18 let. Rovněž tak v situaci, kdy rodiče bydlí společně, neboť nemají vyřešenu bytovou otázku a považují za zbytečné se o péči a výživné nezletilého na krátkou dobu nezletilosti dítěte soudit. Ve svých studiích Dr. Bakalář zcela jednoznačně preferuje střídavou péči. Má za to, že tato péče je prospěšná pro dítě a měla by být jako prvotní uvažována u soudu. Toto jsou i nejnovější trendy v našem soudnictví tak, aby nejprve se zvažovala střídavá péče a potom teprve svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. Svěření do péče jednoho z rodičů je velmi složitou otázkou. Pokud dojde k soudnímu jednání a rodiče se nejsou schopni na svěření do péče jednoho z rodičů dohodnout, dochází k soudnímu projednávání věci. Zde hraje významnou úlohu opatrovník tak, jak již bylo

17

řečeno. Další záležitostí je, že se přezkoumává, který rodič má lepší podmínky a předpoklady pro výchovu dítěte. Ovšem mnohdy bývají tyto předpoklady zkoumány pouze povrchně. Například při místním šetření bývá zkoumáno pouze to, zda má dítě vlastní lůžko, zda je domácnost upravena a zda například jeden z rodičů umí vařit a postarat se o dítě. Další otázkou jsou bytové podmínky dítěte při svěření do péče jednoho z rodičů. Většinou je preferován rodič, který má lepší bytové podmínky. Často to bývá matka, neboť otec jí přenechá byt a odejde. Je však mnoho příkladů, kdy otec má plné předpoklady k tomu, aby se o dítě postaral, má zajištěno vaření, veškerou péči o dítě a dítě má u něj lepší výchovné prostředí a přesto některé soudy naší republiky rozhodují ve prospěch matky. Je to tzv. šablonovitý model, kdy otec se po rozvodu stává pouhým plátcem výživného a matka vzorným pečovatelem o dítě, neboť o dítě pečuje, stará se o něj a otec má možnost vídat své dítě v lepším případě v obvyklých 14 dnech na víkend. Zároveň se stává okamžitě plátcem výživného. Je to praxe soudů, která je zhruba z 80% aplikována v naší republice. Tuto praxi bych chtěl porovnat s praxí v ostatních státech Evropské unie, zejména pak s Cochemským modelem doktora Jürgena.

2.4.1. Cochemský model Na základě konvence uzavřené v Cochemu převzala každá odborná profese a instituce ve vztahu k ostatním určité závazky, které se dají demonstrovat na standardním průběhu procesu, jehož předmětem je vysoce konfliktní spor rodičů. Dr. Jürgen to popisuje ve své knize Du bist mein Kind takto: •

Advokáti V praxi se prokázalo, že ve vysoce konfliktních řízeních o děti jsou oba rodiče

nejpozději v průběhu soudního sporu zastupováni advokáty. Je častým jevem, že advokáty zpracované úvodní řízení, zahajující písemné podání, zvyšuje nedorozumění a tím i konfliktní potenciál. Příčina je často v tom, že rodiči předané informace advokát formuluje do „právního jazyka“, tzn. že jsou spatřovány a přeskládány tak, aby byly účelové a vedly k žádoucímu soudnímu rozhodnutí – rozsudku. Když druhý rodič obdrží takové písemné podání k vyjádření, není zpravidla schopen v takto strukturovaném popisu stavu věcí nalézt ani náznaky své účasti. A tak požádá svého advokáta, aby se s tímto podáním vypořádal.

18

K tomu mu podá i potřebné informace, které nejen vyvracejí jemu k tíži přičítané negativní vlastnosti, ale nadto mají dokázat, že je to právě ten druhý rodič, který se ve všech ohledech ukázal jako nekompetentní. A tak se připravuje střetnutí, které se už nezabývá dětmi nýbrž samo sebou a jeho hlavními protagonisty rodiči. Začne se prát tzv. „špinavé prádlo“, zranění, která často předcházela rozhodnutím, dostávají strukturované pokračování a v této aréně rodinné tragédie nemá perspektiva dítěte již žádné místo Aby bylo možné tomuto téměř neodvratnému fenoménu čelit, obsahuje dohoda advokátů v Cochemské konvenci mj. že se v soudních řízeních o svěření dítěte do výchovy a o styku s dětmi nebudou sledovat ani realizovat žádné konfliktní strategie. S výjimkou úvodního písemného podání, omezujícího se výhradně na věcný popis situace, se nevyměňují žádné písemnosti, aby tak byl dán potřebný prostor k ústním jednáním upřednostňovaným při dosahování urovnání sporů v záležitostech týkajících se dětí. Všichni advokáti se shodli na tom, že tímto způsobem vzniká nová „kultura důvěry“, která podstatně přispívá k otupení ostří rodičovského konfliktu. V této souvislosti je pozoruhodné, že při standardním soudním řízení a posuzování je soudci a odbory péče o děti vnímána profese advokáta často jako konflikt vyostřující. Tento dojem vychází v neposlední řadě z toho, že standardní zacházení s účastníky odborných profesí s rodičovským konfliktem téměř nutí právní zmocněnce rodičů ke zmíněnému praní „špinavého prádla“, aby tak neohrozili pozici svého mandanta.

Naproti tomu se nyní ukazuje zcela jiný obrázek této profese. Ve srovnání s ostatními sesíťovanými odbornými profesemi se advokáti projevují jako nejotevřenější profese tohoto interdisciplinárního cíle a způsobu jednání. •

Soud rodinného práva Podíl soudu rodinného práva spočívá v tom, že ve věcech sporu o děti – ať již sporu

jakéhokoliv druhu - musí během 2 týdnů nařídit termín soudního jednání, na kterém se budou podílet oba rodiče, advokáti a odbor péče o děti. Jedná se o situaci, kdy se děti dostávají do určitého tlaku a jsou možná i rodiči mnohdy naváděny proti druhému z rodičů. Advokáti obou stran jsou dle Cochemského modelu vedeni k tomu, aby dosáhli dohody mezi rodiči, kterou posléze soud potvrdí. Advokáti mají oba rodiče přimět k tomu, aby došli

19

k jakémusi koncensu a k dohodě o svěření péče dětí a jejich další výchově. Nutno zdůraznit, že tento Cochemský model u nás nebývá pravidelně aplikován soudy. Soudy jednají v podstatě šablonovitě, svěřují tedy dítě do péče jednomu z rodičů a druhému určují termíny styku a určují pouze výši výživného pro druhého rodiče. Toto je naše zažitá šablonovitá představa proti tomuto Cochemskému modelu, který vznikl v podstatě průlomem v rodinném právu. Pokud čerpáme z knihy Dr. Jürgena, je jasné, že z důvodu značné vytíženosti soudů rodinného práva se takový časový termín ve věcech sporu o děti realizuje na úkor jiných soudních jednání. Priorita, která se tím dává sporu o děti, je odůvodněna dynamickou životní situací dětí a jejím podstatným působením. Pokud se během té doby upevní status quo dítěte ve sporu rodičů, zmenšuje se šance na řízení jiným než standardním způsobem a to i v případech, kdy by bylo v zájmu dětí původně tím nejlepším řešením. Platí to zvláště pro děti nízkého věku, u nichž přerušení kontaktu na 6 měsíců vede často k trvalé ztrátě jednoho z rodičů. Neprovedení neodkladné intervence soudu rodinného práva, jejíž kritéria mohou být stanovena již ve velmi brzkém rozhovoru se všemi zúčastněnými, představuje tak ze strany soudu již řízení a v podstatě se rovná rozsudku. V Cochemském modelu je popsán i způsob, jakým má být soudní řízení vedeno. Tento způsob soudního řízení odpovídá výše popsané dohodě advokátů, která by byla jinak bezpředmětná. V průběhu takto brzce nařízeného soudního termínu pak začíná rozhovor se všemi zúčastněnými tak říkajíc v „bodě nula“. Tím nevznikají druhému rodiči žádné nevýhody,

protože

nepředkládá

svou

předpřipravenou

odpověď

nebo

odpověď

koncipovanou svým advokátem. Při tomto soudně nařízeném jednání dostávají nejprve rodiče rozsáhlou možnost vyjádřit své představy. Často se tak děje v rámci vysoce konfliktní hádky, která se však vyznačuje dvěma podstatnými výhodami, a to: 1) ve většině případů tak vyjdou najevo skutečné příčiny konfliktu a 2) je možné pozorovat, že toto „uvolnění ventilu před publikem“, které je z pohledu rodičů odborně kompetentní dává vzniknout zárodku uvolňovacího procesu. Tento proces pak může být úspěšně ukončen buď již v průběhu ústního jednání, nebo následně s pomocí dalších účastných odborných profesí. •

Odbor péče o děti

20

Odbor péče o děti se v Cochemské konvenci zavázal, že ještě před takto rychle nařízeným soudním jednáním naváže intenzivní kontakt se všemi členy příslušné rodiny a bude se účastnit všech ústních jednání. Na druhé straně je odbor péče o děti osvobozen od povinnosti vyhotovovat písemné zprávy. Tuto okolnost považují všichni zúčastnění za výhodu, zvláště je třeba zdůraznit, že stanoviska pracovníků odboru péče o děti prezentovaná při rychle nařízených soudních jednáních jsou tak vysoce aktuální a zpravidla představují vysoce kvalifikovaný základ k další diskuzi. Kromě toho se často pracovníkům odboru péče o děti podaří, pod vlivem rychle nařízeného termínu soudního jednání, vypracovat s rodiči společnou dohodu řešení. Toto je velký rozdíl oproti naší soudní praxi, kde vlastně se sociální pracovnice pouze dostavují k soudu a vyjadřují se k tomu, komu svěřit dítě do péče, o stavu v rodině na základě místního šetření a zároveň se vyjadřují k výši výživného. Nic v podstatě jiného není z jejich strany u soudu řečeno. Pokud se při soudním jednání nepodaří nalézt s rodiči jimi oběma odsouhlasenou úpravu, využívá se služeb poradny. K tomu potřebné spoluzapojení rodičů je vyžadováno jako nezbytná součást jejich odpovědnosti, a tím i rodičovské péče. Pokud se během jednání ukáže, že rodiče nejsou schopni nalézt komunikační rovinu, která by umožňovala úpravu sporu, tak se jednání přeruší. Ještě přímo z takto přerušeného ústního jednání doprovodí pracovník odporu péče o děti rodiče do poradny, která bezodkladně – nejpozději do dvou týdnů – dá oběma rodičům první termín jednání. I zde je vidět rozdíl proti naší soudní praxi, kde pouze sociální pracovník navrhne jakousi mediaci v centru postižených dětí v krizovém centru a poté se již stará toto krizové centrum, které ovšem pouze zprostředkovává styk s rodiči a nevede mediaci. Je tak nutno zdůraznit, že v tomto ohledu náš soudní systém podstatně zaostává za německým Cochemským modelem. Ve Spolkové republice Německo byla v roce 1998 zavedena funkce procesního opatrovníka, kterého je též možné nazvat advokátem dítěte. Tento procesní opatrovník může být ustanoven soudem rodinného práva nezletilého. Podotýkám zde, že je napsáno pouze „může“, ale nemusí. Jde o to, aby byla zachována volnost rozhodování v mezích zákona a nebyla určena čistě kogentní právní norma, ale norma dispozitivní.

21

Zákon nepředpokládá žádné zvláštní kvalifikační nároky k výkonu této profese. Zpravidla to závisí na vhodnosti určité osoby, aby byl tzv. advokátem dítěte a také na nárocích jednotlivého případu. V tomto případě bych viděl odlišnost od našeho modelu, což vysvětlím později. Obvykle zde bývají nabízeny kvalifikace se zohledněním zvláště profesí psychosociálních povolání a také advokacie. Takto se to děje v Německu. Doba aktivity procesního opatrovníka je v nejdelším případě po dobu trvání soudního řízení, což jest opět rozdíl oproti našemu opatrovnictví. Návrh zákona popisovaný v Cochemském modelu neoznačuje advokáta dítěte jako procesního opatrovníka, ale jako procesního zástupce a pro jeho ustanovení definuje přesná pravidla. Z výše uvedeného jsou vidět rozdíly německého systému oproti systému našemu. U nás je určován opatrovník již vlastně před rozvodem rodičů, tzn. již kdy dochází k určení svěření nezletilého do péče jedno z rodičů, případně v minimu případů do střídavé péče. V Německu naopak aplikují model, že opatrovník zastupuje nezletilého pouze před soudem, poté již svoji funkci nekoná. U nás je možnost, aby opatrovník sledoval celý vývoj dítěte až vlastně do jeho 18 let, dělat dokonce i domovní prohlídky, zda je vše v pořádku, zda je domácnost čistá apod. Rovněž tak má veliký vliv na rozhodování soudu o výši výživného, rozhodování ve věci styku dítěte apod. Toto vše se děje pod státní kontrolou.

U nás nejsou stanovena jednotná kritéria na to, jaké má mít kolizní opatrovník vzdělání. Kolizní opatrovník může mít pouze středoškolské vzdělání. Tuto práci vykonávají u nás většinou ženy. Je vidět již z názvu, že v Německu je procesní opatrovník něco jiného než náš kolizní opatrovník. V Německu je doba aktivity procesního opatrovníka jen v nejdelším případě po dobu trvání soudního řízení. Tím je vše dáno. Ve Spolkové republice Německo existuje i něco takového, jako pečovatel o styk. Je to osoba povolaná soudem rodinného práva, která zajišťuje realizaci práva na styk dětí, respektive jednoho rodiče vůči druhému rodiči při odpovídajícím omezení rodičovské péče. Čili toto je vlastně osoba, která je srovnatelná s naším kolizním opatrovníkem. Avšak v Cochemské praxi vyvstala jen minimální potřeba zapojení pečovatele o styk. Tento

22

fenomén je profesemi sesíťovanými v Cochemské praxi vysvětlován shodně tím, že zájmy dotčených dětí jako maxima jednání ve vzájemně sesíťovaných profesí již na začátku soudního řízení rodině umožňuje na základě již v tomto momentě dostupných obsáhlých informací podstatně kompetentnější zhodnocení konkrétní situace, než to umožňuje dosavadní běžná soudní praxe. Z toho je jasně vidět, že v německém modelu jde o sesíťování jednotlivých profesí tak, aby každá profese dělala svoji práci a všechny profese spolupracovaly.Tedy jak soudce, advokáti a rovněž dětští psychologové. Toto se u nás v mnoha případech vůbec neděje, neboť každý advokát hájí zájem pouze svého mandanta a nikoliv zájem dítěte jako takového. Jaké jsou následky plynoucí pro děti ze ztráty styku respektive z úplného přerušení kontaktu s jedním z rodičů v důsledku rodičovského konfliktu? Velmi důležitou roli pro budoucí vývoj dětí hraje kvalita a zvláště intenzita jejich vztahu k tzv. zapuzenému rodiči ještě během jejich dřívějšího rodinného spolužití. Velmi důležité je však i to, zda další spolužití s rodičem, který jej nemá v péči, je bojkotováno či sabotováno druhým z rodičů. Stává se z něj tak tzv. ztracený rodič. Na rozdíl od případu úmrtí jednoho z rodičů se v případě rozchodu rodičů a zvláště v případě bojkotování styku rodičem majícím dítě v péči nedostává dítěti soustrasti, útěchy ani podpory v morální ani jiné sféře z jeho sociálního okolí. Současně dochází k obsáhlé loajalizaci dítěte k rodiči, který má jej v péči, což je pochopitelné. Dítě akceptuje rodiče, který má dítě v péči a který se o něj každodenně stará. Druhého rodiče postupně přestává znát. Tímto dochází k narušení jeho vztahu s druhým rodičem a dítě se obává, že ztratí i prvého z rodičů. Proto je nutné, aby vztah k oběma rodičům byl vytvářen souměrně tak, aby docházelo k tomu, že dítě má vztah k oběma ze svých rodičů a chová se k nim úplně stejným způsobem. Vše ústí v to, že takto postižené děti nemají zkušenost s tím, že konflikty je možno vyřešit, a takto naučené vzorce chování zpravidla přenášejí i do vlastních budoucích vztahů. Čili z tohoto vyplývá, že dítě si přenáší do svého dalšího života své zkušenosti ze života mezi dvěma rozhádanými rodiči. Proto se Cochemský model tomuto svým způsobem snaží předcházet. Je to asi nejlepší forma toho, jak předcházet porozvodovým situacím, které jsou tím nejtěžším, co pro děti je. U nás je soudní praxe taková, že zpravidla matka se stává výhradním „držitelem“ dítěte, dítě je jí svěřeno do péče a otci je určen styk. Pokud matka styk bojkotuje, sabotuje a podobně, není proti tomu ve své podstatě žádné obrany. Přestože Odbory péče o dítě u

23

příslušného okresního či obvodního úřadu jí mohou uložit až 20.000,- Kč pokuty, v praxi se tak téměř neděje. Obdobně neposkytují právní ochranu ani soudy, které ve většině případů nenařizují výkony rozhodnutí. Je třeba dodat, že případy otců, kteří brání matce ve styku s dítětem, jsou velmi ojedinělé. Dále je nutno konstatovat, že naše soudy a ani odbory péče o děti Cochemský model v podstatě neznají ani z něj nijak nevycházejí. Čili z toho v podstatě vyplývá, že praxe našich soudů je zcela odlišná od pokrokových metod, které jsou uplatňovány v zahraničí. Z výzkumů vyplývá, že odloučení dětí zvláště v nízkém věku od jednoho z rodičů u něj vyvolává vysoké trauma. Stačí jenom to, když matka z důvodu narození dalšího potomka pobývá v porodnici. Odloučení nastává i tehdy, když děti prožívají část svého života mimo rodinu v mateřské školce, u vychovatelek, na táborech, u chův a tak dále. Rozhodující však při tom je, aby při této odlučovací zkušenosti bylo dítěti možné vysvětlit, že v souvislosti s touto odlučovací událostí se neztrácí osoba, od které se odlučují. V Cochemském modelu jsou řešeny záležitosti dětí, které jsou obětí rozvodového řízení nebo jsou v průběhu rozvodového řízení přidělovány soudu rodinného práva. Rozumí se tím: a) rodičovská péče; b) právo na styk; c) vydávání dětí; d) opatrovnictví; e) pěstounství nebo jiné zastupování nezletilého nebo nenarozeného dítěte; f) na osobní svobodě omezující umístění nezletilého; g) úkoly soudního zákona o mládeži (upravujícího používání trestního práva pro mladistvé). Toto vše je v Německu obsaženo v novém znění zákona o dobrovolném soudnictví (FGG), předtím byl koncept Cochemské praxe podrobně diskutovaný na německém spolkovém ministerstvu spravedlnosti i s některými politickými stranami zastoupenými v německém spolkovém sněmu a myšlenky konceptu Cochemského systému byly podle možností také zohledněny.

24

Tisková zpráva německého spolkového ministerstva spravedlnosti z 15. února 2006 se vícekrát zmiňuje o „elementech tzv. Cochemského modelu“. Tyto elementy spočívají především v bezodkladnosti nařizování soudních termínů soudů rodinného práva ve věcech týkajících se dětí s poukazem na to, že těmto jednáním je třeba dávat termínovou prioritu, s doporučením zřídit interprofesionální systém a také zajistit možnosti na řešení orientovaných pracovních postupů soudních znalců. Z tohoto je tedy vidět, že rodinné soudy v Německu jsou jakousi obdobou našeho opatrovnického soudu a opatrovnických oddělení při soudech tak, jak je u nás běžnou praxí. V Německu znají pojem „ohrožení dobra dítěte“. K tomu je nutné citovat § 1666 BGB, kde se uvádí: „Pokud je ohroženo tělesné, duševní nebo duchovní dobro dítěte, nebo jeho majetek zneužívajícím výkonem rodičovské péče, zanedbáváním dítěte, prostřednictvím nezaviněného selhání rodičů nebo chováním třetího, musí soud rodinného práva, pokud rodiče nechtějí nebo nejsou schopni tomuto nebezpečí zabránit, učinit nutná opatření k zabránění tomuto nebezpečí.“ Možnosti takových opatření jsou zcela otevřené a mohou obsahovat kromě upomínání, příkazů, zákazů úpravy pobytu, také odnětí osobní, majetkové a nakonec i rodičovské péče. Je tedy vidět, že tady je celá škála opatření, kterou může soud v Německu uložit. Může to být v neposlední řadě i v případě, když rodiče během svého konfliktu ztrácejí ze zřetele zájmy svých dětí a již nejsou ochotni nebo schopni realizovat nutná zohlednění. Německá zkušenost říká to, že pokud je v případě ohrožení dobra dítě odňato právo rodičovské péče oběma rodičům, dochází často k tomu, že děti pak vyrůstají v pěstounské rodině. To vede ovšem ale k tomu, že ve vztahu biologických rodičů k pěstounům vznikají konfliktní konstelace, které nejsou nepodobné těm, jež jsou mezi rodiči nacházejícími se ve vzájemném sporu. Toto je německá zkušenost a soudní praxe. Cochemská praxe pojednává interdisciplinárně, tzn. za rovnocenné účasti všech institucí a profesí, které přicházejí v úvahu. Přitom se ve všech profesích vytvořilo přesvědčení, že instrumentarizace dětí v rodičovském konfliktu představuje ohrožení dobra dítěte. Pokud je k zamezení ohrožení dítěte nutná podpora pěstounské rodiny, upravuje Cochemská praxe, s ohledem na odbřemenění dětí dospělých. Tolik doktor Jürgen.

25

a spolupůsobení všech účastných

2.5. Majetkové vztahy manželů v době před rozvodem, jejich možná právní úprava Za trvání manželství se společné jmění manželů zrušuje výrokem trestního soudu o propadnutí majetku podle ustanovení § 52 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., ze dne 8. ledna 2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Trestní zákoník“). Zrušení tu nastává právní mocí tohoto výroku. Tím okamžikem je také ten z manželů, u něhož výrok byl vysloven, zbaven práva nakládat s majetkem ve společném jmění manželů (nebo jiným společným majetkem manželů), protože na jeho místo nastupuje stát. To platí i za účinnosti ustanovení § 143a zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“ či „Občanský zákoník“) umožňujícího zúžení nebo rozšíření společného jmění manželů dohodou, jakož i za účinnosti ustanovení § 148 OZ, umožňujícího soudu zúžit rozsah společného jmění. Společné jmění manželů zaniká dále prohlášením konkurzu (§ 268 odst. 1, § 205 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenčního zákona (dále jen „Insolvenční zákon“), jestliže úpadce existoval. Z výše uvedeného vyplývá, že je jasné, že společné jmění manželů lze zúžit nebo rozšířit dohodou. Tato dohoda mezi manželi musí však být vždy schválena soudem. Zúžení společného jmění manželů má mnohdy své výhody i nevýhody. Výhodou je, pokud jeden z manželů například podniká a hrozil by mu konkurz, úpadek a podobně, tedy aby se toto nepromítalo do celého manželství, je možno zúžit rozsah společného jmění a poté v určitých oblastech každý hospodaří sám. Pokud se manželé dohodnou na rozšíření společného jmění manželů dohodou, znamená to, že další majetek se stává společným jměním manželů se z toho vyplývajícími právními důsledky. Jakmile za trvání manželství společné jmění manželů zaniklo, může být obnoveno jen rozhodnutím soudu vydaným na návrh jednoho z manželů (§ 151 OZ). Tím je vyloučen výklad, podle kterého by jen skončila jedna etapa společného jmění (např. výrokem trestního soudu o propadnutí jmění) a začala by etapa druhá, vycházející z časového bodu skončení zániku společného jmění. Znamená to, že ve vyjmenovaných případech i za trvání manželství neexistuje společné jmění manželů. Nutnost jeho obnovy soudním rozhodnutím podle § 151 OZ platí i v případě, že došlo ke zrušení konkurzu podle ustanovení § 308 Insolvenčního zákona.

26

Podle výslovného ustanovení § 151 OZ je možné obnovit společné jmění manželů jen soudním rozhodnutím, nelze stav od jeho zániku až do jeho obnovení řešit ani analogií podle zásad daných pro společné jmění manželů, tj. použít takto ustanovení § 151. Jinak by byl ve své podstatě zánik společného jmění zmařen. Po zániku společného jmění manželů za trvání manželství je především třeba vypořádat zaniklé společné jmění manželů. Tím vznikne oddělené, výlučné vlastnictví každého z manželů a dále eventuelně i podílové spoluvlastnictví. Od okamžiku zániku společného jmění pak vzniká stav, který není nijak speciálně upraven. Lze však soudit, že každý z manželů nabývá vlastním jménem a pro sebe ze zdrojů, které by jinak vedly ke společnému jmění manželů, např. mzda se stává výlučným majetkem manžela, který nárok na vyplacení mzdy měl, výhra na los patří tomu, kdo si los koupil apod. Může vzniknout podílové spoluvlastnictví, existuje-li o tom dohoda, např. písemná u nemovitostí. Nadále ovšem trvají rodinné povinnosti včetně vzájemné výživy i jiných vyživovacích povinností tj. vyživovacích povinností k dětem. Zaniká oprávnění zastupovat se podle ustanovení o společném jmění manželů a je tu jen zastupování podle ustanovení Zákona o rodině, popř. podle ustanovení o podílovém spoluvlastnictví anebo o společném nájmu bytu manželi. Má to též svůj odraz v tom, že každý z manželů samostatně uzavírá smlouvy, je z nich odpovědný stejně jako ze svých jiných činů. Může tak ovšem učinit z masy zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění manželů. V případě zániku společného jmění manželů dochází k zániku z hlediska časového, ale zůstává tu masa zaniklého společného jmění manželů, kterou je třeba vypořádat. Žádná konkrétní ustanovení pro nakládání s věcmi patřícími do masy zaniklého společného jmění manželů dána nejsou. Je tedy třeba najít vhodné řešení, a to nabízí ustanovení § 853 OZ. Jde o občanskoprávní vztah, který není nijak zvlášť upraven ani Občanským zákoníkem, ani jiným zákoníkem. Ustanovení zákona, která upravují vztahy osob blízkých a účelem zákona je upravit vztahy osob nejbližších tj. manželů a jejich společné jmění, týkající se zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění manželů. Toto se řídí ustanoveními o společném jmění manželů, jenom je nutno ovšem vycházet z toho, že jde o zaniklé společné jmění. To je v Občanském zákoníku upraveno a musí být respektováno. Tím se modifikují používaná ustanovení o společném jmění manželů. Především se přestává čerpat do této masy ze

27

zdrojů, které vytvářejí společné jmění manželů. Avšak do masy patří přírůstky a výnosy, ovšem jen ze společného majetku. To se bude týkat plodin sklizených např. na zahradě, na jiných společných pozemcích, úhrady za užívání bytů od nájemníka a podobně. Týká se to úroků na společných vkladech, výběru ze společných vkladů při výhře na výherní vkladní knížku apod. Také rovněž úpravy stavební patřící do masy společného jmění manželů přirůstají k této mase. Samozřejmě sem přijde vše, co bylo ve společném majetku, např. výběry ze společných vkladních knížek, to, co představuje ekonomický ekvivalent věci ve společném jmění, náhrada škody a pojistná suma týkající se věci v zaniklém společném jmění manželů, náhrada škody u společného auta, pojistná suma při pojištění rodinného domku apod. Pokud jde o zdroje společného jmění manželů, je třeba se řídit především speciálními ustanoveními. Podle § 579 odst. 2 OZ zaniká nárok na náhradu za bolest, za ztížení společenského uplatnění smrtí manžela. Jde o zánik a nikoliv o promlčení. K zániku nedochází, když už pracovníkovi byl nárok přisouzen rozhodnutím nebo přiznán dohodou. Tato částka ovšem nepatří do společného jmění manželů ani přijetím za života manžela. Kdyby tedy došlo k jeho úmrtí po vyplacení částky, bude projednána jako dědictví a nepůjde o součást společného jmění manželů. Je nutné si uvědomit, že věci ve společném jmění manželů už zaniklém společně se opotřebovávají, spotřebují a také je nutná jejich údržba. Platí to i pro jiný společný majetek. Je třeba společně vynakládat prostředky na věci, pokud jde o užívání a údržbu. Znamená to, že se má používat především prostředků společných. Může však být i zdůrazněna povinnost potřebné náhrady hradit i z již odděleného společného vlastnictví (majetku), jestliže některý z účastníků věc sám užívá. Jedná se tedy např. o auto. Manžel po rozvodu sám společné auto užívá, je tedy povinen provádět provoz a údržbu i na vlastní náklad, avšak při havárii je i druhý manžel provozovatelem odpovědným podle § 427 an. OZ a odpovídá vůči třetímu. Vzniká mu však nárok proti přímému uživateli, jenž musí platit i ze svého. Rovněž to tak platí pro vyřizování záležitostí obvyklých, kdy jde o společnou a nerozdílnou odpovědnost dle § 145 OZ. Okolnost, jak došlo k zániku společného jmění manželů, je důležitým faktorem pro posouzení, zda došlo k souhlasu druhého partnera. Záviset však bude spíše na tom, kdo jednal, aby souhlas druhého prokázal.

28

Soud řeší spory mezi manžely, kteří mají nevypořádané jmění. Je nutno říci, že v tomto období se partneři mohou dohodnout o užívání jednotlivých věcí. Jde však o stav, kdy se neví, komu vlastně co zůstane a komu vlastnictví k jednotlivé konkrétní věci připadne. Je proto v zájmu všech zúčastněných tento stav co nejdříve v dobré vůli a shodě s rozumem a úvahou, se vzájemným respektováním a úplně rozřešit vypořádáním, byť i jen o jednotlivých věcech. Je vhodné, kdyby o vložení ustanovení § 149 odst.4 OZ a při uvolnění dispozice se společným jměním a posílení jejich individuality se dospělo v praxi k názoru, že je možné provádět dílčí postupné vypořádání.

2.6. Možná úprava majetkových vztahů před sňatkem Základní možnou právní úpravou je uzavření předmanželské smlouvy. To znamená, že manželé ještě před uzavřením předmanželské smlouvy sepíší svá stanoviska. Zdá se, že toto je nejlepší řešení pro přecházení manželských konfliktů. Typickým příkladem předmanželské smlouvy je např. smlouva mezi královskou rodinnou a Kate Middleton ve Velké Británii. Kate Middleton a princ William uzavřeli předmanželskou smlouvu, ze které jasně vyplývá, že v případě rozvodu Kate Middleton přijde o šlechtický titul a zároveň i o péči o děti a děti budou svěřeny do péče Vévody z Cambridge. Toto je jen názorný příklad, který demonstruje podobu předmanželských smluv v jiných právních řádech. Předmanželská smlouva má velký význam zejména tam, kde vztahy mezi manžely jsou majetkově nerovné a kdy tedy dochází např. k tomu, že jeden z manželů podniká, tak aby nedocházelo ke vzniku závazků v neprospěch druhého manžela, který by za tyto závazky ručil. V tomto případě má předmanželská smlouva veliký význam. Význam má i ve vztazích, kdy jsou majetkové poměry přibližně rovné, avšak každý z manželů si chce uchovat svůj vlastní majetek. Cituji z knihy Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře, Jan Dvořák, Jiří Spáčil10: „Uzavření manželství na jedné straně a uzavření předmanželské smlouvy na straně druhé jsou dvě samostatné právní skutečnosti. Tyto skutečnosti mají odlišnou společenskou funkci, odlišné předpoklady svého vzniku a z toho vyplývající obsah, liší se i způsob zániku

10

Viz DVOŘÁK, Jan a Jiří SPÁČIL. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. Praha: Wolters Kluwer, 2011. ISBN 978-80-7357-597-7.

29

právních vztahů, které založily, zatímco předpoklady uzavření manželství jsou upraveny v zákoně o rodině (manželství je od roku 1950 považováno za smlouvou podle občanského práva) Náležitosti předmanželské smlouvy jsou upraveny jednak jako náležitosti kterékoliv jiné smlouvy v obecných ustanoveních občanského zákoníku (§ 34 an.), jednak i v ustanovení § 143a. Předmanželská smlouva tak rozšiřuje početnou řadu smluvních typů, které občanský zákoník upravuje. I když předmanželská smlouva a manželství na sebe navazují, účinnost předmanželské smlouvy je vázána svou povahou na uzavření manželství, bez zřetele k tomu, že zákon o účinnosti předmanželské smlouvy nic neustanovuje, nemá případná neplatnost jednoho z tohoto úkonu právní dopad na úkon druhý. Jestliže je předmanželská smlouva neplatná, nemění to nic na existenci uzavřeného manželství. Naopak prohlášení manželství za neplatné nezaniká ani účinnost ani platnost předmanželské smlouvy. Důvody neplatnosti se v každém případě posuzují pro každý důvod samostatně. Protože je v teorii i v praxi přijímán názor, že společné jmění manželů vzniká i v manželství, které bylo prohlášeno za neplatné, lze připustit, aby majetkové dopady neplatnosti manželství byly posuzovány podle uzavřené předmanželské smlouvy. Jestliže obsahem předmanželské smlouvy je právní úprava vlastnického režimu k nemovitostem, nemůže dojít k zápisu relevantní skutečnosti do katastru nemovitostí před samotným uzavřením manželství. Z tohoto vidíme, že předmanželská smlouva nemůže ovlivňovat vlastnické vztahy před uzavřením manželství, ale její účinnost je platná až po uzavření sňatku. Má to hluboký vliv na majetkoprávní postavení manželů. Předmanželská smlouva může být uzavřena jen před vznikem manželství (zákon § 143a odst. 3 tuto skutečnost slovy „muž a žena, kteří chtějí uzavřít manželství“ – zákon o rodině pro tyto osoby zavedl legislativní zkratku snoubenci – srov. § 2). Po svobodném a úplném souhlasném prohlášení muže a ženy, že spolu vstupují do manželství učiněné před příslušný obecním úřadem a před orgánem církve nebo náboženské společnosti oprávněné k tomuto zvláštním předpisem (§ 3 odst. 1 zák. o rodině), již nemůže být (ani bezprostředně učiněném prohlášení) předmanželská smlouva uzavřena. Pro regulaci majetkových vztahů mezi manželi přichází v úvahu již jen smluvní modifikace společného jmění manželů podle § 143a odst. 1 a 2. Přesný údaj o dni, kdy dochází k uzavření předmanželské smlouvy, je zjistitelný z notářského zápisu, kterým se předmanželská smlouva sepisuje (jde o údaj, jež tvoří obligatorní náležitost tohoto notářského zápisu - § 63 notářského řádu). Pokud by se

30

předmanželská smlouva uzavírala ve stejný den jako manželství, muselo by se v konkrétním případě prokazovat, zda předmanželská smlouva byla uzavřena opravdu před souhlasným prohlášením o manželství. Ovšem i kdyby bylo zjištěno, že smlouva byla uzavřena až poté, co manželství vzniklo, nemuselo by to znamenat její neplatnost, pokud by šlo obsahově o smlouvu podle § 143a odst. 1 a 2, protože zákon o rodině umožňuje za určitých předpokladů uzavřít manželství osobám, které jsou mladší 18ti let (§ 13 zákona o rodině), případně i osobám, jejichž způsobilost k právním úkonům je omezena (§ 14 odst. 2 zákona o rodině). Mohou vzniknout pochybnosti, jak posoudit způsobilost těchto osob k uzavření předmanželské smlouvy. Podle obecné úpravy způsobilost k právním úkonům vzniká v plném rozsahu zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením 18ti let věku, před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství (§ 8). Zletilé osoby jsou úplně způsobilé ke všem právním úkonům v oblasti občanského práva. Je nepochybné, že uzavření předmanželské smlouvy představuje dvoustranný právní úkon, o jehož náležitostech platí obecná ustanovení (srov. § 34 an.), platí proto, že smluvní strany (snoubenci) musí mít k tomuto právnímu úkonu potřebnou hmotněprávní způsobilost. Ze znění zákona, který uzavření předmanželské smlouvy dovoluje § 43 a jeho odst. 3, nelze dovozovat zvláštní způsobilost k tomuto právnímu úkonu. Tím, že zákonodárce umožnil určité skupině osob uzavřít předmanželskou smlouvu, vyhověl naléhavému požadavku společenské praxe a rozšířil nabídku právních forem uspořádání majetkových vztahů mezi manželi. Tato nabídka je v prvé řadě adresována osobám, které jsou zletilé a nejsou stiženy duševní poruchou, jež by je činila k tomuto právnímu úkonu nezpůsobilými. Pro jejich způsobilost k tomuto právnímu úkonu platí obecná právní úprava (§ 8 a 38). Vyhovují-li oba snoubenci obecným požadavkům na způsobilost k právním úkonům, platí zásada laviris art nuntipas, habilis ad pacta nuntipatia, bez omezení. Z výše uvedené citace vyplývá poučení o tom, že předmanželská smlouva má svůj hluboký význam. Určuje majetkové vztahy mezi manželi ještě před uzavřením manželství, ale nabývá své platnosti a účinnosti až dnem uzavření sňatku. Tím je možno předem stanovit mantinely, které omezují vlastnictví manželů ještě v době před manželstvím tak, aby později v době manželství již nedocházelo k žádným sporům. Toto je víceméně využitelné v případech, kde se jedná o velké majetky, kde se jedná o podnikání jednoho z manželů tak, aby toto nemělo důsledky na druhého z manželů a zároveň aby zůstal uchován větší majetek

31

toho z manželů, který jej má a pořídil tak, aby byl tento majetek zachován v době po případném rozvodu.

2.7. Dopad majetkového vypořádání na nezletilé děti Majetkové vypořádání se netýká pouze obou manželů, ale týká se i jejich dětí vzešlých z manželství. Pro tyto děti to může mít závažné důsledky poškozující je i v celém dalším životě. Manželé mnohdy neuvažují o tom, že tyto důsledky mohou postihnout jejich děti a uvažují zcela jednostranně tak, aby ze společného jmění manželů získali ve vlastní prospěch co nejvíce pro sebe. Toto ovšem nemůže nikdy úplně obstát, protože děti jsou vždy následníky obou rodičů a tudíž se jich tato věc přímo dotýká. Je nesporné, že majetkové rozdělení společného jmění manželů se dětí dotkne. Dotkne se jich podstatným způsobem tak, že jsou znevýhodněny proti dětem, které žijí v normálním manželství a nikdy nemůže dojít k jejich majetkovému prospěchu. Společné jmění manželů by mělo být vždy rozděleno tak, aby toto bylo ve prospěch dětí a aby každé z dětí bylo dědicem společného jmění manželů a nebylo nějakým způsobem poškozeno. Ovšem k poškození dětí vždy dochází, a to buďto vyměřením nízkého výživného či snížením životní úrovně jednoho nebo obou rodičů. I toto bývá příčinnou poškození dětí v rozvodovém řízení. Jeden z rodičů nemůže nikdy nahradit péči obou rodičů, natož majetkovou újmu, o kterou je dítě připraveno v podstatě ztrátou jakési části majetku, někdy větší či menší újmou ze strany druhého manžela. Každý z manželů chce získat svůj majetkový prospěch a uplatňuje jej vůči druhému manželu, není však domyšlena otázka, jakým způsobem se toto dotýká dětí. Děti jsou samozřejmě dědici obou rodičů, avšak v jednom případě mohou dědit více, v druhém případě mohou dědit méně. Ovšem praktická zkušenost ukazuje to, že děti, pokud jsou z rozvedeného manželství, zdědí méně, než kdyby byly z manželství úplného. Toto může vzniknout novými partnerskými vztahy manželů, či jejich vzájemným naprostým antagonismem. Děti tak bývají však zpravidla vždy ve svých nárocích poškozeny.

2.8. Zánik Společného jmění manželů

32

Formy zániku společného jmění manželů jsou různé. Trvání společného jmění manželů je v podstatě vázáno na trvání manželství. Podle § 148 odst. 1 OZ zánikem manželství zanikne i společné jmění manželů, pokud jej již dříve nezúžil soud. Manželství může zaniknout buď smrtí jednoho z manželů nebo rozvodem. Pokud uvažujeme první událost, tzn. smrt jednoho z manželů, je to právní událost, která je spojena se zánikem manželství a rovněž i se zánikem bezpodílového spoluvlastnictví, pokud v době smrti existovalo. Dále může dojít i k rozličným situacím, kdy společnou smrtí zahynou oba manželé, např. při nehodě apod. Ovšem potom je zkoumáno to, kdy který z manželů zemřel. Úmrtím prvního z manželů zaniká i bezpodílové spoluvlastnictví, čili rozhodující prvek v tomto je datum a hodina smrti, neboť se jedná o projednání dědictví nejprve po prvém z manželů. Poté se již nemusí vypořádávat bezpodílové spoluvlastnictví, protože se projednává pouze dědictví po druhém zemřelém z manželů. Rovněž tak prohlášení za mrtvého má shodné důsledky, jako kdyby dotyčný manžel zemřel. Je nutné ovšem si uvědomit, že k tomuto dochází až nabytím právní moci. Den nabytí právní moci prohlášení za mrtvého se tedy liší ode dne smrti fyzické osoby. Je nutno citovat následující stanoviska soudů ke společnému jmění manželů: Rozhodnutí R42/72, str. 128 říká: „Je vyloučeno, aby se manželé za trvání manželství dohodli na zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Proto je také vyloučeno, aby v soudním řízení, v němž jeden z manželů navrhoval, aby bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví, došlo k uzavření smíru.“ Dále rozhodnutí R50/69: „Občanský zákoník nedovoluje soudu, aby kromě zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů určil, že ke zrušení nedochází ke dni právní moci zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nýbrž zpětně k jakémukoliv dni před právní mocí tohoto rozhodnutí.“ Dále rozhodnutí Rc3/68: „K posouzení závažnosti důvodů pro zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů pouhé zjištění, že manželé žijí odděleně, nestačí k závěru, že jsou dány důvody pro zrušení bezpodílového spoluvlastnictví, je třeba zároveň zejména zkoumat,

33

zda jde o trvalý a neodčinitelný stav (bez naděje na obnovu spolužití), zda se v důsledku odděleného žití nepodíleli oba na vytvoření společného majetku.“ Těchto judikátů je více. Existuje i judikát číslo R28/66, který se zabývá otázkou, zda jsou podle § 148 odst. 2 OZ dány podmínky pro zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů za trvání manželství, kterou nelze řešit jako otázku předběžnou a definitivní. Spojíli navrhovatel návrh na zrušení s návrhem na vypořádání, soud návrh na vypořádání zamítne. Postup soudu při vypořádání společného jmění manželů po stránce hmotné je uveden v § 150 odst. 3, jakož i v ustanovení § 149 odst. 3 Občanského zákoníku. Tato ustanovení jsou členěna na jednotlivé věty, které jsou označeny následujícími písmeny: a) při vypořádání se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné; b) každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek; c) závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou manželé povinni splnit rovným dílem; d) přihlédne se především k potřebám nezletilých dětí; e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu; f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a o udržení společných věcí; g) při určení míry přičinění každého z manželů, je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti. Z výše uvedeného je tedy jasně vidět jedno, a totiž že soud uvažuje tím způsobem, že je zde míra přičinění některého z manželů. Tato míra přičinění se pak podstatným způsobem zvažuje při stanovení rozsudku. Pro soud je tedy rozhodující zásluha manželů o nabytí majetku, a dále v podstatné míře potřeby nezletilých dětí. Závazky manželů jsou děleny rovným dílem. Cituji důvodovou zprávu k občanskému zákoníku, která se týká vypořádání společného jmění manželů:

34

„Osnova dává důležité směrnice pro vypřádání, které se po zániku společného jmění manželů provede ať již dohodou, nebo rozhodnutím soudu. Aby zejména v případě dohody bylo vypořádání usnadněno, vychází se z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Jejich výše však může být podle hledisek v osnově vytyčených upravena. Především je nutno přihlížet k potřebám nezletilých dětí a to zejména v tom smyslu, aby věci, které jim dosud sloužily, mohly jim sloužit i nadále. Dále je nutno při vypořádání vzít zřetel k tomu, jak se který z manželů přičinil o rodinu a o nabytí a udržení společného majetku. Jestliže se tedy oba manželé pečlivě starali o rodinu a společným úsilím dbali o zajištění jejich potřeb, rozdělí se zpravidla mezi ně společný majetek rovným dílem. Výchozí hledisko o rovnosti podílů ovšem nemůže být zachováno, jestliže si některý z manželů počínal neodpovědně, utrácel úspory a rodinu poškozoval.“ Toto je citace ve smyslu ustanovení § 17 odst. 2 Zákona o rodině. Je třeba použít zásad o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stanovených pro případ zániku manželství také tehdy, bylo-li manželství prohlášeno za neplatné. Při vypořádání investic do věci ve společném jmění manželů vypořádaném na základě zákonné domněnky. Vše se řídí dle § 107 odst. 1, 2, § 139 odst. 2, § 150 odst. 4, § 451 odst. 2, § 456 Občanského zákoníku, dále § 149 Občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Na následujícím případě lze ilustrovat současné rozhodování Nejvyššího soudu týkající se vypořádání společného jmění manželů. V první řadě je nutné seznámit se se skutkovými okolnostmi daného případu a jejich posouzením soudem 1. stupně. „Předně soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 4.11.1976. Bývalé spoluvlastnictví účastníků nebylo po rozvodu vypořádáno a nemovitosti v katastrálním území v T., které byly jeho součástí, přešly teprve ke dni 1.4.1986 v souvislosti s novelou občanského zákoníku č. 131/1982 Sb. (§ 149 odst. 4 a § 507 odst. 2) v důsledku uplatnění zákonné domněnky do podílového spoluvlastnictví účastníků. Žalobkyně po rozvodu manželství prováděla bez souhlasu žalovaného částečnou rekonstrukci domu, a to od roku 1976 do roku 1990. Tyto investice

35

hodnotila částkou 500 000 Kč, přičemž po žalovaném požadovala úhradu poloviny této částky. Soud dovodil, že práce na rekonstrukci domu nelze označit jako běžnou údržbu a opravy. Při rozhodování soud vycházel ze závazného právního názoru krajského soudu v Ostravě vysloveného usnesením ze 13.11.2001, č.j. 10 Co 352/2001-450, že předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví mohou být pouze investice vynaložené žalobkyní po 1.4.1986, tj. po vzniku podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem, proto nepřihlédl k investicím učiněným žalobkyní po rozvodu manželství do tohoto data. Soud s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu nevycházel z výše investovaných prostředků, ale ze zhodnocení nemovitosti. Účastníci byli podílovými spoluvlastníky nemovitosti každý v rozsahu jedné poloviny, proto žalovaný byl povinen nahradit polovinu částky představující její zhodnocení v důsledku investic vynaložených žalobkyní. Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni čtvrtinu zhodnocení provedeného těmito investicemi ve výši 63 242, 75 K4 a polovinu zhodnocení na základě investic provedených samotnou žalobkyní na další práce ve výši 25 514, 50 Kč, celkem tedy 86 757 Kč, ve zbytku žalobu zamítl.“ Toto je k rozsudku soudu první instance a dále je nutné zdůraznit, jak další postup soudu probíhal.

2.9. Judikatura Nejvyššího soudu a stanoviska Evropského soudu pro lidská práva – kasuistika Celou rozvodovou problematickou se musí zabývat Nejvyšší soud a Ústavní soud. Tyto instituce jsou pochopitelně nadřazeny všem ostatním soudům jak okresním, tak krajským, rozhodnutí jsou směrodatná pro celé řešení věci. V celé porozvodové problematice zejména stran výchovy dětí, určení výživného. Velmi významné postavení mají v této problematice i různé společenské organizace, např. Sdružení spravedlnost dětem. Tato sdružení sehrávají významnou celospolečenskou úlohu, zejména v tom smyslu, že upozorňují na největší „výstřelky“ soudních rozhodnutí a rozhodnutí státních orgánů ve věci výchovy dítěte svěření do péče apod. V této souvislosti bych chtěl citovat zápis ze semináře Justiční akademie, který se uskutečnil v listopadu roku 2006. Cituji:

36

„S uvedeným výzkumem Prof. Dr. jur. Roland Proksch také osobně seznámil české opatrovnické soudkyně a soudce na semináři Justiční akademie v listopadu 2006. Tohoto semináře, připraveného mimochodem naším sdružením, se zúčastnil i Jürgen Rudolph, soudce z německého města Cochemu. Soud v tomto městě reaguje na další neúnosnost dosavadní soudní praxe při rozhodování o porozvodové výchově změnou paradigmatu. Již 15 let zde opatrovnický soud v rodičích nehledá, resp. nevyrábí vítěze a poraženého ve válce o dítě, ale aktivně je vede k uchování jejich společné zodpovědnosti za budoucí výchovu společného dítěte i po rozvodu a rozchodu. K tomu aktivně využívá a vyžaduje spolupráci dalších zainteresovaných subjektů: sociálních orgánů, rodinných poraden, mediátorů i znalců. Ke spolupráci na řešení konfliktu, nikoliv na jeho stupňování, vede soud i advokáty rodičů. Výsledky jsou až neuvěřitelné: Rodiče za aktivního vedení soudem a dalších profesí nalézají vhodná a přijatelná řešení výchovného uspořádání a dalších sporných otázek a děje se tak v přiměřeném čase (do 14 dnů od podání návrhu k soudu je první soudní jednání, soudní řízení končí během půl roku, a obdobně pružně pracují i další subjekty). Přitom nikdo z profesionálů nepřichází o práci, pouze ji zaměřuje na řešení, nikoliv na udržování konfliktu! Od roku 1996 do roku 2008 musel pouze ve dvou (!) případech Cochemský soud autoritativně rozhodovat o výchově dítěte, v ostatních případech našli rodiče s jeho pomocí řešení sami. K této soudní praxi se v Německu připojují i další soudy. „Rozvod rodičů jsem zažila v šesti letech... Kdyby tenkrát existovala možnost střídavé výchovy a já se mohla rozhodnout, určitě bych raději „ztratila“ na týden maminku a na další týden tatínka, než abych přišla o jednoho z nich úplně. Protože návštěva jednou za čtrnáct dní nevytváří pocit, že máte oba rodiče“, říká Dana Vitásková v úvodu své diplomové práce. A závěrem dodává: "Zjistila jsem, že rodiče jsou se střídavou výchovou spokojení. Jejich děti jsou šťastné, že mají mámu a také tátu. Rodiče vnímají střídavou výchovu jako funkční model. Rodiče ovlivňuje přání dětí, aby byly vychovávány oběma rodiči. Toto přání se splnilo."

37

K vlastní judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Tyto judikáty dávají závazná stanoviska, jak by mělo být rozhodováno. Někdy však i tato rozhodnutí jsou dále revidována Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku. Níže cituji několik rozhodnutí:

Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 77/04 ze dne 3. 8. 2004

„Ústavní stížností se stěžovatelé R. P. a nezletilý L. P. domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Stěžovatelé uvedli, že jsou účastníky řízení o úpravu poměrů k nezletilému L. P. Okresní soud v Ústí nad Labem uložil stěžovatelce pokutu ve výši 30 800 korun za neuskutečněné styky nezletilého L. s jeho otcem. Krajský soud rozhodnutí o pokutě potvrdil. Stěžovatelka tvrdí, že byla porušena její práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. U nezletilého mělo dojít k porušení jeho práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny a práv dítěte zaručených čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a práv uvedených v Evropské úmluvě o výkonu práv dětí... Stěžovatelka se dle svého tvrzení snaží, aby styky otce s nezletilým probíhaly řádně, nezletilý se s otcem odmítá stýkat a stěžovatelka není schopna jednání nezletilého ovlivnit. Článek 36 Listiny měl být porušen tím, že krajský soud nesprávně hodnotil možnost stěžovatelky ovlivnit ochotu stýkat se s otcem. Uložená pokuta zasahuje do majetkových práv stěžovatelky, zaručených čl. 11 Listiny základních práv a svobod. V případě stěžovatelky je ústavní stížnost podána oprávněnou osobou.... Jinak je tomu v případě nezletilého stěžovatele. Řízení, ve kterém byla stěžovatelce uložena pokuta, bylo vedeno podle § 273 OSŘ. Účastníkem tohoto řízení je nezletilé dítě, navrhovatel (pokud bylo zahájeno na návrh) a ten, o jehož právech a povinnostech má být jednáno (v daném případě tedy stěžovatelka)... Podle názoru Ústavního soudu není oprávněn podat ústavní stížnost ten, jehož se napadené rozhodnutí dotýká pouze zprostředkovaně a nezasahuje do jeho právních poměrů. Z uvedeného je zřejmé, že nezletilý stěžovatel sice byl účastníkem řízení, usnesení o uložení pokuty však přímo do jeho právních poměrů nezasáhlo. Tím je tedy naplněn předpoklad pro odmítnutí návrhu nezletilého stěžovatele podle § 43 odst. 1

38

písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako podaného někým zjevně neoprávněným. Dalším formálním předpokladem, nutným k meritornímu projednání ústavní stížnosti, je přípustnost návrhu ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odvolání proti usnesení okresního soudu podala pouze stěžovatelka, nikoli nezletilý stěžovatel, zastoupený v uvedeném řízení Magistrátem města Ústí nad Labem. V tomto smyslu tedy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což činí jeho ústavní stížnost rovněž nepřípustnou. Tím je kumulativně naplněn další důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. ... Stěžovatelka spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v tom, že krajský soud nesprávně hodnotil její možnosti ovlivnit ochotu nezletilého stýkat se s otcem. Sama však uvádí, že od roku 1995 se styk nezletilého s otcem ve stanoveném rozsahu nikdy neuskutečnil. Z usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 2. 10. 1995 vyplývá, že řádný styk se neuskutečňoval ani předtím. V roce 1995 bylo nezletilému 6 let. V tomto věku je rozumová a volní vyspělost dítěte omezená. Jestliže stěžovatelka tvrdí, že styk se od roku 1995 řádně neuskutečnil (Ústavní soud má zjištěno, že se řádně neuskutečňoval ani předtím) a stěžovatelka má nezletilého stále ve své péči, tedy pod svým výhradním působením, sama tak potvrzuje svůj podíl na jednání nezletilého. Nezletilý tedy prakticky neměl možnost se s otcem stýkat kvůli jednání matky a jejím sporům s otcem. Argumentovat znaleckým posudkem z roku 2003, kdy bylo nezletilému 14 let, tedy kdy již má ve značné míře rozvinuty rozumové schopnosti k posouzení svého jednání, je v této souvislosti poněkud mimo realitu. Postoj nezletilého byl tedy formován zejména chováním matky, která dlouhodobě (v podstatě od okamžiku, kdy získala nezletilého do své péče) ignorovala pravomocná rozhodnutí soudů o úpravě styku. .... Stěžovatelka také tvrdí, že uložená pokuta zasahuje do jejích majetkových práv, zaručených v čl. 11 Listiny... V konkrétním případě stěžovatelka permanentně nerespektuje rozhodnutí obecných soudů. Svým chováním tedy způsobila, že obecné soudy použily nástroj, který jim zákon (OSŘ) dává k dispozici. Ten umožňuje i v jednotlivém případě uložit pokutu v maximální výši Kč 50 000,- (§ 273 odst. 1 písm. a) OSŘ). Okresní soud uložil stěžovatelce za permanentní a dlouhodobé, více než deset let trvající, nerespektování soudního rozhodnutí celkovou pokutu, která ani nedosahuje maximální výše stanovené pro jednotlivé pokuty. Uloženou pokutu pak stěžovatelka může splácet v měsíčních splátkách.

39

Odkaz na likvidační efekt takové pokuty je proto zcela nepřípadný a obecné soudy se v rozhodování o výši pokuty nevymkly z měřítka přiměřenosti.... Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že i ukládání pokut stěžovatelce podle § 273 odst. 1 písm. a) OSŘ se v daném případě ukazuje jako zjevně neúčinné, protože se efekt postihu ztrácí v důsledku rozmělnění pokuty na plnění v měsíčních splátkách. Otázkou tedy zůstává, proč obecné soudy nepřistoupily k výkonu rozhodnutí podle ust. § 273 odst. 1 písm. b) OSŘ již dříve.“ Z výše uvedené citace je jasný záměr soudu. Pokuta, která je rozložena do x splátek na delší dobu nemá výchovný účinek a svým účinkem se míjí. Stojí za uvážení, zda v takovýchto případech nestojí za uváženou potrestat rodiče neplnícího rozhodnutí soudu a bránícího ve styku s druhým rodičem, alternativním trestem. Např. veřejně prospěšnými pracemi. V době výkonu trestu se může o nezletilého postarat druhý rodič či prarodiče a dítě nepocítí finanční újmu. Pokuta je zpravidla dítěti prezentována jako trest od druhého rodiče. Dítěti je sdělováno, že toto nedostane, nebude moci jet na dovolenou apod., protože vše způsobil druhý rodič. Takto je pěstován již zmíněný syndrom zavrženého rodiče.

Jako další příklad uvádím i následující judikát Ústavního soudu ke skutečné realizaci styku nezletilého s druhým z rodičů, kterému nebylo dítě svěřeno do péče. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1753/11 ze dne 5. 10. 2011 „Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. J. S., zastoupené JUDr. Pavlínou Vondráčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Hráského 1909/9, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 211/2010-1011 ze dne 25. února 2011, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) Ch. S., 2) Ch. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Z odůvodnění:

40

… Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 9. června 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím byl k jejímu odvolání a odvolání vedlejšího účastníka řízení 2) [dále jen "otec"] jednak potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 83 Nc 120/2005-830 ze dne 30. března 2010 ve výroku o příspěvku otce na výživu vedlejšího účastníka řízení 1) [dále jen "nezletilý"] za období od 1. ledna 2006 do 31. prosince 2009 a ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu stěžovatelkou a otcem a současně změněn ve výroku o příspěvku otce na nezletilého za období od 1. ledna 2010 do budoucna a s ním souvisejícím výroku o dlužném výživném, a konečně ve výroku o styku otce s nezletilým tak, že otec je oprávněn se s nezletilým stýkat v každém sudém kalendářním týdnu v roce v sobotu od 10:00 hodin do 17:00 hodin s tím, že jej převezme a po skončení styku předá v místě bydliště stěžovatelky, která je povinna nezletilého na styk řádně a včas připravit a otci ve stanovený termín předat. Stěžovatelka má za to, že ve věci bylo porušeno její základní právo podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod… … Dále stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s tím, proč nezohlednil jednoznačné stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí a Fondu ohrožených dětí, jenž se podílel na zprostředkování styku otce s nezletilým, které doporučovaly kratší a navíc asistovaný styk… … Nelze rovněž souhlasit s námitkou, že se odvolací soud nevypořádal s postojem opatrovníka (stran dalšího trvání asistovaného styku) a subjektů, které prováděly asistovaný styk mezi nezletilým a otcem v režimu předběžných opatření. Odvolací soud totiž zcela jasně vyložil, že dosavadní asistovaný styk ztrácí smysl, nikomu není přínosem a konzervuje jen sám sebe. Dále vyložil, že smyslem asistovaného styku v žádném případě není výchova otce k plnění cizích představ. Konečně poukázal na to, že i sama stěžovatelka nad účelem asistovaného styku pochybuje. Tím vším se tedy odvolací soud evidentně a jasně vymezil jak k názoru opatrovníka, tak ke zprávám subjektů provádějících v dané věci asistovaný styk, a konečně i k námitkám stěžovatelky, načež důsledně naplnil pozitivní povinnosti státu plynoucí z čl. 3 odst. 1, čl. 5 a čl. 9 odst. 1 a 3 Úmluvy o právech dítěte, neboť pro absenci relevantních a objektivních výhrad nařídil obnovení přímých osobních kontaktů mezi nezletilým a otcem….

41

… Zdůrazňování traumatizace nezletilého v souvislosti s jeho styky s otcem jsou pouhou polemikou se závěry odvolacího soudu. Uvedenou argumentaci totiž stěžovatelka uplatňovala v řízení před obecnými soudy obou stupňů permanentně, tedy v situaci, kdy nezletilý byl v její výhradní péči, ke stykům s otcem prakticky nedocházelo a tvorba obrazu otce a vztahu nezletilého k němu tedy byla buďto výhradně nebo převážně v rukou stěžovatelky. V každém případě se odvolací soud s touto námitkou vypořádal, když na jedné straně neshledal správným postoj otce ke stěžovatelce a jejímu manželovi, nicméně jasně vyložil, že vztah k nezletilému je věc emoce a vadná komunikace mezi otcem a stěžovatelkou má základ právě jen ve vztahu mezi nimi a v probíhajícím soudním sporu…. Konec citace. Z tohoto judikátu je zjevně patrné, jakým způsobem zasahují státní orgány do přirozených práv rodičů. Stěžovatelka se domáhá toho, proč soud nezohlednil jednoznačné stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí a Fondu ohrožených dětí, jenž se podílel na zprostředkování styku otce s nezletilým, jak je výš popsáno. Tyto orgány a fondy by tedy měly převzít i v podstatě soudní moc a jejich stanoviska by měla být směrodatná pro všechny soudy. Ústavní soud správně vyhodnotil situaci a těchto stanovisek se nedržel. V minulosti drtivá většina soudů jen kopírovala rozhodnutí a vyjádření těchto institucí. Je tedy zřejmé, že nastal čas změny a vrcholné soudní instituce se přiklánějí k alternativním řešením. K usnesení Krajského soudu v Hradci Králové je nutné sdělit jedno – že místo a hodina vymezení styku s dítětem je zcela jasně kvalifikována jako nemožná a vrácení dítěte se ve své podstatě ponechává na vůli jednoho z rodičů. Tím se jen otevírá další prostor pro selhání výkonu práva, jak již bylo výše uvedeno. Takový postup je v přímém rozporu s Cochemským modelem, který klade důraz na jeho flexibilitu tak, aby každý z rodičů dostál svých práv.

K rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 35 Co 521/97, 35 Co 523/97-565 ze dne 11.11.1997

Je nutno uvést to, že soud rozhodl zcela správně, neboť viníkem je zcela jasně matka, která se domáhala zákazu styku otce s dítětem. Výsledkem toho ale bylo naproti tomu

42

rozšíření styku otce s nezletilou. Je tedy zcela zřejmé, že je nutné postihovat i rodiče, kteří brání styku s nezletilým dítětem tak, aby toto citelně pocítili, a to v rozšířené míře.

K rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 18 Co 343/96-196 ze dne 29.11.1996. Je rovněž zřejmé, že soud rozhodoval zcela správně, neboť střídavá péče je pro zdraví dítěte zcela prospěšná. Je zde nezbytná péče obou rodičů, nikoliv jednoho z rodičů tak, jak byla zažitá představa v minulých dobách. Je nutné, aby dítě znalo oba rodiče, s oběma rodiči komunikovalo a žilo. Život ve střídavé péči je velice potřebný pro zdárný rozvoj dítěte tak, aby se v dalším životě plně uplatnilo. Pokud se uplatňuje princip, že dítě žije jen s jedním rodičem a jeden rodič jej ovlivňuje, tak toto není v souladu se současnými normami. Je nutné si uvědomit i to, že otcovská úloha je v životě dítěte naprosto nezanedbatelná. Dále je nutné zdůraznit, že dítě je živý tvor, který se vyvíjí a proto tedy má právo na styk s oběma rodiči. Tento rozsudek by tedy měl jít za vzor rozsudkům všech ostatních soudů.

K nálezu Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2005 ve věci sp. zn. I.ÚS 48/04

Je zcela zřejmé, že rovněž v tomto případě soud rozhodoval správně, neboť zde je zcela jasně vyjádřeno, že došlo k zásahu ústavně nepřípustným způsobem do rodičovských práv otce a zejména pak do práv nezletilé, v jejímž zájmu je maximální možná výchovná participace obou rodičů. Soud stvrdil v podstatě to, aby byla realizována střídavá péče o dítě. Ústavní soud tedy v této věci předcházel rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku a rovnou stanovil střídavou péči. Toto by mělo být akceptováno všemi soudy České republiky již v první instanci tak, aby se předcházelo dalším obdobným konfliktům.

43

K rozsudku obvodního soudu pro Prahu 3, č.j. 10 P 37/2002-272 ze dne 10. 11. 2003 Z tohoto rozsudku je zřejmé že další prokazování důkazů znaleckými posudky a lékařskými vyšetřeními je pro dítě naprosto zátěžová záležitost a vede k jeho stresovému zatížení tak, jak je v rozsudku uvedeno. Dále je nutno uvést, že takové dokazování by jen protahovalo soudní spor a rozhodnutí v něm, které by po dosažení školního věku pozbývalo smyslu. Ze stejného důvodu v rozsudku vyslovil soud předběžnou vykonatelnost návrhu dle Zákona o rodině. Soud rozhodoval bezpochyby správně, neboť dítě v předškolním věku nemá být stresováno tak, aby bylo ublíženo jeho zdraví. Toto je nutné mít vždy na paměti a dbát zájmu dítěte a nikoliv zájmu rodičů, kteří pro vyostření jejich vzájemného sporu zneužívají znaleckých posudků. Je tedy nutno postupovat velmi citlivě tak, aby dítě nebylo stresováno a aby bylo vše v jeho prospěch.

Kontakt s dítětem je možný i pomocí internetu. Sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu České republiky: V rámci sjednocení soudní praxe schválilo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu rozhodnutí, které upravuje možnost styku dítěte s rodičem i pomocí moderních komunikačních prostředků. Nejvyšší soud vydal toto rozhodnutí, aby sjednotil soudní praxi nižších soudů, které byly v rozhodování v obdobných věcech nejednotné. Ačkoliv Nejvyšší soud upřednostňuje osobní styk rodiče s dítětem, může být v odůvodněných případech tento osobní styk nahrazen stykem nepřímým, a to třeba i pomocí elektronických prostředků, jako je mobilní telefon, elektronická pošta, komunikace přes SKYPE, Facebook či jiné sociální sítě. Cílem je zabezpečit udržení rodinných vazeb dítěte s rodičem, který nemá dítě ve své péči. V praxi půjde o případy, kdy osobní styk není možný, např. pro značnou geografickou vzdálenost, pro nemoc, pro výkon trestu odnětí svobody etc. V těchto a podobných případech by soudy měly zvažovat nepřímý styk namísto osobního styku, nebo vedle něj. Právní věta:

Jakožto smluvní strana Evropské úmluvy o lidských právech má ČR povinnost přiznat každému, kdo podléhá její jurisdikci, práva a svobody zaručená touto úmluvou. Stížnosti jednotlivců, nevládních organizací či skupin osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných úmluvou ze strany ČR projednává Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

44

Jakožto smluvní strana Evropské úmluvy o lidských právech má ČR povinnost přiznat každému, kdo podléhá její jurisdikci, práva a svobody zaručená touto úmluvou. Stížnosti jednotlivců, nevládních organizací či skupin osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných úmluvou ze strany ČR projednává Evropský soud pro lidská práva. Na jeho webových stránkách jsou v češtině k dispozici informace pro osoby, které se na něj chtějí obrátit se stížností. V rozsudcích, které jsou pro ČR právně závazné, Soud může konstatovat, že došlo k porušení úmluvy a zároveň může stěžovateli přiznat udělení spravedlivého zadostiučinění (finanční kompenzace majektové či nemajetkové újmy). V takovém případě je vláda ČR povinna spravedlivé zadostiučinění zaplatit ve stanovené lhůtě. Na výkon rozsudku dohlíží Výbor ministrů, který kromě zaplacení spravedlivého zadostiučinění může po příslušném státu požadovat přijetí individuálních opatření k nápravě újmy způsobené stěžovateli a všeobecných opatření, která by podobnému porušení úmluvy zabránila v budoucnu (rozsudek musí být přeložen do češtiny a distribuován příslušným orgánům moci veřejné, zejména těm, které se na porušení úmluvy podílely; dle povahy porušení může Výbor ministrů požadovat i změnu právních předpisů či správní praxe, pokud tyto byly příčinou porušení). Jakmile stát přijme veškerá potřebná opatření, Výbor ministrů schválí závěrečnou resoluci, kterou projednávání výkonu rozsudku uzavře. V řízení před Evropským soudem pro lidská práva Českou republiku zastupuje vládní zmocněnec z Ministerstva spravedlnosti. Na jeho webových stránkách jsou k dispozici i informace o rozsudcích týkajících se ČR. Před lety podala skupina českých otců žaloby proti českému státu k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku spolu s výzvou, aby se k nim připojili další čeští rodiče, kteří jsou spolu se svými dětmi oběťmi úmyslné diskriminace a bezpráví ze strany českých soudů. Jistě i díky této aktivitě se podařilo vyvolat vlnu stížností k Evropskému soudu. Podle vládní Zprávy o stavu lidských práv v ČR bylo v roce 2003 podáno 874 žalob, což je oproti roku 2002 nárůst o 88 procent. Již dříve obdrželi někteří z žalobců i od Štrasburského soudu vyrozumění, že jejich stížnost bude projednána přednostně. Mnozí se rozsudků vůbec dodnes nedočkali. Před lety podala skupina českých otců žaloby proti českému státu k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku spolu s výzvou, aby se k nim připojili další čeští rodiče, kteří jsou spolu se svými dětmi oběťmi úmyslné diskriminace a bezpráví ze strany českých soudů. Jistě i díky této aktivitě se podařilo vyvolat vlnu stížností k Evropskému soudu. Podle vládní Zprávy o stavu lidských práv v ČR bylo v roce 2003 podáno 874 žalob, což je oproti roku 2002 nárůst o 88 procent. Již dříve obdrželi někteří z žalobců i od Štrasburského soudu vyrozumění, že jejich stížnost bude projednána přednostně. Mnozí se rozsudků vůbec dodnes nedočkali.

45

3. Závěr Smyslem této diplomové práce je popsat rozvodový vztah manželů, kteří se rozhodli k rozvodu. Rovněž tak dětí, které jsou rozvodem postiženy a jsou účastníky těchto rozvodových sporů. V rovině majetkoprávní se snažím tuto situaci popsat tak, aby byla vymezená rovina majetkoprávních sporů, které postihují oba z manželů a jistě do určité míry vymezují jejich další vztahy. Podrobněji jsem zkoumal tuto problematiku a snažil jsem se nalézt optimální řešení. Řešení jsou však vždy odvislá případ od případu a za nejlepší možná řešení považuji prevenci. To znamená uzavření předmanželských smluv a jasně dané vypořádání majetkových vztahů v případě možného rozvodu manželů. Tímto jsou pravidla tohoto vypořádání jasně dána a usnadňuje toto veškerá soudní projednávání manželskoprávních vztahů manželů v soudních řízeních a nemůže být tak řešená otázka sporů ve věcech movitých i nemovitých. Praxe však byla v podstatě v tom, že po rozvodu manželství si každý z manželů ponechal věci movité, které byly v jeho držení a následně nastávaly spory o tyto věci a každý z manželů prokazoval, jak tyto věci nabyl či jakého jsou původu. Kolize v těchto řízeních jsou nejen pravděpodobná, ale velice používaná v rozvodové praxi. V podstatě toto znamená, že každý z manželů se snaží ukořistit z bývalého manželského svazku co nejvíce movitých prostředků a věcí, které náležely do bývalého společného jmění manželů. Někomu se toto daří více, někomu méně. Proto předmanželská smlouva má hluboký smysl k majetkovému vypořádání manželů po rozvodu, jasně stanoví, jak majetkové poměry bývalých manželů budou realizovány. Mnohé problémy mohou vznikat i v případě podnikání manželů, jak společného, tak každého zvlášť, i toto řeší nejlépe dobře uzavřená předmanželská smlouva. Jak jsem již psal ve své práci, mnohé majetkoprávní vztahy a spory se dotýkají dětí vzešlých z manželství a narušují jejich osudy. I tuto problematiku jsem se snažil podrobněji rozebrat a nastínit možná řešení. Děti se mnohdy stávají předmětem vydírání a vyřizování si účtů mezi rodiči a jsou jen oběťmi těchto poměrů. Tato problematika byla dosud málokde

46

řešená, medializována a k Nejvyššímu soudu a Ústavnímu soudu se dostává na popud přímých žalobců, především otců nezletilých dětí. Ve své práci toto rozebírám a docházím k závěru, že tato rozhodnutí vrcholných soudů v České republice nejsou naprosto dokonalá. Jejich rozhodnutí musel mnohdy revidovat Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Je tedy s politováním hodné konstatovat, že naše justice neuspěla na mezinárodním poli a její rozhodnutí musí být revidována tímto štrasburským soudem. Další dimenzí mé práce je i zamyšlení se nad problematikou rozvodů v kontextu mezinárodním. Jednoznačně se ukázalo, že jednotlivé justice národních států mají rozdílné pohledy na tuto problematiku. Dosud nebyla nalezená mezinárodní platforma pro sjednocení názorů všech justicí alespoň na bázi Evropské unie, proto cílem mé práce je poukázat na rozdílnost chápaní a názorů různých zemí Evropské unie a zejména na postavení dětí rozvedených rodičů. Existuje zde Cochemský model, na který jsem ve své práci poukázal, k řešení svěření dětí do péče rozvedených rodičů, ale je zde i švédský model rovněž řešící problematiku tohoto smírnou cestou mezi rodiči a další model francouzský, který se rovněž snaží řešit problematiku dětí z rozvedených manželství smírnou cestou. V tomto musím nutně poukázat na velké nedostatky našeho justičního systému, na jeho velmi patrnou šablonovitost z dávno zažitých dob a malou pozornost těmto evropským a světovým trendům, které jsou patrné pro vyspělé země. Pokud jsem zkoumal rozhodnutí našich soudů v první i druhé instanci, byly velice zřetelně ovlivněny v problematice svěření péče o dítě a určení výživného Odbory péče o dítě a stanovisky převážně matek. Je tedy nutné apelovat i na tu skutečnost, že vzhledem k této soudní praxi vznikla i sdružení občanů, např. Sdružení spravedlnost dětem, která se o tuto problematiku zajímají, shromažďují petice, jednají v poslanecké sněmovně a svojí publikací dávají najevo upozorňují na všemožně „výstřelky“ našich soudů, které jsou buď revidovány Nejvyšším soudem nebo Ústavním soudem, v nejhorším případě Soudem pro lidská práva ve Štrasburku. Je tedy patrné, že celé veřejnosti činnost naší justice není lhostejná a mnoho lidí k ní aktivně zastává svá stanoviska a snaží se stav věcí změnit ve prospěch toho, aby dítě z rozvedeného manželství mělo stále oba rodiče a hmotné poměry obou rozvedených partnerů byly co jméně narušeny. Vše toto je ku prospěchu nezletilých dětí, a proto jsem se ve své práci snažil upozornit na výše jmenované skutečnosti.

47

Mým návrhem je celoevropské řešení rozvodové problematiky tak, aby byla ujednocená judikatura všech států Evropské unie a nemuselo tak docházet k soudním sporům u Soudu pro lidská páva ve Štrasburku. Pokud by všechny země Evropské unie měly povinnost řídit se touto judikaturou, která by měla vycházet z nejlepších poznatků zemí Evropské unie, byl by výsledek tohoto zcela pozitivní, jak ve prospěch nezletilých dětí z rozvedeného manželství, tak i k vypořádání majetkoprávních vztahů bývalých manželů. Na tomto poli dosud jednotná judikatura chybí a toto vede jenom k svévoli jednotlivých soudů od okresu, kraje a země od země. Pokud mohou být ujednocována i jiná pravidla Evropské unie, měla by být ujednocována i judikatura v této oblasti rozvodových řízení, neboť se dotýká statisíců osob žijících v Evropské unii. Některé příklady jsem ve své práci uvedl a to je zlomek všeho toho, co je kritizováno Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku.

4. Seznam použité literatury  FRANCOVÁ, Marie a Jana DVOŘÁKOVÁ, Závodská,. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. Praha: Wolters Kluwer, 2008. ISBN 978-80-7357-350-8.  WARSHAK, Richard A. Rozvodové jedy. Daniela Zounková. Praha 10: Triton s.r.o., 2003. ISBN 80-7254-439-x.  BIČOVSKÝ, Jaroslav. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Praha: Linde a.s., 1994. ISBN 80-85647-07-09.  BAKALÁŘ, Eduard. Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha: Portal, 1996. ISBN 80-7178-089-8.

48

 KRÁL, Václav. Případy slavných i neslavných: aneb můj život s advokacií. Praha: Rego, 2002.  BAKALÁŘ, Eduard. Průvodce otcovstvím aneb bez otce se nedá (dobře) žít. Praha: Vyšehrad 2002.  JÜRGEN, Rudolf. Jsi moje dítě: Cochemská praxe – cesty k lidštějšímu rodinnému právu. 1. vyd. Praha: Magistrát hl. města Prahy, 2010. ISBN 978-80-254-8250-6.  DVOŘÁK, Jan a Jiří SPÁČIL. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. Praha: Wolters Kluwer, 2011. ISBN 978-80-7357-597-7.  ODBOR STATISTIKY OBYVATELSTVA. Speciální výstupy demografické statistiky 1992 – 1998: Sňatky a rozvody. Ředitel odboru Ing. Jiřina Růžičková, CSc. Praha: Český statistický úřad, 2010. ISBN 80-7223-275-4.  SMITH, Heather. Děti a rozvod. Hana Loupová. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178906-2. 14. kapitola.  NOVÁK, Tomáš a Bohumila PRŮCHOVÁ. Jak přežít rozvodové peklo. 1. vyd. Brno: JOTA, 2004, 198 s. ISBN 807217-294-8.  WARSHAK, Richard A. Revoluce v porozvodové péči o děti: rádci pro život. 1. vyd. Eduard Bakalář. Praha: Portal, 1996, 240 s. ISBN 80-717-089-8.  HOLUB, Milan, Jaroslav BYDŽOVSKÝ a Milan POKORNÝ. Společné jmění manželů. 2. vyd. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-747-8.  ŠARMAN, Jan a Hana ŠUPÁKOVÁ. Přehled judikatury ve věcech majetkových vztahů mezi manžely. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2010. ISBN 978-80-7357-5922.  HRUŠÁKOVÁ, Milana. Rozvod a paragrafy. 2. vyd. Praha: Computer Press, 2003. ISBN 80-7226981-x.  ELIÁŠ, Karel et al. Občanský zákoník: Velký akademický komentář, úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. ISBN 978-80-7201-687-7. 1. svazek, §1 - 487.  ELIÁŠ, Karel et al. Občanský zákoník: Velký akademický komentář. Praha: Linde, 2008. ISBN 978-80-7201-687-7. 2. svazek, § 488 - 880.

49

5. Resumé Tato práce nabízí bližší pohled na problematiku rozvodu manželství v České republice, jeho dopady na majetkové poměry rozvedených manželů a dopady na nezletilé děti pocházející z rozvedeného manželství. Tato problematika je dosud řešena různými způsoby na úrovni okresních i krajských soudů. Více ujednocujícím prvkem jsou rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu v naší republice. Jde o velmi závažný společenský jev, který se dle statistiky dotýká velkého množství rodičů, dětí, avšak i bezdětných partnerů. Již z dávných dob je známo, že tento jev je společensky nežádoucí, katolická církev jej odmítá téměř úplně ve svém kanonickém právu. K nárůstu rozvodů došlo až s postupem vyspělosti společnosti. Jedná se o celospolečenský jev, který se vyskytuje bez rozdílů státního zřízení a politických systémů, a to od totalitních přes režimy autokratické, až po vysoce demokratické systémy vyspělých zemí v celém světě. Při tvorbě textu bylo kriticky sledováno až 40% uzavřených manželství v naší republice, které končí rozvodem. Je to dlouhodobý společenský jev, který překonal všechny politické systémy od dob Rakouska- Uherska až po dnešek. Zabránit mu nelze, jde jen o to minimalizovat ho. Byly prezentovány vlastní poznatky a závěry jednak ohledně příčin a důsledků rozvodů, jednak stanoviska soudů všech stupňů, včetně Evropského soudu pro lidská práva. Rozvodové řízení mělo jistě svá historická stadia vývoje od přísnějších, přes nejbenevolentnější. Dnešním výrazným trendem je však přimět ke spolupráci více státních orgánů, které se budou snažit o smír rozjitřených partnerů a maximálně tak omezit vliv rozvodu na nezletilé děti. V závěru jsou zhodnoceny poznatky dosažené studiem dané problematiky a dopady rozvodu s návrhy řešení na minimalizaci postrozvodového traumatu manželů a dětí, minimalizaci ekonomických škod pro oba partnery. KLÍČOVÁ SLOVA: Rozvod, styk s rodiče s dítětem, majetkové vypořádání manželů.

50

.

51